wz

Zpět na hlavní stránku!


Dvě teorie odměňování zaměstnanců za práci.

Pokud Vás tato problematika zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Osobně si myslím, že právní institut takzvané “minimální mzdy” by měl být zrušen a vše tak i bez veřejnoprávního institutu “minimální mzdy” nechat na trhu práce na působení přirozeného tržního mechanismu nabídky a poptávky, kde zaměstnavatelé na trhu práce poptávají práci, za kterou nabízejí mzdu, zatímco zaměstnanci “poptávají” mzdu za kterou nabízejí svoji práci. Na trhu práce by tak došlo k dosažení rovnovážného ekonomického stavu, došlo by k vyrovnání nabídky s poptávkou a pokles mezd by měl za následek, že by si zaměstnavatelé za nižší mzdy mohli dovolit zaměstnat více zaměstnanců a tak větší počet nezaměstnaných by našel pracovní uplatnění, což by bylo nejen v zájmu zaměstnavatelů a zaměstnavatelských svazů, ale i samotného státu a mohutné “armády” nezaměstnaných.

Nicméně ať již to bude tak nebo onak, v této své úvaze se jinak nemíním nijak vměšovat do legislativní úpravy pracovního práva. Tato úvaha se totiž chce primárně zabývat fenoménem odměňování zaměstnanců za práci především z aspektů psychologických a nikoliv legislativních.

Pokud jde o tyto psychologické aspekty odměňování zaměstnanců za práci nacházíme zde dvě základní filozoficko - psychologické teorie “odměna zaměstnance za práci” se silnými objektivními i subjektivními aspekty vědomí “spravedlivé odměny za práci”. Jednu z těchto dvou filozoficko – psychologických teorií objektivních a subjektivních aspektů vědomí “spravedlivé odměny za práci” jsem nazval teorie obligační a tu druhou zas teorie komparační.

V praxi se mnohem častěji uplatňuje teorie komparační. Zejména drtivá většina zaměstnanců zcela nekriticky ve svém psychologickém myšlení fakticky jedná na základě této komparační teorie. Naopak zaměstnavatelé zde mají mnohem střízlivější postoj. Komparační teorie může mít i výrazně destruktivní vliv na pracovněprávní vztahy, jako i na celkové pracovní ovzduší a to jak pokud jde o vztahy kolegů na pracovišti, ale i pokud jde o vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Já osobně řídit se podle komparační teorie kategoricky odmítám, protože tato komparační teorie je postavena na principu vzájemného paranoidního podezírání a bolševické závisti zaměstnanců co vydělávají méně (a to říkám i navzdory tomu, že já osobně – když jsem ještě nějakou práci měl jsem nejednou patřil právě mezi ty zaměstnance co vydělávali relativně nejméně!!), kteří pak na základě této komparační teorie závidí zaměstnancům co vydělávají více, ba dokonce i přenášení této ničím neodůvodněné nenávisti méně vydělávajících zaměstnanců nejen vůči těm zaměstnancům co vydělávají více, ale i vůči samotným zaměstnavatelům. Komparační teorie je flagrantním popíráním práva a právního řádu.

Přesným opakem komparační teorie je naopak teorie obligační. A nebudu nijak tajit, že já osobně jsem jednoznačným stoupencem právě obligační teorie.

Ale abych nyní konečně vysvětlil podstatu věci obligační i komparační teorie:

Obligační teorie vidí “spravedlivou odměnu za práci” v tom, zda-li “já” jako zaměstnanec jsem skutečně dostal stejně vysokou mzdu či plat jako je mzda či plat na které jsem se dohodl se svým zaměstnavatelem (a která je pak zpravidla taky v určité odpovídající formě i stanovena v pracovní smlouvě!!) a nikoliv tedy v tom, zda-li dostávám za svoji práci mzdu či plat v téže výši jako jiní zaměstnanci vykonávající tutéž práci v téže kvalitě, kvantitě a rozsahu jak to naopak vidí komparační teorie.

Pokud jde o širší pozadí práva či právní teorie, pak tedy obě teorie, jak teorie obligační tak i komparační mají z formálně-právního hlediska svou oporu v teorii práva. Nechci Vás zde zahlcovat právní teorií. Uvedu pouze tolik, že obligační teorie má svoji teoreticko – právní oporu již v starém římském právu, respektive ve fundamentální právní zásadě římského práva “pacta sunt servanda” co by se volně přeložilo asi jako “smlouvy se mají dodržovat”. Vliv komparační teorie je zas opakovaně vidět naopak v některých mezinárodních deklaracích o lidských právech přibližně v tom smyslu jako že “každý má právo na stejný plat za stejnou práci”.

