wz

Zpět na hlavní stránku!


Cizí dělníci stojí zaměstnavatele mnohem více peněz jako domácí dělníci!

Ekonomicky je to dáno rozdílnou velikostí jejich mezních nákladů!

Pokud Vás tato problematika zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Tisíckrát opakovaná lež v masmédiích se prý stává “pravdou” bez ohledu na to, zda-li jsou to například různé feministické bláboly o údajné diskriminaci žen oproti mužům anebo neméně nesmyslné bláboly o údajně levnější pracovní síle zahraničního pracovníka ve srovnání s místním českým pracovníkem.

A ačkoliv je nesmyslnost těchto blábolů zřejmá, že je snad až pod lidskou úroveň se nimi vůbec zabývat, pokud šíření těchto nesmyslů má podporu režimu a jeho médií v důsledku čeho v hlavách mnoha lidí – kteří namísto samostatného ekonomického myšlení raději věří masmédiím - tyto tisíce krát opakované nesmyslné lži stávají pomalu “pravdou”.

Není přitom nutné mít vysokoškolské ekonomické vzdělání, aby muselo být samostatně myslícímu člověka jasné, že veškeré režimem a jeho lokaji šířené bláboly o údajně “levnější pracovní síle zahraničního pracovníka ve srovnáním s pracovníkem českým” jsou totální nesmysly. To musí být totiž zcela zřejmé i každému absolventovi prvního ročníku každé středoškolské ekonomické školy či obchodní akademie.

Ba dokonce nemusela by to být ani ta střední škola, ale v podstatě každá škola kde se alespoň v té nejminimálnější míře vyučuje ekonomie.

Kdybych byl třeba učitelem ekonomie u vyšších ročníků žáků základní školy kde se ekonomie vyučuje – pak kdyby mi třeba nějaký žák u zkoušky odpapouškoval tisíce krát z masmédií vypouštěný blábol o údajně levnější pracovní síle zahraničního pracovníka oproti českému pracovníkovi” pak bych ho okamžitě posadil na místo a bez váhání bych mu do žákovské knížky napsal nedostatečnou!

Ačkoliv se mi sice jinak zdá být pod lidskou úroveň a ne to ještě pod úroveň vysokoškolsky vzdělaného člověka polemizovat s takovýmito nesmysly, přesto udělám nyní výjimku.

Na trhu existují dva druhy subjektů: subjekty dotované a subjekty nedotované.

V polykapitalistickém ekonomickém systému pluralitního tržního kapitalismu jednoznačně převažují subjekty nedotované. Subjekty dotované jsou pouze ojedinělé výjimky v případech, kdy určitý subjekt veřejného práva ať již stát, kraj, obec nebo některých subjektů veřejnoprávní zájmové samosprávy /profesní komory, veřejné vysoké školy, odborové svazy atd./ dospěl k přesvědčení, že je zde veřejný zájem, aby činnost určitého konkrétního subjektu byla ním dotována.

Pokud náš pohled na trh a tržní prostředí zredukujeme pouze na trh práce, pak v této oblasti nanejvýš ak – pokud máme věřit oficiální propagandě režimu – dotovanými subjekty jsou částečně pouze určité skupiny zdravotně postižených občanů v jejichž prospěch jsou prý Úřady práce dotována na určitý časový úsek nějakým způsobem jejich pracovní místa, popřípadě údajně vytvářeny či spolufinancovány jakési tzv. “chráněné dílny” a podobně.

Nikdo však netvrdí, že by rovněž práce zdravých pracovníků a to navíc dokonce cizinců byla oficiálním způsobem jpodporována státními dotacemi nebo jinými dotacemi z veřejných nebo soukromých zdrojů, byť i jinak vliv ruských, ukrajinských a jiných mafií v syntéze s korupční prohnitostí našeho režimu prorůstajícího s cizorodými mafiánskymi strukturami zajisté dává mnoho různorodých výjimek.

Nicmév celku – až na určité výjimky můžeme konstatovat, že práce zahraničních pracovníků přinejmenším oficiálně není dotována z veřejných zdrojů. A v ještě mnohem větší míře to platí o českých pracovnících.

Ostatně režim vládnoucí v naší zemi jednoznačně popírá, že by cizím dělníkům pracujícím v České republice poskytoval nějaké speciální dotace, které by je měli zvýhodnit na trhu práceČeské republice oproti českému dělníkovi.

