wz

Zpět na hlavní stránku!


Benediktini a benediktinky. Benediktíni a benediktínky. Benediktinský řeholní řád či benediktínsky rehoľný rád. Svatý Benedikt z Nursie - zakladatel benediktinského řeholního řádu či benediktínskeho rehoľného rádu.

Svatý Benedikt je plným právem označován za otce západního mnišství. O životě svatého Benedikta nás zpravuje svatý papež Řehoř I. Veliký ve druhé knize svých Dialogů. Papež svatý Řehoř I. Veliký byl papežem v letech 590 – 604. Papež svatý Řehoř I. Veliký je jedním z nejvýznamnějších papežů všech dob. Papež svatý Řehoř I. Veliký je postavou tak mimořádnou, že je vhodné podat ve stručnosti i její životopis. Svatý Řehoř I. Veliký byl před svým zvolením za římského biskupa – papeže benediktinským mnichem. Zvyk hledat často kandidáty biskupských stolců mezi mnichy se na Západě sice ujal už od pátého století, nicméně volba svatého Řehoř I. Veliký byla vůbec prvním případem tohoto řešení pokud šlo o úřad římského papeže! Svatý Řehoř I. Veliký jako benediktinský mnich - poté co byl zvolen za římského papeže – jen velmi nerad opouštěl benediktinské zátiší klášterního klidu, aby vstoupil na silně rozbouřenou půdu Věčného města a stal se správcem jeho nejen duchovních, ale rovněž světských záležitostí. Jediným důvodem toho proč svatý Řehoř I. Veliký tak tíživý úkol vůbec přijal, bylo právě to, že kladl povinnost nad zálibu. Ostatně svatý Řehoř I. Veliký byl jinak velice dobře vyzbrojen i pro roli světského římského vládce. Svatý Řehoř I. Veliký pocházel ze staré senátorské rodiny a před odchodem do benediktinského kláštera byl v Římě městským prefektem. Svatý Řehoř I. Veliký jako římský papež dokázal od města Říma odvrátit mnohá nebezpečí účinněji než oficiální vládce Říma, kterým byl císař sídlící až v daleké Konstantinopoli. Papež svatý Řehoř I. Veliký za svého papežského pontifikátu sjednal mír s barbarskými Langobardy a zejména též zajistil pro město nezbytné dodávky obilí, aby obyvatelé Říma nehladověli. Též výkony papeže svatého Řehoře I. Velikého na poli administrativy byly podivuhodné. Papež svatý Řehoř I. Veliký je jedním ze světců, kteří jsou označováni za učitelé Církve. Toto vznešené označení papež svatý Řehoř I. Veliký obdržel proto, že se staral o organizaci liturgie, o řád a krásu bohoslužeb – o jeho věhlasu svědčí název gregoriánský chorál dávaný souboru liturgických zpěvů, na jehož vznik a uspořádání papež svatý Řehoř I. Veliký ve skutečnosti sice neměl podstatný vliv, nicméně tradice jej spojila s jeho jménem – a zejména pro své početné teologické spisy, jimiž papež svatý Řehoř I. Veliký zprostředkoval ranému středověku dědictví antické vzdělanosti.

O dobré pověsti, které se ještě tisíc let po své smrti papež svatý Řehoř I. Veliký v křesťanském světě těšil, vypovídá i ta skutečnost, že jako jediný z papežů našel milost v očích mladého Jana Amose Komenského. Když budoucí učitel národů Jan Amos Komenský napsal v roce 1617 v bojové atmosféře přípravy povstání českých stavů proti Habsburkům ostře polemický protikatolický spis Retuňk proti Antikristu a svodům jeho (Jan Amos Komenský, Retuňk proti Antikristu atd., Dílo Jana Amose Komenského díl 2, Praha 1971, strana 128), podrobil v něm nelítostné kritice instituci papežství i mnoho konkrétních papežů, papež svatý Řehoř I. Veliký však sám Jan Amos Komenský nazývá “svatým mužem”.

Je možné a dokonce i pravděpodobné, že Jan Amos Komenský takto ocenil papeže svatého Řehoře I. Velikého pro jeho pokoru. Právě papeži svatému Řehoři I. Velikému vděčí titulatura papežů za svou devátou a poslední složku servus servorum Dei – sluha sluhů Božích, jež jako odkaz papeže svatého Řehoře I. Velikého má všem jeho nástupcům neustále připomínat, že jejich jedinou předností ve srovnání s ostatními věřícími je velikost úkolů, které jim Bůh svěřil a které tudíž musí plnit. Toto pojetí papežského úřadu lze odvodit od pokynu, který dal apoštolům podle evangelia svatého Matouše náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel slovy: Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. (viz. Mt 23,11). Ale konkrétním popudem papeže svatého Řehoře I. Velikého vedlo k zavedení nového názvu svého papežského úřadu, byla vůle zdůraznit takto protesty, které papež svatý Řehoř I., jako i jeho předchůdce – papež Pelagius II. (papežem byl v letech 579 – 590) vznášeli proti tomu, že konstantinopolští biskupové přijali titul ekumenický patriarcha. Titul konstantinopolských biskupů “ekumenický patriarcha” podle názorů papeže Pelagia II. i papeže svatého Řehoře I. Velikého byl na ujmu petrskému primátů. Výraz pokory papeže svatého Řehoře I. Velikého tedy nevylučoval sebevědomí, ale naopak ho poukazem na apoštolem svatým Petrem svěřenou odpovědnost podtrhoval. Papež svatý Řehoř I. Veliký tedy ve své činnosti římského papeže spojil duchovní a světskou stránku, a pokud vládl, pak především proto, aby mohl sloužit. Ke spojení vlády a služby došlo, protože úspěch na duchovním poli byl podmíněn úspěchem na poli světském. Jinak řečeno: papež svatý Řehoř I. Veliký musel římský lid napřed nakrmit a ochránit ho před nebezpečím barbarských vpádů, aby ho poté mohl vzdělávat anebo vodit na bohoslužby. Jak vyplývá z mnoha narážek, byl by svatý Řehoř I. Veliký rád dal přednost kontemplativnímu životu benediktinského řeholníka a jako hlava Církve kladl samozřejmě rozkvět víry nade všechny úspěchy “tohoto světa”. Svatý Řehoř I. Veliký byl také hluboce přesvědčen o marnosti těchto úspěchů a různé pohromy, které v jeho době tak často doléhaly na Řím, na Itálii i celý jemu známý svět, si papež svatý Řehoř I. Veliký vykládal jako příznaky nadcházejícího konce věků. Přesto si papež svatý Řehoř I. Veliký počínal tak, že řídil právě světské záležitosti Církve s úspěchem, který by mu mohl závidět leckterý vládce, pro něhož je rozmach státu vším.

Tento přístup ovšem vůbec nebyl v rozporu s křesťanskou vírou papeže svatého Řehoře I. Velikého, ona mu jej naopak přikazovala. Celkový ráz státnického díla papeže svatého Řehoře I. Velikého velmi výstižně charakterizuje “Histoire de la papauté” (strana 108) z níž vybírám následující úryvek (přibližný překlad do češtiny):

“V případě nezbytí nachází Řehoř nicméně znovu veškerou svou bývalou energii a smysl pro autoritu z dob svého prefektského působení. Právě v jeho době totiž bezpochyby musel římský biskup poprvé čelit takřka všeobecnému kolapsu tradičních politických úřadů města. Senát skomírá: řada jeho členů uprchla na Východ před Góty, pak před Langobardy, a když se přece shromáždí, což je naposled doloženo v dubnu 603, je už pouze papežovým poradním orgánem. Papež nyní předsedá jmenování městského prefekta: poslední známý funkcionář tohoto druhu zastává svůj úřad v roce 599. Velitel římské posádky válčí proti langobardským knížectvím ve Spoletu na severu a v Beneventu na jihu. Exarcha, to je byzantský místodržitel je v Ravenně a cesta z jeho sídla do Říma je často přerušena. Tuto situaci Řehoř nyní zdolává po příkladu mnoha biskupů, kteří v určitých oblastech, jimiž zmítaly války a nepokoje, zaskakovaly za upadající římskou administrativu. Činí to i v duchu určitých Justiniánových ustanovení. Radí vojenským velitelům, jakou strategii mají sledovat, ať na Korsice, Sardinii nebo v Kampánii; řídí obranu města a zajišťuje, když na to přijde, i žold pro oddíly vojska jako opravdový “císařův pokladník”; vyjednává a k velkému hněvu exarchy, jenž ho obviňuje z oslabování impéria, uzavírá příměří a smlouvy. Aby živil obyvatele i uprchlíky, bere do rukou systém “annomy”, který po staletí zajišťoval zásobování města obilím: veřejné funkce mají tendenci přecházet jakoby osmózou z oblasti státu do oblasti Církve. Řím se stává papežským právě z ekonomického hlediska.”

Chléb, který dříve rozdílel císař, nyní chudým a potřebným města Říma zajišťuje jeho biskup – papež svatý Řehoř I. Veliký. Korespondence svatého Řehoře I. Velikého se správci statků náležejících papežskému stolci odhaluje, že tento benediktinský mnich a mystik měl velmi pozoruhodný smysl pro otázky jejich výnosnosti, a dopodrobna radil svým podřízeným, jak ji co nejlépe zajistit. Patrimonium svatého Petra, jak se od poloviny 6. století nazývá soubor pozemkového vlastnictví a nemovitostí patřících římskému biskupství – papežství, je v době papeže svatého Řehoře I. Velikého již velmi rozsáhlé a prostírá se nejen ve střední a jižní Itálii a na přilehlých ostrovech, kde například na Sicílii pokrývá více než dvacetinu ostrova Sicílie, ale patří k němu i několik statků nalézajících se v Provencii, na Balkáně nebo v Africké Numidii. Papež svatý Řehoř I. Veliký tento soubor úspěšně zreorganizoval. A stejně tak vzal v této době papež svatý Řehoř I. Veliký do vlastních rukou také řízení veškerých správních, politických i administrativních záležitostí města Říma. Ne proto, že by se jich papež svatý Řehoř I. Veliký chtěl snad zmocnit pro ně samotné, ale opět proto, že “Nový Řím” tj. císařské sídelní město Konstantinopol již nedokáže tomuto “starému” Římu – ani zprostředkovaně – pomoci a zajistit mu v těchto oblastech, co je nezbytné pro uchování samotné jeho existence. Dotlačen okolnostmi, vystupuje papež svatý Řehoř I. Veliký už také, jako by onen quasi státní útvar svého druhu, jejž spravuje, byl – moderní terminologií řečeno: subjekt mezinárodního práva. Zkrátka ze znaků státnosti chybí v době papeže svatého Řehoře I. Velikého městu Římu a okolnímu území, v nichž je faktickou svrchovanou autoritou římský biskup – papež, a pouze on (!!!), právě už pouze formální vyhlášení tohoto územního teritoria státem. Okolnost, že na něco takového si musel papežský Řím ještě dlouho počkat a že k úplnému přetržení jeho státoprávní vázanosti na Byzanc došlo teprve více než 150 roků po smrti papeže svatého Řehoře I. Velikého, což je jen dokladem toho, že funkce hlavy státu byla biskupům Věčného města – římským papežům opravdu pouze vnucena situací a okolnostmi, aniž oni sami o dosažení tohoto postavení jakkoli usilovali. Zdá se ale, že jsem se poněkud více rozepsal než jsem chtěl, a proto tedy teď zpátky k jádru hlavního tématu.

Zakladatel benediktinského řeholního řádu svatý Benedikt z Nursie se narodil v Nursii či Norči nebo Norcia (různé prameny se trochu různí), tj. v Umbrii, respektive umbrijských horách střední Itálie asi kolem roku 480 po Kristu v zámožné šlechtické rodině, a zemřel v roce 547 po Kristu. Svatý Benedikt z Nursie prožil své dětství v umbrijských horách střední Itálie společně i se svojí sestrou, dvojičkou Scholastikou.

O dětství a ranní mladosti svatých sourozenců se nám nezachovali žádné zápisy kromě toho, co napsal svatý papež Řehoř I Veliký, který o svatém Benediktovi píše: “Od své mladosti měl zralé srdce, prožíval svůj život v ctnostech a nezaprodal svojí duši žádné rozkoši.”

O sestře svatého Benedikta z Nursie, kterou byla svatá Scholastica nebo Scholastika se tento veliký papež zmiňuje, že byla “zasvěcena všemohoucímu Bohu již od ranného dětství.” Není to hodně informací, ale stačí to na to, abychom si mohli představit atmosféru, jaká panovala v jejich rodičovském domě. V tomto morálně zdravém prostředí se formoval silný a přitom i jemný charakter svatého Benedikta, a jeho hluboký nábožný duch ho vedl v průběhu celého jeho života k neustálému hledání Boha, protože ho naplňovala touha líbit se jenom Bohu – doslova “soli Deo”.

Svatý Benedikt z Nursie studoval v Římě, ale již jako čtrnáctiletý chlapec uchýlil se do horské samoty Sabinských vrchů a při Subiaku, východně od Tivoli tři roky žil v jeskyni podle příkladu egyptských poustevníků.

Nevím přesně, ve kterém roce opustil svatý Benedikt Nursiu a přišel do Říma. Svatý Řehoř pouze říká, že ho rodiče poslali do Říma na vědecká studia. Při příchodu svatého Benedikta do Říma tam svatý Benedikt mohl vedle stop bývalé velkoleposti vidět i znaky zkázy a plenění, které způsobili Góti a Vandali. Tamní situace z morálního pohledu nebyla o nic lepší. Zejména tamní studenti a mládež se oddávali hříšné nevázanosti, takže celkem výstižně by se o římském společenství dalo říci: “Umírá a směje se. Proto i za naším smíchem jdou slzy na všechny strany světa” (Sobranius: “De gubernatione mundi”). Toto svatého Benedikta přivedlo k tomu, že znechucen zanechal školu a opustil Řím.

U svatého Benedikta rozhodujícím motivem k tomuto kroku nebyl nedostatek lásky ke studiu, ale jako píše svatý Řehoř Veliký: “Benedikt se obával, že kdyby ochutnal něco z moudrosti světa, mohl by se sám ocitnout na dně záhuby.” Protože svatý Benedikt toužil po křesťanské dokonalosti, opustil nejen Řím, ale i otcovský dům a majetek, a jako uvádí svatý Řehoř: “Vydal se hledat posvátné roucho na znamení obrácení.” Svatý Benedikt si vzpomněl na askety, kteří žili v horách v okolí Nursie a v souladu s mnišskou ideou té doby se svatý Benedikt vybral hledat samotu, aby mohl žít eremitským, poustevnickým životem.

Svatý Benedikt doprovázen pouze svojí pěstounkou, která se jmenovala Cyrila se vybral k vrchům sabinských hor. Po několika dnech přišli do Effide - dnešní Affile. Byla to vesnice vzdálena přibližně asi padesát kilometrů od Říma. Zde se usadili při kostele svatého Petra, no s velikou pravděpodobností to nebyl konečný cíl jejich cesty, protože papež svatý Řehoř ihned na začátku se zmiňuje, že mnoho ctihodných mužů je přemlouvalo, aby zůstali. Nevím jak dlouho se zde zdrželi, ale určitě ne příliš dlouho, protože v Dialozích se ihned po srdečném přijetí opisuje první zázrak, který udělal svatý Benedikt. Jednalo se o zázračnou opravu rozbité “řečice”, kterou si Benediktova pěstounka vypůjčila a z neopatrnosti rozbila. Tato událost kromě dobrosrdečnosti, která panovala mezi obyvateli zmiňované osady, odhaluje i vnitřní svět mladého Benedikta.

Benediktův životopisec poznamenává, že to byl “nábožný a dobrý mladík, který již na prahu mnišského života dosáhl veliké křesťanské dokonalosti.”

Snad právě to svatému Benediktovi po zázračné události nedovolovalo, aby nadále zůstával na tom místě, kde ho lidé začali obdivovat a chválit. Svatý Řehoř v souvislosti s touto událostí uvádí nejsilnější argument, který motivoval jeho rozhodnutí: “Chtěl pracovat pro Boha a ne těžit ze štěstí v životě.” Proto se svatý Benedikt rozhodl definitivně opustit svět a utéct do úplné samoty.

Svatý Benedikt z Nursie opustil i svoji pěstounku, která mu do té doby zpřítomňovala celou rodinu, a poté se konečně cítil svobodný pro Boží volání, které se již dlouho ozývalo v jeho duši.

V horách nedaleko Subiaca, které jsou podobné jeho rodnému kraji, našel svoje první útočiště. Toto místo dostalo své pojmenování podle jezera Subiaco tj. sub lacum - pod jezerem, které vzniklo vybudováním hráze v údolí řeky Ania, které zachytává říční i dešťovou vodu. Tuto hrázi nechal vybudovat římský imperátor Nero, protože zde v blízkosti měl svoji vilu a chtěl si zabezpečit dostatek vody. V časech svatého Benedikta však již z Nerovy vily zůstaly pouhé ruiny jako tichý svědek úpadku lidské pýchy. Svatý Řehoř dále poutavým způsobem opisuje, jak svatý Benedikt odhalil touhu svého srdce mnichu Romanovi, kterého cestou potkal, a od kterého přijal roucho zasvěceného života. Poté svatý Benedikt z Nursie odešel na pusté místo, kde našel velice úzkou jeskyni a tam žil tři roky.

Kromě mnicha Romana nikdo o svatém Benediktovi nevěděl. Z kláštera ve kterém bydlel Roman nevedla k jeskyni žádná cesta, a proto v domluveném čase spouštěl Roman na dlouhém provaze svatému Benediktovi chléb. Nakonec jak píše životopisec: “Chtěl dát všemohoucí Bůh Romanovi odpočinek po jeho námahách a ukázat život Benedikta jako příklad následování, aby světlo, které září na svítniku, osvítilo všechny, co přebývají v Božím domě.”

To se stalo na Velikou noc. Jistému knězi, který si připravoval jídlo se ve vidění zjevil Pán a vyčítal mu, že si připravuje jídlo, kým jeho služebník trpí hladem. Tento kněz se ihned vydal označeným směrem, a tak dlouho putoval, kým se mu nepodařilo najít svatého Benedikta, a spolu pak chválili všemohoucího Boha. Když se najedli, kněz se vrátil do svého kostela. A toto setkání bylo součástí Božích plánů. Bůh chtěl svatému Benediktovi jasně ukázat, že nadešla hodina, aby po překonaných zkouškách, připraven modlitbou a pokáním, změnil svou dosavadní orientaci. Takto Bůh svatého Benedikta vyzval, aby se stal viditelným znamením živé a činné přítomnosti Božího Ducha ve světě.

Svatého Benedikta z Nursie v jeho subiacké samotě nejdříve objevili pastýři. Brzy se však po celém okolí roznesla zvěst o mladém poustevníkovi, a jako píše Benediktův životopisec: “Přicházeli k němu mnozí, kteří mu přinášeli stravu pro tělo, ale sami z jeho úst přijímali a ve svých srdcích si odnášeli pokrm věčného života.”

Mniši blízkého kláštera Vicovaro zvolili svatého Benedikta z Nursie za svého opata. Vicovarští mniši či mnísi však ale nebyli spokojeni s přísností, kterou zavedl svatý Benedikt z Nursie a proto chtěli ho otrávit. Svatý Benedikt z Nursie se tedy vrátil zpátky do své jeskyně. Svatý Benedikt z Nursie zřídil postupně dvanáct menších benediktinských klášterů pro žáky, kteří se kolem něj shromáždili.

O slavném poustevníkovi se dozvěděli i mniši z Vicovara. Smrt jejich opata je přivedla k svatému Benediktovi, a prosili ho, aby se stal jejich řeholným představeným. Jen s námahou přesvědčili svatého Benedikta, aby přijal tuto službu, protože svatý Benedikt správně předvídal, že jejich způsob života patrně bude odlišný od jeho. Brzy se ukázalo, že Benediktovy obavy byli plně opodstatněné, a protože život mravných lidí je vždy ustavičnou výčitkou pro lidi nemravné, rozhodli se dotyční nemravní řeholníci, že svatého Benedikta zavraždí. Po společné poradě namíchali svatému Benediktovi do vína jed, ale když svatý Benedikt žehná pohár s otráveným vínem, tak poté, co nad tímto pohárem udělal svatý Benedikt znak kříže, pohár se rozbil. Odchod svatého Benedikta do samoty byl trest pro zlé mnichy. Tato zkušenost byla pro svatého Benedikta současně i velikým poučením. Svatý Benedikt pochopil, že pro realizaci jeho plánů mnišského života jsou potřební noví lidé.

Milovaná samota v Subiacu trvala ale velice krátce, protože se kolem něj začali shromažďovat mladí lidé, kteří chtěli jít cestou modlitby a práce tak jako on. Tradice tohoto období světcova života se váže se založením dvanácti klášterů v okolí Subiaca. Tehdy opět do Benediktova života vstoupil jeden kněz. Nyní je to závistivý a žárlivý kazatel Florencius z blízkého kostela. Všemožně se usiloval odradit lidi, kteří přicházeli za svatým Benediktem, protože sám toužil po pochvale, ale nechtěl žít život hodný pochvaly. Neváhal použít nejrafinovanější způsoby, aby mohl otrávit tělo i duši svatého Benedikta a jeho učeníků. Když to svatý Benedikt viděl, rozhodl se závistníkovi ustoupit.

Pro nedorozumění se svatý Benedikt z Nursie uchýlil na jih od S. Germano a v Monte Cassino založil v roce 529 po Kristu klášter, který se stal kolískou benediktinské řehole. Zde sestavil svatý Benedikt z Nursie svá benediktinská řeholní pravidla skládající se ze 73 kapitol plné moudrosti, asketického ducha a organizační dokonalosti. Tyto benediktinská řeholní pravidla brzy vytlačili všechny jiné řeholní reguli na Západě a staly se nejen magnou chartou benediktinské řehole, ale i vzorem všech pozdějších regulí řeholních řádů. Svatý Benedikt z Nursie tak sestavil svá benediktinská pravidla, aby benediktini – řízeni podle hesla “ora et labora” – se soustřeďoval kolem bohoslužby. Svatý Benedikt z Nursie dobře znal tehdejší chyby řeholního života a proto přidal k obvyklým třem slibům i povinnost stabilitas loci – tj. povinnost zůstat v klášteře až do smrti. Slibem poslušnosti bylo umožněno zavedení přísnější disciplíny v benediktinském klášteře. Benediktinská regule požadovala modlitbu v chóru, rozjímání, čtení Písma Svatého a ruční práci. Na čele benediktinského kláštera stál benediktinský opat či opát, kterého si bratři benediktini doživotně zvolili. Benediktinským opatům pomáhali priori a děkani. Svatý Benedikt z Nursie založil klášter v Monte Cassino a sestavil svou benediktinskou reguli v době, kdy se na Západě stěhování národů již téměř končilo. Benediktinský klášter a benediktinská pravidla se staly výrazem již upokojených a usazených nových národů, na kterých Církev mohla začít se svojí vychovávatelskou prací. Stabilitas loci se stala vedoucí myšlenkou benediktinské regule, která přivázala benediktinského mnicha ke klášteru; a ten benediktinský mnich zase měl učit toulavé, nespokojené národy srůst z půdou. Svatým Benediktem z Nursie uveden denní řád, začínající se mší svatou, kde každá hodina je užitečně využitá, přenesli benediktini brzy i do každodenního života nových germánských i slovanských národů a vytvořili tak novou evropskou kulturu. Zpočátku benediktini preferovali výlučně zásadu ruční práce, která benediktinskému mnišství ve středověku dala veliký kulturní význam. Benediktini svou prací přeměňovali do té doby nekultivované kraje v kulturní záhrady, kterých střediskem byl benediktinský klášter. Brzy benediktini nezůstali jen na poli hospodářském, ale byli aktivní se i na poli duševním a politickém. Benediktinské kláštery, které benediktini do té doby měli pouze za místa útěku před světem a zříkání se světa, stávají se školami, které reformují a uspořádávají svět, jsou prameny pobožnosti ale i státního řádu a občanského života.

Svatý Benedikt napsal “Regulu”, a několika mnichy přešel na vrch Monte Cassino, kde na místě bývalých pohanských svatyní založil benediktinský řeholní řád na principech společného řeholního života benediktinů, respektive poté,co svatý Benedikt žil jako poustevník v Subiaku, založil někdy mezi léty 525 až 530 po Kristu, nejpravděpodobněji ale asi v roce 529 po Kristu svůj první klášter na vrchu Monte Cassino, asi 140 km jižně od Říma. Tento benediktinský klášter je známý i z II. světové války, kdy byl tento benediktinský klášter zabrán německou brannou mocí, proměněn v pevnost, a urputně bráněn Němci, a ještě urputněji dobýván Spojenci a přitom byl zcela zničen. Svatý Benedikt z Nursie byl opat či opát, patriarcha mnichů Západu a patron Evropy žil v složitých časech začínajících se proměn Evropy, spojených se stěhováním národů a následným rozpadem Římského impéria. Jeho osobní zkušenost poustevnického a mnišského života ho přivedla k napsání Regule, která podstatně ovlivnila tvář západního světa. Jeho odkaz se stal inspirací pro celou Církev i mnohé další řeholní řády. Zásady soužití své komunity formuloval latinsky v řeholi “Regula Benedicti”, v jejichž 73 článcích popsal všechny důležité zásady mnišského života. Jeho představa vycházela ze společného a do všech detailů organizovaného života mnišské komunity, připomínající dokonalou Boží dílnu, v níž vše směřuje k tomu nejdůležitějšímu, k ustavičné službě Bohu. Základem je spojení fyzické práce a modlitby. Benediktini to vyjadřují i heslem benediktinského řeholního života “Ora et labora”. Dalším závazným principem byla osobní chudoba benediktinských mnichů, poslušnost opatovi, život v komunitě a změna svého chování podle uvedené benediktinské řehole.

A svatý Benedikt zde na Monte Cassinu žil až do své smrti. Z Dialogů svatého Řehoře víme, že svatý Benedikt tam spolu se svými mnichy usilovně obráběl pole, sedával při bráně kláštera, věnoval se četbě anebo trávil noční hodiny v modlitbách a bdění.

Svatý Benedikt se všemožně staral o své řeholní spolubratry benediktiny a duchovně je vedl. Vidět, že se rovněž usiloval “evangelizovat” tamní obyvatele a pomáhal bídným a trpícím lidem. O moudrosti Benediktovy nauky svědčí jeho “Regula”, tj. soubor pravidel, které napsal pro své benediktinské mnichy. “Regula” podle slov svatého Řehoře je též pramenem poznatků pro ty, kteří touží důkladněji poznat jeho charakter a život. Benediktini či benediktíni podle vzoru benediktinského kláštera v Monte Cassino si i mnohé jiné benediktinské kláštery stavěli na horách.

Benediktinská regule či benediktínska regula není jen návodem k osobnímu úsilí o dokonalost, ale i klášterní ústavou. Benediktinská regule vytvořila typ západoevropského kláštera, opatství či opátstvo. Základem je stabilita, k níž se mnich zavazuje při vstupu do benediktinského kláštera. Benediktin již neputuje od askety k asketovi jako mniši v Egyptě. Benediktinský klášter či benediktínsky kláštor skýtá benediktinům všechno, je jeho světem. Benediktinský klášter není žádný žalář, pěkně se v něm bydlí, je krásný a vyrábí vše potřebné, a to lépe než světské okolí. Benediktinský opat je otcem benediktinské klášterní rodiny. Benediktinský opat či benediktínsky opát nevládne trestním kodexem a donucovacími prostředky, nýbrž otcovskou autoritou. Bohoslužba jež je hlavním zaměstnáním benediktinských mnichů, je bohatá, povznášející a neunavuje nadměrným rozpětím doby určené k modlitbě. Benediktini milují svůj benediktinský klášter, je to jejich domov, tam vládne benediktinský pax, mír, ne ten, jaký dává svět, ale jaký Kristus dává (Jan 14, 27).

Mají benediktini benediktinskou řeholi přísnou anebo mírnou? Rozumíme-li přísností pořádek a disciplínu, pak je benediktinská řehole přísná; rozumíme-li ale naproti tomu přísností tvrdost, vysoké nároky na tělesné síly, pak je benediktinská řehole mírná.

Podle příkladu svatého Benedikta z Nursie se usilovali i jiní složit klášterní pravidla, aby odpomohli chybám, které se jeví u mnichů – například Honoratus Lerinský, Aurelián z Arelátu atd. Větší ozvěny našla pouze regule, kterou sestavil svatý Columban či svatý Kolumban nebo Kolumbán (zemřel v roce 615), původem z Irska, který založil v severní Itálii klášter Bobio. Columbanove či Kolumbanove nebo Kolumbánove regule jsou obzvlášť přísné; i menší přestupky přísně trestali, mezi jiným i tělesnými tresty. Columbanovu či Kolumbanovu nebo Kolumbánovu reguli uvedli do vícero klášterů severní Francie, jižního Německa a v Itálii. Později ale ustoupili mírnějším regulím svatého Benedikta z Nursie a Columbanova či Kolumbanova nebo Kolumbánova regule se udržela jen v několika málo klášterech.

Svatý Benedikt umírá na rukou učeníků, respektive svatý Benedikt, kterému Bůh odhalil mnohá tajemství, poznal i den svého odchodu z tohoto světa. Řekl o něm svým učeníkům, dokonce i těm, kteří byli daleko. Bylo to na jar roku 547. Před svou smrtí přikázal svatý Benedikt otevřít svůj hrob. Zakrátko dostal prudkou horečku, která ho velice mučila a po šesti dnech poprosil učeníky, aby ho zanesli do kapličky, kde přijal Tělo a Krev Ježíše Krista pro posilnění na cestu do věčnosti. Později vstal a učeníci podpírali jeho slabé údy svými rukama. Pozdvihl ruky k nebi a během slov modlitby vydechl naposledy. Bylo na Zelený čtvrtek dne 21. Března roku 547 po Kristu.

O to, že i duševní práce se uvedla do programu benediktinského klášterního života se zasloužil Kasiodor nebo Kassiodor (zemřel v roce 570). Kasiodor či Kassiodor když se zřekl vysokých státních úřadů, uchýlil se do benediktinského kláštera Vivarium; sám se věnoval vědě, a jako benediktinský opat rozkázal svým benediktinským mnichům místo dosavadní ruční práce povinnost duševní práce. Kasiodorovi či Kassiodorovi benediktini se zabývali zejména sbíráním rukopisů a odpisováním knih teologické i světské vědy. Vzhledem k tomu, že i jiné benediktinské kláštery následovali Kasiodorův příklad, brzy se tehdejší benediktinské kláštery stali útočištěm vědy a intelektuálního života; a samotná benediktinská řehole požehnáním lidstva nejen v ohledu hmotném, ale i duchovním a duševním – intelektuálním. Byli to benediktini a jejich benediktinská řehole, která uprostřed víru stěhování národů zachránila perly starokřesťanské, ale i klasické literatury a kultury pro budoucí pokolení a učinila klérus nositelem vyšší kultury. Tím si získali benediktini a jejich benediktinská řehole nárok na vděčnost celého kulturního světa. Jako v mnohých jiných aktivitách Církve, podobně i v benediktinském mnišském zřízení velkolepě se jeví katolická syntéza. Světová Církev dává život benediktinskému mnišství, které utíká před světem. A právě tehdy se rodí benediktinský duch útěku před světem, který z benediktinského klášterního zátiší dává duchovní směrnice, které duchovně obrozují a zušlechťují svět.

Zdrojem benediktinského klášterního života nacházíme u poustevníků, zejména u svatého poustevníka Pavla z Théb, a ještě výraznější je v tomto ohledu svatý poustevník Antonín Egyptský známý také jako svatý Antonín Poustevník, který žil mezi polovinou 3. a polovinou 4. století. Sestra svatého Antonína poustevníka se rozhodla pro život v domě zasvěcených panen. Svatý Antonín poustevník sám odešel do egyptské pouště jako poustevník, aby se soustředil na vlastní duchovní zdokonalení, ačkoli svým velikým příkladem svatý Antonín poustevník k sobě mimoděk přiváděl tisícové zástupy. Charakteristickým rysem poustevníka byl odchod do vzdálené samoty, který poustevníka osvobodil, respektive umožnil poustevníkovi odříci se světských věcí a intenzivně se soustředit na modlitbu a svůj vlastní duchovní život. Poustevníci žili a žijí sami, popřípadě v malých skupinkách. Poustevníci bydleli a bydlí v jeskyních nebo v prostých chatrčích někde buď na samotě nebo na vesnici, nejnověji též i na samotě někde v městském bytě. Ovšemže je pravda, že mezi některými poustevníky se občas objevili i nějaké extrémy. Zejména v minulosti – dnes již výrazně méně – jak říká monsiňor Philip Hughes, uznávaný historik katolické církve: “Někteří poustevníci téměř nejedli a nespali, jiní stáli bez pohybu celé týdny, další se uzavírali v hrobkách a zůstávali zde celá léta – získávali nepatrnou výživu z puklin ve zdivu. /Prameny: Philip Hughes, A History of the Church, vol. 1, rev. Ed. (London: Sheed and Ward, 1948), 138 – 139./.

V určitém protikladu k ideálu poustevnictví se vyvinulo cenobitní mnišstí, což je forma života, kdy mniši žijí pohromadě v klášterech – což na rozdíl od poustevnictví zná většina lidí – se vyvinulo částečně právě jako reakce na život poustevníků, kde na rozdíl od života poustevníků jejich životní filozofie klade akcent na premisu, že lidé mají žít ve společenství, což je hlavní diferenciační faktor, který odlišuje řeholníky od poustevníků. Takovýto řeholnický postoj byl patrný již u svatého Bazila Velikého, který sehrál důležitou roli ve vývoji východního mnišství. Přesto však ale poustevnický život nikdy zcela nevymizel a nikdy zcela ani nevymizne, čehož jedním z miliónů individuálních důkazů je i moje osobní maličkost, neboť i já jsem poustevníkem! Kromě toho tisíc let po svatém poustevníkovi Pavlu z Théb byl dokonce jeden z nás, jeden z poustevníků v roce 1294 zvolen dokonce i za papeže, kterým byl svatý Celestin V. Východní monasticismus ovlivnil Západ řadou způsobů: například cestováním svatého Athanasia nebo spisy svatého Jana Kasiána – muže Západu, který byl široce obeznámen s praxí Východu. Ale západní mnišství nejvíce získalo od jednoho ze svých vlastních lidí: svatého Benedikta z Nursie. Svatý Benedikt založil dvanáct malých benediktinských mnišských společenství v Subiaku, vzdáleném 38 mil od Říma. Pak svatý Benedikt z Nursie zamířil na jih a založil Monte Cassino, veliký benediktinský klášter, kterým se proslavil. Právě zde kolem roku 529 sestavil svatý Benedikt z Nursie slavnou Řeholi svatého Benedikta, která byla v následujících staletích téměř univerzálně přijata v celé západní Evropě. Umírněnost Benediktovy řehole, struktura a řád, který zajišťovala, usnadnily šíření benediktinské řehole po Evropě. Na rozdíl od irských klášterů, které byly známy svými extrémy v sebezáporech (nicméně i tak přitahovaly značné množství lidí), trvaly benediktinské kláštery na tom, že benediktinský mnich má přiměřeně jíst a spát, i když jejich režim mohl být v  ostních obdobích přísnější. Benediktinský mnich obvykle žil na materiální úrovni odpovídající tehdejšímu italskému rolníkovi. Každý benediktinský řeholní dům byl nezávislý na ostatních benediktinských domech, každý měl svého vlastního benediktinského opata, který dohlížel na jeho záležitosti a na dobrý pořádek. Před svatým Benediktem z Nursie mniši původně mohli cestovat z jednoho místa na druhé, ale svatý Benedikt z Nursie prosazoval takový životní styl, podle něhož byl každý benediktinský mnich trvale připoután ke svému domovskému benediktinskému klášteru. Jistá centralizace byla mimoděk do benediktinské tradice zavedena až počátkem 10. Století založením benediktinského kláštera v Cluny či Kluny. Benediktinský opat Cluny či Kluny měl autoritu nade všemi benediktinskými kláštery, které byly spojeny s tímto ctihodným benediktinským domem a jmenoval benediktinské převory, kteří dohlíželi na každodenní chod podřízeného benediktinského kláštera.

Svatý Benedikt z Nursie také ignoroval světské postavení budoucího benediktinského mnicha, ať to byl původně boháč, nebo chudý nevolník, protože všichni si byli v Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli rovni. Benediktinský opat či benediktínsky opát “nemá v klášteře činit rozdíly mezi osobami… Člověk narozený jako svobodný nemá být upřednostňován před tím, kdo přichází z nevolnictví, pokud k tomu není jiný rozumný důvod. Ať jsme totiž zavázáni, nebo svobodní, v Kristu jsme jedno… Bůh na osoby nehledí.” Benediktinský mnich se uchyloval do benediktinského kláštera proto, aby kultivoval a ukáznil svůj duchovní život, a zvláště aby pracoval na své spáse v prostředí a v režimu, který je k tomu vhodný. Úloha benediktinů byla v západní civilizaci zásadní. Benediktinští mniši sice nezamýšleli vykonávat pro Evropu veliké civilizační dílo, nicméně ale jak čas plynul, začali si uvědomovat úkol k němuž je doba volala. I v období velikých zmatků se benediktinská tradice zachovala. Benediktinské řeholní domy zůstávaly oázami řádu a pokoje. O Monte Cassinu, mateřském domě benediktinů se říká, že jeho vlastní historie tuto trvalost odráží. Monte Cassino bylo v roce 589 obsazeno barbarskými Lombardy, v roce 884 bylo zničeno Saracény, v roce 1349 bylo poničeno zemětřesením, v roce 1799 bylo vypleněno francouzskými oddíly a v roce 1944 za druhé světové války bylo pobořeno bombardováním. A přesto Monte Cassino nezmizelo: pokaždé se jeho benediktinští mniši vrátili a vybudovali je znovu. /Prameny: Will Durant, The Age of Faith (New York: MJF Books, 1950), 519./.

Zásluhy benediktinů sice nelze vystihnout pouhou statistikou, ale do začátku 14. století dodal benediktinský řeholní řád Církvi 24 papežů, 200 kardinálů, 7000 arcibiskupů, 15.000 biskupů a 1500 kanonizovaných světců. Ve svém vrcholném období se benediktinský řeholní řád mohl chlubit 37.000 kláštery. A statistiky neukazují jen jeho vliv uvnitř Církve: monastický ideál byl v tehdejší společnosti tak přítažlivý, že se k benediktinům uchýlilo 20 císařů, 10 císařoven, 47 králů a 50 královen. /Prameny: G. Cyprian Alston, “The Benedictine Order,” Catholic Encyclopedia, 2.vyd. 1913./.

Tolik nejmocnějších Evropanů k benediktinům přicházelo kvůli tomu, že u benediktinů hledali pokorný život a duchovní systém benediktinského řeholního řádu. Benediktinský klášterní život přitahoval i barbarské skupiny, a postavy jako francký Karloman a lombardský Roch se mu samy podrobily /Prameny: Alexander Clarence Flick, The Rise of the Mediaeval Church (New York: Burt Franklin, 1909), 216./.

Dějepisci všech směrů se plným právem překonávají ve chvále benediktinů a benediktinského řeholního řádu pro jeho zásluhy o evropskou kulturu. Jisté je, že by se z duchovních pokladů klasického starověku bylo zachovalo mnohem méně, kdyby neexistovali pilní benediktini raného středověku, kteří byli často jedinými vzdělanými lidmi, měli čas a klid ke  studiu a intelektuální práci, a neúnavně sbírali a opisovali staré rukopisy. Benediktini se zasloužili bez veškeré pochybnosti o to, že dnešní evropská kultura má skutečnou spojitost se starými Řeky a Římany na rozdíl od starých kultur Egypta a Babylónie, které jsou pro nás zašlými světy. Nesmíme si však myslet, že svatý Benedikt z Nursie nebo jiný zakladatel řeholního řádu psal svoji řeholní reguli kvůli kulturnímu pokroku. Svatý Benedikt z Nursie chtěl svým bratřím benediktinům ukazovat cestu k nebi. Svatý Benedikt z Nursie chtěl pro své benediktini budovat na zemi příbytky, které by je připravili na nebeský domov. Svatý Benedikt z Nursie chtěl přesně to, oč usiluje katolická církev svou péčí o lidské duše. Potěšitelné důsledky pro kulturní pokrok dostavily se pak do určité míry sami od sebe.

Mužský benediktinský klášter na Monte Cassino byl v průběhu časů mnohokrát zničen. Například v roce 581 po Kristu byl mužský benediktinský klášter v Monte Cassino rozbořen Langobardy a teprve později byl tento benediktinský klášter znovu postaven. Benediktinští mniši zatím nalezli útulek v Lateráně v Římě. A tam v Římě se s těmito benediktiny seznámil i Řehoř I. Veliký, který když se stal papežem (papežem byl v letech 590 – 604), nejen svatého Benedikta z Nursie proslavil v celém křesťanském světě svými Dialogy, nýbrž poslal benediktinské mnichy i do Anglie.

Dodnes zůstává Monte Cassino místem osobitného kultu svatého Benedikta a jeho sestry sv. Scholastiky. Jiným významným místem kultu světce svatého Benedikta je opatství Saint-Benoit-sur Loire ve Francii, kde byli přeneseny jeho ostatky.

Vedle benediktinů vznikla i ženská větev řádu, kterou založila sestra svatého Benedikta z Nursie, svatá Scholastika (zemřela kolem 543). Není bez zajímavosti, že prvním klášterem v Čechách vůbec byl právě klášter benediktinek založený roku 973 u sv. Jiří na Pražském hradě knížetem Boleslavem II. a jeho sestrou Mladou, která se zde stala i první abatyší.

Již v roce 610 po Kristu, a tedy šest let po smrti papeže Řehoře I. Velikého mluví papež Bonifác IV. (papežem byl v letech 608 – 615) o Benediktovi jako o “vznešeném zákonodárci mnichů”. Columbánské kláštery či kolumbánské kláštery přijali postupně benediktinskou řeholní reguli svatého Benedikta a podle ní byli zakládány nové kláštery. Prvním z nich byl v roce 630 po Kristu klášter v jihofrancouzské diecézi Albi. V době karolinské slova mnich a benediktin znamenala totéž.

Svatý Benedikt z Nursie není tedy zakladatelem benediktinského řeholního řádu v tom smyslu, že by všechny benediktinské kláštery vznikli z Monte Cassina. Ani netvořily kláštery, které se benediktinskou řeholní regulí řídily, mezi sebou žádný právní svazek. Přesto náleží svatý Benedikt z Nursie k velikánům Církve, kteří obohatili křesťanský život o hodnoty trvalé ceny.

Po Benediktově smrti bylo benediktinství pouze jednou z mnoha dobových mnišských orientací, dostávajících se do konfrontace s iroskotským mnišstvím představovanými osobnostmi jako byl svatý Patrik či svatý Columban nebo jinými prameny zvaný svatý Kolumban či Kolumbán. Teprve na cášských synodách (816-17) se stalo benediktinství pro svou duchovní i hmotnou kulturu jednotnou normou západního mnišství. Dalším vývojem prošla řehole v 10. století, kdy došlo k několika reformám. V roce 910 založil vévoda Vilém Akvitánský klášter v burgundském Cluny (vyslovuje se Kluny), podřízený přímo sv. Petrovi, tedy žádné církevní ani světské moci. Z tohoto kláštera vzešlo tzv. clunyjské (vyslovuje se klunyjské) reformní hnutí, které usilovalo o návrat k životu podle prvotních zásad řehole i o liturgické reformy. Jiná reforma se po roce 933 šířila z lotrinského kláštera sv. Gorgonia až do Řezna a odtud do kláštera v Niedaraltaichu. Také ona úzce souvisela se snahou, o návrat k původnímu benediktinství.

Reforma, která měla život jednotlivce i celé společnosti přiblížit křesťanskému ideálu byla také programem lateránských koncilů od prvního v roce 1125 až do čtvrtého v roce 1215. Ale samo veliké hnutí za emancipaci duchovenstva z područí světské moci, které bylo základní složkou této reformy, zahájily už v 10. století benediktinské kláštery pod vedením konventu ve francouzském Cluny či Kluny. Mnozí českoslovenští křesťané nebudou asi vědět kde se to nachází, tudíž zejména mladým křesťanům připomenu, že nedaleko Cluny či Kluny se nachází dnes i mezinárodní ekumenická komunita zavražděného bratra Rogera v Taizé. Pokud cílem této benediktinské reformy v Cluny či Kluny bylo pouze povznesení morální úrovně a vzdělanosti klerického stavu, podporovali ji i někteří světští panovníci, zejména císařové Karlem Velikým obnovené a nyní Svaté říše římské.

Za zahájení procesu reformy se obecně uznávají snahy o oživení řeholního života, které už od počátku 10. Století – tedy v době kdy papežství prožívalo období velkého úpadku – vyvinuli opati benediktinských klášterů ve francké říši. Jako první uskutečnil reformu benediktinský klášter v Cluny či Kluny. Z tohoto ohniska se pak benediktinská reforma rozšířila i na další benediktinské řeholní domy. Cluny či Kluny přitom poskytlo nejen vzor pro utužení mnišské kázně, výstavby sakrálních budov a péče o krásu liturgie, ale jeho benediktinští opati jako byl Odo a zejména Odilon či Hugo se aktivně snažili o to, aby se tato benediktinská reforma přenesla do existujících benediktinských klášterů a uplatnila v nově zakládaných benediktinských klášterech. Jejich přičiněním se tak vytvořila velká síť benediktinských řeholních domů, jež byli navzájem svázány nejen ideově, ale hlavně organizačně. Mezi benediktinským klášterem, jež dal popud k reformování existujícího anebo založení nového benediktinského konventu, a tím, v němž se toto benediktinské reformní dílo realizovalo, se ustavil poměr mateřského a dceřiného benediktinského domu a na vrcholu takto vzniklé pyramidy stanul přirozeně ten benediktinský klášter, odkud idea obnovy vzešla. Plným právem se tedy celé toto benediktinské hnutí nazývá clunyjské či klunijské. Vzhledem k tomu, že se Cluny či Kluny stalo ohniskem reformy více než sto let předtím, než papežství opět utvrdilo svou autoritu, se historikové snažili zhodnotit roli, kterou toto velké benediktinské opatství sehrálo v boji proti vlastnickým nárokům, jež laikové uplatňovali vůči klášterům, a proti nadvládě císařů. Obecně lze říci, že hnutí benediktinských mnichů v Cluny či Kluny nezápasilo o nic jiného než o to, aby benediktini vymanili sebe i benediktinské řeholní domy, které jim podléhali, z veškeré jurisdikce biskupů anebo světských pánů. Jeho postavení střediska benediktinské mnišské reformy ovšem vedlo k tomu, že toto benediktinské reformní hnutí bylo přinejmenším příznivě nakloněno snahám obnovujícího se papežství a stalo se jeho spojencem. Ve velkém konfliktu, jenž proti sobě postavil císaře a papeže, respektovali jeden i druhý benediktinského opata Hugona a vyhledávali jeho radu. Benediktinský opat Hugo ze Semuru byl opatem v Cluny či Kluny v letech 1049 – 1109. Benediktinského opata Huga ze Semury nedlouho po jeho smrti kanonizoval papež Kalixt II. (papežem byl v  letech 1119 – 1124). Pozdější papežství nalezlo v Cluny či Kluny organizaci, z níž mohlo přebrat do svých služeb mnoho schopných benediktinských řeholníků.

Řeholníci na Západě ještě i v 10. století bylo skoro výlučně pouze benediktini. A byli to právě benediktini, kdo prokázal Církvi na sklonku starověku a na počátku středověku nejcennější služby, neboť většinou právě oni benediktini provedli těžkou práci pokřesťančení nových národů. Benediktini vychovali z divých národů pro kulturu a civilizaci jsoucích lidí, připoutali je k půdě, učili je lidské snášenlivosti a bázni Boží. Avšak divé poměry mezi kterými benediktini účinkovali na Západě, války a politické zápletky nezůstali zcela bez účinku ani na tehdejší benediktinský řeholní život.

Panovníci bohatě odměňovali benediktini za jejich práci, bohatství ale vedlo kláštery k mravnímu úpadku. Tehdejší bohatství benediktinských klášterů a vynikající politické postavení tehdejších benediktinských opatů totiž bohužel lákalo do benediktinských klášterů i takové lidi, kteří do nich zcela evidentně nepatřili. Navíc dále tehdy bylo zvykem zavírat do klášterů knížata a prominentní světské osoby, které se nějak provinili, anebo byli nějak nepříjemní svým vlivným šlechtickým příbuzným či politickým činitelům. Tu odevzdávali své syny velcí páni, když se nehodili na jiné povolání A tým ovšemže nepřinášeli do benediktinského kláštera dobrého ducha. Karel Martell dokonce vydal benediktinské opatství laikům (abbacomites) a tento zlozvyk se dlouho zachoval. Pod vedením laických opatů zavládla v tehdejších benediktinských klášterech největší rozpustilost. Synoda v Trosly v roce 909 nejtmavšími barvami opisuje tehdejší řeholní život, zejména ve Francii. Kým laičtí opati hýřili v klášterech se svými ženami, dětmi, vazaly a mysliveckými psy, zatím mniši bez jakékoliv disciplíny si dělali co chtěli: podle své libovůle opouštěli své kláštery a světáčili. Dokonce byli i takzvané panské kláštera – tj. Eigenklöster, založené panovníky a bohatými rodinami na vlastních majetcích, a jako takové dopřály si více svobody na úkor benediktinských řeholních idejí a zásad. Naštěstí našli se v každé době lidé, kteří se všemožně přičinili, aby zastavili klášterní úpadek a zreformovali řeholní život. Ve Francii to byl svatý Benedikt, opat v Aniane (zemřel v roce 821), který z pověření Ludvíka Pobožného vizitoval benediktinské kláštery a obnovoval v nich benediktinskou disciplínu. Zejména mu šlo o to, aby mnichy znovu uzavřel do jejich benediktinských klášterů a donutil je k ruční práci. Právě tak dobře účinkovaly na benediktinský řeholní život i v 8. století vzniklé a šířící se modlitební bratrstva – tj. confraternitates. Ale i tak v 10. století se znovu jevil v klášterech veliký úpadek. Příčinou tohoto úpadku – kromě již výše zmiňovaných příčin – byli i vpády Normanů do Francie, Maďarů do Bavorska a Saracénů do Itálie. Tito zničili mnoho benediktinských klášterů.

