wz

Zpět na hlavní stránku!


Hyenismus vůči starobním důchodcům.

Hyenismus České správy sociálního zabezpečení vůči některým skupinám starobních důchodců.

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce: ”Hyenismus vůči starobním důchodců. Hyenismus České správy sociálního zabezpečení vůči některým skupinám starobních důchodců”.

Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl o tomto vůbec psát. Osobně bych možná o tomto nikdy ani nepsal, já osobně starobním důchodcem nejsem, ba dokonce vzhledem k tomu, že mám čtyřicet let je zřejmé, že svým věkem mám k seniorům ještě hodně daleko. Ba dokonce když uvážím věkovou hranici, kdy občané České republiky odcházejí do starobního důchodu (a to navíc jak se již nechalo slyšet nemálo našich politiků, ještě i tato již tak vysoká věková hranice pro odchod do starobního důchodu se bude ještě dále zvyšovat!) je mi jasné, že je dosti pravděpodobné i to, že například já osobně se zřejmě nikdy nemusím tak vysokého věku vůbec dožít. Seniory si já osobně nesmírně vážím, protože již ta skutečnost, že se dožili tak vysokého věku je důkazem, že je Pán Bůh za jejich dobré skutky a hlubokou víru v Ježíše Krista – Boha Spasitele a Vykupitele odměnil tím, že jim dopřál dožít se tak vysokého požehnaného věku, což je dar Boží, který mnohým z nás bylo či bude upřeno, mně nevyjímaje.

Za zhruba jeden rok existence webových stránek www.henryklahola.nazory.cz jsem od mých skutečných veřejných ale i anonymních přátel a příznivců obdržel již vícero děkovných e-mailů plných uznání, právě tak jako i nenávistných e-mailů vyhrožující mi někdy dokonce i smrtí. A všiml jsem si, že mezi mnohými mými pisateli jsou také i senioři, a tudíž cítím, že už i z tohoto důvodu bych se měl někdy věnovat i takovému tématu, které bude svým věcným obsahem zajímat i tuto věkovou skupinu našich spoluobčanů, kteří ze strany nás mladších jsou nepochybně hodni naší hluboké úcty a vděčnosti. Ovšemže jsem si plně vědom toho, že smýšlení lidí je determinováno jejich majetkovými poměry a z nich – v drtivé většině případů -vyplývajícího osobního politického přesvědčení. A tak jako již mnohokrát v minulosti, tak i tentokrát tuto práci bude číst i mnoho jiných lidí, než kterým je svým věcným obsahem určena, nepochybně ji bude číst i kopa kdejakých dvacetiletých psychopatických sopláků (ačkoliv obsah této práce se jejich generace absolutně nijak netýká!), aby mi pak opět mohli psát své nenávistné e-maily plné fanatické zloby a nenávisti. Ba dokonce navzdory tomu, anebo spíše právě pro to, že obsah této práce se týká problematiky seniorů a jmenovitě starobních důchodců, nepochybuji ani nejméně o tom, že mnohé nenávistné e-maily dostanu tentokrát dokonce i od některých samotných starobních důchodců, kteří z těch či oněch důvodů nebudou s věcným obsahem této práce souhlasit. Přesto však na druhé straně nepochybuji ani o tom, že – tak jako i v minulosti, tak i tentokrát - bude i taková skupina starobních důchodců, kteří si tuto práci se zájmem celou přečtou bez toho, aniž by vůči mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi kvůli obsahu této práce pociťovali nějakou zášť a nenávist. Ba někteří senioři možná dokonce budou i rádi, že jsem jim zprostředkoval objektivní pohled na skutečnosti o kterých dominantní názorotvorná masmédia nijak moc nemluví (pokud se o tom alespoň vůbec někdy zmíní, protože i o tom dosti pochybuji!).

Konkrétně třeba na úvod uvést, že § 61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění (dále jen: “zákon o důchodovém pojištění”), tím, že odkazuje na mezinárodní smlouvu, ukládá jiný způsob výpočtu výše předčasného důchodu v závislosti na kritériu místa sídla zaměstnavatele občana. Pokud byl český občan (a to třeba i s trvalým bydlištěm v ČR) zaměstnáván ve Slovenské republice, považuje to Česká správa sociálního zabezpečení – ústředí v Praze, odbor rozhodování o dávkách důchodového pojištění, Křížová č.p.25, 225 08 Praha 5 (dále jen: “Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ”) z hlediska svých subjektivních právních pohledů na problematiku důchodového pojištění za "zaměstnání v cizině", což má pro budoucího důchodce negativní důsledky pokud jde o důchodové nároky v rámci českého systému důchodového pojištění. Rozlišování České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo dokonce i zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (tj. i v období před 1.1.1993) "zaměstnáním v cizině", považuje naštěstí náš Ústavní soud České republiky (dále jen: “Ústavní soud ČR”) za diskriminující, neboť není podloženo žádnými takzvanými "objektivními" a "rozumnými" důvody. Mezinárodní závazky České republiky vůči Slovenské republice, které retroaktivně(!!) směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí totiž respektovat určité ústavní meze. U starobního důchodce, který splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ještě v době existence společného československého státu, aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně (retroaktivně!!) splnění této podmínky upíráno. Odporuje to totiž principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu. Pojem právního státu je nutno chápat nikoli izolovaně, nýbrž v návaznosti na ústavní požadavek úcty k právům a svobodám člověka a občana tak, jak je to uvedeno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky č.1/1993 v platném znění (dále jen: “Ústava”). Tento ústavní požadavek úcty k právům a svobodám musí být šetřen i při aplikaci mezinárodní smlouvy, a to tím spíše, že samo mezinárodní právo ctí zásadu, že "ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím" (viz. například nález ÚS z 24. 5. 1995 publikovaný pod č. 164/1995).

Vzhledem k nedokonalosti právního řádu České republiky, Ústavní soud ČR bohužel není oprávněn posoudit ústavnost již ratifikované mezinárodní smlouvy. Na druhé straně je však povinen se řídit článkem 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a samotným zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu v platném znění (dále jen “zákon u Ústavním soudu”) a naštěstí je si toho i velice dobře vědom, právě tak jako je si velice dobře vědom i toho, že smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku České republiky (viz. například nález ÚS z 25. 6. 2002, který byl publikován pod č. 403/2002 Sb.) A není ani smlouvou podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. (dále jen: “Listina”) ve znění před takzvanou “euronovelou”. Jak jednoznačně vyplývá z preambule smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, nebylo účelem jejího uzavření zajistit “základní práva a svobody občanů”. Smluvní strany byly při uzavření této smlouvy vedeny pouze "přáním upravit vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení". Ústavní soud ČR proto naprosto správně konstatoval, že “nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku”. Ústavní soud ČR proto již ve věci II. ÚS 405/02 rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele J.H. a jeho zástupce H.L. o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 2 Cao 249/2001-27, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ jako vedlejšího účastníka řízení, tak, že se Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 2 Cao 249/2001-27, se zrušuje.

Včas podaná ústavní stížnost J.H. Ústavnímu soudu ČR došla dne 20. 6. 2002, a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu. J.H. napadl v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci totiž nerespektoval svým rozhodnutím princip plnění závazků vyplývajících z přijatých mezinárodních smluv, upřel J.H. právo na hmotné zabezpečení ve stáří ve výši odpovídající délce doby pojištění, výši příjmu a z něho odvedených daní a pojistného, a tím porušil článek 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž zaručuje rovnost občanů v právech. J.H. proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

V této věci si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 41 Ca 201/2000, z něhož pak zjistil následující: Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ přiznala J.H. svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 1999 s účinností od 1. 7. 1999 dílčí předčasný starobní důchod ve výši 494,- Kč měsíčně (s účinností od 1. 8. 1999 ho pak mírně zvýšila na částku 514,- Kč měsíčně) s tím, že výše důchodu odpovídá době pojištění J.H. v České republice od 1. 8. 1995 do 30. 6. 1999. Poté J.H. požádal o změnu výše důchodu s tím, aby mu byla zhodnocena i doba zaměstnání ve společném československém státě do 31. 12. 1992. Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ jeho žádost dne 26. 10. 2000 zamítla s odůvodněním, že doby zaměstnání do 31. 12. 1992 jsou podle Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČR a SR pod č. 228/93 Sb. (dále jen "Smlouva") dobami slovenskými. Proti tomuto rozhodnutí podal J.H. opravný prostředek. Krajský soud v Brně ale svým rozsudkem ze dne 6. 6. 2001, čj. 41 Ca 201/2000-15, napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ potvrdil. Svůj právní názor Krajský soud v Brně opřel o zjištění, že stěžovatel pracoval v období od 16. 10. 1962 do 31. 7. 1995 u zaměstnavatele, jenž měl své sídlo na území Slovenské republiky. Tuto dobu tudíž posoudil jako dobu “pojištění v cizině”. Dospěl k závěru, že Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” postupovala při stanovení výše důchodu správně, když aplikovala článek 11 Smlouvy a ustanovení § 31 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud v Brně dokonce podotkl, že pokud by údajně neexistovala Smlouva, tak by J.H. nemohl být přiznán předčasný starobní důchod vůbec, neboť by údajně nesplnil potřebnou dobu pojištění v České republice, a navíc zákon č. 100/1988 Sb., jenž platí ve Slovenské republice, předčasný starobní důchod ani nezná. J.H. se proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně odvolal.

Zde je třeba odkázat na závěry Nejvyššího soudu České republiky (dále jen: “Nejvyšší soud ČR”) učiněné v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 120/98. Pokud by Smlouva neexistovala, pak by vedlejší účastník hodnotil československou dobu zaměstnání jako dobu vlastní. Rovněž třeba poukázat i na tu skutečnost, že slovenská strana ani nemůže (a to ani kdyby chtěla!) řešit otázku, čí je "doba československá", neboť slovenské právo té doby nezná předčasný starobní důchod. Soud ale neuplatnil ve svém rozhodnutí zásadu "nepoškodit existencí Smlouvy občana státu trvalého pobytu, podle jehož právních předpisů by bez Smlouvy byl nárok J.H. výhodnější". Vrchní soud v Olomouci ale též potvrdil napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, čj. 2 Cao 249/2001-27. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ postupovala při výpočtu předčasného starobního důchodu J.H. údajně v souladu se zákonem o důchodovém pojištění a Smlouvou. V jeho postupu při výpočtu dílčího předčasného starobního důchodu neshledal žádné závady. Dalšímu požadavku J.H. podle názoru odvolacího soudu – Vrchního soudu v Olomouci prý nelze vyhovět. Vrchní soud v Olomouci poukázal na to, že po rozbití ČSFR je údajně nutno celou dobu zaměstnání stěžovatele od 16. 10. 1962 do 31. 7.1995 zpětně (tj.retroaktivně!!) posuzovat údajně jako “dobu zaměstnání v cizině”, neboť byla vykonávána na území Slovenské republiky. Z této doby prý nelze vydělit dobu do 31. 12. 1992 jako dobu československou, neboť takový postup údajně neumožňuje ani zákon o důchodovém pojištění a ani Smlouva. Podle zákona o důchodovém pojištění by bylo možno stěžovateli zhodnotit dobu pojištění pro výši důchodu pouze od 2. 4. 1959 do 31. 12. 1959, od 1. 1. 1960 do 15. 10. 1962 a od 1. 8. 1995 do 30. 6. 1999, tj. celkem v rozsahu 10 roků a 214 dnů. Vrchní soud v Olomouci tak dospěl k přesvědčení, že při aplikaci pouze vnitrostátních předpisů by J.H. nárok na předčasný starobní důchod údajně nevznikl, neboť by prý nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění, tj. dobu pojištění nejméně 25 let. Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 120/98, nelze podle názoru odvolacího soudu – Vrchního soudu v Olomouci na daný případ aplikovat. Výchozím předpokladem pro postup obsažený v tomto rozsudku byla ta skutečnost, že žadatel na rozdíl od stěžovatele splnil dobu pojištění na území České republiky. Vrchní soud dospěl ke konečnému závěru, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, jímž zamítl žádost J.H. o změnu výše dílčího předčasného starobního důchodu pro údajné nesplnění podmínek ustanovení § 56 zákona o důchodovém pojištění za použití čl. 11 a 20 Smlouvy, je údajně prý "rozhodnutím zákonným".

J.H. napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ústavní stížností. Poukázal v ní na výhody a nevýhody ve Smlouvě stanoveného kritéria pro určení, který ze smluvních států ponese náklady na důchody za dobu existence společného československého státu, jímž “je sídlo zaměstnavatele ke dni rozdělení československé federace”.

J.H. je srozuměn se skutečností, že jeho nárok byl posouzen podle slovenských předpisů. Plným právem však nemohl souhlasit s tím, aby nesl nepříznivé důsledky spočívající v tom, že má být odkázán za 40 roků práce ve vlastní zemi na důchod ve výši asi dvou třetin důchodu, který za stejnou dobu a ze stejných příjmů pobírají jeho spoluobčané v České republice.

Zde je třeba navíc připomenout, že občané obou republik (tj.České republiky i Slovenské republiky) byli vládnoucími papaláši ujišťováni, že se rozbití československé federace údajně nijak nedotkne jejich nároků. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (dále jen: “Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR”) také po roce 1993 sice zpočátku přijalo opatření vedoucí k vyrovnání výše důchodů na úroveň důchodů přiznávaných podle českých právních předpisů, nicméně od jeho provádění však ale postupně od poloviny roku 1998 režim v tichosti upouští.

Také je třeba poukázat na to, že jiné sociální mezinárodní smlouvy zpravidla plně respektují základní právní zásadu – “nepoškodit takovou smlouvou občana”. Nositeli důchodového zabezpečení u nás v České republice - Českou správou sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ však ale tato zásada je zcela ignorována. Přitom navíc je dokonce možné, že ani samotní tvůrci této Smlouvy nemuseli mít v úmyslu neřešit nepříznivou situaci mnoha důchodců na české straně, i když na druhé straně museli počítat i s tou možností, že se ekonomická situace v obou nově vzniklých státech (České republice a Slovenské republice) nebude vyvíjet shodně.

Zde je třeba uvést, že kdyby nedošlo k uzavření Smlouvy, tak J.H. měl by nárok na předčasný starobní důchod podle českých předpisů, a to za 37 roků odpracovaných v Československu (tj. do 31.12.1992) a za 3 roky pojištění v České republice po roce 1992. Pro celkovou výši důchodu J.H. by nebyla tak zhodnocena pouze doba pojištění ve Slovenské republice po roce 1992. Realita je však ale taková, že za 40 roků zaměstnání ve svém vlastním státě dostal J.H. starobní důchod ve směšné výši 514,- Kč(!!).

Existence Smlouvy se tudíž stala pro J.H., jenž navíc po celý svůj život vždy trvale žil na území “České republiky”, pohromou, což nemá v mezinárodní smluvní praxi v oblasti sociálního zabezpečení obdoby. Je nezbytné poukázat na to, že mimořádná opatření Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky o odstranění tvrdosti, a to skrze řadu příkladů z praxe, kdy především v posledních letech je rozhodování dávkové komise posuzující jednotlivé žádosti o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku cestou odstranění tvrdosti, diskriminační. Ostatně na totéž upozornil již ve své souhrnné zprávě o činnosti za rok 2001 i samotný veřejný ochránce práv České republiky (tj. ombudsman). Nicméně podle názoru arogantní a zkostnatělé státní správy v České republice nemá J.H. na vyrovnávací příspěvek nárok. Neměl dokonce nárok ani na předčasný starobní důchod ze slovenské strany, neboť na Slovensku takový důchod neexistoval. Byl mu přiznán pouze český “dílčí starobní důchod”. Tuto situaci by – po správnosti – bylo sice možno napravit například tím, že by mu byl přiznán tzv. prozatímní předčasný důchod až do doby, kým by mu nevznikl nárok na starobní důchod podle slovenských předpisů, nicméně naši všemocní vysocí úředníci státní správy České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” a Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky společně i se svými “vycvičenými” ministry práce a sociálních věcí ochotně sloužícími právě zájmům vysokých úředníků svého ministerstva, České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” a vlády se k tomu nechtěli ovšemže ani nejméně znát.

Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, podle jehož závěru J.H. nemá nárok na předčasný důchod ani podle Smlouvy ani podle vnitřních předpisů odporuje nejen účelu uzavírání dvoustranných sociálních smluv (zásadní právní zásada: “nepřipravit občana o nárok jen proto, že pracoval ve smluvním státě”!), ale i právu občana spolehnout se na budoucí zabezpečení ve stáří, jestliže po řadu let plnil všechny stanovené podmínky vyžadované vlastním státem. Vrchní soud v Olomouci nerespektoval ani princip Smlouvy sledující rozdělení nákladů a vztahující se ke společným dobám. Zde je třeba poukázat na právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozhodnutí, sp. zn. 30 Cdo 120/98; kde, zatímco Vrchní soud v Olomouci se s věcí protiústavním způsobem vypořádal tak, že dobu zaměstnání do 31.12.1992 zpětně (tj. retroaktivně!!) rozdělil na dobu zaměstnání získanou na území České republiky a Slovenské republiky, což ale Nejvyšší soud ČR ve zmíněném rozsudku neučinil. Vrchní soud v Olomouci bez jakékoli opory použil pro posouzení případu jiné kritérium, než jaké obsahuje sama Smlouva. Praxí, kterou potvrdil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Olomouci, jsou porušovány i zásady mnohostranné úmluvy MOP č. 102 o minimální normě sociálního zabezpečení (publikováno ve Sbírce zákonů ČR pod č. 461/1991 Sb.) a Evropského zákoníku sociálního zabezpečení.

Navíc lze mít za to, že výplata plného českého předčasného starobního důchodu do doby, než J.H. vznikne nárok na "normální" slovenský starobní důchod, by nebyla ani v rozporu se sledovaným účelem článku 20 Smlouvy. Zde by bylo možno poukázat na řadu příkladů z praxe svědčící o tom, že mezinárodní sociální smlouva nemůže rušit nebo měnit zákony smluvního státu v neprospěch oprávněného. Použitý naprosto nesprávný, ba až totálně absurdní výklad vrchního soudu v Olomouci by v praxi fakticky znamenal, že smluvní stát přestane plnit své závazky vůči svým vlastním občanům, plynoucím navíc z jeho vlastních vnitrostátních zákonů, respektive že dopustí, aby se pod alibistickou záminkou existence jakési mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a nějakým jiným státem některým občanům České republiky dostalo horšího zabezpečení než ostatním Českým občanům.

Zde je navíc třeba poukázat na to, že předchozí justiční praxe (soudní judikatura) naopak respektovala právní názor Nejvyššího soudu ČSR vyslovený v rozhodnutí, sp. zn. Cpj 232/73, podle něhož skutečnost, že čs. stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být v žádném případě čs. občanu na újmu v jeho důchodových nárocích. Taková dohoda mezi ČSSR a jiným státem může československému státnímu občanu přinést pouze prospěch, nemůže ho však nijak krátit v jeho zákonných nárocích podle vnitrostátních čs. předpisů.

A z této naprosto správné právní zásady vychází naštěstí ve své judikatuře dnes i Ústavní soud ČR, který již v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 31/94, konstatoval, že "ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím České republiky".

