wz

Zpět!

Chov koček mačiek. Kočka Kočky Mačka Mačky Tygr Tygři Tiger Tigre Lev Lvi Levy Gepard Gepardi Gepardy Leopard Leopardi Leopardy Jaguár Jaguáry Puma Ocelot Rys Rysy Rysi.

Úvod: JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola překvapivě splnil slib a věnuje zde fotografii mladé kočky tomuto čtenářovi!!

Jeden čtenář již před rokem mi napsal e-mail, že prý – cituji doslova úplně celý text tohoto e-mailu:

“Vaše texty velice rád čtu, v lecčems s Vámi i souhlasím, to co si u Vás přečtu je nepochybně velice zajímavé a v denním tisku něco podobného zpravidla nikde nenajdu, v televizi či rozhlasu neuslyším. Ale přesto ještě raději bych byl, kdybyste jako normální chlap na svém webu ukázal třeba fotografie nějakých mladých, hezkých koček. Avšak chápu, že to od Vás jako hluboce věřícího katolíka rozhodně čekat nemůžu. Na kočky totiž pohlížíte málem s přísností středověkého inkvizitora. Ach ten zaostalý středověk a jeho dědictví…!! S přátelským pozdravem J.P.(moje poznámka: jméno a příjmení tohoto čtenáře jsem v jeho zájmu zcenzuroval)”.

Moje tehdejší odpověď tomuto čtenářovi: “Vážený pane! Velice se mýlíte!! Já osobně vůči kočkám vůbec nic nemám, ba dokonce kočky mám velice rád. A to prakticky již od mého dětství. A to co tvrdíte o středověké inkvizice též není pravdivé. Středověkou inkvizici si nesvobodno plést a zaměňovat se všeobecnou středověkou pověrčivostí a zaostalostí, proti čemuž inkvizice naopak bojovala, respektive že se někteří lidé ve své pověrčivosti mylně domnívali, že prý tyto kočky jsou spojeny s ďáblem – satanem. Ovšemže dneska všichni velice dobře víme, že žádná zvířata nejsou a vlastně ani nemohou být – jako nemyslící bytosti “neznající fenomén dobra a zla”- spojeni ze satanem. Vím to já, víte to i Vy a ví to i všichni ostatní lidé dnes žijící.

Přesto však pokládám od Vás za neférové o tomhle takto psát, když Vy jako člověk žijící v 21.století s takovýmto neuctivým despektem povýšenecky se pasujete do role jakéhosi samozvaného soudce nad myšlením lidé ve středověku, jako kdyby jste Vy a Vaši předkové na rozdíl od ostatních generací lidí nepotřebovali absolutně žádný intelektuální vývoj svého myšlení, ale vždy jste byli absolutně dokonalí. A navíc to ještě podsouváte inkvizici, která právě naopak proti všem těmto nesmyslným pověrám bojovala. Já středověké pověry o údajném “sepětí koček se satanem” sice pokládám též za úplně nesmyslné a absurdní, nicméně nevysmívám se těmto názorům, ale chápu je za určitou politováníhodnou součást etnogenetického a intelektuálního vývoje lidského myšlení ve středověku, kterým lidstvo muselo projít, aby dnes dozrálo k tomu poznání co dnes má.

Čistě hypoteticky vzato, kdybyste Vy měl možnost setkat se a promluvit si se svými středověkými předky, tak by jste se možná velice divil nejen tomu, že tito Vaši středověcí přímí předci (doslova přímí ascendenti) by na rozdíl od Vás nebyli žádní ateisté, ale dokonce oni samotní by navíc možná též pokládali kočky “za služebnice ďábla”. Jinak ale budu na Vaši myšlenku pamatovat a jednou možná, že uveřejním nějaké fotografie mých oblíbených koček, anebo něco napíši o kočkách, popřípadě i obojí. Zatím Vám na úplném konci této práce o kočkách nabízím snímek jediný (byť i ve dvou velikostech), kde společně s jednou nádhernou kočkou se nachází moje maličkost, JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, tehdy ještě dvanáctiletý.

1.kapitola: Fotografie dvanáctiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy s huštěnovickým koťátkem v roce 1979

V roce 1979 vznikli poslední černobílé fotografie JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, které jsou fotografickým dílem otce Jaroslava Laholy anebo matky Milady Laholové. Ne snad že by snad později JUDr.PhDr. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nebyl fotografován anebo že by snad fotografie na kterých je vyfotografován JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola neexistovali. Ovšemže i později byl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola fotografován a také se mnohé z nich i z těchto pozdějších let rovněž zachovaly, nicméně autorem pozdějších fotografií JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy již nebyl jeho otec Jaroslav Lahola, či jeho matka Milada Laholová, rozená Gajdošová. Veškeré fotografování JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy ze strany jeho rodičů ustalo v roce 1979. A pokud jde o tyto poslední černobílé fotografie Henryka Laholy z roku 1979 jejich autorem je otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola. Něco bylo fotografováno u babky Františky Laholové, rozené Psotkové v Hustěnovích. Manžel Františky Laholové, rozené Psotkové byl soukromý zemědělec Svatopluk Lahola, který na následky komunistického teroru zemřel v roce 1954 v Huštěnovicích. Františka Laholová, rozená Psotková zemřela v roce 1988. Manželé Svatopluk Lahola a Františka Laholová, rozená Psotková žili v obci Huštěnovice a měli dvě děti. Jejich starším dítětem je pan Jaroslav Lahola, který je otcem nezávislého intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Jejich mladším dítětem je dcera Marie Drábková, rozená Laholová, která se provdala se za pana Drábka, přičemž tito manželé Drábkovi mají rovněž dvě děti – starší syn je “Jarek”, dnes již ženatý a mladší dcera je Edita Šímová, rozená Drábková, její manžel je pan Antonín Šíma.

Tento snímek byl vyfotografován na dvoře prarodičovského domu Svatopluka Laholy a Františky Laholové a kde v minulosti prožil své dětství a vyrůstal i Jaroslav Lahola a jeho mladší sestra Marie Drábková, rozená Laholová., které nyní patří tento dům, ve které nyní momentálně sama bydlí společně i se svým Manželem Drábkem a s manžely Šímovými a s jejich dospívajícími dětmi.

Na tomto fotografickém snímků samotném z roku 1979 se nachází v té době dvanáctiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, jak věnuje svoji pozornost malému koťátku (po slovensky: mačiatku) a dokonce ani nic neví o svém fotografování od svého otce Jaroslava Laholy či své matky Milady Laholové. Tenkrát byla tam přítomna i babka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy - paní Františka Laholová, rozená Psotková, která je jak už jsem uvedl výše matkou Jaroslava Laholy. Paní Františka Laholová rozená Psotková zemřela v roce 1988. Bohužel však ač sice byla Františka Laholová, rozená Psotková přítomna při dotyčném fotografování v roce 1979, na tomto fotografickém snímku společně s JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou jeho babka Františka Laholová, rozená Gajdošová vyfotografována zde nebyla..

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ostatně vždy měl velice rád kočky (po slovensky: mačky). A to všechny kočky! Počnouc těmi největšími kočkami (po slovensky: mačkami) jako jsou tygři, lvi , levharti, gepardi, americké pumy a další kočkovité šelmy, které chovají pouze v zoologických zahradách a konče naší kočkou domácí (po slovensky: mačkou domácou).

Já osobně ač sice uznávám, že kočka (po slovensky: mačka) je skutečně jak lidé říkají tak trochu “falešná” nicméně přirovnání kočky se ženou je naprosto přehnané a pokulhává na obě nohy! Kočka je totiž pouze zvíře a zvířata jsou pouze nemyslící tvory. A i když sice i jako nemyslící tvory jsou kočky třeba “falešné”, na druhé straně ale zas vůbec nejsou zákeřné!! A to v drtivé většině případů o lidech ve všeobecnosti, a obzvláště pak o samotných ženách říci nemohu.

A přesto vůči kočkám (po slovensky: mačkám) jsou mezi některými lidmi tak veliké předsudky! Ovšemže každý člověk v dětství udělá občas nějakou hloupost nad kterou zůstává až rozum stát. A jako dospělý člověk by něco podobného rozhodně neudělal, protože jako dospělý člověk ví, že kočky jsou někdy velice nevyzpytatelné – někdo řekl, že prý kočky jsou skoro jako ženy! Toto tvrzení je však zcela nepravdivé a urážlivé vůči kočkám. Kočky totiž na rozdíl od žen jsou pouze zvířata a jako zvířata nejsou programově licoměrné, úlisné a ani zákeřné!

Mohu říci teď jednu příhodu, která se mi stala když jsem byl tříletý chlapec. Uznávám, že to co jsem tenkrát provedl byla sice neuvěřitelná hloupost, nicméně tak jako onak stojí zde za povšimnutí, že tato událost se skončila absolutně bez jakýchkoliv následků.

Zhruba v roce 1970 byli manželé Laholovi jednou v sobotu nebo v neděli – již nevím přesně - jednou na výletu v bratislavské zoologické zahradě i se svým tehdy tříletým synem JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou. Tam se čirou náhodou potkali z dalším jim známým manželským párem z Uherského Hradiště a jak si vzájemně podávali ruky či se dokonce objímali, a tak zůstal tříletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola chvíli bez jakéhokoliv dozoru, no a vzhledem k tomu, že JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola když byl malé dítě byl velice živým a všetečným dítětem, který vždy musel všechno vidět a všechno prozkoumat, a tak stačila pouze tato malá chvilková nepozornost jeho rodičů, aby se tehdy tříletý malý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vydal na samostatnou procházku zoologickou zahradou. Nejprve se zaměřil pouze na slabikování napsaných názvů zvířat – někdy to přečíst uměl, jindy pokud narazil na “blbý” písmenko tak to hned nešlo a musel lovit v paměti cože je to za písmeno.. Nakonec se však začal zajímat v této bratislavské zoologické zahradě o jejich “Čiči”, ba dokonce což bylo něco neuvěřitelného – vzhledem k věku, respektive vzhledem k malé a útlé postavě se dokonce tříletému JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi podařilo proklouznout dokonce do klece, kde byla zavřená ta největší “Čiči”.

Bylo po poledni a všechny “Čiči” byli právě po vydatném dobrém obědě úplně přesyceny a s plnými žaludky spaly. Je určitým paradoxem, že ač tříletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se velice bál zuřivého vlčáka Bojara strýce Pepy, tak z veliké, ba dokonce vůbec té největší “Čiči”, která byla nepochybně mnohem větší a silnější než Bojar se paradoxně nebál. A tato největší “Čiči” s přeplněným žaludkem pouze ležela na levém boku a spala, Když do klece vlezl tříletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola “čiči” ho ignorovala. Popošel blíže k “Čiči” a začal si hrát s jejím chvostem. Veliká “Čiči” otočila svou hlavu k JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi a unuděně ho pozorovala s naprostou lhostejností. Poté si tříletý chlapec, dnes čtyřicetiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola popošel ještě blíž k veliké “čiči”, sedl si na zem a začal ji hladit.