Dále pak reformy 10. století vedly k rozvoji kněžství mezi mnichy a na druhé straně k vyčlenění spolubratří - confratres, kteří neskládali věčné sliby, neobdrželi kněžské svěcení a neúčastnili se chórových modliteb. Obecně se jednotlivé kláštery sdružovaly do skupin podle své reformní příslušnosti. Roku 993 vzniká první mužský benediktinský klášter u nás v Praze na Břevnově. Některé prameny ale uvádějí, že tento mužský benediktinský klášter v Praze na Břevnově vznikl již v roce 992. V tomto roku 992 nebo 993 papež Jan XV. (papežem byl v letech 985 – 996) potvrdil založení tohoto benediktinského kláštera, respektive benediktinského opatství v Břevnově. Nicméně já osobně se domnívám, že jak založení benediktinského kláštera v Praze na Břevnově, tak i dotyčné výše zmiňované potvrzení papeže Jana XV. se přece jen uskutečnili až v roce 993. Vrcholně středověký vývoj řádu benediktinů souvisí s dalšími vlnami reforem, především s hirsauskou, svatoblažejskou a siebgurgskou.

O reformu německých benediktinských klášterů získala si veliké zásluhy kongregace hirschauská ve Švábsku. Benediktinský opat Viliam z Hirschau (zemřel v roce 1091) v Černém lese zreformoval svůj benediktinský klášter, ke kterému se brzy připojilo asi sto benediktinských klášterů ze severního Německa a Rakouska. Velikou novotou této kongregace bylo, že do klášterů se nesměli přijímat obláti. Mniši vynikali vědeckou prací. Také irští a skotští mniši ještě vždy docházeli v tom čase do Německa a sdružili kolem mateřského kláštera svatého Jakuba v Regensburgu kolem roku 1075 vícero klášterů, čím vznikla kongregace skotských klášterů – tj. Schottenklöster.

Reformy benediktinského klášterního života v tomto období projevuje úzkou souvislost s touhou po návratu k apoštolské a starokřesťanské přísnosti, jakou bylo možno pozorovat u reforem světského kléru. Základem reforem řeholního života zůstala osvědčená forma benediktinská, ale byla činěna opatření proti hlavnímu nebezpečí doby, zesvětštění v středověkém smyslu. Protože však 11. a 12. století, zcela jinak než předcházející doba, dalo životu Církve rys univerzálnosti pokud se týče jeho velkých ideálů i úkolů, vyznačují se tyto reformy i nová založení vysokým, lze říci podivuhodným vzletem.

Pokud jde tedy o benediktinské reformní kláštery třeba říci, že z reforem v Německu je nejdůležitější reforma, jež vyšla z benediktinského kláštera Hirsau v Schwarzwaldu. Tento benediktinský klášter existoval od doby karolinské, ale v 10. století upadl duchovně. Jeho fojt, hrabě Adalbert z Calwu, jej na naléhání svého strýce, papeže Lva IX. (papežem byl v letech 1049 – 1054), obnovil a osadil benediktinskými mnichy z reformovaného benediktinského kláštera Einsiedeln. Vnitřní i vnější rozmach benediktinského kláštera započal za druhého benediktinského opata Viléma, předtím převora kvetoucího kláštera svatého Emerama v Regensburgu (1071 – 1091). Benediktinský opat Vilém si vyprosil od papeže Řehoře VII. (papežem byl v letech 1073 – 1085) ochranný list, aby nebyl závislý na světském pánu, a zavedl v benediktinském klášteře přísnou observanci podle vzoru clunyjského či klunyjského. Instituci bratří laiků fratres conversi, existující již v Cluny či Kluny, dále vybudoval a založil jakýsi druh třetího řádu pro muže a ženy žijící ve světě. Hirsavští benediktinští mniši udávali tón i v kostelních stavbách v raně románském slohu. Z Hirsau bylo reformováno 68 benediktinských klášterů – mezi nimi St. Paul v Korutanech, Admont, Fulda – a založeno 22 nových benediktinských benediktinských klášterů. Ačkoliv se Consuetudines Hirsaugienses rozšířili po celém Německu, k vytvoření samostatné kongregace jako byla clunyjská či klunyjská, nedošlo, protože Hirsau nestálo o svrchovanost nad reformovanými benediktinskými kláštery. V boji o investituru byl benediktinský opat Vilém sloupem gregoriánské strany a jeho benediktinský klášter ohniskem benediktinského reformního úsilí v jihozápadním Německu. Asketickou horlivostí působili hirsavští benediktinští mniši na lid hlubokým dojmem. Podobně jako Hirsau, třebas nikoliv v takové míře, působil i benediktinský klášter Fructuaria v Piemontě (dnes severní Itálie ). Benediktinský klášter Fructuaria v Piemontě založil syn švábského hraběte, opat dijonského benediktinského kláštera St. Bénigme (963 – 1031), předtím benediktinský mnich v Cluny či Kluny, roku 1003. Podle reformních pravidel benediktinského kláštera Fructuaria se reformovali benediktinské kláštery St. Blasien a Muri ve Švýcarsku, ale i jiné benediktinské kláštery.

Ve středověkých spisech je leckde řeč o hábitu oblátů. Oldřich z Cluny či Kluny vyslovuje ctihodnému Vilémovi, opatovi hiršavskému, své přání, aby pořídil svým oblátům zvláštní oděv. Roku 1245 žádal Pierre de Collemedi, arcibiskup z Rouen, aby obláti nosili určitý oděv, jenž by stav jejich rozlišoval, a synoda v Bayetax se k tomu vrací znova. Mittarelli projevuje svoje mínění stran oblátek kongregace kamaldulské, že totiž jejich oděv je tentýž, jako na jednom obrazu ze 12. století na hlavním oltáři kostela S. Michaele v Burgo ve městě Pise, na němž je představena blahoslavená Gerardeska, oblátka opatství San Savino u Pisy, podle obyčeje mnichů kamaldulenských v tunice, škapulíři a plášti barvy bílé u s černým závojem. V opatství hiršavském, které, co se týče řeholních zvyků a obyčejů, mělo tak silný vliv na mnohé jiné kláštery, nosili podle ustanovení Viléma Ctihodného obláti šaty světské, poněvadž se jejich služeb používalo hlavně v záležitostech světských, pro něž by nebyl býval řeholní šat vhodný. Bohužel i do této původně z nejčistších důvodů a pohnutek zřízené instituce oblátské, kterou i později vždy šlechetné duše věrně a čestně zachovávaly, nalezla přistup lidská zloba. Jako my sami, nemohl se jistě i leckterý z ctěných čtenářů ubrániti neurčitému jakémusi dojmu, že totiž mnohdykráte pro leckteré z těchto "oblátů" rozličné důchody z majetku klášterního a jiné materielní zisky, jako zajištěná existence, zbavení mnohých starostí atd., více stály v popředí než myšlenka úplného odevzdání a oběti, nezištné bratrské pomoci a vzájemného snažení. Ba dokonce, zvláště v oněch klášteřích, kde byli obláti nebo oblátky ve větším počtu, nezřídka se naskytla příčina k zakročení samotné církevní vrchnosti. Tak ku přikladu koncil v Sens (1269) zakročil proti zneužívání církevních privilegií, kterého se dopouštěli obláti templářů a jiných řádů; myslili totiž, že privilegium exempce, jehož požívali, je chrání před zakročováním biskupů obyčejnou cestou. Při tom však máme alespoň slabou útěchu, že se v těchto případech jedná pouze o jakési stíny, jež vlastní cennou věc snad na určitý čas zahalují a zatemňují, avšak z vlastní její vnitřní ceny jí ubrat nemohou. Na štěstí jsou tyto případy dokonale vyrovnány a vyváženy příklady oněch, převážnou většinu tvořících, vznešených, nadpřirozeně smýšlejících a jednajících duší, které pochopily smysl instituce oblátské v jejím vnitřním, zlatém jádře.

Instituce oblátů se v benediktinském Řádě zachovala až do francouzské buržoasní revoluce, t. j. až po ono velké, násilné vyplenění jeho klášterů. Ve všech stoletích se lze setkat s jejími stopami, z nichž můžu bohužel výslovně uvésti pouze jen některé. Ba i v době nám poměrně blízké. Ještě roku 1628 vyšla v Palermu příruční knížka pro obláty. - Poslední obláti a oblátky starých dob mohli asi ještě svým bratřím a sestrám ve svatém Otci Benediktu ruku podat, když spolu se znovuvzkříšením Řádu po jeho smrtelném téměř živoření na sklonku 18. a začátkem 19. století i oblátská instituce se zvedla k novému životu a novému rozkvětu.

Za jistý druh reformy benediktinského klášterního života můžeme pokládat i exempce, když jednotlivé kláštery se vymanily zpod jurisdikce místního biskupa a zejména pak zpod nadvlády zemepánů a postavily se přímo pod dozor a ochranu Svaté stolice. Kláštery totiž podle usnesení chalcedonského koncilu podléhaly dozoru diecézního biskupa, který je měl častěji vizitovat. Také pozdější synody zopakovaly toto nařízení. I když v obecné rovině bylo podřízení se klášterů místnímu biskupovi snad i dobré, nicméně v některých věcech - jako je například volba benediktinského opata či zachovávání benediktinských řeholních pravidel – hatilo vývin benediktinské klášterní myšlenky a dávalo podnět k častým sporům. Proto již od dávna se usilovaly některé benediktinské ale i jiné kláštery alespoň částečně se vymanit, zejména zpod trestního práva místního biskupa a podřídit se přímo Svaté stolici. Získaná práva si časem rozšiřovaly. První případ se vyskytl v klášteře svatého Columbana či svatého Kolumbana nebo Kolumbána v Bobbio (628), dále v benediktinském klášteře v Monte Cassino a na žádost svatého Bonifáce fuldský klášter (751) se postavili pod ochranu Říma. Těm klášterům udělila Svatá stolice privilegium exempcie vzhledem na jejich misijní činnost, aby v ní mohly bez překážek pokračovat. V 9. století si již více klášterů žádalo o papežskou ochranu, zejména takzvané panské kláštery, které zeměpáni vykořisťovali, anebo které někteří místní biskupové svévolně utlačovali. Ochrana Svaté stolice – tj. libertas Romana, in proprietate b. Petri neznamenala hned exempci zpod biskupského dozoru, ale kláštery si to časem tak vysvětlovaly a v mnohých případech ji i dosáhly. Ba nejen jednotlivé kláštery, ale později i celé řehole dosáhly tuto výsadu. Exempce sice byli zpočátku dobrodiním pro kláštery a umožňovaly nerušený vývin řeholního života. No později právě exempce se staly pramenem zla stěžujícím provedení nezbytné církevní reformy (ale to je již jiná kapitola).

V 10. století vznikl nový, působivější způsob klášterní reformy. Když totiž předtím tak reformovali kláštery, že uvedli, anebo zpřísnili v nich reguli, nyní spojily se jednotlivá opatství v kongregace. Tento způsob vznikl již před papežem Řehořem VII. (papežem byl v letech 1073 – 1085), ale zejména po něm dosáhl úplného rozkvětu. Podstatný reformní pokrok spočíval zde ve snaze po centralizaci správy všech klášterů jedné řehole. Jednotlivé kongregace měly společný mateřský klášter, který buď založil ostatní kláštery, anebo je reformoval. Představený mateřského kláštera vizitoval přidružené kláštery, a v některých případech ustanovil i priora, když se někde jevil úpadek v disciplíně, neposlušné mnichy přidělil jinému klášteru, kde byli méně škodliví a na jejich místo poslal obyčejně z mateřského kláštera osvědčené, spolehlivé řeholníky.

Historicky z benediktinských klášterních kongregací nejvýznamnější je clunská či klunská kongregace. Když Církev a kultura hluboko upadla, vznikl clunský či klunský benediktinský klášterní svazek, ze kterého vyšla dalekosáhlá církevní a kulturní reforma ve středověku. Kníže Viliam z Aquitánie založil s benediktinským opatem Bernem v roce 910 v Cluny tj. Clugni, Cluniacum v Burgundii benediktinský klášter, který měl co nejpřísněji dodržovat reguli svatého Benedikta. Clunský či klunský benediktinský klášter postavili přímo pod ochranu apoštolské stolice. Od počátku v benediktinském klášteře v Cluny či Kluny vládl nejlepší duch. Přísné dodržování benediktinských předpisů, důstojné odbavování sborové modlitby, bohoslužby, přísná mlčenlivost, odpojení od světa a příkladná poslušnost vůči představenému byli stálé vlastnosti, které zachovávali benediktini v Cluny či Kluny. Druhý opat clunského či klunského benediktinského kláštera svatý Odo (zemřel v roce 942) založil více benediktinských klášterů, mnohé vizitoval a zreformoval. Pro svatost života se svatý Odo těšil takové vážnosti, že se mu dobrovolně podřídily ním založené, reformované, ba i jiné francouzské benediktinské kláštery. Lákalo je k tomu kromě Odovy osobnosti i to, že se připojením ku clunskému či klunskému klášteru staly účastnými exempce mateřského benediktinského kláštera. Brzy stál clunský či klunský benediktinský opat na čele rozsáhlé benediktinské rodiny. Za Odových nástupců, kterými byli Aymard (zemřel v roce 965), Majol (zemřel v roce 994), Hugo Veliký (zemřel v roce 1109) rozšířila se clunská kongregace či klunská kongregace i za francouzské hranice do Německa, Anglicka, Itálie, Španělska a Polska, ba dokonce i na Slovensko, ač sice slovenské benediktinské kláštery tam přímo nepatřily, nicméně nepřímo clunský duch či klunský duch pronikl až k nim, protože slovenské benediktinské kláštery byli ve styku s benediktinským klášterem v Monte Cassino a s polskými kláštery. Za největšího rozkvětu počátkem 12. století patřilo ku clunské kongregaci či klunské kongregaci více jako dva tisíce benediktinských klášterů. Clunská kongregace či Klunská kongregace byla velice bohatá, její autorita stále rostla nejen v Církvi, ale i ve všech světských kruzích, zejména uvedením Božího míru Treuga Dei. Klunská kongregace či Clunská kongregace si získala nesmrtelné zásluhy o duchovní obrodu Západu a není v Církvi 10. a 11. století významnějšího zjevu, který by nevycházel z benediktinského clunského kláštera či klunského kláštera, anebo nestál s ním ve spojení.

Také v Itálii se zlepšovaly klášterní poměry, částečně z vlastní iniciativy, částečně zásahem benediktinského clunského kláštera či klunského kláštera. Vznikly tam až dvě benediktinské kongregace. Kongregaci kamaldulskou založil svatý Romuald (zemřel v roce 1027), který spojil benediktinské reguli s východním poustevnictvím.

Kolem roku 1012 založil svatý Romuald v blízkosti Florencie campus Maldoni – Camaldoni poustevnickou kolonii, která žila podle regule svatého Benedikta.

Zde vznikla ještě v 11. století kongregace kamaldulů. V roce 1072 kamaldulskou kongregaci potvrdil papež Alexander II. (papežem byl v letech 1061 – 1073). Kamaldulská kongregace se zasloužila o reformu Církve v 11. století.

Nedaleko Camaldoli vznikla i kongregace valombrozanská. Kongregaci valombrozanskou založil kolem roku 1036 svatý Jan Gualbertus (zemřel v roce 1073) v stinném lesním údolí Vallombrosa. Svatý Jan Gualbertus spojil anachoretský, poustevnický život s cenobitickým podle zpřísněných benediktinských regulí.

Aby se mniši svatého Jana Gualbertuse čím dokonaleji věnovali kontemplativnímu životu, nedovolil jim zabývat se ruční prací, nařídil stálé mlčení a stálý pobyt v klášteře. Nezbytné ruční práce konali laičtí bratři. Zasloužili se o reformu Církve a napomáhali zvláště papeži svatému Lvu IX. (papežem byl v letech 1049 – 1054) a papeži svatému Řehoři VII. (papežem byl v letech 1073 – 1085).

Veliká hodina reformy přišla až s nástupcem papeže Alexandra II. (papežem byl v letech 1061 – 1073). Byl jím přední z rádců papeže Alexandra II., benediktinský mnich Hildebrand, který při díle obnovy sloužil jako legát i jinak již předešlým papežům. Nyní byl benediktinský mnich Hildebrand aklamován římským lidem, jednomyslně zvolen kardinály za papeže, a benediktinský mnich Hildebrand jako papež přijal jméno Řehoř VII. Výrazná postava tohoto římského biskupa a papeže vtiskla svou pečeť dílu obnovy Církve pevně vedené papežstvím natolik výrazně, že historikové svorně nazývají reformu - která za papeže svatého Řehoře VII. vyvrcholila – jménem gregoriánská. Hildebrand jako papež svatý Řehoř VII. sice někdy u málo informovaných lidí může někdy vzbudzovat dokonce až určité antipatie, omezíme-li se na to, že bereme v potaz jeho neústupné nároky na úctu, která má být všeobecně prokazována papežskému úřadu, na neomezenou poslušnost, na neomylnost a jeho přesvědčení, že nikomu nemusí skládat účty. Bližší pohled však ale ukazuje, že nároky papeže svatého Řehoře VII. měly nutnou protiváhu v jeho autentické spiritualitě a zbožnosti, ve velké lásce a osobní pokoře. Papežská autorita měla podle názoru papeže svatého Řehoře VII. být užívána jen proto, aby se naplňovalo dílo spravedlnosti chápané jako Boží vůle a zjevené Božími přikázáními. Spravedlnost a mír jsou klíčovými slovy veškerých prohlášení benediktinského mnicha Hildebranda, který se stal papežem svatým Řehořem VII.

Způsob jakým papež svatý Řehoř VII. užíval politiky ve službách náboženských myšlenek, se vskutku stal pro budoucí věky vzorem ideálního spojení obojího. Bývalý benediktinský mnich Hildebrand byl totiž nejen přísný asketa a plodný spisovatel – přičemž jeho “literární” činnost představuje zejména rozsáhlá korespondence – ale i politik velkého formátu. Na rozdíl od papeže Alexandra II. nebyl papež svatý Řehoř VII. nikdy ochoten ke kompromisům, když šlo o principy reformy, pokud však jeho politický spojenec tyto zásady uznal, byl papež svatý Řehoř VII. ochoten přimhouřit oko nad jejich uplatňováním v praxi. Papež svatý Řehoř VII. dovedl si také nalézt mocné příznivce i v řadách světských vládců, jeden z nich, bezdětná Mathilda, hraběnka toskánská, odkázala římskému papežskému stolci svou doménu, která zaokrouhlila dosavadní území papežského církevního státu. Se jménem toskánské hraběnky Mathildy je však spojena také jedna událost, kterou se pontifikát papeže svatého Řehoře VII. zapsal do pamětí budoucích pokolení nejsilněji. Toskánská hraběnka Mathilda měla totiž hrad Canossa, kde se v roce 1077 odehrála scéna nejhlubšího pokoření císařské moci před papežstvím v celé historii obou institucí. Pojem Canossa tak jako označení ponižujícího gesta, které má usmířit protivníka, vešlo do politické terminologie podobně jako slovo Mnichov, kterým její slovník vyjadřuje zbabělou, nečestnou a nadto i krajně nevýhodnou kapitulaci před nepřítelem. Navzdory určitým analogiím jsou však ale velmi podstatné rozdíly mezi naší kapitulací z roku 1938 a aktem, kterým se císař Jindřich IV. v rouše kajícníka doprošoval odpuštění svého politického protivníka. Respektive z historicko – právního hlediska Jindřich IV. nebyl vlastně císař, ale římský král, neboť od dob Karla Velikého příslušel panovníkovi říše titul císař teprve poté, co jej papež v Římě korunoval. A tedy – z právního hlediska – od svého nastoupení či zvolení až do korunovace byl římským králem. Teprve až od konce 15. století se panovníci Svaté říše římské stávali císaři již okamžikem volby. Nicméně z důvodu jednoduchosti – titul císař určuje jednoznačně, že jde o vládce říše – však v tomto textu distinkci obou titulů pomíjím. Pokud jde o tu falešnou analogii s Mnichovem 1938 třeba poukázat na tento omyl mnohých historiků, a to nejen v povaze stran, které stály v jednom i druhém případě proti sobě, ale především v tom, že Canossa nebyla – zejména ve svých už bezprostředních a předvídatelných důsledcích – ani zdaleka tak jednoznačným triumfem papeže a prohrou císaře, jak tomu bylo v případě zisků a ztrát jednotlivých signatářů takzvané mnichovské dohody.

Co se tedy vlastně na hradě toskánské hraběnky Mathildy Canossa v horách poblíž Parmy stalo? Nepřátelství mezi římským papežským stolcem a císařským dvorem, které latentně trvalo a projevovalo se občasnými písemnými přestřelkami už od vydání dekretu papeže Mikuláše II. (papežem byl v letech 1059 – 1061), propuklo po nastoupení papeže svatého Řehoře VII. plnou silou. Přispěla k tomu nejen změna v Římě na papežském stolci, kde opatrného papeže Alexandra II. vystřídal rázný benediktinský mnich Hildebrand, ale také i ta skutečnost, že císař Jindřich IV. mezitím dosáhl zletilosti a říši už stál v čele namísto regentské vlády nový suverén. Roku 1075 dal spor o obsazení milánského arcibiskupství, kde se císařská strana snažila proti kanonicky zvolenému hodnostáři dosadit vlastního kandidáta, podnět k otevřenému konfliktu. Kdyby nebylo této příčiny, císař by si brzy našel jinou, neboť papež svatý Řehoř VII. se sice snažil udržet s vládcem říše dobré vztahy, ale principy nezávislosti Církve od moci světské, které prosazoval by dříve či později u Jindřicha IV. narazili na odpor. A v témž roce 1075, kdy došlo mezi papežem svatým Řehořem VII. a Jindřichem IV. ke sporu o milánský arcibiskupský stolec, promulgoval papež svatý Řehoř VII. na postní synodě konané v Římě známý Dictatus papae, který ony principy nezávislosti Církve na moci světské vyhlašoval nejexplicitnějším možným způsobem. Tento dokument Dictatus papae bývá některými historiky označován za jakýsi manifest papežského absolutizmu, ve skutečnosti však ale jde pouze o jakýsi nesystematický soubor stručných tezí různé důležitosti a spíš pracovního rázu. Většina papežových práv proklamovaných v Dictatus papae rozhodně není ničím novým, nicméně jejich explicitní formulace a definice umožňovala důslednější aplikaci těchto pravomocí nositele papežského úřadu, k čemuž v řadě případů v budoucnosti u dalších papežů také i došlo, byť i podle chování papeže svatého Řehoře VII. lze usoudit, že on osobně “posílení vlastní moci” kvůli sobě samému rozhodně nesledoval. Rozhodně například papež svatý Řehoř VII. neměl v úmyslu osobovat si nějak neomezenou moc nad ostatními biskupy Církve, třebaže v Dictatus papae článek 25 připouštěl, že papež má právo sesadit nehodného biskupa i bez synody; ani si nechtěl si uzurpovat více světské moci než doposud měl, ačkoliv článek 12 připouštěl, že papež může sesadit nehodného císaře či článek 27 připouštěl, že papež může poddané vyvázat z věrnosti špatným vládcům.

Když se milánský spor mezi papežem svatým Řehořem VII. a Jindřichem IV. zauzlil, celá věc vyvrcholila tím, že Jindřich IV. poslal papeži svatému Řehořovi VII. urážlivý a Bohu se rouhající svůj osobní list, ve kterém prohlašoval, že ho údajně prý “Bůh pověřil zastupováním Ježíše Krista na zemi”; na což papež svatý Řehoř VII. zareagoval jediným možným způsobem jak na tuhle drzou provokaci zareagovat mohl, a to tak, že bez sebemenšího zaváhání okamžitě Jindřicha IV. exkomunikoval z Církve a současně i zprostil jeho poddané závazku poslušnosti vůči němu. Jindřichovi vazalové rádi využili příležitosti ke vzpouře a sjezd německých knížat rozhodl, že císař Jindřich IV. musí své jednání před papežem obhájit. Jindřichovi IV. tedy nezbylo nic jiného, než se pokusit o smír, šel do Canossy – výraz, který se od té doby stal okřídleným úslovím – a papež svatý Řehoř VII., který dlel na hradě Canossa jako host hraběnky Mathildy, se dal pohnout k odvolání exkomunikace. Ve smyslu principů, které papež svatý Řehoř VII. hájil, nemohl jako nejvyšší duchovní představitel katolické církve odmítnout prosby kajícníka, který – aspoň navenek – žádal o odpuštění upřímně. Z politického hlediska bylo ovšem toto Řehořovo rozhodnutí, jak se brzy ukázalo, málo prozíravé, popřálo jeho nepříteli čas k nabrání nových sil a v dalším zápase, během něhož se na scéně objevil jak protipapež, tak “proticísař”, se dostala na delší dobu ke slovu váha zbraní a materiální moci. A převahu v ní, po několika letech zmatků definitivně získal Jindřich IV. V roce 1084 Jindřich IV. vstoupil do Říma, kde ho jeho protipapež Klement III.(na papežský stolec si činil nároky v letech 1080 – 1100) korunoval za císaře, zatímco pravý papež svatý Řehoř VII. musel město Řím opustit a uprchnout ke svým normanským spojencům. Před svou smrtí pravý papež svatý Řehoř VII. – která následovala brzy po těchto událostech – pronesl slova, která se často citují: Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl bezpráví, proto umírám ve vyhnanství.

