wz

Zpět na hlavní stránku!

Bývalé Československo má celkem čtyři kardinály: dva Čechy a dva Slováky.

Mezi Čechoslováky jsou čtyři kardinálové: Miloslav Vlk, Tomáš Špidlík, Jozef Tomko a Ján Chrizostom Korec.

Pokud jde o současnou Českou republiku či osoby české národnosti, tak třeba říci, že již od roku 1993 dvě osoby české národnosti či dva občané České republiky jsou kardinálové. Těmito dvěma českými kardinály jsou jezuita a kardinál Tomáš Špidlík, a kardinál Miloslav Vlk, sídelní arcibiskup pražské arcidiecéze.

Stejně tak je na tom i – náš nejbližší soused – současné Slovensko. Již od roku 1991 dvě osoby slovenské národnosti či dva občané Slovenské republiky jsou rovněž kardinálové. Těmito dvěma slovenskými kardinály jsou bývalý prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, kardinál Jozef Tomko a Ján Chrizostom Korec, jezuita a bývalý sídelní biskup nitranské diecéze.

Toto “až” jsem speciálně podtrhl z toho důvodu, že zatímco na celém světě je asi jedna miliarda katolíků na které připadá asi 150 kardinálů, je toto zastoupení Čechů a Slováků v kardinálském sboru zcela evidentně výrazně větší (když my Češi a Slováci máme dohromady až čtyři kardinály!!), než kolik by poměrně připadalo na existující počty katolických věřících v České republice a ve Slovenské republice, případně kolik by poměrně připadalo na počet těch katolíků české národnosti a slovenské národnosti v poměru ke všem katolíkům naší planety.

Ba dokonce pokud bychom vzali v úvahu, že my Čechoslováci tvoříme jen patnáctimilionový národ a máme při tomto našem počtu až čtyři kardinály, zatímco celkově na naší planetě Zemi se nachází více než pět miliard obyvatel na které připadá asi 150 kardinálů, pak z tohoto hlediska je možná, že dokonce ještě i zjevnější, že katolická církev nám přiznává mnohem větší “váhu”, než kolik by na nás z matematického hlediska poměrného zastoupení na nás připadalo.

Od dob takzvaného národního obrození devatenáctého století až do současnosti se s probuzením se takzvaného národního uvědomění se až do současnosti v těchto posledních dvou či třech stoletích se prakticky v katolické církvi opustilo předešlé nepsané pravidlo, že u mimořádně významných arcibiskupských či jiných sídel, jejich sídelní arcibiskupové či jinak formálně nazvaní tituláři (například Patriarcha benátsky), se z titulu jejich postavení hodnostáře příslušného stolce obvykle téměř automaticky jmenovali rovněž i za kardinály. V současnosti se to naopak přeneslo z těchto významných arcidiecézí či jiných významných správních jednotek na jednotlivé národy, případně státy. A tak zejména mimoitalští kardinálové reprezentují dnes v katolické církvi především své krajany; a tak toto “vyznamenání” spojené s udělením kardinálského purpuru je dnes adresováno zejména jednotlivým národům, případně státům. Z tohoto hlediska se proto dnes jeví ne ani tak důležitost či prestiž toho či onoho arcibiskupského stolce, ale spíše ohledy na “vlastenectví” jednotlivých národů, případně prestiž států jejichž národní hrdosti či patriotizmu příslušníků dotyčných států by se mohlo nelibě dotknout, kdyby jejich národní či státní příslušníci byli dlouho či dokonce vůbec pomíjeni při přidělování kardinálských hodností. “Cílem”, ke kterému dnes putují kardinálské hodnosti se tedy tak dnes v mnohem větší míře stávají jednotlivé země, krajiny, státy či národy než to či ono přesně vymezené významné biskupské či arcibiskupské sídlo.

Pro tyto příklady my Čechoslováci nemusíme chodit daleko, dokonale nám je poskytuje historie naší vlasti – Československa. Například když v roce 1969 zemřel tehdejší pražský arcibiskup a kardinál Josef Beran, bylo přáním papeže Pavla VI. (papežem byl v letech 1963 – 1978) co nejdříve udělit kardinálskou hodnost některému dalšímu Čechovi. A ačkoliv arcibiskupství pražské je nepochybně mnohem významnějším biskupstvím než takové biskupství litoměřické, přesto dal papež Pavel VI. při udělení této kardinálské hodnosti “někomu z Čechů” přednost věkově staršímu a v té době i významnějšímu litoměřickému biskupovi Štěpánu Trochtovi, než – mladšímu a v té době přece jen méně známému – Františku Tomáškovi, a to i navzdory tomu, že František Tomášek stál po smrti arcibiskupa pražského a kardinála Josefa Berana v čele pražské arcidiecézi. Na tom nic nemění ani to, že litoměřický biskup a kardinál Štěpán Trochta – relativně brzy – již dne 6. března 1974 zemřel, a poté když tedy papež Pavel VI. po Trochtově smrti přistoupil ke jmenování “někoho z Čechů” za kardinála, si již vybral Františka Tomáška. A tak do Prahy a monsiňoru Františku Tomáškovi se kardinálský “purpur” dostal až v roce 1976. A podobně tak zas v případě Slováků jednal papež Jan Pavel II. (papežem byl v letech 1978 – 2005), který v roce 1991 dal přednost představiteli protibolševické slovenské katolické rezistence Jánu Chrizostomu Korcovi přednost před Jánem Sokolem, a to navzdory tomu, že Ján Chrizostom Korec byl “jen” sídelný biskup nitranské diecéze, zatímco Ján Sokol byl arcibiskupem trnavské arcidiecéze s níž byl spojen titul metropolity Slovenska.

A zřejmě tak tomu bude s největší pravděpodobností i do budoucnosti. V případě, že by zemřel některý ze stávajících dvou českých kardinálů, papež Benedikt XVI. (papežem je od roku 2005) bude hledět udělit “někomu z Čechů” – nejdříve jak jen to bude možné – kardinálskou hodnost. A úplně stejně tomu bude tak i v případě, že by zemřel někdo ze stávajících slovenských kardinálů.

Domnívám se, že v případě eventuálního úmrtí některého ze stávajících dvou českých kardinálů by byl promptně za nového kardinála jmenován nejspíše asi arcibiskup olomoucké arcidiecéze Jan Graubner; v případě eventuálního úmrtí některého ze stávajících dvou slovenských kardinálů by zas promptně za nového kardinála byl jmenován, teprve loňského roku 2008 jmenovaný Metropolita Slovenska a sídelní arcibiskup loňského roku 2008 též i vytvořené bratislavské arcidiecéze (vytvořené rozdělením teritoria někdejší veliké arcidiecéze trnavské na novou arcidiecézi bratislavskou a zůstatkovou arcidiecézi trnavskou) Ján Zvolenský, anebo starší a doposud přece jen ještě mezi veřejností známější biskup spišské diecéze František Tondra.

Všechny tyto skutečnosti jen ukazují na to, jak si nás Čechoslováky – anebo chcete-li Čechy a Slováky -katolická církev velice váží, když nám Čechoslovákům přiznala právo mít celkem (dohromady) až čtyři kardinály v celosvětovém sboru asi 150 kardinálů, čím nám československým katolíkům přikládá katolická církev nepochybně mnohem větší “váhu”, než kolik z hlediska přímé úměrnosti objektivně, reálnému počtu československých katolíků v poměru ke všem katolíkům na naší planetě připadá.

Dne 6.1.2009 napsal Váš spolubrat v Kristu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!