wz

Zpět na hlavní stránku!

Jura Knutel. Slovácké myslivecké povídky v originálním moravsko-slováckém jazyce.

Iďa kolem Pagáčového, bylo čut ze dvorka rany – a co rana, to nadávka. Stařeček hergótovali jak dragún a bili do čehosi kladivem.

Hotař Klásek sa protahli dvércama jak užovka a příčinu sakrú hnedkaj zistili: zarezavělé šrúbky na pluhu a radlica né a né dúle. Ešče než stařeček Pagáč učuli, že majú na dvorku náščevu, hotař Klásek ím za zádama kazatelsky pronésli:

“Každý pořádný hospodář, kerý si při zabijačce nezapomene promastit svůj krk, nesmí zapomnět ani na šrúbky od pluhu!”

Ale hnedkaj sa zohli, lebo ím kladivo bzúklo nad hlavú, proletělo okénkem do komory a za ním zavrčání stařečkovo:

“A každý somár, kerý strká svůj ušňupaný nos do věcí, po kerých mu nic néni, može dostat takú po lebeni, že sa mu uši sjedú na jednu stranu!”

“Nó, pěkně vítaš hosty, enom co je pravda! Chtěl sem ti poradit, že taká radlica sa velice dobře zdělává dynamitem…” – mrčali Klásek. Ale dyž stařeček natahovali ruku po vidlách, vykřikli:

“Počkaj, Matúšku – podepíšem příměří! Donésl sem paklu hercegovského, tož si rači zapalme…”

“Nó, to máš ščestí, lebo ináč bych ťa zapchl jak skokana!” – uščuřovali sa už.

“A co furt brbleš, jak podmáslé po oharkoch?” – optali sa Klásek, dyž si nacpali fajku.

Brblu, brblu… Ty bys nebrblál? Práce v poli až nad hlavu a furt leje jak z putny. Snáď majú svatý Medard aj ze Žofkú nachladěné ledviny, či co! Včéra sem býl “Na špici” a na počasí nadávali všecí. To sa dědí z pokolení na pokolení. Nadávali naši předci tisíc roků před nama a budú nadávat naši zadci tisíc roků po nás. Tož pravda, je to platné, jak dyž pes blafká na měsíček – ale nadávat sa mosí. Jak si ináč ulevíš. Někdo nadává, než začne pršat, lebo sa mu zdá, že by z teho mračniska mohlo ščáknút. Druhý sakruje až po déšči a nekdo lamentuje furt. Éj, má to pámbu na světě všelijakých policajtů. Jedni říkají, dyž ich potká nejaká patálija, že je to osud. Ti druzí zaséj, že to tak chce pámbů… Osud – jaký osud? Nelez na hrušku, nespadneš důle! Tož, na neco je to také dobré – dyž má nekdo vykradenú lebeňu, alebo levé pazúry, aspoň to má na co zvéct!”

Sotvá to dořekli, vypadla ím fajka z trésky, křupla na kameň – a hnedkaj z ní byly dvě! S protahnutú hubú sa napřed podivali na střep, potem na Kláska a šalamúnsky zablekotali:

“Ehe, to – podivaj sa! Já sem dycky říkál, že najlepší fajka je gipsovka! Tá dyž ti spadne, už sa po ňu nemosíš zohybat…”

“Tož enom co je pravda, fištrónu máš za sto advokátů! – Já, počkaj zapomněl sem ti řéct, že tvoja Kača před chvílú spadla do sklepa a velice sa dokřápala!"

“Jak šla tam, alebo zpátky?” lekli sa.

“Jak šla tam!”

“Pámbu zaplať” odychli si. “To teda šla ešče s prázným demijónem!” A šli sa podivat na tú havárku.

Za chvílku byli zpátky: Už je to tak! Jak letěla ze schodků, tož včílkaj má celý zadek modrý jak fijalu – ale demijón je celý!”

“A tož ně včílkaj pověz: býl to osud, lebo to chtěl pámbu?” optali sa s uščúřením Klásek.

“Ani jedno, ani druhé! Šlápla na kuřinec…”

Stařeček si donésli novú fajku, zapálili, sedli na lavku a začali mudrovat:

“Víš sú všelijaké sorty ludí. A najhlúpější sú ti, co bečijú o sklénku, kerá se má teprú rozbit. Ale najhorší je, že takého prezenta mám doma: Kaču! To celý deň nečuješ nič inšího, než – “A co dyby sa to stalo?” Zavadím hlavú o lampu, kerá chvílku léce v luftě jak perpentykl – a Kača už breščí. Kolébu malého Jurku, kolébka sa trošku věcéj rozkýve – a Kača breščí zaséj! Totkaj sem drcl do šifonéra a gipsová svatá Kateřina, kerú si Kača kúpila ve Strážnici na jarmaku, sa trošku rozkolébala. Tož je pravda, byla pěkně nahnutá, akorát v tem místě – buď křápnút dúle, alebo ostat na šifonéře. Ale mezitým, co sa dohadovál pámbu s osudem, Kateřina už zaséj stála jak svíčka. Nestála ale Kača! Jak tú hrůzu uhlédla, zvalila sa jak pytel. Mosél sem ju hodnú chvílu polévat vodú, než sa probrala. No a potem ten řev, tos v životě nečúl. Myslél sem, že ju ztekem trefí šlak – ale Kateřinka ostala celá a enom sa spokojeno uščuřovala…

Ale co sa stalo minulý týždeň, to už ňa dorazilo načisto. Našému Franckovi sa narodila děvčička a veňďa do izby, vidím Kaču, jak sedí u pece na lavě a bečí. Ptám sa, co zaséj oébí, a ona mezi posmrkováním začala lamentovat: “Tož, byla sem u Francka na náščevě a dívala sem sa na tú malučkú do kolébky. A tak sem si řekla, co na to chuďátko v životě čeká? No enom si to, Matúšu, zesumíruj, že by sa jednú vdala a vzala by si ševca a že by sa ím narodíl chlapeček. A jedného dňa, dyby tataakorát neševcovál, šél by k ponku, vzál by do ručenky šidlo a vypichl si očénko! No enom si představ tú hrůzu!!! A Kača bečala, jak dybyzme vyhořali…”

“No ja” – pravili Klásek, “ale najvěčí komédyja je, dyž si na to nadávání zvykneš a potřebuješ to k životu. Jak třeba Jura Knutel! Ráno už nadávál, že ho zbudíl kohút. Dyž ale měl nekam jet a zaspál, tož zaséj nadávál, že ho nezbudíl. Dyž mu bylo zima, nadávál zrovna tak, dyž mu bylo horko! Být furt najedovaný jak morák a nadávál v jedném tahu. Zkrátka trúba…

Jednú rúbál malého Janka řemeněm, až sa mu z gatí dýmilo. A dyž sem sa optál, co provédl, Jura zavrčál: “Ále, kúpil sem mu na jarmaku nové boty a sú mu malé!?”

Jedného dňa k němu došél strýc školník a že: “Juro, pán řídící ti zkazujú, abys hnedkaj došél do škole!” Jura vypleščíl očiska jak marhule, zatočíl sa po izbě jak na ingršpílu a zařvál na děcka, že sa došky na chalupě naježily: “Soplivci, pote sem a vyvalte, kerý ste co provédl – ale honem! Děcka stály jak apoštolé, cvakaly zubama a nikdo ani nepípl. Ale břéskaly jak opíce, dyž ich tata začál zpovidat řemeněm jedného po druhém. Dyž vyrúbál poslednímu, oprášíl si ruky a šél do škole…

Pán řídící už stáli ve dveřách a zdaleka volali:

“Vítám vás Knutle! Tož pote dál – ani sem nečekál, že tak brzo dondete. Tož o co ide: Je třeba zaistit sa na zimu a tož vás školní výbor žádá, abyste s koňama odvozíl pro školu z lesa dřevo. - A ináč bych vám chtěl pochválit vaše děti. Sú hodné a dobře sa učijú…”

Jura sa z otevřenú hubú poškrábál za uchem a nadávál až dom!”

“Dobře, žes ně ho připomněl” – pravili stařeček. “Šak to néni tak dávno, co sa Jura – už ani nevím po kolikátéj – vypravil do lesa na divočáka. Celú noc čapěl za bukem a až k ránu sa mu podařilo dostat sa chupońovi přes kožu. Pěkný kúsek, tak kolem metráka. No ja, ale jak včílkaj teho macka dostat dom? “Dyby tak byly saně” – uvažovál. A tak si zpomněl na hajného Srnca, kerý bývál dúle pod lesem, a že si od něho saně vypoščá…

Hodíl si flintu přes rameno a dál sa snihem na cestu. Boříl sa až po kolena, ale šél, lebo saně potřebovál. Za chvílku sa zastavíl a mudrovál: “No ja, ale co dyž ně hajný ty saně nepoščá?” Mávl rukú a dál sa znova na cestu. Fučál a boříl sa hluboko do snihu. V půlce cesty sa zaséj zastavíl a utíraja zapotěné čelo, rečnovál: “Dyť ten Srnec je taká potfora lakomá, zgrblá – že on ně ty saně nepoščá?!” Odplúval daleko před sebe, ale znova mašírovál k hájovně…

Dyž už sa tahl dobrú hodinu, zaséj sa zastavíl, vyprskl a zahromovál:

“Nepoščá – nepoščá? Proč by ně ich nepoščál? No ja” zarazíl sa najednú Jura. Ale co dyž si zpomene na tú králičí svajbu, dyž mu moja samica poškubala teho jeho samca?! Krúci, skrzevá toto by ně saně těžko poščál…”

Opřél sa bradú o flintu a pohlédaja na zajíčí stopy ve snihu, začál meditovat: “Ále, šak mu ten samec nescípl, tož co? No je pravda, že od téj doby sa nemohl na žádnú samicu aspoň půl roku podivat – aj dyž mu ju o šňupák otírali… Tenkrát došél hajný o skočné – a pár grajcarů to bylo! A Srnec je škrťa! Mordyje, on ně ty saně nepoščá!”

Ale Jura sa furt ospravedlňovál: “Šak on ně také jednú prodál patróny z navlhlým prachem a dyž už sem měl na mušce jezevca jak prasa, tož to enom pšuklo jak po fazuli a z laufu ně vypadla gulka zrovna pod nohy, jak bobek z koze. A kde býl v tú chvílku jezevec? Tož zme si kvit a fertyk! No ja – ale on tenkrát před celú hospodú prohlásíl, že ně ty patróny počuraly děcka… Tož tak, a už je to tady – dyť ten plesnivec škaredý ně ty saně nepoščá, já to vím naisto! Šak počkaj, ty hrtúne lakomý! Ten kúšček ešče dondu a potem ti to povím, éj povím – tajak že sa Knutel menuju! A utáhaný jak pútník z Lurd šúrál sa dáléj…

Z dálky už viděl, že je v hájovni světlo. “Vidíš ho, pazgřivca zeleného?” – optál sa sám sebe. “Lapí pěkně u pece, slope borovičku a saně ně nepoščá, huncút – no enom dočkaj!” A z vyvalenýma očiskama sa tahl za světlem…

Dyž sa udřený a spotěný jak piovárský kuň došmátlál k hájovni, zakopl o stonek, hňápl na všecky štyry a hubú do snihu. A to ho dorazilo. “Mordyje, tož ešče aj toto? – zavrčál. “Tož tady to máš!” Zvyhl sa ze zemi, škubl flintú z ramena, namířil a bác – hajnému do okna!

Ten vyletěl z chalupy jak kométa a zahučál: “Ná, tx starý vole, co ně tady stříláš?”

Jura, zlosťú roztřasený jak řídko udělaný sulc, zařvál jak Tarzán, dyž zabíl prvního tygra:

“Strč si ty saně do řiti – pajtášu fúsatý!!!”

A šél zpátky k divočákovi…

Hajný stáli ve dveřách z otevřítú hubú a dlúho přemýšlali – proč a jak si tam ty saně majú strčit…”

Zpět na hlavní stránku!