wz

Zpět na hlavní stránku!

Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté.

Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feministky jsou lesbičky! Lesbičky jsou feministky!

Doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) také tyto čtyři veliké následující práce:

1./Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

2./Henryk Lahola : Bezdomovec a nezaměstnaný. Bezdomovci a nezaměstnaní. Práce o chudobných lidech a sociální problematika adresována zejména pro chudobné lidi. (po česky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Bezdomovci.htm

3./Henryk Lahola : Slobodní murári. Svobodní zednáři. Konkrétne fakty o celosvetovej nadvláde slobodných murárov - svobodných zednářů. (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Nadvlada.htm

4./Henryk Lahola : Homosexuáli a lesbičky! Preč zo zvráteným úchyláctvom!! Vyliečte sa z tej odporne hnusnej a zvrhlej homosexuality!! Táto práca je určená k samoliečbe homosexuálov a lesbičiek, ktorí či ktoré o túto liečbu majú úprimný záujem!!! (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Terapiabuz.htm

 

Takmer všetky feministky sú vlastne lesbičky.

Takmer všetky feministky sú v skutočnosti lesbičky!

Všetky lesbičky – bez akejkoľvek výjimky – sú feministky!

Ja osobne ani len teoreticky si nedokážem predstaviť feministku, ktorá by nebola lesbičkou, práve tak ako na druhej strane si osobne nedokážem predstaviť žiadnu lesbičku, ktorá by nebola feministkou!!

Takmer každá feministka, ktorá sa zaujíma napríklad o takzvané ”cirkevné pole” chce byť kňažkou alebo farárkou. Homosexuál je psychicky mentálne ženou – femininným zženštilým mužom, zatiaľ čo lesbička je psychicky mentálne maskulinnou zmužilou ženou, viac či menej mužatkou.

A je známe, že zatiaľ čo signifikantným znakom homosexuálneho muža je jeho zženštilosť a túžba po ”ženskej podriadenosti” plus ďalšie extrémne vyhranené ženské vlastnosti” psychicky extrémne vyhranených žien, ktoré z hľadiska psychologického i psychiatrického vykazujú homosexuálny muži; tak naopak zasa signifikantným znakom lesbičky je zase jej maskulinná mužská panovačnosť a túžba despoticky vládnuť nad druhými ľuďmi plus ďalšie extrémne vyhranené mužské vlastnosti” psychicky extrémne vyhranených mužov, ktoré z hladiska psychologického i psychiatrického vykazujú lesbičky.

A tak teda zatiaľ čo signifikantným znakom homosexuálneho muža je jeho zženštilosť a túžba po ”ženskej podriadenosti”; tak naopak zas signifikantným znakom lesbičky je zase jej maskulinná mužská panovačnosť a túžba despoticky vládnuť nad druhými.

A preto feministky ich hrubá psychopatická túžba tvrdou rukou vládnuť nad mužmi, a despoticky mocensky ovládať mužov - ale aj ostatné ženy - feministky ako lesbičky jednoznačne demaskuje.

A obdobne tak aj keď síce určite nie úplne všetky farárky, ale v podstate výrazne prevažná časť žien farárok, včítane tak aj výrazná prevažujúca časť absolventiek kňazského študijného programu katolíckej alebo pravoslávnej teológie sú v skutočnosti feministky a lesbičky v jednej osobe.

Zaplať Pán Boh aspoň za to, že tieto feministky a lesbičky v jednej osobe nemôžu byť vysvätené za katolícke či pravoslávne kňažky!

Rozumiem tomu, že homosexuálni muži sú psychicky mentálnymi akýmisi ultrafemininnými “ultraženami”; zatiaľ čo homosexuálne postihnuté ženy lesbičky zase sú psychicky mentálnymi akýmisi ultramaskulinnými “ultramužmi”. Ak som si vedomý toho, že Vám “poslušným” homosexuálnym mužom túžiacim po poslušnej podriadenosti je aj navzdory týmto Vašim vlastnostiam ťažké niečo radiť; tým viacej je mi zrejmé, že ešte oveľa ťažšie bude niečo radiť Vám agresívne vzpurným a arogantne rebelantským lesbičkám, ktoré zase práve naopak túžite po despotickej nadvláde nad mužmi, ale aj ostatnými ženami, čo je tiež dôvod pre to, prečo úplne všetky Vy lesbičky ste vždy militantnými feministkami.

Keď už som však ale dospel k presvedčeniu že sa pokúsim radiť homosexuálne postihnutým mužom, nie je možné obísť mlčaním homosexuálne postihnuté ženy, aj keď je mi jasné, že v prípade Vás lesbičiek vzhľadom k Vašej agresívne prudkej, arogantnej, rebelantskej a vzpurnej povahe to bude oveľa ťažie.

Ak sa Vy lesbické ženy chcete vyliečiť zo svojho lesbického postihnutia, mali by ste sa usilovať cvičiť k väčšej pokore, krotkosti, miernosti, tolerancii, ľudskosti, všeobecnej poslušnosti a taktiež – človek sa to z politických a ideologických dôvodov takmer ani neodvažuje napísať v obave, že to nebude správne pochopené – aj cvičiť sa v určitej tak povediac aj poslušnosti voči mužskej autorite. Už počujem tu feministickú demagógiu, že som údajne vraj nejaký mužský šovén, sexista, misogyn, že mi ide údajne vraj o nejakú mužskú nadvládu nad ženami a podobne.

Nie nič takého! Chcel by som Vás feministky iba vyliečiť z Vašej lesbickej poruchy, aby ste sa stali psychicky a sexuálne normálnymi zdravými heterosexuálnymi ženami. A až sa skutočne vyliečite, potom pre mňa za mňa feministkami si znovu buďte hoc aj naďalej…

Tie z Vás lesbičiek, ktoré úprimne túžia po svojom vyliečení z Vašej lesbickej psychopatickej a neurotickej poruchy by totiž mali vo svojom vlastnom záujme usilovať sa svoju naučenú “mužskú rolu” potlačiť v sebe hoc i s určitým vnútorným násilím, ale aj vnútorným pochopením a súhlasom skôr, než pochopíte, čo vlastne znamená prirodzená, normálna ženská “poslušnosť” a jemnosť (Váš feministický obraz o tom je totiž úplne prekrútený!). Za normálnych okolností si žena praje byť mužom chránená a chce sa mu odovzdať. Inými slovami Vám homosexuálnym mužom doporučujem odložiť Vašu otrockú rolu poslušnosti a Vám lesbickým ženám zase doporučujem odložiť Vašu svojvoľne despotickú panovačnosť!

Společenské postavení a pozice obou pohlaví.

Které pohlaví je na tom ve společnosti dnes lépe a které hůře?

1.Svět zaměstnanosti a nezaměstnanosti.

Komentář:

A.)Nezaměstnaným není každý skutečně nezaměstnaný člověk, ale formálně podle definice Mezinárodního úřadu práce (ILO) pouze ti z nezaměstnaných, kteří v referenčním týdnu splňovali současně tyto tři podmínky: 1.) nebyli zaměstnané, 2.) do eventuální práce byli schopny nastoupit ihned anebo nejpozději do 14 dní a za 3.) ctihodné damstvo úřednictvo z místních ”Úřadů Práce” v dotyčném členském státě bylo ochotno uznat, že tito horečně hledající si práci nezaměstnaní lidé jsou skutečně takovými osobami, které si práci ”aktivně hledali”. Osobně to pokládám za nefér. Kdyby se počítali totiž všichni skuteční nezaměstnaní tak by se ukázalo, že nezaměstnaných mužů je minimálně trojnásobek toho počtu, který je oficiálně uváděn ve statistických výkazech a také i nezaměstnaných žen je minimálně dvojnásobek, jako těch, které oficiálně zachycují statistické výkazy.

B.)Pod formálně-technickým pojmem ”mladiství nezaměstnaní” zde pro účely této práce rozumím všechny nezaměstnané osoby, které spadají do věkové skupiny 15 – 24 let.

C.) Dlouhodobá nezaměstnanost je taková nezaměstnanost, která je delší než jeden rok.

1.1.Nejvyšší nárůst nezaměstnanosti byl v roce 1999:

Nejvyšší meziroční nárůst počtu nezaměstnaných osob celkem kulminoval v České republice v roce 1999, kdy bylo oficiálně evidováno o 118 tisíc nezaměstnaných více než tomu bylo v roce 1998, přičemž z tohoto počtu 118 tisíc nových nezaměstnaných bylo 66 tisíc mužů.

1.2.Nezaměstnanost mladých lidí ve věku 15 – 24 let:

Při rozlišování nezaměstnaných osob podle pohlaví lze konstatovat, že mezi nezaměstnanými mladistvými dosahují v České republice muži 61% všech nezaměstnaných.

1.3.Nezaměstnanost středoškoláků:

Muži také převažují mezi nezaměstnanými středoškoláky, kde muži dosahují 52% všech nezaměstnaných z této kategorie nezaměstnaných v České republice.

1.4.Nezaměstnanost vysokoškoláků:

Pokud jde o nezaměstnané vysokoškoláky, tak mezi nezaměstnanými osobami s vysokoškolským vzděláním je v České republice dokonce až 59% mužů.

1.5.Nezaměstnanost lidí ve věkové skupině nad 50 let:

Mezi nezaměstnanými ve věkové skupině nad 50 let v České republice rovněž prakticky vždycky bylo více mužů než žen. Například v roce 1998 bylo v České republice o 5 tisíc nezaměstnaných mužů více anebo v procentuálním vyjádření lze konstatovat, že v České republice bylo o 20% nezaměstnaných mužů více v této věkové skupině.

1.6.Svět podnikatelů a zaměstnanců:

Podnikajícími se rozumí zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné v civilním (tj.bez armády) sektoru národního hospodářství. V roce 2004 podnikalo v České republice více mužů než žen. Podnikajících žen bylo asi 300 000 a podnikajících mužů asi 560 000. A také ve všech věkových kategoriích podnikajících osob podnikající muži převažovali nad podnikajícími ženami.

Na rozdíl od světa podnikatelů úplně jinak to vypadá ve světě zaměstnanců. Mezi nejpočetnější skupinou zaměstnanců, což jsou zaměstnanci ve věku 35 – 49 let tvoří ženy 52% zaměstnanců, v ostatních věkových skupinách je podíl zaměstnaných mužů a žen výrazně vyrovnanější.

/prameny: Výběrová šetření pracovních sil ČSÚ (2004)/

2.Svět aktivní státní politiky zaměstnanosti a sociálních dávek.

2.1.Svět aktivní státní politiky zaměstnanosti mužů a žen:

Uchazečem o zaměstnání se rozumí osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a ani se nepřipravuje soustavně pro povolání a osobně se u úřadu práce uchází na základě písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání.

Rekvalifikace je změna dosavadní kvalifikace uchazeče o zaměstnání, kterou je potřebné zajistit získáním nových znalostí a dovedností teoretickou nebo praktickou přípravou, umožňující jeho pracovní uplatnění ve vhodném zaměstnání. V praxi pro nezaměstnaného je možnost jít na rekvalifikaci obrovské privilegium, které je fakticky prioritně dopřáváno převážně ženám a to jak ve smyslu kvantitativním – tj. žen, kterým je dopřáno rekvalifikace je výrazně více než mužů, tak i ve smyslu kvalitativním – tj. nezaměstnané ženy jsou většinou posílány do různých rekvalifikačních kursů na počítačové odborníky, zatímco muži – pokud vůbec jsou na nějaký rekvalifikační kurs posláni – jsou posíláni pouze na rekvalifikační kurzy zedníků, svářečů a podobně; prostě nezaměstnaným ženám ctihodné damstvo úřednictvo na Úřadech práce přiděluje rekvalifikační kurzy s tím aspektem, aby pak nezaměstnané ženy měli práci, která bude mnohem lépe placena, fyzicky mnohem méně náročná, zdraví mnohem méně škodlivá a společensky mnohem prestižnější než tak práce, kterou na základě podřadných rekvalifikačních kurzů toto ctihodné damstvo úřednictvo z Úřadů práce je ochotno – vzhledem k nezájmu nezaměstnaných žen – poskytnout i nezaměstnaným mužům. Samotná statistika je více než výmluvná. Například v roce 2004 byla v České republice rekvalifikace poskytnuta až 44 089 uchazečům o zaměstnání, z čeho bylo více něž 63,2% žen!!

2.2.Svět sociálních dávek poskytovaných mužům a ženám:

Počet vyplácených rodičovských příspěvků představuje zde měsíční průměr za rok 2004. U výše rodičovského příspěvku došlo od 1.1.2004 ke změnám podmínek jeho vyplácení – například nově není již rozhodující výše výdělečné činnosti. Dále od 1.5.2004 se příspěvek zvýšil z 1,1 násobku životního minima na 1,5 násobek životního minima. Výše rodičovského příspěvku se tak zvýšila z 2500 Kč na 3500 Kč. Data neobsahují důchody vyplácené do ciziny a jsou součtem krácených a trvale vyměřených důchodů.

Ženy jsou mnohem častějšími beneficienty prakticky úplně všech důchodů a sociálních dávek. Až 99% žen je mezi příjemci rodičovských příspěvků – konkrétně v roce 2004 rodičovský příspěvek pobíralo 268 363 žen a pouze 3 021 mužů.

Pokud jde konkrétně o důchody tak třeba konstatovat, že až 88,2% tvoří ženy mezi příjemci vdovského (vdoveckého) důchodu a ženy tvoří 87,3% ze všech příjemců starobního a vdovského (vdoveckého) důchodu současně. V případě starobního důchodu tvoří ženy ”jen” 56,4% beneficientů starobního důchodu. Pokud jde o konkrétní počty tak třeba konstatovat, že v České republice v roce 2004 bylo 769 885 žen a 598 755 mužů kteří pobírali starobní důchod; dále 483 874 žen a 71 214 mužů, kteří pobírali starobní a vdovský či vdovecký důchod; dále 55 839 žen a 7 535 mužů kteří pobírali samostatný vdovský či vdovecký důchod, přičemž ještě k tomu navíc ženy pobírali v průměru svůj vdovský důchod ve výši 5 028 Kč, zatímco muži pobírali v průměru vdovecký důchod ve výši 3 862 Kč.

/prameny: Statistika MPSV ČR – data za rok 2004/

3.Svět pracovních pozic a jejich obsazení příslušníky obou pohlaví.

Komentář:

Na úvod musím uvést, že údaje jsou uváděny pouze za zaměstnání spadající pod čtyřmístné kódy klasifikace zaměstnání (KZAM) s 500 a více zaměstnanci ve výběrovém vzorku (bez dopočtu).

3.1.Světy pracovních pozic, které zpravidla patří ženám:

Ženy mají totálně monopolizovány všechny profese a povolání související s výchovou a péči o děti. Dále sem patří zdravotnické profese na střední úrovni a také úřednické práce středně – technického rázu. Do první desítky zaměstnání s nejvyšším podílem žen se ještě zařadili profese, zajištující obsluhu strojů v textilním průmyslu. V žádné z těchto profesí prakticky nenajdeme žádného muže, monopol žen je zde prakticky stoprocentní. Zatímco pokud jde o úřednické práce středně – technického rázu, zde je monopol žen prakticky stoprocentní; pak mezi vedoucími úředníky a administrativními pracovníky tvoří ženy ”jen” 81% všech těchto vyšších úředníků. A pokud jde o soudnictví, funkci soudce zastává dvě třetiny žen. V privátní sféře ženy tvoří 65% úřednic – zaměstnankyň v oblasti provozu obchodu a služeb. Mezi všemi zaměstnanými lékaři a klinickými psychology je 53% žen, v masmédiích (televizní a rozhlasové stanice plus tisk) je mezi zaměstnanými redaktory, novináři a technickými redaktory je 52% žen, a mezi zaměstnanými duševními a vědeckými pracovníky je rovněž téměř 52% žen. Pokud jde o školství, tak ženy mezi pedagogy všude z výjimkou snad pouze u vysokých škol jednoznačně převládají. Pokud jde o předškolskou výchovu – mezi učiteli i vychovávateli je pozice žen absolutně stoprocentní, absolutně stoprocentní je pozice žen i mezi zástupci ředitelů v předškolní výchově a absolutně stoprocentní je pozice žen i mezi samotnými řediteli v předškolní výchově! Pokud jde o základní školní docházku i zde téměř 90% těchto učitelů tvoří ženy. Mezi zástupci ředitelů základních škol je pak 72% žen a mezi samotnými řediteli základných škol je pak pouze 56% žen. Pouze mezi pedagogy vysokých škol mají mírnou převahu muži, nicméně ani tahle ”převaha” mužů se ani zdaleka netýká všech pozic vysokoškolských pedagogů. Například mezi nejnižšími pedagogy vysokých škol – asistenty mají převahu naopak ženy, které tvoří 51% všech asistentů na vysokých školách a univerzitách v České republice.

3.2.Světy pracovních pozic, které zpravidla patří mužům:

Profesemi se stoprocentním obsazením muži jsou stavební montážníci, obsluha důlního zařízení a razících štítů, dále horníci a lamači pro uhelné doly, dále zedníci a kameníci a taky i – kromě obsluhy pojízdných zařízení – prakticky i všichni dělníci pro těžbu dřeva. U těchto profesí v pozici dělníků je zastoupení mužů absolutně 100%, respektive ženy pokud se zde vyskytují, tak pouze v manažerské řídící funkci, kde konkrétně mezi vedoucími pracovníky např. ve stavebnictví je 7% žen, v průmyslu 8%. Dále pak v drtivé většině muži vykonávají i práce kvalifikovaných dělníků (zpravidla pouze vyučení a bez maturity) jejichž podstata spočívá v obsluze nějakého stroje či strojního zařízení – například mezi řidiči traktorů či obsluhujícími dalších zemědělských a lesních strojů je až 99,% mužů. Rovněž mezi tesaři a truhláři je zaměstnáno též až 99% mužů. A mezi příslušníky armády České republiky je zaměstnáno 94% mužů.

/prameny: Strukturální statistika mezd ČSÚ (2004)/

4.Svět pracovního uplatnění obou pohlaví podle sfér ekonomiky.

Komentář:

Osobně sice předpokládám, že to ví i malé dítě, nicméně vzhledem k tomu, že si uvědomuji, že tuto práci – kromě seriozních lidí - budou číst i různí mentálně retardovaní debilové, a to nikoliv proto, že by je to snad skutečně zajímalo, potažmo tomu dokonce snad alespoň trochu rozuměli, nýbrž pouze za tím účelem, aby se pak mohli ve svých četných ”diskusních fórech” opět rozplývat nad ”ubohou dementní úrovní” této práce; tak speciálně pro tyto ”génie” – jejichž inteligenci a tím méně snad vzdělání rozhodně nemohu až tak velice moc přeceňovat, že bych předpokládal, že to budou znát – to proto v maximální stručnosti zopakuji: primární sférou ekonomiky je zemědělství, lesnictví a rybolov, sekundární sférou ekonomiky je dobývání nerostných surovin, průmysl a stavebnictví a terciální sférou je vše co zahrnujeme pod nejširší pojem ”služby”.

4.1.Svět pracovního uplatnění obou pohlaví podle sfér ekonomiky:

V České republice nejvíce ekonomicky aktivních osob pracuje v terciální ekonomické sféře, kde je zaměstnáno až 57% ekonomicky aktivních osob. Ve sféře sekundární je v České republice zaměstnáno 39% a ve sféře primární pouze 4% ekonomicky aktivních osob. Ženy nacházejí uplatnění nejvíce v terciální sféře, muži naopak ve sféře sekundární a primární. Pokud jde o největší ekonomickou sféru – sféru terciální, z řad zaměstnanců této sféry 55% tvoří ženy.

/prameny: Výběrová šetření pracovních sil ČSÚ (2004)/

5.Absolutní délka života i délka života při plném zdraví u obou pohlaví.

Komentář:

Pokud jde o takzvanou ”střední délku života při narození” – jedná se o odhady Světové zdravotnické organizace. Samotná střední délka života zde vychází z takzvaných úmrtnostních norem, respektive tabulek, které jsou konstruovány na základě specifických měr úmrtnosti podle věku ve výchozím roce. Takto tedy střední délka života ve věku – X-let určuje, kolika let se v průměru ještě dožije muž při žena, který dosáhl konkrétního věku X , za předpokladu zachování specifických měr úmrtnosti příslušníků daného pohlaví podle věku na úrovni výchozího roku. A průměrný věk při úmrtí zjistíme tak, že ke střední délce života přičteme věk X-let. Upozorňuji, že střední délku života v žádném případě nelze zaměňovat s průměrným věkem žijících. Hodnota ukazatele ”střední délka zdravého života při narození” vyjadřuje, kolik let prožitých v plném zdraví může očekávat novorozenec při současné úrovni nemocnosti a úmrtnosti. Pravděpodobnost úmrtí mezi 15 – 60 rokem života se rovněž odvozuje z těchto výše zmiňovaných úmrtnostních tabulek.

5.1.Absolutní délka lidského života u obou pohlaví:

Pravděpodobnost úmrtí českého muže ve věku mezi 15. až 60.rokem života je v současné době 16%. Třeba však podotknout, že toto číslo není úplně stále a vykazuje mírné kolísání – například v roce 1995 byla pravděpodobnost úmrtí českého muže mezi 15. až 60.rokem života ještě téměř 19% - na čem se výrazně ”zasloužila” také brutální šikana a těžké otrocké práce spojené s četností smrtelných úrazů i sebevražd v rámci výkonu nucené ”služby” v armádě, což již – zaplať Pán Bůh – dnes tento odporný feministický vynález v podobě takzvané ”všeobecné branné povinnosti” (ovšemže – jak ostatně jinak – pouze pro muže) neexistuje, či přesněji řečeno – došlo k pozastavení odvodů a tím pádem i vykonávání této formy otroctví, avšak legislativní rámec pro praktikování této formy vojenského otroctví doposud nebylo odstraněno z právního řádu České republiky, co vládnoucímu damstvu a panstvu umožňuje – kdykoliv se mu zlíbí – opět své ”mužské” poddané obléci do uniforem vojenských otroků a brutálním násilím je opět nutit - bez jakéhokoliv soudního rozsudku, jako i bez toho že by spáchali nějaký zločin – k výkonu nucených prací pro ctihodné damstvo a panstvo vládnoucího vojensko - tyranského feministického režimu, který nejenže má tendenci porušovat lidská práva, ale ba co víc má ještě navíc i tu nehoráznou drzost, že tento svůj prohnitý plutokratický režim nazývá režimem údajně ”demokratickým”. Pravděpodobnost úmrtí české ženy ve věku mezi 15. až 60.rokem života je v současné době 7%. I zde je však pro objektivitu třeba podotknout, že toto číslo není úplně stále a vykazuje i zde mírné kolísání – například v roce 2001 byla pravděpodobnost úmrtí české ženy mezi 15. až 60.rokem života ještě 8% a v roce 1995 dokonce až 9%. Taktéž je třeba zdůraznit, že mezi muži je v tomto věku téměř až čtyřnásobek větší počet ”úspěšných” sebevrahů než mezi ženami. A také i tím, že muži – navzdory tomu, že žijí kratší život jako ženy – v průměru pracují více let jako ženy (a to ani zdaleka ne kvůli vyššímu věku odchodu do důchodu, která je mužům paradoxně stanovena ve vyšším věku než ženám a to dokonce i navzdory tomu, že život mužů je kratší než život žen!!). Dále muži v zaměstnání v průměru navíc vykonávají i výrazně fyzicky těžší práce než ženy a taky pokud jde o fond odpracovaných hodin – muži v průměru týdně odpracují více hodin než ženy, mají více přesčasů a v důsledku fyzicky těžké práce a únavy mužů z přepracování mají je též muži i výrazně více smrtelných ale i jiných pracovních úrazů než ženy.

5.2.Absolutní délka lidského života u obou pohlaví:

Ženy se dožívají vyššího věku než muži. Střední délka života při narození byla u české ženy v roce 2004 o 7 let delší než u českého muže. Třeba však podotknout, že toto číslo není úplně stále a vykazuje mírné kolísání – například v roce 1990 byla střední délka života při narození u české ženy o 8 let delší než u českého muže.

5.3.Absolutní délka lidského života při plném zdraví u obou pohlaví:

Život české ženy při plném zdraví je o 6 let delší než život českého muže při plném zdraví, přičemž tento časový rozdíl mezi životem české ženy při plném zdraví a životem českého muže při plném zdraví má tendenci se ještě dále zvětšovat ve prospěch žen a k neprospěchu mužů. Tento mnou uváděný údaj pochází z roku 2002, což bylo naposledy co měl vládnoucí režim v České republice o tento ukazatel zájem, respektive co byl v České republice tento ukazatel naposledy proto vůbec zjišťován.

5.4.Věk ve kterém ženy a muži nejčastěji umírají:

České ženy nejčastěji umírají ve věku 80 – 84 let. V roce 2004 bylo v České republice v tomto věku 23,6% zemřelých žen. Čeští muži nejvíce umítají ve věku 74 – 78 let. V roce 2004 bylo v České republice v tomto věku 15,9% zemřelých mužů. Ve všech věkových skupinách až do věku 74 let je podíl mužů na počtu zemřelých vyšší než podíl žen. Obrat nastává až v 75 roce života příslušníků obou pohlaví, kdy je ”počet zemřelých žen vyšší než počet zemřelých mužů” (poznámka: ono totiž těch mužů na umírání ve vysokém věku zas tak moc není…). A nejenže věk 75 let znamená mezi příslušníky obou pohlaví obrat, ale ba co víc, procentuální zastoupení žen mezi zemřelými s každým dalším rokem roste což ovšemže není nijak překvapující když těch mužů na to umírání je stále méně a čím dále tím více nastává situace, že mezi muži už pomalu nemá kdo umírat (protože již všichni zemřeli!!). A tak tedy zatímco 75 rok věku mužů a žen je prvním rokem, kdy umírá – poprvé(!!) – více žen než mužů, mezi zemřelými ve věku 75 – 79 let je 53% žen, ve věkové skupině 80 – 84 let je mezi zemřelými již 61% žen, ve věkové skupině 85 – 89 let je mezi zemřelými dokonce již 68% žen a nakonec mezi zemřelými nad 90 let je mezi zemřelými pravidelně vždy téměř až 80% žen!!

/prameny: Úmrtnostní tabulky, Demografická statistika ČSÚ;ÚZIS ČR (2004)/

5.5.Délka života obyvatelstva českého, slovenského a sousedů:

V roce 2004 průměrná délka života muže v České republice byla 72,54 let a průměrná délka života ženy byla 79.24 let. V roce 2004 tedy průměrná délka život žen v České republice byla o 6,70 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2005 průměrná délka života muže v České republice byla 72,74 let a průměrná délka života ženy byla 79.49 let. V roce 2005 tedy průměrná délka život žen v České republice byla o 6,75 let delší než průměrná délka života mužů.

V roku 2004 priemerná dĺžka života muža v Slovenskej republike bola 70,21 rokov a priemerná dĺžka života ženy bola 78,37 rokov. V roku 2004 teda priemerná dĺžka života žien v Slovenskej republike bola o 8,16 rokov dlhšia než priemerná dĺžka života mužov.

V roku 2005 priemerná dĺžka života muža v Slovenskej republike bola 70,52 rokov a priemerná dĺžka života ženy bola 78,68 rokov. V roku 2005 teda priemerná dĺžka života žien v Slovenskej republike bola o 8,16 rokov dlhšia než priemerná dĺžka života mužov.

A pro zajímavost se také podívejme jak je to u nejbližších sousedů Československého (anebo chcete-li českého a slovenského) národa, přičemž pod pojmem ”nejbližších sousedů” myslím spíše na sousedy ve smyslu společné historické minulosti než jen pouze na sousedy ve smyslu společných státních hranic. Jistý historik dokonce formuloval hypotézu, že Čechy jsou nejvýchodnější částí západní Evropy, zatímco Slovensko je nejzápadnější částí Evropy východní. Já osobně s tímto dělením příliš nesouhlasím, nicméně určitou logiku má a proto tedy vzhledem k tomu, že nyní uvažuji v těchto širších geopolitických souvislostech evropského blízkého západu i východu vychází mi z toho to, že našimi nejbližšími ”sousedy” v tomto historickém smyslu jsou za prvé jednak na západě Němci společně i s Rakušany, jednak za druhé na východě Rusové společně s Bělorusi a Ukrajinci a nakonec za třetí ve smyslu severojižního uvažování též Maďaři a Poláci. Podívejme se tedy jak to tedy s průměrnou délkou života mužů a žen vypadá v těchto zemích:

V roce 2004 průměrná délka života muže v Rakousku byla 76,00 let a průměrná délka života ženy byla 81,89 let. V roce 2004 tedy průměrná délka život žen v Rakousku byla o 5,89 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2005 průměrná délka života muže v Rakousku byla 76,03 let a průměrná délka života ženy byla 81,96 let. V roce 2005 tedy průměrná délka život žen v Rakousku byla o 5,93 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2004 průměrná délka života muže v Německu byla 75,56 let a průměrná délka života ženy byla 81,68 let. V roce 2004 tedy průměrná délka život žen v Německu byla o 6,12 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2005 průměrná délka života muže v Německu byla 75,66 let a průměrná délka života ženy byla 81,81 let. V roce 2005 tedy průměrná délka život žen v Německu byla o 6,15 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2004 průměrná délka života muže v Polsku byla 70,04 let a průměrná délka života ženy byla 78,52 let. V roce 2004 tedy průměrná délka život žen v Polsku byla o 8,48 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2005 průměrná délka života muže v Polsku byla 70,71 let a průměrná délka života ženy byla 79,03 let. V roce 2005 tedy průměrná délka život žen v Polsku byla o 8,32 let delší než průměrná délka života mužů.

V roku 2004 priemerná dĺžka života muža v Maďarskej republike bola 68,07 rokov a priemerná dĺžka života ženy bola 76,69 rokov. V roku 2004 teda priemerná dĺžka života žien v Maďarskej republike bola o 8,62 rokov dlhšia než priemerná dĺžka života mužov.

V roku 2005 priemerná dĺžka života muža v Maďarskej republike bola 68,18 rokov a priemerná dĺžka života ženy bola 76,89 rokov. V roku 2005 teda priemerná dĺžka života žien v Maďarskej republike bola o 8,71 rokov dlhšia než priemerná dĺžka života mužov.

V roku 2004 priemerná dĺžka života muža v Ukrajinskej republike bola 61,35 rokov a priemerná dĺžka života ženy bola 72,27 rokov. V roku 2004 teda priemerná dĺžka života žien v Ukrajinskej republike bola o 10,92 rokov dlhšia než priemerná dĺžka života mužov.

V roku 2005 priemerná dĺžka života muža v Ukrajinskej republike bola 64,39 rokov a priemerná dĺžka života ženy bola 75,31 rokov. V roku 2005 teda priemerná dĺžka života žien v Ukrajinskej republike bola o 10,92 rokov dlhšia než priemerná dĺžka života mužov.

V roce 2004 průměrná délka života muže v Běloruské republice byla 62,79 let a průměrná délka života ženy byla 74,65 let. V roce 2004 tedy průměrná délka život žen v Běloruské republice byla o 11,86 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2005 průměrná délka života muže v Běloruské republice byla 63,03 let a průměrná délka života ženy byla 74,69 let. V roce 2005 tedy průměrná délka život žen v Běloruské republice byla o 11,66 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2004 průměrná délka života muže v Ruské federaci byla 59,91 let a průměrná délka života ženy byla 73,27 let. V roce 2004 tedy průměrná délka život žen v Ruské federaci byla o 13,36 let delší než průměrná délka života mužů.

V roce 2005 průměrná délka života muže v Ruské federaci byla 60,55 let a průměrná délka života ženy byla 74,04 let. V roce 2005 tedy průměrná délka život žen v Ruské federaci byla o 13,49 let delší než průměrná délka života mužů.

/prameny: CIA – THE World FACTBOOK (2004/2005)/

6.Délka pracovní aktivity a pracovního času obou pohlaví.

6.1.Délka pracovní aktivity obou pohlaví než odejdou do důchodu:

Navzdory tomu, že ženy žijí v průměru mnohem déle než muži do starobního důchodu v průměru později než muži neodcházejí! Ba dokonce nejenže mužům není dopřáno, aby o alikvotní počet let co žijí v průměru méně než ženy odcházeli rovněž o tentýž počet let dříve do starobního důchodu – což by bylo jen spravedlivé vzhledem k vyrovnání objektivně tak existující disparity mužů a žen v počtu let co fakticky pobírají starobní důchod z fondů důchodového pojištění – ale ba co víc mužům není dopřáno ani jen formální rovnoprávnosti se ženami, která by byla dána stanovením alespoň formálně identické věkové hranice pro odchod do důchodu pro všechny občany bez ohledu na jejich pohlaví, a tedy i bez zohlednění toho, že ženy žijí v průměru déle než muži a tudíž i následně po delší časový úsek budou v průměru pobírat starobní důchod z fondů důchodového pojištění. Eventuální další řešení bych viděl v tom, že se dosavadní jednotné fondy důchodového pojištění rozdělí na úplně samostatné fondy důchodového pojištění osob ženského pohlaví a úplně samostatné fondy důchodového pojištění osob mužského pohlaví, čím by se alespoň dosáhlo zamezení finančního přerozdělování mužů ve prospěch žen – kde muži delší dobu pracují než ženy ač současně žijí naopak kratší dobu než ženy a pak tedy dochází k tomu, že ač do jednotných fondů důchodového pojištění přispívají více než ženy, zpátky se jim pak dostává ve formě plateb starobního důchodu méně než ženám poněvadž ho pobírají po mnohem kratší dobu. Muž totiž v průměru pobírá důchod cca 11 let, zatímco žena v průměru pobírá důchod 25 let!!

Pokud jde o konkrétní délku pracovní aktivity obou pohlaví tak třeba konstatovat, že nejvíce žen končí pracovní aktivitu ve věku 55 – 59 let, kdy míra pracovní aktivity žen poklesne na 45,5 % a rozdíl ve prospěch mužů je zde 35,9%. U mužů dochází k útlumu pracovní aktivity až po 60.roce, ve věku 60 – 64 let míra pracovní aktivity mužů klesá, přesto však jsou muži pracovně aktivními ještě i ve věku 65 a více let až třikrát častějikrát než ženy!!

Pokud jde o počet důchodců a důchodkyň v České republice ta třeba konstatovat, že důchodkyně tvoří 33% všech žen starších 15 let, zatímco důchodci tvoří 21% všech mužů starších patnácti let. Výrazně vyšší počet důchodkyň než důchodců je jednak v důsledku vyššího věku odchodu do důchodu pro muže, jednak vyšší úmrtností přepracovaných mužů a to zvláště ve věku 50 – 75 let.

6.2.Délka průměrné délky pracovního času obou pohlaví:

Pracovní síla se v těchto statistických údajích je vymezena podle standardů Mezinárodní organizace práce (ILO), což znamená, že zahrnuje zaměstnané i nezaměstnané. Skupinu ”zaměstnaní” tvoří zaměstnanci, osoby pracující na základě smluv jiných než pracovních pro zaměstnavatele (dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti, autorské smlouvy atd.), zaměstnaní ve vlastním podniku (zaměstnavatelé, osoby samostatně výdělečně činné a pomáhající rodinní příslušníci), členové produkčních družstev, pomáhající rodinní příslušníci a také učni pracující za mzdu.

Za týden odpracují ženy, zaměstnané na plný úvazek, o 5 hodin v průměru méně než mužimuži pracující na plný úvazek odpracují týdně v průměru 41,2 hodiny, ženy pracující na plný úvazek odpracují týdně v průměru 36,2 hodiny. Ženy se zkráceným pracovním úvazkem však pracují týdně v průměru téměř o 1 hodinu déle než takto zaměstnaní muži – ženy zaměstnané na zkrácený pracovní úvazek odpracují v průměru 20,9 hodin; muži zaměstnaní na zkrácený pracovní úvazek odpracují v průměru prý jen 20,1 hodin. Faktem však zůstává, že na částečný úvazek pracovala pouze každá dvanáctá žena a každý čtyřicátý čtvrtý muž. Naopak pokud jde o ještě o další, tj. takzvané ”druhé” zaměstnání, tak třeba konstatovat, že druhé zaměstnání má 76 000 mužů a 40 000 žen.

/prameny: Výběrová šetření pracovních sil ČSÚ (2004)/

7.Svět mezd a platů.

7.1.Všeobecně o mzdách a platech v České republice:

Hrubá měsíční mzda zaměstnance se vypočte jako podíl, v němž je čitatel kumulace měsíční hrubé mzdy (včetně prémií a takzvaného 13. A 14.platů) od počátku roku do konce sledovaného období a jmenovatel počet měsíců od počátku roku do konce sledovaného období. Aby zjišťovaná mediánová hrubá měsíční mzda nebyla zkreslována zaměstnanci, kteří pracovali na kratší úvazky, zahrnují se do výpočtu pouze zaměstnanci s týdenním úvazkem 30 a více hodin za týden.

7.2.Nejvyšší výdělky v České republice z hlediska profese:

Nejvyšší výdělky měli v roce 2004 – jak mezi ženami, ale i mezi muži – zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci. Na druhém místě byli výdělky vědeckých a odborných duševních pracovníků, třetí byli technici, zdravotníci a pedagogičtí pracovníci (opět pořadí nezáleželo na pohlaví). Absolutně nejméně vydělávali nekvalifikovaní a pomocní dělníci.

7.3.Rozdíl ve výdělku téže profese v České republice z hlediska pohlaví:

U zaměstnanců do 29 let jsou rozdíly ve výdělcích žen a mužů nejnižší. Nejvyšší rozdíly v platech mužů a žen ve prospěch mužů se dosahuje u zaměstnanců ve věkové kategorii nad 65 let. V této věkové kategorii průměrný výdělek ženy dosahuje pouze nějakých 75% průměrného výdělku muže. Feministické televizní a rozhlasové stanice společně i s feministickým tiskem (což jsou v České republice v podstatě absolutně všechny televizní a rozhlasové stanice, jako i absolutně veškerý tisk) však ale decentně mlčí o tom, že tento i jiné podobné údaje pouze účelově vytrhli ze širšího kontextu, protože se to tak pro potřebu jejich feministické propagandy hodilo. A proto já tedy uvedu celou věc na pravou míru, protože v této souvislosti je nezbytné uvést, že ženy ve věkové skupině nad 65 let, které v tomto věku ještě vůbec pracují si prakticky téměř vždy pouze přivydělávají ke svému starobnímu důchodu, zatímco pro muže je výdělek ze zaměstnání i v tomto věku obvykle hlavním a současně též i jediným zdrojem jeho finančních příjmů. A v důsledku těchto skutečností je proto charakter a struktura vykonávaného zaměstnání a tím pádem i jeho finančního ohodnocení v tomto věku u žen a mužů výrazně odlišná. Obdobně je to ale i v jiných věkových skupinách zaměstnanců, neboť i u těchto skupin zaměstnanců lze rozdíly mezi výdělky mužů a žen vysvětlit působením dalších faktorů s odlišnou strukturou či odvětví u mužů a žen kde například ”dělník” a ”dělnice” byť i mají totéž vzdělání nemusí znamenat totéž (například když ten dělník za nesnesitelného rámusu strojů se například někde v kamenolomu musí ohánět osm hodil desetikilovým kladivem, zatímco dělnice sedí na židli někde u pásu a při tom třeba ještě poslouchá z rádia nějakou náladovou hudbu), potažmo počtem odpracovaných hodin, když nesvobodno zapomínat na to, že zaměstnanec - muž v průměru odpracuje více hodin než zaměstnankyně – žena.

/prameny: Strukturální statistika mezd ČSÚ (2004)/

8.Svět vzdělání a vzdělanosti mužů a žen.

8.1.O růstu vzdělanosti žen na úkor mužů v České republice:

Tento fakt je nesporný a nemohou ho fakticky popřít ani samotné feministky a feministé. Pokud jde o nejstarší věkovou skupinu obyvatel České republiky tak lze konstatovat, že mezi ženami ve věku 65 let a staršími jich má maturitu 16,3%, zatímco mezi muži ve věku 65 a více let má 22,7% mužů maturitu. Mezi ženami ve věku 65 let a staršími jich má vysokou školu 3,5%, zatímco mezi muži ve věku 65 a více let má 13,1% mužů vysokou školu.

Úplně jiný obraz je v současnosti, kdy lze konstatovat, že ve věkové skupině 25 – 39 let má maturitu až 44,8% žen a 32,5% mužů, což znamená, že maturitu má výrazně více žen než mužů. Pokud jde o vysokoškolské vzdělání to má v této skupině 25 – 39 let asi 12% žen a asi 13% mužů. Podotýkám ještě, že všechny tyto údaje pocházejí z roku 2004, a ovšemže i nadále dochází k vzrůstající divergenci v dosaženém vzdělání mezi muži a ženami vytláčejícím nyní dokonce již i v oblasti vzdělání a vzdělanosti muže do pozice lidí druhé kategorie za ženami. Je zde totiž signifikantní tendence vytlačování mužů do pozic pouhých učňovských škol bez maturity. Pokud jde o učňovské školství bez maturity, tak zatímco ve věkové skupině 65 a více let učňovské vzdělání bez maturity má dokonce více žen než mužů – konkrétně 260 tisíc žen a 251 tisíc mužů; naopak ve věkové skupině 25 – 39 let má učňovské vzdělání bez maturity jen 413 tisíc žen a 588 tisíc mužů! Naopak pokud jde o středoškolské vzdělání s maturitou, tak ve věkové skupině 25 – 39 let má maturitu 522 tisíc žen a 392 tisíc mužů; pokud jde o vyšší odborné vzdělání, tak to má ve skupině 25 – 39 let téměř 12% žen a asi tři a půl procenta mužů, a tak pouze mezi samotnými vysokoškoláky – počítáno k roku 2004 – měli muži mírnou, nepatrnou početní převahu nad ženami. Ani tato převaha však již dnes neexistuje.

/prameny: Výběrové šetření pracovních sil – průměry za rok 2004/

8.2.O počtu absolventů za školní rok 2003/2004 v České republice:

V České republice ve školním roce 2003/2004 mezi absolventy vysokoškolských magisterských studijních programů bylo 13 294 žen a pouze 12 199 mužů; mezi absolventy ”vysokoškolských” bakalářských studijních programů bylo 7 351 žen a 5 188 mužů, a mezi absolventy takzvaných vyšších odborných škol 4 453 žen a 1 622 mužů – a tedy ve všech těchto kategoriích je drtivá převaha žen nad muži! Jedinou výjimkou jsou pouze vysokoškolské doktorské studijní programy, kde si doposud zachovali svoji mírnou převahu muži nad ženami; nicméně třeba konstatovat, že doktorandů v celé České republice je pouze zhruba jeden a půl tisíce lidí, a tedy je jedná o početně fakticky marginální skupinu vysokoškoláků.

8.3.Počty studentů a učňů ve školním roce 2004/2005 v České republice:

V České republice ve školním roce 2004/2005 mezi studenty univerzit a vysokých škol bylo 150 094 žen a jen 148 102 mužů; mezi studenty vyšších odborných škol 17 113 žen a pouhých 7 920 mužů; mezi studenty gymnázií 84 708 žen a 57 666 mužů a mezi studenty středních odborných škol s maturitou 116 755 žen a 92 174 mužů. Lze tedy konstatovat, že v současnosti mají ženy výraznou početní převahu již nejen mezi studenty středních odborných škol s maturitou, studenty gymnázií či studenty takzvaných vyšších odborných škol, ale právě tak i mezi studenty univerzit a jiných vysokých škol! Muži mají tedy početní převahu pouze mezi podřadnou, druhořadou skupinou učňů odborných učilišť bez maturity kde se ”učí” 114 242 mužů a 61 733 žen – což jen ukazuje, že muži jsou fakticky vytlačováni do pozice lidí druhé kategorie!

/prameny: ÚIV – výkazy škol (MŠMT) – absolventi 2003/4; studenti,učni 2004/5./

8.4.O struktuře studentů univerzit a vysokých škol v roce 2004:

Skupiny studijních programů jsou vedeny podle KKOV, tj. Klasifikace kmenových oborů vzdělání, respektive v tomto případě se jedná o studenty univerzit a vysokých škol v doktorských, magisterských a bakalářských studijních programech v prezenčním, distančním a kombinovaném studiu. Ženy výrazně převažují mezi studenty právnických a filozofických fakult, ale i mezi studenty medicíny a farmacie – muži jak je to již nyní obvyklé, pokud se již vůbec dostanou na vysokou školu, tak pouze na nějaké relativně podřadné technické školy a vojenské školy, a tedy o školy o které nikdo nemá příliš veliký zájem.

Nejvíce studentů studuje humanitně orientované univerzity a vysoké školy subsumované pod kategorii ”Společenské vědy a nauky”, kde studuje až 98 832 žen a pouze 59 520 mužů. O drtivé převaze žen na těchto – zejména – právnické a filozofické fakulty tudíž nemůže být ani sebemenších pochyb.

V kategorii ”Vědy a nauky o kultuře a umění” kam též spadají z velké části i filozofické fakulty studuje dalších 3 824 žen a pouze 2 868 mužů.

A obdobnou převahu při studiích na univerzitách a vysokých školách mají ženy i jinde. Například v kategorii ”Zdravotnické, lékařské a farmaceutické vědy” studuje 14 959 žen a pouze 6 632 mužů.

Zastoupení obou pohlaví je nejvíce vyrovnané mezi studenty zemědělských, lesnických a veterinárních věd, které jsou pro muže příliš lukrativní, zatímco pro ženy již poměrně mnohem méně. Nicméně ale i zde mají ženy převahu nad muži. V kategorii ”Zemědělské, lesnické a veterinární vědy” studuje 5 997 žen a 5 133 mužů.

A tak muži byli ženami vytlačeni do nezajímavých technických a vojenských vysokých škol, ale zpravidla muži drží hubu neboť jsou rádi, že ctihodné damstvo je nechá studovat alespoň tyto podřadné a fakticky méněcenné vysoké školy. Hold uchazečka o vysokoškolské studium má hezkou tvářičku, hezké nohy i hezké poprsí (vzhledem k eventuálnímu riziku erekce se snažím jako křesťan na to raději blíže ani nemyslet!!), což je devíza vůči které ani sebevětší intelektuální vědomosti a poznatky sebegeniálnějšího uchazeče absolutně nic nezmohou, aby měl alespoň minimální naději, že se proti tak silným (sice hloupým, ale zato mimořádně hezkým!!) soupeřkám bude mít naději prosadit. A tak pro něj zůstanou jen oči pro pláč a Interpolační polynomy či Laplaceovy transformace probíraných po výkladu některých partií funkcí komplexní proměnné a opírajíc se o teorii integrálu v komplexním oboru a podobně, což sotva u koho může vyvolat nějaké nadšení a proto není divu, že tato studia ženy velkoryse přenechávají mužům a muži jsou vděční alespoň za tyto drobty o které ženy nemají zájem. A tak tedy v kategorii ”Technické vědy a nauky” studuje 59 043 mužů a pouhých 16 993 žen. Při pomyšlení na těchto necelých sedmnáct tisíc žen mě napadá, že ony museli být patrně asi škaredé jako ropuchy když se nedostali ani na práva a ani na filozofickou fakultu, i když jinak nepopírám, že mohou být třeba i velice inteligentní a chytré, nicméně v případě dívky otázka dostat se studovat na vysokou školu je mnohem více o její kráse než-li o její eventuální inteligenci či vědomostech. A obdobně tak i v kategorii ”Vojenské vědy a nauky” studuje 243 mužů a pouze 69 žen. A tím spíše se divím těm 69 ženám co dobrovolně šli na vojenskou vysokou školu. Ba ještě více se divím těm 243 mužům. Ještě donedávna byla u nás nucená vojenská služba pro příslušníky ”méněcenného pohlaví” a této souvislosti si pamatuji, že bylo zcela běžné, že ”normální muž” si v krajném případě třebas i žiletkou podřezal žíly jen aby se nějak vyhnul svému uvržení do spárů vojenského otroctví.

/prameny: ÚIV – matriky studentů VŠ za rok 2004 (MŠMT) /

9.Rozvody a určení dětí do péče ženy po rozvodu.

Rozváděná manželství jsou sledována podle počtu nezletilých dětí. Nezletilým dítětem se rozumí osoba do 18 let věku. Počet rozhodnutí o svěření dítěte do péče po rozvodu je odlišný jak od počtu dětí, tak od počtu rozvodů, protože o svěření do péče se rozhoduje v první fázi a celé rozvodové řízení může být ukončeno až v dalším roce.

Každoročně se v České republice rozvádí více než třicet tisíc manželství a to v drtivém případě na návrh ženy. Muži se tedy nerozvádí – muži jsou ve více než dvoutřetinové většině případu pouze rozváděni! V roce 1995 bylo podáno 31 135 návrhů na rozvod manželství, z toho 20 902 těchto návrhů na rozvod podaly ženy a pouze v 10 233 případech návrh na rozvod podali muži.

V roce 2000 bylo podáno 29 704 návrhů na rozvod manželství, z toho 20 208 těchto návrhů na rozvod podaly ženy a pouze v 9 496 případech návrh na rozvod podali muži.

V roce 2004 bylo podáno 33 060 návrhů na rozvod manželství, z toho 22 110 těchto návrhů na rozvod podaly ženy a pouze v 10 950 případech návrh na rozvod podali muži.

A jak uvidíme dále, nejenže v zhruba 70% případech dochází k rozvodu z iniciativy ženy, ale z aspektem na to, komu feministkami ovládané soudy svěřují děti do péče a komu naopak stanoví aby nejenže dítě do péče nedostal, ale aby navíc ještě k tomu sám platil masné výživné jako mourovatý jasně ukazuje, že pro ženy je rozvod manželství eminentně lukrativní záležitostí a to navíc duplicitně neboť platné právo stanoví, že pokud je dítě svěřeno do péče jednomu z rodičů ten druhý mu musí navíc ještě platit výživné, ačkoliv z hlediska zdravého rozumu by bylo spíše přiměřenější, aby jeden z rodičů který je odměněn již tím, že mu je svěřeno dítě do péče by neměl být ještě duplicitně navíc odměňován i tím, že ten druhý rodič mu ještě navíc bude muset platit takzvané výživné, ale mělo by to být přesně naopak, tj. rodič, kterému je dítě svěřeno do péče za toto své zvýhodnění, že mu bylo dítě svěřeno do péče bude finančně kompenzovat ujmu druhému rodiči – kterému dítě svěřeno nebylo – tím, že mu bude platit finanční odškodné rovnající se jeho psychické ujmě v tom, že mu dítě do péče svěřeno nebylo!! Nepochybuji ani nejméně, že pro kontingetně a materialisticky smýšlející ženy by tohle bylo zcela nepřijatelné; zatímco na druhé straně by otcové dítěte pokud by dítě bylo svěřeno jim platili matkám dítěte toto finanční odškodnění mnohem ochotněji než jim platí takzvané výživné za situace kdy dítě má matka dítěte a ještě navíc jí musí platit takzvané výživné.

Pokud jde o rozvedená manželství, až 63% rozvedených manželů měla alespoň jedno nezletilé dítě. A ovšemže – ostatně vždyť jak u feministických soudkyň jinak – v drtivé převaze je dítě svěřeno do péče matce!

Pokud jde o svěření dětí do péče po rozvodu, v roce 1995 byli děti v 28 629 případech svěřeny do péče matky, v 2 017 případech do péče otce a v dalších 140 případech do péče jiné osoby než rodičům.

Pokud jde o svěření dětí do péče po rozvodu, v roce 2000 byli děti v 28 746 případech svěřeny do péče matky, v 2 067 případech do péče otce, v 426 případech do společné či střídavé péče rodičů a v dalších 168 případech do péče jiné osoby než rodičům.

Pokud jde o svěření dětí do péče po rozvodu, v roce 2004 byli děti v 28 942 případech svěřeny do péče matky, v 2 286 případech do péče otce, v 764 případech do společné či střídavé péče rodičů a v dalších 129 případech do péče jiné osoby než rodičům.

V podstatě do péče matky je dítě prakticky svěřeno absolutně vždy pokud má samotná žena o toto svěření dítěte do své péče zájem. Z hlediska zákona jsou si sice ženy a muži formálně rovní, nicméně v praxi jsou ženy mnohem rovnější a pokud o svěření dítěte do své péče má zájem žena (a to třeba i narkomanka, prostitutka, feťáčka či kriminálnice!!), pak vyhlídky muže ( byť se jedná o sebevíc slušného a seriózního člověka!!), že by snad – alespoň hypoteticky - dítě mohlo být svěřeno jemu se rovnají úplně čisté nule!!

/prameny: Demografická statistika ČSÚ; Okresní a krajské soudy/

Můj skromný závěr na konec:

Osobně jsem váhal, zda-li tuto poslední kapitolu mám vůbec zmiňovat. Já osobně – zaplať Pán Bůh – jsem svobodný a bezdětný panic, takže mně ženy ani jen hypoteticky skrze zákon o rodině vykořisťovat nemůžou. Nicméně i tuhle kapitolu jsem pro tebe čtenáři muži napsal, aby sis uvědomil svoji nicotnou ubohost vůči panující ženě! Věz, že ze ženou nikdy nevybabreš – to naopak žena vybabre vždy s tebou! Takzvané ”gentlemanství” je opiem světové feminokracie sloužící feministkám jako feminokratické náboženství k ”duchovní nadvládě nad muži; nicméně já jakékoliv formy mozky světového feminismu zosnované ideologie ”gentlemanství” odmítám, neřídím se jim, a nikdy, a opakuji to ještě jednou nikdy nejsem ochoten žádnou svoji pozici dobrovolně vyklidit ve prospěch někoho jiného, a již vůbec ne ve prospěch feministek!!

Nikdy nejsem ochoten se dobrovolně vzdát a pokud je mi něco odejmuto, aby bylo přiřknuto feministkám, tak je to možné pouze za použití brutálního státního násilí, když bude zlomen surovou a brutální sílou můj odpor, a i to navíc ještě pouze až po velice těžkém a tvrdém boji, protože já nejsem ochoten se ničeho vzdát bez úporného a houževnatého boje, nikdy žádnou svoji pozici nevyklidím bez boje ve prospěch jiných, a ve prospěch feministek pak již teprve ne! Ve všeobecnosti mohu říci, že každý kdo sáhne na to co je moje, je můj nepřítel a vůči nepřátelům neznám žádný soucit. A to ani takzvaný ”gentlemanský” soucit ne! Ovšemže nikdo není povinen se mnou souhlasit. Každý kdo mně ignoruje, toho i já ignoruji a nikdy mu nijako ubližovat nebudu. Moje duše i moje tělo patří mému Pánovi Ježíši Kristu! Kdo se nepřátelsky dotkne mé duše nebo těla – pokud mu za to neudělám v dlouhodobějším horizontu něco horšího – bezprostředně riskuje, že mu pěstí vrazím takovou facku, že si bude myslet, že ho nějaký kůň kopytem do hlavy kopl. A to platí pro každého úplně stejně – pro muže, právě tak jako i pro ženu! Já totiž žádné takzvané ”gentlemanství” neuznávám, a tudíž vůči všem nepřátelům se chovám úplně stejně, s úplně stejnou razancí a tvrdostí; tj. bez ohledu na to či ono pohlaví mého nepřítele. Ženy pro mě nejsou žádné ”křehké květinky”, ale suroví, brutální, sadističtí a krvežíznivý nepřátelé jako i muži. Tvrzení, že prý ženy jsou údajně méně surové, brutální, sadistické či krvežíznivé než muži jsou feministické pohádky pro hloupé a naivní muže, nikoliv však ale pro mě. Já věřím v skutečnou rovnost mužů a žen a to – v tom nejkrajnějším případě – dokonce třeba až v rovnost i do těch nejbrutálnějších důsledků tvrdých kopanců, tvrdých pěstí, zpřerážených žeber, vyražených zubů a prolité lidské krve, pokud by snad nedej Bůh muselo někdy k něčemu takovému dojít. A ženský nepřítel nemůže ode mně čekat, že budu k němu byť i jen o ”píď” benevolentnější než jsem vůči svým mužským nepřátelům. Zde já totiž nejen v dobrém, ale i ve zlém zastávám názor absolutní rovnosti mužů a žen, neboť vůči všem nepřátelům – bez ohledu na jejich pohlaví - se chovám úplně stejně.

Jinak ale nelze o mně říci, že bych byl snad agresivní, anebo snad dokonce, že bych konflikty vyhledával. Nic takového! Když chodím po venku, cíleně manévruji tak abych pokud možno nikoho nepotkal. Objevím-li se mimoděk v blízkosti jiných lidí, snažím se co nejrychleji z daného prostoru vzdálit. Nikdy nikoho nepozdravím jako první. Pokud mne ale jako prvního pozdraví někdo jiný, zásadně vždy stejným způsobem na tento pozdrav odpovím. Jedinou výjimkou je problematika vykání. Rozmluvě s jinými lidmi se pokud možno vyhýbám. A pokud již s někým musím mluvit vykám úplně každému, a to ani malé děti nevyjímaje! A důsledně všem lidem vykám i tehdy, kdy se mi oni pokoušejí tykat, anebo dokonce mi i tykají. Když mi tyká Bůh, respektive v zastoupení Božím když mi tyká katolický kněz coby zpovědník při svatí zpovědi je to normální. Jinak to sice normální zcela není, nicméně ignoruji to. Jsem čtyřicetiletý emancipovaný muž. Žiji si vlastním životem, jen pro sebe a pro Boha v Kristu Ježíši. Vím, že nepřátele si člověk nevybírá, ale právě naopak, jiní lidé se dobrovolně rozhodli vybrat si mně za svého nepřítele a válčit proti mně. Zřejmě se asi nudí, nemají nic jiného na starosti a proto si mně vyvolili za svého nepřítele. Já jejich nepřátelství pouze vezmu na vědomí, jinak ale nikoho jsem si já za svého nepřítele osobně nikdy nezvolil – to jiní si zvolili mně…

V boji proti mým nepřátelům mám však velice silnou zbraň a touto zbraní je moje modlitba k Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli. Moje křesťanská víra je ten nejcennější poklad který mám…

Ve Zlíně dne 24.5.2007 napsal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Kritika feminismu. Analýza sociálního postavení obou pohlaví dnes.
Které pohlaví má dnes de facto privilegované postavení?
A které pohlaví je dnes fakticky diskriminováno?

I.kapitola: O totalitní jednostrannosti mediálního působení feministické propagandy.

Doby, kdy byli ženy skutečně diskriminovány oproti mužům jsou již dnes - přinejmenším ve vyspělých evropských a severoamerických zemích - dávno minulostí.

V současné době totiž přinejmenším v těchto vyspělých evropských a severoamerických státech jsou to právě ženy, které jsou fakticky privilegovanou částí lidstva. Ačkoliv jsou tedy zde ženy všude zvýhodňovány, a v převážné většině oblastí a sfér je postavení žen výrazně lepší než postavení mužů, všechny masmédia i nadále pokrytecky hlásají feministickou propagandu o údajné diskriminaci žen, popřípadě jejich nerovnoprávném postavení a podobně, ačkoliv ve skutečnosti je právě pravý opak toho pravdou!

Navíc propaganda tvrdící, že jsou prý ženy v naší společnosti diskriminovány a že prý mají nerovnoprávné postavení oproti mužům je tak absolutisticky totalitně jednostranná, že opačný názor v tisku nikdy nenajdeme, právě tak jako ani v rozhlase nebo televizi opačný názor nikdy nemůžeme uslyšet nebo uvidět!

Pravděpodobnost, že by se snad na problematiku postavení mužů a žen ve společnosti názor odlišný od feministické propagandy mohl vůbec někdy nějak dostat do masmédií není dnes o nic více reálnější než je teoretická pravděpodobnost, že by se snad třeba v oficiálním státním "říšském" rozhlase nacistického Německa mohla objevit - dejme tomu někdy v roce 1942 - nějaká politická kritika na samotného "vůdce" Adolfa Hitlera.

II.kapitola: O totalitní intenzitě feministické propagandy působící v médiích.

Kromě toho tato feministická propaganda je tak ve své jednostrannosti intenzivní, že v důsledku masivního mediálního vlivu vymývání mozků diváků, posluchačů i čtenářů uvěřilo v její "pravdivost" nejen, že množství intelektuálně zaostalých a proto lehce sugestivně touto mediální propagandou ovlivnitelných obyčejných žen i mužů, ale v důsledku zpětného působení bumerangového propagandistického efektu této feministické propagandy dodatečně vnitřně uvěřila těmto svým vlastním feministickým lžím dokonce možná i nejedna ze samotných feministek!

III.kapitola: Ženy mají lehčí život než muži a jen proto žijí i déle

Ještě na konci osmnáctého století žili muži v průměru o deset let dále než ženy. A to navíc do toho ještě ani nepočítám ty případy, kdy došlo k úmrtí ženy při porodu dítěte. Pokud bych i tyto případy sem započítal, pak bych musel konstatovat, že muži v té době žili téměř o jedno čtvrtstoletí v průměru déle než ženy. Dnes na počátku století jedenadvacátého naopak ženy žijí zhruba o deset let déle než muži. Delší život žen tudíž v žádném případě nelze počítat na vrub jakési přirozené ženské dispozice žít déle. Pravý opak je totiž pravdou. Příroda - ve své biologické přirozenosti - k delšímu životu povolala muže a nikoliv ženy!

Žijí-li však muži přesto v průměru méně než ženy, je to dáno nikoliv faktory biologickými, ale faktory sociálně-společenskými, respektive tým, že muži mají v průměru výrazně těžší život. A to jak fyzicky tak i psychicky.

IV.kapitola: Fyzické zatížení mužů je větší než fyzické zatížení žen i u lidí s týmž vzděláním

Samozřejmě pokud jde o větší fyzické zatížení mužů než žen, tyto disproporce nejsou vždy a všude stejné. Ba dokonce mezi příslušníky společenské elity se někdy až tak výrazně stírají, že přestávají prakticky i existovat. Například muž který je třeba soudce není z hlediska jeho fyzického zatížení na tom nějak výrazněji hůř než žena která je soudkyní. Ale toto jsou spíše výjimky.

Naopak čím se klesá stále níž a níž k sociálně slabším vrstvám tyto disproporce mezi fyzickou zátěží mužů a žen mají tendenci výrazně narůstat.

Rozdíl mezi dělníky a dělnicemi je tudíž již markantní.

Tím spíše pak v širším ponímání mezi zaměstnanci mužského a ženského pohlaví se základním školním vzděláním v nejširším slova smyslu vůbec a s jejich objektivní možností přístupu k jednotlivým pracovním pozicím.

Rozdíl mezi třeba úřednicí se základním vzděláním, která sedí v podatelně nějakého úřadu kde razítkuje poštu a zapisuje ji do denníku došlé pošty a stavebním dělníkem s týmž vzděláním, který se osm hodin musí v potu tváře ohánět těžkým krompáčem někde - na žáru, dešti nebo mrazu - při kopání pozemní komunikace zajisté není ojedinělým případem.

V.kapitola: Více je "agresivitě vnějšího prostředí" vystaven psychický svět mužů než žen

Pokud jde o psychické zatížení, zde jsou na tom muži mnohem hůře než ženy a to navíc od fyzického zatížení zde se výrazně větší psychické zatížení mužů než žen bez výjimky projevuje u všech sociálních skupin obyvatelstva.

Tato skutečnost je dána tím, že nejen u lidí, ale i rovněž i mezi všemi živočišními druhy je každý jeden jednotlivec vystaven určité větší nebo menší "agresivitě vnějšího prostředí", respektive agresivitě, agresivními chování ze strany ostatních příslušníků svého vlastního biologického druhu.

A faktem též zůstává, že u převážně většiny živočichů, respektive u savců pak výlučně jsou samci v mnohem větší míře a intenzitě než samice vystaveni "agresivitě vnějšího prostředí", respektive agresivnímu chování ze strany ostatních příslušníků svého vlastního živočišného biologického druhu.

A to ve všech formách projevů této "agresivity vnějšího prostředí" počnouc různými formami psychického zastrašování a konče až smrtelně nebezpečným útokem jiného příslušníka nebo příslušníků vlastního biologického živočišného druhu jsou v mnohem větší míře vystaveni samci než samice.

Přesněji - z exaktně biologického hlediska - řečeno, pod tímto poněkud zjednodušujícím pojmem "biologický živočišní druh" se myslí ve skutečnosti celá dotyčná čeleď daného živočišného druhu.

Jako příklad bych uvedl problém jistého chovatele chovného páru psů - samce a samici. Oba psy jsou stejného druhu i plemene, navíc oba psy jsou prakticky stejného stáří, stejné velikosti i stejné srsti. Oba psy se taky chovají stejně, přesněji řečeno oba psy jsou naprostí kliďasi, ostatní psy nijak neprovokují ba dokonce si je ani nevšímají. Jediný objektivní rozdíl mezi těmito psy je tedy pouze v jejich pohlaví.

Navzdory tomu nelze říci, že stejným způsobem jak se tito psy chovají k jiným psům, že by se ostatní psy chovali k nim. Nejzajímavější však není to, že tento párek psů-kliďasů občas je vystaven agresivním útokům ze strany jiných psů.

Nejzajímavější je to, že snad téměř 90 % těchto útoků cizích psů je namířených pouze proti jednomu z této dvojice psů. Proti samci! A to navzdory tomu, že oba dva psy-kliďasi se chovají úplně stejně a tudíž objektivně tento samec-kliďas nezavdal ostatním psům objektivně vůbec žádný důvod, aby se k němu ostatní psy chovali takto odlišně než k samici!

Právě tak jako mezi ostatními savci tak i mezi lidmi jsou výrazně větší "agresivitě vnějšího prostředí" vystaveni muži než ženy.

V lidské společnosti na rozdíl od zvířat navíc existuje mnohem pestřejší paleta nejrůznějších projevů "agresivity vnějšího prostředí" včetně i těch, které mezi zvířaty jsou prakticky vyloučena.

Příkladem může být policejní kontrolní akce "Krištof", týkající se kontroly v masovém měřítku toho, jak řidiči dodržují předpisy o provozu na pozemních komunikacích, jaký mají technický stav vozidel atd. Jinými slovy tedy riziková situace, které se nutně bojí i tací řidiči, kteří jinak se vždy i sami do sebe i bez kontroly usilují důsledně dodržovat všechny předpisy. U tak důsledných kontrol si však navzdory veškeré své opatrnosti a poctivosti nikdo nemůže být jist tím, že by ho třeba přece jen při tak důsledné kontrole mohl policista načapat někde na hruškách.

Jistý manželský pár musel jet společně v tomto období v jisté záležitosti autem. Muž je více než čtyřicet let řidičem z povolání, z toho posledních dvacet let dokonce učitelem jízdy v jedné autoškole. Navíc coby učitel autoškoly má jak řidičské oprávnění, tak i učitelské oprávnění pro všechny skupiny řidičských oprávnění. Jeho manželka je kuchařkou v jisté restauraci. Má pouze řidičské oprávnění skupiny B. I toto řidičské oprávnění si udělala pouze před dvěma lety a to nikoliv proto, že by snad sama cítila nějakou potřebu ho získat, ale pouze proto, že jí její manžel velice intenzivně a dlouze k tomu přemlouval. Sama autem nejezdila prakticky téměř nikdy a když jela s manželem tak vždy řídil automobil manžel. Manželka totiž nikdy o řízení automobilu neprojevila zájem. A samotný manžel pokládal vždy jaksi za přirozené, aby když už je on tím profesionálním řidičem, tak že řídit ten automobil bude on sám. Právě tak jako na druhé straně zas manželka pokládala za zcela přirozené, že když už je tou profesionální kuchařkou tak raději navaří ona sama. Tentokrát však manžel překvapenou manželku poprosil aby automobil řídila raději ona sama. Což bylo sice poněkud překvapivé, ale v podstatě vlastně plně logické!

V důsledku totiž odlišné míry "agresivity vnějšího prostředí" které ve společnosti jsou vystaveni muži a ženy lze očekávat, že ženě-řidičce hrozí za stejných okolností výrazně menší riziko, že schytá od kontrolujícího policisty nějakou pokutu než muž-řidič.

Podobně to může být když muž i žena jdou někde třeba ke správnému orgánu, kde jim hrozí pokuta. I zde je pravděpodobné, že úřední strohosti svými prosbami odměku spíše může dosáhnou žena než muž a to i tehdy pokud by jinak - objektivně - verbální projev obou byl fakticky úplně tentýž. I zde je to dáno odlišnou mírou "agresivity vnějšího prostředí" které jsou vystaveni muži a ženy.

A samozřejmě to co jsem uvedl o "agresivitě vnějšího prostředí" v týchž primitivních formách jaká se vyskytují v živočišné říši, kde jsou samci v mnohem častější ale též i brutálnější míře vystaveni třeba i - objektivně - zcela bezdůvodnému útoku platí i mezi lidmi.

Pokud jde o bezdůvodnou a brutální fyzickou inzultaci ze strany "příslušníků vlastního biologického druhu" jsou jejich obětí téměř vždy obětí muži a ne ženy. Pokud se výjimečně obětí této inzultace stane i žena, pak je to zpravidla z úplně jiných důvodů, tj.výlučně prakticky pouze tehdy, když se stane obětí loupeže či sexuálního násilí. Jinak prakticky ale téměř nikdy.

Taky intenzita, respektive brutalita s jakou je ze strany "příslušníků vlastního biologického druhu" napaden muž je nesrovnatelná s eventuální fyzickou "inzultaci" ženy.

Nikdy jsem totiž neslyšel, že by inzultace ženy byla tak intenzivní, že by jí třeba při této inzultaci byly vybity všechny přední zuby, zlomeny nosní kůstky, způsobeno několik fraktur žeber i lebečních kostí spojených navíc s masivním hematomem do cerebrární dutiny, bezvědomím, těžkým šokem a nakonec i úmrtím v důsledku těchto těžkých zranění.

Pro bližší vysvětlení uvedu další příklad:

Do restaurace vstoupí týmiž dveřmi současně dva lidé: muž a žena. Těsně před příchodem této dvojice lidí vypukla právě v restauraci mezi dvěma skupinkami hostů prudká hádka, která přerostla v bitku. Tato dvojice lidí do restaurace vešla pak v okamihu, kdy uvnitř probíhající rvačka mezi oběma znepřátelenými skupinami hostů dosahuje právě svého zenitu. Oba dva: muž i žena, kteří právě dovnitř stoupili do restaurace jsou slušní lidé, kteří by celkem určitě do této restaurace nevešli, pokud by alespoň tušili co se v ní uvnitř děje. Vzhledem ale k silně hrající hudbě však nic neslyšeli a ani jinak si ničeho podezřelého nevšimli. Když vstoupili dovnitř, zůstali oba dva od velikého údivu stát na místě jako kdyby zkameněli od překvapení. Tu najednou jeden z rváčů přiskočil k této dvojici lidí co právě otevřeli dveře, vstoupili do restaurace a od údivu zůstali stát zmateně na místě. Jednoho z této dvojice lidí mocně uchopil levou rukou pod krkem, pravou se dozadu rozmáchl a celou silou vrazil tohoto člověka pěstí do tváře, až tento člověk v důsledku razantního úderu pěstí do tváře udělal ve vzduchu málem jakési "salto mortale" vzad a padl na záda, přičemž při tomto pádu ještě mimoděk rozlámal i stůl, který mu stál v cestě. Celou tvář měl tento člověk od krve a byl v hlubokém bezvědomí. Vypadalo to doslova jako nějaká akční scéna z nějakého amerického westernu o divokém západě. Útočník co toto udělal neznal ani jednoho z této dvojice lidí - neznal ani muže ani ženu co právě vešli dovnitř. Ba dokonce nikdy ani jednoho z nich ještě ani jen neviděl a svůj útok nijak zdůvodnit neuměl. Vidím, že jsem ještě zapomněl říci, kdo z obou z této dvojice lidí se stal touto zcela bezdůvodnou a nijak nevyprovokovanou obětí tohoto útoku, zda-li to byl vstoupivší muž anebo to byla žena. Ale domnívám se, že vnímavý čtenář na základě i svých osobních zkušeností a svého logického úsudku si na tuto otázku dovede zodpovědět i sám.

VI.kapitola: Další zajímavosti v demografickém světě mužů než žen

Zajímavou skutečností je to, že z narozených dětí je celosvětově cca 51 % chlapců. Přesto však ženy tvoří v zemích - kde od skončení druhé světové války - nebyl žádný válečný konflikt 52 % obyvatel, v zemích kde tento válečný konflikt byl pak mají ještě vyšší procentuální zastoupení na celkovém počtu obyvatelstva.

Neméně zajímavou je i demografická struktura obyvatel obou pohlaví v jednotlivých částech státu. Za bernou minci zde beru procentuální podíl obou pohlaví na celkovém podílu obyvatelstva.

Život ve velikých městech je lehčí než život na venkově. Proto ani není divu, že mezi obyvateli velikých měst mají ženy větší procentuální zastoupení než činí jejich průměrný procentuální podíl obyvatelstva. Co do zaměstnání obdobnou převahu mají ženy pokud jde o úřednická, učitelská a jiná obdobná nemanuální pracovní místa. U mužů je to zase obráceně. Svůj nadprůměrný procentuální podíl obyvatelstva dosahují na venkově a na "samotách" v neobydlených oblastech. Z hlediska profesí své nadprůměrné zastoupení mají u pracovních míst dělnických a jiných manuálně náročných prací.

VII.kapitola: Vzdělanostní struktura mužů a žen ve společnosti

Zajímavé je to i u struktury dosaženého vzdělání z hlediska pohlaví. Pokud jde o problém negramotnosti je to těžký problém zaostalých rozvojových zemí třetího světa. A z celosvětového hlediska je více negramotných žen než mužů.

Z hlediska vyspělých evropských zemí, severní Ameriky a Japonska to však vypadá jinak. V našich civilizačních podmínkách máme naštěstí mezi dospělým obyvatelstvem relativně mnohem méně negramotných, i když já osobně se domnívám že i to cca 1 % negramotného dospělého obyvatelstva je hodně.

Jinak ale mimochodem za povšimnutí stojí však též to, že ve vyspělých evropských zemích, severní Americe a Japonsku je v průměru relativně více negramotných mužů než žen.

A ovšemže totéž se týká i naší vlasti: České republiky a Slovenské republiky. I v našich dvou zemí je více negramotných mužů než žen.

Pokud jde o dosažené vzdělání občanů České republiky a Slovenské republiky tak lze konstatovat, že z osob které dosáhli alespoň základního školního vzdělání je mnohem více žen než mužů a právě tak i u osob, které dosáhli alespoň maturitu je rovněž výrazně více žen než mužů. Ve všech vzdělanostních kategorií mají ženy nad muži převahu.

Jedinou výjimkou je pouze sociální skupina osob s vysokoškolským vzděláním, kde možná ještě dodnes mají muži nad ženami mírnou převahu.

Třeba však ale konstatovat, že celkový podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí na celkovém podílu obyvatelstva je značně malý, několikanásobně menší než je třeba celkový podíl obyvatel, kteří své vzdělání ukončili pouhou maturitou.

Celkový podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel na celkovém počtu obyvatel je nápadně malý dokonce i ve srovnání s počty vysokoškolsky vzdělaných lidí v západoevropských zemích.

Možná právě proto se již v roce 1990 a pak ještě v mnohem větší míře v roce 1998 naši zákonodárci dopustili té hrubé chyby, že v nových zákonech o vysokých školách - nejprve to byl zákon č.172/1990 Sb. a pak dokonce ještě i tento zlý zákon nahradili ještě horším zákonem č.111/1998 Sb. - zavedli a pak ještě rozšířili tzv."bakalářský" stupeň vysokoškolského vzdělání jako tzv."nejnižší stupeň" vysokoškolského vzdělání trvající 3-4 roky oproti vyššímu, klasickému magisterskému stupni trvajícímu 5-6 let a nejvyššímu stupni vysokoškolského vzdělání tj.doktorskému trvajícímu ještě déle než je pouhé vzdělání magisterské /ať již jde dále o postgraduální studium anebo rigorosum na fakultách právnických, filozofických a některých dalších, kde se vzdělávání končí dosažením titulu magistr-Mgr., což tento doktorát v obou případech odpovídá jakési quasi nejvyšší atestaci, respektive nejvyššímu stupni dosaženého vysokoškolského vzdělávání. Ještě více je již pouze docentská habilitace a profesura, to jsou však již výlučně pouze vědecké hodnosti spojené se samostatným vědeckým výzkumem a pedagogickou praxí na vysokých školách/.

A tak zákonodárci v slepé honbě za zvýšením počtu vysokoškoláků dopustili aby naše univerzity, ale i další narychlo vytvořené veřejné i soukromé vysoké školy narychlo vzniklé jako houby po dešti- z nichž mnohé bez jakékoliv tradice a kontinuity existují doslova pouze pár let - nekoncepčně a uměle produkovali nové "vysokoškoláky" tzv."bakaláře" jako na běžícím pásu, v důsledku čeho v zájmu pochybné "kvantity" výrazně poklesla a dále klesá kvalita a vzdělaností, vědomostní úroveň vysokoškolského studia.

Pokud věc tedy posoudíme z pohledu "de lege lata" právního pozitivizmu daného právním řádem České republiky a Slovenské republiky, pak celkově i mezi vysokoškolsky vzdělanými osobami dosahují v současné době /červenec 2006/ ženy mírné převahy nad muži díky tomu, že z nových "vysokoškoláků" tzv."bakalářů" většinu tvoří ženy.

Pokud věc bez ohledu na pozitivistickou legislativní úpravu posoudíme z pohledu "zdravého rozumu" /tento pohled ale nemá oporu zákona, je pouze hlediskem opírající se o optimální racionalitu zdravého rozumu!/ pak díky mírné převaze mužů nad ženami mezi doktory /práv, filozofie atd.- nikoliv však medicíny nebo veterinární medicíny což jsou pouhé quasi magisterské stupně!!/ a ještě mnohem mírnější, téměř zanedbatelné převahy mužů nad ženami je dosaženo mezi magistry /kam třeba typově zařadit i inženýry a pouhé absolventy vysokoškolského studia medicíny za co získali titul MUDr. a veterinární medicíny za co získali titul MVDr./, pokud ovšemže věc posuzujeme nikoliv podle pozitivistického ale přirozeně-právního hlediska, že absolvent vysoké školy by měl mít i určitou úroveň svého vzdělání a vědeckých poznatků, pak ano, pak uznávám, že mezi vysokoškolsky vzdělanými doktory a magistry mají mírnou převahu muži nad ženami. A aby snad nedošlo v tomto mém výkladu k nedorozumění pak ještě tedy explicitně uvedu že, muži mají mírné převahy nad ženami i mezi lékaři /MUDr./ a veterinárními lékaři /MVDr./.

Doktoři, magistři a inženýři, respektive vysokoškoláci jsou ale jedinou skupinou pokud jde o vzdělanostní strukturu obyvatelstva kde převaha mužů na ženami existuje dodnes.

Pokud však i do této skupiny započítáme i bakalářsky vzdělané tzv."vysokoškoláky" pak zřejmě muži nemají již převahu ani v této skupině.

Pokud jde o můj názor na "bakaláře" - aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění - můj názor na tuto skupinu též "vysokoškoláků" je daný negativní empirickou zkušeností s těmito lidmi bez ohledu na jejich pohlaví /tj.muži úplně stejně jako i ženami/ a týká se tedy této skupiny jako celku bez ohledu na to zda-li se jedná o muže nebo ženu.

Navíc třeba konstatovat, že díky čerstvým absolventům vysokých škol, respektive mladým lidem, kteří v posledních letech nabývají vysokoškolské vzdělání magisterského i doktorského stupně, tak se i současná mírná převaha mužů nad ženami i nadále zmenšuje což je fakt, a tuto skutečnost pouze konstatuji, aniž bych snad vůči ní cokoliv namítal.

VIII.kapitola: Problematika diskriminace pohlaví v přístupu ku vzdělání a zaměstnání

Pokud jde o vzdělání a vzdělávání nelze říci, že by snad ženy byli oproti mužům nějak diskriminovány. Pokud bychom v této oblasti měli vůbec připustit nějakou diskriminaci nebo znevýhodnění tak by to spíše mohla být nějaká diskriminace nebo znevýhodnění mužů než žen.

O přijetí uchazečů na vysokou školu rozhoduje děkan nebo děkanka, lví podíl však na tomto rozhodování mají více-méně i ostatní bezprostředně zainteresováni vysokoškolští učitelé - muži i ženy.

Ve všeobecnosti - a netýká se jen přijetí ke studiu, ale třeba i přijetí do zaměstnání ženy mají tuto výraznou výhodu: Osoba, která rozhoduje o přijetí je přirozeně že buď muž nebo žena. Rozhoduje-li o přijetí žena, má často vědomou nebo podvědomou tendenci zvýhodňovat a upřednostňovat uchazečky před uchazeči a to z důvodu feministické solidarity. Rozhoduje-li o přijetí muž nejenže v jeho případě nic obdobného v podobě jakési snad "maskulinní" solidarity neexistuje, ale dokonce navíc i tento muž má taky tendenci často zvýhodňovat ženy před muži za předpokladu, že ta žena není výslovně ošklivá jako ropucha /pokud by tato žena totiž byla ošklivá jako ropucha, pak by ji muž rozhodující o přijetí posuzoval podle stejného měřítka jako posuzuje uchazeče-muže/.

Naopak u žen - díky jejich větší sexuální střízlivosti - rozhodujících o přijetí tyto skutečnosti nehrají vůbec žádnou roli. Přesněji řečeno, abych to vysvětlil lapidárněji - žádná žena rozhodující o přijetí nepřijme ku studiu či do práce uchazeče-muže jen proto, že "má hezké nohy".

To u mužů rozhodujících o přijetí naopak často i reálné je, a to - zřejmě patrně asi - v důsledku té skutečnosti, že u mužů ve srovnání se ženami je intenzita sexuálního pudu v průměru až 3 krát intenzivnější.

Navíc nelze opomenout ani to, že ačkoliv se všude v legislativě píše o údajné rovnosti mužů a žen, ve skutečnosti navzdory formálně proklamované rovnosti obou pohlaví jsou ženy často pokládány za "rovnější".

Opět uvedu jeden příklad:

Jistý známý se chtěl stát policistou. Nepamatuji si již zda-li to mělo být u policie státní anebo městské. Ostatně je to ale úplně jedno, protože dotyčnou názornou ukázku "rovnosti mužů a žen" - ovšemže "rovnosti" ve feministickém slova smyslu - předvádějí v praxi úplně stejně obě instituce policií, tj. jak Policie České republiky při přijímání nových policistů, tak i místní tj.obecní a městské policie při přijímání nových strážníků.

Tohoto člověka nepřijali, protože opakovaně nezaběhl ten čas, který zaběhnouti podle stanovené normy měl. Zajímavé však je, že dvě jeho stejně staré též uchazečky přijali, ač jejich běh byl ještě horší než jeho.

Ono totiž normy na zaběhnutí stanoveného úseku tuším dvou kilometrů nejsou u všech uchazečů stejné. Jsou diferencovaně rozdílné v závislosti od věku a pohlaví uchazeče.

Skutečnost, že "starší" třeba čtyřicetiletí uchazeči mohou běžet o něco pomaleji než třeba dvacetiletí mládenci by se ještě pochopit dala. Čtyřicetiletý uchazeč ať tedy běží o něco pomaleji než dvacetiletý mládenec když vezmeme do úvahy tu skutečnost, že díky svému vyššímu věku, větším životním zkušenostem a celkové psychické vyzrálosti jsou tyto jeho osobní duševní a psychologické kvality dostatečnou kompenzací za jeho poněkud již o něco pomalejší běh.

Ale co ženy? Proč stejně stará žena může běžet pomaleji než stejně starý muž? Jakými osobními kvalitami tyto ženy převyšují osobní kvality stejně starých mužů, že je jim přiznáno toto zvýhodnění? Nebo formuluji to i trochu jinak: Co může tato stejně stará žena nabídnout "navíc" jako kompenzaci za to že běží pomaleji? Snad větší životní zkušenosti? To ne! Větší inteligenci? To také ne! Snad větší tělesnou krásu? No, dejme tomu, že to sice ano, nicméně otázkou však pak ale je, zda právě tato její "kvalita" je pro praktickou činnost a fungování policie užitečná, a to navíc ještě užitečná v tak veliké míře, že jí je jako protihodnota za její "krásu" tolerována i její větší pomalost.

Navíc tato relativizace těchto výkonnostních limitů - logicky -vyvolává ještě i další otázky.

Pokud mohou ženy běžet pomaleji než muži znamená to snad, že pro potřeby policie jsou objektivně dostatečné i ty časy, které jsou stanoveny pro ženy, zatím co ty časy které jsou stanoveny pro muže nejsou tedy ničím jiným než zbytečně zatěžující šikanou jdoucí objektivně již nad hranici toho co policie skutečně potřebuje?

Nebo naopak pokud pro potřeby policie jsou objektivně potřebné skutečně ty časy, které jsou stanoveny pro muže, pak naopak vyvstává otázka proč jsou tedy přijímány i ty ženy, které tyto "mužské" limity nesplňují? Je to snad ze soucitu? Je tedy policie zbor určený k efektivnímu boji proti kriminalitě anebo je to spíše zaopatřovací ústav pro pomalejší ženy?

IX kapitola: Inteligence a objektivní intelektuální dispozice můžu a žen

Z intelektuálního hlediska je faktem, že mužský mozek je v průměru téměř o půl kilogramu větší, respektive těžší než je mozek ženský. Je faktem, že geniální intelektuální elitou jsou prakticky pouze samí muži. A obdobně i mezi špičkovou intelektuální elitou mají muži výraznou početní převahu nad ženami. Občas jsem slyšel o tom, že nějaký muž je génius. Nikdy jsem však neslyšel, že nějaká žena je "génijka". Podíváme-li se třeba například na situaci ve vrcholovém velmistrovském šachu - je to více než výmluvné. Všichni špičkoví šachový velmistři jsou samí muži. Existuje zápolení tvořené různými turnaji pásmovými, mezipásmovými i jinými turnaji a konče zápasem o titul mistra světa v šachu. Existuje však rovněž zápolení o mistra v šachu žen. To prvně zmiňované zápolení "o mistra v šachu" nelze v žádném případě chápat jako zápolení o mistra v šachu mužů, ač v praxi ho skutečně na vrcholové úrovni hrají již pouze samí muži. Zápolení o mistra v šachu žen však je skutečně přístupné pouze ženám, protože proti mužům-šachistům nemají ženy-šachistky v špičkovém šachu skutečně žádnou šanci aby se prosadili. Každý profesionální šachista - bez ohledu na své pohlaví - má na základě svých výsledků v šachových turnajích svůj osobní bodový ELO-rating, který umožňuje porovnání síly jednotlivých šachistů a nerozlišuje hráče na základě jejich pohlaví. Podle tohoto řebříčku je i samotná mistryně světa někde kolem dvoustého místa, ba dokonce - vzhledem k tomu, že část svých ELO-bodů si nahnala i na takových turnajích kde hráli pouze samé ženy - je i toto zhruba dvousté místo mistryně světa v celosvětovém ELO-řebříčku světových šachistů ve skutečnosti zpravidla ještě fakticky nadhodnoceno. Vzhledem ke svému relativně slabému osobnímu ELO-ratingu se v praxi ani nemá šanci dostat do nejsilnějších šachových turnajů a zahrát si proti nejlepším mužským šachistům. Má tak příležitost hrát pouze proti mužům z řad mezinárodních mistrů a podřadných velmistrů, přesto však bývá často v šachu porážena i těmito mužskými šachisty a nezřídka v šachovém turnaji "mezi muži", respektive i těmito relativně druhořadými mužskými velmistry končí někde na chvostu tabulky daného šachového turnaje.

Jestliže jsem v odstavci výše uvedl, že mužský mozek je v průměru téměř o půl kilogramu větší má tato skutečnost relevantnějšího významu prakticky pouze mezi sociologickou skupinou geniální intelektuální elity tvořenou monopolně pouze samými muži a mezi sociologickou skupinou špičkové intelektuální elity s výraznou početní převahou nad ženami. Třeba však ale poctivě říci, že sociologická skupina geniální intelektuální elity tvoří pouhých 0,3-0,5 % obyvatelstva a sociologická skupina špičkové intelektuální elity tvoří pak ještě dalších zhruba 3-5 % obyvatelstva. To je ale vše. V obou případech jedná se tedy o početně relativně marginální skupiny obyvatelstva. Pokud jde o veškeré ostatní obyvatelstvo - které činí více než 85 % z řad dospělého obyvatelstva - nelze celkově vypozorovat jakékoliv výraznější intelektuální rozdíly mezi muži a ženami.

Ba dokonce v jistých oblastech ženy dosahují v průměru i jisté objektivní intelektuální převahy nad muži v některých parciálních oblastech sociální inteligence.

X kapitola: Pragmatická chamtivost žen a "džentlmentství" coby feministický vynález

Ženy mají více pragmatické chamtivosti než muži a to v kausální souvislosti s tým, že muži, a to zejména mentálně zaostalejší část mužů ma více ctižádostivé pýchy než mají ženy což je dáno biologicky, a vyskytuje se to prakticky u všech vyšších živočichů, jak u savců, tak i u ptáků.

Samozřejmě, že je pravdou, že moderní tzv."džentlmentství" je rafinovaným intelektuálním dílem feministek - zneužívajíce mužské hlouposti a pýchy - jak psychologicky zmanipulovat muže k tomu, aby vyklízeli další své "pozice" ženám a aby se již tak divergence nerovnoprávného postavení osob mužského pohlaví vůči osobám ženského pohlaví ještě více zvětšovala.

Poctivě je však třeba říci, že ani toto "džentlmentství" se nezrodilo jen tak v nějakém feministickém mozku jako blesk z jasného nebe. I feministky určité formy náznaků takovéhoto "džentlmentsví" vypozorovaly již v živočišné říši a ihned pochopili, že by to bylo možno využít v jejich osobní prospěch, protože zmanipulovat v této oblasti dobrosrdečného naivního muže pro vychytralou, kontingentně, prospěchářsky uvažující ženu by neměl být větší problém.

Když například krmíme drůbež můžeme si povšimnout jedné zajímavé skutečnosti. Když nějakou dobrotu, například vaječnou skořápku jim hodíme, tak můžeme pozorovat, jak jedna slepice uchytí tuto skořápku a utíká s ní pryč, aby ji mohla sama sníst. Přitom je však vehementně pronásledována ostatními slepicemi, které se snaží ze všech sil jí tuto skořápku sebrat, neboť každá ze slepic má zájem získat tuto skořápku sama pro sebe.

Je tu však jedna - na první pohled - nápadná výjimka. Přítomný kohout nebo kohouti se na těchto honičkách se slepicemi nikdy a nijak nepodílí, nesoupeří tedy s ostatními slepicemi o to, kdo tuto skořápku sní.

Dokonce i když hodíme tuto skořápku samotnému kohoutovy celá věc dopadne úplně stejně a to dokonce i tehdy, pokud jsou momentálně náhodou všechny slepice i na desítky metrů vzdáleny od kohouta, kterému jsme hodily skořápku. Kohout ačkoli objektivně má dosti času, aby dotyčnou skořápku sám snědl dříve než nejbližší slepice ze vzdálenosti jednoho či dvou desítek metrů stihnou k němu doběhnout - z nepochopitelného důvodu - strpí aby tato slepice nebo tyto slepice doběhnuvší ze vzdálenosti i několika desítek metrů mu prostě ze sobeckou drzostí tuto skořápku sebrala nebo sebraly rovnou před nosem a utekla či utekly s ní pryč. Kohouta ani jen nenapadne aby svou skořápku buď rychle snědl nebo jakkoliv bránil, ačkoliv by vzhledem ke své fyzické síle nebyl úplně bez šancí prosadit se proti této dotírající slepici či slepicím a svým zobákem a pazoury svou skořápku ubránil, potažmo aby takovouto slepici, která ho o jeho skořápku oloupila sám pronásledoval a díky větší rychlosti a síle tuto uloupenou skořápku opětovně získal zpátky pro sebe.

Přitom vaječná skořápka není pro kohouta o nic menší pochoutkou než pro slepici. Pokud totiž kohouta od slepic izolujeme na samostatný dvorek, pak sám tuto vaječnou skořápku s velikou chutí sní, pokud takto bez přítomnosti slepic izolujeme dva či více kohoutů pak dokonce můžeme mezi těmito kohouty vidět v podstatě stejné zápolení o skořápku nebo skořápky jako mezi slepicemi.

Pokud však ale na dvorek kde jsme měli bez přítomnosti slepic izolovaných několik kohoutů najednou pustíme jednu slepici, pak nejenže veškeré souboje a soupeření mezi kohouty o vhozenou skořápku ustanou, ale dokonce bude to právě tato slepice, která fakticky bude mít absolutní monopol na pojídání všech vaječných skořápek které těmto kohoutům za přítomnosti této slepice vhodíme, respektive do té doby, kým tato slepice bude mít zájem na pojídání vaječných skořápek, které kohoutům hodíme, žádný kohout se žádné jemu vhozené vaječné skořápky ani jen nedotkne.

Jistě si tohoto hlupáckého "džentlmentství" mezi drůbeží povšimli i feministky a určitě byli - z jejich pohledu - "mile" překvapené když viděli, jak se kohouti i navzdory své relativně větší fyzické síle nechají neuvěřitelně drzým způsobem vykořisťovat od slepic.

A jistě feministky napadlo, že by tohoto poznatku mohli využít ve svůj prospěch a implicitní, skrytou manipulací s muži si tak urvat pro sebe ještě i další privilegia a zvýhodnění, protože - uvažujíc ve svých egoistických feministických mozcích - když relativně fyzicky slabší slepice mohou takhle až neuvěřitelně drze bezuzdně vykořisťovat relativně fyzicky silnější kohouty nuž tak proč by to třeba nějak podobně nemohlo a nemělo fungovat i ve vztazích mezi ženami a muži?

XI kapitola: Uplatnění mužů a žen v jednotlivých sociálních segmentech společnosti

Velice důležitým, a možná i nejdůležitějším okruhem problémů společnosti v oblasti vztahů mužů a žen je jejich rozdílné postavení ve světě podnikání, zaměstnání, veřejné správy a politiky. Faktem je, že pozice mužů a žen v těchto oblastech společenského uplatnění není identická. Když si celkovou sociologickou strukturu společnosti rozfragmentujeme do většího množství sociálních segmentů od nějakých "horních desíti ticíc" skrze další sociální třídy či vrstvy nejbohatších občanů, dále dalších několik tříd tzv."středních vrstev" a pak totéž u chudiny až konče jakýmisi - v praxi nikde nezmiňovanými jakýmisi "dolními desíti tisíci" pak prakticky ve všech těchto segmentech můžeme vidět hrubou disparita danou odlišným procentuálním zastoupením příslušníků obou pohlaví v těchto jednotlivých sociálních segmentech společnosti.

Feministky rádi demagogicky vytrhávají tyto skutečnosti ze širšího sociálního kontextu a poukazují na sociologickou skupinu "horných deset tisíc" jako kdyby právě tato početně marginální skupina byla objektivním reprezentantem reálního vzájemného postavení mužů a žen ve společnosti.

Pokud jde o největší boháče - miliardáře a multimilionáře, respektive tzv."horních deset tisíc" je pravdou, že okolo 90 % z nich jsou skutečně muži. A vlastně obdobně totéž, ba dokonce v ještě větší procentuální míře než je oněch 90 % ve "prospěch" mužů platí rovněž "ve prospěch mužů" i ve světě veřejné správy a politiky.

To je však ale pouze jen jeden velice malý, marginální výsek společnosti, který nic neříká o kvalitě vztahů mužů a žen a jejich uplatnění ve společnosti jako celku.

Navíc když již řekneme "A" je poctivé a seriózní říci taky i "B".

Totiž ten fakt, že skutečností je nejen to, že mezi "horními desíti tisíc" našich miliardářů je zhruba až 90 % mužů a jen 10 % žen, ale že stejná disproporce v zastoupení příslušníky obou pohlaví existuje i mezi "dolními desíti tisíci" nejchudších bezdomovců.

Nemluvím teď o všech bezdomovcích, ale pouze o nejchudších z nich. Každá sociální skupina obyvatel se dá vnitřně segmentovat na jakousi svou "aristokratickou elitu", střední stav a skupinu těch nejchudších z dané sociální skupiny. A totéž platí i o sociální skupině bezdomovců. Když tedy píši o sociální skupině "dolních desíti tisíc" nemám tím na mysli "aristokratickou elitu" bezdomovců, tj.lidí kteří v podstatě již de facto těmi bezdomovci ani vlastně nejsou, protože bydlí v nějaké ubytovně pro bezdomovce spravovanou zpravidla městem nebo obcí.

Když tedy píši o "dolních desíti tisících" mám na mysli ty nejchudší bezdomovce z řad sociální skupiny bezdomovců, tedy lidi kteří nevyspalí a dehydrovaní mrznou a od totálního vyčerpání organismu umírají na ulicích pod holým nebem, nelidsky krutě trápeni kritickým nedostatkem spánku, tepla, vody, jídla a osobní hygieny.

Pokud jde tedy o tuto a takto definovanou sociální skupinu "dolních desíti tisíc" je třeba ještě dodat, že v této sociální skupině pokud jde o podíl obou pohlaví tvoří rovněž 90 % muži!

Jinými slovy muži mají nejvýraznější početní zastoupení v obou sociologicky extrémně krajních sociálních skupinách obyvatelstva, tj. jak mezi těmi nejbohatšími z nejbohatších tvořenými jakýmisi "horních desíti tisíc", tak i mezi těmi nejchudšími z nejchudších tvořenými jakýmisi "dolními desíti tisíc".

V celkové sociologické struktuře jednotlivých sociálních segmentů pak je evidentní pravidelný procentuální nárůst počtu žen a současně pokles počtu mužů od obou těchto krajních extrémních sociálních segmentů směrem stále víc a víc ke středu sociální struktury společnosti, kde v pomyslném sociálně-ekonomickém středu společnosti dosahují naopak ženy své nejvýraznější početní převahy nad muži. A logicky - z hlediska konvertabilní logiky plyne - že u mužů to platí přesně opačně.

Jako názornou ukážku rozeberme si teď jednotlivé sociální segmenty sociologické struktury jedné veliké akciové společnosti. Těmito segmenty z hlediska sociologické struktury jsou zde předseda představenstva, pod ním relativně o něco níž ostatní členové představenstva + členové dozorčí rady, pod nimi pak jednotliví ředitelé, pod těmito řediteli jednotliví náměstci, pak ještě dál jednotliví vedoucí úseků, pak pod nimi vedoucí oddělení, pak nižší úřednický personál, pak jakýsi technicko-hospodářský pracovníci a zaměstnanci cosi na rozhraní úředníka a dělníka a pak nakonec úplně dolu samotní dělníci.

V této akciové společnosti je předsedou představenstva muž. V pod ním pracujícím představenstvu a dozorčí radě akciové společnosti výraznou početní převahu též mají muži. Na úrovni ředitelů však už mají muži oproti ženám pouze relativně malou početní převahu. A u náměstků lze již konstatovat, že vzájemný poměr mužů a žen je téměř stejný, respektive již několik let se pohybuje /od plus jeden po mínus jeden/ kolem hranice jakési pomyslné parity mužů a žen. Ve skupině vedoucích úseků však již mají ženy těsnou početní převahu nad muži. A pak ve skupině vedoucích oddělení je již výrazná početná převaha žen nad muži. Pokud jde o nižší úřednický personál, ten je tvořen prakticky výlučně pouze ženami. Dále pak pod nižším úřednickým personálem - tvořeným prakticky samými ženami - mezi technicko-hospodářskými pracovníky je pak přibližně stejný počet mužů a žen. A nakonec mezi samotnými dělníky je výrazná početná převaha mužů nad ženami. Celkově ale pro danou akciovou společnost pracuje přibližně stejný počet mužů a žen.

XII kapitola: Vydělávají u nás více muži anebo ženy?

A kdo je odměňován touto akciovou společností lépe - muži nebo ženy?

Toť otázka do pranice!

Díky nestydatě až astronomicky vysokým odměnám předsedy a členům představenstva + dozorčí rady akciové společnosti a nestydatě astronomicky vysokým mzdám jednotlivých ředitelů dosahují zde ve svém průměru za svou práci pro tuto akciovou společnost muži o něco vyšších příjmů než ženy.

Naopak pokud si všechny osoby pracující pro tuto akciovou společnost na základě výše jejich příjmů zatřídíme do jakéhosi řebříčku kde na prvním místě bude osoba, která dosahuje nejvyšších příjmů, tj.předseda představenstva, pak podle výše svých příjmů další osoby /členové představenstva a dozorčí rady, po nich ředitelé, po nich náměstci, po nich vedoucí úseku, po nich vedoucí oddělení, pak příslušnice nižšího úřednického personálu, pak technicko-hospodářský pracovníci a po nich dělníci/ až nakonec na posledním místě nejhůře placený dělník; a poté si tento řebříček sestavený takto podle výše příjmů rozdělíme na dvě poloviny, zjistíme, že v "horní polovině" výraznější početní převahu tvoří ženy, zatímco v "dolní polovině" je naopak více mužů.

O tom tedy zda-li jsou lépe odměňováni muži nebo ženy ať si tedy učiní svůj názor každý čtenář/ka/ sám!

A obdobně ať již ve velkém, ale i v malém to funguje všude. Typickým příkladem, který je v podstatě analogickým případem výše zmiňované akciové společnosti - jen pouze - jaksi "v malém" je jedna menší obec kde to funguje obdobně, pouze složitost sociologické struktury je zde výrazně jednodušší.

Pro tuto obec pracuje totiž celkem pouze osm lidí. Jsou to tyto pozice: 3 pracovní místa manipulačních dělníků, 1 místo úředníka-účetního, 1 místo úředníka-matrikáře, 1 místo pomocné úřední síly, 1 místo knihovníka místní obecní knihovny a jedno místo pro zaměstnání k výkonu funkce uvolněného starosty obce.

Pokud jde o konkrétní zastoupení obou pohlaví tak lze konstatovat, že je v této obci 4:4, tj.je plně paritním.

Uvolněným starostou obce je muž. Všichni tři manipulační dělníci jsou rovněž muži. Ženami jsou naopak všechny tři úřednice, tj.účetní, matrikářka a pomocná úřední síla. A ženou je rovněž knihovnice místní obecní knihovny.

A kdo je odměňován touto obcí lépe - muži nebo ženy?

Výsledek je v podstatě obdobný jako u té akciové společnosti.

Suverénně nejvyšší odměnu pobírá za výkon své funkce starosta obce. Po něm druhý nejvyšší příjem dosahuje úřednice-účetní. Na třetím místě je plat úřednice-matrikářky. Na čtvrtém místě je plat knihovnice místní obecní knihovny. A na pátém místě je plat pomocné úřednice. Absolutně nejnižší platy pak mají dotyční tři manipulační dělníci.

Shrnuto a podtrženo:

Díky relativně značně vysoké odměně "uvolněného" starosty obce dosahují zde ve svém průměru za svou práci pro tuto obec muži o něco vyšších příjmů než ženy.

Naopak pokud si z těchto osmi lidí utvoříme řebříček který pak rozdělíme na dvě stejně početné polovice, tj.na "horní" čtyřčlennou polovinu osob s nejvyššími příjmy a "dolní" čtyřčlennou polovinu osob s nejnižšími příjmy, tak vidíme, že v této skupině "horních 50 %" se nacházejí tři ženy a jeden muž /byť i tento muž vydělává nejvíce/. Naopak ve skupině "dolních 50 %" se nacházejí tři muži a jedna žena, přičemž ještě i tato žena je fakticky platovým "králem" této čtyřčlenné skupiny "dolních 50-ti %"!

XIII kapitola: Faktická přefeminizace veřejné správy, soudnictví, pošt, škol, nemocnic atd.

Vzpomínám si na jeden starý ještě předválečný film, kde se jistý občan rozčiloval, že úředníci, ačkoliv již podle úředních hodin měli začít úřadovat, doposud ještě ani jen neotevřeli úřední budovu. Zlobil se a na margo těchto úředníků si sám pro sebe v sarkastické ironii řekl: "kdy již konečně to ctihodné panstvo otevře" ...a dále pak "co mě všechno ještě od tohohle vládnoucího panstva čeká".

Dnes je situace přesně opačná.

Když přijdeme někam na nějaký úřad, soud, poštu a podobně ještě před otevírací dobou a nervózně hledíme na hodinky, protože již právě měli otevírat bylo by nelogické spílat na nějaké panstvo, protože úřady, pošty, školy, nemocnice ba často už i soudy jsou dnes již totálně - až extrémně - přefeminizované.

Dnes odpovídající realitě je tedy povzdech "kdy již konečně to ctihodné damstvo otevře"...a dále pak "co mně všechno ještě od tohohle vládnoucího damstva čeká".

Mužem je tam totiž často ponejvíce když, tak pouze nějaký ten ředitel /nebo vedoucí/ a ti se otevíráním dveří zpravidla nikdy ani nezabývají. Ba dokonce je vzácností je vůbec někdy-někde co i jen zahlédnout.

A pokud by se na tyto instituce obraceli pouze ženy a žádní muži - se svými pokornými, poníženými suplikami, prosbami a prosbopisy s hlubokým poklonkovaním se téměř po kolenách plazící před všemocnou drzou a arogantní úřednicí, soudkyní a podobně musel by každý člověk vzhledem k personálnímu osazení těchto institucí nabýt nepříjemného dojmu zda-li se snad nedejbůh neocitl někde na planetě samých žen spomenouce si totiž na slova jedné nejmenované feministky, že "muži žijí pouze na to, aby na nás /ženy/ pracovali. Když již pracovati nemohou, popřípadě je již z nějakého jiného důvodu více nepotřebujeme pak mohou třeba i zemříti".

XIV kapitola: Feminismus je projevem quasi vražedného ultraženského pohlavního rasizmu

Že je feminismus projevem brutálního, vražedného ultraženského pohlavního rasizmu a hegemonismu svrchu pohrdající s mužským životem netřeba ani mluvit.

Stačí si jen připomenout kdy a kdo v osmnáctém století kdy již pod tlakem demokratických humanistických ideí staré despotické režimy absolutistických monarchií kopali jako umírající kůň a zuřivě na všechny strany chrlili plameny své fanatické nenávisti vůči důstojnosti člověka a jeho lidským právům. Byly to právě toto nejtemnější období umírajícího absolutistického feudalismu, které zplodilo ten nejzvrhlejší organizovaný systém nejodpornějšího možného způsobu pohrdání základními lidskými právy mužů a jejich lidskou důstojností. Jednalo se totiž o ten nejhnusnější feministický vynález, který fakticky znamenal obnovení státního otrokářství a otroctví, kdy feudální absolutistický stát /a po něm v dalších stoletích i další pseudodemokratické režimy/ zavedl tzv."prezenční vojenskou službu" neboli "všeobecnou brannou povinnost".

Nucenou vojenskou službu vynalezli na počátku čtyřicátých let osmnáctého století /něco cca po roku 1742/ rakouská císařovna a uherská královna /formálně a oficiálně "císařovna římská" / Marie Terezie a ruská carevna Alžběta I.Petrovna. Obě tyto dámy vedly výbojné války a tedy armáda pro ně rozhodně nebyla jen tak na parádu. Jejich výbojné války velice zatěžovali státní rozpočet neboť vydržování žoldnéřských armád rozhodně nebylo levnou záležitostí.

A tak přišli na myšlenku, že by mohli násilím a bez ohledu na smluvní vztah římského práva "emfyteusis" /na němž se zakládá institut dědičného nájmu půdy coby fundament feudálních právních vztahů mezi principálem (feudálem) a emfyteutem (poddaným)/ zotročit své poddané, ba dokonce nejen své vlastní poddané, ale všechny obyvatele žijící na území, které ovládají, protože tato vojenská branná povinnost má býti "všeobecná".

Ovšemže "všeobecná" nikoliv v linquistickém slova smyslu, tedy toho co ve skutečnosti významově znamená slovo "všeobecný", nýbrž všeobecná pouze v tom smyslu jak si slovo "všeobecný" interpretuje feministický mozek, což znamená, že slovo "všeobecná povinnost" znamená, že se týká - ostatně jak u feministek vlastně jinak - pouze mužů!!

Na základě těchto skutečností lze tudíž plným právem tyto obě dámy označit za první feministky na světě.

Posléze pak po roce 1768 ve střední Evropě i v Rusku došlo od myšlenky i k činům a tedy prvním pokusům o vytvoření obrovských armád na základě násilných odvodů za použití jednak primitivní propagandy, jednak brutálního násilí vládnoucího režimu.

Opět zde stála v popředí nechvalně známá císařovna Marie Terezie a pokud jde o Rusko pak carevna Kateřina s příjmením "Veliká", ačkoliv zdravému rozumu nemůže být zřejmé, co je na této v pořadí třetí arogantní a bezohledné feministce velikého?!

Snad leda ak, tak veliké množství prolité lidské krve. Och pardon! Nikoliv lidské krve, ale ovšemže pouze mužské krve. A muži - ovšemže jak jinak - na základě feministického vidění světa lidmi vlastně ani nejsou. Lidmi jsou totiž pouze ženy. Muž je mnohem méně, muž člověkem vlastně v podstatě vůbec ani jen není...

Proto asi ani není divu, že již samotné tzv."lékařské prohlídky" odvodových komisí fakticky byli tím nejhrubším možným ponižováním lidské důstojnosti mladých mužů, respektive chlapců - pokud na rozdíl od feministek uznáme, že nejen ženy, ale též i muži jsou lidé a tudíž by měli mít i muži nárok na respektování své lidské důstojnosti.

Před těmito tzv."lékařskými komisemi" museli ani ne dvacetiletí chlapci "defilovat" úplně nazí, byli tam jednak "váženi" a jednak jim tam fakticky krejčovskými metry a měřítky "měřeny" všechny možné i nemožné rozměry částí jejich nahých lidských těl jako hlavy, krku, hrudníku, břicha, dolních končetin, horních končetin, chodidel, zápěstí atd.

Navíc obě feministky a to jak císařovna Marie Terezie, tak i ruská carevna Kateřina byli natolik sexuálně úchylné, že se na tyto násilně brutálním režimem přinucené nahé mládence v adamovém rouše nucené se promenádovat před tzv. "lékařskými odvodovými komisemi" - chodily často dokonce i osobně dívat a tím se sexuálně ukájet.

Samozřejmě, že i zde vychytralé feministky celou svou akci postavili na vychytralém zneužití "mužské ješitné pýchy a hlouposti" projevujících se u valné části mentálně retardovaných mužů což ostatně u negramotných, nevzdělaných a zaostalých rolníků nebylo zas tak těžké namluvit jim, že toto potupné a strašlivé státní vojenské otroctví je ve skutečnosti pro ně prý "veliká čest" ukázat jací jsou "veliký chlapi" a i když též z jakési povinnosti "k vlasti" tak i z vlastního zájmu, protože si tak prý mohou vydobýt svou velikou pověst na poli "mužské cti a slávy", ukázat jací jsou "veliký chlapi" a další podobné nesmysly a bláboly.

A ač všichni jak tehdy tak dokonce ještě i dnes vehementně popírají to, že za těmito idiotskými bláboly "o velikých chlapech" v souvislosti s nucenou vojenskou službou stály i stojí v pozadí ve skutečnosti intelektuální mozky světového feminismu, faktem zůstává, že až se tito podvedení a obelhání rolníci vraceli z válek v zuboženém stavu slepí, hluší, bez nohou, bez rukou či jinak zmrzačeni. A jediné kteří se tomu mohli teď smát byli již jen feministky, neboť jejich pudová nenávist vůči mužům a jejich touhy po jejich fyzické destrukci teď byli dostatečně ukojeny.

Samozřejmě, že i některé racionálně uvažující samotné feministky - které i navzdory své pýše vidí dál než na konec svého vlastního nosu - si uvědomují, že muže alespoň prozatím sami ještě stále potřebují na výkon fyzicky těžkých manuálních prací na které doposud nemají ještě stroje, které by jim muže při výkonů různých těchto stavebních a jiných podobných prací nahradili.

A to již nemluvím o feministické prognóze do budoucnosti totalitní gynekracie, kterou jim pomůže postupnými reformami tzv."zrovnoprávňování žen s muži" nastolit i část hloupých a naivních mentálně retardovaných tzv,"mužů-feministů", aby po vyvraždění mužské inteligence se pak oni sami v rukou vládnoucích feministek stali bezprávními otroky, a to buď otroky pracovními, které feministky budou stejně tak jako i ostatní dobytek používat k těžkým manuálním pracím, anebo otroky sexuálními sloužícími k sexuálnímu "potěšení" jednotlivých feministek, popřípadě jako otroci mající pro vládnoucí feministky svůj význam ve zdravotnictví a to na funkci živého "média" náhradních tělesných orgánů /srdce, ledvin atd./ předurčených k pozdějšímu zabití a následným transplantacím ve prospěch nemocných feministek, popřípadě jako zdravotnické "médium" určené k tzv."lékařským pokusům".

XV kapitola: Konkrétní příklady diskriminace mužů v režii žen

O diskriminaci, respektive o tom, kdo je v skutečnosti diskriminován by se dalo toho hodně mluvit.

Uvedu konkrétní příklad:

Obchodní společnosti Marlin B V, s.r.o. v Uherském Hradišti - jejímž jednatelem je jistý Mgr.Dušan Bellovič, Rč.:560915/0448 - zadává Úřad Práce v Uherském Hradišti prakticky veškeré veřejné zakázky o které má tato firma zájem. Například dne 23.3.2006 se u této firmy na ul.Leoše Janáčka č.p.180 v Uherském Hradišti uskutečnilo tzv."výběrové řízení" do rekvalifikačních kursů spolufinancovaných jak z finančních zdrojů Evropského sociálního fondu tak i státního rozpočtu České republiky. Jednalo se projekt "návrat do zaměstnání", který byl určen pro osoby, které jsou již jako nezaměstnaní v evidenci Úřadu práce v Uherském Hradišti déle než jeden rok. V rámci tohoto projektu tedy mělo být z řad cca šedesáti nezaměstnaných doporučených Úřadem Práce v Uherském Hradišti vybráno osmnáct nezaměstnaných, kterým bude umožněno zúčastnit se na rekvalifikačním kursu. Samotný jednatel firmy Mgr.Dušan Bellovič se na vybírání těchto nezaměstnaných neúčastnil. Samotný výběr provedlo pět jeho zaměstnankyň. A uskutečněný výběr skutečně odrážel "rovnost mužů a žen", přesněji řečeno rovnost obou pohlaví tak jak si ji interpretují a představují feministky.

Šestnáct nejlukrativnějších míst se týkalo prestižního kursu počítačové grafiky. Dvě místa se týkali jakéhosi podřadného kursu jakési manuální dělnické práce, nevím už ani co to bylo. Vím pouze, že žádná nezaměstnaná žena o tyto podřadná dělnická místa neměla zájem a proto je - z nouze ctnost - tato pětice urozených dam přidělila dvěma nezaměstnaným mužům.

Naopak všech šestnáct lukrativních míst do počítačového kursu počítačové grafiky - které byli předmětem velikého zájmu ze strany všech nezaměstnaných mužů i žen bylo přiděleno nezaměstnaným ženám. Nezaměstnaní muži - ačkoliv objektivně nebyli o nic horší než nezaměstnané ženy co do dosaženého vzdělání /ba spíše ve svém průměru právě naopak!/ - neměli sebemenší šanci. Do rekvalifikačního kursu počítačové grafiky nebyl vybrán ani jeden! Feministky tedy opět jednou názorně v praxi ukázali jak si sami představují rovnost žen a mužů!

Mohu uvést ještě i jiný příklad, který se stal ještě v roce 2000 na Městském úřadě v Otrokovicích. Dne 11.9.2000 tam nastoupil na místo odborného referenta Odboru právního a přestupkového jeden dvojnásobný magister coby absolvent dvou vysokých škol, respektive fakult Univerzity Karlovy v Praze, konkrétně se jednalo o fakultu právnickou a filozofickou. Samotná tajemnice Městského úřadu v Otrokovicích Ing.Malíková má pouze jednu vysokou školu a jeden akademický titul inženýrky. Vedoucí odboru právního a přestupkového Mgr.Dospíšilová má pouze jeden magisterský akademický titul z právnické fakulty Masarykovy Univerzity, navíc i to dle vlastních slov vystudovala počátkem benevolentních devadesátých let dálkovou formou! Kolegyní tohoto dvojnásobného magistra z Univerzity Karlovy byla jistá slečna Marcela Kolínková, která neměla vůbec žádnou vysokou školu! A totéž se týkalo i další úřednice tohoto oboru paní Slavíkové. Jiné osoby na tomto oboru v té době nepracovali. Protože tento dvojnásobný magister z Univerzity Karlovy v Praze objektivně všechny výše uvedené ctihodné dámy svým vzděláním vysoce převyšoval nikdy neměli dotyčné dámy skutečný zájem ho zaměstnat. Přijali ho na zkušební tříměsíční dobu a jen co se jim naskytla příležitost přijmout nějakou - byť i méně vzdělanou - ženu, okamžitě ho vyhodily.

Nedovedu si představit jak by všechny feministky skákali rozhořčením kdyby to snad nedej bůh bylo nějak obráceně!

Totiž kdyby někam na úřad nastoupila nějaká dvojnásobná magistra práva a současně i magistra filozofie z Univerzity Karlovy v Praze, která by svým vzděláním převyšovala své mužské nadřízené /a o mužských kolezích již ani nemluvě!/, a kteří by ji proto přijali pouze na zkušební dobu a zatím by intenzivně hledali nějakého - byť i kvalifikací horšího - muže, a poté co by ho našli, tak by tuto dvojnásobnou magistru ihned vyhodili.

Feministky často poukazují na tu skutečnost, že mezi členy představenstev a dozorčích rad, mezi ministry, senátory a poslanci je více mužů než žen. V souvislosti s tím se domáhají zavedení jakýchsi početních kvót, které by v těchto orgánech a institucích zajistilo paritní zastoupení žen a mužů.

Tyto požadavky lze pokládat pouze za součást sporů mezi ženskou buržoasií chtějící si urvat něco od mužské buržoasie. Či přesněji řečeno pouze za součást "žabomyších válek" mezi ženskou větví buržoasie domáhající se většího podílu na bohatství, moci a kompetencích od mužské větve jedné a téže buržoasie.

Osobně s tím nemám nijaký problém. Já sice nikdy poslancem nebudu a ani bych jím býti nechtěl /nanejvýš tak bych byl ochoten být asistentem nějakého poslance nebo senátora/, nicméně pokud bych již nějakým omylem - čistě teoreticky - tím poslancem byl, pak bych nepochybně zcela určitě hlasoval za zákon stanovující v podnikatelské sféře, ve veřejné správě a v politice paritní zastoupení mužů a žen! Ostatně proč ne?!?

Ovšemže nechtěl bych zůstat pouze při tom. Žádal bych aby tento zákon nebyl omezen pouze na "špičku" podnikatelské sféry, veřejné správy a politiky jak si to přeje feministická buržoasie.

Žádal bych důslednost, aby tento imperativ paritního zastoupení žen a mužů bych obligatorně rozšířen na celou politiku, veřejnou správu i soukromopodnikatelský sektor.

A tedy včetně i zastupitelů v obecních zastupitelstev, a to i v té nejmenší obci, právě tak i na celou veřejnou správu tj.nejen na místa "papalášská", ale na absolutně všechna existující úřednická a ovšemže i ta nejnižší úřednická místa ve veřejné správě; taky i na absolutně všechna pracovní místa neúřednická /a to i těch nejnižších neúřednických, technickohospodářských a dělnických pracovních míst/ jak ve státních podnicích, tak i ve formálně soukromých podnicích s majoritním majetkovým podílem státu, ba dokonce - přesněji řečeno - majoritním majetkovým podílem veřejného sektoru. A nakonec pak i v podnikatelském sektoru čistě soukromém.

A tedy žádal bych paritu mezi ženami a muži nejen při obsazování špičkových manažerských míst, nýbrž absolutně všech existujících pracovních míst, a tedy nevyjímajíc z toho ani paritní zastoupení mužů a žen na všech, a to i takových pracovních místech, jako jsou například místa soudců, dále i učitelů ve školství, středoškolského ošetřovatelského zdravotního personálu ve zdravotnictví, poštovních doručovatelů, úředníků na všech obecních úřadech a to nejen celkově ale i liniově v jednotlivých jejich hierarchických segmentech které v absolutní rovině existují na trhu práce. A za tímto účelem by bylo vhodné i rozpracování stanovení konkrétní specifikace, respektive identity každého jednoho existujícího pracovního místa, nebo alespoň určitého obligatorního normativu, který by závazně u každého konkrétního místa stanovil zda-li má být obsazenou ženou nebo mužem s tím, že u vedoucích "jedinečných"míst bude zachovávána - podle okolností - buď určitá rotace střídající muže a ženu v čele tohoto úřadu /tj.ředitel-náměstek nebo vedoucí-zástupce vedoucího atd. se vzájemnou rotací nebo výměnou funkcí/ , u nižších "nejedinečných" pracovních míst pak stanovující obligatorní paritu mezi příslušníky obou pohlaví v počtu pracovníků daného resortu, úseku, odboru, oddělení, pracoviště i konkrétních funkčních začlenění a platových či mzdových ohodnocení.

Protože pouze pak by alespoň v oblasti společenského uplatnění mužů a žen bylo možno mluvit vůbec alespoň částečně a alespoň v této partikulární oblasti vůbec o nějaké jaké-také rovnoprávnosti obou pohlaví.

Dne 14.8.2006 napsal: JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Manipulace s děti a feministické pokrytectví.

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, kteří již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”. A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” anebo snad ještě spíše Vy ctihodná dámo ”génijko” – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vašemu osobnímu vkusu, přesvědčení a intelektuální úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že různé nafoukané psychopaty s ubohými jedináčky před svými jmény jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce ”Manipulace s dětmi a feministické pokrytectví”. Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl psát o tomto tématu. Když jsem tyto webové stránky zakládal tak jsem si předsevzal, že musím dbát na vyváženost jednotlivých mých prací a proto budu důsledně dbát na to, aby se každá z mých úvah týkala nějakého úplně jiného tématu, jinými slovy, že by bylo vysloveně nežádoucí, aby nějaké byť i jen dvě úvahy byly věnovány nějakému stejnému či podobnému tématu!

Teď se však ale po prvé odchýlím. Ze všech mých úvah totiž nejvíce pozitivních ohlasů od čtenářů jednoznačně získala úvaha věnující se ”kritice feminismu”.

Mnozí čtenáři mi posílali vděčné e-maily, kde se vyjadřovali zhruba v tom smyslu, že osobně sice podvědomě měli vždy stejné názory na privilegované postavení žen jako já, nicméně vzhledem k všeobjímající totalitní hegemonii všudypřítomné feministické propagandy se jim nedostávalo adekvátních ”slov” a ”pojmů”, aby byli sami schopni tyto své pocity nějak i verbálně formulovat. A proto mou prakticky mezi všemi těmi miliardami ”profeministických” souborů na webu tuto absolutně ojedinělou protifeministickou práci si velice cení, protože jim po časech temného intelektuálního vákua poskytla alespoň fundamentální ideový a terminologický základ pro možnost vůbec nějakého verbálního vyjádření svých pocitů, které do té doby zůstávali v jejich nitru pouze v podobě jakési nevyjádřené imponderabilijní senzuální podobě, které vzhledem k absolutní absenci jakékoliv adekvátní ”protifeministické” terminologie nebyli do té doby nijak schopni vyjádřit a proto ve svých trpkých pocitech feministického útisku a bezpráví byli nuceni pouze útrpně mlčet a fakticky téměř po tichu mlčet, aniž by byly schopni jakékoliv verbální protiargumentace proti – do té doby všemocným - feministickým demagogickým lžím a feministickým pseudoargumentům.

Protože jsem se tématu ”kritiky feminismu” věnoval jako jednomu z mých tří absolutně prvních úvah, které jsem na těchto svých webových stránkách zveřejnil, osobně jsem tudíž původně byl toho názoru, že k otázkám feminismu, kritiky feminismu či faktické gynekracii jsem se již dostatečně vyjádřil a tudíž není žádný důvod, abych se tomuto tématu ještě někdy opět věnoval.

Nicméně z obsahu mnohých e-mailů jsem pochopil, že tato práce není ani zdaleka kompletní. A jejím nesporným vážným nedostatkem – který tuto práci činí poněkud výrazně neúplnou – je naprostá absence k zaujmutí jakéhokoliv stanoviska k problematice arogantní, feministické ”manipulace s dětmi”. Na vysvětlení toho, proč jsem problematiku této arogantní, feministické ”manipulace s dětmi” absolutně opomenul je ta skutečnost, že osobně jsem svobodný a bezdětný panic a tudíž zaplať Pán Bůh osobně v této oblasti nemám a nikdy jsem ani neměl vůbec žádné zkušenosti a poznatky. Ba dokonce, vzhledem k tomu, že já osobně v této oblasti jsem nikdy neměl absolutně vůbec žádné osobní poznatky či zkušenosti, byl jsem tak - jak je ostatně obvyklé vždy a ve všem, kde proti mediální propagandě nemůže člověk postavit žádnou svojí osobní zkušenost či poznatek - zcela vydán plně na milost a nemilost feministické propagandě našich televizních a rozhlasových stanic plus našeho stejně ”svobodného” tisku! Zde ani moje intelektuální schopnosti samostatného myšlení vzdorující tak do jisté míry úsilí vládnoucího feministického režimu o vymývání mozků nemohli sami o sobě této totalitní feministické hegemonii plně čelit v oblasti, která pro mě byla do té doby vyjma všudypřítomného působení feministické propagandy oblastí naprosto neznámou.

Nicméně i srdcervoucí e-maily plné slz bolesti a utrpení nešťastných otců, které jsem dostal mi umožnili, že i já jsem i o této oblasti získal i jiné informace než jsou ty, které se mi snaží vnutit vládnoucí feministický režim skrze své veřejnoprávní a soukromoprávní televizní a rozhlasové stanice (které díky tomu, že nemám ani televizor ani rozhlasový přijímač naštěstí nemohu ale vidět ani slyšet) plus stejně ”svobodný” tisk (který čtu naštěstí pouze minimálně).

A díky všem těmto skutečnostem pak tedy mohla vzniknout později i tato úvaha vyjadřující stanovisko rovněž i k problematice ”manipulace s dětmi”, kterou jsem původně v má úvaze věnující se ”kritice feminismu” zcela opomněl.

Orgány tzv. sociálně-právní ochrany dětí, tedy všeobecně známé sociální pracovnice obcí a měst, vedou o každém dítěti, které se dostane do jejich péče, spisovou dokumentaci, v níž je ovšem mnoho různých údajů o rodičích, zdravotním stavu dítěte, o výsledcích sociálního šetření v bydlišti dítěte, ve škole, zápisy o rozhovorech s rodiči a podobně. Rodiče mohou do spisů nahlížet a sociální orgány to mohou odepřít pouze v případě, že by to bylo v rozporu se zájmem dítěte.

Praxe je však jiná. Rodičům je nahlížení do spisové dokumentace svévolně znemožňováno, zvláště pak těm, kteří mají oprávněné výhrady ke špatné práci jednotlivých úřednic. Když se takoví rodiče nenechají otrávit, tak dosáhnou úspěchu až u odvolacích orgánů, popřípadě u ombudsmana. Pokud se nakonec rodič ke spisu s údaji o svém dítěti a své osobě dostane a chce si učinit poznámky, je mu to opět protiprávně znemožňováno a přímo zakazováno. Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo již dokonce dvě stanoviska (č. 6/2001 a č. 1/2003), jimiž podřízené sociální orgány metodicky řídí tak, že "nelze připustit pořizování výpisů, poznámek, snímků a obrazových nebo zvukových záznamů". Že k tomu schází zákonné oprávnění, ministerské úředníky netrápí. Vrchnost si s poddanými vždycky dělala, co chtěla; takzvaným zájmem dítěte se dá odůvodnit jakákoliv protiprávní nehoráznost.

Sociální pracovnice mohou vstoupit bez svolení do obydlí v podstatě kohokoliv a zde bez svolení o čemkoliv pořizovat videozáznamy - třeba o milence v nedbalkách, nevypraném prádle nebo obsahu hrnců na plotně - když to podle jejich názoru bude "v zájmu dítěte". Takové pravomoci neměly ani za minulého - totalitního - režimu a nemá je ani policie. Naproti tomu občan si podle ministerstva nesmí na vlastní kus papíru vlastní tužkou poznamenat ani třeba adresu lékaře svého dítěte, pokud ji před ním tají rozvedená manželka. Zítra nám stejná vrchnost bude možná povolovat i dýchání!

Za trestný čin narušující hrubým způsobem rodinné vztahy lze jistě považovat i maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona, ačkoliv jeho skutková podstata je v trestním zákoně zařazena do hlavy třetí (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných), nikoliv do hlavy šesté (trestné činy proti rodině a mládeži). Uvedeného trestného činu se podle zákonodárce dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Trestem může být odnětí svobody až na jeden rok. Podle ustálené judikatury se za rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí považují nejen pravomocné rozsudky o svěření dítěte do výchovy rodiči či jiné osobě, ale také každé rozhodnutí o úpravě styku dítěte s rodičem ve smyslu ust. § 27 zákona o rodině, včetně předběžných opatření v těchto věcech.

Potud trocha teorie. Zaměřme se ale spíše na vztah orgánů činných v trestním řízení k tomuto trestnému činu v praxi, neboť se zdá být značně rozporuplný. Výrazný je zejména odlišný přístup k osobám pachatelů a pachatelek určovaný jejich pohlavím a okolnostmi případů. Statistika setrvale dokládá téměř absolutní feminizaci porozvodové výchovy nezletilých dětí: každoročně je přibližně 92 % dětí svěřeno po rozvodu do péče matky, v 6 % otcům a ve zbývajícím počtu jiné osobě nebo oběma rodičům do společné či střídavé péče. Z tohoto důvodu lze zobecnit, že až na výjimky muži - pachatelé maří spíše soudní rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky (např. tím, že jej odmítají matce předat, popřípadě jej u sebe zadrží i po uplynutí doby upraveného styku), a naopak ženy - pachatelky maří spíše soudní rozhodnutí o úpravě styku dítěte s otcem nebo prarodičem. Již tato výchozí situace - zdá se - předznamenává vyšetřování. Jakoby rozhodnutí soudů "jenom" o úpravě styku dítěte s otcem měla jinou váhu, než rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matce. O trestní odpovědnosti muže - pachatele, který odmítá předat dítě matce, nejsou pochybnosti; ostatně již opatrovnické soudy předchozí opatření směřující k výkonu rozhodnutí (tedy pokuty a faktické odnímání dětí podle § 272 a 273 o.s.ř.), jejichž bezvýsledné použití musí trestnímu stíhání předcházet, uplatňují vesměs nekompromisně. Pokud je však pachatelkou žena - matka nezletilého dítěte a maří soudem upravený styk dítěte s otcem, převažuje tendence "nekriminalizovat rodinné vztahy". Orgány činné v trestním řízení nacházejí často dostatek důvodů, proč takovou pachatelku nestíhat. Podívejme se na některé z nich.

Trestní odpovědnost matek nepředávajících děti otci na dobu soudem určeného styku bývá zlehčována poukazem na odmítání styku samotným dítětem, které má právo vyjádřit svůj názor, přičemž podezřelá matka údajně nemá možnost dítě ke změně tohoto odmítavého postoje přesvědčit. Ano, dítě má jistě právo své názory mít a vyjadřovat, dokonce i negativní názory na své rodiče, do své zletilosti je však stále nejen právním subjektem s omezenou právní způsobilostí (viz ust. § 8 a 9 občanského zákoníku), ale také objektem výchovné péče obou svých rodičů. Tudíž i matka, jíž bylo dítě svěřeno do péče, je v rámci své rodičovské zodpovědnosti oprávněna, ba přímo povinna řídit jednání svého dítěte (viz ust. § 31 zákona o rodině), a to mimo jiné tak, aby dítě styk s otcem neodmítalo, nebo dobu určenou soudem s otcem strávilo i v případě svého (demonstrovaného, nikoliv nutně opravdového) nezájmu; výchova je podle zdravého rozumu i podle vůle zákonodárce aktivním procesem, nikoliv pasivním přihlížením rodiče rozmarům dítěte. V konkrétních případech ostatně vychází najevo, že s prosazováním své rodičovské autority a vůle podezřelé matky problémy nemají, s "tvrdohlavostí" dítěte si rady neví pouze tehdy, kdy jej mají předat otci.

Také dítě je přímo zákonem zavázáno k povinnosti své rodiče ctít a respektovat, jak upravuje ust. § 35 zákona o rodině, což se samozřejmě týká i rozvedených otců. V tomto směru již i Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 125/98 vnesl do názorů nezletilých dětí na styk s otcem jasno; viz Rodinné právo č. 10/1999. Jestliže tedy stát dětem např. netoleruje odmítání povinné školní docházky a neptá se jich na názor, zda do základní školy chtějí chodit, přičemž bez problémů stíhá rodiče, kteří docházku svých dětí do školy nezajistí i když ji děti odmítají, potom se nemohou orgány státní policie, státního zastupitelství a soudů na názor dítěte vymlouvat ani v případě maření jeho porozvodového styku s otcem.

Kromě toho samotný "názor" dítěte, odmítajícího se s otcem stýkat, je pak objektivně spíše pouze důsledek matčina popouzení dítěte proti otci, než jako skutečně svobodné a opravdu vlastní rozhodnutí. V tomto směru lze čtenáře odkázat na studii Syndrom zavrženého rodiče v České republice (Rodinné právo č. 4/1999), v níž Eduard Bakalář a Daniel Novák podali důkladný rozbor příčin a následků tohoto rozmáhajícího se sociálně patologického jevu v rodinných vztazích při rozvodu a po něm.

Nestíhání matky podezřelé z maření výkonu úředního rozhodnutí bývá také zdůvodňováno tvrzením, že příčina zmařených kontaktů otce s dětmi nespočívá v jejím jednání, ale ve vzájemné komunikaci mezi rodiči (a také mezi otcem a dítětem - viz výše), tedy v oblasti mezilidských vztahů, kam trestní právo nemůže vstupovat. Opět jde o ryze účelovou záminku. Manželé - a rodiče nezletilých dětí - se nepochybně rozvádějí i proto, že problémy v jejich vztahu přesáhly pro jednoho či oba únosnou mez a o další vzájemnou komunikaci nestojí. A také styk dítěte s otcem byl soudem upraven právě proto, že o něm sami rodiče nedospěli ke shodě (srovnej ust. § 27 odst. 2 zákona o rodině); soud tak pro určenou dobu upravil právo jednoho z nich na styk s dítětem a povinnost druhého takto upravený styk umožňovat bez toho, že by platnost úpravy styku byla podmíněna ještě nějakou formou "komunikace". Jinak řečeno, jestliže matka maří styk dítěte s otcem (jednáním se podle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen), zneužívajíc přitom mocenskou převahu ve výchově dítěte (a mocenský pud je jedním z nejsilnějších), nemá žádný zájem na jakékoliv komunikaci, nýbrž ji snadno nahrazuje svévolí a arogancí. Ostatně "komunikace" okrádaného se zlodějem, který pravidelně a v předem známých termínech vykrádá jeden a ten samý byt, by orgány činnými v trestním řízení byla také brzy nahrazena prostředky účinnějšími, kterými by mu v trestné činnosti bylo zabráněno.

V neposlední řadě je možno se setkat se závěrem vyšetřujícího orgánu, že při maření styku dítěte s otcem údajně schází společenská nebezpečnost, což se dá považovat již za výsměch nejen poškozenému, ale právu samotnému. Bohužel, i takové případy se dějí. Je proto na místě připomenout smysl a účel trestního řízení, vyjádřený mimo jiné v ust. § 1 trestního řádu, podle něhož řízení musí působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. A právě preventivní působení stíhání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona se vytrácí; není ostatně ani samostatně vykazován v oficiálních statistikách. Přitom nejde o samoúčelnou kriminalizaci "mateřské lásky", ale o legální a legitimní prostředek chránící zdraví celé společnosti. O to významnější je potom rozhodnutí trestních soudů, které v dále uvedeném příkladě atributy správné a společensky prospěšné aplikace trestního práva naplňuje.

Uvedu konkrétní případ. V průběhu rozvodu manželství matka J. M. s tehdy šestiletou dcerou D. M., nar. 1986, opustila společnou domácnost. Svůj a dceřin pobyt před otcem O. M. delší dobu tajila, posléze zabraňovala jeho kontaktu s dcerou. Od roku 1993 probíhaly opakovaná soudní řízení o úpravu poměrů nezletilé, úpravu styku s otcem, i o návrzích matky na zákaz styku otce s nezletilou. Styk otce s dcerou byl postupně upraven několika soudními rozhodnutími, žádné však matka nerespektovala. V řízení o výkon rozhodnutí byla pravomocně pokutována. Ani pokuta v celkové výši 26 tisíc korun však ke změně jejího postoje nevedla; důsledně setrvává na svém názoru, který projevila i do soudního protokolu: "Mně se podařilo styku s otcem zatím zabránit. Jsem si vědoma toho, že o eventuálním zákazu styku rodiče s nezletilou může rozhodnout pouze soud. Přesto hodlám nadále do rozhodnutí soudu styku bránit." V navazujícím trestním řízení byla J. M. pravomocně uznána vinou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona a odsouzena k podmíněnému trestu s uložením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a podrobit se konzultacím a poradenství psychologa.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 5 T 79/2000 rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 uznal obžalovanou J. M. vinnou, že v období od března do října 1999 nepředala v soudem určených termínech nezletilou dceru D. M. jejímu otci - poškozenému O. M., přestože za neuskutečněné styky otce s dítětem jí byla uložena pokuta v celkové výši 26 000 korun, přičemž tak činila vědomě poté, co využila stavu vyvolaného jejím předchozím déledobějším působením na nezletilou, v důsledku něhož se u nezletilé vyvinul odmítavý postoj k otci, kvůli kterému nezletilá odmítá styk s otcem.

V odůvodnění rozhodnutí soud poukázal na rozsudek opatrovnického soudu o úpravě styku nezletilé D. M. s otcem, kterým byla obžalované uložena povinnost nezletilou dceru ke styku vždy řádně připravit a předat poškozenému O. M. s tím, že důvodem pro neuskutečňování styku nemůže být ani údajná nechuť nezletilé s otcem se stýkat. Podle trestního soudu obžalovaná ani po uložení pokut dceru poškozenému nepředávala, na místě předání podporovala odmítání otce nezletilou, řádně ji nepřipravila, přičemž navíc v některých termínech již předem poškozenému oznamovala, že mu dceru nepředá, neboť budou spolu v té době mimo území republiky, aniž by však soudem upravený styk nezletilé s otcem zahrnoval zvláštní prázdninovou úpravu a umožňoval jednostranné omezení čtrnáctidenních intervalů pouhým rozhodnutím obžalované.

Obžalovaná se hájila tím, že nezletilá nikdy nechtěla s poškozeným odejít, rozhodně popírala, že by to bylo její vinou. Pokud byla s nezletilou mimo území České republiky, vždy to dávala poškozenému na vědomí dopisem. Nezletilá D. M. jako svědkyně před soudem uváděla, že poškozeného nesnáší, měl ubližovat jí, obžalované i otci obžalované, pamatuje si, že v době společného soužití ji měl svazovat do kozelce, strkat do sklepa, vodit do hospody a obžalovanou škrtit a bít. Uváděla, že svoji matku respektuje, ale neví, jak má ctít otce, když jí ubližoval. V obecné rovině byla schopna si uvědomit existenci a nutnost plnění nejrůznějších povinností.

Kromě výpovědi poškozeného O. M. a svědka P., který byl přítomen několika bezúspěšným stykům, byla obžalovaná dále usvědčována založenými listinnými důkazy, zejména usneseními Obvodního soudu pro Prahu 8 , jimiž byly obžalované za zmařené styky nezletilé s otcem v předchozím období ukládány pokuty, a dalšími listinami opatrovnického spisu, včetně znaleckých posudků z oboru dětské psychologie, psychologie a psychiatrie. Z toho, že obžalovaná dlouhodobě vyvolává v nezletilé spolu s ostatními příslušníky své rodiny odmítavý postoj, je usvědčována závěry znaleckého posudku ze dne 14. 4. 1994 podle něhož vztah nezletilé k matce je bezvýhradný, nezletilá ji plně akceptuje, poškozeného jako otce odmítá, toto odmítání však není založeno na vlastní negativní zkušenosti, v přítomnosti poškozeného maximalizuje fyzickou distanci od otce, její prožívání však není naplněno strachem nebo úzkostí, kontakt nezletilé s poškozeným byl v té době hodnocen jako bezprostřední. Stejně tak znalci PhDr. J. V. a MUDr. K. S. ve svém posudku ze dne 2. 3. 1997 jednoznačně konstatovali, že styk nezletilé s poškozeným nemůže ohrozit její fyzické a psychické zdraví, poškozený není osobou, kterou by bylo nutné z výchovného vlivu na nezletilou vyloučit či jej v jeho otcovských právech nějak krátit, naopak, nezletilá žije v prostředí otci velmi nepříznivě nakloněném, přejímá negativní hodnocení otce, odmítá ho, přičemž odmítání není zakotveno emočně a doprovázeno strachem a úzkostí. Nezletilá se identifikuje s matkou, obžalovaná ji proto může dobře ovlivnit v jakémkoliv směru.

Všechny tyto listiny ve svém souhrnu vedly soud k jednoznačnému závěru, že negativní vztah nezletilé k otci je výsledkem především dlouhodobého působení výchovného prostředí, v němž se nezletilá nachází, tedy působením obžalované a jejích rodinných příslušníků.

Po provedeném dokazování, zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu dle § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, soud dospěl k závěru, že obžalovaná se dopustila skutků, které byly předmětem řízení, a že tyto skutky vykazují všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ust. § 171 odst. 3 trestního zákona.

Pokud se obžalovaná hájila tím, že se nedopustila žádného pozitivního jednání, kterým by zmařila jednotlivé styky poškozeného s nezletilou, je třeba uvést, že v opatrovnickém řízení byla pravomocným rozsudkem obžalované uložena povinnost nezletilou v jednotlivých dnech ke styku připravit a poškozenému předat. Obžalovaná ve všech případech zjevně nezletilou na styk s poškozeným nepřipravila, poškozenému nepředala, jednáním se dle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen, což nepochybně obžalovaná byla vzhledem ke zmíněnému rozsudku. Dle ust. § 31 zákona o rodině rodičovská zodpovědnost zahrnuje soubor práv a povinností při péči o nezletilé dítě, dítě je dle ust. § 35 zákona o rodině povinno své rodiče ctít a respektovat, tomu odpovídá i povinnost rodičů dítě takto vychovávat, je tedy i povinností obžalované vést nezletilou mj. i k respektování autority poškozeného jako otce. Tím, že obžalovaná dostatečně nepřipravila nezletilou tak, aby tato byla ochotna s otcem odejít, porušila svou zvláštní povinnost uloženou rozsudkem o úpravě styku.

Vedle jednání obžalované tu jako další zjevná příčina maření jednotlivých styků vstupuje i volní jednání nezletilé. Dle ust. § 47 odst. 2 zákona o rodině je tato s ohledem na svůj věk 14 let i na svou rozumovou vyspělost sama nepochybně schopna vyjádřit se svobodně k výchovným opatřením, která se jí týkají, na druhé straně ji stíhá povinnost svého rodiče respektovat dle § 35 zákona o rodině.

Při úvaze o trestu soud vyšel z účelu trestu dle ust. § 23 odst. 1 trestního zákona a přihlédl ke stupni nebezpečnosti jednání obžalované pro společnost, k možnostem její nápravy a k jejím poměrům. Jako k polehčující okolnosti bylo přihlédnuto u obžalované k tomu, že před spácháním trestného činu vedla řádný život. Oproti tomu jako k přitěžující okolnosti bylo u obžalované přihlédnuto k tomu, že v páchání trestného činu pokračovala po dobu delší více jak půl roku. Vzhledem k déledobosti jednání obžalované i vzhledem k následkům nejen ve sféře řádného fungování orgánů veřejné moci, ale i ve sféře řádné výchovy a zdravého vývoje nezletilé, který je jednáním obžalované ohrožen, neboť jeho předpokladem je mj. i identifikace se sociálními rolemi obou pohlaví ztělesněnými v rodině otcem a matkou, přičemž jednáním obžalované je otec ze svého výchovného působení na nezletilou zcela vyloučen, soud uložil obžalované trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Tolik tedy rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že jí soud prvního stupně za tuto trestnou činnost uložil pouze ”podmíněný trest” je k smíchu. Je to pohrdání práva. Uložení šestiměsíčního trestu vězení a jeho následný výkon ve věznici s dozorem by byl plně adekvátní.

Odvolací soud měl ale pro trestnou činnost této pachatelky ještě větší sympatie. Městský soud v Praze na základě odvolání obžalované věc projednal v odvolacím řízení a rozsudkem sp. zn. 7 To 211/2001 ze dne 30. 5. 2001 při sice nezměněném výroku o vině obžalované zrušil výrok o trestu o němž znovu rozhodl tak, že obžalovaná se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud dále podle § 60a odst. 1 trestního zákona vyslovil nad obžalovanou dohled se stanovením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a dostavovat se k němu jednou měsíčně. Podle § 60a odst. 3 trestního zákona soud obžalované uložil povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem.

Podle odvolacího soudu bylo trestní řízení proti obžalované vedeno v plném souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu včetně procesních ustanovení, právo na řádnou obhajobu nevyjímaje. Soud prvního stupně provedl důkazy v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a ze správně zjištěného skutkového stavu také při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud se s jeho závěry i s konkrétní argumentací ztotožnil.

Při rozhodování o trestu měl soud prvního stupně zohlednit specifikum případu a uložit takový trest a taková opatření, aby došlo k zamezení opakování podobného jednání obžalované. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu sám o něm rozhodl tak, že obžalované při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné sazby a to v trvání čtyř měsíců, který bude údajně postačující, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na kratší zkušební dobu jednoho roku. Současně vyslovil nad obžalovanou dohled, jehož podstatou bude především mediační činností pokusit se urovnat vzniklý konflikt se zaměřením na dosažení řádných styků otce s nezletilou a v tomto směru i spolu s působením psychologa specializovaného nejlépe na rodinnou problematiku. Dohled bude spočívat v osobním kontaktu obžalované s probačním úředníkem probační a mediační služby, spolupráci při vytváření a realizaci probačního dohledového plánu ve zkušební době a kontrole dodržování podmínek uložených obžalované soudem. Dále jí byla ze shora uvedených důvodů uložena povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem. Směšně nízký ”trest” pachatelce této trestné činnosti je sice nepřiměřený, ale i to je lepší než vůbec nic, když uvážíme, že jinak zpravidla takováto trestná činnost je pachatelkám našim vládnoucím feministickým režimem a jeho orgány činnými v trestním řízením zpravidla zcela tolerována. Vymlouvání se na zákony neobstojí. Zákony jsou relativně v pořádku, alespoň tedy žádný zákon nikde neříká, že by tato trestná činnost měla být posuzována dvojím metrem podle toho, zda-li pachatelem této trestné činnosti je muž nebo žena. Podle zákonů jsou si muži a ženy rovní, to pouze na základě právní praxe jsou ženy výrazně ”rovnější” a muži jsou degradování na lidi druhé kategorie!!

Přírodní pohroma, respektive povodeň, která nás v roce 2002 postihla, si kromě jiného vynutila i přirozenou dělbu práce. Záchranáři, hasiči, či policisté a vojáci museli ve střetu se záplavami osvědčovat typicky mužské vlastnosti: odvahu, rozhodnost i sílu. Ženy zas zcela samozřejmě obětem povodní i zachráncům spíše vytvářely potřebné zázemí. Někteří ze statečných mužů budou a nebo jsou již oceňováni, pro všechny pak jistě bylo vzpruhou i jen prosté poděkování zachráněných. Otázka však zní, zda všichni tito známí i neznámí hrdinové obstáli, respektive mohli vůbec obstát také v očích svých dětí, zda mají příležitost být také jim pozitivním vzorem.

Současné statistiky jsou velice smutné. Lze předpokládat, že přibližně třetina mužských bojovníků s vodním živlem je rozvedených. To ale znamená i to, že pokud mají děti, nebyly jim svěřeny do výchovy (jen symbolických přibližně 6 procent dětí je po rozvodu svěřováno otcům). Ani to by nemusela být taková tragédie, pokud by výrazná část dětí z rozvedených manželství nebyla proti svým tátům negativně ovlivňována a popuzována. Systematicky, dlouhodobě a beztrestně - takto jednající matky jsou až na výjimky rozvodovým systémem chráněny, ba přímo v tom i podporovány. Ke škodě dětí, jejich tátů i prarodičů, ke škodě celé společnosti.

Vytěsňování otcovského vlivu z výchovy dětí se odráží v různých oblastech: počínaje relativně "neškodným" vandalismem dětí a jejich vzdorem vůči pravidlům, normám a zákonům, až po závislost na alkoholu a drogách, včetně hrubého násilí stoupající dětské kriminality. Statistické údaje a relevantní výzkumy ze zahraničí (v českých zemích se neprovádějí, jde o téma tabuizované) dokládají, že většina dětských delikventů a pozdějších dospělých násilníků vyrůstala v rodinách bez otce. Také u dívek z "neúplných rodin", tedy vychovávaných pouze matkou, je výrazně vyšší pravděpodobnost otěhotnění před sňatkem, sňatku před dosažením zletilosti i rozvodu vlastního manželství; kruh se pak "úspěšně" uzavře.

Pokud přílišnou feminizaci školství se scházejícími mužskými vzory (i tak jsou v nejlepším případě jen náhražkou za skutečné a kvalitní vzory otcovské) považuje náš vládnoucí feministický režim za cosi dobrého, neměli bychom alespoň my – kteří nemáme ještě úplně vyprané mozky s každodenní mediální feministickou propagandou - zavírat oči nad téměř absolutní feminizací porozvodové výchovy, týká-li se řádově 30 tisíc českých dětí ročně, je-li navíc umělým produktem činnosti konkrétních státních struktur, často odtržených od lidské přirozenosti. Pro české soudy je rozvádějící se muž (spíše však ale rozváděný - většinu návrhů na rozvod totiž podávají ženy!!), který se chce i nadále svým dětem plně věnovat, "problémovou osobností" či otravným kverulantem a podle toho je s ním zacházeno: Čím lepší táta, tím větší překážky jsou mu kladeny. Ostudné vyměření jedné, resp. dvou hodin za měsíc ke styku bezúhonného Ing. R. H. s dcerou, soudy v Trutnově a Hradci Králové, si leckdo možná ještě vybaví.

Nevím, kolik soudkyň našich soudů (soudnictví je totiž přefeminizováno, což je zcela logicky dáno pohádkově vysokými platy v justici!!) vytahovala z vody podaná ruka záchranáře nebo hasiče, ale s trochou jistě omluvitelné nadsázky je na místě si přát, aby jich bylo co nejvíce. Snad právě taková chvíle by je totiž mohla vést k zamyšlení, zda "ti hrozní chlapi" nejsou potřební i jinak, než jen k placení výživného na děti, které z vůle ctihodných soudkyň nemohou vychovávat, ba často dlouhé roky fakticky vůbec ani vidět. Příroda tak prostředky sobě vlastními dává poučení i českým soudkyním: Pokud budou dále vytvářet a podporovat společenskou patologii (nespokojeným a nešťastným tátům alibisticky podsouvaný "špatný výběr partnerky s kterým soudy nemohou nic dělat", je stejným nesmyslem, jako poukaz na špatný výběr parkoviště u ukradeného auta!), pokud budou programově zbavovat kvalitní otce příležitosti být vzorem svým synům a dcerám (tak totiž vypadá diskriminace mužů v praxi!!), snadno se pak stane, že při příštích povodních se nesetkáme s mužnými zachránci, ale s roztřesenými "babami", byť i v mužských kalhotách.

V obsáhlém pojednání předestřela soudkyně jednoho pražského obvodního soudu JUDr. H.N. svůj pohled na řadu problémů, které podle ní v rodinném právu komplikují řešení konkrétních případů, a to jak soudcům, tak i sociálním pracovníkům, advokátům, notářům nebo pracovníkům jiných odvětví. V rámci diskuse, kterou tímto chtěla autorka vyvolat, pokusím se vyslovit názor jednoho z občanů, o jejichž případy jde také, čí spíše především, jmenováni však autorkou nebyli.

Soudkyni H.N. možná nelze upřít upřímnou snahu o vyladění procesních i hmotněprávních norem, zdá se však, že jde o pohled z výrazně jednostranných pozic těch, kteří - a nejen v soudních síních - o životech občanů rozhodují, a jimž to tito spoluobčané pochopitelně komplikují. Snad proto vyslovila tolik výhrad k veřejnosti jednání: Vyloučení veřejnosti v rodinných věcech by podle ní mělo být upraveno jako pravidlo, neboť v těchto řízeních jsou projednávány údaje velmi osobního charakteru a přitom v jednací síni může být přítomen, vyslechnout všechny údaje, činit si poznámky a dokonce si pořizovat zvukové záznamy téměř každý. Ano, před soudy - a nejen v právu rodinném - se skutečně projednávají dost často věci osobního charakteru, veřejnost jednání má však nepochybně jiný účel, než skandalizaci účastníků. Snad i soudkyně JUDr.H.N. připustí, že lidskou a občanskou kontrolu správnosti a spravedlnosti soudních řízení umožňuje právě tato veřejnost jednání, vždyť přece i ústava českého - právního - státu stále ještě deklaruje, že státní moc, tedy i moc soudní, slouží všem občanům. A že je co kontrolovat, o tom nemůže být bohužel pochyb.

Každé rozhodnutí rozvodových a opatrovnických soudů zásadním způsobem zasahuje do rodinných vztahů a do životů účastníků. Není však výjimkou, že lidské osudy se u soudů necitlivě roubují do předem daných šablon vyhovujících především zbyrokratizovanému a odlidštěnému soudnímu systému, důkazní řízení se odbývá, nejen, že soudy v nesporných řízeních neprovádějí nestranné dokazování z vlastní iniciativy, ale často ignorují i nehodící se důkazní návrhy účastníků, opatrovnické věci ve svých soudních dnech soudci "sekají" po půlhodinách naplánovaného času(!), pravidlem se zdá být neodůvodňování rozsudků po jejich vyhlášení (papír přeci jenom snese lépe i to, co by se lidem do očí říkalo hůře); účastníci a nepohodlná veřejnost se v soudních síních setkávají s vrchnostenskou arogancí i právní zvůlí (i paní soudkyně JUDr.H.N. si jistě vybaví, že neoprávněné příkazy a zákazy bez opory v zákoně se nejlépe prosazují násilím ozbrojenců justiční stráže!!). V takových případech pak jedině účast veřejnosti, či ještě lépe médií ("zvědaví sousedé a spolužáci" se do soudních síní ve skutečnosti totiž nijak nehrnou!) může být korektivem příliš sebevědomých soudkyň a občanskou sebeobranou před zneužíváním jejich moci; nedělejme si totiž přehnané iluze o nějakých výjimečných charakterech soudkyň, jsou to také jen lidé, pokušením mocenského postavení ne vždy odolávající.

Cesta do pekel, jak známo, bývá dlážděna dobrými úmysly. Vyloučení veřejnosti z projednávání rodinněprávních věcí by tak prospělo především státním strukturám našeho feministického režimu, jejichž občany omezující pověstný Havlův "samopohyb" je zřetelný již dnes: předsedkyně a předsedové okresních a krajských soudů "domovními" řády protiprávně omezují právo účastníků nahlížet do spisů na svévolně stanovené "úřední dny" - Ministerstvo spravedlnosti s tím seznámené proti této zvůli nijak nezasahuje, samotný vstup účastníků, natož veřejnosti, do soudních budov je již dnes všemožně komplikován justičními ozbrojenci; také novela trestního řádu přes veškeré proklamace odstranila z trestního řízení institut společenského zástupce - tedy další z prvků legitimního občanského podílu na výkonu práva ve společnosti, a dále omezila i práva poškozeného; soudní budovy i jednací síně jsou plné špiclujících videokamer bez jakéhokoliv ohledu na soukromí zde přítomných osob ...

Pokud se tedy mocenské struktury našeho feministického režimu takto upevňují a opevňují před "komplikujícími" občany, je volání po neveřejnosti soudních jednání jen zákonitým průvodním jevem. Děkuji proto, paní soudkyně JUDr.H.N., ale veřejné projednávání mých osobních a rodinných záležitostí je mi milejší, než justice bez občanské kontroly, kterou nabízíte.

Rovněž smrt Terezky vrhá stín na celý systém současného vládnoucího feministického režimu. Po třech týdnech pátrání bylo zmizení pětileté Terezky Čermákové z Kladna konečně objasněno: smrt jí způsobila zalehnutím opilá matka. O matčině sklonu k alkoholu a možná i drogám nás informovala média již dříve, nyní vychází dále najevo, že Terezka byla delší dobu před svou smrtí dehydrovaná a podvyživená. Kladenští sociální úředníci sice rodinu vedli ve svých spisech, avšak vedoucí referátu okresního úřadu nemá pocit, že by něco zanedbali; podmínky Terezčina života prý"... nevybočovaly z běžné normy podobně situovaných rodin, dítě nebylo nutné matce odebrat". To bude zřejmě – bohužel - pravda, avšak zbývá se ptát, co se onou běžnou normou rozumí.

Podle médií, nejen že Helena Čermáková žila s dcerou sama u své matky (možná ještě i s přítelem), ale také i ona vyrůstala již bez otce, pouze s matkou. O Terezčině otci víme ze zpráv jen to, že pravidelně platil výživné, nikoli již, proč dceru údajně nenavštěvoval, či zda dokonce o její výchovu neusiloval a nebyl přitom zapuzen. Nevíme také, zda sociální úřednice vůbec braly na vědomí, jestli otec, který řádně přispívá na výživu, by nemohl být své dceři prospěšný více; při "odebrání z rodiny" mohla být Terezka totiž předána do péče právě jemu, ne hned do ústavu. Bohužel ale právě tenhle racionální postup se od sociálně právního orgánů ochrany dětí, respektive jeho úřednic nedá vůbec očekávat.

Běžnou feministickou normou je zde totiž feministická dogma, že každá máma má své dítě přeci ráda, a tedy i ta ”absolutně nejhorší” asociální alkoholička, narkomanka nebo třeba prostitutka je pro výchovu dítěte vždycky lepší, než jeho – třeba i ten ”absolutně nejlepší” otec!! A pokud třeba snad dokonce i sama tato ”matka” prohlašuje, že je jí dítě na obtíž, jistě to tak zle nemyslí...

Paní Helena Čermáková byla tedy v rámci "běžné feministické normy" přemístěna na psychiatrii a ”svobodná” média (veřejnoprávní i soukromé stanice televizní a rozhlasové, jako i i tisk) našeho údajně ”demokratického” vládnoucího feministického režimu dostala v tichosti pokyn, aby – v zájmu cíleného odvedení pozornosti české veřejnosti jinam - operativně ihned zahltila veřejnost události jinými s přesvědčením, že čeští lidé jsou ve své drtivé většině ”naštěstí” příliš hloupí, naivní a lehce tak médii našeho vládnoucího feministického režimu manipulovaní a manipulovatelní; a tudíž se prý nelze obávat, že by česká veřejnost na tuto pro náš vládnoucí feministický režim nepříjemnou událost prý rychle nezapoměla!

Hlavním viníkem ale není samotná Helena Čermáková! Hlavním viníkem je současný vládnoucí feministický režim, respektive vládnoucí feministický systém, pro nějž je výchova dítěte otcem po rozchodu rodičů ”de facto” prakticky absolutně nepřijatelná! Vládnoucí feministický režim zodpovědné rodičovství otců nezletilých dětí nejen nijak nepodporuje, nýbrž v praxi přímo programově kategoricky odmítá!!

Tragická smrt malé Terezky v náručí opilé matky je sice pro tento vládnoucí feministický režim nepříjemná, nicméně česká ”svobodná média” (ať již formálně veřejnoprávní nebo soukromá) se na pokyn ”neviditelných” vládnoucích feministek - které z neviditelného zákoutí české politiky tahají ve skrytu za provázky formálně vládnoucích politických a mediálních loutek českého politického a veřejného života – aby bylo vše ihned okamžitě ututláno a zapomenuto. A taky se tak i stalo.

Ještě by slušelo zaujmout stanovisko k případu Eliána Gonzáleze. Současná devalvace otcovství je totiž příznakem i příčinou civilizačního úpadku nejen v České republice, ale rostoucí vliv a moc světového feminismu podporovaného všemi zednářskými lóžemi ve všech zemích světa má celosvětovou tendenci.

Navzdory mým vztahům s komunisty (zejména pak s komunisty v Babicích – které jsou až fanaticky nepřátelské!!), mně velice potěšila svého času informace o tom, že po necelých šesti měsících projednávání případu rozhodl před nedávnem Nejvyšší soud USA s konečnou platností, že kubánský chlapec Elián González zůstane se svým otcem. Potvrdil tak rozhodnutí soudů předchozích, že za dítě rozvedených rodičů, jehož matka zahynula, může rozhodovat pouze otec, nikoliv její příbuzní. Také prezident Clinton bez ohledu na ideologické rozpory a politické zájmy Spojených států podpořil nakonec závěr, že Eliánův otec je ten nejlepší, kdo může jménem chlapce hovořit, a spolu s americkou administrativou zdůrazňoval vždy nezpochybnitelný význam rodinných pout mezi otcem a synem. Rozhodnost a razance příslušných orgánů Spojených států při prosazení práva proti arogantní feministické svévoli je příkladná; jistota rodinných vztahů dostala tak poněkud překvapivě přednost před ideologickou slepotou a nenávistí. Fotografie usmívajícího se chlapce v otcově náručí správnost soudních verdiktů a postupů potvrzují, ačkoliv předtím jsme mohli být svědky i jiných výlevů zmanipulovaného šestiletého dítěte před kamerou jeho amerických příbuzných.

Také v českém "právním" státě čekají stovky, ne-li tisíce dětí a jejich tátů na obdobná soudní rozhodnutí - stejně správná a stejně rychlá. Projednání opatrovnické věci ve všech instancích za 6 měsíců je ale dosud pro českou ”nezávislou justici” absolutně nedosažitelné. V tomto termínu není většinou schopna rozhodnout ani o předběžném opatření; nehledě na obecně známé průtahy v řízeních o náhradní rodinné péči. A nejde jen o hrozivý nepoměr v porozvodové úpravě výchovy nezletilých dětí - každoročně je z 30 000 dětí z rozváděných manželství pouze každé šestnácté či sedmnácté svěřováno do výchovy otci. To opravdu připadá na patnáct či šestnáct výchovně způsobilých českých matek pouze jeden výchovně způsobilý otec? Nepříčí se tento stav zdravému rozumu?

Jde ale i o celkový přístup státních institucí našeho vládnoucího feministického režimu k porozvodovým rodinným vztahům. Ústavou garantovaná ochrana práv každého občana má v mnoha případech českých Eliánů a jejich tátů hodnotu zápornou. Až neskutečně snadno a často se údy státní moci našeho vládnoucího feministického režimu ztotožňují s bezprávím. Maření výkonu soudních rozhodnutí o úpravě porozvodového styku dětí s otci lze v jistém smyslu považovat za státem podporovanou kriminalitu - pouze výjimečně je trestně stíháno a ve statistikách ministerstva spravedlnosti není příslušný trestný čin (§ 171 odst. 3 trestního zákona) ani samostatně evidován.

Výsledkem zřetězení nezodpovědnosti pravomocemi obdařených zástupců státních struktur bývají pak nejen časté konkrétní lidské tragédie, ale také téměř programová destrukce rodinných vztahů, úspěšně se šířící společností. Každá extrémní jednostrannost vyvolává zákonitou odezvu. V podstatě absolutní feminizace porozvodové výchovy zřejmě souvisí i s kriminalitou dětí a mládeže. Vnímáme-li její růst i tu skutečnost, že výrazná část mladistvých delikventů pochází z tzv. neúplných rodin, tedy z prostředí s výhradní péčí rozvedených matek, měli bychom se také ptát, zda otcové všech těchto pachatelů měli příležitost na své děti výchovně působit. Zda nebyli z jejich života odstraněni nezodpovědnými matkami za aktivního přispění státního feministického aparátu. A zda by tedy neměla být prevence sociálně patologických jevů posuzována i z těchto hledisek. Řešení možná nespočívá jen ve snižování věkové hranice trestní odpovědnosti pachatelů, ale také v posílení (a znovuobjevení) významu otcovské výchovy.

Feministická devalvace otcovství je totiž i příznakem, ne-li příčinou civilizačního úpadku. Případ Eliána Gonzálese je totiž zajímavý ještě i z jiného hlediska:

Vládnoucí kubánský režim zřejmě není asi o nic méně režimem feministickým než je tomu v případě feministického režimu vládnoucího v České republice. A ukázal současně i na rozdílný morální charakter muž a žen. Ženy jsou tradičně nevděčné, namyšlené, sobecké a vypočítavé manipulátorky uvažující v kšeftmanských a kontingentních kategoriích, jako by jim měl patřit celý svět, a muži by měli žít na tomto světě pouze proto, aby na ženy otrocky pracovali; zatímco naopak muži jsou naopak skromní dobráci až do morku kostí, kteří dovedou být vděční i za úplné maličkosti.

Totiž abych to vyjádřil zcela konkrétně, i tento feministický kubánský režim svěřil Eliána Gonzálese matce a nikoliv otci.

Když však ale přišlo na lámání chleba, byla to právě tato kubánským feministickým režimem ”privilegovaná” žena, která posměšně ukázala tomuto kubánskému režimu ”dlouhý nos” ačkoliv paradoxně byla to právě ona, kterou kubánský režim jednoznačně upřednostnil tím, že jí svěřil syna Eliána Gonzálese a nikoliv – z pohledu kubánského feministického režimu – ”méněcenný” muž, kterému syna Eliána Gonzálese nesvěřil, ačkoliv neméně paradoxně byl to nakonec právě on, kdo tento kubánský režim ”nezradil”, ačkoliv k tomu měl mnohem více a mnohem bližších příležitostí než jeho dotyčná žena. Tato žena – pozdější ”kontrarevolucionářka” ačkoliv právě jí kubánský režim svěřil dítě však namísto vděčnosti vůči tomuto kubánskému režimu mu naopak s pohrdavým smíchem ukázala ”dlouhý nos” tím že se pokusila a to dokonce i s tímto ”svěřeným dítětem” o emigraci do USA.

Naopak otec Elána Gonzálese, který pro kubánský feministický režim původně nebyl dost dobrý na to, aby mu bylo svěřeno dítě nakonec zůstal tomuto kubánskému režimu i navzdory tomu lojální – nezradil ho.

Škoda, že se matka Eliána Gonzálese utopila. Kdyby se neutopila a zůstala tak i Elánem Gonzálesem v emigraci v USA, měl bych z toho radost, protože by to byla celkem dobrá terapeutická facka uštedřená kubánskému feministickému režimu ukazující mu tak, že feministická dogma o tom, že i ta nejhorší žena je pro svěření dítěte lepší než ten nejlepší muž není pravdivá a z pohledu samotného kubánského režimu by za víru v tuto feministickou dogmu tak kubánský režim zaplatil ztrátou Eliána Gonzálese tím, že ho svěřil matce a nikoliv otci.

Ovšemže zajímavé by bylo sledovat i tu situaci, pokud by se matka Eliána Gonzálese neutopila, ale padla do rukou kubánských bezpečnostních orgánů. Pak bych byl totiž velice zvědav na to, zda-li kubánský režim by jí dítě odňal a svěřil ho otci, anebo navzdory své ideologii, by se ukázalo, že feministický fanatismus kubánského režimu je mnohem silnější než jeho vlastní ”komunistická ideologie” a že by i navzdoru tomu, že se ukázala jako ”kontrarevolucionářka” by jí dítě i navzdory její ”zradě”ponechal!

Na závěr bych se vyjádřil ještě k případu jistého Portugalce a Češky. Češka před třemi lety unesla svoji dceru z Portugalska a navzdory tomu, že stát podle mezinárodního práva byl povinen unesené dítě okamžitě vrátit, toto až po tři roky zcela ignoroval. Dítě, když bylo uneseno do České republiky tak se svým únosem nesouhlasilo. Nicméně ty tři roky byla docela dlouhá doba na to, aby ho matka v pohodě stačila ”přeprogramovat”. České feministické televizní stanice pak přinesly propagandistické záběry jak malá slečna společně i s její matkou – únoskyní dělají divadlo při exekuci, jak matkou zmanipulované dítě po tříletém vypírání jeho dětského mozečku vysloveně nechce jít s otcem… V následujících nedělních politických diskuzích, prý někteří politici pokrytecky ”vyzývali” české matky, aby své děti neunášeli do České republiky, protože Česká republika je pak povinna dítě vrátit. Současně však, ale pokrytecky prý mluvili cosi o jakýchsi ”zájmech dítěte”, a tedy – mezi řádky řečeno – skutečné poselství znělo ve skutečnosti asi takhle:

Vážené dámy, klidně a bez obav uneste dítě ze zahraničí do České republiky, protože náš feministický režim Vás celkem jistě podrží!

Je sice pravda, že podle ustanovení § 216 odst.1 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění (dále jen ”trestní zákon”), ten, kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinutou odejme z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem. Taky je pravda i to, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel(ka) potrestán(a), a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch (což je též splněno mimo jiné již tím, že vychytralé pachatelky si dělají zálusk nejen na dítě, ale spíše na pořádně ”masné” takzvané výživné ze zahraničí a to zejména pokud dítě pochází z vyspělejšího a bohatšího státu než je Česká republika). Ve skutečnosti, ale vládnoucí feministický režim v České republice za spáchání tohoto trestného činu ženy nikdy v praxi nestíhá a tedy milé dámy nemusíte se obávat, že by Vás za protiprávní únos dítěte ze zahraničí do České republiky postihl spravedlivý trest. Za spáchání tohoto zcela zjevného trestného činu nejenže nebudete nijak potrestány, ale ba co víc, dokonce se příliš nemusíte v praxi obávat ani toho, že by jste toto unesené dítě museli vrátit. Vládnoucí feministický režim České republiky totiž s vrácením uneseného dítěte ve skutečnosti nijak spěchat nebude a pod nerozličnějšími záminkami bude občanskoprávní soudní řízení všemožně protahovat, aby Vám poskytl tak dostatek času na ”přeprogramování dítěte” a poté co dítě úspěšně ”přeprogramujete” pak demagogicky náš vládnoucí feministický režim pod záminkou údajného ”zájmu dítěte”, že prý dítě chce zůstat v České republice toto vrácení uneseného dítěte do země, odkud bylo uneseno úplně zamítne. Vidíte milé dámy jak je to prosté a jednoduché.

Milé dámy, pokud by Česká republika byla právní stát, pak by takovéto unesené dítě Vám okamžitě policejní orgán odejmul a obratem by ho poslali zpátky tam, odkud toto dítě bylo uneseno plus Vás by okamžitě vzali do vyšetřovací vazby a za spáchání trestného činu únosu podle ustanovení § 216 odst.1 + odst.2 písm.a/ trestního zákona by jste za tento trestný čin na dva až osm let šla sedět do vězení!

Česká republika však ale právním státem není a proto tedy nejenže se nemusíte nijak obávat že by Vás postihl spravedlivý trest za únosy dětí ze zahraničí do České republiky, ale ba co víc náš vládnoucí feministický režim Vás ještě navíc i odmění tím že již najde nějakou záminku, aby Vám, respektive této Vaší trestné činnosti požehnal tím, že Vám dítě ponechá a tak získáte jednak dítě, jednak i nějaké ”masné” takzvané výživné, neboť ten hlupák, kterému jste unesla dítě, nejenže toto unesené dítě již nikdy neuvidí, ale ba co víc Vám tento osel bude muset platit i pěkně tučné takzvané výživné a tudíž tato věc nepochybně bude pro Vás lukrativní záležitostí i z ekonomického hlediska!!

Opět na téma feminismus aneb o političkách, které nejsou v politice ”vítány”!

Už hodně let se u nás hovoří o tom, že a proč je v politice málo žen. Kritické hlasy je slyšet i ze zahraničí. Když ale v americké volební kampani došlo k překvapivému obratu – zatímco demokrati nakonec senátorku Clintonovou nenominují, zvolil si republikánský kandidát guvernérku z Aljašky – ukázalo se co mnohé z žen vědí už dávno: ne každá žena je v politice vítána.

Muži mají svobodu zvolit si svůj politický směr – být konzervativci, liberály, socialisty, od ženy se očekává, že bude hájit ty ”správné” ženské názory a požadavky. Bude hájit na jedné straně regulační opatření pro účast žen v politice (kvóty), na druhé straně bude požadovat pro ženy právo na potrat. Žena s jinými názory se za skutečnou” ženu nepovažuje a feministická scéna i média jí to dávají patřičně znát.

New York Times náhle zjistil, že pohlaví kandidáta není tak důležité jako jeho/její kvalifikace. Stejný názor v jiném kontextu se dosud ale označoval za ”skrytý sexismus”.

Předsedkyně organizace Emily’s List Malcolmová prohlásila: ”McCain si zjevně uvědomuje sílu voliček v těchto volbách, ale vůbec nepodporuje požadavky, na nichž ženám záleží”. Má samozřejmě na mysli ”politicky správné” požadavky – kvóty, potraty atd. Co je Emily’s List? Je to organizace, která shání peníze pro ženy, jež chtějí kandidovat – ovšem pouze za podmínky, že podporují potraty: ženy, které hájí právo na život, jsou z podpory vyloučeny. (Podobnou organizaci mají i v jiných zemích, např. v Británii labouristé).

Čtenáři New York Times rozčileně píší, že nominace Palinové je ”urážkou žen”, které přece nebudou volit tuto političku jen proto, že je žena: z týchž důvodů se ale předpokládalo, že budou volit Clintonovou. Zdůrazňují, že předním zájmem ”skutečných” žen je právo na potrat: to, že jiné ženy považují za svůj zájem právo na mateřství, je pro ně ”nehoráznost”.

/Prameny: Převzato z RC Monitor 2008, napsala Michaela Freiová. Poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: Kráceno!/

Stručné vysvětlení kdo je republikánská kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová:

Sarah Palinová je bývalá basketbalistka, střílí, loví a je silně proti potratům. Je to expertka na energetiku, podporuje těžbu ropy a zemního plynu v pobřežním šelfu USA a na Aljašce. Poslední dva roky je guvernérkou Aljašky.

Sarah Palinová je ale především čtyřiačtyřicetiletá matka pěti dětí. Její nejmladší syn se narodil letos v dubnu; v těhotenství mu byl diagnostikován Downův syndrom, guvernérka Sarah Palinová však ale eventuální provedení potratu bez nejmenšího zaváhání kategoricky odmítla.

A jaká je reakce feministek a feministů vůči ní?

Nenávist, neboť ona uznává právo nenarozených dětí na život. Ovšemže kdyby nechala potratem zavraždit své nenarozené dítě postižené Downovým syndromem a kdyby i svou svobodnou a těhotnou dceru poslala na potrat, jistě by se rázem stala oslavovanou hvězdou radikálních feministek a feministů. Jenže ona si své postižené dítě ponechala, a její těhotná dcera se vdá za otce svého dítěte.

Ani v nejmenším nemám sice v úmyslu se jakkoliv politicky vměšovat do politického klání v listopadových volbách ve Spojených státech amerických, nicméně jako křesťan musím říci, že Sarah Palinová jako člověk je v mých očích hodna mé nejhlubší úcty a obdivu.

S projevem své nejhlubší úcty k Sarah Palinové JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Seznam zemí seřazených dle intenzity útisku mužů ze strany žen.

Úvod:

Tridentský koncil zavedl do celé katolické církve povinnost vést řádné církevní matriky. Někde však ale se církevní matriky vedly již dávno předtím. Díky tomu lze zkoumat to, jaká byla průměrná délka života mužů a žen v jednotlivých zemích a epochách, respektive porovnávat průměrnou délku života mužů s průměrnou délkou života žen v téže zemi a v témž časovém období. Pro mnohé bude jistě velikým překvapením když mu teď zcela otevřeně řeknu, že biologicky jsou muži disponováni žít výrazně déle než ženy! Z hlediska genetiky je prý život muže naprogramován až na zhruba 1,66 násobku dílky života ženy, čemuž ani já sám nemohu a nechci uvěřit (osobně totiž se domnívám, že život muže je naprogramován pouze k asi o jedno desetiletí delšímu životu než je život ženy).

A středověké matriky to i potvrzují, ba dokonce pokud bych si měl vzít za bernou minci tyto středověké matriky musel bych konstatovat, že průměrná délka života muže byla o více než dvojnásobek delší než průměrná délka života ženy, ba dokonce někdy se blíží až téměř ke trojnásobku. Kdo zná tuto část historie pro toho je to nepopiratelný fakt. A samozřejmě, že feministky o této skutečnosti velice decentně mlčí, a skutečně se jim i s úspěchem daří tuto skutečnost zatajit, že o tom ví jen velice málo lidí. Pokud již to přece jen navzdory dokonalé feministické cenzuře všech médií se někde dostane napovrch snaží se tuto nepopiratelnou skutečnost skrze své feministické historiky popřít zcela neprokázaným tvrzením, že prý ve středověku byl porod dítěte velice rizikovou událostí pro ženu, mnoho žen v důsledku porodu zemřelo ať již proto, že vykrvácelo, popřípadě zemřelo v důsledku sekundární infekce vzhledem k nedostatečné hygieně v té době plus když se uváží, že ve středověku měli lidé velice moc dětí, pak tedy ženy tato smrtelná rizika spojené s porodem podstupovaly relativně velice často.

K tomu bych chtěl ale říci, že – ač sice nepopírám, že porody dětí si vyžádaly určitou ”daň” spojenou s výrazně větší úmrtností rodiček jako je tomu v současnosti – tato tvrzení nejsou vysvětlením, ale pouze krkolomnou snahou za každou cenu najít nějaké vyvrácení mého tvrzení, že muži jsou biologicky disponování žít výrazně déle než ženy a že k tomu nyní v praxi nedochází je pouze proto, že život mužů je výrazně těžší než život žen. A důkazem je zde můj průzkum délky života jistých známějších středověkých světic – řeholnic a neřeholních panen k délce života v téže době a i v téže zemi žijících mužů. Tyto středověké světice – řeholnice a neřeholní panny vzhledem ke svému celoživotnímu panenství nikdy žádné děti neměli a tudíž ani nikdy nepodstoupili riziko porodu a přesto délka života těchto panen a řeholnic byla v průměru výrazně kratší než průměrný život mužů, kteří žili v téže době a v téže zemi jako dotyčné řeholnice a neřeholní panny. A pokud jde o jiné faktory, jako například neexistující zdravotnictví, hlad, bída a podobně, jsem toho názoru, že tyto mínusy se vzájemně eliminují tím, že posuzujeme sociální skupinu mužů žijících v určité konkrétní době a současně též i v určité konkrétní zemi ve vztahu k sociální skupině žen žijících v téže době a současně též i v téže zemi, a tedy na banální nemoci či z jiných banálních příčin umírali ve středověku muži úplně stejně tak jako ženy, a tedy hledat zde jakési zvýhodnění pro muže je nesmyslné. A tedy faktem zůstává, že ve středověku – což feministky a ani feministé nemohou nijak popřít ač by to popřeli velice rádi – že muži ve středověku žili výrazně déle než ženy.

K obratu a zlomu dochází až ve druhé polovině 18.století kdy poměrně v krátkém časovém období se průměrná délka života ženy nejprve dotáhla a vyrovnala s průměrnou délkou života muže a pak nakonec ho dokonce i přesáhly, a tedy dnes ženy žijí v průměru dokonce déle než muži. Příčina proč k tomu došlo spočívá jednak v zavedení feministického vynálezu rakouské císařovny Marie Terézie a též ruských careven Alžběty I.Petrovny a carevny Kateřiny II. v podobě zavedení vojenského otroctví proti obyvatelstvu mužského pohlaví, ale konec konců i v té skutečnosti, že růstem ”civilizace” dochází k stále větší ingerenci veřejné správy a státu do života občanů jejíž podstatou přímo nebo nepřímo je veřejnoprávní ”agrese vnějšího prostředí”, která výrazně agresivněji vystupuje proti mužům než proti ženám, Doby kdy si člověk žil jaksi autonomně od státu – jako kdyby stát ani neexistoval – vzaly za své.

Já jsem se proto podjal sestavit pořadí zemí podle nejminimálnějšího útisku mužů ze strany žen. Číslo ”jedna” získala africká země Zimbabwe (bývalá Jižní Rodézie), protože ze všech zemí světa jsou muži utiskovány ženami absolutně nejméně právě v této africké zemi Zimbabwe. Bezprostředně za Zimbabwe pak následují další africké země - na druhém místě je to Lesotho (dostalo proto číslo dvě), na třetím Keňa (dostala proto číslo tři) a na čtvrtém Namibie(dostala číslo čtyři). Naopak největší útisk mužů ze strany žen je v zemích bývalého Sovětského svazu jako například v Estonsku (dostalo číslo 221). Ještě horší je to v ”předposledním” Bělorusku (dostalo číslo 222), přičemž větší útisk mužů ze strany žen než v Bělorusku je pouze v samotném Rusku, kde je útisk mužů ze strany žen v současné době absolutně největší a proto Rusko dostalo číslo poslední – tj.číslo 223!!

Dále jsem to rozdělil na čtyři podskupiny, a to na první podskupinu ve které se nachází padesát zemí ve kterých je útisk mužů ze strany žen oproti celosvětovému průměru relativně nižší, dále na druhou podskupinu ve které se nacházejí další země a teritoriální jednotky, ve kterých je útisk mužů ze strany žen nižší než v České republice, dále na třetí skupinu ve které se nacházejí další země a teritoriální jednotky, ve kterých je naopak útisk mužů ze strany žen sice relativně vyšší než v České republice, ale současně též ještě je v těchto zemích útisk mužů ze strany žen relativně nižší než ve Slovenské republice a nakonec v poslední skupině jsou země, ve kterých je útisk mužů ze strany žen absolutně nejvyšší na celém světě!!

Země ve kterých je - oproti celosvětovému průměru - útisk mužů ze strany žen relativně nižší:

1.)Zimbabwe: - 2,17; 2.)Lesotho: - 2,07; 3.)Keňa: - 1,76; 4.)Namibie: - 1,58; 5.)Martinique: - 0,79; 6.)Nepál: - 0,59; 7.)Bhútán: - 0,54; 8.)Malawi: - 0,46; 9.)Jihoafrická republika: - 0,41; 8.)Bangladéš: - 0,11; 9.)Niger: - 0,09; 10)Botswana: - 0,05; 11.)Středoafrická republika:0,25; 12.)Kamerun:0,37; 13.)Afghánistán:0.39; 14.)Zambie:0,55; 15.)Mozambik:0,85; 16.)Nigérie:1,08; 17.-18.)Tanzanie, Burundi: po 1,38; 19.)Svazijsko:1,49; 20.)Ghana:1,56; 21.)India:1,59; 22.)Uganda:1,72; 23.)Pákistán:1,97; 24.)Kuvajt:2,09; 25.)Rwanda:2,11; 26.)Britské Panenské ostrovy:2,21; 27.)Republika Kongo:2,22; 28.)Trinidad a Tobago:2,31; 29.)Guinea:2,38; 30.)Súdán:2,47; 31.)Irák:2,48; 32.)Džibuti:2,55; 33.)Sýrie:2,63; 34.)Pásmo Gaza:2,65; 35.)Maledivy:2,66; 36.)Haiti:2,73; 37.-38.)Gabun, Irán: po 2,82; 39.)Demokratická republika Kongo:2,88; 40.)Benin:2,29; 41.-42.)Angola:, Etiopie: po 2,36; 43.)Bourkina Faso(Horná Volta):3,03; 44.)Vanuatu:3,05; 45.)Eritrea:3,06; 46.)Dominikánská republika:3,09; 47.)Senegal:3,10; 48.)Svatý Tomáš a Princův ostrov:3,16; 49.)Alžírsko:3,18; 50.)Honduras:3,26;

51.)Svět(průměr):3,31

II.)Další země ve kterých je útisk mužů ze strany žen relativně nižší než v České republice:

51.)Čad:3,32; 52.)Rovníková Guinea:3,41; 53.)Čína:3,44; 54.)Guatemala:3,47; 55.)Jamaika: 3,49; 56.-57.)Somálsko, Tunisko po 3,51; 58.)Grenada:3,57; 59.)Peru:3,60; 60.)West Bank:3,62; 61.)Mikronésie:3,66; 62.-63.)Gambie, Svatý Vincent a Grenadiny: po 3,73; 64.)Guinea-Bissau:3,75; 65.)Libérie.3,78; 66.)Jemen:3,82; 67.)Belize:3,90; 68.)Kambodža:3,97; 69.)Mali:3,98; 70.)Barbados:4,00; 71.)Marshalovy ostrovy:4,01; 72.)Togo:4,04; 73.)Saudská Arábie:4,09; 74.)Laos:4,10; 75.-76.)Bermudy, Iceland: po 4,21; 77.)Nikaragua:4,22; 78.)Sierra Leone:4,32; 79.)Izrael:4,34; 80.)Mayotte:4,40; 81.)Montserrat:4,44; 82-83.)Malta, Papua – Nová Guinea: po 4,45; 84.)Mauretánie:4,48 85.)Surinam:4,52; 86.)Lýbie:4,53; 87.-88.)Omán, Tuvalu: po 4,54; 89.)Švédsko:4,55; 90.-91.)Mongolsko, ostrovy Turks a Caisos: po 4,56; 92.)Nizozemské Antily:4,62; 93)Východní Timor:4,66; 94.)Komory:4,68; 95.)Dánsko:4,69; 96.)Kuba:4,71; 97.-98.)Maroko, Thajsko: po 4,72; 99.)Svatý Pierre a Miquelon:4,77; 100.)Madagaskar:4,83; 101.)Kypr:4,84; 102.)Antigua a Barbuda:4,85; 103.)Francouzská Polynésie:4,92; 104.)Turecko:4,97; 105.-106.)Brunej, Indonésie: po 5,00; 107.-108.)Bahrain, Velká Británie: po 5,02; 109.)Libanon:5,04; 110.)Fidži:5,09; 111.-112.)Makedonie, Tonga: po 5,09; 113.-114.)Egypt, Šalamounovy ostrovy: po 5,12; 115.)Jordánsko:5,13; 116.-117.)Jersey, Spojené arabské emiráty: po 5,14; 118.)Paraguay:5,15; 119.-120.)Řecko, Katar: po 5,17; 121.)Pobřeží Slonoviny:5,22; 122.-123.)Nizozemí, Srí Lanka: po 5,26; 124.)Kajmanské ostrovy:5,27; 125.)Kostarika:5,29; 126.)Severomariánské ostrovy:5,30; 127.)Singapur:5,34; 128.-130.)Bolívie, Srbsko a Černá Hora:5,36; 131.-132.)Irsko, Norsko: po 5,39; 133.)Guayana:5,42; 134.-135)Albánie, Malajsie: po 5,55; 136.)KLDR:5,57; 137.)Hong Kong:5,60; 138.)Mexiko:5,68; 139.)Samoa:5,72; 140.-142.)Švýcarsko, USA, Vietnam: po 5,78; 143.)Taiwan:5,79; 144.)Macao:5,80; 145.)Ostrovy svatého Kittse a Nevise:5,85; 146.)Ekvádor:5,87; 147.)Austrálie:5,88; 148.)Filipíny:5,89; 149.)Gibraltar:5,90; 150.)Tadžicko:5,91; 151.)Rakousko:5,93; 152.)Anquilla5,94; 153.)Svatá Helena:5,95; 154.-155.))Barma, Dominika: po 5,98; 156.)Andorra:6,00; 157.)Itálie:6,06; 158.)Nová Kaledonie:6,09; 159.-160.)Guernsey, Nový Zéland: po 6,11; 161.-162.)Německo, Kiribati: po 6,15; 163.)Guam:6,30; 164.)Venezuela:6,31; 165.)Guadeloupe:6,47; 166.-168.)Belgie, Evropská unie:(průměr), Palau:6,50; 169.)Uruguay:6,53; 170.-171.)Cape Verde, Chile: po 6,73;

172.-173.)Česká republika, Japonsko: po 6,75;

III.)Země ve kterých je útisk mužů ze strany žen relativně nižší než ve Slovenské republice:

174.)Portugalsko:6,78; 175.)Lucembursko:6,79; 176.)Francouzská Guayana:6,81; 177.)Aruba:6,85; 178.)ostrov Man:6,89; 179.-181.)Kanada, Faerské ostrovy, Španělsko: po 6,90; 182.-183.)Turkmenistán, Uzbekistán: po 6,91; 184.)Bahamy:6,93; 185.)Réunion:6,97; 186.)Georgie:7,08; 187.)Korea (jižní):7,15; 188.-190.)Finsko, Lichtenštejnsko, Rumunsko: po 7,20; 191.)Grónsko:7,24; 192.)San Marino:7,30; 193.)Nauru:7,32; 194.)Americká Samoa:7,35; 195.)Svatá Lucie:7,37; 196.)El Salvador:7,40; 197.-198.)Bulharsko, Francie: po 7,46; 199.)Bosna a Hercegovina:7,51; 200.)Chorvatsko:7,52; 201.-202.)Argentina, Slovinsko: po 7,68; 203.)Arménie:7,78; 204.)Kolumbie:7,82; 205.)Panenské ostrovy:7,88; 206.)Monako:7,93; 207.)Mauritius:8,01; 208.)Portoriko:8,08; 209.)Brazílie:8,11;

210.)Slovensko:8,16;

IV.)Země ve kterých je útisk mužů ze strany žen absolutně nejvyšší na celém světě:

211.)Kyrgyzstán:8,22; 212.)Moldavsko:8,31; 213.)Polsko:8,32; 214.)Ázerbajdžán:8,42; 215.)Maďarsko:8,71; 216.)Lotyšsko:10,34; 217.)Litevsko:10,82; 218.)Ukrajina:10,92; 219.-220.)Kazachstán, Seychelské ostrovy: po 10,99; 221.)Estonsko:11,32; 222.)Bělorusko:11,66; 223.)Rusko:13,49.

Závěrečná poznámka:

Svým čtenářům a čtenářkám dlužím ještě vysvětlení podle čeho jsem to počítal. Základem pro výpočet jsou věrohodné statistické údaje, které dokumentují průměrnou délku života mužů a průměrnou délku života žen, které byly pro obě pohlaví současně vypočteny za tentýž kalendářní rok a to v téže zemi či téže teritoriální jednotce. Samotný výpočet je pak velice jednoduchý. Základem je číselný údaj o průměrné délce života žen v určité konkrétní zemi vypočteném v určitém konkrétním kalendářním roce od kterého se odečítá číselný údaj o průměrné délce života mužů v téže zemi, který byl navíc vypočten za tentýž kalendářní rok. Tolik všeobecné, teoretické pravidlo podle čeho jsem činil své výpočty. Ještě navíc dodám to, že nejenže jsem si dal záležet na tom, aby konkrétní číselné údaje týkající se mužů a žen v téže zemi vycházeli z údajů téhož kalendářního roku, ale ba co víc mohu říci, že absolutně všechny číselné údaje jsou statistickými údaji vykázanými statistikami za kalendářní rok 2005, což mi umožnilo udělat zcela objektivní komparativní srovnání jednotlivých zemí a teritoriálních jednotek v celosvětovém měřítku. A nyní si uveďme několik konkrétních příkladů, abychom jsme si i v praxi ozřejmili to, jak jsem to vlastně počítal.

První příklad: Nejprve se podívejme na celosvětový průměr. Podle mezinárodní statistiky za rok 2005 byla průměrná délka života ženy na naší planetě zemi 66,04 let. Podle téže mezinárodní statistiky za rok 2005 byla průměrná délka života muže na naší planetě zemi 62,73 let. A tak tedy samotný výpočet je: 66,04 – 62,72 = 3,31. Odpověď: Průměrná délka života ženy na naší planetě zemi je o 3,31 let delší než je na naší planetě zemi průměrná délka života muže. A tak číslo 3,31 se stává příslušným indexem pro míru útisku muže ze strany žen v celosvětovém průměru.

Druhý příklad: Teď se podívejme na průměr států Evropské Unie. Podle příslušné statistiky týkající se Evropské Unie za rok 2005 byla průměrná délka života ženy ve státech Evropské Unie 81,6 let. Podle téže statistiky za rok 205 byla průměrná délka života muže ve státech Evropské Unie 75,1 let. A tak tedy samotný výpočet je: 81,6 – 75,1 = 6,5. Odpověď: Průměrná délka života ženy ve státech Evropské Unie je o šest a půl roku delší než je ve státech Evropské Unie průměrná délka života muže. A tak číslo 6,5 se stává příslušným indexem pro míru útisku muže ze strany žen v Evropské Unii.

Třetí příklad: A teď se podívejme na naší Českou republiku. Podle příslušné národní statistiky týkající se České republiky za rok 2005 byla průměrná délka života ženy v České republice 79,49 let. Podle téže statistiky za rok 2005 byla průměrná délka života muže v České republice 72,74 let. A tak tedy samotný výpočet je: 79,49 – 72,74 = 6,75. Odpověď: Průměrná délka života ženy v České republice je o šest a třičtvrtě let delší než je v České republice průměrná délka života muže. A tak číslo 6,75 se stává příslušným indexem pro míru útisku muže ze strany žen v České republice.

Štvrtý príklad: A teraz sa pozrime na našu Slovenskú republiku. Podľa príslušnej národnej štatistiky týkajúcej sa Slovenskej republiky za rok 2005 bola priemerná dĺžka života ženy v Slovenskej republike 80,1 rokov. Podľa tej istej štatistiky za rok 2005 bola priemerná dĺžka života muža v Slovenskej republike 72,42 rokov. A tak teda samotný výpočet je: 80,1 – 72,42 = 7,68. Odpoveď: Priemerná dĺžka života ženy v Slovenskej republike je o 7,68 rokov dlhšia než je v Slovenskej republike priemerná dĺžka života muža. A tak číslo 7,68 sa stáva príslušným indexom pre mieru útlaku muža zo strany žien v Slovenskej republike.

Pátý příklad: A teď se podívejme na Estonskou republiku. Podle příslušné národní statistiky týkající se Estonské republiky za rok 2005 byla průměrná délka života ženy v Estonské republice 77,6 let. Podle téže statistiky za rok 2005 byla průměrná délka života muže v Estonské republice 66,28 let. A tak tedy samotný výpočet je: 77,6 – 66,28 = 11,32. Odpověď: Průměrná délka života ženy v Estonské republice je o 11,32 let delší než je v Estonské republice průměrná délka života muže. A tak číslo 11,32 se stává příslušným indexem pro míru útisku muže ze strany žen v Estonské republice.

Šestý příklad: A teď se podívejme na Běloruskou republiku. Podle příslušné národní statistiky týkající se Běloruské republiky za rok 2005 byla průměrná délka života ženy v Běloruské republice 74,69 let. Podle téže statistiky za rok 2005 byla průměrná délka života muže v Běloruské republice 72,74 let. A tak tedy samotný výpočet je: 74,69 – 63,03 = 11,66. Odpověď: Průměrná délka života ženy v Běloruské republice je o 11,66 let delší než je v Běloruské republice průměrná délka života muže. A tak číslo 11,66 se stává příslušným indexem pro míru útisku muže ze strany žen v Běloruské republice.

Sedmý příklad: A teď na závěr se podívejme na zemi, ve které je útisk mužů ze strany žen absolutně nejvyšší na celém světě. Touto zemí je Ruská federace. Podle příslušné národní statistiky týkající se Ruské federace za rok 2005 byla průměrná délka života ženy v Ruské federaci 74,04 let. Podle téže statistiky za rok 2005 byla průměrná délka života muže v Ruské federaci 60,55 let. A tak tedy samotný výpočet je: 74,04 – 60,55 = 13,49. Odpověď: Průměrná délka života ženy v Ruské federaci je téměř o třináct a půl roku delší než je v Ruské federaci průměrná délka života muže. A tak číslo 13,49 se stává příslušným indexem pro míru útisku muže ze strany žen v Ruské federaci.

Ve Zlíně dne 21.5.2007 napsal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

O feminismu v souvislosti s prezidentskými volbami v České republice!

A opět jsou zde v České republice prezidentské volby. Kandidátem je dosavadní prezident Prof.Václav Klaus a jeho hlavním soupeřem je Prof.Jan Švejnar. A vzhledem k tomu, že se já osobně nedívám na televizi a neposlouchám rozhlas, nelze vyloučit ani to, že – aniž bych o tom sám věděl - třeba k těmto dvěma kandidátům mezitím přibyl(a) další kandidát(ka) či dokonce i vícero kandidátů nebo kandidátek, popřípadě, že se tak eventuálně stane později, a to třeba i u pozdějších ”kol” či ”volbách” těchto prezidentských voleb v zimě, či spíše fakticky již na jaře roku 2008.

Tak či onak někteří lidé se překvapivě dokonce i mně ptali, zda-li by byla lepší volba Václava Klause nebo Prof.Jana Švejnara?

Já jsem ale odmítl na tuto otázku cokoliv odpovědět s poukazem na tu skutečnost, že jsem člověkem modlitby a ne politiky. Do politiky se tudíž já osobně nijako nemíchám…

Některé z nich ale tato odpověď neuspokojila a doráželi dál, že prý komu bych já více přál vítězství, zda-li Prof.Václavu Klausovi anebo Prof.Švejnarovi?

Odpověděl jsem jim, že já s Václavem Klausem a ani s Prof.Janem Švejnarem, a konec konců ani se žádným jiným politikem nebo političkou, jako ostatně ani se samotnou politikou jako takovou jako hluboce věřící křesťan nemám a ani nechci mít absolutně nic společného.

To už mi dali pokoj všichni, až na jednoho drzého, zřejmě asi nějakého provokatéra, který se mně zeptal cosi v tom smyslu, že když jsem prý zmínil ”političky”, zda-li bych akceptoval za prezidenta republiky nějakou ženu? Zopakoval jsem mu ještě jednou velice důrazně, že jsem křesťan, a to teda znamená, že se držím instrukce mého Pána Ježíše Krista, který řekl: ”Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží!” A tudíž i já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola k věcem zaujímám osobní postoj a hodnotím je podle toho, zda-li je třeba subsumovat pod pojmovou kategorii ”věci Boží” anebo ”věci císařove”. Když nějaká žena by se chtěla stát třeba katolickým knězem nebo jáhnem, pak vzhledem k tomu, že se jedná o novopohanský útok na ”věc Boží”, ostře bych vždy proti tomu vystoupil! Když ale nějaká žena se chce stát prezidentkou státu, pak tohle, jako ostatně i jakoukoliv jinou politickou záležitost posuzuji jako ”věc císařovu” je mi tedy zcela lhostejná.

A co kdyby feministky s odůvodněním, že ony jsou cennější pohlaví vystoupili s požadavkem, aby všichni ministři a další členové vlády, všech dvěstě poslanců a osmdesátjeden senátorů byly vesměs samé ženy? Odpověděl jsem mu, že i tyhle požadavky se pohybují v dimenzích ”věcí císařových” a tedy v dimenzích náležejících tomuto bezbožnému novopohanskému světu do kterého mně absolutně nic není a je tudíž pouze soukromou záležitostí samotných ateistů zda-li to v politice takhle ”feministicky” bude anebo nebude. Já jako křesťan tím, že jako člověk modlitby a ne politiky se do politiky nijak nevměšuji, se zcela logicky nijako nevměšuji ani do žádných jiných politických aspektů ”věcí císařových”, a tudíž ani do těch feministických požadavků kde jde pouze o jejich – s prominutím za ty vulgární výrazy - ”koryta”, ”prachy” a případně další politické požadavky, které se nijak nedotknou náboženství, Církve, či životních zájmů, a to dokonce i světských zájmů jednotlivých věřících. Kdyby jste Vy nebyl novopohanský pes, tak by jste si pozorně přečetl svatého Augustina a zjistil, že navenek sice všichni jsme formálně občany České republiky, ve skrytu duchovně však ale my upřímně věřící křesťané jsme navíc občany ”obce Boží”, na našem čele je neviditelný znak svatého křtu a naší sférou zájmu jsou pouze ”věci Boží” a pohrdáme ”věci císařovými”, neboť my tímto pozemským světem pouze procházíme v ”Caelum” kde nás čeká věčná blaženost v Božím království a věčné radování se společně s našim Pánem Ježíšem Kristem, zatímco novopohané jsou ve skrytu duchovně občany ”obce světa”, na čele mají neviditelnou pečeť satanova čísla ”666” a tudíž právě jim feministkám, feministům a jim podobným patří správa veškerých ”věcí císařových”.

”Co je to světský zájem věřícího?” – provokativně se zeptal opět dotyčný novopohanský provokatér. Odpověděl jsem mu, že všichni musíme něco jíst, někde pod střechou spát a něco si oblékat, a tudíž všichni potřebujeme na úhradu těchto věcí mít nějaké prostředky na živobytí, respektive nějaké placené zaměstnání, a to je hlavním ”světským zájmem” jednotlivých věřících. Ale provokatér se zeptal ještě jednou, že prý co výchova malých dětí, že když se dva rozvedou, dítě je svěřeno matce a z otci zůstanou pouze oči pro pláč, protože se z otce čeká, že bude pouze dojná kráva na peníze pro jeho bývalou manželku pod záminkou takzvaného výživného na děti, což zakončil otázkou zda-li tohle vnímám jako ”věc Boží” nebo ”věc císařovu”? Velice jsem se rozčil a odpověděl jsem mu, že je přece jasné, že tohle je jednoznačně ”věc Boží”. Manželství muže a ženy je z vůle Ježíše Krista nerozlučitelné, tudíž je projevem arogantního vměšování se ”císaře” (tj.novopohanského státu) do věcí Božích, protože takzvaný ”rozvod” je novopohanský nesmysl, z vůle našeho Pána Ježíše Krista manželství muže a ženy ve skutečnosti rozvede pouze smrt prvního z těchto manželů. S existencí rozvodu manželství v novopohanském rodinném právě (viz. zákon o rodině č.94/1963 Sb.) zásadně nesouhlasím, a kdyby to záviselo na mně, tak nejenže bych nikdy žádný takzvaný ”rozvod” nepovolil, ale kdyby to bylo právně možné, tak osobě, která novopohanský soud o rozvod požádala bych já nejraději dal ještě navíc sto rán bičem či holí. ”Ty rány holí či biče bys dal rozvádějícímu se muži či ženě? – zněla další provokativní otázka. Odpověděl jsem že tomu z nich, který požádal novopohanský soud o ten rozvod svého manželství, a tedy bez ohledu na to, zda-li se jedná o muže či ženu. Osoba, která žádá o rozvod svého manželství si objektivně zaslouží totiž pořádný výprask bez ohledu na to, zda-li je to muž či žena!

Mezitím přibylo posluchačů, zřejmě ta diskuse zajímala i další lidi. Málo sice teď předbíhám, ale uvedu to, že i když tento můj názor většina posluchačů pokládala za údajně ”radikální”, jeden z nich mi vyjádřili plnou podporu s tím, že on se rozvést nikdy nechtěl, ale byl rozvedený proti své vůli, návrh na rozvod podala jeho vychytralá manželka, která rozvodem ”vyrozvodila” byt, obě děti a tučné takzvané výživné k tomu a tudíž sám si myslí úplně totéž co já, byť i to nikdy nahlas nevyslovil, protože by v něm ostatní viděli zhrzeného a poníženého muže ze kterého prý mluví osobní zášť, a tudíž mi svým způsobem závidí, že já jsem svobodný a bezdětný panic, kterého tudíž nikdo nemůže podezírat, že bych si já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola tím ”léčil” nějakou svou osobní křivdu, bolůstku, či jinou špatnou zkušenost se ženami. Takhle úplně to sice doslova neřekl, jeho verbální projev byl méně rozvitý, nicméně měl plnou pravdu v tom, že já skutečně pouze díky tomu, že jsem skutečně svobodný a bezdětný panic, necítím proto vůbec žádné osobní psychologické zábrany postavit se v rámci těchto mých výše uvedených křesťanských mezí do značné míry za oprávněné zájmy rozvedených otců. Má plnou pravdu! Napsal jsem totiž ve Wordu téměř dvousetstránkovou velmi ostrou práci proti feminismu, feministkám a feministům a doposud jsem nenašel odvahu tuto mimořádně ostrou protifeministickou práci veřejně publikovat, protože je skutečně velice ostrá. Ba až tak ostrá, že sám jsem se málem lekl, když po napsání této protifeministické práce jsem si ji sám přečetl. Ovšemže kdybych já byl ženou, tak bych ani navzdory mimořádné ostrosti této protifeministické práce neváhal ani okamih a už dávno by táto protifeministická práce byla publikována na mých webových stránkách, v daném případě by totiž byla tato ostrá protifeministická práce podepsána ”mým” ženským jménem a tudíž čeho se bát. Pokud jde o míru ostrosti kritiky feminismu, feministek a feministů, kdybych byl já žena neexistovali by zde pro mě absolutně žádné hranice kam až zajít. Žena však ale bohudík (či vlastně v tomto konkrétním případě bych měl říci bohužel!) nejsem, a tudíž mé hranice kritiky feminismu, feministek a feministů nejsou nekonečné, jak by tomu bylo v tom případě, kdybych byl ženou. I tak však ale já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola díky tomu, že jsem svobodný a bezdětný panic jsem oproti tamtěm rozvedeným otcům malých dětí ve veliké psychologické výhodě kritizovat feministické soudce a soudkyně svěřující nezletilé děti do péče matek, a v té výhodě jsem právě proto, že jako svobodný a bezdětný panic, a tudíž žádná žena se se mnou ”nerozvedla”, ani mi ”neukradla” děti, byt či peníze v podobě pravidelné každoměsíční ”renty” zvané ”výživné”; a tudíž nemůžu být nikým podezírán z toho, že by snad ze mě mluvila nějaká osobní ”zhrzená zášť” poníženého a okradeného muže.

”Ale co manželé, kteří se formálně nerozvedli, právně zůstávají manžely, fakticky ale spolu neživí. Kdo z nich by měl osobně pečovat o dítě, muž nebo žena?” – zeptal se ještě jednou dotyčný provokatér. Na to jsem mu odpověděl, že současná legislativa operuje často s termínem ”zájem dítěte”. Já osobně pokud jde o legislativní terminus technicus ”zájem dítěte” s tímto sice plně souhlasím, aby byl plně respektován ”zájem dítěte”, chybou však je (a to zřejmě úmyslnou!), že ”lege artis” tento platnou legislativou předpokládaný ”zájem dítěte” není nikde dostatečně právně definován, a tudíž interpretace takzvaného ”zájmu dítěte” pak zůstává na svévoli soudkyň, úřednic plus jejich stejně tak feministicky smýšlejících mužských kolegů, pokud se mezi tyto feministické soudkyně a úřednice nějací muži vlastně vůbec dostanou. Já osobně se domnívám, že na zájmem každého člověka (a tedy i na zájem dítěte!) je třeba pohlížet přes eschatologické prizma toho, proč vlastně na tomto světě žijeme, a že na tomto pozemském světě žijeme pouze několik málo desetiletí, po kterých bude následovat neodvratná smrt a konečný rezultát, zda-li jsem hoden či hodna věčné blaženosti v ”Caelum”, abych se jako odměnu za svůj mravný, čestný a poctivý život navěky radoval(a) se svým Pánem Ježíšem Kristem, anebo naopak takový konečný rezultát, že jsem hoden či hodna věčného zatracení v ”Tartarus”, abych tam tak pykal(a) za svůj zvrhlý a bezcharakterní život navěky!

Tudíž nejimanentnější zájem dítěte je dostat od svého otce a matky dobrou křesťanskou výchovu, což v žádném případě nelze pokládat za cosi údajně prý neslučitelné s ”demokratickým právním řádem” jak pokrytecky tvrdí naši novopohané. Skutečným ”zájmem dítěte” je dostat a dostávat od svých obou rodičů a společnosti až do dovršení minimálně těch osmnácti let života (kde je dnes legislativně již na této velice nízké hranici věku u dětí stanovena jejich ”zletilost”) to, co je pro děti absolutně nejlepší - a to je poskytnutí prvotního nasměrování k prožití plnohodnotného života ve svatosti, spravedlnosti a pravdě Boží, aby tak toto dítě, pokud zůstane věrno tomuto prvotnímu nasměrování po celý svůj život šťastně žilo na této zemi společně s Kristem, a společně s našim Pánem Ježíšem Kristem se navěky radovalo i v Božím království po své smrti. Toto ovšemže nevylučuje, aby dotyčné dítě, poté co dosáhne podle práva České republiky oficiálně ”zletilost” (tj. již v těch osmnácti letech!) svým dalším životem třeba deklarovalo, že si chce hodně ”zasouložit, zavraždit a zakrást a osočovat všemožně křesťany”, protože touží jít po skončení svého pozemského života ”do pekla”. Každý je ”svého štěstí strůjcem” a rozhodně nikomu nelze bránit, aby se svobodně rozhodl sloužit satanovi a jít tedy do pekla. Malé dítě však ale objektivně tuto svobodu rozhodování se zatím nemá, chybí mu zatím ještě svobodná vůle, aby se rozhodlo správně, přičemž naše lidské chtění pokud není kontrolováno opratě a bičem našeho dospělého rozumu a vůle má přirozenou tendenci směřovat ke zlu a hříchu, protože hřích je to, co je ”příjemné”!

Provokatér ale opět řekl: ”To ale není odpověď na moji otázku, zda-li dítě u rozešlých se rodičů má zůstat s tátou či mámou?” Je to odpověď, a také jsem mu to i otevřeně řekl, byť i si plně uvědomuji, že tato moje odpověď je pro tento ateistický novopohanský režim absolutně nepřijatelná. Pokud rodiče nezletilého dítěte nežijí spolu, má dítě zůstat s tím rodičem, který bude spolehlivějším garantem toho, že dítě dostane řádnou křesťanskou výchovu. Primárně by tedy zde v této oblasti u věřících rodičů či věřícího rodiče neměl být problém zabezpečit si svědectví biskupů, farářů, katechetů. A právě to by mělo být rozhodující, koho nashromážděná svědectví o svém svatém křesťanském životě a hluboké zbožnosti budou silnější. Ovšemže jsem realista, a tedy nezavírám oči před tím, že česká společnost je ve své drtivé většině společností ateistickou. Je tedy nejen možné, ale v podstatě i zcela reálné, že by bylo veliké množství, ba zřejmě dokonce i drtivá většina (mezi věřícími lidmi totiž takovéto konflikty zpravidla vůbec ani nenastávají!) právě takových případů, že ani jeden z obou manželů se žádného takovéhoto svědectví od biskupů, farářů a katechetů nedomůže jednoduše proto, že nežije křesťanským životem, nepraktikuje aktivně svoji křesťanskou náboženskou víru. Za druhé tedy v takovýchto případech, kdy oba manželé a rodiče nezletilého dítěte jsou ateisté, by klíčové byly ovšemže i další kritéria, konkrétně je totiž nepřijatelné, aby dítě měla u sebe ta osoba z obou manželů a rodičů nezletilého dítěte, která se fakticky dopustila manželské nevěry, respektive ten muž či ta žena, co žije v konkubinátu s jinou osobou. A pokud se téhož jednání dopustili dokonce oba manželé, pak by bylo nejlepší, aby se dítě odejmulo oběma těmto zvrhlým manželům; a pokud by i k tomu třeba nemělo dojít a nezletilé dítě by mělo zůstat s jedním z těchto dvou zvrhlých, cizoložných manželů, rozhodně by to ale v žádném případě neměla být taková osoba, která se této manželské nevěry a konkubinátu dopustila jako první! A za třetí - na ty případy fakticky rozešlých se manželů, na které se ani u jednoho z nich nejedná ani o manželskou nevěru a ani o cizoložný konkubinát s jinou osobou by se zkoumalo to, zda-li jedna osoba obou manželů tu druhou nějak vyhnala pryč anebo zda-li dotyčná osoba odešla zcela dobrovolně. Dopustila se osoba jednoho z manželské dvojice vyhnání či odehnání svého manžela či manželky, či jiného odmítnutí soužití se svým manželským partnerem nebo partnerkou – pak dítě má žít s tím manželem či manželkou, co byl(a) takto vyhnán(a), anebo na čí straně viny toto vyhnání je. Pokud k žádnému vyhnání, odehnání či deklarovanému odmítnutí soužití nedošlo, respektive pokud došlo k dobrovolnému opuštění společné domácnosti, pak nezletilé dítě má zůstat s tím rodičem, tj. s otcem nebo matkou, který či která společnou domácnost neopustil(a).

A tím jsem tuto diskusi s tímto provokatérem ukončil a on odešel, byť i jinak diskuse přilákala zvědavce a diskutoval jsem s nimi dál, byť i sice již ne o rozvodech a právu otců na výchovu dětí, ale o nadcházející volbě prezidenta České republiky. Pokud některé mé výroky k fenoménu morálních aspektů politiky, či prezidentské volby samotné vyzněli snad příliš pesimisticky, tak to je mi velice líto, neboť nebylo to mým úmyslem. V žádném případě nelze totiž mé výroky chápat tak, jako kdybych si snad já myslel, že všichni prezidentští kandidáti či všichni politici a političky po své smrti ”půjdou do pekla. Ovšemže nic takového jsem ani neřekl a ani nemyslel! Prezidentští kandidáti (kandidátky), politici a političky nějak dělají svou práci, a i když jsou sice prakticky úplně všichni z nich ateisté – a to přinejmenším tedy ateisté z mého osobního pohledu, tj.z pohledu toho, jak svoji křesťanskou víru a život podle víry, respektive podle učení Ježíše Krista přežívá a jak vnímá ateisty moje osobní maličkost – což vůbec ještě neznamená to, že leckdy mohli třeba udělat i oni či ony i ledacos takového, co bylo pro společnost a obyčejné lidi (ať již lidi věřící či nevěřící) dobré, spravedlivé, užitečné a Bohu milé. A pokud k tomu skutečně občas došlo či dojde, Boží odměna ani je nemine, respektive při konečném součtu svých dobrých a špatných skutků (jak je to ostatně úplně u každého člověka – ať již věřícího nebo nevěřícího) nelze vyloučit dokonce ani to, že třeba to jejich vykonané dobro možná převáží nad spáchaným zlem, a i oni či ony možná dojdou po své smrti třeba věčné blaženosti v Božím království!

V podstatě zde ale není to ani to hlavní, co jsem chtěl říci. Podstatné je to, že politika či politická aktivita je pro skutečně věřícího křesťana vrcholně nedůstojná a nevhodná, a tudíž do této sféry bychom se my upřímně věřící lidé vměšovat – pokud možno – vůbec nijak neměli. Politiku ať jako ”věc císařovu” dělají pouze samí ateisté, byť i připouštím, že by bylo optimální, aby z řad ateistů dělali politiku ti relativně slušnější z nich. Není na tom ostatně nic špatného, vždyť tenhle ateistický stát je duchovně jejich státem a tedy kdo jiní než samotní ateisté mu mají vládnout?

Nikdo nemůže od žádného upřímně věřícího křesťana očekávat, že si bude špinit ruce a své svědomí s tím, že bude mít osobně cokoliv společného s ateistickou politikou ateistického státu.

”Čistě teoreticky, vy by jste tedy nechtěl být prezidentem České republiky?” – zeptal se další provokatér. Když jsem to uslyšel, tak jsem málem vyskočil z kůže od vzteku a měl jsem sto chutí vrazit mu za tu urážku jednu pěstí mezi oči. ”Kolikrát mám opakovat, že jsem člověkem modlitby a ne politiky!” – ohradil jsem se. ”Vyhýbání politice je ale alibistické!” – řekl dotyčný provokatér, a ”…farizejské!” dodal druhý, no a třetí přirazil otázku ”Dovedete si vůbec představit, že by jste třeba za nějakých podmínek vůbec přijal prezidentský úřad?”

Ne, za stávajících podmínek si to rozhodně představit vůbec nedovedu – a také jsem jim to i otevřeně řekl. Ostatně vždyť co tito ateisté chtějí, tento stát je ”duchovně” jejich státem, ať mu tedy i sami vládnou. Vzpomněl jsem si mimoděk na legendárního slovenského zbojníka Jura Jánošíka, když řekl: ”Keď ste si ma upiekli, tak si mňa aj zjecte!” Ne-ne-ne-ne! Mně si tedy neupečete! Je to váš ”duchovně” ateistický stát, jste mu tudíž povinni vládnout vy! Ovšemže vzpomněl jsem si mimoděk i na nezapomenutelný výrok bratislavského estébáka Vladislava Petríka, který mi dne 30.4.1985 řekl při výslechu na Krajské správě Státní bezpečnosti na Legerského č.1 v Bratislavě s určitou dávkou ironie: ”Možno že raz tu budú na našich miestach sedieť takí ako ste vy…” Ba ne! Takoví jako jste byli vy v osmdesátých letech soudruzi estébáci, takoví nám bohužel dodnes zpravidla v mnohých případech často vládnou, jde totiž o vaše duchovní děti – vyznávající Vaše novopohanské ateistické ”náboženství”. Pokud by totiž na vašich místech skutečně seděli dnes takoví lidé jako jsem já, byl by zde ráj úplný na zemi, pak bych se s takovým státem mohl já osobně plně ztotožnit, a protože nejsem farizej jak mi podsouváte, pak bych se neštítil dokonce ani politiky a eventuální politické práce!

Má trpělivost však ale praskla, když dokonce navíc začali mít tu nehoráznou drzost, že začali urážet dokonce i ty osoby, co se rozhodli kandidovat na tuto funkci. Cosi říkali – pokud jsem jim správně porozuměl – že dne 29.1.2008 v senátorském klubu senátorů z politické strany Česká strana sociálně demokratická se uskutečnila jakási diskuse osob kandidujících na tuto funkci a že to i vysílala jakási televize nebo rozhlas. Pokud si ze mě nedělali nějakou legraci, ale skutečně se takováto diskuse uskutečnila a vysílala ji skutečně televize či rozhlas; pak ale absolutně nechápu, proč by takovouto prezidentskou diskusi vůbec měla vysílat televize či rozhlas, když do toho upřímně řečeno nikoho absolutně nic není, protože volba nové hlavy státu je v České republice stejně pouze záležitostí těch 281 volitelů z Poslanecké sněmovny a Senátu České republiky, a nikoliv tedy záležitostí ”všech občanů”, kteří do toho stejně nemohou coby voliči nijak mluvit?

Pokud ale si tohle vše nevymysleli, pak jsem ale tím více šokován jejich urážkami osob kandidujících na hlavu státu. Hrubě uráželi ale i další osobu, co kandiduje na prezidentskou funkci.

Mimo naší planety země nikde jinde ve vesmíru neexistují a vlastně existovat ani nemohou žádné byť i ty sebeprimitivnější třeba mikrobiální formy života, tím méně nějaké takzvané ”mimozemské civilizace”!

Přesto je mnoho bláznů, kteří věří tomu, že kromě naší planety Země někde ve vesmíru existuje minimálně jedna další planeta, na které jsou “přinejmenším viry či bakterie”!!

A superblázni věří dokonce i v údajné “mimozemské civilizace”!!! A tudíž mně příliš nepřekvapuje ani to, že existují též blázni, kteří věří v  takzvané “globální oteplování planety Země skleníkovými plyny”.

A tato osoba prý na margo dnešní populární pověry o údajném takzvaném ”globálním oteplování” otevřeně řekla, že se prý staví s kýmkoliv o to, že přesně o deset let později, tj. dne 29.1.2018 po pověře o údajném takzvaném ”globálním oteplování” již ani pes neštěkne a všichni se budou dne 29.1.2018 již pouze smát tomu, jak tenkrát před deseti lety novináři lidi pobláznili svými žvásty o údajném globálním oteplování planety. Ovšemže nikdo z tam přítomných sociálnědemokratických senátorů se s ním nestavil, protože všichni velice dobře ví, že kecy o údajném takzvaném ”globálním oteplování planety” jsou pouze zcela absurdní pseudovědecké nesmyslné bláboly, nicméně to ale nic nemění na tom, že kvůli permanentnímu vymývání mozků občanů České republiky všemi médii, se pohádka o údajném ”globálním oteplování planety” fakticky stala u mnohých lidí nedotknutelnou modlou, v důsledku čehož agresivně a vulgárně reagují proti každému, kdo v sobě nalezne tu odvahu andersenova dítěte říci zcela otevřeně, že ”král je nahý”! Ba dokonce ani se mi nechce věřit tomu, že mezi kandidáty na nejvyšší úřad České republiky se našel někdo, kdo o této nesmyslné pověře o údajném takzvaném ”globálním oteplování” nezávisle na mně smýšlí čirou náhodou stejně jako já a to tím spíše, že bláboly o údajném takzvaném ”globálním oteplování planety” jsou velice populární a politici i političky si na těchto blábolech rádi přihřívají svou politickou polívčičku, a to zejména tehdy, pokud kromě těchto primitivních pohádek ”O princi Rumburakovi a globálním oteplování” nemají lidem co nabídnout, ba dokonce jedna politická strana složená ze samých psychopatů a sexuálních úchyláků si na těchto primitivních blábolech o ”globálním oteplování” založila dokonce i svoji vlastní politickou živnost.

Napsal v den svátku svatého dona Bosca v roce 2008 Váš spoluobčan JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Polčas po ”první volbě” presidentských voleb v České republice roku 2008:

Teď si vzpomínám na jeden zajímavý rozhovor, který jsem měl s jedním cizincem počátkem ledna, když jsme spolu mluvili ve všeobecné rovině o volbách v některých severoafrických, blízkovýchodních a dalších asijských zemích, které naši žurnalisté nálepkují jako ”muslimské země”. Tam třeba v nějakých těch volbách jsou například vedle několika dalších souputníků dva hlavní kandidáti, formálně sice oba dva muslimové, jinak ale morálně dva naprosto dva rozdílní lidé. Ten první je slušný člověk, zatímco ten druhý je gauner. Ten první, když o sobě říká, že je muslim tak mluví pravdu, protože jeho náboženská víra je upřímná; zatímco ten druhý, když o sobě říká, že je muslim tak fakticky lže, protože jeho náboženská ”víra” již dávno zemřela, měl-li upřímně vůbec někdy nějakou. A tak tedy ten první když o sobě říká, že je muslim, říká to proto, že to tak cítí v hloubce svého srdce; zatímco ten druhý když o sobě říká, že je muslim, říká to pouze proto, že mu jeho volební marketingoví poradci řekli, že v zemi kde se ucházíte o zvolení, je prohlášení se za muslima z volebně – marketingového hlediska výhodně. Ten první se každodenně modlí pět krát, zatímco ten druhý se nikdy nemodlí. Ten první hájí skutečné zájmy Boží (a tím vlastně fakticky i skutečné zájmy lidu), zatímco ten druhý hájí ve skutečnosti pouze zájmy své osobní, přičemž farizejsky tvrdí, že údajně tím hájí zájmy ”lidu” (poznámka: jak vidět, demagogické, pokrytecké ohánění se údajnými zájmy jakéhosi abstraktního, imponderabilijního ”lidu” není dnes již fenoménem pouze našich demagogů). Ten první z upřímné lásky k Bohu i k lidem, chce důsledně naplnit ideály šariatského práva; zatímco ten druhý o šariatském právu nechce ani slyšet, protože se až po krk topí v bahně Sodomy a Gomory páchnoucího liberalizmu a často se dokonce ani jen netají svými sympatiemi k ateizmem prohnitému západu.

”A kterého z nich by jste volil vy pane doktore?” – položil okolostojícím lidem tuto zajímavou otázku tento cizinec. Všichni lidé však ale překvapivě mlčeli a nikdo z nich mu na tuto otázku neodpověděl, ale všichni obrátili svůj zrak ke mně, jako kdyby snad tato otázka byla položena pouze mně. A proto jsem se zhostil odpovědi i já, a vysvětlil jsem mu, že není politika jako politika. Pokud by tito lidé třeba se nějak ucházeli o funkci babického starosty, zlínského hejtmana, anebo třeba i českého prezidenta nebo slovenského prezidenta, s radostí bych asi volil i oba dva, protože jako český státní občan a slovenský státní občan si za stávajícího morálního úpadku nemohu příliš vybírat. Mému srdci by byl sice nepochybně sympatičtější ten první kandidát, nicméně vzhledem k morálnímu úpadku v České republice ale i ve Slovenské republice je mi jasné, že zde v liberalistickým ateizmem prohnité Evropě nemá bohužel sebemenší šanci býti zvolen, a tak bych se snad ze zaťatými zuby uskromnil i s tím druhým kandidátem. Kdybych ale já nebyl ani Čech a ani Slovák, ale kdybych byl třeba dejme tomu například takový Iránec či Afghánec, a také bych i tam žil a přistoupil k nějakým volbám, tak tam bych mohl mít zcela logicky i mnohem vyšší morální nároky na kandidáty než mám v České či Slovenské republice, a tudíž tam bych jednoznačně hlasoval pouze za toho prvního kandidáta, zatímco toho druhého bych kategoricky odmítl.

Některým okolostojícím lidem se však moje odpověď nelíbila. Jeden z nich se mně zeptal, cosi v tom smyslu, že prý jak by to bylo, kdybych žil třeba v Iránu a měl iránské státní občanství, byl však národností Čech nebo Slovák a čirou náhodou jedním z těch kandidátů by shodou okolností čirou náhodou byla rovněž osoba české nebo slovenské národnosti. Důrazně jsem mu odpověděl, že to by na můj volební výběr nemělo absolutně žádný vliv, nejsem totiž žádný nacionalista a tudíž bez ohledu na tu či onu národnost jednotlivých kandidátů bych hlas odevzdal tomu, jehož náboženská víra by byla upřímnější, vroucnější a zejména pak intenzivnější, a to bez ohledu na to k jakému národu či národnosti se dotyčný kandidát hlásí či patří.

”A co kdyby v tom Iránu třeba jedním z těch kandidátů byl křesťan? Koho by jste pak volil pane doktore??” Odpověděl jsem mu, že pro mě křesťanství není nějaká vnější marketingová nálepka, ale vnitřní duchovní obsah, že z hloubi svého srdce patřím Ježíši Kristu, a s Ježíšem Kristem chci žít jak v tomto světě, tak i na věčnosti. A tedy v podstatě analogicky platí v podstatě totéž, co jsem již řekl dříve, a totéž to, že hlas bych odevzdal tomu, jehož náboženská víra by byla upřímnější, vroucnější a zejména pak intenzivnější, a to bez ohledu na to, zda-li by se dotyčný kandidát prezentoval jako křesťan anebo muslim.

Viděl jsem jeho rozpaky a překvapení a proto jsem mluvil dál. Ovšemže odpovím i na Vaši implicitní otázku, na kterou podvědomě myslíte, a kterou jste zřejmě mi položit i chtěl, byť i jste mi ji nepoložil, respektive tu otázku: ”Zda-li by křesťanský kandidát oproti muslimskému kandidátovi měl či neměl u mě alespoň nějakou protekci či preferenci?”. A na to Vám upřímně odpovím, že to se nijako nevylučuje! Pokud by totiž upřímnost, vroucnost a zejména pak intenzita náboženské víry toho křesťanského a toho muslimského kandidáta byla téže intenzity, pak za této ”rovnosti” obou kandidátů co se intenzity jejich náboženské víry týče bych dal sice přednost skutečně křesťanskému kandidátovi; nicméně ale pokud by třeba intenzita náboženské víry muslimského kandidáta byla nepochybně větší než intenzita náboženské víry křesťanského kandidáta, pak navzdory tomu, že já sám jsem křesťan, bych toho nábožensky vlažnějšího kandidáta odmítl i v tom případě, i kdyby on sám byl křesťan, respektive za těchto okolností i navzdory tomu, že já sám jsem křesťanem, by jsem hlasoval za muslimského kandidáta, pokud by jeho náboženská víra byla upřímnější, vroucnější a zejména pak intenzivnější.

Nechejme však ale těchto úvah jak bych volil nebo nevolil, kdybych byl afghánským či iránským občanem československého původu žijícího v Afghánistánu či Iránu. Nemá smyl teď snívat o něčem, co by sice bylo mimořádně hezké, avšak absolutně nerealistické. Jsem český občan a současně i slovenský občan československé národnosti žijící na Moravě, respektive na jedné malé a bezvýznamné vesnici Moravského Slovácka ateistické Evropy a z toho je třeba tedy vycházet, a ne tedy snívat o tom, jaké by to bylo štěstí a co by bylo kdyby nebylo či bylo to jinak…

Vela pozornosti věnovali novináři a údajně také i politikové tomu, zda-li stačí dva stávající kandidáti, anebo zda-li jich má být více. Osobně se domnívám, že Česká republika nutně potřebuje někoho, a v podstatě kohokoliv za prezidenta, otázka však ale je, zda-li k tomuto cíli snáze dojde se dvěma kandidáty, anebo s ještě větším počtem kandidátů. Osobně se domnívám, že by bohatě stačili i ti dva dosavadní kandidáti, a volby jednoduše opakovat třeba i donekonečna do té doby, kým někdo z nich konečně nebude zvolen. Není důležité kdo, důležité je aby alespoň vůbec někdo. Kandidatura další osoby navíc nic neřeší.

Kromě toho být kandidován od poslanců politické strany Komunistická strana Čech a Moravy (dále jen: ”KSČM”) na úřad prezidenta České republiky je doslova polibek smrti, a proto každý reálně uvažující český politik, vysoký státní úředník či jiná veřejně známá a významná osobnost České republiky si tudíž musí být vědoma toho, že přijetí takovéhoto danajského daru od poslanců KSČM znamená fakticky dobrovolnou sebevraždu dotyčného člověka v české politike, ba dokonce nejen v politice, ale i v celé české společnosti jako takové.

Skutečnost, že tuto nabídku od KSČM na nominaci za kandidáta na úřad prezidenta České republiky, či jakoukoliv jinou nominaci s jakoukoliv podporou od poslanců KSČM drtivá většina oslovených osobností tudíž zcela logicky okamžitě odmítla je jen přirozené, a jediné co je překvapující je pouze to, že tak neučinili úplně všechny oslovené osobnosti našeho politického a veřejného života, respektive, že v osobnosti evroposlankyně Jany Bobošíkové se našel u nás v České republice vůbec alespoň jeden člověk, který je veřejně tuto svoji morální společenskou sebevraždu ochoten spáchat.

Tím více je šokující licoměrné pokrytectví KSČM. A to zejména od jejich předsedy JUDr.Vojtěcha Filipa. Já osobně totiž na tyto skutečnosti ”per analogiam” přiměřeně přihlížím do jisté míry přiměřeně pod prizmatem soukromoprávních ustanovení o uzavírání smluv podle ustanovení § 43 – 45 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění /dále jen: ”občanský zákoník”/. V této souvislosti bych chtěl podotknout, že podle ustanovení § 43a odst.1 občanského zákoníku projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Podle ustanovení § 43c odst.1 občanského zákoníku je zas stanoveno, že včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu; a podle ustanovení § 43c odst.2 občanského zákoníku je zas stanoveno, že včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli, přijetí návrhu lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím. Momentálně sice ani občanský zákoník a ani žádné jiné zákony nemám k dispozici, a tudíž i z občanského zákoníku cituji pouze zpaměti. To však ale nic nemění na tom, že takto je to v občanském zákoníku psáno a takhle se to týká všech soukromoprávních záležitostí a samotný předseda KSČM JUDr.Vojtěch Filip jako právník, ba dokonce i jako advokát to velice dobře ví. A i když občanský zákoník a tedy i tato mnou zpaměti citovaná ustanovení občanského zákoníku se týkají meritorně soukromoprávní oblasti, nic to nemění na tom, že od lidí s právnickým vzděláním bych oprávněně očekával, že mají také právnické cítění i ve veřejnoprávných oblastech, byť i se na tyto veřejnoprávní oblasti – jako je nominace do voleb - ustanovení občanského zákoníku v § 43 – 45 o smlouvách, či ustanovení v § 850 – 851 občanského zákoníku ”veřejný příslib” ne zcela vztahuje. I navzdory tomu však ale bez ohledu na závaznost či nezávaznost příslušných ustanovení § 43 – 45 a § 850 – 851 občanského zákoníku je však otázkou slušnosti dodržet to, co jsem ”já” či ”my” oficiálně slíbili.

Byl jsem totiž velice šokován tím, že na jedné straně KSČM navrhla Janě Bobošíkové nominaci za kandidátku do druhého kole voleb, Jana Bobošíková tuto nabídku KSČM bez jakýchkoliv výhrad či podmínek přijala, a poté co došlo ze strany Jany Bobošíkové k bezpodmínečnému přijetí této nabídky KSČM na svou nominaci za kandidátku do voleb na prezidentku České republiky, které se uskuteční v pátek 15.2.2008, najednou ještě v pondělí dne 11.2.2008 večer, v podstatě krátce po tom, co Jana Bobošíková učinila veřejné prohlášení pro novináře, že tuto nabídku KSČM bez jakýchkoliv výhrad přijímá, tak předseda KSČM najednou údajně pro český rozhlas učinil jakési prohlášení v tom smyslu, že vlastně Jana Bobošíková má vlastně stejně minimální šanci na úspěch v prezidentských volbách a že prý KSČM se prý závazně ještě ani nerozhodla zda-li Janu Bobošíkovou bude nebo nebude kandidovat a že o jejím jménu ale i o dalších jménech bude KSČM ještě i nadále jednat s dalšími politickými stranami. Na druhý den v podvečer se sice JUDr.Vojtěch Filip prý v Českém rozhlasu údajně vyjádřil v tom smyslu, že KSČM skutečně bude nominovat Janu Bobošíkovou za kandidátku na prezidentku České republiky, vzápětí však o několik hodin později prominentní předák KSČM Pavel Kováčik se údajně zúčastnil jakési televizní debaty s poslancem ČSSD Davidem Rathem a poslancem ODS Tluchořem, kde prohlásil prý cosi v tom smyslu, že Jana Bobošíková bude sice nominována od KSČM za kandidátku na prezidentku České republiky, nicméně to však ještě prý nic neznamená, protože KSČM bude dále jednat s ČSSD a tou bursíkovskou piďistraničkou a nevylučuje, že ”Janu Bobošíkovou vymění za americký radar”, respektive, že za nějaké formální prohlášení těchto politických stran proti instalaci amerického radaru v České republice jednoduše Janu Bobošíkovou hodí přes palubu. KSČM ukázala svoji pravou tvář. Kéž dá Pán Bůh, aby tato nekalá politická hra KSČM s fakticky zneužitou Janou Bobošíkovou byla do budoucna varováním pro všechny nekomunistické politiky či jiné osobnosti českého veřejného a společenského života, aby někdy v budoucnu byli ještě ochotny přijmout od KSČM jakoukoliv nominaci na nějakou veřejnou funkci.

Jestliže KSČM Janě Bobošíkové tuto nabídku na její kandidaturu učinila, a Jana Bobošíková tuto nabídku bez jakýchkoliv podmínek či výhrad přijala, není možné, aby dodatečně pak se KSČM začala jaksi ”obšívat”, lavírovat, a ke škodě Jany Bobošíkové veřejně relativizovat závaznost svého slibu, ba dokonce možná snad i naznačovat to, že Janu Bobošíkovou nakonec ani nominovat na kandidátku do voleb o úřad prezidentky České republiky ani nebudou; jinými slovy KSČM ukázala svou skutečnou tvář jako zcela pokrytecké a licoměrné politické strany, která učinila z Jany Bobošíkové ”veřejného hlupáka” tím, že Jana Bobošíková v dobré víře naivně uvěřila v upřímný úmysl KSČM nominovat ji za kandidátku za prezidentku České republiky, a tak tedy Jana Bobošíková poněkud naivně sedla licoměrně vypočítavé KSČM na lep, ačkoliv je možné, že z největší pravděpodobností KSČM nikdy nemyslela svoji nabídku Janě Bobošíkové, JUDr.Otakaru Motejlovi, Jiřímu Dientbierovi, JUDr.Pavlu Rychetskému a PhDr.Václavu Pačesovi vážně. A svojí nabídkou KSČM tedy možná měla za cíl pouze veřejně diskreditovat tyto významné osobnosti českého veřejného života. JUDr.Otakar Motejl, Jiří Dientsbier, JUDr.Pavel Rychetský, a PhDr.Václavu Pačesovi však tuto farizejskou hru KSČM – s cílem pokusu o jejich diskreditaci – prokoukli a odmítli. Jana Bobošíková však KSČM ale naletěla, a teď musí nést trpké následky v podobě vlastního zesměšnění a kompromitace, že vůbec byla ochotna takovouto nabídku od KSČM přijmout, nemluvě již ani o tom, že do dnešního dne (úterý 12.2.2008) kdy dodatek této úvahy píši, není ani zcela jasné to, zda-li Jana Bobošíková kandidovat bude či nebude, respektive zda-li jí poslanci a senátoři KSČM skutečně své hlasy odevzdají, anebo ji pouze hodí přes palubu, protože ji nějak ”vyhandlují” za americký radar či cokoliv jiného. Trik KSČM s cílem pokusit se touto svojí intrikou nějak zesměšnit či zdiskreditovat vysoký morální kredit JUDr.Otakara Motejla, Jiřího Dientsbiera, JUDr.Pavla Rychetského či PhDr.Václava Pačese nevyšel; v případě Jany Bobošíkové však ale KSČM dosáhla svého cíle.

Jinak já osobně nejsem ani stoupencem a ani odpůrcem této evroposlankyně Jany Bobošíkové, a v podstatě ji já ani neznám, právě tak jako ani ona stoprocentně nezná mě. Osobně je mi též zcela lhostejno zda-li bude zvolen Klaus, Švejnar, Bobošíková či kdokoliv jiný. Jediné co si přeji je to, aby tento pátek 15.2.2008 byl již někdo zvolen za prezidenta či prezidentku České republiky, a v podstatě nezáleží na tom, kdo to z těchto tří kandidátů bude. A pokud se třeba do dnešní půlnoci mezi nominovanými kandidáty objeví ještě i někdo jiný, tak přesně totéž co jsem řekl o výše uvedených třech kandidátech vztahuji i na něj či na ni, tj.že by mně potěšilo i to, i kdyby byl zvolen za prezidenta či prezidentku České republiky třeba i tento čtvrtý či další mně doposud neznámý kandidát či kandidátka, hlavně ať již vůbec někoho zvolí. Volba kohokoliv za prezidenta či prezidentku České republiky mi udělá radost, že soukolí státu dostane svého člověka, kterého nutně potřebuje a není nijak důležité to, kdo z občanů a občanek České republiky to bude. Jen ať je zvolen vůbec někdo…

Ještě pár slov k tomu jejich komunistickému radaru. Ten jejich radar je mi zcela ukraden, pro mě za mně, ať si třeba ten blbý radar odtáhnou k sobě do té ošklivé budovy na ulici Politických vězňů číslo 9 v Praze. Je mi to zcela jedno. Je pouze soukromou věcí urozených soudružek a urozených paní, a urozených soudruhů a urozených pánů aby ve své aristokratické žvanírně na Sněmovní ulici číslo 4 v Praze spolu kecali o komunistických radarech, popřípadě o nesmrtelnosti brouka, o mimozemských civilizacích, o globálním oteplování či globálním ochlazování, popřípadě o jiných podobně dementních nesmyslech, které jsou zcela odtažité od všedních potřeb a problémů obyčejných lidí. Obyčejný člověk kašle na veškeré ty jejich radary, ale myslí jen na to, aby dneska nezmrzl či nechcípl od dehydratace, spánkové deprivace, případně hladu, ale aby chcípl dá-li Pán Bůh eventuálně až zítra, a dožije-li se nějakým zázrakem z milosti Boží zítřejšího dne, tak jedinou starostí tohoto obyčejného člověka bude odložit opět své bídné umírání na pozítří. A s nějakým ctihodným radarem vládnoucích ”urozených soudružek a urozených paní, a urozených soudruhů a urozených pánů” (promiňte za toto mé parodování nejnovější obligatorní první věty v Pralamentu!) může obyčejnému člověku každý – promiňte za ten oplzlý výraz – ”políbit prdel”!

Vzpomínám si na kampaň před volbami do Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění a České národní rady v roce 1992. Bylo to v Brně na náměstí Svobody co právě jacísi agitátoři od KSČM okolojdoucím lidem odevzdávali leták namířen proti kandidátní listině tehdejší volební dvoukoalice Občanské demokratické strany (tj.ODS) a Křesťanskodemokratické strany (tj.KDS), kteří po volbách společně i s KDU – ČSL a Občanskou demokratickou aliancí (tj.ODA) získali 105 mandátů v České národní radě, která se po rozbití společného československého státu od 1.1.1993 přejmenovala na ”Poslaneckou Sněmovnu Parlamentu České republiky”; a ODS, KDS, ODA a KDU-ČSL spolu vytvořili první koaliční vládu složenou ze zástupců těchto čtyř politických stran, a která tady vládla v letech 1992 – 1996. Byla tam i jakási fotografie federálního ministra financí a předsedy ODS Ing.Václava Klause a předsedy KDS PhDr.Václava Bendy, který po volbách v roce 1992 se na půl roku do 31.12.1992 stal předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky, poté měl slíbeno, že od 1.1.1993 se stane předsedou Senátu Parlamentu České republiky, nicméně první volby do Senátu České republiky se uskutečnili až v roce 1996. V té době navíc KDS ani neexistovala, protože mezitím nejprve PhDr.Václava Bendu nejprve ve funkci předsedy KDS nahradil Ing.Ivan Pilip, a později dokonce ODS spolkla KDS. Až v roce 1996 PhDr.Václav Benda kandidoval v jednom pražském volebním obvodu za ODS do senátu a také i byl zvolen senátorem za ODS. Brzy na to však ale PhDr.Václav Benda zemřel…

Na tom komunistickém letáku v roce 1992, respektive na té fotografii se oba předsedové, tj. jak Ing.Václav Klaus, tak i PhDr.Václav Benda na sebe usmívali. Já právě šel na mši svatou do kostela svatého Jakuba a cestou vzhůru přes náměstí Svobody mi také jakýsi neznámý asi čtrnáctiletý chlapec strčil do ruky jeden tento leták KSČM. Když jsem zjistil, že letáček, který mi byl právě podán je letákem KSČM, tak jsem se překvapeně ohlédl za tímto chlapcem. Bylo mi ho totiž velice líto. Chudák, vlastně ani není jaké špatné věci to on slouží…

Na tom komunistickém letáků z roku 1992 byl napsán slogan: ”Chcete-li bídně chcípnout jako pes, tak si zvolte ODS!” Teď bych si pouze já v roce 2008 na margo těchto komunistických intrik s Janou Bobošíkovou dovolil tento slogan doplnit i o slogan vůči KSČM, který by mohl znít asi takhle: ”Chcete-li být totálním blbem, tak kandidujte za KSČM!”

Zajímavá je též otázka, zda-li ve všeobecné rovině by ta skutečnost, že ke dvěma kandidátům by měla přibýt další osoba, by nutně musela ”rozředit politickou podporu” ke škodě jednoho či druhého kandidáta. Podle Volebního řádu pro volby konané Poslaneckou Sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké Sněmovny (který je součástí jednacího řádu Poslanecké Sněmovny) v článku 2 upravuje volbu prezidenta republiky, respektive v bodu 9 je uvedeno, že poslanec (senátor) volí prezidenta tak, že na hlasovacím lístku vyjádří souhlas s jedním z kandidátů zakroužkováním pořadového čísla před jeho jménem a pořadová čísla před jmény ostatních kandidátů přeškrtne s ”X”; potažmo nesouhlas se všemi kandidáty vyjádří přeškrtnutím pořadového čísla před jmény všech kandidátů s ”X”. Pokud se bude hlasovat tedy tajně, pak tyto obavy jsou plně opodstatněné, protože při tajné volbě lze hlasovat maximálně pouze za jednu jedinou osobu, a tedy ostatní kandidáty musí odmítnout. Tato legislativní úprava ”de lege lata” je nesprávná, respektive domnívám se, že ”de lege ferenda” by i při tajné volbě měl mít poslanec či senátor možnost odevzdat svůj hlas dvěma, třem, čtyřem a eventuálně třeba i úplně všem osobám kandidujícím na úřad prezidenta České republiky.

Napsal v úterý 12.2.2008 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

1.)Náboženské pronásledování a feministické řádění.

Dalším závažným společenským problémem je i ta skutečnost, že v důsledku sekularizace a vzrůstající bezbožnosti mohutně podporované politiky, vysokými státními úředníky a jejich masmédii, které vehementně propagují homosexualitu, mimomanželský sex a hlásají, že manželství a rodina je údajně prý něco co je ”nemoderní”, ”zastaralé” či ”překonané”, v důsledku čehož pod vlivem této masmediální propagandy bohužel neustále roste počet rodin, jejichž základem není manželství, ale bohužel všechno jiné, jen ne manželství, ovšemže takovéto ”moderní partnerské vztahy” jsou pak stále méně a méně stabilní, v důsledku čehož existuje velice mnoho rodin jednorodičovských, kdy dítě či děti se nacházejí pouze v péči jednoho rodiče, respektive v důsledku feministické praxe soudů rozhodujících o tom komu budou svěřeny děti do výchovy jsou jednostranně zvýhodňované ženy, a tudíž těchto až 95 % takzvaných jednorodičovských rodin jsou rodiny kdy o dítě či děti pečuje matka bez otce.

Pokud jde o psychologické faktory, tak kořeny společenského vyloučení jsou právě v dětství, kdy dítě rodinu potřebuje. S krizí rodiny přímo či nepřímo souvisí život dítěte v nepřirozených podmínkách: 1.) neúplná rodina - jeden z rodičů, respektive vzhledem k feministické praxi soudů otec dítěti chybí; 2.) uměle ”rekonstruovaná rodina” - dítě je často dezorientováno složitými vztahy při opakovaných sexuálních vztazích své matky (eventuálně otce); 3.) neformální pseudorodina - při partnerské nestálosti dítě strádá láskou; 4.) dětské domovy - dítě je do své plnoletosti hmotně zaopatřeno, ale po dosažení zletilosti je zpravidla jednoduše vyhozeno z dětského domova na ulici a stává se tak bezdomovcem; 5.) děti ulice – případy kdy rodiče údajně ”nemají na své dítě čas”, jejich dítě tak pokud je z bohaté rodiny tak celý svůj mimoškolní čas tráví u počítače prohlížením si nemravných stránek, případně při různých virtuálních hrách samého vraždění; jejich dítě pokud je z chudé rodiny, tak považuje ulici za svůj domov, žije mimo společnost dospělých, jen občas tráví určitou dobu doma, přesněji řečeno toto dítě se sice pravidelně stýká s rodinou, na noc se vrací domů, ale většinu dnů tráví mimo domov na veřejných prostranstvích), 6.) závislosti na alkoholu, drogách, výherních automatech, což jsou případy dětí z buržoasních rodin, kde kromě nezájmu rodičů, pokud toto dítě s jakéhokoliv důvodu nechce celý den vysedávat u počítače, tak si aspoň užívá velikého množství, které má.

 

2.)Zvýhodňování žen a diskriminace mužů.

Obecně lze konstatovat, že příčiny bezdomovectví u mužů a žen se kvalitativně liší: 1.) Příčinou bezdomovectví mužů bývají obvykle faktory materiální a osobní, méně pak vztahové a institucionální. Charakter bezdomovectví mužů je více veřejný. Vedou k tomu dva důvody: především u mužů převládají jako prvotní faktory materiální jako ztráta bytu, ztráta zaměstnání, nedostatečné příjmy, či dokonce absolutně vůbec nijaké příjmy, a to občas ještě i v kombinaci s faktory osobními jako je nemoc, stáří a podobně. 2.) Ženy jsou vystaveny výrazně menší agresivitě ze strany soudů a úřadů než muži, v důsledku čehož ve všeobecnosti mají ženy výrazně lehčí život než muži. Tudíž příčinou bezdomovectví žen – vzhledem k tomu, že jsou vystaveny mnohem menší agresivitě ze strany úřadů a soudů - bývají pak někdy i faktory jiné než pouze faktory ryze existenční jak tomu bývá zpravidla u mužů, a to zejména pak u žen se objevují i různé faktory osobně sexuální a vztahové, především pak nějaké sexuální problémy v partnerských vztazích. Lehkomyslné ženy často pak řeší své sexuální problémy způsoby, které svou chvilkovou přelétavostí jsou imanentní právě ženám. Pokud snad přímo svého manžela za pomoci zfeminizovaných soudů, policie a úřadů nevyhodí rovnou na ulici, tak v tom lepším případě opuštěním manžela a dětí, a bydlením u nějakého sexuálního ”přítele”, mnohem řidčeji pak třeba i u nějaké kamarádky, eventuálně u rodičů, případně pak, až jí i tento život opět zevšední, tak návratem po jistém čase opět k svému manželovi a dětem.

Nutno zdůraznit ale ještě i další velmi závažnou skutečnost, a to že ženy zjevného, skrytého či potenciálního bezdomovství mají často s sebou děti, neboť soudy i takovýmto ženám mnohem raději svěřují do péče děti už jen proto že jsou ženami, než aby děti svěřili jakémukoliv muži, byť i dotyčný muž je otcem daných dětí; kterého od péče o své děti diskvalifikuje již to, že je ”jen” muž a tedy ve srovnání se ženou fakticky z hlediska justiční praxe pouze člověkem druhé kategorie.

Příčinou bezdomovství dětí a mladistvých bývají pak i faktory institucionální jako kojenecké ústavy, pak přechod do dětského domova, pobyt v ústavech výchovných, neúplná rodina poté co jeho matka požádala o rozvod, soud manžele na žádost ženy manželství rozvedl a otce dětí sice zavázal aby vychytralé ženě platil tučné výživné, jinak ho ale z rodiny odehnal pryč, aby si tato žena mohla domů svého nového sexuálního přítele, kvůli kterému požádala o rozvod, a tak bez jakýchkoliv pocitů studu před svým ”bývalým” manželem přivést do tohoto bývalého manželova bytu, kterého se tato vychytralá žena za pomoci soudu pod záminkou že pečuje o nezletilé děti zmocnila, aby si tam v bytě uloupeném svému bývalému manželovi s tímto svým novým sexuálním přítelem ”dobře” zasouložila!

Ovšemže v praxi při životě dítěte či dětí s takovouto ”matkou” dochází leckdy i k zanedbávání, týrání a psychické deprivaci dítěte, k problémům působení alkoholu a jiných návykových látek, hazardní hra v dětství a dospívání, občas i příčinám různých poruch zdraví jako je například mentální retardace, emoční poruchy, syndrom hyperaktivity, schizofrenie, psychomotorická epilepsie a podobně, přičemž není podstatné, zda-li se tohoto týrání dopouští samotná matka vůči těmto svým vlastním dětem anebo její sexuální přátelé, které promiskuitně střídá jako na běžícím pásu, anebo zda-li tyto děti týrají oba dva zvrhlíci nějak společně.

V poslední době patří k těmto příčinám také i jalovost pasivního sledování médií, nuda, nezaplněný volný čas, přepracovanost rodičů v rodinných podnicích a ztráta pevnosti rodinných priorit. Abych poněkud oslabil ostří demagogického odsuzování lidí bez domova a ozřejmil české i slovenské veřejnosti jejich způsob života a příčiny jejich takzvaného "selhání" a "neschopnosti" přizpůsobit se normám naší buržoasní plutokratické společnosti, vyjmenuji zde alespoň ty nejdůležitější typy bezdomovců.

Osamělí bezdomovci mohou být zařazeni do některé z následujících kategorií, a z nich lze odvodit i příčiny či následky jejich bezdomovství): 1.) osoby žijící na ulici; 2.) mladí lidé nečekaně se ocitnuvší na ulici, nezaměstnaní, hledající, destabilizovaní; 3.) osoby bez trvalého bydliště, navíc nezaměstnaní; 4.) muži i ženy žijící buď samotářským životem, anebo i s malými dětmi, muži i ženy nemocní, ženy někdy i těhotné, mladí lidé vyhozeni rodiči z domova, staří muži či ženy; 5.) děti ulice, děti týrané a jinak frustrované, děti sociálně deprivované, 6.) osamělí důchodci surově vyhození na ulici; 7.) propuštění vězni, 8.) slepí a hluší, 9.) migranti, které sem dopravili různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické či jiné mezinárodní mafie, pak se třeba ale nějak nepohodli a tito mafiáni dovážející do České republiky i Slovenské republiky ”pracovní sílu” se na ně jednoduše vykašlali a nechali je ”na holičkách” (po slovensky: ”Nechali ich v kaši!”). 10.) někteří, zejména cizinci, ale jinak i Češi a Slováci jsou dokonce i nemocní na AIDS, HIV pozitivní, a proto radím Vám bezdomovci, aby jste se s jinými bezdomovci, které nějak moc naznáte příliš nebratříčkovali a nedovolili jim aby se k Vám jakkoliv lepili(y) a následovali(y) Vás.

Současné problémy těchto příchozích jsou často zasuty daleko a hluboko v jejich životě: obrovská chudoba, ztížené dětství, soudem rozbitá rodina, nemoc, smrt dědečka či babičky, kteří ze svého starobního důchodu živili celou rodiny svých dospělých dětí i vnoučat, špatný zdravotní stav, nemohoucnost, zoufalství. Společnost se musí naučit péči o všechny své bezdomovce a pomoci jim nést jejich kříž chudoby, který je pro ně k neunesení.

 

3.) Pozor! U nás platí: za dobrotu na žebrotu!!

Slyšel jsem od jednoho bezdomovce, který původně bezdomovcem nebyl, jak si jednou na byt z hloupé sentimentality a soucitu vzal jakousi ženu, která údajně prý neměla kde bydlet, která pak na něj zavolala policii, křivě jej před policisty obvinila z údajného takzvaného ”domácího násilí”, a dotyční feministicky smýšlející policisté na základě této zcela zjevně protiústavní normy, která je v rozporu se všemi normami vlastnického práva i se všemi dokumenty o základních lidských právech a svobodách tohoto muže navzdory tomu, že je vlastníkem dotyčného bytu vyhnali z jeho vlastního bytu doslova ”na ulici”.

Ovšemže i v popsaných případech je samozřejmě možné se domáhat práva soudní cestou, včetně Ústavní stížnosti, neboť zde byla porušena základní lidská práva poškozeného zcela bezprecedentním způsobem k jakému v minulosti docházelo naposledy tuším v ranním středověku v barbarském období ”stěhování národů”, aby někde do cizího obydlí vtrhla jen tak zcela svévolně ozbrojená moc a jen tak zcela svévolně aniž by se zdržovala nějakým ”papírováním”, tím méně pak nějakým řízením před soudem či alespoň před správním orgánem podle správního řádu číslo 500/2004 Sb. a úplně svévolně doslova loupeživým způsobem a bez jakéhokoliv odvolání oloupeného zabrala cizí nemovitost, která dotyčné moci nijak nepatřila a jejího obyvatele během nějakých dvou minut vyhodila doslova na ulici, čím z něj učinila bezdomovce. V každém případě však ale za situace kdy poškozený nemá kde bydlet, je hledání jakékoliv soudní ochrany, včetně ochrany u Ústavního soudu, eventuálně Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku řešením na velice dlouhé lokty.

Ovšemže feministická státní moc sloužící zájmům takovýchto lupiček cizích bytů potažmo jiných cizích nemovitostí velice dobře ví, že tyto možnosti soudní ochrany stejně zůstanou nevyužity, protože takovouto bezprecedentní loupeží postižený muž zpravidla sám o sobě nemá dostatek ani sil a ani prostředků, aby mohl podat žalobu potažmo Ústavní stížnost, respektive zejména u Ústavní stížnosti nechat se zastupovat advokátem, které v případě Ústavních stížností je vždy naprosto obligatorní.


4.)Feministický režim brutálně ničí tradiční rodinu.

Tradiční obraz naší rodiny v minulosti měl úplně přirozenou monogamní formu soužití muže a ženy majících po sňatku děti. Pod vlivem masmediální propagandy, která intenzivně torpéduje klasickou přirozenou rodinu jako monogamní soužití muže, ženy a jejich dětí tvrdíc, že je manželství a rodina je údajně prý nemoderní, v důsledku čehož když na institut manželství a rodiny je ze strany prakticky téměř všech masmédií takhle hrubě pliváno, a navíc téměř všemi prohnilými a morálně úplně zkaženými masmédii je propagován předmanželský a mimomanželský sex, když smilstvo a cizoložství je vydáváno téměř všemi masmédii za cosi údajně prý ”vysoce moderního”, ba dokonce je propagovaná homosexualita, kterou dokonce i posvětili zákonodárci zákonem o takzvaném registrovaném partnerství osob téhož pohlaví; a tak zatímco na přirozené a normální manželství a normální rodinu je hrubě pliváno a homosexualita je velebena jako div ne vrchol té nejmodernější civilizace, nelze se bohužel ani nejméně divit tomu, že přirozená rodina jako monogamní svazek jednoho muže, jedné ženy a jejich společných dětí je nyní bohužel na ústupu.

Podle současných statistik lze pozorovat, že v naší populaci tvoří úplné rodiny již jen necelou třetinu, zbytek, tedy většinu, tvoří rodiny jednorodičovské, nebo rodiny nekompletní, mající dokonce někdy uvnitř sebe příslušníky i tří nebo čtyř generací. Z hlediska fenomenu bezdomovství je největšímu riziku bezdomovství vystavena osoba osamělá, izolovaná, kterou je-li to vůle ženy, tak zdejší feministický režim z rodiny a bytu vyžene pryč a tento byt pod záminkou péče o nezletilé děti přiřkne ženě, a to často i tehdy, když byt vlastně patřil muži.

Avšak co je velice paradoxní, a možná že si to dokonce neuvědomují ani samotné vládnoucí feministky, poté co feministická justice vyžene muže na ulici, také rodina jednorodičovská, tj. žena pus dítě anebo žena plus děti zpravidla po vyhnání muže nebude mít rovněž příliš na růžích ustláno, ale i této takzvané ”jednorodičovské” rodině hrozí, popřípadě může hrozit upadnutí do bezdomovectví, což - i navzdory těmto křivdám, které feministický režim a jeho zfeminizované soudy páchají na mužích tím že je odhánějí od rodin a vlastních dětí, ba dokonce často z nich ”vyrábějí” takto nové bezdomovce – jen dokazuje pravdivost moudrého rčení, že Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Chamtivá a ziskuchtivá žena, která se takto za pomoci feministického režimu a zfeminizovaných soudů zmocnila manželova bytu a eventuálně i jiného majetku, pak najednou s překvapením zjistí, že bývalý manželův byt a jiný manželův majetek je sice teď její, ale dostala se najednou zcela neočekávaně do takových sociálních potíží, že ze z tohoto uloupeného manželova majetku – i když je teď její - nemůže příliš radovat.

Mnohé ziskuchtivé a chamtivé ženy, kterých jejich obrovské manonářstí, jejich obrovská ziskuchtivost, a jejich obrovská dychtivost po zmocnění se cizího majetku dohnala až k úmyslnému rozbití svého manželství, oloupení a vyhnání chudáka manžela na ulici za pomoci feministického režimu, feministických soudů a feministických úřadů, si totiž zpravidla neuvědomuje, že vezmeme-li jako referenční vzor riziko, kterému je vydán manželský pár ať již s dětmi anebo i bez nich, že riziko osob izolovaných je 5 krát větší a riziko rodin jednorodičovských je dokonce až téměř 10 krát větší, že se dostane do nějakých sociálních potíží, které velice často mohou vyústit dokonce až v bezdomovectví.

 

5.)Rozvod manželství, výživné a feministická hrůzovláda.

Zvláštností rodin jednorodičovských je ta skutečnost, že v jejich čele díky politice současného feministického režimu a zfeminizovaných soudů a úřadů nacházíme téměř výlučně pouze jen a jen ženy, zatímco muži jsou často coby úplně bezprávní bezdomovci zpravidla vyhozeni na ulici, popřípadě v tom mimořádně šťastném případě se takto feministickým režimem a jeho zfeminizovaným soudům vyhnaným mužům od rodiny a vlastních dětí podaří sehnat nějaké náhradní ubytování. Další život těchto mužů se pak dostává do pozice zcela okrajové neplnohodnotné, ba až zcela neplnoprávné.

I tito mimořádně šťastní muži kterým se podařilo sehnat pro sebe alespoň nějaké bydlení se totiž nacházejí ve zcela bezprávné situaci, z velké části oloupeni režimem o svůj majetek ve prospěch své bývalé manželky, a to dokonce nejen, že oloupeni jednorázově, ale dokonce olupování a vykořisťování režimem ve prospěch své bývalé manželky jsou dokonce každoměsíčně, opakovaně měsíc co měsíc ve formě veřejnoprávního nucení pod pohrůžkou spáchání takzvaného trestního činu Zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění.

Tato veřejnoprávní povinnost placení takzvaného ”výživného”, podle zdůvodnění oficiální propagandy feministického režimu jako údajně výživné na své děti, ve skutečnosti se však ale prakticky jedná o pravidelnou každoměsíční apanáž dotyčné ženy.

V § 37a odstavec 3 zákona číslo 94/1963 Sb., o rodině v platném znění /dále jen ”zákon o rodině”/ formálně říká, že jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena.

Ve skutečnosti však ale pochybuji jak by k tomu došlo. Kromě toho pro dotyčnou ženu nevyplývá žádná povinnost ve smyslu zákona číslo 563/1991 Sb., o účetnictví v platném znění, že by snad ohledem hospodaření s majetkem dítěte musela vést si nějakou příslušnou evidenci ať již v podvojném anebo alespoň jednoduchém účetnictví. Tudíž je toto takzvané ”vyúčtování” bez jakýchkoliv finančních denníku a jiných účetních knih něčím naprosto iluzorním.

Že tomu tak skutečně je svědčí jedna z právního hlediska velice zajímavá skutečnost, která mnohým lidem, zejména pak lidem bez vysokoškolského právnického vzdělání naprosto uniká:

Podle ustanovení § 7 odstavec 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění /dále jen ”občanský zákoník”/ platí, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Podle ustanovení § 8 odstavec 1 občanského zákoníku dále platí, že způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, respektive způsobilost k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Podle ustanovení § 8 odstavec 2 občanského zákoníku dále platí, že zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku s tím, že před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství a takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.

Pak jsou dále ještě důležitá ustanovení občanského zákoníku o zastoupení. Podle ustanovení § 22 odstavec 1 občanského zákoníku totiž platí, že zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Dále pak podle ustanovení § 23 občanského zákoníku platí, že zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu tj. zákonné zastoupení anebo na základě dohody o plné moci.

Když mám dopady těchto výše uvedených občanskoprávních ustanovení celkově shrnout, tak třeba říci, že v České republice, ale v podstatě úplně stejně tak i ve Slovenské republice způsobilost fyzická osoba k právním úkonům v plném rozsahu získává v plném rozsahu zletilostí, tj. dosažením věku osmnácti let (eventualitu uzavření manželství před dosažením osmnácti let zde pomíjím). Pokud tato osoba zletilosti nedosáhla, tj. zpravidla do dosažení jejího osmnáctého roku věku, tak ji zastupuje zákonný zástupce, tj. v daném případě fakticky matka, která až do osmnácti let dítěte kasíruje toto takzvané ”výživné” a až poté co toto dítě dosáhne osmnáct let je jeho otec povinen i oprávněn posílat tyto peníze tomu komu skutečně patří, tj. svému dítěti. Předtím je otec povinen posílat tyto peníze výlučně ženě. Subjektem oprávněným kasírovat tyto peníze je až do té doby kým dítě dosáhne věku osmnácti let žena! Pokud by otec nějaké peníze dal například ”in natura” v hotovosti přímo do ruky samotnému svému dítěti mladšímu osmnácti let feministická judikatura odmítá uznat, že by těmito penězi odevzdanými dítěti byla byť i jen nějak částečně splněna vyživovací povinnost otce vůči dítěti.

Samotný zákon o rodině číslo 94//1963 Sb. v platném znění se ovšemže tváří sice formálně úplně neutrálně a objektivně. Nic v tomto zákoně nenaznačuje tomu, že by snad muž měl být pouze člověkem podřadné kategorie. Avšak justiční praxe feministických soudů a soudkyň je úplně jiná. Feministická judikatura těchto zfeminizovaných soudů dokonce zašla až tak daleko, že pokud třeba i otec by svému dítěti před dosažením jeho osmnáctého roku věku odevzdal ”in natura” v hotovosti nějaké peníze, tak se tyto peníze odevzdané dítěti bez ohledu na vůli jeho otce plnit touto formou výživné vůči svému dítěti považují za ”údajný dar dítěti”. A to i navzdory tomu, že otec tohoto dítěte v žádném případě neměl úmysl svému dítěti nějaký dar poskytnout. Takováto naprosto absurdní a svévolná interpretace feministické judikatury, že se v daném případě jedná údajně prý ”o dar dítěti” je navíc v hrubém rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o právních úkonech, a to zejména s ustanovením § 34 občanského zákoníku, který říká, že právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, plus ještě více pak je takováto svévolná interpretace zfeminizovaného soudu v rozporu s ustanovením § 35 odstavec 3 občanského zákoníku, který říká, že právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená s tím, že se přitom přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

Zejména tato poslední věta z ustanovení § 35 odstavec 3 občanského zákoníku, která obligatorně ukládá soudu povinnost ”přihlédnout k vůli toho, kdo právní úkon učinil” by měla jednoznačně zabránit v soudu svévolně posoudit toto odevzdání peněz ”in natura” v hotovosti přímo dítěti jako ”údajný dar dítěti” neboť otec dítěte rozhodně neměl zde žádnou vůli poskytnout dítěti nějaký dar! Takováto naprosto absurdní a úplně svévolná interpretace takovéto zfeminizované judikatury je v podstatě úplně totéž jako kdyby třeba někdo kupoval třeba automobil, řádně by za tento automobil zaplatil prodávajícímu kupní cenu, například půl milionů korun s dohodou, že prodávající mu zítra tento automobil přiveze k čemuž by nedošlo, a pak na soudě by tento prodávající s nehoráznou drzostí tvrdil a soud by mu dal za pravdu, že dotyčného půl miliónu, který kupující zcela zjevně odevzdal prodávajícímu jako kupní cenu za kupovaný automobil vlastně v podstatě vůbec žádnou kupní cenou za kupovaný automobil ani nebylo, ale že v daném případě odevzdáním těchto půl miliónu korun kupujícího prodávajícímu se jednalo o pouhý dar kupujícího prodávajícímu!

Tudíž v případě, že soud při maximálně zlé vůli neuzná, že peníze odevzdané ”in natura” v hotovosti otcem dítěti byly součástí plnění vyživovací povinnosti otce k dítěti, pak by tutu kausu měl mít povinnost tento soud posoudit jako neplatný právní úkon podle ustanovení § 49a občanského zákoníku o neplatném právním úkonu, respektive podle ustanovení § 451 odstavec 1 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení na straně dítěte, respektive jeho matky, neboť § 451 odstavec 1 občanského zákoníku jednoznačně říká, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, neboť v souladu s ustanovením § 451 odstavec 2 občanského zákoníku se jedná majetkový prospěch získaný ”sine iustus causa”, tj.plněním bez právního důvodu, potažmo plněním z neplatného právního úkonu.

Vůle otce dítěte bylo plnit tímto způsobem svou vyživovací povinnost k dítěti, a pokud toto plnění ”de iure” nelze uznat za plnění výživného, pak se toto plnění, respektive tyto peníze musí na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení vrátit zpátky plátci výživného, neboť není možné, aby si soud svévolně vymýšlel, respektive svévolně prezumoval neexistující vůli k uzavření darovací smlouvy na straně otce, který tuto vůli k uzavíraní darovací smlouvy v žádném případě rozhodně neměl.

A velice zajímavá je zde ještě i další velice závažná faktická právní skutečnost:

Všichni velice dobře víme, že velikým problémem drtivé většiny lidí je bohužel jejich faktická právní nevědomost. Nicméně kým je toto dítě ještě nezletilé, tak tato právní nevědomost matce dítěte fakticky nijako nevadí, protože všechny feministické soudy i feministické úřady se jdou až přímo protrhnout, aby se důsledně postarali o to, aby jeho matka dostávala vždy řádně a včas dostatečné peníze jako takzvané výživné. Skutečnost že tato matka právu vůbec nerozumí zde nijako nevadí, protože feministický režim, feministické soudy i feministické úřady úplně všechno vyřídí za ní, a tudíž ta skutečnost, že právo je pro ní španělská vesnice jí nijako nepřekáži.

Jakmile ale dítě dosáhne zletilosti, je již otec tohoto dítěte oprávněn dávat peníze přímo tomuto dítěti, čím tato žena přijde o tuto svou fakticky čistě osobní každoměsíční apanáž. A zde na tuto změnu v osobě faktického inkasanta výživného (tj. dosažením zletilosti se namísto matky stává inkasantem těchto peněz samotné dítě) reaguje feministický režim tím, že zájmům tohoto dítěte odmítá poskytovat tutéž ochranu jakou fakticky poskytoval jeho matce, když inkasantem těchto peněz zvaných výživné byla pouze ona samotná.

Jak už jsem uvedl, kým totiž dítě je ještě nezletilé, tak v období nezletilosti tohoto dítěte je to jeho matka, která fakticky vlastně do své vlastní peněženky kasíruje toto výživné. Podle ustanovení § 85 odstavec 1 zákona o rodině je stanoveno, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Všude dále je ale toto dítě ve svých právech na výživné hrubě diskriminováno oproti právu na výživné, které formálně sice v jeho zastoupení, ale fakticky vlastně do své vlastní peněženky kasírovala jeho matka v období nezletilosti tohoto dítěte. Velikým problémem jsk již jsem naznačil výše je faktická právní nevědomost lidí. Kým je dítě nezletilé, kasíruje peníze na jeho údajné výživné jeho matka. Skutečnost že tato matka právu vůbec nerozumí zde nijako nevadí, protože jí feministické soudy i feministické úřady všechno vyřídí i za ní. Když však ale dojde ke změně inkasanta výživného z matky na dítě samotné, feministický režim mu odmítá poskytovat tutéž ochranu, kterou předtím poskytoval jeho matce. Ba dokonce podle ustanovení § 86 odstavec 3 zákona o rodině je stanoveno, že ”výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh”. Když faktickým inkasantem ”výživného” byla předtím matka dotyčného dítěte, tak se rovněž zpravidla jednalo o zletilou osobu, avšak tam měl feministický režim úplně jiný názor.

Zajímavý je též i § 99 zákona o rodině. Kým je inkasantem matka, tak platí první odstavec který říká, že změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací. Jinými slovy pod pojmem takzvaného ”spotřebovaného výživného” se fakticky rozumí výživné, které bylo vyplaceno dotyčné ženě.

Naopak když se inkasantem stane samotné dítě tak najednou začne platit druhý odstavec tohoto § 99 zákona o rodině, který říká, že nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh. A ovšemže zde neplatí ani ustanovení o ”spotřebovaném výživném”, ale tyto peníze které mu byli vyplaceny navíc dítě vrátit musí na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ustanovení § 451 občanského zákoníka, zatímco když je inkasantem těchto peněz jeho matka, tak si tyto peníze může ponechat a nic vracet nemusí.

A v neposlední řadě úplně odlišná je i procesně-právní úprava podle zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen ”občanský soudní řád”)na základě toho zda-li inkasantem výživného je matka dítěte anebo dítě samotné. Pokud inkasantem je totiž táto matka, tak o vše se postará soud sám na základě § 176 a následující, které mají i více než výmluvný název ”Péče soudu o nezletilé”, jakmile ale se inkasantem stane osmnáctileté dítě, tak soud se na něj zcela vykašle, a své nároky může pak toto dítě uplatňovat pouze velice složitým způsobem v rámci takzvaného ”sporného řízení”, na což zpravidla nemá dostatek ani vědomostí a ani sil.

Tento dvojí metr feministického režimu vůči samotnému dítěti a jeho matce tento feministický režim zcela demagogicky zdůvodňuje tím, že tyto rozdílnosti a fakticky dvojí metr v právní ochraně finančních zájmů výživné kasírující matky dítěte a právní ochrany výživné kasírujícího dítěte poté co dosáhne zletilosti údajně prý tkví v tom, že – cituji doslova – že ”nezletilé dítě potřebuje zvýšenou právní ochranu, zatímco nezletilé dítě tuto zvýšenou právní ochranu nepotřebuje”. Jinými slovy i toto demagogické zdůvodnění jednoznačně poukazuje vzhledem k tomu co jsem uvedl výše nejen až na neuvěřitelně farizejský charakter jejich alibistické demagogie, ale i tu skutečnost, že zatímco já – obrazně řečeno – ”mluvím o koze”, oni se vyhýbají meritu věci tím, že oni ”mluví o voze”!

Nelze jednoznačně potvrdit, že každá riziková rodina vytváří stereotypně rozpad rodiny a její nefunkčnost. Podle určitých výzkumů však můžeme diagnostikovat, že rodiny s problémem jakékoli tenze, s nepřátelskou interakcí a s narušenou funkčností patří k těm rodinám, jejichž členové jsou často v nebezpečí upadnout do fenomenu bezdomovství. Problémy rizikových rodin a jejich dopad na fenomen bezdomovství považuji za jeden z ústředních problémů bezdomovství. Vycházím z přesvědčení, že rodina je základ společnosti. Problémy deprivací dětí způsobené nepřítomností dobré péče obou rodičů, zejména tedy v důsledku absence otce, kterého feministický režim prostřednictvím svých přefeminizovaných soudů a úřadů od rodiny a vlastních dětí násilně odehnal pryč, v důsledku čehož pak nedostačující výchovou se stále větším počtem lidí poškozených psychicky a fyzicky, mě velice znepokojují. Vedou mě k přesvědčení, že náprava není jen závislá na změně sociálního a politického klimatu, respektive odbourání tohoto feministického režimu faktické nadvlády feministek, v důsledku čehož se muži stávají fakticky osobami druhé kategorie, ale zejména též i v duchu křesťanské lásky na hodnotném láskyplném působení na každého jedince zvláště pak v jeho dětském a mladistvém věku.

 

6.)Rozvod manželství je zločin vůči Bohu i vlastním dětem.

Bez ohledu na to, jak se vládnoucí novopohanský ateistický režim - pro něhož absolutně nic není svaté, a to dokonce ani manželství a rodina - staví k myšlence řádně uzavřeného a monogamního manželství coby celoživotního společenství jednoho muže a jedné ženy musím říci, že rozvod manželství pokládám za ohavný zločin, a osoba která se chce rozvádět, bez ohledu na to zda-li je to žena nebo třebas i muž si nezaslouží nic jiného, než dostat ode všech dospělých mužů obou rodin pořádně přes držku, neboť již za pouhé pomyšlení na rozvod si rozvoduchtivá zvrhlice či zvrhlík nezaslouží dostat nic jiného, než dostat skutečně pořádný výprask.

Bez ohledu na tom co o tom soudí novopohanský ateistický režim a jeho naprosto zvrhlé a nemravné takzvané pozitivní právo je třeba nekompromisně říci, že z hlediska Boží vůle, Boží spravedlnosti, jakož i z hlediska samotného přirozeného práva je rozvod manželství odporným a ohavným zločinem. A co je úplně to nejsmutnější je ta skutečnost, že největšími obětmi tohoto odporného zločinu jednoho či někdy dokonce i obou manželů, kterým rozchod obou manželů a posléze i rozvod jejich manželství nesporně je, jsou právě jejich vlastní nezletilé děti!

Hodně jsem o tom četl, a ledacos jsem dokonce i vypozoroval ze své někdejší práce katechety a učitele římskokatolického náboženství, a tudíž velice dobře vím, že to rozhodně není žádná náhoda, ale že právě Boží inspirace a Boží vůle tomu tak chce, že dítě se proti rozchodu svých rodičů a rozpadu jejich manželství a vůbec proti všemu tomuto zlu směřující k rozpadu své rodiny plným právem až téměř pudově a zarputile brání, bojuje za to, aby byla zachována jednota mezi rodiči, chce je smířit, byť i tomu často není mu dána žádná možnost pro zvrhlost, nemravnost a tvrdost srdce jednoho či někdy i obou z rodičů, a tudíž ani tento Boží vzkaz a Boží působení skrze jejich dítě nemá dostatek sil překonat zvrhlost, nemravnost a tvrdost srdce jednoho či někdy i obou z rodičů, a jejich manželství tak má tendenci směřovat k postupnému úpadku, ba až k zakončení manželského a rodičovského soužití směrem k postupného rozchodu obou manželů, což povětšinou končí buď vleklým stavem rozpolcenosti rodiny, anebo – což je ještě mnohem horší – dokonce až rozvodem manželství a tedy úplným rozpadem rodiny.

Když někdy slyším o rozvodu nějakého manželství, vždy mě to velice rozčílí až téměř do zuřivosti. A to ještě více, když se dozvím, že vlastně rozvést se chtěli dokonce oba dva manželé. A pokud jsou to oni ještě k tomu navíc buď naši katolíci anebo nám katolíkům nejbližší a nejmilejší bratři a sestry pravoslavní, to už mám opravdu problém, abych od vzteku neexplodoval. Hajzlové jedni! Co si to vůbec ti dva hajzlové myslí? Jak si to vůbec ti dva hajzlové představují? To si snad oni dva muž a žena tenkrát ve chrámu Páně, před oltářem Božím, před oddávajícím katolickým či pravoslavným knězem, a zejména pak před samotným Pánem Bohem tenkrát svůj manželsky slib dávali jen tak z nějaké snad legrace? Vždy jsem z toho totálně vytočen, a pokud by to záviselo nějak ode mě samotného, byl by jsem odhodlán vždy udělat všechno proto, abych jim myšlenku rozvodu jejich manželství za každou cenu vymluvil. Nevím co bych udělal, kdyby se mi nepovedlo vymluvit jim tu šílenou myšlenku na rozvod jejich manželství. Asi bych je oba dva od zuřivosti pořádně zmlátil.

Chtěl bych v této souvislosti položit na srdce všem manželům a rodičům kteří mají upřímně rádi své děti, že pevná rodina a její soudržnost dodává jejich vlastnímu dítěti pocit bezpečí a ochrany. A zejména Vám ženám bych chtěl klást na srdce: nenechejte se zlákat vidinou zmocnění se veliké části manželova majetku, právě tak jako nenechejte se opít slibům a pokryteckou demagogií feministické propagandy! Feministky hrají totiž svou vlastní hru, a Vás pouze zneužívají jako pěšce na šachovnici složité politické šachové partie, která má celosvětové koalici svobodných zednářů, homosexuálů a feministek dopomoci k totalitnímu ovládnutí celého světa. Nikomu z nich, tj. ani homosexuálům, ani svobodným zednářům, ba dokonce ani samotným feministkám na Vás absolutně nezáleží. Oni tahají provázkami světové politiky pouze ve svém vlastním úzce skupinovém zájmu. Ať již říkají navenek cokoliv, buďte si vědomá, že na Vás ve skutečnosti zvysoka kašlou! Jejich boj rozhodně v žádném případě není Vaším bojem!!

Feministický režim a jeho zfeminizované soudy i zfeminizované úřady velice dobře ví, že když ženě - která je občas zmanipulována jejich intenzivní masmediální feministickou propagandou, anebo třebas i jen pouhou ziskuchtivostí touhy zmocnit se manželova majetku – z ideologických důvodů boje proti tradičním hodnotám manželství a rodiny, a tím vlastně nepřímo i proti samotnému křesťanskému náboženství pomůžou rozbít její manželství, a jejího manžela odehnat od rodiny i od jeho vlastních dětí pryč, že po vyhnání otce od rodiny upne se dítě na matku, která se pak díky rozbití manželství z nízkých osobních pohnutek pak za pomoci feministického režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů zmocní nejen velké části manželova majetku, ale díky odehnání otce ode svého dítěte též plně ovládne i toto dítě, u kterého navíc pak svými cílenými pomluvami a lžemi naprogramuje fanatickou nenávist vůči svému vlastnímu otci.

Jak už jsem výše řekl, rozbití manželství je zločin, jehož největšími oběťmi jsou právě nezletilé děti. A dokonce ani tyto nezletilé děti nejsou všechny oběťmi v úplně téže intenzitě, ale úplně těmi největšími oběťmi tohoto odporného zločinu, kterým rozbití manželství nesporně je jsou zejména ty nejmenší děti.

I o tomhle jsem hodně četl, a rovněž i o tomhle jsem ledacos vypozoroval ze své někdejší práce katechety a učitele římskokatolického náboženství, a tudíž velice dobře vím, že pokud jde o rozvod manželství a tedy rozbití rodiny, ty nejmladší děti mající tuto smutnou zkušenost, prožívají muka separace a opuštěnosti v jeslích, školkách, při nákupech, nechá-li je rodič stát před obchodem, separační úzkost při odchodu do školy a podobně. Malé dítě to totiž subjektivně prožívá asi tak nějak, že milovaný rodič přece nemůže jen tak odejít a já zůstanu zde pak úplně sám či sama.

Co říci o nesvobodě rozhodnutí, s kým bude dítě napříště žít, s kým by mu bylo lépe, co říci o citovém vydírání, které vede k závislosti, o hrozbách vedoucích k podřízenosti? Co s obětním beránkem celé rodiny, na jehož hlavu dopadne všechna nespravedlnost rodinných nesvárů? Co s ”Popelkou” pod vší tou krutostí a pýchou. Popelkou plnou nedostatků, neznající laskavého slova, pochvaly a poděkování? Co s dětmi nechtěnými? S dětmi, u kterých dokonce moc nechybělo, aby je zavraždili potratem, a jen nějakým zázrakem či milostí Boží k tomuto obrovskému do nebe volajícího zločinu hanebné potratové vraždy dítěte zaplať Pán Bůh nedošlo?

 

7.)Bezdomovectví versus problematika žen a dívek.

Teď bych se chtěl chvíli věnovat problematice žen a dívek, které mají to neštěstí, že se staly bezdomovkyněmi. Vzhledem k politice současného feministického režimu preferující a zvýhodňující ženy a diskriminující muže se tato feministická politika dvojího metru vůči svým občanům na základě jejich pohlaví do jisté míry promítá i do situace lidí, kteří padnou na úplné sociální dno společnosti a stanou se bezdomovci, v důsledku čehož je mužů bezdomovců početně mnohem více než žen bezdomovci. To však ale nic nemění na tom, že mezi Vámi lidmi bez domova jsou dosti početné i bezdomovkyně, i když bezdomovkyň je výrazně méně než mužů – bezdomovců.

Člověk a poznání pravdy jsou pozice, na kterých leží tíživá hypotéka lidské nevědomosti a eroze rozkladu vztahů. Pokud jde o fenomén bezdomovectví u žen, ačkoliv vzhledem k tomu, že v důsledku politiky současného feministického režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů se ve všeobecnosti ženy mohou těšit ve společnosti svému privilegovanému postavení oproti státem a společností diskriminovaným a všestranně znevýhodňovaným mužům, nic to nemění na tom, že dokonce ani samotné ženy i navzdory svému postavení privilegovaného pohlaví ve státě a společnosti rovněž nejsou zcela ušetřeny nebezpečí státi se bezdomovkyní, a ačkoliv díky svému zvýhodňování a společenské privilegovanosti je mezi lidmi bez domova výrazně více mužů coby bezdomovců než žen coby bezdomovkyň, nic to nemění na tom, že nejen u mužů výrazně roste počet nových bezdomovců, ale mnoho důvodů mě vede k předpokladu, že růst bezdomovského fenoménu dokonce i u samotných žen nejen v dosavadní době roste, ale že v důsledku celkově špatné sociální politice státu v budoucnosti ještě vzroste nejen u mužů, ale i u žen, protože příšerně kruté ekonomické a sociální podmínky tohoto prohnilého vládnoucího režimu bijí stejně nejen asociálně a protisociálně chudobné muže, ale v podstatě více méně stejně tak i chudobné ženy.

Navzdory všem argumentům o údajně prý rovnoprávnosti mužů a žen, jakož i navzdory všem těm masmediálním kecům ohledně jakýchsi rovných příležitostí pro muže i ženy je nějaká snad rovnoprávnost diskriminovaných mužů ze společensky zvýhodňovanými a privilegovanými ženami více než iluzorní.

Přitom prolhaným a pokryteckým feministkám a feministům z řad mnohých těchto různých svobodozednářských lóží ještě ani toto privilegované postavení osob ženského pohlaví ve státě a ve společnosti nestačí, a pořád demagogicky skrze svá masmédia, což jsou v podstatě téměř veškerá existující masmédia cosi demagogicky žvaní o údajném svém boji za údajně prý rovnoprávnost a emancipaci žen a podobně, a tak si tedy říkám, že by těchto urozených a extrémně bohatých dám feministek, když už tedy tvrdí, že jsou oproti mužům oni ”chuděrky ženy” tak velice diskriminovány pro své pohlaví, zda-li by si to tedy nechtěli s těmi jak oni demagogicky pohrdlivě říkají ”pány tvorstva” z řad bezdomovců vyměnit?

Táto výměna by spočívala v tom, že tyto údajně prý ”ubohé a diskriminované chuděrky” feministky by těmto výše uvedeným ”pánům tvorstva” odevzdali své luxusní vily, domy, byty, drahé automobily, své pracovní místa i se svými vysokými platy popřípadě i s nějakým výživným a dalšími benefity, dotacemi, účty v bankách, a jen Bůh ví čím ještě; prostě v konkrétní rovině ať tato feministka celý svůj majetek si tedy vymění s tímto ”pánem tvorstva”, tj. ona feministka, tato údajně prý ”diskriminovaná chuděrka žena” ať odevzdá veškerý svůj majetek tomuto ”pánovi tvorstva”, za který na výměnu zase tento ”pán tvorstva” odevzdá veškerý svůj majetek této feministce (ovšemže v praxi fakticky ale pouze za předpokladu, že tento bezdomovec má vůbec nějaký ”svůj” majetek!), a pak tato kdysi extrémně bohatá feministka po této vzájemné výměně pozicí s tímto ”pánem tvorstva” může si jít namísto něho jako nová bezdomovkyně v krutém mrazu pod holým nebem lehnout někam pod most, potažmo v tom lepším případě sednout si někam na nádraží mezi ostatní strádající bezdomovce; zatímco naopak tento bývalý bezdomovec v jejím, či vlastně teď již ve svém vlastním luxusním mercedesu pojede namísto ní do redakce jejího bulvárního plátku, a po skončení její, či vlastně teď již své vlastní pracovní doby zase pojede týmž mercedesem se vyspat do její, či vlastně teď nyní již své vlastní luxusní vily.

Stereotypní role mužů a žen ve společnosti ukazuje na nutnost vzájemného propojení tvůrčích schopností mužů i žen, na nutnost větší solidarity v pracovním i rodinném životě, jakož i prosazení skutečné rovnoprávnosti mužů se ženami před soudy a úřady. Totálně destabilizující dopad extrémní chudoby a hrozba bedomovectví totiž velice krutě atakuje úplně všechny extrémně chudobné lidi – muže, ženy, i děti. Závratná eskalace bídy postihuje tvrdě ale zejména samotné muže v situacích extrémně bídných životních podmínek, jakož i jako obětí veřejnoprávní agrese zfeminizovaných soudů a úřadů, zejména pak jako obětí negativních účinku rozvodů, skrze které je feministický režim vyhnal od vlastní rodiny a svých vlastních dětí na ulici, aby se z nich stali úplně bezprávní bezdomovci.


8.)Pauperizace a bezdomovectví režimem znevýhodněných lidí.

Rozpory postkomunistické doby, jejímž hlavním cílem je co nejrychlejší začlenění České republiky do Evropské unie, doby polykapitalistické ideologie takzvaného tržního hospodářství, a zejména pak neutěšená sociální situace mnoha jedinců, skupin i rodin, vystavuje v podstatě úplně všechny, ale vzhledem k feministickému režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů veřejné správy především nejvíce samotné muže riziku ponoření se do nouze a následně pak i do bezdomovectví.

Dostupné informace z Evropské unie poukazují na znepokojující proporcionální zvýšení počtu žen, dětí a zejména pak mužů bez domova. Hrozbě bezdomovectví ale jinak není chráněn nikdo. Ačkoliv ženy ve všeobecnosti jsou režimem všestranně zvýhodňované a preferované před muži, nic to nemění na tom, že ani ony nejsou chráněny před rizikem bezdomovectví, o čemž ostatně více než výmluvně svědčí i samotné statistické údaje z České republiky, zejména pak statistické údaje, vyplývající z databáze bezdomovství v Praze u organizace N., které rovněž potvrzují nárůst lidí, a to dokonce i samotných žen bez přístřeší, které pak vyhledávají pomoc buď se stejně tak bezdomovectvím postiženým snoubencem či jiným přítelem, který je rovněž bezdomovcem, anebo někdy i s vlastním manželem, se kterým společně upadla do bezdomovectví, někdy ale též i samy, anebo s dítětem.

Velice dobře o Vás bezdomovcích vím, že osamělí muži bezdomovci a to zejména otcové, kterých feministický režim prostřednictvím zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů násilně vyhnal z domova od vlastní rodiny a vlastních dětí na ulici pak zcela logicky jsou příslušníky nejvíce společensky znevýhodněné vrstvy bezdomovců ve společnosti. Údaje anamnéz převážně dávají obraz nuzných majetkových podmínek, neuspořádaných rodinných poměrů, nepřijatelného bydlení ve smyslu přelidněnosti, zdravotní závadnosti, zchátralosti a dočasnosti, jestliže vůbec alespoň toto bydlení mají či kdy měli; což je navíc nejednou ještě umocněno často i velice špatným fyzickým zdravotním stavem těchto bezdomovců. Pauperizace této znevýhodněné vrstvy společnosti je neuvěřitelně krutá a do nebe volající!

Jak už jsem se o tom zmínil, jsou ovšemže také i tací lidé, zejména pak díky své společenské privilegovanosti zejména ženy, které díky své příslušnosti k společensky preferovanému a privilegovanému pohlaví nakonec nemusí úplně natvrdo doslova spát pod holým nebem jako nějaká divá zvěř v krutém mrazu, kde se ve skutečnosti vlastně ani spát nedá, ale zpravidla právě ženám, které fakticky de iure ztratí ”střechu nad hlavou” je dosti často namísto klasického vyhození na ulici což je ve vztahům vůči mužům zcela obvyklé a ”normální”, poskytnuto alespoň vůbec nějaké ubytování, díky čemuž zejména samotné ženy - mnohem řidčeji muži, kteří naopak mnohem častěji končí doslova na ulici - často pak přežívají v jakési latentní formě hrozícího bezdomovství. Formou utajení alespoň na čas skryjí tyto ženy nešťastnou situaci svou, a eventuálně i svých dětí pokud taková žena je matkou. Tyto ženy pak žijí v nejrůznějších společenstvích, v nejrozmanitějších podmínkách.

 

9.)Kéž by se bezdomovcům věnovala větší pozornost.

Kéž by Organizace spojených národů a její členské země namísto proplýtvaného času který v tak přehojné míře věnují jakýmsi údajným právům homosexuálům, feministek a jiným jim podobným buržoasním extrémním boháčům by raději namísto toho věnovali alespoň trochu času i potřebám obyčejných lidí, a to konkrétně aby věnovali více pozornosti nejnaléhavějším sociálním problémům současnosti: přístupu všech lidí a především dětí k potravinám, vytvoření podmínek pro slušné bydlení všech lidí bez výjimky, a tím tedy i úplné odstranění fenoménu bezdomovectví, zachování a vytváření pracovních míst s cílem dosáhnout plné zaměstnanosti, udržení přijatelného životního prostředí, bezplatné zdravotnictví i školství na všech stupních školského vzdělávání, včetně vzdělávání vysokoškolského, respektování lidských práv, boji proti bídě a v neposlední řadě i zachování a rehabilitaci tradiční rodiny.

Pád poúnorového režimu a obnova buržoasního liberalismu po roce 1989 ze sebou přinesla kromě jiných negativ též i prudký kvalitativní i kvantitativní rozvoj trhu s drogami, na vynoření se prostituce, pornografie a zneužívání dětí, na miliony korun denně prohrávané ve hrách, sázkách, loteriích a automatech, na děti ulice a děti na ulici, velice intenzivní masmediální šíření feministické propagandy a v důsledku velice intenzivní masmediální propagandy homosexuality též i vzrůst tohoto onemocnění.


10.)Nejohavnější jsou zločiny páchané na dětech.

Dětské domovy jsou nesporně lepším prostředím než bezprizorní bezdomovecké živoření nebo nedbalé či týrající takzvané registrované partnerství homosexuálů, kteří se nějakým způsobem zmocní nějakého dítěte či dětí, aby je pak mohli s požehnáním současného vládnoucího režimu – na němž svou účastí ve vládě participují zpravidla i nějací ministři z KDU-ČSL - každodenně homosexuálně znásilňovat.

Relativně dobrým místem by alespoň teoreticky měly být údajně prý i takzvané dětské vesničky, nicméně takzvaná ”kuřimská kausa” se zločinkami, kteří v této kuřimské kause za pomoci lhostejnosti a úmyslné slepoty vládnoucího režimu, který dovolil toto hanebné a podlé týrání malých chlapců ze strany obou feministek Mauerových, různým těmto klokánkům pro děti mnoho dobré pověsti nepřineslo.


11.)Výživné již není výživným ale feministickým vykořisťováním.

A nakonec bych něco napsal o těch ubožácích, kteří vychytralým feministkám musí platit masné výživné”. Já osobně jsem poustevník a panic důsledně zachovávající z lásky k Pánu Bohu svou panickou nevinnost a nepoškvrněnost pro Boží království, kam přijdu po své smrti s panickou nevinností a čistotou. Tudíž takzvané rodinné právo pro mě není zrovna nejdůležitější a můj nejmladší zákoník o rodině pochází z roku 2006. Uvědomuji si, že vzhledem k tomu, že zákon číslo 463/1991 Sb., o životním minimu počátkem roku 2007 byl zrušen zákonem číslo 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, tudíž i velice zajímavý § 85a odstavec 1 zákona čísla 94/1963 Sb., o rodině /dále jen ”zákon o rodině”/ bude již nějak modifikován, nicméně jeho brutalita bude asi i nadále tatáž (pokud to nebude eventuálně ještě horší). A tak i s vědomím si toho, že dnes již tento § 85a odstavec 1 zákona o rodině bude modifikován, přesto však se domnívám, že stojí za ocitování tohoto § 85a odstavec 1 ve verzi, kterou mám já k dispozici: ”Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.”

V roce 2006 zákon o životním minimu platil ve znění novely číslo 505/2005 Sb., a tedy v této době toto životní minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče 2400 Kč., a tedy patnáctinásobek činil 36.000 Kč měsíčně!

Jinými slovy úplně vyšinutá astronomická cifra kterou jen stěží kdy někdo může někdo někdy vydělat za pouhý jeden jediný měsíc. Přitom tato fikce platu ve výši 36.000 Kč měsíčně nepřipouští důkaz opaku. Toto ustanovení je úplným unikátem v tom, že jen málokdy bývá nespravedlivý proces takhle okatě a bez obalu již dopředu legislativně zakotven v samotné právní normě, která jen ukazuje na obrovskou moc vládnoucích feministek – vládnoucí ať již přímo anebo přes své mužské ”loutky” – že už dokonce ani jen navenek necítí potřebu cokoliv předstírat.

Ale ani toto ustanovení zákona o rodině ještě není ani zdaleka nejvíce šokující. Tím nejvíce šokujícím ustanovením je ustanovení § 96 odstavec 1 zákona o rodině, kde je doslova uvedeno následovní – cituji:

”Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika”.

Co znamená toto ustanovení, že soud přihlédne při určení výživného ke ”schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného”??

To znamená tolik, že pokud jste vysokoškolák se čtyřmi akademickými univerzitními tituly z prestižní Univerzity Karlovy z Prahy, přičemž z toho máte dva doktoráty, jeden z filozofie a druhý dokonce z práva a přitom jste dlouhodobě nezaměstnaný a žijete povětšinou jen z toho, že občas nějaká hodná zaměstnankyně archivu či knihovnice potřebuje něco, nějakou listinu narychlo přeložit z nějakého jednoho cizího jazyku do jiného cizího jazyku, anebo i z češtiny, či naopak do češtiny, a za to ze soucitu Vám dá něco trochu najíst; a protože tyto knihovnice jsou různé, požadované jazyky překladů jsou různé a zejména pak darované jídlo je různé – jedna daruje řízek, jiná opékaný sýr, další špagety, čtvrtá piccu, pátá nějaké koláče, šestá pařené buchty a sedmá palačinky, máte tímto způsobem postaráno dokonce i o ”pestrost” svého jídelníčku darovaných jídel. Feministka soudkyně by však ale k Vašemu vzdělání dospěla zřejmě asi k názoru, že vzhledem ke svému vzdělání by jste měl vydělávat asi málem jako nějaký ministr a podle toho by Vás i odsoudila jako kdyby jste snad Vy byl nezaměstnaný údajně prý ”nějak úmyslně”.

Zaplať Pán Bůh ale já jsem bezdětný panic sexuálně absolutně nijak neposkvrněný. Tudíž toto nebezpečí alespoň mně osobně nehrozí. Díky Bohu!!

Od toho kdo je otcem nějakého dítěte se očekává, že bude chamtivá svině. Je to zcela logické, protože jak vidět feministky a jejich loutky ”feministé” na provázcích ovládaných feministkami a hrající si na ”politiky” postupují totiž na základě hesla ”podle sebe soudím tebe!”

Co to znamená, když se někdo z upřímné lásky k bližnímu zřekne svého majetku třebas ve prospěch svých ostatních příbuzných u kterých cítí, že ho potřebují více, anebo dokonce něco i rozdá chudobným. Co je to soucit s trpícími? Co je to láska bližnímu? Co je to altruizmus?– vychrlí tuto otázku každá feministka. A nelze se jí divit! Ona totiž nikdy s nikým žádný soucit neměla, žádnou lásku ke svým bližním nezná, a altruista to je v jejich očích úplný dement a blázen. Anebo ještě přesněji řečeno, kdo jedná ze soucitu, lásky k bližním či z altruistům ten se bez důležitého důvodu vzdává majetkového prospěchu, které by mohlo padnout do klína dotyčné hamižné feministce, a tudíž slečna či paní soudkyně je teďka povinna udělat všechno proto, aby tento jeho soucit s trpícími, láska k bližním a altruizmus k lidem byli po zásluze co nejpřísněji potrestány!

 

12.Kapitola: Bez ohľadu na demagogické lži masmediálnej propagandy faktom zostáva, že homosexualita nie je normálna.

Nie som si plne istý tým, ako je to vzhľadom k masívnemu pôsobeniu demagogických lží masmediálnej propagandy dnes medzi najširšou verejnosťou vo všeobecnosti, avšak domnievam sa, že snáď aspoň väčšine samotných intelektuálov a iným inteligentnejším ľuďom je i navzdory masmediálnemu praniu mozgov ohľadom homosexuality zrejmé, že homosexualita v súvislosti s jej patologicky značným poklesom heterosexuálnych záujmov plus ešte patologickejšou orientáciou sexuálnych záujmov postihnutých na osoby toho istého pohlavia rozhodne v žiadnom prípade nemôže byť normálna, a to i navzdory všadeprítomnému mohutnému bombardovaniu masmediálnej propagandy demagogickými lžami o údajnej ”normálnosti” homosexuality zo strany ”moderných” ignorantských sociálnych a politických liberalistických ideológov, ktorí ovládajú masmédiá, politiku a vzhľadom ku svojej politickej moci samozrejme, že i nemalú časť akademického sveta, keďže rôzne slabé povahy – rôzni zbabelci, karieristi, prospechári, pochlebovači a pätolizači existovali a existujú nielen v každom režime, ale i vo všetkých triedach a vrstvách obyvateľstva, a teda tieto zbabelé trasorítky či karieristický pätolizači sú isteže aj medzi príslušníkmi vysokoškolskej inteligencie, ktorí keď vidia a najmä počujú, že politickou objednávkou vládnuceho režimu je jednak všadeprítomné masmediálne hlásanie feministickej ideológie, v dôsledku čoho táto feministická ideológia stále viac a viac upevňuje už i tak existujúcu privilegovanosť žien vo svete, v dôsledku čoho sú už dnes muži oproti ženám iba diskriminovanými osobami druhej kategórie, plus ďalším elementom tohoto liberalistického režimu je masmediálna propagácia a velebenie homosexuality ako údajne vraj čohosi vysoko normálneho, moderného a spoločensky žiaduceho.


Keď som osobne sa presťahoval z miliónového veľkomesta do malej dediny, bol som v dotyčnej malej dedine veľmi milo prekvapený tým, keď som zistil, že väčšina obyčajných malých dedinských ľudí aj navzdory všetkému tomu prohomosexuálnemu masmediálnemu vymývaniu mozgov si uchovala i naďalej svoj povestný zdr
avý sedliacky rozum, a vládnucemu liberalistickému režimu sa týmto jednoduchým dedinským ľuďom dodnes nepodarilo vnútiť tie nezmyselné prohomosexuálne názory. Je to tým zaujímavejšie, že liberalistickému režimu sa vo veci feminizmu a homosexuality podarilo vyprať mozgy dokonca aj mnohým vysokoškolským intelektuálom. Veľmi trefná je poznámka mimoriadne vynikajúceho holandského terapeuta Gerarda J.M. van den Aerdwega Ph.D., ktorý už vyliečil stovky homosexuálnych pacientov z ich homosexuality, ktorý v tejto súvislosti citoval výrok, že ”určité myšlienky sú tak nezmyselné, že im môžu veriť iba intelektuáli”, ktorý napísal svetoznámy britský spisovateľ Geogre Orwell.

Toto prorežimné pätolizačstvo nemalej časti intelektuálov ako som už ostatne naznačil nie je v histórii ľudstva ničím novým.

Mnoho známych vedcov a intelektuálov z tridsiatych rokov dvadsiateho storočia boli práve tak i vtedy vehementní stúpenci nacistického takzvaného ”nacionálneho socializmu” a po roku 1945 sa preorientovali v práve tak vehementných hlásateľov feministickej ideológie, ako ideológie usilujúcej údajne o zrovnoprávnenie žien s mužmi, čo je úplný nezmysel, keďže už dnes sú ženy všade zvýhodňované a privilegované oproti mužom, a táto ideológia feminizmu nepredpokladá, že by ženy boli zo svojho piedestálu privilegovaného postavenia v štáte a spoločnosti strhnuté dole a teda fakticky degradované do postavenia mužov. Už dnes mnohé úrady štátnej správy majú doslova a do písmena stopercentné či takmer stopercentné zastúpenie žien – zamestnankýň, a ak by to feministky a feministi s ich údajným bojom ”za rovnoprávnosť mužov a žien” mysleli úprimne, tak by napríklad u tých úradov štátnej správy, kde pracujú iba samé ženy museli súhlasiť s tým, aby polovica z týchto úradníčok dostala výpoveď a zo svojich úradníckych miest tieto ženy odišli preč, a na ich miesta prišli úradníci z radov nezamestnaných mužov.

A obdobne tak by feministky a feministi, ak to údajne vraj zo svojím bojom za údajnú ”rovnoprávnosť mužov a žien” myslia úprimne, tak by mali súhlasiť s tým, aby aj všade inde, prinajmenšom aspoň vo verejnej sfére, tj. štátna správa, krajské úrady (či župné úrady), mestské a obecné úrady, štátne podniky, štátne akciové spoločnosti, kde či už jediným akcionárom, väčšinovým akcionárom alebo aspoň dotyčnú akciovú spoločnosť fakticky ovládajúcim akcionárom je štát, kraj či obec atď., aby všade vo všetkých týchto úradov a iných podnikov ”verejnej sféry” bola nekompromisne presadená parita zamestnávaných mužov a žien, a táto parita aj naďalej zamestnávaná v tom zmysle, že jednak by všade bol zamestnávaný pokiaľ možno párny počet (po česky: párny počet = sudý počet) pracovných síl, a z tejto celkovej množiny pracovných síl by presnú polovicu tj. 50,000000 % by tvorili muži, a druhú presnú polovicu, tj. 50,000000 % by tvorili ženy. Plus taktiež by musela platiť aj právna garancia zachovanie stávajúceho statusquo, tj. pomeru 50,000000 mužov k pomeru 50,000000 % zamestnaných žien v danom konkrétnom pracovnom kolektíve. Keď nejaké pracovné miesto by teda zastával nejaký pracovník a toto miesto sa z nejakého dôvodu uvolní a bude treba pracovný kolektív doplniť o prijatie novej pracovnej sily, tak sa znovu prijme muž, aby bola zachovaná stávajúca parita mužov a žien, a obdobne tak aj ak by sa uvolnilo nejaké pracovné miesto, ktoré zastávala nejaká pracovníčka, a bolo by treba doplniť kolektív o prijatie novej pracovnej sily, bol by stávajúci kolektív v záujme zachovania parity mužov a žien podľa rovnakého princípu zaplnený zas prijatím ženy. A to keď máme byť skutočne spravodlivý, muselo by platiť úplne všade, to znamená ako v parlamente, tak aj všade vo všetkých kolektívov úradníkov, učiteľov, zdravotníckych pracovníkov, robotníkov a iných pracovníkov vo všetkých úradov a podnikov, a to aj na tých najnižších úrovniach, ktoré tou či onou právnou formou sa nejako fakticky nachádzajú pod kontrolou štátu, krajov (žúp) či obcí.

Práve tak aj o nejaké to desaťročie neskôr mnoho známych vedcov a intelektuálov, ktorí v tridsiatych rokov dvadsiateho storočia boli vehementní stúpenci nacistického takzvaného ”nacionálneho socializmu” a po roku 1945 sa preorientovali v práve tak vehementných hlásateľov feministickej ideológie, neskôr keď si všimli, že vládnuci režim a jeho masmédiá začínajú s propagáciou a velebením homosexuality, tak už ani im ich pokrytecký feminizmus nestačil, a k svojej demagogickej feministickej propagande pridali ešte aj pseudovedecké bláboly oslavujúce a velebiace homosexualitu ako údajne vraj čosi vrcholne moderného a spoločensky žiaduceho.

A k nim sa nalepia ostatní rôzni karieristi, prospechári, pochlebovači, pätolizači, zbabelci a zbabelé trasorítky, proste ľudia bez chrbtovej kosti (po česky: ľudia bez chrbtovej kosti = bezpáteřní lidé), ktorí sa vždy prispôsobujú davu, respektíve sa vždy prispôsobujú názorom masmédií, ktorí z nedostatku sily charakteru a zo strachu obetujú vždy svoj nezávislý úsudok, aby ”k tomu nepatrili”, respektíve sú to ľudia, ktorí v podstate žiadne svoje vlastné názory ani nemajú a nikdy nemali, ich takzvané ”vlastné názory” sú iba pasívnou ozvenou názorov vládnuceho režimu, respektíve názorov oficiálnej propagandy režimu tak, ako ju počuli v masmédiách. Eventuálna výmena názorov s týmito psychopatmi bez vlastných názorov je úplne zbytočnou stratou času, nechajme ich preto nech si vymieňajú názory zo svojim vlastným televízorom, respektíve keď vládnuci režim na niečo eventuálne zmení názor, tak televízor týmto psychopatom bez vlastných názorov zase následne v úplne rovnakom duchu vymení okamžite ”ich predošlé názory” za nové názory režimu. Títo psychopati s vypraným mozgom navyše veľmi agresívne napádajú každého, kto si opováži v čomkoľvek mať čo i len mierne odlišný názor od oficiálnych názorov jeho vlastného vládnuceho režimu. Stačí si iba do vyhľadávača Google zadať pre vyhľadávanie webových stránok heslo ”Henryk Lahola”, a Google Vás okamžite zoznámi s týmito psychopatmi bez vlastných názorov útočiacich proti náboženským webovým stránkam www.henryklahola.nazory.cz ako aj útočiacich proti mojej maličkosti. Ako môžete vidieť pri prehliadke ktorýchkoľvek z týchto ich nenávistných webových stránok nejedná sa v žiadnom prípade o nejakú snáď odbornú vecnú kritiku, ktorej títo úbožiaci vzhľadom ku svojej mentálnej retardácii intelektuálne ani nie sú schopný, ale ide iba o veľmi úbohé osobné invektívy, urážky a výpady, ktoré skôr oveľa viac hovoria o nich samotných než o mojej maličkosti či mojich náboženských webových stránkach www.henryklahola.nazory.cz . Títo psychopati vytvárajúci tieto svoje nenávistné webové stránky plné osobných invektív, urážok a výpadov proti mojej maličkosti a proti mojim náboženským webovým stránkam www.henryklahola.nazory.cz by sa nepochybne mali liečiť, ale to už je problém ich lekárov či ich rodiny a nie môj.

Militantní homosexuáli a úplne rovnako tak aj feministky a feministi za masívnej propagandistickej podpory vládnuceho liberalistického režimu a jeho lživo demagogických masmédií hlásajúcimi všetkými možnými informačnými médiami a kanálmi jednak všadeprítomnú feministickú propagandu, jednak propagovanie a velebenie homosexuality; ba dokonca sa usilujú spoločnými silami verejnosť presvedčiť o tom, že ženy sú v spoločnosti údajne vraj ”nerovnoprávne” a homosexuáli sú zas údajne vraj ”normálni zdraví ľudia”, pričom zo žien navzdory ich spoločensky privilegovanému postavenie, ako aj z duševne chorých homosexuálov sa ešte k tomu v masmédiách navyše robia údajné ”obete” akejsi údajnej ”diskriminácie”. Navyše namiesto nejakých vecných argumentov a rozumových dôkazov hrajú iba na city svojich divákov, poslucháčov či čitateľov usilujúc sa tak v nich vzbudiť súcit k údajne vraj ”diskriminovaným” ženám a ”normálnym” homosexuálom. Tým masmédiá iba ukazujú, že sú si sami novinári a novinárky hlásajúci feministické bláboly či novinári a novinárky propagujúci a velebiaci homosexualitu v skutočnosti všetci veľmi dobre vedomí logickej slabosti svojej lživej propagandy. Prudká emocionalita masmediálnej feministickej a prohomosexuálnej propagandy je preto iba snahou zastrieť absenciu akýchkoľvek logických dôkazov a rozumových dôvodov. S týmito psychopatickými novinármi a novinárkami je akákoľvek vecná diskusia nemožná, úsilie o ňu je s týmito psychopatickými novinármi a novinárkami navyše úplne zbytočnou stratou času. Veria tomu ale sami, hlboko vo svojom srdci čo v televízii, rozhlase či tlači hlásajú? Niektoré feministky, niektorí feministi, niektorí militantní homosexuáli, ako aj niektorí novinári a novinárky totiž až s takým militantným fanatizmom hlásajú svoju feministickú propagandu či propagujú a velebia homosexualitu, že vo mne až budia podozrenie, že sami snáď dokonca možno aj veria tým blábolom, ktoré v televízii, rozhlase, či v tlači hlásajú. V prípade, že oni či ony týmto svojim vlastným feministickým či prohomosexuálnym blábolom, ktoré oni či ony sami v televízii, rozhlase či tlači hlásajú aj skutočne veria – mali by sa v tom prípade celkom určite liečiť.

Feministická propaganda je úplne lživá a nezmyselná práve tak ako aj je absurdným nezmyslom propagácia a velebenie homosexuality, čo však ale nič nemení na tom, že niekedy sa masmediálnym hlásateľom týchto feministických a prohomosexuálnych blábolov skutočne svojou feministickou a prohomosexuálnou propagandou vyprať mozgy iným ľuďom, ba dokonca svoj mučenícky feministický obrázok (”chuderky diskriminované ženy”) či mučenícky prohomosexuálny obrázok (”chudáci diskriminovaní homosexuáli”) preniesť aj na iných ľudí.


13.Kapitola: Aby z detí nevyrástli homosexuáli potrebujú chlapci mužské vzory a dievčatá zas ženské vzory správania sa.

Zo svojej prirodzenosti za normálnych okolností hľadá u chlapcov ich inštinkt napodobovania spontánne iba mužské vzory: otca, strýcov, dedov, učiteľov, katolíckych kňazov, katolíckych duchovných či laických katechétov a rehoľných bratov, ale i svojich vlastných starších súrodencov – starších bratov, bratrancov či iných mužských príbuzných alebo aj mužských blízkych priateľov jeho rodičov či širšieho okruhu jeho rodiny z radov ich rôznych susedov a známych; ; pretože potreba napodobovať u chlapcov je zameraná na mužské vzory.

A úplne rovnako tak aj zo svojej prirodzenosti za normálnych okolností hľadá u dievčat ich inštinkt napodobovania zase spontánne iba ženské vzory: matku, tety, babky, učiteľky, laické katechétky a rehoľné sestričky, ale i svojich vlastných starších súrodencov – staršie sestry, sesternice či iných ženských príbuzných alebo aj ženských blízkych priateliek jej rodičov či širšieho okruhu jej rodiny z radov ich rôznych susediek a známych; pretože potreba napodobovať u dievčat je zasa zameraná na ženské vzory.

Prečo niektoré deti napodobňujú skôr osoby druhého pohlavia nie je dané snáď nejakou eventuálnou genetickou poruchou ich mozgu či eventuálnou chybou v genetickom kóde DNA – homosexualita totiž nemá absolútne žiadne genetické príčiny, ako to ostatne najlepšie dokazujú jednovaječné dvojčatá, u ktorých aj napriek úplne rovnakému genetickému kódu DNA u obidvoch z nich môže byť jedno heterosexuálne a druhé homosexuálne - ale toto napodobovania správania sa osôb opačného pohlavia než je pohlavie dieťaťa môže byť daná výlučne iba objektívnymi psychologickými faktormi, ktoré majú svoje korene v detstve či dospievaní dieťaťa.

Napodobňovanie druhého pohlavia môže byť dieťaťu bohužiaľ aj režimom fakticky vnútené. Je to tým, že napríklad chlapci sú svojou výchovou od napodobňovania svojich otcom, strýkov či iných mužov zo strany svojej matky priamo či nepriamo odradzovaný, alebo dokonca žiadni muži, ktorých by chlapec mohol eventuálne napodobovať sa v najbližšom okolí jeho osamelo žijúcej slobodnej, rozvedenej či predčasne ovdovenej matky ani nenachádzajú. V prípade rozvedených žien je vládnuci režim dokonca priamo zodpovedný za to, že tieto rozvedené ženy akoby na bežiacom páse vychovávajú zo svojich synov homosexuálov. Prvou príčinou prečo činím tento režim priamo zodpovedným za to, že mnohé rozvedené matky vychovávajú zo svojich synov homosexuálov je tá skutočnosť, že v súčasnej dobe všetky liberalistické režimy legislatívne zakotvili možnosť rozvodu manželstva. Takzvaný rozvod manželstva je v rozpore s vôľou Božou ako aj v rozpore s požiadavkami zdravého rozumu. Manželstvo je posvätná inštitúcia Božia, ktorú nám ľuďom daroval Boh aby manželstvo medzi jedným mužom a jednou ženou bolo celoživotným spoločenstvom jedného muža s jednou ženou, ktoré môže zrušiť iba smrť jedného či oboch manželov a nič iného! A teda už samotná legislatívna možnosť rozvodu manželstva fakticky degraduje manželstvo z posvätnej inštitúcie v nejaký púhy obchodný kontrakt, asi ako keby išlo iba o nejakú dočasnú pôžičku či nejakú dočasnú nájomnú zmluvu. Je preto jasné, že osobe, ktorá má tú nehoráznu bezočivosť, že rozvodom chce rozbiť svoje manželstvo vlastne nechýba nič iného než dostať poriadny výprask!! Aby z dieťaťa nemohol byť vychovaný homosexuál – potrebuje obidvoch rodičov: matku i otca. Druhou príčinou prečo činím tento režim priamo zodpovedným za to, že mnohé rozvedené matky vychovávajú zo svojich synov homosexuálov je tá skutočnosť, že v súčasnej dobe všetky liberalistické režimy majú fakticky charakter feministických režimov, ktoré sa prejavujú najmä tým, že sfeminizované súdy zverujú po rozvodoch manželstva deti do výchovy vždy matkám – otcom nikdy. A to bohužiaľ úplne rovnako tak aj chlapcov zverujú matkám. Pre mňa osobne je akýkoľvek rozvod manželstva zásadne vždy neprijateľný, a rozvedenej žene či rozvedenému mužovi (poznámka: v tomto prípade mám na mysli muža či ženu, ktorý sa rozviedol či rozviedla a nie teda človeka, ktorý výlučne iba z vôle svojej bývalej manželky či manžela ”bol rozvedený” alebo ”bola rozvedená”) mám sto chutí vraziť päsťami poriadne po papuli (česky: vraziť päsťami poriadne po papuli = vrazit pěstmi pořádně přes držku); ale keď už sa vôbec niečo tak odporne zvrhlého ako rozvod manželstva pripustí, tak súdy v záujme toho, aby z detí neboli vychovávaní homosexuáli by mali chlapcov zverovať do výchovy zásadne iba otcom a iba dievčatá matkám.


14.Kapitola: Slobodní murári či česky svobodní zednáři a ich masmédiá sú hlavní demagógovia feministickej propagandy.

Možno sa pýtate v duchu, že prečo teda vôbec poukazujem na tohoto Steinacha? Činím tak preto, aby som poukázal na praktiky súčasných liberalistických režimov, respektíve ich lživých a demagogických masmédií, ktoré úmyselne predčasným a sugestívnym publikovaním rôznych obdobných nezmyslov ako boli aj tie Steinachove úmyselne vždy manipulovali a manipulujú s verejnou mienkou, ba dokonca sa týmto spôsobom pokúšajú manipulovať aj s akademickou verejnosťou. Veď Steinachov nezmysel kraľoval ako dlho! A tak dnešní liberalistickí politici, novinári a ich pseudovedci, ako aj ostatní hajzli veľmi dobre z minulosti vedia, že každý nezmysel, ktorý v minulosti zdanlivo poukazoval na nejakú vrodenú príčinu homosexuality či neskôr potom genetickú príčinu homosexuality mal vždy určitú životnosť než sa skutočným vedcom podarilo zhromaždiť protidôkazy, ktoré ho ako nezmyselnú teóriu presvedčivo usvedčili zo lži a tak vyvrátili. A kým k tomuto vyvráteniu nedôjde – do tej doby môže táto nezmyselná a úplne lživá teória hlásajúca údajný genetický základ homosexuality kraľovať prakticky vo všetkých masmédiách celého sveta! Až sa skutočným vedcom natoľko podarí vyvrátiť v masmédiách do tej doby ”kraľujúcu” nezmyselnú a lživú teóriu o údajnom genetickom pôvode homosexuality v tak veľkej miere, že jej už všetci ľudia prestanú veriť, všimnú si to aj masmédiá, že ich súčasná konkrétna teória usilujúca sa dokazovať údajný genetický pôvod homosexuality sa už stala úplne neudržateľnou, a tak ju ”v tichosti pustia k vode” – samozrejme, že bez toho, aby sa čo i len slovom zmienili o tom, že teória, ktorú hlásali nebola pravdivá. Inak povedané, o tej teórii, ktorú doposiaľ masmédiá hlásali ako svoju ”neomylnú pravdu” dokazujúcu údajný genetický pôvod homosexuality, avšak ktorá bola neskôr skutočnými vedcami presvedčivo vyvrátená v tak veľkej miere, že jej už prestali všetci ľudia veriť a preto sa pre masmediálnych ideologických propagátorov a velebiteľov homosexuality stala viac už neudržateľnou, príde raz deň, keď jedného dňa v ich masmédiu jednoducho o tejto teórii nepadne už ani jedno jediné slovo – ako keby táto teória nikdy vôbec ani neexistovala. Presnejšie povedané – odrazu presedlajú k nejakej inej teórii zdanlivo dokazujúcej genetický pôvod homosexuality, ktorá je síce úplne rovnako nezmyselná a lživá, avšak vzhľadom k jej neskoršej proveniencii bola zatiaľ ešte zdiskreditovaná v menšej miere, než je tá teória, ktorú práve v tichosti opustili, respektíve z ktorej presedlali. A ”čírou náhodou” sa toto ”presedlanie” dokonca stane v jeden a ten istý deň v liberalistických masmédiách celého sveta! Ak ste proti tejto práci, alebo náboženským webovým stránkam www.henryklahola.nazory.cz či mojej maličkosti z dôvodov náboženských, politických či akýchkoľvek iných už vopred nepriateľsky zaujatí, môžete si eventuálne myslieť, že trpím nejakou paranojou (kiež by táto informácia bola iba moja nejaká paranoja a nie pravda!) a že to nie je pravdivá informácia, avšak pravda to bohužiaľ je! Slobodní murári či slobodomurári alebo po česky svobodní zednáři majú totiž veľký zmyslel pre poriadok a synchonizáciu v zásadných veciach, a preto niet sa čomu čudovať, že v zásadných veciach táto väčšina svetových masmédií, ktorá fakticky – bez ohľadu na svoj formálny právny charakter – má v skutočnosti charakter slobodomurársky či svobodozednářský bude vo všetkých veciach týkajúcich sa hlásania feminizmu, propagácie homosexuality, či takzvaného ”boja proti rasizmu” vždy postupovať na celom svete jednotne!


15.Kapitola: Slobodné či iné nevydaté alebo rozvedené matky vychovávajú zo svojich synov homosexuálov.

Často to nie je ”vinou” otca – ak vôbec môžeme toto slovo ”vina” použiť – že chlapec nepociťoval záujem z jeho strany. V prevažnej miere ten, kto chcel rozbiť svoje manželstvo a preto podal návrh na rozvod svojho manželstva bola žena a nie muž. Taktiež feministický režim a jeho ešte sfeminizovanejšie súdy muža ako otca detí odohnal preč od svojich vlastných detí. A matky svojvoľne bránili styku otca s vlastnými deťmi, polícia feministického režimu to odmietala akokoľvek riešiť, a u občianskoprávnych súdov túto protiprávnu činnosť matiek neoprávnene brániacich styku otca s ich deťmi malo vždy bezmedznú tichú podporu zo strany sudkýň – feministiek, ktoré úmyselne nepojednávali, a aj keď muž – otec podal na súd nejaký občianskoprávny návrh, tak mu odpoveďou bol vždy mnohoročný, ale i desať či viac trvajúci ”múr mlčania a nečinnosti”, a tento ”múr mlčania a nečinnosti” trval až do tej doby, kým jeho dieťa nedosiahlo osemnásť rokov, kedy už ako bezpredmetný bol súdom potom úplne zmetený zo stola. A tento mnohoročný, desať či viac trvajúci ”múr mlčania a nečinnosti” nijako nenarušilo ani masívne bombardovanie rozličnými sťažnosťami na nečinnosť súdu či na prieťahy v súdnom jednaní, ktorými dotyčný muž - otec a jeho advokáti bombardovali dotyčnú predsedkyňu súdneho senátu, či predsedu alebo predsedkyňu dotyčného súdu, neskôr aj ministerstvo spravodlivosti ako kontrolný orgán v oblasti justície a nakoniec písali podanie až do Štrasburgu k Európskemu súdu pre ľudské práva. A matka tak bez prítomnosti manžela a otca detí úplne nerušene mohla (hoc i si toho asi sama nebola vedomá - nečinila tak pravdepodobne úmyselne) vychovávať zo svojho syna homosexuála.

 

16.Kapitola: Nepriatelia Ježiša Krista a policajný absurdistán policajná represia ide proti slušným ľuďom a nie extrémistom.

Skutočnosť, že žijeme v neuveriteľnom ”absurdistáne” dokazuje napríklad aj náplň činnosti takzvaného ”protiextremistického oddělení” ministerstva vnútra v Českej republike. Ak by si niekto naivne myslel, že náplňou tohoto oddelenia, ktorého – aspoň názov tomu tak evokuje – je skutočne nejaký policajný boj proti nejakým skutočným extrémistom, napríklad proti homosexuálom, feministkám, cudzincom, ktorí ľuďom berú prácu, bývalým eštébákom či po česky: bývalým estébákům alebo slobodným murárom či po česky: svobodným zednářům, tak to by bol na veľkom omyle!

Úlohou tohoto policajného oddelenia, ktoré podľa svojho názvu by malo bojovať proti ”extrémistom” nielen že nie je policajný boj proti homosexuálom, feministkám, cudzincom, ktorí ľuďom berú prácu, bývalým eštébákom či po česky: bývalým estébákům alebo slobodným murárom či po česky: svobodným zednářům, ale dokonca priamo policajný boj proti tým občanom, ktorí s ideológiou feminizmu nesúhlasia alebo ktorí odmietajú homosexualitu, ktorí by radi cudzincov radi poslali nazad domov plus perzekúcia režimu sa zameriava aj na tých ľudí, ktorí by si priali aby eštébáci a slobodní murári či po česky: estébáci a svobodní zednáři nesedeli v parlamentoch, v televíznych a rozhlasových štúdiách a redakciách našich novín a časopisov, ale aby sedeli niekde úplne inde. Ba dokonca možno povedať, že v prípade slobodných murárov či po česky svobodných zednářů to dnes platí viac než v prípade bývalých eštébákov či po česky bývalých estébáků; pretože tí, čo dnes hlásajú feministickú propagandu a propagujú homosexualitu sú slobodní murári či po česky: svobodní zednáři, a nie bývalí eštébáci či po česky bývalí estébáci. Nikdy nezabudnem na to, ako som pred viac než dvadsiatimi rokmi v cele predbežného zadržania na Krajskej správe štátnej bezpečnosti na Legerského ulici číslo 1 v Bratislave uvidel do steny nejakým klincom, špendlíkom či iným tvrdým predmetom vyrytý nápis: ”Mŕtvy eštébák – dobrý eštébák!”, čo by v češtine mohlo znieť ”Mrtvý estébák – dobrý estébák!”.

V tej dobe tento sotva viditeľný nápis neznámeho väzňa na mňa zanechal veľký, hlboký dojem, pretože citlivo udrel na strunu mojich vlastných emócií a pocitov, ktoré som aj ja cítil, keď som sníval po víťaznej revolúcii, ktorá zvrhne nenávidený ateistický režim a vlády v Československu sa ujme samotný Ježiš Kristus, respektíve presnejšie povedané skupinka hlboko veriacich ľudí celým svojím srdcom, mysľou i životom budú oddaní Ježišovi Kristovi na život i na smrť a ktorí nebudú nikdy hľadať svoj osobný záujem, ale budú vládnuť v Božom mene; predovšetkým však ale najprv spravodlivo potrestajú všetkých boľševikov, ateistov, modloslužobníkov a bohorúhačov, kam patria aj všetci tí, čo veria vo všelijaké horoskopy, astrológiu, numerológiu, hypnózu, telepatiu, jasnovidectvo, veštenie a ostatné tie odporné pohanské takzvané ”paranormálne javy”, pričom týmito modloslužobníkmi a bohorúhačmi sú aj tí, čo veria v existenciu údajného mimozemského života na iných planétach plus dnes medzi modloslužobníkov a bohorúhačov zaraďujem aj tých, čo veria v takzvané globálne otepľovanie planéty. Ďalšími nepriateľmi Ježiša Krista sú feministky a feministi, homosexuáli a lesbičky, rozvedení muži a ženy, plus aj tí muži a ženy, ktorí splodili nemanželské deti, ako aj všetky osoby, ktoré sa dopustili mimomanželského sexu. A nakoniec by mali byť spravodlivo potrestaní aj všetci ostatní nepriatelia Ježiša Krista, ktorí Pána Boha nemilujú nadovšetko ako by mali, nechodia do kostola a nemodlia sa, prípadne do kostola chodia iba nepravidelne či pravidelne neskoro, alebo ktorí sa pravidelne modlia menej, než 5 krát denne. A na prvé miesto ako nepriateľov Ježiša Krista číslo jedna som v tej dobe kládol eštébákov či po česky estébáky. Dnes s odstupom viac než dvadsiatich rokov som si vedomý, že predstava eštébákov či po česky estébáků ako nepriateľov Ježiša Krista číslo jedna je už dávno prekonaná slobodnými murármi či po česky: svobodnými zednáři. A preto pri spomienke na biblické proroctvo o veľkej bitke o Jeruzalem medzi nami oddanými služobníkmi a vojakmi Božími proti koalícii všetkých nepriateľov Božích, ktorí slúžia Satanovi si uvedomujem, že v dnešnej dobe heslom dňa je modifikované heslo: ”Mŕtvy slobodný murár – dobrý slobodný murár!”, či po česky ”Mrtvý svobodný zednář – dobrý svobodný zednář!”

Štát, ktorého vláda by úprimne zatúžila po slobode by mal zo všetkými policajnými a vojenskými silami nekompromisne udrieť proti slobodným murárom či po česky svobodným zednářům. A ak by sa tejto vláde podarila emancipácia rozdrvením slobodného murárstva či po česky svobodného zednářství, vedľajším efektom toho, že by zo scény zmizlo slobodné murárstvo či po česky svobodné zednářství by ako vedľajší efekt zo scény fakticky zmizli tiež aj hlásatelia feministickej propagandy, propagátori homosexuality a bojovníci proti ”rasizmu”, ktorý však ale (ten tzv. ”rasizmus”) skutočnosti u nás v bývalom Československu ale s najväčšou pravdepodobnosťou ani nikde inde vôbec neexistuje, plus my všetci by sme mohli slobodne a bez strachu z prenasledovania vyznávať svoje náboženstvo a slúžiť Bohu, a všetci ostatní slušní ľudia, ktorí doposiaľ do kostola nechodili a nemodlili sa by sa určite k nám veľmi radi pridali potom až by videli, že ich už ich nikto nebude prenasledovať za to že veria v Boha, chodia do kostola a modlia sa, pretože všetkých tých, ktorí ich za ich vieru prenasledovali a perzekvovali by štátna moc spravodlivo potrestala, a preto by už nebolo potrebné sa týchto uväznených hajzlov viacej báť.

Dôležité je nenechať sa zastrašiť a aj navzdory masmediálnej propagande vládnuceho homosexuálneho režimu v Českej republike či Slovenskej republike a prípadne dokonca aj navzdory eventuálnej policajnej represii proti Vám za to, že ste heterosexuál a odmietate byť homosexuálom, zostaňte i naďalej slušným človekom podľa vzoru krásnej slovenskej kresťanskej piesne: ”Koho dar nezvedie, hrozba neskloní, tomu Božia pieseň slávou zazvoní”.

 

17.Kapitola: O chybách vo výchove, ktorými sú z detí vychovávané lesbičky alebo homosexuáli a feministi.

Matka môže byť fanatická feministka, ktorá svojimi nenávistnými alebo demagogickými rečami, poprípade aj obojím nenechá na – ako sa feministky vyjadrujú – ”pánoch tvorstva” ani jednu nitku suchú. V tomto prípade môže syn matkin nenávistný vzťah k mužom podvedome akoby vztiahnuť na seba, v dôsledku čoho nenávistné postoje matky voči mužom môže vo svojich synoch podnietiť vnútorné odmietnutie svojej vlastnej mužskosti, v dôsledku čoho nájde svoje vyjadrenie v tom, že sa tento syn či už manifestačne aj navonok tým že rozprávajúc o sebe v minulom čase (tj. hovorí ”Ja som bola…” namiesto ”Ja som bol…”) bude explicitne hlásiť sa k príslušnosti k ženskému pohlaviu; alebo aspoň vo svojom podvedomí sa začne považovať za ”ženu” i bez toho, že by sa navonok s ”ženským pohlavím” nejako identifikoval vedomý si toho, že ho ľudia považujú za muža a preto navonok aj on ”hrá” rolu muža, hoci vnútorne sa považuje za ”ženu”. A nielenže sa tento syn či už explicitne alebo aspoň implicitne považuje za ”ženu”, ale dokonca sa aj plne stotožňuje s matkinými fanatickými feministickými názormi, ktoré tento syn prijíma za názory svoje vlastné. V prípade, že sa tento muž aj navonok považuje ”za ženu”, je to tak závažná porucha osobnosti, ktorá je zrejmá aj úplnému laikovi, a takýto muž preto asi najskôr skončí na invalidnom dôchodku. V prípade ale, že sa tento muž iba vnútorne považuje za ženu, avšak navonok ”hrá” rolu muža, takže navonok jeho porucha osobnosti pre obyčajného laika nie je pozorovateľná, potom vzhľadom k jeho fanaticky militantne feministickým názorom sa s najväčšou pravdepodobnosťou všetky televízne i rozhlasové stanice pôjdu vzájomne takmer pozabíjať o to, ktorej z nich sa podarí tohoto fanaticky militantného feministu získať pre seba ako politického komentátora; a to hlavne špeciálneho politického komentátora, ktorý sa bude pred zrakmi miliónov televíznych divákov či rozhlasových poslucháčov vyjadrovať sa či komentovať otázky rovnosti mužov a žien v spoločnosti, rovnosť príležitostí obidvoch pohlaví, plácať bláboli o údajnej diskriminácii žien a podobne. Ak všetky televízne a rozhlasové stanice dychtia po zamestnaní tých najfanatickejších feministiek v roli politických komentátoriek, tým viac ešte túžia po angažovaní tých najfanatickejších feministiek v ”mužskom vydaní”. Okrem toho tento muž bude nielen militantne fanatický feminista, ale aj homosexuál, ktorého súčasne môžu použiť aj ako agitátora a propagátora homosexuálneho životného štýlu ako údajne vraj toho najmodernejšieho a najpokrokovejšieho životného štýlu ”moderného človeka”. Preto nie najmenších pochýb o tom, že ho čaká obrovská kariéra televízneho či rozhlasového komentátora či reportéra, o ktorého sa pôjdu doslova pretrhnúť aby ho získali všetky televízne a rozhlasové stanice.

Pokiaľ ide o otcovskú výchovu dcéry, môže to byť aj tak, že jej otec je ”nepriateľ feministiek”, tj. že má k feministkám nejaký negatívny, nepriateľský alebo aj nenávistný vzťah. Hoci vo všeobecnej rovine nepopieram, že tieto antifeministické názory otca sú rozumné a správne, pre predpubertálnu výchovu detí, a to najmä pre predpubertálnu výchovu dievčat vrelo doporučujem, aby sa vystríhal akejkoľvek agresívnej priamej kritiky feministiek. V tomto prípade môže totiž bohužiaľ dcéra otcov síce správny, avšak predsa len v určitom zmysle nevhodný názor pre predpubertálne dievča podvedome akoby vztiahnuť na seba, v dôsledku čoho v určitom zmysle tieto určité v danej situácii nie celkom vhodné názory otcov o feministkách môžu vo svojich dcérach podnietiť vnútorné odmietnutie svojej vlastnej ženskosti, v dôsledku čoho nájde svoje vyjadrenie v tom, že sa táto dcéra či už manifestačne aj navonok tým že rozprávajúc o sebe v minulom čase (tj. hovorí ”Ja som bol…” namiesto ”Ja som bola…”) bude explicitne hlásiť sa k príslušnosti k mužskému pohlaviu; alebo aspoň vo svojom podvedomí sa začne považovať za ”muža” i bez toho, že by sa navonok s ”mužským pohlavím” nejako identifikovala vedomá si toho, že ju ľudia považujú za ženu a preto navonok aj ona ”hrá” rolu ženy, hoci vnútorne sa považuje za ”muža”. A nielenže sa táto dcéra či už explicitne alebo implicitne považuje za ”muža”, ale dokonca sa aj plne stotožňuje s otcovými názormi o feministkách, ktoré táto dcéra prijíma za názory svoje vlastné. Či už sa táto žena považuje za ”muža” aj navonok alebo len vnútorne, nikdy nenájde žiadne zamestnanie v televízii, v rozhlase či v vôbec v akýchkoľvek masmédiách. Hlavná príčina je v tomto prípade však najmä tá, že jej názory ohľadom takzvanej ”ženskej otázky” či ”otázky rovnosti mužov a žien” sú pre vládnuci liberalistický feministický režim z politických a ideologických dôvodov absolútne neprijateľné, a to tým viac sú tieto jej protifeministické názory pre vládnuci režim neprijateľné, že osoba, ktorá má tieto protifeministické názory je sama dokonca ženou, čo feministky, feministov a spoločne s nimi vlastne aj celý vládnuci liberalistický feministický režim môže priviesť až do zúrivosti. Jej názory sú síce správne, rozumné a pravdivé, avšak odvrátenou stranou tejto skutočnosti je enormné nebezpečenstvo, že by z tejto dcéry mohla vyrásť lesbička, čo je príliš neprijateľné riziko. Preto otcom vrelo doporučujem, aby sa až do puberty svojich dcér vystríhali akejkoľvek agresívnej priamej kritiky feministiek pred svojimi dcérami, čo však ale nevylučuje, aby aj pred svojimi predpubertálnymi dcérami títo otcovia kritizovali feministky pokojnou vecnou a logickou argumentáciou s používaním konkrétnych vecných príkladov dokazujúcich bez akejkoľvek agresívnosti láskavým otcovským slovom a milou vtipnou iróniou pravú tvár skutočných feministických úmyslov v celej nahote jej pokryteckej lživosti a farizejskej demagógie.

 

18.Kapitola: Informácia o úplne novom ekumenickom projekte postavenom nie na vieroučnej blízkosti ale na mravných hodnotách.

Moje skúsenosti s ekumenickým hnutím mňa priviedli k myšlienke úplne nového projektu ekumenickej spolupráce medzi jednotlivými cirkvami a náboženskými spoločnosťami, ktorá by už nebola budovaná na nejakej blízkosti či dokonca príbuznosti vo vieroučných otázkach, ale ktorá bez ohľadu na vzájomnú blízkosť či vzdialenosť medzi jednotlivými rôznymi cirkvami a náboženskými spoločnosťami vo vieroučných otázkach, by – pri naprostej ignorácii vzájomných vieroučných rozdielov – bola utváraná na platforme spoločného vyznávania spoločných mravných hodnôt, ktorými sú spoločné odmietanie úplne všetkých homosexuálnych zvrhlostí a takzvaného ”registrovaného partnerstva” homosexuálov , ako aj spoločné odmietanie aj ostatných zvrhlostí či zvrhlých ideológii, hlavne spoločné odmietanie: pedofilie, feminizmu, potratov, eutanázie, rozvodov manželstva, nemanželského sexu, ako aj predmanželského sexu, antikoncepcie, pornografie, reklám na drogy, cigarety, tabak, tabakové výrobky, alkohol, alkoholické nápoje, používania vulgárnych výrazov, ktoré tematicky pochádzajú z pohlavnej oblasti; ďalej kategorické odmietanie všetkých urážok, vysmievania sa či ideologického spochybňovania ideálov zachovávania celibátu, panictva a panenstva ľudí, ktorí celibát, panictvo a panenstvo zachovávajú; ďalej odmietanie akéhokoľvek obmedzovania slobody náboženstva tých cirkví a náboženských spoločností, ktoré vyznávajú vyššie uvedené mravné hodnoty plus taktiež aj odmietanie hanobenia, vysmievania sa a urážania u týchto cirkví a náboženských spoločností ich viery, morálky, morálnych hodnôt či ich náboženských predstaviteľov.

Memorandum celosvětového Indexu na obranu víry a mravnosti před útoky nepřátelských masmédií, ktorá je napísaná po česky, a nachádza sa na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Memorandum.htm ktorá sa síce o slobodných murároch či česky svobodných zednářů výslovne nijako konkrétne nezmieňuje, avšak mnou navrhovaný ekumenický projekt spolupráce je celkom evidentne namierený predovšetkým proti samotným slobodným murárom či česky svobodným zednářům, respektíve proti masmédiám, ktoré slobodní murári či česky svobodní zednáři priamo alebo nepriamo kontrolujú, respektíve proti masmédiám, ktoré hlásaním feministickej propagandy, ktorá bez ohľadu na svoje bláboly o údajnom úsilí o rovnosť mužov a žien fakticky usiluje o nadvládu feministiek nad svetom a demagogicky rozpráva o údajnej diskriminácii žien oproti mužom, hoci v skutočnosti pravý opak tohoto tvrdenia je pravdou, ženy sú oproti mužom v Európe a Severnej Amerike už dnes privilegované, a muži sú oproti ženám už dnes osobami druhej podradnej kategórie; ďalej sa všetky tieto masmédia ”vyznamenavávajú” velebením homosexuality a homosexuálnych psychopatov, lživo tvrdiac, že homosexualita je údajne vraj normálna a že sa dokonca údajne vraj nedá liečiť; ďalej sú tieto masmédia komické zjavne prehnaným bojom proti neexistujúcemu rasizmu; do tejto grotesknej komičnosti spadajú aj nezmyselné bláboly o údajnom globálnom otepľovaní planéty Zeme takzvanými skleníkovými plynmi; rovnako tak aj nezmyselné bláboly o údajnej možnosti existencie mimozemského života, tj. nezmyselné bláboly o možnostiach údajnej existencie virov, baktérií či iných foriem života, ktoré by údajne vraj mali existovať vo vesmíre mimo našej planéty Zeme; útoky voči jednotlivým cirkvám a náboženským spoločnostiam či ich náboženským predstaviteľom, alebo iným reprezentantom; plus svojou ďalšou obdobne lživou a celkom nezmyselnou masmediálnou propagandou priamo alebo nepriamo slúžia záujmom a cieľom celosvetového slobodného murárstva či česky celosvětového svobodného zednářství.

Kto by sa teda o tomto o odstavec vyššie popísanom novom ekumenickom projekte - ktorý za kľúčovú nepovažuje formálnu vieru, ale za kľúčové považuje spoločné vyššie uvedené mravné hodnoty a ich obranu – chcel dozvedieť viacej, tomu doporučujem prečítať si v češtine prácu ”Ekumenismus či Ekumenizmus. Návrh na nový ekumenický projekt”, ktorá sa nachádza na mojich náboženských webových stránkach o Bohu a viere rámci cyklu ”Ekumenismus či ekumenizmus. Ekumenické hnutí - příspěvky určeny k podpoře a rozvoji ekumenického hnutí” na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Memorandum.htm

 

19.Kapitola: Ako by feministický režim riešil prípad medzi mužom a ženou z kmeňa Sambia.

Napríklad ako vo svojej skvelej vedeckej práci z roku 1985 ”Theories of Origins of Male Homosexuality” uvádzajú dvaja vynikajúci psychiatri G. H. Herdt a R. J. Stoller, v malom kmeni Sambia na Novej Guinei – kde zaplať Pán Boh nemajú oni žiadnu televíziu a ani rozhlas, a kde teda slobodní murári či česky svobodní zednáři nemôžu použiť tieto dve vysoko účinné ”informačné médiá” na ohlupovanie ľudí vymývaním mozgov - sa medzi niekoľkými tisíckami mužov tohoto kmeňa Sambia našiel iba jeden jediný homosexuál.

A ako tohoto samojediného homosexuála z kmeňa Sambia obidvaja skvelí psychiatri G. H. Herdt a R. J. Stoller vo svojej vynikajúcej vedeckej práci z roku 1985 ”Theories of Origins of Male Homosexuality” charakterizovali, bol tento domorodý muž nielen vo svojej sexualite, ale aj vo svojom správaní všeobecne popísaný ako emocionálne nestabilný a náladový s pocitmi menejcennosti, respektíve typický neurotik. Aj ostatní obyčajní nevzdelaní laici z jeho vlastného kmeňa – a snažím sa tým vyhnúť pejoratívnej charakteristike ”ostatní obyčajní nevzdelaní divosi” – si v podstate všetci všimli na ňom, že je ”iný”, a to už preto, že sa dotyčný postihnutý homosexuál kŕčovito vyhýbal prakticky všetkým prácam a činnostiam mužov, a ak vôbec nejako pracoval, tak sa venoval výlučne iba tým prácam a činnostiam, ktoré podľa tradície ich kmeňa sú všetkými Sambijmi považované za výlučné práce a pracovné činnosti žien. A to navyše ešte aj z týchto ženských prác sa venoval iba tým istým prácam, ktoré vykonávala jeho matka.

Sociálne – psychologická situácia tohoto samojediného homosexuála z domorodého kmeňa Sambia jednoznačne poukazovala na vyhranene klasicky neurotický pôvod jeho homosexuálnej psychopatickej poruchy. Bol jediným a navyše ešte aj nemanželským dieťaťom slobodnej matky, ktorá sa bohužiaľ nikdy nevydala, a svojho syna bohužiaľ vychovávala sama bez otca. Svojho otca – prinajmenšom – ako otca absolútne nikdy ani nepoznal, pretože ešte predtým než sa sám narodil, sa jeho otec bohužiaľ úplne rozišiel s jeho matkou, a v dotyčnom kmeni Sambia bohužiaľ neexistovala žiadna právna sila, ktorá by jednak prinútila jeho biologického otca, aby sa oženil so ženou, ktorej splodil dieťa plus súčasne aj prinútila ženu, aby sa vydala za muža, ktorý je sploditeľom jej dieťaťa!

Domnievam sa, že existencia takejto právnej sily, ktorá by v takýchto prípadov dotyčného muža i dotyčnú ženu prinútila uzavrieť manželstvo by bola celkom legitímna, pretože ak je nejaká osoba inej osobe opačného pohlavia dosť dobrá na vzájomné dobrovoľné súloženie – tak by mu tá istá osoba mala práve tak dobrá byť aj na uzavretie celoživotného manželstva!!

Napriek tomu ale, nie som si plne istý tým, do akej miery môžem ”divochom” vyčítať absenciu tejto právnej sily, ktorá by sploditeľov spoločného dieťaťa donútila uzavrieť manželstvo, keď takáto právna sila nútiaca sploditeľov spoločného dieťaťa uzavrieť manželstvo bohužiaľ dnes neexistuje ani len u nás v takzvanej ”civilizovanej” Európe a Amerike; a i v tých prípadov kde dotyčný ľudia zaplať Pán Boh majú aspoň oni sami zdravý rozum, a toto manželstvo nakoniec uzavrú aj dobrovoľne; sa vládnuce ultraliberálne režimy, ktoré skrz naskrz presiakla prehnitá slobodomurárska ideológia či česky svobodozednářská ideologie pod vplyvom tejto satansky ateistickej ideológie sa pozerajú na manželstvo ako na takzvanú ”zmluvu” – ba niekde sa dokonca aj nepokryte používajú pojmy ako manželská zmluva, predmanželská zmluva atď. – a teda ako na nejaký quasi obchodný kontrakt, ktorý rovnako ako aj akúkoľvek inú zmluvu možno kedykoľvek vypovedať ktorýmkoľvek z obidvoch kontrahentov, tj. manželov.

Posledným normálnym a civilizovaným štátom bola Írska republika, kde ešte donedávna bolo manželstvo podľa írskeho rodinného práva uznávané za celoživotný zväzok jedného muža a jednej ženy. Skorumpovaní írsky politici – ktorí sa možno že aj sami chceli rozviesť (poznámka: možno práve preto, aby mohli čoskoro uzavrieť takzvané registrované partnerstvo homosexuálov, ktoré v Írsku síce zaplať Pán Boh dnes neexistuje, avšak silu slobodomurárskeho či česky svobodozednářského kapitálu učeného na úplatky írskym poslancom a ministrom neslobodno podceňovať) opakovane vyhlasovali referendum za takzvané ”zrušenie nerozlučiteľnosti manželstva. K referendám samozrejme, že aj v Írsku, práve tak ako aj inde chodí veľmi málo ľudí, a keďže sa to isté referendum často opakovalo, chodilo k nemu stále menej a menej ľudí, a tak im toto isté referendum stačilo opakovať do tej doby, kým sa týmto skorumpovaným politickým hajzlom referendum umožňujúce rozvody raz čírou náhodou nepodarilo vyhrať. A akonáhle referendum títo hajzli čírou náhodou raz vyhrali, už nikdy viac nedovolili opakovať toto referendum v obave, že by ho s veľkou pravdepodobnosťou hneď v nasledujúcom ľudovom hlasovaní títo politickí hajzli zas opäť prehrali. A i na tomto príklade môžeme vidieť nefalšovanú pravú tvár takzvanej ”západnej demokracie”.

Ja osobne som toho názoru, že tomu mužovi či tej žene, ktorý či ktorá chce rozvodom rozbiť svoje manželstvo v podstate nechýba v živote nič iného, než iba to, aby jemu či jej všetci hlboko veriaci dospelí muži z ich obidvoch rodín spoločne poriadne rozbili hubu (po česky: hubu = držku).

A podobne tak aj tomu mužovi, ktorý splodil dieťa a nie je ochotný sa oženiť so ženou, ktorej dotyčné dieťa splodil, práve tak aj tej žene, ktorá nie je ochotná sa vydať za muža, ktorý je sploditeľom jej dieťaťa celkom evidentne nechýba v živote nič iného než poriadny výprask od všetkých hlboko veriacich dospelých mužov, prípadne aj žien z ich obidvoch rodín.

Najsmutnejšie ale je to, že dnes týchto hlboko veriacich mužov – ktorí by v súladu s týmto zákonom Božím – boli morálne pripravení a súčasne aj fyzicky schopní takéhoto v oboch odstavcoch vyššie spomenutého hajzla či vyššie spomenutú sviňu poriadne zmlátiť je v dnešnej bezbožnej ateistickej dobe v našej mravne zaostalej krajine bohužiaľ veľmi málo, ak sú vôbec nejakí, čím sa bohužiaľ veľmi líšime napríklad od Iránskej islamskej republiky, kde mi môj veľmi dobrý kamarát Mohammed Alli Reza Farshid Ecclas pochádzajúci z hlboko veriacej moslimskej rodiny povedal, že u nich to v takýchto prípadov tento výprask od hlboko veriacich dospelých mužov z rodiny veľmi dobre funguje, zatiaľ čo ja zo zatajeným dychom a vypleštenými očami som s obrovskou závisťou veľmi pozorne počúval jeho rozprávanie, v duchu si hovoriac, kiež by sa Vaši najvyšší náboženskí a politickí predstavitelia ujali vlády na Slovensku a v České republike a urobili tu konečne s týmto existujúcim bordelom konečne poriadok! Navzdory odlišnostiam medzi kresťanstvom a islámom by aj pre nás úprimne veriacich kresťanov bola ich islámske právo bez najmenších pochybnosti bližšie než naše euroamerické ateistické právo.

A tiež som mu to aj povedal. On sa asi mylne domnieval, že ja iba žartujem, a zo žartu sa ma spýtal, že to by ti vyhovoval nakoniec možno aj taký bin Ladin a jeho Al Kajdá. Dodnes nie som si istý kam tým mieril, keďže on sám je šiítsky moslim, zatiaľ či Mohammad bin Ladin je moslim sunitský. Avšak otvorene som mu povedal, že ja osobne v ľuďoch hľadám skôr to ich dobré než to ich zlé. A aj keď som kresťan, veľmi dlho som sa venoval ekumenickému hnutiu, pričom vo svojom ekumenickom zmýšľaní a cítení som dospel až tak ďaleko, že pri stretnutí s iným človekom či ľuďmi si viac cením eventuálnu blízkosť našich spoločných mravných hodnôt než eventuálnu formálnu blízkosť vieroučnú, pretože aj keď viera je veľmi dôležitá, morálka je však ale ešte dôležitejšia, pretože vierouka je iba formálna teória, zatiaľ čo táto mravnosť je vlastne vierouka v životnej praxi. Isteže vo formálnej vierouke by som si ja s Mohammadom bin Ladinom asi príliš nerozumel ak by som s ním mal diskutovať o nejakých vieroučných otázkach, keďže ja za pravú vieru považujem kresťanstvo a on islám. Ak by sme ale opustili vieroučné pole a začali diskutovať o morálnych hodnotách určite by bolo všetko úplne iné. Ak by som ja s Mohammadom bin Ladinom mal diskutovať o homosexuáloch, o feministkách, o slobodných murárov či česky o svobodných zednářích, o ateistoch, o komunistoch a o iných im podobných hajzlov a svíň, tak sa domnievam, že by sme si obaja veľmi dobre vzájomne rozumeli.

Mohol by byť Mohammad bin Ladin aj tvojim kamarátom? Odpovedal som mu nepriamo, a to tak, že je predčasné kohokoľvek dopredu ako potencionálneho kamaráta odmietať, hlavne vtedy keď mnohí moji nepriatelia sú súčasne aj jeho nepriatelia. A okrem toho hneď som mu porozprával príbeh Žida, ktorý z Jeruzalemu išiel do Jericha, cestou ho však prepadla banda zbojníkov, zmlátili ho, olúpili, a v kaluži krvi nechali ležať na ceste a odišli preč. A išiel okolo židovský kňaz, i videl ho, avšak nevšímavo šiel ďalej. A išiel okolo aj levita, i on ho videl, ale taktiež nevšímavo šiel ďalej. A nakoniec išiel okolo Samaritán, s ktorými vtedajší starovekí Židia pohŕdali v tej najmaximálnejšej miere. A tento Samaritán napriek tomu ho ošetril a odprevadil do hostinca, kde požiadal hostinského, aby o neho sa staral, kým sa znovu nevráti až pôjde naspäť, a na tento účel dal hostinskému zo svojich peňazí aj dva denáre a ešte hostinskému povedal, že ak by aj vynaložil na toho Žida viacej, že mu doplatí až sa vráti, ak by s dotyčným Židom mal vyššie náklady ako dotyčné dva denáre. A isteže by bolo aj nemálo takých oblastí, kde by sme sa ja a Muhammad bin Ladin názorovo absolútne vôbec nezhodli. Napríklad môj názor na juhoslovanskú otázku je taký, že som za juhoslovanský štát zahrňujúci Slovinsko, Chorvátsko, Srbsko, Macedónsko, Bosnu a Hercegovinu, Čiernu Horu i Kosovo a Metochiju; inými slovami za juhoslovanský štát existujúci v hraniciach z roku 1990, tj. predtým, než ho slobodní murári či česky svobodní zednáři za pomoci nielen propagandy ale i vojenskej mašinérie Severoatlantického paktu NATO na čele s USA začali rozbíjať. V tejto juhoslovanskej otázke by si Mohammad bin Ladin naopak – paradoxne - veľmi dobre rozumel práva s americkými slobodnými murármi či česky svobodnými zednáři, ktorí sú bezkonkurenčnými vladármi v USA a ostatnými pätolizačskými satelitmi USA, kam patria aj Slovenská republiky a Česká republika, kde táto SR a ČR sú dva najponíženejšie pätolizačské satelitné štáty USA, ktorých všetci vrcholoví politici sa doslova len trasú, aby svoju hlavu s vypraným mozgom strčili do amerického zadku strýčka Sama v Pentagóne.

Vrátiac sa ale nazad k dotyčnému homosexuálovi z kmeňa Sambia, vzhľadom k tomu, že jeho rodičia sa ešte pred jeho narodením rozišli, a bohužiaľ ani tam nebolo žiadnej právnej sily, ktorá by jeho rodičov donútila uzavrieť manželstvo, bolo preto iba na slobodnej vôli jeho otca, či ho za syna uzná alebo nie. A tak teda po svojom narodení nebol zo strany svojho otca nikdy za syna ”uznaný” – čo z hľadiska logiky celkového kontextu danej situácie sa s najväčšou pravdepodobnosťou logicky aj dalo očakávať. V krajinách, ktoré dokonale ovládajú slobodní murári či česky svobodní zednáři existuje obrovská moc feministiek, ktoré zo všadeprítomných masmédií žvania čosi o údajnej diskriminácii žien, hoci pravý opak toho je pravdou, ženy sú režimom všestranne zvýhodňované a privilegované, v dôsledku čoho sú muži spoločensky degradovaní na osoby druhej kategórie. Ak by sa podobný príbeh odohral niekde vo svete dokonale ovládanom feministkami a slobodnými murármi či česky svobodnými zednáři, ani tam by isteže nikto nenútil tohoto muža a ženu uzavrieť manželstvo, ale z dotyčného muža by vládnuci feministický režim zo slobodnými murármi či česky svobodnými zednáři v pozadí urobil dojnú kravu na takzvané výživné pre dotyčnú ženu, by ktorú s vôle feministického režimu by sa to stal veľmi lukratívny biznis. Ako som sa už zmienil, tam ”medzi divochmi” je moc slobodných murárov či česky svobodných zednářů a teda aj ich slobodomurárskeho či česky svobodozednářského ramena, ktorým sú feministky, príliš malá na to, aby feministky mohli z dotyčného muža urobiť dojnú kravu na peniaze pre dotyčnú ženu.

Pokiaľ ide o tohoto samojediného homosexuála z kmeňa Sambia, jeho osobná sociálne – psychologická situácia jednoznačne poukazovala na traumatický pôvod jeho homosexuálnej sexuálnej neurózy, keďže bol jediným a nemanželským dieťaťom ženy, ktorú jej muž ešte pred jeho narodením opustil, a preto ním celý kmeň Sambia veľmi pohŕdal, všetkým bol iba na posmech ako keby vôbec ani nebol chlapcom a neskôr mužom. Okrem toho aj jeho matka ako opustená a zavrhnutá žena k sebe chlapca pevne pripútala, takže rozhodne nevyrastal príliš ako chlapec.

Z psychologického hľadiska sa detstvo tohoto chlapca z domorodého kmeňa Sambia fakticky nijako výrazne psychologicky nelíšilo od detstva budúcich homosexuálnych chlapcov v našej ”vyspelej” euroamerickej kultúre, ktorí boli jedináčikmi a žili výlučne iba zo svojou matkou bez prítomnosti otca. Dieťa bolo vychovávané matkou, ktorá bola voči mužom zatŕpnutá (česky: zatŕpnutá = zahorklá). Za týchto okolností preto ani nie je príliš veľké prekvapenie, že jeho slobodná matka žijúca bez prítomnosti akéhokoľvek muža, ktorý by mohol byť chlapcovým otcom, nebola osamotená a bez otca schopná z chlapca vychovať skutočného muža, ale nechtiac vychovala z neho buzeranta.

Samozrejme že, a tuším som sa o tom už minimálne raz v tejto práci zmienil, ale kľudne to zopakujem ešte raz, že zženštilé záujmy u niektorých mužov ako napríklad varenie, starostlivosť o malé deti a podobne ešte v žiadnom prípade neznamená, že ide o homosexuálnych mužov, a aj drvivá prevažujúca časť mužov obľubujúcich ženské záujmy a práce sú taktiež úplne normálnymi heterosexuálnimi mužmi ako sú muži s klasickými mužskými záujmami, aj keď v prípade detí, respektíve chlapcov nemožno poprieť, že práve ich ženské záujmy sú výrazným rizikovým faktorom, že by z nich mohli (aj keď síce zaplať Pán Boh vždy nemusia!!) vyrásť homosexuáli.

V tých oblastiach sveta, kde z najrozličnejších dôvodov masmédiá prakticky buď neexistujú, alebo existujúce masmédiá ľudia z najrozličnejších dôvodov nemôžu či nechcú sledovať, prípadne im vôbec neveria, či eventuálne ide o takú oblasť sveta, kde je politický a ideologický vplyv slobodných murárov či česky svobodných zednářů na existujúce masmédiá príliš slabý na to, aby tieto masmédiá mohli masmediálne velebiť a propagovať homosexualitu ako čosi údajne vraj vrcholne moderného a spoločensky žiadúceho, tam všade je skutočných homosexuálov vďaka tomu veľmi málo, ak sa tam vôbec nejakí vyskytujú!

Napríklad jeden veľký intelektuál z Kašmíru veľmi pobúril slobodných murárov či česky svobodné zednáře, keď verejne vyhlásil, že homosexualita prakticky neexistuje, čo vyvolalo zúrivú hystériu zo strany všetkých európskych a severoamerických novinárov, ktorí vo fanatickej nenávisti sa hneď na neho vrhli ako svorka (česky: svorka = smečka) vyhladovaných vlkov obviňujúc ho z údajnej netolerancie a podobne. Ja osobne vzhľadom k jeho autorite vo vedeckom svete mu plne verím.

Ostatne niečo podobného mi povedal aj jeden katolícky kňaz, ktorý viac než štyridsať rokov pracoval ako katolícky kňaz v severovýchodnej časti Brazílie, kde sa tiež aj narodil – ani raz niečo takého vo svätej spovedi a ani mimo ňu nikde o žiadnom konkrétnom človeku nepočul.

Podobne tak s jedným bohatým Američanom, ktorý veľmi rád cestuje krížom krážom po svete som sa dozvedel, že v takej Iránskej islamskej republike, Saudskej Arábii a ani Kórejskej ľudovodemokratickej republike neexistujú absolútne žiadni homosexuáli a ani lesbičky, čo dotyčný bystrý Američan hneď dal do súvislosti s tým, že v týchto krajinách si slobodní murári či česky svobodní zednáři ”ani len neškrtnú”. Pretože ja som mlčal, zrejme sa asi môj americký brat v Kristu domnieval, že ja osobne neverím tomu, že by v týchto krajinách bola moc slobodných murárov či česky svobodných zednářů prakticky absolútne nulová, a preto sa mňa aj otvorene spýtal s určitou sarkastickou iróniou, či mne sú v týchto krajinách snáď známi tam pôsobiaci slobodní murári či česky svobodní zednáři, čo sa mňa nemálo dotklo a urazilo mňa.

S hnevom som mu otvorene povedal, že mne osobne nielen že nie sú v konkrétnej rovine známi absolútne žiadni slobodní murári či česky svobodní zednáři, ktorí eventuálne pôsobia či už v Kórejskej ľudovodemokratickej republike alebo Iránskej islamskej republike či Saudskej Arábii, ale ak by som sa osobne dozvedel niečo o nejakom slobodnom murárovi či česky svobodném zednáři nachádzajúcom sa na území Kórejskej ľudovodemokratickej republiky, Iránskej islamskej republiky, Saudskej Arábie či ďalších krajín, kde si slobodní murári či česky svobodní zednáři zaplať Pán Boh ”príliš neškrtnú”, stopercentne by som okamžite urobil všetko čo je v mojich silách, aby boli na prítomnosť tohoto hajzla na ich vlastnom štátnom území diskrétne upozornené bezpečnostné orgány Kórejskej ľudovodemokratickej republiky, Iránskej islamskej republiky, Saudskej Arábie, či inej rozumnej krajiny kde si slobodní murári či česky svobodní zednáři zaplať Pán Boh nemôžu dovoliť príliš vyskakovať. A diskrétne by som postupoval nie z vlastnej zbabelosti, ale preto aby tohoto slobodomurárskeho hajzla či česky svobodozednářského hajzla mohli na svojom vlastnom území zatknúť tamojšie bezpečnostné orgány skôr, než tento slobodomurársky hajzel či česky svobodozednářský hajzel utečie znovu do zahraničia do ”bezpečia” krajín, ktoré slobodní murári či česky svobodní zednáři dokonale ovládajú. Aby teda tento slobodomurársky či česky svobodozednářský hajzel nebol vyplašený, aby tak tento hajzel neušiel svojmu zatknutiu a spravodlivému trestu, ktorý by ho v týchto krajinách za jeho slobodomurársku či česky svobodozednářskou politicky motivovanú podvratnú trestnú činnosť po zásluhe postihol, a dostalo by sa tam tak tomuto slobodomurárskemu či česky svobodozednářskému hajzlovi iba to, čo si plne zaslúži.

A rozhodne by som sa nenechal nijako mýliť tým, že zatiaľ sa dotyčný slobodný murár či česky svobodný zednář v Kórejskej ľudovodemokratickej republike, Iránskej islamskej republike, Saudskej Arábii a prípadne ďalších rozumných krajinách, kde nedovolia slobodným murárom či česky svobodným zednářům príliš vyskakovať možno že iba venoval púhym rečičkám o slobode a demokracii. Mňa slobodní murári či česky svobodní zednáři rozhodne neoklamú. Viem totiž veľmi dobre, že slobodní murári či česky svobodní zednáři začínajú s farizejsky pokryteckými rečičkami o údajnej slobode, demokracii a ľudských právach, a tam kde namiesto toho, aby týmto pokrytcom ihneď zakrútili krkom ”sadnú na lep” potom skrze masmédiá najprv iba celkom nenápadne propagujú feminizmus, homosexualitu a údajný ”boj proti rasizmu”, a až ľudia tuto ich feministickú propagandu o údajnej diskriminácii žien plus propagáciu homosexuality ako symbol svojho liberalizmu akceptujú, tak tieto patologické fenomény presadzujú stále otvorenejšie, a stále otvorenejšie skrze všetky svoje médiá hlásajú, že ženy sú údajne vraj diskriminované oproti mužom, hoci pravý opak toho je pravdou, a ženy sú jednoznačne zvýhodňované oproti mužom, v dôsledku čoho muži sa stále viac a viac stávajú osobami druhej kategórie; všetky masmédiá hlásajú, že homosexualita je údajne vraj normálna, zdravá a nezmeniteľná; všetci ktorí vystupujú proti zahraničným mafiám dovážajúcim pracovnú silu z iných krajín plus bojujú proti povere, že zahraničný pracovník je údajne vždy lacnejší a väčší odborník než domáci pracovník je údajne vraj ”rasista”; až tato moc slobodných murárov či česky svobodných zednářů nakoniec dosiahne svojho vrcholu, v dôsledku čoho vyústi v genocídu, pogromy a vraždenie všetkých ľudí, ktorí veria v existenciu Boha.

Vrátiac sa znovu k hlavnej téme homosexuality tak treba povedať, že nielen u nás vo ”vyspelej” Európe a Severnej Amerike, ale v podstate úplne všade na svete jasné a úplne jednoznačná diferenciácia vo výchove medzi chlapcami a dievčatami, respektíve so zachádzaním s chlapcom ako chlapcom, a s dievčaťom ako s dievčaťom, spolu s úctou k vlastnej hodnote obidvoch pohlaví, pôsobí tak vysoko preventívne, že vznik homosexuálneho či lesbického postihnutia u chlapcov a dievčat fakticky úplne vylučuje.

Chlapci nech sú svojou správnou výchovou povzbudzovaní k tomu, aby sa cítili byť skutočnými chlapcami, a dievčatá zase skutočnými dievčatami!

 

20.Kapitola: Masmediálny protiútok slobodných murárov či svobodných zednářů a ich pravej ruky – feministiek.

V dnešnej takzvanej modernej psychológii je svedomie témou, ktorej sa slobodomurárski či česky svobodozednářští vyznavači takzvanej ”modernej” psychológie kŕčovito snažia vyhnúť ako čert krížu. Ostatne náš Pán Ježiš Kristus Boh Spasiteľ a Vykupiteľ nás pred slobodnými murármi či česky svobodnými zednáři a ich masmédiami, psychológmi a ostatnými slobodomurárskymi či česky svobodozednářskými hajzlami dostatočne varoval v Evanjeliu podľa svätého Matúša v kapitole siedmej, vo veršoch pätnástom až dvadsiatom keď nám náš Pán Ježiš Kristus doslova povedal: ”Majte sa na pozore pred nepravými prorokmi, ktorí k vám prichádzajú v ovčom rúchu, ale zvnútra sú dravými vlkmi. Po ich ovocí ich poznáte. Či sa zbiera z tŕnia hrozno alebo z bodliakov figy? Tak každý dobrý strom dáva dobré ovocie, ale zlý strom dáva zlé ovocie. Dobrý strom nemôže niesť zlé ovocie a zlý strom nemôže niesť dobré ovocie. Každý strom, ktorý nedáva dobré ovocie, bude vyťatý a hodený do ohňa. A tak ich spoznáte po ich ovocí.” (MAT 7, 15 – 20).

A tak po ovocí poznáme aj hajzlov, ktorí sa podobne ako čert krížu vyhýbajú pojmu svedomie, pretože ich svedomie je zlé, ak vlastne vôbec majú nejaké svedomie, pretože ani to nie je isté. Slobodní murári či česky svobodní zednáři veľmi dobre vedia, že po uplynutí niekoľkých desiatok rokov svojho pozemského života stopercentne skončia naveky v pekle, a napriek tomu ani táto skutočnosť ich nijako neodradí v ich fanatickej vernosti slobodnému murárstvu či česky svobodnému zednářství, aby v službách samotného diabla Satana sa pokúsili skrze feministickú propagandu, velebenie homosexuality a ďalšie nástroje, ktoré im zveril samotný diabol Satan, skrze tento svoj satanský feminizmus, homosexualitu plus falošný takzvaný ”boj proti rasizmu” čo najviac ľudí spoločne zo sebou strhli do pekla, do večného zatratenia.

Každý slobodný murár či česky svobodný zednář veľmi dobre vie zo stopercentnou istotou, že podobne ako život všetkých homosexuálov, lesbičiek, feministiek, farizejských bojovníkov proti ”rasizmu”, ultraliberálov, ostatných kolegov slobodných murárov či česky svobodných zednářů, tak i jeho osobný život slobodného murára či česky svobodného zednáře sa skončí vo večnom zvíjaní sa v ukrutných bolestiach večného pekelného ohňa v Tartarus.

Napriek tomu však ale ani tato stopercentná istota, ktorá je spojená s ich neuveriteľne krutým utrpením v pekelnom ohni žiadneho fanatického homosexuála, žiadnu fanatickú feministku a ani žiadneho fanatického slobodného murára či česky svobodného zednáře neodradí od toho, aby i naďalej fanaticky verne slúžil či slúžila diablovi Satanovi tým, že i naďalej zostane homosexuálom, feministkou či slobodným murárom alebo česky svobodným zednářem, a to aj napriek tomu, že zo stopercentnou istotou on či ona vie, že za túto svoju fanatickú homosexuálnu, feministickú či slobodomurársku alebo česky svobodozednářskou službu diablovi Satanovi bude po svojej smrti spravodlivo potrestaný či potrestaná tým, že bude naveky uvrhnutý či uvrhnutá do večného pekelného ohňa, kde sa bude naveky zvíjať v ukrutných pekelných bolestiach pekelného ohňa v Tartarus.

Samotný diabol – Satan si je svojou vysokou inteligenciou a skúsenosťou vedomý toho, že svedomie a morálka sa nedá úplne eliminovať, a preto tento diabol Satan vnukol svojim najvernejším služobníkom a služobníčkam, ktorými sú homosexuáli, feministky a slobodní murári či česky svobodní zednáři, respektíve s ohľadom na konkrétnu problematiku v danom prípade diabol Satan vnukol svojim najvernejším psychológom z radov homosexuálov, feministiek, slobodných murárov či česky svobodných zednářů, aby sa vo svojej lživej pseudovedeckej propagande snažili svedomie a morálku umelo substituovať morálne neutrálnou náhradou, ktorá sa v danom prípade ponúka v takzvanom Freudovom ”nad-ja”; respektíve bol to samotný diabol Satan, ktorý inštruoval psychológov i psychiatrov z radov svojich verných služobníkov aby zo všetkých svojich síl popierali psychickú dynamiku skutočného morálneho svedomia človeka.

Zikmund Freud sa preto buď veľmi zmýlil, alebo sa možno dokonca i dobrovoľne zasvätil službe diablovi Satanovi, pretože jeho zvrátené psychologické učenie o takzvanom ”Nad-ja” nie je ničím iným ako demagogickým zdanlivo realistickým intelektuálnym výplodom samotného diabla Satana.

Samotný Zigmund Freud toto svoje ”Nad-ja” charakterizuje ako údajný celok všetkých naučených pravidiel správania sa. Podľa Freudových, respektíve Satanových názorov totiž ”Dobré” ani ”Zlé” správanie sa údajne vraj nezávisí na absolútnej morálke, ale iba údajne vraj na akýchsi kultúrnych a v podstate vlastne ľubovoľných normách. Podľa tohoto odporného učenia sú mravné normy a mravné hodnoty údajne vraj iba relatívne a subjektívne. Existencia objektívneho princípu – Boha, ktorý je skutočným autorom a zákonodarcom všetkých mravných noriem sa zúrivo popiera, pričom sa demagogicky argumentuje: ”Kto som, že by som ti smel určovať, čo je dobré, alebo zlé, normálne, alebo nenormálne?”

Toto zvrátené učenie o takzvanom ”nad-ja” je však pri bližšom pohľade úplne absurdné a absolútne nemôže obstáť pred kritikou zdravého rozumu. V skutočnosti totiž úplne každý človek, i ten ”ultramoderný” bez ohľadu na to či je alebo nie je ochotný to priznať v skutočnosti vo všeobecnej rovine viac alebo menej jasne vie o existencii všeobecnej morálky a uvedomuje si, že krádeže, klamstvo, podvod, nevera, vražda, znásilnenie a podobne sú skutky zlé, a naopak zase šľachetnosť, odvaha, spravodlivosť, nezištnosť, obetavosť a vernosť sú skutky dobré a krásne.

A tak ako som to tu uviedol vo všeobecnej rovine, tak v podstate vlastne úplne to isté platí aj v konkrétnej rovine – bez ohľadu na to či aspoň niekedy či niekde je ochotný či ochotná to aspoň pred niekým verejne priznať - úplne každý homosexuál, úplne každá feministka i úplne každý slobodný murár či česky úplně každý svobodný zednář veľmi dobre vie že ta jeho či jej homosexualita, feminizmus či slobodné murárstvo či česky svobodné zednářství slúži extrémne zvrhlému nemorálnemu zlu.

Ako veľmi výstižne upozornil vynikajúci odborník J. Q. Wilson vo svojej skvelej vedeckej práci z roku 1993 ”The Moral Sense”, mnohí ľudia rôzne morálnosti a nemorálnosti úplne ignorujú, a v tom relatívne lepšom prípade ak vôbec, tak majú tendenciu si tieto morálnosti a nemorálnosti všímať iba u iných ľudí, hoci ho nepochybne v podstate úplne všetci vnímajú aj vo svojom vlastnom správaní sa.

Vnútorné morálne posudzovanie skutkov seba samého je pôsobenie pravého skutočného svedomia. Hoci je niekedy morálna sebekritika neurotická, za normálnych okolností poukazuje svedomie na morálne skutočnosti, a nie na iba akési Freudovské takzvané ”púhe kultúrne predsudky”.

Možno že sa v niektorej inej práci tomuto zaujímavému psychologickému fenoménu budem venovať viacej, avšak tu v tejto konkrétnej práci by som sa od témy tejto práce príliš vzdialil, ak by som toto vyššie uvedené tvrdenie sa rozhodol podopierať ďalšími argumentmi a psychologickými skutočnosťami.

Tie poznámky, ktoré som však v maximálnej stručnosti predsa len uviedol rozhodne nie sú nadbytočné, pretože chcel som nimi poukázať touto cestou i na ten fakt, že svedomie je objektívnou psychickou skutočnosťou, ktorá je prakticky takmer všetkými masmédiami u takého javu ako je homosexualita úmyselne demagogicky popieraná alebo aspoň všemožne zľahčovaná a bagatelizovaná. Ako uvádza Kierkegaard, tu v tejto súvislosti nie je možné sa vyhnúť pojmu potlačenie svedomia, ktorý je podľa Kierkegaarda údajne vraj oveľa dôležitejší než potlačenie sexuality.

Potlačenie svedomia je však ale veľmi nedokonalé, a to ako som sa v cudzojazyčnej odbornej vedeckej literatúre dočítal je toto potlačenie svedomia údajne vraj nedokonalé dokonca aj u samotných psychopatov, a taktiež údajne vraj ani homosexuálni psychopati nie sú tu žiadnou výnimkou, pretože ako uvádzajú mnohí odborníci, aj u tých najväčších sexuálnych psychopatov určité pocity viny vždy pretrvávajú.

A znalosť skutočného svedomia a jeho potlačenia má ďalej veľký význam aj pre všetky druhy psychoterapie. Pretože u neurotikov, a to aj u homosexuálnych neurotikov tiež silne pôsobí svedomie, potom ak toto prehliadame, nemôžeme skutočne pochopiť, čo sa odohráva v duši pacienta, a to ani homosexuálneho pacienta, a potom preto riskujeme, že si mylne vysvetlíme tieto dôležité aspekty.

Žiadny moderný psychológ a ani žiadny moderný psychiater neobjasnil funkciu skutočného svedomia u ľudí neurotických, psychopatických či iných duševne chorých ľudí v protiklade k Freudovmu, respektíve Satanovmu podvrhnutému náhradnému svedomiu ”nad-ja” lepšie než vynikajúci Francúz Henri Baruk vo svojej skvelej vedeckej práci z roku 1979 ”Menschen wie Wir”.

Pre mnohých našich súčasníkov je celkom neuveriteľné, že okrem existencie všeobecných morálnych hodnôt musia vo vzťahu k sexualite existovať aj hodnoty univerzálne.

Ani masmediálne presadenie ultraliberálneho stanoviska do myslenia prevažnej časti ľudí, že údajne vraj ”sexuálne hodnoty sú relatívne”, a aj napriek tak masívnemu vymývaniu mozgov ľudí masmediálnou propagandou nebolo slobodné murárstvo či česky svobodné zednářství schopné zabrániť ľuďom, aby napríklad aj navzdory tomuto masívnemu masmediálnemu vymývaniu mozgov sa zabránilo ľuďom, aby ešte aj dnes napriek tej obrovskej sile demagogickej masmediálnej propagandy mnohí ľudia určité spôsoby sexuálneho správania sa aj naďalej - k zúrivosti slobodných murárov či česky svobodných zednářů – plne adekvátne hodnotili pravými menami ako ”špinavé” alebo ”nechutné”.

Navzdory obrovskej moci dnešných masmédií sa ale doposiaľ ešte slobodným murárom či česky svobodným zednářům nepodarilo úplne zmeniť mravné cítenie u prevažujúcej časti ľudí. A je to práve sexuálna vášeň, vyhľadávaná sebecky výlučne pre seba samého či seba samú za, alebo aj bez účasti druhej osoby, ktorá vyvoláva – aj navzdory tak extrémne indoktrinačnému protitlaku dnešných masmédií - ešte aj dnes u mnohých ľudí pocity mravného odmietania, ba dokonca aj odporu.

Naproti tomu človeka s pevnou vôľou, sebekázňou a sebedisciplínou si mnohí ľudia vážia, aj keď u niektorých psychopatov práve tí ľudia, ktorí majú pevnú vôľu, sebekázeň a sebedisciplínu vyvolávajú u nich zúrivú fanatickú nenávisť a závisť, ktorú si títo psychopati ventilujú kydaním blata lží a osočovania na týchto mravne veľkých ľudí, ktorým títo psychopati zo svojim zvrhlým životom morálne nesiahajú ani po členky.

Nenechajte sa mýliť Internetom! Slobodnými murármi či česky svobodnými zednáři ovládané režimy umelo vytvárajú na Internete množstvo takých webových stránok, aby vytvárali falošný dojem, že drvivá prevažujúca časť ľudí sú horlivý obdivovatelia homosexuality plus práve tak aj obdivovatelia aj ostatných zvrhlých sexuálnych zvráteností, hoci v skutočnosti ešte aj dnes, a to i navzdory obrovskému tlaku masívnej masmediálnej propagandy je mnoho ľudí, ktorí ešte nestratili úplne zdravý rozum, a na homosexuálne ale i ostatné sexuálne zvrátenosti sa pozerajú ako na niečo nemorálneho, spočívajúceho v neprirodzenosti a bezúčelnosti a taktiež aj v úplnej egocentrickej sústredenosti sexuálneho psychopata na seba samého pri konaní týchto zvrhlých sexuálnych praktík, čo sa mnohým ľuďom ešte aj dnes navzdory tak obrovskému masmediálnemu protitlaku zvrchovane hnusí, a objektívne nie je v silách ani samotných masmédií prinútiť úplne všetkých ľudí, aby sa im tieto odporné sexuálne zvrátenosti nehnusili, ale naopak páčili, či aby tieto zvrhlé sexuálne praktiky u iných ľudí aspoň v mene takzvanej ”tolerancie” schvaľovali.

Slobodní murári či česky svobodní zednáři sú si veľmi dobre vedomí toho, že hlavne ich ideologický symbol slobody, liberálnosti a tolerancie, ktorým je homosexualita vyvoláva aj navzdory tej obrovskej intenzite masmediálnej propagandy u mnohých ľudí ešte aj dnes zhnusenie a odpor. Preto v súlade s pokynmi slobodných murárov či česky svobodných zednářů sa všetky ich masmédiá po celom svete snažia demagógiou svojej propagandy u televíznych divákov, poslucháčov rozhlasu či čitateľov tlače (česky: čitateľov tlače = čtenáře tisku) odvádzať pozornosť od samotných homosexuálnych praktík - ktoré sú drvivej časti ľudí ešte aj dnes osobne zvrchovane odporné – a namiesto týchto odporne zvrhlých homosexuálnych praktík propagandisticky prezentovať ľuďom homosexuálnu údajnú takzvanú ”lásku”.

A slobodní murári či česky svobodní zednáři ako masmediálny propagandistický protiútok proti prirodzene normálnemu odklonu ľudí od homosexuálnych aktivít vynašli slobodomurárski masmediálni propagandisti či česky svobodozednářští masmediální propagandisté nový pojem ”homofóbia” alebo česky ”homofobie”, čím až neuveriteľne demagogicky úplne prevrátili naruby ten normálny prirodzený odklon od homosexuality v akoby niečo chorobne nenormálneho použitím sufixu ”fóbia” či česky ”fobie” – čo v odbornej terminológii znamená chorobný patologický strach; a teda podľa tejto slobodomurárskej či česky svobodozednářské propagandistickej konštrukcie to vyzerá tak, ako keby duševne chorými ľuďmi neboli homosexuáli, ale práve naopak ako keby duševne chorými ľuďmi boli vlastne samotní heterosexuáli!

 

21.Kapitola: Takmer všetky feministky sú vlastne lesbičky. Ako sa úchylní muži a ženy usilujú o zničenie kresťanstva.

Takmer všetky feministky sú v skutočnosti lesbičky!

Všetky lesbičky – bez akejkoľvek výjimky – sú feministky!

Ja osobne ani len teoreticky si nedokážem predstaviť feministku, ktorá by nebola lesbičkou, práve tak jako na druhej strane si osobne nedokážem predstaviť žiadnu lesbičku, ktorá by nebola feministkou!!

Takmer každá feministka, ktorá sa zaujíma napríklad o takzvané ”cirkevné pole” chce byť kňažkou alebo farárkou. Homosexuál je psychicky mentálne ženou – femininným zženštilým mužom, zatiaľ čo lesbička je psychicky mentálne maskulinnou zmužilou ženou, viac či menej mužatkou.

A je známe, že zatiaľ čo signifikantným znakom homosexuálneho muža je jeho zženštilosť a túžba po ”ženskej podriadenosti” plus ďalšie extrémne vyhranené ženské vlastnosti” psychicky extrémne vyhranených žien, ktoré z hľadiska psychologického i psychiatrického vykazujú homosexuálny muži; tak naopak zasa signifikantným znakom lesbičky je zase jej maskulinná mužská panovačnosť a túžba despoticky vládnuť nad druhými ľuďmi plus ďalšie extrémne vyhranené mužské vlastnosti” psychicky extrémne vyhranených mužov, ktoré z hladiska psychologického i psychiatrického vykazujú lesbičky.

A tak teda zatiaľ čo signifikantným znakom homosexuálneho muža je jeho zženštilosť a túžba po ”ženskej podriadenosti”; tak naopak zas signifikantným znakom lesbičky je zase jej maskulinná mužská panovačnosť a túžba despoticky vládnuť nad druhými.

A preto feministky ich hrubá psychopatická túžba tvrdou rukou vládnuť nad mužmi a despoticky mocensky ovládať mužov - ale aj ostatné ženy - feministky ako lesbičky jednoznačne demaskuje.

A obdobne tak aj keď síce určite nie úplne všetky farárky, ale v podstate výrazne prevažná časť žien farárok, včítane tak aj výrazná prevažujúca časť absolventiek kňazského študijného programu katolíckej alebo pravoslávnej teológie sú v skutočnosti nielen feministkami, ale aj lesbičkami.

Zaplať Pán Boh, že tieto feministky a lesbičky v jednej osobe nemôžu byť vysvätené za katolícke či pravoslávne kňažky!

Rozumiem tomu, že homosexuálni muži sú psychicky mentálnymi akýmisi ultrafemininnými “ultraženami”; zatiaľ čo homosexuálne postihnuté ženy lesbičky zase sú psychicky mentálnymi akýmisi ultramaskulinnými “ultramužmi”. Ak som si vedomý toho, že Vám “poslušným” homosexuálnym mužom túžiacim po poslušnej podriadenosti je aj navzdory týmto Vašim vlastnostiam ťažké niečo radiť; tým viacej je mi zrejmé, že ešte oveľa ťažšie bude niečo radiť Vám agresívne vzpurným a arogantne rebelantským lesbičkám, ktoré zase práve naopak túžite po despotickej nadvláde nad mužmi, ale aj ostatnými ženami, čo je tiež dôvod pre to, prečo úplne všetky Vy lesbičky ste vždy militantnými feministkami.

Keď už som však ale dospel k presvedčeniu že sa pokúsim radiť homosexuálne postihnutým mužom, nie je možné obísť mlčaním homosexuálne postihnuté ženy, aj keď je mi jasné, že v prípade Vás lesbičiek vzhľadom k Vašej agresívne prudkej, arogantnej, rebelantskej a vzpurnej povahe to bude oveľa ťažie.

Ak sa Vy lesbické ženy chcete vyliečiť zo svojho lesbického postihnutia, mali by ste sa usilovať cvičiť k väčšej pokore, krotkosti, miernosti, tolerancii, ľudskosti, všeobecnej poslušnosti a taktiež – človek sa to z politických a ideologických dôvodov takmer ani neodvažuje napísať v obave, že to nebude správne pochopené – aj cvičiť sa v určitej tak povediac aj poslušnosti voči mužskej autorite. Už počujem tu feministickú demagógiu, že som údajne vraj nejaký mužský šovén, sexista, misogyn, že mi ide údajne vraj o nejakú mužskú nadvládu nad ženami a podobne.

Nie nič takého! Chcel by som Vás feministky iba vyliečiť z Vašej lesbickej poruchy, aby ste sa stali psychicky a sexuálne normálnymi zdravými heterosexuálnymi ženami. A až sa skutočne vyliečite, potom pre mňa za mňa feministkami si znovu buďte hoc aj naďalej…

Tie z Vás lesbičiek, ktoré úprimne túžia po svojom vyliečení z Vašej lesbickej psychopatickej a neurotickej poruchy by totiž mali vo svojom vlastnom záujme usilovať sa svoju naučenú “mužskú rolu” potlačiť v sebe hoc i s určitým vnútorným násilím, ale aj vnútorným pochopením a súhlasom skôr, než pochopíte, čo vlastne znamená prirodzená, normálna ženská “poslušnosť” a jemnosť (Váš feministický obraz o tom je totiž úplne prekrútený!). Za normálnych okolností si žena praje byť mužom chránená a chce sa mu odovzdať. Inými slovami Vám homosexuálnym mužom doporučujem odložiť Vašu otrockú rolu poslušnosti a Vám lesbickým ženám zase doporučujem odložiť Vašu svojvoľne despotickú panovačnosť!

Pod vedením slobodných murárov či svobodných zednářů homosexuáli a lesbičky usilujú o zničenie kresťanstva tým, že sa oni samotní homosexuáli a lesbičky s podporou slobodného murárstva či česky svobodného zednářství infiltrujú do jednotlivých kresťanských cirkví a náboženských spoločností, aby ich mohli zvnútra svojou homosexualitou a ulraliberalizmom morálne úplne rozložiť a zničiť.

Čitateľom a čitateľkám tejto práce, ktorí možno pochybujú o tom, čo som uviedol o odstavec vyššie by som preto veľmi rád položil jednu otázku, nad ktorou ich prosím, aby sa poctivo zamysleli:

1./Prečo sa tak obrovské množstvo homosexuálov a lesbičiek zaujíma o teológiu, a prečo množstvo homosexuálne postihnutých osôb v tak masívnej miere sa usiluje votrieť a ovládnuť zvnútra rôzne protestantské cirkvi a náboženské spoločnosti farármi, biskupmi, farárkami a biskupkami?

2./Ba dokonca prečo sa množstvo homosexuálov a lesbičiek usiluje votrieť sa aj do katolíckej cirkvi a pravoslávnych cirkví s tým, že homosexuáli chcú byť vysvätený za katolíckych či pravoslávnych kňazov ihneď, a lesbičky sa zatiaľ ”dočasne” uspokoja aj s púhym vyštudovaním katolíckej či pravoslávnej teológie napriek tomu, že toto štúdium samo o sebe je im k ničomu, pretože spoločne aj zo svojimi slobodomurárskymi či česky svobodozednářskými tútormi pevne veria tomu, že sa im podarí úspešne zničiť dvojtisícročnú apoštolskú kontinuitu katolíckej a pravoslávnej cirkvi tým, že sa im nejako podarí presadiť ”svätenie” žien?

Ja osobne – v protiklade k tomu čomu veria homosexuáli, lesbičky, feministky, slobodní murári či česky svobodní zednáři a ostatní služobníci a služobnice diabla Satana – verím práve naopak tomu, že satanovým služobníkom a služobníčkam, ktorými sú homosexuáli, lesbičky, feministky, slobodní murári či česky svobodní zednáři sa nepodarí nikdy presadiť svätenie žien v katolíckej cirkvi. Tuto moju nádej opieram vo svoju dôveru v Božskú moc rímskeho otca pápeža, pretože vychádzam zo sľubu, ktorý náš Pán Ježiš Kristus Boh Spasiteľ a Vykupiteľ sľúbil nielen apoštolovi Petrovi, ale vlastne nám všetkým, ktorým osud Kristovej katolíckej cirkvi nie je ľahostajný, keďže náš Pán Ježiš Kristus Boh Spasiteľ a Vykupiteľ podľa Evanjelia svätého Matúša v šestnástej kapitole, vo veršoch 17 - 18 doslova povedal:

”Ježiš mu povedal: 'Blažený si, Šimon, syn Jonášov, lebo telo a krv ti to nezjavili, ale môj Otec, ktorý je na nebesiach.' A ja ti hovorím: ”Ty si Skala (čiže v preklade ”Peter”) a na tejto Skale postavím svoju Cirkev a brány pekelné ju nepremôžu.” /MAT 16, 17 – 18/.

Napriek tomu ale nemôžem poprieť to, že predovšetkým strach zo zakuklených tajných homosexuálov a zakuklených tajných slobodných murárov či česky svobodných zednářů a ostatných zakuklených tajných nepriateľov Ježiša Krista a katolíckej cirkvi, ktorým sa podarilo infiltrovať mnohé hierarchické štruktúry bohužiaľ aj u katolíckej cirkvi, včítane mnohých biskupov, kňazov i rehoľníkov malo hlavný podiel na tom, že pri rozhodovaní, ako najlepšie vo svojom živote mám nasledovať a slúžiť môjmu Pánovi Ježišovi Kristovi Bohu Spasiteľovi a Vykupiteľovi som jednoznačne na celej čiare uprednostnil život v panickej čistote žijúceho pustovníka pred životom rehoľníka či životom príslušníka nejakej rehoľnej kongregácie, prípadne životom v rámci akejkoľvek inej štruktúry alebo spoločenstva, ktoré by mňa nútilo byť v nejakej rehoľnej či inej podobnej komunite, čo by znamenalo riziko, že niektorý z týchto mojich ”spolubratov” môže byť zakuklený tajný homosexuál, zakuklený tajný slobodný murár či česky svobodný zednář alebo nejaký iný podobný zakuklený tajný nepriateľ Ježiša Krista a katolíckej cirkvi, ktorý v službách diabla Satana a satanovej slobodomurárskej lóže či česky satanovy svobodozednářské lóže by mi určite prinajmenšom všemožne bránil slúžiť Pánu Bohu podľa Božej vôle nášho Pána Ježiša Krista Boha Spasiteľa a Vykupiteľa.

Už dávno som sa ohľadom týchto skutočností chcel oboznámiť s názormi mnohých skúsených katolíckych i pravoslávnych kňazov a rehoľníkov, ako aj skúsených laikov z radov katolícky či pravoslávne veriacich religionistov, lekárov, psychológov, sociológov, politológov a iných intelektuálov, ale aj z literárnych prameňov v rôznych jazykoch ku ktorým som sa dostal, v dôsledku čoho môžem tlmočiť nielen svoje osobné názory, ale aj názory týchto veľkých odborníkov, ktoré boli neraz i pre mňa samotného nemálo poučné.

Na moje otázky ale i hľadanie odpovedí v literárnych prameňoch ohľadom toho, prečo tak obrovské množstvo homosexuálov a lesbičiek sa ”zaujíma o teológiu” plus chcú sa stať farármi či farárkami alebo kňazmi či kňažkami som zistil, že, ak tuná pominiem ich úmysel v službe diabla Satana a diablovi Satanovi slúžiacej feministickej a homosexuálnej lobby plus diablovi Satanovi slúžiacich slobodných murárov či česky svobodných zednářů s cieľom zničiť náboženstvo o čom som sa už zmienil vyššie, druhým dôvodom špecificky v prípade homosexuálov a lesbičiek sú psychologické faktory, ktoré majú svoje korene v ich vlastnej psychopaticky a neuroticky infantilnej potrebe sympatie a kontaktu. Už tieto psychologické faktory ich homosexuálnej či lesbickej osobnosti túžiacej infantilne po takzvanej ”potrebe sympatie a kontaktu” je čosi vrcholne odporne nekresťanského a protikresťanského, pretože skutočný úprimne veriaci kresťan zvysoka pohŕda a kašle na to, čo si o ňom myslia ostatní ľudia, a za dôležité považuje iba to, a len to, čo si o ňom myslí jeho Pán Ježíš Kristus Boh Spasiteľ a Vykupiteľ, ktorému, a len jemu chce skutočne úprimne veriaci kresťan z celého svojho srdca, z celej svojej mysle a zo všetkých svojich síl bez ohľadu na akékoľvek osobné záujme štátov, vlád, organizácií či ľudí, ako aj dokonca i bez ohľadu na osobné záujmy svoje vlastné či vlastnej rodiny, príbuzných, priateľov a známych chce Ježišovi Kristovi Bohu Spasiteľovi a Vykupiteľovi verne slúžiť.

Títo homosexuálni psychopati a lesbické psychopatky majúci túto svoju psychopaticky a neuroticky infantilnú osobnú potrebu po sympatii a kontaktu vnímajú toto ”cirkevné remeslo” ako veľmi príjemne jemné, sentimentálne ”starostlivé” a sami seba vidia vo váženom a vznešenom farárskom alebo kňazskom postavení.

Cirkevné pole svojej vlastnej seberealizácie homosexuálni ale aj akýkoľvek iní psychopati a psychopatky pociťujú ako nesmierne láskavé a bez konkurencie, majú pocit, že sa tu budú tešiť vysokému postaveniu a súčasne aj budú chránení či chránené natoľko, že jeho či jej veľmi zlý prospech na strednej škole, maturita iba s takzvanými ”odretými ušami” a ešte i to iba z veľkej milosti, aby sa jeho či ju už konečne zbavili, kardinálna nevzdelanosť zo všetkých predmetov, veľmi nízka inteligencia a vôbec celková hlúposť mu či jej tu pri štúdiu teológie a potom i pri ”farárčení” nebude škodiť až v tak veľkej miere, ako by mu či jej tieto negatíva škodili kdekoľvek inde (napríklad vo vedeckej práci).

To, čo som uviedol v predošlom odstavci sa samozrejme, že týka nielen homosexuálov a lesbičiek, ale aj všetkých ostatných psychopatov a psychopatiek, ktorých či ktoré láka toto takzvané ”cirkevné pole” pre svoju vlastnú seberealizáciu a sebeuplatnenie; a netýka sa to iba takzvaného ”farárčenia” alebo kňazstva, ale úplne rovnako tak aj úsilia votrieť sa do nejakého rehoľného rádu či kongregácie. Špecificky u homosexuálnych mužov k tomu ešte pre nich pristupuje pôvab uzavretého mužského spoločenstva, v ktorom sa v podstate vlastne ani nemusia nejako výrazne preukazovať ako muži; a lesbické ženy sa zasa analogicky cítia byť priťahované výlučne ženským spoločenstvom ako je napríklad kláštor.

Uzavreté kláštory ”oslovujú” nielen lesbické ženy, ale aj zženštilých homosexuálnych mužov, pretože sympatické ich jemnocitu ich láka vízia veľmi láskavého a sladkého správania sa akoby v bavlnke v ”bratskej láske” či ”sesterskej láske” v kláštornej komunite.

Katolícke ale i pravoslávne liturgické ako i rehoľné obleky a liturgická estetika má aj pre homosexuálnych psychopatov určitú svoju príťažlivú silu, pretože homosexuálnym psychopatom môžu z ich naivného pohľadu byť vnímané ako ženské, keďže napríklad miništranti nosia keď miništrujú pri svätej omši takú miništrantskú sukňu ”kamžu”, a niekedy dokonca možno že aj kňazská alba alebo kňazský ornát či rehoľné rúcho u niektorých mužských rehoľných rádov môžu týmto homosexuálnym psychopatom tiež pripadať ako ”ženské oblečenie”; plus navyše v predstavivosti homosexuálnych psychopatov im to umožňuje aj vyhranene narcistickú predstavu o sebe samom, ktorá je často plne zrovnateľná s narcistickým exhibicionistickým potešením homosexuálnych baletných tanečníkov.

Treba povedať aj to, že v podstate takmer všetky lesbičky, ktorá sa zaujíma o takzvané ”cirkevné pole” chcú byť kňažky alebo farárky. Ako som sa už zmienil v predošlých kapitolách, signifikantným znakom homosexuála je zženštilosť a túžba po ”ženskej podriadenosti”; zatiaľ čo naopak signifikantným znakom lesbičky je zase maskulinná mužská panovačnosť. Preto zatiaľ čo homosexuálov i lesbičky v ich spoločnej túžbe po kňazskom či farárskom postavení motivuje ich spoločná túžba po sociálnom spoločenskom uznaní, ktorým si chce homosexuál hojiť svoj vlastný homosexuálny komplex menejcennosti nedokonalého slabošského zženštilého muža či lesbička si chce zase hojiť svoj lesbický komplex menejcennosti nedokonalej škaredej maskulinnej ženy; plus lesbičky na rozdiel od homosexuálov chcú byť kňažkou alebo farárkou ešte aj z toho dôvodu, že im ako lesbičkám robí mimoriadne potešenie autoritatívne panovať nad druhými ľuďmi ako kňažka či farárka. Z tohoto dôvodu nemožno ani len najmenej pochybovať o tom, že už dnes je v protestantských cirkvách – kam dnes plným právom treba zaradiť aj anglikánsku cirkev alebo aj dnešnú českú takzvanú ”československú cirkev husitskú” - medzi ženami farárkami je mnohonásobne viacej lesbičiek než je homosexuálov medzi mužmi farármi.

Aj keď síce určite nie úplne všetky farárky, ale v podstate výrazne prevažná časť žien farárok, včítane tak aj výrazná prevažujúca časť absolventiek kňazského študijného programu katolíckej alebo pravoslávnej teológie - ktoré zaplať Pán Boh nemôžu byť vysvätené za katolícke či pravoslávne kňažky – sú v skutočnosti fakticky lesbičky.

A obdobne tak z týchto istých dôvodov taktiež aj takmer všetky feministky sú v skutočnosti lesbičky. Hrubá psychopatická túžba feministiek tvrdou rukou vládnuť nad mužmi a despoticky ovládať mužov (ale aj ostatné ženy) mnohé feministky ako lesbičky jednoznačne demaskuje.

Je nepochybne veľmi zaujímavé, že príťažlivá sila kňazského postavenia pre homosexuálnych psychopatov sa neobmedzuje iba na moderné kresťanstvo. V rôznych primitívnych spoločnostiach ale aj v klasickom staroveku sú známe prípady, že homosexuáli vykonávali podobné funkcie. Aj tieto ”náboženské” záujmy homosexuálnych psychopatov pochádzajú z ich infantilných, detských, egoisticky, sebecky na seba samého zameraných predstáv, a nemajú v podstate absolútne nič spoločného s nejakým objektívnym obsahom náboženskej viery.

To, čo niektorí homosexuáli či niektoré lesbičky chápu ako svoje údajne vraj ”povolanie” ku kňažstvu alebo farárstvu, prípadne k rehoľnému stavu nie je v skutočnosti nejaký objektívny obsah náboženskej viery a morálky, ktorý by týchto homosexuálov či tieto lesbičky priťahoval, ale to, čo týchto homosexuálov a lesbičky v skutočnosti priťahuje je iba dotyčný kňazský, farársky či rehoľný spôsob života, ktorý je emocionálne vďačný a nenáročný, plus egoisticky, sebecky zameraný iba na samého seba či samú seba. Sú to úplne klamná a ”chybná” povolania.

A čo je úplne to najhoršie – a bohužiaľ sa to týka aj našej svätej, apoštolskej katolíckej cirkvi, ako aj pravoslávnych cirkví – takíto homosexuálni katolícki či pravoslávny kňazi úplne vždy sú vyhranenými ”liberálmi”, a ich výklad Božieho Slova je vždy pseudotolerantne zmekčilý a farizejsky ”humanistický, a to hlavne čo sa týka morálky, ba dokonca že podávajú ultraliberálne prekrútený obraz o ”láske”, ktorú zamieňajú zo sexom; a ešte k tomu navyše aj vytvárajú vnútri Cirkvi homosexuálnu subkultúru. Ohrozujú čistotu viery, a hlavne fakticky popierajú kresťanskú morálku keďže morálne nároky na mravnosť majú minimálne, alebo dokonca vôbec žiadne, čím ako v otázkach vieroučných, tak ešte výraznejšie v otázkach mravoučných sú homosexuálni kňazi najväčším ohrozením cirkevnej jednoty, a hrozia Cirkev úplne zvnútra rozložiť svojim ultraliberalizmom, hoci ani toto všetko nie je úplne výstižnou charakteristikou, keďže homosexuálny kňaz je v skutočnosti obyčajný psychopat a parazit na tele Cirkvi, ktorý ako psychopat v podstate žiadne vlastné teologické názory – ktoré by neboli iba ospravedlňovaním svojej homosexuálnej úchylky – ani nemá. Čitateľ alebo čitateľka si v tejto súvislosti môže pripomenúť homosexuálny komplex nesúnaležitosti, ktorý som popísal už v predošlých kapitolách. Homosexuálnym duchovným úplne chýba vyváženosť a sila charakteru, ktoré sú nutné pre otcovské vedenie veriacich. Zásadne vždy by u homosexuálov a lesbičiek by preto každému triezvo uvažujúcemu náboženskému predstavenému malo byť nad slnko jasné, že homosexuáli a lesbičky absolútne nikdy nemajú žiadnu nadprirodzenú Božiu charizmu pre kňazské, farárske, rehoľné, katechetické, alebo nejaké iné podobné náboženské poslanie.

A hoci Cirkev objektívne z homosexuálneho kňaza nemá absolútne nikdy a v ničom absolútne žiadny osoh z homosexuálneho kňaza, a homosexuálny kňaz Cirkvi iba vo všetkom úmyselne permanentne škodí, plus je bez najmenších pochybností i to, že homosexuálny kňaz je iba úplne cudzorodým elementom na tele Cirkvi s ktorou nemá absolútne nič spoločného, pretože homosexuálneho kňaza po vieroučnej a tým menej po morálnej stránke s Cirkvou absolútne nič nespojuje. Homosexuálni kňazi absolútne vo všetkom verne slúžia diablovi Satanovi, ako aj satanovým služobníkom a služobníčkam feministkám a slobodným murárom či česky svobodným zednářům. A napriek všetkým týmto skutočnostiam sú navyše ešte k tomu homosexuálni kňazi vernými objektmi pre slobodomurárskych novinárov či česky svobodozednářských novinářů, ktorí ich lživo prezentujú ako integrálnu súčasť Cirkvi, hoci slobodným murárom či česky svobodným zednářům je veľmi dobre známe to, že dotyčný homosexuálny kňaz rozhodne v žiadnom prípade nie je ”človekom Cirkvi”, ale keď už, tak treba povedať, že homosexuálny kňaz je v skutočnosti ”človekom slobodných murárov” alebo česky je ”člověkem svobodných zednářů”, o čom svedčí i to, že každý homosexuál vždy slúžil iba záujmom slobodného murárstva či česky sloužil jen zájmům svobodného zednářství, zatiaľ čo Cirkvi ku ktorej patril iba formálne, avšak v skutočnosti Cirkvi a cirkevným záujmom práve podľa inštrukcií a pokynov slobodných murárov či česky svobodných zednářů zásadne vždy iba úmyselne škodil.


Stříbrná liška a liška polární. Bohaté feministky touží po jejich kožešinách.

Již mnoho let je vyhledávanou kožešinou zejména kožešina takzvané ”stříbrné” lišky (po slovensky: strieborné líšky). Je velice smutné, že kvůli chamtivému sobectví bohatých, bezohledných žen co rády nosí tyto kožichy z liščí kůže jsou lišky bezohledně zabíjeny, Sepsal jsem proti tomu již několik protestních peticí a sbíral na ně podpisy, plus zúčastnil se též i několika protestních shromáždění – bohužel ale jak se zdá – zatím bez jakéhokoliv viditelného výsledku. Navíc pokud jde o takzvanou stříbrnou lišku je známo, že se tento druh liščího zabarvení v přírodě velice zřídkakdy vyskytuje; v důsledku čeho pro tyto potřeby vůči přírodě a liškám sobeckých a bezohledných feministek jsou pro kratochvilní libůstky této vládnoucí polovice lidstva takzvané stříbrné lišky chovány na mnohých takzvaných kožešinových farmách kde jsou lišky pouze kvůli jejich kůži chována a zabíjena průmyslovým způsobem plánovaně prakticky téměř jako na běžícím pásu.

Lišky polární (Alopex lagopus) žijí v tundrách ”Starého” i ”Nového” světa, a to severně od pásma lesů. U lišek polárních jsou hustě zarostené spodky chodidel. Liška polární (po slovensky: líška polárna) má v letě zbarvení něco mezi barvou hnědou a sivou; v zimě pak je zas bílá. Nicméně některým liškám polárním je v zimě i v létě typická trochu srst tak trochu do modra. Zejména s těmito takzvanými modrými polárními liškami v zájmů rozmarnosti vládnoucí poloviny lidstva, respektive jejich ozdobných dámských kožichů je nejkrutěji zacházeno – protože právě o tyto drahé kožichy mají bohaté vládnoucí feministky největší zájem. Liščí kožešiny jsou ze strany bohaté ženské buržoazie tak velice poptávány, že masová genocida lišek se dnes může srovnávat pouze s obdobnou poptávkou těchto bohatých feministek po norkových kožešinách. Jako potrava polárním liškám slouží drobné severské hlodavce, ptáci (po slovensky: vtáci), někdy i ryby a občas se s liškami poláními můžeme setkat i v těch končinách kde žijí lední medvědy (po slovensky: ľadový medvedi) jak mají tendenci přiživovat se po ”hodování” ledního medvěda (po slovensky: ľadového medveďa). O liškách polárních je známo, že si do sněhu vyhrabávají dočasné brlohy, aby v nich odchovali svá mláďata.

 

Psi bloodhoundi pronásledovali ty, kterým byl odporný feministický vynález “prezenční vojenská služba.

Dalším psem je bloodhound. O bloodhoundech (po slovensky: bloodhoundoch) lze říci, že pokud jde o sledování pachové stopy, tak bloodhoundové (po slovensky: bloodhoundovia) mají tak dobrou pověst, že vypátrání pachatele trestného činu bloodhoundem (po slovensky: bloodhoundom) se ve všech normálních státech - kde justiční mašinérie nehledá pouze záminky jak ”osvobodit” pachatele nejtěžších kriminálních zločinů – považuje při soudu za dostatečný důkaz. O bloodhoundu (po slovensky: bloodhoundovi) třeba ještě říci, že bloodhounda naše ”demokratická” armáda v České republice jako i ve Slovenské republice (ostatně obě tyto armády jsou stejně ”demokratické” jako jsou i ”demokratické” naše státy!) ještě donedávna využívala na pronásledování ”dezertérů”, respektive normálních mladých chlapců, kteří již měli plné zuby tohoto krutého feministického vynálezu, kterému se eufemicky říká ”prezenční vojenská služba” a proto tomuto otroctví ve vojenské uniformě chtěli říci své rozhodné ”Zbohem”!! Všechny tyto skutečnosti poněkud kazí jinak celkem dobrou pověst bloodhoundů (po slovensky: bloodhoundov), protože tito bloodhoundi jsou jinak v podstatě velice krotké a přátelské psi. S bloodhoundy (po slovensky: bloodhoundmi) se spojuje svalnatý pes s tenkou a volnou kůží tvořící záhyby a vrásky. Bloodhoundům (po slovensky: bloodhoundom) je typická veliká postava, protože je to veliký pes mající hmotnost kolem čtyřiceti kilogramů. Bloodhoundi mají dlouhé ovislé uši. Pokud jde o tyto bloodhoundy, tak třeba o těchto bloodhoundech (po slovensky: bloodhoundoch) ještě říci, že mají srst černou, hnědou anebo červenou s takovými bílými skvrnami.


Staré srbochorvatské přísloví s ohledem na dnešní feministickou světovládu.

A spojená byla ovšemže i samotná vdova – pani radová Schepelerová. Ta sice před léty v kostele když přijímala svátost manželství slíbila před našim Pánem Ježíšem Kristem věčnou oddanost a věrnost, nicméně víra ji byla ukradená a více než svého manžela měla ráda jeho peníze. Ostatně – typická žena! Šťasten je pouze svobodný muž, a to navíc pouze ten svobodný muž, který absolutně žádné peníze, žádné lukrativní zaměstnání a ani žádný majetek nemá a navíc je to i veřejně všem lidem známo. Toho pak žádná žena nikdy nebude nijak obtěžovat, protože velice dobře ví, že si na něm nic nevezme. Jedno české přísloví říká: ”Kde nic není, tam ani smrt nic nebere”. V srbochorvatštině je však ještě přiměřenější přísloví: ”Bog nadelio i car nemá šta bi uzeo”, co by se asi dalo přeložit například jako: ”Bůh nadělil a car nemá co vzít”. Ach Bože! Kdo alespoň trochu se orientuje v historické problematice středověkého carského absolutismu – ”samoděržaví” ve východních pravoslavných absolutistických monarchií, ten musí prožívat vrchol blaženosti, když si uvědomí, že je tak extrémně chudý, nemajetný, že dokonce i ten všemocný absolutistický car je úplně bezmocný pokud mu chce něco sebrat, tu mu je houby platný i celý stát s jeho mohutnou armádou, policií, úřednictvem a dalším utiskovacím aparátem sloužícím jeho zájmům, protože kde nic není, tam doopravdy není si co vzít. A ”per analogiam” pod pojem car si klidně můžete dosadit ”feministky” a vyjde to nastejno (ostatně v praxi je to vlastně svým způsobem totéž!!).

 

Naša zdanlivá “demokracia” je iba obyčajná šaškáreň.


Vo feministických štátoch existuje naoko zdanlivá ”demokracia”, v skutočnosti je to však ale iba obyčajná komédia, kde hŕstka politických šašov (po česky: šašo = šašek) sa háda o bezvýznamných detailoch, všetci v totalitnej jednote však ale spoločne hlásajú feministickú propagandu, ktorá bez ohľadu na svoje pokrytecké bláboly o údajnom úsilí o rovnosť mužov a žien fakticky usiluje o nadvládu feministiek nad svetom, a demagogicky rozpráva o údajnej diskriminácii žien oproti mužom, hoci v skutočnosti pravý opak tohoto tvrdenia je pravdou, ženy už dnes sú v Európe a Severnej Amerike všade privilegované nad mužmi, a muži boli degradovaní iba na osoby druhej kategórie; ďalej sa všetci politici a političky vzájomne predháňajú velebením homosexuality a homosexuálnych psychopatov, lživo všetci svorne tvrdiac, že homosexualita je údajne vraj normálna a že sa dokonca údajne vraj ani nedá liečiť; naši politickí komici zabávajú verejnosť zjavne prehnaným bojom proti neexistujúcemu rasizmu; ďalej nezmyselnými blábolmi o údajnom globálnom otepľovaní planéty Zeme takzvanými skleníkovými plynmi; rovnako tak občas aj blábolmi ešte nezmyselnejšími o údajnej možnosti existencie mimozemského života, tj. nezmyselné bláboly o možnostiach údajnej existencie virov, baktérií či iných foriem života, ktoré by údajne vraj mali existovať vo vesmíre mimo našej planéty Zeme; plus doménou politikov sú aj útoky voči jednotlivým cirkvám a náboženským spoločnostiam či ich náboženským predstaviteľom, alebo iným reprezentantom; ako aj svojou ďalšou obdobne lživou a celkom nezmyselnou masmediálnou propagandou pre masmédia, čím spoločne i zo svojou celkovou politickou činnosťou priamo alebo nepriamo slúžia záujmom a cieľom celosvetového slobodného murárstva či česky celosvětového svobodného zednářství.

Masmédiá slúžiace politickým a ideologickým záujmom slobodných murárov a svobodných zednářů nás kŕmia za prvé feministickými blábolmi o údajnej diskriminácii žien oproti mužom hoci v skutočnosti pravý opak tohoto tvrdenia je pravdou, ženy už dnes sú v Európe a Severnej Amerike všade privilegované nad mužmi, a muži boli degradovaní iba na osoby druhej kategórie.

Slobodní murári či česky svobodní zednáři majú najsilnejšiu pozíciu práve v USA, kde vládnuci režim Spojených štátov amerických a hlavne potom všemocná americká armáda je najsilnejším baranidlom v rukách slobodných murárov či česky svobodných zednářů. A nie náhodou sa v tejto situácii hovorí o takzvanej amerikanizácii sveta, USA sa totiž – bez toho, aby ich k tomu ktokoľvek oprávnil – nazývajú svetovým policajtom, vládcom a vyvoleným nad svetom. Celý svet sa dnes musí klaňať moci amerického dolára a sile americkej armády, ktorá ako trestná výprava bombarduje suverénne štáty, manipuluje s vládami, svetovými masmédiami i verejnou mienkou a likviduje nevhodných iba pre ich odlišné názory. USA majú svoje vojenské základne takmer vo všetkých oblastiach sveta, a to bez toho, aby k tomu mali jediný morálny alebo iný ospravedlniteľný dôvod.

Nikto nedal USA moc a ani nikto neodsúhlasil faktické povýšenie USA nad ostatnými štátmi, jednoducho si túto moc nad celým svetom vzali USA sami pod tlakom svojich zbraní a účelovými hrozbami akéhosi neurčitého preventívneho opatrenia pred umelo vymyslenými či umelo vytvorenými, fakticky však ale neexistujúcimi svetovými hrozbami. Slobodným murárom či česky svobodným zednářům americká armáda, politika, kultúra a masmediálna propaganda pochoduje svetom. Každému triezvo uvažujúcemu človeku je jasné, že to nie je dôsledkom nejakej geniálnej dokonalosti amerického národa, ale iba dôsledok svetovládneho uvažovania svetového slobodného murárstva či česky světového svobodného zednářství, pre ktorých sú USA iba hračkou v rukách najmocnejších dám a pánov svetového slobodného murárstva či česky světového svobodného zednářství.

Slobodní murári či česky svobodní zednáři celosvetovo podľa jednotných scenárov manipulujú všade na svete jednotne zo všetkým – od medzinárodnej politiky, kde čírou náhodou z výnimkou snáď iba obetí bezprostrednej americkej agresie majú všetky ostatné a to hlavne malé štáty zhodou okolností úplne rovnaké názory, ako majú USA; cez jednotnú feministickú, homosexuálnu, takzvanú antirasistickú a inú propagandu, aj keď síce v rôznych národných jazykoch, avšak celkom očividne ustrihnutú podľa jednotnej šablóny v masmédiách celého sveta, až po masmediálne vytváranie jednotnej verejnej mienky, kde v najrozličnejších jazykoch sveta sa vytvára až nápadne rovnaká terminológia a frazeológia používaním politickej a ideologickej terminológie, ktorej jazyková originalita vychádza lingvisticky a sémanticky celkom evidentne vychádza z anglického jazyka, zatiaľ čo v mnohých iných jazykoch je táto jazyková cudzota otrocky preloženého pojmu z anglickej politickej terminológie viac než zrejmá, a v niektorých jazykoch tento cudzorodý implantát pôsobí tak trochu dokonca i komicky.

Najpodlejšie na tom všetkom ale je to, že slobodní murári či česky svobodní zednáři, respektíve ich masmédiá (čo sú masmédiá takmer všetky!) vo svojej všadeprítomnej propagande agresívne hlásajú feministickú propagandu a velebia homosexualitu, plus navyše tieto svoje zločinné feministické, homosexuálne a ďalšie podobné politické úmysly na ceste k fakticky totalitnému ovládaniu sveta skrývajú za falošnú masku údajnej ”humanity”.

Nielen hlásanie feministickej propaganda, propagácia homosexuality či agresívne dobyvačné vojny USA spojené zo súdnymi fraškami zo štátnymi predstaviteľmi porazených štátov a národov spadá na účel svetového slobodného murárstva či svobodného zednářství. Slobodní murári či česky svobodní zednáři sa stali aj protagonistami šírenia antikoncepcie, vraždenie nenarodených detí potratmi a presadzovanie nútenej sterilizácie žien, a to hlavne v rozvojových krajinách. Propagandisticky to odôvodňujú údajným bojom proti hladomoru, že je preto údajne vraj nutné zaviesť akúsi ”reguláciu pôrodnosti”, pod čím títo hajzli rozumejú antikoncepciu, vraždenie nenarodených detí potratmi a nútenú sterilizáciu žien, aby nemohli mať deti.

Sú to všetko vrcholne nemravné a barbarsky zločinné spôsoby ”znižovania stavu hladujúcich” za cenu používania antikoncepcie brániacich v rozpore s Božou vôľou v počatiu života; k vraždeniu nenarodených detí potratmi, kde tým, že sa nenarodeným deťom upiera právo, aby sa narodili sa im upiera to najzákladnejšie ľudské právo, ktorým je právo na život; a nútenej sterilizácie žien, aby nemohli mať ďalšie deti, čo navyše vzhľadom k tomu, že sa tieto nútené sterilizácie žien realizujú hlavne v rozvojových krajinách má i veľmi silné doslova a do písmena rasistické konotácie, ktoré len v praxi dokazujú, ako to slobodní murári či česky svobodní zednáři s tým svojím údajne vraj bojom proti rasizmu v skutočnosti myslia.

Pokiaľ ide o slobodomurársky či česky svobodozednářský verbálne veľmi vehementný takzvaný ”boj proti rasizmu”, ktorý je počuť prakticky zo všetkých európskych a severoamerických masmédií, stačí iba poukázať na politiku ”západných demokracií” smerujúcich k programu nútenej sterilizácie afrických žien, ktorý sa týka výlučne iba žien čiernej pleti, čo nám veľmi názorne ukáže nefalšovane pravú vskutku rasistickú tvár našich tak extrémne propagandisticky militantne agresívnych ”bojovníkov proti rasizmu”.

A toto všetko vo svojom súhrnu čo som uviedol v predošlých troch odstavcoch je teda asi tá takzvaná ”ochrana detí”, ktorou sa slobodným murárstvom či česky svobodným zednářstvím nasiaknuté európske a severoamerické režimy tak pompézne chvastajú (česky: chvastajú = chlubí).

Je to neuveriteľne podlé svinstvo! Veď čo je to za údajnú vraj ochranu detí, keď deti sú s požehnaním režimu ”podľa práva” vraždené v interrupciách a nenarodeným deťom je upierané to najzákladnejšie ľudské právo prísť na tento svet?


Slobodní murári či česky svobodní zednáři a ich pravá ruka, ktorou sú feministky vládnu svetom.

Slobodomurári či svobodní zednáři údajne vraj – citujem doslova z ich dokumentu: ”Chceme zblížiť na podklade ľudskosti, humanity a všeobecného bratstva celé človečenstvo bez ohľadu na rasu, farbu pleti, jazyk, pohlavie, sexuálnu orientáciu, národnostný alebo etnický pôvod do veľkej rodiny, aby človečenstvo v nej bolo skrze pozitívnu diskrimináciu znevýhodnených skupín obyvateľstva ako žien, homosexuálov a etnických menšín vystavané v jeden harmonický celok; a súčasne chceme potlačiť všetko, čo je netolerantné”. Citujem to úmyselne, aby som poukázal na farizejské pokrytectvo slobodomurárov či svobodných zednářů. Kto často mení názory je klamár a podvodník! Ak by sa totiž azda dakto domnieval, že – napríklad – už v roku 1717 mali slobodomurári či svobodní zednáři tento program propagácie homosexuality a feministických blábolov, tak by sa veľmi mýlil. Ostatne v tej dobe slobodomurári či svobodní zednáři ani zďaleka ešte nekontrolovali všetky kľúčové informačné masmédiá, aby napríklad v službách feminizmu a propagácie homosexuality mohli ľuďom dokonale vyprať mozgy, tak ako to robia dnes. Okrem toho i morálne zásady ľudí vo vtedajšej dobe boli na oveľa vyššej morálnej úrovni ako je tomu dnes. Ba dokonca ešte i v roku 1938 toto základné krédo slobodomurárov či svobodných zednářů znelo takto – opäť citujem z ich vtedajšieho dokumentu z roku 1938: ”Chceme zblížiť na podklade ľudskosti, humanity a všeobecného bratstva celé človečenstvo do veľkej rodiny tak, aby celé človečenstvo bolo zbudované ako nejaký chrám, v ktorom je všetko zharmonizované, usporiadané v najlepšom poriadku.” Aha! O hlásaní feministických názorov a ani o propagácii homosexuality tu nie je ani zmienky!! Z taktických dôvodov slobodomurárski či zednářští bossovia svoje skutočné názory nikdy neodhalia úplne, ale v závislosti od schopností a možností manipulácie s názormi obyvateľstva zo strany svojich masmédií je dávkujú po takýchto pre verejnosť ”stráviteľných dávkach”.

Z hľadiska slobodomurárov či svobodných zednářů ideálnym uchádzačom na prijatie je taká žena či taký muž, ktorý je fanatický ateista z celej duše nenávidiaci kresťanstvo a kresťanské mravné hodnoty a so satanistickou oduševnenosťou nadšene propagujúci potraty, eutanáziu, homosexualitu a ostatné podobne zvrátené a zvrhlé nemravnosti, a ktorý je navyše militantný feminista a ultraliberálne zmýšľajúci plutokrat zastávajúci ekonomické záujmy tých najbohatších spoluobčanov našej planéty.

Diskusia so slobodmurármi či svobodnými zednáři? Vylúčené! Slobodomurári či svobodní zednáři dokonale kontrolujú väčšinu masmédií. A preto akákoľvek ”diskusia” zo slobodomurármi či svobodnými zednáři je v skutočnosti iba slobodomurársky či svobodozednářský masmediálny monológ. Výmena názorov zo slobodnými murármi či svobodnými zednáři je preto iba smiešna ilúzia. Ostatne veď aj samotní slobodomurári či svobodní zednáři vo svojom slobodomurárskom či svobodozednářském žargóne (slovníku, terminológii) pod pojmom ”výmena názorov” chápu uznesenie svojich orgánov ukladajúcim masmédiám – v určitej oblasti - vymeniť ľuďom ich názory (napríklad vymeniť názory na feminizmus, homosexualitu a do budúcnosti sa plánuje dokonca aj na pedofíliu atd.).

Napríklad feminizmus propagujú slobodomurári či svobodní zednáři vo všetkých masovo – komunikačných médiách najmä preto, aby na platforme demagogickej feministickej ideológie mohli propagovať potraty pod demagogickým tvrdením, že ”žena má právo na svoje telo”, ako keby azda počaté a ešte nenarodené dieťa bolo iba akousi súčasťou tela tehotnej ženy, ktoré je možno celkom ľubovolne kedykoľvek zlikvidovať – zavraždiť!

Alebo napríklad s vehementnou propagáciou homosexuality či s homosexualitou spojeného takzvaného registrované partnerstvo osôb rovnakého pohlavia zas slobodomurári či svobodní zednáři vo všetkých masovo – komunikačných médiách sledujú podkopávanie tradičných hodnôt kresťanskej rodiny ako zväzku muža a ženy.

A s divadlom celkom zjavne úplne prehnaných hysterických afektov a emocionálnych výlevov masovo – komunikačných médií proti údajným prejavom domnelého (prípadne občas možno sem – tam i skutočného) rasizmu zas slobodomurári či svobodní zednáři sa usilujú odpútať pozornosť verejnosti od skutočne existujúcich politických, najmä sociálnych problémov najchudobnejších tried spoločnosti a súčasne i preventívne zastrašiť a umlčať každého, kto by azda pomýšľal kritizovať hospodársku politiku, korupciu a mafiánske praktiky plutokratickej veľkoburžoázie.


Takzvaná všeobecná prezenční vojenská služba pro mužské obyvatelstvo je feministický vynález.

Připomeňme si kdo a kdy v osmnáctém století - kdy již pod tlakem demokratických humanistických ideí staré despotické režimy absolutistických monarchií kopali jako umírající kůň, a zuřivě na všechny strany chrlili plameny své fanatické nenávisti vůči důstojnosti člověka a jeho lidským právům – vynalezl ďábelský systém vojenského otroctví a otrokářství!

Byly to právě toto nejtemnější období umírajícího absolutistického feudalismu, které zplodilo ten nejzvrhlejší organizovaný systém nejodpornějšího možného způsobu pohrdání základními lidskými právy mužů a jejich lidskou důstojností. Jednalo se totiž o ten nejhnusnější feministický vynález, který fakticky znamenal obnovení státního otrokářství a otroctví, kdy feudální absolutistický stát /a po něm v dalších stoletích i další pseudodemokratické režimy/ zavedl tzv."prezenční vojenskou službu" neboli "všeobecnou brannou povinnost".

Konkrétně nucenou vojenskou službu vynalezli na počátku čtyřicátých let osmnáctého století /něco cca po roku 1742/ rakouská císařovna a uherská královna /formálně a oficiálně "císařovna římská" / Marie Terezie a ruská carevna Alžběta I.Petrovna. Obě tyto dámy vedly výbojné války a tedy armáda pro ně rozhodně nebyla jen tak na parádu. Jejich výbojné války velice zatěžovali státní rozpočet neboť vydržování žoldnéřských armád rozhodně nebylo levnou záležitostí. A tak obě tyto dámy přišli na myšlenku, že by mohli násilím a bez ohledu na smluvní vztah římského práva "emfyteusis" /na němž se zakládá institut dědičného nájmu půdy coby fundament feudálních právních vztahů mezi principálem (feudálem) a emfyteutem (poddaným)/ zotročit své poddané, ba dokonce nejen své vlastní poddané (tj.poddané žijící na územích patřící přímo panovníkovu!), ale prakticky všechny obyvatele žijící na území, které ovládají, protože tato vojenská branná povinnost má býti "všeobecná".

Ovšemže "všeobecná" nikoliv v linquistickém slova smyslu, tedy toho, co ve skutečnosti významově znamená slovo "všeobecný", nýbrž všeobecná pouze v tom smyslu jak si slovo "všeobecný" interpretuje feministický mozek, což znamená, že slovo "všeobecná povinnost" znamená, že se týká - ostatně vždyť jak u feministek vlastně jinak - pouze mužů!!

a základě těchto skutečností lze tudíž plným právem tyto obě dámy označit za první feministky na světě. Posléze pak po roce 1768 ve střední Evropě i v Rusku došlo od myšlenky i k činům a tedy prvním pokusům o vytvoření obrovských armád na základě násilných odvodů (konskripcí) za použití jednak primitivní ”hyperchlapské” propagandy, jednak brutálního násilí vládnoucího režimu.

Ve střední Evropě opět zde stála v popředí nechvalně známá císařovna Marie Terezie a pokud jde o Rusko pak carevna Kateřina s příjmením "Veliká", ačkoliv zdravému rozumu nemůže být zřejmé, co je na této v pořadí třetí arogantní a bezohledné feministce velikého?!

Snad leda ak, tak veliké množství prolité lidské krve. Och pardon! Nikoliv lidské krve, ale ovšemže pouze mužské krve. A muži - ovšemže jak jinak - na základě feministického vidění světa lidmi vlastně ani nejsou. Lidmi jsou totiž pouze ženy. Muž je mnohem méně, muž podle feministického vidění světa člověkem vlastně v podstatě vůbec ani jen není...

Proto asi ani není divu, že již samotné tzv."lékařské prohlídky" odvodových komisí fakticky byli zejména v osmnáctém století tím nejhrubším možným ponižováním lidské důstojnosti mladých mužů, respektive chlapců - pokud na rozdíl od feministek uznáme, že nejen ženy, ale též i muži jsou lidé a tudíž by měli mít i muži nárok na respektování své lidské důstojnosti.

Před těmito tzv."lékařskými komisemi" museli ani ne dvacetiletí chlapci "defilovat" úplně nazí, byli tam jednak "váženi" a jednak jim tam fakticky krejčovskými metry a měřítky "měřeny" všechny možné i nemožné rozměry částí jejich nahých lidských těl jako hlavy, krku, hrudníku, břicha, dolních končetin, horních končetin, chodidel, zápěstí atd.

Navíc obě dvě feministky, a to jak císařovna Marie Terezie, tak i ruská carevna Kateřina byli natolik sexuálně úchylné, že se - na tyto násilně, brutálním režimem feudálního absolutizmu přinucené mladé chlapce, aby nazí v Adamovem rouše se promenádovali před tzv. "lékařskými odvodovými komisemi" se ženskou asistencí - chodily často obě tyto panovnice (rakouská císařovna i ruská carevna) dokonce i osobně dívat, a tím ve své úchylnosti se sexuálně ukájet.

Samozřejmě, že i zde vychytralé feministky celou svou akci postavili na vychytralém zneužití "mužské ješitné pýchy a hlouposti" projevujících se u valné části mentálně retardovaných mužů což ostatně u negramotných, nevzdělaných a zaostalých rolníků nebylo zas tak těžké namluvit jim, že toto – pro lidskou důstojnost – maximálně potupné a strašlivé státní vojenské otroctví je ve skutečnosti pro ně prý "veliká čest" ukázat se ve válce jací jsou "veliký chlapi" a i když též z jakési povinnosti "k vlasti" tak i z vlastního zájmu, protože si tak prý mohou vydobýt svou velikou pověst na poli "mužské cti a slávy", ukázat jací jsou "veliký chlapi" a další podobné nesmyslné kecy a bláboly.

A ač všichni jak tehdy, tak dokonce ještě i dnes vehementně popírají, respektive se snaží popírat to, že za všemi těmito idiotskými propagandistickými bláboly "o velikých hrdinských chlapech" v souvislosti s nucenou vojenskou službou stály i stojí v pozadí ve skutečnosti intelektuální mozky světového feminismu, faktem zůstává, že až se tito podvedení a obelhaní rolníci vraceli z válek v zuboženém stavu slepí, hluší, bez nohou, bez rukou či jinak zmrzačeni, jediné kteří se tomu mohli teď smát byli již jen samotné feministky, neboť jejich pudová nenávist vůči mužům, coby příslušníků ”méněcenného pohlaví” a tím i jejich touhy po jejich fyzické destrukci teď byli dostatečně ukojeny.

Na závěr bych chtěl něco – speciálně pokud jde o právní situaci v České republice a Slovenské republice – napsat o tom, jaké stanovisko zaujímá pozitivní ústavní právo v České republice a ve Slovenské republice stanovisko k problematice otroctví a otrokářství. Nejprve ale bych chtěl ale vysvětlit barevné rozlišení dále používané v tomto speciálním dodatku této práce:

Text, který je psán česky takovouto obyčejnou ”automatickou” barvou pokládám za všeobecný text aniž bych ho jakkoliv blíže diferencoval, zda-li ho adresuji českým nebo slovenským čtenářům, respektive zda-li se daný text týká popisu právní situace v České republice anebo ve Slovenské republice.

Modrý text, který jsem napsal po česky se týká výlučně pouze popisu právní situace v České republice!

Červený text, ktorý som napísal po slovensky sa naopak týka výlučne iba popisu právnej situácie v Slovenskej republike!.

Nejprve pokud jde o Českou republiku třeba uvést, že klíčovým právním předpisem ústavního práva České republiky v této oblasti je LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD č.2/1993 Sb. (dále jen ”LISTINA”), co je právní předpis České republiky s právní sílou ústavního zákona.

Najskôr pokiaľ ide o Slovenskú republiku treba uviesť, že kľúčovým právnym predpisom ústavného práva Slovenskej republiky v tejto oblasti je ÚSTAVA SLOVENSKEJ REPUBLIKY č.460/1992 Zb. (ďalej iba ”ÚSTAVA”).

Pokud jde o právo člověka na osobní svobodu, tak třeba říci, že podle ustanovení Čl.8 odst.1 LISTINY je stanoveno, že ”Osobní svoboda je zaručena”. Podle Čl.3 odst.1 Listiny je stanoveno, že ”Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví…”, co znamená, že se ustanovení Čl.8 odst.1 LISTINY garantující osobní svobodu člověku vztahuje nejen na osoby ženského pohlaví, ale úplně stejně tak i na osoby pohlaví mužského!

Pokiaľ ide o právo človeka na osobnú slobodu, tak treba povedať, že podľa ustanovenia Čl.17 odst.1 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Osobná sloboda sa zaručuje”. Podľa Čl.12 odst.2 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Základné práva a slobody sa zaručujú na území Slovenskej republiky všetkým bez ohľadu na pohlavie…”, čo znamená, že ustanovenie Čl.17 odst.1 ÚSTAVY garantujúce osobnú slobodu človeka sa vzťahuje nielen na osoby ženského pohlavia, ale úplne rovnako tak i na osoby pohlavia mužského!

O tom jakému zacházení jsou vystaveni branci a zejména pak vojáci prezenční vojenské služby (a o vojácích na frontě již ani nemluvě!!) snad ani není třeba blíže rozebírat. A to vše i navzdory tomu, že podle ustanovení Čl.7 odst.2 LISTINY je stanoveno, že ”Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu”. Podle Čl.3 odst.1 Listiny je stanoveno, že ”Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví…”, co znamená, že se ustanovení Čl.7 odst.2 LISTINY, které zakazuje podrobovat člověka mučení či jakémukoliv jinému krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení nebo trestu vztahuje nejen na osoby ženského pohlaví, ale úplně stejně tak i osoby pohlaví mužského je zakázáno mučit anebo podrobovat krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení anebo trestu!

O tom akému zaobchádzaniu sú vystavení branci a najmä vojaci prezenčnej vojenskej služby (a o vojakoch na fronte už ani nehovoriac!!) snáď ani nie je treba bližšie rozoberať. A to všetko i navzdory tomu, že podľa ustanovenia Čl.16 odst.2 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Nikoho nemožno mučiť ani podrobiť krutému, neľudskému či ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestu”. Podľa Čl.12 odst.2 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Základné práva a slobody sa zaručujú na území Slovenskej republiky všetkým bez ohľadu na pohlavie…”, čo znamená, že sa ustanovenie Čl.17 odst.1 ÚSTAVY, ktoré zakazuje podrobovať človeka mučeniu či akémukoľvek inému krutému, neľudskému alebo ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestu vzťahuje nielen na osoby ženského pohlavia, ale úplne rovnako tak i osoby pohlavia mužského je zakázané mučiť alebo podrobovať krutému, neľudskému alebo ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestu!

To že imanentní vlastností takzvané všeobecné branné povinnosti je nejen fakticky kruté a nelidské zacházení, ale právě tak i soustavné ponižování lidské důstojnosti u branců, a ještě více u vojáků prezenční vojenské služby není taky třeba blíže zdůrazňovat. A to navzdory tomu, že podle ustanovení Čl.10 odst.1 LISTINY je stanovené, že ”Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.” Podle Čl.3 odst.1 Listiny je stanoveno, že ”Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví…”, co znamená, že se ustanovení Čl.10 odst.1 LISTINY garantující právo každého člověku na zachovávání jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jeho jména se vztahuje nejen na osoby ženského pohlaví, ale úplně stejně tak i na osoby pohlaví mužského!

To že imanentnou vlastnosťou takzvanej všeobecnej brannej povinnosti je nejen fakticky kruté a neľudské zaobchádzanie, ale práve tak i sústavné ponižovanie ľudskej dôstojnosti u brancov a ešte viac u vojakov prezenčnej vojenskej služby nie je tiež potreba bližšie zdôrazňovať. A to navzdory tomu, že podľa ustanovenia Čl.19 odst.1 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Každý má právo na zachovanie ľudskej dôstojnosti, osobnej cti, dobrej povesti a na ochranu mena.” Podľa Čl.12 odst.2 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Základné práva a slobody sa zaručujú na území Slovenskej republiky všetkým bez ohľadu na pohlavie…”, čo znamená, že ustanovenie Čl.19 odst.1 ÚSTAVY garantujúce právo každého človeka na zachovanie jeho ľudskej dôstojnosti, osobnej cti, dobrej povesti a ochrany jeho mena sa vzťahuje nielen na osoby ženského pohlavia, ale úplne rovnako tak i na osoby pohlavia mužského!

Zakázáno je rovněž podrobovat lidi nuceným pracím nebo službám. A to konkrétně v ustanovení Čl.9 odst.1 LISTINY je stanoveno, že ”Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám”. Je to jen ukázkou neuvěřitelného právního pokrytectví, když hned v následujícím odstavci Čl.9 odst.2 LISTINY je napsáno, že se ”ustanovení odstavce 1 nevztahuje na za a)práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, za b)vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, za c)službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, a za d)jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.” Jinými slovy, je tedy stanoveno, že ač teoreticky na základě Čl.9 odst.1 LISTINY sice ”Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám”, v praxi je však podle ustanovení Čl.9 odst.2 písm.b/ LISTINY toto ustanovení předešlého odstavce současně vzápětí ihned popřeno tím, že je stanoveno, že se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na ”vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby.”

Zakázané je taktiež podrobovať ľudí núteným prácam alebo službám. A to konkrétne v ustanoveniu Čl.18 odst.1 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Nikoho nemožno poslať na nútené práce alebo nútené služby.” Je to iba ukázkou neuveriteľného právneho pokrytectva, keď hneď v nasledujúcom odseku Čl.18 odst.2 ÚSTAVY je napísané, že sa ”ustanovenie odseku 1 nevzťahuje na za a)práce ukladané podľa zákona osobám vo výkone trestu odňatia slobody alebo osobám vykonávajúcim iný trest, nahradzujúci trest odňatia slobody, za b)vojenskú službu alebo inú službu ustanovenú zákonom namiesto povinnej vojenskej služby, za c)službu vyžadovanú na základe zákona v prípade živelných pohrôm, nehôd alebo iného nebezpečenstva, ktoré ohrozuje životy, zdravie alebo značné majetkové hodnoty, a za d)konanie uložené zákonom na ochranu života, zdravia alebo práv iných.” Inými slovami, je teda ustanovené, že hoci teoreticky na základe Čl.18 odst.1 ÚSTAVY síce ”Nikoho nemožno poslať na nútené práce alebo nútené služby”, v praxi je však podľa ustanovenia Čl.18 odst.2 písm.b/ ÚSTAVY toto ustanovenie predošlého odseku súčasne vzápätí ihneď popreté tým, že je ustanovené, že sa ustanovenie odseku 1 nevzťahuje na ”vojenskú službu alebo inú službu ustanovenú zákonom namiesto povinnej vojenskej služby.”

Jak jsem již uvedl, ač teoreticky na základě Čl.9 odst.1 LISTINY sice ”Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám”, v praxi je však podle ustanovení Čl.9 odst.2 písm.b/ LISTINY toto ustanovení předešlého odstavce současně vzápětí ihned popřeno tím, že je stanoveno, že se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na ”vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby.” To znamená, že pro Českou republiku ustanovení Čl.9 odst.2 písm.b/ LISTINY jakoby říkalo, že na mladé chlapce ze kterých militaristický režim České republiky udělal otroky - vojáky se nevztahuje ustanovení Čl.9 odst.1 Listiny, které říká, že ”Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám”.

Militaristický režim České republiky však ale poněkud zapomněl, že jsou zde ještě i další ustanovení garantující základní lidská práva:

Podle ustanovení Čl.7 odst.2 LISTINY je stanoveno, že ”Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu”, podle ustanovení Čl.8 odst.1 LISTINY je stanoveno, že ”Osobní svoboda je zaručena” a podle ustanovení Čl.10 odst.1 LISTINY je stanovené, že ”Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.” A v celém právním řádu České republiky se nenachází žádné ustanovení, které by stanovilo výjimku, že tyto tři ustanovení LISTINY se nevztahují na ”vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby” tak, jak tuto výjimku stanovil militaristický režim České republiky v ustanovení Čl.9 odst.2 písm.b/ LISTINY ve vztahu k ustanovení Čl.9 odst.1 LISTINY. A o tom, jak u otroků - vojáků, které militaristický režim České republiky podrobil výkonu takzvané vojenské prezenční služby (a to zejména u vojáků -nováčků nazývaných slangově ”bažanti” či ”holubi”) byla či nebyla respektována tato jejich základní lidská práva, a to zejména ustanovení garantující jejich ”lidskou důstojnost”; ustanovení zakazující podrobovat je ”krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení”; potažmo garantující jejich právo na osobní svobodu snad ani není třeba mluvit.

Ako som už uviedol, hoci teoreticky na základe Čl.18 odst.1 ÚSTAVY síce ”Nikoho nemožno poslať na nútené práce alebo nútené služby”, v praxi je však podľa ustanovenia Čl.18 odst.2 písm.b/ ÚSTAVY toto ustanovenie predošlého odseku súčasne vzápätí ihneď popreté tým, že je ustanovené, že sa ustanovenie odseku 1 nevzťahuje na ”vojenskú službu alebo inú službu ustanovenú zákonom namiesto povinnej vojenskej služby.” To znamená, že pre Slovenskú republiku ustanovenie Čl.18 odst.2 písm.b/ ÚSTAVY ako keby hovorilo, že na mladých chlapcov z ktorých militaristický režim Slovenskej republiky urobil otrokov – vojakov sa nevzťahuje ustanovenie Čl.18 odst.1 ÚSTAVY, ktoré hovorí, že ”Nikoho nemožno poslať na nútené práce alebo nútené služby”.

Militaristický režim Slovenskej republiky však ale akosi zabudol, že sú tu ešte i ďalšie ustanovenia garantujúce základné ľudské práva:

Podľa ustanovenia Čl.16 odst.2 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Nikoho nemožno mučiť ani podrobiť krutému, neľudskému či ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestu”, podľa ustanovenia Čl.17 odst.1 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Osobná sloboda sa zaručuje” a podľa ustanovenia Čl.19 odst.1 ÚSTAVY je ustanovené, že ”Každý má právo na zachovanie ľudskej dôstojnosti, osobnej cti, dobrej povesti a na ochranu mena.” A v celom právnom poriadku Slovenskej republiky sa nenachádza žiadne ustanovenie, ktoré by stanovilo výnimku, že tieto tri ustanovenia ÚSTAVY sa nevzťahujú na ”vojenskú službu alebo inú službu ustanovenú zákonom namiesto povinnej vojenskej služby” tak, ako túto výnimku ustanovil militaristický režim Slovenskej republiky v ustanovení Čl.18 odst.2 písm.b/ ÚSTAVY vo vzťahu k ustanoveniu Čl.18 odst.1 ÚSTAVY. A o tom, ako u otrokov – vojakov, ktorých militaristický režim Slovenskej republiky podrobil výkonu takzvanej vojenskej prezenčnej služby (a to najmä u vojakov – nováčikov nazývaných slangovo ”bažanti” či holuby”) boli či neboli rešpektované tieto ich základné ľudské práva, a to najmä ustanovenie garantujúce ich ”ľudskú dôstojnosť”; ustanovenie zakazujúce podrobovať ich krutému, neľudskému či ponižujúcemu zaobchádzaniu”; či garantujúce ich právo na osobnú slobodu snáď ani nie je treba hovoriť.


Tisíc krát masmediálne opakovaná feministická lož sa pre mnohých stáva “pravdou”!

Platí-li u mnohých lidí i v těchto případech slogan, že "celým světem" tisíc krát opakovaná lež se stává pravdou, pak u mě to rozhodně v těchto případech neplatí. Vím-li například, že ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminovaní oproti ženám, pak i když "celý svět" vehementně hlásá svou feministickou propagandou přesný opak toho co je pravdou, pak i navzdoru tomu, že žádné opačné informace z "celého světa" nezaznívají přijímám za pravdivé to, o čem jsem se mohl tisíc krát osobně přesvědčit svým vlastním osobním poznáním - svými vlastními oči, uši a empirickými zkušenostmi a nikoliv tomu co tento orwelovsky prolhaný "celý svět" svými tisíc krát, ba milióny či miliardy krát ze všech stran soustavně opakovanými lžemi o tzv."privilegování mužů a diskriminace žen" by mi chtěl pokusem o tuto brutální indoktrinaci a vymývání mozků svými médii vnutit abych těmto feministickým lžím "věřil", a tím upřednostnil "víru" v cizí informace před vlastním, osobním poznáním.

Úsilí "celého světa" o vnucení lživé "víry" v pravdivost feministických lží jsem uvedl pouze jako příklad. Samozřejmě, že jsem mohl uvést i cokoliv jiného na čem bych názorně demonstroval ostrou diskrepanci mezi tím, co je objektivní pravda a tím co svými médii se snaží "celý svět" vnutit lidem aby "uvěřili". Většina lidí ovšemže tomuto brutálními indoktrinačnímu tlaku médií "celého světa" podlehne, a to i tehdy, když tyto lži zcela jednoznačně protiřečí tomu co mohli jinak svou vlastní zkušeností na vlastní oči vidět, na vlastní oči uslyšet, popřípadě jinak osobně se přesvědčit. Já díky tomu, že jsem nezávisle a svobodomyslně, samostatně přemýšlející intelektuál patřím k menšině lidí, kteří mají dostatek svých vlastních intelektuálních sil se vzbouřit vůči indoktrinační pseudoinformační agresi "celého světa" a jeho médií alespoň v těch věcech o kterých jsem měl možnost svými vlastními smysly a zkušenostmi přesvědčit se o opaku. I to je hodně, neboť i tím se stávám navzdory úsilí "celého světa" a jeho médií svobodomyslnou bílou vránou v tomto moři lží a nevědomosti.


Osud brojlerů v komerčních velkochovech drůbeže připomíná parodii na postavení mužů v rámci lidského rodu!

Zdá se ale, že jsem trochu odbočil, ačkoliv mým úmyslem bylo pouze odpovědět na otázku, jak dlouho jsou slepice schopny se dožít při optimálních životních podmínkách. Vraťme se ale zpátky k brojlerům ve velkochovech!

Jsou na sobě natlačeni doslova jako nějaké sardinky a to navíc úmyslně, aby se nehýbali a tak více přibírali na hmotnosti. Nakonec jsou na konci tohoto krutého a násilného překrmováni tak tlustí, že i kdyby je čistě hypoteticky dali i na volné prostranství, tak by se stejně již v důsledku jejich extrémní obezity nebyli schopny sami pohybovat, sami chodit. Pouze by se ”zvalili” na pravý nebo levý bok a zůstali na zemi ležet jako nějaký kopací míč – jen oči by pulili ven a ústa otvírali při tom jak těžce dýchají. Kromě toho na chodidlech jako i na zadku mají obrovské mozole, často i krvácející, což jim způsobuje permanentní ”stání” na mřížce klece ve které jsou umístěny. Je to krutá bolest, kterou si lidé zejména ti co žijí ve městě – nedovedou vůbec představit. Lidem žijícím na vesnici bych jen doporučil pokud mají třeba obyčejný dřevěný řebř (po slovensky: rebrík) aby na něj s bosými nohami zkusili vylézt a zkusit alespoň několik minut stát na některém bidle na řebři a brzy ucítí o čem mluvím! A zde si představte, že by jste takhle museli stát dokonce na tenkých ocelových tyčkách bolestně zarývajících se do Vašich chodidel a to nejen nějakých několik minut, ale celé hodiny, ba dokonce po celých 24 hodin, respektive po celý život brojlerů v délce dva a půl až tří měsíců! Slepice - nosnice mají životní podmínky o něco málo méně krutější, což je však vynuceno pouze tím, že se počítá s tím, že budou žít ”až” dva roky. Kdyby se totiž ze slepicemi - nosnicemi zacházelo až tak krutě jako s brojlery – nežili by déle než tři měsíce! Ba co víc – nejspíše by asi vůbec nikdy žádná vejce ani nesnášeli! Již několik dnů po vylíhnutí kuřátek dochází k této selekci na brojlery a nosnice. Prakticky se čeká pouze do té doby, kým u kuřátek lze spolehlivě určit jejich pohlaví. Velkodrůbežárna má přesné kvóty kolik procent z vylíhnutých kuřátek chce mít nosnice. Ze všech ostatních se stávají brojleři. Stejně jako mezi lidmi, tak ještě v mnohem větší míře mezi slepicemi je příslušnost k ”mužskému” pohlaví velice nevýhodné. Zatímco ale v lidské společnosti to, že se narodíte s mužským pohlavím má za následek pouze to, že budete všude sice pouze permanentně diskriminován oproti ženám, ale v podstatě nechají Vás (alespoň prozatím) jakž - takž žít. Pouze budete se závistí hledět na ženy a jejich privilegia, plus Vám polezou na nervy ty jejich nestydatě drzý a pitomý feministické kecy o údajné diskriminaci žen (ačkoliv ve skutečnosti právě pravý opak je pravdou!)

U slepic je to ale ještě horší než u lidí! Kuřátko, které se narodí se ”ženským” pohlavím má alespoň naději, že si ji lidé vyberou za budoucí ”nosnici”. Kuřátko, které se narodí ale s ”mužským” pohlavím již absolutně vůbec žádnou naději nemá - oni všichni bez jakékoliv výjimky se stanou brojlery (plemenní kohouti tvoří totiž početně takové bezvýznamné promile, že je vůbec ani neberu do úvahy!).

Pokud mají brojleři a slepic den, tak to zda-li jsou v místnosti umístěni brojleři nebo slepice - nosnice i v cizí velkodrůbežárně kde nikdy v životě předtím nebyl lehce rozezná JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola i se zavázanými oči! A to podle zvuku to rozezná!! V místnosti brojlerů je totiž relativně ticho, zatímco slepice – nosnice jsou až nápadně mnohem hlučnější. Pokud bychom se na tuto věc podívali z aspektu jakési hyperbolické nadsázky, tak bychom možná mohli spekulovat nad tím, zda-li tyto nosnice pouze naříkají nad svým osudem, anebo zda-li i ony mají svůj zobák plný feministických keců o tom, jak se ti chlapi – brojleři mají dobře a jak jsou ony ženy – nosnice prý diskriminovány oproti mužům – brojlerům. Prostě jednoduše ztřeštěná úvaha o tom, zda-li to třeba mezi slepicemi nefunguje v této oblasti týkající se ”rovnosti obou pohlaví” v podstatě úplně stejně jako mezi lidmi. A ovšemže taky i s tím, že dokonce i mezi samotnými brojlery se najde několik švihnutých jedinců, kteří se k feministickým kecům nosnic přidávají a rovněž tvrdí, že prý život nosnic (žen) je horší a těžší než život brojlerů (mužů), respektive, že nosnice – ženy jsou diskriminovány a společensky znevýhodňovány oproti brojlerům – mužům.

 

Congregatio pro Doctrina Fidei je opora svätého otca pápeža při obrane čistoty viery.

Congregatio pro Doctrina Fidei po slovensky znamená približne: Kongregácia pre náuku viery. Táto kongregácia je považovaná za najdôležitejšiu. Prefektom tejto kongregácie – z titulu svojej funkcie – bol až do roku 1988 dokonca samotný pápež, aj keď v praxi na priame riadenie Kongregácie pre náuku viery zostával pápežovi iba málokedy čas. Kardinál, ktorý Kongregáciu pre náuku viery v prípade pápežovej zaneprázdnenosti namiesto pápeža fakticky skutočne riadil mal iba titul tajomníka či sekretára a neskôr od roku 1965 mal titul proprefekta. Priorita dávaná problematike náuky viery a postavenia pápeža v pozícii prefekta Kongregácie pre náuku viery vychádzala z tradičnej predstavy postavenia pápeža, ako nástupcu apoštola svätého Petra, ktorý podľa príkazu nášho Pána Ježiša Krista má ”utvrdzovať svojich bratov vo viere” (LK 22, 32). Dôležitý je v tomto kontextu výraz ”utvrdzovať”, pretože úlohou pápeža je byť strážcom viery a jej neporušenosti. A ako ukazujú celé dvojtisícročné dejiny pápežstva, pápeži sa osobne síce iba relatívne málokedy aktívne podieľali na vytváraní náuky a teológie, avšak ale zato vždy svojou autoritou pápeži potvrdzovali alebo odmietali tie výsledky, ku ktorým v oblasti viery dospeli teológovia či iní kresťanskí intelektuáli. Kongregácia pre náuku viery je zo všetkých úradov pápežskej rímskej kurie úradom najmenej ”politickým”, pretože pri definovaní učenia viery a morálky neberie Svätý stolec zásadovo prakticky žiadne ohľady na názory politikov a ich novinárov propagujúcich homosexualitu, feminizmus, svätenie žien za kňazov, zrušenie celibátu a iné podobné zvrhlosti. Do základných princípov si síce Svätý stolec zo strany politikov a masmédií príliš nenechá hovoriť ani v tých oblastiach, ktoré sa netýkajú viery a morálky, ale v týchto ostatných oblastiach je Svätý stolec predsa len čiastočne brať v úvahu politickú oportunitu prijatých rozhodnutí. Ako názorný príklad tejto čiastočnej politickej oportunity (prípadne pružnosti?) Svätého stolca je napríklad ochota diskutovať zo ”svetskými autoritami” o vymenovaní biskupov a s ohľadom na ich názor, vymenovať za biskupa aj takého kandidáta, ktorý vyhovuje katolíckej cirkvi menej než iný kandidát, ak aj tento ”horší” kandidát na biskupa tiež splňuje predpoklady plniť úlohy katolíckeho biskupa. Iným príkladom môže byť určitý oportunistický ohľad na to, aký ohlas u masmédií bude mať priznanie ”pocty oltára” určitej historickej osobnosti, a v závislosti na tom urýchliť či spomaliť chod procesu jej beatifikácie či kanonizácie, ak sú ináč splnené kritéria pozitívneho výsledku procesu atď.


Potrebujeme skutočný pluralizmus a nie iba jeho súčasnú skarikovanú a spotvorenú napodobeninu.

A čo sa týka pluralizmu, tak v celej rade prehnitých liberálnych režimov funguje iba ako skarikovaná a spotvorená napodobenina. Vo všetkých vyspelých ekonomikách Západu drvivá väčšina ľudí nemá vôbec žiadny vplyv na verejný život vo svojej vlasti a zároveň aj úplne nulovú šancu sa aspoň nejakého sebemenšieho vplyvu dobrať. Prakticky na všetkých úrovniach verejnej správy sú takmer všade u moci mocné byrokratické štruktúry buržoáznych plutokratov (v Slovenskej republike a Českej republike sú to navyše často bývalí eštébáci!!), vplyvné a dokonale zorganizované záujmové zoskupenia feministiek a homosexuálov mohutne podporované všetkými možnými i nemožnými masmédiami, a disponujúce až rozprávkovo bohatým kapitálom, ako i vládnuce liberálne politické strany, ktoré svoj politický vplyv založili na brutálnom zastrašovaní a terorizovaní celej spoločnosti, vydieraním, niekedy dokonca i na politicky motivovaných vraždách svojich oponentov, vždy však ale tiež na ”kupovaní” si poslancov od opozície, všeobecnej korupcii a všadeprítomnej orwelovskej masmediálnej propagandy lži a nenávisti.

Svet potrebuje skutočný pluralizmus, ktorý nespočíva v pseudopluralizme skarikovaného a zmanipulovaného sveta orwelovsky všemocných buržoáznych masmédií spojených s dokonalým praním mozgov ľudí prostredníctvom propagandy vládnuceho režimu, kapitálu včítane peňazí z organizovaného zločinu, samotným buržoáznym režimom organizovaného zločinu a mafií, spoločenského a politického vplyvu svobodozednářských či slobodomurárských lóž. Svet potrebuje skutočný pluralizmus, ktorý nepripúšťa totálnu nadvládu perfektne zorganizovanej, extrémne bohatej a politicky mimoriadne vplyvnej menšiny homosexuálov, feministiek a buržoáznych byrokratických plutokratov.


Uvítal bych zveřejnění jmen feministických soudců Nejvyššího soudu ČR…

Všechny nálezy Ústavního soudu České republiky (dále jen: ”Ústavní soud ČR”) jsou závazné a představují ”conditio sine qua non” ústavního soudnictví. Nicméně určité problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají - v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů v obou odvětvích obecné justice, které s jurisdikcí a kasační pravomocí Ústavního soudu ČR fakticky nepočítají a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního soudu ČR přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví.

Všechny naznačené sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu ČR, nikoli však závaznosti, která v konkrétní a Ústavním soudem ČR posouzené a rozhodnuté věci (tj. materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu ČR je totiž závazný pro všechny orgány i osoby na základě čl. 89 odst. 2 ústavního zákona Ústava České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen: ”Ústava ČR”), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud ČR a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu ”rei iudicatae” podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen: ”zákon č.182/1993 Sb.”) která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, a to včetně i takového, který by – ”in eventum” - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem ČR rozhodnutou věc nevztahují.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 2. 4. 1998 ve věci J. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen: ”Nejvyšší soud ČR) ze dne 9. října 1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, o takzvaném ”odepření výkonu civilní služby” tak, že se Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, zrušuje.

Ústavní stížností, podanou včas podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a za podmínek stanovených zákonem (tj. § 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.), napadl J. Ch. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997 ve věci označeného soudu sp. zn. 2 Tzn 10/96, protože tímto rozhodnutím, proti němuž již není dalšího opravného prostředku, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. (dále jen: ”Listina”), a to mimo jiné i z toho důvodu, že Nejvyšší soud ČR při projednání stížnosti pro porušení zákona, která byla podána v jeho prospěch podle ustanovení § 266 odst. 1 zákona č.141/1961 Sb., trestní řád v platném znění (dále jen: ”tr. ř.”), se neřídil právním názorem vyloženým v téže věci nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. března 1997 (viz. I. ÚS 184/96), a po zrušení svého předchozího rozsudku ze dne 25. dubna 1996 tímto nálezem ve věci sice formálně rozhodl nově, avšak fakticky způsobem zcela shodným, jak v předchozím rozhodnutí, což byl ze strany Nejvyššího soudu ČR naprosto protiústavní postup a tedy s odkazem na porušení ústavně zaručeného základního práva, jak jsem již dříve uvedl J. Ch. proto plným právem navrhl, aby Ústavní soud ČR jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR svým nálezem opětovně (tj. již po druhé) zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti J. Ch. (§ 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), se k výzvě Ústavního soudu ČR (§ 42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) podáním předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (tj. § 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), vyjádřil tak, že oprávněné argumenty ústavní stížnosti J. Ch. odmítl a navrhl, aby jako údajně ”nedůvodná stížnost” byla zamítnuta. Poukázal přitom na údajnou neudržitelnost námitky J. Ch., že - při výkladu skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 272 odst. 1 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění (dále jen: ”tr. z.”), jak byl podán Nejvyšším soudem ČR, by stěžovatel v údobí svých 18ti až 38mi let (za trvání povinnosti výkonu vojenské či náhradní služby), opakovaným odsuzováním za odepření výkonu té které služby, ve výkonu trestu strávil dobu delší než platný trestní zákon dovoluje vrahům uložit za trestný čin vraždy!

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR a horlivý stoupenec takzvané branné povinnosti pro obyvatelstvo ”méněcenného pohlaví” s demagogickou pseudoargumentací a s jakýmsi tautologickým odkazem na statistické údaje, pokud jsou k dispozici, a dále též s odkazem na údajně prý analogické znaky úplně jiných, a s danou věcí absolutně nijak nesouvisejících skutkových podstat trestných činů podle § 213 či § 171 odst. 1 písm. b) tr. z. (což je ale ve skutečnosti vrchol jeho absurdní demagogie, která je absolutně nesrovnatelná s daným případem protože nelze svévolně míchat ”hrušky s jabkami”!!) dovozoval údajnou neudržitelnost výkladu vyplývajícího z již dříve zmíněného nálezu Ústavního soudu ČR pokud se týká totožnosti skutku a tento výklad Ústavního soudu ČR označil za údajně ”právně nezdůvodněný”.

Podle vývodů dotyčného feministicky smýšlejícího předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR vydáním předchozího nálezu Ústavního soudu ČR vznikla údajně "patová situace" (moje otázka: Pro koho? – Pro slušné lidi anebo pouze pro feministicky smýšlející arogantní soudkyně a soudce Nejvyššího soudu ČR??), kterou se údajně prý – ”de lege ferenda” - nepodařilo vyřešit ani na společné poradě (feministické poradě??) zástupkyň a zástupců zainteresovaných ministerstev (spravedlnosti, obrany a práce a sociálních věcí) za účasti poslankyň a poslanců, senátorek a senátorů, jakož i ctihodných, urozených dam soudkyň a soudců Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR.

A proto tedy tento feministicky smýšlející soudce Nejvyššího soudu ČR měl tu nehoráznou, ba až neuvěřitelnou drzost, že nejenže toto ”soudcovské embryo” si dovolilo polemizovat s právními názory samotného Ústavního soudu ČR, ale – pokládaje se zřejmě osobně za velikého právnického génia - spolu se svým zamítavým návrhem v meritu věci J. Ch. dokonce i navrhl – cituji ho doslova: ”aby senát Ústavního soudu, který bude rozhodovat o této nové ústavní stížnosti, se distancoval od právního názoru vysloveného senátem Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 184/96…”

Ústavní soud ČR však se ale naštěstí nenechal nijak zastrašit a ani ovlivnit, a neustoupil ani brutálnímu, psychologickému feministickému nátlaku mimoděk spojenému navíc s kampaní našich feministických masmédií podporujících ”brannou povinnost” pro obyvatelstvo ”méněcenného pohlavíů, ale opět se přiklonil ke slušnosti, spravedlnosti a právu když jednoznačně uznal že ústavní stížnost J. Ch. je plně opodstatněná.

Ze spisu Ústavního soudu ČR , sp. zn. I. ÚS 184/96, ve věci téhož stěžovatele J. Ch. totiž jasně vyplývá, že Ústavní soud ČR nálezem ze dne 20. března 1997 zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96, když plně oprávněně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem "nerespektoval skutečnost, že zásada ne bis idem nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to dokonce i mimo čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a že v důsledku toho dalším odsouzením j. Ch. za tentýž ”trestní čin” byl porušen zákon, zejména ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř."; a tento nález Ústavního soudu stal se vykonatelný dnem 14. dubna 1997.

Základní otázkou, kterou ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo možno opomenout, je otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu, která představuje ”conditio sine qua non” ústavního soudnictví.

Vykonatelný nález Ústavního soudu ČR je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazný pro všechny orgány i osoby, a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud ČR a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být, byť i odchylným způsobem rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu ”rei iudicatae” (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci.

A to včetně takového, který by – ”in eventum” - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR; před poklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem ČR rozhodnutou věc nevztahují.

Ústavní soud ČR v nálezu k této věci III. ÚS 425/97 doslova napsal – cituji: ”Jakkoli se vývody pojaté jak do vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, tak ty, které jsou obsaženy v odůvodněních obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných v trestní věci stěžovatele, jeví jako vážné, důvody již vyložené bránily Ústavnímu soudu, aby se jimi - v této již dříve jím rozhodnuté věci - zabýval.” (!!)

I já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se plně s ztotožňuji s tímto stanoviskem našeho Ústavního soudu (ČSFR i ČR), které již půldruha desetiletí důsledně, a konstantně zachovává ve veškeré své judikatuře. Pokud jde o interpretaci práva a právní otázky posuzované Ústavním soudem ČR a před ním Ústavním soudem České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen: Ústavním soudem ČSFR) je nesporné, že každý musí vzít na vědomí, že právní překážka ”rei iudicatae”, která v principu kategoricky brání znovuotevření jakýchkoliv právních otázek, které již jednou v minulosti Ústavní soud rozřešil a rozhodl. A úplně totéž se vztahuje i na právní překážku ”ne bis idem”. Pokud jde o ”naději” veřejné moci na lstivé či podvodné obejití či přelomení zásadní právní překážky ”rei iudicatae”, která by dámám či pánům ”tam nahoře” umožnila znovuotevření již jednou právně rozřešených či rozsouzených právních otázek, tak je třeba otevřeně říci, že takováto arogantní svévole ”mocných” naštěstí z právního hlediska není možná a jedinou čistě hypoteticky opačnou možností je pouze eventuální postup Ústavního soudu ČR podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb.; ve skutečnosti však ale i tato jediná čistě hypoteticky možná eventualita je ve skutečnosti v reálné praxi spíše ale pouze více teoretická než reálná.

Anebo lze to říci ještě i jinak, a to tak, že jestliže Nejvyšší soud ČR v trestní věci J. Ch. v níž vykonatelným kasačním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. března 1997 (viz. I. ÚS 184/96) bylo jeho rozhodnutí ze dne 25. dubna 1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96 zrušeno, vývodů a závěrů z tohoto nálezu plynoucích v následném řízení a v novém rozhodnutí ze dne 9. října 1997 nedbal, ignoroval; nezbylo tedy Ústavnímu soudu ČR nic jiného, než je jako rozporné s ustanovením čl. 89 odst. 2 úst. Ústavy ČR opětně zrušit, aniž bylo možné jakkoli se k meritu věci (tj. posouzené materii) vrátit.

Závěrem, jen pro úplnost třeba ještě dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této věci J. Ch. - co do závaznosti nálezu Ústavního soudu ČR - není souladné dokonce ani s rozhodnutím jiných senátů téhož Nejvyššího soudu ČR, neboť Nejvyšší soud ČR například ve věci 2 Tvno 40/97 právní názor vyjádřený nálezem Ústavního soudu ČR respektoval a v novém rozhodnutí - po kasaci ”svého” předchozího rozhodnutí se jím ve shodě s ústavním příkazem vyjádřeným v ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR již řídil, a obdobně tomu tak bylo i ve věci 2 Tzn 28/97 při výkladu běhu zákonem stanovené lhůty.

Úplně na závěr zbývá již pouze dodat, že tento nález Ústavního soudu ČR III ÚS 425/97 ze dne 2.4.1998 já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr. Henryk Lahola pokládám za nejdůležitější nález Ústavního soudu ČR ve kterém došlo k naprosto správné teoretické definici právních následků překážky ”rei iudicatae”, která zásadním způsobem brání znovuotevírání těch právních otázek interpretace a aplikace práva, které již jednou Ústavní soud ČR anebo ještě před ním Ústavní soud ČSFR posoudil, rozřešil a rozhodl! A tak je to i správné!!

 

Skarikovaná demokracia pod panstvom slobodných murárov či česky svobodných zednářů, feministiek a homosexuálov.


V dôsledku tejto ”práce” mnohých svobodozednářských či slobodomurárskych masmédií, ktorá spočíva v dokonalom propagandistickom praní ľudských mozgov, a z tejto skutočnosti potom vyplývajúca naprostá absencia akýchkoľvek mravných hodnôt došlo v nejednom štáte často k úplne flagrantnej degenerácii skutočných demokratických ideálov v ich totálne zvrátenú a zdeformovanú karikatúru. V takejto zdeformovanej pseudodemokracii si vysokí štátni ale i regionálny úradníci, politici, policajti, niektorí lekári, všelijaké feministické záujmové združenia, ako aj záujmové združenia homosexuálov, ba často doslova kdekto čo má peniaze a teda aj politickú moc si beztrestne fakticky uzurpujú rozhodovať o živote iných. Väčšiu moc ako oni nemal dokonca ani Lenin, Stalin či Hitler. Tým sa len v praxi potvrdzuje pravdivosť slov pápeža Jána Pavla II., ktorý v rôznych krajinách sveta ľuďom mnohokrát pripomínal, že ”demokracia, ktorá nie je postavená na skutočne ľudskej idei, a ktorá rezignuje na základné mravné hodnoty, sa mení v skrytú či otvorenú diktatúru”.

Skarikovaná, pokrivená demokracia sa totiž opiera o pokrivený rebríček hodnôt. Dramatickú absenciu akýchkoľvek mravných hodnôt v spoločnosti a štáte sa vysokí štátny a regionálni úradníci, politici a ich novinári usilujú zamaskovať nejakým demagogickým blábolením o tolerancii, ako o tej najvyššej hodnote. Tak sa táto falošná pseudotolerancia doslova ako akýsi hyperbolicky zdeformovaný negatív dostáva na najvyššiu priečku tohoto mravne úplne prevráteného rebríčka hodnôt, kde skutočná tolerancia je feministicky i homosexuálne hrubo znásilnená a prekrútená tým najhorším možným spôsobom. Ba dokonca v mnohých krajinách sveta niekedy už ani tá ”antirasistická” propaganda neslúži záujmom boja proti skutočnému rasizmu, ale skôr ako baranidlo k zastrašovaniu pauperizovaných vrstiev obyvateľstva a vôbec všetkých, ktorí by eventuálne, potencionálne mohli niekedy vystúpiť na obranu sociálnych práv vykorisťovaných robotníkov, nezamestnaných či bezdomovcov.

 

Šťasten to muž, který je chudobnější než kostelní myš – pak jsou na něj i všechny feministky úplně krátké!

Zamyslíme-li se nad postavami povídky Jana Nerudy “Doktor Kazisvět”, která se nachází v Nerudově sbírce povídek “Povídky Malostranské”, respektive nad faktem, že pan Rada Schepeler zemřel, je pro leckoho možná i dosti zajímavé, že s vidinou jeho smrtí byla fakticky spokojená i jeho vlastní manželka, tj. samotná vdova – pani radová Schepelerová. Ta sice před léty v kostele když přijímala svátost manželství slíbila před našim Pánem Ježíšem Kristem věčnou oddanost a věrnost, nicméně víra ji byla ukradená a více než svého manžela měla ráda jeho peníze. Ostatně – typická žena!

Šťasten je pouze svobodný muž, a to navíc pouze ten svobodný muž, který absolutně žádné peníze, žádné lukrativní zaměstnání a ani žádný majetek nemá a navíc je to i veřejně všem lidem známo!

Toho pak žádná žena nikdy nebude nijak obtěžovat, protože velice dobře ví, že si na něm nic nevezme!!

Jedno české přísloví říká: ”Kde nic není, tam ani smrt nic nebere”. V srbochorvatštině je však ještě přiměřenější přísloví: ”Bog nadelio i car nemá šta bi uzeo”, co by se asi dalo přeložit například jako: ”Bůh nadělil a car nemá co vzít”.

Ach Bože! Kdo alespoň trochu se orientuje v historické problematice středověkého carského absolutismu – ”samoděržaví” ve východních pravoslavných absolutistických monarchií, ten musí prožívat vrchol blaženosti, když si uvědomí, že je tak extrémně chudý, nemajetný, že dokonce i ten všemocný absolutistický car je úplně bezmocný pokud mu chce něco sebrat - tu je všemocnému carovi houby platný i celý stát s jeho mohutnou armádou, policií, úřednictvem a dalším utiskovacím aparátem sloužícím jeho zájmům, protože tam kde nic není, tam doopravdy není si co vzít. A ”per analogiam” pod pojem car si klidně můžete dosadit ”feministky” a vyjde to nastejno! Ostatně v praxi je to vlastně svým způsobem totéž!!

Inzerát hlavního personálního ředitele Evropské Unie:

Evropská Unie přijme ministra zahraničí - kvalifikační nároky na výkon této funkce: Žena

Moje malá úvodní otázka :

Osobně se domnívám, že evropským ministrem zahraničí by měla být ta osoba, která je svými předchozími pracovními zkušenostmi ve světě diplomacie a vládní politiky pro tuto funkci nejlépe odborně kvalifikována, a to bez ohledu na to, zda-li tímto člověkem bude muž nebo žena!!!

Chápu, že ta skutečnost, že osoba, která kandiduje na funkci “evropského ministra zahraničí” je žena je pro degenerované feministy a feministky, a právě tak i pro světovládné svobodné zednáře, kteří ze zákulisí tahají za provázky velice důležité, nicméně ale pokud se “ženství” stane jedinou odbornou kvalifikací pro výkon funkce evropského ministra zahraničí, domnívám se, že je to sama o sobě přece jen trochu slabá kvalifikace pro tak vysokou funkci, jako je tato funkce nejvyššího šéfa diplomacie celé půlmiliardové Evropské unie!!!

A proto kladu si tuto otázku:
Je správné dát funkci evropského ministra zahraničí někomu, kdo nemá absolutně vůbec žádné zkušenosti s diplomacií, a kdo dokonce navíc ani jen nikdy neměl alespoň vůbec nějakou funkci v “národní” vládě??

- a to i když to není jen tak leckdo (tj. muž), ale jde o tak společensky veleváženou osobu, jako je samotná žena???

Takzvaná reformní smlouva Evropské Unie známá u širší veřejnosti spíše pod názvem “Lisabonská smlouva” vstoupila v platnost poté, co ji v rámci všech 27 členských států jako úplně poslední definitivně schválila i České republika tím, že po jistých průtazích ji s velikými rozpaky a velice nerad nakonec podepsal i samotný prezident České republiky Prof.Doc.Ing.Václav Klaus. A na základě této Lisabonské smlouvy kromě jiného vznikli i dvě nové vysoké funkce Evropské Unie, z níž – poněkud zjednodušeně řečeno – jedna je jakási quasi funkce evropského prezidenta a druhá zas jakási quasi funkce evropského ministra zahraničních věcí.

Zvolení ženy za evropského ministra zahraničí jen proto že je ženou je možná hezké, no ale uznejte:

Není fakt, že je žena a kvalifikací nic víc sama o sobě přece jen trochu slabá kvalifikace pro tak vysokou funkci, jako je funkce evropského ministra zahraničních věcí?

Evropská unie se zřejmě asi pomalu, ale jistě do budoucna formou postupných integračních kroků bude posouvat směrem od původního evropského hospodářského společenství k určité společné federaci ústící nakonec do jakéhosi velikého federálního evropského státu. Hranice mezi jakýmsi společenstvím nezávislých státu a jednotným federativním státem není vždy zcela ostrá a zřejmá, a proto pro ty, kdo o tom nic neví, řeknu, že aby nějaký útvar mohl být pokládán za jednotný federativní stát a nikoliv pouze za nějaké společenství nezávislých států, musí mí jeho “federativní orgány” minimálně tyto tři výlučné kompetence: společnou měnu, společnou armádu a společnou zahraniční politiku.

Společnou měnu Euro tento útvar říkající si “Evropská unie” již ve většině členských států má, jednotná evropská armáda jaksi pokulhává anebo není vidět vzhledem k určité redundanci, ba až úplného překrývání svých kompetencí s NATO, a významný krok ke společné zahraniční politice přinesla Lisabonská smlouva, která kromě jiného přinesla na světlo světa jakousi – jak jsem už uvedl výše - funkci evropského ministra zahraničních věcí.

Funkce evropského ministra zahraničních věcí je velice významná, velice vysoká funkce. Vždyť v podstatě v každé vládě je jejich ministerstvo zahraničních věcí nebo ministerstvo zahraničí či ministerstvo zahraničních vztahů, anebo ať již si ten který stát toto ministerstvo pojmenoval jakkoliv, není nejmenších pochybností o tom, že právě toto ministerstvo do jehož kompetence náleží tvorba veškeré zahraniční politiky státu, včetně i veškeré diplomacie daného státu, je tudíž ve všech státech světa právě toto ministerstvo pokládáno za jedno z úplně těch nejdůležitějších ministerstev, ne-li snad přímo za úplně to nejdůležitější ministerstvo.

Je-li tudíž současná Evropská Unie objektivně momentálně jakýmsi hybridem mezi jednotným federativním státem a společenstvím nezávislých států, pak podobně jako je to i v případě evropských států, které spoluzavedly nebo později rovněž za svou vlastní měnu přijaly jednotnou společnou evropskou měnu Euro se z tohoto hlediska fakticky jakoby již staly jednotným evropským federativním státem, tak nyní vytvoření společného evropského ministerstva zahraničních věcí je signifikantním krokem směrem k vytvoření výlučné kompetence Evropské Unie v oblasti zahraniční politiky a mezinárodních vztahů v oblasti mezinárodního práva veřejného.

Pokud tedy o Evropskou Unii musíme vzhledem k faktickému vytvoření quasi evropského ministerstva zahraničních věcí začít uvažovat v dimenzích jednotného federálního státního útvaru, který přinejmenším v této oblasti, kterou je zahraniční politika a mezinárodní vztahy zjevně začíná být jednotným evropským federativním státem, tudíž je nutno konstatovat, že toto evropské ministerstvo zahraničních věcí je orgánem mohutného evropského quasistátu mající zhruba půl miliardy obyvatel, což je tedy za Čínskou lidovou republikou a Indickou republikou tato “Evropská unie” nadaná v oblasti zahraniční politiky a mezinárodních vztahů vůči ostatním státům, mezinárodním organizacím a jiným subjektům mezinárodního práva fakticky již jakoby třetím největším budoucím státem světa.

Tudíž funkce evropského ministra zahraničních věcí u vědomí si toho, že tento evropský ministr zahraničních věcí bude řídit ministerstvo zahraničních věcí třetího největšího státního či quasistátního útvaru na světe, bych proto zcela logicky očekával, že adekvátně k významu této mimořádně důležité a vysoké funkce je dostane opravdu ten, kdo je nadán bohatou celoživotní praxí jednak v oblasti diplomacie, jednak v oblasti státní vládní exekutivy své země, kde po celý svůj život dlouhá léta, respektive desetiletí procházel po vystudování právnické fakulty s osobní specializací absolventa na mezinárodní právo veřejné na nějaké lukrativní univerzitě vzniklé nejpozději někdy ve čtrnáctém století, plus dále pak přešel posléze nejrůznější paletou důležitých funkcí počínaje kariérou řadového diplomata někde na bezvýznamné odlehlé ambasádě přes povýšení do důležitých funkcí velvyslance zastávaného u důležité velmoci, a to nikoliv na jednom místě, ale kde zastával post velvyslance hned u různých světových velmocí nebo klíčových mezinárodních organizací po sobě, až nakonec jako mimořádně úspěšný a tak řečeno “ostřílený” kariérní diplomat své země byl vzat i do vlády, kde pak ještě dlouhá léta vykonával ministerskou funkci, a to zejména pak funkci “národního” ministra zahraničních věcí své země, až nakonec po nějaké takovéto bohaté třicetileté kariéře v oblasti diplomacie i vlády by tyto své bohaté zkušenosti mnohočetného velvyslance a poté i ministra zahraničních věcí se jako poslední tečku, respektive třešničkou ve své diplomatické kariéře mohl stát jedním z uchazečů o post evropského ministra zahraničních věcí. A ovšemže takovýchto kandidátů Evropě by byl minimálně jeden tucet, kde úplně stejné kvalifikační předpoklady absolventa právnické fakulty s dosaženým akademickým titulem doktorského stupně v oblasti mezinárodního práva veřejného plus bohaté minimálně třicetileté zkušenosti mnohočetného velvyslance na nejvýznamnějších velvyslaneckých postech a z toho po minimálně dvě funkční období zastávaná funkce ministra zahraničních věcí ve vládě své vlastní evropské země, bych očekával že takovýchto uchazečů o funkci evropského ministra zahraničních věcí bude splňovat, a že minimálně deset takovýchto lidí bude mezi sebou ve výběrovém řízení mezi sebou zápolit o funkci tohoto evropského ministra zahraničních věcí, a z nichž pak z těchto elitních profesionálů pro výkon evropského šéfa diplomacie bude nakonec skutečně vybrán ten nejlepší z nejlepších.

Mé zklamání však ale bylo obrovské!

Evropští papaláši v duchu své svobodozednářské ideologie se ani jen netajili tím, že “zvolená” osoba na tuto veledůležitou funkci evropského ministra zahraničních věcí byla vybrána pouze jen kvůli svému pohlaví, tj. pouze jen proto, že je ženou.

A jen díky tomu, že je ženou a ne mužem, se britská občanka Catherine Ashtonová stala touto první evropskou ministryní zahraničních věcí. Kdyby totiž Catherine Ashtonová byla “jen” mužem, tak není ani nejmenších pochybností o tom, že by po ní ani jen pes neštěkl!!!

Vždyť jaké jsou kvalifikační předpoklady britské občanky Catherine Ashtonové?

Byla snad někdy byť i jen alespoň jeden jediný den:

a) britskou ministryní zahraničních věcí?

- Ne nikdy!

b) nebo alespoň, když už ne ministryní zahraničních věcí, tak byla alespoň jeden den britskou ministryní ať již alespoň jakéhokoliv jiného ministerstva, či vůbec měla alespoň jeden den ať již vůbec jakoukoliv funkci v britské vládě?

– Ne nikdy!

c) nebo byla někdy alespoň jeden den britskou velvyslankyní ať již v kterémkoliv státě s nímž Velká Británie udržuje diplomatické styky?

Ne nikdy!

d) Nebo byla alespoň jeden den vůbec někdy v britských diplomatických službách v pozici britského diplomata na tom alespoň úplně nejnižším rangu britské diplomacie?

Ne nikdy!

e) vystudovala alespoň mnoho vysokých škol či fakult?

Ne! Vystudovala pouze jednu jedinou!

f) a tu univerzitu kterou vystudovala, vystudovala alespoň v Oxfordu nebo v Cambridge?

Kdepak! Kdepak Oxford! Kdepak Cambridge! Vystudovala jen v Londýně!

g) vystudovala tedy právnickou fakultu v Londýně?

Kdepak! Nevystudovala vůbec žádnou právnickou fakultu! Vystudovala jen ekonomii!

h) získala alespoň vícero univerzitních akademických titulů?

Kdepak! Získala pouze jen jeden jediný akademický titul!

i) získala tedy alespoň ten absolutně nejvyšší akademický titul, který ve svém oboru mohla dosáhnout?

Ale kdepak! Získala pouze akademický titul Bsc píšící se za jménem, což je na rozdíl od České republiky či Slovenské republiky akademický titul udělovaný ve Velké Británii, který svým stupněm odpovídá pouhému obyčejnému bakalářskému akademickému titulu. Ostatně i samotná zkratky Bsc plným názvem zní “Bachelor of Science” tj. doslovný překlad “bakalář věd”, popřípadě někde to překládají jako bakalář přírodních věd, a tento akademický titul udělují i na pro studenty ekonomie. Samotný akademický titul bakalář věd je dosti nestály – leckde v anglosaském světě jej udělují v podobě Bsc jinde jako zas B.SC. ale i jako B.Sc. Ať již je to v konkrétním případě jakkoliv, právě tak jako u nás “bakalář”, tak i mezi anglosasy v Evropě a Americe je rovněž “bachelor” pokládán za nejnižší stupeň univerzitního či vysokoškolského vzdělání.

Není tedy divu, že nemálo mě popudila volba prvního evropského ministra zahraničních věcí. Jak výstižně řekl současný polský prezident:

celkově se o tuto funkci quasi evropského ministra zahraničních věcí ucházelo až patnáct kandidátů, z nich byla nakonec vybrána osoba, která má absolutně nejnižší odborné kvalifikační předpoklady vykonávat funkci evropského ministra zahraničních věcí.

Touhle tedy nepamatuji ani za bolševika, kdy jinak protekční “hloupost” též byla často všelijak protežována. Ale takhle daleko ani vládnoucí bolševici v osmdesátých letech, potažmo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století kam mi osobně historická paměť sahá - ani samotní bolševici tak daleko nezašli. Někdy na přelomu let 1968/1969 vycházel populární časopis, týdeník pro mládež, který se jmenoval “Mladý svět”, a jeho šéfredaktorem byl – pokud jsem si dobře zapamatoval jeho jméno – Ctibor Čítek.

A jednou tam v jednom čísle Mladého světa někdy přelomu let 1968/1969 zveřejnili dvě fotografie. Na jedné fotografii byl zobrazen muž sedící za volantem a vedle něj na sedadle spolujezdce bylo div se světe posazeno živé zvíře – takový malý oslík. Ani netuším jak se jim to vůbec povedlo udělat. Muž sedící za volantem říká tomuto oslíkovi tajuplnou nedokončenou větu, která je zakončena třemi tečkami. Na této první fotografii m sedící za volantem oslíkovi zde konkrétně říká: “Oni to tak nemysleli…”

A hned dolu pod tím byla ještě další fotografie, na které dotyčný řidič z první fotografie již stojí venku na chodníku vedle auta, které řídil, a drží za kliku auta za dveře na straně svého spolujezdce právě v okamihu, kdy tyto dveře právě zvenku otevřel, plus je mírně nakloněn dopředu jako nějaký řidič a sluha v jedné osobě, který milostivému šéfovi právě úslužně otevřel dveře od auta, aby mohl šéf vystoupil, a z auta právě vystupuje dotyčný oslík, který přední nohy má již venku, zatímco zadní nohy má ještěautě, a přitom se navíc dívá na tohoto řidiči, který současně k němu mluví, a to tak, jako kdyby dokončoval nedokončenou větu z prvního obrázku, která je též i uvozena třemi tečkami, aby nikdo nepochyboval o tom, že tato věta je vlastně dokončením věty z prvního obrázku. Na této druhé fotografii tento muž co seděl za volantem oslíkovi vystupujícímu z automobilu říká: …soudruhu řediteli!

Dotyčný časopis Mladý svět již nemám, a tudíž si již ani nepamatuji v kterém konkrétním čísle to bylo. Poprvé jsem tyto časopisy Mladý svět ze šedesátých let dvacátého století viděl v roce 1982, když jako patnáctiletý chlapec jsem tento časopis našel uschovaný ve sklepě v souvislosti s malováním. Bral jsem to jako nadsázku, ale teď se to více méně stává realitou, a to bohužel v mnohem větší míře než tomu bylo za bolševiků. Pouze jen na tom druhém obrázku na místo oné řeči k oslíkovi by se namísto “…soudruhu ministryně” mohlo napsat adekvátní pro dnešní evropskou unii: …pani ministryně zahraničí!”

Osobně se domnívám, že evropským ministrem zahraničí by měla být ta osoba, která je svými předchozími pracovními zkušenostmi ve světě diplomacie a vládní politiky pro tuto funkci nejlépe odborně kvalifikována, a to bez ohledu na to, zda-li tímto člověkem bude muž nebo žena!!!

Co mám teda říci k této věci závěrem? Snad jen zopakuji to, co jsem již řekl úplně na samém počátku:

Chápu, že ta skutečnost, že osoba, která kandiduje na funkci “evropského ministra zahraničí” je žena je pro degenerované feministy a feministky, a právě tak i pro světovládné svobodné zednáře, kteří ze zákulisí tahají za provázky velice důležité, nicméně ale pokud se “ženství” stane jedinou odbornou kvalifikací pro výkon funkce evropského ministra zahraničí, domnívám se, že je to sama o sobě přece jen trochu slabá kvalifikace pro tak vysokou funkci, jako je tato funkce nejvyššího šéfa diplomacie celé půlmiliardové Evropské unie!!!

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, napsal v listopadu 2009 po zvolení vskutku geniálního ministra zahraničních věcí Evropské Unie

Žena je příživnický parazit. Důchodové pojištění je z hlediska rovnosti mužů a žen nehorázný feministický podvod tisíciletí!

Hlavní teze – úvodní souhrn hlavních myšlenek této práce:

Proč muž, který odejde do starobního důchodu, si tohoto starobního důchodu užívá v průměru jen necelých 11 let, zatímco žena, která odejde do starobního důchodu si tohoto starobního důchodu užívá až 25 let?

Je to spravedlivé?

Co kdyby například se to udělalo tak nějak, že ženy po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “jen” 18 let, a muži zas po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “až” 18 let!!!

To “jen” a “až” do těch uvozovek jsem dal úmyslně, aby tím více vynikla tato naše tehdejší, ale vlastně ještě i dnešní absurdita, která je vládnoucím feministickým režimem pokládána za údajně prý “zcela normální”.

Kdyby ve svém průměru mužská populace a ženská populace dožívala se přibližně téhož věku, pak by bylo zcela v pořádku, že jsou pro muže i ženy z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění vypláceny starobní důchody po dosažení třeba i jednotně stanovené téže věkové hranice.

Bohužel ale tomu tak není, a tudíž vzhledem k tomu, že ženy v průměru žijí o zhruba jedno desetiletí déle než muži, má tato skutečnost za následek, že při jednotně stanovené hranici pro odchod do starobního důchodu je mezi těmito starobními důchodci výrazně více žen než mužů!!!

Současný prakticky z devatenáctého století převzatý systém důchodového pojištění předpokládá:

A)společný jednotný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, a

B)stejnou hranici pro odchod do starobního důchodu pro muže i ženy.

Je třeba kategoricky odmítnout jako něco zvrhle nemravného, pokud někdo trvá na současném zachování bodu A) i bodu B)!!!

Tudíž vidím zde pouze jen dvě možnosti jak tenhle problém příživnického parazitování žen na penězích mužů spravedlivě řešit:

1.Možnost:

Má-li být zachován jednotný společný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, pak je nezbytně třeba, aby věková hranice pro odchod do starobního důchodu pro ženy byla vyšší než pro muže, ba troufám si dokonce říci že výrazně vyšší!!! Konkrétně by tedy tyto dvě v zcela rozdílné výši stanovené hranice pro odchod do starobního důchodu pro muže a ženy měli být stanoveny v takové výši, která by garantovala alespoň přibližnou paritu počtu mužů a žen majících nárok na starobní důchod vyplácený z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění, což v konvertibilní rovině z matematického hlediska současně i znamená, že by byl splněn i ten důležitý ekonomický ukazatel, a to že množina starobních důchodců – mužů, právě tak jako i množina starobních důchodců – žen ve svém průměru alespoň přibližně pobírá starobní důchod po zhruba stejně časově dlouhé období.

2.Možnost:

Pokud by ženy odmítali odcházet do starobního důchodu později než muži, pak jediným možným řešením je již pouze jen úplné rozdělení doposud jednotného společného fondu důchodového pojištění na fondy dva:

A to konkrétně na takzvaný “mužský fond důchodového pojištění”, do něhož by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen muži, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen mužům nacházejícím se ve starobním důchodu; a tím druhým by byl zase “ženský fond důchodového pojištění” do něhož zase pro změnu by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen ženy, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen ženám nacházejícím se ve starobním důchodu.

Protože jsem objektivní a spravedlivý, tak na úkor mužů pokud jde o přerozdělování peněž ve prospěch žen souhlasím pouze jen s 50% kompenzací výpadku příjmu za ta období, ke kterým došlo v důsledku péče o děti (o které ještě i dnes přece jen mnohem častěji pečují ženy než muži), což ostatně po celá desetiletí platí už i dnes.

To co jsem uvedl o odstavec výše je ale jediný výjimečný případ kde akceptuji určité drobné přerozdělení z peněz důchodového pojištění mužů ve prospěch žen, znamenajících že se o tyto výpadky jejímiž příčinami jsou děti (o které i v rámci rodičovské dovolené přece jen ještě i dnes častěji pečují ženy než muži) nominálně rovným dílem podělí obě pohlaví společně. Toť ale všechno, jinak by každé “pohlaví” žilo ve starobním důchodu – lidově řečeno – “každý za své”!!!

Vím jakou vlnu nenávisti tento článek zase vyvolá. Jsem na to zvyklý. A rovněž i vím, že od arogantních vládnoucích feministek ale i jejich patolízalských feministů nic jiného čekat ani nemohu.

Pokud jde ale například o tu malou skupinu mužů, kteří by mi chtěli nadávat, proto že jsou negramotní, dementní, debilní a tudíž nic z toho co jsem uvedl výše intelektuálně nepochopili, ty bych chtěl jenom ubezpečit o tom, že jejich hněv proti mně je úplně bezdůvodný, neboť kdyby skutečně došlo k rozdělení jednotného společného fondu důchodového pojištění na dva úplně samostatné fondy důchodových pojištění, a to jeden čistě jen “mužský fond důchodového pojištění” a druhý zase jen čistě “ženský fond důchodového pojištění”, tak stoprocentně – a jsem ochoten za to položit svou hlavu na špalek a zemřít, kdyby tento můj ekonomický předpoklad nebyl pravdou – je jisté, že pokud jde o toto “rozdělení” jednotného fondu důchodového pojištění na fondy dva, muži by z dlouhodobého hlediska rozhodně nebyli ti, kteří by na tom osobně finančně prodělali!!!

 

Úvod do problematiky příživnického parazitování žen k ujmě mužů v rámci důchodového pojištění

Dlouho jsem uvažoval nad tím, zda-li mám o této věci psát, a jak na to lidé budou reagovat. Moji přátelé, a to přátelé bez ohledu na své pohlaví, tj. muži i ženy mě varovali, že prý lidé na to údajně prý zareagují velice negativně, neboť feministky začnou hystericky ječet, jako ostatně ječí vždycky, když nemají na podporu svých absurdních názorů vůbec žádné logické argumenty a navíc se nedejbůh někde výjimečně najde nějaký “drzý muž”, který i navzdory všudypřítomné prolhané feministické propagandě sršící prakticky úplně ze všech možných i nemožných masmédií, se přesto všechno tento údajně prý “drzý muž” v jakékoliv oblasti co i jen opováží vyslovit cokoliv, co by vedlo k objektivnímu zmenšení neoprávněně privilegovaného společenského postavení žen nad muži.

A samotní muži? Ti by si sice realizací mých myšlenek v této práci uvedených ekonomicky nepochybně každopádně polepšili, nicméně ale bohužel většina můžu je prý tak hloupá a feministkami skrze masmédia tak dokonale zmanipulovaná, že by moje myšlenky v této práci uvedené zcela iracionálně odmítly neuvědomujíc si jejich výhodnost pro sebe, anebo dokonce ač je to na první pohled až neuvěřitelné, někteří z mužů jsou údajně prý až tak moc feministickým “džentlmenstvím” šířeným ze všech masmédií až natolik extrémně praštění hlupáci, že by prý moje myšlenky v této práci uvedené odmítli dokonce i navzdory tomu, že by pochopili ekonomickou výhodnost pro sebe samých.

Nevím přesně jak mám začít, snad ale začnu nevšední příhodou, které jsem se stal svědkem během mého pobytu v obci Šlapanice u Brna, kde jsem dokonce jednou poslouchal jakousi diskusi v českém rozhlasu. Přesnou dobu kdy to bylo si již nepamatuji, pouze vím, že v obci Šlapanice u Brna jsem bydlel v rozmezí ode dne 24.8.1992 až do konce června 1994 s tím, že stoprocentně vím, že tuto rozhlasovou relaci vysílal již separátní český rozhlas separátní České republiky, a tedy nikoliv předcházející federální rozhlas České a Slovenské federativní republiky. Bylo to tedy buď někdy v kalendářním roce 1993, anebo někdy v první polovině roku 1994, kdy jakási rozhlasová stanice Českého rozhlasu vysílala jakousi diskusi týkající se právě důchodového pojištění, neboť v té době čtyřkoaliční pravicová vláda České republiky za účasti Občanské demokratické strany (dále jen “ODS”) jejímž předsedou byl v té době Doc.Ing.Václav Klaus, Občanské demokratické aliance (dále jen “ODA”) jejímž předsedou byl v té době Mgr.Jan Kalvoda, Křesťanské a Demokratické unie – Československé strany lidové (dál jen “KDU-ČSL”) jejímž předsedou byl v té době Ing.Josef Lux a Křesťanskodemokratická strana (dále jen “KDS”) jejímž předsedou byl PhDr.Václav Benda, která v té době měla celkem 105 poslanců v dvěstěčlenné Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky. Dnes už paradoxně žádný z těchto tehdejších předsedů nejenže předsedou “své” politické strany není, ba dokonce nikdo z nich už není ani jen pouhým řadovým členem této své tehdejší politické strany, které byl tenkrát předsedou. Doc.Ing.Václav Klaus je v současné době prezidentem České republiky, a není již více předsedou ODS, ba dokonce už není ani jen členem ODS. Mgr.Jan Kalvoda úplně zmizl pryč z české politiky a v současné době se živí jako advokát a jeho tehdejší politická strana ODA navíc úplně zanikla. No a poslední dva: Ing.Josef Lux a PhDr.Václav Benda již relativně dost dávno zemřeli, přičemž v případě toho druhého dokonce i zanikla jeho politická strana KDS, jejíž menší část, kterou vedl jeden z místopředsedů KDS Ing,Pavel Tollner vstoupila do KDU-ČSL, větší část, kterou vedli PhDr.Václav Benda a Ing.Ivan Pilip vstoupili do ODS, přičemž v roce 1998 po takzvaném – jak to nazvali stoupenci Doc.Ing.Václava Klause – “Sarajevském atentátu” v roce 1998 došlo k dalšímu štěpení bývalých členů KDS v ODS, když asi polovina odešla s poslancem Ing.Ivanem Pilipem do novovytvořené Unie Svobody, zatímco druhá polovina bývalých členů KDS na čele s PhDr.Václavem Bendou, který byl v té době senátorem, ba dokonce po určitou dobu i samotným předsedou Senátu Parlamentu České republiky zas zůstala v ODS. Z dnešních poslanců ODS je tam z řad významnějších představitelů někdejší KDS tuším již pouze jen poslanec Petr Pleva.

 

1.Kapitola: Uvedení do problematiky příživnického parazitování žen k ujmě mužů v rámci důchodového pojištění

Konkrétně v dotyčné relaci týkající se důchodového pojištění šlo o tehdejší vládní důchodovou reformu, respektive v té době velice aktuální vládní návrh na zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu s tím, že podle dosavadní úpravy zděděné z časů předlistopadového režimu z před roku 1989 platilo, že muži v té době mohli odejít do starobního důchodu po dosažení věku 60 let, a ženy zas měli nárok odejít do starobního důchodu po dosažení věku maximálně 57 let, a ještě i těchto 57 let v případě žen platil coby horní hranice, neboť možnost odejít do starobního důchodu “až” po dosažení věku 57 let platil pouze jen pro ženu bezdětnou. Žena která měli dítě nebo děti, pak zas za každé jedno dítě se jí ještě i z této “maximální” hranice 57 let odečítal jeden kalendářní rok dolu. Když tedy žena porodila tři děti, tak měla nárok odejít do starobního důchodu již po dosažení věku 54 let, a pokud měla žena například až 7 dětí, tak měla nárok odejít do starobního důchodu již po dosažení pouhých 50 let věku.

A tehdejší vládní návrh byl, aby se zvýšil věk pro odchod do starobního důchodu pro muže po dosažení věku 63 let, a pro ženy po dosažení věku 62 let, což je vlastně i současný právní stav. V té rozhlasové diskusi na toto téma zvýšení odchodu do starobního důchodu diskutovali dva muži a dvě ženy plus rozhlasová moderátorka. Pamatuji si, že ty dvě ženy byli takové hloupé feministické krávy, a velice neprofesionálně vystupovala i tehdejší moderátorka, která rovněž o nic méně aktivně brojila proti tomuto vládnímu návrhu na zvýšení věku po odchodu do starobního důchodu. Ale nejmilitantnějším feministou byl jeden z obou mužů, který dokonce v rozhlase naříkal “Chuděrky ženy, tak se moc nadělají a ještě jim chcete zvýšit věk pro odchod do důchodu”. Zkrátka vystoupení všech tří žen, tj. obou diskutujících plus “moderátorky” plus toho feministického debila bylo pouze jen citové emociální ječení a naříkání bez uvedení jakýchkoliv racionálních argumentů.

Nakonec poněkud paradoxně jediné racionální argumenty mi podal druhý z mužů, který určitým způsobem v té diskusi reprezentoval stanovisko tehdejší vlády a svými racionálními argumenty obhajoval tehdejší vládní návrh na zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu, z čímž jsem sice ve věcné rovině z ryze politických důvodů osobně nesouhlasil, nicméně ale jsem byl velice rád, že mezi čtyřmi uječenými blázny bez jakýchkoliv racionálních argumentů je zde přítomen i jeden ačkoliv sice politický oponent, nicméně ale přece jen rozumný člověk, který ve své argumentaci se zmůže na rozdíl od svých kolegů na více než jen na pouhé nějaké citové výlevy a emoce.

A tento rozumný úředník z vlády či ministerstva v reakci na blábol “Chuděrky ženy, tak se moc nadělají a ještě jim chcete zvýšit věk pro odchod do důchodu”, který vypotil dotyčný militantní feminista zpočátku nijak nereagoval, ale nejprve klidně počkal až se dotyčný ufňukaný feministický psychopat jakž takž vyřeční a vyblábolí, a poté až se dotyčný feministický debil sám sebou svým ječením natolik unavil, že konečně ztichl, pak klidným hlasem uvedl, že podle statistických výkazů Ministerstva práce a sociálních věcí za platnosti tehdejších právních norem pro odchod lidí do starobního důchodu muži, kteří odejdou do starobního důchodu pak pobírají starobní důchod v průměru až téměř 11 let, a ženy které odejdou do starobního důchodu pak pobírají starobní důchod v průměru více než 25 let.

V reakci na tyto údaje dotyčný feministický magor tam cosi blábolil o tom, že prý jeho babička vždy říká, že o tom jak dlouho pobírám důchod nikomu nic není, čímž dával najevo že bylo takto před uši milionů rozhlasových posluchačů takto veřejně demaskováno jejich feministické pokrytectví.

Vezmeme-li v úvahu totalitní feministickou světovládu, které slouží bez jakékoliv výjimky úplně všechna masmédia, tak lze konstatovat, že mně v té době napadla svým způsobem vůči této vládnoucí feministické masmediální světovládě tyto doslova až “kacířské” disidentské myšlenky:

Proč muž, který odejde do starobního důchodu, si tohoto starobního důchodu užívá v průměru jen necelých 11 let, zatímco žena, která odejde do starobního důchodu si tohoto starobního důchodu užívá až 25 let?

Je to spravedlivé?

Umírněné feministky a feministé by odpověděli že ano, radikální feministky a feministi by asi odpověděli podobně jako to vlastně naznačoval i dotyčný feministický blb v rozhlase, že není, protože to že muži v průměru užívají si po odchodu do starobního důchodu tohoto svého starobního důchodu “až” necelých 11 let je údajně prý mnoho, zatímco to, že ženy v průměru užívají si po odchodu do starobního důchodu tohoto svého starobního důchodu “jen” 25 let je údajně prý velice málo, a zřejmě by asi mělo být spravedlivé “těm chuděrkám ženám” umožnit aby si svého starobního důchodu užily déle než “jen” 25 let, a mužům zas ještě méně než i těch necelých 11 let?

A teď mně napadlo: A co kdyby to bylo i jinak?

Co kdyby například se to udělalo tak nějak, že ženy po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “jen” 18 let, a muži zas po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “až” 18 let!!!

To “jen” a “až” do těch uvozovek jsem dal úmyslně, aby tím více vynikla tato naše tehdejší, ale vlastně ještě i dnešní absurdita, která je vládnoucím feministickým režimem pokládána za “zcela normální”.

Muži ve svém průměru mají zhruba o jedno desetiletí kratší život než mají ženy, přesto ale zcela paradoxně by měli mít nárok na odchod do důchodu později než ženy!

Je to spravedlivé?

Umírněné feministky a feministé řeknou asi že ano, radikální feministky a feministé patrně asi řeknou že nikoliv, neboť by současnou absurditu rádi učinili v neprospěch mužů a ke prospěchu žen ještě absurdnější!

A i zde si kladu otázku: Co kdyby to bylo jinak?

A i zde jsem vloni či předvloni v diskusi ohledem Topolánkovy důchodové reformy slyšel při jedné besedě s jedním poslancem tento jeho absurdní demagogický argument řečený s důstojnou oficiální okázalostí

“Pane doktore to se ale velice pletete, neboť my to uvažujeme udělat skutečně spravedlivě, aby Parlament schválil úplně spravedlivý zákon, který stanoví pro muže i ženy jednu a úplně stejnou věkovou hranici pro odchod do starobního důchodu.”

… a zezadu zazněl potlesk několika desítek, možná stovek hlupáků. Ba dokonce jsem za zády zaslechl i šepot: “Dobře mu odpověděl!”, čímž mysleli dotyčnou výše uvedenou demagogickou frázi dotyčného poslance, které se mi dostalo.

Já jsem jen povytáhl horní obočí a natáhl dopředu pravou dlaň, čímž jsem signalizoval svůj požadavek.

Poslanec souhlasně kývl hlavou, a tak brzy mikrofon doputoval opět ke mně.

Řekl jsem:

“Pane poslanče, průměrně žijí ženy o desítku let déle než muži. Tudíž pokud v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky odhlasujete i stejnou délku života mužů a žen, pak bude odhlasování stejné věkové hranice pro odchod do důchodu pro obě pohlaví skutečně spravedlivé!”

Upřímně řečeno trochu jsem se bál toho, zda-li jsem dotyčného poslance a přítomné auditorium přece jen tímto výrokem intelektuálně poněkud nepřecenil. Nicméně ale zlostné syčení mnohých lidí byla pro mě znamením, že tuto mou sarkastickou ironii správně pochopili, a právě tak ji plně pochopil i dotyčný poslanec, neboť se on rovněž pořádně urazil.

Ostatně proč mají být v oblasti veřejnoprávního důchodového pojištění ženy takhle privilegovány, že je přehlížena rozdílná průměrná délka života mužů a žen?

Víte jak to na rozdíl od veřejnoprávní sféry právě naopak a musím říci že pro sebe samých zcela racionálně tohle mají ošetřeno například komerční pojišťovny při nabízení svých komerčních produktů, jako jsou například různé druhy komerčního životního pojištění, aby na tom neprodělaly?

Ostatně když mluvím v předešlé větě, že to mají komerční pojišťovny při sjednávání různých druhů komerčního životního pojištění cituji “pro sebe samých zcela racionálně tohle mají ošetřeno”, tím ovšemže nechci v žádném případě říci, že by to snad feministky v oblasti veřejnoprávního důchodového pojištění “pro sebe samé…” výhodně ošetřené neměly. Právě naopak! Pro feministky, ale i ostatní ženy je to parazitujíc na penězích mužů výhodné víc než dosti:

Pokud jde o veřejnoprávní důchodové pojištění, je nesporné, že úmyslné přehlížení a ignorování diametrálně odlišné specifické průměrné délky života mužů a žen v oblasti důchodového pojištění je neuvěřitelným feministickým podvodem majícím za následek příživnické parazitování žen na penězích mužů.

Ku podivu ale v komerční sféře v oblasti komerčního pojištění osob kde existuje pouze jen trh a biznis nic takového neexistuje. Komerční pojišťovny své různorodé komerční produkty životního pojištění nevytvářejí jen tak nějako ledabyle, kde by vše ponechali pouze jen nějaké iracionální náhodě, ale nejdůležitějším podkladem pro utváření těchto svých komerčních produktů životního pojištění tvoří vědecky dokonale zpracované speciální “úmrtnostní tabulky mužů” a “úmrtnostní tabulky žen”, které jsou zase sestavovány na základě oficiálních statistických údajů týkajících se nejen průměrné délky života mužů a průměrné délky života žen, ale i detailní struktury dle jednotlivých ročníků plus let života, díky čemuž mají jako na dlani přesnou statistiky díky níž i do budoucna si formou této dokonalé pojistné matematiky mohou jako na dlani doložit kolik procent například mužů se dožije šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti či devadesáti let. Tyto tabulky velice ostře a zcela jednoznačně jako první a nejzákladnější kritérium pro diferenciaci obyvatelstva používají úplně samostatné tabulky týkající se výlučně pouze jen mužů a na druhé straně zas úplně samostatné tabulky týkající se výlučně jen pouze žen. Když jsem jednou navštívil jednoho bývalého spolužáka z právnické fakulty, který je nyní regionálním ředitelem jisté komerční pojišťovny, kde jsem s ním mluvil o této podstatě fungování komerčních produktů životního pojištění, tak jen tak z legrace jsem mu nadhodil myšlenku, že prý nač tahle dvoukolejnost, proč utvářet úplně samostatné “úmrtnostní tabulky mužů” a úplně samostatné “úmrtnostní tabulky žen”, zda-li by se to nemohlo sloučit v jednotné “úmrtnostní tabulky obyvatelstva”, které by upustili od striktního rozlišování mezi muži a ženami. Jen co jsem to ale vyslovil, tak mého bývalého spolužáka, nyní ředitele pojišťovny z toho chytl až tak silný záchvat smíchu, že jsem se až lekl, aby ho z toho neranila mozková mrtvice.

Je ale velice smutné, že v oblasti veřejnoprávního důchodového pojištění se na rozdíl od komerční sféry každý z vládnoucích feministických papalášů pokrytecky tváří jako kdyby bylo vše v naprostém pořádku.

Jinak ale důchodové pojištění rozhodně není nějaký specificky český “vynález”, ale je to v celosvětovém měřítku určitý sociální systém, který podle původních představ svých “vynálezců”, kteří jej vymysleli v jeho definitivní tak řečeno v dnešní verzi tak jaksi nejpozději zhruba koncem devatenáctého století, kdy tento nepochybně za původních podmínek spravedlivý sociální systém důchodového systém měl by sloužit k hmotnému zabezpečení zejména starých lidí, aby po pozbytí veškerých výdělečných možností neumírali v hororové bídě mezi bezdomovci. Podle těchto tehdejších představ důchodové pojištění tedy funguje na jakési mezigenerační solidaritě, kde pracovně aktivní lidé pokud mají práci, tak odvádějí ze svých příjmů určitou jejich část, a z těchto peněž pracovně aktivních lidí se vyplácejí starobní důchody stávajícím starobním důchodcům s tím, že i každý jeden z těchto pracovně aktivních lidí, který měl nějakou práci a tudíž i přispíval určitou částkou ze svého příjmu do fondu důchodového pojištění raz sám nevyhnutně zestárne, a tak poté co pozbude výdělečné možnosti a navíc i dosáhne příslušného stanoveného věku pro svůj odchod do starobního důchodu, tak zase pro změnu jemu se bude vyplácet až do jeho smrti starobní důchod, který zase bude jemu a jeho generaci starobních důchodců vyplácen z odvodů na důchodové pojištění, které odvádí ze svých příjmů stávající generace pracovně aktivních lidí, kteří mají práci a tedy i příjmy. Ovšemže i tento systém již v době svého vzniku v devatenáctém století stanovil že všichni účastnící tohoto veřejnoprávního důchodového pojištění budou odvádět v procentech stejnou částku peněz, což ale vzhledem k tomu že již v té době příjmy zaměstnanců byly rozdílně vysoké, a tudíž i v nominální výši platila zde přímá úměrnost mezi výší příjmů a výši odvodu do fondu důchodového pojištění, neboť čím měl někdo vyšší příjem, tím i tomu přímo úměrně v nominálním vyjádřením více peněz odváděl i do fondu důchodového pojištění. Tato nerovnost mu ale nijak nevadila, neboť věděl, že až raz – pokud se toho dožije – tak i jeho výše starobního důchodu bude závislá jednak od délky svého vlastního důchodového pojištění kdy tyto své příspěvky odváděl do fondu důchodového pojištění, jednak i od nominální výše těchto odvodů. Anebo poněkud zjednodušeně řečeno: kdo ze svých odvodů odváděl více, tudíž adekvátně přímo úměrně tomu dostal i vyšší starobní důchod, a kdo zas odváděl méně, ten zase týmiž matematickými zákonitostmi přímé úměrnosti dostal menší starobní důchod.

A je velice důležité zdůraznit, že v devatenáctém století bez jakékoliv výjimky byly všichni zaměstnanci pouze jen výlučně muži. Dnešní feministky, ale i nejeden debilní muž, který nic neví o tehdejší době to možná i v důsledku současné všudypřítomné lživé feministické propagandě bude pokládat za údajnou “diskriminaci žen”, což jen svědčí o jeho neznalosti tehdejších reálií, kterou se snaží zastírat okázalou demonstrací vlastní hlouposti. V té době totiž , která byla mnohem normálnější než doba dnešní, se ještě plně respektovala odlišnost mužů i žen, a tudíž veškerými zaměstnanci a tedy poté logicky i starobními důchodci byli pouze jen sami muži. Se ženami tento systém důchodového pojištění ještě vůbec nepočítal. V té době byla ještě normální situace, kdy jednak že pod pojmem “manželství” každý člověk v té době zásadně vždy rozuměl pouze jen monogamní heterosexuální společenství jednoho muže s jednou ženou, které znamenalo celoživotní svazek tohoto jednoho muže a jedné ženy, což nebyla jen tak nějaká planá fráze, ale manželství ještě i v devatenáctém století bylo absolutně nerozlučitelné. Manželé se ovšemže třebas i tehdy mohli občas i pohádat, ale nakonec přece jen ještě jakž takž zdravý duch tehdejší doby je přece jen psychologicky nakonec morálním tlakem okolí přinutil obnovit své manželské soužití, které přechodně narušila nějaká hádka, rozvod manželství v té době nikde neexistoval buď vůbec anebo alespoň nepřicházel v úvahu, a tudíž manželé ve své vzájemné manželské lásce nakonec skutečně v dobrém i zlém přežili společně své manželství až do smrti.

Úkolem muže v manželství devatenáctého století bylo vydělávat peníze, a těmito svými vydělanými penězi hmotně zabezpečit celou svou rodinu. V devatenáctém století muž kromě toho byl “hlava rodiny”, což zase neznamenalo nějakou “diskriminaci ženy”, ale šlo o to, že muž byl ten, kdo “zastupoval rodinu navenek”. V praxi to znamenalo asi tolik, že muž, kromě toho že chodil do práce, tak ještě měl ve své starosti “zastupování rodiny navenek”, což v praxi znamenalo, že pokud ve vztahu k jeho rodině nastal nějaký problém, a bylo třeba jít někam na soud, k notářovi, na policii, na nějaký úřad, případně jít na nějaké předvoláním za například za panem učitelem či ředitelem školy, za panem farářem nebo třebas starostou obce, tak zásadně vždy ve jménu rodiny šel muž a nikoliv žena. O tom že toto “zastupování rodiny navenek” zpravidla bylo spojeno z řešením nějaké záležitosti vztahující se k rodině, která zpravidla nebyla nijak příjemná nemusím ani zdůrazňovat. A do třetice úkolem muže bylo i obchodovat, tj. vyjma snad nějakých maličkostí muž kupoval a prodával, ale též i muž se musel jít stěžovat na vady koupené věci, muž musel řešit stížnosti třetích osob, že zboží, které jim podal mělo určité vady, a v krajném případě, pokud dotyčný spor měl dohru u soudu, tak muž chodil k soudu. Pokud jde o děti, o ty pečovala po všech stránkách žena, ale i zde byla výjimka. Pokud třeba děti někde něco buď provedli a třebas pan učitel požádal někoho z rodiny, aby za ním co nejdřív přišel kvůli tomu do školy, tak ač se tyto stížnosti týkají nevhodného chování dětí, v devatenáctém století na toto setkání s panem učitelem šel muž a ne žena!

Byla-li v devatenáctém století tíha působnosti muže takto “externí”, pak zase pro změnu tíha působnosti ženy byla “interní”. Žena pečovala o dům, o domácnost a starala se doma o děti. Děti měli ovšemže matku mnohem raději než otce, neboť veškeré sociální kontakty měli především s matkou. Otce se záležitosti dětí týkali převážně pouze ve vnější “externí” rovině, když bylo třeba někde ve škole, na úřadech, na policii či soudech řešit něco, co se týkalo dětí, což většinou rozhodně nebylo nic příjemného. Byl-li nějaký problém ze soudy, s úřady nebo s jakoukoliv osobou, která není součástí rodiny, tak tyto nepříjemné konflikty a problémy řešil muž, nikoliv žena.

Proč tohle uvádím?

Chci poukázat na to, že skutečnost, že v devatenáctém století muž musel vydělávat peníze, obchodovat plus svým zastupováním rodiny navenek být ve vztahu ke třetím subjektům mimo své vlastní rodiny “fackovacím panákem” pro řešení nepříjemných věcí, zatímco žena si s řešením těchto problémů nemusela lámat hlavu, neboť jejím úkolem bylo pečovat o dům, domácnost a děti není nějakou “diskriminací ženy”, ale rozdělením úkolů.

V devatenáctém století bylo zcela normální, že muž je živitelem rodiny, a tudíž byl to muž, který byl povinen svou prací vydělat peníze nejen na obživu svou vlastní, ale i na obživu celé své rodiny. A tedy muž byl povinen vydělávat peníze i na obživu své manželky, která jako protihodnotu zas pečovala o děti, o domácnost a o dům. Tvůrci důchodového pojištění z devatenáctého století tudíž svůj systém koncipovali pouze jen pro muže coby zaměstnance a starobní důchodce. Na ženy v tomto systému pamatovali pouze “vdovským důchodem” a na děti zase “sirotčím důchodem”, které budou dostávat z fondu důchodového pojištění po smrti muže. Kým ale tento muž ještě žil, tak byla jeho povinnost svou vlastní prací vydělávat peníze, kterými zabezpečil jak svou manželku, tak i své děti.

 

2.Kapitola: Řešení problému příživnického parazitování žen na mužích v rámci důchodového pojištění

Postupně však ale tento systém důchodového pojištění, který byl utvořen ještě v devatenáctém století a tudíž coby se zaměstnanci a tedy i starobními důchodci počítal pouze jen s muži, je narušován přílivem žen, které se rovněž zapojují do pracovního procesu, až nakonec v období po druhé světové válce již v tak masivním měřítku se zapojily ženy do pracovního procesu, že prakticky došlo k zapojení žen v témže rozsahu jako jsou do pracovního procesu zapojeni muži.

Tím ale nastal vládnoucími feministickými pokrytci složitý problém, neboť v devatenáctém století vymyšlený systém důchodového pojištění s tímto absolutně nepočítal, čím došlo k jeho nehorázné deformaci ve prospěch parazitujících žen na penězích mužů.

Kdyby ve svém průměru mužská populace a ženská populace dožívala se přibližně téhož věku, pak by bylo zcela v pořádku, že jsou pro muže i ženy z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění vypláceny starobní důchody po dosažení třeba i jednotně stanovené téže věkové hranice.

Bohužel ale tomu tak není, a tudíž vzhledem k tomu, že ženy v průměru žijí o zhruba jedno desetiletí déle než muži, má tato skutečnost za následek, že při jednotně stanovené hranici pro odchod do starobního důchodu je mezi těmito starobními důchodci výrazně více žen než mužů!!!

Toto neuvěřitelné feministické pokrytectví dané úmyslným ignorováním kterým došlo k takovémuto drzému zkarikování původně spravedlivého systému důchodového pojištění mi velice výstižně připomíná jedna stará židovská anekdota:

David Rubinstein: “Ty poslyš Izáku Kohne, když vyrábíš tu křepelčí pomazánku, copak jiného do ní přidáváš kromě samotného křepelčího masa?”

Izák Kohn: “Jen trochu koňského masa.”

David Rubinstein: “Opravdu jen trochu?”

Izák Kohn: “Nóóó… hmmmm. Tak fifty-fifty….. jedna přepelka – jeden kůň!”

V devatenáctém století utvořený systém důchodového pojištění umí sice zohlednit výši pobíraného starobního důchodu v závislosti na předcházející výši odvodů do fondu důchodového pojištění, avšak vzhledem k tomu, že nepočítal s prací žen, neumí nijak spravedlivě zohlednit tu skutečnost, že v rámci jednoho a téhož fondu důchodového pojištění by měl být vyplácen starobní důchod dvěma pohlavím, které se v tomhle ohledu od sebe výrazně liší v průměrné délce života žen, která je výrazně delší než průměrná délka mužů.

Jediná výraznější změna ve výše zmíněném systému důchodového pojištění spočívá v zohlednění mateřské dovolené, kdy žena pečovala o malé děti, kde se tato její doba pokládá za takzvanou “náhradní dobu”, což znamená, že se při vypočítávání výše jejího starobního důchodu sečtou všechny doby jejího důchodového pojištění, kde se ostatně vypočte i po zohlednění všech indexů daných tehdejší hodnotou měny, z níž se pak vypočte i jakýsi ideální průměr, kde se zavádí určitá právní fikce, jako kdyby její mateřská dovolená vůbec neexistovala, ale v daném období chodila řádně do zaměstnání pracovala a tedy i vydělala ty peníze, které by byla vydělala, kdyby nebylo její mateřské dovolené. I tohle znamená nepochybný benefit ve prospěch žen, který je vlastně určitou analogií například i u bývalých politických vězňů z let 1948 1989, kde se rovněž úplně stejným způsobem konstruuje fikce, jakého příjmu by patrně dosáhli tito političtí vězni, kdyby nebylo jejich uvěznění, ale po tuto dobu co byli vězněni z politických důvodu i nadále pokračovali v práci ve svém zaměstnání. Političtí vězni si to plně zaslouží, neboť kdyby je totalitní režim neuvěznil, tak by tohoto příjmu – kde mají tento výpadek - i skutečně dosáhli. U žen, které vynechali práci v důsledku mateřské dovolené se mi to na rozdíl od politických vězňů a politických vězenkyň už tak moc úplně legitimní nejeví. Nicméně ale i tohle jsem ochoten ještě jakž takž navzdory tomu akceptovat, neboť nemohu a ani nechci ignorovat závažný logický argument mého otce zpovědníka, ke kterému jezdím do kláštera ke svaté zpovědi, a který vyslovil názor, že by nebylo správné, aby ženy byly oproti mužům jakýmkoliv způsobem znevýhodněny pro své mateřství nebo následnou péči o dítě či děti. A tudíž i já, vzhledem k tomu, že jako křesťan jsem člověk plně objektivní a spravedlivý uznáván, že o tíhu finančního výpadku, kterého příčinou jsou děti se tedy skutečně rovným způsobem mají podělit obě pohlaví.

To však ale co jsem uvedl o odstavec výše nic nemění na tom hlavním problému, kterým je absolutně ničím neodůvodněné příživnické parazitování žen na penězích fondu důchodového pojištění na úkor peněz mužů.

Současný prakticky z devatenáctého století převzatý systém důchodového pojištění současně předpokládá:

A)společný jednotný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, a

B)stejnou hranici pro odchod do starobního důchodu pro muže i ženy.

Je třeba kategoricky odmítnout jako něco zvrhle nemravného, pokud někdo trvá na současném zachování bodu A) i bodu B)!!!

Tudíž vidím zde pouze jen dvě možnosti jak tenhle problém příživnického parazitování žen na penězích mužů spravedlivě řešit:

 

1.Možnost:

Má-li být zachován jednotný společný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, pak je nezbytně třeba, aby věková hranice pro odchod do starobního důchodu pro ženy byla vyšší než pro muže, ba troufám si dokonce říci že výrazně vyšší!!! Konkrétně by tedy tyto dvě v zcela rozdílné výši stanovené hranice pro odchod do starobního důchodu pro muže a ženy měli být stanoveny v takové výši, která by garantovala alespoň přibližnou paritu počtu mužů a žen majících nárok na starobní důchod vyplácený z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění, což v konvertibilní rovině z matematického hlediska současně i znamená, že by byl splněn i ten důležitý ekonomický ukazatel, a to že množina starobních důchodců – mužů, právě tak jako i množina starobních důchodců – žen ve svém průměru alespoň přibližně pobírá starobní důchod po zhruba stejně časově dlouhé období.

 

2.Možnost:

Úplné rozdělení doposud jednotného společného fondu důchodového pojištění na fondy dva:

A to konkrétně na takzvaný mužský fond důchodového pojištění”, do něhož by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen muži, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen mužům nacházejícím se ve starobním důchodu; a tím druhým by byl zase “ženský fond důchodového pojištění” do něhož zase pro změnu by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen ženy, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen ženám nacházejícím se ve starobním důchodu.

Protože jsem objektivní a spravedlivý, tak na úkor mužů pokud jde o přerozdělování peněž ve prospěch žen souhlasím pouze jen s 50% kompenzací výpadku příjmu za ta období, ke kterým došlo v důsledku péče o děti (o které ještě i dnes přece jen mnohem častěji pečují ženy než muži), což ostatně po celá desetiletí platí už i dnes.

To co jsem uvedl o odstavec výše je ale jediný výjimečný případ kde akceptuji určité drobné přerozdělení z peněz důchodového pojištění mužů ve prospěch žen, znamenajících že se o tyto výpadky jejímiž příčinami jsou děti (o které i v rámci rodičovské dovolené přece jen ještě i dnes častěji pečují ženy než muži) nominálně rovným dílem podělí obě pohlaví společně. Toť ale všechno, jinak by každé “pohlaví” žilo ve starobním důchodu – lidově řečeno – “každý za své”!!!

Při aplikaci této druhé možnosti, kde by fungovali dva navzájem úplně nezávislé fondy důchodového pojištění by klidně mohla být i stejná věková hranice pro odchod mužů a žen do starobního důchodu. Ba dokonce pro mě – za mně ať třebas ženy do starobního důchodů chodí třeba i dříve než muži, proč ne? Starobní důchody by se platili z jejich vlastního “ženského fondu důchodového pojištění” a tedy by to byla fakticky více méně pouze jen vnitřní věc žen, do které bych já jako muž rozhodně necítil ani jen v nejmenším jakoukoliv potřebu do toho jakkoliv zasahovat.

Feministky a prakticky společně s nimi i úplně všechna masmédia velice rádi ve své propagandě lživou demagogií dokazující údajnou “diskriminaci žen oproti mužům” poukazují na to že v Poslanecké Sněmovně i v Senátu je více mužů než žen. Zde pokud by byly dva vzájemně úplně nezávislé fondy důchodového pojištění “mužský” a “ženský”, tak bych plně souhlasil i z tím, aby se například v rámci Parlamentu České republiky utvořila jakási takzvaná ˇženská kurie”, kde by byly všechny poslankyně a senátorky, které byly zvoleny do Parlamentu České republiky, které by úplně samostatně a bez účasti byť i jen jednoho jediného muže mohli přijímat zákony určující pro ženy věkovou hranici, kdy budou ženy odcházet do starobního důchodu, což by mně jako mužovi vůbec nevadilo, neboť by si tento čistě jen ženský parlamentní zbor rozhodoval pouze jen o záležitostech žen týkajících se jejich vlastního fondu důchodového pojištění a tedy o svých vlastních “ženských penězích”, jejíž ať již jakkoliv tímto ženským parlamentním zborem by v těchto otázkách bylo rozhodnuto, by mi bylo úplně lhostejné, neboť by to byla jejich vlastní interní “ženská” věc. A právě tak i na nižších úrovních, ať již jde o nějakou správní radu a podobně by rovněž i v této ať již jakkoliv nazvané správní radě “ženského fondu důchodového pojištění” klidně mohli být pouze jen vesměs samé ženy, a též by mi to bylo úplně jedno, ovšemže pokud by feministky nechtěli - od “mužů” nebo státního rozpočtu, který je utvářen nejen z daní žen ale i mužů – navíc na úkor nás mužů ani jen korunu.

Vím jakou vlnu nenávisti tento článek zase vyvolá. Jsem na to zvyklý. A rovněž i vím, že od arogantních vládnoucích feministek ale i jejich patolízalských feministů nic jiného čekat ani nemohu.

Pokud jde ale například o tu malou skupinu mužů, kteří by mi chtěli nadávat, proto že jsou negramotní, dementní, debilní a tudíž nic z toho co jsem uvedl výše intelektuálně nepochopili, ty bych chtěl jenom ubezpečit o tom, že jejich hněv proti mně je úplně bezdůvodný, neboť kdyby skutečně došlo k rozdělení jednotného společného fondu důchodového pojištění na dva úplně samostatné fondy důchodových pojištění, a to jeden čistě jen “mužský fond důchodového pojištění” a druhý zase jen čistě “ženský fond důchodového pojištění”, tak stoprocentně – a jsem ochoten za to položit svou hlavu na špalek a zemřít, kdyby tento můj ekonomický předpoklad nebyl pravdou – je jisté, že pokud jde o toto “rozdělení” jednotného fondu důchodového pojištění na fondy dva, muži by z dlouhodobého hlediska rozhodně nebyli ti, kteří by na tom osobně finančně prodělali!!!

Koncem kalendářního roku 2009 napsal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Antifeminizmus a maskulinizmus. Nezávislé webové stránky, které alespoň částečně kritizují feminizmus anebo nějak hájí oprávněná práva mužů proti útisku ze vládnoucích strany feministek a jejich feministických vlád.

Motto:

"Too be fair, I must admit that all women are not evil. Some are evil, some are wicked, some are hellishly evil, and some are the grand puba of all that is extemporaneously evil. So, some women are not evil, they are just worse." (Mr.Brister)

Přibližný překlad do češtiny:

“Abych byl fér, musím uznat, že ne všechny ženy jsou zlé. Některé jsou zlé, některé záludné nebo ďábelsky zlé, a některé jsou dokonce ztělesněním všeho zla ve světě. Takže, ne všechny ženy jsou zlé, některé ženy jsou dokonce ještě horší.” (Mr. Brister )

Úvod. Můj úvodní krátký proslov k zde publikovanému Seznamu nezávislých antifeministických anebo makulinistických webových stránek bojujících nějakým způsobem proti feminizmu anebo nějakým způsobem hájících práva mužů nebo v této souvislosti sloužící zájmům mužů a jejich stručná charakteristika:

Pro mnohé z Vás čtenářů náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz to bude určitě překvapení, ba dokonce divil jsem se tomu i já sám, když jsem při průzkumu Internetem mohl stále více a více zjišťovat, že ve světě existuji i tací muži, kterým témata, jako jsou hodnoty osobního zdraví, klasického přirozeného svátostného celoživotního manželství a rodina nejsou cizí, ba dokonce i to, že i navzdory té gigantické síle všudypřítomné feministické propagandy sršící své feministické lži skrze veškerá klíčová masmédia je i navzdory tomuto vymývání mozků všudypřítomně intenzivní feministickou propagandou, zde i navzdory všemu tomu masmediálnímu ohlupování, existuje ještě stále nemalé množství od názorů masmédií nezávisle smýšlejících mužů, kteří bojují proti diskriminaci mužů i proti útisku a vykořisťování mužů ze strany feministek a feministických vlád, respektive řeší tyto důležité problémy přes Internet.

Často jsem si já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola kladl sociologicko – psychologickou otázku ohledem toho, co vlastně asi děláme na Internetu my muži, když se zrovna v kostele nemodlíme anebo v nějaké veřejné knihovně nedíváme s obrovským potěšením a nevýslovným štěstím na nějaké české, slovenské anebo zahraniční webové stránky s náboženskou tematikou?

A tato moje osobní zvědavost mi nedala, abych po tom nepátral v příslušných materiálech ze sociologickou a psychologickou tematikou. A jak jsem při tomto studiu zjistil, podle různých statistik si my muži - pokud jde o brouzdání na Internetu – nejraději čteme různé politické a ekonomické zpravodajství, obchodujeme s akcemi, rádi navštěvujeme různé burzy a aukce, něco kupujeme nebo něco prodáváme, anebo též i mnozí muži s oblibou vyhledávají i webové stránky ze sportovní tematikou.

Při tomto mém výzkumu jsem však ale mimoděk narazil i na něco, co mně nesmírně překvapilo. Výsledky tohoto mého průzkumu totiž ukazují i to, že na Internetu existuje i značná část takových webových stránek, na kterých někteří rozumní muži tráví svůj drahocenný čas i obranou mužských práv proti útlaku a vykořisťování ze strany feministek a feministických vlád, bojem proti feminismu, nebo také v tom širším smyslu, který s touto problematikou do jisté míry i více či méně souvisí, i staráním se o své zdraví, či svěřováním se a rozebíráním problémů i s hledání různých cest a řešení ohledem problematiky ženatých mužů, výchovy svých vlastních manželských dětí anebo vůbec nejrozličnějších problémů vyskytujících se v manželství.

Pokud jde o seriozní webové stránky které si nesmírně vážím, protože jsou pro mě cenným myšlenkovým a informačním přínosem, a cennou morální podporou která fakticky narušuje totalitní feministickou uniformitu všech ostatních existujících masmédií, což jsou jednak ty webové stránky, které brání tradiční mravní hodnoty jako je posvátnost manželství a rodiny coby institucí Božích, které založil náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel; a kromě toho je zde navíc i množství dalších názorových proudů, a skupin, které se snaží zbavit některých masmediálně vžitých feministických klišé a stereotypů, které feministky s neuvěřitelnou bezohledností drze zneužívají.

Ovšemže, a to bych velice rád zdůraznil, možnost na Internetu najít i odlišné názory od uniformně sterilně feministických názorů hlásaných s totalitní jednostranností, které hlásají prakticky veškeré televizní stanice, rozhlasové stanice i veškerý periodický tisk, je tato možnost právě na Internetu tu i tam najít i něco odlišného od toho, co nám vnucují feministickými lžemi nasáklé veškeré televizí a rozhlasové stanice společně i s tiskem si jejich myšlenkový přínos nesmírně vážím dokonce i v těch případech, když ne ze vším mohu souhlasit, ba dokonce i tehdy, když někdy u některých těchto webů nesouhlasím dokonce i s většinou jejich obsahu či hlásaných názorů.

Vzhledem k tomu ale, že to co nám v této oblasti mimo samotného Internetu vnucují úplně veškerá ostatní masmédia je pro mě ideově i obsahově z plných 100 % kategoricky nepřijatelné, neboť se jedná pouze o samé feministické propagandistické lži, a tudíž je odmítám; je pak zákonitě zcela logické, že když na Internetu naleznu nějaký web věnující se nějak této problematice, který ideově a obsahově odmítám například “jen” z 90 %, protože tento web pouze jen z 90 % kopíruje dominantní feministické názory hlásané všemi ostatními masmédii s totalitní uniformitou, pak je těchto zbývajících 10 % obsahu tohoto webu vybočujícího z řady totalitně uniformních názorů feministických masmédií (což jsou prakticky veškerá ostatní existující masmédia a informační zdroje, které existují), je tudíž pro mě i tento sice ne příliš spolehlivý web nesporně nesmírně cenným zdrojem nezávislých informací, myšlenek a idejí.

Tudíž při mém popisu a charakterizování všech následovních webů uvědomte si tu skutečnost, že já osobně jsem se záměrně zdržel jakékoliv eventuální kritiky, a zaměřil jsem se při svém popisu pouze jen na to, co je u nich dobré, pravdivé, přínosné a pozitivní. Tudíž nebuďte již více pouhým papouškem, který všemu věří co mu oficiální masmédia k věření předkládají a pak papouškuje oficiální názory dál, ale naštvěte tento prohnilý homosexuálně – feministický režim tím, že najednou začnete samostatně myslet, a to i za cenu, že Vaše samostatné názory nemusí být nutně úplně ve všem shodné s tím, co Vám předkládají oficiální masmédia. A obdobně tak zajisté i u těchto webů berte vše z racionální kritičností, čím míním nikoliv z pozice přes optiku propagandy oficiálních masmédií, ale nezávislým nadhledem nezávislého intelektuála, kterým doufám že jste, a tedy i vědomím si toho, že i když sice ani já samotný nesouhlasím nutně absolutně se vším co tyto weby hlásají, ale přesto jsem rád, že se mohu seznámit i s odlišnými názory než s těmi oficiálními, tak ani Vy se nebojte hledat drahocenná zrnka pravdy i v těchto nabízených webových stránkách, které přece jen více méně nabízejí určitou alternativu k oficiálním feministickým názorům vládnoucího režimu a všech jeho feministicky uniformních masmédií.

Na rozdíl od antifeminismu je maskulinismus jakési poměrně novým hnutím, které bojuje za práva mužů, a to především v těchto nových a změněných podmínkách za nalezení jejich jakési nové identity. Velmi známými aktivisty jsou například Robert Johnson, Joseph Pleck, Dr. Hugo de Garis anebo úplná legenda Warren Farrell. Maskulinismus usiluje o vysvobození mužů ze zažitých rolí, kvůli kterým trpí především samotní muži. Trpí tím například zdraví mužů, protože se od nich očekává, že budou pracovat více než ženy, nebo také jejich osobní život, když je jim odepřeno otcovství při rozvodu s argumentem, že vždyť jsou to oni přece jen pouzí muži a o děti se tedy údajně prý jako muži neumějí starat. Zažité genderové role, které byli původně nepochybně ideální neboť jak mužům, ta i ženám respektujíc jejich individualitu nadělili jak to “dobré”, tak i to “zlé”, aby se vzájemně komplementárně doplňovali, avšak ale poté, co si ženy svévolně pod záminkou rovnoprávnosti uzurpovali “všechno dobré z mužského”, pak je za těchto okolností nesmyslem, aby si muži jako poctiví hlupáci “ponechali jen samé nevýhody” aniž by za ně měli jakoukoliv kompenzaci. Tudíž se podle mínění maskulinistů za těchto změněných podmínek nehodí již ani mužům. Anebo jinak řečeno – pokud feministky pod záminkou rovnoprávnosti si vymohli od mužů to, aby se muži s nimi rovnostářským způsobem podělili o veškerá práva, která původně byla pouze jen doménou mužů tak, aby muži o veškerá své zvýhodnění v právech přišli, pak je jen plně namístě, aby se zase teď maskulinisté a muži na oplátku vůči feministkám a ženám zase domáhali, aby když už si feministky vydupali podělení se s muži o veškerá jejich práva, tak zase na oplátku ať se ženy zase podělí s muži i o všechny jejich povinnosti. Bylo-li totiž původně normální aby například jen muž měl právo pracovat a tím si i vydělávat peníze a současně aby tentýž muž měl i povinnost v případě války jít bojovat do války a umírat v boji zatímco ženy zůstanou v relativním bezpečí v zázemí, pak je nutné dát ženám na srozuměnou, že práva a povinnosti jsou jednotný nedílný celek, a tudíž nelze požadovat pouze jen stejná práva jako mají muži bez toho, aniž by současně převzaly i stejné povinnosti jaké mají muži. Rovněž tak chtějí-li ženy ve stejném rozsahu mít legislativně garantována práva svobodného přístupu na trh práce jako mají muži, pak je jen zcela legitimní, aby neexistoval na úkor mužů, kteří v průměru žijí zhruba o deset let kratší dobu než ženy jednotný fond důchodového pojištění, ale aby existovali dva úplně nezávislé fondy důchodového pojištění, kde do mužského fondu budou přispívat pouze jen muži a z něho důchody budou vypláceny pouze jen samotným mužům, a naopak do ženského fondu budou přispívat pouze jen ženy a důchody z něho budou vypláceny pouze jen samotným ženám. A tedy jediným opodstatněným přerozdělením peněz mužů a mužského fondu důchodového pojištění ve prospěch žen a ženského fondu důchodového pojištění by zůstaly již pouze ty peníze, kterými se zohlední období práceneschopnosti v důsledku pokročilého těhotenství a slehnutí, což se týká výlučně pouze jen žen plus veškerá období kdy se jednalo o péči o dítě, které v převážné většině případů přece jen se rovněž týká žen. Jinak ale ani o korunu navíc z vyplácených z důvodů proto, že jedno pohlaví žije v průměru zhruba o deset let déle než pohlaví druhé.

 

Seznam nejvýznamnějších antifeministických anebo maskulinistických webů:

1./Na křesťanských webových stránkách www.patriarchy.com se kromě jiného věnují i poukazování na zákeřnou záludnost feministek.

2./Web http://www.emale.org/ patří křesťansky orientované skupině mužů, respektive je to quasi protestantská Církev adventistů sedmého dne, která učí muže to, jak meditovat a jak se modlit za to, aby byli lepším otcem i manželem.

3./Web http://www.promisekeepers.org/ je rovněž křesťanského zaměření, a kromě jiného též i organizuje i různé kurzy mužského sebepoznání.

4./Web http://www.mensactivism.org/ The Men's Activism News Network - Tracking Men's Rights News Around the Globe! poskytuje zprávy o mužském aktivismu a mužských právech po celém světě. Věnují pozornost též i tomu, jak jsou muži znectěni, zneužiti,utiskováni nebo jinak diskriminovaní ze stran feministek, a feministkám sloužícím vládnoucích režimů, ale také i rady, jak se tomu bránit. Typickými titulky článků na těchto stránkách jsou: “Žena, která znásilnila kluka je na svobodě”, “Muž prohrál soudní při proti své přítelkyni, která se rozhodla pro potrat.

5./Web http://www.mensdefense.org/ In defense of fathers, family, and manhood na jsou webové stránky Men's Defense Association, které ”ochraňují otce, rodinu a mužství!” Tato asociace na ochranu mužů působí od roku 1971, a jedním z jejich hlavních cílů kromě jiného je i očistit muže od negativních stereotypů, podle kterých jsou všichni muži zlý, násilničtí a údajně prý ”nepotřebný pro vývoj dítěte”. Asociace poskytuje též právní a poradenskou pomoc rozvedeným mužům, kteří nemohou vídat svoje děti nebo mužům křivě obviněným z incestu, týrání svých manželek nebo znásilnění.

6./Web http://www.dadsusa.com/ Dads Against Discrimination v překladu do češtiny cca “Tátové proti diskriminaci” zaměřující se na problematiku rozvedených otců, kteří si přejí dostat své dítě do opatrovnictví nebo alespoň vídat svoje dítě častěji. Extrémní případy porušování otcovských práv například zahrnují možnost matek dítě spíše prodat než ho předat do opatrovnictví biologického otce, jak na to tyto webové stránky upozorňují. Ostatně tyto webové stránky vytvořili otcové, kteří něčím podobným prošli, když se manželky s nimi rozvedli a vzali jim děti proti jejich vůli. Na těchto stránkách také najdete vzor smlouvy, kterou je rozumné podepsat před svatbou, abyste se při rozvodu nedivili jakou finanční náhradu bude požadovat Vaše vychytralá ziskuchtivá manželka chtějící se obohatit na Váš úkor.

7./Organizací, které odsuzují domácí násilí je na internetu hodně, ale jen velmi malá část se zabývá problémem týraných mužů nebo mužů, kteří se stali obětí svých manželek. Na webu proto najdeme pojednání, který se má použít k osvětě veřejnosti v této otázce. Cílem je upozornit na různé formy týrání mužů ze strany manželek, a to kromě přímého násilí též i takové formy týrání mužů jako například nebezpečné řízení auta, ničení majetku, veřejné ponižování a urážení, lhaní, manipulování mužem, aby si myslel, že je blázen nebo blbý, kontrolování peněz, izolování od rodiny a přátel, ubližování dětem a domácím miláčkům, vydírání, chování se k muži jako k otroku nebo služebné, vyhrožování smrtí a sebevraždou. Pokud vás tento soupis nepřesvědčil, že se to skutečně děje, zde jsou kromě jiného též i stránky, které o celém problému pojednávají dopodrobna včetně i konkrétní příkladů násilí páchaného na mužích http://www.silcom.com/~paladin/madv/.

8./Web http://www.ncfm.org/ The National Coalition of Free Men v překladu do češtiny cca “Národní koalice za svobodu mužů” je web, který bojuje za práva mužů, kteří byli zneužiti nebo se stali obětí domácího násilí. Tento web kromě jiného upozorňuje i na tu skutečnost, že sexuální diskriminace a zneužití mužů je zamlčovaný problém. Vytvořili proto zelenou linku pro muže, kteří se stali obětí domácího nebo sexuálního násilí. Tato organizace podporuje také nezávislý výzkum mužů, jako i konference, rádio a TV programy o mužských problémech. Upozorňují také i na tu skutečnost, že muži jsou mnohem častěji než ženy odsuzováni za stejný zločin, a také upozorňují i na to, že obecně ženám stejné zločiny procházejí mnohem snadněji u soudu než mužům.

9./Web http://www.abuse-excuse.com/ patří organizaci zaměřující se na obranu mužů, kteří byli křivě obviněni ze znásilnění svojí manželky nebo z incestu či pedofilie.

10./Web http://www.a-team.org/ patří organizaci zaměřující se na obranu mužů, kteří byli v absurdních životních podmínkách anglosaského křivě obviněni z takzvaného sexualního harrasmentu, týraní žen a podobně. Angažuje se tam celá řada advokátů, psychologů, lékařů a dalších odborníků, kteří se snaží pomoci těmto křivě obviněným mužům. Jak uvádějí, podobná falešná obvinění jsou velice častá a neprávem obviněni muži v dotyčné feministkám velice jednostranně nakloněných anglosaských zemích většinou mají jen velice malou šanci se proti takovému lživému obvinění ubránit.

11./Velkým nepřítelem mužů jsou kromě feministek také i někteří arogantní lékaři. V anglosaských zemích se totiž porůznu všelikde často svévolně praktikuje obřízka novorozených chlapců po narození, a to nikoliv snad obřízka z náboženských důvodů v případě novorozených chlapců židovského a muslimského náboženství, ale právě tak často svévolně dochází k obřízce i u novorozených chlapců, kteří nemají absolutně nic společného s náboženstvím židovským či muslimským, ba dokonce ani tito lékaři samotní, kteří se těchto obřízek dopouštějí nejsou věřícími ani židovského a ani muslimského náboženství; což jim ale ani nijako nebrání, aby tuto obřízku ospravedlňovali jakýmisi údajně prý hygienickými důvody. Společnost obecně zanedbává muže a jejích zdraví, což se projevuje v jejích větší a ranější úmrtnosti. Důraz na mužské zdraví kladou stránky nebo různé časopisy, jako je http://www.menshealth.com/ , a otázka mužského zdraví se stále více dostává do popředí zájmu různých mužských organizací.

12./Web www.noharmm.org National Organization to Halt the Abuse and Routine Mutilation of Males v překladu do češtiny cca “Národní organizace pro zastavení rutinního mrzačení mužů” poukazuje na ublížování mužů ze strany zdravotního systému, respektive na “genitální integritu mužů”, což jsou organizace bojující proti obřízce, která je stále chápaná jako rutinní záležitost po narození dítěte v anglosaských zemích. Podobné mrzačení, aniž by zde byly relevantní náboženské důvody dané židovskou nebo muslimskou vírou, které jediné by provedení obřízky ospravedlňovali navíc má – argumentuje-li se údajnými zdravotními důvody - velmi pochybné zdravotní výhody, nemluvě už o tom, že se tak děje proti právům dítěte, a je na čase to změnit, takže na stránkách jsou různé poradny, videa a další materiálny, kde jsou sice drastické, ale jinak autentické ukázky toho, jak celý proces obřízky vypadá a jaké to má následky.

13./Webové stránky http://www.cirp.org/ vystupují proti obřízce dětí v anglosaských zemích, která je zdůvodňovaná zdravotními důvody. Tyto webové stránky pokud jde o obřízku mají převážně informativní charakter.

14./Weby http://www.xrefer.com/entry/552727 nebo v knihách Petera Zohraba http://www.zohrab.org/ se hlásí k virismu, tj. poukazují na tu skutečnost že současná společnost je zasažena feminizací, a proto jediným lékem proti ztrátě mužského principu je boj. Symptomy ztrácejícího se mužství vzhledem k vrůstající moci ideologie feminizmu je nyní viditelné stále víc a víc i v samotné oblasti kultury, a to zejména v různých podprahově propagandistických feministických tzv. “moderních” filmech o brutálních a drsných policistkách, brutálních a drsných vojákyních atd., které jsou v nejnovější filmové tvorbě z ideologických důvodů stále častější.

15./Web http://www.lmv.org/ The league of men voters v překladu do češtiny cca “Liga mužských voličů” si vytyčila za cíl ušlechtilý cíl vyburcovat muže k politické aktivitě, aby např. chodili k volbám a vytvářeli vlastní politické strany, které budou hájit práva mužů.

16./Web http://www.ozemail.com.au/~irgeo/amp.htm The Australian Men's Party je webem australské politické strany Australská strana mužů.

17./Mužské organizace na ochranu otcovských práv ženatých mužů mají vlastní weby http://www.husbandplanet.com/ nebo http://www.hubbynet.com/ , kde si navzájem radí, jak a kde spravit auto, stavět dům, opravit různé věci, nebo jak řešit manželské problémy, impotenci, depresi či jak zhubnout.

18./Web Better men for a better world v překladu do češtiny cca “Lepší muži pro lepší budoucnost” mají weby http://www.manhood.com.au/ nebo na britských stránkách http://www.ukmm.org.uk/

17./Web http://www.ihatewomen.com/ s obrázky, pokládají ženy za nejlepší objekt vtipů a karikatur, a také s písněmi typu The bitch song v překladu do češtiny cca “Pravidla manželství” apod.

20./Web http://www.fathersforum.com/ Fathers' Forum v překladu do češtiny cca “Forum otců” se zcela zaměřují na problém otcovství, přičemž kromě jiného též nabízející semináře pro nové nebo budoucí otce.

21./Web http://www.fathersfirst.org/ Fathers First Online v překladu do češtiny cca “První online otcové!” je zaměřený tzv. “prvootce”, tj. muže, kteří čekají anebo mají své první dítě. Tento web se věnuje zejména umění otcovství, jak to ostatně i explicitně říkají na svých webových stránkách.

22./Na webové stránce http://www.mrdad.com/ pak najdete řadu doporučených knih o otcovství, a na stránce Great Dads “Veliký tátové” i návod, jak se stát vynikajícím otcem pomocí seminářů.

23./Web http://www.fatherhood.org/ National Fatherhood Initiative v překladu do češtiny cca “Národní iniciativa otců” nabízí různé semináře a programy pro otce a snaží se svojí aktivitou zdůraznit význam a důležitost otců pro vývoj dítěte.

24./Web http://www.single-fathers.org/ se zaměřuje na problematiku otců - samoživitelů.

25./Pro muže, a to zejména muže bez závazků, kteří chtějí nějak zajímavě využít svůj volný čas, jsou zde stránky různých časopisů, jako je http://www.guyville.com/ nebo http://www.mensjournal.com/ určené pro dobrodružnější povahy, kteří rádi cestují nebo sportují.

26./Web http://www.manlyweb.com/ mi udělal osobně velikou radost tím, že přinesl kromě jiného i dosti podrobné informace o lovu. Zajímavá byla i služba, která umožňuje vyřídit si všechna potřebná osvědčení on-line, abyste se lovu účastnili. Neženatí, svobodní muži coby myslivci jsou mezi sebou vzájemně mnohem tolerantnější k vlastním chybám a nedostatkům, a zejména pak se mezi ně nemíchají jejich manželky, které myslivosti houby rozumí. Škoda jen že velká část z toho, co se věnovalo myslivecké problematice je bohužel již pryč.

27./Web http://the-light.com/mens/longhair.html je některými nepřáteli této skupiny mužů poněkud pejorativně označovaný jako takzvaný extravagantní “web pro mužské máničky”. Respektive jedná se o web skupiny mužů, kteří protestují proti diskriminaci mužů ohledem nošení dlouhých vlasů, které společnost ženám plně toleruje, zatímco u mužů nošení dlouhých vlasů pokládá přinejmenším za určité podivínství. Kromě jiného na znak protestu každý měsíc je tam i nějaká nová fotografie nějakého muže s dlouhými vlasy, pak je tam obvykle i chat a často pořádají i různé soutěže o muže s nejdelšími vlasy anebo muže s nejzajímavějším účesem.

28./Na webových stránkách http://www.movierage.com/ existují pouze kategorie top ten, shit list – cca zasraných filmů a rats ass list, což se ani nedá přeložit do slušné češtiny, a navíc to i uráží potkany.

29./Web http://www.dullmen.com/ je o “blbých mužích, kteří jsou na to hrdí”.

30./Na webu http://www.mwcfc.com/nomaam/main.html si můžete zanadávat s podobnou skupinou blbých mužů.

31.Web http://www.ozemail.com.au/~irgeo/mascul.htm je fakticky jakýsi manifest kde jsou uvedeny všechny budoucí výhody maskulinismu. Tento manifest vysvětluje, proč je nutné se zbavit stereotypů muže jako živitele, ochránce žen a podobně. Nejen, že to ženy drze zneužívají, ale ani mužům to fyzicky a psychicky neprospívá, což je na některých místech vyjádřeno s jistým položertem: “Díky maskulinismu, někdy i tvoje žena bude muset večer vstávat a kontrolovat, zda to není náhodou zloděj, když doma uslyšíte podivné zvuky” nebo “Díky maskulinismu nebudeš muset bojovat s ženou, která spí s tvým nadřízeným, abys ve firmě získal lepší pozici”…

32./Web http://www.vix.com/menmag/ patří jakémusi zvláštnímu hnutí mystického maskulinismu, které hledá jakéhosi “vnitřního” muže a jakési hlubší vrstvy zkušenosti “být mužem”. Někdy se toto hnutí také nazývá mytopoetický a jungiánský maskulinismus nebo “expresivní mužské hnutí”, známým guruem, který používá tento termín je Robert Bly. Mužskou prací se zde rozumí hlavně vnitřní práce na sobě a jakési psychologické poznávání sebe sama jako muže. Na stránkách hnutí najdete hodně zvláštních článků, například o mužské menopauze http://www.vix.com/menmag/menogaia.htm nebo o tom, proč je dobré si někdy dát zmrzlinu a nedbát na dietu, http://www.vix.com/menmag/someicec.htm. Jsou tam i velmi zajímavé informace o mužských skupinách, které tancují, zpívají nebo hrají na bubny jako prostředek poznávání “vnitřního, mužského já”, např. http://www.vix.com/menmag/tayloriv.htm o skupinách nebo “Hlas bubnu” na http://www.vix.com/menmag/voicdrum.html .

Supermarket údajně prý čelní parkovací místa vyhradil pouze “pro ženy”.

Dne 24.11.2012 v jakémsi večerním zpravodajském vysílání od 19.30 hod. televize Nova odvysílala krátkou reportáž ve svých večerních zprávách o tom, jak jistý obchodní dům, tuším supermarket všechna přední parkovací místa vyhradil pouze “pro ženy”.

Když jsem to slyšel, nemohl jsem tomu věřit, poněvadž nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Obchodníci jsou totiž zpravidla pragmatičtí a proto neutrální, pro ně je každý zákazník stejně vítán ať již je sám muž nebo žena.

Rozumím tomu, že bývají vyhrazena místa dejme tomu pro invalidy. Ale kdybych se já někdy s něčím takovým setkal, že supermarket čelní místa – bílou barvou na parkovacích místech - vyhradil pro ženy, tak bych odjel nakupovat jinam.

A všichni muži kdyby měli zdravý rozum, by udělali nejlépe, kdyby udělali totéž. Vždyť proč by měli nakupovat u takového obchodníka, který o jejich peníze zcela zjevně nemá zájem?

Kdyby všichni muži důsledně bojkotovali dotyčný supermarket a nenakupovali v něm, tak by tomu supermarketu poklesli tržby minimálně o 50 %. A to by byla adekvátní odpověď mužů takovémuto feministickému obchodnímu subjektu.

Dotyčný podnikatelský subjekt musí si vybrat – buď plnohodnotný biznis, anebo feministická agenda.

Toto stanovisko napsal dne 26.11.2012 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

© JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, 2006 – 2012

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si ještě i tyto zajímavé práce:

1./Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

1./Henryk Lahola : Bezdomovec a nezaměstnaný. Bezdomovci a nezaměstnaní. Práce o chudobných lidech a sociální problematika adresována zejména pro chudobné lidi. (po česky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Bezdomovci.htm

2./Henryk Lahola : Slobodní murári. Svobodní zednáři. Konkrétne fakty o celosvetovej nadvláde slobodných murárov - svobodných zednářů. (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Nadvlada.htm

4./Henryk Lahola : Homosexuáli a lesbičky! Preč zo zvráteným úchyláctvom!! Vyliečte sa z tej odporne hnusnej a zvrhlej homosexuality!! Táto práca je určená k samoliečbe homosexuálov a lesbičiek, ktorí či ktoré o túto liečbu majú úprimný záujem!!! (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Terapiabuz.htm

5./Henryk Lahola : Svobodní zednáři a svobodné zednářství - slobodomurári a slobodomurárstvo. Počátky svobodných zednářů - počiatky slobodomurárstva. Z kuchyně svobodných zednářů - z kuchyne slobodomurárskej. , Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Slobodomurari.htm

6./Henryk Lahola : Demokracia a etika. Úvaha o súčasnej "demokracii". O celosvetovom monopole svobodozednářských či slobodomurárskych masmédií., Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Demokracia.htm

Zpět na hlavní stránku!