wz

Zpět na hlavní stránku!


Kůň koně kôň kone osel somár mul mulice mulica. Chov koní oslů somárov Lipicán Lipican Percheron Suffolk Clydesdal Shire Hackney Mustang Byerly Turc Darley Arabian Godolphin Barb Appaloosa Nez Perce Bronco Kiang Onager.

V dubnu 1972 tehdy pětiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola prvý krát v životě se posadil “na koně”!

V dubnu 1972 pětiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola společně s rodiči a nějakým pánem, který byl shodou okolností jinak profesionálním fotografem byli na jakémsi JZD, kde chovali i různé plemena koní; a to jak veliké koně pro dospělé, tak i malé zakrslé koníky pro děti. Kůň (po slovensky: kôň) je velice ušlechtilé a čistotné zvíře mající až neuvěřitelně citlivou a empatickou duši. A na koni pod dohledem otce Jaroslava Laholy a matky Milady Laholové si zajezdil i pětiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. Oba rodiče Henryka Laholy pocházeli z venkova a proto to pro ně nebylo zas nic tak moc divného nebo nového. Pro pětiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu narodivšímu se v roce 1967 ve velkoměstě Bratislavě byla však ale zejména tato první jízda na koni (tj.na malém zakrslém koníkovi pro děti) úplně nová věc a nikdy na to nezapomněl. Ostatně dítěti z velkoměsta se nikdo nemůže ani divit! I tato příhoda posílila celoživotní lásku JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy ke zvířatům, ba dokonce JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zejména jako dítě chtěl být po určitou dobu dokonce přímo zvěrolékařem! Fotografie tehdy v dubnu 1972 ještě jen pětiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy v barvě bylo taky cosi neuvěřitelného. Pětiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nikdy předtím ještě neviděl barevnou fotografii a nemohl se tehdy na ni dosyta vynadívat (do té doby viděl on a zřejmě i jeho rodiče jen černobílé fotografie, protože barevné fotografie byli na samém počátku sedmdesátých let dvacátého století ještě úplné nóvum). Ale ta jízda na koni byla významným historickým milníkem v životě JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Poté ještě sice JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola měl v pozdějších letech vícero příležitostí usednout jako jezdec do koňského sedla a pro člověka z velkoměsta být alespoň na chvíli jezdcem, respektive cválat na koni a dýchat příjemný čerstvý vzduch, potažmo se jen tak povozit třeba i jen na lehce klusajícím koni či dokonce i koni jdoucím pouze pomalým a důstojným krokem je vždy velice zajímavé a příjemné. A to v tak veliké míře, že později JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již jako mladý dvacetiletý muž nelitoval dokonce ani modřin a nějakých těch krevních podlitin které utrpěl, když občas spadl dolů z cválajícího nebo klusajícího koně (i to chtě – nechtě patří vlastně k jezdeckému sportu!). Navzdory všem pozdějším zážitkům však ale onoho dubna 1972 to však ale bylo poprvé, co – tehdy ještě jen jako pětiletý chlapec – měl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola poprvé ve svém životě příležitost posadit se “na koně” (po slovensky: na koňa).

Cítím, že nyní bych měl v maximální stručnosti čtenářům zajímajících se o koně (po slovensky: kone) říci alespoň několik skromných myšlenek o koních (po slovensky: koňoch), a jednak o koni jako biologickém druhu v tom nejširším slova smyslu, jednak o nejvýznamnějších plemenech koní.

Kůň domácí (Equus caballus) byl domácím zvířetem již u Indoevropanů, se kterými se dostal do Indie již kolem roku 2000 před Kristem! Historikové zabývající se numizmatikou si jistě vzpomenou na římskou minci pocházející z pátého století před Kristem, na které je zobrazen vůz tahaný čtyřzáprahem. Ostatně vozy tahané jedním až čtyřmi koni (po slovensky: koňmi) se již od počátku - co je kůň, stal domácím zvířetem – používali ve válkách a později i při práci, respektive nakonec i při sportu. Pokud jde o koně tak třeba říci, že rozličné rasy koní pocházejí z vícerých divých forem koní, mezi kterými je snad nejvýznamnější tarpan, tj. Equus przewalskii gmelini. Tarpan byl posledním evropským divým koněm (po slovensky: koňom), který ještě kolem roku 1870 žil v okolí řekl Dněpr. Pokud jde o Tarpana, tento kůň žil při Dněpru (po slovensky Dnepri) a tedy u nás na teritoriu bývalého Československa je nejznámějším koněm. Během staletí se chovatelům koní podařilo vypěstovat různá plemena koní domácího se svéráznými vlastnosti, které jsou výsledkem cílevědomého křížení. Arabský kůň je jedno s nejslavnějších koňských (po slovensky: konských) plemen, pochází z poušťových oblastí Arabského poloostrova. Arabský kůň, který se již před staletími (po slovensky: storočiami) používal jako rychlý bojový kůň, existuje až dodnes jako čisté plemeno. Ba dokonce většina dnešních lehkých koní má mezi svými předky právě arabské plemenné hřebce (po slovensky: žrebcov). Arabský kůň získal pravděpodobně již v přírodě – ještě dříve než ho člověk zkrotil – některé lepší vlastnosti než měli jeho předci. Plemenitba arabského koně (po slovensky: koňa) měla za cíl vypěstovat rychlého a vytrvalého koně, a to i na úkor jeho velikosti. A byli to právě koně tohoto arabského plemene, na kterých dosahovali středověcí saracéni a jiní muslimští dobyvatelé v Evropě často neuvěřitelná vítězství nad našimi udatnými křesťanskými křižáky a křesťanskými vojáky vůbec. Ve středověku jsme totiž my křesťané tak rychlé koně často neměli, což pak byla jedna z hlavních příčin našich porážek při obraně Kristova kříže před válečnou expanzí těchto středověkých nepřátel Ježíše Krista do Evropy.

Mnohé děti rádi čtou knížky o Indiánech jako například Winetua od Karla Maye, jako i různé jiné westerny atd. Já osobně jako malé dítě jsem sice tuto takzvanou “indiánskou” literaturu četl taky, nicméně ale v ještě výraznější míře jsem se prakticky již od svých dětských let zajímal o osudy, o úspěchy i neúspěchy našich udatných středověkých křesťanských vojáků, kteří ve službách Kristova kříže válčili proti saracénům o Svatou zemi našeho Pána Ježíše Krista a tudíž – domnívám se – že z této oblasti mám i určité historické poznatky a informace, o které se zde mohu s Vámi podělit. Doufám, že toto mé vyprávění nebude pro Vás nudné!

Ovšemže – zatímco se u našich středověkých muslimských nepřátel v polopoušťových oblastech Blízkého východu vyvíjel arabský kůň – v bohatých travnatých oblastech křesťanského zázemí v severnějších částech středověké Evropy, konkrétně na území dnešního Nizozemí (po slovensky: Holandska) a Belgie (po slovensky: Belgicka) se zas vyvíjelo v téže době naše vlastní evropské plemeno středověkého křesťanského “bojového” koně. Toto naše “konkurenční” evropské plemeno středověkých křesťanských koní, ač sice se jednalo objektivně o méně rychlé koně jako byli středověké koně arabského plemene u muslimských válečníků, však ale na druhé straně bylo zas plemenem podstatně větším a silnějším od plemene těchto “nepřátelských” arabských koní. Všeobecně a to dokonce i u našich tehdejších středověkých muslimských nepřátel se tyto naše evropské koně stali známe jako takzvané “veliké koně”. Veliké koně (po slovensky: Veľké kone) pak následně používali zejména evropští středověcí rytíři v bitvách a turnajích. Na rozdíl od relativně “malého” arabského koně tyto veliké koně původem ze zemí dnešního Beneluxu běžně byli schopni nést na svých zádech středověkého jezdce i s jeho tehdejším těžkým rytířským brněním plus dalším příslušenstvím a nákladem až zhruba do hmotnosti 180 Kg!! Později pak – zhruba v devatenáctém století – se z tohoto plemene evropského středověkého křesťanského koně vyvinuly těžké tažné plemena koní jako například kůň Percheron, belgický kůň, shireský kůň (po slovensky: kôň Percheron, belgický kôň, shireský kôň).

Když to mám tedy shrnout, politicky, ideologicky i nábožensky nejvýznamnějšími válkami středověku byli bez nejmenších pochyb zejména různé války mezi křesťany a mohamedány. A zatímco například druhá světová válka ve dvacátém století je často vykládána pod prizmatem různých typů tanků a bojových letadel jednotlivých válčících stran, zejména pak pokud jde o srovnávání jejich vzájemně odlišných vlastností, respektive kvalit a tedy předností pokud jde o jejich rychlost, manévrovací schopnosti, sílu opancéřování proti nepřátelské střelbě, ale i ráže vlastních kanónů, jejich dostřel atd.; pak zase na středověké války mezi světem křesťanů a mohamedánů – kdy ještě neexistovali ani na naší a ani na jejich straně absolutně vůbec žádná motorová vozidla či motorem poháněné dopravní prostředky -můžeme pak zase pohlížet na tyto středověké války mezi křesťany a muslimy zejména pod prizmatem souboje objektivně rychlejších středověkých válečných muslimských koní proti sice pomalejším, ale zato zas na druhé straně objektivně větším a tedy i silnějším křesťanským válečným koním. A tomu byla tehdy ve středověku podřízena i úplně odlišná válečná taktika křesťanských a muslimských jezdců.

Ovšemže tak jako je tomu snad v každé válce, tak i u středověkých válek mezi křesťany a mohamedány byla klíčová momentální síla, respektive tehdy zejména počty “mužů ve zbrani” na obou válčících stranách. Nicméně ale když opomenu ty případy, kdy proti sobě stáli nerovné síly z hlediska jejich početnosti, pak tedy středověcí křesťanští jezdci jako celek ve válce proti muslimům měli zpravidla vždy zájem utkat se v přímé srážce s hlavními sílami muslimského jezdectva. Je to v podstatě jen logické a zcela přirozené, protože tím chtělo naše křesťanské jezdectvo využít tu skutečnost, že disponuje podstatně většími a silnějšími koni jako měli k dispozici naši nepřátelé na straně muslimského jezdectva, a tudíž otevřená a přímá konfrontace mezi křesťanským a muslimským jezdectvem na otevřeném válečném poli byla pro nás za těchto okolností velice výhodná – umožňovala nám totiž díky větší velikosti a síle našich koní jednoduše naše nepřátele “převálcovat”; a tudíž středověké muslimské jezdectvo jako celek se naopak zas zpravidla - u vědomí si toho, že jejich vlastní koně jsou menší a slabší než koně středověkých křesťanských válečníků – snažilo většinou vyhnout se přímé srážce s hlavními sílami křesťanského jezdectva na otevřeném poli.

Válečnou taktikou středověkého muslimského jezdectva byla zas snaha využít naopak větší rychlosti a tudíž tím pádem i lepších manévrovacích schopností vlastních koní. Pokud narazili někde na otevřeném poli na hlavní síly křesťanského jezdectva ta jednoduše vyhnuvši se otevřené srážce takticky ustoupili. Vzhledem k tomu, že jsme my křesťané měli pomalejší koně než měli středověcí muslimští válečníci, neměli jsme tedy valnou šanci je nějak efektivně pronásledovat a tedy tuto pro nás tak vysoce žádoucí přímou konfrontaci hlavních sil našeho jezdectva s jejich jezdectvem si z vlastní vůle vynutit. Výjimkou byli pouze případy, kdy jsme my křesťané přitáhli k nějakému jejich kontrolovanému městu, pevnosti nebo jinému důležitému strategickému bodu, který oni z hlediska vlastních strategických zájmů museli bránit. Nicméně ale samotné pouliční boje ve městě zas byli naopak výhodné pro rychlejší a menší a tedy i mobilnější koně lepších manévrovacích schopností v labyrintu úzkých uliček středověkého města, a tedy pro koně středověkého muslimského jezdectva. A podobně jako ve městě, fakticky obdobně tomu bylo tak i v lese. I zde výhody byli na straně středověkého muslimského jezdectva díky tomu, že jejich koně byli menší a lépe pohyblivé. Často používanou válečnou taktikou středověkých muslimských jezdců “na otevřeném poli” byl přechodný taktický ústup před hlavními sílami křesťanského jezdectva tak řečeno jakoby “na poslední chvíli” kdy již byli na dohled křesťanských jezdců. Cílem této taktiky bylo pokusit se “roztrhat” jednotný, kompaktní celek křesťanského jezdectva do menších vzájemně izolovanějších skupinek křesťanských jezdců, které by pak vzápětí mohli muslimští jezdci na svých rychlejších koních (po slovensky: koňoch) napadat s oddíly většího počtu muslimských jezdců než činí počet té které izolované skupinky křesťanských jezdců, kteří při svém rychlém postupu při pronásledování utíkajících muslimských jezdců se příliš vzdálili od hlavních sil křesťanského jezdectva. Další taktikou muslimského jezdectva byl taktický ústup do těch oblastí, které měli z různých důvodů měkčí půdu (po slovensky: mäkšiu pôdu) – ať již se jednalo o různé bažiny, písčitou půdu, bahnitou půdu po vydatném dešti atd. Ovšemže rozměry průměrně vysokého člověka ve středověku byli menší než je tomu dnes a také i průměrná hmotnost středověkého muže, a to ať již křesťana anebo muslima byla kolem padesáti kilogramů – ve středověku tlustých křesťanů nebylo o moc více než tlustých muslimů. Nicméně naši křesťanští jezdci používali větší a tedy objektivně svojí hmotností i těžší koně než měli Arabové. Navíc měli často i brnění a další proviant, který jim sice z hlediska válečné logistiky zaručovat snad i trochu větší pohodlí – křesťanský jezdec totiž i se svým příslušenstvím mohl mít až do 180 Kg, co mu umožňovalo vzíti si ze sebou “více věcí” než si mohl dovolit muslimský jezdec, nicméně tato skutečnost měla za následek, že průměrný středověký křesťanský válečný jezdec byl v průměru výrazně těžší než tomu bylo u průměrného středověkého muslimského válečného jezdce; v důsledku čeho na měkké půdě (po slovensky: mäkkej pôde) vlastní tíhou objektivně “se propadal” do země více, než tomu bylo u středověkých muslimských válečných jezdců; a tudíž zatímco středověcí křesťanští váleční jezdci měli z těchto důvodů rádi tvrdou a kamenitou půdu, muslimští jezdci naopak z taktických důvodů se naopak v rámci daných možností snažili vyhledávat pro svá “setkání” se středověkými křesťanskými jezdci oblasti s objektivně měkčí půdou (po slovensky: mäkšou pôdou).

Po pravdě však ale řečeno – mimo světa křesťanských válečníků středověké Evropy, ale i v ostatních částech středověké Asie přece jen převládali takzvané “běžnější” typy koní, kterým chyběla jak mohutnost velikých středověkých křesťanských válečných koní, tak i rychlost středověkých muslimských válečných koní arabského plemena. Kromě toho navíc zejména v těch krajích, kde byl nedostatek potravy pro koně a kde menší velikost koně byla vítanou vlastností, se vyšlechtilo několik významných plemen poníků (po slovensky: plemien poníkov). Značný vliv na historii vývinu moderních koňských plemen (po slovensky: moderných konských plemien) měl i kůň Przewalského (Equus przewalskii przewalskii) anebo mongolský divý kůň. S tímto koněm (po slovensky: koňom) - historie spojuje nájezdy barbarů na západ - ať již jde o Kelty, kteří ohrožovali starověký Řím anebo o hordy Kublajchána a Džingischána. Jedna z nejdůležitějších vlastností tohoto koně byla jeho vytrvalost. V této souvislosti ještě třeba připomenout i to, že jediným dodnes žijícím divým koněm ve volné přírodě je kůň Przewalského (Equus przewalskii przewalskii), respektive středoasijský kůň mongolský. Posledním evropským divým koněm byl tarpan (Equus przewalskii gmelini). Jiné divé koně, jako například americký mustang ze západních oblastí Spojených států jsou vlastně původně koně domácí, které se vrátili k volnému životu v přírodě.

Ještě jsem na něco důležitého zapomněl a proto teď se k tomu dodatečně vracím: Výpady tehdejších Arabů na západ přinesly sice do všech oblastí severní Afriky, Pyrenejský poloostrov a jižní Francie vela zla a přímo ohrožovali naši křesťanskou náboženskou víru v Ježíše Krista – Boha Spasitele a Vykupitele. Jako vedlejší produkt však ale tyto arabské výboje přinesli se sebou i dvě velice dobré věci. Tou jednou jsou šachy (po slovensky: šach) – byť i sice pohyb některých figur a vůbec pravidla tehdejší šachové hry, respektive šachové partie (po slovensky: šachovej hry respektíve šachovej partie) byli v lecčems výrazně odlišné jako je tomu dnes. To však ale nic nemění na tom, že pokud jde o původ šachů (po slovensky: šachov) v Evropě, šachovou (po slovensky: šachovú) hru po prvé přinesli ze severní Afriky do Španělska právě arabští muslimští dobyvatelé. Tou druhou “vedlejší” věcí, kterou lze hodnotit pozitivně, respektive kterou přinesly výboje Arabů na západ do všech oblastí severní Afriky a na pyrenejský poloostrov byl právě jejich neuvěřitelně rychlý kůň arabského plemene. Jistý počet koní arabského plemene však ale v souvislosti s vítěznými válkami či bitvami příležitostně ukořistili svým poraženým či v boji zabitým nepřátelům i samotní Chudí rytíři chrámu Šalamounova (širší veřejnosti známy spíše pod názvem “templáři”), johanité (Ordo militiae s.Joannis Bapt. Hospitalis hierosolymitani), němečtí rytíři (Ordo s.Mariae Theutonicorum), jako i další věrní služebníci – vojáci našeho Pána Ježíše Krista. A ovšemže bylo tomu občas i obráceně, respektive chtěl jsem tím říci, že pro změnu na druhé straně zas Saladin a saracéni v bitvách které naopak oni vyhráli se zas tito naši nepřátelé zmocnili našich evropských “velikých” křesťanských válečných koní.

A tudíž i v těchto středověkých válkách mezi křesťany a mohamedány ač sice drtivá většina našich udatných jezdců ve službách Kristova kříže jezdila na našich evropských “velikých” křesťanských válečných koních, přece jen určitá menší část křesťanského jezdectva používala i tyto “menší” ale zato velice rychlé koně arabského plemene. V řadách křesťanského jezdectva měli tyto rychlé koně arabského plemene především naši vojevůdci, generálové plus eventuálně i další vysoce postavení důstojníci, kteří zpravidla – jak je to ostatně u všech armád obvyklé - jen vedli a řídili jezdecké vojsko včetně i bitev samotných, ač sice sami osobě se osobně přímo samotného boje “muže proti muži” většinou nezúčastňovali (vysvětlení: žádná armáda světa nechce marnotratně vystavovat lehkomyslně životy svých mozků – tj.vojevůdců zvýšenému riziku jejich zabití v nějakých primitivních potyčkách mezi nějakými řadovými vojáky znepřátelených stran!), respektive kůň arabského plemene díky své větší rychlosti i zmenšuje riziko jejich zabití nebo upadnutí do nepřátelského zajetí. Kromě těchto “elit” křesťanského válečného jezdectva koně arabského jezdectva měli přiděleny i ti křesťanští jezdci, kteří byli pověřeni speciálními nebojovými úkoly.

Jednalo se zde například o křesťanské jezdce takzvaného “předvoje”, kteří se v malých skupinkách věnovali strategickému průzkumu území na které se hlavní síly křesťanského jezdectva chystaly teprve vstoupit anebo dokonce průzkumného monitoringu ležení nepřátelského vojenského tábora muslimských válečníků, kde bylo třeba přiblížit se natolik k nepřátelským pozicím, aby bylo možno pro naše potřeby získat strategicky důležité informace o tom kde se jejich tábor nalézá, jak je situován, jaké má obranné možnosti plus odhadnout alespoň přibližně počet nepřátelských vojáků, kteří se v něm nacházejí, případně podle pozorovaného chování nepřátel pokusit se odhadnout i to, zda-li se právě připravují k útoku proti nám anebo naopak obraně před námi, zda-li jen přeskupují síly, zda-li čekají na posily anebo naopak chystají se k ústupu. Všechny takto získané informace měli pro nás křesťany cenu “zlata”, protože na základě nich jsme se rozhodovali zda-li ihned proti nepřátelskému táboru zaútočíme, anebo zdali zaujmeme obranné vyčkávací pozice, popřípadě zda-li sice budeme pokračovat v pochodu vpřed, avšak tento nepřátelský tábor z těch či oněch důvodu obejdeme, eventuálně zda-li ihned se stáhneme někam zpátky do lépe strategicky hájitelných pozicí před početnějším a silnějším nepřítelem. A ovšemže středověcí křesťanští průzkumníci tohoto “předvoje” sami postupovali v malých skupinkách na cizí území které jednak sami neznali, jednak netušili ani to, zda-li se za tím či oním kopcem nebo skalním masivem nenachází třeba početné nepřátelské vojsko. Za těchto okolností v cizích, neznámých končinách mohli kdykoliv narazit na mnohem početnější oddíl nepřátelských jezdců než byl počet jezdců jejich malé skupinky průzkumného oddílu, v důsledku čehož byli v přímém ohrožení nejen jejich životy, ale což bylo ještě mnohem horší bylo to, že zde bylo zvýšené riziko, že by tito křesťanští průzkumníci jako celek anebo jako jednotlivci mohli upadnout do nepřátelského zajetí a tam vystaveni krutému a nelidskému mučení s cílem prozradit islámským nepřátelům pozice vlastního křesťanského vojka, jeho početnost jak celkovou, tak i početnost strukturální (tj.počty jezdců, počty pěchoty atd.), jméno velitele či velitelů křesťanských vojsk, cíle či plány válečného tažení křesťanského vojska atd. A tudíž my křesťané v zájmu toho, abychom pokud možno co nejvíce minimalizovali riziko, že naši průzkumníci upadnou do nepřátelského zajetí, jsme je zpravidla vybavovali těmi nejrychlejšími koni, které jsme měli k dispozici, což v praxi znamenalo vybavit tyto naše jezdce právě koni arabského plemene. A v neposlední řadě koně arabského plemene byli v rámci křesťanského jezdectva přiděleny i těm křesťanským jezdcům jejichž hlavním posláním bylo zabezpečovat kurýrní a poštovní službu jak se zázemím, tak i pokud šlo o vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými křesťanskými armádami (divizemi, regimenty atd.) ve válečném poli.

A samozřejmě, že v těchto středověkých válkách mezi křesťany a mohamedány ač sice drtivá většina našich mohamedánských nepřátel jezdila na koních arabského plemene, přece jen určitá menší část jezdectva muslimských válečníků používala i “veliké koně” evropského plemene. V jejich případě tyto “veliké koně” evropského plemene měli přiděleny rovněž ti muslimští jezdci, kteří byli pověřeni speciálními nebojovými úkoly. V případě muslimského jezdectva to byli zejména zásobovací a logistické oddíly, protože tyto původem naše “veliké koně” unesli na svých zádech jezdce plus další náklad až do hmotnosti 180 Kg, a tudíž pro tyto úkoly byli evropské “veliké koně” mnohem užitečnější než jejich vlastní “malé” koně arabského plemene. Dále “veliké koně” evropského plemene měla přidělena i část příslušníků osobní stráže či osobní gardy nejvyšších vojevůdců mohamedánského vojska, protože jezdec na “velikém evropském koni” byl přece jen díky svému “většímu” koni poněkud silnější než jezdec na koni arabského plemene.

A v neposlední řade je si třeba uvědomit, že mnozí vojevůdci a to jak na křesťanské, tak i na muslimské straně často pocházeli i z různých třeba i velice bohatých šlechtických rodů, v důsledku čehož, ač sice jinak středověk objektivně neznal příliš mnoho obézních lidí, tak přece jen mezi některými jak křesťanskými ale i mohamedánskými bohatými šlechtici se občas vyskytli i tlustí, ba dokonce i velice tlustí lidé. Ovšemže – jak jsem již zmínil - ve všeobecné rovině měli zpravidla všichni příslušníci elity koně arabského plemene, a to nejen samotní muslimové u kterých byli koně arabského plemene běžným plemenem, ale i příslušníci elity z řad křesťanů. Nicméně někdy se v řadách vojevůdců – a to ať již v řadách vojevůdců vojsk křesťanských ale i muslimských – vyskytla občas i nějaká moc “tlustá svině”, která jednoduše koně arabského plemene mít nemohla z objektivních příčin, respektive proto, že by kůň arabského plemene měl potíže tuto “tlustou svini” nosit na svém hřbetu, pokud by ji vůbec byl schopen nosit! A tak tedy ač sice v případě prakticky celého velitelského zboru křesťanského jezdectva bylo jinak obvyklé, že všichni měli přiděleny koně arabského plemene, ba dokonce navíc v případě muslimského jezdectva měli koně arabského plemene téměř všichni muslimští válečníci a to i včetně jejich obyčejných, řadových muslimských vojáků; tak pokud se mezi nimi (a to ať již mezi křesťany anebo i muslimy) objevil vojevůdce, který byl “tlustou sviní”, pak nedalo se nic dělat a museli i jemu – jako východisko z nouze – přidělit pouze tohoto “velikého koně” evropského původu, což pro tohoto vojevůdce, který z nouze musel vzhledem k vlastní obezitě jezdit na pomalejším “velikém koni” evropského původu bylo určitým handicapem menších možností rychlého úprku z nebezpečné situace, v důsledku čehož byl objektivně vystaven z tohoto hlediska objektivně většímu riziku, že bude nepřáteli zabit anebo že upadne do nepřátelského zajetí.

Pokud jde o mongolského koně, tak třeba říci, že s opětovnými mongolskými vpády se postupně dostal mongolský kůň nejprve do Ruska a později z Ruska do Rakouska. Ve snaze získat jezdeckého koně, který by spojoval nejlepší vlastnosti těchto tří výše zmiňovaných hlavních plemen koní, pozdější chovatelé – šlechtitelé koní, koně těchto tří koňských plemen mezi sebou křížili. Ovšemže se plemeno koní, které se takhle získalo, lišilo v některých významných črtách od osou svých rodičů. Později pak linie koní žádoucích vlastností udržovali chovatelé koní tak, že k rozmnožování dále připouštěli pouze ty jedince, které měli tytéž požadované vlastnosti. I takto vznikl i uchoval se celý řad koňských (po slovensky: konských) plemen. A ovšemže každé koňské (po slovensky: konské) plemeno koňský (po slovensky: konský) šlechtitelé šlechtili pouze pro to, aby tak dosáhli určitý zamýšlený cíl. Koňská plemena (po slovensky: “konská”, respektíve tuná “konské plemená”), které dnes označujeme za takzvaná tažná, pracovní či studenokrevná plemena jsou ve skutečnosti potomci evropského plemena středověkých “velikých koní” někdejších našich udatných křesťanských jezdců – vojáků našeho Pána Ježíše Krista. Takzvané lehké koně či lehká plemena, které jsou dnes označovány i jako koně jezdecké anebo teplokrevné, šlechtili chovatelé koní zpočátku pouze kvůli rychlosti. V pozdějších staletích z těchto koní jejich chovatelé získali plemena způsobilá na tahání povozů, koně snadněji ovladatelné při jízdě a eventuálně i koně na víceúčelové využití. Šlechtěním každého plemene se chovatelé koní usilovali vypěstovat ale zejména inteligentního, spolehlivého a užitečného koně.

Prvními šlechtiteli koní byli již ve středověku příslušníci rytířských řeholních řádů, kteří kromě klasických tří řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti přijali i speciální řeholní slib čtvrtý, že “budou po celý svůj život s mečem v ruce bojovat proti všem nepřátelům Ježíše Krista”. Jednalo se zejména o řeholní bratry Chudých rytířů chrámu Šalamounova (pro širší laickou veřejnosti známy spíše pod názvem “templáři”), dále to byli bratři Johanité (Ordo militiae s.Joannis Bapt. Hospitalis hierosolymitani), řeholní bratři německých rytířů (Ordo s.Mariae Theutonicorum), jako i další věrní služebníci – vojáci našeho Pána Ježíše Krista, kteří z lásky k Pánu Bohu byli kdykoliv připraveni na pokyn našeho římského otce papeže anebo svého vlastního představeného svého řeholního řádu bez sebemenšího zaváhání položit svůj život v boji proti všem nepřátelům Ježíše Krista. A málokdo měl své koně v tak veliké lásce jako právě příslušníci těchto ale i dalších středověkých rytířských řeholních řádů, respektive lidé, kteří kladně odpověděli na Boží volání po hlubším duchovním životě v rámci rytířského řeholního společenství, které v sobě v harmonické jednotě spojovalo život řeholníka se životem vojáka a to vše ve službě našemu Pánu Ježíši Kristu v boji proti všem nepřátelům Ježíše Krista a za vítězství Božího království. A ovšemže – to nijako nepopírám – v téže době ve středověku se šlechtění koní věnovali rovněž i naši tehdejší úhlavní nepřátelé, kterými ve středověku byli mohamedáni, tj.Arabové a později Turci (vysvětlení: Když již mluvím o nepřátelích Ježíše Krista tak je třeba říci, že pro dobu starověku největšími nepřáteli Ježíše Krista byli Židé, kteří odmítli přijmout Ježíše Krista jako Božího Mesiáše; pro dobu středověku to byli zas mohamedáni; pro dobu osmnáctého až devatenáctého století všichni nekatolíci bez výjimky; pro dobu dvacátého století to byli marxisté a pro dobu od počátku třetího tisíciletí to jsou dnes všichni ateisté a zejména pak vlažní “věřící”, které pokládám za ještě nebezpečnější a tedy za ještě větší nepřátele Ježíše Krista než ty lidi, kteří sami sebe zcela jednoznačně vymezili za ateisty!).

Jinak ale plemenitba koní v moderním ponětí tak jak ji my chápeme dnes na počátku třetího tisíciletí po Kristu se však na “vědeckém genetickém základě” začíná až koncem sedmnáctého anebo na počátku osmnáctého století, kdy byl v Anglicku vypěstovaný takzvaný plnokrevní kůň. Tohoto koně nazýváme jako anglického plnokrevníka (po slovensky: plnokrvníka). Při hodnocení koní sehrává důležitou roli stavba a soulad jejich těla. Zde anglický plnokrevník je potomkem dvou základních koňských (po slovensky: konských) kmenů. Prvním koňským (po slovensky: konským) kmenem byl tehdy v Anglii všeobecně užívaný jezdecký kůň, který neměl ani rodokmen a ani standardní charakteristiku. Druhým koněm (po slovensky: koňom) byl arabský kůň, který byl dovezen z Mohammedovy říše. Král Karel II., který byl panovníkem v Anglii v letech od roku 1660 do roku 1685, měl ve své maštali (po slovensky: stajni) mezi svými koni i několik takzvaných “berberů” (po slovensky: “berberov”) – jako se označovali koně vychované v “berberské zemi” (po slovensky: “berberskej zemi”), tj.v dnešním Alžírsku a Tunisku. Plemeno anglického plnokrevného koně (po slovensky: plnokrvného koňa) ustálili pak plemenné hřebce (po slovensky: plemenné žrebce) Byerly Turc (1685); Darley Arabian (1706) a Godolphin Barb (1724). Chovatelé dnešních anglických plnokrevných koní odvozují genetický původ svých koní od jednoho z těchto tří vynikajících hřebců (po slovensky: žrebcov). Anglické plnokrevné koně se dnes používají zejména jako koně závodní a jezdecké.

Soupeřem tohoto výše zmiňovaného anglického plnokrevníka v jakési pomyslné soutěži o titul nestaršího moderního plemene koní je takzvaný americký klusák. Pokud jde o tohoto amerického klusáka tak třeba o něm říci, že tohoto menšího poměrně robustného koně vypěstovali osadníci ve Virgínii z jezdeckých koní, které si přivezli z Evropy. A tyto své z Evropy přivezené jezdecké koně virginští osadníci křížili s mustangy (po slovensky: mustangmi), které získali od Indiánů. Při této souvislosti bych rád připomenul, že indiánské koně nebyli o nic horší než koně, kterými disponovali tehdejší “bílí” osadníci. Pozoruhodný je zejména indiánský appaloosa, který se vyvinul z největší pravděpodobností z mustangů (po slovensky: mustangov), a bol koněm Indiánů (po slovensky: koňom Indiánov) z kmene Nez Perce.

Jak jsem se již tedy zmínil, virginští osadníci křížili své z Evropy přivezené jezdecké koně s mustangy, které koupili od Indiánů ve Virginii (tj.východ dnešních Spojených států). Tyto nové koně, respektive křížence - pro virginské osadníky jak se ukázalo – získali tímto křížením jednu velice cennou vlastnost, a to relativně obrovskou rychlost v běhu na krátké vzdálenosti. Tito američtí klusáci se nejpopulárnějšími koni stali zejména pokud jde o dostihy na trati dlouhé 400 metrů, které byli tehdy na amerických dostihových závodech velice populární. Jinak ale tento blbý “koníček” který se nazývá eufemickým výrazem “dostihy” nelze nijak chválit, protože prakticky veškeré takzvané dostihové závody jak v minulosti, tak i v současnosti nejsou ničím jiným než bezohledným týráním koní hraničícím často doslova s jejich uštváním. Dalším podobným pseudosportem, který je faktickým týráním koní je takzvané “koňské pólo”, což je anglický sport, který má svůj původ v Indii a které jezdci sedící na koních “hrají” s takovými dlouhými hůlkami podobající se zčásti na hokejky a zčásti na takové prodloužené golfové hole. Jinak samotná hra se nejvíce podobá na jakýsi pozemní hokej, avšak s tím rozdílem, že za míčem neběhají po vlastních nohách, ale se honí jezdci sedící na koních. A ještě krutějším pseudosportem je takzvané “koňské rodeo” (po slovensky: konské rodeo). Při takzvaném koňském rodeu (po slovensky: konskom rodeu) jezdci jezdí na nezkrocených koních zvaných bronco. A ovšemže bronkové se pudově ze všech svých sil všemožně usilují shodit jezdce ze svého hřbetu – zoufale se vzpínají, vyskakují a zuřivě na všechny strany kde je to možné vyhazují nohami do vzduchu. Proti těmto a jiným projevům týrání koní jsem již sbíral podpisy na nejednu protestní petici a také jsem se zúčastnil již na nejednom protestním shromáždění proti týrání koní či jiných zvířat, avšak jak se bohužel ukazuje, nikomu z politiků a ani vysokých státních úředníků týraní koní jako ani týrání jiných zvířat příliš nevadí (ba někteří z nich se na tyto pseudosporty dokonce i rádi chodí dívat!).

Vrátíce se zpátky k tomuto americkému klusákovi tak je třeba ještě říci, že chovatelé tohoto amerického klusáka pak tohoto koně ještě později opět křížili; a tentokrát ho křížili zas se západním mustangem (po slovensky: mustangom), tj.mustangem pocházejícím zas pro změnu naopak ze západní části dnešních Spojených států. A ještě později byl tento nový kříženec zas křížen s potomky španělských koní, v důsledku čehož pak vznikl nový kůň, který se stal spolehlivým pomocníkem kovbojů (po slovensky: kovbojov) na americkém divokém západě.

Hackney je zas kůň, kterého vypěstovali v Anglicku jako tažného koně (po slovensky: ťažného koňa); respektive hackney je malý tažný kůň (po slovensky: ťažný kôň), který byl vyšlechtěn podobně jako anglický plnokrevník (po slovensky: anglický plnokrvník) z potomstva plemenného hřebce (po slovensky: žrebca) Darley Arabian. V osmnáctém století hackneye zapřáhali do šlechtických kočárů (po slovensky: šľachtických kočiarov). O hackneyovi lze říci, že má vysoký krok a vůbec celkově takový ušlechtilý vzhled, a tedy není divu, že hackney je na výstavách koní – pokud to mohu posoudit na základě svých osobních poznatků z návštěvy několika výstav koní – je velmi oblíbeným výstavným koněm. Na jezdecké účely je však ale hackney - podle mé osobní zkušenosti – ale příliš živý a tedy ne zrovna nevhodnější kůň, a to zejména tehdy, pokud jste Vy začátečník a navíc se třeba ještě i bojíte občas utržit nějakou tu modřinu nebo krevní podlitinu z toho, když z času na čas Vás tento příliš živý kůň hackney vyhodí ze svého sedla. To však ale neznamená, že bych souhlasil s tím, aby kůň hackney byl nucen k otrockým pracím jako tažný kůň. Ba právě naopak já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola proti tomuto týrání a nucení hackneyů (po slovensky: hackneyov), ale i ostatních koní k otrockým pracím jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jsem již několikrát protestoval, zatím však žel bezúspěšně.

Shire je zas kůň o kterém je třeba říci, že je největším koňským plemenem (po slovensky: konským plemenom) vůbec. Kůň shire (po slovensky: Kôň shire) pochází z močálových anglických hrabství (po slovensky: močaristých anglických grófstiev) Lincolnshire a Cambridgeshire. Hřebci (po slovensky: žrebce) plemene shire mají hmotnost více než jednu tonu! Kůň shire byl původně vypěstován jako vojenský jezdecký kůň, nicméně dnes jsou shireové (po slovensky: shireovia) využíváni, ba až zneužíváni k výkonu otrockých prací jako takzvaní “pracovní” koně na různých farmách. I proti tomuto týrání a nucení koní shireů (po slovensky: shireov), ale i ostatních koní k otrockým pracím jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již rovněž několikrát protestoval, nicméně se – bohužel – ukazuje, že toto vykořisťování koní je každému lhostejné.

Clydesdal je kůň původem ze Skotska (po slovensky: Škótska). Skotský clydesdal (po slovensky: Škótsky clydesdal) je poněkud menší jako ostatní tažné koně (po slovensky: ťažné kone) a také je i živější a vzhlednější. Clydesdal se podobá shireskému koni (po slovensky: shireskému koňovi ), je však méně masivní a má plynulejší krok.O clydesdalech (po slovensky: clydesdaloch) mohu ještě říci, že je mezi svými chovateli (po slovensky: medzi svojimi chovateľmi) známý svojí povolností a živostí. I vůči clydesdalům (po slovensky: clydesdalom) se lidé chovají tak, že jsou dnes clydesdalové (po slovensky: clydesdalovia) využíváni, ba až zneužíváni k výkonu otrockých prací jako takzvané “pracovní” koně. I proti tomuto týrání a nucení koní clydesdalů (po slovensky: clydesdalov), ale i ostatních koní k otrockým pracím jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již rovněž několikrát protestoval, nicméně se – bohužel – ukazuje, že toto vykořisťování koní je všem lhostejné.

Suffolk je zas kůň, který je v mnohých částech světa (a také i u nás v bývalém Československu) relativně méně známým koněm. Nicméně v takzvané suffolské (po slovensky: suffolskej) oblasti je suffolský kůň (po slovensky: suffolský kôň) velice oblíbeným koněm (po slovensky: koňom). O suffolcích (po slovensky: o suffolkoch) dále též mohu říci, že suffolkové (po slovensky: suffolkovia, suffolci) mají ve srovnání s většinou ostatních takzvaných tažných (po slovensky: ťažných) koní poněkud kratší nohy a chybí jim na nich takzvané “perá”, které má většina ostatních britských koňských plemen (po slovensky: konských plemien). Bohužel ale i vůči suffolkům (po slovensky: suffolkom) se lidé chovají tak, že jsou dnes suffolkové (po slovensky: suffolkovia) využíváni, ba až zneužíváni k výkonu otrockých prací jako takzvané “pracovní” koně. I proti tomuto týrání a nucení koní suffolků (po slovensky: suffolkov), ale i ostatních koní k otrockým pracím jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již rovněž několikrát protestoval, nicméně i zde se zdá, že toto vykořisťování koní je všem lhostejné.

Percheron je kůň, který rovněž patří mezi tažné koně. Percheronové (po slovensky: Percheronovia, Percheroni) jsou koně, kteří byli v minulosti velice oblíbené koně zejména ve Spojených státech. Pokud jde o původ percheronů (po slovensky: percheronov), tak o koních percheronech (po slovensky: koňoch percheronoch) mohu říci, že kůň percheron byl vyšlechtěn ve Francii (po slovensky: vo Francúzsku) a to ve francouzské oblasti jižně od Normandie a jihozápadně od Paříže. Percheronům (po slovensky: Percheronom) je typické, že se jedná o plemeno koní, které je poněkud menším plemenem než jsou britská či vůbec klasická anglosaská plemena koní. S percherony (po slovensky: percheronmi) se spojuje takové poněkud zavalité tělo a nohy bez takzvaných “per”. Většina percheronů u chovatelů ve Spojených státech má černou barvu, samotní francouzští chovatelé u percheronů však ale upřednostňují takovou sivou barvu. Také i zde vůči percheronům (po slovensky: percheronom) se lidé chovají tak, že jsou dnes tyto koně využíváni, ba až zneužíváni k výkonu otrockých prací jako takzvané “pracovní” koně. I proti tomuto týrání a nucení koní percheronů (po slovensky: percheronov), ale i ostatních koní k otrockým pracím jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již rovněž několikrát protestoval, nicméně i nyní jak se zdá, je toto vykořisťování koní lidem lhostejné.

Belgický kůň je koněm, respektive plemenem, které má jednoduše úplně obyčejný název “belgický kůň” (po slovensky: belgický kôň). O tomto speciálním plemenu (po slovensky: plemene) belgických koních ještě mohu říci, že tito belgičtí koně (po slovensky: tieto belgické kone) jsou zpravidla takové grošované anebo kaštanové (po slovensky: gaštanovej) či kaštanově – hnědé barvy (po slovensky: gaštanovo – hnedej farby). O tomto speciálním plemenu belgického koně – pokud jde o jeho původ – lze říci, že belgický kůň byl vyšlechtěn v nížinách v okolí řek Scheldt a Meuse. Tělo belgických koní je poněkud zavalité, že se až zdá, jako kdyby měl tento belgický kůň v porovnání s ostatními takzvanými tažnými plemeny koní krátké nohy. A ovšemže i zde vůči belgickému koni se lidé chovají tak, že jsou dnes tyto koně využíváni, ba až zneužíváni k výkonu otrockých prací jako takzvané “pracovní” koně. I proti tomuto týrání a nucení belgických koní, ale i ostatních koní k otrockým pracím jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již rovněž několikrát protestoval, nicméně tak jako u všech takzvaných tažných koní, tak i u belgických koní je toto vykořisťování koní lidem úplně lhostejné.

Lipicán (po slovensky: Lipican) je kůň, který byl vyšlechtěn na příkaz našeho někdejšího císaře rakouského a krále uherského a českého Maxmiliána II. kolem roku 1565 a od toho času se lipicáni (po slovensky: lipicani) chovají kromě jiného i na několika místech i na území bývalého Československa, jako například i v Topolčiankách na Slovensku. O lipicánech (po slovensky: lipicanoch) lze ještě říci, že tito lipicánští koně (po slovensky: lipicanské kone) jsou u nejširší československé veřejnosti známy zejména tím, že sněhobílé hřebce lipicánského plemene (po slovensky: snehobiele žrebce lipicanského plemena) jsou cvičeny, respektive podrobovány drezúře (po slovensky: drezúre) na předvádění různých složitých pohybů a kroků takzvané vídeňské školy na vystupování v cirkusech a jiných podobných příležitostech. Například bílí lipicáni předvádějí cirkusové číslo, které se nazývá levada jako jeden z velice obtížných cviků, kde se lipicán i s jezdcem na svých zádech postaví na poněkud skrčené zadní nohy, zatímco své přední nohy zvedne do výše. Nevím zda to umí i koně jiných plemen, avšak kromě lipicána (po slovensky: lipicana) jsem nikdy neviděl žádného jiného koně v cirkusu, že by levadu předváděl. Nemusím snad zdůrazňovat, že takzvaná drezůra (po slovensky: drezúra) koní je obyčejným týráním koní a já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jsem rovněž i proti tomuto týrání koní několikrát protestoval, nicméně nikdo na tyto protesty nebere ohled.

Všechny rysy koní, které nedosahují výšky 140 centimetrů v kohoutku, zahrnuji do skupiny poníků. Nordický poník, malé plemeno koně z britských ostrovů a Skandinávie byl pravděpodobně předchůdcem mnohých plemen poníků. Na rozdíl od koní, které jsou rozšířeny především v teplých oblastech, vyvinuli se tato malá plemena, zřejmě v chladnějších klimatických podmínkách.

Příkladem je zde například shetlandský poník. O shetlandském poníku lze říci, že tento poník je i navzdory své malé postavě neobyčejně silný a vytrvalý. Pokud jde o původ tohoto shetlandského poníka, tak tento poník se vyvinuů na Shetlandských ostrovech severně od Skotska, kde je chladnější klíma a chudší travnaté pastviny.

Dále bych zmínil hackneyského poníka. Hackneyský poník je jediné vyšlechtěné plemeno a je to kříženec mezi welshkým poníkem (po slovensky: poníkom) a hackneyským koněm.

Za zmínku stojí ještě poníky v Indii, které jsou pravděpodobně potomky (po slovensky: potomkami) malých koní, které tam přivezli ze sebou severoasijští dobyvatelé. Je známo z historie, že hlavní strava mongolských Džingischánových bojovníků pozůstávala zejména z kumisu (Poznámka: vzhledem k tomu, že zřejmě ne úplně každému je úplně jasné oč se jedná, tak to vysvětlím co to je: Jedná se zde o obrovskou pochoutku! Je to sfementované, respektive zkvašené mléko kobyl těchto konípříměsí koňské krve). Ovšemže na to aby získali koňskou krev nemuseli Džingischánovi bojovníci nutně koně zabít – a také je kvůli získání krve ani nezabíjeli! Občas jen koni odborně píchli nějakou žílu (dalo by se to možná svým způsobem i porovnat s odběry krve v lékařské ordinaci!) a odčerpali si malé množství jeho krve a poté ránu opět relativně odborně ošetřili. Ta rána se zacelila a kostní dřeň zvířete se postará již sama o to, aby se úbytek krve v krevním řečišti během relativně krátkého času doplnil. A protože těch koní chovali větší množství, pokaždé píchli žílu jinému koni a tedy kým se celé stádo chovaných koní takto vystřídalo ve svém “dárcovství krve” než se opět dostal “na řadu” tento kůň – aby jim opět daroval trocha své krve - uplynula mezitím již relativně dlouhá doba. Ba ještě i dnes se podobným způsobem živí některé zejména kočovní a pastevecké kmeny v Asii a zejména pak v Africe. Jednou na Filozofické fakultě Univerzitě Karlově v Praze na jednom “Prosemináři pro pomocné vědy historické” docent Pátek mluvil o tom, jak se jednou dostal na návštěvu k pasteveckému kmeni Masajů v Keni, kde si je masajští pastevci na příkaz svého náčelníka chtěli jako velmi vzácnou návštěvu uctít tím, že píchli žílu jakémusi odrostlému dobytčeti za účelem odebrání trochu krve a poté připravili chutný nápoj smíchaný z kravského mléka s příměsí hovězí krve. Všichni Masajové, respektive všichni Černoši se téměř oblizovali až ke svým uším, když tuto pochoutku pili, pouze docent Pátek společně s ostatními Bělochy se – z pro mne úplně nepochopitelného důvodu - moc neměli k tomu, aby tento chutný nápoj pili. Ba dokonce docent Pátek – čímž mně úplně šokoval řekl, že on osobně dokonce se ze sklenicí v ruce trochu nenápadně vzdálil a když ho nikdo neviděl, tak tuto úžasnou pochoutku vypil. Samozřejmě, že já JUDr.PhDr.Mgr et Mgr.Henryk Lahola – navzdory tomu, že jinak připouštím, že není na světě nic chutnějšího než pití mléka nebo pití zvíření krve (potažmo i obojí zároveň ať již samostatně anebo dohromady smíchané) – nemůžu schvalovat takovéto týrání a vykořisťování žijících zvířat! Přesto však já kdybych byl na místě docenta Pátka, tak bych sice taky prosil ty Masaje ať to nedělají, ať to ubohé zvíře netýrají, že mi stačí pouze samotné mléko. Nicméně pokud by mi to již dali a nenašel bych mezi bělochy a ani mezi černochy nikoho, kdo by tuto moji sklenici byl ochoten vypít na místo mě, tak bych to s chutí vypil i sám (Vysvětlení: krev zvířat je velice chutná a jako dítě jsem ji velice rád pil. Poté mi toto sice zakázal v rámci svaté zpovědi můj zpovědník s odůvodněním, že to prý není normální aby někomu velice chutnala krev”, nicméně z kontextu Božího zákazu chápu, že tento zákaz se nevztahuje na ty případy kdy mně krev někdo cizí nabídne výlučně pouze z vlastní iniciativy, tj.ani jsem ho k tomu nenutil a ani ho o to nežádal a ani o to neprosil; a tím spíše pak tehdy, kdy bych odmítnutím tohoto nápoje mohl eventuálně urazit svého hostitele).

Pokud jde o Evropu, zde je třeba zas zmínit, že poníky se u nás v bývalém Království zemí koruny České jako i v Uherském království používali v hornictví (po slovensky: v baníctve), kde pro malou výšku poníků

Je využívali při těžbě, respektive dopravě uhlí. Dnes se poníky chovají výlučně pouze pro zábavu, zejména jako jezdecké koně pro děti.

A ovšemže mohl bych jmenovat i mnohé další plemena koní i poníků – mnohé ač sice vím jak vypadají, znám i jejich vlastnosti, ale neznám jak vlastně se oficiálně jmenují. Nechtěli by jste mi napsat e-mail pokud znáte nějaké další plemena koní o kterých jsem se zde nezmínil? Napsat mi můžete e-mail na adresu: HenrykLahola@Yahoo.de, přičemž tento e-mail mi lze napsat prakticky v jakémkoliv jazyce pocházejícím ze skupiny indoevropských jazyků, jako i v jakémkoliv jazyce jiném pokud se jedná o jazyk evropský, nicméně z praktických důvodů třeba psát pouze "latinkou"! A úplně nejvíce uvítám, pokud mi budete psát po německy!! Pokud mi budete psát totiž nějakým jiným jazykem jako němčinou - a to i jazykem českým nebo slovenským - tak je nezbytné, aby jste se vyhnuli psaní jakýchkoliv písmen a diakritických značek (tj.háčků, čárek, přízvuků, přídechů, značek apostrofů atd.), která jsou cizí německému jazyku, protože jinak texty e-mailů, obsahující fonologické jednotky nebo diakritická znaménka, která německý jazyk nezná, respektive tedy v textech e-mailů mi pak namísto některých písmen počítač zobrazuje různá sluníčka a jiné ve verbálním kontextu daného textu zcela zjevně nesmyslné znaky či písmena. Také bych chtěl poprosit různé hloupé vtipálky, aby si své primitivní legrácky nechali sami pro sebe. Mám zde na mysli zejména vás, kteří jste svými e-maily mně již v minulosti “informovali” o údajných plemenech psů a drůbeže, které prý já jsem nezmínil ve svých pracích, jako kdybych snad byl totální imbecil, kterému nebude ihned jasné, že ty “vaše plemena” zmiňovaná ve vašich e-mailech vůbec neexistují. A tudíž v této souvislosti u této práce o koních bych ještě rád podotkl, že existují ještě další plemena koní u kterých vím jak vypadají, znám jejich vlastnosti, ba dokonce i jejich názvy plavou kdesi v mém podvědomí, avšak se mi je nepodařilo vybavit do mysli a proto a pouze proto jsem o nich nepsal. Ostatně u psů či slepic o kterých jsem již psal v minulosti to také nebylo jinak. A patrně tomu tak bude či může být i u dalších druhů zvířat o kterých možná ještě napíši něco v budoucnosti. Pokud jde o koně – omezím se zde již pouze na konstatování – že mnohá další plemena koní o kterých jsem se zde v této práci nezmínil byly vyšlechtěny v Norsku, Turecku a v zemích či státech bývalého Sovětského svazu. Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola osobně sice nejsem chovatelem koně, nicméně vím, že podle nových zájmů a požadavků, potažmo podle nových podmínek chovatelé koní na základě těchto různorodých poptávkách v různých částech světa po koních šlechtí stále nová a nová plemena koní.

Koně jsou bylinožravé jednokopytníky, které mají i své blízké příbuzné, kterými jsou osel (po slovensky: somár) a mul či mulice. Osli (Asimus sp.) jsou rovněž bylinožravými jednokopytníky jsou již dávno společníky člověka – tedy myslím tím osly biologického druhu Equus asimus.

V této části kde hodlám svoji pozornost věnovat oslům, totiž tuto svoji pozornost hodlám věnovat pouze “inteligentním oslům”, tj. oslům biologického druhu “Equus asinus”. Biologicky úplně jinými exempláry oslů jsou zas internetoví osli biologického druhu “Homo asinus”, kteří na různých svých webových diskusních fórech na Internetu kydají bláto svých ubohých lží a invektiv vůči lidem, kterým něco závidí. Osly tohoto internetového biologického druhu “Homo asinus” pokládám já osobně za méněcennější osly než jsou osly biologického druhu “Equus asinus” a proto o těchto méněcenných oslech biologického druhu “Homo asinus” vůbec psát ani nebudu. Ostatně osli biologického druhu “Homo asinus” kterých je bohužel hodně zejména na Internetu nesahají “inteligentním oslům” z biologického druhu Equus asinus – o kterých budu dále psát - svojí inteligencí ani jen po horní členky jejich oslích kopyt a tudíž psát o takovýchto ubohých oslech - psychopatech by byla zbytečná ztráta mého drahocenného času (a kromě toho já osobně ani nejsem odborníkem v oblasti psychiatrie, abych se k veškerým jejich úchylkám byl schopen exaktně vyjádřit!).

Jinak ale jak jsem se již tedy zmínil výše, tito inteligentní osli (Equus asinus), na rozdíl od jejich méněcenných webových příbuzných, tj.internetových oslů (Homo asimus) byli odjakživa přáteli člověka.

A tento druh inteligentního osla se v exaktní přírodovědecké terminologii oficiálně nazývá jako osel domácího (Equus asinus). Osel domácí (po slovensky: somár domáci) pochází se sivého takzvaného “nepásavého” osla nubijského (Equus africanus). O oslu nubijskému (po slovensky: somárovi nubijskému) lze říci, že ho lidé znali již ve starém Egyptě a zdomácněl s největší pravděpodobností u Etiopanů (po slovensky: Etiópčanov). V Egyptě se osel (po slovensky: V Egypte sa somár) vyskytoval dávno před koněm. Ostatně o oslech (po slovensky: somároch) nalezneme dokonce dosti zmínek i v samotné bibli, tj. v Písmu Svatém, a to ať již Písmo Svaté je zmiňuje jako domácí nebo jako volně žijící zvíře. Člověk již od dávných časů křížil koně s oslem (po slovensky: somárom). Když se kříží samec osla (po slovensky: somára) s kobylou koně, jejich kříženci se nazývají mulice. Naopak když se kříží hřebec s oslicí (po slovensky: somáricou) jejich kříženci se nazývají muly. Křížence dědí v podstatě více z výzoru matky jako z otce, v povaze je tomu zas naopak, a jsou neplodné. Většinou se v praxi chovají ale pouze mulice. O srsti osla domácího (po slovensky: somára domáceho) lze říci, že se mění podle podnebí kraje ve kterém žije. Když mám porovnat naše československé osly (myslím tím zde na zvířata!) s jižními osly (i zde myslím zvířata!), tak mohu konstatovat, že je mezi nimi tak veliký rozdíl, že to až někdy svádí pokládat je za různé druhy. Zde je totiž – posuzováno z hlediska lidí, kteří osla chtějí využít na nošení nákladů - náš takzvaný “severní osel” svojí povahou pokládán těmito lidmi za relativně dosti lenivé, umíněné a tvrdohlavé zvíře, zatímco takzvaný “jižní osel” je ve srovnání s ním pokládán za relativně hezké, čilé, neobyčejně pracovité a vytrvalé zvíře, které z pohledu těchto lidí v určitých ohledech převyšuje dokonce i samotného koně. Na druhé straně však ale tito lidé věnují oslům i více péče (faktická poznámka: v této větě když mluvím o oslech mám tím na mysli pouze osly jako zvířata a nikoli internetové osly diskusních fór, a tím pádem, když v této větě mluvím o péči, mám tím na mysli ovšemže péči jinou než psychiatrickou!) jako je to u nás “na severu”. Dokonce v mnohých zemích na jihu a východě chovají osly (po slovensky: somárov) dokonce v takových čistokrevných plemenech (po slovensky: čistokrvných plemenách) asi jako se u nás v bývalém Československu chovají koně.

Jinak i osly podobně jako i koně jsou lidmi nuceni k výkonu otrockých prací, lidé je nutí nosit těžké náklady, jindy je využívají jako tažná a jezdecká zvířata. Proti vykořisťování oslů jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola několikrát protestoval různými způsoby prakticky úplně stejně jako proti vykořisťování koní, nicméně zdá se – bohužel – že každému je osud oslů stejně tak lhostejný jako i osud koní.

O oslech by jsem ještě chtěl dodat, že jsou to velice skromná zvířata – uspokojí se i s tou nejplanější potravou. Pouze při výběru vody jsou podobně náročné jako koně (na rozdíl třeba od krav, které tak vysoké nároky na čistotu vody nemají), protože i osli se nečisté vody ani nedotknou! Osli mají všechny své smysly velice dobře vyvinuty a navíc ani jinak rozhodně ani zdaleka nejsou osli až tak hloupé jak se lidé domnívají (faktická poznámka: Myslím tím ovšemže osly jako zvířata! Na osly, které lze nalézt na různých pomlouvačných webových diskusních fórech na Internetu se toto dementování “oslí hlouposti” ovšemže vůbec nijak nevztahuje!).

Pokud jde o divé osly (myslím zde pouze na zvířata!), ještě i dnes tito osli žijí i ve volné přírodě, byť i v současné době je ve volné přírodě žijících divokých oslů velice málo. Ale například v Somálsku takto žije osel somálsky (Equus somaliensis), v Asii zas osel kulan (Equus hemionus), který zaujímá místo mezi koněm a africkým oslem. Podobně jako koně, tak i osli se člení na vícero plemen či ras. Například v Mongolsku je známo oslí (po slovensky: somárie) plemeno pod názvem džigetaj, v Tibetě zas kiang, ale též i rasa onager, což je plemeno osla (po slovensky: somára), které se velice podobá koni (po slovensky: koňovi). Nicméně pokud jde o onagera třeba o tomto plemeni tibetského osla říci, že je pouze jeden metr vysoký a z největší pravděpodobností – pokud je mi známo – je nejmenším savcem (po slovensky: najmenším cicavcom) z čeledi koňovitých, které v současné době existují.

Ještě bych se chtěl vrátit k mulicím a mulům. Jak jsem se již zmínil, mulice jsou křížence samce osla (po slovensky: samca somára) s kobylou. Naopak když se kříží hřebec s oslicí (po slovensky: žrebec zo somaricou), křížence se zas nazývají muly. Oba tito křížence – někteří přírodovědci je označují za bastardy – zdědí co do své postavy více od své matky než od svého otce, zatímco povahově je to obrácené a jsou neplodné. V některých zemích v minulosti dokonce i někteří šlechtici a králi jezdili raději na ohnivých mulicích než na koních. Dnes tato zvířata s pevnými nohami používají především na nošení nákladů v neschůdných terénech a na úzkých horských cestách. O těchto zvířatech třeba ještě říci, že bývají rozměrově tak veliké jako kůň, avšak jsou mnohem vytrvalejší a skromnější. Tudíž v oblastech, kde není dostatek potravy je často velice rádi chovají, protože podobně jako kozy ožírají keře (po slovensky: kríky). Ačkoliv jsou tato zvířata inteligentnější než kterýkoliv z jejich rodičů – anebo spíše právě proto, že jsou inteligentnější než kterýkoliv z jejich rodičů – často bývají i velice umíněné a tvrdohlavé.

Vzhledem k tomu, že pro mnohé lidi je chov koní úplná “španělská vesnice”, ba dokonce v této oblasti (jako ostatně bohužel prakticky i všude jinde!) někteří lidé jsou až tak neznalí analfabeti, kteří vědí pouze to, že nějaké takové zvíře jako kůň existuje, jinak ale neví o koních prakticky již nic víc, a tedy cítím, že je zapotřebí některé ty nejzákladnější pojmy pro tyto analfabety zopakovat (ovšemže pokud se Vám to dále bude zdát být příliš triviální – tuto část číst nemusíte!). Předně koňské mládě se nazývá hříbě (po slovensky: konské mláďa sa nazýva žriebä). Dále dospělý kůň samčího pohlaví (po slovensky: samčieho pohlavia) se nazývá hřebec (po slovensky: žrebec), kastrovaný hřebec se nazývá valach; dospělý kůň samičího pohlaví (po slovensky: samičieho pohlavia) se nazývá kobyla.

Kostra koně poukazuje na jisté biologické přizpůsobení koní na rychlý běh. Každou ze svých čtyř noh mají koně jen na jednom prstě, který je zakončen širokým a ploským kopytem. Mohu-li snad v určitém slova smyslu tak trochu srovnávat anatomii kostry člověka a koně, tak mohu říci, že kosti dolní části koňské nohy jsou ve srovnání s člověkem poněkud prodlouženy a tedy takzvané “koleno” odpovídá na přední noze koně svojí anatomickou strukturou kostí vlastně našemu lidskému zápěstí, respektive “patovému kloubu” na zadní noze koně v poměru k naší lidské patě!

Ještě by bylo třeba zmínit koňské podkovy a jejich smysl, respektive účel. Pro některé lidi bude možná i určitým překvapením když v této souvislosti se zmíním o tom, že podkovy se začali používat již v prvním století před Kristem u starých Římanů, protože již staří Římané přišli na to, že podkovy umožní jejich koním běhat po dlažbě nebo zpevněné vozovce či silnici, potažmo po jiném tvrdém terénu bez enormního rizika vážnějšího poškození koňských kopyt (po slovensky: konských kopýt).

Kůň může kráčet, klusat a cválat (po slovensky: Kôň môže kráčať, klusať a cválať). To jsou přirozené pohyby koňského (po slovensky: konského) pohybu.

Při kráčení zvedá kůň nohy a klade je dopředu jednu po druhé.

Při kluse kůň dopadá na zem současně jeho levá přední a prává zadní noha a naopak.

Cval je zas poměrně složitý pohyb koně, je to – pokud si to představíme velice zpomaleně - takový řekl bych “čtyřfázový pohyb” koně, při kterém u cválajícího koně dopadá na zem “v první fázi” nejprve jedna zadní noha, poté “ve druhé fázi” zas druhá zadní noha plus společně s ní i jedna přední noha a nakonec “ve třetí fázi” dopadne na zem i ta zvyšující přední noha. Poté “ve čtvrté fázi” má cválající kůň zas na okamih všechny čtyři svoje kopyta ve vzduchu a poté se celý tento cyklus opět opakuje.

Jinak ale koně jsou ze strany jezdců cvičeny i na jiné kroky – pomalý krok, drobný cval, pomalý klus a takzvaný školský krok.

Při pomalém kroku dopadají kopyta koně na zem v pomalém čtyřfázovém rytmu – jedno po druhém.

Při drobném cvalu vykonává kůň v podstatě tytéž pohyby jako při normálním cvalu, avšak v poněkud pomalejším tempu.

Pomalý klus je zas pomalejší verze klusu, při kterém kůň činí dlouhé kroky v rychlosti cca 10 – 12 km za hodinu.

U takzvaného školského kroku kopyta koně dopadají na zem postupně ve velice rychlém čtyřdobém rytmu. Školský krok je pro jezdce velice pohodlný, protože vzhledem k rychlosti koně jsou při takzvaném školském kroku vibrace, které pociťuje jezdec na koni relativně malé. Nicméně takzvaný školský krok je rychlý čtyřdobý krok, který je velice namáhavý pro samotného koně a tedy fakticky nucení jezdeckých koní do takzvaného školského kroku není ničím jiným než obyčejným týráním koní, proti kterému jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již několikrát protestoval úplně stejně jako i proti všem ostatním projevům týrání koní, oslů, mulic či mulů a jiných zvířat.

Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sice osobně, právě tak jako ani nikdo z mých příbuzných nemá ani jen jednoho jediného koně, osla, mula či mulici. Ba dokonce v celé obci Babice kde žiji nemá koně, osla, mula či mulici právě tak jako ani veliký rožní skot v současné době vůbec nikdo. Poslední dva koně a čtyři krávy nebo pět krav měl pravděpodobně můj děda Svatopluk Lahola (tj.otec mého otce), kterého naši bolševici uštvali k smrti v roce 1954. Druhý můj děda Josef Gajdoš (tj.otec mé matky), který zemřel v roce 1979 dokonce koně – pokud si já osobně pamatuji – již ani neměl, měl totiž pouze dvě krávy. To však ale nic nemění na tom, že ještě i dnes se občas rád zajdu podívat na nějakou prohlídku koní, výstavu koní a eventuálně se i rád povozím na koni pokud mi to jeho majitel někdo umožní a ovšemže pokud se jedná plemenem i věkem o takového koně, kterému příliš nevadí ani moje stotřicetikilogramová obezita. V dnešní době již sice role koně jako dopravního prostředku se v mnohých – zejména ekonomických vyspělých zemích světa – prakticky již skončila. Přesto však ale odvěké historické přátelství a společenství mezi člověkem a koněm pokračuje i nadále, protože žádné auta či jiné stroje nemohou člověku nikdy nahradit to veliké potěšení člověka z jízdy na koni anebo koňské výstavy či přehlídky. Kromě toho kůň je a zřejmě navěky zůstane užitečným pomocníkem a společníkem drobného zemědělce, který nemá peníze na drahé traktory, kombajny, sekačky, sejačky či jinou zemědělskou techniku, potažmo i na obdělávání pozemků nacházejících se na takovém terénu kde by se traktor, kombajn, sekačka, sejačka či jiná zemědělská technika nedala použít i kdyby – čistě hypoteticky vzato – ji třeba tento drobný zemědělec i měl k dispozici. A tedy ve všech případech musí přijít ke slovu kůň, který, tam kde buď nemáme anebo nemůžeme použít těžké motorové stroje je schopen do mechanického táhnutí například pluhu dát výrazně větší fyzickou sílu, než by toho byl schopen kterýkoliv člověk sám o sobě, pokud by se musel spoléhat pouze na svoji “vlastní” sílu, která je ve srovnání s koněm výrazně menší.

A.)Obyčejná “malá” fotografie pětiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy sedícího v dubnu 1972 na poníkov!

B.)Velkorozměrná fotografie pro ty, kteří si chtějí vychutnat pohled na nádherného poníka!

 

Váš

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola


Zpět na hlavní stránku!