wz

Zpět na hlavní stránku!


Papež Pius IX. : PASTOR AETERNUS - Text česky

– její text do češtiny přeložil křesťanský poustevník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola:

Pastor aeternus je dogmatická konstituce o papežské neomylnosti vydaná ve čtvrtém zasedání prvního Vatikánského koncilu dne 18. července léta Páně MDCCCLXX. , tj. 1870 , která byla následně poté i schválená papežem Piem IX.

Pius biskup

sluha sluhů Božích

za souhlasu posvátného Sněmu dává na ustavičnou paměť:

Věčný pastýř a biskup našich duší, aby spásonosné dílo vykoupení učinil trvalým, rozhodl se postavit svatou Církev, v níž by jakožto v domě Boha živého byli všichni věřící semknuti poutem jedné víry a lásky. Proto prve než byl oslaven, prosil Otce nejen za Apoštoly, ale i za ty, kteří by skrze jejich slovo uvěřili v něho, aby všichni byli jedno, jakož i on Syn a Otec jsou jedno. Jako tedy Apoštoly, které sobě ze světa si vyvolil, poslal, jako i sám byl poslán od Otce, tak chtěl v Církvi své Pastýře a Učitele mít až do skonání světa.

Aby však tento biskupský zbor byl jednotný a nerozdílný, aby byl spjatým spolu s veškerým kněžstvem věřících, udržovalo se v jednotě víry a obcování blaženého Petra postavit do čela ostatním Apoštolům, v něm ustanovit trvalý viditelný základ této jednoty a počátku, na jehož pevnosti by byl zbudován věčný chrám, a na jehož stálosti víry by vznikla Církev, jejíž výše by dosáhla až do nebe1.

A též i vzhledem k tomu, že brány pekelné útočí s nenávistí stále větší a větší ze všech stran na Bohem položený základ Církve, aby ji, pokud možno, vyvrátily, My považujeme za nevyhnutné v zájmu uchránění, bezpečnosti a vzrůstu katolického stáda za souhlasu posvátného Sněmu předložit všem věřícím učení o ustanovení, trvání a povaze posvátného apoštolského primátu, na němž podle staré a stálé víry všeobecné Církve spočívá síla a pevnost celé Církve, aby v ní věřili a jí se drželi, a zavrhli tak Církvi odporující zhoubné bludy, které tak velice škodí stádu Páně.

Hlava první.

Na blaženém Petrovi ustanoven apoštolský primát.

Podle svědectví evangelia proto učíme a prohlašujeme, že primát pravomoci nad veškerou Boží Církví byl Kristem - Pánem bezprostředně a přímo slíben a udělen blaženému Apoštolu Petrovi. K jedinému totiž Šimonovi, kterému dříve již byl řekl: “Ty se budeš jmenovat Kefas” (Jan 1,42), když byl vyslovil své vyznání řka: “Ty jsi Kristus, Syn Boha živého” - těmito slavnostními slovy promluvil Pán: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích; a já ti pravím: Ty jsi Skála, a na té skále postavím svou Církev, a brány pekelné ji nepřemohou; a tobě dám klíče království nebeského; a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi (Mat. 16,16-19).

A jedinému Šimonu Petrovi udělil Ježíš po svém zmrtvýchvstání pravomoc nejvyššího pastýře a správce nad celým svým ovčincem, řka: Pas mé beránky; pas mé ovce (Jan 21,15-17). Této tak zřejmé nauce Posvátných Písem, jak jí vždycky rozuměla Katolická Církev, otevřeně se staví na odpor zvrhlá mínění těch, kteří v Církvi překrucují způsob vlády ustanovený Kristem - Pánem, a popírají, že samotný Petr vůči ostatním Apoštolům, ať již ke každému zvláště anebo ke všem současně byl obdařen pravým a vlastním primátem pravomoci od Krista; anebo kteří tvrdí, že tento primát nebyl bezprostředně a přímo udělen samotnému blaženému Petrovi, nýbrž Církvi, a skrze ni jemu jakožto jejímu přisluhovateli.

