wz

Zpět na hlavní stránku!


Papež Lev XIII. : Encyklika HUMANUM GENUS - Text česky

– tuto proti svobodným zednářům namířenou papežskou encykliku do češtiny přeložil poustevník a Boží služebník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Ctihodným bratrům patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a ostatním ordinářům spojeným v pokoji a jednotě s Apoštolským Stolcem.

Ctihodní bratři - pozdrav a apoštolské požehnání!

Lidstvo se rozdělilo na dva absolutně nesmiřitelných obcí stojící proti sobě v ostrém protikladu, což trvá již od té doby, když ďáblovou závistí hanebně odpadlo od svého Stvořitele a Dárce nebeských darů, od svého Boha.

A z těchto dvou obcí jedna se ustavičně bije za pravdu a ctnost, zatímco zas ta druhá zas za to, co je s pravdou a ctností v ostrém protikladu.

První obec je království Boží na zemi, pravá to Církev Ježíše Krista, což jsou ti, kdož k němu chtějí přináležet z nejhlubšího nitra své duše cílevědomým úsilím o spásu sloužíc Bohu a Jeho Jednorozenému Synu celou svou myslí a s nejmaximálnějším vypětím své vůle.

Druhá obec je zase královstvím Satanovým, jemuž slouží a jsou poddáni všichni ti, kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce a prarodičů, vzpírající se uposlechnout věčného Zákona Božího a mnoho věcí podnikající bez ohledu na Boha, mnoho pak dokonce i přímo proti Bohu.

Toto dvojí království, jež tedy odpovídá dvěma obcím, řízeným protichůdným zákonodárstvím a sledujícím protichůdné cíle, jasně zřel a popsal sv. Augustin a těmito slovy stručně a výstižně vyjádřil příčinu, která oběma obcím dala jejich vznik:

"Byli to dvě lásky, které zplodily dvě obce: pozemskou totiž lásku k sobě, ústící až v pohrdání s Bohem, a nebeskou vpravdě lásku k Bohu, ústící až v pohrdání sebou." (De civitate Dei, XIV 17)

Svobodné zednářství je Satanovou obcí.

Vyzbrojeny nejrozmanitějšími zbraněmi a s využitím nejrůznějších bojových taktik srazily se během všech těch století nejednou ve vzájemném boji jedna obec s druhou obcí, byť i sice ne vždy se stejným zápalem a náporem.

V dnešní době je však ale zřejmé, že mnozí stoupenci zla vcházejí ve spiknutí a za vedení a podpory tzv. svobodných zednářů - svazu, jež je široko a daleko rozvětven a má pevnou organizaci - šikujíc se k rozhodnému útoku proti silám dobra.

Vždyť tyto sily zla již ani vůbec neskrývají svých úmyslů, a s nejdrzejší nestydatostí povstávají proti Bohu, Božímu Majestátu, Církvi svaté veřejně a otevřeně chystají záhubu, a to s tím cílem, aby úplně oloupili, kdyby to bylo možné, křesťanské národy o dobrodiní, vykoupená Ježíšem Kristem, Spasitelem světa.

Nás pak v zármutku nad těmito zly pudí láska, abychom proto volali k Bohu:

"Hle Hospodine, jak zuří nepřátelé Tvoji a Ti, co Tě nenávidí, pozvedají hlavu. Na lid Tvůj se tajně smlouvají a kují spiknutí proti Tvým svatým. Pojďte, praví, vyhladíme je z počtu národů." (Žalm 83, 2-4)

Účel encykliky.

Za tak naléhavého nebezpečenství, v době tak strašného a tvrdošíjného útočení na křesťanství, je Naší povinností upozornit na nebezpečí, ukázat na nepřítele a podle svých možností čelit jejich záměrům a taktice, aby nezahynuli ti, jejichž spása nám byla svěřena, a aby království Kristovo, které nám Bůh svěřil do své ochrany, kéž je nejen mocné ve věčné neporušenosti svého trvání, ale kéž též i stále vzrůstá po celém světě o nové členy.

Podstata a síla svobodného zednářství.

Naši předchůdcové - římští biskupové a velekněží - ve své ustavičné bdělosti o spásu křesťanského lidu velice rychle rozpoznali tohoto úhlavního nepřítele, vynořujícího se na světlo denní z temnot tajného spiknutí.

Odhalili kdo tento nepřítel je, i to oč usiluje, a dovedli také myslet i na budoucnost, a pohotově varovali vládce i národy, aby se nedali nachytat taktikou a nástrahami, přichystanými k jejich oklamání.

První upozornil na toto nebezpečí Klement XII. r. 1738 - Cont. In eminenti; jeho konstituci potvrdil a obnovil Benedikt XIV. - Const. Providas 1751 a v jejich stopách kráčel Pius VII. - Const. Eclesiam a Christo Jesu, 1821 a Lev XII. pojal do své apoštolské konstituce "Quo graviora" 13. 3. 1825 akta a dekrety předcházejících papežů o této věci a potvrdil je s konečnou platností - Const. z 13.3.1825. V témž smyslu vyzněly i projevy Pia VIII. - Encyklika Traditi, 1829 a zejména pak Pia IX. - Encyklika Mirari vos, 1832.

Když byla již zjevně odhalena organizace i duch zednářské sekty podle toho, jak se projevovala navenek i z průběhu soudních procesů, když byl zveřejněn jejich řád, obřady i písemné doklady, k nimž se nezřídka družila ústní svědectví některých svobodných zednářů samotných, pozvedl tento Apoštolský stolec svého hlasu, a veřejně prohlásil, že zednářská sekta byla ustanovena proti právu lidskému i Božímu, aby vyvíjela neméně zhoubnou činnost proti křesťanství jakož i proti státu. Proto s největším důrazem Apoštolský stolec zakázal, aby se katolík stal členem zednářského svazu, a stanovil i tresty, jimiž Církev zpravidla velice přísně trestá provinilce.

Tato opatření popudila k hněvu svobodné zednáře, kteří se rozhodli lstivě vykroutit anebo alespoň oslabit pádnost těchto hlasů svého odsouzení jednak tím, že jimi budou opovrhovat, jednak tím, že se uchýlí k lživým obviněním a pomluvám papežů, kteří příslušná rozhodnutí učinili, že buď nejsou údajně prý spravedlivá anebo že jsou údajně prý přehnaná či ukvapená.

Takovýmto způsobem se tedy pokusili zlehčit vážnost i závažnost apoštolských konstitucí Klementa XII., Benedikta XIV., Pia VII. a Pia IX. Přesto se však ale vyskytli příslušníci svobodozednářské sekty, kteří doznali, že opatření římských papežů jsou zcela oprávněná i adekvátní. To platí i s přihlédnutím ke katolickému učení a církevní kázni.

Kromě toho jak se ukázalo, v této věci s papeži plně souhlasí mnohé, dokonce i některé nekatolické hlavy států a státníci, kteří si vytkli za úkol informovat Apoštolský stolec o zednářském svazu anebo sami o sobě je odsoudit a trestat na základě svých vlastních národních světských zákonů, jako tomu bylo kromě jiných zemí i v protestantském Holandsku, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Španělsku, Bavorsku, Savojsku a různých jiných částech Itálie.

Opatření papežů a skutečný stav věcí.

Co je však ale nejdůležitější, je ta skutečnost, že události potvrdily prozíravost Našich předchůdců; jejich předvídavé a otcovské starosti však ale bohužel nedošly vždy a všude žádoucího úspěchu. A to jak pro pokrytectví a vychytralost dotyčných svobodozednářských sektářů, tak i pro nerozvážnou lehkomyslnost právě těch, kteří měli mít největší zájem na tom, aby byli ustavičně ve střehu. Proto se během půldruhého století zednářská sekta neočekávaně neobyčejně rozšířila; a s neurvalostí i lstí pronikla do všech odvětví státního života, a nabyla takové obrovské politické moci, že jak se zdá, již mnohé státy téměř ovládla.

Tento rychlý a nebezpečný rozmach postihl Církev, moc světských vládců a obecné blaho právě tou pohromou, jakou Naši předchůdcové již dávno předvídali a v obavách prorokovali. Dospělo to všechno až tak daleko, že do budoucna je nutno mít veliké obavy, nikoliv ani tak o samotnou Církev, jež má daleko pevnější základ, než aby se dala jen tak snadno zviklat přičiněním lidským, ale o osud těch států, v nichž má příslušnou moc tato svobodozednářská sekta, o níž zde pojednáváme, anebo i další sekundární sekty, které sloužíc zájmům svobodného zednářství se svobodným zednářům propůjčují za jejich pomocnice a náhončí.

Nutnost papežova zásahu.

Z těchto důvodů jsme nahlédli, jakmile jsme se ujali vedení Církve a plně jsme si uvědomili nutnost čelit vahou své vážnosti proti tomuto velikému zlu, pokud je to v Naší moci. Proto také jsme se ideově vypořádali, když se Nám naskytla vhodná příležitost, se stěžejními zásadami, jež jsou zcela evidentně skrz naskrz prosáklé nemravně zvrhlou zvráceností svobodozednářských idejí. Encyklika "Quod apostolici numeris" bránila katolickou víru v polemice s názory socialistů a komunistů, v jiné pak encyklice a okružním listě "Arcanum" jsme se zase usilovali o obhájení a vysvětlení pravého a pravdivého pojmu rodinné pospolitosti, která tkví a pramení v manželství. V encyklice, začínající slovem "Diuturnum", jsme rozebírali ideje politické moci podle zásad křesťanské moudrosti, jež je v podivuhodné shodě se samotnou přirozeností věcí, s blahem národů i vládců.

Nyní jsme si však ale vytkli po vzoru Našich předchůdců upřít zcela svou pozornost právě na svobodozednářský svaz, na jeho celkové učení a zaměření, na jeho tradiční názory a způsob jednání, aby tím stále více byla objasňována jeho moc působit zlo, a aby se tím přispělo k zabránění nákazy jejich zhoubného moru.

Jsou různé sekty, které se sice liší jménem, obřady, organizační formou i původem, přesto však ale mají jistý společný cíl, a druží se k sobě navzájem názorovou podobností v hlavních věcech, shodujíc se ve skutečnosti se sektou zednářskou. Ta je jakýmsi ústředím, odkud se rozcházejí a kam se opět všechny vracejí. A ačkoliv se zdá, že tyto dílčí sekty nyní nechtějí právě zůstat v temnotách ukryty, a scházejí se i za denního světla, a před očima občanů vydávají své časopisy, nicméně ale pronikneme-li hlouběji do věci, zůstávají i nadále tajnými společnostmi zachovávajíc si svou tradiční taktiku.

Vždyť většina věcí je u nich zahalena rouškou tajemství, a platí tam uvnitř svobodných zednářů takové jejich vlastní zákony, které direktivně nekompromisně přikazují, že musí s největší bedlivostí zůstat přísně utajeny nejen před nečleny, ale dokonce i před drtivou většinou samotných příslušníků této svobodozednářské sekty.

Sem mezi tyto nejpřísněji utajované skutečnosti svobodného zednářství patří kromě jiného i jejich hlavní programové cíle, jména nejvyšších předáků svobodozednářské organizace, všelijaké tajemné schůzky úzkých svobodozednářských kroužků, a rovněž i jejich rozhodnutí, včetně i těch, že jakými prostředky mají být provedena a kterých lidí se má k tomu použít, potažmo kteří lidé mají být fyzicky zlikvidováni.

Těmto cílům svobodného zednářství nepochybně velice účelově slouží i ona velice přísná a centralizovaná hierarchie formou jakéhosi mnohonásobného kastovnictví utvářející propastný rozdíl mezi nejvyššími svobodozednářskými magnáty a řadovými svobodnými zednáři, která se v rámci složitě strukturované svobodozednářské organizace týká jak práv, tak i povinností a úkolů.

Dále pak této kastovnické diferenciaci svobodného zednářství slouží i promyšlené rozlišení řádů, stupňů, psychologický a někdy i fyzický teror, děsivý strach řadových členů a totalitně přísná vojenská kázeň založená na zastrašovaní, vydírání a teroru nad řadovými svobodnými zednáři, která jim jakoby v určitém kruhu vládne, a tudíž pro svobodného zednáře jako jednotlivce je jen velice těžké se z onoho položení vymanit a uniknout.

Skutečně relevantními informace týkajícími se činnosti svobodného zednářství vládne jen mizivá část nejvýše postavených svobodných zednářů; všichni ostatní jsou pouze jen slepými vykonavateli rozkazů svého vedení aniž by disponovali jakýmikoliv informacemi, díky nimž by mohli pochopit jakékoliv širší souvislosti, smysl či účel rozkazu, který k nim doputoval přes celou hierarchickou pyramidu od jakéhosi anonymního svobodozednářského šéfa.

Zasvěceným svobodným zednářům se s největším důrazem nařizuje, aby se zavázali, ba dokonce i s jakousi zvláštní přísahou i odpřísáhli, že nikdy, nikomu a žádným způsobem neučiní náznak o ostatních svobodných zednářích, dorozumívacích znameních, ideologii a programových cílech sekty.

Tak pod vylhaným zevnějším zdáním a s uměním ustavičného přetvařování vynakládají svobodní zednáři co největší úsilí, jako kdysi manichejci, aby se skryli a neměli jiných svědků kromě svých lidí, vyhledávajíce tajné kouty, poněvadž to jim skýtá výhody, nasazují si totiž obvykle masku literátů a filosofů, sdružujících se k "prohloubení" svého "vzdělání"; stále přitom majíc na jazyku, že se usilují údajně prý o pokrok civilizace, že údajně prý překypují láskou k utiskovaným a slabým, že se údajně prý chtějí lidu postarat jenom o větší blahobyt a aby co největší počet lidí měl údajně prý podíl na výhodách, jež skýtá občanská společnost. Avšak tyto údajné úmysly svobodných zednářů, i kdyby byly bývali alespoň občas a částečně skutečně myšleny upřímně, přece jen v žádném případě nejsou jejich ani posledním a ani hlavním cílem.

Kromě toho všeho jsou ještě přijímaní členové navíc i nuceni slíbit to, a zaručit se, že budou na slovo slepě poslouchat své vůdce a mistry, a že jim budou slepě zcela a absolutně ve všem poddáni a oddáni, a že jsou připraveni na každý jejich pokyn, ba dokonce i jen na pouhé znamení vykonat absolutně jakýkoliv rozkaz; a že budou-li jednat jinak, že se pak podrobí všemožným hrozným trestům, včetně i těch nejbrutálnějších, a to samotného trestu smrti.

A skutečně, velice často jsou právě smrtí trestáni ti, na které padne byť i jen sebemenší stín podezření, že zradili, popřípadě, že eventuálně potenciálně mohli zradit tajné svobodozednářské učení, anebo že explicitně nebo implicitně odmítli vykonat nějaký uložený rozkaz, přičemž k těmto vraždám dochází s takovou do posledních detailů promyšlenou plánovitostí a koordinovanou organizovaností, že svobodní zednáři spolupodílející se složitou a dokonale promyšlenou, synchronizovanou, koordinovanou i subordinovanou dělbou úkolů vykonaných na tomto společném díle tzv. “popravy zrádce” uniknou zpravidla po této vraždě pryč z dosahu orgánů spravedlnosti, pronásledovatelům nebo mstitelům spáchaného krvavého zločinu, který pak zůstane nepotrestán.

Život průměrného svobodného zednáře znamená žít v permanentní přetvářce a chtít zůstat utajen, současně i žít v permanentním strachu z eventuality, že se ho jeho nadřízení rozhodnou fyzicky zlikvidovat nebudou-li s kvalitou jeho práce pro svobodné zednářství při plnění uložených úkolů nebo výkonností spokojeni, zavazovat si lidi a poté i zacházet s nimi jako s podřízenými otroky, jakož i sám být současně též zcela bezprávným otrokem v rukou svých nadřízených, a při tom vlastně v podstatě ani jen dostatečně nechápat a nevědět, komu to vlastně slouží za nástroj, zbavit je jakékoliv vlastní vůle i býti zbaven jakékoliv vlastní vůle, používat je poté ke každému zločinu i býti sám poté používán nadřízenými ke každému zločinu, vraždy nevyjímajíc; ozbrojit pravici k vraždě a tím si zajistit beztrestnost za spáchaný zločin – to je neuvěřitelně krutá a strašná nelidskost, která je absolutně neslučitelná s přirozeným řádem věcí. Proto pouhý rozum a pravda usvědčuje totalitní svobodozednářskou organizaci stojící na teroru a strachu mířícího dovnitř do vlastních řad, jsoucí zde předmětem Našich úvah, že je existence svobodného zednářství v pronikavě ostrém rozporu ze spravedlností a přirozenou mravností.

Svobodné zednářství, sodomie a naturalismus.

A je to tím zřejmější, že jsou také i jiné, a to ještě jednoznačnější důkazy, které usvědčují zednářský svaz, že se svou přirozenou povahou příčí mravnosti. I když lidé vynikají velikou vychytralostí v utajování a jsou zvyklí lhát, přece jen nemůže nenastat takový případ, aby se nějak neprojevila příčina, která je taková podle svých účinků. Nemůže dobrý strom nést špatné ovoce, a strom špatný nést dobré ovoce.(Mat. 7, 18).

Ovoce, které pak plodí tato zednářská sekta je zkázonosné a v nejvyšší možné míře trpké, neboť na základě naprosto přesných údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem ty její zájmy vrcholí, totiž od základu vyvrátit a zničit veškerý řád náboženský a mravní, jak byl vytvořen křesťanskými zřízeními, a podle svých svobodozednářských perverzně zvrácených idejí vytvořit jiný, vyvozený z ryze sexuálně perverzní sodomie a naturalismu.

Svobodné zednářství a svobodní zednáři.

Je však záhadou, do jaké míry to, co jsme řekli nebo co řekneme o svobodném zednářství jako organizaci vystihující ve své podstatě i veškeré jí ovládané, spřízněné a sdružené společnosti, respektive do jaké míry to platí i o jednotlivých příslušnících těchto subjektů.

Mezi nimi zajisté se mohou vyskytovat - a to snad i nikoliv výjimečně - i tací lidé, kteří sice nejsou zcela bez viny, poněvadž se zapletli do společností takovéhoto druhu, přece však ale nemají sami o sobě účast na hanebných činech a ani neznají skutečného konečného cíle, jehož se tyto tajné společnosti snaží dosáhnout.

Rovněž tak i ze samotných svobodným zednářstvím kontrolovaných sdružení některá snad dokonce ani vůbec neschvalují krajní závěry a cíle, k nimž by se podle představ svobodného zednářství mělo logicky dojít, ježto nutně vyplývají ze společných zásad, kdyby je samotné svobodozednářská zvrácená hanebnost sama neodstrašovala svým odporným hnusem.

A opět tak i místní a časové okolnosti nutí některá svobodným zednářstvím kontrolovaná sdružení, aby si vytkla méně radikální cíle, než by si sama přála neb jaké jiná sdružení pod kontrolou svobodných zednářů sama sledují. A přece se proto nemají pokládat za cizí zednářskému svazu, protože ten nelze ani tak moc posuzovat jen podle svých činů a dokonaných skutečností, ale též i podle své ideologické základny.

Naturalismus v svobodozednářské praxi.

Je pak jádrem učení naturalistů a sodomistů, jak již toto samotné jméno dostatečně naznačuje, že jejich chlípné lidské pudy, žádostivost a chtíč mají být učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Na základě toho buď zcela pohrdají Bohem, anebo učení víry a zejména pak mravů úmyslně překrucují všemožně lživými a bludnými závěry. Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají absolutně žádná náboženská dogmata a Boží příkazy ve věcech víry a zejména pak mravů, neuznávají absolutně žádnou pravdu, kterou by neobsáhla jejich lidská chápavost, neuznávají žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu.

A vzhledem k tomu, že je jedinečným a jen katolické Církvi vyhrazeným úkolem plně obsáhnout a neporušeně uchovat učení od Boha přijaté, jakož i vážnost Učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky potřebnými ke spáse, proto se právě proti ní obrací největší hněv a nápor nepřátel Božích.

Povšimněme si nyní, jak zednářská sekta jedná v oblasti náboženské, a to zejména tam, kde může jednat podle svého, a vůbec tedy posuďte, zda se - jak se zdá - v praxi důsledně nezasazuje za provádění zásad naturalistů a sodomistů.

Svobodní zednáři vynakládají nepochybně obrovské houževnaté úsilí, aby v občanské společnosti nic neznamenal Učitelský úřad Církve, nic neznamenala její vážnost, a proto všude hlásají a bojují za to, že náboženství a stát mají být úplně odděleny. Tím vytlačují ze státní správy a jakéhokoliv veřejného a společenského života mravní hodnoty velmi blahodárného vlivu křesťanství. A právě pro tyto své úmysly a cíly hlásají i to, že státy mají být vedeny úplně bez jakéhokoliv ohledu na křesťanské mravní hodnoty.

Svobodným zednářům nestačí už ani jen to, že pohrdají s křesťanstvím a také i s Církví, nejlepší vůdkyní křesťanského Božího lidu, proti níž nepřátelsky vystoupili a hanobí ji. Svým vlivem prosadily, že je prý úplně “přirozené” beztrestně urážet a hanobit samotné základy katolického náboženství slovem, perem i vyučováním. Nešetří se práv Církve a sahá se na výsady, jimiž byla Bohem obdařena. Ponechává se jí co nejmenší svoboda jednání, a to zákony, které zdánlivě nedělají dojem, že by ji příliš znásilňovaly, jež však byly jen proto vydány, aby omezovaly její svobodu. Rovněž vidíme, že na kněžstvo doléhají mimořádné a těžké zákony s cílem, aby početně klesalo a bylo zbaveno všech prostředků, zbytky církevního jmění podléhají velmi přísné vázanosti a jsou vydány libovůli státních úředníků, řeholní pospolitosti byly všelikde zrušeny a rozptýleny.

Boj proti papežství.

Nelze ani v nejmenším pochybovat o tom, že již dlouho zuří fanatický boj sil zla proti Apoštolskému Stolci a římskému papeži. Nejdříve byli papežové pod všelijakými předstíranými záminkami “jenom” zbaveni světské vlády, což se odehrálo se záměrem připravit Církev a její věřící jakékoliv záštity ochrany náboženské svobody, a brzy nato byla Církev a její věřící i vehnáni do nespravedlivého a zároveň i nesnesitelného postavení, poněvadž jim byly ze všech stran záměrně působeny úmyslné nesnáze a schválnosti, až to v dnešní době dospělo až tak daleko, že stoupenci těchto sekt již otevřeně vyhlašují to, co bylo dlouho předmětem jejich tajných jednání, že se totiž má odstranit posvátná moc papežů a z kořene vyvrátit samotné papežství, protože je ono zřízením Božím.

A i kdyby nebylo jiných důkazů, tak dosti to naznačuje svědectví zasvěcených lidí, z nichž většina častokrát, jak již dříve, tak i opětovně v nedávné době prohlásila za skutečný cíl svobodného zednářstva, že všechno to, co je katolické pronásledují a i nadále budou pronásledovat s maximální tvrdostí a nejzarputilejšími projevy nepřátelství, a že neustanou až do té doby, kým neuvidí v troskách všechno, co římští papežové na poli náboženském ustanovili.

Svobodozednářská taktika.

Tvrzení svobodozednářské propagandy, že noví příslušníci zednářské sekty údajně prý nejsou nuceni k tomu, aby se nutně zříkali svého katolického věrovyznání je nestydatou lží a cynickým pokrytectvím. Zájem vymítit katolické náboženství nejen že neodporuje svobodozednářským záměrům, ale naopak jim zcela jednoznačně slouží. Tato cynicky lživá svobodozednářská tvrzení je lstivou taktikou svobodného zednářství, kterou snadno podvodně svádějí neobezřelé a naivní lidi, což je naivita, která pak jen svobodnému zednářství ponechává otevřené dveře pro vstup mnohem většího počtu dalších oklamaných věřících.

A dále pak tím, že svobodní zednáři přijímají do svých řad příslušníky všech možných náboženství, dosahují v praxi i toho, že jim pak tím spíše vštípí ten veliký blud dnešní doby, že údajně prý není třeba se o náboženství starat, a že údajně prý mezi náboženstvími není rozdílu. Tento svobodozednářský postup je zajisté myšlen k zániku všech náboženství, především však ale na prvním místě náboženství katolického, které nelze bez vrcholného bezpráví srovnávat se všemi ostatními, poněvadž jedině katolické náboženství ze všech náboženství je pravé.

Popírání nadpřirozených pravd.

Naturalisté jdou však ještě dále. Když se v zásadních věcech dali na nesprávnou cestu, nezadržitelně upadají do krajnosti, ať už pro slabost lidské přirozenosti, ať už z dopuštění Boha, postihujícího spravedlivými tresty jejich pýchu. Tím se pak stává, že nemají jasného a pevného názoru o pravdách, jež se dají jasně pochopit přirozeným světlem rozumu, k nimž patří zajisté tyto:

a/existuje Bůh,

b/lidská duše je úplně oproštěna od hmoty a je nesmrtelná.

A týmž bludným směrem pluje i zednářská sekta a naráží tak na tatáž úskalí. I když totiž v celku formálně někdy říkají, že Bůh existuje, přece jen sami současně říkají, že s tím všichni lidé úplně nesouhlasí a že nemají v této věci pevného a vyhraněného názoru. Ostatně se svobodní zednáři ani jen netají tím, že právě otázka existence Boží je pro nich hlavní záminkou k vyvolávání svárů a roztržek, neboť je známo, že v poslední době vyvstávají mezi lidmi nemalé spory ohledem těchto názorů.

Zednářská sekta údajně prý dává svým zasvěcencům úplnou volnost, aby mohli plným právem hájit své stanovisko, že Bůh existuje anebo, že Bůh neexistuje. Ti lidé, kteří příkře popírají jakoukoliv existenci Boha, jsou u svobodných zednářů s velikou radostí "zasvěcováni" do svobodného zednářství. To jsou sice i ti, kteří se domnívají, že Bůh sice existuje, v tomto případě však ale musí o Bohu mít nějak úplně zvrácené názory, například takové, jak tomu bývá u panteistů, což ovšem ale není ve skutečnosti nic jiného, než ponechat jakémusi zcela absurdně nesmyslnému zdání tzv. “Boží přirozenost”, její pravou existenci však ale kategoricky popřít, protože když se tato nejzákladnější pravda “Bůh existuje” stojící na té nejprimitivnější bázi později vyvrátí anebo se jí otřese, musí se poté nutně zakolísat také i ty pravdy, k jejichž poznání nás vede přirozený řád, jako například ta skutečnost, že všechno povstalo svobodným aktem vůle Boha stvořitele, a že svět je řízen Prozřetelností, že duše lidská nezaniká a že po tomto pozemském životě nadejde jiný.

Důsledky naturalismu v životě veřejném i soukromém.

Když se pohřbí tyto pravdy, které tvoří základ přirozeného řádu a hlavní pilíře poznání a životní praxe, brzy se následky toho projeví v mravním životě jedince i společnosti.

Když se přecházejí mlčením ctnosti nadpřirozené, které bez zvláštní milosti Boží coby Božího daru nikdo nemůže sám od sebe uskutečňovat, ba dokonce ani jen jich dosáhnout; je zajisté přirozené, že po nich nenacházíme ani jen sebemenší stopy u těch, kteří nechtějí znát a opovrhují Vykoupením lidského pokolení, Boží milostí, svátostmi a blažeností, které mají dosáhnout v nebi.

Mluvíme o povinnostech, jež vyplývají z přirozené mravnosti. Bůh totiž, Tvůrce světa a zároveň jeho prozíravý Vládce, věčný zákon, přikazující zachovávat přirozený řád, zakazující je porušovat, poslední lidský cíl, nesmírně povznesený nad věci lidské mimo dosah pohostinství na tomto světě - to jsou prameny, to jsou zdroje veškeré spravedlnosti a mravnosti.

Jestliže tyto se odstraní - což dělají naturalisté stejně tak jako i sodomističtí svobodní zednáři -, bude znemožněno poznání, v čem spočívá znalost dobra a zla a oč se opřít.

Mravouka, která je jedině přijatelná pro zednářský svět a v níž chtějí vychovávat dospívající mládež, musí být ta, kterou nazývají buď občanskou nebo laickou nebo ještě častěji tzv. “svobodnou” - jinými slovy taková “mravouka”, v níž není ani jen sebemenšího náznaku o náboženství či jakýchkoliv mravních nárocích nebo jakékoliv mravní povinnosti.

Takováto tzv. “svobodozednářská mravouka” je “mravoukou” bez jakékoliv mravouky, “morálkou” bez jakékoliv morálky.

Ovšemže takováto svobodozednářská “morálka” bez morálky v níž absentují jakékoliv mravní nároky na mravný život člověka se nemá o co opřít, postrádá jakéhokoliv ukotvení v mravních hodnotách, a při sebemenším závanu vášní se kymácí, čehož postačující ukázkou je politováníhodné ovoce, které se již i dnes částečně ukazuje. Všude tam, kde došlo k odstranění křesťanského mravního řádu a kde se pak svobodozednářská tzv. “morálka” ujala své hegemonní vlády, všude tam pak rychle berou za své veškeré šlechetné a neporušené mravy, a nabývají půdy strašlivé a bludné názory, a den ze dne se šíří a zvyšuje počet vrážd, sodomie, znásilnění, loupeží, krádeží a jiné zločinnosti. A nad tím vším se pak běduje a naříká, a totéž nezřídka dosvědčují dokonce i někteří svobodní zednáři, byť i jinak to ovšemže jen velice neradi přiznávají, pokud je k tomu přímo nenutí zcela zřejmá a do očí bojící pravda.

Kromě toho též i vzhledem k tomu, že je lidská přirozenost poskvrněna prvotním hříchem a tudíž mnohem náchylnější k neřesti než ke ctnosti, je vůbec nutným předpokladem mravnosti držet na uzdě veškeré nezřízené choutky ducha a pudovou stránku podřídit rozumové. A v tomto boji je velmi často nutné zříci se takovýchto pozemských zájmů a podrobit se i velikým útrapám a obtížím, aby rozum zvítězil a udržel si svou vládu.

Avšak naturalisté a svobodní zednáři, nemajíce vůbec víry v pravdy Bohem zjevené, popírají, že otec lidského pokolení Adam zhřešil, a proto tvrdí, že svobodná lidská vůle údajně prý není vůbec "oslabena a nakloněna ke zlému". Přinejmenším zásadně vždy přehánějí a hlásají údajné “skvělé vlastnosti lidské přirozenosti”, jedině do ní kladou podstatu a údajné pravidlo spravedlnosti a odmítají uznat, že je třeba ustavičného boje a vrcholné vytrvalosti, aby byl zdolán nápor a ovládnuty choutky lidské pudové stránky.

Proto také vidíme, že se běžně lidem nabízí hojnost všech možných lákadel k probouzení vášní: denní tisk a brožurky, postrádající vší úměrnosti a studu, divadelní představení, vyznačující se nestoudností, náměty děl cynicky čerpané podle zásad tak zvaného realismu, všelijaké důmyslné a vyumělkované prostředky k změkčilému a rozmařilému životu, slovem všechny ty rafinovanosti, lichotící touze po rozkoši, jež mají oslabit a uspat ctnost. Takto jednají hanebně, za to však zcela důsledně ti, kdo potlačují naději na nebeská dobra a veškerou svou blaženost připoutávají k věcem pomíjejícím a tíhnou s ní takřka pod povrch země.

Zkáza mravů v svobodozednářském plánu.

K potvrzení toho, co bylo řečeno, může posloužit skutečnost, kterou lze obtížněji slovy vyjádřit než ji pochopit. Vzhledem k tomu totiž, že prolhanému a vychytralému svobodnému zednářství nikdo nesloužívá s takovou otrockou povolností jako ti, jejichž duch je vysílen a podlomen vládou chlípných vášní, ba dokonce vyskytli se v zednářské sektě i tací předáci, kteří bez jakýchkoliv zábran zcela otevřeně vyhlásili a navrhli, že se mají plánovitě a uměle nasadit všechny páky, aby dav ovládli skrze umělé probouzejí a vybičovávání jeho chlípných vášní až v ničím neomezenou zlovůli; protože jen tímto způsobem bude pak tento dav úplně v moci svobodného zednářství, a jako takový i povolným nástrojem ke spáchání jakéhokoliv zločinu sloužícího zájmům svobodných zednářů.

Manželství, rodina a výchova dětí.

Pokud jde o rodinné soužití, dá se celé učení naturalistů vystihnout asi takto: Manželství je jenom jakýmsi druhem občanské smlouvy; právem lze je rozvázat se souhlasem těch, kdož smlouvu uzavřeli, moc nad manželským svazkem náleží těm, kdož řídí stát. Při výchově dětí se jim nemá vštěpovat žádný pevný a vyhraněný názor; je záležitostí každého z nich, aby si samy zvolily své náboženství. V tom se však s naturalisty úplně shodují svobodní zednáři, a nejen že se shodují, ale již dlouho se snaží, aby tyto názory pronikly do mravů a do denního života. V mnohých zemích, a to i v katolických, je uzákoněno, že není žádného sňatku kromě civilního, jinde zákony umožňují rozluky, jinde se vynakládá úsilí, aby to co nejdříve bylo dovoleno. A tak vývoj směřuje k tomu, aby se změnila podstata manželských svazků, které se mají stát nejistými a vratkými spojeními, které spřáhne vášeň a chtíč, a poté i zase rozváže, změní-li se lidské vrtochy.

S největším záluskem spiklenců také i sekta svobodných zednářů směřuje k tomu, aby na sebe strhla výchovu mládeže. Uvědomují si totiž, že snadno lze podle své zvrhle nemravné libovůle utvářet poddajný a ohebný věk a tak jej usměrnit tam, kam chtějí. Proto nedovolují, aby na výchově a vyučování dětí měli podíl služebníci Církve ani jako učitelé, ani jako vychovatelé, a již na více místech dosáhli toho, že výchova dospívající mládeže zcela podléhá laikům, a z mravní výchovy – je-li vůbec nějaká - bývává úplně odbouráváno absolutně jakékoliv poučení o oněch největších a nejsvětějších povinnostech, které váží člověka k Bohu.

Rovnost a volnost jako zednářský slogan.

Následují zásady politické vědy. V tomto oboru stanoví naturalisté, že všichni lidé jsou rovnoprávní a že jejich postavení je po všech stránkách úplně stejné. Každý jedinec je svou přirozeností svobodný, nikdo nemá práva druhému poroučet; zejména pak chtít, aby lidé zachovávali poslušnost vůči jakékoliv jiné autoritě, která vychází odjinud než od nich samotných, znamená údajně prý je “znásilňovat”. Je tedy lid svrchovaným pánem: vládnout lze jen s pověřením nebo souhlasem lidu, takže je zajisté dovoleno kdykoliv zbavit vládce jejich hodnosti i proti jejich vůli. Ovšemže zdrojem těchto “občanských práv” je buď jen jaksi neurčitě a účelově ponímaný pojem “lid” anebo ještě spíše vládní moc ve státě, a to, rozuměj taková, která odpovídá tzv. “moderním představám” svobodných zednářů. Mimo to zřejmě tedy asi stát byl měl být úplně bezbožný; a z tohoto pohrdavého hlediska vůči náboženství jako takovému vlastně není ani důvodu, proč by se při různých formách náboženství dávala přednost jedněm před druhými - všechna musí být postavena na stejnou úroveň, vždyť je svobodozednářský stát stejně pokládá všechny za úplně zbytečné a nesmyslné.

Je pak více známo, než aby to bylo třeba dokazovat, že tyto nauky nacházejí stejného zalíbení u svobodných zednářů a že podle jejich obrazu a vzoru chtějí utvářet státy. Vždyť již dlouho o to usilují všemi silami a prostředky, a tím právě razí cestu i neméně radikálním sektářům, kteří z toho překotně vyvozují rovněž nesmyslné závěry a vymýšlejí si různá majetková vyrovnání při užívání hmotných statků po odstranění rozdílu rozdílnosti stavu a statku.

Stručné odmítnutí zednářských zásad.

Z toho, o čemž jsme v hrubých rysech pojednali, dostatečně vyplývá, čím vlastně je tato zednářská sekta a jakými cestami se ubírá. Hlavní body zednářské ideologie jsou v tak ostrém rozporu s rozumem i logikou, že nemůže už být nic zvrácenějšího.

Kromě toho pak dále chtít ze světa sprovodit pryč náboženství a Církev, kterou samotný Bůh založil a k nesmrtelné věčnosti ji o ni pečuje, chtít po osmnácti stoletích znovu přivolat sodomisticky zvrácené perverzní pohanské mravy i zřízení, což je znamením obrovské hlouposti a absolutně opovážlivé bezbožnosti.

A není ani méně strašné, a ani snáze snesitelné to, že se s fanatickou nenávistí odmítají dobrodiní, která Ježíš Kristus získal svou dobrotou nejen jednotlivým lidem, ale i rodinné a občanské pospolitosti, dobrodiní, která jsou i podle úsudku samotných nepřátel křesťanství převeliká. V tomto zběsilém a ohavném úsilí se takřka dá rozpoznat ona nesmiřitelná nenávist a pomstychtivost, jíž Satan plane proti Ježíši Kristu.

Podobný je i druhý cíl svobodných zednářů, kteří se horlivě pokoušejí podvrátit hlavní základy spravedlnosti a zejména pak mravnosti, a nabízejí se za pomocníky těm, kdož jako perverzně zvrhlá hovada chtějí, aby bylo dovolené, cokoliv se jejich pudům zlíbí, což není nic jiného než dohánět lidské pokolení k potupné a nečestné záhubě.

Zvětšují zajisté zlo ona nebezpečí, která podle plánu mají postihnout jak rodinné tak občanské soužití. Jak jsme již jinde vyložili, dle souhlasného názoru takřka všech náboženství a všech dob, existuje v manželství cosi posvátného a závazného; Boží zákon pak stanoví, že je manželství nerozlučitelné.

Kdyby bylo manželství připraveno o svůj posvátný charakter, kdyby je bylo dovoleno rozloučit, pak nutně bude rodina vydána na pospas nejistotě a zmatkům, manželé budou zbaveny své důstojnosti a o děti a jejich potřeby výchovy ze strany obou svých rodičů nebude náležitě postaráno.

Když jsou státu náboženské potřeby lhostejné a při činnosti státu a státní správy se nebere vůbec žádný zřetel na Boha, jako kdyby vůbec ani neexistoval, pak je to zaslepenost, o jaké nebylo slýcháno ani u pohanů, neboť v jejich smýšlení a cítění tak pevně tkvěla představa netoliko o bozích, ale byli do té míry přesvědčeni o nutnosti státního kultu, že se domnívali, že snáze lze nalézti město bez půdy než bez boha. Vždyť pospolitost lidského pokolení, k níž svou přirozeností tíhneme, byla ustanovena Bohem, původcem lidské přirozenosti. Od Něho pak jako od svého Počátku a Zdroje prýští mohutný pramen nespočetných dober, jimiž příroda oplývá. Proto jako jsme coby jednotlivci hlasem samotné přirozenosti vybízeni Boha zbožně a svatě ctít, poněvadž jsme od Něj obdrželi život a dobra, jež jsou životu dávána do vínku, a z týchž důvodů mají Jej ctít národy i státy. Proto je jasné, že ti, kdož chtějí občanskou společnost zbavit jakékoliv náboženské povinnosti, počínají si nejen nespravedlivě, ale také nemoudře a nerozumně.

Vzhledem k tomu, že lidé rodí, aby se z vůle Boží sdružovali v občanskou pospolitost, je i veřejná moc tak nezbytným poutem občanské společnosti, že se nutně musí rozpadnout, pokud se toto pouto odstraní. V důsledku toho je i autorita vlády odvozena od téhož Původce, který zplodil společnost. Z toho pak logicky vyplývá, že vládce, ať jím je již kdokoliv, by měl být i služebníkem Božím. Proto, pokud to vyžaduje cíl a přirozená povaha lidské společnosti, sluší se poslouchat spravedlivých rozkazů existující veřejné moci nejinak než velebnost Boha, Vládce všehomíry, a je největším omylem tvrzení, že to záleží údajně prý jen na vůli lidu, vypoví-li poslušnost, kdykoliv se mu to zachce.

Podobně nikdo nepochybuje, že všichni lidé jsou si vzájemně rovni, přihlédneme-li k společnému původu a přirozenosti, k poslednímu cíli, jenž je každému člověku vytčen, k právům a povinnostem, které z toho přirozeně vyplývají. Vzhledem k tomu však ale, že nemohou mít všichni lidé stejné vlohy a vzájemně se liší jak duševními schopnostmi, tak tělesnými silami a ohromně pak zejména se liší svými mravy, svou vůlí a povahovými rysy, proto nic tolik nepodporuje rozumu, jako chtít vše bez rozdílu zahrnout v jedno, a ono do důsledku provedeno rovnostářství bezzásadově slepě implementovat i do oblasti nejvyšších pater politiky a veřejné moci.

Fakticky stejně tak, jak se i dokonale strukturované lidské tělo skládá ze skloubení a spojení údů, které se liší svým tvarem i funkcí, jsou-li však uvedeny v soulad a na svém místě, vytvářejí krásný a silný celek, prokazující nezbytné služby, tak také ve státě vykazují jedinci, kteří jej tvoří, takřka neomezenou různorodost. Kdyby pak tito jednotlivci byli považováni všichni za úplně rovné, a každý si pak mohl jednat podle své libovůle, nebude nic hrůzostrašnějšího než takový stát. Naopak, ponechá-li se rozložení stupňů důstojenství, zájmů a dovedností, a pracují-li jednotlivci podle svých schopností ke společnému dobru, budou skýtat obraz státu, jenž je dobře uspořádán a odpovídá přirozenému řádu.

Ostatně se z těch buřičských bludů, o nichž jsme se zmínili, musí státy obávat největších hrůz, neboť po plánovitém odstranění bázně Boží, úcty k Božím zákonům, po pohrdání, respektive až pohrdnutí vážností vládců, když se dovoluje a schvaluje protiprávní zvůle, ba až svévolné povstání, když vášně davu jsou úmyslně vybičovány ke svévoli a jedinou jejich uzdou je strach před spravedlivým trestem, tu nutně musí dojít ke všeobecnému krvavému puči nebo k rozvrácení legálního řádu. A právě tento násilný puč promyšleně plánují a otevřeně vyhlašují všelijaké socialistické a komunistické svazy, a ať neříká zednářská sekta, že údajně prý počiny socialistů a komunistů jsou jí cizí, poněvadž jednak příliš přeje jejich záměrům, jednak stojí s nimi na téže ideologické platformě. A nedochází-li snad všude a ani ustavičně k úplně těm nejextremističtějším excesům, není tomu rozhodně snad proto, že by se to dalo přičítat snad samotnému učení zednářských sektářů, nebo jejich vůli, ale především pak stále ještě působení světla Bohem zjeveného náboženství, které nelze uhasit, a také i zdravější části lidstva, která odmítá otroctví tajných svobodozednářských společností a statečně se brání proti jejich šíleným snahám.

Svobodní zednáři při své “práci”.

Kéž by všichni lidé posuzovali strom podle ovoce a poznali sémě a původ zel, která na nás doléhají, nebezpečí, která nám hrozí. Ve svobodných zednářích máme co dělat s nepřítelem vychytralým a lstivým, který rafinovaně a populisticky lichotí sluchu národů i vládců říkajíc jim to, co lidé i vládcové chtějí slyšet, co se jim líbí a po čem touží, aby tak jedny i druhé svobodní zednáři nachytali populárními demagogickými frázemi a podlézavým pochlebováním. Tím, že se svobodní zednáři vetřeli do přízně vladařů předstíráním přátelství, sledovali ten cíl, aby právě je získali za mocné spojence a pomocníky k potlačení katolicismu. Aby si je úplně osedlali, vytrvale lživě pomlouvají Církev, že údajně prý ze žárlivosti svádí s vladaři boj o jejich královskou moc nebo o jejich práva. Když se touto taktikou zabezpečili a nabyli odvahy, začali získávat ohromnou moc ve státní správě, stále připraveni otřást základy říší a strhat hlavy států, s obdobnou lživostí i tyto vladaře všemožně osočovat a hanobit, kdykoliv se svobodným zednářům zdálo, že si vladařové při výkonu své vlády v čemkoliv snad počínají jinak, než je zednářským přáním.

Nejinak si svobodní zednáři svou propagandou dělají blázny i z obyčejných lidí. Na jedné straně svobodní zednáři plnými ústy rozhlašují své neupřímně míněné demagogické fráze o údajné všeobecné svobodě a blahobytu, mnoho lidí se jim zdařilo oklamat a zaslepit demagogicky lživým tvrzením, že prý Církev a vladaři jsou hlavní překážkou, aby se lid povznesl z “nespravedlivého otroctví” a nouze, svým novotářstvím uvedli svobodní zednáři lid do varu a probudili u něho žízeň ke zdolání jedné i druhé moci. Nicméně se ale ve skutečnosti však spíše jen čeká a doufá v jakýsi budoucí blahobyt, než aby byl i skutečně reálně uskutečněn. Naopak, lid je ještě více ujařmován a nucen odříci si i to ulehčení v bídě, jehož by se mu snadno a v hojné míře mohlo dostat, kdyby jeho poměry byly upraveny podle křesťanského zřízení. Cokoliv však totiž lidé podnikají proti ustanovenému řádu Boží prozřetelnosti, sklízí pak za to jejich pýcha takový trest, že na bídný a jen na oko skvělý osud narážejí právě tam, kde ve své nerozvážnosti očekávali osud šťastný a odpovídající jejich přání.

Církev, vládcové a dobro lidu.

Církev s největším důrazem přikazuje lidem, aby poslouchali Boha, vrchního Vládce nad vším. Křivdilo by se jí tedy a byl by to lživý názor, že údajně prý buď žárlí na světskou moc, anebo že si částečně přivlastňuje moc vládců. Církev naopak v plném rozsahu ukládá jako povinnost a zavazuje ve svědomí dávat světské moci to, co je spravedlivé jí dávat. Vzhledem k tomu, že vládní moc odvozuje se od samého Boha, Církev velice tím přispívá k důstojnosti i světské moci, a nemálo jí pomáhá při získávání úcty a blahovůle občanů. Církev též jako přítelkyně míru a živitelka svornosti zahrnuje všechny mateřskou láskou. Dbá jedině toho, aby byla lidem nápomocna a proto učí spojovat spravedlnost se shovívavostí, vládu se spravedlností a zákony s umírněností, Církev trvá na tom, že každý má právo na to, aby jeho práva nesměla být od nikoho svévolně porušována, je zapotřebí pracovat ve prospěch udržení řádu a klidu ve státě, soukromou i veřejnou péčí se musí ulehčovat bídě, a to v maximálně možné míře.

Ale právě proto svobodní zednáři hlásají nebo - abychom užili slov Augustinových - chtějí, aby se lidé mylně domnívali, že křesťanské učení není slučitelné s dobrem státu, protože svobodní zednáři v žádném případě nehodlají vybudovat stát na pevných základech ctností, ale na beztrestnosti neřestí.

Na základě tohoto pojednání bylo by především ve shodě s politickou prozíravostí, a nutné pro záchranu celku a skutečné dobro všech, aby se vládcové a ani obyčejní lidé nespojovali se svobodnými zednáři, ale právě naopak aby se spojili s Církví k odrážení zednářských útoků.

Odsouzení svobodného zednářství.

Ať se toto tak těžké a příliš rozšířené zlo bude již vyvíjet jakkoliv, je Naší povinností, ctihodní bratři v biskupské službě, plně se věnovat hledání léků. Poněvadž zajisté chápeme, že nejpevnější naděje spočívá v síle Bohem zjeveného náboženství – svobodní zednáři je tím více nenávidí, čím větší strach z něho mají -, proto pokládáme za nejdůležitější použít tohoto nejzdravějšího zdroje jako pomocníka proti společnému nepříteli. Proto My uznáváme platnost všech i jednotlivých opatření a potvrzujeme svou Apoštolskou autoritou, cokoliv Naši předchůdci římští papežové ustanovili, aby čelili konání a pokusům zednářským. Rovněž potvrzujeme vše, co pod trestem zakázali, buď aby odradili věřící od vstupu do takovýchto svobodozednářských společností nebo je přiměli z nich vystoupit. A při tom zajisté nejvíce spoléháme na dobrou vůli křesťanů, a prosíme každého z nich ve jménu vlastní spásy a žádáme, aby se považovali vázáni ve svém svědomí, že se ani v nejmenším neodchýlí od toho, co v této věci Apoštolský stolec nařídil.

Výzva k biskupům.

Vás pak, Ctihodní bratři v biskupské službě, co nejdůrazněji Vás žádáme, abyste s námi spolupracovali a usilovně se snažili vyhubit tuto morovou nákazu. Musíme hájit slávu Boží a spásu duší; budete-li mít v boji tyto dvě věci před očima, nebude vám scházet odvaha, nebude se vám nedostávat statečnosti. Bude pak věcí vaší prozíravosti posoudit, kterými prostředky by se nejlépe daly zdolat překážky a závady.

Jak bojovat proti svobodnému zednářství.

Poněvadž však s Naším úřadem spojená autorita nám ukládá povinnost, abychom vám sami načrtli nějaký postup jednání, vytkněme si toto:

1./Strhnout svobodným zednářům masku z tváře a ukázat tak všem jejich pravou tvář.

Ze všeho nejdříve je třeba strhnout svobodným zednářům masku z tváře a ukázat tak všem jejich pravou tvář.

Dále je třeba, abyste poučovali lid svými promluvami a pastýřskými listy, pojednávajícími o tomto námětu, jakých lstivých úskoků užívají takové svobodozednářské společnosti, aby sváděly lid a vábily je do svých řad, jak mravně zvrácené názory svobodní zednáři mají a jak hanebně jednají.

A jak to již vícekrát potvrdili Naši předchůdcové, ať si nikdo nemyslí, že se smí z jakéhokoliv důvodu stát členem zednářské sekty, má-li pro něho katolická víra a vlastní spása takovou cenu, jakou má mít.

Ať nikoho neoklame okázale předstíraná pokrytecká počestnost - může se totiž někomu na počátku i zdát, že svobodní zednáři nepožadují ničeho, co by bylo v rozporu se svatostí náboženství a mravů, nicméně ale vzhledem k tomu, že celá ideologie a účel sekty jsou svou zločinnou podstatou zcela perverzně neřestné, je proto jen správné, že není dovoleno stávat se svobodným zednářem nebo je jakkoliv podporovat.

2./Náboženské vzdělávání lidu.

Dále pak Ctihodní bratři v biskupské službě je třeba ustavičnými kázáními a povzbuzováním získat lid pro horlivé vzdělávání se ve svém náboženství, a k tomuto cíli vřele doporučujeme, aby se aktuálními spisy a přednáškami vysvětlovaly základy těch nauk, na nichž spočívá křesťanská filosofie.

Účelem tohoto vzděláváním je léčit chorobné názory a opevnit lidskou mysl proti mnohotvárným podobám bludů a různým lákadlům neřestí, a to zvláště nyní, kdy bezuzdnost psaní jde ruku v ruce s nenasytnou dychtivostí po poučení.

Je to nepochybně veliké dílo: Vaším druhem v práci a na Vaší práci bude mít podíl především Váš klérus, vyvinete-li úsilí, aby vedl ukázněný život a byl řádně vědecky vzdělán.

3./Činorodá spolupráce vzdělaných laiků.

A až spojíte úsilí kléru a laiků, přičiňte se, Ctihodní bratři v biskupské službě, aby lidé získávali hlubokou znalost učení Církve, protože věc vpravdě tak krásná a tak těžká vyžaduje i spolupůsobení činorodých a vzdělaných laiků, kteří v sobě spojují lásku k náboženství, k Církvi i k vlasti spojenou i s osobní mravní bezúhonností a vzděláním, díky čemuž i navzdory všem těm svobodozednářským lžím a demagogické svobodozednářské propagandě právě tím lépe prokouknou pravý charakter a podstatu svobodného zednářství a budou varovat své okolí před nimi.

4./Aktivizace třetího řádu svatého Františka.

Proto také ne bezdůvodně se chápeme i této vhodné příležitosti, a opět Vám připomínáme Ctihodní bratři v biskupské službě to, co jsme již jinde vyložili, abyste horlivě šířili a skýtali ochranu Třetímu řádu sv. Františka, jehož stanovy jsme nedávno s prozíravou mírností upravili, neboť celým účelem řádu, jak byl stanoven zakladatelem, je zvát lidi k napodobování Ježíše Krista, k lásce k Církvi, k praktikování všech křesťanských ctností, a proto mohou prokázat veliké služby při potlačování nákazy i těch nejzvrhlejších sekt.

Nechť tedy den ode dne mohutní toto svaté sdružení, od něhož lze mezi jinými plody očekávat i to skvělé ovoce, aby se lidský duch dal získat pro svobodu, bratrství a právní rovnost, ne pro zednáři nesmyslně vymýšlená hesla, ale pro takovou rovnost a bratrství, jaké Ježíš Kristus zjednal pokolení lidskému a jak je uskutečnil sv. František.

Jde nám o skutečnou svobodu Božích dětí, která nás osvobozuje od služby Satanovi a perverzních vášní; jde nám o skutečné bratrství, jehož původ spočívá v Bohu, společném Stvořiteli a Otci všech, jde nám o skutečnou rovnost, stojící na sloupech spravedlnosti a lásky, která sice mechanicky neodstraňuje všechny rozdíly, ale z rozmanitosti života, služeb a zálib vytváří onen podivuhodný a takřka harmonický soulad, který svou přirozenou povahou směřuje k užitku a důstojnosti soužití všech občanů.

5./Nové dělnické odbory podle starých vzorů.

Své místo má i ono moudré zařízení předků, od něhož se během doby upustilo Ctihodní bratři v biskupské službě, které však ale může posloužit za vzor pro vytváření něčeho podobného i v přítomnosti. Míníme tím cechy čili sdružení řemeslníků, které by pod záštitou náboženství hájily zároveň i hmotné zájmy a bděly i nad mravní úrovní dělnictva. A jestliže je naši předkové podrobili zkoušce a po staletých zkušenostech došli k závěru, že se osvědčují a jsou užitečné, dospěje k tomuto poznání snad i naše doba, že takovéto dělnické odbory mají obzvláštní význam při podlamování svobodozednářských sektářských sil.

Ti, kdož se lopotí a nuzně živoří, nejen že jsou již pro své postavení jediní ze všech hodni největší lásky a útěchy, nýbrž jsou také i nejvíce vydáni na pospas svůdcům, uchylujícím se ke lsti a podvodu. Proto je třeba je podporovat s co největší laskavostí a zvát je do mravních sdružení, aby nebyli přitahováni do špatných.

Proto bychom si velice přáli, aby byly ony cechy přizpůsobeny době pro blaho lidu a obnoveny pod vedením a záštitou Vás biskupů. Máme pak nemalou radost z toho, že již na více místech byla ustavena taková odborová sdružení a rovněž i svazy zaměstnavatelů; a že obě tato sdružení si vytkla za cíl pomáhat počestné třídě proletářů, podporovat a chránit jejich děti a rodiny a udržovat v nich s mravní neporušeností lásku ke zbožnosti a znalost náboženských pravd.

6./Katolická charita.

V této souvislosti Ctihodní bratři v biskupské službě nechceme zde pomlčet ani o oné společnosti, která dává tak viditelný a zářný příklad a je tak proslulá svými zásluhami o ubohé lidi. Jde o společnost, pojmenovanou podle svého zakladatele sv. Vincence z Paoly, a dobře je známo její dílo a cíl. V tom totiž spočívá celá její činnost, že sama od sebe vychází v ústrety těžce zkoušeným ubožákům a dělá to s obdivuhodným důvtipem a skromností, neb čím chce být skromnost méně nápadná, tím je lepším vyjádřením křesťanské lásky k bližnímu, tím více přispívá k ulehčení lidských běd.

7./Výchova mládeže.

Dále pak Ctihodní bratři v biskupské službě, abychom dosáhli snáze svého cíle, svěřujeme Vaší svědomité bdělosti ještě více mládež, která je nadějí lidské společnosti.

Výchově mládeže věnujte největší část svých starostí a nedomnívejte se, že jakákoli ostražitost je dost velká, aby nebylo třeba vyvinout ještě větší, aby byla dospívající mládež ochráněna před těmi školami a učiteli, u nichž mějte obavu před morovým dechem svobodozednářských sekt.

Z Vašeho návodu nechť při vštěpování přikázání víry vynaloží rodiče, duchovní vůdcové a faráři úsilí, aby vhodným způsobem důrazně upozornili děti a chovance na hanebnou povahu takovýchto svobodozednářských společností a aby je včas naučili odolávat lstivé a mnohotvárné taktice, k níž se zpravidla propagátoři těchto svobodozednářských sekt uchylují, aby tak polapili lidi do svých sítí, ba nebudou si počínat nevhodně ani ti, kdož řádně připravují děti k prvnímu svatému přijímání, přimějí-li každé dítě, aby se rozhodlo a zavázalo, že bez vědomí rodičů a bez rady faráře nebo zpovědníka nikdy nevstoupí do žádného spolku.

8./Poslední osmé doporučení: modlitba a činnost.

Zajisté plně chápeme Ctihodní bratři v biskupské službě, že naše společné práce při vytrhávání zhoubného svobodozednářského plevele na poli Páně nebudou korunovány zdarem, nepomůže-li nám dobrotivě při našem namáhání nebeský Hospodář vinice. Je proto nutno vyprošovat si co nejúpěnlivěji a nejúzkostlivěji Jeho pomoci a přispění, takové a tak velké, jak vyžaduje vážné nebezpečí a veliká tíseň.

Zbujnělá svými úspěchy drze zdvihá hlavu sekta zednářská a jak se zdá, nebude vůbec klást meze své zarputilosti. Všichni její straníci jsou spjati jakousi ničemnou dohodou a společnými tajnými cíli, prokazují si vzájemně služby a jedni povzbuzují druhé v odvaze k páchání zla.

Tak nenávistný útok vyžaduje stejně rozhodnou odvahu; nuže toho je třeba, aby se také všichni dobří sdružili v co nejširší společenství a to jak činu, tak i modlitby. Od všech lidí dobré vůle tedy žádáme, aby se proti postupující síle svobodozednářských sekt postavili svorně do sevřeného šiku a ani o píď neustoupili, a rovněž ať úpěnlivě vztahují své ruce k Bohu v modlitbě a od Něho ať se důtklivě dožadují, aby křesťanství kvetlo a vzmáhalo se, Církev nechť si vydobude potřebné svobody, zbloudilí kéž se vrátí na cestu spásy, a ať již jednou bludy ustoupí z cesty pravdě, neřesti pak nechť udělají místo ctnosti.

Za svou pomocnici a prostřednici mějme Pannu Marii, Matku Boží, aby Ta, která již od svého Početí přemohla Satana, ukázala svou moc nad mravně zvrácenými svobodozednářskými sektami, u nichž tak zřejmě oživuje onen ďábelský duch zpupnosti s nezkrotnou věrolomností a pokrytectvím.

Dovoláváme se pomoci knížete vojska nebeského sv. Michaela, vítěze nad mocí pekla, a rovněž sv. Josefa, snoubence Nejsvětější Panny, blahodárného patrona katolické Církve v nebi, apoštolů Petra a Pavla, velkých rozsévačů křesťanské víry a nepřemožitelných jejích obránců. V jejich ochranu a ve vytrvalost společných modliteb skládáme důvěru, že Bůh náležitě a dobrotivě přispěje ku pomoci lidskému pokolení, uvrženému do tolika nebezpečí.

Jakožto záruku nebeských dober a Naší blahovůle, udělujeme Vám, Ctihodní bratři v biskupské službě, kléru a veškerému lidu, svěřenému Vaší ochraně, s vroucí láskou Naše apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 20. dubna 1884, sedmého roku Našeho pontifikátu.

Lev XIII.

Zpět na hlavní stránku!