Mezitím oba manželské páry si všimli zmizení tříletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a začali jej hledat, běhali pospolu a vyvolávali jeho jméno. Když přišli k mohutné kleci s touto velikou “čiči” JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se ozval: “Tady jsem!”

Všichni se zastavili rozhlíželi se překvapeně na všechny strany a ptali se: “Kde?” JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola im odpověděl lhostejně: “No přece tady!” Opět se všichni rozhlíželi na všechny strany, avšak pořád JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu neviděli. “Kde tady si?” – tázali se zmateně. “No přece tady – jsem u Čiči!” – odpověděl jim tříletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola.

A pak ho nakonec konečně zahlédli…

No to co nastalo to se nedá popsat! Eufemicky řečeno, vypadalo to jako vzpoura v blázinci!!

Postupně se tam sbíhali i další lidé a šíleli hysterickým šílenstvím společně i s oběma manželskými páry. Tím ale současně vyplašili i “čiči”, která vyskočila a začala nervózně pobíhat od jednoho rohu klece k druhému. Čiči JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu zcela ignorovala, sledovala však ale jančení šíleně povykujícího a nervózně chaoticky sem a tam pobíhajícího davu dospělých lidí, kteří vřískali jako paviány, či jako kdyby je na nože brali, a navíc ještě i nervózně pobíhali sem a tam, občas někdo dokonce při tomto bezúčelném chaotickém pobíhání i do někoho narazil. Vypadalo to hůře než na nějakém tureckém tržišti. To dokonce vzbudilo pozornost i jednoho příslušníka Veřejné bezpečnosti (vysvětlivka: Veřejná bezpečnost = Policie v Československu v letech 1945 – 1991).

Lidé se hned obklopili kolem náhodně nachomítnuvšího se příslušníka Veřejné bezpečnosti a ihned říkají mu vzrušeně jeden přes druhého ze všech stran: “Súdruh príslušník, rýchlo pomôžte! Stalo sa obrovské nešťastie!! Do klietky s tigrom spadol malý chlapec…”

Pamatuji se že mi všichni říkali, abych prý seděl na zemi a nehýbal se kým přijde jakási pomoc. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jako poslušný chlapec zpočátku poslechl, pak si ale všiml, že jeho maminka pláče. “Mami neplač” – řekl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a ihned vstal a šel maminku utěšit. Přitom mimoděk jakoby nic úplně stejným způsobem jako do této klece vlezl, tak tentokrát zas jakoby nic úplně stejným způsobem vylezl i ven. Tím, že JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vylezl ven z klece – poplach a zmatek mezi lidmi se tím fakticky skončil…

Současně se objevil ošetřovatel a vysvětloval podrobnosti. Dozvěděli jsme se že tuto tygřici dovezli do Bratislavy odněkud z Čech, tuším říkal že z Dvora Králové, ale nevím to jistě. V této kleci ji v Bratislavě nechali nejprve na aklimatizaci před tím, než ji vypustí do klece mezi ostatní zdejší tygry. Kým totiž nejsou vzájemně si cizí tygry na sobě zvyklí, mohli by si vzájemně nějak ublížit. Nicméně tato tygřice je již dostatečně aklimatizována, a v podstatě již v pátek ji chtěli vypustit mezi ostatní tygry, nicméně měli prý jakousi jinou naléhavou práci, a proto přesun tygřice mezi ostatní tygry odložili až na toto pondělí.

Ošetřovatel velkých koček všechny ujistil, že do normální klece s tygry anebo dokonce do normální klece s jinými velikými kočkami by JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola navzdory své útlé postavě neměl šanci vlézt. Výjimkou je pouze tato jediná klec, co má své mříže relativně daleko od sebe. Je to klec staršího typu, která v podstatě ani není určená tygrům, nicméně použili ji pouze z nouze na několik dnů, protože momentálně bohužel neměli žádnou jinou vhodnější klec k dispozici. Tato tygřice je příliš veliká, a nemůže přes mříž přestrčit ani jen hlavu ven, a tím méně snad utéci pryč. Myšlenka, že by se do klece mohlo podařit zvenčí propasírovat malému tříletému dítěti – na to nikdo ani jen nepomyslel. Na závěr tento ošetřovatel velikých koček ujistil všechny kolem, že povahově je tato dovezená veliká česká tygřice relativně krotká, bez jakýchkoliv výraznějších známek agresivity, a je známa tím, že je velice dobrá máma, starostlivě pečující o svá mláďata.

Některé lidi to upokojilo. Rodiče ale přesto byli z toho téměř na mrtvici. Otcův kamarád z Uherského Hradiště tenkrát když byl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ještě uvnitř v kleci taky šílel a panikařil společně s jinými lidmi zachvácenými kolektivní hysterií a panikou, nicméně ale teď již byl plně v pohodě a dokonce i žertoval slovy: “Jaro copak jsi neslyšel, že ta tygřice je také z Čech? To znamená, že ona patrně Čechy asi vůbec nežere!”

Co na to říci dnes? No dnes jako dospělý muž bych se asi bál vlézt do klece i s relativně slabým gepardem, ba dokonce i s relativně malou americkou pumou. A o tom, že bych snad vlezl do klece ke lvovi či lvici anebo do klece k tygrovi či tygřici nemůže být dnes ani jen pomyšlení. To tedy ani omylem ne!

Dokonce když o několik let později jsem v Zoologické zahradě v Bratislavě byl již sám, hladil jsem tak dvě asi desítiměsíční “Čiči” – dospívající lvíčata. Pohladit po tváři jsem si je ale pohladit již netroufl, leda ak po záhlaví a po uších. Kolem šel jeden snad trošku opilý chlap, a když uslyšel moje “Čiči” tak posměšně řekl: “Že Čiči! No, to už brzy by si ta tvá Čiči by si tě ráda dala na oběd”. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mu odpověděl: “Ba ne! Čiči člověka spravedlivého nikdy nesežere”, přičemž pojem “spravedlivý” byl v mém jazyce významově eufemický výraz pro “svatý”. Navzdory tomuto vědomí jsem si však v té době byl vědom ale i poučení mého pána Ježíše Krista, který jednoznačně odpověděl satanovi, který pokoušel jeho zvědavost slovy: “Nikdy nebudeš pokoušet Pána Boha svého!” A tak i JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola když hladil dospívající lvíčata dělal to tak, aby v případě potřeby mohl ruku kdykoliv rychle vytáhnout z klece pryč, kdyby se začalo dít něco nestandartního.

Jinak kočky mám rád, líbí se mi jejich esteticky lahodné a půvabné tělo, a když jsem chodil do zoologických zahrad, kočky se mi vždy velice líbili a u klecí zejména s velikými africkými a asijskými kočkami jsem vždy strávil hodně času. A proto řekněme si teď ve všeobecnosti ale nejprve něco o všech kočkách:

2.kapitola: Pojednání o kočkovitých šelmách počnouce největšími kočkami až po kočku domácí.

2.1.Kočkovité (Felidae).

Kočkovité (po slovensky: mačkovité) jsou čeledí dokonalých, esteticky i funkčně vyvážených forem masožravců. Tuto harmonii kočkovitých šelem mezi jejich tělem a končetinami, jako i souměrnost a pravidelnost ve stavbě těla jako je to u kočkovitých nenajdeme u žádné jiné čeledi masožravců. Všechny kočkovité šelmy mají tutéž základní stavbu těla, a to bez ohledu na to zda-li se jedná o naši malou kočku domácí anebo ty absolutně největší kočky, kterými jsou lev a tygr (po slovensky: lev a tiger). O kočkovitých šelmách lze dále říci, že rozdělujeme je do tří hlavních biologických skupin. Do první skupiny patří jen malé kočky, které umí jen mňoukat a přást, avšak neumí řvát (po slovensky: iba mňaukať a priasť, avšak nevie revať.). Do druhé skupiny zas řadím ty největší kočky jako lva a tygra (po slovensky: leva a tigra), které umí řvát, ale zas nevědí přást. Všechny ostatní, řekl bych vzhledem k jejich velikosti “prostřední kočky” řadím do třetí skupiny. Zde v rámci této třetí skupiny “prostředních koček” určitou kuriozitou je gepard, jediná z kočkovitých šelem, které nemají pošvy pro pazoury a tudíž nejsou schopny je zatáhnout, čímž jsou do jisté míry fakticky též příbuzné psům a psovitým šelmám. Historicky ale jinak největší kuriozitou mezi kočkovitými šelmami byl šablozubé lvi či šablozubé tygry (Smilodon spp.) u kterých ne všichni přírodovědci mají zajedno zda-li se jedná spíše o předka dnešních lvů než tygrů anebo naopak. Tito smilodonti, kteří vyhynuli již v ledové době byly absolutně největší kočkou jaká kdy žila, měli tak veliké oční zuby, že jim až vyčnívali z papule jako nějaké nebezpečné nože.

2.2.Tygr džunglový (Panthera tigris).

Tygři džungloví (po slovensky: Tigre džungľové) jsou veliké, pruhované kočkovité šelmy. Oblast výskytu tygra džunglového (po slovensky: tigra džungľového) je téměř celá Asie od Indie až po Sibiř a Jávu. Tygrovi džunglovému (po slovensky: Tigrovi džungľovému) odpovídá hmotnost kolem 230 Kg. S tygrem džunglovým (po slovensky: S tigrom džungľovým) se spojuje výška v kohoutku asi 90 centimetrů. Tygrům džunglovým (po slovensky: Tigrom džungľovým) je v mnohých přírodovědeckých publikacích připisováno, že ohrožují všechny druhy zvířat, počnouc dospělými slony, medvědy, buvoly až po ryby. O tygrech džunglových (po slovensky: O tigroch džungľových) je známo, že kořist loví obvykle samotní jako jednotlivci. Oblíbenými místy tygrů džunglových (po slovensky: tigrov džungľových) jsou trstím zarostené břehy řek a neproniknutelné houštiny. O tygru džunglovém (po slovensky: O tigrovi džungľovom) je dále známo, že nejraděj číhá ve stínu pod košatým křovím, odkud sleduje a loví kořist. S tygry džunglovými (po slovensky: S tigrami džungľovými) je spojena vlastnost tichého přikrádání se ke kořisti. Z tygrů džunglových (po slovensky: Z tigrov džungľových) je obávaný lovec, který skáče velikými skoky. Ve volné přírodě tygr džunglový (po slovensky: tiger džungľový) před člověkem zpravidla uteče, nicméně tygre džunglové, které již jednou překonali svůj prvotní strach z člověka, stávají se i lidem nebezpečnými. Tygřice (po slovensky: Tigrica) má jednou ročně tři, ale někdy až šest tygříků (po slovensky: šesť tigríkov). Tygříčatá (po slovensky: Tygríčatá) zůstávají s tygřicí (po slovensky: tigricou) rok, ale někdy i více a učí se od matky obratnosti. Samec tygra se o tygříky přímo nestará, avšak vždy pomáhá tygřici (po slovensky: tigrici) odrazit hrozící nebezpečí. Samce tygrů ve srovnání ze samci lvů nemají hřívu, nicméně starým tygřím samcům vyrůstají na bradě a tváři takové bílé dlouhé chlupy.

2.3.Lev pouštní (Panthera leo).

Lvi pouštní (po slovensky: Levy púštne) jsou pohádkoví králové zvířat. Se lvem pouštním (po slovensky: S levom púštnym) je spojena neobyčejně mocná stavba a krása těla, která vyvolává dojem majestátnosti. Samce lva pouštního (po slovensky: leva púštneho) mají hmotnost kolem 250 kilogramů. Samcům lvů pouštních (po slovensky: levov púštnych) je typická silná hříva, kterou se odlišují od lvic. Lvice (po slovensky: Levice) jsou menší a mají hmotnost jen kolem 150 kilogramů. Novorozená lvíčata (po slovensky: levíčatá) jsou na rozdíl od dospělých lvů skvrnité. Skvrny lvíčat (po slovensky: levíčat) jsou někdy tak blízko sebe, že se až zlévají do pásů. Tato kresba mladého lvíčete (po slovensky: levíčata) po šesti měsících zpravidla zmizne. O lvu pouštním (po slovensky: O levovi púštnom) je známo, že obývá větší část Afriky a Asie. Lvu pouštnímu (po slovensky: Levovi púštnemu) jako vhodné životní prostředí odpovídají širé volné kraje, zejména stepi a polopouštní roviny. Lvům pouštním (po slovensky. Levom púštnym) vyhovuje lov v noci. Pokud jde o lva pouštního ještě třeba podotknout, že den zpravidla přeleží tam, kde ho zastihlo ráno. Se lvy pouštní (po slovensky: S levy púštnymi) nelze spojovat nějaké větší vycházky, zpravidla se jim líbí mít co možno největší pohodlí. O lvech pouštních (po slovensky: O levoch púštnych) je dále známo, že nejraděj loví větší zvířata, zejména lvi pouštní pronásledují kopytníky, jako jsou například antilopy, buvoly (po slovensky: byvoly) a zebry. Lev pouští (po slovensky: Lev púštny) zpravidla žere jen vlastními silami získanou čerstvou kořist, ale za jiných okolností nepohrdne ani zdechlinou. O lvu pouštním je dále známo, že obvykle číhá blízko míst, kde nejčastěj přechází zvěř, jako například při vodě. O lvech pouštních je dále známo, že kořist chytne zpravidla za krk, případně za slabinu, kde ji nejraděj začne žrát. Lvi pouští žijí zpravidla ve skupinách. Těžce opsat, jak účinkuje hlas lva pouštního na ostatní zvířata. Vzrušení, které vyvolává hromové ručení lva pouštního, zmocňuje se zvířat i tehdy, když ho byť i jen uvidí anebo zvětří. Když je lev pouštní nažrán, dá pokoj zvěři, která se tehdy může pást i celkem blízko něho.

2.4.Gepardi (Acinonyx spp.), například Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus).

Gepard se tvarem svého těla trochu odlišuje od základního typu tělesné stavby, kterou se vyznačují příslušníci čeledi kočkovitých. Ve výzoru geparda se vlastně jakoby spojuje typ kočky s typem psa. Gepardovi jsou typické velmi dlouhé nohy, malá hlava, krátká srst a štíhlé tělo. O gepardu je známo, že je to jediná kočkovitá šelma, která nemá zatahovatelné pazoury (tj. v tomhle je gepard jako pes!). S gepardem bývá spojována velikost asi jako u leoparda. Gepardi jsou též na žlutém podkladu podobně černoskvrnití podobně jako leopardi. Na rozdíl od leopardů u gepardů však ale skvrny jsou plné. Gepardům je typické, že jsou to nejrychlejší pozemští savci. Při pohledu na gepardy je úžasné, že v běhu na krátkou vzdálenost dosahují rychlosti až 120 Km za hodinu. S gepardy (po slovensky: S gepardmi) se tedy spojuje obrovská rychlost, kdy gepardi prudkým útokem lehce dostihnou antilopy a sajgy, což jsou zvířata, které tvoří hlavní složku jejich potravy. O gepardech (po slovensky: O gepardoch) je známo, že poměrně lehce se dá vycvičit na myslivecké zvíře, respektive, že některé národy používají geparda při lovu na antilopy. Podobně jako cvičeným sokolům (po slovensky: sokolom), tak i gepardovi zakrývá lovec oči kuklou, kterou odnímá pouze tehdy, když se přiblíží ke zvěři. A až pak vypustí geparda, který vyrazí na vyhlédnutou kořist, dohoní ji a mohutným skokem na krk jí zpravidla zlomí vaz. Ve volné přírody žijí gepardy v malých skupinách a na lov vycházejí nejčastěji v párech. Gepard obývá stepi a rovinaté kraje. V Africe a v jihovýchodní Asii žije gepard štíhlý (Acinonyx jubatus), známy ve vícero rasách. Často se stává, že se veliké skvrnité kočkovité šelmy zaměňují a označují nesprávnými jmény. Lehce je však rozlišíme podle skvrn na těle, nejlépe na bocích. Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) je po celém těle jednoduše černě tečkovaný.

2.5.Leopardi.

Leopard skvrnitý (Panthera pardus) je nejrozšířenější ze všech kočkovitých šelem. Životní oblastí leoparda skvrnitého je téměř celá Afrika a téměř celá Asie, a to od malé Asie až po Čínu a od Jávy až po Sibiř. Větší samce leopardů skvrnitých (po slovensky: leopardov škvrnitých) mají hmotnost kolem 100 kilogramů, samice jsou podstatně menší. Leopardu skvrnitému (po slovensky. Leopardovi škvrnitému) je imanentní, že povahově je to dosti nevypočitatelná šelma. S leopardem skvrnitým (po slovensky: S leopardom škvrnitým) nejsou žádné žerty, neboť o leopardech skvrnitých (po slovensky: O leopardoch škvrnitých) je známo, že patří doopravdy k nebezpečným nepřátelům všech zvířat, ba dokonce i člověka, ačkoliv jinak se mu vyhýbá. S leopardy skvrnitými (po slovensky: S leopardami škvrnitými) je spojena jejich vlastnost, že když leopardi skvrnití (po slovensky: leopardy škvrnité) jsou pronásledováni, tak zpravidla vylezou na strom. O leopardech skvrnitých je dále známo, že patří mezi nejnebezpečnější nepřátele paviánů. Z leopardů skvrnitých (po slovensky: Z leopardov škvrnitých) se tak na jedné straně stávají obávaní pronásledovatelé opic (po slovensky: opíc), neboť opice pronásledují na stromech, a na zemi zase pronásledují stáda jelenů, antilop, gazel a sviň (po slovensky: jeleňov, antilop, gaziel a svíň), mezi kterými je schopen učinit hotové masakry. K leopardům (po slovensky: K leopardom) kromě normálních skvrnitých forem však přislouchají i různé barevní odrody. Kromě jiného známe jsou například čistě černé leopardy (po slovensky: čierne leopardy), které však bohužel jen velice vzácně možno nalézt, a to pouze v Africe.

Leopard sněžný nazývaný místy jako irbis (Uncia uncia) žije vysoce v asijských velehorách v Himalájích a v Altaji. Leopardi sněžní jsou právě tak skvrnití jako leopard skvrnitý, mají však ale překrásnou, dlouhou a hustou srst. O leopardu sněžném je známo, že loví kamzíky, kozy a jiná vysokohorská zvířata.

Kočka leopardovitá (Neofelis nebulosa) je menší, skvrnitá a vyskytuje se v jihovýchodní Asii.

2.6.Jaguáry.

Jaguár americký (Panthera onca) je největší americká kočkovitá šelma. Hmotnost jaguára amerického je kolem 120 kilogramů. Svým výzorem jaguáru americkému (po slovensky: jaguárovi americkému) je asi nejblíže leopard. S jaguárem americkým (po slovensky: S jaguárom americkým) se spojuje vícero společných črt se lvi a tygry (po slovensky: s levmi a tigrami) starého světa než s pumou americkou nového světa. O jaguáru americkém (po slovensky: O jaguárovi americkom) je známo, že žije v tropických džunglích Střední a Jižní Ameriky, příležitostně se však ale jaguáři američtí (po slovensky: jaguári americkí) zatoulají i severněji do suchých oblastí podél mexických břehů. Hlavní potravou jaguárů amerických (po slovensky: jaguárov amerických) jsou větší ale i menší savce, ba dokonce jaguárům americkým (po slovensky: jaguárom americkým) občas chutnají i ryby a jsou spojeny s jaguáry americkými (po slovensky: s jaguármi americkými), respektive jídelníčkem volně žijících jaguárů amerických (po slovensky: jaguárov amerických). O jaguárech amerických (po slovensky: O jaguároch amerických) je známo, že obvykle číhají na stromě, odkud skáčou na kořist. Jaguáři američtí patří k úhlavním nepřátelům kapybary.

V tropických částech Střední a Jižní Ameriky žije malá a štíhlá kočka jaguarundi (Felis yagouaroundi). Kočky jaguarundi (po slovensky: Mačky jaguarundi) se vyskytují ve dvou barevných formách, a to v takové tmavočervené a černé. O kočce jaguarundi (po slovensky: O Mačke jaguarundi) lze ještě říci, že nemá po těle skrvny. O kočkách jaguarundi (po slovensky: O mačkách jaguarundi) je známo, že žijí přibližně v téže oblastech jako žijí i jaguáři a oceloti.

2.7.Puma americká (Panthera concolor).

Puma americká je známa i jako kaguár. Ze vzhledu pumy americké je typická jejich jednobarevnost, která svým způsobem připomíná lva. Pumě americké (po slovensky: Pume americkej) je typická též její převážně sivočervenkastá srst. Pumu americkou (po slovensky: Pumu americkú) lze najít v mnoha rasách. O pumě americké (po slovensky: O pume americkej) je známo, že žije v Severní i v Jižní Americe. S pumou americkou se spojuje její neschopnost řvát, čím se odlišuje od pravých lvů, tygrů a leopardů (po slovensky: levov, tigrov a leopardov) starého světa. Pumy americké mají hmotnost 50 až 100 kilogramů. Ze životního režimu pum amerických (po slovensky. púm amerických) je typické, že přes den spí na stromech, v křoví anebo vo vysoké trávě. Pumám americkým je typické, že v noci vycházejí za kořistí. S pumami americkými je to tak, že napadají i takové veliké zvířata jako jsou ovce, jeleny a hovězí dobytek. O pumách amerických je známo, že podobně jako kočky se i pumy americké přikrádají ke zvěři a vrhají se na ní skokem. Puma americká se nejprve zakousne do krku oběti a líže krev. Z nedostatku potravy puma americká napadne občas prý i člověka. V Severní Americe jsou pumy americké bohužel již téměř vyhubené. Puma americká (Panthera concolor) často číhá na kořist v korunách stromů a odtamtud se na ni vrhá. Pumy americké upřednostňují vysokou zvěř, ale napadá i menší zvířata.

2.8.Ocelot (Leopardus pardalis).

Oblastí výskytu ocelota je Střední a Jižní Amerika. O ocelotu je známo, že je to kočkovitá šelma (po slovensky: mačkovitá šelma), která je asi jeden metr dlouhá. S ocelotem (po slovensky: ocelotom) se spojuje dlouhý chvost, na který připadá asi jedna třetina délky těla ocelotů. Ocelotům je typické, že je to jedna z nejhezčích kočkovitých šelem. S oceloty (po slovensky: ocelotmi) se spojuje aktivita převážně v noci, kdy se živý s ptáky a malými savci. Oceloti za kořistí zpravidla šplhají na stromy. Ocelot má srst takovou hnědosivou s černými pásy na hlavě i zády, a se skvrnami a tečkami po ostatním těle.

2.9.Rysy.

Rys má krátký chvost, na učnicích jim vyrůstají takové štětečky srsti.

Rys ostrovid (Lynx lynx) žije v Evropě a v Asii. V Evropě se dnes rysy ostrovidi bohužel zachovali již na velice málo místech. Z ryse ostrovida (po slovensky: rysa ostrovida) se tudíž plným právem již před mnohými léty v Československu stala zákonem chráněná kočkovitá šelma. Rysu ostrovidovi (po slovensky: Rysovi ostrovidovi) jako hlavní kořist slouží srnčí zvěř. S rysem ostrovidem (po slovensky: S rysom ostrovidom) jako lovcem je spojen lov především na jedince zesláblé a nemocné, čím fakticky plní roli jakési jakoby zdravotní policie. Kromě toho se v jídelníčku rysů ostrovidů (po slovensky: rysov ostrovidov) nacházejí různí malí savci. O rysech ostrovidech (po slovensky: O rysoch ostrovidov) je známo, že mají neobyčejně široké tlapy (po slovensky: laby), díky nímž mohou chodit rysové ostrovidi (po slovensky: Rysi ostrovidi) po sněhu i tam, kde by jiná zvířata ve sněhu zapadala.

Rys červený (Lynx rufa) je jako liška rudý. Rysové červení (po slovensky: Rysi červení) mají jen málo štětinaté ušnice. S rysem červeným (po slovensky: S rysom červeným) se spojuje délka asi devadesáti centimetrů. Životní oblastí ryse červeného (po slovensky: rysa červeného) je Severní Amerika. O rysech červených (po slovensky: O rysoch červených) je známo, že se živí králíky, veverkami, myši a ptáky.

3.kapitola: Všeobecné pojednání o kočce domácí (Felis silvestris domestica).

Kočka domácí (po slovensky: Mačka domáca) žije ve společnosti člověka od nepaměti. Kočku domácí (po slovensky: Mačku domácu) s největší pravděpodobností domestifikovali starověcí Egypťané. U starověkých Egypťanů se z kočky domácí (po slovensky: mačky domácej) stalo užitečné zvíře, které již starověcí Egypťané používali v boji proti myším a krysám ve svých obilních skladech. Kočce domácí (po slovensky: Mačke domácej)v minulosti bylo připisováno vícero pověstí a pověr než ostatním živočichům. S kočkou domácí (po slovensky: S mačkou domácou) se ve starověkém Egyptě zacházelo jako s posvátným zvířetem. O kočce domácí (po slovensky: O mačke domácej) je totiž známo, že v egyptských hrobkách se našlo tisíce mumií koček domácích. Některé kočky domácí (po slovensky: mačky domáce) byli pohřbeny společně i se svými pány ve společném hrobě, jiným kočkám domácím (po slovensky: mačkám domácim) se dostalo honosného pohřbení na speciálních kočičích hřbitovech. Starověcí Egypťané, kromě jiného též uctívali pohanskou bohyni Bubastis jako pohanskou bohyni “radosti”, kterou zobrazovali s kočičí hlavou. S kočky domácími (po slovensky: S mačkami domácimi) však ale bohužel středověk měl méně přátelský vztah. Z koček domácích (po slovensky: Z mačiek domácich) se v myslích pověrčivých lidí ve středověku bohužel často stávali údajné pomocnice čarodějnic. Tyto nesmyslné pověry pak vedli někdy dokonce až k masovému zabíjení koček domácích. Kočkám domácím (po slovensky: Mačkám domácim), ale i nešťastnicím a nešťastníkům, kteří byli takto zcela nesmyslně obviněni z údajného čarodějnictví se pak dostalo toho nejkrutějšího možného zacházení od zaostalého a pověrčivého davu obyčejných středověkých lidí. Přesto však ale o kočkách domácích (po slovensky: o mačkách domácich) lze říci, že ve všech obdobích lidstva a tedy i ve středověku, si v drtivé většině případů lidé s kočkami domácími spojovali především užitečné zvíře, které je jejich velikým pomocníkem v boji proti myším a proto kromě ojedinělých výše zmiňovaných politováníhodných excesů si lidé vážili koček domácích i ve středověku. A i ve středověku bylo často obvyklé, že když někdo zabil kočku domácí, tak musel v nějaké formě zaplatit pokutu. V objektech kde se skladuje obilí jsou kočky domácí (po slovensky: mačky domáce) v podstatě dodnes účinnými pomocníky proti myším a jiným hrabošům (po slovensky: myšiam a iným hrabošom). Zornička kočičích očí (po slovensky: mačacích očí) jsou při plném osvětlení štěrbinovité, zatímco naopak v noci za tmy jsou kočičí oči široce do kruhu otevřená, aby do kočičího oka (po slovensky: mačacieho oka) mohlo vniknout co nejvíce světla. Pozadí sítnice kočičích očí odráží ve tmě světlo, takže oči koček domácích (po slovensky: mačiek domácich) svítí zpravidla zelenomodře, pouze oči siamských koček svítí rubínově červeně. Je to neuvěřitelný div přírody, že zornička kočičího oka (po slovensky: mačacieho oka) se ve tmě roztáhne a při silném světle se stáhne až na tu malou štěrbinku. Za sítnicí kočičího oka je vrstva buněk s lesklými křišťáliky (tapetum lucidum), které odrážejí světlo a způsobují, že oko kočky ve tmě “svítí”, když na něj dopadnou i slabé louče světla. Předpokládá se, že toto zařízení pomáhá vidět kočkám i za velice slabého světla. Kočky domácí jsou masožravce. Kočkám domácím přislouchají ostré trháky. Drsným, takovým řekl bych draplavým jazýčkem koček domácích je oblizováno, ba až řekl bych strouháno konsumované maso z kostí, přičemž kočky domácí si tímto svým jazykem dokonce i “češou srst”. Ve volné přírodě se kočky živí zejména hlodavci, ačkoliv číhají i na ptáky, byť i ti představují zpravidla pouze relativně menší část jídelníčku divých koček. Jestliže je kočka podrážděna, popřípadě se kočka něčeho moc vyleká, zježí se jí srst. Kočka může své pazoury podle potřeby vystrčit i stáhnout. Z výšky padající kočka se ve vzduchu obrátí vždy tak, že vždy dopadne na všechny čtyři nohy.

Dne žije hodně plemen koček domácích. Zpravidla se plemena koček domácích dělí na dvě základní skupiny, a to na plemena dlouhosrstá a krátkosrstá. Dlouhosrsté kočky jsou známy jako kočky perské a angorské. Kočka perská má krátké nohy, hluboký hrudník, široká ramena, malou kulatou hlavu a veliké okrouhlé oči. Kočka angorská je podobná, má však ale ostřejší črty. Srst kočky angorské je dlouhá, hebká a lesklá. Kočky těchto plemen se označují podle barvy srsti a očí. Kočky se žlutými anebo pomerančovými oči má například angorská kočka černá, modrá, pomerančová, bílá, krémovomodrá, dymové barvy, červenostrakatá, hnědostrakatá, korytnačí, modrokorytnačí a podobně. Kočka se zelenými oči je zas činčila (nazývaná i stříbrná), tmavostříbrná, a podobně.

Kočky krátkosrsté se též dělí na dvě skupiny, a to na kočky domácí krátkosrsté a na různá cizí plemena. Tak jako kočky dlouhosrsté, tak i domácí kočky krátkosrsté jsou pojmenovány podle zabarvení, například modrostrakatá, černá, modrá, pomerančová, bílá, korytnačí a korytnačobílá. Barva jejich očí se mění od zelené po pomerančovou. K cizím krátkosrstým plemenům patří abesínská kočka perlová (po slovensky: abesínska mačka perlová), která je zřejmě potomkem egyptských koček. Abesínské kočky perlové (po slovensky: Abesínske mačky perlové) jsou malé a půvabné, mají dlouhou hlavu, veliké uši a malé nohy. Kožešina abesínské kočky perlové (po slovensky: abesínskej mačky perlovej) se podobá kožešině králíka, její každý chlup je vícebarevně pruhovaný, takže tato kočka má červenohnědou vlnu s černými skvrnami. Najdou se však ale i strakaté jedince abesínských koček perlových (po slovensky: abesínskych mačiek perlových). Oči má zelené, žluté, případně oříškověhnědé. Abesínská kočka (po slovensky: Abesínska mačka) je plachá, ale příjemná a přítulná.

Bezchvostá kočka manx (Po slovensky: Bezchvostá mačka manx) a dlouhosrstá kočka zrzavá jsou evropské řasy, kočka siamská pochází z Orientu. Bezchvostou kočku manx (po slovensky: Bezchvostú mačku manx) , pocházející z ostrova Man, lehce poznat podle toho, že jí chybí chvost. Dobře vyvinuté kočky manx (po slovensky: mačky manx) mívají na místě, kde by měl být chvost, pouze malou jamku. Pro dlouhé zadní nohy a krátká záda připomínají jejich pohyby hopsání králíka. Také srst kočky manx se ponáší na králičí srst, protože má hustou a měkkou spodní srst. Původ bezchvosté kočky manx (po slovensky: pôvod bezchvostej mačky manx) nemá však nič společné s králíkem i když si to možná mnoho lidí i myslí. Kočky manx se můžou vyskytovat téměř v každé barvě. Zpravidla jsou kočky manx zlostné a nezávislé, ale dobře se dají chovat.

