wz

Zpět!

13.list: Kristus vytvořil pouze jednu Církev – ty ostatní “církve” Kristus nezakládal!

Z textu e-mailu: “Pane doktore, těch církví je velice mnoho. Které z nich jsou ty “pravé”, či která z nich je ta “pravá” a zejména pak proč? Martin…”

Varování!! Chcete-li správně porozumět tomuto 13.listu Martinovi, musíte si nejprve přečíst předcházejících dvanáct listů Martinovi:

1.list Martinovi: Bůh existuje – nevyvratitelné důkazy Jeho existence!

2.list Martinovi: O tom, jaký Bůh existuje a jaký nikoliv!

3.list Martinovi: Stvořil Bůh svět nebo ne?

4.list Martinovi: Co je to ten jednotící princip mého bytí?

5.list Martinovi: Intelektuál, který patří mezi intelektuální elitu lidstva…

6.list Martinovi: Jak Bůh vytvořil vesmír, jak Bůh vytvořil planetu zemi?

7.list Martinovi: Je něco po smrti těla anebo ne? A proč?

8.list Martinovi: Fenomény jako “Caelum”, “Tartarus”, “Exorcismus”…

9.list Martinovi: Jaká je podstata eschatologické dimenze existence člověka?

10.list Martinovi: Nevyvratitelné důkazy o existenci Krista jako člověka!

11.list Martinovi: Bůh a Jeho Zjevení: proroctví, zázraky a Kristus!

12.list Martinovi: Kristus je Bohočlověk – Kristus je osobou Bůh, přirozeností Bůh i člověk!

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté či ještě mladší sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice sami vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na Internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje) a smiřte se s tím, že jsou prostě i lidé, kterým (s ohledem na jejich zaměření, zájem nebo orientaci) se některé práce zveřejněné na www.henryklahola.nazory.cz jednoduše líbí a čtou je rádi, protože je zajímá jejich věcný obsah a nehledají v nich pouze ”gramatické chyby”. A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Je pro mě s podivem, že může existovat někdo, kdo ztrácí svůj čas četbou webových stránek o kterých skutečně soudí, že je ”napsal duševně nemocný člověk” či že jsou ”výplodem jeho chorého mozku”. Já osobně cizí webové stránky, o nichž se domnívám, že je psali duševně nemocní lidé nikdy nečtu a lidé co vědomě čtou webové stránky o nichž se domnívají, že jsou ”dílem duševně nemocného člověka” jsou ve skutečnosti sami velice těžce duševně nemocní lidé, kteří by měli vyhledat dobrého psychiatra. Kromě toho věřím vážený pane génie nebo ctihodná dámo génijko, že po opuštění sfér náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz se Vám podaří nalézt na Internetu i takové webové stránky, které napsali i ”duševně zdraví lidé”, ba možná dokonce právě i tací ”duševně zdraví lidé”, kteří jsou tak těžce ”duševně zdravými”, jako jste ”zdravý(á)” i Vy sám nebo Vy sama!

Internet je svobodné médium s mnoha miliardami nejrozličnějších webových stránek – výběr máte téměř nekonečný. A určitě se tam najdou i podobná individua jako jste Vy sám, či Vy sama. Pokud by čistě hypoteticky náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz byli absolutně jedinými webovými stránkami na Internetu, chápal bych pak Vaše rozhořčení, protože uznávám, že ne každého musí zajímat náboženská víra. Takto ale náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz jsou pouze jedny z mnoha miliard různých webových stránek na Internetu a pokud se Vám osobně nelíbí, tak je prostě číst nemusíte, nikdo Vás k tomu určitě nijak nenutí.

A vzhledem k existenci mnoha miliard dalších webových stránek ani nejste z ”nouze” nějak nuceni číst takové webové stránky ”které se Vám nelíbí a s nimiž absolutně ve všem zásadně nesouhlasíte” proto, že by jste snad neměli eventuálně k dispozici na Internetu žádné jiné webové stránky tak, jako tomu u nás bylo například ve dvacátém století za bolševika u televize, kdy se lidé z nouze dívali třeba na televizi i navzdory tomu, že se jim nelíbila, protože žádné jiné televizní stanice u nás jednoduše tenkrát ještě neexistovali…

Vaše nenávistné útoky jsou pro mne pouze důkazem toho, že jednám správně a čím silnější bude intenzita Vašich nenávistných útoků, tím bude větší i motivace mé touhy sloužit Bohu a lidem, protože si připomínám slova mého Pána Ježíše Krista: ”Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho,který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny'. Až přijde ”Povzbuditel”, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku” (Jn 15, 18 – 26). Naštěstí ale moje reálná situace ani zdaleka není až tak pesimistická jak to plyne z tohoto citátu mého Pána Ježíše Krista a i ti nejzuřivější nepřátelé náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz se v podstatě musí chtě – nechtě smířit s tím, že některé příspěvky na náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz se jednoduše navzdory jejich nenávistnému vzteku některým čtenářům líbí, čtou je rádi a jsou jim duchovní posilou a oporou v jejich každodenním náboženském životě právě tak, jako zas jejich víra je naopak pro změnu zas posilou pro mne samotného. A tudíž jejich spolubratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nechce a ani nemůže jejich důvěru zklamat ani kdyby se – obrazně řečeno – satan se všemi svými pozemskými služebníky ”na hlavu postavil”, protože na zemi a ani v pekle není té síly, která by mně mohla nějak přinutit zříci se mé víry a otevřeného hlásání své víry ostatním lidem dobré vůle.

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat tomuto – tentokrát - již vlastně ”třináctému listu Martinovi”, respektive této práci třináctého listu Martinovi pod názvem ”Kristus vytvořil pouze jednu Církev – ty ostatní Církve Kristus nezakládal”.

Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl o tomto vůbec psát. Osobně bych možná o tomto nikdy ani nepsal, nicméně čirá náhoda tomu chtěla, že jsem napsal dva velice obšírné e-maily, respektive, že jsem na Internetu našel studenta Martina (či spíše on našel mně), který – alespoň se mi to tak zdá – skutečně možná upřimně hledá svoji víru v Boha, zabýval se otázkami ohledem toho zda-li Bůh existuje anebo nikoliv, což bylo tématem ”prvního listu Martinovi”, respektive původně velmi obsáhlého e-mailu, který jsem napsal původně pouze pro Martina a poslal původně pouze tomuto Martinovi, respektive, který (s drobnými úpravami a vysvětlivkami) jsem zveřejnil i pro Vás ostatní čtenáře mých náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz , - kterých snad tyto otázky rovněž upřimně zajímají - jako ”první list Martinovi”. Následně pak student Martin se pro mne poněkud překvapivě ozval opět v dalším e-mailu, ve kterém projevil – alespoň opět se mi to tak zdálo – upřimný zájem o poznání toho, jaký je tento Bůh – respektive jaký není - což zas se stalo tématem dalšího velice obsáhlého e-mailu, který jsem rovněž napsal původně pouze pro Martina a poslal původně pouze tomuto Martinovi, respektive, který (s drobnými úpravami a vysvětlivkami) rovněž jsem zveřejnil i pro Vás ostatní čtenáře jako ”druhý list Martinovi” na mých náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz . Následně po napsání a odeslání tohoto druhého velice rozsáhlého e-mailu studentu Martinovi mně napadla myšlenka, že to, co jsem v obou těchto velice rozsáhlých e-mailech psal pro studenta Martina by s největší pravděpodobností zajímalo určitě i mnohé jiné mladé lidi, čímž se zrodil v mé hlavě nápad, že bych oba tyto rozsáhlé e-maily psané původně pouze pro Martina mohl v nějaké formě – po drobných úpravách - zveřejnit na mých náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz .

Navzdory mým předpokladům, ale moje kontakty se studentem Martinem se neskončili ani odesláním tohoto mého druhého velice rozsáhlého e-mailu – který jsem publikoval jako ”druhý list Martinovi” – protože Martin se opětovně ozval a to též dosti dlouhým e-mailem, ve kterém sice připustil existenci Boha, ba připustil i to, že Bůh dal ”snad první impuls, ale…” vyjádřil určité pochybnosti o tom, zda-li Bůh skutečně vytvořil vesmír jako takový, respektive zda-li třeba vesmír nevznikl sám od sebe od věčnosti na základě nějakého ustavičného vývoje hmoty jak učí takzvaný dialektický materialismus. Na jedné straně mně tento Martinův názor rozesmutněl, na druhé současně ale i potěšil, protože to bylo po prvé co Martin explicitně připustil existenci Boha, ba dokonce připustil i to, že Bůh dal nějaký ”první impuls” ke vzniku hmoty, byť i veškerý další vývoj hmoty a vesmíru fakticky podrobil materialistické vizi o ustavičném evolučním vývoji a zdokonalování bez ohledu na tohoto Boha, který tedy – podle Martina – dal sice prvotní impuls, aby z ničeho vznikla nějaká hmotná substance, ale tím se podle Martinova názoru role Boha definitivně skončila, Bůh od té doby je již úplně ”mimo hru”, Bůh od té doby je již tak nanejvýš pouze nějakým čistě pasivním pozorovatelem, aniž by se sám jakkoliv do dalších vývojových či evolučních procesů nějak vměšoval, ovlivňoval je či vplýval na ně. V reakci na tento Martinův e-mail následoval můj další e-mail, respektive – z hlediska ostatních čtenářů – můj třetí list Martinovi pod názvem ”Stvořil Bůh svět nebo ne?”.

Navzdory všem předpokladům, ale kontakty se studentem Martinem se neskončili ještě ani odesláním tohoto mého e-mailu – který jsem publikoval jako ”třetí list Martinovi” – protože Martin se zas opětovně ozval ještě jednou a to též asi podobně dlouhým e-mailem, ve kterém sice připustil nejen existenci Boha plus tu skutečnost, že Bůh dal nějaký ”prvotní impuls”, ale oproti minulosti navíc fakticky připustil i to, že Bůh je tvůrcem neorganické hmoty a to navíc i s tím, že i další vývoj této neživé hmoty Bůh přímo řídil a ovlivňoval. Současně ale Martin poukázal na kvalitativní rozdíl mezi hmotou organickou a neorganickou, respektive živou a neživou hmotou. A zpochybnil-li Martin tu skutečnost, že by Bůh měl i nad vývojem organické či takzvané živé hmoty tutéž absolutní moc jako měl nad vývojem hmoty neorganické, respektive takzvané neživé hmoty, tak tím spíše to zpochybnil u samotných lidských intelektuálních daností a schopností člověka, které jsou důsledkem milióny let trvající evoluce v intencích Darwinovy evoluční teorie aniž by Bůh jakkoliv sám stvořil, ovlivňoval či zasáhl do vývoje lidské inteligence, lidské ”psyché” anebo sociální inteligence člověka.

A ačkoliv jsem původně již neměl v úmyslu Martinovi psát, věřil jsem, že ten třetí list Martinovi je již poslední, přesto jsem se rozhodl, že mu tedy napíši ještě jednou a vyjádřím se i k těmto dalším novým otázkám, které Martin přímo či nepřímo v tomto svém posledním e-mailu nastolil, respektive ve čtvrtém listu Martinovi jsem se zabýval dokazováním existence lidské duše jako řídícího centra lidského ”Já”, přičemž částečně jsem v této souvislosti tak jaksi nakousl i otázku její nesmrtelnosti.

Student Martin se však opět ozval dalším relativně dlouhým e-mailem, na který následoval ”čtvrtý list Martinovi”, ve kterém jsem dokazoval existenci duše plus trochu jsem nakousl i otázku její nesmrtelnosti. Načež student Martin mi napsal další dlouhý e-mail, ve kterém tentokrát poukazoval tentokrát zas na jistá tvrzení se kterými se kdesi setkal, že údajně prý ”náboženská víra je nemoderní”, jako kdyby údajně náboženství patřilo pouze jakési vzdálené starověké a středověké minulosti, přičemž důkazem toho je to že ti údajně prý ti největší vědci a učenci naší planety by mněli být údajně vesměs samí ateisté až na několik malých zcela ojedinělých výjimek.

Vzhledem k tomu, že tento názor je absolutně nesprávný, protože pravý opak tohoto tvrzení je pravdou, rozhodl jsem se studentu Martinovi napsat ještě jednou, a také jsem mu i napsal opět velice rozsáhlý e-mail, který je s drobnými technickými úpravami publikován jako ”pátý list Martinovi”, ve kterém jsem se rozhodl napsat o největších intelektuálních kapacitách lidstva všech dob, které kdy lidstvo mělo; přičemž při rozebírání života této absolutní intelektuální elity lidstva jsem se nezabýval snad nějakým mechanickým memorováním životopisů těchto největších intelektuálů, tak jak jsem si je osobně zapamatoval, ale v této souvislosti zaměřil jsem svou pozornost zejména na ty skutečnosti, jaký měli tito největší intelektuálové naší planety osobní vztah k Bohu a k náboženství, a to nejen nějak čistě teoreticky, či formálně, ale i pokud jde také i o jejich osobní modlitbu plus jejich duchovní, náboženský život vůbec.

Student Martin mi ale opět napsal velice dlouhý e-mail, ve kterém sice fakticky akceptoval skutečnost, že drtivá většina popředních světových vědců a učenců jsou věřící lidé, současně ale vyslovil určité pochybnosti do jaké míry je tato jejich náboženská víra skutečně imanentní součástí jejich přísně racionální vědecké osobnosti popředního světového vědce a učence a do jaké míry je snad pouze nějakým jejich soukromým ”vedlejším úletem”, přičemž tento svůj názor rozvinul na vizi údajné diskrepance v otázce ”Jaký vesmír Bůh vytvořil?”, pokud jde o přísně vědecký pohled exaktních přírodních věd se zdánlivě primitivním a dětinským výkladem, který podává ”o stvoření světa” náboženství. A i když to sice student Martin úplně takhle explicitně neformuloval, pochopil jsem, že pokud jde o narážku na náboženskou interpretaci ”stvoření světa”, že má zřejmě asi na mysli zdánlivý rozpor mezi vědou a formálně doslovným pochopením výkladu prvních tří kapitol první starozákonné knihy Mojžíšova ”Pentetauchu”, knihy Genesis; se kterou pokud jde o úplně celé Písmo Svaté Starého a Nového zákona mají dnes dnešní moderní racionalisticky smýšlející lidé naší doby největší potíže akceptovat vírou Boží zvěst o stvoření světa vzhledem k tomu, že se na první pohled zdánlivě diametrálně rozchází s tím, co nás o těchto skutečnostech učí naše moderní věda.

A opět jsem si byl vědom toho, že jsem před Bohem povinen, studentu Martinovi vysvětlit i tyto nejasnosti. Ostatně vždyť v dnešním racionalistickém světě prohnitého morem ateistického skepticismu se dokonce i mnozí samotní katoličtí věřící velice vehementně domáhají exaktních důkazů a racionálních logických argumentů a považuje se to v podstatě již za cosi úplně normálního a přirozeného, tak proč bych se mněl zlobil na studenta Martina, že i on vznáší tyto požadavky? Respektive ač sice já sám JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sám pro sebe, respektive pro svoji vlastní víru absolutně žádné důkazy nepotřebuji, moje osobní víra není závislá od absolutně žádných důkazů, moje osobní víra by byla úplně tak neotřesitelná i kdybych vůbec absolutně nijaké důkazy neměl; nicméně nemohu ignoroval současnou dobu ateistického temna, dobu nevíry, skepse a pochybností; a tedy po zohlednění reality současné naší doby je mi jasné, že bez ohledu na můj osobní názor, respektive bez ohledu na mé osobní potřeby či nepotřeby nějakých exaktních důkazů a argumentů, jsem tyto důkazy a argumenty povinen poskytnout těm, kteří se jich domáhají a tedy v tomto případě i samotnému studentu Martinovi. A to byl též důvod, proč jsem napsal i e-mail věnující se otázce ”Jak Bůh vytvořil vesmír, jak Bůh vytvořil planetu Zemi.”, který jsem i pro Vás ostatní slušné čtenáře a čtenářky dobré vůle posléze protavil i do toho ”šestého listu Martinovi”.

To už jsem si myslel, že jsem studentovi Martinovi vysvětlil všechno kolem Boha a tudíž jsem předpokládal, že student Martin se již více neozve. Avšak ještě i tentokrát student Martin se ozval. Ve svém dlouhém e-mailu mi připomenul můj e-mail ve kterém jsem se zabýval dokazováním existence lidské duše, který pak vyvrcholil v dokazování nesmrtelnosti lidské duše. Zmiňoval tento můj e-mail (poznámka pro ostatní čtenáře: viz. čtvrtý list Martinovi) a tak trochu emocionální formou vyjádřil lítost nad tím, že jsem svou rozpravu či dokazování o nesmrtelnosti lidské duše nemohl dokončit, ale že jsem musel předčasně skončit, protože jsem byl u počítače vystřídán jednou paní knihovnicí ve prospěch jedné školačky. A současně mně poprosil, abych pokračoval ve své rozpravě o nesmrtelnosti lidské duše, čemuž jsem já vyhověl a na toto téma napsal studentu Martinovi dlouhý e-mail, který jsem protavil do ”sedmého listu Martinovi”.

Ne sice že by se toho o nesmrtelnosti lidské duše již nedalo toho více napsat, ale napsal jsem toho již více než dosti a tudíž jsem byl velice zvědav na to, zda-li se student Martin ještě i teď bude na toto téma ptát, anebo zda-li se třeba zeptá tentokrát již na něco jiného, či eventuálně již úplně přeruší se mnou veškerou komunikaci a již se více neozve. Avšak student Martin se i tentokrát ozval. V podstatě svým způsobem jaksi logicky a kontinuálně přešel od problematiky nesmrtelnosti lidské duše k problematice existence či neexistence pekla a nebe, plus ke konci zmínil jakýsi, cituji doslova ”televizní film o vymýtání satana – ďábla… ani neví zda-li to bylo na televizi Nova či Prima..atd.” s tím že chtěl, abych se nějak vyjádřil i k existenci či neexistenci i těchto skutečností.

A tak jsem i tentokrát napsal studentovi Martinovi další dlouhý e-mail kde jsem se zabýval existencí, nebe pekla, očistce a na konec i problematikou exorcismu; což jsem poté přetavil do ”osmého listu Martinovi”.

Student Martin se však ale ozval opět, přičemž v tomto e-mailu kladl velice zajímavé eschatologické otázky po podstatě smyslu lidského života, a po přečtení tohoto jeho snad intelektuálně (filozoficky) doposud nejhlubšího e-mailu mi bylo hned jasné, že na takovéto dotazy mám nejen právo, ale přímo povinnost mu odpovědět, protože nějakého ateistu, který by mi psal ”jen tak z legrace” by takového, filozoficky plus duchovně hluboce vnitřně procítěné a současně i logicky skloubené dotazy eschatologického charakteru asi jen stěží mohli samého napadnout i kdyby byl třeba tento nějaký ”ateistický vtipálek” sebevíc inteligentní (ledaže by to opsal z nějaké odborné teologické knihy karmelitánské duchovní mystiky – ale takovýto plagiát bych patrně rozpoznal asi taky).

Tento Martinův e-mail zajímající se o eschatologické otázky ohledem smyslu života jsem rozhodně nemohl ignorovat, a proto v mém předcházejícím e-mailu, který jsem poté protavil do ”devátého listu Martinovi” snažil jsem se studentu Martinovi vysvětlit, že hlavním smyslem lidského života rozhodně není a aní nemůže být ani rodina, ani práce, ani kariéra, ani vzdělání, ani honba za penězi či majetkem, ani honba za úspěchy ve sportu, vědě či umění a tedy ani honba za medailemi, vyznamenáními, diplomy, hodnostmi, akademickými či jinými tituly a ani nic podobného; respektive, že hlavním smyslem lidského života je a musí být pouze celoživotní upřimná víra a láska k Pánu Bohu, která se projevuje celoživotním úsilím o zachovávání všech Božích přikázání a příkazů, abychom my jako věřící lidé pak po skončení tohoto našeho relativně velice krátkého pozemského života získali věčnou blaženost v ”nebi” v Boží věčnosti, v Boží lásce.

Netrvalo velice dlouho a student Martin se opět ozval. Udělal mi osobně velikou radost, když mně informoval o tom, že hned tentýž den, co si přečetl můj ”eschatologický” e-mail, tak šel se podvečer podívat ke kostelu, a protože bylo otevřeno, tak vešel také dovnitř a prohlédl si interiér kostela. A na druhý den si troufnul ještě více – to dokonce přišel na večerní mši svatou, na kterou přišel asi čtvrt hodiny před jejím počátkem a sedl si do poslední lavice odkud sledoval celou mši svatou. Pak byl další den opět se podívat na večerní mši svaté, přičemž tentokrát si troufl sednout dokonce již mnohem více dopředu než pouze do poslední lavice, kde seděl včera. Pak další den na mši svaté sice nebyl, ale večer před spaním se doma modlil o to, aby další den našel dostatek ”kuráže”, respektive odvahy sednout si odvážně na této mši svaté do úplně první lavice, což jak student Martin s určitou subjektivní sebekritičností dodává není si zcela jist tím, zda-li k tomu skutečně již ”dnes” najde dostatek osobní odvahy, aby to udělal, zejména se obává toho, že obřad mše svaté zatím ještě nemá příliš ”v krvi”, a proto se bojí, že by tam během mše svaté třeba mohl stál nakonec jako nějaký ”dudek” nevědouce co má dělat, jak se má modlit během mše svaté atd. Současně student Martin se zmínil o tom, že již v minulosti kde – tu v nějakých útržcích zaslechl o osobě Ježíše Krista, kterého vždy chápal jako určitý symbol dokonalosti aniž by ho kdy historická autenticita této osoby nějak specificky zajímala, nicméně tentokrát si všiml, že kněz opakovaně mluvil o osobě Ježíše Krista, přičemž o něm nemluvil pouze jako o jakémsi symbolu, ale jako o skutečném reálném člověku z masa a kostí, který kdysi skutečně existoval. Dále student Martin mluvil o jakýchsi blíže nespecifikovaných kamarádech, kteří tvrdí, že – cituji doslova: ”Kristus je fake”, a že prý ”takový člověk nikdy neexistoval”. Student Martin podotkl, že na tuto otázku nemá žádný vyhraněný názor, v minulosti ho to nijak netrápilo, a že teprve v posledních měsících připouští, že Ježíš Kristus může být snad i skutečná osoba, avšak že si tím není vůbec jist jak to vlastně je, nicméně z kontextu mých e-mailu pochopil, že já pokládám rovněž existenci Ježíše Krista za hotový fakt, a proto se na mně obrátil s prosbou, pokud snad disponuji nějakými nevyvratitelnými důkazy a argumenty o tom, že Ježíš Kristus byl reálnou, skutečnou osobou, abych mu tyto důkazy poskytl; a že rád přijme za pravdivé, že Ježíš Kristus skutečně žil před dvěma tisíci lety bude-li mít pro tato tvrzení dostatek nevyvratitelných a hodnověrných důkazů a argumentů.

Na tento list jsem odepsal studentovi Martinovi jeden z mých doposud nejdelších e-mailů, ve kterém jsem se zabýval různorodými historickými prameny, respektive různými písemnými svědectvími lidí, kteří žili v téže době jako na zemi ve své lidské podobě působil Ježíš Kristus anebo krátce po něm, a to včetně i písemných svědectví takových lidí, kteří byli buď vyhraněnými nepřáteli Ježíše Krista (zejména takzvaní ”pravověrní” Židé, kteří odmítli Ježíše Krista jako Mesiáše, plus římští pohané, jako i další pohané), anebo přinejmenším celek určitě to nebyli žádní křesťané. Tento e-mail jsem o několik dnů později pak přetavil do ”desátého listu Martinovi”, aby se s jeho obsahem mohli obeznámit i další čtenáři, které tato problematika historické autenticity skutečné existence člověka Ježíše Krista rovněž zajímá.

Po odeslání tohoto mého e-mailu se student Martin ozval opět ve svém obšírném e-mailu, ve kterém s velikým nadšením popisoval své první dojmy, které na něj učinila osobní přítomnost na mši svaté v místním katolickém kostele. Již dávno jsem nečetl nic takového, co by mi udělalo větší radost než popisování subjektivního prožitku ze mše svaté. Pak přešel k obsahu mého zatím posledního e-mailu. To co zde student Martin psal již bylo sice méně potěšující – avšak plně oprávněné, protože uznávám, že student Martin v tomto světe pochybovačnosti a nevíry má plné právo klást tyto otázky, zatímco moji povinností je pokusit se mu na ně co nejlépe odpovědět, respektive v daném konkrétním případě pokusit se studentu Martinovi co nejvíce přiblížit osobu Ježíše Krista a jeho postavení či poslání, což přímo souvisí i s problematikou Božího zjevení.

Student Martin plně akceptoval historickou autenticitu Ježíše Krista jako člověka, ba dokonce i doslova napsal, že teď již bez jakýchkoliv pochybností je mu úplně jasné, že Ježíš Kristus byl skutečný člověk, a nikoliv pouze nějakou vymyšlenou postavou. Současně však mi upřimně napsal, že ještě doposud mu není zcela jasné to, jaké poslání tato Kristova mise na zemi vlastně vůbec měla. Dokonce našel odvahu a – jak tvrdí - v kostele se faráře na to po mši zeptal (poznámka: osobně se však z kontextu toho co mi student Martin napsal se však spíše domnívám, že se na to student Martin zeptal spíše v zákristii než v kostele, plus že se sice na to zeptal katolického kněze, avšak tento konkrétní kněz nemusel být nutně samotným farářem. Student Martin totiž pojmy ”kněz” a ”farář” ještě doposud mylně chápe jako synonyma). A dotyčný farář(?) mu poměrně stručně odpověděl cosi v tom smyslu, že ”zde jde o Boží zjevení, kdy se Bůh od stvoření světa různými způsoby zjevoval lidem, až nakonec všechna tato Boží zjevení vyvrcholila v zjevení samotného Ježíše Krista”, a pak se studentu Martinovi tento farář(?) omluvil s tím, že kamsi chvátá na jakousi ”Biblickou hodinu” (poznámka: Podle mého osobního názoru Martine, zřejmě tím farář(?) asi zde myslel nějaké pravidelné místní společenství křesťanů, kteří se dobrovolně někde, například na faře scházejí s určitou konkrétní náplní činnosti, například modlitbami, diskusemi na určitá specifická témata – zde tedy zejména soudíc podle názvu asi biblická, popřípadě přednáškami pozvaných hostů na tato témata spojenou s otázkami účastníků atd. s tím, že vedoucím či moderátorem tohoto společenství je zřejmě asi právě tento farář(?)) a odešel pak kvapně pryč, což studentu Martinovi znemožnilo požádat ho o bližší vysvětlení oč se vlastně jedná, a tak tedy s žádostí o toto bližší vysvětlení se student Martin obrátil na mně.

Studentovi Martinovi jsem se snažil vyjít vstříc a vysvětlit mu poněkud blíže problematiku Božího zjevení. Student Martin na to reagoval opět velice dlouhým e-mailem, ve kterém přiznal, že ono je mu samozřejmě, že jasné, že osobnost Ježíše Krista není osobností jen tak úplně obyčejného člověka, ale že si je vědom toho, že Ježíš Kristus je mnohem více než nějaký obyčejný člověk, respektive, že chápe, že Ježíš Kristus je svým významem a postavením v dějinách lidstva a světa nepochybně mnohem ”větší” i ”významnější” osobností než je či byla osobnost kteréhokoliv jiného člověka v minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Martin napsal, že díky mému poslednímu e-mailu (který jsem později přetavil do jedenáctého listu Martinovi) se student Martin o Ježíši Kristu dozvěděl toho sice více než věděl doposud, nicméně ale současně konstatoval, že přesto ještě mu stále není zcela jasné to, kdo to vlastně Ježíš Kristus je.

Proto tedy v mém předešlém emailu, který jsem po návratu do České republiky přetavil do “dvanáctého listu Martinovi”) jsem se věnoval této problematice, ve kterých jsem při opomenutí tradičních rozšířených důkazů Božství Ježíše Krista, které jsem pouze ve zkratce zmínil, ale nijak se jimi nezabýval vzhledem k tomu, že tyto důkazy Božství Ježíše Krista jsou všeobecně známé, často používané, určitě je tudíž lze najít i všelikde na Internetu a tudíž se mi zdálo být zbytečné “papouškovat” něco co už přede mnou řekli jiní (ač jinak já osobně tyto “klasické” důkazy Božství Ježíše Krista rozhodně nijak nepodceňuji, ba dokonce v některých svých přednáškách rozvádím a vysvětluji i tyto důkazy, a nevylučuji, že v budoucnu to udělám třeba v rámci “listů Martinovi” i zde, pokud si to Martin bude výslovně přát). A proto tedy vzhledem k tomu, že opakování “klasických” důkazů o Božství Ježíše Krista, které teoreticky uvedli, rozebrali a vysvětlily jiní by byla z mé strany zbytečná duplicita, kdybych i já totéž papouškoval po jiných; a tudíž jsem ve svém dvanáctém listu Martinovi z těchto praktických didaktických důvodů rozebíral čtyři takové důkazy Božství Ježíše Krista, které jsou veřejnosti úplně neznámé a o kterých určitě nikdo nikdy neslyšel (leda ak na mé přednášce!). Ovšemže učinil jsem tak s vědomím a hlubokým přesvědčením, že student Martin jako inteligentní mladý muž (poznámka: ale stejně tak i čtenáři “Listů Martinovi”) si tyto “klasické důkazy” – o kterých jsem se právě proto alespoň zmínil – si tyto klasické důkazy o Božství Ježíše Krista i sami beze mě vyhledají na Internetu a přečtou, respektive abych byl přesnější – v tomhle třináctém listě Martinovi úplně automaticky předpokládám, že se tak také i stalo…

Brzy následoval další velice dlouhý e-mail od studenta Martina, kde po prvé připustil, že Kristus je s největší pravděpodobností doopravdy Bůh, a že začíná rozumět tomu, že i když je to prý téměř šílené, avšak přece jen když je Bůh všemohoucí, tudíž musí být pro Boha možné úplně všechno, úplně cokoliv a tedy i být člověkem ať již fiktivním anebo skutečným či jak to vlastně je. S tímto teologicky naprosto kostrbatým a těžkopádným myšlením a uvažováním studenta Martina sice nemohou být stoprocentně spokojený, nicméně je obrovským pokrokem, že student Martin vůbec po prvé připustil, že Ježíš Kristus je skutečně “s největší pravděpodobností Bůh”, i když z Martinova e-mailu je přece jen cítit, že o tom patrně ještě není úplně stoprocentně přesvědčen a že jeho určité pochybnosti zůstávají i nadále. Velikou radost mi Martin udělal tím, když napsal, že teď je již na devadesát procent nakloněn tomu, že se skutečně dá pokřtít a stane se křesťanem, ba dokonce už se i osmělil a nezávazně se zúčastnil “Biblické hodiny” kde tuto otázku jako čistě hypotetickou i nastolil, výslovně také ale i uvedl, že to předkládá pouze jako čistě hypotetickou a teoretickou otázku aniž by tím cokoliv sliboval nebo se k čemukoliv zavazoval, a že se na to ptá pouze proto, že chce znát jejich osobní názor, přičemž výslovně student Martin uvedl, že pro něj rozhodující otázka není vlastně už ani tak to zda-li se křesťanem stát anebo nikoliv, ba dokonce rozhodující otázkou není již ani tak to, zda-li se má přijmout křesťanský svatý křest, že v těchto otázkách má již úplně jasno: “chce být křesťanem a také se i chce nechat pokřtít!”; hlavní problém však ale spočívá v tom, že těch křesťanských církví je velice mnoho a určitě se nemůže nechat pokřtít u všech najednou a tudíž si bude muset vybrat jednu z nich, jakou však ale má jistotu, že si vybere správně, a tedy právě tuto problematiku dal předestřel před dotyčné laiky, vyjádřil se k tomu i kněz a teď se táže i mne.

Ovšemže – jak student Martin explicitně uvádí - netáže se mně proto, že by snad nevěděl, že mu budu doporučovat křest v církvi Římskokatolické, to je mu nade vše jasné, že moje volba, moje priorita a moje preference je právě Římskokatolická, nicméně očekává, že mu napíšu a objasním své racionální a logické argumenty pro to, proč právě Římskokatolická alternativa je tou nejlepší alternativou podle mojí osobní maličkosti, a proč tedy se domnívám, že by bylo racionální, logické a správné přijmout podle mého názoru křest právě v Římskokatolické církvi; a současně student Martin slibuje že bude nad mými argumenty, které mu poskytnu vážně uvažovat, přemýšlet, bude se vážně zamýšlet nad jejich opodstatněností, a i když sice apriorně rozhodně předem neslibuje, že argumenty které mu poskytnu bude automaticky akceptovat, nicméně očekává dostatečně logicky a racionálně zargumentované argumenty aby nad jejich obsahem mohl kriticky přemýšlet a ač sice mi předem rozhodně nedává žádný bianco slib na akceptaci mých argumentů, přesto však ale slibuje, že bude o nich vážně uvažovat a rozhodně je nebude brát jen tak “na lehkou váhu”.

Ostatně za zhruba jeden rok existence náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz jsem od mých skutečných veřejných ale i anonymních přátel a příznivců, a to zpravidla pouze samých hluboce věřících lidí obdržel již vícero děkovných e-mailů plných uznání (někdy snad až přehnaného a nezaslouženého), právě tak jako na druhé straně zas – pro změnu zas téměř výlučně od ateistů - i nemálo výsměšných, urážlivých či nenávistných e-mailů vyhrožující mi někdy dokonce i smrtí. Ale všiml jsem si také i to, že mezi mnohými mými pisateli jsou také i mladí lidé, přičemž někteří z nich mě velice mile překvapili tím, že jsou věřícími křesťany anebo alespoň lidmi, kteří upřimně hledají svoji cestu k víře a k Bohu, což vyvrcholilo právě v samotném studentovi Martinovi, který mi svým zájmem o rozličné náboženské otázky a teď ke konci dokonce i svým zájmem stát se křesťanem udělal skutečně mimořádně velikou radost.

Ovšemže jsem si plně vědom toho, že mnozí lidé jsou zuřivými nepřáteli Ježíše Krista, katolické církve, křesťanství ba dokonce i samotné víry v Boha jako takové. Avšak přesto, že jsem si vědom toho, že zveřejnění obou těchto dvou obšírných e-mailů, které jsem napsal a poslal studentu Martinovi, nepochybně u určité části těchto ateistů opět zřejmě asi vyvolalo nový výbuch jejich ještě větší fanatické nenávisti vůči náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz a JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi osobně, plus dotyčný předešlý ”třetí list Martinovi”, a po nich další listy propagující náboženskou víru pokaždé opět ještě více a více přilili ”oleje do ohně jejich slepé ateistické nenávisti”, přičemž jak z obsahu Internetu bylo vidět dokonce již i před samotným zveřejněním vůbec i jen prvních dvou obšírných e-mailů poslaných studentu Martinovi, jen ztěží bychom na Internetu našli jiné české nebo slovenské náboženské webové stránky vůči kterým je šířena rozsáhlejší nenávistná a dezinformační kampaň než proti náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz , která protagonisty této nenávistné a dezinformační kampaně již dokonce i před zveřejněním obou rozsáhlých e-mailů Martinovi musela stát na milióny korun z veřejných rozpočtů.

Je až s podivem, že jeden relativně bezvýznamný nezávislý intelektuál JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – věřící křesťan a jeho náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz , kterých obsahem není nějaká politika (poznámka: jakékoliv politice, aktuálnímu politickému dění, politizování či aktuálním kausám, které hýbou politickou scénou České republiky či Slovenské republiky se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola naopak vždy důsledně a záměrně vyhýbá!!), ale obsahem náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz je pouze čistě apolitická propagace náboženské víry, že mohou překvapivě vyvolat v ateistické České republice až takovou rozsáhlou vlnu fanatické nenávisti, že na šíření dezinformační kampaně proti náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz neváhají vyhodit nestydatě vysoké sumy peněz, které mnohonásobně přesahují veškerý obnos finančních prostředků, které nezávislý intelektuál JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sám vydělal za celý svůj život; což bez ohledu na farizejské kecy pokryteckých českých politiků o údajné náboženské svobodě v České republice jen ukazuje na skutečnou míru této jimi proklamované ”svobody náboženství” v České republice.

Česká republika porušuje svobodu náboženství přinejmenším již tím, že v rozporu se svými zákony v praxi zpravidla nestíhá buď vůbec anebo pouze velice laxně či s velikými průtahy přistupuje ke trestnímu stíhání takové trestné činnosti jako je například trestní čin Hanobení náboženského vyznání podle ustanovení § 198 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění (dále jen: ”trestní zákon”); trestní čin Pomluvy (pokud jsou obětí této trestné činnosti věřící lidé jako jednotlivci) podle ustanovení § 206 trestního zákona; trestní čin Poškozování cizích práv (pokud jde o šíření úmyslných dezinformací namířených proti věřícím lidem jako jednotlivcům či konkrétním náboženským institucím) podle ustanovení § 209 odst. 1 písm.a/ trestního zákona. Z těchto důvodů obrátil jsem se již písemně se svými stížnostmi na kompetentní orgány Evropské unie, Rady Evropy, Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Amnesty International a další vládní i nevládní organizace zaměřené na obranu lidských práv, aby se situací v oblasti lidských práv v České republice pokud jde o svobodu náboženství zabývaly. Současně vyzývám i všechny kompetentní představitele všech církví a náboženských společností působící v České republice, aby se i oni zamysleli nad problémy svobody náboženství v České republice a k otázce respektování či nerespektování svobody náboženství v České republice zaujali veřejně nějaké stanovisko.

A ovšemže tak jako již mnohokrát v minulosti, tak i tentokrát tuto práci bude číst i mnoho jiných lidí, než kterým je svým věcným obsahem určena, nepochybně ji bude číst i kopa kdejakých dvacetiletých a mladších psychopatických sopláků, kterým je víra zcela lhostejná, eschatologické otázky je absolutně nezajímají. A spíše než věcný obsah, tak i v této práci budou hledat pouze překlepy či gramatické a stylistické chyby, aby mi pak opět mohli psát své nenávistné e-maily plné fanatické zloby a nenávisti. Ba dokonce navzdory tomu, anebo spíše právě pro to, že obsah této práce se týká problematiky čistě náboženské, nepochybuji ani nejméně o tom, že mnohé nenávistné e-maily dostanu tentokrát dokonce i od některých samotných takových lidí, kteří se budou prezentovat jako údajní ”věřící”.

Přesto však na druhé straně nepochybuji ani o tom, že – tak jako i v minulosti, tak i tentokrát - bude i taková skupina věřících lidí plus lidí hledajících Boha, kteří si tuto práci se zájmem celou přečtou bez toho, aniž by vůči mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi kvůli obsahu této práce pociťovali nějakou zášť a nenávist. Ba někteří lidé možná dokonce budou i rádi, že jsem jim zprostředkoval objektivní pohled na tyto otázky o kterých dominantní názorotvorná masmédia nijak moc nemluví (pokud se o tom alespoň vůbec někdy zmíní, protože i o tom dosti pochybuji!)!

Ba dokonce často i takzvaný dnešní náboženský tisk, ve kterém se v současné době silně projevují různé sekularizační tendence mi někdy spíše přijde jako tiskoviny programového rouhání se Bohu než jako skutečný náboženský tisk jako takový. Ba dokonce za tento můj názor na určitou část současného náboženského tisku v České republice mně jednou kritizoval jeden anonym pokládající se zřejmě asi za ”věřícího”, protože se zaštiťuje našimi významnými českými středověkými světci jako svatým Václavem, svatým Vojtěchem a svatým Janem Nepomuckým; ačkoliv já osobně se domnívám, že ten dnešní, sekularizační pseudonáboženský tisk, který pokládám nejen já, ale - čistě hypoteticky vzato kdyby mohli okamžitě vstát z mrtvých – pokládali by ho za tiskoviny programového rouhání se Bohu i samotný svatý Václav, svatý Vojtěch a svatý Jan Nepomucký, kdybych jim tento moderní český ”náboženský tisk” dal k četbě a byli by z jeho obsahu ještě více šokováni než jejich o několik staletí mladší bratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, který je tudíž jako člověk žijící na přelomu druhého a třetího tisíciletí snad již na ledacos zvyklý.

Teď zde vkládám důležitou poznámku pro ostatní čtenáře – chcete-li skutečně porozumět obsahu tohoto ”třináctého listu Martinovi” musíte si nejprve přečíst ”první list Martinovi”; po přečtení si ”prvního listu Martinovi” je třeba si přečíst ”druhý list Martinovi”; po přečtení ”druhého listu Martinovi” je třeba si přečíst ”třetí list Martinovi”, po přečtení ”třetího listu Martinovi” je třeba si přečíst ”čtvrtý list Martinovi”, po přečtení ”čtvrtého listu Martinovi”, je třeba si přečíst ”pátý list Martinovi”, po přečtení ”pátého listu Martinovi”, je třeba si přečíst ”šestý list Martinovi”, po přečtení ”šestého listu Martinovi” je třeba si přečíst “sedmý list Martinovi”, po přečtení ”sedmého listu Martinovi” je třeba si přečíst ”osmý list Martinovi”, po přečtení ”osmého listu Martinovi”, je třeba si přečíst “devátý list Martinovi”, po přečtení “devátého listu Martinovi” si přečtěte ”desátý list Martinovi”, poté si přečtení “desátého listu Martinovi” si přečtěte ”jedenáctý list Martinovi”, po přečtení “jedenáctého listu Martinovi” je třeba si přečíst “dvanáctý list Martinovi” a teprve až poté čtěte tento ”třináctý list Martinovi”. Ten, koho totiž nezajímá pouze hledání překlepů, gramatických chyb či stylistických chyb, ale ho skutečně zajímá také i věcný obsah tohoto ”třináctého listu Martinovi”, by si ve svém vlastním zájmu, respektive v zájmu posloupnosti výkladu v jeho logicky vzájemně navazující vědecké kontinuitě měl přečíst dříve než bude číst tento ”třináctý list Martinovi” právě všech dvanáct předešlých listů Martinovi, a to v chronologickém pořadí tak, jak po sobě následovaly! Říkám Vám totiž všem zcela otevřeně, že četba tohoto ”třináctého listu Martinovi” bez toho, aniž bych si nejprve přečetl či přečetla v chronologickém pořadí i předešlých dvanáct listů Martinovi je pouze Vaší úplně zbytečnou ztrátou času, který by jste rozhodně mohl či mohla využít raději na něco užitečnějšího! Při nedodržení tohoto mého doporučení obsah tohoto ”třináctého listu Martinovi” pro Vás v tomto případě totiž zůstane zcela nesrozumitelný a nesmyslný. A to je tak na úvod asi všechno.

Milý Martine, Vaším zájmen jsem pokaždé velice mile překvapen, stále se z něho těším a modlím se za Vás. Vzhledem k faktické platnosti hesla ”Člověk míní, ale Pán Bůh mění” Martine, či spíše ani ne tak Pán Bůh jako spíše všemocné, feministické ”paní tvorstva”, pod čím rozumím kteroukoliv z paní knihovnic, jelikož moc a nadvláda žen v dnešní době tak jako ostatně i všude jinde, tak i paní knihovnic ve veřejných knihovnách je absolutní, tak faktem zůstává, že vyjma toho předešlého e-mailu (poznámka pro ostatní čtenáře: předešlého, tj. dvanáctého “listu Martinovi”) jsem nikdy nemohl napsat v plné míře všechno co jsem chtěl a s největší pravděpodobností ani dneska tomu nebude jinak, protože opět sedím a píšem tento e-mail ve veřejné knihovně, kde opět délka psaní tohoto e-mailu a tedy i jeho obsah bude kromě jiného dimenzována i tou skutečností, jak dlouho mně zdejší “paní tvorstva” – knihovnice nechají sedět za počítačem. V tomto e-mailu Martine se tedy budu zabývat tím, proč náš Pán Ježíš Kristus založil Církev jako neomylnou učitelku a interpretátorku učení našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. V této souvislosti je nezbytné nejdříve poukázat na to Martine, jak je třeba ve smyslu ekleziologickém rozumět pojmu “Církev”. Z ekleziologického hlediska Martine Církev je společenství lidí, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako Boha a dali se pokřtít ve jména Otce i Syna i Ducha Svatého! A od toho Martine, v jakém rozsahu přijímá dotyčné společenství věřících křesťanů Kristovu nauku, a jak zachovávají příkazy a ustanovení našeho Pána Ježíše Krista také závisí i to, jak blízko či daleko se oni nacházejí kolem “centra”, kterým je Ježíš Kristus – kolem kterého se soustřeďují všichni křesťané. V tom úplně nejbližším kruhu ke Kristovi jsou ti křesťané Martine, kteří vyznávají celou a neporušenou Kristovu nauku. V těch dalších, jakoby řekl bych “soustředních kruzích” Martine (představte si zde Martine například když hodíte do jezera kamínek, a on dopadem na vodní hladinu ji rozčeří a způsobí na vodní hladině “soustředné kruhy” kolem centra dopadu kamínku do vody!) se v různě veliké vzdálenosti od Ježíše Krista nacházejí v dotyčných “soustředních kruzích” ty jednotlivé náboženské komunity (tj.Církve), jejichž věřící ať již z vlastní viny, anebo z viny jiných neznají celého Ježíše Krista, a proto ani nepřijímají ať již teoreticky anebo prakticky celou nauku Ježíše Krista, popřípadě vypustili z jeho nauky anebo ustanovení to, co jim nebylo “vhodné”.

A v tom nejširším slova smyslu Martine, všechny tyto křesťanské komunity tvoří Kristovu křesťanskou Církev. Patří do ní katolíci, pravoslavní, evangelíci, kalvíni, anglikáni, baptisté atd. Pojem katolická církev je užší Martine, a obsahuje kromě znaků křesťanské Církve v tom výše zmíněném nejširším slova smyslu pojímané Kristovy křesťanské Církve navíc ještě jeden typický znak, který katolickou církev odlišuje ode všech ostatních nekatolických Církví a náboženských společností, a to je ta skutečnost, že katolíci uznávají římského biskupa, papeže za neomylnou, viditelnou Hlavu Kristovy křesťanské Církve, který je právoplatným nástupcem apoštola svatého Petra, kterého sám Ježíš Kristus vyvolil a ustanovil za tuto viditelnou Hlavu. Tolik tedy Martine kvůli ujasnění pojmu “Církev”! V dalším se zaměřím na to Martine, proč Ježíš Kristus založil Církev a jaké jsou její vlastnosti, jako i to, proč Ježíš Kristus ustanovil nějakou viditelnou Hlavu jako autoritu, která má neomylně vysvětlovat a učit Kristovu nauku, a tak nám i dokázala pravdivost knih Písma Svatého. Již předem Vás upozorňuji Martine, že zde se rozhodně nehodlám zabývat úplně celou Ekleziologií, ale naukou o Církvi se hodlám zabývat pouze do té míry, nakolik Vám to bude zapotřebí k podepření Vaší víry v pravdivost Písma Svatého. Také i z toho důvodu, že nemám rád epigonství a papouškování toho co přede mnou již řekli či napsali jiní (jakékoliv duplicity jsou totiž obyčejnou ztrátou času a tudíž odmítám psát o něčem co již přede mnou napsal někdo jiný – ledaže by jste mě Martine o to výslovně požádal!!), tudíž i metoda, kterou tak zde použiji Martine se liší od tradičních “klasických” metod, totiž že knihy Písma Svatého pro účely tohoto konkrétního e-mailu budu pokládat jen jakoby za historické spisy, a tedy ne za zapsané zjevení Boží, respektive “listy Boha lidem”, a studiem knih vyvozovat nauku o Církvi. Ne Martine, to nechci dělat! A domnívám se Martine, že pro tento můj cíl, tj.přesvědčit Vás o věrohodnosti Písma Svatého to není ani nezbytné.

Dvoutisícileté dějiny po Kristovi spolu i s tím předpokladem, že jste uznal Ježíše Krista za Boha, který se stal člověkem, aby nás lidi poučil, co a jak máme věřit, a jak máme žít, nám postačí na to Martine, abychom rozumem podepřeli i svoji víru v pravdivost knih Písma Svatého. Úplnou ekleziologickou nauku o Církvi se můžete dozvědět i beze mě sám studiem Písma Svatého a takzvaného ústního podání Církve Martine, to však ale již zde přesahuje rámec tohoto mého stručného e-mailu. V tomto svém e-mailu se totiž budu v první řadě zabývat tou otázkou Martine, proč a jakou Církev založil náš Pán Ježíš Kristus. Výše v tomto e-mailu jsem již řekl, že Církev je společenství lidí, přičemž mám-li nejprve ve všeobecné rovině definovat pojem “společenství”, tak je třeba říci Martine, že pod pojmem “společenství” je třeba rozumět “sdružení vícerých lidí, usilujících se společně o dosažení téhož cíle”!

Tato definice tedy ve všeobecní univerzální rovině definuje pojem “společenství” Martine, přičemž k tomu je ještě třeba dodat to, že cíl úplně jakéhokoliv společenství kromě jiného určuje i druh a strukturu daného společenství! V konkrétní rovině tedy Martine, Kristova Církev má být rovněž “společenstvím lidí”, a to zde konkrétně společenstvím vyznávajícím Ježíše Krista jako Boha Spasitele a Vykupitele plus usilujícím se dostat po skončení svého pozemského života do “Caelum” (tj. do nebe), respektive dosáhnout spásy a věčné blaženosti v Božím království skrze víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a zachováváním Kristovy nauky. Církev má tedy lidi vést ke spáse Martine – to je její jediný cíl a poslání! Již v mých předešlých e-mailech o Božím zjevení a o Kristovi jsem se zmínil i o tom Martine, že Bůh se fakticky musel stát člověkem, aby nás lidi poučil o tom, co a jak máme věřit a jak máme žít, respektive aby nám lidem dal svým vlastním pozemským životem v osobě Ježíše Krista osobní příklad takovéhoto dokonalého a svatého života, který bychom měli my křesťané se snažit ve svém vlastním životě napodobovat a následovat.

A nyní si zde představte Martine, že by snad Ježíš Kristus po krátkém, pouze tříletém veřejném působení, zakončeným jeho smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním, navždy zmizel z našich očí, a tak celou svoji nauku, kterou – aniž by sám založil jakoukoliv “filozofickou školu” či napsal jakýkoliv spis – jen tak pouze ústně, svým slovem (plus osobním příkladem) “odpřednášel” a ponechal na tu nepatrnou hrstku svých apoštolů, povětšinou z řad negramotných galilejských rybářů, kteří si dokonce celkem určitě nedělali z těchto Kristových “přednášek” – přinejmenším vzhledem ke své negramotnosti - ani jen žádné průběžné písemné poznámky! Co by nám dnes z této Kristovy nauky zůstalo (pokud by nám vůbec něco zůstalo!!) Martine, pokud by se Ježíš Kristus při absenci založení nějaké vlastní “Kristovy školy”, jakož i při absenci napsání jakéhokoliv vlastního spisu nebyl Ježíš Kristus postaral nějakým jiným způsobem o to, aby se jeho vlastní nauka neporušeně podávala dále všem lisem po celé zemi a všem pokolením??

Vždyť přece Bůh chce spásu všech lidí Martine, a bez pravého poznání Boha je těžké spasit si duši. A proto umíte si představit Martine, jak by to v praxi se zachováním Kristova učení dopadlo, kdyby Ježíš Kristus zachování neporušenosti svého učení pro příští generace ponechal jen tak pouze na nějaké iracionální náhodě, neinstitucionalizované anarchii, ba dokonce přímo závislé na momentálně populárních módních rozkošnických výstřelcích (například teď je vládnoucími politiky velice propagována homosexualita, feminismus, pedofilie, potraty, prostituce, sexuální sadomasochistické “hry na dominu a její otroky”, jako ten nezvrhlejší projev feminokracie “emancipované ženy” vyznávající feminismus, který je podporován vládnoucím feminokratickým režimem atd.), respektive doslova na hédonistickém rozkošnictví, libovůli a svévoli lidí, kde vlastně kdekdo by si Boha modeloval podle intenzity zvrhlosti svých sexuálních vášní, aby si tak z Ježíše Krista vytvořil zvrácenou modlu, která by jim souhlasně “pokývala hlavou” na všechny ty jejich chlípné sexuální vášně počnouc předmanželským sexem přes pedofilní sex s vlastními dcerami a třeba konče homosexuálními orgiemi třeba s tchánem a švagrem či švagry a nevím čím ještě!

Dovedete si Martine vůbec představit, jaký by z toho všeho dneska byl chaos, zmatek, totální negace veškerých mravních, etických hodnot spojených se zatemněním pravdy, které by bylo nepochybně ještě mnohem větší než bylo v období před příchodem našeho Pána Ježíše Krista. Každý “moderní člověk” by si totiž z Kristovy nauky vybral jen to, co by jemu (a jeho vášním!) osobně vyhovovalo, respektive eufemisticky řečeno – každý by si z učení Ježíše Krista vybral jen to, co by jeho vlastní takzvaný “zdravý” rozum pokládal za nejvhodnější!!

Ba dokonce kdekdo by i tvrdil Martine, že právě on či ona “má pravdu”! Nevěříte Martine, že by to tak bylo?? Bohužel dnes i navzdory tomu Martine, že Ježíš Kristus na všechna takhle nebezpečí a rizika myslel, a tudíž tedy ani neponechal své učení jen tak bezbranné napospas neinstitucionalizované iracionální anarchii a hedonistické libovůli lidí, přesto dnes existují stovky, ba dokonce snad přímo tisíce nejrůznějších křesťanských, ba dokonce v některých případech až pseudokřesťanských sekt, které podle své osobní libovůle rozličně si interpretují Kristovo učení tak, jak jim to vyhovuje.

Kromě morálně zlé podstaty lidí, kdy vůle člověka (takzvané “chtění”) je jakoby přirozeně nakloněné ke hříchu – protože hřích je “příjemno” – je jednou z hlavních příčin proč tomu tak je Martine; druhou příčinou pak zas je tak skutečnost, že pravdy Ježíše Krista, jak si později jistě i sám všimnete Martine (pokud jste si to při vlastní četbě Písma Svatého nevšiml doposud), jsou objektivně často příliš těžké a nepochopitelné pro náš lidský rozum, a přesahují jeho schopnosti. A přesto Martine, všechny tyto zjevené pravdy Boží jsou velice důležité pro naši spásu! Těmito Božími pravdami jsou například dogma o Nejsvětější Trojici Boží – Otce i Syna i Ducha Svatého, dogma o vtělení Božího Syna Ježíše Krista, dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, dogma o vykoupení, o stvoření, o konci světa, o posledním soudu, o neomylnosti papeže atd. Ne Martine, náš Pán Ježíš Kristus nemohl svoji Božskou nauku ponechat jen tak napospas “na milost a nemilost” lidem, či “na milost a nemilost” takzvanému lidskému “rozumu”.

S těchto výše uvedených důvodů Martine bylo proto zapotřebí, aby naším Pánem Ježíšem Kristem byla ustanovena nějaká autorita, která bude chránit a neomylně interpretovat, a tak vysvětlovat a neporušeně podávat dále všem generacím učení Ježíše Krista, respektive chránit ho ode všech lidských nánosů, momentálních populárních módních vrtochů a nesprávných interpretací. No nejen rozumové nepřístupnosti některých pravd Kristem zjevených si vyžadují autoritu, která by je vysvětlovala Martine, ale jak jsem ostatně již naznačil výše – člověk má také i vášně, náruživosti a vůli.

Kdybychom my lidé byli všichni byli úplně dokonalí, všichni vždy dobří, čestní, poctivý a mravní, všichni vždy jen a jen po pravdě a spravedlnosti upřimně toužící, kdyby v  nikom z nás nebylo lenivosti, pohodlí a pudů, které nás lidi tak často svádějí ke zlému, nepravdivému, nepravému, nespravedlivému, nepoctivému, nečestnému a nemravnému jednání, nuž pak ovšemže Martine, pak uznávám, že za takových okolností by se skutečně všelicos dalo tolerovat a připustit!

Vždyť jen uznejte Martine, kolik lidí když je lákáno různými vyskytnuvšími se pokušeními či svými pudy, případně vášněmi ke spáchání zla a hříchu nejenže nečelí všem těmto svým zlým pokušením, pudům a vášním úpěnlivou a intenzivní modlitbou spojenou se skutky asketického umrtvování, ale ba co víc mnozí výčitky svého svědomí mají tendenci potlačovat farizejským pseudoospravedlňováním a zlehčováním mravních zásah takovouto alibistickou pseudoargumentací: “No jó, ale vždyť všichni to tak činí!” Je to smutné Martine, jak mnozí lidé místo toho, aby projevili sebemenší snahu po vlastní nápravě raději lžou sami sobě a pokládají zlo za dobro, a dobro zas pokládají za nesmysl či dokonce “spátečnictví”. Ta skutečnost Martine, že třeba ten hřích o kterém jste mi psal, že jej děláte průměrně dva krát týdně, a tvrdíte, že jej údajně dělají “všichni” jednak není pravdivá, nemluvě již o tom, že ač sice tato Vaše úvaha pravdivá není i kdyby třeba čistě hypoteticky i pravdivá byla, tak ta skutečnost, že něco dělají všichni i kdyby tomu tak skutečně bylo, nemůže být důvodem pro ospravedlnění toho, že totéž budu dělat i já, pokud s těmi “všemi” co tohle dělají nechci po skončení svého pozemského života skončit společně s nimi na věčné časy v Tartarus (tj. v pekle) – vždyť pokud si ti hypotetičtí “všichni” zvolili věčné zatracení v pekle, to ještě neznamená, že si tentýž tragický osud pro svoji duši musím vybrat také. Naopak Martine neberte si příklad z těchto “všech”, ale vezměte si příklad dejme tomu z mojí maličkosti. Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola rozhodně nejsem žádný světec – jsem jen úplně obyčejný katolík. A když mluvíte o pokušení a nutkání k tomu odpornému hříchu Martine, vím o čem mluvíte a mohu Vám říci, že všechny tyto sebemenší zárodkové tendence k něčemu co by možná mohlo vyústit ve spáchání takového obrovského hříchu likviduji již preventivně intenzivními úpěnlivými modlitbami a asketickým umrtvováním. Ovšemže Martine, abych byl spravedlivý musím uznat, že mně Bůh pomáhá i tím, že díky nekonečnému milosrdenství a lásce Boží ke mně jsem díky Pánu Bohu velice chudobný, že mnohé je pro mne spíše pak z nouze ctnost než projev nějaké askeze v pravém slova smyslu.

Ale také to není vždy tak Martine! Když mám třeba někde nějakou přednášku či něco podobného kde mi ubytování zaplatí nějaká nadace, pak mi zpravidla zaplatí nějaké bydlení v hotelu, kdy i v mém případě se pak skutečně jedná o projev asketického sebezáporu v pravém slova smyslu, když tam v pokoji je-li to možné, tak úplně se snažím vypnout topení (není to však ale nikdy dokonalé, protože teplo proniká dovnitř ze sousedních vytápěných místností), na rozdíl od mého prakticky nevytápěného domku v Babicích, kde v zimě mrzneme bez jakéhokoliv topení z důvodů čistě finančních, a ne proto, že by se primárně jednalo o nějaký projev mého osobního asketického sebezáporu. Druhá moje veliká výhoda Martine pak nepochybně spočívá i v tom, že díky tomu, že se nedívám ani na televizi a ani na rozhlas, tak nejsem vystaven ani tolika dráždivým podnětům (obrázky mladých žen v televizi, ženský zpěv v rozhlase atd.) jako Vy. Ovšemže Martine já v boji proti pokušení si vystačím s modlitbou a faktickým reálným objektivním stavem (zejména v zimním období), pouze v letním období kdy absence topení nic neznamená své modlitbu doplňuji o některé metody asketického umrtvování v pravém slova smyslu. Například zapíchávání si jehel do rukou i nohou, záměrné vyhledání příležitostí k pobodání včelami, stoupnutí si do mraveniště s bosými nohami a vydržení tam navzdory bolesti stát co nejdéle, omotávání si ostnatých drátů kolem těla, spánek v takzvaném “žíněném rouchu” vystlaném čerstvými kopřivami což všechno pak sekundárně vede k nespánkové deprivaci a krutým bolestem hlavy migrénového typu, ale konec konců i spánek na tvrdí kamenné podlaze bez polštářů i bez dek Martine! Někteří kolegové z řad poustevníků praktikují i každodenní někdy až velice přísné sebebičování a chválí si jej. Já osobně však ale odmítám veškeré takové metody asketického umrtvování, jejichž důsledkem jsou neúměrně vysoké ztráty krve, v důsledku čehož odmítám i sebebičování. Jinak ale mohu říci Martine, že příležitostí jak si způsobit nepříjemnou fyzickou bolest a strádání, které vyčerpávají a dokonale unaví organismus je hodně! Kromě toho je-li to dosti dobře možné a účinné Martine, pak namísto všech, a to i těch mých doporučovaných způsobů asketického umrtvování doporučuji raději dokonale unavit své tělo nějakým sportem, doslova sportovním “drilem”!

Tím ale v žádném případě netvrdím Martine, že všechno tohle musíte zkoušet! Ne, nic takového Martine – já to uváděl jen jako příklady vycházející z mých osobních zkušeností!! Kromě tohož jsem schopen vžít se i do Vaší nezáviděníhodné situace bohatého mladíka, který je na tom mnohem hůř oproti mně právě z toho hlediska, že neví co je to nepravidelnost života, nespánková deprivace, přirozené mrznutí plus obdobně přirozenými okolnostmi vyvolané jiné osobní nepohodlí a bolest. Tudíž ve Vašem případě Martine, pokud skutečně jste přesvědčen že se tomu nutkání k páchání tak odporného a ohavného hříchu “odolat nedá” a ukázalo by se, že modlitba a fyzikální asketické umrtvování které mně osobně bohatě stačí naopak Vám osobně nestačí pro to, aby jste nutkání ke spáchání tak odporného hříchu odolal, pak za této situace bych Vám doporučoval užívání nějakých vhodných léků, zřejmě asi nejspíše nějakých sedativ, prostě nasadit do boje proti tomuto zlu kromě modlitby a “fyzikálních zbraní” i vhodné “chemické zbraně”, respektive započíst asi s užíváním nějakých preparátů obsahujících bróm, protože četl jsem totiž, že vysoké dávky bromu veškerá nutkání k páchání těchto odporných hříchů dokonale eliminují!! Dále je Martine třeba poukázat i na ty skutečnosti, že toto co jsem Vám radil výše je důležité z těch důvodů, protože kromě dogmat, tj.kromě věroučných pravd, náš Pán Ježíš Kristus nám lidem dal i pevné a nijak neměnitelné mravní zásady, respektive normy jednání, tj.přikázání, bez zachováváním kterých se nikdo nemůže dostat v Caelum (tj. do nebe). A právě proto bylo nezbytné Martine, aby se náš Pán Ježíš Kristus postaral i o autoritu, která by tyto jeho mravní normy vysvětlovala, a to vysvětlovala nekompromisně a neomylně, a to i za cenu těžkých obětí. A v neposlední míře pak dalším důvodem pro to, proč byla nezbytná nutnost autority Církve byl také i důvod sociální! Jednotlivci, kteří chtějí dosáhnout tentýž cíl Martine, celkem přirozeně vytvářejí různá sdružení či spolky, kde se usilují společně o dosažení svého společného cíle. Ostatně říká se Martine, že údajně prý člověk je tvor společenský, sociální. Zda-li je toto tvrzení pravdivé Martine, to já osobně nevím, nicméně mnozí lidé, kterým já důvěřuji, že mluví pravdu tvrdí, že to údajně prý pravda je, a tudíž i já věřím tomu, že asi člověk je doopravdy tvorem společenským a sociálním! A je-li člověk skutečně tvorem společenským a sociálním, pak skutečně je třeba uznat tu skutečnost, že společnými silami se toho dá více a snadněji dosáhnout než jednotlivě…

Náš Pán Ježíš Kristus byl fakticky velice dobrým psychologem Martine a využil tuto “společenskost” člověka na to, aby se učení Ježíše Krista rozšířilo po celém světě. Proto vlastně Ježíš Kristus sám začal sdružovat kolem sebe apoštoly jako první jádro své budoucí Církve, které se postupně rozrostlo po celém světě. Z toho co jsem uvedl výše jednoznačně plyne to Martine, že jestliže náš Pán Ježíš Kristus chtěl, aby se jeho nauka a mravní zásady, které jsou po skončení našeho pozemského života nezbytné na dosažení spásy (věčné blaženosti) v Caelum (tj. v nebi), aby se rozšířili po celém světě a natrvalo po všechny časy – protože Bůh Ježíš Kristus chce spásu všech lidí - musel se Bůh Ježíš Kristus fakticky postarat o nějakou autoritu, která by křesťany jednak nějak sdružovala a jednak neomylně a bezpečně vedla na cestě k Bohu, ke spáse duší. V dalších svých úvahách se Vám Martine pokusím vysvětlit to, jaká musí a musela být tato výše zmiňovaná autorita, aby splňovala tyto úkoly sdružování a neomylného plus bezpečného vedení křesťanů tak, jak jí to vytyčil náš Pán Ježíš Kristus. Za prvé Martine – tato autorita musí být autoritou “viditelnou”! Neviditelnou autoritou Martine je sám náš Pán Ježíš Kristus, avšak my lidé máme kromě duše také i tělo a krev, a tudíž my lidé kromě neviditelného vedení Ježíše Krista nezbytně potřebujeme také i vedení kohosi "“ masa a kostí"”(tj. prostě živého člověka jako jsme i my!), kdo nám věřícím křesťanům s  naprostou jistotou, jasně, rozhodně a bez pochybností bude moci s jednoznačnou jistotou spolehlivě říci, zda-li my lidé věříme a jednáme správně anebo nikoliv. Spoléhat se pouze jen na své vnitřní, neviditelná “osvícení” anebo vnuknutí a působení Boha v nás Martine, to by vedlo k hrozné nejistotě, k různým pochybnostem a k množství všelijakých falešných náboženství.

A jak historická realita Martine, tak i naše současnost je toho velice smutným, ba až bolestným důkazem! Ostatně vždyť to byl – pokud jde o křestní jméno – právě Váš jmenovec, Martin Luther Martine, který po roce 1517 vystoupil se svým naivním požadavkem a nesprávným učením o takzvaném volném výkladu Písma Svatého! Neblahým následkem tohoto naprosto mylného učení Martina Luthera je u protestantů v současné době existence několika tisíců nejrozličnějších protestantských církví, církviček, sekt a sektiček, které vznikli a vznikají dále po Lutherovém vystoupení a ani dnes toto štěpení protestantských náboženských společenství není u konce, ale toto zkázonosné štěpení pokračuje dále a tak aniž by početně přibývalo věřících protestantů (naopak jich ubývá!) jako jednotlivců, výrazně i nadále přibývá dalších protestantských církví a náboženských společností – tj.stále nové a nové protestantské církvičky a sektičky vznikají i nadále štěpením od již existujících protestantských církví a náboženských společností, což je něco, co plným právem vyvolává nespokojenost a znepokojení i u samotných protestantů. Bohužel jen málokterý z protestantů je ochoten veřejně připustit (byť i v soukromých rozhovorech mnozí protestanti to částečně i jsou ochotni připustit!) to Martine, že fakticky hlavním viníkem tohoto permanentního štěpení protestantských církví a náboženských společností je vlastně samotný Martin Luther, který tuto “Pandořinu skříňku” prohlašující právo kdekoho svobodně si vykládat a interpretovat Písmo Svaté otevřel, čímž jsou a budou i nadále protestantské církve a náboženské společnosti odsouzeny k svému permanentnímu štěpení. Za druhé Martine - s ohledem na to, co jsem uvedl výše je zřejmé, že je jen nezbytné, aby tato výše zmiňovaná autorita byla pouze “jedna jediná”! Není na tom ostatně nic zvláštního Martine, protože objektivně vzato pravda může být pouze jedna, a tudíž i pravdivý výklad pravdy může být objektivně pouze jeden.

Pluralita Martine jako množství pravd, autorit a hlav vede již sama o sobě k vnitřnímu relativismu a zpochybnění jejich relevance (logika totiž říká, že pokud si pravdy vzájemně protiřečí, nemůžou být všechny pravdami zároveň!!), což je stav, který nikdy není a ani nemůže být k užitku pro společenství lidí sledujících jeden společný cíl. Tato jednota Martine se musí projevovat v jednotě učení, v jednotě přikázání a v jednotě vysluhování týchž prostředků, které nám náš Pán Ježíš Kristus ustanovil, abychom se mohli spasit, respektive v jednotě svátostí. Ostatně Martine vždyť i zdravý rozum říká, že například kormidelník na lodi je jen jeden, jako i velitel lodě (kapitán) je jen jeden, a podobně tak i vůdce či vrchní velitel vojska je rovněž pouze jeden! A tudíž právě tak i kormidlo Církve, respektive vedení Církve Martine má být v rukou pouze jednoho duchovního pastýře, který je nástupcem a zástupcem Ježíše Krista na zemi! Za třetí Martine – tato mnou výše zmiňovaná autorita, která nás má vést ke spáse, musí v sobě živě zobrazovat toho, ke kterému nás vede, totiž Ježíše Krista, a proto musí být svatá, respektive Bohem Ježíšem Kristem povolána a vyvolená! To učení Martine, které tato Bohem Ježíšem Kristem povolána a vyvolená autorita nám lidem s vůle našeho Pána Ježíše Krista zprostředkuje a podává je totiž svaté, a přijímání a zachovávání jejich příkazů činí jejich příslušníky (křesťany) rovněž svatými lidmi, respektive Božími dětmi. Tato autorita sdružuje v sobě svaté, a to se musí projevit nejen vnitřní svatostí, navenek neviditelnou, ale i mimořádně, a to znaky svatosti jako zázraky, proroctvími a viděními potvrzujícími i dnes to Martine, která z dnešních autorit má skutečnou přízeň u Boha.

Světci činící zázraky jsou i dnes ukazovateli toho Martine, kde je uložená celá neporušená nauka našeho Pána Ježíše Krista. Za čtvrté Martine – tato mnou výše zmiňovaná autorita musí být určena pro úplně všechny lidi, to znamená, že pro úplně všechny lidi bez ohledu na jejich věk, pohlaví, rasu, národnost, jazyk, vzdělání, majetek, rod či sociální původ, potažmo společenské či společenskopolitické postavení, jinými slovy musí být všeobecná, tj.katolická (catholicus = všeobecný). A to proto Martine, protože Bůh chce spásu všech lidí. Tudíž hranicemi této autority je úplně celý svět Martine, protože její působení nemůže být omezeno pouze dejme tomu na Českou republiku, Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Rusko, Anglicko,Itálii atd.

Za páté Martine – vzhledem k tomu, že zakladatelem této autority, respektive zakladatelem “Církve” je samotný náš Pán Ježíš Kristus, který ji založil a ustanovil před tím, než sám ukončil své pozemské působení mezi lidmi a vstoupil zpátky v Caelum (tj. na nebesa), je jen zcela přirozené a logické, že dějiny této Kristovy Církve musí nutně sahat až do časů pozemského působení Ježíše Krista za trvání pozemského života apoštolů Ježíše Krista (tj. již do prvního století po Kristu!!), kteří byli prvními, kteří toto učení Ježíše Krista v prvním století po Kristu šířili! A proto říkáme Martine, že musí být apoštolská, což znamená, že hlava této Církve, autority, musí být řádným nástupcem té hlavy, kterou za Hlavu své Církve ustanovil sám Pán Ježíš Kristus, tj. musí být nástupcem apoštola svatého Petra, kterého samotný Ježíš Kristus vyvolil za hlavu své Církve! Teď Martine, napíši něco co bude vypadat jako určitá odbočka od hlavního tématu, avšak je to důležité uvést. Napsal jste mi Martine, že Vám jacísi dva Svědkové Jehovovy tvrdili, že se Ježíš Kristus nenarodil dne 25.prosince a ani se nenarodil shodně s počátkem našeho letopočtu. Toto tvrzení dotyčných dvou Svědků Jehovových je velice závažné Martine, a to proto, že v tomto případě vlastně mají výjimečně i pravdu. Tudíž cítím Martine svoji povinnost Vám tuto nelehkou věc i náležitě vysvětlit. Faktem zůstává Martine, že tenkrát před dvěma tisíci lety ještě rozhodně žádné matriky neexistovali a lidé tenkrát zpravidla vůbec nevěděli to, kdy se narodili. A často to Martine nevěděli dokonce ani jen samotní římští císařové. Ovšemže římští císařové své narozeniny oslavovali Martine, a pokud snad skutečný datum svého narození neznali, nuž tak si ho jednoduše určili sami. V dnešní době díky moderní historické vědě a výzkumu umíme relativně přesně určit kdy se Ježíš Kristus narodil Martine, v minulosti však ale lidé tyto možnosti neměli, a tudíž objektivně ani jen netušili, kdy se Ježíš Kristus narodil – zda-li to bylo na jaře, v létě, na podzim či v zimě. Konkrétně pak zavedení svátku narození Ježíše Krista na konkrétní datum právě 25.prosince Martine navíc mělo ještě i další hluboký význam. Nejstarší generace křesťanů Martine dokonce ani nikdy neslavila svátek narození Ježíše Krista vůbec. Pokud jde o pohanské náboženské kulty Martine, velice nebezpečným byl pohanský náboženský kult takzvaného boha slunce, který jeho pohanští vyznavači slavili dne 25.prosince, tj.bezprostředně poté co po uplynutí zimního slunovratu kdy je nejkratší den a současně nejdelší noc začíná docházet opět k obratu, tj. ke zkracování noci a prodlužování dne, co údajně znamená, že tento pohanský bůh slunce opětovně “postává k novému životu”.

Dokonce dodnes se pozůstatky tohoto pohanského kultu v některých zemích zachovali Martine, a to dokonce i na Slovensku v podobě takzvaného “pálení Moreny” (byť i na Slovensku se toto takzvané pálení čarodějnice uskutečňuje až na jaře). V prvních desetiletích a stoletích po Kristu bylo však toto pohanské náboženství v plné síle Martine, a proto pro nás křesťany nepochybně stejný nepřítel, jako je například dnes televize, rozhlas, politika, peníze a mamonářství, pornografie, feminismus, homosexualita, ateizmus, politikové, novináři, mamediální propaganda atd. Zachovali se písemné materiály Martine, kde jsou zmínky o tom, že tehdejší biskupové byli zděšeni, když uviděli, že na těchto pohanských oslavách takzvaného znovuzrození boha slunce se často zúčastňovali dokonce i někteří křesťané. Tak jako tak se již zvažovali různé termíny Martine, kdy by se mohl stanovit svátek narození Ježíše Krista a tak v podstatě geniální řešení tohoto ožehavého problému, že se den narození Ježíše Krista rovněž stanovil na den 25.prosince byl velice skvělým taktickým tahem, kdy se proti do té doby populárnímu pohanskému svátku znovuzrození boha slunce jako protiváha proti tomuto pohanskému svátku postavil křesťanský svátek narození Ježíše Krista. Z hlediska pohanokřesťanů, tj.křesťanů obrácených na víru v Ježíše Krista z pohanství, zejména pak těch z nich, kteří i po svém obrácení z pohanství na křesťanství ještě občas do jisté míry podléhali mohutným duchovním vlivům pompézní imaginace a povznesené nálady oslav znovuzrození pohanského svátku “znovuzrození” takzvaného boha slunce zas bylo velice prospěšné zavedení křesťanského svátku narození Ježíše Krista na tentýž den 25.prosinec Martine, protože tím z hlediska těchto ve víře kolísajících pohanokřesťanů byl ten starý, původně pohanský náboženský svátek naplněn úplně novým křesťanským obsahem! Pokud jde zas o stanovení konkrétního roku narození Ježíše Krista, tak zas třeba uvést tu skutečnost Martine, že tímto úkolem byl pověřen Dionyzius Exiguus, který se při svém výpočtu počátku křesťanského letopočtu (tj. roku narození Ježíše Krista) zcela evidentně spletl, když za rok narození Ježíše Krista mylně vzal rok 754 po založení města Říma (ve skutečnosti to bylo asi o sedm let méně).

V prvních dvou verších druhé kapitoly Evangelia podle svatého Lukáše Martine je uvedeno: “V tom čase vyšlo nařízení od císaře Augusta popsat celý římský svět. Tento soupis se konal poprvé za vládnutí Quiriniova v Sýrii.”(LK 2,1-2). Tato správa nám umožňuje Martine dále blíže určit rok narození Ježíše Krista. Podle jistého nápisu Martine, který se našel na území římské osady Antiochie v Pizidii, Publius Sulpicius Quirinius byl vladařem v Sýrii poprvé hned po svém konzulátu v Římě v roce 12 před Kristem a tedy někdy v letech 11/10-9/8 před Kristem. Vzhledem k tomu že počátky vlády Publia Sulpicia Quirinia byly vyplněny válkami, se zmiňovaný soupis, který byl zahájen Publiem Sulpiciem Quiriniem mohl začít nejdříve až v roce 9/8 před Kristem, přičemž v tomto soupise pokračovali Římané dál – v očích lidu - “pod jeho jménem” Martine! Podle tohoto výpočtu Ježíšovo narození by padlo někdy po r.10 před Kristem, tedy někdy v letech 9-8-7, pravděpodobně ale v roku 7 anebo 8 před Kristem Martine!! Kromě tohoto soupisu, který se konal v čase Ježíšova narození, svatý Lukáš zmiňuje sice ještě i jiný (SK 5,37) soupis Martine, ale ten se prováděl až v roce 6 po Kristu. Jinak ale Martine při těchto soupisech se jednalo spíše o soupis majetků než o soupis osob. Proto každý musel jít na to místo Martine, ve kterém měl nějaký majetek, a to třeba i v nějakém spoluvlastnictví s jinými fyzickými osobami. Tímto se ale ještě nevysvětluje to Martine, proč také Panna Maria šla společně se svatým Josefem do Betlehema, a to navíc ještě v “požehnaném stavě”. Podle zákona totiž k tomu vůbec nebyla povinná Martine, ledaže sama vlastnila v Betleheme něco nezávisle od svatého Josefa. A to je nejen možné, ale i velice pravděpodobné Martine, protože byla dědičkou svého otce, jestliže neměla bratry (viz. Nm 27,8). A v takovémto případě bylo také podle židovského zákona povinností Panny Marie podle Nm 36,1 – 12 vdát se za někoho z vlastního rodu Martine, aby dědictví jejího otce nepřecházelo jen tak z jednoho rodu na druhý, případně dokonce snad z jednoho kmene izraelského na druhý. Toto ustanovení židovského zákona bylo nejen velice rozumné Martine; ale takto se současně vysvětluje i to, proč si Pannu Marii, která sama byla z rodu Davidova, právě tak jako i sám svatý Josef byl rovněž z téhož rodu krále Davida, vzal svatý Josef vzal za svoji manželku.

Náš křesťanský letopočet (aera Dionysia) Martine klade narození Ježíše Krista o několik let později. Ježíš Kristus se totiž zjevně narodil ještě za života krále Herodese Velikého Martine, který panoval od roku 40 (37) do roku před Kristem. A tento Herodes zemřel krátce před Velikou nocí (tedy počátkem dubna) roku 4 před Kristem v Jerichu Martine, kde již jako těžce nemocný člověk strávil svoji poslední zimu. Když tedy “intelektuálové z východu” o kterých mluví text Evangelia podle svatého Matouše nenašli “narozeného krále židovského” v Jeruzalémě, kde ale Římany dosazeného loutkového židovského krále Herodesa Velikého ještě v Jeruzalémě zastihli Martine, je tedy zřejmé, že příchod těchto tří “intelektuálů z východu se musel odehrát zjevně ještě před zimou v roce 5/4 před Kristem, tedy ještě předtím než Herodes Veliký sám odešel do Jericha, kde poté strávil i svoji poslední zimu před tím, než sám zemřel. Tito intelektuálové Martine se v řeckém textu označují pojmem μαγοι” což doslova znamená “mágové”. Tento doslovní překlad však ale není adekvátní jejich skutečnému postavení Martine, protože ve skutečnosti se jednalo o perské kněze, kteří jednak pro svoji velikou učenost byli i královskými poradci, jednak na svoji dobu fakticky na špičkové vědecké úrovni se zabývali i takovými vědami jako přírodovědou a astronomií, a tudíž jsem tyto osoby plným právem označil za intelektuály. A tyto tři intelektuály Boží prozřetelnost zjevem neobyčejné hvězdy přivedla k nohám novonarozeného Krále a Spasitele Ježíše Krista, což ve skutečnosti byl astronomický úkaz zdánlivé konjunkce Jupitera se Saturnem Martine, ke kterému dochází jednou zhruba za dvěstě let, a ke kterému rovněž skutečně došlo právě i v této době. Herodes dal povraždit betlehemské chlapce Martine, a to “podle času”, který se dozvěděl od intelektuálů o Ježíšově narození “od dvouletých nadol”. To znamená Martine, že čas udaný intelektuály byl méně jako dva roky, ale ne mnohem méně (jinak by to totiž nebylo “podle udaného času”). A tak pokračujíc ve výpočtu který jsem začal Martine, Ježíšovo narození třeba posunout minimálně o rok nazad (fakticky ale spíše hned o dva!) od podzimu roku 5 před Kristem. Ježíš Kristus se narodil tedy před podzimem roku 6 před Kristem, patrně ale ne po podzimních deštích roku 7 před Kristem, a listopad – prosinec byl asi nejvhodnější čas pro sčítání lidu a majetků, o kterém zas mluví LK 2, protože lid byl volný od zemědělských prací. Jinými slovy Martine, náš Pán Ježíš Kristus se narodil někdy v rozmezí měsíců listopad až prosinec roku 7 před Kristem (tj. roku 7 “před našim letopočtem”)! Upozorňuji však, že je to jen a jen pouze můj osobní odhad Martine, a tudíž rozhodně tento mnou uváděný časový údaj v žádném případě neberte jako nějakou závaznou dogmu…!!!

Když už jsem se ale vyjádřil k tomu, kdy se náš Pán Ježíš Kristus narodil Martine, tak je jen na místě abych se vyjádřil i k tomu, kdy náš Pán Ježíš Kristus zemřel! Z mimonáboženských, světských historických pramenů víme to Martine, že Pontský Pilát byl vladařem v Palestině v letech 26 – 36 po Kristu. Dále pak v této souvislosti Martine v prvním verši třetí kapitoly Evangelia podle svatého Lukáše je uvedeno: “V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontský Pilát spravoval Judsko a Herodes (tj.Herodes Antipast) byl údělným knížetem v Galileji, když jeho bratr Filip byl údělným knížetem v krajině Iturejské a Trachonitské, a Lysiniáš zase údělným knížetem v Abilene” (LK 3,1). Díky těmto chronologickým údajům Evangelia podle svatého Lukáše lze pevně a přesně zařadit ten čas Martine, kdy došlo k veřejnému působení svatého Jana Křtitele, a tím nepřímo se dá dovodit i doba veřejného působení Ježíše Krista v chronologii těchto světských dějin. Pohanský římský císař Tiberius začal vládnout po smrti pohanského římského císaře Augusta Martine, což bylo dne 19.srpna roku 14 po Kristu. A tak tedy Martine patnáctý rok vlády pohanského římského císaře Tiberia by mělo být “na západě” od 19.srpna roku 28 do 18.srpna roku 29 po Kristu. Na východě se však ale roky vlády císařů rátali tak Martine, že pod pojmem prvního roku počítali pouze měsíce do konce dotyčného občanského roku, a teprve až rok druhý, třetí, čtvrtý atd. se skutečně kryli s občanským rokem. Takto tedy 15.rok Tibériovy vlády Martine padl na občanský rok od 1.října roku 27 do 30.září roku 28 po Kristu. Tento výpočet Martine ostatně i plně odpovídá časové chronologii o roku smrti, a o délce veřejného působení našeho Pána Ježíše Krista. Na základě pečlivých studií historických souvislostí Martine se domnívám, že za den ukřižování a smrti našeho Pána Ježíše Krista lze pokládat den 14.Nisan roku 3790 (dnešního) židovského kalendáře, respektive viděno očima našeho současného juliánskeho kalendáře (ovšemže ve verzi po reformě papeže Řehoře Velikého) došlo k tomuto dne 7.dubna roku 30 po Kristu. Ovšemže i tento mnou uváděný datum, právě tak jako i všechny ostatní mnou dále uváděné datumy berte z určitou rezervou Martine…

Pokud bychom se totiž zamýšleli nad jinými variantami přiléhajících let Martine, kdy Židé slavili “své Velikonoce”, jako například 18.březen roku 29 po Kristu, nebo 3.duben roku 31 po Kristu, tyto varianty se zase neshodují s jinými chronologickými výpočty. Jinými slovy Martine je tedy zřejmé a pro jistotu to tedy zopakuji ještě jednou, náš Pán Ježíš Kristus byl ukřižován a tedy zemřel dne 7.dubna roku 30 po Kristu (tj. 7.dubna roku 30 “našeho letopočtu”).

Jak víme Martine, náš Pán na třetí den vstal z mrtvých, což jinými slovy znamená, že náš Pán vstal z mrtvých dne 9.dubna roku 30 po Kristu (tj. dne 9.dubna roku 30 “našeho letopočtu”).

Pak náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání zůstal se svými apoštoly ještě 40 dnů, což jinými slovy znamená fakticky to Martine, že náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání pobýval se svými apoštoly ve dnech od 9.dubna do 18.května roku 30 po Kristu (tj. ve dnech od 9.dubna do 18.května roku 30 “našeho letopočtu”), s tím že dne 18.května roku 30 po Kristu (tj. dne 18.května roku 30 “našeho letopočtu”) náš Pán Ježíš Kristus se ze svými apoštoly rozloučil a vystoupil v Caelum (tj. na nebesa).

Poté apoštolé z příkazu našeho Pána Ježíše Krista deset dnů trávili společně uzavřeni v domě v Jeruzalémě v modlitbách na seslání Ducha svatého, což tedy bylo ve dnech od 18.května do 28.května roku 30 po Kristu (tj. od 18.května do 28.května roku 30 “našeho letopočtu”), a dne 28.května roku 30 po Kristu (tj. dne 28.května roku 30 “našeho letopočtu”) došlo k Ježíšem Kristem přislíbenému seslání Ducha Svatého kdy na apoštoly sestoupil Duch Svatý.

A tím jsem se mimoděk Martine dostal i prvopočátku instituce papežství a prvního papeže katolické církve. Téhož dne 28.května roku 30 Kristu poté co na apoštoly sestoupil Duch Svatý ujal se totiž apoštol svatý Petr své funkce papeže katolické církve tím, že měl první veřejnou kázeň k lidu, a na základě této první veřejné kázně apoštola svatého Petra uvěřilo v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ihned až třitisíce Židů (!!!) a nechalo se pokřtít ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého! Do té doby se jednalo pouze o Pannu Marii, apoštoly, několik učeníků a jejich manželky plus několik zbožných žen co tvořili jádro budoucí katolické církve Martine (odhaduji, že budoucí Kristova Církev existující v celém Judsku a Galilejsku do té doby bezprostředně před touto výše zmiňovanou první veřejnou kázní prvního papeže katolické církve apoštola svatého Petra mohla mít tak odhadem asi pětset stoupenců, ze kterých asi tak stodvacet – pokud mezi ně započítám i samotné apoštoly – žilo v Jeruzalémě); dne 28.května roku 30 však do katolické církve přijetím svatého křtu po této první veřejné kázni prvního papeže katolické církve apoštola svatého Petra vstoupilo najednou až neuvěřitelných třítisíce nových věřících (a brzy nato ještě dalších dva tisíce věřících), v důsledku čehož já osobně právě onen den 28.květen roku 30 po Kristu pokládám za den, kdy bylo dovršeno konstituování katolické církve, a současně též i den 28.květen roku 30 po Kristu pokládám i za první den pontifikátu prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra, byť i sice na počátku první papež katolické církve svatý Petr v prvních letech svého papežského pontifikátu ještě sídlil zatím v Jeruzalémě. Není na tom ale nic zvláštního Martine, vždyť například ve středověku papežové dosti dlouhou dobu sídlili i ve francouzském městě Avignon, a tedy ač sice funkce papeže katolické církve bývá zpravidla spojena i s funkcí římského biskupa (tj. arcibiskupa římské arcidiecéze), není bezpodmínečně nezbytné, aby papež katolické církve byl současně i tímto římským biskupem (respektive arcibiskupem).

Ještě pro bližší upřesnění Martine je třeba uvést, že těchto prvních pět a půl tisíce katolíků byli vlastně židokřesťané a první církevní obcí byl Jeruzalém. Jeruzalémem se vlastně začínají dějiny naší katolické církve Martine! O vnitřním životě této prvotní katolické církve a o dalším rozšiřování katolické církve nám podávají úchvatný pohled Skutky svatých apoštolů: “Množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši, a nikdo nepokládal za své výlučné vlastnictví něco z toho co měl, ale všechno měli společné (Sk 4,32). Byl to totiž komunismus v tom pravém a nejšlechetnějším slova smyslu, ovšemže takový komunismus Martine, který neměl absolutně nic společného s tím monokapitalistickým státním kapitalismem jaký nám tu ve dvacátém století předvedli marxisticko – leninští farizejové, a nejenže předvedli, ale ještě k tomu navíc měli tito lháři i tu nehoráznou drzost říkat tomuto svému despotickému bolševickému režimu státního kapitalismu pokryteckými propagandistickými pojmy jako “socialismus” a “komunismus”.

Ovšemže skutečným křesťanským komunismus na rozdíl od bolševického monokapitalismu nebyl v žádným případě něčím shora od vůdců (tj. zde apoštolů) “nanuceným” Martine, podstata skutečného křesťanského komunismu byla motivována a proudila z upřimné křesťanské lásky k bližnímu, která nestrpěla a ani strpět nemohla, aby spolubrat v Kristu mohl trpět nějakou nouzi, aby kterýkoliv můj bratr či sestra v Kristu mohl být v něčem na tom hůře něž já…

A tuto autentickou křesťanskokomunistickou společnost vedli apoštolé Ježíše Krista na čele s prvním papežem katolické církve Martine – apoštolem svatým Petrem. Když počet věřících katolické církve dále rostl Martine, přibrali svatí apoštolé do duchovenského či klerického stavu katolické církve dalších sedm svatých mužů, zpočátku v souladu se svými ideály beztřídné, křesťanské komunistické společnosti zejména na to, aby pečovali o chudobné, zatímco svatí apoštolé se zaměřili více na výkon své kněžské i biskupské duchovenské služby katolické církve, avšak později stále více a více i těchto sedm prvních jáhnů katolické církve přebírá od svatých apoštolů také i některé relativně méně významné úkony kněžské služby z pozice jáhnů. Důležité pro pochopení těchto počátků katolické církve je i ta skutečnost Martine, že mladá katolická církev se zpočátku navenek nelišila od synagogy. První křesťané Martine se totiž sami pokládali za židy, kteří lépe rozumí židovskému náboženství jako nekřesťanští židé, respektive, že lépe rozumí židovskému náboženství proto, že ho doplňují učením Ježíše Krista. První křesťané jako židokřesťané (tj. křesťané obráceni na křesťanskou víru ze židovství) se zúčastňovali zpočátku společně i s ostatními židy na židovských bohoslužbách jak v Jeruzalémském židovském chrámě, tak i v synagogách Martine, nicméně pro speciální křesťanské náboženské úkony měli vlastní křesťanské náboženské schůzky v soukromých domech jednotlivých křesťanů (tj. již bez účasti těch ostatních nekřesťanských židů), tj. na které přinesli chléb a víno které formou transubstanciace měnili na Kristovo Tělo a Krev, což byl zárodek a současně i dodnes je jádrem katolické mše svaté. I když sice první křesťané byli zatím vesměs jen židokřesťané Martine, již tenkrát se objevilo první menší napětí mezi židy palestinskými a židy z diaspory. Židé z diaspory Martine se cítili při rozdělovaní darů poněkud odstrčeni jakoby na vedlejší kolej Martine, a proto svatí apoštolé přistoupili k dotyčné volbě těch sedmi výše zmiňovaných prvních jáhnů. Mezi těmito jáhny pravděpodobně minimálně dva Martine, a to jáhen svatý Štěpán a jáhen svatý Filip byli takzvaní “helénisté”, tj. židé z diaspory.

Oni jako helénisté Martine byli ač sami sice rovněž židé, avšak jinak byli pod silným duchovním vlivem řecké kultury, respektive většinového helénistického prostředí, kde původně žili, a jako takoví byli pozbaveni židovských národnostních předsudků, čímž přinesli do mladé křesťanské společnosti širší chápání o příslušenství do katolické církve než měli samotní palestinští židé, kteří neměli tolik kontaktů a ani příležitostí ke kontaktům s příslušníky nežidovských národů. Brzy došlo k prvnímu pronásledování křesťanů ze strany protikřesťansky smýšlejících židů, a zejména farizejů Martine, a toto první pronásledování křesťanů vyvrcholilo ukamenováním jáhna svatého Štěpána. Apoštolé Martine, zejména pak první papež katolické církve – apoštol svatý Petr činili mezi lidmi zázraky, a proto měli u lidí velikou autoritu. Židovští veleknězi se nemohli na to nečinně dívat, a proto uvěznili jak apoštola svatého Jana, tak i samotného prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra. Židovští veleknězové postavili apoštola svatého Jana a prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra před židovskou veleradu (tj.synedrium) Martine a zakázali jim dále kázat lidu. Ale oba apoštolé se drželi zásady “Třeba více poslouchati Boha než lidi” Martine a proto dále hlásali lidem Ježíše Krista Ukřižovaného! Protikřesťanští židé po ukamenování svatého jáhna Štěpána vystoupili otevřeněji proti apoštolům jako i proti řadovým věřícím katolické církve. Protikřesťansky smýšlející židé vyčítali křesťansky smýšlejícím židům fakticky úplně obdobně jako to za pozemského působení Ježíše Krista vyčítali i samotnému Ježíši Kristu Martine, že se prý údajně “rouhají Bohu” a že “porušují Mojžíšův zákon”. Tím se začalo mladé křesťanství i navenek rozcházet se židovským Jeruzalémským chrámem a židovskou synagogou Martine, byť i jinak samotní apoštolé sami v té době nijak ještě neurychlovali rozchod se židovským Jeruzalémským chrámem a židovskou synagogou, a to záměrně, protože brali ohled zejména na novopokřtěné palestinské židy, kteří byli ještě silně navyknutí na tradiční židovské obřady Starého zákona.

Apoštolé coby první biskupové katolické církve na čele s apoštolem svatým Petrem coby prvním papežem katolické církve nechtěli revolučně vystoupit proti židovskému Jeruzalémskému chrámu a proti židovským synagogám Martine, ale chtěli starou židovskou starozákonní víru nechať v tichosti evolučním, přirozeným způsobem odumřít, následujíc tím příklad samotného Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, který v časech svého pozemského působení jednoznačně naznačil, že nepřišel zrušit zákon a ani proroky, ale je naplnit, doplnit a zdokonalit. První křesťané uvědomujíc si, že jsou občany židovského státu Martine, nemohli obcházet jeho předpisy, a tak dodržovali i starý ceremoniální zákon. Ale k tomuto rozchodu mezi křesťanskými židy a nekřesťanskými židy tak jako tak Martine dříve nebo později muselo dojít, přičemž tento rozchod - možná pro někoho i trochu paradoxně – urychlovali především právě sami protikřesťansky smýšlející židé. Ale byli zde ovšemže i objektivní faktory budoucího rozkolu mezi křesťany a ostatními židy spočívající v tom Martine, že ke křesťanstvu přistupovali nejen židé, ale i pohané, a pohany objektivně nebylo možné dosti dobře nutit k tomu, aby kromě samotných křesťanských náboženských předpisů zachovávali ještě k tomu navíc i židovské ceremoniální předpisy. V roce 49 po Kristu se konal v Jeruzalémě první všeobecný (tj. katolický) koncil katolické církve Martine, který fakticky vyhlásil neplatnost židovského ceremoniálního zákona pro pohanokřesťany. Ba vlastně s čistě právního hlediska tímto židovským ceremoniálním zákonem již nebyli vázáni ani samotní židokřesťané Martine, a k úplně definitivní roztržce mezi křesťany a protikřesťansky orientovanými židy došlo v roce 70 po Kristu v souvislosti s potlačením židovského povstání v Palestině Římany spojeného s úplným zrušením palestinského židovského státu. Ovšemže Martine je třeba uznat, že pro židy, kteří se stali křesťany rozhodně nebylo jen tak jednoduché pochopit to, že více již nejsou vázáni židovským ceremoniálním zákonem, a že svobodný přístup do katolické církve mají úplně všichni lidé dobré vůle, a tedy nejen židé, ale i pohané. Tradiční židovské chápání víry totiž ponímá náboženství a židovství, respektive víru v jednoho Boha a příslušnost k Bohem vyvolenému národu židovskému (což však ale objektivně platilo pouze do období Ježíše Krista!!) jako sepětí nejužší jednoty!

Katolické církvi však od prvopočátků její existence šlo o “katolicitu” (tj.všeobecnost), a pro katolickou církev tudíž od jejich prvopočátků až dodnes je imanentní katolická nadnárodní univerzálnost, v důsledku čehož již tenkrát bylo nezbytné aby se tato “katolicita” katolické církve naplnila tak Martine, že se katolická církev osvobodí z úzkých nacionálních rámců, které by katolické církvi jen překážely, aby se stala všeobecnou (tj.katolickou) světovou Církví. Vzhledem k sílícímu pronásledování křesťanů ze strany protikřesťansky smýšlející části židů zanechali mnozí katoličtí věřící Jeruzalém Martine, a rozutekli se po venkově a tak mimoděk svým slovem i příkladem šířili Kristovo Evangelium i mimo Galileje a Judska. Ba dokonce Martine, ač sice nemám k dispozici spolehlivé správy o příchodu prvních křesťanů do Říma, není nejmenších pochyb o tom, že již za pohanského římského císaře Claudia v letech 41 – 54 po Kristu přicházelo z Palestiny do Říma hodně židovských křesťanů, ba dokonce byl to právě tento pohanský římský císař Claudius, který nechal všechny Židy a společně se Židy i židovské křesťany vyhnat z města Říma Martine, neboť z hlediska náboženského nečinil žádný rozdíl mezi židy a židokřesťany.

A nejen v Římě Martine, ale i jinde mezi nežidy probíhalo intenzivní hlásání víry v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Například svatý jáhen Filip kázal v Samaří Martine, a Samaří “přijalo slovo Boží” (SK 8,14), ba dokonce tentýž svatý jáhen Filip přijal i prvního pohana a to komorníka královny Kandaky do katolické církve (SK 8,27). První papež katolické církve – apoštol svatý Petr, byl zas hlasem Božím posmělen Martine, a tak přijal pohana stotníka (tj. vojenského důstojníka velícímu “stotině”, tj.stovce vojáků) Kornela (Sk 10,1). V Antiochii založili apoštolé pod vedením prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra převážně z pohanokřesťanů (tj. nežidovských křesťanů, respektive křesťanů, kteří se obrátili ke křesťanství z pohanství) se skládající církevní obec Martine, jejímž vedením pověřil první papež katolické církve – apoštol svatý Petr levitu Barnabáše (Sk 11,30). Zde jsou také členové Církve poprvé nazváni “křesťany” (Sk 11,26), přičemž takhle je nazývají pohané Martine, zatímco židé je nazývají jako “Galilejčané” (Sk 1,11) a “Nazaretčané” (Sk 25,5); zatímco sami křesťané mezi sebou sami sebe nazývali “bratry”, “svatými”, “učedníky Pána”.

Fanatická nenávist protikřesťansky orientovaných židů šla ve Svaté zemi až tak daleko, že táto část židů cítila obrovskou radost, když mohla vidět téct křesťanskou krev Martine, a Římany dosazený loutkový židovský král Herodes Agripa, aby se zalíbil této části židů dal v Jeruzalémě zajmout a poté i popravit Jakuba staršího, bratra apoštola Jana a tentýž osud čekal i na prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra, který se mu vyhnul jen zázračným způsobem. První papež katolické církve – apoštol svatý Petr po svém zázračném osvobození ze žaláře loutkového židovského krále Herodese Agripy opustil Svatou zemi a odešel do Říma, přičemž při této své cestě do Říma – jak jsem se již zmínil - navíc jen tak jakoby mimochodem založil kromě jiného i to již výše zmiňované Barnabášem vedené biskupství v Antiochii. Řím, jako hlavní město Římské říše bylo cílem cesty prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra též i proto Martine, že právě do Říma hojně putovali lidé z celé Římské říše v nejrozličnějších věcích politických, hospodářských, obchodních, kulturních atd. A již před tím Martine, než do Říma přišel i samotný první papež katolické církve – apoštol svatý Petr se do Říma přistěhovalo veliké množství křesťanů, a to zejména židovských křesťanů ze Svaté země, kteří rovněž potřebovali i v Římě duchovního pastýře. První papež katolické církve – apoštol svatý Petr po svém příchodu do Říma v roce 42 po Kristu zorganizoval tyto římské křesťany Martine, a ještě v témže roce 42 po Kristu první papež katolické církve – apoštol svatý Petr založil první biskupství v Římě a současně se i stal prvním římským biskupem. První papež katolické církve – apoštol svatý Petr byl celkem 25 let římským biskupem, a to konkrétně v letech 42 – 67 po Kristu. Ovšemže to neznamená Martine, že první papež katolické církve a první římský biskup – apoštol svatý Petr za celé toto čtvrtstoletí z města Říma “ani jen paty nevytáhl”. To ovšemže ne Martine, ostatně přinejmenším v období let 49 – 50 po Kristu se právě v Jeruzalémě konal historicky první všeobecný koncil katolické církve (řešil otázky závaznosti formálních židovských předpisů pro pohanokřesťany), a vzhledem k tomu, že na tomto absolutně prvním koncilu katolické církve se osobně zúčastnil i samotný první papež katolické církve a první římský biskup – apoštol svatý Petr, bylo tedy zapotřebí podstoupit několikaměsíční cestu z Říma do Jeruzalému a po skončení tohoto prvního všeobecného ekumenického koncilu katolické církve zase právě tak i několikaměsíční cestu z Jeruzalému zpátky do Říma.

Jinak je ale nesporným historickým faktem Martine, že první papež katolické církve a první římský biskup – apoštol svatý Petr působil skutečně v Římě, což je zřejmé dokonce i ze samotného Písma Svatého, přičemž o této skutečnosti svědčí i samotný závěr prvního listu “apoštola svatého Petra” ve kterém doslova napsal: “Po Silvánovi, bratru to věrném, jakož soudím, psal jsem vám krátce, abych vás napomenul a vám osvědčil, že tj. pravá milost Boží, ve které stojíte. Pozdravuje vás spoluvyvolená obec, která jest v Babyloně,a Marek můj syn.” (1 Pt 5,12 – 13). Ovšemže každý Martine, kdo zná tehdejší historické reality velice dobře ví, že pod pojmem “Babylon” zde můžeme rozumět jedině Řím a nic jiného. Tradice katolické církve uvádí, že jak apoštol svatý Pavel, tak i první papež katolické církve a první římský biskup – apoštol svatý Petr zemřeli společně v Římě za pronásledování křesťanů rozpoutaných pohanským římským císařem Neronem a to v jeden a tentýž den 29.června roku 67 po Kristu (poznámka: některé prameny uvádějí i jiné datum, ba dokonce i jiný rok, tj. dřívější rok úmrtí prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra, například dokonce již rok 64 po Kristu atd.). Ten názor Martine, že k mučednické smrti prvního papeže katolické církve a prvního římského biskupa – apoštola svatého Petra svědčí kromě jiného i svědectví Dionýze Korintského.

Jinými slovy – zhrnuto a podtrženo Martine – s určitou dávkou rezervy lze se snad tedy skutečně domnívat, že apoštol svatý Petr byl prvním římským biskupem v letech 42 – 67 po Kristu, respektive, že pontifikát prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra trval v čase od 28.května roku 30 do 29.června roku 67 po Kristu.

Po mučednické smrti prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra se druhým papežem katolické církve (a také i druhým římským biskupem) stal svatý Linus z Itálie, který byl v Římě “pravou rukou” jak apoštola svatého Pavla, tak i prvního papeže katolické církve – apoštola svatého Petra, a po mučednické smrti svatého Petra a svatého Pavla dne 29.června roku 67 Martine se právě svatý Linus stal druhým biskupem katolické církve. O svatém Linusovi máme Martine jednu zmínku dokonce i v samotném Písmu Svatém, a to konkrétně ve druhém listě apoštola svatého Pavla Timotheovi, kde na úplný závěr apoštol svatý Pavel napsal: “Pozdrav Prisku a Akvilu i dům Onesifprův. Erastus zůstal v Korintě, Trofima jsem nechal nemocného v Milétě. Pospěš, abys přišel před zimou. Pozdravují tě Eubulus a Pudens a Linus a Klaudia i všichni bratři. Pán Ježíš Kristus buď s duchem tvým. Milost s vámi. Amen.” /2 Tim 4,19 – 22). No a tento “Linus” Martine, kterého v tomto svém druhém listě Timotheovi apoštol svatý Pavel explicitně jeho jménem výslovně zmiňuje jako jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků se po mučednické smrti prvního papeže katolické církve a prvního římského biskupa, apoštola svatého Petra stal druhým papežem katolické církve a současně i druhým římským biskupem. Svatý Linus jak funkci římského biskupa, tak i pontifikát druhého papeže katolické církve svatého Linuse trval v letech 67 – 76 po Kristu (některé prameny uvádějí, že délka Linusova pontifikátu trvala dokonce až do roku 79 po Kristu).

Martine, vzhledem k tomu, že těch právoplatných papežů katolické církve bylo doposud dvěstěšedesátšet, respektive abych se přesněji vyjádřil – současný papež katolické církve Benedikt XVI. je v pořadí již dvěstěšedesátýmšestým papežem v pořadí (a o stovkách různých falešných protipapežů již ani nemluvě!), z časových důvodů není možné, abych se o každém jednom z těchto dvěstěšedesátišesti papežů katolické církve tak rozpisoval, jako jsem to učinil o prvním či druhém papeži katolické církve, a tudíž ostatní papeže zmíním pouze heslovitě. Nejsem si sice zcela jist tím Martine, zda-li se mi skutečně podaří teď v “jedné linii” vychrlit ze sebe skutečně jména všech dvěstěšedesátišesti papežů katolické církve tak jak jeden po druhém následovali, a pokud mi jméno některého z nich eventuálně vypadne z hlavy, tak se za to již předem velice omlouvám, respektive takovéhoto papeže uvedu pouze symbolicky jako například “papež XYZ – jeho pontifikát trval od tehdy do tehdy”, potažmo tam kde u některého z papežů nebudu si třeba jist letopočtem počátku či konce jeho pontifikátu, tam místo uvedení příslušného roku uvedu jen “???”. Bohužel ač sice sedím v knihovně Martine, i tato konkrétní maličkost svědčí o konkrétní míře takzvané “náboženské svobody” v České republice, že veřejná knihovna, kteráž by čtenářům měla poskytovat informační servis důležitých historických údajů není způsobilá poskytnout jim ani žádný záznam o počátcích a koncích pontifikátů jednotlivých papežů, v důsledku čehož čtenáři jsou nuceni tyto údaje jen tak z hlavy “sypat z rukávu” což nevyhnutně povede či může vést i k těm “bílým místům”, které se dále v tomto mém seznamu vyskytnou či můžou vyskytnout. Dále bych rád upozornil i na tu skutečnost Martine, že “mateřské jazyky” těchto papežů byly všelijaké, ba dokonce někdy pocházeli někteří papežové i z takového jazykového prostředí, kde se používala a tedy i jejich jméno psalo dokonce i jiným písmem než naší “latinkou”, nemluvě již o tom, že někteří skutečně užívali těch jmen i více, například v různých etapách svého života, a to nejen v souvislosti s přijetím papežského pontifikátu, eventuálně se třeba jednalo i o jedno a totéž jméno, avšak používané v různých jazykových mutacích. V takovýchto případech Martine – v některých závažnějších případech - v závorce uvádím i to méně časté nebo méně důležité papežovo jméno. Jinak ale Martine plně respektuji to, že jsme Češi, a tudíž mělo-li papežovo jméno adekvátní český ekvivalent do kterého lze to papežovo jméno přeložit, zpravidla jsem ho do češtiny i přeložil (uvádím papežovo jméno po česky jako například Řehoř, Petr, Benedikt, Jan atd.). U některých papežů je sporné i přesné časové vymezení jejich pontifikátu Martine, a v takovýchto případech sice normálně uvádím ten časový údaj, který já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pokládám za pravdivý, nicméně ale kvůli otevřené informovanosti v závorce uvádím i ten “jiný” (mezi částí historiků nemálo rozšířený) časový údaj o pontifikátu dotyčného papeže, který se odchyluje od mých vlastních údajů.

1.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období ilegální - pohanským římským státem ještě úplně zakázané - katolické církve následovali po prvních dvou papežích katolické církve až do počátku propuknutí mimořádně rafinovaného a krutého velikého pronásledování křesťanů za vlády pohanského římského císaře Decia v roce 250 po Kristu tito další papežové naší tehdy pohanským římským režimem zakázané a proto úplně ilegální katolické církve:

3.papež katolické církve byl sanctus Anacletus anebo sanctus Cletus (αγιος Ανακλετος anebo αγιος Κλετος; po θesky: svatý Anaklét) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 76 – 88 (jiné prameny uvádějí, že v letech 79 – 90 anebo i 80 - 92) po Kristu.

4.papež katolické církve byl sanctus Clemens I. (česky: svatý Klement I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 88 – 97 (jiné prameny uvádějí, že v letech 90 – 99 anebo i 92 - 99) po Kristu.

5.papež katolické církve byl αγιος Εουαριστος (sanctus Evaristus; svatý Evarist) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 97 – 105 (jiné prameny uvádějí, že v letech 99 – 107 anebo i 96 či 99 - 108) po Kristu.

6.papež katolické církve byl sanctus Alexander I. (česky: svatý Alexandr I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 105 – 115 (jiné prameny uvádějí, že v letech 107 – 116 anebo i 108 či 109 – 116 anebo až 119 ) po Kristu.

7.papež katolické církve byl sanctus Sixtus I. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Xystus; nebo řecky: αγιος Χυστος ) z Ψíma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 115 – 125 (jiné prameny uvádějí, že v letech 116 – 125 anebo i 117 či 119 – 126 až 128) po Kristu.

8.papež katolické církve byl αγιος Τελεσφορος (sanctus Telesforus; svatý Telesfor) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 125 – 136 (jiné prameny uvádějí, že v letech 127 nebo 128 – 137nebo 138) po Kristu.

9.papež katolické církve byl αγιος Hyginus z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 136 – 140 (jiné prameny uvádějí, že v letech 138 – 142 nebo 149) po Kristu.

10.papež katolické církve byl sanctus Pius I. z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 140 – 155 (jiné prameny uvádějí, že v letech 140 – 154 nebo i 142 či 146 – 157 anebo až 161) po Kristu.

11.papež katolické církve byl s αγιος Anicet ze Sýrie, jehož pontifikát trval v letech 155 – 166 (jiné prameny uvádějí, že v letech 154 – 166 anebo i 150 či 157 – 163 až 168) po Kristu.

12.papež katolické církve byl sanctus Soter z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 166 – 175 (jiné prameny uvádějí, že v letech 166 – 174) po Kristu.

13.papež katolické církve byl αγιος Eleuter z Řecka Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 175 – 189 (jiné prameny uvádějí, že v letech 174 – 189 anebo i 171 či 177 – 185 až 193) po Kristu.

14.papež katolické církve byl sanctus Victor I. (česky: svatý Viktor I.) z Afriky (Africa; Αφρική), jehož pontifikát trval v letech 189 – 199 (jiné prameny uvádějí, že v letech 189 – 198 anebo i 186 či 189 – 197 anebo i 201) po Kristu.

15.papež katolické církve byl sanctus Zefirin (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Zefyrin) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 199 – 217 (jiné prameny uvádějí, že v letech 198 – 217 až 218) po Kristu.

16.papež katolické církve byl sanctus Calix I. (svatý Kalixt I. nebo Kalist I. ) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 217 – 222 (jiné prameny uvádějí, že v letech 218 – 222) po Kristu.

17.papež katolické církve byl sanctus Urbanus I. (svatý Urban I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 222 – 230 po Kristu.

18.papež katolické církve byl s sanctus Pontianus (česky: svatý Poncián I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 230 – 235 (jiné prameny uvádějí, že v letech 230 – 236) po Kristu.

19.papež katolické církve byl αγιος Anter z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 235 – 236 po Kristu.

20.papež katolické církve byl sanctus Fabianus (česky: svatý Fabián) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 236 – 250 po Kristu.

2.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období ilegální - pohanským římským státem ještě úplně zakázané - katolické církve následovali od počátku propuknutí mimořádně rafinovaného a krutého velikého pronásledování křesťanů za vlády pohanského římského císaře Decia v roce 250 po Kristu až do vydání Milánského ediktu (roku 313 po Kristu), kterým byla naše katolická církev legalizována tito další papežové naší katolické církve:

21.papež katolické církve byl sanctus Cornelius (česky: svatý Kornel) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 251 – 253 po Kristu.

22.papež katolické církve byl sanctus Lucius I. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Lucianus I.; česky asi v obou případech: svatý Lucián I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 253 – 254 po Kristu.

23.papež katolické církve byl sanctus Stefanus I. (řecky: αγιος Στεφανος I., česky: svatý Štěpán I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 254 – 257 po Kristu.

24.papež katolické církve byl s αγιος Σιχτος II. (sanctus Sixtus II.; některé prameny αλε jeho jméno uvádějí jako sanctus Xystus II.; nebo řecky: αγιος Χυστος II.) z Ψecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 257 – 258 po Kristu.

25.papež katolické církve byl sanctus Dionisius nebo řecky: αγιος Διονισος (svatύ Dionýz - Martine! Nemohu si vzpomenout odkud pochází!!), jehož pontifikát trval v letech 259 – 268 (jiné prameny uvádějí, že v letech 260 – 268) po Kristu.

26.papež katolické církve byl sanctus Felix I. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 269 – 274 po Kristu.

27.papež katolické církve byl sanctus Eutychianus (svatý Eutychian) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 275 – 283 po Kristu.

28.papež katolické církve byl sanctus Gaius nebo sanctus Caius (česky: svatý Gájus nebo svatý Kájus) z Dalmácie (Dalmatia), jehož pontifikát trval v letech 283 – 296 (jiné prameny uvádějí, že v letech 283 – 295) po Kristu.

29.papež katolické církve byl sanctus Marcellinus (česky: svatý Marcelín) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 296 – 304 po Kristu.

30.papež katolické církve byl sanctus Marcellus či Marcelus (česky: svatý Marcel I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 306 – 309 (jiné prameny uvádějí, že v letech 307 – 308 anebo i 308 - 309 ) po Kristu.

31.papež katolické církve byl αγιος Εουσεβιος (sanctus Eusebius; česky: svatý Euzébius) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát byl v roce 309 (jiné prameny uvádějí, že v roce 308) po Kristu.

32.papež katolické církve byl αγιος Μιλτιαδες (sanctus Miltiades anebo sanctus Miltiades z Afriky (Africa; Αφρική), jehož pontifikát trval v letech 311 – 314 po Kristu.

3.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po vydání Milánského ediktu (roku 313 po Kristu) až do zániku Západořímské říše (roku 476 po Kristu) následovali v naší katolické církvi tito papežové naší katolické církve:

33.papež katolické církve byl sanctus Silvester I. (česky: svatý Silvestr I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 314 – 335 po Kristu.

34.papež katolické církve byl sanctus Marcus (česky: svatý Marek) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 336 po Kristu.

35.papež katolické církve byl sanctus Julius I. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 337 – 352 po Kristu.

36.papež katolické církve byl sanctus Liberius (česky: svatý Libérius) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 352 – 366 po Kristu.

37.papež katolické církve byl sanctus Damasus I. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Damaz) ze Španělska (Hispania, España), jehož pontifikát trval v letech 366 – 384 po Kristu.

38.papež katolické církve byl sanctus Siricius (česky: svatý Sirícius) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 384 – 399 po Kristu.

39.papež katolické církve byl sanctus Anastazius I. (česky: svatý Anastázius I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 399 – 401 (jiné prameny uvádějí, že v letech 399 – 402) po Kristu.

40.papež katolické církve byl sanctus Innocent I. anebo sanctus Inocent I. z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 401 – 417 (jiné prameny uvádějí, že v letech 402 – 417) po Kristu.

41.papež katolické církve byl αγιος Ζοσιμος (sanctus Zosimos nebo Zosimus; některé prameny ale jeho jméno uvádějí i jako αγιος Ζοζιμος, sanctus Zozimus nebo Zozimos) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 417 – 418 po Kristu.

42.papež katolické církve byl sanctus Bonusfacio I. (česky: svatý Bonifác I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 418 – 422 po Kristu.

43.papež katolické církve byl sanctus Celestinus I. (svatý Celestin I. či svatý Celestín I. anebo svatý Celestýn I.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 422 – 432 po Kristu.

44.papež katolické církve byl sanctus Sixtus III. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Xystus III.; nebo řecky: αγιος Χυστος III.) z Ψíma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 432 – 440 po Kristu.

45.papež katolické církve byl sanctus Leo I. (česky: svatý Lev I.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 440 – 461 po Kristu.

46.papež katolické církve byl sanctus Hilarius (česky: svatý Hilár) ze Sardinie (Sardinia), jehož pontifikát trval v letech 461 – 468 po Kristu.

47.papež katolické církve byl sanctus Simplicius (česky: svatý Simplícius) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 468 – 483 po Kristu.

4.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po zániku Západořímské říše (roku 476 po Kristu) až do vzniku prvního bezprostředně “protostátního” útvaru, coby prvního organizovaného slovanského kmenového svazu zvaného Samova Říše (cca v roce 625 po Kristu) následovali v naší katolické církvi tito papežové naší katolické církve:

48.papež katolické církve byl sanctus Felix III. (fakticky ale: sanctus Felix II.) z Říma, jehož pontifikát trval v letech 483 – 492 po Kristu.

49.papež katolické církve byl sanctus Gelasius I. (česky: svatý Geláz I.) z Afriky , (Africa; Αφρική), jehož pontifikát trval v letech 492 – 496 po Kristu.

50.papež katolické církve byl sanctus Anastazius II. (česky: svatý Anastázius II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 496 – 498 po Kristu.

51.papež katolické církve byl sanctus Symmachus (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Symachus) ze Sardinie (Sardinia), jehož pontifikát trval v letech 498 – 514 po Kristu.

52.papež katolické církve byl sanctus Hormisdas (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Hormizdas)z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 514 – 523 po Kristu.

53.papež katolické církve byl sanctus Ioannes I. (česky: svatý Jan I.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 523 – 526 po Kristu.

54.papež katolické církve byl sanctus Felix IV. (fakticky ale: sanctus Felix III.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 526 – 530 po Kristu.

55.papež katolické církve byl sanctus Bonusfacio II. (česky: svatý Bonifác II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 530 – 532 po Kristu.

56.papež katolické církve byl Ioannes II. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Merkur) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 532 – 535 (jiné prameny uvádějí, že v letech 533 – 535) po Kristu.

57.papež katolické církve byl sanctus Agapet I. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 535 – 536 po Kristu.

58.papež katolické církve byl svatý sanctus Silver (některé prameny jeho jméno uvádějí zřejmě nesprávně jako sanctus Silvester) z Říma, jehož pontifikát trval v letech 536 – 537 po Kristu.

59.papež katolické církve byl Vigilius (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Vigil) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 537 – 555 po Kristu.

60.papež katolické církve byl Pelagius I. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 556 – 561 po Kristu.

61.papež katolické církve byl Ioannes III. (česky: Jan III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 561 – 574 po Kristu.

62.papež katolické církve byl Benedictus I. (česky: Benedikt I.), z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 575 – 579 po Kristu.

63.papež katolické církve byl Pelagius II. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 579 – 590 po Kristu.

64.papež katolické církve byl sanctus Gregorius I. (česky: svatý Řehoř I.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 590 – 604 po Kristu.

65.papež katolické církve byl Sabinianus (Sabinian; česky: Sabinián) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 604 – 606 po Kristu.

66.papež katolické církve byl Bonusfacio III. (česky: Bonifác III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 607 po Kristu.

67.papež katolické církve byl sanctus Bonusfacio IV. (česky: svatý Bonifác IV.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 608 – 615 po Kristu.

68.papež katolické církve byl sanctus Adeodatus I. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Deusdedit I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 615 – 618 po Kristu.

69.papež katolické církve byl Bonusfacio V. (česky: Bonifác V.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 619 – 625 po Kristu.

5.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období od vzniku prvního bezprostředně “protostátního” útvaru, coby prvního organizovaného slovanského kmenového svazu zvaného Samova Říše (cca v roce 625 po Kristu) až do korunovace Karla I. Velikého kdy mu papež udělil titul “Carolo piissimo Augusto a Deo coronato, magno et pacifico imperatori vita et victoria” (roku 800 po Kristu) následovali v naší katolické církvi tito papežové naší katolické církve:

70.papež katolické církve byl Honorius I. (česky: Honórius I.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 625 – 638 po Kristu.

71.papež katolické církve byl sanctus Severinus (česky: svatý Severín) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 638 - 640 po Kristu.

72.papež katolické církve byl Ioannes IV. (česky: Jan IV.) z Dalmácie (Dalmatia; Dalmacija; Далмација), jehož pontifikát trval v letech 640– 642 po Kristu.

73.papež katolické církve byl Θεοδορ Ι. (Theodor I.) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 642 – 649 po Kristu.

74.papež katolické církve byl sanctus Martinus I. (česky: svatý Martin I.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 649 – 653 (jiné prameny uvádějí, že v letech 649 – 655) po Kristu.

75.papež katolické církve byl sanctus Eugenus I. (sanctus Eugen I., česky: svatý Evžen I. ) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 654 – 657 (jiné prameny uvádějí, že v letech 655 – 657) po Kristu.

76.papež katolické církve byl sanctus Vitalianus z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 657 – 672 po Kristu.

77.papež katolické církve byl sanctus Adeodatus II. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 672 – 676 po Kristu.

78.papež katolické církve byl Donus z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 676 – 678 po Kristu.

79.papež katolické církve byl sanctus Agatho (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Agato nebo Agaton či Agathon) ze Sicílie (Sicilia), jehož pontifikát trval v letech 678 – 681 po Kristu.

80.papež katolické církve byl sanctus Leo II. (česky: svatý Lev II.) ze Sicílie (Sicilia), jehož pontifikát trval v letech 681 – 683 (jiné prameny uvádějí, že v letech 682 – 683) po Kristu.

81.papež katolické církve byl sanctus Benedictus II. (česky: svatý Benedikt II.), z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 684 – 685 po Kristu.

82.papež katolické církve byl Ioannes V. (česky: Jan V.) ze Sýrie , jehož pontifikát trval v letech 685 – 686 (jiné prameny uvádějí, že v letech 685 – 689) po Kristu.

83.papež katolické církve byl Konon (Martine! Nemohu si vzpomenout odkud pochází!!), jehož pontifikát trval v letech 686 – 687 po Kristu.

84.papež katolické církve byl sanctus Sergius I. (slovanské prameny jeho jméno uvádějí jako svatý Sergej I.) ze Sýrie, jehož pontifikát trval v letech 687 – 701 po Kristu.

85.papež katolické církve byl Ioannos VI. (česky: Jan VI., rusky: Ivan VI.) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 701 – 705 po Kristu.

86.papež katolické církve byl Ioannos VII. (česky: Jan VII., rusky: Ivan VII.) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 705 – 707 po Kristu.

87.papež katolické církve byl Sisinius (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Zizinius) ze Sýrie, jehož pontifikát byl v roce 708 po Kristu.

88.papež katolické církve byl Constantinus I. (česky: Konstantin I.) ze Sýrie, jehož pontifikát trval v letech 708 – 715 po Kristu.

89.papež katolické církve byl sanctus Gregorius II. (česky: svatý Řehoř II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 715 – 731 po Kristu.

90.papež katolické církve byl sanctus Gregorius III. (česky: svatý Řehoř III.) ze Sýrie, jehož pontifikát trval v letech 731 – 741 po Kristu.

91.papež katolické církve byl αγιος Ζαχαριας (česky: svatý Zachariáš) z Řecka (Ελλαδα; Græcia), jehož pontifikát trval v letech 741 – 752 po Kristu.

92.papež katolické církve byl Štefanus III. (fakticky ale: Stefanus II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 752– 757 po Kristu.

93.papež katolické církve byl sanctus Paulus I. (česky: svatý Pavel I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 757 – 767 po Kristu.

94.papež katolické církve byl Stefanus IV. (fakticky ale: Stefanus III.) ze Sicílie (Sicilia), jehož pontifikát trval v letech 768 – 772 po Kristu.

95.papež katolické církve byl Hadrianus I. (česky: Hadrián I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 772 – 795 po Kristu.

96.papež katolické církve byl sanctus Leo III. (česky: svatý Lev III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 795 – 816 po Kristu.

6.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po korunovace Karla I. Velikého kdy mu papež udělil titul “Carolo piissimo Augusto a Deo coronato, magno et pacifico imperatori vita et victoria” (roku 800 po Kristu) až do vydání buly “Gloria in excelsis Deo”, kterou papež Hadrián II. Velkomoravskému arcibiskupovi svatému Metodovi slavnostně potvrdil užívání staroslověnské liturgie ve Velkomoravské říši následovali tito papežové naší katolické církve:

97.papež katolické církve byl Stefanus V. (fakticky ale: Stefanus IV.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 816 – 817 po Kristu.

98.papež katolické církve byl sanctus Paschal I. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 817 – 824 po Kristu.

99.papež katolické církve byl Eugenus II. (Eugen II., česky: Evžen II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 824 – 827 po Kristu.

100.papež katolické církve byl sanctus Valens (některé prameny jeho jméno uvádějí jako sanctus Valentinus, sanctus Valent nebo sanctus Valent) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 827 po Kristu.

101.papež katolické církve byl Gregorius IV. (česky: Řehoř IV.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 827 – 844 po Kristu.

102.papež katolické církve byl Sergius II. (slovanské prameny jeho jméno uvádějí jako Sergej II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 844 – 847 po Kristu.

103.papež katolické církve byl sanctus Leo IV. (česky: svatý Lev IV.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 847 – 855 po Kristu.

104.papež katolické církve byl Benedictus III. (česky: Benedikt III.), z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 855 – 858 po Kristu.

105.papež katolické církve byl sanctus Nicolas I. (česky: svatý Mikuláš I.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 858 – 867 po Kristu.

106.papež katolické církve byl Hadrianus II. (Hadrián II.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 867 – 872 po Kristu.

7.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po vydání buly “Gloria in excelsis Deo”, kterou papež Hadrián II. v roce 869 Velkomoravskému arcibiskupovi svatému Metodovi slavnostně potvrdil užívání staroslověnské liturgie ve Velkomoravské říši až do mučednické smrti knížete české země svatého Václava (v roce 929 po Kristu) následovali tito papežové naší katolické církve:

107.papež katolické církve byl Ioannus VIII. (česky: Jan VIII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 872 – 882 po Kristu.

108.papež katolické církve byl Marinus z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 882 – 884 po Kristu.

109.papež katolické církve byl sanctus Hadrianus III. (česky: svatý Hadrián III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 884 – 885 po Kristu.

110.papež katolické církve byl Stefanus VI. (fakticky ale: Stefanus V.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 885 – 891 po Kristu.

111.papež katolické církve byl Formosus (některé prameny uvádějí jako Formozus) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 891 – 896 po Kristu.

112.papež katolické církve byl Bonusfacio VI. (česky: Bonifác VI.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 896 po Kristu.

113.papež katolické církve byl Stefanus VII. (fakticky ale: Stefanus VI.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 896 – 897 po Kristu.

114.papež katolické církve byl Romanus (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Roman) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 897 po Kristu.

115.papež katolické církve byl Theodor II. (některé prameny ho uvádějí jako Teodor II) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v letech 897 - 898 po Kristu.

116.papež katolické církve byl Ioannus IX. (česky: Jan IX.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 898 – 900 po Kristu.

117.papež katolické církve byl Benedictus IV. (česky: Benedikt IV.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 900 – 903 po Kristu.

118.papež katolické církve byl Leo V. (česky: Lev V.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 903 po Kristu.

119.papež katolické církve byl Christophorus (Christoforus, česky: Kristofor) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 903 – 904 po Kristu.

120.papež katolické církve byl Sergius III. (slovanské prameny jeho jméno uvádějí jako Sergej III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 904 – 911 po Kristu.

121.papež katolické církve byl Anastazius III. (česky: Anastázius III.alebo Anastáz III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 911 – 913 po Kristu.

122.papež katolické církve byl Lambert (jiné prameny jeho jméno uvádějí jako Lando) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 913 – 914 po Kristu.

123.papež katolické církve byl Ioannus X. (česky: Jan X.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 914 – 928 po Kristu.

124.papež katolické církve byl Leo VI. (česky: Lev VI.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 928 (některé prameny uvádějí roky 928 – 929) po Kristu.

125.papež katolické církve byl Stefanus VIII. (fakticky ale: Stefanus VII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 928 – 931(některé prameny uvádějí roky 929 - 931) po Kristu.

8.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po mučednické smrti knížete české země svatého Václava (v roce 929 po Kristu) až do dne 16.7.1054 po Kristu - kdy došlo z viny obou stran (tj. z viny jak našich východních bratří “pravoslavných”, tak ale i z viny nás “západních” katolíků) k velmi smutnému rozkolu jednotné církve, a to na nás “západní” katolíky a naše “východní” odloučené bratry pravoslavné - následovali tito papežové naší katolické církve:

126.papež katolické církve byl Ioannus XI. (česky: Jan XI.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 931 – 936 po Kristu.

127.papež katolické církve byl Leo VII. (česky: Lev VII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 936 – 939 po Kristu.

128.papež katolické církve byl Stefanus IX. (fakticky ale: Stefanus VIII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 939 – 942 po Kristu.

129.papež katolické církve byl Marinus II. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 942 – 946 po Kristu.

130.papež katolické církve byl Agapet II. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 946 – 955 po Kristu.

131.papež katolické církve byl Ioannes XII. (česky: Jan XII.; vlastním jménem: Octavianus, syn Albericha /II./ ze Spoleta) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 955 – 964 po Kristu.

132.papež katolické církve byl Leo VIII. (česky: Lev VIII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 964 – 965 po Kristu.

133.papež katolické církve byl Benedictus V. (česky: Benedikt V.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 965 (jiné prameny uvádějí, že trval v letech 965 - 966) po Kristu.

134.papež katolické církve byl Ioannes XIII. (česky: Jan XIII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 965 – 972 (jiné prameny uvádějí, že v letech 966 – 972) po Kristu.

135.papež katolické církve byl Benedictus VI. (česky: Benedikt VI.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 973 – 974 po Kristu.

136.papež katolické církve byl Benedictus VII. (česky: Benedikt VII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 974 – 983 po Kristu.

137.papež katolické církve byl Ioannes XIV. (česky: Jan XIV.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 983 – 984 po Kristu.

138.papež katolické církve byl Bonifác VII. (Vlastním jménem: Bonusfacio Franco) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 984 – 985 po Kristu.

139.papež katolické církve byl Ioannes XV. (česky: Jan XV.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 985 – 996 po Kristu.

140.papež katolické církve byl Gregorius V. (česky: Řehoř V.; vlastním jménem: Brunon, česky: Bruno) z Německa (Germania; Deutschland; Allemagne), jehož pontifikát trval v letech 996 – 999 po Kristu.

141.papež katolické církve byl Silvester II. (česky: Silvestr II.; vlastním jménem: Gerbert z Aurilacu) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 999 – 1003 po Kristu.

142.papež katolické církve byl Ioannes XVII. (česky: Jan XVII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 1003 po Kristu.

143.papež katolické církve byl Ioannes XVIII. (česky: Jan XVIII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1003 – 1009 (jiné prameny uvádějí, že trval v letech 1004 - 1009) po Kristu.

144.papež katolické církve byl Sergius IV. (slovanské prameny jeho jméno uvádějí jako Sergej IV.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1009 – 1012 po Kristu.

145.papež katolické církve byl Benedictus VIII. (česky: Benedikt VIII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1012 – 1024 po Kristu.

146.papež katolické církve byl Ioannes XIX. (česky: Jan XIX.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1024 – 1032 po Kristu.

147.papež katolické církve byl Benedictus IX. (česky: Benedikt IX.; vlastním jménem: Theofylactus) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1032 – 1045 po Kristu.

148.papež katolické církve byl Silvester III. (česky: Silvestr III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 1045 po Kristu.

149.papež katolické církve byl Gregorius VI. (česky: Řehoř VI.; vlastním jménem: Iohannes Gratianus, česky: Jan Gratián) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1045 – 1046 po Kristu.

150.papež katolické církve byl Clemens II. (česky: Klement II.; vlastním jménem: Suidger z Bamberku) z Německa (Germania; Deutschland; Allemagne), jehož pontifikát trval v letech 1046 – 1047 po Kristu.

151.papež katolické církve byl Benedictus IX. (česky: Benedikt IX.; vlastním jménem: Theofylactus) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1047 – 1048 po Kristu.

152.papež katolické církve byl Damasus II. (vlastním jménem: Poppo /biskup z Brixenu/) z Německa (Germania; Deutschland; Allemagne), jehož pontifikát byl v roce 1048 po Kristu.

153.papež katolické církve byl sanctus Leo IX. (Heiliger Leo IX.; česky: svatý Lev IX., vlastním jménem: Brunon /z Elsaska; toulský biskup/) z z Německa (Germania; Deutschland; Allemagne), jehož pontifikát trval v letech 1049 – 1054 po Kristu.

9.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak po dni 16.7.1054 po Kristu - kdy došlo z viny obou stran (tj. z viny jak našich východních bratří “pravoslavných”, tak ale i z viny nás “západních” katolíků) k velmi smutnému rozkolu jednotné církve, a to na nás “západní” katolíky a naše “východní” odloučené bratry pravoslavné až do roku 1120 po Kristu, kdy v naší “západní” katolické církvi svatý Norbert založil první premonstrátský klášter následovali tito papežové naší katolické církve:

154.papež katolické církve byl Victor II. (česky: svatý Viktor II; vlastním jménem: Gebhard z Eichstättu) z Německa (Germania; Deutschland; Allemagne), jehož pontifikát trval v letech 1055 – 1057 po Kristu.

155.Třetím papežem katolické církve byl Stefanus X. (fakticky ale: Stefanus IX.; vlastním jménem Fridrich z Lotrinska) z Lotrinska (Lotharingia; Lorraine), jehož pontifikát trval v letech 1057 – 1058 po Kristu.

156.papež katolické církve byl Nicolas II. (vlastní jméno: Gerhard z Florencie) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), respektive původem z Burgundska, jehož pontifikát trval v letech 1058 – 1061 po Kristu.

157.papež katolické církve byl Alexander II. (česky: Alexandr II.; vlastním jménem: Anselm z Luccy /biskup/) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1061 – 1073 po Kristu.

158.papež katolické církve byl sanctus Gregorius VII. (santo Gregorius VII.; česky: Řehoř VII.; vlastním jménem: Hildebrand) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1073 – 1085 po Kristu.

159.papež katolické církve byl beatus Victor III. (česky: blahoslavený Viktor III; vlastním jménem: Desiderius z Monte Cassino /opat/) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1086 – 1087 po Kristu.

160.papež katolické církve byl beatus Urbanus II. (béat Urban II.) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1088 – 1099 po Kristu.

161.papež katolické církve byl Paschalis II. (česky: Paschal II. či Paškál II.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1099 – 1118 po Kristu.

162. papež katolické církve byl Gelasius II. (česky: Geláz II.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1118 – 1119 po Kristu.

163.papež katolické církve byl Kalixt II. z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1119 – 1124 po Kristu.

10.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po roku 1120 po Kristu, kdy svatý Norbert založil první premonstrátský klášter, až do období kolem 16.4.1207 - kdy syn bohatého Pietra Bernadona sv.František z Assisi doslova opustil všechno co mněl a vzal na sebe kříž a následoval Krista - následovali tito papežové naší katolické církve:

164.papež katolické církve byl Honorius II. (česky: Honórius II.; vlastním jménem: biskup Lambert z Ostie) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1124 – 1130 po Kristu.

165.papež katolické církve byl Innocent II. (Inocenc, vlastním jménem: Gregorius Frangipani) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1130 – 1143 po Kristu.

166.papež katolické církve byl Celestinus II. (Celestin II. či Celestín II.anebo Celestýn II.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1143 – 1144 po Kristu.

167.papež katolické církve byl Lucius II. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Lucianus II.; česky asi v obou případech: svatý Lucián II.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1144 – 1145 po Kristu.

168.papež katolické církve byl beatus Eugenus III. (blahoslavený Eugen III. alebo blahoslavený Evžen III.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1145 – 1153 po Kristu.

169.papež katolické církve byl Anastazius IV. (česky: Anastázius IV.anebo Anastáz IV.) z Říma, jehož pontifikát trval v letech 1153 – 1154 po Kristu.

170.papež katolické církve byl Hadrianus IV. (česky: Hadrián IV.) z Anglicka (Anglicanus, Anglia, England), jehož pontifikát trval v letech 1154 – 1159 po Kristu.

171.papež katolické církve byl Alexander III. (česky: Alexandr III.; vlastním jménem: Roland Bandinelli) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1159 – 1181 po Kristu.

172.papež katolické církve byl Lucius III. (některé prameny jeho jméno uvádějí jako Lucianus III.; česky asi v obou případech: Lucián III.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1181 – 1185 po Kristu.

173.papež katolické církve byl Urbanus III. (Urban III.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1185 – 1187 po Kristu.

174.papež katolické církve byl Gregorius VIII. (česky: Řehoř VIII.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1187 po Kristu.

175.papež katolické církve byl Clemens III. (česky: Klement III.) z Říma, jehož pontifikát trval v letech 1187 – 1191 po Kristu.

176.papež katolické církve byl Celestinus III. (Celestin III. či Celestín III.anebo Celestýn III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1191 – 1198 po Kristu.

177.papež katolické církve byl Innocent III. (Inocenc III., vlastním jménem: /hrabě/ Lotar Conti de Segni) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1198 – 1216 po Kristu.

11.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak v období po faktickém vzniku žebravých řeholníků sv.Dominika (dominikáni) a sv.Františka z Assisi (františkáni anebo minorité) až do úmrtí svatého Kazimíra (dne 4.3.1458), mého birmovního patrona a současně i můj osobní vzor - jehož život se já ve své životní praxi nejvíce snažím následovat - následovali tito papežové naší katolické církve:

178.papež katolické církve byl Honorius III. (česky: Honórius III.; vlastním jménem: Cencius Savelli) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1216 – 1227 po Kristu.

179.papež katolické církve byl Gregorius IX. (česky: Řehoř IX.; vlastním jménem: Ugolino) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1227 – 1241 po Kristu.

180.papež katolické církve byl Celestinus IV. (Celestin IV. či Celestín IV.anebo Celestýn IV.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1241 po Kristu.

181.papež katolické církve byl Innocent IV. (Inocenc IV., vlastní jméno: Sinibald Fiesco či Sinibald Fiesci) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1243 – 1254 po Kristu.

182.papež katolické církve byl Alexander IV. (česky: Alexandr IV.; z rodu Conti ze Segni) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1254 – 1261 po Kristu.

183.papež katolické církve byl Urbanus IV. (Urban IV.) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1261 – 1264 po Kristu.

184.papež katolické církve byl Clemens IV. (česky: Klement IV.; vlastním jménem: Folquis le Gros) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1265 – 1268 po Kristu.

185.papež katolické církve byl sanctus Gregorius X. (santo Gregorius, česky: Řehoř X.; vlastním jménem: Teobald Visconti) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1271 – 1276 po Kristu.

186.papež katolické církve byl beatus Innocent V. (béat Innocent V.; Petr z Tarastasie) ze Savojska (Savoie), jehož pontifikát byl v roce 1276 po Kristu.

187.papež katolické církve byl Hadrianus V. (česky: Hadrián V.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1276 po Kristu.

188.papež katolické církve byl Ioannes XXI. (česky: Jan XXI.) z Portugalska (Portugal), jehož pontifikát trval v letech 1276 – 1277 po Kristu.

189.papež katolické církve byl Nicolas III. (česky: Mikuláš III.; papež z rodu Orsini) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1277 – 1280 po Kristu.

190.papež katolické církve byl Martinus IV. (česky: Martin IV., vlastním jménem: Simon de Brion) z Francie Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1281 – 1285 po Kristu.

191.papež katolické církve byl Honorius IV. (česky: Honórius IV) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1285 – 1287 po Kristu.

192.papež katolické církve byl Nicolas IV. z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1288 – 1292 po Kristu.

193.papež katolické církve byl sanctus Celestinus V. (sanctus Celestin II. či svatý Celestín II.anebo svatý Celestýn II.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1294 po Kristu.

194.papež katolické církve byl Bonusfacio VIII. (česky: Bonifác VIII., kardinál Gaetani) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1294 – 1303 po Kristu.

195.papež katolické církve byl beatus Benedictus XI. (česky: Benedikt XI.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1303 – 1304 po Kristu.

196.papež katolické církve byl Clemens V. (česky: Klement V., vlastním jménem: Bertrand de Got) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1305 – 1314 po Kristu.

197papež katolické církve byl Ioannes XXII. (česky: Jan XXII., vlastním jménem: Jakub Duése de Cahors) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1316 – 1334 po Kristu.

198.papež katolické církve byl Benedictus XII. (česky: Benedikt XII.) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1334 – 1342 po Kristu.

199.papež katolické církve byl Clemens VI. (česky: Klement VI.) z Francie, jehož pontifikát trval v letech 1342 – 1352 po Kristu.

200.papež katolické církve byl Innocent VI. anebo Inocent VI. z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1352 – 1362 po Kristu.

201.papež katolické církve byl beatus Urbanus V. (béat Urban V.) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1362 – 1370 po Kristu.

202.papež katolické církve byl Gregorius XI. (česky: Řehoř XI.) z Francie (Gallia; Francogallia; France; Frankreich), jehož pontifikát trval v letech 1370 – 1378 po Kristu.

203.papež katolické církve byl Urbanus VI. (Urban VI., vlastním jménem: Bartolomeo Prignano) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1378 – 1389 po Kristu.

204.papež katolické církve byl Bonusfacio IX. (česky: Bonifác IX.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1389 – 1404 po Kristu.

205.papež katolické církve byl Innocent VII. anebo Inocent VII. z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1404 – 1406 po Kristu.

206.papež katolické církve byl Gregorius XII. (česky: Řehoř XII.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1406 – 1415 po Kristu.

207.papež katolické církve byl Martinus V. (česky: Martin V., vlastní jméno: Oddo Colonna) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1417 – 1431 po Kristu.

208.Třetím papežem katolické církve byl Eugenus IV. (sanctus Eugen IV., česky: svatý Evžen IV., vlastním jménem: Gabriel Gondulmieri) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1431 – 1447 po Kristu.

209.papež katolické církve byl Nicolas V. (česky: svatý Mikuláš V.) z Říma, jehož pontifikát trval v letech 1447 – 1455 po Kristu.

210.papež katolické církve byl Kalixt III. (Alfonso z rodu Borgiovců) ze Španělska (Hispania, España), jehož pontifikát trval v letech 1455 – 1458 po Kristu.

12.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak po smrti svatého Kazimíra dne 4.3.1458, mého birmovního patrona a současně i můj osobní vzor - jehož život se já ve své životní praxi nejvíce snažím následovat až do vzniku jezuitského řeholního řádu roku 1540, kdy papež Pavel III. schválil stanovy Společnosti Ježíšovy - následovali tito papežové naší katolické církve:

211.papež katolické církve byl Pius II. (vlastním jménem: Eneas Silvius Piccolomini) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1458 – 1464 po Kristu.

212.papež katolické církve byl Paulus II. (česky: Pavel II.; Barba z Benátek) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1464 – 1471 po Kristu.

213.papež katolické církve byl Sixtus IV. (vlastním jménem: Francesco della Rovere) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1471 – 1484 po Kristu.

214.papež katolické církve byl Innocent VIII. anebo Inocent VIII. (vlastním jménem: Giambattista Cibò) z Itálie, jehož pontifikát trval v letech 1484 – 1492 po Kristu.

215.papež katolické církve byl Alexander VI. (česky: Alexandr VI., vlastním jménem: Rodrigo Borgia) ze Španělska (Hispania, España), jehož pontifikát trval v letech 1492 – 1503 po Kristu.

216.papež katolické církve byl Pius III. (kardinál Piccolomini) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1503 po Kristu.

217.papež katolické církve byl Julius II. (vlastní jméno: Julius della Rovere) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1503 – 1513 po Kristu.

218.papež katolické církve byl Leo X. (česky: Lev X, vlastním jménem: Giovanni de Medici) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1513 – 1521 po Kristu.

219.papež katolické církve byl Hadrianus VI. (česky: Hadrián VI.; Hadrián z Utrechtu, byl biskupem v Tortose) z Nizozemí (Niederlande, Holländer), jehož pontifikát trval v letech 1522 – 1523 po Kristu.

220.papež katolické církve byl Clemens VII. (česky: Klement I; vlastní jméno: Giulio Medici) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1523 – 1534 po Kristu.

221.papež katolické církve byl Paulus III. (česky: Pavel III.) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1534 – 1549 po Kristu.

13.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak po vzniku jezuitského řeholního řádu roku 1540, kdy papež Pavel III. schválil stanovy Společnosti Ježíšovy až do bitky u Vídně roku 1683 kdy polský král Jan III. Sobiesky porazil Turky - následovali tito papežové naší katolické církve:

222.papež katolické církve byl Julius III. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1550 – 1555 po Kristu.

223.papež katolické církve Marcellus II. z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1555 po Kristu.

224.papež katolické církve byl Paulus IV. (česky: Pavel IV.; vlastním jménem: Giovani Pietro Caraffa) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1555 – 1559 po Kristu.

225.papež katolické církve byl Pius IV. (vlastním jménem: Angelus de Medici) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1560 – 1565 po Kristu.

226.papež katolické církve byl beatus Pius V. (vlastním jménem: Michael Ghislieri) z Italie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1566 – 1572 po Kristu.

227.papež katolické církve byl Gregorius XIII. (česky: Řehoř XIII., vlastním jménem: Hugo Boncompagni) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1572 – 1585 po Kristu.

228.papež katolické církve byl Sixtus V. (vlastním jménem: Felice Peretti z Montalto) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1585 – 1590 po Kristu.

229.papež katolické církve byl Urbanus VII. (Urban VII.) z Říma (Roma), jehož pontifikát byl v roce 1590 po Kristu.

230.papež katolické církve byl Gregorius XIV. (česky: Řehoř XIV.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1590 – 1591 po Kristu.

231.papež katolické církve byl Innocent IX. anebo Inocent IX. z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1591 po Kristu.

232.papež katolické církve byl Clemens VIII. (česky: Klement VIII.; z rodu Aldobrandini) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1592 – 1605 po Kristu.

233.papež katolické církve byl Leo XI. (česky: Lev XI.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1605 po Kristu.

234.papež katolické církve byl Paulus V. (česky: Pavel V.) svatý z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1605 – 1621 po Kristu.

235.papež katolické církve byl Gregorius XV. (česky: Řehoř XV., vlastním jménem: Alessandro Ludovisi) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1621 – 1623 po Kristu.

236.papež katolické církve byl Urbanus VIII. (Urban VII.; z rodu Barberini) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1623 – 1644 po Kristu.

237.papež katolické církve byl Innocent X. anebo Inocent X. (z rodu Pamfili) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1644 – 1655 po Kristu.

238.papež katolické církve byl Alexander VII. (česky: Alexandr VII., vlastním jménem: Fabio Chigi) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1655 – 1667 po Kristu.

239.papež katolické církve byl Clemens IX. (česky: Klement IX., vlastním jménem: Rospigliosi) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1667 – 1669 po Kristu.

240.papež katolické církve byl Clemens X. (česky: Klement X., vlastním jménem: Emilio Altieri) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1670 – 1676 po Kristu.

241.papež katolické církve byl beatus Innocent XI. anebo beatus Inocent XI. (česky: blahoslavený Innocent XI. anebo blahoslavený Inocent XI.; z rodu Odescalchi) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1676 – 1689 po Kristu.

14.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak po bitce u Vídně roku 1683 kdy polský král Jan III. Sobiesky porazil Turky až do smrti svatého Dona Giovanniho Bosca 31.1.1888, zakladatele saleziánské kongregace pro křesťanskou výchovu mládeže - následovali tito papežové naší katolické církve:

242.papež katolické církve byl Alexander VIII. (česky: Alexandr VIII.) z Itálie, jehož pontifikát trval v letech 1689 – 1691 po Kristu.

243.papež katolické církve byl Innocent XII. anebo Inocent XII. z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1691 – 1700 po Kristu.

244.papež katolické církve byl Clemens XI. (česky: Klement XI., kardinál Albani) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1700 – 1721 po Kristu.

245.papež katolické církve byl Innocent XIII. anebo Inocent XIII. z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1721 – 1724 po Kristu.

246.papež katolické církve byl Benedictus XIII. (česky: Benedikt XIII.; arcibiskup beneventský) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1724 – 1730 po Kristu.

247.papež katolické církve byl Clemens XII. (česky: Klement XII.) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1730 – 1740 po Kristu.

248.papež katolické církve byl Benedictus XIV. (česky: Benedikt XIV., vlastním jménem: Prospero Lambertini ) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1740 – 1758 po Kristu.

249.papež katolické církve byl Clemens XIII. (česky: Klement XIII., vlastní jméno Carlo Rezzonico z Venezie) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1758 – 1769 po Kristu.

250.papež katolické církve byl Clemens XIV. (česky: Klement XIV., vlastním jménem: Lorenzo Ganganelli) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1769 – 1774 po Kristu.

251.papež katolické církve byl Pius VI. (vlastním jménem: Gian Angelo Braschi) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1775 – 1799 po Kristu.

252.papež katolické církve byl Pius VII. (kardinál Chiaramonti) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1800 – 1823 po Kristu.

253.papež katolické církve byl Leo XII. (česky: Lev XII., vlastním jménem: Hanibal della Genga) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1823 – 1829 po Kristu.

254.papež katolické církve byl Pius VIII. z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1829 – 1830 po Kristu.

255.papež katolické církve byl Gregorius XVI. (česky: Řehoř XVI., vlastním jménem: Bartolomeo Cappellari) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1831 – 1846 po Kristu.

256.papež katolické církve byl Pius IX. (hrabě Giovanni Maria Mastai – Ferretti). z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1846 – 1878 po Kristu.

257.papež katolické církve byl Leo XIII. (česky: Lev XIII., vlastním jménem: Joachim Pecci) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1878 – 1903 po Kristu.

15.)Etapa: Nemýlím-li se Martine, dále pak po smrti svatého Dona Giovanniho Bosca 31.1.1888, zakladatele saleziánské kongregace pro křesťanskou výchovu mládeže – až do dnešních dnů následovali tito papežové naší katolické církve:

258.papež katolické církve byl sanctus Pius X. (vlastním jménem: Giuseppe Sarto) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1903 – 1914 po Kristu.

259.papež katolické církve byl Benedictus XV. (česky: Benedikt XV., vlastním jménem: Giacomo della Chiesa) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1914 – 1922 po Kristu.

260.papež katolické církve byl Pius XI. (vlastním jménem: Achille Ratti) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1922 – 1939 po Kristu.

261.papež katolické církve byl Pius XII. (vlastním jménem: Eugenio Pacelli) z Říma (Roma), jehož pontifikát trval v letech 1939 – 1958 po Kristu.

262.papež katolické církve byl Ioannes XXIII. (česky: Jan XXIII., vlastním jménem: Angelo Roncalli) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 76 – 88 po Kristu.

263.papež katolické církve byl Paulus VI. (česky: Pavel VI., vlastním jménem: Giovanni B. Montini) z Itálie (Italia), jehož pontifikát trval v letech 1963 – 1978 po Kristu.

264.papež katolické církve byl Ioannes Paulus I. (vlastním jménem: Albino Luciani) z Itálie (Italia), jehož pontifikát byl v roce 1978 po Kristu.

265.papež katolické církve byl Ioannes Paulus II. (vlastním jménem: Karol Wojtyla) z Polska (Polonia, Poland, Polen, Pologne, Polska), jehož pontifikát trval v letech 1978 – 2005 po Kristu.

266.papež katolické církve je Benedictus XVI. (česky: Benedikt XVI., vlastním jménem: Joseph Ratzinger) z Německa (Germania; Germany, Deutschland; Allemagne), jehož pontifikát trvá od roku 2005 po Kristu.

U některých papežů si bohužel Martine nejsem vůbec schopen vzpomenout si na to, jaké bylo jejich civilní jméno. Nicméně tak či onak Martine vzhledem k tomu, že zakladatelem katolické církve je Ježíš Kristus, který je současně i neviditelnou hlavou katolické církve, její dějiny – jak jsem právě názorně prokázal – také i v plné kontinuitě sahají celých dva tisíce let až do časů pozemského života našeho Pána Ježíše Krista a Kristových dvanácti apočtolů a proto katolická církev na základě této dvoutisícileté kontinuity se plným právem nazývá církví apoštolskou!

Ono je dnes Martine sice tisíce všelijakých církví, církviček, sekt a sektiček, které mají tu nehoráznou drzost, že dokonce i ve svém názvu se nazývají “apoštolská” ačkoliv mnohé z nich existují tak rok či dva roky, a ani ty z nich co existují relativně nejdéle ani zdaleka kontinuita jejich vzniku a existence nesahá až do prvního století, do doby pozemského působení Ježíše Krista a Kristových dvanácti apoštolů. Například Martine žádná z dnes existujících protestantských církví svým vznikem a kontinuitou nesahá dále do minulosti než někam do šestnáctého století, kdy taková Evangelická církev augsburského vyznání začala vznikat až někdy po roce 1517 prvou rebelií v té době ještě katolického kněze Luthera. A taková Československá církev husitská Martine nesahá dokonce ani jen k Janu Husovi do 14. století, ale se jedná o protestantské církevní společenství, které začali vytvářet odpadlíci z katolické církve až po roce 1918, tj. až po skončení první světové války a vzniku první Československé republiky. A tudíž v pravém slova smyslu apoštolskými církvemi Martine jsou dnes pouze dvě církve: a to církev katolická a pravoslavní. Všechny ostatní církve vznikli až později než v prvním století a tudíž nemohou se pokládat za církve apoštolské. A jen katolicismus a pravoslaví Martine se mohou tudíž plným právem dovolávat své apoštolské kontinuity sahající až ke Kristovi a Kristovým apoštolů. To je současně i moje odpověď Martine na Vaši otázku, že která církev z nekatolických církví je nám katolíkům Martine relativně nejbližší: jsou to naši odloučení bratři pravoslavní. Tak jako my katolíci máme “svátosti”, naši bratři pravoslavní mají “tajne”, které jsou stejně tak platné a plnohodnotné jako naše katolické svátosti a v podstatě tedy pravoslavní církve jsou nám z tohoto hlediska plně rovnocenné. Jedinou zásadní chybou našich odloučených bratří pravoslavných je neuznávání primátu apoštola svatého Petra a jeho nástupců.

Hlavě této dvoutisícileté Církve Martine je totiž nutná taková autorita, která je řádným nástupcem té hlavy, kterou před dvěma tisíci lety ustanovil samotný Ježíš Kristus. Také i učení této Církve se po celých dva tisíce let shoduje a musí shodovat s učením apoštolů a jejich učeníků Martine, protože jen za těchto okolností máme i do budoucna plnou jistotu, že přijímáme učení našeho Pána Ježíše Krista. Shrňme si tedy Martine to, jaké vlastnosti musí mít pravá církev Kristova, která je touto autoritou. Musí být Martine viditelná, jedna, svatá, všeobecná a zejména apoštolská. Tato Kristova Církev Martine ze své povahy musí vykonávat trojaké poslání, respektive trojaký úřad: a to úřad učitelský, úřad pastýřský a úřad kněžský. To znamená Martine, že Kristova Církev musí v prvním řadě učit a vysvětlovat Kristovo učení, a to neporušeně, jasně a přesvědčivě. Kázat Boží Slovo Martine vhod i nevhod! Ať již se to Martine lidem líbí anebo nelíbí. Pravda nemůže mlčet Martine (jako ostatně ani já nemlčím!), a tím méně pak ustupovat přede lží, a to ani tehdy ne, i kdyby ji snad pro to někteří pokládali za nesnášenlivou, pyšnou, tvrdohlavou či za takzvanou “nemoderní”.! Takto Církev a zdravé síly Církve Martine vykonávají úřad učitelský. Protože má Církev před sebou jasný vzor, Ježíše Krista, model podle kterého má formovat své členy, musí je Církev v otázkách víry a morálky usměrňovat a vést Martine, a to s láskou, s jakou se dobrý pastýř stará o svoje ovečky, které mu svěřil samotný Ježíš Kristus. Proto říkám Martine, že Církev vykonává úřad pastýřský. Náš Pán Ježíš Kristus věděl Martine, že my lidé jsem slabí, a že na to, abychom mohli žít podle Kristova učení a zachovávat Boží přikázání potřebujeme zvláštní pomoc.

Tuto pomoc Martine nám poskytuje Církev ve svátostech, které Církev vysluhuje prostřednictvím kněžského úřadu svých veřejných i tajných členů. A takovouto autoritu bylo nezbytné ustanovit, aby Kristovo učení a příkazy Martine nebyli vydány napospas lidským slabostem, lidským vášním či módním vlnám, respektive lidským omylům. Ovšemže Martine, těch rozličných křesťanských církví je dnes velice moc. Nedivím se tedy příliš tomu Martine, když nejeden nepoučený laik často nad nimi se zatrpklý, úsměvem lhostejně hodí rukou. A to zejména pak tedy Martine, když uslyší jak se mezi sebou vadí o to, která z nich je pravá církev Kristova. Právě proto jsem věnoval tolik času Martine tomu, abychom si rozumem prokázali to, jaké vlastnosti musí mít pravá církev Kristova.

Čisto hypoteticky vzato Martine, teď by bylo třeba rad řadem vyslýchat představitele jednotlivých církví, jako jejich církve splňují či nesplňují znaky pravé autority. Která z nich je viditelná, jedna. svatá, všeobecná a zejména apoštolská, anebo jinými slovy Martine, kdy byla jejich církevní instituce jako samostatný církevní subjekt založena (Zda-li to bylo v prvním století!). Já to dělat nebudu Martine, mně zde nejde o nějaký řebříček”, do kterého bychom si sestavily tyto desítky různých církví podle stupně jejich pravosti. Vzhledem k tomu, že pravá Církev Kristova může být pouze jedna Martine, stačí zjistit, zda-li těmto církvím nechybí byť i jen jeden jediný z výše uvedených znaků, a to třeba i ne v celém rozsahu. A poté ukázat na tu Církev Martine, která všechny znaky má v plném rozsahu.

A ostatní církve pak bohužel musíme vyloučit Martine, protože nemohou být pravými církvemi. Nejpregnantnějším důkazem bude zjistit to Martine, které z těchto křesťanských společenství sahají svým vznikem až do apoštolských časů v prvním století po Kristu, respektive zjistit jejich apoštolskost.

A zde třeba ihned vyloučit všechny církve Martine, kterých dějinný vznik sahá do období takzvané reformace v 16.století, ale v určitém mírnejším ohledu (díky zachování platných svátostí včetně platně svěceného pravoslavného kněžstva a biskupů - které protestantské církve nemají, zejména pak protestanti nemají platně svěcené kněžstvo) třeba vyloučit i naše odloučené bratry pravoslavné, kteří se v jedenáctém století odloučili od vedení nástupců apoštola svatého Petra papežů.

Kromě římské církve katolické a církví pravoslavných se žádná jiná církev nemůže pochlubit tím Martine, že sahá svým vznikem a historickou kontinuitou, respektive i právní sukcesí až do apoštolských dob v prvním století.

A z toho nám dále vychází Martine, že jen římská církev katolická může dokázat, že její nynější viditelná hlava, papež Benedikt XVI. je jako 266 – tý papež v pořadí celkově tedy 265 – tým nástupcem apoštola svatého Petra, kterého za hlavu své Církve ustanovil sám náš Pán Ježíš Kristus, neboť byl to apoštol svatý Petr, který byl prvním biskupem Říma a jako římský biskup apoštol svatý Petr také i zemřel!

Jen katolická církev jediná se může pochlubit tím Martine, že její hlava je neomylná ve věci víry a mravů, jako nám to krásně dokazují i celé dvoutisícileté dějiny existence katolické církve. Katolická církev během těchto dvou tisíc let nikdy nemusela “opravovat”, odvolávat náboženské učení kteréhokoliv z papežů, tj. římských biskupů Martine, a ani učení všeobecných shromáždění biskupů celého světa pod vedením papeže, tj. koncilů. Tato skutečnost je jasným důkazem její pravosti, a tím se nemůže pochlubit žádná jiná křesťanská církev. Stačí si jen porovnat jejich učení a zejména pak mravouku v době jejich zakladatelů Martine a dnes když se původních ideálů zříkají, odvolávají je, stále více a více feminizují a homosexualizují svoji zvrhlou pseudomorálku plus snaží se vyjít vstříc i dalším psodomoderním výstřelkům a ohavnostem naší zvrhlé a nemravné současnosti. Jen katolická církev a církve pravoslavní Martine jsou úplně stejné dnes v otázkách morálních právě tak jako byli i kdykoliv v minulosti. Nemění se Martine podle foukání větrů lidských hříšných vášní a náruživostí. Katolická církev je natolik hrdá a sebevědomá Martine, že mezi základní pravdy, dogmy, zařazuje i dogmu o tom, že kdyby se římský papež co i jej jednou pomýlil ve věcech víry a mravů, když mluví jako učitel celé církve, a tedy “ex cathedra” – z učitelského úřadu Církve – nikdo z lidí by nebyl povinen věřit v katolickou církev a ani v Krista. Je to formálně zdánlivě veliká troufalost Martine, ale plně opodstatněná, protože se katolická církev opírá o samotného Ježíše Krista, který katolické církvi přislíbil, že ji brány pekelné nikdy nepřemohou. Neomylnost papeže při vysvětlování učení a mravních zásad Krista je dnes krásně potvrzena zkušeností dvou tisíciletí.

A to mi je dostatečným důkazem Martine, abych v ni věřil. Věřím, že papež je neomylný ne sice v matematice, fyzice, biologii, dějepise či zeměpise, ale ve víře, respektive ve vysvětlování učení a příkazů našeho Pána Ježíše Krista. A navíc tuto neomylnost papežové nemají vždy Martine, ale pouze tehdy, když vystupují jako učitelé celé Církve, oficiálně, úředně – “ex cathedra”. A věřím Martine, že tato neomylnost papeže nepochází z lidského rozumu či lidských schopností papeže neboť každý člověk se může mýlit – ale že má svůj původ u Boha, který zvláštním způsobem řídí římského biskupa, aby nepobloudil on a s ním celá Církev. Pokud by Ježíš Kristus nezaručil své Církvi tuto neomylnost Martine, jeho vtělení a zjevení by bylo zbytečné.

Vždyť stačí si jen vzpomenout jak rozličně se vysvětluje učení velikých filozofů Martine, a to i jejich žáky, jak to vidno u Sokrata, Platóna, Aristotela, Nietzcheho, Marxa, Lenina…atd. Ne, nic takového Martine! Bůh chce spásu všech lidí a svým vtělením ukázal Martine, že Bohu na všech lidech skutečně záleží.

Proto Bůh Martine nemohl nechat lidi tápat v nejistotě a pochybnostech ohledem pravd, které Bůh zjevil. Proto věřím Martine, že Kristus založil Církev jako neomylnou učitelku a vysvětlovatelku Božího zjevení a učení Ježíše Krista. Snažil jsem se Vám Martine historicky dokázat a zdůvodnit pravdy víry, že Ježíš Kristus skutečně žil, že Ježíš Kristus je Bůh, a že Ježíš Kristus založil Církev a obdařil ji neomylností při vysvětlovaní Kristova učení. Ježíš Kristus učinil z Církve autoritu, která si zasluhuje takovou víru jako sám Ježíš Kristus Bůh. Nemusíte se proto Martine stydět za svoji víru v Božství Ježíše Krista, a ani za svoji víru v Církev. Tato víra Martine je totiž plně rozumnou vírou. Na závěr tohoto listu Martine bych ještě napsal o tom jak se utvářelo Písmo Svaté, které je důležitým pramenem naší víry. Důležitým Martine, ale ne jediným!

Tím hlavním zřídlem naší víry Martine je živé, mluvené slovo Kristovy Církve a její viditelné hlavy – papežů. Oni totiž zachovávají neporušenou celou pravdu Kristovu Martine a odevzdávají ji generacím ve formě takzvaného ústního podání. V Písmu Svatém Martine totiž všechno nenajdete! Ostatně vlastně ani Ježíš Kristus nerozkázal apoštolům, aby psali jeho nauku Martine, ale aby ji hlásali, a to po celém světě až do skončení světa. A apoštolé Martine skutečně zpočátku pouze kázáním hlásali Boží Slovo a Kristovu nauku. Později když počet věřících vzrostl Martine, ustanovili jim biskupy, kněze, a ti hlásali Boží slovo tam, kde apoštolé nestačili. Ukázala se přirozená potřeba i písemně zachytit nauku apoštolů Martine, jiní již byli staří, a proto chtěli napsat paměti z Kristova života. Později apoštolé psali listy do měst kde působili Martine a v listech vysvětlovali nejasnosti, které se vyskytovali, popřípadě povzbuzovali věřící ve víře.

Tak Martine se zachovala druhá skupina spisů Nového zákona – Listy apoštolů. Dějiny a události po odchodě Ježíše Krista Martine opsal evangelista svatý Lukáš v Skutcích apoštolských.

Poslední spis Nového zákona Martine – Apokalypsu – napsal svatý Jan apoštol ve vyhnanství na ostrově Patmos, kde v prorockých obrazech opisuje dějiny Církve až do skončení světa. Kromě čtyř evangelií . Markova, Matoušova, Lukášova a Janova – které dnes používáme Martine, bylo napsáno mnoho jiných evangelií, a to zejména v pozdějších stoletích.

Tyto však už obsahovali věci Martine, které nijako nesvědčili o své pravosti, a proto Církev, aby chránila své věřící před falešnou naukou, po důkladném studiu vyhlásila za pravé jen výše zmíněné čtyři evangelia, Skutky apoštolské, čtrnáct listů apoštola svatého Pavla: Římanům, 2 listy Korinťanům, Galaťanům, Efezanům, Filemónovi, Filipanům, Kolosanům, 2 listy Solúnčanům, 2 listy Timotejovi, Titovi, Židům, dále dva listy apoštola svatého Petra, tři listy apoštola svatého Jana, 1 list apoštola svatého Jakuba, 1 list apoštola svatého Júdu Tadeáša a poslední spis je Apokalypsa apoštola svatého Jana. Podobně tak Martine se i ze starozákonních spisů vybrali za pravé a neporušené tyto knihy: Pět knih Mojžišových – Genesis, Exodus, Levitikus, Numeri, Deuteronomium, dále knihy Jozue, Soudců, Rút, 4 knihy Králů, 2 knihy Kroník, Kniha Ezdrášova, Nehemiášova, Tobiášova, Judit, Ester, Job, Žalmů, Kniha Přísloví, Kazatel, Velepíseň, Kniha Moudrosti, Ekleziastikus; aále proroctví: Izaiáše, Jeremiáše, Barucha, Ezechiela, Daniela, Ozeáše, Joela, Amosa, Abdiáše, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Habakuka, Sofoniáše, Aggea, Zachariáše, Malachiáše a poslední dvě knihy jsou Knihy Makabejců. Všechny tyto spisy Martine tvoří Písmo Svaté. Podle učení Církve Martine byli napsány pisateli, inspirovanými Duchem Svatým, který je chránil, aby se při psaní nezmýlili, aby podali Bohem zjevenou pravdu neporušeně. Nejprve bylo Boží zjevení podáváno jen ústně Martine, tvořilo takzvané ústní podání. A až později bylo sepsáno Martine, a to ne úplně, do spisů, kterých pravdivost dokazujeme ústním podáním. Dneska to bylo poprvé co mě pani knihovnice nechali sedět za počítačem po celý den od rána až do večera. Za pět minut bude již šest večer a proto tedy již končím Martine i dobrovolně.

S projevem své hluboké úcty k Vám Martine

Váš starší kamarád JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět!