wz

Zpět na hlavní stránku!


Droga v širším slova smyslu je vše co manipuluje s vůlí člověka.

Koncem druhého tisíciletí se uskutečnila jedna velice zajímavá přednáška o drogové problematice a boje bezpečnostních orgánů, států, obcí a celé společnosti proti drogám. Jistý policejní důstojník povídal taky o tom, že na Václavském náměstí se prodává jeden gram drogy zvané “Pervitin” zhruba za 200,-Kč, jeden gram drogy zvané “Heroin” zhruba za 800,-Kč a jeden gram drogy zvané “Kokain” zhruba za 2.000,-Kč. A uvedením těchto “ekonomických detailů” pak přednáška více-méně v podstatě skončila.

V podstatě když se mluví o zhoubnosti drog, každý myslí právě jen na ten Pervitin, Heroin či Kokain a zapomíná přitom, že drogy jsou v podstatě všechno, co je způsobilé manipulovat s vůlí člověka a nikoliv tedy pouze tyto či jim podobná halucinogenní psychofarmaka.

1.)Ještě mnohem horší drogy než tzv.“klasické” drogy jsou cigarety, tabák a jiné nikotinové produkty.

Úplně stejně tak drogou je také tabák a cigarety. Tyto drogy obsahují jed “nikotin” a u kuřáka vyvolávají abstinenční syndrom když se chce této své drogové závislosti na “Nikotinu” zbavit. Samotné kouření je úplně nenormální psychopatologický asociální jev a současně i zločinem ubližování na zdraví s následkem smrti, který páchají kuřáci proti nekuřákům. Pokud “klasickými” drogami narkoman ničí pouze své vlastní zdravý, kuřák pak úplně stejnou mírou jako své vlastní zdraví ničí také zdraví i nekuřáků kolem něj (kteří se tak proti své vůli stávají takzvanými “pasivními kuřáky”) a to doslova v úplně stejné míře jako kdyby aktivními kuřáky byli i tito nekuřáci, respektive jako kdyby i tito nekuřáci vykouřili úplně stejný počet cigaret jako tento kuřák (je ironií, že cigarety mají “filtr”, který má chránit kuřáka, ačkoliv ten kouří zcela dobrovolně, zatímco nedobrovolného “pasivního kuřáka” nechrání nikdo!!).

Představme si, že by narkoman měl právo kohokoliv podle libosti donutit aby spolknout tolik toho jeho heroinového či kokainového svinstva kolik se mu zlíbí. Anebo představme si, že by alkoholik měl právo kterémukoliv abstinentovi násilím nalít do krku tolik alkoholu kolik se mu zlíbí. Anebo představme si nějakého sexuálního maniaka, který by měl právo úplně beztrestně a legálně sexuálně znásilnit kteroukoliv pannu či panice.

Naštěstí narkomani, ani alkoholici a ani sexuální maniaci toto právo nemají. Pokud jde však ale o kuřáky, tam je situace úplně obrácená. To co na jedné straně platné právo upírá narkomanům vůči nenarkomanům aby jim narkomané úmyslně dělali, to co platné právo upírá alkoholikům vůči nealkoholikům aby jim alkoholici úmyslně dělali a to jak platné právo upírá sexuálním maniakům vůči pannám a panicům, aby je beztrestně a legálně sexuálně znásilňovali, pak v případě kuřáků absolutně neplatí. To co narkomani, alkoholici a ani sexuální maniaci dělat nesmí totiž kuřáci nekuřákům svým kouřením fakticky běžně dělají a nikdo se nad tím ani jen trochu nepozastaví.

Jestliže tedy stát zakazuje a kriminalizuje “klasické” drogy nevidím pak vůbec žádný důvod, proč by v alespoň ve stejné míře jako je to v případě klasických drog neměli být zakazovány a kriminalizovány i cigarety, tabák a jiné podobné nikotinové produkty které škodí nejen samotným kuřákům, ale taky i lidem kteří s těmito nikotinovými produkty nemají a ani nechtějí mít absolutně nic společného. Pokud tedy snad cigarety, tabák a jiné nikotinové produkty nebudou postihovány přísněji než “klasické” drogy, měli by být postaveny – ve svém postihu - alespoň na stejnou úroveň s těmito “klasickými” drogami.

Podle platného práva – pokud jde o nejdůležitější právní normu “lex generalis – stát zakazuje a kriminalizuje v trestním zákoně “nedovolenou výrobu a držení omamných a psychotropních látek a jedů” s tím, že se to vztahuje na každého, kdo bez povolení vyrobí, doveze, vyveze, proveze, jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed (§ 187 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění), právě tak jako se trestněprávní postih vztahuje i na každého kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky nebo jedu (§ 188 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění) či kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří (§ 188a trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění) atd.

Pokud jde o příslušný “lex specialis” ve vztahu k § 187, § 188 a § 188a trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění, seznam omamných látek pak obsahuje příloha č.3 k nařízení vlády ČSR č.192/1988 Sb., o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví v platném znění dalších novel a doplňků.

Z hlediska legislativní techniky realizace – pokud by byla politická vůle postavit cigarety, tabák a jiné nikotinové produkty na stejnou úroveň jako “klasické” psychotropní drogy – bylo by to velice jednoduché. Trestní zákon by žádnou novelu ani nepotřeboval. Stačilo by totiž pouze v příslušném směru novelizovat nařízení vlády ČSR č,192/1988 Sb., o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví v platném znění dalších novel a doplňků, tak aby do tohoto seznamu byl zařazen také jed “Nikotin” a všechny výrobky či produkty, které tento jed obsahují.

Jsou-li “klasické” psychotropní drogy zakazovány a kriminalizovány, pak tím spíše by měly alespoň v téže míře – pokud snad ne snad přímo v míře ještě výrazně větší – býti zakazovány a kriminalizovány i cigarety, tabák a všechny ostatní nikotinové produkty.

2.)Alkohol je taky velice odporná a nebezpečná droga!

Alkohol je taky velice odporná a nebezpečná droga. A neříkám to ani zdaleka jen proto, že já osobně jsem absolutní abstinent a alkohol přímo nenávidím.

Když jsem studoval v Praze na Univerzitě Karlově právnickou a filozofickou fakultu bydlel jsem na vysokoškolské koleji “Větrník” a neraz jsem s velikým odporem a znechucením mohl tam zejména přes víkend vidět a slyšet hulákání různých opilých studentů a někdy dokonce i cítit absolutně nepříjemný a odporný lihový smrad (zejména když třeba v opilosti někdo rozbil celou láhev například slivovice, která se pak rozlila po podlaze a pak dokonce byla třeba následně i rozšlapána a roznesena lidmi na botách po celém objektu budovy III. - vysokoškolské koleje “Větrník”).

Není nic odpornějšího než lihový smrad. Před lihovinovým smradem se často nedalo nikam utéci, ledaže by člověk se rozhodl jít spát někam do lesa, co jsem taky někdy i skutečně udělal pokud to vnější počasí alespoň trochu umožňovalo (tedy ne doslova do lesa, ale “asyl” před odporným alkoholovým smradem jsem našel na jednom pozemku osázeným mladými ozdobnými stromky, který je majetkem benediktinského kláštera). Řeholní bratři o tom buď věděli anebo to alespoň částečně tušili, přesto toto mé spaní na jejich pozemku pod holým nebem do jisté míry tolerovali. Nicméně ležení na neuvěřitelně studené a tvrdé zemi ale měl za následek, že jsem se třásl od zimy a nemohl jsem absolutně vůbec usnout. Rozhodování tedy zda-li se člověk pokusí silou vůle usnout na kolejích naplněných alkoholovým smradem (když k tomu občas došlo) anebo venku pod holým nebem kde je fakticky úplně vždy absolutně nelidská zima proto není vůbec jednoduché.

Takzvané “klasické” psychotropní drogy jsou zcela správně zakazovány a kriminalizovány již nyní. Společně s těmito “klasickými” drogami by bylo společensky velice prospěšné a užitečné, aby přinejmenším se stejnou přísností (ne-li snad přímo s přísností ještě větší) měli být zakazovány a kriminalizovány také cigarety, tabák a jiné nikotinové produkty.

A jako třetí v pořadí za cigaretami, tabákem a jinými nikotinovými produkty je na řadě i alkohol a alkoholické nápoje.

Právě tak jako i výroba cigaret, tabáku a všech ostatních nikotinových produktů by též i veškerá výroba alkoholu měla být úplně zrušena.

Právě tak jako všechny tabákové firmy a jiné subjekty podílející se na výrobě cigaret, tabáku a jiných nikotinových produktech by měly být zrušeny, právě tak úplně stejně by měli být zrušeny i všechny palírny, stáčírny a jiná zařízení na výrobu alkoholu a alkoholických nápojů.

Současně ruku v ruce s tím by měl být přísně zakázán i jakýkoliv dovoz, vývoz i tranzit jak cigaret, tabáku a jiných nikotinových produktů, tak i alkoholu a alkoholických nápojů.

Všechny stávající zásoby cigaret, tabáku a nikotinových produktů, tak i alkoholu a alkoholických nápojů by měli být úředně zlikvidovány a společně s nimi zlikvidovány i veškeré bedny, sudy a jiné nádoby ve kterých byli skladovány, sklepy a jiné sklady co sloužili k uskladnění těchto jak cigaret, tabáku a jiných nikotinových produktů, tak i sudů a jiných nádob s alkoholem a alkoholickými nápoji by měli být zbořeny či jinak zlikvidovány a také tabáková pole, vinice či jiné ovocné sady, kterých tabák byl používán k výrobě cigaret či jiných nikotinových produktů anebo kterých ovoce bylo používáno k produkci alkoholu či alkoholických nápojů by se měli raději také zničit a všem zemědělcům ale i jiným podnikatelům co se věnovali produkci tabáku, cigaret a jiných nikotinových produktů anebo ovoce pro výrobu alkoholu, jako i podnikatelům co tyto cigarety či jiné nikotinové produkty anebo tento alkohol či alkoholické nápoje přímo vyráběli, distribuovali, prodávali anebo s výrobou, obchodem či čímkoliv jiným v souvislosti s cigaretami, tabákem či jinými nikotinovými produkty anebo s alkoholem a alkoholickými nápoji – co s problematikou cigaret, tabáku či jinými nikotinovými produkty anebo alkoholu a alkoholických nápojů – z pozice své podnikatelské činnosti měli cokoliv společného, měla by být jim odejmuta veškerá živnostenská oprávnění (a to i taková, která jinak ani s cigaretami, tabákem a jinými nikotinovými produkty, ani s alkoholem a alkoholickými nápoji nemají vůbec nic společného), aby se všem fyzickým osobám – podnikatelům, kteří coby podnikatelů měli kdy cokoliv společného s alkoholem a alkoholickými nápoji absolutně znemožnilo provozovat absolutně jakoukoliv podnikatelskou činnost do budoucna (a to třeba i navzdory eventuálním námitkám štrasburského soudu pro lidská práva ), respektive aby se všem právnickým osobám, které měli kdy cokoliv společného s cigaretami, tabákem a jinými nikotinovými produkty anebo s alkoholem a alkoholickými nápoji absolutně znemožnila jakákoliv další existence pokud jde o právnické osoby registrované v České republice, respektive pokud jde o právnické osoby registrované v cizině, které měli kdy cokoliv společného s cigaretami, tabákem či jinými nikotinovými produkty anebo alkoholem a alkoholickými nápoji aby byl úředně konfiskován veškerý jejich majetek nacházející se na území České republiky, znemožněna jim i do budoucna jakákoliv činnost podnikatelská ale i obchodní činnost na území České republiky, všem orgánům veřejné správy jako i všem fyzickým a právnickým osobám by byli zakázány veškeré kontakty s těmito výše uvedenými právnickými osobami registrovanými v cizině, právě tak jako i členům představenstev, dozorčích rad či jiných statutárních orgánů těchto výše uvedených právnických osob registrovaných v cizině, ale i jejich zaměstnancům by měl být zakázán vstup na území České republiky a to dokonce i pouhý tranzit těchto osob přes území České republiky do třetích zemí (a to i navzdory možným diskrepancím s evropským komunitárním právem).

