wz

Zpět na hlavní stránku!


MUDr.Heribert se nejvíce podobá JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi!

Pokud Vás to zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto klíčovou hlavní práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

V říjnu 1877 vyšly poprvé “Povídky Malostranské” a v rámci nich i povídka “Doktor Kazisvět”!!

Povídky Malostranské od Jana Nerudy vyšly poprvé v říjnu 1877 s kníhkupeckým označením 1878 nákladem Eduarda Grégra a Ferdinanda Datal. A u této příležitosti by jsem si dovolil povzpomínat na Povídky Malostranské, které právě letos v říjnu oslavují 130 výročí jejich prvního vydání, respektive u této příležitosti bych jsem si rád vzpomenul na povídku “Doktor Kazisvět”, kterou já osobně pokládám za nejlepší povídku české literatury vůbec.

I.)Nezávislý intelektuál MUDr.Heribert se nejvíce podobá JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi.

Jednou před asi dvěma roky se mně ze zvědavosti jeden kamarád – vysokoškolský učitel, profesí bohemista, specializující se zejména na českou literaturu - zeptal, že prý se kterou literární postavou české beletrie se cítím být objektivně nejvíce ztotožněn. Odpověděl jsem mu bez sebemenšího zaváhání, že s postavou MUDr.Heriberta.

Vzhledem k tomu, že naše “počítačová generace” oč více sedí u počítače, o to méně bohužel čte knihy a proto jsem si plně vědom, že ne každému musí být dnes úplně jasné kdo to vlastně ten MUDr.Heribert byl a proto to musím vysvětlit.

Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jsem přečetl snad tisíce knih, avšak žádá literární postava, a to ať již skutečná anebo pouze smyšlená mi nebyla po všech stránkách více podobna jako samotná osobnost MUDr.Heriberta. Jako kdyby MUDr.Heribert byl doslova dvojníkem JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy! Ba dokonce – čistě hypoteticky vzato – kdybych byl nějakým budhistou věřícím v jakousi tu jejich jinak zcela nesmyslnou “reinkarnaci” (tj.převtělování duší) tak možná měl i podezření, zda-li dotyčný v devatenáctlém století žijící MUDr.Heribert jsem nebyl ve skutečnosti já samotný – JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, protože se mi zdá být až neuvěřitelné to, jak je jen vůbec možné, že se mohl vyskytnout někdy, kdo mi byl navlas tak velice podobný, jako kdybych skutečně dotyčný MUDr.Heribert byl já samotný! Neuvěřitelné!!

II.)Zamyslime se ale teď již konkrétně již nad osobností nezávislého intelektuála MUDr.Heriberta.

Pokud jde o mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu, osobně se sice domnívám, že Jan Neruda charakterizuje MUDr.Heriberta dosti znevažujícím, ba až dehonestujícím způsobem, přesto však si ale myslím, že ani hodnocení MUDr.Heriberta ústy spisovatele Jana Nerudy není zcela nezajímavé. Samotný autor Jan Neruda v předmluvě k této povídce říká o osobnosti MUDr.Heribertovi doslova tato slova – cituji Jana Nerudu (pouze mírně kráceno):

“Jmenoval se vlastně pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert (poznámka: všimněte si, že Neruda již po druhé mu nestydatě říká doslova jen “pan Heribert”!!!) byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky… A byl by se snad ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní. Doktor Heribert byl…Matka umřela…otec umřel…a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku dr.Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní…Jak to u něho v bytu vypadalo nevím, že ale žil velmi skromně vím. Jeden z obou chrámů byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Jozífek byl můj kamarád – už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Jozífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám…a večeři odbývá všelijak. Dr.Heribert…obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového čemu se říká “zkažený student”, a později se i posmívali: “Ah doktor, ano – ani kočku bych mu nesvěřil!” Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil první, pozdravem nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr list zvadlý honí sem a tam. Se svojí postavou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva metry vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno nezájmu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk…a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat…V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale dr.Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova… tak daleko to přivedl dr.Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprv asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna…”

Jinými slovy když to mám já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola shrnout a interpretovat osobnost MUDr.Heriberta vlastními slovy a samozřejmě, že slovy mnohem objektivnějšími, spravedlivějšími a nestrannějšími než osobnost MUDr.Heriberta zcela podjato a zcela jednostranně a tendenčně vykreslil Jan Neruda, tak bych já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola osobnost fakticky téměř “mého dvojníka” MUDr.Heriberta charakterizoval asi takhle:

MUDr.Heribert byl svobodomyslný myslitel, nezávislý intelektuál žijící “na volné noze”. Pokud jde o dobu, tak žil v devatenáctém století. Pokud jde o místo, tak konkrétně žil na pražské Malé Straně. Řádně vystudoval medicínu a získal akademický titul doktora medicíny – MUDr. Byť i lékařské povolání nikdy nevykonával, a ani nikde jinde “soustavně” nepracoval. Vlastnil nějaký dům, který ale neobýval celý, ale bydleli tam i nějací nájemci, kteří mu platili nájem a tak MUDr.Heribert sice skromně avšak přece jen z tohoto příjmu (tj činže, kterou mu nájemci platili) nějako žil. MUDr.Heribert byl typický svobodomyslný, permanentně se vzdělávající samouk a proto převážnou většinu svých příjmů, vlastně zřejmě téměř asi všechno, navzdory tomu, že peněz – jak je to ostatně u neprivilegovaných intelektuálů “na volné noze” často obvyklé - měl velice málo, přesto však MUDr.Heribert vydával za kupované knihy a to zejména za odborné knihy filozofického či historického charakteru téměř všechny své příjmy a také i většinu svého volného času, respektive téměř celý den věnoval od včasných ranních hodin četbě této odborné literatury. A všem lidem se důsledně vyhýbal, aby ho při studiu nerušili. Prý v letě brzy ráno si vzal nějaké knihy nebo knihu a odešel do parku, kde si sám sedl na lavičku a v klidu četl ignorujíc své okolí s tím, že když ho občas vyrušil nějaký vlezlý malostranský soused a začal se ho vyptávat, že prý jak se má anebo něco MUDr.Heribertovi sám chtěl vlezle pindat, tak MUDr.Heribert úplně ho ignorujíc, aniž by s ním ztratil co i jen jedno jediné slovo se bez jediného slova mlčky zvednul, zaklapl knihu (měl-li jen jednu), či pobral své knihy (měl-li jich právě více) a tiše odešel pryč. Někteří malostranští lidé, ač sice svým vzděláním nesahali MUDr.Heribertovi ani po členky, ba někteří snad byli v té době (tj. v 19.století) doslova i negramotní, tak o samotném MUDr.Heribertovi zpupně mluvili, kdy ho tyto nuly nazývaly jako “doktor Kazisvět” a podobně veřejně znevažovali, a proto není ani divu, že MUDr.Heribert s těmito ubohými chvastouny - co mu ve skutečnosti svým vzděláním nesahali ani po členky a přesto se tak vystatovali jako kdyby mu snad byli přinejmenším “seberovní” či dokonce ještě větší než je MUDr.Heribert, že MUDr.Heribert objektivně i musel s nimi zcela logicky z celé duše hluboce pohrdat, ba možná že se na jejich komické hlouposti a nabubřelosti vnitřně i docela dobře bavil když slyšel ty hyperbolicky podceňující kecy o sobě samotném.

Vždyť copak to není nesmírně legrační, obrazně řečeno vidět vedle velikého slona symbolizujícího zde intelektuálního velikána, malého hloupého nedouka - psíčka (popřípadě několik těchto malých hloupých psíčků) jak ze všech sil zuřivě štěká a vyskakuje metr vysoko jako kdyby si tímto chtěl ve své malosti či svém komplexu méněcennosti dodat tímto na své “velikosti” a samého sebe pokusit se přesvědčit, že je větší než tento slon.

A samotný slon? Chvíli se může na toto směšné divadlo vehementně vyskakujících a současně uštěkaných psíčků pobaveně dívat, když ho to však ale přestane bavit může se zachovat jako slon, respektive analogicky asi jako se mezi lidmi zachová lékař když podává trestní oznámení.

A když se na věc podíváme s určitou alegoricky – literární nadsázkou, typickou pro literaturu dejme tomu italského romantizmu devatenáctého století, tak lze říci, že pokud jsou někdy v činnosti italských “karabiníků” nesnesitelné průtahy, protože někdy je i ono podobně jako rakouské “četnictvo” zcela impotentní a tudíž užitečné pro lékaře či analogicky vzato pro slona asi tak jako “jezero bez vody” když se chce napít a majitel mu vodu nezabezpečí, tak i tento slon přestane možná už “být slonem” ale stane se rozzuřeným zvířetem. A tak v tomto nejkrajnějším případě i tento lékař “jako slon po vodě toužící” začne vytrvale pátrat po svých fanoušcích a pokud se mu podaří, že třeba některému z těchto svých fanoušků se ocitne tváří v tvář, tak se mu vroucně poděkuje, promluví si s tímto svým fanouškem tak přátelsky a srdečně, že tento fanoušek na tento milý a přátelský rozhovor se svým obdivovaným idolem nadosmrti nezapomene a je nepochybné, že po tomto prvním svém fanouškovi již jako po másle okamžitě půjde na schůzky automaticky řad v řadě po jednom i s druhými svými fanoušky, protože je více než jisté že tento lékař by tohoto prvního svého fanouška nepochybně hravě přesvědčil, aby ho dobrovolně informoval o jménech, adresách a dalších relevantních informacích, kde by mohl tyto své další fanoušky zastihnout, velice mile rovněž i je překvapit a za jejich vstřícnost, laskavost a milou propagaci v diskusních fórech, “fanclubech” a podobně jim rovněž náležitě a po zásluze vroucně poděkovat. Zdá se ale že jsem trochu odbočil a proto zpátky k osobě MUDr.Heriberta.

Jediné co mi na MUDr.Heribertovi schází je informace o jeho náboženském životě o čem zde však není žádné přímé zmínky. Je tu však jedna zajímavá nepřímá zmínka mluvící o tom, že pan Jozífek, syn hokynářky v domě MUDr.Heriberta, respektive jeho nájemnice a současně jak je výslovně zmíněno dokonce i posluhovačky, a tedy syn posluhovačky MUDr.Heriberta se stal kočím u samotného pražského katolického arcibiskupa a tedy snad lze doufat, že s největší pravděpodobností katolíkem byl i samotný MUDr.Heribert, ba možná byl dokonce i hluboce věřícím katolíkem, ač žádné přimé zmínky o tom není. A kromě té skutečnosti, že syn osobní posluhovačky MUDr.Heriberta byl kočím u pražského katolického arcibiskupa, další skutečností je nepřímá zmínka o tom, že MUDr.Heribert byl de facto panic, o čem svědčí to, že není žádná zmínka o tom, že by měl či pečoval o nějaké děti, dále výslovně se naznačuje, že nebyl ženatý plus se dodává, že všechny vydajechtivé “malostranské panny” na MUDr.Heriberta úplně rezignovaly, že by ho mohly za manžela získat. A není o MUDr.Heribertovi ani známo, že by měl třeba slabost na alkohol či nějaké jiné osobní neřesti. MUDr.Heribert se též nikdy nedíval na televizi a ani nikdy neposlouchal rozhlas, což sice explicitně zmíněno není, avšak konkludentně je to zcela jisté, přinejmenším proto, že MUDr.Heribert žil v devatenáctém století kdy ještě žádná televize a ani rozhlas ani neexistovali. Tato skutečnost, však ale není podstatná, podstatné je totiž to, že tím, že se MUDr.Heribert nikdy nedíval na televizi a ani nikdy neposlouchal rozhlas byl tedy v této oblasti též úplně stejný jako je i JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. A vůbec pokud do vykresleného životního stylu MUDr.Heriberta orientovaného výsostně na prakticky permanentní četbu vědecké a odborné literatury ještě doplníme i eventuální jeho návštěvy katolického kostela, osobní modlitbu a řádné plnění si všech svých náboženských povinností věřícího křesťana – katolíka, pak lze již plně konstatovat, že život a životní styl MUDr.Heriberta je prakticky úplně identický se životem a životním stylem JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy.

III.)Zamyslime se ale teď již i o hlavním leitmotivu samotné povídky “Doktor Kazisvět”

Poté samotný autor Jan Neruda zas v samotné dotyčné povídce “Doktor Kazisvět” říká tato slova – cituji Jana Nerudu (opět kráceno):

“Najednou se ale přihodilo něco – jak jsem řekl, co až do novin přišlo! …nejvyšší spokojenosti…po tvářích všech lidí…pohřeb…Pochovávali pana Schepelera, radu oučtárny zemské či stavovské, jak se tenkrát říkalo. Nejspokojenější…praktikanti zemských úřadů…Dva dny byli rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře; teď šli hrdě a odměřeně…každý přesvědčen, že spočívají na něm zraky světa a že svět ten si šeptá: "To jsou praktikanti stavovští!" Spokojen... doktor Link, který po jen osmidenní nemoci zesnulého pana rady byl od téhož vdovy obdržel dvacet dukátů honoráře,…Spokojen…soused Ostrohradský…za živa ho sice strýček zanedbával, ale…v kšaftu (poznámka: v závěti) je mu přiřknuto pět tisíc zlatých…Ostrohradský šel hned za rakví a vedle něj obtloustlý, zdravotou svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíkův. Zrovna za těma dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homman, vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler, také ti byli…spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani pani radová Schepelerová, sedíce samotna v prvním fiakru, neubránila se všeobecné spokojenosti, že…Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec a jak již praveno nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel…Průvod pomalu došel Oujezdské brány…Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz…neobratnost…náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolena a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven…A zrovna vedle rakve stál – doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval sice mezi hromadou lidí sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími…chopil se Heribert svislé ruky (poznámka: opět Neruda ignoruje, že MUDr.Heribert je doktorem!!!)…podržel ji v rukou svých, prsty jeho nespokojeně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním.Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka…”Pozor!” vzkřikl…Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. “Ten muž není mrtev!” “Nesmysl! – Vy jste blázen!” hučel pan doktor Link. “Kdepak je policie” volal do toho…Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi (poznámka: A opět ten Neruda ignoruje, že MUDr.Heribert má akademický titul!!!)…tázal se dychtivě: “Není – opravdu není mrtev?” “Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!”…”Kdopak je to?”…”I prý doktor – …”Doktor Kazisvět! – Policie!” křičel…Ale již nesl obětavý přítel pan Kejřík s…do vedlejšího hostince U Vápenice. Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý…”Dobře, že jdete pane komisaři!” volal Ostrohradský na přicházejícího teď policejního úředníka. “Děje se tu strašná, nedovolená komedie – prznění mrtvol za bílého dne – před půl Prahou!…”…Za chvilku už byl…venku…komisař. “Rozejděte se, prosím”, pravil tento k shromážděným, “nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.”…”A proč mu říkají doktor Kazisvět?”…”Dnes jsem to slyšel stokrát.”…Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zas jako dřív.”

Opět je vidět, že spisovatel Jan Neruda není nezávislému intelektuálovi MUDr.Heribertovi ani nejméně nakloněn a mluví o něm takovým stylem jako kdyby snad MUDr.Heribert byl nějaký trhlý excentrik, podivín či dokonce poloblázen. Ovšemže jsem si vědom toho, že mnozí naši současní géniové z řad namyšlených “jedináčků” budou o MUDr.Heribertovi smýšlet ve stejně dehonestujících a pejorativních intencích, jak o něm smýšlí i spisovatel Jan Neruda, by dokonce snad ještě i hůře, například že prý MUDr.Heribert je to “debil, blázen atd”.

Ostatně stejní “géniové” jakých dneska lze najít v různých takzvaných diskusních fórech a takzvaných “fanklubech” na Internetu žili i v tobě samotného MUDr.Heriberta.

Jedním z těchto “géniů” byl nepochybně i geniální “jedináček” MUDr.Link, kterému ušlo, že pacient, o kterého sám pečoval a kterému vystavil úmrtní list se ve skutečnosti nachází pouze ve stavu klinické smrti a tento “blázen” MUDr.Heribert ho veřejně před tolika lidmi resuscitoval životu.

V té době v devatenáctém století však ještě ale žádný Internet nebyl. V opačném případě by nepochybně tento geniální “jedináček” MUDr.Link na Internetu založil webové stránky, diskusní fórum či takzvaný “fanclub” věnovaný MUDr.Heribertovi. Určitě subjektivně by měl k tomu důvodů více než dosti.

A zajisté by tento geniální “jedináček” MUDr.Link nezůstal v tomto svém počínání úplně sám. Zpočátku by možná “diskutoval” na webových stránkách tohoto “fetišistického fanclubu” věnovaného k MUDr.Heribertovi pouze s ještě větším subergéniem od sebe samého, konkrétně tím myslím s panem Ostrohradským, který měl po mrtvém radovi Schepelerovi zdědit pět tisíc zlatých a tudíž není nejmenších pochyb o tom, že i pan Ostrohradský měl po “zmrtvýchvstání” zesnulého Schepelera motivů více než dosti, aby se i on stal “fanouškem” MUDr.Heriberta a horlivě se začal účastnit diskusí společně i s geniálním “jedináčkem” MUDr.Linkem v rámci tohoto webového “fanclubu” věnovaného MUDr.Heribertovi.

A určitě by nezůstali dlouho tito dva “géniové” sami. Brzy by se k těmto dvěma géniům nepochybně přidali i pánové Kdojek, Mužík a Homman, kteří byli – cituji opět doslova Jana Nerudu: “vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler, také ti byli…spokojeni”. A tudíž vzhledem k tomu, že jejich spokojenost rovněž se skončila resuscitací svého šéfa Schepelera, čím se všem vidina na Schepelerovo koryto rozplynula jako ranní opar nad vodami, tak nepochybně i tito tři pánové by se záhy po vzkříšení svého zesnulého šéfa stali “fanoušky” MUDr.Heriberta na webových stránkách “fanclubu” založených mu MUDr.Linkem.

A tak těchto pět géniů by společně diskutovalo o MUDr.Heribertovi na webových stránkách v podstatě úplně v témž duchu jako potomci této pětice géniů či jim podobných psychopatů dnes na Internetu diskutují o JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi na svých webových diskusních fórech či takzvaných “fynclubech”. Popřípadě, kteří diskutují či diskutovali o katolickém inženýrovi Ing.Emilu Holubovi či počítačovém odborníkovi a businessmanovi Mgr.Radku Hulánovi, kterým pouze tito “géniové” záviděli, vyskakovali na ně ve svých ubohých diskusních fórech s primitivními výpady a urážkami, jako kdyby si mysleli, že tak mohou být s nimi nějak seberovni; že je to snad nějak v očích střízlivě uvažujících lidí poníží a naopak jim chrlení těchto primitivních urážek na lidi, kterým nesahají ani po členky dodá na nějaké osobní “velikosti”.

Vzhledem k tomu, že jak jsem již naznačil výše, popis spisovatele Jana Nerudy pokládám za dosti tendenční plus některé další věci nemusí být každému úplně jasné, řeknu i já JUDt.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pár myšlenek k této události:

Předně dotyčný kamarád – vysokoškolský učitel, profesí bohemista, specializující se zejména na českou literaturu – o kterém již byla řeč výše formuloval celkem zajímavou otázku právně-historického charakteru asi v tom smyslu, že prý čistě hypoteticky vzato, pokud by pán šéf “oučtárny zemské” vstal z mrtvých dnes na počátku 21.století a vláda České republiky by mu chtěla dát stejnou funkci jakou zastával tenkrát když žil v devatenáctém století, že prý jaká funkce by to byla. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mu však s velikou lítostí musel odpovědět, že jednak si osobně není zcela jist tím, zda-li pan Schepeler byl skutečně samotným “šéfem oučtárny zemské” (exaktně vzato z Nerudovi povídky totiž nic takového nevyplývá, Neruda nic takového netvrdí), a i pokud by jím skutečně byl, tak i tak by musel JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola s lítostí konstatovat, že vůbec nijakou srovnatelnou funkci by pan rada Schepeler nemohl dostat, protože mezitím došlo k tak obrovským změnách ve složení státní a veřejné správy, že v současné době v celé struktuře dnešní státní a veřejné správě v České republice neexistuje absolutně žádná funkce, která by byla srovnatelná s tehdejší funkcí pana Schepelera. Lze zde totiž uvažovat nanejvýš o definování svojí podstatou a charakterem “nejbližší nižší” a “nejbližší vyšší” veřejné funkce v současné struktuře státní a veřejné správy v České republice ve vztahu k tehdejší veřejné funkci pana Schepelera v devatenáctém století. A za těchto okolností bych tedy já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola si troufl tehdejší funkci “šéfa oučtárny zemské” odhadnout jako veřejnou funkci, která je asi o něco málo vyšší než je dnešní funkce šéfa pražského krajského finančního ředitelství anebo naopak zas za funkci, která je o něco nižší než je funkce dnešního náměstka ministra financí vlády České republiky v jehož kompetenci spadá i státní správa, respektive činnost krajských finančních ředitelství, okresních finančních úřadů plus rozkladová komise ministerstva financí ve věcech daní a poplatků. Prostě něco mezi těmito dvěma funkcemi a dokonce i tu formulaci “o něco málo vyšší”, aby snad nedošlo k nedorozumění bych si dovolil upřesnit formulačním doplněním původního tvrzení v tom smyslu, že tehdejší veřejná funkce “šéfa oučtárny zemské” byla ve skutečnosti funkcí výrazně vyšší než je dnešní funkce výše zmiňovaných šéfů dnešních krajských finančních ředitelstev v České republice a současně zas na druhé straně zas funkce “šéfa oučtárny zemské” byla funkcí přece jen výrazně nižší než je dnešní dotyčná výše zmiňovaná funkce náměstka ministra financí.

V každém případě ale i v tom případě pokud by rada Schepeler nebyl tím “šéfem”, i tak není nejmenších pochyb o tom, že se jednalo o vysokého úředníka veřejné správy, a že jako takový pobíral nepochybně vysoký plat a tudíž i byl to nepochybně bohatý člověk. A tudíž mnoho podlých lidí mělo zájem na jeho smrti, protože jim přenese osobní materiální prospěch z majetku zesnulého člověka, právě tak jako pseudolékařská hyena v osobě “jedináčka” MUDr.Linka zase měla nepochybně prospěch z toho, že mohla bohatého Schepelera “léčit”, respektive tahat peníze – vlastně - za nic. A podobní lékaři Linkové bohužel se mezi některými lékaři vyskytují i dnes, ba mnozí tito novodobí šarlatáni mají možná dokonce uzavřeny s různými soukromými farmaceutickými firmami i různé tajné smlouvy komisionářské (podle § 577 a následující zákona č.513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění) anebo smlouvy o zprostředkování (podle § 642 a následující zákona č.513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění) v důsledku čeho tito někteří lékaři ve spojení s některými lékárníky berou nemalé provize od soukromých farmaceutických firem za to, že své pacienty ukecají, respektive, že svým pacientům předepisují přehršel všelijakých nemyslných léků pocházejících od těchto spřízněných farmaceutických firem.

A tak jednou čirou náhodou se stalo, že se nezávislý intelektuál MUDr.Heribert vracel z jedné své studijní procházky domů a kde se vzal – tu se vzal shodou okolností v téže době se na stejném místě se právě nacházel pohřební průvod. Truchlící, či spíše bych měl říci pouze že účastníci pohřbu, protože jediným skutečným truchlícím člověkem byl zde pouze dotyčný “nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel” pan Kejřík. Ostatní všichni totiž měli ze smrti pana radu Schepelera ve skutečnosti radost. A teď v důsledku neopatrnosti došlo k tomu, že při nakládání rakve na koč jim rakem sjela k zemi, víko odskočili a před zraky šokovaného MUDr.Heriberta se tělo “mrtvého” mírně sesunulo do kolen a jeho ruka vylítla ven. Ovšemže MUDr.Heribertovi jako skutečnému lékaři - na rozdíl od pseudolékaře MUDr.Linka, který sice možná též lékařskou fakultu vystudoval a byl promován, avšak v čase svých studií medicíny se zřejmě věnoval spíše všelijakým mejdanům a “pařbám” než skutečnému studiu – bylo okamžitě nad slunko jasné, že ztuhlý organismus skutečně zemřelé osoby se rozhodně nemůže chovat takhle jako se zachovalo tělo “zesnulého”, které nevykazovalo takovéto znaky ztuhlosti. Když Vám zemře někdo blízký, poté co se tělo umyje, obleče do šatů do rakve, ruce se sepnou na prsa zesnulého a buď kolem prstou zesnulé blízké osoby jí omotáte její korálkový svatý růženec se kterým se nejčastěji modlila a prsty obou rukou pak zaklesníte do sebe, anebo jí do dlaní vtisknete její vlastní modlitební knížku ze které se za svého života modlila a dlaně do sebe uzavřete a přitisknete k hrudi, a tak zesnulá blízká osoba pevně ve svých obou dlaních drží modlitební knížku. Pokud jde o mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu, byl jsem již na mnoha pohřebech a nikdy nezapomenu na paní - vdovy, která až v den pohřbu svého manžela přišla na to, že svému zesnulému manželovi omylem do rukou vtiskla svoji vlastní modlitební knížku, zatímco tu jeho si omylem ponechala pokládajíc ji tehdy mylně za svojí vlastní.

Samotný pohřební obřad zpravidla spočívá v tom, že v den pohřbu přivezou rakev s nebožtíkem do jeho domu, kde ji umístí zpravidla uprostřed největší místnosti daného domu a sundají víko, aby se ze zesnulým jeho blízcí, přátelé a známý mohli přijít naposledy rozloučit, podívat se na něj. Několikrát jsem den před pohřbem šel takovýmto lidem dokonce i pomoci přechodně “vystěhovat” nábytek z této největší místnosti jinam, aby v ní bylo více místa a po pohřbu jsme ten nábytek stěhovali zas zpátky na jeho původní místo. Samotný pohřeb jako takový začne až když se dostaví důstojný pán farář popřípadě jiný katolický kněz i s kadidlem do toho domu a první obřady probíhají v dotyčném domě za účasti pouze samotných příbuzných a pozvaných hostů. Po těchto prvotních obřadech se rakev se zesnulým naloží do pohřebního vozu. V čele průvodu jde kněz nebo kněží, za knězem pomalu popojíždí pohřební vůz s nebožtíkem, který podle místních zvyklostí leží ať již v otevřené anebo zavřené rakvi. Hned za pohřebním vozem jdou nejbližší příbuzní zesnulého a ze souhlasem jeho rodiny občas i jiné osoby, respektive jeho blízcí kamarádi. Zpravidla se všichni během cesty modlí svatý růženec za zesnulého anebo zpívají “Odpočiňte v pokoji”, popřípadě “Matičko Kristova”. Když přijdou do kostela, je v něm sloužena zádušní mše svatá buď při otevřené anebo zesnulé rakvi s nebožtíkem. Zatímco dům zesnulého je soukromý majetek, a proto obřadů v domě se účastní pouze samotná rodina plus další osoby, které si rodina k sobě vpustí. Nelze tudíž říci, že by se těchto obřadů v domě mohl zúčastnit jen tak kdokoliv. Naopak kostel je však ale veřejný a tak do kostela má přístup prakticky celá vesnice a vůbec kdokoliv kdo přijde. Po skončení zádušní mše svaté se rakev opět naloží na pohřební vůz a stejným způsobem se jde na hřbitov kde pak proběhnou závěrečné pohřební obřady. Když tedy k této výše zmiňované vdově přivezli rakev s jejím zesnulým manželem, první co ona po otevření víka chtěla bylo to, že prý napraví svoji chybu a že mu v rukou vymění obě modlitební knížky. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola když tento její šílený nápad slyšel tak se zděsil a ihned jí řekl: “Proboha vykašlete se na to. Je to sice nepochybně nepříjemný omyl, nicméně teď je již velice pozdě, tělo je již ztuhlé a tedy nyní s tím již absolutně tak – jako tak nic nenaděláte a pokud by se Vám třebas i nějakým zázrakem povedlo nasilu vyrvat manželovi z rukou špatnou modlitební knížku což je málo pravděpodobné, pak ale na druhé straně je však stoprocentně jisté, že tu “jeho vlastní” modlitební knížku do jeho ztuhlých rukou již zcela určitě nijak nevpravíte. Nemluvě již o tom, že nejspíše tu modlitební knížku co Váš manžel momentálně drží v rukou pouze tím škubáním roztrháte…” A mohu říci, že rozhodně nebylo pro JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy jednoduché tuto ženu - vdovu přesvědčit, aby se tohoto svého hloupého nápadu vzdala.

Tudíž ani lidem v devatenáctém století se vlastně osobně ani příliš nedivím, že jim nijak nepřišlo divné to, že tělo “mrtvého” se svezlo mírně do kolen, ba dokonce, že jeho paže vylítla z rakve ven.

Snad bychom se teoreticky mohli nanejvýš trochu divit samotnému MUDr.Linkovi, který, ač sice profesí lékař, tak ho to nijako “netrklo” že zde “něco nehraje”, když tělo “mrtvého” které by mělo být již dávno ztuhlé a meravé se chová takovýmto naprosto nestardantním způsobe. Nicméně ale na druhou stranu když vezmeme v potaz, že MUDr.Link byl asi stejně veliký “lékařský génius” jako jsou dnes kdejací géniové na různých webových diskusních fórech a takzvaných “fanclubech” věnovaných JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi, tak nás to ani příliš nepřekvapí – ergo “normálka”!!

A že lidé reagovali na počínání MUDr.Heriberta tak jak reagovali? To byla v podstatě taky “normálka”. Geniální “jedináček” MUDr.Link, kromě toho, že to byl totální medicínský analfabet navíc ještě dostal strach, že by snad těch zkasírovaných dvacet dukátů honoráře za “léčbu” pana Schepelera musel vrátit. Nemluvě již o té veliké veřejné blamáži. Kdyby se něco podobného stalo dnes například v okruhu nejbližších příbuzných JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, mohl by takovýto MUDr.Link ze strany JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy počítat s trestním oznámením, občanskoprávní žalobou, stížností ministerstvu zdravotnictví, stížností Združení privátních lékařů jako i stížností České lékařské komoře spojené s maximálním úsilím JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy o to, aby takovýto “geniální lékař” MUDr.Link byl vyloučen z České lékařské komory (což se podle platné legislativy České republiky rovná faktickému znemožnění dalšího výkonu jakéhokoliv lékařského povolání) plus stížnosti poslané i Všeobecné zdravotní pojišťovně s úsilím dosáhnout toho, aby tato dominantní zdravotní pojišťovna tomuto dominantnímu lékaři vypověděla uzavřené smlouvy o poskytování zdravotní péče MUDr.Linkem pojištěncům Všeobecné zdravotní pojišťovny (což sice “de iure” neznamená znemožnění výkonu lékařského povolání, nicméně “de facto” je to totéž, protože by se to rovnalo jeho ekonomické likvidaci). Nicméně nebylo by to poprvé, JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola takto za mnohem menší prohřešky již postupoval proti dvěma lékařům a minimálně u dvou z nich vím, že úspěšně. Oba dotyční lékaři již lékařskou praxi nevykonávají. Nevím přesně co nyní dělají, nicméně nelze vyloučit ani to, že se oba tito lékaři též stali “fanoušky” JUDr.Phdr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na některém z diskusních fór na Internetu či takzvaných “fanclubech” věnovaných JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi.

Dalším byl supergénius Ostrohradský, který se zas bál, že by se mu vidina dědictví pěti tisíc zlatých mohla rozplynout jako ranní opar nad vodami, pokud by se tomu “magorovi” MUDr.Heribertovi podařila resuscitace jeho “zemřelého” strýčka. A to tím spíše když ho vlastně jeho strýc Schepeler za svého života “zanedbával”. Vždyť ostatně i proto proti MUDr.Heribertovi zavolal policii v naději, že třeba ti policisté budou naprostí debilové, kteří zabrání MUDr.Heribertovi v tom, aby resuscitoval k životu pana Schepelera nacházejícího se ve stavu takzvané “klinické smrti”.

A spojená byla ovšemže i samotná vdova – pani radová Schepelerová. Ta sice před léty v kostele když přijímala svátost manželství slíbila před našim Pánem Ježíšem Kristem věčnou oddanost a věrnost, nicméně víra ji byla ukradená a více než svého manžela měla ráda jeho peníze. Ostatně – typická žena! Šťasten je pouze svobodný muž, a to navíc pouze ten svobodný muž, který absolutně žádné peníze, žádné lukrativní zaměstnání a ani žádný majetek nemá a navíc je to i veřejně všem lidem známo. Toho pak žádná žena nikdy nebude nijak obtěžovat, protože velice dobře ví, že si na něm nic nevezme. Jedno české přísloví říká: “Kde nic není, tam ani smrt nic nebere”. V srbochorvatštině je však ještě přiměřenější přísloví: “Bog nadelio i car nemá šta bi uzeo”, co by se asi dalo přeložit například jako: “Bůh nadělil a car nemá co vzít”. Ach Bože! Kdo alespoň trochu se orientuje v historické problematice středověkého carského absolutismu – “samoděržaví” ve východních pravoslavných absolutistických monarchií, ten musí prožívat vrchol blaženosti, když si uvědomí, že je tak extrémně chudý, nemajetný, že dokonce i ten všemocný absolutistický car je úplně bezmocný pokud mu chce něco sebrat, tu mu je houby platný i celý stát s jeho mohutnou armádou, policií, úřednictvem a dalším utiskovacím aparátem sloužícím jeho zájmům, protože kde nic není, tam doopravdy není si co vzít. A “per analogiam” pod pojem car si klidně můžete dosadit “feministky” a vyjde to nastejno (ostatně v praxi je to vlastně svým způsobem totéž!!).

A v neposlední řadě zas podřízení úředníci pana rady Schepelera, kteří se v duši tak velice třásli v touze o získání po zesnulém šéfovi jeho úřednického “koryta” a jeho “platu” museli mít z jeho smrti velikou radost a už se zajisté začalo to špinavé klikaření a vzájemné intrikování mezi jednotlivými úředníky o to, který z nich si toto uvolněné koryto vybojuje pro sebe sama. Ostatně vždyť i proto jak říká Jan Neruda “dva dny byli rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře”.

A tu ke všeobecné spokojenosti této odporné buržoasní smetánky, ze které každému co i jen trochu slušnému člověku musí být úplně na blití, se najednou “na špatném místě a v špatný čas” nachomítne dotyčný nezaměstnaný “magor” MUDr.Heribert, kterému by prý žádný z nich “ani jen kočku nesvěřil” a navzdory tomu tento “jebnutý magor” MUDr.Heribert k nelibosti prakticky celé této špinavé buržoasní smetánky a proti jejich vůli si dovolí pana Schepelera “vzkřísit z mrtvých”.

Ostatně dneska je to ještě horší, současný režim v současné České republice je ještě více prohnilým režimem než byl režim v časech MUDr.Heriberta. Veškerý český i slovenský tisk je například plný úplně lživých blábolů o tom, že údajně prý v České republice je málo lékařů, málo zdravotních sester atd. A prý je proto nezbytné dokořán otevřít v České republice i ve Slovenské republice “trh práce” pro ukrajinské, ruské, kazašské, arabské, indické, pakistánské a bůh ví jaké ještě lékaře a zdravotní sestry (a s největší pravděpodobností úplně stejné pokrytecké kecy jsou prezentovány rovněž i ve vysílání rozhlasových a televizních stanic). Přitom po České republice jako i po Slovenské republice nepochybně běhají stovky ba tisíce nezaměstnaných českých i slovenských MUDr.Heribertů, mnozí z nich už dokonce mezi bezdomovci. Ale vysokým státním úředníkům a politikům společně i s jejich novináři to ovšemže vyhovuje. Přijdou si totiž na pohádkově vysoké provize a úplatky od různých rusko – ukrajinských a jiných mafií, které k nám tyto své geniální lékaře a ještě geniálnější zdravotní sestry z různých rozvojových zemí dovážejí a čeští (slovenští) lékaři a české (slovenské) zdravotní sestry pak končí na dlažbě a někdy v tom horším případě i mezi bezdomovci. Ne sice proto, že by snad zahraniční lékaři a zahraničné zdravotní sestry byli levnější než jejich čeští nebo slovenští kolegové. Nejenže nejsou, ale jsou dokonce i mnohem dražší než lékař či zdravotní sestra domácího původu, a to jednoduše pro to, že mají výrazně vyšší životní náklady a zpravidla tím, že nepřetrhali své zázemí ani s původní vlastí kde rovněž musí platit nájem, inkaso a různé jiné poplatky tak platí fakticky dva krát a tudíž zahraničný doktor či zahraničná zdravotní sestra je nevyhnutelně dvakrát tak drahá, respektive potřebují dvojnásobně vysoký plat jako jejich český či slovenský kolega nebo kolegyně. S stát, kraje i obce, prostě celá veřejná sféra musí - v důsledku angažování zahraničních lékařů a zahraničních zdravotních sester - ze svých rozpočtů platit tyto enormně zvýšené náklady na zdravotní péči, jinak by totiž tyto mafie zastavili další dovoz lékařů a zdravotních sester z rozvojových zemí do České republiky (Slovenské republiky), v důsledku čeho by vysocí čeští i slovenští úředníci veřejné správy, různí politikové a lobisté a další jim podobní podnikatelé, kteří si de facto zprivatizovali stát včetně i samotné veřejné správy – by tím byli odstřihnuti od dalších lukrativních provizí a úplatků od nejrůznějších ruskojazyčných a jiných mafií.

Chápu, že obyčejní lidé proti tomu nemohou moc dělat, snad jen to, že budou uvědoměle tyto zahraniční lékaře a zahraniční zdravotní sestry cílevědomě bojkotovat a nepřijmou od nich dobrovolně vůbec žádnou zdravotní péči! To je můj vlastní názor, mé vlastní přesvědčení. Není to věc snad nějaké osobní záště vůči těmto lidem samotným, ale věcí morálky, slušnosti, spravedlnosti a práva! Tento problém chápu jako problém morálně - etický než jako politický. I když sice zahraniční lékaře a zahraniční zdravotní sestry v České republice a ve Slovenské republice ignoruji a nejsem zásadně nikdy ochoten od nich přijmout absolutně žádnou zdravotní péči, že bych osobně neměl rád tyto lidi jako lidské bytosti, vždyť ostatně oni jsou stejnou obětí svých mafií, které je jsem přivezli jako i československý národ (anebo chcete-li český a slovenský národ) je zas obětí mamonářské chamtivosti vysokých úředníků veřejné sféry a politiků, kterým jde pouze o osobní obohacení a osud vlastních občanů a státu je jim zcela lhostejný. Tím ovšemže netvrdím, že bych chodil jen k lékařům “české a slovenské národnosti”. To je ovšemže kardinální omyl a vlastně i mými nepřáteli bezdůvodně podsouvaná argumentace. Ne! Nic takového!! Ať již jde o jakýkoliv národ či jakoukoliv národnost nebo národnostní skupinu tak musím říci, že tento můj morálně – etický názor nemá absolutně nic společného s vůbec žádným národem, s vůbec žádnou národností, s vůbec žádnou národnostní skupinou. Když já mluvím o národu mám tím na mysli pouze československý národ. Přičemž tento československý národ chápu jako národ ve smyslu politickém a nikoliv snad v nějakém smyslu nacionálním či etnickém. A tak mohu říci, že každý člověk a to bez ohledu na jeho “národnost” či mateřský jazyk kterým mluví, který byl nejpozději ke dni 31.12.1989 československým státním občanem anebo již v té době žil na československém státním území, anebo kdykoliv v minulosti přede dnem 31.12.1989 žil ať již on sám anebo aspoň jeho ascendenti (tj.předci) na československém státním území plus všichni descendenti (tj. potomci) těchto osob jsou z mého hlediska Čechoslováci a tedy příslušníci mého vlastního národa a pouze od těchto lidí jsem ochoten přijmout zdravotní péče a to bez ohledu na to, jaký jazyk tyto osoby pokládají za svůj jazyk mateřský. Jinými slovy pokud jde o takovéhoto v mých očích právě definovaného československého lékaře nebo československé zdravotní sestry je mi úplně lhostejné zda-li jazykem takovéhoto československého lékaře či československé zdravotní sestry je čeština, slovenština, polština, němčina, maďarština anebo třeba i romština. Ano – přesně tak, není to žádné prořknutí! I romský lékař nebo romská zdravotní sestra pokud se jedná o lékaře či zdravotní sestru teritoriálně pocházející z našeho československého teritoria jsou bez ohledu na svoji romskou národnost či jazyk pro mě úplně stejně přijatelní jako kterýkoliv jiní lékaři a zdravotní sestry českého a slovenského “národa”!!

A že MUDr.Heribert si při oživování pana Schepelera nechtěl být nikým rušen se mu ani nejméně nedivím. Ono se to ani nechce věřit jak někteří lidé umí svojí hloupostí (ať již skutečnou anebo pouze navenek předstíranou – nevím a v podstatě je to úplně jedno, protože v praktickém životě to vyjde nastejno!!) vytočit i s jinak takovým kliďasem jako je JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou. V pozdních jarních měsících 2006 se mi stala taková šokující příhoda. Ani nevím jestli mám o tom vůbec psát, protože to mně hned hlava rozbolí když jen na to pomyslím. Ale budiž! To někteří lidé umí tak vytočit člověka – no prostě neuvěřitelné!

Představte si to jen – jste v jednom městě v jedné veřejné knihovně, pak jdete domů. Hlavu plnou myšlenek, nechcete být tudíž nikým a ničím rušen a tu se stane taková nepříjemnost. Potkáte jednoho člověka pocházejícího z Vaší vesnice, který je hned na první pohled velice rozrušen, že zpočátku Vám ani není schopen nějak souvisle a logicky říci co se to vlastně stalo. Z kontextu však pochopíte, že “tam” někdo upadl, omdlel, je v hlubokém bezvědomí, těžce dýchá anebo možná i vůbec nedýchá a že potřebuje pomoc. Měl jste sice jiné plány, avšak rezignuje na tuto výzvu, když je někdo v ohrožení života a jdete ihned tam za roh - vždyť je to ostatně jen malý kousek cesty - tam i s tímto momentálně poněkud trochu popleteným člověkem. Pak ale ihned na rohu vidíte, že těch lidí je tam opravdu snad až několik desítek, již tak je tam trma – vrma zmatek a tak na chvíli i zapochybujete, zda-li vůbec má nějaký smysl tam jít a ještě tam tak navíc budete překážet svojí přítomností a také to i otevřeně řeknete tomu Babičákovi. On Vám ale řekne: “Jenže vy jste přece doktor”. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mu odpoví: “Jenže já jsem doktor práv a doktor filozofie. Nejsem doktor medicíny!” On mu však ale odpoví. “To je úplně jedno! Doktor jako doktor!!” Hloupější blábol svět již dlouho neslyšel, pomyslíte si, že je to úplný debil a už se chystáte, že půjdete pryč, když najednou uvidíte něco co Vám málem vyrazí dych! Ta chaotická trma – vrma lidí se jaksi rozestoupila a uvidíte hlavu toto člověka. Ne snad že by jste toho člověka osobně znal, to zrovna ne, ale totálně Vás vytočí když zahlédnete jak dotyčný člověk leží v bezvědomí na lavičce a pod hlavou má položenu jakousi dosti tlustou tašku!! Okamžitě se ze všech sil rozběhnete tam a když doběhnete k tomu bezvědomému nešťastníkovi v obrovském rozčilení doslova vyrvete tu tlustou tašku spod hlavy tohoto nešťastného člověka, hodíte ji rozčileně na zem a zeptáte se: Vy vrahové, chcete ho snad zabít! Které hovado mu tou blbou taškou podložilo hlavu?” A aby toho neštěstí ještě nebylo málo, doběhne navíc i ten rodák z Babic, ukazuje na JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu prstem a všem šeptá cosi v tom smyslu, že “On je doktor!” Za dané kritické situace se Vám ovšemže nezdá být vhodné začít lidem vysvětlovat, že vy žádný lékař nejste, že jste jen doktor práv a doktor filozofie, avšak přece jen mezi těmi tisíci přečtenými knihami několik desítek knih a skript jste si přečetl i z oblasti medicíny a tudíž alespoň tak nějak zhruba jste v obraze…

Lidé se teď na Vás dívají jako na lékaře, ač vůbec žádným lékařem nejste, nikdy jste to netvrdil, ba exaktně vzato vlastně netvrdil to ani ten Babičák, který sice opakovaně lidem říkal větu “On je doktor!” nebo tak nějak podobně, avšak explicitně neřekl o JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi, že by snad on byl doktorem medicíny. On sice říkal “On je doktor!”, avšak neřekl jaký doktor, čeho doktor… Přesto ale všichni lidé najednou pokládali JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu bohužel za lékaře, ačkoliv jim nikdo nic takového neříkali. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se z toho vnitřně cítil velice blbě a ihned si předsevzal, že jakmile to vše skončí tak všem řekne, že on žádný lékař není, a poté zas ihned půjde do nejbližšího katolického kostela ku svaté zpovědi, a očistil svoji duši od tohoto hříchu, že ihned lidem nevysvětlil, že žádným lékařem není, ale ponechal lidi v jejich omylu. Ale teď když zde jakoby zákonem schválnosti bohužel žádný skutečný lékař anebo alespoň skutečná zdravotní sestra nebo ošetřovatel není, musí se pokusit něco udělat pro toho nešťastníka i sám. Člověk by racionálně očekával že lidé budou klást nějaký odpor a že to tedy bude mnohem těžší, ale ku podivu zde jsou lidé až neuvěřitelně moc kooperativní. Judr.Phdr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola lidem řekl, za prvé pacientovi, který je v bezvědomí žádné předměty pod hlavu nepokládáme! Za druhé pomozte mi prosím to jeho tělo posunout hlavou trocha blíže k okraji lavičky! Ku podivu nikdo neprotestoval!!

Poté co se tak stalo, JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pacientovi zlehka položil levou dlaň na čelo a pravou dlaň pod bradu a současně i nahlas komentoval ať již své počínání nebo komentoval počínání jiných: “Tak, teď mírně a zlehka jeho hlavu vytočím do takového mírného záklonu dozadu, aby se mu otevřela ústní dutina i dýchací trubice do plic a až teprve teď Vy můžete pokračovat v tom umělém dýchání, předtím to, co jste dělali nemělo vůbec žádný smysl, protože s tou taškou pod hlavou byli dýchací cesty zablokovány. A zejména nutná je i srdeční masáž, protože pokud se neobnoví srdeční činnost, pak bez srdce to umělé dýchání nemá žádný smysl. A volali jste už záchranku? Výborně, alespoň že to…snad už brzy přijedou…A děláte to špatně. Uvědomte si, že nejste na závodech. Cože?…Ne! Žádných “šestnáct tři” to Vás v té autoškole učili špatně, ale pouze “patnáct ku dvěma” avšak to též pouze tehdy, když je pouze jeden jediný zachránce, Vy jste však dva a tedy “pět ku jedna”, respektive ten vdych udělejte na pět dob tak, aby v časovém údobí tohoto jednoho extrémně hlubokého vdychu Váš kolega stihl pět krát zmáčknout srdeční krajinu… Ano tak je to správné, tak to má být! Teď to oba děláte správně – zachovávejte vzájemně tuto pětidobou synchronozaci…”

Pak JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola osobně kontroloval tep – a nic! Pak v zoufalství požádal toho, co poskytoval srdeční masáž, aby ho pustil k “srdeční krajině”…cosi se mu sice zdálo, ale nebyl si jist tím, zda-li to, co se mu zdálo bylo “skutečné” anebo pouze něco co existovalo pouze ve fantazii JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy jako “jeho zbožné přání”. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola kývnutím hlavy naznačil tomu zachránci, že může pokračovat dál v poskytování srdeční masáže. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pln očekávání a naděje teď kvapně přistoupil k pacientovu krku – trochu si teď mimoděk vzájemně překáží s tím co poskytuje umělé dýchání – rychle svými prsty na pacientovém krku hledá “Arterii Carotis”. Zdá se, že ji našel a bylo to veliké sklamání, smutně vydechl: “Nic…nic…a zase nic…fibriluje…odchází nám!!” Je jasné, že za této totálně katastrofální situace pro JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu zůstává v podstatě už jen jediné: “Mechanická defibrilace”!!

Kdyby zde konečně již byla ta zasraná sanitka! Ti aspoň mají ty elektrické defibrilátory. Ale takhle?? Výsledek je více než nejistý a to již nemluvě o tom, že riskuji, že mu polámu žebra. Není ale bohužel čas na zvažování – musí se rychle rozhodnout, ale v podstatě nemá na výběr. Další váhání se rovná jisté smrti…a činí rozhodnutí. Rezolutně oběma zachráncům řekl – ustupte mi z cesty!! Oba možná trochu překvapeni, ale přesto se trochu stáhli. A JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ihned přiskočil k “srdeční krajině”. Postoj “Heisoku – dachi” JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy se v zlomku vteřiny změnil v “Renoji – dachi”, rozmáchl se svojí pravou rukou a “patou pravé dlaně” zasadil mocný úder. Zdálo se, jako kdyby celé pacientovo tělo trochu poskočilo. Pak JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola rychle téměř přitiskne své pravé ucho k nosu pacienta a horlivě poslouchá. Současně gestem levé ruky dává všem ostatním najevo že si přeje aby zachovali alespoň na chvíli absolutní ticho! Lidé poslechli a na chvíli se skutečně umravnili. Nastalo teď hrobové ticho – kdyby padla jehla na zem, bylo by to určitě slyšet. “Dýchá? Nedýchá? Že by hned po prvním úderu? Nepravděpodobné!” – říká si sám JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pro sebe. Pak JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola poprosí lidi: “Prosím Vás, nemáte někdo nějaké zrcadlo anebo alespoň není zde někde nablízku nějaké drobné ptačí peříčko??” Lidé se zatím cosi dohadují mezi sebou. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mezitím přiskočí opět ke krku pacienta a opět svými prsty hledá jeho “Arterii Carotis”. Výborně! “Tepe!” – potěšil se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. Teď navíc po tomto povzbudivém konstatování jedna paní JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi podala jakési malé zrcadélko. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola toto dámské zrcadélko na okamih přiloží pacientovi do blízkosti jeho nosných dírek a současně mimikou hlavy JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vybídl své okolí, aby se na to taky podívali. Mezi lidmi nastal nadšený jásot. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dotyčné paní vrátil její zrcadélko a lidé se zvědavě shrkli kolem ní a zvědavě se dívají na dosti veliký zarosený kruh na zrcadélku. Navíc teď kromě toho je postupně stále víc a víc nesporné, že ostrá smrtelná běloba pacientovy tváře začíná postupně mizet, ba dokonce jeho tvář již vypadá téměř úplně normální tak, jak vypadá tvář i takového člověka, který například pouze spí. Ba dokonce už i dech je pravidelnější a lze dokonce i ze vzdálenosti dvou či tří metrů pozorným okem sledovat, že se pacientovo břicho pomalu “zvedá” a pak zas právě tak pomalu i “klesá”.

Teď je čas na to hlavní a v podstatě to nejdůležitější – JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola několikrát a opakovaně jak prochází mezi lidmi, tak jednotlivým skupinkám říká: “Já nejsem ale lékař jak si myslíte, je sice pravda, že určitou dobu svého času jsem se i pohrával s myšlenkou, že bych třeba studoval medicínu na první lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, avšak ale jinak jsem medicínu nikdy nestudoval a ani jsem si žádnou přihlášku ke studiu medicíny nikdy a nikde ani nepodal a nejsem ani žádný ošetřovatel”, popřípadě tak nějak podobně to JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola opakovaně vypráví jednotlivým skupinkám přihlížejících se zvědavců. Všichni lidé se úplně nepochopitelně chovají v takové divné naprosto nepochopitelné euforii, jako kdyby byli opilí a proto je bohužel snad i velice sporné to, nakolik lidé vůbec byli ochotni či vnímat samotný obsah toho velice důležitého sdělení, co jim JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola právě teď říkal. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola tedy toho zanechal, rezignoval na to a dalším skupinkám lidí již nic neříkal, a vrátil se zas k pacientovi. Zůstal stát tři metry od něho a pozoruje jeho pomalu se zvedající a pak zas klesající břicho. Nic jiného ho nezajímá. Pak ho něco vyruší – vidí přijíždějící sanitku. Sanitka zpomaluje – jede přímo sem. No konečně! JuDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je na nich velice naštván kde se tak dlouho flákali a určitě by jim velice ostře vynadal. A aby jim nemusel vynadat, tak raději rychlým krokem odejde pryč dříve než ta sanitka stihne úplně zastavit, respektive než kdokoliv z ní stihne vystoupit. Zastaví se až v dálce asi třiceti metrů, otočí se a sleduje ty flákače. Pacienta naložili na jakési divné nosítka s takovými jakýmisi vyskakovacími a pak zas zaskakovacími kolesami. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je tím dosti překvapen, protože ještě nikdy ve svém životě takováto divná nosítka s vyskakovacími a zaskakovacími kolesy neviděl. Když pacienta naložili do sanitky, tak vyskakovací kolesa jaksi divně opět zaskočili do nosítek. A když se sanitka konečně rozjela pryč, tak i JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se rychle rozběhl a běžel do nejbližšího kostela.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vzhledem k tomu, že spáchal velice těžký hřích, bylo jen logické, že mněl jako křesťan eminentní zájem umýt svoji duši z tohoto těžkého hříchu v dobré svaté zpovědi. V kostele zastihl právě jednoho pátra jak právě opouští zpovědnici, zhasl světlo a chystá se odejít pryč. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ho poklepal po ramenou, poté si přitiskl obě své dlaně k sobě, padl na kolena, zvedl vzhůru své ruce a co nejsmutnějším pohledem se podíval na tohoto katolického kněze a řekl mu: “Otče, zhřešil jsem! Spáchal jsem velice těžký hřích!! Pro smilování Boží dopřejte mi umýt moji duši v dobré svaté zpovědi svátosti smíření”. Dotyčný páter tím nebyl právě dvakrát nadšen, nicméně opět si rožnul světlo ve zpovědnici a usadil se v ní říkaje současně cosi o tom, že má právě jakýsi kroužek duchovního vedení, že už tam měl být a proto abych byl pokud možno stručný. Ve zpovědnici po pronesení úvodních formálních formulí svaté zpovědi JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se svému zpovědníkovi vyznal z tohoto svého těžkého hříchu, který dnes spáchal slovy: “Otče! Jeden zlý satanův služebník z obce kde bydlím dnešního dne ukázal na mně prstem a lživě a nepravdivě namluvil několika desítkám lidí, že prý já jsem doktor medicíny, že prý já jsem lékař, ačkoliv nic takového není pravda a já ačkoliv jsem o tomto všem věděl jsem ve své hluboké hříšnosti neudělal nic proto, abych tuto nepravdivou fámu dementoval, ale ponechal jsem tyto lidi v jejich omylu, v jejich falešném zdání, respektive v jejich mylném přesvědčení že já jsem doktor medicíny, že já jsem lékař, ačkoliv já žádným doktorem medicíny, žádným lékařem nejsem.” Pak mluvil duchovní otec: “Tomuto hříchu synu se říká pýcha! Spáchal si skutečně velice těžký hřích a za to co jsi dneska spáchal se můžeš velice stydět!! Jako trest za tento tvůj těžký hřích ti ukládám za trest deset “Zdravasů” a deset “Otčenášů” a…” Pak se najednou duchovní otec najednou zasekl. A pak se zeptal: “Poslyšte neměl jste Vy náhodou tenkrát tu přednášku o tom duchovním odkazu sv.Václava pro křesťana dneška?” JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mu odpověděl, že to sice ano, ale ta přednáška měla úplně jiný název jak jste právě řekl důstojný otče”. Páter se pak usmál a řekl: “Tak v tomto případě by nějaké mechanické memorování nějakých modliteb by pro Vás bylo patrně triviální. Uložím Vám tedy jiný trest. Přinesete mi zítra ručně napsanou na dvou stránkách linkovaného papíru, který Vám teď odevzdán homilii, která bude se celá tematicky vztahovat k textu Evangelia z této nejbližší neděle co bude”. A tak i bylo. Homilii jsem ihned příštího dne brzy ráno přinesl, důstojný otec si jí přečetl a byl s ní absolutně spokojen nebo alespoň to předstíral. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zas byl spokojen tím, že mu byl odpuštěn ten těžký hřích, který spáchal.

A v té souvislosti jsem si vzpomněl i na velikého MUDr.Heriberta. Zatímco JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je v oblasti medicíny naprostý laik, tak naopak MUDr.Heribert je skutečný lékař, skutečný profesionál. A jako takový nepochybně rozuměl MUDr.Heribert tajům medicíny nepochybně nejméně miliónkrát lépe než JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, přesto však ani on to vzhledem k nepřejícímu davu neměl nikterak lehké, ba dokonce ještě mnohem těžší, protože hloupý dav vůči MUDr.Heribertovi reagoval mnohonásobněkrát nepřátelštěji než vůči JUDr.PhDr.Ngr. et Mgr.Henryku Laholovi. Bohužel samotný spisovatel Jan Neruda neuvádí nic bližšího o tom v čem spočívala resuscitace pana Schepelera ze strany MUDr.Heriberta. A tak čtenář může pouze spekulovat o jednotlivých variantách resuscitačních metod, které MUDr.Heribert snad použil či mohl případně použít k úplné resuscitaci pana Schepelera. To naopak JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola na rozdíl od skutečného MUDr.Heriberta až tak daleko naštěstí jít nemusel, aby se sám musel jen tak z  holýma rukama a bez ničeho pokoušet plně resuscitovat pacienta, respektive probrat ho z jeho bezvědomí. V tomhle bylo poslání MUDr.Heriberta mnohem těžší. A to již nemluvě o tom, že venku na ulici se v případě MUDr.Heriberta navíc nacházela nepřátelská lůza plná závisti a nenávisti vůči MUDr.Heribertovi, která za okny hostince - kde MUDr.Heribert tvrdě pracoval na resuscitaci pana Schepelera vykřikovala svá fanatická a nenávistná hesla a různé dehonestující, hanobící urážky proti MUDr.Heribertovi, ba dokonce jeden z příslušníků této buržoasní spodiny proti MUDr.Heribertovi zavolal dokonce i policii, jako kdyby snad MUDr.Heribert byl nějaký zločinec. A navzdory tomuto nepřátelskému ovzduší - kdy snad málem nechybělo, aby tento nenávistný dav nezačal metal kameny proti oknům budovy do které se stáhli MUDr.Heribert a pan Kejřík i s tělem bezvědomého pana Schepelera pokračoval MUDr.Heribert ve své nelehké práci bez kyslíku i bez injekcí, prakticky doslova s holýma rakama v pokusech o úplnou resuscitaci Pana Schepelera. A zde mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi nezbývá nic jiného, než v naprosto úpřimné a hluboké úctě a obdivu k velikému MUDr.Heribertovi pokorně říci: klobouk dolu před velikým lékařským uměním MUDr.Heriberta! A protože si plně uvědomuji, co všechno musel MUDr.Heribert umět, a to nejen nějak teoreticky ale i prakticky provést, a to navíc za mimořádně velikého stresu, protože venku číhal proti MUDr.Heribertovi nenávistný zfanatizovaný dav buržoasní sebranky – tak to skutečně se hluboce skláním před velikostí MUDr.Heriberta. Protože tohle bych já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola - za stejných podmínek a za stejné situace jako byla situace MUDr.Heriberta – patrně asi nezvládl!!

IV.)Zamyslime se ale teď již nad samotným závěrem povídky “Doktor Kazisvět”

Opět bylo vidět, že spisovatel Jan Neruda není nezávislému intelektuálovi MUDr.Heribertovi ani nejméně nakloněn a mluví o něm dosti znevažujícím způsobem jako kdyby snad MUDr.Heribert byl nějaký trhlý excentrik, podivín či dokonce poloblázen. A stejně tak ba ještě možná i s ještě větší podjatou tendenčností mluví spisovatel Jan Neruda o MUDr.Heribertovi i v závěru, kde již líčí to, co bylo poté, co MUDr.Heribert takto zachránil pana Schepelera. Ostatně vždyť uznejte sami - opět cituji Jana Nerudu (a z praktických důvodů kráceno):

“Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly…Ale doktor Heribert byl jako zabedněn…pani radová mu opakovaně nesla plný pytlík dukátů, ale se k němu nikdy nedostala a naposledy ji doktor Heribert polil s pavlače vodou…bylo vidět, že o lidi nestojí…Jako dříve kormidloval ulicemi…Ale…se mu teď říkalo všeobecně “doktor Kazisvět”. Spadlo to jako z nebe. Již jsem ho neviděl přes deset let; ani nevím, žije-li ještě. Jeho malý domek na Oujezdě stojí posud nedotknut. Musím se jednou poptat” – ukončil své vyprávění spisovatel Jan Neruda.

A pokud jde o mne JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy nedá mně, abych se i k tomuto závěru spisovatele Jana Nerudy nevyjádřil:

Hrozilo obrovské nebezpečí, že ta chátra zlodějská za živa pohřbí člověka, což bylo pro MUDR.Heriberta absolutně nepřijatelné! A proto MUDr.Heriberta i navzdory si vědomí nenávisti kterou za to od lidí sklidí zasáhl a prakticky proti vůli celého davu pana Schepelera zachránil. A poté co se resuscitovaný a nakonec později i vyléčený pan Schepeler vrátil zpátky do svého úřadu se veškeré angažmá” MUDr.Heriberta skončilo! Bodka!!

Jestliže ale někteří lidé to tvrdošíjně odmítali vzít na vědomí a MUDr.Heriberta všelijak i nadále proti jeho vůli obtěžovali, pak je jen logické, že MUDr.Heribert má právo na soukromí, má právo nebýt obtěžován ze strany jiných lidí a jiní lidé jsou povinni toto přání MUDr.Heriberta plně respektovat. Ti co toto přání MUDr.Heriberta na soukromí nerespektovali a MUDr.Heriberta nadále obtěžovali si pak měli i mohli být vědomi toho, že MUDr.Heribert si zásadně nepřeje se s nimi setkat a ani s nimi mluvit. A to se týká i samotné pani radové Schepelerové. A je úplně irelevantní zda-li mu skutečně chtěla “jen” odevzdat ten “plný pytlík dukátů” anebo třeba chtěla ještě i něco jiného. Když jí na poprvé MUDr.Heribert odmítl přijmout, měla i mohla se pani radová Schepelerová dovtípit, že MUDr.Heribert si zásadně nepřeje se s ní setkat a proto hned po tomto prvním odmítnutí byla povinna tuto skutečnost vzít na vědomí a MUDr.Heriberta již více nijak neobtěžovat. Přičemž pani radovou Schepelerovou absolutně nijak neospravedlňuje ani to, že třeba skutečně chtěla MUDr.Heribertovi - možná - pouze odevzdat dotyčný pytlík i dukáty a aniž by ho současně obtěžovala jakýmkoliv dalším kecáním, že by po odevzdání tohoto pytlíku s dukáty třeba i okamžitě pak ihned odešla pryč.

Jako právník jsem si položil otázku jak bych měl posoudit jednání pani radové Schepelerové z aspektu občanského práva, přesněji řečeno nyní myslím z aspektu obligačního či závazkového práva. Nejspíše zde ze strany pani radové Schepelerové šlo jakýsi quasi návrh na uzavření “darovací smlouvy” podle ABGB z roku 1811 (tj. podle tehdy platn0ho rakouského občanského zákoníku “Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch z roku 1811). A u darovací smlouvy tehdejší v té době platné rakouské občanské právo uznávalo, podstatě právě tak jako to v ustanovení § 628 odst.1 zákona č.40/1964 Sb., Občanský zákoník v platném znění uznává i v současnosti náš platný občanský zákoník, že “Darovací smlouvou dárce (tj. v daném případě pani radová Schepelerová) něco (tj.v daném případě dotyčný pytlík plný dukátů) bezplatně přenechává obdarovanému (tj. MUDr.Heribertovi) a ten dar přijímá”. Jinými slovy k platnému uzavření darovací smlouvy nestačí pouze vůle samotné pani radové Schepelerové bezplatně přenechat předmět darovací smlouvy – potencionálnímu - obdarovanému (tj. MUDr.Heribertovi). V občanském obligačním právu u darovací smlouvy totiž již od časů klasického římského práva vždy platilo a platí dodnes, že tak jako závisí pouze na svrchované svobodě dárce zda-li někomu poskytne nebo neposkytne nějaký dar, právě tak současně stejně tak svrchovanou svobodu má i subjekt – zamýšle- obdarovaný, který se právě tak plně svobodně může rozhodnout nabízený dar přijmout anebo odmítnout. Jestliže tedy se “subjekt obdarovaný” (tj. v daném případě MUDr.Heribert) se rozhodne přijetí nabízeného daru odmítnou je to jeho plné právo vyplývající ze svobody občanského obligačního práva a za této situace dárce (tj. v daném případě pani radová Schepelerová) a podstatě nejen dárce, ale ani stát, ba dokonce ani samotný cisař – pán, respektive absolutně vůbec nikdo nemá v intencích dikce občanského práva absolutně žádnou legální možnost přinutit obdarovaného (tj. MUDr.Heriberta) aby svůj názor proti své vlastní vůli změnil a tento nabízený dar přijal.

Tudíž již první své odmítnutí měla pani radová Schepelerová akceptovat a více svůj dar MUDr.Heribertovi nevnucovat a ani nijak jinak MUDr.Heriberta neobtěžovat. Po tomto prvním sice jen konkludentním, avšak zcela odmítnutím ze strany MUDr.Heriberta totiž již veškeré další pokusy pani radové Schepelerové vynutit si proti vůli MUDr.Heriberta “navštěvu u něj pokládám – pokud se na to čistě hypoteticky mám podívat z pohledu našeho současného českého práva - za přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst.1 písm.c/ zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, protože její opakovanou vlezlost a úmyslné obtěžování poškozeného (tj. MUDr.Heriberta) lze kvalifikovat za “úmyslné narušení občanského soužití schválnostmi a jiným hrubým jednáním” za což podle současně platného českého přestupkového práva současné České republice by mohla být potrestána v přestupkovém správním řízení finanční sankcí až ve výši 4.000 Kč (tj. pokuta až ve výši 3.000 Kč + náklady přestupkového správního řízení ve výši dalších 1.000 Kč).

A že ji MUDr,Heribert naposledy “polil z pavlače vodou”? Možná si to Jan Neruda úplně vymyslel, ale i kdyby to byla pravda, tak třeba říci, že nikdo není povinen snášet permanentní opakované obtěžování, a tudíž každý má právo v krajní nouzi v situaci, kterou sám nevyvolal žádným svým vlastním protiprávním jednáním na nutnou obranu, přičemž na tyto situace pamatuje jak trestní zákoník (§ 13, § 14), právě tak jako i výše zmiňovaný zákon o přestupcích, který v § 2 odst.2 písm.a/ stanoví, že přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem” a tedy za této konkrétní situace - i když sice zdánlivě jednání MUDr.Heriberta formálně vykazuje jisté znaky skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití – MUDr.Heribert se pouze vzhledem k okolnostem celého případu jen přiměřeně bránil v situaci kterou sám ani nevyvolal, pani radovou Schepelerovou k sobě nezval a kontakt s ní nijak nevyhledával, ale naopak pani radová Schepelerová neustále pronásledovala a terorizovala svojí nehoráznou vlezlostí poškozeného (tj. MUDr.Heriberta) a tudíž se MUDr.Heribert absolutně žádného přestupku proti této proklaté a odporné ženské ani nedopustil. Vím se totiž velice dobře vžít do obrovského utrpení MUDr.Heriberta, které mu tato prokletě hnusná a otravná ženská tímto svým nehorázným psychickým terorem úmyslně způsobovala, a že když se to již opakovalo možná již dokonce po “x-nácté”, že tím již byl definitivně přeplněn kalich jeho trpělivosti a tolerance.

Z vlastní zkušenosti si vzpomínám na dvojici asi dvacetiletých sopláků, kteří prý ke mně chtějí jít na jakousi “konzultaci”, ačkoliv jsem je k sobě ani nezval a vůbec nepřeji si aby mě někdo cizí obtěžoval. Neohlášené “návštěvy”, jako i “návštěvy” sice formálně ohlášené, avšak s nimiž jsem nevyjádřil svůj výslovný souhlas automaticky vyhazuji. Ale dotyční dva sopláci měli tu nehoráznou drzost přijít ještě jednou a opět řekli totéž. Když pak přišli po třetí, to už jsem ani nečekal co mi řeknou, ale rovnou já jsem jim řekl, ať okamžitě padají pryč, neboť jinak riskují, že tato jejich “konzultace” se záhy změní v moji inzultaci vůči nim. Hned odešli a už se více neukázali. Někdy mám ale takový vztek, že by touto “inzultací” mohla třeba skončit již první nezvaná návštěva vlezlých sopláků. Tudíž vím se vžít do pocitů MUDr.Heriberta. MUDr.Heribert ovšemže nežil někde na vesnici, ale ve městě. Otázka, zda-li třeba MUDr.Heribert byl myslivec a mohl tedy třeba tu hnusnou bábu nějak postrašit se svojí mysliveckou flintou? Ostatně tehdy nějaké zbrojní průkazy neexistovali a tudíž nemusel se bát, že by mu ho pak za to třeba sebrali. Další možnost bylo na tu hnusnou bábu vypustit své psy, nicméně pokud měl MUDr.Heribert německé dogy to by dopadlo katastrofálně. A tedy i tuto možnost je snad lépe zavrhnout. A tedy mohl jí teoreticky vzato nafackovat – to by ale musel přijít přímo k ní a to ovšemže žádném případě nechtěl a tedy doopravdy za této situace po vyloučení všech výše uvedených naprosto nevyhovujících forem řešení dané situace skutečně zbylo již pouze jedno jediné a to – buď po ní něco hodin anebo ji něčím polít. Divíte se tedy MUDr.Heribertovi? Já tedy ani nejméně

Na památku 130 výročí prvního vydání “Povídek malostranských” napsal dne 19.10.2007

Váš JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si ještě i tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

Zpět na hlavní stránku!