wz

Zpět na hlavní stránku!


Zrušení říjnových voleb 2009 není prvním případem kdy “nekontrolovaný soud” hrubě zneužil svého postavení !

Již v loni 2008 Evropský soud pro lidská práva hrubě zneužil svou pravomoc a fakticky umožnil adopci dětí perverzním homosexuálním úchylům !

Když svého času osvícenští intelektuálové přišli s myšlenkou trojdělení státní moci na moc zákonodárnou vydávající zákony, na moc výkonnou, jejímž posláním zas je aplikovat v praxi zákony vydané moci zákonodárnou a moc soudní, jejíž posláním by měla být výlučně pouze pozice jakéhosi dozorčího, kontrolního orgánu nad mocí zákonodárnou a výkonnou aby nezneužívali svého mocenského postavení nad rámec své kompetence, celý svět zajásal nadšením, tato jejich idea trojdělení státní moci se postupně prosadila v té či oné podobě prakticky snad úplně na celém světě a na této jejich ideji je konstitucionalizována dodnes státní moc ne-li snad přímo ve všech státech světa, tak ale celkem určitě v jejich převážné většině. Tato idea trojdělení státní moci má však ale jednu vážnou Achillovu patu, a tou je ten fakt, že zatímco sice moc zákonodárná a výkonná podléhá kontrole moci soudní, moc soudní fakticky nepodléhá absolutně žádné kontrole. A uímně řečeno divím se tomu, že protagonisty moci soudní nenapadlo dříve takto zcela flagrantně zneužívat nekontrolovatelnost svého postavení, nekontrolovatelnost své moci, respektive že objektivně není nikoho, kdo by v souladu s platnou legislativou mohl proti nim jakkoliv legálně zakročit, což jim skýtá záruku, že ať již pod maskou “práva” zneužijí svoji pravomoc sebevíce hrubým způsobem, není zde nikdo, kdo by zde sjednal nápravu, kde tento “nekontrolovaný soud” lze přirovnat k zloději rabujícímu v domku zemřelého majitele.

Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, který hrubě zneužil svoji pravomoc zrušením říjnových voleb roku 2009 do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky u mnoha občanů České republiky vyvolal oprávněné rozhořčení, které já coby právník společně s nimi plně sdílím, pouze ale bych si dovolil připomenout, že tato takzvaná “Melčákova kausa” kdy nějaký “nekontrolovaný soud” zneužil svého postavení nad rámec své kompetence rozhodně ani zdaleka není prvním případem tohoto druhu, když nějaký “nekontrolovaný soud” se takovéhoto hrubého zneužití svých kompetencí jdoucích zcela zjevně vysoko nad rámec svých kompetencí dopustil. Již totiž loňského roku 2008 se takovéhoto hrubého zneužití a překročení svých pravomocí dopustil Evropský soud pro lidská práva.

Dříve než začnu mluvil o tomto nejnovějším skandálu jež právě počátkem září 2009 způsobil Ústavní soud České republiky, rád bych proto nejprve alespoň v maximální stručnosti připomenul skandální kausu, když Evropský soud pro lidská práva (dále jen “ESLP”) dne 21.01.2008 rozhodl, že homosexuálové mají v Evropě právo na adopci dětí. Důsledek tohoto rozhodnutí byl takový, že za prvé ESLP nezohlednil práva dítěte na zdravé rodinné prostředí, a toto skandální rozhodnutí bude mít vážný dopad na pohlavní identitu dětí a na jejich vnímání modelu rodiny; za druhé podle ESLP rodina založena manželstvím muže a ženy už není nejvhodnejším místem pro přijetí a výchovu dětí; a za třetí ESLP účelově překroutil výklad Evropského dohovoru o lidských právech. Jde výlučně o ideologické a politické rozhodnutí, které degradovalo tradiční rodinu a práva dětí v Evropě.

Přitom pokud jde o tuto zcela zjevnou svévoli ESLP, je zřejmé, že za prvé Evropský dohovor o lidských právech se o právu homosexuálů žádat o adopci nikde nezmiňuje; za druhé Demokraticky legitimované orgány evropských států, které dohovor ratifikovali, neměli záměr takovéto právo homosexuálům přiznat; za třetí ve velké většině členských států Rady Evropy perverzní zvrhlost společnosti neupadla až do tak hlubokého mravního úpadku, aby takovéto ustanovení mělo šanci v těchto zemích uspět v jejich demokratickém legislativním procesu; a za čtvrté je paradoxem, že sám ESLP ještě v r. 2002 v rozsudku Fretté proti Francii přiznal členským státům právo zamítnout žádost o adopci pro homosexuální životní styl žadatele.

Je očividné, že soudcové ESLP si nad rámec hmotněprávní i procesněprávní příslušnosti ”svého soudu” svévolně uzurpovali pravomoc stavět se do pozice celoevropského zákonodárce, a navíc ani neplní ani svoji úlohu ochránců a uplatňovatelů Evropského dohovoru o lidských právech, ale zneužívají své postavení na protlačování ideologických stanovisek světového svobodného zednářství proti vůli většiny Evropanů. Jen pro zajímavost v maximální stručnosti heslovitě definuji hlavní body současného celosvětového politického programu světového svobodného zednářství:

Extrémně militantní feminismus + rozbití klasické heterosexuální rodiny + homosexualizace společnosti + extrémní přehnaně militantní formy tzv. "boj proti rasizmu" coby reakce na lidovou kritiku rostoucí nezaměstnanosti, děravé sociální sítě a nedostatečné sociální politiky + úsilí o zničení všech náboženství.

Zmiňovaný rozsudek ESLP morálně degradoval rodinu založenou na manželstvu muže a ženy jako ideální a přirozené prostředí pro přijetí a výchovu dítěte. Toto rozhodnutí bude mít dalekosáhlé důsledky na pohlavní identitu dětí a na jejich vnímání modelu rodiny.

Je zcela absurdní přiznávat tzv. ”partnerstvím homosexuálů” tutéž společenskou pozici a privilegia jako manželství muže a ženy - teda přirozené rodině. Vede to totiž přinejmenším k deformaci přirozených vzorů pro děti, k problémům při budovaní identity dospívající mládeže a k prohloubení chaosu v mezilidských vztazích.

Mně jako člověku, který jsem jako občan součástí Evropy, mi velice záleží na budoucnosti našeho kontinentu. Proto nemohu zůstat lhostejný ku krizi identity a perspektivní vizi, ve které se Evropa zmítá. Tato krize se dramaticky projevuje i vymíráním evropského obyvatelstva. Ve většině států počet úmrtí jednoznačně převyšuje počet živě narozených dětí. Hrozí, že o několik desetiletí se víceré národy stanou na území vlastního státu národnostními menšinami. Evropa tak fakticky spěje k demografické samovraždě.

Nadějí pro budoucnost Evropy je všestranná podpora rodiny, která je založena na manželství muže a ženy, která je přirozeným místem pro přijetí a výchovu dětí.

Naše děti jsou naděje a budoucnost Evropy. Jsem toho názoru, že pokud Evropa nezaujme jednoznačně kladný postoj k rodině a dětem, je v budoucnosti ve světovém měřítku odsouzena na bezvýznamnost a postupný zánik.

Tento rozsudek ESLP je velice nebezpečný, protože jeho účelem je vnutit evropským státům adopci dětí homosexuály a tak uměle vytvořit nepřirozenou tzv. "homosexuální rodinu".

Tento šokující rozsudek ESLP v tehdejším českém tisku nejenže nevyvolal žádné rozhořčení, ale právně naopak veškerý takzvaný “svobodný” český tisk tento rozsudek nadšeně uvítal, takže každý neinformovaný cizinec pocházející například z nějaké arabské či jiné země kde slova jako “morálka”, “mravnost” a “slušnost” nejsou ještě cizími a neznámými slovy jako je tomu dnes bohužel v České republice; po obeznámením se ze stanoviskem “svobodného českého tisku” údajně prý reprezentujícího názorové spektrum českého obyvatelstva by si musel nutně asi pomyslet, že co Čech – to teplouš” !!!

Pokud jde ale Českou republiku nelze vyloučit, že dotyčné loňskoročné skandální rozhodnutí ESLA proti němuž celá Evropa zůstala totálně impotentní aniž by pochopila, že mimořádné okolnosti si vyžadují i mimořádná řešení, a tudíž je na místě zde bez jakýchkoliv skrupulí proti ESLA či jeho soudcům energicky zasáhnout, anebo zcela jednoznačně otevřeně říci, že vše má své hranice a tudíž něco tak absurdního nebudeme respektovat. Ale protože se z pohledu těchto soudců z ESLA nestalo jim vůbec nic, tak to nepochybně povzbudilo i mnohé jiné soudce z “nekontrolovaných soudů” po celém světě, a mezi nimi i mnohé soudce Ústavního soudu České republiky nijak nevyjímaje. Vždyť proč si nevzít nabízející se koláč?

Anebo představte si, že jdete někde v lese po polní cestě a široce daleko ani živé duše, a najednou pod svojí botou uvidíte, že jste šlápli na nějakou tisícikorunovou bankovku. Copak se nesehnete, aby jste si ji vzal když se Vám takhle nabízí?

No, nehrajte si na nějaké farizejské skromňásky! A přiznejte se, že by jste se celkem jistě sehnul k botě, a tuto tisícikorunovou bankovku, která se Vám takhle sama nabízí si sebral!! A proč by se “nekontrolovaní soudcové”, kteří již nepodléhají kontrole ze strany žádné vyšší soudní instance měli chovat jinak?

Všechno do sobě dokonale zapadá. Loni si soudci ESLA uzurpovali kompetenci celosvětového zákonodárce vnutit všem evropským státům a národům bez ohledu na jejich vůli perverzním homosexuálním úchylům “adoptovat si” pro své sexuální “potěšení nevinné děti. A prošlo jim to!

Když jim přešlo toto, pak bylo jen logické, že příště, tj. letos si troufnou zajít ještě dále. A také i zašli: Ústavní soud České republiky svým skandálním zneužitím své kompetence zrušil říjnové volby v roce 2009 do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky. A opět se uvidí co se bude dít, respektive zda-li se vůbec něco bude dít, neboť nejspíše předpokládám, že i tentokrát jim to jen tak projde!

Nuž a pokud jim to i tentokrát projde, příštím rokem určitě zas zkusí něco ještě většího, a pak zas ještě něco opět většího, zkoušející pořád zas a zas kam až lze zajít.

nakonec – pokud to málo přeženu nějaký soud ať již český nebo nějaký evropský či jiný mezinárodní soud možná vydá dokonce i soudní výrok o fyzické likvidaci veškerého obyvatelstva České republiky.

Ovšemže to co jsem uvedl o odstavec výše je pouze nadsázka. Ale člověk nikdy není, pokud by se to přece jen vyplnilo, pak Vám moji milí spoluobčané radím dvě věci:

Za prvé nečekejte zvědavě, že prý “jéééé” co se bude dít, ale v takovémto případě všeho raději okamžitě nechejte bejt a okamžitě utečte daleko do zahraničí!

Že si myslíte “Chachachacha” že vždyť politici vykonávající moc výkonnou přece jen mají alespoň tolik zdravého rozumu, že tak absurdní rozsudek jako je likvidace veškerého vlastního obyvatelstva by odmítli provést?

No! Vzhledem k tomu, že něco vím o IQ našich politiků, tak na to bych rozhodně v žádném případě příliš nespoléhal!

Ostatně vždyť proč by naši byrokratičtí magoři neměli provést tento rozsudek takovéhoto soudu, vůči kterému už není odvolání, je platný a pravomocný, a podle předpisů ať se děje co se děje v souladu se zákonem se každý pravomocný rozsudek musí vykonat?

A za druhé ani po vyvraždění veškerého českého obyvatelstva se domů nevracejte!

Ptáte se proč?

Odpovím Vám protiotázkou:

Copak si myslíte, že tento přeosvícený geniální soud coby nová vláda České republiky přestane zde v České republice vládnout jen proto, že veškeré ostatní obyvatelstvo České republiky bylo dle jeho geniálního rozsudku již úspěšně úplně vyvražděno?

Když jsem desátého září 2009 večer ve Zlíně na jedné faře byl přítomen setkání křesťanských studentů a zhruba v tomto duchu ironicky komentoval nejnovější politický vývoj o kterém mně jen před pár hodinami informoval zdejší katolický kněz coby můj duchovní otec zpovědník, a já pak za něj coby “ad hoc” vedoucí pro setkání studentů toho dne jsem jednorázově převzal vedení tohoto setkání křesťanských studentů, kde dříve než jsme přistoupili k přednášce na téma “Modlitba a moderní mariánská spiritualita” jsem téměř čtvrt hodiny takovýmito podobnými sarkastickými poznámkami komentoval nejnovější svévoli našich i evropských soudů. Větší část studentů, ba troufám se říci, že snad všichni se dusili smíchy, zatímco menší část mě pak za zády u důstojného otce obviňovala z údajného cynismu,a kdosi vyslovil i jakýsi blbý názor, že prý bych mohl mít jakýsi pořad v televizi a těmito řečmi bavit celý národ, zapomínajíce, že kdybych byl někde i v televizi nebo na Internetu vůči některým politikům a soudcům tak velice personálně konkrétní jako jsem byl právě tam s nimi – což si ani zde na Internetu nedovolím publikovat, to by se jen na mně ze všech stran tak sypaly žaloby, že bych musel tak často chodit k různým soudům, že na nějakou přípravu této humoristické televizní relace bych nakonec stejně neměl žádný volný čas.

Ale teď již je nejvyšší čas jakýkoliv humor nebo cynismus anebo ať již to nazveme jakkoliv, dát stranou, a podívat se blíže na tuto nejnovější skandální soudní kausu, když ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 v plénu Pl. ÚS 27/09 ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová Michaela Židlická ve věci zcela absurdního návrhu jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka a jeho advokáta Jana Kalvody na zrušení ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, podaného formálně údajně prý podle § 74 zákona číslo 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění /dále jen “Zákon o Ústavním soudu”/.

Toto slovíčko “formálně” bych v této souvislosti zvláště podtrhl, neboť podle § 74 zákona o Ústavním soudu, v platném znění je stanoveno, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem… atd.

Jinými slovy již z tohoto samotného podle § 74 zákona o Ústavním soudu na který se Ústavní soud České republiky odvolává je zřejmé, že ústavní soud “může rušit zákony a jiné právní předpisy”, nikoliv však ale ústavní zákony samotné!

Kdyby tomu tak totiž nebylo, bylo by právě zde v § 74 zákona o Ústavním soudu tato pasáž formulována tak, že ústavní soud “může rušit ústavní zákony, zákony a jiné právní předpisy”.

Kromě toho navíc bezdůvodné operování Ústavního soudu České republiky s § 74 zákona o Ústavním soudu je tendenčně alibistické ještě i z dalšího závažného procesněprávního důvodů:

Mám tím na mysli účelovému vyhnutí se objektivní procesněprávní vady znamenající i z hlediska přirozené právní logiky úplnou negaci právní zásady “a minorem ad maius”.

Zákon o Ústavním soudu v hlavě druhé uvozené jako “zvláštní ustanovení o řízení před ústavním soudem” ve svém § 64 totiž předpokládá, že návrh na zrušení právního předpisu nižší právní síly než zákona – jako například nařízení vlády, vyhlášky jednotlivých ministerstev atd. - s poukazem na článek 87 odstavec 1 písmena b./ ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústava České republiky /dále jen “Ústava”/ podle zákona o Ústavním soudu § 64 odstavec 2 písmena b./ může podat pouze skupina zahrnující společně minimálně 10 senátorů z celkového počtu 81 senátorů Senátu Parlamentu České republiky anebo 25 poslanců z celkového počtu 200 poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky.

Pokud však jde už o zrušení zákona, a kvůli laikům, kteří budou číst tento můj článek bych zvláště zdůraznil, že obyčejného zákona, tj. který, jako obyčejný zákon je pramenem práva nižší právní síly než jsou ústavní zákony, avšak na druhé straně je obyčejný zákon pramenem práva vyšší právní síly než jsou nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a ostatní právní předpisy nižší právní síly než je právní síla (obyčejného) zákona, je pak jen zcela logické, že i nároky na počet senátorů či poslanců podávající tento návrh jsou vyšší:

Pokud jde o zákonodárce Parlamentu České republiky, zatímco pokud jde o návrh na zrušení právního předpisu nižší právní síly než je právní síla obyčejného zákona, tak podle ustanovení § 64 odstavec 2 písmena b./ zákona o Ústavním soudu stačí, když tento návrh podá skupina zahrnující společně minimálně deset senátorů Senátu Parlamentu České republiky anebo pětadvacet poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, v případě návrhu na zrušení obyčejného zákona už to musí být podle ustanovení § 64 odstavec 1 písmena b./ zákona o Ústavním soudu společně minimálně skupina o počtu nejméně 17 z celkového počtu 81 senátorů Senátu Parlamentu České republiky anebo 41 poslanců z celkového počtu 200 poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky.

Tady šlo však nikoliv o zrušení “obyčejného zákona”, ale dokonce o zrušení ústavního zákona, který je pramenem práva té absolutně nejvyšší právní síly, respektive pramenem vyšší právní síly než jsou obyčejné zákony. A zatímco k návrhu na zrušení podzákonních předpisů (tj. právních předpisů, které jsou právní předpisy nižší právní síly než obyčejného zákona) zákon o Ústavním soudu požaduje, aby tento návrh podala skupina minimálně 25 poslanců, a na zrušení obyčejného zákona vzhledem k  tomu, že jde o pramen vyšší právní síly dokonce až 41 poslanců, naopak na zrušení ústavního zákona, který je pramenem ještě vyšší právní síly než je obyčejný zákon tímto trikem spočívajícím v účelovém operováním s § 74 zákona o Ústavním soudu fakticky stačil pouze návrh poslance jen jednoho jediného…

Pokud jde v konkrétní rovině o ústavní zákon jehož zrušení se konkrétně tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda ve své zcela absurdní ústavní stížnosti se domáhali zrušení ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, který ať to zní sebevíc neuvěřitelně Ústavní soud České republiky zrušil dnem 10. září 2009 plus rovněž tak i rozhodnutí prezidenta republiky číslo 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignované předsedou vlády Ústavní soud České republiky zrušil současně s ústavním zákonem číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny; což pro zdravý a osobně nepodjatý rozumu a poznání každého osobně nijak nezainteresovaného právníka musí vést nutně dojmu, že se zde patně asi někdo zbláznil, když veškeré ústavní právo bylo takto neuvěřitelně převráceno vzhůru nohama, a že Ústavní soud České republiky najednou říká něco, co fakticky flagrantně neguje všechno, co ho svého času učili na právnické fakultě.

Nepochybně každý osobně nezainteresovaný právník nad rozhodnutím ústavního soudu ohledem tzv. “melčákovy stížnosti” nyní pouze nevěřícně kroutí hlavou, a diví se tomu, že pokud již vůbec někým byla takováto zcela absurdní ústavní stížnost podána, že ji neodmítl již samotný soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 zákona o Ústavním soudu, a to konkrétně jednak proto, že je tento návrh podle ustanovení § 43 odstavec 1 písmena f./ zákona o Ústavním soudu nepřípustný, podle ustanovení § 43 odstavec 1 písmena d./ zákona o Ústavním soudu podaný někým zjevně neoprávněným, podle ustanovení § 43 odstavec 1 písmena c./ zákona o Ústavním soudu je tento návrh zjevně neopodstatněný, a zejména pak především proto, že podle ustanovení § 43 odstavec 1 písmena c./ zákona o Ústavním soudu k podání tohoto návrhu není Ústavní soud příslušný, neboť není nejenže oprávněn rušit ústavní zákony, ale dokonce sám je ústavními zákony plus zákonem o Ústavním soudu tento náš Ústavní soud České republiky obligatorně vázán. Respektive by to tak alespoň po správnosti mělo být…

Demagogické a účelové operování celkovým ústavním pořádkem České republiky rovněž nijak neobstojí:

I kdyby totiž čistě hypoteticky i bylo pravdou, že lze zde vidět eventuálně nějaký rozpor mezi samotným ústavním zákonem číslo 1/1993 Sb., Ústava České republiky coby generální právní normy a tímto ústavním zákonem číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, pak se zde v tomto konkrétním specifickém případě jednoznačně zásadně vždy musí uplatnit ústavněprávní výklad v duchu právní zásady “Lex specialis derogat legi generali” – tj. že mezi dvěma ústavními zákony coby právními normami téže právní síly se jednoznačně prosadí speciální právní úprava daná ústavním zákonem číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny v této své specifické úzké právní oblasti, zatímco generální právní úprava daná ústavním zákonem číslo 1/1993 Sb. se aplikuje pouze na ty právní oblasti, které nejsou právně upraveny speciálními ústavními zákony, které mají přednost před ústavoprávní úpravou generální, všeobecnou.

Demagogické a účelové operování celkovým ústavním pořádkem České republiky nijak neobstojí ještě i z dalšího, a to ještě dokonce i z mnohem závažnějšího právního argumentu, než je již výše uvedený můj poukaz na faktickou supremaci speciální právní úpravy v právní oblasti upravené touto speciální právní úpravou před generální, všeobecnou právní úpravou v případě eventuální nějaké vzájemné kolize těchto dvou ústavních zákonů – speciálního a generálního - coby právních norem téže právní síly:

A touto z hlediska ústavního práva ještě zásadnější právní zásadou je právní zásada: “Lex posterior derogat legi priori” – tj. že mezi dvěma ústavními zákony coby právními normami téže právní síly se v případě jejich jakékoliv kolize jednoznačně prosadí právní úprava pozdějšího ústavního zákona před ústavním zákonem dřívějším. A ani zde není nejmenších pochyb o tom, že ke dni meritorního rozhodování Ústavního soudu České republiky dne 10.8.2009 o této zcela absurdní ústavní stížnosti jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka a jeho advokáta Jana Kalvody, byl předmětný ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny zcela zjevně posledním ústavním zákonem, který v České republice vstoupil v platnost, a tudíž veškeré ostatní ústavní zákony České republiky jsou ústavními zákony dřívějšími než je tento klíčový ústavní zákon ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, který tudíž z hlediska časové posteriority má ústavní zákon pozdější v aplikaci přednost před všemi eventuálně ostatními ústavními zákony.

O jakékoliv výjimce z platnosti právních zásad “Lex posterior derogat legi priori” a “Lex specialis derogat legi generali” by bylo možné reálně uvažovat pouze v tom nejextrémnějším případě tehdy, pokud by tím byla porušena samotná lidská práva Miloše Melčáka jako občana. Pro bližší představivost oč by muselo jít, uvedu jeden konkrétní příklad, ke kterému málem došlo na Slovensku:

Bylo to v devadesátých letech dvacátého století ve Slovenské republice v čase, když úřad prezidenta Slovenské republiky zastával Ing.Michal Kováč, který se ve zlém politicky rozešel ze svojí vlastní politickou stranou Hnutie Za Demokratické Slovensko (dále jen “HZDS”), která byla v té době nejsilnější politickou stranou na Slovensku, a byla to též táto tenkrát nejsilnější slovenská politická strana HZDS, díky níž byl jejich nominant Michal Kováč zvolen za prezidenta Slovenské republiky. Syn tehdejšího prezidenta Slovenské republiky Michala Kováče byl podnikatel, a v téže době shodou okolností bavorská prokuratura na tohoto syna úřadujícího slovenského prezidenta vydala mezinárodní zatykač pro podezření ze spáchání nějakého podvodu vůči jakési obchodní společnosti, kterého se měl dopustit v souvislosti ze svojí podnikatelskou činností. Této situace se z nenávisti proti tehdejšímu slovenskému prezidentovi Michalovi Kováčovi pokusili zneužít jeho političtí nepřátelé, kteří se násilím měli zmocnit tohoto syna momentálně úřadujícího slovenského prezidenta, prý ho omámili jakýmsi chloroformem a ilegálně převezli v  nějakém autě přes slovensko – rakouskou státní hranici do jakési rakouské pohraniční vesnice, tak toto auto odstavili i ze spícím, respektive omámeným synem slovenského prezidenta a vrátili se nějak zpátky na Slovensko, zatímco současně nějaký jejich komplic ze Slovenska z telefonní budky na slovenském území zatelefonoval na místní rakouskou policejní stanici poblíž ní bylo zaparkováno vozidlo i ze spícím, omámeným synem úřadujícího slovenského prezidenta, a rakouské policisty informoval o tom, že poblíž jejich policejní úřadovny se nachází zaparkovaný automobil, v němž pobývá slovenský občan Michal Kováč junior vůči němuž je vydán mezinárodní zatykač. Představa osob, které měli cosi společného s  únosem a zavlečením syna slovenského prezidenta do Rakouska byla totiž taková, že rakouské úřady ho vydají do Německa, do Bavorska a možná, že ho tam i odsoudí, a tedy že z toho všeho bude mít jeho otec – slovenský prezident Michal Kováč tak velikou ostudu, že bude muset sám předčasně odstoupit ze svého prezidentského úřadu. Vše ale následně nabralo jiný vývoj. Tehdejší slovenský premiér JUDr.Vladimír Mečiar a jeho vláda s podporou 83 poslanců v slovenském parlamentě, kterým je Národná Rada Slovenskej republiky (dále jen NRSR) se v této věci odmítla jakkoliv angažovat, ba dokonce odmítla i to aby slovenská vláda či její ministerstvo zahraničních věcí oficiálně požádali rakouské úřady o vrácení uneseného a zavlečeného syna slovenského prezidenta zpátky na Slovensko. Jediný, kdo se angažoval byl pouze samotný slovenský prezident Michal Kováč, který okamžitě naléhavě odcestoval do Rakouska, kde se kromě jiného neoficiálně a neplánovaně setkal i ze svým rakouským protějškem prezidentem Klestilem. Přesto všechno nakonec Rakousko se po několika dnech váhání rozhodlo tak, že uneseného a zavlečeného syna slovenského prezidenta na kterého byl vydán mezinárodní zatykač nevydalo do Německa, ale umožnili mu vrátit se zpátky na Slovensko. Ba dokonce později se ze Slovenska tento syn slovenského prezidenta cestou přes Českou republiku dobrovolně dostavil do Bavorska, kde se zcela dobrovolně dal k dispozici bavorským orgánům činným v trestním řízení, které ho coby podezřelého z trestného činu podvodu nakonec z tohoto podezření zcela osvobodili, očistili a propustili na svobodu. Mezitím na Slovensku začala obvodní prokuratura v Bratislavě trestní stíhání proti osobám, které měli mít s únosem a zavlečením syna slovenského prezidenta do zahraničí cokoliv společného. A údajně prý do této kausy měli být nějak zapleteny i dost “velké ryby” jako například právník a tehdejší ředitel slovenské bezpečnostní a informační služby JUDr.Ivan Lexa a tehdejší slovenský ministr vnitra PhDr.Gustáv Krajči, původním povoláním učitel; popřípadě alespoň se o Ivanovi Lexovi a Gustávovi Krejčimu alespoň v té době všeobecně soudilo, že možná o této kause únosu a zavlečení syna slovenského prezidenta do Rakouska mají či můžou mít více informací, než kolik toho byli tenkrát ochotni veřejně připustit. Například veliký rozruch vyvolal samotný ministr vnitra Slovenské republiky Gustáv Krajči, který byl i coby svědek předvolán v této věci k výslechu, a odmítl tam vypovídat s odvoláním se na ustanovení § 100 odstavec 2 tehdy i na Slovensku ještě platného trestního řádu coby zákona číslo 141/1961 Sb. pravícího, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolením přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. A trochu tím předbíhám, ale samotný Ivan Lexa ještě mnohem později po volbách - kdy se úplně propadla jedna z tří koaličních stran slovenské vládní koalice pod vedením Vladimíra Mečiara, konkrétně se jednalo o Združenie robotníkov Slovenska (dále jen “ZRS”), jehož šéf Ján Ľupták, byl předtím bývalým poslancem postkomunistické Strany demokratickej ľavice (dále jen “SDL”) a HZDS, která dosáhla pouze pyrhova vítězství ve volbách v roku 1998 nad původně koalicí pěti politických stran vystupující pod názvem Slovenská demokratická koalícia (dále jen “SDK”), kterou již tenkrát vedl její šéf Ing.Miluláš Dzurinda, původem dopravní inženýr a předák politického hnutí Kresťanskodemokratické hnutie (dále jen “KDH”). A tak HZDS měla i ze svým tradičním politickým spojencem, kterým i tenkrát byla Slovenská národná strana (dále jen SNS) příliš málo poslanců v novězvolené NRSR na to než aby jen oni dvě mohli společně uzavřít vládní koalici. Rozhodujícím jazýčkem na vahách byla postkomunistická SDĽ, která vstoupila do pravicové koaliční vlády Miluláše Dzurindy, což byl nakonec pro tuto nástupnickou stranu komunistické strany doslova a do písmene polibek smrti v následujících volbách do NRSR v roce 2002, neboť tímto prudkým vychýlením se doprava pravicového voliče pro podporu SDĽ nezískala, zatímco své tradiční komunistické a jiné levicové voliče tím ztratila. Tím jsem ale trochu předběhl sled událostí, a proto již teď jen uvedu tolik, že v nové NRSR byl poslanec Ivan Lexa zbaven své poslanecké imunity a vydán pravicovou většinou k níž přispěli i poslanci bývalé levicové SDĽ svými hlasy k trestnímu stíhání, a že po dobu mnoha měsíců se poslanec Ivan Lexa údajně zdržoval v Jihoafrické republice, až nakonec Jihoafrická republika poslance Ivana Lexu vydala zpátky na Slovensko na základě slovenského mezinárodního zatykače. Tím jsem ale trochu předběhl, a proto se opět vrátím k sledu informací, kde jsem mluvil o vyšetřování únosu a zavlečení syna slovenského prezidenta do Rakouska vedeného obvodní prokuraturou v Bratislavě. Poté co obvodní prokuratura v Bratislavě ukončila svou práci a byla sto, že má dosti podkladů k podání obžaloby proti konkrétním osobám, v rámci subordinace slovenské prokuratury předložila svůj spis k nahlédnutí na Generální prokuraturu Slovenské republiky, která konstatovala, že neshledává zde žádný důvod ke trestnímu stíhání jakékoliv osoby a celou věc odložila. Ovšemže jak je to na celém světě, tak i na Slovensku převážná většina masmédií podporuje pravicové politiky, a tak i zde převážná většina slovenských médií podporovala pravicovou opozici vedenou šéfem SDK Mikulášem Dzurindou proti vládnoucí slovenské tříkoalici HZDS, SNS a ZRS pod vedením předsedy HZDS Vladimíra Mečiara, a pravicové slovenské masmédiá již tenkrát nejen že agresivně obviňovali kde koho z řad lidí tehdejší slovenské vládní tříkoalice Vladimíra Mečiara z jejich spolupachatelství na únosu a zavlečení syna slovenského prezidenta, ale dokonce i vyhrožovali tím, jak je prý všechny zavřou poté, až se pravicová opozice dostane ve volbách v roce 1998 k moci. A tehdejší slovenská koaliční vláda pod předsednictvím Vladimíra Mečiara toto vyhrožování ze strany pravicových masmédií brala ovšemže velice vážně a obávala se, že v případě, že by se v roce 1998 ve volbách do NRSR skutečně dostala k moci pravicová opozice, že by to mohlo vést k pronásledování politiků, stoupenců a sympatizantů těchto tří politických stran. Proto táto tříkoaliční vláda Vladimíra Mečiara měla zájem udělit jakousi generální amnestii všem osobám, které s touto kausou únosu a zavlečení syna slovenského prezidenta Michala Kováče měli či eventuálně mohli mít cokoliv společného. Avšak obdobně jako je tomu prakticky snad všude v zahraničí, tak i na Slovensku podle článku číslo 102 písmeno i./ zákona číslo 460/1992 Sb., Ústava Slovenskej republiky (dále jen “Ústava SR”) uděluje amnestii, odpouští a zmírňuje tresty uložené trestními soudy a nařizuje, aby se trestní řízení nezačínalo, anebo aby se v něm nepokračovalo a zahlazuje tresty prezident Slovenské republiky. A tímto prezidentem byl Michal Kováč a tudíž nepřicházelo vůbec v úvahu, že by snad on samotný byl ochoten ve prospěch osob - které se jakkoliv podíleli nebo mohli podílet na únosu jeho syna do Rakouska - cokoliv takového udělat. A proto tříkoaliční vláda čekala na dobu, až slovenskému prezidentu Michalovi Kováčovi vyprší jeho pětiletý volební mandát. Podle článku číslo 103 odstavec 3 Ústavy SR se volba prezidenta Slovenské republiky vykoná v posledních 60 dnech volebního období úřadujícího prezidenta. Pro tříkoaliční vládu Vladimíra Mečiara to tedy byla příležitost zvolit si “svého prezidenta”, tj. člověka věrného právě vládnoucí tříkoaliční vládě, který by tuto výše zmíněnou jakousi generální amnestii udělil. Podle článku číslo 73 odstavec 1 Ústavy SR má NRSR 150 poslanců, a podle článku 101 odstavec 3 je stanoveno, že na zvolení prezidenta Slovenské republiky je potřebná třípětinová většina hlasů všech poslanců, což znamená, že jakýkoliv kandidát může být ve stopadesátičlenné NRSR zvolen za prezidenta Slovenské republiky pouze tehdy, pokud získá minimálně devadesát hlasů poslanců NRSR. Tří koaliční vláda Vladimíra Mečiara měla však v NRSR podporu pouze 83 poslanců a tak i navzdory jejími dvouměsíčnímu úsilí zvolit si někoho ze “svých lidí” za nového prezidenta Slovenské republiky se jí to nepodařilo. Nicméně poté, co se skončilo volební období prezidenta Michala Kováče a nikdo nebyl do tohoto úřadu za nového prezidenta Slovenské republiky zvolen, Ústava SR v takovémto případě, kdy úřad prezidenta Slovenské republiky není obsazen stanovuje v článku číslo 105 odstavec 1 Ústavy SR, že jestliže není prezident zvolen, anebo jestliže se úřad prezidenta uvolní a ještě není zvolen nový prezident, anebo jestliže byl zvolen nový prezident, ale ještě nesložil slib, anebo jestliže prezident nemůže svoji funkci vykonávat pro závažné důvody, výkon funkce prezidenta patří vládě Slovenské republiky…atd. A tak hned poté co vypršel pětiletý mandát slovenskému prezidentovi Michalu Kováčovi, kompetence úřadu prezidenta Slovenské republiky vzhledem k tomu, že nový slovenský prezident doposud nebyl zvolen převzala slovenská tříkoaliční vláda Vladimíra Mečiara, která prakticky ihned v souladu s ustanovením článku 102 písmeno i./ Ústavy SR tuto generální amnestii udělila. Ba dokonce později někteří právníci vyslovili určité pochybnosti o tom, zda-li tato udělená generální amnestie je skutečně stoprocentně “neprůstřelná”, a proto slovenská tříkoaliční vláda Vladimíra Mečiara nechtěla absolutně nic do budoucna riskovat, a proto raději v téže věci vydala ještě i druhou generální amnestii, ve které s pečlivostí důkladného právního purismu důsledně vychytala všechny ať již skutečné či pouze jen úzkostlivě přehnaně vytýkané zdánlivé právní chyby a chybičky první generální amnestie, které by eventuálně mohli v budoucnu vést k jejímu sebemenšímu právnímu zpochybnění. O tom jak dopadly volby do NRSR v roce 1998 jsem se již zmínil, snad jen uvedu ještě tolik že HZDS se pokoušelo nějak udržet u vlády tím, že designovalo namísto svého leadra Vladimíra Mečiara za nového předsedu vlády Slovenské republiky jako i pro pravicovou opozici relativně nejpřijatelnějšího člověka velikého podnikatele Jána Smereka, kde jednalo se sice o člověka, když celé Slovensko bylo ve volbách do NRSR v roce 1998 podle nového volebního zákona jednomandátový volební obvod, který měl osobně číslo 3 na kandidátní listině HZDS do NRSR ve volbách v roce 1998, ale ani samotnému Jánu Smerekovi se nepodařilo získat kohokoliv z pravicové opozice na svoji stranu, a tak předseda vlády Slovenské republiky Ján Smerek musel po asi jednom měsíci svého úřadování konstatovat, že se mu pro jeho sestavovanou novou vládu Slovenské republiky nepodařilo získat dostatečnou podporu a podal demisi. K vládě se tak dostal šéf pravicové opozice Mikuláš Dzurinda, který i společně ze svými koaličními partnery, mezi nimiž byla i původně levicová SDĽ si na zasednutí své nové koaliční pravicové vlády Slovenské republiky odhlasovali jakési – už si nepamatuji přesně jak to formulovali – jednoduše že ruší či odvolávají jak to pravicový tisk charakterizoval “obě pochybné amnestie”. A tak po zrušení či odvolaní těchto obou “Mečiarových” amenstií nebo milostí či jak už to bylo formulováno, se po výměně generálního prokurátora “za Dzurindovho člověka” rozběhla soukolí orgánů činných v trestním řízení ohledem kausy únosu a zavlečení syna slovenského prezidenta do Rakouska. Argumentace Dzurindových právníků, že když Ústava SR dává prezidentu Slovenské republiky kompetenci amnestie a milosti udělovat, že ve stejném rozsahu i když se o tom Ústava SR nikde nijak nezmiňuje údajně prý podle právní logiky těchto Dzurindových právníků musí mít prezident Slovenské republiky i kompetenci rušit, odvolávat či brát zpět již jednou udělené amnestie a milosti, které udělil ať již on sám anebo některý z jeho předchůdců, či v období vakance úřadu prezidenta Slovenské republiky udělila Vláda Slovenské republiky, bylo natolik protiústavní, že nelze se ani nejméně divit tomu, že Ústavní soud Slovenské republiky toto protiústavní zrušení, odvolání či zpětvzetí již jednou udělené amnestie či milosti odmítl jim “posvětit”. V reakci na toto správné rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky přišli slovenští pravicoví politici z pravicové vládní koalice Mikuláše Dzurindy k myšlence, že by prý měli připravit a následně i schválit ústavní zákon, který by toto rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky zrušil, aby mohli ve trestním stíhání ať již skutečných anebo domnělých únosců syna bývalého slovenského prezidenta Michala Kováče pokračovat dál. S tímto nápadem tohoto speciálního ústavního zákona rušícího platný nález Ústavního soudu Slovenské republiky původně souhlasili všechny politické strany podílející se na koaliční vládě Mikuláše Dzurindy, nakonec však ale SDĽ se tohoto divokého postupu přece jen zalekla a sdělila jak svým koaličním partnerům ve vládě Mikuláše Dzurindy, tak i všem masmédiím, že tento postup její poslanci v NRSR nepodpoří neboť se obávají negativní reakce Evropské unie, Rady Evropy a různých organizací, které dohlížejí na ochranu lidských práv. Bez podpory poslanců SDĽ bylo představitelům ostatních koaličních stran vládní koalice Mikuláše Dzurindy jasné, že oni samotní bez spoluúčasti poslanců SDĽ těchto devadesát hlasů v NRSR potřebných na odhlasování tohoto kontroverzního ústavního zákona nemají, a proto někteří politici těchto pravicových politických stran vládní koalice Mikuláše Dzurindy na adresu SDĽ v masmédiích sice nadávali, ba dokonce padali tu i tam dokonce na adresu SDĽ i velmi silná a ostrá slova jako “o údajných zrádcích a rozbíječích koaliční vlády Mikuláše Dzurindy”, nicméně o několik dnů později se i přesto horké hlavy těchto některých politiků schladily, a také i slovenská masmédia obrátila svou pozornost k jiným aktuálním tématům, a tak i do té doby politiky a masmédii hecovaná slovenská veřejnost na celou tuto věc velice brzy prakticky úplně zapomněla.

Proč o tomhle všem píši?

Pokud by čistě hypoteticky vzato nebyla bývala SDĽ couvla a její poslanci by společně i s poslanci ostatních politických stran tehdejší pravicové koaliční vlády Slovenské republiky Mikuláše Dzurindy odhlasovali a tedy tím pádem i schválili dotyčný kontroverzní ústavní zákon v NRSR, který by “zrušil” platný nález Ústavního soudu Slovenské republiky jenž stvrzuje platnost amnestií či milostí udělených tříkoaličnou vládou Vladimíra Mečiara, svévolné zrušení tohoto nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky účelovým ústavním zákonem by znamenalo skutečný objektivní zásah do lidských práv a základních svobod slovenských občanů, kteří jsou i navzdory již jednou udělené prezidentské amnestii či milosti i nadále trestně stíháni, a tedy pouze v tomto extrémním případě – na rozdíl od zcela odlišného případu jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka kde o žádný zásah do jeho osobních lidských práv se nejednalo – si dovedu představit, že by, pokud by k něčemu takovému tenkrát na Slovensku skutečně bylo bývalo došlo, že by se za tak flagrantního objektivního porušení lidských práv dotyčných slovenských státních občanů, kterým je zcela svévolně ústavním zákonem upíráno těšit se nabytým právům z právoplaně udělené amnestie či milosti; pak uznávám, že by zde v dotyčném výše rozebíraném slovenském případu za těchto extrémních okolností bylo zcela legitimní právní stanovisko, že tímto postupem NRSR hrubě porušujícím lidská práva došlo schválením takovéhoto ústavního zákona v NRSR k porušení základních náležitostí demokratického právního státu.

V případě však ale zcela absurdní ústavní stížnosti jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka však ale jednak k žádnému porušení lidských práv občana Miloše Melčáka nedošlo a vzhledem k tomu, že poslanecký mandát není nějaký středověký osobný “pašalík” či jiné osobní “beneficium” udělené principálem na absolutně fixní dobu ani dojít nemohlo, protože je to, anebo by alespoň po správnosti měl být výkon poslaneckého mandátu chápán jako určitá veřejná služba voličům daná na základě suverenity lidu, kdy poslanec coby zástupce lidu by měl svou poslaneckou funkci vykonávat kvůli lidem, pro lidi a pro blaho lidu, a nikoliv jen tak sám pro sebe jako nějaký středověký feudál, který má právo si své “feudum” držet po celou fixně předem stanovenou dobu i kdyby třeba obrazně řečeno “traktory z nebe padaly”. Zrušení právoplatně vyhlášených voleb je aktem hrubého pohrdání s občany - voliči, kterým je upíráno na základě všeobecné vůle lidu dané právoplatným rozhodnutím parlamentu jako zástupců vůle lidu svobodně a demokraticky si zvolit své reprezentanty v parlamentu, je to hrubé pohrdání se základní zásadou suverenity lidu a demokracie stanovené v článku číslo 2 odstavec 1 Ústavy, který zde stanoví, že lid je zdrojem veškeré státní moci; a tudíž na rozdíl od výše rozebíraného slovenského případu (který zaplať Pán Bůh nakonec přece jen nikdy nenastal!) jsem toho názoru, že zde v případě této zcela absurdní ústavní stížnosti jednoho nezařazeného poslance Miloše Melčáka se porušení těchto základních náležitostí demokratického právního státu dopustil právě samotný náš Ústavní soud České republiky, který by po správnosti právě naopak měl být sám jejich garantem a strážcem.

Svou zcela absurdní ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu České republiky navíc zřejmě asi vychytrale až tak řečeno na poslední chvíli podanou na Ústavní soud České republiky až dne 26. srpna 2009, aby jednak co nejvíce natáhl časové lhůty a přitom se ještě jakž takž tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda vešli s podáním této své bizardní ústavní stížností ještě do časových hranic šedesátidenní lhůty stanovené v § 72 odstavec 2 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů s tím, že tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo moci právní rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon o Ústavním soudu s aspektem na ustanovení § 75 odstavec 1 zákona o Ústavním soudu poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda se v této své zcela absurdní ústavní stížnosti domáhali zrušení rozhodnutí prezidenta republiky číslo 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády.

Zároveň podle zcela svévolné právní kvalifikace Ústavního soudu České republiky údajně prý tedy “podle § 74 zákona o Ústavním soudu” spolu i s předmětnou ústavní stížností podali též i návrh na zrušení ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.

Uvedeným rozhodnutím prezidenta republiky tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák se údajně prý cítil být dotčen ve svých lidských právech, a to údajně prý zejména ve svém jakémsi právu, které pro něj údajně vyplývá z ustanovení článku číslo 21 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod číslo 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"), plus pak dále poukazuje i na určitou judikaturu Ústavního soudu České republiky, tj. nález spisové značky Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) - v.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález číslo 17, str. 185, vyhlášen pod číslo 140/2005 Sb. kde plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Přitom ale i v tomto samotném ustanovení článku číslo 21 odstavec 4 Listiny – na kterou se tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda odvolávali je stanoveno pouze tolik, že občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Ani zde není nikde uvedeno nic v tom smyslu, že by se volební období parlamentu či jakéhokoliv jiného státního orgánu nemohlo stanoveným legislativním postupem zkrátit. Kromě toho navíc účelem tohoto ustanovení je ve skutečnosti pouze kategorické odmítnutí jakékoliv diskriminace občanů v jejich přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Rovné podmínky občanů při jejich přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím zde byly nepochybně zachovány, neboť ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny ze své podstaty zkrátil bez jakékoliv diskriminace poslanecké mandáty všech 200 poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky bez jakékoliv výjimky, a nikoliv tedy snad pouze samotný poslanecký mandát tohoto jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka samotného.

A údajné porušení tohoto základního práva tohoto jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka spatřoval Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda v právním základu aplikace a interpretace právního řádu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí prezidenta republiky, respektive v ústavním zákonu číslo 195/2009 Sb., jejž oba dva pánové považovali za údajně prý rozporný s článkem číslo 21 odstavec 2 a 4 a článku číslo 22 Listiny a s článkem číslo 9 odstavec 2, článkem číslo 16 odstavec 1 a článkem číslo 17 odstavec 1 Ústavy. Protože se zde poněkud svévolně hází paragrafy, respektive články Listiny a Ústavy – možná snad i proto, aby právní laici, kteří nevědí oč se jedná obrazně řečeno “padli na zadek” a pod vlivem této demagogie uznali údajnou “opodstatněnost” této zcela absurdní ústavní stížnosti jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka i navzdory tomu, že ve skutečnosti netuší co konkrétního se za čísly těchto článků a odstavců se skrývá, pokládám to za nezbytné to těmto lidem říci:

Pokud jde o Listinu, tak u odstavce 4 článku 21 jsem už vysvětlil, že toto ustanovení stanoví pouze tolik, že “občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím”, a odstavec 2 téhož článku 21 Listiny stanoví, že volby se mají konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem, což je ustanovení, které s touto konkrétní kausou jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka bez nejmenších pochybností nemá absolutně nic společného. Článek číslo 22 Listiny zas říká, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, což je ustanovení Listiny nejenže neporušil a ani nijak nemohl porušit v této absurdní ústavní stížnosti napadený ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, ale toto ustanovení článku číslo 22 Listiny porušil naopak právě Ústavní soud České republiky, který právo občanů na tuto svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti popřel svým faktickým zrušením svobodných a demokratických voleb, které se měly konat ve dnech 9 a 10 října 2009. Článek číslo 9 odstavec 2 Ústavy říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, což je též přinejmenším nejasné proč se právě na tuto normu poukazuje, když každému musí být bez nejmenších pochybností zřejmé, že jestliže když opominu čistě pouze teoreticky hypotetickou možnost, že by tyto volby eventuálně snad výrazně vyhrála některá z mimoparlamentních politických stran či strany, která či které se výrazně odlišuje či odlišují ode všech parlamentních stran zastoupených v dosavadní Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky, a vytvořily by novou vládu, která by se čistě hypoteticky tak výrazně lišila od předcházející vlády, že by to fakticky znamenalo změnu samotného vládnoucího režimu, což ale reálně je prakticky zcela vyloučeno; samotná realizace předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nejenže nic nemění, a vlastně ani nic změnit nemůže na podstatných náležitostech demokratického právního státu, ale právě naopak jsou to svobodné a demokratické volby, které jsou nejlepším garantem coby právního instrumentu suverenity lidu zajišťující samotnou existenci a fungování demokratického právního státu jako takového. A nakonec ustanovení článku číslo 16 odstavec 1 a článku číslo 17 odstavec 1 Ústavy jsou všeobecné normy nacházející se dnes prakticky v úplně každé ústavě. Konkrétně článek číslo 16 odstavec 1 Ústavy mluví o délce volebního období a počtu poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky a článek číslo 17 odstavec 1 Ústavy se vztahuje na určité procedurální detaily lhůty voleb, což s touto konkrétní kausou tohoto jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka tak jako i v mnohých předešlých případech rovněž ani zde nemá absolutně nic společného.

Svévolným usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 1. září 2009 číslo jednací Pl. ÚS 24/09-16, které bylo vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod číslem 312/2009 Sb., Ústavní soud České republiky vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky číslo 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prozatím “odložil”.

Následně pak Ústavním soudem České republiky bylo ze dne 2. září 2009 číslo jednací Pl. ÚS 24/09-20 řízení ve věci této zcela absurdní ústavní stížnosti tohoto jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloše Melčáka a jeho advokáta Jana Kalvody vedené pod spisovou značkou Pl. ÚS 24/09, přerušeno a návrh na zrušení ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, byl podle jejich interpretace zcela absurdně postoupen Ústavnímu soudu k rozhodnutí dle článku číslo 87 odstavec 1 písmeno a./ Ústavy.

Jen pro zajímavost je třeba uvést, že tento článek 87 odstavec 1 písmena a./ Ústavy – na který se ve své stížnosti odvolával tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda – explicitně stanoví, že Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem. Ani zde ovšemže není nikde uvedeno, že by snad Ústavní soud České republiky byl kompetentní rušit i ústavní zákony anebo jakékoliv části ústavních zákonů.

V odůvodnění svého absurdního návrhu tento jeden individuální poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda uvádí, že ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. je údajně prý zákonem ústavním toliko formálně, materiálně se však ústavnímu pořádku údajně prý příčí a ústavní pořádek podle jeho názoru prý suspenduje s odůvodněním, že - ad hoc ústavní zákon, právě pro jedno funkční období odkládá jeho účinnost po dobu údajně prý libovolně zvolenou momentální kvalifikovanou většinou poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky a současně i senátorů Senátu České republiky, neboť nejde v tomto smyslu o zákon, jenž ústavní zákon číslo1/1993 Sb. mění či doplňuje dle čl. 9 odstavce 1 Ústavy. Přitom rovněž i zde v článku číslo 9 odstavec 1 Ústavy na které jen sám Bůh ví proč se tento jeden individuální poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda odvolávají není napsáno nic horybilního, než jen pouze zcela logická a úplně samozřejmá věc, že Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Kromě toho když už ne tento jeden individuální poslanec Miloš Melčák, tak alespoň jeho advokát Jan Kalvoda jako právník by snad mohl vědět, či potažmo alespoň soudci Ústavního soudu České republiky by mohli vědět – pokud to snad možná eventuálně neví – že kromě Ústavy se v právním řádu České republiky nacházejí ještě i jiné ústavní zákony, které rovněž můžou být doplňovány či měněny pouze ústavními zákony, respektive, že je zde explicitně uvedeno slůvko “může”, což znamená, nikde zde není řečeno, že by nebylo možné schválit takový ústavní zákon který sán je normou ústavního práva samou o sebe aniž by nutně musel být pouze přímým doplněním že změnou Ústavy. A to již nemluvě o tom, že fakticky zde neobstojí ani právní názor, že ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny neznamená faktickou změnu a doplnění Ústavy. Ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny tímto doplněním a změnou stávající Ústavy je totiž již i tím, že jako “lex specialis” a “lex posterior” vůči samotné Ústavě coby právní normě téže právní síly jenž má charakter normy všeobecné a dřívější, která sice i nadále platí ve všeobecné generální rovině, nicméně vyjma úzké specifické právní oblasti, která je upravena speciálnějším a pozdějším ústavním zákonem.

Napadený ústavní zákon pak považuje tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda za údajně prý rozporný s ústavním pořádkem, protože údajně prý mění podstatnou náležitost právního a demokratického státu, jež je dle čl. 9 odstavce 2 Ústavy nezměnitelná, a touto náležitostí je dle jejich mínění údajné podřízení volné soutěže politických sil jakýmsi stejným a zejména předem stanoveným pravidlům. Toto tvrzení, že jde o změnu podstatných náležitostí demokratického právního řádu je zajímavým tautologickým kolečkem bez prokázání v čem vidí trvalost této změny podstatných náležitostí demokratického právního řádu. A je to tím zajímavější, neboť zatímco v předešlém odstavci dospěly k přesvědčení, že dotyčný napadený ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny neznamená změnu a doplnění Ústavy, tak zde zas naopak ve svém tvrzení přešli do opačného extrému, když naopak naznačují, že dotyčný ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny údajně prý znamená změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu. Připomíná to všechno pohádku “ani obutá – ani bosá”. Já se však domnívám, že asi ani pohádková princezna nemohla být dosti dobře “ani obutá a ani bosá”, a tudíž i tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda by se měli když už vůbec, tak odvolávat buď na tvrzení uvedené v tomto odstavci, anebo na tvrzení uvedené v odstavci předešlém. Tvrdit dvě věci, respektive dvě tvrzení (z kterých navíc objektivně ani jen jedno z nich není pravdivé!) jako údajně prý pravdivé, které se obě vzájemně popírají a vylučují totiž není již samo o sobě logicky nijak možné.

Tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda dále ve své absurdní argumentaci ve prospěch pravomoci Ústavního soudu České republiky přezkoumat ústavnost i předmětného ústavního zákona předkládají ten svůj argument, že považují za neudržitelnou doslovnou interpretaci článek 87 odstavec 1 písmeno a./ Ústavy, kde se explicitně uvádí, že Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, respektive nikde zde není uvedeno ani jen slovo zmínky o tom, že by snad Ústavní soud mohl rozhodovat i o rušení ústavních zákonů – což nakonec k údivu všech nezainteresovaných právníků svévolně udělal.

Ostatně minimálně určitou problematičnost kompetence Ústavního soudu rušit ústavní zákony si byl vědom i samotný advokát Jan Kalvoda, a proto dále ve svém podání k  Ústavnímu soudu i sám vědomě si toho, že se přinejmenším – z hlediska dosavadní teorie ústavního práva – pohybuje po velice tenkém ledě, a tudíž argumentoval cosi v tom smyslu, že fakticky nevyhovění mu by podle něj vedlo k absurdním důsledkům - k možnosti ústavním zákonem kodifikovat cokoli, a to mimo ústavní kontrolu, což je nepochybně tendenční hyperbola, které možná že ani on sám upřímně nevěřil.

Z tohoto hlediska údajně prý – jak to v ústavní stížnosti formuloval Melčákův advokát Jan Kalvoda - neshledává relevantní rozdíl mezi zkrácením volebního období prezidenta či poslanců sněmovny a kupříkladu prodloužením jejich mandátů doživotně, a to opět ad hoc, jen poslanců právě tohoto volebního období. Pokud to není pouze tendenční nadsázka, ale pokud je to skutečně pravda, že právník Jan Kalvoda neshledává rozdíl mezi zkrácením a prodloužením volebního období prezidenta, poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, tak se domnívám, že by měl v tomto případě vrátit svůj magisterský vysokoškolský diplom z Právnické fakulty.

Vždyť ostatně i každý průměrný právní laik nepochybně vidí diametrální rozdíl mezi eventuálně mimořádným zkrácením volebních období ústavních činitelů, které vyústí do nových svobodných a demokratických voleb, které dávají voličům, případně volitelům sice poněkud nestandardně a předčasně, ale přece jen příležitost projevit svoji demokratickou vůli svobodně si zvolit svého politického představitele, což je něco úplně jiného jako takzvané “prodloužení” volebního období, jehož důsledkem je právě naopak trvalé či dočasné upření demokratického práva voliče či volitele svobodně projevit svou demokratickou vůli, respektive svobodně a demokraticky si zvolit svého představitele.

Ze strany advokáta Jana Kalvody je to stejná argumentace, jako kdyby třebas tvrdil, že nevidí vůbec žádný obsahový rozdíl mezi tím, když stát velkoryse dá občanu něco navíc než striktně vzato ze zákona byl povinen mu nutně dát, a tím když naopak stát dá někomu něčeho méně než ze zákona byl povinen mu nutně dát.

Je to totéž, jako kdyby Jan Kalvoda tvrdil, že třebas z hlediska nějakého konkrétního například podnikatelského subjektu a daňového poplatníka není žádný rozdíl mezi tím zda-li třebas daňový úřad, respektive v České republice se tento úřad nazývá finanční úřad, aniž by k tomu byl nutně povinen mu promine jeden milión korun z jeho platební daňové povinnosti, který striktně vzato podle platné legislativy ač sice mohl daňový úřad, respektive finanční úřad vyžadovat, přesto to ale z nějakého důvodu neudělal, a na druhé straně zas čistě hypoteticky vzato nějakou nezákonnou svévoli daňového úřadu, respektive finančního úřadu, kde by daňový úřad, respektive finanční úřad požadoval od tohoto plátce aby zaplatil na daních o jeden milión více než je povinen zaplatit.

Vezměme si například v oblasti podnikatelské u daňového práva v jistých případech, že stát – a myslím na tento daňový princip zde všeobecně, tj. nemyslím zde na žádný konkrétní stát světa - smí kterýkoliv stát světa komukoliv částečně nebo úplně prominout zaplacení určité daně, popřípadě i všech daní, které se jinak v daném státě obvykle platí. Ba dokonce nejsou ojedinělé ani případy, kdy zejména zahraniční podnikatelské subjekty jsou doslova lákány k investování v dané zemi různými daňovými úlevami, výjimkami, ba dokonce až takzvanými “daňovými prázninami” od placení všech daní, které jinak daňové subjekty v dotyčném státě jsou povinny platit. Ovšemže není to povinností dotyčného státu tuto daňovou úlevu či dokonce daňové prázdniny zahraničnímu investorovi poskytnout. Stát to udělat může ale také i nemusí. Opačný postup ale fakticky možný není, neboť by se jednalo o svévoli, potažmo v tom relativně lepším případě pokud by si to dotyčný stát zakotvil legislativně, by se jednalo o ekonomickou diskriminaci zahraničních investorů oproti domácím podnikatelským subjektům a protekcionizmus státu ve prospěch domácích firem na úkor firem zahraničních, což přinejmenším v rámci států Evropské Unie pokud by se jednalo o podnikatelský subjekt z jiného členského státu Evropské unie by právně nebylo možné učinit.

A v neposledním případě – stranou všech konkrétních příkladů – je pro každého člověka nepochybně diametrální rozdíl mezi tím, když třebas je účastníkem nějakého správního řízení a správní úřad ač mu může ale též i nemusí poskytnout určité dobrodiní mu přesto toto dobrodiní poskytne, což je tato blahovůle dotyčného správního orgánu něčím úplně jiným, jako situací, když v určitém správním řízení účastník správního řízení splnil veškeré zákonné podmínky, v důsledku čehož tedy ač správní orgán fakticky za dané situace byl prakticky povinen vyhovět jeho žádosti, jeho žádost však svévolně zamítl. Nepochybně v obou výše uvedených případech se jedná svým způsobem o určitý snad až nestandardní postup, nicméně z obsahového hlediska zcela nesrovnatelné.

Obdobně tak, jak jsem uvedl v několika příkladech výše, rovněž v České republice i platná Ústava coby všeobecná a generální norma ústavního práva České republiky dává voličům České republiky v čtyřletých časových periodách právo zvolit si své poslance do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky. A je nepochybně diametrální rozdíl mezi tím, když nějaký pozdější a speciálnější ústavní zákon oproti všeobecnému a generálnímu ústavnímu zákonu číslo 1/1993 Sb. poskytne českým voličům více práv anebo naopak méně práv než jim jinak poskytuje všeobecná a generální norma ústavního práva České republiky číslo 1/1993 Sb.

Respektive jinými slovy řečeno, je diametrální rozdíl mezi tím, když nějaký pozdější a speciálnější ústavní zákon – obrazně řečeno – svou legislativní úpravou fakticky řekne českým voličům něco v tom smyslu, že:

“Podle ústavního zákona číslo 1/1993 Sb. měli by jste sice skutečně celé čtyři roky od posledních voleb do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky v červnu 2006 držet hubu a krok, protože máte právo opětovně si zvolit své poslance do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky až za čtyři roky, nicméně rozhodli jsme se projevit vůči Vás naše dobrodiní poskytnout Vám speciálním ústavním zákonem právo zvolit si své poslance dříve, než až za jinak obvyklých čtyř let, na co máte nárok podle ústavního zákona číslo 1/1993 Sb.”

Ne nadarmo jedno lidové přísloví říká: “Kdo rychle dává – dvakrát dává”…

A něco úplně jiného by bylo, kdyby si poslanci – byť i třebas speciálním ústavním zákonem - svévolně délku svého poslaneckého mandátu prodloužily nad rámec ústavním zákonem číslo 1/1993 Sb. vymezených čtyř let.

Z pohledu takřečeno “lidskoprávního” je totiž z hlediska lidských práv umožnění speciálním ústavním zákonem voličům zvolit si své politické zástupce dříve než je jinak na základě všeobecné normy ústavního práva obvyklé, velkorysým dobrodiním ve prospěch lidí jdoucím vysoko nad rámec touto všeobecnou normou ústavního práva garantované úrovně jejich lidských práv a užívání občanských svobod, mezi něž patří i právo volební, což tedy znamená, že byť i jen v tomto jednom specifickém případě umožnění lidem zvolit si své politické zástupce dříve než až za jinak garantované čtyři roky fakticky se jedná o poskytnutí lidem lidských práv a občanských svobod objektivně ve větším rozsahu, než kolik jim jinak poskytují dosavadní, respektive dřívější všeobecné normy ústavního práva.

Naopak takzvané eventuální prodloužení si svého volebního období by znamenalo upření lidem výkonu jejich lidských a občanských práv, respektive práva volebního i ve vztahu k všeobecně zakotveným lidskoprávním normám ústavního práva a tedy v každém případě by aplikace takovéto speciální ústavní normy nedosahovalo ani jen rámce všeobecnou normou ústavního práva garantované úrovně jejich lidských práv a užívání občanských svobod, mezi něž patří i právo volební, což tedy znamená, byť i jen v tomto jednom specifickém případě eventuální umožnění lidem zvolit si své politické zástupce později než za jinak garantované čtyři roky fakticky se jedná o poskytnutí lidem lidských práv a občanských svobod objektivně v menším rozsahu, než kolik jim jinak poskytují i dosavadní všeobecné normy ústavního práva.

Sečteno a podtrženo, chceme-li již vůbec nějak hodnotit tyto dvě z hlediska úrovně základních práv a svobod absolutně rozdílné a protikladné situace ve vztahu k předešlé (dosavadní) všeobecně zakotvené jejich úrovni v dotyčném státě, pak je nepochybné, že zatímco zkrácením volebního období se lidem dává “více” než kolik je jim jinak garantováno, pak naopak eventuálním prodloužením si volebního období by se lidem dalo “méně” než kolik je jim garantováno dosavadními, respektive předešlými lidskoprávními normami ústavního práva.

Demagogická argumentace advokáta Jana Kalvody kde mezi oběma těmito situacemi kdy stát lidem něco lidem velkoryse dává navíc a kdy by jim eventuálně něco bral z jejich dosavadní úrovně základních práv a svobod nevidí žádný rozdíl je pro mě absolutně nepochopitelná i navzdory tomu, že jinak chápu objektivní skutečnosti naší současnosti, že v současné zvrhlé a nemravné době se často uměle stírají hranice mezi dobrem a zlem, což je i aktivně podporováno masmediálním velebením homosexuálního stylu života, feministickou propagandou a dalšími formami ultraliberálního masmediálního vymývání mozků obyvatelstva, aby tak dnes lidé v mravní oblasti, a to zejména mladí lidé vyrůstající v ateistickém a morálně nihilistickém prostředí, kteří jsou touto současnou ultraliberální indoktrinací ohroženi nejvíce úplně ztratili jakoukoliv schopnost objektivního rozlišování mezi dobrem a zlem, respektive aby namísto přirozeného mravního řádu v jejich mysli byl pojem objektivního mravního dobra opírajícího se o základní morální principy nahrazen utilitaristickým pojmem dobra tak jak ho formulovali svobodní zednáři, které hlásá, že – cituji – “dobro není to, co říkají náboženské či jiné morální a mravní předsudky bigotních a jiných moralistických tmářů, ale dobro je pouze to, a jen to, co prozpívá našim subjektivním zájmům” /Pramen: usnesení zednářské lóže CKK/2056/cs1/899-90/.

Dále pak tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda tautologicky své vývody spojují s absolutním zpochybněním lidskoprávní dimenze překážky ustanovení článku číslo 21 odstavec 1 Listiny neboť pozdější ústavní zákon má stejnou právní sílu jako Listina. Nespornou fakticitu napadeného zákona jako zákona jako zákona ústavního se snaží svojí demagogickou tautologií zlehčovat jednak tvrzením, že zde jde údajně prý pouze jen o “formalistické lpění na kvalifikaci napadeného zákona jako zákona ústavního”, jednak fakticky konkludentním zpochybněním toho, že ústavní zákon “je zákonem ústavním toliko na základě jeho přijetí kvalifikovanou většinou”, a to bez toho jaké procesněprávní podmínky by dle mínění advokáta Jana Kalvody měl ještě navíc ústavní zákon splňovat pro to, aby jej Jan Kalvoda uznal za zákon ústavní…

Pak dále Jan Kalvoda v tomto podání ústavní stížnosti cosi blábolí o tom, že dle jeho názoru je ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny údajně prý v jakémsi rozporu s materiálním pojetím právního státu, se skutečností, že Ústava České republiky není hodnotově neutrální, je založena mimo nezadatelnosti základních lidských a občanských práv též na předpokladu, že "základní náležitosti demokratického právního státu jsou nezměnitelné”, což nechápu proč právě tuto už málem otřepanou frázi, že “základní náležitosti demokratického právního státu jsou nezměnitelné” tak demagogicky zdůrazňoval, jako kdyby to snad někdo nějak zpochybňoval.

Byl to naopak Jan Kalvoda, kdo tu něco hrubě zpochybňoval, a to samotnou fakticitu toho, zda-li ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny je skutečně ústavním zákonem, když bez jakéhokoliv bližšího upřesnění tvrdí, že údajně prý za součást ústavního pořádku je považován nikoli jen zákon, přijatý kvalifikovanou ústavní většinou v obou komorách, tj. v Poslanecké Sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky, ale současně "nevzpírající se - nezměnitelným - základním náležitostem demokratického a právního státu." A touto tautologicky demagogickou pseudoargumentací dospívá Jan Kalvoda k přesvědčení, že napadený ústavní zákon - přičemž slovo ústavní s arogancí sobě vlastní dal dokonce do uvozovek - tyto podmínky údajně prý nesplňuje, že údajně prý není součástí ústavního pořádku České republiky. Uvedený závěr plyne dle jeho subjektivního názoru z údajného vybočení z rámce článku 9 odstavec 1 Ústavy, neboť napadený ústavní zákon Ústavu nemění ani nedoplňuje, ale její určité ustanovení (o délce volebního období) pro určité volební období suspenduje, a to údajně prý retroaktivně. Pro ty čtenáře, co snad již zapomněli, co je uvedeno v tomto ustanovení článku 9 odstavce 1 Ústavy pouze jen zopakuji, že je zde uvedeno, že “Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony”, což znamená pouze tolik, že Ústava nemůže být měněna a ani doplňována prameny práva nižší právní síly než jsou ústavní zákony a nic více. Jak je tedy opět vidět blábolení advokáta Jana Kalvody je zase opět “o ničem”.

Bohužel, ale většina soudců ústavního soudu na tuto Kalvodovu obsahově naprosto prázdnou demagogickou pseudoargumentaci velice ráda “slyšela”, protože zde se jim nabídla lukrativní příležitost posílit si své postavení nad rámec svých ústavních kompetencí nabídnutou cestou ke svévolné ingerenci nad rámec své pravomoci, zneužívajíce toho, že nad Ústavním soudem České republiky již není žádný další jiný kontrolní orgán, který by jeho činnost mohl jakkoliv kontrolovat, a alespoň ty absolutně nejkřiklavější zcela zjevné exesy jakkoliv napravovat.

A tuto příležitost si tito soudci rozhodně nechtěli nechat ujít, neboť jen sám Pán Bůh ví, kdy nějaký advokát jim zase nějakou obdobně obskurní a právně nesmyslnou, avšak “líbivým hlasem” lahodící uchu soudců Ústavního soudu České republiky podanou stížností opět poskytne obdobnou příležitost některým po politické moci dychtícím soudcům Ústavního soudu České republiky projevit svoji ryze politickou vůli a opět si trochu “povládnout” na úkor moci zákonodárné nebo moci výkonné ukazující tak opět celému národu “zač je toho loket”.

Ba dokonce upřímně vzato příliš bych se nedivil ani tomu, kdyby se třebas nakonec o několik desetiletí později ukázalo, že vše bylo úplně naopak, respektive, že nikoliv jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák se sám ze své vlastní vůle rozhodl tuto stížnost podat, aby ze své vlastní vůle rozhýbal soukolí Ústavního soudu České republiky, které pak semlelo lidmi očekávané předčasné volby do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, ale že naopak to byl třebas někdo z těchto po politické moci dychtících soudců Ústavního soudu České republiky, který poslance Miloše Melčáka k tomu možná přímo navedl, aby Miloš Melčák touto “hozenou rukavicí” sehrál roli bílého koně, že otevře láhev Ginu Ústavního soudu České republiky, a vypustí tak ven tohoto prozatím uvězněného mocichtivého ducha některých soudců Ústavního soudu České republiky z ginové láhve ven, kteří na tuto příležitost jen netrpělivě a dychtivě čekají.

Jan Kalvoda schválení ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny cynicky komentoval jako suspendovanou ústavní úpravu, kterou nahrazuje jen pro toto volební období pravidlem ad hoc na základě mocenské dohody určitých politických sil, s tím, že vyloučení, resp. Odložení účinnosti určitého ústavního ustanovení pro určitou dobu je přiměřené údajně prý jen pro výjimečné situace v historii státu, jako je ohrožení jeho integrity, válečný stav či živelné pohromy, přičemž ani takových postupů nelze užít libovolně, ale jen na základě ústavních zmocnění. Vyslovuje pak dále přesvědčení, že neochota většiny politických sil dostát v určitém volebním období ústavním postupům při ustavení nové vlády však takovou situací není. V návrhu je dále Kalvodom jeho stylem a způsobem jaksi analyzován smysl a význam článku 9 odstavec 2 Ústavy, a to v souvislosti s garancemi demokratické svobodné soutěže politických sil. Tendenčně odkazuje zde i na právní názor Ústavního soudu České republiky vyjádřený v nálezu spisové značky Pl. ÚS 53/2000 ze dne 27. 2. 2001 (N 36/21 SbNU 313; 98/2001Sb.), dle kterého "Volná a svobodná soutěž politických sil je založena především na tom, že se všechny politické subjekty řídí stejnými předem stanovenými pravidly, která vycházejí právě z těchto dle něj základních principů, přičemž nemůže jít o libovůli v jejím rozhodování, nýbrž musí být respektována jakási ústavní kritéria, náležející do jakýchsi blíže nijak nespecifikovaných jakýchsi neurčitých základních principů politického systému, ústavně garantovaného, což může být prakticky cokoliv – jak to případ od případu bude některým soudcům Ústavního soudu České republiky momentálně osobně vyhovovat.

Pak Jan Kalvoda jakoby v duchu demagogicky deformovaného negativu podstaty oč zde ve skutečnosti zde mluví cosi o riziku libovůle, že kdyby nebylo vyloučeno a bylo by umožněno i jen obcházení zmíněných principů, vedlo by to nepochybně vždy k porušení ústavního pořádku, jeho účelu i smyslu a vynucovalo by si – a teď pozor na tuto sice demagogickou frázi, nicméně ale přece jen frázi na kterou mnozí mocichtiví soudci Ústavního soudu České republiky velice rádi slyšeli – “ingerenci Ústavního soudu, který je podle článku číslo 83 i článku číslo 87 je soudním orgánem ochrany ústavnosti i zákonnosti." Jen pro zajímavost ještě jednou připomenu, že podle článku číslo 83 Ústavy je “Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti”, což je známá skutečnost, kterou nikdo ani nejméně nepopírá, a článek číslo 87 Ústavy stanoví rozhodovací kompetence Ústavního soudu České republiky, a je-li odvolání se advokáta Jana Kalvody na článek číslo 83 Ústavy úplně prázdním gestem, pak odvolání se advokáta Jana Kalvody na článek číslo 87 Ústavy se dokonce paradoxně odvolání se na takový článek Ústavy České republiky, který explicitně mluví proti němu a jeho klientovi Janu Melčákovi, protože mezi těmito kompetencemi Ústavního soudu České republiky nikde není uvedeno, že by snad Ústavní soud České republiky by byl kompetentní rušit jakékoliv ústavní zákony anebo jejich části.

Jan Kalvoda za pojmovou vlastnost právní normy, počítaje v to dokonce i samotnou Ústavu pro jeho subjektivní pojetí materiálního právního státu, považuje její závaznost do budoucna, stejným způsobem, na všechny v budoucnu nastalé situace jako kdyby snad tuto závaznost do budoucna někdo nějak zpochybňoval. Kalvodova interpretace, že zákonem stanovená pravidla lze účelově a jen pro určitý případ suspendovat, by dle něj znamenala akceptovat libovůli a porušení principu vlády zákona jak ho on sám subjektivně vidí. Proto odkazuje zde i na právní názor Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.).

Napadeným ústavním zákonem číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny podle názoru Jana Kalvody údajně prý došlo k porušení ústavního zákazu retroaktivity, kterou Jan Kalvoda tuto retroaktivitu vidí ve zkrácení volebního období v jeho průběhu s tím, že když volební období počalo jako čtyřleté podle článku 16 odstavec 1 Ústavy, tak podle jeho subjektivní interpretace nesmí být zkráceno, protože pokud budu ústavním zákonem zkráceno jedná se dle jeho subjektivního názoru údajně prý o retroaktivitu, a to dokonce údajně prý o pravou retroaktivitu!!!

Je vidět, že Jan Kalvoda by doopravdy měl vrátit svůj magisterský vysokoškolský diplom z Právnické fakulty (a bohužel nejen on!!!), a vrátit se opět do prvního ročníku studia na Právnické fakultě, a tam zejména na předmětu Teorie státu a práva si zopakovat co je to ve všeobecné rovině “retroaktivita”, respektive co je to “pravá retroaktivita” a co je to “nepravá retroaktivita”. A společně s Kalvodom by si tento první ročník Právnické fakulty a zejména předmět Teorie státu a práva měla zopakovat i většina soudců Ústavního soudu České republiky, neboť vypadá to tak, že když se v prvním ročníku studia na Právnické fakultě na předmětu Teorie státu a práva v prvním semestru studia přednášela “Retroaktivita – retroaktivita pravá a retroaktivita nepravá” tak patrně čirou náhodou byli tito soudcové společně i s advokátem Kalvodou - patrně asi tak zhruba v listopadu to mohlo být – všichni nemocní na chřipku, v důsledku čehož tuto důležitou přednášku o retroaktivitě zmeškali, v důsledku čehož pouze někde slyšeli odborný právnický terminus technicus “Retroaktivita” aniž by se mohli dozvědět oč se vlastně vůbec jedná…

Advokát Jan Kalvoda pouze cosi nesouvisle ve svém podání něco pindá o jakémsi údajném rozporu s principem legitimního očekávání, přičemž zachází až tak daleko, že tuto situaci srovnává s pravou retroaktivitou v období po druhé světové válce ve veřejném právu, kde je omezena na otázky vypořádání se s totalitní minulostí, čehož příkladem je zákon o protiprávnosti komunistického režimu či restituční zákonodárství. Kupodivu zde Jan Kalvoda úplně správně uvedl názorný příklad na pravou retroaktivitu jako případu právní ingerence do minulosti, nicméně zůstává nepochopitelnou záhadou, že za pravou retroaktivitu označuje předmět legislativní úpravy ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny, který zkracuje volební období dosavadní Poslanecké Sněmovny a to navíc jen do budoucna, a nikoliv do minulosti. Čistě hypoteticky vzato o pravou retroaktivitu by se jednalo pouze tehdy, pokud by došlo k přijetí ústavního zákona, který by například se rozhodl, že nějak zpětně zkrátí čtvrté volební období Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, které trvalo v letech 2002 – 2006, případně že nějak zpětně zkrátí druhé prezidentské volební období prezidenta České republiky Václava Havla, které se již před několika lety skončilo a tedy které již několik let nenávratně patří minulosti. A takovéto zkrácení volebního období spojené navíc s vyžadováním od bývalých poslanců Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky či bývalého prezidenta České republiky vrácení příslušný počet platů na základě takto uměle vykonstruovaného bezdůvodného obohacení uměle vzniklého dodatečným zpětným zkrácením jejich funkčního období, kde by za příslušný počet měsíců o které by byl jejich mandát zpětně zkrácen by museli vracet své platy zpátky; až teprve tohle by byla skutečně pravá retroaktivita. Podobně tak pravou retroaktivitou by mohlo být i eventuální zkrácení volebního období i u právě běžícího volebního období stávající Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, pokud by se toto zkrácení vztahovalo i na to volební období Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, které již fakticky uplynulo, tj. které je již fakticky minulostí. Pokud ale dojde ke zkrácení pouze u budoucího, zůstávajícího volebního období Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky v žádném případě se nejedná o pravou retroaktivitu.

Dále pak ve svém návrhu Jan Kalvoda cosi pindal o jakémsi mimořádném významu vztahu voleb a fungování demokratického právního státu, kde on podle své subjektivní interpretace předem stanovené volební období považuje za důležité pro uplatnění principů suverenity lidu, rovnosti šancí, otevřenosti politické soutěže, ačkoliv ve skutečnosti právě tuto suverenitu lidu, rovnost šancí a otevřenost politické soutěže on sám společně i s Ústavním soudem České republiky fakticky popírá.

Jediné co tu zůstává je tedy pouze Kalvodou nastíněno jakési “práva poslance na nerušený výkon mandátu po předem stanovenou dobu”, ovšemže ale pouze za předpokladu pokud výkon poslaneckého mandátu nechápeme již více jako službu lidem, které by mněl poslanec po správnosti zastupovat hájením nikoliv jen svých osobních, ale též i jejich zájmů, což rozhodně nemůže být pokládáno za službu lidu, když lidem upřu možnost svobodně a demokraticky zvolit si své politické zástupce; ale právě naopak jde zde zcela evidentně o arogantní a nedemokratickou nadřazenost takzvaného “práva poslance na nerušený výkon mandátu po předem stanovenou dobu” nad zájmy lidu, neboť poslanecký výkon poslaneckého mandátu se zde již nechápe za službu lidem, který by byl odvozen od vůle lidu, ale právě naopak za jakési středověké beneficium, za jakýsi osobní středověký turecký pašalík či středověké lénum udělené středověkým principálem nějakému beneficientovi na předem fixně stanovenou lhůtu, a tedy jde o osobní benefit “poslance”, který by se již ale vlastně ani neměl nazývat “poslancem” neboť nikdo ho již “neposílá”, nikoho zájmy nezastupuje, respektive háji zde pouze již jen své osobní vlastní zájmy a benefity, a všichni lidé jsou mu již při takovémto chápání jeho funkce natolik ukradeni, že mu můžou nanejvýš tak pouze poníženě políbit prdel anebo olízat bláto z jeho bot.

Pak je divné, že advokát Jan Kalvoda cosi blábolil o zaručení ochrany práv parlamentní menšiny, a zřejmě asi zapomněl, že jeho mandant poslanec Miloš Melčák byl ještě donedávna poslancem sloužícím zájmům vládnoucí koalice tří pravicových politických stran koaliční vlády Mirka Topolánka.

Dále pak Jan Kalvoda cosi psal o možném průlomu do těchto svých principů, které lze dle něj připustit toliko na základě Ústavy, za obecně Ústavou stanovených podmínek jimiž jsou podmínky rozpuštění Poslanecké sněmovny, přičemž odkazuje v této souvislosti i na řadu rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud měl vyslovit k ochraně těchto principů jako nález sp. zn. II. ÚS 275/96 ze dne 15. 10. 1996 (N 103/6 SbNU 243), Pl. ÚS 24/04, Pl. ÚS 73/04]. Dovozuje-li Ústavní soud v nálezu spisová značka Pl. ÚS 73/04 meze možností moci soudní zrušit volby pro volební delikt, a to z důvodu nepřípustnosti měnit vůli suveréna rozhodnutím soudní moci, tím méně dle Jana Kalvody je to údajně prý přípustné pro moc zákonodárnou.

Dále pak Jan Kalvoda píše, že “odmítá argument, dle kterého lze Ústavou kodifikovat vše, co získá ústavní většinu, bez ohledu k ustanovení o nezměnitelnosti základních náležitostí demokratického právního státu”, ačkoliv v takovéto extrémní podobě nikdo nic takového ani netvrdil.

Jan Kalvoda opakuje názor, že mezi tyto náležitosti nutno zařadit i předvídatelnost zákona danou jeho obecností, jakož i názor, že uvedenou tezi vyslovil již i Ústavní soud v nálezu spisové značky Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.): "Zákon ve formálním smyslu nelze v materiálním právním státu chápat jako pouhý nosič nejrůznějších změn prováděných napříč právním řádem. Materiálně nazíraný právní stát naopak vyžaduje, aby zákon byl jak z hlediska formy, tak co do obsahu předvídatelným konzistentním pramenem práva.", a poukazuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu spisová značka Pl. ÚS 73/04 na důležitost jakýchsi, jak on to formuluje “férových podmínek politické soutěže”. Zmiňuje na tomto místě rozdíl mezi zkrácením volebního období Poslanecké sněmovny pro jeden případ a obecným pravidlem jejího rozpuštění s tím, že je si údajně prý vědom různosti ústavních modelů rozpuštění parlamentů a vypsání předčasných voleb v demokratických zemích světa. Je dle něj možné z pohledu – jak on tvrdí – článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy takový model zakotvit obecnou změnou Ústavy, je však ale dle jeho názoru údajně prý vyloučeno dovolávat se demokratického charakteru státu postupem v intencích Ústavy když se současně – jak to on subjektivně vidí – údajně prý suspendují jeho podstatné, materiální náležitosti, které dle něj jeho demokratický a právní charakter garantují, aniž by toto dále jakkoliv blíže specifikoval.

Dále pak Jan Kalvoda demonstruje své subjektivní politologické vývody, které snad jako bývalý politický předák zkrachované a již neexistující politické strany Občanská demokratická aliance (dále jen “ODA”) má, nicméně tyto subjektivní politologické vývody s problematikou ústavního práva nemají nic společného, když politologizující Jan Kalvoda jaksi subjektivně analyzuje účel mechanismu rozpuštění Poslanecké sněmovny, spjatého s vyslovením nedůvěry vládě, respektive s odepřením vyslovení důvěry vládě, jak je zakotven v Ústavě, když Jan Kalvoda konstatuje, že tento mechanismus podmiňuje pád vlády vážně míněným rozhodnutím opozice se vlády ujmout, že má za cíl vyloučit demonstrativní, nevážné pokusy o destabilizaci vlády, a že klade přesně váženou odpovědnost na účastníky politické soutěže s tím, že údajně prý obejítí tohoto postupu zkrácením volebního období Poslanecké sněmovny je dle něj politická soutěž údajně prý znerovněna a okruh soutěžících konzervován již proto, že nové politické strany či hnutí se nutně octnou v časové tísni, směřovaly-li vlastní angažmá v soutěži k termínu voleb pravidelnému. Záměrně však zamlčuje, že toto – jak on to formuluje – takzvané údajně prý “obejití Ústavy” by právně a ani fakticky nebylo možné kdyby bylo pouze dílem zákonodárců z řad této údajně prý “nezodpovědné opozice”, ale že ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny bylo možné schválit pouze při získání minimálně třípětinové většiny zákonodárců získané nadto ještě navíc současně v obou komorách Parlamentu České republiky, tj. jak v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky, tak i v Senátu České republiky; a tudíž aby tento ústavní zákon mohl být vůbec schválen bylo k tomu nezbytné, aby ho – zejména v Senátu Parlamentu České republiky – kromě opozičních zákonodárců podpořila i většina zákonodárců příslušejících k pravicovým koaličním politickým stranám bývalé vládní koalice vedené Mirkem Topolánkem.

Pro uvedené napadený ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny považuje Jan Kalvoda za údajně prý porušený princip rovných šancí v politické soutěži, což se snaží podepřít i svým poukazem na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu spisová značka I. ÚS 53/2000, což je dokonce už i nesprávné označení spisové značky, neboť takováto spisová značka vůbec neexistuje, a jen z kontextu bylo možné dovodit, že ve skutečnosti advokát Jan Kalvoda měl zde na mysli nejspíše asi spisovou značku Pl. ÚS 53/2000 - viz výše.

To je ale pouze detail, neboť ať již měl Jan Kalvoda na mysli cokoliv, tak dále říká že: jakýsi modus operandi ústavních delikventů spočívá v tom, že Ústava, respektive její podstatné náležitosti, garantující pravidla politické soutěže se pro danou chvíli nezruší, ale údajně prý ignorují, suspendují. Přičemž nic nebrání momentální ústavní většině Ústavu změnit či doplnit - pro příště lze kodifikovat vypsání předčasných voleb jakkoli snadným způsobem. Bylo by založeno nové ústavní pravidlo, nahrazující napříště stávající, a znamenalo-li by volnou, rovnou a otevřenou soutěž politických sil do budoucna, bylo by konformní ústavnímu pořádku, tedy základním náležitostem demokratického právního státu. To však nečiní; pro příště se opět hlásí k rigidní proceduře vypsání nových voleb, do okamžiku, než opět momentální většina usoudí, že je politicky výhodné - pro ni – znovu ústavní postup ignorovat a ad hoc zákonem se z politické soutěže vyvázat." Rozumím tomu, že bývalá ODA Jana Kalvody ze svými často jen kolem pěti či šesti a půl procenty hlasů coby politická strana moc vyskakovat nikdy nemohla, nicméně ale jinak je v každém demokratickém státě zcela normální, že parlamentní většina obvykle vládne a tedy i mění zákony, a pokud je jejich většina dokonce až ústavní většinou, tak není neobvyklé, že někdy sáhnout i ke změnám ústavních zákonů shledají-li, že je takováto změna pro ně výhodná. To je prostě demokracie, to je jejich výsostné právo, a pokud by parlamentní většina čistě hypoteticky měla zakázáno měnit zákony, pak by existence parlamentu byla naprosto zbytečná.

Z pohledu historického Jan Kalvoda upozorňuje, že napadený ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny je obsahově fakticky úplně identický s ústavním zákonem číslo 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny před více než deseti lety, a obdobné jsou zde i politické okolnosti přijetí tohoto tehdejšího ústavního zákona číslo 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, které tenkrát před více než deseti lety vedli k rozpuštění tehdejší Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky a vypsání předčasných voleb do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998. Jen v tomto tvrzení advokátu Janu Kalvodovi můžu i musím dát po pravdě plně za pravdu, že je to skutečně přesně tak jak uvádí, pouze však ale navíc musím – na rozdíl od něj - dodat, že například dnes v roce 2009 samotný předseda dnešního Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský, který se zde v této kause proti ústavnímu zákonu číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny snad ze všech svých kolegů – ústavních soudců nynějšího Ústavního soudu České republiky nejhorlivěji ztotožnil s naprosto absurdními pseudoprávními vývody Jana Kalvody, tenkrát před více než deseti lety v roce 1998 sám coby poslanec Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky hlasoval za tento fakticky naprosto tentýž ústavní zákon číslo 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, který se prakticky v ničem neliší od dnes Melčákovou ústavní stížností rozporovaného ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny, který měl posléze nakonec vést k předčasným volbám do Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky ve dnech 9. a 10. října 2009.

Dle subjektivních názoru Jana Kalvody a v podstatě i Pavla Rychetského a většiny jeho kolegů z Ústavního soudu České republiky ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny tím, že údajně prý mění pravidla volné, rovné a otevřené politické soutěže, které navíc údajně prý patří mezi základní náležitosti demokratického právního státu znamenají suspendování Ústavy pro jeden případ, a to navíc údajně prý retroaktivně a způsobem omezujícím suverenitu lidu (poznámka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy: Vy jste ti poslední, kdo zde může mít sebemenší morální oprávnění dovolávat se nějaké “suverenity lidu” !!!) je tak údajně prý v rozporu s články číslo 21 odstavec 2 a 4 a článkem číslo 22 Listiny a článkem 9 odstavec 2, článkem číslo 16 odstavec 1 a článkem číslo 17 odstavec 1 Ústavy. Pokud čtenář pozorně četl tuto práci od samého počátku tak už ví, že toto afektní velkohubé chrlení článků Ústavy a Listiny nic ve skutečnosti neznamená, protože již o několik stránek výše jsem explicitně uvedl, citoval i vysvětlil, co se za všemi těmito zde nevím již po kolikáté opakovanými články a odstavci Ústavy a Listiny ve skutečnosti týká, a tudíž každému pozornému čtenáři je nad Slunce jasné, že v těchto článcích a odstavcích se kterými zde jak Kalvoda k “ohuřování” nevědomých laiků tak šermuje není kodifikováno absolutně nic takového, co by jakkoliv mluvilo ve prospěch advokáta Jana Kalvody, respektive kausy jeho klienta Miloše Melčáka.

A tak podle § 42 odstavec 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.

Ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. září 2009, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček kromě jiného prý uvádí i to, že v rozpravě k návrhu posuzovaného ústavního zákona byla též podrobně diskutována i otázka přijetí zvláštního ústavního zákona, byly zmiňovány varianty řešení aktuální politické situace, byly zmiňovány a zvažovány výhrady některých odborníků a politiků proti navrženému věcnému řešení a byla zvažována možnost obecné ústavní změny úpravy rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Jak předseda Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky Ing.Miloslav Vlček naprosto správně zdůraznil, byla při tomto postupu plně akceptována nezbytnost respektovat podstatné náležitosti demokratického právního státu.

S poukazem na názor Ústavního soudu k funkci vyjádření účastníka v řízení o kontrole norem, tj. nález spisová značka Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008 (88/2008 Sb.), nad rámec běžného vyjádření této komory českého parlamentu, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky sděluje, že ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. byl přijat na základě širokého politického konsenzu, a ústavně předepsaným způsobem s ním vyslovily souhlas obě komory Parlamentu České republiky, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Jak předseda Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky Miloslav Vlček správně poukázal, ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny svým obsahem neodporuje podstatným náležitostem demokratického právního řádu, jelikož zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny je spojeno s konáním nových voleb do Poslanecké sněmovny.

Zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nenarušuje princip suverenity lidu, ale právě naopak vede k nutnosti dřívějšího skládání účtů členů zákonodárného sboru občanům, což požadavkům demokracie ani právního státu neodporuje.

Předmětný ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny nic nemění na skutečnosti, že se zákonodárný sbor konstituuje na základě řádně konaných voleb a ze své činnosti se pravidelně občanům ve volbách zodpovídá.

Ve vyjádření je dále obsažen i naprosto správný právní poukaz na tu skutečnost, že Ústavnímu soudu České republiky podle platného znění Ústavy České republiky nepřísluší posuzovat takzvanou "ústavnost" u samotných ústavních zákonů, anebo dokonce snad ústavní zákony zrušovat.

Pokud si Ústavní soud České republiky takové oprávnění svévolně uzurpuje, nadřadí se tím fakticky nad ústavodárce.

Je totiž povinností samotného ústavodárce zajistit, aby přijímané ústavní zákony nevybočovaly z toho, co je ve smyslu článku 9 odstavce 2 Ústavy slučitelné s demokracií a s právním státem.

Podle § 42 odstavec 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud České republiky předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Úvodem svého vyjádření, doručeného Ústavnímu soudu dne 4. září 2009, jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka rekapituloval průběh projednávání předmětného ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny v Senátu Parlamentu České republiky s tím, že, zrekapituloval zejména veškeré objevivší se argumenty ve prospěch i v neprospěch jeho přijetí.

Jak předseda Senátu Parlamentu České republiky MUDr.Přemysl Sobotka správně uvedl, jednorázový ústavní zákon sice formálně možná vykazuje i určité znaky nesystémovosti, avšak tato formální vada na kráse rozhodně v žádném případě nedosahuje takové intenzity, že by jeho přijetí mohlo nějak ohrozit anebo dokonce snad přímo narušit principy demokratického právního státu.

Ostatně jak zde předseda Senátu Parlamentu České republiky Přemysl Sobotka poukázal, jednorázové zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky není v našem českém právním řádu institutem úplně novým, protože již jednou došlo k jeho aplikaci v ústavním zákonu číslo 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, a není proto důvodu, aby stejnou cestu nezvolil Parlament České republiky i v současné době pro zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jelikož toto řešení je s to urychleně otevřít cestu k předčasným parlamentním volbám a ukončit tak období politické nestability.

Přemysl Sobotka neopomněl ani názory kritiků přijaté úpravy, kde se ve vyjádření odkazuje na stanovisko Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, přijaté na její 6. schůzi konané dne 27. Května 2009, v němž komise dospěla k osobnímu názoru, že navrhovaný ústavní zákon není zcela konformní se všemi všeobecnými postuláty ústavního zákona číslo 1/1993 Sb. jako řádu obecných a předem známých ve všeobecné a generální normě ústavního práva kodifikovaných pravidel vládnutí, zasahuje do vztahů mezi poslanci a občany, jakož viděno z hlediska některých senátorů Senátu České republiky údajně prý nějak i do kompetencí Senátu, a jeho přijetí rozhodně proto není jedinou možnou legislativní cestou, jak dosíci předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Závěrem předseda Senátu pan Přemysl Sobotka konstatuje, že Senát projednal předmětný návrh ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny v mezích Ústavou stanovené kompetence a Ústavou předepsaným způsobem, a ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny schválil stanovenou ústavní většinou s vědomím, že její obsah není v rozporu s článkem 9 odstavec 2 Ústavy a ani s jinými normami, které jsou součástí ústavního pořádku.

Co ještě dále k tomu všemu dodat?

Každému člověku, kdo má alespoň trochu zdravého rozumu musí být zřejmé, že přezkum ústavnosti ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny nemělo být po správnosti Ústavním soudem České republiky vůbec otevíráno, neboť zde v této kause spisové značky Pl. ÚS 24/09, ústavní stížnost poslance Miloše Melčáka měla být pro neprojednatelnost odmítnuta, čímž by řízení o s ní spojeném návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu pozbylo svého podkladu.

Případná kompetence Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony je přinejmenším velice sporná a deklarování této kompetence není v nálezu přesvědčivě zdůvodněno. O tom, zda vůbec je dána kompetence ústavních soudů přezkoumávat ústavní zákony, se jak v České republice, tak v zahraničí, vede mnohaletá kontroverzní diskuse. Spor probíhá jak v judikatuře ústavních soudů, tak v právní nauce; stejně je tomu v politologii a ve sféře politické. Tato diskuse, zdá se, není dosud uzavřena, dokonce se ani nedá konstatovat, že již definitivně vykrystalizovala nějaká tendence či trend, jak tento spor ukončit. Nález Ústavního soudu apriorně tuto kompetenci předpokládá, přinejmenším pro případy, kdy ústavní zákon je napaden z důvodu uvedeného v článku 9 odstavec 2 Ústavy, tj. pro porušení zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu, resp. pro porušení článku 9 odstavec 1Ústavy. Za situace, kdy chybí výslovné zakotvení této kompetence Ústavního soudu přímo v Ústavě, lze tuto kompetenci Ústavního soudu dovodit pouze interpretací, založenou zčásti na metajuristické argumentaci, používají se i argumenty historické, axiologické, mravní apod. Ústavní soud se tu z povahy věci pohybuje "na tenkém ledě" a tudíž jeho interpretace a argumentace by alespoň měla být mimořádně přesvědčivá. Takovouto důkladnost a všeobecnou přesvědčivost ve zdůvodnění nálezu však ale postrádám. Toto konstatování činím, ač sám se v mimořádných případech kloním k zásadnímu uznání pravomoci Ústavního soudu podrobovat ústavní zákony přezkumu, avšak pouze jen v mezích kritérií stanovených v článku 9 odstavec 2 Ústavy.

Řízení o zrušení zákona podle ustanovení článku 87 odstavec 1 písmena a./ Ústavy nemělo být vůbec zahájeno kromě toho navíc i z toho důvodu, že tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák ani není osobou, která byla legitimována k tomu, aby spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala též návrh na zrušení zákona, nota bene dokonce ústavního zákona.

Pokud Ústavní soud přijal ústavní stížnost, která měla být odmítnuta, jako způsobilý podklad pro zahájení řízení o zrušení zákona podle ustanovení článku 87 odstavec 1 písmena a./ Ústavy, samotný Ústavní soud České republiky porušil tím ustanovení článku 2 odstavec 3 Ústavy, podle něhož "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon", a totéž jinými slovy praví i Listina základních práv a svobod v článku 2 odstavy 2, kde je stanoveno, že “Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Kromě toho návrh na zrušení zákona ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu může být spojen pouze s takovou ústavní stížností, k jejímuž podání je stěžovatel oprávněn. Institut ústavní stížnosti slouží k tomu, aby chránil subjektivní, ústavním pořádkem garantovaná základní práva nebo svobody samotného stěžovatele, viz článek číslo 87 odstavec 1 písmeno d./ Ústavy ČR, § 72 odstavec 1 písmena a./ zákona o Ústavním soudu.

Pokud se v odůvodnění nálezu argumentuje tím, že Ústavní soud ve své judikatuře již v minulosti "nastínil i obsah pojmu podstatných náležitostí demokratického právního státu", stalo se tak vždy pouze v souvislosti s přezkoumáváním "obyčejných" zákonů, nikoliv zákonů ústavních.

Pro potřeby navazujícího přezkumu “co je a co není ústavní zákon” je namístě především vyjít z toho, co je ústavním zákonem; že je jím nejobecněji zákon takto označený, přijatý zvláštní kvalifikovanou procedurou, a předmětem jeho úpravy je "ústavní" materie; a tyto podmínky nepochybně byly zde splněny.

Lze uznat argument, že nemá-li zůstat požadavek dodržování podstatných náležitostí demokratického právního státu "toliko politickou, příp. morální výzvou" , měl by existovat garant či arbitr, který bude bdít nad dodržováním tohoto pravidla, a který bude vybaven též procedurálními pravidly pro přezkum, eventuálně též kasačními nebo jinými reparačními mechanismy k nápravě vad.

Ohledně toho, kdo má být oním garantem a arbitrem, neexistuje shoda ani v ústavněprávní nauce ani v politické sféře, a to nejen u nás, ale ani v zahraničí. Existují názory tvrdící, že takovým kontrolním subjektem by mohla být např. druhá komora parlamentu nebo že vhodným mechanismem by mohlo být referendum; vyskytují se i skeptické názory, že takový "superrevizní" a přitom funkční mechanismus nelze vůbec vytvořit, protože pyramidu kontrolních mechanismů nelze vršit do nekonečna, tj. vzniká tak problém, "kdo má kontrolovat kontrolory".

Pokud je mi známo, dosud nikdy se Ústavní soud nezabýval argumenty, které by přesvědčivě dokazovaly, že právě Ústavní soud má či musí být oním garantem a arbitrem, který bdí nad ústavodárcem, aby byly dodržovány podstatné náležitosti demokratického právního státu. Nynější nález takovou kompetenci Ústavního soudu sice apriorně deklaruje, aniž by si dělal přílišné starosti s přesvědčivou argumentací.

Jde-li o záležitost tak důležitou, neboť se dotýká fundamentálního ústavního principu, totiž dělby moci, lze požadovat, aby takto nová a toliko pouze interpretací dovozená pravomoc Ústavního soudu byla v praxi aplikována mimořádně zdrženlivě a restriktivně. Ostatně sám Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí na pravidlo své zdrženlivosti v jiných souvislostech opakovaně odvolává. Také ty zahraniční ústavní soudy, které se snaží prosadit svou kompetenci přezkoumávat i ústavní zákony, postupují velmi zdrženlivě. Například německý Spolkový ústavní soud, který ve své judikatuře obecně proklamuje svou kompetenci přezkoumávat též ústavní zákony z toho hlediska, zda neporušují takzvané “materiální jádro ústavy”, nezrušil za celou dobu své existence od roku 1949 až dodnes ani jediný ústavní zákon. Navíc lze dodat, že německý Základní zákon v článku 79 odstavec 3 definuje toto materiální jádro ústavy mnohem precizněji, než činí český ústavodárce v článku 9 odstavec 2 Ústavy, takže kontrola regulérnosti jeho aplikace v praxi Spolkového ústavního soudu je snazší než je tomu u nás. V Rakousku zas, pokud je mi známo, přikročil tamní ústavní soud ke kasaci ústavního zákona jen v jediném případě VfGH 16.327, 11. 11. 2001, kdy usoudil, že napadený ústavní zákon porušil materiální jádro ústavy naprosto flagrantním způsobem.

Přitom ústavními zákony je sám Ústavní soud České republiky vázán, a jeho přezkumu podle § 87 odstavec 1 písmena a./ Ústavy proto zásadně nepodléhají; ztotožnit se však lze a je zjevně namístě s názorem, že to neplatí v případě těch "ústavních" zákonů, jimiž by bylo zasaženo, respektive porušeno takzvané lidskoprávní materiální ohnisko Ústavy, jež má na mysli článek číslo 9 odstavec 2 Ústavy. Tato možnost je ovšem očividnou výjimkou z této zásady!!! Otázka, před kterou stál Ústavní soud, tedy byla, zda jsou v daném případě ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. dány skutečně tyto výjimečné důvody - a to právě z pozic článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy - k jeho zásahu. Takovéto důvody - dostatečně silné, respektive přesvědčivé zde nejsou.

Nelze proto akceptovat ani svévolnou metodu, k níž se většina pléna Ústavního soudu České republiky v této věci uchýlila. Zjednodušeně řečeno, poté, co si “dovodili” údajný nedostatek "zmocnění" k vydání ústavního zákona v článku číslo 9 odstavec 1 Ústavy, a tím již jej "odsoudila" ku svému přezkumu, posuzovala, zda by přesto neobstál na bázi článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy; ten by mu sice mohl dodat výjimečného ospravedlnění, avšak v dané věci tomu tak není. Významové pořadí článku číslo 9 odstavec 1 a článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy je tak obrácené. Většina pléna Ústavního soudu České republiky k doložení údajného rozporu hodnoceného ústavního zákona s čl. 9 odstavec 1 Ústavy prosazuje názor, že nepředstavuje ani jím předjímanou "změnu" ani "doplnění" Ústavy, jelikož je specifickým a nepřípustným údajně prý takzvaným “prolomením Ústavy”.

Přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. není "prolomením" Ústavy Za málo podstatný, přesto však ale zaznamenáníhodný fakt pokládám to, že nález volí pro pojmenování postupu přijetí ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. termín "prolomení ústavní úpravy", kterýžto může u nezasvěceného čtenáře vyvolat apriorní negativní konotace, jako postupu brutálního, nepatřičného. Použití takovéto expresivní terminologie pokládám za nekorektní v situaci, kdy zvolené označení není všeobecně sdíleno všemi účastníky polemiky, která teprve probíhá. Takový způsob vedení polemiky, v níž si navíc jeden z účastníků sám definuje obsah pojmu, který je prozatím sporný, je vesměs kritizován. Jen zcela na okraj, a mimo ústavněprávní argumentaci, lze odkázat na kritické postřehy Karla Čapka v jeho ironické eseji "Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky" v knize Marsyas.

Přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb., který nesplňuje požadavek obecnosti zákona, není porušením podstatných náležitostí demokratického právního státu. Odůvodnění v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky v této věci obsahuje tvrzení, že "Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že považuje princip obecnosti ústavního zákona za komponent kategorie podstatných náležitostí právního státu." Takové tvrzení neodpovídá skutečnosti a to již z toho prostého důvodu, že Ústavní soud České republiky prozatím ještě nikdy neposuzoval “ústavnost” ústavního zákona.

Problémem obecnosti se zabýval vždy toliko u "obyčejných" zákonů. Avšak ani v těch případech, v nichž Ústavní soud vytýkal zákonodárci skutečnost, že přijal "obyčejný" zákon neobsahující obecné pravidlo, nespatřoval porušení podstatných náležitostí demokratického právního státu, pro které zákon rušil jako protiústavní, pouze v samotném nedostatku obecnosti. Vždy zdůrazňoval, že tato forma "neobecného" zákona je u konkrétního zákona protiústavní proto, že ohrožuje nebo porušuje ještě nějaké jiné základní ústavní právo. Tak např. v nálezu spisová značka Pl. ÚS 24/04 se zdůrazňuje, že zákonné ustanovení, prohlašující určitou jedinečnou stavbu, tj. jezy na Labi za věc veřejného zájmu, způsobuje také zásah do moci výkonné, tj. nemožnost posoudit tuto záležitost ve stavebním řízení za dodržení procesních principů a omezuje právo účastníků na soudní přezkum. Forma "neobecného" zákona je sice legislativně technicky nevhodná a nežádoucí, avšak sama o sobě je hodnotově neutrální. Porušením ústavnosti se stává toliko tehdy, jestliže tato forma opravdu je způsobilá v dané normativní materii vyvolat ohrožení nebo porušení základních práv. Požadavek obecnosti právní normy není sám o sobě součástí podstatných náležitostí demokratického právního státu. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že v našem i zahraničním zákonodárství nalezneme desítky případů, kdy "obyčejné" nebo i ústavní normy nesplňují požadavek obecnosti a týkají se jedinečné záležitosti.

Jako příklad tohoto postupu v zahraničí lze uvést třeba články 143b nebo 143c německé Ústavy, tj. Základního zákona. Několik příkladů jedinečných zákonů, majících někdy i kuriózní obsah typu " pan X. Y. se zasloužil o stát" nalezneme i v českém platném právu. Úvahy o tom, že v takových případech spíše než o zákon jde o individuální právní akt, jsou sice vděčným námětem odborné právnické literatury, avšak jako relevantní ústavně právní argument pro tezi, že jde o porušení podstatných náležitostí demokratického právního státu, mě nepřesvědčují.

Třeba říci zcela otevřeně, že k přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. nebylo zapotřebí žádného speciálního zmocnění.

V odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu České republiky se v této kause mezi nosnými důvody derogace ústavního zákona uvádí: "Ústavní soud stojí na stanovisku, dle něhož je platnost ústavního zákona dána naplněním všech tří uvedených podmínek: podmínky procedurální, podmínky kompetenční, tj. zmocňovací a podmínky materiální, tj. souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu." Ústavní soud tvrdí, že obecné zmocnění k doplnění nebo měnění ústavních zákonů údajně prý poskytuje článek 9 odstavec 1 Ústavy. Ústavní soud dále si sám definuje, co je "doplnění" a co je "změna" Ústavy a dospívá tak k závěru, že ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. údajně prý není ani doplněním ani změnou, nýbrž je něčím jiným, co je označeno jako "suspendování" ústavní normy. Ústavní soud v tomto případě opět postupuje tak, že si sám definoval obsah určitých pojmů, aniž by taková definice byla všeobecně akceptována. Domnívám se, že při tak zásadním rozhodování, jako je toto, by Ústavní soud měl nejprve testovat, zda jím zvolená definice je všeobecně akceptována nebo je alespoň zcela přesvědčivě objasněna. Já sám si třeba myslím, že ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. není "suspendováním" Ústavy, nýbrž jejím doplněním. O tom, že i jiný způsob interpretace termínu "doplnění ústavy" je přijatelný, svědčí například praxe německého ústavodárce. I jeho opravňuje článek 79 odstavec 1 Základního zákona toliko k tomu, aby výslovné znění ústavního textu "měnil nebo doplňoval". Přesto německý ústavodárce bez zábran přijal v roce 1993 a 2006 zcela nová ustanovení zmíněných článků 143b a 143c, která nemají žádnou návaznost na již předtím platný text ústavy. Zřejmě tedy pokládá tento postup za doplnění ústavního textu. Vzniká otázka: proč by taková interpretace nebyla možná i u nás?

Dokonce i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu České republiky i v této kause připouští, aby nad rámec údajně "obecné kompetenční normy", kterou spatřuje v článku 9 odst. 1 Ústavy, bylo možno přijímat i jiné ústavní zákony, které by nebyly ani "doplněním" ani "změnou" Ústavy, avšak svévolně požaduje, aby takové případy byly opřeny o speciální ústavní zmocnění. Dále nález zakotvuje pravidlo, že "při absenci ústavního zmocnění k vydání ústavních zákonů ad hoc by ústavní konformita ústavního zákona přijatého v rozporu s Ústavou vymezeným rámcem kompetence Parlamentu mohla být založena toliko ochranou materiálního jádra dle článku 9 odstavec 2 Ústavy". Uvedenými tvrzeními překračuje Ústavní soud svou roli negativního zákonodárce, a svévolně si uzurpuje kompetenci pozitivní normotvorby tím, že vytváří nová ústavní pravidla.

Při bližším pohledu se však stává odůvodnitelným, že o "doplnění" Ústavy přesto jít může; a i zákon "pro jedno použití" je trvalou součástí právního řádu, a okolnost, že po jeho aplikaci a tím "vyčerpání" se již fakticky neuplatní, že nemohou podle něj vznikat ani se jím řídit další společenské vztahy jakožto vztahy právní, je zde bez významu. Takový zákon tedy Ústavu doplňuje tak, že oproti ní dokonce v konkrétní situaci získává přednost, v jistém smyslu v postavení speciality přídomky jako "suspenze", odložení Ústavy, apod., mají dopad než expresivní.

Kdyby režim ukončení volebního období byl zákonem číslo 195/2009 Sb. formulován jako základ obecného pravidla, zřejmě by bylo uznatelné, že jak tento režim, tak režimy dle článku číslo 35 odstavec 1 Ústavy mohou existovat vedle sebe; o doplnění Ústavy ve smyslu jejího článku 9 odstavec 1 by tedy šlo, a to i proto, že by bylo těžko dovoditelné, že by byly navzájem "rozporné". Z toho pak plyne - není-li tedy nedostatek "doplnění" Ústavy ve smyslu absence "zmocnění" dle článku číslo 9 odstavec 1 Ústavy nezpochybnitelný - že nemůže být ani spolehlivým základem zvolené metody, která již na základě tohoto článku číslo 9 odstavec 1 Ústavy směřuje k svévolnému založení “kompetence” Ústavního soudu k přezkumu ústavního zákona, a tím fakticky i k jeho derogaci, odvratitelné jen výjimečně, představoval-li by ochranu takzvaného materiálního ohniska Ústavy dle článku číslo 9 odstavec 2, což se zjevuje o to rizikověji, že nedostatek znaku "doplnění" Ústavy, její naopak "prolomení" se výlučně identifikuje s kritikou, že "upravuje jedinečný případ" či že je zákonem "ad hoc"; jinak řečeno, s nedostatkem obecnosti jím zakotvené úpravy, jelikož ve skutečnosti má být pouze "individuálním právním aktem". Není pochyb, že zákony, které postrádají atributy všeobecné právní regulace, jsou zákony "vadnými", jež zpravidla představují kolizi s principy právního státu; avšak jsou všeobecně známy i výjimky, a sám většinový názor některé zmiňuje - zákon o státním rozpočtu, výčtové restituční zákony, zákony vydané za výjimečných okolností, přírodních katastrof nebo válečného stavu - přičemž jistě ne všem lze připnout jím vyžadovaný úsudek, že směřují k ochraně takzvaného “materiálního jádra Ústavy”. Je ostatně i viditelný rozdíl mezi "vydáváním trestních rozsudků" nebo "vydáváním správních rozhodnutí o vyvlastnění", o nichž se většinový názor zmiňuje a napadeným ústavním zákonem, jakož i mezi ním, tj. zkrácením vlastního volebního období a "zkrácením funkčního období" jiného státního orgánu. Tím se ovšem základna většinou pléna zvolené metody nejen dále relativizuje, neboť do hry vstupuje individuální posuzování konkrétního zákona, respektive jeho účelu a vnějších poměrů při jeho vydání, nýbrž - a též proto - pozbývá přesvědčivosti a síly argumentu ve prospěch závěru, který je zde výlučně určující, totiž že kompetence pro zásah Ústavního soudu i v případě, že je napaden zákon je zákon ústavní, bez dalšího údajně prý je dána.

Nelze souhlasit s absurdním právním názorem většiny soudců pléna Ústavního soudu České republiky, že český ústavodárce, tj. Parlament potřebuje k přijímání jakýchkoli ústavních zákonů nějaké speciální zmocnění. Nelze souhlasit ani s názorem, že ustanovení článku 9 odstavec 1 Ústavy je zmocňovací normou. Všeobecná zákonodárná i ústavodárná pravomoc Parlamentu České republiky je zakotvena v článku 15 Ústavy. Parlament České republiky je v oblasti moci zákonodárné zcela autonomní. Nemůže být v této pravomoci nikterak omezován; ústavně je omezován toliko procedurálně stanovenými ústavními pravidly pro normotvorbu a podmínkami materiálními, tj. dodržením souladu s nezměnitelnými principy demokratického právního státu, zakotvenými v článku 9 odstavec 2 Ústavy. Abych snad nebyl obviňován z toho, že ústavodárci přiznávám oprávnění pro přeměnu zimy v léto, dodávám pro úplnost, že i ústavodárce je přirozeně limitován též přírodními zákony a zdravým rozumem, jakož přírodními zákony a zdravým rozumem by měl být limitován i samotný Ústavní soud České republiky.

Suverénní a autonomní postavení Parlamentu České republiky vyplývá z jeho silné demokratické legitimity, z toho, že je zastupitelem občanů České republiky, kteří jsou v demokratickém státě nejvyšším suverénem. Požadavek, aby ústavodárce potřeboval k tvorbě jakýchkoli ústavních zákonů obecné nebo speciální zmocnění, které by uděloval sám sobě, pokládám za logický nonsens.

Z těchto důvodů by měla mít proto přednost metoda, zjednodušeně vyjádřená asi v tom smyslu, že tu nejsou adekvátní důvody k zásahu Ústavního soudu proti ústavnímu zákonu, se odvíjí od povahy té silně nastavené podmínky, aby ústavním zákonem bylo zasaženo takzvané materiální ohnisko Ústavy, chráněné jejím článkem číslo 9 odstavec 2. Takzvané materiální ohnisko Ústavy v článku číslo 9 odstavec 2 je vymezeno pomocí takzvaně relativně neurčitých pojmů, jež nelze - co do jejich obsahu – identifikovat v úplnosti abstraktně, prostřednictvím vyčerpávajících pravidel; typickou metodou je demonstrativní, neúplný výčet rozhodných znaků, případně ztotožnění situací, kdy o takové takzvané "ohnisko" konkrétně jde. Individuálně dosažený závěr, že zasaženo bylo či nikoli, logicky nemůže být založen na nesporné kontrapozici "ano, ano" proti "ne, ne", nýbrž v rovině "spíše ano" či "spíše ne". Bylo již též výše řečeno, že kompetence Ústavního soudu je zde výjimečná, a jako každá výjimka musí být z logiky věci hodnocena restriktivně; pochybnosti o ní - v konkrétním případě - velí ku zdrženlivosti. Z předchozího se podává, že fakt nedostatku obecnosti zákona sám o sobě zásahem do článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy být nemusí, respektive že případný pozitivní závěr je nutné spojit až s výslednicí individuálního posouzení. Tím spíše to musí platit o zákonech ústavních, neboť přístup Ústavního soudu k nim je mimořádně limitovaný.

Nemohu si odpustit ještě připomenutí, že Ústavní soud v tomto případě nevyužil test proporcionality, který jinak hojně aplikuje.

Lze si totiž klást také otázku: Nebudou škody, způsobené zrušením tohoto ústavního zákona, mnohem větší, než jsou údajné škody, které jeho přijetím utrpěl náš ústavní systém? Opravdu lze připustit, aby se i v tomto případě uplatnila zásada fiat iustitia, pereant mundus, tj. ať třebas zhyne svět, jen když zvítězí spravedlnost? Nezvítězí snad v tomto případě spíše než spravedlnost - právníci??

Domyslel Ústavní soud České republiky to, že nastolením problému retroaktivity, jako jednoho z nosných

důvodů pro zrušení tohoto ústavního zákona, petrifikuje pro celé volební období stávající úpravu alternativ

zkrácení volebního období? Nechci vyvolávat předčasné obavy, avšak domnívám se, že tím Ústavní soud České republiky otevřel vrátka pro zpochybnění jakékoli budoucí úpravy, i když nová úprava bude obecná,

též cestou individuální ústavní stížnosti, a to nejen pro poslance, ale možná dokonce i pro kteréhokoliv voliče.

Z principu proporcionality, na nějž většina pléna Ústavního soudu České republiky se též odvolávala, se však v tomto hodnocení, jde-li o zákon ústavní, nutně zjevuje v jiné podobě, než u přezkumu ústavnosti zákonů "obyčejných"; jeho modifikace je dána tou "silně nastavenou podmínkou", jež vychází jak z mimořádnosti daného přezkumu, tak z jeho zúžení výlučně do roviny článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy. Těžiště "individuálního" posouzení pak spočívá v hodnocení, zda posuzovaným "neobecným" ústavním zákonem bylo konkrétně zasaženo v podstatné míře do postavení těch ústavních subjektů, jež a jejichž vzájemné vztahy jsou pro platný ústavní systém zásadní, a představují tak, jak dovozuje většina pléna Ústavního soudu České republiky zásah do esenciálních náležitostí právního státu, dělby moci a "rovnosti a práva na vlastního, nezávislého soudce". Takového zásahu a odpovídající nutné intenzity však zde rozhodně není. Opak lze ilustrovat příkladmo. Problematickým by to mohlo být v situaci, kdy by obdobným ústavním zákonem bylo zkráceno volební funkční období jiného ústavního orgánu, kupříkladu jak uvádí tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda ve své zcela absurdní ústavní stížnosti, kdyby se jednalo o prezidenta republiky, případně soudců Ústavního soudu apod.; zde však ale postup Parlamentu České republiky směřoval výlučně pouze jen k sobě samému, tj. k Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky, a to ještě navíc ve smyslu vlastního omezení, tj. ve smyslu zkrácení, a nikoliv prodloužení volebního období.

Odlišně by snad bylo namístě posoudit zde tuto kausu zkrácení volebního období Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky jen tehdy, kdyby Ústava České republiky fixně zakotvila pravidlo, že volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za žádných okolností nesmí být nikdy a nijak zkráceno. Stojí pak zde i za připomenutí, že Listina základních práv a svobod v článku číslo 21 odstavec 2 stanoví, že volby se musí konat ve lhůtách toliko nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem, přičemž většinou pléna Ústavního soudu České republiky odtud svévolně dovozený princip pravidelnosti voleb je omezen již tak jako tak viz. článek číslo 35 odstavec 1 Ústavy. Je totiž faktem, že Ústava zkrácení volebního období již sama předjímá v článku číslo 35 odstavec 1, pročež eventuální diskusi lze vést toliko o proceduru, která k tomu vede, a již posuzovaný ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny představuje, respektive kterou nově jako další

založil. Pak již jde jen o to, zda touto procedurou k předčasnému ukončení volebního období Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky Ústavou dosud nepředvídanou, mohlo být eventuálně zasaženo její takzvané materiální ohnisko. Zde není nejen nepominutelné, že vnitřní proces Parlamentu, v jehož rámci byl napadený zákon jako ústavní přijat, je formálně korektní, a respektuje požadavek hlasování kvalifikovanou většinou poslanců; významné je především to, že politické parlamentní poměry byly zjevně takové, že tatáž takto vyjádřená parlamentní vůle, byla ku stejnému výsledku použitelná i pro ten nezpochybnitelně "ústavní" postup, jenž je zakotven v článku číslo 35 odstavec 1 písmena a./ Ústavy. Obecná výhoda, již většinový názor pléna soudců Ústavního soudu České republiky zdůrazňuje, spočívající v tom, že tento postup posiluje odpovědnost takzvané "nové parlamentní většiny" za vytvoření vlády rozhodně v žádném případě ústavní rozměr nemá. Je snad akceptovatelné, že předvídatelnost procedury "formování ústavních orgánů" je ústavní hodnotou, jak uvádí většina pléna Ústavního soudu České republiky; prosadit tento princip jako měřítko, že bylo dosaženo úrovně takzvaného materiálního ohniska Ústavy v daném případě - již z důvodu právě uvedeného - však má nepřehlédnutelné limity, není-li zřejmé, že stav, na základě napadeného ústavního zákona dosažený, tj. předčasné ukončení volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, by byl odlišný od výsledků procedury "ústavní".

Konfrontace s postupem podle článku číslo 35 odstavec 1 písmena a./ Ústavy, jehož se většinový názor soudců Ústavního soudu České republiky dovolává, není bez významu i potud, že dosažení cíle, jenž je jím sledován, by nemohlo být - za daného rozložení politických sil v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky, jakož i jimi formulovaných politických zájmů - než výrazem postupu sice vnějškově souladného s Ústavou, leč na druhé straně za cenu uplatňování, a to opakovaného, tj. nikoli vážné, respektive toliko předstírané ústavně relevantní vůle vlády k žádosti o vyslovení důvěry a Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky k rozhodování o ní, což ústavním principům neodpovídá zjevně rovněž. Existence "pravé" vůle k ústavněprávnímu postupu je nepochybně též ústavní hodnotou, a ta by byla nutně potlačena.

Ústavní zákon číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny nenarušuje základní principy volebního práva Odůvodnění nálezu v části III. obsahuje konstatování, že "Ústavní soud do rámce materiálního ohniska právního řádu - ve shodě s názorem doktrinárním - vztáhl i základní principy volebního práva, nález spisová značka Pl. ÚS 42/2000". Vzhledem k tomu, že toto tvrzení se reprodukuje právě nyní v souvislosti s posuzováním ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., mohlo by svádět některé čtenáře nálezu k interpretaci, že předmětem nyní posuzovaného ústavního zákona jsou snad základní principy volebního práva. Proto pokládám za vhodné připojit "preventivní" poznámku, že takováto interpretace je absolutně nesprávná. Za základní principy volebního práva je nepochybně třeba pokládat principy uvedené v článku číslo 21 Listiny, jako zejména všeobecnost, rovnost, tajné hlasování.

Naproti tomu pravidlo, že nelze zkrátit volební období, rozhodně v žádném případě nepatří mezi nějaké základní principy volebního práva.

Ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. není v rozporu ani s požadavkem vysloveným v článku 21 odstavec 2 Listiny, tj. že "Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem.". Toto pravidlo se nepochybně týká pouze zákazu prodloužení volebního období, nikoliv možnosti jeho zkrácení.

Pro úplnost lze konstatovat, že v této souvislosti časté šermování s nálezem spisová značka Pl. ÚS 42/2000 před právními laiky neznajícími judikaturu Ústavního soudu České republiky je třeba uvést, že tento nález Ústavního soudu České republiky se týkal pouze posuzování volebního modelu poměrného zastoupení, tedy věci zcela jiné povahy, než je tato kausa zkrácení volebního období Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky; dovozovat zde jakékoli analogie s nynější kauzou nelze.

Práva takzvaných minoritních, například takzvaně “přehlasovaných” poslanců hodnocenou procedurou, respektive jejím vyjádřením ústavním zákonem být dotčena v rovině článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy nemohou nejen pro kvalitu uplatněné zákonné metody, nýbrž již proto, že není ústavně zaručeného práva, aby vykonávali svůj mandát po celé volební období, viz například i článek číslo 35 odstavec 1 Ústavy; ostatně tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda sami v této ústavní stížnosti uvedli, že jim údajně prý jde výlučně "o princip", a se skončením mandátu podle článku číslo 35 odstavec 1 písmena a./ Ústavy by byl údajně prý smířen.

Navíc tento jeden individuální nezařazený poslanec Miloš Melčák coby stěžovatel jako poslanec nemá žádné ústavní právo na to, aby za všech okolností vykonával poslanecký mandát po celé volební období; naopak Ústava sama předpokládá možnost dřívějšího zániku poslaneckého mandátu z řady důvodů, z nichž jedním je také i rozpuštění Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dle článku číslo 25 Ústavy kde ústavodárce výslovně i předpokládá “u poslanců rozpuštěním Poslanecké Sněmovny”.

Dále pak ústavní stížností Miloše Melčáka bylo napadeno rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl určen konkrétní termín voleb. Nelze nijak dovodit, jak a proč by měla být dotčena subjektivní práva tohoto jednoho individuálního nezařazeného poslance Miloš Melčák coby stěžovatele právě tím, že volby se mají konat ve stanoveném termínu 9. a 10. října 2009. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že jejím smyslem není ve skutečnosti zpochybnění vyhlášeného termínu voleb, nýbrž zpochybnění samotného přijatého ústavního zákona číslo 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Procesní postup, který zvolil stěžovatel, tj. napadení ústavního zákona cestou spojení tohoto návrhu s podanou ústavní stížností, je navíc de facto obcházením ustanovení článku číslo 87 odstavce 1 písmena a./ Ústavy a ustanovení § 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, upravujícího taxativním výčtem okruh osob oprávněných podat návrh na zrušení zákona. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází důsledně z akcesorické povahy návrhu na zrušení zákona, kterýžto návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Tato podaná ústavní stížnost je nepřípustná, a proto měla být odmítnuta podle ustanovení § 43 zákona o Ústavním soudu. Spolu s ní měl být odmítnut též připojený návrh na zrušení ústavního zákona.

Obdobné je přiléhavé vztáhnout ku většinou pléna Ústavního soudu České republiky argumentovanému údajnému porušení "oprávněné důvěry občanů v právo a práva svobodně volit", a to včetně "znalosti ... volebního období"; ze stejných důvodů musí i volič "být připraven", že bude volit "dříve".

Ani svobodná politická soutěž, jejíž ohrožení bylo zde též namítáno, ve svém ústavním obsahu článek číslo 5 Ústavy nebyla nijak dotčena, neboť právě hlasování soutěžících stranických reprezentací v Parlamentu pro napadaný ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. , o zkrácení pátého volebního období Poslanecké Sněmovny bylo právě ve skutečnosti vlastním a finálním vyústěním této "soutěže", a nikoli jejím popřením či omezením.

Politické strany nemohly, a stejně tak ani samotní poslanci nemohli vycházet z toho, že jejich volební období bude nutně čtyřleté, respektive že neskončí dříve, a to samozřejmě platí i politických stranách parlamentních i mimoparlamentních. Procedura ústavního zákona, byť eventuálně čistě hypoteticky třebas i případně "vadného", minimalizuje možnost úvahy, že k tomu došlo údajně prý nějakým extrémním vybočením ze snesitelných mezí.

Není zde skutkového podkladu ani pro úsudek, že tato procedura byla nesena snad nějakou svévolí, ve smyslu záměrného “vyloučení menšiny” z politické soutěže. Tato údajně prý nepřípustná svévole politické většiny se nezjevuje relevantně též i proto, že není vyvrácena existence srozumitelného a věcného účelu jí přijatého ústavního zákona, založeného na tvrzení, že je způsobilý objektivně posloužit k efektivnímu odvrácení existující společenskopolitické krize a ohrožení krizí hospodářskou.

Za těchto okolností ani námitka "změny pravidel uprostřed soutěže" není způsobilá hodnocení napadeného zákona posunout k takzvanému materiálnímu ohnisku Ústavy. S tím souvisí i posouzení - a logicky se stejným výsledkem - té dovozené údajně prý vady ústavního zákona, již většina pléna Ústavního soudu České republiky identifikuje s údajným prý porušením zákazu retroaktivity.

Přijetí ústavního zákona číslo 195/2009 Sb. nebránil zákaz retroaktivity Ostatně nález ani obsahuje kategorické tvrzení Ústavního soudu České republiky, že by snad ústavní zákon číslo 195/2009 Sb. se ocitl v rozporu se zákazem retroaktivity. Retroaktivitu ale konkludentně naznačuje zejména v tom, že tento ústavní zákon stanoví nové pravidlo pro rozpuštění Poslanecké sněmovny, které neexistovalo v době, kdy občané své poslance zvolili. Tím prý "byly ... se zpětnou účinností stanoveny podmínky uplatnění volebního práva aktivního i pasivního, ze zpětnými účinky byly změněny předpoklady, na základě znalosti kterých bylo voliči rozhodováno ve volbách do Poslanecké sněmovny" S tímto tvrzením nelze nesouhlasit.

Ostatně o této otázce existují v české a především v zahraniční odborné literatuře stovky, možná tisíce monografií a statí, dotýkají se jí stovky judikátů obecných i ústavních soudů. Pro jejich byť i stručnou reprodukci zde sice není příliš místa, nicméně omezím se na lapidární konstatování: Neexistuje monolitní pojem retroaktivity, který by opravňoval ke kategorickému vyslovování univerzálních tvrzení. Existuje několik druhů retroaktivity, retroaktivita pravá a retroaktivita nepravá, z nichž každá vyvolává jiné následky. Uplatnění principu zákazu retroaktivity je rozdílné podle druhu právní oblasti, v níž je zákaz aplikován: Jinak je tomu v právu veřejném tj. ústavním, trestním ...atd., a jinak zas v právu soukromém, tj. v právu občanském, v právu obchodním, zase z úplně jiného úhlu pohledu je tomu jinak v právo hmotném či právu procesním. V dnešní době je aplikace tohoto institutu silně ovlivňována judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Evropským soudním dvorem. Z principu zákazu retroaktivity jsou ale připouštěny četné výjimky. Stav teoretického a judiciálního nazírání na tyto problémy je neustálený a kontroverzní. Snad nejméně nejasností a nejvyšší stupeň shody se dosáhl v oblasti trestního práva, kde nepřípustnost zpětné účinnosti je u nás výslovně upravena v článku 40 odstavec 6 Listiny. Avšak i zde existují výjimky z tohoto zákazu, jako například se připouští zpětná účinnost v situaci, kdy je to příznivější pro pachatele, tj. “retroaktivita in mitius”. Na řadu věcí však ale ani zde neexistuje shoda, jako například retroaktivní působení běhu promlčecí doby apod.). Relativně důkladně, i když zdaleka ne jednoznačně, je tato otázka ujasněna v občanském právu, kde se postupně prosazuje nový institut takzvaného “legitimního očekávání”.

V oblasti ústavního práva je problém zákazu retroaktivity rozpracován poměrně málo a obtížně se zde dosahuje společenského konsensu. Snad jen spíše ironicky mohu nadhodit jednu kuriózní otázku:

Jde-li zde vůbec o nějakou retroaktivitu, pak tedy nelze chápat umožnění předčasných voleb do Poslanecké sněmovny jako věc, která je pro občany České republiky výhodná? Nelze tu připustit výjimku ze zákazu retroaktivity z důvodu in mitius?

Domnívám se, že s tak komplikovanou problematikou se tento nález vypořádal až s neuvěřitelně “velkou lehkostí”, která se mnohým lidem bude zdát málo snesitelná. Je otázkou, zda princip zákazu retroaktivity právních norem, tak, jak se jej nález dovolává, lze nadřadit nejzásadnějšímu aktu reprezentativní demokracie - možnosti testovat míru legitimity politické reprezentace v demokratických volbách. Připomeňme, že i v mezidobí voleb zůstává volič rozhodujícím subjektem, jehož vůle je jediným zdrojem legitimity politické moci, a nikoliv pouhým jejím přihlížejícím objektem.

Ve shodě se zde výlučně relevantním hodnocením ústavního zákona z hledisek článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy, a tomu odpovídajícím hodnocením i eventuálních vad jiných, jmenovitě absence jeho obecnosti, je i tuto námitku nevyhnutelné měřit nikoli v její pouhé abstraktní podobě, tj. v existenci, nýbrž konkrétně, ve vztahu k individuálnímu zákonu, a prověřovat skutečnou povahu a míru jeho konkrétního dopadu do práv, jež byla dříve nabyta, a lze si ve veřejnoprávním prostoru představit i "retroaktivní" úpravu, jež zasáhne do minulosti tím, že poskytne oprávněným subjektům standard ochrany vyšší.

Většina pléna Ústavního soudu České republiky však zde ale argumentovala toliko povšechně, odkazem na obecné zásady, a poté již jen odvoláním na se na takzvanou "oprávněnou důvěru v právo a právo svobodně volit ... se znalostí podmínek ...", což k doložení konkrétního zásahu do článku číslo 9 odstavec 2 Ústavy stačit nemůže; přitom současně prezentované úvahy o údajném ignorování článku číslo 35 Ústavy jsou zde úplně mimoběžné.

Ze všech těchto výše uvedených důvodů – a doufám že jsem na nic podstatného nezapomněl – se domnívám, že tato stížnost tohoto jednoho nezařazeného poslance Miloše Melčáka měla být zamítnuta, pokud snad což by bylo nejlegitimnější byla rovnou odmítnuta z prakticky téměř všech důvodů uvedených v § 43 zákona o Ústavním soudu.

Moji milý spoluobčané, podobné rozhodnutí jako vynesl loni roku 2008 Evropský soud pro lidská práva vo věci práva perverzních homosexuálů adoptovat si děti, či jako vynesl letos v roce 2009 Ústavní soud České republiky, který zrušil volby do Parlamentu, aby již žádný soud nikdy nikde nic podobného více nevynesl se upřímně k Bohu modlí Váš spoluobčan JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!