Samozřejmě, že nejprve by se tatáž – zde uváděné – restriktivní opatření měla v úplně stejném rozsahu aplikovat vůči všem domácím i zahraničním fyzickým a právnickým osobám které z pozice své podnikatelské, obchodní, zaměstnanecké nebo jiné obdobné činnosti měli cokoliv společného s cigaretami, tabákem a jinými nikotinovými produkty a až pak by se tytéž opatření – tak jak je to zde výše ostatně dopodrobna uváděno rozšířilo pak dále ještě i vůči alkoholu a alkoholickým nápojům. Nicméně na rozdíl od oblasti cigaret, tabáku a jiných nikotinových produktů by v oblasti alkoholu a alkoholických nápojů přece jen sice jen jeden jediný, ale přece jen jeden rozdíl by zde byl. Respektive ani ne tak rozdíl, ale výjimka. Pro potřeby státem registrovaných církví a náboženských společností by Ministerstvo kultury dováželo omezené množství omšového vína používaného knězem při sloužení mše svaté k transubstanciaci liturgickými předpisy předepsaného chleba a vína na Kristovo Tělo a Krev (popřípadě eventuálně třeba příslušné množství i jiného druhu vína, pokud by třeba některé nekatolické registrované církve a náboženské společnosti takovýto požadavek vznesly). V každém případě by ale bylo zakázáno s tímto omšovým či jiným vínem obchodovat, anebo ho používat k jiným účelům než ke slavení mše svaté (bohoslužby).

3.)Sex je ta nejodpornější a nejnebezpečnější droga pro mravní integritu člověka!

Jako malé dítě jsem si kladl otázku jak vypadá Bůh-Otec a jak vypadá satan? Jako dospělý křesťan vím, že Bůh-Otec je absolutně dokonalý čistý duch. A dokonce i satan jako padlý anděl nemá absolutně žádné “hmotné” tělo. Jako dítě jsem si ale s trochou dětské naivity Boha-Otce představoval jako mimořádně dobráckého a hodného starého dědouška z takovou bradou. Představa satana byla těžší. Nejprve jsem si představoval satana jako klasického čerta s rohy a chvostem. Když jsem byl o něco starší přibylo konkretizace tohoto čerta jako takového svalovce s imidží surového násilníka. Ještě později pak přibylo vědomí, že satan je svůdce a pokušitel lidí, co nejen násilím, ale taky svou mazanou chytrostí svádí lidi ke hříchu a k předešlým představám přibyla navíc i představa velikých kapes na kabátu tohoto čerta a tlustými obálkami plnými bankovek na uplácení či jinému podobnému podbízení se lidem.

S příchodem puberty padla naivní představa čerta a osobnost satana se inkorporovala do hezké, štíhlé, modrooké blonďaté holky atletické postavy. Jediné co z původních představ zůstalo jsou ty kapsy s tlustými svazky bankovek na podplácení či jiné podobné podbízení se lidem. Tyto “hmotné” představy satana sice v mé dospělosti ustoupili exaktním teologickým poznatkům. Nicméně pro potřeby zjednodušené symboliky jsem si je ponechal i nadále pro ty případy, pokud mi slouží tento metafyzicko-filozofický fenomén jako jakási “pomocná berlička” pro správné rozhodnutí se v životních situacích, kdy je zřejmé, že jsem se stal obětí útoku či intrik satana. Když jsem měl zhruba patnáct let tak jsem Bohu slíbil - za prvé že budu žít celý život v chudobě a pokud nějaký majetek získám budu se ve vztahu k němu chovat spíše jako jeho správce než majitel, - za druhé, že se nikdy neožením a po celý svůj život zachovám panenství duše i těla pro Boží království a za třetí, že se budu pravidelně modlit breviář a žít řádným životem víry věřícího křesťana-katolíka. A je jen logické, že satan po celý můj pozemský život se mi bude usilovat tato moje předsevzetí a přísliby Bohu mi všemožnými intrikami, podvody a útoky všemožně nabourávat, anebo alespoň komplikovat či jinak ztrpčovat můj život v souvislosti s jejich dodržováním. Proto mi satan možná někdy i bude posílat do cesty peníze, majetek nebo hezké, mladé, štíhlé, modrooké blonďaté holky atletické postavy.

Jednak pro to abych sáhnul na satanovo ovoce plné jedu, či alespoň aby mně těmito útoky okradl o volný čas, který bych jinak mohl věnovat modlitbě a duchovnímu životu vůbec. Vím, že satan se vzbouřil proti Bohu, protože on byl hned po Bohu ta největší, nejsilnější a nejchytřejší bytost na světě a jako takový chtěl Boha sesadit z trůnu a zaujmout jeho místo. Toto si velice často připomínám, protože to je memento abych si vždy s pokorou uvědomil, že ani navzdory obrovské lebce kterou mám, ba ani navzdory tomu skvělému a vysoce výkonnému “stroji”, který Bůh umístil v této mojí obrovské lebce do její cerebrální dutiny nemám sebemenší šanci “vyzrát” na satana a tak vyhrát intelektuální souboj ze satanem. Vyhrát intelektuální souboj nad satanem totiž lze svým způsobem pouze tak, že se tomuto souboji člověk jednoduše vyhne. Jinak nemá sebemenší šanci a jeho jakýkoliv souboj se satanem nevyhnutně vždy skončí totální porážkou člověka na celé čáre. Ovšemže každý člověk se rád poradí s chytřejším člověkem. A leckdy rád bych se třeba poradil i já s lidskými bytostmi, kterým v cerebrální caverně jejich calvy pracuje softwérově výkonnější cerebrum jako je tomu v mém případě. Samozřejmě, pokud bych takového člověka znal. Nicméně ať již se mi to líbí nebo nikoliv, musím si uvědomit, že po naší zeměkouli zřejmě neběhá příliš mnoho lidských bytostí s ještě výkonnějšími “cerebrárními” stroji jako je ten můj, a tedy není mi reálně dopřáno čekat, že mi poradí někdo chytřejší. Proto tíhu rozhodnutí musím nést sám, protože široce - daleko objektivně není nikoho s kým bych se na relevantní intelektuální výši mohl poradit. A tak proti mně samotnému stojí satan – bytost, která žije již miliardy let a tudíž bytost, jejíž inteligence díky osobním zkušenostem je řádově tak minimálně o tři třídy vyšší intelektuální úrovně jako je ta moje. V porovnání ze satanem tedy - já vím, že nic nevím – jak řekl starořecký filozof! Byť i to je již hodně!! Drtivá většina lidí totiž neví ani to, že nic neví, ba navíc nadutě si myslí, že spolkla všechnu moudrost světa (zatímco já čím více toho vím, tím více si uvědomuji existenci gigantických dimenzí sfér vědeckých, intelektuálních a jiných poznatků, které nevím a neznám!) a řítí se tak přímo do záhuby.

Vzpomínám na jednoho bývalého kamaráda co zradil Ježíše Krista. Velice jsem ho za to tehdy začal nenávidět, nicméně nyní s odstupem let to posuzuji poněkud shovívavěji a vím, že ho satan porazil svojí chytrostí. Chyba nebyla v tom, že souboj ze satanem prohrál – tomu se ostatně nijak ani nedalo zabránit, to bylo již předem dané, jakmile se do toho souboje pustil. Chyba byla v tom, že se do toho souboje vůbec pustil. On taky slíbil Bohu, že zachová panictví i celibát. Ba dokonce on skálopevně – na rozdíl ode mě – původně šel ještě dál: bezpodmínečně chtěl být knězem. A jak to dopadlo? Jednou dostal list od jakési holky, že prý potřebuje duchovní pomoc, že prý chodí kamsi ke Svědkům Jehovovým, že je rozpolcená a že neví jak dál, že uvažuje nad sebevraždou atd. Já ho varoval, ať se na to vykašle, že je to nebezpečné.

A to tím více je to nebezpečné proto, že se objektivně jednalo o velice hezkou holku, tj.mladou, štíhlou, modrookou blonďatou holku atletické postavy – a tedy v realitě tu absolutně nejhezčí holku jakou si lze představit (čemuž proto ani nevěřím, že její reálná existence mohla být pouhou čirou náhodou!!) - v důsledku čeho jsem měl já osobně z ní obrovský strach a na míli jsem se jí vyhýbal stejně jako na odvrácené straně se zas “čert vyhýbá kříži”. Ale on byl tak hloupý, že prý ne, že nedovolí aby prý padla taková hezká holka do spárů Jehovistů a podobně. A nedal si říci! A pustil se do otevřeného boje ze satanem! Hlupák!! Samozřejmě, že otevřený boj ze satanem objektivně žádný člověk nemůže nikdy vyhrát, a taky to dopadlo i tak, jak to vlastně nevyhnutně dopadnout i muselo. On se s ní nakonec oženil! Nic horšího se již ani nemohlo stát. Snad ani kdyby se ta dívka skutečně oběsila nevnímal bych to tragičtěji. A dotyčná dívka se dodatečně údajně prý i přiznala, že si to vše jen vymyslela proto aby jeho získala za manžela! Strašné!!

Ba dokonce je to ještě horší. Jeho největší tragedie pak spočívá nikoliv v tom, že zradil Ježíše Krista (ač již to je velice špatné!) tím, že se s touto holou oženil! I svatý Petr ostatně třikrát zapřel Pána Ježíše a ze zbabělosti veřejně řekl na margo Ježíše Krista, že prý ho nezná.

Největší tragedií tohoto bývalého kamaráda je to, že si toto své neštěstí ani jen neuvědomuje (a to dokonce ani dneska si to neuvědomuje), protože satan mu tak zatemnil rozum, že ztratil veškerou soudnost a proto tvrdí, že “prý je šťastný, a že prý žije ve šťastném manželství, že má milující manželku se třemi vlastními dětmi, které se mu v manželství narodili a že v manželství a rodičovství prý nalezl smysl svého života” atd. Takové psychotické bláboly! Bludy nepříčetného a ďáblem posadnutého psychotika!! Naštěstí s přibývajícími léty i tato holka mezitím ale pozbyla své neuvěřitelné krásy v důsledku čeho jsem se jí přestal bát a přestal jsem proto před ní utíkat, ba dokonce jsem jí i velice natvrdo řekl co si o ní myslím. Dokonce měla tu nehoráznou drzost tvrdit, že prý i ona je věřící katoličkou, ba dokonce, že prý i ona chodí do kostela (což je bohužel formálně pravda!). Úvodem měla dokonce tu bezočivost, že mi dokonce chtěla podat ruku! Vlastně tuto bezočivost neměla ani tak ona, jako spíše satan, který v ní sídlí, a tímto pokusem této hříšnice podat mi ruku mně chtěl satan urazit tím, že tímto urážlivým symbolickým gestem mi dal satan najevo jak velice se mnou pohrdá (abych to vysvětlil: když si totiž dva lidé podají ruky, říká se o nich “vrána ku vráně si sedá…” což pro mě jako křesťana, který po celý svůj život se úpřimně usiluje plnit Boží vůli a hledat Boží království a jeho spravedlnost byla obrovská urážka!!). Poté co jsem jí řekl “své”, tak s hysterickým pláčem utekla pryč. Její pláč mi však ale neudělal vůbec žádnou radost, protože to nebyli slzy kající se hříšnice litujících svých smrtelných hříchů, ale pouze slzy namyšlené, uražené a odporné feministické pýchy a ješitnosti.