Bohužel ale v dnešní “demokratické” České republice je třeba zde poukázat na určitý právní nihilizmus, ba určitou anarchii a chaotickou svévůli částí “nezávislých” soudců (a od ideálů právního států ještě “nezávislejších” vysokých úředníků státní správy), která je dána faktickou diskrepancí rozdílné soudní praxe v rozhodování o této právní problematice, kde některé soudy či dokonce některé senáty některých soudů respektují výše zmíněný právní názor Nejvyššího soudu ČR (zde je třeba zmínit například rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cao 12/96, Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 21 Ca 280/99, Krajského soudu v Brně, sp. zn. 22 Ca 68/99, 22 Ca 69/99, Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. 30 Cdo 120/98), zatímco naopak jiné soudy či senáty ho ve své soudní praxi svévolně úplně ignorují. A do této druhé kategorie lze zařadit i tento výše zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Přitom s ohledem na závažnost dané problematiky by měla být s ohledem na právní jistotu občanů rozhodnutí soudů předvídatelná, a tedy soudní praxe (soudní judikatura) v České republice jednotná.

Snad by ještě bylo třeba poukázat dále na zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, kde se uvádí, že Smlouva i vnitrostátní zákon platí vedle sebe. Pravidlo o přednostním použití Smlouvy však ale neznamená její vyšší právní sílu, ale pouze formální pořadí její eventuální aplikace.

Tudíž je jen přirozené, že J.H. měl být na dobu od 1. 7. 1999 do 2. 4. 2001 přiznán "prozatímně" předčasný starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tj. důchod za veškerou dobu zaměstnání ve společném státě do 31.12.1992 plus za dobu pojištění získanou v České republice po roce 1992, a to do doby, než by mu vznikl nárok na starobní důchod podle slovenských předpisů. Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím nerespektoval základní principy právního státu a upřel J.H. právo na hmotné zabezpečení ve stáří ve výši odpovídající délce doby jeho pojištění, výši příjmu a z něho odvedených daní a pojistného. Tím Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ i obě soudní instance (Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci) porušili článek 1 Listiny o rovnosti občanů v právech.

Ústavní soud ČR v řízení o této ústavní stížnosti občana J.H. vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a vedlejšího účastníka řízení Českou správu sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Olomouci poukázal ve svém vyjádření na napadený rozsudek, v němž se zabýval výpočtem starobního důchodu přiznaného J.H.i podle § 31 zákona o důchodovém zabezpečení za použití článků 11 a 20 Smlouvy i námitkami J.H. Upozornil na to, že v posuzované věci jde o aplikaci článku 20 odst. 1 Smlouvy. Podle názoru vrchního soudu v Olomouci je v případě J.H. údajně nutno jeho dobu zaměstnání od 16. 10. 1962 do 31. 10. 1995 posuzovat jako “dobu zaměstnání v cizině”, neboť byla vykonávána na území Slovenské republiky. Podle zákona o důchodovém pojištění účinného od 1. 1. 1996 bylo možno údajně J.H. zhodnotit dobu pojištění pro výši důchodu na vlastním území pouze v rozsahu 10 roků a 214 dnů. Vrchní soud v Olomouci je tudíž přesvědčen, že J.H. údajně prý neupřel svým rozhodnutím právo na hmotné zabezpečení, neboť při posuzování nároku J.H. respektoval principy Smlouvy. Neporušil prý ani zásadu rovnosti v právech, kterou údajně nelze pojímat absolutně a nelze ji chápat jako kategorii abstraktní. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost J.H. zamítl.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ ve svém vyjádření uvedla, že při rozhodování o žádosti stěžovatele vycházela ze Smlouvy, podle níž je rozhodujícím hlediskem při posuzování důchodových nároků občanů den, kdy na území bývalého Československa vznikly dva samostatné státy. Každý z nich posuzuje důchodové nároky podle svých zákonných předpisů. Dle článku 20 Smlouvy je rozhodující sídlo zaměstnavatele občana ke dni 31. 12. 1992. Jím se pak řídí místní příslušnost orgánů důchodového pojištění k rozhodnutí o nároku na dávky a hodnocení doby pojištění před rozbitím ČSFR. J.H. byl k tomuto datu zaměstnancem firmy, jejíž sídlo bylo na území Slovenské republiky. Nárok na starobní důchod vznikl J.H. až za účinnosti Smlouvy. K rozhodování o něm je tudíž příslušný slovenský nositel pojištění, který postupuje podle zákona č. 100/1988 Sb. Tento předpis na rozdíl od předpisů platných v České republice nezná dávku odpovídající starobnímu důchodu podle § 31 zákona o důchodovém pojištění. Proto lze tento důchod J.H. přiznat jen za předpokladu splnění podmínek pro vznik na jeho nárok stanovených českou právní úpravou. Pro jeho výši údajně prý nelze zohlednit dobu zaměstnání odpracovanou na území Slovenské republiky. Zásada označená J.H. jako "nepoškození občana sociální smlouvou" nemůže být chápána tak, že veškeré důchodové nároky ovlivněné získáním doby pojištění ve společném státě, jsou zaručeny občanům obou nástupnických států navždy jako shodné. Vedlejší účastník - Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ je toho názoru, že jeho rozhodnutím údajně nedošlo k dotčení základních práv a svobod J.H.

Ústavní soud ČR naštěstí na rozdíl od drtivé většiny justice i vysoké státní byrokracie pracuje v České republice dobře a tudíž i tentokrát musel nutně konstatovat, že ústavní stížnost J.H. je důvodná. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnejte čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené Listinou či garantované Ústavou. Ústavní soud v minulosti opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně garantovaného práva. V takovém případě je v pravomoci Ústavního soudu napadené rozhodnutí zrušit (srovnejte například nálezy Ústavního soudu II. ÚS 433/98, II. ÚS 474/2000).

Listina stanoví ve svém čl. 30 odst. 1, že "občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele". Subjektem tohoto práva je "občan", třebaže dříve platné zákony používaly tohoto pojmu ve smyslu "obyvatel s trvalým pobytem na území ČR". Přiměřenost dávek důchodového zabezpečení znamená úměrnost výdělkům daného "občana" před vznikem nároku na důchod. Stěžovatel je občanem ČR, má trvalé bydliště na území ČR a byl mu přiznán dílčí předčasný starobní důchod ve shora specifikované výši, což je podle jeho názoru mnohem méně, než by mu mělo jako běžnému českému občanovi v systému důchodového pojištění příslušet. (viz str. 18 textu ústavní stížnosti J.H.).

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” i obecné soudy vypočetly výši důchodu s přihlédnutím ke znění smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, jež upravuje jako kritérium pro výpočet výše důchodu místo sídla zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zaměstnáván zaměstnavatelem se sídlem v Myjavě, SR, citovaná smlouva odkazuje na slovenské právo. To ovšem institut předčasného starobního důchodu nezná. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací potvrdil postup, jako i rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, jako i prvostupňového soudu - Krajského soudu v Brně a kvalifikoval je jako "zákonné".

Zde je třeba uvést, že § 61 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jenž byl v dané věci aplikován, ukládá skutečně v otázce stanovení základní výměry a procentní výměry dílčího důchodu přednostně použít mezinárodní smlouvu, takže postup České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, obecných soudů byl z formálního pozitivistického hlediska prima facie zákonný. Nicméně Ústavní soud ČR však ale nesouhlasí s tím, jak vrchní soud pojem zákonnosti ve svém rozhodnutí pojal. Ústava ČR ve svém čl. 1 odst. 1 (před tzv. euronovelou čl. 1) v čele základních ustanovení uvádí, že "Česká republika je svrchovaný jednotný a demokraticky právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana". Je tedy zřejmé, že ústavodárce nespojuje ústavní existenci českého státu s pouhým formálním postulátem "právního státu", nýbrž s takovým právním státem, jehož reálnou náplní je úcta k právům a svobodám člověka a občana.

V daném případě zákon (tím, že odkazuje na mezinárodní smlouvu) ukládá jiný způsob výpočtu výše předčasného důchodu v závislosti na kritériu místa sídla zaměstnavatele občana. Čl. 1 Listiny stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Čl. 3 odst. 1 Listiny vyhlašuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu, jenž by byl založen na skutečnostech uvedených v tomto odstavci, jakož na "jiném postavení". Citované ustanovení Listiny tak stanoví zákaz diskriminace při požívání kteréhokoli z práv zaručených Listinou.

Interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení ze strany České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, a obou obecných soudů (tj. Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci), jež se vztahovala k uplatnění práva stěžovatele na "přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří" (čl. 30 odst. 1) představuje diskriminaci, kterou zakazuje čl. 3 odst. 1 Listiny.

Ovšemže ne každé rozlišování mezi občany má povahu diskriminační. Různé zacházení s občany je však ústavně akceptovatelné pouze tehdy, pokud je založeno na "objektivních" a "rozumných" důvodech. V daném případě je rozlišování založeno na tom (a pouze na tom!!) zda občan ČR byl v době existence československého státu zaměstnáván zaměstnavatelem se sídlem v České republice nebo ve Slovenské republice. Pokud byl tehdy český občan (s trvalým bydlištěm v ČR) zaměstnáván ve Slovenské republice, považuje se to z hlediska důchodového pojištění za "zaměstnání v cizině", což má pro něj negativní důsledky pro důchodové nároky v rámci českého systému důchodového pojištění.

Přitom Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozbitím společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), se provádí recepce právního řádu ČSFR do práva českého, a to tak, že ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den zániku ČSFR na území ČR zůstávají nadále v platnosti. Česká republika tedy v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu. Uvedený ústavní zákon ČNR je součástí ústavního pořádku ČR ve smyslu čl. 112 odst. 1 Ústavy. Na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu proto nelze nahlížet jako na "zaměstnání v cizině". Takové rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (respektive sídlo zaměstnavatele) "zaměstnáním v cizině", považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo "objektivními" a "rozumnými" důvody.

Navíc ČR uzavřela výše uvedenou smlouvu o sociálním zabezpečení se SR jako nově vzniklý subjekt mezinárodního práva. Využila možnosti realizovat svou svrchovanost úpravou svých vzájemných vztahů se SR. Úprava těchto vztahů do budoucna nevytváří žádný specifický problém mezinárodně právní či ústavně právní povahy. Mnohem složitější je z uvedeného hlediska ovšem okolnost, že její dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení se SR zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného československého státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého. Mezinárodní závazky ČR vůči SR, které směřují svými účinky retroaktivně(!!) i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí tudíž respektovat určité ústavní meze.

Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu č. 15 ze dne 10. 12. 1992 (Pl. ÚS 78/92) prohlásil, že "principy právního státu, právní jistoty, které je možno vyvodit z požadavku demokratického uspořádání státu, vyžadují každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis v Ústavě, a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna". Tento princip akceptuje i Ústavní soud ČR. Stěžovatel splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu. Ústavní soud se domnívá, že aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu.

Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, je nutno pojem právního státu chápat nikoli izolovaně, nýbrž v návaznosti na ústavní požadavek úcty k právům a svobodám člověka a občana tak, jak uvedeno v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tento ústavní požadavek úcty k právům a svobodám musí být šetřen i při aplikaci mezinárodní smlouvy, a to tím spíše, že samo mezinárodní právo ctí zásadu, že "ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím" (viz nález ÚS z 24. 5. 1995 publikovaný pod č. 164/1995 Sb.).

Ústavní soud není oprávněn posoudit ústavnost již ratifikované mezinárodní smlouvy. Na druhé straně je povinen se řídit článkem 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odst. 1. Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku (viz nález Ústavního soudu: ÚS z 25. 6. 2002, který byl publikován pod č. 403/2002 Sb.). Není ani smlouvou podle čl. 10 Listiny ve znění před tzv. euronovelou. Jak jednoznačně vyplývá z její preambule, nebylo účelem jejího uzavření zajistit základní práva a svobody občanů. Smluvní strany byly vedeny "přáním upravit vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení". Ústavní soud proto nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku.

Tím, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci aplikovalo příslušná zákonná ustanovení bez náležitého ohledu na požadavky kladené ústavním pořádkem, zasáhlo do práva J.H. na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ společně i s Krajským soudem v Brně a Vrchním soudem v Olomouci porušili i čl. 3 odst. 1 Listiny o zákazu diskriminace ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 2 Cao 249/2001-27, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto zrušil.

Pokud by si někdo snad myslel, že justice i byrokracie si z nálezu ústavního soudu II. ÚS 405/02 ze dne 3.6.2003 vezme nějaké poučení pro svoji další praxi, respektive, že Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ coby správní orgán bude dále ve svých správních řízení v těchto věcech vycházet z právního názoru Ústavního soudu ČR – tak to by byl na velikém omylu!

A ovšemže nejen u byrokracie, ale bohužel i u justice rovněž platí totéž!! Všemocná (a bohužel i všemožná!!) jak státní správa, tak i justice si velice dobře uvědomují, že drtivá většina starobních důchodců se s nimi soudit nikdy nebude, respektive, že určitě nebude mít takovou výdrž, aby se přes semknutost programové nepřejícnost státní správy a justice se vší trpělivostí “prokousali” přes všechny jejich jim nepřející instance správních orgánů a soudů (a tedy i prohraná správní a soudní řízení!) až k samotnému Ústavnímu soudu ČR, neboť za dané situace v České republice je zde Ústavní soud ČR bohužel často jediným státním orgánem, který je schopen a také i ochoten sjednat důchodcům a jiným sociálně potřebným lidem spravedlnost.

Je to všechno cynismus nejvyššího rangu vidět tyto hyeny jak spekulují podle hesla: “i když sice velice dobře víme, že náš postup je protiústavní, okrademe každého kdo se okrást na svých důchodových nárocích dá”!! A takových “hlupáků” kterých lze takto okrást je ovšemže 99,999 %. A tedy účel světí prostředky.

Plně uspokojíme spravedlivé nároky pouze těch důchodců, kteří budou mít výdrž dojít až k Ústavnímu soudu, a to též až poté, co nás k tomu Ústavní soud donutí! To však ale bude – viděno ze subjektivního  pohledu těchto byrokratických a justičních orgánů – “naštěstí” pouze v mizivém množství případů.

Drtivá většina důchodců to vzdá totiž mnohem dříve, respektive většina důchodců se dokonce nikdy soudit s námi ani nebude!

A tedy proč by jsme my - Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ tuto taktiku měli měnit, když nám tak “skvěle” funguje?

Když díky ní můžeme drtivou většinu důchodců tak dokonale “oškubat” na jejich spravedlivých nárocích z důchodového pojištění, které nás legislativa nutí abychom jim dali?

Ostatně kdybychom byli tak hloupí, že bychom všem důchodcům dali úplně všechno to, k čemu nás platná legislativa České republiky nutí abychom jim dali – kolik peněž by pak nakonec zbylo “v našem rozpočtu” na naše mimořádné odměny či případně i jiné potřeby a účely našeho správního orgánu??

V minulosti když jsem ještě žil a pracoval na Slovensku, bylo tomu dokonce v osmdesátých letech dvacátého století mi jeden kolega ze zaměstnání referoval o tom, co slyšel říkat samotného soudruha ředitele svému soudruhu ekonomickému náměstkovi o mojí osobě: “Súdruh Henryk Lahola je veľmi pobožný, obetavý, usilovný, pilný, pracovitý, poctivý, čestný a úplne nezištný, altruisticky zmýšlajúci pracovník. A tak teda tomu hlúpemu debilovi môžeme bez akýchkoľvek obáv okamžite výrazne znížiť jeho plat. A soudruh ekonomický náměstek s tím vřele souhlasil, že je to skvělý nápad, protože: “máte pravdu súdruh riaditeľ, ten Lahola určite proti tomu nijako protestovať nebude.”

A úpřimně řečeno, pokud by mi to ten kolega nebyl býval řekl, skutečně bych na to “snížení platu” asi nijako nereagoval, nijako bych proti němu neprotestoval – neviděl bych v tom totiž žádný zlý úmysl. Díval bych se na to z hlediska určité “lidské empatie a soucitu” s mými představenými, které by se patrnľ přetavilo do mého přesvědčení, že ono dělali co mohli a že bohužel přidali by mi určitě velice rádi kdyby mohli, avšak bohužel k jejich veliké lítosti to zřejmě asi nebylo možné. Nicméně tentokrát, když k tomu později došlo tak jsem si vzpomněl jak mi to dotyčný kolega prorokoval tři týdny dopředu před tím než k tomu došlo, a tedy když k tomu došlo, tak jsem se ujistil, že si tenkrát ze mě nepokoušel dělat nějakou legraci, jak jsem ho původně podezíral – a tudíž za těchto okolností jsem se pro oba soudruhy – papaláše až překvapivě tvrdě ohradil. A ku podivu všichni soudruzi vycouvali ihned s tím, že mně ujistili, že se stala pouze nějaká chyba v účtárně a že hned všechno napraví.

A tohle bylo za “komunismu” kdy tím, že šéfové okradli zaměstnance, okradli ho pouze ve prospěch své “socialistické organizace” v jejíž čele stáli, která jim však nijak nepatřila (jejím vlastníkem byl stát a ne oni soudruzi samotní!!), zatímco dnes šéfové, když zaměstnance okradou, tak ho okradou zpravidla ke prospěchu své vlastní “kapsy” a tudíž jejich motivace okrádat své podřízené zaměstnance je dnes “v tržní ekonomice” –kde každý (jak jsem někde slyšel) má to co si “trhne”, respektive co utrhne jinému podle hesla “Homo homini lupus est” (volně přeloženo: “Člověk člověku vlkem”) a od toho je prý i odvozem termín “tržní ekonomika”.

A zřejmě i na České správě sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ to funguje tak, že čím více se ctihodným dámám úřednicím podaří okrást důchodce, tím více peněz jim pak z celkového rozpočtu zůstane ne všelijaké odměny pro ně samotné.

Rozpočet je prostě rozpočet a ten je dán paušálním přídělem jednotlivým organizačním složkám státu na základě každoročně schvalovaného zákona o státním rozpočtu České republiky, který celkový úhrn přidělených finančních prostředků přiděluje odhadem určitou paušální částkou, aniž by kdo dopředu věděl, či vůbec vědět mohl kolik finančních prostředků se skutečně vyčerpá. To se dá pouze více nebo méně přesně odhadovat.

A tak nejen Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, ale v podstatě vůbec úplně každý orgán veřejné správy má pak eminentní zájem v rámci svých možností, pokud mohou něco lidem brát, tak sebrat lidem toho pokud možno co nejvíce, co se lidem beztrestně sebrat dá, a to nejlépe – posuzováno ze subjektivního hlediska orgánu veřejné správy - sebrat lidem totálně úplně všechno co mají; respektive, pokud je naopak legislativa zas nutí lidem něco dávat, tak dát lidem toho co nejméně z toho co lidem dát musí, a to opět nejlépe – posuzováno znova ze subjektivního hlediska orgánu veřejné správy - pokud se jim to podaří “ukočírovat” tak, že nedají lidem absolutně vůbec nic!!

A ovšemže existuje ve státní správě nepsané pravidlo, že vše co se orgánu veřejné správy z rozpočtu na jeho činnost přidělí, se v příslušném fiskálním roce i vyčerpá, protože nevyčerpaná částka by se zase musela na konci fiskálního roku vrátit zpátky do státního rozpočtu a to ovšemže žádný orgán státní správy vracet nechce. A není tedy žádným tajemstvím ani to, že výše takzvaných třináctých, čtrnáctých a nevím jakých ještě dalších platů, odměn, podílů a jen Bůh ví čeho ještě atd. je rovněž determinována i tím o kolik peněz se orgánům státní a veřejné správy podaří oškubat důchodce, invalidy, nezaměstnané a jiné sociálně potřebné; respektive čím méně peněz byli - ze strany těchto lidí - přinuceni vydat na jejich důchody a jiné sociální podpory, tím více peněz pak Jejímu veličenstvu ctihodným dámám úřednicím z rozpočtu “jejich správního orgánu” zůstane k svobodnému použití na jiné účely a to včetně různých finančních odměn pro sebe samé.

Nicméně vždy se najde ale i mezi důchodci i několik takových lidí, kde České správě sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ tato taktika nevyjde, respektive kde se oprávněný důchodce se svým nárokem z důchodového pojištění dostane až k Ústavnímu soudu ČR. A tak sotva se ukončil u Ústavního soudu ČR případ J.H. vydáním nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3.6.2003 pod signaturou II. ÚS 405/02, už se tu objevil další podobný případ, tentokrát zas starobní důchodkyně Anna Weiszová, která opět narazila na úplně stejnou aroganci státní byrokracie a justice. Naštěstí ale ústavní soud ČR pracuje dobře, a tak případ starobní důchodkyně Anny Weiszové se zas skončil vydáním nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 25.1.2005 pod signaturou III. ÚS 252/04.

Ale abych nepředbíhal události – řekněme si nyní o této ústavní stížnosti starobní důchodkyně A.W. více.

Zde v této věci III. ÚS 252/04 Ústavní soud ČR připomíná a opakuje, že tenor nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 byl založen na respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky. V případě, v němž speciální inkorporační norma, obsažená v § 61 zák. č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem “lex specialis derogat legi generali”, jelikož Ústavní soud ČR bohužel – vzhledem k nedokonalosti právního řádu České republiky - není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv. Přesto však ale musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to na základě principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. A v posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech. Pokud Nejvyšší správní soud České republiky (dále jen: “Nejvyšší správní soud ČR”) ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu ČR nereflektoval, ignoroval, a tedy opět porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (kde dokonce i samotný Ústavní soud ČR může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou závazná pro všechny orgány a osoby v České republice. Nerespektování tohoto právního názoru Ústavního soudu ČR vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96, III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 a další). Uvedená výtka je relevantní i pro Českou správu sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu ČR.

Tato maxima plně dopadá tedy i na právní názor České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, obsažený v jejím vyjádření k předmětné věci, a týkající se relevance a právního obsahu nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 (tj. ten předcházející mnou popisovaný případ týkající se starobního důchodce J.H.).

Není proto žádným překvapením, že Ústavní soud ČR proto i tentokrát podobně jako již rozhodl ve věci starobního důchodce J.H. ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02, tak úplně stejným způsobem rozhodl i v této věci starobní důchodkyně A.W. Přesněji řečeno – Ústavní soud ČR rozhodl dne 25. ledna 2005 v senátě ve věci ústavní stížnosti A. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19. února 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60, o zamítnutí kasační stížnosti ve věci žádosti o přiznání "vyrovnávacího přídavku" v rámci sociálního zabezpečení, tak, že Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19. února 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60 se zrušuje. A.W. včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19. února 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60.

Z obsahu spisu označeného obecného soudu sp. zn. 3 Ads 2/2003, jejž si Ústavní soud ČR vyžádal, jakož i z ústavní stížnosti bylo zjištěno pro posouzení relevance návrhu následující: V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost A.W., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2001 č. j. 2 Cao 140/2001-38, který k jejímu odvolání potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2001 č. j. 38 Ca 97/2000-24, jímž bylo k opravnému prostředku stěžovatelky potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ ze dne 10. dubna 2000 č. 435 729 154. Tímto rozhodnutím došlo k zamítnutí žádosti A.W. o přiznání "vyrovnávacího přídavku", požadovaného jako rozdíl mezi starobním důchodem náležejícím jí podle českých předpisů, tj. státu, ve kterém trvale žije a jehož má státní občanství, a starobním důchodem vypláceným slovenskou Sociální pojišťovnou podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (publikované pod č. 228/1993 Sb., dále i jen "Smlouva").

Podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR nebylo lze kasační stížnosti vyhovět s poukazem na čl. 20 Smlouvy, když tento stanoví, že doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky nebo naposledy před tímto dnem (jinými slovy tedy úplně tatáž nesmyslná argumentace jaká byla použita už proti starobnímu důchodci J.H. kde Ústavní soud ČR sice již vydal nález II. ÚS 405/02, nicméně jak vidět Nejvyšší správní soud ČR tento nález úplně ignoruje!!).

A vycházeje z takto, ve spojení s čl. 11 odst. 1, 2 Smlouvy, konstruované právní úpravy, Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že v daném případě skutečnost, že stát (tj. Česká republika) uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, není údajně prý A.W. na újmu v jejích důchodových nárocích(!) a údajně prý ji nekrátí(!!) v jejích zákonných právech podle českých předpisů.

Nejvyšší správní soud ČR uvedl, že A.W. takto získala ve smyslu čl. 20 Smlouvy dobu zabezpečení v celém rozsahu ve Slovenské republice a nárok na důchod jí tedy vznikl ve Slovenské republice, a to s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným na “jejím území”. Pokud tedy A.W. požadovala vyrovnávací příspěvek, tento jí nebylo možno podle Nejvyššího správního soudu ČR přiznat, neboť jeho poskytování nemá oporu v zákoně nebo mezinárodní smlouvě. Současně Nejvyšší správní soud ČR v návaznosti na výše uvedené takto nezohlednil ani oprávněnou námitku A.W. ohledem dob zabezpečení (pojištění), které získala na území společného československého státu, respektive nejprve unitární a posléze federativní republiky.

A.W. byla důchodově zabezpečena (pojištěna) v letech 1957-1992 podle československých zákonů spadajících do kompetence Československé republiky (od roku 1960 ČSSR, poté ČSFR), a nikoliv na základě nějakých národních zákonů České nebo Slovenské republiky, když v této – po 31.12.1992 - získala jen 5 roků pojištění.

Ostatně A.W. v letech 1957 – 1992 nikdy neplatila žádné dávky do nějakého separátního slovenského fondu důchodového pojištění na své budoucí "slovenské zabezpečení", nýbrž do rozpočtu unitárního a následně federativního československého státu.

Nebýt Smlouvy, vznikl by A.W. nárok na starobní důchod ve smyslu českých právních předpisů ke dni 29. července 1999, kdy dosáhla stanoveného důchodového věku (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Takto je jí Smlouva na újmu ve vztahu k důchodovým nárokům a krátí ji v jejích zákonných právech podle českých předpisů. Kritérium zvolené v jejím čl. 20 je tudíž zcela absurdní.

Ovšemže "vyrovnávací přídavek" není žádnu zvláštní dávkou důchodového zabezpečení. Jeho přiznání ovšem vyplývá z důsledného provedení zásady nepoškodit občana uzavřením sociální smlouvy. Má se za to, že jí musí být zajištěna alespoň taková výše důchodu, která by jí náležela, nebýt Smlouvy, dle předpisů státu, kde má od roku 1997 trvalý pobyt, neboť v České republice splnila všechny podmínky pro nárok na vyšší důchod, než je jí přiznáván Slovenskou republikou.

Nejvyšší správní soud ČR tak A.W. upřel českými vnitrostátními předpisy zaručené právo na zabezpečení ve stáří, které musí být podle zákona o důchodovém pojištění přiměřené jen získaným dobám zaměstnání (pojištění) a skutečně dosaženým příjmům, přičemž k jeho snížení nemůže dojít z toho důvodu, že Česká republika uzavřela s nějakým jiným státem jakousi “sociální smlouvu”.

Zmíněným postupem totiž došlo k porušení zásady právní jistoty a rovněž k diskriminaci a nerovnému zacházení s A.W. ve srovnání s ostatními občany České republiky, neboť byla prokazatelně zaměstnána v bývalém Československu a podle jeho československých zákonů, pročež oprávněně očekávala, že nároky z této skutečnosti vyplývající pro její budoucí zabezpečení ve stáří jí zaručí stát, ve kterém trvale žije a který je nástupce "Československa". Obsahově se tak jedná o dotčení ústavních kautel plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

A.W. na podporu své argumentace ve své ústavní stížnosti odkázala rovněž na závěry vyložené v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 (tj. dotyčný mnou zmiňovaný případ starobního důchodce J.H., který je podobný i jejímu případu).

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 8. června 2004 Nejvyšší správní soud ČR v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu zrekapitulovala závěry uvedené v napadeném rozhodnutí, jež považuje za spravedlivé. Poukaz na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 předsedkyně senátu ve svém vyjádření přitom jakkoliv nereflektovala. Je přesvědčena o tom, že Nejvyšším správním soudem ČR vydané rozhodnutí údajně prý není v rozporu se základními principy právního státu a navrhuje, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost zamítl.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dne 7. ledna 2005 podala k předmětné ústavní stížnosti A.W. vyjádření i Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ. Uvádí v něm, že předmětná Smlouva je údajně prý smlouvou podle čl. 10 Ústavy, přičemž vstupem České republiky do Evropské unie se vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou řídí základním předpisem o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, kterým je Nařízení Rady (EHS) 1408/71, přičemž čl. 20 Smlouvy byl zapracován do Přílohy III uvedeného Nařízení a je součástí Smlouvy o přístupu k Evropským společenstvím. Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ dále konstatuje, že Nařízení má přednost nejen před národními zákony, ale i před mezinárodními smlouvami (čl. 6) s výhradou těch jejich ustanovení, která jsou výslovně zmíněna v Příloze III Nařízení (EHS) 1408/71. Odkazuje dále na neoznačené rozhodnutí Evropského soudního dvora, podle kterého ustanovení smluv podle uvedené Přílohy se použijí přednostně před ustanoveními předmětného Nařízení, z čehož dovozuje, že čl. 20 Smlouvy je proto nutné při rozhodování o důchodu v případech, na které dopadá, aplikovat. Obsahuje-li čl. 50 Nařízení institut dorovnání, podle právního názoru obsaženého ve vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ na posuzovaný případ podle subjektivního právního (či spíše protiprávního!) výkladu ze strany České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ ale údajně prý nedopadá – když tvrdí: "Podle Evropského soudního dvora je potřeba tento článek interpretovat tak, že celková výše důchodů pobíraná osobou ve státě bydliště nesmí být nižší než minimální výše důchodu stanovená těmito právními předpisy", přičemž dále dodává: "porovnávat však součet českého a slovenského důchodu vypláceného osobám s bydlištěm v České republice s teoretickou částkou, která by náležela, pokud by všechny doby pojištění byly hodnoceny podle českých právních předpisů” - by údajně prý – “bylo v rozporu se závěry Evropského soudního dvora"(!!).

Z pohledu ústavněprávního Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ pak odkazuje na ustanovení čl. 41 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny a konstatuje, že prý se údajně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 "týká řešení konkrétní důchodové záležitosti a neobsahuje ucelený právní názor, jak postupovat při aplikaci Smlouvy v ostatních případech"(!!!).

Na základě uvedených důvodů Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ vyslovuje ve svém vyjádření přesvědčení, že Nejvyšší správní soud ČR při svém rozhodování v předmětné věci údajně prý nepochybil (poznámka: ovšemže nepochybil – udělali/y/ to přece úmyslně!!!)

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud ČR se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Oba účastníci, tj. A.W. v podání ze dne 20. prosince 2004 a Nejvyšší správní soud ČR v přípise ze dne 23. prosince 2004 souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ pak navzdory výslovné výzvě Ústavního soudu ČR (spis sp. zn. III. ÚS 252/04, č. l. 12) se k upuštění od ústního jednání nijak nevyjádřila (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s § 101 odst. 4 Občanského soudního řádu). Vzhledem k výslovným, jakož i presumovanému souhlasu s upuštěním od ústního jednání, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR má zato, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud ČR není sice vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je však prolomena tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ČR totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž “ex constitutione” k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud ČR je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů (poznámka: Pokud by ovšemže Nejvyšší správní soud ČR fungoval tak, jak by fungovat měl!!), k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního, tj. s. ř. s. (respektive § 17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01, II. ÚS 523/02, III. ÚS 26/03 a další).

Vyjádřeno jinými slovy, není tak Nejvyšší správní soud ČR nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu ČR, nýbrž musí být úkolem celé justice (alespoň ve zdravém skutečně demokratickém státě by tomu tak mělo být!!). V možnostech ústavního soudnictví České republiky je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.

Z pohledu na předmětnou věc aplikovaného jednoduchého práva, relevantního pro její ústavněprávní posouzení, bylo třeba zabývat se otázkou, zda Nejvyšší správní soud ČR tím, že se ztotožnil s aplikací čl. 11 odst. 1, odst. 2 ve spojení s čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení na daný případ A.W., zasáhl do ústavním pořádkem chráněných práv A.W. či nikoliv. Ústavní soud konstatuje, že k tomuto neoprávněnému zásahu do základních práv A.W. došlo, na kterémžto závěru ničeho nemění ani důsledky plynoucí pro obecné soudy z čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 Ústavní soud deklaroval akceptaci mezinárodně uznávané zásady, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.

Ústavní soud dále, v rámci na danou problematiku obecně uplatnitelných nosných rozhodovacích důvodů, konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 (publikovaném in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003) následující: "Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného československého státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), se provádí recepce právního řádu ČSFR do práva českého, a to tak, že ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den zániku ČSFR na území ČR zůstávají nadále v platnosti. Česká republika tedy v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu. Uvedený ústavní zákon ČNR je součástí ústavního pořádku ČR ve smyslu čl. 112 odst. 1 Ústavy. Na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu proto nelze nahlížet jako na ,zaměstnání v cizině'. Takové rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (respektive sídlo zaměstnavatele) "zaměstnáním v cizině", považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo "objektivními" a "rozumnými" důvody."

Současně Ústavní soud v předmětném nálezu poukázal rovněž na to, že "dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení se SR zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého." Zdůraznil, že "mezinárodní závazky ČR vůči SR, které směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze."

V dané souvislosti s ohledem na tehdy projednávaný případ akcentoval Ústavní soud ČR skutečnost, že "A.W. splnila podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu", přičemž dodal, že "aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že A.W. je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu."

Závěry výše vyložené, aniž by Ústavní soud ČR co do merita věci jakkoli předjímal, zda A.W. splnila všechny požadavky na přiznání starobního důchodu dle českých právních předpisů, potom obdobně dopadají v plném rozsahu i na její nyní projednávaný případ.

Ústavní soud toliko připomněl a zopakoval, že tenor nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 byl založen na respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky.

V případě, v němž speciální inkorporační norma, obsažená v § 61 zákona č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem “lex specialis derogat legi generali”, jelikož Ústavní soud ČR není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech.

Pokud Nejvyšší správní soud ČR ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 nereflektoval, ignoroval porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (dokonce i samotný Ústavní soud ČR může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou závazná pro všechny orgány a osoby.

Nerespektování právního názoru Ústavního soudu ČR vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci (tj. Nejvyššího správního soudu ČR) nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, I. ÚS 70/96, III. ÚS 127/96, III. ÚS 187/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 648/2000 a další).

Uvedená výtka Ústavního soudu ČR je relevantní i vůči České správě sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ coby vedlejšího účastníka tohoto řízení o ústavní stížnosti A.W. před Ústavním soudem ČR.

Z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu ČR. Tato maxima plně dopadá i na právní názor České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, obsažený v jejím “vyjádření” k předmětné věci a týkající se relevance a právního obsahu nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02.

V obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury lze konstatovat, že již učiněný výklad by měl být, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (tj. oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (tj. rovnosti).

Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů.

Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je například objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS 200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, respektive Soudce (čí spíše bych měl říci soudkyně!), vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva. V ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR však jakákoliv ústavněprávní argumentace, natož přesvědčivě přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, zcela chybí.

V této souvislosti Ústavní soud ČR dodává, že nepřehlédl ani právní názor vyložený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39 (publikovaném pod poř. č. 230 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004). V daném rozhodnutí došlo k "odlišení" z důvodu, podle něhož se v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 skutkově jednalo o "nárok na předčasný starobní důchod, který slovenské právo nezná". Na okraj je třeba konstatovat, že ani v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud ČR “ratio decidendi”, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (tj. rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, co do jeho základu nerespektoval.

Argumentuje-li Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ ve svém vyjádření odkazem na Nařízení Rady (EHS) 1408/71, nelze než takovýto odkaz označit za nepřípadný a nepřiléhavý.

Podle čl. 7 odst. 2 písm. c) uvedeného Nařízení, ve znění změn a doplnění, "toto Nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uvedené v příloze II" (nikoli příloze III, jež koresponduje již změněné dikci). Z uvedeného ustanovení plyne, že na problematiku posouzení nároků občanů České republiky plynoucích ze sociálního zabezpečení, jejichž zaměstnavatel měl před 31. prosincem 1992 sídlo na území Slovenské republiky, jako součásti České a Slovenské Federativní republiky, relevantní evropské právo nedopadá.

Uvedený závěr bez dalšího plyne i z ustanovení čl. 2 předmětného Nařízení, vymezujícího okruh osob, kterých se Nařízení týká.

Konečně toliko jako “obiter dictum” ve vztahu k případu A.W. považuje Ústavní soud ČR za vhodné uvést, že pokud občan České republiky splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů.

Byť i jinak bude respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění (ostatně viz. shodně již i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 1997 sp. zn. 3 Cao 12/96, publikovaný in: Právo a zaměstnání č. 7-8/1998, Příloha, str. III-VI).

A tento postup odpovídá obecně chápané spravedlnosti tak, jak vyplývá z materiálního pojetí právního státu.

Ústavní soud ČR v rovině obecné v kontextu rozhodované věci upozorňuje dále na dvě důležité okolnosti.

Za prvé – že je úkolem příslušných státních orgánů - Ministerstva vnitra - při posuzování žádosti o udělení státního občanství České republiky zjišťovat její případnou majetkovou motivaci, přičemž "udělení státního občanství na žádost občana cizího státu je výrazem neomezené státní suverenity; děje se ve sféře absolutního volného uvážení" (viz. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997 sp. zn. 6 A 77/99).

A za druhé - umožňuje-li zákon č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároků z něj plynoucích bez ohledu na státní občanství, tj. ve vazbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany ústavněprávní Ústavní soud považuje za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoli ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob.

Pro výše uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ČR rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19. února 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Pokud by si někdo snad myslel, že justice i byrokracie, když již si z nálezu ústavního soudu II. ÚS 405/02 ze dne 3.6.2003 nevzaly vůbec žádné poučení pro svoji další praxi, že si alespoň vezmou poučení z nálezu ústavního soudu III. ÚS 252/02 ze dne 25.1.2005 a dále se budou řídit právním názorem Ústavního soudu ČR – tak to by byl na velikém omylu!

Ba tentokrát to, co je nejvíce šokující na celé věci už není ani tak to, že ostatní justiční orgány společně i se zkostnatělou byrokracií státní správy, zejména pak Českou správou sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” a Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky společně i se svými “ochočenými” ministry práce a sociálních věcí ochotně a věrně papouškující názory a zájmy vysokých úředníků svého ministerstva plus České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” a vlády se k tomu nechtějí ovšemže ani nejméně znát, aby právní názor Ústavního soudu ČR respektovali ve skutkově i právně obdobných případech, ale co je nejvíce šokující je ta skutečnost, že Nejvyšší správní soud ČR se rozhodl úplně ignorovat tento nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 252/04 týkající se starobní důchodkyně A.W. dokonce i v samotném tomto případu starobní důchodkyně A.W. samotné a tvrdohlavě opětovně v téo věci starobní důchodkyně A.W. přijal úplně tentýž rozsudek(!!!).

Ovšemže z hlediska Ústavního soudu ČR věc, kterou již jednou Ústavní soud ČR rozhodl v řízení III. ÚS 252/04 byla pro Ústavní soud ČR již “rei iudicatae” a tudíž – úpřimně řečeno – v celé České republice nyní již (bez ohledu na to co alespoň navenek formálně předstírali zainteresované orgány byrokracie a správní justice) nikdo ve skutečnosti ani nejméně nepochyboval o tom, jak Ústavní soud ČR v téže věci rozhodne podruhé vzhledem na právní zásadu “rei iudicatae”. A i když to sice navenek nepřiznají, s největší pravděpodobností si toho byli vědomy i ctihodné dámy (a pokud tam nějací byli, tak snad i páni) soudkyně Nejvyššího správního soudu ČR, nicméně účel světí prostředky a velice dobře si uvědomují nedokonalost a limity české “demokracie” (pokud vůbec v České republice je nějaká demokracie, neboť o tom hluboce pochybuji), zejména pak to, že Ústavní soud ČR je jakoby “generál bez vojska”, který může sice třeba i “ad infinitum” (tj. donekonečna!) pokaždé opětovně rušit protiústavní rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR v téže věci vydané, nicméně to je jediné co v zájmu prosazení práva a spravedlnosti může dělat, protože nemá absolutně vůbec žádné právní a ani faktické nástroje na to, aby vůči Nejvyššímu správnímu soudu ČR a dalším justičním a byrokratickým orgánům státní správy si mohl vynutit respektování svých nálezů, respektive právně i fakticky prosadit jejich reálnou exekuci.

Fraška, kterou nyní některé soudkyně (a snad i soudci) Nejvyššího správního soudu ČR předvedli by se nejenže v žádném normálním civilizovaném právním státě nemohla stát, a pokud by se něco tak šokujícího stalo, určitě by se stala ústředním bodem zájmů všech médií zatímco v České republice která se prezentuje jako údajně prý “demokratická země” celá tato událost přešla úplným mlčením médií jako v časech brežněvovské dogmatické diktatury. Osobně sice televizi a ani rozhlas nesleduji, nicméně sporadicky sleduji tisk a mohu říci, že pokud se o nálezu Ústavního soudu ČR ve věci A.W. náš takzvaný “demokratický” tisk vůbec zmínil, tak se jednalo pouze o nějakou směšnou noticku nějakých pět či šest řádků kdesi – přinejlepším – na čtvrté vnitřní straně celostátních novin. Za tak dokonalou cenzuru by se jistě nestyděl ani samotný Leonid Iljič Brežnev. Ba dokonce pokud by žil a vládl, tak nepochybně i on samotný by se od takzvané “demokratické” České republiky mohl ledačemus přiučit. Například kdybych já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola napsal něco podobného jako je toto co právě čtete, tak by si druhého dne sice pro mě přišli pánové v černých kožených bundách (tj. StB) a zas bych tak jako tolikrát na nějaký čas skončil ve vězení (čehož bylo tolikrát, že si z toho nijak těžkou hlavu nedělám). Ovšemže nyní má vládnoucí režim dokonalejší metody. Teď mně za tohle sice patrně nikdo nezavře, nicméně skrze lokaje vládnoucího režimu mohu očekávat (a taky i očekávám) diskreditační kampaň. Ne sice, že by snad někdo z nich se mnou polemizoval ve věcné rovině – to ví, že nelze, protože to, co jsem napsal je čistá pravda a navíc oni velice dobře ví, že jen málokdo je o těchto kausách lépe informován než jsem právě já. A kromě toho i ví – obrazně řečeno – že když chcete zadržet hráče co se žene na bránu i s míčem na kopačkách tak je mnohem účinnější atakovat, respektive jít “po hráčovi” než “jít po míči”. A tudíž osobní invektivy, urážky a vulgární výpady proto mojí osobě – které mohu opět očekávat za napsání této práce - jsou pro ně mnohem účinnější než snad nějaká protiargumentace vedená ve věcné rovině (nemluvě již o tom, že ti co se této protikampani zúčastní zpravidla – po odborné stránce - intelektuálně ani nejsou schopni žádné věcné diskuse!). A toto je tedy naše takzvaná “česká demokracie”…

Pokud jde o ctihodné dámy soudkyně (a pány soudce) Nejvyššího správního soudu ČR, kteří se na této reprízované pseudosoudní “šaškárně” v plénu zúčastnili, aby – pokud na věc nahlížím z hlediska trestního práva – poškozené A.W. zasadili již druhou “facku protiústavnosti”, tak pokud by Česká republika byla právním státem tak by se o tyto ctihodné dámy soudkyně (a pány soudce) v každém právním a demokratickém státě začaly vážně zabývat orgány činné v trestním řízení – posouzeno objektivně z hlediska českého trestního práva – pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst.1 písm.a/,b/ a c/, plus podle výše konkrétní finančně vyčíslitelné škody možná i podle § 158 odst.2 písm.c/ zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění.

Ovšemže Česká republika není státem ani právním a ani demokratickým a tudíž soudkyně a soudci Nejvyššího správního soudu ČR se nemusí obávat, že by je za reprízování jejich původní pseudosoudní šaškárny kdy postihl vůbec nějaký trest (a o spravedlivém trestu podle trestního zákona již vůbec ani nemluvě!).

Ba dokonce tyto ctihodné dámy soudkyně (a ctihodní páni soudci) Nejvyššího správního soudu ČR se nemusí obávat ani toho, že by museli svléknout ze sebe soudcovský talár, respektive, že by jim stát za jejich “služby” poděkoval.

Ba dokonce ministr spravedlnosti (ani ten minulý a ani ten současný) dokonce ani jen nenavrhl, aby alespoň podle zákona o soudech a soudcích se s těmito ctihodnými dámami soudkyněmi (a ctihodnými pány soudci), respektive těmito pachatelkami a pachateli z Nejvyššího správního soudu ČR alespoň formálně zabýval kárný senát.

A proč by také i mněli to navrhovat – když vlastně tyto ctihodné dámy soudkyně (a ctihodní páni soudci) udělali vlastně pouze to, co si přeje vládnoucí vysoká byrokracie i se svými “skrocenými” politiky věrně sloužícími právě zájmům vysokých úředníků státní správy.. Naopak ten kdo vlastně “vybočil z řady” uniformní konformity našeho prohnitého polototalitního režimu je naopak fakticky vlastně samotný Ústavní soud ČR, který se tak “de facto” stal jakoby disidentem mezi nejvyššími státními orgány, když upřednostnil právo a spravedlnost před sobeckými zájmy malé skupinky ctihodných vysoce postavených dam a pánů vysoké byrokracie státní správy a jejich zmanipulovaných politických loutek.

Pokud jde o Nejvyšší správní soud ČR nevěřím osobně tomu, že by zde skutečně se jednalo pouze o nějaké neúmyslné jednání.

Například, že by to bylo projevem pouze jejich nedostatečné právní erudice a nevědomosti. Domnívám se, že tak činili úmyslně, že si byli dotyčné ctihodné dámy soudkyně a ctihodní páni soudci z Nejvyššího správního soudu ČR velice dobře vědomy toho, že jejich jednání je protiústavní. Jejich motivací bylo zřejmě pouze získat čas, v naději, že třeba starobní důchodkyně A.W. možná dříve zemře, než se dožije spravedlnosti. Pokud by se totiž dotyčné ctihodné dámy soudkyně a ctihodní páni soudci z Nejvyššího správního soudu ČR skutečně domnívali že komedie, kterou na podruhé sehráli je plně ústavní, pak by – podle mého osobního názoru – bylo jen na místě, aby všechny tyto ctihodné dámy soudkyně (a ctihodní páni soudci), které se na této justiční grotesce zúčastnili, aby vrátili zpátky své vysokoškolské diplomy právnickým fakultám na kterých studovaly, protože – nemohu si pomoci – ale pak bych musel mít obavy, že tyto své diplomy mají neoprávněně, protože i od průměrného absolventa prvního semestru kterékoliv právnické fakulty v České republice byl nepochybně čekal erudovanější právnický výstup než je to, co tyto ctihodné dámy soudkyně (a ctihodní páni soudci) na Nejvyšším správním soudě ČR předvedly.

Jak jsem již ale řekl, osobně nevěřím tomu, že by jejich jednání bylo motivováno nedostatkem právní erudice. Myslím, že věděli velice dobře co dělají, věděli velice dobře, že tím získají alespoň nějaký “čas”, ba možná mezitím starobní důchodkyně A.W. třeba i zemře, ba dokonce i když si sice byli vědomy protiústavnosti zinscenované justiční frašky možná v hloubi duše doufali třeba i v to, že se jim možná podaří Ústavní soud ČR natolik otrávit, že ten jim pak třeba jen rezignovaně jejich protiústavnost “odkývá”.

Naštěstí ale ústavní soud ČR pracuje dobře, a tak případ starobní důchodkyně A.W. tak jako po prvé se u Ústavního soudu ČR skončil vydáním nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 25.1.2005 pod sp. zn. III. ÚS 252/04, tak vzhledem k právní zásadě “rei iudicatae” úplně stejně i tentokrát Ústavní soud ČR ukončil tuto věc vydáním nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20.3.2007 pod sp. zn. Pl ÚS 4/06

Ale abych ani teď nepředbíhal události – řekněme si opět i nyní o této již druhé ústavní stížnosti starobní důchodkyně A.W. v téže věci.

Ústavní soud ČR se nejprve vyjádřil k formální takzvané “procesní” formě reprízovaného divadla v režii Nejvyššího správního soudu ČR těmito slovy: “Účelem ustanovení § 17 odst. 1 soudní řád správní, tj. s.ř.s. je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ČR, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního (čl. 89 odst. 2 Ústavy!!) v situaci, kdy rozhodující senát má (vzhledem k této vázanosti) rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu ČR aplikován. Není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud ČR (se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 21/04), že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu ČR rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu ČR (viz. srovnejte nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97). Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu ČR, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut. Jestliže v předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, vytkl Ústavní soud ČR Nejvyššímu správnímu soudu ČR též, že ignoroval právní názory, vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, a tím porušil maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ČR závazná pro všechny orgány a osoby, pak při rozhodování následném byl Nejvyšší správní soud ČR vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby “všeobecnou”, nýbrž jakožto “konkrétní”, založenou přímo ve věci posuzované, jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci. Poněvadž obdobnému požadavku, vycházejícímu z čl. 89 odst. 2 Ústavy, je vystaven i Ústavní soud ČR sám (nález sp. zn. III. ÚS 425/97), nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR s požadavky závaznosti tohoto nálezu.”

A tudíž vzhledem k právní zásadě “rei iudicatae” určitě absolutně nikoho v České republice ani nejméně nepřekvapilo to, že Ústavní soud ČR rozhodl ve věci i této opakující se ústavní stížnosti A. W., proti opakujícímu se rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26. 10. 2005 – tentokrát zas evidovaným pod - č.j. 3 Ads 2/2003-112, tak, že – fakticky stejně jako původně, tak i tentokrát - Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. 3 Ads 2/2003-112, se zrušuje.

Když uvážíme, že první nález ve věci A.W. vydal Ústavní soud ČR pod sp. zn. III. ÚS 252/04 dne 25.1.2005, zatímco ten druhý pod sp. zn. Pl ÚS 4/06 dne 20.3.2007 je zřejmé, že Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ. a další orgány justice a státní byrokracie jen tímto získaly minimálně 26 měsíců dalších průtahů, co nemusely starobní důchodkyni A.W. vyplácet ze systému důchodového pojištění (zabezpečení) České republiky takový důchod, na jaký má A.W. podle vnitrostátní legislativy České republiky právo.

Pokud jde o toto druhé řízení před Ústavním soudem ČR o druhé ústavní stížnosti A.W., i tentokrát se jednalo v prvé řadě o porušení čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen “Ústavy”). Navíc obecný soud, ač sice byl vázán v této věci zrušujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04, tak ho ignoroval a opětovně rozhodl v její neprospěch.

Kasační stížnost totiž zamítl a sám v rozporu se skutečností nepřípustně “dovodil” – v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listiny”) – závěr o údajně prý “nediskriminační” povaze čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, uveřejněné pod č. 228/1993 Sb. (dále jen “Smlouvy”), respektive že prý údajně její aplikací k porušení zásady rovnosti v právech nedošlo.

Čl. 89 odst. 2 Ústavy byl pak pominut tím, že se Nejvyšší správní soud ČR odchýlil od právních závěrů, formulovaných v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 252/05.

Ovšemže rozhodné skutkové okolnosti jsou nepochybné; stěžovatelka se narodila koncem července roku 1943, v období od 1. 9. 1958 do 26. 8. 1960 trval její učební poměr u Národního podniku Slovenka, závody Žilina, poté od 1. 9. 1960 do 28. 7. 1996 byla zaměstnána v podniku Tatrasvit a.s., Svit; ku dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (tj. dne 9. 8. 1996) měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky, v Popradu a byla slovenskou státní občankou.

Rozhodnutím Sociální pojišťovny (tj. Slovenské pojišťovny) ze dne 19. 8. 1996 byl A.W. ode dne 29. 7. 1996 přiznán starobní důchod ve výši 3.229,- Sk, když jí bylo započteno 37 ukončených roků zaměstnání, a její nárok byl posouzen výlučně podle vnitrostátních slovenských předpisů, aniž by byla aplikována Smlouva.

Později po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala za svým manželem do České republiky, který, stejně jako i jejich společné děti, byl občanem České republiky a dne 10. 6. 1998 jí i bylo uděleno státní občanství České republiky.

Po opakovaných a neúspěšných žádostech o poskytnutí “vyrovnávacího přídavku” k důchodu pobíranému ze Slovenské republiky, respektive o odstranění tvrdosti zákona, potažmo o starobní důchod z českého systému pojištění, požádala A.W. podáním ze dne 29. 2. 2000 adresovaným České správě sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ znovu o přiznání “vyrovnávacího přídavku”, jehož výši odvozovala z rozdílu mezi důchodem, přiznaným a vypláceným slovenským nositelem pojištění a důchodem, který by jí náležel, respektive byl přiznán v České republice v případě splnění podmínek nároku na starobní důchod podle právních předpisů o důchodovém pojištění platných v České republice, a to bez ohledu na Smlouvu.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ. coby příslušný správní orgán však ale namísto toho, aby se věcí seriózně zabývala v řádném správní řízení, tak pouze takzvaným “dopisem” ze dne 10. 4. 2000 tento požadavek odmítla.

Opravní prostředek A.W. proti tomuto “dopisu” byl posléze projednán v rámci soudního přezkumu podle tehdejší části páté občanského soudního řádu a Krajský soud v Ostravě “rozhodnutí” České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. 38 Ca 97/2000-24 potvrdil. Ten poté potvrdil i Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, č.j. 2 Cao 140/2001-38, který A.W. napadla dovoláním; a jelikož o něm Nejvyšší soud ČR nerozhodl do 31. 12. 2002, věc pak převzal – jako kasační stížnost – k vyřízení Nejvyšší správní soud ČR (§ 132, § 129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen “s.ř.s.”).

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003–60, byla kasační stížnost A.W. zamítnuta. Z odůvodnění se podává, že Nejvyšší správní soud ČR odmítl akceptovat úplně oprávněný argument A.W. o porušení zásady příznačné pro mezinárodní takzvané “sociální” smlouvy, podle které skutečnost, že stát uzavřel s nějakým jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být občanu v důchodových věcech na újmu, a tudíž nemůže ho proto krátit v jeho zákonných nárocích podle českých vnitrostátních předpisů.

Nejvyšší správní soud ČR za rozhodné měl, že A.W. získala “dobu zabezpečení v celém rozsahu ve Slovenské republice” a zde vznikl nárok na starobní důchod, který jí nositel zabezpečení Slovenské republiky také přiznal.

Podle subjektivního a protiústavního právního názoru Nejvyššího správního soudu ČR doby zabezpečení (pojištění) získané na území společného československého státu je údajně prý z hlediska současné právní úpravy nutné považovat za doby získané na území buď České republiky nebo Slovenské republiky (čl. 11 a čl. 20 Smlouvy); a vyrovnávací příspěvek, jehož se stěžovatelka domáhá, přiznat údajně prý nelze, neboť jeho poskytování nemá oporu ani v zákoně ani mezinárodní smlouvě.

Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III.ÚS 252/04, byl tento protiústavní rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR zrušen.

Ústavní soud ČR již v této souvislosti Nejvyššímu správnímu soudu ČR vytkl, že se dostatečně nevypořádal s ústavně právním aspektem celé věci a s argumentací obsaženou v kasační stížnosti, a zejména pak, že v posuzované věci dostatečně nezohlednil právní názor obsažený v jeho nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02 (tj. dotyčný první případ týkajícího se starobního důchodce J.H. o kterém píši na počátku této práce), a jeho dopad na aplikaci článku 11 odst.1 a 2 ve spojení s článkem 20 Smlouvy (podrobnosti budou vyloženy v dalším).

Poté se věcí opět zabýval Nejvyšší správní soud ČR, respektive třetí senát Nejvyššího správního soudu ČR, jemuž věc podle rozvrhu práce připadla, ji protiústavním i nezákonným usnesením ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Ads 2/2003–104, “předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ČR” s právně úplně nesmyslným názorem, že údajně prý “podmínky tohoto postupu ve smyslu § 17 odst. 1 s.ř.s. jsou splněny”.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ČR svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. 3 Ads 2/2003-112, kasační stížnost A.W. jako údajně prý nedůvodnou opětovně zamítl.

