wz

Zpět na hlavní stránku!

Žena je příživnický parazit. Důchodové pojištění ve své nynější podobě je z hlediska rovnosti mužů a žen nehorázný feministický podvod tisíciletí!

Pokud Vás to zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto klíčovou hlavní práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

Hlavní teze – úvodní souhrn hlavních myšlenek této práce:

Proč muž, který odejde do starobního důchodu, si tohoto starobního důchodu užívá v průměru jen necelých 11 let, zatímco žena, která odejde do starobního důchodu si tohoto starobního důchodu užívá až 25 let?

Je to spravedlivé?

Co kdyby například se to udělalo tak nějak, že ženy po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “jen” 18 let, a muži zas po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “až” 18 let!!!

To “jen” a “až” do těch uvozovek jsem dal úmyslně, aby tím více vynikla tato naše tehdejší, ale vlastně ještě i dnešní absurdita, která je vládnoucím feministickým režimem pokládána za údajně prý “zcela normální”.

Kdyby ve svém průměru mužská populace a ženská populace dožívala se přibližně téhož věku, pak by bylo zcela v pořádku, že jsou pro muže i ženy z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění vypláceny starobní důchody po dosažení třeba i jednotně stanovené téže věkové hranice.

Bohužel ale tomu tak není, a tudíž vzhledem k tomu, že ženy v průměru žijí o zhruba jedno desetiletí déle než muži, má tato skutečnost za následek, že při jednotně stanovené hranici pro odchod do starobního důchodu je mezi těmito starobními důchodci výrazně více žen než mužů!!!

Současný prakticky z devatenáctého století převzatý systém důchodového pojištění předpokládá:

A)společný jednotný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, a

B)stejnou hranici pro odchod do starobního důchodu pro muže i ženy.

Je třeba kategoricky odmítnout jako něco zvrhle nemravného, pokud někdo trvá na současném zachování bodu A) i bodu B)!!!

Tudíž vidím zde pouze jen dvě možnosti jak tenhle problém příživnického parazitování žen na penězích mužů spravedlivě řešit:

1.Možnost:

Má-li být zachován jednotný společný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, pak je nezbytně třeba, aby věková hranice pro odchod do starobního důchodu pro ženy byla vyšší než pro muže, ba troufám si dokonce říci že výrazně vyšší!!! Konkrétně by tedy tyto dvě v zcela rozdílné výši stanovené hranice pro odchod do starobního důchodu pro muže a ženy měli být stanoveny v takové výši, která by garantovala alespoň přibližnou paritu počtu mužů a žen majících nárok na starobní důchod vyplácený z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění, což v konvertibilní rovině z matematického hlediska současně i znamená, že by byl splněn i ten důležitý ekonomický ukazatel, a to že množina starobních důchodců – mužů, právě tak jako i množina starobních důchodců – žen ve svém průměru alespoň přibližně pobírá starobní důchod po zhruba stejně časově dlouhé období.

2.Možnost:

Pokud by ženy odmítali odcházet do starobního důchodu později než muži, pak jediným možným řešením je již pouze jen úplné rozdělení doposud jednotného společného fondu důchodového pojištění na fondy dva:

A to konkrétně na takzvaný “mužský fond důchodového pojištění”, do něhož by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen muži, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen mužům nacházejícím se ve starobním důchodu; a tím druhým by byl zase “ženský fond důchodového pojištění” do něhož zase pro změnu by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen ženy, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen ženám nacházejícím se ve starobním důchodu.

Protože jsem objektivní a spravedlivý, tak na úkor mužů pokud jde o přerozdělování peněž ve prospěch žen souhlasím pouze jen s 50% kompenzací výpadku příjmu za ta období, ke kterým došlo v důsledku péče o děti (o které ještě i dnes přece jen mnohem častěji pečují ženy než muži), což ostatně po celá desetiletí platí už i dnes.

To co jsem uvedl o odstavec výše je ale jediný výjimečný případ kde akceptuji určité drobné přerozdělení z peněz důchodového pojištění mužů ve prospěch žen, znamenajících že se o tyto výpadky jejímiž příčinami jsou děti (o které i v rámci rodičovské dovolené přece jen ještě i dnes častěji pečují ženy než muži) nominálně rovným dílem podělí obě pohlaví společně. Toť ale všechno, jinak by každé “pohlaví” žilo ve starobním důchodu – lidově řečeno – “každý za své”!!!

Vím jakou vlnu nenávisti tento článek zase vyvolá. Jsem na to zvyklý. A rovněž i vím, že od arogantních vládnoucích feministek ale i jejich patolízalských feministů nic jiného čekat ani nemohu.

Pokud jde ale například o tu malou skupinu mužů, kteří by mi chtěli nadávat, proto že jsou negramotní, dementní, debilní a tudíž nic z toho co jsem uvedl výše intelektuálně nepochopili, ty bych chtěl jenom ubezpečit o tom, že jejich hněv proti mně je úplně bezdůvodný, neboť kdyby skutečně došlo k rozdělení jednotného společného fondu důchodového pojištění na dva úplně samostatné fondy důchodových pojištění, a to jeden čistě jen “mužský fond důchodového pojištění” a druhý zase jen čistě “ženský fond důchodového pojištění”, tak stoprocentně – a jsem ochoten za to položit svou hlavu na špalek a zemřít, kdyby tento můj ekonomický předpoklad nebyl pravdou – je jisté, že pokud jde o toto “rozdělení” jednotného fondu důchodového pojištění na fondy dva, muži by z dlouhodobého hlediska rozhodně nebyli ti, kteří by na tom osobně finančně prodělali!!!

 

Úvod do problematiky příživnického parazitování žen k ujmě mužů v rámci důchodového pojištění

Dlouho jsem uvažoval nad tím, zda-li mám o této věci psát, a jak na to lidé budou reagovat. Moji přátelé, a to přátelé bez ohledu na své pohlaví, tj. muži i ženy mě varovali, že prý lidé na to údajně prý zareagují velice negativně, neboť feministky začnou hystericky ječet, jako ostatně ječí vždycky, když nemají na podporu svých absurdních názorů vůbec žádné logické argumenty a navíc se nedejbůh někde výjimečně najde nějaký “drzý muž”, který i navzdory všudypřítomné prolhané feministické propagandě sršící prakticky úplně ze všech možných i nemožných masmédií, se přesto všechno tento údajně prý “drzý muž” v jakékoliv oblasti co i jen opováží vyslovit cokoliv, co by vedlo k objektivnímu zmenšení neoprávněně privilegovaného společenského postavení žen nad muži.

A samotní muži? Ti by si sice realizací mých myšlenek v této práci uvedených ekonomicky nepochybně každopádně polepšili, nicméně ale bohužel většina můžu je prý tak hloupá a feministkami skrze masmédia tak dokonale zmanipulovaná, že by moje myšlenky v této práci uvedené zcela iracionálně odmítly neuvědomujíc si jejich výhodnost pro sebe, anebo dokonce ač je to na první pohled až neuvěřitelné, někteří z mužů jsou údajně prý až tak moc feministickým “džentlmenstvím” šířeným ze všech masmédií až natolik extrémně praštění hlupáci, že by prý moje myšlenky v této práci uvedené odmítli dokonce i navzdory tomu, že by pochopili ekonomickou výhodnost pro sebe samých.

Nevím přesně jak mám začít, snad ale začnu nevšední příhodou, které jsem se stal svědkem během mého pobytu v obci Šlapanice u Brna, kde jsem dokonce jednou poslouchal jakousi diskusi v českém rozhlasu. Přesnou dobu kdy to bylo si již nepamatuji, pouze vím, že v obci Šlapanice u Brna jsem bydlel v rozmezí ode dne 24.8.1992 až do konce června 1994 s tím, že stoprocentně vím, že tuto rozhlasovou relaci vysílal již separátní český rozhlas separátní České republiky, a tedy nikoliv předcházející federální rozhlas České a Slovenské federativní republiky. Bylo to tedy buď někdy v kalendářním roce 1993, anebo někdy v první polovině roku 1994, kdy jakási rozhlasová stanice Českého rozhlasu vysílala jakousi diskusi týkající se právě důchodového pojištění, neboť v té době čtyřkoaliční pravicová vláda České republiky za účasti Občanské demokratické strany (dále jen “ODS”) jejímž předsedou byl v té době Doc.Ing.Václav Klaus, Občanské demokratické aliance (dále jen “ODA”) jejímž předsedou byl v té době Mgr.Jan Kalvoda, Křesťanské a Demokratické unie – Československé strany lidové (dál jen “KDU-ČSL”) jejímž předsedou byl v té době Ing.Josef Lux a Křesťanskodemokratická strana (dále jen “KDS”) jejímž předsedou byl PhDr.Václav Benda, která v té době měla celkem 105 poslanců v dvěstěčlenné Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky. Dnes už paradoxně žádný z těchto tehdejších předsedů nejenže předsedou “své” politické strany není, ba dokonce nikdo z nich už není ani jen pouhým řadovým členem této své tehdejší politické strany, které byl tenkrát předsedou. Doc.Ing.Václav Klaus je v současné době prezidentem České republiky, a není již více předsedou ODS, ba dokonce už není ani jen členem ODS. Mgr.Jan Kalvoda úplně zmizl pryč z české politiky a v současné době se živí jako advokát a jeho tehdejší politická strana ODA navíc úplně zanikla. No a poslední dva: Ing.Josef Lux a PhDr.Václav Benda již relativně dost dávno zemřeli, přičemž v případě toho druhého dokonce i zanikla jeho politická strana KDS, jejíž menší část, kterou vedl jeden z místopředsedů KDS Ing,Pavel Tollner vstoupila do KDU-ČSL, větší část, kterou vedli PhDr.Václav Benda a Ing.Ivan Pilip vstoupili do ODS, přičemž v roce 1998 po takzvaném – jak to nazvali stoupenci Doc.Ing.Václava Klause – “Sarajevském atentátu” v roce 1998 došlo k dalšímu štěpení bývalých členů KDS v ODS, když asi polovina odešla s poslancem Ing.Ivanem Pilipem do novovytvořené Unie Svobody, zatímco druhá polovina bývalých členů KDS na čele s PhDr.Václavem Bendou, který byl v té době senátorem, ba dokonce po určitou dobu i samotným předsedou Senátu Parlamentu České republiky zas zůstala v ODS. Z dnešních poslanců ODS je tam z řad významnějších představitelů někdejší KDS tuším již pouze jen poslanec Petr Pleva.

 

1.Kapitola: Uvedení do problematiky příživnického parazitování žen k ujmě mužů v rámci důchodového pojištění

Konkrétně v dotyčné relaci týkající se důchodového pojištění šlo o tehdejší vládní důchodovou reformu, respektive v té době velice aktuální vládní návrh na zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu s tím, že podle dosavadní úpravy zděděné z časů předlistopadového režimu z před roku 1989 platilo, že muži v té době mohli odejít do starobního důchodu po dosažení věku 60 let, a ženy zas měli nárok odejít do starobního důchodu po dosažení věku maximálně 57 let, a ještě i těchto 57 let v případě žen platil coby horní hranice, neboť možnost odejít do starobního důchodu “až” po dosažení věku 57 let platil pouze jen pro ženu bezdětnou. Žena která měli dítě nebo děti, pak zas za každé jedno dítě se jí ještě i z této “maximální” hranice 57 let odečítal jeden kalendářní rok dolu. Když tedy žena porodila tři děti, tak měla nárok odejít do starobního důchodu již po dosažení věku 54 let, a pokud měla žena například až 7 dětí, tak měla nárok odejít do starobního důchodu již po dosažení pouhých 50 let věku.

A tehdejší vládní návrh byl, aby se zvýšil věk pro odchod do starobního důchodu pro muže po dosažení věku 63 let, a pro ženy po dosažení věku 62 let, což je vlastně i současný právní stav. V té rozhlasové diskusi na toto téma zvýšení odchodu do starobního důchodu diskutovali dva muži a dvě ženy plus rozhlasová moderátorka. Pamatuji si, že ty dvě ženy byli takové hloupé feministické krávy, a velice neprofesionálně vystupovala i tehdejší moderátorka, která rovněž o nic méně aktivně brojila proti tomuto vládnímu návrhu na zvýšení věku po odchodu do starobního důchodu. Ale nejmilitantnějším feministou byl jeden z obou mužů, který dokonce v rozhlase naříkal “Chuděrky ženy, tak se moc nadělají a ještě jim chcete zvýšit věk pro odchod do důchodu”. Zkrátka vystoupení všech tří žen, tj. obou diskutujících plus “moderátorky” plus toho feministického debila bylo pouze jen citové emociální ječení a naříkání bez uvedení jakýchkoliv racionálních argumentů.

Nakonec poněkud paradoxně jediné racionální argumenty mi podal druhý z mužů, který určitým způsobem v té diskusi reprezentoval stanovisko tehdejší vlády a svými racionálními argumenty obhajoval tehdejší vládní návrh na zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu, z čímž jsem sice ve věcné rovině z ryze politických důvodů osobně nesouhlasil, nicméně ale jsem byl velice rád, že mezi čtyřmi uječenými blázny bez jakýchkoliv racionálních argumentů je zde přítomen i jeden ačkoliv sice politický oponent, nicméně ale přece jen rozumný člověk, který ve své argumentaci se zmůže na rozdíl od svých kolegů na více než jen na pouhé nějaké citové výlevy a emoce.

A tento rozumný úředník z vlády či ministerstva v reakci na blábol “Chuděrky ženy, tak se moc nadělají a ještě jim chcete zvýšit věk pro odchod do důchodu”, který vypotil dotyčný militantní feminista zpočátku nijak nereagoval, ale nejprve klidně počkal až se dotyčný ufňukaný feministický psychopat jakž takž vyřeční a vyblábolí, a poté až se dotyčný feministický debil sám sebou svým ječením natolik unavil, že konečně ztichl, pak klidným hlasem uvedl, že podle statistických výkazů Ministerstva práce a sociálních věcí za platnosti tehdejších právních norem pro odchod lidí do starobního důchodu muži, kteří odejdou do starobního důchodu pak pobírají starobní důchod v průměru až téměř 11 let, a ženy které odejdou do starobního důchodu pak pobírají starobní důchod v průměru více než 25 let.

V reakci na tyto údaje dotyčný feministický magor tam cosi blábolil o tom, že prý jeho babička vždy říká, že o tom jak dlouho pobírám důchod nikomu nic není, čímž dával najevo že bylo takto před uši milionů rozhlasových posluchačů takto veřejně demaskováno jejich feministické pokrytectví.

Vezmeme-li v úvahu totalitní feministickou světovládu, které slouží bez jakékoliv výjimky úplně všechna masmédia, tak lze konstatovat, že mně v té době napadla svým způsobem vůči této vládnoucí feministické masmediální světovládě tyto doslova až “kacířské” disidentské myšlenky:

Proč muž, který odejde do starobního důchodu, si tohoto starobního důchodu užívá v průměru jen necelých 11 let, zatímco žena, která odejde do starobního důchodu si tohoto starobního důchodu užívá až 25 let?

Je to spravedlivé?

Umírněné feministky a feministé by odpověděli že ano, radikální feministky a feministi by asi odpověděli podobně jako to vlastně naznačoval i dotyčný feministický blb v rozhlase, že není, protože to že muži v průměru užívají si po odchodu do starobního důchodu tohoto svého starobního důchodu “až” necelých 11 let je údajně prý mnoho, zatímco to, že ženy v průměru užívají si po odchodu do starobního důchodu tohoto svého starobního důchodu “jen” 25 let je údajně prý velice málo, a zřejmě by asi mělo být spravedlivé “těm chuděrkám ženám” umožnit aby si svého starobního důchodu užily déle než “jen” 25 let, a mužům zas ještě méně než i těch necelých 11 let?

A teď mně napadlo: A co kdyby to bylo i jinak?

Co kdyby například se to udělalo tak nějak, že ženy po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “jen” 18 let, a muži zas po svém odchodu do starobního důchodu by pobírali starobní důchod v průměru “až” 18 let!!!

To “jen” a “až” do těch uvozovek jsem dal úmyslně, aby tím více vynikla tato naše tehdejší, ale vlastně ještě i dnešní absurdita, která je vládnoucím feministickým režimem pokládána za “zcela normální”.

Muži ve svém průměru mají zhruba o jedno desetiletí kratší život než mají ženy, přesto ale zcela paradoxně by měli mít nárok na odchod do důchodu později než ženy!

Je to spravedlivé?

Umírněné feministky a feministé řeknou asi že ano, radikální feministky a feministé patrně asi řeknou že nikoliv, neboť by současnou absurditu rádi učinili v neprospěch mužů a ke prospěchu žen ještě absurdnější!

A i zde si kladu otázku: Co kdyby to bylo jinak?

A i zde jsem vloni či předvloni v diskusi ohledem Topolánkovy důchodové reformy slyšel při jedné besedě s jedním poslancem tento jeho absurdní demagogický argument řečený s důstojnou oficiální okázalostí

“Pane doktore to se ale velice pletete, neboť my to uvažujeme udělat skutečně spravedlivě, aby Parlament schválil úplně spravedlivý zákon, který stanoví pro muže i ženy jednu a úplně stejnou věkovou hranici pro odchod do starobního důchodu.”

… a zezadu zazněl potlesk několika desítek, možná stovek hlupáků. Ba dokonce jsem za zády zaslechl i šepot: “Dobře mu odpověděl!”, čímž mysleli dotyčnou výše uvedenou demagogickou frázi dotyčného poslance, které se mi dostalo.

Já jsem jen povytáhl horní obočí a natáhl dopředu pravou dlaň, čímž jsem signalizoval svůj požadavek.

Poslanec souhlasně kývl hlavou, a tak brzy mikrofon doputoval opět ke mně.

Řekl jsem:

“Pane poslanče, průměrně žijí ženy o desítku let déle než muži. Tudíž pokud v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky odhlasujete i stejnou délku života mužů a žen, pak bude odhlasování stejné věkové hranice pro odchod do důchodu pro obě pohlaví skutečně spravedlivé!”

Upřímně řečeno trochu jsem se bál toho, zda-li jsem dotyčného poslance a přítomné auditorium přece jen tímto výrokem intelektuálně poněkud nepřecenil. Nicméně ale zlostné syčení mnohých lidí byla pro mě znamením, že tuto mou sarkastickou ironii správně pochopili, a právě tak ji plně pochopil i dotyčný poslanec, neboť se on rovněž pořádně urazil.

Ostatně proč mají být v oblasti veřejnoprávního důchodového pojištění ženy takhle privilegovány, že je přehlížena rozdílná průměrná délka života mužů a žen?

Víte jak to na rozdíl od veřejnoprávní sféry právě naopak a musím říci že pro sebe samých zcela racionálně tohle mají ošetřeno například komerční pojišťovny při nabízení svých komerčních produktů, jako jsou například různé druhy komerčního životního pojištění, aby na tom neprodělaly?

Ostatně když mluvím v předešlé větě, že to mají komerční pojišťovny při sjednávání různých druhů komerčního životního pojištění cituji “pro sebe samých zcela racionálně tohle mají ošetřeno”, tím ovšemže nechci v žádném případě říci, že by to snad feministky v oblasti veřejnoprávního důchodového pojištění “pro sebe samé…” výhodně ošetřené neměly. Právě naopak! Pro feministky, ale i ostatní ženy je to parazitujíc na penězích mužů výhodné víc než dosti:

Pokud jde o veřejnoprávní důchodové pojištění, je nesporné, že úmyslné přehlížení a ignorování diametrálně odlišné specifické průměrné délky života mužů a žen v oblasti důchodového pojištění je neuvěřitelným feministickým podvodem majícím za následek příživnické parazitování žen na penězích mužů.

Ku podivu ale v komerční sféře v oblasti komerčního pojištění osob kde existuje pouze jen trh a biznis nic takového neexistuje. Komerční pojišťovny své různorodé komerční produkty životního pojištění nevytvářejí jen tak nějako ledabyle, kde by vše ponechali pouze jen nějaké iracionální náhodě, ale nejdůležitějším podkladem pro utváření těchto svých komerčních produktů životního pojištění tvoří vědecky dokonale zpracované speciální “úmrtnostní tabulky mužů” a “úmrtnostní tabulky žen”, které jsou zase sestavovány na základě oficiálních statistických údajů týkajících se nejen průměrné délky života mužů a průměrné délky života žen, ale i detailní struktury dle jednotlivých ročníků plus let života, díky čemuž mají jako na dlani přesnou statistiky díky níž i do budoucna si formou této dokonalé pojistné matematiky mohou jako na dlani doložit kolik procent například mužů se dožije šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti či devadesáti let. Tyto tabulky velice ostře a zcela jednoznačně jako první a nejzákladnější kritérium pro diferenciaci obyvatelstva používají úplně samostatné tabulky týkající se výlučně pouze jen mužů a na druhé straně zas úplně samostatné tabulky týkající se výlučně jen pouze žen. Když jsem jednou navštívil jednoho bývalého spolužáka z právnické fakulty, který je nyní regionálním ředitelem jisté komerční pojišťovny, kde jsem s ním mluvil o této podstatě fungování komerčních produktů životního pojištění, tak jen tak z legrace jsem mu nadhodil myšlenku, že prý nač tahle dvoukolejnost, proč utvářet úplně samostatné “úmrtnostní tabulky mužů” a úplně samostatné “úmrtnostní tabulky žen”, zda-li by se to nemohlo sloučit v jednotné “úmrtnostní tabulky obyvatelstva”, které by upustili od striktního rozlišování mezi muži a ženami. Jen co jsem to ale vyslovil, tak mého bývalého spolužáka, nyní ředitele pojišťovny z toho chytl až tak silný záchvat smíchu, že jsem se až lekl, aby ho z toho neranila mozková mrtvice.

Je ale velice smutné, že v oblasti veřejnoprávního důchodového pojištění se na rozdíl od komerční sféry každý z vládnoucích feministických papalášů pokrytecky tváří jako kdyby bylo vše v naprostém pořádku.

Jinak ale důchodové pojištění rozhodně není nějaký specificky český “vynález”, ale je to v celosvětovém měřítku určitý sociální systém, který podle původních představ svých “vynálezců”, kteří jej vymysleli v jeho definitivní tak řečeno v dnešní verzi tak jaksi nejpozději zhruba koncem devatenáctého století, kdy tento nepochybně za původních podmínek spravedlivý sociální systém důchodového systém měl by sloužit k hmotnému zabezpečení zejména starých lidí, aby po pozbytí veškerých výdělečných možností neumírali v hororové bídě mezi bezdomovci. Podle těchto tehdejších představ důchodové pojištění tedy funguje na jakési mezigenerační solidaritě, kde pracovně aktivní lidé pokud mají práci, tak odvádějí ze svých příjmů určitou jejich část, a z těchto peněž pracovně aktivních lidí se vyplácejí starobní důchody stávajícím starobním důchodcům s tím, že i každý jeden z těchto pracovně aktivních lidí, který měl nějakou práci a tudíž i přispíval určitou částkou ze svého příjmu do fondu důchodového pojištění raz sám nevyhnutně zestárne, a tak poté co pozbude výdělečné možnosti a navíc i dosáhne příslušného stanoveného věku pro svůj odchod do starobního důchodu, tak zase pro změnu jemu se bude vyplácet až do jeho smrti starobní důchod, který zase bude jemu a jeho generaci starobních důchodců vyplácen z odvodů na důchodové pojištění, které odvádí ze svých příjmů stávající generace pracovně aktivních lidí, kteří mají práci a tedy i příjmy. Ovšemže i tento systém již v době svého vzniku v devatenáctém století stanovil že všichni účastnící tohoto veřejnoprávního důchodového pojištění budou odvádět v procentech stejnou částku peněz, což ale vzhledem k tomu že již v té době příjmy zaměstnanců byly rozdílně vysoké, a tudíž i v nominální výši platila zde přímá úměrnost mezi výší příjmů a výši odvodu do fondu důchodového pojištění, neboť čím měl někdo vyšší příjem, tím i tomu přímo úměrně v nominálním vyjádřením více peněz odváděl i do fondu důchodového pojištění. Tato nerovnost mu ale nijak nevadila, neboť věděl, že až raz – pokud se toho dožije – tak i jeho výše starobního důchodu bude závislá jednak od délky svého vlastního důchodového pojištění kdy tyto své příspěvky odváděl do fondu důchodového pojištění, jednak i od nominální výše těchto odvodů. Anebo poněkud zjednodušeně řečeno: kdo ze svých odvodů odváděl více, tudíž adekvátně přímo úměrně tomu dostal i vyšší starobní důchod, a kdo zas odváděl méně, ten zase týmiž matematickými zákonitostmi přímé úměrnosti dostal menší starobní důchod.

A je velice důležité zdůraznit, že v devatenáctém století bez jakékoliv výjimky byly všichni zaměstnanci pouze jen výlučně muži. Dnešní feministky, ale i nejeden debilní muž, který nic neví o tehdejší době to možná i v důsledku současné všudypřítomné lživé feministické propagandě bude pokládat za údajnou “diskriminaci žen”, což jen svědčí o jeho neznalosti tehdejších reálií, kterou se snaží zastírat okázalou demonstrací vlastní hlouposti. V té době totiž , která byla mnohem normálnější než doba dnešní, se ještě plně respektovala odlišnost mužů i žen, a tudíž veškerými zaměstnanci a tedy poté logicky i starobními důchodci byli pouze jen sami muži. Se ženami tento systém důchodového pojištění ještě vůbec nepočítal. V té době byla ještě normální situace, kdy jednak že pod pojmem “manželství” každý člověk v té době zásadně vždy rozuměl pouze jen monogamní heterosexuální společenství jednoho muže s jednou ženou, které znamenalo celoživotní svazek tohoto jednoho muže a jedné ženy, což nebyla jen tak nějaká planá fráze, ale manželství ještě i v devatenáctém století bylo absolutně nerozlučitelné. Manželé se ovšemže třebas i tehdy mohli občas i pohádat, ale nakonec přece jen ještě jakž takž zdravý duch tehdejší doby je přece jen psychologicky nakonec morálním tlakem okolí přinutil obnovit své manželské soužití, které přechodně narušila nějaká hádka, rozvod manželství v té době nikde neexistoval buď vůbec anebo alespoň nepřicházel v úvahu, a tudíž manželé ve své vzájemné manželské lásce nakonec skutečně v dobrém i zlém přežili společně své manželství až do smrti.

Úkolem muže v manželství devatenáctého století bylo vydělávat peníze, a těmito svými vydělanými penězi hmotně zabezpečit celou svou rodinu. V devatenáctém století muž kromě toho byl “hlava rodiny”, což zase neznamenalo nějakou “diskriminaci ženy”, ale šlo o to, že muž byl ten, kdo “zastupoval rodinu navenek”. V praxi to znamenalo asi tolik, že muž, kromě toho že chodil do práce, tak ještě měl ve své starosti “zastupování rodiny navenek”, což v praxi znamenalo, že pokud ve vztahu k jeho rodině nastal nějaký problém, a bylo třeba jít někam na soud, k notářovi, na policii, na nějaký úřad, případně jít na nějaké předvoláním za například za panem učitelem či ředitelem školy, za panem farářem nebo třebas starostou obce, tak zásadně vždy ve jménu rodiny šel muž a nikoliv žena. O tom že toto “zastupování rodiny navenek” zpravidla bylo spojeno z řešením nějaké záležitosti vztahující se k rodině, která zpravidla nebyla nijak příjemná nemusím ani zdůrazňovat. A do třetice úkolem muže bylo i obchodovat, tj. vyjma snad nějakých maličkostí muž kupoval a prodával, ale též i muž se musel jít stěžovat na vady koupené věci, muž musel řešit stížnosti třetích osob, že zboží, které jim podal mělo určité vady, a v krajném případě, pokud dotyčný spor měl dohru u soudu, tak muž chodil k soudu. Pokud jde o děti, o ty pečovala po všech stránkách žena, ale i zde byla výjimka. Pokud třeba děti někde něco buď provedli a třebas pan učitel požádal někoho z rodiny, aby za ním co nejdřív přišel kvůli tomu do školy, tak ač se tyto stížnosti týkají nevhodného chování dětí, v devatenáctém století na toto setkání s panem učitelem šel muž a ne žena!

Byla-li v devatenáctém století tíha působnosti muže takto “externí”, pak zase pro změnu tíha působnosti ženy byla “interní”. Žena pečovala o dům, o domácnost a starala se doma o děti. Děti měli ovšemže matku mnohem raději než otce, neboť veškeré sociální kontakty měli především s matkou. Otce se záležitosti dětí týkali převážně pouze ve vnější “externí” rovině, když bylo třeba někde ve škole, na úřadech, na policii či soudech řešit něco, co se týkalo dětí, což většinou rozhodně nebylo nic příjemného. Byl-li nějaký problém ze soudy, s úřady nebo s jakoukoliv osobou, která není součástí rodiny, tak tyto nepříjemné konflikty a problémy řešil muž, nikoliv žena.

Proč tohle uvádím?

Chci poukázat na to, že skutečnost, že v devatenáctém století muž musel vydělávat peníze, obchodovat plus svým zastupováním rodiny navenek být ve vztahu ke třetím subjektům mimo své vlastní rodiny “fackovacím panákem” pro řešení nepříjemných věcí, zatímco žena si s řešením těchto problémů nemusela lámat hlavu, neboť jejím úkolem bylo pečovat o dům, domácnost a děti není nějakou “diskriminací ženy”, ale rozdělením úkolů.

V devatenáctém století bylo zcela normální, že muž je živitelem rodiny, a tudíž byl to muž, který byl povinen svou prací vydělat peníze nejen na obživu svou vlastní, ale i na obživu celé své rodiny. A tedy muž byl povinen vydělávat peníze i na obživu své manželky, která jako protihodnotu zas pečovala o děti, o domácnost a o dům. Tvůrci důchodového pojištění z devatenáctého století tudíž svůj systém koncipovali pouze jen pro muže coby zaměstnance a starobní důchodce. Na ženy v tomto systému pamatovali pouze “vdovským důchodem” a na děti zase “sirotčím důchodem”, které budou dostávat z fondu důchodového pojištění po smrti muže. Kým ale tento muž ještě žil, tak byla jeho povinnost svou vlastní prací vydělávat peníze, kterými zabezpečil jak svou manželku, tak i své děti.

 

2.Kapitola: Řešení problému příživnického parazitování žen na mužích v rámci důchodového pojištění

Postupně však ale tento systém důchodového pojištění, který byl utvořen ještě v devatenáctém století a tudíž coby se zaměstnanci a tedy i starobními důchodci počítal pouze jen s muži, je narušován přílivem žen, které se rovněž zapojují do pracovního procesu, až nakonec v období po druhé světové válce již v tak masivním měřítku se zapojily ženy do pracovního procesu, že prakticky došlo k zapojení žen v témže rozsahu jako jsou do pracovního procesu zapojeni muži.

Tím ale nastal vládnoucími feministickými pokrytci složitý problém, neboť v devatenáctém století vymyšlený systém důchodového pojištění s tímto absolutně nepočítal, čím došlo k jeho nehorázné deformaci ve prospěch parazitujících žen na penězích mužů.

Kdyby ve svém průměru mužská populace a ženská populace dožívala se přibližně téhož věku, pak by bylo zcela v pořádku, že jsou pro muže i ženy z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění vypláceny starobní důchody po dosažení třeba i jednotně stanovené téže věkové hranice.

Bohužel ale tomu tak není, a tudíž vzhledem k tomu, že ženy v průměru žijí o zhruba jedno desetiletí déle než muži, má tato skutečnost za následek, že při jednotně stanovené hranici pro odchod do starobního důchodu je mezi těmito starobními důchodci výrazně více žen než mužů!!!

Toto neuvěřitelné feministické pokrytectví dané úmyslným ignorováním kterým došlo k takovémuto drzému zkarikování původně spravedlivého systému důchodového pojištění mi velice výstižně připomíná jedna stará židovská anekdota:

David Rubinstein: “Ty poslyš Izáku Kohne, když vyrábíš tu křepelčí pomazánku, copak jiného do ní přidáváš kromě samotného křepelčího masa?”

Izák Kohn: “Jen trochu koňského masa.”

David Rubinstein: “Opravdu jen trochu?”

Izák Kohn: “Nóóó… hmmmm. Tak fifty-fifty….. jedna přepelka – jeden kůň!”

V devatenáctém století utvořený systém důchodového pojištění umí sice zohlednit výši pobíraného starobního důchodu v závislosti na předcházející výši odvodů do fondu důchodového pojištění, avšak vzhledem k tomu, že nepočítal s prací žen, neumí nijak spravedlivě zohlednit tu skutečnost, že v rámci jednoho a téhož fondu důchodového pojištění by měl být vyplácen starobní důchod dvěma pohlavím, které se v tomhle ohledu od sebe výrazně liší v průměrné délce života žen, která je výrazně delší než průměrná délka mužů.

Jediná výraznější změna ve výše zmíněném systému důchodového pojištění spočívá v zohlednění mateřské dovolené, kdy žena pečovala o malé děti, kde se tato její doba pokládá za takzvanou “náhradní dobu”, což znamená, že se při vypočítávání výše jejího starobního důchodu sečtou všechny doby jejího důchodového pojištění, kde se ostatně vypočte i po zohlednění všech indexů daných tehdejší hodnotou měny, z níž se pak vypočte i jakýsi ideální průměr, kde se zavádí určitá právní fikce, jako kdyby její mateřská dovolená vůbec neexistovala, ale v daném období chodila řádně do zaměstnání pracovala a tedy i vydělala ty peníze, které by byla vydělala, kdyby nebylo její mateřské dovolené. I tohle znamená nepochybný benefit ve prospěch žen, který je vlastně určitou analogií například i u bývalých politických vězňů z let 1948 1989, kde se rovněž úplně stejným způsobem konstruuje fikce, jakého příjmu by patrně dosáhli tito političtí vězni, kdyby nebylo jejich uvěznění, ale po tuto dobu co byli vězněni z politických důvodu i nadále pokračovali v práci ve svém zaměstnání. Političtí vězni si to plně zaslouží, neboť kdyby je totalitní režim neuvěznil, tak by tohoto příjmu – kde mají tento výpadek - i skutečně dosáhli. U žen, které vynechali práci v důsledku mateřské dovolené se mi to na rozdíl od politických vězňů a politických vězenkyň už tak moc úplně legitimní nejeví. Nicméně ale i tohle jsem ochoten ještě jakž takž navzdory tomu akceptovat, neboť nemohu a ani nechci ignorovat závažný logický argument mého otce zpovědníka, ke kterému jezdím do kláštera ke svaté zpovědi, a který vyslovil názor, že by nebylo správné, aby ženy byly oproti mužům jakýmkoliv způsobem znevýhodněny pro své mateřství nebo následnou péči o dítě či děti. A tudíž i já, vzhledem k tomu, že jako křesťan jsem člověk plně objektivní a spravedlivý uznáván, že o tíhu finančního výpadku, kterého příčinou jsou děti se tedy skutečně rovným způsobem mají podělit obě pohlaví.

To však ale co jsem uvedl o odstavec výše nic nemění na tom hlavním problému, kterým je absolutně ničím neodůvodněné příživnické parazitování žen na penězích fondu důchodového pojištění na úkor peněz mužů.

Současný prakticky z devatenáctého století převzatý systém důchodového pojištění současně předpokládá:

A)společný jednotný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, a

B)stejnou hranici pro odchod do starobního důchodu pro muže i ženy.

Je třeba kategoricky odmítnout jako něco zvrhle nemravného, pokud někdo trvá na současném zachování bodu A) i bodu B)!!!

Tudíž vidím zde pouze jen dvě možnosti jak tenhle problém příživnického parazitování žen na penězích mužů spravedlivě řešit:

 

1.Možnost:

Má-li být zachován jednotný společný fond důchodového pojištění pro muže i ženy, pak je nezbytně třeba, aby věková hranice pro odchod do starobního důchodu pro ženy byla vyšší než pro muže, ba troufám si dokonce říci že výrazně vyšší!!! Konkrétně by tedy tyto dvě v zcela rozdílné výši stanovené hranice pro odchod do starobního důchodu pro muže a ženy měli být stanoveny v takové výši, která by garantovala alespoň přibližnou paritu počtu mužů a žen majících nárok na starobní důchod vyplácený z jednoho a téhož společného fondu důchodového pojištění, což v konvertibilní rovině z matematického hlediska současně i znamená, že by byl splněn i ten důležitý ekonomický ukazatel, a to že množina starobních důchodců – mužů, právě tak jako i množina starobních důchodců – žen ve svém průměru alespoň přibližně pobírá starobní důchod po zhruba stejně časově dlouhé období.

 

2.Možnost:

Úplné rozdělení doposud jednotného společného fondu důchodového pojištění na fondy dva:

A to konkrétně na takzvaný mužský fond důchodového pojištění”, do něhož by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen muži, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen mužům nacházejícím se ve starobním důchodu; a tím druhým by byl zase “ženský fond důchodového pojištění” do něhož zase pro změnu by odváděli peníze ze svých příjmů pouze jen ženy, a z něhož by byly vypláceny starobní důchody též pouze jen ženám nacházejícím se ve starobním důchodu.

Protože jsem objektivní a spravedlivý, tak na úkor mužů pokud jde o přerozdělování peněž ve prospěch žen souhlasím pouze jen s 50% kompenzací výpadku příjmu za ta období, ke kterým došlo v důsledku péče o děti (o které ještě i dnes přece jen mnohem častěji pečují ženy než muži), což ostatně po celá desetiletí platí už i dnes.

To co jsem uvedl o odstavec výše je ale jediný výjimečný případ kde akceptuji určité drobné přerozdělení z peněz důchodového pojištění mužů ve prospěch žen, znamenajících že se o tyto výpadky jejímiž příčinami jsou děti (o které i v rámci rodičovské dovolené přece jen ještě i dnes častěji pečují ženy než muži) nominálně rovným dílem podělí obě pohlaví společně. Toť ale všechno, jinak by každé “pohlaví” žilo ve starobním důchodu – lidově řečeno – “každý za své”!!!

Při aplikaci této druhé možnosti, kde by fungovali dva navzájem úplně nezávislé fondy důchodového pojištění by klidně mohla být i stejná věková hranice pro odchod mužů a žen do starobního důchodu. Ba dokonce pro mě – za mně ať třebas ženy do starobního důchodů chodí třeba i dříve než muži, proč ne? Starobní důchody by se platili z jejich vlastního “ženského fondu důchodového pojištění” a tedy by to byla fakticky více méně pouze jen vnitřní věc žen, do které bych já jako muž rozhodně necítil ani jen v nejmenším jakoukoliv potřebu do toho jakkoliv zasahovat.

Feministky a prakticky společně s nimi i úplně všechna masmédia velice rádi ve své propagandě lživou demagogií dokazující údajnou “diskriminaci žen oproti mužům” poukazují na to že v Poslanecké Sněmovně i v Senátu je více mužů než žen. Zde pokud by byly dva vzájemně úplně nezávislé fondy důchodového pojištění “mužský” a “ženský”, tak bych plně souhlasil i z tím, aby se například v rámci Parlamentu České republiky utvořila jakási takzvaná ˇženská kurie”, kde by byly všechny poslankyně a senátorky, které byly zvoleny do Parlamentu České republiky, které by úplně samostatně a bez účasti byť i jen jednoho jediného muže mohli přijímat zákony určující pro ženy věkovou hranici, kdy budou ženy odcházet do starobního důchodu, což by mně jako mužovi vůbec nevadilo, neboť by si tento čistě jen ženský parlamentní zbor rozhodoval pouze jen o záležitostech žen týkajících se jejich vlastního fondu důchodového pojištění a tedy o svých vlastních “ženských penězích”, jejíž ať již jakkoliv tímto ženským parlamentním zborem by v těchto otázkách bylo rozhodnuto, by mi bylo úplně lhostejné, neboť by to byla jejich vlastní interní “ženská” věc. A právě tak i na nižších úrovních, ať již jde o nějakou správní radu a podobně by rovněž i v této ať již jakkoliv nazvané správní radě “ženského fondu důchodového pojištění” klidně mohli být pouze jen vesměs samé ženy, a též by mi to bylo úplně jedno, ovšemže pokud by feministky nechtěli - od “mužů” nebo státního rozpočtu, který je utvářen nejen z daní žen ale i mužů – navíc na úkor nás mužů ani jen korunu.

Vím jakou vlnu nenávisti tento článek zase vyvolá. Jsem na to zvyklý. A rovněž i vím, že od arogantních vládnoucích feministek ale i jejich patolízalských feministů nic jiného čekat ani nemohu.

Pokud jde ale například o tu malou skupinu mužů, kteří by mi chtěli nadávat, proto že jsou negramotní, dementní, debilní a tudíž nic z toho co jsem uvedl výše intelektuálně nepochopili, ty bych chtěl jenom ubezpečit o tom, že jejich hněv proti mně je úplně bezdůvodný, neboť kdyby skutečně došlo k rozdělení jednotného společného fondu důchodového pojištění na dva úplně samostatné fondy důchodových pojištění, a to jeden čistě jen “mužský fond důchodového pojištění” a druhý zase jen čistě “ženský fond důchodového pojištění”, tak stoprocentně – a jsem ochoten za to položit svou hlavu na špalek a zemřít, kdyby tento můj ekonomický předpoklad nebyl pravdou – je jisté, že pokud jde o toto “rozdělení” jednotného fondu důchodového pojištění na fondy dva, muži by z dlouhodobého hlediska rozhodně nebyli ti, kteří by na tom osobně finančně prodělali!!!

Koncem kalendářního roku 2009 napsal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si ještě i tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

Zpět na hlavní stránku!