wz

Zpět na hlavní stránku!


Cyklus: Bůh k nám mluví skrze metafyzická tajemství přírody.

Odkud se vzal člověk? O duševní a duchovní stránce člověka. Proč je lidská duše nesmrtelná?

Předem bych chtěl čtenáře a čtenářky této práce upozornit na to, že tuto práci publikuji na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz především pro děti, což je též důvod toho, proč tato práce je napsaná tou formou, která je přístupná dětskému myšlení i chápání. Přesto však se ale domnívám, že – nehledě na svou ”dětskou formu” kterou je tato práce psaná – má svým věcným obsahem mnoho co říci i dospělým lidem, kteří se upřímně zajímají o metafyzická tajemství vesmíru a přírody.

Již v předešlé práci jsem se zabýval s tou vážnou otázkou, odkud pochází první člověk. Tam jsem dokázal, že člověk se nemohl vyvinout ze zvířat – jak by to opičáři rádi měli – protože mezi zvířecím a lidským tělem jsou veliké rozdíly, co se nedají překonat. Ještě větší jsou však rozdíly mezi zvířecí životní sílou a lidskou duší. O těchto rozdílech hodlám napsat v této práci, kterou právě čtete.

Spíše však třeba nám cosi říci o tom, zda-li člověk má vůbec duši? Vždyť takzvaní materialisté rádi zmiňují, že všechna duševní práce člověka například myšlenky, city, vůle, že to všechno je jen práce nervů a mozku. Ba i z nejednoho neučeného člověka leckdy vybuchne, že člověk nemá duši.

  1. Materialisté tedy říkají, že všechny duševní práce jsou prací mozků. Ale to je jisté, že toto tvrzení je nesprávné.
  2. Vždyť kdyby mozek byl základem duševní práce, inteligence by závisela od velikosti mozku, tj. čím je větší mozek, tým by měla být i větší inteligence. Ale to tak není. Slon má 16 krát větší mozek jako člověk, kůň 11 krát, osel 7 krát větší mozek jako člověk. A přesto, kdo by se opovážil říci, že tyto zvířata jsou chytřejší, jako člověk?

    Ba ještě i u samých lidí nezávisí rozumnost od velikosti mozku. Vždyť je dokázáno, že lidé mají největší mozek kolem svého dvacátého roku a pak se váha mozku zmenšuje. Víme však, že ubýváním mozku po dvacátém roce života neubývá jeho duševní činnost.

  3. Ale zda – li se nemohou materialisté odvolávat na to, že když mozek onemocní, tehdy člověk hloupne, anebo se zblázní; a když při porážce jisté částky mozku zalije krev, tehdy paměť anebo výřečnost porazeného člověka ochromí?
  4. Ne, nemohou se odvolávat na toto, protože tyto věci dokazují jen tolik, že kým je duše spojená s tělem, dotud s vnějším světem jen pomocí tělesných ústrojů, pomocí mozku a nervů může být v styku.

    Poměr duše k mozku je podobný poměru, v kterém je muzikant ze svými houslemi. Aby muzikant mohl hrát, potřebuje za nástroj housle a sláčik, ale každý ví, že původcem melodie je muzikant. Lidská duše taky podobně potřebuje za nástroj mozek a nervy, ale původcem myšlenek není mozek, ale duše. A když na huslích struny popustí anebo se popukají, není schopen na nich hezkou písničku zahrát nejlepší muzikant. Podobně je ochromená činnost duše, když se nervy pokazí, když mozek onemocní.

  5. Existenci duše popírají materialisté i proto, že prý lidskou duši ještě nikdo neviděl. Vždyť prý kolika lidem už lékaři prořízli mozek, srdce a přezkoumali jim všechny vnitřnosti, a duši přesto ještě nikdy ani v jednom nenašli! Tento důkaz materialistů však nemůže být použitý proti existenci duše. A to ze dvou příčin. Jedna je, že lékaři rozřezávají mozky a srdce mrtvých lidí, z kterých těla duše již vyšla. Zajisté nenajdeš ptáčka v kleci, když on z ní už vyletěl: tak nenajde lékař duši v mrtvole, kterou duše již opustila.

