wz

Zpět na hlavní stránku!


Cyklus: Bůh k nám mluví skrze metafyzická tajemství přírody:

2.práce: Laplaceova teorie o vzniku světa: Mohl se svět utvořit jen tak bez Boha sám?

Když se na některou otázku nezná exaktní odpověď, začne se hádat. Toto hádání se nazývá “teorií”. Nikdo z lidí neviděl počátky světa. A tak lidé to pouze hádají, tj. tvoří si na to rozličné teorie, hypotézy.

Ovšemže některé z těchto teorií jsou opravdu velice divné. Například Hindu je starodávný národ v Asii, v Indii. Jejich starověcí mudrci tvrdili, že Zemi prý drží na zádech slon; a ten slon stojí prý na želvě – žábě. Ale na čem stojí ta želva, to se už nikdo nesměl zeptat.

Něco podobného si mysleli i starodávní Řekové. Říkali, že prý Země je plytká jako mísa, a že oblohu prý drží jakýsi obr jménem Atlas, který se prý později změnil na vrch (tj. pohoří Atlas, které se rozprostírá v Severní Africe: v Maroku a Alžírsku). A podobné infantilní, primitivní teorie nacházíme i u jiných národů.

O původě hvězd sestavili vzdělaní intelektuálové pravděpodobnostní teorii, kterou vymysleli Němec Kant (zemřel roku 1804) a Francouz Laplace (zemřel 1827). I ona má své veliké nedostatky, pro které ji mnoho intelektuálů odmítá. Nicméně společně i s ještě nesmyslnější nejmodernější teorií takzvaného “velikého třesku” je ona jednou ze dvou nejvíce preferovaných teorií o vzniku světa, a proto se o ní zde v této práci zmíním detailněji.

Pravděpodobnostní teorie Kant – Laplaceova o vzniku hvězd a Země je přece jen relativně realističtější teorií než nejnovější teorie takzvaného "velikého třesku”. A proto si zaslouží, abych právě jí věnoval svou hlavní pozornost. Tato teorie Kant – Laplaceova říká zhruba asi tohle: Před mnoha miliardami let byl prý celý vesmírný prostor naplněný plyny či parami – mlhovinou. Tyto plyny měly prý podobu gigantické, obrovské koule. A tahle koule se najednou začala sama točit kolem své osy. A tato rotace této koule postupně silnělo a zrychlovalo se. A z toho povstaly v kouli dvě změny: plyny se zahřály a koule se splaskla jako šošovice. Když se rotace koule stala ještě rychlejší, kraje na podobu šošovice splasknuté koule v důsledku odstředivé síly se trhaly od celku a odletovaly pryč, přičemž tyto kusy se rovněž točily kolem své osy, ale současně se kroutily i kolem té prvotní koule ze které se v důsledku prudké rotace odtrhly. Tyto novo utvořené koule při silné rotaci kolem své osy rovněž splaskly na šošovicovou podobu, a od ní se v důsledku odstředivé rotační síly rovněž separovaly nové a nové kusy, které se zas v nové koule seskupily, okolo své osy se točí, a spolu kroutí se okolo té koule ze které se odtrhly. A takto to šlo, kým se neutvořily veškeré hvězdy. Ba takto se to děje, prý, ještě i nyní v nesmírných prostorách vesmíru. Že ještě i nyní se nacházejí v širém vesmíru gigantické, ohromné fleky, které jsou jistě ještě vždy plyny, a z nich se tvoří nové hvězdy, nové soustavy, nové galaxie. V rámci tohoto vývoje vesmíru povstala i naše sluneční soustava. “Sluneční soustavou” se jmenuje naše Slunce a hvězdy, respektive planety z něj pocházející. Kdysi, před miliardami let, odtrhla se rovněž jedna gigantická, mohutná koule, která byla utvořená z těchto plynů, a to bylo naše Slunce. Když se pak naše Slunce točilo kolem své osy, odtrhlo se z něho nejméně deset kul a z těch se utvořilo nejméně deset hvězd, respektive planet. Tyto planety se kroutí okolo Slunce. Nejbližší ke Slunci je planeta Merkur, po něm dále následují v pořadí: Venuše, Země, Mars, Ceres, Jupiter, Saturn, Urán, Neptun, Pluto atd. Tyto hvězdy se nazývají planetami, respektive oběžnicemi, protože obíhají kolem Slunce. Ale jedna z nich, a to Ceres, již není celá, v dávné minulosti se rozbila, a její kusy tvoří planetoidy anebo drobné bludice (mnozí proto Ceres mezi ostatní planety sluneční soustavy vůbec ani nezařazují). Když se naše planeta Země odtrhla od našeho Slunce, i ona se tak na podobu šošovice splaskla, a od naší planety Země se tehdy odtrhl ještě jeden kus, a to je náš Měsíc, který se kroutí okolo naší planety Země. Povrch naší planety Země až poté se začal vyvíjet, když se Měsíc od planety Země odtrhl. Naše planeta Země byla tehdy ještě velice horká, a to natolik, že byla ještě jen žeravým plynem anebo právě tak horkou tekutinou. Ale pomalu chladla. Svět vesmíru je totiž velice studený. Proto se toto zemské horko vyzařovalo do studeného vesmíru, a tak začala naše planeta Země houstnout. S naší planetou Zemí se prý dělo něco podobného, jako se dělá s vodou.

