wz

Zpět!


Co je to láska, milost a svobodná vůle?

Vysvětlení pojmů láska, milost a svobodná vůle jak je chápe JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček (popřípadě se dokonce jedná i o různé dvacetileté sopláky, kterým teče mléko po bradě) kteří ve své ubohosti si myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vašemu osobnímu vkusu, přesvědčení a intelektuální úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce ”Co je to láska, milost a svobodná vůle? Vysvětlení pojmů láska, milost a svobodná vůle jak je chápe JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola.

Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl o tomto vůbec psát. Osobně bych na toto téma již možná ani nikdy více ani nepsal, nicméně od Vás – mých veřejných ale i anonymních přátel a příznivců – jsem obdržel již vícero e-mailů ve kterých mně opětovně zvědavě žádáte o to, abych vysvětlil či definoval pojem “láska”, a to i navzdory tomu, že na toto téma – jak se každý čtenář může lehce přesvědčil – jsem psal ve svých pracích již vícekrát. Není sice již v mých lidských silách individuálně odpovídat na celé to množství Vašich obdivných e-mailů v českém a slovenském jazyce které mi posíláte nejen z České republiky a Slovenské republiky ale i ze všech koutů naší zeměkoule, ale věřte mi, že je velice rád čtu a Vaše vřelá a úpřimná slova chvály a uznání (někdy snad až nezasloužená!) vždy hřejí na srdci, protože si pak hlouběji uvědomuji, že moje práce v souvislosti s psaním těchto nejrůznějších prací nebyla zbytečnou ztrátou času. Kromě toho navíc nemohu ignorovat ani Váš poněkud překvapivý zájem o tak filozoficky a teologicky složitou a intelektuálně těžce stravitelnou exaktní filozoficko – teologickou problematiku, jakou problematika “láska” nepochybně je. Pokud jde o mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu tak musím upozornit, že jsem jen právník a filozof, a tedy nejsem profesionálním teologem, i když nepopírám, že ani tato oblast – z různých důvodů – mi osobně není příliš vzdálena.

I když se sice Boží spásná vůle vztahuje na všechny lidi, Bůh spásu nikomu nevnucuje, ale člověk je plně svobodný a může se svým chováním – plně svobodně – konkludentně rozhodnout pro vlastní spásu anebo pro vlastní zatracení v pekle. Boží spásná vůle je totiž Boží výzva k člověkovi, která každého člověka staví před vykonání osobního rozhodnutí, zda-li chce najít svůj konečný způsob života v dialogu s Bohem, zda-li chce být přítelem Božím anebo Božím nepřítelem. Žádná střední cesta neexistuje, a každý člověk bez jakékoliv výjimky je buď přítel anebo nepřítel Boha – Otce, a tím tedy každý člověk bez jakékoliv výjimky je buď přítel anebo nepřítel našeho Pána Ježíše Krista. A toto přátelství s Bohem anebo nepřátelství vůči Bohu je vždy hlavním smyslem a hlavní podstatou života každého individuálního člověka. Bůh sice chce spásu každého člověka, ale respektuje svobodnou vůli a individuální rozhodnutí každého člověka pro Boha anebo proti Bohu a tedy tu skutečnost, že ne každý člověk využije Ježíšem Kristem nabízenou možnost spásy, ale někteří lidé – ač to třeba pro mne osobně zní dosti nepochopitelně a tyto lidi absolutně nechápu a nerozumím jim - odmítnou tuto Boží lásku a ve své pýše a namyšlenosti se svobodně a dobrovolně rozhodnou pro své věčné zatracení a věčné utrpení v nehasnoucím pekelném ohni kde pekelný oheň věčně hoří, kde se duše zatraceného hříšníka v tomto pekelném ohni věčně spaluje, avšak přesto nikdy neshoří a tedy kde “lidský červ v pekelném ohni v nepředstavitelně ukrutných bolestech věčně hoří avšak nikdy neumírá”, ba dokonce nemůže doufat ani jen v tom, že by ho od přežívání těchto absolutně nepředstavitelných bolestí mohli osvobodit alespoň nějaké mdloby či bezvědomí jak to díky fungování centrální nervové soustavy bylo běžně obvyklé v pozemském životě u člověka vždy, když přežívaná fyzická bolest překročila určitou objektivně snesitelnou hranici. Apoštol sv.Pavel nás konkrétně i informoval o těch osobách co po skončení svého pozemského života skončí navěky právě v tomto výše zmiňovaném věčném pekelném ohni: ”Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast na království Božím? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, a ani ti, kteří souloží se stejným pohlavím, ani zloději, ani chamtivci, opilci, rouhači, lupiči nebudou mít účast na Božím království. A to jste někteří byli.” /1Kor 6; 9-11/.

A není podstatné, zda-li se hříšník pro své věčné zatracení rozhodl s plným vědomě anebo pouze konkludentně svojí bezbožností či z ní plynoucího chování ve svém pozemském životě. Ovšemže Bůh neurčuje jistou část rozumných stvoření na zatracení nějak svévolně a to ani pro dědičný hřích, ale od počátku světa se Bůh rozhodl zatratit ty a pouze ty, kteří vlastní vinou a zcela dobrovolně těžce hřeší a posléze i umírají ve svých těžkých hříších a v bezbožnosti, bez jakékoliv lítosti nad spáchanými těžkými hříchy, bez jakékoliv kajícnosti. Jinými slovy – nikdo nebude zatracen bez své vlastní viny! Navíc Bůh působí v každém člověku tak, že ho vybízí ke spáse! Každý jeden člověk dostává Boží milost pro vlastní spásu a tedy jeho spása závisí pouze na tom, zda-li se této Boží milosti rozhodne využít ke spáse své duše, anebo ji ve své pýše a namyšlenosti odmítne. Pokud jde o takzvanou “aktuální” milost Boží, tak třeba konstatuje, že Bůh se usiluje zapojit i hříšného člověka do procesu spásy na základě svého věčného rozhodnutí o tom, že každý člověk je povolán ke svatosti. A toto Boží rozhodnutí o “vyvolení” se uskutečňuje právě skrze takzvanou “aktuální” milost, která je milostí činnou, respektive milostí pomáhající. Ovšemže každá Boží milost nakolik působí je Boží milostí aktuální, nicméně zde je třeba zdůraznit, že teologové rozlišují milost aktuální od “stavu milosti”, což je milost posvěcující, anebo jinak též i zvaná jako milost habituální. Pod touto milostí posvěcující je třeba rozumět trvající spojení člověka s Bohem, zatímco aktuální milost Boží je pouze Božím podnětem k spásonosnému činu člověka. Aktuální milost tedy obsahuje dva prvky, a to Boží působení na člověka a způsobilost k určitému činu vytvořenou tímto Božím působením v člověku. Nebo jinak řečeno – aktuální milost lze dělit na efficas (tj.účinnou), na sufficiens (tj.dostatečnou), na excitans (tj.povzbuzující), na adiuvans (tj.pomáhající), na praeveniens (tj.předcházející), na concomitans (tj.doprovázející) a nakonec i na subsequens (tj.následující). Tuto práci nepíši pro nějaké teology, ale pro nejširší laickou veřejnost a tudíž nebudu zacházet do nějakých detailů, neboť chápu že by to pak bylo, či mohlo být intelektuálně těžce stravitelné i pro nejednoho průměrného vesnického kněze a tím spíše pak pro nějaké jeho úplně obyčejné vesnické věřící (nicméně se nevyhýbám vážnému zájemci odpovědět na jeho případné dotazy e-mailem). Omezím se tedy pouze na konstatování, že bez těchto Božích milostí by člověk nemohl nastoupit na svoji cestu spásy.

Mluvíc o svobodné vůli a svobodě, pečlivě je třeba rozlišovat dar svobody vepsaný do lidské přirozenosti od svobody “Božích dětí”. Duch Svatý je principem lidské svatosti a Božství Ducha Svatého se prokazuje z toho, že posvěcuje lidi. Také sv.Augustin klade všechen důraz na milost Boží. Ovšemže svědectví Písma Svatého o potřebě milosti neobsahuje nijaké podceňování tvořivých sil člověka. Spása, kterou hlásá Písmo Svaté je pokoj – shoda s Bohem! Společný život člověka s Bohem je možný pouze tehdy, když se člověk Bohu v úpřimné lásce k Bohu dobrovolně obrací s úpřimnou touhou plnit vůli nikoliv svoji vlastní, ale plnit vůli Boží. Hříšník je slepý, ba mrtvý (Ef 2, 1 – 5; Kol 2,3). Ovšemže výzvy Písma Svatého, aby se člověk rozhodl pro Boha, pro Ježíše Krista nijak nezmenšují význam textů, které dokazují potřebu milosti a Boží iniciativy. Platí jedno i druhé: Spása je sice Boží dílo, nicméně člověk spásy dosáhne pouze tehdy, když se rozhodne pro Boha. Pokud jde o učení katolické církve třeba konstatovat, že po celá dvě tisíciletí se Církev vždy více nebo méně věnovala i otázce plynoucí z dialektické situace, kterou dosvědčuje písmo Svaté, protože to má dalekosáhlý význam pro realizaci lidské existence, opět a opět se ověřují její jednotlivé prvky a do jisté míry se objasňuje i jejich souvislost. Například všichni zajisté velice dobře víme, že proti přirozené etice pelagiánů potřebu milosti zdůrazňoval nejen sv.Augustin, ale i celý řad severoafrických synod a to zejména synoda v Kartágu v r.418, kterou potvrdil tehdejší papež sv.Zosimos, který byl papežem v letech 417 – 418. (DS 225 - 230). Seznam (Indiculus) církevních usnesení o milosti, který se objevil v polovici 5.století – sestavil Prosper z Akvitánie (390 – 455) – obsahuje výpovědi papežů, rozhodnutí afrických církevních sněmů potvrzených Římem, věroučné prvky používané v liturgii, a tak představuje klasické podání katolického učení o milosti i když se nejedná o věroučná rozhodnutí (DS 240 – 248). Tridentský koncil se opět zabýval tímto problémem ač takzvaní “reformátoři” nepopírali potřebu milosti, ba dokonce co nejrozhodněji ji zdůrazňovali. Navzdory tomu projednávání této problematiky na Tridentském koncilu nebylo zbytečné. Církev se tím jasně distancovala od pelagiánských a polopelagiánských tezí, které zastávali někteří teologové pozdní scholastiky a které nejen Luther, ale i jiní pokládali za katolické učení. Kromě toho Koncil přesnějším rozlišování odstranil mnohé nejasnosti, které se vyskytovali v pojmu o potřebě milosti (DS 1521 – 1527; 1551 – 1556).

