wz

Zpět na hlavní stránku!



Interview 2018: Henryk Lahola dostal těchto 26 zajímavých politických otázek:

 

Úvodní přehled položených otázek:

 

01.Měla by být interrupce /tj. úmyslný umělý potrat/ zakázána?

02.Měla by být asistovaná sebevražda legální?

03.Mají mít homosexuální páry možnost adoptovat si úplně cizí děti?

04.Mají mít homosexuální páry možnost adoptovat si děti svého homosexuálního partnera?

05.Mají se finanční náhrady u církevních restitucích zdanit?

06.Mají mít provozovatelé velkých sociálních sítí povinnost smazat "falešné zprávy"?

07.Má se zastavit přijímání uprchlíků muslimského vyznání?

08.Má se poskytnout azyl pronásledovaným čínským křesťanům?

09.Mělo by být pěstování marihuany pro vlastní potřebu legální?

10.Má být v restauracích i nadále zakázáno kouření?

11.Mají státy EU řešit otázky týkající se azylu a uprchlictví jednotně a koordinovaně?

12.Jsou globální změny klimatu z velké části způsobené lidskou činností?

13.Mají se limity těžby uhlí prolomit?

14.Mají bratři Mašínové dostat státní vyznamenání?

15.Má se naše armáda i nadále zúčastňovat operací v Afghánistánu?

16.Má se naše armáda i nadále účastnit zahraničních vojenských misí?

17.Máme více podporovat jadernou energetiku?

18.Máme více podporovat rozvoj obnovitelných zdrojů energie?

19.Máme vytoupit z NATO?

20.Jsou pro vztahy s USA důležitější než vztahy s Ruskem?

21.Byl prezident Havel lepším prezidentem než prezident Klaus?

22.Byl Prezident Klaus lepším prezidentem než prezident Havel?

23.Má být první zahraniční cesta českého prezidenta na Slovensko a slovenského prezidenta do České republiky?

24.Mají se do benzínu a nafty i nadále povinně přimíchávat biopaliva?

25.Měl by být atentátník na Heydricha Jan Kubiš in memoriam povýšen na generála?

26.Máme vystoupit z Evropské Unie?

 

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola odpověděl na těchto 26 otázek následovně:

 

 

Otázka č. 01./Měla by být interrupce (tj.úmyslný umělý potrat) zakázána?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: – ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Na tuto úplně tu první a nejdůležitější primární otázku třeba rozhodně odpovědět „ANO“ za zákaz interrupcí, neboť ze všech možných zločinů, které lze spáchat je zločin úmyslné vraždy zločinem nejtěžším. A navíc ještě ani zločiny úmyslných vražd lidských bytostí nejsou úplně všechny stejně závažné, respektive jsou přímo úměrné reálným možnostem oběti vraždy bránit se vrahovi přede svým zavražděním. Tudíž nejenže ze všech zločinů je zločin úmyslné vraždy lidské bytosti tím úplně nejtěžším zločinem, ale navíc i v rámci množiny všech možných či myslitelných úmyslných vražd lidských bytostí je vražda nenarozeného dítěte coby lidské bytosti nacházející se v té nejmladší, respektive prenatální etapě svého lidského života tím nejtěžším myslitelným či možným zločinem vraždy. Nejen ve středověku ale i v novověku všichni pachatelé, spolupachatelé, podílníci, pomahači plus všichni podporovatelé a schvalovatelé vraždy nenarozeného dítěte byli všichni trestáni smrtí. Podle mého osobního názoru si všichni tito zločinci tento trest smrti plně zasloužili. Tím více hanebná je demagogická propaganda vládnoucích krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistů, kteří o tomto hrdelním zločinu vraždy nenarozeného dítěte s neuvěřitelně mrazivým cynismem cynicky mluví jako o tzv. „sexuálním a reprodukčním zdraví“ anebo jako o jakémsi tzv. „právu ženy“ či dokonce o tzv. „lidském právu“.

 

Ostatně na tu děsivou hrůzu, kterou vraždění nenarozených dětí úmyslnými umělými potraty je, se každý může podívat například zde: http://stopgenocide.cz/?a=10  anebo zde: http://stopgenocide.cz/?a=15  popřípadě i zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/Genocida.html

 

A pokud by jste těchto hrůzostrašně desivých fotografií chtěli vidět ješte více, můžete se na ně podívat například zde:http://www.henryklahola.nazory.cz/001.Cesky.htm

 

A komu nestačí vidět tyto hrůzostrašné děsivé fotografie, ten ať se podívá například na tento krátký čtyřminútový film zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/Abort73.com_-_This_Is_Abortion.flv

 

A rovněž si o problematice umělého potratu můžete něco málo přečíst například zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/Potrat.cz.htm

 

A případně ješte více si o problematice umělého potratu můžete přečíst například zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/PRIRUCKA_PROLIFERA.SK.htm

 

Jak jste mohli vidět, oproti hrůzam této dnešní hrůzostrašně desivé potratové vražedné genocídy nejmenších dětí se dokonce i samotné staré historické fotografie a filmy týkající sa genocidy ku ktoré docházelo v nacistických koncentračních táborech zdají být v porovnaní s touto vražednou potratovou genocidou pouze jen jakýmsi relativně slabým odvarem těch děsivých hrůz, které jste mohli vidět právě zde v případě dnešní tzv. “moderní“ potratové genocídy těchto najmenších detí nacházejících se v prenatální fáze svého lidského života.

 

Z hlediska počtu obětí je potratová genocida malých dětí tou absolútně úplně největší genocidou, ktorá nemá obdoby. Pre porovnání uvedu, že všech obětí v období první světové války 1914 - 1918 z řad všech vojáků i civilistů, kteří zemřeli ať již na bojišti anebo v zázemí v dôsledku válečných operací, hladu, zimy, nemocí, infekcí, následků utrpěných zranění, nemocí, infekcí, otrav, fyzického vyčerpání, poprav, vražd, samovražd, psychického stresu, pobytech ve věznicích a internačních táborech, a podobně – bylo všech dohromady celkem asi takových maximálně cca deset miliónů obětí.

 

Dokonce i všech obětí v období druhé světové války 1939 - 1945 z řad všech vojáků i civilistů, kteří zemřeli ať již na bojišti anebo v zázemí v dôsledku válečných operací, hladu, zimy, nemocí, infekcí, následků utrpěných zranění, nemocí, infekcí, otrav, fyzického vyčerpání, poprav, vražd, samovražd, psychického stresu, pobytech ve věznicích a internačních táborech plus i všech obětí, kteří byli zabiti anebo z příčin ať již jakýchkoliv zemřeli v koncentračních táborech, a podobně – bylo všech dohromady celkem asi takových maximálně cca padesát miliónů obětí.

 

Pokud ale jde o legální umělé potraty, ku kterým došlo od 18.11.1920, kdy umělé potraty jako v prvním státě na světě v bolševickém komunistickém Rusku, respektive Sovětském svazu zlegalizovali dňa 18.11.1920 krvaví bolševičtí tyrani Vladimír Iljič Uljanov Lenin a Lev Davidovič Bronštejn Trockij, a až do roku 2018, konkrétně spočítáno až do dne 31.12.2016, bylo legálními umělými potraty zavražděno už více než jedna miliarda těchto nejmenších dětí!

 

Opakuji: V sledovaném období od 18.11.1920 až do 31.12.2016 oběťmi potratové genocidy se celosvětově stalo již více než jedna miliarda dětí! A přitom do tohoto počtu více než jedné miliardy obětí potratové genocidy nejsom započítány ty děti, které byli potraceny pri neúmyslných samovolných potratech, a taky do tohoto počtu více než jedné miliardy obětí potratové genocídy nejsou započítány ani ty děti, které byli zavražděny v rámci nelegálních umělých potratů. Čiže tato více než miliarda spočítaných obětí potratové genocidy ku které došlo v sledovaném období od 18.11.1920 až do 31.12.2016 jsou započítány pouze jen úmyslné umělé potraty, a to ješte pouze jen ty z těchto umělých potratů, které byli provedeny z právního hlediska plně legálně z hlediska právního řádu státu, kde k těmto úmyslným umelým potratům došlo.

 

A proto každý režim, který toleruje vraždění nenarozených dětí je spolupachatelem těchto vražd a tudíž všichni politici povoľujúci, schvaľujúci alebo súhlasiaci s vraždami nenarozených dětí fakticky mají obrazně řečeno své ruce celé od krve těchto povražděných dětí a jsou tedy spoluviníky a spolupachateli těchto vražd. V kalendářním roce 2016 (statistiku za rok 2017 zatím ještě neznám) bylo v České republice zavražděno zhruba dvacet tisíc nenarozených dětí, a navzdory tomu politici České republiky ale aj jiných v tomto podobných zemí mají ještě tu neuvěřitelnou nehoráznou drzost chtít "poučovat" cizí země o údajných „lidských právech“ jiné státy, a to dokonce o „lidských právech“ si ve své neuvěřitelné drzosti opovažují tzv. "poučovat dokonce o lidských právech" i ty země v níž jsou vraždy nenarozených dětí zakázány. Doufám, že politici těchto "poučovaných" zemí řeknou takovýmto nafoukaným, samolibým a zejména drze arogantním pro-potratovým politikům a diplomatům zcela otevřeně, že by jim doporučovali býti úplně raději zticha a nepokoušet se jiné poučovat o „lidských právech“ když sami mají ruce od krve malých dětí.

 

Každopádně však ale minimálně já říkám zcela otevřeně a smrtelně vážně všem našim, ale ovšemže i všem oněm zahraničním pokryteckým pseudolidskoprávním demagogům, pokrytcům a lhářům, že mně je relativně sympatičtější raději takový režim, který má ve svých věznicích třebas i dotyčných oněch dvacet tisíc politických vězňů, kterých "poučovaný" vládnoucí režim sice vězní, ale nezavraždí, než “poučujíci“ vládnoucí režim České republiky majíci na svém svědomí krev a životy dvaceti tisíců povraždených detí ročne svojou legálnou potratovou genocídou, když ještě k tomu navíc bez jakéhokoliv soudního rozsudku je v České republice každoročně legálními umělými potraty popraveno kolem dvaceti tisíců nevinných lidských životů.

 

 

Otázka č.  02./Měla by být asistovaná sebevražda legální?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Na tuto hned druhou nejdůležitější primární otázku třeba rozhodně odpovědět „NE“ proti tzv. „asistované sebevraždě“, která je pouze eufemickým předstupněm zcela otevřené a nijak již nazastírané "euthanasie“, kde je tato úmyslná vražda starého nebo nemocného člověka vydávaná vládnoucími extrémistickými krajně ultralevičáckými ultraliberálními neomarxistickými extrémistickými demagogy za údajnou tzv. „důstojnou smrt“. Ze všech možných zločinů, které lze spáchat je zločin úmyslné vraždy zločinem nejtěžším. A navíc ještě ani zločiny úmyslných vražd lidských bytostí nejsou úplně všechny stejně závažné, respektive jsou přímo úměrné reálným možnostem oběti vraždy bránit se vrahovi přede svým zavražděním. Tudíž nejenže ze všech zločinů je zločin úmyslné vraždy lidské bytosti tím nejtěžším zločinem, ale navíc i v rámci množiny všech možných či myslitelných úmyslných vražd lidských bytostí je tato tzv. "asistovaná sebevražda“ alias "euthanasie“ hned po vraždě nenarozeného dítěte tím úplně nejtěžším myslitelným či možným zločinem vraždy. Nejen ve středověku ale i v novověku všichni pachatelé, spolupachatelé, podílníci, pomahači plus všichni podporovatelé a schvalovatelé i těchto vražd lidských bytostí skrývajících se eventuálně třeba i pod nějakou analogickou maskou tzv. „asistované sebevraždy“ alias „euthanasie“ byli rovněž všichni trestáni smrtí. Podle mého osobního názoru si rovněž i v těchto případech všichni tito zločinci tento trest smrti plně zasloužili.

 

Pokud by snad někdo chtěl bagatelizovat zla zvané Asistovaná sebevražda a Euthanasie, více si na tato témata může přečíst například v článku pod názvem „Našel klid a spravedlnost: Malý Charlie Gard zemřel. Udušením" zde http://www.hlavnespravy.sk/nasiel-pokoj-spravodlivost-maly-charlie-gard-dnes-zomrel-udusenim/1083746 anebo i v článku pod názvem „Neuvěřitelný a zoufalý boj o život: Italské občanství malému Alfiemu nepomohlo, Britové odpojili chlapečka od přístrojů. Rodiče začali s resuscitací" zde https://www.hlavnespravy.sk/neuveritelny-zufaly-boj-o-zivot-talianske-obcianstvo-malemu-alfiemu-nepomohlo-briti-odpojili-chlapceka-od-pristrojov-rodicia-zacali-s-resuscitaciou/1382702anebo i v článku pod názvem „Alfie Evans zemřel. Zabili jej před očima celého světa" zde https://www.hlavnespravy.sk/alfie-evans-zomrel/1388246 a naakonec zas v článku pod názvem "Hladoval 36 hodin a těsně před smrtí mu zdravotní sestra podala neznámý lék: Alfieho poslední chvíle, nové znepokojující detaily" zde: https://www.hlavnespravy.sk/hladoval-36-hodin-tesne-pred-smrtou-mu-sestra-podala-neznamy-liek-alfieho-posledne-chvile-nove-znepokojujuce-detaily/1390332

 

Tolik tedy tyto dva na sobě nezávislé případy dvou anglických chlapců, jedenáctiměsíčního Charlieho Garda a o rok později zas dvojročného Alfieho Evanse, kterých proti vůli rodičů těchto malých dětí zavraždil minimálě tyto dvě malé děti současný vládnoucí krajně ultralevičácký ultraliberální neomarxistický režim v dnešní Veliké Británii formou tzv. „Euthanasie“ či tzv. „Asistované samovraždy“ údajně prý v “zájmu“ těchto malých dětí.

 

A eventuálně v neposlední řadě velice bych doporučoval přečíst si o zlech tzv. "Asistované sebevraždy" a "Ethanasie" též zejména pak v tomto článku zde:http://www.henryklahola.nazory.cz/Euthanasie.htm

 

 

Otázka č.  03./Mají mít homosexuální páry možnost adoptovat si úplně cizí děti?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Na tuto hned třetí nejdůležitější primární otázku třeba rozhodně odpovědět „NE“, protože hned za úmyslnou vraždou člověka je právě sodomie tím druhým nejzávažnějším zločinem jaký může člověk spáchat. A v celých dějinách lidstva v každé alespoň trochu mravně zdravé společnosti panoval vždy společenský jednomyslný konsensus v tom, že sodomity třeba zavírat do vězení, popřípadě zavírat na nějaké uzavřené psychiatrické oddělení, a ne že by se těmto sodomistickým perverzním úchylům ještě dokonce dávali cizí malé děti pro jejich osobní potěšení jako sexuální hračky na ukájení jejich perverzních sexuálních pudů. Ostatně je všeobecně známo, že všude tam kde vládnoucí extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické diktátorské režimy umožňují sodomitům tzv. „adopci dětí“, více než 95% mužských sodomitů požaduje "adopci" chlapečků, zatímco více než 95% ženských sodomitek požaduje "adopci" děvčátek. Že by tyto osobní preference sodomitů ohledem pohlaví tzv. „adoptovaného“ dítěte byly jen dílem čiré náhody?

 

Jak k tomu to dítě přijde, aby bylo tzv. „adoptováno“ takovýmto sodomistickým úchylem?

 

V souvislosti s lidovým referendem o ochraně dětí a rodiny, které si i navzdory vládnoucímu krajně ultralevičáckému ultraliberálnímu neomarxistickému režimu na Slovensku vynutili obyčejní malí slovenští lidé svou peticí, kterou podepsalo téměř půl miliónu lidí, a které se uskutečnilo dne 7.2.2015 na Slovensku toto referendem, a v této souvislosti se skupina nezávislých novinářů rozhodla zeptat se dětí v slovenských dětských domovech co si o tom myslí. Vládnoucí extrémistický krajně ultralevičácký ultraliberální neomarxistický pro-sodomistický režim tušíce odpovědi těchto dětí proto nezávislým novinářům znemožnil mluvit z dětmi v dětských domovech, a tak se novináři na tyhle věci dotázali alespoň bývalých chovanců dětských domovů, kteří již dovršili věku osmnácti let a více, a kterým proto díky jejich zletilosti již vládnoucí bratislavský extrémistický pro-sodomistický režim již nemohl nijak bránit v jejich konverzaci s nezávislými novináři. A bez jediné výjimky jak na první otázku, zda-li by si byly bývali přáli aby je adoptovala rodina heterosexuální anebo tzv. „rodina homosexuální“ úplně všechny děti odpověděli, že by si přáli aby je adoptovala rodina heterosexuální; ba dokonce ještě i na druhou otázku zda-li by si přáli raději býti tzv. "adoptováni" tzv. "homosexuální rodinou“ anebo raději by zůstali žít i nadále v dětském domově, se úplně všechny děti bez jediné výjimky vyslovili pro to, že by raději zůstali žít v dětském domově než by měly být „adoptovány“ tzv. „homosexuální rodinou“. Ostatně s názory těchto někdejších dětí z dětských domovů se detailněji můžete seznámit sami zde https://www.hlavnespravy.sk/odchovanci-detskych-domov-odpovedali-na-otazku-detsky-domov-ci-homosexualny-par/531829

 

Rád bych připomněl všem těm dnešním extrémistickým krajně ultralevičáckým ultraliberálním neomarxistickým pro-sodomistickým politikům a jejich presstitutům plus jejich juristutům a dalším vládnoucím extrémistickým krajně ultralevičáckým ultraliberálním soudruhům neomarxistům sloužícím poskokům, karieristům a patolízalům, kteří ve svém pokrytectví označují můj názor, že „sodomita patří do vězení“ za projev údajného fašizmu a nacizmu a přitom mají všichni tito ultraliberální pokrytci plnou hubu prvorepublikové Masarykovy demokracie, že v tomto případě pokud za tento můj názor mně označíte za údajného "fašistu" a "nacistu“, pak z logiky věci musíte za "fašistu" a "nacistu“ nutně označit i samotného Vámi verbálně farizejsky velebeného prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který ve věci sodomie zastával tentýž názor jako já, jakož za údajně "fašistickou" a "nacistickou" musíte z logiky věci pak označit i celou prvorepublikovou Masarykovu demokracii a meziválečnou první republiku vůbec, neboť podle platného trestního práva té doby se pohlavní styk osob téhož pohlaví trestal v souladu s tehdy platným trestním zákonem trestem vězení v délce až pět let, a nikde nikdo ať již z historiků anebo jiných osob nenašel ani jen jeden jediný doložitelný důkaz, že by ať již samotný Tomáš Garrigue Masaryk, Eduard Beneš anebo i kdokoliv jiný z demokratických politiků Masarykovy první republiky měl jakékoliv byť i sebemenší námitky vůči tomu aby se pohlavní styk mezi osobami téhož pohlaví trestal až pětiletým trestem vězení. A pokud tedy pro tento můj názor mně bude někdo chtít označovat za údajného „fašistu či nacistu“, pak z logiky věci bude-li důsledně úplně všem lidem měřit stejným metrem, tak za údajného „fašistu či nacistu“ musí nutně označit i samotné prezidenty Tomáše Garrigua Masaryka a Eduarda Beneše, jakož za údajné „fašisty a nacisty“ musí nutně označit bez jakékoliv výjimky i všechny ostatní demokratické politiky Masarykovy první republiky.

 

Neslyšeli jste ještě pojmy "presstitut" a "juristut"? Proto v odpovědi na tyto otázky ještě Vám zde podám mé vysvětlení obou mých pro Vás patrně asi úplně nových a doposud neznámých pojmů, které jsem zde použil, tj.. za prvé pojmu „presstituti“ a za druhé pojmu „juristuti“:

 

1.Pojmem „presstituti“ označuji novináře, kteří jako „novinářské prostitutky“ servilně tzv. "informují" v duchu politických a ideologických zájmů svých extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistických oligarchických pánů.

 

2.Pojmem „juristuti“ zas označuji právníky, kteří ať již jako soudci, státní zástupci atd. jako „právnické prostitutky“ rovněž servilně slouží politickým a ideologickým zájmům svých extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických oligarchických pánů.

 

Proto rovněž i na tuto otázku třeba rozhodně odpovědět „NE“. Je smutné že ten kdo objektivně patří buď do věznice nebo psychiatrické léčebny nejenže může jen tak si běhat volně po svobodě, ale navíc totální absurditou naší choré bláznivé doby postavené vládnoucími soudruhy neomarxisty totálně na hlavu je to, že se vůbec najde někdo kdo je ochoten mluvit o jakýchkoliv adopcích pro sodomity a přitom nemyslet to jako nějaký pouhý nejapný vtip, ale jako cosi co ku podivu normálního světa bere smrtelně vážně. Alespoň tedy přinejmenším vážně v duchu pohádky „Císařovy nové šaty“, kterou napsal v devatenáctém století dánský spisovatel Hans Christian Andersen V této Andersenově pohádce "Cisařovy nové šaty", ktorá vypadá jako párodie na všeobecné pokrytecké přetvařování se lidí naší dnešní současnosti vůči absurditát dnešních západních extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických pro-sodomistických režimů, kde sa rovněž tak jako je tomu i dnes každý anebo téměř každý ze strachu před kriminalizací či jiných represí bojí říci pravdu.

 

Mnozí zejména mladí lidé mají velice rádi novodobou, anebo dokonce úpadkovovou tzv. “moderní“ hudbu. Mně osobně však když už hudba, tak zajímala výlučně jen katolická a pravoslavní hudba sakrální, a pak už jen hudba baroková. Byla zde však ale i v mém případě přece jen jedna výjimka. V časech komunistického režimu osmdesátých letech dvacátého století jsem já ve svém mladíckém adolescentním věku sbíral texty písní českého zpěváka Karla Kryla. A dnes si v důsledku znalostí Krylových písní uvědomuji, že je dnes největší tragédie naší doby, že nejenže západní státy, v kterých již více než dvacet let vládnou extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické pro-sodmistické režimy, které fungují až neuvěřitelně podobně podľa písničky “Veličenstvo kat“, kterou složil tento dnes již bohužel nebohý český skladatel a hudebník Karel Kryl. A v této Krylově písničce "Veličenstvo kat" se nachází zejména tento text, který velice výstižně vystihuje naši dnešní krajně ultralevičáckou ultraliberální neomarxistickou současnost:

 

"Na rohu ulice vrah o morálce káže, před vraty věznice se procházejí stráže, z vojenských pancířů vstříc černý nápis hlásá, že prvním z rytířů je Veličenstvo Kat. ... Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat, a bylo jim to málo, poručili dětem modlit se jak si přálo Veličenstvo Kat. S úšklebkem Ďábel viděl pro každého podíl, syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil, jen motýl smrtihlav se nad tou zemí vznáší, kde v kruhu tupých hlav dlí Veličenstvo Kat."

 

Je to Krylovo až neuvěřitelně výstižné proroctví mluvící až neuveriteľne presne o našej dnešnej súčasnosti. Dnes totiž západní státy perverzní sodomity jako nebezpečné zločince a psychopaty nejenže nijak neizoluje od společnosti ve věznicích či uzavřených psychiatrických léčebnách, ale ani jen jim neodejme děti či jiné na nich ekonomicky či jinak nedobrovolně závislé osoby, které fakticky ovládají, a to alespoň děti coby nezletilé osoby, které do rukou těchto perverzních sodomistických úchylů skutečně nepatří a je v bytostném nejlepším zájmu všech těchto na nich nedobrovolně ekonomicky či jinak závislých lidí, zejména dětí, aby byli vysvobozeni z rukou těchto sodomitů. A nakonec pro ty eventuálně méně inteligentní a natvrdle chápající to řeknu ještě jednou a zcela polopatě – nejenže jsem proti tomu, aby si druhý sodomita mohl adoptovat dítě prvního sodomity, ale jsem navíc i pro to, aby se i tomu prvnímu sodomitovi „majícímu dítě“ z důvodů jeho objektivní nezpůsobilosti k péči o dítě toto dítě z moci úřední ve veřejném zájmu odebralo.

 

Je neuvěřitelnou kuriozitou, že dokonce i ta úplně všemi nejvíce zesměšňovaná Severní Korea, respektive Korejská lidově demokratická republiky /dále jen KLDR/ má paradoxně v sobě minimálně v této věci týkající se sodomie mnohem více zdravého selského rozumu než mají súčasné západné extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické režimy, které už více než dvacet let vládnou v dnešních západních zemích. Podle trestního zákoníku KLDR totiž „osoby vedoucí morálně nezřízený život, který je v rozporu s mravními hodnotami řádného pracujícího občana socialistické společnosti“ se odsoudí na trest odnětí svobody v délce až do pěti let. V následném enumerativním výčtu mezi tyto „osoby vedoucí morálně nezřízený život, který je v rozporu s mravními hodnotami řádného pracujícího občana socialistické společnosti“ patří (předem se omlouvám za můj jazykově značně kostrbatý, a eventuálně i možná ne zcela přesný doslovný překlad z korejštiny): „narkomani, feťáci, homosexuálové, alkoholici, potetovanci, asociálové mající náušnici v nosu, rtech či jazyku, a nepracující občané osobně štítící se jakékoliv práce živící se nesocialistickými způsoby obživy na úkor socialistické společnosti parazitujícími příživnickými způsoby zahálčivého života bez práce“.

 

A aniž bych chtěl propagovat onen totalitní režim KLDR, který mi jinak tedy rozhodně ani jen v nejmenším není sympatický, protože KLDR nemá svobodu tisku či svobodu médií o nic větší než jakou zhruba posledních dvacet let mají naše vlastní dnešní západní extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické režimy, ba dokonce “slobodu“ na Internetu má KLDR dokonce ještě menší než jakou mají naše vlastní dnešní západní extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické režimy. Tato fakta však ale nic nemění na tom, že jestliže všem těmto asociálním živlům vyjmenovaným ve výše uvedeném enumerativním výčtu osob vedoucích „morálně nezřízený život, který je v rozporu s mravními hodnotami řádného pracujícího občana socialistické společnosti“ kam v podstatě plně po zásluze patří „narkomani, feťáci, homosexuálové, alkoholici, potetovanci, asociálové mající náušnici v nosu, rtech či jazyku, a nepracující občané osobně štítící se jakékoliv práce živící se nesocialistickými způsoby obživy na úkor socialistické společnosti parazitujícími příživnickými způsoby zahálčivého života bez práce“, kterým za všechny tyto jejich asociální způsoby života plným právem a říkám zcela otevřeně že plně po zásluze jim hrozí až pětiletý trest vězení, tak tím spíše nemusím snad ani zdůrazňovat, že je jen zcela logické, že bez jakékoliv výjimky všem těmto asociálním živlům majícím zcela zjevně škodlivý vliv na eventuální výchovu dětí zcela automaticky a zde zcela výjimečně plně po právu a v skutečném objektivně nejlepším zájmu dítěte odejmou příslušné státní orgány KLDR veškeré jejich děti, pokud vůbec nějaké děti či dítě by kdy tito asociálové ve své „péči“ byli bývali z nějakého eventuálního nedopatření ještě vůbec měli.

 

Kromě toto všeho co jsem napsal je více než evidentní že homolobby, respektive krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí pro-sodomističtí extrémisté po celém světě postupují a postupovali vždy úplně stejně, stejnou salámovou metodou vznášející krůček po krůčku stále nové a nové požadavky, přičemž pokaždé když vznášejí nějaký nový požadavek poté co jim byl splněn požadavek předešlý, se pokaždé vždy pokrytecky tváří, že dotyčný jejich právě požadovaný nový požadavek je jejich posledním požadavkem a že údajně prý o nic dalšího už více žádat nebudou. Nejprve v první etapě požadují aby páchání sodomie nebylo trestným činem, pak v druhé etapě zas požadují aby páchání sodomie nebylo již ani jen přestupkem, poté pak ve třetí etapě zas požadují aby sodomité, respektive pachatelé sodomie nebyli nikde tzv. „diskriminováni“, poté pak ve čtvrté etapě zas požadují aby notoričtí sodomité mohli uzavírat tzv. „registrovaná partnerství“, poté pak v páté etapě požadují nejprve aby sodomité si mohli tzv. "adoptovat" dítě svého tzv. „registrovaného partnera“, což ještě ani toto zde není ani zdaleka jejich poslední požadavek, ale poté co sodomitům se legislativně umožní možnost tzv.“adopce“ u těchto tzv. „vlastních“ dětí, poté ihned pak už požadují, aby si mohli tzv. "adoptovat" už i děti všechny ostatní. Více si na toto téma „adopce dítěte homosexuálního partnera“ můžete přečíst zde http://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-hasenkopf.php?itemid=27696

 

Pak již když si mohou sodomité adoptovat i úplně cizí děti požadují, aby úplně všem dětem školního i předškolního věku byly i bez souhlasu rodičů dětí a proti vůli rodičů dětí ve školách a mateřských školkách v rámci povinné školní i předškolní výuky vymývány mozky jejich zvráceně perverzně zvrhlou krajně ultralevičáckou ultraliberální neomarxistickou pro-sodomistickou homosexualistickou ideologií a propagandou. A úplně nakonec vládnoucí krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí pro-sodomističtí extrémisté - ač jsou to sami o sobě ovšemže heterosexuálové - nastolí v celém státě brutální homofašistický teror a diktaturu kde jsou oponenti a kritici jejich pro-sodomistické homosexualistickej ideologie a propagandy za svoje názory brutálne mediálne lynčovaní, vyhazováni ze zaměstnání, pokutováni extrémně vysokými až ekonomicky likvidačními "pokutami" a zavíráni, vězněni ve věznicích všichni oponenti a kritici pro-sodomistické homosexualistické ideologie a propagandy, a to včetně i samotných lidí postižených homosexualitou, kteří se nějak kriticky vysloví proti homosexualistické ideologii či propagandě vládnoucích extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických homofašistických tyranů. Více se o tom můžete dočíst například i zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/Homofasismus.htm

 

 

Otázka č.  04./Mají mít homosexuální páry možnost adoptovat si děti svého homosexuálního partnera?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska: :

 

Proto rovněž i na tuto otázku třeba rozhodně odpovědět „NE“. Je smutné že ten kdo objektivně patří buď do věznice nebo psychiatrické léčebny nejenže může jen tak si běhat volně po svobodě, ale navíc totální absurditou naší choré bláznivé doby postavené vládnoucími soudruhy neomarxisty totálně na hlavu je to, že se vůbec najde někdo kdo je ochoten mluvit o jakýchkoliv adopcích pro sodomity a přitom nemyslet to jako nějaký pouhý nejapný vtip, ale jako cosi co ku podivu normálního světa bere smrtelně vážně. Alespoň tedy přinejmenším vážně v duchu pohádky „Císařovy nové šaty“, kterou napsal v devatenáctém století dánský spisovatel Hans Christian Andersen V této Andersenově pohádce "Cisařovy nové šaty", ktorá vypadá jako párodie na všeobecné pokrytecké přetvařování se lidí naší dnešní současnosti vůči absurditát dnešních západních extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických pro-sodomistických režimů, kde sa rovněž tak jako je tomu i dnes každý anebo téměř každý ze strachu před kriminalizací či jiných represí bojí říci pravdu.

 

Mnozí zejména mladí lidé mají velice rádi novodobou, anebo dokonce úpadkovovou tzv. “moderní“ hudbu. Mně osobně však když už hudba, tak zajímala výlučně jen katolická a pravoslavní hudba sakrální, a pak už jen hudba baroková. Byla zde však ale i v mém případě přece jen jedna výjimka. V časech komunistického režimu osmdesátých letech dvacátého století jsem já ve svém mladíckém adolescentním věku sbíral texty písní českého zpěváka Karla Kryla. A dnes si v důsledku znalostí Krylových písní uvědomuji, že je dnes největší tragédie naší doby, že nejenže západní státy, v kterých již více než dvacet let vládnou extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické pro-sodmistické režimy, které fungují až neuvěřitelně podobně podľa písničky “Veličenstvo kat“, kterou složil tento dnes již bohužel nebohý český skladatel a hudebník Karel Kryl. A v této Krylově písničce "Veličenstvo kat" se nachází zejména tento text, který velice výstižně vystihuje naši dnešní krajně ultralevičáckou ultraliberální neomarxistickou současnost:

 

"Na rohu ulice vrah o morálce káže, před vraty věznice se procházejí stráže, z vojenských pancířů vstříc černý nápis hlásá, že prvním z rytířů je Veličenstvo Kat. ... Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat, a bylo jim to málo, poručili dětem modlit se jak si přálo Veličenstvo Kat. S úšklebkem Ďábel viděl pro každého podíl, syn otce nenáviděl, bratr bratru škodil, jen motýl smrtihlav se nad tou zemí vznáší, kde v kruhu tupých hlav dlí Veličenstvo Kat."

 

Je to Krylovo až neuvěřitelně výstižné proroctví mluvící až neuveriteľne presne o našej dnešnej súčasnosti. Dnes totiž západní státy perverzní sodomity jako nebezpečné zločince a psychopaty nejenže nijak neizoluje od společnosti ve věznicích či uzavřených psychiatrických léčebnách, ale ani jen jim neodejme děti či jiné na nich ekonomicky či jinak nedobrovolně závislé osoby, které fakticky ovládají, a to alespoň děti coby nezletilé osoby, které do rukou těchto perverzních sodomistických úchylů skutečně nepatří a je v bytostném nejlepším zájmu všech těchto na nich nedobrovolně ekonomicky či jinak závislých lidí, zejména dětí, aby byli vysvobozeni z rukou těchto sodomitů. A nakonec pro ty eventuálně méně inteligentní a natvrdle chápající to řeknu ještě jednou a zcela polopatě – nejenže jsem proti tomu, aby si druhý sodomita mohl adoptovat dítě prvního sodomity, ale jsem navíc i pro to, aby se i tomu prvnímu sodomitovi „majícímu dítě“ z důvodů jeho objektivní nezpůsobilosti k péči o dítě toto dítě z moci úřední ve veřejném zájmu odebralo.

 

Je neuvěřitelnou kuriozitou, že dokonce i ta úplně všemi nejvíce zesměšňovaná Severní Korea, respektive Korejská lidově demokratická republiky /dále jen KLDR/ má paradoxně v sobě minimálně v této věci týkající se sodomie mnohem více zdravého selského rozumu než mají súčasné západné extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické režimy, které už více než dvacet let vládnou v dnešních západních zemích. Podle trestního zákoníku KLDR totiž „osoby vedoucí morálně nezřízený život, který je v rozporu s mravními hodnotami řádného pracujícího občana socialistické společnosti“ se odsoudí na trest odnětí svobody v délce až do pěti let. V následném enumerativním výčtu mezi tyto „osoby vedoucí morálně nezřízený život, který je v rozporu s mravními hodnotami řádného pracujícího občana socialistické společnosti“ patří (předem se omlouvám za můj jazykově značně kostrbatý, a eventuálně i možná ne zcela přesný doslovný překlad z korejštiny): „narkomani, feťáci, homosexuálové, alkoholici, potetovanci, asociálové mající náušnici v nosu, rtech či jazyku, a nepracující občané osobně štítící se jakékoliv práce živící se nesocialistickými způsoby obživy na úkor socialistické společnosti parazitujícími příživnickými způsoby zahálčivého života bez práce“.

 

A aniž bych chtěl propagovat onen totalitní režim KLDR, který mi jinak tedy rozhodně ani jen v nejmenším není sympatický, protože KLDR nemá svobodu tisku či svobodu médií o nic větší než jakou zhruba posledních dvacet let mají naše vlastní dnešní západní extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické režimy, ba dokonce “slobodu“ na Internetu má KLDR dokonce ještě menší než jakou mají naše vlastní dnešní západní extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické režimy. Tato fakta však ale nic nemění na tom, že jestliže všem těmto asociálním živlům vyjmenovaným ve výše uvedeném enumerativním výčtu osob vedoucích „morálně nezřízený život, který je v rozporu s mravními hodnotami řádného pracujícího občana socialistické společnosti“ kam v podstatě plně po zásluze patří „narkomani, feťáci, homosexuálové, alkoholici, potetovanci, asociálové mající náušnici v nosu, rtech či jazyku, a nepracující občané osobně štítící se jakékoliv práce živící se nesocialistickými způsoby obživy na úkor socialistické společnosti parazitujícími příživnickými způsoby zahálčivého života bez práce“, kterým za všechny tyto jejich asociální způsoby života plným právem a říkám zcela otevřeně že plně po zásluze jim hrozí až pětiletý trest vězení, tak tím spíše nemusím snad ani zdůrazňovat, že je jen zcela logické, že bez jakékoliv výjimky všem těmto asociálním živlům majícím zcela zjevně škodlivý vliv na eventuální výchovu dětí zcela automaticky a zde zcela výjimečně plně po právu a v skutečném objektivně nejlepším zájmu dítěte odejmou příslušné státní orgány KLDR veškeré jejich děti, pokud vůbec nějaké děti či dítě by kdy tito asociálové ve své „péči“ byli bývali z nějakého eventuálního nedopatření ještě vůbec měli.

 

Kromě toto všeho co jsem napsal je více než evidentní že homolobby, respektive krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí pro-sodomističtí extrémisté po celém světě postupují a postupovali vždy úplně stejně, stejnou salámovou metodou vznášející krůček po krůčku stále nové a nové požadavky, přičemž pokaždé když vznášejí nějaký nový požadavek poté co jim byl splněn požadavek předešlý, se pokaždé vždy pokrytecky tváří, že dotyčný jejich právě požadovaný nový požadavek je jejich posledním požadavkem a že údajně prý o nic dalšího už více žádat nebudou. Nejprve v první etapě požadují aby páchání sodomie nebylo trestným činem, pak v druhé etapě zas požadují aby páchání sodomie nebylo již ani jen přestupkem, poté pak ve třetí etapě zas požadují aby sodomité, respektive pachatelé sodomie nebyli nikde tzv. „diskriminováni“, poté pak ve čtvrté etapě zas požadují aby notoričtí sodomité mohli uzavírat tzv. „registrovaná partnerství“, poté pak v páté etapě požadují nejprve aby sodomité si mohli tzv. "adoptovat" dítě svého tzv. „registrovaného partnera“, což ještě ani toto zde není ani zdaleka jejich poslední požadavek, ale poté co sodomitům se legislativně umožní možnost tzv.“adopce“ u těchto tzv. „vlastních“ dětí, poté ihned pak už požadují, aby si mohli tzv. "adoptovat" už i děti všechny ostatní. Více si na toto téma „adopce dítěte homosexuálního partnera“ můžete přečíst zde http://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-hasenkopf.php?itemid=27696

 

V souvislosti s lidovým referendem o ochraně dětí a rodiny, které si i navzdory vládnoucímu krajně ultralevičáckému ultraliberálnímu neomarxistickému režimu na Slovensku vynutili obyčejní malí slovenští lidé svou peticí, kterou podepsalo téměř půl miliónu lidí, a které se uskutečnilo dne 7.2.2015 na Slovensku toto referendem, a v této souvislosti se skupina nezávislých novinářů rozhodla zeptat se dětí v slovenských dětských domovech co si o tom myslí. Vládnoucí extrémistický krajně ultralevičácký ultraliberální neomarxistický pro-sodomistický režim tušíce odpovědi těchto dětí proto nezávislým novinářům znemožnil mluvit z dětmi v dětských domovech, a tak se novináři na tyhle věci dotázali alespoň bývalých chovanců dětských domovů, kteří již dovršili věku osmnácti let a více, a kterým proto díky jejich zletilosti již vládnoucí bratislavský extrémistický pro-sodomistický režim již nemohl nijak bránit v jejich konverzaci s nezávislými novináři. A bez jediné výjimky jak na první otázku, zda-li by si byly bývali přáli aby je adoptovala rodina heterosexuální anebo tzv. „rodina homosexuální“ úplně všechny děti odpověděli, že by si přáli aby je adoptovala rodina heterosexuální; ba dokonce ještě i na druhou otázku zda-li by si přáli raději býti tzv. "adoptováni" tzv. "homosexuální rodinou“ anebo raději by zůstali žít i nadále v dětském domově, se úplně všechny děti bez jediné výjimky vyslovili pro to, že by raději zůstali žít v dětském domově než by měly být „adoptovány“ tzv. „homosexuální rodinou“. Ostatně s názory těchto někdejších dětí z dětských domovů se detailněji můžete seznámit sami zde https://www.hlavnespravy.sk/odchovanci-detskych-domov-odpovedali-na-otazku-detsky-domov-ci-homosexualny-par/531829

 

Pak již když si mohou sodomité adoptovat i úplně cizí děti požadují, aby úplně všem dětem školního i předškolního věku byly i bez souhlasu rodičů dětí a proti vůli rodičů dětí ve školách a mateřských školkách v rámci povinné školní i předškolní výuky vymývány mozky jejich zvráceně perverzně zvrhlou krajně ultralevičáckou ultraliberální neomarxistickou pro-sodomistickou homosexualistickou ideologií a propagandou. A úplně nakonec vládnoucí krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí pro-sodomističtí extrémisté - ač jsou to sami o sobě ovšemže heterosexuálové - nastolí v celém státě brutální homofašistický teror a diktaturu kde jsou oponenti a kritici jejich pro-sodomistické homosexualistickej ideologie a propagandy za svoje názory brutálne mediálne lynčovaní, vyhazováni ze zaměstnání, pokutováni extrémně vysokými až ekonomicky likvidačními "pokutami" a zavíráni, vězněni ve věznicích všichni oponenti a kritici pro-sodomistické homosexualistické ideologie a propagandy, a to včetně i samotných lidí postižených homosexualitou, kteří se nějak kriticky vysloví proti homosexualistické ideologii či propagandě vládnoucích extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických homofašistických tyranů. Více se o tom můžete dočíst například i zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/Homofasismus.htm

 

Proto na tuto otázku třeba rozhodně odpovědět „NE“, protože hned za úmyslnou vraždou člověka je právě sodomie tím druhým nejzávažnějším zločinem jaký může člověk spáchat. A v celých dějinách lidstva v každé alespoň trochu mravně zdravé společnosti panoval vždy společenský jednomyslný konsenzus v tom, že sodomity třeba zavírat do vězení, popřípadě zavírat na nějaké uzavřené psychiatrické oddělení, a ne že by se těmto sodomistickým perverzním úchylům ještě dokonce dávali cizí malé děti pro jejich osobní potěšení jako sexuální hračky na ukájení jejich perverzních sexuálních pudů. Ostatně je všeobecně známo, že všude tam kde vládnoucí extrémistické krajně levičácké neomarxistické diktátorské režimy umožňují sodomitům tzv. „adopci dětí“, více než 95% mužských sodomitů požaduje adopci chlapečků, zatímco více než 95% ženských sodomitek požaduje adopci děvčátek. Že by tyto osobní preference sodomitů ohledem pohlaví „adoptovaného“ dítěte byly jen dílem čiré náhody?

 

Jak k tomu to dítě přijde, aby bylo tzv. „adoptováno“ takovýmto sodomistickým úchylem?

 

Rád bych připomněl všem těm dnešním extrémistickým krajně ultralevičáckým ultraliberálním neomarxistickým pro-sodomistickým politikům a jejich presstitutům plus jejich juristutům a dalším vládnoucím extrémistickým krajně ultralevičáckým ultraliberálním soudruhům neomarxistům sloužícím poskokům, karieristům a patolízalům, kteří ve svém pokrytectví označují můj názor, že „sodomita patří do vězení“ za projev údajného fašizmu a nacizmu a přitom mají všichni tito ultraliberální pokrytci plnou hubu prvorepublikové Masarykovy demokracie, že v tomto případě pokud za tento můj názor mně označíte za údajného "fašistu" a "nacistu“, pak z logiky věci musíte za "fašistu" a "nacistu“ nutně označit i samotného Vámi verbálně farizejsky velebeného prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který ve věci sodomie zastával tentýž názor jako já, jakož za údajně "fašistickou" a "nacistickou" musíte z logiky věci pak označit i celou prvorepublikovou Masarykovu demokracii a meziválečnou první republiku vůbec, neboť podle platného trestního práva té doby se pohlavní styk osob téhož pohlaví trestal v souladu s tehdy platným trestním zákonem trestem vězení v délce až pět let, a nikde nikdo ať již z historiků anebo jiných osob nenašel ani jen jeden jediný doložitelný důkaz, že by ať již samotný Tomáš Garrigue Masaryk, Eduard Beneš anebo i kdokoliv jiný z demokratických politiků Masarykovy první republiky měl jakékoliv byť i sebemenší námitky vůči tomu aby se pohlavní styk mezi osobami téhož pohlaví trestal až pětiletým trestem vězení. A pokud tedy pro tento můj názor mně bude někdo chtít označovat za údajného „fašistu či nacistu“, pak z logiky věci bude-li důsledně úplně všem lidem měřit stejným metrem, tak za údajného „fašistu či nacistu“ musí nutně označit i samotné prezidenty Tomáše Garrigua Masaryka a Eduarda Beneše, jakož za údajné „fašisty a nacisty“ musí nutně označit bez jakékoliv výjimky i všechny ostatní demokratické politiky Masarykovy první republiky.

 

Neslyšeli jste ještě pojmy "presstitut" a "juristut"? Proto v odpovědi na tyto otázky ještě Vám zde podám mé vysvětlení obou mých pro Vás patrně asi úplně nových a doposud neznámých pojmů, které jsem zde použil, tj.. za prvé pojmu „presstituti“ a za druhé pojmu „juristuti“:

 

1.Pojmem „presstituti“ označuji novináře, kteří jako „novinářské prostitutky“ servilně tzv. "informují" v duchu politických a ideologických zájmů svých extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistických oligarchických pánů.

 

2.Pojmem „juristuti“ zas označuji právníky, kteří ať již jako soudci, státní zástupci atd. jako „právnické prostitutky“ rovněž servilně slouží politickým a ideologickým zájmům svých extrémistických krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických oligarchických pánů.

 

 

Otázka č.  05./Mají se finanční náhrady u církevních restitucích zdanit?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Na tuto pátou nejdůležitější primární otázku třeba rozhodně odpovědět „NE“. Úmysl opětovně okrást církve a náboženské společnosti je hanebná podlost komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů. Tato jejich slepá nenávist není nijak překvapivá. Ježíš Kristus z lásky k nám lidem umřel krutou bolestnou smrtí na kříži, a přesto ho mnozí lidé již dva tisíce let fanaticky nenávidí. Podobně tak i církve a náboženské společnosti, zejména tedy církev katolická vždy obětavě sloužila lidem a dodnes slouží, jak se o tom můžete dočíst na Internetu například zde, kde si ale ovšemže můžete prečíst i mnohé další zajímavé informace týkající se celého tohoto okruhu dnešní problematiky "církevních restitucí a jejich tzv. "zdanění": http://www.sluzbaverejnosti.cz/ anebo také i zde: http://www.cirkev.cz/majetkove-narovnani

 

Kromě výše uvedených dvou portálů, které se této problematice věnují dlouhodobě a systematicky se porůznu na Internetu nacházejí i jednotlivé zajímavé články, jako například zde, kde se nachází článek pod názvem Církev a majetek: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=cirkev-a-majetek&cisloclanku=2012090036 anebo také i zde je jejich ještě jeden další hned následující zajímavý článek pod názvem "Kde se vzal majetek Církve?": http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=kde-se-vzal-majetek-cirkve&cisloclanku=2012090037 případně též zajímavý článek naleznete i zde na webové stránce mládežníckeho časopisu "Milujte se", který se v tomto článku zabývá rovněž touto tematikou: http://www.milujte.se/storage/dalsi/ms-22-cirkevni-majetek.pdf no a v neposlední řadě ovšemže též i zde je velice zajímavý článek, respektive krátky uvozující článek zabývající se touto tematikou v otázkach a odpovědích: http://www.milujte.se/view.php?nazevclanku=cirkevni-majetek-lidove-cirkevni-restituce-v-otazkach-a-odpovedich&cisloclanku=2013030001

 

A koho tato problematika ""církevních restitucí", respektive částečného majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi zajímá na vyšší intelektuální úrovni z exaktních odborných hledisek ekonomických a právních více do hlouby, ten může najít velice zajímavé informace zejména zde: http://www.henryklahola.nazory.cz/Sluzbaverejnosti.cz.htm

 

A ovšemže něco málo na téma této problematiky bylo publikováno v minulosti také i na tomto mém skromném webu například zde, kde jsem demaskoval tu nejprimitivnější lež našich komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů z ANO 2011, SPD a ČSSD, kterou média s velikou radostí šíří i přesto, že velice dobře ví, že je to ta úplně nejprimitivnější lež ze všech lží šířených komunisty a krajně ultralevičáckými neomarxistickými extrémisty z ANO 2011 Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury a socdemáků z ČSSD, což lze velice lehce prokázat: Extrémistické krajně ultralevičácké lži ANO 2011 Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury, ČSSD socdemáků a KSČM o údajně rozhodujícím hlasu poslance Pekárka pro "církevní restituce"!! anebo také i zde se na mém webu nachází i tento zajímavý článek, což je původně list českých a moravských biskupů, kterým vysvětlují různé nejasnosti týkající se částečného majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a také i demaskují různé médii a některými politiky účelově šířené lži týkající se této oblasti: Pár slov k majetkovému vyrovnání (církevních restitucích) mezi českým státem a církvemi. ale také i zde je tento můj vlastní protestní článek, který jsem také poslal i všem našim biskupům poté, co mně rozčílilo úplně nesmyslný obětní gesto našich biskupů, o kterém jsem již předem věděl, že to Církvi u ultralevičácké veřejnosti stejně tak jako tak vůbec žádné sympatie nepřinese, a to minimálně už i z toho důvodu, že o tomto nesmyslným zřeknutím se veliké části církevních majetků - jak se ostatně racionálně i dalo čekat - média ovšemže stejně nebudou informovat a úplně to odignorují, což se posléze také i skutečně stalo: Církevní restituce - alias Částečné majetkové vyrovnání. Protest řadového katolického věřícího proti úmyslu stáhnout určovací žaloby na kraje. a v neposlední řadě za velice moc důležitý považuji zejména tento článek odpovídající lidem na mnohé jejich nejasné otázky týkající se této problematiky částečného majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, který jsem publikoval zde: Vysvětlení problematiky zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

 

Pokud se na tuto problematiku podíváme z hlediska historického, pak třeba konstatovat, že církevní majetky se stávali v různých historických dobách od středověku až do dnešního jednadvacátého století velice často lákadlem pro nejrůznější chamtivé loupežnické nenechavce, respektive předmětem kořistnického zájmu jak státu, tak i vládnoucích sil ve státě, a to tím více že samotná Církev bohužel nikdy sama o sobě neměla k dispozici žádné vlastní mocenské prostředky na svou obranu, v důsledku čehož se pak zcela logicky pro politicky mocné zlodějské nenechavce a loupežníky všeho druhu počínaje různými chamtivými feudálními loupežníky devátého století a konče dnešními krajně ultralevičáckými loupežníky z KSČM, právě tak jak jsou zde i dnešní krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí političtí loupežníci Ing. Andrej Babiš a Tomio Okamura, respektive Babišovo politické hnutí ANO 2011 a Okamurova politická strana Strana přímé demokracie SPD, a v neposlední řadě nakonec i Jiří Zimola s Janem Hamáčkem a jejich socdemáci ČSSD dnes úplně všichni tito političtí loupežníci naší doby úplně stejně jako různí feudálové před mnoha staletími ne bezdůvodně pohlížejí na Církev, respektive na církve a náboženské společnosti jako na velice lehkou a snadnou fakticky bezbrannou kořist mající určitý majetek, který si lze velice snadno alehce přivlastnit.

 

Lživá tvrzení dnešních komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů z politického hnutí ANO 2011 Ing. Andreje Babiše a Strany přímé demokracie SPD Tomia Okamury plus Zimolových a Hamáčkovských socdemáků z ČSSD že církevní majetek údajně prý "nikdy neexistoval", ale že to byl údajně prý majetek panovníků a tedy majetek státní, je zcela absurdní a pouze jen poukazuje na extrémistický krajně ultralevičácký charakter všelijakých takovýchto dnešních Babišovců, Okamurovců, komoušů a socdemáků.

 

Zajisté v devátém až třináctém století mnohé kostely a kláštery v této době zakládala nikoliv přímo Církev, ale panovníci, šlechta a města, což jim na ně po dlouhou dobu zajišťovalo silný vliv, kterého se zpravidla jen velice neradi a neochotně vzdávali ve prospěch Církve. Ve všeobecnosti totiž podle u nás převládajícího germánského vlastnického práva se za vlastníka stavby považoval vlastník pozemku a stavebník, v důsledku čehož dlouhou dobu až do emancipace Církve v první polovině třináctého století kostely a kláštery vzniklé tímto způsobem vzhledem ke své závislosti na svých zakladatelích často neměli vůbec žádnou šanci se jakkoliv právně anebo fakticky bránit vůči případnému zneužívání tohoto zvláštního stavu, který se mezi nimi vytvořil například za situce, když se samotný zakladatel nebo jeho dědic či jiný obdobný nástupce například dostal do finančních potíží, kdy se proto dopouštěl porušování kostelního či klášterního vlastnického práva k vydírání tzv. "finanční výpomoci" od dotyčného "svého" kostela či kláštera anebo dokonce svévolně dávat svým věřitelům "do zástavy" jednou již darované kostelní či klášterní statky. Toto však ale byla protiprávní zvůle a nikoliv nějaký běžný normální právní stav. Dnešní krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté pak tohoto demagogicky zneužívají jako "argument" proti Církvi. Touto protiprávní zvůli některých zakladatelů kostelů a klášterů se snaží pokrytecky "dokazovat", že údajně prý nešlo o neomezená vlastnická práva Církve. Tyto vyskytnuvší se případy protiprávního bezpráví vůči některým kostelům a klášterům se tito krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté snaží lživě prezentovat jako údajně prý standartní základní právní normu, a ještě k tomu navíc její údajnou "platnost" demagogicky dále rozšiřují na úplně všechny církevní majetky.

 

Kromě toho církvi ani zdaleka nevěnoval statky jenom panovník, nemají tedy pravdu ti, kteří tvrdí, že si je může panovník a dnes tedy stát zase vzít zpátky. Jednak ani z občanskoprávního hlediska počínaje římským právem a konče dnešním Občanským zákoníkem nebylo nikdy možné podle práva si již jednou darovaný dar jen tak svévolně si zas "vzít zpátky", jednak církevní majetek ve středověku rozhodně nepocházel výlučně pouze jen z darů knížecích a královských, ale i z darů šlechty, z darů měst, z darů zbožných měšťanů, z darů zbožných poddaných, jakož i z darů nejrůznejších učenců a příslušníků svobodných povolání, ale i dalších lidí svobodných včetně samotných biskupů, kněží a řeholníků a jiných na základě svého stavu “svobodných“ lidí, kteří podle svého stavu nebyli poddanými, ale současně nenáleželi ani ke šlechtě a ani k měšťanům, a podobně. Ze sílícího praménku darů soukromých osob mezi nejproslulejší patří například bl. Hroznata, zakladatel klášterů v Teplé a Chotěšově, Miroslav založil Sedlec u Kutné Hory, Vok z Rožmberka zase Vyšší Brod, anebo Havel z Lemberka, manžel sv. Zdislavy, povolal dominikány do Jablonného v Podještědí a johanity do Českého Dubu. Církev postupně své majetky se svou typickou mravenčí pečlivou pracovitou pílí po malých troškách po celá staletí pečlivě rozmnožovala nejen díky malým či větším, ba i mnohým zcela nepatrným symbolickým miniaturním darům, ale i svými vlastními nákupy pořízených z výnosu svých vlastních církevních statků. Takzvaný "moderní stát" však ale Církvi ne-li přímo zkonfiskoval, pak alespoň minimálně znemožnil užívat vše, do posledního políčka, bez ohledu na to, že dárci dávali ze svého soukromého majetku, na který stát neměl žádné právo. Neboť dárci se jej zříkali ve prospěch církevních institucí, ne státních.

 

Není ani pravda, že Církev někdy nějak "vládla", respektive že by si snad sama někdy přivlastnila něco, co nebylo její. Církev, která bohužel sama o sobě nikdy neměla vlastní mocenské prostředky, kterými by se mohla bránit vůči svévoli moci světské, pokud jde o církevní majetky byla Církev právě naopak nejen od panovníků ale i od mocné šlechty permanentně svévolně okrádaným a olupovaným bezbranným otloukánkem, neboť mocným nenechavcům se nejen dnes jeví, ale i v dobách minulých vzhledem ke své bezbrannosti vždy jevila Církev jako velice lehká a snadná kořist ke svému vlastnímu ať již individuálnímu anebo nějakému "skupinovému" obohacení se na úkor majetku Církve.

 

A dokonce i ve dvou obdobích, ať již šlo o dobu po skončení husitských válek v patnástém století anebo dobu pobělohorskou ve století sedmnáctém, když v obou těchto obdobích Církev doufala, že jí budou vráceny její rozkradené církevní majetky, popřípadě alespoň nějaká jejich část, tak nakonec se prakticky žádné restituce církevních majetků nekonali a Církev prostě v obou těchto případech bohužel vyšla úplně naprázdno, respektive Církvi v době pohusitské v patnáctém století a ani v době pobělohorské v sedmnáctém století prakticky nebylo vráceno vůbec nic anebo téměř vůbec nic.

 

V době pohusitské v patnáctém století kdy v rovině náboženské vlivní církevní představitelé v rámci svých vyjednávání s umírněnými husity v zájmu mírového kompromisu přistoupili na veliké ústupky Bazilejskými kompaktáty, a Zikmund Lucemburský jako český král se husitským stavům bohužel ještě k tomu navíc i zavázal příslibem jakási dnes bychom řekli tzv. "tlusté čáry", respektive že šlechta i města si mohou ponechat i nadále všechny církevní majetky, kterých se v dobách husitské anarchie zmocnily, a tedy nic nemusí vracet zpátky okradeným církevním právnickým osobám, respektive okradeným církevním subjektům.

 

A bohužel úplně stejně tak obrazně řečeno podle hesla "vše co jste si doteď nakradli je teď Vaše" to dopadlo i v době pobělohorské v sedmnáctém století, kdy na rozdíl od doby po husitských válkách navíc ze strany panovnické moci skutečně začalo docházet i k nemalým konfiskacím majetků nepřátelské šlechty, a tedy zpočátku se jevila býti naděje, že ta část z těchto konfiskovaných majetků nepřátelské šlechty, které byli uloupeny Církvi se Církví také i vrátí zpátky, popřípadě když i úplně ne všechno, tak že alespoň nějaká část z oněch uloupených církevních majetků, které se nacházeli v portfóliu konfiskovaných majetků nepřátelské šlechty se vrátí zpátky církvi, aby nakonec veškerých těchto konfiskovaných majetků nepřátelské šlechty, všetně uloupených církevních majetků, které byli jejich součástí se nakonec zmocnil pouze jen císař Svaté říše římské a český král Ferdinand II. Habsburg, jemu věrná šlechta a vysocí státní úředníci plus generálové a důstojníci jeho vojska. A samotná Církev bohužel opět jen vyšla naprázdno, respektive opět se jí nevrátilo zpátky z jejich rozkradených majetků vůbec nic, popřípadě téměř vůbec nic, neboť v době pobělohorské v sedmnáctém století se při konečném dělení zkonfiskovaných majetků nepřátelské šlechty Církev čistě hypoteticky mohla získat pouze jen tu část z těchto zkonfiskovaných majetků náležejících původně Církvi, o které nikdo jiný z vyššie uvedených věrných císáře a českého krále Ferdinanda II. Habsburga neměl zájem, což se logicky nestalo téměř nikdy.

 

A obdobně tak i v době po skončení husitských válek v patnáctém století a později se i v době pobělohorské v sedmnáctém století a později se zpátky Církvi čistě hypoteticky mohly vrátit ty ulúpené církevní majetky, které se ten, kdo se jich zmocnil, popřípadě jeho dědic či nástupce Církvi, respektive příslušné církevní právnické osobě, čili příslušnému církevnímu subjektu se sám rozhodl dobrovolně vrátit, což se samozřejmě, že také téměř nikdy nestalo.

 

A tedy nejenže není pravdou, že někdy Církev "vládla", ale není pravdou ani to, že vztah světské moci vůči Církvi byl vždy mimořádně vstřícný a přátelský. Právě naopak! S výjimkou nanejvýš snad pouze jen ve čtrnáctém století v době panování císaře Svaté říše římské a českého krále Karla IV z Lucembursko-přemyslovského rodu, kdy byly vztahy medzi státem a Církví asi jediný raz v celých dějinách české státnosti jakž-takž dobré, jindy kdykoliv předtím, ale i poté byla Církev prakticky vždy pod určitým větším či menším tlakem, ba někdy dokonce i útiskem ze strany světské moci, útiskem svobody Církve ze strany vměšujícího se státu a jeho představitelů do vnitřních záležitostí Církve, ať již to byli zpočátku panovníci a šlechta a později nejrůznější politické strany a jejich předáci.

 

Rovněz tak se i objevují tendence přehánět o celkové velikosti církevních majetků. V celých dějinách katolické církve působící na území dnešní České republiky největšího rozsahu cirkevního majetku došlo právě v období panování druhého krále Lucemburské dynastie Karla IV, když po šesti stoletích trvající štedrosti panovníků, šlechty, měšťanů i poddaných církevní majetky dosáhly svého největšího, nejmaximálnějšího rozsahu, když na území dnešní Moravy zhruba asi jedna čtvrtina a na území dnešních Čech zhruba asi jedna třetina veškeré půdy patřila právě katolické církvi, respektive diecézím, farnostem, řeholním řádům a dalším jednotlivým církevním subjektům katolické církve.

 

Následně v patnástém století v průběhu husitských válek a s nimi spojeného faktického bezvládí, chaosu a anarchie kdy převážnou většinu církevních majetků si pro sebe sama rozkradla nekatolická šlechta a nekatolická města, došlo k radikálním majetkovým změnám v neprospěch katolické církve, přičemž katolické církvi tyto jejich církevní majetky bohužel již nikdy nebyli vráceny. První konkrétní údaje o rozsahu církevního majetku po husitských válkách máme až z roku 1575. Zatímco katolická církev podle odhadů v době předhusitské vlastnila v Čechách zhruba asi jednu třetinu půdy a na Moravě zhruba asi jednu čtvrtinu půdy, v roce 1575 katolická církev vlastnila v Čechách již jen pouhých 5% půdy a na Moravě 18 % půdy. Zejména v Čechách si katolická církev udržela své církevní majetky pouze jen tam, kde se udržela katolická šlechta a katolická města. Na rozdíl od Čech byla Morava husitskými válkami a s nimi spojenou anarchií a chaosem přece jen relativně výrazně méně postižena než byli postiženy Čechy, a proto si i katolická církev udržela více svých církevních majetků na Moravě než v Čechách. Kromě toho ještě navíc v průběhu patnácti let husitských válek bylo husitmi úplně zničeno minimálně stosedmdesát mužských i ženských klášterů, přičemž řeholníci a řeholnice z těchto mužských a ženských klášterů byli ze strany husitských fanatiků brutálně povražděni. Primitivní husitští barbaři zničili též i cenné nemovité, ale i movité umělecké památky doby románské i doby gotické včetně i velikého množství historicky cenných dobových knih a jiných dobových spisů tehdejších klášterních knihoven, ba dokonce i samotné tehdejší univerzitní knihovny Univerzity Karlovy v Praze.

 

Byly-li v patnáctém století husitské války první velikou pohromou pro katolickou církev, kdy katolická církev byla oloupena o většinu svého dovtedajšího majetku, později následovaly pohromy další. Druhou velikou pohromou bylo stavovské povstání protestantské šlechty v Praze v roce 1618 a následná občanská válka v Čechách a na Moravě, která trvala v letech 1618 - 1620, a která byla ze strany arogantních protestantských pučistů namířená proti svému vlastnímu českému králi Ferdinandu II. Habsburgovi, proti legitimnímu habsburskému panovnickému rodu a zejména pak proti katolické církvi, neboť bez ohledu na to, co říká jak komunistická, tak i dnešní všudepřítomná lživá propaganda mainstreamových extrémistických krajně ultralevičáckých neomarxistických médií, faktem je, že ve skutečnosti zatím co u katolíků skutečně plných mravních a etických ideálů, naopak cílem u Babišovců, Okamurovců, socdemáků a komoušů v současnosti, a úplně stejně tak i v minulosti cílem husitů v patnáctém století a stejně tak i protestantských vzbouřenců v sedmnáctém století ve skutečnosti nikdy nebyly nějaké ať již politické anebo dokonce mravní ideály, ale pouze jen touha osobně i skupinově obohatit se na cizím majetku, respektive protiprávně si uzurpovat státní moc a nakrást si pro sebe samých z cizích majetků, a to zejména nakrást si z majetkú církevních, které se jim nikoliv bezdůvodně vzhledem k mocenské bezbrannosti katolické církve jevili být jako ta nejlehčí a nejsnadnější kořist, jejíhož majetku se lze zmocnit. Pokud jde o územní teritorium dnešní České republiky, v důsledku této druhé veliké pohromy Církve zůstalo katolické církvi všeho všudy již jen nějakých pouhých 5% půdy České republiky.

 

Třetí velikou pohromou, která těžce postihla katolickou církev byla vláda po cizích majetcích bažícího velmi mamonářsky chamtivého špatného bezbožného císaře Josefa II. Habsburga, rovněž miláčka všudepřítomné propagandistické mašinérie dnešních mainstreamových extrémistických krajně ultralevičáckých médií, který je však ale ve skutečnosti největší ostudou habsburského rodu, v důsledku čehož je ve františkánské kryptě ve Vídni na rozdíl od ostatních habsburských panovníků plně po zásluze i pohřben za trest v obyčejné dřevěné rakvi, neboť tento bezbožný mamonářský chamtivec rozpoutal takové šílené proticírkevní peklo, že po skončení jeho despotické vlády v roce 1790 katolické církvi zůstalo již méně než 3% půdy na teritoriu dnešní České republiky. Kromě toho tento bezbožný tyran a černá ovce habsburského rodu Josef II. Habsburg v letech 1781 - 1787 zlikvidoval celkem 71 mužských a ženských klášterů v Čechách a 38 mužských a ženských klášterů na Moravě. Pokud jde o celé jeho mocnářství, celkově takto zničil 738 klášterů z celkového počtu zhruba 2000 klášterů v celém státě. Kromě zničení 738 klášterů též uměle snižoval počty řeholníků i v ostatních klášterech ať již drastickým omezováním přijímání noviců, vyháněním cizinců ale i jinými omezeními, čímž v celém mocnářství snížil celkový počet řeholníků zhruba až o 36 tisíc.

 

Po vzniku Československa zejména v letech 1918 - 1920 byla v Československu u moci dvoukoaliční levičácká vláda agrárniků a socdemáků s dominancí právě těchto kontroverzně silně levičáckých socdemáků, jejichž partajní součástí až do roku 1921 byli i velice silní, ba až dominantní komunisté. Tito levičáci prosadili v roce 1919 tzv. "pozemkovou reformu" zákonem č. 215/1919 Sb., která v rozporu s úctou k cizímu majetku a k lidskému právu vlastnit majetek, což je jedno ze základních lidských práv, svévolně a protiprávně - pokud jde o teritorium dnešní České republiky - velikým pozemkovým vlastníkům odňala 2,358.204 hektarů půdy, z toho 31,5 % zemědělské půdy a 68,5 % lesní půdy. Těmto zločinným svévolným konfiskacím soukromých majetků fyzických a právnických osob podle tohoto protiústavního zákona č. 215/1919 Sb. podléhalo též i 234.119 hektarů církevní půdy, z toho 103.295 hektarů církevní půdy se nacházelo v Čechách a 130.824 hektarů církevní půdy se nacházelo na Moravě. Později ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století když byli u moci trochu méně radikální vlády než byla ta, co vládla v letech 1918 - 1920, určitá, alespoň část půdy ze zamýšlených konfiskací byla přece jen dodatečně vyňata. Přesto však ale ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století bylo katolické církvi na teritoriu dnešní České republiky zkonfiskováno dalších 36.975 hektarů církevní půdy, což činilo cca 16% veškeré tehdejší církevní půdy na teritoriu dnešní České republiky, z toho se jednalo o konfiskaci 25.837 hektarů církevní půdy v Čechách, což činilo cca 25% veškeré tehdejší církevní půdy v Čechách, a konfiskaci 11.138 hektarů církevní půdy na Moravě, což činilo cca 8,5% veškeré tehdejší církevní půdy na Moravě.

 

Dále pak v roce 1938 po "mnichovské zradě" období "druhé republiky" trvalo příliš krátce nato, aby v tomto krátkém období vládcové "druhé" Československé republiky měli čas na to, aby stihli církve a náboženské společnosti okrást o jejich církevní majetky, a následně pak v letech 1939 - 1945 v období tzv. "Protektorátu Čechy a Morava" byl okupační ateistický režim ateistického diktátora Adolfa Hitlera a jeho stejně tak ateistické německé dělnické nacionálně socialistické strany Adolfa Hitlera příliš zaměstnáni probíhající válkou a jinými problémy, díky čemuž těmto odporným nacistickým ateistům zaplať Pánbůh již nezbyl čas k tomu, aby mohli okrást církve a náboženské společnosti o jejich církevní majetky.

 

Nedemokratičnost těchto režimů v letech 1938 - 1945, zejména pak nedemokratičnost ateistického nacistického režimu Adolfa Hitlera, duchovního otce - zakladatele euthanasie, který jako první na světě zavedl euthanasii plus který na základě bolševického sovětského komunistického vzoru z dvacátých let dvacátého století dne 8.5.1943 v okupovaném Polsku jako první legalizoval umělé potraty vyjadřujíc tím svůj plný souhlas s vraždami nenarozených dětí, když tento hanebný vrah těchto nejmenšíc dětí Adolf Hitler jako první ve střední Evropě spustil tuto krvavou genocidu těchto nevinných nejmenších dětí, čímž hitlerovští nacionální socialisté jako sprostí a hanební vrazi úplně pozbyli jakýkoliv svůj morální kredit, pokud ještě vůbec nějaký měli, a morálně tak hluboce poklesli až na samotnou úroveň úplně stejně tak krvežíznivých leninsko-trockistických bolševiků a komunistů.

 

Velmi složité je, pokud jde o svobodu politických stran na existenci a svobodné volby, neboť pokud jde o všechny ty režimy a síly, které se nějak účastnili bojú na bojištích druhé světové války, tak zde nebyl vůbec nikdo, kdo by byl ochoten připustit skutečně úplně svobodné volby, na základě kterých parlament vzešlý z těchto voleb by byl skutečně autentickým zrcadlem úplně všech politických sil existujících v dané společnosti. Nacisté i komunisté chtěli všem vnutit svoji vlastní ideologii jako údajně prý jedinou správnou. Antinacistické síly z řad nekomunistických politických sil byli sice o trochu demokratičtější než byli nacisté a komunisté, byť i demokratičtějšími byli v podstatě pouze jen v tom omezeném rámci, že do demokratického volebního procesu byli ochotní kromě seba samých připustit i některé další politické strany, v každém případě však ale pouze jen ty, které náleželi do protinacistického spektra politických sil. Tudíž z hlediska svobody politických stran byl květen 1945 pouhým mocenským převratem, kdy absolutní politická moc jedněch nahradila stejně tak absolutní politická moc těch druhých, respektive kdy politické strany, které byli za nacistického režimu a fašistických režimů zakázány byli legalizovány a pro změnu byli zas zakázány ty politické strany, které za vlády nacistického režimu a fašistických režimů byli legální. Jedni tedy nahradili druhé. S nějakou demokratickou velkorysostí vůči těm politickým stranám, které nakonec zůstanou na straně poražených nikdo nepočítal, neboť nikdo zde nebyl úplným demokratem. Tím méně by se zde mohl najít kdokoliv - a to bez ohledu na to kdo by válku nakonec vyhrál - aby ještě k tomu navíc, ať již by vyhrál kdokoliv, aby umožnil lidem úplně svobodné volby, aby se lidé po skončení druhé světové války se svým tajným hlasováním u volebních uren mohli svobodně rozhodnout komu do té volební urny hodí svůj hlas, zda-li ho hodí kandidátní listině politické straně nacistické, fašistické, komunistické, socdemákům, nám křesťanům a v podstatě úplně komukoliv, kdo by se o hlasy voličů ve volbách chtěl ucházet. Ovšemže kdyby to záviselo ode mně, tak já - bez ohledu na to, kdo by ve válce nakonec vyhrál - bych si za všech okolností takovéto skutečně úplně svobodné volby vždy přál a dopřál bych je tudíž všem zemím, čímž bych ukázal že mravně stojím mnohem výš než moji nepřátelé. Kromě toho vím, že i kdyby v onom roce 1945 Hitlerova NSDAP volby v Německu eventuálně i vyhrála, že stoprocentně ani zdaleka by nezískala absolutní většinu hlasů, a následně, protože by s nimi asi vůbec nikdo nechtěl jít do koalice, tak by byla po těchto skutečně svobodných volbách NSDAP i se svým předsedou Adolfem Hitlerem vytlačena do parlamentní opozice, kde by si fakticky ani nic moc "neškrtla" a vládli by jiní. Vzhledem k tomu však ale, že ani na naší vítězné straně jsme neměli vůbec nikoho kdo by si upřímně přál skutečně plně svobodné volby, tak nakonec i naši vlastní "demokraté" (a o komunistech již ani nemluvě) z hlediska svobodné demokratické soutěže politických stran ve svobodných volbách bohužel nebyli o moc demokratičtější než jejich hlavní političtí oponenti nacisté.

 

Jinak ale představitelům nekomunistické části antinacistických sil jednu výrazně pozitivní skutečnost, kterou výrazně mravně převyšovali jak nacisty, tak i komunisty nelze upřít. V případě totálního celosvětového vítězství komunistů nade všemi ostatními by se komunisté ve své nenažrané chamtivosti vrhli dychtivě na církve a náboženské společnosti aby si přivlastnili veškeré jejich církevní majetky, a nakonec je jako své ideologické oponenty brutálně zlikvidovali. V případě vítězství nacistů by se stalo přesně totéž, i nacisté by se vrhli na církve a náboženské společnosti aby se zmocnili jejich církevních majetků, a vzhledem k tomu, že rovněž i nacismus byl vždy ateistický, tak i nacisté by chtěli z ideologických důvodů zlikvidovat církve a náboženské společnosti. I v tomhle jsou si komunisté i nacisté zcela rovni. Ovšemže bohužel i mezi některými částmi nekomunistických antinacistických sil se rovněž vyskytují nenechavci a zloději, kteří by se stejně jako nacisté a komunisté také ať již osobně anebo nějak skupinově velice rádi obohatili na cizích majetcích, a to zejména na církevních majetcích, které jsou nejsnadnější kořistí. Zaplať Pán Bůh však ale takovíto zloději a nenažranci jsou masově přítomni pouze jen v levicových stranách, zatímco v pravicových stranách jak se zdá přece jen převažují slušní lidé, kteří nekradou a nebaží po cizích majetcích, a to ani po bezbranných církevních majetcích ne, čímž oni výrazně mravně převyšují komunisty, nacisty i ostatní levičáky.

 

Kromě toho i navzdory původním slibům a ujišťováním ze všech stran, že i v těch zemích které obsadí vojská Sovětského svazu bude demokracie alespoň na té úrovni jako v západoevropských zemích osvobozených vojsky USA a Velké Británie, nakonec pak v období od skončení druhé světové války v květnu 1945 až do února 1948, kdy došlo v únoru 1948 k úplně totalitnímu stalinisticko-komunistickému únorovému puči, již ale jinak v podstatě již ani v onom krátkém období od května 1945 do února 1948 zde v Československu již žádná skutečná demokracie nebyla, a to dokonca ani ve srovnání s ne zcela ideální silně levicovou první republikou, kdy zde v porovnání s tímto silně levicovým dvacetiletím let 1918 - 1938 první Masarykovy republiky, zde v tomto období od května 1945 až do února 1948 již byli pouze jen chvilkové slabé záblesky skomírající demokracie v tomto autoritativním polokomunistickém režimu v Československu, v němž již dominovala stalinisticko-gottwaldovská komunistická strana. Porážka Hitlerova zločineckého ateistického režimu zločinně schvalujícího vraždění nenarozených dětí umělými potraty a euthanasii byla velmi pozitní změnou vzhledem k tomu, že zde došlo ke svržení tohoto odporného hitlerovského ateistického pro-potratového a pro-euthanazijního režimu. Pokud však ale jde o okradení církví a náboženských společností v období od května 1945 do února 1948, nekomunističtí politici ve své zbabělosti se ani jen nijak výrazně intenzivně nepokusili klást odpor stalinistickým komunistům bažícím obohatit se na církevních majetcích, aby zahájili zcela protiústavní tzv. "revizi první pozemkové reformy", jejimž cílem byly další, a to teď zas stalinisticko-komunistické konfiskace církevních majetků, ale i jiných zemědělských majetků. Pokud jde o církevní půdu, v rámci těchto konfiskací mělo být v tomto období před únorem 1948 konfiskováno 77.207 hektarů církevní půdy v Čechách, 100.571 hektarů církevní půdy na Moravě, a 97.108 hektarů církevní půdy na Slovensku, což celkově v rámci celé tehdejší poválečné Československé republiky bez území Sovětským svazem v roce 1945 anektované Podkarpatské Rusi činilo celkově 274.886 hektarů církevní půdy. Z toho na teritoriu dnešní České republiky mělo být konfiskováno celkem 177.778 hektarů církevní půdy.

 

Po únorovém komunistickém puči v Československu v roce 1948 nakonec však ale komunisté konfiskovali církvím a náboženským společnostem prakticky totálně úplně všechno, popřípadě pokud komunisté eventuálně nějaké maličké pozemky sporadicky tu i tam nějakým nedopatřením přehlédli a tedy zapomněli si přivlastnit, tak tedy téměř všechno. Ba dokonce v rámci celého Československa v noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistická tajná státní politická policie Státní tajná bezpečnost StB násilně obsadila všechny mužské kláštery v celém Československu, a v listopadu 1950 estébáci stejně tak obsadili i všechny ženské kláštery v celém Československu. Sočasně s násilným obsazením všech mužských i ženských klášterů též i uvěznili všech dosavadních zhruba 2.200 řeholníků a 10.000 řeholnic, kterých násilně odvlekli do internačních táborů a věznic. Současně se tímto způsobem stát násilně zmocnil více než 850 klášterních objektů, které minimálně až do pádu komunistického režimu v listopadu 1989 si komunistický stát svévolně ponechal a nevrátil.

 

Jinak již předtím bolševický puč v Rusku v roce 1917 byl velikou tragédiou pro Rusko a ruský lid, a to zejména pro věřící křesťany, Ruskou pravoslavní církev, ale i ostatní tamní křesťanské církve a náboženské společnosti. Později v roce 1941 když nacistický diktátor Adolf Hitler a bolševický sovětský diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili Stalin začali válčit proti sobě, tak po počátečních úspěších nacistického diktátora když se pak válečné štěstí obrátilo na druhou stranu, tak se sovětský diktátor neomedzil jen na vyhnání nepřátelských vojsk z území svého “vlastního“ státu, ale pod záminkou boje proti nacistickému nepříteli obsadil nejen východní část Německa, ale i rozsáhlá území ve střední a jihovýchodní Evropě, kde s výjimkou východního Rakouska úplně všude nastolil stejné komunistické režimy jakým byl i komunistický režim v samotném "jeho" Sovětském svazu. A opět největší tragédie nastolení těchto komunistických režimů bylo právě pro tamní věřící křesťany a jejich křesťanské církve a náboženské společnosti existující na těchto územích.

 

Koncem osemdesátých let začala eroze komunistických režimů v Evropě, jako poslední v roce 1991 skončil svou vládu i komunistický režim v samotném Rusku. Pokud jde o nás, konkrétně u nás v Československu zas padl komunistický režim v listopadu 1989. Ve všech těchto státech a národech, které se osvobodili spod komunistické nadvlády ihned po obnovení demokracie nastal proces restitucí komunistickými režimy ukradených majetků zpátky jejich původným vlastníkům ať již fyzickým anebo právnickým osobám. A kromě jiných právnických osob se alespoň částečně vrátila původním vlastníkům alespoň část toho majetku, který byl komunistickými režimy ukraden i samotným církvím a náboženským společnostem. Někde k tomu došlo dříve, jinde později. A úplně nakonec k tomu došlo jako v úplně poslední zemi i v České republice.

 

A přitom u nás v Československu byla veliká šance tento zákon pod tehdejším názvem „Zákon o majetkové restituci a o rehabilitaci církví a náboženských společností“ přijmout již v půlce dubna 1992, když o tomto zákoně týkajícím se restitucí komunistickým režimem v Československu ukradených cirkevních majetků jednal v půlce dubna 1992 tehdejší náš československý parlament Federální shromáždění, kde při závěřečném hlasovaní ho schválila jak Sněmovna lidu, tak fakticky i česká část Sněmovny národů, ve slovenské části Sněmovny národů však to ale nakonec neprošlo o pouhé dva hlasy, neboť to narazilo v důsledku dvou čistě vnitroslovenských sporů, a to jednak sporů mezi dvěmi slovenskými pravicovými stranami vládní koalice, kdy pravicová slovenská politická strana Občianska demokratická únia – Verejnosť proti násiliu ODÚ-VPN jako strana vládní koalice nakonec překvapivě hlasovala "proti", a to navíc ještě ani ne proto že by sama o sobě nesouhlasila s restitucemi církevních majetků anebo s tímto konkrétním zákonem samotným, ale jen proto, že měla nějaké v podstatě z dnešního hlediska již jen úplně malicherné politické spory se svým koaličním partnerem, s pravicovým politickým hnutím Křesťansko-demokratické hnutí KDH, ktoré bylo jak na federální československé, tak i republikové slovenské úrovni také členom téže vládnej koalície. A "proti" hlasovalo samozřejmě, že i opoziční slovenské politické hnutí - Hnutí Za Demokratické Slovensko HZDS Vladimíra Mečiara, kteří zas hlasovali "proti" zejména proto, že jako tvrdá opozice nechtěli dopustit Federální vládě úspěšné plnění vůbec žádného jejího vládního programu.

 

Ostatně v případě Slovenska to nakonec nebyla až tak veliká tragédie jak to nakonec bylo v případě České republiky, protože po volbách v červnu 1992 kdy vítěžné Hnutie Za Demokratické Slovensko HZDS Vladimíra Mečiara se stalo na Slovensku dominantní vládní stranou to byli v podstatě právě oni, kteří v devadesátých letech dvacátého století prosadili alespoň nějaké řešení návratu církevních majetků příslušným církvím a náboženským společnostem. A úplně nakonec jako v úplně poslední zemi ze všech bývalých postkomunistických zemí k tomuto alespoň částečnému vrácení komunistickým režimem ukradených církevních majetků zpátky okradeným církvím a náboženským společnostem došlo i v České republice na základě zákona č. 428/2012 Sb, o (částečném) majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a následně pak v letech 2013 až 2017 probíhal proces vracení té části církevních majetků ukradených komunistickým režimem, které Nečasova vláda České republiky byla ochotná v roce 2012 připustit. Za církevní majetky, které ani Nečasova vláda nebyla ochotná vrátit by sa měla vyplácet finanční náhrada za tyto nevydané církevní majetky po dobu třiceti let v období let 2013 až 2043. Výše této náhrady je jen velice malým zlomkom ceny v skutečnosti mnohem větší hodnoty těch církevních majetků, které si vláda ponechala. A jak komunisté, tak i Babišovi, Okamurovi a Hamáčkovi krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté poněvadž by najraději církvím nevrátili absolutně vůbec nic, ani žádný movitý a nemovitý majetek a ani by jim nechtěli platit vůbec nic za církevní majetky, které si stát ponechal, poté co se jim nepodařilo zabránit vrácení církevních nemovitých majetků by proto velice rádi sáhli církvím alespoň na tu část státem přislíbených finančních náhrad za nevydané církevní majetky, které jim stát doposud ješte nevyplatil. A poněvadž komunisté a ani Babišovští, Okamurovští a Hamáčkovští krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté nemají tu kuráž typicky "po boľševicky" sáhnout si ihned jen tak na všechny tyto doposud církvím a náboženským společnostem nevyplacené peníze náhrad za nevydané církevní majetky, tak se rozhodli “pro začátek“ okrást církve a náboženské společnosti "jen" o jednu pětinu těchto kompenzačních náhrad tím, že je tzv. “zdaní“ devatenáctiprocentní “daní z příjmu“, zkoušejíce tak Ústavní soud České republiky zda-li jim tato jejich chamtivá loupežnická zlodějina jen tak “projde“ jako kdeby tyto kompenzační náhrady nebyli kompenzačními náhradami, ale nějakým skutečným “příjmem“.

 

Třeba zde zcela jednoznačně poukázat na tu skutečnost, že zdanit lze pouze nějaký příjem a nikoliv náhrady vyplácené církvím za jejich komunisty ukradený majetek, který jim z nějakých důvodů nebude vrácen „in natura“. Všem těm co přes to všechno požadují tzv. „zdanění“, respektive nazváno pravým názvem - druhé okradení církví a náboženských společností bych ze srdce těmto takto smýšlejícím darebákům přál, aby nějaký zloděj jim ukradl například jejich vlastní automobil, ten následně pak třeba rozebral na součástky, a tyto součástky rozprodal. Pak až by tohoto zloděje chytla policie, vzhledem k neexistenci ukradeného automobilu by již tedy nebylo možné, aby zloděj tento automobil „in natura“ vrátil zpátky okradenému. Tudíž za tento ukradený majetek, který nelze „in natura“ vrátit zpátky okradenému by bylo zlodějovi uloženo zaplatit okradenému alespoň náhradu ukradeného auta v penězích. A teď by se najednou našel nějaký chytrák, který by dospěl k názoru, že na tu peněžní náhradu vyplacenou okradenému za jeho ukradený automobil uvalí devatenáctiprocentní tzv. „daň z příjmu“, takže jednu pětinu ze sumy, kterou okradený dostal jako peněžní náhradu za svůj ukradený automobil bude muset odevzdat státu na zaplacení této absurdní, obskurní „daně“.

 

Ba dokonce ve skutečnosti je to ještě horší, neboť ty církevní majetky ukradl stát a tímto tzv. "zdaněním", které rovněž uvalí tentýž stát by se beneficientem majícím prospěch z této "daně" nestal někdo třetí, kdo by byl odlišný od zloděje a okradeného, ale stal by se jím samotný zloděj, neboť zlodějský stát tuto výši sumy náhrady, kterou je povinen vyplatit okradenému si zcela svévolně a jednostranně sníží o jednu pětinu, což v tomto modelovém příkladu je totéž, jako kdyby samotný zloděj automobilu by náhradu způsobené škody sice formálně vyplatil okradenému, ale současně by si mohl tento zloděj automobilu zcela svévolně a jednostranně snížit výši své platební povinnosti o jednu pětinu tím, že by tuto svou platbu náhrady tzv. "zdanil" ve svůj prospěch, v důsledku čehož by okradený jednu pětinu této své finanční kompenzační náhrady za škodu, kterou mu zloděj krádeží způsobil musel opět vrátit zpátky samotnému zlodějovi pod záminkou zaplacení tzv. "daně z příjmů", jako kdyby tato kompenzační náhrada za utrpěnou škodu byla nějakým jeho "zdanitelným ziskem", respektive “zdanitelným příjmem“.

 

To, že je to úplně absurdní říkám jako právník též proto, že ze samotné podstaty daňového práva vím, že každá daň musí mít určitý "causus titulus“ a zde tedy ani v nejmenším netuším jaký „causus titulus“ by tato absurdní, obskurní tzv. „daň“ měla mít. A tam kam soudruzi komunisté a krajně ultralevičáčtí neomarxističtí zloději tuto daň kompenzačních náhrad typologicky zařadili, tj. že ji subsumovali pod údajnou "daň z příjmu právnických osob" patří ze všech existujících daní českého daňového systému, které platí právnické osoby asi úplně nejméně.

 

Jedině by to mohla býtsnad daň z kompenzační náhrady? Taková daň však ale v českém daňovém systému neexistuje. A s největší pravděpodobností daně z kompenzačních náhrad neexistují ani nikde jinde na světě, a asi ani nikdy nikde na celém světě daně z “kompenzačních náhrad“ ani neexistovali, protože eventuální “zdaňování" kompenzačních náhrad by bylo v rozporu se smyslem a účelem existence samotných těchto kompenzačních náhrad jako takových. Poněvadž smyslem a účelem kompenzačních náhrad je náhrada škody poškozenému, v případě eventuálního tzv. "zdaňování" těchto kompenzačních náhrad je tento smysl a účel poskytovaných kompenzačních náhrad zcela znegován a popřen. To už pak úplně stejně lze jako „causus titulus“ uvést jako stejně absurdní třeba i hypotetickou tzv. "daň z hezkého počasí" nebo tzv. "daň z dobré nálady" atd.

 

To už pak úplně stejně lze jako „causus titulus“ uvést jako stejně absurdní třeba i hypotetickou tzv. "daň z hezkého počasí" nebo tzv. "daň z dobré nálady" atd. Navíc zde již byly uzavřeny řádné soukromoprávní smlouvy mezi subjektem povinným, kterým je stát, tj. Česká republika a subjekty oprávněnými jimiž jsou jednotlivé oprávněné církve a náboženské společnosti. A tudíž se zde již jedná o ryze civilní občanskoprávní vztah rovnoprávních smluvních spolukontrahentů a nikoliv vztah veřejnoprávní. A zde podle přísloví „co je psáno, to je dáno“ úplně stejně jako i u jakékoliv občanskoprávní smlouvy platí právní zásada „Pacta sunt servanta“, která nejen že znamená právní imperativ, že smlouvy se musí dodržovat, ale též i tu skutečnost, že na rozdíl od práva veřejného v oblasti práva soukromého není možné aby kterýkoliv ze subjektů si svévolně či jednostranně měnil cokoliv ze smluvního ujednání, které uzavřel ve smlouvě, kterou podepsal.

 

Finančního výdaje státního rozpočtu České republiky v roce 2018 budou činit kolem 1364500000 Kč. Pro jistotu pro ty, co mají eventuálně možná trochu horší abstraktně matematickou představivost proto raději uvedu, že výdaje tohoto státního rozpočtu České republiky budou tedy zhruba 1364,5 miliard. Kč a z toho 1,5 miliardy Kč má být vyplaceno církvím a náboženským společnostem jako náhrada za nevydaný majetek, což v přepočtu na milióny korun znamená, že  výdaje státního rozpočtu České republiky budou v roce 2018 zhruba 1364500 miliónů Kč, tj. doslova jeden milión třistošedesátčtyři tisíc pětiset miliónů Kč., z čehož 1500 miliónů má být vyplaceno církvím a náboženským společnostem jako náhrada na nevydaný majetek, což je z ohledem na celkový objem státního rozpočtu České republiky směšný pakatel, samotnou touto tzv. “daní“ by se pak do státního rozpočtu vrátilo cca 300 miliónov Kč ročne. Těchto třista miliónů jsou pro církve a náboženské společnosti veliké peníze, zatímco pro samotný státní rozpočet České republiky je to jako pouhé jedno plivnutí do moře.

 

Je proto evidentní, že motivací komunistů a Babišovských, Okamurovských, Hamáčkovských krajně ultralevičáckých neomarxistických loupežníků pro toto “zdanění“ kompenzačních náhrad za nevydané církevní majetky není nějaký fiskální zisk českého státního rozpočtu, ktorému totiž těchto třista miliónů nijak nepomůže, ale jejich motivací je dosažení citelného finančního a materiálního poškození cirkví a náboženských spoločností s cílem natolik oslabit křesťanské církve a náboženské společnosti, aby neměli dostatek síl a prostředků klást jakýkoliv odpor postupující islámské migraci a islamizací České republiky, protože právě tato postupná islamizace České republiky je ve skutečnosti tajným politickým cílem Babišova hnutí ANO 2011, Okamurovy SPD, Hamáčkovy ČSSD, zatímco pro KSČM je to zase tradiční komunistická nenávist nejen proti křesťanství, ale proti úplně všem náboženstvím a tedy i proti Babišovmu, Okamurovmu a Hamáčkovmu v skrytosti jejich duší tak velice tajně milovanému islámu, kterému proto chtějí Babišovci, Okamurovci a Hamáčkovci pomáhat i tím, že budou finančně škrtit přirozené náboženské oponenty islámu, kterými jsou jak Židovské náboženské obce, Katolická církev, Pravoslavní církev ale i ostatní islámu a islamizaci vzdorující křesťanské církve a náboženské společnosti.

 

Nyní když tedy soudruzi komunisté z KSČM spolu se soudruhy komunisty a krajně ultralevičáckými neomarxisty z babišovského hnutí ANO 2011 a soudruhy krajně ultralevičáckými neomarxisty z Okamurovy SPD a Hamáčkových socdemáků požadují tzv. „zdanění“ těchto náhrad za nevydaný majetek. devatenáctiprocentní daní, což v praxi znamená, že nehledě na platné soukromoprávní smlouvy mezi povinným státem a oprávněnými církvemi, stát jako jeden z rovnoprávných spolukontrahentů soukromoprávního smluvního vztahu zcela svévolně a jednostranně by protiústavně uvalil devatenáctiprocentní tzv. „daň“, na oněch zhruba 1,5 miliardy náhrad aby si stát jako povinný subjekt soukromněprávního smluvního vztahu pod záminkou tzv. „daně“ o jednu pětinu si zcela svévolně snížil svou vlastní platební povinnost vůči oprávněným cirkvím a náboženským společnostem.

 

Stát tím, že církvím a náboženským společnostem opětovně ukrade 300 milionů Kč., což z hlediska ryze fiskálního by to hypoteticky pro státní rozpočet České republiky mělo znamenat, že k jednomu miliónu třistočtrnácti tisícpětset miliónů Kč by ještě mělo přibýt do státního rozpočtu navíc těchto třisto miliónů Kč anebo číselně vyjádřeno z hlediska ryze fiskálního pro státní rozpočet České republiky by to hypoteticky mělo znamenat, že k 13141500 miliónům Kč příjmů státního rozpočtu České republiky by mělo přibýt ještě nějakých směšných dalších 300 miliónů, což je jako plivnutí do moře.

 

Výše uvedených kondicionálů zde používám záměrně, neboť jako právníkovi je mi nad slunce jasné, že tohle svévolné a protiústavní tzv. „zdanění“ by stoprocentně nejenže mělo svou soudní dohru, ale České republice jako subjektu povinnému by se nakonec tohle tzv. „zdanění“ navíc ještě i pořádně prodražilo. Ale jinak realisticky rozumím tomu, že KSČM, ani Babišovskému ANO 2011 a ani Okamurově SPD a ani Hamáčkovým socdemákům by tohle prodražení nijak nevadilo, neboť by toto prodražení by konec konců musel zaplatit stát, respektive hloupý daňový poplatník, zatímco žádnou z těchto čtyř politických stran by tohle jejich „dobrodružství“ nestálo ani jen jednu jedinou korunu.

 

Kromě toho navíc dočasně by na tom Babišovské ANO 2011, Okamurova SPD i Hanáčkovi socdemáci nepochybně získali nějaké levné populistické politické body, církvím a náboženským společnostem by oněch až do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky dočasně sebraných 300 miliónům Kč ročně však ale velice chybělo. Státu pokud jde o jeho příjmy by do státního rozpočtu České republiky – jak jsem již uvedl - k onomu jednému miliónu třistočtrnácti tisíc pětset miliónů Kč by ještě mělo přibýt do státního rozpočtu navíc dalších třisto miliónů Kč, tj v číselném vyjádření z hlediska ryze fiskálního by k oněm 13141500 miliónům Kč příjmů státního rozpočtu České republiky mělo přibýt ještě nějakých směšných dalších 300 miliónů, což je jako směšné plivnutí do moře, což je tak mizivě malá zanedbatelně pakatelní částka, která vzhledem k obrovskému objemu státního rozpočtu České republiky zde dokonce ani jen dočasně nebyla pro stát prakticky žádným relevantním finančním přínosem, a asi by se těchto dodatečných 300 milionů Kč stejně tak ještě „dodatečně“ utopilo v nějaké předražené veřejné zakázce a tedy z výjimkou nějaké malé hrstky vychytralých podnikatelů by ani jen dočasně nikdo jiný neměl žádný užitek z těchto dodatečných 300 miliónů Kč, které rovněž tak „dodatečně“ by asi nejspíše skončily skrze nějakou tu již zmiňovanou předraženou veřejnou zakázku v jejich kapsách.

 

Ovšemže nejsem naivní a rozumím tomu, že komoušům, Babišovcům a Okamurovcům jde zde o záměrné poškození církví a jejich věřících a nikoliv o hledání nějakých eventuálně dalších příjmů do státního rozpočtu. Ostatně státní rozpočet je jim zcela ukraden. Důležité pro ně je „zdanit“ církve a náboženské společnosti za každou cenu ať již to stojí co to stojí, neboť důležitý pro KSČM, Babišovce, Okamurovce i socdemáky zde není nějaký eventuální materiální prospěch státu, ale důležité zde je za každou ceny ublížit církvím a náboženským společnostem, poškodit církve a náboženské společnosti. Čili nenávist vůči církvím a nikoliv hledání příjmů pro státní rozpočet motivuje jejich jednání.

 

Majetkové vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi je pouze jen částečné a velmi podhodnocené. Ve skutečnosti církve a náboženské společnosti by celkově měli nárok na mnohem více než nakonec dostanou. Církve a náboženské společnosti požadovaly pouze jen vrácení alespoň části svého majetku, který jim byl ukraden. Církve požadovali vrácení pouze jen toho majetku, který jim byl ukraden až počínaje dnem 25.2.1948, což znamená, že veškeré církevní majetky, které stát církvím svévolně uloupil kdykoliv v minulosti přede dnem 25.2.1948 si stát bez poskytnutí jakékoliv kompenzační náhrady může ponechat i nadále.

 

A dokonce ještě i u toho majetku, který stát ukradl až počínaje dnem 25.2.1948 a později, církve a náboženské společnosti ve své veliké skromnosti požadovali pouze jen pouhé vrácení „in natura“ ukradeného majetku a nic více. Církve a náboženské společnosti nepožadovali tedy po státu aby jim vrátil též i své bezdůvodné obohacení, respektive získané čisté užitky, potažmo čisté výnosy či čisté zisky, které stát měl z držby jejich majetku. Když šlo například o lesní pozemky nepožadovali oprávněné církve a náboženské společnosti aby jim stát vyplatil svůj čistý zisk, které utržil například z prodeje dřeva, které stát získal díky hospodářské exploataci církevních lesních pozemků. Když zase šlo například o budovy uloupené církvím a náboženským společnostem, které pak ať již celé nebo nějaké jejich části následně stát pronajímal, oprávněná církev či náboženská společnost požadovala pouze jen vrácení této uloupené budovy, aniž by požadovala, aby stát kromě vrácení ukradené budovy současně též oprávněné církvi či náboženské společnosti vrátil též i dotyčné ekonomické zisky, které stát během své držby této budovy získal, tj. například i onen čistý zisk, které stát měl z nájmů ať již dotyčné budovy jako celku, potažmo z nájmů bytových či nebytových prostor v dané budově se nacházejících. Církve a náboženské společností totiž všeho všudy požadovaly pouze jen pouhé vrácení "in natura“ ukradeného majetku, a to ještě k tomu navíc s velikou velkorysostí pouze jen tak doslova “jak stojí a leží“ a nic více.

 

Církve a náboženské společnosti nejen že nepožadovali od státu vyplacení čistých finančních zisků, které stát získal například z nájmů jejich budovy, ale dokonce nepožadovaly od státu ani jen uvedení budovy do původního stavu v jaké byla v době, kdy stát příslušné církvi či náboženské společnosti dotyčnou budovu sebral. Když tedy stát před desítkami let sebral určité církvi nebo náboženské společnosti zachovalou budovu a nyní vrací jen zdevastovanou polozřícenou ruinu, dotyčná církev či náboženská společnost nepožadovala od státu ani jen to, aby stát dotyčné polozřícené ruiny svými opravami a renovacemi uvedl do původního stavu v jakém se dotyčné budovy nacházely v době kdy si je stát svévolně přivlastnil, jakož ani nepožadovaly od státu aby jim zaplatil náhradu škody za zdevastováné budovy. Mohl bych to přirovnat k tomu kdyby jste si třeba koupili nějaký nový stroj, který by Vám nějaký zloděj ukradl a třebas pět let by zloděj dotyčný Váš stroj používal pro svou vlastní potřebu, a pak po třebas pěti letech by jste sice opět nějak získal onen Váš stroj zpátky, nicméně ale v důsledku pětiletého užívání Vašeho stroje zlodějem by byl tento Váš stroj ve výrazně horším technickém stavu než byl v době, kdy Vám ho zloděj ukradl. A přesto však by Vám zloděj pouze jen vrátil Váš před pěti lety ukradený stroj „in natura“ ve zhoršeném technickém stavu bez toho, aniž by Vám zaplatil jakoukoliv náhradu za amortizaci Vašeho stroje, a Vy by jste byl ještě k tomu vůči zlodějovi až tak velice velkorysý jako jsou tyto církve a náboženské společnosti, že by jste se těchto svých nároků na náhradu škody vůči zlodějovi ani jen nedomáhali.

 

Potažmo představte si, že by Vám zloděj dokonce zaplatil i onu náhradu za amortizaci Vašeho stroje, který Vám před pěti lety ukradl a následných pět let užíval pro svou potřebu, popřípadě by Vám zloděj i zaplatil náhradu škody, kterou Vám na Vašem stroji způsobil, avšak stát by Vám tuto náhradu za amortizaci Vašeho stroje, popřípadě náhradu škody „zdanil“, respektive jednu pětinu peněz této náhrady za amortizaci Vašeho stroje, popřípadě náhrady škody za úplně zničený stroj by Vám stát pod záminkou legislativně uložené povinnosti zaplatit devatenáctiprocentní tzv. „daň“ svévolně a protiprávně sebral, v důsledku čehož by se Vám zlodějem zaplacená náhrada za amortizaci Vašeho stroje, popřípadě zlodějem zaplacená náhrada za škodu, kterou Vám zloděj na Vašem stroji způsobil snížila zhruba o jednu pětinu. A to již vůbec nemluvím o té absurditě, kdyby tím inkasantem co zkasíruje onu devatenáctiprocentní daň by byl dokonce samotný zloděj, který by si tímto pseudodaňovým "trikem" sám sobě svévolně snížil o jednu pětinu vypočtené částky výši své vlastní povinnosti zaplatit Vám coby okradenému za amortizaci ukradeného Vašeho stroje, který pro svou potřebu používal, popřípadě by si tím samotný zloděj svévolně snížil o jednu pětinu výše peněžní sumy, kterou zaplatí okradenému za škodu, kterou způsobil na stroji, který ukradl poškozenému, a který již vůbec nelze vrátit okradenému anebo dokonce by si sám zloděj svévolně o jednu pětinu snížil vypočtenou finanční částku náhrady za stoj, který zloděj odmíta vrátit okradnutému, protože si jednoduše dotyčný stroj chce zloděj ponechat i nadále.

 

Mimoděk jsem si vzpomněl na „Dobrého vojáka Švejka“, který se zpočátku neznámé návštěvě s poukazem na blahobytní rozhazování peněz cynicky chlubí slovy „To se nám to ale žije, když nám lidé půjčují peníze!“ A posléze když se ukázalo, že oním neznámým návštěvníkem je ve skutečnosti věřitel, který přišel požadovat splacení poskytnuté půjčky, tak ho ještě onen „Dobrý voják Švejk“ vysmál a nakonec i úplně vyhodil. A i já ještě v roce 1992 v souvislosti s „církevními restitucemi“ projednávanými v tehdejším Federálním Shromážděním České a Slovenské Federativní republiky jsem potkal člověka který s obdobným švejkovským cynismem říkal, že údajně prý není třeba církvím a náboženským společnostem vůbec nic vracet s tím, že údajně prý to můžeme použít na mnohem užitečnější věci. Dokonce se přiznal i k tomu, že on sám má nějaké dluhy, které nesplácí neboť na jejich splácení údajně nemá peníze. Ba dokonce přiznal i to, že i kdyby ale nějaké peníze mněl, že by si za ty peníze například raději zaplatil třeba nějakou letní luxusní dovolenou někde na Kanárských ostrovech popřípadě ty peníze dal na cokoliv jiného, přičemž splácení svých dluhů to je až úplně na tom posledním místě na co by byl ochoten peníze dát. Evidentně se choval tak, jako kdyby splácení dluhů nebylo povinností, ale jako kdyby to záviselo pouze jen na jeho libovůli zda-li se mu splácet dluhy chce nebo nechce. A korunu tomu všemu nasadilo dnes obdobně arogantní chování mnohých spoluobčanů České republiky soudících, že rovněž je nikoliv povinností státu vracet to, co ukradl, ale že zůstává pouze jen na libovůli státu zda-li cokoliv z toho co ukradl vrátí okradenému anebo si to i nadále ponechá, a to navíc i s tím, že vracení ukradených majetků zpátky okradeným by mělo být až to poslední na co stát bude peníze dávat. A to zejména v těch případech pokud okradenými jsou věřící lidé, popřípadě jejich církve a náboženské společnosti.

 

Byl jsem nejednou úplne šokován, když jsem slyšel, a to více krát jsem slyšel takové výroky, že pokud i stát má přebytečné peníze, že má je dát například na povodne, ekologické projekty, budování dálnic, investice do průmyslu či cokoliv jiného, než platit náhrady církvím a náboženským společnostem za jejich církevní majetky, které si sát přivlastnil a nechce je vrátit. A tak zejména pod vlivem mých osobních zkušeností s chováním se takovéto části občanů České republiky, ale konec konců i takovéto části občanů Slovenské republiky, jsem na mnohé věci změnil své názory. Zejména jsem radikálně přehodnotil a doslova o 180 stupňů jsem změnil svůj původně negativistický postoj vůči ostře nekompromisnímu jednání dnešních soudních exekutorů vůči tomuto typu dlužníků. Ba nyní dokonce soudím, že soudní exekutoři by vůči dlužníkům mohli, a po správnosti také i měli ještě mnohem více přitvrdit. Vždyť ostatně platí ono srbochorvatské přísloví „Бог наделио и цар нема шта би узео - Bog nadelio i car nemá šta bi  uzeo“, což znamená „Bůh nadělil a car nemá co sebrat“, popřípadě pro nás ještě srozumitelnější a v naší vlasti používané obdobné přísloví „Kde nic není, tam ani smrt nic nebere“. Ostatně pokud dlužník skutečně nemá z čeho platit své dluhy, tak ani sebevíce tvrdý a drsný exekutor mu nic vzít nemůže. Pokud ale dlužník nesplácel své dluhy nikoliv proto, že by své dluhy objektivně splácet nemohl z důvodů objektivní neexistence jakýchkoliv peněz či jakéhokoliv jiného svého majetku, ale pouze jen proto, že se mu splácet dluhy jednoduše "nechtělo", pak je jen zcela správné když nakonec takovýto nepoctivý dlužník nakonec v důsledku exekuce zaplatí exekutorovi třeba i desetkrát více než by býval zaplatil tehdy, kdyby zaplatil svému věřiteli zcela dobrovolně řádně a včas.

 

Bezočivostí jsou totiž takovéto drzé řeči různých nepoctivých lumpů o tom, že by se údajně prý neměly církvím vracet jejich majetky ale namísto vrácení ukradených majetků církvím měly by se tyto peníze dát na opravu škod po povodních, popřípadě měli by jít tyto peníze na investice či výstavbu toho či onoho – v čem mi výrazně v paměti rezonuje i ono Švejkovo „To se nám to žije když nám lidé půjčují peníze“ s následným vysmáním se do tváře věřiteli požadujícím vrácení peněz; jakož mi v paměti silně rezonuje i postoj onoho dlužníka, který by si za eventuální peníze raději zaplatil luxusní dovolenou na Kanárských ostrovech, ale své dluhy, tak ty by rozhodne v žiadnom prípade neplatil... Já jim na to odpovídám rozhodně NE! Nejprve totiž vraťte zpátky to, co Vám nepatří, a teprve až poté co vrátíte každému to, co jeho je, až pak s tím co Vám nakonec po vyrovnání se se všemi, kterých jste něco dlužili, až pak s tím, co Vám zbude si můžete dělat dle Vaší libovůle co se Vám zlíbí. Až pak si tento zvyšek Vašich peněž, který vám zbyde po zaplacení všech Vašich dluhů si můžete dát třebas na ony opravy škod po povodních, popřípadě tyto peníze dát na investice či výstavbu toho či onoho, anebo i na tu Vaši luxusní dovolenou na Kanárske ostrovy. Ano, všichni lumpové a darebáci s takovýmto podobným nepoctivým smýšlením si v případě úmyslného nesplácení svých vlastních dluhů plně zaslouží aby na ně dopadl pokud možno ten nejtvrdší bič toho pokud možno co nejostřejšího, nejtvrdšího a nejdrsnějšího exekutora! Kdysi před "církevními restitucemi" jsem tyto lidi ještě naivně litoval, dnes však ale s takovýmito nepoctivými darebáky, lumpy a zloději nemám sebemenšího slitování.

 

Též mně velice rozčilují bezočivé demagogické řeči různých extrémistických krajně ultralevičáckých ničemů a darebáků schvalujících komunistickou zlodějinu církevních majetků. Ide o takové ty jejich extrémistické krajně ultralevičácké demagogické řeči typu, že „Církev by měla být chudá“ atd., Opáčil bych jím mou protiotázkou. „A proč by spíše neměl být naopak chudý stát?“ Stát je tu pro lidi, a ne lidé pro stát. A tudíž i stát má sloužit lidem a ne lidé státu! Stát jsme si my občané založili totiž právě proto aby nám sloužil a ne proto aby nás lidi zotročoval, nám všemožně škodil a okrádal nás!

 

Pokud komunistický stát třebas svévolně zrušil Svaz hudebníků - když chtěl tím režim v osmdesátých letech dvacátého století zrušit zejména jeho Jazzovou sekci, kterou vedl komunistům politicky nepohodlný Karel Srp - a posléze se komunistický režim tak zmocnil i majetku Svazu Hudebníků, bylo jen přirozené, že členové tohoto Svazu hudebníků se tím pádem plným právem cítili býti okradeni a domáhali se vrácení tohoto majetku komunistickým režimem zrušeného Svazu hudebníků, vždyť onen majetek Svazu hudebníků nespadl jim jen tak sám z nebe, ale byl pořízen z finančních příspěvků jeho členů.

 

Obdobně tak i veškeré ostatní případy kdy komunistický stát zrušil nějaký spolek či jiné sdružení a zabral jeho majetek, tak tímto zabráním majetku daného spolku či jiného sdružení stát okradl členy daného spolku či členy daného jiného sdružení, neboť tímto svým počinem svévolného zabrání majetku daného spolku či jiného sdružení se vládnoucí režim vůči členům daného spolku či jiného sdružení dopustil porušení jednoho ze základních lidských práv členů daného zrušovaného spolku či jiného sdružení, a to konkrétně práva vlastnit majetek, neboť toto lidské právo na vlastnictví majetku zcela jednoznačně říká, že nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

 

Tehdejší komunistický režim se vůči mezinárodní kritice zrušení Svazu hudebníků a přivlastnění si jeho majetku státem bránil argumentací v tom smyslu, že to bylo údajně prý v pořádku protože drtivá většina občanů Československé socialistické republiky s tímto krokem vládnoucího režimu plně souhlasí a podporuje to. Toto tvrzení tehdejšího komunistického režimu bylo zcela demagogické. Totiž i kdyby kromě oněch několika stovek nebo tisíců členů Svazu hudebníků třebas i všichni ostatní českoslovenští občané plně souhlasili s tím, aby si vládnoucí režim přivlastnil majetek tohoto Svazu hudebníků, i tak by to bylo právně zcela irelevantní. Ba dokonce kdyby si komunistický režim svévolně přivlastnil majetek například jednoho osaměle žijícího horala, žijícího osaměle někde ve Vysokých Tatrách, a kdyby i kromě dotyčného vládnoucím režimem okradeného člověka třebas i všichni ostatní českoslovenští občané plně souhlasili s tím, aby si vládnoucí režim přivlastnil majetek dotyčného člověka, i tak by to bylo právně zcela irelevantní. Toto totiž není záležitost politická, ale právní.

 

A úplně stejně tak i záležitost restitucí církevních majetků je taky pouze jen záležitostí ryze právní a nikoliv záležitostí politickou. Přivlastnění si majetku zrušeného Svazu hudebníků státem nebylo jen okradením Svazu hudebníků coby "organizace", ale znamenalo to faktické okradení samotných členů tohoto Svazu hudebníku o peníze a jiné majetky, které do Svazu hudebníků vložili a tedy flagrantní porušení majetkových práv členů Svazu hudebníků. A úplně stejně tak i okradení církví a náboženských společností státem rovněž nebylo pouze jen okradením samotných církví a náboženských společností coby organizací, respektive právnických osob, ale znamenalo to faktické okradení samotných členů dotyčných církví a náboženských společností, respektive znamenalo to faktické okradení samotných věřících dotyčných církví a náboženských společností, přičemž zde toto okradení církví a náboženských společností na rozdíl od přivlastnění si majetku Svazu hudebníků nebylo pouze jen flagrantním porušením majetkových práv věřících dotyčných postižených církví a náboženských společností, ale i přímo flagrantním útokem státu na náboženskou svobodu dotyčných jak na jedné straně církví a náboženských společností, tak na druhé straně i jejich věřících, neboť stejně jako tomu bylo v případě Svazu hudebníků ani církvím a náboženským společnostem jejich majetky nespadli jen tak sami z nebe, ale církevní majetky byli postupně nadobudnuté za celá stáletí z práce a darů jejich členů, respektive církevní majetky byli církvemi a náboženskými společnostmi za celá dlouhá staletí postupně nadobudnuté z tvrdé obětavé práce, darů a dědictví jednotlivých věřících.

 

Proto jsou i zcela absurdní hlasy, že by o "církevních restitucích" by měl rozhodovat lid v nějakém referendu, jako kdyby restituce církevních majetků byla záležitost politická a nikoliv právní. Totiž v politických záležitostech jsou rozhodující osobní politické preference, sympatie a antipatie, v politických záležitostech rozhoduje lid svou nějak vyjádřenou demokratickou většinou, neboť tam je meritem rozhodnutí demokratická vůle většiny. V právních záležitostech jsou jakékoliv osobní politické preference, sympatie či antipatie zcela irelevantní, zcela bezvýznamné, v právních záležitostech meritem rozhodnutí není demokratická vůli většiny, ale v právních záležitostech meritem rozhodnutí je pouze jen právo a objektivní spravedlnost. A to, že něco chce většina lidí ještě vždy nutně neznamená, že to musí být i objektivně spravedlivé. To, co je v politice tolerovatelné, ba dokonce i zcela běžné, je v právu absolutně nepřípustné. Politik i novinář posuzuje události politicky utilitárně tak, jak mu to momentálně vyhovuje, a tedy i zcela běžně měří skutky aktérů dění dvojitým metrem na základě svých osobních politických preferencí, sympatií a antipatií. Spravedlivý soudce naopak posudzuje udalosti právně jako mýtická bohyně Justicia, ktorá nehledí na osoby, a tedy měří úplně všem podle jednoho a téhož metru právních pravidiel bez ohledu na nějaké eventuální osobní sympatie či antipatie vůči účastníkům soudního řízení, vůči žalobci či žalovanému a jejich advokátům, jakož i bez ohledu na to, co si o dané konkrétní kauze osobně myslí z hlediska svých osobních politických preferencí.

 

Ti lidé, kteří si myslí, že problematika restitucí církevních majetků by se neměla řešit podle práva, ale politicky, například nějakým lidovým referendem, by si měli položit tu otázku, když demokracii vyjádřenou lidovým referendem považují za "posvátnou modlu" absolutní spravedlnosti, zda-li by tedy oni sami souhlasili s tím, aby v jejich obci kde žijí někdo z jejich sousedů, který je nemá rád mohl navrhnout konání lidového referenda například o konfiskaci Vašeho domu v němž bydlíte, vždyť pokud by většina lidí v referendu hlasovala, že Váš dům má být konfiskován a Vy máte být z něj vyhozeni na ulici, copak by to rovněž nebyla demokraticky projevená vůle většiny?

 

Onen majetek který měl dotyčný režimem zrušený spolek či mělo dotyčné jiné sdružení mu totiž nikdy nespadl jen tak sám od sebe z nebe, ale tento majetek byl nutně pořízen z příspěvků či darů svých vlastních členů, popřípadě sympatizantů. A obdobné je to i v případě církví a náboženských společností. Majetky církví a náboženských společností rostli pouze jen z darů věřících. Já sám mám sto a více let staré darovací smlouvy mých předků, kteří například při pohřbu některých z významných členů rodiny symbolicky darovali Církvi, potažmo některému církevnímu subjektu nějaký malý kus svého pozemku. Symbolicky říkám proto, že často se jednalo doslova jen o nějakých několik málo čtvercových metrů půdy. Často dokonce i onen státem stanovený administrativní poplatek císařskému a královskému notářovi naší Rakouské a později Rakousko-Uherské monarchie za převod našeho pozemku Církvi byl i mnohem vyšší než samotná cena onoho malého pozemku, který byl Církvi, potažmo některému z církevních subjektů darován.

 

A tak sice velice pomaly, nicméně ale za ta celá dlouhá staletí své existence ovšemže si Církev z oněch na první pohled často až směšně maličkých ždibečků půdy či jiných maličkých darů od miliónů a miliónů svých věřících postupně nashromáždila si Církev a jiné církevní subjekty postupně dost veliké množství majetků. A úměrně růstu církevních majetků rostl i apetit různých nenechavců dychtících po zmocnění se cizího majetků, církevní majetky nijak nevyjímaje. A tím nejchamtivějším nenechavcem byl ten nenechavec největší – stát. A to zejména když onomu státu vládli nějací ultrachamtiví krajně ultralevičáčtí extrémisté, kteří postrádají jakoukoliv úctu a rešpekt k jakémukoliv cizímu majetku, a tedy nejen k majetku patřícím církvím a náboženským společnostem.

 

Když se v roce 1947 komunisté na půdě Národního Shromáždění, tj.parlamentu Československé republiky domáhali tzv.“znárodnění“ všech církevních majetku vystoupil na zasedání zemědělského výboru sám předseda Československé strany lidové Jan Šrámek a poukázal na to, že tyto církevní majetky není možné Církvi sebrat, protože se z těchto církevních majetků financují platy duchovních, kteří také musí z něčeho žít. Na to vystoupil samotný šéf komunistů Klement Gottwald a řekl, že to údajně prý vůbec nevadí, neboť poté co se "znárodní" církevní majetky bude se duchovním vyplácet plat stejně jako všem ostatním státním zaměstnancům v oblasti ministerstva kultury.

 

Při přípravě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů ideou státu bylo vrácení alespoň těch majetků církví a náboženských společností, které jim stát uloupil v časovém období počínaje dnem 25.2.1948 a později s tím, že ta část majetku uloupená státem církvím a náboženským společnostem v tomto časovém období pokud má stát tento uloupený majetek doposud ve svém vlastnictví, stát bude vrácet oprávněným církvím a náboženským společnostem „in natura“, a za tu část majetků církví a náboženských společností, které jim stát uloupil v časovém období počínaje dnem 25.2.1948 a později, který později stát převedl na jiné subjekty v důsledku čehož již stát nemůže tento majetek vrátit „in natura“, že zaplatí církvím za tento nevrácený majetek alespoň náhradu v penězích.

 

Je ostudou našeho státu, že Česká republika je suverénně tou úplně poslední postkomunistickou zemí v Evropě, která provedla až s takovým velikým otálením majetkové vyrovnání mezi Českou republikou na jedné straně a církvemi a náboženskými společnostmi na straně druhé. A tato ostuda České republiky tedy trvala až do roku 2012, kdy Česká republika konečně přijala zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který nabyl právní moci dne 1.1.2013.

 

Navíc ačkoliv uznávám, že různá přijatá řešení majetkových vyrovnání v jednotlivých státech vzhledem zejména k odlišným religiózním, vnitocírkevním, právním i legislativním  vnitrostátním podmínkám jednotlivých států jsou jen velice těžce srovnatelná, přesto snad mohu konstatovat, že řešení přijaté v České republice je vůči církvím a náboženským společnostem působícím na území České republiky buď vůbec  nejméně příznivé anebo přinejmenším jedno z nejméně příznivých.

 

Srovnáme-li se s našim nejbližším sousedem Slovenskem se kterým jsme až do konce kalendářního roku 1992 sdíleli československý společný stát, lze konstatovat, že podle na Slovensku v roce 1993 přijatého zákona č. 282/1993 Z. z., o zmiernení niektorých majetkových krívd spôsobený cirkvám a náboženským spoločnostiam. Zde můžeme vidět, že například zatímco v naší České republice se stanovila hranice pro vrácení zabraného majetku na dobu počínaje dnem 25.2.1948, na Slovensku v případě Židovských náboženských obcí se to stanovilo na dobu počínaje dnem 2.11.1938, a v případě všech ostatních církví a náboženských společností na dobu počínaje dnem 8.5.1945.

 

Navíc v České republice ani jen zdaleka nebylo dodrženo ani jen to, aby se církvím a náboženským společnostem ať již ve formě „in natura“ fyzického vrácení, a tam kde toto vrácení není možné, tak ve finanční náhradě vrátil alespoň ten majetek církví a náboženských společností, který jim byl sebrán alespoň po oném dni 25.2.1948. Hned na počátku bylo zjevné, že naše katolická církev dostane na náhradách mnohem méně než by jí skutečně patřilo. Zejména finanční náhrady za nevydané církevní majetky jsou fakticky výrazně podhodnoceny, jsou výrazně menší než kolik by zejména katolické církvi za její církevní majetky přislouchalo. Jak se vyjádřil k těmto otázkam bývalý předseda Fondu národního majetku České republiky Ing. Roman Češka, tehdejší církevní majetek by měl zhruba dvou a půl násobnou hodnotu, co si každý může přečíst zde: https://radiozurnal.rozhlas.cz/cirkevni-restituce-nejsou-nadsazene-rika-roman-ceska-7633708

 

Ovšemže netvrdím, že příčinou tohoto v neprospěch katolické církve velikého podhodnocení legislativně stanovené výše náhrad za nevydaný majetek byla špatná výpočtová metodiky či dokonce přímo špatný výpočet. Tento výpočet provedla nejrenomovanější americká reitingová, auditorská a účetní agentura Ernst & Young. Tato Ernst & Young je mezinárodní síť poradenských společností, která poskytuje auditorské, daňové a poradenské služby. Společně s PricewaterhouseCoopers, Deloitte a KPMG patří do tzv. Velké čtyřky. Tuto nejrenomovanější americkou reitingovou, auditorskou a účetní agenturu Ernst & Young rozhodně nelze podezírat že by si snad zvolili nějakou špatnou metodiku pro výpočet anebo se dokonce nějak spletli při svém výpočtu. A již vůbec nelze Ernst & Young podezírat z toho, že by snad tito američtí účetní auditoři eventuálně měli nějaký osobní zájem tendenčně stranit církvím a náboženským společnostem působícím na území České republiky. Ve všeobecnosti občané USA mají tendenci naši Českou republiku plést s Čečenskem, Česká republika je pro ně „španělskou vesnicí“. Tím méně Ernst & Young mohla mít nějaký osobní zájem zvýhodňovat jakési církve a náboženské společnosti působící v této pro ně zcela cizí exotické zemi kdesi v Evropě. A to tím spíše, že vztah reitingové, auditorské a účetní agentury Ernst & Young k jakékoliv náboženské víře, náboženství, církvi nebo náboženské společnosti je absolutně nulový.

 

V praxi však ale pokud šlo o nějaké alespoň částečné majetkové vyrovnání v České republice, nějaká dohoda ohledem alespoň částečného majetkového vyrovnání s "pravicovými vládami" a "pravicovými politickými stranami" byla velmi těžká a vyjednávání jen velmi pomalu pokud vůbec postupovala vpřed, dohoda s krajně ultralevicovými vládami a politickými stranami byla pak dokonce úplně vyloučena. Tudíž když v České republice vyjednávání s "politickou levicí" bylo prakticky úplně vyloučeno, tak v zájmu toho aby se jednání naší katolické církve alespoň s o trochu schůdnější "politickou pravicí" pohnula z mrtvého bodu, tak naše katolická církev z taktických důvodů se odhodlala až k neuvěřitelnému ústupku. Pokud jde o výši finanční náhrady, katolická církev se vzdala jedné p)tiny, tj. 20% svých nároků ve prospěch ostatních církví a náboženských společností působících v České republice.

 

Na správnosti či nesprávnosti tohoto kroku zřeknouti se zhruba 20%, tj. jedné pětiny svých nároků ve prospěch ostatních církví a náboženských společností působících v České republice. se nemohli shodnout dokonce ani nejvyšší představitelé české katolické církve, kardinál Miloslav Vlk a kardinál Dominik Duka. Kardinál Miloslav Vlk poukázal na to, že ani nejvyšší hodnostáři katolické církve nemají právo se vzdávat katolického majetku, neboť tento katolický církevní majetek je majetkem Církve a nikoliv majetkem jejich osobním. Církevní představitelé jsou pouze jen správci tohoto církevního majetku, který nepatří jim, ale Církvi.

 

Kardinál Dominik Duka zase naopak tuto oběť 20% náhrad za nevydaný katolický církevní majetek obhajoval jako nutnou oběť vyjednávací diplomacieˇ, díky čemuž budou všechny církve a náboženské společnosti vtaženy do celonárodní fronty církví a náboženských společností domáhajících se vůči státu majetkového vypořádání, což má mnohem větší váhu, než kdyby katolická církev ve svých nárocích vůči státu zůstala osamocená, k čemuž by bez této oběti katolické církve mohlo dojít, kdyby katolická církev na tyto ostatní církve a náboženské společnosti působící v České republice by nepřevedla část svých pohledávek vůči státu, tak by tyto církve neměli zájem se společně s katolickou církví zúčastnit na majetkovém vyrovnání se státem, protože bez získaných pohledávek od katolické církve by tyto malé církve a náboženské společnosti často neměli absolutně vůbec nic, co by touto svou účastí mohli pro sebe samých získat.

 

Na tom nic nemění ani to, že po celá ta léta od roku 2012 až dodnes různí komunističtí i krajně ultralevičáčtí extrémističtí neomarxističtí demagogičtí lháři překrucujíc realitu tvrdí různé lži a ze širšího kontextu účelovo vytržené tendenční polopravdy jako napříkklad, že „tyto náhrady jsou vypláceny i těm církvím a náboženským společnostem, které nikdy žádný majetek neměly a tudíž jim stát nikdy ani nic nevzal co by jim měl vracet“. a navzdory tomu také i jim jsou vypláceny tyto náhrady". A přitom se tito pokrytečtí sedmilháři pokrytecky tváří jako kdyby těmto nekatolickým církvím a náboženským společnostem stát dával cosi jakoby „ze svého“ a nikoliv z oněch 20% pohledávek katolické církve  na náhrady za katolický církevní majetek, který katolické církvi nebude v\dán, respektive které katolická církev darovala ostatním církvím a náboženským společnostem působícím v České republice, aby je tak získala pro společnou účast na boji se státem o majetkovém vyrovnání a tedy aby katolická církev ve svých nárocích vůči státu nezůstala osamocená. Tudíž bylo i zcela nesprávné když v důsledku psychického teroru komunistických a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistických politiků a jejich médií  v jisté své slabé chvíli relativně nezkušení náboženští představitelé maličké sekty Bratrské jednoty baptistů ztratili nervy a ukvapeně se vzdali svých nároků na náhrady, na které jim vznikl nárok, ktorý im vznikol pouze jen díky daru části svých pohledávek ze strany katolické církve a nikoliv tedy snad proto, že by jim snad nějaké náhrady přislouchaly na základě nějakého snad eventuálního zabrání jejich skutečně vlastního majetku Bratrské jednoty baptistů, který by jim náš stát snad nechtěl vrátit a tudíž  by jim Česká republika za ten "jejich" nevrácený majetek onu náhradu poskytla. A tudíž po správnosti oněch 227862069 Kč kterých se na poslední chvíli vzdala Bratrská jednota baptistů se měly vrátit tomu díky němuž tyto peníze měla získat, tj. katolické církvi a nikoliv skončit v státním rozpočtu. Katolická církev totiž pohledávky na tyto peníze darovala Bratrské jednotě baptistů a nikoliv státu, tj. České republice.

 

Další bezočivou nehoráznou lží různých Zimolů a jim podobných je demagogické zcela lživé tvrzení, že údajně prý za veškerý majetek, který byl státem převeden ze státu na jiné subjekty, tj. na kraje, obce a další právnické, popřípadě i fyzické osoby církve a náboženské společnosti dostávají náhrady a proto když žalují tyto subjekty chtějí prý něco dostat dvakrát, tj. jak samotnou věc „in natura“, tak i peněžní náhradu za tyto věci.

 

Ve skutečnosti však ale není pravda, že náhrady za nevydaný majetek určen církvím a náboženským společnostem se vyplácí za veškerý církevní majetek na který by dle zákona č. 428/2012 Sb. jinak měli právo, ale jim nemůže být vrácen z důvodu převodu tohoto majetku ze státu České republiky na jiné subjekty, tj. na kraje, obce a další právnické, popřípadě i fyzické osoby. Tito soudruzi Zimolové zde totiž úmyslně opomněly dodat jedno důležité a v podstatě úplně klíčové slovo, a to slovo zní: LEGÁLNĚ !!!

 

Jinými slovy "po lopatě" pro neprávniky za prvé zdůrazňuji, že vzhledem k tomu, že v právu existují prameny práva různé právní síly. Například z pramenů práva jednotlivých ministerstev mezi něž patří různé výnosy, instrukce, metodické pokyny atd. jsou pramenem práva nejvyšší právní síly "Vyhlášky", které jsou považovány za právní akt samotného ministra jako nejvyššího šéfa dotyčného ministerstva. Pramenem práva vyšší právní síly než je tato ministerská "Vyhláška" je Nařízení vlády", neboť zatímco "Vyhláška" je nejvyšší exekutivní právní akt toho - kterého ministerstva, tak "Nařízení vlády" je zas nejvyšší exekutivní právní akt samotné vlády jako celku, a proto je "Nařízení vlády" pramenem práva vyšší právní síly než je pouhá ministerská "Vyhláška". Každopádně však ale jak ministerské "Vyhlášky", tak i "Nařízení vlády" jsou vůči zákonům pouhé podzákonné normy, neboť zákony schválené parlamentem jsou pramenem práva vyšší právní síly než jsou jakékoliv podzákonné právne normy, respektive podzákonní prameny práva, v důsledku čehož veškerá veřejná správa, včetně ministrů, ba i samotného premiéra a vlády jako celku jsou podřízeni zákonům, musí zákony bezpodmínečně respektovat, a jakýkoliv podzákonný právní akt, který by byl v rozporu se zákonem je neplatný.

 

Za druhé "po lopatě" pro neprávniky s ohledem na to, co jsem uvedl výše, je třeba zdůraznit, že dne 24.6.1991 nabyl na platnosti a účinnosti v dotyčném roce 1991 Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky schválený zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, který obsahuje kromě jiného též i § 29 uvozený titulkem "Majetek církví" a text tohoto § 29 zákona o půdě zní: "Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku." Tomuto paragrafu 29 tohoto zákona o půdě se říká "blokační paragraf zákona o půdě" anebo jednoduše "blokační paragraf", neboť tento blokační paragraf znamenal to, že ode dne 24.6.1991 až do provedení restitucí církevních majetků jsou blokovány, respektive zakázány jakékoliv převody církevních majetků v držbě státu na jiné subjekty, tj. tyto státem konjiskované církevní majetky jsou počínaje dnem 24.6.1991 zákonem blokovány, v důsledku čehož stát, respektive jeho úředníci i politici, včetně i nejvyšších státních představitelů mají zakázáno tyto církevní majetky převést ze státu na kraje, obce, právnické či fyzické osoby. Tento zákon o půdě č. 229/1991 Sb. obsahující dotyčný blokační paragraf č. 29 zákona o půdě, ktorý začal platit dne 24.6.1991 na území celého Československa byl publikován v České republice i ve Slovenské republice ve Sbírce zákonů č. 45/1991.

 

V důsledku existence této hierarchie právních norem, když žádná právní norma nesmí být v rozporu z právními normami vyšší právní síly, se i tyto náhrady za nevydávaný majetek se církvím a náboženským společnostem nevyplácí za veškerý jejich majetek, který stát převedl na jiné subjekty, ale pouze jen na tu část z tohoto převedeného církevního majetku ze strany státu na jiné subjekty, které byli z právního hlediska převedeny LEGÁLNĚ, tj. v souladu s platnou legislativou státu. Jinými slovy za legální převody státem konfiskovaných církevních majetků se považují pouze jen ty majetky, které byli ze strany státu na jiné subjekty převedeny buď v období do 24.6.1991 bez jakéhokoliv omezení anebo v případě převodů těchto majetků ze strany státu na jiné subjekty po dni 24.6.1991 již pouze jen na základě zákona přijatého parlamentem.

 

Jinými slovymi náhrady za nevydávaný majetek se církvím a náboženským společnostem nevyplácí za veškerý jejich majetek, který stát fakticky převedl na jiné subjekty, ale pouze jen za tu část z tohoto převedeného církevního majetku ze strany státu na jiné subjekty, který byl převeden legálně, v souladu se zákonom. Za majetek „převedený“ nezákonně, ilegálně se rozhodně žádná náhrada neplatí a de iure z právního hlediska logicky platit ani nemůže. Stát přece nemůže legitimizovat porušování svých vlastních zákonů, Ovšemže rozumím tomu, že u komoušů a ostatních krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů ať již z řad KSČM, Hamáčkových socdemáků ČSSD, Okamurovy SPD a Babišovského hnutí ANO 2011 je porušování platných zákonů běžnou metodou jejich činnosti, a proto není se čemu divit, že všichni ti soudruzi Zimolové a jim podobní nijak nerozlišují, a možná mentálně ani nejsou schopni rozlišit to, zda-li určitý církevní majetek byl převeden na jiné subjekty legálně anebo ilegálně. A přitom případy těchto ilegálních převodů státem konfiskovaných církevních majetků na jiné subjekty byli poměrně časté. Dokonce ještě i v samotném roce 2012 po schválení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se najednou mnozí vychytralí krajně ultralevičáčtí extrémisté na vysokých postech státní správy pokoušeli na poslední chvíli takto zcela účelově ilegálně zločinně převádět církevní majetky ze strany státu na jiné subjekty pouze jen proto, aby nemohli být vráceny svým majitelům z řad příslušných oprávněných církví a náboženských společností.

 

Pravicoví politici však ale platné zákony berou vždy smrtelně vážně, a tudíž je pro ně z právního jakož i z morálního hlediska zcela nemyslitelné aby jakýkoliv nezákonný ilegální pokus o nezákonný, ilegální převod majetku se pokusili posvětit, tj. dodatečně tuto zločineckou nepoctivost zlegalizovat vyplácením náhrad. A tudíž za nezákonně, ilegálně "převedený" majetek ze strany státu na jiné subjekty nejenže se žádné náhrady nevyplácejí, ale navíc je dokonce určitou mravní povinností příslušných církví a náboženských společností žalovat dotyčné subjekty, které takovýmto nepoctivým a nečestným způsobem dosáhli neoprávněné držby majetku na který nemají žádný, ani právní a ani morální nárok.

 

Navíc tyto žaloby příslušných církví a náboženských společností jsou vždy výlučně pouze žalobami "určovacími", čili aby soud meritorně rozhodl o tom, zda-li uskutečněný převod majetku ze strany státu na jiný subjekt byl uskutečněn v souladu se zákonem. Pokud totiž při převádění majetku ze strany státu na jiný subjekt skutečně došlo k porušení zákona, pak to znamená, že ke skutečnému převodu majetku ze strany státu na dotyčný jiný subjekt nikdy nedošlo a tudíž de iure podle práva stát i nadále zůstává vlastníkem dotyčného majetku, v důsledku čehož neoprávněný držitel dotyčného majetku je povinen faktický stav uvést do souladu se stavem právním, respektive vrátit dotyčný majetek zpátky státu, což následně umožní oprávněné církvi nebo náboženské společnosti požádat stát na základě zákona č. 428/2012 Sb, o (částečném) majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi o vydání dotyčného majetku. A tedy je nesmyslnou Zimolovskou lží, že údajně prý "Církev chce něco dvakrát - náhradu i samotnou nemovitost" a podobně, jako kdyby stát byl tak hloupý, že by toleroval podvracení svého vlastního právního řádu tím, že bude vyplácet náhrady i za ty majetky, které byli "převedeny" v rozporu se zákony samotného státu, řečeno natvrdo a bez obalu zcela otevřeně - stát že by de facto měl tolerovat rozkrádání státního majetku tím, že bude vyplácet náhrady i za ty majetky, které státu ukradli jiní, aby církve a náboženské společnosti nemohli ve prospěch státu podávat tyto "určovací" žaloby na určení vlastnického práva, ale aby tyto státem ukradené církevní majetky, které poté zas někdo další ukradl státu zůstali i nadále tomuto zlodějovi, který se nad tím jak lehce přišel k cizímu majetku pak bude moci smát do tváře jak příslušné církvi či náboženské společnosti, tak i samotnému státu, kterých tento zloděj oba okradl.

 

Tudíž na základě těchto církvemi a náboženskými společnostmi používaných "určovacích" žalob soudní verdikt nikdy nemá povahu soudního rozhodnutí konstitutivního. To znamená, že soud v případě "určovací žaloby" svým rozhodnutím nevytváří pro nikoho žádné nové vlastnické právo, nevytváří žádné nové vlastnické právo ani pro dotyčnou církev či náboženskou společnost jako žalobce a nevytváří žádné nové vlastnické právo ani pro dotyčnou církví či náboženskou společností žalovaný subjekt, právě tak, jako soud v případě "určovacích žalob" svým soudním rozhodnutím nejenže nevytváří nikomu žádné nové vlastnické právo, ale dokonce v případě těchto "určovacích žalob" soud svým rozhodnutím ani nijako nemění vlastnická práva žalobce, žalovaného či třetích subjektů.

 

Tedy na základě těchto "určovacích žalob" soudní verdikt nikdy nemá povahu soudního rozhodnutí konstitutivního, ale právě naopak v případě "určovacích žalob" soudní rozhodnutí má vždy povahu pouze jen deklaratorního soudního rozhodnutí neměnícího nijak existující právní stav, kde soud v soudním řízení ve věci "určovací žaloby" nekonstituuje, tj. nevytváří žádné nové právo a ani vůbec nic nemění, ale pouze jen deklaruje jaký je existující právní stav, respektive zda-li provedený převod majetku ze státu na jiný subjekt byl platný anebo nebyl platný, což de iure z právního hlediska znamená, že pokud převod státního majetku na jiný subjekt byl platný, tak se tento nový subjekt v okamihu převodu vlastnického práva stal vlastníkem převedeného majetku, respektive v opačném případě zas pokud však ale pokus po převod státního majetku na jiný subjekt byl nezákonný, ilegální, pak tomuto převodu vlastnického práva nikdy nedošlo, v důsledku čehož se dotyčný subjekt stal pouze jen neoprávněným držitelem cizího majetku "sine iusta causa" bez právního titulu, v důsledku čehož se tento neoprávněný držitel nikdy nestal vlastníkem převáděného majetku, protože vlastníkem tohoto neplatně převáděného majetku i nadále zůstal stát, no a soud na základě určovací žaloby příslušné oprávněné církve nebo náboženské společnosti pouze jen deklaruje to, jaký je současný právní stav – nic víc, nic míň. A pokud byl pokus o převod majetku neplatný, pak soudu nezbývá nic jiného, než pouze jen deklarovat, že stát je i nadále vlastníkem věci, pak neoprávněnému držitele nezbývá nic jiného než pouze jen vrátit tuto neoprávněně drženou věc zpátky vlastníkovi, tj. státu. A následně pak za těchto okolností pak již nic nebrání tomu, aby na základě zákona č. 428/2012 Sb., o (částečném) majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi příslušná oprávněná církev nebo náboženská společnost o jejíž majetek se jedná požádala stát o vydání této své věci, respektive tohoto svého majetku.

 

Hanebné je též i zneužívání problematiky dekretů prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše v exilu v období druhé světové války zvaných lidově "Benešovy dekrety", které ze skutkové i právní logiky lze ve skutečnosti uplatnit pouze jen vůči osobám fyzickým a nikoliv osobám právnickým. Osoba právnická je totiž vždy pouze jen fiktivní osoba, která jako sama osobě nemá žádnou svou vlastní vůli,žádné vědomí a ani žádné svědomí či právní odpovědnost. Ti, co tyto vlastnosti mají jsou fyzické osoby, které jednají, potažmo které v minulosti jednali ve jménu nebo v zastoupení dotyčné právnické osoby. Tudíž zneužití "Benešových dekretů" vůči právnickým osobám je protiprávné. Ovšemže je právně možné uplatnit "Benešovy dekrety" vůči všem šéfům, jednatelům, statutářům, představitelům či jiným fyzickým osobám, které ve jménu nebo v zastoupení dotyčné "provinivší se" právnické osoby sami jednali, nelze však ale "Benešovy dekrety" použít proti samotné právnické osobě jako takové.

 

Tím méně snad lze použít "Benešovy dekrety" proti po desítky generací existujícím řeholním řádům kongregacím, popřípadě farnostem či jiným církevním právnickým osobám, které již existují mnoho staletí a měla by i do budoucna existovat po další mnohá staletí, ba možná i tisíciletí, a tudíž z hlediska této obrovské časové dimenze životnosti řeholních řádů, kongregací, popřípadě farností či jiných církevních právnických osob je život jedné lidské generace anebo dokonce délka vedení jednoho individuálního představeného zcela marginálně bezvýznamně kratičkou časovou epizodou, čímž se církevní právnícké osoby výrazně liší od ostatních právnických osob, které obvykle ani zdaleka tak velikou životnost nemají, v důsledku čehož je markantně signifikantní rozdíl při posuzování relevance významu jednoho eventuálně problematického jednotlivce při celkovém zhodnocení dané ať již církevné anebo necírkevní právnické osoby jako takové.

 

A to již ani nemluvě o tom, že i kdyby se eventuálně čistě hypoteticky některý z prelátů, opatů, abytyší, nebo jiných řeholníků, popřípadě diecézních farářů či kaplanů skutečně dopustil nějaké kolaborace s nacisty, pak je možné "Benešovy dekrety" použít proti dotyčné fyzické osobě samotné, která by se byla bývala takto provinila, respektíve zkonfiskovat soukromý majetek dotyčné provinivší se fyzické osoby samotné, nelze však ale zkonfiskovat samotný církevní majetek, nelze zkonfiskovat samotný majetek dotyčné církevní právnické osoby v jejímž jméně nebo zastoupení dotyčná provinivší se osoba po nějakou dobu jednala, neboť dotyčný například nějaký opat nikdy nebyl vlastníkem kláštera anebo dokonce celého řeholního řádu či jeho majetku, ale pouze jen po určitou dobu jeho správcem, a obdobně tak například nějaký farář nikdy nebyl majitelem farnosti, kostela či dalších majetků dotyčné farnosti, která mu byla pouze jen svěřena, a tudíž i tento farář byl pouhým správcem farnosti a jejího majetku a nikoliv vlastníkem dotyčné farnosti a jejího majetku, a tudíž nelze na základě "Benešových dekretů" zkonfiskovat něco, co samotná provinivší se fyzická osoba sama o sobě nikdy nevlastnila.

 

Kromě toho po skončení druhé světové války dokonce již i v časech relativně "svobodného" a "demokratického" Československa před únorovým pučem 1948, tj. v letech 1945 – 1948 bohužel byl zde fanatický člen Gottwaldovy stalinistické Komunistické strany Československa Július Ďuriš ministrem zemědělství, přičemž tento fanatický stalinistický komunista Július Ďuriš zneužívajíce své mocenské postavení, doslova bezhlavě nezákonně paušálně házel "Benešovými dekrety“ na všechny strany, a takto pod záminkou a vlastně hrubým zneužitím "Benešových dekretů" zběsile kradl majetky všem, komu jen mohl, ba dokonce i komu nemohl.

 

O těchto absurdnostech svědčí i ta skutečnost, že Hitlerův nacistický režim mnohým katolickým řeholním řádům zkonfiskoval jejich majetky proto, že to byli nepřátelé nacistického režimu, což soudruhovi Júliovi Ďurišovi nijak nebránilo v tom, aby i on tytéž původně nacisty zkonfiskované majetky rovněž zkonfiskoval, a to pod svévolně zneužitou záminkou, respektive opakovaným flagrantně svévolným zneuživáním záminky "Benešových dekretů", neboť podle účelové unterpretace soudruha Júlia Ďuriše se jednalo údajně prý o údajné "kolaboranty", "spojence nacistů". Ku podivu světa dokonce ještě ani dnes v jednadvacátém století se nikdo ani jen v nejmenším nad touto zcela absurdní původně stalinisticko-gotwaldovskou komunistickou a dnes extrémistickou krajně ultralevičáckou neomarxistickou pseudologikou nijak ani jen trochu nepozastavil.

 

A přitom každému člověku, který netrpí schizofrénií a ani není totálně padlý na hlavu, ale má inteligenci minimálně na úrovni orangutana, respektive, že má alespoň štipku zdravého selského rozumu, musí mu být tedy pak nad slunce jasné, že nikdo nemohl být současně nepřítelem nacistického režimu a současně i stoupencem nacistického režimu.

 

Zdravý rozum nám totiž říká, že každý mohl být pouze jen jedno nebo druhé, nikdo nemohl být současně obojí. Patrně asi jen podle komunistické stalinisticko-gottwaldovské logiky v minulosti a dnes zas podle extrémistické krajně ultralevičácké neomarxistické logiky bylo a je možné být současně nepřítelem i spojencem Hitlerova nacistického režimu.

 

Anebo snad nacisté a to jejich německé hitlerovské Gestapo bylo tak velice hloupé, že všechny katolické řeholníky, kteří podle zjištění tohoto "geniálního" gottwaldovsko-stalinistického komunistického ministra zemědělství Júlia Ďuriše byli údajnými spojenci Hitlerova nacistického režimu, omylem pokládali hitlerovští nacisté a gestapáci za nepřítele svého nacistického režimu?

 

A tedy tento fanatický stalinisticko-gottwaldovský komunistický ministr zemědělství soudruh Július Ďuriš byl údajně prý tak "veliký génius", že si tohoto údajného nacistického omylu Gestapa všiml, že Gestapo údajně prý své katolické "přátele" omylem považovalo za své nepřátele a proto jim "omylem" zkonfiskovalo jejich církevní majetky, což tento údajně prý "geniální" stalinisticko-gottwaldovský komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš údajně prý na rozdíl od Hitlerovho Gestapa a nacistů "správně vyhodnotil" a nenechal se "chybním" postupem Hitlerova Gestapa a nacistů nijak zmást, a při své veliké "genialitě" tento stalinisticko-gottwaldovský komunistický ministr Július Ďuriš zjistil, že dotyční katoličtí řeholnící od Gestapáků "mylně" označení za „nepřátele“, byli ve všech případech takto označeni pouze jen díky údajným "omylům" hitlerovských nacistických gestapáků, zatímco ve skutečnosti onen údajně prý "geniální" gottwaldovsko-stalinistický komunistický soudruh ministr zemědělství Július Ďuriš "odhalil", že oni katoličtí řeholníci, a to navíc ještě k tomu úplně všichni katoličtí řeholníci ze všech katolických řeholních řádů a kongregací nejenže údajně prý nebyli nepřátelé nacistického režimu, ale dokonce údajně prý navíc byli oni úplně všichni horlivými stoupenci nacistického režimu Adolfa Hitlera, a jako takoví si zasloužili být okradeni o řádový majetek "Benešovými dekrety". Málem se až divím tomu, že tento pronikavě geniální gottwaldovsko-stalinistický komunistický ministr vnitra soudruh Július Ďuriš za tyto své "geniální" odhalení nedostal minimálně jednu Nobelovu cenu !!

 

Velmi tragicky zde dopadl zejména Řád německých rytířů, jehož oficiální název je Bratři domu Panny Marie Jeruzalémské, který byl Hitlerovým nacistickým režimem tvrdě pronásledován protože jednak vždy byli věrni Československé republice, jednak vystupovali nepřátelsky proti hitlerovskému nacismu, a zejména se po celá třicátá léta dvacátého století kategoricky odmítali sudetoněmecký separatismus a nacionalismus plus nebojácně se stavěli na obranu územní celistvosti Československé republiky. Proto ihned poté, co nacistické Německo zabralo československá pohraniční území byl tento řád na okupovaných tzv. "Sudetech" vládnoucí německou nacistickou mocí okamžitě ihned zakázán, rozpuštěn a zlikvidován, a jeho majetek konfiskován nacistickým Německem, a po 15. březnu 1939 poté co nacistické Německo okupovalo i zvyšek Čech a Moravy, byl tento řád německými nacistickými okupanty okamžitě také i zde ihned zakázám, rozpuštěn a zlikvidován, a jeho majetek také i zde konfiskován nacistickým Německem i na tomto území tzv. "Protektorátu Čechy a Morava". Tehdejší velmistr tohoto řádu Robert Schälzky byl až do konce druhé světové války internován v budově řádové komendy v Opavě, hájenky v Podlesí a často byl vyslýchán a týrán gestapem. Člen tohoto řádu P. Heribert Kluger (1870–1945) zemřel v koncentračním táboře Dachau, sestra Irmgard v koncentračním táboře Osvětimi. Řadou nacistických vězení prošel další člen tohoto řádu P. Walter Horný. Několik dalších členů tohoto řádu bylo přímo zapojeno do atentátu na Adolfa Hitlera v řervenci 1944, který dopadl neúspěšně a všichni jeho členové byli popraveni. A po skončení války vůči tomu zůstatku členů tohoto řádu, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, nacistické pronásledování, výslechy gestapem a peklo a útrapy nacistické tyranie a druhé světové války byli nakonec zas proti nim ze strany fanatického stalinisticko-gottwaldovského komunistického ministra zemědělství Júliam Ďuriše svévolně zneužity "Benešovy dekrety",aby tak toto nacistické bezpráví páchané proti přeživším členům tohoto statečného řeholního řádu i řádu samotnému mohlo být pácháno i nadále pod formálně novou komunistickou značkou.

 

A dnešní ideologičtí pohrobkové fanatického stalinisticko-gottwaldovského komunisty Júlia Ďuriše se nacházející nejen v KSČM, ale i v Babišově politickém hnutí ANO 2011, Okamurově SPD a Hamáčkovsko-Zimolovských socdemácích ČSSD, kteří lžou úplně stejně. A bohužel nejen oni! Doposud jsem ještě neslyšel nikoho říci nic o tom, že by bylo vhodné podrobit revizi zda-li aplikace "Benešových dekretů" ze strany fanatického stalinisticko-gottwaldovského komunisty Júlia Ďuriše a jemu podobných byla vždy skutečně nestranná a objektivní, a tedy zda-li by se neměli opětovně přehodnotit jednotlivé případy, kdy alespoň vůči dodnes existujícím právnickým osobám byli v minulosti aplikovány "Benešovy dekrety", zda-li byli aplikovány z právního hlediska skutečně oprávněně, zda-li byli ze strany stalinisticko-gottwaldovských komunistů aplikovány "Benešovy dekrety" skutečně v souladu s cíli a vůlí samotného zákonodárce prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše vyrovnat se s dědictvím nacistické okupace, a nikoliv tedy účelové zneužití "Benešových dekretů" s bolševickým cílem svévolného zmocněním se jakéhokoliv cizího majetku, který si chtějí přivlastnit, jak si "Benešovy dekrety" svévolně po svém, "po bolševicky" účelově reinterpretovali stalinisticko-gottwaldovští komunisté a jejich dnešní ideologičtí pohrobkové z KSČM, Babišova politického hnutí ANO 2011, Okamurovy SPD, Hamáčkovsko-Zimolovských socdemáků ČSSD, a případně ještě další komunističtí anebo krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté jim podobní.

 

Politováníhodné bylo i řešení zvolené Ústavním soudem ČR ve vztahu k právně ne příliš přesné a určité formulaci „spravedlivá náhrada“ v ustanovení § 5 písmena. i.) zákona č. 428/2012 Sb., kde do původního znění zákona, že: „Skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou znárodnění anebo vyvlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení spravedlivé náhrady“ Ústavní soud ČR zcela nevhodně a proti smyslu dané právní normy zasáhl škrtnutím slova „spravedlivé“. A tedy po této změně zákona Ústavním soudem ČR začalo De facto platit, že „se církvím a náboženským společnostem nevrátí ten jejich majetek, za jehož zabrání jim byla jakákoliv alespoň vůbec nějaká náhrada, a to třeba i ve výši pouhého jednoho haléře za „znárodnění nebo vyvlastnění“ třeba i takové nemovitosti, která měla třebas i mnohamiliardovou hodnotu, čímž byl rozsah vracení církevního majetku příslušným církvím a náboženským společnostem opět svévolně snížen minimálně o jednu desetinu. Paradoxně zde musím říci: zaplať Pán Bůh že byli komunisté až tak extrémně chamtivý, respektive skoupý, lakomý že nebyli ochotni častěji zaplatit alespoň oněch pár korun či alespoň pár haléřů za zabírané často i mnohamiliónové či dokonce i mnohamiliardové nemovitosti. Kdyby totiž komunisté byli bývali alespoň o těch pár haléřů méně chamtiví, skoupý a lakomý, tak by se teď oprávněným církvím a náboženským společnostem vrátilo mnohem méně majetku, který jim byl komunisty uloupen.

 

Velice ubohá a velice lehce vyvratitelná je i všemi médii ochotně šířena primitivní Babišovská, Okamurovská, socdemácka a komunistická lež, že údajně prý - cituji doslova - "církevní restituce byli prohlasovány pouze jen díky hlasu soudem odsouzeného poslance ODS Romana Pekárka" - konec citátu. Skutečnost je však ale úplně jiná!

 

Nejprve je třeba si rekapitulovat všeobecná fakta týkající se legislativního procesu schvalování zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými  společnostmi:

 

Vláda předložila sněmovně tento návrh zákona dne 18.1.2012, který byl rozeslán poslancům jako tisk 580/0 dne 19.1.2012. Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil dne 1.2.2012 (usnesení č. 221). První čtení tohoto návrhu zákona proběhlo ve dnech 3.2.2012 až 7.2.2012 na 33. schůzi Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky. V rámci druhého čtení tohoto návrhu zákona, tento  návrh zákona prošel obecnou rozpravou dne 6.6.2012 na 40. schůzi Poslanecké Sněmovny Parlamentu  České republiky. Třetí čtení tohoto návrhu zákona proběhlo jednak v rámci 40. schůze Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky ve dnech 15.6.2012 až 22.6.2012, jednak též i v rámci 41. schůze Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky ve dnech 11.7.2012 až 14.7.2012, kdy byl dotyčného dne 14.7.2012 tento návrh zákona ve třetím čtení schválen. Následně pak dne 15.8.2012 Senát Parlamentu České republiky díky své krajně ultralevičácké socdemácké většině tento návrh zákona zamítl. Tento dokument o zamítnutí senátem Parlamentu České republiky byl doručen Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky a rozeslán jednotlivým poslancům v čase letních prázdnin dne 17.8.2012. Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky tento návrh zákona opětovně projednala ve dnech 7.11.2018 a 8.11.2018, a dotyčného druhého dne 8.11.2018 Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky nadpoloviční většinou všech svých členů toto veto Senátu Parlamentu České republiky přehlasovala. Téhož dne 8.11.2018 byl tento návrh zákona odeslán k podepsání prezidentu České republiky prof. Ing. Václavu Klausovi, CSc., dr. h. c. mult., který zákon sice nepodepsal, ale ani nevetoval, a dne 22.11.2012 tehdejší prezident České republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., dr. h. c. mult. vydal a rozeslal své oficiální stanovisko jako sněmovní dokument 4603. Následně pak po definitivním ukončení celého legislativního procesu byl tento definitivně schválený návrh zákona dne 28.11.2012 odeslán k publikaci ve Sbírce zákonů České republiky, kde byl oficiálně úředně publikován dne 5.12.2012 ve Sbírce zákonů v částce 155 pod číslem 428/2012 Sb. Důkaz tvrzení uvedených v tomto odstavci: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&t=580

 

Rovněž je třeba si připomenout, že když se v pátek 28.5.2010 a v sobotu 29.5.2010 konali volby do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, za Občanskou demokratickou stranu ODS byli za poslance zvoleni ve Středočeském kraji i tito tři kandidáti - Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa. Důkaz: https://www.volby.cz/pls/ps2010/ps111?xjazyk=CZ&xkraj=2&xstrana=26&xv=2&xt=3

 

Na podzim 2012 se tito tři poslanci Občanské demokratické strany ODS ze Středočeského kraje Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa dostali do ostrého sporu s tehdejším předsedou vlády a předsedou Občanské demokratické strany ODS RNDr. Petrem Nečasem ohledem zvyšování daní, s čímž tito tři poslanci zásadně nesouhlasili. Důkaz: https://zpravy.idnes.cz/konec-pribehu-rebelie-v-poslaneckem-klubu-ods-faq-/domaci.aspx?c=A121106_174136_domaci_kop

 

Kvůli tomuto sporu týkajícímu se daní se tito tři poslanci zvolení ve Středočeském kraji Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa rozhodli vzdát se svého poslaneckého mandátu. Důkaz: https://domaci.ihned.cz/c1-58317580-tluchor-snajdr-a-fuksa-slozi-poslanecky-mandat-odmitaji-vyssi-dph-ale-nechteji-polozit-vladu

 

A dne 7.11.2012 tito tři poslanci zvolení ve Středočeském kraji Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa kvůli těmto daňovým sporům se skutečně i vzdali svých poslaneckých mandátů. Důkaz: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/poslanci-za-ods-tluchor-snajdr-a-fuksa-oficialne-slozili-mandat_201211070927_mvydrova

 

Zajímavé je se ještě podívat na výsledek 158 hlasování v rámci 41. schůze Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, ke kterému došlo dne 14.7.2012, kdy po zdlouhavých a opakovaných obstrukcí ze strany krajně ultralevičácké extrémistické opozice byl nakonec návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ve třetím čtení nakonec schválen. Důkaz: http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/041schuz/s041146.htm

 

V této souvislosti je nejzajímavější poukázání na tu skutečnost, že dotyční tři poslanci Občanské demokratické strany ODS ze Středočeského kraje Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa, kteří se později na podzim 2012 dostali do ostrého sporu s tehdejším předsedou vlády a předsedou Občanské demokratické strany ODS RNDr. Petrem Nečasem ohledem zvyšování daní, všichni tři - Petr Tluchoř, Bc. Marek Šnajdr a Ing. Ivan Fuksa - v tomto závěrečném třetím čtení svým hlasováním dne 14.7.2012 tento návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi také všichni tři podpořili, stejně tak, jako ho podpořil později na podzim 2012 ve dnech 7. - 8.11.2012 i chybějící nemocný poslanec z politické strany TOP 09 MUDr. Jiří Besser. Toto je jednoznačný důkaz, že poslancům Občanské demokratické strany ODS ze Středočeského kraje Petru Tluchořovi, Bc. Marku Šnajdrovi a Ing. Ivanu Fuksovi vadilo pouze jen zvyšování daní, samotný návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi naopak  všichni tři plně podpořili. A stejně tak zde je podpořil i poslanec z politické strany TOP 09 MUDr. Jiří Besser, který se bohužel později z důvodu své nemoci již opětovného jednání Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky v této věci ve dnech 7. - 8.11.2012 již nemohl zúčastnit. Samotný Mgr. Roman Pekárek ovšemže v této době, tj. dme 14.7.2012 ještě nebyl poslancem Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, neboť tím poslancem se stal teprve až dne 7.11.2012 jako jeden ze tří náhradníků Občanské demokratické strany ODS ze Středočeského kraje po odstoupení poslanců Petra Tluchoře, Bc. Marka Šnajdra a Ing. Ivan Fuksy kvůli sporům ohledem zvyšování daní. Důkaz: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=56326

 

Později však ale Mgr. Roman Pekárek se tedy dne 7.11.2012 stal poslancem Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, když na základě výsledku voleb do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky ze dnů 28. a 29. května 2010 se namísto odstoupivších poslanců Petra Tluchoře, Bc. Marka Šnajdra a Ing. Ivana Fuksy novými poslanci stali první tří náhradníci z téže kandidátní listiny, tj. z kandidátní listiny Občanské demokratické strany ODS ve Středočeském kraji, a mezi těmito třemi prvními náhradníky ve Středočeském kraji byl také i Mgr. Roman Pekárek. Důkaz:  https://www.volby.cz/pls/ps2010/ps111?xjazyk=CZ&xkraj=2&xstrana=26&xv=3&xt=3

 

Mgr. Roman Pekárek byl tedy poslancem Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky v čase ode dne 7.11.2012 až do dne 28.8.2013, jak o tom doposud svědčí oficiální webová stránka Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky zde: http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=6097&o=6

 

Z výše uvedených skutečností tedy plyne, že poslanec Mgr. Roman Pekárek tudíž z logiky výše uvedených faktů se na legislativním procesu schvalování návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými  společnostmi podílel až poté, co byl tento návrh zákona vetován ze strany Senátu Parlamentu České republiky, a tím tedy i vrácen zpátky Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky k novému projednání. Celkově tedy poslanec Roman Pekárek se ve dnech 7.11.2012 a 8.11.2012 zúčastnil všeho všudy na pouhých pěti hlasováních, které se nějakým způsobem vztahovaly k návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými  společnostmi. Důkaz: http://www.psp.cz/sqw/phlasa.sqw?o=6&s=47&id_posl=1300&l=cz&pg=8

 

Z těchto pěti hlasování ty první čtyři hlasování se vztahovali k obstrukčním návrhům krajně ultralevicových extrémistů obstrukčně "odročit" toto rozhodující hlasování na někdy jindy. V rozhodujícím pátém hlasování, respektive celkově 158 hlasování dotyčné 47. schůze Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky s nutností získání nadpoloviční většiny všech poslanců, tj. minimálně 101 hlasů - po afektovaném demonstrativním odchodu extrémistické krajně ultralevičácké opozice - byl tento návrh zákona  o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dne 8.11.2012 definitivně schválen počtem hlasů 102 poslanců a tedy dokonce o jednoho poslance více než bylo bezpodmínečně nutné k přehlasování tohoto senátního veta. A to již ani nemluvě o tom, že vládní koalici chyběl nemocný poslanec z politické strany TOP 09 MUDr. Jiří Besser, který byl horlivým stoupencem přijetí tohoto návrhu zákona, takže kdyby nebyl nemocen, tak by tento návrh zákona získal podporu dokonce až 103 poslanců. Důkaz: http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/047schuz/s047222.htm#h156

 

Samotný poslanec Mgr. Roman Pekárek sice tento návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi také svým hlasem dne 8.11.2012 podpořil, vzhledem k tomu ale, že na toto přehlasování senátního veta stačilo 101 hlasů poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, tak vzhledem k tomu že za přehlasování senátního veta nakonec hlasovalo 102 poslanců, není tudíž pravda, že právě hlas Mgr.Romana Pekárna rozhodl toto hlasování, neboť i kdyby poslanec Mgr. Roman Pekárek se hlasování nezúčastnil anebo dokonce i kdyby byl býval hlasoval "proti", i tak by zde k přehlasování senátního veta hlasovalo i bez poslance Pekárka oněch minimálně potřebných 101 hlasů. Důkaz: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=56804

 

Na úplný samý závěr – ačkoliv já Henryk Lahola osobně tohoto bývalého poslance Mgr. Romana Pekárka osobně neznám, nikdy jsem ho osobně „na živo“ neviděl, nikdy jsem s ním nemluvil a nikdy jsem si s ním ani nic nepsal – přesto však ale bych  na závěr kvůli úplnosti chtěl věnovat ještě dalším lžím šířeným krajně ultralevičáckými extrémisty a jejich médii o tomto Mgr. Romanu Pekárkovi:

 

Předně je třeba říci, že  samotný obviněný poslanec Mgr. Roman Pekárek kategoricky odmítal, že by se kdy dopustil jakéhokoliv trestního činu, své obvinění z trestného činu označil za vykonstruované a nepravdivé s tím, že se stal obětí justičního systému, že je nevinný a že nic špatného neudělal. Mně osobně Henryku Laholovi jako právníkovi minimálně vzhledem k tomu, že neznám obsah soudního spisy v dotyčné soudní kause vedené proti obviněnému Mgr.Romanu Pekárkovi - který se stal dne 7.11.2012 poslancem Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky - tudíž z důvodů právní opatrnosti, která je mi jako právníkovi vlastní tudíž nijako nepřislouchá abych se za těchto okolností jakkoliv vyjadřoval k otázkám viny či neviny obviněného Mgr. Romana Pekárka. Faktem však ale je, že Mgr. Roman Pekárek již dne 14.11.1998 byl zvolen za Občanskou demokratickou stranu ODS do městského zastupitelstva města Kolín ve Středočeském kraji. Důkaz: https://www.volby.cz/pls/kv1998/kv21111?xjazyk=CZ&xid=1&xv=23&xdz=2&xnumnuts=2104&xobec=533165&xstrana=0&xodkaz=1

 

A v následujících volbách do obecních a městských zastupitelstev, které se konali v pátek 1.11.2002 a v sobotu 2.11.2002 byl zastupitel města Kolín ve Středočeském kraji Mgr. Roman Pekárek opětovně, již podruhé zvolen za zastupitele města Kolín. Důkaz: https://www.volby.cz/pls/kv1998/kv21111?xjazyk=CZ&xid=1&xv=23&xdz=2&xnumnuts=2104&xobec=533165&xstrana=0&xodkaz=1

 

A do třetice v dalších následujících volbách do obecních a městských zastupitelstev, které se zas konali v pátek 20.10.2006 a v sobotu 21.10.2006 byl zastupitel města Kolín ve Středočeském kraji Mgr. Roman Pekárek zas opětovně, již potřetí zvolen za zastupitele města Kolín. Důkaz: https://www.volby.cz/pls/kv2006/kv21111?xjazyk=CZ&xid=1&xv=23&xdz=2&xnumnuts=2104&xobec=533165&xstrana=0&xodkaz=1

 

Následně po těchto volbách, které se uskutečnili ve dnech 20.10.2006 a 21.10.2006 byl již potřetí opětovně zvolený zastupitel města Kolína Mgr. Roman Pekárek na ustavující schůzi tohoto městského zastupitelstva města Kolín ve Středočeském kraji, která se uskutečnila dne 30.10.2006 zvolen do funkce místostarosty města Kolín. Zde aniž bych se jakkoliv vyjadřoval k vině či nevině Mgr. Romana Pekárka je třeba za prvé zdůraznit tu významnou skutečnost, že trestní stíhání vůči Mgr. Romanu Pekárkovi bylo vedeno v souvislosti s výkonem jeho funkce místostarosty města Kolín, kterou zastával v době 30.10.2006 - 9.11.2010, a nikoliv tedy v souvislosti s výkonem jeho funkce poslance Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, kterou zastával později, tj. v době 7.11.2012 - 28.8.2013. Druhým významným nezpochybnitelným faktem je pak ta skutečnost, že obviněný poslanec Mgr. Roman Pekárek byl pravomocně odsouzen za dotyčná obvinění "přijímání úplatku a zneužití pravomoci veřejného činitele" pražským vrchním soudem dne 18.12.2012. To tedy znamená, že lží je nejen tvrzení, že "církevní restituce byli prohlasovány pouze jen díky hlasu poslance ODS Romana Pekárka", ale stejně tak lží je dokonce i tvrzení, že "odsouzený poslanec ODS Roman Pekárek podpořil církevní restituce". Poslanec Mgr. Roman Pekárek totiž se jednání o "církevních restitucích" zúčastnil pouze jen ve dnech 7.11.2011 a 8.11.2012, kdy celkově pětkrát hlasoval ve prospěch tohoto návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi s tím, že dotyčné poslední páté a klíčové hlasování, kterým také i poslanec Mgr. Roman Pekárek podpořil prolomení senátního veta a tedy definitivního prosazení tohoto zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se uskutečnilo dne 8.11.2012, a tedy ještě v čase, kdy obviněný poslanec Mgr. Roman Pekárek ještě nebyl pravomocně odsouzen, a k jeho odsouzení došlo až o čtyřicet dnů později, tj. dne 18.12.2012, a tudíž vzhledem k existenci hlavní právní zásady presumce neviny nelze tvrdit, že "odsouzený poslanec Roman Pekárek podpořil církevní restituce", neboť teprve až ode dne 18.12.2012 kdy k jeho pravomocnému odsouzení soudem skutečně došlo lze "de iure", podle práva označovat poslance Mgr. Romana Pekárka za "odsouzeného". Viz další informace: https://eurozpravy.cz/domaci/politika/79246-exposlanec-pekarek-odsouzeny-za-korupci-pry-uplatek-neprijimal-stezuje-si-u-us/

 

 

Otázka č.  06./Mají mít provozovatelé velkých sociálních sítí povinnost smazat "falešné zprávy"?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Za prvé maximálně lze připustit mazání výzvy k pogromům či jinému násilí. Takzvané mazání údajných „falešných zpráv“ ve všech ostatních případech není ničím jiným než úplně obyčejnou sprostou, prasprostou ideologickou, politickou nebo náboženskou cenzurou činěnou v režii a v zájmu vládnoucích extrémistických krajně ultralevičáckých a ultraliberálních neomarxistických despotických tyranů – ať již v minulosti komunistů anebo v současnosti vládnoucích krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistů - a jako takovým je toto tzv. mazání údajně „falešných zpráv“ počinem hrubého porušování základních lidských práv jako jsou zejména právo na svobodu slova, svobodu projevu, svobodu náboženství, svobodu svědomí, svobodu tisku, svobodu na informace, respektive lidské právo na svobodný přístup k necenzurovaným a svobodným informacím, jakož i práva každého nejen svobodně hlásat své názory politické, náboženské či filozofické, ale i porušováním lidského práva svobodně šířit jakékoliv informace bez ohledu na hranice státu.

 

Za druhé ptám se kdo je tou politicky a ideologicky absolutně objektivní nestrannou autoritou, která nemá sama o sobě absolutně vůbec žádné své osobní zájmy, názory a postoje, která bude podle těch nejabsolutnějších ideálů spravedlnosti a objektivity  jako římská mytologická bohyně IUSTITIA se zavázanými očima a mečem v ruce rozhodovat absolutně nestranně a objektivně a no tom, které zprávy jsou tzv. „pravdivé“ a které zprávy jsou tzv. „falešné“ s absolutní objektivní nestranností doslova podle zásady „padni komu padni“ bez ohledu na to, zda-li dotyčné informace či zprávy znamenají ve svém důsledku faktickou podporu pro politické či ideologické stanovisko ať již kohokoliv z protikladných politických hráčů majících protikladné pohledy a zájmy na domácí či zahraniční mezinárodní politické scéně, a tedy že nebude informace na tzv. „pravdivé“ a tzv. „falešné“ selektovat pouze jen v zájmu jednoho a téhož politického či ideologického světonázoru, ale úplně stejnou měrou bude poskytovat prostor pro nestrannou prezentaci třebas i vzájemně úplně protikladných zpráv a informacích znamenajících nestrannou objektivní podporu všem,  a to i úplně protikladným politickým stanoviskům, či ideologickému směrům aby mohli být za úplně stejných a rovnoprávných podmínek lidem prezentovány, aby si lidé sami mohli zcela svobodně vybrat s čím se ztotožní aniž by zde byla jakákoliv tendence vnucovat lidem nějaký konkrétní pohled či názor?

 

Za třetí ptám se i kdyby se snad nějaká takováto absolutně nestranná autorita někde objevila, kdo zaručí že tato autorita je nejen absolutně objektivně nestranná nemající absolutně vůbec žádné své osobní představy a názory, ale kromě toho která je též absolutně všeznalá a neomylná, a tedy autorita, která nejenže nebude rozhodovat o tom, které informace a zprávy jsou tzv. „pravdivé“ a které tzv. „falešné“ na základě nějakého předem daného utilitárního klíče zda-li jim dotyčná informace či zpráva politicky a ideologicky vyhovuje anebo nevyhovuje ale která se ani při svém posuzování pravdivosti či nepravdivosti informace nebo zprávy nikdy nemůže nijak zmýlit?

 

Za čtvrté pokud zde i ponechám stranou otázku absolutně objektivní nestrannosti, kterou považuji za prakticky zcela vyloučenou, že by někdo mohl být absolutně objektivně nestranný, pak rovněž i pokud jde o otázku eventuální absolutní neomylnosti rovněž i kdyby mu čistě hypoteticky poskytovaly své veškeré informace tajné špionážní a zpravodajské rozvědky i kontrarozvědky úplně všechny země světa, tak ani v tomto extrémně pouze jen čistě hypoteticky myslitelném případě by ani v tomto případě nebyla a ani nemohla být nikdy stoprocentní jistota, že ani tento subjekt posuzující, které zprávy či informace jsou tzv. „pravdivé“ a které zprávy jsou tzv. „falešné“ bude vždy při svém vyhodnocování toho, co je „pravdivé“ a co „nepravdivé“úplně neomylným.

 

A na závěr pokud někdo, ať již je to nějaký vládnoucí režim anebo třeba i kdokoliv jiný nikoliv pouze účelově, ale zcela upřímně považuje nějakou zprávu či informaci za skutečně „falešnou zprávu“, pak ať se její „falešnost“ či „nepravdivost“ pokusí prokázat ve férové demokratické diskusi kde předloží svůj pohled na věc i své důvody a argumenty proč dotyčnou informaci či zprávu považuje za nepravdivou, a to vše ve férové demokratické diskusi se zastánci úplně opačného názoru a postoje, kteří naopak zas budou předkládat svůj pohled na věc a své důvody a argumenty proč zase naopak oni dotyčnou informaci či zprávu považují za pravdivou. A tak aniž by se vládnoucí režim či jeho novináři pokoušeli vnucovat své vlastní zcela jednostranné názory a pohledy na věc, ať je poskytnut úplně stejný prostor pro prezentaci svých názorů, postojů a stanovisek obou stran,  respektive ať zcela svobodně zazní názory, důvody, argumenty i protiargumenty obou polemizujících stran, aby se občan mohl na základě zcela svobodné a demokratické diskuse zcela svobodně rozhodnout ke které straně se eventuálně přikloní.

 

Jinými slovy „falešné zprávy“ ať jsou vládnoucími režimy potírány výlučně pouze jen sílou věcných argumentů a protiargumentů ve férové zcela rovnoprávné, svobodné a demokratické diskusi, a nikoliv jejich „smazáváním“ či jinou cenzurou, nebo dokonce politickým zastrašováním, ba až politickou perzekucí nositelů odlišných politických, náboženských či filozofických názorů než jsou politické a ideologické dogmata vládnoucího režimu a jeho médií. Vládnoucí režim, který se totiž uchyluje ke „smazávání“ politicky či ideologicky nepohodlných názorů totiž tímto svým chováním pouze jen konkludentně dokazuje tím, že není schopen proti těmto “smazávaným“ názorům relevantním způsobem dostatečně věrohodně věcně protiargumentovat, což je pak zase zcela jednoznačný důkaz toho, že dotyčné vládnoucím režimem „smazávané“ správy či informace jsou v podstatě správami a informacemi pravdivými.

 

Ten, kdo má pravdu totiž volí diskusi aby svého protivníka argumentačně porazil. Ten kdo pravdu nemá ví, že svého protivníka argumentačně porazit nejen že nemůže, ale právě naopak si je vědom toho, že v eventuálně spravedlivě demokratické diskusi by byl sám poražen. A proto vládnoucí režim, který pravdu nemá se naopak diskusi se svým oponentem a kritikem naopak vyhýbá jako čert kříži, a namísto diskuse volí proto cenzuru názorů a argumentů vůči svého oponenta a kritika, vůči kterým není vzhledem k jejich pravdivosti schopen dostatečně důvěryhodným způsobem protiargumentovat.

 

 

Otázka č.  07./Má se zastavit přijímání uprchlíků muslimského vyznání?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Pokud by to záviselo na mně tak velkorysý bych byl pouze jen vůči skutečným uprchlíkům, což jsou pouze jen křesťané a jezídi. Pokud by například nějaká skupina křesťanských uprchlíků nebo křesťanský uprchlík předložil nějaký doporučující list od svého vlastního místního (tj. syrského či iráckého) biskupa, tak by stačilo pouze jen pravost onoho doporučujícího listu ověřit třeba telefonátem do Sýrie či Iráku onomu místnímu biskupovi, kterého bychom se na to doporučení otevřeně zeptali za pomoci české-arabského tlumočníka. Pokud by onen biskup v telefonním rozhovoru pravost onoho doporučení potvrdil, nebyl by zde žádný problém aby byl dotyčným křesťanským uprchlíkům či uprchlíkovi okamžitě udělen dočasný asyl platný na neurčito do té doby, kým se bez obav nebude moci bezpečně vrátit zpátky domů.

 

Pokud by někdo tvrdil, že je křesťanský uprchlík nebo uprchlík komunity jezídů a nemohl by to nějakým obdobně hodnověrným důkazem jak je uvedeno výše přesvědčivě dokázat, tak by se zavedlo vyšetřování v rámci něhož by se ovšemže i ověřovali znalosti z katechismu té křesťanské církve ke které by se dotyčný proklamativně křesťanský uprchlík hlásil, a per analogiam, tj.. analogicky bychom i u člověka tvrdícího, že je uprchlík patřící do komunity jezídů rovněž zjišťovali jeho znalosti z dotyčného náboženství.

 

Vůči všem ostatním bychom postupovali tak, že pokud by se k nám migrant dostal letecky bez platného víza České republiky, tak bychom ho vrátili okamžitě zpátky tam, odkud k nám přiletěl. Pokud k nám přiletěl s platným vízem České republiky, tak pokud by nejpozději v poslední den platnosti dotyčného víza neopustil Českou republiku, tak by byl rovněž deportován zpátky tam odkud k nám přiletěl, a pokud by ho dotyčná země nebyla ochotna přijmout, tak by byl deportován do země jejímž je státním občanem.

 

Pokud by se k nám migrant dostal po zemi nebo vodní cestou, pak bychom  nejprve zjistili to, ze kterého ze čtyř sousedních států České republiky k nám přijel či přišel a současně bychom si zjistili jeho státní příslušnost, a to nejspíše asi jen pouhým nahlédnutím do jeho cestovního pasu, potažmo jiného relevantního dokladu totožnosti. Následně pak za účelem dalšího zkoumání opodstatněnosti poskytnutí asylu bychom si ověřili, zda-li daný cizinec, který se k nám do České republiky dostal jinak než letecky, je anebo není :

 

§ č. 1./německým státním občanem, který k nám přijel anebo přišel z Německa (tj. překročil německo-českou státní hranici) směrem do České republiky,  nebo

 

§ č. 2./rakouským státním občanem, který k nám přijel anebo přišel z Rakouska (tj. překročil rakousko-českou státní hranici) směrem do České republiky, nebo

 

§ č. 3./slovenským státním občanem, který k nám přijel anebo přišel ze Slovenska  (tj. překročil slovensko-českou státní hranici) směrem do České republiky, nebo

 

§ č. 4./polským státním občanem, který k nám přijel anebo přišel z Polska (tj. překročil polsko-českou státní hranici) směrem do České republiky.

 

Cizinci, kteří by nenáleželi do žádné z výše uvedených čtyř skupin cizinců uvedených v § 1 – 4 by byli bez čehokoliv dalšího okamžitě deportováni zpátky do té země, ze které k nám bezprostředně přišli, tj. zpátky do té země z níž bezprostředně překročili naši vlastní českou státní hranici směrem k nám do vnitrozemí naší České republiky (tj. zpátky .do Německa, Rakouska, Polska či na Slovensko).

 

Cizinci, kteří by náleželi do některé z výše uvedených čtyř skupin cizinců uvedených v § 1 – 4 by pro účely eventuálního přiznání statutu uprchlíka museli prokázat, že ve své vlasti z které odcestovali, odešli anebo eventuálně popřípadě třeba i skutečně utekli (tj. z Německa, Rakouska, Slovenska anebo Polska), byli vystaveni pronásledování po svou rasu, barvu, pohlaví, jazyk, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, rod, majetek nebo jiné postavení.

 

 

Otázka č.  08./Má se poskytnout azyl pronásledovaným čínským křesťanům?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

 

Musím otevřeně říci, že miliónkrát spíše jsem ochoten souhlasil s jakýmikoliv politickými, diplomatickými i jinými ústupky vůči Číně ohledem čínského pohanského buddhistického Tibetu, čínské muslimské provincie Sin-ťiang, pohanského tibetského dalajlámu, pohanského čínského hnutí Falun Gong, čínských muslimů a možná i v mnohých jiných politicky, diplomaticky a ekonomicky pro Čínu důležitých či choulostivých věcech, než souhlasit s nějakými – ať již jakýmikoliv - ústupky vůči Číně ohledem ať již jejich čínské politiky nucených umělých potratů, porušování náboženské svobody a pronásledování čínských katolíků, ale i jiných čínských křesťanů.

 

A toto říkám zcela otevřeně s plnou vážností a odpovědností i navzdory tomu, že ačkoliv obchodní, ekonomické, politické diplomatické, turistické i dopravní vztahy s Čínou považuji za mimořádně důležité a plně souhlasím i podporuji jejich rozvíjení a další prohlubování, nic to nemění na tom, že pokud by to záviselo na mně tak vůči pronásledovaným křesťanům bych byl zásadně vždy velkorysý, a to nejen vůči pronásledovaným křesťanům ze samotné Číny, ale úplně stejně tak i vůči všem ostatním pronásledovaným křesťanům bez ohledu na to z které země utíkají či pocházejí. Otázka pronásledovaných křesťanů je totiž pro mě jednou z nejzásadnějších otázek ze které by se nikdy a nikomu nemělo za žádnou cenu ustupovat, a to ani samotné Číně kategoricky ne!

 

Pokud by například nějaká skupina křesťanských uprchlíků nebo křesťanský uprchlík předložil nějaký doporučující list od svého vlastního místního biskupa či jiného jeho církevního představeného, tak by stačilo pouze jen pravost onoho doporučujícího listu ověřit třeba telefonátem do země dotyčného křesťanského uprchlíka (například do té Číny) jeho místnímu biskupovi či jinému jeho představenému, který mu napsal onen doporučující list, a tak skrze telefon bychom se dotyčného biskupa či jiného jeho představeného na to doporučení mohli zeptat za pomoci  tlumočníka ovládajícího příslušný jejich jazyk. Pokud by onen biskup či jiný jeho církevní představený v telefonním rozhovoru pravost onoho doporučení potvrdil, nebyl by zde žádný problém aby byl dotyčným křesťanským uprchlíkům či uprchlíkovi okamžitě udělen dočasný asyl platný na neurčito do té doby, kým se bez obav nebudou moci bezpečně vrátit zpátky domů, tj. například v případě Číny udělení dočasného asylu trvající až do té doby, kým nepadne komunistický režim v dotyčné zemi.

 

Pokud by někdo tvrdil, že je křesťan utíkající z Číny jakož i křesťan utíkající před pronásledováním i odkudkoliv odjinud a nemohl by to nějakým obdobně hodnověrným důkazem jak je uvedeno výše přesvědčivě dokázat, tak by se zavedlo vyšetřování v rámci něhož by se ovšemže i ověřovali znalosti z katechismu té křesťanské církve ke které by se dotyčný proklamativně křesťanský uprchlík hlásil.

 

 

Otázka č.  09./Mělo by být pěstování marihuany pro vlastní potřebu legální?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Když jsem v devadesátých letech dvacátého století studoval v Praze na dvou fakultách Univerzity Karlovy, a to Právnické fakultě a Filozofické fakultě, veškerý volný čas, tj. čas který mi neobsadily moje vlastní přednášky a semináře jsem zcela dobrovolně zaplnil i takovými přednáškami a semináři, které nebyli obligatorní součástí mých studijních programů a tudíž na kterých jsem nebyl povinen být. A takto kromě jiného jsem byl jednou též i na jisté přednášce, kterou měl jistý policejní plukovník (nebo snad major?) zastávající funkci ředitele (nebo snad vedoucího?) protidrogového oddělení na policejním prezidiu v Praze. A díky tomu velice dobře vím, že ti hnusní dealeři nejprve lákají zejména hloupou a nezkušenou mládež nejprve na trávu zvanou „Marjánku“ což je jen eufemický výraz pro Marihuanu, pak v dalším stadiu se ho snaží získat pro metamfetamínové drogy jako například Pervitin, který prodávají, respektive v té době v devadesátých letech prodávali tito dealeři na Václavském náměstí v Praze jeden gram Pervitinu za 200 Kč, a když ho navykli na Pervitin tak se ho snažili získat pro heroin, který však už byl podstatně dražší, jeden gram heroinu se na Václavském náměstí prodával v devadesátých letech za 800 Kč, a nakonec pak již následovala ta nejdražší droga Kokain, kde jeden gram Kokainu se v devadesátých letech prodával na černém trhu od drogových dealerů na pražském Václavském náměstí za 2000 Kč.

 

Pokud zase jde o politický vliv lobby drogových mafií snaží se ovlivnit legislativní procesy v jednotlivých zemích světa ve směru postupného rozvolňování, zmírňování původně zpravidla velmi přísné protidrogové legislativy státu postupnými krůčky formou takzvané salámové metody postupného stupňování svých požadavků na stále větší a větší liberalizaci v této oblasti. Opět lobbisté těchto bestiálních zločinců začínají nejprve s tzv. Mariánkou, a to nejprve s již i zde použitou frází „pro vlastní potřebu“, a proto aby to vůbec jim přešlo tak navíc ještě mluví o nějakém velmi malé, množství pro tuto tzv. „malou potřebu“. Ba co víc úplně na samém počátku dokonce ani nepožadují úplnou beztrestnost pro držení velmi malého množství marihuany pro tuto tzv. „vlastní potřebu“, ale pouze jen zmírnění trestní represe, aby se to posuzovalo po novém jako již jen pouhý přestupek a nikoliv trestný čin. O tu úplnou beztrestnost žádají lobbisté drogových mafií až ve svém druhém kroku, tj. poté, co se jim s úspěchem podaří prosadit legislativní změnu právní kvalifikace „držení velmi malého množství marihuany“ pro svou tzv. „vlastní potřebu“ z trestného činu na pouhý přestupek. Až pak ve svém druhém kroku začínají požadovat, aby to nebyl už ani jen přestupek. Dále pak postupně navyšují toto velmi malé množství a v průběhu tohoto procesu začínají rozehrávat obdobnou taktiku už i s metamfetamínovámi drogami.zejména Pervitinem, přičemž ve své lobbistické propagandě najednou začínají volat po údajném rozlišování na tzv. „měkké“ a tzv. „tvrdé“ drogy s tím, že tyto tzv. „měkké“ drogy by údajně prý měli být úplně legální.

 

Tudíž vůči jakýmkoliv požadavkům na legální pěstování marihuany pro tzv-„vlastní potřebu“ třeba říci nekompromisní NE!!!

 

Protidrogovou legislativu by bylo žádoucí naopak ještě více zpřísnit a ne liberalizovat, zpřísňovat. Ideální by bylo právě naopak legislativně ukotvit v naší zemi obdobnou protidrogovou legislativu jakou má například Thajsko či Indonésie, a to pouze s tou výjimkou, že u nás v České republice by se na rozdíl od Thajska a Indonésie pachatelům za pašování drog neuděloval trest smrti. Vycházím totiž z toho, že život nám dal Bůh, a tedy pouze jen Bůh má právo někomu vzít život. Jedinou výjimkou kde byl s trestem smrti souhlasil je trest smrti za vraždu, a to ještě nikoliv za jakoukoliv vraždu, ale pouze za ty nejzávažnější vraždy, které byli spáchané na úplně bezbranné oběti, které se absolutně nijak ani jen teoreticky nemohli nijak bránit. Jinými slovy pokud by to záviselo ode mě, trest smrti by se uděloval sice všem trestních kategoriím, tj. organizátorům, plánovačům, realizátorům, jejich přímým i nepřímým pachatelům, spolupachatelům, pomocníkům i spolupodílníkům a schvalovatelům jejich zločinu, ale pouze ve vztahu ke spáchání těch vražd, kterých obětí bylo nenarozené dítě, narozené dítě až do dovršení věku tří let, ochrnutá osoba a osoba nacházející se v bezvědomí či komatu.

 

Na úplný závěr bych se chtěl vyjádřit k různým tvrzením o údajném léčivém účinku Konopí, potažmo Marihuany. Dopředu upozorňuji, že to, co teď napíši třeba brát s určitou rezervou neboť teď se zde nepochybně pouštím na příliš tenký led vzhledem k tomu, že nejsem ani lékař, ani farmaceut, ani chemik či biochemik. Každopádně však ale nehodlám se k této problematice údajných léčivých účinků Konopí, potažmo Marihuany dívat ze zorného úhlu lékaře, farmaceuta, chemika či biochemika, neboť tím v žádném případě nejsem, ale na problematiku postoje k údajně léčivým účinkům Konopí, potažmo Marihuany se teď hodlám podívat ze zorného úhlu právníka a možní trochu i filozofa, neboť právě tím právníkem a filozofem jsem.

 

Zda-li má Konopí, potažmo Marihuana vůbec nějaké účinky to nevím. V každém případě ale měla by to být zodpovědnost státu shromáždit potřebné odborníky lékaře, farmaceuty, chemiky a biochemiky aby Konopí potažmo Marihuanu pečlivě vědecky prozkoumali, aby tak se zcela jednoznačně ukázalo to, zda-li Konopí potažmo Marihuana za prvé má nebo nemá nějaké léčivé účinky, a pokud má, tak zda-li mají pro léčbu pacientů ve zdravotnictví tyto eventuálně léčivé účinky nějaký relevantní význam, a pokud ano, tak zda-li přínosy léčivých účinků Konopí potažmo Marihuany jsou větší než jsou její vedlejší škodlivé následky.

 

Jinými slovy zda-li lze anebo nelze tyto pro potřeby zdravotnictví eventuální relevantní léčivé účinky Konopí potažmo Marihuany substituovat anebo kompenzovat jinými alespoň přibližně stejně účinnými léčivými prostředky či jinými možnostmi léčby, přičemž na prvním místě by mělo být zásadně jen zdraví a bezpečí pacientů, a za těchto mimořádných okolností tudíž nesmí být za překážku považována eventuálně třebas ani výrazně vyšší finanční částka placená za tyto z hlediska léčivých účinků rovnocenné substituty vůči Konopí potažmo Marihuaně, jakož za těchto mimořádných okolností nesmí být za překážku považována ani výrazně vyšší finanční částka placená za eventuálně  jinou kompenzační léčbu.

 

Vážněji bychom se tudíž měli s Konopí potažmo Marihuanou zabývat teprve pouze až v tom eventuálním případě, pokud by se skutečně zcela  jednoznačně prokázaly léčivé účinky Konopí potažmo Marihuany, které mají pro léčbu pacientů ve zdravotnictví relevantní význam, a které nelze rovnocenně nijak substituovat jiným léčivem a ani kompenzovat, respektive nahradit jinou formou léčby.

 

Ovšemže ale ani i v tomto případě by nepřicházelo v úvahu aby si někdo jen tak sám pěstoval Konopí či Marihuanu pro tzv. „svou vlastní potřebu“, a že by nějaké pěstování či výronu Konopí, respektive Marihuany měli být policií a vůbec orgány činnými trestním řízení tolerovány, že by odhalení pěstitelé, dealeři a prodejci marihuany neměli být trestně stíháni, zásoby marihuany zabavovány a úředně likvidovány a objevená pole Konopí, respektive Konopí samotné  okamžitě vytrháno a úplně zničeno, popřípadě ono rostoucí Konopí okamžitě zničeno jinými fyzickými či chemickými způsoby, které spolehlivě zajistí zničení příslušného konopního pole, respektive samotného konopí, aby zde byla úplná jistota, že veškerá úroda konopí, potažmo Marihuany bude spolehlivě zlikvidována.

 

Nutné by bylo totiž nejprve přijmout příslušnou legislativu, která by stanovila přísný rámec v kterém jakési svévolné pěstování či výroba Konopí, respektive Marihuany by rozhodně nemohla a neměla mít žádné místo. Nejlepší by dokonce bylo, kdyby se to u nás v České republice vůbec nikde nepěstovalo a ani nevyrábělo, ale když už by to bylo skutečně nezbytné pro potřeby ve zdravotnictví, tak aby se to za stanovení legislativně velice přísných podmínek aby se to koupilo a dovezlo do České republiky ze zahraničí, a to aby se dovezl hotový finální produkt a nikoliv pouze nějaký polotovar, který by se musel dále zpracovávat.

 

Hovořím-li o odstavec výše o dovozu finálního produktu ze zahraničí za přísných legislativních podmínek, tak tím mám na mysli jednak to, že by se jednalo o centrální nákup dotyčného finálního produktu pro potřeby celého státu, celé České republiky, jednak též to, že  jediným subjektem, který by byl kompetentní pro Českou republiku za prvé vybrat zahraničního smluvního spolukontrahenta od kterého bude onen finální produkt koupen, za druhé tento produkt v zahraničí koupit a převzít, a nakonec i za třetí tento produkt ze zahraničí pak i dovézt do České republiky by směl být monopolně pouze jen samotný stát, tj. Česká republika zastoupena Ministerstvem zdravotnictví České republiky, popřípadě přímo Ministerstvem zdravotnictví České republiky přímo kontrolovaným Státním ústavem pro kontrolu léčiv České republiky.

 

Tudíž představa, že by se na čemkoliv, tj. ať již na výběru smluvního spolukontrahenta od kterého by byl onen finální produkt koupen, nebo na samotném nákupu a převzetí onoho finálního produktu, popřípadě na dopravě onoho finálního produktu ze zahraničí do České republiky jakkoli podílely či spolupodílely ať již kraje, obce či jiné nestátní subjekty anebo dokonce nějaké soukromé firmy by bylo absolutně vyloučeno, neboť nade vším počínaje výběrem zahraničního smluvního spolukontrahenta, nákupem i převzetím finálního produktu a nakonec dopravou ze zahraničí do České republiky musí mít ve všech svých etapách všechno pod plnou svou kontrolou vláda České republiky, potažmo její ministr zdravotnictví.

 

A ovšemže přísná legislativou stanovená pravidla by měla stanovit přísný legislativní rámec i pro to, jaké vlastnosti a podmínky by měl  splňovat subjekt, který se po řádném výběrovém řízení stane oním zahraničním smluvním spolukontrahentem od kterého stát, tj. Česká republika koupí dotyčný finální produkt. Rozhodně by totiž nemělo být možné aby se tím zahraničním dodavatelem finálního produktu či zahraničním smluvním spolukontrahentem České republiky na uzavření kupno prodejní smlouvy a dodávku zboží mohl stát jen tak kdokoliv.

 

Rovněž též u obvyklých výběrových řízení státu na uzavření kupno prodejní smlouvy bývá zpravidla jedním z nejdůležitějších, popřípadě tím úplně nejdůležitějším kriteriem pro výběr mezi různými subjekty s nimiž se smlouva uzavře výše prodejní ceny. Zde však ale z důvodů vyššího veřejného zájmu, kterým je zabezpečení zdraví a bezpečí jak pacientů, tak i celé společnosti, pokud by se vůbec mělo přihlížet k výši požadované ceny za prodej finálního produktu, tak až na tom úplně posledním místě stanovovaných kritérií, potažmo priorit. Klíčovým primárním kriteriem, potažmo prvořadou prioritou na prvním místě totiž měla být pokud možno co nejlepší pověst výrobce i prodávajícího, respektive jejich pokud možno co největší serióznost, a to ovšemže i za cenu nutnosti zaplacení vyšší kupní ceny. A nejspíše tím zahraničním smluvním spolukontrahentem, výrobce i prodejcem, by se měl stát takový subjekt, který e´je jednak sám o sobě jak tím smluvním spolukontrahentem, tak současně i výrobcem a současně i prodejcem od něhož bychom měly koupit onen finální produkt, jednak nějakým zahraničním státním zařízením za jehož provoz a tedy i kvalitu a serióznost by přímo ručila zahraniční vláda seriozního státu.

 

Poté co by se finální produkt dovezl do České republiky by nejprve bylo nejprve nutné provést příslušné testování koupených šarží finálního produktu státním Ústavem pro kontrolu léčiv. A až pak na speciální lékařský recept by bylo možné tento finální produkt, respektive léčivo objednat. Ovšemže objednat pouze jen pro příslušné státem speciálně zmocněné zdravotnické zařízení. Nebylo by totiž správné aby si dotyčný finální produkt, respektive léčivo mohl byť i třeba na nějaký lékařský předpis jen tak v nějaké lékárně vyzvednout samotný pacient a odnést si ho ze sebou domů, což by znamenalo, že s tímto finálním produktem, respektive léčivem, kterým je – řeknu to zcela otevřeně a natvrdo – DROGA, by pak mohl tento pacient zcela svévolně a nekontrolovaně manipulovat.  A proto nic takového!

 

Ať již by se to léčivo, respektive droga podávalo infúzně, injekčně, popřípadě jako například nějaké kapky či nějaká tabletka orálně, ústy a pak polykala, bylo by třeba aby pacient za tímto účelem pravidelně docházel do příslušného speciálně zmocněného zdravotnického zařízení, kde by tento pacient příslušným způsobem dostával toto léčivo pod dozorem příslušného kompetentního lékaře.

 

Toto léčivo, respektive DROGA, ba se pacientovi nedala dokonce ani v tom případě pokud by pacient žil doma, a vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu by byl upoután na lůžko, respektive by sám o sobě nebyl schopen docházet do dotyčného příslušného speciálně zmocněného zdravotnického zařízení. V tomto případě by byl za tímto účelem tento pacient do dotyčného příslušného speciálně zmocněného zdravotnického zařízení.za tímto účelem přivážen sanitkou. Druhou možností by pak bylo, že by byl tento pacient za tímto účelem pravidelně navštěvován lékařem, popřípadě speciálně přeškolenou zdravotní sestrou z dotyčného příslušného speciálně zmocněného zdravotnického zařízení. Ovšemže v tomto případě by si onen lékař či speciálně přeškolená zdravotní sestra navštěvující pacienta v místě jeho bydliště vzal či vzala se sebou na návštěvu k pacientovi pouze jen onu jednu jedinou dávku dotyčného léčiva, potažmo DROGY, kterou podá pacientovi a nic více.

 

 

Otázka č.  10./Má být v restauracích i nadále zakázáno kouření?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Kuřáctví, narkomanie i alkoholismus jsou pro lidskou společnost nežádoucí sociálně patologické jevy se kterými je třeba co nejenergičtěji bojovat. Nejprve se vyjádřím k problematice alkoholu, a až poté k problematice drog a zejména pak tabáku, cigaret a kouření vůbec.

 

Pokud jde o alkohol, a to jak alkohol jako takový, tak i jednotlivé alkoholické nápoje, podle mého přesvědčení s výjimkou velmi malého počtu specificky odůvodněných výjimek jako jsou zejména odůvodněné potřeby bohoslužebních obřadů, zdravotnictví, farmacie, diplomacie, průmyslové výroba plus používání pohonných hmot, čistících prostředků a nemrznoucích kapalin či směsí na které by se nevztahovaly žádné daňové,  žádné celní a ani žádné jiné obdobné omezující  fiskální a ani jiné omezující opatření, by bylo ideální, kdyby se v případě alkoholu a alkoholických výrobků úplně všude jinde radikálně omezila jeho výroba, dovoz, prodej a konzumace na pokud možno co nejminimálnější minimum. A to dvěma opatřeními, které by bylo optimální kumulativně současně použít s cílem radikálního snížení spotřeby alkoholu, respektive tedy i jeho výroby, dovozu a prodeje.

 

Tím prvním opatřením by bylo legislativní posunutí hranice nabývání zletilosti, kterou bych z dosavadních osmnácti let posunul až na čtyřiadvacet let. Stejně tak tomu bylo podle našeho prvního celostátního občanského zákoníku, kterým byl Österreichs Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch ABGB, který v roce 1811 slavnostně vyhlásil náš císař a král Franz I. Habsburg, a na území kromě jiných zemí i korunních zemí Čech, Moravy a Slezska začal tento náš první zákoník platil od 1.1.1812, a tak věk zletilosti od 24 let platil u nás po celých zbývajících 107 let trvání naší habsburské monarchie, a věk zletilosti od 24 let platil i celý další rok za trvání první Československé republiky. Teprve až novela tohoto československým státem recipovaného, převzatého zákoníka č. 447/1919 Sb. s účinností od 1.10.1919 snížila u nás věk pro dosažení zletilosti z původních 24 let na pouhých 21 let.

 

A toto opětovné posunutí hranice nabývání zletilosti z dosavadních osmnácti na čtyřiadvacet let by ovšemže se sebou neslo veškeré následky, které se obvykle spojují s dosažením zletilosti, jako například práva na uzavření manželství, které kdyby to bylo podle mých představ by nebylo žádnou legrací jako je tomu dnes, ale vážným rozhodnutím minimálně čtyřiadvacetiletých psychicky vyzrálých jedinců, kteří by tedy na základě zralé úvahy vstupovali do celoživotního svazku manželského bez možnosti jakéhokoliv rozvodu uzavřeného manželství, dále též vznik aktivního volebního práva rovněž od 24 let by zas k nelibě vládnoucích soudruhů krajně ultralevičáckých a ultraliberálních neomarxistických extrémistů a jejich mainstreamových médií vyloučilo z možnosti hlasovat ve volbách té skupiny voličského elektorátu, které mohou mainstreamová média vládnoucích soudruhů krajně ultralevičáckých a ultraliberálních neomarxistů nesnadněji vyprat mozek svými extrémistickými krajně ultralevičáckými neomarxistickými q ultraliberálními ideologiemi; a v neposlední řadě tím, že pití alkoholických nápojů by bylo možné teprve až od 24 let by měla pozitivní vliv na míru alkoholismu, neboť pít alkohol by směli až jako tak vyzrálí mladí dospělí lidé a nikoliv mladé osoby nacházející se někde na pomezí puberty a adolescence.

 

Tím druhým opatřením by bylo použití příslušných legislativních opatření zejména ve fiskální oblasti, což by se týkalo zejména jednak zavedení velmi vysoké speciální spotřební daně uvalené na výrobu alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol, jednak zavedení velmi vysokých speciálních cel za dovoz, vývoz i tranzit alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol. Ovšemže jak tato speciální spotřební daň uvalená na výrobu alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol, tak i tyto speciální cla uvalené na výrobu alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol by měli výlučně pouze jen restriktivní cíl, tj. účelem zavedení velmi vysoké spotřební daně plus zavedení velmi vysokých dovozních, vývozních a tranzitních cel by nemělo za cíl zvýšit příjmy státního rozpočtu, ale výrazně radikálně přiškrtit výrobu, respektive výrazně omezit množství vyráběného, prodávaného, dováženého, vyváženého i tranzitujícího alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol, k čemuž by nutně musela jednak vést ona velmi vysoká spotřební daň, jednak velmi vysoká cla za dovoz, vývoz i tranzit mající za následek radikální zvýšení tržní ceny alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol, což by zas u kupujících nutně vedlo k poklesu jeho poptávky a u prodejců méně prodaného výše zmiňovaného zboží, což by zas zpětně donutilo výrobce alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol vzhledem ke klesající poptávce zákazníků výrazně omezovat svou výrobu.

 

Pokud jde o kouření, cigarety a tabák vůbec, zde pokud by to záviselo na mně, tak bych kouření, cigarety, tabák a tabákové výrobky jako extrémně společensky nežádoucí sociálně patologický jev vyvolávající závislost u závislého kuřáka na tabáku a tabákových výrobcích nejraději úplně zakázal, a postavením výroby, prodeje, dovozu, vývozu, tranzitu i přechování cigaret, tabáku a tabákových výrobků mimo zákon by jakákoliv výroba, prodej, dovoz, vývoz, tranzit i přechovávání cigaret, tabáku a tabákových výroků by bylo považováno za zločin, za trestný čin, a jako takové pokud by šlo o výši ukládaných trestů, by výroba, prodej, dovoz, vývoz, tranzit i přechovávání cigaret, tabáku a tabákových výroků byla represivně postihována, trestána v podstatě v úplně stejné míře i v úplně stejné výši v jaké je postihována výroba, prodej, dovoz, vývoz, tranzit i přechovávání drog. A v neposlední míře v zájmu potírání gamblerství, závislosti na takzvaných hracích automatech úplně zrušeny, zakázány a fyzicky též i důsledně odevšad odstraněny a úředně důsledně sešrotovány či jinak zlikvidovány by měli být i veškeré ony hrací automaty bez ohledu na to, zda-li si říkají výherní automaty, hrací automaty, výherní hrací automaty nebo quizomaty či jakkoliv jinak

 

Já osobně jsem jak nekuřák, tak i abstinent, a jsem-li vůči kouření, cigaretám, tabáku a tabákovým výrobkům přísnější než vůči alkoholu, alkoholických nápojů a jiných potravinářských výrobků obsahujících alkohol, tak to rozhodně není proto, že bych snad já osobně pro alkoholismus měl větší pochopení než pro kuřáctví. Moje malá tolerance vůči požívání alkoholu oproti absolutně nulové toleranci vůči kuřáctví je dána tím, že na první místo kladu otázku zdraví. Důsledkem jak pro konzumenta alkoholu tak i pro konzumenta tabákových výrobků je sebepoškozování svého vlastního zdraví. Kuřáci na rozdíl od poživatelů alkoholických nápojů navíc škodí nejen sami sobě, ale bez souhlasu a proti vůli nekuřáků svou neřestí nutí i nekuřáky aby se proti své vůli stávali takzvanými pasivními kuřáky, což je něco stejně nehorázného jako kdyby každý pijan měl oprávnění abstinentům násilně lít kořalku do jejich žaludku.

 

A tudíž ptám se  - jakým právem si kuřáci uzurpují právo nám nekuřákům obrazně řečeno sypat to své nikotinové karcinogenní svinstvo do našich plic?

 

My nekuřáci sami nekouříme, neboť kouřit nechceme! Kuřáci nás však ale nutí proti naší vůli k takzvanému „pasivnímu kouření“, které podle lékařů je pro plíce a průdušky stejně škodlivé jako kouření.

 

Co si to ti kuřáci dovolují?

 

Kuřáci si musí uvědomit, že i nekuřáci mají svá lidská práva! A že platí-li ve všeobecnosti zásada, že svoboda jednoho končí tam, kde se začíná svoboda někoho jiného musí platit i pro kuřáky. Žádný kuřák nemá právo ničit zdraví komukoliv z nekuřáků. Třeba si uvědomit, že normální je nekouřit. Kouření je naopak nenormální, kouření je extrémně nežádoucí sociálně-patologický jev, a jako takový je jen v zájmu společnosti aby byl

 

Tento extrémně nežádoucí sociálně-patologický jev odstraněn úplně stejně jako narkomanie.

 

Kromě toho by bylo jen správné aby všichni ti, co nejsou nekuřáky a současně abstinenty měly povinnost platit státu zvýšené zdravotní pojištění, neboť stát v průměru na jejich nemoci – které si „nota bene“ svými neřestmi zavinili úplně sami - vydá na jejich léčení mnohem více peněz než je tomu v průměru u nekuřáků a abstinentů.

 

Tudíž každý snad chápe, proč trvám na zákazu kouření v restauracích, a nejen restauracích. Kouřit by se totiž po správnosti nemělo vůbec a nikdy. Protestuji též proti pokryteckým návrhům vychytralých kuřáků, že se problém obtěžování nekuřáckých hostů a nekuřáckého personálu vyřeší údajně prý tím, že se v restauracích vytvoří tzv. „samostatné místnosti, kuřárny bez obsluhy kam si host – kuřák sám odnese jídlo a pití, které si v dané restauraci koupil“. Za prvé žádný člověk nikdo není zbaven impenetrability, tj. mít schopnost procházet jako "duch" přes hmotné předměty, jako například přes zdi, přes zavřené dveře atd. Tato nemožnost impenetrability u lidí v praxi znamená, že člověk jdoucí do oné zakouřené kuřárny není schopen jen tak jako duch do té kuřárny projít přes zavřené dveře aniž by si musel ty dveře otevřít.  A protože by tam nechodil  pouze on sám, ale permanentně velké množství lidí by neustále chodilo tam i zpátky, takže dveře do dotyčné kuřárny by se permanentně neustále otvíraly a zavíraly.a tedy mluvit o nějaké izolované kuřárně odkud by kouř nepronikal do ostatních částí restaurace je pouhou iluzí.

 

A to, že dveře do oné kuřárny by se permanentně nejen otvíraly, ale pak okamžitě zavřely, což čistě hypoteticky by byl ještě ten nejlepší možný případ je ve skutečnosti rovněž iluzí. Mnozí lidé, kuřáky nevyjímaje totiž obrazně řečeno „mají asi ve své řiti ryby“, neboť ať již vstoupí kamkoliv, tak za sebou zásadně nikdy nezavřou dveře, a tak dveře po vstupu do kuřárny, jakož i po odchodu takovýchto lidí z kuřárny zásadně vždy zůstanou dokořán otevřené, a tak tyto dokořán otevřené dveře zůstávají často i několik minut, popřípadě i několik desítek minut dokořán otevřené, a to až do té doby co do kuřárny nebo ven z kuřárny jde někdo úplně jiný, prostě někdo výrazně svědomitější, kteří konečně ty dveře, které tak dlouho byly otevřené, přece jen zavře.

 

Kromě toho, kromě různých notorických "nezavíračů dveří", kteří chodí sem i tam jako když obrazně řečeno „mají ve své řiti ryby“, často i někteří jinak slušní lidé z objektivních příčin po sobě nezavřou. Jsou to případy když si kuřák koupí jídlo a sám si ho nese do kuřárny, přičemž obě ruce má nějak obsazeny. Například v jedné ruce drží nějakou svou diplomatku, kufřík, kabelku, tašku a podobně, zatímco ve druhé ruce třebas zas drží půllitr s právě koupeným pivem, které si jde vypít do kuřárny; anebo v jedné ruce drží talíř s polévkou, zatímco ve druhé ruce drží talíř s nějakým masem, knedlíky a zelím.V důsledku toho, že obě ruce má obsazeny má problém ty dveře od kuřárny si otevřít, neboť nemá k tomu k dispozici prázdnou, volnou ruku. Nakonec si tedy za těchto okolnosti ty dveře otevře z nouze tak, že aniž by si uvolnil ať již jednu či druhou ruku, jednoduše ohne jednu či druhou ruku v lokti, a tímto svým loktem tlakem směrem shora dolů zmáčkne kliku na dveřích od kuřárny, díky čemuž se mu dveře otevřou, a on může vejít. Otevření dveří při plně obsazených rukách takovýmto nouzovým způsobem sice s určitou námahou možné je, zavření dveří za situace kdy má obě ruce plně obsazeny však již ale možné není. A tak opět jako již tolikrát předtím dotyčné dveře do kuřárny zůstanou opět na nějakou dobu otevřené…

 

A konců co má znamenat ta „kuřárna bez obsluhy“? Že to bude chránit zaměstnance, neboť nebudou nuceni nosit jídla a nápoje do kuřárny? Toto  je nehorázně alibistická demagogie! Host restaurace si sice může vyzvednout jídlo a sám si ho zanést do kuřárny kde ho sní, ale již nic se neříká o tom, zda-li po snězení jídla by měl i povinnost sám též odnést prázdné talíře, poháry či jiné nádobí. A i kdyby eventuálně i takovou povinnost měl, a čistě hypoteticky si představme, že by žádný z hostů po snězení jídla jen tak neodešel domů, ale že i kdyby každý svědomitě po snězení svého jídla před odchodem domů poctivě odnesl své nádobí tam kde je určeno ho po snězení jídla vracet, ani toto neznamená, že by do té kuřárny nikdy nemuseli chodit zaměstnanci tamní restaurace. Minimálně by tam totiž zaměstnanci dotyčné restaurace museli chodit otvírat okna a větrat, zametat, popřípadě vysávat a umývat podlahu, uklízet poněkud archaicky rozházené židle, vysypat koš na odpadky atd. Určitě snad nikdo naivně nepředpokládá, že by snad namísto samotných zaměstnanců toto otvírání oken a větrání kuřárny, zametání, popřípadě vysávání, umývání podlahy, uklízení židlí a vynášení odpadků  odpadkových košů dělali v dotyčné restauraci, respektive kuřárně  sami samotní hosté?

 

 

Otázka č.  11./Mají státy EU řešit otázky týkající se azylu a uprchlictví jednotně a koordinovaně?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Kompetence státu řešit otázky týkající se azylu a uprchlictví samostatně bez jakéhokoliv vměšování se kohokoliv zvenčí je svrchovanou kompetencí každého suverénního státu. Žádný stát není povinen umožnit vstup migrantů, kteří nejsou jeho státními občany na své vlastní státní území, a již vůbec není žádný stát povinen strpět pobyt cizinců na svém státním území, a to zejména pokud se na jeho území nacházejí ilegálně.

 

Soudružce Angele Merkelové z německé CDU a soudruhovi Martinu Schulzovi z německé SPD je třeba otevřeně říci, že je projevem neuvěřitelné drzosti pozvat si k sobě návštěvu, a pach chtít po sousedech, aby oni tuto jeho návštěvu ubytovali ve svém vlastním domě, a to dokonce na své vlastní náklady. Pokud si tedy tato soudružka Angela Merkelová a tento soudruh Martin Schulz sobě pozvaly islámské migranty ať si je i sami u sebe, tj. v Německu ubytují, a nenutí ostatní státy, aby jejich islamistické džihádistické hosty ubytovali ve svých vlastních státech a ještě je navíc i ze svého živily plus snášely jejich lumpárny, krádeže, loupeže, znásilňování, vraždy, atentáty, teroristické útoky a jiný teror těch islamistických džihádistických hostů této soudružky Angely Merkelové a tohoto soudruha Martina Schulze vůči civilnímu obyvatelstvu České republiky. Pokud se Němcům ony lumpárny, krádeže, loupeže, znásilňování, vraždy, atentáty, teroristické útoky a jiný teror páchaný ze strany oněch islamistických džihádistických hostů soudružky Angely Merkelové líbí a touží po něm, v důsledku čehož většina Němců tyto dva extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické soudruhy Angelu Merkelovou a Martina Schulze jsou ochotni ve volbách volit, pak ať si tyto islamistické džihádistické hosty obou soudruhů sami ponechají v Německu, aby si je němečtí voliči do sytosti užili.

 

Jedinou výjimkou jsou závazky podle mezinárodního práva vůči skutečným uprchlíkům na základě Ženevské konvence o uprchlících z roku 1951, kde jestliže uprchlík coby osoba utíkající před politickým anebo náboženským pronásledováním má v prvním státě kde mu nehrozí žádné pronásledování požádat o politický azyl, je Česká republika povinna poskytnout asyl státním občanům Německa, Rakouska, Slovenska a Polska v tom případě pokud jim v jejich vlasti skutečně hrozí pronásledování z politických anebo náboženských důvodů. Jen tyto osoby jsem eventuálně povinni přijmout a žádné jiné!

 

 

Otázka č.  12./Jsou globální změny klimatu z velké části způsobené lidskou činností?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Tvrzení, že by snad lidé i kdyby eventuálně třeba byť i sebevíce chtěli mohli skutečně nějak ovlivnit počasí, klimatické podmínky či dokonce změny klimatu jsou dalším extrémistickým krajně ultralevičáckým neomarxistickým nesmyslem spojeným s imperialistickými a neoimperialistickými zájmy těchto vyspělých západních států pod záminkou údajného boje proti údajnému oteplování naší planety jakýmisi údajnými tzv. „skleníkovými plyny“ zabránit, popřípadě v co nejmaximálnější míře ztížit průmyslově nerozvinutým zemím třetího světa, aby tyto rozvojové země v Africe, Asii a částečně i v jižní a střední Americe nemohli budovat a rozvíjet svůj průmysl buď vůbec anebo jen velmi pomalu a ve velmi omezené míře.

 

Onen krajně ultralevičácký neomarxistický extrémistický nesmysl o údajném globálním oteplování naší planety zaviněném lidskou činností tudíž pro západní extrémistické krajně ultralevičácké neomarxistické režimy plní vůči doposud průmyslově nerozvinutým rozvojovým zemím třetího světa svůj imperialistický a neoimperialistický účel daný tím, že mají tyto rozvojové země různými pseudoekologickými opatřeními proti údajným tzv. „skleníkovým plynům“ velice podvázané a uměle všemožně omezované možnosti industrializace, tj. budování  průmyslu, zatímco vyspělé západní státy již mají průmysl vybudovaný a rozvinutý.

 

Vymýšlení pohádek „o údajném globálním oteplování naší planety zaviněném lidskou činností“ profesionálními pohádkáři štědře za ně dnes placenými průmyslově rozvinutými, vyspělými západními extrémistickými krajně ultralevičáckými neomarxistickými režimy je tudíž z jejich utilitárního hlediska nepochybně velice racionální, neboť západní extrémistické krajně ultralevičácké neomarxistické režimy mají své vlastní imperialistické a neoimperialistické ekonomické zájmy spočívající v tom, že objektivně není v zájmu průmyslově rozvinutého vyspělého západu, aby se vůbec nějaký průmysl budoval v chudých rozvojových zemích třetího světa v Africe, Asii a popřípadě i jižní a střední Americe, čímž by tyto země jednak přestaly být odbytištěm pro průmyslové zboží vyrobené v západních státech neboť by si toto průmyslové zboží mohli pak vyrábět i sami doma a nemuseli by ho pak již nadále dovážet z vyspělých západních států, jednak vzhledem k výrazně levnější pracovní síle průmyslové zboží, které bude v budoucnu vyrobené v zemích třetího světa v Africe, Asii, jižní a střední Americe bude výrazně levnější než obdobné průmyslové zboží vyráběné ve vyspělých západních státech, což v případě vybudování a rozvinutí průmyslu v doposud nerozvinutých rozvojových zemích bude pro vyspělý západ znamenat kromě ztráty těchto trhů jako odbytiště pro svou průmyslovou produkci navíc ještě k tomu i vznik nežádoucí konkurence ze strany výrazně levnějšího průmyslového zboží zemí třetího světa oproti mnohem dražšímu obdobnému průmyslovému zboží vyráběnému ve vyspělých západních státech.

 

A za to, že se tyhle hrozby plynoucí z industrializace, tj. vybudování průmyslu v doposud nerozvinutých rozvojových zemích třetího světa doposud nenaplnily je jen díky šikovným a lstivým západním  intrikám opírajícím se o jinak z ryze věcného vědeckého hlediska zcela nesmyslné pohádky o  údajném „globálním oteplování naší planety zaviněném lidskou činností“.

 

Jedním z největších odborníků, který se vědeckým zkoumáním, jakož i shromažďováním výsledků výzkumu dalších vědců je kromě jiných též i prezident České republiky Prof. Ing. Václav Klaus, který velmi výstižně poukázal na to, že peníze vynakládané na údajný boj proti tzv. „globálnímu oteplování“ představuje to úplně nejzbytečnější vyhození peněz z okna jaké může být. Jakékoliv jiné použití veřejných peněz než je jejich úplně nesmyslné vyhození na údajný boj proti tzv. „globálnímu oteplování“je vždy nepochybně lepším využitím veřejných peněz než je jakoby ven oknem vyhodit na jakýsi boj proti onomu tzv. „globálnímu oteplování.

 

Ovšemže počasí a ani klima na naší planetě Zemi rozhodně není konstantní, stejné po celé obdoby existence naší planety Země, ale v průběhu existence naší planety Země se v minulosti častokráte měnilo, v minulosti bylo již na naší planetě Zemi několik extrémně studených dob ledových, právě tak jako naopak i několik dob, kdy bylo na naší planetě Zemi obrovské tropické horko. A s největší pravděpodobností jak další extrémně studené doby ledové, jakož i období kdy na naší planetě Zemi je obrovské tropické horko bude i budoucnu ještě relativně dosti veliké množství.

 

V každém případě však ale jak v minulosti bylo, tak i jak v budoucnosti bude na naší planetě Zemi ať již jakékoliv počasí a klima, a to ať již bude moc extrémně studené počasí, či naopak ať již bude moc extrémní klimatické podnebí, tj. extrémně teplé počasí či extrémně teplé klimatické podnebí, tak jako to ani v minulosti nebylo, tak ani do budoucna nebude to ani vinou a ani nějakou zásluhou člověka a ani vinou či zásluhou lidské práce či lidské činnosti, ale výlučně pouze jen důsledkem momentální intenzity, síly slunečního záření, které rovněž v celém průběhu historie existence planety Slunce nebylo konstantní, ale často se měnilo v závislosti od momentální síly termojaderných výbuchů probíhajících na planet Slunci.

 

Když teda když bylo na naší planetě Slunci těch termojaderných výbuchů relativně málo a byly navíc ještě k tomu relativně slabé intenzity, pak v tomto období v důsledku této celkově relativně slabé termojaderné aktivity probíhající na naší planetě Slunci bylo na naší planetě Zemi relativně velmi studené ledové počasí.

 

A naopak zase tehdy, když bylo na naší planetě Slunci těch termojaderných výbuchů relativně mnoho a byly navíc ještě k tomu relativně silné intenzity, pak v tomto období v důsledku této celkově relativně silné termojaderné aktivity probíhající na naší planetě Slunci, bylo v důsledku toho na naší Zemi relativně velmi horké tropické počasí.

 

A tedy na závěr sčteno a podtrženo je to pouze jen naše Slunce, které ovlivňuje klimatické podmínky na naší planetě Zemi a nikoliv člověk samotný. I kdybychom my lidé se třeba obrazně řečeno i „úplně rozkrájeli“ či dělali ať již cokoliv, samotné klimatické podmínky na naší planetě Zemi by to nijak neovlivnilo a ovlivnit ani nemohlo.

 

 

Otázka č.  13./Mají se limity těžby uhlí prolomit?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Právo lidí žít a zemřít ve svém přirozeném prostředí tam kde se narodili musí mít vždy přednost před egoistickými, sobeckými zájmy byznysu chamtivých nenasytných firem a osob, které jakýmkoliv způsobem osobně profitují z těžby uhlí.

 

Právo lidí žít a bydlet tam kde žijí a bydlí je důležitější a mnohem větší základní lidské právo než je právo na práci, potažmo právo na podnikatelský zisk, kterých by dosáhly za cenu zničení obydlí, domova a přirozeného životního prostředí jiných lidí.

 

 

Otázka č.  14./Mají bratři Mašínové dostat státní vyznamenání?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Bylo tomu též ještě za trvání komunistické totalitní diktatury, a to v osmdesátých letech dvacátého století, když  jistá skupinka československých státních občanů, kteří jako cestující během letu pomocí pohrůžky násilí přinutili piloty změnit směr letu a opustit vzdušný prostor Československé socialistické republiky směrem na západ. V této souvislosti jsem se pohádal s jistým komunistou, který tyto československé občany označil za údajné „zločince, vzdušné piráty a teroristy“. Oponoval jsem mu tím, že pokud vím i samotný režim připouští, že nikdo z dotyčných únosců letadla na západ nebyl ještě odsouzen za spáchání jakéhokoliv trestného činu, že všichni měly úplně čistý trestní rejstřík.

 

On však ale nadále trval na svém, že to jsou údajně prý „zločinci, vzdušní piráti a teroristé“. Zeptal jsem se ho ještě aby posoudil kde je skutečně chyba. Zda-li je chyba v těchto lidech, kteří díky únosu tohoto letadla získali svobodu anebo zda-li snad chyba není spíše v tomto vládnoucím režimu, který brání lidem, kteří zde pod komunistickými vládci žít nechtějí, aby svobodně směli odejít na západ? On si však trval na svém, že chyba je v těch lidem, dle jeho mínění údajně prý „zločincích, vzdušných pirátech a teroristech“.

 

Od té doby uplynulo již více než třicet let a dotyčného komunistu jsem již oněch skoro třicet let neviděl, a vzhledem k tomu, že onen komunista byl zhruba o jednu generaci starší než já, tak ani nevím zda-li je ještě vůbec naživu. Pokud by ale ještě naživu byl a potkal bych ho, tak bych mu dotyčnou událost připomenul a opět bych mu položil tutéž otázku zda-li byla chyba v těch lidech anebo v dotyčném tehdejším režimu s tím, že pokud by opět shledal chybu v těch lidech , tak bych se ho zeptal, zda-li za oněch více než 27 let od pádu komunistického režimu až dodnes zaznamenal alespoň jeden jediný případ kdy by nějací českoslovenští, potažmo čeští, případně slovenští občané unesli nějaké odkudkoliv z územního teritoria bývalého Československa letadlo někam do bavorského Mnichova, popřípadě kamkoliv jinam na západ.

 

Ačkoliv v letech 1948 – 1989 těch únosů letadel z Československa na západ bylo hodně, dá ze říci že tak asi v průměru bylo uneseno z Československa na západ jedno letadlo každých pět let (tj. celkově došlo u nás až k osmi únosům letadla na západ), tak za celých více než 27 let od pádu komunismu v roce 1989 až dodnes nebylo u nás uneseno ani jen jedno jediné letadlo na západ.

 

A tudíž bych svou otázku trochu modifikoval a zeptal se ho čím to je, že již celých dlouhých 27 let nikdo u nás neunesl letadlo na západ, ačkoliv předtím docházelo k takovým únosům v průměru každých pět let. Co se u nás na teritoriu bývalého Československa změnilo? Změnili se snad lidé? Anebo se změnil režim? A tedy sečteno a podtrženo v čem byla v minulosti chyba? Bylo to v zločinném charakteru lidí? Anebo bylo to v zločinném charakteru vládnoucího režimu?

 

Pokud by i nadále trval na tom, že ta chyba byla v zločinném charakteru lidí, kteří se těchto únosů dopouštěli, tak bych se ho zeptal, proč dnes se již nikdo tak dlouhou dobu žádného únosu letadla nedopustil? Čím to je? Co se změnilo? Antikomunisticky smýšlející lidé se snad polepšili a přestali být více zločinci? Anebo již k tomu nemají důvod unášet letadla?

 

Teď tedy k statečným odbojářům bratřím Mašínům. Opět se v tom nejlepším slova smyslu potvrzuje platnost přísloví, že „jablko nepadne daleko od stromu“, jakož i platnost přísloví „Jaký oheň, taký dým, jaký otec , taký syn“, neboť jak se ukázalo, bratří Mašínové svým statečným protikomunistickým odbojem v těch nejkrutějších padesátých letech kráčeli věrně dál v šlépějích svého stejně statečného otce generála, kterého popravili nacisté v roce 1942.

 

Prezidentským kandidátům byly položeny celkově dvě otázky tázající se na to, zda-li by se po správnosti měli anebo neměli ocenit významné osobnosti našeho národa,  a to jednak první otázka ohledem toho, zda-li by bratří Mašinové měli dostat státní vyznamenání, jednak druhá otázka zda-li by atentátník na Reinharda Heydricha Jan Kubiš in memoriam měl být povýšen na generála, což by mělo být především jistou formou jeho ocenění. Oba tyto případy jsou si v lecčems velice podobné, a to zejména pokud jde o používání dvojakého metru ze strany komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů.

 

Již vidím soudruhy komunisty jak společně se soudruhy krajně ultralevičáckými neomarxistickými extrémisty křičí: Nemožno klást na jednu úroveň skutky bratří Mašínů se skutky atentátníků na Reinharda Heydricha. Jsou zde přece četné výrazné rozdíly, je tu přece výrazný rozdíl v tom, že skutky atentátníků na Heydricha stojí mravně výše než skutky bratří Mašínů.

 

Na to všem těmto komunistickým a jiným krajně ultralevicovým neomarxistickým extrémistům odpovídám: Zajisté je sice pravda, že jsou zde četné rozdíly, v tom hlavním však ale neshledávám žádné výrazné rozdíly mezi skutky protikomunistických odbojářů bratří Mašínů a skutky atentátníků na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. A již vůbec nemohu souhlasit s názorem, že skutky atentátníků stojí mravně výše než skutky bratří Mašínů. Jsem přesvědčen právě naopak, že skutky jak atentátníků na Reinharda Heydricha, tak i skutky bratří Mašínů jsou velice záslužné, a pokud již skutečně někteří stojí mravně výše než jiní, tak podle mého mínění, tak ti co stojí mravně výše jsou přece jen asi spíše bratři Mašínové než atentátníci na Reinharda Heydricha. A následně i vysvětlím proč.

 

Někdy slýchávám otázku, že prý co je horší komunismus anebo nacismus? Těm, kteří v tom nemají jasno odpovím protiotázkou, kdo zabil více lidí? Více lidí zabili nacisté v letech 1933 – 1945? Anebo spíše více lidí zabili komunisté v letech 1917 – 1991? Na to ať si odpoví každý sám…

 

Považuji-li z výše uvedeného důvodu, ale nejen z výše uvedeného důvodu komunismus za větší zlo než nacismus je to jeden z důležitých důvodů, byť i ovšemže ani zdaleka ne důvod jediný pro to, proč si skutky antikomunistických odbojářů bratří Mašínů vážím více než skutků atentátníků na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

 

Vzhledem  k větší satanské zrůdnosti zla komunismu v minulosti a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů v současnosti než v minulosti představovalo zlo nacismu, který dnes již navíc naštěstí ani nikde neexistuje,  je tedy jen zcela přirozené, že přechovávám mnohem větší úctu vůči těm lidem, co v minulosti aktivně se zbraní v ruce bojovali proti komunistům, potažmo v současnosti, respektive v budoucnosti budou bojovat proti té absolutně největší satanské zrůdnosti krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů, než je pocit mé úcty proti těm, kteří bojovali pouze jen proti nacistům, kteří byli přece jen o trochu menšími zločinci než byli v minulosti komunisté a než jsou v naší současnosti krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté, a tedy jsou zde i tyto další důležité důvody, pro které jako člověk nenávidící totalitní tyranii a porušování lidských práv si nutně ze své bytostné přirozenosti mírumilovného člověka nenávidícího veškeré zlo zhoubných diktatur a tyranií nutně vždy budu více cenit skutky bratří Mašínů než skutky atentátníků na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

 

A neméně důležitý je i můj pohled doktora filozofie, coby pohled filozofa, respektive přesněji řečeno právního filozofa, jakož i můj pohled doktora práv. Jako doktor filozofie a současně i doktor práv kladu zde k zamyšlení otázku Co je to zločin?, nebo chcete-li Co je to trestní čin?

 

Odpověď právní filozofie na tuto otázku zní, že Zločin, potažmo trestní čin je „čin, který je nebezpečný pro společnost“.

 

Logická otázka, a Co znamená ten pojem „čin, který je nebezpečný pro společnost“? Když například někdo úmyslně usmrtí jiného člověka – dopustí se pachatel tohoto skutku „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Odpověď zní, že v případě úmyslného usmrcení jiného člověka se pachatel tohoto skutku zpravidla v drtivé většině případů nepochybně ano, kutečně dopustí „činu nebezpečného pro společnost“,  někdy ale též tomu tak vůbec být nemusí!

 

Cože? Navzdory tomu, že někdo úmyslně usmrtí jiného člověka, tak v některých případech nemusí se tím nutně dopustit „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Odpověď protiotázkou: Když například v nějakém velkoměstě někde na vánočním trhu na náměstí plném lidí začne nějaký terorista bezhlavě střílet do lidí, na což nějaký policista nebo třebas i civilista, který náhodně též má střelnou zbraň dotyčného teroristu zastřelí – dopustil se tímto zastřelením teroristy střílejícího do lidí „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Anebo další odpověď protiotázkou: Probíhá válka, v níž v průběhu boje, v průběhu přestřelky „náš“ voják zastřelí vojáka „nepřítele“? Dopustil se tímto zastřelením nepřátelského vojáka onen „náš“ voják „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Odpověď na obě výše položené protiotázky zní NE! Ba dokonce v obou těchto výše uvedených příkladů, a to ať již jde o zastřelení onoho střílejícího teroristu anebo o zastřelení onoho nepřátelského vojáka se „pachatel“ tohoto skutku nejenže tímto svým skutkem nedopustil „činu nebezpečného pro společnost“, ale právě naopak v obou těchto dvou případech se „pachatelé“ těchto skutků dopustilo dokonce „činu vysoce záslužného a užitečného pro společnost“!

 

A ptáte-li se proč se úmyslným usmrcením jiného člověka ve výše uvedených dvou případech dopustili „pachatelé“ těchto skutků dopustilo dokonce „činu vysoce záslužného a užitečného pro společnost“,  tak to snad chápete i sám.

 

Pokud jde o ten první případ zastřelení střílejícího teroristy, tak činem zastřelení střílejícího teroristy mu bylo znemožněno, aby onen terorista pokračoval ve svém krvavém masakru lidí. Jinými slovy, kdyby dotyčný terorista zastřelen nebyl, mohl způsobil větší krvavou lázeň, mohl povraždit, postřílet více lidí. A tak zastřelením střílejícího teroristy díky jeho usmrcení byli zachráněny životy mnohých dalších lidé, které by jinak dotyčný terorista byl býval postřílel. A proti úmyslné usmrcení střílejícího teroristy skutečně nejen že nebyl spáchán „čin nebezpečným pro společnost“, neboť právě naopak ten střílející terorista byl velmi „nebezpečný pro společnost“, a jeho zastřelením toto „nebezpečí pro společnost“ bylo odstraněno. A proto zastřelením střílejícího teroristy byl proveden právě naopak „čin vysoce záslužný a užitečný pro společnost“.

 

A pokud jde o ten druhý případ když ve válce v boji „náš“ voják zastřelí vojáka „nepřítele“ tak je to snad také jasné. Kdyby dotyčný voják patřící „nepříteli“ nebyl zastřelen, tak by proti „našemu“ státu a režimu ve službách „nepřítele“ bojoval dál. A tak i v tomto případě úmyslným usmrcením  nepřátelského vojáka nejen že nebyl proveden „čin nebezpečný pro společnost“, ale právě naopak „čin vysoce záslužný a užitečný pro společnost“. Ten kdo byl „nebezpečím pro společnost“ byl totiž právě ten nepřátelský voják – ovšemže dokud onen nepřátelský voják žil a byl bojeschopný bojovat v řadech nepřátelské armády proti „nám“.

 

Ba dokonce zde navíc onen nepřátelský voják kým žil a byl bojeschopný bojovat v řadech nepřátelské armády proti „nám“ nejen že byl „nebezpečný pro společnost“, ale byl dokonce nebezpečný i pro samotnou „naši“ vládu, téměř vždy i pro „náš“ režim, ba občas dokonce i pro samotný „náš“ stát. Nepřátelský voják je totiž personifikací vojenské a tím i politické moci nepřítele. A tedy potencionálně je nepřátelský voják i personifikací vojenského vítězství nepřítele nad námi. V minulosti totiž vždy a všude platilo, že případě, že nepřítel nad námi zvítězí, tak ta „naše“ vláda se bude muset poroučet, velice často se bude muset poroučet i „náš“ režim, ba občas i „náš“ samotný stát. Neboť je-li v emblému prezidenta České republiky heslo Pravda vítězí !, tak reálně ve skutečnosti bohužel vždy platilo a platí heslo Pravda vítězi ! Je to totiž vítěz, kdo  získává monopol na „pravdu“, kdo vždy pak rozhodoval o tom, co pravda je a co pravda není, kdo psal učebnice dějepisu, ve kterých byla monopolně vždy zapsána pouze jen vítězova verze historických událostí, jakož i vítězova verze hodnocení současného světa. A proto z hlediska ať již jakéhokoliv režimu či jakékoliv vlády vždy platilo to, že za válečného stavu úmyslné usmrcení nepřátelského vojáka v boji nikdy nebylo považováno za „čin nebezpečný pro společnost“, ale právě naopak za „čin vysoce záslužný a užitečný pro společnost“.

 

A teď konkrétně podívejme se na problematiku bratří Mašínů a atentátu na Reinharda Heydricha z roku 1942 tak, jak na tyto historické události pohlížím jako doktor filozofie, respektive podívejme se na to očima filozofa.

 

Položme si filozoficko-právní otázku zda-li činy bratří Mašínů byly „činy nebezpečné pro společnost“ anebo naopak zda-li činy bratří Mašínů byly přece jen spíše „činy vysoce záslužné a užitečné pro společnost“ A ovšemže analogicky si tutéž filozoficko-právní otázku můžeme položit i ve vztahu k atentátníkům na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha v roce 1942, zda-li onen atentát na Reinharda Heydricha, ke kterému došlo v roce 1942 byl „činy nebezpečný pro společnost“ anebo naopak zda-li tento atentát byl „činem vysoce záslužným a užitečným pro společnost“

 

Už teď vidím všechny ty fanatické komunisty a krajně ultralevičácké neomarxistické extrémisty, kteří tak rádi měřívají dvojím metrem, jak zcela nekriticky ječí, že činy bratří Mašínů údajně prý byly „činy nebezpečné pro společnost“, zatímco atentát na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha z roku 1942 byl „činem vysoce záslužným a užitečným pro společnost“.

 

A o které společnosti to mluvíte soudruzi? Mluvíte o té Vaší společnosti komunistické? Nebo o té Vám sice dosti podobné, avšak přece jen za Vašimi komunistickými zločiny trochu zaostávající společnosti nacistické? Patrně soudruzi ale asi  určitě nemluvíte o té naší společnosti svobodné a demokratické, potažmo jak říkáte Vy „buržoazně demokratické“ ?

 

Pokud máte soudruzi na mysli tu Vaši společnost komunistickou, tj. společnost sloužícím zájmům zločineckého režimu despotické krvavé tyranie bolševické komunistické oligarchie, bolševické komunistické aristokracie a bolševické komunistické plutokracie, tak činy bratří Mašínů skutečně byly nebezpečné pro tuto Vaši totalitní společnost, stejně tak jako i spáchání atentátu na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha úplně stejnou měrou taktéž byl čin nebezpečný pro Hitlerův téměř stejně tak zločinný režim německého nacionálního socialismu, který ve své zločinnosti za zločinností komunismu příliš moc nezaostává.

 

A popírají-li soudruzi, že činy bratří Mašínů nebyly „činy vysoce záslužné a užitečné pro společnost“, protože při tom zemřeli i nezúčastnění, nevinní  lidé, tak na tento Váš nepochybně nejsilnější propagandistický pseudoargument proti bratřím Mašínům bych  mohl lakonicky odpovědět, že „když se seká dříví, tak lítají třísky“. Ale protože by někteří adekvátnost tohoto výroku nemuseli správně pochopit a mohli by to pod tíhou bolševické ultralevičácké propagandy pokládat za projev cynismu, tak to trochu šířeji vysvětlím.

 

Předně je velice dojímavé jak zde odrazu soudruzi komunisté ve svém farizejském pokrytectví roní krokodýlí slzy nad smrtí „nevinných lidí“ zabitých údajnými zločinci bratři Mašíny. Je totiž jen velmi zajímavé, že nad obětmi zločinecké Leninovy a Stalinovy krvavé tyranie s desítkami miliónů povražděných a umučených lidí žádnému komunistovi a ani krajně ultralevičáckému neomarxistickému extrémistovi při tom pohledu na desátky milionů umučených a povražděných mužů, žen a dětí neupadne ani jen jedna  jediná slza lítosti. Tam je to přece zcela v pořádku, neboť ty desítky milionů mužů,.žen i malých dětí co jste umučili a povraždili byli přece bigotní klerikálové, lumpenproletariát a jiní zrádcové dělnické třídy, kteří v rozporu se zájmy své vlastní dělnické třídy tvrdošíjně odmítali uznat přednosti socialismu plus různí další reakcionáři a kontrarevolucionáři, kteří si to plně zasloužili, viďte soudruzi?

 

A že vedlejším aspektem útěku bratří Mašínů byla smrt i vedlejších, nezúčastněných, nevinných lidí? Je opravdu velice dojímavé na komunistům a krajně ultralevičáckým neomarxistickým extrémistům najednou ku podivu hluboce na srdci leží osud těchto lidí, ačkoliv ve skutečnosti jinak komunistům v minulosti a dnes zas krajně ultralevičáckým a ultraliberálním neomarxistickým extrémistům nikdy na obyčejných lidech ani v nejmenším nezáleželo a se všemi obyčejnými lidmi jak v minulosti komunisté, právě tak i dnes krajně ultralevičáčtí a ultraliberální neomarxističtí extrémisté vždy hluboce pohrdali. Obyčejný člověk měl v minulosti pro komunisty a dnes v západních státech má pro krajně ultralevičácké a ultraliberální neomarxistické extrémisty hodnotu pouze jen jako levná otrocká pracovní síla aby na ně pracoval.A pokud už pracovat na ně nemůže, tak může již klidně zemřít, neboť pak ho už v minulosti komunisté více nepotřebovali. A stejně tak je to v západních státech i u u dnešních vládnoucích krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů. Není divu, že dnešní hlavní stoupenci euthanasie a takzvané asistované sebevraždy jsou právě komunisté a krajně ultralevičáčtí ultralibeální neomarxističtí extrémisté. Euthanasie i takzvaná asistovaná sebevražda je výrazem nejen komunistického a krajně ultralevičáckého ultraliberálního neomarxistického extrémnistického nezájmu o potřeby a trápení obyčejných lidí, nýbrž euthanasie a asistovaná sebevražda je přímo jedním z nejflagrantnějších projevů komunistického a krajně ultralevičáckého ultraliberálního neomarxistického extrémistického pohrdání s obyčejnými lidmi. Když bude legální euthanasie a asistovaná sebevražda tak stát ušetří kopu peněz ve fondech důchodového pojištění, jakož i peněz zdravotního pojištění, viďte soudruzi? A to jen takový "extrémně ultrakatolický klerikální tmář Henryk Lahola je takový zpátečník se středověkými názory, že tyto ekonomické přínosy euthanasie a asistované sebevraždy pro veřejné finance odmítá vidět", viďte soudruzi?

 

Ovšemže nijak neodbíhám od položené otázky „nevinných obětí“, která je z věcného hlediska nepochybně tím nejsilnějším argumentem našich soudruhů krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů. A tedy dám-li stranou, když zcela opominu toto komunistické a krajně ultralevičácké extrémistické neomarxistické farizejské divadlo prolévání krokodýlích slzí  respektive toto komunistické a krajně ultralevičácké extrémistické neomarxistické pokrytectví a podívám-li se na historii útěku bratří Mašínů zcela nestranným pohledem historika, tak nemohu popřít že zde v této souvislosti se bohužel vyskytli i určití nevinní lidé, kteří se nešťastným řízením svého osudu bohužel ocitli v nevhodný čas na zcela nevhodném místě, za což bohužel zaplatili svým životem.

 

Dovoluji si však ale položit protiotázku, kolik bylo těch vedlejších, nezúčastněných, nevinných obětí v důsledku atentátů na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha ať již jde o Lidice, Ležáky a mnozí a mnozí další vedlejší, nevinní a nezúčastněná lidé i odjinud než z Lidic a Ležáků, kteří zaplatili svým životem za tento hloupý a nesmyslný atentát v důsledku kterého zbytečně vyprovokovali krvavý nacistický teror vůči našemu civilnímu obyvatelstvu?

 

Co by s bylo bývalo stalo, kdybychom v roce 1942 žádný atentát neuskutečnili, a tohoto vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha bychom tedy nechali žít ještě další tři roky, a tedy teprve až v roce 1945 po skončení druhé světové války bychom ho popravili jako nacistického válečného zločince?

 

Zajisté nacistický pohlavár Reinhard Heydrich byl vysoce postaveným předákem nacistického diktátorského režimu, a nepochybně tímto atentátem jsme mu zkrátili jeho život o dotyčné tři roky. Otázkou však ale je, zda-li toto zkrácení života nacistického pohlavára Reinharda Heydricha o ty tři roky nám Čechům stálo za to obrovské množství vedlejších, nevinných a nezúčastněných obětí z řad našeho vlastního českého civilního obyvatelstva?

 

Tuto o odstavec výše formulovanou otázku ovšemže nekladu komunistům a ani krajně ultralevičáckým neomarxistickým extrémistům. Vím totiž, že komunisté i krajně ultraevičáčtí neomarxističtí extrémisté odpoví okamžitě bet sebemenšího zaváhání ANO, neboť komunistům a ani krajně ultralevičáckým neomarxistickým extrémistům nikdy na životech obyčejných lidí nijak nezáleželo. Právě naopak! Jistý komunista se dokonce i přiznal k tomu, že prý kdyby nebyl ateistou, tak že by se doslova modlil za to, aby ta odvetná nacistická genocida vůči civilnímu obyvatelstvu byla pokud možno co největší, co nejrozsáhlejší, aby nacisté povraždili co nejvíce nevinného civilního obyvatelstva, a to všechno jen kvůli tomu, že prý čím více nevinného civilního obyvatelstva nacisté povraždí, tím to ve všeobecné rovině budeme moci lépe využít k propagandistickým účelům.

 

A nebyl to rozhodně ojedinělý názor, obdobný bystrý utilitární postřeh vyjádřil i jeden současný politik z řad krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů, který konstatoval jakéže je to pro naši současnost veliké dobrodiní, že v minulosti nacisté spáchali tolik genocidy. Vždyť představte si o co všechno bychom byli dnes ochuzeni kdyby nacisté se nikdy žádné genocidy nebyly bývali dopustili, či dokonce jaké by to bylo neštěstí pro naši současnost, kdyby Hitler a nacismus nikdy ani neexistoval. Pak bychom totiž všem těm homofobům, islamofobům a ostatním našim bigotním a pravicovým nepřátelům nemohli nadávat do nacistů a fašistů…

 

A teď konkrétně podívejme se na problematiku bratří Mašínů a atentátu na Reinharda Heydricha z roku 1942 tak, jak na tyto historické události pohlížím jako doktor práv, respektive podívejme se na to očima právníka.

 

Rozladil-li jsem někoho z vás tím, že atentátníci na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha při mém filozofickém pohledu dopadli poněkud hůře než bratři Mašínové, tak Vám radím aby jste to dál raději už ani nečetli, neboť ačkoliv je mi to velice líto, tak při mém právnickém pohledu atentátníci na onoho nacistického pohlavára Reinharda Heydricha ve srovnání s hodnocením bratří Mašínů dopadnou ještě výrazněji mnohem hůře.

 

 Předně třeba říci, že trestní právo zná dva významné instituci, které ve svém důsledku znamenají úplnou exkulpaci, tj. vyvinění osob, které se dopustili činu, který pokud by nedošlo k naplnění skutkové podstaty alespoň jednoho z oněch dvou exkulpačních právních institutů by byl trestným činem, respektive zločinem. Tím prvním exkulpačním institutem trestního práva je institut „Nutné obrany“, a tím druhým institutem trestního práva je institut „Krajní nouze“. Vzhledem k tomu, že toto budou číst převážně zejména právní laici, neprávníci, tj. osoby bez právnického vzdělání, tak to alespoň ve stručnosti vysvětlím.

 

Nutná obrana znamená obranu vůči probíhajícímu nebo bezprostředně hrozícímu útoku. Pokud zde není naplněna podmínka probíhajícího útoku a ani bezprostředně hrozícího útoku, tak se o nutnou obranu nejedná. O nutnou obranu se nejedná dokonce ani tehdy, kdy k dotyčné nějaké protiakci obránce proti útočníkovi dojde teprve až poté, co se útočníkův útok již skončil, neboť v tomto případě se již ve skutečnosti jedná o odvetu, o odplatu a nikoliv tedy o nutnou obranu. Krajní nouze jde pak dokonce ve své podstatě ještě dál než exkulpační právní institut „Nutné obrany“ neboť na rozdíl od exkulpačního právního institutu  „Nutné obrany“, kdy se jeho takzvanou „obětí“ stává, potažmo může stát pouze jen samotný útočník, tak u exkulpačního právního institutu „Krajní nouze“ se za jistých mimořádných okolností může stát i osoba třetí, tj. osoba vedlejší, osoba nezúčastněná, osoba nevinná, prostě osoba, která nešťastným řízením svého osudu měla bohužel tu smůlu, že se v nevhodné době ocitla na zcela nevhodném místě, kde ji nakonec postihla ta tragedie, že přišla o život.

 

Tolik suchá teorie. A teď se podívejme jednak na případ bratří Mašínů, jednak na atentátníky na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

 

Lze anebo nelze exkulpovat jejich jednání pod prizmatem exkulpačního právního institutu Nutné obrany, potažmo pod prizmatem exkulpačního právního institutu Krajní nouze?

 

Podívám-li se na oba případy pohledem právníka, tak k nelibosti mnoha komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů musím konstatovat, že jednání bratří Mašínů lze z právního hlediska zcela ospravedlnit jak z hlediska trestněprávního institutu Nutné obrany, tak i z hlediska trestněprávního institutu Krajní nouze, v důsledku každý nestranný soudce by je jako právník musel zcela osvobodit zpod případné eventuální obžaloby.

 

Naopak pokud jde o atentátníky na Reinharda Heydricha, ty lze exkulpovat pouze jen z politických důvodů na základě té skutečnosti, že nešlo o nějakou obyčejnou vraždu, ale o atentát provedený  z ryze politických důvodů, a to navíc nikoliv ze svého osobního popudu, ale na příkaz svého vojenského velení, kteréhož jako vojáci byli povinni poslouchat a podle tehdejšího přesvědčení československé i britské vlády v době, kdy došlo k tomuto rozhodnutí panovalo upřímné přesvědčení, že bude ke prospěchu celé protihitlerovské koalice v zájmu rychlejšího vítězství a dosažení míru. Toť vše. Z hlediska ryze právního však ale atentátníky exkulpovat, vyvinit bohužel nelze, a následně vysvětlím proč.

 

Kdyby totalitní komunističtí hrůzovládcové nepřistoupili k hermetickému uzavření státních hranic, tak by lidé toužící po svobodě mohli bez nutnosti použít jakoukoliv sílu a násilí zcela legálně se vystěhovat do zahraničí. V roce 1951 nejvyšší státní a stranický představitel komunistického režimu v Jugoslávii Josip Broz Tito k velikému překvapení najednou prohlásil, že „Všichni ti, kteří nechtějí žít v socialistické Jugoslávii mohou odejít do zahraničí, neboť jsem dal příkaz všem ozbrojeným složkám, aby lidem chtějícím opustit naši zemi v odchodu do zahraničí nijak nebránili“. Vládnoucí soudruzi v ostatních komunistických státech se však ale rozhodli úplně opačně, a pak se ještě divili tomu, že na rozdíl od komunistické Jugoslávie ve všech ostatních komunistických státech občas docházelo k násilí ze strany lidí usilujících se probít na svobodu za státní hranice.

 

Netvrdím, že by snad nacisté v tomhle byli o mnoho lepší než komunisté. A protože jsem spravedlivý a všem po zásluze měřím stejným metrem, tak v případě, že by oni atentátníci na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha, Jan Kubiš a Jozef Gabčík.namísto tohoto jejich atentátu z roku 1942 nějakým způsobem přišli, přijeli popřípadě přiletěli někam například do blízkosti německo-švýcarské státní hranice a pak se - obdobným způsobem jako zhruba o jedno desetiletí později bratři Mašínové – se prostříleli přes tuto nacisty ostře stráženou hranici Říše směrem do Švýcarska. Anebo ještě snad výstižnější příklad – kdyby onen Jan Kubiš a Jozef Gabčík byli uvězněni v nacistickém koncentračním táboru, což je asi nejadekvátnější přirovnání k samotnému komunistickému režimu, který ve skutečnosti nebyl ničím jiným než jedním obrovským koncentračním táborem, a tam by zabili "někoho", lhostejno zda-li nějakého esesáka, gestapáka, vojáka wehrmachtu, dozorce atd., a zmocnili se jeho střelní zbraně či zbraní a následně se prostříleli přes ostnaté dráty pryč jen z onoho nacistického koncentračního tábora…

 

A tak tedy z ryze právního hlediska by jak Jan Kubiš, tak i Jozef Gabčík, bez ohledu na kvantitu, tj. počet lidí či kvalitu, tj. vojáci, nevinní dospělí, nevinné děti atd. usmrcených lidí byli by si na tom plně rovni s bratři Mašínovými, respektive i na jejich činy by se plně vztahovaly oba právní instituty, tj. jak právní institut Nutné obrany, tak i právní institut Krajní nouze v důsledku čehož bych musel uznat, že z hlediska práva i oni jsou zcela nevinni a tedy čistí jak lilie.

 

Zatímco bratři Mašínové se totiž nutně museli prostřílet, aby si vybojovali svobodu a proto bez ohledu na počty lidí, kteří při tom zemřeli jsou plně exkulpováni, vyviněni právními instituty Nutné obrany a Krajní nouze, přičemž vina za tyto usmrcené lidi padá nikoliv na ně, ale výlučně na onen zločinecký komunistický režim, neboť těchto obětí na lidských životech by nebylo, kdyby vládnoucí komunističtí zločinci nebyli bývali proměnili celý stát na jeden obrovský koncentrační tábor z kterého nebylo možno svobodně odejít do zahraničí, respektive z kterého bylo možné si cestu na svobodu pouze jen prostřílet.

 

Toto však ale nebyl případ atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Jejich případ je přesně opačný! Oni už totiž jak Jan Kubiš, tak i Jozef Gabčík. byli v Londýně, ergo byli tedy již svobodní. Neutíkali z pekla totalitní diktatury na svobodu, ale právě naopak se ze svobodného Londýna vrátili zpátky do nesvobodného nacistického protektorátu. A tudíž v případě atentátu na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha nelze o žádné Nutné obraně či Krajní nouze vůbec mluvit. V jejich případě když už, tak o eventuální případné Nutné obraně, potažmo Krajní nouze lze nanejvýš mluvit pouze ohledem jejich obranné střelby, respektive přestřelky ku kterému došlo v onom pražském pravoslavném kostele poté, co tam byli odhaleni a obklíčeni bezpečnostními silami nacistického Německa a jejich českého protektorátu.

 

O farizejském pokrytectví komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů jsem sice již psal, nicméně ještě bych chtěl zmínit jeden velice důležitý moment i s aspektem na jejich požívání dvojího metru jde-li o případy na které spadá zejména právní exkulpační institut Krajní nouze. Dle soudruhů údajně to prý nemá precedent, neboť bratři Mašívové usmrtili i úplně nevinné lidi, kteří s akcí ozbrojených sil vládnoucího komunistického režimu neměli nic společného.

 

Zajisté tam zemřeli i úplně nevinní lidé, to však není nic výjimečného. Ačkoliv se tím nikdo příliš moc nemluví a vůbec velice málo se o tom mluví, ani za protinacistického odboje tomu nebylo jinak, a i odbojáři bojující proti nacistům bohužel často byli nuceni zabít i nevinné lidi, ba někdy byli nuceni zabít dokonce i malé děti.

 

Že by snad šlo o náhodné excesy, tj, náhodné protiprávní vybočení ze strany jednotlivých individuálních odbojářů?

 

Vůbec ne! Ovšemže ony excesy, tj. protiprávní vybočení , ty se ovšemže vyskytli občas také, ale teď zde vůbec nemám na mysli žádné excesy, ale právě naopak mám na mysli ty případy, kdy odbojáře ačkoliv sice usmrtili nevinné lidi, ba dokonce i malé děti zcela exculpuje, vyviňuje tento právní exculpační institut Krajní nouze!

 

Je to možné? Bohužel ano, a dokonce nebyly to ani zdaleka zřídkavé případy. Bohužel obdobně jako v případě bratři Mašínů, tak i v případě mnohých antinacistických odbojářů situace občas vyústila do vynuceného usmrcení nevinných lidí, kterých nejen bratři Mašínové, ale občas i příslušníci protinacistického odboje museli usmrtit. Uvedu konkrétní příklad.

 

Například někde v lese nebo v horách tajně v utajení ať již v nějaké jeskyni anebo v nějakém jiném ať již přirozeně vzniklém anebo lidskou rukou vybudovaném brlohu se tajně ukrývala nějaká skupina protinacistického odboje. A dejme tomu, že nějakou nešťastnou náhodou je tam objevil nějaký třebas dřevorubec.

 

A pak mají odhaleni odbojáři velice nepříjemné dilema: Co teď s ním? Vidí tomu dřevorubci snad někdo do duše? Ví někdo jak ten dřevorubec smýšlí? Ví někdo zda-li ten dřevorubec je skutečně proti nacistům? A co když ten dřevorubec ze strachu o svůj život nám pouze lže, a ve skutečnosti s nacisty sympatizuje? Zabijeme ho? Anebo ho necháme odejít? Je vůbec únosné podstoupit to obrovské bezpečnostní riziko, že ho jen tak pustíme a necháme odejít? A kdo si eventuálně vezme na své triko ohrožení nejen svého vlastního života, ale i životů všech ostatních druhů ve zbrani, že onoho dřevorubce jen tak pustíme na svobodu s vědomím si všech rizik s tím spojeným? S vědomím, že nás onen dřevorubec možná pak eventuálně udá Gestapu?

 

Anebo představte si, že dotyčnou jeskyni či nějaký jinou skrýši s protinacistickými odbojáři v onom lese náhodně neobjeví onen dřevorubec ale třebas skupinka osmiletých chlapců.

 

Odbojáři začnou hořečnatě uvažovat: Co teď s nimi? Pokud je totiž nezabijeme, riskuje dokonce ještě mnohem více než kdyby nás našel jeden individuální dřevorubec a my ho nechali jen tak odejít. A riskujeme mnohem více nejen proto, že těch dětí je více než jen jedno, což matematicky znásobuje možnost našeho udání. I kdyby nás objevilo pouze jen jedno jediné dítě, i tak jeho propuštěním na svobodu bychom riskovali výrazně více než propuštěním jednoho dospělého člověka. Proč? Dospělý člověk by nás totiž mohl udat pouze proto, že eventuálně sympatizuje s nacisty. Dítě nás ale může vyzradit nejen proto, že nás nenávidí, ale nepřímo nás může vyzradit i vzhledem k tomu, že dítě je dítě, tj. že je hloupé a intelektuálně nevyzrálé, v důsledku čehož i když s námi třebas sympatizuje, nelze vyloučit, že by nás mohlo nějak třeba i nechtěně vyzradit svou hloupostí, nevyzrálostí, naivitou, či dětskou nezkušeností. Co když se třebas i bez jakéhokoliv špatného úmyslu někomu pochlubí s tím, že nás našlo? Co když se někde lehkomyslně prořekne? Atd.

 

Na závěr ještě pár slov k tvrzení komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů, že bratři Mašínové jsou, respektive údajně prý byli "vrahové" a "zločinci“. Ba dokonce že jejich otec podplukovník Josef Mašín, kterého popravili nacisté byl skvělý, ale jeho synové - kteří ve skutečnosti jako úpřimní demokraté pouze jen kráčeli ve šlépějích svého otce - byli údajně prý "vrahové" a "zločinci". Je evidentní, že kdyby jejich otce podplukovníka Josefa Mašína nacisté nepopravili, tak by úplně stejně nekompromisně jak vystupoval proti nacistické tyranii, ba vystupoval i proti tyranii stalinisticko-komunistické, v důsledku čehož by dnes i on byl úplně stejně jako jeho odkazu věrní synové údajným "vrahem" a "zločincem" v interpretaci komunistů a vládnoucích krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů, a nikoliv člověkem popraveným nacisty, kterého si v důsledku této jeho popravy za nacistické tyranie dnes vládnoucí komunisté a krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté neoprávněně přivlastňují jako údajně prý "jejich člověka", neboť velice dobřé ví, že popravený podplukovník Josef Mašín proti této neuvěřitelné drzosti komunistů a vládnoucích krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů se již sám nemůže nijak bránit.

 

Skutečně soudruzi? Chudák generál Mašín, musí se obracet v hrobě když vidí Vás soudruhy, že proti jeho vůli jste si z něj udělali modlu jako kdyby to byl nějaký Váš komunistický či krajně ultralevičácký neomarxistický spolusoudruh! Veliká škoda že ho nacisté popravili. Kdyby ho totiž nacisté nebyli bývali popravili, tak by jste ho sice Vy soudruzi zatratili stejně jako jeho syny, nicméně by se alespoň synové Mašínové pod vedením svého velice zkušeného otce generála prostříleli z tohoto komunistického pekla na svobodu nepochybně snadněji než bez svého otce, který vzhledem ke své smrti je již nemohl vést a ani jim nijak pomáhat.

 

A na tvrzení, že bratři Mašínové byli údajně prý vrahové a zločinci jste soudruzi nepodali nijaký důkaz. To jak se bratři Mašínové prostříleli na svobodu nebylo jen tak z nějaké pasie aby se nenudili, ale bylo to vynuceno proměnou celého státu na jeden koncentrační tábor se kterého nebylo možné jen tak odejít. A tudíž jak jsem již řekl za smrt lidí odpovídá výlučně pouze jen onen zločinecký komunistický režim.

 

A pokud chce někdo tvrdit, že údajně prý bratři Mašínové byli vrahové a zločinci, ať buď o tom podá nějaký důkaz anebo pokud proti nim žádný důkaz nemá, pak ať raději drží svou bolševickou nevymáchanou rudou hubu zticha! Mimo rámec událostí spojených s jejich prostřílením se na západ – dopustil se kdokoliv z nich u nás v Československu ať již před nastoupením komunistického režimu v únoru 1948 anebo za celé ono dlouhé více než půlstoletí po svém úspěšném útěku na západ ať již v západním Německu NSR anebo v USA či kdekoliv jinde nějakého trestného činu?

 

Dopustil se kdokoliv z nich vraždy? Ublížení na zdraví? Loupeže? Krádeže? Výtržnictví? Popřípadě alespoň nějakého triviálního přestupku proti občanskému soužití?

 

Ne nic talkového!  Jak Ctirad Mašín, tak i Josef Mašín a Milan Paumer byli všichni tři vesměs samí slušní bezúhonní občané kteří nejen před únorem 1948, ale ani za celé více než půlstoletí svého života na západě se ani v Německu, ani v USA a ani nikde jinde nedopustili žádného nezákonného jednání, natožpak trestního činu. Ne že bych snad já osobně detailně znal jejich život, nicméně ale pokud by se kdokoliv z nich kdykoliv za onu dlouhou více než padesátiletou etapu jejich životů dopustil nějakého nezákonného jednání, natožpak trestního činu, tak by se o tom komunisté a krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté nepochybně s velikou škodolibou radostí zmínili. Nic takového jsem však od nich a ani od nikoho jiného nikdy neslyšel.

 

 

Otázka č.  15./Má se naše armáda i nadále zúčastňovat operací v Afghánistánu?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Není žádný důvod proto, aby se tak malé státy jako je naše Česká republika angažovala někde  daleké Tramtárii. A již vůbec není zapotřebí, aby se tam armáda České republiky angažovala jako loutková armáda loutkové vlády banánové republiky sloužící jako služební poskoci vlády USA, respektive amerických monopolních korporací za jejichž imperiální ekonomické zájmy by měli umírat kdesi v daleká tramtárii naši čeští vojáci coby jakási quasi koloniální soldateska USA.

 

Je-li na blití když slyším to pokrytectví našich některých politiků, že tím že naše vojáky pošlou bojovat někam do Tramtárie za zájmy USA údajně prý hájí naše české národní zájmy, za které považují strčení svých blbých hlav co nejhlouběji do amerického zadku.

 

A tak tito debilní politici mluví vždy když USA začnou vést nějakou agresivní dobyvačnou válku, že tím údajně prý hájíme maše národní zájmy když pošleme bojovat naše vojáky po boku amerických agresorů. Takto například ten blbec Tvrdík za český národní zájem označoval vyslání české armády do války proti Iráku. Údajně právě je český národní zájem aby tam naši vojáci šli, říkal.

 

Když ale USA vojska z Iráku stáhli, kupodivu stáhl i on české vojáky z Iráku. Tím ale jen dokázal, že byl pouhou loutkou a že v Iráku bojovali vojáci České republiky za zájmy USA a nikoliv za zájmy České republiky. V opačném případě pokud by alespoň chtěl předstírat opak, tak bez ohledu na odchod vojsk USA z Iráku měl tam i nadále ponechat vojska České republiky pokud chce tvrdit, že tam ta vojska byla údajně prý v českém národním zájmu a nikoliv v zájmu cizí velmoci.

 

 

Otázka č.  16./Má se armáda ČR i nadále účastnit zahraničních vojenských misí?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Ve všeobecnosti řečeno ať již si kdykoliv v dějinách lidstva vezmeme jakoukoliv zemi světa, tak jediným logicky opodstatněným důvodem pro vyslání armády do zahraničí je pouze jen úmysl tímto způsobem rozšířit územní teritorium svého vlastního státu anebo vydobýt nikoliv pro nějakou velmoc či jiný cizí stát, ale pro stát svůj vlastní nějakou jinou velikou válečnou kořist, která svou velikostí je adekvátně srovnatelná s výše uvedeným rozšířením teritoria svého vlastního státu. Vzhledem k tomu ale, že naplnění takovýchto cílů případné vojenské intervence armády České republiky v zahraničí jsou absolutně nemyslitelné, pak tedy není žádný důvod vojska svého vlastního státu kamkoliv do zahraničí posílat.

 

Úkolem armády by po správnosti mělo být zabezpečení státní svrchovanosti územního teritoria svého vlastního státu plus ochrana státních hranic svéhp vlastního státu, a pouze jen být jakýmsi zahraničním koloniálním expedičním sborem loutkové koloniální armády našich koloniálních pánů v USA, a jako takový na zapískání našich amerických pánů jít na jejich pokyn umírat někam do Tramtárie v zájmu větších ekonomických zisků cizích mamutích akciových společností USA.

 

 

Otázka č. 17./Máme více podporovat jadernou energetiku?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Jednoznačně! Cokoliv ostatního je absolutně nerealistického. Jen jaderná energetika má potenciál uspokojit poptávku spotřebitelů po elektrické energii. Poptávka spotřebitelů po elektrické energii je již dnes dosti veliká a v budoucnosti tato poptávka ještě i nadále bude výrazně růst. Obnovitelné zdroje jsou absolutní nesmysl, ty ať si soudruh Bursík a jemu podobní strčí do zadku!

 

 

Otázka č.  18./Máme více podporovat rozvoj obnovitelných zdrojů energie?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Pouze jen jaderná energetika má svoji budoucnost. Cokoliv ostatního je absolutně nerealistického. Jen jaderná energetika má potenciál uspokojit poptávku spotřebitelů po elektrické energii. Poptávka spotřebitelů po elektrické energii je již dnes dosti veliká a v budoucnosti tato poptávka ještě i nadále bude výrazně růst. Obnovitelné zdroje jsou absolutní nesmysl, ty ať si soudruh Bursík a jemu podobní strčí do zadku!

 

 

Otázka č.  19./Máme vystoupit z NATO?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Rozhodně ANO! Čím dříve budeme pryč z regionální zločinecké organizace NATO, tím lépe!

 

Zejména tedy alespoň pokud vůbec chceme co i jen aspoň teoreticky začít přemýšlet nad tím jak bychom se mohli reálně pokusit odejít z takzvané Evropské Unie, je jako „condicio sine qua non“, tj. nevyhnutnou podmínkou nejprve nezbytné dosáhnout úplný zánik této regionální zločinecké organizace NATO spojenou i s odchodem všech cizích vojsk z České republiky, jakož i spojenou s odchodem všech vojsk USA pryč z Evropy, a zpátky za moče do USA. Teprve až poté lze vůbec začít reálně zvažovat jak odejdeme pryč z takzvané Evropské unie.

 

 

Otázka č.  20./Jsou vztahy s USA důležitější než vztahy s Ruskem?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

Z JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Jednou prezident Miloš Zeman velice výstižně řekl, že „pouze jen naprostý blbec nikdy nemění své názory“. Tento výrok považuji za velice důležitý nikoliv proto, že jej vyslovil prezident Miloš Zeman, ale stejně tak bych tento výrok považoval za velice důležitý bez ohledu na to ať již by ho vyslovil třeba i kdokoliv jiný. A ovšemže tímto výrokem nebylo myšleno na bezpáteřní kariéristy, kteří podle přísloví „kudy vítr – tudy plášť“ po celý svůj život jdou cestou nejmenšího odporu věrně sloužíc jakémukoliv třeba i sebevíce nemravnému či sebevíce zločinnému režimu. Takovýto bezpáteřní lidé jsou mým přesným opakem, já si vysoko hodnotím plnění ušlechtilých ideálů, a tudíž není divu, že já takovýmito lidmi bez páteřní kosti hluboce pohrdám.

 

Prezident Miloš Zeman však ale oním svým výrokem na tyto blbce nemyslel, ale myslel na úplně jiné blbce,  a to na ty blbce, kteří nikoliv ze zásadovosti, ale pouze jen ze svého vrozeného totálního hlupáctví nikdy nemění své vlastní názory. Zatímco totiž například já měním své názory adekvátně ve vztahu k těm změnám, které nastaly u hodnocených skutečností, tak tito naprostí blbci, kterých měl na mysli prezident Zeman si jednou na něco utvoří svůj názor, a to možná někdy třebas i úplně správný názor, pak však ale tomuto názorů zůstanou věrni již navždy, a to bez ohledu na jakékoliv změny posuzovaných skutečností. A tito blbci jsou zase přesně opačným extrémem vůči těm výše zmíněným kariéristům bez páteřní kosti, kteří se chovají podle přísloví „kudy vítr – tudy plášť“.A s těmito blbci, kteří z svého vrozeného hlupáctví „nikdy nemění své názory“ pohrdám úplně stejně jako s bezpáteřními kariéristy, kteří absolutně na nic vůbec žádné svoje vlastní názory nemají, a proto se chovají podle přísloví„kudy vítr – tudy plášť, neboť i tito lidé jsou rovněž mým přesným opakem.

 

A minimálně jednoho takového blbce, který nikoliv ze zásadovosti, ale ze svého vrozeného totálního hlupáctví  jsem ve svém životě i potkal. Bylo to ještě v časech komunistické diktatury v Československu někdy v polovině osmdesátých let dvacátého století, když jsem já před skupinkou několika přibližně stejně starých mladých ani ne dvacetiletých chlapců ostře kritizoval totalitní režim Sovětského svazu a současně jsem chválil vynikající vládu prezidenta USA Ronalda Reagana.

 

No a jeden z těch mládenců, doslova takové hloupé „hovádko Boží“ však ale zcela zjevně nepochopil to, co jsem jim říkal, neboť na to co jsem jim říkal zcela neadekvátně zareagoval tak, že řekl „Ano, máš plnou pravdu Laholo, já s tebou plně souhlasím, já také nenávidím Rusy a miluji Američany!“ Ovšemže jsem se na to okamžitě ohradil, neboť já jsem přece nic takého neřekl. Já jsem neřekl, že nenávidím Rusy a ani jsem neřekl, že miluji Američany.. Já jsem řekl, že jsem proti totalitnímu režimu Sovětského svazu a že je mi sympatická vláda amerického prezidenta Ronalda Reagana. Nic víc, nic míň!

 

„A copak to není vlastně pouze jen trochu jinými slovy řečené v podstatě totéž co jsem řekl já?“ zeptal se nechápavě a udiveně dotyčný hloupý mládenec.

 

„Není!“ odpověděl jsem mu. Odsuzuji-li já režim v Sovětském svazu, říkám to proto, že tento režim považuji za špatný a nikoliv proto že bych snad nenáviděl |Rusy. Proti samotným Rusům vůbec nic nemám. Pokud bych se snad někdy dožil toho, že by komunistický režim v Rusku padl, a Rusko by se vrátilo k demokracii, k pravicové politice a zejména pak ke křesťanským hodnotám, a moci v Rusku by se ujal nějaký "ruský Ronald Reagan", tak byl adekvátně této změně jejich režimu rovněž i já své názory na nich změnil o 180 stupňů.

 

On však se ukázat jako totální blbec, který nikoliv ze zásad, ale z pouhého svého hlupáctví nikdy nemění své názory. Řekl totiž: To je mně úplně jedno, ať již by v Rusku vládl jakýkoliv režim, třeba i režim nějakého "ruského Ronalda Reagana", i tak budu Rusy vždy nenávidět, a to vždy budu Rusy nenávidět v té nejmaximálnější možné míře bez ohledu na to, ať již v Rusku vládne režim jaký chce. Vláda žádného režimu v Rusku nemůže nijak snížit mou nenávist proti nim, natožpak ji úplně vyloučit.

 

„To snad nemyslíš vážně?“ zeptal jsem se ho já a dodal protiotázku: A co kdyby sice v Rusku nadále zůstal u moci ruský brežněvovský komunismu., ale v USA by se snad někdy čistě hypoteticky nejenže dostal k moci komunistický režim, ale navíc krutovládcem v USA čistě hypoteticky nějaký "americký Josif Vissarionovič Džugašvilli Stalin".

 

Dotyčný blbec mi ale bohužel odpověděl, že na tom údajně prý vůbec nezáleží, že je to údajně jedno. Jinými slovy že Rusko nenávidí a bude nenávidět vždy a to bez ohledu na to jaký režim bude v Rusku vládnou, a tedy, že Rusko by nenáviděl v úplně stejné míře jako ho nenávidí dnes i tehdy, pokud by tam vládl třebas i nějaký silně křesťanský a pravicový antikomunistický režim nějakého "ruského Ronalda Reagana" a naopak USA bude vždy milovat a zbožňovat navěky, přičemž jeho absolutně nekritickou lásku a obdiv k USA by ani jen trochu neumenšilo dokonce ani jen to, kdyby tam byl nastolen nějaký krutě komunistický stalinistický režim nějakého amerického Josefa Stalina.

 

Pak jsem již neříkal vůbec nic, neboť na tak totálního blbce „co nikdy nemění své názory“ se již opravdu nic říci nedá. Kupodivu ale i mezi našimi pasivními posluchači byl minimálně jeden další totální blbec. Když pak onen první totální blbec, co „nikdy nemění názory“ odešel, tak tento druhý blbec konstatoval, že údajně prý jsem se já s tamtím mladíkem (co „nikdy nemění své názory“) sice podle jeho názoru v té závěrečné údajně prý okrajové věci sice neshodl, jinak ale že toho mladíka (myslíc onoho blbce co „nikdy nemění názory“) mohu považovat za svého politického přítele, tj. chtíc říci spojence či stoupence.

 

Odpověděl jsem tomu blbovi, že onoho blbce co právě odešel a co „nikdy nemění své názory“ právě naopak považuji za svého nepřítele, a to zejména za svého politického nepřítele.

 

Tento druhý blbec se tomu velice podivil a udiveně řekl. Ale jak je to možné? Vždyť on přece také nenávidí Sovětský svaz., on také přechovává vřelé sympatie k USA. Copak on nemá na Sovětský svaz stejné názory jako máš i ty? A copak nemá na USA úplně stejné názory jako ty?

 

Na to sem mu odpověděl, že to, že dotyčný blbec na USA i SSSR má momentálně podobné názory jako mám i já je pouze jen čirá náhoda, která navíc platí ještě k tomu jen pro tento momentální okamih. Ovšemže může to sice platit třeba i o sto let později beze změny, ale na druhé straně třebas již i hned zítra eventuálně se může ať již v SSSR anebo v USA uskutečnit nějaký zásadní politický převrat, který já při svém hodnocení daného režimu nebudu moci ignorovat, zatímco onen blbec vzhledem k tomu, že „nikdy nemění své názory“ by se na dotyčný stát díval úplně stejně, jako kdyby tam k žádnému převratu ani nebylo bývalo došlo.

 

A tak tedy jsou-li naše názory na SSSR i USA v daném okamihu momentálně podobné, pak tedy pokud by třebas zítra k takovému převratu bylo bývalo došlo, najednou bychom ze dne na den já a on ocitli na úplně opačném konci politické a ideologické bojové barikády.

 

„Proč?“ zeptal se opět tento druhý blbec.

 

A já mu to opět trpělivě vysvětloval. Pokud by se nějakým třebas politickým převratem radikálně o 180 stupňů změnil režim vládnoucí ať již v SSSR anebo USA, tak já bych na to adekvátně reagoval tak, že i můj postoj vůči danému státu by se tudíž o oněch 180 stupňů ať již ve smyslu pozitivním anebo negativním změnil, respektive obrátil; zatímco názor onoho blbce by se na dotyčný stát ať již by se jednalo o SSSR anebo o USA absolutně nijak nezměnil, v důsledku čehož z dnešního právě pro tohle velice nečitelného pochybného „politického přítele“ by se ze dne na den mohl stát zcela čitelný „politický a ideologický nepřítel“.

 

Já nemohu říci, že bych snad nějaký národ, a to ať již jakýkoliv národ nenáviděl, popřípadě alespoň že bych snad nějaký národ neměl rád. Ono totiž v každém národě bez jakékoliv výjimky jsou jak lidé dobří i lidé špatní. A obdobně totéž lze říci vlastně dokonce i o samotných jednotlivých státech. Žádný stát sám o sobě není státem dobrým a ani špatným. Stát sám o sobě je vždy cosi absolutně inertního, indiferentního, netečného, neboť to co nějaký národ, respektive stát  činí státem dobrým anebo špatným je jeho vláda, respektive vládnoucí režim.

 

A tedy až na základě toho, zda-li vládu, respektive režim, který vládne v určitém státě považujeme za vládu, respektive režim za dobrý anebo špatný, tak až na základě této skutečnosti derivativně, odvozeně přeneseme toto své hodnocení režimu i na samotný národ, kterému tento režim vládne, respektive na základě této skutečnosti derivativně, odvozeně přeneseme toto své hodnocení režimu i na samotný stát, který tento režim ovládá, že o daném státu řekneme, že je to stát dobrý anebo, že je to sát špatný.

 

A protože vlády ani režimy nejsou konstantní, neměnné, tak zcela zákonitě dochází s těmito změnami režimů směrem ať již k lepšímu anebo horšímu celkem logicky nutně dochází i ke změně vnitřní kvality jednotlivých států, které pak – z výjimkou výše zmiňovaných totálních blbců „nikdy neměnících své názory“ – nutně adekvátně k nastavším změnám pak hodnotíme pozitivněji anebo negativněji než jsme je hodnotili v období než k těmto změnám došlo.

 

Jestliže je někdo takový kretén, že „nikdy nemění své názory“ a tudíž má úplně stejný vztah k pravicovým USA katolíka Ronalda Reagana jako i ke krajně ultralevicovému ultraliberálnímu neomarxistickému extrémistickému režimu USA soudruha Baracka Obamy, pak je třeba se mít.před tímto absolutně nečitelným bláznem na pozoru,  a to úplně stejně tak, pokud někdo má úplně stejný vztah k SSSR bolševického diktátora Josifa Stalina jako má i současné demokratické Ruské Federaci PRO-FAMILY křesťana Vladimíra Putina rovněž třeba být před takovýmto idiotem permanentně ve střehu, neboť nikdy nevíte, co od daného blba můžete čekat.

 

Názory těchto kreténů „nikdy neměnících své názory“ totiž jsou zcela inertní vůči samotné kvalitě jednotlivých vládnoucích režimů a jejich změnám a tudíž eventuálně shodný názor dotyčného takovéhoto blba s mám názorem vůbec nic pozitivního neznamená a nelze na to nijak spoléhat. Hned zítra totiž muže dojít k eventuálnímu politickému převratu, který změní určitý režim třebas i o 180 stupňů na což Vy na rozdíl od onoho nijak neměnného idiota budete muset v adekvátní reakci na tuto změnu i Vy o 180 stupňů změnit své původní hodnocení daného státu, čímž se najednou ze dne na den ve vztahu k dotyčnému neměnnému blbovi najednou ocitnete na vzájemně protikladných nepřátelských bojových barikádách.

 

Jinými slovy sečteno a podtrženo – jestliže totalitní monopartajní komunistický režim SSSR nahradilo svobodné a demokratické multipartajní pluralitní Rusko stojící v čele boje za PRO-FAMILY hodnoty a ve kterém se každý den v průměru dokončí stavba tří kostelů zatímco za Lenina a Stalina se nové kostely nejenže nestavěly ale naopak se bourali ještě i ty kostely, které se v Rusku postavily v předrevolučním období, tak já nejsem a ani nechci předstírat, že jsem takovým kreténem, který si myslí, že v Rusku se od časů sovětského diktátora Josifa Stalina vůbec nic nezměnilo k lepšímu, a že Rusko i nadále je úplně stejným komunistickým režimem jako byl za Lenina a Stalina.

 

A stejně tak jestliže v původně demokratických a svobodných USA jakými byli v minulosti ještě za časů vynikajícího prezidenta Ronalda Reagana, kdy měl každá svobodu projevu a svobodu náboženství, nelze být takovým ignorantem, že i poté, co se USA změnili z původní demokracie na krajně ultralevičáckou ultraliberální neomarxistickou extrémistickou totalitní diktaturu kde jsou lidé vězněni, pokutováni, vyhazováni ze zaměstnání či jinak politicky šikanováni, pronásledováni a perzekvováni za sebemenší kritiku a nesouhlas se státní homosexualustickou totalitní ideologií, rovněž ani v tomto případě pokud jde o USA nejsem a ani nechci předstírat, že jsem takovým kreténem, který si myslí, že v USA se od časů prezidenta USA Ronalda Reagana vůbec nic nezměnilo k horšímu, a že USA i nadále je úplně stejný svobodný a demokratický stát jakou byla za časů amerického prezidenta Ronalda Reagana.

 

Ano, v osmdesátých letech dvacátého století jsem nenáviděl tehdejší vládnoucí režim Sovětského svazu a obdivoval v té době ještě svobodné a demokratické USA. Pak vzhledem k ideologickému přepólování světa kdy v roce 1991 zaplať Pán Bůh padl komunistický režim v Sovětském svazu a o něco později postupnými plíživými kroky postupující extrémistické krajně ultralevičácké ultraliberální neomarxistické revoluce v západních státech, jakož v samotných USA, čímž De facto bohužel postupně zanikla demokracie jsem na tyto radikální politické a ideologické změny musel reagovat a přehodnotit, respektive změnit své postoje vůči oběma těmto velmocím o 180 stupňů, v důsledku čehož můj původně krajně negativní postoj vůči diktátorskému komunistickému režimu Sovětského svazu vystřídal můj vyhraněně pozitivní, kladní vztah vůči dnes již vůči zaplať Pán Bůh zcela svobodné a demokratické Ruské Federaci, a zas naopak můj vyhraněně pozitivní, kladní vztah vůči dnes již vůči bohužel neexistujícímu demokratickému režimu USA zas vystřídal můj vyhraněně negativní vztah vůči dotyčnému úplně novému extrémistického diktátorskému krajně ultralevičáckému ultraliberálnímu neomarxistickému režimu USA v réžii vládnoucího Baracka Obamy, manželů Clintonovců a tzv. "demokratické strany".

 

Ano, porovnáme-li mé postoje vůči SSSR a USA v osmdesátých letech dvacátého století s mými současnými postoji vůči Ruské Federaci a USA je evidentně že mé postoje jak vůči největšímu euroasijskému státu světa, tak i vůči USA s změnil o 180 stupňů. Ovšemže je to dáno tím, že jsem změnou svých postojů vůči oběma těmto velmocím pouze jen adekvátně reagoval na 180-ti stupňovou politickou a ideologickou změnu jejich režimů,  nikoliv tedy s tím že bych se snad  nějak změnil já sám.

 

Vzhledem k tomu, že se mění režimy, zcela zákonitě v reakci na tyto změny vládnoucích režimů se nutně mění i mé postoje k daným státům v kterých došlo ke změně režimu, byť i jinak mé vlastní politické názory jsou sále konstantní, neměnné, stále stejné bez jakékoliv změny.

 

A ovšemže to, co jsem popsal ohledem minulosti, úplně totéž platí – minimálně pro mou osobu – i pro budoucnost. Stejně tak jako v minulosti, tak i dnes, a právě tak i do budoucnosti nikoho neodsuzuji na věčné časy, právě tak jako ani nikomu nejsem ochoten udělit bianco-šek nekritické chvály na věčné časy, ale vždy každému vystavím takové vysvědčení, jaké si zaslouží.

 

Jeli tudíž můj dnešní postoj vůči USA krajně negativní či můj dnešní postoj vůči Ruské Federaci vyhraněně pozitivní, kladný,  rozhodně to není nic konstantního, nic neměnného. Změní-li se v budoucnu režim ať již v USA  anebo v Ruské Federaci, tak i já v adekvátní reakci na dotyčnou změnu opět přehodnotím svůj postoj vůči tomu státu, ve kterém by k dotyčné změně režimu došlo, a tudíž pokud jde o mou maličkost nelze vyloučit, že v budoucnosti můj vztah k USA se opět může stát pozitivním, kladným, zatímco můj vztah k Ruské Federaci se zas eventuálně může stát záporným.

 

Můj vztah k USA by se totiž nutně musel opět stát pozitivním, kladným v tom případě pokud by v USA byla zastavena a nakonec i úplně zvrácena a poražena ona krajně ultralevičácká ultraliberální neomarxistická revoluce i s její homofašistickou tyranií vůči oponentům homosexualistické ideologie a propagandy. Stejně tak i můj vztah vůči Ruské Federaci by se musel nutně stát negativním, pokud by v Rusku padl prezident Putin a demokracie a vlády v Rusku by se chopili nějací obdobní krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí extrémisté, kteří dnes se svými ideologiemi takzvané politické korektnosti a homofašismu vládnou v západní Evropě a severní Americe.

 

Momentálně je ale situace taká jaká je, momentálně je Ruska Federace svobodným a demokratickým PRO-FAMILY státem opírající se o křesťanské hodnoty, zatímco obamovsko-clintonovské USA jsou krajně ultralevičáckou ultraliberální neomarxistickou tyranií i se svými neomarxistickými ideologiemi takzvané politické korektnosti a homofašistické perzekuce vůči všem oponentům a kritikům státní homosexualistické ideologie a propagandy. A tedy aniž bych chtěl jakkoliv předjímat to, co přinese budoucnost, aniž bych chtěl jakkoliv předjímat to, co bude nebo nebude v budoucnosti, aniž bych chtěl jakkoliv předjímat to, co se v budoucnu ať již k lepšímu anebo horšímu změní, momentálně za současné situace musím konstatovat, že Ruská Federace vzhledem k tomu, že je v této době momentálně svobodnějším a demokratičtějším státem než jsou USA je tudíž z těchto důvodů momentálně Ruská Federace, a i proto též je dnes Ruská Federace důležitější zemí než jsou dnes momentálně USA.

 

 

Otázka č.  21./Byl prezident Havel lepším prezidentem než prezident Klaus?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Prezident Václav Havel obrazně řečeno vždy chodil po Praze s deštníkem, když ve Washingtonu pršelo.

 

 

Otázka č.  22./Byl Prezident Klaus lepším prezidentem než prezident Havel?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Prezident Václav Klaus pouze jen občas přiletěl za soudruhy do Bruselu, popřípadě za bruselským soudruhům nadřízeným americkým soudruhům do Washingtonu pokud si na některé problémy potřeboval s nimi vyměnit si názory.

 

Prezident Václav Havel však ale vždy přiletěl za soudruhy do Bruselu a Washingtonu, pokud bruselští či washingtonští soudruzi potřebovali Václavu Havlovi vyměnit jeho názory.

 

 

Otázka č.  23./Má být první zahraniční cesta českého prezidenta na Slovensko a slovenského prezidenta do České republiky?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –   ANO

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Pro Slováky jsme my nejbližším národem, právě tak jako i Slováci jsou nejbližším národem pro nás!

 

 

Otázka č.  24./Mají se do benzínu a nafty i nadále povinně přimíchávat biopaliva?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: –  NE

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Nejen já jsem proti tomuto krajně ultralevičáckému neomarxistickému nesmyslu, ale jak vidět názor konečně změnili dokonce i samotní krajně ultralevičáčtí a ultraliberální bruselští soudruzi. Důkazem toho, že už dokonce i samotní krajně ultralevičáčtí bruselští soudruzi se zřekli tohoto nesmyslu je to, že jak vidět na těch co chodí po Praze s deštníkem když ve Washingtonu, ale nejen samotném Washingtonu, ale i ve washingtonské filiálce v Bruselu prší. Teď už dokonce i úplně všech osm prezidentských kandidátů se vyslovilo odmítavě vůči povinnému přimíchávání biopaliva do benzinu a nafty. Před několika lety by podobná jednota všech kandidátů proti přimíchávání biopaliv do benzinu a nafty.byla ještě absolutně nemyslitelná.

 

 

Otázka č.  25./Měl by být atentátník na Heydricha Jan Kubiš in memoriam povýšen na generála?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: - v jejich dotazníku jsem zaškrtl kolonku: “Nevím nebo neutrální odpověď anebo jiná odpověď“

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Atentátník na Heydricha Jan Kubiš byl nesporně veliký hrdina před jehož hrdinství v boji proti zlu nacistické tyranie se v hluboké úctě a pokoře skláním. To ale nic nemění na tom, že aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat důležitost boje proti nacismu za naši slobodu či jakkoliv zpochybňovat osobu a zásluhy samotného Jana Kubiše, mám i určité své výhrady kvůli kterým se raději přikloním k zcela neutrální odpovědi aniž bych se meritorně vymezil ve prospěch zcela jednoznačného ANO či NE.

 

Prezidentským kandidátům byly položeny celkově dvě otázky tázající se na to, zda-li by se po správnosti měli anebo neměli ocenit významné osobnosti našeho národa,  a to jednak první otázka ohledem toho, zda-li by bratří Mašinové měli dostat státní vyznamenání, jednak druhá otázka zda-li by atentátník na Reinharda Heydricha Jan Kubiš in memoriam měl být povýšen na generála, což by mělo být především jistou formou jeho ocenění. Oba tyto případy jsou si v lecčems velice podobné, a to zejména pokud jde o používání dvojakého metru ze strany komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů.

 

Již vidím soudruhy komunisty jak společně se soudruhy krajně ultralevičáckými neomarxistickými extrémisty křičí: Nemožno klást na jednu úroveň skutky bratří Mašínů se skutky atentátníků na Reinharda Heydricha. Jsou zde přece četné výrazné rozdíly, je tu přece výrazný rozdíl v tom, že skutky atentátníků na Heydricha stojí mravně výše než skutky bratří Mašínů.

 

Na to všem těmto komunistickým a jiným krajně ultralevicovým neomarxistickým extrémistům odpovídám: Zajisté je sice pravda, že jsou zde četné rozdíly, v tom hlavním však ale neshledávám žádné výrazné rozdíly mezi skutky protikomunistických odbojářů bratří Mašínů a skutky atentátníků na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. A již vůbec nemohu souhlasit s názorem, že skutky atentátníků stojí mravně výše než skutky bratří Mašínů. Jsem přesvědčen právě naopak, že skutky jak atentátníků na Reinharda Heydricha, tak i skutky bratří Mašínů jsou velice záslužné, a pokud již skutečně někteří stojí mravně výše než jiní, tak podle mého mínění, tak ti co stojí mravně výše jsou přece jen asi spíše bratři Mašínové než atentátníci na Reinharda Heydricha. A následně i vysvětlím proč.

 

Někdy slýchávám otázku, že prý co je horší komunismus anebo nacismus? Těm, kteří v tom nemají jasno odpovím protiotázkou, kdo zabil více lidí? Více lidí zabili nacisté v letech 1933 – 1945? Anebo spíše více lidí zabili komunisté v letech 1917 – 1991? Na to ať si odpoví každý sám…

 

Považuji-li z výše uvedeného důvodu, ale nejen z výše uvedeného důvodu komunismus za větší zlo než nacismus je to jeden z důležitých důvodů, byť i ovšemže ani zdaleka ne důvod jediný pro to, proč si skutky antikomunistických odbojářů bratří Mašínů vážím více než skutků atentátníků na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

 

Vzhledem  k větší satanské zrůdnosti zla komunismu v minulosti a krajně ultralevičáckého a ultraliberálního neomarxistického extrémismu v současnosti než v minulosti představovalo zlo nacismu, který dnes již navíc naštěstí ani nikde neexistuje,  je tedy jen zcela přirozené, že přechovávám mnohem větší úctu vůči těm lidem, co v minulosti aktivně se zbraní v ruce bojovali proti komunismu, potažmo v současnosti, respektive v budoucnosti budou bojovat proti té absolutně největší satanské extrémistické zrůdnosti krajně ultralevičáckého a ultraliberálního neomarxistického extrémismu, než je pocit mé úcty proti těm, kteří bojovali pouze jen proti nacistům, kteří byli přece jen o trochu menšími zločinci než byli v minulosti komunisté a než jsou v naší současnosti krajně ultralevičáčtí a ultraliberální neomarxističtí extrémisté, a tedy jsou zde i tyto další důležité důvody, pro které jako člověk nenávidící totalitní tyranii a porušování lidských práv si nutně ze své bytostné přirozenosti mírumilovného člověka nenávidícího veškeré zlo zhoubných diktatur a tyranií nutně vždy budu více cenit skutky bratří Mašínů než skutky atentátníků na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

 

A neméně důležitý je i můj pohled doktora filozofie, coby pohled filozofa, respektive přesněji řečeno právního filozofa, jakož i můj pohled doktora práv. Jako doktor filozofie a současně i doktor práv kladu zde k zamyšlení otázku Co je to zločin?, nebo chcete-li Co je to trestní čin?

 

Odpověď právní filozofie na tuto otázku zní, že Zločin, potažmo trestní čin je „čin, který je nebezpečný pro společnost“.

 

Logická otázka, a Co znamená ten pojem „čin, který je nebezpečný pro společnost“? Když například někdo úmyslně usmrtí jiného člověka – dopustí se pachatel tohoto skutku „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Odpověď zní, že v případě úmyslného usmrcení jiného člověka se pachatel tohoto skutku zpravidla v drtivé většině případů nepochybně ano, skutečně dopustí „činu nebezpečného pro společnost“,  někdy ale též tomu tak vůbec být nemusí!

 

Cože? Navzdory tomu, že někdo úmyslně usmrtí jiného člověka, tak v některých případech nemusí se tím nutně dopustit „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Odpověď protiotázkou: Když například v nějakém velkoměstě někde na vánočním trhu na náměstí plném lidí začne nějaký terorista bezhlavě střílet do lidí, na což nějaký policista nebo třebas i civilista, který náhodně též má střelnou zbraň dotyčného teroristu zastřelí – dopustil se tímto zastřelením teroristy střílejícího do lidí „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Anebo další odpověď protiotázkou: Probíhá válka, v níž v průběhu boje, v průběhu přestřelky „náš“ voják zastřelí vojáka „nepřítele“? Dopustil se tímto zastřelením nepřátelského vojáka onen „náš“ voják „činu nebezpečného pro společnost“?

 

Odpověď na obě výše položené protiotázky zní NE! Ba dokonce v obou těchto výše uvedených příkladů, a to ať již jde o zastřelení onoho střílejícího teroristu anebo o zastřelení onoho nepřátelského vojáka se „pachatel“ tohoto skutku nejenže tímto svým skutkem nedopustil „činu nebezpečného pro společnost“, ale právě naopak v obou těchto dvou případech se „pachatelé“ těchto skutků dopustilo dokonce „činu vysoce záslužného a užitečného pro společnost“!

 

A ptáte-li se proč se úmyslným usmrcením jiného člověka ve výše uvedených dvou případech dopustili „pachatelé“ těchto skutků dopustilo dokonce „činu vysoce záslužného a užitečného pro společnost“,  tak to snad chápete i sám.

 

Pokud jde o ten první případ zastřelení střílejícího teroristy, tak činem zastřelení střílejícího teroristy mu bylo znemožněno, aby onen terorista pokračoval ve svém krvavém masakru lidí. Jinými slovy, kdyby dotyčný terorista zastřelen nebyl, mohl způsobil větší krvavou lázeň, mohl povraždit, postřílet více lidí. A tak zastřelením střílejícího teroristy díky jeho usmrcení byli zachráněny životy mnohých dalších lidé, které by jinak dotyčný terorista byl býval postřílel. A proti úmyslné usmrcení střílejícího teroristy skutečně nejen že nebyl spáchán „čin nebezpečným pro společnost“, neboť právě naopak ten střílející terorista byl velmi „nebezpečný pro společnost“, a jeho zastřelením toto „nebezpečí pro společnost“ bylo odstraněno. A proto zastřelením střílejícího teroristy byl proveden právě naopak „čin vysoce záslužný a užitečný pro společnost“.

 

A pokud jde o ten druhý případ když ve válce v boji „náš“ voják zastřelí vojáka „nepřítele“ tak je to snad také jasné. Kdyby dotyčný voják patřící „nepříteli“ nebyl zastřelen, tak by proti „našemu“ státu a režimu ve službách „nepřítele“ bojoval dál. A tak i v tomto případě úmyslným usmrcením  nepřátelského vojáka nejen že nebyl proveden „čin nebezpečný pro společnost“, ale právě naopak „čin vysoce záslužný a užitečný pro společnost“. Ten kdo byl „nebezpečím pro společnost“ byl totiž právě ten nepřátelský voják – ovšemže dokud onen nepřátelský voják žil a byl bojeschopný bojovat v řadech nepřátelské armády proti „nám“.

 

Ba dokonce zde navíc onen nepřátelský voják kým žil a byl bojeschopný bojovat v řadech nepřátelské armády proti „nám“ nejen že byl „nebezpečný pro společnost“, ale byl dokonce nebezpečný i pro samotnou „naši“ vládu, téměř vždy i pro „náš“ režim, ba občas dokonce i pro samotný „náš“ stát. Nepřátelský voják je totiž personifikací vojenské a tím i politické moci nepřítele. A tedy potencionálně je nepřátelský voják i personifikací vojenského vítězství nepřítele nad námi. V minulosti totiž vždy a všude platilo, že případě, že nepřítel nad námi zvítězí, tak ta „naše“ vláda se bude muset poroučet, velice často se bude muset poroučet i „náš“ režim, ba občas i „náš“ samotný stát. Neboť je-li v emblému prezidenta České republiky heslo Pravda vítězí !, tak reálně ve skutečnosti bohužel vždy platilo a platí heslo Pravda vítězi ! Je to totiž vítěz, kdo  získává monopol na „pravdu“, kdo vždy pak rozhodoval o tom, co pravda je a co pravda není, kdo psal učebnice dějepisu, ve kterých byla monopolně vždy zapsána pouze jen vítězova verze historických událostí, jakož i vítězova verze hodnocení současného světa. A proto z hlediska ať již jakéhokoliv režimu či jakékoliv vlády vždy platilo to, že za válečného stavu úmyslné usmrcení nepřátelského vojáka v boji nikdy nebylo považováno za „čin nebezpečný pro společnost“, ale právě naopak za „čin vysoce záslužný a užitečný pro společnost“.

 

A teď konkrétně podívejme se na problematiku bratří Mašínů a atentátu na Reinharda Heydricha z roku 1942 tak, jak na tyto historické události pohlížím jako doktor filozofie, respektive podívejme se na to očima filozofa.

 

Položme si filozoficko-právní otázku zda-li činy bratří Mašínů byly „činy nebezpečné pro společnost“ anebo naopak zda-li činy bratří Mašínů byly přece jen spíše „činy vysoce záslužné a užitečné pro společnost“ A ovšemže analogicky si tutéž filozoficko-právní otázku můžeme položit i ve vztahu k atentátníkům na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha v roce 1942, zda-li onen atentát na Reinharda Heydricha, ke kterému došlo v roce 1942 byl „činy nebezpečný pro společnost“ anebo naopak zda-li tento atentát byl „činem vysoce záslužným a užitečným pro společnost“.

 

Už teď vidím všechny ty fanatické komunisty a krajně ultralevičácké neomarxistické extrémisty, kteří tak rádi měřívají dvojím metrem, jak zcela nekriticky ječí, že činy bratří Mašínů údajně prý byly „činy nebezpečné pro společnost“, zatímco atentát na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha z roku 1942 byl „činem vysoce záslužným a užitečným pro společnost“.

 

A o které společnosti to mluvíte soudruzi? Mluvíte o té Vaší společnosti komunistické? Nebo o té Vám sice dosti podobné, avšak přece jen za Vašimi komunistickými zločiny trochu zaostávající společnosti nacistické? Patrně soudruzi ale asi  určitě nemluvíte o té naší společnosti svobodné a demokratické, potažmo jak říkáte Vy „buržoazně demokratické“ ?

 

Pokud máte soudruzi na mysli tu Vaši společnost komunistickou, tj. společnost sloužícím zájmům zločineckého režimu despotické krvavé tyranie bolševické komunistické oligarchie, bolševické komunistické aristokracie a bolševické komunistické plutokracie, tak činy bratří Mašínů skutečně byly nebezpečné pro tuto Vaši totalitní společnost, stejně tak jako i spáchání atentátu na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha úplně stejnou měrou taktéž byl čin nebezpečný pro Hitlerův téměř stejně tak zločinný režim německého nacionálního socialismu, který ve své zločinnosti za zločinností komunismu příliš moc nezaostává.

 

A popírají-li soudruzi, že činy bratří Mašínů nebyly „činy vysoce záslužné a užitečné pro společnost“, protože při tom zemřeli i nezúčastnění, nevinní  lidé, tak na tento Váš nepochybně nejsilnější propagandistický pseudoargument proti bratřím Mašínům bych  mohl lakonicky odpovědět, že „když se seká dříví, tak lítají třísky“. Ale protože by někteří adekvátnost tohoto výroku nemuseli správně pochopit a mohli by to pod tíhou bolševické ultralevičácké propagandy pokládat za projev cynismu, tak to trochu šířeji vysvětlím.

 

Předně je velice dojímavé jak zde odrazu soudruzi komunisté ve svém farizejském pokrytectví roní krokodýlí slzy nad smrtí „nevinných lidí“ zabitých údajnými zločinci bratři Mašíny. Je totiž jen velmi zajímavé, že nad obětmi zločinecké Leninovy a Stalinovy krvavé tyranie s desítkami miliónů povražděných a umučených lidí žádnému komunistovi a ani krajně ultralevičáckému neomarxistickému extrémistovi při tom pohledu na desátky milionů umučených a povražděných mužů, žen a dětí neupadne ani jen jedna  jediná slza lítosti. Tam je to přece zcela v pořádku, neboť ty desítky milionů mužů,.žen i malých dětí co jste umučili a povraždili byli přece bigotní klerikálové, lumpenproletariát a jiní zrádcové dělnické třídy, kteří v rozporu se zájmy své vlastní dělnické třídy tvrdošíjně odmítali uznat přednosti socialismu plus různí další reakcionáři a kontrarevolucionáři, kteří si to plně zasloužili, viďte soudruzi?

 

A že vedlejším aspektem útěku bratří Mašínů byla smrt i vedlejších, nezúčastněných, nevinných lidí? Je opravdu velice dojímavé na komunistům a krajně ultralevičáckým neomarxistickým extrémistům najednou ku podivu hluboce na srdci leží osud těchto lidí, ačkoliv ve skutečnosti jinak komunistům nikdy na obyčejných lidech ani v nejmenším nezáleželo a se všemi obyčejnými lidmi komunisté vždy hluboce pohrdali. Obyčejný člověk měl pro komunisty hodnotu pouze jen jako levná otrocká pracovní síla aby na ně pracoval.A pokud už pracovat nemohl, tak mohl již klidně zemřít, neboť pak ho už komunisté nepotřebovali. Stejně tak je to i u dnešních krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů. Není divu, že dnešní hlavní stoupenci euthanasie a takzvané asistované sebevraždy jsou právě komunisté a krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté. Euthanasie i takzvaná asistovaná sebevražda je výrazem nejen komunistického a krajně ultralevičáckého a ultraliberálního neomarxistického nezájmu o potřeby a trápení obyčejných lidí, nýbrž euthanasie a asistovaná sebevražda je přímo jedním z nejflagrantnějších projevů komunistického a neomarxistického pohrdání s obyčejnými lidmi. Když bude legální euthanasie a asistovaná sebevražda tak stát ušetří kopu peněz ve fondech důchodového pojištění, jakož i peněz zdravotního pojištění, viďte soudruzi? A to jen takový "extrémně ultrakatolický klerikální tmář Henryk Lahola je takový zpátečník se středověkými názory, že tyto ekonomické přínosy euthanasie a asistované sebevraždy pro veřejné finance odmítá vidět", viďte soudruzi?

 

Ovšemže nijak neodbíhám od položené otázky „nevinných obětí“, která je z věcného hlediska nepochybně tím nejsilnějším argumentem našich soudruhů. A tedy dám-li stranou, když zcela opominu toto komunistické a neomarxistické farizejské divadlo prolévání krokodýlích slzí  respektive toto komunistické a neomarxistické pokrytectví a podívám-li se na historii útěku bratří Mašínů zcela nestranným pohledem historika, tak nemohu popřít že zde v této souvislosti se bohužel vyskytli i určití nevinní lidé, kteří se nešťastným řízením svého osudu bohužel ocitli v nevhodný čas na zcela nevhodném místě, za což bohužel zaplatili svým životem.

 

Dovoluji si však ale položit protiotázku, kolik bylo těch vedlejších, nezúčastněných, nevinných obětí v důsledku atentátů na vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha ať již jde o Lidice, Ležáky a mnozí a mnozí další vedlejší, nevinní a nezúčastněná lidé i odjinud než z Lidic a Ležáků, kteří zaplatili svým životem za tento hloupý a nesmyslný atentát v důsledku kterého zbytečně vyprovokovali krvavý nacistický teror vůči našemu civilnímu obyvatelstvu?

 

Co by s bylo bývalo stalo, kdybychom v roce 1942 žádný atentát neuskutečnili, a tohoto vysoce postaveného nacistického pohlavára Reinharda Heydricha bychom tedy nechali žít ještě další tři roky, a tedy teprve až v roce 1945 po skončení druhé světové války bychom ho popravili jako nacistického válečného zločince?

 

Zajisté nacistický pohlavár Reinhard Heydrich byl vysoce postaveným předákem nacistického diktátorského režimu, a nepochybně tímto atentátem jsme mu zkrátili jeho život o dotyčné tři roky. Otázkou však ale je, zda-li toto zkrácení života nacistického pohlavára Reinharda Heydricha o ty tři roky nám Čechům stálo za to obrovské množství vedlejších, nevinných a nezúčastněných obětí z řad našeho vlastního českého civilního obyvatelstva?

 

Tuto o odstavec výše formulovanou otázku ovšemže nekladu komunistům a ani krajně ultralevičáckým neomarxistickým extrémistům. Vím totiž, že komunisté i krajně ultralevičáčtí neomarxističtí extrémisté odpoví okamžitě bez sebemenšího zaváhání ANO, neboť komunistům a ani krajně ultralevičáckým a ultraliberálním neomarxistickým extrémistům nikdy na životech obyčejných lidí nijak nezáleželo. Právě naopak! Jistý komunista se dokonce i přiznal k tomu, že prý kdyby nebyl ateistou, tak že by se doslova modlil za to, aby ta odvetná nacistická genocida vůči civilnímu obyvatelstvu byla pokud možno co největší, co nejrozsáhlejší, aby nacisté povraždili co nejvíce nevinného civilního obyvatelstva, a to všechno jen kvůli tomu, že prý čím více nevinného civilního obyvatelstva nacisté povraždí, tím to ve všeobecné rovině budeme moci lépe využít k propagandistickým účelům.

 

A nebyl to rozhodně ojedinělý názor, obdobný bystrý utilitární postřeh vyjádřil i jeden současný politik z řad krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistů, který konstatoval jakéže je to pro naši současnost veliké dobrodiní, že v minulosti nacisté spáchali tolik genocidy. Vždyť představte si o co všechno bychom byli dnes ochuzrni kdyby nacisté se nikdy žádné genocidy nebyly bývali dopustili, či dokonce jaké by to bylo neštěstí pro naši současnost, kdyby Hitler a nacismus nikdy ani neexistoval. Pak bychom totiž všem těm homofobům, islamofobům a ostatním našim bigotním a pravicovým nepřátelům nemohli nadávat do nacistů a fašistů…

 

A teď konkrétně podívejme se na problematiku bratří Mašínů a atentátu na Reinharda Heydricha z roku 1942 tak, jak na tyto historické události pohlížím jako doktor práv, respektive podívejme se na to očima právníka.

 

Rozladil-li jsem někoho z vás tím, že atentátníci na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha při mém filozofickém pohledu dopadli poněkud hůře než bratři Mašínové, tak Vám radím aby jste to dál raději už ani nečetli, neboť ačkoliv je mi to velice líto, tak při mém právnickém pohledu atentátníci na onoho nacistického pohlavára Reinharda Heydricha ve srovnání s hodnocením bratří Mašínů dopadnou ještě výrazněji mnohem hůře.

 

 Předně třeba říci, že trestní právo zná dva významné instituci, které ve svém důsledku znamenají úplnou exculpaci, tj. vyvinění osob, které se dopustili činu, který pokud by nedošlo k naplnění skutkové podstaty alespoň jednoho z oněch dvou exculpačních právních institutů by byl trestným činem, respektive zločinem. Tím prvním exculpačním institutem trestního práva je institut „Nutné obrany“, a tím druhým institutem trestního práva je institut „Krajní nouze“. Vzhledem k tomu, že toto budou číst převážně zejména právní laici, neprávníci, tj. osoby bez právnického vzdělání, tak to alespoň ve stručnosti vysvětlím.

 

Nutná obrana znamená obranu vůči probíhajícímu nebo bezprostředně hrozícímu útoku. Pokud zde není naplněna podmínka probíhajícího útoku a ani bezprostředně hrozícího útoku, tak se o nutnou obranu nejedná. O nutnou obranu se nejedná dokonce ani tehdy, kdy k dotyčné nějaké protiakci obránce proti útočníkovi dojde teprve až poté, co se útočníkův útok již skončil, neboť v tomto případě se již ve skutečnosti jedná o odvetu, o odplatu a nikoliv tedy o nutnou obranu. Krajní nouze jde pak dokonce ve své podstatě ještě dál než exculpační právní institut „Nutné obrany“ neboť na rozdíl od exculpačního právního institutu  „Nutné obrany“, kdy se jeho takzvanou „obětí“ stává, potažmo může stát pouze jen samotný útočník, tak u exculpačního právního institutu „Krajní nouze“ se za jistých mimořádných okolností může stát i osoba třetí, tj. osoba vedlejší, osoba nezúčastněná, osoba nevinná, prostě osoba, která nešťastným řízením svého osudu měla bohužel tu smůlu, že se v nevhodné době ocitla na zcela nevhodném místě, kde ji nakonec postihla ta tragedie, že přišla o život.

 

Tolik suchá teorie. A teď se podívejme jednak na případ bratří Mašínů, jednak na atentátníky na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.

 

Lze anebo nelze exculpovat jejich jednání pod prizmatem exculpačního právního institutu Nutné obrany, potažmo pod prizmatem exculpačního právního institutu Krajní nouze?

 

Podívám-li se na oba případy pohledem právníka, tak k nelibosti mnoha komunistů a krajně ultralevičáckých neomarxistických extrémistů musím konstatovat, že jednání bratří Mašínů lze z právního hlediska zcela ospravedlnit jak z hlediska trestněprávního institutu Nutné obrany, tak i z hlediska trestněprávního institutu Krajní nouze, v důsledku každý nestranný soudce by je jako právník musel zcela osvobodit zpod případné eventuální obžaloby.

 

Naopak pokud jde o atentátníky na Reinharda Heydricha, ty lze exculpovat pouze jen z politických důvodů na základě té skutečnosti, že nešlo o nějakou obyčejnou vraždu, ale o atentát provedený  z ryze politických důvodů, a to navíc nikoliv ze svého osobního popudu, ale na příkaz svého vojenského velení, kteréhož jako vojáci byli povinni poslouchat a podle tehdejšího přesvědčení československé i britské vlády v době, kdy došlo k tomuto rozhodnutí panovalo upřímné přesvědčení, že bude ke prospěchu celé protihitlerovské koalice v zájmu rychlejšího vítězství a dosažení míru. Toť vše. Z hlediska ryze právního však ale atentátníky exculpovat, vyvinit bohužel nelze, a následně vysvětlím proč.

 

Kdyby totalitní komunističtí hrůzovládcové nepřistoupili k hermetickému uzavření státních hranic, tak by lidé toužící po svobodě mohli bez nutnosti použít jakoukoliv sílu a násilí zcela legálně se vystěhovat do zahraničí. V roce 1951 nejvyšší státní a stranický představitel komunistického režimu v Jugoslávii Josip Broz Tito k velikému překvapení najednou prohlásil, že „Všichni ti, kteří nechtějí žít v socialistické Jugoslávii mohou odejít do zahraničí, neboť jsem dal příkaz všem ozbrojeným složkám, aby lidem chtějícím opustit naši zemi v odchodu do zahraničí nijak nebránili“. Vládnoucí soudruzi v ostatních komunistických státech se však ale rozhodli úplně opačně, a pak se ještě divili tomu, že na rozdíl od komunistické Jugoslávie ve všech ostatních komunistických státech občas docházelo k násilí ze strany lidí usilujících se probít na svobodu za státní hranice.

 

Netvrdím, že by snad nacisté v tomhle byli o mnoho lepší než komunisté. A protože jsem spravedlivý a všem po zásluze měřím stejným metrem, tak v případě, že by oni atentátníci na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha, Jan Kubiš a Jozef Gabčík.namísto tohoto jejich atentátu z roku 1942 nějakým způsobem přišli, přijeli popřípadě přiletěli někam například do blízkosti německo-švýcarské státní hranice a pak se - obdobným způsobem jako zhruba o jedno desetiletí později bratři Mašínové – se prostříleli přes tuto nacisty ostře stráženou hranici Říše směrem do Švýcarska. Anebo ještě snad výstižnější příklad – kdyby onen Jan Kubiš a Jozef Gabčík byli uvězněni v nacistickém koncentračním táboru (což je asi nejadekvátnější přirovnání k samotnému komunistickému režimu, který ve skutečnosti nebyl ničím jiným než jedním obrovským koncentračním táborem), pak zabili někoho (lhostejno zda-li nějakého esesáka, gestapáka, vojáka wehrmachtu, dozorce atd.) a zmocnili se jeho střelní zbraně či zbraní a následně se prostříleli přes ostnaté dráty pryč jen z onoho nacistického koncentračního tábora…

 

A tak tedy z ryze právního hlediska by jak Jan Kubiš, tak i Jozef Gabčík, bez ohledu na kvantitu (počet lidí) či kvalitu (vojáci, nevinní dospělí, nevinné děti atd.) usmrcených lidí byli by si na tom plně rovni s bratři Mašínovými, respektive i na jejich činy by se plně vztahovaly oba právní instituty, tj. jak právní institut Nutné obrany, tak i právní institut Krajní nouze v důsledku čehož bych musel uznat, že z hlediska práva i oni jsou zcela nevinni a tedy čistí jak lilie.

 

Zatímco bratři Mašínové se totiž nutně museli prostřílet, aby si vybojovali svobodu a proto bez ohledu na počty lidí, kteří při tom zemřeli jsou plně exculpováni, vyviněni právními instituty Nutné obrany a Krajní nouze, přičemž vina za tyto usmrcené lidi padá nikoliv na ně, ale výlučně na onen zločinecký komunistický režim, neboť těchto obětí na lidských životech by nebylo, kdyby vládnoucí komunističtí zločinci nebyli bývali proměnili celý stát na jeden obrovský koncentrační tábor z kterého nebylo možno svobodně odejít do zahraničí, respektive z kterého bylo možné si cestu na svobodu pouze jen prostřílet.

 

Toto však ale nebyl případ atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Jejich případ je přesně opačný! Oni už totiž jak Jan Kubiš, tak i Jozef Gabčík. byli v Londýně, ergo byli tedy již svobodní. Neutíkali z pekla totalitní diktatury na svobodu, ale právě naopak se ze svobodného Londýna vrátili zpátky do nesvobodného nacistického protektorátu. A tudíž v případě atentátu na nacistického pohlavára Reinharda Heydricha nelze o žádné Nutné obraně či Krajní nouze vůbec mluvit. V jejich případě když už, tak o eventuální případné Nutné obraně, potažmo Krajní nouze lze nanejvýš mluvit pouze ohledem jejich obranné střelby, respektive přestřelky ku kterému došlo v onom pražském pravoslavném kostele poté, co tam byli odhaleni a obklíčeni bezpečnostními silami nacistického Německa a jejich českého protektorátu.

 

 

Otázka č.  26./Máme vystoupit z Evropské Unie?

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – moje odpověď: - v jejich dotazníku jsem zaškrtl kolonku: “Nevím nebo neutrální odpověď anebo jiná odpověď“

 

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola – zdůvodnění mého stanoviska:

 

Já sice bych si sice velice přál vystoupení z tzv. „Evropské Unie“, ba dokonce nejen z tzv. Evropské Unie“, ale velice bych si přál i vystoupení z tzv. „Rady Evropy“ anebo když už ne přímo vystoupení z tzv. „Rady Evropy“, tak alespoň vypovězení jakékoliv jurisdikce jejímu tzv. „Evropskému soudu pro lidská práva“ ve Štrasburku vůči České republice, popřípadě alespoň podle vzoru Ruské Federace veškeré rozsudky tzv. „Evropského soudu pro lidská práva“ ve Štrasburku - mají-li platit v České republice – podrobit je obligatornímu přezkoumání ze strany ´Ústavního soudu České republiky zda-li tyto rozsudky tzv. „Evropského soudu pro lidská práva“ ve Štrasburku jsou nebo nejsou protiústavní.

 

Na druhé straně však ale jsem realista, a proto jsem si plně vědom toho, že pokud vůbec chceme co i jen alespoň teoreticky začít přemýšlet nad tím jak bychom se mohli reálně pokusit odejít z takzvané Evropské Unie, je zde jako „sine qua non“, nevyhnutnou podmínkou nejprve nezbytné dosáhnout úplný zánik regionální zločinecké organizace NATO spojenou i s odchodem všech vojsk USA pryč z Evropy a zpátky za moře do USA, právě tak jako i spojenou s odchodem úplně všech cizích vojsk z České republiky plus následně vybudování alespoň nějaké vlastní bojeschopné armády reálně způsobilé alespoň nějak skutečně bránit státní hranice a územní teritorium svého vlastního státu Teprve až poté lze vůbec začít reálně zvažovat jak odejdeme pryč z takzvané Evropské unie. 

 

Ti co by ihned bez předcházejícího splnění výše uvedeného se chtěli pokusit vystoupit z tzv. „Evropské unie“ jsou velmi nebezpeční blázni. V tom paradoxně “lepším případě“ by se jim nepodařilo prosadit referendum o vystoupení z Evropské Unie anebo by toto referendum o vystoupení z Evropské Unie nebylo úspěšné, popřípadě paradoxně „naštěstí“ by vláda odmítla respektovat výsledek referenda za vystoupení z tzv. “Evropské unie“.

 

V tom nejhorším případě totiž – pokud by se bez předcházejícího zániku NATO, bez odchodu vojsk USA z Evropy, bez odchodu všech cizích vojsk z našeho státu a bez vybudování naší alespoň jaké-také bojeschopné armády - eventuálně vláda skutečně pokusila vystoupit z tzv. “Evropské Unie“, by se totiž reálně mohla zopakovat okupace Československa ze srpna 1968, pouze s tím malým rozdílem že namísto vojsk Sovětského svazu a jeho satelitů Varšavské smlouvy by tentokrát náš stát obsadila vojska USA a jejich sateliti ze zločinecké organizace NATO.

 

Vojensky by to pro USA a NATO nebyl žádný problém – jakmile by nastartovali Američané své tanky v Bavorsku, tak za hodinu by již byli v Praze, neboť vzhledem k tomu, že prakticky nemáme vůbec žádnou skutečnou armádu v pravém slova smyslu, absolutně nikdo by interventům nekladl vůbec žádný odpor.

 

A ani politicky, diplomaticky a propagandisticky by to pro okupanty nebyl vůbec žádný problém, neboť by si byli velice dobře vědomi si toho, že veškerá západní média by jejich vojenskou intervenci zcela jednoznačně podpořila a tudíž by západní okupanti měli i plnou podporu ze strany veřejného mínění západních států, neboť veškerá západní média by tuto intervenci mající za cíl zabránit vystoupení z Evropské unie interpretovala zhruba v tom duchu například že: naší republice hrozilo nějaké velice vážné fašistické a nacistické nebezpečí ohrožující základy svobody, demokracie, lidská práva a bla bla bla…, a proto vědomi si svých spojeneckých závazků ve jménu lidskosti, humanity, svobody, demokracie a lidských práv náš lid šli osvobodit od těchto zlých krvežíznivých fašistických a nacistických tyranů, kteří chtěli vraždit, znásilňovat, porušovat lidská práva a základní svobody a zotročit svůj lid svou zlou fašistickou a nacistickou tyranií a bla bla bla… atd., atd., atd...

 

 

Závěr - PS:

 

Ovšemže vůbec v ničem není nijak nutné ani v nejmenším souhlasit ať již s kterýmikoliv mými osobními názory. Každý má názory a pohledy na jednotlivé problémy své vlastní. Každopádně však ale jsem si já přál, aby jste mé názory znali proto, aby jste mohli pochopit jakými úvahami jsem byl veden při mých kladných či záporných odpovědích na dané otázky.

 

S projevem hluboké úcty Váš

 

JUDr.PhDr. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Babice u Uherského Hradiště, Zlínský kraj

Můj web: http://www.henryklahola.nazory.cz

 

 

 

 

 

Zpět na hlavní stránku!