Tento rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ČR setrval tak na hodnocení dob pojištění získaných A.W. do 31. 12. 1992 úplně stejně, jak s nimi již nakládal v předchozím rozhodnutí i senát téhož Nejvyššího správního soudu ČR, a znovu opakoval, že údajně prý “doby zabezpečení (pojištění) získané pojištěncem za doby trvání společného československého státu mohou být po jeho rozdělení podle okolností započteny pro nárok na důchod buď v českém systému zabezpečení (pojištění) nebo ve slovenském systému zabezpečení, a to buď podle čl. 20 Smlouvy nebo podle vnitrostátních předpisů, nemohou však být duplicitně započteny v obou systémech kromě případů uvedených v čl. 11 odst. 3 Smlouvy”. A.W. získala veškerou dobu zabezpečení (pojištění) výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, se sídlem zaměstnavatele tamtéž, pročež jsou tudíž údajně prý dobami výhradně “slovenskými” a pro zápočet naopak v českém systému pojištění, jehož se A.W. domáhá, údajně prý nejsou splněny podmínky ani podle čl. 20 Smlouvy, a ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb.

Podle právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR právní názory obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci 3 Cao 12/96 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 120/98 na posuzovanou věc prý údajně zjevně nedopadají, neboť A.W. nezískala žádnou dobu pojištění podle českých vnitrostátních předpisů, a “se zřetelem na závazný právní názor Ústavního soudu ČR obzvláště zvažoval”, uvedl Nejvyšší správní soud ČR, “zda svým výkladem pozitivních právních předpisů v daném případě neporušil princip rovnosti v právech” a “zásadu zákazu diskriminace”, jmenovitě ve vztahu k čl. 20 Smlouvy.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ČR však dospěl k závěru, že “v oblasti zabezpečení ve stáří upravené čl. 30 odst. 1 Listiny … se osobní rozsah odvíjí zásadně od principu výdělečné činnosti na území státu a zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení z důvodu občanství, tj. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky oproti jiné fyzické osobě, která je za obdobných okolností (tj. je výdělečně činná na území, platí pojistné) účastníkem takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala logiku, nebyla by založena na rozumných a objektivních základech a navíc by byla v rozporu se závazky plynoucími pro Českou republiku z mezinárodního práva, a preferenční zacházení ostatně české právní předpisy neobsahují a není součástí ani inkriminovaného čl. 20 Smlouvy. A proto podle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR “kriterium sídla zaměstnavatele obsažené v čl. 20 Smlouvy jež určuje příslušnost České republiky a Slovenské republiky k hodnocení dob zabezpečení (pojištění) z období před zánikem ČSFR, není údajně prý svojí povahou diskriminační ve smyslu čl. 3 Listiny, jako údajně prý ani není porušením principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Tato norma je údajně prý založena na objektivních a rozumných důvodech, mezi cílem a použitými prostředky existuje vztah přiměřenosti a navíc nelze podle jednoznačných kriterií definovat podskupinu, která by dotčeným ustanovením Smlouvy byla znevýhodněna. Za takovou podskupinu nelze považovat účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, kteří vykonávali do 31. 12. 1992 zaměstnání na území Slovenské republiky se sídlem zaměstnavatele tamtéž, neboť výsledek posouzení dob zabezpečení podle obecných pravidel obsažených v zákoně č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění a podle čl. 20 Smlouvy by v jejich případě byl stejný”. Totéž platí pro “účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR vykonávající v různých obdobích do 31. 12. 1992 zaměstnání na území České republiky, jejichž zaměstnavatel měl k uvedenému datu sídlo na Slovensku, neboť i v těchto případech … závisel výsledek posouzení důchodového nároku a jeho výše na řadě faktorů – celkovém poměru dob zabezpečení získaných v obou nástupnických státech, výši výdělku, vyloučených dobách apod.”

Co do právních názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 a jeho možným dopadům na posuzovanou věc A.W., Nejvyšší správní soud ČR míní, že “zde projednávaný případ se skutkově i právně výrazně odlišuje od případu A.W., neboť na rozdíl od tam posuzované situace je zde “spornou otázkou údajně prý již samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci Smlouvy”, přičemž A.W. údajně prý nemá “žádnou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění), kterou by jí bylo možno započíst ať již pro nárok či pro výši starobního důchodu v českém systému důchodového pojištění” a “nejedná se u ní” – údajně prý “ani o retroaktivní upření nároku na dávku získaného za trvaní československé federace”.

A.W. se tedy údajně podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR domáhá duplicitního zápočtu týchž dob zabezpečení (pojištění) v důchodových systémech obou nástupnických států bývalé československé federace, což pokládá za nepřípustné.

Důvody, proč ani po zohlednění pokynů Ústavního soudu ČR obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí požadavku A.W. nepřisvědčil, shrnul Nejvyšší správní soud ČR tak, že : a/ názor, dle něhož jsou doby získané účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 dobami českými, pokud má účastník (pojištěnec) české občanství, nemá oporu v pozitivní právní úpravě a nelze ho údajně prý dovodit ani z ústavně právních principů a zásad zakotvených v Ústavě a Listině. Naopak, právě rozdílné hodnocení dob zabezpečení (pojištění) na základě státního občanství by údajně prý bylo zjevným porušením čl. 1 a čl. 3 Listiny, b/; přičemž tvrzení, že veškeré československé doby zabezpečení (pojištění) jsou i dobami českými bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídla zaměstnavatele, popírá údajně prý ve svém důsledku princip dělení veřejnoprávních povinností v oblasti důchodového zabezpečení mezi oba nástupnické státy bývalé ČSFR a činí údajně prý z České republiky univerzálního sukcesora, který je údajně prý povinen převzít závazky vůči všem účastníkům důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, pokud získali v době jejího trvání alespoň 25 let zabezpečení (pojištění) a dosáhli důchodového věku, a c/ požadavek na zápočet doby, zhodnocené již jednou v slovenském systému důchodového zabezpečení, pro nárok na důchod v českém systému důchodového pojištění mimo rámec vymezený čl. 11 odst. 3 Smlouvy a bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídlo zaměstnavatele, konstruuje údajně prý “jakési právo pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnocenu dobu zabezpečení získanou do 31. 12. 1992, a to podle toho, v kterém systému bude přiznaný důchod vyšší”. Takové subjektivní právo však podle Nejvyššího správní soudu ČR “není podepřeno ustanovením žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva a nese v sobě navíc výrazné diskriminační prvky”.

Pokud jde o tuto opětovnou ústavní stížnost, podanou A.W. proti tomuto opětovnému rozsudku Nejvyššího správní soudu ČR, je třeba opakovaně poukázat na nerovné postavení důchodců trvale žijících v České republice, kterým je důchod přiznán a vyplácen slovenským nositelem pojištění z důvodu, že v rozhodné době pracovali na území Československa (respektive někdy pouze jen jejich zaměstnavatel měl sídlo na území Slovenské republiky), jelikož určujícím kritériem pro hodnocení získaných dob pojištění ve společném státě k datu 1. 1. 1993 (ačkoli v “jednom federálním systému důchodového pojištění”!!) mají být zásady vtělené do čl. 11 a 20 Smlouvy.

Aby snad u čtenáře nedošlo k nějakému nedorozumění je třeba zde uvést, že A.W. ve skutečnosti nežádala, aby jí byl přiznán důchod z českého důchodového pojištění; jejím požadavkem je pouze to, aby při aplikaci Smlouvy byla respektována právní zásada, podle které nesmí “sociální smlouva poškodit občana ve srovnání se stavem bezesmluvním”.

A tedy trpí-li Smlouva tímto nedostatkem a neobsahuje-li žádný institut, jenž by jej narovnal, pak musí správní orgán postupovat při její aplikaci tak, aby nedošlo k porušení zákazu diskriminace a zásady rovného zacházení.

Tento princip nepozbyl platnosti ani vstupem České republiky do Evropské unie, neboť je zásadou mezinárodně uznávanou, obsaženou v “dokumentech stojících nad Nařízením č. 1408/71”, jehož se ostatně Nejvyšší správní soud ČR sám dovolává, aniž by však – v této souvislosti – přihlédl kupříkladu k jeho čl. 3 či čl. 7.

Též je třeba poukázat na jiné rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR (například: sp. zn. 2 Ads 15/2003 a sp. zn. 6 Ads 53/2003) v obdobných věcech, kdy zmiňovaná zásada ctěna naopak byla.

Dále je třeba poukázat na čl. 5 Evropské prozatímní úmluvy (č. 112/2000 Sb.m.s.), podle něhož “ustanovení této dohody neomezují ustanovení žádných vnitrostátních zákonů, mezinárodních úmluv, které jsou pro oprávněné osoby příznivější”.

Jelikož “Nařízení” neřeší otázku nároků odvozených z dob zaměstnání v jednom státě, který poté čeští a slovenští papaláši společně rozbili, aplikace jeho čl. 94, upravující možnost “přepočítání důchodu” není v jejím případně možná, není myslitelné, aby byla akceptována úprava, jež by vedla ke snížení (či ztrátě) nároků odvozených z dob zaměstnání ve “vlastním” (československém) státě.

Navíc “Nařízení” nelze uplatnit ani na nároky vzniklé před ani po vstupu České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie, pokud jde o hodnocení doby zaměstnání v Československu”.

A tak tedy shrnuto a podtrženo A.W. – při respektování čl. 20 Smlouvy – ve skutečnosti ani nekonstruovala jakési právo pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení” a je tak tedy dokonce smířena i s tím, že bude pobírat důchod ze Slovenské republiky, nicméně domáhala se pouze odstranění nerovnosti v právu na důchodové zabezpečení, která je patrná i při srovnání s výší důchodů “bývalých československých občanů”, trvale žijících v České republice, z nichž někteří – ač pracovali (většinou nebo pouze) v době trvání československého státu “na území Slovenské republiky” – pobírají důchod z českého důchodového pojištění (a to jen proto, že měli již před 1. 1. 1993 trvalý pobyt v ČR nebo se jim dostalo včas informací o “dopadech” Smlouvy a “včas” uzavřeli “další” pracovní poměr s českým zaměstnavatelem).

A tak tedy nebýt Smlouvy, byl by “důchodový nárok A.W. objektivněvyšší”, respektive by odpovídal délce doby jejího zaměstnání v Československu.

A tak k zajištění právem očekávaného nároku na poskytnutí dávek z důchodového pojištění, pro jehož přiznání jsou splněny podmínky vnitrostátních předpisů, slouží v mezinárodním právu přiznání vyrovnávacího přídavku (viz kupříkladu čl. 32 Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskem z roku 2001), kde je rozhodující to, jak vysoký nárok zajišťují vnitrostátní předpisy, a nikoliv to, kde byla “důchodově” relevantní práce konána.

“Vyrovnávací příspěvek”, o jehož přiznání ke “slovenskému důchodu” A.W. oprávněně žádá, je dávkou vyrovnávající nevýhody smluv založených na principu takzvaných “dílčích důchodů”, kde nevýhody vznikají právě při srovnání se smlouvami na principu teritoriálním; postrádá-li Smlouva takovéto ustanovení o vyrovnávacím přídavku, musí pak tedy být aplikována tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle, tj. “nepoškodit občany v důsledku smluvní úpravy”.

Dále lze polemizovat s výkladem Nejvyššího správního soudu ČR ohledně podmínek vzniku nemocenského pojištění a z něho odvozeného pojištění důchodového, k němuž tento soud přistoupil za použití interpretace zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve spojení s ústavním zákonem č. 4/1993 Sb. Opětovně je třeba uvést, že podmínkou vzniku nemocenského pojištění nebyla činnost na území Československa (i doba činnosti vykonávané občany Československa v cizině totiž byla dobou československého důchodového zabezpečení!!), ale naopak všichni, kdo pracovali v pracovním poměru v Československu (a tedy dokonce i cizinci!!) podléhali československému nemocenskému pojištění.

Jinými slovy nebylo tedy nikdy rozhodující to, kde byla tato pracovní činnost vykonávána, či zda byla pojištěna, ale zda ji bylo možné podle čs. právních předpisů hodnotit”.

Důvěra občanů v zákony proto nesmí být zklamána tím, že “soud v budoucnu stanoví, že získaná a zaplacená doba nemocenského pojištění není dobou důchodového zabezpečení u určité skupiny občanů ( tj. zde těch, kteří se ke dni rozbití společného československého státu “nestihli do 31. 12. 1992 přestěhovat nebo změnit zaměstnavatele”).

Nejvyšší správní soud ČR ve svém vyjádření, podaném k ústavní stížnosti A.W., především odmítl námitku, že nerespektoval závazný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04.

Podle výkladu Nejvyššího správního soudu ČR Ústavní soud ČR mu sice vytkl, že ve svém rozhodnutí nevzal v potaz ústavně právní aspekty věci, zejména názor obsažený v nálezu ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 405/02, vyjádřil však ale rovněž podmínku, kdy by měl Nejvyšší správní soud ČR “názor zde uvedený dodržet”, totiž “nenajde-li se dostatek racionálních a svým vyzněním přesvědčivějších argumentů ve svém souhrnu více konformních s právním řádem”, přičemž se “nikterak nepředjímá závěr o splnění podmínek nároku na důchod z českého systému pojištění stěžovatelkou”. Uvedenou podmínku, konstatoval Nejvyšší správní soud ČR, údajně prý splnil, neboť se s úvahami Ústavního soudu ČR v odůvodnění ústavní stížností napadeného “svého” rozsudku formálně vypořádal.

K otázce důchodového nároku A.W. v návaznosti na aplikaci zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění dalších předpisů, (dále jen “zákona č. 155/1995 Sb.”) a čl. 20 Smlouvy Nejvyšší správní soud ČR uvedl, že stěžovatelkou požadovaný “vyrovnávací přídavek” není – jako samostatná dávka – těmito právními předpisy upraven, pročež není v pravomoci žádného soudu (srovnejte čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) uložit správnímu orgánu, aby “přiznal neexistující dávku”, a tedy “ nutit jej k porušení právních předpisů v oblasti jak hmotně právní i procesní”.

Na žádost A.W. bylo proto údajně prý pohlíženo jako “na žádost o přiznání starobního důchodu z českého systému pojištění” a bylo posuzováno, zda splňuje podmínky nároku dle “českých předpisů” – tj. zejména potřebnou dobu pojištění – s tím, že “jednu a tutéž dobu pojištění lze pro nárok na dávku (vyjma případů dle čl. 11 odst. 3 Smlouvy) zhodnotit pouze v jednom ze systémů důchodového pojištění osob nástupnických států zaniklé československé federace”.

Ač A.W. tuto zásadu uznává, fakticky se podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR údajně prý “právě zápočtu doby v obou systémech pojištění domáhá” a to s požadavkem zohlednění státního občanství jako – pro Nejvyšší správní soud ČR - neupraveného kriteria, a “pro tento případ irelevantní skutečnosti – tj. trvalého pobytu”, jež (a ani jejich změny) však žádnou souvislost s hodnocením (potřebné) doby pojištění pro vznik nároku na starobní důchod podle platných právních předpisů nemají.

Ohledně dodržování zásady, podle níž aplikace mezinárodní (sociální) smlouvy nesmí být občanovi na újmu v jeho nárocích vzniklých podle vnitrostátních předpisů, pak Nejvyšší správní soud dodal, že “vnitrostátním předpisem pro posouzení nároku stěžovatelky na dávku byl vzhledem k okolnostem jejího případu vzhledem k její celoživotní výdělečné činnosti na území “Slovenské republiky” a jejímu trvalému pobytu tamtéž v době splnění podmínky věku zákon č. 100/1988 Sb.”, a tedy vnitrostátní předpis Slovenské republiky, přičemž slovenský nositel pojištění při vyměřování starobního důchodu A.W. také pro nárok i výši dávky všechny jí získané doby pojištění započetl, a to výhradně podle “slovenských vnitrostátních předpisů bez odkazu na Smlouvu”. K újmě stěžovatelky na výši důchodových nároků v důsledku aplikace Smlouvy tak v dané věci podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR údajně prý dojít nemohlo.

Senátu, který postupoval podle § 17 odst. 1 s.ř.s., rozšířený senát (zde Nejvyšší správní soud) pak přisvědčil potud, že po účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tj. od 1. 6. 2002, jsou všechny možnosti “obejít” Smlouvu vyloučeny, pročež již bez jakékoli pochybnosti veškerá doba pojištění A.W. do 31. 12. 1992 je údajně prý pouze dobou získanou ve slovenském systému důchodového pojištění.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ coby vedlejší účastník označila za “základní mýlku” A.W. ohledně povahy a funkce vyrovnávacího přídavku spatřoval v kolizi s principy komunitárního práva v oblasti sociálního zabezpečení, jimiž je garantována pouze minimální výše důchodu podle vnitrostátních předpisů trvalého pobytu důchodce, pokud tato je vyšší než souhrn dílčích důchodů (rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-22/81 Browning, C-132/96 ve věci Stinco and Panfilo). Porovnávat výši důchodu podle Smlouvy a vnitrostátních předpisů však bylo možné jen do 1. 6. 2002; přitom důchodové nároky stěžovatelky získané na základě doby pojištění za existence společného československého státu jí údajně prý nejsou odepřeny, neboť má zhodnocenou veškerou dobu pojištění a ta se jí promítá do výše jejího starobního důchodu. Připuštěním komparace výše odlišně vypočtených dávek (“s možností” – údajně prý “výběru té vyšší”) dochází údajně prý podle České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ k diskriminaci občanů České republiky, na něž kriterium čl. 20 Smlouvy nedopadá.

Ba dokonce údajně prý podle názoru České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ naopak aplikace tohoto pravidla by údajně prý znamenala, že “všichni občané SR – bývalí občané federace, kteří automaticky splňují naznačené kriterium a mají dobu pojištění (zaměstnání) z doby existence federativního československého státu mohou údajně prý nárokovat po českém státu, aby jim … jejich slovenský důchod dorovnal do adekvátní výše”. Zákon č. 155/1995 Sb. mezi podmínky nároku na důchod okolnosti jako občanství České republiky a trvalý pobyt na území České republiky neřadí; jejich vyžadování by údajně prý bylo v rozporu s principem rovnosti a bylo by třeba stejnou právní ochranu rozšířit nejen na české občany žijící v cizině, ale i na jiné státní občany, přičemž připuštění těchto podmínek by údajně prý bylo v rozporu i s “evropskou legislativou”.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve vyjádření, k němuž ho Ústavní soud ČR vyzval, podrobilo rozboru historické a právní souvislosti důsledků rozdělení dříve společného československého státu, zejména důvody hledisek, jimž se v této souvislosti dostalo přednosti. Po rozbití ČSFR bylo údajně prý nezbytné tuto dosud “jednotnou” dobu rozdělit (viz čl. 20 Smlouvy) tak, aby “se jednalo o dobu buď českou nebo slovenskou”, a aby tatáž doba nebyla hodnocena dvakrát, což je třeba považovat za “dostatečně objektivní a rozumný důvod” použitých kriterií. Oproti tomu, okolnost že Ústavní soud ČR váže nárok (tj. nález sp. zn. III. ÚS 252/04) na české státní občanství stěžovatelky, je podle Ministerstva práce a sociálních věcí ČR údajně prý v rozporu se zákonem o důchodovém pojištění, neboť do důchodového pojištění vnáší údajně prý “zcela nepoužitelný” prvek. Ve vztahu k možným důsledkům nálezu Ústavního soudu ČR Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR poznamenalo, že pokud by se údajně prý doba ČSFR hodnotila vždy jako doba ČR, tak by velký počet občanů SR … získal též důchod z ČR, pokud by do 31. 12. 1992 získali alespoň 25 let a dosáhli důchodového věku …”.

Teze Ústavního soudu ČR že “nositel českého důchodového pojištění bude tudíž respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění” nemá proto – podle názoru Ministerstva práce a sociálních věcí ČR – údajně prý žádnou zákonnou oporu a dovolávat se občanství není údajně prý slučitelné s principy EU, respektive komunitárního práva, což Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR i v jiných souvislostech pak podrobně rozvedlo.

Vzhledem k tomu, že jak účastníci řízení – tj. jak A.W. tak i Nejvyšší správní soud ČR, jakož i vedlejší účastník – Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a Ústavní soud ČR má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud ČR v dané věci rozhodl bez toho, že by nařizoval ústní jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Jelikož v dané věci rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve složení nikoli senátním, nýbrž tzv. rozšířeným senátem ve smyslu § 17 odst. 1 s.ř.s., projednal Ústavní soud ČR ústavní stížnost v plénu podle § 11 odst. 2 písm. k/ zákona o Ústavním soudu, maje na zřeteli usnesení svého pléna ze dne 18. 12. 2003 (viz Sdělení Ústavní soudu ČR uveřejněné pod č. 14/2004 Sb.).

Ústavní soud ČR však nemohl ponechat stranou otázku regulérnosti postupu Nejvyššího správního soudu ČR, neboť “odlišný názor” jinak příslušného senátu nebyl pro posouzení dané věci jakkoli relevantní; jak bude dále doloženo, to, v čem se mínil “odchýlit” od vlastní dosavadní rozhodovací praxe, se do právního posouzení věci ani z důvodů procesních ani věcných totiž promítnout nemohlo.

Účelem ustanovení § 17 odst. 1 s.ř.s. je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ČR, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního (čl. 89 odst. 2 Ústavy) v situaci, kdy rozhodující senát má vzhledem k této vázanosti rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu ČR aplikován.

Opačný názor - vtělený do předposledního odstavce odůvodnění usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího soudu ČR- by vedl k úplně absurdnímu závěru, že by zde vždy po kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR musel rozhodovat rozšířený senát, a to jen proto, aby aplikoval závazný právní názor Ústavního soudu ČR, neboť nepochybně ani on by se z jeho závaznosti nemohl vymanit.

Obdobně platí, že není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud ČR se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 21/04, že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu ČR rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Zde postačí připomenout, že v nálezu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, Ústavní soud konstatoval, že “předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb. se … na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují”.

Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu ČR, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je již zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut.

V předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, vytkl Ústavní soud ČR Nejvyššímu správnímu soudu ČR též to, že Nejvyšší správní soud ČR ignoroval právní názory, vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, a tím “porušil … maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ČR závazná pro všechny orgány a osoby”.

Při rozhodování následném byl tedy Nejvyšší správní soud ČR vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby “všeobecnou”, nýbrž jakožto “konkrétní”, založenou přímo ve věci posuzované, respektive jako “závaznosti, která - konkrétní a Ústavním soudem ČR posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká” (srov. znovu nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97), jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci (viz kupříkladu § 226 odst. 1, § 243d odst. 1 o.s.ř., § 264 odst. 1, § 265s odst. 1 tr. řádu; ohledně vázanosti mezi Ústavním soudem ČR a obecnými soudy v rámci trestního řízení viz ustanovení §314h odst. 1 tr. řádu).

Obdobnému požadavku je pak vystaven dokonce i Ústavní soud ČR sám; ve výše vzpomenutém nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 se též uvádí, že “vykonatelný nález Ústavního soudu ČR je … závazný pro všechny orgány i osoby” (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný dokonce i pro samotný Ústavní soud ČR a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci.”

Z toho plyne, že v dalším nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (tj. sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR s požadavky závaznosti tohoto nálezu, jak byly právě vyloženy.

Ačkoli je zjevné, že Nejvyšší správní soud ČR vycházel – nesprávně – z jiného vymezení rámce svého rozhodování, pokládá v dané věci Ústavní soud ČR za přesto přiléhavé ještě v jednotlivostech doložit, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudy ČR tyto principy vázanosti nálezem Ústavního soudu ČR podle čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovány nebyly.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 se zabýval Ústavní soud ČR z pohledu aplikovaného podústavního práva otázkou, zda Nejvyšší správní soud ČR tím, že se ztotožnil s aplikací čl. 11 odst. 1, odst. 2 ve spojení s čl. 20 Smlouvy, k níž přistoupil správní orgán - České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ, zasáhl do ústavním pořádkem chráněných práv A.W., a tedy jde o porušení ,čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 1 (tj. rovnosti v právech) , čl. 3 odst. 1 (tj. zákazu diskriminace), čl. 30 odst. 1 (tj. práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří), jakož i čl. 36 odst. 1 (tj. práva na spravedlivý proces) Listiny, přičemž Ústavní soud ČR dospěl k správnému závěru, že k takovýmto zásahům skutečně došlo.

Kasační nález sp. zn. III. ÚS 252/04 vybudoval Ústavní soud ČR na následujících principech, připomínaje zhusta právní závěry, vyslovené již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02:

1.) ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 31/94),

2.) bývalý společný československý stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a z hlediska tehdejšího československého práva bylo právně úplně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), Česká republika v ústavní rovině přijala princip kontinuity právního řádu, pročež na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na “zaměstnání v cizině”,

3.) v důsledku toho rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (respektive sídlo zaměstnavatele) je pokládáno za údajné “zaměstnáním v cizině”, což je nutno mít za diskriminující, neboť tato fikce není podložena absolutně žádnými “objektivními” a “rozumnými‘ důvody,

4.) dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená se Slovenskou republikou retroaktivně zpětně zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného československého státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého, a proto mezinárodní závazky České republiky, jež směřují svými účinky retroaktivně i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze,

5.) v případě, že občan splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu, “aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést retroaktivně k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to totiž principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu”. Pojem právního státu musí být vykládán v návaznosti na požadavek úcty k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a ten je nutno šetřit i při aplikaci mezinárodní smlouvy,

6.) těžiště dovolávaného nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02, jež je ohlášeno jako ústřední i v posuzované věci, a v plném rozsahu na ni také i dopadá, spočívá v proklamovaném respektu k ústavnímu principu rovnosti a vyloučení neodůvodněné nerovnosti, a to jmenovitě rovnosti mezi občany České republiky. V případě, v němž se pro vztah mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva uplatní výkladové pravidlo “lex specialis derogat legi generali”, musí princip přednosti speciální úpravy (tj. mezinárodní smlouvou) před úpravou obecnou (tj. vnitrostátním právem) ustoupit principu ústavnímu, totiž jeho ústavně konformní interpretaci a aplikaci; a tímto ústavní principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišení v právech,

7.) použitý argument Nařízením Rady (EHS) 1408/71 nelze než označit za nepřípadný a nepřiléhavý, jelikož podle jeho čl. 7 odst. 2 písm. c/, ve znění změn a doplnění, “toto Nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uvedené v příloze II”; odtud se podává, že na posouzení nároků občanů České republiky plynoucích ze sociálního zabezpečení, jejichž zaměstnavatel měl před 31. 12. 1992 sídlo na území Slovenské republiky, jako součásti České a Slovenské Federativní republiky, relevantní evropské právo nedopadá, a totéž plyne i z ustanovení čl. 2 Nařízení, jež vymezuje okruh osob, kterých se týká,

8.) pokud občan České republiky splňuje zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání “důchodové dávky” v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů České republiky, respektive rozhodl o dorovnání důchodu pobíraného od druhé smluvní strany, přihlížeje k důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění,

9.) existence rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, nebyla přehlédnuta, avšak s tím, že Nejvyšší správní soud ČR “ratio decidendi” klíčového nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II.ÚS 405/02, v něm co do jeho základu absolutně nerespektoval a ignoroval,

10.) při posuzování žádosti o udělení státního občanství České republiky je úkolem příslušných státních orgánů zjišťovat i její případnou majetkovou motivaci, přičemž však udělení státního občanství České republiky na žádost občana cizího státu je “výrazem neomezené státní suverenity a děje se ve sféře absolutního volného uvážení”. Ve vztahu k zákonu č. 155/1995 Sb. lze považovat “za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoli ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob”,

11.) východiska, založená v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02, a použitelná i v dané věci, zahrnují též i názor, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není součástí ústavního pořádku a není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy “ve znění před euronovelou”; nelze pak přijmout jako ústavně konformní aplikaci jejích ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Ústavou nebo Listinou coby součástmi ústavního pořádku.

Z pohledu těchto zásad Ústavní soud ČR hodnotil závěry Nejvyššího správního soudu ČR, k nimž dospěl v rozhodnutí následném, jež je napadené ústavní stížností A.W.

30. Posuzováno z pozic výlučně podústavního práva není důvod Nejvyššímu správnímu soudu ČR oponovat; ostatně již v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 dal Ústavní soud najevo, že postup (zde podle § 61 zákona č. 155/1995 Sb.), upřednostňující mezinárodní smlouvu, byl “prima facie” formálně zákonný. Chápání podmínek vzniku nároku na starobní důchod z českého systému pojištění, který Nejvyšší správní soud ČR podal, lze mít sice za formálně konformní se zákonem, a to je možné formálně vztáhnout – odhlédaje od ústavněprávního kontextu – i k formálnímu úsudku, že státní občanství České republiky není z pohledu zákona č. 155/1995 Sb. okolností formálně relevantní, jakož i k interpretaci tohoto odlišného režimu úpravy dob pojištění při zániku společného státu České a Slovenské Federativní republiky ku dni 31.12.1992, zakotveném ve Smlouvě, jímž se oproti zásadě “být činným” na území státu (viz. srovnejte § 13 zákona č. 155/1995 Sb., čl. 1 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb., § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 54/1956 Sb.) prosadilo kriterium sídla zaměstnavatele (čl. 20 odst. 1 Smlouvy), a to bez ohledu na to, na území kterého ze smluvních států byly doby pojištění skutečně dosaženy. Srozumitelné je i ozřejmení volby této “fikce”, respektive jeho pragmatických příčin.

Se zřetelem k zásadě, že mezinárodní smlouva nemůže být občanu na újmu práv nabytých podle vnitrostátního zákonodárství, Nejvyšší správní soud ČR dokonce i připustil, že priorita Smlouvy, již jinak činí zásadní, může být dotčena v případech, kdy doba pojištění coby podle Smlouvy “slovenská” by podle zákona č. 155/1995 Sb. byla dobou českou (protože “odpracovanou” na území České republiky). V takových případech i samotný Nejvyšší správní soud ČR též uznává, že ačkoli odpovídající nárok údajně prý nemá přímou oporu v zákoně č. 155/1995 Sb., přichází v úvahu, aby soud uložil nositeli pojištění vypočíst výši důchodu podle českých právních předpisů a “dorovnat do této výše důchod pobíraný od druhé smluvní strany”.

Ke kontroverzi mezi Nejvyšším správním soudem ČR a Ústavním soudem ČR dochází pak zejména v situaci, kdy Nejvyšší správní soud ČR setrvává na tom, že posledně uvedená situace je právě tou hranicí, za kterou při aplikaci Smlouvy již údajně prý jít nelze.

Coby klíčového jakožto “formálního završení dosavadní praxe” se Nejvyšší správní soud ČR dovolává názoru, který vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, podle něhož “při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení či podle vnitrostátních (tj. českých) předpisů.

Uvedené pravidlo však ale podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl údajně prý jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR”.

Je tomu tak podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR proto, že údajně prý “nelze, vzhledem k souběžné eliminaci Smlouvy a tím i jejího čl. 11 odst. 3 přihlížet k dobám pojištění získaným na území druhého smluvního státu”; kromě případů předjímaných tímto článkem Smlouvy nemohou být “duplicitně” započteny doby pojištění “v obou systémech”.

Jak je tedy podrobně vyloženo v předchozí narativní části, uvedené pak Nejvyšší správní soud ČR promítá do poměrů A.W. a dospívá k závěru, že získala veškerou dobu pojištění “výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, kdy i sídlo zaměstnavatele bylo tamtéž” a proto je tato doba údajně prý dobou “výhradně získanou ve slovenském systému důchodového zabezpečení”, nikoliv v systému českém.

Podle subjektivního právního názoru Nejvyššího správního soudu ČR pro její zápočet tudíž “v českém systému” údajně prý nejsou dány důvody ani podle čl. 20 Smlouvy, a ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb., pročež A.W. z českého důchodového pojištění nárok na starobní důchod - “ať by byl poskytován jakoukoli formou” - údajně prý nevznikl.

Nejvyšší správní soud ČR tyto závěry, shodné s těmi, jež vyslovil již v předchozím “senátním” rozhodnutím ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003-60 (poznámka: respektive pokud bych to měl říci natvrdo a bez servítek tak bych musel otevřeně říci, že tyto své “závěry” Nejvyšší správní soud ČR doslova “opsal” ze svého předešlého rozsudku, který mu již jednou Ústavní soud ČR zrušil), formálně doplnil jak mu uložil Ústavní soud ČR v kasačním nálezu o posouzení námitek A.W. “z hlediska ústavněprávního”, ve skutečnosti, ale to co Nejvyšší správní soud ČR doplnil je pouhý výsměch právu.

Nejvyšší správní soud ČR totiž dovodil, že údajně prý relevantní názor, vtělený do rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 120/98 - že aplikace mezinárodní smlouvy nemůže být občanu na újmu v právech nabytých podle vnitrostátního práva - je ve věci A.W. údajně prý nepoužitelný, jelikož A.W. podle subjektivního právního (či spíše protiprávního!) názoru Nejvyššího správního soudu ČR údajně prý podle českých předpisů “žádnou dobu pojištění nezískala” a údajně prý “český” nárok z důchodového pojištění jí nevznikl.

V dalším pak Nejvyšší správní soud ČR se věnoval obšírnému hodnocení, zda výkladem pozitivního práva neporušil princip rovnosti podle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle jejího čl. 3 odst. 1., a to především ve vztahu ku čl. 20 Smlouvy. Aplikuje standardní výkladová kriteria uvedených ústavněprávních principů, dospěl k závěru, že v “testu ústavnosti” tento článek Smlouvy údajně prý obstojí, byť užívá hlediska hodnocení dob pojištění odlišná od zásad, jež jinak ovládají zákon č. 155/1995 Sb., respektive příslušnou oblast pozitivního práva. Té je též vlastní, že státní občanství pojištěnce je nerozhodné, a ani zde nelze podle jeho názoru údajně prý dovodit kolizi s uvedenými ústavněprávními principy.

Rovněž právní názory, vtělené do nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3. 6. 2003, sp. II. ÚS 405/2002, nejsou podle Nejvyššího správní soudu ČR údajně prý způsobilé těmito závěry otřást, neboť shledal relevantní okolnosti pro “odlišení” od případu A.W. Ty spočívají v tom, že zatímco zde je údajně prý “sporný samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci smlouvy”, tam sporný nebyl a J.H. byl českým nositelem pojištění dokonce “dílčí” starobní důchod před dosažením důchodového věku přiznán, byť i jen za takzvané “české” doby pojištění po zániku společného československého státu. Vzhledem k tomu, že slovenské právo neumožňovalo J.H. přiznat předčasně starobní důchod, nebyla tak v žádném systému zhodnocena veškerá doba zabezpečení získaná za trvání československé federace. Jestliže Ústavní soud ČR zde dovodil, že je v takovém případě nutné započíst “veškerou dobu” pojištění, dal tím podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR najevo, že rozdělení československého státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé československé federace zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do 31. 12. 1992”. V “tomto kontextu”, domnívá se tedy Nejvyšší správní soud ČR , je pak nutno chápat i právní názor Ústavního soudu ČR, že dobu zaměstnání “na Slovensku” nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině.

Podle subjektivního názoru Nejvyššího správního soudu ČR údajně prý případ A:W. je však jiný, neboť takovou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění) žádnou nemá, jelikož jí starobní důchod byl přiznán slovenským nositelem pojištění i za doby “federální”.

A nakonec Nejvyšší správní soud ČR, respektive jeho rozšířený senát, přisvědčuje právnímu názoru senátu Nejvyššího správního soudu ČR, který mu věc postoupil, když dovodil, že údajně prý i závěry o možnostech posuzovat důchodové nároky také mimo Smlouvu, vyjádřené v rozsudku ze dne 16. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, “vzaly za své” dnem 1.6.2002, tj. dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovely), který přiznal mezinárodním smlouvám (včetně Smlouvy zde rozhodné) “vyšší právní sílu než zákonu”, a nejpozději pak vstupem České republiky do Evropské unie (tj. dne 1. 5. 2004), a to se zřetelem k Nařízení Rady 1408/71. Od uvedených okamžiků je podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR údajně prý aplikace Smlouvy “jediným přípustným řešením”.

Vyložené úvahy a závěry Nejvyššího správního soudu ČR akceptovat nelze. Ústavní soud ČR dal sice v předchozím kasačním rozhodnutí najevo, že se může uplatnit i jiný, než jím zastávaný právní názor, avšak jen za určitých předpokladů, nebudou-li dotčeny principy právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo (viz. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 200/96, III. ÚS 470/97 a další). Jejich splnění, v podobě existence “dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty” ve smyslu doložené kvality větší konformity “s právním řádem jako významovým celkem”, však Nejvyšší správní soud ČR nedoložil, respektive pominul meze jejich uplatnění vázaností právními názory v kasačním nálezu – v téže věci – vyloženými.

Třebaže nedostatek respektu k nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 Nejvyššímu správnímu soudu ČR Ústavní soud ČR již dříve v předchozím kasačním nálezu vytkl, a to včetně podobného nakládání s nimi v rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, a naznačil neudržitelnost Nejvyšším správním soudem ČR použité metody “odlišení”, Nejvyšší správní soud ČR skutečné “ratio decidendi” tohoto nálezu dovodit, respektive akceptovat znovu odmítl.

Těžiště tohoto nálezu totiž nespočívalo v tom, že tamní stěžovatel J.H. byl již účasten českého systému důchodového pojištění s dobami odpracovanými “na území České republiky” po zániku společného československého státu, ani v tom, že slovenské právo neznalo institut “předčasného” starobního důchodu, pročež by v žádném systému nebyla zhodnocena doba získaná za trvání československé federace, jak míní Nejvyšší správní soud ČR, nýbrž – přitakáním tomu, aby byly započteny doby získané ve společném československém státě – ve formulaci závěru, že občanu České republiky, který splnil podmínku dosažení minimálního počtu let podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu, nelze ve vztahu k ústavním principům rovnosti občanů České republiky a právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana splnění této podmínky retroaktivně (tj. zpětně) upírat.