Abychom pochopili církevní učení, musíme si všimnout rozličné druhy svobody. Vedle politické svobody jestvuje metafyzicko – psychologická svoboda (tj.schopnost volby) a eschatologická svoboda (tj.svoboda Božích dětí). Písmo Svaté předpokládá svobodu volby ve smyslu schopnosti volby, ač sice nepodává o ní žádný exaktní a ani formální důkaz. To ale nic nemění na tom, že pouze za předpokladu schopnosti volit - respektive provádět volbu v chování dle které se můžeme rozhodnout pro dobro nebo zlo – je objektivně myslitelná existence hříchu jako morální kategorie a tedy i zodpovědnost a trest za spáchaný hřích, jako i smlouva mezi Bohem a lidmi, respektive Boží dílo spásy. Samotné Písmo Svaté formálně dosvědčuje pouze svobodu Božích dětí (tj.eschatologickou svobodu). Podle této svobody je skutečně svobodný pouze ten člověk, který je schopen konat dobré, Bohu milé a člověka důstojné skutky. Hříchem se sice schopnost rozhodování celkem neztratila, ale je poraněná a oslabená. Člověk ztratil eschatologickou svobodu. Pro svoji náklonnost ke zlu si hříšník volí zlo a ne dobro. Podle Písma Svatého je hříšník natolik zotročený zlem, že ho lze nazvat jako otroka hříchu. No i ve stavu hříchu má možnost volby. Ale následkem svého hříšného smýšlení, které působí v kořenech jeho lidské existence si volí zlo. Jeho vůle je vydána napospas zlu, takže lze mluvit o “servum arbitrium” (tj.o zotročené vůli). Takovémuto zlu oddaného člověka znovu osvobodí pouze milost, takže opravdu svobodný je pouze ten, kterým hýbe milost (Jn 8, 31 – 36; Gal 2,4; 5,1). Svoboda o které je řeč v Písmu Svatém je ovocím milosti. Je to osvobození od hříchu, od zákona, od smrti a od satana. Tato svoboda je darem Ducha Svatého, který působí ve slově a ve znaku (Řim 6,11; 8,2; 2 Kor 3,17; Gal 5,13). Na tuto svobodu Písmo svaté myslí když říká: Kde je Duch Páně, tam je i svoboda” (2 Kor 3,17). S ohlašováním pravé svobody apoštol sv.Pavel spojuje i napomenutí, aby se jí nezneužívalo. Svoboda neopravňuje ke svévoli, ale uschopňuje a zavazuje k obětavé službě bratům (Gal 5,13). Ve druhém listě apoštola sv.Petra nalézáme totéž učení o svobodě (2 Pt 2,19). /Prameny: H.R.Schlette: Der Anspruch der Freiheit, München 1966/

Milost Boží účinkuje v hříšném člověku “uzdravujícím způsobem”, osvobozuje člověka z otrockých okovů hříchu a dává mu pravou svobodu. Současně je si třeba uvědomit, že svoboda zde není na to, aby člověk dělal to, co se mu zlíbí, ale to, co je správné! Jedná se o akt, který vykonává současně funkci Božího spolupůsobení v gratia sanans (tj.v uzdravující milosti) a v gratia elevans (tj.v povznášející milosti). Anebo jinak řečeno, v jediném aktu se Bůh člověku dává (tj.gratia elevans), hojí tak slabosti jeho lidské přirozenosti a způsobuje lidské jednání vykonávané lidskými silami. Takto tedy jediný Boží akt způsobuje, že lidská vůle jedná svobodně a spásně. Pokud jde o “natura pura” (tj.čirou přirozenost), tak třeba konstatovat, že i hříšník má dost sil přirozenými silami svého intelektu a tedy i bez nadpřirozené milosti poznat jestvování Boha a konat mravní dobro.

Všichni zajisté velice dobře víme, že nejasné Baiusovy teze se může opírat o jednu větu Oranžské synody (Concilium Arausicanum II, r.529, kánon 22; DS 392). V ní se totiž říká, že sám od sebe nikdo nemá nic jiného nežli hřích a lež. Podle tohoto se pak na první pohled zdá, že neospravedlněnému člověku se upírá každá možnost konat dobro. Poněvadž teze sv.Augustina měli nepochybně vliv na formulaci synody v Orange ve Francii, lze výroky synody vysvětlovat ve významu sv.Augustina. To tedy znamená, že skutky vykonané bez milosti jsou “hříchem a lží”, protože se nevztahují na poslední cíl. Takováto interpretace, jako i citovaná teze sv.Augustina nepředpokládá nutně rozdíl mezi pojmem “přirozeného” a nadpřirodzeného”, které byli rozpracovávány až ve 13.století pomocí Aristotelovy filozofie, ale pouze rozlišování mezi “imanentním” a “trnascendentním” s ohledem na svět. Bylo by však správnější hledat vysvětlení kánonu v polemice synody. Synoda se staví proti pelagiánům, a proto proti nim velmi důrazně přizvukuje potřebu milosti. Při zamítnutí Baiuse v 16.století šlo naopak o zamítnutí teze o úplné zkaženosti lidské přirozenosti. Podle toho o čem se vede polemika se zdůrazňuje raz jedna, raz druhá věc. O Oranžské synodě můžu blíže říci, že podle mého názoru se vůbec nevyslovuje o tom, zda-li člověk sám od sebe může anebo nemůže konat dobro, ale pouze o tom co člověk koná ve všeobecné rovině s aspektem na existenci anebo absenci milosti Boží. Člověk takový, jaký skutečně jestvuje totiž jestliže něco činí pouze ze svých vlastních sil, tak koná pouze “hřích a lež”. Všechno tedy, co člověk ve stavu svého hříšného pobloudění činí z vlastních sil a ne z milosti Boží je hřích, protože všechno co je dobré, pochází z Kristovy milosti. /Prameny: H.Rondet: Gratia Christi. Essai d'histoire du dogme et de théologie dogmatique, Paris 1948, 156 – 161/

Milost Boží je něco, co si nelze zasloužit vlastními skutky! Otázka “nezaslouženosti” je nesporná. Člověk potřebuje něco, co si nemůže sám zasloužit. A potřebuje to tak nutně, jako svůj každodenní chléb. Podobně i jeho duchovní život závisí od toho, zda-li má nebo nemá milost. Ale tuto Boží milost si nemůže získat svým vlastním lidským úsilím, svými vlastními lidskými zásluhami. Je proto na ni odkázán jako na nezasloužený dar Boží. Člověk neosvícený Duchem Svatým není schopen “mluvit jazykem”, který Bůh vyslyší, neboť pouze Duch Svatý, který zná srdce a duši člověka zná i řeč Boží. Pokud jde o tuto tajemnou dimenzi “Bůh a člověk”, tak třeba konstatovat, že možnost svobodného rozhodování má dalekosáhlé následky. Milost, respektive Bůh, který se k hříšníkovi obrací ho nenutí, ale ho volá a pobízí k tomu, aby se sám rozhodl. Tím, že se Bůh sklání k hříšníkovi, získává hříšník schopnost rozhodnout se pro Boha anebo proti Bohu. Pokud se člověk rozhodne pro Boha, připravuje si tím trvalý a věčný pokoj s Bohem, stává se schopným nadvázat rozhovor s Bohem. A tato příprava je současně činem Boha i činem člověka, protože Bůh neúčinkuje sám.

Potřebná příprava na uskutečnění trvalého spojení člověka s Bohem – pro ospravedlnění – ve Starém zákoně ale i v Novém zákoně se nazývá metanoia (tj.pokání), a Bůh k němu znovu a znovu vyzývá hříšníka. Ostatně toto řecké slovo “metanoia” znamená totéž co “obrácení”. Na prahu Nového zákona sv.Jan Křtitel burcujícími a tvrdými slovy vyzývá zatvrzelé hříšníky doby své vlastní ale i naší k obrácení! Sv.Jan Křtitel pokračuje v linii starozákonných proroků a završuje ji. Liší se od ostatních starozákonných proroků vehementností svého kázání, které je podmíněno konkrétní situací dějin spásy. Vždyť Boží království je přede dveřmi! Kdo se neobrátí, nebude mít účast na království budoucího Mesiáše. Stihne ho Boží soud (Mt 3,2; 3,7 – 12; 4,17; Lk 3,11). Ohlas kázání sv.Jana Křtitele o pokání u jeho posluchačů dostal viditelné ztělesnění v křtě, který sv.Jan Křtitel uděloval (Mk 1,4; Lk 3,3). V přijatí křtu se zvýrazňuje a potvrzuje ochota obrátit se.

Rovněž náš Pán Ježíš Kristus začal své veřejné působení výzvou: “Naplnil se čas, přišlo Boží království. Čiňte pokání a věřte v toto Poselství!” (Mk 1,15). Těmito slovy, které zahrnují smysl Kristova života, kázání a pozemského působení; vzpomíná se spolu s obrácením člověka i Boží království a Boží moc. Přišla tedy hodina rozhodnutí kterou ohlašovali proroci a konec konců i sv.Jan Křtitel. Kdo tuto příležitost zamešká a nadále žije svým předešlým bezbožným životem, ten zůstává mimo Boží království. Již je odsouzen (Mt 12,41; Lk 11,32; 18,10 – 14). Obrácení má v sobě negativní i pozitivní prvek. Negativní prvek spočívá v tom, že se člověk odvrací ode všeho co je hříšné a tedy protiví se Bohu. Pozitivním prvkem obrácení je víra. Prvotní Církev převzala kázání našeho Pána Ježíše Krista o pokání a odevzdávala a odevzdává ho stále dalším a dalším generacím katolíků. V Evangeliu sv.Jana se obsah pojmu obrácení vlévá do širokého pojmu víry. Tento pojem označuje postoj ve kterém se člověk odvrací od toho, co se protiví Bohu, od zlého a od tmy a obrací se ke spáse zjevené v Ježíši Kristu, který je světlo a život (Jn 3,36; 8,51; 12,47; 14,21 – 23).