Kdo by tedy řekl, že blažený Petr Apoštol nebyl od Krista Pána ustanoven za knížete všech Apoštolů a viditelnou hlavou celé bojující Církve; anebo že od téhož našeho Pána Ježíše Krista přímo a bezprostředně se mu dostalo primátu toliko pouze jen čestného, nikoliv však ale pravého prvenství s vlastní svrchovanou pravomocí nad celou Církví; budiž proklet.

Hlava druhá.

Římským biskupům náleží sukcese primátu blaženého Petra.

Co však ale k ustavičné spáse a k stálému dobru Církve Kníže Pastýřů a veliký Pastýř ovcí Pán Kristus Ježíš ustanovil v blaženém Apoštolu Petrovi to nezbytně trvá téhož autoritou v Církvi, která je postavena na skále, a až do konce věků bude jako taková i pevně a nepřetržitě stát. Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům bylo známo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolův kníže a hlava, sloup víry a základ katolické Církve, přijal od našeho Pána Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení a Vykupitele, klíče království: a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a posvěceného jeho krví žije, vládne i soudí2. Každý, kdo na tomto stolci po Petrovi nastupuje, ten podle ustanovení samotného Krista nabývá Petrova primátu nad veškerou Církví.

Tento řád ustanovený Pravdou věčnou tedy trvá, a blažený Petr setrvávajíce v přijaté síle skály nepustil sobě svěřené otěže Církve3. Z tohoto důvodu je proto třeba, aby s Římskou Církví pro její vyšší moc byla celá Církev ve shodě, to jest, aby všichni a odevšad věřící s tímto Stolcem byli jako údy v nedílné jednotě spojeny s hlavou, ze které pramení veškerá práva velebné pospolitosti s vůlí Boží4. Kdo by tedy řekl, že není z ustanovení samého Krista Pána, čili právem božským, že blažený Petr má v primátu nad veškerou Církví neustále nástupce, anebo že Římský Biskup a Velekněz není nástupcem blaženého Petra v tomtéž primátu; budiž proklet.

Hlava třetí.

O povaze a hodnotě primátu biskupa Římského.

Proto opírajíce se o zjevená svědectví posvátných písem, a pevně se držíce zřetelných a jasných dekretů jak Předchůdců našich Římských Biskupů a Velekněží, tak i generálních Sněmů, obnovujeme definici obecného Sněmu Florentinského, podle které všichni věřící v Krista jsou povinni věřit, že svatá apoštolská Stolice a Římský Biskup i Velekněz nad veškerým oborem zemským má primát, a Biskup Velekněz Římský že je nástupcem knížete Apoštolů blaženého Petra a pravým Náměstkem Kristovým a hlavou celé Církve i otcem a učitelem všech křesťanů; a jemu že v blaženém Petrovi od Ježíše Krista, našeho Pána je udělena plná moc, aby pásl, řídil a spravoval všeobecnou Církev; jak také je i obsaženo v aktech ekumenických Sněmů a v posvátných kánonech.

Učíme tedy a prohlašujeme, že Římská Církev má z ustanovení Páně nade všemi ostatními prvenství řádné moci, a že tato jurisdikční moc Biskupa i Velekněze Římského je pravou a bezprostřední mocí biskupskou; a že tudíž duchovní i věřící jakékoliv konfese a obřadu jsou zavázáni ať již jako individuální jednotlivci anebo i všichni společně svou povinností hierarchické podřízenosti a pravé poslušnosti , a to nejen ve věci víry a mravů, ale i ve věcech disciplinárních a správy Církve po celém povrchu zemském; takže je-li zachována jednota s Římským Biskupem a Veleknězem jak v jednání, tak i ve vyznávání téže víry, Církev Kristova je jediným stádem pod jediným svrchovaným pastýřem. - Toto je učení pravdy katolické, od které nikomu nelze se odchýlit beze ztráty víry a spásy.

