wz

Zpět!

Dřevorubec, který nalezl a správně zde na zemi naplnil smysl svého pozemského bytí.

Modlete se po dobu devíti prvních pátků v měsíci k Božskému Srdci Ježíšovu a přistupte k svatému přijímání!!

Drahý bratře nebo sestro, co právě čteš tyto řádky, chtěl bych ti teď něco říci o tvé jediné životné jistotě kterou do budoucna máš: touto jistotou je tvoje smrt!

Ať se ti to líbí anebo nikoliv, ať chceš anebo nechceš, od svého narození spěješ ke smrti, a každou vteřinou se této hranici své smrti stále blíž a blíž přibližuješ. Svoji vlastní smrt sice někdy možná můžeš sportováním či kvalitní lékařskou péčí poněkud o trochu oddálit, ale stoprocentně je jisté, že se své vlastní smrti celkem určitě nevyhneš. Smrt – ano tvá vlastní smrt – je ta jediná absolutní jistota v tvém životě, kterou máš: nevíš sice kdy tvoje smrt přijde, ale zato víš zcela určitě, že jednou umřeš! Víš asi jak dlouho přibližně trvá lidský život (několik desetiletí, šťastlivec co se dožije jedné “stovky”) a tedy i zhruba víš to, jak dlouhý život tě zde na zemi čeká, a i když ti čas tvé smrti není znám, víš zcela určitě, že zemřeš. A i když ti není znám konkrétní datum tvé – nijak neodvratitelné – smrti, víš s naprostou jistotou, že jednou se bude naše planeta Země otáčet i bez tebe. A i bez tebe - i po tvé smrti, která jednou celkem určitě přijde - život na naší planetě Zemi půjde svojí vlastní cestou dál…

Otázka tvého života není tedy postavena tak, zda-li zemřeš, ale pouze: kdy zemřeš? Kdy přijde tvoje smrt? A to, že tvoje smrt celkem určitě dříve nebo později přijde, to je určitě úplně jasné i totálnímu ateistovi.

A také je zde i otázka postavena i tak, jak hodláš vyplnit tento svůj krátký, jen několik desetiletí trvající lidský život, který ti zde na zemi bude dán. Jaký je smysl tvého pozemského života? Anebo ještě lépe: jaký je cíl tvého pozemského života? (Ovšemže máš-li vůbec vlastně nějaký celoživotní cíl, kterému podřizuješ celý tvůj život.)

Pokud jde o moji maličkost, o osobu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy – já mám zde vše úplně jasné. Mým vlastním smyslem tohoto pozemského života, či vlastně spíše mým jediným celoživotním cílem, kterému podřizuji celý můj život je to, a pouze to, oč se každé ráno modlím v modlitbě k svatému Josefovi, tj. abych já podle příkladu svatého Josefa: “svatě žil, zbožně zemřel a dosáhl věčné blaženosti v nebesích”.

Nic jiného pro mě neexistuje! Pouze tomuto mému jedinému životnímu cíli já podřizuji celý svůj pozemský život a dělám, popřípadě usiluji se dělat to, a jen to, co lze subsumovat pod mojí jedinou touhu pozemského života, abych “svatě žil, zbožně zemřel a dosáhl tak věčné blaženosti v nebesích”. Anebo jinak řečeno: absolutně všechno ostatní, respektive všechno to, co nelze bezpečně a s naprostou určitostí subsumovat pod eschatologickou dimenzi “svatého života, zbožné smrti a dosažení věčné blaženosti v nebesích” – kategoricky odmítám, zaklínám se před ním: “απαγε σατανας!” (tj.Apage satanas!!!) a utνkám před tím.

Takto já vytrvale utíkám nejen před satanem a každým hříchem, ale i před každou hříšnou myšlenkou, před každým hříšným pokušením, i před každou příležitostí ke hříchu, a pokud možno i před každou situací, která v sobě skrývá, popřípadě může v sobě nějak skrývat i nějaké potencionální nebezpečí, že bych se eventuálně mohl někde, nějak či nějakého hříchu dopustit.

A nejistější obranou před každým hříchem, nejistější obranou před každým pokušením ke hříchu, jako i nejistější obranou před každou příležitostí ke hříchu je pouze hluboká a vroucná modlitba: modlit se, modlit se a ještě jednou modlit se vroucně k našemu Pánu Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli.

A v tomhle smyslu a cíli mého života nalézám i svoje životní štěstí. Ostatně vždyť životní zkušenost mi jednoznačně ukazuje, že čím více se život člověka přibližuje Bohu, tým je člověk šťastnější. A zase naopak, čím více se člověk od Boha vzdaluje, tím má méně štěstí ve své duši, tím prázdnější a nespokojenější je jeho srdce, které se vzdaluje od Srdce Božího.

A nelze se tomu ani nijak divit: jak z Boha pocházíme, tak jen a jen u Boha nacházíme štěstí tu na zemi ve víře, v životě podle víry, v modlitbě, a nakonec u Něho v nebi v Jeho vlastním nevýslovném štěstí. Vždyť hlad a žízeň duše za nejvyšší Pravdou, Krásou, Štěstím a Láskou – které je Bůh – neutiší a ani nemůže utišit ani ta nejomamnější droga, ani ta nejhezčí blonďatá a modrooká mladá žena, ani ten největší diamantový poklad, ani ta nejvyšší kariéra a ani ta nejvyšší pozemská lidská sláva jaká je vůbec myslitelná či představitelná. Naopak všechno toto satanské zlo – které jsem právě explicitně jmenoval – je třeba kategoricky odmítnout a utíkat před ním jako před smrtelným morem! Ostatně vždyť ani já nečiním jinak. Velice dobře si totiž uvědomuji, že všechno toto ďábelské zlo, satanské mámení a hříšné pokušení slouží pouze prokleté šelmě 666, a jejím cílem je svést Vás ke hříchu, strhnout ze sebou do pekla a navíc tratí se brzy jako dým.

A i Vy drazí bratři a sestry – hledejte štěstí ne v takovýchto satansky falešných a klamlivých věcech, které jsem právě o odstavec výše explicitně vyjmenoval - ale tam kde skutečně je: tj. u Boha, u Božského Srdce Ježíšova. Zárukou šťastného konce našeho pozemského života je pobožnost devíti prvních pátků v měsíci, kterou Vám zde hluboce doporučuji konat.

Rád bych Vám se v této souvislosti zmínil o jedné poučné příhodě (z : d' Hist. Sur S. Coeur 1899), která mluví o jistém jednom dřevorubci, který nalezl a správně zde na zemi naplnil smysl svého pozemského bytí:

Jistý Jan X., předtím Napoleonův voják a nyní dřevorubec se vrátil z fary domů. Stmívalo se. Zapálil svíci a díval se na obrázek, který mu daroval důstojný pan farář: Božské Srdce. Na druhé straně četl dvanáct přislíbení Božského Srdce…V přehojném milosrdenství Svého Srdce slibuji…že kteří v první pátky devět po sobě následujících měsíců budou přijímat…nezemřou bez mojí milosti…”. Dřevorubec včera ostatně o tom mluvil s velebným pánem farářem. Dohodli se, že přistoupí následující pátek, první pátek měsíce ledna, ke svatým svátostem. Ať bude, co bude, myslel si, ale jako starý voják zachová své slovo. Den před devátým prvním pátkem ho ale postihlo neštěstí. Přijímal již 8 prvních pátků. Srdce měl velice nepokojné. Nikdy předtím necítil tolik síly v ruce… Svitl den před devátým prvním pátkem. Vstávajíc zvolal: “Zítra to již dokončím! Ua, jaká radost! To bude pravý svátek!” Přes celý den stínal veselo dubiska. Přibližoval se večer. Stínal již šestý dub. Strom stál při cestě. Aby se snad nestalo nějaké neštěstí, starý dřevorubec se šel podívat, zda-li někdo nejde po cestě. Nikdo… Sekera se mihla vzduchem a začala sekat do obra. Nakonec strom padnul… Ale přes rachot padajícího stromu přerážel bolestný hlas. Dřevorubec nějak zavrávoral, ztratil balanc a padnul na zem a mohutný strom mu přidlávil nohy!…Copak nyní takto má zemřít v noci bez dokončení devátého prvního pátku? Copak se nesmiluje Božské Srdce nade mnou?… Copak není toto neštěstí trestem za můj předešlý hříšný život?…Dřevorubec málem propadnul zoufalství… Svitla mu však v hlavě skvělá myšlenka: Vždyť copak není milosrdné Božské Srdce? Když mi dalo milost obrátit se, jistě mi dá i nedá zahynout, ale dovolí mi dokončit devátý první pátek. Kdosi jde… Najednou slyší jakési šuchotání. Kdosi jde… “Pojďte sem! Pomoc!” křičí ze všech sil dřevorubec… Postava se přibližuje… Už je tu… A to je veliké překvapení: “Pane faráři!! To jste Vy?? Ua! Jako je Pán Bůh milosrdný. Jistě Vás Božské Srdce přivedlo.” – Byl jsem zaopatřovat.” – Pan farář chtěl dřevorubce nějak vysvobodit. “Marně se namáháte. Strom je těžký… Vyzpovídejte mně…! Kněz klekl… Dřevorubec se vyzpovídal. Pan farář měl i svaté oleje (vždyť byl zaopatřovat). Dal mu svaté pomazání. “Zítra je můj poslední první pátek. Tak rád by jsem…” “Vrátím se asi o 3/4 hodiny.” “Děkuji pěkně!” Když se pan farář vrátil, bylo právě těsně po půlnoci. Dřevorubec ještě žil… Modlil se… Devátý nový pátek. Když dřevorubec zaslechnul hlas zvonečku, veliká slza mu ztekla po tváři… Horko – těžce si sednul. Přijímal… Zaraz poté oči zavřel naposled… a vydýchnul poslední raz. Ó kolik lidí touží po šťastné a dobré smrti: pobožnost devíti pátků! Drahý čtenáři, dřevorubec Božského Srdce, dává ti skvělé poučení…

Pro ateistu je tento konec dřevorubcův jistě vnímán jako nekonečně tragický, protože se skončil jeho smrtí. Ve skutečnosti ale – u vědomí si toho, že smrt je tak jako tak dříve nebo později neodvratná - tento dřevorubec svým obrácením se k Božskému Srdci Ježíšovu nalezl a správně zde na zemi naplnil smysl svého pozemského bytí, neboť v závěru svého života dosáhl svého jediného smyslu pozemského života a jediného životního cíle tím, že “svatě žil, zbožně zemřel a dosáhl věčné blaženosti v nebesích”.

Z lásky k Tobě, Ó nekonečně milosrdné Božské Srdce Ježíšovo napsal

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

 

Zpět!