Porážka na vojenském poli, exil a smrt neznamenaly konec díla papeže svého Řehoře VII. Zápas o reformu Církve vedli stejně rozhodně jako papež svatý Řehoř VII., třebaže většinou o něco diplomatičtěji, i jeho nástupci – praví papežové. Nedali se odradit tím, že ve stopách papeže svatého Řehoře VII. občas museli i oni opustit své biskupské a papežské sídlo a “přenechat” Řím některému z protipapežů. Prvním z pravých papežů po papeži svatém Řehořovi VII. byl papež blahoslavený Viktor III. (papežem byl v letech 1086 – 1087), který do protipapežem Klementem III. zabraného Říma za svého krátkého pontifikátu nikdy ani nevkročil.

Antireformní strana totiž neúnavně stavěla proti pravým římským biskupům a papežům “Řehořovy linie” své kandidáty, často i několik po sobě, ve století mezi léty 1080 – 1180 jich bylo neméně než dvanáct. Došlo však k jedné zajímavé “technické změně” pokud šlo o “pořadová čísla” jejich jmen. Zatímco dříve papež, který nesl anebo si zvolil jméno, které v minulosti náleželo některému z protipapežů, býval označen následujícím pořadovým číslem, od nynějška byli nepraví papeži vylučováni ze seznamu římských biskupů a papežů i se svým číslem, které si případně po kratším či delším čase “přisvojil” některý z pozdějších pravých papežů. Tak například pravý papež Felix III. (papežem byl v letech 483 – 492) z konce 5. století po protipapeži Felixovi II. (na papežský stolec si činil nároky v letech 355 - 365) ze 4. století. Ale pokud protipapež náležel dávnější historii, nevynechávali praví papežové jeho číslo ani v době po zavedení zvyku takováto čísla pomíjet, například papež Bonifác VIII. (papežem byl v letech 1294 – 1303) z přelomu 13. a 14. století následoval po protipapeži Bonifáci VII. (na papežský stolec si činil nároky v roku 974, a pak podruhé v letech 984– 985) z desátého století. Úzus byl tedy ještě poněkud rozkolísaný. Historie papežství tak zná několik stejnojmenných dvojic, prvním případem je pravý papež Honorius II. (papežem byl v letech 1124 – 1130), který v roce 1124 přijal jméno a číslo protipapeže Honoria II. (na papežský stolec si činil nároky v letech 1061 – 1064), který zemřel o necelých šedesát let dříve. K dosud existujícím dvojicím, které občas označují osobnosti, které se obě výrazně zapsaly do dějin papežství Klement VII. (1378 – 1394) – první avignonský protipapež velkého schizmatu a stejnojmenný papež doby renesance Klement VII. (papežem byl v letech 1523 – 1534); mohou popřípadě přibýt i další, z nedávné doby je znám například případ, kdy benátský patriarcha blahoslavený Angelo Roncalli se stal papežem Janem XXIII. (papežem byl v letech 1958 – 1963), čím “dubloval” svého jmenovce Jana XXIII. (1410 – 1415) z patnáctého století, kterého sesadil kostnický koncil, a proto je relativně dobře znám i u nás v České republice v souvislosti s osudem osobnosti mistra Jana Husa. V současné době faktem zůstává, že tyto výše zmíněné skutečnosti do značné míry komplikují práci dnešních historiků; nicméně v té době se jednalo o výraz vážnosti, které se má těšit římský papežský stolec, a snahou všech nástupců papeže svého Řehoře VII. bylo, aby mu tato patřičná úcta i vážnost vskutku byla vzdávána.

Když se v roce 1092 mohl bývalý clunyjský či klunyjský benediktinský mnich jako papež blahoslavený Urban II. (papežem byl v letech 1088 – 1099) konečně ujmout výkonu svého úřadu v Římě, znovu rozhodně odsoudil nicolaismus i simonii. Již papež Alexandr II. vyhlásil odpustky účastníkům reconquisty ve Španělsku; a podobně ohlasu papeži blahoslavenému Urbanu II. se dostalo jeho výzvě k osvobození Božího hrobu, pronesené na koncilu v Clermontu v listopadu 1095, který byl nečekaný i pro papeže Urbana II., a tím spíše pro byzantského císaře Alexia I., který papeže požádal o pomoc pro válku, kterou vedl se seldžuckými Turky v Malé Asii, čímž celou “akci” vlastně vyvolal. Byzantský císař Alexios I. si představoval vyslání nějakého menšího sboru, který by bojoval v jeho žoldu. A také i papež blahoslavený Urban II. se chtěl podle svého původního záměru na koncilu v Clermontu a poté i v době pokoncilní věnovat zejména reformě Církve a nějaká válka proti seldžuckým Turkům pro něho stála až na druhém místě. Nicméně kazatelé clermontskou výzvu brzy rozšířili po celém světě latinského křesťanstva a vzápětí už se “na vlastní pěst” neorganizovaně a chaoticky valili na východ nejprve zástupy všelijakých náboženských horlivců a o něco později organizovaně s disciplínou a řádem postupovala na východ i pravidelná křesťanská vojska, která už v roce 1099 dosáhla vytčeného cíle – osvobození Jeruzaléma. Prestiž papežství tím pochopitelně velice vzrostla, protože byl to papež blahoslavený Urban II. a nikoliv císař, kdo hýbal Evropou.

Zatímco ve starověku mniši byli většinou laici, ve středověku již ale byli většinou knězi. Vyučováním se zabývali většinou jen kněží, tělesné práce vykonávali laičtí bratři – illiterati, laici, barbati, fratres conversi. Rozdělení mnichů do dvou tříd, kněží anebo chórových mnichů a mnichů – laiků se stalo od té doby všeobecným.

Rozkvět benediktinského řádu poté ustal a ve 12. a 13. století dokonce řadu lokalit ztrácí (i v důsledku vzniku nových řádů jako cisterciáků, premonstrátů). Hnutí nové zbožnosti (devotio moderna) ovlivněné 14. a 15. stoletím je spjato s reformní snahou o návrat k původnímu čistému benediktinství s přísným zachováváním řehole a s obnovou liturgie. Tyto reformní snahy vycházely z benediktinských klášterů: hornofalcký Kastl (1380), rakouský Melk (1418) a Bursfeld u Göttingenu (1446); a z jednání sněmů v Kostnici (1414-18) a Basileji (1431-49). S reformami souvisela i nová vnitřní struktura benediktinského řeholního řádu vytvářející postupně územně definované kongregace.

Další vlnu obnovy přineslo až baroko a s ním spojená rekatolizace zejména ve střední Evropě v 17. a 18. století, kdy dochází k novému rozkvětu benediktinských klášterů. Ekonomická prosperita se odrazila v nákladných přestavbách klášterních areálů, ale současně se rozvíjela i vědecká a kulturní činnost spolu s misijní a charitativní činností, rozvíjelo se i školství. Tomuto období učinily přítrž až rakouské josefínské reformy 80. let 18. století, kdy došlo k rušení značného počtu klášterů, v jiných částech Evropy pak sekularizace počátku 19. století. V současnosti je v benediktinské konfederaci založené roku 1893 a schválené papežem Lvem XIII. (papežem byl v letech 1878 – 1903) jeho Summum semper, sdruženo 21 kongregací s více než 350 domy s asi 8700 členy řádu. V čele této kongregace mají benediktini benediktinského opata - primase sídlícího v koleji sv. Anselma na římském Aventinu.

Pokud jde o Reguli svatého Benedikta třeba říci, že označení “mnich” (z řeckého monos) znamená sám, osamocený ve významu žít jedině z Boha a odvrácení se od světského života a požitků. Počátky mnišství můžeme hledat v oblasti Středomoří již v 2. - 4. století, kde zejména v Egyptě nalezneme množství asketicky a osaměle žijících poustevníků, tzv. “otců pouště”. Z jejich myšlenek a postojů vycházel sv. Benedikt při sestavování své “Regula Benedicti”. Řehole obsahuje v 73 článcích návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Řehole obsahuje duchovní nauku o mnišství (ukotvuje ho biblicky a zprostředkovává středověku, novověku i přítomnosti mnoho z bohatství prvních křesťanských století i praktické pokyny pro uspořádání života v komunitě. Projevuje se v ní Benediktova znalost lidských povah, jeho schopnost duchovního vedení i moudrého "rozlišování" věcí a situací. Při vstupu do komunity musí adept projít noviciátem trvající přibližně rok a teprve poté může přistoupit k tzv. věčným slibům. Před celým konventem slíbí svou stálost v komunitě, změnu mravů a poslušnost dle Řehole a stává se řádným členem komunity. V roce 1336 vydal papež Benedikt XII. bulu nazývanou benediktinská, v níž zdůrazňuje řadu pravidel pro život v jednotlivých opatstvích, pojednává o řádovém rouchu, o studiu a postu, jakož i o pravidelných kontrolách (vizitacích) klášterních domů.

Je zajímavé, že z čistě právního hlediska neexistuje benediktinská řehole. Svatý Benedikt pravděpodobně ani neměl v úmyslu zakládat řeholi, ale svoji Reguli napsal pro svůj klášter. V té době totiž ještě neexistoval takový systém řeholního života jako dnes a každý klášter měl svá vlastní pravidla a vlastního opata a s ním i svoji nezávislost. Jenže potřeba vzájemné podpory sbližovala kláštery, a tak od 9. století nastává sdružování klášterů a postupná centralizace organizace mnišského života. V tom čase již totiž jednotlivé – předtím nezávislé – kláštery přijali za svou Reguli svatého Benedikta, a tak mohli přijít reformátoři původního systému, zejména v osobě svatého Benedikta Anianského a svatých opatů z Cluny či Kluny. Lateránský koncil ve 13. století již vyžadoval, aby kláštery každé země vytvořily vlastní společnou kongregaci. Takto se utvořil základ dnešní organizace benediktinů. Existuje tedy vícero kongregací, které jsou de facto nezávislé. Některé sdružují kláštery náležející do společné národní či jazykové oblasti, jako například je i Slovanská kongregace svatého Vojtěcha, kam patří i čeští benediktini. Jiné kongregace zas mají kláštery roztroušeny po celém světě, jako například je Kongregace Zvěstování přeblahoslavené Panny Marie, kam zas patří benediktini slovenští. Každá kongregace má své vlastní konstituce, kde jsou rozvedeny principy Reguli na konkrétní podmínky a kde se blíže specifikují některé partikulární organizační otázky. Každá kongregace si volí na jisté období jednoho předsedajícího opata, který zastupuje kongregaci a předsedá zasedáním generální kapituly, na které všichni opati a zástupci klášterů jednají o společných otázkách. Každý klášter si však zachovává značnou samostatnost, a proto ani opat praeses nemá takové pravomoci nad kláštery jako generální představení jiných řeholí. Vzhledem k tomu, že v průběhu 1500 let existence benediktinských klášterů se značně změnila právní organizace Církve, papež Lev XIII. v roce 1893 ustanovil benediktinům funkci benediktinského opata primase.

Benediktini tohoto benediktinského opata primase mají v mezinárodním benediktinském kolegiu Sant' Anselmo v Římě, a touto centralizací dosáhla se alespoň teoreticky v benediktinské řeholi větší jednota, nicméně samostatnost jednotlivých benediktinských opatství tím nebyla nijak dotčena. Opat primas reprezentuje celou benediktinskou rodinu. Ale ani on nemůže vstupovat do vnitřních záležitostí jednotlivých benediktinských kongregací, a tím méně jednotlivých benediktinských klášterů. Jeho funkce spočívá v některých organizačních pravomocích, které jsou přesně definovány a též v reprezentační funkci. Současně byla týmž papežem zřízena Benediktinská kongregace, která sdružuje všechny benediktinské kongregace, včetně některých nezávislých klášterů. Centrem konfederace je opatství svatého Anzelma v Římě, které je současně i centrem benediktinských studií. V současnosti – nemýlím-li se – by měl být toho času u benediktinů opatem primasem Notker Wolf, který je bývalý arciopat arciopatství svaté Otilie v Německu.

Pokud jde o spiritualitu, kterou mají benediktini, dalo by se říci, že je to jako když vzkříšený Kristus se zjevuje uprostřed apoštolů, kteří ho poznávají jako svého Boha a Pána – takto by se dal charakterizovat pohled na společenství benediktinských mnichů žijících v klášteře. Společné přebývání a pevné zakotvení v benediktinském společenství bratrů “stabilitas in congregatione” je východiskový bod pro výstavbu domu Božího, kterým by měl být každý klášter. Slova Písma Svatého, které dávají krásné zdůvodnění tohoto způsobu života, přinášejí Skutky apoštolů, když opisují život křesťanské komunity, plný altruizmu a upřímné lásky (viz. Sk 4, 32 – 37). Tak jako je významná úloha otce v rodině, takové je i postavení opata ve společenství benediktinských mnichů. Důležité je však jedno – opat je otcem komunity, a současně i služebníkem bratů a především Krista, protože reálním opatem kláštera je a má být Kristus.

Život v benediktinském klášteře má být školou duchovního umění. Je to život odloučení se od světa, kterého náplní je hledání Boha.

Podstatným prvkem benediktinské spirituality je postoj, který nacházíme již v prvních slovech Prologu Reguli “Poslouchej – Obsculta” měj postoj pozorné bdělosti vůči hlasu Boha a jeho vůli. Je to imperativ, kterým se Bůh obracel od věků ke svému vyvolenému lidu (viz. Dt 4,1). Poslouchej a do svého srdce přijmi Boží výroky. A za tím vším se skrývá naděje přislíbení (viz. Prís 4, 10). Bůh má ukazovat cestu moudrosti, od mnicha se vyžaduje naklonit uši svého srdce “inclina aurem cordis”. Radikálně a současně i vznešeně se přimlouvá svatý Benedikt každému vstupujícímu na cestu života v benediktinské klášterní komunitě. Od takto chápaného vztahu k slovu Boha, k jeho vůli, která je mnichovi předkládána i lidskou řečí opata a představených, odvíjí se akcent na poslušnost plynoucí z pokory jako jeden z pilířů benediktinské spirituality. Poslouchání vylaďuje atmosféru ticha, atmosféru, ve které je možné bdělo vnímat přítomnost Boha. A tak již svatý Benedikt implicitně diferencuje mlčenlivost – taciturnitas, jako vnitřní a východiskový princip vnímavosti a mlčení – silentium, jako bezpodmínečný, ale přece jen vnější předpoklad.

Benediktini jsou povinni rozlišovat nejen dobré od zlého, ale i lepší od dobrého. U benediktinů má nabýt moudrost mírnosti, a tak vykročit na zlatou královskou cestu následování Krista a objevování Boha ve všem “aby byl ve všem oslaven Bůh” (viz. 1 Pt 4, 11). Tento výrok apoštola svatého Petra citován svatým Benediktem v Reguli se stal známým heslem spirituality, kterou mají benediktini, a která konec konců má velikou aktuálnost i v dnešní době.

Ovocím života v klášteře má být radost a láska. Láska, které absolutním objektem je Bůh. Ale současně i láska, která slouží bratům, nemocným, hostům… Láska, která v každé situaci nachází Kristovu tvář. Láska, která se zapaluje posvěcováním každého okamihu.

Protože každý moment dne mají benediktini přijímat jako dar z Božích rukou. Benediktini ho mají posvěcovat modlitbou i prací a modlitba benediktina má být ustavičná (viz. 1 Sol 4, 17). Z toho plyne i členění času v benediktinském klášteře a důraz, který je položen na slavení liturgie hodin, centrální postavení Eucharistie a povinnost stálé individuální modlitby benediktinského mnicha jako výraz neustálého přebývání před tváří Boží. Benediktinská modlitba má pramenit z meditace věčných pravd Písma Svatého, odkud plyne i význam čtení posvátných textů lectio divina. Benediktinský klášter má být domem Božím uprostřed světa, který je však otevřen pro člověka, který je v nouzi, pro přicházejícího Krista (viz. Gen 18, 1 – 8; Žid 13, 2; Řím 12, 13). Je odloučen od světa a současně pozývá vstoupit do atmosféry přítomného Boha. Každodenním cílem benediktinského kláštera, který má být domem bratrů, je stávat se příbytkem živého Boha. Ovocím všeho snažení se stává ten příznačný a v historii tak blahodární pokoj “pax benedictina”. Pokoj, který dává Bůh a který možno rozdávat dále. Tak se může stát ostrovem pokoje v bouřlivém moři dnešního světa, majákem, který světlem pokoje přitahuje k Bohu a především znamením přítomnosti Boha jako absolutního Pána.

Význam svatého Benedikta pro rozvoj a šíření křesťanské víry i kultury je neocenitelný. Papež Pius XII. Svatého Benedikta v období po přežitých hrůzách druhé světové války a uprostřed nebezpečí bolševické expanze v roce 1947 nazval “otcem Evropy”.

Papež Pavel VI. (papežem byl v letech 1963 – 1978) dne 24. října roku 1964 listem Pacis nuntius ustanovil svatého Benedikta za hlavního patrona celé Evropy.

Nakonec papež Jan Pavel II. (papežem byl v letech 1978 – 2005) tento titul svatého Benedikta potvrdil, a 31. Prosince 1980 vyhlásil společně se svatým Benediktem za spolupatrony Evropy i svatého Cyrila a svatého Metoděje. Evropa dostala i další spolupatrony, přesněji řečeno – ženy světice. Papežem Janem Pavlem II. dne 1. října 1999 byla vyhlášena svatá Brigita Švédska, svatá Kateřina Sienská a svatá Edita Stein či svatá Edita Steinová za spolupatronky tohoto evropského kontinentu. Papež Jan Pavel II. ještě jako Krakovský arcibiskup často navštěvoval Tyniecke opatství, a vrátil se tam rovněž i na závěr své poslední návštěvě Polska, jako o tom svědčí památná tabule.

Papež Benedikt XVI. rovněž často navštěvoval benediktinské kláštery, a je známo, že těsně před konáním konkláve na kterém byl kardinálským sborem v roce 2005 zvolen za papeže navštívil benediktinský klášter v Subiaku, založený na místě, kde svatý Benedikt začal vést poustevnický život.

Na tomto místě bych rád ocitoval apoštolský list papeže Pavla VI. “Pacis nuntius”, kterým byl svatý Benedikt vyhlášen za patrona Evropy (přibližný překlad do češtiny):

“Je velice správné, že oslavujeme sv.Benedikta, opata, jako hlasatele pokoje, tvůrce jednoty, učitele společenských obyčejů a osobitně jako herolda křesťanské víry a zakladatele mnišského života na Západě. V období rozmachu římského císařství některé evropské země očividně upadly do temnoty, jiným ještě chybělo přiměřené vzdělání a duchovní vzlet. Sv.Benedikt tehdy působil prostřednictvím svého usilovného, vytrvalého a ctnostného života, že zazářil jakoby nová zornička pro tento kontinent. Především sám a přes své duchovní syny lidem bydlícím od Středozemského moře po Skandinávii, od Irska až po Polsko, přinesl křesťanskou kulturu spolu s křížem, perem, a pluhem v rukou. Přes kříž, respektive přes právo Ježíše Krista sv.Benedikt posilnil a zkvalitnil způsob života individuálního jako i společenského. Je potřebné také zmínit, že uspořádáním Boží služby, respektive pevné metody horlivé metody sv.Benedikt učil, že pro lidskou společnost má nejvyšší význam oslava Boha. Tím vlastně sv.Benedikt vytvořil duchovní jednotu Evropy, takže národy odlišující se jazykem, původem i způsobem myšlení pocítili, že jsou jediným Božím lidem. Díky usilovnosti starostlivých mnichů, věrných žáků tohoto vynikajícího otce, taková jednota byla charakteristickým znakem zvlášť v období středověku. Tato jednota, kterou sv.Augustin nazývá “formou každé krásy” se narušila následkem dalších smutných událostí. V našich časech lidé dobré vůle usilují o její návrat. Tento ctihodný patriarcha, kterému tak mnoho klášterů vděčí za své jméno a životní sílu, prostřednictvím pera, tedy přes duchovní kulturu, zachránit svou starostlivou usilovností starodávné pomníky písemnictví, když temnota zahalovala krásné umění. Tyto pomníky sv.Benedikt odevzdával dále následujícím pokolením a horlivě rozvíjel vědu. Nakonec prostřednictvím pluhu, tj. skrze rolnictví a jiné úsilí, proměňoval pusté a neobdělávané pozemky na žírné pole a překrásné zahrady. Spojujíc s modlitbami řemeslnické práce podle slov “modli se a pracuj” ukázal vysokou hodnotu lidské práce. Je celkem správné, že papež Pius XII. nazval sv.Benedikta “otcem Evropy”, vždyť v lidech tohoto kontinentu láskou a starostlivostí probudil nadšení za spravedlivou zemi, o kterou se společně opírá jejich život. Tento náš předchůdce toužil, aby na přímluvu slavného Světce Bůh požehnal úsilí těch, kteří se usilují sjednotit národy pouty opravdivého bratrství. Po tomtéž ze srdce toužil s úzkostlivou láskou, kterou se vyznačoval, i papež Jan XXIII. I my velmi podporujeme plány směřující k uskutečnění jednoty mezi národy Evropy. Z tohoto důvodu se ochotně přikláníme k prosbám vysloveným skrze mnohé kardinály, arcibiskupy, biskupy, generální představené řeholí a řeholních kongregací, jako i významných laiků, abychom sv.Benedikta vyhlásili za patrona Evropy. Naskýtá se skvělý způsob veřejného vyhlášení této nebeské ochrany, když dnes zasvěcujeme Bohu, ke cti Nejsvětější Panny Marie a sv.Benedikta, svatyni na Monte Cassino, zničenou v roce 1944 v čase, když válka zuřila na celém světě, ale znovu vystavěnou díky neustávající pietě. Činíme tak ochotně, následujíc některé naše předchůdce, kteří toto sídlo nábožnosti a mnišského života, velmi slavné díky hrobu sv.Benedikta, v průběhu staletí jemu zasvěcovali. Ať tedy ten znamenitý Nebešťan podporuje naše modlitby, a tak jako kdysi rozehnal temnoty světlem křesťanské nauky a šířil štěstí pokoje, ať nyní ochraňuje Evropu a prostřednictvím svého orodování ať ji neustále vede k co nejlepšímu rozvoji. A tak na radu Posvátné kongregace obřadů, s plným vědomím a po zralém uvážení, z plnosti apoštolské moci, mocí tohoto listu ustavujeme a vyhlašujeme na věčné časy sv.Benedikta, opata, za hlavního nebeského patrona pro celou Evropu, přiznávajíc mu všechny náležité projevy úcty a liturgická privilegia, přislouchající podle práva zdejším patronům. Činíme tak bez ohledu na všechny námitky. Toto vyhlašujeme a stanovujeme, že tato nařízení jsou a zůstávají stále platná a účinná; nabývají plnou a všeobecnou platnost; tým, kterých se to týká, anebo se může týkat, se velmi odporoučejí nyní i v budoucnosti; třeba je správně posoudit a rozhodnout; kdo by se pokusil jakoukoliv autoritou, vědomě anebo nevědomě zasáhnout do těchto věcí, je a bude to neplatné. Dané v Římě, u sv.Petra, opatřené pečetním prstenem Rybáře, dne 24. října roku 1964, v druhém roku našeho pontifikátu. Pavel VI., papež.”

Někteří historici jsou toho názoru, že svatý Benedikt neměl pravděpodobně úmysl vytvořit řeholi či nějakou novou formu křesťanského života. Svatý Benedikt byl fakticky jednoduše mnichem v existující a rozvíjející se tradici, která byla monastická, a to poustevnická a cenobitská.

Benediktinská Regule svatého Benedikta se tak objevuje sice až v 6. století po Kristu, vzniká však ale v proudu mnohých předcházejících vlivů. Již někde ve 3. a 4. století po Kristu, a snad i o něco dříve třeba hledat počátky cest ke křesťanské dokonalosti.

Egypt, zejména povodí Nilu, ale i Palestina, Sýrie, Severní Afrika, Itálie, Jižní Galie (jižní Francie), Španělsko, Irsko a jiná místa jsou lokalitami prvních rodících se ostrovů pokoje, ostrovů života v ústraní modlitby, společenství poustevníků přebývajících pod mocnou ochranou Boha.

Kořeny těchto snah třeba hledat přímo při věčném prameni pravdy, v uctivém přijímání slov Písma Svatého: život “per ducatum evangelii”, jak to ostatně později nazve sám svatý Benedikt v Prologu své Reguly. Pod vedením radostné zvěsti o Bohu, takto se ostatně snažili nacházet křesťanskou dokonalost i jeho předchůdci.

“Cokoliv činíš anebo říkáš, pro všechno hledej svědectví Písma Svatého” – to jsou slova svatého Antona Velikého, velikého egyptského poustevníka.

Svatý Pachomius “otec pouště” označuje evangelium za světélko, které má vést bratry. Patriarcha východní mnišské tradice svatý Bazil Veliký z Kapadocie své předpisy tvoří na doslovných citátech ze Starého i Nového zákona, podobně i učitel milosti svatý Augustin z Hippo ve své představě o organizaci společného života. Takto se nakonec Písmo Svaté stane i jedním z fundamentálních pilířů mnišské spirituality “lectio divina”. Evagrius Pontikus, a přes něho snad i Origenův vliv, Jan Kasian či Kasián, svatý Jeroným či Hieronym se svým asketickým společenstvím v Římě a později v Betlémě, ale i svatý Martin z Tours v Galii, syrský svatý Simeon Stylita a irský misionář svatý Patrik jsou otci, kteří od konce 2. století až do konce 5. století zapalovali ohně velikého dobrodružství hledání forem dokonalého křesťanského života v Evropě, ale i mimo ní.

Jejich spisy, životopisy, výroky, ale zejména jejich život se stali příklady, které přitahovali a vzbuzovali nadšení a svatý zápal. Osobnost svatého Benedikta z Nursie přichází právě z těchto proudů.

Poušť byla místem, které vždy přitahovalo hledače Božího pokoje a moudrosti. Velice silně právě v těchto dobách, kdy ještě nevyprchal zápal a nadšení pro očekávaný příchod Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. A tak se do popředí dostává bdělost a z ní plynoucí akcent na neustálou pozornost pro Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, který přichází a současně který též opět novým způsobem přijde. Jedním z prvků očekávané blažené naděje je hlas Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, který volá k panictví, důrazně však k panictví volá nejen svatého Benedikta, ale i nás ostatní, kteří – ústy Písma Svatého – jsme jeho význam a smysl “schopni pochopit” (Mat 19, 11 – 12), a tedy nejedná se pouze o Boží volání k nějaké samoúčelné askezi.

Svatý Cyprián z Kartága a veliký milánský biskup svatý Ambrož svojí teologickou argumentací, a zejména pak se zapáleným a nadšeným představením krás panictví a panenství přispěli k šíření tohoto ideálu křesťanské dokonalosti.

A tak i u svatého Benedikta po těchto nádherných principech evangelia začíná klíčit nejprve poustevnická a poté i řeholní tradice.

Sice pomaly, ale zato důsledně. Od askeze a snahy o specifický způsob Bohu zasvěceného křesťanského života v rámci tehdejších církevních obcí se začíná odvíjet poustevnická cesta do pouště.

A to doslova, ale současně i přeneseném duchovním smyslu, jako cesta poustevníků a anachoretů, kteří se oddělují od běžného světa a hledají ráj svaté samoty pro své modlitby, kontemplaci, rozjímání a službu Boží.

Každého poustevníka poušť geograficky vymezená, jako i poušť limitovaná spirituálně vždy přitahovala a přitahuje. Je možné se rozpomínat na úchvatnost Exodu izraelského setkávání se i opouštění Boha, je možné v písku skutečné anebo imaginární pouště duchovním zrakem hledat stopy královské cesty do zaslíbené země, kde však již bylo potřebné najít i hlubokou brázdu vyhloubenou Kristovým křížem.

Pokud jde o benediktiny a benediktinský řád v České a Slovenské republice, rád bych ještě v maximální stručnosti uvedl o benediktinech tyto skutečnosti:

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, na svá nynější území přišli Češi v 6. století po Kristu a obeznámili se s křesťanstvím pravděpodobně počátkem 9. století. Vzhledem k tomu, že hlasatelé evangelia přicházeli ze Západu a neovládali řeč českého a moravského lidu, nedosáhli výraznějších úspěchů.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky, o řeholním životě na Slovensku na začátku středověku je těžké utvořit si jasný obraz. Avšak je nepopiratelné, že řeholníci působili na Slovensku již od počátku jeho zapojení do křesťanské kultury.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, benediktini jsou na teritoriu dnešní České republiky úzce spjaty s historickým vývojem raně středověkého přemyslovského státu, které šlo ruku v ruce se šířením křesťanství v dosud silně pohanském území zemí koruny české. Již kolem roku 800 po Kristu byl založen iroskotský kostel v Modré u Velehradu, a je velice pravděpodobné, že se jednalo o kostel klášterní.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky, když počátkem 9. století po Kristu salzburští a později pasovští biskupové posílali na Slovensko misionáře, byli to zajisté jako i jinde benediktini. Přesné zprávy o tom, kdy se benediktini po prvý krát na Slovensku usadili, se nedochovaly, nicméně jejich první stopy sahají ještě před misii svatého Cyrila a svatého Metoděje. Podle spolehlivých údajů benediktini začali působit na Slovensku někdy na rozhraní 9. a 10. století po Kristu. Tehdy se již s benediktiny a benediktinskými kláštery setkáváme na území téměř celé Evropy. Významnou osobou v procesu christianizace Panonie byl vzdělaný benediktinský opat Alkuin z Yorku, který působil na dvoře Karla Velikého. Vypracoval katechizmus pro francké misionáře. Z období kolem roku 800 po Kristu pochází Cuthbertův evangeliář, kterého autorem byl iroskotský mnich. Náměty na výzdobu manuskriptu podle některých odborníků čerpal z území, na kterém žili Slované spolu s Avary. Podobně šlo i o území v okolí hradu Devín. Pokud jde o Zobor, je možné, že již kníže Pribina založil pro benediktiny klášter na Zobore při kostelíku, který v roce 833 po Kristu založil rovněž kníže Pribina, tj. kostel svatého Emeráma, a tak dal kníže Pribina základ zoborskému benediktinskému opatství. Není o tom sice nijakého historického záznamu, že by se díky knížeti Pribinovi Zobor stal sídlem benediktinského opatství, ale když uvážíme, že kníže Pribina stavěl kláštery pro benediktiny v Zadunajsku – tj. v Mosaburgu v roce 853 po Kristu, co je historicky zjištěno, předpoklad, že přichýlil ty benediktinské prvotřídní kulturní činitele ve středověku i v Nitre k svému sídlu, je plně na místě. V polovině 9. století byl tedy postaven mužský benediktinský klášter na Zobore, odkud benediktini šířila svou misijní činnost popři cestách na sever a na východ po území nynějšího Slovenska; na Liptove se střediskem poustevnického působení stala Svätá Mara, kde byl benediktinský kostel a klášter, přičemž v kotlině měli benediktini i další kostely s malými kláštery; benediktini se zjevují i na Pohroní – Radvaň nad Hronom, v Turci, na Spiši – Spišské Podhradie, Štiavnik, na Považí – Nové mesto nad Váhom, přičemž některé z těchto měst se později staly opatstvími, některé nabyly charakter poutnických měst.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, křesťanství nezakotvilo v Čechách plně ani tehdy, když v roce 845 přijalo svatý křest čtrnáct českých knížat i se svým průvodem v diecézi Regensburg na dvoře Ludvíka Němce. Až když se Čechy dostali do závislosti od Velkomoravské říše, začalo se křesťanství lépe rozvíjet i v Čechách díky přičinění apoštolů svatého Cyrila a svatého Metoděje. Svatý Metoděj patrně asi v roce 874 pokřtil českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu, a získal veliký přístup hlásat v Čechách učení Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. V šlápějích knížete Bořivoje pokračovali i jeho synové Spytihněv a Vratislav, za panování kterých budovali se v Čechách mnohé kostely. Například český kníže Vratislav dal na pražském hradě postavit kostel svatého Jiří. Když se v roce 894 odtrhly Čechy od Velkomoravské říše, přerušilo se i církevní spojení s Velikou Moravou a České knížectví se přidalo k diecézi Regensburg. Ještě slibněji se křesťanství v Českém knížectví začalo rozvíjet za vlády českého knížete svatého Václava, který kromě jiného i postavil kostel svatého Víta na pražském hradě, ale brzy nastal náhlý obrat. Matka knížete svatého Václava Drahomíra, křesťanka jen podle jména, dala zavraždit svou matku a babičku svatého Václava svatou Ludmilu, které zazlívala přílišný křesťanský vliv na svého syna svatého Václava. Křesťanská vláda českého knížete svatého Václava nenašla obliby u mnohých českých velmožů, a proto navedli jeho bratra Boleslava, aby ho zavraždil, k čemu i došlo dne 28.září roku 929. Pod vládou českého knížete Boleslava I. bylo křesťanství v Čechách určitý čas pronásledováno, ale německý král Oto I. přemohl českého knížete Boleslava I. a přinutil ho obnovit křesťanskou víru v Čechách. Za jeho nástupce, za vlády českého knížete Boleslava II. Pobožného dosáhlo křesťanství v Čechách úplného vítězství. Za vlády nového českého knížete Boleslava II. se provedla nová církevně – správní organizace Českého knížectví. Regensburský či řezenský arcibiskup svatý Wolfgang, muž opravdivého apoštolského smýšlení, velkoryse dovolil, aby se Čechy oddělili od jeho vlastní regensburské či řezenské diecéze.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky třeba říci, že ačkoliv Čechy přijali křesťanství mnohem dříve nežli třeba Polsko, získali biskupství až v roce 973. Do Říma se vypravila dcera českého knížete Boleslava I. Mlada se žádostí k papeži Janu XIII. (papežem byl v letech 966 – 972), aby v Praze zřídil biskupství. Ba některé prameny dokonce i uvádějí, že český kníže Boleslav I. explicitně vypravil do Říma svou dceru Mladu se žádostí k papeži Janu XIII., aby v Praze zřídil biskupství. Ať již to bylo jakkoliv, určitě to ale muselo být přinejmenším s tichým souhlasem knížete Boleslava I. Papež Jan XIII. neměl námitek, ale nejdříve bylo třeba projednat tuto věc s císařem Otou I., který měl v úmyslu východně od Labe kdekoliv v slovanských krajích zakládat biskupství a včlenit je do říšské církevní organizace. Metropolí pro biskupství v slovanských krajích měl být podle jeho přání Magdeburg. Papež Jan XIII. sice založení magdeburského arcibiskupství potvrdil, ale omezil jeho pravomoc pouze na ona slovanská území, jež byla dosud podrobena, kdežto misii v  ostatních slovanských krajích vyhradil apoštolské stolici. Po delším jednání bylo dohodnuto, že pražské biskupství bude přičleněno k církevní provincií mohučské. Když regansburský či řezenský arcibiskup svatý Wolfgang velkomyslně svolil, aby české území, jež dosud náleželo k jeho regensburské či řezenské diecézi, se osamostatnilo, mohla nová pražská diecéze vstoupit v život.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, v roce 973 bylo zřízeno na této části bývalého území regensburské či řezenské diecéze samostatné české biskupství se sídlem diecézního biskupa v Praze. Prvním pražským biskupem se stal saský benediktinský mnich Detmar, jeho nástupcem pak svatý Vojtěch zvaný někdy i jako svatý Adalbert. Pražský biskup svatý Vojtěch byl v Magdeburgu vychovaný potomek slavného českého rodu Slavníkovců. Pražský biskup svatý Vojtěch svůj pastýřský úřad vykonával s takovou horlivostí, že se stal nedosažitelným vzorem pro všechny své nástupce. Pražský biskup svatý Vojtěch odstranil ve své české diecéze všechny pozůstatky bývalého pohanství. Vzhledem k tomu ale, že snahy pražského biskupa svatého Vojtěcha se doma setkávali s nemalým odporem, odešel v roce 989 do Říma, kde následně prožil tři roky v benediktinském klášteře. Na žádost papeže Jana XV. (papežem byl v letech 985 – 996) a českého knížete Boleslava II. se svatý Vojtěch vrátil zpátky do Prahy poté, co se český lid slibem zavázal, že se podrobí všem nařízením svého biskupa svatého Vojtěcha.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, první pražský biskup byl Sas Dětmar, což byl benediktinský mnich, který byl u pražského dvora zdomácnělý a oblíbený a dokonale znalý slovanského jazyka. Dětmar byl opatrný, a proto se snažil co nejlépe vycházet s panovníkem, a tudíž neodvažoval se vždy důsledně požadovat všechny požadavky církevní disciplíny. Přesto však ale biskupování Sasa Dětmara mělo i kladné výsledky. Dětmar ve své diecézi posvětil mnohé kostely, které byli zřízeny na různých místech jeho diecéze a také houževnatým úsilím duchovního pastýře přiváděl pohanský lid k víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a mnohé pohany i osobně pokřtil. Český kníže Boleslav II. a po jeho příkladu i velmožové pražského biskupa Dětmara podporovali. Nástupcem Dětmarovým se v roce 982 stal Slavníkovec svatý Vojtěch.

Svatý Vojtěch se narodil kolem roku 956. Otec svatého Vojtěcha Slavník byl spřízněn s domem saským a matka svatého Vojtěcha Střezislava, vynikající ušlechtilostí a zbožností, pocházela rovněž z některého knížecího rodů českých Slovanů, ale momentálně co píši tyto řádky si jakoby na potvoru nemohu vzpomenout z kterého. Svatý Vojtěch byl zbožně vychován v domácím prostředí a poučen o základech potřebných ke studiu, odebral se svatý Vojtěch v roce 972 do důležité metropole Magdeburg, aby se tam vzdělával v tamní katedrální škole, kterou vedl učený intelektuál Otrik. Svatý Vojtěch v Magdeburgu získal znamenité vzdělání a současně se i zaskvěl skutky křesťanského milosrdenství a příkladným životem, takže si ho velmi oblíbil asketický magdeburský arcibiskup Adalbert, který když svatému Vojtěchovi uděloval svátost biřmování, tak mu dal jako biřmovní jméno své vlastní jméno Adalbert. Po návratu do Čech svatý Vojtěch se stal součástí družiny pražského biskupa Dětmara a v roce 982 byl svatý Vojtěch zvolen “českým lidem i knížetem” za Dětmarova nástupce. Zde různí historici různě spekulují: Snad byla tato volba svatého Vojtěcha za druhého pražského biskupa výsledkem nějaké dohody mezi Přemyslovci a Slavníkovci; nebo třeba snad sám císař, chtěje udržet v mezích rozpínavost pražského knížete, naléhal na obsazení pražského biskupského stolce členem rodu Slavníkovského, protože Slavníkovci byli rodem rivalizujícím s Přemyslovci. V každém případě je však ale jisté, že svatý Vojtěch byl již v té době mimořádnou osobností, a že si svou hodnotou toto povýšení takřka vynutil. Ke konsekraci a investituře odešel svatý Vojtěch do Itálie, kde ve Veroně se zdržoval císař Oto II. se svým císařským dvorem a též byl přítomen i mohučský arcibiskup Willigis. Následně byl pražský biskup svatý Vojtěch v Pavii, kde se setkal s benediktinským clunyjským či klunyjským opatem a toulským biskupem. Tímto clunyjským či klunyjským benediktinským opatem byl opat Majol a tímto toulským biskupem byl biskup Gerhard. Přátelské pouto s těmito dvěma osobnostmi dokonalo dokonalou obrodu svatého Vojtěcha, který přijal za své jejich reformní ideály, směřující k osvobození a pozdvižení Církve. Pod tímto zorným úhlem rozvrhl si pražský biskup svatý Vojtěch program práce ve své pražské diecézi.

Nebylo však většího kontrastu než mezi benediktinskými reformními snahami clunyjskými či klunyjskými a náboženskými poměry v Čechách, kde většina národa byla křesťanská jen podle jména. Měl-li pražský biskup svatý Vojtěch dosáhnout opravdové obrody náboženského života, muselo by se dosáhnout dokonalého porozumění a souladu mezi pražským biskupem a mocí světskou. Předpokládám-li, že český kníže měl aspoň zpočátku dobrou vůli, domnívám se, že byl brzy omezován ve svém svobodném rozhodování svými velmoži, zvláště rodem Vršovců, neboť Vršovci byli známí svou divokostí a nezkrotným egoismem. Reakce proti Vojtěchově správě se ohlásila v plné síle, když se pražský biskup svatý Vojtěch pustil do nerovného boje se svými ovečkami pro některé zvláště křiklavé zlořády, jako například zvyk uzavírat manželství mezi příbuznými, polygamie, obchod s otroky, kněžská ženitba či konkubinát, nedostatečné svěcení neděle atd. Zde se šlechta hrubě vměšovala do vnitřních věcí katolické církve jednak tím, že se ujímala kněží, jež horlivý pražský biskup svatý Vojtěch napomínal k lepšímu životu, a také i tím, že se stavěla proti budování kostelů, které by byli podřízeny pouze biskupovi svatému Vojtěchovi a tedy které by byli nezávislé od světské moci. Ze svých reformních požadavků ale pražský biskup svatý Vojtěch neslevil. Když pak ale nevyřešený poměr mezi Přemyslovci a Slavníkovci situaci ještě ztížil, pražský biskup svatý Vojtěch nevida prospěchu ze své apoštolské práce, opustil svoji pražskou diecézi a odešel do Říma, pomýšleje na pouť do Svaté země. Pouť svatého Vojtěcha do Svaté země se však ale pro různé překážky neuskutečnila. Na radu opata benediktinského kláštera montecassinského se pražský biskup svatý Vojtěch rozhodl vstoupit do benediktinského řeholního řádu. Ale brzy svatý Vojtěch opustil slavné benediktinské montecassinské opatství, kde ho benediktini či benediktíni stále ctili jako biskupa, a zakotvil posléze v  Římě v klášteře svatého Alexia na hoře aventinské. S vědomím a souhlasem papežovým byl pražský biskup svatý Vojtěch přijat do řádu a dne 17.dubna roku 990 složil mnišské sliby.

Avšak když zemřel míšeňský biskup Volkold, který dočasně zastupoval pražského biskupa svatého Vojtěcha při správě jeho pražské diecézi, a když ani císař a ani mohučský metropolita nechtěli více již trpět, aby pražská diecéze na delší dobu osiřela, byl kníže Boleslav donucen, aby jednal s pražským biskupem svatým Vojtěchem o jeho návratu do pražské diecéze. A toto jednání českého knížete Boleslava s pražským biskupem svatým Vojtěchem mělo úspěch. Pražský biskup svatý Vojtěch přijal záruky od českého knížete Boleslava, vrátil se domů do pražské diecéze, a plodem tohoto Vojtěchova usmíření se státem bylo v roce 993 založení benediktinského opatství v Břevnově, kde se usadili vlašští benediktinští mniši. Dohoda však ale bohužel netrvala dlouho…

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky, z doby velkomoravského knížete Svatopluka již máme jaké – také písemné stopy o benediktinském řeholním životě na Slovensku. Podle pražského kronikáře Kosmase dal velkomoravský kníže Svatopluk postavit při svém sídle v Nitre chrám pro “poustevníky”, a pravděpodobně i benediktinský klášter. Nitra se stala sídlem prvního nitrianského biskupa, kterým byl biskup Wiching, který byl původně benediktinským mnichem. Nitriansky biskup Wiching si své spolupracovníky bral rovněž z řehole benediktinů.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, kníže Boleslav II. a jeho sestra Mlada založili na počátku 70.let 10. století, nejpravděpodobněji to bylo v roce 973 ženský benediktinský klášter u sv. Jiří na Pražském hradě, v jeho čele stanula jako první abatyše Boleslavova sestra Mlada. V klášteře se sdružovaly neprovdané dcery vládnoucího rodu i další příslušnice vznešených šlechtických rodin. Tento ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Hradě pražském, ač to byl sice pouze klášter šlechtický, byl jeho význam pro českou kulturu veliký, protože první překlady žalmů a celého Svatého Písma do češtiny bylo pořízeny právě pro tyto benediktinky na Hradě. Kníže Boleslav II. spolu s biskupem svatým Vojtěchem v roce 993 založili mužský benediktinský klášter jako opatství v Praze na Břevnově, který byl silně ovlivněné lotrinskou reformou zprostředkovanou mohučskou metropolí, kam česká církev náležela. Koncem 10. století vzniká snad v břevnovském mužském benediktinském klášteře Kristiánova legenda o počátcích křesťanství v Čechách. Řada dalších českých benediktinských klášterů vznikala pod přímým vlivem kláštera Niederaltaich v Bavorsku, ke konci 10. století takto vznikl mužský benediktinský klášter na Ostrově u Davle. Ostrovský mužský benediktinský klášter měl tato svá proboštství: Kublov, Větřním, Slaný, Nicov, a Kolvín.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, kvůli opětovným sporům v Českém knížectví pražský biskup svatý Vojtěch v roce 995 se již po druhé zřekl svého úřadu pražského biskupa a odešel do Uherska, kde kromě jiného byl svatým Vojtěchem pokřtěn i uherský kníže Gejza a jeho syn svatý Štěpán či Štefan, který později v roce 1000 byl korunován jako první uherský král; poté odešel svatý Vojtěch do Říma, kde chtěl znovu vstoupit do benediktinského kláštera. Mohučský arcibiskup, který se právě v té době zdržoval v Římě s císařem Otem III. přemlouvali biskupa svatého Vojtěcha, aby se vrátil do své pražské diecézi. Biskup svatý Vojtěch uposlechl, ale od papeže si vyžádal dovolení, aby směl jít hlásat evangelium mezi pohany, kdyby ho Češi neposlouchali. Když se však ale biskup svatý Vojtěch doslechl, že jeho rod – Slavníkovci – byl v Čechách vyhuben, nešel více do Čech, ale vybral se do Polska k Boleslavu Chrabrému a odtud k divým Prusům, kde i podstoupil mučednickou smrt dne 23.dubna roku 997. Boleslav Chrabrý pak zlatem vykoupil tělo svatého Vojtěcha a pohřbil ho v Hnezdne či Gnezde. Sláva svatého Vojtěcha se rozletěla po celé Evropě. Oto III. povýšil kostel, v kterém odpočíval svatý Vojtěch na arcibiskupský chrám, svatý Štěpán učinil Astrika – přítele svatého Vojtěcha – ostřihomským arcibiskupem a z vděčnosti ke svatému Vojtěchovi dal v Ostřihomě postavit metropolitní chrám svatého Vojtěcha.

Církevní a náboženské poměry v Čechách se totiž vůbec nezměnily. K tomu se brzy připojily nové rozpory mezi Přemyslovci a Slavníkovci, jež se přirozeně odráželi i ve vztazích mezi českým knížetem a pražským biskupem svatým Vojtěchem. V sousedním Polsku vyvstal mocný panovník Boleslav Chrabrý, který se netajil velkým plánem vytvořit mohutnou říši ze západních Slovanů. Boleslavu Chrabrému však v  cestě stálo české knížectví a tomuto zase – měla-li mít obrana Přemyslovců pevnější základ – država synů Slavníkových, kteří byli na vahách, ke kterému ze soků se mají přiklonit. Pražský biskup svatý Vojtěch asi tušil blížící se pohromu, ale nemohl jí zabránit. Aby tedy pražský biskup svatý Vojtěch aspoň svojí vlastní osobou nedával příležitost k třenicím v napjaté situaci, když ostatně veškeré jeho snažení naráželo jen na tupost a zlobu, odešel v roce 994 do Říma podruhé a uchýlil se opět do kláštera na Aventině, kde byl přijat od bývalých spolubratří velmi srdečně a byl od nich dokonce i zvolen za převora. V Čechách rychle spěly události ke krvavému konci. Český kníže Boleslav II., pobádaný svou družinou, dal souhlas k vyhubení Slavníkovců. Libice byla tedy přepadena a přítomní členové knížecího rodu Slavníkovců byly v roce 995 věrolomně vyvražděni. Tím se propast mezi pražským biskupem svatým Vojtěchem a českým knížectvím ještě více rozšířila. Vojtěchovo biskupování bylo pouze českou epizodou v jeho životě. Evropské pověsti dosáhl svatý Vojtěch jako misionář.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky, když vládl uherský kníže Gejza, který vládl v letech 970 – 977 po Kristu, se do misijní činnosti na Slovensku zapojili bavorští misionáři, přičemž do tohoto období v letech 971 – 972 po Kristu spadá i působení benediktinského mnicha Wolfganga, který se později stal biskupem v Regensburgu. Gejzův syn svatý Štěpán či Štafan, který žil v letech 977 – 1038 zřídil v královském díle v Ostrihome, v metropoli; později vznikají další sufragánní biskupství, postavilo se mnoho kostelů, škol a benediktinských klášterů. Svatý Štěpán sice nezaložil benediktinské opatství svatého Hipolita na Zobore, ale ho obnovil a obdaroval majetky. Tu jistý čas žili i slovenští národní svatí Ondrej Svorád a Benedikt (smrt v roce 1012). Svatý Benedikt odešel ze zoborského benediktinského kláštera jako poustevník na Skalku, kde podstoupil mučenickou smrt. Výchovou Imricha, syna uherského krále svatého Štěpána byl pověřen benediktinský mnich Gerhard, který asi kolem roku 1030 se stal čanádským biskupem; za vlády svatého krále Štěpána přicházejí do Uherska benediktinští mniši z klášterů Montecassino, Ravenna a Cluny.