Pro bližší vysvětlení uvedu jeden konkrétní příklad poukazující na faktickou diskrepanci komparativní a obligační teorie. Jak jsem se již jednou zmínil, já osobně jsem jednoznačným stoupencem obligační teorie, zatímco drtivá většina zaměstnanců vychází naopak zpravidla z teorie komparační. A z komparační teorie vychází dokonce i jeden můj kamarád anebo možná teď již pouze bývalý kamarád (nevím jak to přesně teď je), který je či byl (ani to již nevím přesně) odborným referentem, respektive jakýmsi zřejmě nižším úředníkem v jisté větší akciové společnosti. Když tam nastupoval, dohodl se ze zaměstnavatelem, že bude vydělávat čistého minimálně 7.800 Kč měsíčně. A již jeho první mzda se přehoupla něco málo přes osm tisíc korun českých a i ve všech dalších šesti měsících vydělal vždy něco mezi osmi až devíti tisíci korun českých čisté mzdy. Byl proto maximálně spokojen, protože vydělával více než mu zaměstnavatel původně slíbil. Seděl v kanceláři s jednou zaměstnankyní, která nastoupila o dva měsíce později než on a oba dva dělali úplně stejnou administrativní práci. Ona ale často chyběla protože často chodila z dětmi po lékařích, popřípadě měla děti nemocné a tak s nimi zůstala doma v důsledku čeho administrativní práci, kterou by jinak dělali tito dva lidé, musel při absenci této kolegyně dělat pouze on sám. Byl proto zvědav zda-li má alespoň vyšší mzdu jako tato jeho kolegyně, která tudíž objektivně pracuje méně jako on. Když ale zjistil pravdu jak to je, byl velice překvapen. Dotyčná kolegyně vydělává měsíčně čistou mzdu, která hodně přesahuje dvacet tisíc korun českých (tj.vydělává téměř trojnásobek co on!!). Soudil, že je to prý údajně “do nebe volající nespravedlnost” a ptal se mně, co bych já dělal, kdybych byl na jeho místě.

Moje úpřimná odpověď ho však nejenže neuspokojila, ale byl jí dokonce přímo šokován!

Odpověděl jsem mu, že se na věc dívám jako křesťan a neshledáván zde absolutně žádný důvod na osobní nespokojenost s výší mzdy. Se zaměstnavatelem si se dohodl přece na mzdě ve výši 7.800 Kč čistého měsíčně. Důvod na osobní nespokojenost by zde byla pouze tehdy, pokud by tě zaměstnavatel podvedl, respektive nedodržel svůj slib a bezdůvodně, respektive zcela svévolně a v rozporu s Vašim vzájemným ujednáním by ti vyplácel nižší mzdu než dotyčných 7.800 Kč čistého měsíčně, které ti slíbil. Současně jsem mu řekl, že důvod na nespokojenost zde sice vidím i já, nejedná se však ale o takový druh nespokojenosti na který on myslí!

Já jako křesťan kdybych byl totiž na tvém místě, tak bych byl velice znepokojen, že jsem se dopustil “bezdůvodného obohacení” na úkor svého zaměstnavatele. Ty osobně si sice toto své “bezdůvodné obohacení” osobně nijak nezavinil, nicméně kdybych byl já jako křesťan na tvém místě, tak bych pokládal za hrubě nemravné osobně zneužít tento omyl svého zaměstnavatele a obohatit se tak na jeho úkor. Proto ihned, jakmile by mi byla vyplacena tato moje první mzda by jsem zaměstnavatele upozornil na jeho omyl, že mi dal více než dotyčných smluvně dohodnutých 7.800 Kč čistého měsíčně a současně tento přeplatek (tj.částku přesahující částku 7.800 Kč čistého měsíčně) bych zaměstnavateli okamžitě šel vrátil.

Jako právník samozřejmě, že nejsem nikterak naivní! Zaměstnavatele bych na jeho omyl upozornil protokolárním způsobem, to znamená písemně, a písemnost bych podal do úřední podatelny firmy a kopii podání této písemnosti bych si nechal v téže podatelně rovněž i potvrdit.

Zaměstnavateli bych možná také nabídl, aby si tento přeplatek strhl z mé příští mzdy nebo platu. Pokud by jsem ale třeba tento přeplatek vracel v hotovosti “z ruky do ruky” třeba v pokladně, tak samozřejmě, že bych trval na vydání rádně vyplněného a potvrzeného pokladního lístku, popřípadě jiného obdobného právně relevantního písemného dokladu o tom, jak vysokou částku, kdy a komu jsem vrátil s razítkem firmy a podpisem kompetentního pokladníka (či jiného kompetentního pracovníka zaměstnavatele).

Kromě toho jsem-li zaměstnanec, tak mám zájem usilovat se o to, aby moje práce byla pro zaměstnavatele co nejatraktivnější také i z finančního hlediska. Proto bych neustále ve svém životě se zamýšlel nad mými životními náklady a permanentně bych přemýšlel nad tím, kde by se dali ještě uspořit nějaké peníze. A pokud bych ve svých životních nákladech někde nalezl nějakou významnou finanční úsporu, ihned bych běžel za svým zaměstnavatelem a oznámil mu to, aby mi zaměstnavatel o danou nalezenou uspořenou finanční částku v mých životních nákladech mohl ihned snížit moji mzdu nebo plat.

Když to tento kamarád (případně nyní snad již bývalý kamarád?) slyšel, tak - ačkoliv se sám jinak pokládá za údajného křesťana - s tímhle nejenže překvapivě nesouhlasil, ale dokonce přímo vstoupil do jeho duše samotný satan, který ho rozčilil téměř do nepříčetnosti. Úplně bezdůvodně mi totiž řekl, že jsem prý blázen, odešel, a práskl za sebou dveřmi. Já však vím, že to co jsem mu řekl je naprosto rozumné a správné a proto nepochybuji ani nejméně o tom, že nejen já, ale v podstatě každý skutečný křesťan by jednal úplně stejně se svým zaměstnavatelem jako bych byl jednal já.

Naopak mě velice překvapuje, že tento kamarád tak nejednal, ačkoliv se sám pokládá za křesťana. Nicméně pevně věřím, že je-li skutečně alespoň trochu křesťanem, že tak udělá dodatečně a svému zaměstnavateli vrátí všechno, čím se na něm neoprávněně obohatil. A proto jsem ho ani nevolal, pouze pasivně čekám, kdy mi zavolá a řekne mi že tak udělal. A případně současně se mi i omluví, to však ale vlastně ani není nutné. Mně se totiž nikdy nikdo nemusí za nic omlouvat. Chápu prostě a i beru lidi takové jací jsou a to včetně i mého porozumění pro temperament jiných lidí, kdy lidé často něco ukvapeně odmítnou a pouze později až horká hlava vychladne pochopí, že to co jsem jim říkal (tj.vrátit přeplatky z jeho několika mezd zpátky svému zaměstnavateli) je něco úplně normální, přirozené a zcela běžné a sotva si lze byť i jen teoreticky představit, že by snad nějaký normální člověk, zejména pak křesťan coby zaměstnanec mohl se vůči svému zaměstnavateli zachovat i nějak jinak!

Také závist jeho kolegyni, že za tutéž práci dostala “téměř trojnásobní plat” je pro mne absolutně nepochopitelná. Že má jiný plat jako ty? No a co!! Prostě se ze zaměstnavatelem ta zaměstnankyně dohodla na jiné výši mzdy! Co je na tom divného?

Samozřejmě že si uvědomuji, že zvrácený totalitní režim se pseudokulturní indoktrinací usiloval “převychovat” lidi, respektive vnutit lidem tuto již výše zmiňovanou zvrácenou “bolševickou” morálku (a jak ukazuje příklad tohoto mého kamaráda, zřejmě se to totalitnímu režimu u některých lidí bohužel i podařilo!!).

Jako dítě jsem totiž kdysi koncem sedmdesátých let dvacátého století slyšel jistý zajímavý příběh, který byl vydáván za údajně skutečný příběh z období mezi dvěma světovými válkami, ve skutečnosti ale si celý tento příběh z největší pravděpodobností vymysleli manipulátoři z StB. Cílem tohoto rafinovaného estébáky vymyšleného příběhu totiž bylo změnit chování a myšlení lidí. Detaily tohoto úplně vymyšleného příběhu si sice již nepamatuji, nicméně obsah tohoto příběhu byl přibližně zhruba asi takovýto:

Jistý “bílý” cestovatel přišel kamsi do Afriky a rozhodl se najmout tuším deset domorodých nosičů. Protože nabízel práci, zběhla se tam celá vesnice. A tento cestovatel těchto deset pracovních míst doslova “vydražil”. Zeptal se, kdo je ochoten mu celý měsíc dělat nosiče za “4.000,- papírů”? Přihlásil se pouze jeden člověk. A běloch ho přijal za nosiče. Potřeboval však ale ještě dalších devět nosičů. A proto se zeptal, kdo další je mu ochoten dělat celý měsíc nosiče, tentokrát za “5.000,- papírů”? Tentokrát se mu přihlásili další dva lidé. A běloch je opět přijal. Tak měl již běloch tedy celkem tři nosiče. Potřeboval však ale ještě dalších sedm nosičů. A proto se opět zeptal, kdo další je mu ochoten dělat celý měsíc nosiče, tentokrát za “6.000,- papírů”? Tentokrát se mu přihlásili další čtyři lidé. A běloch je opět přijal. Tak měl již běloch tedy celkem sedm nosičů. Teď již potřeboval získat pouze tři nosiče. Proto se teď zeptal již pouze na to, kdo další je mu ochoten dělat celý měsíc nosiče, tentokrát za “6.100,- papírů”? A přihlásil se další člověk. Tak měl již běloch celkem osm nosičů. Potřeboval již tedy pouze dva. Tentokrát se zeptal, kdo další je mu ochoten dělat celý měsíc nosiče za “6.200,- papírů”. A přihlásili se teď další dva lidé. Tak! Běloch měl konečně deset nosičů kolik potřeboval a tedy rozdělil svá zavazadla na deset přibližně stejně velikých a těžkých zavazadlových částí, které rozdělil mezi svých deset nosičů tak, aby každý z nosičů nesl přibližně stejnou zátěž. A pak vydal se konečně na svoji výpravu. Když uplynul měsíc tak byla výplata!