Pamatuji si také na hrůzostrašný “horor mortis”, respektive hrůzostrašný, děsivý sen, který se mi sníval krátce poté, co se tento bývalý kamarád zradil Ježíše Krista tím, že se oženil. Stál jsem na takovém velikém náměstí. Měl jsem dojem, že stojím na Rudém náměstí v Moskvě. A nestál jsem tam sám, stál jsem tam společně s množstvím svých kamarádů, spolužáků a známých. Na vnějších okrajích tohoto náměstí stálo několik chlapů v černých kožených bundách se sadistickými, gestapáckými tvářemi, co byl neklamný toho znak, že se jedná o estébáky společně s kágébáky. Dále ve předu přede mnou vpravo byl oltář a za ním v kněžském ornátu stál oblečený samotný satan, který měl na prsou napsánu číslici “666”. Tento satan byl připravený k vysluhování svátosti manželství. Vedle satana stála oblečena v bílém oblečení a s bílým závojem “nevěsty” ona dotyčná velice hezká, mladá, štíhlá, modrooká blonďatá holka atletické postavy. Dále poblíž oltáře stál podobný kovový trám, jaký se nacházel i v celách předběžného zadržení Krajské správy státní bezpečnosti v Bratislavě. U tohoto trámu byl spoután samotný Ježíš Kristus. Byl spoután jednak takovými pouty, které tehdejší bezpečnost nazývala “medvěd”, jednak ještě takovou ocelovou řetězí, kterou se jinak obvykle spoutávali nohy aby do nich uvězněnému nemohla proudit krev a začali mu trnout. Zde však to ale vše bylo úplně jinak, zde tato ocelová řetěz byla použita k připoutání Ježíše Krista k tomuto trámu. Samotnému “knězi” - satanovi coby ministrant sloužil Jidáš Iškariotský který mu podával “prstínky” pro budoucí “manžele”. Přede mnou vlevo byl zas veliký špalek a u něho středověký kat s velikou sekyrou. Úplně uprostřed jsem stál já a množství mých kamarádů, spolužáků a známých, kolem nás se pohybovalo množství ozbrojenců oblečených do stejnokrojů příslušníků veřejné bezpečnosti společně i se sadistickými chlapy oblečených v černých kožených bundách. Tento “kněz” - satan nám řekl, že máme jen dvě možnosti. První možnost je, že se postavíme “na pravo” anebo druhá možnost je taková, že se postavíme “na levo”. Postavit se “na levo” znamená postavit se tam, kde stojí připraven kat. Katovi “soudruzi” Vás pak chytnou, vykroutí vám ruce, násilím přitáhnou ke špalku. Pak se vás zeptají na vaše poslední přání před smrtí a po splnění vašeho posledního přání vám přiloží hlavu na špalek a kat vám ji odsekne! Druhá možnost byla ale ještě mnohem horší!! Postavit se “na pravo” znamená přijít k oltáři, plivnout do tváře Ježíši Kristu, pak políbit dotyčnou hezkou, mladou, štíhlou, modrookou blonďatou holku atletické postavy a oženit se s ní! Samotný obřad končí podpisem písemného prohlášení o zřeknutí se víry v Ježíše Krista a to perem naplněným namísto atramentu Vaší krví! A poté Vám coby “svatební dar” odevzdá Jidáš Iškariotský devizový šek na třicet tisíc amerických dolarů a stranickou legitimaci do KSČ s Vaším jménem a příjmením!! No prostě něco strašného. Nedalo se absolutně nikam utéci a navíc jako prvního ze všech se satan zeptal právě mně, kterou z těchto možností jsem si vybral. Samozřejmě, že vybral jsem si tu prvou možnost. Hned poté sadističtí grázlové v černých kožených bundách se mně chopili a přivedli mně ke katovi. Zeptali se mně na mé poslední přání. Odpověděl jsem jim, že si před svojí smrtí přeji svatou zpověď u římskokatolického kněze, který není členem “Pacem in terris”. Když to slyšeli, začali mně sprostě nadávat a tlouci mně ze všech stran těmi svými tvrdými obušky příslušníků tehdejší veřejné ale i státní bezpečnosti až jsem ztratil vědomí, respektive přesněji řečeno – probudil jsem se z dotyčného děsivého snu.

A podobné strašidelné, děsivé, hororové sny se mi později v časovém rozmezí asi čtvrt roku snívali ještě pět krát!!

Ale zpátky abych nepředbíhal: Zpočátku poté co se tento bývalý kamarád oženil, tak jsem si ho v duchu zcela automaticky zařadil mezi nepřátele Ježíše Krista, a jako takového jsem ho pak – zcela logicky -začal velice nenávidět. Nyní ale z odstupem let však cítím s ním spíše soucit než nějakou nenávist. Je to vlastně ten nejnešťastnější člověk na světě! Kdyby se – namísto toho, že za tou holkou šel – raději on sám oběsil - snad by pro svoji duši tím udělal třeba i méně zla než udělal. Nevím, doopravdy nevím… těžko říct. V žádném případě však ale nechci, aby mě někdo podezíral, že se snad chci jakkoliv vměšovat teologům do jejich nelehké práce nalézat a poznávat Boží vůli. V žádném případě ne!! Proto meritorně neříkám tak ani onak, raději neříkám vůbec nic, tím méně abych se snad svévolně pokoušel o hodnocení těchto složitých teologicko-axiologických otázek víry v eschatologických dimenzí věrnosti a oddanosti člověka Bohu. To opravdu musí udělat skuteční odborníci – teologové a svatí duchovní otcové v kněžské službě – a nikoliv já.

Říká se ale, že všechno zlé je i k něčemu dobré. A pro mě tento tragický zážitek na věky zůstal mementem a varováním pro moji duši. A kdykoliv se objeví satan, anebo alespoň určitá relevantní pravděpodobnost, že by o satana mohlo jít, hned si vzpomenu na tragický osud tohoto nešťastníka a všechny mé smysly, mysl a celá moje druhá signální soustava mozková a nervová bije na poplach asi jako když příšerně hučící sirény v roce 1998 v Bělehradu ohlašovali začátek náletu nepřátelských bombardovacích letadel. Když jsem studoval v Praze na Univerzitě Karlově právnickou a filozofickou fakultu často jsem musel jezdit vlakem. Nejraději jsem si – zcela logicky – sedl do úplně volného kupé, abych tak nebyl obtěžován přítomností jiných lidí. A nejraději bych byl, kdyby nikdo jiný do toho kupé ani nepřišel. To mi ale téměř nikdy nebylo přáno. Abych to vysvětlil: Pokud si do “mého” kupé přisedne nějaký muž – nic se neděje. Pokud si do “mého” kupé přisedne nějaká stará žena – nic se neděje. Pokud si do “mého” kupé přisedne sice mladá žena, ale jinak škaredá jako ropucha – ještě ani teď se nic neděje. Ale pokud si do “mého” kupé přisedne nějaká mladá a hezká žena – okamžitě nastává poplach!! Při pobytu v bílém městě na Sávě ignorovat zavíjení poplašných sirén znamenalo riskovat ztrátu “pouze” časného pozemského života. Ignorovat však nebezpečnou situaci přítomnosti mladé a současně i hezké ženy v bezprostřední blízkosti by však znamenalo utrpět mnohem větší ztrátu než je ztráta časného pozemského života – to totiž znamená ztrátu nesmrtelné duše pro Boží království. Jak se tedy bránit? Vyzvat rázně tu ženskou ať okamžitě vypadne pryč z mého kupé? Určitě by tuto výzvu každá žena s pohrdáním ignorovala! Stoprocentně by nikdy ani jen jedna neuposlechla a dobrovolně by pryč z mého kupé neodešla!! Vyhodit ji z “mého” kupé násilím? Copak by to snad - byť i jen čistě teoreticky - v současné feminokratické společnosti bylo vůbec možné?? Vyloučeno!! Možné je pouze jediné: Uchopit vlastní zavazadla a utíkat rychle pryč z tohoto kupé, které si fakticky přivlastnila tato arogantní zlá žena a pokud možno utéci co nejdále, pokud možno alespoň do jiného vagónu.

Peníze a hezká mladá žena to jsou dva největší nepřátelé jaké si lze představit. Lze je sice nenávidět, to je ale tak všechno co lze proti nim “dělat”! A co se dělat musí? Jediné – utíkat, utíkat a ještě jednou utíkat!! A tragický osud mého bývalého kamaráda je pro mě mementem děsu, hrůzy ale i poučení. Ostatně celý svět je strašidelný. Když jsem jednou jel do Uherského Hradiště autobusem, řidičovi hrálo jakési rádio. Písnička byla strašidelná, že až člověku hrůzou tuhla krev v žilách. Jakýsi chlap tam zpíval: “S cizí ženou v cizím pokoji…”. Hrůza! Strašné!! A navíc komusi jsem o tom vyprávěl, on ale v hloupé naivitě řekl: “No a co vždyť o nic by nešlo. Přece kdyby byl třeba leden a venku třeba mínus dvacet to bys raději zmrzl někde na ulici? A že v tom pokoji je ještě jakási žena - co mně je po ní? Může mi být ukradená…” Ano, přesně tohle se satan snaží naivním lidem vsugerovat! A bohužel většina lidí je tak naivní, slepá či na hlavu padlá, že zde žádné nebezpečí netuší!! Zůstat “s cizí ženou v cizím pokoji” je největší hloupost, protože to stoprocentně by neskončilo jinak než manželstvím! Představa, že je leden a venku mínus dvacet je extrémní a málo pravděpodobná. Ale i kdyby takováto extrémní situace nastala je menší zlo riskovat zápal plic, popřípadě i smrt umrznutím, avšak zachovat si čistou panickou duši v milosti posvěcující a tak život věčný než zachránit si pár směšných desítek let života v hříchu “manželství” (respektive spíše ale sexuálního společenství s hříšnicí!!) a zříci se tak - touto zradou Ježíše Krista a slibu jemu učiněnému - života věčného v nebeském království.

Ovšemže chápu, že pro bezbožnou slovenskou a ještě bezbožnější českou společnost (a to včetně i mnohých “téžkřesťanů”) budou tyto mé výše uvedené úvahy absolutně nepřijatelné a proto se to pokusím vyjádřit ještě jinak.

První možnost je ta, že každý křesťan se může podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodnout, že vstoupí do manželství s křesťanskou ženou a bude s ní plodit křesťanské děti.