Svatý Vojtěch je právem nazýván apoštolem Maďarů. Maďaři v roce 955 přestali být postrachem západu, když byli na hlavu poraženi císařem Otou I. v památné bitvě poblíž usedlosti Lefeld. Od té doby začíná vlastně civilizace Maďarů. Maďaři nemohouce uniknout zpátky do asijských stepí, odkud přišli, a majíce definitivně znemožněn postup na západ, kam dosud podnikali loupeživé výpravy, se museli smířit s trpkou skutečností a usadili se trvale v dunajské pánvi. Křesťanství k Maďarům začalo pronikat za uherského knížete Gejzy a pak i za vlády svatého Štefana či Štěpána. Kolem roku 971 působil mezi Maďary svatý Wolfgang z Einsiedeln a také pasovský biskup Pilgrim posílal k Maďarům misionáře. Vedle franských misionářů pracovali mezi Maďary také i byzantští misionáři, a dlouho nebylo jisto, které vlivy převáží. Teprve za svätého Štefana či svatého Štěpána (997 – 1038) zvítězily vlivy západní. Mezi misionáře, kteří se přičinili, že Maďaři se přiklonili k západní kultuře, patří i svatý Vojtěch, který svätého Štefana či svatého Štěpána dokonce sám pokřtil. I když sice o této poslední skutečnosti některé historické prameny pochybují, všechny prameny se však shodují v tom, že svatý Vojtěch se svými spolupracovníky “Panonii (Uhry) sítí víry ulovil”. Na sklonku svého života svatý Vojtěch působil jako misionář v Polsku a v Prusku, kde se také splnila i jeho touha po “krásném mučednictví”. Svatý Vojtěch v těchto zemích vystupoval jako spolupracovník císaře Oty III., s nímž se důvěrně seznámil za svého druhého římského pobytu. Císař Oto III. opustil plán svého dědy - kterým byl císař Oto I. – podle něhož slovanské země na východním pomezí říše měly být obráceny říšskou misií a včleněny do říšské církevní organizace, a snažil se císařství domu saského přebudovat v univerzální a nadnárodní “imperium christianum” s centrem v Římě jako hlavou světa. Právě působením Vojtěchovým, jehož vlivu mladý císař úplně podléhal, zvítězila papežská myšlenka “římských” misií a svatý Vojtěch sám, když jeho druhý návrat do Čech nebyl již možný, se stal římským misionářem a pracoval nejdříve v Polsku, potom v Prusku, kde v této apoštolské službě zemřel mučednickou smrtí dne 24. dubna roku 997.

Ve stopách Vojtěchových působili jeho žáci a stoupenci mezi Poláky, Slováky a Maďary. Stačí vzpomenout pěstouna a druha Vojtěchova, kterým byl Radl Anastasius, jeho bratr Radim Gaudentius, Ascherich, Brunon z Querfurtu, a slovenští světci svatí Svorad a Benedikt. Velcí panovníci tehdejšího Polska i Uher, Boleslav Chrabrý a svätý Štefan či svatý Štěpán, dovedli bystře postihnout závažnost oněch imponderabilií Vojtěchovy proslulosti a svatosti, aby s pomocí jeho druhů a následovníků vybudovali nezávislou církevní organizaci, jež byla základem mezinárodního významu a postavení polského a uherského státu ve středověku. V čele obou metropolí, Hnězdna i Ostřihomi, byli postaveni nejbližší přátelé a spolupracovníci Vojtěchovi, Radim a Anastasius. Nepřekvapuje proto, když zapuzený pražský biskup svatý Vojtěch je uctíván hned po smrti jako světec a národní patron v obou zemích – Polsku i Uhersku, a tedy ještě dříve než u nás v Čechách a na Moravě, kde nebylo dopřáno plně využít služeb svatého Vojtěcha, ani když se k odkazu svatého Vojtěcha aspoň dodatečně přihlásil český kníže Břetislav I., který v roce 1039 přenesl z polského Hnězdna Vojtěchovy ostatky do Prahy.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, třeba říci, že postava Slavníkovce svatého Vojtěcha se tyčí na rozhraní věků jako svědek očekávání velikých proměn. Druhý biskup nedávno předtím zřízeného pražského stolce žil v době, která se od naší v mnohém radikálně odlišovala, ale v jednom se jí podobala. I ona byla koncem jednoho a počátkem dalšího tisíciletí. Svatý Vojtěch sám se ovšem druhého tisíciletí nedočkal, zemřel 23. dubna 997, náleží tedy zplna ke světcům prvních tisíci let křesťanské éry. Je zde dvojí význam pražského biskupa svatého Vojtěcha. Předně svatý Vojtěch se svojí mučenickou smrtí narodil pro nebe. První kostel byl zasvěcen jménu svatého Vojtěcha ještě než nadešel magický rok tisíc, a tento kostel stál v italském městě Affile. Přesná znalost data mučednického svědectví, které svatý Vojtěch vydal víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, staví současně osobu svatého Vojtěcha do plného světla historie a podtrhuje skutečnost, že tento světec katolické církve je rovněž významnou postavou českých i evropských dějin.

Nejprve českých: Na rozdíl od data Vojtěchovy mučednické smrti není přesné datum narození svatého Vojtěcha známo, často se uvádí rok 956, ale je možné, že příští světec spatřil světlo světa o jeden nebo několik roků dříve. V každém případě se svatý Vojtěch stal biskupem v mladém věku a byl prvním Čechem, který zasedl na pražském biskupském stolci, ozdobeném dnes jeho jménem: svatovojtěšský. Posmrtné slávě svatého Vojtěcha však předcházelo nepochopení v době jeho života, v tomto směru sdílel Slavníkovec Vojtěch osud mnoha velikých osobností, mezi které svým způsobem patřil i náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel, který sám po své zkušenosti v Nazaretě to vyjádřil známou větou: “Vpravdě Vám říkám, žádný prorok není dobře přijímán ve svém domově” – což je výrok, který obsahuje Evangelium podle svatého Lukáše, viz Lk 4,24.

Pak ale i evropských: v těch zanechal budoucí světec svatý Vojtěch výraznou stopu zejména svým vlivem na císaře Ottona III., s kterým svatého Vojtěcha pojilo i osobní přátelství. Je jisté, že svatý Vojtěch měl veliký podíl na vzniku myšlenky renovationis imperii Romanorum. Biskup svatý Vojtěch zapůsobil mocným dojmem také i na císařovo okolí, ať již šlo o jeho vlastního metropolitu, mohučského arcibiskupa Willigise, anebo o Gerberta z Aurillacu, příštího papeže roku 1000 – Silvestra II. (papežem byl v letech 999 – 1003). A právě pod vlivem svatého Vojtěcha císař Otto III. a jeho spolupracovníci zahrnuli s papežským souhlasem do plánů renovace též christianizaci východní Evropy cestou mírových misií a zakládáním nových biskupských stolců. Podobně jako v Nazaretě, když do něho Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel poprvé zavítal jako “rabbi”, tak i v Praze se ve chvíli, kdy byl mladý klerik svatý Vojtěch 19. ledna 982, brzy po svém návratu z prestižní školy v Magdeburgu, zvolen pražským biskupem, zprvu se zdálo, že vše půjde dobře. Významné bylo, že volbu Slavníkovce svatého Vojtěcha podporoval i český kníže Boleslav II. Ale snad právě zde se mohlo skrývat čertovo kopýtko. Biskup byl podle tehdejšího dobového pojetí knížecím kaplanem, Vojtěchova volba se tedy dala pokládat za výraz podřízenosti Slavníkovců Přemyslovcům. Systém, který osobám biskupů a opatů přisuzoval vedle duchovních také i světské funkce, byl ve Vojtěchově době už dávno samozřejmostí, mimo jiné i proto, že zpravidla pouze klerikové tehdy uměli číst a psát, právě oni tudíž řídili kanceláře světských vládců na všech úrovních atd. Získávali tak sice určitý vliv na chod veřejných věcí, který mohli využívat ve prospěch křesťanské víry, ale současně byli podřízeni světským vladařům, kteří si nezřídka osobovali právo zasahovat i do ryze náboženských záležitostí. A proti tomuto aspektu podřízenosti duchovních laikům se již v desátém století začal zvedat odpor ze strany duchovenstva, zejména klášterního. O tomto clunyjském či klunyjském benediktinském hnutí píši již na jiném místě, a zde připomenu pouze tolik, že na rozdíl od pozdějších fází zápasu o reformu se v prvním údobí duchovní hodnostáři zatím snažili získat světské vládce pro myšlenku zvýšení morální úrovně kléru i křesťanů vůbec a prosazovat tento požadavek ve spolupráci s nimi. Vojtěchovy vztahy k českému knížeti i k císaři jsou dobrým příkladem tohoto pravidla.

Aby svatý Vojtěch mohl skutečně vykonávat svůj biskupský úřad, musel obdržet od císaře investituru a být vysvěcen na biskupa. Svatý Vojtěch proto odjel do Verony, kde dlel císař Otto II. i mohučský arcibiskup, mezi jehož sufragány patřil až do roku 1344 též pražský biskup. Italská cesta dále rozšířila Vojtěchovy obzory a upevnila ho v náklonnosti k reformním myšlenkám, které zčásti poznal již v době svého studia v Magdeburgu. Po návratu do Prahy se nový pražský biskup svatý Vojtěch začal snažit o prosazování reformních opatření. Konkrétně u nás v Čechách šlo zejména o boj proti přežívajícím pohanským zvykům či zlozvykům, jako bylo mnohoženství, příbuzenské sňatky, obchod s otroky atd. V pozitivním smyslu se svatý Vojtěch snažil o povznesení vzdělanosti a mravní úrovně duchovenstva, o stavby kostelů, prosazoval řádné placení desátků. V žádné z těchto věcí však pražský biskup svatý Vojtěch mnoho nepořídil, mimo jiné i pro nezájem českého knížete Boleslava II., který biskupa svatého Vojtěcha nijak nepodpořil. Po několika letech svatý Vojtěch nerovný zápas vzdal a odešel do Říma s rozhodnutím oddat se benediktinskému řeholnímu životu: se svolením papeže Jana XV. se stal svatý Vojtěch benediktinem, žil nejprve v benediktinském klášteře Montecassinu a pak zejména v klášteře na římském pahorku Aventinu (988 – 992). Poslové českého knížete Boleslava II. si v létě 992 vyžádali návrat svatého Vojtěcha na pražský biskupský stolec. Slibu, že bude plnit podmínky, jimiž svatý Vojtěch vázal obnovu výkonu své funkce biskupa pražské diecéze, dosáhl český kníže Boleslav II. aspoň zčásti vydáním ediktu, který pražskému biskupovi přiznával právo rozlučovat příbuzenská manželství, stavět kostely a vybírat desátky. Do období druhého Vojtěchova působení v Praze lze datovat též nejvýznamnější výsledky jeho činnosti na poli kultury – podnět k sepsání Kristiánovy kroniky a snad i složení nejstarší české písně Hospodine, pomiluj ny, jejíž autorství tradice připisuje přímo svatému Vojtěchu samotnému. Do této oblasti patří i založení břevnovského benediktinského kláštera, jehož první mnichy s sebou svatý Vojtěch přivedl z Itálie. Navzdory těmto zábleskům na lepší časy neskončilo ani druhé Vojtěchovo působení v pražské diecézi dobře. Hlavní příčinou zde bylo zajisté vyhrocení mocenského konfliktu v zemi, který vyústil ve vyvraždění Slavníkovců v Libici v září 995.

Svatý Vojtěch ovšem opustil Prahu, kde se jeho postavení stalo těžko udržitelným, ještě před tooto krvavou událostí. Bezprostředním důvodem již druhého odchodu pražského biskupa svatého Vojtěcha byla jiná krvavá událost: flagrantní porušení práva asylu, násilná scéna vyvlečení cizoložné ženy z kostela svatého Jiří na pražském hradě a její zabití, což vše pražský biskup svatý Vojtěch bral jako doklad marnosti svého zápasu proti barbarství svých krajanů, kteří byli křesťany sotva víc než podle jména.

Je až překvapivé, že po tomto všem mohl svatý Vojtěch ještě vůbec připustit myšlenku, že by se eventuálně potřetí vrátil na svůj pražský biskupský stolec. Bylo projevem velkorysosti i pokory svatého Vojtěcha, když na naléhání papeže Řehoře V. (papežem byl v letech 996 – 999) a císaře Ottona III. svolil k tomu, že se o návrat ještě pokusí, možná však též předpokládal nesouhlas českého knížete Boleslava II. a věděl lépe než jeho vysoce postavení přátelé, že pro Přemyslovce bude Slavníkovec napříště vždy nežádoucí osobou. Místo do Prahy svatý Vojtěch odešel přes Polsko do Pruska. Ve srovnání s velkorysými záměry, jejichž cílem bylo změnit Čechy ve skutečně křesťanskou zemi, vypadají výsledky Vojtěchova domácího českého úsilí málem jako ztroskotání.

Ve své době svatý Vojtěch dokázal – aspoň viditelně a navenek – mnohem více v cizině než doma. Pro roli svatého Vojtěcha při formování myšlenky obnovy císařství, kterou lze právem pokládat za ideu evropské jednoty své doby, jsou významné zejména poslední dva roky jeho života. Pražský biskup svatý Vojtěch, který se nesměl vrátit do Prahy, je strávil cestami po Evropě. Nějakou dobu pražský biskup svatý Vojtěch pobyl na uherském dvoře a udělil tu svátost biřmování pozdějšímu uherskému králi svatému Štěpánovi či svätému Štefanovi. Na jaře roku 997 nacházíme pražského biskupa svatého Vojtěcha již v Polsku, a odtud se v dohodě s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým odebral svatý Vojtěch na misii k pohanským Prusům, kde dosáhl mučednické koruny. Do období mezi Uhrami a Polskem spadá i pobyt svatého Vojtěcha v Římě a v Mohuči. Právě v obou těchto městech dlel budoucí světec svatý Vojtěch v blízkosti mladého císaře Ottona III., zde probíral s ním a jeho rádci plány, jak by se měli krajiny na východním pomezí říše začlenit do ideálního celku Orbis christianorum. Realizace těchto myšlenek se pražský biskup svatý Vojtěch nedočkal, ale přímým výsledkem Vojtěchových velkorysých projektů se stalo zřízení arcibiskupských metropolitních stolců v polském Hnězdnu a v uherské Ostřihomi, k němuž přistoupil papež Silvestr II. a císař Otto III. čtyři roky po smrti svatého Vojtěcha. Panovníci obou zemí – jako král polský a král uherský obdrželi zároveň nyní od císaře Ottona III. svůj královský titul, jako záruku politické svrchovanosti. Vojtěchova vlastní pražská diecéze přitom musela čekat zhruba 350 roků, kým se stala samostatnou církevní provincií, neboť na arcibiskupství bylo pražské biskupství povýšeno teprve v roce 1344, zatímco v politickém ohledu nabyla naše země úplné nezávislosti o něco dříve, počátkem 13. století, kdy se staly Čechy dědičným královstvím. Obojí opoždění bylo zajisté jedním z důsledků nepochopení světce svatého Vojtěcha v době jeho života.

Vraťme se však do doby na přelomu tisíciletí! Případ zřízení shora zmíněných arcibiskupských metropolitních stolců i propůjčení obou královských titulů, k nimž bych mohl dodat další historické události, jsou příkladem, jak se rozšiřovala Evropa směrem na východ na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Když se dnes na přelomu druhého a třetího tisíciletí, realizuje rozšíření Evropy, jde zajisté o něco jiného než v době svatého Vojtěcha, ale některé analogie tu nicméně vystopovat lze: až zarážející je čistě vnější, geografická analogie: jádro Evropy a země, o něž měla být kolem roku 1000 a pak zas opět kolem roku 2000 Evropa rozmnožena, se do značné míry kryjí. A stejně jako v době kolem roku 1000 existuje i dnes určité napětí mezi centrem a periferií, starými a novými členy celku. Jako ve Vojtěchově době nepokládají ani dnes zdaleka všichni za jisté, že pro nové země je připojení k původnímu jádru požehnáním. A důvody obav jsou také svým způsobem analogické, při vší odlišnosti Evropy Maastrichtu od Evropy ottonského impéria. Svatý Vojtěch se zasloužil, že před tisíci lety převládly aspoň na čas pokojné metody šíření evropské křesťanské civilizace. Připomeňme v této souvislosti drobný detail misionářského působení svatého Vojtěcha: svatý Vojtěch se pokusil usnadní získání pohanských Prusů pro křesťanství tím, že se jim snažil ve všem přizpůsobit: přijal jejich oděv a jen smrt mu zabránila v tom, že už nestačil dát si narůst vousy, jaké nosili oni. A ještě předtím pražský biskup svatý Vojtěch jako biskup hlavního města země, v níž vedle sebe existovaly dva rity, latinský a slovanský, podporoval oba v přesvědčení, že rozmanitost je obohacením jednoty. Není divu, že papež Jan Pavel II. (papežem byl v letech 1978 – 2005), jemuž byla tak drahá myšlenka nové evangelizace ve spojení s inkulturací, byl velikým svatovojtěšským ctitelem. Jakkoli absurdní je představa, že by se dnes Evropská unie rozšiřovala o nové členy silou válečných zbraní, není už tak vyloučeno, že by šíření Evropy na východ mohlo být spojeno s nelítostným ekonomickým zápasem, na který doplatí chudí a slabí. Svatý Vojtěch byl zastáncem chudých a slabých, ať šlo o jedince, skupiny či národy, nenáviděl útlak a zabíjení, a světcem je svatý Vojtěch též proto, že se dal spíš pro velkou ideu zabít, než aby v jejím jménu zabíjel.

Druhý pražský biskup svatý Vojtěch nepochybně při vší své zaujatosti pro nadnárodní impérium, také velice miloval svou vlast, odmítal však dát se svázat jejími úzkými zájmy. Nad nacionalismus svatý Vojtěch kladl universalismus. V tom všem je svatý Vojtěch příkladem pro křesťany dneška. Dnešní universalismus má jiné dimenze než universalismus rozhraní raného a vrcholného středověku. Evropa sama je dnes součástí většího celku – světa – anebo v něm hledá své místo, nemůže popřít své křesťanské základy. Při vědomí všech odlišností tehdejší a dnešní doby lze přesto pokládat postavu svatého Vojtěcha za vysoce inspirativní i pro naši dnešní současnost:

1.)Jako intelektuála s hlubokým smyslem pro význam kultury, která spojuje jedince i národy a je privilegovaným prostředkem při úsilí směřujícím k potlačení konfliktů hmotných zájmů vyvolávajících války a krveprolévání – cestou jejich transformace v zápasy vedené na poli ducha;

2.)jako intelektuála s bystrým politickým postřehem, který si uvědomoval význam Evropy jako nadnárodního celku;

3.)a konečně pak i jako hluboko věřícího křesťana hluboce přesvědčeného o prioritě duchovních a morálních hodnot, bez nichž nelze vybudovat žádné veliké dílo a které se tedy nutně musí stát též základem pro budování toho, co nazýváme Evropou.

Druhý dotyk českého prostředí se světem veliké politiky římského stolce, jak by se dal charakterizovat Vojtěchův vstup do okruhu papeže a císaře v okamžiku jejich historicky vzácné shody, měl podle veškerého zdání stejně efemérní ráz jako zapojení Veliké Moravy do vysoké politické hra Byzance, franské říše a papežského Říma, jež bylo důsledkem žádosti velkomoravského knížete Rostislava o slovanské misionáře.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, v roce 1032 byl založen svatým Prokopem mužský benediktinský konvent v Sázavě, který zaujímal mezi benediktinskými komunitami zvláštní místo, neboť se zde původně pěstovala staroslověnská liturgie. V nejstarší fázi mužského benediktinského kláštera v Sázavě, podobně jako u většiny ostatních soudobých lokalit představovaly dřevěné stavby. Sázavský mužský benediktinský klášter měl filiální domy, které se nacházely ve Zbýšově a na Dřevíči.

Dobré časy pro křesťanstvo v Čechách nastaly za vlády českého knížete Břetislava I. (1034 – 1055), který vydal mnoho zákonů upevňujících křesťanský život v Čechách. Ve Staré Boleslavi vystavěl chrám svatého Václava, zřídil kolegiální kapitulu a bohatě obdařil sázavský benediktinský klášter, který byl založen v roce 1032. Tento sázavský benediktinský klášter měl být semeništěm domácího, slovansky vychovávaného kněžství. Tu v sázavském benediktinském klášteře se konaly bohoslužby ve staroslověnském jazyce až do konce 11. století. Kníže Břetislav I. se usiloval povýšit Prahu na samostatné arcibiskupství, ale to se mu nepodařilo. Za českého knížete Vratislava II. (1061 – 1093) bylo v roce 1063 založené olomoucké biskupství. Za časů působení opata mužského benediktinského kláštera v Břevnově, kterým byl Menhart (1035-1089) byly jeho původní dřevěné budovy nahrazeny kamennými. V roce 1048 založil kníže Břetislav mužský benediktinský klášter v Rajhradě u Brna jako proboštství podřízené Břevnovu.

Za českého knížete Břetislava I. (1034 – 1055) došlo v Čechách k pozoruhodné renesanci slovanské bohoslužby, již nezničila ani politická katastrofa českého státu na rozhraní 10. a 11. století. Slovanský kněz svatý Prokop, žijící jako poustevník v jeskyni nad Sázavou, založil tam v roce 1032 benediktinský klášter a na naléhání Břetislavovo se stal jeho opatem. Benediktinský slovanský klášter sázavský záhy vynikl jako důležité kulturní středisko, které svým významem daleko přesahovalo hranice země. Slovanské spisy sázavské byly později zničeny nebo vzaly za své, takže o nich nemůžeme povědět nic určitého. Velmi pravděpodobně na Sázavě vznikla slovanská legenda o svatém Prokopu, dnes nezvěstná, i její latinský překlad, tzv. Vita minor. Sázavský benediktinský klášter též prostředkoval ve výměně kulturních statků s cizinou. Je pravděpodobné, že Sázava byla ve spojitosti s tzv. pražskými zlomky hlaholskými a s proslulým evengeliářem remešským. Pražské zlomky obsahují liturgické hymny východního obřadu, přeložené z řečtiny. Druhá památka obsahuje zlomek evangeliáře z 11. století, ruského původu a psaného cyrilicí, o němž se ve 14. století udržovala pověst, že je to autograf svatého Prokopa. S tímto přesvědčením daroval římský císař a český král Karel IV. rukopis klášteru emauzskému, který v roce 1347 založil jako ústav slovanský. Přes rozdílnost písma mají obě památky, Pražské zlomky i Remešský evangeliář, shodný ráz liturgický. Pražské zlomky i Remešský evangeliář náležejí totiž obřadu řecko – byzantskému a zesilují domněnku, že se sázavští benediktinští mniši přiklonili k tomuto řecko – byzantskému obřadu, když po roce 1053 po smrti svatého Prokopa dleli v letech 1056 – 1061 jako vyhnanci v Uhrách. Mimoto se v Rusku zachovala celá řada církevněslovanských památek českého původu, na jejichž exportu se jistě Sázava také významně podílela. Slovanský benediktinský klášter sázavský neměl však dlouhého trvání. Již v roce 1056 museli slovanští mniši benediktinský klášter opustit, pronásledováni domácími nepřáteli. Vratislav II. sice slovanské benediktiny či slovanských benediktínov v roce 1062 “povolal se ctí zpět z vyhnanství” a slovanskému benediktinskému klášteru bylo popřáno dalších 35 let existence, ale bylo to období velmi pohnuté. Příklonem k obřadu řecko – byzantskému stala se Sázava jakousi východní oázou v české církvi, která se ve slovanské bohoslužbě přidržovala ritu římského. Kromě toho Sázava prošla též proměnou písma – od starší hlaholice k obvyklejší cyrilici -, takže v Čechách bylo dosti příčin k vnitřním nepokojům. Přesto však církevní strana slovanská byla stále ještě mocným činitelem v českém náboženském životě.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky, v roce 1075 bylo založeno benediktinské opatství v Hronském Beňadiku. Přesněji řečeno v roce 1075 již patrně existovalo benediktinské opatství ve Svatém Beňadiku nad Hronom a pravděpodobně i benediktinské opatství Panny Marie v Pohraniciach pri Nitre. Později se benediktini ještě více rozšířili na Slovensku, a to v Diakovciach, Ludaniciach, na Skalke, v Klíži pri Prievidzi, v Jánošovciach nad Rimavou, v Lekýri, v Hrabkove na Šariši, v Štóle na Spiši a v Opátskej při Košiciach. Hlavní opatství benediktinů bylo v Panonhalme, ke kterému patřili slovenská benediktinská opatství, bezprostředně nepatřili do clunské – tj. klunské kongregace. Když však to benediktinské opatství udržovalo styky s polskými benediktinskými kláštery a zejména s benediktinským opatstvím v Monte Cassino, pronikal clunský či klunský duch i mezi slovenské benediktiny.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky, mezi lety 1086-87 byl zřízen mužský benediktinský klášter v Opatovicích n. Labem, který navázal na starší cellu založenou šlechticem Mikulcem a podřízenou břevnovskému klášteru. Opatovický mužský benediktinský klášter měl filiální domy, které se nacházely ve Klášterské Lhotě, Přelouči a ve Slezsku v Krzeszówě, Středě a Lehnickém poli. V roce 1096 byla staroslověnská liturgie v mužském benediktinském klášteře v Sázavě bohužel nahrazena liturgií latinskou, a staroslověnští mniši byli vyhnáni a nahrazeni benediktiny z Břevnova.

Před rokem 1080 český kníže Vratislav II. poslal papeži svatému Řehořovi VII. (papežem byl v letech 1073 – 1085) žádost o povolení slovanské bohoslužby pro celé teritorium pražské diecéze. Byl to jakýsi nový pokus o uskutečnění myšlenky svatého Metoděje, který již jednou ztroskotal a ani v této době neměl naděje na úspěch. Právě tehdy totiž obrodné hnutí v západní církvi se zasazovalo o sjednocení liturgie a dalo podnět k revizi liturgických knih, a to nejen slovanských, nýbrž i všech ostatních, pokud se odchylovaly od římského ritu a nebyli psány latinským písmem a jazykem. Přitom byli hlavním motivem obavy, aby pod rouškou jiné řeči nebo písma se nevloudil do katolické nauky nějaký blud. Tak se žádalo například i po Španělích, aby se zřekli obřadu, kterým byl obřad mozarabský, a stejný postup byl podniknut i proti slovanskému bohoslužebnému jazyku v Přímoří a v Dalmácii, i proti ambrosiánské liturgii v lombardském Milánu. Proto není divu, že i český kníže Vratislav II. dostal v roce 1080 od papeže svatého Řehoře VII. negativní odpověď. Českému knížeti Vratislavu II. se přikazovalo, aby slovanskou liturgii, trpěnou dříve od Církve s ohledem na slabost věřících, jako bláhovou nerozvážnost potíral. Český kníže Vratislav II. však ale přes papežský příkaz proti slovanské liturgii nic nepodnikl a k slovanskému sázavskému benediktinskému klášteru se choval i nadále úplně stejně přátelsky. Český kníže Vratislav II. si velmi oblíbil posledního slovanského benediktinského opata, kterým byl opat Božetěch, a okázale jej vyznamenával. Teprve Vratislavův syn a nástupce Břetislav II. (1093 – 1100) pokládal za účelné, aby v duchu příkazů papeže svatého Řehoře VII. provedl v české církvi požadované změny. A tato náboženská horlivost Břetislava II. neblaze postihla i slovanský benediktinský sázavský klášter. Na sklonku roku 1096 byl slovanský benediktinský opat Božetěch zbaven svého opatství a i se svými slovanskými benediktinskými mnichy musel slovanský benediktinský klášter opustit. Na jejich místo pak v roce 1097 nastoupili benediktinští latinští mniši z Břevnova.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky již od 11. století v mužském benediktinském klášteře v Sázavě vznikaly staroslověnské i latinské legendy o našich světcích. V roce 1101 moravští přemyslovci Litold Znojemský a Oldřich Brněnský založili mužský benediktinský klášter v Třebíči. Třebíčské proboštství se nacházela v Měříně, Komárově u Brna a ve slezské Březové. V letech, či před lety 1119 až 1121 nedaleko luckého hradiště Drahotuš byl podle Kosmovy kroniky založen mužský benediktinský klášter v v Postoloprtech, mnich sázavský hovoří k roku 1147 o smrti pátého opata Izcislava. Postoloprtský klášter měl podřízeny filiálky v Žatci, Slavětíně, Klášterci nad Ohří, Klášterci u Rudy, u ženského konventu v Teplicích, Boči a snad i v Břvanech.

Z benediktinského kláštera Zwiefalten poblíž Württemberg, založeného v roce 1091, pronikla hirsavská benediktinská reforma i do Čech. Manželka knížete Vladislava I. Richenza, rozená hraběnka z Bergu, byla svou rodinou tesně spjata s benediktinským klášterem ve Zwiefalten. Otec i bratři hraběnky z Bergu Richenzy přijali právě v Zwiefalten roucho svatého Benedikta. Proto je pochopitelné, že si hraběnka z Bergu Richenza přála mít odnož benediktinského kláštera z Zwiefalten také v Čechách. Na prosby hraběnky z Bergu Richenzy povolal kníže Vladislav I. v roce 1117 zwiefaltenské

benediktinské mnichy jejichž novým působištěm se staly Kladruby, respektive v roce 1115 byl založen benediktinský klášter v Kladrubech v němž až dosud žili domácí nereformovaní benediktinští mniši a do tohoto nového kladrubského benediktinského kláštera byli nastěhování i reformovaní benediktinští mniši z Zwiefalten. Mezi reformovanými zwiefaltenskými německými benediktinskými řeholníky a nereformovanými českými řeholníky údajně docházelo k rozmíškám, a tak zwiefaltenští benediktinští mniši pevně zakotvili až v roce 1130.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v roce 1121 byl podle Pulkavovi kroniky založen hrabaty Heřmanem a Vilémem ze Sulzbachu, pravděpodobně družiníky manželky Vladislava I., kterou byla kněžna Richenza, mužský benediktinský klášter ve Vilémově, přičemž existence tohoto kláštera je doložena minimálně od roku 1131, byť i explicitně je uváděn až v roce 1160. Mužský benediktinský klášter ve Vilémově spravoval Uherčice na Moravě. Kníže Vladislav I. a jeho žena Richenza z Bergu založili mužský benediktinský klášter v Kladrubech, a v roce 1125 se Kladruby stali místem posledního odpočinku knížete Vladislava I., respektive v Kladrubech byl také kníže Vladislav I. i pohřben. Kladrubské mužské benediktinské opatství mělo tato proboštství: Přeštice, Toušov, Rozvadov - Svatá Kateřina, Pasečnice. Mužský benediktinský klášter v Kladrubech byl zpočátku osazen domácím konventem, ale v roce 1130 byl nahrazen řeholníky, kteří přišli z Zwiefalten.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v roce 1137 tehdy ještě dřevěný mužský benediktinský klášter na Ostrově u Davle podle hradišťsko-opatovických análů shořel. Krátce nato došlo k obnově mužského benediktinského kláštera na Ostrově u Davle, ale již ve formě kamenné architektury. Roku 1164 založila královna Judita ženské benediktinské opatství sv. Jana Křtitele v Teplicích, které zažilo rozkvět v století 14. za abatyše Anny a Markéty. Přibližně od první půle 12. století začaly nahrazovat kamenné stavby původní dřevěnou dispozici mužského benediktinského kláštera v Sázavě. Kolem roku 1160 v vznikl Teplicích konvent sester benediktinek. V roce 1160 byl založen mužský benediktinský klášter v Podlažicích. Podlažický mužský benediktinský klášter měl pobočku ve Svídnici. Koncem 12. století v mužském benediktinském klášteře v Sázavě vznikla kronika tzv. Mnicha sázavského.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky ve 13. století třeba říci, že roku 1213 daroval Přemysl Otakar I. Broumov břevnovským benediktinům. V roce 1233 byla za přítomnosti krále Václava I.vysvěcena klášterní bazilika mužského benediktinského kláštera v dnešním městečku Kladruby. V roce 1262 uherský král Béla II. daruje mužskému benediktinskému klášteru v Břevnově část ostatků svaté Markéty, jejíž kult se později v Břevnově rozvinul. Ve 13. století utrpěl mužský benediktinský klášter v Rajhradě u Brna za tatarských nájezdů na Moravu. V roce 1278 postihla katastrofa Ostrov a jeho mužský benediktinský klášter, kdy německý vpád zničil nejen klášterní poddanské město, ale vojáci plundrovali objekty mužského benediktinského kláštera i s jeho okolím plných šest týdnů. Mužský benediktinský klášter na Ostrově u Davle se z toho těžko vzpamatovával a živořil. Po roce 1278 byl mužský benediktinský klášter ve Vilémově poničen po bitvě na Moravském poli. Za opata Pavla Bavora z Nečtin mezi lety 1290-1332 byl břevnovský kostel náležející k mužskému břevnovskému klášteru přestavěn na gotickou baziliku.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky ve 14. století třeba říci, že ve 13. a zejména pak ve 14. století došlo ke gotické přestavbě mužského benediktinského kláštera v Sázavě. Ve 14. století byly založeny dva ženské benediktinské kláštery, a to Opatství sv. Ducha na Starém Městě v Praze a klášter zasvěcený Dětství Páně v Pustoměři. Mužský benediktinský klášter v Opatovicích n. Labem se stal významným kulturním centrem předhusitských Čech a vznikly zde významné literární památky jako kronika opata Neplacha ze 14. století nebo Hradišťsko-opatovické anály. Roku 1322 benediktini vybudovali proboštství v Broumově. Před rokem 1322 vzniklo tak tedy v Broumově proboštství podřízené Břevnovu. Ve 40. letech 14. století v moravské Pustiměři i na Starém Městě pražském benediktinky si založily další konventy. Oživený zájem, který budili svatí Crha a Strachota – jak zněla jména svatých soluňských bratří svatého Cyrila a Metoděje ve středověké češtině – vyplynul mimo jiné i z dalekosáhlých nábožensko – politických projektů českého krále a císaře svaté říše římské, kterým byl Karel IV. Přízeň Karla IV. vůči staroslověnštině, jejímž projevem bylo též založení benediktinského kláštera v Emauzích v Praze pěstujícího slovanskou liturgii římského ritu souvisela se snahou Karla IV. o přátelské kontakty s křesťanským východem. Na pozvání císaře a krále Karla IV. přišli do Prahy benediktini z Chorvatska, kde se na rozdíl od Čech staroslověnská celebrovaná liturgie udržela nepřetržitě od cyrilometodějské doby do 14. století a dodnes. V roce 1347 tedy císař a král Karel IV. založil mužský benediktinský klášter Na Slovanech – Emauzy, jako klášter se slovanským liturgickým jazykem. Mužské benediktinské opatství na Slovanech náleželo převorství na Bezdězu a krátce i ve Staré Vodě u Libavé. Karel IV. v roce 1348 udělil abatyši ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě knížecí titul a právo korunovat spolu s arcibiskupem českou královnu. Karel IV. upravil ostrovské majetkové poměry mužského benediktinského kláštera na Ostrově u Davle, čím došlo k částečnému zlepšení tohoto v bídě živořícího mužského benediktinského kláštera. V roce 1370 byla definitivně ukončena gotická přestavba mužského benediktinského kláštera v Sázavě. V roce 1381 byl znovu vydrancován mužský benediktinský klášter na Ostrově u Davle. V roce 1393 měl král Václav IV. v úmyslu založit místo mužského benediktinského kláštera v Kladrubech nové biskupství, a tím podlomit moc pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, což souvisí také i s legendou sv. Jana Nepomuckého.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v 15. století třeba říci, že v roce 1403 mužský benediktinský klášter na Ostrově u Davle postihl požár. V roce 1420 husité zničili ženské benediktinské opatství sv. Ducha na Starém Městě v Praze. Těsně před vypálením břevnovského mužského benediktinského kláštera husity se břevnovský benediktinský opat i s větší částí benediktinské komunity uchýlil do opevněného Broumova a začalo období, kdy jedno břevnovské opatství mělo dvě sídla - Břevnov i Broumov. Roku 1420 husité vypálili mužský benediktinský klášter i kostel na Břevnově a komunita mužského břevnovského kláštera i s opatem Mikulášem se uchýlila na proboštství do Broumova. V roce 1420 husité vypálili a vydrancovali mužský benediktinský klášter na Ostrově u Davle, čím tomuto klášteru zasadili poslední ránu; pozemkový majetek kláštera byl poté rozchvácen a ten se již z tohoto nevzpamatoval. V roce 1421 ženské benediktinské opatství sv. Jana Křtitele v Teplicích roku bylo zničeno husity. V roce 1421 byl mužský benediktinský klášter v Opatovicích n. Labem husity vypálen a dotyčná komunita benediktinských mnichů se uchýlila na své statky ve Slezsku, a do Opatovic, odkud se již oni nikdy nevrátili. V roce 1420 byl mužský benediktinský klášter v v Postoloprtech husity zničen a nebyl již obnoven, benediktini se uchýlili do mužského benediktinského kláštera v Saské Kamenici, a po potvrzení volby opata Bohuslava ze Žďáru zprávy o nich mizí. Klášterní budovy mužského benediktinského kláštera se nedochovaly, materiál z nich byl využit pro stavbu nedalekého městečka a zbytky zdiva s architektonickými prvky se nacházejí v hospodářských budovách děkanství v těsné blízkosti zdejšího zámku. V roce 1421 mužský benediktinský klášter ve Vilémově přičiněním husitů zanikl, mniši nalezli útočiště na svých moravských statcích a opati sídlili v proboštství v Uherčicích. Za husitských bouří se opat mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy přidal k straně pod obojí, a klášter nebyl úplně zničen, nicméně v roce 1426 po smrti opata mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy musela většina mnichů po opatově smrti odejít, a v Emauzích byla zřízena utrakvistická konzistoř, kde byli sice opati, kteří konzistoř spravovali, ale klášter fakticky neexistoval, protože neměl mnichy. V husitském období mužský benediktinský konvent v Sázavě neutrpěl přímé válečné škody, ale protože ztratil svůj pozemkový majetek, značně zchátral. Mužský benediktinský klášter v Rajhradě u Brna beze škod přečkal rušnou dobu husitskou, ba stal se i tehdy jedním z útočišť pro benediktinské mnichy z Břevnova. Mužský benediktinský konvent v Kladrubech přežil bez veliké újmy husitské války, ale ani tak se nevyhnul úpadku zaviněném špatnou hospodářskou situací po ztrátě svého pozemkového majetku. Roku 1436 byl titul opata mužského benediktinského kláštera v Opatovicích n. Labem spojen s hodností probošta ve Středě.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky v 16. století třeba říci, že po roce 1500 se podřizují všechny benediktinské kláštery Uherska arciopatství svatého Martina v Pannonhalme; v období turecké expanze, nepokojů a protihabsburgských bojů – dochází k pustnutí benediktinských ale i jiných klášterů.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v 16. století třeba říci, že z ženských benediktinských klášterů v zemích koruny české pouze ženský benediktinský klášter u sv. Jiří na Pražském hradě přečkal 16. století. V 16. století kališnický opat mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy konvertoval zpátky na katolickou víru. V roce 1517 se mužský benediktinský konvent z benediktinského kláštera na Ostrově u Davle přesídlil do blízkého proboštství sv. Jana pod Skalou založené kolem roku 1310, které převzalo titulárně dědictví zaniklého ostrovského mužského benediktinského opatství a od tohoto data se samo stalo opatstvím. Pokud jde o objekty mužského benediktinského kláštera na Ostrově u Davle, co nezničil útok Pražanů na ostrovský klášter roku 1526 a velká povodeň roku 1529, dokonaly další povodně a okolní obyvatelstvo, které využilo lokalitu jako zdroj stavebního materiálu. Díky archeologickému, dnes již nepřetržitému výzkumu, jsme poměrně dobře obeznámeni se středověkou podobou mužského benediktinského kláštera, a to i s jeho dřevěnou fází, že zjištěná fakta mají obecnou platnost a můžeme tuto lokalitu použít jako analogii i pro ostatní benediktinské kláštery u nás. Roku 1535 zemřel poslední opatovický opat mužského benediktinského kláštera v Opatovicích n. Labem, a tím i končí dějiny tohoto mužského benediktinského kláštera. Z mužského benediktinského kláštera v Opatovicích n. Labem se prakticky nic nedochovalo pouze archeologický výzkum odkryl několik objektů náležejících k bývalému mužskému benediktinskému opatství. Roku 1541 v Rajhradě zemřel poslední vilémovský benediktinský opat Petr. Po roce 1561 proběhla oprava klášterního areálu mužského benediktinského kláštera v Kladrubech. Majetek mužského benediktinského kláštera ve Vilémově přešel do rukou Beneše z Nečtin, který na místě zbořeného kláštera roku 1578 nechal postavit tvrz s dvorem. V roce 1588 zanikl ženský benediktinský klášter zasvěcený Dětství Páně v Pustoměři. Mužský benediktinský konvent v Kladrubech v roce 1589 zničil požár tak, že mniši se museli usídlit v domě ve městě.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v 17. století třeba říci, že na začátku 17. století za stavovského povstání se břevnovský benediktinský opat uchýlil do mužského benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna. V roce 1635 Benedikt Peňalosa, zpovědník manželky císaře Ferdinanda III., dosáhl toho, že emauzští mniši mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy odešli do mužského benediktinského kláštera u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a do mužského benediktinského kláštera Na Slovanech pak přišel jako opat sám a s ním mniši ze španělského mužského benediktinského kláštera Montserrat. V roce 1664 došlo k rozsáhlé přestavbě mužského benediktinského kláštera v Kladrubech. Mezi lety 1668 a 1674, když byl benediktinským opatem Tomáš Sartorius, byl ve skromnějším rozsahu obnoven mužský benediktinský klášter v Břevnově. V roce 1678 poškodil budovy mužského benediktinského kláštera v Břevnově rozsáhlý požár. Od druhé půle 17. století mužský benediktinský klášter v Sázavě byl postupně obnovován, kdy došlo k navrácení časti jeho zcizeného majetku. V 17. století z opatů španělského období mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy, které trvalo až do 2. půle 19. století, vynikl svou vědeckou činností opat Jan Caramuel z Lobkovic.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v 18. století třeba říci, že v 18. století byl areál mužského benediktinského kláštera ve Vilémově přestavěn na millesimovský zámek, z klášterních budov se prakticky nic nezachovalo. Benediktini se zabývali vědeckou činností již v 18. století, kdy byl rajhradským proboštem břevnovský benediktin J. B. Pitr, historik a překladatel Řehole; dále jako benediktini vynikli historikové Řehoř Volný a Beda Dudík, filozof a překladatel Aristotela Pavel Vychodil, archivář a knihovník Maurus Kinter, rajhradští benediktini rozvinuli i rozsáhlou činnost ediční, a v Brně měli svou vlastní tiskárnu. Mezi lety 1708 až 1720 objekty mužského benediktinského kláštera v Břevnově dostává tu stavební podobu, kterou známe dnes. Najímáni jsou přední umělci doby K. a K. I. Dientzenhoferové, P. Brandl a P. I. Bayer. V roce 1710 byly k obnově klášterních budov mužského benediktinského opatství sv.Jana pod Skalou přizváni dva renomovaní stavitelé V. Kaňka a K. Dientzenhofer. Pokud jde o mužský benediktinský klášter v Rajhradě u Brna, v 18. století byl podle plánů, které sestavil J. B. Santini znovu postaven klášterní kostel sv. Petra a Pavla a začalo se i se stavbou nových klášterních budov. V roce 1711 započala nová velkorysá přestavba mužského benediktinského kláštera v Kladrubech podle projektu – jehož autorem byl J.B.Santini - přestavba kostela. V roce 1712 byla ukončena barokní obnova mužského benediktinského kláštera v Sázavě. V roce 1727 a dokončena až po roce 1756 již podle plánů - které sestavil K. I. Dientzenhofer - pokračovala přestavba mužského benediktinského kláštera v Kladrubech. Nynější stavební podoba Broumova pochází z 18. století, kdy nechal opat mužského benediktinského kláštera Otmar Zinke Břevnov i Broumov přestavět architektem, kterým byl K. I. Dientzenhofer. Ve 40.letech 18. století bylo přistoupeno k rozsáhlé renovaci areálu mužského benediktinského kláštera v Sázavě, protože tento klášter byl ve velmi špatném stavu. V roce 1746 požár značně poškodil a zničil celý mužský benediktinský klášter v Sázavě, a proto bylo přistoupeno k velkolepé barokní přestavbě dle projektu, jehož autorem byl K.I.Dientzenhofer, a tato přestavba téměř setřela středověkou podobu benediktinského kláštera. Dvorním dekretem z 20. března 1782 byl císařem Josefem II. zrušen ženský benediktinský klášter u sv. Jiří na Pražském hradě. V roce 1785 císař Josef II. zrušil mužský benediktinský klášter v Sázavě. V roce 1785 Josef II. klášter zrušil a po zakoupení panství knížetem, kterým byl A. Windischgrätz byl klášterní areál změněn na panské sídlo. Mužský benediktinský konvent opatství sv.Jana pod Skalou byl zrušen roku 1785, a krátce nato koupil klášterní areál hrabě Špork nebo Spork, který zřídil zde textilní manufakturu. Po těchto zkázonosných josefínských reformách zůstalo z českomoravské benediktinské kongregace, jejíž hlavou byl obvykle břevnovský opat jen torzo.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky na přelomu 18. a 19. století třeba říci, že navzdory různým snahám o obnovení původního stavu benediktinských opatství, se v 18. století projevuje nepříznivý vliv osvícenství, který se různými zásahy snaží eliminovat aktivitu téměř všech řeholí; císař Josef II. v roce 1789 rozpustil benediktiny. V roce 1802 císař František I. opět povolil benediktiny, a pověřil je, aby svými profesory obsadili deset gymnázií, čím přispěli k pozvednutí vzdělání v Uhersku. Od roku 1807 spravovali benediktini trnavské gymnázium, později v roce 1812 též gymnázium v Bratislavě, které však bylo zestátněné. Podobně na několik desetiletí benediktini převzali v Komárně gymnázium s klášterem. Kláštery benediktinů měli charakter opatství nebo rezidence. Benediktinská opatství byla většinou lokalizována na osamělých místech, na kopcích, podobně jako hrady a pevnosti, kde žilo víc mnichů, kteří pracovali na poli, v lesích, vykonávali různé řemeslnické práce, opisovali kodexy a podobně. Benediktinské rezidence se nacházeli převážně ve městech, kde byl menší počet mnichů. Benediktini v rezidencích se věnovali duchovní službě, vzdělávání a výchově.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky v 19. století třeba říci, že roku 1813 bylo proboštství v Rajhradě povýšeno na samostatné opatství. Vedle benediktinských klášterů existovali i jednotlivým opatstvím podřízené filiální domy, obvykle označované jako proboštství, takové měl mužský benediktinský břevnovský klášter vedle Broumova v Rajhradu, který je od roku 1813 samostatné opatství, i v Polici nad Metují, Kostelci nad Vltavou a ve slezském Lehnickém Poli. V 19. století byl rajhradský mužský benediktinský klášter významným moravským kulturním centrem, neboť jeho knihovna, obsahující i velmi vzácné rukopisy, čítala desítky tisíc položek; rozsáhlá byla i klášterní sbírka obrazů. V 19. století mužský benediktinský klášter Na Slovanech – Emauzy upadal a jeho opat se v roce 1871 rozhodl rezignovat, a arcibiskup B. Schwarzenberk pozval do Emauz benediktinské mnichy vyhnané za “kulturního boje” z německého kláštera Beuron. V roce 1880 přišli do mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy benediktini vyhnaní za “kulturního boje” z německého kláštera Beuron. Tito benediktini zbavili mužský benediktinský klášter Na Slovanech – Emauzy barokní výzdoby a pořídili výzdobu novou ve vlastním novoromantickém stylu, takzvaném “beuronském”, dle takzvané “Beuronské umělecké školy”. V roce 1889 si založily klášter beuronské benediktinky u sv. Gabriela v Praze na Smíchově.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky ve 20. století třeba říci, že ve 20. století založili beuronští benediktini z emauzského kláštera i ženský benediktinský klášter sv. Gabriela v Praze na Smíchově, kde celý klášter byl vystavěn a vyzdoben v tzv. “beuronském uměleckém slohu”; klášter osídlily sestry benediktinky většinou německého mateřského jazyka, které měly svůj vlastní umělecký ateliér sv. Lukáše, nicméně po roce 1918 nebyly národně-politické okolnosti pro německé sestry benediktinky příznivé, a proto odešly do rakouského městečka Bertholdstein, a tamní hrad upravily na ženský benediktinský klášter, kde ženská benediktinská komunita žije dodnes. Poté co po roce 1918 řeholní sestry benediktinky opustily benediktinský klášter u sv. Gabriela v Praze na Smíchově, u nás již sestry benediktinky nepůsobí. V minulosti u nás duchovní správu v ženských klášterech vykonávali buď světští kněží nebo členové benediktinského řádu.

Pokud jde o ministranty, třeba říci, že v období první Československé republiky organizátorem ministrantského sdružení Legio angelica byl benediktin Metoděj Klement. Začalo se též intenzívně rozvíjet i české liturgické hnutí, jehož střediskem se stal benediktinský emauzský klášter. V roce 1941přepadlo mužský benediktinský klášter Na Slovanech – Emauzy gestapo; opat A. Vykoukal a ještě jeden benediktinský mnich zahynuli v koncentračním táboře Dachau. V roce 1945 utrpěly klášterní budovy mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy rozsáhlé škody za náletu spojeneckého letectva na Prahu.

V roce 1945 se benediktinské opatství v Břevnově, Broumově, Rajhradě, Emauzy Na Slovanech a převorství ve slovinském Mariboru sdružily do slovanské kongregace sv. Vojtěcha v čele s opatem-předsedou voleným na šest let a vizitátorem. V roce 1939, kdy se mužské benediktinské kláštery v Břevnově a Broumově oddělily. Po druhé světové válce nebyl osud mužského benediktinského kláštera, osídleného Němci, radostný a komunita byla z republiky vyhnána a našla útočiště v bývalém augustinánském klášteře v Rohru (diecéze řezenská). Byly učiněny pokusy osídlit klášter čechoamerickými benediktiny z opatství sv. Prokopa v Lisle (Illinois) nedaleko Chicaga - převor P. John Cherf - avšak i oni byli po nástupu komunistů k moci v roce 1948 vypovězeni. Později zde byly soustředěny řeholnice různých řádů. Po druhé světové válce byly zahájeny opravy mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy, ale již v roce 1950 byl klášter totalitním režimem vyklizen. Roku 1950 byl i mužský břevnovský klášter stejně jako všechny ostatní mužské kláštery v Československu Státní bezpečností vyklizeny a řeholníci odvezeni do Broumova. Později se mohou benediktini rozptýlit, činnost mužského benediktinského kláštera byla ale vládnoucím režimem zakázána. Po r. 1950 byli zdejší benediktinští mniši rozptýleni, kněží pracovali v duchovní správě, opat dožil v internaci, a v mužském benediktinském klášteře v Rajhradě u Brna bylo zřízeno vojenské skladiště. V roce 1951 přešel mužský benediktinský kláštera v Sázavě do vlastnictví státu, v němž je jako národní kulturní památka dodnes. Budovy mužského benediktinského kláštera Na Slovanech – Emauzy byly v 50. letech 20. století opraveny, a staly se sídlem Československé akademie věd. Za komunistické totality část emauzských benediktinských mnichů žila v exilu; nicméně v roce 1965 se jim podařilo získat klášter v rodišti sv.Benedikta v Norcii či Nursii v Itálii.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky třeba říci, že navzdory obnově v 19. a 20. století zasáhly benediktiny na Slovensku poválečné poměry velice nepříznivě. Snaha komunistické totality vybudovat civilizaci bez Boha vedla k likvidaci mužských řeholí. Až po revoluci v roce 1989 a následující církevní obnově mohli znovu ožít na slovenském území benediktinské řeholní tradice.

Pokud jde o úplně nejnovější období třeba říci, že od roku 1990 začala postupná obnova mužského benediktinského kláštera v Břevnově a benediktini se přestěhovali do Sartoriova konventu. Po roce 1990 se emauzští benediktini vrátili z exilu a žijí v mužském benediktinském klášteře v Břevnově. V roce 1993 byla dokončena rekonstrukce benediktinského kostela, mužského konventu a prelatury v Břevnově. Klášterní stavby byli ve velmi špatném a zuboženém stavu, nicméně v r. 1997 byl mužský benediktinský klášter v Rajhradě u Brna opět osídlen benediktini a probíhá jeho velmi pomalá obnova. Mužskému benediktinskému klášteru v Rajhradě u Brna však ale není bohužel věnována patřičná pozornost, kterou si svým významem jistě zasluhuje. V nejnovější době benediktinka českého původu Alžběta Franecová, která se zasloužila o moderní český překlad Řehole Benediktovy, žije v ženském benediktinském italském klášteře Orte. Jedna česká benediktinka se slavnými, trvalými sliby žije také v polském Przemyślu, kde v roce 1999 zahájily svůj noviciát v tamním ženském benediktinském klášteře další tři novicky a na noviciát se připravuje jedna kandidátka. Na počátku 21. století žije několik českých benediktinek i v mnichovské ženské benediktinské komunitě Venio, kde se připravují se na obnovení ženského benediktinského života v České republice. Počínaje rokem 2003 jsou již benediktini též i na Slovensku, a to ve filiálním domě ve vesničce Bacúrov. Tento filiální dům patří pod opatství svatého Petra a Pavla v Týnci při Krakově v Polsku, kde rovněž probíhá i formace slovenských noviců. Benediktinská komunita v benediktinském opatství v Týnci při Krakově má tedy dnes své místo už i na Slovensku, a tím je dům svatého Benedikta v obci Bacúrov.

Jinak třeba ještě říci, že vizitátory pro české a moravské země byli tehdy určeni představení nejvýznamnějších benediktinských klášterů opati břevnovský a třebíčský.

Řehole je základním dokumentem pro život dnešních mnichů a mnišek, ale její četba - jak většinou zdůrazňovali čeští překladatelé - může být k užitku i čtenářům a čtenářkám nežijícím v klášteře: může poučit, nabídnout pohled na svět z jiného úhlu, sdělit moudrost mnoha generaci mnichů před svatým Benediktem. Jistě zaujme čtenáře, který – podobně jako novic přicházející do kláštera opravdu hledá Boha.

Řehole je samozřejmě také pramen historický: vypovídá o době svého vzniku a je důležitá i pro studium duchovní, kulturní, umělecké a vědecké činnosti klášterů ve středověku i novověku, ve světě i v Čechách a na Moravě.

Život benediktina či benediktinky je spojen nastálo s určitou konkrétní komunitou. Každý klášter je samostatný a tvoří ho společenství bratří v čele s opatem. Kláštery se z praktických důvodů sdružují v kongregace. Benediktinské kláštery v Českých zemích a chorvatský klášter ve městečku Ćokovac jsou takto spojeny do Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha, která vznikla v roce 1945. Souhrnem jednotlivých benediktinských kongregací je benediktinská konfederace v čele s opatem-primasem sídlícím v Římě.

Oděvem benediktinů je typický černý hábit s černým škapulířem přepásaný koženým nebo látkovým opaskem. Podle sv. Benedikta měl být mnich ještě dále vybaven:

* /dvěma svrchními oděvy s kapucí a širokými rukávy /

* /dvěma spodními oděvy /

* /plátěným nebo koženým opaskem /

* /zástěrou nebo škapulířem s kapucí /

* /punčochami /

* /botami /

* /šátkem /

* /nožem a jehlou /

* /pisátkem s tabulkou /

Dne 20. února 1920 založil papež Benedikt XV. Benediktinskou kongregaci Zvěstování přeblahoslavené Panny Marie. Tato kongregace byla též známá jako takzvaná “belgická kongregace”, protože své centrum měla právě v Belgii. Z historie víme o velikém rušení klášterů na konci 18. století. K veliké obnově došlo v 19. století. V roce 1833 bylo ve Francii obnoveno starodávné opatství Solesmes, které bylo zrušeno ještě za Revoluce. Opatství vzkřísil diecezní kněz Prosper Guérenger, kterého činnost vedla k rychlému vzniku celé kongregace. Jiný informační pramen tuto kongregaci nazývá “francouzskou” a uvádí, že byla zřízena v roce 1837 solesmeským opatem, kterým byl Guéranger.

O 30 let později se situace zopakovala v Německu. V roce 1863 vznikla v Bavorsku kongregace beuronská, když se dva bratři a diecézní kněží Maurus a Placidus Wolter usadili v opuštěném augustiniánském klášteře v Beurone. Tak vznikla další kongregace. Beuronská kongregace vytyčila si za hlavní cíl pěstování liturgie, chorálního zpěvu a církevního umění. Benediktinské opatství v Maria – Laach v Porýní se stalo duchovním centrem nejen Německa, ale i širšího okolí.

Tyto dvě kongregace se staly hybnou sílou benediktinského mnišství. Tu vzniklo moderní biblické a liturgické hnutí. Právě v klášteře Maredsous v Belgii, náležející k Beuronské kongregaci, vyšel první dvoujazyčný latinsko – francouzský misál pro lid. Do tohoto kláštera vstoupil blahoslavený Columba Marmion, který se zde stal později opatem. Po složitých událostech první světové války došlo jeho zásluhou k vytvoření nové kongregace. Její vznik si vynutila i složitá politická situace a vztahy s porazeným Německem. Opatství nové kongregace nemělo nouzi o povolání a v prvních desetiletích své existence došlo k založení mnohých nových fundací. V roce 1939 skupina mnichů z opatství svatého Ondřeje v Zevenkerken přišla do opuštěného opatství svatého Petra a Pavla v Týnci, odkud byli benediktini vyhnaní v roce 1816. V tomto klášteře se začala i obnova benediktinského mnišství na Slovensku.

Benediktini byli sekularizací téměř zničeni. V roce 1802 se benediktini vrátili do Uher, v roce 1827 se benediktini vrátili do Bavorska – Metten, v roce 1833 se benediktini vrátili do Francie – Solesmes, v roce 1846 benediktini zahájili činnost v Austrálii a v roce 1847 zahájili benediktini činnost v Americe. Kolem poloviny 19. století bylo ne celém světě opět asi 1500 až 1600 benediktinů, v roce 1900 stoupl počet benediktinů na 5244 a dnes je benediktinů kolem deseti tisíc. Jak už jsem se zmínil v roce 1893 se benediktinské kláštery seskupily – při zachování samostatnosti jednotlivých benediktinských opatství – ve čtrnáct kongregací v čele s benediktinským opatem – primasem, jehož sídlo je v římském benediktinském klášteře Sant Anselmo. Benediktinská opatství se vyznamenávají – například benediktinská kongregace beuronská – vzorným pěstováním liturgie, chorálu a církevního umění.

Sluší se abych ještě zmínil medaili svatého Benedikta. Pokud jde o opis medaile svatého Benedikta třeba říci, že na jedné straně je svatý Benedikt držící v pravé ruce kříž a v levé Reguli. Po pravé straně je rozbitý pohár s vycházejícím hadem, po levé havran odnášející otrávený chléb. Tyto obrazy se vztahují na příběhy v Dialozích svatého Řehoře Velikého, při kterých byl svatý Benedikt zachráněn před nepřátelskými úklady mocí znaku svatého Kříže. Při svatém Benediktovi je nápis: Crux sancti patris Benedicti – tj. Kříž svatého otce Benedikta. Na obrubu je nápis: Eius in obitu nostro presentia muniatur – tj. Nech nás jeho přítomnost chrání v hodině smrti. Na druhé straně medaili je kříž s písmeny: C – S – O – B, co opět znamená: Crux sancti patris Benedicti – tj. Kříž svatého otce Benedikta. Nad křížem je nápis PAX – tj. Pokoj, což je heslo benediktinské řehole. Některé medaile ale mají namísto textu Pax písmená “IHS”, co znamená: Iesus Hominum Salvator – tj. Ježíš Spasitel lidí. Na ramenech kříže jsou písmena: C – S – S – M – L, které znamenají Crux Sacra Sit Mihi Lux – tj. Svatý Kříž nechť mi je světlem, a písmena: A – D –S – M – D znamenají: Non Draco Sit Mihi Dux – tj. Ďábel – doslova drak – nechť není mým vůdcem. Na okraji jsou počáteční písmena exorcismu: V – R – S – A – S – M – V – S – M –Q – L – I – V – B, která znamenají: Vade Retro Satana, Numquam Suade Mihi Vana Sunt Mala Qu? Libas, Ipse Venena Bibas? – tj. Jdi pryč satan, nesváděj mně k marnivostem; to, co mi namlouváš je zlé, sám si vypij své jedy. Nošením medaile dává člověk najevo, že se staví pod ochranu svatého Benedikta. Exorcismus je znakem odmítnutí ďábla a jeho pokušení, jako to učinil svatý Benedikt a znak svatého Kříže je vyznáním víry křesťana. Zvláštní formou medaile je takzvaný benediktinský kříž, co je vlastně krucifix, který má na křížení ramen vloženou medaili svatého Benedikta.

Pokud jde o historii této medaile svatého Benedikta třeba říci, že není úplně jasné z jakého období pochází. Kříž byl od počátku v benediktinské řeholi předmětem osobitné lásky a úcty. Zobrazení svatého Benedikta s Křížem v ruce se pravděpodobně rozšířilo po zázračném uzdravení svatého Lva IX., který byl ještě jako mladík pokousán jedovatým hadem. Po téměř dvou měsících nemoci, když mu již hrozila smrt, se mu zjevil stařec v mnišském rouchu, který se ho dotkl a uzdravil jej. Později v průběhu svého života často vzpomínal tento zážitek, přičemž ve starci poznal svatého Benedikta. Význam písmen na medaile vysvětluje starý rukopis z roku 1415, kde je svatý Benedikt vyobrazen v jedné ruce s palicí zakončenou křížem a v druhé se zvitkem. Na obou předmětech jsou napsána slova, začínající se na písmenech na medaile. Tyto byli totiž časem zapomenuty, takže v jednom dokumentu ze 17. století se opisují tyto symboly namalovány na stěnách jistého benediktinského opatství v Bavorsku, ale s poznámkou, že nikdo neví vysvětlit jejich význam. K rozšíření medaile došlo díky svatému Vincentovi de Paul, který založil řeholi Dcer křesťanské lásky, a jistý čas se tyto medaile razili výlučně pouze pro jejich potřeby. Tyto sestry je nosili na růžencích.

Impuls, který dal světu svatý Benedikt svým životem a Regulí působí dodnes. V současné době žije ve světě kolem deseti tisíc mnichů a kolem dvaceti tisíc mníšek podle Reguli svatého Benedikta. Heslem benediktinů je “Pax” tj. pokoj, anebo též “ut in omnibus glorificetur Deus” tj. ať je ve všem oslaven Bůh (viz. 1 Pt 4, 11). Poslání mnichů je různorodé a rozvíjí se v společenství bratrů, uprostřed kterých je přítomný Pán.

V civilizačním pokroku raného středověku prakticky nenajdeme jedinou iniciativu, kde by benediktinští mniši nehráli významnou roli. Jak to popisuje jedna studie, mniši dali “celé Evropě… síť modelových manufaktur, dobytčích farem, center vzdělání, duchovního nadšení i umění žít… pohotovosti k sociální akci – slovem… pokročilou civilizaci, která se vynořila z chaotických vln okolního bohatství. Svatý Benedikt, nejdůležitější architekt západního monasticismu, byl nepochybně otcem Evropy. Benediktini či benediktíni, duchovní děti svatého Benedikta byli otci evropské civilizace. /Prameny: Reginald Grégoire, Léo Moulin a Raymond Oursel, The Monastic Realm (New York: Rizzoli, 1985), 277./.

I když většina vzdělaných lidí ví o vědeckém a kulturním úsilí středověkých klášterů a uvědomuje si, jak přispěly k západní civilizaci, nelze přehlédnout, jak důležitou činností mnichů byla kultivace toho, co bychom mohli nazvat praktickými uměními. Významným příkladem je zemědělství. Na počátku 20. století velebil Henry Goodell, předseda nynější Massachusettské zemědělské koleje, “práci oněch velikých mnichů za 1500 let. Zachránili zemědělství v době, kdy je nikdo jiný nemohl zachránit. Provozovali je za nových životních podmínek, kdy se do toho nikdo jiný netroufal pustit”. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 22. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

To je zásadní svědectví. “Za zemědělskou obnovu ve velké části Evropy vděčíme mnichům,” poznamenává jiný odborník. “Kamkoli přišli,” dodává jiný, “obraceli divočinu na kultivovanou zemi; zabývali se chovem dobytka a polním hospodářstvím, pracovali vlastníma rukama, vysoušeli bažiny a čistili lesy. Díky nim se Německo změnilo v úrodnou zemi.” Další historik píše, že každý benediktinský klášter byl zemědělskou školou pro celý region, v němž se nacházel. I François Guizot, historik a státník 19. století, který s katolickou církví nijak zvlášť nesympatizoval, poznamenal: Benediktinští mniši byli agrotechniky Evropy; vyčistili ji ve velkém rozsahu, spojovali zemědělství s kázáním. /Prameny: John Henry Cardinal Newman, Essays and Sketches, vol. 3, Charles Frederick Harrold, ed. (New York: Longmans, Green and Co., 1948), 264 – 265./.

Manuální práce, kterou řehole svatého Benedikta výslovně vyžaduje, hrála v benediktinském klášterním životě ústřední úlohu. I když byla benediktinská řehole známá svou umírněností a odporem k přehnaným formám pokání, ujímali se benediktinští mniši často těžké a nepříjemné práce, protože pro ně takové úkoly představovaly kanály milosti a příležitosti k umrtvování těla. To určitě platilo pro kultivaci a obnovu půdy. Panoval obecný názor, že bažiny, které jsou zdrojem moru, nemají žádnou cenu. Ale benediktinští mniši do takových míst šli a přijali výzvy, jež jim kladla. Už od začátku dokázali benediktini či benediktíni močály přehrazovat a odvádět z nich vodu; to, co kdysi bylo zdrojem chorob a špíny, měnili v úrodnou zemědělskou půdu. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 11. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

Velký historik mnišství Montalembert, který žil v 19. století, složil hold velkému zemědělskému dílu mnichů. “Nelze zapomenout” napsal, “jak využili obrovské oblasti (patřila jim pětina půdy v Anglii), nekultivované a neobývané, pokryté lesy a obklopené močály. Tak vypadala většina země, kterou řeholníci zabírali – jednak proto, že si vybírali odlehlá a nepřístupná místa, která podporovala osamělost jejich společenského života, jednak proto, že takovou půdu dávali laičtí dárci mnichům snáze. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 6. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

I když benediktini či benediktíni mýtili lesy, které stály v cestě lidskému obývání a využívání krajiny, snažili se také pěstovat stromy a uchovat lesy tam, kde to bylo možné. /Prameny: Charles Montalembert, The Monks of the West: From Saint Benedict to Saint Bernard, vol. 5 (London: Nimmo, 1896), 208./.

Zvláště živým příkladem blahodárného vlivu mnichů na jejich fyzické okolí je močálovitá oblast anglického Southamptonu. Odborník popisuje, jak tamní krajina vypadala v 7. století, než bylo založeno opatství Thorney:

Nebylo tu nic než rozsáhlé bažiny. Močály v 7. století patrně vypadaly jako lesy při ústí Mississipi nebo bažinaté pobřeží obou Karolin. Byl to labyrint černých klikatých potůčků, širokých lagun, bažin, které se zvedaly při jarních záplavách; rozsáhlá pole rákosí, ostřice a kapradí; navršené kmeny vrb, olší a šedých osik, zakořeněných v plovoucí rašelině, která pomalu polykala a trávila háje jedlí a dubů, jasanů a bříz, lísek a tisů, které kdysi rostly na této nížinaté, zkažené půdě. Povodně strhly stromy a ony pluly po proudu a vršily se, přehrazovaly vodu a hnaly ji zpátky. Divoké potoky v těchto lesích měnily svá koryta, míchaly bahno a písek s černou půdou a rašelinou. Příroda ponechaná sama sobě stále více upadala do zápasu a chaosu, až se celý močál stal ponurou bažinou. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 7 - 8. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

O pět století později popisuje William z Malmesbury (1096 – 1143) tuto oblast takto:

Je to napodobenina ráje, kde se odráží ušlechtilost a čistota nebes. Uprostřed močálů se zvedají lesíky stromů, které jakoby se svými vysokými, štíhlými vrcholy dotýkaly hvězd. Okouzlený zrak putuje po moři zelených rostlin, nohu, která vstoupí na široké louky; nečeká na pěšině žádná překážka. Ani píď země, kam až oko dohlédne, není neobdělaná. Zde pokrývají půdu ovocné stromy, tam se vinná réva sklání k zemi nebo se pne po dřevěných kostrách. Příroda a umění spolu soutěží: to, co neposkytne jedna, poskytne druhá. Ó hluboká a příjemná osamělosti! Tebe dal Bůh mnichům, aby je jejich smrtelný život každodenně pozvedal blíže k nebi. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 8. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

Kamkoli šli, tam mniši přinášeli pěstování obilí, manufakturní výrobu nebo výrobní metody, které lidé předtím neznali. Tu zavedli chov dobytka a koní, onde vařili pivo, chovali včely nebo pěstovali ovoce. Švédský obchod s kukuřicí vděčí za svou existenci mnichům; v Parmě to platí o výrobě sýrů, v Irsku o lovu lososů – a na mnoha místech o nejušlechtilejších vinicích. Mniši na jaře schraňovali vodu, aby ji rozdělovali v období sucha. Byly to řeholníci z kláštera svatého Vavřince a svatého Martina, kdo zabránil tomu, aby se jarní vody zbytečně rozlévaly po loukách u Saint Gervais a Belleville, a sváděli je do Paříže. V Lombardii se rolníci naučili od mnichů zavlažovat a díky tomu se tato oblast stala v Evropě pověstná svou úrodností a bohatstvím. Mniši také jako první přispěli ke zlepšení chovu dobytka, kterému nenechávali volný průběh. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 8, 9. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

Na mnoha místech byli benediktini či benediktíni inspirativním příkladem především proto, že respektovali a ctili manuální práci obecně, a zemědělskou zvláště. “Zemědělství hluboce pokleslo” píše jeden z odborníků. “Blata pokrývala kdysi úrodnou půdu, a muži, kteří by ji měli obdělávat, považovali práci s pluhem za ponižující. Ale když se mniši vynořili ze svých cel a ryli odvodňovací kanály a orali pole, “mělo jejich úsilí zázračný účinek. Lidé se vraceli k ušlechtilé, ale opovrhované práci. /Prameny: Henry H. Goodell, “The Influence of the Monks in Agriculture,” přednáška pronesená před Massachusetts State Board of Agriculture 23. srpna 1901, 10. Vyšlo v Goodell Papers na Univerzitě v Massachusetts./.

Papež svatý Řehoř I. Veliký (papežem byl v letech 590 – 604) vypráví názorný příběh o Equitiovi, vzdělaném benediktinském misionáři ze 6. století. Když papežský vyslanec dorazil do jeho benediktinského kláštera a hledal ho, šel ihned do skriptoria, protože čekal, že ho najde mezi opisovači. Tam ale Equitius nebyl. Benediktinští opisovači v skriptoriu to papežskému vyslanci vysvětlili jednoduše: “Equitius je dole v údolí, seče seno.” /Prameny: Charles Montalembert, The Monks of the West: From Saint Benedict to Saint Bernard, vol. 5 (London: Nimmo, 1896), 198 - 199./.

Benediktinští mniši byli také průkopníky vinařství, které jim sloužilo jednak ke slavení mše svaté, jednak k běžnému pití, které řehole svatého Benedikta výslovně povolovala. Vynález šampaňského vína lze vysledovat až k Domu Perignovi z opatství svatého Petra v Hautvilliers na Marně. Perignon byl jmenován sklepníkem opatství v roce 1688 a vyrobil šampaňské víno mísením vín. Perignon ustavil základní principy pro výrobu šampaňského vína, kterými se výroba tohoto sektu řídí dodnes. /Prameny: John B. O'Connor, Monasticism and Civilization (New York: P. J. Kennedy & Sons, 1921), 35 – 36./.

I benediktini či benediktíni se věnovali a věnují charitativní činnosti. Je známo, že v některých případech se benediktinští mniši dokonce snažili sami aktivně vystopovat nebohé duše, ztracené ve tmě nebo osamělé, které potřebovaly pohotový útulek. Například v Aubraku, kde byl koncem 6. století v horách kolem Rouergue založen klášterní špitál, kde vyzváněl každou noc zvláštní zvon a volal vandrující cizince a vůbec každého, koho tma zastihla v hrozivé lesní tmě. Lidé mu přezdívali zvon vandráků”. /Prameny: Charles Montalembert, The Monks of the West: From Saint Benedict to Saint Bernard, vol. 5 (London: Nimmo, 1896), 225, 89 - 90./.

Podobně nebylo obvyklé, že benediktini či benediktíni žijící poblíž moře budovali zařízení, která varovala námořníky před nebezpečnými překážkami, nebo že blízké kláštery poskytovaly ztroskotaným ubytování. Město Kodaň vděčí za svůj vznik benediktinskému klášteru založenému biskupem Absalonem. Biskup Absalon se staral o potřeby trosečníků. Ve skotském Arbroath zas upevnil benediktinský opat k proslulé nebezpečné skále na forfarshiteském pobřeží plující zvon. Útes byl totiž za odlivu téměř neviditelný a námořníci se děsili, že na něj narazí. Zvon ve vlnách zvonil, a tak varoval námořníky před nebezpečím. Dodnes je toto skalisko známé jako Bell Rock. /Prameny: Charles Montalembert, The Monks of the West: From Saint Benedict to Saint Bernard, vol. 5 (London: Nimmo, 1896), 227 - 228./. Tyto příklady tvoří jen malou část péče, kterou projevovali benediktini či benediktíni lidem žijícím v jejich okolí; přispívali také na výstavbu nebo opravu mostů, cest a dalších součástí středověké infrastruktury.

 

 

S projevem své nejhlubší úcty a současně i obdivu k poustevnickému životu svatého Benedikta z Nursie či Norcie tuto skromnou práci: “Benediktini a benediktinky. Benediktíni a benediktínky. Benediktinský řeholní řád či benediktínsky rehoľný rád. Svatý Benedikt z Nursie – zakladatel benediktinského řeholního řádu či benediktínskeho rehoľného rádu” napsal pro všechny lidi dobré vůle český a slovenský poustevník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola.

Zpět na hlavní stránku!