Jako člověk mající ze své přirozenosti hluboký smysl pro spravedlnost a právo jsem tudíž zcela logicky očekával, že tomu prvnímu nosiči tento cestovatel vyplatí měsíční mzdu ve výši “4.000,- papírů” jak mu slíbil; druhému a třetímu nosiči tento cestovatel vyplatí měsíční mzdu po “5.000,- papírů” jak jim slíbil; čtvrtému, pátému, šestému a sedmému nosiči tento cestovatel vyplatí měsíční mzdu po “6.000,- papírů” jak jim slíbil; osmému nosiči tento cestovatel vyplatí měsíční mzdu ve výši “6.100,- papírů” jak mu slíbil; a nakonec devátému a desátému nosiči tento cestovatel vyplatí měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů” jak jim slíbil.

Jinými slovy – matematicky vyjádřeno: 4.000 + (2 x 5.000) + (2 x 6.000) + 6.100 + (2 x 6.200) = 44.500 papírů!

K mému velikému údivu však ale tento cestovatel zaplatil navzdory konkrétním individuálním dohodám s konkrétními nosiči všem svým nosičům úplně stejnou částku. Každému jednomu nosiči totiž vyplatil měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů”. A tedy namísto 44.500 papírů tento cestovatel zřejmě asi omylem (pochybuji totiž že by tak hloupě a navíc v rozporu s konkrétními individuálními ujednáními jednal úmyslně!) zaplatil 62.000 papírů.

Devátý a desátý nosič měli smluveno s tímto cestovatelem měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů” a taky i dostali za svoji práci v souladu s dohodou s tímto cestovatelem měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů”. Devátý a desátý nosič tedy dostali spravedlivou mzdu jaká jim patřila. To však ale nelze říci o ostatních osmi nosičích!

Osmý nosič měl smluveno s tímto cestovatelem měsíční mzdu ve výši “6.100,- papírů” a jeho spravedlivá měsíční mzda by tedy činila “6.100,- papírů”. Tento cestovatel mu však ale omylem vyplatil měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů”, a tedy osmému nosičovi omylem zaplatil o “100 papírů” vyšší měsíční mzdu než jaká mu “spravedlivě” patřila. Předpokládal jsem zde, že tento osmý nosič tohoto cestovatele upozorní na jeho omyl a současně mu i vrátí těch “sto papírů”, které omylem dostal od cestovatele navíc. On však peníze vzal, ale – k mému obrovskému údivu – vůbec nic cestovatelovi neřekl.

Sedmý, šestý, pátý a čtvrtý nosič měli smluveno s tímto cestovatelem měsíční mzdu ve výši “6.000,- papírů” a v jejich případech tedy spravedlivá měsíční mzda činila po “6.000,- papírů”. Tento cestovatel však ale každému jednomu z nich omylem vyplatil měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů”, a tedy každý jeden z nich omylem dostal o “200 papírů” vyšší měsíční mzdu než jaká mu “spravedlivě” patřila. Předpokládal jsem tedy, že alespoň tito nosiči tohoto cestovatele upozorní na jeho omyl a současně mu i každý z nich vrátí těch “200 papírů”, které omylem každý z nich dostal od cestovatele navíc. Každý jeden z nich vzal dotyčných “6.200 papírů ale – k mému obrovskému údivu – nikdo z nich vůbec nic cestovatelovi neřekl. A to ani jeden z nich!

Třetí a druhý nosič měli smluveno s tímto cestovatelem měsíční mzdu ve výši “5.000,- papírů” a v jejich případech tedy spravedlivá měsíční mzda činila po “5.000,- papírů”. Tento cestovatel však ale každému jednomu z nich omylem vyplatil měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů”, a tedy každý jeden z pbou těchto nosičů omylem dostal o “1.200 papírů” vyšší měsíční mzdu než jaká mu “spravedlivě” patřila. Předpokládal jsem tedy, že alespoň tito dva nosiči tohoto cestovatele upozorní na jeho omyl a současně mu i každý z nich vrátí těch “1.200 papírů”, které omylem každý z nich dostal od cestovatele navíc. Oba dva však vzali dotyčných “6.200 papírů ale – k mému obrovskému údivu – ani z nich nikdo vůbec nic cestovatelovi neřekl. A to ani jeden z nich!

První nosič měl smluveno s tímto cestovatelem měsíční mzdu ve výši “4.000,- papírů” a jeho spravedlivá měsíční mzda by tedy činila “4.000,- papírů”. Tento cestovatel mu však ale omylem vyplatil měsíční mzdu ve výši “6.200,- papírů”, a tedy prvnímu nosičovi omylem zaplatil dokonce o “2.200 papírů” vyšší měsíční mzdu než jaká mu “spravedlivě” patřila. Předpokládal jsem zde, že alespoň tento první nosič tohoto cestovatele upozorní na jeho omyl (vždyť peníz “2.200 papírů” jistě nebyl žádný pakatel!) a současně mu i vrátí alespoň tento nosič těch “2.200 papírů”, které omylem dostal od cestovatele navíc. Avšak také on peníze vzal, ale – k mému obrovskému údivu – vůbec nic cestovatelovi neřekl.

Byl jsem tímto nemravným – estébáky vymyšleným - příběhem maximálně otráven a znechucen. Nemile jsem byl také překvapen tím, že nikdo veřejně neprotestoval proti odvysílání takovéhoto nemravného příběhu. Chápu sice, že v totalitním režimu, se jakékoliv protesty veřejnosti ututlávají tak, aby se z oficiálních médií veřejnost nemohla nic dozvědět. Nicméně doufal jsem alespoň v protest mluvčích Charty 77, kardinála Františka Tomáška, popřípadě významných představitelů demokratické opozice či už ze samotného Československa anebo ze zahraničí. Snažil jsem se v ty dny pozorně poslouchat “Hlas Ameriky” nicméně nic jsem neslyšel a tedy nevím jestli jsem nic neslyšel proto, že mi přece jen něco uniklo anebo jednoduše proto, že Američanům byli morálně-etické otázky natolik lhostejné, že se ani neobtěžovali o uskutečněných protestech občanů v této věci informovat.

A totalitní režim měl s tímto skutečně úspěch. Ostatně i já sám mám s tímto jednu velice negativní zkušenost z osmdesátých let dvacátého století. Pamatuji se jak ostatní kolegové – pomocní dělníci stále vyskakovali a křičeli jak vydělávají málo. Při jednom podobném výstupu se mně jeden vedoucí zeptal, zda-li prý já taky vydělávám málo. To jsem rezolutně odmítl a řekl jsem po pravdě, že to není pravda, že výše mojí mzdy je spravedlivá. Ti, co to slyšeli, překroutilo moje slova a rozkřikli to po celém pracovišti. Zejména jeden pomocný dělník byl tím velice rozčilen a ptal se mně, že prý proč jsem vedoucímu říkal, že mzdy které nám platí jsou spravedlivé. Dotyčnému kolegovi jsem hned ale řekl, že to není pravda, že bych kdy něco takového říkal. Já jsem totiž nikdy neříkal, že mzdy pomocných dělníků jsou spravedlivé! Já jsem pouze řekl, že mzda, kterou já dostávám je spravedlivá!! On však ale ze svojí demagogickou logikou tenhle rozdíl odmítl uznat a argumentoval zhruba takhle: “Či to azda nie je to isté?? Ty zarábaš mesačne iba 1.300 s čistého mesačne a hovoríš, že výška tvojej mzdy je spravodlivá! Ja ktorý robím rovnakú prácu ako ty zarábam 2.500 čistého. Čo mám teda potom hovoriť ja? Či si tým azda vlastne nepovedal, že tým skôr je spravodlivá aj výška mojej mzdy??”

Odpověděl jsem mu tedy úpřimně, že nikoliv! Jednak nevím se k cizí mzdě nijak vyjádřit a ani se nijak nechci vyjadřovat k tomu, zda-li výše tvé mzdy je nebo není spravedlivá. Já mluvím pouze sám za sebe a tedy za Henryka Laholu říkám, že mzda Henryka Laholy je spravedlivá! Nic víc a nic míň!! Říkám-li tedy, že výše mojí mzdy je spravedlivá to ještě neznamená, že by také výše tvé mzdy nutně musela být pokládána rovněž za spravedlivou a že by jsem nepokládal za spravedlivé aby ti bylo na výši tvé mzdy přidáno!

Pomocný dělník se zeptal: “Azda len nechceš tvrdiť, že ak výšku svojej 1.300-korunovej mzdy považuješ za spravodlivú, že súčasne považuješ výšku mojej 2.500-korunovej mzdy za nespravodlivú, pretože si myslíš, že by bolo spravodlivé aby mi dali ešte vyššiu mzdu ako mám v súčasnosti?!

Opět jsem proto zcela otevřeně a úpřimně mu zopakoval, že nevím jestli by si zasloužil nebo zasloužil dostávat vyšší mzdu než jakou dostává nyní. Já hodnotím totiž pouze výši mojí mzdy a ne výše mezd jiných zaměstnanců!!

Dotyčný pomocný dělník byl však tvrdohlavý jako klíště a oponoval mi: “Veď ale ja zarábam predsa dvakrát toľko ako ty!!” Opáčil jsem mu: no a čo má byť??

On se však ale ani nyní nechtěl nechat odbýt a řekl: “pracuješ dokonca oveľa viacej ako ja”! I

Zde jsem mu opáčil: aj to viem! No a čo má byť??

Pomocný dělník však dotíral dále: “Chceš azda povedať, že to má svoju logiku a je toto všetko spravodlivé?!”

Odpověděl jsem mu tedy úpřimně, že to má svojí logiku a je to plně spravedlivé, protože vydělávám přesně tolik, kolik je napsáno v mé pracovní smlouvě. Ovšemže také chtě-nechtě i já vím kolik vydělávají ostatní zaměstnanci. Nevím však ale co mají ostatní kolegové napsáno v pracovní smlouvě a ostatně mně to ani nezajímá. Je mi zcela lhostejno, co mají ve své pracovní smlouvě napsáno ostatní, jako i to kolik peněz ostatní vydělávají. Všichni mi totiž můžete být ukradeni! Mně totiž zajímá pouze to, co mám napsáno ve své vlastní pracovní smlouvě, respektive to, zda-li vydělávám tolik, kolik je v ní napsáno. Výše mezd ostatních zaměstnanců je mi zcela lhostejná, nezajímá mně a ani nechci vědět kolik ostatní vydělávají pro mě za mně se každý může jít vycpat!!

Ale vraťme se opět k samotné obligační teorii! Jak jsem se již zmínil, kategoricky odmítám komparační teorii a všemi deseti jednoznačně veškeré moje sympatie patří obligační teorii se kterou se plně ztotožňuji!

Zatímco komparační teorie je satanskou teorií jejímž autorem je satan, naopak obligační teorie je křesťanskou teorií. A ačkoliv to pro mnohé bude možná i určité překvapení, základní principy obligační teorie formuloval v Písmu Svatém Nového zákona samotný Ježíš Kristus, který je tedy autorem obligační teorie!

Ba dokonce jak explicitně řekl o Božím Království samotný Ježíš Kristus, toto království anebo jak my lidé někdy sami říkáme “ten druhý svět” či “ten posmrtný život” v nebi funguje právě na bázi této obligační teorie samotného Ježíše Krista!!

A tato vzácná explicitní písemná zmínka o obligační teorii je zde navíc pouze na jednom jediném místě – konkrétně v prvních patnácti verších dvacáté kapitoly Evangelia Svatého Matouše kde je zaznamenáno to, co doslova řekl samotný Ježíš Kristus:

1:"Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. 2:Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3:Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, 4:a řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.' 5:Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. 6:Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu stojíte celý den nečinně?' 7:Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: 'Jděte i vy na mou vinici.' 8:Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!' 9:Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. 10:Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. 11:Vzali ho a reptali proti hospodáři: 12:'Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!' 13:On však odpověděl jednomu z nich: 'Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? 14:Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; 15:nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? /Mt 20, 1-15/

Tento text z dvacáté kapitoly Evangelia Svatého Matouše ve svých patnácti kapitolách zachycuje slova, které řekl samotný Ježíš Kristus a která nejen nám umožňují vidět filozoficko – psychologické diskrepance komparační a obligační teorie, ale ba co víc, samotný Ježíš Kristus nejenže bez jakýchkoliv pochybností se ztotožňuje s obligační teorii a konkludentně zcela zatracuje (satanskou) takzvanou komparační teorii, která v pozemském světě je de facto vládnoucí teorií, ale také navíc zcela jednoznačně nás i informuje o tom, že v království nebeském , respektive v “nebi”, či tam “na druhém světě” je naopak jednoznačně vládnoucí (Boží – Kristova) obligační teorie!

V “nebi” či “tam na druhém světě” anebo “tam v posmrtném životě” jak my lidé říkáme je to asi tak, jako když jistý starověký zemědělský podnikatel ve vinařství hned ráno vyšel najmout brigádníky na celodenní brigádu do své vinice. Pokud jde o výši odměny, dohodl se s touto ráno najatou skupinou brigádníků, že každému jednomu z nich za celodenní práci večer vyplatí jeden denár. Kolem deváté hodiny najal tento starověký zemědělský podnikatel ve vinařství skupinu několika dalších brigádníků a rovněž je ještě téhož dne poslal pracovat do své vinice. A totéž se opakovalo ještě v poledne, kolem třetí hodiny a kolem páté hodiny. Celkově tedy v průběhu dne tento starověký zemědělský podnikatel ve vinařství postupně najal pět různých skupin brigádníků v různých časových obdobích daného dne s tím, že ještě v průběhu téhož dne postupně všech těchto pět různých skupin brigádníků bylo vysláno na práci do vinice tohoto starověký zemědělského podnikatele ve vinařství. Všech těchto pět skupin brigádníků se tedy postupně zapojilo v průběhu daného dne do práce ve vinici v čase kdy se do vinici dostavili, tj.první skupina hned ráno, druhá kolem devíti hodin dopoledne (tj.9.00 hod.), třetí asi kolem poledne (tj.12.00 hod.), čtvrtá kolem tří popoledne (tj.15.00 hod.) a pátá (poslední) skupina kolem pěti popoledne (tj.17.00 hod.). A od svého zapojení do práce ve vinici pracovali asi zhruba do 18.00 hod., kdy všichni společně práci ukončili a byla jim vyplacena spravedlivá mzda za jejich práci. Když brigádníci, kteří se do práce ve vinici zapojili jako poslední kolem 17.00 hod. a tedy pracovali pouze jednu hodinu a jako mzdu za svojí práci dostali jeden denár, předpokládali ti ostatní, kteří v téže vinici pracovali dříve a tedy celkově déle než brigádníci z této poslední skupiny, že jim zřejmě asi bude zaplaceno více než tento jeden denár. Když jim pak byla vyplacena mzda rovněž pouze ve výši jednoho denára začali mezi sebou reptat proti tomuto zemědělskému podnikateli ve vinařství a to navzdory tomu, že on jim dal mzdu v téže výše na jaké se s nimi i dohodl. Navzdory tomu však, že tento zemědělský podnikatel ve vinařství jim poctivě zaplatil odměnu v téže výši jako jim i slíbil, byl některými z těchto déle pracujících brigádníků vystaven drzé, arogantní a hulvátské nespravedlivé kritice, jako kdyby jejich zaměstnavatel neměl obligační svobodu svobodně se dohodnout na výši pracovní odměny s brigádníky později do pracovního procesu ve vinici zapojivších se, oproti dříve najatým skupinám brigádníků, jako kdyby snad neměl právo svobodně nakládat s vlastním majetkem.

Jinými slovy tito závistiví brigádníci vycházeli z komparační teorie, tj.srovnávací teorie které autorem je samotný ďábel – satan.

A na základě  této fundamentální komparační teorie “spravedlivá odměna za práci” je přímo úměrná stejné mzdě za stejnou časovou jednotku práce. Když tedy brigádníkům z té poslední skupiny, kteří se zapojili do práce ve vinici kolem 17.00 hod. bylo za jednu hodinu práce ve vinici vyplacena odměna ve výši jednoho denáru, předpokládali brigádníci, kteří pracovali déle, že jim bude vyplacena rovněž odměna ve výši jeden denár za každou odpracovanou hodinu ve vinici, tj. tak, že ti co se zapojili do práce kolem 15.00 hod. očekávali, že jim bude vyplacena odměna ve výši tří denárů, že ti co se zapojili do práce kolem 12.00 hod. očekávali, že jim bude vyplacena odměna ve výši šesti denárů, ti co se zapojili do práce kolem 9.00 hod. očekávali, že jim bude vyplacena odměna ve výši devíti denárů atd.

A to všechno bez ohledu na tom, na jaké konkrétní výši mzdy se ten-který brigádník dohodl se svým zaměstnavatelem, ba dokonce i navzdory této konkrétní dohodě a v rozporu s touto konkrétní dohodou na výši odměny ze svým zaměstnavatelem, respektive v rozporu s tím, že se ze svým zaměstnavatelem dohodli na celodenní odměně (po daný konkrétní ten či onen ostatek daného konkrétního dne) ve výši jednoho denáru, který jim i byl v souladu s tímto smluvním ujednáním i řádně vyplacen.

Obligační teorie naopak na rozdíl od teorie komparační vychází z konkrétního smluvního závazku obou smluvních kontrahentů pracovněprávního vztahu a “spravedlivou odměnu za práci” vidí v tom, zda-li je splněn závazek zaměstnavatele zaplatit takovou odměnu zaměstnanci jakou mu zaplatit slíbil a nikoliv v tom jak to chce v rozporu s křesťanskou morálkou vidět satanská komparační teorie, která obsah konkrétního právního mzdového smluvního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zcela ignoruje jako kdyby toto ujednání ani nebylo a “spravedlivou odměnu za práci” demagogicky a populisticky prezentuje jako údajné právo dostávat “stejný plat za stejnou práci” jako kdyby snad obligační svoboda zaměstnance a zaměstnavatele uzavírat pracovně-právní smlouvy pokud jde o výši sjednané odměny za práci měla být závislá na té či oné výši odměn ostatních zaměstnanců vykonávajících téže práci což je jednak omezení vlastnického práva zaměstnavatele dohodnout se s jiným zaměstnancem - který bude vykonávat tutéž práci – na jiné výši mzdy, právě tak jako i omezení obligační svobody novopřijímaného zaměstnance dohodnout se ze zaměstnavatelem na jiné výši (ať již vyšší anebo nižší výši mzdy!) mzdy za práci na kterou již před ním byli přijati jiní zaměstnanci.

Není pochyb o tom, že satan to vymyslel skutečně geniálně. Síť vzájemné lidské hlouposti, závisti a nenávisti je opravdu cosi geniální! Pokud jste zaměstnavatel tak si dejte pořádného “majzla” na to, aby jste novopřijímanému zaměstnanci – pro Kristovy rány – nedali snad nedej Bůh jiný plat jako těm, co tutéž práci již dělají.

Pokud mu dáte nižší plat jako těm co tu práci již dělají, možná že osobně nebude sice vůbec nic namítat a bude velice spokojen, alespoň stoprocentně zpočátku bude velice spokojen. Co ale se stane poté, pokud se třeba dozví, že jste mu dali dejme tomu pouze poloviční plat jako za tutéž práci platíte ostatním zaměstnancům?

Pokud to bude křesťan nebo alespoň rozumný a slušný člověk tak se nestane ovšemže vůbec nic, protože “spravedlnost” výši svého platu za práci bude dotyčný pracovník posuzovat na základě toho, zda-li mu platíte skutečně tolik, kolik jste mu slíbil a nikoliv tedy tolik, kolik dostávají za tutéž práci ostatní jeho kolegyně a kolegové. Nicméně lidská hloupost a závist je nekonečná a tedy pokud to naopak bude nějaký trouba, může teď vypuknou v mezilidských vztazích mezi zaměstnanci hotové peklo na zemi, ba dokonce této absolutně neodůvodněné a úplně nespravedlivé kritice ze strany tohoto “ukřivděného” zaměstnance se nevyhne ani zaměstnavatel, ačkoliv zaměstnavatel zaměstnanci ve skutečnosti vůbec nijak neukřivdil a tudíž subjektivní pocity “křivdy” jsou u daného zaměstnance úplně absurdní a neodůvodněné, protože dostává plat v téže výši v jaké mu zaměstnavatelem i bylo přislíbeno.

Ještě horší to je (popřípadě může být), pokud třeba přijmete novou zaměstnankyni či zaměstnance a ostatní zaměstnanci zjistí, že někdo kdo teď jen přišel do firmy k výkonu úplně stejné práce jako dělají oni dostává plat v dvojnásobné výši jako oni samotní dostávají za tutéž práci.

Ovšemže i tady platí, že pokud jde o křesťany či alespoň trochu rozumné a slušné lidi tak se ani nyní nestane ovšemže vůbec nic, protožespravedlnost” výše svých konkrétních platů za práci budou dotyční pracovníci posuzovat na základě toho, zda-li jim platíte skutečně tolik, kolik jste jim slíbil a nikoliv tedy tolik, kolik dostává, či bude dostávat za tutéž práci tato novopřijatá zaměstnankyně či zaměstnanec. Nicméně lidská hloupost a závist je nekonečná a zde protože těmito potencionálně subjektivně “ukřivděnými” může být vícero lidí (tj.více zaměstnanců, kteří tuto práci dělají!!) je větší riziko, že alespoň někteří z nich může být trouba, který třeba bude se osobně cítit “ukřivděn” a proto v mezilidských vztazích mezi zaměstnanci se pokusí rozpoutat hotové peklo na zemi, ba dokonce se této absolutně neodůvodněné a úplně nespravedlivé kritice ze strany tohoto “ukřivděného” zaměstnance (nebo dokonce zaměstnanců??) nevyhne ani zaměstnavatel, ačkoliv tento zaměstnavatel tomuto “ukřivděnému” zaměstnanci (či zaměstnancům) ve skutečnosti vůbec nijak neukřivdil, a tudíž subjektivní pocity “křivdy” jsou u daného zaměstnance (zaměstnanců) úplně absurdní a neodůvodněné , protože dostává (dostávají) plat v téže výši v jaké mu (jim) i bylo slíbeno.

Napsal v Zlíně dne 2.2.2007

JUDr.PhDrMgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

 

 

Zpět na hlavní stránku!