wz

Zpět na hlavní stránku!


O fenoménu takzvané “jiné sexuální orientace”.

Úvod k práci o fenoménu takzvané “jiné sexuální orientace”.

Vědomosti o homosexualitě jsou u nás nevalné a povrchní. A týká se to nejširší veřejnosti. Lidé toho o homosexualitě ve skutečnosti vědí velice málo, a co je horší, v důsledku masmediální propagandy mají na tuto problematiku úplně mylné názory. Postoj lhostejnosti, jaký mnozí z nich zaujímají, svědčí o naprostém nepochopení věci. Toto neporozumění problému je realitou díky této zvrhlé masmediální propagandě ve stále větší a větší míře v poslední době dokonce i mezi vychovateli a některými duchovními. "Takové chování, ať by se vyskytlo kdekoli" - prohlašuje Kongregace pro otázky víry - "zasluhuje ze strany představitelů církve odsouzení. Prozrazuje nedostatek úcty k druhým a ohrožuje základní zásady, o které se opírá zdravé občanské soužití." Nedostatečných znalostí o homosexualitě zneužívají masmédia, které vnucují jiným své vlastní mravně naprosto zvrácené názory.

1.)Moje osobní stanovisko k dnešnímu fenoménu homosexuality.

O homosexualitě je třeba uvažovat pouze v kategoriích morální zkaženosti. Homosexualita je především výsledkem sexuální přesycenosti a společenské demoralizace. Homosexuální chování není ničím jiným než důsledkem snahy získat nové sexuální podněty u mravně absolutně zvrhlých lidí, které v této jejich zvrhlosti masivně podporují i téměř všechna masmédiá, která navíc i prohlašují, že homosexualita je údajně prý cosi vysoce “moderního” a “žádoucíhov životě současného moderního člověka.

Dnešní homosexuální masmédia, což jsou v podstatě dnes již téměř úplně veškerá existující masmédiá, týkajíc se to v úplně stejné míře homosexuálních televizních stanic, homosexuálních rozhlasových stanic i homosexuálního periodického tisku, kteří každodenně, permanentně a cílevědomě usilují o dokonalé vyprání mozků všech deseti milionů občanů České republiky svými bláboly o tom, že – cituji z jistých homosexuálních novin, které patří dokonce mezi jedny z “nejčtenějších” v České republice: údajně prý “Homosexualita je sice odlišný, nicméně však normální sexuální jev. Problém je pouze v neochotě společnosti tento jev plně akceptovat. Cestou, jak se s ním vypořádat, není tedy překonávat homosexuální sklony, ale bojovat o to, aby byli homosexuálové akceptováni jak celou společností, tak i státem a církví……atd.”. Jmenovat tyto homosexuální noviny co takovéto idiotské bláboly publikovali nebudu, a to záměrně je jmenovat nebudu, aby mě eventuálně nemohli u soudu zažalovat za to, že jsem je veřejně označil za “homosexuální noviny”.

Kromě toho v podstatě ani nezáleží na tom o které konkrétní homosexuální noviny se jedná, protože homosexuálních novin je stejně převážná většina, a tudíž nepochybuji ani nejméně o tom, že podobné prohomosexuální bláboly mohly publikovat a určitě již i tisíc krát publikovaly prakticky všechny tyto homosexuální noviny co vycházejí. A z týchž důvodů abych nemohl být zažalován u soudu, že jsem někoho veřejně nařkl, že je homosexuál nebudu jmenovat ani žádné politiky.

Omezím se pouze na konstatování, že většinu z těch poslanců, co svého času hlasovali za zákon o takzvaném registrovaném partnerství homosexuálů pokládám za homosexuály. Totéž vztahuji i na většinu dalších politiků a jiných osob, kteří někdy vydali nějaké prohlášení ve prospěch homosexuálů. I oni a ony jsou homosexuálové! Není přitom podstatné to, zda-li se jedná o politiky či nepolitiky, a pokud jde o politiky není podstatné zda-li jde o politiky parlamentní či neparlamentní, ani to zda-li jde o politiky koaliční či opoziční, pravicové či levicové, ba dokonce ani to, že nějaký politik žije “naoko” v manželství a má děti nemusí ještě nutně znamenat, že v současné době tento politik není homosexuálem.

To, co je pro mě určující pro poznání toho zda-li je někdo homosexuálem nejsou nějaké formální znaky jako jeho eventuální manželství či jeho manželské anebo i nemanželské děti.

Rozhodující pro to, že někdo je homosexuálem jsou pouze jeho činy,nichž nejviditelnějším je veřejná propagace a velebení homosexuality, popřípadě způsoby, jak tento člověk hlasuje v různých parlamentech a jiných zastupitelstvech, když se nějakým způsobem hlasuje o těchto otázkách.

Stejně tak nebudu explicitně jmenovat ani nikoho, koho já pokládám za heterosexuála. Pouze uvedu, že pro mě osobně jsou heterosexuály pouze ti lidé, kteří podobně jako já se netají svojí takzvanou “nulovou tolerancí” vůči homosexuálům, a zejména pak u politiků a političek , nejsou oni či ony natolik upjatí na své poslanecké či jiné koryto, že se to nebojí otevřeně veřejně říct. Všechny ostatní totiž tím pádem zcela logicky a přirozeně mohu ve větší či menší míře podezírat z homosexuality.

V Evropské Unii dominující evropští homosexuální poslanci a jiní homosexuální politici, kteří snad pouze s výjimkou ještě jakž takž normálního heterosexuálního Irska a Polska mají všude jinde mezi politiky naprostou většinu, a to leckde dokonce tito homosexuální politici mají většinu pomalu až v tak veliké míře, že ministr, poslanec, senátor či jiný politik, který není homosexuálem se již stává téměř bílou vránou, či přesněji řečeno, politik, který není homosexuálem nemá, právě proto že není homosexuálem sebemenší šanci státi se ani jen nějakým řadovým poslancem či senátorem, a již vůbec ne ministrem.

V důsledku tohoto neblahého stavu u státníků mnoha zemí tedy tito jejich homosexuální prezidenti, homosexuální premiéři, homosexuální ministři, homosexuální poslanci, homosexuální senátoři a ostatní homosexuální politici nastupují do agresivní ofenzívy do boje za takzvané jakési prý zvláštní “práva homosexuálů”, tj. do boje za uznání práva na takzvaný svobodný projev homosexuální “lásky”, za možnost uzavřít mezi sebou jakýsi quasi manželský sňatek, kterému říkají “registrované partnerství”.

Dále se tito homosexuální vysocí političtí papalášové a papalášky leckde dokonce dožadují i toho, aby tato jejich mravně naprosto zvrhlá a zvrácená takzvaná "homosexuální manželství" měla stejná práva jako mají normální a přirozená manželství mezi mužem a ženou, a aby tedy dvojice homosexuálů měla i právo adoptovat děti. Ovšemže mají tím tito političtí hajzlové na mysli právo homosexuálů na adopci heterosexuálních dětí, respektive dětí vzešlých z heterosexuálních pohlavních spojení muže a ženy, a nikoliv tedy snad adopci eventuálně osiřených “homosexuálních dětí”, neboť žádné děti z těchto jejich zvrhlých a odporných homosexuálních satanských orgií nikdy vzejít ani nemohou.

Takzvané "Osvobození homosexuálů od společenského útlaku" se stalo v mnoha zemích doslova heslem celé politické scény, a ve jménu tohoto údajného “osvobozování homosexuálů od společenského útlaku” jsou všemožně brutálně šikanováni, perzekvování a pronásledování všichni, kteří vůči tomuto novému “modernímu” náboženství buržoasní smetánky, kterým se stala homosexualita mají osobně nějaké námitky, a nejsou ochotni slepě se klanět homosexuálním modlám jejich prohomosexuálních blábolů a lží.

Jako odpověď na tuto situaci se v posledních letech objevilo na téma homosexuality několik závažných prohlášení církevního Magisteria. Na ně je nezbytné se především vždy odvolávat, popřípadě z nich alespoň vycházet. Všecky se vyznačují velice realistickým přístupem k problému. Dovolávají se jak Písma Svatého (tj. Bible) a celé církevní dvoutisícileté tradice, tak i současných výsledků vědy o člověku. Při hodnocení tohoto nadmíru obtížného jevu je třeba brát v úvahu všechny možné činitele a okolnosti.

Co je to tedy homosexualita? Na tuto otázku nový Katechismus katolické církve odpovídá, že "homosexualita znamená vztahy mezi muži nebo ženami, které vykazují výlučnou a dominující přitažlivost k osobě téhož pohlaví. V průběhu staletí a v různých kulturách se objevuje v mnoha různých formách."

Jak jsem se mohl dočíst, přestože je vzájemná přitažlivost osob téhož pohlaví v homosexuálních vztazích možná že třebas někdy i velmi silná, přece jen ale nikdy není výrazem hluboké touhy darovat se v lásce druhému tak, jako je tomu v normálním a přirozeném monogamním manželství jednoho muže s jednou ženou. Homosexuální zvrhlost je totiž vždy pouze jen a jen výrazem uspokojení určitého emocionálně-sexuálního nutkání.

Homosexuální vztahy jsou "fiaskem polarizovaného spojení muže a ženy, a proto homosexuál trpí věčnou osamoceností, kterou ovšem pociťuje i průměrný heterosexuál, který nedokáže milovat" (Prameny: Erich Fromm, Uměni milovat).

Aby překonali osamělost, vyhledávají homosexuálové zpravidla stále nové partnery. Polovina z dotázaných homosexuálů se přiznává přinejmenším k pěti stům různých sexuálních partnerů. (Prameny: M. Rosenberg).

Ještě donedávna vycházela rozhodná většina psychiatrů, psychologů a vychovatelů z předpokladu, že "homosexualita je porucha vyznačující se neschopností přizpůsobit se heterosexuálním formám soužití, přijatým současnou civilizací" (Prameny: K. Boczkowski).

Avšak v poslední době pod vlivem silného tlaku vládnoucích homosexuálních papalášů i popalášek a jejich homosexuálních masmédií, které jsou mezi všemi masmédii naprosto dominantní, vydala Světová zdravotnická organizace prohlášení, že údajně prý "sexuální orientace (heterosexuální ani homosexuální) nemůže být chápána jako porucha". Toto hodnocení však není výsledkem nějakého vědeckého výzkumu nebo úvah o lidské sexualitě, nýbrž výsledkem politického nátlaku a bezzásadovosti. Je to prohlášení navíc velice zákeřné, protože u mnoha lidí s homosexuálními sklony, kteří by je sami chtěli přemoci, to zpochybňuje účelnost a smysluplnost jejich úsilí.

2.)Doporučuji mladým lidem tento postup v případě jejich podezření na homosexualitu:

Ke každému případu homosexuality, stejně tak jako i k pouhému podezření, že o takovou psychopatickou poruchu jde, je třeba přistupovat individuálně. Rozpoznání homosexuality a stanovení jednoznačné diagnózy u nemocného člověka, zvláště pak u mladých lidí, není vždycky záležitost jednoduchá a jednoznačná. Někdy je nutný určitý čas na pozorování. Zvláště v období dospívání, kdy se sexuální zaměření člověka formuje, by si neměl mladý člověk sám sobě určovat diagnózu, pokud jde o jeho sexuální sklony. Měl by se také chránit před přejímáním podobných soudů od nekompetentních osob. Zejména pak by se měl chránit těch, kteří k tomuto problému přistupujíc z militantně ideologických a politických hledisek demagogicky lživě hlásají, že homosexuality je údajně prý zcela “normální”.

V případě, že mladý člověk o svém sexuálním “zaměření” pochybuje, měl by se poradit se zkušeným lékařem. Pouze seriozní lékař - který mnohem více než na “moderní” politické názory poplatné ideologickým představám vládnoucích homosexuálních papalášek a papalášů – vychází z poznatků skutečně moderní lékařské vědy může se v obtížích psycho-sexuálního vývoje mladého člověka vyznat, a doporučit mu nějakou vhodnou pomoc, popřípadě nějakou adekvátní léčbu.

Varoval-li jsem výše před podceněním nebezpečí z vyvíjející se homosexuální psychopatické poruchy u mladého člověka, právě tak na druhé straně je též důležité neupadnout ani do opačného extrému, a mladé vyvíjející se lidi poučit o tom, že ani panikaření zde v žádném případě není na místě. Četl jsem totiž o strachu z homosexuality u osob s normálním psycho-sexuálním vývojem. Jejich obavy byly zaviněny tím, že se jim nedostalo potřebné pomocí ve chvílích, kdy měli potíže nebo kdy na ně doléhaly pochybnosti a nejasnosti.

3. Homosexuální psychopatická porucha může být skutečná ale i zdánlivá.

Při rozpoznávání eventuálních homosexuálních sklonů je třeba velice pečlivě rozlišit homosexualitu skutečnou a zdánlivou.

Při skutečné homosexualitě se subjektivní přesvědčení o vlastních psychopatických homosexuálních sklonech opírá o "skutečnou úchylku pohlavního pudu, která se projevuje zaměřením sexuální touhy na osobu téhož pohlaví" (Prameny: Psychiatrický encyklopedický slovník).

O homosexualitě zdánlivé lze mluvit tehdy, když subjektivní přesvědčení o vlastních homosexuálních sklonech není doprovázeno výraznými a silnými homosexuálními psychopatickými sklony, nýbrž jde spíše pouze o strach z homosexuality, jinými slovy o strach z toho, že tyto psychopatické sexuální sklony máte.

Subjektivní přesvědčení o homosexuálních sklonech může vznikat různě, například i jako následek eventuálních potíží ve vztahu k druhému pohlaví u těch osob, které lidskou sexualitu a sexuální problémy chápou jako důležitou součást svého osobního lidského života.

Význam problémů lidské sexuality rozhodně nechci nijak bagatelizovat. Jsem si totiž plně vědom toho, že kromě hrstky vysoce morálně vyspělých lidí jako například katolických kněží, řeholníků a nás poustevníků, prakticky všichni ostatní lidé, kteří se cílevědomě nerozhodli pro osobní celibát ve spojení s věčným zachováním svého panictví či panenství pro Boží království totiž zcela logicky a zákonitěnějaké ať již té či oné formě se prakticky asi téměř vždy tito ostatní lidé nějak zabývají lidskou sexualitou, a tudíž i z ní plynoucí sexuální problémy chápou jako důležitou součást svého osobního lidského života.

Jinou příčinou pak může být přesvědčení o homosexuálních sklonech jako následek eventuálního opoždění v psycho-sexuálním vývoji, nebo i proto, že dotyčnému tyto sklony sugerují osoby, které jsou pro něho určitou autoritou.

Pokud snad nepatříte přímo k lidem, kteří z lásky k Pánu Bohu se rozhodli navěky zachovat celibát a panictví či panenství svého těla i duše pro Boží království, pak tedy pokud patříte mezi ty ostatní obyčejné lidi, pak před "definitivní volbou" sexuálního partnera, ke které dochází v období dospívání, je sexualita mladého člověka – jak jsem se mohl dočíst údajně prý velice citlivá na všechny sexuální podněty, jak heterosexuální, tak homosexuální povahy. To, že údajně prý sexualita některých mladých lidí eventuálně i podléhá vzruchům homosexuální povahy, může u takto postiženého mladého člověka vzbudit pochybnosti, zda-li v sobě tyto psychopatické homosexuální sklony nemá.

Jak jsem se dále dočetl, jiným zdrojem pochybností o vlastní sexuální normálnosti mohou být také i ojedinělé, většinou náhodné jakési údajně prý homosexuální zážitky z dětství, z období dospívání anebo i z doby pozdější. I když tyto zážitky vždy vyvolávají nepříjemné a bolestné vzpomínky, homosexuální tendence z nich přesto zpravidla nevyplývají. Mohou zato ale snadno vyvolat strach z homosexuality u osob se subtilní a křehkou emocionalitou. Podobně ani určité homosexuální představy a tužby u některých mladých lidí nemusí být údajně prý ihned známkou skutečných homosexuálních sklonů. U leckterých mladých lidí jsou údajně prý často jen výrazem nejistoty v sexuální oblasti. Pochybnosti některých mladých lidí o vlastní sexuální normálnosti vznikají snáze u lidí uzavřených a izolovaných, kteří mají určité citové zábrany v mezilidských vztazích, především ve vztahu k opačnému pohlaví. Tyto potíže ještě neznamenají homosexuální sklony, jde jen o emocionální zábrany, proti kterým – pokud jste se nerozhodl(a) pro věčné panictví či panenství - je třeba rozhodně bojovat.

Povšimněte si ještě nejistoty ve vztahu k vlastnímu psycho-sexuálnímu vývoji, kterou poměrně často trpí zvláště chlapci v období dospívání. Při pozorování svých sexuálních sklonů a při porovnávání svého fyzického vývoje s jinými, mívají někdy údajně prý pochybnosti o tom, zda jsou "sexuálně normální". Četl jsem: "Snad nejsem homosexuál, ale chlapci se mi přesto líbí. Proč?" - ptá se v anketě jeden pubescent. Podle prof. F. Arvezu se konečné ustálení takzvané “sexuální orientace” může u některých osob posunout až do 25. roku života.

Pokud se u některé osoby nepodaří subjektivní přesvědčení o vlastní homosexualitě vyvrátit, může ji obava nebo zvědavost vést k tomu, že se pokusí o první homosexuální zkušenost. Opakují-li se tyto pokusy delší dobu, může se tím vlastní přesvědčení o homosexuálních sklonech posílit, ba dokonce mohou se tím také sklony k homosexualitě navodit, respektive dojde ke skutečnému vzniku homosexuality u postiženého.

Napsal dne 4.3.2009 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!