Tridentský koncil vyhlásil věroučný článek, podle kterého pro dospělé je nezbytná příprava na ospravedlněné (DS 814 – 818). Pozitivním prvkem “metanoie” je tedy víra. Obrácení a víra tvoří jeden jediný úkon. Víra není důsledkem, ale kořenem a základním pilířem obrácení. Písmo Svaté často a obšírně dokazuje základní význam víry pro spásu. Od té doby, co se věčné “Logos” stalo člověkem, víra se už nevztahuje na slovo přislíbení, ale na slovo Boha - Otce, který se stal viditelným v Kristovi. A v Ježíši Kristu je přítomná naše spása. Víra ve spásu přítomnou v Kristovi má podle svědectví Nového zákona spasitelnou sílu. Podle synoptických evangelií věřit znamená tolik, jako v konkrétní nouzi spolehnout se na úplně na pomoc Boží (Mt 6,30; Lk 12,28). Vírou v Ježíše Krista, který uzdravuje a koná zázraky se člověk obrací k Bohu o pomoc (Mk 2,5; 5,34; 10,52; Mt 8,10; 15,28; Lk 17,19). Svědectví apoštola sv.Pavla o spásonosné sile víry možno popsat takhle: Vzkříšením Bůh – Otec potvrdil svého ukřižovaného jediného Syna jako jediného Spasitele, jako Krista! Ježíšem Kristem získanou a přítomnou spásu člověk dosáhne tehdy, když v Ježíše Krista uvěří, protože spása pochází výlučně od Krista. Vírou se člověk poddává spásonosnému působení Ježíše Krista. Židé byli totiž přesvědčeni, že mohou splnit Mojžíšův zákon a tak se spasit. Ve skutečnosti, ale pouze vírou v Ježíše Krista můžeme být spaseni. Víra kterou ohlašuje apoštol sv.Pavel, obsahuje totiž více složek. Označuje totiž nejen úkon, ale i obsah a jednotu obsahu s úkonem. Víra tedy pro apoštola sv.Pavla znamená obrácení se, co znamená zanechání předešlého způsobu života a nastoupení cesty vedoucí k Bohu. Víra je tedy takovou pronikavou změnou, že ti, co přijmou evangelium a dají se pokřtít jsou jednoduše označovaní jako věřící a liší se od nevěřících (Řim 3,22; 1 Kor 1,21; 6,6; 7,12 – 15; 10,27; 14,21 a následující ; 2 Kor 4,4; 6,14 a následující; Gal 3,22; 1 Sol 1,7; 2,10 – 13; 2 Sol 1,10). Obsahově určená víra musí byť i veřejně vyznaná ( Řim 10,9). Nejkratší vyznání víry zní “Ježíš je Pán” (2 Kor 9,13). Apoštol sv.Pavel jako základní prvek víry chápe poslušnost, protože víra pochází ze slyšení (Řim 1,5; 10,17; 16,26; 1 Kor 15,1 a následující ; 2 Kor 10,5 – 7, 15). Podle Listu Efezanům víra otvírá bránu k Boží spásné moci, ke spojení s Duchem Svatým a k oslavení k završení (Ef 1,13 – 19). Vírou se Ježíš Kristus stále zpřítomňuje v srdcích věřících (Ef 3,12).

Víra je síla, která ztvárňuje každodenní život. Apoštol sv.Pavel neříká, jak vnitřně souvisí víra s ospravedlněním.. Tuto otázku apoštol sv.Pavel neměl na zřeteli. V každém případě víra je Bohem způsobený a svobodným rozhodnutím člověka uskutečněný úkon, skrze který jako prostředek, člověk dosahuje spásu, zpřístupněnou Ježíšem Kristem Tomuto učení apoštola sv.Pavla je příbuzná i teologie víry Prvního listu apoštola sv.Petra (1 Pt 2,7 a následující) /Prameny: O.Kuss: Der Römerbrief, Regensburg 1957/

Pro někoho možná nebude zcela jasné to, zda-li takto chápané učení Tridentského koncilu je v protikladu s teologií víry u reformátorů. Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, je nezbytné si nejprve si přesně uvědomit pojem Lutherova formule “víra sama”. Ospravedlnění vírou samou, pokud to znamená bez pokání, bez strachu před Bohem, bez zanechání hříchu, bez lásky a naděje je pro evangelíky mimo diskusi! Víra oddělená od těchto aspektů není pro evangelíky myslitelná. Základní význam, který připisují víře, chápou v tom smyslu, že ve víře, která znamená úplné odevzdání veškeré své mohoucnosti i nemohoucnosti do Boží skutečnosti, moci a milosti a pouze v ní jediné ožívají pokání, láska, naděje a ochota poslouchat; přirozeně, že není spolupodmínkou ospravedlnění popři víře, ale jako život ve víře. Přitom ani ta víra není podmínkou, ale pouze jednoduchým přijetím ospravedlnění. V evangelickém ponímaní víra je totiž totálním životním procesem bezpodmínečné, důvěřující oddanosti Bohu a jeho příslibu. A v tomto totálním životním procesu je obsaženo pokání, láska, naděje a ochota poslouchat. /Prameny: W.Joest: Die tridentinische Rechtfertigungslehre, Kerygma und Dogma, 9, 1963, 64/

Pokud zůstáváme v dimenzích metafyziky, máme tendenci definovat víru se sv.Tomášem Akvinským jako souhlas rozumu diktovaný vůlí. Jak se dá tedy vysvětlit vztah mezi působením Boží milosti a svobodným rozhodnutím člověka? Písmo Svaté dosvědčuje takové činy, kterými se Bůh sklání k nám lidem, které však pro lidský odpor často nedosahují Bohem zamýšlený výsledek (například Mt 11,21 – 24; 23,37; Jn 8,21 - 59; 9,35 – 41; 5,40). Zde platí, že jestliže člověk nevyužije Boží milost ke své spáse, bude mu tato Boží milost na zatracení (Řim 2,4 – 11; 2 Kor 6,1; Sk 7,51). A čím větší je milost Boží, tím větší vinu a zodpovědnost nese ten člověk, který se jí zprotiví (Jn 15,22 – 25; Mt 26,24). Člověk, ačkoliv hříchem neztratil celkem svoji svobodu volby, přece jen není schopen svým vlastním rozhodnutím bez milosti podniknout spásný krok k Bohu; člověk kterým hýbe milost Boží se v duchovním slova smyslu sám “hýbe”. Milost Boží, která způsobuje lidské jednání má přitom dvojakou úlohu: jednak způsobuje svobodné lidské rozhodnutí jako svobodné a současně ho zaměřuje na Boha. Zásah milosti, kterou Bůh pohne hříšného člověka, má za cíl osvobodit ho od hříchu a vrátit mu pokoj s Bohem. Milost je zjevení Boží velebnosti v Ježíši Kristu. Důkaz Boží lásky je v tom, že Ježíš zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky (Řim 5,8). Milost poznáváme jako “bytí” v Duchu Ježíše Krista: je to existence v Kristovi anebo Kristova existence v nás. Přiblížení se Boha k člověku skrze Ježíše Krista v Duchu (Pneuma) přetváří člověka tak, že se stává Kristovým bratrem a synem Božím. Sv.Tomáš Akvinský použijíc Aristotelovu metafyziku vysvětlil milost jako nadpřirozený “habitus” (v tomto kontextu: stav); a přesněji řečeno jako “qualitatis entitativa”, tj.bytostnou kvalitu duše. Ve 13.století se udomácnilo rozlišování mezi “gratia habitualis” a “gratia actualis”, přičemž “gratia habitualis” se předtím označovala jako “gratia gratum faciens”. Nechci nikoho utopit v nějaké suché teorii a proto ani tuto věc nebudu hlouběji rozvíjet (nicméně se nevyhýbám vážnému zájemci odpovědět na jeho případné dotazy e-mailem).

Nelze pominout, že katolické a evangelické chápání je odlišné. Ačkoliv odpuštění hříchů a znovuzrození jsou nerozlučně spojeny, přesto však podle Luthera znaky znovuzrození, které se projevují na ospravedlněném hříšníkovi nemohou a nesmějí být ani základem víry v odpuštění hříchů, ani útěchou, protože útěcha pro křesťana spočívá pouze v Kristově činu. Naopak chyby a nedokonalosti znovuzrozeného nemusí vést pochybnosti o ospravedlnění. Ztotožňovat odpuštění hříchů a znovuzrození, vzhledem na každodenní hříchy, kterých se křesťan dopouští, mohlo by zničit radost z odpuštění a víru, že Bůh člověka miluje a ho přijímá. /Prameny: E.Schlink: Theologie der lutherischen Bekenntnisschriften, München 1940/

Člověk se usiluje odvrátit od hříchu a přiklonit se k dobru a v tomto odvrácení a přiklonění je začátek nového života. Získává tak mravní síly pro budoucí úkoly. Bůh odpouští každému člověkovi hřích skrze Krista. Odpuštění hříchů se děje pouze skrze kříž na Golgotě. Podle apoštola sv.Jana dal Bůh lidem, kteří se v pýše neřídí “žádostivostí těla”, ale věří jeho slovu, v Kristovi moc, aby se stali Božími dětmi (Jn 1,12) a Božím dítětem se stává člověk tím, že se zrodí z Boha (JN 1,13; 1 Jn 5,1 – 4, 18). Děj, který se tu obrazně charakterizuje jako “zrození z Boha” je tak hluboký, že právě tento obraz se nejlépe hodí, abych ho i já zde použil! Život v Kristovi je totiž životem v Kristově Duchu, protože je to život ve zmrtvýchvstalém, zduchovnělém Kristovi!! Kristova svatost se totiž stává, popřípadě měla by se stát naší vlastní svatostí, respektive skrze úpřimnou víru a touhu následovat našimi skutky Ježíše Krista se tato Kristova svatost vtiskuje do naší duše. A kdo by tedy mohl pohlédnout do hloubky své vlastní přirozenosti, poznal by v ní Kristův obraz (Gal 4,19; 2 Kor 3,18; 4,4; Kol 1,15; 3,10; 1 Kor 5,49). Proměna od Boha odvráceného člověka na člověka utvořeného podle Krista je tak pronikavá, že apoštol sv.Pavel zde mluví o Božím stvořitelském činu. Co se zde děje není pouze zlepšením dosavadního, ale skutečným utvořením nového, samozřejmě ve smyslu přetvoření. Člověk se osvobozuje od své minulosti, získává novou přítomnost a co je ještě důležitější – novou budoucnost (viz. 2 Kor 4,6).