A vycházejme tedy z toho, že ani český a ani zahraniční pracovník nabízející svou pracovní sílu na českém pracovním trhu nepobírají od českého státu a ani od žádných jiných českých veřejnoprávních subjektů žádné dotace, které by na českém trhu práce měli kohokoliv jakkoliv zvýhodnit, tj.ať již cizího pracovníka v České republice zvýhodnit oproti místnímu českému pracovníkovi anebo obráceně.

Nedotované ekonomické subjekty z dlouhodobého hlediska nemohou existovat, pokud jejich příjmy jsou nižší než výdaje, anebo jinak řečeno: pokud její příjmy jsou pod hranicí jejich mezních nákladů. Jinými slovy existence nedotovaného ekonomického subjektu je vždy životně závislá na výši jeho mezních nákladů, protože není nikoho, kdo by jeho ztrátu uhradil, respektive nikoho, kdo by tento finanční deficit vykompenzoval formou dotací.

Například v případě firmy těmito náklady je souhrn jejích fixních a variabilních nákladů.

Variabilní náklady tvoří celkové náklady zakoupeného materiálu, náklady na strojní vybavení, mzdy zaměstnanců, platba dodavatelům, daň z příjmů atd. jsou závislé od kvantitativního i kvalitativního objemu výrobní činnosti. Výši variabilních nákladů může firma do jisté míry ovlivnit.

Fixní náklady jsou jaksi sami o sobě dané podobě nutnosti platit různé nájmy, úroky, veřejnoprávní pojištění, daň z nemovitostí a jiné podobné poplatky a platby, a to i včetně mzdy určitého okruhu zaměstnanců /vrátní, hlídači, strážní služba atd./ bez ohledu na rozsah výrobní činnosti, ba dokonce i tehdy, pokud je výrobní činnost absolutně nulová. Výše fixních nákladů je daná, firma ji nemůže ovlivnit rozsahem své výrobní činnosti.

Souhrn těchto variabilních a fixních nákladů firmy jsou pak jejími mezními náklady. Pokud tedy nedotovaná firma z dlouhodobého hlediska dosahuje nižších příjmů než tvoří souhrn všech jejích nákladů fixních a variabilních, směřuje vždy k neodvratnému zániku.

Fakticky tytéž ekonomické zákonitosti platí i na trhu práce.

Každá domácnost – bez ohledu na to, zda-li ji tvoří pouze jedna či více osob – má rovněž svoje variabilní a fixní náklady.

Výši variabilních nákladů může domácnost částečně ovlivnit. Členové domácnosti se mohou například dohodnout, že budou částečně hladovat a tím ušetří nějaké peníze za jídlo.

Výši fixních nákladů však domácnost ovlivnit nijak nemůže. Například nájemné je dáno jaksi samo o sobě a tudíž zaplatit ho musí ve stejné výši i kdyby třeba celý měsíc ve svém bytě vůbec nebydleli.

případě dělníka tedy jeho mezními náklady je též souhrn variabilních a fixních nákladů právě tak, jak je tomu v případě soukromé firmy s tím, že u dělníka tyto konkrétní mezní náklady tvoří nezbytné náklady na bydlení, dopravu, ošacení, obuv a jídlo. Výkon zaměstnání pak znamená ještě další zvýšení těchto nákladů. Vzhledem k tomu, že výkon zaměstnání je spojen se zvýšením finančních nákladů dělníka je nezbytné, aby toto zaměstnání mu vyneslo alespoň tolik finančních prostředků, které jsou vyšší nebo alespoň ve stejné výši jako jsou finanční náklady tohoto “navýšení”.

Jinými slovy pokud by příjem ze zaměstnání přinášel dělníkovi menší zisk než jsou ním vynakládané dodatečné výdaje na udržení si tohoto zaměstnání v podobě například enormních plateb za dopravu do tohoto zaměstnání převyšující svou výší dosaženou mzdu, pak je jen logické, že dělník nebude vykonávat práci, kde na dopravě do ní zaplatí více než si touto samotnou prací sám vydělá.

Tak jako žádná firma nemůže si dovolit dlouhodobě prodávat své výrobky za takové ceny, které jsou pod cenovou hladinou jejich výrobních nákladů, právě tak ani žádný dělník nemůže si dlouhodobě dovolit pracovat za takovou mzdu, která je pod úrovní finančních výdajů na jeho nejzákladnější životní potřeby.

Přitom je zřejmé, že tato hranice nejzákladnějších životních potřeb není a ani nemůže být u všech lidí úplně stejná.

Nejnižší náklady má ten dělník, který bydlí tak blízko, že do zaměstnání bez větších obtíží a námahy chodí pěšky ze svého domu. Jeho dodatečné náklady na dopravu a bydlení se fakticky rovnají nule. Takovýto dělník je tedy – zcela logicky – nejlevnější, protože jeho životní náklady jsou tudíž relativně nejnižší. A nelze zastírat, že tento dělník je zpravidla českým dělníkem.

A jaké náklady má zde zahraniční dělník? Respektive dělník, který má těžiště svého životního zájmu” tj.své hmotné, rodinné a domácí zázemí někde za hranicemi České republiky někde v cizině?

Jaké náklady má dejme tomu ruský dělník z Moskvy?

Tento ruský dělník z Moskvy má byt v Moskvě, kde sice momentálně fyzicky nebydlí nicméně nájemné a jiné fixní poplatky /zdravotní pojištění, poplatek za osvětlení, poplatek za svoz komunálního odpadu, daň z nemovitostí, poplatky za správu, základní poplatek za nájem telefonní stanice, poplatek za vodoměr, poplatek za elektroměr atd./ platit musí úplně stejně jako kdyby tam bydlel. Vzhledem k tomu, že tento ruský dělník z Moskvy pracuje v České republice – logicky – někde České republice musí i bydlet. A jestliže v České republice bydlí, určitě ani zde nebydlí zadarmo. A rovněž i za toto bydlení musí platit nájemné, právě tak jako i v České republice musí platit opětovně v podstatě tytéž poplatky jaké již platí i v Moskvě.

Zatímco český dělník platí nájem, inkaso, zdravotní pojištění atd. pouze jednou protože právně i fakticky bydlí na jednom a tomtéž místě ve své vlasti v České republice, tento náš ruský dělník z Moskvy právně bydlí nadále v Moskvě, zatímco fakticky bydlí v České republice, a proto tento ruský dělník z Moskvy “sedíc tak na dvou židlíchnejenže platí všechny tytéž platby a poplatky jako jeho český kolega, ale platí to navíc dvojnásobně - jednou to platí totiž ve své vlasti v Moskvě a po druhé u nás zde v České republice!

A ani to ještě není ani zdaleka všechno!

Náš ruský dělník z Moskvy – logicky – právě tím, že fakticky sedí na dvou židlích” musí často chtě-nechtě z nejrůznějších důvodů často cestovat z místa svého faktického bydliště v České republice do místa svého právního bydliště v Moskvě v Rusku a naopak, čím na tyto náklady na dopravuČeské republiky do Moskvy a z Moskvy do České republiky vynaloží obrovské peníze.

Je tedy nesporné, že chtě-nechtě jsou životní náklady tohoto našeho ruského dělníka z Moskvy několikanásobně vyšší než jsou životní náklady nejen tohoto našeho výše zmiňovaného českého dělníka, nýbrž v podstatě kteréhokoliv českého dělníka vůbec!

Nemůže-li ať již firma prodávat své výrobky nebo český dělník “prodávat svou pracovní sílu” dlouhodobě pod hranicí mezních nákladů ceny těchto výrobků či mezních nákladů minimálně nezbytných na reprodukci fyzické síly tohoto českého dělníka je zřejmé, že totéž co platí u firmy anebo českého dělníka právě tak stejnou měrou platí i u našeho ruského dělníka z Moskvy, protože ani on nemůže dlouhodobě pracovat pod hranicí vlastních subjektivně minimálně daných nezbytných mezních nákladů potřebných na reprodukci své vlastní fyzické pracovní síly, které na rozdíl od českého dělníka v sobě subsumují nejen dvojnásobek nákladů na bydlení, zdravotní pojištění atd., nýbrž navíc ještě zahrnují v sobě i obrovské a to opakovaně obrovské náklady na dopravu v obou dopravních směrech mezi Českou republikou a Moskvou.

Jinými slovy sečteno a podtrženo náš ruský dělník z Moskvy není a ani nemůže být levnější pracovní sílou jako český dělník byť by si to i třeba sebevíc osobně přál. Narazí totiž vždy na tvrdou realitu svých objektivně daných životních nákladů a proto ani nemůže být levnějším než je jeho konkurent v osobě českého dělníka.

Zahraniční dělníci jsou tudíž minimálně trojnásobně dražší než dělníci čeští!!!

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Dne 14.8.2006 napsal:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!