wz

Zpět na hlavní stránku!

Láska? Víte co je to skutečná láska??

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola popisuje Vám zde skutečný příklad lásky!

Veliké vzrušení narůstalo. Tímto velikým vzrušením těžce dýchali, a toto veliké vzrušení spělo pozvolně ke svému vyvrcholení. S velikou rozkoší a slastí si vychutnával několik minut velitel tábora Fritsch, zvaný “Psí čumák” tuto svou neuvěřitelně velikou rozkoš a slast. Velitel tábora Fritsch, zvaný “Psí čumákměl to velice rád, a v jeho uších jakoby mu při tom dokonce přímo zněly mimořádně slastné wagnerovské melodie, ač jinak všude kolem bylo hluboké ticho. Pak toto ticho konečně velitel tábora Fritsch, zvaný “Psí čumákpřerušil a dostatečně hlasitě, aby to bylo dostatečně zřetelně slyšet téměř lhostejným hlasem řekl: “Tak tedy, tamhleten uprchlík se nenašel. Deset z vás proto zemře od hladu a žízně v podzemním bunkru. Příště jich bude dvacet”. Rozsudek byl tedy vynesen. Každý vězeň z bloku číslo “čtrnáct” se již cítil být odsouzen. Z čela, od strachu zsinalého, stékaly jim ledové potůčky potu.

“Teď přijdu na řadu já…”

Už jde na mě kat…”

“Pane, ať třeba umřu, ale ne takhle…”

“Psí čumák” si prohlížel první řadu a už si vybral, pak druhou a třetí a do každého vězně zarazil svůj zrak a u každého si vychutnával jeho hrůzu. Jeho kroky zaznívaly pomalým rytmem pohřebního průvodu, zatímco Fritsch lhostejně se procházel řadami stínů jako anděl smrti. Náhodou se pak zastavil před jedním smrtelníkem.

“Otevři hubu!” zařval svou špatnou polštinou.

“Ukaž zuby! Vyplázni jazyk!” a pomalu si důkladně prohlížel ústní dutinu své oběti jako řezník dobytek, určený na jatky. Chtěl si vybrat ty nejsilnější? Chtěl vyřadit nejslabší? Kdepak! Vybral si zcela nahodile jak ho to jen napadlo, a “zdravotní inspekce” byla jen rituální divadelní kulisa. Po každé prohlídce úst Fritsch nepochybně ukázal prstem na číslo přišité na vězňově kazajce vlevo na prsou.

“Tamhleten” řekl a Palitsch připsal nové číslo k seznamu odsouzených. Vybraní, jeden po druhém, s obličejem jakoby bez krve a ztrhaným zrakem byli vytrženi z řady, až se četa smrtelníků naplnila.

“Na shledanou přátelé!” pronesl jeden z nich a rukou zamával těm, co osudu unikli “tam nahoře se shledáme, kde vládne opravdová spravedlnost!”

“Ať žije svobodné Polsko” zvolal mladík, “obětuji za ně svůj život!”

A pak ještě bolestné vzlykání jednoho zoufalého otce: “Ach moje ubohá ženo, moje ubohé dítky, sbohem, sbohem…” Byl to seržant František Gajowniczek, co tak naříkal a rukama si zastíral tvář.

“Zujte si boty!” nařizovali esesáci. Dřeváky se sesuly na zem. Také toto patřilo k tomuto obřadu; oběti měly být vlečeny k smrti bosé. V řadách těch, co byli ušetřeni, zatím hrůza přenechala místo pocitu úlevy. Po tolika hodinách děsného napětí začalo srdce v prsou nejednoho opět bušit blahovou radostí. Kdo neprožil osobně hrůzy koncentračního tábora, sotva dovede pochopit a ospravedlnit jisté duševní stavy: hlad, který každým dnem se stává krutějším, tě může přivést tak daleko, že napadneš spoluvězně, vyhladovělého stejně tak jako ty, živoucího kostlivce jako jsi ty, jen abys mu vytrhl z rukou kousek chleba; za to může nelidská krutost dohlížitelů, kteří si bezdůvodně na tebe zasednou a stále metodicky hodinu za hodinou snižují tvou lidskou důstojnost podle přesně vypracovaného vědeckého programu, poněvadž dřív než tě zabijí, chtějí tě přitisknout a zničit; a přece trvá zoufalé lpění na životě, tím spíše když to znamená “ještě žít” – jak tomu bylo v případě těch nevybraných z bloku číslo “čtrnáct” – uniknout nejkrutějšímu způsobu smrti.

A přece zde v řadách těch, co unikli kruté pozvolné agónii od žízně v bunkru, v tomto okamžiku všeobecného uvolnění, uzrálo v jednom člověku zcela nečekané rozhodnutí.

Z řady najednou vykročil muž – bylo to “číslo 16670” – a rozhodným krokem zamířil si to přímo k veliteli tábora. Jako tiché šumění větru se neslo od jednoho bloku ke druhému šuškání po všech řadách velkého prostranství.

“Kdo to je?”

“Co to dělá?”

“Co vlastně chce?”