Druhá příčina je, že duše nepadá pod naše smysly, duše je netělesná, nehmotná, proto ji nemožno ani vidět, ani slyšet, ani oňuchat, ani ohmatat, ani ochutnat.

Ale to, že duši tělesnými smysly nevnímáme, není nijakým důkazem pro to, že by neexistovala. Vždyť kolikeré věci uznáváme, ačkoliv nejsou postřehnutelné našimi smysly! Zda – li postihl kdo svými smysly rádiové elektrické vlny, které se rozšiřují na statisíce kilometrů? Zda – li zbadat našimi pěti smysly magnetickou sílu? Zda – li v ostatcích těla našeho blahoslaveného císaře Karla I. Habsburga našli lékaři veliký státnický rozum a jeho obětavou svatost? Vždyť jeho svatost života se dostala až k papeži do Říma, že ho vyhlásil za blahoslaveného.

Tedy uznáváme, uznat musíme všelijaké síly, ačkoliv je smysly nevnímáme. Proč je uznáváme? Protože nás nutí účinky, které tyto síly zapříčiňují. Stejně tak musíme uznat i existenci neviditelné duše pro viditelné účinky, které svou příčinu jen v ní mají.

Pozorujte ten veliký rozdíl mezi živým a mrtvým člověkem. V obou jsou nervy, mozky, srdce a všechny orgány. A přece kolikerý rozdíl je mezi nimi! Jasný to důkaz, že v živém těle je ještě cosi vedle těchto orgánů: je v něm životní síla, je rozumná duše, která tělo oživuje, ačkoliv ji nevidíme!

Když jsem takto – alespoň v krátkosti – dokázal existenci lidské duše, pojďme už na ty veliké podstatné rozdíly, které jsou mezi zvířecí životní sílou a mezi lidskou duší. Lidská duše je rozdílná od zvířecí životní síly, protože 1. má rozum, 2. má svobodnou vůli, 3. je nesmrtelná.

  1. Lidský rozum.
  2. Často slyšíme, jak si lidé, například myslivci chválí psa, jaký je moudrý, jakýže to “rozum” má. Má tedy i zvíře rozum? Nuž jakési poznání jistě má. Ale musíme činit velice ostrý rozdíl mezi “smyslným poznáním” a mezi “duševní rozumností”.

    Zvíře má smyslné poznání, vždyť poznává svět svými pěti smysly: má i smyslnou paměť, i jinou jsoucnost smyslnou, jak jsem to opsal v práci, když jsem zkoumal zvířecí život.

    Totéž smyslné poznání má i člověk. Ale člověk má ještě i více. Má i “duševní rozum a či rozumnost”. Člověk totižto všechno to, co smysly pozná, ve své duši zpracovává, a z toho si tvoří všeobecné a nadsmyslné pochopy a kausální úsudky. Takové všeobecné pochopy jsou například lidství, bytnost atd. Nadsmyslné pochopy jsou zas například spravedlnost, ctnost, duše, nesmrtelnost, Bůh. Kausální úsudky tvoří si člověk, protože z příčin předvídá následek, z následků zas usuzuje na příčiny.

    Rozumná duše uschopňuje člověka na všelicos, na co zvíře je celkem nezpůsobilé. Například člověk má řeč, vyrábí si nástroje, činí pokroky atd. Vezměme podrobněji z těchto jen jedno, například, že člověk si vyrábí nástroje.

    Zvíře si neví vyrobit nástroj, a ani hotovým nástrojem manipulovat. Pes vždy jen zuby rýpe kost, nerozbije si ji kamenem, nerozsekne sekyrou, a to ani tehdy ne, když je už starý, a zuby má slabé. Skoro všechna zvířata mají rády teplo, ale ohně si založit neví ani jedno. Opice se taky rádi zehřívají při ohni. Viděly jak se oheň udržuje, že se přikládá na něj dřevo. A když nechali opice při ohni, opékaly se při něm dotud, kým hořel; ale dřeva nevěděli na něj přiložit. Ba když oheň vyhasl, se žalostným vřískotem odešly. Člověk skoro všechno činí nejrozličnějšími nástroji. Pole ořeme pluhy, kosíme sekačkami, jídlo připravujeme ohněm, tělo chráníme šaty, noci si osvětlujeme lampami atd. atd. Ba i zvířata upotřebujeme za nástroje; nimi si odlehčujeme práci.

    Odkud tento veliký rozdíl? Tu zas vidět velikou moudrost Stvořitele. Zvíře přichází na svět vystrojené vším, co mu na život třeba; a proto ono ani nepotřebuje nijakých nástrojů. Ale člověk je tak útlé a slabé tělesné soustavy, že kdyby jen na své tělesné síly byl odkázán, brzy by zahynul. Tělesné nedostatky mu však hojně nahrazuje duševní rozumnost; kterou si vyhotovuje rozličné i nejsložitější nástroje a podrobuje svým službám celou přírodu. Zapřáhá do svého jarma vody, větry, oheň, elektřinu, železo, dřevo, zvířata, slovem panuje nade vším stvořením. Kdože by zde neviděl nepřeklenutelnou propast mezi smyslným poznáním zvířecím a mezi duševním rozumem lidským? Je to propast, kterou nijaký vývin překročit, přemoci není schopen!

  3. Lidská svobodná vůle.
  4. Jestliže zvíře má jakési chtění, ale nemá “svobodnou vůli”. Vždyť víme, že zvíře chce, žádá si například jist, pít, hrát se. Kůň chce tahat anebo nechce. Ale zvířecí chtění je zas jen “smyslné chtění”, protože jen na to se vztahuje, co k tělesnému, smyslnému životu patří. Vždyť si zvíře nežádá ctnosti, spravedlnosti, dobré pověsti a slávy, ale jen to si žádá, co je tělu příjemné: žrát, pít, odpočívat, atd. - Dále zvířecí chtění je pudy tak nucené, že zvíře není schopno proti pudu nic dělat, nemůže se proti pudu postavit.

    U člověka je vůle celkem jinší. Protože člověk si žádá i nadtělesné, nadsmyslové věci; a člověk se ví postavit i proti svým pudům, proti svým žádostem.

    Rozumná, svobodná vůle člověka pozůstává v tom, že člověk i proti pudovým pohnutkám může se odhodlat na to, co mu rozum předkládá jako lepší, vyšší a vznešenější. Například pud žene člověka, aby pil alkohol, ale rozumný člověk umí vůlí zůstat mírným a střízlivým. Pud žene člověka, aby shromažďoval majetek, ale člověk může být i velkodušným a ví hojnou pomoc dát utisknutým. Pud vede člověka na hněv, na pomstu, ale člověk je schopen tento pud přemoci, je schopen nepříteli odpustit, ba i dobré mu činit.

    Tuto svobodu vůle cítíme v sobě všichni. Každý si je povědomý, co dělám, to ze své vůle dělám; jestliže bych chtěl, mohl bych i jinak činit.

    Proto i při každém skutku se ozve v nás svědomí. Ono nás pochválí, když jsme něco dobrého udělali; krutě nás hryze, jestliže jsme se něčeho podlého dopustili.

    Vlk roztrhá člověka a spokojeně spí; člověk zabije člověka, a dnem i nocí pokoje nemá! Protože zvíře hnal pud, kterému odolat nemůže; ale člověk mohl v sobě přemoci hněv.

    Na lidské svobodě je založeno i celé soudnictví. Jaký je to rozdíl, když býk probodne člověka, a když člověk probodne člověka. Když koně pošlapou dítě, kočiše berou na zodpovědnost, ne koně!

    Ještě alespoň len ukážeme na vnitřní citový život, na náboženství, na vědy a umění, na zemědělství a průmysl, na obchod, školy, na státní zařízení, slovem na celý lidský život. Jaký je to závratný rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Jaká musí být celkem, podstatně jinší lidská duše od zvířecí životní síly!

  5. Duše člověka je nesmrtelná.

I dnes jsou lidé, kteří říkají: “Se smrtí je konec všemu”.

Již sv. Pavel psal, že jsou lidé, co říkají: “Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme”(1 Kor. 15, 32). Tak říkají komunisté, že prý ono chtějí mít ráj na zemi, protože za hrobem není už nic. Vidíme a slyšíme, že dost lidí by si přálo, aby smrtí byl konec člověka. Uznejme, že takováto myšlenka, takováto žádost i v našich srdcích se občas hlásí. Kdy? Když se proviníme, když si pomyslíme na Soudce, který nás po smrti čeká.

Tedy co je s nesmrtelností naší duše?

Lidská duše žije i po smrti těla, protože ona má takové působení, které nezávisí od těla. Představte si hudebníka, který hraje na housle. Praskne mu jedna struna, už nemůže tak dokonale hrát, jako předtím. Praskne mu druhá struna, a hra mu bude ještě nedokonalejší. A když se mu všechny struny potrhají, úplně musí přestat hrát. Ale či s tým i sám ten hudebník zahynul? Ne! V čem působení hudebníka závisí od houslí, to musí po potrhaní strun tak zanechat – ale v čem ten hudebník nezávisí od houslí, to působení mu i po pokažení houslí zůstane, a tak život hudebníka nezávisí od houslí. Přímo tak nezávisí život duše od těla, protože duše má přemnoho působení, které jsou od těla celkem nezávislé. Takové skutky jsou: ctnost, milosrdenství, povděčnost, obětavost, věčnost atd. S těmito myšlenkami a city se může duše přes celou věčnost zabývat. Tedy duše má cíl jestvování i po odloučení se od těla: jak ten hudebník má cíl žití, i když mu housle úplně vypovědí službu.

Aby duše člověka žila i po smrti těla, to požadují pudy a žádosti vrozené duši, které v tomto životě nemohou být uspokojeny. Například:

  1. Žádost “vědět”. Kolik se trápí, namáhají lidé, zejména intelektuálové aby vyzkoumali pravdu o něčem. A čím se více namáhali, tím více vidí, že je jen velice málo toho, co obsáhli, že je ještě moře otázek, o kterých odpovědi pochopu nemají, jak to vyslovil slavní a věřící astronom Newton.
  2. Žádost za štěstím. Ještě všeobecnější je pro každé lidské srdce žádost za štěstím, a to takovým, jakého nikde nelze najít na zemi tj. za trvalým štěstím, které by se nikdy neskončilo. Vždyť – dobře říká již moudrý pohan Cicero (De finibus 1,26) – “šťastný život, který se raz může skončit, nijako není šťastný, protože nemůže být šťastným, když člověk žije v stálé obavě, žeby štěstí raz ztratil.”
  3. Proto každý si žádá být šťastným, nejen trochu, ale celkem, a tedy navěky. Zvíře to ano, to ví jen o chvilkové radosti anebo bolesti, když o věčném štěstí nic neví, a tedy nemůže za ním ani jít. – Člověka však může pravda záblesk chvilkového štěstí omámit, ale nijako není schopno uspokojit jeho žízeň za štěstím, ba ho jen zvětšuje.

    Kdyby tedy duše člověka nežila i po smrti těla, člověk nemohl by obsáhnout cíl, za kterým touží, za kterým jde ze samé přirozenosti tj. aby byl skutečně šťastným. Ale to se protiví lidské přirozenosti, aby člověk měl žádosti, které se nikdy celkem neuspokojí. Vždyť byly by celkem zbytečné, ba škodlivé, protože by jen mučily bídného člověka.

    Dodejme: to by nemělo nic společného ani s dobrotou ani s moudrostí Stvořitele, kdyby nám vléval, vsadil v naší přirozenost žádosti, které by se nikdy celkem nemohly uspokojit!

  4. Touha po spravedlnosti. Především jedna věc je, která žádá, aby duše žila po smrti. To je touha po spravedlnosti. Ona žije v každém člověku. Není člověka, který by zůstal spokojeným, když vidí, že řádný člověk je utiskovaný, a podlý člověk povyšovaný. A kolikrát se to stává na zemi! Kolik sedí nevinně ve věznicích, kolik skončilo bez viny na šibenici, a kolik zločinců chodí po svobodě, a uctívaní jsou. Kolik vyhrálo právo proto, že křivě přísahali, a tak kolikrát pravdu šlapou tu na zemi. Jaká nerovnost v majetcích, když jeden – druhý bez práce si žije v hojnosti a tisíce klesají pod těžkou robotou a přece mrou hlady! Cit vrozené spravedlnosti se ostře protiví tomu, že by se všechno skončilo smrtí, tj. že by stejnako zahynul dobrý se zločincem, střízlivý s opilcem, mravní člověk s homosexuálem, věrný manžel s cizoložníkem, utiskovaný s nespravedlivým utiskovatelem… Cit spravedlnosti křičí za vyrovnáním, za spravedlností! No a když té spravedlnosti, jak zjišťujeme, nemožno obsáhnout v tomto životě, musí být za ním, po smrti, tj. ve věčnosti.

Tyto důkazy jsou tak jasné a silné, že spod nich se nijaký národ nemůže vymanit. Proto národy celého světa a všech věků jsou mocně přesvědčeny o nesmrtelnosti lidské duše. Ba ani sami ateisté nemohou se vymanit spod této pravdy. Jejich srdce jsou stálým bojištěm. Na něm zápasí touha: kdyby jen nebylo té nesmrtelnosti duše, toho věčného života! A s čímže zápasí tato touha? S nevykořenitelným přesvědčením, že ten věčný život je!

Opsal jsem a dokázal tři veliké přednosti lidské duše: že je 1. Rozumná, 2. Svobodná, 3. Nesmrtelná.

Když už i tělo lidské je o tolik lepší od zvířecího těla, že není možný vývin člověka ze zvířete: to lidská duše vyvyšuje člověka do výše, kterou zvíře nikdy nemůže dosáhnout.

Když se ani lidské tělo nemohlo vyvinout ze zvířat, tím méně se mohla z nich vyvinout lidská duše. A tak ta naše rozumná, svobodná a nesmrtelná duše jasně dokazuje, že je člověk – STVOŘENÍM BOŽÍM!

 

Dále čtenářům a čtenářkám doporučuji přečíst si šestnáct listů adresovaných studentovi Martinovi:

1.list Martinovi: Bůh existuje – nevyvratitelné důkazy Jeho existence!

2.list Martinovi: O tom, jaký Bůh existuje a jaký nikoliv!

3.list Martinovi: Stvořil Bůh svět nebo ne?

4.list Martinovi: Co je to ten jednotící princip mého bytí?

5.list Martinovi: Intelektuál, který patří mezi intelektuální elitu lidstva…

6.list Martinovi: Jak Bůh vytvořil vesmír, jak Bůh vytvořil planetu zemi?

7.list Martinovi: Je něco po smrti těla anebo ne? A proč?

8.list Martinovi: Fenomény jako ”Caelum”, ”Tartarus”, ”Exorcismus”…

9.list Martinovi: Jaká je podstata eschatologické dimenze existence člověka?

10.list Martinovi: Nevyvratitelné důkazy o existenci Krista jako člověka!

11.list Martinovi: Bůh a Jeho Zjevení: proroctví, zázraky a Kristus!

12.list Martinovi: Kristus je Bohočlověk – Kristus je osobou Bůh, přirozeností Bůh i člověk!

13.list Martinovi:Kristus vytvořil pouze jednu Církev – ty ostatní ”církve” Kristus nezakládal!

14.list Martinovi: Jak a proč Kristus uskutečnil vykoupení právě takovýmto způsobem!

15.list Martinovi: Jak se uskutečnilo vtělení a jak je to s Pannou Marií?

quasi 16.list Martinovi: Dodatky po patnáctém listu Martinovi.

Dále čtenářům a čtenářkám doporučuji přečíst si pět listů pro Andreu (ve slovenštině):

1.list pre Andreu: Dva hlavné argumenty dokazujúce existenciu Boha.

2.list pre Andreu: Stvorenie sveta a človeka podľa prvých troch kapitol ”Genesis”.

3.list pre Andreu: Moje osobné hodnotenie prípadu Majstra Jana Husa.

4.list pre Andreu: Moje osobné hodnotenie fenoménu stredovekej inkvizície.

5.list pre Andreu: Kristovo zmŕtvychvstanie je dokázaný historický fakt: viac ako 500.svedkov na vlastné oči videlo zmŕtvychvstalého Krista!

Dále čtenářům a čtenářkám doporučuji přečíst si předcházejících osmnáct prací z cyklu: Bůh k nám mluví skrze metafyzická tajemství přírody:

1práce: Hvězdnatá obloha vesmíru i planeta Země: Moudrý řád existuje v celém světě.

2práce: Laplaceova teorie o vzniku světa: Mohl se svět utvořit jen tak bez Boha sám?

3práce: Co říká nám empirické poznání o materii světa?

4práce: Vitalita lidí, rostlin a zvířat se nedá objasnit bez Boha

5práce: Některé ateisty od nepaměti charakterizuje lhářství, pokrytectví a občasná nechtěná upřímnost.

6práce: Mají také i rostliny imateriální duchovní jsoucno? A jaká je vlastně tajemná síla rostlin?

7práce: Miniaturní rostlinky baktérie – tajemný svět nebezpečných bakterií a jiných podobných miniaturních částic.

8práce: Algy. Kvasinky. Sterilizace a destilace. Svět potřebných bakterií. Zázrak: In minimis Deus maximus v Bohem stvořené přírodě.

9práce: Osteoporóza a osteopenie. Kosti a maso i svaly. Obdivuhodná moudrost Boha – Stvořitele ukrytá v tělesné soustavě zvířat i lidí.

10práce: Pepsin a metabolismus. Trávení a zásobování těla. Obdivuhodná moudrost Boha – Stvořitele ukrytá v tělesné soustavě zvířat i lidí.

11práce: Dodavatel a policajt těla: Srdce. Krev. Krv. Bílé krvinky. Červené krvinky.

12práce: Mistrovské zařízení plic, pľúc. Plíce, pľúca. Ledvina, ledviny. Oblička, obličky.

13práce: Telegraf - v těle. Mozek. Mozog. Ganglie. Nerv. Nervy.

14práce: Práce nervů. Práce nervov. Tajnosti světa. Oko. Oči. Nástroj zraku. Oční koule. Hmat.

15práce: Jak žijí zvířata? Ako žijú zvieratá? Pudy. Instinkty. Inštinkty. Když zvíře neví, proč to dělá. Keď zviera nevie, prečo to robí.

16práce: Odkud se vzalo první zvíře či odkud se vzal první živočich? Odkiaľ sa vzalo prvé zviera či odkiaľ sa vzal prvý živočích?

17práce: Odkud se vzaly rozličné druhy zvířat či živočichů? Odkiaľ sa vzali rozličné druhy zvierat či živočíchov?

18práce: Odkud se vzal člověk? O tělesné stránce člověka. Opičáři. Opičiari.

Zpět na hlavní stránku!