Jistě není namístě předpokládat, že Ústavní soud ČR by pominul rozhodné skutkové okolnosti tehdejší věci, nicméně stojí za zaznamenání, že žadatelem, českým státním občanem, byly požadované doby zaměstnání (do 31. 12. 1992) získány nikoli na území České, nýbrž Slovenské republiky u zaměstnavatele se sídlem tamtéž. A již z toho je zřejmé, že je absolutně neudržitelné, setrvává-li v dané věci Nejvyšší správní soud ČR opětovně - s Ústavním soudem ČR již zpochybněným odkazem na rozsudek č.j. 2 Ads 15/2003-39 - na podmínce, aby nárok na dávku vznikl A.W. “jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR”; to totiž – z pohledu vyložené argumentace nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 – nebylo nikterak významné.

A tím méně to mohl Ústavní soud ČR pokládat za relevantní ve věci posuzované, v kasačním nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 252/04, jestliže zde, v oponentuře k Nejvyššímu správnímu soudu ČR, vycházel již z konkrétních skutkových poměrů A.W.

Je přímo šokující, že Nejvyšší správní soud ČR nadále ignoruje Ústavním soudem ČR vyjádřený názor, že není ústavně konformní nahlížet na dobu zaměstnávání občana České republiky ve Slovenské republice po dobu existence společného československého státu jako na dobu “zaměstnání v cizině”; právě tak totiž Nejvyšší správní soud ČR uvažuje, pokládá-li doby odpracované A.W. za nezpůsobilé reflexe v českém systému důchodového pojištění.

Proti Ústavním soudem ČR v obou nálezech dovozeným závěrům ústavněprávní povahy klade Nejvyšší správní soud ČR nadále ty, jež vycházejí z pozitivního práva, a operuje, coby s rozhodujícím, s tím, že okolnost výkonu zaměstnání A.W. – v časech existence společného československého státu - ve “Slovenské republice” a pro “slovenského zaměstnavatele” způsobuje, že v českém systému pojištění její doby zaměstnání údajně prý nemohou být započteny jako doby pojištění ani podle čl. 20 Smlouvy ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb.

Ostatně tento naprosto absurdní pseudoargument Nejvyšší správní soud ČR uplatnil již v předchozím rozsudku (ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003-60), a jestliže je Ústavní soud ČR zrušil, mělo a mohlo i geniálním soudkyním (a soudcům) z Nejvyššího správního soudu ČR být zřejmé, že ku konečnému výsledku řízení nepostačí jej toliko zopakovat, byť i obšírněji.

Pokud jde o takzvaný “ústavněprávní” názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 120/98, uvádí-li k němu Nejvyšší správní soud ČR, že je údajně prý nepoužitelný, protože A.W. podle subjektivního názoru Nejvyššího správního soudu ČR údajně prý podle českých právních předpisů “žádnou” dobu pojištění nezískala, je přiléhavé připomenout, že pro stěžovatele J.H. ve věci nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 – ve vztahu k dobám, o něž zde šlo (tj. do 31.12.1992) – platilo úplně totéž, a v následném řízení tehdy příslušný Vrchní soud v Olomouci přiznal J.H. předčasný starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré doby pojištění, a tedy i doby takzvané “slovenské”, aniž by Nejvyšší správní soud ČR proti tomu jakkoliv protestoval.

Nejvyšší správní soud ČR chronicky přehlíží vlastní státoprávní důvod Ústavním soudem ČR dříve dovozených ústavněprávních výkladových principů, jež spočívá ve specifické skutečnosti, spočívající v rozdělení původně společného československého státu s ,jednotným systémem důchodového pojištění a jeho důsledcích.

Jaké konsekvence pro posouzení dané věci vyplývají z tzv. euronovely a přistoupení České republiky k Evropské unii, respektive že odtud nevyplývají důsledky vůbec žádné, vysvětlil již Ústavní soud ČR v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04.

Dále Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. Pl ÚS 4/06 ze dne 20.3.2007 velice ostře napsal – cituji doslova: “Je s podivem, že Nejvyšší správní soud – dokonce v téže věci – proti právním závěrům tohoto nálezu staví vlastní (a to opačnou) výkladovou verzi. K tomu Ústavní soud – se zřetelem k tomu, co bylo řečeno pod bodem XIII. – již ničeho nedodává, leda tolik, že aplikační přednost (nikoli “vyšší právní síla”) mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy) byla uplatňována i před 1. 6. 2002 (cestou interpretační zásady lex specialis derogat legi generali) a že stejně tak platí Ústavním soudem dosud deklarovaný princip, že i mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy, ve znění účinném od tohoto data, jest vykládat a aplikovat způsobem ústavně konformním”.

Ze shora vyloženého shrnutí zásad, na nichž stojí předchozí kasační rozhodnutí Ústavního soudu ČR, a jejich konfrontace s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR, je tudíž zjevné, že Nejvyšší správní soud ČR sice “subjektivně”, respektive ve skutečnosti pouze formálně “na oko” Ústavnímu soudu ČR jakoby vyšel vstříc tím, že původně vyslovené závěry v předchozím rozsudku ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003-60 doplnil o několik blábolů své takzvané “ústavněprávní argumentace”, jejíž nedostatek byl Ústavním soudem ČR rovněž vytýkán, fakticky však ale ve skutečnosti s právními názory, jež měly být pochopeny jako závazné, povýtce jen polemizoval, respektive nosné důvody svého “nového” rozhodnutí znovu založil na okolnostech, situovaných mimo ten ústavní rámec, který za rozhodný již dříve Ústavní soud ČR vytýčil.

Tím ústavněprávním důsledkem, jejž pokládal a i nadále pokládá Ústavní soud ČR za stěžejní, stejně jako ve věci nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02, a který měl být Nejvyšším správním soudem ČR pochopen, je z principu rovnosti občanů České republiky vyplývající závěr, že občanu České republiky, pakliže “splnil podmínku minimálního počtu let pojištění zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu”, nemůže být ani aplikací Smlouvy splnění této podmínky retroaktivně (tj. zpětně) upíráno.

Pokud proti němu Nejvyšší správní soud ČR argumentuje, pak buď v kolizi s vlastní vázaností nepřípustně anebo nesprávně, protože zcela mimoběžně!

To platí zjevně i o té části odůvodnění jeho rozhodnutí, v níž se “vypořádává” s důvody postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ČR, a tím se současně dokládá, že skutečný důvod tohoto procesního postupu zde neexistoval – jednalo se pouze o falešnou přetvářku a naprosto lživý pseudoargument s cílem formálního legitimizování takovéhoto postupu. Ostatně sám Nejvyšší správní soud ČR se poněkud přeřekl a odhalil své skutečné úmysly, když uvádí, že tak činí jen – cituji doslova - “aby učinil zadost své povinnosti komplexního rozboru dané problematiky”, o který však ale v posuzované věci ve skutečnosti Nejvyššímu správnímu soudu ČR vůbec nešlo.

Významná je pak dále i ta okolnost, že A.W. je státní občankou České republiky, a Ústavní soud ČR dal již v předešlém kasačním nálezu zřetelně najevo, že je nerozhodné, irelevantní kdy se státní občankou České republiky stala, respektive jaké možné spekulace lze spojovat s jejími motivy tohoto statusu dosáhnout.

Z uvedeného plyne, a pro Nejvyšší správní soud ČR mělo po správnosti vyplynout již po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 252/04, že A.W. uplatněný “zvláštní” důchodový nárok je nezbytné odvíjet v režimu již dříve dovozeného “dorovnání” ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění, respektive od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného československého státu aniž by bylo jakkoli přihlíženo k dobám následným, již “slovenským”, a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny, respektive od okamžiku, kdy byly splněny, což platí jmenovitě a konkrétně o dosažení požadovaného věku A.W.

Jestliže tedy Nejvyšší správní soud ČR k tomuto závěru ani napodruhé nedospěl, nezbylo Ústavnímu soudu ČR nic jiného, než i nyní konstatovat, že opětovnou ústavní stížností A.W. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR trpí týmž ústavněprávním deficitem jako jeho rozsudek dřívější, Ústavním soudem ČR již jednou zrušený, tj. věcně v podobě porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i pro procesní porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to z úplně týchž důvodů, jež byly vyloženy Ústavním soudem ČR již v předešlém kasačním nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, na které již nyní postačí jen odkázat.

Navíc porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy se zde klade naléhavěji a samostatně i z důvodů vybočení Nejvyššího správního soudu ČR z vázanosti založené tímto předcházejícím nálezem Ústavního soudu ČR, jenž byl vydán v téže věci, jak bylo – s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 425/97 –již konstatováno v bodu XIII. tohoto odůvodnění.

Ústavní soud ČR proto i tento rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, č.j. Ads 2/2003-112, opětovně zrušil dne 20.3.2007 podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z neoficiálních informací, které mám k dispozici (které jsou však ale jinak veřejně nedostupné) konečně už i soudkyně a soudci zainteresovaných soudů již v neoficiálních rozhovorech mezi bývalými spolužáky a přáteli naznačují, že tentokrát se hodlají již právnímu názoru Ústavního soudu ČR – byť i možná že někteří z nich doslova se “skřípějícímu zuby” – podřídit a právní názor Ústavního soudu ČR tak ve své budoucí soudní rozhodovací činnosti tentokrát již respektovat.

Pokud by si ale někdo snad myslel, že naši všemocní vysocí úředníci státní správy České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” a Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky společně i se svými “vycvičenými” ministry práce a sociálních věcí ochotně sloužícími právě zájmům vysokých úředníků svého ministerstva, České správy sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ” a vysokým úředníkům na jiných postech vládní exekutivy se již konečně podřídí nálezu Ústavního soudu ČR týkající se starobního důchodce J.H. sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3.6.2006, anebo prvního nálezu Ústavního soudu ČR týkajícího se starobní důchodkyně A.W. sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25.1.2005, či alespoň druhému opětovného nálezu Ústavního soudu ČR týkajícího se opět téže starobní důchodkyně A.W. sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20.3.2007 – tak to by se velice mýlil.

Vysoká byrokracie státní správy sice “prohrála” se starobním důchodcem J.H. vydáním nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3.6.2006, ale tato “porážkaČeskou správu sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ a ani Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky ani nejméně neodradila od toho, aby i nadále tvrdohlavě pokračovaly v porušování platné legislativy České republiky.

Poté vysoká byrokracie státní správy sice “prohrála” již podruhé, tentokrát zas se starobní důchodkyní A.W. vydáním nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25.1.2006, ale ani tato v pořadí již druhá “porážkaČeskou správu sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ a ani Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky ani nejméně neodradila od toho, aby i nadále s ještě tvrdohlavější zarputilostí pokračovaly v porušování platné legislativy České republiky.

Nakonec dokonce vysoká byrokracie státní správy sice “prohrála” již potřetí, z toho tentokrát již po druhé opět zas s touž starobní důchodkyní A.W. již po druhé, tentokrát zas vydáním nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20.3.2007, ale ani tato v pořadí již třetí “porážkaČeskou správu sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ a ani Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky ani nejméně neodradila od toho, aby i nadále s ještě fanatičtější tvrdohlavou zarputilostí pokračovaly a i nadále pokračují v porušování platné legislativy České republiky.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ – z čistě matematického hlediska fakticky svým způsobem vlastně zcela racionálně – cynicky doslova macchiavellisticky kalkuluje vypočítavě totiž s tím, že drtivá většina důchodců se s nimi nikdy soudit nebude, ti co se přece jen soudit budou zas nebudou mít výdrž jít až k Ústavnímu soudu České republiky a nakonec pokud i někdo skutečně “vytrvá” v tom, že svoji spravedlivou při dotáhne až k samotnému Ústavnímu soudu ČR tak to bude takové bezvýznamné promile lidí – kteří jim proklouznou ke spravedlnosti a právu – jako když se obrazně řečeno “plivne do moře” a tedy viděno jejich optikou macchiavelistického pragmatismu se takováto taktika České správě sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ rozhodně vyplatí, protože “účel světí prostředky”…

A tak tedy proč by vlastně Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ měla upustit od svého protiústavního i nezákonného jednání když jím to tak skvěle funguje?

Anebo jinak řečeno - proč by vlastně Česká správa sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ měla upustit od svého protiústavního i nezákonného jednání když právě díky tomuto jejímu protiústavnímu a nezákonnému jednání má ze svého subjektivního hlediska statisticky tak “skvělou bilanci” v odpinknutí oprávněných nároků starobních ale i invalidních důchodců??

A kým budou kompetentní politici cpát své hlavy do písku, anebo dokonce vysoké úředníky státní správy v těchto nezákonnostech a protiústavním postupu podporovat, pak budou moci tuto taktiku – navzdory tomu zanedbatelnému promile starobních a invalidních důchodců co se dostanou až k Ústavnímu soudu České republiky – praktikovat prakticky donekonečna. A tak sedím ve veřejné knihovně a vidím, že již bohužel velice brzy budu nějakým dalším čtenářem vystřídám a tudíž se již brzy skončí “rýchlopalba” mých deseti prstů na počítačovou klávesnici při psaní této mojí stručné práce věnované našim důchodcům.podstatě již se ani vůbec nedívám při psaní nejen na klávesnici (což jsem ostatně nedělal ani dříve), ale ani na monitor mého počítače za kterým sedím, ale pouze rychle šilhám mými očima již dlouhou chvíli po okolí – kdopak mně to k mé nelibosti přijde vystřídat. Ano a už vidím jednu mladou slečnu, patrně asi nějakou středoškolskou studentku, odhadem asi šestnáctiletou dívku, která si to právě míří rovno ke mně, aby mně vystřídala. Bohužel tentokrát již doopravdy budu muset skončit. Budu muset vše uložit, pozavírat, “vylogovat se”, vzít své papíry, respektive kopie nálezů a rozsudků, které mi vypůjčili lidé - a které jsem si prozatím jen tak volně položil na “bedínku” počítače – a odejít. No naštěstí se dotyčná slečna na chvíli zastavila a mluví s jednou stejně starou dívkou jako je i ona sama (zřejmě asi nějakou svojí kamarádkou nebo spolužačkou) a tudíž než se pohne dál ke mně mám ještě zaplať Pán Bůh trochu času dopsat alespoň tohle:

Chtěl bych proto již jen na úplný závěr této mojí stručné práce na margo našich politiků ukončit tuto svojí stručnou úvahu řečnickou otázkou: “Najde se snad v budoucnosti v České republice vůbec někdo, kdo České správě sociálního zabezpečení v Praze, tj. ČSSZ coby věcně příslušnému správnímu orgánů ve věcech důchodového pojištění konečně vůbec najde někdo, kdo jejím vysokým úřednicím (a ovšemže i úředníkům jsou-li tam vůbec nějací) konečně “klepne po prstech” a v těchto jejich nezákonných a protiústavních praktikách tak se v zájmu spravedlnosti a práva se rozhodne udělat konečně přítrž???”

Tuto práci zejména pro důchodce napsal dne 11.10.2007

Váš JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Reakce na ”Hyenismus vůči starobním důchodcům”!

Reakci na ”Hyenismus vůči starobním důchodcům” na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Judikat.htm napsal v listu pan Josef Weisz a ve třech listech Silvia Weiszová.

List pana Josefa Weisze (manžel Anny Weiszové).

Úvodní redakční poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: Provedl jsem redakční úpravy listu. Autor listu respektoval moji univerzální prosbu, a e-mail mi napsal bez diakritických znamének, která jsem zde doplnil. Dále – kromě jiného – jsem autorem v listě psanou oficiální značku "ČSSZ" jsem s ohledem na ostatní čtenáře pro jistotu rozepsal na plný název ČSSZ, tj. "Česká správa sociálního zabezpečení"atd.

Přeji příjemný dobrý den. Pane doktore, Vy mně neznáte ,ale já jsem Vás poznal, sice pozdě, ale přece z náhodně objevené Vaší internetové stránky. Moc Vám chci,sice pozdě, poděkovat za článek ,který jsem objevil čistě náhodou "Hyenismus vůči starobním důchodcům". Možná, že podle mé meilové adresy poznáte, kdo Vám děkuje a píše.

Jsem to já, manžel paní Anny Weiszové, o které se v www.henryklahola.nazory.cz/Judikat.htm v článku z 11.10.2007 zmiňujete. Krásně se to četlo a věřím, že po zasedání Krajského soudu v Ostravě dne 5.2.2008 se již tato kauza definitivně uzavře. Díky naší dceři a dalších zainteresovaných osob možná skončí pro manželku trauma "rozdělení republiky" .

Horší je, že v této situaci se nachází víc lidí, kteří nemají tu sílu bojovat s tím takzvaným “demokratickým aparátem”.

Moje žena už v roce 1993 měla zájem se mnou tady přijít ,ale na všemožných úřadech ČR neměla žádnou šanci ve svém věku a i právníci úřadu práce ji doporučovali to, že jedinou jistotu má čekat na důchod na Slovensku. A to bylo to nejhorší, ale jediné možné řešeni v dané době.

Věřte, bylo nám všelijak, nikoho tato otázka nezajímala ,jako ani nikoho nezajímalo, že bylo nějaké Československo.

Nebýt dcery, která si to vzala za své, nevím jak by to dopadlo. Tisk to nezajímá, televizi také ne. Jedině ,když si to dcera vyžádala, tak se to někde objevilo. Poslední vítězství na Krajském soudu také nikde nebylo uveřejněno.

Důvod je určitě jasný jak píšete, aby soc.správa ušetřila a nikdo nic nevěděl.

Dneska máme u sebe 92 roční matku mojí ženy a je to úplně stejně. Protože je ležák, tak jsme požádali o soc.výpomoc při ošetřování podle zák. myslím c.108. Nikde v tomto zákoně není uvedeno odkud dostává důchod, ale zase na to nemá narok, protože důchod bere ze Slovenska, ale trvalý pobyt má v Čechách. Zase se tam objevuje nějake nařízeni EHS z roku 71 a 72. Je to svinstvo, protože Slováci do zahraničí nic neposílají /pouze na adresu trvalého pobytu na Slovensku/ a Češi také ne.

To znamená, že tito staří lidé pro Česko nejsou lidé, i když tady mají trvalý pobyt, který kdyby nemusela, tak jej ani nechce.

Pro Slováky to nejsou lidi i když jim posílají důchod a pro Čechy to nejsou lidi, protože nemají důchod z České správy sociálního zabezpečení.

Kde jsme se to dostali ?

Je jasné, že se o maminku postaráme i bez pomoci České správy sociálního zabezpečení, ale i když jsem Čech, tak se pomalu za to začínám stydět. Ještě jednou Vám děkujeme a přejeme dobré zdraví a hodně úspěchů v další práci.

Opava

8.2.2008 Weisz Josef

Čtyři listy Silvie Weiszové (dcera Anny Weiszové).

Úvodní redakční poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: Provedl jsem redakční úpravy listu. Dále autorkou v listě psanou oficiální značku "ČSSZ" jsem s ohledem na ostatní čtenáře pro jistotu rozepsal na plný název ČSSZ, tj. "Česká správa sociálního zabezpečení", značku "MPSV" jsem rozepsal na "Ministerstvo práce a sociálních věcí", značku "US" na "Ústavní soud, značku "KS" na Krajský soud, značku “NSS” na Nejvyšší správní soud, značku “EU” na Evropská Unie, značku ESPLP na Evropský soud pro lidská práva atd.

První list Silvie Weiszové (dcera Anny Weiszové).

Vážený pane, jmenuji se Weiszová Silvia. Zastupuji maminku Annu Weiszovou ve věci československého důchodu. Náhodou jsem na Internetu objevila Vaši stránku, ve které mimo jiné, rozebíráte dopodrobna problém postižených starobních důchodců.

Přečetla jsem si to celé a musím Vám moc poděkovat. Vše jste rozepsal tak, jak to doopravdy je, jak se to táhne a hlavně Vy sám víte o co nám jde. ( hodně lidí tomu problému vůbec nerozumí).

5.2.2008 měla maminka nové stání u Krajského soudu v Ostravě. Soudce nakonec řekl větu : "protože neexistuje zákon, tak bohužel musím zrušit rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne .... "

Slovíčko "bohužel" bylo pro mě klíčové.

Po devíti letech všech soudních stání musím konstatovat, že jsem v životě nezažila větší zlo. To, co se děje ve věci československých důchodců je práce jednoho vysoce postaveného zaměstnance na MPSV a jeho propojení se soudkyní z NSS. Nechci je jmenovat.

Vážený pane, nevím jestli jste obeznámen také s postupem ministra Nečase po posledním plénu Ústavního soudu u maminky. Po rozhodnutí pléna Ústavního soudu jsem napsala stížnost Nečasovi na konkrétního nejmenovaného zaměstnance a došla mi odpověď, že je to nejlepší pracovník na Ministerstvu práce a sociálních věcí, a mimo jiné mi také v dopise sdělil, že v této věci nález pléna Ústavního soudu nebude respektovat. Dopis mám uložený. Takže naděje všech postižených, že se věci po nálezu pléna Ústavního soudu pohnou, je nyní nulová.

Tento klíčový zaměstnanec celé léta musel vědět o stížnostech od všech postižených, které chodili na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Na něm záleželo, aby upozornil ministra na tuto věc a aby navrhnul další možné řešení. Těch postižených je cc. 3000. Já vím minimálně o padesáti lidech, kteří psali na Ministerstvo práce a sociálních věcí a podávali stížnosti.

Celý problém, který kolem důchodu vznikl, tak vznikl na popud toho, že moje maminka je podle úředníků na MPSV Slovenka se slovenskou národností a pracovala pouze na Slovensku.

Ona sice následovala svého manžela do ČR, neměla stejné rovné podmínky jako její manžel (Čech), ale jenom pro její národnost nebylo dopuštěno ministerstvem práce tuto dávku ji dát. Od této doby tuto dávku už nedalo ministerstvo nikomu.

Všichni poslanci, politici, senátoři, novináři říkají, že žijeme v demokratické společnosti, kde jsou si všichni rovní.

Po devíti letech soudních stání můžu říct, že tady žádná demokracie neexistuje, kdyby existovala, tak i pro samotného ministra, poslance, senátora, prezidenta, musí být každý nález Ústavního soudu svatý, i když se jim to nelíbí.

A když se tak neděje, tak žijeme pořád v totalitě.

Doufám, že se tento email dostane opravdu k Vám. Rozepsala bych se víc, ale nevím jestli jsem opravdu na správné emailové adrese.

9.2.2008 S pozdravem Weiszová Silvia , Praha

Druhý list Silvie Weiszové (dcera Anny Weiszové).

Betreff: RE: dobrý den. Odpověď! Dobrý den, jsem ráda, že jste se mi ozval. Přeposlala jsem Vaše www. stránky jiným postiženým, který se na mě obracejí. Nikdo z nich Vás nezná a o to víc jsou překvapení, že někdo stojí na jejich straně. Možná Vám také napíšou.

Ta druhá schránka: “Weisz....” je schránka mého táty. Děkuji za optání jestli potřebujeme pomoci. Moje maminka se z toho v roce 1995 psychicky sesypala, takže celou věc jsem za ni převzala já. Jenom já vím, co jsme v rodině zažívali a když si uvědomíte, že to vše se nemuselo stát, kdyby se republika nerozdělila. Anebo rozdělila, ale aby zákony nedělali mezi lidmi rozdíly, ale aby oba dva partneři si byli stejně rovní podle práva. Je strašné, když vidíte, že jenom proto, že se rozdělí republika, tak rodiče mluví o rozvodu. A to jenom proto, že oba manželé v tom druhém státě nemají stejná práva, protože najednou jsou si podle papíru navzájem “cizinci” atd.

Ale oni si řekli, že to vše překonají. Věděli jak to bude těžké, jen aby mohli zůstat spolu. Dnes můžu říct, že to bylo pro celou naši rodinu moc těžké, a já vím, že jsem mohla přijít o mámu, když jsem našla její dopis, kde se s námi loučila, protože ona sama už psychicky nezvládala celou situaci unést.

Na všech úřadech se dovídala, že je prý cizinka a nikoho nezajímalo, že její manžel je Čech, a celá rodina žije v ČR, a že tady ještě nedávno bylo nějaké Československo.

Já vůbec netušila, že situace u maminky může být opravdu tak špatná. To mi dodalo sílu, abych postupovala proti tomu zlu.

Postupně jsem se seznamovala i s dalšími postiženými starobními důchodci, kteří tuto situaci také psychicky nezvládali. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem našla právničku a advokáta, kteří nám opravdu maximálně pomáhají. Sami řekli, že je to velice nespravedlivé, a doposud si za odvedenou práci nevzali nic. Sama vím ze zkušenosti jak je těžké najít v této věci právníka. Jiní starobní důchodci to štěstí neměli a to si také myslím, že resort Ministerstva práce a sociálních věcí to velice dobře ví, a proto ministr pořád doufá, že to postižení starobní důchodci vzdají, protože soudní pře jsou velice finančně náročné a postižení starobní důchodci nemají zpravidla ani žádné finanční prostředky.

Mamince by mělo Ministerstvo práce a sociálních věcí doplatit od r. 1999 doposud cca. 60.000 Kč. Přitom to je pouze samotná dlužná částka, protože žádné penále ministerstvu ani nevznikají a ani nenarůstají.

A tak si sám vemte, jestli tito postižení starobní důchodci si můžou dovolit platit právníka a advokáta, když se může stát, že se můžou po tolika letech soudního jednání natahování finančně propadnout k totální nule. A s tím asi kalkuluje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

V roce 2004 jsme s moji právničkou napsali petici proti této diskriminaci, a zaslali ji ministrovi Škromachovi, avšak nedělo se vůbec nic. Po dosavadních pro Ministerstvo práce a sociálních věcí čtyřech prohrách, respektive po čtyřech krajně nepříznivých nálezech Ústavního soudu pro Ministerstvo práce a socíálních věcí se naopak ministři Špidla, a pak Škromach ještě více zatvrdili proti nám. Místo, aby věci řešili a nálezy Ústavního soudu respektovali, tak se ještě více obrátili proti postiženým starobním důchodcům. Nevím jestli tomuhle se říká u nás “demokracie”.

Já tomu říkám zneužití pravomoci veřejného činitele. Ale víme všichni jak by to bylo těžké dokázat. Není tady politická vůle celou věc řešit. Senátorovi Mejstříkovi jsem také napsala a požádala o pomoc, a asi když zjistil, že je to věc komplikovaná, tak už se více neozval. A tak to chodí i s každým poslancem z Poslanecké Sněmovny. Nijak nereagují. Anebo třeba napíší, že to předají MPSV. A to je v podstatě úplně totéž jako kdyby rovnou napsali, že můj list hodili do odpadkového koše…

To, co jste napsal na Vašich stránkách je opravdu vše tak, jak to je. To pozadí proč se věci nemění, tak to zase víme my , moje právnička a já. Ale je nám to na nic.

Proč Nejvyšší správní soud – bez ohledu na příslušné nálezy Ústavního soudu ČR - rozhoduje tvrdohlavě po každé v těchto věcech opakovaně úplně stejně protiústavně, ač velice dobře ví, že mu to vždy Ústavní soud ČR pokaždé opakovaně zas zruší?

Proč ministerstvo nikdy nechtělo využít ustanovení zákona, podle kterého by mohl ministr provést změnu aniž by se tato osoba musela dále soudit? Vše navíc stojí opravdu na jednom vysoce postavenému úředníkovi z Ministerstva práce a sociálních věcí, který tam už působil před rokem 1989. Bez ohledu na zcela jednoznačné nálezy Ústavního soudu ČR - nechce si připustit, že se mýlil. On dokáže pokaždé ministra natolik ovlivnit, že to vypadá pokaždé úplně stejně. Vykřikuje nesmyslné cifry, které by podle něho v případě provádění této dávky, měla ČR údajně prý vyplácet všem starobním důchodcům do “celého světa”.

Nebyl zájem před vstupem do Evropské Unie tuto věc řešit, a teď po našem vstupu se zas vymlouvají na Evropskou Unii, která by se podle dotyčného pána na ministerstvu údajně prý postavila proti vyplácení starobních důchodů a sociálních dávek československým starobním důchodcům jenom u starobních důchodců s českým státním občanstvím.

S mojí právničkou už od roku 1998, co se známe, se snažíme na poslance apelovat, aby byl zákon o vyrovnávacím přídavku. Po každé samotní ministři resortu Ministerstva práce a sociálních věcí tento zákon shodili ze stolu.

Po posledním plénu Ústavního soudu České republiky jsme pak založili Občanské sdružení “Československo má vlast” a snažíme se také po právní stránce pomáhat těmto postiženým starobním důchodcům, kteří se na nás obrátí.

Nějak přestávám věřit, že se na české půdě něco změní. Je to bohužel přesně tak, jak říkají politici: "musíme se všichni koukat dopředu..." takže minulost se neřeší. Ta je podle nich prý už dávno vyřešená Smlouvou, a vymlouvají se na to, že se Smlouvu tenkrát také souhlasila Evropská Unie.

Já jim říkám, ano Evropská Unie souhlasila, protože je tam možnost odstranění tvrdosti zákona právě v těchto extrémních případech. Ale určitě právo Evropské Unie nepředpokládalo, že ministr vlády členského státu Evropské Unie si zvolí komisi, která starobního důchodce všelijak šikanózně posuzuje a hodnotí.. To je zas něco, co se u nás ponechalo a zakořenilo se ještě ze staré doby. Po třetím nálezu Ústavního soudu ministerstvo už i komisi zrušilo, ale problém stejně neřešilo. Nechci Vás pane doktore zatěžovat našimi starostmi, byť i mohla bych ovšemže psát ještě dál. Doma mám čtyři šanony dopisů a negativních odpovědí od našich zákonodárců

Cokoliv by jste chtěl popsat, rozepsat, ničemu se nebráním. Také jakýkoliv nápad z Vaší strany velice uvítáme. My v OS jsme si řekli, že dáme ministrovi Nečasovi čas do konce března, aby našel cestu k řešení. Jestli nic neučiní, budeme muset znova něco sami podniknout proti Ministerstvu práce a sociálních věcí. Nikdo, ba ani sdělovací prostředky u nás nemají tu sílu nám pomoci.

13.2.2008 S velikou úctou Weiszová Silvia, Praha

Třetí list Silvie Weiszové (dcera Anny Weiszové).

Dobrý večer,

nevím jestli jsem Vám již psala, že u maminky Anny Weiszové proběhlo u Krajského soudu 5.2.2008 v Ostravě nové stání. Soudkyně konečně, sice velice nerada řekla, že ji nic jiného nezbývá, než zrušit rozhodnutí ČSSZ ze dne 20.4.1999. Tak doposud nevíme co bude. Jak se zachová Česká správa sociálního zabezpečení Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Od jiných postižených starobních důchodců se kterými jsem v kontaktu vím, že ministr Nečas prý nařídil na resortu, že do konce března se musí najít řešení a provést změny ve vyplácení důchodů starobním důchodcům, který žijí v ČR, jsou českými občany a mají starobní důchod podle míněné Smlouvy.

Jak se to provede a jestli se to vůbec nějak provede uvidíme.

V žádném případě to ale mamce nemůže vrátit deset let soudního čekání , které ani nebylo způsobené její vinou. Dva roky ztratila vinou Nejvyššího správního soudu. Podali jsme Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Strasbourgu. Myslím, že do května 2008 by jsme měli mít víc informací o naší stížnosti. Takhle jsme si řekli s moji právničkou, že do konce března 2008 počkáme a když ministr nesplní to, co slíbil, tak budeme dále pokračovat. Taky nám pak vlastně ani nic jiného nezbyde.

Jenomže to vše, co se těmto starobním důchodcům děje, nebude nikdy vyřešené, pokud tady někdo neřekne, že jsou to občané bývalého Československa, takže by měli mít stejná práva jako jakýkoliv jiný český důchodce.

Proč o tom píšu?

Tento problém je úplně nový a dozvěděla jsem se to od jiného postiženého starobního důchodce. Od roku 2007 platil nový zákon o sociálních službách. Postižení starobní důchodci, dostávali vyplácené peníze podle těžkosti své nemoci. To vše se provádělo do konce roka 2007 a vyplácelo se to podle místa trvalého pobytu.

Od roku 2008 Ministerstvo práce a sociálních věcí provedlo změnu v této dávce, pojmenovali ji na dávku v nemoci, která se vyplácí podle místa sociálního pojištění zdravotně postižené osoby. Takže ji můžou pobírat pouze osoby, které mají nějaký, ať již částečný nebo plný důchod z českého sociálního systému anebo minimálně rok platili peníze do českého sociálního systému. A osoby, jako je moje maminka, která pobírá plný slovenský starobní důchod, (ona si nikdy nemohla vybrat důchod - ten byl česko-slovenskou smlouvou ji stanoven) tak na stáří v případě nemoci, nebo invalidity nemá nárok na tuto sociální dávku.

Ptala jsem se na Slovensku jak to je , tam mi bylo sděleno, že slovenská strana má také tuto dávku, ale oni ji vyplácejí podle trvalého bydliště jen na Slovensku.

Nevím, která strana je víc spravedlivější,ale vždy nějakým způsobem bude v ČR diskriminována část starobních důchodců pobírajících plný slovenský starobní důchod.

Slovenská strana má všechny dávky podle trvalého pobytu, česká strana “po novém” vždy vychází z českého sociálního pojištění.

To mi přijde velice nelogické.Takže jsem si jistá, že tím, že vyřešíme částečně jeden důchodový problém, tak aniž by jsme něco udělali špatného, tak zase opět vstoupíme do nového problému.

Na resortu Ministerstva práce a sociálních věcí absolutně selhala komunikace, aby ten kdo vymýšlí zákonem nějakou dávku, tak aby postupoval tak, aby nevznikla nová diskriminace u starobních důchodců, kteří v žádném případě neměli možnost ovlivnit to, ze které strany budou svůj starobní důchod pobírat.

Moje právnička mi řekla, že už nějaký soud řešil tento problém a soud postiženému dal za pravdu.

Ale to vše znamená nový stres, nový čas . Kdybych věděla před deseti lety, co mě bude u všech soudu čekat, tak nevím jestli bych měla sílu se do toho soudního sporu se státem pouštět. Hřeje mě pouze pocit, že jsem to musela udělat. ( a musím Vám říct, že někdy jsem už myslela, že to vzdám, protože pravda opravdu u nás nevítězí , když jsem pořád dostávala záporné odpovědi od prezidenta republiky a od dalších vládních činitelů a nadále jsme prohrávali první soudy.) Musela jsem to podstoupit nejenom pro maminku, ale také pro jiné postižené starobní důchodce. Protože tito lidé opravdu nemají peníze a nevěděli jak dál s tímto problémem nakládat.

Maminka se v roce 1996 psychicky zhroutila a já byla z toho tak zoufalá, že jsem nevěděla jak dále pokračovat. Nabrala jsem sílu a řekla jsem si, že není možné, aby se nám kvůli rozpadu Československé republiky rozpadla rodina.

Začala jsem řešit věc soudně za ní. Všichni postižení starobní důchodci to cítili a pořád cítí jako velkou nespravedlnost, jako obrovskou křivdu. Mě samotnou by nikdy nenapadlo, že nálezy z Ústavního soudu si státní správa dokáže vykládat úplně jinak, než jak jsou napsány. A že ani ten nález z Ústavního soudu není pro naši státní správu svatý. Za to by přece měl být v demokratické společnosti někdo potrestán!! Proč za to máme být fakticky potrestaní my, kteří poukazujeme na to, že někde sociální systém selhal. Nikde žádná omluva. Pořád jen čekáte a čekáte.

Pane doktore, já Vás budu dále informovat jak se věc vyvíjí. Jestli byl splněn slib ministra Nečase, který dal všem postiženým starobním důchodcům a jestli se věci již konečně pohnuly vpřed.

Pane doktore, jestli můžete tento problém uveřejnit mimo naši republiku, bylo by to dobré. Myslím, že státy v EU by měli vidět jak se v naší republice obchází náš nejvyšší pilíř a ochránce našich lidských práv. A jak je vše ještě posvěceno vládními činiteli. Nevěřím, že by v jiné společnosti toto bylo možné.

Dne 5.3.2008 Děkuji

s pozdravem a s úctou Weiszová Silvia

Čtvrtý list Silvie Weiszové (dcera Anny Weiszové).

Dobrý večer,

byl to anglický denník The Prague post. Ten vychází v Praze hlavně pro cizince. Pokusím se ho najít a pošlu Vám to na Vaši adresu. Jinak to bylo snad už ve všech novinách.

Dnes maminka dostala snad konečně rozhodnutí z Krajského soudu v Ostravě, kde soudkyně po devíti letech soudních tahanic zrušila úplně první rozhodnutí z Okresní správy sociálního zabezpečení v Opavě z roku 1999. Ale konec ještě není. Též musíme čekat na nové rozhodnutí z České správy sociálního zabezpečení. Takže je to pořád dokola. A peníze z dorovnání pořád nikde.

Jak jsem Vám již minule psala, konec nebude nikdy, protože pořád budou na Ministerstvu práce a sociálních věcí vymýšlet nové a nové zákony, do kterých se tito postižení starobní důchodci prostě nevejdou. A to jenom proto, že mají plný slovenský starobní důchod.

Důchod, který tito postižení starobní důchodci v žádném případě nemohli ovlivnit.

Myslím si, že by široká mezinárodní veřejnost měla být s tím obeznámena takže se záporným dopadem rozdělení společného státu o kterém se u nás, ale nikde vůbec nemluví a politici doposud tento problém neřešili ačkoliv o tom věděli už od roku 1996.

Měli by být obeznámeni, kteří obyvatelé na rozdělení nejvíce doplatili a proč. Přesto, že se mluvilo o pokojném rozdělení a dělení majetku společného státu. Tak takhle tady někdo rozdělil starobní důchodce na české a slovenské aniž by tito starobní důchodci něco tušili.

Já osobně jsem ve spojení asi s dvaceti takto postiženými starobními důchodci. Jsou mezi nimi také čeští manželé, kteří nikdy nepřekročili hranice ČR a přesto pobírají slovenský starobní důchod. Od Ministerstva práce a sociálních věcí dostávají dopisy ve znění " nikdy jste pro ČR nepracoval"(!!!!!!).

Jestli by se Vám to povedlo dát do cizích sdělovacích prostředků, není ­ pro mne problém mluvit anglicky anebo německy.

Dne 10.3.2008 Děkuji , a s úctou Weiszová

Zpět na hlavní stránku!