“Copak se ten člověk zbláznil?”

Bože můj, on se skutečně zbláznil!”

Ani ti nejstarší obyvatelé koncentračního tábora Auschwitz – Osvětim či Osvienčim si totiž nepamatovali, že by se někdo odvážil bez přímého rozkazu jen tak o své vlastní vůli porušit řadu, projít středem svých spoluvězňů a především vystoupit na otevřené prostranství, a přímo předstoupit před velitele “Psí čumák”. Přestupek železné táborové kázně byl to tak veliký a neuvěřitelný, že tu byly dvě právě tak veliké a neuvěřitelné skutečnosti: první byla ta, že nikdo z hlídačů, co byli přítomni a byli zvyklí zmačknout kohoutek samopalu na první podezřelý pohyb nevystřelili ani ránu; druhá skutečnost pak byla ta, že hrozný Lagerführer Fritsch, když viděl bezbranného člověka pevným krokem přicházet k sobě, lekl se, uskočil dozadu a mžikem vytáhl z pouzdra pistoli P 38 s dlouhou hlavní.

“Stát!” zařval Fritsch přiškrceným hlasem. “Co chceš ty špinavý Polák?”

Řadami se opět přeneslo tiché zašumění.

“To je páter Kolbe!…”

“Vskutku, to je páter Maxmilián Kolbe!…”

“Minorita z Něpokalanova…”

“Číslo 16670” dostalo konečně jméno. Páter Maxmilián Kolbe, zakladatel Něpokalanova, “města neposkvrněné Panny Marie”. Ale co chce ten “špinavý Polák” od toho čistokrevného Germána Fritsche?

Páter Kolbe smeknul čepici a postavil se důstojně do pozoru před velitele tábora. Byl klidný a usměvavý svýma laskavýma očima, vysoký, poněvadž vyhublost ho ještě více protáhla, bledý v obličeji, jako by byl průsvitný, s hlavou poněkud nakloněnou nalevo.

Páter Kolbe řekl téměř potichu: “Chtěl bych zemřít místo jednoho z nich” a ukázal na skupinu deseti odsouzených do bunkru, seřazených mezi biřici.

V udiveném zraku “Psího čumáku” přeběhl stín nejistoty. To, co uslyšel, přesahovalo natolik jeho intelektuální schopnosti, že na okamžik měl pochybnost, zda se mu to jen nezdá. A přece nesnil! Tento všemohoucí muž, který nikdy nesnesl žádné námitky proti svému rozkazu, tvrdý a neoblomný, který nezměnil nikdy své rozhodnutí, bezcitný krvelačník, který svou pistolí P 38 bez sebemenšího zaváhání zastřelil chladnokrevně každého, kdo se mu postavil na odpor, tento muž oslněn jasem klidného pohledu onoho člověka, neměl slov, aby se zmohl na nějakou souvislou otázku.

“Warum…?” (Proč?)

Nikdy se ještě nestalo, aby Lagerführer přímo mluvil s nějakým “číslem” svého tábora, nebo dokonce s ním přímo diskutoval.

Páter Kolbe ihned pochopil, že jeho heroický postoj by v tom okamžiku mohl všechno zhatit. Je lépe ulehčit katovi ústupek, který se očividně ocitnul poprvé v nesnázi, a připravit mu cestu odvoláním se na nepsaný, zato však základní paragraf nacistického zákona: nemocní a slabí musí být vyhlazeni.

“Jsem už starý a k ničemu” odpověděl. “Můj život nestojí už za nic…”

“A za kterého chceš umřít?” zahulákal Fritsch stále bezradný.

Páter Kolbe se rozhlédl po odsouzencích na smrt v bunkru, pak sklopil hlavu a na chvíli se zamyslel, přičemž mimoděk se ukazovákem pravé ruky v zamyšlení poškrábal po bradě, poté hlavu opět zvedl a vztyčeným pravým ukazovákem ukázal za řadu ocelových helmic esesáků na seržanta Františka Gajowniczka - který dosud naříkajíc rukama si zastíral tvář – a řekl: “Za toho! Má manželku a děti…”

“A ty jsi kdo?” vyhrkl ze sebe Fritsch na pátra Kolbeho.

“Katolický kněz.”

Páter Kolbe neřekl “já jsem poustevník”, neřekl ani “řeholník”, ba neřekl ani “minorita”, popřípadě dokonce “zakladatel Rytířstva Neposkvrněné Panny Marie”. Řekl pouze jednoduše “katolický kněz. A řekl to s velikou pokorou. Řekl to tak také proto, aby dal Fritschovi záminku, která by ospravedlnila změnu vyřčeného rozhodnutí. Katoličtí kněží totiž podle oceňování katů z Osvětimi či Osvienčimy jestliže si slovo “oceňování” může ponechat svůj význam, mluvíme-li o faktech, které se přihodili v tomto pekle na zemi (poznámka: peklo po smrti těch, co se tam svou vlastní bezbožností a nemravností dostanou bude ještě milión krát horší!!), ohrazeném drátěným plotem katoličtí kněží tedy zaujímali předposlední kategorii. Poslední byla podle takzvaného rasového práva vyhrazena Židům. Ale hned bezprostředně po “sviňských Židech” byli na řadě “sviňský kněžouři”, die schweinerischen Pfaffen, a těm byly přiděleny nejnamáhavější práce, a na ně od ateistických nacistů s velikou oblibou dopadaly kopance jejich okovaných bot. V jejich fanatické ateistické zlobě proti Kristovi takto od nich pokořeni a pošlapáni katoličtí kněží byli považováni za lidské odpadky, a proto ateistická ideologická nenávist nacistů proti katolické církvi po katolických kněžích slídila jako po prašivé zvěři.

“Je to Pfaffe (kněžour), řekl s pohrdlivým úšklebkem Lagerführer Fritsch a obrátil se na Palitsche. A z tohoto pohrdavého úšklebku páter Maxmilián Kolbe vyčetl jistotu, že jeho žádost bude vyslyšena.

A nakonec to i zaznělo! “Přijímám” byla Fritschova lakonická odpověď. A Palitsch udělal čáru přes číslo 5659 seržanta Františka Gajowniczka a nahradil ho v seznamu číslem 16670 pátera Maxmilána Kolbeho.

Všechno je tedy v pořádku. Počty vycházejí: deset kusů předtím, deset kusů i nyní! Avšak osvětimský koncentrační tábor či osvienčimský koncentračný tábor jak se zdálo, údivem zkameněl. To se ještě nikdy v koncentračním táboře Osvětim či koncentračnom tábore Osvienčim nestalo, aby nějaký vězeň dobrovolně obětoval svůj život jako výměnu za život někoho jiného, dokonce navíc ještě k tomu jemu osobně úplně neznámého vězně.

Poprvé v tmavé nacistické říši nenávisti zazářilo veliké oslnivé světlo úkonu upřímné křesťanské lásky!

Přibližně takhle nějak zněl životní příběh svatého Maxmiliána Kolbeho jak jsem ho po prvý raz ve svém životě slyšel před téměř třiceti lety. Tenkrát jsem byl třináctiletý chlapec, když dva spolužáci ze sousední třídy přiběhli za mnou s tím, že prý od jakýchsi starších kamarádů “počuli rozprávať o tom, čo je to láska. A hned i začali vyprávět. A z jejich vyprávění jsem byl úplně šokován! Ve skutečnosti totiž oni vůbec nic nevyprávěli o lásce, ale namísto o lásce vyprávěli pouze cosi o sexu. Rázně jsem je verbálně usekl, a také jsem jim i důrazně řekl, že je již nikdy více nechci ani vidět! Přiběhl jsem poté za svým zpovědníkem do kostela, katolickým knězem sloužícím Bohu v bratislavském blumentálském kostele Nanebevzetí Panny Marie, a poprosil jsem ho, ať mi vysvětlíčo je to láska”. A tento starý hluboce zbožný a svatý katolický kněz, který je současné době dnes již v nebi, mi poprvé v mém životě vyprávěl tento životní příběh svatého Maxmiliána Kolbeho. A když své vyprávění ukončil dodal:Čo ti mám viacej povedať? Toto je milý synu “láska”! Po vyslechnutí tohoto životního příběhu svatého Maxmiliána Kolbeho jsem na chvíli málem oněměl od úžasu i obdivu. Netušil jsem, že láska je až tak nádherná! Díky vyprávění tohoto svatého kněze to od té doby vím. Sebeobětování se pro štěstí druhých lidí! Cožpak může být něco hezčího? Kromě toho sám náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel nám křesťanům podle Evangelia svatého Jana, kapitoly patnácté, veršů dvanáctého a třináctého nám řekl: “To je mé přikázání, abyste se měli rádi navzájem, jako jsem já měl rád vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.” (Jan 15, 12 – 13). A tento svatý Maxmilián Kolbe ve své hluboké křesťanské lásce k bližnímu šel dokonce ještě dál než kam směroval tento výrok našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele! Svatý Maxmilián Kolbe ve své hluboké křesťanské lásce k bližnímu dokonce nepoložil život za nějakého svého přítele, ale za úplně neznámého cizího člověka, kterého nikdy předtím ve svém životě neviděl, kterého absolutně vůbec ani jen neznal!! Bylo a je mi dodnes jasné, že velikosti pátera Maxmiliána Kolbeho já osobně nesahám ani jen po kolena.

A pro nás křesťany i dnes, ba možná právě dnes mnohem více než kdykoliv v minulosti je toho velice mnoho, co se my křesťané od svatého Maxmilána Kolbeho ve svém duchovním životě můžeme učit. Svatý Maxmilián Kolbe se totiž svým praktickým životem hluboce zbožného poustevníka ale i řeholníka – minority a následovníka svatého Františka z Assisi a katolického kněze stal v praxi své křesťanské víry naším velikým učitelem praktických skutků opravdivé křesťanské víry i lásky podle učení našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele na naší cestě ku křesťanské dokonalosti.

Napsal dne 26.1.2009 Váš spolubrat v Kristu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!