Siamské kočky (po slovensky: Siamské mačky) se lehce dají poznat podle zabarvení. Bývají barvy modré a tulení, ale kresba obou typů je podobná. Siamská kočka (po slovensky: Siamska mačka) bývá na chvostu a na bocích světlohnědé barvy, přecházející na břichu do krémové. Chvost, nohy, uši a tvář siamských koček (po slovensky: siamskych mačiek) jsou zřetelněji tmavší. Barva tulení kočky siamské (po slovensky: mačky siamskej) je zpravidla sytě tmavohnědá, přičemž zabarvení trupu může být někdy o tón světlejší. O modré kočce siamské (po slovensky: O modrej mačke siamskej) lze zas říci, že má kresbu jemně modrosivou a základní zbarvení těla zůstává krémové. S barvou těla siamských koček (po slovensky: siamskych mačiek) souvisí do jisté míry také i jejich zdravotní stav, věk a původ siamských koček. O kočkách siamských (po slovensky: O mačkách siamskych) lze říci, že oči mají šikmé, tmavě zafírovomodré. Tělo koček siamských (po slovensky: mačiek siamskych) je štíhlé a svalnaté, chvost dlouhý a špicatý. S kočkami siamskými (po slovensky: S mačkami siamskymi) se spojuje dost úzká hlava a malé nohy. Říká se, že v Siame se prý tyto kočky siamské (po slovensky: mačky siamské) používali na hlídání. Toto tvrzení má asi svůj původ v tom, že se siamskou kočkou (po slovensky: siamsku mačku) se spojuje velice čilá povahu, v důsledku čeho siamské kočky šplhají a vydávají hlasité zvuky, které připomínají spíše dětský pláč jako kočičí mňoukání (po slovensky: mačacie mraučanie). Pokud jde o výstavy koček mám takové zkušenosti, že právě siamská kočka je zřejmě nejpopulárnějším výstavným plemenem koček.

Jiným krátkosrstým plemenem je trochu menší kočka barmská (po slovensky: mačka barmská). Kočky barmské (po slovensky: Mačky barmské) jsou méně známe jako kočky siamské. O mačkách barmských (po slovensky: O mačkách barmských) lze říci, že jsou takové jemné a přítulné. Lesklá srst kočky barmské (po slovensky: mačky barmskej) je tmavohnědá, na břišní straně trochu světlejší. Některé jedince kočky barmské (po slovensky: mačky barmskej) mají mírně stočený chvost.

4.kapitola: Malá a stručná úvaha o domestifikaci našich koček domácích.

O žádném domácím zvířeti nevíme přesně, kdy bylo domestifikováno. Z hlediska logiky je však ale zřejmé, že my lidé jsme v minulosti přistupovali k domestifikaci divých zvířat proto, že jejich domestifikace nám přinášela nějaký užitek. Člověk od nepaměti byl tvorem zištným, sobeckým a vypočítavým. A tudíž všechna člověkem domestifikována zvířata přinášela lidem užitek buď přímý – jako například slepice přinášeli vejce, maso a peří anebo krávy zas mléko, maso a kůži, anebo užitek nepřímý jako třeba pes, který, který člověka varoval před nebezpečím a bránil ho, anebo papoušek, což je nejmilejší společník člověka. Nikdy nezapomenu na moji papouška vlnkovaného, který je širší veřejnosti znám spíše pod názvem “andulka”. Když jsem byl já čtrnáctiletý až patnáctiletý chlapec měl jsem takového velice roztomilého samečka jménem Claudius, který zabarvením až neobvykle celý bílý byl jako andílek a vždy když jsem ho vypustil z klece oblétl celou místnost dokola a pak si mně sedl na mé pravé nebo levé rameno, natáhl svoji hlavu k mému uchu a řekl: “Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostræ”.

Jen co mi papoušek tedy sedl na rameno, ihned jsem svoji hlavu nahnul co nejvíce směrem k němu, abych ho co nejlépe slyšel. Tento papoušek byl slunéčko mého života! Když mi zemřel velice jsem plakal a všichni počnouc mými rodiči, přes sousedy v domě a konče důstojným otcem farářem měli hodně práce kým mně oni nakonec za pomoci velebného pána faráře utěšili.

A ovšemže nepřímý užitek přinášejí lidem i kočky, které tak jako v minulosti, tak i dnes chytají nepříjemné hlodavce, někdy byla vyhledávána i jejich kožešina či jejich tak jaksi zvláštně nasládlé maso, podle něho bezpečně rozeznám uvařené kočičí maso od masa králičího, které přece jen chutná poněkud jinak. A také i na myslivecké honitbě myslivcem vlastnoručně střelený zajíc zas chutná úplně jinak. Prostě jak říká jedno staré přísloví – proti chuti žádný disputát.

A tedy o tom jak člověku chutná jeho vlastní stará kočka, jeho vlastní starý pes, jeho vlastní zabitý králík z vlastního chovu (pokud ještě třeba chováte králíky, což my již bohužel nechováme), či dokonce vlastnoručně z vlastní myslivecké flinty střelený zajíc na myslivecké honitbě před zraky dalších kolegů myslivců, kterého Vám pak hrdě přede zraky všech ostatních kolegů - myslivců přinese Váš pes k Vaší pravé noze – o tom snad již ani netřeba mluvit.

Faktem zůstává, že domestifikace divě žijících zvířat lze pokládat za jeden z největších a nejslávnějších činů kultury lidstva. Tím se tedy vytvořila symbióza – životné soužití mezi člověkem a zvířaty. Podívejme se například na ty veliké změny a mutace, které nastali na anatomii psa v důsledku jeho domestifikace – na to množství dnešních psích ras a plemen od mnou mimořádně oblíbené německé dogy až po nějaké ty jezevčíky (po slovensky: jazvečíkov). Anebo podívejme se k jakým změnám došlo od doma chovaných domácích prasat (pokud ještě chováte domácí prasata, což my již bohužel nechováme) až po divou svini, kterou jste jako myslivec se tolikrát usiloval vlastnoručně ze své flinty střelit na honitbě a jak jste byl rád, když po tolika nezdarech se Vám nakonec přece jen podařilo vlastnoručně zastřelit divou svini z Vaší myslivecké flinty na honitbě, jak jste poté sklidil zasloužený potlesk od ostatních kolegů – myslivců.

A nakonec když zajdete do zoologické zahrady a porovnáte své domácí kočky s nepříbuznou kočkou divou (Felis silvestris), zjistíte, že divou kočku si můžete lehce splést s velikým příčně pruhovaným domácím kocourem (po slovensky: kocúrom), pouze že divá kočka má trochu kratší a chlupatější chvost. Dále zjistíte, že kočka domácí patří do rodiny kočkovitých masožravců (po slovensky: mačkovitých mäsožravcov), mezi které se zařazuje také i již výše zmiňovaný pohádkový král zvířat – lev, krvežíznivý tygr, rychlonohý gepard, černý leopard, nedůvěřivá puma, dále v přírodě již málem bohužel vymírající kočkovitý masožravec – tygr sibiřský (po slovensky: tiger sibírsky) a náš největší kočkovitý masožravec – hezký rys ostrovid. U mnohých domácích zvířat jejich domestifikací nastali veliké změny ve stavbě kostry a vnitřních orgánů – například obrovský anebo, naopak, zakrnělý růst, mimořádné zkrácení končetin, zkrácení anebo prodloužení lebky. Jestliže porovnáme naši domácí kočku s její zoologicky příbuznými anebo přímo s jejím divým předkem, zjistíme, že zdomácněním nejnápadněji změnila pouze barvu srsti. Divá kočka (po slovensky: divá mačka) nemá pestrou srst, což je celkem přirozené. Když se náhodou ve volné přírodě vylíhnou některá mláďata odlišného zbarvení jako jejich rodiče, zpravidla zahynou, pokud k jejich pomoci nezasáhne člověk. Každé jiné neobvyklé zbarvení jedince v přírodě je něco zvláštní, neobvyklé. Vždyť kdyby se vyskytla divá kočka nebo rys třeba v bílé barvě, byl by v přírodě velice nápadný a bez ochrany, příliš by se lišil ve svém životním prostředí a zbarvení by mu neumožnilo přiblížit se nepozorovaně ke kořisti. Ale když se nejdříve při zkrocené kočce a později i při domácí kočce vyskytla bílá kočka, člověku se to zalíbilo, poskytl jí jako zvláštnosti větší ochranu než ostatním a tak ji zachránil. Ke svému bílému či strakatému jedinci vyhledal člověk podobného partnera a tým posílil u chovaných koček dědičné vlohy pro bílou anebo jinou zvolenou barvu. Až později, či přesněji řečeno pouze relativně nedávno začali lidé kočku uměle a cílevědomě šlechtit. Jednotlivá dnes žijící plemena koček žijí v podstatě jen několik málo století, ač podle vědeckých výzkumů kočka žije s člověkem minimálně čtyři tisíce let. A ještě i to je třeba ve srovnání se psem mnohem méně! Čistokrevná plemena ušlechtilých koček, kde člověk zasáhl svým chovatelským uměním, výběrem rodičovských párů, se jen málo liší od divé kočky a od kočky domácí.

Tak například dlouhosrsté “peršanky” vynikají dlouhou srstí, ale i v přírodě se někdy vyskytuje dlouhosrstost tj. angorizmus. Dále mají perské kočky okrouhlou lebku a veliké okrouhlé soví oči, tedy znaky, které i v přírodě můžeme při některých jedincích vidět a pozorovat. Podobně je to i se štíhlými siamkami. Tyto změny nemusí být nutně znakem zdomácnění. Za projev zdomácnění bychom mohli pokládat některé duševní vlastnosti domácích koček. Domácí kočka se nebojí, protože si zvykla na své prostředí a přítomnost člověka a jeho psů, jako i psi si zvykly na kočky alespoň v té minimální míře, že se souběžně chovaní psi a kočky vzájemně úplně ignorují.

Zatímco u souběžně chovaných německých dog a domácích koček dá se dosáhnout, že se Vaši psi a Vaše kočky vzájemně naprosto ignorují; je iluzí pokud si člověk myslí, že jeho osobní vztah ke kočkám je natolik harmonický, že podobně jako psy, tak i kočky může pokládat za domácí zvířata. Omyl! Představa, že kočka je v plném rozsahu domácím zvířetem je v podstatě stejná iluze, jako představa naivního muže, že ho jeho žena “upřimně miluje” (žena nikdy upřimně nemiluje “muže”, ale vždy žena miluje pouze jeho peníze. A tedy když se obrátíte k Bohu a radikálně se zřeknete všech peněz ve prospěch příbuzných, společnosti, státu a podobně – pak máte stoprocentní jistotu, že Vás všechny ženy nechají na svatém pokoji, neboť kde nic není, tam ani žena nic nebere).

Čím více je třeba na vesnici kočka v přítomnosti člověka, tím více jsou její projevy člověku zdánlivě srozumitelnější, tím více jejich majitel naivně propadá iluzi, že kočka je vysloveně domácí zvíře. Ale ono to tak ve skutečnosti není!

Ovšemže biologové . výzkumníci prokázali, že zkrocené divé kočky jsou podle určitých znaků bystřejší jako kočky domácí. Dokazují to tím, že zkrocené divé kočky, ať již jde o naši divou kočku anebo o některý druh z rodiny kočkovitých masožravců, reagují mnohem rychleji jako domácí kočky, jsou obratnější, rychlejší a odolnější. Zůstávají však navždy plaché. Tyto rozdíly pozorovali milovníci koček, kterým již domácí kočka byla málo atraktivní, a proto chovají například zkroceného ocelota anebo někoho jiného z kočkovitých masožravců (po slovensky: mačkovitých mäsožravcov). Někteří chovatelé považují za vliv zdomácnění nezájem o hlodavce. Dokonce se mezi lidmi říká, že některé čistokrevné ušlechtilé kočky vůbec nechytají myši. A je to pravda! Ztratili dokonce zájem o lov, ztratili pojem chycení a usmrcení. Sám jsem toho byl svědkem již v útlém dětství. Když jsem byl pětileté dítě bydlel jsem ve velikém městě v Bratislavě, kde na nějaký chov koček není příliš místa. Jednou jsme byli na návštěvě u jedněch známých na Moravě a ti měli kočku, kterou jsem na noc úmyslně zamkl do sklepa. Pokládal jsem to za správné, vždyť je to kočka a tedy ať chytá myši. Dotyčná stará paní se ale velice zlobila, že prý co jsem to udělal, že její Micinka mohla zemřít strachy, protože v tom sklepě je zima, tma a co je nejhorší, možná jsou tam dokonce i nějaké myši, kterých se její Micinka velice bojí a proto tam prý možná i mohla zemřít od strachu. Ovšemže tyto tirády dotyčné staré paní byly přehnané, nicméně to nic nemění na tom, že ušlechtilé kočky se vždy chovali v prostředí, kde měli všeho nadbytek, a současně vlastního pohybu měli málo. A totéž můžeme pozorovat i při jiných divých zvířatech, které lidé dlouhý čas drží v zajetí. Když je pak třeba vypustí do přírody, trvá velice dlouho, kým se znovu naučí lovit kořist, ovšemže pokud tam třeba mezitím nezemřou hlady.

Nedávno se však ale v naší vesnici kde bydlím stal takový případ, že jedna kočka chovaná po mnoha letech v bytě svojí mladou pětadvacetiletou chovatelkou, a mohu říci, že byla to velice hezká kočka, přesněji řečeno byla to ušlechtilá dlouhosrstá Peršanka (po slovensky: ušľachtilá dlhosrstá Peržanka) raz své buržoasní komunistické paničce utekla do volné přírody se všemi drsnými životními podmínkami volné přírody. A to již v té době měla šest let! Jen si to představte – šest let žila dotyčná nádherná kočka v blahobytu, v nadbytku tepla, potravy a při skoro každodenní péči o dlouhou a hustou srst. Jejím denním režimem bylo činit příjemnou společnici, téměř málem hračku své bohaté buržoasní komunistické paničce, přičemž se tím natolik unavila, že téměř celý den přespala bez pohybu. Nakonec navzdory jejich přepychu a bohatství již měla i ona plné zuby těch mizerů kteří ji vlastnili přímo (dotyčná bohatá pětadvacetiletá komunistická panička) anebo nepřímo (její tchán – člen KSČM) proto utekla na slobodu. Byla sice pak věčně hladová a uzimená, ale hlavně že svobodná. Dotyčný starý komunista a také i jeho komunisčatá se domnívali, že jim ji prý někdo ukradl, aby ji pak se ziskem prodal nějakému chovateli. Policii dotyčná bohatá soudružka komunistka říkala, že její šestiletá kočička se prý bála i malé myšky a utekla zpátky domů i před poskakujícím vrabcem na zemi. Když dotyčná bohatá komunisčata, tj. nevěsta a syn bohatého soudruha komunisty, který vlastnil i úplně nové auto ze západu, nakonec oplakali to, že se jejich kočičce podařil útěk na svobodu, a tak se jejich šestiletá kočka osvobodila s jejich komunistického otroctví, babičtí myslivci zjistili při jezevčí noře stopy divé kočky.

V našich poměrech je dnes divá kočka vzácností, a tudíž není divu, že to mezi myslivci vyvolalo veliké povyražení a mluvili o tomto překvapení mezi sebou myslivci v Babicích, v Huštěnovicích, v Kudlovicích, v Sušicích a možná i jinde. Byl jsem u toho osobně, a mohu říci, že na vlastní oči jsem viděl vytahování z nory různých ostatků zajíců, králíků, bažantů, koroptví a jiných ptáků (po slovensky: rôznych ostatkov zajacov, králikov, bažantov, jarabíc a iných vtákov). Použili jsme tu na to speciálně vycvičeného psa – norovníka, který patřil jednomu kamarádovi . myslivcovi, který tam byl tenkrát společně se mnou. Pamatuji se, že tento námi tenkrát použitý pes – norovník přešel přes nory bez toho, aby tam obyvatele této záhadné nory našel anebo je hlásil. Nicméně stopy divé kočky mně osobně a ani ostatním myslivcům a spoluobčanům nedali spát. Až jednou když se honila jedna liška, tak se při jezevčích norách jednomu šťastnému lovci podařila rána na domnělou divou kočku. Byl to fantastický zásah, všichni jsme ho nadšeně za něj potlapkávali po rameni, byť i možná, že někteří z ctižádostivějších myslivců mu i záviděli.

Byli-li jsme překvapeni výskytem divé kočky v naší honitbě, ještě větší bylo naše překvapení, když se ukázalo, že tato střelená “divá kočka” je ve skutečnosti soudružčin dlouhosrstý příčně proužkovaný Peršan, který, aby si zachránil život v drsné divé přírodě, tak se této přírodě plně přizpůsobil. Kožich této komunistické kočky byl však ale – pokud to mohu se svojí znalostí koček odhadovat – zřejmě asi podstatně hustější, než jaký patrně asi měla v době, když u těch odporných soudruhů komunistů žila v jejich bytě. Znám hodně případů, když lidé říkají, že kočka “zdivočí”. Toto vyjádření však ale rozhodně není přesné!

Domácí kočka ve své samotě totiž, či přesněji řečeno v důsledku nedostatku lidské péče, žije i v lidském prostředí často jakoby na “vlastní pěst”.

I v Bratislavě jsem leckde mohl poznat případy toulavých městských koček, které žijí v průmyslových objektech anebo mezi domy a v podstatě nikdo ani neví, komu vlastně patří, kde bydlí a čím se živí. Pokud je tomu třeba někde na venkově anebo blízko polí a lesů, stanou se z těchto koček kočky – pytlačky, a to i tehdy, i když třeba jinak patří i mezi sebevíc ušlechtilé plemeno koček. Kočky totiž mají vlastnosti, které se lidem dodnes nepodařilo v žádném plemeni koček odstranit, či jak někteří tak trochu komicky říkají “odšlechtit”, tj. s vlastnostmi kočkovitého masožravce žádné “šlechtění” koček nic nenadělá, a kočky i nadále žijí a možná i navždy budou žít svým tak řečeno “dvojakým životem”. Kočky jsou nesmírně příjemnými společníky člověka, umí se lísat kolem Vašich nohou, poslušně spí na peci, když však ale přijde večer odejdou z místnosti a změní se ve dravce. Jdou lovit na vlastní pěst. Je to nejčastější jev při chove koček na vesnici. Někdy to činí kočky z nouze po potravě anebo z touhy po čerstvém mase, které je jejich nejpřirozenější potravou. Často to bývá v čase když má kočka koťata (po slovensky: keď má mačka mačiatka). A taková kočka – lovec se chová přirozeně jako dravec.

Teď bych vzpomněl jeden příběh, který se stal jednomu velikému učenci, intelektuálovi, který kromě jiného ovládá 42 cizích jazyků a patří mezi nejvzdělanější lidi na naší zeměkouli. Tento veliký intelektuál a vzdělanec žije v jedné malé vesnici na Slovácku v České republice. Kromě jiného jako své hobby má doma čtyři kvalitní myslivecké flinty, protože je to myslivec, a je také i členem místního mysliveckého sdružení a tudíž velice nerad by sám mluvil o tom, jakou svého času choval doma kočku, protože to by se mu pak všichni ostatní myslivci smáli, že on ač jako myslivec zastřelil stovky zvířat - choval doma “škodnou”, což by mu bylo velice nepříjemné, a proto o tomto velikém intelektuálovi a jeho kočce budu mluvit na jeho přání pouze anonymně:

Tento velký intelektuál jednou v minulosti choval ušlechtilou siamskou kočku, která když měla mláďata, tak zjistil, že se vždy v podvečer v tutéž hodinu nenápadně vytratila z domu a nikde jí nebylo. Ihned to sice tomuto intelektuálovi bylo trochu divné, ale zpočátku tomu nevěnoval větší pozornost. Později ale tento veliký intelektuál našel poblíž “hnízda” s koťátky (po slovensky: mačiatkami) ostatky různých ptáků, ba dokonce i tlapy z králíka a proto ji začal hlídat. Ale navzdory veškerému svému úsilí – nikdy ji neuhlídal! Ať již se dotyčný veliký intelektuál snažil sebevíc – dotyčná kočka mu vždy nějak jakoby zázrakem se najednou nečekaně jakoby “vypařila”, respektive nepozorovaně zmizla, aniž by si to byl všiml jak a jediné co zaregistroval bylo to, že jí opět nikde není. Raz byl tento veliký intelektuál čirou náhodou i se dvěma kamarády – též myslivci na lovu na honitbě. Jakoby nic tento veliký intelektuál v levé ruce držel tašku se zajícem, kterého právě zastřelil a v pravé ruce držel flintu. Právě pomýšlel, že už půjde domů. A tu najednou tento veliký intelektuál uviděl svoji siamku jak se skrývá na mezi a nese si v zubech relativně dosti velikého ptáka. Volal na ni, ale jinak vždy přítulná a milá kočka ne jeho volání vůbec nereagovala. Ba právě naopak, jeho siamská kočka ještě více přidala do tempa, zrychlila svůj běh, a to bez toho aby se co i jen ohlédla anebo uloveného ptáka pustila. Bylo to hrozné! Oba kamarádi myslivci totiž chtěli po ní střílet!! Intelektuál okamžitě pustil z levé ruky na zem tašku se svým zastřeleným zajícem a také i svoji flintu drženou v pravé ruce hodil na zem a téměř synchronně chytil oběma myslivcům jejich flinty téměř za hlaveň a sklonil je k zemi, aby jim zabránil ve střelbě.

“Pro smilování Boží nestřílejte! Vždyť je to přece moje kočka!” – vykřikl současně veliký intelektuál. “Cože? Tvoje kočka je škodná??” – smáli se oba myslivci velikému intelektuálovi, jinak ale jeho přání respektovali a střílet na ni se ani nepokoušeli. Společně s velikým intelektuálem se oba dva kamarádi – myslivci vraceli domů a celou cestou si jej s posměšky dobírali, že on takový veliký myslivec co postřílel tolik všelijakých zvířat od velikých jelenů až po drobné ptáčky sám doma chová “škodnou”. Intelektuál se velice styděl, později ale sám začal mít pochybnosti, co když to třeba jeho kočka ani nebyla?

Když přišel i s oběma kamarády – myslivci domů, jeho siamská kočka již byla doma. A opět se tato siamská kočka chovala k velikému intelektuálovi stejně mile a přívětivě jako kdyby svého pána tam na honitbě nikdy nebyla potkala viděla a slyšela. Bylo to něco neuvěřitelného. Dotyčný veliký intelektuál měl doma na zdi paroží ze dvou jelenů, které kdysi vlastnoručně zastřelil. Tato dva páry paroží daroval oběma myslivcům a současně jim přislíbil, že jim kdykoliv dosvědčí, že dotyčného jelena skutečně skolil “on”, tj. dotyčný myslivec, kterému to které paroží daroval. Naopak dotyční dva myslivci zase velikému intelektuálovi přislíbili, že ihned zapomenou na to co dneska viděli, nikomu o tom nikdy nic neřeknou (zejména pak žádnému myslivci ne!), nikdy nebudou střílet po jeho kočce a v rámci možností bude-li to záviset od nich, tak i ostatním myslivcům budou vždy bránit, aby po intelektuálově siamské kočce stříleli.

Takovéto a jiné podobné příhody – kterých jistě není málo – pak vedou některé lidi k přirovnávání koček k lidem, respektive k ženám. Proto si kočka vysloužila zlý přívlastek ze slovníku typicky ženských vlastností jako “falešná”. Nicméně lidé, kteří kočky přirovnávají k ženám – kočkám křivdí!

Třeba si totiž uvědomit, že kočka je pouze zvíře, a že to tudíž u kočky není žádná “faloš” v pravém slova smyslu, ale pouze prostý návrat k přírodě, respektive důkaz o tom, že se dodnes ani zkušeným chovatelům nepodařil učinit z kočkovitého masožravce (po slovensky: mačkovitého mäsožravca) v plné míře domácí zvíře s otrockými vlastnostmi. A právě tímto svým chováním kočka domácí i ve svých ušlechtilých plemenech ukazuje, že se na rozdíl od ostatních zvířat, kterým říkáme domácí, jen málo přizpůsobuje domácím podmínkám. Vždyť jen si uvědomte, dokázal by se tak snadno vrátit do života v přírodě některý z čistokrevných psů?

Co však ale možná nejednoho čtenáře nesmírně překvapí je ta skutečnost, že kočka domácí v žádným případě rozhodně není domestifikovaným potomkem evropské kočky divé. Ba dokonce dodnes se nepodařilo v podstatě nikomu divou evropskou kočku zkrotit. Formální příznaky zkrocení projevovala evropská divá kočka pouze do své pohlavní dospělosti. Proti absurdní teorii o zdomácnění evropské divé kočky mluví i somaticko - anatomické zvláštnosti domácí kočky. Nešlechtěná domácí kočka má zpravidla podélnější lebku než divá a rozdílný počet chvostových obratlů (po slovensky: stavcov). Příčně pruhované divé kočky mají na svých patách typickou černou skvrnu, která našim domácím kočkám naprosto chybí, ale kterou se vyznačuje například i nubijská plavá kočka. A právě tato forma divých koček se ve vědeckém světě považuje za pramatku všech domácích koček, a tedy i koček, které my dnes nazýváme čistokrevnými. Tento názor na předka domácí kočky se ustálil až po objevu mumií domácích koček ze staroegyptských hrobů a při porovnání jejich zevnějšku s domácími evropskými kočkami. Plavá kočka žije totiž doposud v Núbii. Je rozšířená v pouštích severní Afriky v několika formách, které kdysi opisovali samostatně pod rozličnými názvy.

Tyto kočky se dají lehce zkrotit. Domorodci dodnes tam na poušti vybírají koťátka a chovají je dále doma na chytání potkanů (po slovensky: potkanov). Jsou takové veliké jako průměrné domácí kočky, jsou však štíhlejší, s menší hlavou a štíhlejším krkem. Barvu mají žlutosivou s méně výraznými nepravidelnými tečkami. Vlastí domácích koček je tedy Afrika, respektive přesněji řečeno Egypt. Proto jsou všechny plemena koček dodnes nejteplomilnější ze všech domácích zvířat, ať již žijí v teplém, mírném anebo drsném pásmu. Vždyť kočka si svojí popularitou u lidí již dávno dobyla svět, a nalezneme ji i za polárním kruhem a ve všech světadílech. Kočka je a byla všude tam, kde se člověk usadil a trvale žil, jen u kočovných národů nenašla svůj domov. O kočce je totiž známo, že ke svému životnímu prostředí přilne více než k samotnému člověku. Kreslené záznamy o kočkách s proužkem na krku, tedy krotkých, skoro domácích koček našli archeologové na zdech hrobů panovníků z dob starých dynastií egyptských faraónů. Pak se dokonce zjistilo, že kočka zaujímala v životě Egypťanů výsostné postavení. Byla jedním z nejposvátnějších zvířat. Objevili se dokonce veliké hroby koček v skalách s mnohými kočičími mumiemi (po slovensky: mačacími múmiami). Kočka byla ve starověkém Egyptě zasvěcená pohanské bohyni noci, plodnosti a všeho ženství – Baste, kterou jak už jsem se zmínil zobrazovali s kočičí hlavou (po slovensky: mačacou hlavou). S kočkou se spojovali pohanské pověsti mimořádných až pohanských božských vlastností.

Tak tedy ve starém Egyptě pohané věřili, že s kočkou je spjato štěstí domu. Proto se kočky nikdo nezbavoval a jak archeologové a historici dokázali biologům, v té prastaré době se kočka díky svojí modloslužební posvátnosti u pohanů ve starověkém Egyptě mohla rozšířit z Egypta do jiných zemí světa, a to i k nám do Československa (anebo chcete-li, tak do české republiky a Slovenské republiky). Ovšemže kočkám v jejich šířením do jisté míry bránili přirozené přírodní překážky jako stepi, pouště a moře, jako i ta etologická vlastnost koček, že se velice nerady stěhují, že velice nerady opouštějí své životní prostředí. Z Egypta se kočky dostávaly ven až v prvních stoletích po Kristu, když Egypťané opustili své staré pohanské náboženství a přijali pravou víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Poté se domácí kočka dostala až do Říma, a odtamtud dosti pomaly se domácím kočkám otevřela cesta do dalšího světa. Nejdříve se dostala do sousedních zemí, a to vždy nejprve jako nějaký císařský dar. A příslovečná plodnost koček ji v každé zemi dopomohla k rychlému rozšíření se, jako ostatně i všem zvířatům, které se přenesly někam do nového prostředí, které bylo objektivně biologicky vhodné pro příslušný zoologický druh. Středověk se pak vůči kočkám nechoval vždy se stejnou vlídností. Jako zvláštní, neobyčejné zvíře mačku na jedné straně mnozí lidé i ve středověku plným právem nesmírně obdivovali, nicméně na druhé straně ji občas různí zaostalí, nevzdělaní a pověrčiví lidé pronásledovali více než jakékoliv jiné domácí zvíře.

Středověk ostatně byl leckde dobou všelijakých extrémů. Na druhé straně totiž například v desátém století byli kočky v Anglicku tak vzácné, že jejich krádež anebo zabití podléhalo dokonce až hrdelnímu právu. Říká se, že v téže době zaostalí lidé ve Francii věřící všelijakým primitivním a nesmyslným pověrám kočkám zcela nesmyslně připisovali údajné nejhorší vlastnosti zlých duchů, pronásledovali je, a chovatele koček podezírali z čarodějnictví a ze spojení s ďáblem a proto je zabíjeli a pálili. Naštěstí ale i v této době fakticky protikřesťanského pověrčivého šílenství se našli lidé, kteří měli zdravý rozum, na pověrčivém hysterickém šílenství proti kočkám se nijak nepodíleli, ba dokonce v rámci svých možností se kočky před těmito zaostalými pověrčivými blázny snažily bránit. Říká se, že v této době kočky ve Francii před úplným vyhubením zachránili zejména mlynáři, kteří ve své drtivé většině nikdy neztratili smysl pro realitu, a služby koček při ochraně svých obilních sýpek vždy věděli velice ocenit, a i později za jejich chování raději platili vysoké daně.

Do Číny a Japonska se dostaly kočky pouze s evropskými mořeplavci téměř až v novověku. V Severní Americe začali lidé chovat kočky jen v sedmnáctém století a v Jižní Americe dokonce až počátkem osmnáctého století. Dnes naopak chov koček v Americe do jisté míry předstihl i chov koček na našem evropském kontinentě a mnohé v Americe speciálně vyšlechtěná plemena koček se k nám dokonce dovážejí na výstavy koček jako chovatelské novinky. Renesance speciálního chovatelství domácích koček u nás v Evropě nastala až od zhruba padesátých let devatenáctého století, neboť až v té době začali mít širší vrstvy obyvatelstva všeobecně větší zájem o zvláštní domácí zvířata jednotlivých speciálně šlechtěných domácích plemen. Domácí kočku začali lidé cílevědomě šlechtit. Je to tedy asi jen půldruhého století, což je zatím ještě velice krátká doba. Takto si můžeme vysvětlit, že dnes máme například skoro tisíc plemen domácích holubů (po slovensky: skoro tisíc plemien domácich holubov), anebo do pěti set čistokrevných plemen psů (po slovensky: päťsto čistokrvných plemien psov), ale jen kolem padesát plemen ušlechtilých koček lišících se od sebe osobitnými znaky a barvou. Ještě širší zájem o chov a šlechtění koček na celém světě se začíná projevovat po první světové válce. A pouze asi od polovice padesátých let dvacátého století se chov koček se známým průkazem původu, respektive rodokmenu stal módní a hledanou záležitostí. Zhruba od té doby je chov koček fakticky tentýž “chovatelský sport” jako chov takzvaných společenských (luxusních) plemen psů, kterému je ve své jádru podobný.

5.kapitola: Ono je toho ještě velice moc, co Vy lidé z města o našich kočkách vůbec nevíte!

Víte vůbec Vy lidé z města, že celá tělesná stavba kočky je přizpůsobena – jako je tomu ostatně u všech kočkovitých masožravců – rychlosti a mrštnosti masožravého dravce, obratnosti atleta a elastičnosti gumy?

Víte vůbec Vy lidé z města, že tam kde kočka je schopná přestrčit svoji hlavu – tam je schopna prolézt také i úplně celá?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka má svoji klíční kost zcela zakrnělou a fakticky nijakou, což jí umožňuje stáhnutí celého těla, svižné odražení a dobře vyvážený, vypérovaný dopad, respektive doskok?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kostra kočky je lehká a útlá, velice pevná, vázána šlachami, které skladbě kostí dodávají elastičnost?

Víte vůbec Vy lidé z města, že svalstvo těla koček je šlachovitě suché, co umožňuje rychlý, pružný pohyb?

Víte vůbec Vy lidé z města, že trávící soustava kočky domácí je úplně tatáž jako u ostatních kočkovitých masožravců a doposud nemělo na ni vliv ani dlouhé soužití s člověkem, ani chovatelské umění při vyšlechťování sportovních plemen koček?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka, ač je pokládána za “čistého masožravce” ve skutečnosti konzumuje i vařené brambory a také i rohlík nasáknutý mlékem? Ba dokonce pokusně kočka nakonec po několika předcházejících mých neúspěšných pokusech zkonzumovala i malé a tenké plátky z jablka (!!!), které jsem pro ni – abych oklamal její smysly - obalil hrubou vrstvou vepřového tuku?

Víte vůbec Vy lidé z města, že všechny kočkovité masožravce bez výjimky – kromě geparda – mají na předních i zadních končetinách prsty zakončeny srpovitě zahnutými (po slovensky: kosákovito zahnutými), stahovatelnými pazoury, které má ukryty v osobitných pošvách?

Víte vůbec Vy lidé z města, že pazoury jsou obranným a útočným orgánem, a proto jim kočka věnuje tolik pozornosti při denní toaletě, že při nedostatku přirozeného využití pazourů musí mít kočka možnost je trénovat, zatínat, a proto kočkám, aby neničili Vám v bytě nábytek škrabáním, třeba dávat takzvaná “škrabadla” jako je kus kmene s kůrou anebo jinak Vám již nepotřebný či vyřazený drsný koberec?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočičí drsný jazyk a drsné tvrdé podnebí má zrohovatěné papily a lišty, které jsou obráceny směrem k hrtanu, což zabraňuje výraznějšímu vypadávání hltavě kočkami polykané potravy a zachycuje tekutinu při pití (tj. zatímco kráva ponoří čumák do kýble z vodou a Vy jen náhle vidíte jak hladina vody v kýblu závratně rychle klesá, slepice z misky vody trochu nasaje a pak zvedne hlavu a rychlým kmitáním vodu zpracovává, Vaši dva jinak dobří a mimořádně ostří myslivečtí psi vodu téměř až neslušně chlemstají a Vaše lísající se kočky pak tekutinu doslova s téměř aristokratickou vznešeností lížou bez toho, aniž by se svou hubou vůbec alespoň dotkli polykané tekutiny, například mléka)?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka má jen třicet stálých zubů, ze kterých nejmohutnější jsou trháky a dlouhé oční zuby, přičemž přední zuby, tj. řezáky jsou naopak až nepoměrně malé?

Víte vůbec Vy lidé z města, že mléčné zuby u koťátek se vyměňují mezi tři a půl až pěti měsíci, přičemž v konkrétní rovině výměna závisí od výživy a plemenné příslušnosti?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka má hlasové ústrojí složeno ze dvou párů hlasivek, přičemž horné, tj. takzvané nepravé hlasivky používá kočka pouze na předení, zatímco pod nimi jsou takzvané pravé hlasivky, kterými kočka mňouká?

Víte vůbec Vy lidé z města, že původně odporný hlas měli siamky starého, zavalitého typu s háčkovitě zahnutým chvostem, přičemž zásluhou několika chovatelů právě ze Slovácka (a některých z těchto chovatelů dokonce znám já i osobně!) při ustalování moderního štíhlého typu siamky se snažili její nepříjemný hlas odstranit a také se jim to i podařilo a jejich siamky jsou chloubou Slovácka na všech výstavách?

Víte vůbec Vy lidé z města, že oko kočky, ať již je jakéhokoliv vnějšího tvaru, tj. okrouhlé, mandlové, šikmé atd., je vždy okrouhlé, a jen uspořádání řas (po slovensky: a len usporiadanie mihalníc) mu dodává uvedený tvar?

Víte vůbec Vy lidé z města, že při nijakých druhů zvířat se nevyskytuje tolik výrazných a zářivých barev očí jako při kočkách, kde je veliké množství variant nádherných kočičích očí od sírověžluté až po meděnohnědou, od jasnomodré přes čínskou modrou až po tmavomodrou, od zelenožluté přes modrozelenou až po tyrkysově zelenou s tím, že barvy kočičího oka jsou často kombinovány, jako například žlutá anebo oříšková se zelenomodrým vnějším kroužkem; což mně osobně se velice líbí, byť i uznávám, že na výstavách toto zbarvení kočičích očí standart nepřipouští a znamená pro chovatele koček mínus?

Víte vůbec Vy lidé z města, že několikrát jsem si již na výstavách povšiml, že například bílé kočky mají často dokonce i každé oko jiné, například jedno modré a druhé oranžové, popřípadě v rozličné intenzitě barev, ač jinak tento rozdíl v barvě očí je v živočišní říši velice ojedinělým úkazem, a tudíž osobně se domnívám, že chovatelsky je to nepochybně cenný jev, protože od takových jedinců se mohou odchovat jak modrooké, tak i oranžověoké kočky a mně osobně se tato rarita velice líbí, byť i uznávám, že na výstavě koček se tato raritní vlastnost koček osobitně neoceňuje, respektive pro chovatele koček rovněž znamená mínus?

Víte vůbec Vy lidé z města, že stereoskopické vidění kočky jí umožňuje odhad vzdálenosti při skoku a neobyčejně rychlé sledování kořisti?

Víte vůbec Vy lidé z města, že oči kočky ve tmě svítí, protože na sítnici oka má vrstvu buněk citlivých na světlo kovový lesk, od kterých se světlo zvenčí odráží?

Víte vůbec Vy lidé z města, že v úplné tmě již nevidí ani kočka, přičemž za této situace se řídí hmatem, respektive svými hmatovými fousy, které má kočka na pyscích, lících a před očima a hmatovým instinktem, který má kočka rozložen po celém povrchu těla, který se centralizuje na koncích všech chlupů?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočičí záda a neježení je obranným postojem kočky, kdy kočka zvětšuje tělo, vycení zuby, aby odradila nepřítele svojí velikostí a výstražným pohledem?

Víte vůbec Vy lidé z města, že vedle koček chlupy dokážou zježit i psovité masožravce (člověk jen husí kůží ze zimy anebo ze strachu), což jim umožňují kožní svaly, které jsou umístěny plytce v kůži?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka jen zřídkakdy sleduje stopu kořisti čichem, a spíše jen na místě si ověřuje, zda-li správně číhá?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka včas a neobyčejně správně odhadne, zdali má možnost kořist doběhnout, obyčejně skočí jen jednou, a když kořist nechytne, buď odejde, anebo číhá a čeká dál?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočka po chycení kořisti, například myši často “trénuje”, což působí dojmem, jakoby se hrála a mnohým to připadá jako krutost, když chytne kočka myš a je sytá, a proto takhle se s ní “hraje”, zatímco když je kočka hladová, chytne myš do zubů, přidrží si myš pazoury a stiskem zubů kočka myš usmrtí, přičemž poté odejde z místa lovu a myš sežere a poté se nejčastěji opět vrací na totéž místo kde číhá dále?

Víte vůbec Vy lidé z města, že kočku na rozdíl například od mysliveckého psa její kořist jen zřídkakdy zraní, neboť chytací manévr koček je vždy jakoby na moment vypočtený a předem promyšlený, přičemž tato přesnost je dána nejen samotným kočkám, ale celému rodu kočkovitých masožravců?

Víte vůbec Vy lidé z města, že užitek kočky je jednak nepřímý, tj. zachraňování hospodářských hodnot v zemědělství v sýpkách, v potravinářském průmyslu a v textilním průmyslu, a jednak přímý, kdy kočka je skutečně příjemný společník člověka, jako nový chovatelský objekt drobnochovatelství?

Na závěr řeknu jednu příhodu. Jak jsem již řekl, na Slovácku v jisté malé vesnici kterou nebudu jmenovat žije jeden veliký učenec, který je jedním z největších intelektuálů na naší planetě. Jednou přišla návštěva z Bratislavy, jeden kamarád s manželkou a dvěma dětmi. Návštěva projevila zájem o myslivost a tak si oblékl svoji mysliveckou bundu, vzal flintu a šel s nimi na honitbu. Chová doma sice dvě veliké dobré a ostré dogy, avšak oni, a to zejména děti se psů velice báli a tak ho nechali doma. Místo psů vzal dotyčný veliký intelektuál svojí poslušnou kočku, která se mu motala pod nohami. Na honitbě jim pět krát ukázal jak se střílí a pak se vybrali domů. Kočka najednou se zježila hrůzou, přilnula se k doktorovi těsně k noze a téměř se přestala hýbat. Hned bylo jasné, že něco není v pořádku.Intelektuál dal všem pokyn rukou aby zastali a byli chvíli ticho. Najednou se objevil zuřivá doga, byla to však ale bohužel nějaká úplně cizí doga – tato doga nepatřila dotyčnému intelektuálovi. Děti začali křičet, ba dokonce i u dospělých zaregistroval vyslovení hloupého nápadu “Utíkejme!” Důrazně je napomenul : “Buďte zticha a nedrážděte jej! A pokusit se utíkat? To je ta úplně největší hloupost kterou můžete udělat!!” Pes zpomalil běh a přibližoval se již pouhým krokem, ale zato tím zuřivěji štěkal. “Stůjme nehybně a ani se nepohněme!” – zavelel všem veliký intelektuál. Pes se ale pomaly přibližoval a tak první kdo paradoxně porušil tento rozkaz byl samotný veliký intelektuál – najednou sejmul pomaly ze svého ramene svoji mysliveckou flintu. Poté ale opět stál nehnutě dál. A pes se dále pomalu se zuřivým štěkotem přibližoval. Veliký intelektuál flintu tedy natáhl! “Flinta je nabitá! Při nejhorším psa zastřelím!!” – řekl nahlas veliký intelektuál aby to ostatní slyšeli a uklidnili se, protože opět začínali pomalu šílet, ačkoliv jinak sám ještě doufal, že nebude muset toho psa skutečně zastřelit, který sice někomu utekl, avšak určitě někomu schází. Zuřívá doga ale se opět dále přibližovala. “Alea iacta est!” – řekl si v duchu veliký intelektuál a namířil. Pes se najednou prudce otočil a ozlomkrky utíkal pryč. Veliký intelektuál si s ulehčením vydýchl. Pouze v duchu si řekl: “Pokud bych ostatním myslivcům řekl jak jsem šel na lov s kočkou namísto ze psem, všichni by se mi velice smály. A proto to nikomu raději říkat ani nebudu. No ale vždyť uznejte milý čtenáři – nemůže být paradoxně i kočka na lovu někdy myslivcovi užitečná?”

A zde tedy plním svůj slib vůči dotyčnému úplně nahoře zmiňovaném čtenářovi a dále tedy níže zveřejňuji fotografii (ve dvou formátech) dotyčné mladé a hezké kočky:

A.)Obyčejná “malá” fotografie mladé a hezké kočky!

B.)Velkorozměrná fotografie pro ty, kteří si chtějí vychutnat pohled na mladou a hezkou kočku!

Pro všechny zájemce o problematiku koček a kočkovitých šelem napsal dne 2.3.2008 Váš

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět!