wz

Zpět na hlavní stránku!


Komunismus coby filozofický fenomén křesťanství v kontinuitě filozofie dějin.

Marxisté-leninisté zradili původní ideály revoluce nastolením ekonomického systému státního kapitalismu!

Pokud Vás tato problematika zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Motto:

Plně si uvědomuji kontroverzní a provokativní charakter této mojí práce.

Chci Vás totiž dotlačit k samostatnému myšlení. Kontraverzi se proto nemíním a ani nechci vyhnout!

HenrykLahola@centrum.sk

HenrykLahola@seznam.cz

 

1.Geneze myšlenky komunismu

Myšlenka komunismu není výmyslem marxistů jak si možná leckteří lidé ze své nevědomosti naivně myslí. Etymologicky slovo komunismus pochází z latinského slova “communis” co znamená společný nebo veřejný.

Zrod myšlenky komunismu nacházíme v křesťanství. V osmnáctém a devatenáctém století různí ideoví nejprve předmarxističtí socialisté a později marxisté objevili právě v křesťanské bibli, tj.v Písmu Svatém Nového Zákona ideály komunismu, které pak pouze recipovali aniž by oni samotní byli autory těchto ideálů komunismu.

2.Všeobecná shoda marxistů i křesťanských demokratů v neochotě otevřeně říct, že myšlenka komunismu pochází z bible!

Nastala ale poněkud bizardní, kuriosní situace.

Ti, kteří se v politickém kontextu navenek okázale všude prezentovali jako údajní političtí reprezentanti křesťanstva by velice rádi, a to třeba i cenzurními zásahy vyškrtali z křesťanské bible – Písma Svatého všechny ty – pro ně hrůzostrašné - komunistické “bláboly”. Ovšemže pokud by to z ohledem na absolutní neměnitelnost i nezměnitelnost textu svatých knih Písma Svatého /bible/ bylo vůbec nějak alespoň trochu možné.

Naopak až na malé výjimky prakticky téměř všichni předmarxističtí socialisté a absolutně všichni socialisté marxističtí se naopak styděli přiznat své plagiátorství komunistických myšlenek z Písma Svatého /bible/. Důvody pro to měli jistě různé. Nejspíše ale křesťanství posuzovali právě pod prizmatem pravicových politických názorů různých samozvaných pseudokřesťanských politiků, nikoliv tedy podle samotného obsahu ideové knihy křesťanství Písma Svatého /bible/, která je jinak závaznou svatou knihou křesťanství z čistě formálního hlediska alespoň “na oko” dokonce i pro tyto pravicově smýšlející politiky pseudokřesťanských politických stran jako jsou např. různé lidové, křesťanskosociální nebo křesťanskodemokratické politické strany a podobně.

3.Komická představa Ježíše Krista jako poslance “křesťanské” strany v Evropě

Samozřejmě, že pro pseudokřesťanské pravičáky je jméno Ježíš Kristus z politicko-marketingových důvodů dynamickým politickým heslem. Ale bohužel pouze toto prázdné heslo a nic víc! Ostatně no uznejme sami: Dovedeme si snad představit, že Ježíš Kristus by byl poslancem například dejme tomu za českou KDU-ČSL?

Dovedeme si například představit to, že by snad poslanec Ježíš Kristus v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky pronášel nějaké horlivé projevy například za zavedení školného na vysokých školách v České republice?

Anebo, že by snad poslanec Ježíš Kristus u řečnického pultu ve Sněmovně pronášel plamenné projevy za zrušení regulací nájemného v nájemných bytech nebo za zavedení přímých plateb pacienta u lékaře?

Případně, že by u řečnického pultu poslanec Ježíš Kristus horlil za zrušení nebo snížení sociálních dávek a doplatku do životního minima pro nejchudší občany?

Popřípadě, že by na parlamentní půdě poslanec Ježíš Kristus chválil zločineckou organizaci NATO za tzv.”humanitární bombardování” Jugoslávie bombami s ochuzeným uranem? Nebo použití napalmu ve Vietnamu? Shození atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki? Potažmo, že by snad Ježíš Kristus chválil i ostatní americké “humanitární války” ve světě a to včetně i mučení a ponižování vězňů “v neméně humanitárních” amerických věznicích v Iráku, na Guantanámu a jinde?

4.Komunismus křesťanských obcí prvního století po Kristu

Starozákonní židé očekávali příchod Božího mesiáše, který je vysvobodí spod nadvlády nenáviděných Římanů. Když pak ale přišel Ježíš Kristus nepřijali jej. Ježíše Krista a jeho sociální učení však ale přijali mohutné masy utiskovaného, zbídačeného a vykořisťovaného lidu z řad jeho tehdejších současníků a to lidí bez ohledu na svou národnost Židů i “Nežidů”. Prvními křesťany se stávala především chudina, dnes bychom řekli “bezdomovci”. Bylo tam ovšem i několik relativně sociálně lépe situovaných lidí, respektive několik chudých rybářů, zemědělců, vinohradníků a bývalých celníků. Absolutní intelektuální elitou pak byl bývalý farizej ze školy učitele zákony Gamaliela Šavel z Tarzu, ze kterého se stal později apoštol národů sv.Pavel a jeden z jeho nejbližších spolupracovníků lékař a evangelista sv.Lukáš autor jak evangelia sv.Lukáše tak i knihy Skutky sv.apoštolů dokumentující zejména apoštolskou činnost apoštola sv.Pavla a život prvních křesťanských obcí. Právě v knize Skutky sv.apoštolů můžeme číst:

“Všichni pak věřící byli pospolu a měly všechny věci společné. Statky i majetek movitý prodávali a rozdělovali je mezi všechny, jak kdo potřeboval.” /SK 2,44-45/.

Podobně můžeme pak číst v knize Skutky sv.apoštolů i o dvě kapitoly dále:

“Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši; nikdo z nich neříkal, že by něco z majetku jeho bylo mu vlastním, nýbrž všechno bylo jim společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Pána našeho a všichni se těšili veliké oblibě. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávaly je, a peníze, které utržili skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému jak potřeboval”/Sk 4,32-35/.

Šlo o první a zatím ve skutečnosti o poslední pokus o praktické uskutečnění komunistické společnosti. Tento pokus byl navíc ovšemže z hlediska čistě ekonomického i právního značně nedokonalý.

5.Hodnocení komunismu křesťanských obcí v prvním století po Kristu z hlediska ekonomického

Z hlediska ekonomického se totiž praktická realizace této komunistické společnosti omezila pouze ne spotřební “život z vlastní ekonomické podstaty a bez jakékoliv reprodukce”, která ovšemže nebyla a ani nemohla být nekonečně bezedná. A tedy dříve nebo později musela skončit. Otázka tedy nebyla v tom, zda takto pojatá společnost čistě “spotřebního Komunismu” zkrachuje. Otázkou pouze bylo kdy k tomu dojde. Z textu totiž vyplývá, že manažerská činnost apoštolů se zde omezila pouze na přerozdělování majetkové podstaty členů komunity prvních křesťanů mezi všechny členy jejich komunity za účelem uspokojování jejich přímé, bezprostřední spotřeby, respektive konzumace této majetkové podstaty. Nevěnovali se organizování nějakých jiných ekonomických aktivit. Zejména pak vůbec ne organizování výrobní činnosti, která by byla reprodukčním zdrojem dalších, nových zdrojů potřebných ke krytí této spotřeby. Za těchto okolností bylo tedy zřejmé, že tato komunistická společnost již pouze z hlediska čistě ekonomického musí zaniknout nejpozději současně s vyčerpáním, tj.spotřebováním všech zdrojů této jednostranné výlučně “spotřební” ekonomiky stojící pouze na své ekonomické podstatě a zanikající současně s ní.

6.Komunismus křesťanských obcí v prvním století po Kristu z hlediska právního

Z hlediska právního pokud vůbec lze mluvit o vůbec nějakém právním uspořádaní, tato komunistická společnost byla pouze jakýmsi neformálním sdružením bez jakékoliv právní subjektivity, bez oficiálních členů, bez jakéhokoliv právního statutu nebo jiné konstituce, která by jakýmkoliv způsobem závazně reglementovala práva a povinnosti k ní nějakým způsobem příslušejících fyzických osob. Lze-li mluvit o nějakých právních skutečnostech pak se jednalo výlučně pouze jen o právní vztahy soukromoprávního charakteru, kde docházelo k jakýmsi v masovém měřítku individuálně uzavíraným inominátním soukromoprávním obligačním asynallagmatickým smlouvám majícími svým signifikantním charakterem a typizací nejblíže ke smlouvě darovací, kde quasi dárcem byl křesťan odprodavší svůj majetek /dále jen “quasidárce”/, který peníze odevzdal některému z apoštolů, quasi obdarovanými pak byli svou bezprostřední spotřebou jednotlivý členové této komunity. Navíc realizace co do účelu i cíle těchto quasi darovacích smluv byla plněna jednotlivými apoštoly, což znamenalo další soukromoprávní obligační vztah, tentokrát zas mezi jednotlivým quasi dárcem a jednotlivým apoštolem mezi nimiž je soukromoprávní inominátní vztah blížící se typově nejspíše asi k příkazní smlouvě, kde quasi dárce má fakticky právní postavení příkazce a apoštol zas právní postavení příkazníka. A ač sice apoštoly vzhledem k jejich vysokým morálním kvalitám zajisté nelze podezírat z nějaké možné eventuální zpronevěry takto svěřených prostředků, faktem však zůstává, že absence účetnické evidence a kontroly byla vážnou slabinou, protože ani u apoštola nelze očekávat, že má softwarový mozek nahrazující důsledně vedené účetní denníky a jiné doklady písemně vedeného účetnictví, a vyloučit tak, že se může dopostit nějakých nechtěných chyb či omylů.

Nejzávažnějším nedostatkem pak byla ale ta skutečnost, že tato komunistická společnost byla čistě soukromoprávním vztahem mezi svými “quasičleny” aniž by jakkoliv mohla být podporována institucemi a instituty veřejného práva, neboť pouze veřejnoprávní charakter je “sine qua non” existence jakékoliv společnosti a tedy i tato komunistická společnost se fakticky musela a měla stát v určité formě veřejnoprávní korporací, která by ve své existenci a trvání byla v určité formě /quasi územní nebo zájmové/ sankcionována nějakými instituty a institucemi veřejného práva v jejichž čele by stáli apoštolé a vykonávali tak v určité formě svou “veřejnou” moc nástroji a instituty veřejného práva.

7.Psychologie eschatologického očekávání křesťanů v prvním století po Kristu

Pokud by se někdo domníval, že tento způsob života “spotřebního komunismu” byl vzhledem ke svému plýtvání a rozmařilosti značně nezodpovědný má formálně pravdu. Třeba však ale konstatovat, že po válce je každý generál. Ačkoliv nám totiž Ježíš Kristus slíbil, že brzy se vrátí a pak nastane konec světa a poslední soud, doposud k tomu nedošlo. A přitom od té doby co Ježíš Kristus vstoupil do nebe uplynulo již téměř dva tisíce let. To však ale víme my dnes. První generace křesťanů to nevěděla a vědět ani nemohla. Naopak příslušníci první generace křesťanů se naopak domnívali že návrat Ježíše Krista a konec světa je záležitostí ještě jejich vlastní generace. Nikdo nemohl ani jen tušit, že návrat Ježíše Krista na zemi a konec světa nebude realitou ani ještě po zhruba dvou tisíci letech od jeho narození. Z tohoto hlediska tedy byla jejich eschatologická euforie zcela logická a přirozená.

8.Analogické projevy eschatologické euforie u příslušníků sekty Svědků Jehovových ve dvacátém století po Kristu

Ostatně i mnohem později ve dvacátém století – například - když náboženská sekta Svědků Jehovových rozšířila mezi své věřící datum blížícího se blízkého konce světa chovala se skalní část jejich věřících velice podobně: Přestali platit své účty za bydlení, energie,telefon atd. Též přestali platit daně a poplatky. Zastavili i veškeré ostatní své platby. Hromadně začali rušit veškeré své účty v bankách a finančních ústavech. Současně začali hluboko pod cenou rozprodávat prakticky veškerý svůj movitý i nemovitý majetek a takto utržené peníze začali – z našeho pohledu – rozmařile a marnotratně utrácet. Stejným způsobem pak marnotratně plýtvali i veškerými možnými i nemožnými svými zásobami počnouc potravinami a konče benzínem. Své děti přestali posílat do školy. Absolutně rezignovali na veškeré svoje osobní zájmy a zájmové aktivity či “koníčky” vzdělávací kursy, sportovní činnost, kulturu atd. Bez jakéhokoliv vysvětlení nebo zdůvodnění zaměstnavateli nebo kolegům v zaměstnání coby zaměstnanci najednou přestali chodit do práce. A obdobně bez jakéhokoliv vysvětlení nebo zdůvodnění spotřebitelům, zákazníkům a úřadům coby podnikatelé přestali najednou svoji podnikatelskou činnost fakticky vykonávat či provozovat.

9.Revoluce náboženská, revoluce obecně-politická a revoluce komunistická

Ve smyslu humanitním proběhly ve vývoji lidstva tři významné revoluce. Tři proto, že každá z nich má absolutně odlišný substrát svého zájmu a řeší pak úplně odlišnou problematiku. Všechny tři však ale mají až neuvěřitelně obrovské množství fakticky identických signifikantních znaků. Každá z těchto tří revolucí je ve skutečnosti velice dlouhým evolučním procesem a revolucí ji označuji pouze z aspektu jejich finálního výsledku. Samotný průběh těchto revolucí netvoří u žádné z nich v jejich evolučním vývoji revoluce nepřerušovanou nit kontinuálního vývoje. Naopak! Různé kontrarevoluce, respektive návraty k vývojově překonaným a nižším stadiím jsou zde zcela běžné u všech těchto tří revolucí. O četné příklady diskontinuity v revolučním vývoji těmito častými návraty ze stadia “finalrevoluce” do nižšího stadia “semifinalrevoluce” anebo až do nejnižšího stadia “startrevoluce”, právě tak jako i častými návraty ze stadia “semifinalrevoluce” do stadia “startrevoluce” zde doopravdy není nouze. O různých deformacích, infiltrací cizorodých prvků zasahujících rušivě do procesu těchto revolucí i jejich jednotlivých stadií, a to někdy dokonce přímo i jejich exponenty a nositeli, případně o jiných nepravidelnostech nebo anomáliích již ani nemluvě. Každá z těchto tří revolucí však má společné signifikantní znaky, faktory a mezistupně. Každá z těchto tří revolucí se skládá ze tří stadií.. Prvním stadiem je výchozí stav té-které revoluce zvaný “startrevoluce”. Druhou etapou je pak revoluční mezistupeň té-které revoluce zvaný “semifinalrevoluce”. Konečně třetí etapou je konečný stav revoluce zvaný “finalrevoluce”. Všechny tyto tři revoluce, i když každá z nich má vztah k řešení úplně odlišné problematiky, mají společným signifikantním znakem výchozího stavu svojí startrevoluce v tom, že vycházejí z pozice “POLY” a přechodem do stadia semifinalrevoluce zaujímají pozici “MONO”.

Konečný stav jejich posledního stadia “finalrevoluce” pak znamená přetvoření dosaženého vývoje daného semifinalrevolucí do nejvyššího a konečného stadia finalrevoluce, neboť až toto stadium je stadiem absolutní dokonalosti a jako takové konečným žádoucím stadiem revolučního vývoje.

10. Stadii startrevoluce je polyteizmus, polyfeudalismus a polykapitalismus

U revoluce náboženské výchozí stadium startrevoluce je staré jako lidstvo samo. V nejstarších dobách lidstva byla totiž jednoznačná dominance mnohobožství. Toto období se nazývá polyteizmus.

U revoluce obecně-politické výchozím stadiem startrevoluce je vznik prvních quasi veřejnoprávních korporací kmenového a později teritoriálního charakteru, tj.vznik jakýchsi prvních miniaturních územních téměř quasi státních útvarů s existencí nějaké veřejnoprávní autority a moci. Toto období nazývám polyfeudalismus.

U revoluce komunistické výchozím stadiem startrevoluce je pak období, které nazývám polykapitalismus.

Polykapitalismus je plně identický s politickou realitou převážné většiny současných reakčních buržoasních vykořisťovatelských režimů na naší planetě a to včetně i současného polykapitalistického režimu reakčního buržoasního kapitalistického útlaku a vykořisťování obyčejného lidu v naší České republice a Slovenské republice v současnosti.

Samotná myšlenka komunismu je ale jinak nerozlučně spojena s učením Ježíše Krista a od něj odvozenými křesťanskými ideály prvotních starokřesťanských obcí křesťanů první generace v prvním století po Kristu.

11. Startrevoluce, legitimita, vzpoura a signifikantní znak “POLY”

U revoluce náboženské – stadium polyteizmu signafikantním znakem “POLY” je zde představa velikého množství hrůzostrašných bohů a jejich absolutní moci a vlády nad lidmi.

U revoluce náboženské v stadiu polyteizmu bohové zde svou legitimitu odvozují ze své věčnosti, nesmrtelnosti, faktické moci atd.

U revoluce náboženské v stadiu  polyteizmu vzpora proti bohu nebo bohům volá po trestu božím.

U revoluce obecně-politické – stadium polyfeudalismu signifikantním znakem “POLY” je zde veliké množství kmenových náčelníků a později vladařů teritoriálních celků, tj.období politické roztříštěnosti ranního feudalismu s jejich vladaři zvanými feudálové.

U revoluce obecně-politické ve stadiu polyfeudalismu obdobně jako mají bohové nad všemi lidmi, tak i feudálové mají absolutní moc a vládu nad poddanými. Feudál odvozuje svojí legitimitu z údajného božího ustanovení do své mocenské pozice.

U revoluce obecně-politické ve stadiu polyfeudalismu vzpoura proti feudálovi je tedy – z hlediska této logiky –pokládána za vzpouru proti bohu /bohům/. Takový vzbouřenec si tedy prý zaslouží pouze smrt.

U revoluce komunistické – stadium polykapitalismu signifikantním znakem “POLY”je veliké množství boháčů zvaných buržoasie, kteří obdobně jako bohové nad lidmi a feudálové nad poddanými mají absolutní moc a sociální nadvládu nad pauperizovaným nemajetným lidem zvaným proletariát. Tato vykořisťující sociální nadvláda buržoasie nad proletariátem je dána disharmonií, majetkovou roztříštěností spojenou s nerovnoměrností rozdělení majetku ve společnosti jako důsledek soukromého vlastnictví v pestré pluralitě vlastnických vztahů k movitému i nemovitému soukromému majetku a z ní vyplývající sociální nerovnosti mezi lidmi, což znamená pak ve svých důsledcích faktickou diskrepanci mezi možností /nebo i nemožností!/ uspokojování základních životních potřeb jednotlivce z jeho reálně existující /nebo i neexistující!/ majetkové podstaty, kterou má k uspokojování těchto svých osobních potřeb k dispozici. V současné době významným faktorem je i otázka zaměstnanosti, respektive otázka objektivní možnosti najít své pracovní uplatnění na tzv.”trhu práce” ovládaném a manipulovaném vládnoucí buržoasií.

U revoluce komunistické ve stadiu polykapitalismu buržoasie fakticky popírá i to, že vůbec vlastně existuje. Jinak svou moc a majetek odvozuje ze subjektivisticky jednostranně chápané a farizejsky interpretované svobody vlastnictví, majetku, svobody podnikání atd.

U revoluce komunistické ve stadiu polykapitalismu vzpoura proti buržoasii, buržoasním úradům a úředníkům veřejné správy je pokládána za protiprávní jednání a zde je o druhu a výši trestu “rozhodováno” buržoasním soudcem nebo buržoasním úředníkem v “soudní” nebo “správní” teatrální frašce /nebo i v několika fraškách, a to někdy i vzájemně spolu nesouvisejících/ buď po jakési linii pseudoveřejnoprávní v tzv.trestním řízení nebo tzv.přestupkovém správním řízení, popřípadě po linii pseudosoukroměprávní v pseudoobčanském řízení na základě tzv.”žaloby na ochranu osobnosti” nebo tzv.žaloby na náhradu škody” atd. popřípadě kumulativně i po obou těchto liniích.

V současné době polykapitalismus je vládnoucích politickým systémem téměř na celé zeměkouli.

12. Přechodem ze stadií startrevoluce do semifinalrevoluce je vždy přechod z pozice “POLY” do “MONO”

U revoluce náboženské výchozí stadium startrevoluce je jednoznačná dominance polyteizmu. Revoluce náboženská ze startrevoluce ze své pozice “POLY” přešla do stadia semifinalrevoluce a zaujala pozici “MONO”. Signifikantním znakem přechodu z “POLY” do “MONO” byl přechod z polyteizmu do monoteizmu. Nikoliv tedy již polyteistické veliké množství bohů a absolutní moc těchto mnohočetných božstev a jejich vláda nad lidmi, nýbrž pouze monoteistická vláda a moc jednoho Boha nad lidmi. V monoteistickém chápání jeden Bůh jako “superbůh” tudíž fakticky eliminuje existenci všech ostatních bohů a fakticky tak v sobě samém má monopolizováno své Božství.

Nikoliv tedy již polyteistické veliké množství bohů a jejich absolutní moc a vláda nad lidmi, nýbrž pouze monoteistická vláda a moc jednoho Boha nad lidmi je ideovou podstatou monoteizmu.

Rovněž ale i zde ještě vzpora proti ještě pořád hrůzostrašnému “absolutistickému Bohu” volá po trestu božím.

U revoluce obecně politické výchozím stadiem startrevoluce je vláda velikého množství nezávislých, polozávislých ba i zcela na jiných feudálech závislých menších či slabších feudálů v historickém období politické roztříštěnosti ranního feudalismu, které jsme nazvaly polyfeudalismem. I revoluce obecně-politická ze startrevoluce ze své pozice “POLY” přešla do stadia semifinalrevoluce a zaujala pozici “MONO”. Signifikantním znakem přechodu z “POLY” do “MONO” byl přechod z období ranního feudalismu politické roztříštěnosti zvaného polyfeudalismus do období silně centralizovaných absolutistických monarchií zvaného monofeudalismus.

Obdobně jako v monoteistickém chápání na rozdíl do polyteizmu jeden Bůh jako “superbůh” fakticky eliminuje existenci všech ostatních bohů a fakticky tak v sobě samém má monopolizováno své Božství, tak i pozemský vladař v absolutistické monarchii v monofeudalismu ne rozdíl od polyfeudalismu se stává jediným “superfeudálem” který tak fakticky na “svém území”, respektive na území svého státu zlikvidoval nebo eliminoval moc a vládu veškeré ostatní viděno ze zorného úhlu  pohledu tohoto vladaře - nižší šlechty.

Obdobně jako v monoteizmu “na nebi” jediný Bůh nad všemi lidmi, tak i “na zemi” v monofeudalismu jediný pozemský vladař jako jediný “superfeudál” má absolutní moc a vládu nad poddanými své říše – svého státu. A rovněž taky i tento jediný “superfeudál” coby jediný pozemský vladař “své říše” odvozuje svojí legitimitu z údajného božího ustanovení.

Právě tak jako v polyfeudalismu, tak i zde v monofeudalismu - vzpoura proti monokratickému pozemskému vladařovi je tedy – z hlediska této i nadále přetrvávající logiky –rovněž ještě i zde chápána i nadále jako vzpoura proti samotnému Bohu. I zde tedy ještě stále si prý takový vzbouřenec zaslouží pouze smrt.

U revoluce komunistické – stadium polykapitalismu signifikantním znakem “POLY”je veliké množství kapitalistů coby vlastníků výrobních prostředků jako i ostatních příslušníků buržoasie pocházejícím ať již z řad podnikatelů, zaměstnanců, příslušníků svobodných povolání nebo politiků, kteří obdobně jako bohové nad lidmi a feudálové nad poddanými mají absolutní ekonomickou a odvozeně vlastně i politickou moc danou jejich sociální nadvládu nad pauperizovaným nemajetným lidem zvaným proletariát. Toto období nazýváme polykapitalismem. I revoluce komunistická ze startrevoluce ze své pozice “POLY” vykázala již jisté nedokonalé náznaky potencionálně eventuálně za jistých okolností a podmínek možného přechodu do stadia semifinalrevoluce s potencionálně možným zaujetím pozice “MONO”. U revoluce komunistické signifikantním znakem přechodu z “POLY” do “MONO” by byl přechod ze současného dodnes – prakticky na téměř celé zeměkouli - přetrvávajícího pluralitního kapitalismu ve formě polykapitalismu do centralizovaného etatistického kapitalismu zvaného monokapitalismus.

Obě formy kapitalismu – jak pluralistický kapitalismus zvaný polykapitalismus tak i státní kapitalismus zvaný monokapitalismus - jsou založeny na existenci výrobních faktorů práce, půdy a kapitálu.

Podstatou fungování ekonomiky obou formy kapitalismu - jak polykapitalismus tak i monokapitalismus - jsou založeny na existenci možnosti “směny” a tedy předpokládají existenci trhu a tržního systému spotřebitelské poptávky, které se permanentně přizpůsobuje i kapitalistická nabídka výrobků a služeb.

U obou forem kapitalismu - jak polykapitalismus tak i monokapitalismus – je tato tržní “směna” permanentně zprostředkovávána existencí měny a monetárního systému permanentního oběhu peněz.

V jedné důležité věci se však monokapitalizmus liší od polykapitalizmu. Obdobně jako v dimenzích revoluce náboženské došlo k přechodu od polyteizmu k monoteizmu a v dimenzích revoluce obecně-politické zas k přechodu od polyfeudalismu k monofeudalismu, právě tak i v dimenzích revoluce komunistické jsou neklamné znaky nutnosti přechodu od polykapitalismu k monokapitalismu. Zde mají všechny tyto tři revoluce – náboženská, obecně-politická i revoluce komunistická společný signifikantní znak přechodu od “POLY” k “MONO” v tom, že v případě všech těchto tří revolucí se předpokládá přechod od fakticity mnohočetné plurality k jakési jednotné centralizované monopolizaci. Úplně stejným způsobem jako polyteistické mnohobožství bylo nahrazeno monoteistickým “superbožstvem” jednoho monopolního Boha a polyfeudalismus mnohočetné plarality celé hierarchie feudálů bylo ve formě monofeudalismu nahrazeno a centralizováno v monopolní postavení jednoho jediného “superfeudála” v osobě panovníka absolutistické monarchie, právě tak i polykapitalismus mnohočetné plurality privátně-kapitalistických vlastníků výrobních prostředků a jiných vrstev buržoasie bude jednou ve formě monokapitalismu nahrazen a centralizován v monopolním postavení jednoho jediného “superkapitalisty”, kterým bude stát. Polykapitalismus pluralitních soukromých vlastníků výrobních prostředků a jiných vrstev buržoasie tak bude nahrazen monokapitalismem centralizovaného státního kapitalismu kde jediným kapitalistou zůstane již pouze stát, což předpokládá absolutní etatizaci, respektive absolutné vyvlastnění všech výrobních prostředků z rukou soukromých kapitalistických vlastníků do rukou jednoho jediného centralizovaného “superkapitalisty”, kterým bude stát. S určitým zjednodušením lze říci, že monokapitalismu byť i ve značně zdeformované formě bylo částečně na přechodnou dobu dosaženo v někdejším Sovětském Svazu a dalších zemí tzv.”reálneho socialismu” ve dvacátém století.

13.Finalrevoluce náboženské je víc něž pouhý monoteizmus

U revoluce náboženské třetím a konečným stadiem je konečný stav revoluce zvaný “finalrevoluce. Bůh je sice i nyní pouze jeden. Není však již ale hrůzostrašně trestajícím “tyranem”. Bůh se zde stává najednou tím, kým ve skutečnosti vlastně vždy i byl. Totiž Bohem lásky, Bohem-Otcem milujícím veškerý svůj lid, Bohem nikoliv strašlivým dozorcem, soudcem a katem v jedné osobě čekajícím na každé naše pochybení, aby nás mohl potrestat, ale milosrdným Bohem plným lásky pečujícím o Boží lid. My křesťané víme, že tento Bůh nás miluje a proto i my tohoto Boha milujeme taky a nikoliv snad s donucení pohrůžkou nějakých trestů, ale zcela dobrovolně a z čisté lásky k Bohu jsme připraveni a chceme z vlastního přesvědčení vždy a všude plnit Boží vůli se slovy v srdci “Ó Pane Ježíši Kriste, Tvůj jsem a Tvůj chci i navěky zůstat!

14.Finalrevoluce obecně-politické je víc něž pouhý monofeudalismus

U revoluce obecně-politické třetím a konečným stadiem je konečný stav revoluce zvaný “finalrevoluce, která myšlenkově pochází z ideje suverenity lidu, která je humanistickou ideou osmnáctého století po Kristu, rozvinutá navíc v ideálech veliké francouzské revoluce od roku 1789. Podobně jako je “na nebi” Bůh pouze jeden, tak je i na zemi v každém státě vládnoucí orgán je pouze jeden. Lhostejno zda tímto pozemským vladařem je orgán kolegiátní /například nějaký parlament nebo jiný sbor skupiny lidí atd./ anebo orgán monokratický /například konstituční monarcha konstituční monarchie, president republiky atd./, právě tak je i jedno zda-li se jedná o konstituční monarchii nebo republiku. Právě tak jako Bůh na nebi není hrůzostrašně trestajícím není již více takovým ani pozemský vladař. Stát je společenstvím rovných a rovnoprávných občanů. Pozemský vladař není pozemský Bůh, a již vůbec není na to, aby hrůzostrašně vládl. Pozemský vladař je první mezi rovnými občany svého státu, kde všichni občané mají stejné práva a všichni jsou svobodní. Bůh tudíž neustanovuje pozemské vladaře aby hrůzostrašně vládli, ale aby svým vládnutím sloužili svému lidu, zejména pak aby skutečně pečlivě dohlíželi na respektování lidských práv a občanských svobod všech lidí.

14.Finalrevoluce komunistické je víc něž pouhý monokapitalismus

U revoluce komunistické třetím a konečným stadiem je konečný stav revoluce zvaný “finalrevoluce, což je vytvoření skutečné komunistické společnosti. Zmínili jsme se již o tom, že z ekonomického hlediska stadiu monokapitalismu se v historické praxi do jisté míry částečně podobal v určité byť i značně zkarikované a zdeformované podobě monokapitalistický systém někdejšího Sovětského Svazu a dalších zemí tzv.”reálneho socialismu”. Tato sovětská quasi monokapitalistická revoluce z října/listopadu 1917 však nikdy nepřerostla v revoluci komunistickou a nikdy v ní ani přerůst nemohla!

Občas se sice – z čistě účelových propagandistických důvodů - naoko cosi mluvilo o údajném budování komunismu, nebylo to však myšleno vážně. Političtí vůdcové Sovětského svazu jako i političtí vůdcové dalších zemí tzv.”reálneho socializmu” byli ve skutečnosti těmi nejzapřisáhlejšími a nejzarputilejšímu odpůrci přechodu svého monokapitalistického systému do systému komunistického. Přechod z polykapitalismu do monokapitalismu totiž pro ně znamenal politický převrat, který je vynesl na výslní moci, bohatství a slávy.

Monokapitalismus tudíž pro ně byl konečným cílem a nikoliv tedy snad jen jakýmsi “mezipřistáním na revoluční půlcestě od polykapitalismu ke komunismu.

Jejich monokapitalistickým převratem sice byla odstraněna nenáviděna třída kapitalistů a dalších příslušníků buržoasie. Očekávaná beztřídní společnost se však ale nedostavila. Stará třída vykořisťovatelů, kapitalistů a buržoasie byla záhy vystřídána novou vládnoucí třídou vykořisťovatelů, kterou se stala nová vládnoucí třída stranických funkcionářů a aparátčíků vládnoucí strany. Tato nová vládnoucí třída stranických funkcionářů a aparátčíků byla těmi posledními, kteří by si skutečnou komunistickou revoluci mohli přát. Komunistická revoluce totiž zná pouze výrobní faktor práce. Na výrobním faktoru práce parazitující výrobní faktory kapitalistické společnosti jako výrobní faktory půda a kapitál v komunistické společnosti neexistují. Komunistická společnost navíc předpokládá radikální a v podstatě šokové totální vyřazení působení směnného tržního mechanismu ekonomiky a to včetně měny a monetárního systému státu. Toto vše v sobě zahrnuje okamžité a šokové /doslova ze dne na den!/ úplné zrušení měny v hotovostní i nehotovostní podobě a současně i zrušení jakéhokoliv nestátního vlastnictví co prakticky - s výjimkou rodinného práva - současně znamená i absolutní zrušení všech forem, institutů a ustanovení soukromého práva jako i na něm závislých institutech a ustanoveních práva veřejného. Přechod ke komunismu by totálním zrušením měny a vlastnictví postihl nejvíce právě příslušníky této nové vládnoucí třídy stranických funkcionářů a aparátčíků. Takto by totiž ze dne na den přišli náhle o veškeré své peníze. Banky, spořitelny, případně jiné obdobné finanční ústavy by ze dne na den náhle přestali existovat. A s nimi by se do ztracena propadli i veškeré kapitálové úspory bohatých lidí, kteří v nich nějaké aktiva měly uloženy. Podobný osud by postihl fakticky i finanční oběživo, které by v daném okamihu měli tito lidé někde u sebe v hotovosti. Ze dne na den náhle by se z bankovek stali bezcenné papírky a z mincí bezcenné kovové plíšky. Totéž by se stalo i s veškerým ostatním hmotným majetkovým substrátem movitého i nemovitého majetku. Zatímco doposud to byli pouze výrobní prostředky, teď ze dne na den by se totálním zrušením veškerého soukromého vlastnictví stal tento veškerý doposud existující soukromý i osobní majetek výhradně a pouze jen státním vlastnictvím. Nejen obyčejný lid, ale v mnohem větší míře by to byli právě straničtí funkcionáři a aparátčíci, kteří by tak přišli jak o všechny své peníze, vily, auta i ostatní majetek. Přišli by tak o všechny své dosavadní hmotné výhody a privilegia. Degradovali by se tak majetkově na úroveň obyčejného lidu z ulice. Proto z jejich hlediska bylo jen logické, že si vládnoucí straničtí funkcionáři a aparátčíci států tzv.”reálneho socialismu” žádný přechod ke komunismu nepřáli a – logicky vzato - ani přát nemohli. Nakonec dokonce byli to právě oni kteří po několika desetiletích objektivně vyčerpali veškeré možnosti svého dalšího bohatnutí, které jim monokapitalistický systém mohl nabídnout. V dalším bohatnutí vládnoucích stranických funkcionářů a aparátčíků jim paradoxně začala již bránit jejich vlastní ideologie svého vlastního politického režimu. Monokapitalismus tak objektivně vyčerpal u nich veškeré možnosti, které těmto papalášům v ideovém “majetnickém” souboji s polykapitalismem jim ještě mohl snad nabídnout.

Proto se samotní vládnoucí straničtí funkcionáři a aparátčíci monokapitalismu /kterému oni říkali “socialismus”/ v tichosti tohoto tzv.”socialismu” fakticky zřekli a koncem osmdesátých let v zájmu vlastních egoistických ekonomických zájmů uskutečnili samotní příslušníci této vládnoucí třídy stranických funkcionářů a aparátčíků politické převraty tzv.”sametové revoluce”, které znamenali návrat od – pro ně samotné - “asketického” monokapitalismu zpátky k původnímu “konzumnímu” polykapitalismu.

To je veškeré tajemství jejich takzvaných sametových revolucí.

15.Otrokář, tyran i diktátor se sám exkomunikoval z civilizované společnosti

Otrokáři, tyrani a diktátoři nemají v politice co hledat! Politika má být totiž věcí služby lidem

Politika nesmí být věcí osobního majetkového nebo jiného prospěchu politiků a úředníků.

Vycházejíce totiž z humanistické teorie společenské smlouvy a teorie suverenity lidu je zřejmé, že lid má plné právo svrhnout nenáviděného otrokáře, tyrana i diktátora, ať již se jedná o jednotlivce nebo nějakou menší nebo větší skupinu osob.

Otrokářem, tyranem a diktátorem je ten kdo by se eventuálně například pokusil proti občanům svého vlastního státu znovuzavést tzv.”prezenční vojenskou službu”, která není ničím jiným než novodobou formou státního otrokářství a otroctví ne přelomu druhého a třetího tisíciletí. Totéž se týká popřípadě i jiných obdobných forem a pokusů o znovuobnovení i jiné /vojenské či nevojenské/ formy nucených prací a otrokářského vykořisťování vojenských či jiných otroků anebo pokusům jiným způsobem omezit základní lidská práva a občanské svobody svých spoluobčanů či zatáhnout svou vlastní zemi někde do nějaké války, obnovit trest smrti, zavést proti studentům na vysokých školách školné, zrušit bezplatné zdravotnictví, zrušit nebo omezit nejchudším občanům sociální doplatek do výše životního minima atd.

Takovýto otrokář, tyran a diktátor musí z politiky nebo ze svého úřadu okamžitě odejít. A to navždy a bezpodmínečně!

Eventuální postavení takovéhoto politika nebo úředníka před justiční tvář spravedlnosti aby se z těchto svých zločinů proti lidskosti zodpovídal by tím nemělo být nijak dotčeno!

Pokud otrokář, tyran nebo diktátor neodejde dobrovolně, lid má právo se proti němu vzbouřit a svrhnout jej třeba i násilím!

Vzpoura lidu proti otrokářům, tyranům anebo diktátorům je z morálně-etického hlediska mravně záslužný čin hodný naší největší úcty.

Ten kdo si zde zaslouží smrt není tedy povstavší lid, proti otrokáři, tyranovi či diktátorovi. Smrt si zde naopak zaslouží právě tento samotný politik či úředník /nebo skupina politiků či úředníků/, kteří se takovýmto způsobem stali otrokáři, tyrany a diktátory. Protože vzpoura lidu vychází z jejich přirozeného práva. A ten kdo se proti přirozenému právu vzbouřil není lid. Je to otrokář, tyran a diktátor, protože je to právě on kdo se vzbouřil proti přirozenému právu tím, že se svým otrokářstvím, tyranií a diktátorstvím se vzbouřil proti občanům své vlastní země.

Svým otrokářstvím, tyranií a diktátorstvím se totiž takový otrokář, tyran i diktátor sám exkomunikoval z humánní civilizované společnosti.

A pokud by snad tento otrokář, tyran a diktátor třeba i byl někým zabit – lhostejno ať již atentátem před, či v průběhu revoluční vzpoury proti krutovládě anebo popraven až “ex post”, tj.po svržení svojí krutovlády - sklidil by tak tento otrokář, tyran a diktátor za své hrdelní zločiny pouze to, co si vlastně i plně zasloužil.

A ačkoliv v osobní rovině žádné teroristické činy nelze schvalovat a ani je neschvaluji, v rovině metafyzické jsou fakticky i ony pasivně vnímány z hlediska Božského “IUS DIVINE” s pokorou srdce “Fiat voluntas tuae Domine”, anebo vyjádřeno v češtině pasivním komentováním takové události lakonickým konstatováním, že ono je asi skutečně pravda, že “Boží mlýny melou sice pomaly, ale jistě”.

16.Hodnocení současného polykapitalismu, východiska revoluce, zrada revoluce

Na věci nic nemění, že současný polykapitalistický systém v České republice a Slovenské republice je politicky nemravným, zvrhlým a zavrženíhodným systémem brutálního kapitalistického vykořisťování proletariátu ze strany buržoasních politiků, úředníků a dalších skupin kapitalistických parazitů vládnoucí buržoasie.

Proto systém polykapitalistického útlaku a vykořisťování musí být odstraněn a to ať již dobrovolným přechodem k sociálně spravedlivé skutečné komunistické společnosti cestou reformní, popřípadě v krajném případě nebude-li možné spravedlivé společnosti dosáhnout i jinak, tak eventuálně možná snad i revoluční vzpourou a třídním bojem proti buržoasii, buržoasním úřadům a úředníkům.

Důležité je pro úspěch komunistické revoluce v příhodný okamžik přistoupit okamžitě k totálnímu zrušení měny a veškerého soukromého i osobního vlastnictví. A to i navzdory obavám z dočasných ekonomických poruch nastalým v přechodném období přechodu ze systému směnné tržní ekonomiky na ekonomiku jak přímého organizování veškeré hospodářské činnosti, tak i přímého a bezprostředního permanentního rozdělování a přerozdělování veškerých cenných statků a zdrojů určených ke spotřebě či jinému užívání mezi obyvatelstvo.

Každé otálení by totiž jen zvyšovalo riziko podlehnutí lákadlům vlastního obohacení se na úkor společnosti jejíž následkem by byla opětovná zrada komunistické revoluce, čím by se tedy buď zopakovalo těch několik desetiletí trvající období tzv.”reálneho socialismu” dvacátého století, které v důsledku této zrady bylo a zůstalo pouze předčasně odumřelým suchým plodem nezrealizované zrazené komunistické revoluce a současně vlastně – a to zcela nevyhnutně a zákonitě - v bližší nebo vzdálenější době opětovný návrat k polykapitalismu.

Samotnými vladaři Sovětského Svazu a dalšími předáky států tzv.”reálneho socialismu” byla předčasně a uměle skrečována “jejich” původně komunistická revoluce. Tato komunistická revoluce byla totiž násilně předčasně skrečována a umrtvena totalitním terorem monokapitalistického režimu, který tak petrifikoval svůj režim ve stadiu jakéhosi “zamrzlého” monokapitalismu, kterému však samotní příslušníci vládnoucí třídy stranických funkcionářů a aparátčíků pokrytecky říkali “socialismus”.

17.Otázka potrestání zločinců minulosti a otázka “sametových podvodů”

O podvodném charakteru tzv.”sametových revolucí” svědčí i to, že za porušování lidských práv a jiné politické zločiny spáchané v státech tzv.”reálného socialismu” doposud ještě nikdo, popřípadě téměř nikdo ještě nebyl spravedlivě potrestán, ačkoliv zrůdnost zločinů těchto leninských stranických funkcionářů a aparátčíků není v podstatě o nic menší než zrůdnost zločinů esesáků, gestapáků, nacistů a fašistů.

A tudíž by se i na tyto jejich zločiny mělo pohlížet podle stejného měřítka. A jestliže k vyrovnání se Německa, Evropy a světa s nacistickou minulostí stačilo pouze několik let po druhé světové válce, je zarážející, že od konce osmdesátých let dvacátého století, kdy se skončila éra těchto quasi monokapitalistických režimů uplynuli již téměř dvě desetiletí.

Zločinci z této doby se však nám všem doposud beztrestně smějí dál do tváře a ovšemže nejen smějí, ale také i nadále pevně sedí na svých židlích a nevypadá to, že by o své lukrativní koryta brzy přišli. A ovšemže – vždyť ostatně jak jinak – tito soudruzi kapitalisté dále bohatnou…

Závěr.

Všeobecná deklarace lidských práv schválená dne 10.12.1948 Valným shromážděním Organizace Spojených Národů je společně i s biblí, tj.Písmem Svatým Starého a Nového zákona jsou nejcennějším myšlenkovým pokladem lidstva. Tyto dokumenty si tedy vážím víc než cokoliv jiného a jsou tedy alfou i omegou mého politického i náboženského přesvědčení.

Současně se však hlásím k ideálům sociální spravedlnosti, jako i práva každého člověka na lidsky důstojné životní podmínky.

Plně si uvědomuji kontroverzní a provokativní charakter této práce.

Kontraverzi se proto nemíním a ani nechci vyhnout!

Provokuji Vás úmyslně!!

A provokovat Vás budu všechny i nadále!!!

Dokonce možná i v jiných pracích. Rovněž si uvědomuji risiko, že opisované myšlenky nemusí být každým a vždy nebo ve všem správně pochopeny, v důsledku čeho je možné, že budu podezírán bůhví z čeho-všeho.

To ale nic nemění na mé víře vycházející z hloubky skutečného křesťanského humanismu, respektive víry v ty nejhumánnější kořeny lidství, které mně vedou k hlubokému přesvědčení, že každý člověk má právo na bydlení, ošacení a stravu, že každý člověk má právo na lidskou důstojnost.

Se zájmem sleduji, jak se po změně totalitního režimu v listopadu 1989 po celé naší zemi šíří útulky pro opuštěné psy, kočky a jiná domácí zvířata.

I když vím, že ne každý bude souhlasit s těmito mými názory domnívám se, že fakticita budování útulků pro opuštěná zvířata v naší zemi by měla být morální výzvou k příslušníkům vládnoucí buržoasie, buržoasním politikům a buržoasním úředníkům v naší zemi, aby jak legislativně tak i fakticky došlo k zrovnoprávnění “neprivilegovaných” lidí se zvířaty v těchto útulcích pro opuštěná zvířata!

Jinými slovy – abych to vysvětlil - jestliže je možné budovat útulky pro opuštěná zvířata aby nemusela trpět a umírat na ulici pod holým nebem tak by – podle mého názoru – bylo vhodné se zamyslet nad tím, zda-li by nebylo vhodné a správné budovat se stejným zanícením obdobné útulky i pro naše bezdomovce, aby ani oni nemuseli trpět a umírat na ulici pod holým nebem na následky krutých mrazů, nedostatku spánku, celkového fyzického vyčerpání organismu, dehydrataci organismu, hlad, nemoci, parazity atd.

A i když se o tom nikde explicitně nemluví, jsem hluboce přesvědčen, že právo každého jednoho člověka na lidsky přiměřené a důstojné bydlení je jedno z nejzákladnějších lidských práv!

Uznáváme-li právo na život za nejzákladnější lidské právo, pak je jen pouhým pokryteckým farizejstvím, když současně odmítáme uznat za úplně stejné nejzákladnější lidské právo též právo na bydlení. Obě tato práva, jak právo na život, tak i právo na bydlení jsou totiž dvě nejzákladnější lidská práva, ba dokonce jsou tato lidská práva doslova spojené nádoby, protože popření práva na bydlení v našem zeměpisném pásmu zejména v zimním období se přímo rovná popření práva člověka na život!

Buržoasní režim nemůže a nesmí tyto skutečnosti ignorovat! Jinak bude režimem ještě nemravnějším a zvrhlejším než byl režim spřed listopadu 1989, který i navzdory veškerým svým zvrhlostem a nemravnostem měl alespoň tu minimální fundamentální slušnost, že řešil a vyřešil otázku bezdomovců, tj.že se postaral o to, aby bylo respektováno lidské právo každého člověka na bydlení.

Chápu, že malý pejsek nebo malá kočička je zajisté mnohem milejší a hezčí než blechami, parazity, dehydratací, spánkovou deprivací a různými nemocemi zohyzděno smrdící veliké tělo zúboženého bezdomovce. Jsem však přesvědčen, že i tento bezdomovec je živou bytostí a proto by měl mít vůči vládnoucím buržoasním politikům a úředníkům právo alespoň na to, aby mu buržoasní stát zajistil přinejmenším alespoň natolik důstojné životní podmínky jako je ochoten zajistit pejskům a kočičkám ve vybudovaných a budovaných útulcích pro opuštěná zvířata.

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Dne 14.8.2006 napsal:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!