wz

Zpět!


Otevřený list - Apel k Jeho Svatosti papeži Benediktu XVI.

Pokorný služebník Boží, poustevník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola poslechl Boží rozkaz, a poslal dopis - zde zveřejněného obsahu papeži Benediktu XVI. :

Sua Santità Papa Benedetto XVI
Palazzo Apostolico
00120 Città del Vaticano

I.

Můj Nejdůstojnější Svatý Otče! Již mnoho let Katolická Církev zakouší “s velkou ztrátou, zmatkem a rozčarováním svých věřících”, abych použil slova Vašeho blaženého předchůdce Jana Pavla II, ve svém dvou tisíciletém harmonickém vztahu se všemi uměleckými múzami, novou epochu, která s předešlými značně kontrastuje.

Môj Najdôstojnejší Svätý Otče! Už mnoho rokov Katolícka Cirkev trpí “s veľkou stratou, zmätkom a rozčarovaním svojich svojich veriacich”, aby som použil slová Vášho blaženého predchodcu Jána Pavla II, vo svojom dvojtisíčročnom harmonickom vzťahu zo všetkými múzami, novou epochou, ktorá je s predošlými v značnom rozpore.

My Most Holy Father! For many years the Catholic Church has experienced, according to the words of Your Most Holy predecessor John Paul II, ”with great loss, confusion and perplexity among the faithful”, in its two thousand year history of engagement with the Muses of art, a new era which is strongly contrasted with the past.

Mein Heiliger Vater! Die katholische Kirche erlebt seit nunmehr vielen Jahren zur “großen Verunsicherung, Verwirrung und Bestürzung ihrer Gläubigen” – um es mit den Worten Ihres verehrten Vorgängers Johannes Paul II. zu sagen – eine neue Epoche, die im krassen Gegensatz zu den zweitausend Jahre alten harmonischen Beziehungen zu allen Formen der Kunst steht.

Beatísimo Padre, desde hace muchos años la Iglesia Católica experimenta, ”con gran turbación, confusión y perplejidad de sus fieles” en palabras de su venerado predecesor Juan Pablo II, una nueva época – muy opuesta a las precedentes – en su bimilenaria y armoniosa relación con todas las musas del Arte.

Beatíssimo Padre, já de há muitos anos que a Igreja Católica vive uma nova época, para grande confusão e perplexidade por parte dos seus fiéis, para usar as palavras do Vosso augusto predecessor João Paulo II, na sua relação bimilenar e harmoniosa com todas as Musas da arte, em grande contraste com as épocas precedentes.

Helige Fader, sedan många år tillbaka upplever den katolska kyrkan, enligt er helige företrädare Johannes Paulus II:s ord, "bland sina troende med stigande förvirring en stor förlust" i fråga om sitt tvåtusenåriga och harmoniska förhållande till konstens musor. En ny era har inträtt som står i stark motsättning mot den föregående.

Beatissimo Padre, è ormai da molti anni che la Chiesa Cattolica esperimenta, ”con grande smarrimento, confusione e perplessità dei suoi fedeli”, per usare le parole del Suo augusto predecessore Giovanni Paolo II, nel suo bimillenario e armonioso rapporto con tutte le Muse dell’arte una nuova epoca, molto contrastante con le precedenti.

Très Saint Père, depuis beaucoup d’années, l’Église Catholique, expérimente, ”pour le plus grand trouble, la confusion et la perplexité de ses fidèles”, selon les mots de votre auguste prédécesseur Jean Paul II, une nouvelle époque, tres opposée aux précédentes, dans sa relation bimillénaire et harmonieuse avec toutes les muses des Arts.

II.

Umění je pro katechezi nevyčerpatelným a neuvěřitelným pokladem. Pro nás je povinností ho poznávat a dobře chápat. Ne jak to někdy dělají historici umění, kteří ho pouze formálně popisují podle uměleckých technik.

Umenie je pre katechézu nevyčerpateľným a neuveriteľným pokladom. Pre nás je povinnosťou ho poznávať a dobre chápať. Nie tak ako to niekedy robia historici umenia, ktorí ho iba formálne popisujú podľa umeleckých techník.

Art is an inexhaustible and incredible treasure of catechesis. For us it is also a duty to know and understand well. Not as sometimes art historians do, interpreting it only formally, according to the artistic technique.

Die Kunst ist ein unerschöpflicher, unglaublicher Schatz der Katechese. Für uns ist es auch eine Pflicht, sie kennen zu lernen und gut zu verstehen. Nicht so, wie es die Kunsthistoriker manchmal tun, die sie nur formal nach der künstlerischen Technik interpretieren.

El arte es un tesoro de catequesis inagotable, increíble. Para nosotros es también un deber conocerlo y comprenderlo bien. No como hacen algunas veces los historiadores del arte, que lo interpretan sólo formalmente, según la técnica artística.

A arte é um tesouro de catequese inextinguível, incrível. Para nós é um dever conhecê-la e compreendê-la bem. Não como fazem por vezes os historiadores da arte, que a interpretam apenas sob o ponto de vista formal, segundo a técnica artística.

Konst är en fantastisk och outtömlig skatt som hjälper oss att förstå vår tro. Och det är vår skyldighet att lära känna den och förstå den väl. Inte så som konsthistoriker ibland gör, då de tolkar den enbart enligt dess former och bedömer den artistiska tekniken.

L’arte è un tesoro di catechesi inesauribile, incredibile. Per noi è anche un dovere conoscerla e capirla bene. Non come fanno qualche volta gli storici dell’arte, che la interpretano solo formalmente, secondo la tecnica artistica.

L’art est un trésor de catéchisme inépuisable, incroyable. Pour nous c’est aussi un devoir de le connaître et de bien le comprendre. Non seulement comme le font parfois les historiens d’art qui l’interprètent formellement selon la technique artistique.

III.

Je nutné spíše vstupovat do obsahu a nechávat znovu ožít obsah, který toto velké umění inspiroval. Zdá se mi, že opravdovou povinností – také při formaci budoucích kněží – je poznávat tyto poklady a být schopni je proměňovat v živou katechezi, která je v něm přítomná a dnes k nám promlouvá.

Je nutné skôr vstupovať do obsahu a nechávať znovu ožiť obsah, ktorý toto veľké umenie inšpiroval. Zdá sa mi, že skutočnou povinnosťou - tiež při formácii kňazov - je poznávať tieto poklady a byť schopný je premieňať v živú katechézu, ktorá je v ňom prítomná a dnes k nám hovorí.

Rather, we must enter into the content and revive the content that inspired this great art. It seems really a duty - also in the formation of future priests - to become familiar with these treasures and have the ability to transform them into a living catechesis that is present in them and speak to us today.

Wir müssen vielmehr in den Inhalt eintreten und den Inhalt, der diese große Kunst inspiriert hat, wieder lebendig machen. Es scheint mir wirklich eine Pflicht zu sein – auch bei der Ausbildung der künftigen Priester – , diese Schätze zu kennen und fähig zu sein, das, was in ihnen vorhanden ist und heute zu uns spricht, in lebendige Katechese zu verwandeln.

Más bien, debemos entrar en el contenido y hacer revivir el contenido que ha inspirado este gran arte. Me parece realmente un deber — también en la formación de los futuros sacerdotes — conocer estos tesoros y ser capaces de transformar en catequesis viva cuanto está presente en ellos y nos habla hoy a nosotros.

Devemos sim entrar no conteúdo e reviver o conteúdo que inspirou esta grande arte. Parece-me realmente um dever - até na formação dos futuros sacerdotes - conhecer estes tesouros e ser capaz de transformar em catequese viva quanto é presente nela e nos fala hoje.

För oss gäller det istället att tillgodogöra oss det innehåll som gav inspiration till verket och väcka det till liv på nytt. Det är verkligen en skyldighet – även i den framtida prästutbildningen – att lära känna dess skatter och lära oss att förvandla dem till en levande troslära som kan tala till oss än idag.

Dobbiamo piuttosto entrare nel contenuto e far rivivere il contenuto che ha ispirato questa grande arte. Mi sembra realmente un dovere — anche nella formazione dei futuri sacerdoti — conoscere questi tesori ed essere capaci di trasformare in catechesi viva quanto è presente in essi e parla oggi a noi.

Nous devons plutôt pénétrer le et revivifier ce contenu qui a inspiré ce grand art. Cela me paraître être un devoir, également en ce qui concerne la formation des futurs pretrês, de connaître ces trésors et d’être capables de transformer en catéchèse vivant toute ce qui est présent en eux et qui nous parlent, à nous, aujourd’hui.

IV.

Tato nová doba je poznamenána odporem a neúctou současného umění k “živým formám nebo formám živých bytostí” podle definice Ortega y Gasset; a k figurativnímu realismu, který po tisíciletí charakterizoval přání nejširšího uměleckého jazyka vyjádřit v hojnosti, s harmonií, a krásou všechny neviditelné skutečnosti, aby vytvořil důstojné místo pro posvěcenou Hostii.

Táto nová doba je poznamenaná odporom a neúctou súčasného umenia k “živým formám alebo k formám živých bytostí” podľa definície Ortega y Gasset; a k figuratívnemu realizmu, ktorý v priebehu mnohých storočí charakterizoval priania najširšieho umeleckého jazyka vyjadriť v hojnosti, s harmóniou, a krásou všetky neviditeľné skutočnosti, aby vytvoril dôstojné miesto pre posvätenú Hostiu.

This new era is marked by the distortion in much contemporary art of "the living forms or the forms of living beings", as expressed by Ortega y Gasset. One can even infer a sense of contempt for the figurative realism that during the previous centuries characterized the intent of every artistic language to illustrate with care, harmony and splendor all the invisible realities in order to make a worthy place for the Blessed Sacrament.

Diese neue Epoche ist dadurch gekennzeichnet, dass die zeitgenössische Kunst die “lebenden Formen oder Formen von Menschen” – nach einer Definition von Ortega y Gasset – gering schätzt und sich gegen sie auflehnt. Das heißt: Sie wendet sich gegen den figurativen Realismus, der im Lauf der Jahrtausende den Wunsch der verschiedensten künstlerischen Ausdrucksformen danach gekennzeichnet hat, die unsichtbaren Wahrheiten gewissenhaft, mit Harmonie und Glanz darzustellen, um einen der konsekrierten Hostie würdigen Raum zu schaffen.

Una nueva época marcada por la rebelión y el desprecio del arte contemporáneo hacia ”las formas vivas o las formas de los seres vivos” según la definición de Ortega y Gasset; es decir, de desprecio hacia el realismo figurativo que durante milenios ha caracterizado el deseo de los diferentes lenguajes artísticos de ilustrar con riqueza, armonía y esplendor todas la realidades invisibles, para dar un lugar digno a la Hostia consagrada.

Uma nova época assinalada da rebelião e do desprezo da arte contemporânea em relação às ”formas vivas ou formas dos seres vivos”, segunda a definição de Ortega y Gasset, ou seja em relação ao realismo figurativo, que caracterizou nos milénios o desejo de variadíssimas linguagens artísticas de ilustrar com abundância, harmonia e esplendor, todas as realidades invisíveis, para dar um lugar digno à Óstia consagrada.

En ny era som innebär att skaparna av samtidens konst gör motstånd mot och hyser förakt för "de levande formerna eller de levande varelsernas former", som Ortega y Gasset formulerade det, det vill säga förakt för den figurativa realism som under de tidigare århundradena var det som karakteriserade konstnärens önskan att omsorgsfullt och harmoniskt visa på den synliga verklighetens strålande prakt med vilken man önskade skapa en lämplig omgivning för den heliga hostian.

Una nuova epoca, segnata dalla ribellione e dal disprezzo dell’arte contemporanea verso ”le forme vive o le forme degli esseri viventi”, secondo la definizione di Ortega y Gasset, ossia verso il realismo figurativo che ha caratterizzato nei millenni il desiderio di ogni più vario linguaggio artistico di illustrare con dovizia, armonia e splendore tutte le realtà invisibili per dare un luogo degno all’Ostia consacrata.

Une nouvelle époque marquée par la rébellion et le mépris de l’art contemporain à l’égard des ”formes vivantes et les formes des êtres vivants”, selon la définition d’Ortega y Gasset; c'est-àdire du mépris vers le réalisme figuratif qui depuis des millénaires a caractérisé le désir des différents langages artistiques pour illustrer dans la richesse, l’harmonie et la splendeur toutes les réalités invisibles, pour donner un réceptacle digne à l’Hostie consacrée.

V.

Cesta pro znovuzískání zdravého vztahu mezi uměním a Katolickou Církví byla ukázaná již v roce 1964 Jeho Svatostí papežem Pavlem VI. v památném “Projevu k umělcům”, jehož výročí chcete svým otcovským gestem připomenout. Svatý Otec, Váš blažený předchůdce, označil tehdy pro obnovení vztahu mezi umělci a Církví následující body:

Cesta pre opätovné získanie zdravého vzťahu medzi umením a Katolíckou Cirkvou bola ukázaná už v roku 1964 Jeho Svätosti pápežom Pavlom VI. v pamätnom “Prejavu k umelcom”, ktorého výročie chcete svojim otcovským gestom pripomenúť. Svätý Otec, Váš blažený predchodca, označil vtedy pre obnovenie vzťahu medzi umelcami a Cirkvou následovné body:

The way to recover a healthy relationship between art and the Catholic Church was already indicated in 1964 by His Holiness Pope Paul VI, in his famous "Speech to the Artists." The Holy Father then stated the following points for the revival of a "pact" between artists and the Church:

Der Weg zur Wiederherstellung eines gesunden Verhältnisses zwischen Kunst und katholischer Kirche wurde schon 1964 von Seiner Heiligkeit Papst Paul VI. in seiner denkwürdigen “Ansprache an die Künstler” angezeigt, an deren Jahrestag Sie nun mit Ihrer väterlichen Geste erinnern wollen. Ihr verehrter Vorgänger hat damals die folgenden Punkte für einen neuen “Pakt” zwischen Künstlern und Kirche angeführt:

La vía para la recuperación de una buena relación entre el arte y la Iglesia Católica ya fue indicada en 1964 por Su Santidad el Papa Pablo VI, en el memorable ”Discurso a los artistas”, del que Usted quiere ahora, con su gesto paterno, indicar la relevancia. Su amado predecesor indicaba por aquel entonces los siguientes puntos para el relanzamiento de un ”pacto” entre los artistas y la Iglesia:

A via para a recuperação de uma sã relação entre a arte e a Igreja Católica fora já indicada em 1964 por Sua Santidade o Papa Paulo VI, no memorável ”Discurso aos Artistas”, do qual agora com o Vosso paterno Gesto assinalais a data. O Santo Padre Vosso augusto predecessor indicava então os seguintes pontos para a retoma do ”pacto” entre artistas e Igreja:

Hans helighet, påve Paulus VI, angav i sitt kända "Tal till konstnärerna" år 1964 ett sätt att återskapa en sund relation mellan konsten och den katolska kyrkan. Den helige Fadern angav här följande punkter som skulle tjäna till en förnyelse av en "pakt" mellan konstnärerna och kyrkan:

La via per il recupero di un sano rapporto fra arte e Chiesa Cattolica venne indicata già nel 1964 da Sua Santità Papa Paolo VI, nel memorabile ”Discorso agli Artisti”, di cui con il Suo paterno gesto ora Lei vuole segnare la ricorrenza. Il Santo Padre Suo augusto predecessore indicava allora i seguenti punti per il rilancio di un ”patto” fra artisti e Chiesa:

Le chemin pour retrouver la bonne relation entre l’art et l’Église Catholique fut déjà indiqué en 1964 par sa Sainteté le Pape Paul VI, dans le mémorable ”discours aux artistes” dont Vous voulez bien aujourd’hui indiquer l’importance, dans un geste tout paternel. Son bien aimé prédécesseur montrait donc par ce texte les points suivantes pour renouer un ”pacte” entre les artistes et l’Église:

A./ Jestli chceme dát, opakujeme, opravdovost a plnost nábožensky uměleckému momentu mše, je nezbytná její příprava, a její katecheze. Jinými slovy je třeba ji založit a doprovázet náboženskou formací. Není možné vymyslet náboženství; je třeba znát, co se stalo mezi člověkem a Bohem - jak Bůh uzavřel jisté náboženské vztahy, které je třeba poznat, abychom se nestali směšnými nebo drmolícími nebo zmatenými. Je třeba být formován. A My se domníváme, že v prostředí mše, ti co se chtějí ukázat pravými umělci, nebudou mít obtíže přijmout tuto systematickou, trpělivou, ale velmi prospěšnou a živnou informaci.

A./ Ak chceme dať, opakujeme, autentickosť a plnosť nábožensky umeleckému momentu omše, je nevyhnutná jej príprava, a jej katechéza. Inými slovami je treba ju založiť a doprevádzať náboženskou formáciou. Nie je možné vymyslieť náboženstvo; je treba vedieť čo sa stalo medzi človekom a Bohom - ako Boh uzavrel isté náboženské vzťahy, ktoré je treba poznať, aby sme sa nestali smiešnymi, alebo kolísajúcimi, alebo zmätenými. Je treba byť formovaným. A My sa domnievame, že v prostredí omše, tí čo sa chcú ukázať pravými umelcami, nebudú mať obtiaže prijať túto systematickú, trpezlivú, ale veľmi prospešnú a životodárnu informáciu.

A./ If we want to give authenticity and fullness to the religious artistic momentum, the Mass, it is necessary its preparation, its catechesis, in other words it’s needed to be taken or accompanied by religious instruction. It is not permissible to invent a religion, you have to know what happened between God and man, as God has sanctioned certain religious relations that we need to know to avoid becoming ridiculous or stuttering or aberrant. You must be educated. And we think that in the Mass of the artist, those that wants to appear really artists will have no difficulty in gathering this systematic, patient, but so beneficial and nutrient information.

A./ Wenn wir, Wir wiederholen es, der künstlerischen Ausdrucksform des Religiösen, wenn wir der Messe Echtheit und Fülle verleihen wollen, so ist ihre Vorbereitung, ihre Katechese notwendig; sie muss, mit anderen Worten, von der religiösen Bildung angeleitet oder begleitet werden. Es ist nicht statthaft, eine neue Religion zu erfinden, man muss wissen, was zwischen Gott und dem Menschen geschehen ist, wie Gott gewisse religiöse Beziehungen festgelegt hat, die man kennen muss, um nicht ins Lächerliche, Stockende oder Abweichende zu verfallen. Es bedarf der Bildung. Und Wir denken, dass im Rahmen der Künstlermesse diejenigen, die sich wirklich als Künstler zeigen wollen, keine Schwierigkeiten damit haben werden, diese grundsätzliche, geduldige, jedoch so wohltuende und stärkende Information anzunehmen.

A./ Si queremos dar, volvemos a decir, autenticidad y plenitud al momento artístico religioso, a la Misa, es necesaria su preparación, su catequesis. En otras palabras, es necesario hacerla tomar o acompañar por la instrucción religiosa. No es lícito inventar una religión, hace falta saber qué ha sucedido entre Dios y el hombre, cómo Dios ha decretado algunas relaciones religiosas que hay que conocer para no volverse ridículo, balbuciente o aberrante. Es necesario estar instruidos. Y Nos pensamos que en el ámbito de la ”Misa del artista”, aquellos que quieran manifestarse como verdaderos artistas, no tendrán dificultad en asumir esta sistemática, paciente y tan benéfica y provechosa información.

A./ Se queremos dar, repetimos, autenticidade e plenitude ao momento artístico religioso, à Missa, é necessária a sua preparação, a sua catequese; é necessário, por outras palavras, instrui-la ou acompanhá-la da instrução religiosa. Não é lícito inventar uma religião, é necessário saber o que é que aconteceu entre Deus e o homem, como Deus sancionou certas relações religiosas, que é necessário conhecer para não nos tornarmos ridículos ou hesitantes ou aberrantes. É necessário instruirmo-nos. E nós pensamos que no âmbito da Missa o artista, ou aqueles que queiram manifestar-se verdadeiramente artistas, não terão dificuldade em assumir esta sistemática, paciente, mas tão benéfica e nutriente informação.

A./ Om vi önskar ge den religiösa konstens stora ögonblick, mässan, ett äkta och fullkomligt uttryck, är det nödvändigt att förbereda detta genom god trosundervisning. Det är inte tillåtet att uppfinna en religion, utan vi måste i grunden lära oss att förstå vad som skett mellan Gud och människan. Gud har sanktionerat vissa religiösa uttryck som vi måste lära känna för att undvika att bli löjliga, stammande eller avvikande. Det är nödvändigt med undervisning. Och vi tror att i mässan kommer de som vill vara verkliga konstnärer inte att ha någon svårighet att skaffa sig denna systematiska, tålmodiga men ack så förtjänstfulla och närande kunskap.

A./ Se vogliamo dare, ripetiamo, autenticità e pienezza al momento artistico religioso, alla Messa, è necessaria la sua preparazione, la sua catechesi; bisogna in altri termini farla prendere o accompagnare dalla istruzione religiosa. Non è lecito inventare una religione, bisogna sapere che cosa è avvenuto tra Dio e l’uomo, come Dio ha sancito certi rapporti religiosi che bisogna conoscere per non diventare ridicoli o balbuzienti o aberranti. Bisogna essere istruiti. E Noi pensiamo che nell’ambito della Messa dell’artista, quelli che vogliono manifestarsi artisti veramente, non avranno difficoltà ad assumere questa sistematica, paziente, ma tanto benefica e nutriente informazione.

A./ Si nous voulons donner, nous le redisons, authenticité et plénitude au moment artistique religieux, à la Messe, est nécessaire sa préparation est nécessaire, son catéchisme. En d’autres termes il est nécessaire de le prendre ou accompagner par l’instruction religieuse. Il n’est pas permis d’inventer une religion, il faut savoir ce qui c’est passé entre Dieu et l’homme, comment Dieu a consacré certaines regles qu’il faut connaître pour ne pas devenir ridicule, balbutiant ou aberrant. Il est nécessaire d’etre instruits. Et nous pensons que dans le domaine de la « Messe de l’artiste » ceux qui veulent se manifester comme de véritables artistiques n’auront aucune difficulté a assumer cette systématique, patiente, et si bénéfique et utile information.

B./ Poté je třeba dílny, tedy techniky na to dělat věci dobře. A zde dáváme slovo vám, kteří řeknete, co je nutné, aby umělecké vyjádření, které se má dát těmto náboženským momentům, mělo veškeré bohatství výrazů ve způsobech a nástrojích - a je-li vhodné - i v novosti.

B./ Potom je potreba dielne, teda techniky na to robiť veci dobre. A tu dávame slovo vám, ktorí poviete, čo je nutné, aby umelecké vyjadrenie, ktoré sa má dať týmto náboženským momentom, malo všetko to bohatstvo výrazov v spôsoboch a nástrojoch - a ak je to vhodné - aj v novosti.

B./ There is need of the laboratory, that is the technique for making things right. And here we leave the word to you. You will say what is necessary, since the artistic expression that should be given to these religious moments will have all its rich expressiveness of ways and means, and if needed also of novelty.

B./ Es bedarf dann der Werkstatt, das heißt der Technik, um die Dinge gut zu machen. Und hier überlassen Wir euch das Wort; ihr werdet sagen, was notwendig ist, damit der künstlerische Ausdruck, der dem Religiösen zu verleihen ist, seinen ganzen Reichtum an expressiven Formen und Mitteln sowie bei Bedarf auch an Neuheiten entfalte.

B./ Existe además una necesidad del laboratorio, esto es, de la técnica para hacer bien las cosas. Y aquí cedemos la palabra a vosotros, que diréis qué es necesario para que la expresión artística que hay que dar en estos momentos religiosos tenga toda su riqueza de expresividad de modos y de instrumentos, y si es precisa también la novedad.

B./ Há depois a necessidade do laboratório, isto é, da técnica para bem-fazer as coisas. E aqui deixamos a palavra a vós que direis o que é necessário para que a expressão artística a dar a estes momentos religiosos tenha toda a sua riqueza de expressividade de modos e de instrumentos, e se é necessária também a novidade.

B./ Det behövs ett laboratorium, det vill säga en teknik så att saker och ting faller på rätt plats. Och där lämnar vi ordet till er konstnärer. Ni kommer att tala om vad som är nödvändigt eftersom det konstnärliga uttrycket som dessa religiösa ögonblick behöver ikläda sig, kommer att få allt sitt rika uttryck i fråga om sätt och medel, och om det behövs, så även av det som är nytt.

B./ C’è poi bisogno del laboratorio, cioè della tecnica per fare le cose bene. E qui lasciamo la parola a voi che direte che cosa è necessario, perché l’espressione artistica da dare a questi momenti religiosi abbia tutta la sua ricchezza di espressività di modi e di strumenti, e se occorre anche di novità.

B./ Il existe en outre une nécessité d’apprentissage, c'est-à-dire de la technique pour bien faire les choses. Et là nous nous cédons la parole à vous qui direz ce qui est nécessaire pour que l’expression artistique qu’il faut donner dans ces moments religieux ait toute sa richesse d’expression, de savoir faire et de techniques, et si c’est nécessaire également de nouveauté.

C./ A jako poslední dodávám, že nestačí ani katecheze, ani laboratoř. Je nutná neodmyslitelná charakteristika náboženského momentu, to je upřímnost. Nejedná se již pouze o umění, ale o spiritualitu. Je nutné vejít do vnitřní komůrky sebe sama a dát náboženskému momentu - umělecky prožívanému - to, co vyjadřuje: osobnost, hlas vytažený z hloubky duše, formu, která se liší ode všech jevištních převleků, čistě vnitřní představení; to je Já, co se nachází v nejplnější a nejobtížnější syntezi, a jestli chcete, ale také nejradostnější. Je nutné, aby proto bylo náboženství skutečně duchovní; a tak pro nás přišlo, co se Nám dnešním svátkem – Nanebevzetím – ukazuje. Když vstupujeme do sebe, abychom našli tuto sílu a dobyli nebe, to nebe kam se ukryl Kristus, cítíme se v prvním momentu – řekl bych – nesmírně vzdáleni.

C./ A ako posledné dodávam, že nestačí ani katechéza, ani laboratórium. Je nutná neodmysliteľná charakteristika náboženského momentu, to je úprimnosť. Nejde už iba o umenie, ale o spiritualitu. Je nutné vojsť do vnútornej komôrky sebe samého a dať náboženskému momentu - umelecky prežívanému - to, čo vyjadruje: osobnosť, hlas vytiahnutý z hĺbky duše, formu, ktorá sa líši od všetkých javiskových foriem, čisto vnútorné predstavenie; to je Ja, ktoré sa nachádza v najplnšej a najobtiažnejšej syntéze, a ak chcete, ale tiež najradostnejšej. Je nutné, aby preto bolo náboženstvo, skutočne duchovné; a tak pre nás prišlo, čo sa Nám dnešným sviatkom - Nanebovzatím - ukazuje. Keď vstupujeme do seba, aby sme našli tuto silu a dobyli nebo, to nebo kam sa ukryl Kristus, cítime v prvom momente - povedal by som - nesmierne vzdialení.

C./ And finally add that is not enough the catechism, nor the laboratory. It’s needed the essential characteristic of the religious momentum, that is sincerity. It is no longer only art, but spirituality. We must enter the cell's inner self and give to the religious momentum, artistically lived, what is expressed here: personality, a voice just escaped from the depths of the soul, a form that is different from any disguise of the stage, purely representational outward, and the self that is in its synthesis fuller and more difficult, if you want, but also the most joyful. We need that here religion could be truly spiritual, and then will happen to you today what the feast of the Ascension makes us think. When you go into yourself to find all these energies and give the ascent to heaven, that heaven where Christ found his refuge, we feel at first, immensely, I would say, infinitely far away.

C./ Und als Letztes möchte ich hinzufügen, dass weder die Katechese noch die Werkstatt ausreichen. Es bedarf der unverzichtbaren Eigenschaft des Religiösen, das heißt der Aufrichtigkeit. Es handelt sich nicht mehr allein um Kunst, sondern um Spiritualität. Man muss in seine innere Zelle eintreten und dem künstlerisch gelebten Religiösen das verleihen, was hier zum Ausdruck kommt: eine Persönlichkeit, eine Stimme, die wirklich aus der Tiefe der Seele stammt, eine Gestalt, die sich von aller bühnenhaften Verkleidung, von jeder rein äußerlichen Darstellung unterscheidet; es ist das Ich, dass sich in seiner vollsten und mühsamsten, aber – wenn ihr es so sagen wollt – auch in seiner freudigsten Synthese vorfindet. Es ist notwendig, dass hier die Religion wahrhaft geistlich ist; dann wird sich das an euch bewahrheiten, woran uns das heutige Himmelfahrtsfest erinnert. Wenn man in sich selbst einkehrt, um all diese Kraft zu finden, und sich auf den Weg macht, zum Himmel emporzusteigen, zu jenem Himmel, in den Christus seine Zuflucht genommen hat, dann fühlen wir uns in einem ersten Moment äußerst, ja, unendlich fern.

C./ Añadiremos, por último, que no basta con la catequesis ni con el laboratorio. Es necesaria la característica indispensable del momento religioso: la sinceridad. No se trata sólo de arte, sino de espiritualidad. Hace falta entrar en la celda interior de uno mismo y dar al momento religioso, artísticamente vivido, eso que aquí se expresa: una personalidad, una voz cavada en la profundidad del ánimo, una forma que se distingue de cualquier disfraz de escenario, de cualquier representación puramente exterior; es el Yo que se encuentra en su síntesis más plena y quizá más fatigosa, pero también más gozosa. Es preciso que aquí la religión sea verdaderamente espiritual, y entonces sucederá para vosotros aquello que la fiesta de hoy, la Ascensión, nos hace contemplar. Cuando uno entra en sí mismo para encontrar todas estas energías y dar la escalada al cielo – en ese cielo donde Cristo se ha refugiado – nos sentimos, en un primer momento, inmensamente, infinitamente lejanos.

C./ E por fim acrescentamos que não basta nem a catequese, nem o laboratório. É indispensável a característica do momento religioso, isto é, a sinceridade. Não se trata apenas de arte, mas de espiritualidade. É necessário entrar na cela interior de si mesmo e dar ao momento religioso, vivido artisticamente, aquilo que aqui se exprime: uma personalidade, uma voz que venha do fundo da alma, uma forma que se distinga de todo o artifício de palco, de representação puramente exterior; é o Eu que se encontra na sua síntese mais plena e trabalhosa, se quisermos, mas também mais feliz. É necessário que aqui a religião seja verdadeiramente espiritual; e então acontecer-vos-á aquilo a que a festa de hoje, a Ascensão, Nos faz pensar. Quando entramos em Nós mesmos para encontrar todas estas energias e iniciar a subida ao céu, àquele céu onde Cristo se refugiou, sentimonos num primeiro momento, imensamente, direi infinitamente longe.

