wz

Zpět!

4.list: Co je to ten jednotící princip mého bytí?

Z textu e-mailu: ”Pane doktore, Bůh stvořil mrtvou hmotu, ale co organická hmota? A co člověk? Jeho inteligence? A definitivní smrt? Martin…”

Varování!! Chcete-li správně porozumět tomuto 4.listu Martinovi, musíte si nejprve přečíst předcházející tri listy Martinovi:

1.list Martinovi: Bůh existuje – nevyvratitelné důkazy Jeho existence!

2.list Martinovi: O tom jaký Bůh existuje a jaký nikoliv!

3.list Martinovi: Stvořil Bůh svět nebo ne?

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté či ještě mladší sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice sami vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na Internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje) a smiřte se s tím, že jsou prostě i lidé, kterým (s ohledem na jejich zaměření, zájem nebo orientaci) se některé práce zveřejněné na www.henryklahola.nazory.cz jednoduše líbí a čtou je rádi, protože je zajímá jejich věcný obsah a nehledají v nich pouze ”gramatické chyby”. A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Je pro mě s podivem, že může existovat někdo, kdo ztrácí svůj čas četbou webových stránek o kterých skutečně soudí, že je ”napsal duševně nemocný člověk” či že jsou ”výplodem jeho chorého mozku”. Já osobně cizí webové stránky, o nichž se domnívám, že je psali duševně nemocní lidé nikdy nečtu a lidé co vědomě čtou webové stránky o nichž se domnívají, že jsou ”dílem duševně nemocného člověka” jsou ve skutečnosti sami velice těžce duševně nemocní lidé, kteří by měli vyhledat dobrého psychiatra. Kromě toho věřím vážený pane génie nebo ctihodná dámo génijko, že po opuštění sfér webových stránek www.henryklahola.nazory.cz se Vám podaří nalézt na Internetu i takové webové stránky, které napsali i ”duševně zdraví lidé”, ba možná dokonce právě i tací ”duševně zdraví lidé”, kteří jsou tak těžce ”duševně zdravým”, jako jste i Vy sám nebo Vy sama.

Internet je svobodné médium s mnoha miliardami nejrozličnějších webových stránek – výběr máte téměř nekonečný. A určitě se tam najdou i podobná individua jako jste Vy sám, či Vy sama. Pokud by čistě hypoteticky náboženské webové stránky www.henryklahola.nazory.cz byli absolutně jedinými webovými stránkami na Internetu, chápal bych pak Vaše rozhořčení, protože uznávám, že ne každého musí zajímat náboženská víra. Takto ale webové stránky www.henryklahola.nazory.cz jsou pouze jedny z mnoha miliard různých webových stránek na Internetu a pokud se Vám osobně nelíbí, tak je prostě číst nemusíte, nikdo Vás k tomu určitě nijak nenutí.

A vzhledem k existenci mnoha miliard dalších webových stránek ani nejste z ”nouze” nějak nuceni číst takové webové stránky “které se Vám nelíbí a s nimiž absolutně ve všem zásadně nesouhlasíte” proto, že by jste snad neměli eventuálně k dispozici na Internetu žádné jiné webové stránky tak, jako tomu u nás bylo například ve dvacátém století za bolševika u televize, kdy se lidé z nouze dívali třeba na televizi i navzdory tomu, že se jim nelíbila, protože žádné jiné televizní stanice u nás jednoduše neexistovali…

Vaše nenávistné útoky jsou pro mne pouze důkazem toho, že jednám správně a čím silnější bude intenzita Vašich nenávistných útoků, tím bude větší i motivace mé touhy sloužit Bohu a lidem, protože si připomínám slova mého Pána Ježíše Krista: ”Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho,který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny'. Až přijde ”Povzbuditel”, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku” (Jn 15, 18 – 26). Naštěstí ale moje reálná situace ani zdaleka není až tak pesimistická jak to plyne z tohoto citátu mého Pána Ježíše Krista a i ti nejzuřivější nepřátelé náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz se v podstatě musí chtě – nechtě smířit s tím, že některé příspěvky na náboženských webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz se jednoduše navzdory jejich nenávistnému vzteku některým čtenářům líbí, čtou je rádi a jsou jim duchovní posilou a oporou v jejich každodenním náboženském životě právě tak, jako zas jejich víra je naopak pro změnu zas posilou pro mne samotného. A tudíž jejich spolubratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nechce a ani nemůže jejich důvěru zklamat ani kdyby se – obrazně řečeno – satan se všemi svými pozemskými služebníky ”na hlavu postavil”, protože na zemi a ani v pekle není té síly, která by mně mohla nějak přinutit zříci se mé víry a otevřeného hlásání své víry ostatním lidem dobré vůle.

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat tomuto nečekaně a neplánovaně – tentokrát - již vlastně ”čtvrtému listu Martinovi”, respektive této práci čtvrtého listu Martinovi pod názvem “Co je ten jednotící princip mého Já”?.

Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl o tomto vůbec psát. Osobně bych možná o tomto nikdy ani nepsal, nicméně čirá náhoda tomu chtěla, že jsem napsal dva velice obšírné e-maily, respektive, že jsem na Internetu našel studenta Martina (či spíše on našel mně), který – alespoň se mi to tak zdá – skutečně možná úpřimně hledá svoji víru v Boha, zabýval se otázkami ohledem toho zda-li Bůh existuje anebo nikoliv, což bylo tématem ”prvního listu Martinovi”, respektive původně velmi obsáhlého e-mailu, který jsem napsal původně pouze pro Martina a poslal původně pouze tomuto Martinovi, respektive, který (s drobnými úpravami a vysvětlivkami) jsem zveřejnil i pro Vás ostatní čtenáře mých webových stránek www.henryklahola.nazory.cz , - kterých snad tyto otázky rovněž úpřimně zajímají - jako ”první list Martinovi”. Následně pak student Martin se pro mne poněkud překvapivě ozval opět v dalším e-mailu, ve kterém projevil – alespoň opět se mi to tak zdálo – úpřimný zájem o poznání toho, jaký je tento Bůh – respektive jaký není - což zas se stalo tématem dalšího velice obsáhlého e-mailu, který jsem rovněž napsal původně pouze pro Martina a poslal původně pouze tomuto Martinovi, respektive, který (s drobnými úpravami a vysvětlivkami) rovněž jsem zveřejnil i pro Vás ostatní čtenáře jako ”druhý list Martinovi” na mých webových stránek www.henryklahola.nazory.cz . Následně po napsání a odeslání tohoto druhého velice rozsáhlého e-mailu studentu Martinovi mně napadla myšlenka, že to, co jsem v obou těchto velice rozsáhlých e-mailech psal pro studenta Martina by s největší pravděpodobností zajímalo určitě i mnohé jiné mladé lidi, čímž se zrodil v mé hlavě nápad, že bych oba tyto rozsáhlé e-maily psané původně pouze pro Martina mohl v nějaké formě – po drobných úpravách - zveřejnit na mých webových stránkách www.henryklahola.nazory.cz .

Navzdory mým předpokladům, ale moje kontakty se studentem Martinem se neskončili ani odesláním tohoto mého druhého velice rozsáhlého e-mailu – který jsem publikoval jako ”druhý list Martinovi” – protože Martin se opětovně ozval a to též dosti dlouhým e-mailem, ve kterém sice připustil existenci Boha, ba připustil i to, že Bůh dal ”snad první impuls, ale…” vyjádřil určité pochybnosti o tom, zda-li Bůh skutečně vytvořil vesmír jako takový, respektive zda-li třeba vesmír nevznikl sám od sebe od věčnosti na základě nějakého ustavičného vývoje hmoty jak učí takzvaný dialektický materialismus. Na jedné straně mně tento Martinův názor rozesmutněl, na druhé současně ale i potěšil, protože to bylo po prvé co Martin explicitně připustil existenci Boha, ba dokonce připustil i to, že Bůh dal nějaký ”první impuls” ke vzniku hmoty, byť i veškerý další vývoj hmoty a vesmíru fakticky podrobil materialistické vizi o ustavičném evolučním vývoji a zdokonalování bez ohledu na tohoto Boha, který tedy – podle Martina – dal sice prvotní impuls, aby z ničeho vznikla nějaká hmotná substance, ale tím se podle Martinova názoru role Boha definitivně skončila, Bůh od té doby je již úplně ”mimo hru”, Bůh od té doby je již tak nanejvýš pouze nějakým čistě pasivním pozorovatelem, aniž by se sám jakkoliv do dalších vývojových či evolučních procesů nějak vměšoval, ovlivňoval je či vplýval na ně. V reakci na tento Martinův e-mail následoval můj další e-mail, respektive – z hlediska ostatních čtenářů – můj třetí list Martinovi pod názvem ”Stvořil Bůh svět nebo ne?”.

Navzdory všem předpokladům, ale kontakty se studentem Martinem se neskončili ještě ani odesláním tohoto mého e-mailu – který jsem publikoval jako ”třetí list Martinovi” – protože Martin se zas opětovně ozval ještě jednou a to též asi podobně dlouhým e-mailem, ve kterém sice připustil nejen existenci Boha plus tu skutečnost, že Bůh dal nějaký “prvotní impuls”, ale oproti minulosti navíc fakticky připustil i to, že Bůh je tvůrcem neorganické hmoty a to navíc i s tím, že i další vývoj této neživé hmoty Bůh přímo řídil a ovlivňoval. Současně ale Martin poukázal na kvalitativní rozdíl mezi hmotou organickou a neorganickou, respektive živou a neživou hmotou. A zpochybnil-li Martin tu skutečnost, že by Bůh měl i nad vývojem organické či takzvané živé hmoty tutéž absolutní moc jako měl nad vývojem hmoty neorganické, respektive takzvané neživé hmoty, tak tím spíše to zpochybnil u samotných lidských intelektuálních daností a schopností člověka, které jsou důsledkem milióny let trvající evoluce v intencích Darwinovy evoluční teorie aniž by Bůh jakkoliv sám stvořil, ovlivňoval či zasáhl do vývoje lidské inteligence, lidské “psyché” anebo sociální inteligence člověka. To je asi tak v maximální stručnosti obsahem tohoto posledního Martinova listu.