Velice horká voda je v plynném stavu, je to pára: když se pára ochladí, přijde do kapalného stavu a tehdy ji nazýváme vodou: nakonec když voda natolik ochladne, že zamrzne a přijde do tuhého stavu, nazýváme ji ledem. Kdysi byla země v takovém plynném stavu, ale jak chladla, přicházela do stavu kapalného a nakonec až do tuhého stavu. Tak podle míry chladnutí naší planety Země se měnily tyto horké plyny v kapaliny, a tyto kapaliny při dalším chladnutí zas na tuhé hmoty, které se usazovaly na povrchu Země. Takto se prý za několik miliard let vytvořila silná zemská kůra. Ovšemže nebyla zpočátku taková jako je dnes. Povrch naší planety Země kým se dostal do současného stavu přešel přes hodně změn, ale povrch Země se stále mění i nyní. Při tvoření naší planety Země měly účast oheň a voda.Některé kameny, ze kterých je utvořená zemská kůra pocházejí z ohně: jako láva, granit anebo žula, bazalt anebo čedič. Ale jiné kameny jsou zas vodního původu, a to zejména vápence, jako mramor, křída, gyps, dolomit. Kolískou těchto kamenů je voda. Když naliješ vodu do sklenice a tuto vodu necháš aby se vypařila, na stěnách sklenice zůstanou usazeniny. V různých nádržích, kotlích i hrncích ve kterých se dlouho nachází voda se často utvoří taková hrubá kůra sedliny (segmentace). Ve vodě je totižto rozpuštěno hodně pevných látek. A zejména veliké množství takových látek je v mořské vodě. No a miniaturní, volným okem neviditelné rostlinky a živočichy si vybírají tyto látky z vody, a z nich si staví skořápky, které je – podobně jako ulita slimáka – chrání. Mezi ně patří i diatomáceae, které jsem již v předešlé práci zmiňoval: sem patří i miniaturní živočichy, které se nazývají infuzoria, ze kterých 800.000 má hmotnost asi jeden miligram. A tyto miniaturní rostlinky a živočichy jsou schopné svými ještě menšími skořápkami přeměnit tvář Země. Žijí v mořských vodách, a jejich mrtvolky v bilionech a bilionech kusech jakoby věčný – nepřestajný miniaturní sníh, padají na dno moře. Tam se ukládají po miliony let. Pod velikým tlakem mořské vody a vyšších vrstev se seskupí na pevnou masu: a když později zemětřesení vyzvednou dno moře, jako veliké vrchy a tvrdá brala vystupují do tisícimetrových výšin. Z takovýchto skořápek jsou utvořeny vrchy od Portugalska až po Japonsko. A rovněž i slovenské vápenité skaly: každá je utvořená z nespočitatelného množství mrtvolek pravěkých miniaturních rostlinek a živočichů. A když třeba zedník ponoří štětku do vápna, tak miliardami starodávných živočichů líčí zeď na bílo!

Ale voda pracuje na změnách zemského povrchu i přímo. Vždyť voda postupně rozmělňuje a odnáší nejen doliny ale i vrchy. Například naše řeka Vltava odnáší z České republiky do moře ročně kolem 52.000 kubických metrů vápence. Bylo by prý třeba 234 milionů let, aby řeky zaplnily nynější moře a oceány. Strašně dlouhý čas: ale jestliže bude svět ještě tak dlouho trvat, jednako by bylo možné, aby voda celkem změnila tvářnost Země, aby tam kde nyní bijí mořské vlny, stály snad role a vrchy – a zas tam kde se Alpy a Tatry k nebesům vypínají, byla hluboká moře! Jen tak by se zopakovalo, co se již kdysi stalo. Vždyť tam, kde se nyní rozprostírá Indický Oceán, tam byla kdysi suchá země, které vědci dali název Lemuria: a zas skoro celé Rusko bylo kdysi mořským dnem.

A tak teda stálým chladnutím naší planety Země se jakoby spoluprací ohně a vody vytvořila silná, studená zemská kůra, na které my nyní žijeme. Její hroubku odhadují vědci na padesát až sedmdesát kilometrů, přičemž nelze vyloučit ani to, že je tato hroubka ještě o něco větší. Když si pomyslíme, že průměr naší planety Země je 12.755 kilometrů dlouhý, nuž je tedy jasné, že kůra zemská v poměru k celkové hmotě planety Země je jen tak tenká jako skořápka vejce.

A co se nachází v hloubce naší planety Země pod tou zemskou kůrou? Víme, že vnitřní hmota naší planety Země je ještě stále nesmírně horká. Víme například, že voda z hlubokých (artézkých) studní je teplá. Jsou horká, koupelní zřídla, jako například u nás v Karlových Varech, kde prý teplota vody dosahuje až do 74 stupňů Celsia, v Piešťanech na Slovensku až do 60 stupňů Celsia, anebo dokonce na ostrově Island stříkají veliké gejzíry až do 30 metrové výše a jejich voda dosahuje teploty až 82 stupňů Celsia. Konečně jsou zde i sopky (vulkány), tj. vrchy, které vyhazují roztopenou či roztavenou zem (lávu), vodné horké páry a rozličné plyny, ale i skály a popel. V dávné minulosti bylo na naší planetě Zemi velice mnoho sopek, které však již vyhasly. Nyní existuje na naší planetě Zemi asi do 350 sopek, které by ještě mohly být potencionálně aktivní. V minulosti bývaly jejich výbuchy velice zkázonosné. Například ještě v roce 1902 na ostrově Martinique vybuchla sopka, a horké plyny, pára a popel z ní za několik minut zničily město Saint Pierre i s jeho 30.000 obyvateli. Tyto zjevy jednoznačně dokazují, že vnitřek naší planety Země je ještě stále nesmírně horký, a že pod tou studenou zemskou skořápkou se nachází ještě hmota Země, která je nesmírně horká. Tato vnitřní horkost země je jedním z podstatných důvodů, proč uznávám, že relativně nejserioznější teorií o utvoření hvězd a naší planety Země (i navzdory jejím nedostatkům) je právě ta teorie, kterou společně vymysleli Laplace a Kant. Ostatně tuto Laplaceovu a Kantovu teorii ještě i dnes názorně předvádějí. Její předvádění vymyslel jistý Plateau, profesor v Gen e (zemřel v roce 1883): Do veliké skleněné nádoby nalijí tekutinu (líh a vodu). Ve středu nádoby je připravené vřeteno s ručkou. Pak nalijí do nádoby poblíž vřetene druhou tekutinu (převážně z oleje). Tato tekutina se seskupí kolem vřetena v podobě koule. A nyní začnou s vřetenem kroutit. Nejprve pomalu a pak rychleji. A hele, ta olejová koule se v tom vřetenu splaskne na podobu šošovice. Z jejich krajů oddělí se jistá částka v podobě prstence, a rovněž se vrtí kolem té olejové koule. Ovšemže tohle dokazuje cosi jen pro kapaliny, ale u Laplacea a Kanta se jedná o plyny!

Navíc tohle připomíná planetu Saturn. Tato planeta má nejméně osm měsíců, z ní odtržených, kolem svého rovníku má pak ještě tři prstence. Na Saturnu se prý ještě i nyní odlučují nová tělesa, nové měsíce, tak, jak to Plateauův pokus ukazuje a teorie Laplaceova a Kantova učí. Toto je tedy teoria Laplaceova a Kantova. Má slabých stránek. Například dva měsíce planety Jupiter a jeden měsíc planety Mars se točí obráceně jako jejich ostatní měsíce – což této teorii odporuje a neumí to ani nikdo uspokojivě vysvětlit. Přesto však podobně jako i teorii o takzvaném “velikém třesku”, tak i tuto teorii ateisté s velikou radostí přijali.

Ateisté proto s velikou radostí přijali teorii Laplaceovu, protože jak již od devatenáctého století prohlašují: utvoření vesmíru je touto teorií prý již vysvětleno, a že prý to dokazuje, že vesmír povstal jen tak sám od sebe, že stvoření světa se dá porozumět prý i bez Boha, a že Bůh tedy vlastně prý vůbec ani neexistuje. Lidé, kteří takovéto řeči říkají a mluví se nazývají “materialisté”, protože tvrdí, že Bůh a ani duše prý neexistují, a že na světě existuje pouze hmota, respektive ty někdejší plyny, ze kterých se utvořily hvězdy, naše planeta Země a všechno, co se na naší planetě Zemi nachází a žije.

Na základě Laplaceovy teorie materialisté vyhlásili, že utvoření světa pochopíme i bez Boha – Stvořitele.

Ale jejich radost byla úplně bez jakéhokoliv racionálního základu, protože přímo ta teorie Laplaceova, jako i všechny ostatní vymýšlené teorie o vzniku světa naopak dokazují, že bez Boha – Stvořitele se nedá porozumět stvoření světa!

Vždyť tito materialisté neumí odpovědět na tři hlavní otázky. A ty otázky jsou: 1.otázka: Odkud se vzala ta první materie? Respektive odkud jsou ty plyny? 2.otázka: Odkud se vzal jejich pohyb? 3.otázka: Proč není chaos? Odkud je existující řád světa? Tyto otázky jsou velice důležité, a proto je dále proberu detailněji.

I.Otázka je: Odkud jsou ty prvotní plyny? Anebo jinak řečeno: Odkud je hmota, materiál světa?

Materialisté (ateisté) tvrdí, že hmota světa je prý věčná, tj. že je od věčnosti. Ale toto jejich dogmatické tvrzení je ve skutečnosti úplně absurdní. A uvedu dva důkazy, že hmota nemůže být věčná. Jeden důkaz bude čisto rozumovým (filosofickým) důkazem, druhý má zas svůj základ v empirické zkušenosti.

1.Čistě rozumový důkaz toho, že hmota není věčná, pochází ze samotné podstaty věčného bytí. Věčné bytí má od věčnosti určený způsob existence tak, že toto bytí je nezměnitelné. Vždyť pokud je způsob existence některé bytosti změnitelný, tak tato bytost může být menší nebo větší, může stárnout, může i zahynout: a tedy nemůže být věčná! Samotná podstata změnitelnosti a věčnosti se navzájem tak vylučují jako oheň a voda. Přímo pro tuto vnitřní vlastnost chápání věčnosti věříme i o Bohu, že protože je věčný, je i nezměnitelný. Hmota světa se ale stále mění, její způsob existence není stály: tedy hmota světa nemůže být věčná.

Tento základní rozdíl mezi světem a Bohem velice hezky porozuměl a opsal Žalmista Starého zákona, když řekl: “Na počátku si ty, ó Pane, zem založil: a dílo tvých rukou jsou nebesa. Ony pominou, ale ty zůstaneš: a ony všechny jako roucho zestárnou. A jako oděv je proměníš, a budou proměněné. Ale ty jsi tentýž, a tvé roky nikdy nepřestanou.” (Žalm 101, 26 – 28).

Tentýž základní a podstatný rozdíl, který je mezi věčným Bohem a mezi časným světem, nejjasněji vyjádřil náš Pán Ježíš Kristus když řekl farizeům: “Amen, amen říkám Vám, dříve než byl Abrahám, jsem já” (Jan 8,58). O Abrahámovi náš Pán Ježíš Kristus řekl, že “byl”, o sobě že “je” dříve, nežli byl Abrahám. Toto jen o Bohu se může říci, že vždy “je”, protože Bůh nikdy se nemění, jen Bůh je věčný; - a o všem ostatním, zejména však o hmotě světa, když se stále mění nelze říci, že by byla věčná.

2.A nyní podívejme se i na druhý důkaz, ze zkušenosti, že hmota světa není věčná. Přírodovědci ustálili hodně zákonů, které řídí tento svět. Jeden takovýto zákon se nazývá “zákon zachování energie”, což znamená, že při všech změnách hmoty se zachovává vždy tatáž velikost energie. V přírodě se nacházejí rozličné energie, jako energie mechanická (například strojová energie), pak teplota, světlo, elektřina atd. Tyto energie se mezi sebou proměňují, například mechanická energie, kterou si třu ruku o ruku, změní se na energii teploty; a zas energie teploty v tepelné elektrárně mění se na mechanickou energii, která kroutí kolesa stroje, elektrická energie mění se na světelnou energii v elektrické lampě atd. Tedy přírodovědci dokazují, že ačkoliv způsob energie se mění, velikost energie zůstává nezměněna. Tento zákon se jmenuje “zákon zachování síly” či “zákon zachování energie”.

Ale přírodovědci našli ještě i jiný zákon. Všimli si totiž, že každá energie se velice ráda mění na teplotu, ale že teplota se ráda rozzáří, že není možno celou teplotu využít na to, aby se zas obsáhla tatáž energie, která byla potřebná na vyvinutí této teploty. Například když si třu ruku o ruku, mechanická energie mých rukou se sice lehce promění na teplotu – ale tu teplotu již nelze využít na to, aby se zase ona zpátky obrátila na tutéž mechanickou energii, která byla použita na její vyvinutí. Je to tak proto, že teplota z rukou se brzy ztratí, opět zachytit se nedá. Tento zákon se nazývá entropia, respektive “zákon unikající teploty”.

Přírodovědci ještě nám přinášejí ještě jeden k této naší otázce náležející zákon, a to “zákon o vyrovnání teploty” (tj. zákon konvergence). Teplota má tu vlastnost, že se usiluje vyrovnat rozdíly v teplotě tak, aby všude byla tatáž teplota. Zkušenost nás učí, že horké železo do té doby vyzařuje ze sebe teplo, kým se nedostane do téže teploty, v jaké se nachází i jeho okolí. Pokud se snad současný vesmír neskončí druhým příchodem našeho Pána Ježíše Krista na Zem ještě dříve, tak Slunce i s jinými, ještě horkými hvězdami do té doby bude rozesílat své louče, kým se jeho teplota nevyrovná s teplotou světa: tj. tehdy nastane na světě všude tatáž teplota, přestane se všechno hýbat, všechno zastře smrtelný mrazivý závoj.

Teď, když již jasně známe tyto tři zákony přírody, udělejme si sami úsudek o tom, zda-li může být hmota věčná? Zákon o “zachování energie” sám o sobě by to na oko snad i připouštěl, ale “zákon unikající teploty” a “zákon o vyrovnání teploty” se protiví věčnosti hmoty. Vždyť kdyby hmota světa jestvovala od věčnosti, tak by se už všechna energie obrátila na teplotu, a teplota zas by se vyzářila do šírého světa, že by byla už na celém světě tatáž teplota, respektive tatáž mrazivá zima. A tak by svět již nyní stál bez jakéhokoliv pohybu, bez života – ztuhlý a mrtvý!

Popřípadě to možná bude leckomu jasnější, když totéž řeknu ještě i jinak: Na světě je ještě hodně energie, která se ještě neproměnila na teplotu, a ještě doposud jsou ve vesmíru obrovské tepelní rozdíly mezi teplotou rozličných vesmírných těles: teda svět nemůže být od věčnosti; protože kdyby byl od věčnosti, už by bylo přešlo tolik času, že by se byla již dávno všechna energie světa proměnila na teplo, a rovněž tak i všechno teplo by se tak rozlilo do celého vesmíru, že nyní by už stál vesmír bez pohybu, bez života ztuhlý a mrtvý.

Jak podivuhodné je to, že podle nezvratitelných přírodních zákonů právě ještě existující život světa je nejjasnějším důkazem toho, že tento svět nemá věčného života, že hmota světa není od věčnosti, a že existence hmoty ani nemá v sobě možnost, aby trvala do věčnosti! Ale když hmota světa není věčná, nemůže být ani sama od sebe, - a tedy je od jiného: je stvořením Božím, je dílem věčného a nezměnitelného Pána Boha! Na věčného Stvořitele poukazuje rovněž i:

II.Otázka: jak se dostala do pohybu mlha, ze které se dle Laplaceovy teorie vytvořil svět?

V jisté obci v Německu jakýsi ateista měl přednášku o počátcích světa. Vyložil posluchačům Laplaceovu teorii, ukázal jim i pokus s tou olejovou koulí, a pak oduševněný zvolal: “Vidíte, právě takto povstal svět sám od sebe, bez Boha.” Ale tehdy ozval se z poslední lavice jeden sedlák: “Pane profesore, a kdože kroutil na počátku tu mašinu?” Tato – ačkoliv jednoduchá – otázka prokázala více rozumu, jako celá přednáška toho profesora! Vždyť ta otázka obsahovala veliký zákon hmotné přírody, který je: ku přírodě hmoty patří nehybnost, a pokud se hmota hýbe, musí zde být nějaká síla, která její pohyb zapříčiňuje.

Tuto pravdu nám dokazuje i naše každodenní zkušenost. V roce 1899 přišel do Vídně jistý student studovat na univerzitu. Doprovodil ho tam jeho otec, venkovský sedlák. Když šli ulicemi vídeňského velkoměsta, najednou zůstal náš sedlák od velikého překvapení nehybně stát a ukazoval prstem na veliký vůz: “A cože jen vlastně pohání tento vůz, když do něho není zapřáhnut ani kůň a ani vůl?” A učený syn vysvětlil otcovi, že elektřina je ta síla, která hýbe s vozem.

Máme na ruce hodinky. Tykají, jdou, hýbou se. Copak je pohybuje? Miniaturní baterie anebo struna. A ta odkud má energii? Baterie od toho, kdo ji nabyl elektrickou energií, struna zas z rukou toho, kdo ji natáhl.

Zvednu vysoko kámen. Když kámen z ruky pustím - spadne ne zem. Jaká síla ho hnala? Přitáhla ho k zemi ta síla zeměkoule, která se nazývá gravitační síla země.

Když nebude elektřiny, zůstane nehybně stát tramvaj, když si nenatáhneš strunu na tvých hodinkách, rovněž ti zůstanou stát, a kdyby neexistovala gravitační síla zeměkoule, kámen by nespadl na zem. Tak můžeme vidět, že kdekoliv je v hmotě nějaký pohyb, tam musí být i nějaká pohybující síla, protože když tato síla neexistuje, zůstane hmota stát na místě, protože k přirozenosti hmoty patří její nehybnost.

Nyní již bude jasná otázka toho německého sedláka a z ní plynoucí moudrost: ta mlha, která naplňovala svět, podle Laplaceovy teorie, začala se kdysi hýbat a točit tak, jako hýbou – točí se hvězdy i nyní. No a když se ta mlha začala hýbat, musela být jakási síla, která s ní pohnula. Ta hmota neměla v sobě té síly, vždyť k přirozenosti hmoty patří nehybnost; tedy ta hýbající síla musela přijít od někoho, který je tak mocný, že vládal takový pohyb dát těm vesmírným plynům a mlhám, že ta síla stačila na vznik nespočitatelných a gigantických hvězd. Tak nás opět pohyb světa přivádí k věčnému, nezměnitelnému Bohu – Stvořiteli!

A ještě více požaduje Boha – Stvořitele:

III.Otázka, na kterou materialisté neumí odpovědět: odkud je řád světa?

Na tuto otázku dávají ateisté – materialisté úplně absurdní odpověď. Říkají totiž, že se to prý pouze náhodou tak stalo! Že ty ohromné hvězdy se tak pohybovali a rotovali, až povstal mezi nimi takový řád, jaký nyní vidíme; a že i na planetě Zemi se to všechno tolik třepalo a motalo, kým povstal tento řád, který panuje v přírodě. Toto je tak nesmyslná odpověď, že raději by mohli ateisté přiznat, že neznají příčinu světového řádu. Šílenství jejich vysvětlení velice lehce prokoukneme.

Například pokazily se nám v kostele varhany. Nuž jsme se rozhodli, že se na ty varhany podíváme, kde se stala chyba a opravíme je. Když jsme pootvírali desky, tehdy jsme zahlédli vnitřnosti varhan. Kdože by jen vyjmenoval ty rozličné rourky, deštičky, píšťaly, struny, které se nacházejí v tomto hudebním nástroji. Copak nám nedosvědčuje ten vnitřní řád varhan, že se to neuspořádalo jen tak náhodou, ale že je tak sestavil rozumný člověk? Copak bychom nepokládali za blázna toho, kdo by nám řekl, že se poházelo jen tak na jednu hromadu: plechu, desek, drátů atd., a že se to všechno jen tak sem – tam třepalo…do té doby, kým se to všechno jen tak čirou náhodou neuházelo tak do sebe, že povstaly z toho varhany? Vždyť jak jen všechno ve varhanách přesně pasuje, tak panuje i v případě naší planety Země a hvězd celého vesmíru velice přísný řád.

Viděl(a) si již, jak se líhne kuřátko? Vejce podsypou pod slepici. Skořápka vejce je dosti silná, aby udržela tíhu kvočky. Ale co se děje pak s tou skořápkou? Když již přichází čas, aby se kuřátko ďubalo, vápenité částky skořápky přecházejí do vnitřku vejce a jsou upotřebovány na vyvinutí kostí kuřátka; a tím současně i křehne skořápka a tehdy se utvoří na zobáčku kuřátka takový vápenitý hrbček, který chrání zobáček, aby si ho kuřátko nezedralo, když bude ním rozlamovat skořápku. Jak hezky a moudře je všechno zařízeno! A ještě to není všechno konec. Vždyť tehdy, když je již skořápka naďobána, když má kuřátko již – již vystoupit na svět, tehdy vtáhne do sebe žloutek, aby mělo silnou a vydatnou potravu na první hodiny svého života. Kdože by se odvážil se zdravým rozumem říci, že se to tak pouze náhodou uspořádalo?

Každá hmota houstne tím více, čím nižší je její teplota. Jedinou výjimkou je voda. Voda je nejhustější při teplotě čtyř stupňů Celsia; když voda ještě více chladne, již řídne. Jaká moudrá je tahle výjimka! Vždyť jen téhle výjimce můžeme děkovat za to, že voda na řekách a jezerech nezačíná mrznout ode dna, ale že se led tvoří na povrchu vody, a tak ve vodě nezamrzne vodní flóra a fauna, že ve vodě nezamrznou ryby! Kdože by se odvážil říci, že nikoliv rozum, ale náhoda to tak učinila?

Když jsem chodil do sedmé třídy základní školy, v učebnici fyziky pro sedmý ročník se to komunisté snažili zcela absurdně vysvětlit tak, že voda o teplotě čtyř stupňů Celsia je prý nejhustější proto, že se v ní ještě nacházejí nějaké neroztopené kousky ledu. Zapomněli však ale na to, že i vřící vodu o teplotě sta stupňů Celsia lze následně schladit na teplotu čtyř stupňů Celsia – a i v tomto případě je tato voda opět nejhustější, ačkoliv za těchto okolností se v ní vůbec žádné úlomky ledu nacházet nemohou.

A když zaměříme svoji pozornost na naši slunečnou soustavu, pozorujeme s úžasem jak moudře je všechno sestaveno. Kdyby naše planeta Země se nacházela blíže ke Slunci, spálilo by všechno na Zemi sluneční horko; kdyby byla Země od Slunka dále, zničila by všechno věčná zima. Kdyby se naše planeta Země neotáčela okolo Slunce, a tak Země nestavěla se vždy pod jiným úhlem směrem od Slunce, nebylo by rozmanitosti zimy a léta. Tehdy na jednom místě by panovala vždy jen zima a na jiném zas jen léto. Tam kde by bylo věčné léto by si země nikdy neodpočinula a brzy by se v přinášení úrody úplně vysílila, tam kde by byla věčná zima by zas země byla věčně neúrodnou. Kdyby se naše planeta Země neotáčela okolo své vlastní osy, na jedné polovici byla by vždy noc a na druhé den. Tam, kde by byla věčná noc by naše současná příroda, naše součastná flóra i fauna (popřípadě její převážná část) musela zahynout; a tam kde by byl věčný den by na tom příroda nebyla o hodně lépe, protože by si zas nemohla odpočinout, regenerovat se.

A kdože by vyjmenoval všechny ty úžasné zákony, ten nejpřísnější řád, který panuje v celém světě? Nejvzdělanější intelektuálové dlouhé roky a životy trávili v úmorné práci, aby přezkoumali zákony nádherného a přísného světového řádu. Vždyť ani ty osvícené rozumy největších intelektuálů světa nejsou schopny plně do nejniternější hloubky pochopit veškerý existující přírodní řád: doopravdy jen blázen se může odvážit říci, že tento řád se utvořil bez rozumu – jen tak slepou náhodou.

Tento řád, který přírodovědci vidí ještě jasněji než ho vidíme my, přinutil ještě i materialistu Du Perl-a, aby uznal, že ateisté nejsou schopni vysvětlit řád světa (přeloženo přibližně do češtiny): “Kdybychom i dosáhli konečný cíl přírodní vědy, že bychom byli schopni vysvětlit všechny přírodní jevy ze zákonů přírody, přesto by ještě zůstala ta skutková otázka, kterou materialisté nijak neumí rozluštit, a to je přímo otázka té pravidelnosti, kterou v hmotě nacházíme, a tato otázka zůstává vždy před námi jako veliký otazník.”

Newton (zemřel v roce 1727) byl největší anglický astronom. On vynašel mezi jiným i “zákon přitažlivosti” (gravitace). Když byl profesorem na univerzitě, vypukl černý mor. Proto se utáhl do své rodné vesnice. Když tam tak jednou seděl v zahradě, na vlastní oči viděl, jak spadlo jablko ze stromu. Ovšemže totéž již před ním vidělo zajisté milióny jiných lidí – ale nikomu to nepřišlo nijak divné. To by však ale nebyl veliký intelektuál Newton, aby ho to nepohnulo hledat příčinu, proč padlo to jablíčko na zem; respektive proč padá všechno takovým směrem, jakoby se chtělo dostat do centra země; odkud mají hmotnost všechny zemské věci? Známe bylo, že když zavěsíme na tenkou nit bezovou kuličku, že ta kulička visí rovno směrem k centru země. Ale když se s ní přiblížíme k veliké skále, tehdy se tá kulička trošičku přitáhne k té skále. Toto Newtona přivedlo na myšlenku, že jako skála přitahuje tu kuličku k sobě, tak zřejmě přitahuje i naše planeta Země k sobě všechny předměty, které se na zemském povrchu nacházejí, a to je “sila přitažlivosti” (gravitace).

Dále přišla Newtonovi na um i ta myšlenka, že když ta přitažlivá, gravitační síla Země působí ještě i na nejvyšším vrchu, že určitě zasahuje daleko do vesmíru, a že má vliv i na jiné tělesa světa, jako i na jiné hvězdy ve vesmíru. Ba dokonce Newton objevil i to, že mezi naší planetou Zemí a našim Měsícem je opravdu jakési silové, gravitační spojení, protože mořská voda se zvedá na té straně planety Země, ke které je Měsíc blíže, a tedy Měsíc rovněž přitahuje k sobě planetu Zem. Kde se moře zvedá, tam je “příliv”, kde upadá, tam je “odliv”.

Sotva se Newton dočkal, aby po pominutí se epidemie nakažlivé nemoci se ihned vrátil na univerzitu ke svým knihám, a okamžitě se dal do práce, a to, co tam v zahradě rodného domu jen tušil, pak i vědecky dokázal. Po dvacetileté namáhavé práci vydal Newton práci “Principia”, ve které vyhlásil světu svůj veliký “zákon přitažlivosti” (gravitace). Tento zákon zní (přibližný překlad do češtiny): “Částky světa se vzájemně přitahují takovou sílou, která je úměrná jejich velikosti a zmenšovaná (samosebou množenou) vzájemnou vzdáleností.”

I tento veliký intelektuál Newton byl hluboko věřící křesťan. Ve svém listu ze dne 10.prosince 1692 přiznává zcela otevřeně, že má (přibližný překlad do češtiny) “srdečnou radost z toho, že jeho veliké dílo, (zmiňované již “Principia”) je užitečné na posílení víry v Boha.”

Jako zas přivádí zkoumání slunečné soustavy poznání Boha, jako svrchovaně moudrou příčinu moudrou příčinu, která utvořila sluneční soustavu, to Newton vyslovil takto (přibližný překlad do češtiny): “Na utvoření takové soustavy se všemi v ní pozorovatelnými pohyby byla potřebná taková příčina, která dokonale poznala a poměřila velikost hmoty Slunce a rozličných jeho oběžnic, rozměřila též i z toho povstávající síly přitažlivosti, rozměřila i vzdálenosti oběžnic od Slunce, konečně i moudrost, kterou se oběžnice mohou pohybovat okolo centrálního tělesa (okolo Slunce). Všechny tyto věci při takové rozličnosti těles vzájemně poměřit a přinést do souladu, to potřebovalo příčinu, která není slepá a nahodilá, ale která v mechanice a v počítaní je svrchovaně zběhlá” tj. celá sluneční soustava a řád světa předpokládá, že není to pouhá náhoda, ale že to vytvořila svrchovaně moudrá a všemohoucí příčina, a ta příčina se nazývá jediným slovem: Bůh!

Jako veliký intelektuál Newton, tak i ti nejvzdělanější astronomové byli tak hluboce dojati úžasným řádem světa, že všichni byli hluboce věřícími křesťany. Hodně jsem zde toho napsal, mnohem více než jsem měl původně v úmyslu, a proto zmíním se již jen o jednom člověku. A to o Laplaceovi, kterého teorii ateističtí materialisté tak velice rádi si přisvojili, protože prý s touto teorií pochopíme vznik světa i bez Boha – Stvořitele. Ten Laplace byl sice určitý čas nedbalým křesťanem, ale pak se obrátil a zemřel jako věrný křesťan – katolík, na smrtelné posteli se vyzpovídal a s Bohem smířený se odebral ze světa.

Dále čtenářům a čtenářkám doporučuji přečíst si šestnáct listů adresovaných studentovi Martinovi:

1.list Martinovi: Bůh existuje – nevyvratitelné důkazy Jeho existence!

2.list Martinovi: O tom, jaký Bůh existuje a jaký nikoliv!

3.list Martinovi: Stvořil Bůh svět nebo ne?

4.list Martinovi: Co je to ten jednotící princip mého bytí?

5.list Martinovi: Intelektuál, který patří mezi intelektuální elitu lidstva…

6.list Martinovi: Jak Bůh vytvořil vesmír, jak Bůh vytvořil planetu zemi?

7.list Martinovi: Je něco po smrti těla anebo ne? A proč?

8.list Martinovi: Fenomény jako ”Caelum”, ”Tartarus”, ”Exorcismus”…

9.list Martinovi: Jaká je podstata eschatologické dimenze existence člověka?

10.list Martinovi: Nevyvratitelné důkazy o existenci Krista jako člověka!

11.list Martinovi: Bůh a Jeho Zjevení: proroctví, zázraky a Kristus!

12.list Martinovi: Kristus je Bohočlověk – Kristus je osobou Bůh, přirozeností Bůh i člověk!

13.list Martinovi:Kristus vytvořil pouze jednu Církev – ty ostatní ”církve” Kristus nezakládal!

14.list Martinovi: Jak a proč Kristus uskutečnil vykoupení právě takovýmto způsobem!

15.list Martinovi: Jak se uskutečnilo vtělení a jak je to s Pannou Marií?

quasi 16.list Martinovi: Dodatky po patnáctém listu Martinovi.

Dále čtenářům a čtenářkám doporučuji přečíst si pět listů pro Andreu (ve slovenštině):

1.list pre Andreu: Dva hlavné argumenty dokazujúce existenciu Boha.

2.list pre Andreu: Stvorenie sveta a človeka podľa prvých troch kapitol ”Genesis”.

3.list pre Andreu: Moje osobné hodnotenie prípadu Majstra Jana Husa.

4.list pre Andreu: Moje osobné hodnotenie fenoménu stredovekej inkvizície.

5.list pre Andreu: Kristovo zmŕtvychvstanie je dokázaný historický fakt: viac ako 500.svedkov na vlastné oči videlo zmŕtvychvstalého Krista!

Dále čtenářům a čtenářkám doporučuji přečíst si předcházející práci z cyklu: Bůh k nám mluví skrze metafyzická tajemství přírody:

1práce: Hvězdnatá obloha vesmíru i planeta Země: Moudrý řád existuje v celém světě.

Zpět na hlavní stránku!