Tato moc Svrchovaného Velekněze nikterak není na úkor oné řádné a bezprostřední jurisdikční moci biskupské, jíž Biskupové, kteří z vůle Ducha Svatého nastoupili po Apoštolech jakožto praví pastýři, kteří pasou a řídí každý sobě svěřené stádo, ba moc jejich má oporu ve všeobecném nejvyšším Pastýřovi, kterým je posilována a chráněna, podle slavného výroku svatého Řehoře Velikého: "Čest má je ctí veškeré Církve. Čest má je pevnou posilou mých bratří. Tehdy já opravdově jsem ctěn, když všem jednotlivým se neodpírá povinné úcty."5

Z této svrchované moci Římského Biskupa a Velekněze spravovat veškerou Církev vyplývá jemu dále i právo, při výkonu svého úřadu svobodně jednat s duchovními i věřícími celé Církve, aby je na cestě spásy mohl učit a řídit. Proto odsuzujeme a zavrhujeme mínění těch, kteří praví, že lze dovoleně zabránit těmto stykům nejvyšší hlavy s duchovními a věřícími, anebo kteří je činí závislými na moci světské, tvrdíc, že ustanovení apoštolského Stolce nebo jeho autority k řízení Církve nemá platnosti a účinnosti, když není stvrzeno schválením moci světské.

Vzhledem k tomu, že božským právem apoštolského primátu Římský Biskup a Velekněz stojí v čele veškeré Církve, učíme také, a prohlašujeme, že on je nejvyšším soudcem věřících,6 a že ve všech přích oboru církevního lze se odvolat k jeho soudu.7 Ale soudu Stolce Apoštolského, nad nějž není vyšší autority, nikdo nesmí se protivit a nikomu není dovoleno jeho rozsudek zpochybňovat.8 Bloudí tudíž od správné cesty každý, kdo tvrdí, že se lze proti rozsudkům Římských Biskupů a Velekněží odvolat k ekumenickému Sněmu jakožto autoritě údajně prý vyšší než je autorita Biskupa a Velekněze Římského.

Kdo by tedy řekl, že Římský Biskup a Velekněz má pouze jen úřad dozoru nebo správy, nikoliv však ale plnou a svrchovanou jurisdikční moc nad celou Církví, a to nejen ve věcech víry a mravů, ale též i ve věcech disciplinárních a řízení Církve po celém povrchu zemském; nebo že má pouze jen přední podíl, nikoliv však ale všecku plnost této svrchované moci; nebo že není tato jeho moc řádná a bezprostřední i nade všemi i nad jednotlivými Církvemi nebo nade všemi duchovními i věřícími vesměs i zvlášť; budiž proklet.

Hlava čtvrtá.

O neomylném učitelství Římského Biskupa a Velekněze.

To že apoštolský primát, který Římský Biskup a Velekněz jakožto nástupce knížete apoštolů Petra drží nad veškerou Církví a v sobě uzavírá také svrchovanou moc nejvyššího učitele, na tom vždycky tento Svatý Stolec trval, to dějiny Církve neustále dosvědčují, a též i ekumenické Sněmy, a v první řady ty, na nichž Východ se Západem v jednotě víry a lásky se pojily, a prohlásily. Otcové čtvrtého Cařihradského Sněmu totiž jdouce ve šlépějích svých předků pronesli toto slavnostní vyznání: "První podmínkou spásy je řídit se pravidlem správné víry. A jelikož nelze pominout výroku našeho Pána Ježíše Krista: Ty jsi Skála, a na té skále postavím svou Církev, a to co řečeno bylo, také se i skutečností dotvrzuje, že na Stolci apoštolském vždy bylo zachováváno neposkvrněné katolické náboženství a hlásána svatá nauka. Od jeho víry tudíž nikterak nechtějíce se odloučit doufáme, že zůstaneme uchováni v jedné pospolitosti, kterou káže apoštolský Stolec, a v němž pevně trvá bezúhonné a pravé náboženství křesťanské."9 Se schválením pak druhého Lyonského Sněmu Řekové prohlásili: "Svatá Římská Církev má nad veškerou Církví katolickou svrchovaný a plný primát a vládu, kterou od samého Pána v blaženém Petru, knížeti čili hlavě Apoštolů jehož nástupcem je Římský Biskup a Velekněz přijala s plností moci, jak pravdivě a pokorně vyznává; a jako přede všemi ostatními povinna je hájit pravdu víry, tak i, vzniknou-li nějaké spory o víře, jejímu soudu náleží o nich rozhodnout." Florentský Sněm posléze definoval: "Biskup a Velekněz Římský je pravým Náměstkem Kristovým, hlavou celé Církve hlavou a otcem i učitelem všech křesťanů; a jemu od našeho Pána Ježíše Krista v blaženém Petrovi odevzdána byla plná moc, aby pásl, řídil a spravoval celou Církev všeobecnou."

Aby tomuto pastýřskému úřadu učinili Naši Předchůdcové zadost, vždycky neúnavně se přičiňovali, aby spasitelná nauka Kristova se šířila u všech národů země se stejnou péčí, a bděli, aby tam, kde byla přijata, byla i uchována ryzí a čistá. Proto všichni biskupové, tu jednotlivě, tu shromážděni na synodách řídíce se starým obyčejem a dávným pravidlem, o těchto zvláště velikých nebezpečích, která vznikala ve věcech víry tomuto apoštolskému Stolci podávali zprávy, aby tam poruchy víry byly spraveny, kde víra nemůže utrpět oslabení.10

Římští pak Biskupové a Velekněží, jak je k tomu vybízel stav časů a věcí, brzy svolávajíce ekumenické Sněmy nebo zkoumajíce mínění Církve po oboru zemském, brzy skrze částečné synody, brzy užívajíce jiné pomoci jaké jim právě skýtala Boží prozřetelnost to definovali a věřit přikazovali, co přispěním Božím shledávali souhlasným s posvátnými Písmy a apoštolskými tradicemi. Nebyl totiž nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben proto, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž ale aby s jeho přispěním zjevení Apoštolům postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali. A jejich apoštolské učení všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí Učitelé pravověrně ctili, a jeho následovali, plně vědouce, že tento Stolec Svatého Petra stále zůstává uchráněn všeho bludu podle božského zaslíbení Pána, našeho Spasitele, který dal knížeti učedníků svých: Já prosil jsem za tebe, aby nezahynula tvá víra, a ty někdy obrátě se, utvrzuj víru bratří svých (Luk. 22,31).

Petrovi a jeho nástupcům na tomto stolci tedy tento poklad nehynoucí pravdy a víry udělil Bůh, aby svůj vznešený úřad vykonával ke spáse všech věřících, aby veškeré stádo Kristovo jimi od jedovaté potravy bludu bylo odvráceno, a pící nebeské nauky bylo krmeno, aby veškerý podnět k rozkolu byl zmařen, a celá Církev v jednotě uchována, a o svůj základ se opírajíc, pevně stála proti branám pekelným. Jelikož pak právě v této právě, kdy spásonosného působení apoštolského úřadu je nejvíce zapotřebí, nemálo se vyskytuje těch, kteří zlehčují jeho autoritu; zcela nezbytným považujeme slavnostně vyhlásit praerogativu, kterou jednorozený Syn Boží se svrchovaným úřadem pastýřským ráčil spojit.

Nuže My, věrně se držíc tradice přejaté od počátku křesťanské víry k slávě Boha, našeho Spasitele k vyvýšení náboženství katolického a ke spáse křesťanských národů za souhlasu posvátného Sněmu učíme a jakožto dogma Bohem zjevené vyhlašujeme: Velekněz Římský, když mluví ze stolce, to jest když vykonávajíc úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů ze své nejvyšší apoštolské autority prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškerá Církev je povinna se držet, přispěním Božím a jemu slíbeným v blaženém Petru požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel svou Církev při vyhlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu mít chtěl; proto takováto prohlášení Římského Biskupa a Velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, nezměnitelná.

Kdo by se pak opovážil odporovat tomuto Našemu prohlášení, co Bůh ustanovil; budiž proklet.

 

Dáno v Římě, ve veřejném slavnostním sezení v basilice vatikánské, roku Vtělení Páně tisícího osmistého sedmdesátého, dne osmnáctého července, pontifikátu Našeho roku dvacátého pátého.

Když Konstituce byla přečtena z kazatelny, a poté, co ji odhlasovali i všichni Otcové, Nejvyšší Biskup a Velekněz vstal a slavně dekrety a kánony obsažené v této Konstituci potvrdil těmito slovy:

"S rozhodnutí a kánony, které jsou obsaženy v právě přečtené Konstituci projevili souhlas všichni koncilní Otcové, s výjimkou dvou, a i My tedy s úctou říkáme posvátnému Sněmu, že je to tak, jak čteny byly, prohlašujeme za právoplatné a svojí Apoštolskou autoritou stvrzujeme."

Tak jest.

JOSEF,

biskup ze Sv. Hyppolitu, sekretář Sněmu Vatikánského.

Poznámky:

1 Sv. Lev Vel., řeč IV, jinak III, kap. 2., na jeho narozeniny.

2 Sněmu Efezského Akt. III, al. II, kap. 3.

3 Sv. Lev Ve., Řeč III, al. II, kap. 3.

4 Sv. Ireneus "Proti bludařům", kn. III, k. 3.

5 Listy Eulogovi Alexandrin., kn. VIII. list 30.

6 Pia PP. VI breve "Super Soliditate" ze dne 28. list. 1786.

7 Ekumen. Sněm Lyonský II.

8 List Mikuláše I císaři Michaelovi.

9 Z formule Sv. Hormisdy papeže, předložené Hadrianem II Otcům ekumenického Sněmu VIII, Cařihradského VI, a jimi podepsané.

10 Sv. Bernarda List CXC.

Stručný komentář k Pastor aeternus od JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy:

Vzhledem k tomu, že tato konstituce I. vatikánského sněmu Pastor aeternus o Církvi našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele je poměrně stručná, je proto tím častěji v praxi, a to zejména pak tato v ní explicitně prohlášená neomylnost papeže coby nástupce svatého Petra ve věcech víry a mravů, často různými tzv. “liberály” a jinými bezbožníky v službách ďábla Satana činená s vědomím úmyslem škodit Církvi je tudíž z těchto důvodů těmito tzv.”liberály” a ostatními nepřáteli Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele nedbána a všelijak úmyslně překrucována.

Těmito výše zmíněnými tzv. “liberály” a ostatními bezbožníky sloužících zájmům ďábla Satana ve své slepé nenávisti proti Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli a Kristově katolické Církvi bývá tato nauka o papežské neomylnosti omezována, pokud už vůbec není jimi popírána, jen na velice restriktivně slavnostní vyjadřování víry, a není tedy těmito tzv. “liberály” a jinými bezbožníky sloužícími ďáblu Satanovi uznávána tehdy, když papež vykonávajíc svůj učitelský úřad nejvyššího učitele katolické Církve například v papežských encyklikách a papežských motu propriích připomíná jak svým současníkům, tak i všem příštím generacím křesťanů, kteří přijdou v budoucnosti a budou coby stále nové a nové generace křesťanů rodit se a žít v tomto pozemském světě až do konce světa, závaznou nauku Církve, protože třeba jako velice důležitý fakt je nutné zdůraznit tu skutečnost, že v celých dvoutisíciletých dějinách Církve je každým papežem katolické Církve předložená nauka zásadně vždy integrální součástí učení tradicí církve, a jako takovou nelze nijak zrušit, nijak zpochybnit a nijak zneplatnit nic z toho, co v celých dějinách katolické Církve učil kterýkoliv z papežů katolické církve.

Ovšemže “ad futuro” do budoucna reálně se obávám že ďábelské temnoty Satanské ještě více upevní svou moc zla a že již i dnes tato hustá temnota sil zla bude v budoucnu ještě více houstnout a sily zla upevňovat svoji moc a vládu, a je-li už dnes ze strany mnohých mocných a bohatých miliardářů, svobodných zednářů a jejich politiků, novinářů, feministek, homosexuálů i ideologizujících homosexualistických propagandistů a ostatních fanatických ateistů a zuřivých nepřátel Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ještě více šířit svůj teror zla a zvrhlé mravní zkaženosti, když již i dnes tito zločinci a lokajové ďábla Satana chtějících nastolit na zemi království Satanovo proti království Božímu vyvíjejí brutální nátlak proti katolické Církvi chtějíc si ji zotročit a vytvořit si z ní slepý nástroj, který by jim souhlasně odkýval a posvětil všechny ty jejich homosexuální a jiné zvrhlé perverze jimž s takovou oblibou holduje vládnoucí homosexualistická a feministická plutokratická velkoburžoasie a jejich novináři a lokajští patolízalové. A do budoucna ruka v ruce s houstnutím tmy bude se i stupňovat brutální nátlak proti katolické Církvi, aby akceptovala satanskou ideologii světu vládnuvším homosexualisticko – feministickým miliardářským plutokratům a plutokratkám.

Nemohu sice tušit či předjímat s jakou silou víry se papežové příštích generací postaví proti rostoucí moci těchto světovládních sil zla. V každém případě je však ale třeba zdůraznit, že i papež je pouze jen člověk, a jako člověk je vystaven i působení lidských slabostí jako je zejména strach o svůj život a z tohoto strachu i občasně plynoucí oportunistické váhání a kolísání při hledání kompromisů občas i tam, kde skutečně věřící křesťan by měl raději přijmout třeba i otevřený krvavý boj a jistou smrt ve spravedlivém boji při obraně naší víry a našich mravních hodnot, než-li dopřát světu vládnoucím fanatickým nepřátelům Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele dychtících po zničení křesťanské mravné nevinnosti potěšení z toho, že by nám křesťanům vnutili své odporně zvrhlé a do nebe volající hříšné zvrhlosti.

Já jako křesťan ovšemže nehodlám se vzdát své víry a zejména pak svých křesťanských mravních hodnot, a uvítal bych na Stolce Petrově ovšemže papeže vojevůdce, který by zorganizoval celosvětové povstání katolíků proti silám zla, a tím nám umožnil buď zvítězit nad silami zla, anebo alespoň čestně zemřít v boji za svou víru, za spravedlnost a za své mravní hodnoty.

Na mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi osobně ale v podstatě vůbec nesejde, důležitý není totiž můj život, ale to, aby nám Bůh vždy uchoval papeže plného víry a Ducha Svatého, protože mít dobrého a zbožného papeže není cosi jen tak úplně automatického, jak si mnozí z nás možná naivně myslí vzhledem k tomu, že doposud jsme v celých dvoutisíciletých dějinách Církve více – méně ještě vždy měli jen samé dobré papeže, právě tak jako ještě i nyní máme velice dobrého papeže.

Bohužel, a to si je třeba říci zcela na rovinu, to, že jsem vždy v minulosti vždy měli dobré papeže však ale do budoucna nutně nemusí již vždy být, a se vzrůstající temnotou tmy a z ní plynoucího vzrůstajícího nátlaku na Církev narůstá pravděpodobnost potenciálního nebezpečí, že některý z příštích papežů jako člověk nemusí nutně být stoprocentní mravní osobností, respektive, že do budoucna nelze stoprocentně vyloučit, že eventuálně i papež může hřešiti svými činy i slovy a nemusí nutně být neomylný v takové situaci když:

a./ by neumluvil jako pastýř a učitel všech křesťanů, ale by se vyjadřoval například jako soukromá osoba, politik, diplomat či v jakémkoliv jiném podobném postavení atd. a nikoliv tedy primárně jako hlava Církve,

b./ by se vyjadřoval k politickým, ekonomickým, sociálním, vědeckým či ryze světským společenským otázkám, aniž by přitom současně v teologicko – náboženské rovině definoval nějakou nauku církve týkající se otázek katolické víry a mravů, respektive by v této upřímně míněné teologicko – náboženské rovině neprohlašuje nějaké skutečně závazné učení o katolické víře a mravech, kterého - často ve formě bludu, který má být všemi odmítnut - se má obligatorně držeti celá církev.

Nesvobodno též zapomenout i na tu významnou skutečnost, že papežova neomylnost je dána přechodným působením Ducha Svatého. Není to tedy snad jakási trvalá kvalita, která by byla spojena s osobou nástupce apoštola Petra. Není to tedy osoba papeže samotná, ale Duch svatý, který garantuje jeho neomylnost. Neomylnost papeže má tedy ráz něčeho jakoby negativního, respektive jinými slovy chrání sice papeže před omylem, to však ale v žádném případě neznamená, že by tato Duchem Svatým garantovaná papežská neomylnost byla i v budoucnosti nevyhnutelnou zárukou též i nutně vždy nejvhodnějšího a nejúplnějšího vyjádření pravdy týkající se pojednávaného předmětuněmuž bude v budoucnosti docházet.

Dále nelze opominout pak ani pochybení těch, kteří neoprávněně připisují přílišnou autoritu a takřka neomylnost různým vyjádřením biskupů, biskupských konferencí, shromáždění kléru zapomínajíce na známé případy odpadu mnoha biskupů za časů rozmáhajícího se bludu a na závěry synodů, které musely být papežem odmítnuty.

Toto jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pokládal za velice důležité zvláště podtrhnout a zdůraznit, abychom my křesťané, pro které slovo víra není pouze jen nějakým prázdným pojmem, ať jsme tedy vždy poslušní vůči učitelskému úřadu církve, a tedy učení všech papežů vyskytujícího se v encyklikách, modus propriích a ostatních dokumentech všech papežů, a nikoliv tedy jen učení posledního aktuálního papeže či učení několika mála posledních papežů, ale učení všech papežů, které jsme měli v celých dvoutisíciletých dějinách katolické Církve; a současně též byli i ve střehu před slovy a skutky pouhého člověka nehledě na jeho postavení v Církvi, kde se často mísí pravda a omyl, přičemž do budoucna bude toto míšení ještě palčivějším problémem, než je tomu dnes v naší současnosti.

Zatím s Bohem bratři a sestry v Kristu! Pán Bůh Vás Opatruj!

Zůstávám proto s pozdravem:

Jako křesťan JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola s plného srdce svého volám: Ať žije navěky náš Svatý Otec v Římě!

A jako občan JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola s plného srdce svého také i volám: Ať žije náš legitimní král z rodu habsburského!

A jako člověk JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola s plného srdce svého nakonec i volám: Ať se do ohně horoucích pekel co nejdříve propadnou všichni svobodní zednáři, feministky, feministé, homosexuálové i ideologizující homosexualističtí propagandisté i s jejich politiky a novináři a celým tímto prohnilým režimem a byrokratickým aparátem sloužícím satanským silám zla!

 

 

Přijď Pane Ježíši Krista i ze svým spravedlivým soudem, ať všechny ty co páchají zlo a nepravost postihne ten co možno nejspravedlivější a nejpřísnější trest!

Pane! Každému z tvým Božím soudem spravedlivě do věčného pekelného ohně odsouzených politiků a novinářůřad ideologizujících homosexualistických propagandistů namoč též i jejich hubu do jejich vlastních homosexualistických ideologických a propagandistických sraček!

Zpět na hlavní stránku!