wz

Zpět!


Kritika sekularizmu církve formou humoristických povídek!

Pokud Vás to zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto klíčovou hlavní práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

Nebojíte se, že by ta odporná sekularizace takovýto výsledek mohla mít v budoucnosti i v naší Katolické Církvi?

První citát:

“Přečetl jsem si tvoji humoristickou frašku Hitoši…tvoje ostrá sarkastická ironie napsaná nelítostnou formou humoru nemilosrdně bičuje bezbožný sekularismus, zatímco všichni čtenáři ti spílají, že přeháníš a že bezbožnost není až tak moc veliká! Ale až si tuto tvou frašku přečtou o sto let později naši pravnuci, ti po jejím přečtení a po pohledu na stav náboženské víry jaký zde bude kolem roku 2100 už pouze lakonicky řeknou: “Ach jo! Normálka…!”

Macuo Akinari

Druhý citát:

Děj této první povídky je zasazen do vzdálené Británie, do cizího prostředí národního i náboženského. Další povídky budou se odehrávat zas v jiných zemích a u jiných křesťanských náboženství. Nicméně cílem těchto humoristických povídek odehrávajících se v různých zemích, mezi různými národy a křesťanskými náboženstvími však ale není pouze rozesmát a pobavit čtenáře, ale zejména pak je skrze tento vnější pláštík a fasádu humoru a sarkastické ironie varovat před tím, k jaké zrůdné devastaci může tato odporná bezbožnost a sekularizmus v budoucnosti vést!”

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Dějové osazení povídky (frašky) - osoby:

1.)sir Humphrey Appleby – stálý tajemník britského vládního kabinetu a ředitel britské státní správy
2.)James Hacker – britský premiér
3.)Bernard Woolley – osobní tajemník britského premiéra
4.)Rektor Baillie College
5.)Kvestor Baillie College
6.)Peter Harding – anglikánský duchovní - reverend, právník a zmocněnec anglikánské církve
7.)Annie Hacker – manželka britského premiéra
8.)sir Dick Wharton - stálý tajemník britského ministerstva zahraničí
9.)Christopher Smythe - děkan z
 Baille College

 

Povídka č.1: Výběr biskupa v anglikánské církvi v Británii…

Pan premiér se společně se svým osobním tajemníkem večer o šesté hodině díval na televizní správy, kde mimo jiné zaznělo: “…jako ostatně pokaždé na podzim. A teď další zprávy o osudu Fiony McGregorové, zdravotní sestry zadržované v Qumranu, státu v Perském zálivu, kvůli údajnému nezákonnému držení láhve alkoholu. Nyní se čeká na potvrzení jejího odsouzení k deseti letům vězení a čtyřiceti ranám bičem. Dnes odnesla její matka doprovázena poslancem Stuartem Gordnem a skupinou sympatizantů protestní petici na qumranskou ambasádu, tam ji však odmítli přijmout. Ministr zahraničí popsal incident jako politováníhodný, žádná akce se však neplánuje. Britská libra prožila další těžký den…”

Premiér vypnul televizi a poslal pro Humphreyho. Když dorazil, premiér řekl: “Je to velmi znepokojivé. Veřejnost zjevně s tou zdravotní sestrou v Qumranu sympatizuje.”

Humphrey řekl: “Jsem si jist, že ministr zahraničí Vám poradí jak na to.”

Premiér: “Ministr zahraničí mi radí nedělat vůbec nic…”

“To je jistě dobrá rada.” – řekl Humphrey a samolibě se usmál.

Premiérovi bylo však velice dobře jasné, že tohle je opět obvyklá obstrukce ministerstva zahraničí a proto pevně řekl: “Nejsem si jist…Nic neudělat je bezcitnost. A taky slabošství, vládě to neprospěje, když bude vypadat bezcitně i slabošsky zároveň.” Poté se premiér otočil k Bernardovi a zeptal se ho: “A co si o tom myslíte Vy?”

Bernard zcela zjevně zaskočen tímto náhlým premiérovým dotazem ale pouze poněkud zmateně zakoktal: “Pak je možná snad třeba zařídit, aby jste vypadal buď jen bezcitně nebo slabošsky.”

Premiér to však úplně ignoroval a opět se obrátil na Humphreyho se slovy: “Humphrey, s tím se musí něco dělat!

Premiér doufal, že vzhledem na to, že Humphreyho samotného, jako i Humphreyho kamaráda z ministerstva zahraničí – stálého tajemníka ministerstva zahraničí Dicka Whartona nedávno “na hlavu porazil”, že by je teď mohl proto snad zvládnout s menší námahou. Nicméně ale přesto to příliš nadějně nevypadalo. Humphrey totiž premiéra zdvořile informoval, že ministr zahraničí si nemyslí, že by zde bylo správné vůbec něco podniknout. Samozřejmě, že ministr zahraničí je už svými úředníky “dokonale ochočený” a věrně tlumočí jejich zájmy. A ovšemže tito vysocí úředníci svému ministrovi řekli, co si má myslet. A těmto vysokým úředníkům ministerstva zahraničí na čele se stálým tajemníkem ministerstva zahraničí a osobním tajemníkem ministra zahraničí na voličích houby záleží, pokud se vůbec dozvědí, co si voliči přejí.

A také i Humphrey rovněž sdělil premiérovi oficiální zdůvodnění: “Pane premiére, Qumránci jsou přátelé Británie. Teď nám zadali velký zbrojní kontrakt. Oznamují nám, k čemu se Rusové chystají kolem Iráku. A dokonce kvůli nám sabotují i dohody OPEC-u. Nemůžeme si je popudit.”

Premiér: “To já všechno vím, Humphrey. Jenže britská občanka čelí v cizí zemi barbarskému trestu za triviální přestupek spáchaný v soukromí. Ministerstvo zahraničí je zde proto, aby chránilo britské občany!”

Humphrey zavrtěl hlavou a lítostivě se usmál: “Ne. Aby chránilo britské zájmy.”

Premiér: “V jejím zájmu není zbičování!”

Humphrey: “A v našem zájmu zas není, abychom jim v tom nějak bránili!”

Premiér: “Ale je! Vládu to může poškodit, a to velmi výrazně!!

Humphrey: “No, jak jsem vyrozuměl, tak zítra ministr zahraničí předá Qumráncům ostře formulovanou protestnou nótu.”

Premiér se však zeptal: “A proč ne dnes?”

Humphrey: “No protože proboha ještě nemáme jejich souhlas! Právě vedeme tajná jednání s jejich velvyslancem…a jakmile ten nám schválí její znění, tak mu ji poté – za masové přítomnosti všech možných novinářů a kamer televizních společností – s pompézní okázalostí slavnostně odevzdáme! A tím – dokončil alibisticky Humphrey – před zraky celého národa uděláme vlastně úplně všechno, co je v našich silách… (a samolibě se při tom usmál!).

Ovšemže premiérovi to oprávněně připadá jako velice podivný způsob, jak protestovat. Takový čistě formální “diplomatický protest” učiněný jen tak “na oko”, aby se veřejnost skrze servilní prorežimní masmédia uchlácholila. Předem se však ale již dnes ví, že takovéhoto “protestu” se nikdo nelekne a tudíž již předem se s naprostou určitostí ví, že praktický efekt takovéhoto “diplomatického protestu” bude absolutně nulový! A tohle podle názoru Humphreyho má být úplně všechno, co britská diplomacie pro tu nešťastnou holku může udělat! A premiér proto znechuceně Humphreymu řekl, že mu tak připadá, že podle názoru ministerstva zahraničí nejspíš snad i samotný Pilát Pontský udělal pro Ježíše Krista úplně všechno, co pro něj udělat mohl.

A k premiérovu nemalému překvapení Humphrey vehementně souhlasil a doslova řekl: “Když mám být úpřimný, pane premiére, z Piláta Pontského by byl skutečně skvělý ministr zahraničí vlády Jejího veličenstva! Vždyť nemůžete přece riskovat státní zájmy jenom kvůli nějakým hloupým a sentimentálním představám o spravedlnosti! Kdybychom my Britové chtěli stát na straně morálky a práva nikdy bychom nemohli v čase druhé světové války zavraždit vrchního velitele polských vojsk v Anglii generála Sikorského proto, abychom se zalíbili Stalinovi a současně pak dále polskou exilovou vládu v Londýně nutit i k tomu, aby za barbarský masakr v Katynském lesem i ona podobně jak jsme to udělali i my vědomě a lživě obvinila Nacistické Německo, ačkoliv jsme všichni velice dobře již tenkrát věděli, že je tento masakr dílem stalinského Sovětského Svazu; kdybychom chtěli stát my Britové na straně morálky a práva po druhé světové válce, pak nikdy bychom nemohli ani násilně deportovat zpátky do stalinského Sovětského svazu desetitisíce rodin ruských emigrantů i s malými dětmi, kde byli pak masově povražděni; kdybychom chtěli stát my Britové na straně morálky a práva nikdy bychom nemohli společně i s našimi americkými přáteli naverbovat, zafinancovat, zorganizovat a vycvičit bojůvky albánských drogových hrdlořezů, aby poté pod vedením naší MI5 a americké CIA byli v našem zájmu a našimi tajnými službami propašováni na jugoslávské státní území, aby tam rozpoutali sérii teroristických útoků proti civilnímu srbskému a slovanskému obyvatelstvu, které nám pak konečně navíc posloužili i jako záminka k rozpoutání již tak dlouho námi připravované opětovné válečné agrese proti Jugoslávii; kdybychom chtěli stát my Britové na straně morálky a práva nikdy bychom nemohli společně i s našimi americkými přáteli lživě tvrdit, že prý Irák vyrábí jaderné zbraně, ačkoliv jsme od počátku věděli, že to není pravda, a to jenom proto abychom tak opět získali záminku k válečné agresi proti Iráku s cílem svrhnout jeho legitimní vládu a místo ní dosadit si tam loutkový kabinet složený z proamerických servilních patolízalů, a tak zmocnit se jejich iráckého ropného bohatství. A to i navzdory tomu, že jsme si byli vždy velice dobře vědomy toho, že Irák vůbec žádné jaderné zbraně, jako ani vůbec žádné jiné zbraně hromadného ničení nemá, nikdy neměl a ani nikdy nechtěl mít. A to již nemluvím ani o tom, že kvůli jakýmsi pitomým morálním zásadám ztroskotala snaha našeho ministerstva zahraničí hodit přes palubu zájmy britských občanů žijících na Falklandských ostrovech tím, že bychom v tichosti tyto ostrovy jednoduše odevzdali Argentincům – takže Argentinci teď po tomto krachu nebudou chtít o našem morálním postoji dlouho ani jen slyšet.”

Když si tohle vše premiér vyslechl – povzdechl si. Čistě pragmaticky vzato bylo totiž premiérovi velice dobře jasné, že Humphrey má patrně asi zcela pravdu. Přesto však ale premiér ještě snad kvůli utišení výčitek vlastního svědomí alespoň řekl: “Hmmm. Moc bezcitné…Připadám si, jako kdybych vůbec neměl srdce.”

Humphrey se ale k premiérovi naklonil a povzbudivě mu řekl: “Je přece lepší být bez srdce než bez rozumu! Dějiny světa jsou totiž dějinami triumfu oněch bez srdce nad těmi bez rozumu!!

Premiér se ještě naposledy pokusil o chabý odpor, řekl: “Ale ministerstvo zahraničí nepřiměje kabinet, aby s tímhle souhlasil!”

Humphrey však překvapivě odpověděl: “Ministerstvo zahraničí ani neočekává, že bude kabinet s jeho politikou souhlasit! A proto ji nikdy vlastně ani nevysvětluje!!

Premiér se zmohl pouze na nejistou otázku: “A to ani ministru zahraničí?”

Humphrey mu však stroze odpověděl: “Zejména ne ministru zahraničí!!” a pak ještě dodal: “Jediné co ministerstvo zahraničí požaduje je, aby kabinet se smířil s jeho rozhodnutími poté, co byla již provedena.”

Humphrey nad premiérem zvítězil a byl si toho velice dobře vědom. Chvíli všichni mlčeli, pak se ale Humphrey zvedl a současně i premiérovi řekl: “Omlouvám se pane premiére, ale já již musím odejít – mám totiž sjednanou večeři…Nashledanou pane premiére!” A Humphrey odešel…

Premiér se pak chvíli mrzutě díval na Bernarda a potom se ho zeptal: “Poslyšte Bernarde, myslíte, že existuje ve správě věcí veřejných ještě i někdo jiný, kdo je tak bezzásadový jako lidé z ministerstva zahraničí?”

Bernard se na premiéra překvapeně podíval a řekl: “Nejsou bezzásadoví, pane premiére. Nic nedělat vyžaduje totiž velikou zásadovost!”

Teď byl zas pro změnu překvapen samotný premiér a zeptal se Bernarda: “Myslíte?”

Bernard kvapně odpověděl: “Ano, pane premiére!” Proto také lidé považují Vás za silného premiéra!!”

Premiér byl teď naopak zas trochu zaražen a v duchu dumal nad tím, zda-li to, co mu Bernard právě řekl má být poklona anebo urážka.

A zřejmě nebyl si tím zcela jist ani samotný Bernard, protože kvapně pokračoval: “Totiž já jsem tím chtěl říci to, že dokážete odolat různým tlakům.” Pak ale náhle Bernard náhle úplně “obrátil list”, respektive zaměřil pozornost úplně jinam a vážně řekl: “Pane premiére, je ale nejvyšší čas, aby jste se již připravil na dnešní recepci.”

Premiér: “A kdo dnes přijde?”

Bernard: “Popřední představitelé synodu anglikánské církve. Uvolnilo se biskupské místo v diecézi Bury St Edmunds. Vždycky sem chtějí přijít, když se uvolní důležité biskupství.”

Premiér: “Proč?”

Bernard: “Lobují. Mají Vám předložit dvě jména, a bojí se, že si vyberete špatné…”

Premiér. “Jak mám vědět které vybrat?”

Bernard: “Je to jako s každou volbou ve státní správě, no prostě jednoduše prašť jako uhoď!! Kouzelnický trik. No znáte to - vyberte si libovolnou kartu! A vždycky si nakonec vytáhnete tu kartu, kterou Vám určil kouzelník.”

Premiér: “A třeba nevytáhnu žádnou…”

Bernard se sebevědomě usmál a řekl: “Ale vytáhnete!”

Premiér: “A kdo je na těch církevních kartách, které mám tahat?”

Bernard: No víte, anglikánská církev obvykle dává na vybranou černého Petra nebo eso.”

Současně v téže době se konala ta výše zmiňovaná večeře na níž právě dorazil sir Humphrey Appleby. Ta večeře se konala v jeho Alma Mater na Baillie College v Oxfordu. Téma Humphreyho odchodu do důchodu se tam jakoby náhodou ocitlo v neočekávané souvislosti s premiérovým výběrem nového biskupa anglikánské církve. Na večeři se zúčastnili tři lidé. Jako obvykle na této slušné večeři se kromě Humphreyho zúčastnil ještě i rektor a kvestor. Když pojedli – jejich vzájemná konverzace pokračovala – při popíjení portského…

Rektor řekl: “Díky Humphrey, že jste si našel čas na večeři na Baillie College…”

Humphrey: “Je pro mne vždycky radostí povečeřet se starými kamarády. Díky pane rektore!”

Poté rektor přešel konečně “k věci” a řekl: “Humphrey, já půjdu za čtyři nebo za pět let do penze. Není to náhodou přibližně doba kdy budete i Vy odcházet do výslužby?”

“Ano” – odpověděl Humphrey a ihned zbystřil pozornost, protože mu bylo jasné, že tenhle rektorům úvod jistě není jen tak náhodný.

A rektor pokračoval: “Já i kvestor si myslíme, že poté co Vy i já odejdeme do penze, tak právě Vy jste ten pravý, kdo by mě mohl nahradit ve funkci rektora Bailie College!

To byla samozřejmě, že zlatá slova pro Humphreyho uši a překvapeně se zeptal: “Vážně?”

Ale vzápětí jeho nadšení rektor zas trochu schladil slovy: “Je tady však ale jedna překážka. A to děkan.”

Humphrey: “Ale proč je překážkou?”

Kvestor: “Že prý jste až zbytečně chytrý!”

Humphrey byl tím úpřimně překvapen a řekl: “Člověk by si myslel, že být na Oxfordu označen za chytrého by snad mohl být spíše kompliment.”

Kvestor: “Prý jste i nafoukaný!”

“Díky, pane kvestore… “ řekl trochu otráveně Humphrey, kterému se kvestorova úpřimnost zcela zjevně nelíbila.

Do diskuse se opět vložil rektor a řekl: “Proč? Vždyť má být nač nafoukaný! Já kdybych bral jeho 75 000 liber ročně, měl rytířský titul, valorizovanou penzi, no a spoustu politiků, na které mohu svalit odpovědnost za všechny moje chyby a neúspěchy, no tak to bych se já taky pěkně naparoval!”

Kvestor: “Děkan je paranoik a myslí si, že v této věci my dva intrikujeme něco za jeho zády.”

Rektor: “No a právě z tohoto důvodu jsme se já a kvestor rozhodli, že to s Vámi probereme v době, kdy nám tady děkan nepřekáží.”

Humphrey: “Aha, ovšem už to chápu!”

Rektor pak pokračoval: “Jediný způsob jak Vy se tu můžete stát rektorem je vystrnadit někam pryč děkana!”

Humphrey: “Ale jak?”

Kvestor: “No, snadné to není – on je totiž líný jako veš!”

Rektor: “Dělá nejvýše čtyři hodiny týdně! Jednu přednášku a pár seminářů – a už má odpracováno!!”

Humphrey: “A co dělá ve volném čase?”

Kvestor: “Je to homosexuál a feminista”

Rektor: “Přesněji řečeno je to bisexuál a feminista”

Kvestor: “Má několik nemanželských dětí a občas chodí si zasouložit s prostitutkami.”

Rektor: “A kromě toho ještě častěji, zejména teď v poslední době navštěvuje různé kluby homosexuálů…”

Kvestor: “A tam se aktivně sám zúčastňuje i na jejich hromadných homosexuálních orgiích.”

Rektor: “Je sice anglikánský duchovní, ale Bůh mu může být zcela ukraden.”

Kvestor: “Víra ho totiž absolutně nezajímá.”

Rektor: “Vědecká práce ho taky absolutně nijak nezajímá, nepřečte si totiž nikdy absolutně žádnou novou vědeckou práci a ani nikdy nepřijde se žádnou novou myšlenkou!”

Humphrey: “No to je tedy pro něj práce v Oxfordu skutečně tím pravým rájem!”

Rektor: “A pokud vůbec něco čte, tak je to pouze jeden časopis těch nejfanatičtějších amerických feministek”

Kvestor: “A taky účastní se jako stálý host i schůzek několika skupin militantních feministek”.

Rektor: “A pokud tedy vůbec někdy něco i napíše, tak jsou to pouze různé agresivní, rigorózně bojovné příspěvky, které jsou pak ihned publikovány v těch nejradikálnějších feministických, lesbických a homosexuálních plátcích v Británii i v cizině."

Humphrey: “Takže, co by ho dostalo pryč z fakulty?”

Rektor: “Jenom biskupství!”

Humphrey: “Biskupství? Hmmm…”

Kvestor: Taky proto jsme my dva uvažovali spolu o tom Bury St Edmunds…”

Rektor: “To je teď zrovna k mání… že ano?”

Humphrey: “Ano. Je to velice lákavá diecéze. Má totiž svoje místo ve Sněmovně Lordů.”

Kvestor: “Tím lépe, to by se mu velice líbilo…”

Rektor: “Vedle homosexuality a feminismu jeho absolutně největší zálibou je totiž patolízalské opičení se, pochlebování a podlézání bohaté aristokracii!”

Humphrey ale velice zesmutněl. Biskupství Bury St Edmunds je totiž – bohužel - zřejmě již uzavřená záležitost. Anglikánská církev se totiž již rozhodla, že toto biskupství bude zastávat Canon Mike Stanford. Čistě teoreticky musí jeho jmenování doporučit premiér. Ale anglikánská církev jako obvykle, tak i tentokrát navrhne kandidáta, kterého skutečně chce, plus někoho dalšího, který je pro nás všechny natolik absolutně nepřijatelný, že premiér pak prakticky již vůbec žádnou volbu nemá. A kromě toho se – bohužel – ten jejich děkan na veřejnosti mediálně nijak neangažoval, aby se kvalifikoval na biskupa pro Bury St Edmunds.

Humphrey proto řekl: “Ano, rozumím. Jenže na mně to bohužel nezávisí. Anglikánská církev totiž hledá kandidáta, který udrží rovnováhu!”

Rektor i kvestor se oba tomu podivili: “Rovnováhu? Jakou rovnováhu??”

Humphrey odpověděl: Ano rovnováhu! Rovnováhu mezi těmi anglikány, kteří věří v Boha a kteří nikoliv!!

Rektor: “Copak snad v Církvi může být i někdo takový kdo v Boha nevěří?”

Humphrey: “No ovšem – přece většina biskupů! Bohužel, ale místo v Bury St Edmunds je zřejmě již rozhodnuté… Měl by ho dostat kanovník Stanford.”

Rektor: “Mysleli jsme si, že jmenování musí doporučit premiér…”

Humphrey: “To ano, jenže když navrhnou nepřijatelného druhého, tak vůbec nic nenadělá a kromě toho děkan nemá na kontě žádnou veřejně medializovanou službu veřejnosti, aby se na ten post kvalifikoval.”

Rektor: “Hmmm…”

Kvestor: “A uvolní se nějaké další diecéze?”

Humphrey: “To se zas tak často nestává. Biskupové totiž nemusejí odcházet do penze v šedesáti. A navíc dnešní biskupové žijí hodně dlouho – Pán Bůh totiž jejich společnost zcela očividně nevyhledává!

Rektor: “Povězte, jaký druh děkanovi veřejně medializované služby veřejnosti jste měl před chvíli na mysli?”

Humphrey: “No, co kdyby jste přesvědčil biskupa, aby ho vyslal do Qumranu?! Aby se pokusil intervenovat ve prospěch té zdravotní sestry! Vím, že Arabové ho doslova milují, protože je odborníkem v oboru islámu, no a on zase miluje Araby. Tak či onak – prohrát nemůžeme!

Rektorovi i kvestorovi se nadšením rozsvítili oči. Ta představa je oba dva velice nadchla. A rektor řekl: “No to je geniální nápad! Když neuspěje, no tak to aspoň zkusil, že ano?”

A kvestor dodal: “A když uspěje, tak masmédia z něj udělají mediální hvězdu!”

A nakonec tomu všemu Humphrey nasadil korunu, když řekl: “No, a když se třeba nevrátí již vůbec, tak zde nebude nikým postrádán…” A následovalo pak Ha-ha-ha-ha-ha! (všichni tři se společně s chutí zasmáli!)

Rektor dusíc v sobě smích nakonec řekl: “Ano, ale jinak Vám řeknu, že je to přece jen strašná země ten Qumran. Zlodějům tam usekávají ruce. A ženy, které se dopustí cizoložství tam ihned ukamenují….”

Humphrey: “No vidíte, to naopak u nás v Británii by se nad věrnou ženou snad i kámen rozplakal!”

Současně v téže době se v Londýně začalo setkání premiéra s anglikánským duchovním Peterem Hardingem, který je anglikánskou církví pověřen jednat s premiérem, respektive má vůbec na starosti i všechny ty právní, procedurální a administrativní záležitosti v souvislosti se jmenováním tohoto nového biskupa pro právě uvolněnou diecézi v Bury St Edmunds. Premiér byl ze setkání s ním trochu nervózní a proto hned na úvod řekl: “Promiňte mi, že jsem tak nerozhodný. Víte, ještě jsem biskupa nikdy v životě nejmenoval...”

Peter: “Vy ho jenom doporučujete k jmenování královně, pane premiére.”

Premiér: “Tedy, jaký je ten kanovník Canon Mike Stanford?”

Peter: “No tedy, Mike je velmi vysoko oceňován. On je totiž modernista!”

Premiér: “Modernista? A to je co??”

Peter: “To je teologický pojem. Ten přijímá názor, že některé z událostí popsaných v Bibli nejsou pravdivé slovo od slova. Jsou to spíše metafory, mýty, nebo legendy. Zajímá ho duchovní a filozofická pravda, která se za těmi příběhy skrývá.”

Premiér: “Tak třeba nevěří, že svět byl stvořen Bohem za sedm dní, ano? Nebo, že Eva pochází z Adamova žebra, a tak?”

Peter se usmál a uznale přikývl: “Ano, uhodil jste hřebíček na hlavičku.”

Premiér: “Je ještě něco co bych o něm měl vědět?”

Peter: “Jen to ještě, že absolvoval Winchester a New College v Oxfordu a že jeho jméno na seznamu vede.”

Premiér: “To zní dobře.”

Peter: “…a že má nesmírně vhodnou manželku.”

Premiér: “Aha, chcete tím říci, že je zbožná a že koná dobré skutky?”

Peter: “Ne, tím já myslím to, že je dcerou lorda z Dorchesteru.”

Premiér. “Ach tak! No a pokud jde o toho druhého kandidáta?”

Peter: No, druhým kandidátem je Dr.Paul Harvey…”

A nastalo ticho. Premiér chvíli čekal, že mu Peter řekne o něm nějaké bližší podrobnosti, avšak Peter se úplně odmlčel a proto ho premiér po chvíli rozpačitého mlčení konečně netrpělivě vybídl: “A dál?”

Peter: “No…zajímavý člověk…

A opět se Peter odmlčel a proto ho opět musel premiér pošťuchnout: “Ale?”

Peter: “Volba je samozřejmě na Vás pane premiére, ale existuje určité podezření, že směřuje k disestablishmentarismu.”

Premiér se zmohl pouze na nechápavé: “Hmmm…Cože?”

Peter to proto hned i vysvětlil: “K názoru, že anglikánská církev by neměla být součástí státu. Někteří lidé si myslí, že by se měla od státu odloučit jako jsou odděleni například metodisté nebo katolíci. Domnívají se, že obyčejný člověk považuje státní církev za jakýsi zájmový klub pro vládnoucí třídu a ne víru.”

Premiér vyslechl toto vysvětlení, ale nyní mu Dr.Harvey připadal jako celkem rozumný člověk a proto řekl: “Moudrý názor!”

Ale Peter tento premiérův názor zcela evidentně nesdílel. Řekl: “Víte, je to samozřejmě, že zcela na Vás pane premiére, ale já chovám podezření, že Její veličenstvo by poněkud překvapilo kdyby jste ji požádal o jmenování biskupem člověka, který si myslí, že by měla porušit korunovační přísahu, podle níž má bránit církev.”

Premiér: “Dobře tedy, proč je pak ale na seznamu?”

Peter: “ Protože on zatím disestablishmentarismus přímo neprosazuje. Jde jenom o to, že jeho mysl se podle všech známek zřejmě tímto směrem názorově vyvíjí.”

Premiérovi se to příliš nelíbilo a jízlivě poznamenal: “Aha, takže ode mě se patrně zřejmě teď očekává, abych vybral Canona Stanfora nebo Canona Stanforda.”

Peter se trochu dotčeně ohradil: “Ne! Rozhodnutí je absolutně na Vás. Jenom bych si dovolil říci, že – v tomto případě – je poměrně snadné.”

Peter odmítl vůbec připustit, že by něco nebylo, jak má být. Tvářil se absolutně neutrálně. Řekl: “Pane premiére, komise Vám nabízí dvě jména, které z jejího jednání vyplynuly.”

Premiér se zeptal: “A bylo hlasování veřejné?”

Peter nesouhlasně zavrtěl hlavou a řekl: “O tom se nesmí hlasovat veřejně! Biskupové jsou totiž považováni za součást apoštolské sukcese!”

Vzhledem k tomu, že to co premiér právě teď slyšel byla pro něj úplná španělská vesnice – zeptal se: “A to je co?”

Peter promptně odpověděl: “Boží vůle!”

Premiér nic nechápajíc se udiveně podíval na Petera, a proto Peter hned začal tento problém premiérovi vysvětlovat těmito slovy: “Když si Jidáš Iškariotský pokazil svůj kádrový profil a musel být nahrazen, tak rozhodnout nechali o tom Ducha Svatého!”

Premiér však ale nechápavě zíral dál. Poté se však ale premiér vzpamatoval a zeptal se: “A jak jim vlastně ten Duch Svatý svůj názor vyjevil?”

Peter: “Losováním!”

Premiér v naději, že se mu podaří uniknout tomuto nepříjemnému rozhodování se z jistou nadějí v hlase teď zeptal: “No a nemohli bychom nechat rozhodnout stejným způsobem Ducha Svatého i tentokrát?

Peter s Bernardem se na sebe navzájem udiveně podívali. První se z toho šoku vzpamatoval Bernard a řekl: “Ne, pane premiére! Vůbec nikdo si není jist tím, jestli by Bůh vůbec věděl, čím se vyznačuje dobrý moderní biskup anglikánské církve.”

Premiér se ještě zeptal na to, jak vůbec došlo k tomuto výběru. Peter ale premiérovi pouze poněkud záhadně odpověděl, že mu prý předcházelo jakési zkoumání názorů.

Premiér se usmál a řekl: “Petere! Za studií jsem já hrával poker a tudíž velice dobře poznám, když je rozdání falešně předem namíchané..”

V tom momentu náhle vstal Bernard, vmísil se náhle do rozhovoru a řekl: “Pane premiére, za okamžik by se měl vrátit zpátky sir Humphrey a má se s Vámi sejít.. Nevadilo by Vám proto, kdybychom v této debatě s Peterem pokračovali opět až zítra?”

Premiér: “Ale ani ne, vůbec ne…”

Peter vypadal, jako kdyby toto přerušení přivítal s ulehčením, a ihned odešel pryč.

Krátce poté se ve dveřích objevil Humphrey a jen co vstoupil dál, řekl: “Pane premiére, jmenování Stanforda by mohlo být cosi jako vlastní gól…”

Bernard se zeptal: “Mám o něm něco zjistit?”

Premiér: “Ano, zjistěte!”

Bernard tedy odešel vedle do sousední kanceláře pro podrobné materiály o kariéře Mikea Stanforda. Humphrey se zatím usadil a naléval všem skotskou. Poté si premiér a Bernard připili společně s Humphreym na zdraví a současně se všichni uvelebili v pohodlných lenoškách. A Bernard znovu odběhl.

Poté se premiér zeptal: “Humphrey, co je to modernista?”

Humphrey nejprve premiéra špatně pochopil – anebo se alespoň tak zatvářil – a zeptal se premiéra, zda-li mluví o Šostakovičovi nebo o Marcelu Duchampovi. Premiér mu odpověděl, že mluví o Mikeu Stanfordovi. Humphrey odpověděl: “No, výraz modernista je krycí označení pro nevěřící!”

Premiér se podivil: “Myslíte jako ateista?”

Humphrey odpověděl: “Ne, co Vás napadá pane premiére! Ateistický duchovní by totiž již nemohl dál pobírat svůj plat!! Takže, když duchovní přestanou věřit v Boha, začnou si pak říkat modernisté.

Premiér byl šokován a nechápavě řekl: “Jak vůbec může církev navrhnout ateistu za biskupa??”

Humphrey se mezitím pohodlně opřel a upil si i on trochu skotské a řekl: “To je prosté, pane premiére! V dnešní moderní době je naše moderní církev dnes již především společenskou organizací a ne náboženskou!!”

Premiér se zmateně zeptal: “Vážně??”

Humphrey: “Ovšem. Tvoří tak součást bohaté společenské struktury naší země!”

Tohle všechno byla ovšemže pro premiéra veliká novina a proto ještě zmateněji zakoktal: “Já sám ovšem ale asi nepocházím z příliš společenských kruhů…?”

A Humphrey zasvěceně pokračoval dál: “Je to tak! Dnešní moderní biskupové jsou součástí té nejbohatší společenské struktury této země. A proto dnešní moderní biskupové musí umět spisovně mluvit a vědět vždy s naprostou jistotou, kterou vidličku a který nůž ze sady příborů a v které chvíli při kterém jídle mají kdy použít. Dnešní moderní biskupové jsou totiž především lidé, ke kterým se často chodívá na slavnostní obědy! A pokud jde o společenský bonton a slavnostní stolování, nám všem by dnešní moderní biskupové měli sloužit za vzor…”

Až teď se premiérovi “rozsvítilo v hlavě”, respektive až teď pochopil, že asi tedy tohle měl Peter na mysli, když zdůraznil, že Stanford má mimořádně vhodnou manželku…”

Premiér se zeptal: “A byl by ještě i nějaký jiný kandidát?”

Humphrey: “No, v podstatě ne! V poslední době se naskytlo pár lepších postů, víte?!”

Premiér však ale na tohle neskočil. Věděl, že takovéto hloupé bláboly lze nakecat nějakým hloupým televizním divákům ve večerním televizním zpravodajství, ale rozhodně ne jemu. Plným právem si totiž nedovedl představit, jaké ještě lepší místo, než stát se biskupem si může obyčejný duchovní přát, ledaže by se uvolnilo místo děkana ve Windsoru nebo ve Westminsterském opatství. Westminsterské opatství není sídlem biskupa a ani farním kostelem. Má zvláštní statut, který s ním sdílí pouze kaple sv.Jiří ve windsorském zámku. V jejich čele stojí děkan a ani samotný arcibiskup canterburský a ani londýnský biskup nad nimi nemají žádnou pravomoc. Podléhají pouze samotnému panovníkovi Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

A ovšemže i Humphrey vycítil, že přehnal a proto teď aby unikl z rozpaků zmínil alespoň totéž na co myslel i samotný premiér a řekl: “Například mnohem lepším postem je i děkan ve Windsoru nebo ve Westminstru. Takové povýšení má za důsledek, že se člověk může důvěrně stýkat s aristokracií a navíc i umožňuje mu to navázat vztahy i se samotnou královskou rodinou.”

Premiérovi teď již začínalo být všechno jasné a řekl: “Aha už rozumím, takže biskupský úřad je dnes již pouze věcí osobní prestiže, prostě věcí vysokého kariérního statutu. Sutana, ornát a kamaše jsou již pouze takový čistě formální a symbolický stejnokroj.”

Humphrey souhlasně přikývl: “Ano, pane premiére. I když tento stejnokroj se dnes nosí už pouze na významné náboženské události – jako je třeba královská zahradní slavnost pořádaná samotnou královnou.”

Premiér se úpřimně podivil tomu, že sutana, ornát a kamaše již v anglikánské církvi vyšly z módy a proto se zeptal: “Ale proč?”

Humphrey: “No víte, dnešní moderní církev se dnes snaží starat o to hlavní.”

Premiér: “O Boha?”

Humphrey: “To samozřejmě, že ne pane premiére!”

Premiér: “A o co tedy?”

Humphrey: “Dnešní moderní církev se totiž snaží získat lidi.”

Premiér: “Aha už rozumím, církev se tímto snaží získat lidi pro víru, aby lidé věřili v Boha…”

Humphrey: “To samozřejmě že také ne pane premiére! Když jsem Vám já řekl, že dnešní moderní církev se snaží získat lidi – tak jsem to myslel pouze v čistě sociologickém smyslu slova!!”

Najednou se ve dveřích objevil Bernard a řekl: “Jestli Vás mohu na chvíli přerušit, přinesl jsem právě složku materiálů o kariéře kanovníka Stanforda.

Premiér: “Výborně! Sem s tím!!”

Bernard: “Takže, hned poté co vystudoval teologii a stal se duchovním se stal liturgickým ceremoniářem u sheffiedského biskupa. Poté byl později biskupem povýšen na diecézního poradce pro otázky odstranění diskriminace žen ve společnosti a pro jejich zrovnoprávnění s muži, později mu k této funkci ještě přibylo navíc i předsednictví v komisi pro zrovnoprávnění sexuálních menšin ve společnosti. Ještě později organizoval a moderoval konference o styčných bodech mezi křesťany a ateisty, křesťany a feministickými skupinami, mezi křesťany a homosexuálními a lesnickými skupinami a zejména pak mezi křesťany a ženami z Greenham Common. Ženy z Greenham Common bylo radikální a agresivní feministické a současně i lesbické hnutí protijaderných, lesbických a feministických žen, které se v rozporu se zákonem utábořili na pozemcích před vraty americké letecké základny poblíž Newbury, kde byli instalovány střely s plochou dráhou letu. A ovšemže ženy z Greenham Common dovolily pouze ženám a dětem, aby se připojili k tomuto jejich protestu proti jaderným raketím, heterosexuálům a mužům – či spíše v opačném pořadí, protože ty jaderné rakety byli pouze formálním symbolem, který jim posloužil pouze jako záminka a prvotní mobilizační impuls pro vystoupení proti jejich skutečným nepřátelům, za které považují primárně všechny muže a sekundárně pak společně se všemi muži i všechny heterosexuálně orientované ženy. A tak tedy v této situaci bylo vyjádření podpory ženám z Greenham Common považováno – ze strany všech masmédií, tj.ze strany všech televizních a rozhlasových stanic, jako i veškerého tisku – za vyjádření takzvaného “pokrokového postoje”, za který kanovníka Stanforda ovšemže všechna masmédia v celé zemi velice nadšeně velebila a chválila, čímž se Stanfordova popularita díky jeho glorifikaci ze strany všech masmédií velice prudce zvýšila a dlouhou dobu tak zářil na mediálním nebi jako velice populární mediální hvězda. Dalším Stanfordovým působištěm pak byla univerzita v Essexu, kde nejprve zastával funkci spirituála teologické fakulty, poté později se stal jejím proděkanem a dnes v současnosti je děkanem této teologické fakulty. A kromě toho zastává i funkci předsedy Britské ekumenické rady cirkví.”

Premiér znechuceně řekl: “Aha, takže podle toho co slyším mám dojem, že ideálním kandidátem na biskupa z pohledu dnešní moderní církve je asi nějaký kříženec mezi ctitelem tanečních večírků a bálů, obdivovatel aristokracie, televizní masmediální šašek, ctitel homosexuality a lesbictví a stoupenec feministických, feministicko - lesbických či možná i nějakých feministicko – marxistických názorů.”

Humphrey se usmál: “Přesně tak – snad ani já bych charakter a morální profil dnešního ideálního moderního biskupa nebyl schopen definovat výstižněji jako Vy, pane premiére.”

Premiér se zamyslel a pak řekl: “Kromě toho navíc v jeho kariérním životopise postrádám ještě jednu velice významnou věc.”

Bernard: “Co konkrétně myslíte, pane premiére?”

Premiér: “Dělal někdy obyčejného faráře?”

Bernard: “Proboha to ne, pane premiére!”

Premiér: “To on snad absolutně vůbec nikdy za celý svůj život nepracoval v žádné farnosti jako její farář?”

Bernard: “Ne! Duchovní, který se chce stát biskupem se důsledně vyhýbá pastorační práci!!”

Humphrey: “Mířil přece vysoko!”

Bernard záhadně řekl: “To Ikaros taky…”

Premiér se zamyslel a pak řekl: “Každopádně však ale, pokud je ten chlap Stanford snad nějaký potížista, pak to ho asi raději nechci…”

Humphrey souhlasně přikyvuje hlavou. A když Bernard uviděl souhlasné přikyvování hlavou sira Humphreyho ztotožňující se s negativním názorem premiéra na osobu kanovníka Stanforda, tak vesele řekl citát: “Ó jak vznešený blázen byl to na Krétě, jenž syna svého učil ptákem býti…”

Premiér ho však podrážděně stroze napomenul ať je zticha, že ho ty jeho blbé překlady citátů z antické řečtiny vůbec nezajímají, čímž se v očích Bernarda i Humphreyho opět velice zesměšnil, protože se opět ukázal jako obrovský kulturní analfabet. Bernard totiž citoval ve skutečnosti ze třetí části Shakespearova Jindřicha VI. a nikoliv tedy snad nějaký překlad citátu z antické řečtiny. Bernard i Humphrey se tedy opět utvrdili v tom, že premiér vlády Jejího veličenstva je skutečně totální hlupák!

Pak se ještě ale premiér zeptal svoji dosti častou, téměř až obligátní otázku: “A je ještě něco co bych o tom Stanfordovi měl vědět?”

Bernard: “Ale asi nic. Leda ak to, že v jižním Londýně navrhl nový kostel…”

Premiér: “Jaký kostel?”

Humphrey: “Moderní kostel jaký si vyžaduje naše dnešní moderní doba.”

Bernard to pak konkrétně vysvětlil: “Jsou v něm prostory pro prodávání kondomů, dále pak v plánech kostela pamatoval i na umístění automatu na pomerančový džus, automatu na pivo, automatu na skotskou, uvnitř interiérů kostela jsou i stánky prodávající pohlednice a jiné suvenýry, dále součástí kostela je i koncertní sál pro organizování rockových a heavymetalových koncertů, kancelář Svazu emancipovaných feministek, klub homosexuálů, místnost určená pro politické diskuse!”

A Humphrey ještě tuto informaci doplnil sdělením, že: “V tom projektu kostela kromě toho absentuje existence jakékoliv místnosti, která by byla určena či alespoň trochu vhodná pro podávání svátosti oltářní!”

Bernard souhlasným pokýváním hlavy plně potvrdil pravdivost Humphreyoho slov a řekl: “Ano, přesně tak, pane premiére. Absolutně vůbec žádné místo pro přijímání svátostí.”

Premiér se překvapeně zeptal: “Je to vůbec možné?”

Poté na chvíli nastalo rozpačité ticho. Bernard mezitím chvíli rozpačitě listoval v projektové dokumentaci, po jistém čase se však ale opět ozval a řekl: “No když tak hledím do té projektové dokumentace, tak v zájmu seriozní objektivity musím uznat, že v tom projektu je projektována i jedna sportovní víceúčelová hala ve které by se snad v tom nejkrajnějším případě čistě hypoteticky vzato možná i daly konat občas i nějaké ty bohoslužby…”

Premiér se překvapeně podíval na Bernarda a zeptal se ho: “A to církev s tím souhlasila?”

Bernard: “Ale ovšem, proč ne?”

Premiér se opět překvapeně podíval na Bernarda. Poté se zas podíval na Humphreyho a fakticky svoji otázku zopakoval, když se zeptal: “Humphrey, a je to skutečně pravda, že samotná církev plány na takovýto kostel posvětila?”

Humphrey: “Samozřejmě pane premiére.” A když si Huphrey všiml dalšího překvapeného pohledu premiéra tak ještě na vysvětlení dodal: “Nesmíte pane premiére zapomenout, že dnešní moderní církev řídí moderní teologové!”

Premiér však řekl: “Tedy z toho jsem jelen! Co z toho plyne?”

Humphrey: “Moderní teologie!”

Premiér: “Moderní teologie?”

Humphrey: Přesně tak pane premiére, moderní teologie!” A když Humphrey si povšiml jak premiér na něj překvapeně zírá začal to vysvětlovat slovy: “Víte pane premiére, dnešní moderní teologie je prostředkem, který umožňuje agnostikům setrvat uvnitř církve.

I Bernard plně souhlasně dodal: “Ano, je to nástroj jak pomoct agnostikům, aby mohli zůstat v lůně církve.”

Premiér znechuceně řekl: “Podle mého názoru by v čele církve měli stát obyčejní lidé, kteří skutečně úpřimně věří v Boha a ne nějací bezbožní vychytralí podvodníci a kariéristé, kteří pouze vehementně dychtí po osobním prospěchu a povýšení!”

Humphrey pak poněkud ale smířlivěji řekl: “Možná by jste to, ale taky mohl brát i tak, že ti co tak vehementně dychtí po svém povýšení jsou tak motivováni pouze svojí nezištnou láskou k obyčejným lidem a po svém povýšení tedy dychtí ne kvůli sobě či svým osobním zájmům, ale pouze proto, aby pak mohli tímto obyčejným lidem a společnosti ještě lépe sloužit, když budou mít důležitější postavení.”

Premiér však rozhořčeně řekl: “Takovéto debilní kecy můžete povídat nějakým debilním novinářům, kteří to pak odvysílají ve večerním televizním zpravodajství svým ještě debilnějším televizním divákům, kteří ještě možná že těmto pitomým blábolům naivně věří! Mně však ale takovéto pokrytecké kecy více neříkejte!!”

Humphrey pouze pokrčil rameny a řekl: “Tak jako jste Vy chtěl pouze lépe sloužit vlasti odtud z Downing Street 10.”

Teď to premiérovi došlo jak to Humphrey myslí a ovšemže tato Humphreyho úpřimnost ho i trochu urazila, ač jinak si byl vědom, že v podstatě Humphrey ve skutečnosti vlastně říká čistou pravdu. Nakonec premiér potlačivší svůj hněv pokojně řekl: “Říkejte si co chcete sire Humphrey, jenže já Stanfora nechci – co mám tedy udělat?!”

Humphrey: “No sice můžete oba kandidáty odmítnout, ale bylo by to neobvyklé. Neradil bych Vám to.”

Premiér: “I když jeden kandidát chce z církve vystrnadit Boha a druhý královnu?”

Humphrey: “Královna je od anglikánské církve neodlučitelná!”

“Vážně? A co Bůh??” – zeptal se ironicky premiér.

Humphrey však s naprosto vážnou tváří ale premiérovi odpověděl: “Myslím, že v dnešní době je Bůh v církvi nanejvýš tak pouze to, čemu se ve všeobecnosti říká: nepovinný dobrovolný doplněk navíc!”

A tak uplynuly další tři dny. Až toho třetího dne došlo k zajímavému dalšímu vývoji ve věci té zadržované zdravotní sestry v Qumranu. Ovšemže jak se dalo čekat, během celé této doby premiér nedostal od ministerstva zahraničí absolutně žádnou právu. To však ale pro premiéra – vzhledem k jeho minulým zkušenostem s obstrukcemi ministerstva zahraničí – nebylo absolutně žádné překvapení. Ba dokonce velice by se divil tomu, pokud by se ministerstvo zahraničí tentokrát chovalo nějak jinak. A v podstatě premiér se již fakticky i smířil s tím, že ministerstvo zahraničí zde zřejmě asi existuje nikoliv proto, aby samo něco dělalo, ale pouze proto, aby masmédiím vysvětlovalo, proč se za “stávající situace” nedá absolutně nic dělat. Tohoto večera – konečně po třech dnech – měl premiér konečně příležitost v klidu doma povečeřet a současně si i trochu popovídat se svojí manželkou Annie.

Annie: “Bernard je na cestě sem.”

Premiér: Uhmmm…

Poté se Annie zeptala svého manžela: “Je něco nového o té zdravotní sestře?”

Ale premiér jí pouze lakonicky odpověděl: “Ještě ani ne…”

Annie vyčítavě řekla: “To nemůže ministerstvo zahraničí něco udělat?”

Priemiér jí to natvrdo vysvětlil: “Ministerstvo zahraničí zde není pro to aby něco dělalo, ale aby vysvětlovalo proč to udělat nejde!”

Annie se ale znovu zeptala manžela: “To jim na té dívce vůbec nezáleží?”

“Nezáleží!” – odpověděl jí premiér.

Annie navyklá věřit masmediálním blábolům z televize, rozhlasu či tisku ovšemže tomu nemohla uvěřit. I nevěřícně se zeptala manžela: “Není to hrozné?”

Premiér jí odpověděl: “Samozřejmě, že je! A co je nejhorší – ta aféra může vládu ošklivě poškodit!! Ale ministerstvo zahraničí jediné co dělá je to, že krčí rameny a tvrdí, že nesmíme dělat vůbec nic, protože by to mohlo Qumránce rozčílit. Ale ministerstvo zahraničí prostě nedokáže vidět dál, než jsou jejich úzké sobecké zájmy!”

Annie: “To ale musí být hrozné…”

“Pro koho?” – zeptal se nechápajíc premiér. Pak mu to ale konečně došlo, že jeho manželka patrně asi myslí na tu zdravotní sestru zadržovanou v Qumraně a po chvilkové odmlce proto hned kvapně řekl: “Joó…myslíš tu sestru? No, to jistě! Ano, to musí!!”

Annie teď vyčítavě řekla manželovi: “Tobě na ní nesejde o nic víc než ministerstvu zahraničí…”

“No tak Annie! Tohle od tebe není fér!!” – ohradil se premiér.

Annie ale pokračovala dál: “Staráš se jenom o svoji popularitu u voličů…”

Premiér si byl sice vědom toho, že je to v podstatě pravda, vždyť co je na tom špatného? Je přece volený zástupce občanů – není tedy snad v demokracii správné a žádoucí mít zájem, aby jeho voliči byli spokojení?! Přesto se však ale i tentokrát rozhodně ohradil: “To není pravda!”

Ale Annie opět pokračovala: “To ministerstvo zahraničí má obavy, aby neutrpěla obliba Británie u arabských zemí, ty však máš ale obavy, aby neutrpěla tvoje popularita u voličů…

Pak se ale náhle ozvalo zaklepání na dveře, sluha dveře otevřel – a vešel Bernard. Premiér se trochu rozčilil a řekl: “To už si ani nemůžu v klidu vypít skleničku s manželkou, aniž by nás někdo vyrušil?”

Bernard měl na sobě již oblečen kabát a zřejmě byl již na odchodu. Bernard omlouvajíc se řekl: “Promiňte pane premiére, že Vás ruším, ale je to velmi důležité!”

Premiér zvědavě projevil zájem: “Nóóó?”

A Bernard pokračoval: “Z ministerstva zahraničí právě oznámili, že biskup z Banbury a diecézní církevní misijní společnost vysílají děkana z Baillie College reverenda Christophera Smytheho do Qumranu na misi milosrdenství, aby tam u nejvyšších qumránských státních a náboženských představitelů orodoval za tu zadržovanou zdravotní sestru!”

Premiér: “Děkan z Oxfordu? Hmmm. Ale proč??”

Bernard: “Je to muž, který věří v Araby!”

Premiér trochu ironicky řekl: “Rád slyším, že je mezi vysoce postavenými členy anglikánské církve alespoň jeden takový člověk, který alespoň vůbec něčemu věří.” A poté, po krátké odmlce se Bernarda zeptal: Ale není to tak trochu přece jen beznadějná výprava?”

Bernard se vyhnul přímé odpovědi, řkouce: “Je to anglikánský duchovní, ale jinak odborník na islám. Dobře si tam poklábosí…”

Premiér: “Dobře, sdělte ministerstvu zahraničí, že kroky na jeho podporu jim rád schvaluji.”

Bernard: “Ne, pane premiére! Oni by chtěli, aby jste mu to zarazil! Oni přímo zuří!! Tvrdí, že je to jenom prázdné gesto, které poškodí naše vztahy ze spřátelenou zemí…”

Premiér: “Nebudu mu v tom bránit! Je to dobrý nápad!! Co Annie?”

Annie: “Může tu zdravotní sestru zachránit?”

Premiér nejprve chvíli nějak nechápal otázku své manželky, pak se ale vzpamatoval a řekl: “…nóóó ano…to jistě taky!” Na chvíli se premiér odmlčel a pak pokračoval: “Ta cesta je skutečně skvělý nápad! Když už třeba i vůbec nic jiného, tak bude to alespoň navenek pro britskou veřejnost mediálně vypadat tak, že jsme pro to děvče alespoň vůbec něco podnikli, když už pominu ten fakt, že ji třeba možná dokonce i zachrání!”

Bernard: “Ono jde spíše o princip..”

Premiér: “Dobře Bernarde, jen ať jede!”

Bernard: “Ano, dobře…”

Bernard právě odcházel, když si najednou vzpomněl, že Lambeth Palace (vysvětlení: Lambeth Palace je již téměř osm století londýnskou rezidencí arcibiskupa z Canterbury) urgovalo premiérovo rozhodnutí ohledem Bury St Edmunds. Proto se zastavil, otočil a řekl: “Jóo a právě jsem si teď vzpoměl, že arcibiskupský palác by rád věděl, jestli jste se už rozhodl ohledem ohledem Bury St Edmunds?”

Premiér: “Ne! A zatím Vám děkuji…”

Bernard: “Prosím, dobrou noc!”

Premiér: “Dobrou…!”

A tentokrát již Bernard skutečně odešel pryč. Závěrečný rozhovor mezi premiérem a Bernardem ohledem Bury St Edmunds však vzbudil zvědavost Annie, která se ihned po Bernardově odchodu zvědavě zeptala svého manžela: “A co má být v Bury St Edmunds?”

Premiér: “Musím rozhodnout, kdo bude pastýřem v Bury St Edmunds.”

Annie: “Copak to není spíše v kompetenci ministra zemědělství??”

Premiér jí odpověděl: “Ne Annie! Já mám za úkol vybrat nového biskupa!!”

Annie když to slyšela, tak se hlasitě rozesmála. “Ty??” – vydechla konečně Annie a pak řekla: “No to je ale absurdní!”

Premiér se jí trochu podrážděně zeptal: “Proč?”

Annie mu však ale odpověděla protiotázkou: “Ty přece nejsi zrovna pobožný člověk, že?!”

Premiér: “Ale já jsem premiér! O náboženství tu nejde!!

Annie: “O náboženství nejde?”

Premiér začal to vysvětlovat své manželce: “Ne nejde! Jistě, že já sám nejsem věřící, ale víra v Boha s tím skutečně nemá vůbec co dělat!! A já jsem předseda vlády…

Annie se ale zeptala: “To já tedy absolutně nechápu, jak to, že by biskupové neměli vůbec nic společného s vírou v Boha?”

Premiér tedy ve svém výkladu pokračoval dál: “Dnešní moderní biskupové jsou dneska fakticky již jenom úplně obyčejní profesionální manažeři, kteří občas ještě musí nosit takové to legrační oblečení. Avšak absolutně žádný jiný rozdíl mezi nimi a jinými manažery zde již dnes není.”

Premiér poté svojí manželce ukázal příslušné dokumenty a pokračoval dál ve svém výkladu: “Anglikánská církev má v Británii přes 172 000 akrů zemědělské půdy, tisíce nájemců, pachtýřů. Její nemovitý majetek a investice mají hodnotu okolo 1,6 miliardy liber. A zahrnují také i vlastnictví průmyslových podniků, obchodních firem, komerčních a obytných budov, zemědělské půdy a lesů. Takže je to tak, že dnešní moderní biskup je vlastně generální ředitel podniku, v podstatě jakoby vrcholový manažer – předseda představenstva nějaké obrovské, mamutí akciové obchodní společnosti. A tak dnešní moderní biskup je coby nejvyšší šéf tohoto gigantického podniku vlastně tedy v jedné osobě současně bankéřem, personálním ředitelem a realitním agentem.”

Annie však ale odmítla takovouto argumentaci a řekla mu: “Já jako člověk, který chodí do kostela, bych ale přivítala, kdybys zvolil hluboce věřícího muže. Já jako věřící bych proto byla tedy radši kdybys za biskupa vybral nějakého Bohu oddaného sluhu Božího!”

Premiér: “No, jednoho takového mi i nabídli, jenomže ten chce změnit církev v náboženskou organizaci!”

Annie: “Aha…”

Premiér však se ale nedal přerušit a bez přerušení pokračoval dál: “A ten druhý, kterého mi vnucují je modernista!”

Annie: “Myslíš marxista anebo ateista?”

“Obojí!” – odpověděl premiér a pak pokračoval: “Pokud mám být úpřimný, tak to, že je ateista mi v podstatě vůbec ani nijak nevadí, ale fakt, že je marxista by mi mohlo politicky uškodit kdyby začal řečnit ve Sněmovně Lordů!”

Annie: “Nemůžeš ho odmítnout?”

Premiér: “To bych ovšemže udělal snad i velice rád, avšak se bojím, že by to pak mediálně možná vypadalo jako politická diskriminace…”

Annie: “Vždyť právě si mi ale vysvětloval, že dnešní moderní církev je politická!”

Premiér: “Ale nesmí tak vypadat!”

Annie: “Je tedy dnešní moderní církev politická?”

Premiér: “Jistě Annie, ale nesmí to být vidět!”

Annie chvíli o tom uvažovala a pak se zeptala manžela: “Tak proč ho tedy neodmítneš na základě náboženských argumentů?”

Premiér: “Co??”

Annie: “Proč ho neodmítneš z náboženských důvodů?”

Premiér: “Jak myslíš??”

Annie: “Věří, že je nebe a peklo?”

Premiér: “Ne! To ne!!”

Annie: “Věří v neposkvrněné početí Panny Marie?”

Premiér: “Pochopitelně, že ne!”

Annie: “Věří alespoň v to, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých?”

Premiér: “Ne! Nic takového!!”

“Copak ti nestačí tohle?” – podivila se rozhořčeně Annie.

Premiér se trochu usmál, protože konečně mu to začalo postupně docházet. Najednou mu totiž bylo jasné, že možná, že i bude moci provést to, o čem se již tak trochu nepřímo zmínil i Humphrey, respektive požádat církev o více kandidátů aniž by to mediálně vypadalo jako politická diskriminace. Výborně! Skvělé!! Když se ale premiér vzpamatoval z první vlny své radosti, opět se ale vzápětí v premiérově mysli začali projevovat i jeho obavy, pochybnosti a skepse. A premiér opatrně řekl své manželce: “Annie, já potřebuji takového kandidáta, který by dokázal vyjít úplně s každým, který by dokázal vyjít úplně ze všemi!”

Annie: “Chceš říci, že musí to být takový kandidát na biskupa, který nesmí mít nikdy absolutně na nic žádný vyhraněný názor?”

“Ne! Tedy vlastně… ano! Respektive – co to plácám - tak to totiž vůbec ani není!! – bránil se zmateně a současně i rozhořčeně premiér, i když ale jinak mu bylo jasné, že Annie i když to sice řekla totálně natvrdo a bez servítek, v podstatě ale mu řekla čistou pravdu!

Když se premiér konečně trochu vzpamatoval, tak řekl: “Já skutečně potřebuji pouze takového kandidáta za biskupa, který by dokázal vyjít ze všemi a s každým….a…a….a snad ještě bych mohl dodat, že si myslím, že by ten kandidát na biskupa snad alespoň tak nějak trošičku mohl inklinovat i ke křesťanství – to by snad věci nemohlo nijak uškodit!”

Annie: “Aha, takže ten kandidát na biskupa, kterého ty potřebuješ by tedy nemusel nevyhnutelně být pouze nějaký ateista, ale mohl by to být třeba i nějaký tajný nebo vlažný křesťan s vnějším imidžem bezbožného ateisty?”

Premiér: “Přesně tak! Ani já sám bych to nevystihl přesněji!” Poté se premiér ještě na chvíli zamyslel a pak se definitivně již rozhodl a pevně řekl: “Annie, já přece jenom odmítnu tyto oba dva mně právě nabízené kandidáty a budu trvat na tom, ať mi nabídnou nějakého jiného!”

O několik dní později za velké pozornosti všech masmédií vyrazil děkan Baillie College, reverend Christopher Smythe na svoji záchrannou výpravu do Qumranu. Po příletu do Qumranu zmizel na tři dny z dohledu dotěrných novinářů, aby se pak najednou sám objevil v pompézní září reflektorů a oznámil, že od nejvyšších státních a náboženských představitelů Qumranu obdržel souhlas s propuštěním zadržované zdravotní sestry Fiony McGregorové. Následující den by se měli objevit zpět v Británii. To byla pro Brity skvělá zpráva, zvláště když britská libra měla na kapitálových trzích za sebou další těžký den. Samotná BBC o tom informovala takhle: “Právě jsme dostali zprávu, že po dvou týdnech od zadržení Fiony McGregorové se děkanovi Beillie College v Qumranu reverendu Christopherovi Smytheovi podařilo dosáhnout propuštění britské zdravotní sestry na svobodu. Slečna McGregorová čekala na vykonání trestu 40 ran bičem a deseti let vězení za údajný trestný čin nezákonného držení lahve alkoholu. Její i děkanův návrat do Anglie se očekává zítra. A nyní k ostatním zprávám. Libra prožila další těžký den…”

Na ministerstvu zahraničí se na tyto večerní zprávy BBC společně díval stálý tajemník britského ministerstva zahraničí sir Dick Wharton společně i s tajemníkem britské vlády a ředitelem britské státní správy sirem Humphreym Applebym. Po shlédnutí těchto večerních zpráv ihned vypnuly televizor a o této věci spolu diskutovali následovním způsobem:

Humphrey řekl: “Takže je to pravda. Hmmm… Nemůžu tomu vůbec uvěřit…”

Wharton: “Strašné! To je katastrofa!! Kterého blba to jen napadlo poslat toho všetečného, praštěného šťouru do Qumranu….”

Humphrey pokrytecky odpověděl: “Hmmm... Kdopak to ví – možná snad biskupa z Banbury.”

Wharton pln rozhořčení řekl: “My na ministerstvu zahraničí jsme měli tu situaci naprosto pod kontrolou!”

Přetvařující se Humphrey s vážným hlasem odpověděl: “To ovšemže ano, to já vím…”

Ale Wharton rozhořčeně pokračuje dál: “Poslali jsme ten protest. Ta zdravotní sestra v Qumranu by dostala v tichosti výprask a pak by ji v tichosti šouply někam do nějakého místního qumránského vězení. Evropská masmédia by to samozřejmě že tak jako obvykle, tak i nyní ihned přestalo zajímat a během pár týdnů by po té nyní medializované zdravotní sestře už ani jen pes neštěkl!”

Humphrey: “Ale alespoň škodu to naštěstí moc velikou nenadělalo!”

Wharton však ale s tímto Humphreyho názorem nesouhlasil a řekl: “To ne. Naopak! Našemu ministerstvu zahraničí to udělalo obrovskou škodu!! Málem jsme tam totiž již získali jednu smlouvu na zřízení telefonického odposlouchávacího zařízení pro qumránskou tajnou policii a druhou smlouvu zas na dodávky našich nejmodernějších, elektrickým proudem nabíjených policejních obušků proti demonstrantům společně i s dalšími doplňkovými elektrošokovými zařízeními určenými pro potřeby qumránské tajné policie a justice k mučení a týrání politických vězňů, zejména pak určenými k mučení a týrání tamních místních křesťanů! A za to jsme jim slíbili, že kolem té zdravotní sestry nebudeme my dělat řádný rozruch. A teď jsme přišli o tuto skvělou vyjednávací pozici! A oba dva tyto lukrativní kontrakty, které jsme již měli téměř v kapse nyní dokonce možná můžou být i nějak ohroženy!! Anebo alespoň přinejmenším teď je zřejmé, že naše vyjednávací pozice je nyní přece jen slabší než byla předtím…”

Humphrey dumá: “Najděte si jinou sestru a podstrčte ji láhev alkoholu…”

“No, to bych snad ani nedokázal. A myslím, že ani Vy…” – řekl pochybovačně Wharton. Pak se na chvíli zamyslel nad praktickou proveditelností této myšlenky sira Humphreyho, pak ale rezolutně vyhlásil: “Ne, nic takového! To by bylo pro nás přece jen příliš riskantní, nebezpečné a výsledek velice nejistý…”

Nastalo na chvíli rozpačité ticho, pak ale alespoň s trochou optimismu řekl sir Wharton: “Ale aspoň mně už nebude pořád pronásledovat ta příšerná matka od té zdravotní sestry! Pořád psala, telefonovala, vykládala masmédiím, že my vůbec nic nepodnikáme…”

“No to je k nevíře!” – řekl sir Humphrey předstírajíc morální pohoršení.

Wharton: “A masmédia – na rozdíl od jiných podobných případů v minulosti - nyní ku podivu zde stály na její straně. A pořád mlely nějaké bláboly o tom, že prý ministerstvo zahraničí by mělo být více vlastenecké!”

“To je k nevíře!” – opět s předstíraným pohoršením řekl sir Humphrey.

Wharton: “Masmédiá totiž již řekli o ministerstvu zahraničí spoustu věcí, ale dosud ještě nikdo nás nikdy nepodezíral z nějakého vlastenectví! Kromě toho teď ani nemohu uvěřit tomu, jakým otřesným způsobem náhle masmédiá ignorují diplomatickou realitu. Vždy všechna masmédiá schvalovala všechno co děláme a teď najednou otočili o stoosmdesát stupňů. Copak jsme se snad teď zachovali nějak jinak než je tomu u nás na ministerstvu zahraničí obvyklé??”

Pak se Wharton na chvíli odmlčel jako kdyby ještě nad něčím přemýšlel, a pak ještě dodal: “No a teď ještě k tomu všemu budeme mít i problémy s premiérem…”

Humphrey: “Jo jako myslíte proto, že jsme mu radili, aby tam toho troubu neposílal? Anebo taky i proto, že jste radili svému ministrovi, aby tvrdil vládě, že propuštění té zdravotní sestry není možné?”

Wharton: “Však měl jsem ale pravdu! Kdyby to nechali jenom na nás tak by to opravdu bylo nemožné!!”

Humphrey: Já vím! Ale chápete co se nyní může stane? Hrozí nebezpečí, že si třeba lidé mohou začít myslet, že tam kde selže ministerstvo zahraničí tam církev uspěje, což by eventuálně u některých lidí mohlo vést v vzbuzení nežádoucího zájmu o náboženskou víru, a tedy o posílení pozic církví a náboženských společností na úkor nás ateistů! Druhým nebezpečím je pak to, že političtí extremisté možná, že třeba teď vytáhnou všechny ty staré novinové výstřižky o Rolls – roycech Vašich velvyslanců, o ambasádách za pět či někdy i více miliónů liber, o tučných stipendiích Vašich úředníků a jejich příbuzných v Etonu, které jsou placeny z peněz daňových poplatníků a podobně!”

Wharton: “Brrr! Nechejte těch různých hororových vizí – nestrašte!! Jímá mně až z toho hrůza, při pomyšlení, že by teď třeba mělo dojít byť i sebenepatrnější nějaké renesanci náboženství!” Pak se na chvíli zamyslel a pak ještě dodal: “A o těch dalších strašácích již ani nemluvě!”

Humphrey: “Jenomže – žel – je to tak!”

Wharton: “Já vím.”

Najednou ale Humphrey řekl: “Naštěstí ale já už vím, jak z toho ven!”

“Jak?” – ožil najednou zvědavostí sir Wharton a oči mu zablikali od radosti.

Humphrey: Co kdyby jste řekli těm debilním masmédiím, že vyslání děkana bylo na premiérův pokyn? Co vy na to?”

Wharton se blaženě usmál a řekl: “No, to je možná docela dobrý nápad!”

Humphrey: “Ovšemže je! Premiér si velice rád přisvojí přiřknuté zásluhy!!”

Pak Wharton ale přece jen trochu zapochyboval slovy: “Ale přece jen - doopravdy nehrozí zde vůbec žádné nebezpečí, že by to premiér popřel jenom proto, že to není pravda?”

Humphrey: “Ne!”

“Že ne?” – s radostí téměř vykřikl sir Wharton.

“Stoprocentně ne!” – ujistil ho sir Humphrey.

“Dobrá, já souhlasím!” – řekl nadšeně Wharton. Pak se na chvíli zamyslel a poté Humphreyho geniální myšlenku ještě doplnil svojí, ještě geniálnější myšlenkou: “A pak ještě do nedělního vydání našich debilních masmédií vypustíme náznak, že vlastně to bylo samotné ministerstvo zahraničí, které tento návrh vyslat děkana z Baillie College coby speciálního vyslance do Qumranu doporučilo premiérovi, protože diplomatické kanály byli zablokovány.”

“Výborně! Plně souhlasím!!” – jednoznačně podpořil Whartonovu myšlenku sir Humphrey.

A Wharton svoji úvahu dokončil: “Tímto způsobem nebude nikoho, koho by kdokoliv mohl z čehokoliv obviňovat nebo podezírat. A k tomu ještě navíc my všichni budeme mít i podíl na slávě z úspěchu této akce děkana z Baillie College!

Humphrey: “Výborně! Skvělé!! Zejména – což je snad nejdůležitější – nebude to pouze církev, která by jinak celou slávu z této akce shrábla pouze pro sebe!!”

“Výborně! Přesně tak!!” – nadšeně souhlasil Wharton.

Toho dne večer si sir Wharton do svého soukromého denníku napsal: “Jsem naprosto šokován dnešní katastrofální zprávou. Kdo přišel na ten nápad poslat toho oxfordského děkana so Qumranu? Situaci jsme měli absolutně pod kontrolou. Poslali jsem do Qumranu protest, holku by v tichosti zmrskali, šoupli by ji do některého z místních vězení a za pár týdnů by po ní již ani pes neštěkl. Takhle prestiž ministerstva nesmírně utrpěla. Už jsme prakticky měli téměř podepsané dva finančně velice lukrativní kontrakty pro potřeby qumranské tajné policie. Slíbili jsme jim, že když to podepíší, tak nebudeme kolem té holky již dělat žádný rozruch. A teď jsme fakticky při tom obchodním jednání přišli o tento náš nejcennější psychologický triumf. Jediným kladem té hloupé záchranné akce je to, že už mně přestane otravovat matka té holky. V jednom kuse mi telefonovala, psala a stěžovala si, že se dost neangažujeme. A což je absolutně nepochopitelné, nyní se naše evropské - jinak jindy zpravidla naprosto servilní masmédia – postavili na její stranu. Do jisté míry jsem se obával i problémů s premiérem, protože jsme chtěli, aby tam toho oxfordského děkana nepouštěl, že by snad možná tvrdil, že prý jsme se mýlili, když jsme tvrdili, že propuštění té zdravotní sestry vyjednat není možné. A to i navzdory tomu, že ve skutečnosti jsme i měli plnou pravdu – ono by to totiž skutečně nebylo absolutně možné, kdyby to nechali pouze na nás! Naštěstí jsem ale ze sirem Humphrym učinil strategickou dohodu ve vztahy k debilním novinářům, která nám umožní za prvé vyjít z čistým trikem, za druhé získat navíc část slávy z celé akce pro sebe a za třetí zejména zabránit tomu, aby si celou slávu z této akce přivlastnila církev.

Poté se sir Humphrey rozloučil se sirem Whartonem a vrátil se rychle z ministerstva zahraničí do kabinetu premiéra, kde vyhledal premiérova osobního tajemníka Bernarda a projednal s ním právě dohodnutou tiskovou strategii se stálým tajemníkem ministerstva zahraničí. Bernard si jako vždy tak i tentokrát vyslechl instrukce sira Humphreyho a tak jako vždy v minulosti, tak i tentokrát poslušně slíbil, že zachová všechno v souladu s Humphreyho instrukcemi. Když sir Humphrey rozhovor s Bernardem ukončil, a právě od Bernarda odcházel, náhle zazvonil telefon. Siru Humphreymu telefonoval rektor z Baillie College:

Humphrey: “Haló? Á dobrý den pane rektore!”

Rektor: “Už jste viděl televizní zprávy? Není to úžasné?”

Humphrey: “Ano! Naprosto úžasné!”

Rektor: “To by mohlo pomoct k povýšení našeho přítele, ne?”

Humphrey: “Ano! Ovšemže mohlo!”

Rektor: “No a jak dlouho by asi trvalo než by se pro něj uvolnilo příhodné biskupství?”

Humphrey: “Možná, že to bude dokonce i dříve než jsme si vůbec mysleli. Totiž řekl bych, že bitva o Bury St Edmunds ještě nebyla dobojována. Doufám, že se mi podaří nechat zapsat děkana z Baillie College na startovací listinu jako dodatečného závodníka, domnívám se, že ještě i teď ho můžeme prosadit na startovní čáru v boji o Bury St Edmunds!”

Raktor je mile překvapen: “Vážně?”

Humphrey: “Ano! Na divokou kartu!!

Rektor se zvědavě zeptal: “Jak?”

V tom se ale ve dveřích náhle objevil pozvaný Peter Harding, aby ze sirem Humphreym ještě probrali záležitost výběru nového biskupa v Bury St Edmunds, protože Královská komise pro jmenování se sejde již zítra dopoledne. A proto sir Humphrey rozhovor s rektorem urychleně ukončil slovy: “No nechejte to na mně! Bohužel ale velmi se omlouvám, mám teď právě jistou neodkladnou záležitost, a tedy zatím sbohem.”

Jakmile sir Humphrey dotelefonoval, tak se co nejsrdečněji uvítal s právě přišlým Peterem Hardingem se slovy: “Ahoj kamaráde!”

“Ahoj Humphrey!” – odpověděl mu Peter stejně přátelsky, ač sice jinak byl velice otráven tím, že ještě dneska musí dodat premiérovi jméno dalšího kandidáta na biskupa, když se premiér rozhodl porušit tradici a vyžaduje, aby budoucí biskup věřil v to, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Pro reverenda Petera Hardinga to bylo něco absolutně neuvěřitelné – takový nesmyslný premiérův požadavek!! Kdo by to jen tušil, že premiér bude až tak veliký bigotní tmář…!!

Nicméně Peter chtě – nechtě nakonec premiérovi slíbil kandidáta jménem Stephen Soames, byť i jinak byl poměrně rozladěn, protože Soamese si šetřil pro Trujo, což je ta nejbezvýznamnější diecéze s minimální infrastrukturou kde doslova “lišky dávají dobrou noc” a do takové díry téměř na konci světa ani nikdo nechce jít. Nicméně Soames již na biskupství čeká celou věčnost. A je to neuvěřitelně obtížný chlap! Pořád jen vykládá o své, a co je ještě horší také dokonce i o “naší” povinnosti věrně a s láskou sloužit Pánu Bohu jako i o dalších podobných nesmyslech!! A z těchto důvodů by se ho prakticky celá církev nejraději nějak zbavila, anebo ho alespoň poslala – když už ne přímo někam na Měsíc – tak alespoň někam pokud možno co nejdále pryč, aby měli od něho a jeho morálních apelů již konečně klid! Nicméně ale, jestliže premiér trvá na tom, že si přeje mít pouze takového kandidáta na biskupa, který skutečně úpřimně věří v Boha – tak ze všech duchovních, které má naše církev k dispozici je Stephen Soames široko – daleko jediný!!

Sir Humphrey - po uvítaní s Peterem, respektive poté, co si oba pánové vzájemně vyměnili několik oboustranně neúpřimných zdvořilostních frází – řekl: “Dozvěděl jsem se, že schůze korunní jmenovací komise je zítra brzy ráno.”

Peter: “Ano. Vím, že premiérovi je nutno předložit dalšího kandidáta, vzhledem k tomu, že považoval za vhodné porušit tradici.”

Humphrey: “Myslíte tím, že trval na biskupovi, který věří ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista?”

Peter: “No, jednoho možného kandidáta bychom tady ale přece jen měli – Stephena Soamese. Ale toho si již celé roky šetříme, raději bychom mu nabídli Truro.”

Humphrey: “Proč Truro?”

Peter: “Víte, Truro je – jak bych to řekl – více z ruky! Trurou je ta nejbezvýznamnější díra v Británii, doslova Černý Petr o kterého je absolutně nejmenší zájem se tam dostat.

Humphrey se rozesmál: “Aha chápu. Ha – ha – ha – ha – ha!”

Peter: “A Soames již marně čeká na biskupský úřad celé roky.”

Humphrey dusíc se smíchem řekl: “A pořád ani ťuk!”

“Ano to je velice výstižně řečené!” – řekl Peter a také se rozesmál, a když jakž tak zvládl svůj smích, tak pokračoval dále: “Víte, on je strašně obtížný! Ten hrozný chlap je doslova obtížný jako hmyz!! Už celá desetiletí celé naší církvi pije nervy a pořád nás všechny rozčiluje svými otravnými bláboly o naší prý povinnosti k oddané službě Bohu a tak podobně. Proto raději bychom ho uklidili někam dál – aby si už ani neťuk!” A nato se oba dva muži, tj. jak Humphrey, tak i Peter společně rozesmáli: Ha – ha –ha –ha –ha!

Poté co se jim oběma jakž takž podařilo potlačit smích, tak Peter pokračoval: “ No ale pokud chce premiér mít věřícího biskupa tak je on Soames – bohužel - jediným kandidátem!”

Humphrey: “Přesto se však ale divím současným problémům, které církev si s tímto člověkem zadělala. Když ten člověk totiž skutečně úpřimně věří v Boha – pak se tedy církvi nesmírně divím – jak je vůbec možné, že církev udělala tenkrát tak hrubou, fatální chybu, že takovéhoto člověka, který úpřimně věří v Boha vůbec jen přijala ke studiu na teologické fakultě?”

Peter: Máte naprosto pravdu Humphrey! Nuž, ale kdo to mohl tenkrát v minulosti tušit? Kdybychom totiž tenkrát v minulosti co se ten chlapec Stephen Soames hlásil na teologickou fakultu byť i jen tak trochu tušili, že jeho verbálně deklarovaná víra v Boha je doopravdy skutečně myšlena smrtelně vážně, a tedy, že není jen pouhou nějakou přetvářkou jak to zpravidla bývá dnes obvyklé u jiných přijímaných uchazečů, a jak jsme všichni pevně doufali, že i v jeho případě tak bude, tak to bychom ho nikdy ke studiu na teologické fakultě nebyli bývali přijali. Ba dokonce, kdybychom my měli tenkrát co i jen to sebemenší podezření, že ten uchazeč o studium na teologické fakultě Stephen Soames to s tou svojí vírou v Boha myslí skutečně vážně, no tak to bychom ho od vrat teologické fakulty energicky hnali třeba i s holemi svinským krokem pryč, že by se až za ním jen tak zaprášilo!!”

Humphrey ho vyslechl a pak začal uskutečňovat svůj plán lstivě nechat zapsat děkana z Baillie College “na startovací listinu jako dalšího kandidáta”. Ostatně pro tento svůj plán si již předem získal plnou podporu i ze strany Bernarda, který s tím souhlasil když už i ne třeba proto, že by skutečně byl přesvědčen o tom, že děkan z Baillie College je tím vhodným kandidátem, tak ale určitě pro to, že sira Humphreyho se velice bál, protože on Bernard, který zastával funkci premiérova osobního tajemníka byl coby úředník státní správy podřízen nejen premiérovi, ale v ještě mnohem větší míře právě samotnému řediteli britské státní správy siru Humphreymu.

A tak sir Humphrey není rozehrál vůči nic netušícímu kamarádovi Peterovi tuto svoji nekalou hru prosadit děkana z Baillie College za biskupa, když najednou řekl: “Ano, je to bohužel všechno velice těžké dostat takovou veš z kožicha! Vidím Petere, že to s tím Soamesem církev nemá nikterak lehké, kamaráde! Kromě toho navíc je zde ještě k tomu i další problém!”

Peter: “Jaký?”

“Premiér totiž chce aby jste navrhli ne jedno, ale dvě další jména!” – blufoval Humphrey s kamennou tváří profesionála hrajícího poker.

“Dvě?” – zeptal se překvapeně a současně i zděšeně Peter. To je neuvěřitelný podraz, na tohle nebyl totiž absolutně připraven a tudíž netuší kde najednou sebrat narychlo toho druhého…?? Peter proto vypadal velice zkroušeně a ustaraně.

Ale Humphrey mu zdánlivě přispěchal svojí radou na pomoc a řekl: “Musíte premiérovi dopřát iluzi, že provádí skutečný výběr! Takže ještě potřebujete kandidáta, který je sice teoreticky možný ale jinak absolutně nepřijatelný.”

Peter: “To je těžké, když ta schůze je zítra hned tak brzy ráno!”

Humphrey se naoko na chvíli zamyslel a pak řekl: “Hmmm. Hmmm. A co takhle například dejme tomu takový děkan z Baillie College?”

Peter: “Tedy souhlasím s tím, že ten skutečně absolutně nepřijatelný je, ale takový návrh nepadá ani jen teoreticky v úvahu. Ten totiž není ani jen teoreticky možný!!”

Humphrey: “Proč ne?”

Peter: “Je to cvok!” A k tomu ještě i neuvěřitelně hloupý, líný a neschopný!!”

Humphrey: “Ano, já vím. Avšak jen se podívejte na složení současné vlády Jejího veličenstva – jak vidíte, našemu premiérovi vůbec nepřipadá nepřijatelné jmenovat do své vlády lidi, kteří jsou hloupí, líní a neschopní! A kromě toho navíc, vzhledem k tomu, že děkan z Baillie College je nyní mediálním hrdinou dne díky tomu, že ho nyní až do nebe oslavují všechna masmédia, v důsledku čeho se nyní stal mezi obyčejnými lidmi tím nejpopulárnějším člověkem v celé Británii, tak bude pro mediální veřejnost jeho návrh velice populárním tahem; a nic na tom nemění ani to, že my dva víme, že ten děkan z Baillie College je totální cvok!”

Peter odpověděl trochu smířlivěji: “Já tomu ovšemže rozumím! Avšak právě toho se i já bojím, mám totiž obavy, že právě díky této své současné mohutné glorifikaci ze strany všech masmédií by mohl ten cvok u premiéra uspět; a právě z tohoto důvodu ho nechci navrhnout, ač jinak pokud bych měl stoprocentní jistotu, že u premiéra neuspěje tak bych ho naopak já sám navrhl, protože jsem si vědom toho, že navržení děkana z Baillie College za biskupa by bylo u naší mediální veřejnosti velice populární a i já sám bych si tímto krokem získal velice dobré “očko” u lidí!”

Humphrey: “Tvé obavy Petere však nejsou na místě! Ani v nejmenším totiž ve skutečnosti nehrozí, že by tento člověk mohl u premiéra nějak uspět!! Podívej se Petere – premiér prohlásil, že tam chce mít úpřimně věřícího křesťana. A pokud vím, děkan z Baillie College je zřejmě asi tím úplně posledním duchovním v celé Británii, o kterém by něco takového bylo možno říci že je!

Peter: “A je to totální ignorant v teologii a nijak se netají dokonce ani jen tím, že křesťanství ho absolutně nezajímá!”

“No vidíš Petere – na biskupa je on tedy jako stvořený!” – řekl ironicky Humphrey a pak dodal: “Dost ale bylo již legrace Petere, a proto teď již vážně: ten člověk nemá u premiéra skutečně absolutně žádnou šanci, vždyť premiér jasně deklaroval, že chce mít věřícího biskupa. A on kromě toho, že je odborníkem na islám – což je jeho jediná pozitivní vlastnost nevěří absolutně ničemu!

Peter: “To máš naprostou pravdu Humphrey! Ten děkan z Baillie College pokud vůbec v něco věří, tak jsou to pouze ta jeho osobní homosexualita a idelogie radikálních feministek! Ale nějaké to křesťanské náboženství je pro něj totální španělskou vesnicí!”

“To já vím!” – řekl se smíchem Humphrey a pak pokračoval: “Jednou dokonce se ho v televizi nějaký chytrák zeptal, že jestli alespoň tuší co to je Bible?! A on mu odpověděl, že prý to je něco jako křesťanská verze Koránu!”

“Ha – ha – ha – ha – ha!” – zasmál se Peter a pak pokračoval: “Ano, ovšemže si na to velice dobře pamatuji!”

Humphrey: “No vidíš Petere – viděla to tenkrát v televizi celá Británie! A ty se bojíš, že by premiér navzdory tomu všemu takovéhoto cvoka byl ochoten doporučit na biskupa?”

To nakonec tedy Petera Hardinga již skutečně natolik upokojilo, že děkana z Baillie College, reverenda Christophera Smytheho přece jen nakonec připsal jako druhého kandidáta. Poté se rozloučil se svým “kamarádem” sirem Humphreyem a odešel.

Když Peter Harding odešel pryč, sir Humphrey celý vyčerpán klesl do křesla a řekl si v duchu sám pro sebe: “Uf! To ale byla fuška!! Kromě toho ještě navíc Petera budu muset znovu chlácholit až premiér doporučí děkana Smytheho jako biskupa. Ale to bude naštěstí až zítra!”

Na druhý den brzy ráno se premiér jako svoji první starost věnoval dennímu tisku. Všechny hlavní celostátní denníky v Británii přinesly na titulní straně až neuvěřitelně honosné velebení premiéra za propuštění Fiony McGregorové z Qumranu. Pro premiéra byl to neuvěřitelný triumf: jeden prestižní celostátní denník na titulní straně přinesl oslavný článek pod velikým titulkem “Anděla spásy poslal premiér”, další neméně prestižní celostátní denník zas na titulní straně přinesl oslavný článek pod velikým titulkem “Premiérův emisar vysvobodil Fionu” a zas úplně jiný a též neméně prestižní celostátní denník na titulní straně přinesl oslavný článek pod velikým titulkem “Premiérův děkan zachránil Fionu před bičováním”. Ovšemže premiér byl z toho všeho štěstím celý bez sebe. Dokonce všechny televizní stanice i ve včerejších večerních televizních zprávách připsali kredit za to co se stalo právě jemu - premiérovi. A pro premiéra to bylo překvapení o to větší, že již sám od sebe ze svých vlastních životních zkušeností věděl, kolik lidí se na cizí slávě obvykle pokouší parazitovat, že obvykle musí člověk svést doslova hotovou bitvu se všemi a s každým o to, aby mu vůbec masmédiá připsali alespoň nějakou tu dílčí zásluhu za něco dobrého, co skutečně pouze on sám všechno vykonal, a teď najednou se překvapivě na premiéra hrne sláva ze všech stran, a to dokonce i přesto, že tentokrát byla jeho role v této záležitosti ve skutečnosti jen zcela okrajová.

Když se k premiérovi dostavil do kanceláře Bernard a Humphrey, premiér se jim celý štěstím bez sebe nadšeně začal chlubit novinovými titulky: “Premiérův děkan zachránil Fionu před zmrskáním! Copak Vy na to…”

Bernard a Humphrey zvolali společně: “Úžasné pane premiére!”

Premiér: “Premiérův emisar zajistil propuštění zdravotní sestry!”

Bernard a Humphrey opět zvolali společně: “Úžasné pane premiére!”

Premiér: “Anděl milosrdenství vyslán premiérem!”

Bernard a Humphrey zvolali společně: “Skvělé pane premiére!”

Premiér se ale přece jen trochu zarazil: “Ale stejně nechápu to, proč vlastně ministerstvo zahraničí přičetlo zásluhu právě mně?” Pak se premiér trochu zamyslel a pak samolibě řekl: “Ale vlastně to i bylo moje dílo! Když nad tím tak totiž uvažuji, tak to nějak moje zásluha vlastně být i musí!! A tedy vlastně to i bylo moje dílo, ne?”

Humphrey: “No ovšemže bylo – vždyť je to v novinách!”

Premiér: “Já vlastně zarazil jsem ministerstvo zahraničí když chtělo zarazit jeho – což je vlastně totéž!

Humphrey: “Teď už se to beztak změnit nedá!”

Premiér: “A vlastně i proč taky?! Každopádně jelikož je líčení událostí tak jednoznačně v můj prospěch, nemá cenu vyžadovat nějaké opravy. Měl bych být vlastně vděčný, že to takhle dopadlo.” Pak se ale premiér na chvíli zamyslel a pak řekl: “Ale stejně nechápu to, proč mi tisková kancelář ministerstva zahraničí jen tak přenechala zásluhu?”

Humphrey: “No vždyť je to logické! Samotné ministerstvo zahraničí si ji samotné přivlastnit nemohlo, protože proti celé akci veřejně protestovalo a takhle to tedy alespoň vypadá jako zásluha celé vlády!”

Premiér: “A vlastně máte pravdu! Aha co píšou tady v tomto úvodníku: “A premiérovi je nutno přičíst k dobru, že se nenechal spoutat okovy naši oficiální, ortodoxní diplomacie.”

Humphrey: “A kromě toho ještě navíc – což je pro náš všechny bez jakékoliv výjimky ještě důležitější – ministerstvo zahraničí si bylo velice dobře vědomo i toho, že takhle to navíc bude mediálně vypadat jako úspěch vlády a tedy státu, místo toho aby to mediálně vypadalo jako úspěch církve!”

A tím jak se najednou v tomto Humphreyho výroku zmínila církev si všichni najednou uvědomili, že je teď nejvyšší čas věnovat se nyní problému jmenování nového biskupa v diecéze Bury St Edmunds.

Bernard řekl: “Pane premiére, zdá se že ji již nejvyšší čas, respektive že palác čeká na Vaše doporučení pro biskupský stolec pro Bury St Edmunds. No a tahle dvě jména byla večer ve Vaší poště.”

“Ach ano, vím o tom!” – řekl premiér, na chvíli se zamyslel a pak řekl: “Zdá se mi, že ten Soames vypadá nejlépe. Děkan z Baillie College sice odvedl v Qumranu dobrou práci, ale jinak je to eufemicky řečeno . přinejmenším podivín!”

Humphrey: “No já osobně pane premiére se domnívám, že ten Soames představuje volbu o níž komise doufá, že k ní jistě dospějete!”

“Cože? Proč??” – zděšeně se zeptal premiér.

Humphrey i Bernard společně řekli: “Bohužel pane premiére, slyšeli jsme o něm, že je to extrémista! On je přímo ultrakřesťan!!”

Premiér: “To proto, že věří v Boha?”

Humphrey: “Ano, on je skutečně pobožný - pane premiére!”

“Ano, přesně tak! Sir Humphrey má pravdu!!” – přidal se Bernard.

Premiér se na chvíli zamyslel a pak řekl: “No ale já si myslím, že to by snad u biskupa až tak moc nevadilo…”

Humphrey: “Pokud jde o toho Soamese mám o něm ještě i další špatné zprávy! Slyšel jsem o něm, že on často kritizuje vládní útlak, persekuci, porušování lidských práv, pronásledování náboženské víry a porušování svobody náboženství v zahraničí!!”

Premiér: “V zahraničí? Když pouze v zahraničí, tak to mi až tak moc nevadí!”

Bernard: “Jenže on ten vládní útlak, persekuci, porušování lidských práv, pronásledování náboženské víry a porušování svobody náboženství kritizuje nejen tehdy, když se ho dopouštějí bělošské vlády v nějakých evropských či severoamerických zemích, ale dokonce úplně stejně i tehdy, když se ho dopouštějí černošské vlády v Africe!

Když to premiér uslyšel tak se zděšen chytil za hlavu a pln hrůzy řekl: “Proboha! Takže on je vlastně rasista!!”

Poznámka: Myšlenková úvaha na základě které dospěl premiér k názoru, že Soames je rasista je logicky vysvětlitelná tím, že premiér je pravidelným divákem televizního zpravodajství, pravidelným posluchačem rozhlasového zpravodajství a pravidelným čtenářem tisku. A jak je známo masmediální zpravodajství se jen hemží informacemi o rasistických projevech (a to ať již skutečných anebo pouze smyšlených či někdy dokonce i úplně vymyšlených!), což je v současné době hlavním a často i téměř vůbec jediným obsahem každé zpravodajské relace v televizi, rozhlase, či politického zpravodajství v tisku. A tento psychopatický stihomam, respektive táto utkvělá, fanatická pseudorasistická posedlost a tato stejně tak extrémně podezíravá paranoia málem snad vůči každému a všem je imanentní prakticky všem dnešním masmédiím. A je jen smutné, že v masmédiích tak jsou prezentovány názory duševně nemocných lidí, jejichž příspěvky by neměli být vůbec čteny v televizi či rozhlasu, popřípadě otiskovány v tisku jak se tak děje, ale nanejvýš tak zakládány do jejich osobních chorobopisů, kde by pak byli pouze předmětem ke studiu a zkoumání ze strany příslušných lékařů a jiných odborníků co myjí co do činění s psychiatrií.

Humphrey s radostí zaregistroval, že premiér je již téměř zpracován a proto řekl, aby premiéra ještě více popích: “Nicméně ale, když i navzdory tomu ho chcete, můžete si ho ale ovšemže vybrat!”

Premiér vzhledem k tomu, že dospěl k názoru, že Soames je rasista ovšemže Soamese doporučit nechtěl, nicméně si ustaraně povzdechl a řekl: “Cožpak mohu odmítnout další dvě jména?”

Humphrey: “A nemáme ještě náhodou děkana z Baillie College?”

Premiér: “Ten je přece obyčejný blbec!”

Humphrey: “To je sice pravda, ale jinak by byl z něj velice vhodný biskup!”

Premiér: “Ne! Ten přece na to vůbec nestačí!! Je neschopný, líny, ješitný, marnivý a křesťanství ho vlastně absolutně vůbec ani nezajímá!”

Humphrey: “Ano, ale nemáme nic proti němu! A já si skutečně myslím, že by z něho byl z našeho hlediska vzato neuvěřitelně výborný britský biskup: jediným jeho zájmem jsou homosexualita a radikální feminismus, a když tomu připočteme totální neznalost v oblasti teologie – nuž kurňa nezvolte ho! Copak si můžeme přát více!!”

Premiér: “No dobře, jenže ale přece ten člověk nikdy ve svém životě nepůsobil jako duchovní někde v kostele. Celý svůj život strávil pouze na Baillie College v Oxfordu…”

“To je sice pravda, ale na druhé straně v Qumranu se přece osvědčil!” – řekl Humphrey. Pak se ale najednou na chvíli zamyslel a vzápětí opět, tentokrát zas proti premiérovi rozehrál s kamennou tváří tu svoji hru jako kdyby hrál poker ve formě sugestivním blufování a řekl: “Kromě toho dnes ráno jsem se dozvěděl, že má v úmyslu oznámit masmédiím, že návštěva v Qumranu nebyl zrovna Váš nápad pane premiére!”

”Cože??” – vyhrkl pln zděšení premiér a pak když se vzpamatoval z prvotního šoku tak řekl: “To by byl ale příšerný trapas!!

Bernard podpořil Humphreyho a v podstatě to zopakoval: “Dozvěděli jsme se, že má v úmyslu oznámit masmédiím, že jeho návštěva Qumranu nebyl zrovna Váš nápad pane premiére!”

Premiér: “Ano slyšel jsem to! Jak to však ale může udělat?”

Humphrey: “No jak jsem pochopil, on má dopis od biskupa z Banbury, který je datovaný předtím než vy jste do toho vstoupil!”

Premiér: “No to by byla pro mě ostuda jako hrom! Jako kdybych si snad já chtěl přivlastnit zásluhu na něčem co jsem já sám neudělal!!”

Humphrey: “Ano, už teď vidím ty titulky: Premiér si přivlastnil zásluhy za děkanovo milosrdenství!”

A také i Bernard ihned podpořil Humphreyo a doplnil hned i další z možných novinových titulků: “Premiér to nezvládl!”

Premiér začal zděšeně křičet: “Ale to je strašné! Tohle přece nesmí!! Jak ho mám zarazit?”

“To víte, on má pocit, že se mu nedostalo uznání…” – řekl sir Humphrey, pak se okázale úmyslně omluvil a pokračoval: “…či vlastně, že církvi se nedostalo zaslouženého uznání, za roli, kterou sehrála v Qumranu.

Premiér: “Tak mu ji vyjádříme! Pozvěte ho na dnešní večer na drink. Vyfotografuji se s ním, což by zároveň byla velice vhodná příležitost k pár snímkům pro tisk.

Humphrey: “Obávám se pane premiére, že to by bylo nepatřičné!”

Premiér: “Pročpak?”

Humphrey: “No když zvažujete dva kandidáty pro volný post v Bury St Edmunds, těžko můžete pozvat na drink jen jednoho z nich!”

Premiér byl nucen zklamaně souhlasit: “Aha…”

Bernard opět přispěchal Humphryemu na pomoc a tajemně začal: “Ledaže ovšem…”

“Co??” – ihned pln zvědavosti a zájmu oživl premiér.

Bernard: “No, kdyby jste se rozhodl mu to biskupství přiklepnout, pak by ten drink byl v pořádku!”

“Hmmm…” – řekl zamyšleně premiér, na chvíli se zamyslel a pak pokračoval jakoby řečnickou otázkou: “Ale na druhou stranu, myslím, že ten děkan z Baillie College by se v podstatě i celkem hodil na toho biskupa?”

“Ano” – odpověděli souhlasně Humphrey a Bernard.

“Konečně je to dobrý manažer!” – dodal premiér.

“Ano, podnikavý!” – opět dodali společně Humphrey a Bernard.

“Být podivín to vlastně může být někdy i přednost, ne?” – opět položil premiér další řečnickou otázku.

Humphrey: “Ano! Vhodnější je to ale nazvat osobitost!!”

Bernard: “To je jedno z těch nepravidelných sloves, které se časuje asi takhle: já mám nezávislou mysl, ty jsi podivín, on je padlý na hlavu!”

Premiér se zase na chvíli zamyslel a pak dodal: “A kromě toho ještě navíc my ve Sněmovně Lordů skutečně potřebujeme vlastně někoho, kdo je expert na to, jak to chodí v tom arabském světě!”

“A také i experta na sexuální svět homosexuálů!” – dodal sir Humphrey

“A v zájmu zrovnoprávnění žen s muži také i oduševnělého feministu!” – dodal Bernard.

Premiér: “Přesně tak! Nyní vidím, že ten děkan z Baillie College je přece jen člověkem podle mého gusta!!

“Správně!” – řkouce a současně i souhlasně pokyvují svými hlavami Humphrey a Bernard.

Premiér: “Oznamte to paláci Bernarde!”

“Ano!” – nadšeně odpověděl Bernard a ihned odběhl.

Poté co Bernard odběhl toto premiérovo rozhodnutí oznámit, premiér dále dával pokyny Humphreymu: “Humphrey, zařiďte, ať se to ihned dozví tisk, rozhlas i televize a skrze ně již dnes dopoledne i samotný děkan Christopher Smythe! A současně s tím a v podstatě i nezávisle na tom mu toto mé rozhodnutí jmenovat ho biskupem okamžitě v mém jménu sdělte i vy samotný sire Humphrey a také při této příležitosti pozvěte ho sem na šestou večer na drink a v neposlední míře i zabezpečte, aby zde na tu šestou rovněž i přišlo co největší množství novinářů, fotografů a zejména televizních kamer, abych si společně s děkanem Christopherem Smythem mohl s úderem šesté hodiny slavnostně připít před zraky celého národa!”

Když premiér domluvil, Humphrey absolutně spokojen se blaženě začal usmívat a pochválil premiéra: “Rozumné rozhodnutí, smím-li to tak říci pane premiére!”

“Ale ano, smíte Humphrey” – odpověděl mu neméně spokojeně i samotný premiér a ještě samolibě dodal: “Tak! Výborně!! Lépe to již dopadnout ani jen nemohlo – za prvé hrozba, že sklidím velikou mediální ostudu je tím odvrácena; za druhé máme již konečně nového biskupa v diecézi Bury St Edmunds, za třetí ta zadržovaná zdravotní sestra v Qumranu byla zachráněna a za čtvrté já jsem za to všechno sklidil od všech masmédií všeobecného uznání!”

Humphrey se rovněž rozplýval nadšením a řekl: “Jmenování baillského děkana je vítězství zdravého rozumu!” a spokojeně odcházel pryč.

V tom si ale náhle premiér vzpomněl, že přece oxfordská Baillie College je Humphreyho “Alma Mater”. Takže to tedy mohl být důvod, proč byl o tom děkanovi tak dobře informován a proč měl tak velikou radost. Premiér si uvědomil, že na svém rozhodnutí jmenovat děkana z Baillie College za biskupa v diecézi Bury St Edmunds sice již tak jako tak nemůže absolutně nic změnit, a to ani tehdy i pokud by třeba na tom snad vůbec něco změnit chtěl. Nicméně ale po krátkém přemýšlení se alespoň rozhodl, že Humphreyho alespoň vyhledá a zeptá se ho na to, jestli zde nejde u sira Humphreyho o další případ “teplého místečka” pro kamarády.

Když Humphreyho našel, zeptal se ho: “A odkud toho tolik víte o děkanovi Baillie College?”

Humphrey: “No prostě vím. Je toho hodně co musím vědět…”

Premiér: “A není to náhodou fakulta na které jste i vy studoval?”

Humphrey: “No, čirou náhodou je…”

Premiér: “Aha, ručička ručičku myje.”

Humphrey se rozčilil a došlo k rozhořčenému popření: “Jak jen si můžete něco takového myslet pane premiére! Pravý opak toho je pravdou!! Vždyť já toho chlapa sotva znám. A mně dvakrát sympatický také není. Ba dokonce je všeobecně známo i to, že my dva se vzájemně nesnášíme. Ostatně můžete se ho zeptat kdykoliv i sám jestli chcete. Jak vidím, jeho telefonní číslo máte napsáno na tom papíře co právě držíte ve své ruce pane premiére a když chcete, tak mu třeba klidně i ihned zatelefonujte a zeptejte se ho nato třeba i sám! Ostatně já jsem si ho osobně nikdy příliš nevážil!!”

“Skutečně?” – zeptal se premiér, který byl nesmírně překvapen z tohoto nečekaného zvratu.

“Na to vám dávám své čestné slovo!” – řekl rezolutně sir Humphrey.

“Jeho povýšením vy sám absolutně nic nezískáte?” – zeptal se překvapeně premiér.

“Proboha, vždyť jak bych mohl?? – řekl sir Humphrey předstírajíc obrovské překvapení.

Premiér mu naivně uvěřil a řekl: “Tak tedy všechna čest! Nestranná, kompetentní rada – Humphrey, vidím, že jste vzorný úředník státní správy!!

“Jistě pane premiére!” – odpověděl s pokryteckou skromností sir Humphrey.

Přesto však ale premiér o tom všem musel i nadále přemýšlet. Zprvu na sto procent uvěřil vysvětlení sira Humphreyho, později se však ale v jeho mysli objevili přece jen i určité pochybnosti, protože připadalo mu to všechno přece jen jako příliš veliká náhoda.

A tak když se premiér i s novovyjmenovaným biskupem diecéze Bury St Edmunds společně před krbem v Bílém salonu fotografovali pro tisk nedalo to premiérovi a po chvilkovém váhání se ho přece jen zeptal: “Víte, promiňte mi tu moji velikou zvědavost, ale vzhledem k tomu, že jste ještě před chvílí byl děkanem na téže fakultě, kterou studoval i sir Humphrey Appleby, tak by mně zajímalo, co si o něm vy myslíte?”

Christopher Smythe se na chvíli zamyslel, chvíli váhal, pak ale pošeptal premiérovi do ucha: “Víte pane premiére, mám-li být úpřimný, jde mi šíleně na nervy! Myslím, že je to hrozný náfuka!!

Když to premiér uslyšel, rozptýlilo to jeho poslední pochybnosti ohledem čestnosti či nečestnosti jednání sira Humphreyho, blaženě se usmál a v duchu si řekl: “Takže tedy, Humphrey mluvil čistou pravdu! A já jsem mu skutečně neobyčejně vděčný, že mi poskytl tak prospěšnou a nezištnou radu poskytnutou v duchu nejlepší tradice naší státní správy!”

 

Závěrečná poznámka k čtenářům:

Drazí bratři a sestry v Kristu! Snažil jsem se Vás sice nalákat touto návnadu humoru a sarkastické ironie, abych Vás přiměl, aby jste si tohle přečetli(y). Vím, že jste se četbou této povídky velice dobře až do popukání břicha nasmáli(y), ale to nebylo mým hlavním cílem! Humor této povídky považuji pouze za zcela okrajovou a bezvýznamnou věc – šlo mi totiž o mnohem více, šlo mi o to, Vám i něco důležitého tímto podprahovým způsobem sdělit, aby jste nad tím sami úpřimně přemýšleli(y)! Podstatou je zde to, že zkázonosný sekularizmus ohrožuje základy naší křesťanské víry v Ježíše Krista – Boha Spasitele a Vykupitele!

Bojím se velmi o budoucnost katolické církve a naší víry v dnešním zkaženém a bezbožném světě, což je jedinou příčinou smyslu existence uvádění této humoristické povídky jako i těch povídek ostatních co v budoucnosti možná napíši, ukáže-li se, že publikace této povídky měla vůbec nějaký očekávaný smysl, respektive, že dosáhla více než jen pouhého pobavení a rozesmátí čtenářů!

Pokud jste se tedy ale při čtení této povídky pouze smáli(y) a nic víc – pak musím s velikou lítostí konstatovat, že tato povídka je pouze totálním debaklem, totálním neúspěchem a úplně zbytečnou ztrátou mého času, která mohla být raději využita na něco užitečnějšího!!

V Uherském Hradišti dne 22.8.2007:

Váš JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si ještě i tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

 

Zpět!