Druhá možnost je pak ta, že se křesťan může rozhodnout, že navěky zachová celibát a panenství svého těla a duše pro Boží království.

Kdo se rozhodne pro prvou možnost rozhodne se dobře. Kdo se rozhodne pro druhou možnost rozhodne se sice lépe, avšak ne každému je dáno, aby tohle pochopil. Tak či onak – možné je ale obojí. A zda-li se věřící křesťan rozhodne pro to prvé nebo druhé, v obou případech se rozhodne správně.

Nevyhnu se ale ani otázce – co je sex? A taky na ni i odpovím: Sex mezi partnery žijícími v manželství pokud jeho jediným cílem je zplození dětí je úplně normální a přirozená věc konaná v zájmu zachování “druhu” a nejenže nelze proti tomu nic namítat, ale takovýto sex je dokonce i chvályhodný! Ve všech ostatních případech je pak takovýto sex obyčejnou drogou a ničím jiným. Sex, který má jiný cíl než zplození dítěte je z hlediska přírodního zákona biologické reprodukce “živočišného druhu” protipřirozený, v podstatě nesmyslný a nelogický, jedná se fakticky o drogu mající jak všechny znaky návykovosti, tak i všechny znaky takzvaného abstinenčního syndromu, kterému postižení eufemicky říkají “láska”.

Sex mimomanželský i kdyby měl za cíl zplození dítěte je rovněž protipřirozený, nesmyslný a nelogický, protože “staví dům aniž by nejprve postavil jeho základy” a tedy dochází k “oplodnění samičky”, aniž by se pro budoucí lidská mláďata nejprve zabezpečil institucionální sociálně-právní rámec jejich budoucí existence. Jde v podstatě o iracionální jednání zapříčiněno drogou zvanou “sex”.

V každém případě totiž tato droga vytváří úplně stejnou závislost způsobilou v takové míře manipulovat se svobodnou vůlí člověka, která by objektivně nebyla pro racionálně uvažujícího člověka myslitelná pokud by nebylo této závislosti.

Ne nadarmo jeden sexuolog dokonce napsal větu: “Když se penis postaví, tak se rozum zastaví!” Tato droga (“Sex”) je však tím nebezpečnější, že se s fenoménem její faktické existence musí každý člověk nějakým způsobem vyrovnat úplně sám aniž by očekával, či mohl očekávat jakoukoliv výraznější trestněprávní ochranu státu v těchto choulostivých otázkách, které souvisí s takzvanou lidskou sexualitou.

Dnes se s oblibou plive na katolickou inkvizici, která v minulosti chránila společnost a její mravní řád. Ovšemže na fenomén středověké inkvizice lze pohlížet různě, ať již jde o tu či onu kapitolu jejich dějin, potažmo o různorodé světlé ale i temné stránky jejich existence, kdy i navzdory objektivním chybám, ba někdy skutečně dokonce i zločinům proti lidskosti, kterých se jednotliví inkvizitoři mohli dopustit a z času na čas se jich i skutečně dopustili, na inkvizici často - dokonce i ti lidé, kteří ji v době její existence skutečně neměli příliš rádi nejednou - pohlíželi jako na instituci která chránila společnost před jinými zlými lidmi, ba někdy dokonce – na první pohled poněkud paradoxně - chránila člověka samotného i před sebou samým.

V každém případě ale ať již v té či oné epoše v činnosti inkvizice převažovali více pozitivní anebo naopak více negativní aspekty její existence, tato instituce byla vždy určitou morální autoritou, která již samotným vědomým lidí o své existenci byla z psychologického hlediska garantem mravního řádu společnosti i kdyby prakticky tato inkvizice nevybíjela absolutně nijakou činnost a existovala tak pouze jen na papíře!

Nyní ale žádná takováto autorita (a to dokonce ani jen na tom papíře!!) nejenže nejestvuje, ale dokonce pokud jde o média (televize, rozhlas, tisk) není absolutně dnes vůbec nikdo, kdo by alespoň byl schopen a ochoten věci nazvat jejími pravými jmény.

A tak je objektivní skutečností, že “sex” je dnes jediná droga které společnost neklade prakticky žádné hranice, tím méně snad nějaký odpor. A to dokonce ani v rovině morálního odsouzení ne. A proto je tato droga nejodpornější a nejnebezpečnější drogou pro mravní integritu člověka.

4.)Peníze a majetek coby droga není nic jiného než speciální forma “zhmotnělého sexu”

Slyšel jsem, že prý lidé pro peníze jsou ochotni udělat absolutně cokoliv, že prý otázkou není to, zda-li to člověk je ochoten udělat, otázkou je prý pouze to za jak velikou částku peněz to ten člověk udělá!! Já osobně nevěřím, že tahle výše uvedená věta platí u každého člověka. A je mi dokonce na blití když si uvědomím, že by – byť i jen částečně – mělo třeba u mě platit, že bych snad já někdy třeba za peníze měl být ochoten udělat něco, napsat něco či veřejně říci něco, co bych jinak zadarmo ze svého vnitřního náboženského, politického, vědeckého či jiného přesvědčení nebyl ochoten udělat, napsat nebo veřejně říci, potažmo abych snad někdy měl vědomě lhát o něčem o čem vím, že to tak není, popřípadě alespoň tuším, že by to tak nemuselo být.

A ani nejméně nepochybuji o tom, že určitě nejsem ani zdaleka jediný, kdo není ochoten za peníze zaprodat své svědomí a přesvědčení. Ani nejméně nepochybuji o tom, že i na tomto zlém a mravně zkaženém světě žije na naší zeměkouli alespoň několik miliónů lidí, kteří úplně stejně jako já nikdy by vědomě nezalhali o něčem o čem ví, že to tak není, popřípadě alespoň tuším, že by to tak třeba nemuselo být.

Přesto však z globálního všelidského hlediska připouštím, že mohou třeba žít i tací lidé (a možná tito lidé třeba tvoří i absolutní většinu lidstva), kteří pro peníze jsou skutečně ochotni udělat doslova cokoliv. Na tomto místě o tom nepíšu proto abych snad tyto lidi nějak kritizoval. Nic takového! Můj úmysl je mnohem hlubší!! Chci poukázat na obrovskou sílu peněz, respektive na to, že i peníze jsou nebezpečnou drogou!!

Já osobně jako věřící křesťan řadím peníze a jiný majetek společně i s hezkými mladými ženami do společné kategorie, kterou nazývám pojmem “droga satanova” a jako takové je pokládám za největší osobní nepřátele svojí víry v Ježíše Krista.

Nicméně ať již je to u Vás tak nebo onak, a tedy ať již je Váš postoj k náboženským či morálním otázkám jakýkoliv, nic to nemění na tom, že pro velkou část lidstva (a možná třeba i pro jeho převážnou většinu) jsou peníze a jiný majetek skutečně velice silnou drogou, která v míře prakticky absolutní je způsobilá manipulovat ze svobodnou vůlí člověka a nutit ho tak k takovému jednání, které by - bez této drogy v podobě vidiny peněz a jiného majetku – nebylo absolutně myslitelné, že by člověk postižený působením této drogy jednal tak, jak v jejím důsledku či pod jejím vlivem jedná.

To je též jeden z důvodů proč třeba v práci “manifest revoluce” dosti provokativně vůči vkusu buržoasní smetánky navrhuji křesťanskou společnost předpokládající zrušení měny, zrušení institutů vlastnického práva a nahrazení tím směnného tržního mechanizmu za ekonomiku centrálně koordinované redistribuce práce, služeb a vyprodukovaných statků v rámci jednotného společenství daného demograficko-teritoriálního ekonomického celku. Tento “Manifest revoluce” je ale pouze – jak uznávám – čistě teoretická úvaha, která nikdy, nikde nebyla v praxi vyzkoušena a těžko lze přesně odhadovat jeho dopad do všech oblastí politického a veřejného života.

V každém případě však ale současnou realitou v České republice, jako i všude jinde ve světě je kapitalismus, a to ať již se jedná o polykapitalismus, tj.systém pluralitního kapitalismu (například u nás v Československu přibližně od roku 1990 až dodnes), anebo o monokapitalismus, tj.systém státního kapitalismu (například u nás v Československu přibližně v letech 1948 – 1990). Oběma těmto kapitalistickým systémům je imanentní ekonomika směnného tržního mechanismu byť i s drobnými mikroekonomickými a makroekonomickými odlišnostmi v tom, že zatímco polykapitalismus primárně vychází z modelu tržní kapitalistické ekonomické soutěže dokonalé konkurance, kde žádný účastník tržní kapitalistické soutěže nemá dominaci na trhu; pak pro monokapitalismus je naopak primární model ekonomické tržní kapitalistické ekonomické soutěže v podmínkách monopolu, kde stát coby účastník tržní kapitalistické soutěže má na trhu dominantní postavení. V každém případě však ale oba kapitalistické systémy, jak polykapitalismus, tak i monokapitalismus tím, že primárně jsou postaveny na ekonomickém působení směnného tržního mechanismu, jsou jako na svém směnném prostředku životně závislé na nějaké existenci peněz v hotovostní či bezhotovostní podobě (nejspíše ale v obou formách). A proto je existence kapitalismu a peněz vzájemně podmíněna. Exitence fenomén “peníze” je totiž logicky myslitelný pouze v ekonomice s kapitalistickými rysy, kde usnadňuje fungování směnného tržního mechanismu a tyto “peníze” tudíž mají v kapitalistickém systému stejnou nenahraditelnou funkci jako má například mazací olej v motoru automobilu nebo jiného stroje. A to platí i obráceně, že bez existence “peněz” či jiného obdobného směnného prostředku by došlo k tak obrovskému stížení možnosti fungování směnného mechanismu, že by kapitalistický systém objektivně nemohl dále v optimální míře plnit své funkce efektivního tržního mechanismu v kapitalistické ekonomice.

A proto více-méně lze říci, že “peníze” jsou nutné zlo pokud chceme, aby naše kapitalistická ekonomika alespoň jakž – takž optimálně fungovala. Mělo by však být naším zájmem, aby se “peníze” pro nás nestali drogou, aby “peníze” sloužili člověkovi a nikoliv člověk “penězům”.

Za daných okolností a v dané fázi historického, sociálního a ekonomického myšlení, respektive vývoje společnosti ovšemže “peníze” jsou důležité, nicméně všechno však chce ale svojí míru!

Nevím zda-li bych to mohl nějak ještě nejnázorněji vysvětlit, než popsáním jednoho příběhu (zřejmě sice asi úplně vymyšleného příběhu, to ale teď není podstatné!!) kterým si nyní pro názorný příklad pomůžu:

Jednou k bratranci jednoho mého spolužáka, jistému psychiatrovi v Brně do ambulance údajně přišla jedna dosti bohatá stará osmdesátiletá babička s tím, že prý ji posílají k němu její dospělé děti, protože prý její dospělé děti o ní říkají, že je “blázen”. Psychiatr si se starou paní v dosti všeobecné rovině promluvil a neshledal na myšlení, názorech či výrocích této pacienty absolutně nic nenormálního. Stará pani mluvila s psychiatrem souvisle a argumentovala úplně logicky, no prostě nemělo to žádnou chybu. Proto dokonce psychiatr najednou začal mít podezření, že nejspíše asi dospělé děti by chtěli starou osmdesátiletou paní šoupnout někam do ústavu, aby se takto fakticky zmocnili jejího majetku, což ho dosti rozčililo a staré paní se zeptal:”A čím vlastně Vaše děti zdůvodňují svůj názor, že prý nejste normální?” Osmdesátiletá paní odpověděla: Tím, že já mám velice ráda palačinky…” To už psychiatra úplně rozčililo a otráveně řekl:Takový nesmysl! Vždyť já taky mám rád palačinky!” Stará paní teď radostně ožila a řekla:”Skutečně pane doktore? Tak to pak pojďte ke mně domů, ja jich mám plný periňák (skříň)!

Tolik tedy tento příběh, který mi před mnohými léty byl vyprávěn jako údajně pravdivý příběh, který se prý skutečně stal. Já sice osobně nevěřím, že se tento příběh skutečně stal, to ale teď není podstatné. Ať již tento příběh je pravdivý nebo vymyšlený – to, co zde pokládám za podstatné je mravní poučení, které z něj plyne:

Kolik palačinek je schopen člověk sníst? Pět? Osm? Deset? Anebo ještě o trochu víc? V každém případě ale ne těch zhruba patnáct tisíc, které dotyčná čilá osmdesátiletá důchodkyně stihla v důsledku své těžké hysterické mánie osobně ve své kuchyni údajně upéct v průběhu necelých dvou týdnů. A protože bylo nad lidské síly, aby toto obrovské množství palačinek byl schopen někdo sníst a v kuchyni již objektivně nebylo místo kam toto obrovské kvantum hotových palačinek odkládat, vyhradila si pro tyto účely jeden dosti veliký kus nábytku zvaný “periňák” (tj.jinak skříň na odkládání peřin a polštářů) kam upečené palačinky skládala.

Jaké poučení z toho plyne? Při pohledu na tuto babičku, kterou údajně pochytila taková hysterická mánie, že od včasného rána do pozdního večera byla šíleně posedlá vařením palačinek, že až každý jen údivem kroutil hlavou a říkal – to je tedy úplný blázen!!

A teď si představme, že by tento příběh byl pouze nějakým alegorickým podobenstvím. Představme si, že namísto palačinek jsou zde tlusté svazky pěttisíckorunových bankovek, namísto vaření “honba člověka za penězi” a namísto té babičky zde stojíte třeba Vy sám!! A ptám se nyní – je tato představa reálna? Pokud připustíte že alespoň trochu ano, pak vězte, že v mých očích jste stejně velikým bláznem jako dotyčná babička!! A je pouze tragédií Vašeho opojení drogami zvanými “peníze”, že Vy tohle nechápete! Peníze potřebné k životu jsou jistě důležité! Peníze, které však ale zcela zjevně přesahují tyto dimenze a přesto se za nimi se šílenou mánií ženete a toužíte po nich (lhostejno zda-li se Vám tyto touhy naplňují nebo nikoliv) jsou drogovou závislostí a Vy jako otrok peněz (a opět úplně lhostejno zda-li máte peněz hodně, málo nebo vůbec žádné peníze nemáte) pak se stáváte drogově závislým na penězích, neboť na tomto světě existujete již pouze proto, aby jste sloužil “penězům”, ačkoliv by to mělo být obráceně.

5.)Fenomén “gemblérství” není nic jiného než další speciální forma drogy zvané “peníze”

S drogou zvanou “peníze” úzce souvisí i množství dalších penězům příbuzných drogových závislostí, protože v jejich pozadí jsou také peníze.

Je to zejména hraní na hracích automatech zvaných “gemblérství”.

Člověk postižený touto drogovou závislostí totiž “hraje” na hracích automatech s cílem “vyhrát” obrovské peníze. Výhra, respektive zisk velikého množství peněz je motivací gemblera proč opět a opět sedá k takzvaným hracím automatům.

Skutečnost je však taková, že v praxi nikdy nic nevyhraje, a pokud by i někdy něco vyhrál z logiky věci musí vždy prohrát mnohonásobně více. Vždyť to je ostatně imanentní logikou podnikatelské činnosti provozovatelů takzvaných výherních hracích automatů – dosažení zisku!

Pokud by zde ziskovost výherních hracích automatů pro jeho provozovatele nebyla, bylo by pak jen zcela logické, že by tento druh podnikatelské činnosti nutně musel zaniknout, protože pro provozovatele takzvaných výherních hracích automatů by pak nebylo z podnikatelského hlediska rentabilní takzvané výherní hrací automaty vůbec provozovat.

A to tím spíše, že jsou zde dosti vysoké pořizovací náklady (samotná koupě takzvaného výherního hracího automatu není nikterak levnou záležitostí) a na zakoupení takzvaného výherního hracího automatu musí jeho výrobci zaplatit dosti vysokou částku, drahá je i instalace, servis a údržba takzvaného výherního hracího automatu, také provozní náklady takzvaného výherního hracího automatu jsou vysoké (zejména pak provoz výherního hracího automatu spotřebuje veliké množství elektrické energie) a neposledním řádě jsou také podnikatelské zisky provozovatelů výherních hracích automatů zdaňovány obrovskými daňovými sazbami a tedy suma sumárum všechny tyto obrovské pořizovací i provozní náklady + daně z takzvaných výherních hracích automatů musí uhradit drogově závislí lidé na takzvaných výherních hracích automatech, kteří zde často prohrávají i celé svoje mnohomilionové majetky.

V současnosti i lékařská věda uznává gemblérství za duševní nemoc, která je charakterizována jako závislost postiženého na takzvaných výherních hracích automatech.

Jinými slovy takzvaný výherní hrací automat je pro postiženého droga která ekonomicky ruinuje jak postiženého, tak i celou jeho rodinu.

6.)Droga, kterou je telefon a kriminální podhoubí spojené s “komerčními” telefonními čísly

Speciální podskupinou gemblérské drogy jsou pak různé komerční telefonní linky.

Původní vynálezce telefonu byl hluboce přesvědčen o tom, že vynalezl užitečný komunikační prostředek mezi lidmi. A poplatky za telefon podle původních představ měli být adekvátní cenou za telefonní spojení reálně odrážejících náklady tohoto spojení a to v závislosti na jak na délce trvání telefonního spojení, tak i v závislosti na vzájemné vzdálenosti obou telefonujících.

Určitě tehdy ani jen ve snu netušil jak v dnešní době na prahu třetího tisíciletí bude tento jeho skvělý vynález – původně určený k ulehčení komunikace mezi lidmi - zneužíván k provozování různých takzvaných erotických a jiných komerčních linek. Zde se totiž oba subjekty telefonního styku nacházejí často třeba i v jednom a témž městě, přesto však dotyčný telefonní hovor je zpoplatňován často i mnohem vyšší sazbou než je tomu třeba u klasického telefonního hovoru dvou telefonujících nacházejících se na různých kontinentech naší zeměkoule.

A v žádném případě pak nelze říci, že by snad tyto telefonické “pseudohovory” plnili ještě vůbec původní funkci užitečného komunikačního prostředku mezi lidmi.

Absolutně nemravné jsou i takzvané telefonické “charitativní sbírky”. Když chce někdo přispět na nějakou charitativní či jinou sbírku ať tedy otevře svoji peněženku a složí konkrétní částku v hotovosti na ten či onen účel přímo ze své peněženky. Nabízet ale jakési pokoutní zatelefonování na jakési “pseudotelefonní” číslo kde objektivně žádný účastník telefonního hovoru ani není je vrcholně neuctivé.

Ještě neuctivější je pak po určitý čas na tomto “pseudotelefonním” čísle nechat ležet sluchátko na stole. Pokud někdo platí v hotovosti z vlastní peněženky, či bankovním příkazem prostřednictvím své banky u které má zřízen účet, pak ví přesně kolik zaplatil a jeho platba je pak zcela dobrovolná nejen co do účelu ale i co do konkrétní výše této platby.

Pokud někdo zatelefonoval na jakési anonymní a mlčenlivé “pseudočíslo” pak pouze podle délky tohoto spojení může pouze přibližně odhadovat kolik ho to bude stát, o “dobrovolnosti” zaplacení poplatků za telefon v němž je subsumován i tento charitativní či jiný podobný příspěvek však ale objektivně nemůže být ani řeči.

Právo spotřebitele je vždy vědět dopředu přesně to, kolik zaplatí za konkrétně individualizovaný kupovaný výrobek anebo službu a to dříve, než dojde k uzavření smlouvy!!

U telefonních poplatků to však jak se zdá ale vůbec neplatí. Pokud se jedná o klasický telefonní hovor mezi dvěma účastníky telefonního styku, telefonující alespoň pak zaplatil za něco, co mu poskytlo adekvátní hodnotu.

Zaplevelení telefonních čísel čísly všelijakými erotickými a jinými podobnými komerčními stanicemi je nejen nemravné, obtěžující, urážlivé, ale je i hrubým zneuctěním původních ideálů telefonního přístroje, že nyní vznikají telefonní stanice, které vlastně ani žádnými stanicemi v pravém slova smyslu vůbec ani nejsou a s původní myšlenkou telefonu nemají absolutně nic společného.

Navíc platí zde přísloví “co oči nevidí, to srdce nebolí”!! Nevím, jestli si do důsledku uvědomujete ,ožnou satanskou zrůdnost tohoto složitého psychologického fenoménu. Nejeden zákazník v obchodě když mu prodávající řekne cenu výrobku, tak si to raději rozmyslí a výrobek raději nekoupí. Telefonující však tuto možnost nikdy nemá a to dokonce ani tehdy ne, pokud byl omylem spojen někam kam nechtěl, a to ať již proto, že se sám “sekl” při vytáčení telefonního čísla anebo dokonce tam byl přepojen třeba i omylem v důsledku nějaké poruchy bez jakéhokoliv vlastního zavinění.

Při komunikaci na dálku, například prostřednictví internetu má navíc spotřebitel možnosti a práva, která mu dávají ustanovení o takzvaných “spotřebitelských smlouvách”, které jsou vymezeny v § 52 až § 65 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen “občanský zákoník”), kde je pozoruhodné zejména ustanovení § 53 odst.6 občanského zákoníku, které stanoví, že byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění.

U telefonických služeb toto však ale absolutně neplatí, ačkoliv – co je nemálo paradoxní - typově se v podstatě jedná o stejný typ smlouvy jako jsou výše uvedené “smlouvy spotřebitelské”, protože i zde se jedná o absenci určitosti smlouvy a do dokonce o absenci určení samotné ceny (tu se totiž zákazník dozví až když dostane telefonní účet!!), což je jinak vada uzavřené smlouvy, která v jiných případech má za následek její absolutní neplatnost

Navíc skutečnost, že stát tohle umožňuje nahrává kriminálním živlům, neboť za těchto okolností může cizí osoba (například svému zaměstnavateli atd.) telefonem takto způsobit škodu řádově v statisících korunách, co před rokem 1989 bylo absolutně nemyslitelné.

Je to totiž ďábelský institut vycházející z psychologického kalkulu “co oči nevidí, to srdce nebolí”. Kdyby znal totiž příští telefonující celkovou cenu svého budoucího telefonního hovoru, často by k němu vůbec pak ani nedošlo.