A ačkoliv jsem původně již neměl v úmyslu Martinovi psát, věřil jsem, že ten třetí list Martinovi je již poslední, přesto jsem se rozhodl, že mu tedy napíši ještě jednou a vyjádřím se i k těmto dalším novým otázkám, které Martin přímo či nepřímo v tomto svém posledním e-mailu nastolil.

Ostatně za zhruba jeden rok existence webových stránek www.henryklahola.nazory.cz jsem od mých skutečných veřejných ale i anonymních přátel a příznivců obdržel již vícero děkovných e-mailů plných uznání (někdy snad až přehnaného a nezaslouženého), právě tak jako i výsměšných a nenávistných e-mailů vyhrožující mi někdy dokonce i smrtí. Ale všiml jsem si také i to, že mezi mnohými mými pisateli jsou také i mladí lidé, přičemž někteří z nich mě velice mile překvapili tím, že jsou věřícími křesťany anebo alespoň lidmi, kteří úpřimně hledají svoji cestu k víře a k Bohu, což vyvrcholilo právě v samotném studentovi Martinovi, který mi svým zájmem o Boha udělal skutečně mimořádně velikou radost.

Ovšemže jsem si plně vědom toho, že mnozí lidé jsou zuřivými nepřáteli Ježíše Krista, katolické církve, křesťanství ba dokonce i samotné víry v Boha jako takové. Avšak přesto, že jsem si vědom toho, že zveřejnění obou těchto dvou obšírných e-mailů, které jsem napsal a poslal studentu Martinovi, nepochybně u určité části těchto ateistů opět zřejmě asi vyvolalo nový výbuch jejich ještě větší fanatické nenávisti vůči náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz a JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi osobně, plus dotyčný předešlý ”třetí list Martinovi”, a po nich další listy propagující náboženskou víru pokaždé opět ještě více a více přilili ”oleje do ohně jejich slepé ateistické nenávisti”, přičemž jak z obsahu Internetu bylo vidět dokonce již i před samotným zveřejněním vůbec i jen prvních dvou obšírných e-mailů poslaných studentu Martinovi, jen ztěží bychom na Internetu našli jiné české nebo slovenské náboženské webové stránky vůči kterým je šířena rozsáhlejší nenávistná a dezinformační kampaň než proti webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz , která protagonisty této nenávistné a dezinformační kampaně již dokonce i před zveřejněním obou rozsáhlých e-mailů Martinovi musela stát na milióny korun z veřejných rozpočtů.

Je až s podivem, že jeden relativně bezvýznamný nezávislý intelektuál JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – věřící křesťan a jeho webové stránky www.henryklahola.nazory.cz , kterých obsahem není nějaká politika (poznámka: jakékoliv politice či politizování se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola naopak vždy důsledně vyhýbá!!), ale obsahem náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz je pouze čistě apolitická propagace náboženské víry, že mohou překvapivě vyvolat v ateistické České republice až takovou rozsáhlou vlnu fanatické nenávisti, že na šíření dezinformační kampaně proti náboženským webovým stránkám www.henryklahola.nazory.cz neváhají vyhodit nestydatě vysoké sumy peněz, které mnohonásobně přesahují veškerý obnos finančních prostředků, které nezávislý intelektuál JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sám vydělal za celý svůj život; což bez ohledu na farizejské kecy pokryteckých českých politiků o údajné náboženské svobodě v České republice jen ukazuje na skutečnou míru této jimi proklamované ”svobody náboženství” v České republice.

Česká republika porušuje svobodu náboženství přinejmenším již tím, že v rozporu se svými zákony v praxi zpravidla nestíhá buď vůbec anebo pouze velice laxně či s velikými průtahy přistupuje ke trestnímu stíhání takové trestné činnosti jako je například trestní čin Hanobení náboženského vyznání podle ustanovení § 198 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění (dále jen: “trestní zákon”); trestní čin Pomluvy (pokud jsou obětí této trestné činnosti věřící lidé jako jednotlivci) podle ustanovení § 206 trestního zákona; trestní čin Poškozování cizích práv (pokud jde o šíření úmyslných dezinformací namířených proti věřícím lidem jako jednotlivcum či konkretnim náboženským institucím) podle ustanovení § 209 odst. 1 písm.a/ trestního zákona. Z těchto důvodů obrátil jsem se již písemně se svými stížnostmi na kompetentní orgány Evropské unie, Rady Evropy, Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Amnesty International a další vládní i nevládní organizace zaměřené na obranu lidských práv, aby se situací v oblasti lidských práv v České republice pokud jde o svobodu náboženství zabývaly. Současně vyzývám i všechny kompetentní představitele všech církví a náboženských společností působící v České republice, aby se i oni zamysleli nad problémy svobody náboženství v České republice a k otázce respektování či nerespektování svobody náboženství v České republice zaujali veřejně nějaké stanovisko.

A ovšemže tak jako již mnohokrát v minulosti, tak i tentokrát tuto práci bude číst i mnoho jiných lidí, než kterým je svým věcným obsahem určena, nepochybně ji bude číst i kopa kdejakých dvacetiletých a mladších psychopatických sopláků, kterým je víra zcela lhostejná, eschatologické otázky je absolutně nezajímají. A spíše než věcný obsah, tak i v této práci budou hledat pouze překlepy či gramatické a stylistické chyby, aby mi pak opět mohli psát své nenávistné e-maily plné fanatické zloby a nenávisti. Ba dokonce navzdory tomu, anebo spíše právě pro to, že obsah této práce se týká problematiky čistě náboženské, nepochybuji ani nejméně o tom, že mnohé nenávistné e-maily dostanu tentokrát dokonce i od některých samotných takových lidí, kteří se budou prezentovat jako údajní ”věřící”.

Přesto však na druhé straně nepochybuji ani o tom, že – tak jako i v minulosti, tak i tentokrát - bude i taková skupina věřících lidí plus lidí hledajících Boha, kteří si tuto práci se zájmem celou přečtou bez toho, aniž by vůči mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi kvůli obsahu této práce pociťovali nějakou zášť a nenávist. Ba někteří lidé možná dokonce budou i rádi, že jsem jim zprostředkoval objektivní pohled na tyto otázky o kterých dominantní názorotvorná masmédia nijak moc nemluví (pokud se o tom alespoň vůbec někdy zmíní, protože i o tom dosti pochybuji!)!

Ba dokonce často i takzvaný dnešní náboženský tisk, ve kterém se v současné době silně projevují různé sekularizační tendence mi někdy spíše přijde jako tiskoviny programového rouhání se Bohu než jako skutečný náboženský tisk jako takový. Ba dokonce za tento můj názor na určitou část současného náboženského tisku v České republice mně jednou kritizoval jeden anonym pokládající se zřejmě asi za ”věřícího”, protože se zaštiťuje našimi významnými českými středověkými světci jako svatým Václavem, svatým Vojtěchem a svatým Janem Nepomuckým; ačkoliv já osobně se domnívám, že ten dnešní, sekularizační pseudonáboženský tisk, který pokládám nejen já, ale - čistě hypoteticky vzato kdyby mohli okamžitě vstát z mrtvých – pokládali by ho za tiskoviny programového rouhání se Bohu i samotný svatý Václav, svatý Vojtěch a svatý Jan Nepomucký, kdybych jim tento moderní český ”náboženský tisk” dal k četbě a byli by z jeho obsahu ještě více šokováni než jejich o několik staletí mladší bratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, který je tudíž jako člověk žijící na přelomu druhého a třetího tisíciletí snad již na ledacos zvyklý.

Teď zde vkládám důležitou poznámku pro ostatní čtenáře – chcete-li skutečně porozumět obsahu tohoto ”čtvrtého listu Martinovi” musíte si nejprve přečíst ”první list Martinovi”; po přečtení si ”prvního listu Martinovi” je třeba si přečíst ”druhý list Martinovi”; po přečtení “druhého listu Martinovi” si přečtěte “třetí list Martinovi a teprve až poté čtěte tento ”čtvrtý list Martinovi”. Ten, koho totiž nezajímá pouze hledání překlepů, gramatických chyb či stylistických chyb, ale ho skutečně zajímá také i věcný obsah tohoto ”čtvrtého listu Martinovi”, by si ve svém vlastním zájmu, respektive v zájmu posloupnosti výkladu v jeho logicky vzájemně navazující vědecké kontinuitě měl přečíst dříve než bude číst tento ”čtvrtý list Martinovi” právě všechny tři předešlé listy Martinovi! Říkám Vám totiž všem zcela otevřeně, že četba tohoto ”čtvrtého listu Martinovi” bez toho, aniž bych si nejprve přečetl či přečetla předešlé tři listy Martinovi je pouze Vaší úplně zbytečnou ztrátou času, který by jste rozhodně mohl či mohla využít na něco užitečnějšího! Obsah tohoto ”čtvrtého listu Martinovi” pro Vás v tomto případě totiž zůstane zcela nesrozumitelný a nesmyslný. A to je tak na úvod asi všechno.

Milý Martine, Vaším zájmen jsem byl velice mile překvapen. Odesláním mého předešlého emailu jsem se domníval Martine, že veškerá naše vzájemná komunikace tím již skutečně jednou provždy definitivně se skončila, nicméně Váš opětovný zájem ně nutí znovu se zamyslet nad Vašimi otázkami a pokusit se Vám na ně odpovědět. Těch Vašich nových dotazů a nejasností je vícero Martine a tudíž si teď ani nejsem zcela jist odkud by bylo teď nejrozumnější začít. Když se ale na to tak dívám Martine, začnu nejprve asi jednou sice na první pohled ne zcela srozumitelnou, ale zato přesto zcela zásadní otázkou! Chtěl bych se Vás tedy zeptat Martine, zda-li je vůbec myslitelné, aby jen tak samo o sobě mohlo existovat přemýšlení, chtění, psaní, čtení, zpívání, růst či trávení. Domnívám se, že není třeba Vás nijak přesvědčovat Martine o tom, že žádná činnost nemůže existovat jen tak sama o sobě, ale jestvuje vždy jen s jakýmsi subjektem, který tuto činnost činí, respektive, ze kterého tato činnost vychází. A tento subjekt objektivně existuje sám o sobě Martine a proto ho lze ztotožnit s určitou podstatou.

Anebo mohu to říci i tak Martine, že činnost existuje pouze ve spojení s podstatou, která činnost vykonává. Objektivně totiž – Martine - neexistuje nějaké separátní “myšlení”, ale nějaký konkrétní člověk, který myslí, jako například Martin. Anebo analogicky též – Martine – neexistuje nějaké separátní “modlení se”, ale opět nějaký konkrétní člověk, který se modlí, jako například JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. Jinými slovy lze to vyjádřit i tak Martine, že člověk je schopen různých činností. Některé z těchto činností si uvědomujeme Martine, za příklad lze uvést přemýšlení, mluvení, jedení, chození; jiné činnosti zas vykováváme neuvědoměle a automaticky, jako například trávení, růst atd. Jinými slovy jde o samostatné činnosti Martine, respektive činnosti, které někdo jiný, ty či já sám činím, tj. že se nejedná o ty činnosti, které se mnou činí jiní. Jsou to tedy pouze životní činnosti Martine, činnosti, které jsou schopny činit pouze živé bytosti. Živé je totiž to Martine, co je schopno hýbat samo se sebou. Vzhledem k tomu Martine, že činnost sama o sobě neexistuje, hledáme nyní i my zdroje těchto činností v nás. Když se například já modlím Martine , tak kdo se to modlí? No přece já! Když přemýšlím nad smyslem života, tak kdo to přemýšlí? Já! Když se pohybuji, tak kdo se to pohybuje? Já! Když něco píši ve veřejné knihovně, tak kdo to píše? Já! A tak by jsem se dále mohl ptát dál na všechny činnosti Martine, které vykonávám, a zjišťuji, že je všechny přivlastňuji čemusi, jakési podstatě, kterou označuji slovem “Já”. Ačkoliv jsou tyto činnosti rozdílné Martine, často od sebe vzájemně úplně nezávislé, je zajímavé, že je pokaždé přivlastňuji jednomu a témuž jistému “Já”. Ať již vědomě nebo podvědomě vždy jsem si totiž vědom toho Martine, že to “Já”, které je zdrojem chtění, myšlení, pohybu, trávení, růstu – toto “Já” je pokaždé jedno a totéž. Já jsem totiž – Martine - tentýž který se modlím, myslím, chci, píši ve veřejné knihovně, miluji Boha, chodím po honitbě, zpívám v kostele, cvičím v tělocvičně, řídím automobil po dálnici, střílím ve střelnici …atd. A tedy všechny činnosti, které vykonávám Martine, vztahuji na jeden podmět, který jsem nazval slovem “Já”. A přitom – Martine – je zde velice zajímavá i další skutečnost. Toto mé “Já” Martine, které je nyní zdrojem mé činnosti, je v podstatě totéž “Já”, které bylo zdrojem mých činností i pře deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Ba co víc Martine, i po dalších deseti, dvaceti nebo třiceti letech budu-li ještě naživu, bude to opět totéž “Já”. Vždyť všichni si dodnes uvědomujeme Martine, že to co jsme zažili v dětství, případně v naší mladosti, že to my jsme zažili, že to bylo moje “Já”, které i dnes je principem činnosti ve mně.

A navzdory tomu je evidentní Martine, že jsem se velice změnili v průběhu tolika let života. Jako patnáctiletý chlapec Martine jsem například sníval o tom jak jednou až budu dospělý odejdu někam do Afriky propagovat víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, sníval jsem o tom, že se mi podaří tisíce lidí získat aby uvěřili v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, obrátili se, nechali se pokřtít a stali se křesťany – katolíky. Ba dokonce ve své neskromnosti Martine, ba až pýše jsem dokonce v hloubce duše toužil po tom, že by se mi tam v Africe z lásky k Pánu Bohu nakonec poštěstilo i umřít mučenickou smrtí za víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a pak po této mučenické smrti pro moji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele můj okamžitý příchod k mému Pánovi Ježíši Kristu do království nebeského kde bych se pak již navěky veselil a radoval společně i s mým Pánem Ježíšem Kristem. A není snad na tom – Martine - ani nic zas tak zvláštního. Děti v pubertě mají často ve svých patnácti letech veliké sny ale i “veliké oči” a málo realistického očekávání plus málo sebekritičnosti. Proč bych tenkrát mučenickou smrtí měl zemřít právě já – patnáctiletý chlapec Henryk Lahola - takový těžký hříšník, když bylo nepochybně mnoho mnohem svatějších a zbožnějších křesťanů než jsem já a přesto se to ani jim samotným nepoštěstilo! Ano Martine, hodně jsme se změnili – a to i my dva - a to i doslovně, vždyť třeba z buněk, které mělo moje tělo ale i Vaše tělo dejme tomu před deseti lety, převážná většina již nežije, není v nás, a přesto jsem to my Martine, ti samí, plně si vědomi své identity i zodpovědnosti za veškerou naši činnost i z té doby před deseti lety! Změnili jsme tělo Martine, vyměnili jsme vícekrát buňky, změnili jsme podobu, nálady, smýšlení, priority, ba někdy možná dokonce i přesvědčení…atd. Všechno je v pohybu, všechno se v nás mění Martine, ale naše “Já”, tj. princip činnosti v nás zůstává neměnitelný, zůstává tentýž! Co myslíte – Martine – co je to toto “Já”? Nebudu již dále napínat Vaši zvědavost Martine, a řeknu Vám tedy zcela otevřeně, že tento jednotící princip, toto čiré subjektivní “Já” my věřící lidé nazýváme pojmem “lidská duše”! Ovšemže nepopírám Martine, že i zvíře, ba dokonce i rostlina má jednotící princip, zdroj činnosti, který rovněž nazýváme duší. Nicméně tato duše se od lidské duše liší tím Martine, že je de facto úplně závislá od hmoty. Někdy mluvíme o absenci takzvané druhé signální soustavy Martine, kterou mají pouze lidé; jindy se mluví o takzvané temporální trojdimenznosti člověka, kterou se myslí subjektivní časová reflexe přítomnosti, minulosti i budoucnosti u člověka, zatímco zvířata a to i ty intelektuálně nejvyspělejší primáty – šimpanzy, navzdory tomu, že se jedná o absolutně nejinteligentnějšího tvora živočišní říše hned po člověku žije pouze v “přítomnosti”. Pro šimpanze neexistuje pojem vzdálenější budoucnosti Martine, pro šimpanze neexistuje pojem “zítra”, jediné co pro něj existuje je “přitomnost” plus bezprostřední budoucnost mající vždy kořeny v přítomnosti, které z aspektu přítomnosti směřuje k uspokojení aktuální bezprostředně viditelné potřeby šimpanze.

Když obě hlavní supervelmoci v minulém století začínali kosmický výzkum a posílali do vesmíru kosmické lodi bez lidské posádky Martine, ale pokusně již na nich byli šimpanzy – měli z toho vědci jeden veliký problém. I malé desetileté dítě by bylo schopno intelektuálně pochopit Martine, že s přiděleným jídlem i tekutinami musí určitým způsobem racionálně hospodařit, aby mu to vystačilo na celý jeho pobyt. Šimpanz jako nejinteligentnější živočich hned po člověku (někteří za nejinteligentnějšího živočicha hned po člověku pokládají delfína, ale není to pravda!) sice je schopen se vycvičit tak Martine, aby byl schopen sám si vzít jídlo, sám se obsloužit, jako i sám si vzít pití, odjistit si láhev, napít se a pak zas láhev zavřít. Avšak ani ten nejinteligentnější šimpanz nikdy intelektuálně nepochopí to Martine, že by s přidělenými potravinami měl určitým způsobem rozumně hospodařit a tudíž američtí i sovětští vědci museli plným právem řešit složitý problém, jak zabránit tomu, aby třeba jejich šimpanz, kterého pošlou do vesmíru, třeba jen tak hned “na jedno posezení” nezkonzumoval dejme tomu všechny své mandarinky a následně pak tam na kosmické lodi nezemřel od hladu atd. Proč Vám ale Martine tohle všechno říkám? Chci tím jen zdůraznit tu skutečnost Martine, že zatímco lidská duše je duchovní, od hmoty nezávislá, rostlinné a ostatní živočišné duše nepřekračují fakticky nijak výrazně jejich hmotnou podstatu fakticky téměř mechanicky fungujících pudů a reflexů. Lidskou duši bych charakterizoval tak Martine, že je to nehmotná podstata, respektive zdroj ze kterého pramení veškerá činnost člověka. Je to vlastně jakýsi životní princip v člověku Martine, anebo jestliže chcete – nositelkou života v něm! Lidská duše – Martine – je zdrojem činnosti typicky lidské jako racionální myšlení, středně a dalekodobé plánování své budoucnosti a cílevědomé chtění spojené i s určitým vlastním sebezapřením; dále je lidská duše i zdrojem činnosti typicky živočišní jako cítění, pohyb, sexuální chování, agresivita (a to i včetně verbální agrese projevující se ve vztahu k jiným lidem křivým osočováním, lživými pomluvami a vulgárními urážkami); a nakonec je lidská duše i zdrojem činnosti typicky rostlinné jako je růst, metabolismus, látková výměna, regenerace fyzického poranění kůže atd. Ovšemže Martine, že na lidskou duši se lze podívat ještě i z trochu jiného hlediska. Lidská duše je totiž nejen zdrojem, podnětem, ze kterého vycházejí všechny činnosti člověka Martine, ale je i jednotícím principem, který všechny tak rozdílné činnosti usměrňuje k jednomu cíli, a tím je dokonale se projevující člověk jako jedinec. Zamyslete se nad tím a řekněte zcela otevřeně Martine, zda-li jen tak z ničeho nic přichází vůbec v úvahu, že by mohly všechny tyto rozdílné a často i protichůdné činnosti směrovat k jednomu cíli, kdyby nebyli k tomuto cíli koordinovány nějakým jednotícím principem!

Pro lehčí pochopení Martine – umíte si představit, pokud by třeba v budoucnosti měla být skutečně olympiáda v Praze anebo třeba mistrovství světa v kopané společně uspořádané Českou republikou a Slovenskou republikou na území československém, že by třeba někde rostla stavba nějakého “mamutího” sportovního stadionu s obrovskou kapacitou pro diváky, respektive obrovská, mohutná stavba, na které by pracovali stovky dělníků vykonávající rozdílné činnosti bez nějakého hlavního inženýra, který by všechny tyto činnosti dělníků koordinoval, usměrňoval a sjednocoval podle svých plánů, anebo si snad myslíte, že by snad taková pompézní stavba mohla vůbec vzniknout i bez jakéhokoliv jednotného vedení, respektive jen tak chaoticky a úplně živelně, kde by každý dělník – a to třeba i s úpřimným nadšením pro tuto stavbu – dělat bez jakékoliv koordinace s jinými dělníky to, co by sám pokládal pro tuto stavbu za vhodné! A ani v lidském organismu nejde o nic snazšího Martine, vždyť tisíce a snad i milióny rozmanitých ustavičných činností, které permanentně probíhají v lidském organismu a které tak úzce spolu souvisí, musí mít rovněž nezbytně takovýto nějaký jednotící princip, který my věřící nazýváme lidskou duší. A tvrdím-li Martine to, že lidská duše je duchovní, pak tedy duchovnost lidské duše nejlépe prokazují dimenze její činnosti. Ta činnost Martine, která je vázána na hmotu, je hmotná činnost. Konkrétními příklady hmotné činnosti – Martine – jsou například pohyb, trávení, pocity atd. A přitom Martine je faktem, že principem, respektive zdrojem hmotných činností nemusí nutně hmotná podstata. Nicméně na druhé straně je evidentní to Martine, že nehmotná činnost, jako například abstraktní myšlení, láska k Bohu, láska k pravdě a podobně, musí mít vždy nehmotnou podstatu, respektive nehmotný princip. Jestliže tedy jestvuje v člověku taková činnost Martine, která není vázána na hmotu, respektive jedná se o činnost duchovní, pak tedy zdroj této činnosti celkem jistě nemůže být hmotný. Dá se to vyjádřit i tak Martine, že hmotná činnost může pocházet ze “jsoucna” hmotného i nehmotného; nehmotná, respektive vyšší činnost však může pocházet pouze ze “jsoucna nehmotného! Anebo mohu to vyjádřit ještě i jinak Martine, a to tak, že jsem-li já jako člověk objektivně schopen dokonalejší duchovní činnosti, pak je jen přirozené, že jsem schopen i činnosti nedokonalejší, respektive “hmotné”. Pokud jde o nehmotnou činnost Martine, tak této činnosti jsme my lidé – na rozdíl od zvířat – schopni svým rozumem a vůlí! Rozumem umíme proniknout do podstaty věci Martine, poznávat je, pracovat s pojmy věcí čistě abstraktními jako například když já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, který ač sice nejsem profesionálním matematikem když například dejme tomu jako amatér se matematikou někdy zabývám a v matematice musím počítat s derivacemi a integrály, s integrály v komplexním oboru, integrální transformací, řešit diferenciální rovnice Laplaceovou transformací atd.

Lidskou vůlí se zas člověk umí rozhodnout i pro takové nehmotné věci jako například pravda, spravedlnost, čestnost, poctivost, ctnost, ba dokonce kvůli těmto nehmotným věcem se umím zříci i věcí hmotných, ba dokonce podstoupit i utrpení, strádání ba někdy i smrt. Doufám Martine, že nyní již uznáte, že právě tohle – na rozdíl třeba od zvířat – dokazuje nezávislost lidské vůle od hmoty. Copak to není kvalitativně něco výrazně vyššího Martine, když například kvůli pravdě, či kvůli lásce k Bohu se já jako člověk dovedu zříci i zaměstnání, podstoupit vězení, mučení, být vystaven slepé a iracionální nenávisti zmanipulovaného davu, stát se cílem nenávistných kampaní, hysterie a organizovaného výsměchu, obětovat svoji svobodu, ba někdy i svůj život? To jasně dokazuje Martine, že my lidé kromě hmotných činností jsme schopni i činností nehmotných. A proto tedy je jasné Martine, že zdrojem ze kterého pramení veškerá moje ale i Vaše činnost nemůže být hmotným zdrojem. A tak tedy z tohoto úhlu pohledu Martine, teď si můžeme zcela explicitně, zcela otevřeně odpovědět na tu otázku, zda-li existuje lidská duše! A naše odpověď Martine je zcela jednoznačná – ano, taková duše o které jsem mluvili výše skutečně existuje!! Na druhé straně Martine, to zcela uznávám, ovšemže neexistuje žádná taková “lidská duše” jakou často prezentují některé primitivní dětské náboženské knížky nebo časopisy – v tom máte naprostou pravdu. Skutečná lidská duše – Martine – je totiž nehmotná, duchovní podstata, která sídlí v celém našem těle. Netvrdím sice Martine, že naše lidská duše je “absolutně jednoduchá” – již vlastně tím, že naše lidská duše je “dimenzována” našim lidským tělem je evidentní, že něco takového absolutně ani nepřichází v úvahu. Lidská duše je duchovní v tom smyslu Martine, že se neskládá ze žádných fyzických elementů, lidská duše se neskládá ani z buněk, ani z molekul, ani z atomů atd. Ba co víc Martine, lidská duše má různé pozoruhodné kvality jako jsou například rozum a svobodná vůle, kterým náleží různé činnosti. Tak tedy rozumu náleží přemýšlení Martine, vůli chtění a dalším nižším kvalitám zase pociťování, růst, pohyb atd. Některé z těchto kvalitativních vlastností lidské duše jsou “vyšší kvality”, které jsou imanentní ze všech živočichů pouze člověku Martine, jiné kvalitativní vlastnosti lidské duše zas označuji jako “nižší kvality” protože jsou imanentní i zvířatům, popřípadě ty ještě nižší kvalitativní vlastnosti lidské duše jsou imanentní rovněž i zvířatům a rostlinám.

Tak či onak však faktem zůstává ta skutečnost Martine, že všechny tyto kvalitativní vlastnosti lidské duše, tj. ty nejvyšší, které jsou typicky pouze lidské; ty nižší, které jsou lidské i živočišní; jako i ty nejnižší, které jsou lidské, živočišní i rostlinné – tvoří společně jednu jedinou podstatu, která je nehmotná a kterou my věřící lidé nazýváme lidskou duší! Samozřejmě Martine, že člověk je složitou složenou bytostí. Zcela výstižně již staří filozofové definovali člověka Martine, když vyjádřili názor, že člověk je “inteligentní živočich”. Já osobně na rozdíl od nich bych si člověka opovážil definovat ještě i trochu jinak než oni Martine, respektive člověka bych definoval jako imanentně intelektuální bytost, která se skládá z materiálního, respektive hmotného těla a současně i z imateriální, respektive toto nehmotné tělo oživující lidské duše. Anebo dá se to vyjádřit ještě i jinak Martine, a to tak, že člověk to není pouze tělo (pouze “tělem” je jen mrtvola, která ztuhlá leží v rakvi!), jako na druhé straně člověk to není ani jen pouze jeho lidská duše. Lidské tělo a lidská duše jsou pouze dvě partikulární lidské podstaty Martine, které pouze ve vzájemné syntéze obou těchto partikulárních lidských podstat tvoří kompletní, živé, imanentně lidské bytí – člověka! A právě ze syntéze těchto dvou neúplných partikulárních lidských podstat plyne i to Martine, že mezi nimi existuje vzájemné působení. Lidské tělo bez lidské duše by bylo totiž pouhou mrtvolou Martine, zatímco na druhé straně zase lidská duše se může viditelně projevit pouze prostřednictvím těla. Ovšemže vzhledem k tomu že lidská duše je nehmotná Martine, je také i nehmatatelná, neviditelná a čistě smyslově tudíž i empiricky nijak nepostižitelná a imponderabilijní.