C./ Och slutligen önskar jag tillägga att det inte räcker med troslära och laboratorium. Det behövs också den religiösa impulsens kännetecken som är uppriktighet. Vi har här inte endast att göra med konst utan med andlighet. Vi måste gå in i vårt eget inre och därur ta fram den religiösa kraft som upplevs på ett konstnärligt vis. En personlighet, en röst som ropar ur djupet av hjärtat, en form som är annorlunda än ett enbart sceniskt gestaltande och ett jag som är fullare och mera tröttsamt men också glädjerikare. Det är nödvändigt att religionen är helt och hållet andlig för då sker det som dagens Kristi himmelsfärdsfest får oss att tro. När man går in i sig själv och där finner den energi som gör att man kan stiga upp mot himlen, den himmel där Kristus fann sin tillflykt, då känner vi oss först oändligt långt borta.

C./ E da ultimo aggiungeremo che non basta né la catechesi, né il laboratorio. Occorre l’indispensabile caratteristica del momento religioso, e cioè la sincerità. Non si tratta più solo d’arte, ma di spiritualità. Bisogna entrare nella cella interiore di se stessi e dare al momento religioso, artisticamente vissuto, ciò che qui si esprime: una personalità, una voce cavata proprio dal profondo dell’animo, una forma che si distingue da ogni travestimento di palcoscenico, di rappresentazione puramente esteriore; è l’Io che si trova nella sua sintesi più piena e più faticosa, se volete, ma anche la più gioiosa. Bisogna che qui la religione sia veramente spirituale; e allora avverrà per voi quello che la festa di oggi, la Ascensione, Ci fa pensare. Quando si entra in se stessi per trovare tutte queste energie e dar la scalata al cielo, in quel cielo dove Cristo si è rifugiato, noi ci sentiamo in un primo momento, immensamente, direi, infinitamente lontani.

C./ Nous ajouterons pour terminer qu’il ne suffit pas de la catéchèse et du travail. La caractéristique indispensable au moment religieux, c’est la sincérité. Il ne s’agit pas seulement de l’art mais de la spiritualité. Il faut rentrer dans sa cellule toute intérieure, et donner au moment religieux artistiquement vécu, ce qui s’exprime ici : une personnalité, une voix enfouie dans la profondeur de l’âme, une forme qui se distingue d’un quelconque costume de théâtre, d’une quelconque représentation purement extérieure ; c’est le Moi qui se retrouve dans sa synthèse la plus complète et peut - être la plus pénible mais aussi la plus joyeuse. Il faut là que la religion soit vraiment spirituelle et, alors il vous arrivera ce que la fête d’aujourd’hui, l’Ascension, nous fait contempler. Quand on entre en soi-même pour trouver toutes ces énergies et monter au ciel, dans ce ciel où le Christ s’est réfugié, nous nous sentons dans un premier temps, immensément, infiniment éloignés.

VI.

Nejdůstojnější Svatý Otče: po 45 letech od těchto slov jsou výsledky skromné, ne-li naprosto neuspokojivé. Vidíme den za dnem vyrůstat posvátné stavby zbavené posvátného, budované bez jakékoli znalosti liturgie, ale utvářené podle funkčnosti nebo nerozvážnými a svévolnými nápady architektů a tvůrců. Vidíme naše kostely oplývat povrchně náboženskými obrazy a symboly, které však nevystihují žádnou čistě katolickou realitu. Nebo – ještě hůře – deformují nejvyšší pravdu Vtělení. Vidíme naše posvátné lekcionáře překypovat dětskými a neforemnými kresbami, které se zdají vhodným úvod slavení, co jako kardinál Vaše Svatost označila za “obřady ponížené na show”, schopné zničit a zesměšnit samotnou schopnost umění zaznamenat a vykreslit Boží věci. A slyšíme stále více nápěvů a zpěvů, které nemají ve své prozaičnosti nic společného se slavnou tradicí táhlého gregoriánského nápěvu. Jedním slovem se zdá, že dnes posvátné umění a architektura nepodporují sladké a osvěžující setkání s jediným pravým Bohem, ale spíše mu brání a trvale ho překrucují.

Najdôstojnejší Svätý Otče: po 45 rokoch od týchto slov sú výsledky skromné, ak nie úplne neuspokojivé. Vidíme deň za dňom vyrastať posvätné stavby zbavené posvätného, budované bez akejkoľvek znalosti liturgie, ale utvárané podľa funkčnosti alebo nerozvážnymi a svojvoľnými nápadmi architektov a tvorcov. Vidíme naše kostoly oplývať povrchne náboženskými obrazmi a symbolmi, ktoré však nevystihujú žiadnu čisto katolícku realitu. Alebo - ešte horšie - deformujú najvyššiu pravdu Vtelenia. Vidíme naše posvätné lekcionáre prekypovať detskými a neforemnými kresbami, ktoré sa zdajú vhodným úvod slávenia, čo ako kardinál Vaša svätosť označila za “obrady ponížené na show”, schopné zničiť a zosmiešniť samotnú schopnosť umenia zaznamenať a vykresliť Božie veci. A počujeme stále viac nápevov a spevov, ktoré nemajú vo svojej prozaickosti nič spoločného so slávnou tradíciou tiahleho gregoriánskeho nápevu. Jedným slovom sa zdá, že dnes posvätné umenie a architektúra nepodporujú sladké a osviežujúce stretnutie s jediným pravým Bohom, ale skôr mu bránia a trvalo ho prekrúcajú.

Most Holy Father: 45 years after those words, the results are modest, if not entirely disappointing. We see today new church buildings constructed without any knowledge of the liturgy, but modeled on functional issues or simply by "starchitects". We see our churches filled with images which are nominally "religious" but which do not transmit any messages or, in the worst case, actually distort the supreme truth of the Incarnation. We see our sacred Lectionaries full of childish and trite phrases that do not befit the Holy Liturgy, but rather seem indicative of those celebrations that Your Holiness, as Cardinal, already denounced as ”degenerate and showy liturgies” - Preface to: Klaus Gamber, La réforme liturgique en question. Such things limit and mock the ability of the Muses of Art to signify and illustrate the things of God. And today we hear even more trite melodies and songs so prosaic that they have nothing to do with the solemn tradition of the Gregorian Chant. In one word sacred art and architecture today do not seem to encourage the sweet and vivifying encounter with the true God, but rather hinder it.

Heiliger Vater: 45 Jahre nach diesen Worten sind die Ergebnisse eher bescheiden, wenn nicht sogar vollkommen enttäuschend. Tag für Tag sehen wir mehr sakrale Bauten, die des Heiligen beraubt und ohne jede Kenntnis der Liturgie errichtet werden und nur funktionalen Kriterien oder den unüberlegten und willkürlichen Launen eines “kreativen” Architekten folgen. Wir sehen unsere Kirchen von Bildern und Symbolen überfließen, die im großen und ganzen “religiös” sind, aber keine wirklich katholische Realität darstellen, beziehungsweise – was schlimmer ist – die höchste Wahrheit der Inkarnation verzerren. Wir sehen unsere Lektionare von albernen und ungestalten Zeichnungen überquellen, die eine entsprechende Einführung in jene Feiern darstellen, die Sie schon als Kardinal als “zu einer Show degenerierte Liturgie” gebrandmarkt hat - Vorwort zu: Klaus Gamber, Die Reform der römischen Liturgie. Es sind Feiern, die die Fähigkeit der Kunst, das Göttliche zu zeigen und darzustellen, zerstören und lächerlich machen können. Und wir hören immer mehr Melodien und Lieder, die in ihrer Phantasielosigkeit nichts mehr mit der feierlichen Tradition der Gregorianischen Melodie zu tun haben. Mit einem Wort: Die sakrale Kunst und der Sakralbau scheinen heute die beglückende und lebendig machende Begegnung mit dem einen wahren Gott nicht zu fördern, sondern vielmehr permanent zu behindern und zu pervertieren.

Santidad, cuarenta y cinco años después de aquellas palabras, los resultados son modestos, por no decir decepcionantes. Vemos crecer día a día edificios sagrados despojados de lo sacro y construidos sin ningún conocimiento de la liturgia, sino modelados sobre el funcionalismo o sobre el antojo irreflexivo y arbitrario del arquitecto creador. Vemos que en nuestras iglesias abundan imágenes y simbolismos como mucho genéricamente ”religiosos”, pero que no ilustran ninguna realidad genuinamente católica o, aún peor, que distorsionan la verdad suma de la Encarnación. Vemos nuestros sagrados Leccionarios rebosar de pueriles y deformes dibujos que parecen una digna introducción a aquellas celebraciones que Vuestra Santidad, cuando era cardenal, había ya estigmatizado como ”liturgias degeneradas en show” - ”Prefacio” a La reforma de la liturgia romana, de Klaus Gamber - que pueden devastar y ridiculizar las propias capacidades de las musas del Arte de significar e ilustrar las cosas de Dios. Y escuchamos cada vez más melodías y cantos que, por su carácter prosaico, no tienen ya nada que ver con la solemne tradición de la melopeya Gregoriana. En resumen, el arte y la arquitectura sacras no parecen favorecer hoy el encuentro dulce y vivificante con el único Dios verdadero, sino más bien obstaculizarlo y pervertirlo constantemente.

Santidade: à distância de 45 anos daquelas palavras os resultados são modestos, se não totalmente insuficientes. Vemos nascer todos os dias edifícios sacros despojados do sagrado e construídos sem nenhum conhecimento litúrgico, mas modelados pelo funcionalismo ou pelo impulso incontrolado e arbitrário do arquitecto criador. Vemos as nossas igrejas cheias de imagens e simbolismos genericamente ”religiosos”, mas que não ilustram nenhuma realidade genuinamente ”católica”, ou - pior - que distorcem a suma verdade da Incarnação. Vemos os nossos sacros Leccionários cheios de imagens pueris e informes que parecem digna introdução àquelas celebrações que Vossa Santidade, enquanto cardeal, já estigmatizara como liturgias degeneradas em show - Prefácio de Klaus Gamber, La réforme liturgique en question - com a capacidade de devastar e ridicularizar a própria capacidade que têm as Musas da arte de significar e ilustrar as coisas de Deus. E ouvimos cada vez mais melodias e cantos que, no seu carácter prosaico, nada têm que ver com a solene tradição da melodia Gregoriana. Numa palavra, a arte e a arquitectura sagradas não parecem hoje favorecer o encontro doce e vivificante com o único Deus verdadeiro, mas pelo contrário impedi-lo e corrompê-lo constantemente.

Allraheligaste Fader, 45 år efter dessa ord har de inte lett till annat än ett mycket mediokert resultat, för att inte säga till en stor besvikelse. Vi ser hur dag efter dag nya heliga byggnader uppförs utom minsta kunskap om liturgi, endast upprättade enligt funktionella kriterier eller helt enkelt enligt kända arkitekters impressionistiska inspiration. Vi ser våra kyrkor fyllas av bilder som med god vilja kan kallas "religiösa" men som inte förmedlar något religiöst budskap och som i värsta fall kan förvrida människotillblivelsens högsta sanning. Vi se våra heliga bönböcker lektionarier fulla av barnsliga och formlösa fraser som verkar illustrera de firanden som Ers Helighet, då Ni var kardinal, redan då beskrev som "liturgier som urartat till shower" - förord till Klaus Gamber, La réforme liturgique en question, Den liturgiska reformen ifrågasatt - och som är i stånd att föröda och förlöjliga konstens musors möjlighet att illustrera sadånt som hör till Gud. Och vi hör ännu flera melodier och sånger som är så prosaiska att de skiljer sig milsvitt från den gregorianska sångens högtidliga tradition. Med ett ord, den sakrala konsten och arkitekturen tycks idag inte gynna det ljuva och livgivande mötet med den sanne Guden, utan snarare förhindra det.

Santità: a distanza di 45 anni da quelle parole, i risultati sono modesti, se non del tutto deludenti. Vediamo crescere di giorno in giorno edifici sacri spogliati del sacro e costruiti senza alcuna cognizione della liturgia, ma modellati sul funzionalismo o sull’estro inconsulto e arbitrario dell’architetto creatore. Vediamo le nostre chiese pullulare di immagini e simbolismi al più genericamente ”religiosi”, ma che non illustrano alcuna realtà genuinamente cattolica, o – peggio – che distorcono la somma verità dell’Incarnazione. Vediamo i nostri sacri Lezionari rigurgitare di puerili ed informi disegni che paiono degna introduzione a quelle celebrazioni che la Santità Vostra, da cardinale, aveva già stigmatizzato come ”liturgie degenerate in show” - Prefazione a: Klaus Gamber, La réforme liturgique en question - in grado di devastare e ridicolizzare la capacità stessa delle Muse dell’arte di significare e illustrare le cose di Dio. E udiamo sempre più melodie e canti che, nella loro prosaicità, nulla hanno a che vedere ormai con la solenne tradizione della melopea Gregoriana. In una parola l’arte e l’architettura sacre oggi non sembrano favorire l’incontro dolce e vivificante con l’unico vero Dio, quanto piuttosto ostacolarlo e pervertirlo costantemente.

Votre Sainteté, quarante-cinq après ses mots, les résultats sont modestes, pour ne pas dire décevants. Nous voyons chaque jour des édifices sacrés dépouillés du sacré et construits sans aucune connaissance de la liturgie, mais modelés selon le critère du fonctionnalisme ou selon l’envie irréfléchie et arbitraire de l’architecte créateur. Nous voyons que dans nos églises on trouve en abondance des images et des symbolismes, comme beaucoup génériquement ”religieux”, mais qui n’illustrent aucune réalité authentiquement catholique ou pire encore déforment la plus haute de l’Incarnation. Nous voyons nos Lectionnaires sacrés débordés de puériles dessins difformes qui paraissent une digne introduction à ces célébrations que Votre Santeté, quand elle était cardinal, avait déjà stigmatisées comme des liturgies dégénérées en show” - Préface à : La liturgie romaine de Klaus Gamber,- titre en français dans le texte original - qui peuvent dévaster et ridiculiser les capacités mêmes des muses des Arts pour représenter et illustrer les choses de Dieu. Et nous écoutons chaque plus de mélodies et de chants, qui par leur caractère prosaїque, non rien à voir avec la solennelle tradition de la mélopée grégorienne. En résumé, l’art et l’architecture sacrées ne semblent pas favoriser aujourd’hui la rencontre douce et vivifiante avec le dieu unique et seul vrai, mais bien plus à lui faire obstacle et le pervertir en permanence.

VII.

Svatý Otče, ačkoliv uběhly čtyři století od publikování “Řeči o posvátných a profánních obrazech”, od kardinála Gabriela Paleottiho - 1582, ukazuje se, že předkládá s neměnnou jasností hlavní příčinu současného chaosu: “je naším míněním, že se nešvary nedají přičítat chybám, kterých se umělci dopouštějí při dávání formy obrazům, ale chybám, kterých se dopouštějí páni, když je zadávají a zanedbávají je zadat tak, jak by měli; oni jsou pravou příčinou nešvarů, nakolik umělci nekonají jinak než vyplňují přání”.

Svätý Otče, hoci ubehli štyri storočia od publikovania “Reči o posvätných a profánnych obrazoch”, od kardinála Gabriela Paleottiho - 1582, ukazuje sa, že predkladá s nemennou jasnosťou hlavnú príčinu súčasného chaosu: “je našou mienkou, že sa nešváry nedajú pričítať chybám, ktorých sa umelci dopúšťajú pri dávaní formy obrazom, ale chybám, ktorých sa dopúšťajú páni, keď je zadávajú a zanedbávajú je zadať tak, ako by mali, oni sú pravou príčinou nešvárov, nakoľko umelci nekonajú inak než vypĺňajú priania”.

Holy Father, although four centuries have passed since its publication, we believe that Gabriele Cardinal Paleotti's "On Sacred and Profane Images" – 1582, sets out clearly the main cause of the current situation: "It is our opinion that the abuses are not so much attributable to errors made by the artists in shaping the images, but rather to errors of commission and to the gentlemen who neglect to commission the works as they should be: they are the real causes of abuse, because the artists are simply following their instructions. "

Heiliger Vater, obwohl vier Jahrhunderte seit seiner Veröffentlichung vergangen sind, scheint uns der Discorso intorno alle imagini sacre e profane von Kardinal Gabriele Paleotti – 1582, mit unveränderter Klarheit den Hauptgrund für die derzeitige Entgleisung darzustellen: “Wir sind der Meinung, dass der Wildwuchs nicht so sehr den Irrtümern zuzuschreiben ist, die die Künstler begehen, wenn sie den Bildern Form verleihen, als vielmehr den Irrtümern jener Auftraggeber, die es versäumen, dies auf die gebührende Weise zu tun: sie sind der wahre Grund für den Wildwuchs, da die Künstler lediglich ihren Instruktionen folgen.”

Santidad, aunque hayan transcurrido cuatro siglos desde su publicación, nos parece que el Discurso en torno a las imágenes sagradas y profanas del Cardenal Gabriel Paleotti – 1582, expone con gran claridad la causa principal del desconcierto actual: ”En nuestra opinión, los abusos no son tan achacables a los errores que cometen los artistas al dar forma a las imágenes, sino más bien a los errores de los señores que les hacen el encargo y que no lo hacen como debieran, ya que los artistas no hacen sino seguir sus indicaciones”.

Santidade, não obstante sejam passados quatro séculos desde a sua publicação, o Discorso intorno alle immagini sacre e profane do Cardeal Gabriele Paleotti – 1582, parece-nos expor com intocada clareza a causa principal da situação actual: ”É nossa opinião que os abusos não são tanto de atribuir aos erros que os artistas fazem ao dar forma às imagens, mas sobretudo aos erros dos senhores que as encomendam e que não as encomendam devidamente: essa é a verdadeira causa dos abusos, visto que os artistas mais não fazem que seguir as suas indicações.”

Helige Fader, trots att det gått fyra århundraden sedan detta verk gavs ut, anser vi att "Discorso al torno alle immagini sacrale e profane" av kardinal Gabriele Paleotti – 1582, tydligt visar på anledningen till den nuvarande bristfälliga situationen. "Vi anser att missförhållandena inte beror på konstnärens sätt att skapa bilderna, utan snarare på de herrar som beställt dem. Dessa är de verkliga förövarna som lett till missbruken, för konstnärerna följer bara deras instruktioner."

Santità, nonostante siano trascorsi quattro secoli dalla sua pubblicazione, il Discorso intorno alle immagini sacre e profane del Cardinal Gabriele Paleotti – 1582, ci pare esponga con invariata chiarezza la causa principale dello sbandamento attuale: ”è nostro parere che gli abusi non siano tanto da ascrivere agli errori che gli artisti commettono nel dar forma alle immagini, quanto piuttosto agli errori dei signori che le commissionano e che trascurano di commissionarle come si dovrebbe: essi sono le vere cause degli abusi, in quanto gli artisti non fanno che seguire le loro indicazioni.”

Votre Sainteté, bien que quatre siècles sont passés depuis sa publication, il nous semble que le Discours au sujet des images sacrées et profanes du Cardinal Gabriel Paleotti – 1582, présent avec la plus grande clarté la cause principale du désordre actuel: ”à notre avis les abus ne sont pas imputables aux erreurs que commettent les artistes en donnant des formes aux images, mais plutôt aux erreurs des messieurs qui leur passent commande et qui le font comme ils ne devraient puisque les artistes ne font que suivrent leurs indications.”

VIII.

Nejdůstojnější Svatý Otče, tři známé a neopomenutelné základy katolické estetiky “integritas – proportio – splendor formae", tj. úplnost – úměrnost – úchvatnost mohou být shrnuty v požadavku na “krásu pravdy”. Jednota, pravdivost, dobro a krása se setkávají určujícím a nenahraditelným způsobem v plném pochopení Nejsvětější Trojice a liturgie, která z něho vychází: vytvářejí základní postavení, definují samotnou podstatu Res sacra - Posvátna a zároveň podřízenosti věřícího spojeného s Kristem a Církví. Jestliže pulchrum est quad visum placet, tedy “krásné je to, co se líbí na pohled” pak musí být posvátné umění svou povahou takové, že se bude moci zalíbit a přitahovat úplně všechny.

Najdôstojnejší Svätý Otče, tri známe a neopomenuteľné základy katolíckej estetiky “integritas - proportio - splendor formae”, tj. úplnosť - úmernosť - úchvatnosť môžu byť zhrnuté v požiadavke na “krásu pravdy”. Jednota, pravdivosť, dobro a krása sa stretávajú určujúcim a nenahraditeľným spôsobom v plnom pochopení Najsvätejšej Trojice a liturgie, ktorá z neho vychádza: vytvárajú základné postavenie, definujú samotnú podstatu Res sacra - Posvätnosti a zároveň podriadenosti veriaceho spojeného s Kristom a Cirkvou. Ak pulchrum est quad visum placet, teda “krásne je to, čo sa páči na pohľad” potom musí byť posvätné umenie také, že sa bude môcť zapáčiť a priťahovať úplne všetkých.

Most Holy Father, the three well known and indispensable fundamentals of Catholic Aesthetics: Integritas, Proportio, Splendor Formae, are integral to the pursuit of the ”Beauty of Truth”. Unity, truth, goodness and beauty are essential to our understanding of the Holy Trinity and the liturgy. They constitute the fundamental character and nature of the Res sacra and at the same time express the dependent relationship of the faithful to Christ and the Church. Sacred art must therefore be essentially True.

Heiliger Vater, die drei bekannten und unumgänglichen Grundprinzipien der katholischen Ästhetik - Integritas, Proportio und Splendor formae - können in der Forderung nach der “Schönheit der Wahrheit” zusammengefasst werden. Einheit, Wahrheit, Güte und Schönheit sind wesentlich für das volle Verständnis der heiligen Dreifaltigkeit und der Liturgie, die sich daraus ableitet: Sie stellen ihr fundamentales Gesetz dar, kennzeichnen die Natur der Res sacra selbst und gleichzeitig die Beziehung des mit Christus und der Kirche vereinten Gläubigen zu ihr. Wenn gilt, dass “pulchrum est quod visum placet”, dass “schön ist, was anzuschauen erfreut”, muss die sakrale Kunst von ihrer Natur her “allen gefallen und sie auf höchste Weise erfreuen können”.

Beatísimo Padre, los tres conocidos e imprescindibles fundamentos de la estética católica, Integritas, Proportio, Splendor formae, pueden ser resumidos en la demanda de la ”Belleza de la Verdad”. La unidad, la verdad, la bondad y la belleza concurren de manera determinante e insustituible en la plena comprensión de lo Sacro trinitario y de la liturgia que de ahí se deriva. Constituyen el estatuto fundamental, califican la propia naturaleza de la Res sacra y, al mismo tiempo, la naturaleza de la relación de dependencia con ella del fiel reunido en Cristo y en la Iglesia. Si ”pulchrum est quod visum placet”, es decir, ”bello es aquello que gusta a la vista”, el arte sacro debe, por naturaleza, ”poder gustar y deleitar extremadamente a todos”.

Beatíssimo Padre, os três conhecidos e imprescindíveis fundamentos da estética católica, Integritas, Proportio, Splendor formae, podem ser resumidos na procura da ”Beleza d Verdade”. A unidade, a verdade, a bondade e a beleza concorrem em modo determinante e insubstituível para a total compreensão do Santíssima Trindade e da liturgia que d’Ela advém: constituem o estatuto fundamental, qualificam a própria natureza de Res Sacra e simultaneamente a relação de dependência dela do fiel reunido a Cristo e à Igreja. Se ”pulchrum est quod visum placet”, ou seja ”bonito é aquilo que agrada à vista”, a arte sacra deve, pela sua natureza, ”poder agradar e deleitar sumamente e todos”.

Helige Fader, de tre välkända och oumbärliga grunderna till den katolska läran om estetiken: Inegritas, Proportion och Splendor Formae, kan sammanfattas i en önskan om att äga "Sanningens skönhet". Enhet, sanning, godhet och skönhet är oundgängliga för vår förståelse av den heliga Treenigheten och av liturgin. De utgör det grundläggande tillståndet för Res sacra, och dess natur. På samma gång uttrycker de den troendes relation – som är av underordnad natur – till Kristus och kyrkan. Om uttrycket "pulchrum est quod visum placet" (ung. "skönt är det som när det skådas behagar", Thomas av Aquino) är sant, då bör den sakrala konsten förnöja och i allra högsta grad glädja alla som ser den.

Beatissimo Padre, i tre noti e imprescindibili fondamentali dell’estetica cattolica Integritas, Proportio, Splendor formae, possono essere riassunti nella richiesta di ”Bellezza della Verità”. L’unità, la verità, la bontà e la bellezza concorrono in modo determinante e insostituibile alla piena comprensione del Sacro trinitario e della liturgia che ne discende: ne costituiscono lo statuto fondamentale, qualificano la natura stessa della Res sacra e a un tempo della relazione di dipendenza con essa del fedele riunito a Cristo e alla Chiesa. Se ”pulchrum est quod visum placet”, ossia ”bello è ciò che visto piace”, l’arte sacra deve per sua natura ”poter piacere e dilettare sommamente e tutti”.

Très Saint Père, les trois connus et indispensables fondements de l’esthétique catholique, Integritas, Proportio, Splendor formae, peuvent être résumés dans la demande de ”la Beauté de la Vérité”. L’unité, la vérité, la bonté et la beauté concourent de manière déterminante et irremplaçable à la pleine compréhension du Sacré trinitaire et de la liturgie qui en découle. Elles constituent le statut fondamental, elles qualifient la propre nature de Res sacra et, en même temps, la nature de la relation de dépendance avec celle du fidèle réuni dans le Christ et dans l’Église. Si ”pulchrum est quod visum placet”, c’est dire, est ”Beau ce qui plaît à la vue”, l’art sacré doit, par nature, ”pouvoir plaire et ravir d’une manière extrême toute personne. ”

IX.

Božská podobnost mezi Otcem a Synem - Jan 14,9 - která je v Trojici dokonalá, podstatná a naprostá, se projevuje účastenstvím ve stvoření; a projevuje se tam právě proto, že svatá Trojice chce také mimo svoji tajemnou přesažnost tvorů – svého obrazu – schopných konat rozumně a proto svobodně, mít stejnou svatou liturgii, kterou Ona koná v sobě. Podobná podstata, která řídí liturgický tvůrčí vztah mezi Otcem a Synem, řídí i – sice jen podřadně a analogicky – liturgický vztah mimo Trojici, když je uskutečňován lidmi, kteří nejsou Kristem - tím Kristem, který je dokonalým tělesným vzorem, daného dvěma posvátnými jmény svatého Tomáše a svatého Bonaventury Verbum et Imago – Slovo a obraz, konaný na zemi duchovním vztahem, s tím konaným Synem v nebi. Vtělení Páně je podstatou a zdrojem posvátného umění. Umění, co dráždí - pokud věrně neuznává, nebo postrádá nauku Vtělení; popírajíc v novém ikonoklasmu Verbum et Imago skrze abstraktivismus, opuštění forem nebo opuštění tout court ve všech zobrazeních - je neslučitelné so značením “posvátné katolické umění”.

Božská podobnosť medzi Otcom a Synom - Ján 14,9 - ktorá je v Trojici dokonalá, podstatná a naprostá, sa prejavuje spoluúčasťou vo stvorení; a prejavuje sa tam práve preto, že svätá Trojica chce tiež mimo svoju tajomnú dimenziu tvorov - svojho obrazu - schopných konať rozumne a preto slobodne, mať rovnakú svätú liturgiu, ktorou Ona koná v sebe. Podobná podstata, ktorá riadi liturgický tvorivý vzťah medzi Otcom a Synom, riadi aj - síce iba podradne a analogicky - liturgický vzťah mimo Trojicu, keď je uskutočňovaný ľuďmi, ktorí nie sú Kristom - tým Kristom, ktorý je dokonalým telesným vzorom, daného dvomi posvätnými menami svätého Tomáša a svätého Bonaventúru Verbum et Imago - Slovo a obraz, konaný na zemi duchovným vzťahom, s tým konaným Synom v nebi. Vtelenie Pána je podstatou a zdrojom posvätného umenia. Umenie, ktoré dráždi - ak verne neuznáva, alebo postráda náuku Vtelenia; popierajúc v novom ikonoklazme Verbum et Imago cez abstraktivizmus, opustenie foriem alebo opustenie tout court vo všetkých zobrazeniach - je nezlučiteľné s označením “posvätné katolícke umenie”.

The divine accord between Father and Son - see Joh. 14,9 - which in the Trinity is perfect, substantial and complete, permeates all creation, and permeates creation precisely because God desires, in the mystery of His transcendence, creatures made in His own image who are able to perform intelligently and freely the same Holy Liturgy, that operates in the Holy Trinity. The principle of divine accord, the eternal offering of the Son to the Father for the salvation of the world and the sending of the Holy Spirit to move the hearts and minds of humanity to God is both the model for and the reality of the Church's Holy Liturgy. We as the Body of Christ participate sacramentally in the eternal realities of Heaven in union with the Second Person of the Trinity and all the angels and saints. Jesus is the perfect incarnate model for us, expressed by St. Thomas and St. Bonaventura as Verbum et Imago. This is why the care for the sacred texts and sacred music – Verbum - as well as sacred architecture and the sacred arts – Imago - that support and serve the liturgy are of such profound importance. The Incarnation of the Lord is the beginning and source of sacred art. Art that mocks or fails to express the doctrine of the Incarnation faithfully, by denying it through abstractionism and renunciation of meaningful form, is incompatible with the definition of "Catholic sacred art".

Die göttliche Ähnlichkeit zwischen Vater und Sohn - vgl. Joh 14,9 - die in der Dreifaltigkeit vollkommen, substanziell und umfassend ist, strahlt durch Teilhabe in die Schöpfung aus, und zwar gerade deswegen, weil die Allerheiligste Dreifaltigkeit auch außerhalb ihrer geheimnisvollen Transzendenz Geschöpfe, Abbilder von sich haben möchte, die auf kluge und freie Weise dieselbe heilige Liturgie vollziehen können, die sie in sich vollzieht. Der Grundsatz der Ähnlichkeit, so wie er die liturgische generative Beziehung zwischen Vater und Sohn beherrscht, beherrscht auch, wenngleich auf untergeordnete und analoge Weise, die liturgische Beziehung außerhalb der Dreifaltigkeit, wenn sie von anderen Menschen realisiert wird, die nicht Christus sind: Christus ist das vollkommene fleischliche Vorbild, bestimmt durch die beiden heiligen Namen Verbum und Imago, die der heilige Thomas und der heilige Bonaventura verwandt haben. Auf der Erde wird die liturgische geistliche Beziehung vollzogen, die vom Sohn im Himmel vollzogen wird. Die Menschwerdung des Herrn ist Anfang und Ursprung der sakralen Kunst. Eine Kunst, die das Dogma der Menschwerdung ins Lächerliche zieht, nicht treu beachtet oder verwirkt und in einem neuen Ikonoklasmus Verbum und Imago durch eine Tendenz zum Abstrakten, einen Verzicht auf Formen oder schlechthin auf jede Darstellung leugnet, ist mit der Definition “katholische Sakralkunst” unvereinbar.

La divina semejanza entre Padre e Hijo - cfr. Jn 14, 9 - que en la Trinidad es perfecta, sustancial y plena, se disemina en la creación por participación, y se disemina precisamente por el hecho de que la Santísima Trinidad quiere tener – también fuera de su arcana trascendencia de las criaturas – imágenes de Sí, capaces de cumplir inteligentemente y, por tanto, libremente, la misma santa liturgia que Ella cumple en Sí. El principio de semejanza, del mismo modo que gobierna la litúrgica relación generativa entre Padre e Hijo, gobierna también – aunque de manera subordinada y analógica – la litúrgica relación fuera de la Trinidad cuando es realizada por otros hombres que no son Cristo: el de Cristo es el Modelo carnal perfecto - determinado por los dos Nombres sagrados reconocidos por Santo Tomás y San Buenaventura: Verbum e Imago - cumplido sobre la tierra de la litúrgica relación espiritual cumplida por el Hijo en el Cielo. La Encarnación del Señor es principio y fuente del arte sacro. Un arte que ridiculice, no respete fielmente o pierda el dogma de la Encarnación – renegando en una nueva iconoclastia el Verbum y el Imago a través del abstraccionismo, la renuncia a las formas o la renuncia tout court a cualquier representación – es incompatible con la definición de ”arte sacro católico”.

A divina semelhança entre Pai e Filho - cfr. Gv 14, 9 - que na Trindade é perfeita, substancial e plena, alarga-se à criação por participação, e alarga-se exactamente porque a SS. Trindade quer ter, também fora da sua arcana transcendência das criaturas, imagens de Si, capazes de capazes de compreender inteligentemente e portanto livremente a própria santa liturgia que Ela compreende em Si. O princípio da semelhança, assim como governa a litúrgica relação geradora entre Pai e Filho, governa também, ainda que por via subordinada e analógica, a litúrgica relação fora da Trindade quando realizado por outros homens que não Cristo: o de Cristo é o Modelo carnal perfeito (determinado pelos dois sagrados Nomes reconhecido por São Tomás e São Boaventura Verbum e Imago) realizado na terra pela litúrgica relação espiritual operada pelo Filho nos Céus. A incarnação do Senhor é princípio e fonte da arte sacra. Uma arte que caricature, que não respeite fielmente, ou perca o dogma da Incarnação, renegando numa nova iconoclastia o Verbum e a Imago através do abstraccionismo, a renúncia às formas ou à renúncia tout court a toda a representação, é incompatível com a definição de ”arte sacra católica”.

Den gudomliga samstämmigheten mellan Fadern och Sonen - jfr Joh 14:9 - som i Treenigheten är fulländad, konkret och fullkomlig, genomsyrar Skapelsen och den gör det just för att Gud i sitt eget mysteriums transcendens, önskar varelser skapade till Hans avbild som i sin tur kan fira densamma heliga liturgi, intelligent och fritt, som den som firas inom Treenigheten. Principen om den gudomliga samstämmigheten som reglerar relationen mellan Fadern och Sonen, när Sonen i evighet ger sig själv åt Fadern för världens frälsning, och utsändningen av den Helige Ande som ska röra människorna att vända sig mot Gud, reglerar även – fast på ett underordnat och analogt sätt – den liturgiska relationen utanför Treenigheten som gestaltas av människor som inte är Kristus. Kristi person däremot är den fullkomliga människoblivna modellen för oss, vilket vi kan se i de två heliga namn som Thomas av Aquino och den helige Bonaventura gav Honom, Verbum och Imago – Ordet och Bilden och den andliga relation som Sonen har i himlen fullbordas här på jorden i kyrkans liturgi. Herrens människotillblivelse är den sakrala konstens princip och källa. En konst som trotsar och inte troget respekterar eller helt lämnar åsido Inkarnationens dogm, som förnekar den genom att göra den abstrakt eller avstår från att ge den en meningsfull form, är oförenlig med definitionen "katolsk sakral konst".

La divina somiglianza tra Padre e Figlio - cfr. Gv 14, 9 - che nella Trinità è perfetta, sostanziale e piena, si sparge nella creazione per partecipazione, e vi si sparge proprio perché la ss. Trinità vuole avere anche fuori della sua arcana trascendenza delle creature, immagini di Sé, capaci di compiere intelligentemente e dunque liberamente la stessa santa liturgia che Essa compie in Sé. Il principio di somiglianza, cosi come governa la liturgica relazione generativa tra Padre e Figlio, governa anche, se pur in via subordinata e analogica, la liturgica relazione fuori della Trinità quando realizzata da altri uomini che non siano il Cristo: quello di Cristo è il Modello carnale perfetto - determinato dai due sacri Nomi riconosciuti da san Tommaso e san Bonaventura Verbum e Imago - compiuto sulla terra della liturgica relazione spirituale compiuta dal Figlio nei Cieli. L’Incarnazione del Signore è principio e fonte dell’arte sacra. Un’arte che irrida, non rispetti fedelmente, o perda il dogma dell’Incarnazione, rinnegando in una nuova iconoclastia il Verbum e l’Imago attraverso l’astrattismo, la rinuncia alle forme o la rinuncia tout court a ogni rappresentazione, è incompatibile con la definizione di ”arte sacra cattolica”.

La divine similitude entre le Père et le Fils - cf. Jean 14, 9 - qui dans la Trinité est parfaite, substantielle et pleine, se dissémine dans la création par la participation, et se dissémine précisément par le fait que la Trinité veut avoir,-également à l’extérieur de sa secrète transcendance des créatures, - des images de Lui, capables d’accomplir intelligemment et, pour autant, librement, la même sainte liturgie qu’elle accomplit en Lui. Le principe de similitude, de la même manière que gouverne la relation liturgique générative entre le Père et le Fils, gouverne aussi, - quoique d’une façon subordonnée et analogique, - la relation liturgique en dehors de la Trinité quand elle est réalisée par d’autres hommes qui ne sont pas le Christ : celui du Christ est le Modèle charnel parfait - déterminé par les deux Noms sacrés reconnus par Saint Thomas et Saint Bonaventure: Verbum e Imago - accompli sur la terre de la relation liturgique spirituelle par le Fils dans le Ciel. L’Incarnation du Seigneur et le début et la source de l’art sacré. Un art qui se moque, ne respecte pas fidelement ou perd le dogme de l’Incarnation,- reniant en une nouvelle iconoclastie le Verbum et l’Imago, à travers l’abstractionnisme, renonce aux formes ou renonce tout court (en français dans le texte) à toute représentation est incompatible avec la définition de l’ ”art sacré catholique”.

X.

Liturgie není něco uměle vytvořeného, nějaký intelektuální výtvor pro nalezení dočasně definovatelné náboženské zkušenosti: je to Píseň oběti konaná samotným Bohem k Boží slávě jednotně se zástupy stvoření; a je vstupem do reality samotné Trojice. Liturgie nás vede, abychom se obrátili k Pánu zrakem odvráceným od sebe nebo jiných tvorů a upřeli ho – prostřednictvím slavícího kněze - in persona Christi na osobu Krista ve slávě Otce. Liturgie je tedy posvátná, protože sestupuje z výše; od Boží Trojice, která je v nebi; a proto je “nebem na zemi”; a je rovněž svatá, jelikož je tak zbožšťující a vystupuje prostřednictvím Krista k Otci, který je v nebi. Pro tento cíl nemůže být umění neviděno jako “služebnice liturgie”, jenž je ve všech projevech v souladu s Areopagitovým tvrzením o “viditelném zobrazení tajemné a nadpřirozené podívané” jako i nesmírně skutečné.

Liturgia nie je niečo umelo vytvoreného, nejaký intelektuálny výtvor pre nájdenie dočasne definovateľnej náboženskej skúsenosti: je to Pieseň obeti konaná samotným Bohom k Božej sláve jednotne zo zástupmi stvorenia; a je vstupom do reality samotnej Trojice. Liturgia nás vedie, aby sme sa obrátili k Pánovi zrakom odvráteným od seba alebo iných tvorov a upreli ho - prostredníctvom celebrujúceho kňaza - in persona Christi na osobu Krista k Otcovi, ktorý je v nebi. Pre tento cieľ nemôže byť umenie nevidené ako “služobníčky liturgie”, ktoré je vo všetkých prejavoch v súlade s Areopagitovým tvrdením o “viditeľnom zobrazení tajomného a nadprirodzeného pohľadu” ako aj nesmierne skutočné.

The liturgy is not something artificially constructed - something intellectually contrived to create some religious experience or feeling - it is instead the Canticle of Sacrifice for the glory of God with the choirs of the angels and saints, and the sacramental participation in the life of the Trinity itself. The liturgy invites us to turn to the Lord, looking away from ourselves or other creatures, to look upon Him through the ministerial priest acting in persona Christi, to the glory of the Father. So the liturgy is sacred because it is from above, from the Holy Trinity in heaven. It is ”heaven on earth”, and it sanctifies all things through the sacrifice of Christ to the Father in Heaven. For this reason art can only be validly understood as a "servant of the Liturgy" and ought to be in all ways consistent with the definition of Dionysius the Areopagite as a "visible representation of mystical and supernatural events", although truly real.

Die Liturgie ist kein künstliches Konstrukt, keine intellektualistische Schöpfung, um eine zeitlich begrenzte religiöse Erfahrung zu erzeugen: Sie ist vielmehr der Lobgesang auf das Opfer, das Gott selbst, mit den Geschöpfen vereint, zur Ehre Gottes vollzieht, und sie ist der Zugang zur Dreifaltigkeit selbst. Die Liturgie lädt uns dazu ein, den Blick von uns selbst und von den anderen Menschen zu lösen und uns dem Herrn zuzuwenden; ihn durch den in persona Christi zelebrierenden Priester in der Herrlichkeit des Vaters zu schauen. Die Liturgie ist also heilig, weil sie von oben hinabsteigt, vom dreifaltigen Gott im Himmel. Daher ist sie “der Himmel auf Erden”. Sie ist außerdem heilig, weil sie auf diese verherrlichende Weise durch das Opfer Christi wieder zum Vater im Himmel hinaufsteigt. Deshalb kann die Kunst nur als “Magd der Liturgie” verstanden werden. Sie muss in all ihren Ausprägungen mit der Aussage des Areopagiten übereinstimmen, der sie als “sichtbare Darstellung des Geheimnisvollen und Übernatürlichen” und außerdem äußerst Realen versteht.

La liturgia no es algo construido artificialmente, una creación intelectualista para inventar una experiencia religiosa definida temporalmente. Es, por el contrario, el Cántico de sacrificio consumado por el propio Dios, a la gloria de Dios y en unión con el coro de las criaturas; y es el Ingreso en la misma Realidad trinitaria. La liturgia nos invita a dirigirnos al Señor, apartando la mirada de nosotros y de las otras criaturas para fijarla –por medio del sacerdote celebrante in persona Christi– en la Gloria del Padre. Por tanto, la liturgia es sacra porque desciende de lo alto, de Dios Trinidad que está en el Cielo. Por eso es ”el Cielo en la tierra” y es sacra, además, porque así divinizada vuelve a subir a través del sacrificio de Cristo al Padre que está en el Cielo. Con ese fin, el arte no puede sino entenderse como ”sirvienta de la liturgia” y ser, en todas sus formas, coherente con la afirmación del Aeropagita que la concibe como ”representación visible de espectáculos misteriosos y sobrenaturales” que son, al mismo tiempo, fortísimamente reales.

A liturgia não é algo de construído artificialmente, criação intelectualizada para inventar uma experiência religiosa temporalmente definida: é, pelo contrário, o Cântico de sacrifício operada pelo próprio Deus para a Glória de Deus, juntamente com o coro das criaturas e a entrada na própria Realidade trinitária. A liturgia convida-nos a dirigirmo-nos ao Senhor afastando o olhar de nós mesmos ou de outras criaturas para fixá-Lo, através do próprio sacerdote celebrante in persona Christi, na Glória do Pai. Portanto, a liturgia é sagrada porque desce do alto, de Deus Trindade que está nos céus, e por isso é ”o Céu na terra”, e é sagrada também porque é assim divinizante, sobe através do sacrifício de Cristo ao Pai que está nos Céus. Com tal objectivo a arte não pode ser entendida como ”serva da liturgia” e ser em todas as suas formas coerente com a afirmação do Aeropagita que a entende como ”representação visível de espectáculos misteriosos e sobrenaturais” tanto quanto fortemente reais.

Liturgin är inte något konstlat konstruerat, en intellektuell skapelse som önskar uppfinna en religiös erfarenhet med tidsbundna definitioner. Den stämmer in i lovsången till Offret som sjungs till Guds ära med de skapade varelsernas kör. Den är Treenigheten som kommer in i verkligheten. Denna liturgi bjuder oss att vända oss till Herren, se bort från oss själva eller från andra varelser, för att istället fästa blicken på den präst som firar mässan in persona Christi, till Faderns ära. Således är liturgin helig, eftersom den har sin upprinnelse från ovan, från Treenighetens Gud som är från himlen. Därför är den "himlen på jorden", helig därför att så gudomliggjord riktar den sig uppåt genom Kristi offer till Fadern som är i himlen. Av detta skäl kan konsten bara förstås som "liturgins tjänare" och måste i alla dess former överensstämma med Dionysios Areopagitas definition av den som "det synliga uttrycket av mystiska och övernaturliga skeenden", fastän på samma gång stark och verklig.

La liturgia non è qualcosa di costruito artificialmente, intellettualistica creazione per inventare un’esperienza religiosa temporalmente definita: essa è invece il Cantico di sacrificio compiuta da Dio stesso alla Gloria di Dio unitamente al coro delle creature ed è l’Ingresso nella Realtà trinitaria stessa. La liturgia ci invita a rivolgerci al Signore distogliendo lo sguardo da noi stessi o da altre creature per fissarlo, attraverso lo stesso sacerdote celebrante in persona Christi, nella Gloria del Padre. La liturgia è dunque sacra perché scende dall’alto, da Dio Trinità che è nei cieli, perciò è ‘il Cielo sulla terra’, ed è sacra inoltre perché cosi deificante, risale attraverso il sacrificio di Cristo al Padre che è nei Cieli. A tale scopo l’arte non può non essere intesa che come ”ancella della liturgia” ed essere in tutte le sue forme coerente con l’affermazione dell’Areopagita che la intende quale ”rappresentazione visibile di spettacoli misteriosi e soprannaturali” tanto quanto fortissimamente reali.

La liturgie n’est pas quelque chose de construit artificiellement, une création intellectualiste pour inventer une expérience religieuse définie temporellement. C’est, au contraire, le Cantique du sacrifice consommé par le Dieu même, à la gloire de Dieu, et en union avec le choeur des créatures; et c’est l’admission dans cette même Réalité trinitaire. La Liturgie nous invite à nous adresser au Seigneur, en détournant notre regard et celui des autres créatures pour la fixer, - par l’intermédiaire du prêtre célébrant in persona Christi, – dans la Gloire du Père. Par conséquent, la liturgie est sacrée parce qu’elle procède de ce qui est en haut, de Dieu Trinité qui est aux cieux. C’est pour cela qu’elle est ”le Ciel sur la terre” et est sacré, mais aussi parce qu’ainsi divinisée elle monte de nouveau à travers le sacrifice du Christ au Pères. Avec cette finalité, l’art peut seul se comprendre comme ”servante de la liturgie” et être, dans toutes ses formes, cohérent avec l’affirmation de l’Aéropagite qui l’a conçoit. Comme ”représentation visible des spectacles mystérieux et surnaturels” qu’ils sont, en même temps, tout à fait réels.

XI.

Souběžná cesta a tajemné zapojení umění do liturgie neomezuje jeho smysl. Umělecké a architektonické dílo - na rozdíl od liturgie – zůstává také po skončení liturgie. Má proto dodatečný úkol zůstávat ozvěnou liturgie, poté co ona byla ukončena. Proto má výzdoba kostela a jeho architektonická struktura na sebe brát výchovné poslání - s věrností evangelijnímu a liturgickému poselství – tak, že předjímá i prodlužuje spojení s Pánem v jeho domě.

Věrnost Vtělení a věrnost liturgii jsou tedy pilíři posvátného katolického umění!

Súbežná cesta a tajomné zapojenie umenia do liturgie neobmedzuje jeho zmysel. Umelecké a architektonické dielo - na rozdiel od liturgie - zostáva tiež po skončení liturgie. Má preto dodatočný úkol zostávať ozvenou liturgie, potom čo bola ukončená. Preto má výzdoba kostola a jeho architektonická štruktúra na seba brať výchovné poslanie - s vernosťou posolstva evanjelia a liturgie - tak, že predchádza aj predlžuje spojenie s Pánom v jeho dome.

Vernosť Vteleniu a vernosť liturgii sú teda piliere posvätného katolíckeho umenia!

The parallel path and the intimate connection between liturgy and art also does not conclude its meaning. The work of art and architecture, unlike the liturgy, continues even after the liturgy. It therefore has the additional task of being an echo of the liturgy, after the Mass is finished. In this way the decoration of the church and its architecture can rightly claim the pedagogical and exhortative functions regarding the message of the Gospel, as well as to aesthetically enrich the liturgy, and ultimately to the communication with the Lord in His Temple.

Loyalty to the Incarnation and fidelity to the liturgy are therefore the cornerstones of sacred Catholic art!

Auch wenn die Kunst parallel zur Liturgie verläuft und sich in sie einfügt, erschöpft das außerdem noch nicht ihre Bedeutung. Das künstlerische und architektonische Werk bleibt im Gegensatz zur Liturgie auch noch nach deren Abschluss bestehen. Ihm kommt daher die zusätzliche Aufgabe zu, die Liturgie nachhallen zu lassen, wenn diese beendet ist. Die Ausschmückung der Kirche und ihre Architektur müssen daher eine pädagogische Funktion ausüben und – treu gegenüber der Botschaft des Evangeliums und der Liturgie – das Gespräch mit dem Herrn in seiner Wohnstatt vorwegnehmen und verlängern.

Treue zur Menschwerdung und Treue zur Liturgie sind also die Eckpfeiler der katholischen Sakralkunst!

El recorrido paralelo y la íntima integración del arte con la liturgia no finalizan con un mismo sentido. La obra artística y arquitectónica, a diferencia de la liturgia, permanecen también después de la conclusión de la liturgia. Tienen, de hecho, la tarea añadida de ser un eco de la liturgia, una vez que ésta ha terminado. Por tanto, la decoración de la iglesia y su estructura arquitectónica deben reivindicar una inalienable función pedagógica y protréptica hacia la fidelidad al mensaje evangélico y litúrgico; y así anticipa y prorroga la comunicación con el Señor durante Su demora.

¡Fidelidad a la Encarnación y fidelidad a la liturgia son, por tanto, los fundamentos del arte sacro católico!

O percurso paralelo e a íntima integração da arte com a liturgia não se concluem como sentido. A obra de arte e arquitectónica, diferentemente da liturgia, permanece depois da conclusão da própria liturgia. Ela tem por isso o objectivo suplementar de ser um eco da liturgia, quando ela termina. Portanto a decoração da igreja e a sua estrutura arquitectónica devem reivindicar uma inalienável função pedagógica e protectora da fidelidade à mensagem evangélica e litúrgica, que assim antecipa e prolonga a comunicação com o Senhor na Sua morada.

Fidelidade à Incarnação e fidelidade a liturgia são portanto os fulcros da arte sacra católica!

Den innerliga sammansmältningen mellan konst och liturgi och den parallella väg dessa tar, stannar inte vid sinnenas upplevelser. Till skillnad från själva det liturgiska firandet finns det konstnärliga och arkitektoniska verket kvar även efter detta. Det har alltså den ytterligare meriten att utgöra ett eko av liturgin även när själva det liturgiska firandet har avslutats. Det är därför viktigt att kyrkans utsmyckning och arkitektoniska struktur äger en pedagogisk och manande funktion som talar om trohet mot det glada budskapet, och att den sålunda ger en försmak av mötet med Herren i Hans boning.

Trohet mot Inkarnationen och trohet mot liturgin är alltså hörnstenarna för den katolska kyrkokonsten!

Il percorso parallelo e l’intima integrazione dell’arte con la liturgia non ne concludono altresi il senso. L’opera artistica e architettonica, a differenza della liturgia, permane anche dopo la conclusione della liturgia stessa. Essa ha perciò il compito aggiuntivo di essere eco della liturgia, una volta che questa sia terminata. Pertanto la decorazione della chiesa e la sua struttura architettonica debbono rivendicare un’inalienabile funzione pedagogica e protrettica verso la fedeltà al messaggio evangelico e liturgico, che così anticipa e protrae la comunicazione con il Signore nella Sua dimora.

Fedelta all’Incarnazione e fedelta alla liturgia sono dunque i cardini dell’arte sacra cattolica!

Le parcours parallèle et l’intime intégration de l’art avec la liturgie ne se terminent pas dans un sens identique. L’oeuvre artistique et architecturale, à la différence de la liturgie, reste encore après la conclusion de la liturgie. Elle a, de fait, la tâche complémentaire d’etre un écho de la liturgie, une fois que celle-ci est terminée. En conséquence, la décoration de l’Église et sa structure architecturale doivent revendiquer une inaliénable fonction pédagogique et protreptique dans le sens de la fidélité au message évangélique et liturgique ; et ainsi anticiper et renouveler la communication avec le Seigneur tout au cours de Son attente.

Fidélité à l’Incarnation et fidélité à la liturgie sont, en conséquence, les fondements de l’art sacré catholique!

XII.

Svatý Otče, všichni kněží i odborníci na liturgii měli vždy zřetelnou odpovědnost, vrozenou v křesťanské identitě a katolickém zadání: a odtud pochází také nezbytnost ověřit identitu umělce, která ač nebývá natolik výrazná, má přecházet od technického povolání k dosažení toho křesťanského i liturgického, které jediné dovoluje mu vytvářet posvátné umění. To chrání před každým kulturním relativismem a umožňuje zhodnotit kulturu a identitu místní zbožnosti.

Svätý Otče, všetci kňazi a odborníci na liturgiu mali vždy zreteľnú zodpovednosť, vrodenú v kresťanskej identite a katolíckom zadaní: a odtiaľ pochádza tiež nevyhnutnosť overiť identitu umelca, ktorá hoci nebýva natoľko výrazná, má prechádzať od technického povolania k dosiahnutiu toho kresťanského a liturgického, ktoré jediné dovoľuje mu vytvárať posvätné umenie. To chráni pred každým kultúrnym relativizmom a umožňuje zhodnotiť kultúru a identitu miestnej zbožnosti.

Holy Father, both priests and the liturgists have within in their Christian and Catholic identity the clear responsibility for sacred art. It is they who must assist the artist who starts from his technical vocation to reach a Christian and liturgical vocation: the only vocation that can enable him to create a sacred art. This secures sacred art from any cultural relativism and also serves to enhance local cultures and local devotional identities.

Heiliger Vater, Priester und Liturgiker haben immer genau gewusst, welche Verantwortung damit verbunden ist, bei der Auftragsvergabe auf eine christliche und katholische Identität zu achten: Hieraus ergibt sich die Notwendigkeit, auch die Identität des Künstlers zu prüfen. Falls dieses nicht klar ist, muss er einen Weg beschreiten, der von der technischen Berufung hin zu einer christlichen und liturgischen Berufung führt, die allein es ihm möglich macht, ein sakrales Kunstwerk zu schaffen. Das bietet Schutz vor jedem kulturellen Relativismus und erlaubt gleichermaßen, die lokale Kultur und die lokalen Frömmigkeitsformen zur Geltung kommen zu lassen.

Padre Santo, el sacerdote y el liturgista han tenido siempre clara la responsabilidad inherente en la identidad cristiana y católica del encargo de un trabajo de arte sacro: de aquí se deriva la necesidad de verificar también la identidad del artista que, si no fuera igualmente clara, deberá completar un itinerario que parta de su vocación técnica para alcanzar esa vocación cristiana y litúrgica indispensable para crear un arte sacro. Esto lo salvaguarda de cualquier relativismo cultural y consiente, en cambio, la valorización de las culturas locales y las identidades devocionales locales.

Padre Santo, o sacerdote e o liturgista tiveram sempre clara a responsabilidade implícita na identidade cristã e católica da encomenda: daqui vem a necessidade de verificar também a identidade do artista que, sempre que não é clara, deve fazer um percurso que parta a sua vocação técnica para alcançar aquela cristã e litúrgica que lhe é necessária para criar uma arte sacra. Isto protege de todo o relativismo cultural e consente de valorizar as culturas locais e as identidades devocionais locais.

Helige Fader, prästen och liturgisten har alltid varit medvetna om det ansvar de i och med sin kristna och katolska identitet bär för uppdraget att fostra den sakrala konsten. Därför äger de också ansvar att ta reda på den konstnärs identitet som ska utföra verket. Om denna inte är helt klar måste prästen och liturgisten se till att denne konstnär utifrån sin tekniska skicklighet går en väg som förenar sig med den kristna och liturgiska. Endast så blir det möjligt för honom att skapa sann sakral konst. Detta gör att all kulturell relativism utesluts och leder till hedrande av den lokala kulturen och de fromma lokala bruken.

Padre Santo, il sacerdote e il liturgista hanno sempre avuto chiara la responsabilità insita nell’identita cristiana e cattolica della committenza: di qui ne discende la necessità di verificare anche l’identità dell’artista che, qualora non fosse altrettanto limpida, deve compiere un itinerario che parta dalla sua vocazione tecnica per giungere a quella cristiana e liturgica che sola può permettergli di creare un’arte sacra. Questo mette al riparo da ogni relativismo culturale e consente altresì di valorizzare le culture e le identità devozionali locali.

Très Saint Père, le prêtre et la liturgie ont toujours eu une responsabilité claire inhérente à l’identité chrétienne et catholique de la commande d’un travail d’art sacré: de là découle la nécessité de vérifier aussi l’identité de l’artiste qui, si elle n’était pas également claire, devra compléter un itinéraire qui parte de sa vocation technique pour atteindre cette vocation chrétienne et liturgique indispensable pour créer un art sacré. Cela le sauve de tout relativisme culturel et permet en échange la valorisation des cultures locales et des identités dévotionnelles locales.

XIII.

Nezbytnost rozvíjet místní zbožnost nachází opodstatnění v kulturní rozmanitosti, pravém pokladu Katolicity. Vymazání místních kultů z ikonografických programů v mnoha moderních kostelích je kulturní násilím. Rozumné používání obrazů v místní zbožnosti napomáhá rozvoji příslušnosti k Církvi v geografickém a lidském kontextu, i k oživení vzpomínky na postavení místní komunity v dějinách Církve. Umělecké dílo se může změnit v užitečný a posvátný nástroj k oživení místní zbožnosti, když čerpá z ikonografické tradice subjektu, bez níž by se paradoxně popírala historická kontinuita zobrazovaného cíle.

Nevyhnutnosť rozvíjať miestnu zbožnosť nachádza opodstatnenie v kultúrnej rozmanitosti, pravom poklade Katolicity. Vymazanie miestnych kultov z ikonografických programov v mnohých moderných kostolov je kultúrne násilie. Rozumné používanie obrazov v miestnej zbožnosti napomáha rozvoju príslušnosti k Cirkvi v geografickom a ľudskom kontexte, a k oživeniu spomienky na postavenie miestnej komunity v dejinách Cirkvi. Umelecké dielo sa môže zmeniť v užitočný a posvätný nástroj k oživeniu miestnej zbožnosti, keď čerpá z ikonografickej tradície subjektu, bez ktorej by sa paradoxne popierala historická kontinuita zobrazovaného cieľa.

The need to develop local devotions finds justification in the cultural diversity, which is an authentic richness of Catholicism. The suppression of local devotional practices by the iconographic program of many contemporary churches is a cultural violence. The wise use of local devotional images of can help to integrate the Church within the local geographical and human environment, as well as refresh the memories of the local community rooted in the history of the Church. The artwork can become a useful and holy instrument in the revitalization of local devotions, but always drawing on the traditional iconography of the subject, without which it would, paradoxically, deny its historical continuity with the objectives of representation.

Die Notwendigkeit, die lokalen Frömmigkeitsformen zu fördern, findet ihre Berechtigung in der kulturellen Verschiedenheit, einem wirklichen Reichtum der Katholizität. Die Verdrängung lokaler Kultformen aus den ikonographischen Programmen vieler Kirchen von heuten ist eine Form von kultureller Gewalt. Ein kluger Gebrauch der Bilder der ortsgegebenen Frömmigkeit unterstützt vielmehr die Entwicklung eines Sinns der Zugehörigkeit der Kirche zum geographischen und menschlichen Umfeld und verstärkt die Erinnerung daran, dass die lokale Gemeinde in der Geschichte der Kirche verwurzelt ist. Das Kunstwerk kann sich zu einem nützlichen und heiligen Instrument für die Wiederbelebung der lokalen Frömmigkeitsformen erheben, wobei es jedoch immer an der ikonographischen Tradition des Gegenstands festhalten muss, ohne die paradoxerweise gerade jene historische Kontinuität negiert würde, die das Ziel der Darstellung ist.

La necesidad de desarrollar las devociones locales encuentra su justificación en las diferencias culturales, aútentica riqueza de la catolicidad. La eliminación de los cultos locales en los programas iconográficos de muchas iglesias contemporáneas es una muestra de violencia cultural. Un sabio uso de las imágenes de las devociones locales ayuda, de hecho, al desarrollo del sentido de pertenencia de la Iglesia al contexto geográfico y humano, además de que refresca el recuerdo del enraizamiento de la comunidad local en la historia de la Iglesia. La obra de arte puede erigirse como un instrumento útil y santo para la revitalización de las devociones locales, pero siempre extrayendo la tradición iconográfica del tema, sin la cual vendría paradójicamente negada dicha continuidad histórica respecto a los objetivos de la representación.

A necessidade de desenvolver as devoções locais encontra justificação nas diversidades culturais, autêntica riqueza do Catolicismo. A supressão dos cultos locais dos programas iconográficos de muitas igrejas contemporâneas é uma violência cultural. Um sábio uso das imagens da devoção local ajuda, de facto, ao desenvolvimento de um sentido de pertença da Igreja ao contexto geográfico e humano, para além de refrescar a memória do enraizamento da comunidade local na história da Igreja. A obra de arte pode elevar-se a útil e santo instrumento na revitalização das devoções locais, atendendo sempre à tradição iconográfica do tema, sem a qual seria paradoxalmente negada a continuidade histórica, relativamente aos objectivos da representação.

Vikten av att utveckla den lokala fromheten ligger i den katolska kyrkans kulturella rikedom. Utplånandet av den lokala ikonografiska konsten i många samtida kyrkor betyder att man våldför sig på den lokala kulturen. Att istället använda sig av den lokala fromhetens bilder på ett klokt sätt kan gynna känslan av att tillhöra en kyrka som är fast rotad i sitt geografiska och mänskliga sammanhang, samtidigt som man påminner om att den lokala församlingens ingår i kyrkans historia. Det konstnärliga verket kan bli ett värdefullt och heligt hjälpmedel för vitaliseringen av den lokala fromheten, ifall konstnären inte glömmer bort att hämta näring i det traditionella avbildandet. Att göra något annat skulle paradoxalt nog vara detsamma som att förneka den historiska kontinuiten av de ämnen som skall avbildas.

La necessità di sviluppare le devozioni locali trova giustificazione nelle diversità culturali, autentica ricchezza della Cattolicità. L’espunzione dei culti locali dai programmi iconografici di molte chiese contemporanee è una violenza culturale. Un sapiente uso delle immagini della devozione locale aiuta, infatti, lo sviluppo di un senso di appartenenza della Chiesa al contesto geografico e umano, oltre a rinfrescare il ricordo del radicamento della comunita locale nella storia della Chiesa. L’opera artistica può assurgere a utile e santo strumento nella rivitalizzazione delle devozioni locali, sempre, però, attingendo alla tradizione iconografica del soggetto, senza la quale sarebbe paradossalmente negata proprio tale continuità storica, rispetto agli obiettivi della rappresentazione.

La nécessité de développer les dévotions locales trouve sa justification dans les différences culturelles, authentique richesse de la catholicité. L’élimination des cultes locaux dans les programmes iconographiques de beaucoup d’églises contemporaines est un témoignage de violence culturelle. Un sage usage des images des dévotions locales aide, de fait, au développement du sens de pertinence de l’Église au contexte géographique et humain, en plus du fait qu’il rend plus vivace le souvenir de l’enracinement de la communauté locale à l’histoire de l’Église. L’oeuvre d’art peut s’ériger comme un outil utile et saint pour la revitalisation des dévotions locales, mais toujours en extrayant la tradition iconographique du thème, sans laquelle elle serait paradoxalement un déni de la dite continuité historique par rapport aux objectifs de la représentation.

XIV.

Desakralizace posledních desetiletí učinila duchovní a věřící neschopnými úžasu a náklonnosti; úžasu a náklonnosti, která závisí právě na přítomnosti Posvátna. Křesťanské posvátno je christologickým výsledkem, jelikož Ježíš Kristus je Slovo a Tvář Otce, které se pro nás staly tělem. Jestliže je Vtělení základem, pak to není člověk, který se stává Bohem; ale Bůh, který se stal člověkem. Z toho důvodu se v křesťanském umění musí lpět na úloze obrazu. “Ars celebrandi - umění slavení musí podporovat smysl pro posvátno a pro užití těch vnějších forem, které k onomu smyslu vychovávají , jako je například harmonie ritu, liturgické oděvy, zařízení, a posvátné místo” - Sacramentum caritatis 42.

Desakralizácia posledných desaťročí učinila duchovných i veriacich neschopnými úžasu a náklonnosti; úžasu a náklonnosti, ktorá závisí práve na prítomnosti Posvätného. Kresťanská posvätnosť je kristologickým výsledkom, pretože Ježiš Kristus je Slovo a Tvár Otca, ktoré sa pre nás stali telom. Ak je Vtelenie základom, potom to nie je človek, ktorý sa stáva Bohom, ale Boh, ktorý sa stal človekom. Z tohoto dôvodu sa v kresťanskom umení musí lipnúť na úlohe obrazu. “Ars celebrandi - umenie slávenia musí podporovať zmysel pre posvätnosť a pre užitie tých vonkajších foriem, ktoré v onom zmysle vychovávajú, ako je napríklad harmónia rítu, liturgické odevy, zariadenia, a posvätné miesto” - Sacramentum caritatis 42.

The desacralization of the last decades made both clergy and faithful unable to wonder and rejoice: wonder and joy that depends on the presence of the Sacred. The sense of Christian sacredness is a Christological consequence, because Jesus Christ is the Word and the Face of the Father, made flesh. If the Incarnation is the key figure, this must be expressed not as the man who becomes God, but as God who became man. For this reason in Christian art we must insist on the role of the image. "The ars celebrandi must foster the sense of the sacred and the use of those external forms which educate in this way, as, for example, that of the harmony of the rite, of the liturgical vestments, of the furnishings and of the sacred place." From Sacramentum Caritatis n.42.

Die Entsakralisierung der letzten Jahrzehnten hat Geistliche und Gläubige unfähig gemacht, zu staunen und sich zu freuen. Staunen und Freude sind besonders von der Präsenz des Heiligen abhängig. Im Christlichen ist das Heilige eine christologische Konsequenz, da Jesus Christus das Wort und das Antlitz des Vaters ist, das für uns Fleisch geworden ist. Wenn die Fleischwerdung der wesentliche Schlüssel ist, so ist nicht der Mensch, der Gott wird, der Schlüssel, sondern Gott, der Mensch geworden ist. Aus diesem Grund muss die christliche Kunst auf der Rolle des Abbilds insistieren. “Die ars celebrandi muss das Gespür für das Heilige fördern und sich äußerer Formen bedienen, die zu diesem Gespür erziehen, zum Beispiel der Harmonie des Ritus, der liturgischen Gewänder, der Ausstattung und des heiligen Ortes” - Sacramentum caritatis, 42.

La desacralización de estos últimos decenios ha convertido a los clérigos y a los fieles en incapaces de asombrarse y deleitarse; asombro y deleite que dependen de la presencia de lo Sagrado. Lo sagrado cristiano es una consecuencia cristológica, dado que Cristo Jesús es el Verbo y Rostro del Padre hecho carne por nosotros. Si la Encarnación es el emblema esencial, no es porque el hombre se ha convertido en Dios, sino que es Dios quien se ha hecho hombre. Por este motivo, en el arte cristiano conviene insistir en el rol de la imagen. ”El ars celebrandi debe facilitar el sentido de lo sacro y el empleo de las formas exteriores que educan a dicho sentido, como, por ejemplo, la armonía del rito, de las vestes litúrgicas, del mobiliario y del lugar sacro” - Sacramentum caritatis n. 42.

A dessacralização das recentes décadas tornou incapazes de maravilhar e deleitar clérigos e fiéis, maravilha e deleite que dependem da presença do Sagrado. O Sagrado cristão é uma consequência cristológica, dado que Jesus Cristo é o Verbo e o Rosto do Pai feitos carne para nós. Se a Incarnação é o aspecto essencial, não é o homem que se torna Deus, mas é Deus que se torna homem. Por isso na arte cristã é necessário insistir no papel da imagem. L’ars celebrandi deve favorecer o sentido do sagrado e a utilização daquelas formas exteriores que educam nesse sentindo, como, por exemplo, a harmonia do rito, das vestes litúrgicas e do lugar sagrado - Sacramentum caritatis n. 42.

Avsakraliseringen som pågått under senaste årtionden har hindrat de troende att känna förundran och glädje; detta uppstår av själva närvaron av det Heliga. De kristnas helighet är en kristologisk följd av det faktum att Jesus Kristus, Han som är Faderns Ord och ansikte, blev människa. Om människotillblivelsen är det viktiga, så betyder det inte att människan blivit Gud utan att Gud blivit människa. I den kristna konsten måste vi alltså insistera på bildens roll. "Ars celebrandi måste ge näring åt känslan för det sakrala och använda sig av yttre former, till exempel harmonin i riterna, i de liturgiska klädnaderna, i föremålen och i den heliga platsen" - Sacramentum Caritatis, n. 42.

La desacralizzazione dei decenni più recenti ha reso incapaci di stupore e di diletto chierici e fedeli, stupore e diletto che dipendono proprio dalla presenza del Sacro. Il sacro cristiano è una conseguenza cristologica, giacché Gesù Cristo è il Verbo e Volto del Padre fatti carne per noi. Se l’Incarnazione è la cifra essenziale, non è l’uomo che diventa Dio, ma è Dio che è diventato uomo. Per questo motivo nell’arte cristiana bisogna insistere sul ruolo dell’immagine. ”L’ars celebrandi deve favorire il senso del sacro e l’utilizzo di quelle forme esteriori che educano a tale senso, come, ad esempio, l’armonia del rito, delle vesti liturgiche, dell’arredo e del luogo sacro”. (Sacramentum caritatis n. 42).

La désacralisation de ces dernières décennies a transformé les prêtres et leurs fidèles en être incapables de s’émerveiller et de se réjouir : émerveillement et joie qui dépendent de la présence du sacré. Le sacré chrétien est une conséquence christologique, étant donné que Jésus Christ est le verbe et le visage du Père fait chair pour nous. Si l’Incarnation est l’emblème essentiel, ce n’est pas parce que l’homme s’est transformé en Dieu, mais parce que c’est Dieu qui s’est fait homme. Pour cette raison, dans l’art chrétien, il convient d’insister sur l’image. ”El ars celebrandi doit faciliter le sens du sacré et l’emploi des formes extérieures qui éduquent le dit sens comme, par exemple, l’harmonie du rite, des habits liturgiques, du mobilier et du lieu sacré” (Sacramentum caritatis n. 42).

XV.

V nepřítomnosti formativního procesu zaměřeného na posvátné umění a architekturu je dnes veliká mezera. Silně pociťuji nezbytnost ustanovit formační proces v umění a architektuře až po univerzitní úroveň zaštítěný Římskou Církví. Takový proces má vždy zahrnovat požadavky a předpisy, které činí Katolickou Církev samostatnou a zřejmou Matkou odpovídajícího posvátného umění a architektury.

V neprítomnosti procesu formácie zameranej na posvätné umenie a architektúru je dnes veľká medzera. Silne pociťujem nevyhnutnosť ustanoviť formačný proces v umení a architektúre až po univerzitnú úroveň zaštítený Rímskou Cirkvou. Takýto proces má vždy zahŕňať požiadavky a predpisy, ktoré činia Katolícku Cirkev samostatnú a zrejmú Matku odpovedajúceho posvätného umenia a architektúry.

The lack of seminary training in the sacred arts and architecture is now perceived as a serious shortcoming. I therefore strongly urge the establishment of a program of artistic and architectural training up to university level sponsored by the Church of Rome. This path, of course, should always be integrated with norms and canons that clearly show the Catholic Church to be autonomous and the mother of a coherent art and sacred architecture.

Mangelnde Anleitungen zur sakralen Kunst und zu Sakralbauten in der Priesterausbildung werden heute als eine schwere Lücke empfunden. Es besteht ein starkes Bedürfnis, einen Ausbildungsweg zu Kunst und Architektur bis hin zur Ebene der Universität einzurichten, der von der Kirche Roms unterstützt wird. Dieser Ausbildungsweg müsste jedenfalls immer von Normen und Regeln ergänzt werden, die der katholischen Kirche Autonomie verleihen und sie auf eindeutige Weise zur Mutter einer konsequenten sakralen Kunst und Architektur machen können.

La ausencia en el itinerario formativo del clero de algunas indicaciones sobre el arte y la arquitectura sacras se percibe hoy en día como una grave laguna. Por eso, se siente claramente la necesidad de instituir un recorrido de formación artística y arquitectónica hasta el nivel universitario patrocinado por la Iglesia de Roma. Dicho recorrido debería, no obstante, estar siempre integrado por normas y cánones que puedan convertir a la Iglesia Católica en autónoma y Madre clara de un arte y arquitectura sacra coherentes.

A ausência no percurso formativo do clero de ensinamentos sobre arte e arquitectura sagrada é hoje concebida como uma grave lacuna. É por isso fortemente sentida a necessidade de instituir um percurso de formação artística e arquitectónica até ao nível universitário patrocinado pela Igreja de Roma. Tal percurso deveria todavia ser sempre integrado com normas e cânones que possa, tornar a Igreja católica autónoma e clara Matriz de uma coerente arte e arquitectura sacra.

Frånvaron av utbildning för prästerna i ämnena sakral konst och arkitektur är idag en svår brist. Det är därför av högsta vikt att sätta in kurser i dessa ämnen upp till universitetsnivå och låta dessa sponsras av den romerska kyrkan. Dessa kurser måste emellertid omges med regler och kyrkliga påbud så att katolska kyrkan bibehåller sin autonoma ställning och fostrar en sammanhängande och sakral arkitektur.

L’assenza nel percorso formativo del clero di indirizzi su arte e architettura sacra è oggi percepita come una grave lacuna. E dunque fortemente sentita la necessità di istituire un percorso di formazione artistica e architettonica fino al livello universitario patrocinato dalla Chiesa di Roma. Tale percorso dovrebbe tuttavia esser sempre integrato da norme e canoni che possano rendere la Chiesa cattolica autonoma e chiara Madre di una coerente arte ed architettura sacra.

L’absence de quelques indications dans le cursus de formation des prêtres en matière d’art et d’architecture sacrées est perçue aujourd’hui comme une grave lacune. En conséquence on ressent clairement la nécessité d’instituer un parcours de formation artistique et architecturale sacrée jusqu’au niveau universitaire sous le patronage de l’Église de Rome. Le dit parcours devrait, être toujours intégré avec les normes et les canons qui puissent rendre l’Église catholique autonome et clairement la Mère d’un art et d’une architecture sacrées cohérentes.

XVI.

Vaše Svatosti! Dnešní míra náboženského analfabetismu mezi umělci je až do očí bijící. Bylo by vhodné zavést příslušné teologicko-liturgické katecheze s cílem naplnit to, co vyjádřil Boží služebník a papež Pavel VI při svém výše uvedeném setkání s umělci.

Vaša Svätosť! Dnešná miera náboženského analfabetizmu medzi umelcami je až do očí bijúca. Bolo by vhodné zaviesť príslušné teologicko-liturgické katechézy s  cieľom naplniť to, čo vyjadril Boží služobník a pápež Pavol VI pri svojom vyššie uvedenom stretnutí s umelcami.

Your Holiness, today we see the widespread religious illiteracy among artists. We encourage the development of a specifically theological and liturgical catechesis in order to fulfill what has been expressed by the Servant of God Pope Paul VI in his memorable meeting with the artists.

Heiliger Vater, unter den Künstlern scheint offensichtlich ein religiöser Analphabetismus verbreitet zu sein. Es wäre angebracht, eigene theologisch-liturgische Katechesen mit dem Ziel einzuführen, das sicher zu stellen, was schon der Diener Gottes Papst Paul VI. in seiner oben erwähnten Begegnung mit den Künstlern gesagt hat.

Santidad, es evidente que está muy difundido el analfabetismo religioso entre los artistas. Sería conveniente introducir catequesis teológico-litúrgicas específicas para llevar a cabo lo que ya expresó el Siervo de Dios el Papa Pablo VI en el antes mencionado encuentro con los artistas.

Santidade, é evidente um difuso analfabetismo religioso dos artistas. Seria oportuno introduzir especiais catequeses teologico-litúrgicas com o fim de realizar quanto já foi expresso pelo Servo de Deus Papa Paulo VI no seu supracitado encontro com os artistas.

Ers Helighet, det är tydligt att konstnärerna drabbats av en utbredd religiös analfabetism. Därför skulle det vara lämpligt att inför en teologisk och liturgisk katekes så att Guds tjänare paven Paulus VI:s intentioner kunde förverkligas - i hans tal hållet vid det minnesvärda mötet med konstnärerna.

Santità, è evidente un diffuso analfabetismo religioso degli artisti. Sarebbe opportuno introdurre apposite catechesi teologico-liturgiche al fine di adempiere quanto già espresso dal Servo di Dio Papa Paolo VI nel suo summenzionato incontro con gli artisti.

Votre Sainteté, il est évident qu’est très répandu l’analphabétisme religieux chez les artistes. Il serait nécessaire d’introduire une catéchèse théologo - liturgiques spécifiques pour mener à bien que le Serviteur de Dieu, le Pape Paul VI, a déjà exprimé, lors de la déja mentionnée rencontre avec les artistes.

XVII.

Umělec musí být především takový, že jinými slovy ovládá objektivní mistrovství k vykonání toho, co se mu zadává; a zároveň musí znát a přinejmenším oceňovat Krédo Církve a její Liturgie. Jestliže byl v minulosti tolikrát zanedbávaný první požadavek, dnes to riskuje ten druhý.

Umelec musí byť predovšetkým taký, že inými slovami ovláda objektívne majstrovstvo k vykonaniu toho, čo sa mu zadáva; a zároveň musí poznať a prinajmenšom oceňovať Krédo Cirkvi a jej Liturgie. Ak bola v minulosti toľkokrát zanedbávaná prvá požiadavka, dnes to riskuje tá druhá.

Artist must be above all possess the objective skill in order to accomplish what is commissioned of him and at the same time he must understand or at least appreciate the Creed of the Church and its liturgy. While in the past sometimes the first requirement has been neglected, it now likely that the second requirement is lacking.

Der Künstler muss vor allem ein Künstler sein, mit anderen Worten: Er muss über ein objektives Können verfügen, um das auszuführen, was ihm in Auftrag gegeben wird; gleichzeitig muss er das Glaubensbekenntnis der Kirche und ihre Liturgie kennen und zumindest würdigen. Wenn in der Vergangenheit die erste Forderung gelegentlich vernachlässigt worden ist, droht heute auch der zweiten diese Gefahr.

El artista, ante todo, debe serlo como tal, es decir, debe poseer una maestría objetiva para ejecutar lo que se le encarga y, paralelamente, debe conocer o por lo menos apreciar el Credo de la Iglesia y su Liturgia. Si en el pasado el primer requisito ha sido a veces ignorado, hoy en día corre peligro de ser ignorado también el segundo requisito.

O artista deve-o ser antes de mais, ou seja, deve ter uma objectiva mestria para executar o que lhe for encomendado e ao mesmo tempo deve conhecer e pelo menos apreciar o Credo da Igreja e a sua Liturgia. Se no passado por vezes o primeiro requisito foi negligenciado, hoje arrisca-se de o ser também o segundo.

Konstnären måste framför allt ha den objektiva förmågan att utföra det verk man beställt av honom och på samma gång bör han känna till eller åtminstone uppskatta kyrkans lära och hennes liturgi. I det förflutna försummades ofta det första kriteriet men i våra dagar riskerar även det andra att lämnas därhän.

L’artista deve essere innanzitutto tale, in altre parole deve possedere un’oggettiva maestria per eseguire quanto gli viene commissionato e nello stesso tempo deve conoscere e quantomeno apprezzare il Credo della Chiesa e la sua Liturgia. Se in passato talvolta il primo requisito è stato negletto, oggi rischia di esserlo anche il secondo.

L’artiste avant tout, doit être comme tel, c’est à dire qu’il doit posséder une maîtrise objective pour exécuter ce dont il est chargé et en parallèle, il doit connaître ou tout au moins apprécier le Credo de l’Église et sa liturgie. Si dans le passé la première exigence a été souvent négligée, aujourd’hui la deuxième courre le risque de l’être aussi.

XVIII.

Budovaní posvátné křesťanské stavby nebo hudební skladby pro liturgii jsou trvalým zvěstováním Ježíše Krista člověku. Tvůrčí činnost umělce tedy nemůže žádným způsobem odhlížet od morálky a víry. Svatý Pavel vybízel křesťany k poznání Krista “podle Ducha” a nepřizpůsobování se světskému smýšlení. Což zahrnuje, že vnitřní poznání Ježíše vede k obrácení, a k opuštění veškerého světského vnímání. Nevěřící umělec může dosáhnout vybudování chrámu jen pokud se v práci ztotožňuje s tajemstvím víry a nakonec objevuje její milost: tak se v díle jeho umění stane svědectvím pravého objevu. Takže je možné jedině díky vroucí vstřícnosti k oceňování pravd víry, pro které pracuje, a které prostřednictvím Církve uvádějí nejdokonalejším způsobem k poznání a prožití božské Reality.

Budovanie posvätnej stavby alebo hudobnej skladby pre liturgiu sú trvalým zvestovaním Ježiša Krista človeku. Tvorivá činnosť umelca teda nemôže žiadnym spôsobom odhliadať od morálky a viery. Svätý Pavol vyzýval kresťanov k poznaniu Krista “podľa Ducha” a neprispôsobovanie sa svetskému zmýšľaniu. To zahrnuje, že vnútorné poznanie Ježiša vedie k obráteniu, a k opusteniu všetkého svetského vnímania. Neveriaci umelec môže dosiahnuť vybudovanie chrámu iba ak sa v práci stotožňuje s tajomstvom viery a nakoniec objavuje jej milosť: tak sa v diele jeho umenie stane svedectvom pravého objavu. Takže je možné jedine vďaka vrúcej ústretovosti k oceňovaniu právd viery, pre ktoré pracuje, a ktoré prostredníctvom Cirkvi uvádzajú najdokonalejším spôsobom k poznaniu a prežitiu božskej Reality.

The construction of a sacred Christian building or of a musical composition for the liturgy are permanent announcement of Jesus Christ to man. The creative activity of the artist cannot be detached from either the Christian faith or Christian morals. St. Paul urged Christians to know Christ by the Spirit ”and not conform to worldly mentality”. This implies that the inner knowledge of Jesus leads to conversion and to abandon all worldly cares. An artist who is a nonbeliever can produce a sacred work if while working identifies with the mystery of faith or opens himself to grace: his art then becomes testimony of the Truth sought and found in his work. However, this is possible only with one's sincere openness to appreciating the truths of faith which, through the Church, introduces a more perfect way of knowing and living the Divine Reality.

Ein christlicher Sakralbau oder eine musikalische Komposition für die Liturgie sind ständige Verkündigung Jesu Christi an den Menschen. Die schöpferische Tätigkeit des Künstlers kann also keinesfalls von der Moral und vom Glauben absehen. Der heilige Paulus hat die Christen ermahnt, Christus “dem Geist nach” zu erkennen und sich nicht der weltlichen Mentalität anzupassen. Das bedeutet, dass die innere Kenntnis Jesu zur Umkehr und zum Verzicht auf jede weltliche Rücksichtnahme führt. Einem nicht gläubigen Künstler kann es nur dann gelingen, eine Kirche zu realisieren, wenn er sich bei seiner Arbeit in das Glaubensgeheimnis einfühlt oder schließlich seine Gnade erkennt: Dann wird seine Kunst Zeugnis des Wahren, das im Werk gesucht und gefunden wird. Das ist jedoch nur dank einer ernsthaften Bereitschaft möglich, die Glaubenswahrheiten wert zu schätzen, für die er wirkt, und die durch die Kirche zu einer vollkommeneren Weise führen, die göttliche Wahrheit zu erkennen und danach zu leben.

La construcción de un edificio sacro cristiano o una composición musical para la liturgia son un anuncio permanente de Jesucristo al hombre. La actividad creadora del artista no puede, por tanto, prescindir en modo alguno de la moral y de la fe. San Pablo ha exhortado a los cristianos a conocer a Cristo ”según el Espíritu” y no a conformarse a la mentalidad mundana. Esto implica que el conocimiento interior de Jesús lleva a la conversión y al abandono de cualquier sagacidad mundana. Un artista que no sea creyente puede llegar a realizar una iglesia sólo si, trabajando, se ensimisma en el misterio de la fe o si, finalmente, descubre allí la Gracia. Su arte será entonces testimonio de la verdad buscada y encontrada en la obra de arte. Sin embargo, eso es posible sólo gracias a una sincera predisposición para apreciar las verdades de fe para las cuales él trabaja y que, a través de la Iglesia, introducen en un modo más perfecto de conocer y de vivir la divina Realidad.

A construção de um edifício sacro cristão ou uma composição musical para a liturgia são anúncio permanente de Jesus Cristo ao homem. A actividade criadora do artista não pode pois em nenhum modo prescindir da moral e da fé. São Paulo exortou os cristãos a conhecer Cristo segundo o Espírito e a não conformar-se com a mentalidade mundana. Isto implica que o conhecimento interior de Jesus leva à conversão e ao abandono de todo o juízo mundano. Um artista não crente pode conseguir realizar uma igreja apenas se, obrando, se funde com o mistério da fé ou por fim lhe descobre a graça: a sua arte tornar-se-á então testemunho da verdade procurada e encontrada na obra. Todavia tal é apenas possível através de uma sincera disponibilidade para apreciar as verdades da fé para as quais trabalha, e que, através da Igreja, introduzem um modo mais perfeito de conhecer e depois de viver a Realidade divina.

Uppförandet av en helig kristen byggnad eller skapandet av ett musikaliskt verk för liturgin är något som ständigt förkunnar att Jesus Kristus blev människa. Konstnärens kreativa verksamhet kan inte undgå att känna till tron och den ur tron framsprungna moralen. Aposteln Paulus uppmanade de kristna att lära känna Kristus genom anden och att inte "böja sig för världen". Detta betyder att om vi i vårt inre får kännedom om Jesus leder detta till konversion och att vi lägger av oss all världslighet. En icke-troende konstnär kan endast lyckas med att bygga en kyrka om hans utgångspunkt är trons mysterium eller om han upptäcker dess nåd. Då blir hans verk ett vittnesbörd om den Sanning som han sökt och funnit i sitt arbete. Detta är emellertid endast möjligt om han bemödar sig om att vara öppen för trossanningarna och att söka Kristi närvaro, som Kyrkan hjälper honom till och genom vilken det blir möjligt för honom att lära känna och börja leva i den levande Verkligheten.

La costruzione di un edificio sacro cristiano o una composizione musicale per la liturgia sono annuncio permanente di Gesù Cristo all’uomo. L’attività creatrice dell’artista non può dunque in alcun modo prescindere dalla morale e dalla fede. San Paolo ha esortato i cristiani a conoscere Cristo ”secondo lo Spirito” e a non conformarsi alla mentalita mondana. Ciò implica che la conoscenza interiore di Gesù porta alla conversione e all’abbandono di ogni accorgimento mondano. Un artista non credente può giungere a realizzare una chiesa solo se, operando, si immedesima nel mistero della fede o alfine ne scopre la grazia: la sua arte allora diventerà testimonianza del vero ricercato e trovato nell’opera. Tuttavia, ciò è possibile soltanto grazie a una sincera disponibilità ad apprezzare le verità di fede per le quali opera, e che, tramite la Chiesa, introducono a un più perfetto modo di conoscere e poi vivere la divina Realtà.

La construction d’un édifice sacré chrétien ou une composition musicale pour la liturgie est une annonce permanente de Jésus Christ à l’homme. L’activité créatrice de l’artiste ne peut, par conséquent, se passer sous quelque forme que ce soit, de la morale et de la foi. Saint Paul a exhorté les chrétiens à connaître le Christ, ”selon l’Esprit” et non à se conformer à la mentalité du monde. Cela implique la connaissance intime de Jésus amène à la conversion et à l’abandon de tout réflexe mondain . Un artiste même s’il n’est pas croyant peut arriver à réaliser une église que si, en travaillant, il s’absorbe dans le mystère de la foi ou si, finalement, il y découvre la Grâce. Son oeuvre sera alors le témoignage de la vérité recherchée et trouvée dans son travail. Cependant cela n’est possible que grâce à une sincère prédisposition pour apprécier les vérités de la foi pour lesquelles il travaille et qui, à travers l’Église, introduit un mode plus parfait pour connaître et vivre la divine Réalité.

XIX.

Být proti “slavným jménům” neznamená, že projekty nevěřícího nebo nekřesťanského nebo nepraktikujícího katolického architekta jsou neužitečné a vždy zmatené. Ale spíše mohou naznačovat směrnice či pokusy o vzdělávání, jež vede k obrácení nebo k cestě víry, než plány pravých křesťanských staveb. Víra je tedy prvním požadavkem pro vytvoření kostela nebo náboženského díla.

Byť proti “slávnym menám” neznamená, že projekty neveriaceho alebo nekresťanského alebo nepraktikujúceho katolíckeho architekta sú neužitočné a vždy zmätené. Ale skôr môžu naznačovať smernice či pokusy o vzdelávanie, ktoré vedie k obráteniu alebo k ceste viery, než plány pravých kresťanských stavieb. Viera je teda prvou požiadavkou pre vytvorenie kostola alebo náboženského diela.

Concern about the working with "name brand firms" does not mean that the projects of a non believing architects or non-Christian or non-practicing Catholics are useless and always misdirected. These can become opportunities for catechetical instruction in preparation for the church projects themselves. The faith is therefore not a secondary requirement to build a sacred building or to make art.

Die “großen Namen” abzulehnen heißt nicht, dass die Pläne eines nicht christlichen oder nicht praktizierenden katholischen Architekten sinnlos oder immer abwegig wären. Sie können sich vielmehr als Prämissen oder Prüfungen für eine Unterweisung herausstellen, die zunächst zur Bekehrung oder zu einem Weg des Glaubens und dann zu Plänen für wirkliche und eigentliche Sakralbauten führt. Der Glaube ist also ein Haupterfordernis, um Kirchen zu bauen oder sakrale Kunst zu schaffen.

Ser contrario a las ”grandes firmas” no significa que los proyectos de un arquitecto no creyente, no cristiano o católico no practicante sean inútiles o estén siempre fuera de lugar. Al contrario, pueden aparecer como premisas o pruebas para una educación que lleve a la conversión o a un camino de fe, antes de que sean proyectos de edificios sacros verdaderos y reales. La fe es, por tanto, un requisito primordial para hacer iglesias o arte sacro.

Ser contrário aos ”grandes nomes” não significa que os projectos de um arquitecto não crente ou não cristão ou católico não praticante sejam inúteis ou sempre desviantes. Podem pelo contrário resultar como premissas ou provas para uma instrução que leve à conversão ou a um caminho de fé, mais que a projectos dos próprios edifícios sagrados. A fé é pois um requisito primário para fazer igrejas ou arte sacra.

Att vara misstrogen mot "de stora namnen" betyder inte att en icke-troende eller icke-kristen arkitekts projekt är utan värde och alltid leder fel. De kan bli grunden till att konstnären i det finner en anledning till att träda in på en väg som leder till tron. Tron är ett nödvändigt krav när man bygger en kyrka eller utför ett sakralt verk.

Essere contrari alle ”grandi firme” non significa che i progetti di un architetto non credente o non cristiano o cattolico non praticante siano inutili e sempre fuorvianti. Possono invece risultare quali premesse o prove per un’istruzione che porti alla conversione o a un cammino di fede, prima che a progetti di edifici sacri veri e propri. La fede è dunque un requisito primario per far chiese o arte sacra.