To srdce ho zabolí až poté, co mu je dodatečně “ex post” předložen telefonní účet! To už je ale pozdě a telefonický hovor nemůže zpětně “odstát” jako kdyby se nikdy neuskutečnil. Na rozdíl od něj ale kupující ač si třeba někde v samoobsluze dal již do “svého” nákupního košíku zboží, může si – z jakýchkoliv důvodů (anebo i bez jakéhokoliv důvodu!!) - kým ho u pokladny nezaplatí jeho koupi dodatečně rozmyslet a zboží vrátit zpátky do regálu.

Pokud by si spotřební zboží kupoval dokonce “na dálku” například prostřednictvím telefonu může tak z jakéhokoliv důvodu (ba dokonce i bez jakéhokoliv objektivního důvodu!!) učinit dokonce až do dvou týdnů od převzetí plnění.

Na telefonování samotné se to však ale nevztahuje! Existence všelijakých těch odporných erotických a jiných komerčních stránek totiž pak již není pouhým zaplevelením světa telekomunikačních služeb, ale již jejich faktická existence je damoklovým mečem visícím nad Vaší hlavou pro případ, že by jste uvažoval například mít vlastní mobilní telefon.

Za těchto okolností pak je mobilní telefon fakticky jediný předmět, jehož ztráta či odcizení – a to právě díky existenci těchto různých erotických a jiných podobných hyperextrémně předražených komerčních telefonních stanic – může celkem reálně mít za následek, že ze dne na den právě skrze zneužití Vašeho ztraceného či odcizeného mobilního telefonu přijdete o veškerý svůj majetek a stane se z vás žebrák a po exekuci i bezdomovec.

Utěšovat se tím, že prý zloděj mobilního telefonu nezná PIN-kód je pouze hloupé a naivní klamání sebe sama. Zlodějové v nejednou případě již ostatně v praxi prokázali, že překonání této směšně naivní překážky pro ně nebylo příliš veliký problém (například speciálními softwarovými počítačovými programy, které postupnou numerickou permutací lehce tento kód pro zloděje během několika minut vygenerují!!).

Za těchto okolností pak ztráta či odcizení mobilního telefonu – díky existenci kriminálního podhoubí ve spojitosti s existencí erotických a jiných komerčních stránek – Vám může způsobit ještě větší neštěstí, než ztráta nějakých bankovních kreditních karet.

Bankovní kreditní karty mají totiž určité limity, ale i kdyby neměli, z logiky věci by Vám nanejvýš mohli skrze ně ukrást pouze úspory na Vašem účtu, potažmo pokud tuto tragedii chceme modelovat “ad absurdum” do těch nejpesimističtějších teoreticky možných barev, pak třeba by z tohoto Vašeho účtu nejen sebrali veškeré peníze, ale ho i přečerpali až po hranici příslušnou bankou maximálně povoleného takzvaného kontokorentního bankovního úvěru.

V každém případě, ale i při tom absolutně nejkatastrofičtejším možném scénáři lze konstatovat, že – bez jakékoliv výjimky – absolutně každá banka má stanoveny nějaké limity pro výši takzvaného “debetu”, který je pak maximální hranicí kontokorentního bankovního úvěru a tedy v případě ztráty či odcizení Vašich bankovních kreditních karet nikdy Vám nemůže vzniknout škoda v neomezeném “nekonečném” rozsahu, ale vždy pouze v rozsahu, který i při té nejkatastrofičtější variantě znamená škodu která má svoji horní hranici, respektive, která se rovná součtu vašim finančních prostředků na Vašem účtu plus výše kontokorentního bankovního úvěru v maximálním možném rozsahu stanoveném příslušným bankovním ústavem.

A tak tedy při ztrátě bankovní kreditní karty můžete přijít o veškerý Váš majetek v kapitálových statcích (tj.úsporách) plus vznikne Vám závazek uhradit dluh ve výši “debetu” účtu v dimenzích maximálně možného kontokorentního bankovního úvěru. Ostatní druhy Vašeho majetku jako jsou například nemovitosti (stavby a pozemky), věci movité (letadla, automobily, pracovní stroje, šperky, zlato atd.) a eventuálně i další majetek (cenné papíry, akcie, pohledávky, majetkové podíly v obchodních společnostech atd.) tím ale nejsou nijak dotčeny.

Pokud ale ztratíte či je Vám odcizen mobilní telefon, pak pokud s operátorem snad nemáte smluvně dohodnut maximální rozsah možného přetelefonování určitého množství telefonních jednotek, může Vám být pak způsobena škoda v rozsahu prakticky neomezeném, která teoreticky vzato třeba i mnohonásobně může přesahovat veškerý Váš movitý i nemovitý majetek dohromady.

Organizované kriminální mafie to nepochybně mají dobře sehrané. Stačí ukrást Váš mobilní telefon. Poté zloději ihned “zatelefonují” Vašim ukradnutým mobilním telefonem svým komplicům na předem smluvenou “komerční” stanici, a nakonec se pak “ex post” zloděj se svým komplicem, který provozuje tuto “komerční” stanici (pokud ji snad neprovozuje přímo samotný zloděj!!) na základě svých (ovšemže tajných, nepsaných a neformálních!!) dohod podělí mezi sebou nějak o takto dosažený zisk. A penízky se jen tak sypou!

Dejme tomu, že dotyčná “komerční” stanice má jednominutový tarif ve výši 200,- Kč. Za hodinu (tj.60 minut) již vydělali 12.000,-Kč. Za jeden den (tj.24 hodin) již vydělali 288.000 Kč. A dejme domu, že okradený nešťastník právě ten den byl ve velikém fofru protože odcházel někam do zahraničí v důsledku čeho nemá v úmyslu brát si tam se sebou svůj český mobilní telefon, popřípadě jde někam na operaci, v důsledku které právě nastupuje na lůžkové oddělení nějaké nemocnice a rovněž má zájem nechat mobilní telefon někde doma. A když se tedy tento okradený člověk v silném stresu balil (ať již na cestu nebo do nemocnice) svůj mobilní telefon by nepochybně nechal u sebe doma, pokud by ho u sebe “našel”, respektive přesněji řečeno – pokud by ho u sebe “uviděl”, protože ho vůbec ani nehledal, neboť v náhlém fofru a stresu úplně na mobilní telefon jaksi zapomněl. A pokud až třeba za dva týdny, co se vrátí ze zahraničí nebo nemocnice domů začne hledat ve svém bytě svůj mobilní telefon a nenalezne jej a až teď ho napadne požádat svého mobilního operátora o zablokování, to je už ale velice pozdě! Za dva týdny uplynulo již čtrnáct dnů, těchto čtrnáct dnů má 336 hodin, těchto 336 hodin má 20.160 minut a jednominutová sazba tarifu této “komerční” stanice je 200,-Kč. To tedy znamená, že po dvou týdnech již okradený může mít takto “přetelefonováno” 2.016.000 Kč!! Teď již je pouze otázkou času kdy mu soudní exekutor jeho majetek. Navíc samotné soudní a exekuční poplatky společně i s náklady soudního a exekučního řízení jsou tak vysoké, že často svojí výši přesáhnou dokonce i výši samotné pohledávky(a pokud si snad někdo myslí, že snad přeháním, tak mu jen doporučuji ať se jde podívat na úřední tabule kteréhokoliv okresního soudu či kteréhokoliv městského úřadu, který v struktuře veřejné správy plní funkci “pověřeného obecního úřadu” a přesvědčí se sám!!). A tak exekutor úplně “legálně” sebere tomuto nešťastníkovi jeho byt, jeho auto a veškerý jeho majetek a vyhodí jej na ulici jako bezdomovce, kde pak v důsledku “bydlení” na ulici pod holým nebem tento nešťastník velice rychle zemře!!

Ti co nenávidí Ježíše Krista a moji osobu jako Kristovho služebníka ve své nenávisti tvrdí, že prý doktor Henryk Lahola je náboženský fanatik, že prý Henryk Lahola odmítá moderní techniku a v rámci ní prý z náboženských důvodů Henryk Lahola odmítá rovněž mobilní telefony. Všechno jsou to však obyčejné lži a nic z toho není pravda! Vždyť i já někdy telefonuji z veřejných telefonních budek anebo z pošty či jiné pro veřejnost určené telefonní provozovny. Několikrát jsem telefonoval dokonce i z mobilních telefonů když to bylo absolutně nezbytné a já (často i veřejně před mnohými svědky) jsem požádal kamarády kteří mobilní telefon mají, aby mi ho “ad hoc” na chvíli vypůjčili, abych si mohl ihned promptně zatelefonovat nebo pořídit fotografické snímky (popřípadě i obojí současně) a pak ihned po ukončení telefonního hovoru jsem jim jejich vypůjčený mobilní telefon okamžitě vrátil. Po prvé v životě jsem takto mobilní telefon použil již v roce 1992 (tehdy veliký téměř půlkilogramový přístroj!) kdy mi ho v Bratislavě vypůjčil advokát JUDr.Brichta nebo jeho sekretářka (přesně si již nepamatuji).

A pokud by neexistovali žádné takzvané “komerční” telefonní stanice, možná že bych někdy třeba si pořídil i vlastní mobilní telefon (samozřejmě, že pokud by mi to mé finanční poměry umožnili). Nicméně fakticita existence takzvaných “komerčních” telefonních stanic spojených s damoklovým mečem hrozby ztráty či odcizení mobilního telefonu je pro mne dostatečnou odstrašující hrozbou, abych si někdy pořídil vlastní mobilní telefon, a to i v tom případě, i kdyby se snad v budoucnu mé sociální poměry nějak změnili a já na provoz privátního mobilního telefonu třeba i měl peníze.

7.)Loterie a sázky jsou drogami, které jsou podmnožinou gemblérské speciální drogy “peníze”

Typově podobnou drogou gemblérským drogám jsou i různé loterie a sázky. I těchto loterií nebo sázek se zúčastňuje drogově závislá osoba na loterii s pohnutkou a motivací “vyhrát” peníze.

Již když jsem byl dítě, tak jsem jednou v novinách četl výroky jakéhosi vysokého úředníka ministerstva financí jak to funguje v případě tehdejších loterií a sázek jako byla: “Sportka”, “Sazka” a “Mates”.

Lidé v souvislosti s podáním “Sportky” za každý vyplněný sloupec na tiket zaplatili (tuším) 6 Kčs, v souvislosti s podáním “Matesu” za každý vyplněný sloupec na tiketu zaplatili (tuším) 5 Kčs a také i v souvislosti se “Sazkou” též zaplatili příslušnou částku.

Celkově se tak vybralo každý týden v Československu milióny korun.

Takto vybraná částka se u každé z těchto tří sázek či loterií pak rozdělila na dvě půlky. Jedna půlka u každé z těchto sázek a loterií se pak vracela zpátky sázejícím v podobě výher. Druhá půlka u každé z těchto tří sázek či loterií pak byla čistým ziskem, respektive příjmem státního rozpočtu. Pak sice tento úředník, aby dopad těchto svých sice poněkud tvrdých, ale přece jen pravdivých a úpřimných slov na psychiku sázejících alespoň trochu zmírnil, začal mluvit cosi o péči socialistické společnosti o sport a tělovýchovu v Československé socialistické republice a o tom, kolik miliónů z takto získaných peněz například od sázejících “Sportku” či “Sazku” socialistický stát pak zas prý použije na výstavbu nových stadionů, plováren a jiných sportovišť atd.

Faktem však je, že na veškerých loteriích a sázkách drogově závislí lidé sázejí s naivním úmyslem, cílem a pohnutkou vyhrát “peníze”, ve skutečnosti však ale právě naopak, jsou to právě oni, kdo prohrají či prohrávají obrovské peníze a to zejména, pokud takovéto prosázené peníze sčítáme za celá dlouhá desetiletí, čtvrtstoletí, půlstoletí (tj. za celý jejich život!!), které takto s naivní vidinou budoucí výhry ve svém životě takto prosázeli.

8.) Televizor, rádio a počítač jsou drogy “zabíječi času” a současně i marketingovými manipulátory

A v neposlední řadě rozšířenými drogami jsou i drogy, které se dají nazvat “zabíječi času”. Tyto drogy jsou zejména fenoménem moderní doby dvacátého a jedenadvacátého století. Jednou z těchto nejnebezpečnějších drog je rádio, druhou televize a třetí počítač. Každému bych proto vřele doporučoval následovní: Neposlouchejte rádio!!, Nedívejte se na televizi!!, Nezapínejte si počítač!! – Potažmo bych to mohl shrnout do jedné věty: Zřekněte se rádia, televize i počítače! A pokud musíte již třeba jít na internet – choďte na něj do knihoven či jiných podobných veřejných zařízení!! Když to lidem povídám, lidé se na mně často dívají málem jako na blázna a kroutí nechápavě hlavou. Samozřejmě, že i já rozumím tomu, že to zřejmě asi není jednoduché. Já osobně sice nemám ani rádio, ani televizi a ani počítač a mně osobně je tedy velice lehké “zříci se” dívaní na televizi či počítač jako i zříci se poslouchání rozhlasu když žádnou televizi ani počítač a ani žádné rádio nemám.

Přesto ale osmělil by jsem se i já říci bohatým lidem, kteří jsou majiteli rozhlasového přijímače, televizního přijímače nebo počítače aby si osobně sami sobě položili otázku zda-li jim není líto času svého života kterou od rána do večera promarní u houkadla zvaného rádio, či dokonce času, který – zpravidla asi zřejmě unudeně – prosedí (a zčásti možná i prospí??) u obrazovky své televize či monitoru svého počítače.

Zda-li by nebylo i pro Vás užitečnější volný čas věnovat třeba rozjímání a modlitbě a pokud nejste věřící pak třeba četbě nějakých užitečných vědeckonáučních knih a časopisů, anebo – pokud Vy třeba nejste intelektuálně orientován a věda Vás tudíž moc nezajímá pak - alespoň beletrie, tj. čtěte umělecká díla krásné literatury – ovšemže podle vlastní libosti – pak takový estetický literární žánr (poezie či próza) jaký se Vám jako čtenářovi osobně líbí.

Knihy jsou zde vždy pro duchovní povznesení člověka. Ale co rozhlas nebo televize? Tak jako malé dítě když má spolknout od lékaře předepsaný nějaký hořký nebo trpký lék (potažmo současně je ten lék hořký i trpký) je tento medikament obalený v nějakém cukrově sladkém obalu a samotná hořce-trpká chemická látka daného medikamentů se nachází pouze v jeho jádře! V případě rozhlasu a televize nejde v podstatě o nic jiného!! Tím “jádrem” jsou totiž reklamy a “sladkým obalem” pak různé filmy, reportáže a nejrozličnější jiný repertoár zábavného programu televizních a rozhlasových stanic.

Rozhlas či televize není zde totiž primárně proto, aby bavila své posluchače či diváky jak si leckdo naivně myslí!

Rozhlas či televize zde existuje pro to, aby vysílaly marketingovou propagandu nejrůznějších rozhlasových a televizních reklam nejen propagujících nejrůznější možné výrobky a služby, ale aby jako zhoubná droga zmanipulovala své posluchače či diváky, kteří pak jako spotřebitelé pod vlivem této psychologicky dokonalé manipulace kupovali takové výrobky a služby, které by si jinak nekoupili. Tato manipulace je tak dokonalá, že dokonce jen málokdo z Vás posluchačů rádia či diváků televize je ochoten si připustit to, že těmito reklamami je výrazně ovlivňováno jeho nákupní chování coby spotřebitele.

Mnozí naivně řeknete: “Nevím, jestli jiné lidi, mně osobně ale tedy ty reklamy vůbec neovlivňují”.

Já se Vás však ale ptám: Skutečně vůbec?? Osobně netuším sice jaké konkrétní reklamy právě v této době v televizi “frčí”, nicméně soudím, že je to zřejmě stejné jako kdykoliv v minulosti: prací prášky, žiletky, zubní pasty, zubní kartáčky čokoládové výrobky, sekačky na trávu, osobní automobily atd. A teď si položte otázku: Nemám čirou náhodou v koupelně tentýž prací prášek jaký v uplynulých dnech či týdnech nabízela televizní a rozhlasová reklama? Neholím se čirou náhodou stejným typem žiletky jaký v uplynulých dnech či týdnech nabízela televizní a rozhlasová reklama? Nečistím si své zuby čirou náhodou stejnou zubní pastou (kartáčkem) jaký v uplynulých dnech či týdnech nabízela televizní a rozhlasová reklama? Nekoupil jsem si čirou náhodou tentýž čokoládový výrobek, jaký v uplynulých dnech či týdnech nabízela televizní a rozhlasová reklama? Nekoupil jsem si čirou náhodou stejnou značku sekačky, osobního automobilu či jiného stroje nebo přístroje jaký čirou náhodou svého času v době této koupě nabízela televizní nebo rozhlasová reklama? A teď se již omezím pouze na poslední otázku:Není v souvislosti s Vašim nákupním chováním těch čirých náhod trochu až nápadně příliš mnoho?

Někdo z Vás sice možná teď připustí, že uznává, že tyto reklamy mají na něj přece jen větší vliv než si původně myslel, taky i dodá, že ty reklamy vůbec ani nemá rád a že je bere jako nutné zlo, které navíc z celkového vysílacího času zabírá pouze jeho minimální část a dá se to tedy snést, vždyť jeho osobně zajímají filmy, zatímco všechny reklamy mu klidně mohou být ukradeny, protože jsou mu zcela lhostejné. A vzhledem k tomu, že zatímco tyto reklamy zabírají pouze nepatrný zlomek vysílacího času a drtivou část vysílacího času zabírají právě tyto zajímavé filmy, tedy není prý pravdivé mé tvrzení, že zde televize (rozhlas) primárně existuje pouze za účelem vysílání marketingové propagandy propagujících nejrůznější možné výrobky a služby.

Ovšemže stát čas věnovaný v rozhlasových i televizních stanicích reklamě do jisté míry reguluje, ba dokonce i kdyby zde absolutně vůbec žádné regulace času věnovaném reklamě v rozhlasu či televizi nebylo ani tak by nebylo možné po celých 24 hodin denně vysílat pouze samou reklamu a to jednoduše z toho důvodu, že pokud by rozhlas či televize po celých 24 hodin denně nic jiného kromě samé reklamy nevysílaly, mělo by to za následek, že na takovou televizní stanici co vysílá pouze samou reklamu by se vůbec nikdo ani nedíval, podobně i rozhlasovou stanici, která by vysílala pouze samou reklamu by nikdo neposlouchal a tedy by jakékoliv vysílaní reklamy ztratilo jakékoliv logické opodstatnění, protože by nebylo nikoho, kdo by pak ji sledoval.

A tedy úplně stejně jako malé dítě když má spolknout od lékaře předepsaný nějaký hořký nebo trpký lék (potažmo současně je ten lék hořký i trpký) je tento medikament obalený v nějakém cukrově sladkém obalu a samotná hořce-trpká chemická látka daného medikamentů se nachází v jeho jádře, tak i zde jádro rozhlasového či televizního vysílaní kterým jsou reklamy (coby skutečně imanentní příčina existence každé rozhlasové a televizní stanice!!) jsou obaleny v nějakém cukrově sladkém obalu různých filmů v případě televizní stanice či různých zajímavých reportáží a hudebních pořadů v případě rozhlasové stanice.

Pokud jde o tyto drogy “zabíječe času”, kromě toho že zabíjejí volný čas svých diváků či posluchačů taky i jako zkázonosné drogy manipulují s vůli drogově závislého člověka aby si pod vlivem nejrůznějších marketingových reklam, kterých vysílání pro televizní a rozhlasové stanice znamená obrovský zdroj příjmů placených od firem, které jim tyto firmy za odvysílání těchto reklam zaplatí, přičemž těmto firmám samotným se tyto nemalé náklady na reklamu zas opět vrátí zpátky v podobě reklamní propagandou jim nahnaných zákazníků. A ovšemže náklady na tuto reklamu si firmy pak zas započítají do cen svých výrobků a služeb, v důsledku čeho zbohatnou nakonec na tom jak rozhlasové a televizní stanice (poplatky za odvysílání reklamy), tak současně i tyto firmy samotné (zvýšený prodej svých výrobků a služeb a větší tržby, respektive zisk), a tedy jediný kdo to nakonec všechno zaplatí je pouze spotřebitel těchto – v důsledku započtení si obrovských nákladů rozhlasové a televizní reklamy do celkové ceny prodávaných výrobků a služeb – výrazně pak uměle předražených výrobků a služeb, které si spotřebitel od firmy koupil.

Kapitolou samo o sobě je pak propagandistická manipulace politicko – ideologická spojená navíc s vymýváním mozků. V masmédiích jako televizi, rozhlasu a tisku k této manipulaci dochází na přímou nebo nepřímou objednávku vládnoucího režimu k politicko – ideologické propagandistické manipulaci a vymývání mozků.

Lhostejno zda-li šlo o politickou manipulaci a vymývání mozků ze strany vládnoucího monokapitalistického režimu v letech 1948 – 1989 anebo politickou manipulaci a vymývání mozků polykapitalistickým režimem od roku 1990 až dodnes.

A to nejen ve vztahu k Československu a Čechoslovákům, ale i ve vztahu k cizím státům a příslušníkům cizích národů jsem byl neraz šokován skutečností - když jsem měl třebas nahodilou příležitost poslouchat jejich rádio a pak nezávisle na tom mluvit s příslušníky daného státu a národa – jaký obrovský vliv má používaná propagandistická terminologie a frazeologie z “jejich” rozhlasu, televize a tisku na jimi samotnými v diskusi používanou terminologii a frazeologii.

A to dokonce i ti lidé, kteří jsou třeba i na život a na smrt v ostré politické opozici vůči režimu “svého” státu a tudíž i nenávidí oficiální propagandu státních i “soukromých” médií tohoto státu – tj.prorežimních médií co slouží propagandě režimu také tím, že důsledně tak fakticky jednotně používají veškeré propagandistické fráze a terminologii tohoto režimu. A i tito opozičně smýšlející lidé sami nevědomky této propagandistické frazeologii a terminologii režimu podléhají a sami ji často nevědomky používají.

Tato skutečnost pak má za následek, že třeba u cizince i když mluví třebas nějakým univerzálním celosvětovým jazykem jako například angličtinou lze do jisté míry poznat - i když se on samotný třebas snaží přetvařovat – z jaké politicko – ideologické oblasti světa pochází, protože tato médii jeho “vlasti” používaná mediální propagandistická terminologie a frazeologie vždy třeba i nevědomky pronikne i do jeho slovníku aniž by si to uvědomoval.

Člověk, který mluví pouze svým mateřským jazykem je pak infiltraci této propagandy do svého slovníku vydán úplně na milost a nemilost a je proti ní úplně bezmocný.

Jinak ale nikdo, dokonce ani vícejazyční lidé kteří mluví desítkami nejrozličnějších evropských, asijských a afrických jazyků nejsou úplně imunní vůči politické indoktrinaci; nicméně díky tomu, že mluví desítkami cizích jazyků mohou si tytéž zprávy ze světové politiky vyslechnou v rozličných jazykových ale i politicko – ideologických verzích a pak vzájemnou komparací používané politické terminologie a frazeologie si uvědomit jejich případnou absurditu, což jednojazyčný člověk a zejména mladý člověk (který kromě současného režimu s jeho propagandistickou terminologií a frazeologií nezažil žádný jiný režim, který by používal jinou terminologii a frazeologii, kterou by mohl slyšet a s ní porovnávat) není absolutně schopen.

Mohl bych mluvit o skupině jihokorejských podvodníků co dostali politický asyl v jisté evropské zemi jako údajní prý političtí utečenci z Korejské lidově – demokratické republiky. Tito jihokorejští podvodníci kromě korejštiny neovládali žádný jiný jazyk a před tím než “emigrovali” tak tudíž se dívali na televizi, poslouchali rozhlas a četli tisk pouze své vlastní země (jižní) Koreje. Z jejich hovoru jsem hned měl veliké podezření, že se jedná o obyčejné jihokorejské podvodníky a nikoliv tedy severokorejské emigranty jak tvrdili. U jednojazyčného Korejce, který mluví pouze svým mateřským jazykem lze velice lehce – dokonce i podle tak na první pohled úplně nevinného gramatického fenoménu jako jsou třeba použitá předložková spojení – odhalit zda-li se jedná o Korejce severního nebo jižního. Gramatika je tudíž tak nevinná věc, že si možné absurdity v používaných předložkových vazbách jednojazyční člověk nemá šanci ani uvědomit. A jako podvodníky bych je odhalil i kdyby mluvili nějakým třetím “západním” jazykem, například anglicky či japonsky. Zavedl jsem – opatrně - řeč na teroristický útok ze dne 11.9.2001…no víte tenkrát v tom New Yorku…ta letadla z arabskými teroristy – úmyslně jsem se jazykovým lavírováním vyhýbal použití té či oné klíčové předložkové vazby, abych je v nijakém ohledu nemohl ovlivnit v tom či oném směru. A tudíž logicky oni pak použijí tu předložkovou vazbu kterou znají z vlastních médií: tj. buď tu normální, přirozenou a v podstatě logickou předložkovou vazbu bez jakékoliv propagandistické konotace (tj.“teroristický útok ve Spojených státech…), která by skutečně ukazovala, že se jedná o severokorejské emigranty, anebo – fakticky nevědomky - použijí tu totálně absurdní a nelogickou propagandistickou frázi kterou vymysleli specialisté CIA na propagandu a mediální manipulaci s veřejným míněním (s cílem morálního ospravedlnění připravovaných válek proti některým arabským a jiným muslimským zemím) a nyní běžně je tato absurdní, propagandistická předložková vazba používaná v západním světě dokonce i samotnými protiamericky smýšlejícími Araby a muslimy žijícími v západoevropských zemích (“teroristický útok na Spojené státy…”). A tímto se i prozradili!

Samozřejmě, že člověk, který ve všech televizních a rozhlasových stanicích tisíc krát opakovaně slyšel pouze propagandistickou frázi “teroristický útok na Spojené státy”, respektive ve všech možných novinách a časopisech tisíckrát rovněž četl pouze propagandistickou frázi “teroristický útok na Spojené státy…” ji zcela logicky bude i sám používat a to aniž by si sám uvědomovat totální absurditu této propagandistické fráze. A to tím spíše, že dané situaci přirozeně odpovídající neutrální frázi bez jakékoliv propagandistické konotace jako je výrok “teroristický útok ve Spojených státech” v daném kontextu teroristického útoku ze dne 11.9.2001 ještě ani jednou ve svém životě ani neslyšel a ani nečetl. Taky jsem těm jihokorejským podvodníkům do očí otevřeně řekl, že jsou jihokorejští podvodníci, že by se měli stydět za to že přišli do střední Evropy svým podvodným přistěhováním se fakticky ještě více zhoršovat katastrofální nedostatek pracovních příležitostí pro nezaměstnané na místním trhu práce v této evropské zemi trápené tak jako tak i bez vás vysokou nezaměstnaností.

A ovšemže tento příklad propagandistické manipulace a vymývání mozků není ojedinělý. Takovým absurdním “moderným” termínem je propagandistické označení “ultranacionalista”.

Kdo by to řekl, že lze pojem “nacionalista” umocnit ještě zostřujícím pojmem “ulta”, které šoupneme před něj, ty pak spojíme do jednoho naprosto absurdního celku “ultranacionalista”, což je absurdní zejména pro naši češtinu nebo slovenštinu, kde nelze takovýmto svévolným slepováním jednotlivých slov vytvářet novotvary jako v němčině.

Nadávka “ultranacionalista” je nepochybně sice směšný blábol, nicméně zaslouží si, abychom se na něj podívali blíže.

V padesátých letech devatenáctého století v Rakouské říši za tuhého policejního režimu zvaného bachovský absolutizmus byla tvrdě pronásledována jakákoliv opozice a to včetně politických a kulturních představitelů jednotlivých slovanských národů žijících v rámci Rakouské říše a to včetně Karla Havlíčka Borovského a dalších příslušníků české inteligence. Pokud jde o spisovou dokumentaci rakouské císařské tajné politické policie za bachovho režimu absolutistické monarchie, právě policejní spis proti Karlu Havlíčku Borovskému (ale i obdobné spisy tajné politické policie i proti dalším českým vlastencům atd.) se hemží terminologickými bláboly jako: “ultračech, ultraslovan, a ultranacionalista”. Pádem bachovho režimu absolutistické monarchie v roce 1860 (tj.”říjnový diplom”) se na tyto směšné, nenávistné bláboly rakouské tajné politické policie bachovského režimu zapomnělo.

Zajímavé je to i proto, že tímto termínem nikdy nebyl označován ani jen samotný Adolf Hitler či jiní pohlaváři nacistického Německa, kteří nesou vinu za genocidu šesti miliónů Židů, z rasových důvodů bylo vyvražděno i množství Romů a příslušníků dalších národů, nemluvě již o nacistických plánech na budoucí “vyhlazení” všech příslušníků všech slovanských národů, aby tak na jejich uzemí mohla být vytvořena “tisíciletá velkoněmecká říše”. Navzdory tomu však ale Adolfa Hitlera nikdy nikdo neoznačil jako “ultranacionalistu”!!

Naopak příslušníci srbského civilního obyvatelstva například ze sarajevských čtvrtí “Ilidža” a “Lukavica” kde v minulosti žili po celá staletí snad již od šestého století, kdy jejich slovanští předkové přišli z východu do těchto oblastí všechna západní média označila promptně za “ultranacionalisty”, protože se zdráhali pohlavárům Izedbegovičového proamerického loutkového režimu odevzdat své domy, byty a s holými rukami utíkat jako bezdomovci v zimě po sněhu pryč ze svých obydlí.

V této souvislosti nikdy nezapomenu na fotografii “tří plačících utranacionalistů”, přesněji řečeno jednalo se o fotografii vyhnané, zbité a utíkající ani ne dvacetileté srbské ženy, která měla tvář posetou krevními podlitinami, v pravé ruce držela asi dvouleté dítě a v levé asi jednoleté dítě když utíkala. Venku byl sníh a tato žena na jedné noze (patrně v důsledku předcházející násilné potyčky) neměla ani jen obyčejnou botu, a jak tato utíkající žena tak i obě děti které držela v náručí zcela zjevně plakali, a proto proti této demagogické západní cynické propagandě jsem tento snímek na protest nazval snímek “tří plačících ultranacionalistů”.

Historicky toto blábolové pseudoslovo “ultranacionalista” poprvé oprášil údajně spolkový “Ústav na ochranu ústavy a demokracie” v souvislosti s tajnými operacemi proti ruskému politikovi Žirinovskému z let 1993 a 1994.

Pokud jde o staré pojmy “ultraslovan, ultračech a ultranacionalista”, v agresivní protiruské nacionalistické kampani západních zemí použít se dal pouze pojem “ultranacionalista”. K propagandistickému pojmu “ultraslovan” se právní experti vyjádřili, že se jedná o pojem se silnou vedlejší rasistickou konotací, kterou by proto nebylo vhodné používat. K otázce zda-li by se analogicky pojmu “ultračech” mohl vytvořit pojem “utrarus” nejen právní experti, ale i diplomaté upozornili, že tento pojem by zejména ruskou stranou mohl být vnímán jako výraz ve všeobecné rovině hanobící ruský národ. Naopak nadávka “ultranacionalista” je etnicky neutrální, protože v ní není zakódován název žádného konkrétního národa, jako ani žádná konkrétní rasová či etnická skupina.

Ačkoliv primitivní blábol “ultranacionalista” je svojí ubohostí z intelektuálního hlediska tak někde na mentální úrovni nacistických antisemických blábolů o jakémsi židobolševickém spiknutí či “židobolševických agentech světového židovstva” anebo bolševických blábolů typu “kontrarevoluční bandy” nebo “ideodiverzní centrum” či agent světového imperialismu, navzdory tomu nikdo nejenže neposílá novináře, kteří pojmu “ultranacionalista” ve svém slovníku používají, aby šli na psychiatrické vyšetření a léčení (což by doopravdy potřebovali!!), nýbrž používání této západní propagandou stvořené agresivní protislovanské nacionalistické nadávky “ultranacionalista” nastala doslova hyperinflace a je jí označován západními médii dnes prakticky již každý, kdo na kterékoliv otázky mezinárodní politiky má odlišný politický názor jako má zahraniční politika Spojených států amerických. A příkladů politické manipulace, demagogie a vymývání mozků bych mohl uvést ještě mnohem více, nicméně z prostorových důvodů této úvahy je to co jsem napsal snad plně dostatečné.

Proti marketingové reklamě (propagandě) není absolutně imunní vůbec nikdo. Proti marketingové reklamě (propagandě) je imunní pouze ten divák, který ji v televizi neviděl, či ten posluchač, který ji v rozhlasu neslyšel.

Je to prostě mocná droga manipulující myšlením člověka, proti které vyjma – zřeknutí se televizoru, rádia či počítače – žádná stoprocentně spolehlivá obrana ani nejestvuje. V zájmu boje proti své drogové závislosti na těchto masověkomunikačních médiích tedy pokud si netroufáte k tak důslednému (či chcete-li radikálnímu) kroku jako je zřeknutí se televizoru, rádia a počítače, pak alespoň si stanovte určité časové mantinely určující množství času, který těmto médiím jste ochotni věnovat.

A budete-li pak zachovávat alespoň dostatečnou vnitřní disciplínu, můžete alespoň částečně regulovat míru své drogové závislosti na rádiu, televizní obrazovce či monitoru počítače.

Napsal ve Zlíně dne 31.1.2007

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

 

Zpět na hlavní stránku!