Ospravedlnění nevytváří čirou diskontinuitu, ale diskontinuitu v kontinuitě! Zde bych rád poukázal i na první a druhý list apoštola sv.Petra. V prvním listu apoštol sv.Petr říká: “Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který podle svého velikého milosrdenství znovu nás zrodil pro životní naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, pro neporušitelné, nepoškvrněné a nehynoucí dědictví. Ono je připraveno v nebi Vám, kterých Bůh svojí mocí a vaší vírou zachovává pro spásu, co se má objevit v posledním čase ( 1 Pt 1,3 a následující). Ve svém druhém listě apoštol sv.Petr píše: “Vždyť jeho Božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro život a nábožnost v dokonalém poznání Toho, který nás povolal vlastní slávou a vznešeností. Takto nám daroval vzácné a velkolepá přislíbení, kterými jste se stali společníky Boží přirozenosti a vyhnete se porušení, které je vo světě spojeno se žádostivostí” (2 Pt 1,3 – 8). Ve druhém listu apoštola sv.Petra se proti cynikům a skeptikům znovu vyhlašují Boží přislíbení, kterých splnění dává na sebe tak dlouho čekat. Přislíbené jsou “paruzie” a království Boží (2 Pt 1,1 – 16; 3,3 a následující; 7,13). Osobně se domnívám, že tento list apoštola sv.Petra vyjadřuje tyto naděje řečí řecké filozofie náboženství, která učila již po staletí o příbuzenství lidí s Bohem. Podle Platóna a jeho velice vlivné filozofie božská “essentia” (tj.bytnost) a lidská přirozenost si stojí velice blízko. Chápáním tohoto příbuzenství člověk může poznat důstojnost své vlastní přirozenosti. Podle stoicizmu je člověk v panteistickém smyslu částí Boha. Náboženství mystérií slibovali zasvětěncům sjednocení s božstvem. A ovšemže i helénistické židovství bylo pod vlivem takovýchto náhledů. Podle Nového zákona může člověk dosáhnout účast na Božím životě pouze, když mu to Bůh daruje (1 Jn 1,3; 3,1; Jn 1,12; Rim 5; Gal 4,6). Druhý list apoštola sv.Petra tedy zdůrazňuje tento charakter daru Božího, jako i eschatologickou povahu účasti na Boží přirozenosti. Znovuzrození jsou podle prvního listu apoštola sv.Petra vyvoleným rodem, královským kněžstvem a svatým Božím lidem (1 Pt 2,9). /Prameny: K.H.Schelke: Die Petrusbriefe, Freiburg 1967/

Na Tridentském koncilu mnozí teologové a konciloví otcové prezentovali názor, že pro ospravedlněného jestvuje dvojitá spravedlnost: spravedlnost, kterou mu připočítává Bůh, tj.spravedlnost Ježíše Krista a spravedlnost, která tkví v samotném dotyčném člověku. Koncil tento názor však ale bez formálního odsouzení odmítl v tom smyslu, že existuje pouze “unica cusa formalis” (tj.jedna jediná příčina) našeho ospravedlnění. Tomistický směr myslí, že “gratia sanctificans” (tj.posvěcující milost) se podle svojí přirozenosti vnitřní nutností natolik protiví hříchu, že ani Bůh svojí absolutní mocí nemůže způsobit koexistenci hříchu a vnitřní obnovy. Tomistická teze jde tedy ještě o krok dále a tvrdí, že hřích je vlitím posvěcující milosti zničený. To podle něj tedy značí “nexus causalis” (tj.příčinnou souvislost) a nikoliv tedy pouhou časovou následnost.

Někteří teologové chápou v ospravedlněném člověkovi “inhaerens” (tj.tkvící) “habitus” jako “habitus lásky”. Stoupenci těchto názorů se odvolávají na to, že Písmo Svaté a někteří Otcové, zejména pak sv.Augustin, připisují posvěcující milosti a lásce dané ospravedlněném člověku tytéž účinky. Sídlem takto chápané milosti je podle nich lidská vůle. Většina tomistů činí “distincio realis” (tj.skutečný rozdíl) mezi láskou a milostí (viz. srovnejte 2 Kor 13,13+ 1 Tim 1,14). Jakkoliv se chápe habitus inhaerens v ospravedlněném člověku, představuje podobnost s Bohem. Když chceme blíže určit druh této podobnosti, můžeme ji se sv.Augustinem a se středověkými mystiky chápat jako podobnost se životem trojosobního Boha. V ospravedlněném člověkovi se odzrcadluje to plodné poznání, kterým Bůh – Otec plodí Boha – Syna Ježíše Krista, a tato plodná láska, která z Otce i Syna pochází je Duch Svatý. Ačkoliv tato podobnost velice úzce spojuje člověka s Bohem, je ještě velice daleko od splynutí s Boží bytostí. Je více jako čiro etické jednomyslné společenství a méně jako panteistická jednota bytí. Papež Jan XXII (papežem byl v letech 1316 – 1334) ve své bule “In agro dominico” z roku 1329 vytkl mistru Eckhartovi, že zastával učení o bytostném spojení. /Prameny: papežská bula “In agro dominico” (osobní fotokopie z jedné fotokopie z roku 1990 z Vatikánské knihovny)/

Určité nedorozumění plyne i z ospravedlnění jako synovství a přátelství Boží ve smyslu “Kristus je bratr všech”. Písmo Svaté často nazývá Krista bratrem lidí a lidi jeho bratry. Slovo “bratr” ve starověku pronikavými změnami, kým se mohlo použít v Písmu Svatém na označení vztahu křesťanů ke Kristovi a navzájem mezi sebou. V řecko – římském světě bylo slovo “bratr”, podobně jako i slovo “sestra”, často čestným titulem. Stoická filozofie výraz rozšířila a prohloubila, nakolik všechny lidi pokládala za “bratry a sestry”, protože všichni lidé jsou podle stoiků dětmi téhož Boha. Klasická latina nazývá “bratmi” členy tétož národa anebo přátele. Již Starý zákon nazývá členy Božího lidu “bratmi”, ale plný smysl dostává toto slovo až v Novém zákoně. A čím více se vzmáhá kolem Ježíše Krista nové společenství, tím více se vyvíjí i specificky křesťanský význam slova “bratr” (Mk 3,31 – 35; Mt 18,15, 21; Řim 9,3; Sk 14,2; Lk 8,21). V listě apoštola sv.Pavla židům (Žid 2,10 – 18) čteme: “Slušelo se totiž, aby ten pro kterého je všechno a skrze kterého je všechno, chtějíc množství synů přivést ke slávě, utrpením přivedl ke slávě (a dokonalosti). Neboť vždyť ten co posvěcuje, všichni pocházejí z Jednoho.” Proto se ani nezdráhá jmenovat je bratry, když říká: “Tvé jméno zvěstuji svým bratrům a před shromážděním tě budu velebit.” Když tedy dítky mají podíl na (porušitelnosti) těla a krvi, podobně i on se jí stal účastným, aby smrtí zbavil moci toho, který vládne nad smrtí, totiž satana, a aby osvobodil všechny, kteří přes celý svůj život byli podrobeni otroctví ze strachu před smrtí. Proto se ve věem musel stát podobným bratrům, aby byl za ně milosrdným a věrným Veleknězem před Bohem - Otcem, aby ho usmířil za hříchy lidu. To je tedy důvod toho, proč lidé věřící v našeho Pána Ježíše Krista coby našeho Boha a Spasitele jsou jeho “bratry a sestrami”. Důvod je totiž ten, že náš Vykupitel Ježíš Kristus a my křesťané coby vykoupení pocházíme od téhož Boha – Otce, i když třeba odlišným způsobem. Ještě jasněji mluví apoštol sv.Pavel v listě Římanům (Řim 8,29): “Neboť ty, které si vyvolil, ty i předurčil, aby se přetvořili na obraz jeho Syna, a on se stal prvorozeným mezi bratry.” A dokonce i všichni lidé jsou si navzájem bratry a sestrami, protože vtělený Syn Boží byl bratrem nás všech, on je tedy osobním vzorem veškerého “Brüderlichkeit” (tj.”bratrství”). / Prameny: J.Ratzinger (dnes papež Benedikt XVI.): Die christliche Brüderlichkeit, München 1960/

Ospravedlněný člověk se stává synem první Božské osoby prostřednictvím Ježíše Krista. Poněvadž synovství ospravedlněného má svůj základ v účasti na synovství vtěleného “Logos” (tj.Slova), protiřečilo by Písmu Svatému, kdybychom podle zmíněného principu chtěli nazvat ospravedlněného synem Trojice. Řešení eventuální těžkosti spočívá na rozdíle mezi příčinou účinnou a formální. Pokud jde o “teologálne” a “mravní” ctnosti, lze konstatovat, že takzvanými “teologálnymi” ctnostmi se rozumějí takové uschopnění lidské mohoucnosti, které napomáhají ospravedlněnému uznat a milovat Boha pro Boha, po něm toužit, důvěřovat mu a usilovat se ho dosáhnout. Podle aristotelovského myšlení bychom mohli říci “Bůh je pro tyto ctnosti věcným (materiálním) a formálním objektem. Takzvanými “mravními” ctnosti je zas třeba rozumět Božské uschopnění těch lidských mohoucností, které pomáhají člověku zvládnout s vírou, nadějí a láskou každodenní situace, tj. jednat v každé situaci způsobem přiměřeným spojení s Bohem. Materiálním objektem je tu něco, co je stvořeno, zatímco tím formálním objektem je samotný Bůh. Pokud jde o víru jako prvek ospravedlnění tak třeba konstatovat, že víra je obratem, pohybem k našemu Pánovi Ježíši Kristu, přičemž tento náš pohyb způsobil Bůh. A současně je to i Bohem způsobený úkon, kterým se člověk pevně přidává ke Kristovi, který se k němu sklání. Vztah věřícího k přijaté pravdě není ani tak vztahem subjektu k objektu poznání, protože zde jde spíše o vztah mezi dvěma osobami, jde o setkání dvou osob, přičemž při tomto setkání má iniciativu náš Pán Ježíš Kristus. No když chápeme víru jako setkání, tak třeba říci, že toto setkání obsahuje i rozumový, intelektuální prvek, protože zde jde o souhlas s tím, co náš Pán Ježíš Kristus lidem oznámil o věčném Božím pláně spásy. Pokud jde o lásku jako prvek ospravedlnění tak třeba konstatovat, že lásku třeba chápat jako stvořitelské Boží působení utvářející pravou lidskou existenci. Skutečná láska je totiž dispozice duše, díky které člověk nedává přednost absolutně nijaké jiné bytosti před Bohem, před poznáním Bohu a oddaností Bohu! A pouze takováto láska je podle mého osobního názoru jedinou a skutečnou láskou!!