Tudíž já osobně – Martine - pokládám za velice směšné ty výroky těch našich ateistických géniů, kteří popírají existenci lidské duše s odůvodněním, že vždyť přece lékaři dokonale znají fyziologicko – anatomickou struktura lidského organismu, jeho složení, funkci jednotlivých orgánů lidského těla, avšak žádnou duši prý v člověku nenašli. Ovšemže ani nikdy nenajdou Martine – pokud budou chtít “hledat” pouze svým zrakem. Nicméně nestranný člověk Martine, který úpřimně touží po poznávání skutečné pravdy jednu důležitou věc může vidět dokonce i svým zrakem a zejména pak svým lidským rozumem si domyslet a uvědomit, když vidí ty různorodé činnosti člověka směřující často i neuvědoměle k jednomu jednotnému cíly univerzální harmonie lidské osobnosti, že zde objektivně existuje faktická dokonalost lidského jedince a tudíž že zde musí nutně v  člověku existovat nějaký jednotící princip. Víme totiž velice dobře Martine, že tisícero různorodých činností nemůže jen tak čirou náhodou směřovat k jednomu jednotnému cíli aniž by zde působil nějaký jejich jednotící princip. A tento jednotící princip – Martine – my věřící lidé nazýváme pojmem “duše”. Řekli jsme si již Martine to, že duše je sice neviditelná, přesto však ale její účinky jsou pozorovatelné! Vždyť přece celá duševní činnost Martine je vázána na vyšší nervovou činnost člověka. Nervová soustava Martine v podstatě vlastně transformuje duševní činnost na činnost hmotnou, respektive viditelnou. Přesto však ale dovoluji si upozornit na ten velice častý omyl Martine, když někdo ztotožní duši s mozkem. Ovšemže není nejmenších pochyb o tom Martine, že čím je dokonalejší nervová soustava, tím se i duševní činnost jeví jako dokonalejší, bohatší a rozmanitější.

U malých dětí je totiž ve srovnání s dospělými lidmi zatím ještě relativně slabo vyvinutá jejich nervová soustava Martine, v důsledku čeho se nemohou “ihned” projevit vyšší kvality lidské duše jako je například rozum a vůle. Přesto však ale jak dítě roste Martine, tak postupným zdokonalováním jeho nervové soustavy se projeví i činnost jeho rozumu a vůle. Ovšemže je faktem, že jestliže nastane nějaká porucha v nervovém ústrojenství Martine, pak i projevy duševní činnosti jsou či mohou být nějak narušeny. Já osobně by jsem si tuto skutečnost Martine dovolil svým způsobem přirovnat k hudebníkovi a k jeho hudebnímu nástroji. Jestliže třeba hudebník nemá nástroj anebo jeho hudební nástroj je poškozen Martine, pak nemůže dát tento hudebník najevo ani své hudební umění, a to ani kdyby to byl nějaký hudební virtuóz. A zase čím má dokonalejší hudební nástroj Martine, tým lépe může ukázat i své hudební schopnosti, respektive své hudební umění. A analogicky lze říci Martine, že právě tak je to i s lidskou duší a nervovou soustavou člověka. Ovšemže Martine, že dokonalost hudebního přednesu nezávisí pouze od samotné kvality použitého hudebního nástroje, ale právě tak i od talentu a erudice, respektive od zručnosti a schopností hudebního umělce. Kdybych třeba například já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vzal do svých rukou třeba nějaké housle anebo si sedl za klavír či použil jiný hudební nástroj Martine, a zahrál ať již sám anebo společně i s podobnými amatéry jako jsem i já samotný třeba English Suite No. 2 in A-, Allemande od Johanna Sebastiana Bacha, nebo Sonátu No. 1 in F- Op. 2 No. 1, Allegro od Ludwiga van Beethovena, nebo Mazurku, OPp. 6, No. 1 in F#- od Frédérica Francoise Chopina, nebo Prelude a l'apresmidi d'un faune od Claude Debussyho, nebo Chandos Anthem No. 6b Ps. 42/4 "For I Went with the Multitude" od, George Friderica Handela, nebo Piano Sonata No. 17 in Bb, Andante od Franze Josepha Haydna, nebo Sonetto 123 del Petrarca od Franze Liszta, nebo Piano Concerto No. 20 in D-, K. 466, Romanza od, Wolfganga Amadea Mozarta, nebo Parsifal, "Mein Vater" od Richarda Wagnera, nebo abych snad nebyl nařčen, že já ač Slovan propaguji zejména německou hudbu, respektive, že kromě Mazurky ignoruji hudbu slovanskou, tak třeba zde by bylo možno zahrát Piano Concerto No. 3 in D-, Op. 30 Allegro od, Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova či 1812 Overture in Eb, Op. 49 od , Pjotra Iljiče Čajkovského, potažmo pak vzhledem k tomu, že jsme vlastně Češi pak by do úvahy mohli třeba přijít i Slovanské tance No. 5 in A, Op. 46 od Antonína Dvořáka a podobně; a poté by zas na témže nebo týchž hudebních nástrojích mohl zahrát či zahráli nějací skutečně profesionální hudebníci dejme tomu z české nebo slovenské filharmonie, tak nepochybně každý kdo hudbě alespoň trochu rozumí by si musel povšimnout markantní rozdíl Martine, ba dokonce v některých případech by si tohoto rozdílu – zejména u těch složitějších skladeb – možná povšimli i někteří laici.

Je to ostatně jen zcela přirozené když uvážíme tu skutečnost Martine, že já osobně žádný klavír a ani žádný jiný hudební nástroj nemám a příležitost zahrát si třeba Mozarta, Bacha či Beethovena se mi vyskytne pouze zcela nahodile když někde čirou náhodou narazím třeba na nějaký fakticky zapomenutý klavír a tak si mohu k němu usednout a na chvíli si něco zahrát kým mně nějaký hyperaktivní vrátný, číšník nebo jiný podobný hudební analfabet nepřijde “vyhodit” zatímco profesionální hudebníci mají tyto hudební nástroje přímo doma a denno denně na nich hrají, nemluvě již o tom, že profesionální klavíristé a v ještě mnohem větší míře profesionální houslisté se cílevědomě vyhýbají jakékoliv manipulaci s těžkými předměty a to dokonce i včetně nošení nákupů z obchodu jen pro to, aby jim zůstali hebké a měkké citlivé prsty, respektive ač se sice jedná o muže Martine, tak díky důslednému vyhýbání se manuálně těžkým fyzickým pracím zůstávají jim fakticky “ženské ruce”, ba dokonce řekl bych že ruce téměř nějaké rozmaznané princezny! Vždyť ostatně zajisté to znáte i Vy Martine, když třeba někdy musíte podat ruku nějaké ženě – intelektuálce, tak máte přitom v duchu již předem strach nedejbůh nezapomenout se a omylem nestisknout jí příliš silně její měkkou a hebkou téměř dětskou ručičku, aby jste ji snad nerozmáčkli jako nějaké přezrálé rajče. A pokud takovouto “ručičku” mi podá nějaký “chlap” tak pro něj mám pouze pohrdání i když je to třeba vysokoškolák, respektive intelektuál; na rozdíl třeba od podání ruce nějakému dělníkovi – třeba kováři nebo dřevorubci, který sice intelektuál není, protože žádnou vysokou školu nemá, ale alespoň je to skutečný chlap, kterého si tudíž jako člověka vážím nepochybně více než třeba intelektuála, respektive vysokoškoláka, kterému jsem podal ruku a z tohoto podání ruky jsem zjistil, že on ve skutečnosti “chlap” není! Možná že se teď v duchu sám sebe ptáte Martine na to, že proč Vám vůbec tohle všechno říkám? Ovšemže jsem nechtěl nikoho nijak znevažovat Martine, nicméně chtěl jsem poukázat na tu významnou skutečnost, že dokonalost duševní činnosti nezávisí pouze od dokonalosti nervové soustavy. Skutečnost je totiž taková Martine, že dva lidé fakticky se srovnatelnou nervovou soustavou mohou vykazovat zcela rozdílnou duševní činnost a naopak. Ovšemže nejoptimálnější je taková situace Martine, kdy Bůh daroval člověku veliké rozumové schopnosti a přirozené intelektuální nadání vůbec a současně tento člověk navíc vnitřně disponuje s velice pevnou vůli, která se přetaví do totální vojenské sebedisciplíny umět si vždy nekompromisně rozkázat, ale i zavrhnout, zakázat a obětovat všechno co nemá žádný relevantní význam ve vztahu k vytčenému cíli ve vztahu ke kterému totálně mobilizuje veškeré své intelektuální síly, pozornost, čas a píli s houževnatostí gigantického buldozeru, kterého nic nezastaví na cestě k dotčenému cíli, který se ani ničím nenechá rozptylovat, protože absolutně nic jiného ho ani nezajímá než pouze dosažení svého vytčeného cíle, ano Martine – tento člověk to intelektuálně dosáhne velice daleko, protože tento člověk je absolutně tou nejdokonalejší kombinací rozumu a zejména pak vůle! Takovýto člověk Martine – dokáže velice hodně, a ostatním lidem vůči němu zůstane pouze závistivý vztek a závistivé skřípění zubů vůči němu, protože zejména svou vůlí mu nesahají ani po členky a proto mu slepě závidí, že od samé závisti snad již ani spát nemohou.

Pevnou sebedisciplínu takovéhoto dokonalého člověka Martine by snad mohl přirovnat k jednomu tanku, respektive k jedné události, ke které došlo kdysi v půlce osmdesátých let, tj. v čase když u nás vládli ještě bolševici. Tenkrát se tři vojáci rozhodli emigrovat na západ Martine, jenže to se řekne emigrovat, když již nějakých deset kilometrů před státní hranicí jsou mnohovrstovné ploty z ostnatého drátu, pak zase strážní věže s vojáky – pohraničníky vyzbrojenými samopaly a vojenskými vlčáky, pak zase opět další mnohavrstvové ploty z ostnatého drátu, pak zase nějaké chuchvalce jakýchsi drátěných kotoučů a pak zase opět nějaké mnohavrstvové ploty z ostnatého drátu, pak zas mínová pole proti pěšákům, a pak zase opět mnohavrstvové ploty z ostnatého drátu, pak za tím samostřílné zařízení, a pak zas opět mnohavrstvové ploty z ostnatého drátu, pak zas další vojáci – pohraničníci se samopaly a se zuřivě štěkající vlčáci, pak zas opět mnohavrstové ploty z ostnatého drátu, prostě stručně řečeno v té době bylo málem snad lehčí dostat se jen tak vlastními sílami ze země na měsíc, než přejít státní hranici z Československa na Rakouska, anebo dokonce přímo do Německé spolkové republiky! Trojici vojáku vedené jedním vysoce inteligentním vojákem se to však přece jen povedlo Martine, a to tak, že se zmocnili mohutného pancéřovaného vozidla používaného zejména jako “vyprošťovák” pro ve špatném terénu v blátě uvízlé tanky Československé lidové armády, fakticky byl to takový jakoby tank bez hlavně, respektive mohutné pancéřované pásové vozidlo s více než sto tonami ocele (tj. těžší než průměrná železniční lokomotiva!). Tato trojice vojáků sloužila u jednoho útvaru poblíž západoněmecké státní hranice Martine a tak tedy okamžitě po nastartování tohoto obrovského monstra si to vzali okamžitě nejkratší čarou ke státní hranice směrem do Bavorska. Ačkoliv se nejednalo o nějaké letadlo Martine, ale pouze o vozidlo, které jezdilo po zemi, přesto však mohu říci, že si to vzali doslova “vzdušnou čarou”, respektive nejkratší trasou k nejbližší linii tak vytoužené “západní” státní hranice a to doslova a do písmena “vzdušnou čarou”, respektive přesněji řečeno jeli z čistě geometrického hlediska nejkratší cestou k této státní hranici, respektive, že toto mohutné pancéřované, gigantické hovado se valilo napříč před silnice, pole, louky a myslivecké honitby nejkratší teoreticky myslitelnou trasou ke státní hranice a pokud se i občas nějaká stavba nebo jiná ať již nemovitá nebo movitá překážka ocitla v cestě tak aniž by ztráceli nějaký čas manévrováním spojeným s jejím objížděním, tak se jednoduše nekompromisně přejela jako kdyby tam vůbec nikdy ani nestála. A veškeré ty mnohavrstvové linie z ostnatého drátu – Martine – ovšemže za těchto okolností to byli již jen směšné překážky! I je ovšemže právě tak toto gigantické pancéřované hovado nekompromisně přejelo Martine a veškeré ty stovky plotů z ostnatého drátu roztrhalo jako by se jednalo pouze o nějaké směšné pavučiny a dostalo se bez jakýchkoliv potíží až do vytouženého Bavorka, kde požádali a také i dostali politický asyl. Ovšemže vojáci – pohraničníci po tomto vpřed valícím se ocelovém monstru stříleli ze svých samopalů, kulometů a jiných hraček, ne sice pro to, že by si skutečně naivně mysleli, že jím tím můžou nějak ztížit jejich emigraci na západ, anebo že jím dokonce mohou nějak ublížit to ovšemže ne, to i těmto vojákům bylo jasné, že kromě toho, že jich projektily ze samopalů a kulometů trošku tak nanejvíc poškrábou lak na vozidle tohoto více něž stotunového ocelového monstra, avšak i tito vojáci – pohraničníci potřebovali přece nějaké alibi, respektive vykázat se něčím, že se skutečně “těmto narušitelům státní hranice” aktivně pokoušeli nějak zabránit v přejetí státní hranice na západ atd. (i když ovšemže poté co toto vozidlo Německé spolkové republiky Němci vrátili zpátky bolševickému Československu, tak bylo ho zřejmě nutné kvůli tomuto poškrábanému laku znova nalakovat a tedy z čistě ekonomického hlediska to zas vlastně rozumné vůbec nebylo).

A tak tedy Martine, vždy když přemýšlím nad optimálně pevnou lidskou vůlí, vždy si jaksi mimoděk vzpomenu na tuto událost přímočaře vpřed nejkratší geometrickou přímkou ke svému cíli se valícího pancéřovaného vozidla, které třeba v časech když jsem já byl studentem měl personifikovalo ideálního typického studenta, který se nenechá ničím rozptylovat co nesouvisí s jeho studiem či studijnímu cíly, který nehledí ani na překážky a ani na rány ale přímočaře nejkratší možnou trasou se valí přímo ke svým vytčeným cílům aniž by bylo cokoliv co ho může jakkoliv zviklat, pozdržet nebo prodloužit tuto jeho přímou trasu u vědomí toho, že jediné co zde existuje je pouze dosažení vytčeného cíle a nic jiného. A i dosažení tohoto cíle Martine typický student nesleduje kvůli nějaké materiální odměně či nějakému světskému uznání, ale pouze kvůli příjemnému pocitu, že ziskem všech potenciálně možných akademických titulů splnil Boží rozkaz (a rozkazy jsou pouze na to, aby se plnily, nikoliv tedy nato aby se o uložených rozkazech jakkoliv diskutovalo či dokonce se o jejich reálnosti pochybovalo; a to tím spíše pokud jde o Boží rozkazy), že ziskem všech potenciálně možných akademických titulů splnil svoji povinnost, kterou mu uložil Bůh!

Jeden můj hluboce věřící kamarád který je rovněž poustevníkem jako jsem i já v souvislosti s vešperami se dokonce pravidelně sám i bičuje což je něco což já sám odmítám protože se mi to tak vidí být jako něco samoúčelného bez reálného opodstatnění Martine, ba dokonce něco co by mohlo hraničit až s popřením Boží lásky. Nicméně nemohu na druhé straně popřít tu skutečnost Martine, že toto jeho samobičování je součástí jeho velice přísné až drasticky přísné askeze, která mu sekundárně přináší i jedno veliké pozitivum a to je to, že jeho neuvěřitelně surová drakonicky tuhá sebadisciplína mě až šokuje, ale současně i naplňuje posvátným obdivem. Ba dokonce jednou co v únoru školopovinné děti hrály hokej na zamrzlém jezeru, načež se led prolomil a dvě děcka spadla do ledové vody Martine, a zatímco lidé začali “panikařit”, tu se najednou z ničeho nic objevil on, bez jediného slova, ba i bez jediného mrknutí oka šel vpřed, “sedl si”, posunul se ještě vpřed, pak obě nohy měl již najednou ve vodě a nakonec tak jak byl tam skočil sám do vody, dva záběry kraulu a jedno dítě vytáhl. Lidé se ho ptali zda-li mu není zima, zmateně se všichni přes sebe překrikovali, on je však úplně ignoroval, nikomu neřekl ani slovo, na nikoho se ani jen nepodíval jako kdyby byly vzduch, přičemž na jeho vlastní tváři se nepohnul ani jediný sval, nebylo ani znát to zda-li je mu zima, zda-li ho něco bolí atd., respektive dítě bez jakýchkoliv emocí položil na břeh, přešel kolem mě, a jakoby nic mě pozdravil: “Memento mortis!” načež já mu jako v tranze zcela mechanicky odpověděl: “Gloria salutaribus praecepti” (vysvětlení: běžný pozdrav mezi dvěma katolickými poustevníky, kteří Bohu oba dva složili slib zachování panictví nebo panenství pro Boží království. Tohle se Vás však Martine ale ovšemže nijak netýká, toužíte-li třeba po ženě, manželství a dětech je to plně v pořádku, a proto se tím – alespoň prozatím . nijak více zabývat již nebudu!). Poté stejně tak nevšímavě se opět vrátil, teď již rovno skočil do ledové vody, celý se do ní ponořil a voda se za ním na několik vteřin zavřela. Za chvíli se opět vynořil Martine a zachránil i druhé dítě. Položil ho vedle prvního kde se i tohoto druhého dítěte rovněž ihned ujaly desítky rukou ostatních lidí Martine, načež se bez jediného slova otočil a odešel mlčky pryč bez jediného ohlédnutí a zcela ignorující lidi kolem sebe, kteří se pokoušeli navázat s ním rozhovor. Ovšemže Martine, i když sice ne se vším co tento kamarád dělá jsem srozuměn, přesto však v ledasčem i tento kamarád je mi vzorem navzdory tomu, že není intelektuálem (tj. nikdy nestudoval žádnou vysokou školu, byť i jinak coby samouk je na to, že je pouhým maturantem relativně dosti vzdělaný) a já i jako student jsem na něj často vzpomínal jako na křesťana, který je v Božích očích mnohem větším křesťanem než jsem třeba já a tudíž je pro mne velikým vzorem.

Ovšemže tím v žádném případě nechci říci nic takového Martine, že bych snad po Vás chtěl, aby jste dosáhli jeho dokonalosti. Na něco takového rozhodně nemám žádné právo Martine, nemluvě již o tom, že tak veliké křesťanské dokonalosti jsem nedosáhl ani já sám, a to ani navzdory tomu, že se víře věnuji již čtyřicet let, ba dokonce ani navzdory tomu, že svoji náboženskou víru pokládám za absolutně nejvyšší prioritu svého života. Jakým právem bych tedy něco takového mohl žádat Martine po lidech, kteří se o víru zajímají pouze relativně krátkou dobu a ještě i to mají i množství nejrůznějších dalších povinností a zájmů, které rovněž musí plnit, nemluvě již o tom, že jsou to povinnosti a zájmy často i veskrze světské, kterým se nelze vyhnout, souvisící i s takovými úkoly jako je určitá forma života budoucí sociální role budoucího manžela a otce, respektive manželství a rodičovství ve spojitosti s křesťanskou vírou u těch křesťanů, kteří se rozhodli pro tento svůj životní úděl a rozhodně zde není mým cílem tyto představy křesťanům, kteří si zvolí tuto cestu jim nějak vymlouvat, a to bez ohledu na to, co si já osobně o této cestě myslím či nemyslím. V každém případě však ale Martine osmělil bych se poukázat na tu významnou skutečnost, že pečlivým studiem na vysoké škole nejenže zdokonalujeme svoji nervovou soustavu, ale si i tříbíme rozum a posilujeme naši vůli což jsou velice cenné devízy i do budoucnosti podle hesla “těžce na cvičišti – lehce na bojišti!” V každém případě však ale tak či onak zajisté uznáte Martine tu skutečnost, že z toho co jsem se Vám možná i dosti obšírněji pokoušel vysvětlit je zcela evidentní přinejmenším jedna důležitá skutečnost, a to ta skutečnost, že lidské duše rozhodně nejsou stejné. Ba dokonce – Martine – každá lidská duše je něčím úplně odlišná od všech ostatních lidských duší. Je totiž nesporná ta skutečnost Martine, že jednotlivé lidské duše se vzájemně od sebe odlišují různými schopnostmi a kvalitami. Ovšemže ale tato skutečnost není v rozporu s tím Martine, co jsem řekl o její “jednoduchosti”, protože ač sice lidská duše je nehmotná, respektive, že se neskládá sice z nějakých fyzických hmotných elementů jako jsou buňky, molekuly či atomy, přesto však ale lidská duše není “absolutně jednoduchá”, jako je pouze první bytí – Bůh. Přesto však ale Martine o velice těsné spjatosti mezi lidským tělem a lidskou duší svědčí i naše vlastní subjektivní zkušenost. Víme totiž velice dobře Martine, že například nedostatek spánku, únava, hlad, žízeň, zima, nemoc a bolesti rušivě působí i na naši duševní činnost.

A lze to říci i naopak Martine, respektive, že pokud nás něco vnitřně trápí, pokud jsme něco zvorali, spackali, pokud máme výčitky svého svědomí, tak ani naše tělo se necítí příliš dobře když se trápíme s tím, že jsme něco zvorali, že jsme něco spackali, že jsme něco mohli udělat lépe, kdybychom udělali něco jinak, než tak, jak jsme to udělali. Ostatně, vždyť zajisté jste již Martine slyšel takové rozumné zásady jako je například “V zdravém těle – zdravý duch!” či “Spokojené svědomí – základ zdraví!” A tak v této souvislosti Martine se dostáváme k jedné další velice důležité otázce, a to kdy se vlastně skutečně stává člověk člověkem? Moje odpověď doufám Martine, že je zcela jednoduchá, současně však ale zcela evidentní – je to od té doby, co je v člověku přítomná duše! A pokud by jste se třeba tázal i dále Martine, tak bych Vám odpověděl že je to od té doby, co v hmotném těle existuje nějaká životná činnost. Zde se někteří lidé pak ptají Martine, že prý kdy to je, zda-li je to v okamihu kdy se dítě narodí, či tehdy když se zárodek v těle matky diferencuje anebo či ještě dříve. Zde mi nezůstává nic jiného Martine, než nekompromisně trvat na důslednosti, respektive znovu a to třeba i po “x-té” znovu zopakovat to, co jsem již mnohokrát řekl, že je to od toho okamihu, co v daném bytí začne existovat nějaká životní činnost, respektive od toho okamihu musí nevyhnutně existovat i její řídící princip činnosti – duše! A to je od prvního okamihu Martine, kdy nastalo oplodnění ženského vajíčka mužskou pohlavní buňkou, tj. spermií. Od toho okamihu totiž Martine se začne v oplodněném vajíčku činnost směřující k tomu, že o zhruba devět měsíců později přijde na svět nový lidský jedinec – dítě. Anebo mohu to vyjádřit ještě i jinak Martine, a to tak, že zcela explicitně řeknu, že lidská duše je přítomna v oplodněném vajíčku od okamihu oplodnění tohoto vajíčka. Je to v podstatě vlastně tato lidská duše, která usměrňuje vývoj oplodněné buňky, její dělení a diferenciaci rozmnožených buněk! Tato lidská duše si sama buduje své tělo Martine, a proto je i sama v něm celá přítomna, v každé živé částce těla s celou svojí podstatou.

A proto tedy Martine každý skutečně věřící člověk by si měl vždy uvědomit tuto skutečnost, že člověk je člověkem - i když po stránce tělesné velice nevyvinutým a nedokonalým – již od prvního okamihu početí. A jako každý jiný člověk, tak i tento počatý člověk má základné lidská práva Martine, a to zejména právo na život spojené s povinností jeho rodičů tento život chránit. Doufám Martine, že je Vám zcela jasná ta skutečnost, že úmyslné zničení lidského plodu, a to ať již v těle matky anebo i mimo něho je zničení života nevinného člověka, a tento skutek má pouze jediný název: vražda! A to navíc ještě k tomu vražda o to hnusnější, zbabělejší a podlejší, že jde o vraždu nevinného a absolutně bezbranného člověka, který se sám nemůže nijak bránit. Chtěl bych tedy i na Vás apelovat Martine, aby jste si tohle všechno velice dobře zapamatoval a uvědomil až se jednou v budoucnosti stanete se otcem, aby jste se nijakým způsobem nikdy nestal podlým vrahem vlastních anebo třeba i cizích nenarozených dětí. A konec konců s řešením tohoto problému souvisí i další velice důležitá otázka Martine, a to je ta otázka, že od koho “celý člověk” pochází, zda-li od otce nebo od matky. Jsou snad oni dva Martine skutečně všemocnými dárci života a tedy i všemocnými pány nad životem a smrtí svých dětí? Ovšemže Martine, že člověk se stává tehdy člověkem, když nastane první spojení hmoty s duší. Duše totiž oživuje hmotu Martine, a proto je naše duše mnohem více než tělo. A tato hmota – tělo skutečně pochází od otce a matky Martine, ale duše je nehmotná, a tedy ani na částky nedělitelná podstata a jako taková tudíž nemůže být ani z otce a ani z matky! Ovšemže Martine, že vnější podoba, povahové rysy a další genetické skutečnosti souvisí s hmotou. Přesto však ale je si třeba uvědomit tu skutečnost Martine, že moje “Já” je cosi, co je úplně neopakovatelného, jedinečného, nedělitelného, samostatného, ba i odlišného jak od “Já” mého otce, tak i od “Já” mé matky!! A tím se dostáváme ke kardinální otázce Martine, která se táže po tom, od koho pochází “moje duše”. Rozhodně lidská duše nemůže pocházet z ničeho hmotného Martine, ale vlastně lidská duše nemůže pocházet ani z ničeho nehmotného!

Kdyby totiž lidská duše pocházela z jiné lidské duše Martine, tak by vlastně nutně byla jakousi částí této duše (právě tak jako vajíčko bylo kdysi v podstatě jakousi částí těla budoucí matky, či spermie svým způsobem jakousi částí těla budoucího otce!), nicméně jak již jsme si vysvětlili Martine, duše - na rozdíl od těla – není složena ze žádných fyzických částí, protože je nehmotná a tudíž se ani nemůže takovýmto způsobem nijak “dělit”. Vzhledem k tomu, že moje duše Martine nepochází ani z duše otce a ani z duše matky, přesto však ale je nesporná ta skutečnost, že lidská duše není věčná (byť i je sice jinak nesmrtelná!), protože v době před tím, než došlo ke spojení mužské a ženské pohlavní buňky kdy vznikla moje duše byla taková doba, kdy moje duše jednoduše vůbec neexistovala! A z toho je pak zcela evidentní to Martine, že vzhledem k tomu, že moje duše vždy neexistovala je tudíž i moje duše pouhým účinkem a to účinkem pocházejícím od první nezapříčiněné příčiny. Ostatně vzhledem k tomu, že je lidská duše duchovní Martine, tak nemůže být ani z hmoty a ani z ducha. Nutně tudíž lidská duše nepochází z ničeho Martine, respektive byla stvořená Bohem. A tak tedy teď již můžeme odpovědět na tu otázku Martine – od koho pocházíme! Naše tělo máme od našich rodičů Martine, ale svou duši máme přímo od Boha! A z toho plyne jedna velice důležitá skutečnost Martine, a to ta, že rodiče v žádném případě nejsou svrchovanými pány svých dětí, a již vůbec nejsou oprávněni despoticky rozhodovat o jejich životě či smrti, protože z primárního hlediska jim život nedali. Rodiče jsou pouze spolupracovníky Boha Martine, protože Bůh je stvořitelem lidské duše a tudíž pouze Bůh je primárním původcem života! Ovšemže to rozhodně neumenšuje nijak na cti rodičů Martine, ale dává ji na správné místo – totiž nejprve Bůh a až po Bohu teprve následují rodiče. Dále z poznání této pravdy plyne ta skutečnost Martine, kterou jsem rozebíral již při dokazování existence Boha. Tehdy jsem Boha nazval našim Otcem a Pánem Martine, protože Bůh je naší první příčinou. Bůh je našim Otcem nejen proto Martine, že je první příčinou našeho těla, ale i proto, že je bezprostřední příčinou naší duše. A tím je právě Bůh Martine zároveň i svrchovaným Pánem nad naším životem. Bůh mi dal život Martine, a tedy pouze Bůh má právo ho i vzít! Pokud jde však ale o rodiče Martine, tak rodiče toto právo vzít mi život rozhodně nemají. A toto je druhý důvod pro to Martine, proč my věřící lidé nazýváme vrahy ty, co v zárodku ničí lidský život.

A nakonec Martine jsem se konečně v souvislosti s problematikou lidské duše dostal k vysvětlení i úplně poslední otázky, zda-li je lidská duše nesmrtelná anebo nikoliv. Slovem “věčný” jak jste si již jistě z minulosti dobře zapamatoval Martine označuji takové bytí, které ač sice existuje, nikdy ale nevzniklo a ani nikdy nepřestane existovat. Na rozdíl od pojmu “věčný” pojmem “nesmrtelný” označuji takové bytí Martine, které sice kdysi vůbec neexistovalo, nicméně od toho okamihu, co toto bytí vzniklo již bude žít navěky, respektive, že nikdy nepřestane žít. Právě teď mi říká pani knihovnice, že zde u počítače již sedím prý dnes velice dlouho a proto mě o pět minut vystřídá, respektive mé místo u počítače budu muset o pět minut opustit a uvolnit tak jinému čtenářovi. A tudíž tomu musím teď přizpůsobit i můj výklad, respektive ho výrazně zestručnit natolik, aby z ohledem na rychlé či pomalé (jak se to vezme – je to totiž relativní!) klopýtání konečků mých desíti prstů po klávesech klávesnice jejich počítače jsem se s výkladem tématu “nesmrtelnosti lidské duše” při psaní tohoto e-mailu vešel do vyhrazených posledních pěti minut, co mě pani knihovnice nechá ještě sedět a pracovat u počítače. Abych se totiž opět vrátil tam Martine, kde nit mých myšlenek přerušila pani knihovnice svou informací o tom jak dlouho budu ještě moci pracovat u počítače, tak je třeba zdůraznit tu skutečnost Martine, že o lidské duši netvrdím, že je věčná, ale pouze to, že je nesmrtelná, respektive že lidská duše bude po svém vzniku věčně žít. Možná že si teď Martine kladete tu otázku, odkudže jen vůbec plyne tato moje jistota. Na to v maximální stručnosti odpovím asi tak Martine, že je nezbytné si uvědomit tu skutečnost, že lidská duše je relativně “jednoduchá”, respektive, že se – na rozdíl od našeho těla - neskládá ze žádných fyzických částí na které by se tudíž mohla rozložit. Věc totiž zaniká tehdy Martine, když se změní její podstata. Život Martine, to je jediná síla, která je schopna čelit působení druhého fyzikálního zákona termodynamického, respektive život to je jediná síla, která je schopna vzdorovat jinak přirozenému vzrůstání entropie, coby přirozeného působení ireverzibilních dějů kdy všechny samovolné “neživotné” děje mají přirozenou tendenci probíhat ve směru růstu entropie a to až po dosažení stavu její maximální hodnoty, kdy se ustaví termodynamická rovnováha, která je nejpravděpodobnějším stavem této fyzikálně – chemické termodynamické funkce charakterizující stav a možnost změny stavu hmotných “neživých” soustav bytí.

Respektive mohl bych to vyjádřit ještě i tak Martine, že po “ztrátě života” lze entropii chápat jako termodynamickou stavovou veličinu, tj. veličinu určující stav termodynamické soustavy neživého hmotného bytí, jejíž energetické proměny mají signifikantní tendenci kvantitativní ireverzibility různorodých fyzikálně – chemických jevů při jejich chaoticky spontánním průběhu pro kterou je imanentní permanentní degradace neživého hmotného bytí. I když sice nepochybuji o tom Martine, že Vy osobně jako vysokoškolák orientovaný na exaktní matematicko – přírodní vědy velice dobře rozumíte i tomuto mému výkladu, když v tomto e-mailu maximálně se snažím zestručňovat, abych se vešel do těch pěti minut, nicméně vzhledem k tomu, že tento výklad budou možná později číst ještě i další mladí lidé, kterým z různých důvodů nemusí být vždy a všude všechno úplně jasné, a tak to raději přece jen budu vyjadřovat – tak jako ostatně doposud - pouze “po lopatě”, aby nedej Bůh pro nikoho tento výklad nezůstal španělskou vesnicí. A tak tedy nejjednodušeji řečeno Martine – smrt znamená rozklad, zatímco opačný proces znamená růst, respektive množení se buněk. A tak tedy nehmotnost duše Martine a “nesložitost” duše z částí je důvodem toho, že lidská duše nepodléhá žádným fyzikálním a ani chemickým zákonům, lidská duše je objektivně nerozložitelná a tím pádem i nesmrtelná! Chápu Martine, že pro náš rozum není z lidského hlediska úplně lehce akceptovat to, jak vůbec může lidská duše žít i poté, co se naše tělo rozpadne. To však ale není důvodem k tomu Martine - abychom vzhledem k těmto podvědomým psychickým předsudkům vůči těm skutečnostem, které nemají oporu v naší subjektivní empirické zkušenosti – zaujali apriorně takzvaný “obranný” psychický postoj, respektive abychom posmrtný život pouze kvůli tomu zcela mechanicky jako údajný “nesmysl” odmítli. Osobně sice neznám a objektivně vzato ani nemohu znát všechna tajemství posmrtného života Martine, nicméně alespoň v určitých hrubých rysech zcela logicky předpokládám, že se nutně bude jednat o jakousi vyšší a dokonalejší formu života, když lidská duše nebude ve své činnosti více vázána na hmotné tělo, respektive v posmrtném životě půjde o životní činnosti pouze rozumu a vůle a to bez toho, aniž by byli nuceny k různým kompromisům s nejrůznějšími slabostmi a žádostivostmi lidského těla. Ostatně ta skutečnost Martine, že půjde o nesporně dokonalejší formu života jako náš současný “pozemský” život logicky plyne právě z toho, že naše duše již nebude ve své činnosti více vázána na hmotné tělo, smysly, nervstvo atd.

Za současného stavu tyto sice na jedné straně umožňují naší duši sídlící v hmotném těle se skrze toto tělo se projevovat Martine, nicméně ale na druhé straně zas objektivně brzdí dokonalejší činnost naší duše. Ostatně i my sami si to velice dobře uvědomujeme a cítíme to Martine, že když například chceme pracovat, studovat, učit se a poznávat, že často naše smysly jsou unaveny, naše tělo je unavené a navzdory tomu, že se ke studiu či práci nasilu nutíme že to jde stále méně a méně, až se nám nakonec zcela “rozdvojí” a “roztřese” i náš zrak, respektive naše vidění, což nám po celodenním samostudiu pozdě večer či někdy již dokonce brzy ráno druhého dne nakonec úplně znemožní pokračovat v další četbě učebnic nebo skript a přinutí nás dát si na chvíli nedobrovolnou pauzu v našem studiu. Podobně tak ale i při modlitbě Martine, chtěli by jsme ovšemže více milovat Boha, nicméně naše únavou znavené tělo často již po vyčerpávajícím dnu není schopno se dostatečně soustředit již ani na samotnou modlitbu, respektive jsou zde opět určité objektivní překážky mající svou příčinu v našem hmotném lidském těle, které nám fakticky brání v projevu dokonalé lásky vůči Bohu, kterou ač sice cítíme, že si Bůh zasluhuje a je této naší obrovské lásky hoden, přesto však ale vzhledem ke křehkosti našeho těla nejsme schopni ani zdaleka dát Bohu najevo tak velikou naši lásku vůči Bohu, kterou cítíme, že Bůh si zasluhuje. A bude to až teprve naše pozemská smrt hmotného těla Martine, která nám umožní projevit takovou dokonalou lásku k Bohu, kterou si Bůh od nás zasluhuje. Nedivme se tedy Martine tomu, že takzvaný “temný středověk ve své filozofii zcela pravdivě nazval tělo věznicí duše. Bude to totiž teprve po naší pozemské smrti těla Martine, co naše duše nebude již více vázána na hmotu, respektive bude moci dosáhnout dokonalého rozletu činnosti svého rozumu a vůle. Již vidím Martine, že jedna asi šestnáctiletá slečna stojí za mými zády, téměř mi dýchá na krk a je mi jasné, že již netrpělivě čeká kým ji pustím a přitom já jsem ještě tolik toho chtěl napsat!

A tedy teď již doopravdy úplně závěrečných r vět, kterými tento e-mail dopíši, dokončím, odešlu Vám ho Martine, zavřu svoji e-mailovou schránku, “deloguji se” a pustím to netrpělivé dítě co již tak nervózně přešlapuje za mými zády k počítači namísto mně. Smrtí tedy Martine nastává rozluka duše od hmotného těla. Těžké je sice určit ten okamih Martine, kdy můžeme z jistotou prohlásit, že tak již nastalo. Naše oficiální ateistické právo naší ateistické České republiky oficiálně za smrt člověka pokládá již takzvanou formálně “cerebrální smrt” Martine, ve skutečnosti ale nesporným signifikantním znakem smrti, respektive té skutečnosti, že duše se protentokrát definitivně odpoutala od hmotného těla je teprve až ten okamih, když zanikne vůbec jakákoliv životní činnost v těle člověka, a tedy nejen chtění, přemýšlení či pocity, ale i ta nejjednodušší forma života jako je růst, množení buněk (tj. jakýkoliv růst vlasů, nehtů atd.). Takzvaná euthanasie Martine, či odpojení nemocného člověka od přístrojů pouze proto, že jeho mozek je ireverzibilpoškozen a nachází se v takzvaném “vegetativním stavu” je rovněž úplně obyčejnou a sprostou vraždou!!

A tak tedy až když nastupuje opačný proces Martine, respektive rozklad buněk, teprve až poté lze mluvit o skutečné smrti! Neboť až teď Martine, když začne rozklad, teprve až nyní jedinec již není více živým člověkem, ale pouze masou rozkládajících se buněk.

S projevem své hluboké úcty k Vám Martine

Váš starší kamarád JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět!