wz

Zpět na hlavní stránku!


Papež Jan XXIII. napsal roku 1959 encykliku PACEM IN TERRIS – text česky:

Ctihodným bratrům patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a ostatním místním ordinářům nažívajícím v pokoji a společenství s Apoštolským stolcem, duchovenstvu a věřícím celého světa, jako i všem lidem dobré vůle o pokoji mezi všemi národy, založeném na lásce k pravdě, spravedlnosti a svobodě.

Ctihodným bratrům a milovaným synům – pozdrav a apoštolské požehnání!

1./První část:

I./Úvodní přímluva.

Když se díváme na důstojnost lidské osoby v Božím světle, tehdy si ji musíme mnohem více vážit, protože Ježíš Kristus vykoupil lidi svou krví a Boží milost je činí Božími dětmi a přáteli, jako i dědici věčné slávy. Proto i každý člověk má právo na důstojnou úroveň svého života. Mluvíc o lidských právech je třeba hned na počátku zdůraznit, že každý člověk má právo na život od početí až do přirozené smrti, jako i právo na tělesnou integritu, respektive na tělesnou nedotknutelnost respektující důstojnost lidské osoby, přičemž jde-li o lidská práva, tak třeba zdůraznit i povinnost světské vrchnosti zabezpečit všem jednotlivcům dostatečně nutné prostředky k lidsky důstojnému životu každého člověka, kam patří zejména jídlo, voda, ošacení, bydlení, právo na odpočinek, lékařskou péči a nezbytné sociální služby, které rovněž je povinností světské vrchnosti zabezpečit lidem žijícím na území, které ovládá, a tedy i právo na zabezpečení všech lidí i v případě jejich nemoci, invalidity, pracovního úrazu či nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a vůbec i jakékoliv jiné obdobné nezaviněné ztráty prostředků potřebných na živobytí.

1./Blaho lidu na zemi, po kterém tak velice toužili lidé všech dob, lze nastolit a upevnit jen tehdy, když se bude zachovávat Bohem stanovený posvátný řád.

2./Z vědeckého pokroku a technických vynálezů je zcela zřejmé, že u živých tvorů i v silách přírody vládne podivuhodný řád; a že stejně tak je i člověku vlastní taková důstojnost, že je schopen jak tento řád objevovat, tak i zhotovovat si vhodné nástroje na ovládání přírodních sil ve svůj prospěch.

3./Tento vědecký pokrok a technické vynálezy dokazují především nekonečnou velikost Boha, který stvořil vesmír i samého člověka. Stvořil svět z ničeho a vložil do něj hojnost darů své moudrosti a dobroty. Proto žalmista Hospodinův chválí Boha těmito slovy: "Bože, náš vladaři, jaké vznešené je tvé jméno po celé zemi!"1

A na jiném místě: "Jak rozmanitá jsou tvá díla, Bože! Všechno jsi moudře utvořil."2

Bůh stvořil i Člověka na svůj obraz a podobu3, obdařil jej rozumem a svobodnou vůlí, a učinil jej pánem světa, jak opět vyznává žalmista Páně:

“Stvořil si ho jen o něco menšího od andělů, slávou a ctí si ho ověnčil, ustanovil si jej za vládce nad díly tvých rukou, a položils mu všechno k jeho nohám.”4

 

II./Řád vztahů mezi lidmi.

4./S jedinečně skvělým řádem vesmíru nemajícím v sobě jedinou chybu však ale křiklavě ostře kontrastuje neuvěřitelně nespravedlivý obrovský nepořádek a rozpory ve vztazích mezi jednotlivými lidmi i celými národy, jakoby se jejich vzájemné vztahy a rozpory nedaly vyřešit jinak než násilím.

5./Stvořitel světa však ale vštěpil smysl pro spravedlivý řád i do lidské duše, který se ozývá skrze svědomí člověka a domáhá se jej bezvýhradně zachovávat:

“Tím ukazují, že mají požadavky zákona vepsány ve svých srdcích, co jim současně dosvědčuje i jejich svědomí a myšlenky, které se vzájemně obviňují anebo brání.”5

Vždyť jinak tomu ani nemůže být. Každé Boží dílo je totiž odleskem nekonečné moudrosti Boží, a to odleskem tím jasnějším, čím větší dokonalostí jsou obdařena Boží stvoření.6

6./Mnozí upadají neraz do omylu, když se domnívají, že na vztahy mezi jednotlivci a státem, k němuž přísluší, lze uplatnit tytéž zákony, jimiž jsou podrobeny neživé a nerozumné síly a živly vesmíru; zatímco ty zákony, jimiž se řídí lidské vztahy, jsou zcela jiné povahy, a je nezbytné hledat je tam, kde je vepsal Původce všeho, a tedy i lidské přirozenosti.

7./Tyto Boží zákony dávají lidem zřetelné usměrnění, jak by měli uspořádat své vzájemné vztahy v rámci lidského spolužití; jak mají být upraveny vztahy mezi občany a veřejnou vrchností země ve které žijí; pak také ale i to, jaké mají být mezinárodní vztahy, a nakonec pak i vymezit vztahy jednotlivců a zemí i s nadnárodní celosvětovou federální korporací mající všechny atributy státu, jejíž vznik je naléhavým požadavkem všeobecného společného dobra.

 

III./Spravedlivý řád který by měl vládnout.

8./Předně třeba říci, že každá lidská bytost je osobou majících svá práva i povinnosti plynoucích z lidské důstojnosti každého člověka.

9./Každá spravedlivě uspořádaná lidská společnost musí mít za základ jakéhokoliv lidského soužití ve státě zásadu, že každý člověk je lidskou osobou, tj. že je ve své lidské důstojnosti je obdařen rozumem a svobodnou vůlí, a tedy jako takový že má svá nezcizitelná lidská práva, ale i soubor povinností, které imanentně přímo pramení právě z jeho lidské důstojnosti, a z těchto důvodů jsou tato lidská práva a důstojnost každé lidské osoby všeobecným imperativem svou absolutní nezcizitelností a neporušitelností.

10./Když se podíváme na převelikou důstojnost lidské osoby v Božím světle, tehdy si ji musíme mnohem více vážit, protože Ježíš Kristus vykoupil lidi svou krví, a Boží milost pozvedla lidi do důstojnosti Božích dětí a přátel, aby se lidé ve své důstojnosti stali dědici věčné slávy.

 

IV.KATOLICKÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV:

§ 1: Každý člověk má právo na život od početí až do přirozené smrti.

11./Mluvíc o lidských právech je třeba zdůraznit, že hned od prvopočátku lidského života má každý člověk právo na život a na tělesnou integritu, respektive na tělesnou nedotknutelnost respektující důstojnost každé lidské osoby.

 

§ 2: Každý člověk má právo na důstojnou úroveň svého života.

12./Jde-li o lidská práva a lidskou důstojnost, tak třeba zdůraznit i povinnost světské vrchnosti zabezpečit všem jednotlivcům dostatečně nutné prostory i prostředky k lidsky důstojnému životu každého člověka, kam patří zejména bydlení, voda, jídlo, ošacení, právo na odpočinek, lékařskou péči a nezbytné sociální služby, které rovněž světské vrchnosti jsou povinny zabezpečit lidem žijícím na území, které tato vrchnost fakticky ovládá, a tedy i právo na zabezpečení v případě jejich nemoci, invalidity, pracovního úrazu či nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a vůbec i jakékoliv jiné obdobné nezaviněné ztráty prostředků potřebných na živobytí.8

 

§ 3: Každý člověk má práva vztahující se k mravním a kulturním hodnotám.

13./Každý člověk ve své lidské důstojnosti kromě toho má i přirozené právo na dobré jméno a náležitou úctu vůči své osobě, dále právo na svobodné hledání pravdy, jako i na svobodné vyjadřování a šíření svých názorů, a na vykonávání jakékoliv umělecké činnosti, pokud se tím nenarušuje mravní řád a společné dobro; a konečně má právo být pravdivě informován o veřejných událostech.

 

§ 4: Každý člověk musí mít právo na vzdělání nejen na papíře ale i ve skutečnosti.

14./Člověk ve své lidské důstojnosti má současně přirozené právo na vzdělání, a proto se mu musí zpřístupnit jak základní vzdělání, tak i úměrně s kulturním rozvojem jednotlivých států i odborná a profesionální příprava. Třeba se usilovat a přičinit o to, aby všichni – pokud mají potřebné nadání – mohli se i reálně v praxi věnovat vyšším studiím.

 

§ 5: Každý člověk musí mít právo na adekvátní profesní postavení nejen na papíře ale i ve skutečnosti.

15./Podle možnosti bez jakékoliv diskriminace má mít každý člověk ve své lidské důstojnosti právo zastávat v lidské společnosti profesní postavení a zodpovědnost odpovídající jeho znalostem a dosaženému vzdělání.9

 

§ 6: Každý člověk musí mít právo svobodně vyznávat svou víru v Boha podle hlasu svého svědomí.

16./K přirozeným právům lidské důstojnosti člověka nutno počítat i jeho právo uctívat Boha podle norem svého vlastního svědomí, jako nejen soukromě ale i veřejně vyznávat své náboženství. Protože jak výstižně tvrdí Lactantius: "Byli jsme stvořeni proto, abychom Bohu, našemu Stvořiteli, příslušně a závazně sloužili, jedině jeho uznávali a následovali. Těmito svazky nábožnosti jsme připoutáni a vázaní k Bohu; odkud i náboženství odvozuje své jméno dané latinským slovem náboženství jako re-li-gio.”10

A v souvislosti s tým náš předchůdce, blahé paměti papež Lev XIII. vyhlásil: “Tato pravá svoboda je hodná důstojnosti Božích dětí, neboť chrání tím nejvznešenějším způsobem důstojnost lidské osoby, a proto je mocnější než jakékoliv násilí a bezpráví; a Církev tuto svobodu vždy vyžadovala a byla jí vždy zvláště drahá. Této svobody se neohrozeně domáhali apoštolé, svými spisy slavnostně ji ohlašovali apologéti, a svou vlastní krví ji posvětili nespočetní mučedníci.”11

 

§ 7: Každý člověk musí mít právo svobodně si zvolit svůj životní stav.

17./Každý člověk ve své lidské důstojnosti má dále nedotknutelné právo svobodně si zvolit svůj životní stav, a tedy má podle své vlastní svobodné volby buď právo založit si rodinu, v níž muž a žena mají úplně stejné práva i povinnosti bránit svůj celoživotní a nerozlučitelný manželský svazek, anebo právě tak i má právo sledovat své Boží povolání k zachovávání panictví a celibátu mající ve své rozmanitosti své praktické vyjádření ať již ve svátostném kněžství, případě v komunitním řeholním životě žijícího ve společenství ostatních řeholníků anebo naopak v životě osamělého poustevníka žijícího Bohu v modlitbách a rozjímáních v kontemplativní samotě.12

 

§ 8: Každá rodina má právo na svou ochranu a podporu.

18.Co se ale ještě týče rodiny, ta, právě proto, že má svůj základ v svobodně uzavřeném, jediném a nerozlučitelném manželství, musí být pokládána za první a přirozenou buňku lidské společnosti. Z toho plyne povinnost se o rodiny pečlivě starat jak po stránce hospodářské a sociální, tak i kulturním a mravním ohledu tak; aby se všechny rodiny mohli upevňovat a tím tedy i napomáhat v plnění jejich poslání.

 

§ 9: Děti patří svým rodičům a nikoliv státu, vládnoucímu režimu či vládě.

19./Rodiče mají svrchovaně přednostní právo vychovávat, vzdělávat a pečovat o své vlastní děti.13

 

§ 10: Každý člověk má nejen právo na práci, ale i na svobodný výkon přidělené práce.

20./Zaměříme-li nyní důsledněji svou pozornost k oblasti hospodářské, pak je nám zřejmé, že přirozené právo dává člověku v jeho lidské důstojnosti právo nejen na to, aby mu byla ze strany světské vrchnosti poskytnuta vůbec nějaká a tedy jakákoliv práce, ale také i to, aby svou práci podstupoval svobodně.14

 

§ 11: Každý člověk má právo na odpovídající pracovní podmínky.

21./S těmito právy lidské důstojnosti nepochybně souvisí i právo člověka na takové pracovní podmínky, které nepoškozují jeho zdraví a tělesné síly, neohrožují jeho mravnou bezúhonnost a ani nepřekážejí utváření charakteru mládeže. A co se týče žen, třeba jim utvořit takové pracovní podmínky, které jsou slučitelné s požadavky na plnění si jejich povinností manželek a matek.15

 

§ 12: Každý člověk má právo na svobodný přístup k podnikání anebo ke svobodnému povolání.

22./Z důstojnosti lidské osoby vyplývá také i právo eventuálně hospodářsky podnikat anebo ve formě nějakého svobodného povolání vyvíjet svou vlastní hospodářskou činnost ve shodě s vědomím si své vlastní odpovědnosti.16

 

§ 13: Každý člověk adekvátně k hospodářským podmínkám podniku má právo na spravedlivou mzdu.

23./Kromě toho nelze obejít mlčením ani to, že pracující mají právo na spravedlivě stanovenou mzdu, a tedy na takovou mzdu, která by adekvátně k hospodářským podmínkám podniku dovolovala všem pracujícím a jejich rodinám životní úroveň odpovídající lidské důstojnosti.

O této věci se náš předchůdce blahé paměti Pius XII. vyjádřil takto: "S povinností pracovat, kterou ukládá člověku příroda je právě tak v souladu i přirozené právo člověka, aby poskytnutý výdělek za vykonanou práci přinášel jemu a jeho dětem pokrytí jejich životních potřeb alespoň do té míry, jak nekompromisně vyžaduje přírody v zájmu udržování a sebezáchovy člověka."17

 

§ 14: Majetek musí mít zásadně vždy své nevyhnutné sociální poslání.

24./Z lidské přirozenosti též se odvozuje právo na majetek, a to i na výrobní prostředky. Toto právo, jak jsme řekli jinde, "účinně chrání důstojnost lidské osoby a usnadňuje vykonávání odpovědných úkolů v každé oblasti života. Přispívá ke klidu a stálosti v rodinném životě a podporuje i uspořádaný rozvoj celé společnosti".18 Kromě toho je zde zapotřebí zdůraznit, že majetek musí mít zásadně vždy své nevyhnutné sociální poslání.19

 

§ 15: Právo shromažďovací a sdružovací.

25./Obvyklé společenskosti mnohých lidských bytostí odpovídá i právo shromažďovat se a sdružovat se s jinými lidmi v různých spolcích a dávat těmto sdružením takovou formu, které považují za vhodnější k dosažení vytýčených cílů; dále též i právo vyvíjet v těchto sdruženích svou vlastní iniciativu a na základě vlastní odpovědnosti vést je k žádoucím cílům.20


§ 16: Právo korporativního sjednocování občanů.

26./V encyklice Matka a Učitelka jsme nástrojili, že je třeba zakládat početná sdružení a korporace schopné dosáhnout výsledky na které osamocený jednotlivec účinně nestačí. A taková sdružení a korporace třeba pokládat za skutečně potřebné prostředky na odpovídající ochranu lidské důstojnosti, která musí zůstat nedotčena.21

 

§ 17: Právo na svobodu pohybu a pobytu.

27./Každý člověk musí mít zaručeno plné právo na svobodu pohybu i změnu pobytu uvnitř státu, jehož je občanem. A když má k tomu oprávněné důvody, má také právo vystěhovat se do jiného státu a usadit se v něm.22 A nikomu nemožno pod záminkou, že je někdo občanem určitého státu mu bránit, aby jako člen lidské pospolitosti nemohl být současně i příslušníkem oné všelidské a celosvětové rodiny svobodných Božích dětí.

 

§ 18: Každý člověk má právo na skutečný spolupodíl na politické moci.

28./Z důstojnosti lidské osoby plyne i právo obyčejných lidí mít skutečně reálnou spoluúčast na veřejném politickém životě daného státu a společnosti, a to skutečně reálnou možností přispívat svým nikoliv jednou za čtyři roky symbolicky formálním, ale permanentně skutečně reálným spolupodílem na politické moci a tedy neustálou možností skutečně relevantním dílem neustále promlouvat do politického dění v zájmu společného dobra svých spoluobčanů. A to přinejmenším alespoň v tom rozsahu, jak připomněl náš předchůdce blahé paměti papež Pius XII., když řekl: “Člověk ve své lidské důstojnosti nesmí být nikdy v žádném případě pokládán za pouhý předmět a objekt světské moci jako kdyby snad obyčejní lidé měli být pouze jen jakýmisi pasivními prvky sociálního života v rukou svých vládců, ale právě naopak, každého jednoho člověka je třeba se vší úctou k jeho lidské důstojnosti pokládat za primární subjekt a základ, jehož blaho je prvořadým cílem legitimizujícím existenci veřejné moci.”23

§ 19: Režim, který toleruje určité zločiny vůči svým spoluobčanům, sám je jejich pachatelem.

29./Lidské osobě přísluší i skutečná ochrana jejích práv, která musí být ochranou účinnou, nestrannou a ve shodě se zásadami pravé spravedlnosti, jak připomíná i náš předchůdce blahé paměti Pius XII. těmito slovy: "Z právního řádu, jaký chtěl Bůh, vyplývá nezcizitelné a věčně platné právo, aby každý člověk měl zaručenu právní bezpečnost na přesně vymezenou právní oblast, chráněnou od jakýchkoliv svévolných útoků."24

 

V.KATOLICKÁ DEKLARACE POVINNOSTÍ.

§ 1: Nerozlučný vztah mezi právy a povinnostmi.

30./Přirozená práva jsou v člověku spojeny i s velikým počtem povinností. Tato práva i povinnosti mají svůj základ, svůj zdroj a svou nezničitelnou sílu ve věčném přirozeném zákoně Bohem daného práva i povinnosti na důsledném a nekompromisním respektování lidské důstojnosti každé jednotlivé lidské bytosti, kterou Bůh lidem uděluje, ale i ukládá. Abychom uvedli některé příklady, právo člověka na život souvisí i s povinností starat se o zachování života vlastního i cizího; právo na důstojný způsob života každého člověka souvisí i s povinností světských vrchností garantovat v praxi lidsky důstojnou úroveň života všech lidských bytostí žijících na území, které tyto vrchnosti fakticky ovládají; a právo na svobodné hledání pravdy souvisí s povinností upřímně pronikat do podstaty pravdy, a tedy upřímně stále hlouběji pravdu poznávat.

 

§ 2: Vzájemnost práv a povinností.

31./Z toho jako důsledek také plyne, že v lidském společenství přirozenému právu jednoho člověka odpovídá povinnost ze strany všech ostatních lidí toto právo s plnou úctou plně uznat a respektovat jej, protože každé základní osobní právo člověka odvozuje totiž svou závaznost, platnost a autoritu z přirozeného zákona Božího, který toto právo uděluje a současně i příslušnou povinnost ukládá. Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají anebo je zanedbávají, podobají se lidem, kteří jednou rukou ničí to, co druhou rukou postavili.

 

§ 3: Solidarita skutečně reálná, a nikoliv pouze jen formální.

32./Lidé, kteří jsou obvykle svou povahou společenští potřebují žít společně i s druhými lidmi, a hledat tedy nejen vlastní, ale i jejich dobro. Harmonicky spořádané soužití lidských bytostí tedy vyžaduje, aby lidé navzájem svá práva i povinnosti plně respektovali a podle nich se vší úctou k lidské důstojnosti i jednali, aby každý se velkodušně přičinil k utváření takových prostředí, v kterých lidská práva a důstojnost každé lidské bytosti byla co nejsvědomitěji a nejdokonaleji zaručená. Nestačí totiž například čistě jen formálně navenek uznat člověku právo na prostředky nezbytné k jeho životu, když se podle svých vlastních sil a reálných možností upřímně neusilujeme o to, aby každý člověk v souladu s důstojností lidské osoby měl skutečně dostatek nezbytných prostředků potřebných ke svému životu, garantujícího jeho lidskou důstojnost. Lidská společnost má být totiž nejen formálně uspořádaná, ale i skutečně užitečná. A to vyžaduje, aby všichni navzájem respektovali svá práva, a plnili své povinnosti, a aby uznávali a také i upřímně naplňovali v zájmu lidské důstojnosti všech lidí všechno, co dnešní civilizace dovoluje, umožňuje a si přímo žádá.

§ 4: Vědomí spoluodpovědnosti nás všech.

33./Důstojnost lidské osoby si kromě toho vyžaduje i to, aby každý člověk mohl jednat z vlastního rozhodnutí a svobodně. Proto jde-li o časný světský život, každý člověk má plné právo domáhat se všech svých lidských práv, které vyplývají z jeho práva na lidsky důstojný život; právě tak jako i všichni jsou povinni plnit si své povinnosti a v nesčetných aktivitách v souladu s lidskou důstojností každého člověka upřímně pomáhat druhým, a to především z vlastního popudu a úmyslu, tj. tak, aby každý jednal na základě vlastního rozhodnutí, uvážení a vědomí si své vlastní zodpovědnosti, a nejen tedy neochotně a z vnějšího donucení nebo nátlaku. Vždyť společenství lidí založeno jen na direktivách a vztazích síly toho nemá v sobě moc přirozeně lidského, když se lidem reglementuje jejich svoboda namísto toho, aby se vhodně podněcovala uvědomělost a nehatěný rozvoj ke zdokonalování lidské osobnosti.

 

§ 5: Soužití v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě.

34./Proto je třeba pokládat občanské soužití lidí za spořádané, užitečné a v souladu s lidskou důstojností tehdy, je-li založeno na skutečné pravdě, jak nám připomíná apoštol svatý Pavel: "Proto zanechejte lhaní a všichni mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece všichni k sobě jako údy."25 To se zajisté stane, když každý příslušným způsobem uzná nejen svá práva, ale také i své povinnosti vůči jiným. Zmíněná lidská pospolitost se uskuteční tehdy, když se občané budou kromě toho snažit vážit si podle spravedlnosti práva jiných jako svoje vlastní, učiní je účastnými svých vlastních dober a budou se usilovat o to, aby se mezi všemi lidmi na světě šířili ty nejlepší duchovní hodnoty. Ale ani to však ještě nestačí; neboť lidské soužití se vytváří svobodně, v souladu s důstojností občanů, kteří byli přírodou obdařeni rozumem, a proto přijímají riziko své činnosti. Ctihodní bratři a milovaní synové, lidskou společnost třeba chápat především jako cosi duchovního; kde si lidé ve světle pravdy navzájem sdělují své poznatky; v ní se mohou dožadovat svých práv a plnit své povinnosti; kde jsou podněcovány jejich touhy po duchovních hodnotách, kde nacházejí společné potěšení, kde se vytrvale snaží dát jiným to nejlepší ze sebe samých, a čím více tím dokonaleji si osvojovat duchovní hodnoty jiných. Tyto duchovní hodnoty oživují, působí, usměrňují a řídí všechno, co se týká vědy, hospodářství, sociálních institucí a zařízení, rozvoje, vývoje a státního zřízení a uspořádání, legislativy a nakonec i všech ostatních věcí a složek, které utvářejí a ztvárňují lidskou pospolitost a podmiňují neustálý rozvoj a vývoj.

 

§ 6: Bůh je základem mravního řádu.

35./Řád, který vládne mezi lidmi, je zcela rázu duchovního. Protože tento řád spočívá na pravdě, je třeba ho uskutečňovat podle zásad spravedlnosti; má být proniknut vzájemnou láskou a uskutečňován v jejím duchu; a konečně v ovzduší úplné svobody má den co den směřovat k stále lidštější rovnosti. Avšak takový mravní řád – jehož zásady se jednak týkají všech lidí, jednak je absolutně neměnitelný ve svých zásadách – má svůj objektivní základ v pravém, osobním a lidskou přírodu přesahujícím transcendentním Bohu. Bůh je první Pravda a nejvyšší svrchované Dobro, jako i nejhlubší zdroj a pramen, z kterého jediného může čerpat pravou životaschopnost dobře uspořádaná, plodná a lidské důstojnosti přiměřená společnost.26 V této souvislosti i píše svatý Tomáš Akvinský: "Lidský rozum je měřítko lidské vůle, podle které se měří dobrota člověka, a jako taková má z věčného zákona, totožného s Božím rozumem...” Je tedy zřejmé, že dobrota lidské vůle závisí mnohem více od věčného zákona než od lidského rozumu."27

 

§ 7: Tři základní znaky naší doby:

36./Je markantní hospodářsko - společenský vzrůst významu pracujících tříd. Zaměstnanci soustřeďovali nejdříve svá úsilí na to, aby si vydobyli svá práva hospodářsko – sociálního rázu; pak své úsilí rozšiřovali i na práva politická a nakonec i na práva mít svůj podíl i na kulturních vymoženostech. Dnes totiž pracující po celém světě důrazně žádají, aby se s nimi nenakládalo jako s nějakými úplně nerozumnými, neživými pracovními nástroji a bezprávnými otroky, které kapitalisté svévolně a bezohledně vykořisťují, nýbrž za lidi ve všech oblastech společenského života, a tedy v oblasti hospodářsko – sociální, společensko - politické, i vědecko - osvětové. Druhý znak, všem zcela zřejmý, je aktivizace žen na veřejném životě. Rychlejší je snad tento postup u národů s euroamerickou civilizací; pomaleji, ale přece jen ve značné šíři, probíhá i u národů s jinými civilizacemi a kulturami. Ženy jsou si stále víc a více sebevědomě ambiciózní, a proto se usilují urvat si v rodinném životě, občanském životě i ve všech ostatních oblastech více práv než která mají doposud. V našich časech je evidentní, že lidské společenství podstoupilo hluboké sociálně - politické proměny. Všechny národy si totiž nárokují anebo brzy budou pro sebe nárokovat svobodu, a proto brzy přestanou existovat národy kolonizátorské a kolonizované. Lidé ve všech zemích a světadílech se buď už pokládají za občany nějakého samostatného státu, nebo se za ně v nejbližší budoucnosti začnou pokládat. Už ani kmenová společenství nechtějí být více podřízena politické moci mimo svou vlastní zemi nebo národnostní skupinu. V naší době totiž už se stávají překonanými po tolik staletí přetrvávající předsudky, podle nichž některé etnické skupiny lidí jsou údajně prý společensky méněcenné, zatímco jiné si zase údajně prý mohou nárokovat první místa díky svému hospodářsko – sociálnímu postavení, popřípadě z jiných politických důvodů. Naproti tomu se velmi rozšířil názor, že všichni lidé mají od přírody tutéž důstojnost. Proto v žádném případě nelze schvalovat rasovou diskriminaci, což má veliký význam na cestě ke porozumění a spolupráci mezi různými státy a národy. Když se totiž v lidech probouzí vědomí si svých vlastních práv, je stejnou mírou i to nezbytné, aby se adekvátně k tomu zrodilo i vědomí si svých vlastních povinností vůči společnosti a svým bližním ve vší úctě při plném respektování lidské důstojnosti každé lidské bytosti. A když jsou občanské vztahy stavěny na právech a povinnostech, uvědomují si pak lidé návazně také duchovní hodnoty, začínají chápat, co je to pravda, co je to spravedlnost, co je to láska, co je to svoboda, a stávají se tak uvědomělejšími členy tohoto společenství. A nejen to! Touto cestou lidé přicházejí k dokonalejšímu poznání osobního a lidskou přirozenost přesahujícího transcendentního Boha. Proto pak i na tomto vztahu k Bohu zakládají i svůj život, a to jak ten, jímž žijí uvnitř v hloubi své duše, tak i ten, který navenek sdílejí ve společenství s ostatními lidmi.

 

2./Druhá část:

VI.Vztahy mezi člověkem a vrchností.

1./Veřejná moc a její božský původ.

37./Lidská společnost nemůže fungovat, když v ní není vrchnost, která ve svých rukou drží otěže státní moci, a tak proti silám anarchistického chaosu udržuje alespoň vůbec nějaký společenský řád. Tato vrchnost odvozuje svou moc od Boha, jak učí svatý Pavel: “Není moci, která by nebyla od Boha”.28 Jeho slova vysvětluje svatý Jan Zlatoústý takto: "Co říkáš? Že každý vládce je ustanoven od Boha? Ne, to neříkám; nemluvím zde o jednotlivých vládcích, ale o instituci “vlády” samotné! Říkám totiž: že v tom je dílo Boží moudrosti, že jedni vládnou a druzí jsou podřízeni, a tak nic není ponecháno na pouhou náhodu a nepředvídatelnost."29 Bůh stvořil lidi jako společenské bytosti a protože žádná společnost nemůže “obstát, aniž v ní někdo stojí všem v čele a všechny vede ke sledování společného cíle, proto občanské společenství má tuto vrchnost, aby jej spravovala a řídila. A tato vrchnost, stejně jako společnost, je od přírody, a tedy od samého Boha".30 To však ale v žádném případě neznamená, že by snad vrchnost nepodléhala vůbec žádným mravním normám – ničemu co by byla vrchnost povinna bezpodmínečně respektovat a zachovávat. Naopak: uplatňuje-li ve shodě s rozumem svou moc, pak musí svou mravní závaznost čerpat z mravního řádu, a ten má svůj prvopočátek a poslední cíl v Bohu. Náš předchůdce blahé paměti Pius XII. v této věci připomíná: "Absolutní řád živých bytostí a sám cíl člověka, rozumějme svobodného člověka, který má své závazné povinnosti a nedotknutelná práva, a je původcem i cílem lidské společnosti, respektuje i stát (Vysvětlující poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: papež Jan XXIII. zde ovšemže nemá na mysli prohnilý a brutální diktátorský režim v současné České republice či v nějaké jiné obdobně totalitně nelidské diktátorské tyranii brutálně pošlapávající lidská práva svých občanů, ale má na mysli pouze jen skutečně svobodný a demokratický stát!), když s úctou respektuje lidskou důstojnost každého svého občana, neboť si uvědomuje, že pokud by nebyl státem sloužícím zájmům svého lidu, tak by jako svobodný a demokratický stát nemohl ani existovat, ani žít ... Protože pak tento všeobecný řád všech věcí nemůže mít podle správného úsudku, a zejména podle křesťanské víry svůj původ jinde než v Bohu, Stvořiteli nás všech, a to v Bohu osobním, s proto i vrchnosti nabývají svou mravní autoritu natolik, nakolik jsou určitým způsobem svým mravním základem účastné na autoritě samotného Boha”.31 Státní moc, která je založena ať již výhradně anebo především na diktátorském teroru, vyhrožování, zastrašování, propagandě či lživým difamacím (Vysvětlující poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: papež Jan XXIII. zde má na mysli totalitní despotický stát komunisticko – fašistického typu jakým je například zcela zjevně i současná Česká republiky), šířením strachu anebo právě naopak slibováním odměn a státním korumpováním prorežimních udavačů a patolízalů; v žádném případě takovýto stát nemůže nikdy vést ke sledování společného dobra všech svých občanů, neboť takovýto způsob chování se vládnoucího režimu není v souladu s důstojností lidí, kteří mají a používají svůj vlastní rozum a svobodnou vůli. Autorita každého režimu totiž souvisí především s jeho mravností; proto musí mít vládcové svou vlastní mravní autoritu, která by je legitimizovala k apelování na svědomí svých občanů, to jest na jejich povinnost ochotně přispět svým vlastním dílem ke společnému úsilí o blaho všech svých spoluobčanů. Všichni lidé jsou si však svou přirozenou důstojností rovni, a proto nikdo nemá právo vnitřně dělat nátlak na druhého nebo ho v rozporu s jeho svědomím k čemukoliv svévolně donucovat. To smí dělat pouze jen Bůh, protože jedině Bůh zkoumá úmysly skryté v srdci člověka a soudí je.

 

2./Vázat lidi ve svědomí smí jen ten, kdo jedná v souladu s Boží vůlí.

38./Vrchnost smí vázat člověka ve svědomí jen tehdy, když její autorita jedná v soulade s vůlí Boží, a má na ní účast.32 Kde se tato zásada zachovává, tam je zabezpečena také i osobní důstojnost občanů, protože v takovémto případě tito občané svou poslušností vůči vrchnosti se nepodřizují jen vládnoucím lidem jako takovým, ale ve skutečnosti projevují svou úctu a poslušnost i vůči samotnému Bohu coby pečlivému Stvořiteli a Pánu všeho, který ustanovil, aby se vzájemné vztahy mezi lidmi, kterého je on sám původcem, a tým, že prokazujeme Bohu příslušnou úctu, neponižujeme se, ale právě naopak se povznášíme a zušlechťujeme, protože sloužit Bohu znamená vládnout, respektive doslova “servire Deo regnare est”.33 Vrchnost je požadavek řádu duchovního a pochází od Boha. Jestliže tedy vládci států ukládají zákony nebo něco nařizují v rozporu s tímto řádem, a tedy v rozporu s vůlí Boží, pak moc, která jim byla svěřena, nemá pro svědomí občanů závaznou platnost, protože "více je třeba poslouchat Boha než lidi".34 V takovém případě moc dokonce přestává být mocí a následkem je hanebné bezpráví. Svatý Tomáš učí: "K druhému bodu třeba říci, že lidský zákon je potud zákonem, pokud je ve shodě se zdravým rozumem; z toho je jasné, že je odvozen od věčného zákona. Je-li ale zákon v rozporu s příkazem rozumu, nazývá se zákonem nespravedlivým, a pak přestává být zákonem a stává se spíše činem násilným."35 Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat, že lidem nepřísluší možnost zvolit si občanskou vrchnost, anebo určit si formu státního zřízení, jako i ustanovit způsob a rozsah výkonné moci. Proto učení, které jsme právě vyložili, lze dát do souladu s kterýmkoliv skutečně demokratickým režimem.36

 

3./Smyslem existence veřejné moci je uskutečňování obecného blaha.

39./Jednotlivci i sdružení mají svým dílem přispívat k uskutečňování obecného blaha. Z toho především plyne, aby sledovali vlastní zájem a prospěch v souladu s požadavky druhých a aby svůj majetek a svou práci řídili podle toho, co státní správa předepsala při zachování požadavků spravedlnosti, způsobů a rozsahu vládnutí. Ti, kdo ve státě mají moc, musí vydávat taková nařízení, aby byla nejen právně a formálně v pořádku, nýbrž aby též měla za cíl obecné blaho, nebo k němu alespoň přispívala. Smyslem existence veřejné moci je uskutečňování obecného blaha; proto je musí hledat tak, aby dbala na jeho podstatu a zároveň svá nařízení uváděla v soulad s nynějším stavem věcí.37 Za prvky obecného blaha musí být jistě považována národní specifika;38 ta však zdaleka netvoří celý obsah obecného blaha. Avšak tyto hodnoty a svérázné rysy obsah obecného blaha nevyčerpávají. Obecné blaho zcela souvisí s lidskou přirozeností; tedy může existovat celé a neporušené, jen když máme na zřeteli jeho podstatu a způsob jeho uskutečňování, a to vždy ve vztahu k člověku.39 K tomu přistupuje, že na obecném blahu se mají podílet všichni členové společnosti, i když v různém ohledu, každý podle svých úkolů, zásluh a okolností. Nositelé státní moci je tedy musí podporovat k prospěchu všech, bez upřednostňování některých občanů nebo skupin; potvrdil to náš předchůdce Lev XIII. těmito slovy: "V nižádném případě se nesmí připustit, aby státní moc sloužila zájmu některého jednotlivce nebo několika jednotlivců, poněvadž je ustanovena k společnému prospěchu všech."40 Spravedlnost a slušnost mohou však někdy žádat, aby státníci měli větší ohled na občany nižších vrstev, protože ti jsou méně s to uplatňovat svá práva a sledovat své oprávněné zájmy.41 Ale na tomto místě, domníváme se, musíme svým synům připomenout, že obecné blaho se týká celého člověka: tj. potřeb jak těla, tak i ducha. Proto musí státní správa o dosažení tohoto blaha usilovat příhodnými prostředky i měrou: tak, aby byl zachován správný řád věcí, a aby občanům spolu se statky hmotnými zabezpečovala také statky duchovní.42 Zásady zde uvedené, zdá se, vhodně shrnuje ona věta z naší encykliky Matka a Učitelka, v níž jsme zdůraznili, že obecné blaho obsahuje "souhrn oněch předpokladů společenského života, které lidem umožňují a usnadňují plný rozvoj všech hodnot jejich osobnosti".43 Lidé jako bytosti složené z těla a z nesmrtelné duše nemohou v tomto pomíjivém životě ani uspokojit své potřeby, ani dosáhnout dokonalého štěstí. Proto musí být obecné blaho uskutečňováno takovými způsoby, aby se věčné spáse lidí nejen nekladly překážky, nýbrž aby se jí dokonce sloužilo.44

 

4./Diktátorský režim ztrácí morální nárok na poslušnost a loajalitu svých občanů.

40./V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci."45 Proto když kterýkoliv režim lidská práva ignoruje, nechrání, neuznává anebo dokonce lidská práva i sám přímo anebo nepřímo porušuje /Vysvětlující poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: například sem patří i současný nedemokratický režim v České republice v úplně stejné míře, jako jsem i patřil i nacistický režim v Německu v letech 1933 – 1945. Oba tyto v úplně stejné míře zločinecké režimy se totiž opírali o zfanatizovanou prorežimní psychopatickou spodinu v útocích proti své opozici. Prorežimní psychopatická spodina nacistického Německa s tichým souhlasem svého režimu již od roku 1933 útočila například proti Židům, zatímco prorežimní psychopatická spodina dnešní homosexualistické České republiky útočí proti papežovi, katolické Církvi, monarchistům, dělnické straně, prolife aktivistům, Jaromíru Duškovi a ostatním odborářům, dělníkům a pracujícím anebo i proti mojí maličkosti na Facebooku, Wikipedii, Necyklopedii, Okounovi a jinde na Internetu svými nenávistnými lžemi, osočováními a urážkami, které jsou rovněž přímým anebo nepřímým produktem poplatným ideologii současnému diktátorskému režimu vládnoucího ocelovou pěstí v České republice./, pak nejenže takovýto zločinecký režim neplní si své povinnosti v souladu s účelem pro který tento stát vznikl, ale navíc za těchto okolností nařízení takovéhoto zločineckého diktátorského režimu pohrdajícího s lidskými právy svých občanů nemají ve svědomí křesťana absolutně žádnou závaznou moc a tedy takovýto režim nemá ani nárok na poslušnost či loajalitu ze strany svých občanů.46

 

5./Harmonie a účinná ochrana lidských práv i povinností.

41./Kromě toho především státní orgány mají povinnost řídit a vzájemně slaďovat společenská práva lidí tak, aby jeden člověk uplatňováním svých práv neporušoval práva druhých; dále aby někdo, kdo hájí svá práva, tím nezabraňoval druhým plnit jejich povinnosti; a konečně aby práva všech byla s účinností uchovávána neporušená, a byla-li snad porušena, aby se jich občanům znovu v plné míře dostalo.47

 

6./Vrchnost je na ovládaném teritoriu povinna bránit lidská práva.

42./Ti, kdo stojí v čele státu, mají dále usilovat o vytváření takových podmínek, ve kterých by všem občanům bylo umožněno a usnadněno skutečné uplatňování jejich práv i plnění jejich povinností. Zkušenost ukazuje, že tam, kde veřejná moc selhává, se zejména v naší době víc a více zvětšují nerovnosti mezi občany a že proto lidská práva i povinnosti zůstávají jen na papíře. Představitelé státu se proto musí snažit, aby občané dosahovali pokroku v hospodářském i sociálním ohledu a aby podle stupně rozvoje státu byly občanům poskytnuty podstatné služby, jako jsou silnice, dopravní prostředky, obchodní styk, pitná voda, bydlení, zdravotní péče, vhodné podmínky pro vyznávání víry a rovněž rekreační zařízení. Musí se též starat o to, aby existovaly pojišťovny, aby tak každý člověk měl nutné prostředky k důstojnému způsobu života i v případě neštěstí nebo za ztíženého plnění rodinných povinností. O co dále musí ti, kteří obdrželi moc ve státě, usilovat a co musí uskutečňovat, je to, aby práceschopní dostávali zaměstnání přiměřené jejich schopnostem; aby se jim vyplácela mzda odpovídající požadavkům spravedlnosti a slušnosti; aby v průmyslových společnostech bylo dělníkům umožněno pociťovat, že oni jsou původci vykonané práce; aby mohly být zakládány mezičlánky, jejichž prostřednictvím by se soužití občanů stalo plodnějším a bohatším; a konečně aby se všichni náležitým způsobem a v přiměřeném rozsahu mohli podílet na dobru vzdělání.

 

7./Rovnováha mezi dvěma formami zásahů veřejné moci.

43./Jenže společný prospěch všech vyžaduje také to, aby státní správa jednak při stanovení a zabezpečování práv občanů, jednak při jejich podpoře sloužila nejvyššímu požadavku rovnováhy; aby totiž tím, že by se upřednostňovala práva jistých jedinců nebo skupin, jim nevznikaly ve státě výsadní výhody; nebo aby se ohled na zachovávání občanských práv nestal absurdním způsobem překážkou v jejich účinnosti. "Jakkoliv mohou být rozsáhlé a hluboké zásahy státu do hospodářského života vhodné, zůstává stále platná zásada, že stát nesmí omezovat svobodné podnikání občanů; naopak je musí podporovat, ovšem tak, aby byla zachována zásadní práva každého člověka."48 Touž zásadou se musí veřejní činitelé řídit při své mnohotvárné činnosti směřující k tomu, aby občané mohli jak uplatňovat svá práva, tak i plnit své povinnosti ve všech oblastech společenského života.

 

8./Struktura a chod veřejné moci.

44./Ostatně nelze jednou provždy stanovit, jaký druh státního zřízení je nejlepší ani jaký je nejlepší způsob, kterým má státní moc plnit své povinnosti v oblasti zákonodárné, správní a soudní. Skutečně, stanovit formu státního zřízení a způsob, jímž má vykonávat své úkoly, nelze než tak, že největší váhu při tom budou mít současný stav a podmínky každého národa; ty totiž jsou různé podle míst a doby. Domníváme se však, že požadavkům vrozeným lidské přirozenosti odpovídá, utváří-li se soužití občanů na trojím řádu institucí, který vhodně odpovídá třem hlavním úkolům veřejné moci; v takovém státě jsou totiž právně vymezeny nejen úkoly úřadů, ale také vztahy mezi občany a vykonavateli státní moci. To pak poskytuje občanům jistou záruku při hájení svých práv i při plnění povinností. Aby však takové právní a politické uspořádání státu přinášelo žádoucí výhody, je nezbytné, aby veřejní činitelé svědomitě spravovali svůj úřad a vyskytující se těžkosti odstraňovali vhodnými opatřeními a prostředky, odpovídajícími jejich úkolu i situaci státu. Z téhož důvodu je žádoucí, aby zákonodárci při stále se měnících podmínkách nikdy nepřehlíželi ani mravní normy, ani ústavní zásady, ani požadavky obecného blaha. Dále má státní správa přesně znát zákony, nestranně hodnotit konkrétní případy a vše posuzovat podle platných právních norem; a konečně soudcové se mají nechat vést výhradně poctivostí, nestranit žádné straně a každému dopomoci k jeho právu. K správnému řádu věcí též patří, aby se jednotliví občané i jejich společenství, státu podřízená, při uplatňování svých práv a plnění svých povinností těšili účinné právní ochraně, a to jak ve svých vzájemných vztazích, tak i při jednání s veřejnými činiteli.49

 

9./Právní řád a mravní vědomí.

45./Právní řád ve státě, který je v souladu se zásadami spravedlnosti a mravnosti a odpovídá stupni vyspělosti politického společenství, přispívá bezpochyby velkou měrou k prospěchu všech. Avšak společenský život je v naší době tak různorodý, tak složitý a dynamický, že právní uspořádání, jakkoli vypracované moudře a prozíravě, často jako by neodpovídalo potřebám. Mimoto vztahy občanů, vztahy mezi občany a mezičlánky k úřadům a vztahy mezi různými úřady téhož státu představují často situace tak složité a choulostivé, že je nemůžeme pojmout do žádných právních norem. V těchto případech žádá věc sama, aby státníci – pokud chtějí právní řád jako takový i vzhledem k jednotlivým případům zachovat neporušen, pokud se chtějí řídit hlavními požadavky společenského života, pokud chtějí dnešní praxi přizpůsobovat samotné zákony i řešit nové problémy – správně cítili, jaké povahy jsou jejich úkoly a jaké jsou jim stanoveny meze; a měli by být obdařeni takovou vyrovnaností a integritou osobnosti, takovou bystrostí a vytrvalostí, aby kromě toho, že rozpoznají, co je třeba bez váhání uskutečnit, to také včas a účinně vykonali.50

46./Je požadavkem důstojnosti člověka, aby se nejen na papíře, ale i reálně směl podílet na správě státu i když se snad na vlastní správě mohou podílet jen způsobem odpovídajícím stupni vyspělosti státu, k němuž náležejí. Ostatně umožnění účasti na veřejném životě otevírá člověku nové a rozsáhlé možnosti prospěchu. Za takových podmínek totiž přijdou veřejní činitelé častěji do kontaktu a do hovoru s občany, a proto mohou snáze poznat, co chtějí obyčejní lidé, respektive co se mezi obyčejnými lidmi uznává za obecné blaho. Kromě toho pravidelná výměna veřejné autority nejenže znemožňuje úpadek autority, ale ji i obnovuje, aby držela krok s technickým vývojem lidské společnosti.51 Z toho, co bylo vyloženo, jasně plyne, že v dnešní době je při právním uspořádání států na prvním místě požadavek vypracovat stručně a jasně formulovaný souhrn základních lidských práv a včlenit ho do ústavních zákonů. Dalším požadavkem je náležitá právní formulace ústavy každého státu, která by vymezila, jakými způsoby jsou jmenováni vedoucí činitelé státu, jakými závazky jsou navzájem propojeni, jaké jsou jejich pravomoci a konečně jakým způsobem jsou povinni při své práci postupovat. Nakonec je tu požadavek vymezit se zřetelem k právům a povinnostem vztahy mezi občany a představiteli států; těm se ukládá jako hlavní úkol uznávat, respektovat, harmonicky slaďovat, chránit a podporovat práva a povinnosti občanů. Jistě nelze přijmout jako správný názor těch, kdo tvrdí, že vůle jednotlivých lidí nebo jistých společenství je první a jediný zdroj práv a povinností občanů, z něhož pramení jak závaznost ústavy, tak i oprávněnost veřejných autorit.52 Avšak snahy, o nichž byla zmínka, také zjevně dosvědčují, že lidé jsou si v dnešní době stále více vědomi své vlastní důstojnosti: to je podněcuje jak k účasti na veřejném životě, tak k požadavku, aby jejich vlastní a nedotknutelná práva daná ústavou byla zachovávána; lidé nadto dnes ještě žádají, aby nositelé veřejné moci byli voleni podle ústavy a aby vykonávali svůj úřad v jejích mezích.

 

3./Třetí část:

VI.Vztahy mezi subjekty veřejného práva.

1./Státy jsou nositeli práv ale i povinností.

47./Častá naučení našich předchůdců o státu chceme potvrdit svou autoritou i my: mezi státy existují vzájemná práva a povinnosti; proto se jejich vztahy mají utvářet podle zásad pravdy, spravedlnosti, činorodé solidarity a svobody. Týmž přirozeným zákonem, který upravuje vztahy mezi jednotlivými občany, se musí řídit také vztahy mezi státy. Každý to snadno pochopí, uváží-li, že státníci, když jednají jménem svého společenství a v jeho zájmu, nikterak nemohou přicházet o svou přirozenou důstojnost a nikterak jim není dovoleno zpronevěřit se přirozenému zákonu, který je základní normou mravnosti.

48./Byla by ostatně nesmyslná už pouhá myšlenka, že by lidé, proto, že byli postaveni do čela státu, mohli být donuceni vzdát se svého lidství. Naopak, Vždyť dosáhli toho nejvyššího stupně důstojenství právě proto, že byli vzhledem ke svým vynikajícím duchovním schopnostem a vlohám shledáni nejlepšími příslušníky státu. Dokonce již ze samotného mravního řádu vyplývá, že občanské společenství lidí nutně potřebuje autoritu, která je povede, a že tuto autoritu nelze obracet proti samému mravnímu řádu; jinak by ihned zanikla, protože by ztratila svůj základ. Takové je totiž napomenutí samotného Boha: "Slyšte tedy, králové, a buďte rozumní, poučte se, vládcové dalekých krajin! Nakloňte sluch vy, kteří ovládáte zástupy lidu, kteří se pyšníte množstvím národů! Od Pána jste dostali moc, od Nejvyššího vládu. On bude zkoumat vaše skutky a zkoušet vaše úmysly."53

49./Konečně je třeba i při úpravě mezistátních vztahů držet se toho, že autorita se má uplatňovat k podpoře obecného blaha, neboť především k tomu byla ustanovena.

50./Mezi nejzávažnější přikázání obecného blaha je však nutno řadit uznávání mravního zákona a věrné zachovávání jeho příkazů. "Správný řád mezi státy musí být postaven na stále neotřesitelné a neměnné důstojnosti zákona, který je podle vůle Stvořitele světa zjevný z řádu přírody; On ho také nesmazatelně vepsal do lidských srdcí ... Tento zákon paprskem svých zásad jako maják ukazuje správnou cestu jednotlivcům i národům; ti se pak mají jeho nabádavými, spásnými a prozíravými znameními dát usměrňovat a vést, aby nic z úsilí, do něhož se pustili pro ustavení nového světového pořádku, nebylo vydáno všanc divokým bouřím a nepřišlo nazmar ztroskotáním."54

 

2./Pravda a podle pravdy.

51./Nejprve je třeba se rozhodnout, že vztahy států se musí řídit pravdou. Pravda však vyžaduje, aby z těchto vztahů byly vyloučeny všechny způsoby rasové diskriminace a aby tedy platilo za nedotknutelné a nepochybné, že všechny státy jsou si rovny, pokud jde o jejich přirozenou důstojnost. Každý stát má proto právo na existenci, na vlastní rozvoj a na nezbytné prostředky k jeho uskutečnění; každý stát má dále v první řadě sám přijmout odpovědnost za dosažení svého rozvoje; a konečně má též právo na dobrou pověst a na prokazování náležité úcty. Praxe nás učí, že mezi lidmi existují velmi často rozdíly, a to i velké, co do vědomostí, schopností, vynalézavosti, vlastnění vnějších statků. Tím však nikdy nelze ospravedlnit, proč ti, kdo po nějaké stránce vynikají nad druhé, uvádějí ostatní jakýmkoli způsobem vůči sobě do závislého postavení; taková převaha je spíše tím důrazněji zavazuje, aby každý z nich pomáhal slabším dosáhnout dokonalosti formou spolupráce. Podobně mohou některé státy předčit jiné pokrokem ve vědě, kulturou a hospodářským rozvojem; to však nikdy nemůže ospravedlnit, aby jeden stát proto nespravedlivě ovládal druhý; mají tím více přispívat k společnému vzestupu národů. Ve skutečnosti nemohou být lidé svou přirozeností nadřazeni jiným, protože všichni se vyznačují stejnou přirozenou důstojností. Z toho vyplývá, že ani státy se mezi sebou neliší co do přirozené důstojnosti; jednotlivé státní útvary se podobají tělům, jejichž údy jsou lidé. Ostatně, jak nás učí zkušenost, na všechno, co se nějak dotýká důstojnosti jejich jména, bývají národy po zásluze velice citlivé. Pravda dále vyžaduje, aby byla zachovávána nezaujatá objektivita při všem tom, co umožňují moderní vynálezy v oblasti informačních prostředků, tedy v činnosti, která šíří a podporuje vzájemné poznání mezi národy. Jistě to nebrání, aby každý národ poukazoval na světlé stránky svého života. Musíme však rozhodně odmítnout ty zpravodajské metody, které porušují příkazy pravdy a spravedlnosti a poškozují dobré jméno některého národa.55

 

3./Spravedlnost a podle spravedlnosti.

52./Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné povinnosti. Poněvadž státy mají právo na existenci, na rozvoj, na dostatek prostředků k jeho dosažení, na to, aby byly samy v první řadě strůjci svého rozvoje, na ochranu své dobré pověsti a náležité úcty, plyne z toho, že státy jsou také zavázány každé z těchto práv účinně chránit a vyvarovat se jednání, které by je mohlo porušit. Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina: "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém."56

53./Může se přirozeně stát, a také se to skutečně stává, že dojde ke střetu zájmů jednotlivých států; ale rozpory z toho vzniklé se mají řešit ne ozbrojenou silou, ani lstí nebo podvodem, nýbrž jak se sluší na lidi: vyjednáváním o důvodech a záměrech, posouzením situace podle pravdy a spravedlivou dohodou o sporných názorech.

 

4./ Menšiny. Jak se má zacházet s menšinami.

54./To se zvláště týká směru politiky, který se od 19. století rozšířil po celém světě a leckde převládl; jeho projevem je vůle lidí téhož etnika žít v samostatném státě na národnostním principu. A protože to z řady příčin nelze vždy snadno uskutečnit, vzniká často taková situace, že menší národy často žijí v jim cizím národním státě, z čehož se rodí pak velmi závažné problémy. V této věci je třeba otevřeně říci, že cokoli se podniká proti těmto národnostním menšinám k tomu, aby se omezil jejich kulturní rozvoj s růst je těžkým přestupkem proti spravedlnosti, a to tím více, když podobné úsilí směřuje k násilné úplné asimilaci celého etnika. Požadavkům spravedlnosti naopak zcela odpovídá, aby státníci vyvíjeli účinné úsilí o povznesení životních podmínek všech menšin, aby co se týká jejich jazyka, národní literatury, kultury a umění, národních krojů, historických tradic a dávných obyčejí i hospodářských iniciativ žili v lidských podmínkách bez úmyslů a snah majoritní většiny o jejich asimilaci.57 Stejně tak je třeba připomenout, že příslušníci těchto menšin – ať už následkem svého aktuálního menšinového položení mezi jim cizorodou většinou, což pro danou menšinu vše souvisí s nelibostí poměrů, které musí snášet, anebo následkem nějakých minulých událostí, které přinesla bouřlivá historická minulost různých válečných konfliktů mezi různými státy i občanských válek mezi různými národy – bývají náchylní k nadměrnému zdůrazňování svých vlastních národních křivd a specifik; což pak vede k tomu, že své vlastní nacionální prvky kladou často před hodnoty všelidské, jako by blaho celé lidské rodiny mělo být podřízeno zájmům jejich vlastního národa. Je však racionální, když tito menšinoví občané jsou schopni ocenit i výhody a kladné stránky svého menšinového postavení: že totiž k jejich duchovnímu obohacení nemálo přispívá kromě jiného právě i každodenní styk s příslušníky jiné národní kultury, a tak jim přejdou k vlastnímu prospěchu do krve i ty hodnoty, které jsou vlastní tomuto jinému majoritnímu národu. K tomu však ale dojde jen tehdy, když členové národnostních menšin budou žít ve společenství s národy, které je obklopují, a budou sami zcela dobrovolně chtít mít podíl na jejich způsobech života a jejich institucích; a teda když nevyvolávají umělé spory, které způsobují přemnohé škody a jsou na překážku společenského rozvoje národů.


5./Činná solidarita a solidárnost.

55./Poněvadž vztahy mezi státy se mají řídit zásadami pravdy a spravedlnosti, musí být také podporovány činnou solidaritou. To se může stát prostřednictvím mnohostranné vzájemné spolupráce, jaká se v dnešní době daří v hospodářství, v sociální oblasti a politice, kultuře, zdravotnictví i ve sportu. S radostí vidíme, že k takové spolupráci už opravdu v naší době dochází. V této době musíme mít na zřeteli, že státní moc ze své povahy nebyla ustanovena k tomu, aby lidi věznila pouze na území jejich státu, ale aby střežila především obecné blaho společenství – a toto blaho zajisté nelze oddělovat od blaha celé lidské rodiny. Občanská společenství tak při sledování svých zájmů nejen nesmějí škodit jiným, ale mají se také mezi sebou radit a spojovat tam, kde by úsilí jednotlivých států k dosažení žádaných cílů nestačilo; v tomto případě je však hlavně nutno dbát, aby to, co je některým státům k prospěchu, nepřineslo jiným víc škody než užitku. Světové obecné blaho také vyžaduje, aby se uvnitř každého státu napomáhalo stykům všeho druhu mezi občany a sdruženími, která tvoří mezičlánky. Protože v mnoha částech světa žijí národnostní skupiny více nebo méně od sebe rozdílné, je nutné postarat se, aby se příslušníkům jednoho národa nebránilo stýkat s příslušníky jiného národa; to je ve zjevném rozporu s charakterem naší doby, kdy vzdálenosti mezi národy byly téměř odstraněny. Nesmíme ani zapomínat, že lidé kteréhokoli etnika mají sice své vlastní, zvláštní vlohy, jimiž se od ostatních lidí liší, ale kromě toho že mají další, společné s druhými, a ty hrají důležitou roli v jejich neustálém rozvoji a zdokonalování, zvláště v ohledu duchovním. Mají proto právo i povinnost žít s ostatními členy společenství.

 

6./Racionálnost synergie práce, půdy a kapitálu.

56./Je všeobecně známo, že jsou ve světě některé země vykazují nepoměr mezi velikou rozlohou obdělávatelné půdy a malým počtem obyvatel; v jiných zemích je zase nepoměr mezi přírodním nerostným bohatstvím země a disponibilními prostředky a technikou na jeho vytěžení nebo jeho zpracování či jiné smysluplné hospodářské využití; a že proto se jeví nutnost, aby se mezi národy navázala spolupráce, která by napomáhala efektivnější oběh jak zboží, tak kapitálu, tak i pracovních sil.58 V takových a podobných případech považujeme za správné, aby, pokud je to možné, aby podnikání hledalo práci, ne aby práce hledala podnik, respektive aby se kapitál přemísťoval tam, kde se nacházejí pracovní síly, a ne naopak! Takto se totiž množstvu pracujících poskytne rozumná možnost zlepšit si své hospodářské položení, a přitom nebude muset opustit svůj rodný kraj a s nemalou bolestí v srdci a mnoha dalšími starostmi se kamsi přesídlit a hledat si někde jinde jiné bydliště, přizpůsobovat se novým okolnostem, zvykat si na nové poměry, vžívat se do jiného prostředí a vytvářet nové mezilidské vztahy.

 

7./Problematika skutečně politických utečenců.

57./ City otcovské lásky, které z Božího popudu přechováváme vůči všem lidem, způsobují nám bolestný smutek při myšlence na osudy těch, co byli vyštvaní ze své vlasti z politických důvodů. Zástupy politických utečenců, které jsou v současné době přímo nesčíslné, provází dnes mnoho až neuvěřitelných utrpení. Tento šokující zjev je nijak nezpochybnitelným důkazem toho, že vlády některých států diktátorským způsobem vládnou s obrovským politickým terorem, který neumožňuje jejich občanům svobodný a důstojný způsob života v dané zemi. Tím se přímo naruby obrací smysl existence státu a společenského řádu, protože přirozeným smyslem existence státu a společenského řádu by po správnosti měla být ochrana svobody, bezpečí občanů a jejich obecného blaha, a nikoliv jejich negace a ohrožování ze strany samotné státní moci, která by nejenže tyto hodnoty svobody, bezpečí občanů a jejich obecného blaha neměla sama ohrožovat, ale právě naopak ona sama by je měla bránit! Nebude zbytečné zde na tomto místě všem připomenout, že i politický utečenec je osobou se všemi lidskými právy a ty mu třeba přiznat, respektive, že i političtí utečenci mají rovněž svou osobní lidskou důstojnost a že jim mají být přiznána všechna osobní práva. Političtí utečenci tato práva nemohli ztratit proto, že byli připraveni o občanská práva diktátorským režimem ve své vlasti. Mezi právy lidské svobody zasluhuje uznání také to, že každý skutečně politický utečenec může odejít do takového státu, v němž, jak doufá bude lépe zabezpečena svoboda a osobní bezpečnost jeho a jeho rodiny. Je proto povinností státníků poskytovat na svém území útočiště skutečně politickým utečencům, a do té míry, jak to dovoluje blaho jejich společenství, být eventuálně snad vstřícní i vůči zájmům těch politických utečenců, kteří by se snad chtěli začlenit do nové společnosti. Proto s radostí využíváme této příležitosti a vyslovujeme veřejně své uznání a pochvalu všem snahám, které ve smyslu zásad bratrského spolupatřičnosti a křesťanské lásky si kladou za cíl mírnit útrapy těch, kteří byli nuceni před terorem a svým pronásledováním uprchnout ze své vlasti jinam. A nemůžeme nevyzvednout k chvále každému člověku se srdcem na pravém místě všechny šlechetné lidi, kteří tomuto velmi závažnému problému věnují své úsilí.

 

8./Odzbrojení a mír.

58./Na druhé straně ale s velkou bolestí vidíme, že v hospodářsky vyspělejších státech bylo vyrobeno a stále se vyrábí nesmírné množství zbraní; k tomuto účelu se soustřeďuje největší úsilí ducha i těla. Následkem toho musí občané těchto národů nést nelehké břemeno, a zatím jiným státům chybí potřebná pomoc k hospodářskému a sociálnímu rozvoji. Obvykle se toto zbrojení ospravedlňuje tím, že mír – jak říkají – nemůže být za dnešních okolností zabezpečen jinak, než že bude založen na rovnováze zbraní. Proto zvýší-li se někde zbrojení, hned se vystupňují závody ve zbrojení i jinde.A jestliže je některý stát vybaven atomovými zbraněmi, dává to druhým státům důvod, aby se též snažily zaopatřit si takové zbraně stejné ničivé síly. Následkem toho lidé žijí neustále ve strachu, jako by nad nimi visela bouře, která se může v děsivém náporu rozpoutat každým okamžikem. Nikoli bez důvodu, Vždyť zbraně tu jsou. Ač je skoro neuvěřitelné, že jsou lidé schopní na sebe vzít odpovědnost za záhubu a nesmírné ničení, které by válka způsobila, přece nelze vyloučit, že válečný požár může vzplanout mimoděk a neočekávaně. Mimoto i když dnes ohromná účinnost zbraní možná lidi zastrašuje, aby válku začali, přece jen jsou tu důvody k obavám, že by samy pokusy s atomovými zbraněmi k válečným účelům mohly mít osudné následky pro život na Zemi. Proto spravedlnost, moudrost a smysl pro lidskou důstojnost naléhavě žádají, aby horečné závody ve zbrojení byly zastaveny; aby množství výzbroje, jíž různé státy disponují, bylo současně na obou stranách sníženo; aby byly zakázány atomové zbraně; a aby konečně všichni dospěli k dohodě o náležitém odzbrojení se vzájemnou a účinnou kontrolou. "Všemi silami je třeba zabránit" – napomínal náš předchůdce blahé paměti Pius XII. –, "aby světová válka, která by s sebou nesla tolik hospodářské a sociální zkázy, tolik ohavností a mravního poblouznění, nedolehla na lidskou rodinu potřetí."59

59./Přesto musí být všichni přesvědčeni, že zastavit zbrojení, ani snížit stavy zbraní, ani – což je hlavní věc – odstranit veškeré zbraně, není možné, nebude-li takový ústup od zbraní úplný a naprostý a nedotkne-li se smýšlení; nebudou-li totiž všichni svorně a upřímně usilovat, aby byl z lidské mysli vypuzen strach a úzkostné očekávání války. To však vyžaduje, aby namísto nejvyššího zákona, jímž se mír udržuje dnes, nastoupil zcela jiný, který by stanovil, že opravdový mír mezi národy může mít pevný základ nikoli ve stejném vyzbrojení, ale jedině ve vzájemné důvěře. Věříme, že to lze uskutečnit: vždyť jde o věc, kterou nejenže přikazuje zdravý rozum, ale která je také nanejvýš žádoucí a požehnaná. Především jde o věc, kterou přikazuje rozum. Neboť jak všichni vědí, či by alespoň měli vědět, vztahy mezi státy, podobně jako vztahy mezi jednotlivými lidmi, se nemohou utvářet podle síly zbraní, ale podle zásad zdravého rozumu, to jest podle zásad pravdy, spravedlnosti a činné solidarity. Dále říkáme, že taková věc je silně žádoucí. Kdo by si totiž horoucně nepřál, aby bylo odstraněno riziko války, aby mír byl zachován a chráněn stále pevnějšími záštitami? Konečně věc míru je požehnaná, protože by se jeho výhody dotkly naprosto všech: jednotlivců, domácností, národů, celé lidské rodiny. I dnes nám o tom zní varovný hlas papeže Pia XII.: "Mírem nic nezaniká; válka může zahubit všechno."60

60./Z těchto důvodů my, kteří na zemi zastupujeme Spasitele světa a původce míru, Ježíše Krista, jako tlumočníci nejhoroucnějších přání celé lidské rodiny, vedeni otcovskou láskou ke všem lidem, pokládáme za povinnost svého úřadu vyzvat a zapřísahat lidstvo, státníky především, aby nešetřili žádného úsilí a žádné námahy, dokud běh věcí lidských nebude v souladu s lidským rozumem a důstojností člověka. Nechť politikové na nejvyšších a nejpovolanějších shromážděních důkladně zváží, jak vztahy mezi státy na celém světě co nejlépe uspořádat podle požadavků spravedlnosti a rovnosti; rovnosti, která stojí na vzájemné důvěře, na upřímnosti při uzavírání dohod a na věrnosti přijatým závazkům. Nechť prozkoumají tuto otázku po všech stránkách, aby byl nalezen základ, na němž by mohly vznikat přátelské, pevné a blahodárné svazky. My ze své strany neustaneme pozvedat k Bohu pokorné prosby, aby tyto snahy svou pomocí shůry vedl k úspěchu a zdaru.

 

9./Rozvoj ve svobodě a nevměšování se velmocí.

61./Sem patří i to, že vztahy mezi státy mají být uspořádány “podle zásad svobody”. Smyslem této teze je, že žádný stát nesmí učinit nic, co by znamenalo svévolný útlak jiných států a národů z pozice síly anebo jiné svévolné vměšování se do jejich vnitřních záležitostí.

62./Naopak všechny státy mají za cíl si pomáhat, aby si i jiní stále více uvědomovali svou vlastní zodpovědnost, aby se chopili nových užitečných iniciativ a aby se svým vlastním přičiněním každý snažil být strůjcem svého vlastního technického pokroku ve všech oblastech a všech úsecích vědecko – technického rozvoje a pokroku života svého obyvatelstva. Poněvadž lidi navzájem spojuje týž úděl daný původem, křesťanským vykoupením a nadpřirozeným cílem a poněvadž všichni jsou povoláni, aby se spojili v jedinou velkou křesťanskou rodinu, vyzvali jsme v encyklice Matka a Učitelka též i hospodářsky vyspělé státy, aby nejrůznějším způsobem pomáhaly státům, které jsou na nižším stupni svého hospodářského vývoje.61 Nyní můžeme s velkým uspokojením říci, že ona výzva byla široce přijata, a chováme pevnou naději, že bude přijata ještě šíře, takže chudší národy dosáhnou co nejdříve takového stupně hospodářského rozvoje, který dovolí každému občanu žít v podmínkách lépe odpovídajících jeho osobní důstojnosti. Je však nutno stále znovu připomínat, že státům je třeba pomáhat tak, aby si mohly uchovat nedotčenou svobodu a aby cítily, že při svém hospodářském a sociálním rozvoji mají hlavní úlohu a že jeho břemeno dopadá hlavním dílem na ně. O této věci vydal náš předchůdce Pius XII. toto moudré naučení: "Nové uspořádání, založené na mravních zásadách, zcela zakazuje narušovat svobodu, nedotknutelnost a bezpečnost jiných národů, ať je jejich velikost a obranyschopnost jakákoli. Je téměř zákonité, že velké státy, protože mají větší možnosti a jsou silnější, udávají pravidla při vytváření hospodářských svazků s menšími národy; přesto se těmto menším, stejně jako ostatním státům pro zachování obecného blaha nemůže zkracovat právo svobodně spravovat stát a zůstat při mezistátních konfliktech neutrální, jak to přikazuje samo právo přirozené i právo mezinárodní; a i těchto menších států se týká právo bránit svůj hospodářský rozvoj. Jedině budou-li zaručena tato jejich práva, budou menší státy moci přiměřeně podporovat obecné blaho všech a zároveň blahobyt svých obyvatel, jak ve vnějších statcích, tak v rozvíjení duchovních hodnot."62 Když proto hospodářsky vyspělé státy pomáhají státům chudším, musí mít v úctě specifika každého národa a jejich zvyky zděděné po předcích; musí se vystříhat jakéhokoliv záměru nadvlády. Bude-li toho dosaženo, "nemálo to přispěje ke sdružení všech států ve společenství, jehož jednotliví členové, vědomi si svých práv a povinností, budou stejným dílem přispívat k blahu všech národů".63

63./V naší době se mezi lidmi víc a více šíří přesvědčení, že spory, které by snad mezi národy vznikly, se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami. Toto přesvědčení, přiznáváme, vychází především ze strašné ničivé síly moderních zbraní, ze strachu před zkázou a hroznými škodami, které by tento druh zbraní způsobil. Proto se příčí rozumu, že by v naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být válka prostředkem k znovunabytí porušených práv. Avšak často bohužel vidíme, že mezi národy vládne jako nejvyšší zákon strach a že proto vynakládají obrovské částky peněz na zbrojení; ne ovšem, říkají – a nemáme důvod jim nevěřit –, s úmyslem napadat, nýbrž odstrašit od útoku. Nicméně je třeba doufat, že lidé vzájemnými vztahy a jednáními lépe poznají svazky lidské přirozenosti, které je navzájem pojí; a dojdou krásnějšího poznání, že za jednu ze základních povinností, jež ukládá společná přirozenost, je nutno pokládat požadavek, aby obvyklý vztah mezi jedinci i mezi národy neurčoval strach, ale láska; protože je to především láska, co přivádí lidi k poctivé mnohostranné spolupráci, a z té jim může vzejít tolik dobrého.

 

4./Čtvrtá část:

VII.Vztahy mezi společenstvími národů.

1./Národy jsou vzájemně na sobě odkázány.

64./Poslední pokroky vědy a techniky hluboce ovlivnily lidské jednání, a tím lidi celého světa pobízejí k stále větší spolupráci a spojenectví. Dnes opravdu velmi vzrostla výměna zboží, idejí a také styk lidí. Nebývalou měrou se proto rozhojnily styky mezi jednotlivci, rodinami a mezičlánky, které patří k různým státům, a jsou také častější kontakty mezi vládami jednotlivých zemí. Současně se národní hospodářství různých států natolik propojují a postupně srůstají, že z jednotlivých článků vzniká jakési hospodářské uspořádání celého světa. A konečně sociální pokrok, řád, bezpečnost a mír uvnitř kteréhokoliv státu těsně souvisí se sociálním pokrokem, řádem, bezpečností a mírem ostatních států. Tak vidíme, že žádný stát, oddělí-li se od ostatních, dnes není schopen náležitě se postarat o své zájmy a rozvíjet se, jak je třeba. Blahobyt a rozvoj kteréhokoliv státu totiž je zčásti důsledkem blahobytu a rozvoje všech ostatních států, zčásti ho sám vytváří. Jednotu lidského společenství nezničí žádná epocha, protože sestává z lidí navzájem si rovných osobní důstojností. Proto také zůstane vždy nutností, pocházející ze samé lidské přirozenosti, náležitě usilovat o obecné blaho týkající se celé lidské rodiny. V minulosti, jak se zdá, se vládcové států mohli starat o obecné blaho dostatečně; dělali to buď prostřednictvím vyslanců svého státu, nebo schůzkami a rozhovory na nejvyšší úrovni, nebo uzavíráním dohod a smluv: tedy prostředky a cestami, které vymezovalo buď právo přirozené, nebo právo národů, nebo právo mezinárodní. V dnešní době se však mezinárodní vztahy velmi proměnily. Na jedné straně totiž blaho všech národů klade otázky nejvyšší závažnosti, otázky obtížné, které je třeba co nejdříve řešit – to se týká především světové bezpečnosti a zajištění míru; na druhé straně vedoucí činitelé jednotlivých států - jsou totiž mezí sebou rovnoprávní - ačkoli svolávají mnoho schůzek a kongresů k nalezení vhodnějších právních prostředků, přece tohoto cíle plně nedosahují; ne že by neměli dobrou vůli a iniciativu, ale proto, že jejich autoritě schází patřičná moc. Proto je třeba při dnešním stavu lidské společnosti pokládat jak zřízení a formu státu, tak i moc, kterou má v jednotlivých státech veřejná autorita za nedostatečné k uskutečnění obecného blaha všech národů.

65./Opravdu, zvážíme-li pečlivě na jedné straně vnitřní povahu obecného blaha, na druhé straně povahu veřejné autority a její účinnost, vidíme všichni, že mezi obojím existuje zákonitá shoda. Jako totiž mravní řád požaduje od státní moci, aby sloužila obecnému blahu v občanském soužití, tak žádá rovněž, aby tato moc mohla tento úkol opravdu uskutečnit. Z toho plyne, že státní orgány – které veřejnou autoritu ztělesňují, jejichž prostřednictvím pracuje a sleduje svůj cíl – mají mít takovou formu a takovou účinnost, aby mohly vést k obecnému blahu metodami a opatřeními vhodnými pro tu kterou situaci. Protože však dnes klade obecné blaho všech národů otázky, které se týkají všech etnik, a protože tyto otázky může vyřešit jen taková veřejná autorita, jejíž moc i forma i nástroje by byly týchž rozměrů a jejíž působnost by byla celosvětová, pak z toho plyne, že sám mravní řád žádá ustavení celosvětové politické moci.

 

2./Veřejná moc musí vzniknout na základě společné dohody, a ne z přinucení.

66./Tato všeobecná autorita, jejíž moc se má vztahovat na celý svět a která má vhodnými prostředky vést k dosažení celosvětového blaha, musí být ustavena se souhlasem všech národů, nikoli vnucena násilím. Důvod spočívá v tom, že má-li taková autorita být schopna efektivně pracovat, pak je třeba, aby byla nestranná vůči všem, aby jí byly zcela cizí partikulární zájmy a aby usilovala o obecné blaho všech národů. Kdyby totiž tuto světovou autoritu silnější státy vnutily státům slabším, byla by odůvodněná obava, že se nakonec stane nástrojem dílčích zájmů nebo bude závislá na jednom národě; proto by její akceschopnost a působivost byly nejisté. I když se snad státy velice liší stupněm hospodářského rozvoje a vyzbrojeností, přece jen ze všech sil brání svou rovnoprávnost a hodnoty svého vlastního života. Proto se státy právem těžko podvolují moci, která jim byla vnucena násilím, nebo k jejímuž vytvoření nepřispěly, nebo kterou samy dobrovolně nepřijaly.

67./Jak obecné blaho jednotlivých států, tak ani obecné blaho světové nelze vymezit bez ohledu na lidskou osobu; proto si také ona světová veřejná autorita musí vzít za základní cíl uznávání, respektování, ochranu a podporu práv lidské osoby; může to dělat, je-li třeba, buď sama svou vahou, anebo tím, že vytvoří na celém světě takové podmínky, které usnadní vládám jednotlivých států snáze zastávat jejich úkoly.

68./ Jako se musí v jednotlivých státech vztahy mezi státní mocí a občany, rodinami, mezičlánky a státem řídit a navzájem slaďovat principem subsidiarity, tak se mají tímto principem řídit i vztahy mezi celosvětovou politickou autoritou a politickými autoritami jednotlivých národů. Této světové autoritě přísluší zvažovat a řešit otázky vznikající ve věci obecného světového blaha – týkají se sféry hospodářské, sociální, politické a kulturní; otázky, které je pro jejich závažnost, široké souvislosti a naléhavost nutno pokládat za příliš složité, než aby je mohly úspěšně řešit vlády jednotlivých států. Ona světová autorita samozřejmě nemá omezovat pravomoci vlád jednotlivých států, a tím méně si je přisvojovat. Právě naopak, má usilovat o to, aby na celém světě vznikly takové podmínky, v nichž by nejen veřejná autorita kteréhokoli státu, ale i jednotliví občané a mezičlánky mohli s větší jistotou vyřizovat své záležitosti, plnit své povinnosti a užívat svých práv.64

 

3./Znamení doby: OSN a lidská práva.

69./Jak všichni vědí, dne 26. června 1946 byla založena Organizace spojených národů – OSN. Její součástí se od té doby staly menší instituce, jejichž členy jmenují vlády různých národů; těmto institucím byly svěřeny významné úkoly a celosvětová působnost v oblasti hospodářské, sociální, kulturní, výchovné a zdravotnické. Za svůj hlavní cíl si však Spojené národy stanovily zachovat a upevnit mír mezi národy, podporovat a rozvíjet mezi nimi přátelské vztahy založené na zásadách rovnosti, vzájemné úcty a mnohotvárné spolupráce ve všech oblastech lidské činnosti. Svrchovaně významným počinem Spojených národů je Všeobecná deklarace lidských práv, schválená 10. prosince 1948 valným shromážděním Spojených národů. V úvodu této Deklarace se zdůrazňuje, že všichni lidé a všechny národy mají ze všech sil usilovat o to, aby lidská práva a všechny formy svobody v Deklaraci vymezené byly skutečně uznávány a zachovávány neporušeny. Pochopitelně nám neušlo, že proti některým článkům Deklarace byly jistě právem vzneseny námitky a výhrady. Nicméně tento dokument je třeba pokládat za významný krok na cestě k vytvoření právního a politického řádu všech národů světa. V Deklaraci je totiž slavnostně uznána osobní důstojnost všech lidí, každému člověku se zde přiznává právo svobodně hledat pravdu, jednat podle mravních norem, dožadovat se spravedlnosti, vést život důstojný člověka a jiná práva, která s uvedenými souvisejí. Proto si snažně přejeme, aby Organizace spojených národů byla schopna jak svou strukturu, tak i prostředky, které má k dispozici, více a více uzpůsobovat svým velkým a šlechetným úkolům. Kéž co nejdříve nadejde doba, kdy tato organizace bude moci účinně chránit osobní práva; práva pramenící přímo z osobní důstojnosti, a proto práva všeobecně platná, neporušitelná a neproměnná; a to tím spíše, že se dnes lidé aktivně účastní politického života ve svém státě, a proto se také stále více zasazují o záležitosti všech národů a stále více si uvědomují, že jsou živými údy světové lidské rodiny.

 

5./Pátá část:

VIII.Katolíci za mír ve světě.

1./Dbejte, ať je slyšet i Váš katolický hlas.

70./Na tomto místě znovu vybízíme naše syny, aby se aktivně účastnili správy veřejných záležitostí a aby společně podporovali zájmy celého lidstva i své vlastní společnosti. Vedeni světlem křesťanské víry a láskou k bližnímu ať také usilují o to, aby instituce sloužící hospodářskému, sociálnímu, kulturnímu a politickému životu nebyly lidem na překážku, nýbrž jim spíše pomáhaly v sebezdokonalování, a to jak v řádu přirozeném, tak i nadpřirozeném.

71./Přesto k tomu, abychom civilizaci prodchli zdravými zásadami a křesťanskými principy, nestačí, aby se našim synům dostávalo nebeského světla víry a aby se dali vést horlivostí pro podporování dobra; je totiž také nezbytné, aby se včlenili do občanských struktur a aby je svou aktivitou proměňovali zevnitř. Ovšemže, naše současná civilizace se vyznačuje především vědeckým a technickým pokrokem, a proto se do veřejných institucí nemůže vměšovat někdo, kdo se nevyzná v moderní vědě a technice a není odborníkem ve svém povolání.

 

2./Nestačí znalosti a schopnosti bez duchovních hodnot.

72./To všechno je však přesto třeba pokládat za naprosto nedostačující k tomu, aby se každodenní život se svými vazbami a vztahy polidšťoval; je totiž také zapotřebí, aby se opíral o pravdu, řídil se spravedlností, svou sílu čerpal ze vzájemné lásky a byl svobodomyslný. Aby k uskutečnění těchto rad lidé opravdu dospěli, musí se pečlivě starat o to, aby v praxi pozemského života dbali zákonů, které jsou vlastní každému počínání, a aby dodržovali zásady, které odpovídají přirozené povaze každého člověka; dále o to, aby své vlastní počínání utvářeli podle mravních příkazů, tedy se chovali tak, jako by buď vykonávali své právo, nebo plnili svou povinnost. Rozum navíc vyžaduje, aby lidé, poslušni moudrých Božích rad a přikázání, které mají na zřeteli naši spásu, a nepomíjejíce svědomí, si vedli ve své činnosti tak, aby svou aktivitu ve vědě, technice a při vykonávání svého povolání vždy spojovali s hlavními statky duchovními.

 

3./Soulad mezi vírou a životem.

73./Přiznáváme, že v národech se starou křesťanskou kulturou vykazují dnes zřízení časného řádu vysoký stupeň vědeckého a technického pokroku a mají mnoho vhodných prostředků k dosažení jakýchkoliv cílů. Avšak na druhé straně jsou často málo proniknuta křesťanskými podněty a duchem. Právem se ptáme, jak se to mohlo stát, poněvadž k oněm vítězstvím vědy a techniky nemálo přispěli a stále přispívají ti, kteří si říkají křesťané a skutečně svůj život alespoň zčásti uzpůsobují podle zásad evangelia. Příčina, domníváme se, vychází z toho, že jejich jednání se neshoduje s jejich vírou. Je proto namístě, aby v sobě obnovili jednotu smýšlení a ducha, aby i jejich skutkům vládlo světlo víry a síla lásky.

 

4./Nevyhnutelnost solidní křesťanské formace.

74./To, že se u křesťanů náboženská víra tak často rozchází s jednáním, vychází také – domníváme se – z jejich nedostatečné křesťanské výchovy a vzdělání. Stává se totiž příliš často a na mnoha místech, že poznání náboženskému a profánnímu nevěnují stejné úsilí, a ačkoli studium vědy dovedli k vrcholu, v náboženské formaci se, celkem vzato, nedostali dál než k elementární úrovni. Je proto nezbytné, aby formace mládeže byla všestranná, nepřetržitá a děla se takovým způsobem, že úcta k náboženským hodnotám a tříbení ducha budou postupovat úměrně s vědeckým poznáním a technickými dovednostmi den ze dne rostoucími. Kromě toho je třeba dospívající formovat tak, aby každý z nich mohl náležitě zastat své úkoly.65

 

5./Vytrvalá činnost soustavné práce.

75./Přesto považujeme za vhodné upozornit, jak je nesnadné správně pochopit vztah mezi lidskými osudy a požadavky spravedlnosti, to jest spolehlivě vymezit stupně a způsoby, podle nichž se mají teoretické principy a pokyny sladit se současným stavem života společnosti. Určení těchto stupňů a způsobů je tím obtížnější, čím rychleji jde vpřed naše výrazně dynamická doba, v níž každý musí přispívat k uskutečnění obecného blaha. Den co den je tedy nutné zkoumat, jak jednotlivé sociální skutečnosti co nejlépe přizpůsobit zásadám spravedlnosti. Ať se proto naši synové nedomnívají, že se mohou zastavit a spokojit s nalezenou cestou. Právě naopak, všichni lidé mají spíše uvážit, že to, co dosud uskutečnili, je stále málo proti tomu, co by bylo třeba vykonat; mají vyvíjet stále větší a vhodnější úsilí ve výrobních společnostech, v odborech, v profesních svazech, v pojišťovnictví, v institucích podporujících kulturu, v právnictví, politice, ve zdravotnictví, ve sportu apod. To vše si totiž přeje naše doba, v níž lidé odhalili tajemství atomu, pronikli do vesmíru a pátrají po nových cestách až k nekonečnu. Zásady, o nichž byla řeč, vycházejí jednak ze samé přirozenosti věcí, jednak z řádu přirozených práv. Při uskutečňování těchto zásad katolíci často pracují společně buď s křesťany odloučenými od tohoto Apoštolského stolce, nebo s lidmi, kterým je křesťanská víra cizí, ale jsou obdařeni světlem rozumu a přirozenou mravní bezúhonností. Ti, kteří se hlásí ke katolictví, v takovém případě musí dávat pozor, aby zůstali věrni svému přesvědčení a nedali se svést ke kompromisům, které by ohrozily plnost víry nebo mravy. "Zároveň však musí objektivně uvážit názory jiných lidí, nehledět při všem jen na vlastní užitek, a být ochotni k čestné spolupráci všude tam, kde běží o věci svou podstatou dobré nebo o takové, které mohou k dobru vést."66

76./Všeobecně je vždycky záhodno rozlišovat bludy a bloudící, byť: jde o lidi, kteří jsou v zajetí omylu nebo neadekvátního poznání, ať už v ohledu náboženském nebo mravním. Neboť upadl-li člověk do bludu, nepozbývá tím ještě svého lidství ani neztrácí svou lidskou důstojnost – a na to je stále nutno brát ohled. Kromě toho: u člověka nikdy úplně neuhasíná schopnost postavit se bludu na odpor a hledat cestu k pravdě. A nikdy také v této věci neschází pomoc nanejvýš prozřetelného Boha. Může se tedy stát, že toho, kdo dnes nemá jasno ve věcech víry nebo se odchýlil k mylným názorům, osvítí později Boží světlo a on přijme pravdu. Jsou-li totiž katolíci z vnějších příčin v kontaktu s lidmi, kteří vůbec v Krista nevěří, nebo v něho věří nesprávně, protože žijí v omylu, pak jim mohou být příležitostí a podnětem, aby se dali dovést k pravdě. Z tohoto pohledu je zcela namístě od mylných filozofických nauk o přírodě, o původu a smyslu vesmíru a člověka důsledně odlišovat hnutí, která mají cíle hospodářské, sociální, kulturní a politické, i když tato hnutí z oněch nauk vycházejí a jimi se inspirují; vědecká poučka, zapsaná s konečnou platností, se totiž už nemění, kdežto ona hnutí působí v proměnlivé dějinné situaci, a proto jsou na ní nezbytně závislá. Ostatně: kdo by popíral, že na těchto hnutích, pokud odpovídají požadavkům zdravého rozumu a tlumočí oprávněné lidské tužby, může být něco dobrého, co zasluhuje uznání? Proto se někdy může stát, že jisté konference o praktických záležitostech, které se dříve nezdály nikterak prospěšné, jsou nyní bud již doopravdy přínosné, nebo se lze nadít, že přínosnými budou. Avšak posoudit, zda se k tomu již dospělo nebo ne, a kromě toho stanovit způsob a stupeň spolupráce při hledání opravdového prospěchu v oblasti hospodářské a sociální, v ideologii nebo ve správě státu, tomu může naučit jen moudrost, která usměrňuje všechny ctnosti, jimiž se řídí život jednotlivců i společenství. Pokud se proto jedná o stanovisko katolíků, přísluší rozhodování o věcech tohoto druhu především mužům, kteří jsou v politickém společenství a v příslušném oboru špičkou; musí přitom samozřejmě mít na zřeteli zásady přirozeného práva, být poslušni sociální nauky církve a pokynů církevních autorit. Nikdo totiž nemá zapomínat, že církev má právo a také povinnost nejen chránit nauku o víře a mravech, ale také uplatnit vůči svým synům svou autoritu, je-li třeba posoudit, jakým způsobem se má tato nauka uskutečňovat.67

77./Skutečně jsou i lidé, kteří mají ušlechtilé smýšlení, a setkají-li se s poměry, které se málo srovnávají nebo vůbec nesrovnávají se zásadami spravedlnosti, horlivě se snaží všechno změnit a ovládá je takový zápal, že to připomíná společenský převrat. Nechť tito lidé mají stále na paměti, že podle zákona přírody se všechen růst děje postupně; proto i lidská zřízení se podaří zlepšit jen postupně a zevnitř. To připomíná náš předchůdce blahé paměti Pius XII. a užívá přitom těchto slov: "Nikoli náhlým převratem starého řádu, ale v uspořádaném vývoji záleží spása a spravedlnost. Násilí totiž vždycky všechno jen zničilo, nic nevybudovalo; roznítilo vášně, nikdy je neutišilo. Rozsévá jen nenávist a zkázu, a proto nedovede usmířit ty, kdo se mezi sebou sváří; nedovede přimět lidi ani politické strany, aby na troskách, které způsobil nesvár, s krajní námahou obnovovali, co bylo vykonáno dříve."68

 

6./Zodpovědné poslání všech lidí dobré vůle.

78./K nejzávažnějším úkolům lidí dobré vůle je tedy nutno připojit především ten, že vedeni a vzděláváni pravdou, spravedlností a láskou, mají v lidském společenství vytvářet nové vztahy: totiž mezi jednotlivci, mezi občany a jejich státy, mezi státy navzájem a konečně mezi jednotlivci, rodinami, mezičlánkovými organizacemi a státy na jedné straně a společenstvím všech lidí na druhé straně. Tento úkol ať všichni ocení jako nadmíru vznešený; může z něho totiž vzejít pravý mír podle řádu stanoveného Bohem. Těmto mužům, kterých je daleko méně, než by bylo zapotřebí, ale kteří mají obzvláštní zásluhy o lidské společenství, patří po zásluze naše veřejná chvála a zároveň výzva, aby ve svém blahodárném záměru vytrvali. Současně doufáme, že jejich počet poroste, a to především z řad křesťanů, které povede vědomí povinnosti a láska. Pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu, se v tomto lidském společenství obzvlášť sluší, aby se v něm stali jiskrou světla, živnou půdou lásky a kvasem. Bude tomu tak tím více, čím úžeji se srdce jednoho každého spojí s Bohem. Neboť v lidské společnosti jistě nezavládne mír, nezavládne-li mír v srdci každého člověka, nebude-li každý v sobě zachovávat řád, jehož zachovávání přikázal Bůh. V této věci vyzývá sv. Augustin člověka takto: "Žádá si tvá duše být způsobilá a zvítězit nad tvými vášněmi? Ať se podrobí tomu, co je vyšší, a zvítězí nad tím, co je nižší; a bude v tobě mír: pravý, bezpečný, spořádaný. Jaký že je řád tohoto míru? Bůh poroučí duši, duše tělu; nic není nad to spořádanějšího."69

 

7./Ježíš Kristus je Kníže pokoje.

79./Je samozřejmé, že naučení, která jsme dosud vydali k otázkám, které v nynější době tak zneklidňují lidskou společnost a které jsou v nejtěsnější spojitosti s pokrokem lidské rodiny, vnukla našemu srdci horoucí touha, jíž, jak známo, planou všichni lidé dobré vůle – aby byl na tomto světě upevněn mír. Jako – byt slabý a nehodný – náměstek toho, kterého prorok v Božím obdarování věšteckým duchem nazval Knížetem pokoje70, pokládáme za svou povinnost zasvětit své úvahy, snahy a síly podpoře obecného blaha všech lidí. Mír je prázdné slovo, neproměňuje-li se v řád, který jsme v plné naději naznačili tímto okružním listem; v řád založený na pravdě, vybudovaný podle požadavků spravedlnosti, prohloubený a naplněný opravdovou láskou a konečně uskutečňovaný ve svobodě. Tento úkol nutno pokládat za tak ušlechtilý a vznešený, že ho člověk sám, byt má dobrou a chvályhodnou vůli, nikterak nemůže dosáhnout jen svými silami. Aby totiž lidská společnost byla co možná nejvěrnějším obrazem království Božího, k tomu je naléhavě třeba pomoci shůry. Po tyto posvátné dny máme totiž pozvedat pokorné prosby k tomu, který svým hořkým umučením a svou smrtí nejen smyl hříchy, zdroj a hlavní příčinu různic, běd a nespravedlností, ale svou prolitou krví také usmířil lidský rod se svým nebeským Otcem a udělil dary pokoje: "On je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno ... Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko."71

80./I v bohoslužbě těchto dnů zaznívá tatáž zvěst: "Vstal Kristus, náš Pán, stanul uprostřed svých učedníků a řekl: Pokoj vám, aleluja; i zaradovali se učedníci, když spatřili Pána, aleluja."72 Pokoj nám tedy přinesl, pokoj nám zanechal: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ale ne ten, který dává svět, já vám dávám."73

 

8./O tento pokoj prosíme Božského Vykupitele svými naléhavými modlitbami.

81./ Ať On sám Božský Vykupitel odstraní ze srdce lidí všechno, co by mohlo ohrozit mír; On ať učiní všechny svědky pravdy, spravedlnosti a bratrské lásky! On ať osvítí svým světlem mysle těch, co stojí v čele národů, aby zabezpečili úplně všem svým občanům jednak lidsky důstojný život, jednak i vznešený dar života v pokoji a míru.

82./A tedy ať roznítí ve všech lidech účinnou touhu po překonaní hrází, které oddělují jedny od druhých, a ať v nich upevní svazky vzájemné lásky, aby si byli schopni vzájemně porozumět a odpustit těm, kteří spáchali bezpráví. A tak pod Kristovým vůdcovstvím a pod jeho ochranou ať se všechny národy chovají navzájem jako bratři a ať u nich navždy vzkvétá a vládne vytoužený mír.

83./S konečným přáním, aby tohoto pokoje, míru a života v lidské důstojnosti byla čím dříve účastna vám svěřená stáda, a to zejména k dobru těch nejchudších a nejubožejších, kteří v zájmu jejich lidsky důstojného života nejvíce potřebují sociální pomoc a ochranu, ze srdce uděluji v Pánu apoštolské požehnání vám, ctihodní bratři v biskupské službě, jako i vám kněžstvu, řeholníkům, řeholným sestrám, poustevníkům, poustevnicím a všem věřícím, osobitně však těm, co učenlivě přijmou tato naše povzbuzení. A všem lidem dobré vůle, kterým je rovněž určen tento náš okružný list, vyprošujeme od Nejvyššího blaho a všechno nejlepší, spásu a Boží požehnání.

 

Dáno v Římě u Svatého Petra, na Zelený čtvrtek dne 11. dubna 1963, v pátém roce našeho pontifikátu

Papež Jan XXIII.

--------------------------------------------------------------------------------

Knihy Písma Svatého Starého zákona: Gn 1. kniha Mojžíšova Genesis, Ex 2. kniha Mojžíšova Exodus, Lv 3. kniha Mojžíšova Leviticus, Nm 4. kniha Mojžíšova Numeri, Dt 5. kniha Mojžíšova Deuteronomium, Joz Kniha Jozue, 1 Král 1. kniha Královská, 2 Král 2. kniha Královská, 1 Sam 1. kniha Samuelova, 2 Sam 2. kniha Samuelova, Sd Kniha Soudců, Rt Kniha Rút, 1 Kron 1. kniha Kronik, 2 Kron 2. kniha Kronik, Ezd Kniha Ezdrášova, Neh Kniha Nehemiášova, Tob Kniha Tobiášova, Jdt Kniha Judit, Est Kniha Ester, Job Kniha Jobova, Ž Kniha Žalmů krále Davida, Př Kniha Přísloví, Kaz Kniha Kazatel, Pís prorocká Kniha Píseň písní o poměru Krista a Církve, Mdr Kniha Moudrosti, Sir Kniha Sirachovcova, Iz Kniha proroka Izaiáše, Jer Kniha proroka Jeremiáše, Pláč Kniha Žalozpěvů Pláč Jeremiášův, Bar Kniha proroka Barucha, Ez Kniha proroka Ezechiela, Dan Kniha proroka Daniela, Oz Kniha proroka Ozeáše, Jl Kniha proroka Joela, Am Kniha proroka Amosa, Abd Kniha proroka Abdiáše, Jon Kniha proroka Jonáše, Mich Kniha proroka Micheáše, Nah Kniha proroka Nahuma, Hab Kniha proroka Habakuka, Sof Kniha proroka Sofoniáše, Ag Kniha proroka Aggea, Zach Kniha proroka Zachariáše, Mal Kniha proroka Malachiáše, 1 Mak 1. kniha Makabejských, 2 Mak 2. kniha Makabejských

Knihy Písma Svatého Nového zákona: Mt Evangelium podle svatého Matouše, Mk Evangelium podle svatého Marka, Lk Evangelium podle svatého Lukáše, Jan Evangelium podle svatého Jana, Sk Skutky svatých apoštolů, Řím List apoštola svatého Pavla Římanům, 1 Kor 1. list apoštola svatého Pavla Korintským, 2 Kor 2. list apoštola svatého Pavla Korintským, Gal List apoštola svatého Pavla Galatům, Ef List apoštola svatého Pavla Efeským, Flp List apoštola svatého Pavla Filipským, Kol List apoštola svatého Pavla Koloským, 1 Sol 1. list apoštola svatého Pavla Thessalonickým, 2 Sol, 2. list apoštola svatého Pavla Thessalonickým, 1 Tim 1. list apoštola svatého Pavla Timotheovi, 2 Tim 2. list apoštola svatého Pavla Timotheovi, Tit List apoštola svatého Pavla Titovi, Flm List apoštola svatého Pavla Filemonovi, Žid List apoštola svatého Pavla Židům, Jak List apoštola svatého Jakuba 1 Petr 1. list apoštola svatého Petra, 2 Petr 2. list apoštola svatého Petra, 1 Jan 1. list apoštola svatého Jana, 2 Jan 2. list apoštola svatého Jana, 3 Jan 3. list apoštola svatého Jana, Jud List apoštola svatého Judy Tadeáše, Zj Kniha Zjevení apoštola svatého Jana

Další dokumenty: CCL Corpus Christianorum Latinorum, CIC Codex iuris canonici – Kódex kanonického práva, PG Patrologia Graeca, vyd. J.P.Migne, Paris 1857–1866, PL Patrologia Latina, vyd. J.P.Migne Paris 1878–1890

ZKRATKY: 1./ Ž 8,1; 2./ Ž 104,24; 3./ Srov. Gn 1,26; 4./ Ž 8,5-6; 5./ Řím 2,15; 6./ Srov. Ž 19,8-11;

7./ viz. rozhlasové poselství papeže Pia XII., pronesené v předvečer vánoc 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24; a proslov papeže Jana XXIII. z 4. ledna 1963: AAS 55, 1963, s. 89-91

8./ viz. papež Pius XI., encyklika Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 78 a rozhlasové poselství papeže Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 195-205

9./ viz. rozhlasové poselství papeže Pia XII. v předvečer vánoc r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

10./ Divinae Institutiones, IV, 28,2; Migne PL 6,535

11./ papež Lev XIII., encyklika o lidské svobodě Libertas praestantissimum: Acta Leonis XIII, VIII, 1888, s. 237-238

12./ viz. vánoční rozhlasové poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

13./ viz. encyklika papeže Pia XI. o křesťanském manželství Casti connubii: AAS 22 (1930), s. 539-592; a vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

14./ viz. rozhlasové poselství papeže Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 201

15./ viz. papež Lev XIII., encyklika o dělnické otázce Rerum novarum, 33; Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 128-129

16./ viz. papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 82: AAS 53 (1961), s. 422

17./ Rozhlasové poselství papeže Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33, 1941, s. 201

18./ papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 112: AAS 53 (1961), s. 428,

19./ papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 119: AAS 53 (1961), s. 430

20./ viz. papež Lev XIII., encyklika Rerum novarum, 36-44: Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 134-142; papež Pius XI., encyklika Quadragesimo anno, 83-87: AAS 23 (1931), s. 199-200; a list papeže Pia XII. biskupům USA o soukromém vlastnictví Sertum laetitiae: AAS 31, 1939, s. 634-644

21./ viz. papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 117-118: AAS 53 (1961), s. 430

22./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1952: AAS 45, 1953, s. 33-46

23./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 12

24./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 21

25./ Ef 4,25

26./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 14

27./ Summa theologie I-II, 19, 4; srov. čl. 9

28./ Řím 13,1

29./ In Epistula ad Rom., c. 13, v.1-2; hom. 23, PG 60,615

30./ papež Lev XIII., encyklika Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V, 1885, s. 120

31./ Vánoční rozhlasové poselství papeže Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 15

32./ viz. Lev XIII., encyklika o politické moci Diuturnum illud: Acta Leonis XIII., II (1880-1881), s. 274

33./ viz. tamtéž s. 278 a Lev XIII., encyklika o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V (1885), s. 130

34./ Sk 5,29

35./ Summa theologie I-II, 93, 3 ad 2; viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 5-23

36./ viz. papež Lev XIII., encyklika o politické moci Diuturnum illud: Acta Leonis XIII., II, 1880-1881, s. 271-272, vánoční rozhlasové poselství papeže Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 5-23

37./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35, 1943, s. 13; papež Lev XIII., encyklika o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XII1., V (1885), s. 120

38./ viz. papež Pius XII., encyklika Summi Pantificatus: AAS 31, 1939, s. 412-453

39./ viz. papež Pius XI., encyklika proti nacismu Mit brennender Sorge: AAS 29 (1937), s. 159; a papež Pius XI., encyklika o bezbožném komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 65-106

40./ papež Lev XIII., encyklika o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V (1885), s. 121

41./ viz. papež Lev XIII., encyklika Rerum novarum, 41-44: Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 133-134

42./ viz. papež Pius XII, encyklika Summi Pontificatus: AAS 31 (1939), s. 433

43./ papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 65: AAS 53 (1961) s. 417

44./ viz. papež Pius XI., encyklika Quadragesimo anno, 118: AAS 23 (1931), s. 215

45./ Rozhlasové poselství papeže Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 200

46./ viz. papež Pius XI., encyklika proti nacismu Mit brennender Sorge: AAS 29, 1937, s. 159; papež Pius XI., encyklika proti bezbožnému komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 79; a vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

47./ viz. papež Pius XI., encyklika proti bezbožnému komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 81; a vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

48./ papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 55: AAS 53 (1961), s. 415

49./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 21

50./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 15-16

51./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 12

52./ viz. papež Lev XIII., apoštolský list o odsouzení zednářství Annum ingressi: Acta Leonis XIII, XXII (1902-1903), s. 52-80

53./ Mdr 6,1-3

54./ Vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 16

55./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1940: AAS 33, (1941), s. 5-14

56./ De Civitate Dei, kniha IV, c. 4; PL 41, 115; viz. vánoční poselství papeže Pia XI. z r. 1939: AAS 32 (1940), s. 5-13

57./ viz. vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 10-21

58./ viz. papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 153: AAS 53 (1961), s. 439

59./ Vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 17; viz. Výzva papeže Benedikta XV. k vládcům národů vedoucích válku z 1. srpna 1917: AAS 9 (1917), s. 418

60./ Rozhlasové poselství papeže Pia XII. z 24. srpna 1939: AAS 31 (1939), s. 334

61./ papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 153-162: AAS 53 (1961), s. 400-441

62./ Vánoční poselství papeže Pia XII. z r. 1941: AAS 34 (1942), s. 16-17

63./ papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 174: AAS 53 (1961), s. 443

64./ viz. proslov papeže Pia XII. k mládeži Italské Katolické akce z 12. září 1948: AAS 40 (1948), s. 412

65./ viz. papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 222-225: AAS 53 (1961), a. 454

66./ viz. papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 239-240: AAS 53 (1961), s. 456

67./ viz. papež Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra, 230: AAS 53 (1961), s. 456; viz. papež Lev XIII., encyklika o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V, 1885, s. 128; papež Pius XI., encyklika o míru Kristově Ubi arcano: AAS 14, 1922, s. 698; proslov papeže Pia XII. k delegátkám Mezinárodního sdružení svazů katolických žen při sjezdu konaném v Římě 11. září 1947: AAS 39 (1947), s. 486

68./ Papež Pius XII. k italským dělníkům 13. června 1943: AAS 35 (1943), s. 175

69./ Miscellanea Augustiniana ... S. Augustini Sermones post Maurinos reperti, Řím 1930, s. 633

70./ viz. Iz 9,6

71./ Ef 2,14. 17

72./ Responsorium k matutinu v pátek oktávu velikonočního Breviarium Romanum 1948

73./ Jan 14,27

Zpět na hlavní stránku!