Osobně však pro objektivitu musím uznat, že pojem “láska” tak jak ho chápu já osobně není vždy a všude akceptován a chápán tak, jak ho chápu já. Bez ohledu na můj osobní názor na pojem “láska” to ale nic nemění na tom, že například již z prvků patristické teologie lásky se nejdříve vyvinuli dva směry v chápání lásky: láska jako přirozená síla, která se působením Boží milosti rozvíjí jako láska k bližnímu a k sebe samému, no zůstává i nadále soustředěna na své “já”, a láska “extatická” v které se vylučují sobecké touhy, ba zapomíná se i na vlastní “já”, aby se ztratilo v milovaném “ty”. Zatímco v první formě lásky je druhý je druhý subjekt milován pro nějaké dobro, ve druhé formě je milován výlučně pro něho samého. Představiteli prvního směru jsou Hugo ze Saint – Victor, Petr Lombardský; stoupenci druhého směru jsou Eadmer, Anzelm z Canterbury, Bernard z Clairvaux, Abelard, Richard ze Saint – Victor, Viliam ze Saint – Thierry a zejména sv.František z Assisi. Anzelm z Canterbury rozpracoval ideu napětí mezi sebezapomínající láskou a sebehladající láskou. Sv.Tomáš Akvinský zas hledá syntézu, přiklání se však ale k první formě lásky, přičemž ji chápe jako přátelství, které si želá dobro milovaného a uskutečňuje se v duchovní výměně. V jeho chápání milujeme Boha jako předmět blaženosti, protože je univerzální, nekonečné dobro. Jan Duns Scotus myslí jinak. Podle něho Bůh je láska samotnou svojí formou (doslova: “formaliter”!), je substituující láska. Ním chápaná láska k Bohu je ale spíše – cituji téměř doslova – “superamicitia” než “amicitia”. To znamená, že je již extatickou láskou, tj.láskou, která se liší od posvěcující milosti pouze svoji formou (distinctio formalis!). A lásce připisuje bezvýhradnou přednost před poznáním. Láska je jednoduše dokonalostí. Opravdivá láska myslí na Boha pro něho samého, a to až do takové míry, že milující je ochoten z lásky k Bohu souhlasit i s vlastní neexistencí, pokud by to samozřejmě že bylo možné. A láska k bližnímu pak spočívá pouze v přání, aby i můj bližní miloval Boha podobným způsobem jako miluji Boha já, a to vše zas jen kvůli Bohu samotnému, respektive kvůli mojí lásce k Bohu samotnému! Nemohu osobně popřít že toto pojetí lásky jak ji vnímá Scotus je i mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi osobně velice blízké. Sv.Terezie z Avily vidí podstatu pravé lásky k Bohu v totálním a bezpodmínečném odevzdání se bohu. Bossuet zastával teorii přirozené lásky. Jeho teologický protivník Fénélon obhajoval extatickou lásku, když hlásal, že jestvuje číra láska k Bohu, ve které duši nezáleží na spáse. Církev sice odmítla tuto Fénélonovu tezi (DS 1327 – 1337, 1349), nicméně osobně se já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola domnívám, že tím nebyla odmítnuta možnost celkem nezištné lásky k Bohu jako příležitostné nebo individuální události. Kromě toho filozofie diskutuje o probléme lásky pod heslem personalismu. /Prameny: M.Scheler, M.Blondel, G.Marcel, J.Ratzinger v LthK, VI, Freiburg 1961, 1032 – 1036; P. Rousselot: Pour l'histoire du problème d'amour au moyen-âge, Paris 1933; A.Nygren: Eros a Agape, 2 bde., Gütersloh 1930 – 37/

Skutečná láska ovšemže nemá absolutně nic společného ze sexem! Láska o které mluví Písmo Svaté ovšemže není nějakým “erotickým zážitkem”!! Skutečná láska je uzpůsobením a podnětem k činu. Skutečná láska dokazuje svoji pravost pouze skutky (1 Jn 3,18; Jak 1,25 a následující; 2,15 a následující; 2 Kor 8,7 a následující; Řim 12,8 – 11; 2 Tim 2,15). Tak jako Boží láska v Ježíši Kristu vstoupila do času a dějin, stala se viditelnou, aby vysvobodila člověka spod moci satanských sil, podobně se musí projevovat činy i láska, kterou Bůh - Otec daroval člověku v Ježíši Kristu. Pouze tak se láska stane konkrétní sílou. Navíc přikázání lásky je souhrnem všech ostatních přikázání: “Milovat budeš Pána Boha svého z celého svého srdce, z celé své duše a z veškeré své síly!” Toto je první přikázání. Druhé je toto: “Milovat budeš svého bližního jako sebe samého.” Jiného většího přikázaní nad tato přikázaní není.” (Mk 12,29 – 31; porovnej Mt 22,34 – 40; Lk 10,26 a následující; Lv 19,18; Jak 2,8; Řim 13,8 a následující; Gal 5,14). Ačkoliv lásku samotnou lze přikázat, nesmí být v rozporu s ostatními přikázáními. Přikázaní lásky je pro člověka, který je spojen s Bohem, nejvyšším principem jednání+ no tento princip již sám nestačí, aby zvládl konkrétní situace každodenního života, protože v konkrétních situacích není jasné, jaký čin láska předepisuje. Někdy se i skutek, který se ze začátku zdá být láskou, se v  pravém světle ukáže být jako lásce škodlivý. I s tím se musí počítat, že skutek, který ze začátku nepůsobí dojmem lásky, ukáže se ve skutečnosti jako pomáhající láska. Navíc neměli bychom zapomínat, že tentýž skutek lásky jednomu člověku může pomáhat a jinému škodit. Proto na lásku třeba pohlížet nejen pod zorním úhlem života individuálního jednotlivce, ale i celé společnosti. Boží přikázání přitom slouží jako orientace a pomoc. Boží i církevní přikázání proto máme zásadně chápat jako závazné interpretace a směrnice hlavního příkazu lásky, ačkoliv v určitých okolnostech, jak na to správně poukazuje i Duns Scotus, pozitivní přikázání může stát v cestě lásky, a proto zvláštním způsobem konfrontuje člověka s jeho svědomím. /Prameny: J.Gründel: Die Lehre von den Umständen der menschlichen Handlung im Mittelalter, Beiträge zur Geschichte der Philosophie und Theologie des mittelalters, 39, 5, Münster 1963; W. Dettloff. Die Lehre von der acceptatio divina bei Johannes Duns scotus mit besonderer Berücksichtigung der Rechtfertigungslehre, Franziskanische Forschungen 10, Werl W. 1954; B.Häring: Das Gesetz Christi, Freiburg 1966/

Čtvrté Boží přikázání určuje, jak mají nažívat rodiče a děti, když chtějí ve vzájemných vztazích zachovat příkaz lásky. Šesté Boží přikázání se týká sexuálně podmíněného vzájemného chování se lidí, respektive přesněji řečeno co jsou povinni respektovat a čeho se musí zdržet, pokud mají zachovat příkaz lásky k Bohu. Sedmé Boží přikázání zas říká, jak se má chovat člověk k člověku, když jako svobodný tvor nakládá se svým majetkem. Současně dává i směrnici jak vlastník nesmí disponovat s pozemskými dobry, jestliže chce žít s ostatními lidmi podle přikázání lásky k Bohu a bližnímu. A osmé přikázání určuje, jaké má být soužití lidí, pokud chtějí dosáhnout spásy, neboť lež je dílem satanovým. Láska je tedy základem jednoty a nejhlubší hybnou sílou, motivací přikázání. Láska a Boží zákon se navzájem podmiňují. Boží zákon je projevem lásky a poslušnost je zas druhem, způsobem lásky! A z tohoto plyne správné pochopení teze, že láska je nadřazena zákonu a nikoliv zákon lásce!! Ačkoliv slova zákon a přikázání jsou si sice ve významu velice blízké, nejsou si zcela identická. Ve slově přikázání je zjevný osobní prvek ve setkávání se přikazujícího s poslouchajícím. Tento aspekt chybí ve slově zákon, který má téměř výlučně pouze objektivní charakter. Zatímco přikázání se zachovává pouze s ohledem na rozkazujícího, zákon jr do značné míry na člověku nezávislý a vyžaduje si zachovávání si své vlastní imanentní autority. Jako právník mohu říci, že pokud se zákon chápe výlučně pouze v tomto smyslu, pak vzniká nebezpečí slepě pozitivistického legalismu. To znamená, že v extrémní formě může jít dokonce o zachovávání zákona pro zákon, ačkoliv smyslem zákona není to, aby tento “zákon formálně sloužil zákonu samotnému”, ale aby sloužil Bohu, lidem a potřebám společnosti! Jinak totiž takový zákon který neslouží absolutně nikomu a ničemu (pouze sobě samotnému) nemá smyslu, lidi a společnost zbytečně obtěžuje, aniž by jako protihodnotu komukoliv nebo čemukoliv přinášel jakýkoliv užitek a takovýto zákon je pak zralý pouze ke své derogaci. Jako právník jsem již měl příležitost se setkat s několika bizardními zákony, ale i podzákonnými normami u kterých člověku zůstává až rozum stát – jaký legislativní paskvil může vyjít z Parlamentu České republiky (případně Národní rady Slovenské republiky), respektive co všechno je jen v praxi u nás možné!

Pokud se tedy zákon zde používá, má to své odůvodnění ve smýšlení židovské starozákonné společnosti, respektive ve zbožnosti starozákonních Židů. Mojžíšův zákon byl dán věřícím Starého zákona nejen jako přísný vychovávatel, ale i jako milost. Byl tedy současně jedno i druhé (tj.zákon i přikázání) A epochální krok od Starého zákona k Novému zákonu je právě v tom, že Starý zákon byl překonán, anebo přesněji řečeno lidé byli osvobozeni od závaznosti zákona, ale nedostali právo žít svévolně. Ve Starém zákoně se zbožnost projevovala zejména poslušným zachováváním zákona, za kterým se vidělo Božské “Ty”, v Novém zákoně zbožnost spočívá v setkávání se věřícího křesťana s našim Pánem Ježíšem Kristem a toto setkávání upravují přikázání. Přikázání anebo zákon napomáhá uskutečňování přiměřeného a spásonosného setkávání se s Bohem. Přikázání jsou proto nevyhnutné i v říši lásky. Čirý legalismus se protiví osobní povaze ducha, který chce ve všem kráčet k cíli svobodně. Kdyby se zákon a zákonitý řád chápali jako nejvyšší a poslední hodnota, a ne jako projev lásky a jako prostředek k vyšším metám, člověk a lidstvo by neodvratně upadlo. Pokud jde o lásku k Bohu, což je v podstatě jediná skutečná láska jaká existuje, vzniká zde otázka, zda-li láska k bohu je možná ve formě “agape”, respektive ve formě lásky ve které se člověk povznese nad sebe sama ve snaze dát se do služby Bohu, aby Boha obohatil. Bůh nemůže od člověka nic dostat, může člověkovi pouze dávat. Zdá se, že vůči Bohu je obrazně řečeno možná pouze láska “erosu”, ve které se člověk celý odevzdává Bohu, aby dosáhl Boha kvůli vlastnímu zdokonalení. A v náruči této Boží lásky je třeba vidět i pravý smysl křesťanského pojmu “pohrdání světem”.

Ovšemže neměli bychom tento pojem chápat zcela pouze ve smyslu platónského dualizmu, podle kterého materiální pozemská existence není hodná pro námahy člověka a pouze duchovní existence je hodná lidského úsilí. Ne, nic takového! Pohrdání světem, které se od nás křesťanů požaduje je totiž třeba chápat zejména v eschatologických dimenzí, co však ale neznamená, že bychom měli zcela se zříci pozemského boje proti nepřátelům Ježíše Krista na zemi, či úsilí o aktivní působení na dění v tomto pozemském světě v zájmu boje o pokud možno o co nejvíce křesťanský charakter i tohoto pozemského světa (nejlépe kdyby svět vypadal přímo v duchu mého “Manifestu revoluce…”). A tedy toto eschatologické vidění znamená, že na pozemské hodnoty nepohlížíme z hlediska momentálních nálad a amorálních výstřelků bezbožné sekularizované společnosti, ale z určitým nadhledem jakoby z aspektu “světla věčnosti”. To tedy znamená, že křesťan, pokud je nucen volit (jak museli třeba volit i křesťanští mučedníci pro víru) pouze mezi Bohem a tímto pozemským světem (například “státem”), musí vždy si zvolit Boha, našeho Pána Ježíše Krista pokud coby úpřimně věřící křesťan chce coby křesťan zůstat věrný sobě samému (Mt 22,15 – 22; 1 Jn 2,12 – 17).

Pokud jde o lásku k bližnímu, zde je třeba konstatovat, že láska k Bohu se uskutečňuje a dokazuje svojí opravdivostí v lásce k bližnímu. Tato láska k bližnímu dostává z lásky k Bohu svoji hloubku a svoji poslední jistotu. Tento vztah velice obšírně opisují ve svých listech sv.Jan i sv.Jakub (1 Jn 4,7 – 21; porovnejte s 1 Jn 2,7 – 11; Jak 1,19 – 2,13). Jak vidět z podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,30 – 37) a z řeči našeho Pána Ježíše Krista o soudu (Mt 25,24 – 40), láska k bližnímu se projevuje tím, že dělá to, co si žádá momentální nouzová situace. Jinými slovy se váže na konkrétní potřebu. Na člověka, který by nedbal na volání dané chvíle a nepomohl by bratrovi v nouzi vztahoval by se výrok našeho pána Ježíše Krista o farizejích z podobenství o milosrdném Samaritánovi i přísná slova našeho Pána Ježíše Krista o posledním soudě: “Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste to neučinili” (Mt 25,45). Láska musí být kritická, tj.musí umět rozlišovat. Neboť pouze láska kritická – ne slepá, která dává bez rozlišování - ví uvážit, kde a kolik má dávat a kde musí ubrat. Protože dokonce někdy i zákaz anebo odnětí – navzdory svému vnějšímu zdání – může být láskou, pokud se takovýmito opatřeními pomáhá utiskovaným a jiným se dává příležitost osvobodit se od touhy po majetku a po moci, a tak se všem umožňuje vskutku lidské soužití v svobodě, sociální spravedlnosti a tedy i v lidské důstojnosti, v míru a radosti. Revoluční proměně v zájmu lidské důstojnosti hrozí vždy nebezpečí, že se láska poruší násilím.

Nicméně může ovšemže někdy či někde v budoucnosti nastat extrémní situace, ve kterých bude možno pouze revoluční cestou možné odstranit ateistický, plutokratický režim lži, útisku a pokrytectví; státní otroctví, diktaturu vládnoucí plutokratické smetánky maskované navenek pseudodemokratickým politickým pluralismem i s jejich pseudovolební šaškárnou, za podpory informačního teroru, lží a vymývání mozků poddaných lžemi prorežimní mediální propagandy ve službách vládnoucích boháčů, křiklavá sociální nespravedlnost daná živořením bezdomovců a jejich umíráním v neuvěřitelné bídě v strašlivém utrpení od zimy, nevyspání, dehydratace a celkového vyčerpání organismu na ulici pod holým nebem a tedy možnost v té nejkrajnější situaci jako mravně legitimní připustit eventuálně i revolučním vystoupením utiskovaného lidu vybojovat si život ve skutečné svobodě a v lidské důstojnosti ve skutečně křesťanském státě bez útisku ze strany bezbožného polykapitalistického nebo monokapitalistického vykořisťování, bez existence měny a privátního vlastnictví jakéhokoliv majetku a tedy se spravedlivou redistribuční, přerozdělovací ekonomikou práce, tovarů a služeb bez existence trhu, tržní směny a současně i za objektivní nemožnosti jakékoliv privátní alokace kapitálu či jiného majetku v soukromých rukou, které je podstatou vzniku sociálních nerovností mezi občany a příčinou existence vykořisťování a sociálního útisku jako takového, a které může odstranit pouze skutečně křesťanská společnost podle revolučního radikálního programu našeho Pána Ježíše Krista (viz. “Revoluční manifest…”)!! Kritická láska smí, ba dokonce přímo musí nastoupit revoluční cestu, pokud by se třeba pro revoluční vystoupení naskytla vhodná příležitost, protože promeškání revoluční situace k revolučnímu vystoupení lidu proti zlu a satanovi sloužícímu režimu diktatury vládnoucí plutokracie a jejich masmédií by bylo s ohledem na bezdomovce a ostatní utiskované, sociálně slabé a trpící lidi projevem nedostatku lásky vůči nim vzhledem k tomu, že vhodná situace k revolučnímu vystoupení pauperizovaného lidu proti plutokratickým politikům a jejich novinářům se rozhodně ani jen zdaleka nevyskytne každý den a tudíž nikdo neví, kdy se tato vhodná situace opět vyskytne. A tedy využití vhodné situace k povstání lidu proti diktatuře není otázkou snad nějaké politické spekulace nás “krajně levicově (či krajně pravicově) smýšlejících intelektuálů”, ale je přímo nejvyšším Božím příkazem lásky k bezdomovcům, sociálně slabým, trpícím a utiskovaným, a tedy je to náš praktický projev lásky k bližnímu!!

Slovo bratrská láska je jediným správným postojem křesťana, protože pouze ona je přiměřena nové životní síle, která v něm působí. Jako celý život křesťana na této zemi, tak i bratrská láska stojí v znamení kříže.Je ochotou k službě a k oběti, k odpouštění a k ohleduplnosti, k vzájemné pomoci a k soucitu, k obnovení a znovuvýstavbě toho, co bylo zhrouceno a zlomeno ve společnosti, která děkuje za celou svoji existenci Božímu milosrdenství a obětní smrti svého Spasitele Ježíše Krista. /Prameny: E.Stauffer: Agape, in: G.Kittel: Theologisches Wörterbuch zum neuen Testament, I., Stuttgart 1933, 20 – 25/

Láska se zajímá o osobu druhého člověka jako bližního! Nezajímá se tedy o druhého člověka pro jeho ekonomickou, intelektuální, duchovní či kdoví ještě jakou hodnotu. Proto musí věnovat svoji lásku i nesympatickému, chudobnému či dokonce i starému, těžce nevyléčitelně nemocnému a umírajícímu člověku – neboť v našem Pánu Ježíši Kristu i tito lidé jsou naši bližní. Druhý člověk není pro lásku pouze předmětem, na kterém bychom si cvičili své ctnosti, ale je “Ty” které skrze lásku k Bohu třeba milovat pro něho samotného, protože z něj vychází Boží výzva na naše milující “já”. Zdůrazňuji, že poslání nás křesťanů se neomezuje na určitou skupinu lidí. Takovýto nesprávný názor by totiž byl návratem do epochy, kterou právě náš Pán Ježíš Kristus překonal! Poslání křesťana je univerzální!! A tak jako v tom nejširším slova smyslu primární podstatou lásky k bližnímu podpora víry u těch co mají správnou víru a současně i touha po obrácení těch co správnou víru nemají, aby i oni mohli milovat Pána Bohu stejnou láskou jako i já Pána Boha miluji, tak zas samotná univerzálnost lásky k bližnímu spočívá v absolutní otevřenosti, respektive v tom, že tato láska je otevřena ke všem lidem, ba dokonce i k nepřátelům.