Etre opposé aux ”grandes signatures” ne veut pas dire que les projets d’un architecte non croyant, non chrétien ou catholique, non pratiquant soient sans utilité ou toujours hors sujet. Au contraire, ils peuvent apparaître comme les prémices ou les épreuves pour une éducation qui porte vers la conversion ou un chemin de foi, avant d’être les projets d’édifices sacrés véritables et réels. La foi est, avant tout, une exigence primordiale pour faire des églises et de l’art sacré.

XX.

Křesťanský umělec je pokorný a téměř nevystupuje: od něj jako ode všech je vyžadováno obrácení. Ve svém postavení kardinála, jste Vy, Svatý Otče, připomínal, že k tomu být přivedeni k novém pohledu, je nutné nejprve změnit své srdce: vycházet z vnitřního středu, jímž je kříž a vzkříšení - Úvod do ducha liturgie s.117. Proto východní křesťané požadují před tvorbou ikony půst a modlitbu. Bez ducha přinejmenším otevřeného víře, se nemůže vytvořit umělecké dílo vhodné pro liturgii.

Kresťanský umelec je pokorný a takmer nevystupuje: od neho ako od všetkých je vyžadované obrátenie. Vo svojom postavení kardinála, ste Vy, Svätý Otče, pripomínal, že k tomu byť privedený k novému pohľadu, je nutné najskôr zmeniť svoje srdce: vychádzať z vnútorného stredu, ktorým je kríž a vzkriesenie - Úvod do ducha liturgie s.117. Preto východní kresťania požadujú pred tvorbou ikony pôst a modlitbu. Bez ducha prinajmenšom otvoreného viere, sa nemôže vytvoriť umelecké dielo vhodné pre liturgiu.

The Christian artist is humble, he almost disappears: he like everyone is called to conversion. Your Holiness, when you were Cardinal you taught that to be brought to a new way of seeing, first you must change the heart from the inner core which is the cross and resurrection - see Introduction to the Spirit of the Liturgy, p. 117. So Eastern Christians are required to first fast before writing an icon. With a mind at least open to the faith it is not possible to produce sacred art for liturgy.

Der christliche Künstler ist bescheiden und tritt praktisch nicht in Erscheinung: Wie alle ist er zur Umkehr aufgerufen. Als Kardinal haben Sie, Heiliger Vater, daran erinnert, dass – um zu einer neuen Sichtweise zu gelangen – zunächst eine Umwandlung des Herzens erforderlich sei: ausgehend von jenem inneren Mittelpunkt, den das Kreuz und die Auferstehung darstellen - vgl. Einführung in den Geist der Liturgie s.117. In der Ostkirche wird daher erklärt, dass das Herstellen einer Ikone Fasten und Gebet voraussetzt. Wenn die Seele nicht wenigstens offen gegenüber dem Glauben ist, kann kein der Liturgie angemessenes sakrales Kunstwerk geschaffen werden.

El artista cristiano es humilde y casi no aparece: a él, como a todos, también se le pide la conversión. En Su calidad de cardenal, Usted, Santísimo Padre, recordaba que para ser conducidos a un nuevo modo de mirar, primero se debe cambiar el corazón, partiendo del centro interior que es la cruz y la resurrección - Cfr. El espíritu de la liturgia: una introducción, p. 117. Por eso los orientales exigen que para hacer un icono se ejercite el ayuno y la oración. Sin una disposición anímica al menos abierta a la fe no se puede producir arte sacro apto para la liturgia.

O artista cristão é humilde e quase não aparece: a ele, como a todos, é requerida a conversão. Na sua qualidade de cardeal, Vós, Santíssimo Padre, recordava que para ser conduzido a um novo modo de ver, é necessário antes de mais mudar o coração: a partir do centro interior que é a cruz e a ressurreição - Cfr. Introduzione allo spirito della liturgia, p. 117. Por isso os orientais exigem que para se fazer um ícone se faça o jejum e a oração. Sem uma alma pelo menos aberta à fé não se pode produzir arte sacra apta para a liturgia.

Den kristna konstnären är ödmjuk, han nästan försvinner bakom sitt verk. Han liksom alla vi andra behöver omvändelsen. Då ni var kardinal, Helige Fader, påminde ni oss om att för att kunna lära oss ett nytt sätt att se måste vi först ändra våra hjärtan och utgå från den inre kärnan som är korset och uppståndelsen - jfr. Förordet till The Spirit of the Liturgy, s. 117. Medlemmarna av den orientaliska kyrkan vet att innan man gör en ikon fastar man och ber en bön. Den som inte äger ett sinne öppet för tron kan inte skapa ett sakralt verk att användas i liturgin.

L’artista cristiano è umile e quasi non compare: a lui come a tutti è richiesta la conversione. Nella Sua qualità di cardinale, Lei, Santissimo Padre, ricordava che per essere condotti a un nuovo modo di vedere, prima si deve cambiare il cuore: a partire dal centro interiore che è la croce e la risurrezione - Cfr. Introduzione allo spirito della liturgia, p. 117. Perciò gli orientali esigono che per fare un’icona ci voglia il digiuno e la preghiera. Senza un animo almeno aperto alla fede non si può produrre arte sacra adatta alla liturgia.

L’artiste est humble et n’apparaît presque jamais; à lui comme à tous, on lui demande aussi la conversion. En tant que cardinal, Très Saint Père, vous vous souveniez que pour être amené à voir d’une autre façon, d’abord il fallait changer son coeur, partir d’un centre intime qui est la croix et la résurrection - Cf. l’Esprit de la liturgie : une introduction, p. 117. Pour cela les orientaux demandent que pour faire un icône, l’on pratique le jeûne et la prière. Sans une disposition de l’âme au moins ouverte à la foi on ne peut pas produire un art sacré adapté à la liturgie.

XXI.

Z toho vychází nutnost poznat Liturgii a Písmo, kontinuitu Tradice a Magisteria během dvou tisíciletí: křesťanský umělec totiž nepracuje sám, ale ve společenství a v návaznosti na církevní společenství všech dob. Současná církev se nemůže odtrhnou od forem a materiálů posvěcené tradicí, ačkoliv je inovuje a vnitřně rozvíjí.

Z toho vychádza nutnosť poznať Liturgiu a Písmo, kontinuitu Tradície a Magistéria behom dvoch tisícročí: kresťanský umelec totiž nepracuje sám, ale v spoločenstve a v náväznosti na cirkevné spoločenstvo všetkých dôb. Súčasná cirkev sa nemôže odtrhnúť od foriem a materiálov posvätených tradíciou, hoci ich inovuje a vnútorne rozvíja.

Consequently the artist must acquire knowledge of liturgy and Scripture, and be willing to work within the continuity with tradition and with the Magisterium of two millennia of the Church. The Christian artist does not work alone but in communion with the Church community of all times. A contemporary church cannot be isolated from the forms established by tradition, but rather must always innovate and develop them within.

Daraus folgt die Notwendigkeit, die Liturgie und die Schrift zu kennen, die Kontinuität mit der Tradition und dem Lehramt von zweitausend Jahren: Der christliche Künstler arbeitet nicht allein, sondern gemeinsam und in der Kontinuität mit der kirchlichen Gemeinschaft aller Zeiten. Eine zeitgenössische Kirche kann nicht mit den von der Tradition geheiligten Formen und Materialien brechen, wenngleich sie diese innerlich erneuern und weiter entwickeln kann.

De lo anterior se concluye que es necesario conocer la Liturgia y la Escritura, la continuidad con la Tradición y con el Magisterio de dos mil años. El artista cristiano no trabaja solo, sino en comunión y en continuidad con la comunidad eclesial de todos los tiempos. Una iglesia contemporánea no puede estar en ruptura con las formas y los materiales consagrados por la tradición, sino innovándolos y desarrollándolos desde dentro.

Resulta pois necessário o conhecimento da Liturgia e das Escrituras, a continuidade com a Tradição e com o Magistério de dois milénios: o artista cristão não trabalha só, mas em comunhão e em continuidade com a comunidade eclesiástica de todos os tempos. Uma igreja contemporânea não pode entrar em ruptura com as formas e os materiais consagrados pela tradição, mesmo que os inove e desenvolva a partir do seu interior.

Av detta följer att konstnären måste känna till liturgin och den Heliga Skrift. Hon måste respektera traditionens och läroämbetets kontinuitet under de två årtusendena. En kristen konstnär arbetar inte ensam utan i gemenskap med det kristna samfundet av alla tider. En kyrka i vår tid kan inte stå i konflikt med de former och ting som blivit konsekrerade genom traditionen, medan man förnyar och utveckla den inifrån.

Ne consegue la necessità della conoscenza della Liturgia e della Scrittura, la continuità con la Tradizione e col Magistero di due millenni: l’artista cristiano non lavora da solo ma in comunione e in continuità con la comunità ecclesiale di tutti i tempi. Una chiesa contemporanea non può essere in rottura con le forme e i materiali consacrati dalla tradizione, pur innovandoli e sviluppandoli dall’interno.

De l’intérieur on en conclue qu’il est nécessaire de connaître la liturgie et les Écritures, la continuité avec la Tradition et avec le Magistère depuis deux mille ans. L’artiste ne travaille pas seul mais en communion et en continuité avec la communauté ecclésiale de tous les temps. Une église contemporaine ne peut être en rupture avec les formes et les matériaux consacrés par la tradition, mais en les innovant et en les développant de l’intérieur.

XXII.

Božská krása je - spolu s pravdou - ontologickým základem pro posvátné umění. Charakteristikou liturgie je intimní spojení obřadního slavení se symbolismem gest, jazyka a umění, a s architektonickým a ikonografickým uspořádáním, které vykresluje mystagogii nebo liturgické podání. Neboť v liturgii se Bůh odhaluje a stává pro člověka skutečně přítomným. Z toho vychází , že také umělec je určitým způsobem služebníkem Krásy – Krásy Pravdy, o níž jsem mluvil výše.

Božská krása je - spolu s pravdou - ontologickým základom pre posvätné umenie. Charakteristikou liturgie je intímne spojenie obradného slávenia zo symbolizmom gest, jazyka a umenia, a s architektonickým a ikonografickým usporiadaním, ktoré vykresľuje mystagógiu alebo liturgické podanie. Pretože v liturgii sa Boh odhaľuje a stáva pre človeka skutočne prítomným. Z toho vychádza, že tiež umelec je určitým spôsobom služobníkom Krásy - krásy Pravdy, o ktorej som hovoril vyššie.

Divine beauty, together with truth, is the ontological foundation of sacred art. The character of the liturgy is the intimate connection of the ritual celebration with its symbolic gestures, both linguistic and artistic, therefore with the architectural arrangement and the iconographic structure that best expresses the mystagogy and liturgical interpretation. In the liturgy God is revealed to man; so it follows that the artist is a minister of beauty, because the Church is the house of God and the people who belong to him.

Die göttliche Schönheit ist wie die Wahrheit ein ontologisches Fundament der sakralen Kunst. Das Charakteristische der Liturgie besteht in der engen Verbindung der rituellen Feier mit der sprachlichen und künstlerischen symbolischen Geste und folglich mit der architektonischen und ikonographischen Anordnung, die deren Mystagogie oder liturgische Deutung darstellen. Denn in der Liturgie offenbart sich Gott und macht sich dem Menschen wirklich gegenwärtig. Daraus folgt, dass auch der Künstler in gewisser Weise “Diener” der “alethischen” Schönheit ist, also der “Schönheit der Wahrheit”, von der bereits die Rede war.

La belleza divina es, junto con la verdad, un fundamento ontológico del arte sacro. Lo característico de la liturgia es la íntima conexión de la celebración ritual con su simbolismo gestual, lingüístico y artístico; por tanto, con la disposición arquitectónica e iconográfica que ilustran la mistagógica o interpretación litúrgica. En la liturgia Dios se revela y se hace realmente presente al hombre. De ahí que, en cierto modo, también el artista es ministro ”siervo” de la Belleza ”alética”, esto es, de la ”Belleza de la Verdad” a la que antes se aludía.

A beleza divina é, com a verdade, um fundamento ontológico da arte sacra. A característica da liturgia é a íntima ligação da celebração ritual com o seu simbolismo gestual, linguístico e artístico, e portanto com a disposição arquitectónica e iconográfica que ilustram a mistagogia ou interpretação litúrgica. Porque na liturgia Deus se revela e se apresenta realmente ao homem. De consequência o artista é também de algum modo ministro ”servo” da Beleza ”alética”, isto é, da ”Beleza da Verdade”, como se dizia acima.

Den gudomliga skönheten är liksom sanningen den sakrala konstens ontologiska grund. Liturgins kännetecken är det rituella firandets innerliga förening med sina plastiska, språkliga och artistiska symboler, det vill säga med den arkitektoniska strukturen och ikonografin som visar på mystagogin eller liturgins tolkning. I liturgin uppenbarar sig nämligen Gud för människan och blir närvarande för henne. Konstnären är alltså på sätt och vis även han överbringaren och ministranten av skönhet, tjänaren av skönheten och sanningens skönhet, så som vi sade här ovan.

La bellezza divina è, alla pari della verità, un fondamento ontologico dell’arte sacra. La caratteristica della liturgia è l’intima connessione della celebrazione rituale col suo simbolismo gestuale, linguistico e artistico, dunque con la disposizione architettonica e iconografica che ne illustrano la mistagogia o interpretazione liturgica. Perché nella liturgia Dio si rivela e si fa realmente presente all’uomo. Ne segue che in qualche modo anche l’artista e ministro ”servo” della Bellezza ”aletica”, cioè della ”Bellezza della Verita” di cui si diceva sopra.

La beauté divine est, de paire avec la vérité, un fondement ontologique de l’art sacré. Ce qui caractérise la liturgie c’est l’intime connexion entre la célébration rituelle et son symbolisme gestuel, linguistique et artistique; donc, la disposition architecturale et iconographique qui illustrent la mystagogie ou interprétation liturgique. Dans la liturgie Dieu se révèle et se fait réellement présent en l’homme. En cela, d’une certaine manière, l’artiste est aussi le ministre ”le serviteur” de la Beauté ”aléthique”, c'est-à-dire de la ”Beauté de la Vérité”, à laquelle on se referait avant.

XXIII.

Jestliže je umělec pokorný, nemůže být lepší krásy než se nechat proměnit Kristem. Pouze tak krása, kterou jsme viděli vycházet jedině od Krista, může zachránit svět tím, že dává řád: řád lásky. Nakonec proto “je jedině láska věřitelná”.

Jak by mohl umělec postavit chrám – obraz Kristova těla – bez teologální lásky?

Ak je umelec pokorný, nemôže byť lepšej krásy než sa nechať premeniť Kristom. Iba tak krása, ktorú sme videli vychádzať jedine od Krista, môže zachrániť svet tým, že dáva poriadok: poriadok lásky. Nakoniec preto “je jedine láska veriteľná”.

Ako by mohol umelec postaviť chrám - obraz Kristovho tela - bez teologálnej lásky?

If the artist is humble, there is nothing more beautiful than to be transformed in Christ. Only the beauty that originates in Christ can save the world by order, the order of love. For in the end "only love is credible."

How can an artist build a church, an image of Christ’s body, without the theological love of Christ?

Wenn der Künstler bescheiden ist, gibt es keine größere Schönheit, als sich von Christus verwandeln zu lassen. Nur so kann die Schönheit, die wir nur von Christus haben ausgehen sehen, die Welt durch die Ordnung erlösen: die Ordnung der Liebe. Darum ist am Ende “nur die Liebe glaubwürdig”.

Wie könnte ein Künstler ohne die theologale Liebe eine Kirche als Abbild des Leibes Christi bauen?

Si el artista es humilde, no hay belleza mejor que dejarse transformar por Cristo. Sólo así la belleza –que hemos visto que proviene sólo de Cristo– puede salvar el mundo poniendo orden: el orden del amor. Por esto, a la postre ”sólo el amor es creíble”.

¿Cómo puede un artista construir una iglesia imagen del cuerpo de Cristo sin el amor teologal?

Se o artista é humilde, não há maior beleza que deixar-se transformar por Cristo. Só assim a beleza, que vimos provir só de Cristo, pode salvar o mundo dando ordem: a ordem do amor. Por isso, ao fim ao cabo, ”só o amor é credível”.

Como pode um artista construir uma igreja imagem do corpo de Cristo sem amor teologal?

Om konstnären är ödmjuk finns det ingen skönhet som går upp emot att låta sig förvandlas av Kristus. Endast på så sätt kan skönheten, som vi har sett kommer endast från Kristus, frälsa världen genom att ge en befallning som är: kärlekens befallning. Slutligen är det ju "bara kärleken som är trovärdig".

Hur kan en konstnär bygga en kyrka, som ska avbilda Kristi kropp, om han inte äger den teologala kärleken?

Se l’artista è umile, non c’è bellezza migliore che lasciarsi trasformare da Cristo. Solo così la bellezza, che abbiamo visto provenire solo dal Cristo, può salvare il mondo mettendo ordine: l’ordine dell’amore. Per questo alla fine ”solo l’amore è credibile”.

Come può un artista costruire una chiesa immagine del corpo di Cristo senza l’amore teologale?

Si l’artiste est humble, il n’y a pas plus belle beauté que de se laisser transformer par le Christ. Il n’y a beauté que de cette façon,- une beauté nous l’avons vu qui ne provient que du Christ, peut sauver le monde en y mettant de l’ordre: l’ordre de l’amour. Pour cela en fin de compte, «seul l’amour est crédible».

Comment un artiste peut-il construire une église image du corps du Christ sans l’amour théologal?

XXIV.

Takže posvátné křesťanské umění – tedy umění podřízené liturgii – se zakládá na pohledu, který se otevírá hloubce; opírá o církevní rozměr víry, který je objektivní, realistický a sdílený; vyžaduje, aby umělec byl vnitřně formován Církví. (Tamtéž 127 - 131). Svoboda umění neznamená svévoli, ale svobodné přilnutí k závazným požadavkům víry. Bez víry není umění vhodné pro liturgii, ale je poznáním Krista čistě “podle těla”.

Takže posvätné kresťanské umenie - teda umenie podriadené liturgii - sa zakladá na pohľade, ktorý sa otvára hĺbke; opiera o cirkevný rozmer viery, ktorý je objektívny, realistický a zdieľaný; vyžaduje, aby umelec bol vnútorne formovaný Cirkvou. (Tamtiež 127 - 131ä. Sloboda umenia neznamená svojvôľu, ale slobodné priľnutie k záväzným požiadavkám viery. Bez viery nie je umenie vhodné pre liturgiu, ale je poznaním Krista čisto “podľa tela”.

So sacred and religious Christian art - an art that is ordered to the liturgy - is based on a look that is profoundly open, that rests on the ecclesial dimension of the faith, that is objective, realistic and shared, which asks that the artist should be formed within the Church (cf. ibid, p 127 - 131). The freedom of art does not mean license, but free adherence to the obliging needs of the faith. Without faith there is no art suitable for the liturgy, but merely a knowledge of Christ ”according to the flesh”.

Die christliche Sakralkunst – also eine nach der Liturgie geordnete Kunst – gründet sich demnach auf einen Blick, der sich tief öffnet, der sich auf die kirchliche Dimension des Glaubens stützt, die objektiv und realistisch ist und von allen geteilt wird. Sie verlangt, dass der Künstler innerlich in der Kirche ausgebildet ist (vgl. ebd. 127 - 131). Die künstlerische Freiheit bedeutet nicht Willkür, sondern freie Zustimmung zu den verpflichtenden Anforderungen des Glaubens. Ohne Glauben gibt es keine für die Liturgie angemessene Kunst, ohne Glauben wird Christus nur “dem Fleisch nach” gekannt.

Por tanto, el arte sacro cristiano –es decir, un arte ordenado a la liturgia– está fundado sobre una mirada que se abre en profundidad, se apoya sobre la dimensión eclesial de la fe, que es objetiva, realista y compartida, y requiere que el artista sea formado interiormente en la Iglesia (cfr. Ibidem 127 - 131). La libertad del arte no significa arbitrariedad, sino una adhesión libre a las exigencias obligantes de la fe. Sin la fe no hay arte apto para la liturgia, sino un conocer a Cristo simplemente ”según la carne”.

Portanto, a arte cristã - isto é, a arte ordenada pela liturgia - funda-se num olhar que se abre em profundidade, apoia-se na dimensão eclesiástica da fé, que é objectiva, realística e partilhada, requer que o artista seja formado interiormente na Igreja (cfr. Ibidem, p 127 - 131). A liberdade não significa arbítrio, mas livre adesão às exigências da fé. Se fé não existe arte apta para a liturgia, mas um conhecer Cristo meramente ”pela carne”.

Kristen sakral konst – som är en konst som anpassar sig till liturgin – grundar sig på en blick som öppnar sig i djupet, en blick som vilar på den ecklesiala dimensionen av en tro som delas, en tro som är objektiv, realistisk och delad och som kräver att konstnären utbildas inom kyrkan (jfr Ibidem s. 127–131). Att konsten äger frihet betyder inte godtycklighet utan att konstnären frivilligt går med på trons nödvändiga krav. Utan tro finns ingen konst som är anpassad till liturgin, utan en kännedom av Kristus endast "enligt köttet".

Dunque l’arte sacra cristiana – cioè un’arte ordinata alla liturgia - si fonda su uno sguardo che si apre in profondità, poggia sulla dimensione ecclesiale della fede, che è oggettiva, realistica e condivisa, chiede che l’artista sia formato interiormente nella Chiesa (cfr. Ibidem, p 127 - 131). La libertà dell’arte non significa arbitrio, ma adesione libera alle esigenze obbliganti della fede. Senza fede non c’è arte adatta per la liturgia, ma un conoscere Cristo meramente ”secondo la carne”.

En conséquence, l’art chrétien, - c’est à dire l’art ordonné à la liturgie, se fonde sur le regard qui s’ouvre en profondeur, s’appuie sur la dimension ecclésiale de la foi, qui est objective, réaliste et partagée, et demande que l’artiste soit formé intérieurement en l’Église (cf. Ibidem 127 - 131). La liberté de l’art ne signifie pas l’arbitraire, mais une adhésion libre aux exigences obligatoires de la foi. Sans la foi il n’y a pas d’art adapté à the artists.

XXV.

Nejdůstojnější Svatý Otče, jak jste ještě jako kardinál napsal: “v eucharistické liturgii… kněz vede lid v modlitbě a je obrácen k Pánu.” - Předmluva ke knize Uwe Michaela Langa: Obrácení k Pánu - orientace při liturgické modlitbě - takže v každém kostele má ideální střed Ten, který v něm přebývá, a který ho téměř tvoří, a je. - Jan 2,21. Bylo by tedy vhodné znovu zavést nasměrování ke Kristu, a vrátit do vládnoucí osy posvátného prostoru Svatostánek a Reálnou přítomnost Páně.

Najdôstojnejší Svätý Otče, ako ste ešte ako kardinál napísal: “v eucharistickej liturgii… kňaz vedie ľud v modlitbe a je obrátený k Pánovi.” - Predhovor ku knihe Uwe Michaela Langa: Obrátenie k Pánovi - orientácia pri liturgickej modlitbe - takže v každom kostole má ideálny stred Ten, ktorý v ňom prebýva, a ktorý ho takmer tvorí, a je - Ján 2,21. Bolo by teda vhodné znovu zaviesť nasmerovanie ku Kristovi, a vrátiť do vládnucej osy posvätného priestoru Svätostánok a Reálnu prítomnosť Pána.

Most Holy Father, as you wrote when you were Cardinal, ”in the Eucharistic liturgy the priest leads the people in the prayer turning toward the Lord”. So in every church the ideal center is the One who dwells in it and who makes it what it should be. - see Jn. 2,21. Would then it not be proper to reintroduce liturgical orientation to Christ, and to restore the Tabernacle and the Real Presence of the Lord as the veritable heart of the sacred space?

Heiliger Vater, noch als Kardinal haben Sie geschrieben: “In der Eucharistiefeier [...] führt der Priester das Volk im Gebet und ist dem Herrn zugewandt” - Vorwort zu: Uwe Michael Lang, Conversi ad Dominum. Zu Geschichte und Theologie der christlichen Gebetsrichtung. In jeder Kirche ist also das ideale Zentrum derjenige, der in ihr wohnt, der sie gewissermaßen macht und sie ist - vgl. Joh 2,21. Es wäre also angebracht, die Orientierung auf Christus hin wieder einzuführen und den Tabernakel und die Realpräsenz des Herrn wieder zum herrschenden Mittelpunkt des sakralen Raums zu machen.

Beatísimo Padre, como Usted escribía cuando era cardenal, ”en la liturgia eucarística [...] el sacerdote guía al pueblo en la oración y está vuelto hacia el Señor” - ”Prólogo” a Volverse hacia el Señor: orientación en la plegaria litúrgica, de Uwe Michael Lang. Por tanto, en toda iglesia el centro ideal es Aquel que reside en ella y que la constituye como es - cfr. Jn, 2, 21. Por eso sería conveniente reintroducir la orientación a Cristo y volver a convertir en fulcro reinante del espacio sagrado el Tabernáculo y la Presencia Real del Señor.

Beatíssimo Padre, como escrevieis quando éreis ainda cardeal, na liturgia eucarística (...) o sacerdote guia o povo na oração e volta-se para o Senhor - Prefácio a: Uwe Michael Lang, Rivolti al Signore. L’orientamento nella preghiera liturgica, portanto, em todas as igrejas o centro ideal e Aquele que nela habita e que quase a faz e é - cfr. Gv 2, 21. Seria pois oportuno reintroduzir a orientação a Cristo, e tornar a fazer de ponto cardeal do espaço sagrado o Tabernáculo e a Presença Real do Senhor.

Allraheligaste Fader, ni skrev då ni ännu var kardinal: "i den eukaristiska liturgin[…] leder prästen människorna i bön och de vänder sig mot Herren" - förordet till Uwe Michael Lang: Rivolti al Signore. L’orientamento nella preghiera liturgica - och därför är centrum i varje kyrka Han själv som bor i den och som gör den till det den bör vara - jfr. Joh 2:21. Det skulle därför vara lämpligt att på nytt återinföra versus Christo och att ånyo tillerkänna tabernaklet och Herrens realpresens sin navplacering, mitt i det heliga rummet.

Beatissimo Padre, come Lei scriveva ancora da cardinale, ”nella liturgia eucaristica […] il sacerdote guida il popolo nella preghiera ed è rivolto al Signore” - Prefazione a: Uwe Michael Lang, Rivolti al Signore. L’orientamento nella preghiera liturgica, dunque in ogni chiesa il centro ideale è Colui che in essa dimora e che quasi la fa ed è - cfr. Gv 2, 21. Sarebbe opportuno quindi reintrodurre l’orientamento a Cristo, e tornare a rendere regnante fulcro dello spazio sacro il Tabernacolo e la Presenza Reale del Signore.

Très Saint Père, comme Vous l’écriviez quand vous étiez cardinal, ”dans la liturgie eucharistique” […] le prêtre guide le peuple dans la prière et est tourné vers le Seigneur - Préface de Uwe Michael Lang à Se tourner vers le Seigneur: orientation dans la prière liturgique. Donc dans toute église, le centre idéal est Celui qui réside en elle et la constitue comme il est - cf. Jean, 2, 21. De ce fait il conviendrait de réintroduire l’orientation vers le Christ et remettre le Tabernacle et la Présence Réelle du Seigneur, comme point d’appui fulcrum régnant de l’espace sacré.

XXVI.

Aby se definice posvátného prostoru opět vkořenila do pojetí chrámu, je nutné znovu procházet jeho ustavující základy. Posvátnost církevní budovy je objektivní skutečnost po její konsekraci - činu, který vytíná část prostoru z profánního užívání a vyhrazuje ho a zasvěcuje bohopoctě. Kvůli tomuto činu mohou být kostely rovněž označovány za chrámy, jak naznačuje etymologie řeckého slova chrám odvozeného ze slova Τέμνω znamenající “odříznout”, s pak zase Τέμενος znamenající “ohrazení”. Pro vyjádření této charakteristiky - být prostorem, z něhož je světské užívání vyňato ven - je nezbytné pojetí plánů tak, jak se rozličnými způsoby vystihuje během celých dějin církevního stavebnictví. Jedním ze základních požadavků na vyjádření posvátnosti budovy je výmluvné vystihnutí její výšky oproti okolí. Tradice nám předala monumentální využití vchodu a podtržení důležitosti přechodu prahu a jeho transitivní charakter mezi dvěma různými dimenzemi; a také vnitřek kostelů je charakterizován mnoha ochrannými hrazeními prostoru pro pouze kněžské užívání od těch laických, a těch věnovaných svátostem - jako například svátosti křtu a svátosti smíření - ode všech ostatních.

Aby sa definícia posvätného priestoru opäť vkorenila do pojatia chrámu, je nutné znovu prechádzať jeho ustanovujúce základy. Posvätnosť cirkevnej budovy je objektívna skutočnosť po jej konsekrácii - činu, ktorý vytína časť priestoru z profánneho užívania a vyhradzuje ho a zasväcuje bohopocte. Kvôli tomuto činu môžu byť kostoly taktiež označované za chrámy, ako naznačuje etymológia gréckeho slova chrám, odvozeného zo slova Τέμνω znamenajúce “odrezať”, s potom zase Τέμενος , znamenajúce “ohradenie”. Pre vyjadrenie tejto charakteristiky - byť priestorom, z ktorého je svetské užívanie vyňaté preč - je nevyhnutné pojatie plánov tak, ako sa rozličnými spôsobmi vystihuje v priebehu celých dejín cirkevného stavebníctva. Jednou zo základných požiadaviek na vyjadrenie posvätnosti budovy je neodškriepiteľné vystihnutie jej výšky oproti okoliu. Tradícia nám predala monumentálne využitie vchodu a podtrhnutie dôležitosti prechodu prahu a jeho tranzitívny charakter medzi dvomi dimenziami; a tiež vnútrajšok kostolov je charakterizovaný mnohými ochrannými hradeniami priestoru iba pre kňazské užívanie od tých laických, a tých venovaných sviatostiam - ako napríklad sviatosti krstu a sviatosti zmierenia - od všetkých ostatných.

In order to reintroduce the definition of "sacred space" in the concept of "Templum" we must reaffirm its basic constituents. The sacredness of church building is a fact because of its consecration, an act that cuts a portion of space from the profane use and dedicates it - consecrates it - to the worship of God. Because of this act the church is aptly called a ”temple”, from the Greek word Τέμνω, "to cut", and from which also is derived Τέμενος, "sacred precinct". To express this characteristic, this being an area from which the common uses are cut off, are needed some design tricks that we find expressed in different ways throughout the history of Western ecclesiastical building. One of the basic requirements therefore to express the sacredness of a space is precisely the expression of "otherness" in relation to the surroundings. Architectural tradition has given us the use of the monumental entrance, which emphasizes the importance of crossing the threshold and the character of the area of transit between two different sizes, so also the church's interior was marked by numerous buffers to protect areas of strict sacerdotal use from the lay use, and consequently those dedicated to the Sacraments from the rest of the church.

Um die Definition “heiliger Raum” wieder in die Konzeption des “templum” einzuführen, muss man sich seine konstitutiven Grundlagen erneut vor Augen führen. Die Sakralität des kirchlichen Gebäudes ist eine objektive Gegebenheit, sobald es konsekriert worden ist: Bei dieser Handlung wird ein Teil des Raumes von der profanen Nutzung ausgegrenzt und dem Gottesdienst geweiht. Aufgrund dieses Vorgangs können die Kirchen sehr wohl auch als Tempel bezeichnet werden, wie die Etymologie des Wortes Tempel aus dem griechischen Τέμνω “schneiden” zeigt, aus dem sich dann Τέμενος, “eingefriedeter Raum” entwickelt. Um zum Ausdruck zu bringen, dass es sich um einen Raum handelt, aus dem die weltliche Nutzung “herausgeschnitten” ist, bedarf es einiger Kunstgriffe bei der Planung, die im Laufe der gesamten Geschichte des Kirchenbaus auf verschiedene Weise zum Ausdruck gekommen sind. Eines der grundlegenden Erfordernisse, um die Sakralität eines Gebäudes darzustellen, besteht darin, seiner großen Würde im Vergleich zu den umliegenden Gebäuden Ausdruck zu verleihen. Die Tradition hat uns die Besonderheit großartiger Eingangsbereiche überliefert, um die Bedeutung des Überschreitens der Schwelle und den Charakter des Übergangs zwischen zwei verschiedenen Dimensionen hervorzuheben. Auch das Innere der Kirchen war durch verschiedene Abgrenzungen gekennzeichnet, die die Bereiche des Priesters von denen der Laien trennten, sowie durch Bereiche, die den Sakramenten vorbehalten waren - zum Beispiel der Taufe und der Beichte.

Para insertar de nuevo la definición de ”espacio sagrado” en el concepto de templum es necesario recorrer nuevamente sus fundamentos constitutivos. La sacralidad del edificio eclesiástico es un hecho objetivo tras su consagración; acto en el que se corta una porción del espacio a los usos profanos y se dedica, se consagra, al culto a Dios. Debido a este procedimiento las iglesias pueden también llamarse templos, como manifiesta la etimología de la palabra templo, del griego Τέμνω, ”cortar”, del que deriva Τέμενος, ”recinto”. Para expresar esta característica de que es un espacio en el cual los usos mundanos ha sido ”arrancados”, son necesarias algunas destrezas proyectuales que están expresadas de diversas maneras a lo largo de la historia de la edificación eclesiástica. Uno de los requisitos fundamentales para expresar la sacralidad de un edificio es la expresión grandilocuente de su alteridad respecto a los edificios de su entorno. La tradición nos ha transmitido el uso de la monumentalización de la entrada para subrayar la importancia del paso del umbral y su carácter transitivo entre dos dimensiones diferentes. También en el interior de las iglesias se han distinguido numerosos recintos para proteger áreas de estricto uso sacerdotal de otras áreas laicales; y, a su vez, para distinguir las áreas dedicadas a los sacramentos - del bautismo y de la confesión, por ejemplo - del resto de áreas.

Para reintroduzir a definição de ”espaço sagrado” no conceito de ”templum” é necessário repercorrer os seus fundamentos construtivos. A sacralidade do edifício eclesiástico é um dado objectivo depois da sua consagração, acto que corta uma porção de espaço aos usos profanos e o dedica, o consagra, ao culto de Deus. Graças a este procedimento as igrejas podem bem ser definidas templos, como manifesta a etimologia da palavra templo, do Grego Τέμνω ”cortar”, de onde vem Τέμενος ”recinto”. Para exprimir esta característica, de ser um espaço no qual são excluídos os usos mundanos, são necessários alguns preceitos projectistas que se encontram expressos em modo variável durante toda a história da edificação eclesiástica. Um dos requisitos fundamentais para exprimir a sacralidade de um edifício é a expressão magnificente da sua alteridade em relação aos circunstantes. A tradição legou-nos o uso da monumentalização da entrada, para sublinhar a importância da passagem da ombreira e o seu carácter transitivo entre duas dimensões diferentes, e assim também os interiores das igrejas foram caracterizados por numerosos recintos protectores das áreas de utilização estritamente sacerdotal relativamente àquelas de uso laical, e também daquelas dedicadas aos sacramentos - por exemplo do baptismo e da confissão - relativamente a todas as outras.

För att återinföra definitionen "helig plats" inom konceptet "templet" kan det vara lämpligt att påminna om grunden till den. En kyrklig byggnads sakrala natur är ett objektivt faktum som existerar efter det att den konsekrerats, invigts. Denna invigning av en del av utrymmet gör att det skapas en särskild plats för den gudomliga kulten. Denna procedur gör att kyrkorna även kan kallas för "tempel" enligt etymologin av ordet som kommer av det grekiska Τέμνω, ”karva ut”, av vilket vi får Τέμενος ”inhägnad helig plats”. För att uttrycka att detta är en plats där de vanliga sysslorna är uteslutna, krävs det några särskilda konstgrepp som uttryckts på olika sätt under hela den västliga kyrkobyggnadens historia. Ett av de grundläggande kraven när man vill uttrycka en byggnads sakrala natur är just att avskärma den och visa att den är något helt annat än den övriga bebyggelsen. Därför har den arkitektoniska traditionen använt sig av monumentala ingångar, vilket framhäver vikten av att träda över en tröskel, och hur man har att göra med en övergang från ett slags plats till en annan. Även det inre av kyrkorna har således markerats genom flera inhägnader som tjänar till att skydda områden där endast prästen har tillträde från de andra där lekmännen håller till. Så blir platserna för sakramenten avskilda från resten av kyrkan.

Per reintrodurre la definizione di ”spazio sacro” nel concetto di ”templum” bisogna ripercorrere i suoi fondamenti costitutivi. La sacralità dell’edificio chiesastico è un dato oggettivo dopo la sua consacrazione, atto che taglia una porzione di spazio agli usi profani e lo dedica, lo consacra, al culto di Dio. Per questa procedura le chiese possono ben essere dette anche templi, come manifesta l’etimologia della parola tempio dal greco Τέμνω, ”tagliare”, da cui poi Τέμενος ”recinto”. Per esprimere questa caratteristica, di essere uno spazio dal quale gli usi mondani sono ”tagliati fuori”, sono necessari alcuni accorgimenti progettuali che si trovano espressi in modo variabile durante tutta la storia dell’edilizia ecclesiastica. Uno dei requisiti fondamentali per esprimere la sacralità di un edificio è l’espressione magniloquente della sua alterità rispetto ai circostanti. La tradizione ci ha trasmesso l’uso della monumentalizzazione dell’ingresso a sottolineare l’importanza del varco della soglia e il suo carattere transitivo tra due dimensioni diverse, e così anche l’interno delle chiese è stato caratterizzato da numerosi recinti a protezione delle aree di stretto uso sacerdotale da quelle laicali, e a loro volta quelle dedicate ai sacramenti - per esempio del battesimo e della confessione - da tutte le altre.

Pour réintroduire la définition d’ ”espace sacré” dans le concept du templum, il faut recourir de nouveau à ses fondamentaux constitutifs. La sacralité de l’édifice ecclésiastique est un fait objectif après sa consécration ; un acte par lequel on sépare des usages profanes une portion de l’espace et on le réserve, on le consacre au culte de Dieu. Du fait de ce procédé les églises peuvent aussi s’appeler des temples comme le montre l’étymologie du mot temple, du grec Τέμνω - couper, duquel provient le mot Τέμενος, enceinte. Pour exprimer cette caractéristique d’ou découle le fait qu’un espace où les usages de tous, ont été enlevés, sont nécessaires certaines habiletés dans des projets qui se sont exprimés de diverses façons tout au long de l’histoire de l’édification des églises. Une des exigences fondamentales pour exprimer la sacralité d’un édifice est la magnificence de l’altérité par rapport aux édifices qui l’entourent. La tradition nous a transmis l’usage de la monumentalisation de l’entrée pour souligner l’importance du passage du seuil de l’édifice et son caractère de transition entre deux dimensions différentes. De même à l’intérieur des églises on distingue de nombreux lieux isolés pour protéger des autres zones laїques des zones réservées au stricte usage sacerdotal; et à la fois pour distinguer des zones consacrées aux sacrements - du baptême et de la confession par exemple - du reste des autres espaces.

XXVII.

Musíme se obrátit k prvotnímu zdroji posvátnosti prostoru křesťanského kultu, abychom si uvědomili, že starý rituál konsekrace byl ve skutečnosti obřadem křtu kostela, který se schématicky a podle možnosti konal - namísto na těle člověka - na kamenném těle chrámu. Církev, tajemné tělo Kristovo, dostává tvar v budově kostela; a jako se člověk zasvěcuje Kristu ve křtu, totéž se koná i pro chrám. V jeho připodobnění k tělu pokřtěného je nevyhnutelné, aby se zasvěcená budova podobala lidskému tělu - vrcholu Božího stvoření. Vedle půdorysu ve tvaru kříže, užívaném často z podobných důvodů, je nejobvyklejším a nejpodstatnějším vystižením jeho symetrie: kritérium uspořádání, které vystihuje velkou část stvoření. Jak nitro posvěceného člověka, tak nitro kostela, by mělo ovládat pravidlo souměrnosti.

Musíme sa obrátiť k prvotnému zdroju posvätnosti priestoru kresťanského kultu, aby sme si uvedomili, že starý rituál konsekrácie bol v skutočnosti obradom krstu kostola, ktorý sa schematicky a podľa možností konal - namiesto na tele človeka - na kamennom tele chrámu. Cirkev, tajomné telo Kristovo, dostáva tvar v budove kostola; a ako sa človek zasväcuje Kristovi v krste, to isté sa koná aj pre chrám. V jeho pripodobnení k telu pokrsteného je nevyhnutné, aby sa zasvätená budova podobala ľudskému telu - vrcholu Božieho stvorenia. Vedľa pôdorysu vo tvare kríža, užívaného často z podobných dôvodov, je neobvyklejším a najpodstatnejším vystihnutím jeho symetria: kritérium usporiadania, ktoré vystihuje veľkú časť stvorenia. Ako vnútro posväteného človeka, tak vnútro kostola, by malo ovládať pravidlo súmernosti.

We must still recall the primary source of the sacredness of the area of Christian worship to realize that the old ritual of consecration of the building was in fact a form of the ritual of baptism, saying schematically, gestures and meanings of the rite of baptism of men on the stone body of the building. The Church, Body of Christ, was taking shape in the church building and like a man dedicate himself to Christ starting from his baptism the same was done also for the space. In its comparison with the baptized body, it was inevitable that the consecrated building did allude to the human body, the highest divine creation. Besides the obvious cruciform plan, often used for the same reasons, the typical symmetry of church plans allude both to the human body as well as many forms of creation. As within the human body, and because it is a sacred body, the interior of the church is well ordered with a measure of symmetry.

Man muss nochmals auf den Ursprung der Sakralität des christlichen Kultraums zurückkommen, um sich bewusst zu machen, dass das alte Ritual der Konsekrierung des Gebäudes tatsächlich eine Art Taufritual war, bei dem schematisch und so weit als möglich die Gesten und Bedeutungen, die mit dem Ritus der menschlichen Taufe verbunden waren, am steinernen Körper des Gebäudes wiederholt wurden. Die Kirche, mystischer Leib Christi, wird auch durch das Kirchengebäude verkörpert, und wie ein Mensch sich durch die Taufe Christus weiht, so geschieht dies auch für das Gebäude. Der Vergleich mit dem Getauften macht es also unvermeidlich, dass im konsekrierten Gebäude auf den menschlichen Leib verwiesen wird, die höchste göttliche Schöpfung. Neben dem Grundriss in der Form des Kreuzes, der häufig aus diesem Grund verwendet wird, ist die Symmetrie ein weiteres, zwar allgemeineres, aber auch wesentlicheres Element der Ähnlichkeit. Sie ist außerdem ein Kompositionskriterium, dem ein großer Teil der Schöpfung folgt. Es ist sinnvoll, wenn innerhalb der Kirche ein Maß an Symmetrie herrscht, als handele es sich um das Innere des Leibes eines geweihten Menschen.

Es necesario recurrir una vez más a la fuente primaria de la sacralidad del espacio de culto cristiano para darse cuenta de que el antiguo ritual de consagración del edifico era, de hecho, una forma del ritual del bautismo, donde se repetía sobre el cuerpo lapídeo del edificio – esquemáticamente y según era posible – los gestos y los significados adjuntos al rito del bautismo de los hombres. La Iglesia, cuerpo místico de Cristo, toma cuerpo de modo similar en la iglesia-edificio y, así como un hombre se dedica Cristo desde su bautismo, de igual manera sucede para el edificio. En su comparación con el cuerpo bautizado es inevitable, por tanto, que en el edificio consagrado se haga alusión al cuerpo humano, que es la máxima creación divina. Más allá de la planta con forma de cruz – a menudo empleada por las mismas razones – un elemento de semejanza más genérico pero también más sustancial es la simetría, que es un criterio de composición que además informa una gran parte de la creación. Como si fuera el interior del cuerpo de un hombre consagrado, es bueno que en el interior de la iglesia reine la medida de la simetría.

É necessário recorrer ainda à fonte primária da sacralidade do espaço de culto cristão para se aperceber que o velho ritual de consagração do edifício era de facto uma forma do ritual do baptismo dos homens sob o corpo lapidar do edifício. A Igreja, corpo místico de Cristo, de modo semelhante toma corpo na igreja edifício e, assim como um homem se dedica a Cristo através do baptismo, assim para o edifico se faz a mesma coisa. Na sua comparação com o corpo baptizado, pois, é inevitável que no edifício consagrado se faça alusão ao corpo humano, máxima criação divina. Para além da planta cruciforme, muitas vezes usada por esta razão, um elemento de semelhança mais genérico mas também mais substancial é a simetria, critério de composição que, para mais, enforma uma grande parte da criação. Como se fosse o interior do corpo de um homem consagrado, é bom que no interior da igreja exista a simetria.

För att förstå den gamla ritualen som bestod i att konsekrera byggnaden och som visar att kyrkobyggnaden var den främsta heliga platsen för kristen andakt, måste vi påminna om att konsekrerandet i själva verket var ett slags dop, där människor utförde vissa gester och uttalade vissa ord som var hämtade från dopritualen, men här gällde byggnaden av sten. Kyrkan, Kristi kropp, tog form i en kyrkobyggnad och på samma sätt som människan viger sig åt Kristus alltifrån dopet så gjordes detta även för ett utrymme. Eftersom denna konsakrering av kyrkobyggnaden kunde jämföras med den av den mänskliga kroppen var det logiskt att byggnaden även hänsyftade pa den mänskliga kroppen, som är den gudomliga skapelsens främsta verk. Förutom den golvyta som har formen av ett kors, kan vi finna element av mer eller mindre generisk likhet med människokroppen till exempel i den symmetri som vi finner också i stora delar av Skapelsen. Som om det rörde sig om det inre av kroppen av en konsekrerad människa råder det även i det inre av kyrkan symmetri.

E necessario ricorrere ancora alla fonte primaria della sacralità dello spazio di culto cristiano per rendersi conto che il vecchio rituale di consacrazione dell’edificio era, di fatto, una forma del rituale del battesimo, ripetendo schematicamente e secondo possibilità i gesti e i significati annessi del rito del battesimo degli uomini sul corpo lapideo dell’edificio. La Chiesa, corpo mistico di Cristo, prende corpo similmente nella chiesa edificio e, come un uomo si dedica a Cristo dal suo battesimo, cosi per l’edificio si fa altrettanto. Nella sua comparazione al corpo battezzato, dunque, è inevitabile che nell’edificio consacrato si faccia allusione al corpo umano, massima creazione divina. Oltre alla pianta a forma di croce, molto spesso usata per le medesime ragioni, un elemento di somiglianza più generico ma anche più sostanziale è la simmetria, criterio di composizione che inoltre informa una tanto grande parte della creazione. Come fosse l’interno del corpo di un uomo consacrato, all’interno della chiesa è bene regni una misura di simmetria.

Il faut de nouveau recourir à la source originelle de la sacralité de l’espace du culte chrétien pour se rendre compte que l’antique rituel de consécration de l’édifice était, en fait, une forme de rituel du baptême, où on répétait sur le corps de pierre de l’édifice,- schématiquement et dans la mesure du possible, les gestes et les significations associées au rite du baptême des homes. L’Église corps mystique du Christ, prend corps de façon similaire dans l’église - édifice et, ainsi comme un homme se consacre au Christ après son baptême, cela se passe de la même façon pour l’édifice. Dans sa comparaison avec le corps baptisé il est inévitable, par conséquent, que dans l’édifice consacré, on fasse allusion au corps humain, qui est la plus grande création divine. Mais au-delà du tracé en forme de croix, - souvent employé pour les mêmes raisons, un élément de ressemblance plus générique mais aussi plus substantiel est la symétrie, qui est un critère de composition qui en plus renseigne une grande proportion de la création . Comme si c’était le corps d’un homme consacré, il est bon que dans l’intérieur d’un église, règne la mesure de la symétrie.

XXVIII.

Třetím kritériem užitečným pro definování posvátného křesťanského prostoru je hierarchie míst. Míní se tím především hierarchie vnitřního uspořádání rozličných míst, která vytvářejí místo kultu, i hierarchie jejich zdobení. Nejprve je vhodné aby místa, ve kterých se konají liturgické obřady, byly umístěny na vyšší úrovni oproti ostatním - vyzdvižením, jež vystihuje důležitost tam konaných činů, a které se stává symbolem cesty, co člověka pozvedá k Bohu; přibližuje ho nebi, symbolickému místu Boží přítomnosti; a konečně napomáhá viditelnosti. U druhého je vhodné, aby výzdoba působila gradaci z míst méně posvátných k těm více posvátným; gradaci materiálů; barev; motivů. Rovněž tato gradace má za úkol podílet se na stejné hierarchizaci prostoru, kterou architektura uskutečňuje pozdvižením.

Tretím kritériom užitočným pre definovanie posvätného kresťanského priestoru je hierarchia miest. Mieni sa tým predovšetkým hierarchia vnútorného usporiadania rozličných miest, ktoré vytvárajú miesto kultu aj hierarchia ich zdobenia. Najskôr je vhodné aby miesta, v ktorých sa konajú liturgické obrady, boli umiestnené na vyššej úrovni oproti ostatným - vyzdvihnutím, ktoré vystihuje dôležitosť tam konaných činov, a ktoré sa stáva symbolom cesty, čo človeka pozdvihuje k Bohu; približuje ho nebi, symbolickému miestu Božej prítomnosti; a konečne napomáha viditeľnosti. U druhého je vhodné, aby výzdoba pôsobila gradáciu z miest menej posvätných k tým viac posvätným; gradáciu materiálov, farieb, motívov. Taktiež táto gradácia má za úkol podieľať sa na rovnakej hierarchizácii priestoru, ktorú architektúra uskutočňuje pozdvihnutím.

A third useful criterion in the definition of Christian sacred space is the hierarchy of spaces. It is therefore intended to be a hierarchy in the spatial arrangement of different parts of the place of worship, as much as a hierarchy of decorating them. Regarding the first one is needed that the spaces where should be performed the liturgical actions are placed on a higher plane than the others, something that expresses the importance of the liturgical action, elevation which becomes a symbol of the journey of elevation of man to God, who approaches heaven, a symbol of divine presence, and ultimately an help for visibility. Regarding the second one, the decoration should also reflect a hierarchy starting from the less sacred spaces to the most sacred ones, perhaps through a gradation of materials, colors and subjects. Such gradations assist the understanding of the same hierarchy of spaces that are also architecturally expressed in the building's elevation.

Ein drittes Kriterium, das für die Definition des sakralen christlichen Raums hilfreich ist, bietet die Hierarchie des Raumes. Darunter versteht man sowohl eine Hierarchie in der räumlichen Anordnung der verschiedenen Bereiche, die den Ort des Gottesdienstes bilden, als auch eine Hierarchie in der Ausschmückung dieser Bereiche. Was ersteres betrifft, so ist es angemessen, dass die Räume, in denen die liturgischen Handlungen vollzogen werden, auf einer höheren Ebene ihren Platz finden – eine Erhöhung, die die Bedeutung der zu vollziehenden Handlungen zum Ausdruck bringt, die Symbol des Weges der Erhebung des Menschen zu Gott wird, die den Menschen dem Himmel, dem symbolischen Ort der göttlichen Gegenwart, näher bringt und schließlich eine bessere Sichtbarkeit erlaubt. Was zweiteres anbelangt, so sollte der Schmuck eine Abstufung der heiligen und weniger heiligen Räume bewirken, eine Abstufung, die durch Material, Farben und Gegenstände erfolgt. Auch diese Abstufung hat die Aufgabe, zur Hierarchisierung des Raums beizutragen, die in der Architektur durch die Erhöhung erfolgt.

Un tercer criterio útil para la definición del espacio sagrado cristiano es la jerarquía de los espacios. Se entiende, pues, que existe una jerarquía en la disposición espacial de las diferentes partes que componen el lugar de culto, y una jerarquía en la decoración de dichas partes. En cuanto a la primera jerarquía, es apropiado que los espacios donde se cumplen las acciones litúrgicas sean posicionados sobre un plano más elevado que el resto. Esta elevación expresa la importancia de las acciones que allí se cumplen y se convierte en un símbolo del camino de elevación del hombre hacia Dios, que aproxima al cielo - lugar simbólico de la presencia divina, a cuya visibilidad ayuda. Por lo que respecta a la segunda jerarquía, es conveniente también que la decoración obre una gradación desde los espacios menos sagrados a los más sagrados, a través de los materiales, colores o temas. Además, esta gradación tiene la tarea de participar de la misma jerarquización de los espacios que se da en la arquitectura a través de la sobreelevación.

Um terceiro critério para a definição de um espaço sagrado cristão é a hierarquia dos espaços. Entende-se pois que haja uma hierarquia seja na disposição espacial das diversas partes que compõem o lugar de culto, seja uma hierarquia na decoração das mesmas. Quanto a primeira é oportuno que os espaços onde têm lugar as acções litúrgicas sejam posicionados em lugar mais elevado que os outros, elevação que exprime a importância da acção que se realiza, que se torna símbolo do caminho de elevação do homem para Deus, que se aproxima do céu, lugar simbólico da presença divina, enfim que ajuda a visibilidade. Quanto à segunda, é oportuno que a decoração opere uma graduação dos espaços menos sagrados para aqueles mais sagrados, graduação através de materiais, cores, temas. De facto, também esta graduação tem o papel de participar na mesma hierarquização dos espaços que se opera na arquitectura através da sobrelevação.

Ett tredje användbart kriterium när det gäller att definiera den kristna heliga platsen är platsernas hierarki. Detta är en hierarki i fråga om den rumsliga dispositionen av de olika delarna av kultplatsen, det vill säga en hierarki i fråga om utsmyckning och dekoration.Vad beträffar platsens hierarki så är det lämpligt att den plats från vilken de liturgiska läsningarna sker befinner sig på en lite högre position än de andra. Denna upphöjda plats uttrycker vikten av handlingen och är en symbol för den gudomliga närvaron och hjälper oss alltså att förstå denna. Beträffande den andra hierarkin så är det viktigt att utsmyckningen har en annorlunda karaktär på de mindre heliga platserna än på de allraheligaste. Denna gradering kan ske medelst material, färg och föremål. Även denna gradering hjälper till att förstå att vi har att göra med samma slags hierarki som i fråga om arkitekturen skedde genom upphöjningen.

Un terzo criterio utile alla definizione dello spazio sacro cristiano è la gerarchia degli spazi. Si intende pertanto sia una gerarchia nella disposizione spaziale delle diverse parti che compongono il luogo di culto, sia una gerarchia della decorazione delle stesse. Quanto alla prima è opportuno che gli spazi nei quali si compiono le azioni liturgiche siano posizionati su un piano più elevato degli altri, elevazione che esprime l’importanza delle azioni da compiersi, che diventa simbolo del cammino di elevazione dell’uomo verso Dio, che avvicina al cielo, luogo simbolico della presenza divina, che infine aiuta la visibilità. Quanto alla seconda è opportuno altresì che la decorazione operi una gradazione dagli spazi meno sacri a quelli più sacri, gradazione per materiali, colori, soggetti. Anche questa gradazione, infatti, ha il compito di partecipare alla medesima gerarchizzazione degli spazi che si opera in architettura attraverso la soprelevazione.

Un troisième critère utile pour la définition de l’espace sacré chrétien est la hiérarchie des espaces. On comprend, donc, qu’il existe une hiérarchie dans la disposition spatiale des différentes parties qui composent le lieu de culte, et une hiérarchie dans la décoration des dites parties. En ce qui concerne la première hiérarchie, il convient que les espaces où s’accomplissent les actions liturgiques soient positionnés à un niveau plus élevé que le reste. Cette élévation exprime l’importance des actions qui s’y accomplissent et elle se transforme en un symbole du cheminement de l’élévation de l’homme vers Dieu, qui approche le ciel - lieu symbolique de la présence divine et dont la visibilité aide. En ce qui concerne la deuxieme hiérarchie, il convient aussi que la décoration oeuvre dans le but du graduation depuis les espaces les moins aux plus sacrés, par l’intermédiaires des matériaux, des couleurs ou thèmes. En outre cette graduation doit s’efforcer de participer à la hiérarchisation même des espaces que l’on donne dans l’architecture par l’intermédiaire de la surélévation.

XXIX.

Čtvrtým prostředkem k podtržení posvátného charakteru kultovního prostoru je moudré využívání světla; také jeho vyvážení od místa k místu, jelikož ze všech prvků je právě světlo připodobňováno k božské moudrosti.

Štvrtým prostriedkom k podtrhnutiu posvätného charakteru kultového priestoru je múdre využívanie svetla; tiež jeho vyváženie od miesta k miestu, pretože zo všetkých prvkov je práve svetlo pripodobňované k božskej múdrosti.

A fourth way of underlining the sacred character of the area of worship is the skillful use of light, also calibrated from place to place, before any other element because the light has been the subject of symbolic similarities with divine wisdom.

Ein viertes Mittel, um den sakralen Charakter des Kultraums herauszustellen, ist der kluge Einsatz des Lichts. Es ist jedem Ort genau anzupassen, denn das Licht stand vor allen anderen Elementen symbolhaft für die göttliche Weisheit.

Un cuarto medio para subrayar el carácter sagrado del espacio de culto es el sabio uso de la luz - que también ha de calibrarse en función del lugar; puesto que, antes que cualquier otro elemento, la luz ha sido objeto de similitudes con la sabiduría divina.

Um quarto meio para sublinhar o carácter sacro do espaço de culto é o sábio uso da luz, também ela graduada de lugar para lugar, pois que antes de todos os outros elementos a luz foi objecto de semelhanças com a sabedoria divina.

Ett fjärde sätt att understryka den sakrala karaktären av kultplatsen är en omsorgsfull applicering av ljus, ty ljuset är det element som framför alla andra anses efterlikna den gudomliga visheten.

Un quarto mezzo per sottolineare il carattere sacrale dello spazio di culto è il sapiente uso della luce, anch’essa calibrata da luogo a luogo, poiché prima di ogni altro elemento la luce è stata oggetto di similitudini con la sapienza divina.

Un quatrième moyen pour souligner le caractère sacré de l’espace du culte est le savant usage de la lumière - qu’il faut également calibrer en fonction du lieu; puisque, avant tout autre élément, la lumière a été l’objet de similitude avec la sagesse divine.

XXX.

Architektura a umění se šíří napodobováním význačných mistrů, ale v moderní kultuře, kde je napodobování jako formativní a kreativní proces zakázáno, nastává to, že epigonie se změnila v projektové metastáze k velké a nenapravitelné škodě. Těla historických kostelů nebyla postavena Michelangelem, Palladiem nebo Berninim, ale množstvím jejich napodobovatelů, kteří se je během staletí pokoušeli – oceňujíc vznešené a prospěšné imitatio při cestě světem - následovat: a výsledkem jsou mimořádné posvátné stavby uměleckých, architektonických a náboženských hodnot - právě díky procesu imitování a ne pouze interpretování, kterým se předává toto vědění. Z toho důvodu je klasická a posvátná architektura vhodnější pro budování náboženských staveb; protože je založená na sdílené objektivitě, která se přiměřeně snoubí s poselstvím objektivní pravdy, jakou má Církev předávat. Ježíš Kristus ani evangelia nemohou být vykládány v subjektivitě, která se nechce přizpůsobit univerzalitě jejich poselství: jsou objektivními a absolutními pravdami založenými na víře. Abstraktní, symbolické náznaky; výklady, co chtějí předčít smyslové vnímání skutečnosti; zamýšlené v podstatě jako pevnosti moderního umění, nemohou příslušet k Ecclesii jako k instituci, ani k ecclesii jako budově, která má hostit a vtělovat jistotu, pravdu a krásu objektivní a reálné Boží přítomnosti.

Architektúra a umenie sa šíri napodobovaním význačných majstrov, ale v modernej kultúre, kde je napodobovanie ako formatívny a kreatívny proces zakázané, nastáva to, že epigónia sa zmenila v projektové metastáze k veľkej a nenapraviteľnej škode. Telá historických kostolov neboli postavené Michelangelom, Palladiom alebo Berninim, ale množstvom ich napodobňovateľom, ktorí sa ich v priebehu storočí pokúšali - oceňujúc vznešené a prospešné imitatio pri ceste svetom - nasledovať: a výsledkom sú mimoriadne posvätné stavby umeleckých, architektonických a náboženských hodnôt - práve vďaka procesu imitovania a nie iba interpretovania, ktorým sa predáva toto vedenie. Z tohoto dôvodu je klasická a posvätná architektúra vhodnejšia pre budovanie náboženských stavieb; pretože je založená na zdieľanej objektivite, ktorá sa primerane snúbi s posolstvom objektívnej pravdy, akú má Cirkev predávať. Ježiš Kristus ani evanjelia nemôžu byť vykladané v subjektivite, ktorá sa nechce prispôsobiť univerzalite ich posolstva: sú objektívnymi a absolútnymi pravdami založenými na viere. Abstraktné, symbolické náznaky; výklady, ktoré chcú predčiť zmyslové vnímanie skutočnosti; zamýšľané v podstate ako pevnosti moderného umenia, nemôžu patriť k Ecclesii ako k inštitúcii, ani k ecclesii ako k budove, ktorá má hostiť a vteľovať istotu, pravdu a krásu objektívnej a reálnej Božej prítomnosti.

Architecture and sacred art has spread through the followers of the famous masters, but has in the modern age been virtually prohibited among modern architects and in architectural education. The Church has a great patrimony of architectural forms and historical styles - Byzantine, Romanesque, Gothic, and Classical - that are all unified in their common goal of expressing the sacramental realities expressed in Scripture that the Church is the Body of Christ, the Heavenly Jerusalem, the Temple of the Holy Spirit, the Holy Mountain of the Lord, and so forth. Various ages have sought to expresses these sacramental ideas, and have produced an extraordinary body of sacred architecture, valued for their artistic architectural and religious merit due to a positive "imitative" process. The recourse to historical styles, classical and ”sacramental” architecture does not pose any obstacle to the creative architectural process, but rather it directs the process to communicate the shared objectivity that is the core symbol structure by which we understand the message of truth that the Church must spread. The message of Jesus Christ and the Gospels cannot be interpreted by subjectivity: they are established as truths of faith. Abstractions, reminiscences, interpretations that aim to bypass the sensorial representation of reality, symbolical evocations, understood as the cornerstones of modern art in general cannot belong to the Church as an institution, and much less to the church as building that should accommodate and embody the certainty, truth and beauty of the real and objective presence of God.

Architektur und Kunst verbreiten sich durch die Nachahmung der Meister. Da in der modernen Kultur die Imitation als formativer und kreativer Prozess unzulässig ist, verwandelt sich die Nachahmung in Metastasen, die schwerste und irreparable Schäden darstellen. Der historische Bestand der Kirchen ist nicht nur von Michelangelo, Palladio oder Bernini geschaffen worden, sondern von einer Vielzahl ihrer Epigonen, die im Laufe der Jahrhunderte versucht haben, sie nachzuahmen. Hier handelt es sich um eine fruchtbare imitatio, die auf der ganzen Welt Sakralbauten geschaffen hat, die von außerordentlicher künstlerischer, architektonischer und religiöser Bedeutung sind, und zwar gerade aufgrund des “imitativen” und nicht nur “interpretativen” Prozesses, innerhalb dessen dieses Wissen weitergegeben wurde. Aus diesem Grund eignet sich die klassische und “sakramentale” Architektur am besten für den Bau von Kirchengebäuden. Ihre anerkannte Objektivität verbindet sich auf angemessene Weise mit der Botschaft der objektiven Wahrheit, die die Kirche vermitteln soll. Jesus Christus und die Evangelien können nicht auf eine subjektive Weise interpretiert werden, die sich der Universalität der Botschaft nicht anpassen will: Es handelt sich um durch den Glauben gefestigte objektive und absolute Wahrheiten; abstrakte Kunst, symbolische Andeutungen, Interpretationen, die sich über die sinnliche Darstellung der Wirklichkeit hinwegsetzen wollen und als Fixpunkte der modernen Kunst angesehen werden, entsprechen weder der Kirche als Institution noch der Kirche als Gebäude, das Gewissheit, Wahrheit und Schönheit der objektiven und realen Präsenz Gottes beherbergen und verkörpern soll.

La arquitectura y el arte se propagan por epigonía en maestros consagrados y en la cultura moderna. Estando prohibida la imitación como proceso formativo y creativo, sucede a la postre que la epigonía se transforma en metástasis proyectual con daños más graves e irreparables. El corpus de las iglesias históricas no ha sido construido simplemente por Miguel Ángel, Palladio o Bernini, sino por una multitud de epígonos suyos que durante siglos han intentado imitarles, desarrollando una imitatio noble y provechosa extendida por todo el mundo. Los resultados son una edificación sacra extraordinaria desde el punto de vista artístico, arquitectónico y religioso; gracias precisamente al proceso ”imitativo” y no sólo ”interpretativo” con el que se ha transmitido este saber. Por este motivo, la arquitectura clásica y ”sacramental” es la más idónea para la construcción de edificios religiosos, puesto que está constituida por una objetividad compartida que casa adecuadamente con el mensaje de verdad objetiva que la Iglesia debe transmitir. Jesucristo y los Evangelios no pueden ser interpretados desde subjetividades que no quieren adecuarse a la universalidad del mensaje de aquellos. Son verdades objetivas y absolutas consolidadas por la fe. Abstraccionismos, evocaciones simbólicas o interpretaciones que buscan sobrepasar la representación sensorial de la realidad – y que se conciben como fundamentos del arte moderno en general – no pueden pertenecer a la Iglesia como institución y mucho menos a la iglesia como un edificio que debe hospedar y encarnar la certeza, la verdad y la belleza de la presencia objetiva y real de Dios.

A arquitectura e a arte propagam-se por epigonia dos mestres afirmados e na cultura moderna, sendo proibida a imitação como processo formativo e criativo, sucede que a Efigénia se transforma em metástase projectista com danos graves e irreparáveis. O corpus das igrejas históricas não foi construído unicamente por Michelangelo, Palladio ou Bernini, mas por uma multidão de epígonos seus que nos séculos tentaram imitá-los, valorizando uma imitatio nobre e profícua por todo o mundo: os resultados são os de uma edilícia sacra extraordinária no valor artístico, arquitectónico e religioso exactamente graças ao processo ”imitativo” e não só ”interpretativo”, com o qual se transmitiu este saber. Por este motivo a arquitectura clássica e sacramental é a mais idónea para a construção dos edifícios religiosos: porque é feita de objectividade partilhada que se casa adequadamente com a mensagem de verdade objectiva que a Igreja deve transmitir. Jesus Cristo e os evangelhos não podem ser interpretados na subjectividade que não queira adequar-se à universalidade da sua mensagem: eles são verdades objectivas e absolutas consolidadas pela fé; abstraccionismos, evocações simbólicas, interpretações que queiram ultrapassar a representação sensorial da realidade, tidos como baluartes da arte moderna em geral, não podem pertencer à Igreja como instituição, nem à igreja como edifício que deve hospear e incarnar a certeza, a verdade e a beleza da presença objectiva e real de Deus.

Arkitektur och sakral konst sprids genom efterbildning av de stora mästarnas verk. Men eftersom imitation inte far förekomma i den moderna kulturens kreativa process och undervisningen om denna, blir den till något som anses leda till allvarliga och ohjälpliga skador. De historiska kyrkorna är inte alla byggda av en Michelangelo, Bernini eller Palladio utan av den mångfald av efterföljare som under århundradenas lopp med framgång försökte efterlikna deras verk över hela världen. Resultatet av denna process, som var av "avbildande" art och inte endast "efterliknande", blev en sakral byggnadskonst som utmärkte sig för sitt stora artistiska, arkitektoniska och religiösa värde och den skicklighet med vilken man lyckades överföra den. Därför är den klassiska och traditionella arkitekturen den bäst lämpade för byggandet av religiösa byggnadsverk. Den består av objektivt bedömande av det likaledes objektiva budskapet om sanningen som kyrkan måste överföra. Jesus Kristus och evangeliet kan inte tolkas som något subjektivt och där budskapets universalitet inte erkänns. De är objektiva och absoluta trossanningar som har sin grund i tron. Abstraktioner, symboliska framställningar tolkningar som vill undvika att hänvisa till sinnenas framställning av verkligheten, allt detta som anses vara den moderna konstens hörnstenar i allmänhet, kan inte vara en konst som tillhör kyrkan som institution, och ännu mindre den kyrkobyggnad som har att hysa och förkroppsliga vissheten, sanningen och skönheten i den verkliga och objektiva närvaron av Gud.

L’architettura e l’arte si propagano per epigonia dei maestri affermati e nella cultura moderna, essendo vietata l’imitazione come processo formativo e creativo, accade che l’epigonia si trasformi in metastasi progettuali dai danni più gravi e irreparabili. Il corpus delle chiese storiche non è stato costruito semplicemente da Michelangelo, Palladio o Bernini, ma da una moltitudine di loro epigoni che nei secoli hanno provato a imitarli, valorizzando una imitatio nobile e proficua in giro per il mondo: i risultati sono quelli di un’edilizia sacra straordinaria nel valore artistico, architettonico e religioso grazie proprio al processo ”imitativo” e non solo ”interpretativo”, con cui si è tramandato questo sapere. Per tale ragione l’architettura classica e ”sacramentale” è la più idonea alla costruzione di edifici religiosi; perché è fatta di oggettività condivisa che si sposa adeguatamente con il messaggio di verita oggettiva che la Chiesa deve trasmettere. Gesù Cristo e i vangeli non possono essere interpretati nelle soggettività che non vogliono adeguarsi all’universalità del loro messaggio: essi sono verità oggettive e assolute consolidate dalla fede; astrattismi, evocazioni simboliche, interpretazioni che vogliono scavalcare la rappresentazione sensoriale della realtà, intesi quali capisaldi dell’arte moderna in genere, non possono appartenere alla Chiesa come istituzione, tanto meno alla chiesa come edificio che deve ospitare e incarnare la certezza, la verità e la bellezza della presenza oggettiva e reale di Dio.

L’architecture et l’art se propagent par épigonie des maîtres reconnus, et dans la culture moderne, l’imitation étant interdite comme processus formatif et créatif, on en arrive à ce que l’épigonie se transforme en métastase de projets avec des dommages plus graves et irréparables. Le corpus des églises historiques n’a pas été construit simplement par Miquel Ange, Palladio ou Bernini, mais par une multitude de leurs épigones qui durant des siècles ont tenté de les imiter, en développant une imitatio noble et profitable qui s’est propagée à travers le monde. Les résultats en sont une édification sacrée extraordinaire du point de vue artistique, architectural et religieux ; grâce précisément au procédé ”imitatif” et pas seulement ”interprétatif” avec lequel s’est transmis le savoir. Pour cette raison l’architecture classique et ”sacramentelle” est la plus idoine pour la construction des édifices religieux, puisque elle est constituée par une objectivité partagée qui se marie parfaitement avec le message de vérité objective que l’Église doit transmettre. Jésus Christ et les Évangélistes ne peuvent être interprétés à partir de subjectivités qui ne veulent être en adéquation avec l’universalité du message qu’Ils ont transmis. Ce sont des vérités objectives et absolues consolidées par la foi. Les abstractionnismes, évocations symboliques ou interprétations qui veulent surpassées la représentation sensorielle de la réalité,- et qui se conçoivent comme fondements de l’art moderne en général, ne peuvent appartenir a l’Église comme institution et encore moins de l’église comme édifice qui doit héberger et incarner la certitude, la vérité et la beauté de la présence objective et réelle de Dieu.

XXXI.

Svatý Otče, Církev má dnes příležitost znovu získat svoji vysoce magisteriální roli v oblasti posvátné hudby a hlavně na poli liturgické hudby a zpěvů, které musí nutně odpovídat kategoriím dobra a správnosti pro svůj vnitřní soulad, a nejen pro vztah s liturií - Pavel VI. v Řeči ke zpěvákům papežské kapely 12. března 1964.

Svätý Otče, Cirkev má dnes príležitosť znovu získať svoju vysoko magisteriálnu úlohu v oblasti posvätnej hudby a hlavne na poli liturgickej hudby a spevov, ktoré musia nutne zodpovedať kategóriám dobra a správnosti pre svoj vnútorný súlad, a nielen pre vzťah s liturgiou - Pavol VI. v Reči k spevákom pápežskej kapely 12. marca 1964 .

Holy Father, the Church has today the opportunity to regain his "highly" role in the Magisterium of music, mainly in the field of sacred music and liturgical chant, which must necessarily respond to the categories of "good" and "right" for their intimate connection, not just correspondence, with the liturgy itself - Paul VI, Address to the singers of the papal chapel, March 12th, 1964.

Heiliger Vater, die Kirche hat heute die Möglichkeit, sich die “hohe” Rolle ihres Lehramts im Bereich der Kirchenmusik und vor allem im Bereich der liturgischen Musik und des liturgischen Gesangs wieder anzueignen, die aufgrund ihrer engen Verbindung – und nicht nur ihrer Entsprechung – mit der Liturgie unbedingt den Kategorien des “Guten” und des “Gerechten” entsprechen müssen - Paul VI., Ansprache an die Mitglieder der Päpstlichen Musikkapelle, 12. März 1964.

Santidad, la Iglesia tiene hoy la oportunidad de apropiarse de nuevo de su papel ”altamente” magisterial en materia de música sacra y principalmente en el campo de la música y del canto litúrgicos, que deben necesariamente responder a las categorías de lo ”bueno” y lo ”justo” para su íntima coincidencia – y no sólo correspondencia – con la propia liturgia - Pablo VI, Discurso a los cantores de la Capilla pontificia, 12 de marzo de 1964.

Santidade, a Igreja tem hoje a oportunidade de se reapropriar do seu papel ”altamente” magistral em matéria de música sacra e principalmente no campo da música e do canto litúrgicos, que devem necessariamente responder às categorias do ”bom” e do ”justo” para a sua íntima coincidência, e não só correspondência, com a própria liturgia - Paolo VI, Discorso ai cantori della Cappella pontificia del 12 marzo 1964.

Helige Fader, kyrkan har idag tillfälle att återta sin "upphöjda" och framstående roll inom den sakrala musikens område och framför allt inom den musik och de liturgiska psalmer som nödvändigtvis måste kunna inrangeras inom kategorierna "goda" eller "riktiga" genom sin nära överensstämmelse – och inte enbart likhet – med själva liturgin - Paulus VI, Discorso ai cantori della Cappella pontificia av den 12 mars 1964.

Santità, la Chiesa ha oggi l’opportunità di riappropriarsi del suo ruolo ”altamente” magisteriale in materia di musica sacra e principalmente nel campo della musica e del canto liturgici, che debbono necessariamente rispondere alle categorie del ”buono” e del ”giusto” per la loro intima coincidenza, e non solo corrispondenza, con la liturgia stessa - Paolo VI, Discorso ai cantori della Cappella pontificia del 12 marzo 1964.

Votre Sainteté, l’Église a aujourd’hui l’occasion de se réapproprier son rôle particulièrement élevé de magistère en matière de musique sacrée et principalement dans le domaine de la musique et du chant liturgiques, qui doivent nécessairement répondre aux catégories de ce qui est ”bon” et ”juste” pour son intime coїncidence ,- et non seulement correspondance, avec la liturgie même - Paul VI, Discours aux chanteurs de la chapelle pontificale - 12 mars 1964.

XXXII.

V dvoutisíciletých dějinách křesťanství měl dialektický vztah mezi posvátnou a profánní hudbou často za následek zásah církevní Autority, aby se vyčistil dům římské liturgie - fráze používaná mnoha papeži - od světských proláklin, které právě hudba vnášela do chrámů, a které se postupem staletí s technicko-muzikálním pokrokem staly stále většími a rozsáhlejšími vůči správnému používání liturgie, a končily často tak, že si osobovaly právo na sebedoporučující roli světské povahy. Od časů poštolské konstituce Docta Sanctorum papeže Jana XXII – 1324, ukazovalo vždy magisterium správné způsoby pro chápání hudby v obřadech, schvalovalo technické novinky slučitelné s liturgií, ale označovalo vždy a stále až do našich dnů - včetně učení II. Vatikánského koncilu a celého pokoncilního období - gregoriánský zpěv za prvotní základ; zdroj trvalé inspirace; nejvyšší – právě proto, že je jednoduše vznešená – formu hudby, která může obsahovat ideál katolické liturgie nejdokonalejším způsobem, i díky své objektivizující anonymitě a nadčasovosti, a své pravdivě estetické, verbální i citové univerzalitě.

V dvojtisícročných dejinách kresťanstva mal dialektický vzťah medzi posvätnou a profánnou hudbou často za následok zásah cirkevnej Autority, aby sa vyčistil dom rímskej liturgie - fráza používaná mnohými pápežmi - od svetských nánosov, ktoré práve hudba vnášala do chrámu, a ktoré sa postupom storočí s technicko-muzikálnym pokrokom stali stále väčšími a rozsiahlejšími voči správnemu používaniu liturgie, a končili často tak, že si osobovali právo na sebedoporočujúcu úlohu svetskej povahy. Od časov apoštolskej konštitúcie Docta Sanctorum pápeža Jána XXII - 1324, ukazovalo vždy magistérium správne spôsoby pre chápanie hudby v obradoch, schvaľovalo technické novinky zlučiteľné s liturgiou, ale označovalo vždy a stále až do našich dní - včítane učenia II. Vatikánskeho koncilu a celého obdobia po koncile - gregoriánsky spev za prvotný základ; zdroj trvalej inšpirácie; najvyšší - práve preto, že je jednoducho vznešená - formu hudby, ktorá môže obsahovať ideál katolíckej liturgie najdokonalejším spôsobom, aj vďaka svojej objektivizujúcej anonymite a nadčasovosti, a svojej pravdivo estetickej verbálnej i citlivej univerzalite.

In the ancient history of Christianity the dialectical relationship between sacred music and secular music has produced many times the intervention of the Church to ”clean up the building of the Roman liturgy” - a term explicitly used by many Popes - from the secularist intrusions that the music itself lead in the Temple and that, over the centuries and the gradual technical and musical development, have become increasingly severe and spill-over from the proper liturgical use, ending often in the assumption of roles of self-referencing or profane nature. From the time of the Const. Ap. Docta Sanctorum issued by Pope John XXII - 1324, the Magisterium has always indicated the righteous ways of understanding music in the service of worship, gradually adopting new techniques compatible with the liturgy, but always and consistently pointing up to the present day - including the Magisterium of Vatican II and the entire post Vatican II period - in the Gregorian chant, the primal root, the source of constant inspiration, the highest - because it’s simply the most noble - form of music that can perfectly embody the Catholic liturgical ideal also by virtue of its anonymity and its meta-historical true aesthetical, verbal and sensitive universality.

In der zweitausendjährigen Geschichte des Christentums hat die dialektische Beziehung zwischen Kirchenmusik und weltlicher Musik mehrfach zum Eingreifen der kirchlichen Autorität geführt, “um das Gebäude der römischen Liturgie wieder zu reinigen” - eine von vielen Päpsten verwandte Umschreibung - und es von weltlichen Einflüssen zu säubern, die gerade die Musik in die Kirchen brachte und die im Verlauf der Jahrhunderte mit dem allmählichen technischmusikalischen Fortschritt immer schwerwiegender wurden, immer stärker von der korrekten Form der Liturgie abwichen und sich schließlich nur noch auf sich selbst bezogen. Seit den Zeiten der Apostolischen Konstitution Docta Sanctorum von Papst Johannes XXII. – 1324, hat das Lehramt immer die rechte Weise aufgezeigt, die Musik im Dienste des Gottesdienstes zu verstehen. Sie hat schrittweise jene technischen Neuerungen gebilligt, die mit der Liturgie vereinbar waren. Sie hat aber auch stets bis in unsere Zeit - eingeschlossen das Lehramt des Zweiten Vatikanischen Konzils und der gesamten nachkonziliaren Zeit - den gregorianischen Choral als Ursprung bezeichnet, als Quelle steter Eingebung, als höchste – weil einfach erhabene – Form der Musik, die das katholische liturgische Ideal auf vollkommenste Weise verkörpern kann, dies auch dank ihrer objektivierenden meta-historischen Anonymität und ihrer echten ästhetischen, sprachlichen und merklichen Universalität.

En la milenaria historia del Cristianismo, la dialéctica relación entre música sacra y música profana ha producido numerosas veces la intervención de la Autoridad eclesiástica para ”volver a limpiar el edificio de la liturgia romana” - perífrasis expresamente usada por muchos pontífices - de las intrusiones secularistas que la música llevaba a las iglesias y que, con el transcurso de los siglos y el progresivo desarrollo técnico-musical, se han convertido en cada vez más graves y desbordantes respecto del correcto uso litúrgico, terminando a menudo por arrogarse roles auto-referenciales de naturaleza profana. Desde los tiempos de la Constitución Apostólica Docta Santorum del Papa Juan XXII - 1324, el Magisterio siempre ha indicado los modos correctos de entender la música al servicio del culto, aprobando poco a poco las novedades técnicas que eran compatibles con la liturgia, pero señalando siempre y constantemente hasta nuestros días - incluido el Magisterio del Concilio Vaticano II y todo el postconciliar - el canto gregoriano como la raíz primigenia, la fuente de inspiración constante, la más alta – porque es sencillamente nobilissima – forma de música que puede encarnar el ideal litúrgico católico en el modo más perfecto, también en virtud de su objetivamente anonimato metahistórico y de su veraz universalidad estética, verbal, sensible.

Na milenar história do Cristianismo, a relação dialéctica entre música sacra e música profana produziu várias vezes a intervenção da Autoridade eclesiástica para limpar o edifício da liturgia romana - perífrase expressamente usada por mitos Pontífices - das intrusões secularistas que a música trazia para as igrejas e que, com o passar dos séculos e o progressivo desenvolvimento técnico-musical têm-se tornado sempre mais graves e desviantes do correcto uso litúrgico, acabando muitas vezes por arrogar-se papéis autoreferenciais de natureza profana. Desde os tempos da Cost. Ap. Docta Sanctorum do Papa João XXII - 1324, o Magistério indicou sempre o modo correcto de entender a música ao serviço do culto, aprovando progressivamente aquelas novidades técnicas compatíveis com a liturgia, mas acenando sempre e constantemente até hoje - inclusive o Magistério do Concílio Vaticano II e de todo o post-Concílio - no canto gregoriano a raiz primigénia, a fonte de inspiração constante, a mais alta - justamente porque simplesmente nobilissima – forma de música que pode incarnar o ideal litúrgico católico no modo mais perfeito, até em virtude do seu objectivo anonimato meta-histórico e da sua verdadeira universalidade estética, verbal, sensível.

I kristenhetens tusenåriga historia har det dialektiska förhållandet mellan den sakrala och den profana musiken många ganger betytt att kyrkan fått gripa in och "rensa den romerska liturgins byggnad" - "ripulire l'edificio della liturgia romana", ett uttryck som använts av många påvar - från världsliga influenser som till och med musiken inom kyrkorna fick del av, och vilka, genom seklernas gång och musikens progressiva utveckling, blev allt allvarligare och som svämmade över, in i det korrekta liturgiska bruket, för att slutligen ta på sig självt en auktoritär roll av profan karaktär. Från och med påven Johannes XXII:s tid med hans bulla Docta Sanctorum – 1324, har läroämbetet alltid angivit det riktiga sättet på vilket man bör förstå den musik som tjänar till andaktsövning, alltmedan man så sakta antar de nya tekniker som är förenliga med liturgin. Hela tiden - även innefattande Andra Vatikankonciliet och hela perioden efter detta koncilium - innefattar den liturgiska musiken emellertid gregoriansk sång, som är den främsta grunden och ständiga inspirationskällan, den högsta formen av musik som kan förkroppsliga idealet i den katolska liturgin och dess nobla – nobilissima – liturgiska ideal, även vad beträffar dess anonymitet och dess halvt historiska objektiva estetiska, verbala och känslomässiga universalitet.

Nella millenaria storia del Cristianesimo il dialettico rapporto fra musica sacra e musica profana ha prodotto più volte l’intervento dell’Autorita ecclesiastica per ”ripulire l’edificio della liturgia romana” - perifrasi espressamente usata da molti Pontefici - dalle intrusioni secolaristiche che proprio la musica portava nelle chiese e che, con il passare dei secoli e il progressivo sviluppo tecnico-musicale, sono divenute sempre più gravi e debordanti dal corretto uso liturgico, finendo spesso per arrogarsi ruoli autoreferenzianti di natura profana. Dai tempi della Cost. Ap. Docta Sanctorum di Papa Giovanni XXII - 1324, il Magistero ha sempre indicato i retti modi di intendere la musica al servizio del culto, approvando via via quelle novità tecniche compatibili con la liturgia, ma additando sempre e costantemente fino ai nostri giorni - compreso il Magistero del Concilio Vaticano II e dell’intero post-Concilio - nel canto gregoriano la radice primigenia, la fonte di ispirazione costante, la più alta – proprio perché semplicemente nobilissima – forma di musica che possa incarnare l’ideale liturgico cattolico nel modo più perfetto, anche in virtù del suo oggettivante anonimato meta-storico e della sua verace universalità estetica, verbale, sensibile.

Dans l’histoire millénaire du Christianisme, la relation dialectique entre la musique sacrée et la musique profane a entraîné de nombreuses fois l’intervention de l’Autorité ecclésiastique pour ”nettoyer l’édifice de la liturgie romaine” - périphrase expressément utilisée par beaucoup de souverains pontifes - des intrusions sécularistes que la musique apportait aux églises et qui, au cours des siècles et le développement progressif des techniques musicales, sont devenues chaque fois plus graves et débordantes du cadre de l’usage correct liturgique, en finissant parfois par s’arroger d’elles-mêmes de rôles de référence de nature profane. Depuis l’époque de la constitution apostolique Docta Santorum du Pape Jean XXII - 1324, le Magistère a toujours indiqué les façons correctes de comprendre la musique au service du culte en approuvant peu à peu les nouveautés techniques qui étaient compatibles avec la liturgie, mais en signalant toujours et constamment jusqu’à nos jours - y compris le Magistère du Concile Vatican II et postconciliaire - le chant grégorien comme la racine primitive, la source d’inspiration constante, la plus élevée,- parce qu’elle est tout simplement très noble, forme de musique qui peut l’idéal liturgique catholique de la manière la plus parfaite, également en vertu de son anonymat métahistorique parfaitement objectif et de sa universalité véridique, esthétique, verbal et sensible.

XXXIII.

Nemůžeme dnes jistě stanovovat koncepty hudebních stylů nebo způsobů; ale můžeme znovu objevit gregoriánský chorál, dobrou polyfonii a varhanní hudbu - také jím inspirovanou - ty starobylé, moderní, i současné – což by jistě přispělo po desetiletích úplného hudebního zmatku k znovuzískání liturgického pojmu, který nám nabízela katolická umělecká a hudební tradice po staletí: fungovaly – abych použil výrazu Pavla VI. v encyklice Mysterium fidei – jako pravé a vlastní doklady katolické víry, která byla vždy podporována vnímatelnými prvky, obdařenými pravdivostí a krásou, a vzdáleny sterilním a manýristickým intelektualismům či archeologismům, jichž se má vší silou vyhýbat - jak ukázal papež Pius XII v encyklice Mediator Dei, a ze které vycházela liturgická reforma v polovině 20. století.

Nemôžeme dnes isteže stanovovať koncepty hudobných štýlov alebo spôsobov; ale môžeme znovu objaviť gregoriánsky chorál, dobrú polyfóniu a hudbu na organe - tiež ňou inšpirovanou - tie starobylé, moderné, aj súčasné - čo by určite prispelo po desaťročiach úplného hudobného zmätku k opätovnému získaniu liturgického pojmu, ktorý nám ponúkala katolícka umelecká a hudobná tradícia celé storočia: fungovali - aby som použil výrazu Pavla VI. v encyklike Mysterium fidei - ako pravé a vlastné doklady katolíckej viery, ktorá bola vždy podporovaná vnímateľnými prvkami, obdarenými pravdivosťou a krásou, a vzdialené sterilným a manieristickým intelektualizmom či archeologizmom, ktorých je treba sa zo všetkých síl vyhýbať - ako ukázal pápež Pius XII v encyklike Mediator Dei, a z ktorých vychádzala liturgická reforma v polovine 20. storočia.

We cannot now definitely establish musical forms and styles a priori, but the recovery of Gregorian chant, good polyphonic and organ music - even inspired by the Gregorian, -ancient, modern and contemporary - would certainly, after decades of absolute shock and ”probability” in music, recall the liturgical "words" that the Catholic tradition in art and music has given us for centuries: they have worked - using a representative expression of Pope Paul VI in the Enc. Mysterium Fidei - as real ”tiles of the Catholic Faith”, which was always founded on sensible data, endowed with Truth and Beauty; and always devoid of sterile and mannered or archaeological intellectualism, to be avoided with care - as indicated by Pope Pius XII in Enc. Mediator Dei that introduced the liturgical reform of the late twentieth century.

Wir können heute sicher keine vorgefertigten musikalischen Stile oder Formen festlegen, doch die Rückbesinnung auf den gregorianischen Choral, auf die rechte Polyphonie und die alte, moderne und zeitgenössische Orgelmusik - die ebenfalls von ihm beeinflusst sind - wäre nach Jahrzehnten absoluter musikalischer Verunsicherung sicher hilfreich, um liturgische “Vokabeln” wiederzugewinnen, die uns die katholische künstlerische und musikalische Tradition im Laufe von Jahrhunderten angeboten hat: Sie hatten die Funktion – um einen passenden Ausdruck von Papst Paul VI. aus der Enzyklika Mysterium fidei zu verwenden –, “Ausweis” des katholischen Glaubens zu sein, der sich schon immer konkreter Formen bedient hat, um die Wahrheit und Schönheit zum Ausdruck zu bringen und einen sterilen oder gezierten Intellektualismus sowie Altertumssucht sorgfältig zu vermeiden - wie Papst Pius XII. in der Enzyklika Mediator Dei angeführt hat, aus der die Liturgiereform der zweiten Hälfte des zwanzigsten Jahrhunderts hervorgegangen ist.

Es cierto que no podemos establecer hoy unos estilos o formas musicales preconcebidas, pero la recuperación del canto gregoriano, de la buena polifonía y música organística – antiguas, modernas y contemporáneas – servirían sin duda, después de décadas de absoluto desconcierto y probabilismo musical, a recuperar unos ”vocabularios” litúrgicos que la Tradición artística y musical católica nos ha ofrecido durante siglos: han funcionado – usando una eficaz expresión del Papa Pablo VI en la encíclica Mysterium fidei – como auténticas ”teselas de la Fe” católica, la cual se ha sustentado siempre en datos sensibles, dotados de verdad y belleza, ajenos a intelectualismos estériles o amanerados o a arqueologismos que conviene evitar a toda costa - como indicó el Papa Pio XII en la encíclica Mediator Dei, de la que surgió la reforma litúrgica de la segunda mitad del siglo XX.

Não podemos hoje certamente estabelecer estilos ou formas musicais preconcebidas, mas a recuperação do canto gregoriano, da boa polifonia e música organística - também inspirada nele, antigas, modernas e contemporâneas, serviria certamente, depois de décadas de absoluto desconcerto e probabilismo musical, para recuperar ”vocábulos” litúrgicos que a tradição artística e musical católica nos deu durante séculos: eles funcionaram - para usar uma expressiva frase do Papa Paulo VI na Enc. Mysterium fidei – como verdadeiros mosaicos da Fé católica, que desde sempre se sustenta sob dados sensíveis, dotados de verdade e de beleza quanto estranhos a intelectualismos estéreis e amaneirados ou arqueologismos que são de evitar com o máximo cuidado - como indicou o Papa Pio XII na Enc. Mediator Dei da qual saiu a reforma litúrgica da segunda metade do século XX.

I våra dagar går det inte att på förhand på ett säkert sätt bestämma musikaliska former och stilar. Skulle man emellertid återuppta den gregorianska sången, god polyfonisk musik även för orglar - även denna inspirerad av den gregorianska – saväl äldre som modern och samtida musik – da skulle förvisso efter decennier av absolut musikal förvirring och godtycklighet det liturgiska "vokabulär" kunna återskapas, det som den katolska traditionen inom konst och musik ägde under tidigare århundraden. För att använda ett uttryck som påven Paulus VI använde i encyklikan Mysterium fidei ägde dessa nämligen egenskapen att vara sanna och äkta "hakar för tron". Tron får ju alltid stöd av element som kan förnimmas med sinnena och som innehåller Sanning och Skönhet. Och de är alltid främmande för steril intellektualism och manér och "arkeologism" - överdrivet arkeologiskt tänkande, ö.a. - som bör undvikas med alla medel - som påven Pius XII sade i sin encyklika Mediator Dei vilken inledde det sena 1900-talets liturgiska reform.

Non possiamo oggi certamente stabilire degli stili o forme musicali pre-concette, ma il recupero del canto gregoriano, della buona polifonia e musica organistica - anche ispirate ad esso, antiche, moderne e contemporanee, servirebbe certamente, dopo decenni di assoluto sconcerto e probabilismo musicale, a recuperare dei ”vocaboli” liturgici che la Tradizione artistica e musicale cattolica ci ha offerto per secoli: essi hanno funzionato – per usare una icastica espressione di Papa Paolo VI nell’Enc. Mysterium fidei – come vere e proprie ”tessere della Fede” cattolica, la quale si è sostentata da sempre di dati sensibili, dotati di verità e bellezza, quanto alieni da intellettualismi sterili e manierati o archeologismi da evitare con ogni cura - come indicò Papa Pio XII nell’Enc. Mediator Dei da cui scaturi la riforma liturgica del secondo Novecento.

Il est certain que nous pouvons établir aujourd’hui des styles et des formes musicales préconçues, mais la récupération du chant grégorien de la bonne polyphonie et de la musique organique, - anciennes, modernes et contemporaines, serviraient sans doute, après des décennies d’absolue confusion et probabilisme musical, à retrouver des ”vocabulaires” liturgiques que la Tradition artistique et musicale catholique nous a offert pendant des siècles. Ils ont fonctionné, en utilisant une expression vigoureuse du Pape Paul VI dans l’encyclique Mysterium fidei – comme des authentiques ”fragments de la Foi” catholique, laquelle s’est toujours nourrie de données sensibles, dotées de vérité et de beauté, étrangères aux intellectualismes stériles et maniérés, ou d’archéologismes qu’il faut éviter à tout prix - comme l’indiqua le Pape Pie XII, dans l’encyclique Mediator Dei, de laquelle découla la réforme liturgique de la seconde moitié du XXeme siècle.

XXXIV.

Snad je mezi uměními přivedenými k liturgii hudba tou nejsilnější, a pro její stálý katechetický význam - jež magisterium nepřerušeně uznávalo – se jeví i nejdelikátnější díky svoji povaze – která na rozdíl od dalším druhů umění – potřebuje tertium medium mezi autorem a uživatelem či interpretem. Z těchto důvodů se má pozornost církve – jako v minulosti – obracet jak k formaci autorů, tak interpretů: jistě je takový úkol mnohem těžší než v pozdním středověku, baroku, nebo v 19. století, jelikož se jedná o síly, které - na rozdíl od minulosti – vycházejí ze společnosti, co má s křesťanstvím jen velice málo společného; a katecheze v tomto smyslu by se měla opírat o fundamenta, aby hudebníci vedle vhodné profesionality získali opět i sensus Ecclesiae i sensus Fidei - cítění s církví a cit pro víru.

Snáď je medzi umeniami privedenými k liturgii hudba tou najsilnejšou, a pre jej stály katechetický význam - ktorý magistérium neprerušene uznávalo - sa javí i najdelikátnejší vďaka svojej povahe - ktorá na rozdiel od ďalších druhov umenia - potrebuje tertium medium medzi autorom a užívateľom či interpretátorom. Z týchto dôvodom sa má pozornosť cirkvi - ako v minulosti - obracať k formácii autorov, tak interpretátorov: určite je takýto úkol oveľa ťažší než v pozdnom stredoveku, baroku, alebo v 19. storočí, pretože ide o sily, ktoré - na rozdiel od minulosti - vychádzajú zo spoločnosti, ktorá má s kresťanstvom iba veľmi málo spoločného; a katechéza v tomto zmysle by sa mala opierať o fundamenty, aby hudobníci vedľa vhodnej profesionality získali opäť aj sensus Ecclesiae i sensus Fidei - cítenie s cirkvou a cit pre vieru.

Maybe in the arts devoted to the service of worship, music is the strongest, for that constant "catechetical" meaning which the Magisterium has constantly recognized, and also the more delicate because, by its nature and unlike the other arts, requires a tertium medium between the author and the viewer, or the interpreter. For this reason the Catholic Church should take better care of the music than of other arts and should, as happened in the past, urge the education of both authors and interpreters: for sure today the effort is much more difficult than in Middle Age, Baroque period or in the XIX century, since the actual society is completely secularized. However today is needed a clear knowledge of the fundamentals so that the musicians – once endowed with the needed expertise – can recover the sensus Ecclesia together with the sensus Fidei.

Von den für den Kult gebrauchten Künsten ist die Musik aufgrund jener konstanten “katechetischen” Bedeutung, die das Lehramt ihr stets zugebilligt hat, vielleicht die stärkste und gleichermaßen die anfälligste, da sie ihrem Wesen nach und im Gegensatz zu allen anderen Kunstformen eines tertium medium zwischen dem Komponisten und dem Zuhörer bedarf, also eines Interpreten. Aus diesem Grund muss sich die Kirche wie in der Vergangenheit um die Ausbildung der Komponisten und der Interpreten bemühen: Natürlich ist dieses Bemühen sehr viel schwieriger als im späten Mittelalter, in der Barockzeit oder im neunzehnten Jahrhundert, da es sich um Kräfte handelt, die heute aus einer Gesellschaft stammen, die im Gegensatz zur Vergangenheit wirklich wenig Christliches hat. Eine Katechese in dieser Richtung müsste beim “Wesentlichen” ansetzen, aus dem die Musiker – wenn sie über die entsprechende musikalische Professionalität verfügen – den sensus Ecclesiae und schließlich auch den sensus Fidei zurückgewinnen können.

Entre las artes devueltas al servicio del culto, quizá la música es la más fuerte, por ese constante sentido ”catequético” que el Magisterio ha reconocido en ella de modo ininterrumpido; y al mismo tiempo, quizá es el arte más delicado, por su naturaleza y –al contrario que las otras disciplinas artísticas – su necesidad de un tertium medium entre el autor y el destinatario: el intérprete. Por esas razones, la atención de la Iglesia debe, como en el pasado, dirigirse a la formación tanto de los autores como de los intérpretes. Sin duda, el esfuerzo exigido es infinitamente más grave que en la Baja Edad Media, en el Barroco o en el siglo XIX, pues se trata de fuerzas que hoy provienen de una sociedad que, a diferencia del pasado, tienen poco de cristiano. En ese sentido, la catequesis debería recomenzar en los ”fundamentales”, donde los músicos – cuando tengan la profesionalidad adecuada – recuperen el sensus Ecclesia y también el sensus Fidei.

Talvez de entre as artes dedicadas ao serviço do culto, a música seja a mais forte, dado o seu constante carácter ”catequético” que o Magistério lhe reconheceu ininterruptamente, e também a mais delicada pois, dada a sua natureza e contrariamente às outras artes, necessita de um tertium medium entre o autor e o fruidor, ou seja um intérprete. Por tais razões a solicitude da Igreja deve, como no passado, voltar-se tanto para a formação dos autores como dos intérpretes: certamente o esforço nesse sentido é infinitamente mais premente que no fim da Idade Média, no Barroco ou no século XIX, tratando-se de forças que provêm hoje de uma sociedade que, contrariamente ao passado, têm verdadeiramente pouco de cristã e a catequese nesse sentido deveria partir novamente dos ”fundamentos”, em que os músicos - tendo o profissionalismo adequado - recuperem o sensus Ecclesia e também o sensus Fidei.

I de sköna konster som tjänar andaktsövningen är musiken kanske den allra starkaste, på grund av den konstanta undervisande kraft som läroämbetet alltid har tillerkänt den. Den är också den känsligaste eftersom den till sin natur och till skillnad från andra konster kräver ett tredje medium mellan skaparen och avnämaren, eller den som tolkar. Därför borde den katolska kyrkan ta ännu bättre hand om sin musik än om de andra konsterna och borde – så som den gjorde tidigare – uppmuntra till utbildning av både kompositörer och uttolkare. På grund av att vårt samhälle av idag är så helt sekulariserat är det förvisso ännu svårare att göra detta idag än det var under senmedeltiden, barocken eller artonhundratalet. Vad som behövs idag är en tydlig kunskap om grunderna så att musikerna – när de en gång lärt sig det nödvändiga och fått nödvändig erfarenhet – kan återskapa såväl sin sensus Ecclesiae som sin sensus Fidei.

Forse tra le arti devolute al servizio del culto, la musica è la più forte, per quel costante senso ”catechetico” che il Magistero le ha ininterrottamente riconosciuto, e parimenti la più delicata in quanto, per sua natura e contrariamente alle altre arti, necessita di un tertium medium, fra l’autore ed il fruitore, ovvero l’interprete. Per tali ragioni la sollecitudine della Chiesa deve, come in passato, rivolgersi alla formazione degli autori come degli interpreti: certo lo sforzo in tal senso è infinitamente più grave che nel tardo Medioevo, nell’Eta barocca, o nell’Ottocento, trattandosi di forze che oggi provengono da una società che, contrariamente al passato, di cristiano ha veramente poco e la catechesi in tal senso dovrebbe ripartire dai ”fondamentali”, onde i musicisti – quando abbiano le professionalità adatte – recuperino il sensus Ecclesia come finanche il sensus Fidei.

Parmi les arts consacrés au culte, la musique est peut-être la plus forte pour ce qui concerne le sens constant ”catéchétique” que le Magistère a reconnu en elle d’une façon ininterrompue, et en même temps, peut-être, c’est l’art le plus délicat par sa nature et, - à l’inverse des autres disciplines artistiques, par le besoin d’un tertium medium entre l’auteur et le destinataire: l’interprète. Pour ces raisons l’attention de l’Église doit, comme par le passé, se porter sur la formation des auteurs comme des interprètes. Sans doute, l’effort exigé est infiniment plus grave que au Bas Moyen Âge, a l’époque du Barroque ou au XIXème siècle, car il s’agit aujourd’hui de forces qui proviennent d’une société, qui à la différence du passé, ont peu de christianisme. Dans ce sens, la catéchèse devrait recommencer par les fondamentaux, là où les musiciens, sous réserve qu’ils aient le professionnalisme adéquat, retrouvent le sensus Ecclesia mais aussi le sensus Fidei.

XXXV.

Nejdůstojnější Svatý Otče, po vyhlášení Vašeho velmi prozřetelného motu proprio Summorum Pontificum v roce 2007 by bylo vhodné zastavit takzvané stavební úpravy starých chrámu pro výlučné používání nového Ritu, nazývaného řádný. Vzhledem k možnosti - pro každé katolické společenství - celebrovat podle mimořádné formy ritu, prosím o zastavení ničení dědictví, jenž řádilo v posledních desetiletích v katolických chrámech ikonoklastickým ničením oltářů, mřížek a svatostánků; pokrytecky ospravedlňovaném jako liturgické úpravy.

Najdôstojnejší Svätý Otče, po vyhlásení Vášho veľmi prozreteľného motu proprio Summorum Pontificum v roku 2007 by bolo vhodné zastaviť takzvané stavebné úpravy starých chrámov pre výlučné používanie nového Rítu, nazývaného riadny. Vzhľadom k možnosti - pre každé katolícke spoločenstvo - celebrovať podle mimoriadnej formy rítu, prosím o zastavenie ničenia dedičstva, k dochádzalo v posledných desaťročiach v katolíckych chrámoch k ikonoklastickým ničením oltárov, mriežok a svätostánkov; pokrytecky ospravedlňované ako liturgické úpravy.

Most Holy Father, following the publication of the Motu proprio Summorum Pontificum in 2007 it would be appropriate to stop the so-called renovation of older churches to the new Rite. Given the option for every Catholic community to celebrate according to the Extraordinary Form of the Rite we request a stop to the destruction of the precious heritage of the Church as witnessed during the last several decades with the iconoclastic removal of high altars, communion rails and tabernacles, incorrectly implemented in the name of "liturgical adaptations”.

Heiliger Vater, nach der Veröffentlichung Ihres höchst umsichtigen Motu proprio Summorum Pontificum im Jahr 2007 wäre es angemessen, die so genannten strukturellen Anpassungen der alten Kirchen ausschließlich an den als “ordentlich” bezeichneten neuen Ritus einzustellen. Da für jede katholische Gemeinschaft die Möglichkeit besteht, auch nach der außerordentlichen Form des Römischen Ritus zu feiern, wird darum gebeten, die Zerstörungen des Bestands einzustellen, die in den letzten Jahrzehnten, mit einem ikonoklastischen Abbruch von Altären, Balustraden und Tabernakeln in den katholischen Kirchen überhand genommen haben, die scheinheilig durch die “liturgischen Anpassungen” gerechtfertigt wurden.

Santidad, como continuación de Su publicación altamente próvida Motu proprio Summorum Pontificum en el año 2007, sería conveniente detener las denominadas adecuaciones estructurales de las viejas iglesias al único uso del nuevo Rito llamado ”ordinario”. Dada la posibilidad para cada comunidad católica de celebrar también según la Forma extraordinaria del Rito, le imploramos parar la destrucción del patrimonio que ha devastado en las últimas décadas las iglesias católicas, con el desmantelamiento iconoclasta de altares, balaustradas y tabernáculos; desmantelamiento que ha sido hipócritamente justificado como ”adecuaciones litúrgicas”.

Santidade, depois da publicação do Vosso altamente previdente Motu proprio Summorum Pontificum no ano de 2007, seria adequado parar os chamados adequações estruturais das velhas igrejas ao uso exclusivo do novo Rito dito ”ordinário”. Dada a possibilidade de cada comunidade católica celebrar também segundo a forma extraordinária do Rito, invoca-se uma paragem das destruições do património que se repetiram nas últimas décadas nas igrejas católicas com o desmantelamento iconoclasta de altares, balaustradas e tabernáculos hipocritamente justificados como ”adequações litúrgicas”.

Ers helighet, i kölvattnet av ert motu proprio Summorum Pontificum av år 2007 skulle det vara bra om det gick att hejda den sa kallade "anpassningen" hos de gamla kyrkorna till den nya riten. Nu när det är möjligt för varje katolsk församling att fira mässa enligt ritens extraordinära ordning, skulle vi önska att förstörandet av kyrkans dyrbara arv skulle kunna avbrytas, det som innebär ett ikonoklastiskt borttagande av altare, balustrader och skrin, allt under täckmantel av termen "liturgiska anpassningar".

Santità, a seguito della pubblicazione del Suo altamente provvidente Motu proprio Summorum Pontificum nell’anno 2007, sarebbe opportuno arrestare i cosiddetti adeguamenti strutturali delle vecchie chiese al solo uso del nuovo Rito detto ”ordinario”. Data la possibilità per ogni comunità cattolica di celebrare anche secondo la Forma straordinaria del Rito s’invoca un arresto delle distruzioni del patrimonio che hanno imperversato negli ultimi decenni nelle chiese cattoliche con lo smantellamento iconoclasta di altari, balaustre e tabernacoli, ipocritamente giustificato dagli ”adeguamenti liturgici”.

Votre Sainteté, comme suite de Votre publication hautement prévoyante, Motu proprio Summorum Pontificum en 2007, il conviendrait d’arrêter les dénommées adéquations structurelles des vieilles églises à l’usage unique du nouveau Rite, appelé ”ordinaire”. Étant donnée la possibilité pour chaque communauté catholique de célébrer également selon la Forme extraordinaire du Rite, nous vous implorons d’arrêter la destruction du patrimoine qui a dévasté dans les dernières décennies les églises catholiques, avec le démantèlement iconoclaste des autels, balustrades et tabernacles; démantelement qui a été hypocritement justifié comme ”adéquations liturgiques”.

XXXVI.

Bylo by prospěšné, také s ohledem na právní rozměr liturgie, zhodnotit možnost, aby se církev vydala na cestu, která povede ke stanovení uměleckých a architektonických kánonů. A zvláště těch posledních podle tradice, která se živě uchovává ve východních církvích jako naodomia čili věda o stavbě chrámu.

Bolo by prospešné, tiež s ohľadom na právny rozmer liturgie, zhodnotiť možnosť, aby sa cirkev vydala na cestu, ktorá povedie ku stanovení umeleckých a architektonických kánonov. A najmä tých posledných podľa tradície, ktorá sa živo uchováva u východných cirkví ako naodomia, čiže veda o stavbe chrámu.

It would be appropriate, in consideration of the legal dimension of the liturgy, to consider the possibility that the Church begins a journey that could lead to the definition of artistic and architectural ”canons”. In particular the latter, according to a tradition that is highly preserved in the Eastern Church, as "naodomia", or science for the construction of the Temple.

Es wäre angebracht, dies auch in Betrachtung der rechtlichen Dimension der Liturgie, die Möglichkeit abzuwägen, ob die Kirche einen Weg einschlagen kann, der zur Definition künstlerischer und architektonischer “Regeln” führt – wobei vor allem letztere einer Tradition entsprechen sollten, die in der orientalischen Kirche bewahrt wurde und als “Naodomía” beziehungsweise als “Wissenschaft für den Bau des Gotteshauses” bezeichnet wird.

Sería oportuno, considerando también la dimensión jurídica de la liturgia, evaluar la posibilidad de que la Iglesia inicie un camino que conduzca a la definición de ”cánones” artísticos y arquitectónicos. En concreto de éstos últimos, según una tradición que se ha conservado vivamente en la Iglesia oriental, definida ”naodomía” o ciencia para la construcción del Templo.

Seia oportuno, até em consideração à dimensão jurídica da liturgia, avaliar a possibilidade de iniciar a Igreja um caminho que conduza à definição de ”cânones” artísticos e arquitectónicos. Em particular estes últimos, segundo uma tradição que se conserva vivamente na Igreja oriental, definida como ”naodomia” ou ciência para a construção do Templo.

Det skulle också vara lämpligt med tanke på liturgins juridiska dimensioner att värdera möjligheten av att kyrkan träder in på en väg som leder till definitionen av en konstnärligt och arkitektoniskt "kanon". Detta finns inom den österländska kyrkan och sker i enlighet med en tradition eller vetenskap som gäller byggandet av Templet och vars namn är "naodomia".

Sarebbe opportuno, anche in considerazione della dimensione giuridica della liturgia, valutare la possibilità che la Chiesa inizi un cammino che conduca alla definizione di ”canoni” artistici e architettonici. In particolare questi ultimi, secondo una tradizione che si è vivamente conservata nella Chiesa orientale, definita ”naodomia” o scienza per la costruzione del Tempio.

Il serait opportun, en considérant aussi la dimension juridique de la liturgie, d’évaleur la possibilité que l’Église initie un chemin qui conduise à la définition des ”canons” artistiques et architecturaux. Concrètement pour ces derniers, selon une tradition qui s’est conservée très vivante dans l’Église Orientale, définie comme ”naodomie” ou science pour la construction du temple.

XXXVII.

Pro všechny zde vyložené důvody - vědom si, že u Vaší Svatosti naleznu otcovské vyslyšení a milosrdnou pozornost Kristova náměstka – Vás prosím, Nejdůstojnější Otče, abyste v mém vroucím dovolání četl trýznivé znepokojení nad hrozivými podmínkami, v nichž se nachází veškerá umění, která vždy doprovázela posvátnou liturgii; i skromnou a velmi pokornou žádost o podporu Vaší Svatosti, aby se posvátné umění a architektura mohly navrátit k tomu, že se budou ukazovat jako opravdové a hluboce katolické; aby se množství věřících - i těch nejprostších a neučených - mohlo vrátit k obdivu a radosti nad vznešenou a přesvědčivou krásou nyní i vždy živě přítomnou v Pánově domě; a z něho se vraceli v srdci se starým a stále novým učením; a konečně aby se Církev mohla ukázat – i v tomto čase světských, nerozumných a nevýchovných hrůz – jako jediná pravá, pilná a pozorná podporovatelka a strážkyně nového a skutečné originálního umění; a byla schopna i dnes – jako kvetla vždy v každém předešlém čase – znovu vyrazit ze starého, slovutného a věčného Pramene, vpravdě z nejvnitřnějšího smyslu Krásy, která se skvěje v Pravdě Kristově.

Pre všetky tu vyložené dôvody - vedomý si, že u Vašej Svätosti nájdem otcovské vypočutie a milosrdnou pozornosť Kristovho námestníka - Vás prosím, Najdôstojnejší Otče, aby ste v mojom vrúcnom dovolaní čítal trýznivé znepokojenie nad hroznými podmienkami, v ktorých sa celkovo nachádza umenie, ktoré vždy doprevádzalo posvätnú liturgiu; i skromnú a veľmi pokornú žiadosť o podporu Vašej svätosti, aby sa posvätné umenie a architektúra mohli navrátiť k tomu, že sa budú ukazovať ako skutočné a hlboko katolícke; aby sa množstvo veriacich - i tých najjednoduchších a neučených - mohlo vrátiť k obdivu a radosti nad vznešenou a presvedčivou krásou teraz aj vždy živo prítomnou v Pánovom dome; a z neho sa vracali v srdci zo starým a stále novým učením; a konečne aby sa Cirkev mohla ukázať - aj v tomto čase svetských, nerozumných a nevýchovných hrôz - ako jediná pravá, usilovná a pozorná podporovateľka a strážkyňa nového a skutočne originálneho umenia; a bola schopná aj dnes - ako kvitla vždy v každom predošlom čase - znovu vyraziť zo starého slovutného a večného Prameňa, vpravde z najvnútornejšieho zmyslu Krásy, ktorá sa skvie v Pravde Kristovej.

For all the reasons set out above, I am eager to receive from Your Holiness a fatherly listening and the merciful attention of the Vicar of Christ. I beseech you, Holy Father, to read in our heartfelt appeal our most pressing concern for the appalling conditions of contemporary sacred art and sacred architecture, as well as a modest and most humble request for your help so that sacred art and architecture can once again be truly Catholic. This so that the faithful can again enjoy the sense of wonder and rejoice once again at the presence of the beauty in God's House. This so that the Church can be once more regain her rightful place, in this era of irrational, mundane and malforming barbarism, as a true and attentive promoter and custodian of an art that is both new and truly "original": an art that today as always flowers in every age of progress, which reflowers from its ancient roots and eternal origin, faithful to the most intimate sense of Beauty that shines in the Truth of Christ.

Aufgrund aller hier aufgeführten Gründe und in dem Bewusstsein, von Ihrer Heiligkeit väterlich angehört zu werden und damit die barmherzige Aufmerksamkeit des Stellvertreters Christi zu empfangen, bitte ich Sie, Heiliger Vater, in diesem unserem bekümmerten Appell die heftigste Sorge für den schrecklichen Zustand zu sehen, in dem sich heute alle Kunstformen befinden, die die heilige Liturgie stets begleitet haben, sowie eine einfache, bescheidene an Ihre Heiligkeit gerichtete Bitte um Hilfe, dass die sakrale Kunst und die Kirchenarchitektur wieder dahin gelangen mögen, sich als wirklich und zutiefst katholisch zu erweisen; damit dann die Vielzahl auch der einfachsten und am wenigsten gebildeten Gläubigen wieder über diese erhabene und alles durchdringende Schönheit staunen und sich an ihr erfreuen kann, die immer noch und stets auf lebendige Weise im Haus des Herrn gegenwärtig ist, und damit sie durch sie wieder die höchsten und noch neuen Lehren in ihr Herz aufnimmt; damit sich die Kirche schließlich auch in dieser Zeit der weltlichen, irrationalen und unpädagogischen Barbarei als einzig wahrer, eifriger und wacher Förderer und Bewahrer einer neuen und wirklich “originellen” Kunst offenbaren kann, die so, wie sie in allen vorangegangenen Zeiten geblüht hat, auch heute in der Lage ist, aus dem Antiken wieder zum Vorschein zu kommen, aus ihrem verehrungswürdigen und ewigen Ursprung, beziehungsweise aus der innersten Bedeutung der Schönheit, die in der Wahrheit Christi erglänzt.

Por todas las razones aquí expuestas, con la seguridad de recibir de Su Santidad la escucha paterna y por ello la atención misericordiosa del Vicario de Cristo, os suplicamos, Beatísimo Padre, que queráis leer en este nuestro sincero llamamiento la más apremiante preocupación por las terribles condiciones en las que se encuentran hoy todas las artes que han acompañado siempre la sagrada liturgia; además de una modesta, humildísima petición de auxilio a Su Santidad para que el arte y arquitectura sacras puedan volver a ser y a mostrarse verdadera y profundamente católicas; para que así las multitudes de fieles – también los más sencillos e ignorantes – puedan volver a asombrarse y a deleitarse con esta noble y penetrante belleza aún y siempre presente en la casa del Señor, y de ella volver a guardar en el corazón las más altas y nuevas enseñanzas; para que en definitiva la Iglesia pueda revelarse – también en esta era de mundanas, irracionales y deseducativas barbaries – la única verdadera, concienzuda y atenta promotora y custodia de un arte nuevo y verdaderamente ”original”, en condiciones hoy también – como siempre ha aflorado en tiempos precedentes – de retomar el vigor de la antigüedad, de su ínclito y eterno Origen, es decir, del sentido más íntimo de la Belleza que resplandece en la Verdad de Cristo.

Por todas as razões aqui expostas, na certeza de receber de Vossa Santidade o acolhimento paterno e assim a atenção misericordiosa do Vigário de Cristo, Vos suplicamos, Beatíssimo Padre, de querer ler no nosso presente triste apelo, a mais ardente preocupação pelas terríveis condições em que hoje estão todas as artes que sempre acompanharam a sacra liturgia, para além de um modesto, humilíssimo pedido de auxílio a Vossa Santidade, para que artes e arquitectura sagradas possam voltar a ser e mostrar-se verdadeira e profundamente católicas; para que multidões de fiéis, mesmo os mais simples e incultos, possam voltar a maravilhar-se e a exultar com esta nobre e penetrante beleza ainda e sempre vivamente presente na casa do Senhor, e dela voltar a recolher no coração os mais altos e sempre novos ensinamentos; para que, enfim, a Igreja possa revelar-se, também nesta era de barbáries mundanas, irracionais e deseducativas, a única verdadeira, activa e atenta promotora e guardiã de uma arte nova e verdadeiramente ”original”, ou seja, em condições de reflorir hoje do antigo, como sempre aconteceu no passado, reflorir da sua ínclita e eterna Origem, ou seja do sentido mais íntimo da Beleza que refulge na Verdade de Cristo.

Av alla de skäl som anförts ovan, och i övertygelsen att från Ers Helighet möta den faderliga lyhördheten och genom denna den barmhärtiga uppmärksamhet som tillkommer Kristi Ställföreträdare, bönfaller vi Er att läsa vår djupt kända uppmaning angående vår oro över de alarmerande förhållanden som idag råder i alla de konstarter som alltid har bistått den heliga liturgin. Vi ber också måttfullt och ödmjukt om hjälp från Ers Helighet så att sakral konst och arkitektur åter kan bli, och visa sig som, äkta katolsk. Då kan de troende komma åter för att hänföras och glädjas över närvaron av denna ädla och övertygande skönhet, alltid närvarande i Herrens hus, och därigenom komma tillbaka för att ta till sig i hjärtat den förnämsta och evigt unga undervisningen; så att kyrkan i dessa tider av irrationell, världslig och förledande barbarism, intar platsen som den enda sanna och skyddande instansen för verkligt ”äkta” konst. Denna konst är äkta därför att den har förmågan att uppblomstra på nytt med utgångspunkt från de äldre rötterna och i sitt eviga ursprung, trogen den allra innerligaste upplevelsen av skönhet – den som strålar från Kristi sanning.

Per le tutte ragioni qui esposte, nella consapevolezza di ricevere dalla Santità Vostra l’ascolto paterno e con ciò l’attenzione misericordiosa del Vicario di Cristo, Vi supplichiamo, Beatissimo Padre, di voler leggere nel nostro presente accorato appello la più struggente preoccupazione per le terribili condizioni in cui oggi versano tutte le arti che sempre hanno accompagnato la sacra liturgia, nonché una modesta, umilissima richiesta d’ausilio alla Santità Vostra affinché arti e architettura sacre possano tornare a essere e mostrarsi veramente e profondamente cattoliche; affinché poi le moltitudini dei fedeli anche più semplici e indotti possano tornare a stupirsi e gioire di questa nobile e pervasiva bellezza ancora e sempre presente vivamente nella casa del Signore, e da essa tornare a raccogliere nel cuore i più alti e ancor nuovi insegnamenti; affinché infine la Chiesa possa rivelarsi, anche in questa era di mondane, irrazionali e diseducative barbarie, l’unica vera, solerte e attenta promotrice e custode di un’arte nuova e davvero ”originale”, ossia in grado anche oggi, come sempre e fiorita in ogni tempo pregresso, di rifiorire dall’antico, dalla sua inclita ed eterna Origine, ovvero dal senso più intimo della Bellezza che rifulge nella Verità di Cristo.

Pour toutes les raisons ici exposées, avec l’assurance de recevoir de Votre Sainteté l’écoute paternelle et pour cela l’attention miséricordieuse du Vicaire du Christ, nous vous supplions Très Saint Père de bien vouloir lire en notre sincère appel la plus pressante préoccupation pour les terribles conditions dans lesquelles aujourd’hui tous les arts qui ont toujours accompagné la Sainte Liturgie; en outre d’une modeste et très humble demande d’aide à Votre Sainteté pour que l’art et l’architecture sacrées pour redevenir et se montrer véritablement et profondément catholiques pour qu’ainsi les multitudes de fidèles, comme aussi les plus simples et les plus ignorants puissent s’étonner de nouveau et prendre le plus vif plaisir avec cette noble et pénétrante beauté encore et toujours présente dans la maison du Seigneur, et d’elle garder dans le coeur les enseignements les plus élevés et les plus nouveaux pour qu’en définitive l’Église puisse se révéler,- également dans cette ere de barbaries sécularisées, irrationnelles et des - éducatives, l’unique véritable, consciencieuse et attentive promotrice, ainsi que la gardienne d’un art nouveau et véritablement ”original”, dans des conditions, aujourd’hui aussi, - comme toujours elle est apparu aux époques précédentes-, de retrouver la vigueur de l’ancienneté de son illustre et éternelle origine, c'est-à-dire le sens le plus intime de la Beauté qui resplendit dans la Vérité du Christ.

 

 

Zpět!