wz

Zpět!

12.list: Kristus je Bohočlověk – Kristus je osobou Bůh, přirozeností Bůh i člověk!

Z textu e-mailu: “Pane doktore, kdo to ale ten Kristus je? Je to člověk; či je to Bůh, který si jen vypůjčil lidské tělo?? Martin…”

Varování!! Chcete-li správně porozumět tomuto 12.listu Martinovi, musíte si nejprve přečíst předcházejících jedenáct listů Martinovi:

1.list Martinovi: Bůh existuje – nevyvratitelné důkazy Jeho existence!

2.list Martinovi: O tom, jaký Bůh existuje a jaký nikoliv!

3.list Martinovi: Stvořil Bůh svět nebo ne?

4.list Martinovi: Co je to ten jednotící princip mého bytí?

5.list Martinovi: Intelektuál, který patří mezi intelektuální elitu lidstva…

6.list Martinovi: Jak Bůh vytvořil vesmír, jak Bůh vytvořil planetu zemi?

7.list Martinovi: Je něco po smrti těla anebo ne? A proč?

8.list Martinovi: Fenomény jako “Caelum”, “Tartarus”, “Exorcismus”…

9.list Martinovi: Jaká je podstata eschatologické dimenze existence člověka?

10.list Martinovi: Nevyvratitelné důkazy o existenci Krista jako člověka!

11.list Martinovi: Bůh a Jeho Zjevení: proroctví, zázraky a Kristus!

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté či ještě mladší sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice sami vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na Internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje) a smiřte se s tím, že jsou prostě i lidé, kterým (s ohledem na jejich zaměření, zájem nebo orientaci) se některé práce zveřejněné na www.henryklahola.nazory.cz jednoduše líbí a čtou je rádi, protože je zajímá jejich věcný obsah a nehledají v nich pouze ”gramatické chyby”. A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Je pro mě s podivem, že může existovat někdo, kdo ztrácí svůj čas četbou webových stránek o kterých skutečně soudí, že je ”napsal duševně nemocný člověk” či že jsou ”výplodem jeho chorého mozku”. Já osobně cizí webové stránky, o nichž se domnívám, že je psali duševně nemocní lidé nikdy nečtu a lidé co vědomě čtou webové stránky o nichž se domnívají, že jsou ”dílem duševně nemocného člověka” jsou ve skutečnosti sami velice těžce duševně nemocní lidé, kteří by měli vyhledat dobrého psychiatra. Kromě toho věřím vážený pane génie nebo ctihodná dámo génijko, že po opuštění sfér náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz se Vám podaří nalézt na Internetu i takové webové stránky, které napsali i ”duševně zdraví lidé”, ba možná dokonce právě i tací ”duševně zdraví lidé”, kteří jsou tak těžce ”duševně zdravými”, jako jste ”zdravý(á)” i Vy sám nebo Vy sama!

Internet je svobodné médium s mnoha miliardami nejrozličnějších webových stránek – výběr máte téměř nekonečný. A určitě se tam najdou i podobná individua jako jste Vy sám, či Vy sama. Pokud by čistě hypoteticky náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz byli absolutně jedinými webovými stránkami na Internetu, chápal bych pak Vaše rozhořčení, protože uznávám, že ne každého musí zajímat náboženská víra. Takto ale náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz jsou pouze jedny z mnoha miliard různých webových stránek na Internetu a pokud se Vám osobně nelíbí, tak je prostě číst nemusíte, nikdo Vás k tomu určitě nijak nenutí.

A vzhledem k existenci mnoha miliard dalších webových stránek ani nejste z ”nouze” nějak nuceni číst takové webové stránky ”které se Vám nelíbí a s nimiž absolutně ve všem zásadně nesouhlasíte” proto, že by jste snad neměli eventuálně k dispozici na Internetu žádné jiné webové stránky tak, jako tomu u nás bylo například ve dvacátém století za bolševika u televize, kdy se lidé z nouze dívali třeba na televizi i navzdory tomu, že se jim nelíbila, protože žádné jiné televizní stanice u nás jednoduše tenkrát ještě neexistovali…

Vaše nenávistné útoky jsou pro mne pouze důkazem toho, že jednám správně a čím silnější bude intenzita Vašich nenávistných útoků, tím bude větší i motivace mé touhy sloužit Bohu a lidem, protože si připomínám slova mého Pána Ježíše Krista: ”Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho,který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny'. Až přijde ”Povzbuditel”, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku” (Jn 15, 18 – 26). Naštěstí ale moje reálná situace ani zdaleka není až tak pesimistická jak to plyne z tohoto citátu mého Pána Ježíše Krista a i ti nejzuřivější nepřátelé náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz se v podstatě musí chtě – nechtě smířit s tím, že některé příspěvky na náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz se jednoduše navzdory jejich nenávistnému vzteku některým čtenářům líbí, čtou je rádi a jsou jim duchovní posilou a oporou v jejich každodenním náboženském životě právě tak, jako zas jejich víra je naopak pro změnu zas posilou pro mne samotného. A tudíž jejich spolubratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nechce a ani nemůže jejich důvěru zklamat ani kdyby se – obrazně řečeno – satan se všemi svými pozemskými služebníky ”na hlavu postavil”, protože na zemi a ani v pekle není té síly, která by mně mohla nějak přinutit zříci se mé víry a otevřeného hlásání své víry ostatním lidem dobré vůle.

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat tomuto – tentokrát - již vlastně ”dvanáctému listu Martinovi”, respektive této práci dvanáctého listu Martinovi pod názvem “Kristus je Bohočlověk – Kristus je pravý Bůh o pravý člověk!”.

Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl o tomto vůbec psát. Osobně bych možná o tomto nikdy ani nepsal, nicméně čirá náhoda tomu chtěla, že jsem napsal dva velice obšírné e-maily, respektive, že jsem na Internetu našel studenta Martina (či spíše on našel mně), který – alespoň se mi to tak zdá – skutečně možná úpřimně hledá svoji víru v Boha, zabýval se otázkami ohledem toho zda-li Bůh existuje anebo nikoliv, což bylo tématem ”prvního listu Martinovi”, respektive původně velmi obsáhlého e-mailu, který jsem napsal původně pouze pro Martina a poslal původně pouze tomuto Martinovi, respektive, který (s drobnými úpravami a vysvětlivkami) jsem zveřejnil i pro Vás ostatní čtenáře mých náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz , - kterých snad tyto otázky rovněž úpřimně zajímají - jako ”první list Martinovi”. Následně pak student Martin se pro mne poněkud překvapivě ozval opět v dalším e-mailu, ve kterém projevil – alespoň opět se mi to tak zdálo – úpřimný zájem o poznání toho, jaký je tento Bůh – respektive jaký není - což zas se stalo tématem dalšího velice obsáhlého e-mailu, který jsem rovněž napsal původně pouze pro Martina a poslal původně pouze tomuto Martinovi, respektive, který (s drobnými úpravami a vysvětlivkami) rovněž jsem zveřejnil i pro Vás ostatní čtenáře jako ”druhý list Martinovi” na mých náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz . Následně po napsání a odeslání tohoto druhého velice rozsáhlého e-mailu studentu Martinovi mně napadla myšlenka, že to, co jsem v obou těchto velice rozsáhlých e-mailech psal pro studenta Martina by s největší pravděpodobností zajímalo určitě i mnohé jiné mladé lidi, čímž se zrodil v mé hlavě nápad, že bych oba tyto rozsáhlé e-maily psané původně pouze pro Martina mohl v nějaké formě – po drobných úpravách - zveřejnit na mých náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz .

Navzdory mým předpokladům, ale moje kontakty se studentem Martinem se neskončili ani odesláním tohoto mého druhého velice rozsáhlého e-mailu – který jsem publikoval jako ”druhý list Martinovi” – protože Martin se opětovně ozval a to též dosti dlouhým e-mailem, ve kterém sice připustil existenci Boha, ba připustil i to, že Bůh dal ”snad první impuls, ale…” vyjádřil určité pochybnosti o tom, zda-li Bůh skutečně vytvořil vesmír jako takový, respektive zda-li třeba vesmír nevznikl sám od sebe od věčnosti na základě nějakého ustavičného vývoje hmoty jak učí takzvaný dialektický materialismus. Na jedné straně mně tento Martinův názor rozesmutněl, na druhé současně ale i potěšil, protože to bylo po prvé co Martin explicitně připustil existenci Boha, ba dokonce připustil i to, že Bůh dal nějaký ”první impuls” ke vzniku hmoty, byť i veškerý další vývoj hmoty a vesmíru fakticky podrobil materialistické vizi o ustavičném evolučním vývoji a zdokonalování bez ohledu na tohoto Boha, který tedy – podle Martina – dal sice prvotní impuls, aby z ničeho vznikla nějaká hmotná substance, ale tím se podle Martinova názoru role Boha definitivně skončila, Bůh od té doby je již úplně ”mimo hru”, Bůh od té doby je již tak nanejvýš pouze nějakým čistě pasivním pozorovatelem, aniž by se sám jakkoliv do dalších vývojových či evolučních procesů nějak vměšoval, ovlivňoval je či vplýval na ně. V reakci na tento Martinův e-mail následoval můj další e-mail, respektive – z hlediska ostatních čtenářů – můj třetí list Martinovi pod názvem ”Stvořil Bůh svět nebo ne?”.

Navzdory všem předpokladům, ale kontakty se studentem Martinem se neskončili ještě ani odesláním tohoto mého e-mailu – který jsem publikoval jako ”třetí list Martinovi” – protože Martin se zas opětovně ozval ještě jednou a to též asi podobně dlouhým e-mailem, ve kterém sice připustil nejen existenci Boha plus tu skutečnost, že Bůh dal nějaký ”prvotní impuls”, ale oproti minulosti navíc fakticky připustil i to, že Bůh je tvůrcem neorganické hmoty a to navíc i s tím, že i další vývoj této neživé hmoty Bůh přímo řídil a ovlivňoval. Současně ale Martin poukázal na kvalitativní rozdíl mezi hmotou organickou a neorganickou, respektive živou a neživou hmotou. A zpochybnil-li Martin tu skutečnost, že by Bůh měl i nad vývojem organické či takzvané živé hmoty tutéž absolutní moc jako měl nad vývojem hmoty neorganické, respektive takzvané neživé hmoty, tak tím spíše to zpochybnil u samotných lidských intelektuálních daností a schopností člověka, které jsou důsledkem milióny let trvající evoluce v intencích Darwinovy evoluční teorie aniž by Bůh jakkoliv sám stvořil, ovlivňoval či zasáhl do vývoje lidské inteligence, lidské ”psyché” anebo sociální inteligence člověka.

A ačkoliv jsem původně již neměl v úmyslu Martinovi psát, věřil jsem, že ten třetí list Martinovi je již poslední, přesto jsem se rozhodl, že mu tedy napíši ještě jednou a vyjádřím se i k těmto dalším novým otázkám, které Martin přímo či nepřímo v tomto svém posledním e-mailu nastolil, respektive ve čtvrtém listu Martinovi jsem se zabýval dokazováním existence lidské duše jako řídícího centra lidského Já”, přičemž částečně jsem v této souvislosti tak jaksi nakousl i otázku její nesmrtelnosti.

Student Martin se však opět ozval dalším relativně dlouhým e-mailem, na který následoval ”čtvrtý list Martinovi”, ve kterém jsem dokazoval existenci duše plus trochu jsem nakousl i otázku její nesmrtelnosti. Načež student Martin mi napsal další dlouhý e-mail, ve kterém tentokrát poukazoval tentokrát zas na jistá tvrzení se kterými se kdesi setkal, že údajně prý ”náboženská víra je nemoderní”, jako kdyby údajně náboženství patřilo pouze jakési vzdálené starověké a středověké minulosti, přičemž důkazem toho je to že ti údajně prý ti největší vědci a učenci naší planety by mněli být údajně vesměs samí ateisté až na několik malých zcela ojedinělých výjimek.

Vzhledem k tomu, že tento názor je absolutně nesprávný, protože pravý opak tohoto tvrzení je pravdou, rozhodl jsem se studentu Martinovi napsat ještě jednou, a také jsem mu i napsal opět velice rozsáhlý e-mail, který je s drobnými technickými úpravami publikován jako pátý list Martinovi”, ve kterém jsem se rozhodl napsat o největších intelektuálních kapacitách lidstva všech dob, které kdy lidstvo mělo; přičemž při rozebírání života této absolutní intelektuální elity lidstva jsem se nezabýval snad nějakým mechanickým memorováním životopisů těchto největších intelektuálů, tak jak jsem si je osobně zapamatoval, ale v této souvislosti zaměřil jsem svou pozornost zejména na ty skutečnosti, jaký měli tito největší intelektuálové naší planety osobní vztah k Bohu a k náboženství, a to nejen nějak čistě teoreticky, či formálně, ale i pokud jde také i o jejich osobní modlitbu plus jejich duchovní, náboženský život vůbec.

Student Martin mi ale opět napsal velice dlouhý e-mail, ve kterém sice fakticky akceptoval skutečnost, že drtivá většina popředních světových vědců a učenců jsou věřící lidé, současně ale vyslovil určité pochybnosti do jaké míry je tato jejich náboženská víra skutečně imanentní součástí jejich přísně racionální vědecké osobnosti popředního světového vědce a učence a do jaké míry je snad pouze nějakým jejich soukromým ”vedlejším úletem”, přičemž tento svůj názor rozvinul na vizi údajné diskrepance v otázce ”Jaký vesmír Bůh vytvořil?”, pokud jde o přísně vědecký pohled exaktních přírodních věd se zdánlivě primitivním a dětinským výkladem, který podává ”o stvoření světa” náboženství. A i když to sice student Martin úplně takhle explicitně neformuloval, pochopil jsem, že pokud jde o narážku na náboženskou interpretaci ”stvoření světa”, že má zřejmě asi na mysli zdánlivý rozpor mezi vědou a formálně doslovným pochopením výkladu prvních tří kapitol první starozákonné knihy Mojžíšova ”Pentetauchu”, knihy Genesis; se kterou pokud jde o úplně celé Písmo Svaté Starého a Nového zákona mají dnes dnešní moderní racionalisticky smýšlející lidé naší doby největší potíže akceptovat vírou Boží zvěst o stvoření světa vzhledem k tomu, že se na první pohled zdánlivě diametrálně rozchází s tím, co nás o těchto skutečnostech učí naše moderní věda.

A opět jsem si byl vědom toho, že jsem před Bohem povinen, studentu Martinovi vysvětlit i tyto nejasnosti. Ostatně vždyť v dnešním racionalistickém světě prohnitého morem ateistického skepticismu se dokonce i mnozí samotní katoličtí věřící velice vehementně domáhají exaktních důkazů a racionálních logických argumentů a považuje se to v podstatě již za cosi úplně normálního a přirozeného, tak proč bych se mněl zlobil na studenta Martina, že i on vznáší tyto požadavky? Respektive ač sice já sám JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sám pro sebe, respektive pro svoji vlastní víru absolutně žádné důkazy nepotřebuji, moje osobní víra není závislá od absolutně žádných důkazů, moje osobní víra by byla úplně tak neotřesitelná i kdybych vůbec absolutně nijaké důkazy neměl; nicméně nemohu ignoroval současnou dobu ateistického temna, dobu nevíry, skepse a pochybností; a tedy po zohlednění reality současné naší doby je mi jasné, že bez ohledu na můj osobní názor, respektive bez ohledu na mé osobní potřeby či nepotřeby nějakých exaktních důkazů a argumentů, jsem tyto důkazy a argumenty povinen poskytnout těm, kteří se jich domáhají a tedy v tomto případě i samotnému studentu Martinovi. A to byl též důvod, proč jsem napsal i e-mail věnující se otázce ”Jak Bůh vytvořil vesmír, jak Bůh vytvořil planetu Zemi.”, který jsem i pro Vás ostatní slušné čtenáře a čtenářky dobré vůle posléze protavil i do toho ”šestého listu Martinovi”.

To už jsem si myslel, že jsem studentovi Martinovi vysvětlil všechno kolem Boha a tudíž jsem předpokládal, že student Martin se již více neozve. Avšak ještě i tentokrát student Martin se ozval. Ve svém dlouhém e-mailu mi připomenul můj e-mail ve kterém jsem se zabýval dokazováním existence lidské duše, který pak vyvrcholil v dokazování nesmrtelnosti lidské duše. Zmiňoval tento můj e-mail (poznámka pro ostatní čtenáře: viz. čtvrtý list Martinovi) a tak trochu emocionální formou vyjádřil lítost nad tím, že jsem svou rozpravu či dokazování o nesmrtelnosti lidské duše nemohl dokončit, ale že jsem musel předčasně skončit, protože jsem byl u počítače vystřídán jednou paní knihovnicí ve prospěch jedné školačky. A současně mně poprosil, abych pokračoval ve své rozpravě o nesmrtelnosti lidské duše, čemuž jsem já vyhověl a na toto téma napsal studentu Martinovi dlouhý e-mail, který jsem protavil do ”sedmého listu Martinovi”.

Ne sice že by se toho o nesmrtelnosti lidské duše již nedalo toho více napsat, ale napsal jsem toho již více než dosti a tudíž jsem byl velice zvědav na to, zda-li se student Martin ještě i teď bude na toto téma ptát, anebo zda-li se třeba zeptá tentokrát již na něco jiného, či eventuálně již úplně přeruší se mnou veškerou komunikaci a již se více neozve. Avšak student Martin se i tentokrát ozval. V podstatě svým způsobem jaksi logicky a kontinuálně přešel od problematiky nesmrtelnosti lidské duše k problematice existence či neexistence pekla a nebe, plus ke konci zmínil jakýsi, cituji doslova ”televizní film o vymýtání satana – ďábla… ani neví zda-li to bylo na televizi Nova či Prima..atd.” s tím že chtěl, abych se nějak vyjádřil i k existenci či neexistenci i těchto skutečností.

A tak jsem i tentokrát napsal studentovi Martinovi další dlouhý e-mail kde jsem se zabýval existencí, nebe pekla, očistce a na konec i problematikou exorcismu; což jsem poté přetavil do ”osmého listu Martinovi”.

Student Martin se však ale ozval opět, přičemž v tomto e-mailu kladl velice zajímavé eschatologické otázky po podstatě smyslu lidského života, a po přečtení tohoto jeho snad intelektuálně (filozoficky) doposud nejhlubšího e-mailu mi bylo hned jasné, že na takovéto dotazy mám nejen právo, ale přímo povinnost mu odpovědět, protože nějakého ateistu, který by mi psal ”jen tak z legrace” by takového, filozoficky plus duchovně hluboce vnitřně procítěné a současně i logicky skloubené dotazy eschatologického charakteru asi jen stěží mohli samého napadnout i kdyby byl třeba tento nějaký ”ateistický vtipálek” sebevíc inteligentní (ledaže by to opsal z nějaké odborné teologické knihy karmelitánské duchovní mystiky – ale takovýto plagiát bych patrně rozpoznal asi taky).

Tento Martinův e-mail zajímající se o eschatologické otázky ohledem smyslu života jsem rozhodně nemohl ignorovat, a proto v mém předcházejícím e-mailu, který jsem poté protavil do ”devátého listu Martinovi” snažil jsem se studentu Martinovi vysvětlit, že hlavním smyslem lidského života rozhodně není a aní nemůže být ani rodina, ani práce, ani kariéra, ani vzdělání, ani honba za penězi či majetkem, ani honba za úspěchy ve sportu, vědě či umění a tedy ani honba za medailemi, vyznamenáními, diplomy, hodnostmi, akademickými či jinými tituly a ani nic podobného; respektive, že hlavním smyslem lidského života je a musí být pouze celoživotní úpřimná víra a láska k Pánu Bohu, která se projevuje celoživotním úsilím o zachovávání všech Božích přikázání a příkazů, abychom my jako věřící lidé pak po skončení tohoto našeho relativně velice krátkého pozemského života získali věčnou blaženost v ”nebi” v Boží věčnosti, v Boží lásce.

Netrvalo velice dlouho a student Martin se opět ozval. Udělal mi osobně velikou radost, když mně informoval o tom, že hned tentýž den, co si přečetl můj ”eschatologický” e-mail, tak šel se podvečer podívat ke kostelu, a protože bylo otevřeno, tak vešel také dovnitř a prohlédl si interiér kostela. A na druhý den si troufnul ještě více – to dokonce přišel na večerní mši svatou, na kterou přišel asi čtvrt hodiny před jejím počátkem a sedl si do poslední lavice odkud sledoval celou mši svatou. Pak byl další den opět se podívat na večerní mši svaté, přičemž tentokrát si troufl sednout dokonce již mnohem více dopředu než pouze do poslední lavice, kde seděl včera. Pak další den na mši svaté sice nebyl, ale večer před spaním se doma modlil o to, aby další den našel dostatek ”kuráže”, respektive odvahy sednout si odvážně na této mši svaté do úplně první lavice, což jak student Martin s určitou subjektivní sebekritičností dodává není si zcela jist tím, zda-li k tomu skutečně již ”dnes” najde dostatek osobní odvahy, aby to udělal, zejména se obává toho, že obřad mše svaté zatím ještě nemá příliš ”v krvi”, a proto se bojí, že by tam během mše svaté třeba mohl stál nakonec jako nějaký ”dudek” nevědouce co má dělat, jak se má modlit během mše svaté atd. Současně student Martin se zmínil o tom, že již v minulosti kde – tu v nějakých útržcích zaslechl o osobě Ježíše Krista, kterého vždy chápal jako určitý symbol dokonalosti aniž by ho kdy historická autenticita této osoby nějak specificky zajímala, nicméně tentokrát si všiml, že kněz opakovaně mluvil o osobě Ježíše Krista, přičemž o něm nemluvil pouze jako o jakémsi symbolu, ale jako o skutečném reálném člověku z masa a kostí, který kdysi skutečně existoval. Dále student Martin mluvil o jakýchsi blíže nespecifikovaných kamarádech, kteří tvrdí, že – cituji doslova: ”Kristus je fake”, a že prý ”takový člověk nikdy neexistoval”. Student Martin podotkl, že na tuto otázku nemá žádný vyhraněný názor, v minulosti ho to nijak netrápilo, a že teprve v posledních měsících připouští, že Ježíš Kristus může být snad i skutečná osoba, avšak že si tím není vůbec jist jak to vlastně je, nicméně z kontextu mých e-mailu pochopil, že já pokládám rovněž existenci Ježíše Krista za hotový fakt, a proto se na mně obrátil s prosbou, pokud snad disponuji nějakými nevyvratitelnými důkazy a argumenty o tom, že Ježíš Kristus byl reálnou, skutečnou osobou, abych mu tyto důkazy poskytl; a že rád přijme za pravdivé, že Ježíš Kristus skutečně žil před dvěma tisíci lety bude-li mít pro tato tvrzení dostatek nevyvratitelných a hodnověrných důkazů a argumentů.

Na tento list jsem odepsal studentovi Martinovi jeden z mých doposud nejdelších e-mailů, ve kterém jsem se zabýval různorodými historickými prameny, respektive různými písemnými svědectvími lidí, kteří žili v téže době jako na zemi ve své lidské podobě působil Ježíš Kristus anebo krátce po něm, a to včetně i písemných svědectví takových lidí, kteří byli buď vyhraněnými nepřáteli Ježíše Krista (zejména takzvaní ”pravověrní” Židé, kteří odmítli Ježíše Krista jako Mesiáše, plus římští pohané, jako i další pohané), anebo přinejmenším celek určitě to nebyli žádní křesťané. Tento e-mail jsem o několik dnů později pak přetavil do ”desátého listu Martinovi”, aby se s jeho obsahem mohli obeznámit i další čtenáři, které tato problematika historické autenticity skutečné existence člověka Ježíše Krista rovněž zajímá.

Po odeslání tohoto mého e-mailu se student Martin ozval opět ve svém obšírném e-mailu, ve kterém s velikým nadšením popisoval své první dojmy, které na něj učinila osobní přítomnost na mši svaté v místním katolickém kostele. Již dávno jsem nečetl nic takového, co by mi udělalo větší radost než popisování subjektivního prožitku ze mše svaté. Pak přešel k obsahu mého zatím posledního e-mailu. To co zde student Martin psal již bylo sice méně potěšující – avšak plně oprávněné, protože uznávám, že student Martin v tomto světe pochybovačnosti a nevíry má plné právo klást tyto otázky, zatímco moji povinností je pokusit se mu na ně co nejlépe odpovědět, respektive v daném konkrétním případě pokusit se studentu Martinovi co nejvíce přiblížit osobu Ježíše Krista a jeho postavení či poslání, což přímo souvisí i s problematikou Božího zjevení.

Student Martin plně akceptoval historickou autenticitu Ježíše Krista jako člověka, ba dokonce i doslova napsal, že teď již bez jakýchkoliv pochybností je mu úplně jasné, že Ježíš Kristus byl skutečný člověk, a nikoliv pouze nějakou vymyšlenou postavou. Současně však mi úpřimně napsal, že ještě doposud mu není zcela jasné to, jaké poslání tato Kristova mise na zemi vlastně vůbec měla. Dokonce našel odvahu a – jak tvrdí - v kostele se faráře na to po mši zeptal (poznámka: osobně se však z kontextu toho co mi student Martin napsal se však spíše domnívám, že se na to student Martin zeptal spíše v zákristii než v kostele, plus že se sice na to zeptal katolického kněze, avšak tento konkrétní kněz nemusel být nutně samotným farářem. Student Martin totiž pojmy ”kněz” a ”farář” ještě doposud mylně chápe jako synonyma). A dotyčný farář(?) mu poměrně stručně odpověděl cosi v tom smyslu, že ”zde jde o Boží zjevení, kdy se Bůh od stvoření světa různými způsoby zjevoval lidem, až nakonec všechna tato Boží zjevení vyvrcholila v zjevení samotného Ježíše Krista”, a pak se studentu Martinovi tento farář(?) omluvil s tím, že kamsi chvátá na jakousi ”Biblickou hodinu” (poznámka: Podle mého osobního názoru Martine, zřejmě tím farář(?) asi zde myslel nějaké pravidelné místní společenství křesťanů, kteří se dobrovolně někde, například na faře scházejí s určitou konkrétní náplní činnosti, například modlitbami, diskusemi na určitá specifická témata – zde tedy zejména soudíc podle názvu asi biblická, popřípadě přednáškami pozvaných hostů na tato témata spojenou s otázkami účastníků atd. s tím, že vedoucím či moderátorem tohoto společenství je zřejmě asi právě tento farář(?)) a odešel pak kvapně pryč, což studentu Martinovi znemožnilo požádat ho o bližší vysvětlení oč se vlastně jedná, a tak tedy s žádostí o toto bližší vysvětlení se student Martin obrátil na mně.

Studentovi Martinovi jsem se snažil vyjít vstříc a vysvětlit mu poněkud blíže problematiku Božího zjevení. Student Martin na to reagoval opět velice dlouhým e-mailem, ve kterém přiznal, že ono je mu samozřejmě, že jasné, že osobnost Ježíše Krista není osobností jen tak úplně obyčejného člověka, ale že si je vědom toho, že Ježíš Kristus je mnohem více než nějaký obyčejný člověk, respektive, že chápe, že Ježíš Kristus je svým významem a postavením v dějinách lidstva a světa nepochybně mnohem “větší” i “významnější” osobností než je či byla osobnost kteréhokoliv jiného člověka v minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Martin napsal, že díky mému poslednímu e-mailu (který jsem později přetavil do jedenáctého listu Martinovi) se student Martin o Ježíši Kristu dozvěděl toho sice více než věděl doposud, nicméně ale současně konstatoval, že přesto ještě mu stále není zcela jasné to, kdo to vlastně Ježíš Kristus je. Student Martin v zcela zjevně přehnané sebekritice doslova napsal: “…možná, že jsem hloupý, protože stále jsem nebyl schopen pochopit kdo je to vlastně Ježíš Kristus”.

Ostatně za zhruba jeden rok existence náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz jsem od mých skutečných veřejných ale i anonymních přátel a příznivců, a to zpravidla pouze samých hluboce věřících lidí obdržel již vícero děkovných e-mailů plných uznání (někdy snad až přehnaného a nezaslouženého), právě tak jako na druhé straně zas – pro změnu zas téměř výlučně od ateistů - i nemálo výsměšných, urážlivých či nenávistných e-mailů vyhrožující mi někdy dokonce i smrtí. Ale všiml jsem si také i to, že mezi mnohými mými pisateli jsou také i mladí lidé, přičemž někteří z nich mě velice mile překvapili tím, že jsou věřícími křesťany anebo alespoň lidmi, kteří úpřimně hledají svoji cestu k víře a k Bohu, což vyvrcholilo právě v samotném studentovi Martinovi, který mi svým zájmem o rozličné náboženské otázky udělal skutečně mimořádně velikou radost.

Ovšemže jsem si plně vědom toho, že mnozí lidé jsou zuřivými nepřáteli Ježíše Krista, katolické církve, křesťanství ba dokonce i samotné víry v Boha jako takové. Avšak přesto, že jsem si vědom toho, že zveřejnění obou těchto dvou obšírných e-mailů, které jsem napsal a poslal studentu Martinovi, nepochybně u určité části těchto ateistů opět zřejmě asi vyvolalo nový výbuch jejich ještě větší fanatické nenávisti vůči náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz a JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi osobně, plus dotyčný předešlý ”třetí list Martinovi”, a po nich další listy propagující náboženskou víru pokaždé opět ještě více a více přilili ”oleje do ohně jejich slepé ateistické nenávisti”, přičemž jak z obsahu Internetu bylo vidět dokonce již i před samotným zveřejněním vůbec i jen prvních dvou obšírných e-mailů poslaných studentu Martinovi, jen ztěží bychom na Internetu našli jiné české nebo slovenské náboženské webové stránky vůči kterým je šířena rozsáhlejší nenávistná a dezinformační kampaň než proti náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz , která protagonisty této nenávistné a dezinformační kampaně již dokonce i před zveřejněním obou rozsáhlých e-mailů Martinovi musela stát na milióny korun z veřejných rozpočtů.

Je až s podivem, že jeden relativně bezvýznamný nezávislý intelektuál JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – věřící křesťan a jeho webové stránky www.henryklahola.nazory.cz , kterých obsahem není nějaká politika (poznámka: jakékoliv politice či politizování se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola naopak vždy důsledně vyhýbá!!), ale obsahem náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz je pouze čistě apolitická propagace náboženské víry, že mohou překvapivě vyvolat v ateistické České republice až takovou rozsáhlou vlnu fanatické nenávisti, že na šíření dezinformační kampaně proti náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz neváhají vyhodit nestydatě vysoké sumy peněz, které mnohonásobně přesahují veškerý obnos finančních prostředků, které nezávislý intelektuál JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sám vydělal za celý svůj život; což bez ohledu na farizejské kecy pokryteckých českých politiků o údajné náboženské svobodě v České republice jen ukazuje na skutečnou míru této jimi proklamované ”svobody náboženství” v České republice.

Česká republika porušuje svobodu náboženství přinejmenším již tím, že v rozporu se svými zákony v praxi zpravidla nestíhá buď vůbec anebo pouze velice laxně či s velikými průtahy přistupuje ke trestnímu stíhání takové trestné činnosti jako je například trestní čin Hanobení náboženského vyznání podle ustanovení § 198 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění (dále jen: trestní zákon”); trestní čin Pomluvy (pokud jsou obětí této trestné činnosti věřící lidé jako jednotlivci) podle ustanovení § 206 trestního zákona; trestní čin Poškozování cizích práv (pokud jde o šíření úmyslných dezinformací namířených proti věřícím lidem jako jednotlivcům či konkrétním náboženským institucím) podle ustanovení § 209 odst. 1 písm.a/ trestního zákona. Z těchto důvodů obrátil jsem se již písemně se svými stížnostmi na kompetentní orgány Evropské unie, Rady Evropy, Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Amnesty International a další vládní i nevládní organizace zaměřené na obranu lidských práv, aby se situací v oblasti lidských práv v České republice pokud jde o svobodu náboženství zabývaly. Současně vyzývám i všechny kompetentní představitele všech církví a náboženských společností působící v České republice, aby se i oni zamysleli nad problémy svobody náboženství v České republice a k otázce respektování či nerespektování svobody náboženství v České republice zaujali veřejně nějaké stanovisko.

A ovšemže tak jako již mnohokrát v minulosti, tak i tentokrát tuto práci bude číst i mnoho jiných lidí, než kterým je svým věcným obsahem určena, nepochybně ji bude číst i kopa kdejakých dvacetiletých a mladších psychopatických sopláků, kterým je víra zcela lhostejná, eschatologické otázky je absolutně nezajímají. A spíše než věcný obsah, tak i v této práci budou hledat pouze překlepy či gramatické a stylistické chyby, aby mi pak opět mohli psát své nenávistné e-maily plné fanatické zloby a nenávisti. Ba dokonce navzdory tomu, anebo spíše právě pro to, že obsah této práce se týká problematiky čistě náboženské, nepochybuji ani nejméně o tom, že mnohé nenávistné e-maily dostanu tentokrát dokonce i od některých samotných takových lidí, kteří se budou prezentovat jako údajní ”věřící”.

Přesto však na druhé straně nepochybuji ani o tom, že – tak jako i v minulosti, tak i tentokrát - bude i taková skupina věřících lidí plus lidí hledajících Boha, kteří si tuto práci se zájmem celou přečtou bez toho, aniž by vůči mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi kvůli obsahu této práce pociťovali nějakou zášť a nenávist. Ba někteří lidé možná dokonce budou i rádi, že jsem jim zprostředkoval objektivní pohled na tyto otázky o kterých dominantní názorotvorná masmédia nijak moc nemluví (pokud se o tom alespoň vůbec někdy zmíní, protože i o tom dosti pochybuji!)!

Ba dokonce často i takzvaný dnešní náboženský tisk, ve kterém se v současné době silně projevují různé sekularizační tendence mi někdy spíše přijde jako tiskoviny programového rouhání se Bohu než jako skutečný náboženský tisk jako takový. Ba dokonce za tento můj názor na určitou část současného náboženského tisku v České republice mně jednou kritizoval jeden anonym pokládající se zřejmě asi za ”věřícího”, protože se zaštiťuje našimi významnými českými středověkými světci jako svatým Václavem, svatým Vojtěchem a svatým Janem Nepomuckým; ačkoliv já osobně se domnívám, že ten dnešní, sekularizační pseudonáboženský tisk, který pokládám nejen já, ale - čistě hypoteticky vzato kdyby mohli okamžitě vstát z mrtvých – pokládali by ho za tiskoviny programového rouhání se Bohu i samotný svatý Václav, svatý Vojtěch a svatý Jan Nepomucký, kdybych jim tento moderní český ”náboženský tisk” dal k četbě a byli by z jeho obsahu ještě více šokováni než jejich o několik staletí mladší bratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, který je tudíž jako člověk žijící na přelomu druhého a třetího tisíciletí snad již na ledacos zvyklý.

Teď zde vkládám důležitou poznámku pro ostatní čtenáře – chcete-li skutečně porozumět obsahu tohoto ”devátého listu Martinovi” musíte si nejprve přečíst ”první list Martinovi”; po přečtení si ”prvního listu Martinovi” je třeba si přečíst ”druhý list Martinovi”; po přečtení ”druhého listu Martinovi” je třeba si přečíst ”třetí list Martinovi”, po přečtení ”třetího listu Martinovi” je třeba si přečíst ”čtvrtý list Martinovi”, po přečtení ”čtvrtého listu Martinovi”, je třeba si přečíst ”pátý list Martinovi”, po přečtení ”pátého listu Martinovi”, je třeba si přečíst ”šestý list Martinovi”, po přečtení ”šestého listu Martinovi” je třeba si přečíst sedmý list Martinovi, po přečtení ”sedmého listu Martinovi” je třeba si přečíst ”osmý list Martinovi”, po přečtení ”osmého listu Martinovi”, je třeba si přečíst devátý list Martinovi, po přečtení devátého listu Martinovi si přečtěte ”desátý list Martinovi”, poté si přečtěte ”jedenáctý list Martinovi” a teprve až poté čtěte tento ”dvanáctý list Martinovi”. Ten, koho totiž nezajímá pouze hledání překlepů, gramatických chyb či stylistických chyb, ale ho skutečně zajímá také i věcný obsah tohoto ”dvanáctého listu Martinovi”, by si ve svém vlastním zájmu, respektive v zájmu posloupnosti výkladu v jeho logicky vzájemně navazující vědecké kontinuitě měl přečíst dříve než bude číst tento ”dvanáctého list Martinovi” právě všech jedenáct předešlých listů Martinovi, a to v chronologickém pořadí tak, jak po sobě následovaly! Říkám Vám totiž všem zcela otevřeně, že četba tohoto ”dvanáctého listu Martinovi” bez toho, aniž bych si nejprve přečetl či přečetla v chronologickém pořadí i předešlých jedenáct listů Martinovi je pouze Vaší úplně zbytečnou ztrátou času, který by jste rozhodně mohl či mohla využít raději na něco užitečnějšího! Při nedodržení tohoto mého doporučení totiž obsah tohoto ”dvanáctého listu Martinovi” pro Vás v tomto případě totiž zůstane zcela nesrozumitelný a nesmyslný. A to je tak na úvod asi všechno.