Pokud jde o lásku k nepřátelům, pamatuji si na jeden osobní rozhovor s třemi vyslýchajícími estébáky na jednom z mých výslechů. Pamatuji si všeobecný šok všech přítomných, když jsem jim řekl: “Vy všetci ste stúpencami marxizmu-leninizmu, hoci si myslím, že ste nikto z Vás Lenina alebo dokonca Marxa nikdy v živote nečítali. Já osobne som si však prečítal absolútne všetky dostupné Marxove diela v slovenčine, češtine, nemčine, francúzštine alebo angličtine ako i väčšinu dostupných Leninových spisov v slovenčine, češtine alebo ruštine. Navzdory tomu musím otvorene povedať, že s Marxom s prevážnej časti nesúhlasím a s Leninom dokonca nesúhlasím vôbec. Samotná ideológia marxizmu-leninizmu nie je totiž nič iného ako satanské prekrútenie kresťanských ideálov a plagiátorské vykrádanie ideálov a revolučného programu nášho Pána Ježiša Krista. Komunistická spoločnosť rovných? Najväčšími zradcami a nepriateľmi vytvorenia skutočne komunistickej spoločnosti, teda spoločnosti nášho Pána Ježiša Krista sú samotný najvyšší stranícky a štátny predstavitelia, ktorým vy príslušníci štátnej bezpečnosti slúžite, pretože boli to práve oni, ktorí síce po roku 1948 v našej vlasti polykapitalistický režim transformovali na režim monokapitalistický, čím síce odstránili predošlé triedy vykorisťovateľov súčasne však ale vytvorili novú vládnucu triedu straníckych funkcionárov a aparátčikov, ktorí sa ako satan kríža boja eventuálneho pokračovania revolúcie ku skutočne komunistickej spoločnosti, ktorá by predpokladala odstránenie akéhokoľvek súkromného vlastníctva a zrušenie meny, pretože teraz by to boli práve predstavitelia tejto novej vládnucej triedy straníckych funkcionárov a aparátčikov, ktorí by pripustením sociálnej nivelizácie spoločnosti sa museli zrieknuť vlastných majetkových privilégií a výhod ktoré im priniesol súčasný režim a i naďalej prináša členstvo vo vládnucej štátostrane. A o tom, že navyše ide o teroristickú, totalitnú diktatúru, ktorá s príslušníkov môjho pätnásťmilionového československého národa urobila bezprávnych otrokov v novopečenom monokapitalistickom režime už ani nehovoriac.” Když to uslyšeli tak nejprve jakoby zamrzli od překvapení a poté co se estébáci vzpamatovali tak se chovali jako kdyby zešíleli – nechci zacházet do nějakých podrobností – řeknu pouze tolik, že to tam vypadalo snad hůře než nějaká “vzpoura v blázinci” (posoudit to ale neumím, protože v blázinci jsem nikdy nebyl). A estébáci se v tom pominutí myslů tak šíleně chovali dokonce i přesto že při tom měli několik “cizích diváků” v podobě přihlížejících bachařů.

A jak na na mé výroky všichni lidé reagovali? Úplně “normálně” – respektive úplně normálně jak lze čekat od ateistů! Ateista totiž si vždy vybere pouze jednu z těchto dvou taktik: mlčení anebo zatloukání! Že někdo nemlčí a současně mluví takovým způsobem, za co mu jistě každý prokurátor ještě rád přidá “no to je úplný blázen!” Ostatně řekl mi to bachař, který mě z ošetřovny odváděl do mé cely. Předtím jsem chvíli vnímal v ošetřovně tlumený šepot a smích jednoho jiného bachaře se službukonajícím lékařem. Tlumeně se chichotali, mrkali po mně a když si mysleli, že je nevidím, tak si nenápadně ťukali na čelo! Dále si pamatuji na jiného bachaře, který po návratu do cely mi sundával pouta, vyptával se mně zda-li jsem se zbláznil, když jsem tam mluvil. Pamatuji, se na vyděšené pohledy ostatních vězňů jako kdybych byl nějaký bubák. A já jsem k překvapení všech – vězňů, bachařů i estébáků – začal hlasitě co mi hlasivky umožňovali zpívat!! Celou chodbou zazníval z cely můj hlasitý zpěv: “Ježiš, Ježiš príď ku mne, ó jak túžim po tebe! Tys najdrahší priateľ môj, príď do srdce Ježiš môj, príď do srdce Ježiš môj! Poteš srdce, zažeň žiaľ, oheň lásky v ňom rozpáľ, moja láska teba zve: Ježiš, Ježiš príď ku mne! Prázdny svet ten núka kvet, slasti, radosť ktorých niet. Moja slasť je Ježiš môj, Ježiš, Ježiš lásky zdroj! Ježiš, Ježiš lásky zdroj! Pre mňa si na kríži pnel, pre mňa bôlny hlas tvoj znel. Chcem ti oddať srdce dnes, túžby srdca k nebu vznes. Príď ó Ježiš navždy dnes! Poklad drahý Ježiš môj, vôkol zúri sveta boj. Ja som slabý daj mi síl, abych v tebe verne žil, abych v tebe verne žil!” A takto nebo podobně jsem ve slovenských věznicích zpíval i jindy. V Praze, Brně či jiných věznicích jsem ovšemže zpívával taky. Zde v České socialistické republice jsem zas ve věznicích zpíval zpravidla tohle: “Blíž k tobě Bože můj, vždy k tobě blíž! V smutcích i radostech mou prosbu slyš: Ať kráčím den co den, jen v tobě svoboden, blíž k tobě Bože můj, vždy k tobě blíž! Vše co jsem a co mám je darem tvým, tvá láska jediným mým bohatstvím. Tys přítel můj a cíl, já toužím ze všech sil, blíž k tobě Bože můj, vždy k tobě blíž. I když mně sebevíc tíží můj kříž, ty vždy mně pozvedáš, vždy potěšíš. Dej ať tvé cesty znám, ať po nich jde dál, blíž k tobě Bože můj, vždy k tobě blíž. V poslední hodině, až přijde čas, buď se mnou Bože můj, buď v tento čas! Ať smrt se promění ve slavné vzkříšení, blíž k tobě Bože můj, navěky již!”

Ovšemže estébáci i bachaři všude často kopali do dveří a nadávali, ba někdy i odemkli celu aby mně umlčeli. Jinak ale ať již jsem byl ve vězeňské cele (taky i cele předběžného zadržení atd.) kdekoliv v prostředí českém nebo slovenském, vždy jsem a často jsem takto tam zpíval. Proč zpíváš? – ptávali se často nechápavě ostatní vězni. Chceš je nasrat? Ne! To ani omylem ne! Já zpívám z lásky!! Z lásky? Z jaké lásky?? Z lásky k Bohu!! Aha, už rozumím, chceš veřejně demonstrovat svoji víru! To sice taky, avšak jde mi o víc! Chceš ty bachaře a estébáky dráždit. Ne, já chci mnohem více! Pokud mám být úpřimný vím, že tuto moji představu jako nevěřící budete pokládat za šílenou a absurdní – ale já v hloubi duše toužím pokusit se z lásky k Bohu o to, abych alespoň některé z Vás, anebo dokonce i z nich, tj.bachařů a estébáků obrátil k víře v mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. A i když se Vám to zdá být šílené a nemožné, tak vězte, že Bohu a Boží milosti není nikdy absolutně nic nemožné, pokud to bude Boží vůle! Copak nic nechápete? Copak si snad myslíte, že já jsem takový nějaký masochistický úchyl, že zpívám a to i s tím vědomím, že mně kvůli tomuto zpěvu často zmlátí či pošlou do “díry”, popřípadě i obojí pouze pro takovou malichernou a bezvýznamnou věc abych jen tak někoho “naštval”?? To si myslíte, že za to “naštvání někoho” by mi to vše stálo?? Ne, to ani omylem ne!! Nejraději bych všech těch téměř pět miliard obyvatel naší planety obrátil k víře v mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a pokud by se to čistě hypoteticky vzato povedlo, tak bych byl tak absolutně šťastný, že bych klidně mohl poté třeba i hned zemřít, protože absolutní, nejvyšší cíl a smysl mého života coby věřícího křesťana by tím byl již úplně naplněn!

Požadavek lásky k nepřátelům je ovšemže pro čistě přirozené smýšlení nepochopitelná. Láska není výsledkem nějakých úvah, že nejlepší je za každou cenu se s nikým se nikdy nedostat do žádného konfliktu, abychom měli pokojný život. Podívejte se na mne, na JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu! Myslíte si snad, že samotná existence těchto mých webových stránek je pro mě osobně nějak výhodná? Myslíte si snad, že propagace víry v mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele na mých webových stránkách je pro mě osobně nějak výhodná? Pokud bych takhle měl přemýšlet, tak to bych nakonec vůbec nebyl ani jen křesťanem, protože být křesťanem v dnešním bezbožném a zkaženém světě určitě osobně výhodné nijak není, spíše naopak! A to tím méně mezi ateistickým slovenským, či ještě ateističtějším českým národem!! Ostatně jaké cizí byli filantropické ideje Kristovi dokazují jeho spory s farizeji. Zde je tedy proto pro mě osobně vzorem náš Pán Ježíš Kristus, který kázal vzít na sebe ochotně a obětavě nenávist světa a modlit se i za, co mně osobně a tyto mé křesťanské webové stránky fanaticky nenávidí.

Ovšemže bylo by utopií vylučovat z lásky každou naději na seberealizaci. Protože člověk je stvoření Boží, je proto onticky otevřený vůči Bohu a odevzdáním se Bohu získává vyšší dimenze své vlastní existence. Pokud jde o lásku jako eschatologickou sílu, třeba konstatovat, že jedině v této lásce Písmo Svaté nám slibuje věčnou budoucnost (1 Kor 13,12 a následující). Víra i naděje jsou poznačeny pominutelným “eónem” a s ním i zanikají. Láska je však jediná životní síla, která přetrvá svět podrobený zákonu smrti. Kromě toho právě v lásce se promítá definitivní budoucí věk do přechodných existenčních forem nynějšího světa. A v lásce je již nyní počátečným a skrytým způsobem přítomné dokonalé a věčné společenství věřících křesťanů s Bohem jako protiklad k těm, kteří si způsobem svého pozemského života konkludentně zvolili peklo a tak sami směřují do mimořádně krutého věčného utrpení a trápení v pekelném ohni! A tedy láska je začátkem absolutní budoucnosti a pohybem k tomuto cíly. V této lásce člověk do jisté míry překonává i sebe samého vertikálně i horizontálně. Vertikálně tak, že se odevzdává Bohu, který je v něm přítomen a současně i transcendentní. Horizontálně zas z toho důvodu, že jde vstříc Bohu, který jako ta největší a nejintenzivnější Láska ho volá z budoucnosti. Pokud jde o nás křesťany, tak třeba konstatovat, že každý náš skutek lásky je krokem právě k této dokonalé lásce v absolutní budoucnosti, protože Bůh je láska. A je opravdivým hříchem jakákoliv je jeho podoba, od smrtelné nenávisti, která končí vraždou, přes nesmyslné sobectví, které se projevuje nesnášenlivou pýchou a bezohledností až po chamtivé mamonářství, sex, homosexualita a další podobné nemravnosti spojené s bezbožností, neboť všichni lidé co toto páchají si vědomě a dobrovolně zvolili své zatracení v pekle. Naproti tomu láska, skutečná láska je skutečnou dynamickou a evoluční sílou na naší cestě k Bohu. /Prameny: R.Spiazzi: Teologia della carità, Roma 1957; C.Spicq: Agape dans le Nouveau Testament, Paris 1958 – 1960; Z.Alszeghy: Grundformen der Liebe. Die Theorie der Liebe bei dem hl.Bonaventura, Röm 1946; T.Ohm, W.Zigmerli, N.A.Dahl, R.Mehl: Die Liebe, in: Religion in Geschichte und Gegenwart IV, Tübingen 1960, 361 – 369; V.Warnach: Agape, in: LthK I, Freiburg 1957, 178 – 180; Tenže in: J.B.Bauer: Biblisches Wörterbuch, 1959, 502 – 542, Tenže, Agape, Düsseldorf 1951; H.Fries: Die Liebe, in: HthG II, München 1963, 54 – 75; K.Rahner, J. Ratzinger, H.Christmann, W.Heinen: Die Liebe, in: LthK VI, Freiburg 1961, 1031 – 1041/

Pokud jde o mravné ctnosti, tak třeba říci, že tradiční učení nám poskytuje čtyři základní způsoby jednání: rozvážnost (opatrnost), zmužilost, spravedlnost a mírnost. Tyto základní, kardinální ctnosti se vyvinuly ve stoické etice. Křesťanská teologie je recipovala, přičemž došlo ke změnám, které vyžadovala naše fundamentální Kristologická struktura. Člověk Bohem stvořený, na něho zaměřený a volaný Bohem k absolutní budoucnosti, je doopravdy mírou věcí. Tím je řečeno, že mírou věcí je nakonec samotný Bůh! Duch Svatý je dar, který spojuje věřícího člověka s Kristem a skrze Krista s Bohem – Otcem. Základním postojem každého křesťana není strach, ale radost a důvěra. Mohou ale i chybět, a to bez toho, aby se narušilo spojení s Kristem. Bůh je může totiž i odejmout. Nikde se to nejeví tak zřetelně, jako v opuštěnosti, ve které se nacházel náš Pán Ježíš Kristus krátce před svojí smrtí na kříži, když už byl před bránou věčného života (Mt 27,46). Na druhé straně pokoj a radost nejsou bezpečným znakem spojení s Bohem. Mohou být i sebeklamem, respektive klamným následkem uspaného svědomí (Jer 6,14; 8,11). Kromě homosexuality, sexuálních náruživostí (a to třeba i heterosexuálních) největší svůdnou moc připisují Evangelia penězům, sobectví a touze po moci (Mt 6,24 – 34; Lk 16,9 – 13; 11,43). Apoštol sv.Jan říká, že kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, ba ani nemůže hřešit, protože je Božím dítětem (1 Jn 3,9), netvrdí sice, že ospravedlnění nemožno ztratit, ale že je s hříchem neslučitelné.

Když Koncil vyhlašuje, že ospravedlnění se neztrácí pouze hříchem nevěry, ale každým smrtelným hříchem, tím nijako nepopírá, že v každém smrtelném hříchu je v určité formě nedostatek víry, protože hřích je neslučitelný se živou a účinnou vírou. Každý, kdo se smrtelným hříchem staví proti Bohu, svým jednáním popírá Boží svrchovanost a lásku. Kromě toho každý smrtelný hřích pomalu přivádí člověka k úplnému popření Boha. Ostatně nikde to není řečeno pregnantněji něž v těchto bohorouhavých slovech filozofa Nietzscheho: “Bůh nemůže existovat, protože člověk nestrpí, aby měl takovéhoto svědka /Prameny: F.Nietzsche: Also sprach Zarathustra, Werke VII, 382/

Pokud jde o následování Krista tak třeba říci, že jestliže náš Pán Ježíš Kristus je skutečně základem veškerého jednání ospravedlněného člověka, pak i celý jeho život dostává ráz následování Krista. Zde je náš Pán Ježíš Kristus tajemným hybatelem a současně i největším následováníhodným příkladem ospravelněného člověka. “Mysterium et exemplum” (tj.Tajemství a příklad) Ježíše Krista jsou nerozlučitelné. Pozornosti Koncilu neušlo, že svoboda Božích dětí, kterou hlásá Písmo Svaté má především na mysli osvobození člověka z otrockých pout hříchu, sobectví pýchy, panovačnosti, sexuálních náruživostí (třeba i heterosexuálních), homosexuality a jiných jim podobných postojů, náhledů a projevů chování a jednání, které skutečnou svobodu ohrožují, protože to, co je pravá lidská svoboda a důstojnost, to úpřimně věřícímu křesťanovi říká jeho víra. Ovoce víry, které musí ospravedlněný člověk přinášet Bohu a svým bližním je důležité pro jeho spásu a označuje se slovem “zásluha”. A rozlišuje se dvojitá zásluha: a) “de condigno” (tj.spravedlivá) – získává se hodnotou, kterou má skutek na základe Božího přislíbení; b) “de congruo” (tj.přiměřená), kterou Bůh bere do úvahy na základě svého milosrdenství. Dobré skutky jsou totiž konkrétní podobou a znakem lásky v praxi, kterou Bůh sám v ospravedlněném člověku vzbudil a permanentně i nadále stimuluje. Pokud jde o smysl slova zásluha, tak třeba říci, že nebezpečí, že slova jako zásluha, odměna či odplata vnesou prvek sobectví do jednání člověka, se odstraní vysvětlením smyslu přislíbené odměny. Texty Písma Svatého opisují v obrazech a podobenstvích to, co se myslí odměnou, kterou Bůh dává člověku do výhledu. Není to ani tak vnější, hmotná odplata za námahy a úsilí, které byli spojeny s vykonáním dobrého skutku. Odměna je zde spíše vnitřním ovocím, respektive dozráním toho, co ospravedlněný člověk koná.

Pokud jde o důvod zásluhy tak třeba říci, že celá věc nám bude jasnější, pokud si všimneme důvod záslužnosti. Vůbec není samozřejmé, že transcendentní Bůh pro naši lásku k němu, ke které nám on sám dává sílu a která se stává viditelnou a projevuje se v našich dobrých skutcích, daruje se takovým způsobem, že nás svými podněty vede k větší lásce. Že to dělá, je jeho svobodným rozhodnutím: Bůh přislíbil, že to udělá a stojí si za svým slovem. Bez tohoto Božího příslibu nikdo by se nemohl chválit, že jeho dobré skutky mají takový účinek. Jinými slovy: Jestliže skutky ospravedlněného jsou závažné, je to z toho důvodu, že Bůh jim dává platnost, protože ustanovil, že svými dobrými skutky si máme zasloužit život věčný (Mt 20,2 – 16; 1 Tim 4,8; Tit 1,4; Žid 10,36; Jak 1,12). Toto Boží přislíbení ovšemže patří skutku, které je ovocím ospravedlněním, a proto má vnitřní vztah k našemu Pánovi Ježíšovi Kristovi a skrze našeho Pána Ježíše Krista k Bohu – Otci, tedy skutku, který ospravedlněný člověk vykonal ve stavu milosti Boží. U Jana Duns Scota jádrem smýšlení o této věci je svoboda všemohoucí Boží vůle. Proto Jan Duns Scotus klade zvlášť veliký důraz na Boží acceptatio (tj.přijetí). Podle jeho názoru Bůh vázal svoji svobodu na určité zásady (principy). Živá láska v člověkovi je důvodem, pro který Bůh přijímá jeho skutky, a to proto, že Bůh sám je obsahem, podstatou lásky. Bůh přijímá a miluje člověka, který má caritas (tj.lásku), a to z téhož důvodu, pro který miluji i sám sebe. Důvod, podklad zásluhy je tedy ve vztahu, který má k Bohu skutek vykonaný lidskou vůlí v habitu (tj.stavu) lásky, protože Bůh takovémuto skutku přiznává hodnotu. V období po Jánovi Duns Scotovi se v teologii vyzdvihoval zejména prvek Božího přijetí, Boží akceptace. Souviselo to s nadměrným zdůrazňováním “potentia Dei absoluta” (tj.absolutní Boží moc) a úplná Boží nezávislost. Podle této teorie Bůh může přijmout i skutky neospravedlněného, protože přijetí anebo nepřijetí závisí výlučně od rozhodnutí jeho vůle. /François de Maironis, Jean de Bassolis, Viliam de Rubione, W.Dettloff, V.Occam, G.Biel: Die Entwicklung der Akzeptations und Verdienslehre von Dubs Scotus bis Luther mit besonderer Berücksichtigung der Franziskanertheologie, Münster 1962/

Na závěr bych chtěl říci, že já osobně se domnívám, že Bůh ve svém milosrdenství nikdy nepostaví člověka do takové situace, ve které by jeho síly byli příliš slabé na zachování stavu křesťana a nedal by člověku potřebné účinné milosti, aby se vyvaroval hříchu.

Doufám, že tímto jsem tedy odpověděl již na všechno, co lze subsumovat pod téma “láska”, jako i pod témata týkající se “milosti” či “svobodné vůle” a dalších příbuzných kategorií. Pokud jsem snad ale eventuálně na něco důležitého zapomněl, slibuji, že na skutečně kvalifikované odborné otázky od skutečně vážných a tedy i filozoficky nebo teologicky erudovaných zájemců o tuto dosti intelektuálně složitou problematiku rád odpovím.

Naopak ale různým vtipálkům radím aby si své ”legrácky” nechali pouze sami pro sebe, protože skutečně vážného zájemce kladoucí mi filozoficky nebo teologicky erudovanou, kvalifikovanou odbornou otázku zde velice lehce poznám z charakteru, formulace a obsahu této otázky samotné a tudíž ti ostatní ať vezmou laskavě na vědomí, že jejich ”vtípky” budu tak jako tak úplně ignorovat a tudíž je pak tedy psaní takovéhoto e-mailu od nevážného ”zájemce” pouze jen jeho úplně zbytečnou ztrátou času.

Napsal ve Zlíně dne 18.7.2007 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět!