wz

Zpět na hlavní stránku!

Divočák. Slovácké myslivecké povídky v originálním moravsko-slováckém jazyce.

Bácly dvérca a na dvůr došli hlásný Fukar. Pohladili Puňťu, kerý kňučál a plantál sa im do cesty, a nabrali si to k šopě, kde na obrátěném tragači seděli stařeček Pagáč a pucovali flintu.

“Tož pomož pámbu Matúšu!” – začali místo pozdravu a rýpli:

“Tak se ně zdá, že sa rychtuješ na nejakú mordovačku. Pucuješ tú flintu s takú láskú, jak pytlák. Enom abys nedošél pozdě, lebo dneskaj v noci sem čúl z lesa rany!”

Stařeček si odpluli a zavrčali:

“Cóóó – já a pytlák? Chceš po hubě? Dyť by ně to ani nešmakovalo, dybych zastřelíl neco nepoctivo! Totkaj sem v lesi natrefil mladého zajíčka, chytěného do oka. Mosél sa chytnút minúťku před tým, než sem ho učúl piščat. Hnedkaj sem ho vyvlékl z oka, posadíl si ho na klín a tak dlúho sem ho křísil a obtúlál, až sa zpamatovál. Potem sem ho posadíl na zem a on pořád seděl a dívál sa na mňa. Pravím mu: Nečuč, bež za mamú! Ale on sa k temu neměl. Tož sem stál a že pujdu dom, A ušáček šél za mnú jak pes. A dyž sem už vyšél z dubiny, mosél sem ho hrudkami z polí zahnat zpátky do lesa. Vidíš, ty Kubo, taký su já pytlák!”

Stařeček zamotali flintu do starého vlňáka a položili ju na tragač. Potem sa obrátili k Fukarovi, který na ně pohlédali bokem jak hus na ajroplán – moc ím nevěřili…

“Tož pravda, sú pytláci – šak o dvúch ti neco povím. Ale napřed ně daj trochu tabáku.”

Nacpali si a začali:

“Znál sem dva pytláky – ale jaké! Jeden sa menovál Cyril Zajíc a ten druhý Matúš Krahulec. Cyril měl furt jedno oko vyvalené od teho, jak nahlédál přes “mušku”. A Matúš, kerému kdysi vybúchla flinta u nosa, měl hubu kropenatú jak korotví vajce a jednu nohu dřevěnú – také z pytlačení. Lebo iďa jednú do lesa, nésl nabitú flintu pod halenú, laufem dúle. Docházaja k lésku, vletěl mu do nosa komár. Matúš kýchl, škráb řemeněm o kohútek – a noha byla v sakroch…

Co da v lesi pohlo, po tem střílali, že péří a chupy létaly na všecky strany. Víš říká se, že dyž nekdo ide v životě špatnú cestú, tož sa mu má domlúvit. A dyž to nepomože, tož čapy přerazit! Ale ať ludé domlúvali, ať prosili lebo hrozili, nikdo ich z téj proklatéj pytlačiny vyléčit nedovédl. Až jednú to chytli obá – a sakramentsky!

Kdysi vletěl Cyril ke Krahulcom, chytíl Matúša za košulu a zasyčál: Viděl sem v Rubisku sviňu – divočáka jak šopu, taký kúsek v životě nepotkáls! Šél sem po ní dvakrát z vojanskéj flinty, ale bylo čut enom piščání gulky, jak dyž sa od betónu odrazí. Mosí mět to kožušisko zalepené bahnem, či co, že to néni možné prostřelit! Mosíme na ňu vymyslet neco pevnějšího – tak kanón dyby býl!”

Matúš zachlópál ušima jak mula a vybafl: “Krúci, tú mosíme dostat! V chalupě už néni ani kúšček masa a ty suché erteple ně lezú krkem… A jak na ňu? Ať je teda po tvém: kanónem! Naládujem na ňu trúbku z pumpy! Jak sem lúní razíl studňu, ostalo ně tak půldruha metra takéj pevnéj železnéj rúrky, tak co bys do ní štyri prsty strčíl. No, to už by býl pořádný lauf – co pravíš?”

“No ja, ale čím ho nabit?” – Cyril nato.

“Nic sa nestaraj a ráno doňdi!” – dodál Matúš a rozešli sa.

Sotvá sa rozbřesklo, Cyril už búchál na vráta a Matúš, vtahňa ho pod návratí, pohodíl hlavú k lavce, kde už byly inštrumenty naskládané vedle sebe: železná trúbka tak zdéla hrabjí, piksla střelného prachu a všelijakých zgarbů plná zem. Cyril hleděl udiveno, jak dyby mu husy požraly ječmeň, ale Matúš ho hned probrál:

“Nečuš jak žaba z otrub! Tot vezni majzl s kladivem a sekaj! Všecko, co kolem sebe vidíš, posekaj na malé kúsky – samé drobné štáfle to mosijá byt. Já budu probíjat ďúrečku do laufu a narychtuju ze staréj užičky panvičku na prach!”

Všecko, co v chalupě zavazalo, Cyril sekál, až mu od majzla iskry létaly. Všecky hřebíky, šrúbky, řetázek na kozu, starý mincíř byly proměněné ve fajnový šrot. Matúš fúkl do laufu a dyž u panvičky zasyčalo, “kanón” býl fertyk…

“Tož teda broků by bylo dosť, ale prachu bude málo.” pravil Cyril. “Mosíme ešče trochu přidělat! Dones mletého cukru, uhelného prachu, trochu síry a tych deset vojanských patrónů otevři a prach přisyp. A ten šúlek dynamitu na trhání pařezů také potluč – zmíšáme to všecko do guče!”

Nasypali prachu do laufu a potem dlúho přisýpali a cvekovali to, co měl divočák dostat přes kožuch. Konec zaléli olovem, a Matúš, potěžkaja hotový kanón v ruce, pronésl: “Dyž po temto nepujde rypákem k zemi, tož tú flintu sežeru a idu do kláštera…”

Stařeček si znovu nacpali vypoščaného tabáku a mezi pukáním vyprávjali dáléj:

“Potem sa dvá “myslivci” rozešli s tým, že sa zaséj večér u lesa zendú. Dyž sa nad lesem vyvalil měsíc jak pecen, šúraly sa dva stíny k dubině. Matúš nésl cosi v pytli a Cyril tahl za sebú saně – na odvezení divočáka… Za chvílku byly v “Rubisku” a prohlédali malý kúšček pola rozrýpaní od téj “svině jak šopa”. Matúš vytahl potichučky z měcha flintu, položil na saně jak mašinkvér a nasypál na panvičku střelného prachu na odpálení. A ani nedýchaja … čekali…

Odbilo jedenást, dyž v chábí cosi zapraščalo a na palúček sa vyvalila sviňa jak stodola… Cyril sa nahrbíl jak kocúr a Matúšovi poskočil ohryzek až pod jazyk. Tak sa mu strachem rozdrcala brada, že mu škraně chlópaly jak honícímu psovi, dyž je mu zima. Oblízl krapku potu, kerá mu stékla do huby a zasyčál:

“Nachystaj sirky!”

Cyril rychlo vytahl škatulku z kapce, ale tak sa mu roztřásly ruky aj prsty, že ju nemohl otevřít, natož tak škrknút.

“Hergot, škrkni už – trúbo!”

Polovička sirek sa vysypala do snihu, ale přeca sa enom podařilo. Cyril škrkl a podpálil prach na panvičce. Ozvala sa taká rana a hukot, jak dyby sa dubiska trhaly v kořeňoch a zvířactvo chupaté aj pérnaté v celém lesi zalézlo do ďur. Z laufu vyletěl plameň a snih sa roztopil do půlky rola. Bylo čut enom hvízdot štáflí, jak fičaly laufem. Matúšovi uletěla zpátečním cugem baranica a Cyrilovi sa zrúlovaly nohavice až po zadek. Potem sa z laufu vyvalil dým předkem aj zadkem a obá “myslivci” byli v tú ranu čérní jak trúby od kamen…

A potem sa dým rozešél. Ale to neměl! Lebo sviňa byla z rypákem u zemi, ale né jak si myslél Matúš. Stála rozčapená jak zednícká koza, očiska vybúlené a dívala sa tým bílým… Ocasisko už neměla zakrútěný, ale trčál jí jak bažantí péro – chupiska naježené a cicúrek krvi jí tékl z rypáka. Mosél ju škrábnút enom kúsek šrúbku z tragača, protože na mrtvú sviňu nevypadala ani trošku…

Divočák vtahl luft a frrrkl.

Cyril vypustíl luft a békl:

“Krúci, Matúšu, zle je – minúl sas!”

Matúš potahl gatě a vybřéskl:

“Utěkáj!!!”

A enom za obúma křoviska zapraščaly. Sviňa hépla jak jeleň a jela za něma jak cigánská búda z kopca… Cyril, kerý býl živější, enom v trapu kňučál:

“To střelíl on.! Mňa nech – já mám štyry děcka!”

Matúš drndál z dřevěnú nohú o pár skoků zpátky a naříkál:

“Noženky utěkajte, noženky utěkajte – lebo vás nalíčím na hnědo…”

Ale noženky nestačily, lebo sviňa už očuchávala Matúšovi nohavice… Jeden skok, druhý, rana jak zadkem do voza – Matúš nadletěl a chytil sa haluze na dubisku, kde ostál visat jak oběšenec. Cyril upalovál k dědině jak zajíc po raně mímo…

Dyž Matúša ráno našli, moseli ho odřezat aj z haluzú, lebo prsty trefené křečú nebylo možné odlúpnút.

Cyrila našli zarazeného hlavú ve stohu a bez gatí. Ty měla svińa namotané na rypáku…

Tú noc obá “myslivci” pytlačili naposledy…

Zpět na hlavní stránku!