Milý Martine, Vaším zájmen jsem pokaždé velice mile překvapen, stále se z něho těším a modlím se za Vás. Vzhledem k faktické platnosti hesla ”Člověk míní, ale Pán Bůh mění” Martine, či spíše ani ne tak Pán Bůh jako spíše všemocné, feministické ”paní tvorstva”, pod čím rozumím kteroukoliv z paní knihovnic, jelikož moc a nadvláda žen v dnešní době tak jako ostatně i všude jinde, tak i paní knihovnic ve veřejných knihovnách je absolutní a tedy prakticky téměř nikdy jsem nemohl dopředu tušit to, jak dlouho mně vládnoucí všemohoucí ctihodné dámy pani knihovnice nechají psát e-mail, který jsem psal, nicméně Váš zájem o osobu Ježíše Krista mi udělal pokaždé velikou radost a v rámci toho času, co jsem měl počítač k dispozici jsem se pokoušel vysvětlit tu kterou problematiku. Nicméně ale dnes to bude přece jen výrazně lepší než kdykoliv v minulosti Martine, protože teď večer po dnešním hektickém dnu nabytým “bohatým” programem povinností jsem konečně teď sám na hotelovém pokoji kde mám k dispozici i počítač s Internetem a vím, že až do zítřejšího rána již ode mě celkem určitě nikdo nebude nic chtít a tedy klidně až do zítřejšího rána mohu pokojně psát tento e-mail aniž bych se musel bát, že mi to nějaká všemohoucí dáma – knihovnice zakáže, znemožní, či že mně od počítače odežene. Ne, nic takového Martine! Teď ale až do zítřejšího rána nemám žádnou povinnost Martine, počítač je pouze můj, a mohu si na něm psát co chci a jak dlouho chci! A tudíž již teď vím, že tento e-mail bude e-mailem absolutně nejdelším Martine! Trocha mám jen blbý pocit z toho Martine, když pomyslím na to, kolik za ten hotel zaplatili, to se je raději na to ani nebudu ptát. Tentokrát je to úplně jiná nadace než tenkrát Martine, a také jsem i v úplně jiném státě než tenkrát. Zítra již není plánována žádná přednáška, ale je plánováno setkání s jedním velice důležitým emeritním profesorem a večer se přes “Boží Dar” vrátím domů mezi své do mého Československa (anebo trváte-li na tom, tak do “České republiky”).

Pokud jde o samotné téma tohoto mého e-mailu, tak na úvod bych chtěl zcela otevřeně říci, že Vaše osobní sebekritika je přehnaná, protože Vy vůbec nejste hloupý Martine! Kromě toho takováto sebekritika je neodůvodněná, ba dokonce vždy i škodlivá, když si někdo eventuálně začne o sobě myslet, že “nerozumím, proto, že jsem hloupý”, protože to dokonce může někdy vést až k defétistické rezignaci usilovat se o pochopení výkladu příslušné rozebírané látky. Kdybych si o Vás myslel, že jste hloupý Martine, a že tento výklad bude pro Vás velice těžký na pochopení, použil bych ovšemže jednoduššího výkladu. Je správné, že se ptáte, když něčemu nerozumíte Martine! Zde navíc Vaše nerozumění není Vaší chybou Martine, ale právě naopak, když už na to přijde, tak spíše jsem “hloupý” já, protože je to moje chyba, že jsem Vám to nedokázal náležitě vysvětlit! Kdesi jsem jednou slyšel vhodné přísloví, že (volně přeloženo do češtiny) “hloupí nejsou poslouchající žáci, když nechápou (výklad), hloupí jsou učitelé, když jim to neumí vysvětlit (aby to pochopili)” – ono se to sice v naší češtině nijak nerýmuje jako v onom asijském jazyce, ale to jedno, neboť toto přísloví mluví i tak samo za sebe. A proto se Vám v tomto e-mailu pokusím tuto problematiku vysvětlit ještě jednou Martine, a to výrazně detailněji než minule. S určitým čistě didaktickým zjednodušením bych si veškeré Vaše dotazy dovolil s praktických důvodů syntetizovat do toho nejdůležitějšího dotazu, který bych formuloval otázkou: “Je Ježíš Kristus Bůh anebo není Bůh?” a zodpovězení této otázky Martine bude věnován celý tento e-mail. Je to totiž nejzásadnější otázka Martine a od zodpovězení si na tuto nejdůležitější otázku křesťanské víry závisí i celý náš následující život, a také i Váš život Martine, pokud po skončení časného života chcete dosáhnout věčné blaženosti v Caelum. Doposud jsem v mých posledních dvou e-mailech o osobě Ježíše Krista mluvil zejména jako o historické osobě Martine, a to zejména v tom předminulém e-mailu (Poznámka pro ostatní čtenáře: “Desátý list Martinovi”), ve kterém jsem uváděl historická fakta, která dokazují, že Ježíš Kristus skutečně jako historická osoba žil, a tedy že to není snad nějaká vybájená fiktivní postava.

Ostatně vzhledem k tomu Martine, že nejstarší historické materiály, a vůbec dějiny se o Ježíši Kristu tak často zmiňují, musí být zřejmé i naprostému ateistovi přinejmenším to, že tento pro něj neznámý Ježíš Kristus jistě musel udělat něco výjimečného či být v nějakém smyslu výjimečnou osobností, když se do dějin takhle výrazně zapsal, ba dokonce nejen zapsal, ale navíc i rozčesl dějiny lidstva na dvě epochy, a to na období před Kristem a na období po Kristu, anebo jak spíše zvyknou běžně říkat naši ateisté – na “období před naším letopočtem” a na “období po našem letopočtu”. Jinými slovy Martine, nebudu již více běhat kolem horké kaše, ale řeknu to zcela explicitně, tj. zcela otevřeně, že zde v tomto e-mailu již nebudu mluvit o Ježíši Kristu pouze jako o člověku, ale spíše jdu mluvit o Ježíši Kristu jako o Bohu, který se stal člověkem. Cítím Martine, že úplně na počátku dokazování Božství Ježíše Krista je nezbytné, abych objasnil cestu, kterou se při tomto dokazování Božství Ježíše Krista v tomto e-mailu hodlám ubírat. Zde zůstanu plně věrný své exaktní metodě pozorování účinků a hledání příčin, což je vědecká metoda, kterou jsem Vám Martine již jednou dostatečně objasnil a vysvětlil (Vysvětlení pro ostatní čtenáře: Teoretický výklad této exaktní metody jsem podal v “Prvním listu Martinovi”), a tudíž logicky předpokládám, že tuto exaktní metodu, kterou opět použiji již velice dobře znáte a rozumíte jí, a tedy z tohoto svého předpokladu budu již při svém dalším výkladu také i zcela automaticky vycházet.

Jinými slovy Martine, jestliže najdeme nějaké takové účinky, které způsobil – coby příčina - člověk Ježíš Kristus, budeme muset pohlížet na Ježíše Krista jako na “subjekt”, který je více než pouhý “člověk”, respektive, který je bytostí Božského původu v případě, že najdeme účinky způsobené Ježíšem Kristem, které přesahují a převyšují dimenze všech lidských možností a schopností jaké jsou u “pouhého člověka” myslitelné, respektive jaké jsou u “pouhého člověka” pojmově vůbec logicky možné. Prvním mým důkazem Božství Ježíše Krista Martine je logicky nevysvětlitelný a pro pouhého člověka objektivně nemožný takový účinek, jako je “zázračné rozšíření prvotního křesťanství po úplně celém světě”. Druhým mým důkazem Božství Ježíše Krista je ten metapsychologický důkaz Martine, který vyplývá z neuvěřitelně obrovského hrdinství křesťanských mučeníků při veřejném vyznávání učení Ježíše Krista. A do třetice pak zas třetím mým důkazem Božství Ježíše Krista je další metapsychologický důkaz Martine, a to důkaz Božství Ježíše Krista, který vychází z objektivní skutečnosti dané lidsky přirozeně “nepochopitelné láska ale i nenávisti vůči Kristovi, jeho Církvi a jednotlivým věřícím”.

Ovšemže Martine, že kromě těchto tří mých zde předkládaných důkazů Božství Ježíše Krista jsem mohl klidně uvést i mnohé další důkazy, které najdete v každé náboženské knížce a teologickém pojednání k tomuto tématu, ale já se nerad opakuji, zejména pak velice nerad opakuji něco, co již přede mnou řekl či napsal někdo jiný něž já, a co tedy nezávisle na mně tak jako tak můžete si najít i beze mně v příslušné odborné teologické a filozofické literatuře, a tudíž proto není nutné, abych ztrácel čas tím, že budu papouškovat po někom něco, co jsem já nenapsal a ani neřekl, a co si tedy můžete najít i někde jinde. Kromě toho navíc Martine já i z dalších, veskrze praktických, didaktických příčin zde zcela úmyslně volím tuto svoji cestu dokazování Božství Ježíše Krista, kterou Vám Martine předkládám; a plně uznávám, že tato moje cesta dokazování Božství Ježíše Krista je velice odlišná od tradičních cest našich i zahraničních teologů a křesťanských filozofů, kteří zpravidla Božství Ježíše Krista dokazují ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista, nebo ze svatého a dokonalého učení Ježíše Krista, nebo ze svatého a dokonalého života Ježíše Krista, popřípadě z té skutečnosti, že právě v případě Ježíše Krista se v něm či na něm uskutečnilo a splnilo tak obrovské množství proroctev, která starozákonní proroci prorokovali již stovky let před příchodem Ježíše Krista na svět a která jsou zapsány v Písmu Svatém Starého zákona, který vznikl před příchodem Ježíše Krista na tento svět a toto Písmo Svaté Starého zákona je tudíž dodnes společná svatá kniha jak křesťanů, kteří přijali Ježíše Krista, tak i vyznavačů židovského náboženství, kteří Ježíše Krista kategoricky odmítli. Těmito důkazy se však více zabývat nebudu Martine, a to ne proto, že tyto důkazy nejsou “moje”; a již vůbec ne proto, že bych snad tyto důkazy osobně nějak podceňoval či nepokládal je osobně za důležité; popřípadě snad proto, že bych tyto “tradiční důkazy” Božství Ježíše Krista pokládal snad za méně významné důkazy jako jsou ty “moje” důkazy Božství Ježíše Krista, kterým se já sám hodlám v tomto e-mailu dále věnovat. Ne, nic takového Martine! Mé hlavní důvody pro rozhodnutí detailněji nerozebírat “tradiční důkazy” Božství Ježíše Krista rozhodně nejsou nějaké osobní či ješitně egotistické Martine, ale pouze čistě praktické důvody spočívající v tom, že jsem si plně vědom toho, že dnešní “moderní člověk” v společnosti nasáklé ateizmem se domáhá především racionalistických důkazů vycházející z osobní rozumové úvahy a ne Písma Svatého (tj. Bible).

Kromě toho navíc tyto “tradiční důkazy” Božství Ježíše Krista předpokládají znalost učení Ježíše Krista a v podstatě vlastně i celého Písma Svatého Starého a Nového zákona Martine, ve kterém je toto učení Ježíše Krista buď v určitém smyslu uloženo, anebo má alespoň v něm určitý základ či výchozí bod, A myslím, že Vy Martine jako bývalý ateista ještě Písmo Svaté Starého a Nového zákona znáte ještě velice málo (Poznámka: Četbu Písma Svatého Starého a Nového zákona Vám Martine vřele doporučuji!), a tudíž mnou zvolený postup výkladu a dokazování Božství Ježíše Krista bude zejména pak pro Vás výhodné i z těchto důvodů. To však ale nic nemění na tom Martine, že pokud by jste si to třeba výslovně přál, a toto své přání mi explicitně sdělíte, tak já osobně se nijak nebráním ani tomu, abych Vám na Vaše eventuální výslovné přání podal výklad i těchto “tradičních důkazů” Božství Ježíše Krista, které jsem pouze výše uvedl, avšak nijak blíže je již nerozebíral. Pokud jde o tyto “moje” netradiční důkazy Božství Ježíše Krista, kterým se hodlám v dalším výkladu v tomto svém e-mailu dále věnovat Martine, tak třeba říci, že ač sice se jedná formálně o důkazy “neobvyklé” a netradiční”, jinak ale plně konzistentní se současným křesťanským učením, které plně respektuji a z něj vycházím. Jsem si plně vědom toho Martine, že pro dnešního “moderního” člověka, žijícímu v době nasáklé materializmem a ateizmem nějaké takzvané “quasi jehovistické” ohánění se Biblí je málo průkazné, a z osobních zkušenosti vím, že mnohé lidi spíše znechutí a odradí než získá pro víru v Ježíše Krista (vím o čem mluvím Martine, když jsem měl asi patnáct let, tak jsem kdesi odkoukal agitační metodu práce Svědků Jehovových a také jsem se podobným způsobem pokusil i já získávat lidu pro katolickou víru, nezískal jsem nikoho, navíc mnoho krát mi lidé hrubě vynadali, šest či sedm krát mně lidé dokonce i zbili, kromě toho velice se to nelíbilo nejen tajemníkům z Úřadu pro věci církevní ministerstva kultury, příslušníkům Státní Bezpečnosti a kádrovákům ze zaměstnání mých rodičů, ale nakonec mi to zakázal dokonce i můj zpovědník v rámci svaté zpovědi!), a proto se budu opírat pouze o dějiny, o svědectví mimo Písma Svatého Starého a Nového zákona, a o taková fakta Martine, která nám mohou potvrdit i světští, mimocírkevní, mimonáboženští ateističtí historici a spisovatelé.

Dříve však Martine než se ale pustím do řešení problému “zázračného rozšíření křesťaství” v prvních stoletích po Kristu, bude asi velice užitečné, abych alespoň v nejmaximálnější stručnosti zrekapituloval to, co je dodnes podstatou učení křesťanského náboženství. Bude to Martine totiž fakticky nezbytné pro pochopení mých dalších tvrzení, která v tomto e-mailu hodlám Vám napsat. V maximální stručnosti tedy Martine, pokud jde o obsah křesťanského učení, tak lze konstatovat, že neexistuje na světě žádného Boha, kromě jednoho jediného Boha, respektive, že je pouze jeden jediný Bůh a že tento jediný Bůh, který skutečně existuje je Otec, respektive Stvořitel absolutně všeho, protože tento jediný existující Bůh ve své nekonečné lásce stvořil nejprve duchovní bytosti – anděly, po andělích tento jediný existující Bůh stvořil hmotný svět a nakonec i hmotně – duchovní bytost, tj. člověka (muže), později pak první manželský pár (tj. muže i ženu). Jediný Bůh, který existuje ustanovil muže a později pak vlastně tento první manželský pár za vládce nad přírodou Martine; přijal muže za svého syna a později pak také Bůh vlastně přijal i celý tento první manželský pár za své děti, čímž Bůh předurčil nejprve muže, a poté později i úplně všechny lidi (tj. muže i ženy) pro nebeskou blaženost, kterou měli lidé dosáhnout jako odměnu za svou lásku k Bohu. Lidé měli milovat Pána Boha Martine, a to milovat Pána Boha poslušností! Neposlušností prvních rodičů však celé lidstvo bylo odsouzeno na ztrátu nekonečné blaženosti v Caelum (tj. v nebi), lidé přestali být Božími dětmi, ztratili milost posvěcující. Bůh však ale ve své nekonečné lásce k nám lidem se rozhodl Martine, že sám napraví tuto, pro samotného člověka absolutně neřešitelnou situaci.

Dále je velice důležitá ta skutečnost Martine, že ač sice Bůh je pouze jeden jediný Bůh, existuje však ale ve třech rozdílných osobách: Bůh – Otec, Bůh - Syn a Bůh - Duch Svatý. Přesto však ale Martine nejsou to však ale nějací “tří bohové” jak by si to možná někdo mohl mylně myslet, ale všechny tyto tři Božské osoby tvoří nerozdílnou jednotu jediného Boha, který existuje, respektive tyto tři Božské osoby úhrnem nazýváme teologickým pojmem “Nejsvětější Trojice”. Bůh, náš Otec, kterého lidé neposlušností nekonečně urazili Martine, se ve své nekonečné lásce k nám lidem rozhodl, aby umožnil smíření lidí se sebou samým, že pošle na svět svého Syna, který si proto vzal na sebe lidskou přirozenost. Z teologického hlediska Martine o této skutečnosti mluvíme jako o “vtělení Božího Syna” a tímto vtěleným Božím Synem je vlastně samotný Ježíš Kristus. Toto vtělení Božího Syna Ježíše Krista (tj. druhé Božské osoby: Bůh – Syn) se uskutečnilo působením Ducha Svatého v Panně Marii, Matce Boží Martine! Ježíš Kristus jako člověk se narodil v Betlémě Martine, poté zhruba třicet let žil nenápadným, skrytým životem v Nazaretu jakoby nějaký úplně “obyčejný člověk”, a až poté začal veřejně vystupovat, křížem – krážem chodil po Palestině a vyučoval lidi v Božím zákoně.

Ježíš Kristus z nezištné lásky k lidem uzdravoval nemocné Martine, ba dokonce i křísil mrtvé či zázračně nasycoval tisícihlavé zástupy hladných lidí atd. Pro tyto skutky činěné Ježíšem Kristem obrovské množství lidí začalo Ježíše Krista fanaticky nenávidět a v nejrůznějších formách ho vlastně se stejným, byť i sice s mírně modifikovaným fanatizmem mnozí lidé nenávidí beze změny v podstatě až dodnes Martine! Svými skutky milosrdenství a lásky k nuzným lidem Ježíš Kristus získal obrovské množství nepřátel, kteří ho začali fanaticky nenávidět Martine a nenávidí ho dodnes! Na druhé straně však ale Ježíš Kristus tím, že nejrozličnějšími způsoby dokazoval svoji svrchovanou moc nad přírodou a přírodními zákony různými zázraky, tak bylo nemálo i takových lidí Martine, kteří na základě těchto zázraků se obrátili a uvěřili v Ježíše Krista, přijali Kristovo Evangelium (tj. radostnou zvěst o tom, že “přiblížilo se nebeské království”).

Ježíš Kristus v čase svého pozemského působení mezi lidmi Martine také – kromě jiného – shromáždil okolo sebe několik mužů, kterých ustanovil za apoštoly. Apoštolům se Ježíš Kristus duchovně věnoval výrazně více než jiný lidem Martine, apoštolové byli od samotného Ježíše Krista vyučováni v učení Ježíše Krista, čím apoštoly samotný Ježíš Kristus připravoval na to, aby se stali nástupci Ježíše Krista v hlásání Evangelia poté, co Ježíš Kristus se vrátí zpátky v Caelum (tj. do nebe). Ježíš Kristus poučil lidi, a zejména své apoštoly o svém učení v co a jak mají věřit Martine, a také Ježíš Kristus lidem dal jak verbální formou vlastní přikázání, tak ale Ježíš Kristus i osobním příkladem svého vlastního života dal skutečným křesťanům, kteří svoji víru berou úpřimně a vážně i názornou ukážku toho, jak mají žít ti lidé, kteří se po skončení tohoto směšně krátkého, fakticky pouze několik málo desetiletí trvajícího pozemského života chtějí dostat do Caelum (tj. do nebe) a navěky se tam v Boží přítomnosti těšit v absolutní nebeské blaženosti.

Nakonec Ježíš Kristus přistoupil ke splnění svého hlavního poslání Martine, pro který přišel mezi nás lidi na tento svět! Ježíš Kristus z lásky k nám lidem podstupuje úplně dobrovolně krutou a potupnou smrt ukřižováním na kříži proto Martine, aby nás lidi Ježíš Kristus skrze svou oběť na kříži takto vykoupil a spasil. Kromě toho Martine, samotné smrti Ježíše Krista ukřižováním navíc ještě předcházelo i neuvěřitelně hrozné duševní i tělesné trýznění Ježíše Krista ve formě pocení krvi v Getsemanské zahradě před zatčením Ježíše Krista, a po zatčení Ježíše Krista pak ještě následovalo kruté trýznění Ježíše Krista ve formě bičování, také takzvané “korunování trním”, nesení si těžkého kříže na popraviště pro svou vlastní popravu a nakonec samotné ukřižování. Těžce si mi Martine o těchto věcech píše, když na to pomyslím, tak najednou téměř ani nevidím na monitor mého počítače od toho jak se mi zarosily mé oči od slz, naštěstí nyní ale výjimečně nesedím někde v nějaké veřejné knihovně mezi jinými lidmi, ale jsem v klidu sám ve svém hotelovém pokoji a tudíž v podstatě to ani nijak nevadí, že pláču od bolesti když na to vše pomyslím, úplně mně z toho rozbolela hlava, zápěstí, chodidla, ba dokonce i v mém pravém boku najednou cítím takové píchání, jako kdybych snad právě někam půl hodiny utíkal.

Tak Martine, teď jsem se opět vrátil ke svému počítači poté, co jsem vyšel na chvíli do zimy na balkón jednak abych se trochu nadýchal chladného nočního či spíše pozdně večerního vzduchu, jednak abych pohlédl na to nádherné vizuální panorama miliónů světélek úchvatné mnohamilionové metropole. Mimoděk jsem si na balkóně vzpomněl i na můj pobyt v zahraničí, když jsem Vám Martine psal můj předposlední e-mail.

Někteří se mně tenkrát tam dokonce zeptali i na to Martine, že které jejich krále mám nejraději. Odpověděl jsem jim tam, že jsou to dva Vaši velcí králové vůči kterým pociťuji jako katolík a Čechoslovák obrovskou vděčnost. Tím jedním je král Jan III. Sobieski, který v roce 1683 přešel napříč Slovenskem s prapory Sedmibolestné Panny Marie a se zpěvem mariánských náboženských písní a poté s Boží pomocí a Božím požehnáním rozdrtil Turky pod Vídní; a tím druhým je zas král Žigmund III. Vasa, který zas s Boží pomocí a Božím požehnáním přišel nám na pomoc na Moravu v roce 1619 poté, co jidáští zrádcové a nepřátelé Ježíše Krista měli tu nehoráznou drzost, že dokonce i na katolické Moravě vydali takzvaný dekret o “vyhnání katolických kněží z Moravy na věčné časy”. Teď jsem opět v zahraničí Martine, sice v úplně jiné zemi jako posledně, když jsem Vám psal můj předminulý e-mail – avšak přece opět na tak významném místě mající opět tak významný vztah k dějinám našeho národa! Mám-li totiž říci které zahraniční panovníky mám nejraději, vůči kterým zahraničním panovníkům minulosti cítím já jako katolík a Čechoslovák největší vděčnost, tak musím říci, že jako Slovák cítím největší vděčnost vůči králi Janu III. Sobieskemu, jako Moravák cítím zas největší vděčnost vůči králi Žigmundu III. Vasovi, a jako Čech zas cítím největší vděčnost vůči králi Maxmiliánovi, neboť máme-li být my Češi dostatečně úpřimní a sebekritičtí, tak vítězství nad nepřáteli Ježíše Krista na Bílé hoře dne 8.11.1620 ve skutečnosti nedosáhla vojska našeho českého krále Ferdinand II, ba dokonce zde v samotném srdci Čech nedosáhli ho ani naši slovanští bratři Poláci, ale dosáhl ho právě samotný král Maxmilián, který ač sám sice Neslovan, přesto má on tedy hlavní zásluhu na osvobození Prahy a Čech od Sasů a jiných povětšinou pouze cizáckých protestantů, co v Čechách neměli co hledat! Jsem dost vysoko a je vidět z balkónu celé město Martine, a není to město jen tak ledajaké, ale jsem teď ve velikém městě samotného krále Maxmiliána. Poté mi již ale začala být zima Martine, a tak jsem pouze s pocitem hlubokého dojetí a vděčnosti si pouze povzdechl: “König Maxmilian, dank sei Gott, dem Herrn!” a vrátil jsem se do svého pokoje.

Poté jsem si již mimoděk úplně do sucha utřel oči od slz od svého hlubokého dojetí a vděčnosti za to všechno Martine, že i já ubohý hříšník mám tu velikou milost Boží a privilegium Boží, že smím být křesťanem a katolíkem, což je nikoliv snad nějaká moje osobní zásluha, ale pouze nekonečné Boží milosrdenství vůči mně a současně též ze stránky mojí osoby tedy naprosto nezasloužený projev nekonečné Boží lásky vůči mně! A tak po této krátké pauze Martine vrátil jsem se zpátky ke svému počítači. Ovšemže popis mých myšlenek, které mi probíhali hlavou když jsem stál na balkóně nejsou nikterak pro Vás Martine či pro Vaši víru důležité, tím méně snad nějak závazné. Byli a jsou to pouze zcela absolutně nezávazné moje osobní úvahy a myšlenky, které Vám Martine rozhodně nijak nevnucuji, a se kterými sice Vy třeba můžete anebo třeba i vůbec nemusíte osobně souhlasit – aniž bych Vám, ať již se rozhodnete jakkoliv, to jako demokrat měl nějak osobně za zlé! Důležité je pouze to Martine, že Ježíš Kristus naprosto dobrovolně a z lásky k nám lidem podstoupil vlastní krutou smrt jako obětu smíření mezi Bohem – Otcem a námi lidmi, a to za naše obrovské hříchy, za naše nekonečné urážky Boha. Ježíš Kristus svojí smrtí na kříži vykoupil lidstvo z věčného zatracení a umožnil nám lidem znovu dosáhnout nekonečnou blaženost v Caelum (tj. v nebi).

Ježíš Kristus jako podmínku spásy nám lidem ukládá – Martine - povinnost věřit v učení Ježíše Krista, žít podle učení Ježíše Krista a dát se pokřtít ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Svatým křtem Martine se my lidé včleňujeme do společenství křesťanů, do Kristovy Církve, kterou založil samotný Ježíš Kristus a kterou v její činnosti na posvěcování duší řídí sám Duch Svatý. A Ježíš Kristus Martine založil pouze jednu jedinou Církev, Ježíš Kristus založil pouze Církev všeobecnou (po latinky: všeobecný = catholicus), Ježíš Kristus založil pouze katolickou církev. Ovšemže Martine, v žádném případě Vás rozhodně nechci absolutně do ničeho nutit, jsem tolerantní demokrat plně si ctící svobodu jednotlivce, nicméně osmělil bych se nadhodit takovou myšlenku, že zda-li by jste někdy třeba i Vy byl ochoten alespoň hypoteticky uvažovat o tom, že by jste se třeba jednou nechal pokřtít ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, stal se tak křesťanem – katolíkem, a zajistil si tak život věčný? Kromě toho Martine, pokud by jste se opravdu někdy rozhodl přijmout svatý křest byl by jste šťasten i na zemi, získal by jste množství přátel mezi mladými věřícími lidmi, udělal by jste velikou radost Pánu Bohu – Otci, i Ježíši Kristu, také i mnohým lidem a ovšemže v neposlední míře obrovskou radost by jste udělal i mně samotnému. Tak či onak Martine, toto byla jen malá odbočka, vím že Vaše rozhodování nebude nikterak jednoduché, zda-li svatý křest přijmout nebo odmítnout; jedině co Vám mohu doporučit je pouze to, aby jste se často modlil k Pánu Bohu za to, aby jste se rozhodl správně. Neboť takový člověk Martine, který se často úpřimně modlí získává milost od Boha, aby se nakonec rozhodl správně. Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se plným právem cítím být tím nejšťastnějším člověkem na světě! Ne sice pro to Martine, že by snad v mém životě bylo navenek tak moc důvodů k radosti a veselosti, ale proto, že patřím Ježíšovi Kristovi a Ježíš Kristus mně činí už dokonce i tu na zemi absolutně šťastným a blaženým!! Svatý křest Martine, je jakoby duchovní povstání z hříchů k novému, lepšímu a šťastnějšímu životu. Je to Martine jakoby následování Ježíše Krista, který na třetí den poté co byl ukřižován vstal z mrtvých. To není žádný mýtus Martine – to je fakt! Ježíš Kristus tím Martine, že skutečně vstal z mrtvých – nehledě na to, že z našeho lidského hlediska je již samotná co i jen pouhá myšlenka na zmrtvýchvstání navenek něco absolutně absurdního a nesmyslného – je navzdory veškerému našemu lidskému přesvědčení, že vstát z mrtvých je absolutně vyloučeno faktem, skutečností ke které doopravdy došlo, protože Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých, čímž Ježíš Kristus své Božství prokázal nejpřesvědčivěji!!

Z našeho formálně lidského hlediska je sice ovšemže jakékoliv zmrtvýchvstání totální nesmysl Martine, vždyť medicína nás učí, že ireverzibilita cerebrální smrti je nesporným faktem; přesto však ale Ježíš Kristus – ač sice s čistě racionálního hlediska nad tím zůstává náš lidský rozum úplně stát – skutečně navzdory všem vědeckým předpokladům a zkušenostem skutečně vstal z mrtvých. Ba co víc Martine, Ježíš Kristus nejenže vstal z mrtvých, ale po svém zmrtvýchvstání dokonce ještě dalších 40 dnů žil zde na zemi, přičemž vstal z mrtvých nejen duchovně, ale i z tělem a jeho tělo, ač se jednalo o skutečné hmotné tělo navíc bylo osvobozeno od fyzikálních zákonů gravitace a impenetrability, a ač se to z našeho lidského empirického poznání zdá být opět cosi nemožného a absurdního – je to fakt! A během těchto 40 dnů po svém zmrtvýchvstání Ježíš Kristus kromě jiného Martine též ustanovil apoštola svatého Petra za hlavu své Církve a poslal své apoštoly do celého světa hlásat učení Ježíše Krista a současně též i vysluhovat Kristovy prostředky spásy – svátosti. Ježíš Kristus vystrojil své apoštoly mocí činit zázraky Martine, aby tak před ostatními lidmi mohli prokazovat své nadpřirozené poslání.

A což je ještě mnohem důležitější Martine, Ježíš Kristus dal apoštolům také ale i čistě duchovní moc! Ježíš Kristus dal svým apoštolům především duchovní moc odpouštět nám lidem naše hříchy a přinášet novozákonnou obětu – mši svatou, což je novozákonná oběta Martine, ve které se nekrvavým způsobem zpřítomňuje oběť samotného Ježíše Krista na kříži, kdy skrze transubstanciaci dochází k tajemnému přepodstatnění nekvašeného chleba a hroznového vína na Kristovo Tělo a Krev. A tak Martine prostřednictvím mše svaté zůstává Ježíš Kristus ve Svátosti Oltářní (tj. v Eucharistii) stále přítomný – byť i sice pouze neviditelně – mezi námi věřícími katolíky (ale například i mezi našimi bratry pravoslavnými) přítomen a dává se nám za duševní pokrm. A i když sice Ježíše Krista nyní přímo nikde nevidíme Martine, Ježíš Kristus se ještě jednou veřejně zjeví světu, a to v poslední den existence tohoto světa, když bude definitivní konec tohoto způsobu života a Ježíš Kristus bude soudit všechny lidi z toho, jak žili, jak se modlili a jak respektovali jeho přikázání. Předtím Martine ovšemže Ježíš Kristus všechny mrtvé vzkřísí k životu. Po druhém příchodu Ježíše Krista na svět Martine a po individuálním posledním soudu nad všemi lidmi se však již skončí dějiny lidstva na Zemi a bude dále již následovat pouze nekonečně blažený život dobrých a zbožných lidí v Caelum (tj. v nebi) a věčné zatracení zlých a bezbožných lidí v Tartarus (tj. v pekle). Toto jsou tedy zhruba hlavní body učení Ježíše Krista tak Martine, jako je přibližně učil samotný Ježíš Kristus, křesťané v prvních stoletích po Kristovi, ale v podstatě i dnešní úpřimně věřící křesťané.

Předpokládám Martine, že Vy nepatříte mezi ty lidi, co chtějí po skončení svého pozemského života být navěky zatraceni v Tartarus (tj. v pekle), ale že máte zájem po skončení svého pozemského života dosáhnout věčné blaženosti v Caelum (tj. v nebi), a proto ještě připomenu Vám hlavní mravní zásady, podle kterých mají žít lidé, kteří chtějí žít podle učení Ježíše Krista, aby tak dosáhli po skončení svého pozemského života věčné blaženosti v Caelum (tj. v nebi). Hlavním příkazem Martine, kterým se má řídit každý křesťan a v kterém je v určitém zhuštěném globálním rámci zahrnuta celá křesťanská mravouka je příkaz láska k Bohu a bližnímu: “Milovat budeš Boha nadevšecko, celou svojí duší, celou svojí myslí a celou svojí sílou a bližního jako sebe samého”, což znamená, že ve vztahu k ostatním lidem proto, že je milujeme “jako sami sebe” přistupujeme podle hesla – “nikdy nikomu nedělej to, co nechceš aby jiní činili tobě”! Tolik pokud jde o vztah křesťana k bližnímu Martine, pokud jde o vztah k Bohu, zde však ale již neplatí “miluj Boha jako sebe samého”. Pokud by křesťan měl milovat Boha je tak, jako sebe samého Martine – bylo by to totiž velice málo! Skutečně úpřimně věřící křesťan miluje bližního jako sebe samého Martine, Boha však ale miluje výrazně více než sebe samého; úpřimně věřící křesťan miluje Boha výrazně více než lecjaký svůj vlastní osobní zájem; ba dokonce úpřimně věřící křesťan miluje Boha výrazně více než svůj vlastní život, protože úpřimně věřící křesťan miluje Boha doslova a do písmena nadevšecko!! V konkrétní rovině Martine to znamená to, že jedině Bohu se máme klanět, a raději zemřít, jako se zříci života podle učení Ježíše Krista či v zásadní věci přestoupit příkazy Ježíše Krista, tk. Spáchat těžký, smrtelný hřích. Nebát se veřejně vyznávat Ježíše Krista jako Boha Martine a to i za cenu tvrdých sebezapření, posměšků nebo nenávisti lidí, nejrůznější perzekuce, jako například ztráty zaměstnání, kariéry, majetku, svobody pohybu, mučení a někdy možná dokonce i života!

Úpřimně věřící křesťan Martine se nikdy nenechá zastrašit, ale bez ohledu na posměšky, nenávist či hrozbu jakékoliv perzekuce se nikdy nenechá odradit od veřejného vyznávání své víry, ale bez ohledu na výhrůžky, zastrašování, posměšky či jiné projevy nenávistné hysterie se nenechá odradit od účasti na veřejném kultu Boha v kostele, chození na náboženské poutě a vůbec veřejného vyznávání víry a modlitby ať již bude nenávist či posměšky ze strany nepřátel Ježíše Krista sebevíce silnější a intenzivnější. Milovat bližního jako sebe samého Martine znamená především to, že jiným lidem neděláme to co si nepřejeme, aby jiní lidé dělali nám; křesťan pokud to závisí na něm, má zájem vycházet s každým zadobře, křesťan nikdy nevyhledává žádné spory, žádné hádky a ani žádné konflikty a pokud se již křesťan s někým dostal do nějakého konfliktu, zásadně nikdy to není on, kdo ten konflikt začal. Křesťan si nikdy nevybírá nepřátele Martine; když už, tak ti nepřátelé si za svého nepřítele zvolili jeho a nikoliv on je! Křesťan – pokud to závisí na něm Martine – má přece zájem s každým vycházet po dobrým!! Především však ale láska k bližnímu Martine znamená rovněž i vědomí si toho, že není žádného rozdílu mezi otrokem či pánem, vládcem či poddaným, bezdomovcem či boháčem, mužem či ženou, dětmi či dospělými, bílými či barevnými, zaměstnaným či nezaměstnaným; ba žádný rozdíl není ani mezi intelektuálem, středoškolákem, pomocným dělníkem, mentálně postiženým atd. Před Bohem jsme si totiž úplně rovni Martine! A obzvláště pokud jde o vysoce inteligentní lidi Martine, třeba si uvědomit, že intelektuální nadání, pokud ho člověk má, má ho pouze z milosti Boží! A tedy to Martine, že je někdo velikým intelektuálem není nějaká snad jeho osobní zásluha, ale pouze obrovské milosrdenství Boží, že ho Bůh takto ze své Božské velkorysosti vysokou inteligencí takto obdaroval!! Kromě toho zde platí dvojnásob, že čím více intelektuálního nadání Bůh někomu daroval, tím více bude od něho pak i požadovat. A obdobně totéž se Martine v podstatě týká i majetku, moci, postavení atd.

Nedoporučuji proto absolutně nikomu Martine formálně se odvolávat na to, že vždyť ani ostatní křesťané ve svém průměru nejsou po morální stránce mravnější lidé než já, pokud jste si vědom toho, že v něčem dosahujete nadprůměrných kritérií, respektive, že v něčem Vás Bůh nadprůměrně obdaroval! Toto hledisko komparace s ostatními lidmi je zde velice zavádějící Martine, neboť jestliže Vám Bůh něčeho daroval více než v průměru daroval ostatním lidem, pak zcela logicky přímo úměrně tomu bude mít vůči Vám i vyšší nároky, vyšší požadavky; a jestliže něčeho někomu daroval Bůh výrazně více než jiným lidem, pak adekvátně tomu bude Bůh od něj též výrazně více požadovat než požaduje od ostatních lidí. Tudíž jestliže tedy mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu obdaroval Bůh takovým intelektuálním nadáním jakým mně obdaroval, není to proto, že bych si toto obdarování snad sám nějak osobně zasloužil, není to tudíž nějaká moje osobní zásluha, že jsem to, co jsem či že umím to, co umím, ale právě naopak, spíše se jedná o veliké břemeno, které Bůh na mně položil, o veliký závazek či veliký dluh který mám já vůči Bohu,v důsledku čeho objektivně jen velice málo lidí je povinno v zájmu dostání si svých závazků vůči Bohu býti zbožnějšími lidmi jako jsem já. Tohle neříkám proto, že bych se snad chtěl něčím chlubit Martine, ostatně zde objektivně ani nic k chlubení není. Jestliže mně Bůh něčím mimořádně obdaroval není to nějaká moje osobní zásluha a tudíž ztěží se tímto cizím peřím, které mi zcela nezaslouženě daroval Bůh mohu nějak chlubit; naopak ale pokud nedostojím svým závazkům, které mám vůči Bohu, a nedosáhnu tak obrovské zbožnosti jaké zřejmě jsem povinen dosáhnout, pak naopak tohle skutečně bude moje pravá ostuda! A nemá smysl si nic tajit Martine, v čemsi jste Vy také nadprůměrný a Vy to víte lépe než já. Nakolik jste v tom nadprůměrný Martine, to sice netuším a objektivně vzato mně do toho ani nic není, nicméně ať již je to jak chce, rád bych Vám připomenul to, že čím více jste v dotyčném Božím daru nadprůměrným, tím více pak Bůh bude od Vás požadovat! Pokud jde o lásku k bližnímu Martine, respektive k ostatním lidem, rád bych osobitně zdůraznil především lásku k rodičům a představeným.

Ovšemže rodiče i naši představení mají jako lidé přirozeně, že i různé chyby, přesto si však třeba uvědomit Martine, že rodiče nám dal Bůh, a představené, ať již jsou to naši učitelé na vysoké škole, šéfové v budoucím zaměstnání atd. – i když se to někdy zdá být pravděpodobným ještě méně než u rodičů – nám taky dal Bůh, a tudíž veškeré rozkazy rodičů a představených my úpřimně věřící křesťané, pokud tyto rozkazy našich rodičů či představených nejsou v rozporu s naší křesťanskou vírou a morálkou, se snažíme vždy poslechnout s úplně stejnou oddaností, věrností a poslušností, jako kdyby nám to sám náš Pán Ježíš Kristus rozkázal!

Úpřimně věřící křesťan nikdy nesáhne na lidský život Martine, a to ani na život cizí a ani na život svůj vlastní, ale každý lidský život chrání a to včetně i života nenarozených dětí. Pro úpřimně věřícího křesťana Martine bezpodmínečně platí kategorický zákaz zneužívat pohlavní pud mimo manželství, ale v podstatě vlastně i v manželství. Jakékoliv sexuální projevy chování jsou myslitelné pouze mezi manžely, kteří uzavřeli řádné manželství a to též pouze tehdy, pokud jejich cílem je pouze zplození dítěte. Jakýkoliv jiný sex Martine je pro úpřimně věřícího křesťana něco absolutně nepřijatelného! Jinými slovy Martine, každý úpřimně věřící křesťan si je plně vědom důsledného zachovávání absolutní pohlavní zdrženlivosti před uzavřením manželství (tj. čistota panenská i panická), ale i v manželství “čistota manželská”, tj. zákaz i v manželství zneužívat pohlavní pud na něco jiného než plození dětí. Já osobně sice hluboce doporučuji celoživotní zachovávání panictví (u mužů) a panenství ( u žen) pro Boží království, což je nepochybně projevem dokonalejšího křesťanského života než manželství a jako takový doporučoval ho i náš Pán Ježíš Kristus, nicméně jak to ostatně připustil i samotný Ježíš Kristus “ne každému je to dané”, a tedy i když sice manželský stav je méně dokonalým stavem než panictví či panenství, přesto i svátostné manželství je vhodným stavem pro ty křesťany, pro které by z nějakého důvodu dělalo potíže celoživotně zachovávat panictví či panenství pro Boží království, protože i když sice panictví a panenství je dokonalejším stavem než manželství, ke spáse a věčné blaženosti v Caelum (tj. v nebi) stačí i svátostné manželství a tedy výše objasněná “čistota manželská” u manželů.

Nemusím snad ani zdůrazňovat Martine, že křesťan by neměl krást; křesťan nemá osočovat, pomlouvat či jinak poškozovat jiné lidi; křesťan nemá nesvědomitě pracovat, přisvojovat si cizí majetky, cizí věci bez souhlasu majitele, zákaz osočovat, pomlouvat, křivě svědčit, podvádět či lhát. Úpřimně věřící křesťané, kteří žijí v manželství, důsledně zachovávají svůj neporušený a nerozlučitelný svazek manželský a vědomí si toho Martine, že jejich manželství je před Bohem nerozlučitelné a mnělo by zůstat také i neporušeno.

Pokud jde o politiku Martine, úpřimně věřící křesťan se zásadně nijak nevměšuje do politického dění. To sice nebrání tomu aby úpřimně věřící křesťan podle vlastní úvahy šel či nešel k volbám Martine, pokud se ale však rozhodne jít k volbám, pak se postará o to, aby volební komise zaznačila jeho volební účast, vyzvedne si volební obálku a lístky a vejde s nimi za plentu, vždy však ale hlasuje tak, že hodí pak do urny buď prázdnou obálku anebo hlasuje nějakým jiným způsobem tak, aby jeho hlasování bylo absolutně neplatné a tedy aby nikomu nepřineslo absolutně žádný prospěch! Výjimkou je však ale ta situace Martine, když se úpřimně věřící křesťan z nějakého důvodu stane v daných volbách členem některé z okrskových volebních komisí či nějakých jiných volebních komisí – v tomto případě je tento úpřimně věřící křesťan bezpodmínečně povinen se vším všudy hlasovat ve prospěch dotyčného kandidujícího subjektu, který ho do dotyčné komise delegoval; respektive pokud ho nominoval starosta města, městyse či obce, tak je tento úpřimně věřící křesťan bezpodmínečně povinen hlasovat za tentýž politický subjekt, kterého členem je dotyčný starosta, který ho nominoval, a pokud snad tento politický subjekt se voleb neúčastní, tak ten politický subjekt, který dotyčný starosta podporuje! Pokud by úpřimně věřící křesťan měl sebemenší pochybnosti o tom Martine, zda-li má skutečně hlasovat za subjekt, který ho do volební komise delegoval (např. politická strana) či jmenoval (tj. starosta) – pak v takovém případě toto své delegování či jmenování do komise odmítne přijmout!! (to je však též ale prakticky vyloučeno, protože jakýmkoliv odmítnutím delegace či jmenování by vlastně nepřímo projevil určitou politickou podjatost vůči kandidujícímu subjektu či vůči starostovi – a obojí je u apolitického křesťana navýsost cosi špatného a nežádoucího!!). Jinak ale samotný úpřimně věřící křesťan se zásadně vyhýbá tomu aby sám kandidoval na nějakou volenou veřejnou funkci za jakoukoliv politickou stranu, za jakýkoliv politický subjekt – nikdy nekandiduje ani do parlamentu a ani do krajských či komunálních zastupitelstev atd. To však ale nijak nebrání tomu Martine, aby se třebas i úpřimně věřící křesťan stal například asistentem poslance či senátora, či zaujmout jakoukoliv vysokou nevolenou funkci ve státní správě, tj. takovou funkci, která není volena ani lidem, ani parlamentem, ani vládou a ani krajským či komunálním zastupitelstvem tj. například nelze být ministrem či šéfem nějakého jiného ústředního orgánu státní správy, pokud takovéhoto člověka musel “někdo” zvolit, a to ať ji Poslanecká Sněmovna, která alespoň teoreticky volí vládu, či vláda “volí” četné vysoké funkce ve státní správě, a to něco oficiálně a něco na základě jakési neformální dohody koaličních politických stran atd. Je nepřípustné Martine nechat se od jakéhokoliv “kolegiátního subjektu” (tj. lidu, parlamentu, vlády atd.) kamkoliv “zvolit”, není však ale překážkou od nějakého “monokratického subjektu” (ministra, hejtmana, starosty atd.) přijmout nějaký úřad či funkci, pokud s přijetím daného úřadu či funkce nebudou spojovány žádné politické podmínky (ale pouze podmínky pracovní, kvalifikační či odborné)!

Úpřimně věřící křesťan Martine je prostě dobrým občanem republiky, království či císařství atd. Charakterizoval bych to Martine jako určitou nepsanou smlouvu mezi křesťanem a vladařem (státem), která by se dala vyjádřit asi takto: Vy budete respektovat moji svobodu svobodně vyznávat moje náboženství a to nejen omisivním jednáním státu (tj. nečinností), ale i aktivním postupem státních orgánů, včetně orgánů činných v trestním řízení proti zločineckým bandám a živlům, které útočí proti mojí náboženské svobodě svobodně vyznávat své náboženství, a já za to jako protihodnotu nabízím a slibuji, že se nebudu Vám nijak vměšovat do politiky a budu zachovávat přísnou politickou neutralitu a nikdy nijako nedopustím abych byl já jakkoliv zatažen do účasti na jakýchkoliv politických sporů, nepokojů či půtek, ale budu vždy absolutně poslušným a pokojným občanem státu. Pokud ale Vy vladaři (státe) na tenhle můj úpřimně míněn návrh nepřistoupíte – pak se připravte na svatou válku! Tak jako včely brání i za cenu svého života svůj včelín před vetřelcem a nepřítelem, tak i já bude-li mi upřena svoboda svobodně vyznávat své náboženství podobně jako ta včela bránící svůj včelín žihadlem i cenu své smrti, tak jsem i já připraven bude-li to nezbytné kdykoliv zemřít v boji za obranu své náboženské víry! Je jen na vladařovi (státu) zda-li se smíří s existencí multikulturní společnosti, kde budou žít v jinak ateistickém státě i nábožensky založení lidé, kteří si vyznávají své náboženství Martine; anebo se pokusí o vytvoření totalitního ateistického státu vyhlazením křesťanů, to však ale nutně povede ke krviprolití. A to platí i v malém Martine, buď orgány činné v trestním řízení razantně zakročí proti zločincům, kteří se dopouští trestné činnosti namířené proti jednotlivým věřícím lidem, anebo v opačném případě sami věřící lidé vezmou spravedlnost do svých rukou a sami přestanou již být pouhými obětmi jejich trestné činnosti, ale sami se začnou aktivně bránit, sami začnou pátrat po kriminálních zločincích, kteří například na Internetu se dopouštějí trestného činu pomluvy, poškozování cizích práv, či porušování autorského práva, aby těmto státem netrestaným kriminálním zločincům spravedlivě odplatili podle jejich skutků, podle přirozeného práva!

Úpřimně věřící křesťan však ale vždy jednoznačně preferuje toleranci, pokoj a dobro se všemi, kteří o tyto hodnoty mají zájem Martine! I když sice úpřimně věřící křesťan odmítá ateismus a materialismus Martine, má úpřimný zájem vycházet po dobrém dokonce i s ateistickým a materialistickým státem, pokud tento stát bude respektovat náboženskou svobodu křesťanů a sám bude chránit věřící lidi před nejrůznějšími útoky kriminálních zločinců, neboť pak i křesťané budou bez jakéhokoliv reptání respektovat svobodu vladařů dělat si jinak v politice cokoliv co se jim vladařům zlíbí a vladaři pak vlastně uznají, že v křesťanech mají fakticky poslušnější a tišší občany než komkoliv jiném, občany kteří jsou absolutně poslušní a tichý, občany kteří se nikdy nebouří, nikdy proti ničemu neprotestují, a zejména nikdy se vladařům do politiky nijak nevměšují. Úpřimně věřící křesťan ze své přirozenosti totiž nejenže se vyhýbá konání zla Martine, ale sám usiluje se o dosažení co nejdokonalejší křesťanské dokonalosti, respektive úpřimně věřící křesťan se usiluje získávat i ty ctnosti, které jsou v příkrém rozporu s tím, co vidí kolem sebe, například mravnou čistotu, čestnost, poctivost, pravdovravnost, spravedlnost, trpělivost, mírnost, láskavost, pokoru, poslušnost atd. Ostatně na pomoc k tomu, abychom my křesťané mohli sami žít takovýmto životem Martine, ustanovil nám náš Pán Ježíš Kristus k tomu i sedm svátostí, ze kterých jako z pramenů nám proudí milost, která je tak velice potřebná pro naši spásu. A toto je tedy zhruba stručný přehled jednak pravd a jednak zásad Martine, podle kterých náš Pán Ježíš Kristus žádá, abychom žili. Ovšemže Martine, hloubka či intenzita víry rozhodně není u všech křesťanů úplně stejná a konce konců i Vy sám můžete posoudit to, do jaké míry se i Vy sám cítíte či necítíte být ztotožněn s učením našeho Pána Ježíše Krista.

Tak či onak Martine se domnívám, že tento můj stručný přehled celkem určitě bohatě stačí na to, abychom i my mohli alespoň dále rozvíjet úvahy a myšlenky, které mají pomoci našemu rozumu uznat Božství Ježíše Krista, protože mám-li začít objasňovat první důkaz dokazující Božství Ježíše Krista, domnívám se, že prudké rozšíření a trvání křesťanství, které přetvářelo mravnost lidí, je jednoznačným důkazem toho, že Ježíš Kristus, původce tohoto křesťanství má Božský původ a ihned také i vysvětlím to, proč tomu tak je: Po ukřižování Ježíše Krista Martine se malá skupinka apoštolů a učeníků Ježíše Krista rozutekla, a v podstatě to vypadalo tak Martine, že s celým křesťanstvím se stal definitivní konec! Krátce však po zmrtvýchvstání Ježíše Krista a zejména pak po seslání Ducha Svatého a působením Ducha Svatého Martine skrze kázání apoštola svatého Petra rozhodlo se přijmout svatý křest nejprve cca 3.000 a poté další 2.000 lidí, kteří se stávají prvními křesťany a denně tento počet křesťanů stále víc a víc roste. Ovšemže přišla různá pronásledování křesťanů Martine, která však měla poněkud paradoxně často právě přesně opačný účinek než samotní iniciátoři těchto pronásledování křesťanů zamýšleli. Pronásledovaní křesťané Martine se totiž před svými pronásledovateli rozutekli do celé Judey a do Samaří a mimoděk tak v oblastech kam se dostali ohlašovali i oni tamním lidem Kristovu blahozvěst – Evangelium. Ba dokonce Martine někteří takto pronásledovaní křesťané utekli před svými pronásledovateli ještě dál – někteří se usadili až ve Fenícii, mezi Řeky na ostrově Kypr, či ve významném blízkovýchodním městě Antiochii, kde je v té Antiochii poprvé ostatní lidé pojmenovali jako “Kristovci” (tj. křesťané), no a tento název nám zůstal dodnes, a i já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jsem tím “Kristovcem” tj. křesťanem a jsem na to velice hrdý i navzdory tomu, že ze strany fanatických nepřátel Ježíše Krista a křesťanské víry vůbec se mi kvůli mému křesťanskému náboženskému přesvědčení dostalo již obrovské množství nenávistných urážek a posměšků o čem se ostatně může přesvědčit každý, kdo si třeba ve vyhledávači Google.com zadá ve vyhledávači heslo “Henryk Lahola”. V těch časech sice žádný Internet neexistoval Martine, avšak nenávist, urážky a posměšky “duchovních předků” současných nepřátel Ježíše Krista a křesťanské víry útočící proti nám křesťanům nebyli rozhodně o nic menší – pouze mněli jiné formy, tj. formy, které byli adekvátní tehdejšímu stupni vědeckotechnického vývoje společnosti.

V každém případě však ale Martine, to, co jsem napsal o rozšíření se křesťanů - utíkajícími před svými pronásledovateli – do celé Judey, do Samaří, na Fenicii, na ostrov Kypr, do města Antiochie, do města Damašku, ale i jinde, k tomu všemu došlo ještě za života apoštolů Ježíše Krista. A po smrti apoštolů Martine – přičemž úplně všichni postupně při nějakých pronásledováních křesťanů podstoupili násilnou, mučednickou smrt (patrně pouze apoštol svatý Jan, jako jediný z apoštolů čirou náhodou se dožil vysokého věku a zemřel přirozenou, tj. “nenásilnou” smrtí). Zatímco před svými pronásledovateli utíkající pronásledovaní křesťané šířili křesťanskou víru často jen tak jaksi mimoděk jako vedlejší produkt “svého pronásledování” tím Martine, že lidem v zemích a krajích kam se dostali mluvili o Ježíši Kristovi a o učení Ježíše Krista, tak samotní apoštolé a další učeníci Ježíše Krista cestovali křížem krážem naší planetou dokonce i záměrně, aby všude do měst a vesnic kam přijdou místním lidem cílevědomě mohli hlásat Ježíše Krista, učení Ježíše Krista a zakládat první křesťanské obce. Apoštolé svatý Petr a Pavel přišli takto až do hlavního města Říma Martine, apoštol svatý Pavel ponavštěvoval všechny významnější řecké maloasijské obce v dnešním Turecku, Řecku, prošel řeckou Makedonií, navštívil města Soluň, Athény, přišel až do Říma, ba dokonce ohlašoval Ježíše Krista i na pyrenejském poloostrově, tj. na území dnešního Španělska. Jiný apoštolové a učeníci Ježíše Krista se dostali až do Afriky, či dále hlouběji do Asie, například takový apoštol svatý Tomáš se dostal pěšky při ohlašování učení Ježíše Krista a zakládání prvních křesťanských obcí velice daleko na východ, apoštol svatý Tomáš přišel až do Indie kde zemřel mučednickou smrtí Martine, a o mnoho staletí později když do Indie přišli angličtí kolonizátoři a s nimi i první evropští křesťanští misionáři, tak byli doslova ohromeni úžasem, když v této z našeho evropského hlediska “divošské” a nám Evropanům vůbec do té doby neznámé a tajuplné Indii objevili zde i kvetoucí křesťanské náboženské obce, které založil v prvním století po Kristu ještě samotný apoštol svatý Tomáš!

A křesťanů přibývalo nejen díky pronásledováními křesťanů vyvolávanými migračními vlnami utíkajícího křesťanského obyvatelstva co napomáhalo mimoděk zvěstování učení Ježíše Krista i dalším lidem a národům Martine; ba dokonce křesťanů přibývalo nejen díky apoštolské horlivosti apoštolů a učeníků Ježíše Krista, kteří křížem krážem putovali světem s tím úmyslem, aby nevěřícím židům i pohanům hlásali učení Ježíše Krista a zakládali první křesťanské náboženské obce; ba dokonce počet křesťanů prudce rostl dokonce i po smrti všech apoštolů, učeníků a bezprostředních očitých svědků Ježíše Krista. Ba dokonce počet křesťanů tak prudce rostl a vzrostl Martine, že si ho všímají již nejen křesťanští ale i samotní pohanští autoři mnohých starověkých písemných památek. Pokud jde o křesťanské autory, zmínil bych například čtvrtého papeže Martine, papeže svatého Klementa I. z Říma, který byl papežem v letech 88 až 97 po Kristu, a tento papež svatý Klement I. napsal Korintským (přibližný překlad do češtiny): “K těmto mužům (tj. k apoštolům) se připojilo nespočetné množství vyvolených, kteří podstoupili mnohá trýznění a muky, aby nám dali příklad ve vyznávání víry.” Dále pak Martine v polovině druhého století po Kristu svatý Justin prohlašoval, že (přibližný překlad do češtiny): “není národa, a to ať již barbarského nebo řeckého nebo jiného, ve kterém by se nevzýval Bůh Otec skrze Ježíše Krista ukřižovaného.” Právník Tertulián v roce 197 po Kristu Martine, ve své “Obhajobě křesťanů”, nevinně pronásledovaných, vydává nádherné svědectví v listu, který napsal římskému císařskému úředníkovi (přibližný překlad do češtiny): “Jsme včerejší a už jsme všude. Naplnili jsme vaše města, ostrovy, pevnosti, dekurie, císařský palác, senát, fórum – a jen vaše pohanské modlitebny jsme vám ponechali. Můžeme spočítat vaše vojáky. Je jich všech spolu méně než křesťanů v jedné provincii. Jakou bitvu by nebyli schopni podniknout? A nemyslete si, že by jsme si tak lehce nechali vykroutit krk, kdyby podle naší nauky nebylo více hodné smrt podstoupit, než ji rozdávat!” /Apol. C.37/. A pokud si třeba teď možná myslíte Martine, že křesťanští autoři měli tendenci nějak přehánět – tak teď si zas pro změnu přečtěte něco o tom, co napsali o týchž skutečnostech pohanští autoři:

Tak tedy – Martine – například kolem roku 112 po Kristu oznamuje Plinius mladší římskému císaři Trajánovi (přibližný překlad do češtiny): “Tato nakažlivá pověra (tj. křesťanská nauka) pronikla již do měst a vesnic a množství lidí každého věku a stavu získala pro sebe. Chrámy našich bohů stojí opuštěny a zřídkakdo přináší obětu.” /Ep. X, 97/. Anebo též Martine – kolem roku 65 po Kristu si postesk římský pohanský filosof Seneca (přibližný překlad do češtiny): “Toto plemeno křesťanů je už všude!” Římský historik Tacitus – o kterém jsem se zmiňoval již v mém předminulém e-mailu Martine – zas na jistém místě mluví o(přibližný překlad do češtiny): “nespočetném množství křesťanů, kteří byli odsouzeni na smrt pro svoji ohavnost” (tj. pro svoji víru v Ježíše Krista).

Skutečně Martine, je nepopiratelným faktem, že již tenkrát když křesťanství bylo po dlouhou dobu tří století pouze zakázaným a pronásledovaným náboženstvím v Římské říši, tak již tenkrát - před římským císařem Konstantinem, který teprve v roce 313 po Kristu vydal Milánský edikt, kterým křesťanství legalizoval – bylo křesťanství fakticky již rozšířeno po celé Římské říši. Lyonský katolický biskup svatý Ireney, který zemřel v roce 202 po Kristu napsal, že (přibližný překlad do češtiny): “křesťanská společenství, církve jsou v Germánii, Španělsku, Galii, Orientu, Egyptě, Lybii, Palestině.” Apoštol svatý Tomáš – jak jsem již zmiňoval Martine – se při hlásání učení Ježíše Krista dostal až do daleké Indie. Odhaduje se Martine, že kolem roku 300 po Kristu měla Římská říše kolem padesáti miliónů obyvatel, ze kterých asi osm miliónů byli křesťané! Nejvíce křesťanů žilo ve východních částech Římské říše Martine!

Ve větším množství Martine žili tehdy křesťané zejména v Malé Asii, Makedonii, Arménii, Egyptě a Sýrii. Naopak Martine v “menšinovém postavení” se křesťané nacházeli ve střední a jižní Galii, v Podunají a na pobřeží na evropských březích Černého moře, v jižní Itálii, v severní Africe a v Španělsku. A nemyslete si Martine, že se křesťanství proto tak rychle šířilo, protože toto učení osvobozovalo otroky, a proto bylo náboženstvím jen otroků, bezdomovců a té nejbídnější chudiny. To je veliký omyl Martine! Křesťanství se šířilo nejen mezi otroky, bezdomovci a nejbídnější chudinou Martine, ale právě tak se šířili křesťanství i mezi všemi ostatními třídami a vrstvami tehdejší společnosti!! A tedy Martine lze plným právem říci, že křesťanství se stejně tak ve velkém šířilo i mezi samotnou šlechtou, mezi boháči, mezi vysokými císařskými úředníky jak v provinciích, tak i na samotném císařském dvoře, ba i mezi samotnými intelektuály, a to i mezi těmi největšími intelektuály své doby…

Křesťanství Martine prostě přijímali lidé z úplně všech vrstev, otroci i svobodní, , chudí i bohatí, muži i ženy; ba dokonce i samotné císařské manželky se občas stávaly křesťankami. Křesťanství Martine tehdy přijímali lidé všech věkových skupin – křesťanství přijímali i mladí kluci a mladé holky – a to nejen nějak formálně, jak je to například dnes často obvyklé, ale z úpřimného srdce a úpřimné hluboké víry v Ježíše Krista, že často dokonce museli i tito mladí lidé pro svoji víru v Ježíše Krista podstoupit hrozné mučení, pronásledování a přesto Ježíše Krista nezradili a vytrvali ve své víře v něj! Můžeme tedy Martine pokojně přijmout jako zcela pravdivou tu nespornou skutečnost, že křesťanství již v prvních třech stoletích se rozšířilo po celém tehdy známém světě, a to jak mezi barbary, tak i mezi intelektuály, a to nejen v nějakých snad pouze náhodných ojedinělých případech, ale hromadně a to mezi příslušníky všech tříd a vrstev tehdejší společnosti! Dále bych chtěl Vám Martine poukázat na tu závažnou skutečnost, že takovéto zázračné rozšíření křesťanství je skutečným zázrakem Božím, protože, když se nad tím čistě logicky zamyslíme, tak se objektivně nijakým přirozeným způsobem nedá tento veliký zázrak Boží jako je “zázračné rozšíření křesťanství” nijak logicky a “přirozeně” vysvětlit ani u Židů, a ani u pohanů. Tento zázrak “rozšíření křesťanství” se nedá nijak logicky vysvětlit u Židů Martine, protože Židé byli velice přísně vázáni různými obligatorními předpisy Mojžíšova zákona a především v jejich vnějším plnění viděli celý smysl svého starozákonného náboženství. A Ježíš Kristus Martine tyto jejich vnějškové předpisy Židům fakticky zrušil! Kromě toho Ježíš Kristus tradicionalisticky smýšlejícím Židům nevyplnil ani jejich politické představy, které spojovali se svými představami budoucího židovského mesiáše, když ve svých pomýlených představách od Vykupitele Světa očekávali, že to bude mocný židovský panovník, který svrhne nadvládu Římanů a po vyhnání všech Římanů ze Svaté země “obnoví pod svým královským žezlem pozemské království Izraele”.

A Ježíš Kristus Martine o těchto tehdejších tradičních, politických a světských židovských tužbách nechtěl ani slyšet, ba dokonce jakoukoliv politiku zcela zavrhoval, ba dokonce přímo i hlásal poslušnost vůči světským vladařům a světské vrchnosti, a de facto tím vlastně kázal i poslušnost i vůči světské vrchnosti pohanského římského císaře. A objektivně vzato Martine – tohle bylo cosi nemyslitelného žádat od Židů! Kromě toho Martine, u Židů pojem “milovat bližního svého” znamenalo fakticky “milovat přátele a nenávidět nepřátele”. Ježíš Kristus však ale navíc žádá “i lásku k nepříteli” Martine, ba dokonce vyzývá Židy přímo k tomu, aby se “modlili za ty, co je pronásledují!” A to bylo opět něco nemyslitelného Martine od kohokoliv žádat, a zejména od tehdejších Židů –zcela to odporovalo dosavadní židovské náboženské tradici!! Dále pak Ježíš Kristus zakazuje manželský rozvod Martine, což byl těžký oříšek nejen pro pohany, ale v podstatě i pro samotné Židy. Židovský zákon Martine totiž dovoloval propustit manželku a znovu se oženit. A konec konců Martine v neposlední řadě byli to vlastně samotní Židé, kteří zabili Ježíše Krista, opovrhli s Ježíšem Kristem celkem oficiálně a upřednostnili dokonce i neobřezaného, pohanského římského císaře před svým vlastním a obřezaným židovským králem! A tohle všechno Martine bylo objektivně absolutně nepřekonatelnou překážkou pro přijetí nauky Ježíše Krista ze strany židovských věřících. A o nic menší nebyli ani ty překážky Martine, které se stavěli do cesty přijetí křesťanství ze strany pohanů. Monoteistická nauka Ježíše Krista o jednom Bohu byla v rozporu s polyteizmem, který tenkrát vyznávali prakticky všechna tehdejší pohanská náboženství.

A zde najednou se objeví Ježíš Kristus se svojí monoteistickou náboženskou naukou Martine, která od pohanů žádá, aby se zřekli svého mnohobožství i svých polyteistických modloslužeb a přešli k uctívání jednoho Boha. Kromě toho navíc Martine, pokud jde o samotné Římany a oficiálního státního náboženství Římské říše, tak podle této oficiální ideologie se římští císaři pokládali za bohy, přičemž někteří dokonce již za svého pozemského života se pokládali za boha a domáhali se i toho, aby na celém území jejich teritoria jim všichni lidé ať již dobrovolně či z přinucení vzdávali jako “bohům” takzvané božské pocty s tím, že odmítnutí znamenalo vydat se na smrt. Kromě toho obrovský mravní úpadek u pohanů – který mnohonásobně tento mravní úpadek pohanů převyšoval mravní úpadek u Židů – byl tak obrovský Martine, že neuvěřitelně obrovský mravní úpadek u pohanů objektivně nedovoloval pohanům přijmout vznešenou nauku Ježíše Krista o čistotě, panictví, panenství, pohlavní zdrženlivosti, svatosti a nerozlučitelnosti manželství atd. Vždyť to ostatně velice dobře známe Martine i z naší dnešní takzvané “moderní doby” jako hlavní příčinu masového odpadu od katolické víry ať již směrem k ateizmu, anebo směrem k různým protestantským “církvím”, které vůči svým věřícím, zejména pak v těchto takzvaných “sexuálních věcech” mají mnohem nižší nároky na jejich mravnost než má naše katolická církev. A objektivně vzato Martine, tyto “sexuální věci”, respektive nároky na mravnost byly objektivně nepřekonatelnou překážkou pro pohany aby přijali křesťanství již v tehdejší době, neboť tehdejší pohané se měli zříci svých pohanských bohů, různých odporných, nemravných svých pohanských pseudonáboženských “slavností”, které jejich pohanské eufemicky řečeno takzvané “erotické smyselnosti” tak velice vyhovovali, když například měli bohyni krásy a “lásky”, přičemž nemusím snad ani zdůrazňovat to Martine, že tito pohané pod pojmem “láska” rozuměli něco úplně jiného, než to, co pod tímto šlechetným pojmem “láska” po celých 2000 let rozuměli a rozumí miliardy úpřimně věřících křesťanů po celé zeměkouli. A tito tehdejší pohané před sochou této bohyně krásy a “lásky” Martine páchali ty nezvrhlejší, nejoplzlejší a nejodpornější nemravnosti, kterým se snad někdy nevyrovnala ani ta jinak maximálně zvrhlá staroindická Kamasutra.

A tu Martine k těmto mravně velice zvrhlým pohanům se naopak dostala nauka Ježíše Krista, které – z jejich subjektivního hlediska – má tak relativně enormně velice vysoké nároky na mravnost v takzvané “sexuální oblasti”. A tato Kristova nauka Martine od těchto zvrhlých pohanů očekává, že se najednou zřeknou všech těch svých zvrhlých sexuálních oplzlostí a nemravností, a k tomu ještě navíc, že se budou učit zapírat, osvojovat si pokoru, čistotu, lásku k nepřátelům, poctivost, měli vést – stejně jako i všichni ostatní křesťané – mravně čistý život dokonce i v myšlenkách.

A navíc Martine bez ohledu na všechny třídní, společenské, národností, kulturní či jiné rozdíly má Řek barbara, Žid pohana, pán otroka, boháč chudáka a žena muže atd. považovat za bratra! Ne, to bylo na všechny skutečně již příliš Martine! Kromě toho Martine tato Kristova nauka od svých věřících žádala činit pokání za spáchané hříchy, a to i veřejné pokání a zachovávat absolutní věrnost Ježíši Kristu až do smrti, zapírat se – a to nejméně lákavé Martine: Odměna za toto všechno – Martine - čeká věřícího až po smrti. A tohle všechno požadovalo křesťanství již tehdy Martine, když pohanství bylo právě na samém vrcholu své moci a slávy, když pohanství bylo doslova zasypáno obrovskou přízní pohanských římských císařů, když vlažnost mravů, ba dokonce přímo mravní úpadek pohanů zejména v oblasti takzvané “sexuální morálky” byl neuvěřitelně obrovský (řekl bych, že tehdejší mravní úpadek byl snad až tak obrovský jako je tomu například i dnes, kdy všelijaké ty “Peříčka” a “Počasíčka” které každodenně vysílají české televizní stanice jako NOVA a podobně mluví samo za sebe!!!) a těmito nemravnostmi byli tehdy nakaženy všechny třídy a vrstvy tehdejší pohanské společnosti; manželský a rodinný život byl mravně úplně rozvrácen (a kdyby tam ještě zavedli takzvané “registrované partnerství”, tak by úpadek tehdejší starověké pohanské společnosti vypadal skutečně již jako naše “moderní Sodoma i Gomora” v naší současné takzvané “moderní společnosti”), kromě toho polovice lidstva žila v otroctví a tak sociální křivdy a nespravedlnosti starověkého římského státu byly dokonce ještě i větší než je současný sociální kapitalistický útlak a vykořisťování, ze strany současného ateistického, polykapitalistického režimu v České republice.

Kromě toho Martine, když se zamyslíme nad osobností samotného Ježíše Krista, tak poznáváme, že samotný Ježíš Kristus se nenarodil v žádném přepychovém královském paláci jako syn nějakého mocného či alespoň bohatého vladaře, ale narodil se pouze v obyčejném chlévě mezi dobytkem jako chudý bezdomovec! V podstatě byl na tom Ježíš Kristus z hlediska tohoto svého “lidského” původu ještě hůře než například jeho bratranec svatý Jan Křtitel, který byl alespoň synem židovského kněze Zachariáše a tudíž o svatém Janu Křtitelovi můžeme svým způsobem vlastně plným právem říci, že to byl syn intelektuála, a to ještě k tomu navíc i teologicky vzdělaného intelektuála, protože jeho otcem byl – jak jsem již uvedl - starozákonný židovský kněz Zachariáš. Odhlédneme-li zde od nebeského otce Ježíše Krista Martine, tak třeba konstatovat, že “pozemským otcem” Ježíše Krista nebyl žádný kněz a ani žádný jiný intelektuál, ale úplně obyčejný dělník, úplně obyčejný tesař svatý Josef, přičemž i samotný Ježíš Kristus až do svých zhruba třiceti let kdy vystoupil na veřejnosti byl rovněž úplně obyčejným tesařem! Také i mezi bezprostředními apoštoly a učedníky Ježíše Krista Martine bychom marně hledali nějaké intelektuály!!

Jediným teologicky vzdělaným intelektuálem z řad apoštolů Martine byl pouze apoštol svatý Pavel, který navštěvoval rabínskou školu o velikého učitele starozákonné židovské víry Gamaliela. Tohoto někdejšího Žida Šavla za apoštola svatého Pavla povolal sám Ježíš Kristus, avšak až několik let po svém ukřižování Martine a tedy apoštol svatý Pavel nikdy neměl příležitost poznat Ježíše Krista v časech jeho pozemského působení, a právě tak ani samotný Ježíš Kristus neměl v té době možnost “využívat služby” tohoto jediného teologicky vzdělaného intelektuála z řad svých apoštolů. Mezi učeníky Ježíše Krista se vyskytl ještě jeden intelektuál Martine, a tímto intelektuálem byl svatý Lukáš. Svatý Lukáš nebyl sice teologicky vzdělaným intelektuálem, byl to lékař Martine, nicméně jako lékař byl tedy rovněž i svatý Lukáš nepochybně intelektuálem! Avšak ani svatý Lukáš neměl nikdy příležitost setkat se s pozemským Ježíšem Kristem Martine, svatého Lukáše pro víru v Ježíše Krista získal teprve až apoštol svatý Pavel. Jediní dva intelektuálové Martine, kteří osobně se setkali s pozemským Ježíšem Kristem a alespoň částečně se ztotožnili s učením Ježíše Krista byli členové židovské velrady, tj.Sinedria, a to jedním z nich byl Nikodém a druhým Josef z Arimatie, oba dva formálně náležející k farizejskému směru židovství, oba dva byli starozákonní učitelé židovského zákona. Jedním z nich byl starozákonní učitel židovského zákona Nikodém, který se jednou osobně setkal s Ježíšem Kristem, když Ježíše Krista uprostřed noci sám tajně vyhledal Martine, aby si s Ježíšem Kristem soukromě promluvil, a po druhé Ježíše Krista viděl až krátce před jeho smrtí, když Ježíše Krista zajali jeho židovští nepřátelé na příkaz židovského velekněze Kajfáše a přivedli ho na narychlo svolané noční zasedání židovské velerady před velekněze Kajfáše, kde židovští nepřátelé Ježíše Krista z okruhu lidí od velekněze Kajfáše rozhodli, že odevzdají Ježíše Krista římskému místodržícímu Pontiovi Pilátovi s požadavkem jeho ukřižování. Druhým z těchto dvou tajných příznivců Ježíše Krista byl Josef z Arimatie, který byl rovněž starozákonním učitelem židovského zákona jako Nikodém a rovněž tak jako Nikodém, tak i Josef z Arimatie byl členem židovské velerady Martine; Josef z Arimatie však osobně s Ježíšem Kristem osobně nikdy nemluvil, a viděl Ježíše Krista osobně poprvé až po jeho zajetí na dotyčném narychlo zvolaném nočním shromáždění židovské velerady u velekněze Kajfáše bezprostředně před tím, co Ježíše Krista toto židovské Sinedrium odevzdalo Pontiovi Pilátovi k ukřižování, a po druhé viděl Josef z Arimatie již pouze mrtvé tělo Ježíše Krista poté, co sám požádal Pontia Piláta o vydání mrtvého těla Ježíše Krista Panně Marii, respektive co k účelu pohřbení Ježíše Krista daroval hrob, který byl v jeho vlastnictví.

Oba dva tito intelektuálové, tj. jak učitel zákona Nikodém, tak i učitel zákona Josef z Arimatie sice tedy teoreticky se s Ježíšem Kristem poznali již v časech jeho pozemského působení a byli jeho tajnými stoupenci Martine, a vzhledem k svému vysokému postavení v židovské veleradě zůstali pouze těmito tajnými stoupenci Ježíše Krista, aniž by se jakkoliv osobně veřejně angažovali pro šíření učení Ježíše Krista. Tolik tedy intelektuálové z okruhu Ježíše Krista a prvních křesťanů Martine!

Pokud jde o “pozemské rodiče” Ježíše Krista, tj. Pannu Marii a svatého Josefa, s největší pravděpodobností oba dva byli dokonce i negramotní Martine, tj. neuměli číst ani psát. Ježíš Kristus sice když začal své veřejné působení Martine, tak četbou ze spisu proroka Izajáše jasně bez nejmenších pochybností prokázal, že číst umí, což pokud to posuzujeme z našeho lidského hlediska již to je určitý malý zázrak.

Ne snad proto Martine, že by se snad dítě nemohlo naučit číst i samo od sebe. Určitě mohlo! Vždyť ostatně i já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již před čtvrtým rokem mého života jsem uměl číst a taky mně číst cílevědomě nikdo neučil, ale číst jsem se naučil sám! I to však ale mělo určité podmínky Martine dané například i tím, že vždy když jsem někam šel, tak jsem se zeptal maminky anebo tatínka na to, co je to tam nahoře napsáno, a maminka či tatínek mi to ochotně přečetli: “Mäso”, “Mlieko”, “Lekáreň” atd. a já jsem brzy zpozoroval, že se některé hlásky (někdy i slabiky) opakují, ale že se i objevují i některé hlásky (slabiky) jiné a nové, které ještě neznám a chtěl jsem od maminky či tatínka ať mi je vysvětlí, a totéž se pak opakovalo i s velikými novinovými titulky, poté i s četbou velikých titulků v kupovaných novinách a časopisech, a tak jsem se mimoděk naučil číst relativně plynule již před svým čtvrtým rokem. Neměl jsem ještě ani čtyři roky Martine, a již k pobavení dospělých lidí jsem před nimi četl noviny, časopisy a v podstatě cokoliv, co mi ke čtení předložili.

I to však ale mělo určité podmínky Martine! Kdyby čistě hypoteticky vzato byli moji rodiče negramotní tak jako zřejmě byla negramotná Panna Marie a svatý Josef a na můj dotaz ať mi to přečtou by mi odpověděli pouze to Martine, že číst neumí, a tak nikdy bych se já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola za této situace nenaučil číst!!

Podobně tak, kdyby v časech mého útlého dětství neexistovali obchody s nápisy a kdyby neexistovali noviny a časopisy, pak i bez ohledu na gramotnost mých rodičů bych se já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola rovněž nikdy nenaučil číst!!

A zde podívejme se na samotného Ježíše Krista Martine! V časech dětství Ježíše Krista neexistovali žádné noviny, a ani žádné časopisy; obchody sice nějaké byli, celkem určitě se ale nejednalo o nějaké zděné obchody, a pokud třeba i ano, tak ale celkem určitě na nich nebyli žádné nápisy Martine, vždyť ostatně tehdy i sami obchodníci byli úplně negramotní! A i kdyby čistě hypoteticky vzato nějaký obchodník i uměl číst a psát a na svůj obchod i pověsil nějaký nápis (otázka však ale pro koho by ten nápis pověsil, když tenkrát téměř všichni lidé byli stejně negramotní), tak by to bez tak bylo úplně irelevantní, protože jak Panna Marie, tak i svatý Josef byli – jak už jsem zmínil výše – beztak negramotní, a tudíž by to stejně neuměli přečíst. A navzdory všem těmto skutečnostem Martine, Ježíš Kristus přes to uměl číst – a to už je z našeho lidského hlediska opravdu zázrak! Za těch podmínek co měl k dispozici Ježíš Kristus bych se já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nikdy nenaučil číst Martine, a myslím si že nejen já, ale zřejmě asi ani nikdo jiný – neboť nebylo by se čeho “chytnout”, nebylo by jak “začít”. Ježíš Kristus byl však ale na rozdíl od nás obyčejných lidí Bůh Martine, a tudíž Ježíš Kristus žádné pomocné berličky nepotřeboval. Kromě toho navíc – pokud se již mám porovnávat s Ježíšem Kristem Martine – prvním jazykem Ježíše Krista bylo složité quasi kvadrátové písmo aramejštiny, která je mnohem těžší než ta moje slovenština a čeština. A já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola až poté co jsem strávil mnoho indoevropských ale i jiných jazyků Martine jsem si teprve až poté troufl s obavami i na aramejštinu. A to určitě aramejsky neumím já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ještě ani dnes alespoň mluvit tak, jak mluvil dvanáctiletý Ježíš Kristus tenkrát v jeruzalémském chrámě s učiteli zákona, když se jednou zatoulal při návstěvě Jeruzalému Panně Marii a svatému Josefovi. Nic takového Martine, intelektuálně já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola samotnému Ježíši Kristu určitě nesahám ani jen po členky! A je toho hodně, skutečně velice hodně, co se od Ježíše Krista mohu a také i chci učit!!

A když již mluvím o tom Martine, že “pozemští rodičové” Ježíše Krista byli negramotní, a že neuměli číst a psát, tak vězte Martine, že právě tak negramotnými lidmi byli až na ojedinělé výjimky prakticky i všichni apoštolé a učeníci Ježíše Krista.

Každý člověk Martine, kterému Bůh daruje nějaké vyšší vzdělání by měl za toto vzdělání Bohu velice děkovat a všem lidem o tomto svém daru, který obdržel od Boha mluvil tak, aby o tom věděli pokud možno úplně všichni lidé, že mi Bůh – ač nejsem sice ani vznešeného rodu, a ani z nějaké urozené či bohaté rodiny - daroval tak vysoké vzdělání jaké mi Bůh daroval, aby tak skrze toto mé svědectví všichni lidé dobré vůle, kteří úpřimně hledají Boha a Boží pravdu mohli pochopit, že Bůh skutečně existuje a že je nekonečně milosrdný a zejména, že Bůh je nekonečně dobrý, když i mně, ani neurozenému a ani bohatému, ale úplně bezvýznamnému člověku JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi ve své nekonečné lásce Bůh daroval tak vysoké a rozsáhlé vzdělání, které nedaroval ani mnohým příslušníkům šlechtického stavu či bohaté buržoasie. A to navíc Martine, toto mé vysoké a rozsáhlé vzdělání mě JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi Bůh rozhodně nedaroval snad pro nějakou moji osobní zbožnost, vroucí modlitbu, konání dobrých skutků či nějaké jiné mé osobní zásluhy, ale pouze jako důkaz své nekonečné lásky k nám lidem, kterou Bůh rozličnými a v podstatě nezaslouženými dary (u někoho je to obrovský majetek, u někoho jiného zas obrovská inteligence, u někoho dalšího zas něco jiného po čem rovněž lidé prahnou a co jiným fanaticky závidí atd.) obdarovává věřící lidi, kteří úpřimně věří v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a úpřimně touží po křesťanské dokonalosti a svatosti a zejména pak ty lidi, kteří obdobně jako já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se rozhodli stranit se jakýchkoliv hmotných majetků a navěky zachovat panictví svého těla a duše pro Boží království. Ale ovšemže Martine, že Bůh je připraven odměnit i jiné úpřimně věřící křesťany, například i ty, kteří se rozhodnou kráčet ke Kristovi i úplně jinými cestami než já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – například i ty křesťany, kteří se například rozhodli pro službu Bohu skrze službu rodině a dětem, které je spíše bližší Vám Martine! Bůh totiž respektuje individualitu člověka Martine, a také i příslušné charizmy a dary Boží jsou tudíž různé a dal-li Bůh určité charismy mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi, abych celoživotně důsledně zachoval svoji chudobu a panictví pro Boží království, tak možná zas třeba Vám Martine dá Bůh charizmy k tomu, aby se v budoucnosti možná z Vás stal například dobrý otec dobré křesťanské rodiny, který se možná jednou ožení, bude mít děti a z těchto dětí vychová dobré křesťany.

Jak jsem už uvedl výše Martine, tak “pozemští rodičové” Ježíše Krista jako Panna Maria a svatý Josef byli negramotní, neuměli číst a psát, přičemž právě tak negramotnými lidmi byli až na ojedinělé výjimky prakticky i všichni apoštolé a učeníci Ježíše Krista. Jestliže jsem výše vyzdvihnul vzdělání Martine, tak vězte, že vzdělání má význam pouze jako Boží dar, které takto – například skrze universitní diplomy - můžeme ukázat ostatním lidem, aby skrze něj i tito ostatní lidé mohli poznat Boží dobrotu a lásku.

A bez Boha Martine vzdělání - ať již by se jednalo o sebevíce vyšší či sebevíce rozsáhlé vzdělání – absolutně vůbec nic neznamená! A hodnotu lidí neposuzujeme Martine podle jejich vzdělání, ale v konečném důsledku pouze podle hloubky jejich víry a mravního charakteru!!

Kromě toho navíc Ježíš Kristus si za svých dvanáct apoštolů nevybral nějakých dvanáct intelektuálů Martine, ale dvanáct úplně obyčejných lidí, ze kterých převážná většina byla dokonce úplně negramotná. A s ostatními učeníky Ježíše Krista to bylo pokud jde o jejich vzdělání Martine, či alespoň gramotnost úplně stejně tak Martine jako u apoštolů, ba možná dokonce ještě hůře. Dokonce když se to tak vezme, tak shodou okolností Martine, jako jsem ostatně již objasnil i výše, mezi původními apoštoly a učeníky Ježíše Krista nebyl intelektuál vůbec nikdo! Samotný apoštol svatý Petr, kterého Ježíš Kristus vyvolil za prvního papeže katolické církve byl úplně obyčejný negramotný rybář Martine, který se původně živil rybolovem na Genezaretském jezeru, ba dokonce podle všech známek byl to navíc ženatý muž. I většina ostatních apoštolů a učeníků byli úplně obyčejní negramotní rybáři Martine, negramotní zemědělci či negramotní otroci, potažmo bývalí otroci. Z dvanácti apoštolů pouze dva Martine, a to apoštol svatý Matouš a zrádce Jidáš Iškariotský uměli číst, psát a počítat. Ostatních deset apoštolů z těchto dvanácti apoštolů Martine bylo úplně negramotných a mezi ostatními učeníky Ježíše Krista byl percentuální poměr gramotných lidí zřejmě ještě výrazně nižší. Za této situace Martine, když jak se někdy obrazně říká, že “mezi slepými je i jednooký králem”, tak zde, za této situace - když mezi bezprostředními apoštoly a učeníky Ježíše Krista nebyl ani jen jeden jediný intelektuál – absolutně nejvzdělanějším člověkem ze všech bezprostředních apoštolů a učeníků Ježíše Krista byl apoštol svatý Matouš, který jako bývalý mýtník co sloužil kdysi pro Římany uměl počítat, plus uměl číst a psát jak ve své rodné řeči aramejštině, tak i v řeči Římanů, kterou Římané používali ve východních částech Římské říše, tj. v řečtině. Posuzujíc apoštola svatého Matouše z našeho dnešního pohledu Martine, tak tento bývalý celní úředník, apoštol svatý Matouš byl zhruba asi tak středoškolák s maturitou; vysokoškolákem (tj. intelektuálem) však ale ani apoštol svatý Matouš rozhodně nebyl. Navzdory tomu však ale Martine, není nejmenších pochyb o tom, že apoštol svatý Matouš byl z řad všech původních apoštolů a učedníků Ježíše Krista suverénně nejvzdělanějším!

A teď se podívejme na všechno i z tohoto intelektuálního hlediska Martine, že samotný zakladatel křesťanské nauky Ježíš Kristus jako člověk formálně byl navenek jen jako jakýsi obyčejný tesař (z dnešního pohledu bychom řekli, že tak nanejvýš absolvent jakéhosi tříletého učiliště stavebního bez maturity!), žáci Ježíše Krista dokonce pouze jednoduší a až na malé výjimky úplně nevzdělaní a dokonce negramotní obyčejní rybáři, zemědělci a otroci; a prakticky všichni byli téměř nemajetní a obrazně řečeno chudí, jako “kostelní myši”! A zde je tedy na místě logická otázka Martine, jak je vůbec možné, že za těchto okolností a podmínek mohlo křesťanské učení vůbec obstát a nezaniknout, ba dokonce jak je vůbec možné, že toto křesťanské učení od těchto – z našeho lidského hlediska – obyčejných, nevzdělaných a negramotných křesťanských analfabetů nakonec přijali lidé ze všech společenských vrstev a to včetně i velikých antických filozofů a jiných intelektuálů té doby, jakož i těch nejbohatších boháčů starověkého světa? Copak to – Martine - není obrovský Boží zázrak??

Kromě toho ještě navíc Martine je velice zajímavé i to, že Ježíš Kristus jako jejich učitel veřejně vyučoval pouze pouhé tři roky, což už samo o sobě je velice krátká doba na vytvoření vůbec nějaké “školské tradice” pokud to třeba mám porovnat s nějakými starověkými školami velikých řeckých filozofů a jejich žáků, které svůj věhlas získali až po mnoha desetiletích či stoletích své existence; nemluvě již ani o tom, že samotný Ježíš Kristus vlastně ani neměl vůbec žádnou “školu”, budovu či něco podobného, co by se s touto “školou” dalo alespoň trochu porovnat, a také samotný Ježíš Kristus nenapsal ani žádný filozofický, didaktický či vůbec jakýkoliv jiný spis. A pak najednou Martine po těchto až neuvěřitelně krátkých třech letech Ježíš Kristus náhle zmizl pryč a nechal své apoštoly a učeníky šířit své učení po celém světě a to navíc jen tak “s holými rukami”, tj. bez jakýchkoliv mocenských prostředků veřejnoprávní moci státní, které byli přinejmenším až do vydání Milánského ediktu římského císaře Konstantina v roce 313 po Kristu křesťanům naprosto upřeny, a tudíž až do té doby mohli křesťané získávat ostatní lidi pro křesťanskou víru pouze svým slovem, modlitbou, osobním příkladem ctnostného života a skutky úpřimné a nezištné lásky k bližnímu, avšak bez jakýchkoliv mocenských prostředků veřejnoprávní státní moci; čímž se první křesťané velice lišili například od muslimského proroka Mohammeda a prvních muslimů, kteří měli možnosti a prostředky k šíření islámu i mečem a vojenskou sílou ve válkách proti svým nepřátelům, což již tenkrát v samých počátcích muslimského náboženství prvním muslimům na rozdíl od našich prvních křesťanů umožnilo muslimům na dobytém území získat i velice důležitou veřejnoprávní moc státní, díky níž mohli muslimové mnohem efektivněji svoji vlastní muslimskou víru šířit kromě jiného také i díky ovládání této státní veřejnoprávní moci a veřejné správy státu, což my křesťané, přinejmenším do roku 313 po Kristu, až do vydání Milánského ediktu římským císařem Konstantinem jsme absolutně žádné takovéto možnosti pro šíření křesťanské víry neměli.

Kromě toho navíc je třeba si uvědomit ještě i tu skutečnost Martine, že již v samotných počátcích křesťanství proti šířícímu se křesťanskému učení a jeho z intelektuální stránky velice ubohým apoštolům, kteří neměli ani peníze, ani slavný či vznešený původ, potažmo slavné jméno, ba ani nějakou velikou intelektuální učenost či výřečnost, a ani alespoň někde nějakou tu veřejnoprávní státní moc jako měl již třeba muslimský prorok Mohammed a jeho první muslimové na “svých územích”, neboť křesťané až do roku 313 po Kristu neměli na rozdíl třeba od prvních muslimů vůbec žádná “svá území”, na kterých by sami křesťané, a to ať již přímo anebo nějak nepřímo sami nějak vládli či alespoň nějak participovali na veřejnoprávní státní moci a veřejné státní správě. Kromě toho navíc Martine, hned v prvopočátcích proti rodícímu se křesťanství ihned povstal celý antický svět i se svojí obrovskou intelektuální vzdělaností, veřejnoprávní státní mocí, se svými protižidovskými předsudky, jako přímo i se svojí nenávistí proti Židům. A tak proti Ježíšem Kristem založené katolické církvi povstalo nejen židovství, které na pokyn jeruzalémské židovské Velerady (Sinedria) rozšiřovalo o křesťanech ty nejodpornější a nejhnusnější lži, pomluvy, potupy, osočování a posměšky, které byli asi podobného charakteru a obsahu jako když si dnes například na Internetu ve vyhledávači Google.com zadáme pro vyhledávání heslo “Henryk Lahola”, co Vám vygeneruje stovky podobně urážlivých, lživých, osočujících a výsměšných souborů vůči mojí maličkosti, a i když sice v době prvních křesťanů ještě žádný Internet bohužel – či v dané souvislosti bych měl říci spíše Bohudík – neexistoval; nenávist projevující se již tenkrát vůči prvním křesťanům obdobnými lžemi, osočováními, urážkami a výsměšky již tenkrát nebyla o nic menší. Tenkrát Martine iniciátory této nenávisti byli ti Židé, kteří odmítli přijmout Ježíše Krista za Bohem přislíbeného a seslaného Mesiáše, a ruku v ruce s těmito nepřátelskými Židy povstal i všemohoucí Římský stát, který viděl v křesťanech nebezpečný živel, rozleptávající jednotu Římské říše a proto křesťany jako údajné vlastizrádce “trestali smrtí”. A v neposlední řadě povstal proti křesťanům i ostatní pohanský svět Martine, kterého pohanští duchovní a namyšlení pohanští filozofové viděli ohroženu svoji existenci a proto rovněž i oni křesťanství fanaticky nenáviděli!

A konec konců Martine v řadech samotných křesťanů povstali různý bludaři, různí heretici, ale i různí schizmatici, kteří již v časech apoštolských v prvním století po Kristu svým učením anebo svým životem se pokoušeli rozleptávat rodící se společenství katolické církve zevnitř již v prvním století po Kristu, jakož i v následujících dalších stoletích. Rozpoutal se zápas na život a na smrt Martine, který s malými přestávkami trval asi 300 let. Byl to nerovný boj gigantického obra s malým dítětem Martine, a přesto výsledek tohoto naprosto nerovného zápasu všemocného římského státu proti křesťanství byl více než překvapující: Roku 313 se Martine – navzdory všem racionálním předpokladům - tento boj pro nás křesťany překvapivě skončil našim vítězstvím vydáním Milánského ediktu římského císaře Konstantina, kterým se křesťanské náboženství stává dokonce i úředním náboženstvím v Římské říši. Je to Boží zázrak, nečekaně překvapivý paradox, jinými slovy takový účinek Martine, který absolutně dokonale převyšuje všechny reálně myslitelné objektivní možnosti své čistě “přirozené” příčiny! (Poznámka pro ostatní čtenáře: Otázka vztahů mezi příčinou a účinkem – viz. První list Martinovi: “Bůh existuje – nevyvratitelné důkazy Jeho existence”). Vždyť ostatně Martine, zamyslete se kriticky nad tím, zda-li je vůbec reálně myslitelné, aby toto všechno “jen tak” přirozenými prostředky učinil jeden člověk jako zakladatel křesťanství, pokud byl Ježíš Kristus jen pouze obyčejný, byť i sice nadprůměrně vysoce inteligentní a dejme tomu třeba i vysoce vzdělaný člověk (byť i tohle tvrzení, že Ježíš Kristus byl “vzdělaný” je svým způsobem vlastně i sporné Martine, protože Ježíš Kristus celkem jistě do žádné školy nikdy nechodil a nijakým způsobem ho nikdo ani jinak cílevědomě “nevzdělával”!!)!

Copak Martine nevidíte v tomto neuvěřitelně zázračném a v podstatě objektivně naprosto nečekaném rozšíření křesťanství v prvních stoletích zásah samotného všemohoucího Boha? Copak navzdory všem těmto výše uvedeným handicapům “Kristova hnutí”, kdy by pohlíženo na něj pouhou racionální, rozumovou úvahou nebylo snad z pohledu “zdravého lidského rozumu” nekonečněkrát mnohem pravděpodobnější – Martine - vidět v tomto náboženském hnutí Ježíše Krista a jeho žáků pouze jednu z tisíců a tisíců navenek úplně obdobných malých a úplně bezvýznamných starožidovských sekt živořících kdesi “na okraji židovské náboženské society”, která navíc zcela přirozeně po ukřižování jejího vůdce Ježíše Krista se okamžitě rozpadne a zanikne, jak to ostatně bylo u všech ostatních, navenek obdobných starožidovských sektiček za takovýchto okolností zcela běžné, a ovšemže zcela přirozeně by se to tak stalo i v tomto případě, pokud by Ježíš Kristus byl jen člověk; respektive, pokud by Ježíš Kristus nebyl vtělený Bůh!! Vždyť uznejte Martine, copak toto zázračné rozšíření křesťanství Martine – za těchto okolností - není zde skutečným Božím zázrakem?? V této souvislosti Martine, bych si dovolil upozornit zde na výrok svatého Augustina, který žil ve čtvrtém století po Kristu a který řekl (přibližný překlad do češtiny): “Křesťanství se šířilo anebo pomocí zázraků, které činili jeho hlasatelé z Boží moci, anebo bez zázraků. Jestliže to bylo pomocí zázraků, pak tehdy je křesťanství zřejmě Božského původu, protože Bůh nemůže potvrzovat lež zázraky. A pokud se tak dělo bez zázraků, pak tedy samotné obrácení světa ke křesťanství je největším zázrakem, protože toto podivné rozšíření křesťanství převyšuje všechny zákony přirozeného řádu. V každém případě je tedy rozšíření křesťanství zázrakem a tento zázrak potvrzuje jeho Božský původ.” /Prameny: De civitate Dei 1, XXII, c. 5/. Druhým důkazem dokazujícím Božství Ježíše Krista, kterým se zde v  tomto e-mailu hodlám detailněji zabývat Martine je hrdinská stálost mučedníků pro víru v Ježíše Krista, což je rovněž zázrak, dokazující Božství Ježíše Krista. V této souvislosti je třeba si obzvláště důrazně uvědomit tu skutečnost Martine, že Kristova Církev a křesťanství vůbec vyrostlo z krve a že živí se, respektive že obrazně řečeno vlastně roste z krve svých příslušníků. První Martine, kdo prolil svoji krev, byl sám zakladatel katolické církve, Ježíš Kristus, který byl ukřižován. Po slavném zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a později i po odchodě Ježíše Krista z tohoto světa Martine, začali vydávat svědectví o Božstvu Ježíše Krista jeho apoštolové a učedníci. Explicitně zdůrazňuji tu skutečnost Martine, že apoštolové a učedníci umírali za pravdu, že Ježíš Kristus byl ukřižován za naše hříchy, zmrtvýchvstal, a tak jednoznačně dokázal Ježíš Kristus své Božství.

Zároveň tak Ježíš Kristus zaručil pravdivost svých slov Martine, a dal nám lidem dokonalou jistotu o našem vzkříšení. Víra ve zmrtvýchvstalého Ježíše Krista dávala těmto lidem dostatek sil Martine, aby byli schopni stát se svědky (řecky: μαρτηρος = svědkové), a od toho pak odvozen pojem “martýr” jako mučedník pro víru v Ježíše Krista! Moje maličkost má ve zvyku pravidelně obcházet některé farnosti Martine, kde se více – méně pravidelně zúčastňuji na nejrozličnějších veřejných ale i polosoukromých setkáních různých modlitebních a diskusních skupin tamních místních křesťanů.

A ovšemže Martine, že intenzita víry, duchovní vyzrálost a ani křesťanská dokonalost všech těchto křesťanů se kterými se tam pravidelně či ojediněle potkávám je velice různorodá. V této souvislosti setkal jsem se tam i s takovými lidmi Martine, kteří mi například občas skočili do řeči a řekli “No jo Kristus! Pro něj to bylo lehký, když je to Bůh! Ale co já??”. Kdysi mně to tak trochu i iritovalo Martine, když jsem viděl, že někdo je roztržitý, vyrušuje, neposlouchá, skáče do řeči lidem, kteří úpřimně touží, aby i tento člověk poznal Boha Ježíše Krista a dosáhl po své smrti posmrtné spásy a blaženosti; později jsem se však naučil na to reagovat tím, že jsem poukázal na povznášející příklady různých velikých světců – což byli ostatně úplně stejní lidé z masa a kostí jako jsme i my Martine – a přesto tito lidé dosáhli tak vysokého stupně křesťanské dokonalosti. Obvykle jsem si narychlo vybral jednoho velikého světce Martine, nejlépe mučedníka; potažmo pokud v posluchačském auditoriu nespornou většinu lidí tvořili ženy, tak zas jsem si narychlo vybral některou svatou pannu a mučednici pro víru v Ježíše Krista, a o jeho či jejím svatém životě jsem podrobně vyprávěl ostatním lidem, abych jim tohoto mučedníka či tuto pannu a mučednici předložil jako vzor jejich, ale vlastně i mého vlastního života. Osobně obdivuji a snažím se v rámci mých možností napodobovat mnohé veliké světce – mučedníky, ale vlastně i panny a mučednice Martine!

Malá odbočka: Na jednom setkání Martine se nechtěně řeč stočila na prokletý “feminismus”.. Nebyl jsem tímto vynořeným tématem sice nadčen Martine, nicméně když už to tak přišlo, tak i já jsem řekl otevřeně co si o tom myslím. Ovšemže od zabedněných feministek a feministů jsem sklidil nespravedlivou kritiku Martine, jedna paní či slečna mi dokonce řekla, že prý by byla zvědavá na to, co by se v mém osobním životě změnilo, kdyby se jednou v noci stal čistě teoreticky takový obrovský zázrak, že bych se ráno probudil – a byl bych ženou! V té době jsem ještě na sklonku druhého tisíciletí byl studentem právnické fakulty a filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martine! Původně jsem chtěl takovou hloupou představu ignorovat Martine, pak ale přítomný pan farář řekl, že to by ho prý také zajímalo, co by se v mém osobním životě změnilo, kdybych se náhle stal ženou, což mně zpočátku trochu rozčililo, ihned jsem se ale ovládl a popravdě jsem jim odpověděl: “Já mohu říci jen tolik, že jsem Henryk Lahola a jsem student dvou vysokých škol, které jsem se rozhodl studovat proto, abych splnil Boží vůli studovat tyto vysoké školy. Kdybych byl já ženou, tak bych řekl, například že já mohu říci jen tolik, že jsem Henrieta Laholová a jsem studentkou dvou vysokých škol, které jsem se rozhodla studovat proto, abych splnila Boží vůli studovat tyto vysoké školy. Kromě této - čistě vnějškové kosmetické změny, že bych navenek kvůli ostatním lidem – formálně vystupoval “v ženském těle” pod imidží ženy vadilo by mi, že jsem nucen měnit doklady totožnosti, kvůli příjmení, které by získalo sufix “ová” atd., a současně bych se na druhé straně zas potěšil tomu , že se tak vyřešil problém hrozby nucené vojenské služby v armádě. Jinak by mi to bylo ale úplně lhostejné a v mém osobním životě by se u mě prakticky nezměnilo vůbec nic!”

Dotyčná žena ale s vulgární oplzlostí mně hrubě urazila slovy – cituji doslova: “Tím by se ale přece změnila Vaše sexuální orientace!” Poněkud rozčileně jsem jí odpověděl: “Žádnou nemám a ani nechci mít! A to co zaplať Pán Bůh doufám, že nemám se nemůže ani nijak změnit! Jsem-li muž a říkám, že jsem se z přesvědčení rozhodl pro zachování celoživotního panictví pro Boží království, tak stejně tak třeba i jako žena bych říkal, že z přesvědčení jsem se rozhodla pro zachování celoživotního panenství pro Boží království.” Říkám to záměrně Martine, protože někteří lidé o mně lživě tvrdí, že jsem prý “misogyn”, pravda to však ale není, o čem svědčí i můj hluboký duchovní vztah víry a modlitby i k mnohým pannám a mučednicím, kterých hlubokou víru a oddanost Ježíšovi Kristovi úpřimně obdivuji, a ač jsem sice muž, tak uznávám, že i na jejich víře, modlitbě a duchovním životě je nesporně mnohé, co se od nich můžu učit! Tím ovšemže Martine rozhodně v žádném případě nechci Vás přesvědčovat, aby jste se i Vy rozhodl pro panictví. Ne, nic takového Martine! Rozhodnete-li se někdy v budoucnosti třeba oženit Martine, bude to Vaše svobodná volba, a pokud by třeba z Vás byl dobrý otec rodiny vychovávající děti ve víře v Krista – Pán Bůh by Vám jistě požehnal! Možná, že Vám Martine někdy alespoň něco málo řeknu i o svátém Martinovi, vyznavači, který sice nebyl přímo mučedníkem, ale rozhodně bych Vám život tohoto velikého světce – v rámci Vašich osobních možností – přece jen doporučoval k napodobování. Teď se však ale domnívám Martine, že bude prospěšné, když teď alespoň letmo přejdu dějinami pronásledování křesťanů a dále pak ukáži alespoň v nejmaximálnější stručnosti na několika příkladech to, jak tito hrdinové umírali pro víru v Ježíše Krista. První výraznější pronásledování vzniklo v Jeruzalémě, v kolísce křesťanství Martine, a to od těch Židů, kteří odmítli přijmout Ježíše Krista za Bohem slíbeného Mesiáše; prostě oficiálních židovských náboženských představitelů tehdejšího židovství, kteří v rámci těch možností, které jim ponechali vládnoucí Římané ovládali tehdejší starověkou židovskou společnost ve svaté zemi. První obětí tohoto výraznějšího pronásledování prvních křesťanů v Jeruzalémě – Martine - byl svatý Štěpán, jáhen, kterého tito výše zmiňovaní Židé ukamenovali, kterého také i označujeme za prvomučedníka svatého Štěpána. Po svatém Štěpánovi Martine, jako první z apoštolů Ježíše Krista se mučedníkem pro víru v Ježíše Krista stal i apoštol svatý Jakub “starší”, kterého dal zavraždit Herodes.

Křesťané se rozutekli po celé svaté zemi Martine a spolu s nimi se fakticky jakoby “rozšířili” i jejich pronásledovatelé. Také zbylí apoštolé se rozešli do celého světa, aby “světu” vydávali svědectví o Ježíši Kristu, a to nejen svými slovy Martine, ale i svým životem, ba dokonce fakticky i svojí vlastní mučednickou smrtí pro víru v Ježíše Krista, která měla nejrozmanitější podoby. Apoštol svatý Petr, nástupce Ježíše Krista, kterého si z řad svých apoštolů vyvolil za svého vlastního nástupce samotný Ježíš Kristus, byl první viditelnou hlavou katolické církve Martine, respektive byl prvním papežem katolické církve (poznámka: apoštol svatý Petr byl prvním papežem katolické církve do roku 67 po Kristu, kdy zemřel mučednickou smrtí.) No a tento apoštol svatý Petr Martine,coby bezprostřední nástupce Ježíše Krista jako první viditelná hlava Církve Martine, byl od Římanů rovněž ukřižován, byl ukřižován v samotném hlavním městě Římě, a to způsobem “dolu hlavou” byl apoštol svatý Petr ukřižován!

A takovýmto způsobem byl apoštol svatý Petr ukřižován dokonce na svoji vlastní žádost Martine, protože když už se ho Římané rozhodli ukřižovat, tak apoštol svatý Petr žádal tyto Římany alespoň o to, aby, když už má být ukřižován, tak aby ho ukřižovali alespoň tímto způsobem, protože ve své hluboké pokoře a skromnosti se apoštol svatý Petr osobně necítil být hodný toho, aby zemřel týmž způsobem, jako tenkrát ještě ve svaté zemi zemřel jeho Božský mistr Ježíš Kristus.

Nepřátelé Ježíše Krista a křesťanské víry, apoštola svatého Jana nejprve otrávili Martine, poté když apoštol svatý Jan zázračně unikl smrti, tak ho hodili do vřícího oleje. Poté však co byl apoštol svatý Jan ale opětovně zázračně zachráněn Martine, ho – aby apoštola svatého Jana alespoň “izolovali”, když už se jim nepodařilo ho usmrtit – poslali do vyhnanství na ostrov Πατμος a tam na Patmosu apoštol svatý Jan nakonec po několika desetiletích jako jediný z apoštolů zemřel takzvanou “přirozenou smrtí” (všichni ostatní apoštolé zemřeli totiž nějako násilnou “mučednickou smrtí” z rukou nepřátel křesťanské víry). V podstatě vlastně osud apoštola svatého Jana jako oblíbeného apoštola Ježíše Krista, tj. “miláčka Páně”, jak bývá apoštol svatý Jan někdy nazýván Martine, se v podstatě vyplnil přesně tak, jak mu to Ježíš Kristus ještě tenkrát ve svaté zemi předpověděl; právě tak jako Ježíš Kristus i apoštolu svatému Petrovi – kterému jinak Ježíš Kristus svěřil vedení své Církve – předpověděl jeho ukřižování v hlavním městě Římské říše v Římě.

Rovněž tak Martine i apoštol svatý Filip byl rovněž ukřižován; z apoštola svatého Bartoloměje – doslova a do písmena – stáhli za živa jeho kůži z těla, a vzhledem k tomu, že apoštol svatý Bartoloměj při tom okamžitě nezemřel, tak mu ještě navíc “pro jistotu” setli hlavu!

Také i apoštol svatý Matouš – jinak rovněž též i autor prvního evangelia – dosvědčil pravdivost “svého” evangelia Ježíše Krista rovněž svou vlastní mučednickou smrtí, respektive byl probodnut kopií v africké Etiopii.

Apoštol svatý Tomáš absolutně nechtěl uvěřit Martine, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, kým Ježíše Krista na vlastní oči neuvidí plus kým se i vlastnoručně nedotkne těla Ježíše Krista, zejména pak ran v rukou a nohou Ježíše Krista, které Ježíši Kristu byly ukřižováním způsobeny, plus kým nebude moci vložil svou ruku i do boku Ježíše Krista, který Ježíšovi Kristovi postmortálně probodnul kopií jeden z římských vojáků. Poté však ale Martine, co zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus umožnil apoštolu svatému Tomášovi, aby si mohl apoštol svatý Tomáš osobně provést všechny tyto důkazy, tak pod fakticitou všech těchto zcela explicitních a nijak nezpochybnitelných důkazů, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých, musel uvěřit i kdyby snad třeba nechtěl.

Ba dokonce Martine, osobně se domnívám, že – exaktně vzato - fakticky se však ale již zde v případě apoštola svatého Tomáše a ani u ostatních apoštolů nejedná již o “víru” v pravém slova smyslu, ale o zcela jednoznačné empirické poznání, protože u apoštola svatého Tomáše, a v podstatě i u všech ostatních apoštolů, když všichni apoštolé mohli na vlastní oči po dalších čtyřicet dnů na vlastní oči vídat zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, setkávat se s Ježíšem Kristem, a na těchto osobních setkáních se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem na vlastní oči vidět a na vlastní uši slyšet Ježíše Krista, se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem osobně několikráte mluvili, společně se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem jedli jídlo a nepochybně osobně se apoštolové například při společném jídle zmrtvýchvstalého Ježíše Krista mnohokrát i mimoděk dotkli, čímž mohli mimoděk apoštolové poznat, že se jedná o skutečné hmotné tělo Ježíše Krista a ne snad pouze o nějakého ducha či něco podobného. A tedy v případě apoštolů Martine, a obzvláště pak zejména především v případě samotného apoštola svatého Tomáše se poté již nejednalo o víru v pravém slova smyslu (tj. o víru bez exaktních důkazů), ale o zcela jednoznačné empirické poznání té skutečnosti, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých, a to proto, že Ježíš Kristus apoštolu svatému Tomášovi umožnil, aby se o tom osobně “na vlastní oči” plus svým vlastním hmatem přesvědčil, v důsledku čeho apoštol svatý Tomáš, právě tak jako i ostatní apoštolé tím, že jim Ježíš Kristus umožnil, aby se i svými vlastními smysly, tj. vlastním zrakem, sluchem i hmatem přesvědčili o tom, že Ježíš Kristus který byl již mrtvý, je najednou teď živý mezi nimi, s nimi se baví, s nimi mluví a s nimi stoluje při jídle!

A tak tedy Martine i tento apoštol svatý Tomáš, kterému se v podstatě často plným právem někdy říká jako “nevěřící Tomáš”, poté, co mu bylo umožněno samotným zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem smyslově přesvědčit se “na vlastní oči” o té skutečnosti, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých, nakonec nejenže sám uvěřil ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista poté, co se o tom se svými vlastními smysly zcela jednoznačně přesvědčil, ale následně poté sám apoštol svatý Tomáš věrně hlásal víru v Ježíše Krista a za tuto víru rovněž podstoupil i mučednickou smrt, a to až v daleké Indii, respektive apoštol svatý Tomáš podobně jako i apoštol svatý Matouš byl probodnut kopií – pouze s tím rozdílem, že zatímco místem této mučednické smrti u apoštola svatého Matouše byla daleká Etiopie v Africe, tak místem fakticky obdobně smrti u apoštola svatého Tomáše byla ještě vzdálenější Indie. Dále pak Martine svatého Jakuba “mladšího” shodili nejprve z výšky na zem, poté ho kamenovali a nakonec utloukli holemi; svatému Šimonovi a svatému Judovi nejprve odpilovali z těla údy a poté je setnuli. Podobně jako byl ukamenován prvomučedník svatý Štěpán, později apoštol svatý Matěj byl rovněž ukamenován Martine, a mučednickou smrtí pro víru v Ježíše Krista zemřeli rovněž i oba dva další evanjelisté – svatý Marek a svatý Lukáš.

Byl-li apoštol svatý Tomáš původně “nevěřícím”, tak třeba říci Martine, že apoštol svatý Pavel byl původně nejen “nevěřícím”, ale dokonce přímo zarputilým a zuřivým nepřítelem křesťanů, který se původně dokonce i sám aktivně podílel na pronásledování křesťanů Martine, a který na své cestě ze svatého města Jeruzalému do syrského Damašku – kam tento Žid Šavel z Tarzu chtěl jít z pověření jeruzalémských židovských veleknězů hledat a zatýkat křesťany – byl najednou tajemnou, mystickou Boží mocí Ježíše Krista sražen z koně na zem, zjevuje se mu Ježíš Kristus, vnitřně tohoto do té doby židovského náboženského fanatika Šavla z Tarsu promění v apoštola svatého Pavla, který se poté stává dokonce nejen apoštolem Ježíše Krista, ale přímo troufám si říci, že i vůbec tím nejaktivnějším apoštolem Ježíše Krista. Ba dokonce Martine apoštol svatý Pavel byl široko – daleko vůbec jediným intelektuálem z řad apoštolů Ježíše Krista. Ovšemže Martine, že z řad aktivních křesťanů “první generace” byl kromě apoštola svatého Pavla intelektuálem ještě i učedník svatý Lukáš, který byl jinak svým povoláním lékař, a nezávisle na tom ještě i umělecký malíř, avšak svatý Lukáš byl “pouze” učedníkem Ježíše Krista a evangelistou Ježíše Krista, přímo však ale samotným apoštolem Ježíše Krista nebyl, a ač sice tento lékař svatý Lukáš jako lékař byl tedy rovněž intelektuálem jako jím byl i apoštol svatý Pavel, nebyl však ale svatý Lukáš na rozdíl od apoštola svatého Pavla intelektuálem teologickým a ani filozofickým, ale svatý Lukáš byl pouze intelektuálem medicínským, neboť jak jsem již uvedl výše, svatý Lukáš byl totiž svým vzděláním lékařem a nezávisle na tom byl ještě i uměleckým malířem, nebyl však ale jinak svatý Lukáš ani profesionálním teologem a ani profesionálním filozofem.

Pokud jde ještě o apoštola svatého Pavla, tak třeba o apoštolu svatém Pavlu říci ještě i to Martine, že to byl nepochybně – pokud jde o teologické a filozofické vědecké práce apoštola svatého Pavla (tj. “apoštolské listy” apoštola svatého Pavla) - literárně absolutně nejplodnější autor křesťanské filozofie a teologie prvního století po Kristu, a jako takový byl apoštol svatý Pavel rovněž i úplně suverénně největší intelektuální kapacitou prvního století po Kristu, plus troufám si říci, že i jednou z největších intelektuálních kapacit raněkřesťanského starověku vůbec. Kromě toho navíc jinak, tak jako lékař svatý Lukáš si kromě výkonu svého lékařského povolání přivydělával i svou vedlejší profesí uměleckého malíře Martine, tak i apoštol svatý Pavel, kromě toho, že byl svou hlavní profesí teolog a filozof, si prostředky na své živobytí zaopatřoval prací svých “vlastních rukou” jako takzvaný “výrobce stanů”, čímž by apoštola svatého Pavla z našeho dnešního pohledu bylo možno přiměřeně vnímat nejen jako quasi vysokoškolsky vzdělaného teologa a filozofa, ale i jako člověka, který tím, že konstruoval a zhotovoval stany, by bylo možno do jisté míry vlastně fakticky přirovnat i k jakémusi starověkému quasi strojnímu inženýrovi, potažmo k inženýru stavebnímu, anebo jinak řečeno, zatímco apoštola svatého Pavla jako teologa a filozofa lze plným právem vnímat jako humanitně vzdělaného intelektuála, tak jako konstruktéra a zhotovitele stanů lze apoštola svatého Pavla zas vnímat též svým způsobem vlastně i jako jakéhosi quasi technicky orientovaného intelektuála, respektive z našeho současného dnešního pohledu vlastně jakéhosi starověkého quasi inženýra.

Apoštol svatý Pavel jako křesťan byl za strany jak židovských, tak i pohanských (zejména římských pohanů) nepřátel Ježíše Krista a křesťanské víry často a všelijak perzekvován a pronásledován Martine, respektive apoštol svatý Pavel byl v různých souvislostech opakovaně vytaven různému nelidskému a ponižujícímu zacházení a mučení kvůli hlásání víry v Ježíše Krista Boha *Spasitele a Vykupitele, přesněji řečeno – apoštol svatý Pavel byl za časů svého pozemského života vícekrát jak po různě dlouhou dobu vězněný, tak i mučený bičováním, bitím holemi, kamenováním, a nakonec v roce 67 po Kristu (tj. v roce 67 “našeho letopočtu”) byl apoštol svatý Pavel společně i s apoštolem svatým Petrem (našim prvním katolickým papežem) “popraven” v Římě za pronásledování křesťanů, které bylo rozpoutáno římským císařem Neronem, přičemž oba dva největší apoštolé Ježíše Krista a katolické církve byli popraveni tak, že apoštol svatý Petr jako “obyčejný Žid” byl popraven velice krutým způsobem ukřižováním dolu hlavou, zatímco apoštola svatého Pavla Římané jako římského občana s ohledem na římské právo ukřižovat nesměli, a tak byl apoštol svatý Pavel popraven “jen” setětím hlavy katem na popravišti. Takhle tedy prolili svou krev za Ježíše Krista apoštolé Martine, tj. lidé, kteří “na vlastní oči” viděli pozemského Ježíše Krista jak v časech před jeho ukřižováním, tak i po jeho zmrtvýchvstání. Tento požár pronásledování křesťanů původně zapálili nepřátele Ježíše Krista a křesťanské víry, kteří pocházeli z řad těch Židů, kteří odmítli akceptovat Ježíše Krista jako Bohem skrze starozákonní proroky přislíbeného a seslaného mesiáše Martine, později se však k prvotním pronásledovatelům křesťanů ze strany těchto výše zmiňovaných takzvaných “pravověrných” Židů připojili i pronásledovatelé křesťanů z řad Římanů a ostatních pohanů. Pokud to mám charakterizovat geograficky a teritoriálně Martine, tak úplně na počátku pronásledování křesťanů vypuklo v Jeruzalémě, z Jeruzaléma se pronásledování křesťanů rozšířilo do všech oblastí Palestiny, poté toto pronásledování křesťanů dokonce přeskočilo i za hranice svaté země i do všech ostatních provincií Římské říše, a to i do hlavního města Římské říše Říma.

Pokud to mám naopak zas charakterizovat jaksi “národně”, respektive etnicky, či spíše vlastně bych měl říci, že nábožensky Martine, tak prvními pronásledovateli křesťanů byli Židé a poté brzy nato i samotní Římané, tj. římští řecky či latinsky mluvící pohané, ale ostatně vlastně nejen tito římští pohané, ale i všichni ostatní pohané bez ohledu na jejich ten či onen etnický původ. První veliké krvavé pronásledování křesťanů ze strany pohanů v Říme se začalo za římského císaře Nerona, který lživě svalil vinu za podpálení města Říma na křesťany Martine, aby tak od sebe odvrátil rozzuřený hněv těch obyvatel města Říma, kteří v důsledku toho – že psychopatický císař Neron nechal podpálit město Říma – se ze dne na den stali “novopečenými” bezdomovci.

Tehdejší názorotvorná oficiální římská propaganda kalkulujíc s tradiční hloupostí lidí (ostatně ani dnes tomu není jinak!) a s nejrůznějšími primitivními předsudky lidí proti křesťanům (pokud jde o skutečné křesťany – tak o nejrůznější předsudky vůči skutečným křesťanům není ani dnes nouze, byť i se třeba jedná o předsudky jiného rázu) měla tu nehoráznou drzost Martine, že na margo tohoto velikého požáru města Říma lživě prohlašovala, že údajně prý křesťané se prý dopustili tohoto žhářství, a to navíc prý z údajné “nenávisti křesťanů proti lidstvu” (ostatně nic nového pod sluncem: naši bolševici před rokem 1989 nás skutečné křesťany rovněž explicitně označovali za údajné “nepřátele lidu”; a fakticky i názorotvorná masmédia současných mocipánů a mocidám třetího tisíciletí ty lidi, co mají sociální cítění, co mají soucit s bezdomovci, anebo třeba i jen osobně odmítají homosexualitu, feminismus a ostatní podobné módní výstřelky současného ateistického světa třetího tisíciletí vychvalované propagandou div ne do nebe ze strany oficiálních prorežimných názorotvorných masmédií jako vrchol údajného evropanství, vrchol modernosti, výkvět kultury, pokroku, dokonce prý i údajný vrchol “humanismu” a “tolerance” a nevím čeho ještě – jsou rovněž ze strany názorotvorných prorežimních masmédii třetího tisíciletí skuteční křesťané titulování nejrůznějšími pejorativními a nenávistnými označeními a nadávkami), přičemž k této údajné “nenávisti křesťanů proti lidstvu” podle oficiální propagandy Římské říše údajně navíc prý vedlo jejich křesťanské náboženství!

V takzvaných “vyspělých” a “demokratických” evropských a severoamerických státech je sice pronásledovaní skutečných křesťanů (na rozdíl od takzvaných oficiálních “křesťanů”, kteří veřejně téměř až do nebe v oficiálních názorotvorných masmédií velebí vládnoucí ateistický režim) zcela běžné i dnes v třetím tisíciletí Martine, nicméně – abychom byli k současným pseudodemokratickým, feministickým, homosexuálním či lesbickým režimům, jako i vladařkám a vladařům současných režimů objektivní a spravedlivý – musíme uznat, že to pronásledování křesťanů, ke kterému dochází v současnosti se přece jen již nevyrovná neuvěřitelně krutému pronásledování křesťanů v Římské říši.

Současné režimy Martine, které vládnou dnes ve třetím tisíciletí alespoň naoko formálně musí předstírat, že údajně respektují lidská práva a rovnost občanů, a že údajně prý jejich vlastní ateistický režim uznává úplnou rovnost křesťana a ateistu co do lidské důstojnosti, občanských svobod a lidských práv, v důsledku čehož k nějaké masové genocidě křesťanů v současné době zpravidla nedochází, protože vládnoucí ateistický režim je paradoxně v tom “svazován” svou vlastní, předstíraně naoko “demokratickou” ideologií, což vládnoucí režim fakticky nutí alespoň navenek se tvářit tak, že údajně prý respektuje rovnost všech občanů a jejich lidská práva a občanské svobody, a i když se sice jedná pouze o obyčejnou a velmi průhlednou “pseudodemokratickou” farizejskou přetvářku ze strany současného vládnoucího režimu, faktem však ale zůstává, že zejména díky Internetu, jakákoliv eventuální genocida křesťanů by se mohla díky takovým mnohočetným skutečně nezávislým webovým stránkám, jako jsou například i československé náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz a obdobným náboženským webových stránkám ze zahraničí rychle rozkřiknout a veřejnost by se celkem určitě dozvěděla o tom, pokud by někde k nějaké masové genocidě křesťanů skutečně došlo.

A tomu Martine by nemohlo tedy zabránit ani mlčení režimu a jeho masmédií, ba dokonce tomu by zcela nemohlo zabránit ani spuštění sebevíce zuřivé dezinformační antikampaně názorotvorných masmédií, protože z těch lidí, kterým není všechno lhostejné a úpřimně je zajímá pravda, by hrozilo nebezpečí že někteří lidé odolají masovému vymývání mozků ze strany režimu a jeho oficiálních názorotvorných masmédií a utvoří si na věc svůj vlastní názor (a nebudou tedy pouze pasivně papouškovat oficiální názory vládnoucího režimu).

Na rozdíl od současných ateistických režimů vládnoucích ve třetím tisíciletí po Kristu však starověká Římská říše ve své době ještě nemusela ani jen naoko nějak předstírat že respektuje nějaká lidská práva, demokracii, či rovnost lidí Martine, a proto tam tenkrát pronásledování křesťanů bez jakýchkoliv těchto psychologických zábran propuklo naplno. Proto tenkrát v Římské říši pohanský lid i s jejich císařem Neronem na čele aniž by oni cokoliv navenek museli alespoň naoko farizejsky předstírat Martine, bez jakýchkoliv skrupulí vynesli svůj nenávistný ortel nad křesťany, který lapidárně vyjádřili slovy “Non licet vos esse!” (překlad: “Nemůžete více existovat” - je ale pouze můj přibližný, byť i sice ve skutečnosti zde bohužel jen velice málo výstižný překlad z latiny do češtiny, protože naše čeština to až tak kategoricky důrazně – imperativní formou jednoduše vyjádřit neumí…). Tehdejší římská propaganda Martine od té doby všechno zlo, které kdy postihlo město Řím, okamžitě začala najednou zcela automaticky připisovat křesťanům a křesťanskému náboženství. Velice výstižně Martine o tom píše Tertulian ve své obhajobě křesťanů těmito slovy (přibližný překlad do češtiny): “Jestliže vystoupí vody řeky Tiberu až k hradbám, jestliže nastane zemětřesení, hlad nebo mor, ihned voláte: Křesťany lvům!” (doslova: “…Christianos ad leones!”). /Apol. C. 40/.

Podobně jako dnešní, takzvané “moderní” mravně zvrhlé novopohany třetího tisíciletí po Kristu Martine, tak i obdobně jim mravně rozpustilé Římany v starověku velmi iritovalo to, že tehdejší křesťané (právě tak jako i skuteční křesťané v naší současnosti!) žili v tichosti, skromnosti a hluboké pokoře úplně bezúhonným a svatým životem pouze pro svoji křesťanskou náboženskou víru a modlitbu, a proto se společně s těmito římskými pohany křesťané nezúčastňovali na různých jejich výtržnostech či dokonce přímo nemravních zvrhlostech. A úplně z téhož důvodu Martine, rovněž i dnešní moderní novopohané třetího tisíciletí po Kristu fanaticky nenávidí úpřimně věřící skutečné křesťany naší současnosti. Hluboce usebraný, spirituální a kontemplativně - svatý život úpřimně věřícího skutečného křesťana, který nežije proto, aby politikařil, hrabal peníze a “dobře” si zasouložil, ale právě naopak, svým současným životem úpřimně věřící skutečný křesťan pohrdá a žije pouze pro svoji víru, modlitbu a život věčný, toužíc skrze modlitbu a sebezápor po dosažení stále vyššího a vyššího stupně křesťanské dokonalosti a svatosti. Ovšemže Martine – abych Vás snad nedej Bůh nějak bezdůvodně nevyplašil – je třeba uvést i to, že cesty k Ježíši Kristu, jako i intenzita a hloubka křesťanské víry je u různých křesťanů různá a tudíž víra v Ježíše Krista rozhodně nijak nevylučuje, aby jste se třeba Vy někdy v budoucnosti oženil a měl děti, pokud to si to budete přát.

Pokud jde o Římskou říši, tak třeba uvést i tu skutečnost Martine, že křesťané odmítali a zatracovali modloslužebnictví, tj. uctívání různých model, klanění se modlám a také nechtěli ani obětovávat takzvaným římským bohům a ani římskému císaři nechtěli vzdávat takzvanou božskou poctu. No a vzhledem k tomu Martine, že pohanský “kult císaře” byl úzce spjat s kultem státním, označovali římští pohané křesťany za údajně “protistátní” a odsuzovali křesťany za údajnou “nenávist vůči lidskému pokolení!” Pokud snad i Vám Martine tato římská pohanská propaganda o křesťanech cosi připomíná i z dnešního údajně takzvaného “demokratického právního státu” – tak to žel nepřipomíná pouze Vám Martine, neboť do očí bijících paralel mezi tím, jak propaganda tehdejších římských pohanů či dnešních novopohanů z třetího tisíciletí po Kristu se vyjadřuje o křesťanech není určitě málo.

A ač sice dnes ve třetím tisíciletí po Kristu z výše uvedených důvodů již zpravidla nedochází k fyzické genocidě (vyvražďování) křesťanů Martine, šíření nenávistných a výsměšných lžích o mnohých křesťanech jako individuálních jednotlivcích (jejichž dnešní intenzita není o nic menší jako intenzita z časů Římské říše prvních tří století po Kristu – spíše naopak, tyto pomlouvačné protikřesťanská dezinformační útoky jsou dnes ještě výrazně intenzivnější!!) se i dnes děje přinejmenším s tichou podporou vládnoucího režimu České republiky, o čem svědčí přinejmenším ta skutečnost, orgány činné v trestním řízení v praxi páchání trestného činu pomluvy (§ 206 trestního zákona č.140/1961 Sb.), páchání trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 trestního zákona č.140/1961 Sb.) či páchání trestného činu porušování autorského práva (§ 152 trestního zákona č.140/1961 Sb.), pokud oběťmi této trestné činnosti jsou křesťané jako individuální jednotlivci nestíhají buď vůbec, anebo jen velice liknavě a s velikými průtahy. A tudíž zodpovědnost za páchání této trestné činnosti plně padá na vládu a režim České republiky Martine, neboť nestíhání určitého druhu trestné činnosti v patřičném rozsahu fakticky znamená, že páchání této trestné činnosti je tedy vlastně v souladu s politikou vlády a režimu České republiky. Pokud jde o římské pohany – jak jsem již naznačil výše Martine – oni v tehdejší době ve starověku (na rozdíl od dnešní situace ve třetím tisíciletí po Kristu) ještě nemuseli naoko předstírat, že respektují lidská práva a občanské svobody křesťanů. V důsledku této skutečnosti Martine, tenkrát docházelo ke genocidě a vraždám křesťanů, za kterými stál vládnoucí pohanský režim Římské říše, kdy takzvané “popravy” křesťanů se uskutečňovali buď v císařských zahradách a na veřejných místech, při cestách, v cirkusech, a to masovým způsobem anebo i v menších skupinách. Římští pohané se dopouštěli nelidských zvěrstev a genocidy proti křesťanům – například křesťany připoutávali ke sloupům, polévali je smolou a zapalovali. A takovéto živé lidské pochodně lemovali cestu Martine, po které nosili římského pohanského císaře a kudy procházeli masy pohanů, a tito pohané nenávistně zlořečili, nadávali a posmívali se hořícím, modlícím se a zpívajícím křesťanům.

Režim těchto starověkých římských pohanů některé jiné křesťany zase často ukřižovával rozličnými způsoby Martine, a ač sice z různých důvodů nechci zacházet do nějakých podrobností Martine, třeba však říci alespoň to, že toto ukřižování v praxi znamenalo nejen výkon neuvěřitelně krutého, bolestivého a trýznivého usmrcování člověka; a kromě Palestiny se navíc ve všech ostatních provinciích tehdejší pohanské Římské říše všude provádělo ukřižování navíc i takovým způsobem, který byl flagrantně ponižujícím způsobem, který ponížil lidskou důstojnost ukřižovaného člověka na tu nejnižší možnou míru jaká je vůbec alespoň teoreticky vůbec představitelná.

Jindy zas vládnoucí římští pohané v takzvaných cirkusech jen tak “pro zábavu” házeli křesťany Martine, a to často i celé rodiny, tj. křesťanské manžele společně i s jejich malými dětmi uměle vyhladovělým, velikým, dravým, zejména kočkovitým šelmám, aby tito vyhladovělí dravci k “pobavení” římských pohanů tyto křesťany, a to nejen dospělé lidi, ale i malé děti – doslova a do písmena trhali na kusy a žrali za živa!

Křesťany z řad právně privilegovaných vrstev římské společnosti Martine, respektive ty křesťany, kteří byli římskými občany, pohanský režim Římské říše usmrcoval “jen” odtětím hlavy na popravišti.

Římští pohané s otevřenou podporou vládnoucího pohanského režimu křesťanské ženy a křesťanské dívky (zejména panny) znásilňovali Martine; anebo i násilně odváděli do různých veřejných domů a nevěstinců, kde je potupně zneucťovali a poté co je brutálním sexuálním násilím připravili o panenství a čest je poté i vraždili. Těžce, přetěžce se mi Martine o těchto protikřesťanských veskrze odporných pohanských krutostech, ponižování a sexuálních zločinech píše…

Pokud jde o pohanská pronásledování křesťanů Martine, tak třeba říci, že první výraznější krvavé pronásledování křesťanů bylo soustředěno především pouze na hlavní město Řím. Lžemi římské pohanské propagandy získával pohanský lid o křesťanech takové naprosto zcestné, falešné představy Martine, že údajně prý se jedná o zločince “nenávidící lidské pokolení” a tudíž touto propagandou zmanipulovaný římsky lid jméno “křesťan” vyslovoval až s takovou nenávistí a potupou, že slovo “křesťan” vyslovené z pohanských úst se stalo téměř nadávkou. Již relativně tolerantní římský císař Claudius, který vládl v Římské říši jako císař v letech 41 – 54 po Kristu se dopustil zločinu spočívajícího v tom Martine, že nechal z Říma vyhnat všechny křesťany a Židy – byť i je sice pravda, že římský císař Claudius křesťany a Židy “jen” vyhnal, ale zpravidla je ještě nevraždil. K vraždění a genocidě křesťanu na přímý rozkaz římského císaře Martina docházelo až počnouc císařem Neronem a jeho nástupci – dalšími pohanskými římskými císaři. Počínaje vládou římského císaře Nerona až do roku 313 po Kristu (kdy císař Konstantin vydal “Milánský edikt”) permanentně trvalo pronásledování křesťanů Martine, byť i ovšemže tato pronásledování křesťanů po celé toto období tří staletí nebyla rozhodně vždy stejná ani co do intenzity, ani rozsahu a ani co do následků. V tomto období bylo křesťanství v ilegalitě Martine – křesťanství bylo zakázaným náboženstvím. Intenzita, rozsah i následky pronásledování křesťanů v tomto třísetletém období byla značně proměnlivá a kolísavá s tím, že pokud jde přímo o mimořádně intenzivní a krvavá pronásledování křesťanů, ta měla charakter jakýchsi krvavých kampaní, které občas vypukli a trvali několik týdnů, měsíců, let či desetiletí, která byla záhy vystřídána jakousi kratší nebo delší periodou relativního pokoje, kdy k vraždění křesťanů pro jejich náboženskou víru v tomto “pokojnějším období” docházelo pouze v omezenějším rozsahu. Kromě toho tyto kampaně mimořádně krutého a krvavého pronásledování křesťanů většinou nebyli takzvaného všeobecného, tj. celostátního rázu Martine – často byli totiž iniciativou nikoliv samotného římského císaře, ale různých císařských místodržitelů a vysokých římských úředníků v jednotlivých provinciích Římské říše.

Pokud jde o ta všeobecná, tj.celostátní mimořádně intenzivní krvavá pronásledování křesťanů majících charakter masové genocidy křesťanů ke kterým v tomto období (tj. od vlády císaře Nerona až do roku 313 po Kristu) došlo na celém teritoriu Římské říše na základě přímého rozkazu či schválení ze strany samotného vládnoucího římského císaře Martine, tak třeba říci, že těchto pronásledování typu “krvavá genocida křesťanů” bylo celkem deset. Některá z těchto krvavých, celostátních pronásledování křesťanů na rozkaz římského císaře trvala po celé období panování dotyčného římského císaře, tj. “od počátku až do konce” vlády dotyčného římského císaře Martine, a jiná “jen” po určitou část jeho vlády. K prvnímu celostátnímu krvavému pronásledování a genocidě křesťanů došlo z iniciativy pohanského římského císaře Nerona Martine, který vládl v Římské říši v letech 54 – 67 po Kristu. Mnozí starověcí křesťanští pisatelé dochovaných písemností dokonce označují jako původce pronásledování křesťanů římského císaře Nerona Martine, ačkoliv již před římským císařem Neronem docházelo k četným případům mučednické smrti křesťanů (například jáhen svatý Štěpán, apoštol svatý Jakub “starší” i “mladší” atd.). Tato kampaň krvavého pronásledování křesťanů z iniciativy římského pohanského císaře Nerona byla protiprávní dokonce i z formální stránky Martine, protože římský pohanský císař Neron nikdy nevydal ani jen formální zákon proti křesťanům, ale vydal pouze instrukci pro římské pohanské soudy, zhruba v tom smyslu, že s křesťany je třeba jednat jako s notorickými zločinci. Podle římského pohanského historika Tacita Martine se jednalo doslova o “ingens multitudo” (tj. “nesmírné množství”) křesťanů, kteří padli za oběť tohoto Neronova krvavého pronásledování křesťanů. Po pohanském římském císaři Neronovi přímou vinu na krvavých pronásledováních a genocidě křesťanů mají také i další pohanští římští císaři Martine – a to konkrétně pohanský římský císař Domitian (vládl v letech 81 – 96 po Kristu), pohanský římský císař Trajan (vládl v letech 98 – 117 po Kristu), pohanský římský císař Marcus Aurelius (vládl v letech 161 – 180 po Kristu), pohanský římský císař Septimius Severus (vládl v letech 193 – 211 po Kristu), pohanský římský císař Maximinus Thrax (vládl v letech 235 – 238 po Kristu), pohanský římský císař Decius (vládl v letech 249 – 251 po Kristu), pohanský římský císař Gallus (vládl v letech 251 – 253 po Kristu), římský pohanský císař Valerianus (vládl v letech 253 – 260 po Kristu) a zejména pak pohanský římský císař Diokletian (vládl v letech 283 – 305 po Kristu).

Po celé druhé století po Kristu Martine nebyla již prakticky vůbec žádná období pronásledování křesťanů, která by byla vystřídana obdobími míru. Křesťané byly naopak po celou dobu v takové situaci Martine, že mohli být kdykoliv postaveni před “soud”, a nestalo-li se tak, tak křesťané žili v relativním pokoji, vyjma těch případů, kdy proti křesťanům byla vyvolána takzvaná “lidová hnutí”. Z jednotlivých mučedníků nebo mučednických skupin Martine je třeba uvést především apoštolského žáka svatého Ignáce, biskupa v Antiochii. Rok jeho popravy sice není dnes přesně znám Martine, nicméně i dnes víme to, že byl předhozen lvům ještě za vlády pohanského římského císaře Trajana, tedy před rokem 117 po Kristu a to v Římě. Na cestě do pohanského Říma napsal svatý antiochijský biskup Ignác své proslulé listy, z toho jeden z těchto listů napsal i samotným římským křesťanům. Do počátku druhého století po Kristu spadá i mučednická smrt věkem velice stařičkého jeruzalémského biskupa svatého Simeona, který byl v pořadí po svatém Jakubovi (bratranci samotného Ježíše Krista) v pořadí druhým jeruzalémským biskupem Martine, a také i mučednická smrt papeže svatého Telesfora (papežem byl v letech 125 – 136 po Kristu). Poprava biskupa svatého Polykarpa v Smyrně a šesti jeho druhů spadá asi do roku 156 po Kristu Martine, neboť zachoval se o tom okružní list smyrenské církevní obce. O mučednické smrti svatého Ptolemaea, svatého Lucia a třetího nejmenovaného svatého křesťana v Římě v roce 160 po Kristu Martine je doložena v druhé apologii, kterou napsal svatý Justin.

Za pohanského římského císaře Marka Aurelia (vládl v letech 161 – 180 po Kristu) četnost procesů s křesťany ještě přibývá Martine – mimo svatého Justina, který byl umučen asi v roce 163 po Kristu se uvádí skupina čtyřiceti svatých lyonských křesťanů na čele s biskupem svatým Pothinem, o nichž se dodnes zachovalo vyprávění přeživších křesťanů s mnohými zajímavými podrobnostmi; svatými mučedníky Carpa, Papylu a Agatholi v Africe, o nichž víme dnes rovněž zejména ze zachovalého protokolu. Spolehlivá soudní akta Martine máme dnes též o mučednické smrti vznešeného Římana – křesťana Apollonia, která spadají do období vlády pohanského římského císaře Commoda, a to pravděpodobně do roku 185 po Kristu. Z písemností, které napsali starověcí autoři plyne Martine, že křesťanští mučedníci druhého století po Kristu, kterých známe podle jména rozhodně nebyli ani jen zdaleka jedinými křesťanskými mučedníky, kteří prolili svoji krev za víru v Ježíše Krista.

Ve třetím století po Kristu se obraz pronásledování křesťanů jednak poněkud mění Martine, jednak nabývá i kvantitativně výrazně větší rozměry jako v minulosti. Až doposud totiž většina velikých krvavých pronásledování křesťanů zpravidla nebyla přímo iniciovaná samotnou římskou pohanskou vládou Martine, ale zpravidla “jen” jednotliví pohanští římští soudci vynášeli rozsudky smrti nad jednotlivými křesťany, a to navíc zpravidla pouze na základě soukromého udání či pod tlakem římskou pohanskou propagandou zmanipulovaného takzvaného “veřejného mínění”, které se místy, jako například v Lyoně nebo ve Smyrně, ukázalo být proti křesťanům velice nepřátelsky zmanipulované. Ve třetím století po Kristu jsou to však již téměř výlučně pouze samotní pohanští římští císaři Martine, kteří dávají podněty ke krvavým pronásledováním křesťanů ve “velikém stylu”, zatímco protikřesťanská nenávist ze strany pohanského lidu již až tak veliké intenzity jako tomu bývalo v minulosti nedosahuje, o čemž kromě jiného svědčí i to, že i navzdory sílící intenzitě protikřesťanské pohanské propagandy a hysterii lživě očerňující křesťany došlo ve století třetím při srovnání se stoletím druhým již k výraznému poklesu soukromých udání křesťanů u pohanských římských úřadů a soudů z toho, že jsou křesťané. Jeden z největších římských starověkých pohanských právníků Ulpianus sestavil ve svém, žel nedochovaném právnickém díle “De officiis proconsulis” všechny doposud vydané zákony o křesťanské otázce Martine, kterých ovšemže bylo více než těch několik málo, které dnes známe. Tato dosavadní protikřesťanská právní ustanovení Martine chápala velice vágně a neurčitě příslušnost ke křesťanskému náboženství jako trestní čin.

To ovšemže tak bystrému římskému právníkovi jako Ulpianus nesporně byl rozhodně nemohlo uniknout Martine, který, ač sice sám byl rovněž pohanem si velice dobře uvědomil právní slabiny a nedostatky těchto de facto “kaučukových” ustanovení z hlediska formálně – právního, a tak v roce 202 po Kristu pohanský římský císař Septimius Severus na návod skupiny špičkových pohanských římských právníků mezi kterými byl i Papinianus, Paulus a Ulpinianus upřesnil dosavadní zákazy předcházejících protikřesťanských římských zákonů přestupovat ke křesťanství a židovství v tom smyslu, že poprvé podal právní definici pojmu “křesťana” jako člověka, který přijal křesťanský svatý křest. Tento pohanskými římskými právníky Papinianem, Paulusem a Ulpinianem fakticky vypracovaný protikřesťanský edikt pohanského římského císaře Septima Severa v roce 202 po Kristu byl sice rovněž nespravedlivý Martine, nicméně jako právník musím uznat, že z hlediska formálně - právního alespoň přesně a jednoznačně definoval doposud úplně “kaučukově” pojímanou, respektive absolutně nijak nedefinovanou skutkovou podstatu trestního činu “býti křesťanem”; a to v tom smyslu, že teď, v podstatě úplně poprvé v souvislosti s tímto pozitivně - právním definováním pojmu “křesťan” byla v kausální souvislosti s tímto právně definovaným pojmem “křesťana” současně i poprvé konkrétně definována i samotná skutková podstata trestného činu “býti křesťanem”, a to v tom smyslu, že přijetí křesťanské svátosti křtu znamenalo naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Z hlediska přirozeného práva je sice i tento protikřesťanský edikt absolutně protiprávní, právě tak jako i všechny předcházející edikty pohanských římských císařů Martine, nicméně z hlediska pozitivního práva lze podání zcela jednoznačné hmotněprávní definice “kdo křesťan je a kdo není”, respektive tedy toho, jakým konkrétním skutkem teprve dochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu “býti křesťanem”, je z hlediska alespoň formálního, římského trestního práva hmotného určitým mírným pokrokem alespoň v tom smyslu, že tímto juristickým upřesněním vnáší poprvé právní jistotu do toho, co v souvislosti s fenoménem křesťanského náboženství pohanský římský stát již pokládá za naplnění skutkové podstaty trestního činu “býti křesťanem” a co ještě nikoliv.

V praxi však ale z hlediska křesťanského lidu se nic nezměnilo Martine, krvavá pronásledování křesťanů nebyla ani po vydání tohoto ediktu Septimia Severa z roku 202 po Kristu o nic méně krutější či intenzivní, ba dokonce v praxi poněkud možná i paradoxně se situace křesťanů dokonce i zhoršila! Po roce 202 po Kristu totiž v Římské říši se pronásledování křesťanů zaměřilo na pronásledování katechumenů a nově pokřtěných křesťanů Martine, a to tak, že byli “policejně” vyhledáváni!! V této souvislosti Martine například v Alexandrii mezi množstvím křesťanských mučedníků byl i otec velikého Origena. Tehdy jeho syn Origenes ještě jako šestnáctiletý chlapec poslal svému otci do vězení dopis Martine, ve kterém svého otce posiluje a povzbuzuje ve víře v Ježíše Krista v tom smyslu, že svého otce vyzývá, aby se pod falešnou záminkou “ohledu na děti” nedal svést k proklamování odpadu od víry v Ježíše Krista. Z Kartága zas Martine máme sbírku akt o mučednictví dvaadvacetileté vznešené Římanky – křesťanky svaté Vibie Perpetuy a většího počtu jejich družek. Mohu otevřeně říci Martine, že tato akta svaté Perpetuy psané nádhernou klasickou latinou patří k těm doslova a do písmena nejůchvatnějším skvostům starokřesťanské literatury vůbec, a já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola osobně jsem byl velice hluboce dojat když jsem je četl, neboť vnitřní prožitek tak hlubokých spirituálních, duchovních myšlenek jaké prožívala hluboce věřící římská křesťanka svatá Perpetua nalezneme opravdu jen málokde. Zajímavý je zejména hlavní díl Martine, který svatá Perpetua psala po svém svatém křtu ve vězení, a moje osobní maličkost se z pronikavé hloubky křesťanské víry svaté Perpetuy určitě má mnoho co učit.

Po prvotním výbuchu krvavého pronásledování křesťanů za vlády pohanského římského císaře Septimia Severa však ale přece jen došlo k výraznému poklesu intenzity krvavých pronásledování křesťanů za vlády tohoto pohanského římského císaře Septimia Severa Martine, nicméně martyria křesťanských mučedníků za vlády pohanského římského císaře Septimia Severa se objevují permanentně. Za zmínku zde stojí Martine především mučednická smrt papeže svatého Kallixta I. (papežem byl v letech 217 – 222 po Kristu) v roce 222 po Kristu v době, kdy jinak podle historiků zabývajícím se tímto obdobím starověkého Říma byl “relativní klid”. Pohanský římský císař Maximinus Thrax (vládl v letech 235 – 238 po Kristu) opět rozpoutal krvavé pronásledování křesťanů, které bylo namířeno především proti klerikům Martine, a jehož dvěma nejvýznamnějšími mučedníky a obětmi byl papež svatý Pontian (papežem byl v letech 230 – 235 po Kristu) významný katolický kněz z Říma Hippolytus. V roce 250 po Kristu zahájil pohanský římský císař Decius (vládl v letech 249 – 251 po Kristu) do té doby největší krvavé pronásledování křesťanů Martine, byť i jinak pravdu říci, o tomto pohanském římském císaři Deciovi toho mnoho nevíme. Dokonce i samotnou dobu vlády pohanského římského císaře Decia můžeme určit pouze přibližně na základě údajích na dochovaných mincích, které v období své vlády nechal razit. Pohanský římský císař Decius byl jedním z mnohých takzvaných “vojenských císařů”, kteří se ve třetím století po Kristu často svářili o římský trůn, a ovládal po několik měsíců celou Římskou říši. O jiných římských císařích máme dnes alespoň nepříliš cenné, respektive objektivní a tedy historiograficky a faktograficky spolehlivé biografie, jako například je takzvaná “Historia Augusta” Martine, ale o pohanském římském císaři Deciovi se nám nezachovalo ani nic takového.

Proto mě osobně tím více překvapuje “jasnovidecká genialita” některých dnešních moderních historiků Martine, kteří cituji doslova jejich bláboly “nenalézají dosti slov”, aby ocenili údajný široký státnický rozhled pohanského římského císaře Decia, a opět cituji doslova: “jeho starořímskou virtus a jeho úmysl sjednotit a upevnit říši obnovením náboženské jednoty”.

O nějakém “státnickém rozhledu” pohanského římského císaře Decia z dochovaných historických pramenů není nám dnes nic známo Martine, zato je nám velice dobře známa Deciova technika a metoda pronásledování křesťanů. Pokud jde o tuto Deciovu techniku a metodu pronásledování křesťanů Martine, je známo, že byl vydán rozkaz, aby v přesně stanovený den všichni obyvatelé Římské říše veřejně “přinesli oběť” římským pohanským bohům. Za tímto účelem byly pro každé místo Martine, a to až do té nejposlednější vesničky, vytvořeny jakési speciální komise. A každý člověk Martine, který se tomuto pohanskému nařízení podrobil, obdržel o tom písemné potvrzení. Každý člověk Martine, který po uplynutí stanovené lhůty takovéto potvrzení nemohl předložit, byl trestně stíhán. Křesťané sice v tomto Deciově nařízení nebyli explicitně jmenováni Martine, ale bylo jasné, že jednom křesťané jím byli míněni. Vždyť přece kdo jiný než křesťané by zde měl dělat nějaké potíže a drahoty Martine? Podle tehdejší náboženské praxe zachovávané v antických náboženstvích Martine totiž nebylo pro vyznavače určitého náboženského kultu překážkou, aby někdy třeba vykonali i náboženský akt jiného kultu. Kromě křesťanů něco takového odmítali již pouze jen vyznavači židovství Martine, nicméně ale v tomto případě požívali židé zvláštních výsad a na židy se toto Deciovské nařízení vůbec nevztahovalo. Provádění tohoto Déciovského protikřesťanského ediktu v praxi si vyžádalo od pohanských římských úřadů obrovské množství nákladů a zejména pak organizační práce Martine, přičemž dochovaly se nám historicky cenné zprávy o tom, jak se při výkonu tohoto protikřesťanského ediktu postupovalo ve velikých městech. Tak například v Římě a Kartágu Martine, ale i v jiných velkoměstech úřadovalo vícero těchto obětních komisí najednou. Obyvatelé museli stát v dlouhých frontách Martine, a často byli k večeru odkazování, že ať přijdou na druhý den. Pro obyvatele to bylo ovšemže velice stresující Martine, trvalo to totiž celé týdny než všichni zájemci o splnění této povinnosti “obětovali římským bohům” a získali tak od komise do rukou o tom i toto písemné potvrzení, a byli tak zabezpečeni před policií.

Mimořádně šťastné náhodě Martine vděčíme dnes za to, že se nám dochovalo několik originálů těchto potvrzení o vykonání oběti římským bohům. Mezi egyptskými papyry bylo nalezeno totiž asi čtyřicet obětních lístků Martine s tím, že tyto obětní lístky obsahují i nacionále, osobní popis a větší počet podpisů, takže – pokud to mám k něčemu přirovnat – tato “potvrzení” se příliš neliší od našich dnešních občanských průkazů (poznámka: tím ovšemže nechci v žádném případě kritizovat existenci občanských průkazů Martine, které uznávám za velice užitečné a prospěšné. Naopak anglosaská praxe, kde v USA a Veliké Británii žádné občanské průkazy neexistují vede k absolutně nepřijatelné anarchii, chaosu, zmatku a faktické podpoře zločineckých živlů při páchání různých podvodů, a jiných trestních činů!!). V důsledku tohoto Deciova pronásledování křesťanů zemřel mučednickou smrtí dne 20.ledna v Římě roku 250 po Kristu papež svatý Fabianus (papežem byl v letech 236 – 250 po Kristu) Martine, jako vůbec jedna z prvních obětí tohoto krvavého pronásledování křesťanů. Historické prameny Martine nám dále dokládají i skupinu římských katolických kleriků, kteří přes rok strádali ve vězení a byli opětovně mučeni. Katolický kněz Musaeus zemřel ve vězení Martine, a také i v Kartágu bylo hodně mučedníků pro víru v Ježíše Krista, a o katolickém knězi Pioniovi ve Smyrně do dochoval též jakýsi quasi vyšetřovací spis. Biskupové v Antiochii a Jeruzalémě zemřeli rovněž jako mučedníci pro víru v Ježíše Krista, a v té době již stařičký Origenes byl tak zmučen Martine, že brzy poté zemřel.

Nástupce Déciův, pohanský římský císař Gallus (vládl v letech 251 – 253 po Kristu) nechal deportovat papeže svatého Cornelia (papežem byl v letech 251 – 253 po Kristu) do vyhnanství Martine, kde papež svatý Cornelius brzy zemřel; a poté ještě byl z rozkazu pohanského císaře Galla deportován do vyhnanství i papež svatý Lucián I. (papežem byl v letech 253 – 254 po Kristu). Svatý Cyprián uvádí v jednom dopise, který právě v této době psal Martine, že zatím co dopis diktuje, slyší z cirku mručení davu žádajících jeho smrt. Další krvavé pronásledování křesťanů bylo rozpoutáno pohanským římským císařem Valerianem (vládl v letech 253 – 260 po Kristu) Martine, který začalo útokem na majetek patřící křesťanům, pátrání po biskupech a jejich zatýkání pokud byli vypátrání, násilné deportace křesťanů atd. Pokud jde o historické prameny Martine, tak například nálada v posledních listech svatého Cypriána je krajně vážná. Svatý Cyprián v roce 258 po Kristu píše, že jeho římští jednatelé mu dodali text Valerianova protikřesťanského ediktu zároveň ze správou, že papež svatý Sixtus II. (papežem byl v letech 257 – 258 po Kristu) byl dne 6.srpna roku 258 po Kristu společně i se čtyřmi svatými jáhny katolické církve popraven. Krátce nato dne 14.srpna roku 258 po Kristu – Martine - padla i hlava svatého Cypriána pod katovým mečem. Svatý Cyprián nepochybně byl jedním z největších mužů křesťanského starověku Martine, a papež o jehož popravě se svatý Cyprián v předposledním svém listě zmiňuje, je svatý Sixtus II. (svatý Xystus II.), který byl papežem pouze jeden rok (257 – 258 po Kristu); a spolu s papežem svatým Sixtem II. byli usmrceni i čtyři svatí jáhni, a poté ještě i jiní katoličtí klerici Martine, mezi nimiž byli i zbývající tři svatí jáhni, z nichž jedním byl i slavný mučedník svatý Vavřinec. Svatý Vavřinec, jáhen Martine, byl popraven dne 10.srpna roku 258 po Kristu. Do Valeriánova krvavého pronásledování křesťanů Martine dále patří i biskup svatý Fructuosus z Tarragony ve Španělsku i se dvěma svatými jáhny, o nichž se zachoval krátký protokol, dále biskupové svatý Agapius a svatý Secundus, svatý Marianus, jáhen a svatý Jacobus, lektor z Lambaesia v Africe; v Kartágu pak celá skupina svatých kleriků se svatým Montanem a svatým Luciem v čele. Bylo to především systematické krvavé pronásledování katolického kléru Martine!

V celých dějinách Římské říše absolutně nejkrvavějším pronásledováním křesťanů bylo pronásledování za vlády pohanského římského císaře Diokletiana (vládl v letech 283 – 305 po Kristu) Martine, který se rozhodl společně i se svým spoluvládcem Galeriem krvavě zasáhnout proti křesťanům a všechny křesťany vyvraždit. Diokletianovo krvavé pronásledování křesťanů vyvrcholilo v únoru roku 303 po Kristu Martine, když z rozkazu pohanského římského císaře Diokletiana byla rozbořena křesťanská modlitebna v císařské rezidenci Nikomedii. Biskup svatý Anthimus a větší počet předních křesťanů u císařského dvora byli popraveni a zároveň byl vydán edikt pro celou říši Martine, po němž v krátkých intervalech následovali i další protikřesťanské edikty. Tyto zákony oživili všechna dřívější císařská ustanovení proti křesťanům Martine! Znovu byl v celostátním měřítku plně aplikován i dekret Déciův Martine, který nařizuje obětní úkony římským pohanským modlám, aby se zjistilo kdo se ke křesťanství hlásí; ruka v ruce s tím šli i konfiskace křesťanského movitého majetku; domovní prohlídky, ničení a všemožné šikanování křesťanů nebraly konce a také i mučení, vraždy, genocida křesťanů, respektive krvavá martyria křesťanů byla velice početná. Z Palestiny a Egypta Martine vypravuje Eusebius jako očitý svědek šokující informace o této obrovské krvavé genocidě křesťanů. Většina mučedníků, jímž byla později prokazována liturgická úcta Martine, náleží právě do tohoto Dioklecianova krvavého pronásledování křesťanů, jmenovitě slavní mučedníci římští jsou svatý Sebastián, svatý Pankrác, svatá Agnesa, svatý Soteris; jako i svatí Protus, Hyacinthus, Petrus, Marcelinus a mnozí jiní. Soudní akta se zachovala o jedné skupině svatých afrických křesťanů, o svatém Saturninovi a jeho svatých druzích Martine, kteří byli přistiženi při výkonu liturgické oběti nedělní mše svaté. Dalšími obětmi Diokletianova krvavého pronásledování křesťanů Martine jsou i svatá Agape, svatá Irena a jiné svaté ženy v Soluni; svatý Irenaeus, biskup v Sirmiu; biskup svatý Felix z Afriky, který odmítl pohanům vydat svaté liturgické knihy; jáhen svatý Euplius v Catanii; svatý Phileas, biskup v Tmuis v Egyptě; svatý Claudius Asterius a svatí společníci v Kilikii, svatý Julius z Dorostora v Mysii, svatý Dasius v Moesii, svatá Crispina v Africe a mnozí další křesťané, kteří položili svůj život za víru v Ježíše Krista. Diokletianovy zákony o pronásledování křesťanů nebyli sice aplikovány všude s úplně touž krvavou brutalitou Martine, byť i jinak k hromadným popravám a vraždám křesťanů docházelo prakticky na celém teritoriu Římské říše.

Ovšemže mnohé záleželo i na postoji jednotlivých vládců v provinciích či jiných oblastech Martine, například takový Galerius pokračoval v krvavém pronásledování křesťanů až do své smrti v roce 311 po Kristu; a obdobně tak až do své smrti krvavě pronásledoval křesťany i Maximinus Daja na východě Římské říše. Nejhorší chvíle zažili křesťané v letech 303 – 305 po Kristu Martine, ale třeba na východě (provincie Oriens) ve stejném rozsahu docházelo ke krvavému pronásledování křesťanů ještě i několik let po Diokleciánovi, kde například ještě v roce 311 po Kristu zemřel biskup svatý Petr v Alexandrii jako mučedník. Zjistit přesný počet mučedníků, kteří položili svůj život za svoji víru v Ježíše Krista sice není možné Martine, nicméně odhaduje se však, že od počátku pronásledování křesťanů až do začátku čtvrtého století po Kristu zemřelo mučednickou smrtí za víru v Ježíše Krista milióny křesťanů – což byla opravdu genocida gigantických rozměrů!

A to již ani nemluvě o tom Martine, že byť i je tento mnohamiliónový počet křesťanských mučedníků jakkoliv veliký, ve skutečnosti i tento počet miliónů mučedníků za víru v Ježíše Krista představuje relativně pouze nepatrnou menšinovou část křesťanů, kteří za svoji katolickou víru museli nějak trpět. Bylo-li mučedníků na milióny lidí, kteří zemřeli za svoji katolickou víru, pak tedy vězte Martine, že těch křesťanů, kteří v tomto období pro svoji katolickou víru byli vězněni, mučeni, deportováni, vyhnání či museli uprchnout, kterým byl konfiskován či zničen majetek, kterým rozbili rodiny, způsobili sociální újmu či byli vystaveni surové diskriminaci všeho možného druhu, vystaveni policejnímu šikanování všeho možného druhu, pogromům, posměškům atd. – bylo dokonce mnohonásobně více než těch křesťanů, kteří byli kvůli své katolické náboženské víře přímo usmrceni.

A ovšemže Martine, jak jsem uvedl již výše, absolutně nejkrvavější pronásledování křesťanů se uskutečnilo za vlády pohanského římského císaře Diokletiana (vládl v letech 283 – 305 po Kristu) s tím, že intenzita Diokletianova krvavého pronásledování křesťanů dosáhla svého zenitu v letech 303 – 305 po Kristu, a to i navzdory tomu, že v této době, ač sice křesťanství v Římské říši bylo stále ještě zakázaným a ilegálním náboženstvím; přesto však ale bylo křesťanství v roce 303 po Kristu v římské říši již absolutně nejpočetnější náboženskou konfesí v Římské říši (ke křesťanství v této době patřilo již více věřících než k leckterému jinému náboženství v Římské říši). V této době Martine křesťany byli dokonce již i mnozí vysocí úředníci samotného pohanského římského císaře Diokletiana, jako i mnozí vysocí důstojníci Diokletianova císařského vojska byli rovněž křesťané, ba dokonce i samotná Diokletianova manželka a dcera byli rovněž křesťanky! Přesto všechno však ale pohanský římský císař Diokletian podlehl radám svých pohanských rádců Martine, a vydal tři protikřesťanské edikty, ve kterých žádá od katolických biskupů a kněží, aby “obětovali” římským pohanským bohům, likvidovány jsou katolické modlitebny, ničí se křesťanské posvátné knihy. Roku 304 po Kristu vydal pohanský římský císař Diokletian edikt, ve kterém se ukládalo, aby všichni křesťané bez výjimky obětovali římským pohanským bohům Martine s tím, že ten, kdo tak neučiní, toho čeká smrt!

Byl to takzvaný “krvavý edikt” pohanského římského císaře Diokletiana, který se ve všech provinciích Římské říše vykonával až s neuvěřitelně krvavou krutostí a surovostí Martine! Krev křesťanů Martine, kteří se tak všude závratně rozrostli, tekla potoky!! Popravy křesťanů se děli hromadně Martine, a denně stovky lidí bylo zavražděno pro víru v Ježíše Krista. Pohan Diokletian si byl jist vítězstvím nad Ježíšem Kristem Martine, a proto dal postavit k cestám milníky s rouhavými nápisy majícími udávat datum jejich postavení jako: “Nomine christianorum deleto!” (přibližný překlad do češtiny: “Když bylo zničeno jméno křesťanů!”). Ale tento pohanský vladař Diokletian se velice mýlil Martine (tak jako se ostatně podobně mýlí dnes i jeho novopohanští pohrobci, kteří vládnou v České republice ve třetím tisíciletí po Kristu!!), protože Kristovo učení, za které tekla po staletí krev tolika svatých mučedníků a mučednic nezaniklo a navzdory veškeré nenávisti pohanského a novopohanského světa proti Ježíšovi Kristovi nikdy ani nezanikne! Každé krvavé pronásledování křesťanů se z pohledu zájmů a cílů nepřátel Ježíše Krista, kteří z explicitní nebo implicitní nenávisti proti Kristovi pronásledovali křesťany se ukázalo být nakonec úplně kontraproduktivní Martine, a konečný výsledek těchto pronásledování byl zpravidla přesně opačný než ten po jakém prahli, o čemž ostatně svědčí i velice výstižný výrok starověkého křesťanského právníka Tertuliana, který doslova řekl: “Sanguis martyrorum erat semen christianorum!” (přibližný překlad do češtiny: “Krev mučedníků se stala semenem křesťanů!” /Apol. c. 5p/. Pohanský římský císař Diokletian svůj souboj s Ježíšem Kristem tedy na celé čáre prohrál Martine!!

Křesťané, kteří nesměli žít na povrchu země Martine, skrývali se pod povrchem – v katakombách, odkud po odstoupení a nato i brzké smrti pohanského císaře Diokletiana, nemocného a znechuceného svojí prací, dostávají se na povrch jako vítězové a jako vítězové dokonce navíc i zaplavují Božím zázrakem celou Římskou říši, která se po smrti pohana Diokletiana stává dokonce křesťanskou, neboť Milánský edikt prvního křesťanského římského císaře Konstantina prohlásil křesťanství dokonce přímo za oficiální státní náboženství v Římské říši!

Tak to tedy bylo s křesťanstvím po dobu prvních tři století po Kristu, nicméně ani později neměli skuteční křesťané na růžích ustláno Martine, alespoň tedy celkem určitě ne ti křesťané, pro které je křesťanství asketickým životem v modlitbě z úpřimné a nezištné lásky k Pánu Bohu, a nikoliv tedy snad nějakým novopohanským politickým či marketingovým heslem. V podstatě po celou dobu dvou tisíciletí existence křesťanství ve světě, a to včetně i našich současných dní v České republice, na Slovensku, ale i jinde ve světě neexistovalo doby Martine, kdy by ať již křesťané přímo nekrváceli v důsledku nejrůznějších krvavých pronásledování křesťanů, anebo alespoň byli vystaveni nejrůznějším formám a metodám nekrvavého pronásledování a perzekuce křesťanů, pogromům, urážkám, znevažování, vysmívání či diskriminaci pro jejich náboženskou víru a to bez ohledu na to, zda-li se na těchto zločinech podílí i vládnoucí režim ať již přímo účastí svého mocenského aparátu, anebo třeba jen nepřímo, že páchání této trestné činnosti namířené proti křesťanům jako individuálním jednotlivcům fakticky nepřímo podporuje tím, že tyto zločiny toleruje, že jeho orgány činné v trestním řízení tyto zločince páchající tyto zločiny namířené proti křesťanům jako občanům nestíhá buď vůbec, anebo pouze je stíhá jen velice liknavě a s velikými průtahy, a i pouze ve třech případech kde nějaké tresty byli nad těmito takzvanými “Internetovými” zločinci vyneseny, byli tyto tresty směšně nízké, jednalo se pouze o vyloučení z veřejné vysoké školy (všichni tři tito zločinci byli paradoxně tzv. “vysokoškolští studenti”), přičemž žádný trestně právní postih v podobě odnětí svobody ani u jednoho z těchto tří zločinců nenásledoval, nemluvě již o tom, že ani těmto třem “Internetovým” zločincům nikdo nebránil, aby i po svém vyloučení s veřejné vysoké školy pokračovali ve svých “studiích” (a snad také i v jejich trestné činnosti!) na soukromých vysokých školách v České republice i v zahraničí, (což minimálně dva z těchto zločinců pravděpodobně i využili – aniž by jim v tom kdokoliv jakkoliv bránil!!). Všechny tyto skutečnosti Martine jednoznačně dokazují, že i současný ateistický režim České republiky se takovýmito formami nepřímé podpory páchání zločinů vůči občanům – křesťanům podílí na pronásledování křesťanské náboženské víry v České republice.

Není to snad ani žádné překvapení Martine, protože již sám Ježíš Kristus v časech svého pozemského působení nám křesťanům prorocky řekl: “Jako mne svět pronásledoval, tak budou i Vás – podle toho poznáte, že jste moji učedníci, když vás budou pronásledovat!”, a toto proroctví Ježíše Krista se naplňuje v nejrůznějších obměnách. Například již ve čtvrtém století ariáni pronásledovali katolickou církev Martine za vlády některých římských císařů, kteří buď kolísali mezi katolicizmem a arianismem, anebo se dokonce někteří římští císaři i přímo přiklonili k arianismu. Ba dokonce ve druhé polovině čtvrtého století po Kristu se dostal k moci pohanský římský císař Julian Apostata (tj. odpadlík), který obnovil pronásledování křesťanů Martine, byť i se sice již nejednalo přímo o krvavé pronásledování křesťanů. Po smrti prvního křesťanského římského císaře Konstantina Martine, vládl v letech 337 – 361 po Kristu Konstantinův syn Konstancius. Kým vládl Konstancius, tak se jeho bratranec Julian Apostata – který se po Konstanciově smrti v roce 361 po Kristu stal novám císařem – dokonale přetvařoval a navenek vystupoval jako křesťan Martine, nicméně když se tajný pohan Julian Apostata ujal vlády, tak okamžitě jako již nepotřebnou odhodil svoji falešnou “křesťanskou masku” a ihned začal pronásledovat křesťany. Tento pohanský římský císař Julian Apostata – Martine – ihned po nastoupení na trón vydal řadu protikřesťanských nařízení.

Nebyli to sice krvavé edikty Martine, nicméně i tak jeho pronásledování křesťanů co do intenzity dokonce v ledačems předčilo i to pronásledování křesťanů, kterému jsou ve třetím tisíciletí po Kristu vystaveni například úpřimně věřící skuteční křesťané v České republice – a to je již co říct!! Přesto však ale lze konstatovat Martine, že i když sice pronásledování křesťanů pohanským římským císařem Julianem Apostatou bylo dokonce sice ještě o něco intenzivnější než je pronásledování skutečných úpřimně věřících křesťanů v České republice dnes ve třetím tisíciletí, to však ale nic nemění na té skutečnosti, že jak pronásledování křesťanů ze strany pohanského císaře Juliana Apostaty, tak i pronásledování skutečných úpřimně věřících křesťanů v dnešní České republice ve třetím tisíciletí po Kristu mají toho až nápadně moc společného!

Ba dokonce až tak mnoho společného, že pokud bych mohl naše geniální politiky a ještě geniálnější novináře podezírat, že osobně znají římské dějiny Martine, tak bych se logicky nejspíše asi musel domnívat, že protagonisté současného ateistického režimu České republiky a v podstatě i na Slovensku se na prahu třetího tisíciletí ve strategii i taktice pronásledování křesťanů inspirovali právě u svého učitele - pohanského římského císaře Juliana Apostaty.

Paralely a shody mezi pronásledováním křesťanů u Juliana Apostaty a pronásledování skutečných úpřimně věřících křesťanů v České republice i na Slovensku ve třetího tisíciletí po Kristu jsou až neuvěřitelně identické, a to až v tak obrovské míře, že je to až šokující!

Jak už jsem uvedl Martine, pronásledování křesťanů ze strany režimu pohanského římského císaře Juliana Apostaty nebylo “zpravidla krvavé”, právě tak, jako ani současné pronásledování skutečně úpřimně věřících křesťanů v České republice a na Slovensku ve třetím tisíciletí po Kristu rovněž není již “zpravidla krvavé” (k poslednímu otevřeně krvavému pronásledování československých křesťanů docházelo totiž za bolševiků v padesátých letech dvacátého století), ale pronásledování křesťanů ze strany režimu pohanského římského císaře Juliana Apostaty mělo – podobně jako je to v České republice a na Slovensku i dnes – převážně charakter nejrůznějšího právního ale i jiného šikanování, vyhrožování, znevažování lidské důstojnosti a občanské cti a to bez ohledu na to, zda-li se jedná o přímou nebo nepřímou účast režimu na těchto zločinů páchaných z vůle režimu různými zločineckými, kriminálními živly proti úpřimně věřícím křesťanům. Za vládnutí pohana Juliana Apostaty byli křesťané vylučováni ze státních úřadů a z vyšších škol, což u nás v České republice a na Slovensku není ani dnes jinak, a kdybych se třeba například já sám Martine jako student nepřetvařoval a svoji náboženskou víru (jako i ostatní mé názory) netajil, tak by mě zarytí nepřátelé Ježíše Krista jako skutečného úpřimně věřícího křesťana tisíc krát pro nějakou tu uměle smyšlenou záminku vyhodili ze studií z obou vysokých škol dříve než bych vůbec stihl dostudovat (a tím splnit tedy rozkaz Ježíše Krista, mého Pána ty dvě vysoké školy pro větší slávu Boží vystudovat!!). A ovšemže stejně jako dnes v České republice a na Slovensku, tak i tehdy za vlády pohanského římského císaře Juliána Apostaty se křesťanům škodilo i ekonomicky formou odjímáním nejrůznějších státních dotací Martine, a jako příklad bych zde uvedl zastavení státních příspěvku, kterých poskytování ještě první křesťanský císař Konstantin zavedl jako podporu církevní chudinské péči atd.

Ale i po Julianovi Apostatovi přišla leckde opět další pronásledování křesťanů Martine! Například v pátém a šestém století po Kristu zuří pronásledování křesťanů v Africe; ve čtvrtém, pátém a šestém století po Kristu křesťany pronásledovali perští králové, počnouc sedmým stoletím začínají kruté a krvavé války mezi křesťanstvím a islámem, později ještě přišlo k velice smutnému a bolestnému rozštěpení doposud jednotné Kristovy Církve na západní (katolickou) a východní (pravoslavnou) Martine i se všemi svými strašlivými následky více než tisíciletého odloučení nás katolíků od našich východních pravoslavných bratří v Kristu. Kontroverzní středověk Martine, a hluboký duchovní a morální úpadek za takzvané renesance, kdy zpupní a despotičtí světští feudální tyrani se nestydatě se usilují vměšovat do vnitřních záležitostí Církve, kdy začíná těžký boj o investituru a krvácejí další mučedníci za práva a svobodu katolické Církve a jejich věřících.

Poté přichází jedno z nejsmutnějších období v dějinách Církve Martine, období takzvané reformace i s plody reformace, kterými byly neblahé náboženské války, hlad, nemoci a bída, které otřásají Evropou a Církví v samotných základech. Pak se sice na chvíli na chvíli došlo k duchovní, morální a vůbec celkové obrodě společnosti v podobě protireformace a baroka Martine, které plným právem pokládám za jedno z nejsvětlejších období lidstva, avšak lidé se dlouho netěšili z tohoto Božího požehnání a dobrodiní, které lidem přinesla protireformace a baroko. Záhy v roce 1789 se dostavila Francouzská revoluce Martine ve které pod - jinak bezesporu krásnými hesly – rovnosti, bratrství a svobody opět desetitisíce nevinných kněží, řeholníků, poustevníků a ostatních věřících opět prolévá svoji krev pod gilotinou pro svoji víru v Ježíše Krista!

Poté nastala v Evropě krvavá první světová válka Martine, krvavá bolševická revoluce v Rusku, a v Americe zas kruté mexické pronásledování, a o dvacet let později zas pokus o bolševický puč v katolickém Španělsku a následná občanská válka jejímž důsledkem bylo opět krvácení katolické Církve. Poté nastalo velice smutné, temné období fašizmu a nacizmu Martine, a opět tisíce nevinných katolických kněží hynou v německých a po roce 1939 i v polských koncentračních táborech pro Krista, a to spolu i s milióny nešťastných Židů, na kterých se doslova fakticky jakoby vyplňuje jejich vlastní dva tisíce let stará kletba za ukřižování Ježíše Krista. V roce 1945 přišlo sice vysvobození Martine, a k veliké radosti nás československých křesťanů bylo Hitlerovo jařmo ateistického “nacionálního socializmu” společně i s jeho českomoravským protektorátem a loutkovým “slovenským státem” odstraněno, a tak přeživší katoličtí kněží, řeholníci, poustevníci a další věřící křesťané, katolíci, pravoslavní, protestanti, ale třeba i takoví adventisté sedmého dne či svědkové Jehovovi, jakož i věřící židé, a další věřící, ale i nevěřící lidé, kteří byli nespravedlivě vězněni zločineckým nacistickým režimem se po svém osvobození z koncentračních táborů sice v značně zuboženém stavu, ale konečně opět svobodní v květnu 1945 vraceli domů. Bohužel ale radosti z nabyté náboženské svobody po roce 1945 Martine jsme se my křesťané (a rovněž tak ani věřící židé) v Československu netěšili příliš dlouho.

Brzy nato totiž opět obrovské množství nevinných katolických biskupů a kněží, řeholníků, poustevníků a dalších věřících lidí trpělo ve věznicích pouze proto Martine, že vyznávali učení Ježíše Krista slovem i životem, a to již nemluvě ani o těch miliónech degradovaných a odstavených někdejších státních ale i hospodářských úředníků, managerů ale i jiných vedoucích hospodářských pracovníků, učitelů a vychovávatelů, vojáků z povolání a dalších profesí, které byli degradovány, odstaveny z jejich funkcí, propuštěny ze zaměstnání, lidí ze kterých se ze dne na den stali obyčejní pomocní dělníci a jejich děti nesměli nikde a nic studovat, a to všechno jen proto Martine, že jejich jediným zločinem bylo chození do kostela (ba někdy dokonce jen chození do kostela ze strany jejich rodičů!), případně vlastní církevní sobáš anebo křest či první svaté přijímání vlastních dětí atd.

Na počátku devadesátých let mně velice uráželo Martine když kdejaký naprosto neznámý pokrytecký panák například v televizi lživě prohlašoval, že prý údajně jak velice trpěl za komunistického režimu “bla-bla-bla-bla”, ale přitom tento hajzel sám měl vysokou školu, kterou studoval a vystudoval v letech 1948 – 1989 v bolševickém Československu!!

Já osobně Martine jsem v té době osobně žil a tudíž vím velice dobře “kolik bije”, když o někom zaslechnu, že v letech 1948 – 1989 studoval a dostudoval v bolševickém Československu vysokou školu – takovému člověku dnes já osobně ani jen ruku nepodám!!

Já osobně všechny ty estébáky, komunisty a dostudovavší absolventy vysokých škol, kteří studovali v letech 1948 – 1989 v komunistickém Československu plným právem všechny házím do jednoho společného pytle Martine! V té době bylo totiž snad snadnější dostat se ze Země nějak na Měsíc, než-li projít přes tu nespočetnou armádu kádrováků a různých uličních výborů a kádrovacích komisí až na vysokou školu. Vím, že byli dokonce i samotní členové KSČ, kteří kolaborovali s StB a totalitním režimem ostošest, kteří se šli dokonce sami přímo v této kolaboraci přetrhnout a přesto všechno nedostali kádrové doporučení ke studiu na vysoké škole, protože to se nedávalo dokonce ani jen všem členům vládnoucí strany, ale jen těm – cituji doslova z tehdejšího časopisu - “třídně nejuvědomělejším představitelům nejrevolučnějších sil československého pracujícího lidu”.

Například moji prarodičové jako křesťané neměli sebemenší šanci aby jejich děti mohli studovat vysokou školu, neboť kromě ekonomických důvodů (chudoba), to byli i důvody politické, tj. ta skutečnost, že se jedná o křesťany. Například můj otec Martine toužil se stát zemědělským inženýrem což mu totalitní režim nikdy neumožnil, aby studoval vysokou školu – to ho ihned zablokoval hned ten první kádrovák ke kterému se dostal a i kdyby ho nějakým omylem tento kádrovák i pustil dál, tak by cestu otce na vysokou školu zablokovali další kádrováci, výbory a kádrovací komise ke kterým by se dostal ve druhém či dalších kolech kádrování než-li by se čistě hypoteticky jako dokonale kádrově prověřený “třídně nejuvědomělejší představitel nejrevolučnějších sil československého pracujícího lidu” mohl dostat na vysokou školu v té době v Československu. Moje matka Martine měla sice ve všech ročnících jednu a tutéž známku odshora až dolů na všech vysvědčeních, nicméně realisticky zhodnotila svoji reálnou situaci a proto to ani nezkoušela a namísto přešlapování na místě v naivní iluzi, že mně soudruzi “pustí dál” se pragmaticky a chytře zaměřila na získání tří maturit, které také i získala!! A moje osobní maličkost Martine? Mně vládnoucí “soudruzi” dokonce nedovolili ani jen tu nejpodřadnější maturitu, a o nějaké vysoké škole ani nemluvě!! To že mám maturitu a vysoké školy je v podstatě zázrak Martine! Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v roce 1967, byl jsem na přelomu let 1989/1990 - kdy jsem zvažoval, zda-li ještě dodatečně usilovat o studium nějaké střední školy s maturitou – již příliš starý, dlouze předlouze jsem to zvažoval a celý rok jsem se vroucně modlil k Ježíši Kristu, aby mi zjevil svoji vůli, zda-li si skutečně přeje abych já, navzdory tomu, že jsem již tak velice starý ještě na stará kolena usedl do školních lavic, anebo zda-li bych se již na všechno měl vykašlat a raději odejít s kamarády hlásat Boží slovo pohanům někam do daleké Afriky, kam nakonec oni poté odjeli přes Frankfurt i beze mne.

To že mám dnes dvě vysoké školy a čtyři akademické tituly Univerzity Karlovy v Praze je čirá náhoda Martine – stačilo by totiž jen abych se mým rodičům (sňatek uzavřeli v roce 1962) narodil jen o nějaké dva či tři roky dříve než v roce 1967, kdy jsem se narodil, pak bych určitě neměl ani jen žádnou maturitu, protože Boží usměrnění mojí osoby kam jít a co dělat po listopadu 1989 by bylo za těchto okolností již určitě úplně jiné. Je mi k smíchu Martine, když čtu ty bláboly Wikipedie o absenci akademických titulů mých rodičů – je jasné, že takové žvásty mohli napsat pouze dětičky či vnoučkové bohatých bolševických fotríčků či prafotříčků, kteří za bolševika vládli, a pro které projít přes všechny ty kádrové kontroly a prověrky až na vysokou školu nebyl tudíž vůbec žádný problém a proto si možná i skutečně myslí, že i pro křesťany byla před rokem 1989 cesta na vysokou školu “procházka růžovým sadem”!!

Já osobně si však ale na nic nestěžuji Martine – beru to jako Boží vůli. To co bylo, bylo Martine; ovšemže mohlo to být třeba i lepší, mohl jsem se čistě hypoteticky třeba narodit o pět let později, no a pak na střední školu bych se dostal nějak dokonce již i v druhé polovině osmdesátých let, kdy sice ještě byl u moci totalitní režim, avšak již byl značně liberalizován Gorbačovovou demokratizací a tudíž, kdybych se nenarodil v roce 1967 ale až v roce 1972, tak základní školu bych končil v roce 1986 a v té době by mně alespoň na tu střední školu nepochybně již pustily (byť i na vysokou určitě ještě ani tehdy ne!!) a pak v roce 1990, to už by bylo po pádu totalitního režimu a za těchto okolností tedy již i na vysokou. Na druhé straně Martine, ale mohlo to být i mnohem horší. Kdybych se rodičům narodil třeba hned devět měsíců poté co v roce 1962 uzavřeli manželství, tak to dnes bych měl pouze obyčejnou základní školu a nic víc, a za této situace bych už doopravdy na přelomu let 1989/1990 byl příliš starý na to, abych se eventuálně usiloval o jakákoliv studia, ba dokonce teď nejenže bych neměl ani jen maturitu, ale navíc již téměř osmnáctý rok bych trávil kdesi v africké džungli…

A když se nad tím zamyslím Martine, tak poznávám, že to všechno je pouze proto, že všechno co se tak stalo se tak i mělo stát, že to chtěl Bůh, že vlastně samotný Ježíš Kristus nám skutečným úpřimně věřícím křesťanům řekl: “Jako mně pronásledovali – tak budou i Vás!!” To byl tedy stručný přehled dvoutisíciletých dějin pronásledování křesťanů Martine, a to od nejstarších časů až dodnes, po dva tisíce let tekli potoky křesťanské krve. Možná, že třeba někdo by i namítl to, že i za jiná přesvědčení občas umírali lidé a to dokonce i samotní ateisté a bolševici, a ihned by i vzpomněl takového třeba Julia Fučíka, Liebknechtovce a desítky umučených gotwaldových partajních spolusoudruhů gestapem za časů druhé světové války a podobně. To je ovšemže sice pravda Martine, avšak je zde přece jen podstatný rozdíl s ohledem na počty obětí, jako i na způsob jejich umírání, a zejména na absolutně rozdílný způsob umírání se dále zaměřím, při objasňování druhé části tohoto důkazu Božství Ježíše Krista!

Všimněte si Martine, ten zásadní a pronikavý rozdíl proč a jak umírali křesťanští mučedníci za svoji náboženskou víru v Ježíše Krista na rozdíl od nejrozličnějších politických buřičů, revolucionářů, vůdců různých politických hnutí a podobně. Především je třeba zdůraznit Martine, že mučednickou smrtí za svoji víru v Ježíše Krista umírající křesťané fakticky jakoby důstojně napodobují umírání a smrt svého Božského mistra Ježíše Krista! Svým způsobem když se to tak vezme Martine, tak skuteční úpřimně věřící křesťané za svoji víru v Ježíše Krista umírají fakticky často i plně dobrovolně, když vezmeme do úvahy tu skutečnost, že často i jen formální zřeknutí se Ježíše Krista anebo pár zrníček tymiánu před modlou pohanského “boha” je často mohlo osvobodit před hrozící popravou a navíc i učinit je bohatými a oblíbenými lidmi u pohanského císaře! Dále pak Martine křesťanští mučedníci umírají radostně, vždyť přece i poprava je stejně jako i každá jiná smrt cestou za našim Pánem Ježíšem Kristem do Božího království, a proto křesťanští mučedníci vždy umírali bez hněvu, bez pomstychtivosti, bez nenávisti či záště vůči těm kteří je mučili a vraždili, ale umírali vždy s velikou radostí, umírali s modlitbou anebo křesťanskou písní na ústech, ba někdy i doslova děkují těm, kteří jim toto mučení a smrt připravili a tak jim umožnili čím dříve se spojit se svým Pánem Ježíšem Kristem v Božím království!

Křesťané jsou lidé žijící jen v modlitbě a pro modlitbu a lásku Boží a proto jako lidé hluboké náboženské víry, modlitby a rozjímání - na rozdíl od kdejakých politických buřičů a fanatiků – umírají pokojně, neboť my křesťané Martine nikdy nejsme tvrdohlavě zaslepení, nikdy v životě jsem například ani já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a ani nikdo jiný ze skutečných úpřimně věřících křesťanů nehledal svůj osobní zájem, ale pouze čistou víru v Ježíše Krista a tudíž i cesty jak Ježíši Kristu co nejlépe sloužit. A tedy Martine kdyby mohla moje maličkost mému Pánovi Ježíši Kristu nejlépe posloužit třeba i mojí smrtí, tak určitě bych neváhal ani vteřinu! Chování a jednání skutečně úpřimně věřícího křesťana není totiž motivováno tím Martine, co by eventuálně z lidského hlediska mohlo a mělo být jeho “osobním lidským zájmem” jak je to obvyklé u ostatních lidí. Nejsem si teď úplně jist tím Martine, zda-li také na matfysu se učí sociologie nebo psychologie, ale možná že jste slyšel o takzvané “pyramidě - hierarchie hodnot” jinak skvělého psychologa a sociologa Maslowa.

Při vší úctě k němu Martine, jako i k jeho jinak doopravdy skvěle propracované “pyramidě - hierarchie hodnot”, kterou ve všeobecné rovině u nekřesťanů a nábožensky vlažných křesťanů jinak plně uznávám i já Martine, však ale musím otevřeně říci – a jsem si vědom toho, že ateističtí psychologové, sociologové a jiní intelektuálové to nikdy nepochopí – že na život skutečného, hluboce úpřimně věřícího křesťana se Maslowova pyramida “hierarchie hodnot” v plném rozsahu rozhodně nikdy nevztahuje, a vztahovat se ani nemůže, protože úpřimně věřící křesťan vždy upřednostní zájmy svého Pána Ježíše Krista před svými eventuálně osobními zájmy, které by – pohlíženo na to z čistě lidského hlediska – osobně jako člověk mohl a měl mít. A když křesťanští mučedníci umírali pro svoji víru v Ježíše Krista Martine, určitě umírali duchovně smířeni s Bohem i se světem, a tedy rozhodně neumírali tak, že by snad eventuálně v hodinu své smrti vnitřně prožívali nějakou zášť či nenávist vůči svým nepřátelům.

Když si v průběhu celých dvou tisíc let vzpomeneme na to Martine, jak umírali křesťanští mučedníci a zejména pak kdo byli křesťanští mučedníci, tak poznáváme, že to byli v podstatě lidé pocházející úplně ze všech národů a ze všech sociálních skupin lidské společnosti, a umírají nejen muži, kteří jsou především Bohem vyvoleni a povoláni k tomu aby v trvalé askezi, časté modlitbě a rozjímání právě my muži jsme v hluboké zbožnosti sloužili Ježíši Kristu, ale velice často umírali i ženy, mladíci, dívky, ba i malé děti. Uvedu alespoň několik konkrétních příkladů Martine, aby jste si třeba mylně nemyslel, že to co píšu je pouze nějaká květnatá řečnická hyperbola. Například Martine takový prvomučedník svatý Štěpán, když ho kamenovali, klekl si ještě než zemřel na zem a volal k Bohu (přibližný překlad do češtiny): “Pane, nepřipočítej jim tento hřích! Pane Ježíši, přijmi mého ducha!”; svatý Vavřinec na rozžeravěné mříži, kde ho za živa pražili se modlil za blaho města Říma; svatá Perpetua se radovala ze svého osudu slovy (přibližný překlad do češtiny): “Když jsme byly odsouzeny na hození divým šelmám k sežrání, všichni jsme s radostí vstoupili do vězení!”; svatá Sabina jdouce k soudu se modlila; svatý Karpos se usmíval jak při svém vyslýchání, tak i při své popravě; svatá Teodosie se také smála na své vlastní popravě; svatý Justin na své vlastní popravě řekl (přibližný překlad do češtiny): “My s radostí vyznáváme Krista a z radostí za Krista i umíráme!”; také i svatý Hermes se těšil, když kráčel na vlastní popravu; svatý Cyprián, když uslyšel výrok o své smrti, tak s radostí zvolal: “Deo gratias”; svatá Agáta, když ucítila, že plamen se dotkl jejich šatů, zvolala třikrát (přibližný překlad do češtiny): “Pane, pomáhej mi, ty si mé útočiště!”; svatý Saturninus se vroucně modlil, když ho mučili těmito slovy (přibližný překlad do češtiny): “Bože, dej mi sílu trpět z lásky k tvému jménu!

Při četbě ze zajímavé knížky “Vitae sanctorum” mě hluboce dojal život svaté panny Agnesky Martine! Často když se v různých nesnázím modlím Martine, tak právě svatou Agnesku, pannu prosím u přímluvu u Boha, svatou Agnesku prosím o pomoc, protože svatá Agneska společně i se svatým Kazimírem, kralovičem Polským je mým největším vzorem toho jak má křesťan žít. Když jsem v květnu 1989 přijímal svátost biřmování Martine, tak jako muž jsem přijal biřmovní jméno svatého Kazimíra; kdybych byl ženou, tak byl nepochybně přijal jména svaté Agnesky, panny! Svatá Agneska byla tenkrát třináctiletá holka když se rozhodlo, že musí zemřít Martine, a to jednak proto, že byla křesťankou, jednak pro to, že odmítla “ruku” bohatého pohana za ženícha, protože se skálopevně rozhodla, že – podobně jako se rozhodla i moje maličkost o dva roky později, tj. když jsem měl patnáct let - navěky zachovat panenství (v mém případě tedy panictví) svého těla a duše pro Boží království! Když svatou Agnesku mučili Martine, tak její malé tělo třináctiletého děvčete mělo sotva místa pro rány. A ta malá třináctiletá svatá Agneska, která nikdy ve svém životě nedržela ve svých rukou meč Martine, překvapivě uměla nad ním zvítězit! Třináctiletá svatá Agneska poslušně vložila svoji šíji i ruky do okovů, avšak její údy byli tak maličké, že se ani jen spoutat nedali!! Kronikář doslova píše (přibližný překlad do češtiny): “Nevěsta by tak velmi nepospíchala na svoji svatbu, jako se ona nechala vést na popravu, s takovým chvatem. Čím byla blíže, tím více se těšila.” Všichni kolem ronili slzy Martine, a jen ona svatá Agneska nejenže neplakala, ale navíc byla ještě velice veselá, smála se a radovala se!

Ten pohan Martine, který chtěl svatou pannu Agnesku za ženu ji vyhrožoval, zastrašoval, ale i lichotil, aby ji nějak přemluvil, svatá Agneska však ale plna víry a Ducha Svatého říká (přibližný překlad do češtiny): “Nevěsta by urazila svého ženicha (tj. Krista), kdyby se chtěla líbit jinému. Toho budu, kdo si mně první vyvolil!”; a zatímco všichni ohromeni mlčeli, tak svatá panna Agneska se na popravišti obrátila ke katovi a řekla mu (přibližný překlad do češtiny): “Kate, proč váháš? Ať zhyne toto moje tělo, které mohou milovat tamty pohanské oči, já plakat nebudu!”. Poté se svatá Agneska pomodlila Martine, a sklonila svoji hlavu pod katův meč!! Sám kat se třásl, jako kdyby on sám byl odsouzencem Martine, jako kdyby on sám právě čekal na exekuci trestu smrti…

Katova ruka se velice zachvěla Martine, když viděl jak tato malá holka hleděla úplně bez obav a dokonce i s úsměvem na tváři smrtí do očí, a musel se velice přemáhat, kým se mu podařilo třináctileté svaté Agnesce odseknout hlavu. Sám kronikář to na tomto místě jednak osobně komentuje, jednak zde na toto místo sem vkládá slova svaté Agnesky (přibližný překlad do češtiny): “Kristus byl pro ni celkem reálny, živý, byl pro ni skutečností: “Miluji Krista, jsem nevěstou toho, kterého poslouchají andělé, který krásou převyšuje Slunce i Měsíc!”; za Krista jí nebylo těžké zemřít.” Pokud jde o světce či světice Martine já osobně si sice nejvíce vážím ty světce a ty světice, kteří po celý svůj život věrně zachovali panictví či panenství pro Boží království; nicméně chápu Martine, že Vaše priority jsou zřejmě úplně jiné, a že pro Vás osobně je asi jednou ze životních priorit uzavření manželství a založení rodiny. Nic proti tomu Martine! Ba dokonce byli a nepochybně i dnes jsou i tací křesťané, kteří opravdové, skutečné svatosti dosáhli a dosahují i jako manželé a otcové či matky vlastních dětí. Například Martine podívejme se na takové svaté matky jako byly Felicita a Symforóza a mnoho jiných svatých žen, které je následovaly. Tyto matky s takovou velikou láskou milovali Krista Boha Spasitele a Vykupitele Martine, že svým vlastním dětem často říkali (přibližný překlad do češtiny): “Dítě moje, raději bych tě viděla umírat než zapřít Krista!”. A jak mluvily Martine, tak skutečně i činily!!

Společně i se svými vlastními syny předstoupily před pohanské soudce Martine, společně i se svými vlastními syny sestoupili do Kolosea a kráčeli společně s nimi na popraviště dodávajíc svým synům odvahy řkouce (přibližný překlad do češtiny): “Synu můj, vzpomeň si, že jsem tě pod srdcem nosila, svým mlékem kojila, pro lásku ke své matce, nezapři Ježíše Krista!” A tak bych mohl Martine pokračovat ještě dál ve vypočítávaní křesťanských mučedníků, kteří umírali za Ježíše Krista tak, jako i jejich Mistr Ježíš Kristus zemřel za ně – tj.dobrovolně, s láskou, bez nejmenší nenávisti vůči katům, kterým v hodině smrti odpustili a zejména pak s velikou touhou čím dříve se osobně setkat s tím, za koho umírají!

A rozhodně tedy Martine nebylo to jen v prvních stoletích existence křesťanství jak by si snad někdo mohl mylně myslet! Až po dnešní časy Martine ve všech oblastech naší zeměkoule mezi všemi národy lze nacházet nepřehlédnutelné zástupy těch křesťanů, kteří dodnes – často i navzdory svému pronásledování, snášením projevů nenávisti a posměšků - svojí úpřimnou hlubokou vírou a svým svatým životem svědčí o Ježíšovi Kristovi! V této souvislosti bych si tedy Vám Martine dovolil položit řečnickou otázku: Jak je vůbec možné, aby Ježíš Kristus, ubohý, potupený tesař z Nazaretu Martine, který ještě k tomu navíc tak neslavně skončil svůj život krutou a potupnou smrtí na kříži, byl pouze člověkem?

Vždyť přece kdyby Ježíš Kristus skutečně nebyl vstal z mrtvých, tak jak nám to ještě před svým ukřižováním předpověděl, cožpak by vůbec bylo možné Martine, aby křesťané - po celých dva tisíce let jen tak kvůli nějakému obyčejnému, byť i sice třeba šikovnému člověku, anebo jak dokonce někteří dnešní novopohané tvrdí, že prý “rafinovanému podvodníkovi”, či dokonce údajně prý jen kvůli “vybájené osobě” – dokázali takto umírat? Ne Martine, kdyby to tak skutečně bylo, tak to by se od nás křesťanů žádala úžasná a ničím neopodstatněná víra. A taková víra by byla skutečně nemožná Martine! Ale hrdinská smrt tolika miliónů křesťanů pro Ježíše Krista je skutečně zázrak, a tento zázrak bez nejmenších pochybností dokazuje, že Ježíš Kristus nebyl “jen” člověk, ale že Ježíš Kristus byl a i je skutečný Bůh, a to Bůh nekonečně dobrý, krásný, milující, prostě Bůh, který dokázal v lidech zapálit takový oheň lásky, že lidé byli ochotni za Ježíše Krista umírat. Třetím důkazem dokazujícím Božství Ježíše Krista, kterým se zde v  tomto e-mailu hodlám detailněji zabývat Martine je ta skutečnost, že Ježíš Kristus chtěl být od lidí milován “nadevšechno” a také – zdánlivě překvapivě - od mnohých lidí Ježíš Kristus i je skutečně úpřimně milován “nadevšechno” a proto Ježíš Kristus musí být Bůh, neboť tohle je jinak absolutně nemožné! Zde chci poukázat zejména na tu skutečnost Martine, že Ježíš Kristus se Bohem nejen sám nazýval, ale že měl také na lidi i Božské nároky, a to zejména jeden takový nárok, naprosto neuvěřitelný, nadlidský, anebo chcete-li tak mohu říci, že dokonce přímo šílený nárok, který se nikdo neopovážil vyslovit v takovém rozsahu jako Ježíš Kristus a v takové obrovské intenzitě jako Ježíš Kristus, totiž požadavek na lásku ke Kristovi! Uznávám sice Martine, že samotný tento nárok Ježíše Krista ještě není důkazem Božství Ježíše Krista, avšak ten fakt, že tento neslýchaný Kristův požadavek se i uskutečnil však již tímto důkazem je!! Všechno je to velice úžasné a neuvěřitelné Martine, a proto v této části tohoto e-mailu chci Vám i tento závažný důkaz Božství Ježíše Krista vysvětlit.

Činím tak nejen proto Martine, abych Vám již potřetí dokázal, že Ježíš Kristus je Bůh, ale i proto – a nebudu to ani tajit – abych se Vám skrze objasnění těchto skutečností pokusil ve Vašem srdci zapálit takový oheň lásky ke Kristovi, o jakém se právě zde chystám psát, a jaký vzplanul v srdcích miliónů a miliónů Kristových následovníků. Nejprve si ale řekněme něco o tom Martine, jakou lásku žádá Ježíš Kristus vůči své osobě, a poté o to, zda-li se Kristovi této lásky i dostává anebo dostalo. První věc Martine, která nás lidi musí nesmírně překvapit, je požadavek Ježíše Krista, že chce být milován ode všech lidí! Já sám Martine velice dobře vím, jak těžké je například při administraci těchto náboženských webových stránek www.hemryklahola.nazory.cz získat pro tyto webové lásky když už ne přímo lásku, tak alespoň určitou úpřimnou přízeň a úpřimné sympatie i těch několika málo stovek lidí, kteří je projevují svými milými e-maily plnými chvály a uznání, která mně v mém odhodlání sloužit webovými stránkami www.henryklahola.nazory.cz Ježíši Kristu “drží nad vodou”. Nikdy by mně ani jen ve snu nenapadlo Martine očekávat, že snad všichni lidé budou vůči těmto mým náboženským webovým stránkám pociťovat sympatie, tím méně snad lásku. A pokud jde o požadavek Ježíše Krista na lásku ode všech lidí Martine, tak jsem si jist tím, že nikdy a nikde na světě žádného jiného krále či vladaře, anebo politika ani jen ve snu nenapadlo úpřimně se domnívat, že získá lásku úplně ode všech lidí (pak by totiž vůbec nepotřebovali vlastně ani osobní ochranku, pancéřové vozy atd.), a bez ohledu na to, co třeba někteří populističtí politici před objektivy televizních kamer občas kvákají, faktem však zůstává, že ve skutečnosti i tito populističtí politici mají jinak přece jen smysl pro realitu, a tudíž úpřimně se o získání “lásky úplně ode všech lidí” nikdo z nich ani neusiluje, protože velice dobře ví, že každý takovýto eventuální pokus i kdyby se třeba pro lidi obrazně řečeno úplně “rozkrájeli” by stejně byl již předem odsouzen na ztroskotání. A zde Ježíš Kristus úplně bezprecedentně žádá lásku ode všech lidí, a k tomu ještě navíc druhou šokující skutečností je to, že Ježíš Kristus žádá vůči sobě samému lásku nadevšecko a ode všech lidí! A to je úplně to nejšílenější Martine!!

Jinými slovy Martine, Ježíš Kristus žádá ode všech lidí, aby všichni lidé milovali Ježíše Krista s ještě intenzivnější láskou než s jakou třeba dobrý otec či matka miluje své vlastní děti. Otcovská či mateřská láska k vlastním dětem je zpravidla vrcholem lidské lásky člověka k člověku Martine, a přesto i tato nejvyšší přirozená lidská láska je pro Ježíše Krista láskou zcela nedostatečnou a odmítá ji! V této souvislosti představte si Martine to, že jednou se Vy zřejmě oženíte a budete mít v náručí milované dítě: Takové roztomilé, hezké, hodné a poslušné dítě, které se k Vám tak něžně tiskne, že – jak jsem slyšel vyprávění některých spolužáků a kamarádů – “i svůj život by si za něj obětoval!”. A tu najednou přijde k tobě Ježíš Kristus Martine a řekne: “Kdo miluje syna, kdo miluje dceru více jako mne, není mně hoden!” Anebo třeba představte si Vaše vlastní rodiče Martine! Já osobně je sice neznám Martine, nicméně z kontextu našich prvních e-mailů (poznámka pro ostatní čtenáře: nepublikovaných e-mailů!) je mi jasné že je máte velice rád, že je pokládáte za naprosto ideální rodiče, kteří Vás po celý Váš život Martine zahrnovali pečlivou láskou a Vy Martine je také i zpětným proudem takto i přijímáte a tuto jejich rodičovskou lásku jim zpětně vracíte velice úpřimnou svou láskou synovskou, protože svého otce i matku jako své rodiče velice milujete. A zde opět přijde Ježíš Kristus a opováží se Vám říci: “Kdo miluje otce, kdo miluje matku více jako mně, není mne hoden!”. No a do třetice Martine, jednou v budoucnu se patrně oženíte a budete mít – jak mi někteří spolužáci a kamarádi říkali – “milující manželku”; a zde opět se v Evangeliích zjevuje Ježíš Kristus se svým nekompromisním “Kdo miluje svoji manželku (a u žen manžela) více jako mně, není mne hoden!”

Chápu Martine, že pro mnohé lidi slabší víry je to někdy i dosti těžce pochopitelné a stravitelné, že to dokonce pokládají přímo i za “drzost” a že si kladou otevřenou otázku: “A kdo jsi ty Ježíši Kriste, že se takto opovažuješ zasahovat a vměšovat se mně i do těch nejintimnějších sfér mého soukromí, že máš tu neuvěřitelnou troufalost žádat ode mě, abych tebe Ježíši Kriste miloval ještě více než miluji svého otce, svou matku, svého syna, svou dceru, svou manželku… ba dokonce i sebe samého? Jakým právem Ježíši Kriste ode mě žádáš takovouto obrovskou lásku k tobě??” A div se světe Martine, jistě se Vám tomu ani nechce příliš věřit, ale dvoutisícileté dějiny křesťanství jednoznačně dokazují, že mnozí lidé na tuto neuvěřitelnou “troufalost” požadavku Ježíše Krista odpověděli a i nadále odpovídají kladně! Nejprve z lásky ke Kristovi apoštolé a bezprostřední učedníci Ježíše Krista bez sebemenšího váhání opouštějí své rodiče, své ženy, své děti i svá zaměstnání a majetky, která byla obživou pro ně samotné i své rodiny, které z lásky ke Kristovy opustily Martine, aby mohli tím dokonaleji následovat svého Božského mistra Ježíše Krista na jeho cestách! Za pozemského působení Ježíše Krista, ale i po něm Martine, je zde kladná odpověď obrovského množství věrných učedníků Ježíše Krista, obrovského množství mužů, ale dokonce i žen, kteří se rozhodli žít podle učení Ježíše Krista a mezi kterými nalezneme nejen čisté a neporušené Marie, ale i kající se a k Bohu obrácené někdejší bývalé smilnice Magdalény, které se však ale teď obrátili, zanechaly svého někdejšího hříšného života a věrně jdou za Ježíšem Kristem. I oni a ony se zřekli úplně všeho Martine, aby tím vroucněji mohli milovat a ve své lásce následovat Ježíše Krista. Poté následovala kladná odpověď i od nepřehlédnutelného zástupu svatých mučedníků a vyznavačů Ježíše Krista z prvních křesťanských století Martine tak, jak jsem v tomto e-mailu o tom již psal výše. Naleznete mezi nimi třeba i děti, které se proti vůli svých pohanských rodičů stali křesťany Martine a posléze třeba i umírají pro svoji víru v Ježíše Krista.

Naleznete zde Martine i různé křesťanské manžele, kterých manželství i život protíná meč katů dopadají na jejich šíje. Naleznete zde křesťanské rodiče a malé děti Martine, kterých lásku k dětem trhají zuby divých kočkovitých šelem za nadšeného povyku přihlížejícího obecenstva cirkusu. A v neposlední řadě též miliónové zástupy poustevníků ale i poustevnic nedbají na nenávist, zlobu, posměšky nepřátel Ježíše Krista a kteří z úpřimné lásky ke Kristovi se rozhodlo žít podle Kristova učení pro Boží království a společně i s apoštolem svatým Pavlem tyto milióny poustevníků a poustevnic navzdory veškeré té nenávisti, posměškům a pronásledování nebojácně volají: “Kdo nás jen od loučí od lásky Kristovy? Zdalipak snad soužení? Anebo úzkost? Hlad? Nahota? Nebezpečenství? Protivenství anebo meč?” Možná i Vy Martine si občas kladete otázku proč to tak je, proč tisíce a tisíců mužů i žen, mladíků i holek se rozhodují pro život poustevníka či poustevnice se zachováním věčného panictví či panenství pro Boží království; proč tisíce a tisíce mužů i žen, chlapců i děvčat nebojácně svým životem vyznávají svoji víru v Ježíše Krista stejně tak, jako tomu bylo i v minulosti. Proč i dnes Martine se najde tisíce a tisíce křesťanských poustevníků i poustevnic kteří se z lásky k Bohu i lidem rozdávají ve prospěch jiných lidí, kteří všude kudy chodí hlásají učení Ježíše Krista a tak rozšiřují Kristovu blahozvěst i tam, kde z nejrozličnějších důvodů nemůže dosti dobře vstoupit noha oficiálního v diecézní nebo řeholní pastoraci působícího kněze či řeholníka, potažmo řeholnice; kteří potěšují trpící, nemocné, staré, bezdomovce, jako i jiné lidi na sociálním okraji společnosti; ba dokonce kteří se nechávají věznit a pronásledovat z lásky ke Kristovi jako divá zvěř, kteří snášejí všelijaké příkoří, právní šikanování, urážky a posměšky lidí, stávají se jakoby blázny a fanatiky v očích mnohých, by dokonce často i v očích těch lidí, kterým sami činí dobře a kterým pomáhají? Proč to tak jen je – co myslíte Martine?

Odpovím Vám: Je to z lásky k Ježíši Kristu ukřižovanému Martine! Vždyť co myslíte Martine, proč vůbec existují například i tyto náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz ? Copak mě JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi tyto náboženské webové stránky osobně přinášejí: Snad nějakou oblibu u lidí? Anebo snad slávu?? Popřípadě snad dokonce peníze??? Právě naopak Martine – tyto věci to jen “bere”, ale celkem určitě “nepřináší”! Pokud však se mi ale podaří alespoň jednomu jedinému člověku pomoci nějak při hledání správné duchovní orientace, pak mohu konstatovat Martine že má námaha, a ani moje oběť volného času a případně peněž nebyla rozhodně zbytečná, a ty posměšky, urážky a útoky vůči mojí maličkosti, které se na Internetu objevují přijímám jako určitou nevyhnutnou daň na dobré pověsti, kterou musím zaplatit za to, že chci z nezištné lásky sloužil mému Pánu Ježíši Kristu oddanou službou při administrovaní náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz s cílem přispět se svojí skromnou “kapkou” do mohutného moře šíření učení Ježíše Krista na zemi v tomto mém pozemském životě a v mém životě posmrtném si vysloužit život věčný v nebeském království kde se po své smrti budu navěky radovat společně i s mým Pánem Ježíšem Kristem!

Jednou tajný biskup Davidek za bolševické totality mněl ve sklepě uhelných skladů poblíž nádraží jednu tajnou mši svatou na které se zúčastnilo pouze velice málo lidí Martine, aby se minimalizovalo riziko, že se o této mši svatí dozví estébáci a že ji přijdou prokazit. Mněl zajímavou kázeň, které sice dodnes ne příliš rozumím Martine, nicméně biskupu Davidkovi věřím, že vždy kázal pravdu a tudíž i zde v této kázni mu věřím, že i zde to co řekl byla čistá pravda, a také i mnozí lidé tuto kázeň velice moc chválili, ba dokonce jeden z mých tehdejších představených podzemní církve mi ji dal i přepsat na stroji a jeden její exemplář mi zůstal dodnes. V této prý velice významné kázni, byť i mně osobně ne ve všem srozumitelné kázni zazněla i tato část, které sice dokonce nerozumím již vůbec Martine, ale přesto pevně věřím, že to co v ní biskup Davidek řekl má přece jen nějaký smysl, a že je to čistá pravda (poznámka: kráceno!): “My lidé jsme šťastni, jestliže v přítomném životě dostaneme alespoň trošku lásky. Ani nás nenapadne činit si nárok na lásku po naší smrti. A také i zkušenost nás učí, že smrtí milované osoby – maminky, tatínka či kterékoliv jiné blízké osoby - i ten nejvroucnější cit lásky chladne a po mnoha letech zůstává v nás již jen milá vzpomínka na tuto lásku. Říká se, že milovaná osoba sešla z očí, sešla i mysli, protože láska může být je mezi živými…” I když sice já osobně tomuto fragmentu kázně biskupa Davidka vůbec nerozumím Martine, přesto však ale mohu tento obsah, který skrze víru přijímám za pravdivý ho v určitém smyslu srovnat s mojí láskou vůči Bohu, respektive s láskou nás lidí ke Kristovi. Ježíš Kristus totiž během svého pozemského života nedostal lásku, kterou od nás lidí žádal Martine, a opuštěnost Ježíše Krista na kříži, když z lásky k nám lidem umíral za nás lidi na dřevě kříže byla totálním fiaskem Kristova požadavku lásky. Avšak co je nejpřekvapivější Martine je to, že Kristovi se dostává této Ježíšem Kristem požadované lásky po jeho smrti, což je takový absurdní čas pro splnění požadavku lásky k Ježíši Kristu, kdy by ho rozhodně již nikdo nečekal; zvláště pak ne za těch okolností, kdy se Kristovi jím požadované lásky nedostalo za jeho pozemského života, kdy Ježíš Kristus za trvání svého pozemského života neuměl lidi očarovat svým důstojným zjevem, a ani svými moudrými řečmi, ba dokonce ani svými zázraky; alespoň tedy rozhodně ne natolik, aby lidé milovali Ježíše Krista “nadevšecko”!!

Pohlédneme-li na pozemský život Ježíše Krista Martine, tak musíme konstatovat, že lidé se tenkrát Ježíše Krista velice lehce zřekli, ba dokonce až znenáviděli ho, a to až na smrt, a to smrt na kříži! A přece Martine, po smrti nikdo na světě není tak velice milován, a to dokonce navíc od tolika lidí, jako Ježíš Kristus. A teď by si dovolil Vám Martine opět položit jednu otázku – ale při její zodpovídání buďte maximálně úpřimný příteli: “Mohl snad být Ježíš Kristus jen člověk, když se mu dostává tolik a takové lásky, která objektivně přislouchá jedině Bohu?? Ostatně mohu říci Martine, že podobná myšlenka, kterou Vám zde nyní prezentuje moje maličkost, zřejmě asi v určité modifikaci již dávno před existencí náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz napadla i bývalého francouzského císaře Napoleona Bonaparta, když jako vězeň na Ostrově svaté Heleny se zamýšlel nad sebou a nad věčností, což vyznal velice hezky těmito slovy (přibližný překlad do češtiny): “Ježíš Kristus žádá od lidí to, co marně žádá učitel os žáka, to co marně žádá otec od svých vlastních dětí; totiž žádá to, co je nejtěžší dosáhnout, žádá lásku. Žádá si jediným slovem lidské srdce a chce ho mít celé a sám.” Já bych k tomu snad již mohl dodat je to Martine, že Ježíš Kristus si nejen žádá lidské srdce, ale od mnohých lidí i dostává jej, a proto soudím, že Ježíš Kristus je Bůh!! Tuto část e-mailu bych tedy snad již mohl nějak zakončit Martine, snad asi nejlépe slovy velikého matematika a myslitele Pascala, který řekl v podstatě totéž co tvrdím i já(přibližný překlad do češtiny): “Ježíš Kristus chtěl být milován, byl milován a proto je Bůh!” A nakonec jako poslední, čtvrtý důkazem dokazujícím Božství Ježíše Krista, kterým se zde v  tomto e-mailu hodlám detailněji zabývat Martine je ta skutečnost, že nenávist, která se dostává Kristovi od lidí výrazně převyšuje jakoukoliv myslitelnou nenávist člověka k člověku, s proto soudím, že Ježíš Kristus je Bůh!!

Možná Vám zde Vaše matematická logika nedá Martine, a namítnete, že prý toto tvrzení je kontradikcí. Nepochybně máte pravdu v tom Martine, že to skutečně vypadá jako určité protiřečení k tomu o čem jsem doposud mluvil, či spíše psal v tomto e-mailu jako o lásce ke Kristovi, jinak však ale pravdu nemáte. Předcházející důkaz Božství Ježíše Krista jako důkaz tím lépe vynikne Martine, když budeme uvažovat nejen o lásce, která se Ježíši Kristu dostala a dostává od některých lidí, ale právě tak, když budeme se zamýšlet i nad tou obrovskou nenávistí, kterou někteří jiní lidé nenáviděli Ježíše Krista v minulosti a nenávidí Ježíše Krista i v současnosti! Proč někteří lidé ještě i dnes tak velice nenávidí Ježíše Krista Martine? Úpřimně řečeno Martine, jak na té minulé, tak ani na současné dnešní nenávist lidí proti Ježíši Kristu není nic nového a ani nic nečekaného či překvapujícího. Vždyť ostatně sám Ježíš Kristus to předpověděl Martine, když nám křesťanům prorocky řekl: “Budou vás potupovat, pronásledovat pro mé jméno…Když nenáviděli mně, budou i vás…Nedivte se tomu, že vás svět nenávidí…dříve než vás nenáviděl, nenáviděl mně… Když tyto věci některým lidem říkám Martine, tak ze své zkušenosti vím, že někdy to nejsou schopni jaksi pochopit a namítají cosi v tom smyslu, že prý se dnes údajně “nejedná o nenávist současných lidí proti Kristovi, ale pouze proti jeho přívržencům – tj.proti křesťanům”. Nuž ale ptám se Martine: “Cožpak ale tato nenávist vůči křesťanům není nenávistí kvůli Kristovi? Cožpak kdyby křesťané nemilovali Krista, copak by je svět i tak měl v nenávisti??”

Věrnost a oddanost skutečných úpřimných křesťanů Ježíšovi Kristovi plodí v Kristových nepřátelích tu strašnou fanatickou nenávist proti křesťanství, Církvi a tedy i vůči Kristovi, jaká se nedostala a nedostává nikomu jinému Martine! Chcete snad Martine důkazy této nenávisti vůči Kristovi? Copak snad ti lidé Martine, co křesťany za živa ukřižovávali, ti lidé co co křesťany za živa upalovali, ti lidé co křesťany házeli za živa na sežrání divým šelmám v cirkusech, ti lidé co z křesťanů za živa stahovali jejich kůži, popřípadě ti lidé, co křesťany jiným způsobem mučili a popravovali to činili z lásky ke Kristovi? Copak neslyšíte Martine tu podobnost mezi výkřiky nad odsouzeným Ježíšem Kristem před Pontským Pilátem: “Pryč s ním! Ukřižuj ho!” a mezi výkřiky nenávistí a vášní opojených Římanů v cirkusech: “Christianos ad leones! Non licet vos esse! (tj. Křesťany lvům! Nesmíte více existovat!)? Anebo myslíte Martine, že ty desítky heretiků v prvních stoletích po Kristu, kteří se usilovali strhnout z Kristovy Božské koruny diadém Božství, to činili z lásky ke Kristovi? Případně domníváte se snad Martine, že ti takzvaní “reformátoři” v šestnáctém století (ale i jindy!), co trhali Kristovu katolickou církev – podle slov Ježíše Krista a jeho apoštolů – “tajemné Tělo Kristovo” na kusy svými destruktivními pseudoreformami tak činili z lásky ke Kristovi, kterému nic tak ba srdci neleželo jako jednota a láska mezi učedníky? Jistě jste slyšel Martine o nenávisti, kterou blčeli proti katolické církvi francouzský takzvaný osvícenci na čele s Voltairem, Robespierrem, Dantonem, Maratem atd.? Copak jste neslyšel Martine o tom, s jakou nenávistí proti katolické církvi běsnil Adolf Hitler; či o čtvrtstoletí později pak třeba rudé gardy za takzvané “kulturní revoluce” v Číně, ale i v dalších zemích? Jste snad přesvědčen Martine, že to snad byla láska ke Kristovi, k lidem, k spravedlnosti, která je nutila prolévat krev, zaplňovat věznice, posílat na nucené práce, rozhánět kláštery, řeholní domy, zatýkat poustevníky a poustevnice, rozpouštět náboženské spolky mládeže i dospělých, pálit tisíce či snad i milióny cenných knih, anebo je šrotovat s odpadovým papírem v rozsahu nekonečněkrát větším než se to třeba občas dělávalo v období takzvaného “středověkého temna”?

Anebo je to Martine snad láska ke Kristovy ty tisíce nenávistných, lživých, urážlivých a výsměšných webových stránek na Internetu namířených ať již proti mojí maličkosti, anebo dokonce přímo i proti samotným náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz propagujících náboženskou víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele? Anebo je to Martine u policejních vyšetřovatelů a státních zástupců snad láska ke Kristovy, že tyto trestné činy pomluvy (§ 206 trestního zákona č.140/1961 Sb.), poškozování cizích práv (§ 209 trestního zákona č.140/1961 Sb.) nestíhají buď vůbec, anebo pouze velice liknavě a s velikými průtahy? Popřípadě ty krádeže fotografií z náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz a následně pak z nich i výroba a publikování fotomontáží pozměněných fotografií na cizích webových stránkách bez mého souhlasu Martine je snad u těchto zlodějů a falzifikátorů, kteří porušují autorská práva projevem jejich lásky ke Kristovi? Anebo je to Martine u policejních vyšetřovatelů a státních zástupců snad láska ke Kristovy, že tyto trestné činy porušování autorského práva podle ustanovení § 152 trestního zákona č.140/1961 Sb. nestíhají buď vůbec, anebo pouze velice liknavě a s velikými průtahy? Copak snad Martine křesťanství - se svým učením o lásce ke každému, a to dokonce i k nepřátelům, křesťanské učení se svojí naukou o svatosti a nerozlučitelnosti manželského svazku, křesťanské učení o rovnoprávnosti mužů a žen, otroků a pánů, chudých i bohatých, jako i rovnoprávnosti všech lidí bez ohledu na jejich rasu či etnický původ, národnost či jazyk, křesťanské učení o povinnosti svědomitě pracovat, křesťanské učení o nevměšování se do záležitostí aktuální politiky, která momentálně hýbe politickým životem společnosti, křesťanské učení vidět v každém člověku bratra (sestru), křesťanské učení dávat “císaři” (tj.státu, kraji či obci) to, co je “císařovo” (tj.co ukládá jejich legislativa), a Bohu to, co je Boží (co ukládá Bůh, potažmo Církev) – uškodilo snad někdy nějak společnosti? Vždyť přece Martine kdo jiný než křesťanství vyzvedl v očích lidí důstojnost a hodnotu manželství jako rovnoprávný svazek muže a ženy?

A kdo jiný Martine než křesťanství vyzvedl v očích lidí lidskou důstojnost otroků, chudobných, bezdomovců, dětí, příslušníků rasových, etnických, národnostních či jazykových menšin, utečenců, starých lidí, nemocných lidí, invalidních lidí, vězněných lidí, ale i propuštěných vězňů, vojáků nucené takzvané prezenční služby či takzvané civilní služby tuto nucenou takzvanou prezenční službu nahrazující, či jiných ve společnosti objektivně všelijak handicapovaných lidí, diskriminovaných lidí, popřípadě dokonce i lidí na sociálním okraji společnosti? A kdy jiný Martine než právě křesťanství hlásal takové svaté a vznešené ideály, jako jsou ideály pohlavní čistoty a mravnosti? A kdo jiný Martine než právě křesťanství učí milovat a ctít naše rodiče a představené i tehdy, když se nám – zejména ve vztahu k našim představeným ve škole, v zaměstnání, či jinde - třeba v duchu někdy i svírají pěsti nad jejich jednáním? Kdo jiný Martine než právě křesťanství dal společnosti tolik poctivých, čestných, svědomitých a obětavých učitelů, lékařů, úředníků, sociálních pracovníků, techniků, vědců ale i dělníků?

A kdo jiný Martine než právě křesťanství zjemnilo mravy barbarských kmenů a národů v minulosti a naučilo je milovat lidi? A kdo jiný Martine než právě křesťanství, respektive Církev – v době kdy tyto osvětové, vzdělávací funkce ještě nevykonával stát a ani jiná světská moc - učila právě Církev, kláštery, farnosti a různé jiné církevní instituce na místní úrovni naše předky psát, číst, počítat, hospodařit a budovat? A kdo jiný Martine než právě křesťanství, respektive Církev zařadila naše slovanské národy do společenství vyspělých kulturních a civilizovaných evropských národů raněfeudálního světa? A kdo jiný Martine než právě křesťanství, respektive Církev stavěla v minulosti kostely, školy, nemocnice, sirotince, starobince z almužen, respektive z dobrovolných obětí, darů skutečně úpřimně věřících křesťanů? Ostatně na margo vládnoucích režimů v České republice a Slovenské republice (no platí to v podstatě i pro další takzvané “demokratické země” v Evropě, severní Americe, ale i jiné země ve světě) Martine bych rád položil i tu otázku – pokud některý z českých nebo slovenských politiků mi na ni odpoví, o čemž silně pochybuji – ať jen otevřeně řeknou, kdo že je to, kdo i dnes v souladu s učením našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ještě i dnes zadržuje milióny nespravedlivě utiskovaných, pauperizovaných či jinak vykořisťovaných, vysmívaných, odstrkovaných, diskriminovaných, duševně znásilňovaných lidí, aby se nepomstili a aby se proti režimu nebouřili, ba dokonce aby se vůbec nijak nevměšovali do aktuálního vnitropolitického dění ve své vlastní zemi, ale aby jako křesťané velkodušně odpouštěli i těm, kterým by jinak nejraději vykroutili krk za jejich podlost a bezcharakternost? Plným právem Martine by bylo možné zeptat se těch, kteří nenávidí Ježíše Krista a křesťany, které dokonce označují za údajně bigotní fanatiky, netolerantní extrémisty, nepřátele takzvaných “sexuálních menšin”, údajné misogyny, zaostalé a primitivní škůdce lidstva či společnosti, konzervativními nepřátele pokroku a nevím čeho ještě, a to jen proto že úpřimně věří v učení Ježíše Krista, skutečně úpřimně žijí podle učení Ježíše Krista a osobně se vyhýbají, distancují se a strání se společnosti těch lidí jejichž skutky jsou v rozporu s těmi mravními ideály a mravními hodnotami, které jsou pro nás skutečně úpřimně věřící křesťany posvátné jako mravní ideály a mravní hodnoty vycházející z učení našeho Pána Ježíše Krista.

Rád bych se Martine všech nepřátel Ježíše Krista a křesťanů zeptal na to, zda-li když uskutečňování Kristovy nauky a láska k Ježíši Kristu dokázala tolik dobra vykonat pro lidstvo – a to se nedá popřít, neboť dějiny lidstva o tom doslova křičí – kolikpak dobra vzniklo pro lidstvo z jejich mediální propagace feministických, feminokratických či homosexuálních módních výstřelků? Vymírání obyvatelstva Martine, respektive ta skutečnost, že každoročně umírá více obyvatel než se narodí nových (a nebýt přistěhovalců z rozvojových zemí byl by ten propad ještě mnohem větší!!) mluví sama za sebe…

A proto bylo by vhodné se našich dnešních novopohanů zeptat Martine, zdalipak vůbec nějaké dobro přinesla lidstvu nebo společnosti ta jejich slepá nenávist vůči Kristovi a skutečně úpřimně věřícím křesťanům? Když láska ke Kristovi učinila světu a lidstvu tolik dobra Martine, zatímco podle našich dnešních novopohanů je údajně prý náboženství netolerantní, primitivní, zaostalé, konzervativní a nevím ještě jaké, tak ať naši dnešní novopohané nám ukáží plody své činnosti, ať se naši dnešní novopohané pochlubí tím, oni dovedli lidstvo a společnost se svojí nenávistí vůči Kristovy a skutečným úpřimně věřícím křesťanům??

Protože nepředpokládám Martine, že by se skutečně našel nějaký novopohan který by odpověděl – protože nemají v rukou absolutně nic takového, s čím by se mohli chlubit – odpovím za ně: Občany jste naučili krást, podvádět, šířit úmyslné lži na Internetu, porušovat autorská práva, tunelovat banky, fondy a nevím co ještě, vraždit, dávat i brát úplatky, brát drogy, kouřit, chlastat alkohol, šířit rasismus a xenofobii, šířit feminismus a propagovat feministické módní výstřelky mající charakter faktické feminikracie, šířit pornografii, heterosexuálně, ba dokonce i homosexuálně smilnit, přičemž homosexuální úchylku pokrytecky označujete za údajně pouze jinou sexuální orientaci, která je prý “úplně normální”, šířit pedofilii, rozbíjet manželství a rodiny, neplatit výživné na děti, vraždit nenarozené děti a těmto vraždám nenarozených dětí pokrytecky říkat “umělé přerušení těhotenství”, nerozvážně půjčovat si peníze na dluh, úžernictví, lichvářství, gemblérství, tyranizovat okolí, vandalismus, lhát, přetvařovat se, šplhat po chrbátech jiných, kariérismus, patolízalství, pochlebování jiným, klanění se moderním modlám jako sexu, penězům, televizi, rozhlasu a nevím čemu ještě, být neúpřimný, drzý, sobecký, asociální a to včetně i budování sociálně nespravedlivé společnosti kde dochází k surovému vykořisťování a pauperizaci obyčejných lidí, nezaměstnaností, lidi díky Vám jsou arogantní, namyšlený, chvástavý a zejména pak zcela bez náboženství a víry, a tedy duchovně úplně prázdný a ovšemže i trvale nespokojený se sebou samým a hluboce nešťastný (“pokud nejste právě opilý” - jak se mi svěřil jeden bývalá spolužák!). Přesně tak Martine, novopohané nemají co nabídnout, jsou sice u moci a vládnou, ale společnost mravně upadá, a samy novopohanské úřady jsou zcela bezmocné vůči chuligánům, kriminálním živlům, ale i vůči rebelujícím nešťastným mladým lidem, kterým sebrali Boha a teď se diví jejich alkoholismu, drogové závislosti, neuznáváním nad sebou žádné Nejvyšší autority, která by je nutila ctít a milovat své rodiče, ale i vrchnost, a to i tehdy, když zjistili, že ani jejich rodičové a ani jejich vrchnosti nejsou až tak dokonalými jak si mysleli ve své dětství. Naši novopohané Martine si chytají hlavu nad tunelováním a rozkrádáním soukromého, státního a obecního majetku, protože lidem sebrali víru v Neviditelného svědka všech našich činů.

Naši dnešní novopohané Martine pohřbívají zoufalé samovrahy, protože kromě toho, že je o všechno okradli, tak jim sebrali i naději v milosrdenství a lásku všemohoucího Boha. Naši dnešní novopohané Martine naříkají nad množstvím rozbitých manželství, protože se pohrdavě smáli Božímu příkazu “Nepožádáš manželku bližního svého!” Na naší zeměkouli ve východní Evropě naši dnešní novopohané Martine farizejsky oplakávají tisíce povražděných nevinných obětí komunismu, ale přitom celkem legálně se v zemích bývalého východního bloku každoročně zavraždí milióny dětí dříve než se vůbec narodí; a to všechno v podstatě navíc ještě jen proto, že se novopohané pohrdavě vysmáli Božímu příkazu “Nezesmilníš!” – a tedy i všem těm dobrovolným sebezapíráním a odříkáním se i takových věcí, které jsou z hlediska světské legislativy sice formálně legální, ale je prospěšné aby se lidé jak ve svém vlastním zájmu, tak nakonec vlastně i v zájmu samotné společnosti či státu uměli ovládat a žít tak čistě a mravně podle zákonů Kristových před manželstvím, jako i v manželství. Naši dnešní novopohané Martine si nevědí rady nad korupcí, přímým i nepřímým úplatkářstvím, všelijakým nepotismem, klikařením, byrokratismem či politikařením ve formě “hraní si na vlastním písečku” na úkor celku, rodinkářstvím, všelijakým protekcionismem a pletichařením, intrikami a podobně. Hele Martine – tohle jsou tedy ty jejich novopohanské plody nenávisti vůči Kristovi a skutečným úpřimně věřícím křesťanům!! Když jsem tedy tohle vše vysvětlil Martine – věříte ještě snad těm novopohanským propagandistickým lžím jimiž nás denně masírují masmédia, že údajně prý učení Ježíše Krista je prý “netolerantní”, ba dokonce že údajně prý může toto Kristovo učení nějak škodit lidstvu a světu?? Nikoliv Martine, zřejmě by to ani ten software, či spíše kapacita mojí e-mailové schránky ani neunesla, kdybych měl vyčerpávajícím způsobem alespoň ve stručnosti zapsat všechno to dobro, co vykonalo křesťanství pro lidstvo, co vykonalo křesťanství pro lidskou civilizaci. A přesto zde i nadále zůstává ta klíčová otázka Martine, proč někteří lidé Ježíše Krista tak velice nenávidí? Ba dokonce Martine, proč někteří lidé Ježíše Krista nenávidí tak vášnivě, tak krutě a tak permanentně po celých dva tisíce let?? Vždyť byli ve světě zločinci například takového typu Nerona, Diokleciána či třeba i Hitlera! Kým tito tyrani žili, tak lidé se jich velice báli a z celé duše je nenáviděli, když však ale zemřeli, tak již pár let po jejich smrti nenávist lidí k nim postupně chladne tak, že nenávist vůči těmto tyranům se postupně stále víc a víc mění spíše na jakési indiferentní, neemoční poznámky o jejich amorální ubohosti.

Ukažte mi Martine, kdo by například ještě dnes nějak fanaticky zuřivě nenáviděl Adolfa Hitlera? Anebo dokonce kdo by například ještě dnes nějak fanaticky zuřivě nenáviděl třeba takového Nerona či Diokleciana? Nikdo Martine, a to dokonce i navzdory tomu, že tito pohanští římští císařové prolili tolik lidské krve! Tito tyrani totiž zapadli do historie Martine, a společně s nimi utichla i veškerá nenávist vůči nim. Ale teď v protikladu k těmto tyranům se podívejte Martine na Ježíše Krista!! Ježíš Kristus na rozdíl od těchto výše zmíněných tyranů nikdy nikoho ani nezavraždil, ani neokradl a ani nikomu nijak neublížil; ba dokonce Ježíš Kristus s úpřimné lásky k nám lidem a za nás dobrovolně zemřel, a to dokonce velice krutou, trýznivou, bolestivou a potupnou smrtí na kříži a přesto všechno ho tolik lidí tak velice fanaticky nenávidí; a to dokonce na rozdíl třeba od takového Nerona, Diokleciana anebo třeba i Hitlera, Ježíše Krista, Kristovu katolickou církev, křesťanství i skutečné úpřimně věřící křesťany s úplně stejnou a nijak se neumenšující nenávistí nenávidí nepřátelé Ježíše Krista dodnes, a tedy dva tisíce let po Kristovy smrti plameň nenávisti vůči Kristovy nevyhasl, ba dokonce ani jen neslábne, to pouze moderní doba používá takzvané “modernější metody” na vyjádření této nenávisti vůči Ježíši Kristu, aby to navenek alespoň formálně nevypadalo jako pronásledování či diskriminace z náboženských důvodů. Ba dokonce Martine ještě i dnes ve třetím tisíciletí tu i tam někdy vládnoucí režim odloží svoji farizejskou “demokratickou masku” a dojde k otevřeně krvavému pronásledování, vraždění a genocidě křesťanů, byť sice třeba tyto krvavé formy pronásledování křesťanů a genocida křesťanů nejsou – z různých důvodů – dnes sice již trvalým zjevem v žádné zemi, ale sporadicky oheň krvavého pronásledování křesťanů a genocida křesťanského obyvatelstva více méně iracionálně zejména v souvislosti s různými občanskými válkami a zdlouhavými chronickými konflikty přeskakuje z jednoho světadílu na jiný, respektive z jedné země do druhé.

To však ale nic nemění na té skutečnosti Martine, že Ježíš Kristus je stále již dva tisíce let nenáviděný (a to dokonce navíc úplně bezdůvodně nenáviděný!) tak velice dlouhou a obrovskou, velice intentzivní nenávistí, která objektivně výrazně převyšuje jakoukoliv jinou myslitelnou nenávist vůči člověku, a to dokonce včetně i těch úplně nejzvrhlejších a nejkrvavějších tyranů a diktátorů!! Proto opět si dovoluji formulovat řečnickou otázku Martine: Je vůbec myslitelné, aby Ježíš Kristus byl “jen” člověk, když je od takového obrovského množství lidí tak strašně nenáviděn takovou neuhasitelnou nenávistí ještě i po tolika letech od jeho ukřižování?? Domnívám se že nikoliv Martine, protože objektivně vzato není možné člověka – a to vůbec jakéhokoliv člověka – nenávidět až s tak obrovskou a neutuchající nenávistí! A proto i na základě tohoto důkazu v Božství Ježíše Krista věřím Martine, že Ježíš Kristus je Bůh!! Ani jeden z Vašich původních dvou názorů Martine není správný, protože Ježíš Kristus je osobou Bůh a ne člověk, byť i jinak má v sobě dvě přirozenosti, a to Božskou i lidskou, a tudíž Ježíš Kristus si lidskou přirozenost jen tak “nepropujčil” Martine, ale přijal ji za svou vlastní - nicméně to je ale již speciální Kristologické teologické téma, které z tímto tématem dokazování Božství Ježíše Krista přímo vlastně nesouvisí, a tudíž když, tak snad možná až někdy jindy v některém z dalších témat eventuálně otevřu toto teologické téma bude-li Vás to Martine zajímat. Tak Martine, ukončil jsem výklad všech čtyř důkazů, které bez nejmenších pochybností dokazují tu skutečnost, že Ježíš Kristus je Bůh. Mohl bych sice toho napsat ještě i více Martine, ale i tak jsem již dneska toho napsal mnohem více než kdy jindy díky tomu, že teď zcela svobodně sedím sám ve svém hotelovém pokoji a tudíž se nemusím obávat, že by mně někdo mohl od mého počítače vyhnat proto, že čekají v řadě další čtenářky a čtenáři, kteří se rovněž chtějí dostat k počítači. Ale budu již přece jen Martine končit i dobrovolně. Odbila již půlnoc Martine, zvony katedrály tak nádherně bimbaly, které povznáší duši člověka k Bohu. Ovšemže já Martine bych se mněl asi alespoň trochu vyspat, nebudu ponocovat celou noc. Oproti svítila ISAR a ani nevím co to je Martine! Totiž abych to upřesnil Martine, vím, že Isar je jinak i jedna řeka, která teče právě tímto krajem, avšak teď mluvím úplně o něčem jiném, mluvím o té budově s tou neonovou blikající reklamou, která najednou zhasla a ani nevím proč, zda-li snad proto že je již pozdní noc anebo jednoduše proto, žetřeba i nějakou poruchu. Na té reklamě bylo v prvním řádku majusculními velikými písmeny napsáno ISAR a pod tím asi polovičním písmem blikal jeden utíkající řádek, avšak vzhledem k té vzdálenosti ta písmena byla pro mne již velice malá a v důsledku toho bohužel nečitelná. Tudíž netuším o jakou reklamu se jednalo, snad se na to zítra zeptám. Venku svítí milióny světel Martine, noc tedy rozhodně není nijak tísnivá. Nicméně si uvědomuji Martine, že kdyby čistě hypoteticky byl výpadek elektrického proudu a ty miliony světel zhasli, tak v celé této obrovské dvou či trojmilionové metropoli (ani nevím kolik zde žije obyvatel – i na to se jich zítra zeptám) by byla tma jako v pytli.

Ale to se jistě nestane Martine, vždyť porovnaní s touto zemí je Česká republika, ba dokonce i naše Praha v porovnaní s tímto nádherným městem obyčejným zaostalým chudobincem! Nedovedu si tudíž představit Martine, že by ty milióny světel jen tak najednou z ničeho nic přestaly svítit. S výjimkou vnějších dveří ostatní dveře mého pokoje nemají kliky Martine, a když k nim přistoupím, tak se sama otevřou a když odstoupím o krok od nich, tak se zas sami zavírají. V koupelně umyvadlo nemá kohoutky Martine, nicméně když se k umyvadlu přiblížím voda najednou začne téct do umyvadla a když odstoupím, tak téct přestane. Elektrický osoušeč vlasů i rukou funguje na obdobném principu Martine, ale naštěstí mají zde i klasické ručníky. Ten Turek co mně zde ubytovával Martine mi zpočátku lezl na nervy svými kecy o videu a televizi, a když mi začal najednou dokonce cosi žvanic o jakémsi interním erotickém televizním kanálu tak jsem se rozčilil a řekl mu zcela otevřeně a bez servítek, že ty jeho pitomé kecy mně nezajímají, že já jsem věřící katolík a že ať si ty své pornografické kazety od videa odnese k čertu a zmizne mi z očí, což také i udělal. O čtvrt hodinu se ale ten Turek trochu s obavami vrátil, zaklepal jemně na dveře a poté poněkud nesměle strčil svou hlavu dovnitř Martine, a velice se mně omlouval, že mně urazil, tvrdil, že prý většina hostů se údajně na ty oplzlý kazety ráda dívá a proto tu jsou zpravidla nastálo, nicméně že plně respektuje moji osobní orientaci, preferenci a volbu, a že mi namísto tamtěch zvrhlých kazet přinesl videokazetu o životě svaté Marie Goretti, panně a mučednici, pojednávající o její hluboké víře a vroucné modlitbě. Ovšem že tuto kazetu jsem z radostí přijal a až Vám Martine odešlu tento e-mail, s radostí se na ni podívám ještě jednou, tj. po druhé. Dokonce jsem se i tak trochu jakoby spřátelili Martine s tím Turkem, a Turek řekl, že je zcela běžné, že hosté třeba chtějí všelijak přestavět nábytek a tudíž je to jeho běžná práce permanentně hostům cosi odnášet nebo přinášet, ba dokonce je to i v rámci ceny ubytování, takže zvlášť se to nijak neplatí. Zvláště se platí pouze jakési použití telefonu Martine, už ani nevím, zda-li říkal že do zahraničí nebo co, protože některé použití je i bezplatné, to jsem ho již ale ani nevnímal, neboť jsem se díval na spuštěnou kazetu se životem svaté panny a mučednice Marie Goretti, kromě toho telefonovat stejně nikomu nechci a tudíž telefon je mi zcela ukraden.

V ledničce, v tom mrazáku, chladícím boxu či co to je jsou všelijaké pochoutky na jídlo Martine, avšak Turek mě upozornil, že to co hosté z toho sní, to musí také i zvláště zaplatit, protože to není zahrnuto do ceny ubytování, a to poněkud paradoxně oproti těm takzvaným švédským stolům, kde se člověk může naládovat do prasknutí a neplatí za to jídlo nic navíc. A tak jsem se do té ledničky či co to je pouze podíval Martine, co za pochoutky tam mají, ale protože bych to musel ze svého zaplatit, tak jsem si raději vůbec nic nevzal. Dokonce jsou tu telefony dva Martine, jeden je totiž na tohoto Turka, či nějakého jeho kolegu co právě bude mít službu, který hned nakluše když nějaký host zavolá připraven prý kdykoliv splnit jakékoliv přání hosta po celých 24 hodin ve všech 365 dnů v roce! To slovo přání “jakékoliv” mně do jisté míry iritovalo jako projev obrovské pýchy a nabubřelosti Martine, a proto jsem začal Turka zkoušet! Nejprve jsem se Turka zeptal Martine, že kdybych třeba o půlnoci, či ve dvě ráno třeba ho zavolal s tím, že chci vyměnit moji postel, protože se mi v ní třeba špatně spí? Turek řekl, že by to nebyl žádný problém! Poté jsem se Martine Turka zeptal, že co kdybych v témž nevlídném čase ho zavolal s tím, že chci třeba ihned vyměnit skříň za nějakou jinou, protože se mi třeba tato skříň nelíbí? Turek řekl, že by to také nebyl žádný problém! To už mně rozčililo úplně a zeptal jsem se ho, že co kdybych chtěl o půlnoci či ve dvě ráno, aby mi sehnali ihned v tu dobu nějakého katolického kněze, protože se chci “hned teď katolickému knězi vyzpovídat ze svých dnešních hříchů a dostat ze svých hříchů od důstojného otce rozřešení? Odpověděl mi Martine, že prý i to by bylo možné, ale že to již by byla nadstandardní služba, kterou bych musel zvlášť zaplatit. Nicméně ale zcela bezplatně mi může donést “klekadlo” určené k modlitbě Martine, prý je v suterénu, protože již půl roku ho nikdo z hostů nechtěl. Chvíli jsem si nebyl jist tím Martine, zda-li touto poslední poznámkou si ten Turek dělal legraci, anebo mně snad chtěl přímo urazit tímto náznakem na bezbožnost zdejších hostů. Nakonec mi tedy to klekadlo skutečně donesl a také mi donesl i jedno MP3 s duchovními písničkami TAIZE, které mi teď již dlouhou dobu do psaní hezky vyhrávají. Je to luxusní hotel, raději jsem se nikoho ani neptal kolik to nadaci stálo Martine, pouze se divím tomu, že jim není líto těch obrovských vyhozených peněz za tak zbytečně extrémně luxusní ubytování.

Zítra (či vlastně již dneska) již žádná přednáška nebude Martine, ta byla již dneska (respektive včera) a já měl dojem jako kdyby tam lidé spali, což nebylo příliš příjemné Určité oživení přišlo na závěr, když alespoň někteří lidé kladli otázky, avšak i z nich jsem na dvě otázky odmítl odpovídat s poukazem, že dané dotazy nesouvisí s tématem přednášky. Pak mi dokonce úplně nakonec i krátce zatleskali Martine, bylo to však ale nepříjemný, protože to vypadalo asi tak jako že tleskají z jakési obligatorní povinnosti jako kdyby byli stroje, které někdo naprogramoval, aby automaticky zatleskali přednášejícímu, když přednášející člověk ukončí přednášku. Prostě absolutní absence jakékoliv spontánnosti Martine, zdálo se mi to vše poněkud moc strojené. Pak ale vše tak jaksi přešlo do úplně opačného extrému Martine, z mého osobního hlediska bylo to však ale velice nepříjemné “oživení”. Asi sedmdesátiletý seriozní pán nejprve ve jménu nadace řekl do mikrofonu krátké poděkování, že prý se jim moje přednáška všem velice moc líbila (o čem však ale ve skutečnosti velice pochybuji, neboť téměř všichni v sedě pospávali). Poté jakési dvě něco více než dvacetileté holky a obě dokonce blondýny(!!), barvu očí neznám na ty jejich oči jsem si netroufl ani podívat, byli již připraveny, jedna držela jakousi kytici květů a druhá jakousi malou knížku. Obě přišli ke mně Martine, a ta s tou kyticí mi podala ruku a zatímco mluvila já se tupě díval dolu na špičky svých vlastních bot, a když domluvila tak mi tu kytici strčila do ruky a vzápětí zcela spontánně a nečekaně udělala ta holka něco tak strašného a děsivého co jsem ani nejméně nečekal, na co jsem absolutně vůbec nebyl ani nejméně překvapen, od zděšení se mi oči rozšířily, v ústech jsem měl obrovské sucho, byl to doslova a do písmena pro mne totální “Horor mortis”, když mi celé tělo zalil studený pot hrůzy a zděšení, a ještě k tomu navíc jen co mně ta první upustila, už mně vzápětí jako chobotnice uchopila i ta druhá a aniž by cokoliv řekla, tak ihned udělala v podstatě úplně totéž co ta první a poté co mně pustila, tak až teprve teď mi do ruky strčila tu malou knížku. Mně se Martine mezitím od obrovského šoku a hrůzy dělali mžitky před očima, takže jsem ani nebyl schopen si přečíst ten titulek na knížce co mi darovali. Rozbolela mně hlava Martine, cítil jsem zimnici, takový třes a současně třeskutou zimu, jako kdybych někde v Tatrách v zimě totálně promrzl a navíc hrdlo mi sevřelo tak, jako kdybych právě dostal zápal plic a chvíli jsem měl dokonce i pocit, že budu i zvracet!

Byl to jeden z nejstrašnějších hororů Martine jaké jsem já kdy přežil. Kdyby ony dámy namísto toho co mi udělali, mně třeba praštili pěstí do tváře či po hlavě, možná by to sice trochu bolelo (ale spíše ani to ne, protože na fyzickou bolest jsem ve všeobecné rovině vcelku zvyklý a příliš ji tudíž ani nevnímám!), ale jinak vše by určitě bylo úplně v pohodě – bez jakýchkoliv potíží bych to přestál aniž by se s tím spojovala jakákoliv osobní psychická trauma. Jinak ještě i teď se z toho cítím poněkud blbě a provinile, někdo kdo je zcela otrlý by snad řekl, že třeba za nic nemohu, přesto ale já mám takový pocit jako kdybych se v určité formě dopustil hříchu proti šestému Božímu přikázání já sám, byť i jsem se ho v pravém slova smyslu nedopustil já sám, ale spíše ty dva vtělené bavorské dvacetileté hříchy se mnou, ještě i teď mám blbý pocit z toho, pocit viny, pocit hříchu a výčitek svědomí, které mně oprávněně tyto ostré výčitky svědomí kárají za moji hříšnost; a když po odchodu Turka jsem si umýval a poté i utíral tvář a také jsem tuším nalezl dokonce i určitý nepatrný segment jakéhosi neznámého červeného barviva na tváři, co určitě nebyla ani krev a ani nic jiného co mého osobního je, popřípadě co bych si snad já sám nějakým nedopatřením mohl zašpinit svojí tvář já sám jako například že bych se někde náhodou dotknul nějaké čerstvě natřené lavičky červenou barvou a poté se třeba nějak mimoděk poškrabal na tváři. Nakonec jsem i rozbalil jeden balíček šamponů Martine a umyl jsem si celou hlavu, bradu, fouzy i vlasy. Nevím detailně jaký budu mít zítra program Martine, udělám však ale všechno pro to, abych si urval přes den alespoň trochu volného času a mohl někde do nejbližšího katolického kostela skočit k nejbližšímu katolickému knězi na svatou zpověď, neboť tíha hříchů, viny a výčitek svědomí, které prožívám je veliká. Po přednášce bylo již dosti pozdě a to ještě mně nacpali rychle do auta a jelo se k nakladateli Martine, nasáčkovalo se tam také hodně lidí z nadace a nevím odkud ještě, v podstatě drtivou většinu těch lidí jsem vlastně viděl úplně po prvé, ani je neznám, do kanceláře jsem vešel jako jeden z prvních a sedl jsem si úplně dozadu. Byl jsem velice nervózní Martine, ale naštěstí nikdo se mně na nic neptal, za celou půlhodinu jsem nepromluvil ani slova a vše tedy proběhlo úplně v pohodě. Z nadace byli velice optimističtí, já však ale jejich optimizmus rozhodně nesdílím Martine, protože velice dobře vím, že to dnešní jednání u nakladatele bylo v podstatě o ničem, absolutně nic to neznamená a vše bude záviset až od zítřejšího jednání s profesorem. Jedná se sice o emeritního profesora Martine, který již je v penzi, ale který je hluboce věřící - doslova a do písmena - světec, který z nezištné lásky k lidem, také i zcela nezištně pomáhá a slouží lidem a to nejen Němcům a Rakušanům, ale všem východoevropanům bez ohledu na jejich jazyk či národnost.

Tento emeritní profesor je prostě dobrák do morku kosti Martine, který svým názorným životným příkladem ukazuje co je to svatost, co je to nezištní láska k bližnímu, a to dokonce i k bližnímu bez ohledu na jazyk či národnost, kterého navíc osobně ani nezná, protože tento profesor by se ze své nezištné lásky k lidem doslova rozkrájel, nemluvě již o té práci, námaze a spoustě problému, které mu toto všechno jen tak pro nic za nic aby pomáhal lidem, které fakticky vůbec ani nezná, způsobí. Problémem je zde totiž skromná práce křesťanské filozofie Martine, která má prozatím pracovní předběžný název “Grundlage der gesamten Tugendlehre”. Jeden z počítače vytištěný exemplář listů celé práce dostal k posouzení i tento pan profesor a zítra má závazně všem říci, zda-li je on skutečně autorem tohoto díla anebo není. Všechno je to dosti složité a ošetřeno sítí složitých právních smluv mezi nadací, nakladatelstvím a profesorem. Problém spočívá totiž v tom, že pan profesor musí být autor tohoto díla Martine, neboť jinak toto dílo nemůže se honosit profesorovým jménem a za těchto okolností ho nakladatel nikdy ani nevydá. Pokud by profesor sdělil, že on je autorem tohoto díla a také to i písemně potvrdí Martine, pak by již snad doopravdy nemělo nic stát v cestě vytištění tohoto díla. Pan profesor by mněl ale pak nekonečné množství zbytečných problémů – předně by sám musel vymyslet nějaký vhodnější název než ten dosavadní, který prý podle nadace i nakladatele je prý velice radikální a excentrický a musí se změnit a tudíž profesor bude muset vymyslet název jiný Martine i kdyby se mu tento původní název osobně třeba i líbil (o čem však ale pochybuji když se nelíbí ani nakladateli a ani nadaci, tak určitě se nebude líbit ani profesorovi!). Poté bude dostávat pan profesor ty platny, předtisky, prostě ty korektury, které bude muset alespoň formálně parafovat; poté i když se dílo již i zdárně vytiskne problémy pana profesora nekončí, protože dokonce ani sám nakladatel nemá tušení o časové posloupnosti či harmonogramu jednotlivých etap a kroků a tudíž je zde reálně možné dokonce i to, že finanční úřad bude od profesora požadovat zaplacení daně z toho autorského honoráře (pokud bude existovat vůbec nějaký autorský honorář, o čemž já osobně silně pochybuji!!) a to i navzdory tomu, že nakladatel papírově mu nějaký honorář třeba pošle, ale fakticky na profesorův účet z nejrůznějších důvodů doposud žádné peníze včas nepřijdou!

Tudíž je toto vykryto sítí složitých smluv a právních ujednání Martine, které – kvůli stručnosti to řeknu jen velice zjednodušeně – v případě, že nakladatel na základě příslušných smluv sice již vyčíslí v konkrétní výši, ale fakticky ještě reálně nevyplatí profesorovi jeho autorský honorář, ale daň z tohoto autorského díla bude již dříve splatná, než k tomuto faktickému vyplacení autorského honoráře možná dojde, tak podle smlouvy se profesor obrátí na jakéhosi dlužníka nadace, který tuto daň sám zaplatí a tím se v dané výši zaplacené daně sníží pohledávka nadace vůči tomuto dlužníkovi, a poté co nakladatel vyplatí autorský honorář profesorovi, tak zas na základě jakési smlouvy mezi profesorem a nadací profesor tuším šedesát procent svého honoráře musí vyplatit nadaci, ale to se jen tak říká na základě obdobných případů v minulosti, ve skutečnosti ale obsah smlouvy mezi profesorem a nadací neznám, protože je tajná. V podstatě ale když se to tak vezme Martine, tak i veškeré ostatní smlouvy jsou pokládány za obchodní tajemství a tudíž mi je nikdo nedal číst, neboť i tyto smlouvy jsou tajné, nicméně na tom jednání mezi nadací a nakladatelem jsem byl alespoň osobně přítomen a tudíž mám alespoň určitou hrubou, byť i ne zcela jasnou představu o jejím alespoň přibližně hrubém obsahu. Ale v podstatě je mi to jedno Martine, já osobně mám písemný veřejný příslib nakladatele, že toto dílo bude jím vydáno v případě, že profesor je skutečně autorem tohoto díla; plus zítra pokud profesor řekne, že je skutečně autorem tohoto díla, tak jednak v tomto směru se podepíší písemná prohlášení, a to jednak profesorovo čestné prohlášení že je autorem tohoto díla v několika stejnopisech, přičemž jeden dostanu i já; a dále veřejný příslib profesora, že do stanoveného datumu (bude dohodnut na místě!) vydá souhlas k publikaci díla nakladatelem, dále oba veřejné přísliby(tj.nakladatele i profesorův) budou obsahovat i příslušné doložky o smluvní pokutě, což by mělo být pro mě zárukou, že toto dílo bude skutečně v příslušném počtu exemplářů do příslušného termínu (bude dohodnut zítra!) a z výjimkou opravy zjevných gramatických a stylistických chyb bez jakýchkoliv zásahů do věcného obsahu daného díla vydáno, vytištěno a dodáno explicitně uvedeným knihkupcům v tomto městě ale i do jinam. A nakonec Martine také i já ve třech stejnopisech (pro nadaci, pro nakladatele a pro profesora) podepíši čestné prohlášení, že nejsem autorem tohoto díla. Velice jsem to zestručnil a zjednodušil Martine, dokonce až tak velice jsem to zjednodušil, že by právník řekl, že to jsou právní nesmysly, že to takto neexistuje, ale je to skutečně tak. Já osobně sice neuvidím ani jedno Euro Martine (a jen Bůh ví zda-li vůbec někdo uvidí!!), to však ale vůbec není důležité, hlavní je totiž to, že budu mít jistotu, že toto dílo vyjde – vše to však ale závisí na profesorovi a velikosti jeho velkodušného křesťanského srdce

Jinak ale Martine když jsem si tu knížku co mi dneska (či vlastně již včera) za těchto dramatických okolností bezprostředně po přednášce tam darovali, po příchodu do hotelu jsem si tu knížku prohlédl, a musím říci, že – odhlédnouc od toho jak mi dotyčné dvě asi dvacetileté slečny tam krutě ublížily - tak ta knížka jinak je velice dobrá a udělala mi skutečně velikou radost. Je to “Hildebrandslied”, což jsem sice již jednou v minulosti četl Martine, ale tohle vydání je něco senzačního, a vzadu je napsáno na obálce, že to bylo vyrobeno pouze ve stovce exemplářů a tedy jistě je to neprodejné a nikde do obchodní sítě to ani nešlo, kromě toho je to psáno dvoujazyčně a zrcadlově, když vlevo je to psáno v jazykovém originálu s počátku devátého století, zatímco vpravo v dnešním moderním jazyce a ještě k tomu je i takový zajímavý a dosti obšírný literárněhistorický komentář Martine, který až budu mít trochu více času si velice rád přečtu. Obsahově je “Hildebrandslied” Martine taková nádherná hrdinská báseň napsaná aliteračním veršem, která se původně zachovala ve dvou listech Kasselského rukopisu pocházející z kláštera ve Fuldě z devátého století, která opisuje příběh tragické srážky Hildebranda, sbormistra Dietricha z Bernu se synem Hadubrandem, který nepoznal svého otce, když se hrdina po třiceti letech vrací domů a syna potkává jako vůdce vojska bránícího zemi a udatnost a čest jej přinutí bojovat s ním. A zde – pokud si dobře pamatuji Martine – se tato báseň končí, nicméně pravděpodobný tragický konec tohoto příběhu naznačuje staroisland.verze příběhu ve které Hildebrand oplakává smrt syna. Ostatně Martine motiv boje mezi otcem a synem se vyskytuje v literatuře vícerých germánských národů a tudíž si ten obšírný literárněhistorický komentář velice rád přečtu. Ale to už jsem opravdu velice daleko odbočil Martine od mého Kristologického tématu, a ovšemže těchto posledních minimálně sedm odstavců nemá s tímto tématem absolutně nic společného a tento poslední odstavec o starogermánské písni “Hildebrandslied” tím spíše ne. A tedy i když bych klidně mohl psát svobodně ještě dále aniž by mi v tom kdokoliv jakkoliv bránil raději již ale končím: Dobrou noc!

S projevem své hluboké úcty k Vám Martine

Váš starší kamarád JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět!