wz

Zpět na hlavní stránku!

Strašidelné děsivé horory v našich současných nemocnicích.

 

V úterý dne 23.8.2016 popoledni mi přišlo velmi špatně a dostal jsem veliké horečky. Kolem 15.00 hodin jsem pak vyzvracel celý obsah svého žaludku a poté asi o dvě hodiny později když jsem vypil minerálku jsem opět zvracel. Poté po dvojím zvracení jsem cítil nepříjemnou dehydrataci svého organismu, což mně donutilo pít čaj a poté po vypití čaje vodu, a to bez ohledu na možné riziko dalšího zvracení. A tak tomu bylo po celý zvyšek dne, jakož i přes noc z úterka 23.8.2016 na středu 24.8.2016 a také i v první půli středečního dne 24.8.2016 než mně odvezla sanitka do okresní nemocnice v Uherském Hradišti.

 

Nejzávažnější na tom všem však bylo ale to, že ačkoliv jsem během té doby vypil poměrně veliké množství tekutin, nebyl jsem schopen vůbec močit, a tak veškeré to veliké množství vypitých tekutin se mi shromažďovalo v břiše, a mé břicho tím bylo velice napínáno až k prasknutí. Navíc to všechno bylo spojeno i s obrovskými bolestmi břicha. Když mě pak ve středu 24.8.2016 kolem oběda vezla sanitka z vesničky Babice do okresní nemocnice v Uherském Hradišti, byla tato jízda pro mně velice bolestivým utrpením, které mi způsoboval jednak veškerý třes a vibrace jedoucí sanitky umocňované jednak veškerými nerovnostmi silnice, jednak působením odstředivých sil pokaždé když sanitka jela někam do zatáčky.

 

Můj obvodní lékař mi vypsal lístek na vyšetření v chirurgické ambulanci okresní nemocnice v Uherském Hradišti, kam mne i sanitka odvezla. Službukonající lékař chirurgické ambulance okresní nemocnice v Uherském Hradišti mně nejprve poslal na rentgen a sonografii břicha. Na rentgenu mi neřekli nic, ale na sonografii mi dotyčný pracovník řekl, že mám plná střeva tekutin.

 

Následně po absolvovaní rentgenu a sonografického vyšetření mi službukonající lékař chirurgické ambulance okresní nemocnice v Uherském Hradišti sdělil, že si mně zde nechají, respektive že budu hospitalizován na lůžkovém chirurgickém oddělení. A tak se i stalo. Teď poté co jsem byl hospitalizován jsem prožil několik strašidelných děsivých hororů, o kterých bych nevěřil, že něco tak krutého a surového by bylo byť i jen někdy třebas ve středověku vůbec možné, natožpak aby něco takového bylo možné v nemocnici dokonce v našem jedenadvacátém století.

 

Lékaři na lůžkovém chirurgickém oddělení na základě dotyčného rentgenového vyšetření a sonografie břicha dospěli z nějakého důvodu k názoru, že u mně došlo k zauzlení střev, a že je tedy nezbytná moje okamžitá operace, což mi také i řekli; plus navíc mi sdělili i to, že ta operace musí být provedena okamžitě jinak že by mně čekala jistá smrt,a že je i tak možné, že už i nyní mi již některé části střev nenávratně odumřeli.

 

První horor jsem prožil když mně skupina lékařů téměř až násilím donutila svléknout se donaha a odevzdat veškeré své oblečení aniž by mi dali ať již nějaké nemocniční pyžamo anebo jakékoliv jiné nemocniční oblečení s odůvodněním, že na moji velikou postavu žádné pyžamo a ani nemocniční oblečení nemají. V důsledku čehož poté, co mně v onu středu 24.8.2016 téměř až násilím svlékli donaha,  jsem po celou následující dobu až do čtvrtečního rána 25.8.2016 zůstal nahý, v důsledku čehož jsem se nachladil. A to ještě byly naštěstí teplé letní srpnové dny. Nevím co by se mnou stalo kdybych musel být nahý někdy za třeskutých lednových mrazů. To bych asi pak skončil se zápalem plic. Poněkud teď předbíhám chod událostí, ale třeba to říci, že o vrácení mých šatů a povolení abych si je oblékl rozhodli až lékaři Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Pokud by to bylo na těch v okresní nemocnici v Uherském Hradišti, ti by s největší pravděpodobností asi i nadále bez ohledu na mé nachlazení trvali na tom, abych i nadále zůstal nahý a šaty by mi nevrátili.

 

Přípravy na operaci proběhli velice rychle. Dvě sestřičky mi vyholili ochlupení na celém břiše které mi budou brzy řezat, poté mi oholené břicho postříkali jakousi dezinfekční tekutinou se zápachem jako někde v lékárně či u holiče, a ihned poté mně převezli na operační sál. Přímo na operačním sále těsně před operací mi dali podepsat spoustu všelijakých úředních papírů formátu A4 a agresivně na mně naléhali "rychle, rychle podepsat". O tom, že bych si to mohl přečíst tudíž nebylo lze ani mluvit. Ale i tak i navzdory jejich agresivnímu nátlaku jsem alespoň zběžně proběhl zrakem o tom co podepisuji. Byl to prostě z jejich strany alibismus toho nejhrubšího zrna, kde se jistili pro případ, že jejich operace dopadne špatně. Z čistě právního hlediska kdyby ta operace zanechala nějaké negativní trvalé následky a celá záležitost by pak měla nějakou dohru před soudem, rozhodně by je ty narychlo podepsané papíry nemohly nijak exculpovat s poukazem na to, že jsem jim to podepsal, neboť vzhledem k mému akutnímu zdravotnímu stavu by za těchto okolností jen stěží mohli tvrdit, že jsem jim dotyčné alibistické papíry podepisoval zcela vědomě, svobodně a dobrovolně. Ostatně vždyť sami tvrdili že bez operace stoprocentně brzy zemřu. A tedy jaképak svobodné a dobrovolné rozhodování? Byla mi vůbec poskytnuta jiná varianta než podepsat? Mněl jsem na výběr?

 

Nejprve mně na pravé straně pod klíční kost bolestivě zavedli jakousi trubičku s odůvodněním, že toho bude třeba při infuzích, přičemž obyčejná žíla by se brzy "rozpadla". Přesněji řečeno navrtali mi díru do masa vedoucí kamsi pod pravou klíční kost, vecpali a upevnili tam jaksi onu trubičku určenou k přijímání infuzí. Ač sice tohle bylo bolestivé, pak ale oproti té obrovské bolesti, kterou jsem pak zažil dále při mém uvádění do umělého spánku byla tohle pouze jen jakoby nějaká úplně neškodná rajská muzika.

 

Zde totiž na chirurgickém operačním sále jsem prožil druhý horor, který byl současně největším hororem jaký jsem kdy přežil. Na operačním sálu při uspávání mé maličkosti pustili uspávací plyn a současně mi brutálně do úst vrazili cosi, co jsem subjektivně cítil jako by to byl nějaký příborový nůž, který mi bolestivě zabodli kamsi hluboce do úst až řekl bych kamsi pod ústní mandle do zadního patra, respektive horní části hrtanu. Byla to veliká bolest a navíc nemohl jsem vůbec dýchat, v důsledku čehož jsem se začal dusit. Navíc kromě hrtanu mi to svým způsobem podráždilo i horní část hltanu a začal jsem cítit nebezpečí, že možná začnu zvracet, což bylo též velmi nebezpečné. I kdyby mně totiž přímo neudusili svým brutálním počínáním samotní lékaři, pokud bych začal zvracet, tak bych se udusil vlastními zvratky.

 

Uspávací plyn mně už navíc totálně paralyzoval, oči jsem mně těžké a zavřené a s tělem jsem nemohl absolutně vůbec hnout, ač jinak velice zřetelně jsem vše velice dobře slyšel co dělali a co si mezi sebou povídali účastníci této operace. Vzhledem k tomu, že mi bezprostředně hrozilo zadušení napnul jsem všechny své svaly a síly a začal jsem se svým tělem ze všech svých sil na všechny strany zoufale lomcovat. Ovšemže bylo to "lomcování" pouze jen ve virtuální realitě - ve skutečnosti se mé tělo ani jen nepohnulo. Přesto ale jsem nakonec dosáhl alespoň drobných vibrací, respektive chabého třesu a drobných záchvěvů alespoň některých částí mého těla. Díky tomu jsem se neudusil a zůstal na živu.

 

Lékaři totiž zaplať Pán Bůh vzdali další pokusy o mé uspání, byť i tak učinili nikoliv s přiznáním, že mně málem zadusili, ale pouze s odůvodněním, že se jim nepodařila jakási "intubace" v důsledku čehož mně nemohli uspat, a současně vytáhli onen mučící nástroj zabodnutý v nejhornější části mého hrtanu plus dali mně nadýchnout čistého kyslíku, který mně úplně probral. Následně jsem mocně lapal po dechu a současně též asi pět minut silně kašlal a z úst mi vytékali sliny.

 

Opět poněkud předbíhám, ale je třeba zmínit, že mně velice rozčilil lékař na příjmu lůžkového chirurgického oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, kterému jsem se stěžoval na tento druhý horor, který jsem přežil na chirurgickém operačním sále okresní nemocnice v Uherském Hradišti kde mně v souvislosti s pokusem o uspání téměř udusili. Tento pokrytecký lékař cosi začal mlet o tom, že my zde ve Zlíně to více umrtvíme, aby to tak moc nebolelo...

 

Pokrytečtí prolhaní idioti sprostí !!!

 

Kdyby to byla bývala první operace v mém životě a tedy moje první uspávání, možná že na základě této své negativní zkušenosti z tohoto pokusu o mé uspání ve středu 24.8.2016 na chirurgickém operačním sále chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti bych skutečně dospěl k přesvědčení, že uvedení do umělého spánku je vždy něco tak krutě surového a extrémně bolestivého jako jsem právě zažil v onu středu 24.8.2016 v Uherském Hradišti, ale naštěstí v minulosti prožil jsem již dvě jiné operace spojené s mým uspáním a díky tomu vím, že takováto surová krutost a extrémní bolestivost při uvádění pacienta do umělého spánku rozhodně není nevyhnutná. Příští rok budu mít již padesát let, přesto však si pamatuji na obě své předešlé operace, a to již přesto, že byli už tak dávno. První svou operaci jsem podstoupil ještě jako čtrnáctiletý chlapec dne 13.7.1981 na Slovensku v okresním městě Trnava, kdy mně uspali dýcháním jakéhosi plynu. Druhou operaci jsem podstoupil ve svých dvaceti letech v lednu 1988 rovněž na Slovensku, tentokrát v Bratislavě v nemocnici "Na Kramároch", kdy mně na začátku operace zavedli do žíly na ruce jakousi infuzi, a toto kapání jakési tekutiny z infuze do mé žíly mně velice brzy uvedlo do umělého spánku. Při mé první operaci v roce 1981 a druhé operaci v roce 1988 bylo sice při mém uspávání použito rozličných metod uvádění pacienta do umělého spánku, oba tyto způsoby však ale měli spolu společné to, že byli absolutně bezbolestné.

 

Když tedy na chirurgickém operačním sále chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti naštěstí rezignovali na pokus o mé uspání, rozhodli, že mně ihned sanitkou převezou z okresní nemocnice v Uherském Hradišti do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. K tomu bych pouze podotkl, že to jejich "ihned" v praxi však ale trvalo asi dvě hodiny. Mezitím ony dvě hodiny jsem strávil na "JIPCE" lůžkového chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti. Jen pro vysvětlení pro ty co neví co znamená pojem "JIPKA" bych uvedl že se jedná o slangový výraz lékařů a sester pro výraz "Jednotka intenzivní péče" kde první písmena těchto tří slov J-I-P jim dalo nové slovo JIP-ka. A tak tedy z praktických důvodů protože nechci pokaždé vypisovat "Jednotka intenzivní péče", omezím se tedy i já na ten jejich pojem "JIPKA".

 

Z chirurgického operačního sálu chirurgického oddělení mně tedy převezli na "JIPKU" lůžkového chirurgického oddělení. Mému mučení a týrání však ale ještě ani nyní rozhodně nebyl ani zdaleka konec. A zde jsem přežil třetí horor, když mně chtěli ať již přes má ústa anebo nos zavést až do mého žaludku jakési trubičky či hadičky anebo co to bylo s tím, že mi vypumpují obsah žaludku, který prý může být již zahnívající, jedovatý a velmi nebezpečný. Možná že pro lékaře a sestry je takovéto strkání různých hadiček a trubiček přes ústa či nos až do žaludku čímsi úplně normálním a přirozeným, já to však ale rozhodně za nic normálního a ani přirozeného nepovažuji. Nikdy nezapomenu na to, když jsem před rokem byl na vyšetření žaludku u gastroenterologa. Podle daných instrukcí jsem tam přišel nalačno hladový a žíznivý se stoprocentně prázdným žaludkem, do kterého mi onen lékař - gastroenterolog přes ústa strčil až do žaludku jakousi sondu. A ačkoliv jsem měl žaludek stoprocentně úplně prázdný, během celé té doby co jsem měl nejen v žaludku ale byť i jen za "hranicí" počátku mého hltanu onu gastroenterologickou sondu, se můj žaludek zuřivě a prudce permanentně svíjel jakoby na zvracení s houževnatou snahou vyhnat pryč toho nenáviděného vetřelce, který vnikl do mého žaludku. Navíc celá hlava se mi třásla a jen s velikou námahou gastroenterologova zdravotní sestra se snažila v nehybnosti udržet mou hlavu v obou svých dlaních, aby její šéf, lékař - gastroenterolog mohl alespoň jakž takž konat svou práci. Teď zase na mně zde v okresní nemocnici v Uherském Hradišti se navalily čtyři zdravotní sestry chtějíce mi přes nos zavést jakousi hadičku či trubičku do žaludku. Zuřivě jsem sebou škubal na všechny strany, a když mně ony čtyři zdravotní sestry zalehly, tak jsem napnul všechny své síly a podařilo se mi je všechny najednou ze mně shodil. Poté ony sestry na další pokusy o vyčerpání obsahu mého žaludku sice rezignovaly, nicméně pohrozily mně, že si jdou na mně stěžovat lékařům.

 

Krátce nato přišel čtvrtý horor. Přišel ke mně jakýsi chlap v bílém plášti, nevím zda-li to byl lékař anebo středoškolsky vzdělaný zdravotnický pracovník na úrovni zdravotní sestry. A tento chlap přišel ke mně s tím, že mi zavede močový katétr. Tvářil se při tom úplně nevinně, takže člověk, který by nevěděl oč se jedná by si nejspíše asi naivně myslel, že je to něco užitečného pro jeho zdraví a proto by si ho nechal zavést. A pak by toho v bolestech trpce litoval. Ve skutečnosti zavedení takzvaného močového katétru je tím nejkrutějším mučením a týráním člověka s jakým jsem se kdy setkal. To ani samotní estébáci za komunistické totality nejen před rokem 1989, ale zřejmě ani v padesátých letech dvacátého století nebyli schopni vymyslet krutější a bolestivější způsob mučení a týrání lidí. Když umíral můj otec Jaroslav Lahola, tak mu tento katétr zavedli na interním lůžkovém oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti a tudíž velice dobře vím o jakou hrůzu se jedná. Můj otec ovšemže nevěděl oč se jedná, a proto v naivitě, že se jedná o cosi ve prospěch jeho zdraví se jeho zavedení nijak nebránil, ale nechal si ho zavést a pak snášel jednak obrovské nepohodlí když si pacient nemůže lehnout ani na bok a už vůbec ne na břicho ale může ležet pouze jen na zádech, jednak zažíval kruté bolesti, které navíc ještě trvaly po celých 24 hodin, a to po celé dlouhé dny co tento katétr měl zaveden. Otcovi ho zavedli na interním oddělení, mně ho chtěli zavést na chirurgickém oddělení; a tedy je zřejmé, že zavádění katétrů pacientům není sadistickou "specialitou" pouze jen jednoho oddělení, ale zřejmě tedy asi úplně celé okresní nemocnice v Uherském Hradišti. Jak se totiž zdá, pro lékaře a ostatní zdravotnický personál je ideálním pacientem nehybný zombie, který nikdy nikam nechodí ale permanentně jen strnule leží na posteli, což je též důvod proč ho skrze jeho penis močovým katétrem pevně připoutají k jeho posteli, což mu znemožní aby z postele vstal, natožpak aby eventuálně někam šel. Někdo by možná řekl, že je zde člověk oním katétrem připoután k posteli jako pes, ale ono je to ve skutečnosti ještě mnohem horší, neboť pes je zpravidla uvázán nebolestivým způsobem kolem krku, zatímco člověka zde uvážou krutě bolestivým způsobem kolem žaludu jeho penisu. Močový katétr je sám o sobě velice bolestivý, když je pacientovi velice brutálně a bolestivě stažena předkožka z penisu a kolem žaludu je pecně upevněna taková trubička zařezávající se krutě jednak do penisu, jednak do žaludu penisu, přičemž se navíc nejedná o nějakou krátkodobou bolest, ale o bolest trvající po celých 24 hodin, a to po celé dlouhé dny a týdny, ba možná i měsíce, prostě až do té doby kým pacientovi nebude onen katétr opět sundán. Kromě toho ta skutečnost, že dotyčný pacient, který měl aplikován takzvaný močový katétr ani po jeho odstranění nezůstává zcela bez následků je příčinou toho, že u tohoto pacienta dojde s největší pravděpodobností v důsledku katétru k nevratnému poškození pohlavního a močového ústrojí projevující se kromě jiného i trvalou doživotní inkontinencí (úniky moče) a možná i neplodností. Když tedy přišel ke mně, že mně zavede onen katétr, tak jsem na něho s obrovským rozčilením a rozhořčením tak křikl, že se zalekl a odešel pryč.

 

Pak už mně konečně přestali týrat, pokud ovšem opomenu ještě jedno, tentokrát však ale výlučně už pouze jen jedno verbální, respektive  psychické týrání, když přišla ke mně tentokrát zase jedna mladá žena v bílém plášti ke mně, což byla buď nějaká zdravotní sestra anebo velmi mladá lékařka majíce jen velice krátce po své lékařské promoci. Dotazovala se mně na mé důvody proč jsem odmítl zavedení močového katétru. Já jsem zprvu mlčel a na její dotazy neodpovídal, neboť se mi celá tato věc zdála být příliš choulostivá a intimní abych s kýmkoliv o tomhle mluvil, natožpak abych o tomhle mluvil dokonce přímo s osobou opačného pohlaví, se ženou. Nakonec ale když neměla se pořád k odchodu, tak jsem jí odpověděl, a v podstatě řekl jsem jí čistou pravdu. Řekl jsem jí, že toto je moje intimní sféra kde absolutně nepřichází v úvahu aby nějaký chlap manipuloval s mým penisem, stahoval mi z něj předkožku a zaváděl mi katétr. Dotyčná osoba se na to drze a ďábelsky usmála, takovým způsobem jak se umí usmát jen samotný satan, a zeptala se mně, že když odmítám službu "nějakého chlapa" zda-li bych byl ochoten přijmout kdyby s mým penisem manipulovala ona sama, zda-li by ona sama mohla stáhnout předkožku z mého penisu a navléknouti mi katétr, anebo - zatímco já totálně šokován jsem se nezmohl ani jen na jediné slovo od té neuvěřitelné její drzosti – pokračovala, říkala dál: že, když ne ona, tak zda-li bych souhlasil s tím aby s mým penisem mohla manipulovat nějaká jiná sestřička, zda-li by mi ta sestřička mohla stáhnout s penisu předkožku a zavést mi katétr. Až teď jsem se vzpamatoval z té její neuvěřitelné drzosti a křikl jsem na ní: "zmizni bestie!!!" na což ona promptně odešla. Mimoděk jsem si též vzpomněl na jistou starou slovenskou anekdotu - kterou nebudu zde líčit celou - ale zmíním pouze její začátek. Na podzim roku 1944 poté co němečtí esesáčtí hrdlořezové velice krutě a brutálně utopili slovenské protifašistické povstání v Banské Bystrici v krvi a dopustili se neuvěřitelné genocidy na civilním obyvatelstvu; Jozef Tiso, prezident slovenského válečného státu šel v Banské Bystrici do hlavního kostela ve městě, a v tom kostele se spokojeně zastavil pod křížem na kterém byl ukřižován náš Pán Ježíš Kristus. A prezident Jozef Tiso mu řekl: "Děkuji ti můj Ježíši, že jsi mi pomohl potlačit tu odpornou židobolševickou vzpouru!" Najednou však ale Ježíš Kristus ukřižovaný na tom kříži překvapivě ožil a odpověděl překvapenému prezidentovi Jozefu Tisovi: „Ty hajzle jeden mizerný, kdybych já nebyl na tom kříži přibitý, tak kopl bych tě do řiti !!!" Ano jako ukřižovaný Kristus - Pán, přesně takovéto pocity kombinace vzteku a současně i bezmoci jsem nyní přežíval i já. Kdybych totiž nebyl tak velmi zesláblý a zejména pak pod dekou úplně nahý, tak bych vstal a kromě mé verbální obrany skončilo by to patrně ještě asi navíc i její fyzickou inzultací dotyčné neuvěřitelně drzé osoby…

 

Poté se již veškeré přímé týrání mé osoby ze strany lékařů i zdravotnického personálu skončilo. Nepřímé týrání dané faktickými podmínkami na té "JIPCE" však ale trvalo i nadále. Již v osmdesátých letech dvacátého století jsem jednou skončil v nemocnici na Jednotce intenzivní péče. Tehdy a tam však ale o zde nastavených metodách a způsobech týrání pacientů nemohlo být a ani nebylo ani řeči. Vzhledem k mé veliké únavě po veškerém tom těžkém dnu středě 24.8.2016 a prožitém utrpení jsem si naivně myslel, že na té "JIPCE" si konečně již odpočinu a alespoň trochu si zdřímnu, pospím, ale jak se ukázalo, to jsem se ale skutečně velice mýlil. Na rozdíl od mého někdejšího pobytu v nemocnici na Jednotce intenzivní péče v osmdesátých letech dvacátého století nyní na "JIPCE" lůžkového chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti mi na můj prst, ukazovák levé ruky připnuli takový nepříjemný kolík. Ten kolík mi nepříjemně tlačil na onen prst, a už asi po pěti minutách byl tento tlak nesnesitelný. Kromě toho navíc se mi onen prst pod kolíkem i nepříjemně potil. A tak jsem onen kolík z mého levého ukazováku nenápadně sundal dolu. Ono si toho sice nikdo nevšiml, natožpak aby proti tomu kdokoliv ze zdravotnického personálu proti tomu měl jakékoliv námitky. Nicméně ale již po deseti vteřinách cosi nepříjemně mocně píplo, o dalších deset vteřin to opět silně píplo a po dalších deseti vteřinách už zase cosi mocně píplo. A tak to pípalo dál, kdy v pravidelných časových periodách každých deset vteřin následovalo jedno silné pípnutí. O tom, že bych já snad za takovéhoto permanentního pípání mohl usnout nemohlo být ani navzdory mé veliké únavě ani řeči. Nadto je ještě třeba uvést, že zvuk onoho pípání byl velice nepříjemný, jednak byl moc hlasitý, jednak velice moc nepříjemně pištící, což bylo dáno tím, že se jednalo o vyluzování zvuku ve velmi vysoké akustické frekvenci, která je nám lidem bytostně nepříjemná. Kromě mé maličkosti se na té "JIPCE" nacházeli ještě další dva pacienti, těm to ale vzhledem k jejich zdravotnímu stavu to pípání nijak nevadilo. Oba se totiž nacházeli v bezvědomí v těžkém kómatu se zavřenými očima a bez sebemenšího pohybu vyjma dýchání, a ještě i to dýchání nebylo jejich dílem, ale dílem plicních respirátorů, množství dýchacích trubiček a dalších přístrojů, které dýchali místo nich. Jinými slovy z pohledu lékařů a sester se v případě těchto dvou pacientů jednalo o naprosto ideální pacienty, takové, že ideálnější pacienty si oni už ani jen představit nedovedou. Pacient nacházející se v těžkém kómatu je totiž naprosto ideálním pacientem, mít takového pacienta je totiž největší touhou a ideálem každého uherskohradišťského lékaře a zdravotní sestry. Takovému pacientovi mohou nasadit močový katétr, takový pacient leží na zádech jako veliká mrtvá dětská panenka, takový pacient se nijak nehejbá, natožpak aby někam šel, takový pacient proti ničemu neprotestuje a vypadá navenek jako kdyby byl úplně se vším spokojen. Já osobně poté co jsem dotyčné pípání již nemohl více vydržet, jsem si dotyčný kolík opět připnul na levý ukazovák, na což ono pípání okamžitě přestalo. A tak bylo asi pět minut bez onoho pípání konečně ticho, nicméně po oněch pěti minutách jsem již opět nebyl schopen více snášet tlak onoho kolíku na můj levý, opět pořádně zpocený ukazovák, a tak jsem onen kolík opět sundal, což opět vedlo k obnově onoho nepříjemného mocného pípání v periodách po uplynutí každých deset vteřin. Chvíli jsem to nepříjemné pípání snášel, pak jsem ale zkusil na něco, co bych nazval "pragmatický kompromis" a k mé veliké radosti onen "pragmatický kompromis" v praxi skutečně i fungoval. Jednalo se totiž o to, že abych umlčel ono nepříjemné silné pípání opět jsem si na prst připnul onen kolík, nicméně ale tentokrát jsem onen kolík nepřipnul na levý ukazovák, ale na levý malíček, který je přece jen menším a útlejším prstem než ukazovák, díky čemuž onen kolík netlačí na menší a útlejší malíček tak silně jako na ukazovák, dokonce je zde i určitá vůle (pojmem "vůle" mám na mysli „terminus technicus“ z oblasti technických věd jako například strojírenství), a také se tento malíček díky té vůli téměř ani nepotí. A navíc ač jsem si nebyl zcela jist tím zda-li se tak skutečně stane, to pípání úplně přestalo i přes to, že onen kolík jsem si připevnil pouze na levý malíček a nikoliv na levý ukazovák jak mi původně připevnil na té "JIPCE" zdravotnický personál.

 

Jak jsem tak čekal na "JIPCE" chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti na svůj převoz na chirurgické oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně nejednou se mi překvapivě chtělo močit. Zdravotní sestra na "JIPCE" žádného bažanta na močení neměla a musela pro něj zajít na běžné lůžkové oddělení. Vymočil jsem toho veliké množství, zdravotní sestra moč vylila do záchodu a bažanta odnesla zpátky na ono běžné lůžkové oddělení. Pak ale o dvacet minut později se mi opět chtělo močit. Rozmrzelá a mírně naštvaná zdravotní sestra opět musela jít pro bažanta na močení na běžné lůžkové oddělení a po močení ho opět odešla vrátit tam odkud si ho vypůjčila. Poté ale co se mi chtělo močit již potřetí už toho bažanta na močení nechala na "JIPCE". Po dvou dnech kdy jsem nemohl močit a v břichu se mi hromadily tekutiny, že mi napínaly břicho až k prasknutí jsem najednou z ničeho nic překvapivě začal močit. Není ani nejmenších pochyb o tom, že tato skutečnost, že po dvou dnech hromadění tekutin v břiše jsem začal najednou močit a těchto nahromaděných tekutin se takto postupně zbavovat rozhodně v žádném případě nebyla nějakou zásluhou lékařů či zdravotnického personálu okresní nemocnice v Uherském Hradišti. A nejenže to nebylo jejich zásluhou, ale oni zcela evidentně s touto možností ani jen nepočítali, a sami tímto pro ně nečekaným vývojem byli velice překvapeni a zaskočeni. Kdyby totiž s touto eventualitou alespoň trochu počítali, měly by jejich zdravotní sestry na "JIPCE" pro tento případ již předem připraveny alespoň jednoho bažanta na močení, a nemusela by tudíž zdravotní sestra náhle improvizovat a jít shánět nějakého bažanta na močení až poté co jsem ho bezprostředně potřeboval. Kromě toho po mém močení zdravotní sestra až dvakrát po sobě onoho bažanta zanesla zpátky vrátit tam odkud si ho vypůjčila, neboť nepředpokládala, že toho bažanta na močení ještě bude znovu potřebovat, respektive, že já zanedlouho opět budu potřebovat močit.

 

Když konečně přišli mně vyzvednout na "JIPKU" aby byl zahájen převoz mé maličkosti z uherskohradišťské okresní nemocnice na chirurgické oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně opět jsem žádal o vrácení mých šatů a ostatních osobních věcí jako například i mých hodinek které mi rovněž sebrali, patrně asi abych nemohl sledovat plynutí času. Nic mi však ale nevrátili, a tak jsem i nadále musel zůstat jak nahý, tak i bez hodinek a osobních dokladů. Alespoň veškeré moje šaty, obuv a ostatní moje osobní věci strčili do takového fóliového sáčku a odevzdali řidiči sanitky, který mně odvezl do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Do sanitky mně naložili i s nemocničním lůžkem, a ačkoliv na rozdíl od mé předešlé cesty z Babic do Uherského Hradiště byl jsem nyní z Uherského Hradiště do Zlína přepravován vleže, všiml jsem si že moje obrovské bolesti břicha již téměř úplně přestaly, a zatímco přeprava mojí maličkosti z Babic do Uherského Hradiště byla pro mně v důsledku i sebemenších vibrací jedoucí sanitky velice bolestivým utrpením, nyní při jízdě z Uherského Hradiště do Zlína jsem již téměř žádné bolesti nepociťoval. Když jsem byl přivezen na chirurgické oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, lékař na příjmu mně chtěl pouze jen zběžně formálně prohlédnout před tím než mně odvezou na chirurgický operační sál krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Teď jsem energicky zaprotestoval, řekl jsem lékařovi, že mé zastavené močení se opět obnovilo, vymočil jsem veliké množství nahromaděných tekutin, mé bolesti již téměř zanikli a tudíž není důvod abych byl operován. Nakonec lékař řekl, že dobře, že mně tedy pro jistotu ještě pošle na kontrolní rentgen, ale že poté budu ihned převezen na operační sál a operován. Dvě zdravotní sestry odtáhly tedy lůžko s mou maličkostí na rentgen. Tam se mně pracovník na rentgenu zeptal zda-li jsem schopen se postavit na nohy. V prvním momentu jsem nevěděl co mám říci. Ne že bych skutečně neměl dostatek fyzických sil postavit se na nohy. Čistě technicky vzato to bych s určitou námahou zvládl i v časech mých vrcholících, největších bolestí břicha. A nyní po odznění těchto bolestí a výrazném vyprázdnění mého původně tekutinami přeplněného břicha to již opravdu nebyl žádný problém. Problém pro který jsem zaváhal byl ale někde jinde. Pokud řeknu, že nemám dostatek sil vstát, tak možná vzdají pokus o mé rentgenování a já opět skončím na operačním stole. Pokud řeknu, že to pro mně není žádný problém a vstanu, pak vzhledem k tomu, že jsem úplně nahý uvidí zahanbující nahotu mého těla nejen dotyčný pracovník rentgenu, ale co je ještě mnohem horší, zahanbující úplnou nahotu mého těla uvidí i ony obě mladé ženy, respektive obě zdravotní sestry z chirurgického oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Nakonec po jistém zaváhání převážil můj strach ze zbytečné operace, strach z úplně zbytečného rozřezání mého břicha a tak jsem se postavil, současně však ale s mým postavením se jsem strhl postelní plachtu z lůžka na kterém jsem předtím ležel a alespoň částečně přikryl před oběma zdravotními sestrami zahanbující nahotu mého těla, přičemž jsem se snažil zakrýt před zrakem zdravotních sester zejména tu nejchůlostivější přední část mého mužského těla, tj. mé pohlavní orgány - penis a varlata. Poté po rentgenování jsem znovu ulehl na lůžko a zakryl se celý dekou až po bradu. Obě zdravotní sestry pak odtáhli nemocniční lůžko i s mou maličkostí zpátky a nechali ho na chirurgickém oddělení chvíli stát na chodbě, neboť nebylo zcela jasné, zda-li mně mají ihned odtáhnout přímo na chirurgický operační sál, a tudíž čekali na pokyn lékaře. Když lékař přišel, řekl mi že jsem měl pravdu, že je to již mnohem lepší, že moje tenké střevo je již prakticky bez vody a že je již částečně vyprázdněno od vody i moje tlusté střevo; a tedy že tuto operaci odloží minimálně do zítřka.

 

Po rozhodnutí o dočasném odkladu operace mně umístili tentokrát již ne na svou zlínskou "JIPKU", ale na obyčejný nemocniční trojlůžkový pokoj lůžkového chirurgického oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, kde již leželi dva pacienti, ale prostřední lůžko tam měli volné, a tedy mně dali tam. Těšil jsem se, že si konečně teď již zdřímnu. Nakonec jsem ale během noci ze středy 24.8.2016 na čtvrtek 25.8.2016 spal jen velice málo, neboť permanentně jsem musel chodit každou chvíli na záchod močit. Naštěstí WC i koupelnu jsem měl přímo na pokoji. Jinak nevím co bych si počal. Vzhledem k tomu že jsem neměl žádné šaty, nebylo absolutně myslitelné abych opustil nemocniční pokoj a chodil někde po chodbě. A to ani tehdy, kdybych si pás obvázal postelní plachtou a zakryl tím jak vepředu genitálie, tak i zadek. Neboť zřejmě ještě i tak bych asi musel vypadat jako nějaký úchyl. V každém případě však ale během této noci jsem se tímto permanentně každou chvíli se opakujícím močením úspěšně zbavil veškerých přebytečných tekutin z mého břicha, až nakonec ráno toto močení úplně ustalo neboť již nebylo více co močit. A nyní jsem se již cítil úplně zdravý. A také při ranní vizitě jsem to i řekl lékařům. Lékaři rozhodli, že tedy půjdu opět na rentgen. Já řekl, že půjdu, ale až poté co mi vrátí mé šaty neboť já nejsem žádný exhibicionistický úchyl abych se před jinými lidmi, a to dokonce před lidmi opačného pohlaví ukazoval jen tak úplně nahý. Lékaři k mé veliké radosti ustoupili a rozhodli, že ihned po vizitě mi budou vráceny veškeré mé věci. Vizita skončila a já ležíc na zádech a až po bradu zakrytý dekou jsem nervózně čekal na vrácení mých šatů a osobních věcí. Chvíli jsem měl i takovou nepříjemnou pachuť z představy, že mně možná lékaři na vizitě oklamali. Pak ale přišla jedna zdravotní sestra a donesla onen foliový sáček s mými šaty a osobními věcmi. Pak dotyčná sestra šla do koupelny a tuším tam uklízela ručníky. Já zatím nepohnutě i nadále ležel na zádech i s dekou přitáhnutou až k bradě, a trpělivě jsem čekal kdy dotyčná zdravotní sestra konečně odejde pryč z mého pokoje. Nakonec jsem se dočkal, odešla. Jen co jsem uslyšel cvaknutí dveří na okamih jsem přestal dýchat a současně i napínal v mimořádném soustředění můj citlivý sluch, abych zřetelně mohl slyšet její vzdalující se kroky. Když už jsem se svým sluchem ujistil,že již musí být dosti daleko od dveří mého pokoje, ihned jsem prudce vyskočil a začal se rychle oblékat. Ovšemže úplně nejprve jsem si v rychlém chvatu oblékl své trenýrky a poté kalhoty. Po kalhotách košili a nakonec ponožky a po nich mé domácí přezůvky. Nakonec jsem si do kapsy na košile vložil mé osobní doklady a klíče od domu, a poté úplně na závěr jsem si připnul na levou ruku své hodinky. Poté jsem si spokojeně vydechl. Měl jsem totiž veliký strach, co kdyby dříve než se stihnu obléct, co kdyby se vrátila dotyčná zdravotní sestra anebo přišla nějaká jiná zdravotní sestra a uviděla mně nahého. Teď jsem si mohl spokojeně sednout za stůl a čekat až za mnou někdo přijde kvůli onomu zmiňovanému rentgenu. A nemusel jsem ani příliš dlouho čekat. Najednou se objevily dvě zdravotní sestry i s nemocničním lehátkem s tím, že si mám na něj lehnout, že mně odtáhnou na rentgen. Vzhledem k tomu, že nejsem na tom zdravotně tak špatně abych se musel nechat vozit na nemocničním lehátku dvěma zdravotními sestrami jsem to odmítl a řekl jsem jim, že toho není zapotřebí, že jsem schopen chodit po svých nohách a že mně pouze stačí když mě jedna z nich tam zavede a eventuálně abych nebloudil po nemocnici, aby mně poté dovedla i zpátky. Ostatně upřímně řečeno nechat se zdravotními sestrami vozit na nemocničním lehátku mi rozhodně v žádném případě nebylo zapotřebí ani předtím, tj. ve středu 24.8.2016 večer, kdy jsem se nechal dvěma zdravotním sestrám odtáhnout na nemocničním lehátku na rentgen a pak zas zpátky. To jsem ale tenkrát akceptoval výlučně jen z toho důvodu, že jsem byl pod dekou úplně nahý a nikoliv proto, že bych snad eventuálně nebyl schopen tuto cestu na rentgen a zpátky ujít svými vlastními nohami pěšky. Nyní ale ve čtvrtek 25.8.2016 jsem již byl konečně oblečen ve svých vlastních šatech v kterých mně z Babic ve středu 24.8.2016 odvezla sanitka do Uherského Hradiště, a tudíž již mi nic nebránilo abych šel pěšky po svých vlastních nohou.

 

Lékař po shlédnutí tohoto nejnovějšího rentgenového snímku ve čtvrtek 25.8.2016 již musel konstatovat, že vše je již z hlediska rentgenového snímku sice v pořádku, ale propustit mně z nemocnice domů přesto odmítl. Respektive přesněji řečeno řekli mně, že mně možná pustí. To jsem ale já ještě nevěděl, že pojem "možná" ve skutečnosti u nich znamená, že mně v žádném případě nepustí. Lékaři rozhodli, že mám přísnou dietu, že mohu pouze jen pít čaj, jinak ale jíst nesmím absolutně vůbec nic. Ještě ani nebylo poledne a začal mi velice škrtat žaludek, vehementně se domáhajíc jídla. Bylo to něco strašného. Jinak ale ve čtvrtek je návštěvní den, a tak já odešel hledat nějaký automat na jídlo, ale žádný jsem nenašel. Nakonec jsem vyšel ven z budovy a rozhlédl se vpravo i vlevo. Vlevo ve vzdálenosti asi sto metrů jsem uviděl nějaký malý bufet. Onen bufet se jmenoval Bufet Kuneta a měl otevírací hodiny v pondělí až pátek každý den od 6.00 hodin ráno do 15.00 hodin popoledne. Zašel jsem proto do onoho bufetu a protože jsem si byl vědom toho, že můj žaludek je či popřípadě může být poněkud oslaben a snězeným jídlem riskuji, že budu zvracet, koupil jsem si v dotyčném bufetu z důvodu opatrnosti pouze jen tři úplně obyčejné rohlíky bez čehokoliv dalšího. Onen úplně obyčejný rohlík v Bufetu Kuneta stál 2,50 Kč, a tak za ony tři rohlíky jsem zaplatil 8 Kč. Vzhledem k dietě, kterou mi určili lékaři jsem nechtěl riskovat, že dotyčné rohlíky se mi eventuálně někdo pokusí sebrat, a proto jsem si v onom Bufetu Kuneta sedl za jeden ze dvou stolů, které se v něm nacházejí a dotyčné právě koupené tři rohlíky jsem přímo v Bufetu Kuneta ihned snědl. Poté jsem se vrátil zpátky na pokoj, přesněji řečeno chtěl jsem ale jsem v nemocniční budově nějak zabloudil. V této souvislosti byl zmínil, že na "JIPCE" chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti mi ihned za zápěstí pravé ruky připevnili takový modrý pásek, který kromě jiného obsahoval i mé jméno, příjmení a datum narození. Na lůžkovém chirurgickém oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně mi zase pro změnu hned za zápěstí levé ruky připevnili obdobný pásek, ale spíše takový světlý, řekl bych asi žlutý. Přesně si to již nepamatuji neboť v pátek 26.8.2016 při odchodu domů mi tento zlínský pásek sundali, ale onen modrý pásek z "JIPKY" chirurgického oddělení okresní nemocnice v Uherském Hradišti mi byl ponechán, a tak ho nyní mám doma jako suvenýr. Když při bloudění nemocniční budovou na Havlíčkově nábřeží č. 600 ve Zlíně jsem si uvědomil, že jsem zabloudil, tak jsem na pátém poschodí zaklepal na sesternu, a zdravotní sestře která mi otevřela jsem řekl, že ležím na chirurgickém oddělení a zabloudil jsem. Dotyčná zdravotní sestra ihned uchopila moji pravou ruku na které jsem mněl onen výše zmiňovaný modrý pásek z uherskohradišťské "JIPKY" a řekla: "Člověče, proboha vždyť Vy jste utekl z JIPKY!!!" Ihned jsem ji vysvětlil, že to je nedorozumění, že tento modrý pásek v současné době již neplatí a současně jsem k ní nastrčil svou levou ruku, aby si mohla prohlédnout aktuálně platný pásek z lůžkového chirurgického oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně.

 

Když jsem se dostal na své lůžkové chirurgické oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, měl jsem asi pět hodin klid. Poté však ale po uplynutí pěti hodin začal můj opět hladový žaludek znovu zlobit a bouřlivě se domáhat nějakého jídla. V onen čtvrtek byl návštěvní den, a jedna z návštěv mi darovala jedno velké chutné jablko, které jsem posléze krátce po půlnoci ze čtvrtku 25.8.2016 na pátek 26.8.2016 snědl. Ale o půl hodiny později můj hlad opět propukl naplno. Můj hlad byl tak obrovský, že jsem přes noc ze čtvrtku 25.8.2016 na pátek 26.8.2016 ani jen oka nezahmouřil a celou tuto noc jsem probděl. Když navíc vezmeme v úvahu, že i v průběhu předešlé noci ze středy 24.8.2016 na čtvrtek 25.8.2016 jsem v důsledku permanentního močení spal zcela minimálně, byla moje celková únava obrovská a byl jsem na samém pokraji mých sil. Rozhodl jsem se, že v pátek 26.8.2016 ráno odejdu domů a že tentokrát se rozhodně nenechám od lékařů nijak ukecat. V pátek 26.8.2016 v 6.00 hodin ráno jsem si odběhl se najíst do Bufetu Kuneta. Nemocniční budova na Havlíčkově nábřeží č.600 ve Zlíně je sice v té době jinak zamčená, nicméně je tam otevřen jeden vchod pro lékaře, sestry a jiné nemocniční zaměstnance přicházející ráno do práce. A tak přes tento vchod jsem se dostal ven, v Bufetu Kuneta jsem si tentokrát koupil čtyři rohlíky, které jsem tam i snědl, a poté jsem se vrátil zase zpátky na čtvrté patro nemocniční budovy na Havlíčkově nábřeží č. 600 ve Zlíně, kde se nachází lůžkové chirurgické oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně a čekal na příchod lékařů. Opět od lékaře následovalo to již staré známé "vraťte se zpátky na svůj vlastní pokoj, bude vizita, poté se poradíme a možná..." na což jsem mu energicky řekl "žádné možná!!!" - a dodal jsem: "Ostatně já Vás o nic neprosím, já Vám pouze sděluji, že odcházím domů, a Vy nemáte žádnou jinou možnost, než toto mé sdělení vzít na vědomí". A ještě jsem se demonstrativně podíval na své hodinky a řekl jsem mu: "Nyní je 7 hodin a deset minut. Dávám Vám stodvacet minut na to, aby jste napsal propouštěcí zprávu pro mého obvodního lékaře, zavolal mi sanitku, která mně odveze domů a eventuálně předepsal mi nějaké léky které bych měl užívat, a to i přesto že doposud jste mi vůbec žádné léky nedali. A to Vám říkám, že nezůstanu zde ani jen o minutu déle. Nejpozději tedy v 9 hodin a deset minut bez ohledu na to zda-li mi dáte nějakou lékařskou správu anebo nikoliv, potažmo zda-li mi zavoláte nějakou sanitku či předepíšete nějaké léky, se zvedám a nejpozději tedy v 9 hodin a deset minut odcházím domů. Pokoušel se ještě se mnou všelijak smlouvat, řekl například že teď mi již dají stejnou snídani a další jídla jako mají i všichni ostatní a tedy že veškerá moje dosavadní dieta se s okamžitou platností ruší. Ale na to jsem již nepřistal. Též mi řekli, že mně ještě dnes odveze sanitka na lůžkové chirurgické oddělení okresní nemocnice v Uherském hradišti, na což jsem jim odpověděl, že to je úplně to poslední místo na celé zeměkouli kam bych chtěl jet. Léky žádné mi nepředepsali a propouštěcí lékařskou  zprávu mi odevzdali až za pět minut před devátou hodinou, a tedy pouhých patnáct minut před vypršením mého stodvacetiminutového ultimáta. Sanitku mi však ale odmítli objednat s odůvodněním, že když odcházím na vlastní žádost, tak že by jim tu sanitku zdravotní pojišťovna údajně neproplatila.

 

Totálně vyčerpaný, unavený a ospalý jsem tedy šel domů. S tou sanitkou jsem počítal a skutečnost že mi ji odmítli objednat byla pro mně velice nepříjemná. Naštěstí jsem brzy našel vlakovou zastávku Zlín - Podvesná. Jedna zdravotní sestra, která mi ochotně poradila cestu na nejbližší železniční stanici sice zmiňovala zastávku Zlín - Dlouhá, nicméně ale byl jsem rád, že jsem vůbec nějakou železniční zastávku našel. Na zastávce mně trochu poděsil plakát oznamující výluku vlaků od pátku 26.8.2016 do soboty 27.8.2016 v důsledku jakési Barum Rally, a už jsem si myslel, že budu muset pohledat zastávku autobusu, a do Otrokovic jet autobusem. Pak jsem si ale všiml, že tato vlaková výluka naštěstí nastane v onen pátek 26.8.2016 až od 17.30 hodin, a tedy nyní ještě zatím vlaky by měli jezdit. A skutečně vlak přijel a odjel jsem s ním do města Otrokovice, kde jsem přesedl na osobní vlak jedoucí ke mně domů. Ve vlaku z Otrokovic domů jsem pak od veliké únavy málem usnul.

 

Po příchodu domů jsem se doma od mé mámy dozvěděl, že v onu středu 24.8.2016 o několik hodin poté co mně sanitka odvezla do okresní nemocnice v Uherské Hradišti, cca kolem 22.00 hodin večer s určitým zpožděním propuklo i u mé matky přesně totéž co postihlo i mně, a trvalo to přes celou noc ze středy 24.8.2016 až do rána ve čtvrtek 25.8.2016 kdy se matce ulevilo a negativní příznaky neznámého onemocnění ustaly. Matka měla rovněž vysokou horečku až 39 stupňů Celzia jako já, také měla obrovské bolesti břicha a nemohla dlouho močit, a zatímco já zvracel dvakrát, tak moje matka zvracela čtyřikrát. Pokud tedy uherskohradišťský lékaři tvrdili, že jsem měl údajně prý zauzlení střev, přičemž při své ničím nepotvrzené hypotéze že se u mně jednalo o zauzlení střev zůstávají i nyní, jen pouze s tou modifikací, že se má zauzlená střeva údajně prý nějakým způsobem sama uvolnila například v důsledku vibrací způsobených mým převážením na nemocničním lehátku; tak nyní co přesně totéž co jsem přežil já přežila později také i moje matka jen zcela jednoznačně dokazuje na absolutní neudržitelnost hypotézy o zauzlení mých střev, neboť to bychom pak museli tvrdit, že čirou náhodou v téže době došlo k zauzlení střev i u mé matky Milady Laholové, aby posléze pak opět čirou náhodou, a to ještě vlastně mnohem větší čirou náhodou u mé maličkosti jakož současně prakticky v téže době též i u mé matky Milady Laholové, a tedy u nás obou současně došlo čirou náhodou k rozuzlení našich střev - což je zcela nepravděpodobné a tedy zcela nemyslné.

 

Tuto reportáž jsem v žádném případě nenapsal proto abych si já sám osobně na cokoliv stěžoval, ale napsal jsem ho pro Vás coby pacienty nebo potencionální pacienty našich nemocnic, abych Vás varoval. Všechno to, co se totiž přihodilo mé maličkosti by se totiž mohlo stát i komukoliv z Vás. Proto pokud již budete muset být hospitalizováni v nějaké naší nemocnici, buďte velice opatrní. A právě tak i Vaši blízcí ať se aktivně zajímají o to jaká "péče" je Vám v dané nemocnici poskytována, rovněž tak ať se zajímají i o to, jak je tam v dotyčné nemocnici s Vámi zacházeno.

 

Napsal v úterý dne 30.8.2016 JUDr.PhDr. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!