wz

Zpět na hlavní stránku!

Římští biskupové. Papežové. Novodobí papežové. Nejvýznamnější momenty ze života novodobých papežů katolické církve.

Malá technická poznámka: Kvůli lepší přehlednosti o pořadově “sudých papežích” píši modrou barvou, zatímco o pořadově “lichých papežích” píši červenou barvou!!!

V letech 1605 – 1621 v pořadí 234 papež byl Pavel V. z Říma:

Papež Pavel V. pochází z římské rodiny Bourhese. Papež Pavel V. byl v náboženských věcech vážný a hluboce zbožný muž. Papež Pavel V. byl též dobrý správce církevního státu. Za jeho pontifikátu počet obyvatel Říma dosáhl přes 100.000 obyvatel, a tedy téhož počtu, respektive více než kolik měl starověký Řím. Kromě toho byl papež Pavel V. štědrý mecenáš umění a architektury. V této souvislosti například papež Pavel V. postavil podélnou loď vatikánského svatopetrského chrámu, která dosud navštívíte-li ji, tak můžete vidět, že velikými písmeny hlásá jméno papeže Pavla V. jako svého zhotovitele. Jde-li o kupoli chrámu svatého Petra, celek baziliky do dnešní podoby s majestátním průčelím byl dokončen právě za pontifikátu papeže Pavla V. Dále je papež Pavel V. jak historikům, tak vlastně vůbec i všem ostatním lidem, kteří někdy přišli něco studovat do vatikánského archivu jako zakladatel tohoto vatikánského archivu jak ho chápeme jako archiv my dnes.

V období svého pontifikátu se papež Pavel V. dostal do ostrého sporu s Benátskou republikou, když proti ní musel hájit spravedlivá práva katolické církve, což byla již předehra úmyslných urážek a porušování legitimních práv katolické církve, v nichž si libovaly v 17. A 18. století vlády státu vydávajících se za státy “katolické”. Benátská republika inscenovala působivou protikatolickou literární propagandu, v níž měl hlavní slovo benátský státní teolog Paolo Sarpi, hanebný pokrytec, který až do konce vystupoval jako řeholník, ačkoliv se již dávno s katolickou církví vnitřně rozešel. Tento benátský státní teolog Paolo Sarpi (zemřel v roce 1623) byl jinak původně učený servita, a tento učený servita Paolo Sarpi nejvehementněji zastával takzvané státní církevnictví Benátčanů, zatímco spravedlivé papežovo stanovisko hájili Baronius, známý též jako historik a později kardinál, a svatý Robert Bellarmin, který shodou okolností zemřel v témže roce 1621, kdy zemřel i papež Pavel V. Jinak svatý Robert Bellarmin byl jezuita, později kardinál, a za svatého ho prohlásil papež Pius XI. v roce 1930. Já osobně si svatého Roberta Belarmina nejvíce vážím pro jeho skvělé apologetické a polemické dílo Disputationes de controversiis adversus huius temporis haereticos, které je pro mě cennou myšlenkovou inspirací dodnes.

Bellarminův katechismus se důstojně připojuje k podobnému dílu Canisiovmu. Nebezpečná situace v Benátské republice se z viny Benátčanů vyhrotila natolik, že v roce 1606 byl papež Pavel V. okolnostmi přinucen vyhlásit nad celým teritoriem Benátské republiky interdikt. Pro ty co neví co znamená vyhlášení církevního trestu interdiktu nad určitým územním teritoriem vysvětlím, že to znamená, že všichni katoličtí kněží na územním teritoriu nad kterým byl papežem vyhlášen interdikt, což z našeho dnešního pohledu je jako kdyby veškeré katolické duchovenstvo vstoupilo na papežův pokyn do totální “generální stávky”. Jinými slovy katoličtí kněží od okamihu vyhlášení teritoriálního interdiktu na daném území postiženým interdiktem nepohřbívají zesnulé, nikoho nezpovídají, a to ani umírající osoby nezpovídají, neuzavírají manželské sňatky, nekřtí novorozené děti, nevyučují náboženství a nevyučují ani nic jiného, což v době kdy veškeré školství bylo pouze církevní bylo pro stát dosti citelné, právě tak i ukončí veškerou charitativní a zdravotnickou činnost, což rovněž v době kdy o nemocné a sociálně slabé pečovala prakticky jen církev byla pro stát nemalá rána, dále pak neslouží mši svatou a ani neslouží žádné jiné náboženské obřady a ovšemže při žádné příležitosti neopomenou věřícím nespokojeným s touto situací otevřeně říci, kdo je za tuto situaci zodpovědný, aby se tak oprávněný hněv a rozhořčení věřících lidí obrátil proti těm, kteří jsou za tuto situaci odpovědni, což je zpravidla světský panovník či jiná světská vrchnost vládnoucí danému teritoriu, která je na vině, že papež, ač sice velice nerad, musel v zájmu dosažení nápravy proti jejímu teritoriu vyhlásit interdikt. Jinak ale tento interdikt vyhlášený v roce 1606 nad celým teritoriem Benátské republiky byl poslední teritoriální interdikt, kdy katolická církev tento trest použila proti nějakému státu. Benátský dóže byl tyran, vrah a ničema, který namísto aby pokorně uznal svoji vinu, ustoupil a kál se ze svých těžkých přetěžkých hříchů situaci ještě namísto toho ještě více vyhrotil a všem katolickým kněžím zachovávání interdiktu v Benátské republice pod hrozbou trestu smrti zakázal.

Odporně zbabělé benátské duchovenstvo s výjimkou benátských katolických duchovních z řad místních i v Benátské republice působících řeholních řádů jezuitů, kapucínů a oratoriánů se zbaběle zaleklo hrozby trestu smrti a zradilo svoji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele tím, že přestalo zachovávat papežem Pavlem V. vyhlášený interdikt nad teritoriem Benátské republiky, neboť zřejmě asi v očích těchto zbabělých a podlých zrádných Jidášů byl ten jejich s prominutím za mnou zde použitý výraz – hnusný – pozemský život cennější, než je vlastní víra v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, že raději zcela dobrovolně zrádně plivnuli na Kristův kříž s ukřižovaným Spasitelem a Vykupitelem, než aby eventuálně podstupovali riziko ztráty tohoto svého jepičího pozemského života nechápajíc, že skutečným křesťanem je pouze ten člověk, a jen ten člověk /!!!/, který je připraven na rozkaz Ježíše Krista anebo na rozkaz jeho náměstka v Římě a našeho otce papeže kdykoliv a kdekoliv i jakkoliv okamžitě zcela dobrovolně zemřít za učení našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele v spravedlivém Božím boji proti jakýmkoliv, byť i sebevíc mocnějším pozemským nepřátelům Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Nakonec se do všeho toho zamíchala tehdejší francouzská královská diplomacie, která sice svým diplomatickým zprostředkováním umožnila jakéž – taktéž urovnání tohoto sporu, nicméně bez jednoznačného pojmenování viníka, a ani jinak tento takzvaný kompromis nebyl zcela spravedlivý. Na jedné straně což bylo nepochybně pozitivním přínosem bylo faktické selhání úsilí toho hnusného gaunera Sarpiho odtrhnout Benátsko od Říma, od katolické církve a zcela otevřeně převést ho k protestantismu. Na druhé straně ale což bylo velice podlé a hanebné je ta skutečnost, že z Benátské republiky byli úplně bezdůvodně a svévolně vyhnáni benátští jezuité, kteří se vrátit zpátky do Benátek mohli až v roce 1657.

Dalším problémem v oblasti tehdejší mezinárodní politiky objevivším se v závěru pontifikátu papeže Pavla V. bylo propuknutí takzvané třicetileté války. Konkrétně šlo totiž o to, že takzvanému Augsburskému náboženskému míru z roku 1555 se nepodařilo odstranit příčiny, které nábožensky a tím pádem vlastně i politicky rozdvojovali Německo. Augsburský mír z roku 1555 byl tedy jen prodlouženým příměřím. Z iniciativy oportunistické a bezbožné údajně prý “katolické” Francie se protestanti v roce 1608 takzvanou “protestantskou unii” na čele s Fridrichem IV. Falckým, v reakci na co s obranných důvodů jsme na to museli reagovat i my katolíci, a proto jsme na ochranu naší katolické víry utvořili v roce 1609 v bavorské metropoli Mnichově Katolickou ligu, kterou vedl velice dobrý a spravedlivý kníže Maxmilián Bavorský. Navíc k této Katolické lize kromě Bavorska zpočátku coby zakládající členové Katolické ligy patřili jen duchovní kurfiřti a několik jihoněmeckých biskupů. Naši Habsburkové do jisté míry hrozící nebezpečí připravující se protestantské agrese proti nám mírumilovným katolíkům podcenili, a proto se ihned ke Katolické lize nepřidali. Zákeřní a bojechtiví protestanti toužebně čekali pouze na vhodnou záminku, aby mohli rozpoutat proti nám katolíkům svoji nenávistnou agresi. Ne že bychom se my katolíci těchto odpadlíků od pravé víry Kristovy osobně báli, ale my katolíci jsme válku nechtěli, neboť jsme si uvědomovali k jak velikému utrpení obyčejných lidí bez ohledu na jejich náboženství by případná válka nutně vedla, a tomu jsme my katolíci chtěli obyčejné lidi, bez ohledu na jejich náboženské vyznání, ušetřit od válečných hrůz, bídy, hladu, nemocí a utrpení, což by byl nutný důsledek eventuální celoevropské náboženské války.

Jako příklad naší maximální velkodušnosti a přátelské vstřícnosti nás mírumilovných katolíků vůči válkychtivým protestantům svědčí nejen Augsburský náboženský mír z roku 1555, ale též i například přímo u nás náš vlastní katolický císař Svaté říše Římské, král český, markrabě moravský a král uherský Rudolf II. Habsburg, který vládl v letech 1576 – 1612, a který ve své obrovské velkodušnosti a velkorysosti, která je u nás katolíků byla již i v té době zcela obvyklá, když tento velkodušní a velkorysý katolický císař a král Rudolf II. Habsburk vydal v roce 1609 svůj Majestát, známý v historické vědě mnohem více pod názvem “Rudolfův majestát z roku 1609”, který zajistil na všech územích císaře a krále v celé Svaté říši Římské, království uherského i ve všech zemích koruny české pro všechny obyvatele úplnou náboženskou svobodu všech lidí bez ohledu na jejich věrovyznání.

Tento “Rudolfův majestát z roku 1609” našeho velkodušného a velkorysého katolického císaře a krále Rudolfa II. Habsburka vládnoucího v letech 1576 – 1612 kromě jiných území pod jeho vládou, i na celém teritoriu území dnešního Československa na tu dobu počátku sedmnáctého století až neuvěřitelně velkodušně a velkoryse umožňoval všem, a tedy nejen katolíkům, ale úplně stejně tak i všem protestantům stavět si kostely své vlastní konfese na všech královských majetcích a v královských městech.

Tehdejší protestanti však ale ovšemže i tuhle obrovskou velkodušnost a velkorysost katolického císaře a krále Rudolfa II. Habsburga zákeřně zneužili podle známého hesla “podej mu prst, a on ti urve celou ruku!!!”.

Ovšemže v tehdejším Rudolfovu majestátu z roku 1609 velkoryse a velkodušně umožňujícího všem, a tedy i protestantům stavět si své kostely, a tedy i protestantské kostely ve všech císařských a královských městech plus ostatních územích ve velkopanském vlastnictví císaře a krále nebylo, a ani nemohlo být žádné zmínky o tom, že by se tento Rudolfův majestát z roku 1609 vztahoval snad i na města a území ve vlastnictví jiných subjektů než samotného císaře a krále. Ostatně tehdejší panující právní zásada, kterou paradoxně uvedla do veřejného práva právě samotná protestantská knížata v Německu, a kterou posléze akceptoval celý tehdejší svět hlásala “cuius regio, eius religio”, tj. v překladu do češtiny: “koho kraj, toho náboženství”, znamenala že je na libovůli vladaře daného teritoria, kterému náboženství, případně kterým náboženství umožní náboženskou svobodu na svém území. Z právního hlediska to tedy v té době znamenalo, že chce-li někdo postavit nějaký kostel anebo dokonce vůbec jakoukoliv náboženskou stavbu ať již jakémukoliv náboženství, církvi či náboženské společnosti, vše závisí pouze jen a jen na vůli vlastníka daného území zda-li mu to povolí anebo nikoliv. A rovněž tak závisí pouze jen a jen na vlastníkovi daného území, jakou formou projeví svoji vůli. Tudíž i tento Rudolfův majestát z roku 1609 nebylo nic víc než pouze vyjádření vůle jednoho konkrétního vlastníka ohledem otázky jaké náboženské stavby je ochoten strpět na svých územích. A na věci nic nemění, že v daném konkrétním případě tímto vlastníkem byl samotný císař a král.

Tudíž v tehdejším roztříštěném světě kde každý místní vladař byl ve vnitropolitických otázkách svrchovaným suverénem svého vlastního teritoria, ani samotný císař a král Rudolf II. Habsburk právně a ani fakticky nemohl – ani kdyby třebas i sebevíce chtěl – tuto náboženskou svobodu poskytnout i v těch městech a pozemcích, které přímo nenáleželi pod jeho jurisdikci coby svrchovaného vlastníka daného města či území.

Přesto však ale protestantští obyvatelé Broumova, které bylo vlastnictvím tamního benediktinského kláštera, postavili si v něm v roce 1611 svůj protestantský kostel. Podobně tak i ve městečku Hrob patřícího do vlastnictví pražskému arcibiskupství, si rovněž ve městečku Hrobě postavili svůj protestantský kostel. A v obou případech bych souhlasu vlastníků daného teritoria, kteří s těmito stavbami protestantských kostelů na svém svrchovaném území nesouhlasili.

Vzhledem k tomu, že “Rudolfův majestát z roku 1609” umožňoval protestantům stavět si své kostely a jiné stavby pouze ve městech a jiných územích ve vlastnictví císaře a krále, bylo jasné že se v případě Broumova a Hrobu, které nejsou vlastnictvím panovníka, tento “Rudolfův majestát z roku 1609” ani jen teoreticky vztahovat nemůže, a tedy fakticky že se jedná – řečeno dnešní moderní terminologií – o “černé stavby”. Vzhledem k tomu, že obě tyto černé stavby byly postaveny bez souhlasu vlastníků daných území, vedla tato skutečnost k několikaletým sporům. Samotní vlastníci byli tolerantní, a ačkoliv měli právo obě tyto černé stavby okamžitě a bez dalšího nechat zbořit, neudělali tak. Dali přednost vyjednávání se stavebníky obou černých staveb.

V roce 1612 císař a král Rudolf II. Habsburg zemřel, a na trůn císaře a krále nastoupil Matěj II. Habsburg, který jako císař Svaté říše římské, král český, markrabě moravský a král uherský vládl až do své smrti 1619. Pokud jde však ale o aplikaci Rudolfova majestátu z roku 1609 změnou v osobě panovníka se vůbec nic nezměnilo, a tento Rudolfův majestát z roku 1609 byl aplikován i nadále bez jakékoliv změny ve stejném duchu v jakém byl v roce 1609 císařem Rudolfem II. Habsburkem vydán.

Fakticita že se jedná o černé stavby však ale byla nesporná, a tudíž bylo úplně jedno zda-li císařem je Rudolf II. Habsburk nebo Matěj II. Habsburk, anebo kdokoliv jiný, kdo se na věc dívá nezaujatě z čistě právního hlediska měřítkem tehdejšího platného pozitivního práva. Nakonec tedy oba vlastníci společně i s císařem a králem Matějem II. Habsburgem souhlasili s odstraněním obou černých staveb, ačkoliv nikdo z nich nebyl tímto řešením vlastnického sporu příliš nadšen.

A to byla právě ta vítaná záminka, na kterou tehdejší úlisní protestanti netrpělivě čekali, aby mohli rozpoutat krvavou válku. Ostatně v praxi bylo úplně jedno v jak veliké míře je císař a král z domu habsburského ochoten vyjít protestantům vstříc, tehdejším úlisným protestantům habsburský císař a král “nevoněl” již proto, že to byl katolík, a kdyby tedy tehdejším protestantům třebas obrazně řečeno “snesl i modré z nebe” nic by to na jejich zrádné nenávisti vůči svému vlastnímu císaři a králi nezměnilo.

Tehdejší úlisní protestanti v roce 1618 se hanebně vzbouřili proti svému vlastnímu císaři a králi, čímž s pomocí evangelické unie v Německu ale i jinde rozpoutali agresivní třicetiletou válku. Tato hanebná vzpoura německých protestantů namířená proti českému národu a českému králi z domu habsburského vypukla v roce 1618 v Praze, kde se nejprve vzbouřili proti českým místodržitelům svého vlastního českého krále Matěje II. Habsburka. Tito němečtí protestantští teroristi a zločinci svévolně vtrhli do královského hradu českého krále v Praze a s úmyslem zavraždit zástupce českého krále byli Češi Martinitz, Slavata a královský tajemník Fabricius těmito německými protestantskými teroristy brutálně vyhozeni z okna z výšky druhého patra, a jen díky milosti Boží a zázraku Božímu tito tři čeští zástupci českého krále přežili tento atentát bez závažnější ujmy na svém zdraví.

Německé protestantské teroristy, zločince a bandity, kteří v Praze tento hanebný teroristický útok proti Čechům Martinitzovi, Slavatovi a Fabriciovi a skrze ně vlastně i proti samotnému českému králi a celému českému národu se v Praze vzbouřili byli ti nejmilitantnější němečtí protestantští teroristé, zločinci a banditi pod vedením německého protestantského šlechtice hraběte Matěje Thurna, což byl německý protestantský šlechtický rod fanaticky nenávidící český národ, české království, katolickou církev i naše panovníky Habsburgy.

Němečtí protestantští vzbouřenci v Praze po svém teroristickém útoku na Čechy Martinitze, Slavatu a Fabricia coby zástupce a reprezentanty českého krále, si ustanovili takzvané třicetičlenné “direktorium” skládající se vesměs pouze ze samých německých protestantů, z nichž jeden byl větší gauner, zločinec a ničema než druhý.

Takto si tedy tito němečtí protestantští pučisté tímto zákeřným pučem proti českému králi uzurpovali moc v Praze, a poté i v celém českém království a markrabství moravském. Novopečení vládci Čech, Moravy a Slezska z řad německých protestantů, kteří tímto podlým zrádným pučem násilím uchvátili moc začali okamžitě s brutální perzekucí českého, moravského a slezského slovanského obyvatelstva.

Tito pučističtí novopečení vladaři z řad německých protestantů vyhnali ze všech území kde pučem uchvátili vládu české a moravské jezuity a přivlastnili si majetek jezuitského řeholního řádu. A již předtím se obětí fanatické nenávisti německých protestantů, kteří si pučem přivlastnili moc v Praze stal kromě jiných nevinných obětí jejich německé protestantské nenávisti i český pražský arcibiskup Lohelius. A také i zde se němečtí protestantští pučisté ve své chamtivosti okamžitě vrhli na majetek patřící pražskému arcibiskupství.

Vůdce německých protestantských pučistů v roce 1918 v Praze hrabě Matěj Thurn poté jednak zorganizoval “české” vojsko složené snad až na nějaké výjimky vesměs pouze ze samých německých protestantů a současně žádal o pomoc německé protestantské knížata o vojenskou pomoc.

Císař a král Matěj II. Habsburk ve své dobromyslnosti jak je to ostatně u nás dobromyslných katolíků obvyklé, chtěl v roce 1618 tento vzniklý konflikt mezi českým královstvím a vzbouřenými německými protestanty v Praze pod vedením německého protestantského hraběte Matěje Thurna smírně, jednáním, po dobrém.

Thurnovi němečtí protestanti po pražském puči v roce 1618 však ale toužili po celoevropské válce, a tudíž na žádném smírném řešení konfliktu rozhodně neměli zájem.

V roce 1619 pak zemřel český král Matěj II. Habsburg a na český trůn podle nástupnického práva nastoupil Ferdinand II. Habsburk, který byl rovněž naším dobrým králem v letech 1619 – 1637. Pražští němečtí protestantští pučisté ovládající od roku 1618 Prahu, v roce 1619 zcela otevřeně odepřeli nového českého krále Ferdinanda II. Habsburka uznat za krále země, ve které se tito němečtí protestantští pučisté zmocnili své vlády, právě tak, jako Ferdinanda II. Habsburga neuznávali němečtí protestanti ani na Moravě za markraběte moravského.

Němečtí protestantští pučisté v Praze si navíc v roce 1619 za svého “českého” krále zvolili Němce a šéfa takzvané protestantské unie, protestantského kurfiřta falckého, Fridricha V. zvaného v historické vědě posměšně jako “zimní král”.

Takzvaná “volba” Fridricha V. , kterou učinila německá protestantská oligarchie v Praze v roce 1619 nebyla v podstatě žádným překvapením – vždyť “jaký pán, taký krám”!!!

Tento “český” německý protestantský pseudokrál Fridrich V. svou rozmarností nebudil úctu dokonce ani jen mezi samotnými německými protestanty v Praze, kteří si ho za svého krále v roce 1619 zvolili. A o eventuálním vztahu jakýchkoliv jiných lidí k tomuto německému protestantovi Fridrichu V. již ani nemluvě!

Vzpoura německých protestantů v Čechách, která byla namířena proti českému národu, katolické víře a českému království, však ale i navzdory tomu všemu se pak dále rozšířila z Čech i na Moravu, do Slezska, ba dokonce i do Uherska a Rakouska. A až teď se i naši Habsburkové spojili s katolickou ligou a spravedlivý bavorský král Maxmilián Bavorský nám přišel na pomoc. Pomocnou ruku nám nezištně podali i španělští Habsburgové a zejména také naši slovanští bratři z Polska, odkud nám s polským slovanským vojskem přišel na pomoc velice dobrý a spravedlivý polský král Žigmund III. Vasa, který z Boží vůle a k radosti všeho polského lidu vládl v Polsku v letech 1587 – 1632.

K rozhodující bitce došlo dne 8.11.1620 na Bílé hoře u Prahy, kde byli němečtí protestantští pučisté na čele i ze svým samozvaným pseudokrálem Fridrichem V. na hlavu poraženi, a samotná metropole českého království Prahy byla po dvouleté hrůzovládě německých protestantů v Čechách konečně osvobozena.

Německý protestant Fridrich V. opustil Prahu a české království, aby tak unikl spravedlivému hněvu českého lidu. Kolaboranti a zrádcové, kteří kolaborovali z německými protestantskými pučisty, kteří v letech 1618 – 1620 ovládali zemi, kteří se v Praze v letech 1618 – 1620 zlomyslně těšili z německé protestantské rebelie v Čechách a jinde, a kteří v letech 1618 – 1620 tuto německou protestantskou rebelii v Čechách i jinde podporovali, byli spravedlivě podle svých zásluh potrestáni, byl zabaven jejich majetek k alespoň částečné úhradě spáchaných materiálních škod tou jejich německou protestantskou hrůzovládou z jejíž rebelie se těšili a podporovali ji, popřípadě byli tito němečtí protestantští pučističtí spiklenci a jejich patolízalové a kolaboranti vyhoštěni pryč ze zemí koruny české zahrnující Čechy, Moravu a Slezsko.

Vzhledem k velikému hněvu českého i moravského lidu proti německým protestantským pučistům z let 1618 – 1620, pak nakonec českému králi Ferdinandu II. Habsburkovi vlastně ani nezbylo nic jiného, než hlas svých věrných Čechů a Moravanů vyslechnout, a Rudolfův majestát 1609, který měl sice ty nejčistější úmysly náboženské tolerance, nicméně ale který němečtí protestanti tak hrubě zneužili proti lidu a jeho svobodě, nakonec náš český král Ferdinand II. Habsburk za těchto okolností raději v souladu s vůlí lidu zrušil. A nejen v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Rakousku, ale i všude jinde se němečtí protestanti velice zkompromitovali před obyčejnými lidmi, a i tato takzvaná “protestantská unie” byla po dvou letech německé protestantské hrůzovlády 1618 – 1620, nyní po osvobození již všude na osvobozených územích rozpuštěna, pokud snad – což bylo v drtivé většině případů – nezanikla již sama od sebe.

Vítězství v bělohorské bitvě rozhodně není žádnou údajně prý porážkou českého národa jak to hlásají svobodní zednáři, feministky, feministé, homosexuálové, lesby a bolševici. Bílá hora ze dne 8.11.1620 je právě naopak velikým vítězství českého národa i moravského národa nad svými německými utiskovateli!

Současně je to i vítězství pravé katolické víry nad pangermánskými dobrodruhy skrývající se za falešnou protestantskou ideologii. Toto spravedlivé vítězství v bitce na Bílé hoře, které dosáhli Češi, Moraváci, Slezané, katolíci a ostatní síly dobra nad Němci, protestanty a ostatními silami zla náležitě oslavila nejen císařská metropole Vídeň, ale rovněž i papež Pavel V. s kardinály a zahraničními diplomaty akreditovanými u Svaté stolice v Římě v církevním státě.

Papež Pavel V. za přítomnosti kardinálů a četných zahraničních vyslanců a jiných diplomatů konal na poděkování velkolepé služby Boží jejímž ústředním bodem bylo sloužení papežské děkovné mše svaté. A to bylo jen správné! Ovšemže papež nesloužil tyto Boží službu na díkuvzdání Pánu Bohu snad z nějakých nacionalistických důvodů za to, že dne 8.11.1620 na Bílé hoře prohráli Němci a vyhráli Češi plus ostatní Slované ale i slušní neslované, ale proto, že vyhrál legitimní český král nad německými pučisty, a taky i proto, že zvítězila pravá Církev Kristova nad protestantskou herezí.

Jinak ale z rokem 1620 jsou spojeny ještě i jiné, a to bohužel mnohem méně veselé vzpomínky. Respektive velice smutné vzpomínky! V časech dvouleté hrůzovlády německých protestantských pučistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1618 – 1620 se uchýlil před náboženským pronásledováním do polské Čenstochové katolický holešovský farář svatý Jan Sarkander, kterému byl ze strany v letech 1618 – 1620 zde vládnoucích německých protestantů vystaven svatý Jan Sarkander kvůli svému slovanskému původu a své katolické víře. Když si pak svatý Jan Sarkander myslel, že to nejzuřivější nacionální a náboženské běsnění vládnuvších německých protestantů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již se alespoň částečně uklidnilo, tak se jako dobrý duchovní pastýř vrátil zpátky domů ke svým farníkům, aby jim i nadále mohl sloužit jako duchovní pastýř. Do nějaké politiky se svatý Jan Sarkander absolutně nijak nevměšoval ani doma a ani během svého krátkého exilu v Polsku. Svatý Jan Sarkander se věnoval výlučně pouze duchovním, náboženským věcem. Vůči jakýmkoliv politickým otázkám své doby zachovával přísnou neutralitu, absolutně nijak se neangažoval mimo svého čistě duchovního poslání katolického kněze a duchovního pastýře sloužit duchovně svým ovečkám, svým věřícím ve své vlastní farnosti. Navzdory tomu však ale vládnoucí němečtí protestanti se ihned zmocnili svatého Jana Sarkandera poté co se z Polska vrátil domů a velice krutě jej umučili na smrt pod úplně lživou a vymyšlenou záminkou, že údajně prý svatý Jan Sarkander byl ten, který navedl nebo přivedl na pomoc českému králi Ferdinandu II. Habsburgovi polské vojsko, a tím z hlediska německých protestantů se údajně prý provinil “zradou”. Němečtí protestantští pučisté vládnuvší v tom čase v matkrabství moravském velice krutě umučili svatého Jana Sarkandera v hanácké metropoli Olomouc, kde svatý Jan Sarkander těmto krutým mukám i podlehl a zemřel dne 17. Března 1620.

 

V letech 1621 – 1623 v pořadí 235 papež byl Řehoř XV. z Itálie:

Papež Řehoř XV. se vlastním jménem jmenoval Alessandro Ludovisi a byl to velmi dobrý papež. Je pokládán za velikého ctitele jezuitů, což si na papeži Řehoři XV. i já osobně nesmírně cením, neboť málokterý řeholní řád vykonal ve školství při vzdělávání a výchově mládeže, v zámořských katolických misiích coby misionáři mezi černochy, indiány, asijským, jakož i jiným domorodým obyvatelstvem ale i jinde pro lidstvo tolik dobrého. Pontifikát papeže Řehoře XV. byl sice velice krátký, nicméně i tak během něj stihl vykonat mnoho dobra. Kanonizoval svatého Ignáce z Loyoly, svatého Františka Xaverského, svatou Terezii i svatého Filipa Neriho. Papež Řehoř XV. velice pečoval o katolické misie, a na podporu katolických misií papež Řehoř XV. založil v roce 1622 zvláštní samostatnou papežskou kongregaci Congregatio de propaganda fide – Kongregaci pro šíření víry či doslovně Kongregace pro propagování víry, která se stala nejvyšší instancí pro katolické misie a její jméno je mezi angažovanými katolíky velice dobře známo na celém světě.

Za pontifikátu papeže Řehoře XV. pokračovala v Evropě též i takzvaná “třicetiletá válka”. Porážka německých protestantských pučistů v bitvě na Bílé hoře, ke které došlo 8.11.1620 vedla sice k osvobození Prahy spod dvouleté německé protestantské hrůzovlády z let 1618 – 1620, ale ani navzdory této porážce německých protestantů a jejich odchodu z Prahy se v globálním slova smyslu tato německými protestanty původně v Praze v roce 1618 rozpoutaná agresivní válka jako celek ještě neskončila. Někteří fanatičtí němečtí protestanti pokračovali v agresivní válce i poté, co museli v roce 1620 po své porážce v bitvě na Bílé hoře, ke které došlo dne 8.11.1620, opustit Prahu a odejít pryč do Německa. Tento bývalý “český král” – německý protestant Fridrich V. byl nakonec poražen nejen v Praze, ale i ve své mateřské Falci, a nejen český lid, ale i falcký lid tohoto namyšleného německého protestantského tyrana Fridricha V. v roce 1623 vyhnal pryč z Falce, a témže roce 1623 falcké kurfiřtství po zásluze připadlo Maxmiliánu Bavorskému.

Papež Řehoř XV. obohatil vatikánskou knihovnu o slavnou heidelberskou sbírku Bibliotheca Palatina, kterou dostal do daru od kurfiřta Maxmiliána Bavorského. Papež Řehoř XV. vydatně posílil svobodu a nezávislost katolické církve tím, že pro účely volby nového papeže upravil způsob hlasování při papežské volbě, jak byl do té doby v platnosti, nařídil tajné skrutinium. Tato důležitá volební reforma nového papeže zavedená papežem Řehořem XV. platila bez jakékoliv změny až do období dvacátého století, kdy na počátku dvacátého století za pontifikátu papeže Pia X. byla pak ještě dále vylepšena, jinak ale v podstatě tato papežská volba tak, jak ji zavedl papež Řehoř XV. zůstala v platnosti prakticky dodnes. Cílem této volební reformy bylo zajistit pro katolickou církev svobodu a nezávislost tím, že se zavedlo tajné hlasování, díky níž světští panovníci fakticky ztratili možnost jednak podplácet ty z kardinálů, kteří případný úplatek eventuálně snad byli ochotni přijmout, jednak vyvíjet nátlak na “své kardinály”, tj. kardinály pocházející ze země dotyčného panovníka, aby pod nějakou hrozbou, vydíráním či nátlakem hlasovali pro určitého konkrétního kandidáta, kterého jim tento panovník autoritativně sám určil. Již tenkrát panovali obavy, že by se mohli vyskytnou i tací kardinálové, kteří by mohli zradit svoji povinnost vůči Bohu a Církvi při volbě papeže, kdyby jim nějaký jejich panovník vyhrožoval smrtí, když budou hlasovat jinak, neboť svůj pozemský jepičí život milují více než víru v našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, za nějž je každý skutečný křesťan kdykoliv ochoten raději třebas i ihned zemřít, než porušit tak zásadní povinnost vůči Bohu a Církvi, jako je svobodná volba nového papeže podle srdce Kristova. A o těch, kteří by možná byli tak ochotni učinit i za mrzký materiální zisk již ani nemluvě! A tak tímto nepřímým způsobem byly fakticky podvázány reálné možnosti podhoubí možné korupce či panovnického mocenského nátlaku na jednotlivé kardinály, protože zavedením tajného hlasování kardinálů při volbě papeže světští panovníci byly totiž objektivně tím pádem zbaveni jakékoliv možnosti kontroly, zda-li kardinálové kterým to mocensky nařídili, či které podplatili, aby určitým způsobem hlasovali při volbě papeže, tak i skutečně učinili anebo nikoliv; a také i samotný kardinál, který by byl například čistě hypoteticky eventuálně podplacen, neměl žádnou reálnou možnost, poskytnout tomu, kdo by jej podplatil jakýkoliv skutečný důkaz, že v této tajné volbě nového papeže skutečně on sám hlasoval tak, jak se dohodl při sjednání úplatku s panovníkem od něhož úplatek přijal anebo si nechal přislíbit.

 

V letech 1623 – 1644 v pořadí 236 papež byl Urban VIII. z Itálie:

Papež Urban VIII. po vymření rodu Roverovců připojil knížectví Urbino k církevnímu státu. Papež Urban VIII. měl velice blízko ke své rodině Barberini, respektive ke svým synovcům z rodiny Barberini, kteří se zase zapletli do dlouhotrvající války s knížetem z Parmy. Papež Urban VIII. všem kardinálům udělil titul “Eminence”, který do té doby měli pouze duchovní kurfiřti. Papež Urban VIII. rozvinul bohatou stavitelskou činnost – jeho dílem je zejména kolonáda svatopetrského náměstí, obrovská konfese nad hrobem svatého Petra od Berniniho atd. Za pontifikátu papeže Urbana VIII. dosáhlo barokní umění v Římě svého vrcholu. Byla to doba Berniniho a Borrominiho. Papež Urban VIII. byl též i básníkem. Opravil breviář a velikou část hymen zmodernizoval. Bohužel ale často na úkor jejich původní krásy. Bohužel též zredukoval počet církevních svátků, respektive přesněji řečeno redukoval církevní svátky na ty, v které donedávna katoličtí kněží měli sloužit mši svatou “pro populo” (a dnes je to bohužel ještě horší!).

Papež Urban VIII velkou péči věnoval i teologickému učení o svátostech, a bylo to za jeho pontifikátu, co bylo poprvé a plně po zásluze odsouzeno heretické učení Janseniovo. V otázce spolupůsobení milosti Boží s lidskou svobodnou vůlí jezuité ve svém aktivistickém založení silněji zdůrazňovali lidskou vůli. V tomto smyslu sestavili jezuité i své morální a asketické knihy. V některých jednotlivých případech podle názorů jezuitů totiž nelze s úplnou jistotou určit, co je povinností a co ne. V takovýchto případech – říkali jezuité – je dovoleno rozhodnout se pro věc, když jsou pro ni rozumné důvody, i když její opak má třebas ještě silnější důvody. Tento názor, ale není nějakým výmyslem jezuitů, neboť původním autorem této myšlenky byl dominikán Bartoloměj de Medina, který zemřel v roce 1581.

Jezuité pouze tímto jeho systémem probabilismu se snažili vzbudit v mravně slabších lidech sebedůvěru a odvahu, přesvědčit je, že věc spásy není až tak příliš těžká. Ačkoliv tato šlechetná snaha jezuitů byla naprosto správná, nic to nemění na tom, že u mnohých jiných katolíků tento postoj jezuitů vedl k určitým větším či menším obavám, že by toto jezuitské učení mohlo některé lidi svádět k mravní vlažnosti. A objevili se i velice extrémistické kritiky tohoto jezuitského učení. A tou nejextrémnější kritikou této jezuitské nauky byla kritika takzvaných jansenistů, u nichž takovéto výše zmíněné jezuitské spolupůsobení milosti Boží s lidskou svobodnou vůlí narazilo na nejfanatičtější odpor.

Název “jansenisté” je odvozen od jména löwenského profesora a pozdějšího biskupa v Yperne Kornélia Jansena, který později zemřel v roce 1638. Kornélius Jansen byl nespokojen jak – podle jeho názoru – s (domnělou) jezuitskou mravní laxností, tak byl nespokojen i s tridentským reformním sněmem katolické církve, a ze svým přítelem opatem ze St. Cyranu, kterým byl Jan Duvergier de Hauranne chtěl “zreformovat” katolickou církev, a to zavedením nauky o milosti a předurčení, údajně prý podle učení svatého Augustina. Své učení Kornélius Jansen shrnul ve svém díle “Augustinus”, na kterém pracoval celý svůj život, a které uveřejnili jeho duchovní žáci teprve po smrti svého duchovního učitele Kornelie Jansena. V tomto díle Kornelius Jansen kromě obnovené Bajově nauky navíc hlásal, že 1. V člověku při konání dobrých skutků rozhodují dvě pohnutky: delectatio carnalis (velice volně přeloženo: cca “žádostivost” ?) a delectatio caelestis (velice volně přeloženo: cca “láska k Bohu” ? nebo “milost Boží” ?). A tedy výslednicí je prý delectatio victrix, čím mínil zhruba asi to, že prý která z dotyčných výše uvedených dvou pohnutek člověka (tj. buď delectatio carnalis anebo delectatio caelestis) je v člověku při konání dobrého skutku silnější, lidská vůle se nevyhnutně rozhodne (tj. delectatio victrix).

A z této Janseniovy teologické konstrukce pro Kornelia Jansena dále vyplývalo to, že 2. Člověk se nemůže protivit dostatečné milosti Boží s tým, že ti, kteří budou zatraceni, nedostali dostatečnou milost Boží a Ježíš Kristus náš Pán za ně nezemřel. Tato heretická Jansenova nauka se rychle šířila v Holandsku a zejména pak ve Francii, kde ji kromě jiných podporoval i opat cyranský. Nelze se tudíž ani nejméně divit tomu, že papež Urban VIII v roce 1642 dal tuto Jansenovu knihu na index, obsahující seznam všech písemností, které katolická církev v té době doporučovala věřícím, aby je nečetli. Jansenisté ostře kritizovali toto správné rozhodnutí papeže Urbana VIII., ba dokonce měli tu drzost tento správný papežův krok interpretovat jako údajně prý útok na samotného svatého Augustina. Nejhlasitějšími jansenistickými nespokojenci byli vlivný profesor z pařížské Sorbony Anton Arnauld, který pak později zemřel v roce 1694, a kromě profesora Antona Arnaulda centrem veliké nespokojenosti se stal i cisterciácký klášter v Port-Royal při Versailles. Ba dokonce jansenistům pomáhala i část oklamaných solitaires (tj. poustevníků) pocházejících zejména z řad popředních francouzských rodin, kteří se usadili kolem cisterciáckého kláštera Port-Royal, což byli jinak tito oklamaní poustevníci vesměs hluboce věřící poustevníci (jak je to ostatně vždy u všech poustevníků obvyklé!), kteří svůj život zasvětili hlubokému rozjímání a případně i nějakým vyšším studiím.

Tito poustevníci si sice nepochybně správně osvojili popřípadě usilovali si osvojit co nejpřísnější názory svatého Augustina o milosti Boží, a podle nich i zařídit svůj každodenní život; bohužel však ale při tomto svém nepochybně Bohumilém úsilí upadli do jansenistické hereze i s jejím heretickým bludem hlásajícím zcela nesprávné a heretické jansenistické názory, že údajně prý Bůh předurčil pouze velmi málo lidí na věčnou spásu, a že člověk se může přiblížit k Bohu jen s největším strachem, a též i že údajně prý ke svatému přijímání smí věřící jen zřídka kdy přistupovat a ještě i to po co nejpřísnější přípravě, což je jádro jansenistického heretického učení, které je úplným opakem naprosto správného jezuitského probabilizmu a jezuity doporučovaného častého svatého přijímání věřících. I navzdory jednoznačně správnému postoji papeže Urbana VIII. jansenisté rýpali dál čím poškozovali dobré jméno Církve. Nezasvěceným pozorovatelům se celá věc totiž často viděla jako jakýsi neutuchající teologický spor mezi jezuity a jansenisty, kterého v podstatě mnozí obyčejní lidé příliš nerozuměli. Jansenistům navíc pomáhali i francouzští takzvaní “galikáni”, kterým neposlušnost jansenistů proti Svaté stolici přicházela velice vhod v jejich odboji proti Římu.

Papež Urban VIII. se zajímal i o vědu. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že kardinálská kongregace sv. Officia zaujala vůči heliocentrickému světonázoru Gaililea Galileiho značně skeptické stanovisko, a to i navzdory odchylnému názoru starších svatých otců a starších teologů, které sice upadli v zapomnění, nicméně dokazují, že Církev nejen v tehdejší době, ale dokonce ani v starších dobách neměla na tyto astronomické otázky na jakoukoliv stranu jednoznačně vyhraněný postoj. Opatrný postoj Církve byl plně na místě, ostatně v tehdejší vědě žili velice významné vědecké osobnosti jako například přírodovědec Alessandro Tassoni nebo astronom Tycho de Brahe, kteří uváděli neopominutelné vědecké argumenty a důkazy tehdejší vědy z první poloviny sedmnáctého století, proč je třeba heliocentrický světonázor Galilea Galileiho odmítnout jako vědecky nesprávný. Například astronom Tycho de Brahe tvrdil, že všechny planety sluneční soustavy se otáčejí kolem našeho Slunce s výjimkou naší planety Země, a že je to právě Slunce, které se otáčí kolem naší planety Země. Kromě toho Galileo Galilei neměl pro svůj heliocentrický světonázor žádné ryze vědecké důkazy, ba dokonce se usiloval na podporu svého heliocentrického světonázoru argumentovat důkazy teologickými, respektive citáty z Písma Svatého Starého a Nového zákona, tj. citáty z Bible, které v Bibli na podporu svého heliocentrického světonázoru našel. To Církev velice znepokojovalo. Církev byla vždy mimořádně tolerantní k rozmanité pluralitě rozličných, a to i protichůdných, a často si i vzájemně odporujících vědeckých názorů v oblasti astronomie, přírodních věd a jiných vědeckých disciplinách světské vědy, ostatně vždyť v tehdejší době nejštedřejším sponzorem vědy, a to i světské vědy byla právě naše katolická církev, které dnešní svět vděčí za svůj dynamický vědecký pokrok. To však ale nic nemění na tom, že Církev nebyla, a vzhledem od úkolu střežit čistotu víry a morálky, který samotný náš Pán Ježíš Kristu Bůh Spasitel a Vykupitel uložil katolické církvi, kterou ostatně za tímto účelem i založil; nikdy právě kvůli tomuto poslání od Ježíše Krista jeho katolická církev ani nemohla být dvakrát nadšena z toho, když se kdejací neučení laici v oblasti teologie neodborně vměšovali do teologických otázek. Kromě toho tehdejší vědě té doby vůbec ještě nebyl znám ani gravitační zákon Izáka Newtona z roku 1686 a ani optické důkazy jako aberrace a parallaxa od Jamese Bradlexe z roku 1725.

Ostatně doba pontifikátu papeže Urbana VIII. byla vůbec dosti mezinárodněpoliticky složitá, neboť to bylo období prakticky v Evropě protestanty rozpoutané a zaviněné právě probíhající třicetileté války, která z viny protestantů přinesla zejména obyčejným lidem bez ohledu na vyznání obrovské strádání, bídu, hlad a utrpení. Němečtí protestanti i navzdory své porážce v roce 1620 na Bílé hoře u Prahy v Čechách, a poté další porážce téže skupiny lidí přímo ve Falcku v roce 1623 měli stále zájem vést agresivní válku s cílem zničení slovanstva a katolické církve. Naštěstí ale vojevůdce katolické ligy Tilly všude porazil tyto zákeřné německé protestanty, zuřící ze ztráty své tyranské moci v Praze, kde vládli po svém zákeřném puči v roce 1618 v letech 1618 – 1620, a též i ve Falcku, které zas úplně titíž lidé z řad německých protestantů ztratili v roce 1623. Když tedy tito němečtí protestanti viděli, že to není již jen Praha 1620 a Falc 1623, ale že – plně zaslouženě – všude dostávají na frak, tak začali kout zákeřné pikle a intriky, v rámci kterých se obrátili s žádostí o pomoc i na protestantské Anglicko, Holandsko a zejména pak dánského krále Kristiána IV., usilujíc se touto cestou tohoto zkompromitovaného německého protestanta Fridricha V. znovu dosadit společně i s jeho německou protestantskou hrůzovládou opět do Falce, a eventuálně i do slovanské Prahy. A toto vše navíc ještě k tomu podporovala i zrádná údajně prý “katolická” Francie, jejíž úplně bezbožní panovníci byli “katolíky” již pouze jen na papíře. Přesto však ale vojevůdce katolické ligy Tilly a generál českého krále Ferdinanda II. Habsburka, kterým byl Albrecht Wallenstein porazili i vojská dánského protestantského krále Kristiána IV., který byl nucen uzavřít s našim českým králem Ferdinandem II. Habsburkem mír ve městě Lübeck v roce 1629, ve kterém slíbil, že v budoucnosti se již nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Německa.

Po tomto vítězství pokládal si náš mimořádně spravedlivý císař a král Ferdinand II. Habsburg za povinnost svého svědomí, že jako mimořádně spravedlivý člověk by se měl zasadit za vrácení majetku tomu, komu byl uloupen či ukraden.

A ještě ani to ne příliš radikálně důsledným způsobem, ale pouze jen na platformě pro protestantskou šlechtu velice výhodného augsburského náboženského míru z roku 1555, neboť to, pokud jde o majetkové restituce, tj. vrácení ukradeného a uloupeného majetku, znamenalo stanovení restituční hranice na povinnost protestantské šlechty vrátit pouze ten uloupený a ukradený majetek, který uloupili či ukradli od roku 1553, zatímco majetek, který protestantská šlechta si naloupila a nakradla již před rokem 1553 v letech 1517 – 1553, těmto hanebným protestantským lupičům a zlodějům měl zůstat i nadále, jako kdyby to byl býval jejich vlastní majetek.

Nepochybně by bylo spravedlivé, aby se tento restituční edikt vztahoval nejen na povinnost protestantské šlechty vrátit uloupený a ukradený majetek až od roku 1553, ale úplně spravedlivé by bylo, kdyby protestantská šlechta musela vrátit veškerý majetek, který uloupila či ukradla již od roku 1517.

Ačkoliv císař a král Ferdinand II. Habsburk byl mimořádně spravedlivý, přece jen měl strach s další agresivní reakce satanských sil zla, které velice rádi loupí a kradou, ale neradi vrací to co uloupili a ukradli. A proto se císař a král Ferdinand II. Habsburg bál vydat ještě spravedlivější edikt, který by protestantské zloděje a lupiče nutil vrátit úplně vše, co si naloupili a nakradli.

A tak se papežský nuncius Karel Carafa ve jménu papeže Urbana VIII. uspokojil alespoň s tímto restitučním ediktem, který císař a král Ferdinand II. Habsburk vydal dne 6.3.1629, a který tedy stanovil, že protestantské knížata musí vrátit všechny církevní majetky, kterých se zmocnili po roce 1552. A taky je i pravda to, že se i císařští a královští komisaři za eventuální asistence císařských a královských vojáků zpravidla upřímně snažili o to, restituční edikt k veliké radosti všech slušných, čestných a poctivých lidí byl alespoň v této omezené podobě uváděn do života.

A tak na základě tohoto restitučního ediktu lupiči a zloději vrátili nám katolíkům 200 katolických far, 150 katolických kostelů a katolických klášterů, dvě katolická opatství, katolické arcibiskupství Bremen, katolické arcibiskupství Magdeburg, biskupství Verden, biskupství Minden, biskupství Osnabrück, biskupství Halberstadt a biskupství Hildesheim.

Tento restituční edikt z roku 1629 přiznal katolickým stavům na jejich území neomezené reformační právo, které měla už dávno předtím “na svých územích” protestantská šlechta. A v neposlední míře i tento restituční edikt z roku 1629 ve své katolické velkorysosti vůči protestantům i nadále navzdory tomu všemu zlu, které protestanti v té době spáchali, otevřeně proklamoval plnou náboženskou svobodu pro všechny protestanty augsburského vyznání.

Navzdory tomu, že tento restituční edikt z roku 1629 byl velice mírný, i přesto vyvolal zuřivou nenávistnou reakci protestantů, protože se přece jen dotýkal osobních zájmů protestantských knížat, která byla velice nespokojená s tím, že vůbec něco z toho co si nakradli a naloupili musí vrátit zpátky tomu, komu to ukradli či uloupili.

Navíc na ochranu protestantských šlechtických zlodějů a lupičů se postavil potencionálně největší zloděj a lupič, kterým byl švédský král Gustav Adolf. Navíc to tenkrát bylo pro nás katolíky právě v té nejnevhodnější době, respektive poté, co náš císař a král Ferdinand II. Habsburk na naléhání katolické ligy, fakticky ale ve skutečnosti v tom měl prsty ten odporný francouzský slizký bezbožný had Richelieu, který svými podlými a bezcharakterními intrikami toto vše narafičil v zájmu svého šéfa samotného ďábla Satana proti Pánu Bohu a nám katolíkům, že náš císař a král Ferdinand II. Habsburg se nechal navést k úspornosti, že prý již nic nehrozí, a tak bohužel předčasně rozpustil naše dobré katolické vojsko, které nám katolíkům do té doby tak věrně sloužilo, abychom my katolíci mohli svobodně vyznávat svoji katolickou náboženskou víru. A tak z rozpuštěním tohoto našeho vojska, které nás katolíky chránilo, abychom mohli svobodně žít, svobodně vyznávat své vlastní náboženství a pracovat, se naši udatní katoličtí vojáci vrátili domů ke svým rodinám, a také i náš slavný katolický vojevůdce generál Albrecht Wallenstein rovněž odešel v klidu domů.

A zde najednou po této demobilizaci našeho vojska, které až doposud bdělo nad naší svobodou svobodně se modlit a sloužit Pánu Bohu, zde najednou přistál švédský král Gustav Adolf i s velikým švédským vojskem na německé půdě, což rovněž bylo dílo zrádné bezbožné Francie a jejího prvního ministra, licoměrného bezbožníka Richelieua. Bezbožná Francie se dokonce již před touto agresí švédského krále Gustava Adolfa zavázala švédskému králi Gustavu Adolfovi, že v plném rozsahu bude financovat jeho válečné dobrodružství v Německu proti našim Habsburkům a nám katolíkům.

Bezbožníkem Richelieuem financovaný agresivní dobyvatel král Gustav Adolf navenek vystupoval jako ochránce údajně prý ohroženého protestantismu a pod svým vedením s podporou zrádné Francie chtěl utvořit v severní Evropě, ba i v severní Francii silné “Corpus evangelicorum”, které by stálo na stráži nad protestanty v Evropě. I když méně zjevné, přesto však ale důležité byly při agresi Gustava Adolfa i jeho čistě politické zájmy, které s náboženstvím ve skutečnosti neměli absolutně vůbec nic společného. Švédský král Gustav Adolf si chtěl touto vojenskou agresí zajistit nadvládu Švédska na severním břehu Německa, a tak si zajistit důležité obchodní výhody. A dále pak tento agresor Gustav Adolf pod záminkou údajné náboženské ochrany protestantů chtěl získat společně i s bezbožnou Francií vliv v Německu proti Habsburgům.

Tento zastřený čistě politický cíl podivuhodné koalice Švédska s Francií namířený proti německým národním zájmům postřehla dokonce i některá samotná protestantská německá knížata, jako například protestantský kurfiřt saský a protestantský kurfiřt brandenburský, kteří se oba dva velice chladně a velice nedůvěřivě chovali vůči švédskému protestantskému dobyvateli Gustavu Adolfovi.

Bohužel ale papež Urban VIII podvedený kardinálem Richelieum fakticky stál na straně Francouzů, spojenců protestantského agresora Gustava Adolfa, a ne na straně spravedlivého našeho císaře a krále Ferdinanda II. Habsburga.

V samotné této obranné válce proti agresi protestanta Gustava Adolfa s podporou bezbožné Francii došlo k velikým bojím nejprve v roce 1631 ve městě Magdeburk, které se nejprve švédským protestantským agresorům podařilo dobýt a podmanit si jej, ba dokonce si z Magdeburgu protestantští Švédové udělali i svůj hlavní opěrní bod, pak ale zas utrpěli protestantští Švédové porážku od našich katolických vojsk pod vedením našeho dobrého katolického generála Tilliho, a rozhodli se proto poražení protestantští Švédové z Magdeburku se evakuovat pryč. Předtím však ale než protestantští Švédové Magdeburg skutečně opustili, tak jej tito zákeřní a bezskrupulózní protestantští vojáci protestantského švédského krále Gustava Adolfa úmyslně podpálili, takže město Magdeburk z viny švédských protestantů zůstalo úplně zničené.

Navzdory ale našemu prvnímu vítězství nad protestantskými Švédy v magdeburské bitvě v roce 1631, druhá bitva však ale pro nás katolíky dopadla katastrofálně. Byl to Breitenfeld v témže roce 1631, co se protestantskému švédskému králi Gustavu Adolfovi podařilo porazit doposud ještě nikdy neporaženého našeho dobrého katolického generála Tilliho.

Po této bitvě u Breitenfeldu v roce 1631 se k švédskému agresorovi Gustavu Adolfovi přidala všechna německá protestantská knížata,a protestantský švédský kraj pustošíc celé Německo postupoval směrem na jih k Mnichovu. Navíc v roce 1632 přímo na bojišti padl v boji i náš udatný katolický generál Tilli.

Po Tilliho udatné smrti se do čela našich katolických vojsk opět postavil další náš známý udatný katolický generál – Albrecht Wallenstein, který se srazil s protestantskými Švédy v roce 1632 v bitvě u města Lützen, kde při této bitvě byl zabitý i samotný švédský král Gustav Adolf.

Přesto však ale francouzskými penězi financovaní protestantští Švédové pokračovali ve své agresi proti nám katolíkům. A to nejenže pokračovali, ale dokonce v součinnosti švédské a francouzské tajné služby, se těmto dvěma protikatolickým tajným službám v odvetu za zabití švédského krále Gustava Adolfa podařilo v roce 1634 spáchat v Chebu atentát na našeho dobrého katolického generála Albrechta Wallensteina, při kterém se švédským protestantům společně s francouzskými richelieuovskými bezbožníky skutečně i podařilo našeho dobrého generála Albrechta Wallensteina hanebně a podle zavraždit.

Ale ani tato podlá, zbabělá a zákeřná vražda již nemohla zabránit našemu vítězství, jak v to protestantští Švédové a jejich francouzští spojenci ze zákulisí doufali. Do čela našich katolických vojsk se postavil katolický generál Gallas, který ještě v témže roce 1634 u města Nördlingen v rozhodující bitvě porazil protestantské Švédy. Poté uzavřel protestantský kurfiřt Jan Jiří Saský v roce 1635 mír s našim císařem a králem Ferdinandem II. Habsburgem poté, co náš císař a král udělal protestantům takový ústupek, že zrušil restituční edikt z roku 1629. A brzy se k tomuto míru za týchž podmínek přidali i ostatní protestantské stavy.

Už z dosavadního průběhu takzvané třicetileté války bylo zjevné, že je více politická než náboženská. A výlučně politický charakter měla poslední fáze agresivní protikatolické války protestantského Švédska a bezbožné Francie. Protestantští Švédové dokonce i po své drtivé porážce u Nördlingenu na návod “kardinála” Richelieua pokračovali ve válce proti nám katolíkům. A už ne sami, neboť úlisná slizká zrádná Francie, která doposud se války zúčastnila pouze finančně, propagandisticky a diplomacií, se nakonec sama svým francouzským vojskem zapojila do poslední fáze protikatolické třicetileté války. Cílem této přímé válečné agrese bezbožné Francie bylo zbavit katolické Habsburky politického prvenství v Evropě. Navíc tato poslední etapa protikatolické takzvané třicetileté války byla ze všech etap této protikatolické takzvané třicetileté války etapou rozhodně nejkrvavější. Přímá válečná agrese bezbožné Francie a jejich švédských protestantských lokajů se změnila v neuvěřitelně krutou genocidu, která viděno dokonce i z hlediska optiky sobeckých válečných zájmů Francie a Švédska někdy téměř až přesahuje hranice utilitárního chápání k čemu všemu vůbec bylo protestantským Švédům a bezbožným Francouzům to bezúčelné a hromadné plenění, pustošení, vraždění a odporně hanebného mimomanželského souložení, kterého se dopouštěli vojáci protestantského Švédska a bezbožné Francie v Německu ale i u nás, kde v důsledku toho všeho Německo ale i Země koruny české ztratili až dvě třetiny svého obyvatelstva, zbylé německé i slovanské přeživší obyvatelstvo výrazně zchudobnělo a celé rozsáhlá území, kde předtím pulzovat život se obrátilo na neobydlenou spoušť. Rovněž i církevní a mravní život tým velice těžce utrpěl, a trvalo celé generace, než se z toho postižené obyvatelstvo vzpamatovalo.

Sám papež Urban VIII. byl do jisté míry tragickou osobou, kterého se úlisnými intrikami a lžemi pocházejícími od odpadlíka a zrádce katolické církve v osobě prvního ministerského předsedy francouzské vlády Richelieua podařilo oklamat a zmanipulovat proti vlastním zájmům katolické církve, aniž by si toho sám byl vědom. Tento bývalý katolík Richelieu navenek vystupoval před papežem nejen jako kdyby byl katolíkem nadále, ale dokonce přímo jako “katolický kardinál”, a vždy když mu to politicko vyhovovalo předstíral, že i nadále je katolíkem, ačkoliv ve skutečnosti se “kardinál” Richelieu z katolickou církví fakticky duchovně již dávno rozešel a sloužil tak zájmům centralizovaného francouzského panovnického absolutismu plus svým čistě osobním zájmům.

Takto zákeřně a lživě zmanipulovaný, oklamaný a podvedený papež Urban VIII. ve své zahraniční politice zcela nesprávně inklinoval k přebírání mnohých postojů a názorů této zrádné protikatolické, ba dokonce přímo protikřesťanské francouzské zahraniční politiky v právě probíhající třicetileté válce, namísto toho – což jediné by bylo v dané mezinárodněpolitické situaci správné, rozumné a od katolického papeže i zcela logicky celým světem rozumně očekávané – a to, aby se papež Urban VIII. zahraničněpoliticky zcela jednoznačně přiklonit v právě probíhajícím konfliktu takzvané “třicetileté války” na stranu velice dobrých katolíků v osobách našeho císaře Svaté říše Římské, krále českého, markraběte moravského a krále uherského Ferdinanda II. Habsburga, který z Boží vůle, kromě jiných, i nám Čechům, Moravanům, Slezanům a Slovákům moudře a správně vládl jako mimořádně spravedlivý král v letech 1619 – 1637, a pak po smrti Ferdinanda II. v letech 1637 - 1657 též právě tak z Boží vůle nám vládl Ferdinand III.; ale i velmi dobrého a Bohu milého polského krále, jímž byl Žigmund III. Vasa, který moudře, obětavě i mimořádně spravedlivě z Boží vůle dlouze vládl polskému lidu v letech 1587 – 1632, a pak po smrti tohoto dobrého a spravedlivého polského krále Žigmunda III. Vasy v letech 1632 – 1646 polskému lidu vládl polský král Vladislav IV., ale i dobrý a z Boží vůle dlouho vládnoucí španělský král, kterým byl Filip IV., který z Boží vůle vládl španělskému lidu v letech 1621 – 1665. Bohužel, ale ten podlý gauner a zrádce katolické církve “kardinál” Richelieu nehorázně ke škodě našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a jeho katolické církve, jako ostatně i všech nás synů a dcer katolické církve nestydatě oklamal svatého otce Urbana VIII., v důsledku čehož papež Urban VIII. ve veliké míře se v oblasti zahraniční politiky nesprávně podporoval hanebné a zrádcovská stanoviska Bohu a Ježíši Kristovi nepřátelské a zrádné Francie, namísto toho aby podpořil nás katolíky a naše dobré a mimořádně spravedlivé výše zmíněné katolické panovníky, které nám náš dobrotivý Pán Bůh z lásky k nám katolíkům milostivě a velkoryse daroval.

 

V letech 1644 – 1655 v pořadí 237 papež byl Inocenc X. z Říma:

Papež Inocenc X. pocházel z rodiny Pamfili. Rozkvět barokního umění trval po celou dobu jeho vlády, a ještě i dnes nalezneme na každém kroku na nejlepších stavbách Věčného města Říma vyobrazenou holubici – znak rodiny Pamfili. Podoba velice dobrého a spravedlivého papeže Inocence X. je ostatně navíc velice dobře známa nejen úplně každému katolíkovi, ale právě tak je podoba tohoto spravedlivého a dobrého papeže Inocence X. velice dobře známa též i každému milovníkovi umění z nezapomenutelného portrétu Velasquezova v Galleria Doris. Dále též Barmini tehdy dokončil jedno ze svých nejlepších děl – kolonády před chrámem svatopetrským. Určitým handicapem nového papeže Inocence X. byl jeho relativně vysoký věk – vždyť už při svém zvolení za nového papeže v roce 1644 měl již sedmdesát let. Přesto však ale byl to velice dobrý, spravedlivý a moudrý papež.

Již jeho první krok v papežském úřadě svědčil o jeho veliké moudrosti, šlechetnosti a oddanosti k nezištné službě Bohu i Církvi. Hned po funkci papeže, druhou nejvýznamnější funkcí v katolické církvi je funkce kardinála - státního tajemníka svaté Stolice, a do té doby bývalo obvyklé, že nově zvolený papež tuto druhou nejvýznamnější funkci katolické církve obsadí nějakým svým příbuzným nebo blízkým osobním či rodinným přítelem papeže samotného nebo papežovy rodiny. Kardinálem - státním tajemníkem mohl být tedy pouze kardinál, a pokud osoba, kterou si nově zvolený papež vybral za státního tajemníka kardinálem ještě nebyl, tak byl automaticky vždy vyjmenován za kardinála těsně před svým jmenováním do funkce státního tajemníka. Funkce kardinál – státní tajemník je druhou nejvyšší funkcí v katolické církvi hned po papežovi. Papež Inocenc X. však ale velice mile překvapil celý katolický svět. Za svého státního tajemníka, který je pak doslova pravou rukou papeže ve všech  politických, církevněpolitických, správních a administrativních záležitostech si totiž nevyvolil nikoho ze svých příbuzných nebo blízkých osobních či rodinných přátel, ale vyvolil si úplně cizího člověka, kterého téměř ani neznal, nicméně zcela jednoznačně a bez nejmenších pochybností upřednostnil objektivní odbornou kvalifikaci před svým eventuálně osobním zájmem. Za nového státního tajemníka si totiž papež Inocenc X. vyvolil mimořádně zdatného, učeného a zkušeného diplomata titulárního arcibiskupa Fabia Chigi, který do té doby pracoval v papežských diplomatických službách jako papežský apoštolský nuncius v Německu, a po odborné stránce byl diplomat z praxe Fabio Chigi, který v té době byl jen titulárním arcibiskupem, nikoliv však ale ještě kardinálem, nepochybně pro úřad státního tajemníka Svaté stolice mnohem kvalifikovanějším odborníkem než by jím eventuálně mohl být leckdo z dosavadních kardinálů anebo i kdokoliv jiný z tehdejších lidí. Je tedy velikou zásluhou papeže Inocence X. že na tento veledůležitý úřad kardinála - státního tajemníka dobrovolně upřednostnil volbu odborně objektivně nejlepšího odborníka před volbou potencionálně nejloajálnějšího patolízala jak to do té doby bývalo u jeho předchůdců obvyklé, když předešlí papežové upřednostňovali u kardinálů – státních tajemníků jejich osobní loajalitu k sobě samému před eventualitou objektivního výběru největšího odborníka. Navíc od té doby díky papeži Inocenci X. existovala v kardinálském sboru, který se do té doby do jisté míry vypadal velice podobně jako nějaký novodobý parlament dělící se vnitřně na politické strany pod vedením kardinálů z řad příbuzných, osobních přátel a rodinných přátel posledních zesnulých papežů, zatímco teď najednou díky papeži Inocenci X. se do kardinálského sboru dostali coby noví kardinálové, kardinálové – skuteční odborníci, tj. jakoby čistě nestranná církevní strana tzv. Squadrone Volante, kteří při následujících volbách dalšího papeže měli velice blahodárný vliv.

Neméně velikou zásluhou papeže Inocence X. bylo to, že do značné míry zkorigoval tehdejší zcela nesprávnou zahraničněpolitickou orientaci církevního státu na bezbožnou Francii. A to i navzdory tomu, že některým osobám, a to dokonce i z řad některých příbuzných předešlého zesnulého papeže Urbana VIII. se to příliš nezamlouvalo, odešli do Francie a málem pak i vyvolali konflikt mezi Francií a Svatou Stolicí. Ale jinak i navzdory tomuto správnému obratu církevního státu v oblasti mezinárodní politiky to již bohužel nic nezměnilo na výsledku třicetileté války. Papež Inocenc X. plným právem a zcela správně protestoval proti takzvanému vestfálského míru, ale smluvní stránky si bohužel papežova plně opodstatněného protestu téměř ani jen nevšimly.

Jen fanatik, který fanaticky nenávidí našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a Kristovu katolickou církev může papeži Inocenci X. cokoliv vytýkat kvůli tomu, že protestoval proti hanebnému a podlému takzvanému “vestfálskému míru”, který církvi způsobil obrovské škody. Nevím posoudit do jaké míry si tohoto všeho byli nebo nebyli vědomi katoličtí panovníci katolických států, nicméně nic to nemění na tom, že nejen tehdejšího dlouhodobého hlediska se uzavření takzvaného vestfálského míru ukázalo být chybou, ale coby hrubá chyba je to mnohem více viditelné právě dnes na přelomu druhého a třetího tisíciletí, když jsou, i když sice ne úplně všechny, ale přece jen mnohé, a to často bohužel právě mnohé z těch největších protestantských církví a náboženských společnosti jsou často pouze pseudonáboženské organizace, které natolik splynuly s postupujícím morem sekularizace že jakoukoliv náboženskou víru již dávno ztratili, jsou dnes již mnohem více organizacemi společenskými než náboženskými tudíž se ani nelze divit tomu, že upřednostňují aktuální módní nálady před neměnnou vůli Boží, a tudíž duchovními těchto pochybných pseudocírkví jsou pouze feministky a homosexuálové, co s radostí tito bezbožníci vraždí nenarozené děti, vraždí staré a nemocné lidi, a rovněž i propagují vraždění nenarozených dětí společně i s propagací vraždění starých a nemocných lidí, propagací sexuální promiskuity, rozvodů a všemožné sexuální zvrhlosti.

Ačkoliv nepochybuji ani nejméně o tom, že dokonce i samotný Martin Luther či Jan Kalvín by rozhodně v duchovenských funkcích svých protestantských církví rozhodně nestrpěli žádné ženy, ani žádné homosexuály či jiné zvrhlé úchyly, nic to nemění na tom, že obě největší protestantské církve jsou dnes v tom hlubokém morálním úpadku v kterém jsou.

Viděl snad z Boží milosti papež Inocenc X. na rozdíl od katolických vladařů 17. století až do naší doby 21. století? To netuším! Pokud ale ano, tak musel být strašně zděšen, a tím více měl důvodů domáhat se pokračování ve válce až do úplného vítězství, které by opět přineslo církevní jednotu všech křesťanů pod vedením apoštola svatého Petra a jeho nástupců. A jen Bůh ví jak by se po tomto vítězství dále vyvíjel svět? Vždyť je-li Bůh věčný, pak musí být již absolutně dokonalý, neboť jinak by měl potenciál k vlastnímu zdokonalování, a mohl-li by se vyvíjet, pak by se mohl i měnit, a vše co se mění spěje ke smrti. Proto věčný Bůh je absolutně dokonalý, neboť nemůže být již dokonalejším, tudíž se již ani nemůže nijak dále vyvíjet. A jako takový Bůh zásadně ani nikdy nemění své názory! Každé společenství, které se zřekne neměnné vůle Boží, která je uvedena v knihách Písma Svatého Starého a Nového zákona spěje k mravnímu úpadku, poté k rozkladu a rozpadu a nakonec konci. Boží vůle je tudíž něco, co se musí s pokorou přijmout – není to něco o čem by se mělo či mohlo nějak “demokraticky” hlasovat. Skutečná Boží církev je z Boží vůle církví hierarchickou, a ne “demokratickou”. Kdo chce jinou “církev”, ten odmítá Boha, neboť mění Boží vůli za vůli lidskou. A takováto lidská vůle je v podstatě pouze předstupeň na cestě k totálnímu ateizmu.

Špinavá a zvrhlá nemravná sekularizace! Z celé své duše tu zvrhlou sekularizaci nenávidím!! A současně kladu si otázku, jak by to dnes v 21. století vypadalo, kdyby tenkrát v 17. století třicetiletá válka vyústila ve vítězství vojenských sil pravé církve Kristovy, která si ctí neměnnou Boží vůli více, než nějaká zvrhlé a nemravné nálady obyvatelstva, která má tendenci zvrhávat se ke stále odpornější a odpornější perverzi, až kým nepadne na úplné dno, kterým je ateizmus, polykapitalizmus, celosvětová feministická nadvláda žen nad muži, vraždění svých vlastních nenarozených dětí a homosexuální perverzní sexuální úchyláctví! A byla by pak v případě úplného vítězství Božích sil v takzvané třicetileté válce vůbec nějaká sekularizace v 21. století? Anebo všichni bychom byli absolutně šťastní a spokojení v nesekularizované Evropě?

Obdivuji obrovskou moudrost a genialitu papeže Inocence X. že ten děsivý strašidelný horor, který zde v 21. století dnes my máme on viděl, anebo alespoň nějak podvědomě cítil. Často si v duchu říkám: “pro lásku a smilování Boží štípněte mně lidičky Boží něčím, ať se ihned probudím z toho mého děsivého hororového snu o sekularizaci, ať po svém probuzení mohu spokojeně konstatovat, že ten strašidelný sekularizační horor byl pouze zlý sen a ne naše všední realita”!!!

Podobně jako jeho předchůdce papež Urban VIII., tak i papež Inocenc X. odsoudil jansenizmus. Bylo to již druhé papežské odsouzení jansenismu, ke kterému došlo v roce 1653, kdy papež Inocenc X. správně odsoudil pět vět z Jansenovy knihy “Augustinus” jako heretické. Avšak jansenisté i navzdory tomuto již druhému papežskému odsouzení jansenistické hereze rýpali dál.

Ba dokonce jansenisté teď ještě agresivněji napadali katolickou církev, předešlého papeže Urbana VIII, současného papeže Inocence X., a v neposlední míře jansenisté napadali i Pánu Bohu věrné jezuity. Odboj jansenistů proti Pánu Bohu a katolické církvi byl tím nebezpečnější, že se křečovitě přidržovali svých heretických názorů, kterých se ani navzdory druhému papežskému zákroku nebyli ochotni zříci, a přitom se ani nebyli ochotni ani odloučit od naší katolické církve a založit si nějakou svou vlastní sektu, v důsledku čehož je pak mnozí lidé mylně pokládali za katolíky. Jansenisté vypočítavě zaujali velice chytrácké stanovisko, když sice formálně uznávali, že papežem Inocencem X. odsouzených pět vět je skutečně heretických, současně však ale nechtěli uznat, že jsou skutečně jansenovou naukou.

Podle názoru jansenistů Církev je sice neomylná pokud jde o quaestio iuris (přibližná interpretace: tj. když má Církev zjistit zda-li je něco bludné nebo nikoliv ?), v případě quaestio facti (přibližná interpretace: tj. když má Církev zjistit zda-li nějaký autor hlásá skutečně dotyčný blud ?), pak Církev neomylná není. Proto v otázce skutku nemůže prý Církev žádat bezpodmínečné podrobení se a vnitřní souhlas, ale pouze nanejvýš silentium obsequiosum (volně přeloženo: cca uctivé mlčení ?). Jansenismus svojí neposlušností velice škodil a dodnes škodí katolické církvi, byť i dnes jsou jansenisté naštěstí již mimo katolické církve jako samostatná pseudonáboženská sekta spojená s další pseudonáboženskou sektou říkající si “starokatolíci” v takzvané ultrechtské unii. Jansenistické farizejské pokrytectví již bylo demaskováno, a pravá tvář jansenistů odhalena před všemi upřímně věřícími lidmi, kteří upřímně touží po asketické přísnosti.

Dnes už jansenistům na lep nesedne žádný skutečně upřímně věřící člověk. U jansenistů 21. století z jejich někdejší okatě na odiv vystavované původní jansenistické přísnosti totiž nezbylo již vůbec nic!

Celá takzvaná ultrechtská unie je teď směs kdejakých perversních svobodných zednářů, feministek, feministů, homosexuálů a jiných perverzních sexuálních úchylů, kteří s nějakou skutečnou náboženskou vírou nemají absolutně nic společného.

Jen pro zajímavost ještě stojí uvést i to, že v takzvané starokatolické církvi vzniklé v roce 1870, která je dnes s jansenisty spojena v takzvané ultrechtské unii se coby kněz angažuje i bývalý katolík a odpadlík z dominikánského řádu Štampach, což již samo mluví za své, neboť na tohoto – přinejmenším - obdivovatele homosexuálů Štampacha, který podporuje takzvanému “žehnání sňatků homosexuálních perverzních úchylů” skutečně upřímně věřící křesťan nemůže ani jen plivnout, protože by to byla příliš veliká pocta pro toho ďábla Satana, který sídlí ve Štampachově duši.

Tenkrát v 17. století ale tato pravá tvář jansenistů ještě bohužel nebyla známa, a jansenisté mylně pokládáni za součást katolické církve svojí neposlušností vůči předešlému papeži Urbanovi VIII. a jeho nástupci Inocenci X. velice škodili katolické církvi a náboženství vůbec. Jansenismus v 17. století totiž působil katolické církvi nový rozklad právě v té době, kdy po tříštění v důsledku takzvané protestantské reformace ke které došlo v předcházejícím 16. století naše katolická církev sotva sbírala své síly. Jansenismus okrádal katolickou církev o vážnost, ba dokonce zesměšňoval ji před těmi, kteří při vzmáhajícím se osvícenectví vítali jako kompromitování Církve. Méně důležité otázky, ba malichernosti rozebíral jansenismus velice přísně a důkladně, čím nutně u vážných lidí evokoval otázku, jakou hodnotu a jaký význam pro život muže mít náboženství, které je úplně zaujato takovýmato podobnými maličkostmi. Přehnaným dogmatickým a morálním rigorismem jansenisté dosáhli přesný opak toho, co možná v té době alespoň tedy podle jejich verbální propagandy údajně dosáhnout chtěli. Vyvolali vlažnost. Lidé si začali zvykat ve všem se spoléhat na vítěznou milost Boží. Když slabý člověk už nemůže udělat nic dobrého, při přípravě na přijetí svátostí se ani tolik nesnažili, kolik člověk může.

No katolická církev opět ukázala že je skutečně institucí Boží, kterou řídí neviditelná Boží ruka i nekonečná moudrost Boží! Viděno totiž vše pouze čistě lidským rozumem, v té době v 17. století se nepochybně právě upřímně věřícím katolíkům mohlo zcela reálně zdát, že po renesančním zesvětštění spojeném s renesančním mravním úpadkem, barokové pohodlnosti, a jezuitském odlehčení mravního života, který našel svůj výraz v jezuitském probabilizmu, se tudíž mnohým – a to paradoxně právě hluboce věřícím – katolíkům mohl zdát přísný jansenistický rigorismus jako lék a všechny ty výše zmíněné mravní nedostatky lidské společnosti.

Ale Boží rukou vedená katolická církev jako kdyby skrze Boží oči dohlédla až do našeho 21. století geniálně prokoukla jansenismus, a navzdory vnější lákavosti jansenismu pro každého upřímně věřícího katolíka upřímně toužícího po asketické přísnosti a dokonalosti nenechala se tímto vnějším pozlátkem jansenismu oklamat a odmítla jej. A naše 21. století po té co jansenistům spadla z tváře jejich maska všem, a to právě těmto upřímně věřícím katolíkům upřímně toužícím po asketické přísnosti a dokonalosti ukázalo, že skutečné cíle jansenistů jsou vlastně o 180 stupňů protichůdně zaměřeny než je touha upřímně věřících katolíků upřímně toužících po co největší asketické přísnosti a dokonalosti, a tudíž my upřímně věřící lidé z 21. století musíme se hluboce sklonit v obrovské úctě před geniálním zrakem katolické církve 17. století, která dohlédla až do našeho 21. století, díky čemuž jansenistům nesedla na lep, nenechala se od jansenistů oklamat.

Jediné co lze papeži Inocenci X. skutečně objektivně vytknout je trpění vlivu, který měla Donna Olympia Majdalchini. Tato arogantní ženská byla vdovou po zesnulém bratrovi papeže Inocence X, zneužívala dobrotu papeže Inocence X, permanentně ho obtěžovala a zneužívala, respektive přesněji řečeno škemrala o peníze a majetek odvolávajíc se na své příbuzenství k papeži, a papež byl lidsky příliš dobrý člověk, a tím pádem i příliš slabý člověk aby ji rázně odmítl a nenechal se od Donny Olympie Majdalchini nadále citově vydírat jejím apelováním na soudržnost rodiny. Svou pravou tvář tato typická feministka Donna Olympia Majdalchini ukázala bezprostředně po smrti papeže Inocence X., kdy Donna Olympia Majdalchini navzdory těm obrovským sumám peněž, které od papeže Inocence X. za jeho života vyžebrala, po jeho smrti dokonce sobecky odmítla byť i jen čímkoliv finančně přispět k alespoň částečné úhradě nákladů pohřbu zesnulého papeže Inocence X. Prostě typická feministka, která stejně jako i dnešní feministky věděla se světem obratně otáčet, demagogicky lhát, překrucovat skutečnost, přetvařovat se, neuvěřitelně nestoudně manipulovat s veřejným míněním a zneužívat pro své čistě osobní zájmy – s prominutím za výraz - každého troubu, který se od licoměrné feministky takto vykořisťovat nechá.

 

V letech 1655 – 1667 v pořadí 238 papež byl Alexandr VII. z Itálie:

Papež Alexandr VII., vlastním jménem Fabio Chigi, byl za svého předchůdce papeže Inocence X. v letech 1644 – 1655 kardinálem – státním tajemníkem, a ještě předtím před rokem 1644 pracoval Fabio Chigi ještě jako titulární arcibiskup v papežských diplomatických službách jako papežský apoštolský nuncius v Německu. Fabio Chigi jako papež Alexander VII. podporoval vědu a umění.

Za pontifikátu papeže Alexandra VII. byla dokončena vnitřní výzdoba vatikánské baziliky. S užitím různobarevných mramorů, štuk, bronzových sloupů, soch církevních učitelů a trůnu obklopeného anděly, jejichž účin doplňuje důmyslné řešení osvětlení prostoru pod kupolí chrámu, vytvořil G. L. Bernini nad místem apoštolova hrobu monument Petrova stolce korunovaný vznosným baldachýnem.

Za pontifikátu papeže Alexandra VII. začaly třenice s francouzským králem Ludvíkem XIV., který dokonce obsadil Avignon a poslal proti Římu vojsko. Francie krále Ludvíka XIV. začala Svatou stolici hrubě utiskovat v souvislosti ze sporem ohledem práva asylu. Téměř 200 let před francouzskou buržoasní revolucí ve všech státech Evropy panoval státní absolutismus. Heslo Ludvíka XIV. “L'etat c' est moi” se stalo dogmatem všech absolutistických panovníků.

Úpadková renesance oživila dávné myšlenky o státní všemohoucnosti, ba dokonce podporovalo ji i opětovně zavedené římské právo. A hnusná reformace dala panovníkům pravomoc i nad svědomím svých poddaných podle hesla “cuius regio, eius religio”.

Místo předreformační harmonie, blahobytu a církevní jednotě, které se všechen lid mohl těšit před zkázonosnou a destrukční protestantskou reformací šestnáctého století, vznikla úplně absurdní a neúnosná situace, když bohužel leckde namísto jednotné Církve vlivem této zkázonosné protestantské reformace vznikly narychlo uplácané kdejaké protestantské sekty, které si nabubřele říkali “církev”, přičemž tyto novopečené narychlo vzniklé protestantské společnosti většinou pak pouze doslova škemraly před absolutistickým státem s prosíkem, aby se jich absolutistický stát ujal a vzal je milostivě pod svoji státní kuratelu a učinil z nich tak oficiální státní církev dotyčného absolutistického státu, popřípadě občas vzniklo na jednom a témže místě těchto kdejakých rychlekvasných prohnilých protestantských církviček současně i větší množství než pouze jedna, které se pak vzájemně všelijak hašteřili, až kým dříve nebo později zpravidla nevyprovokovali absolutistický stát v zájmu zřízení nějakého pořádku ke státnímu zákroku. Prostě takový bordel na náboženském poli do té doby než přišla destruktivní reformace nikde neexistoval.

Ovšemže chci být objektivní, a tudíž rozhodně nechci všechny absolutistické panovníky házet do jednoho pytle. A ani se nechci na roli absolutistických panovníků dívat paušálně pouze jen jako na samé zlo. Vždyť byli i mnozí dobří panovníci, jako například španělský král Filip II., který vládl k veliké radosti Boží i všeho španělského lidu v letech 1555 – 1598, a pak i další španělští králové, kde ve Španělsku dlouhými staletími budovaná církevní tradice a katolická církev se stala ve službách španělského lidu ochránkyní zájmů nejen náboženských ale i národních. Je sice pravda, že určitou skvrnkou na kráse bylo i v Španělsku určité sporadické vměšování se světských panovníků do vnitřních záležitostí katolické církve, přesto však ale žádný ze španělských panovníků nikdy nezašel až tak daleko, že by se snad usiloval katolickou církev na svém území úplně zotročit.

Úplně jinak tomu však ale bylo bohužel v absolutistické Francii, která se v 17. století stala nejvyspělejším státě na světě, popřípadě přinejmenším v kontinentální Evropě. Francouzský státní absolutismus poznal pouze jen jeden zájem, a to zájem absolutistického francouzského státu, kterému se vše muselo podřídit, a to dokonce i francouzská katolická církev. Bohužel tyto nehorázně drzé nároky francouzského absolutistického státu nejen trpěli, ale dokonce přímo i podporovali dokonce i dva podaření francouzští “katolíci” Richelieu a Jules Mazarin, kde tito bezbožníci byli nejen matrikovými katolíky, ale dokonce i takzvanými “kardinály”. A tak kromě jiných, taktéž i díky přitakávání těchto dvou zrádců v osobách kardinála Richelieua a kardinála Julese Mazarina se jejich stejně bezbožná – jako byli bezbožnými i oba tito pánové vystupující navenek v roli kardinálů – Francie, Francie zrádná, proradná a bezbožná se stala v sedmnáctém a počátkem osmnáctého století nejen hlavním dějištěm církevní historie, ale ji i vyplňovalo, ať již bezprostředně anebo svým vlivem na francouzskou kulturu a dějiny (grand siècle; Francouzi – grande nation!).

Poté, co Henrich Navarský z rodiny Bourbonovců (vládl v letech 1589 – 1610) dostal zdravý rozum, a obrátil se od těch svých heretických hugenotů na jedině správnou katolickou víru, a pak ještě mnohem později pravděpodobně jediný dobrý skutek, který ve svém životě vykonal francouzský král Ludvík XIV., vykonal v roce 1685, když pod heslem “un roi, une loi, une foi” obrátil zbylé hugenoty na správnou víru, a to tím že v roce 1685 zrušil nantský edikt a ustanovil pro každého občana Francouzského království jednotné katolické náboženství.

O zarputilé tvrdohlavosti těchto hugenotských tvrdohlavých beranů svědčí i to, že mnozí hugenoti se ve své hříšnosti a nenávisti vůči Bohu tvrdohlavě vzpírali přijmout pravou církev Kristovu, a raději až 70.000 těchto tvrdohlavců z řad hugenotů raději se odstěhovalo z Francie do Holandska, Anglicka, Dánska a Pruska než aby se obrátilo k Pánu Bohu a pravé Kristově církvi.

Třeba však ale popravdě říci, že francouzský král Ludvík XIV. toto Bohu milé obrácení hugenotů k pravé víře rozhodně neučinil z nějakých náboženských důvodů, ale pouze jen a jen z důvodů osobních, neboť v náboženském sjednocení všeho francouzského obyvatelstva viděl posílení moci francouzského absolutistického státu, přičemž králova volba katolické církve pro sjednocení všeho obyvatelstva byla učiněna z čistě pragmatických důvodů proto, že ze všech náboženských věrovyznání ve Francii byla katolická církev ze svými více než 80 % veškerého francouzského obyvatelstva jednoznačně nejpočetnější francouzskou náboženskou konfesí.

Francouzi tedy byli rovněž pokládáni za katolický národ, a to i navzdory francouzské herezi, která si říkala “galikanismus” nejenže ohrožovala samotnou katolickou církev ve Francii, ale tento heretický galikanismus se navíc dokonce pod různými jinými jmény jako například febroniazmus, josefinismus a podobně šířil do Německa, Rakouska, Itálie a jinde, kde rovněž tato mutovaná galikánská hereze nebezpečně rozleptávala církevní jednotu a disciplínu. Kromě galikanismu, josefinismu, febronianismu a s nimi spojeného jansenismu a jiných forem heretického proticírkevního partikularismu, které byly doslova rakovinovým jedovatým výplodem bezbožného státního absolutismu, ohrožovalo Církev ještě i další, a to o nic menší rakovinové bujení s velkohubou demagogií se pyšně nazývající “osvícenství”.

Toto takzvané osvícenství vyšlo z Anglicka a zaplavilo celou Evropu svou demagogickou ideologií, jejíž podstatou bylo zcela přehnané, účelové a tendenčně demagogické úsilí uměle stavět proti sobě vědu a náboženskou víru jako kdyby snad mezi skutečnou vědou a skutečnou náboženskou vírou nebyla vždy nerozlučná harmonie a jednota.

Ostatně takzvané osvícenství nebylo ničím novým, ale pouze jedním z nástrojů samotného ďábla Satana, které vytvořil za účelem snahy po zničení Kristovy Církve. A musí se uznat, že ďábel Satan je v tomto velice vynalézavý! Prvním nástrojem ďábla Satana byli starověcí fundamentalističtí Židé, druhým nástrojem Římané i s jejich řecko – římskou antikou, třetím nástrojem byli muslimští Arabové, kteří v ranném středověku dobyli celý pyrenejský poloostrov a pronikli až do jihozápadní Francie, pak ďábel Satan ve svém čtvrtém pokusu pouze oprášil svoji neúspěšnou řecko – římskou antiku z níž vytvořil takzvanou renesanci, pak když ďábel Satan viděl že jeho renesance začíná pomalu vycházet z “módy”, tak opět oprášil svoji islámskou kartu tím, že v pátém pokusu poštval islámské Turky k několika staletí trvající agresi proti křesťanské Evropě, v šestém pokusu poté co ďábel Satan si všiml, že jeho Turkům začíná sice pomalu ale jistě “docházet dech”, tak spustil zase protestantskou reformaci velice vychytrale sázející na sobectví panovníků a šlechty toužících ne ani tak po nějakých Lutherových či Kalvínových blábolů, které jim stejně mohou být ukradené, ale přímo dychtících po vlastním obohacení se zmocněním se církevních majetků katolické církve, a to dokonce přímo i z požehnáním této arcikrádeži tisíciletí od Luthera, Kalvína, popřípadě anglického krále Jindřicha VIII. řešící si touto cestou své soukromé sexuální problémy a jim podobných. A aby toho nebylo málo, tak ďábel Satan v sedmém pokusu rozpoutal skrze své věrné protestanty třicetiletou válku, a po jejím skončení v osmém pokusu ďábel Satan rozpoutal doslova smršť jansenismu, febronianizmu, josefinismu, galikanismu, osvícenství a nakonec fanatickou kampaň proti jezuitům, která vyvrcholila až jejich zrušením. A šel ještě dál, v devátém pokusu ďábel Satan rozpoutal krvavou francouzskou buržoasní revoluci, kterou pokrytecky začal hezkými líbivými demagogickými řečičkami o bratrství, rovnosti, svobodě a lidských právech, aby poté co mu lidé naivně sedli na lep ukázal jim svoji pravou tvář v podobě krvavého jakobínského teroru a napoleonských válek. V desátém pokusu to ďábel Satan zkusil s Leninem, Stalinem a Hitlerem, a nakonec v současné době to ďábel Satan zkouší ze svobodnými zednáři a jejich feministickou propagandou spojenou i s všudypřítomným propagandistickým velebením homosexuálů a jiných podobných odporně zvrhlých perverzních úchylů.

Jak vidět tento jedenáctý Satanův pokus je zatím nejnebezpečnějším, neboť prakticky všude nachází ďábel Satan své věrné lokaje. A ďábel Satan začal si na to připravovat půdu již takzvaným “osvícenstvím”, které navenek se tvářilo jako cosi údajně prý dobrého a pozitivního, pokrokového a podobně, a tudíž bylo opravdu jen velice málo lidí, kteří byly schopni toto takzvané “osvícenství” hned od počátku prokouknout.

S tímto takzvaným “osvícenstvím” se nenápadně do duší lidí zakrádalo i postupné odcizování se lidí coby jednotlivců, ale i celých skupin, ba i národů od Pánem Bohem zjevené věčné pravdy a poté i jediné pravé Církve, kterou založil náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel jejímž důsledkem je pod demagogickými bláboly o údajné svobodě postupné bujení destruktivní rakoviny sekularizace státu, práva, vědy, hospodářského života a nakonec i mravnosti.

Ovšemže konečným cílem ďábla Satana rozhodně není “jen” jakési údajně prý ve jménu svobody oddělení církevní a světské sféry. Keci!!! Toto vše se děje proto, aby pak ďábel Satan ve druhé fázi mohl přejít k taktice relativizace, a to nejprve v oblasti relativizace víry; a poté co se ďáblovi Satanovi povede u své oběti rozleptat její víru, pak je již pouhou hračkou ve třetí fázi relativizací morálky rozleptat u svých obětí i jejich mravní integritu, a získat je tak přinejmenším do svých služeb jako Bohorouhače a velebitele homosexuality a feminismu, ba někdy dokonce je možná ďábel Satan tak oblbne a začaruje, že je dokonce až získá i pro ten ďábelsky odporně zvrhlý a perversní homosexuální způsob života, plus vytvoří z něj fanatického militantního feministu, což jsou ostatně již od roku 1993 až dodnes dva hlavní cíle politiky vlády České republiky a jejich svobodozednářských pánů a dam, které ze zákulisí tahají za provázky české politiky a směsí se nám.

A konkrétně v této rozebírané době za pontifikátu papeže Alexandra VII. byl ve Francii velice nebezpečný galikanismus, který nebyl ničím jiným než snůškou francouzské nabubřelé pýchy, hlouposti a nadutosti, který svým přenesením na církevně-politické pole se stal bohužel typickým francouzským řešením církevních problémů pozdního středověku a novověku. Ostatně galikanismus je téměř tak starý fenomén jako sám francouzský stát. Poprvé se zjevil ve sporu arogantního bezbožného francouzského krále Filipa IV., který vládl ve Francii v letech 1285 – 1314 s papežem Bonifácem VIII., kterého pontifikát trval v letech 1294 – 1303, pak zase galikanismus bylo názorně vidět v arogantně drzém postoji francouzských panovníků za avignonského zajetí papežů, poté zas v západnímu schismatu vedoucímu až trojpapežství, pak zas v konciliární teorii o údajná nadřazenosti všeobecného ekumenického církevního koncilu nad papežem, kterou nejvíce zdůrazňovali francouzští teologové Jan Gerson a Petr d'Ailly, pak zase takzvaná boureská pragmatická sankce v roce 1438 po ferarsko-florentínském sněmu na nátlak francouzského krále Karla VII vůči francouzskému kléru v Bourges, poté zas francouzský konkordát z roku 1516, kterým francouzský panovník dostal téměř neomezené právo při vyjmenovávání církevních hodnostářů, a nakonec i rezervovaný postoj Francie k usnesením tridentského koncilu, které jen dokazují, že Francie si i před pontifikátem papeže Alexandra VII. činila nároky na zvláštní práva, “galikánské svobody”, které se jen těžce dávají nějak srovnávat se všeobecnou církevní disciplinou.

Galikánské svobody, úplně obmezili papežskou moc ve Francii, ba odchýlili se i od všeobecného církevního stanoviska nejen na poli disciplinárním, ale i dogmatickém, neboť popírali papežskou neomylnost. Galikanismus je vlastně dvojaký: církevně-politický a dogmatický.

Církevně-politický galikanizmus nehorázně žádal dalekosáhlou nezávislost francouzské katolické církve od Říma a v prospěch francouzských králů plus různá další z hlediska zájmů Církve úplně neodůvodněná privilegia k újmě Církve a ke prospěchu francouzského panovníka.

Dogmaticky zase galikanismus zastával starou konciliární teorii o údajné superioritě všeobecného sněmu nad papežem. Dogmatická a ještě více disciplinární otázka se vyostřila za panování francouzského krále Ludvíka XIV. a přivedla z viny arogantního francouzského krále Ludvíka XIV. Francii až téměř na okraj schizmatu.

Francouzský král Ludvík XIV. vládl ve Francii velice dlouhou dobu v letech 1643 – 1715. A za doby této dlouhé vlády francouzského krále Ludvíka XIV. Francie získala politickou a kulturní nadvládu v Evropě což arogantní bezbožnost Francie reprezentované takými bezbožnými individui jako byly “kardinálové” Richelieu a Jules Mazarin škodící katolické církvi se pouze jen vystupňovalo.

V té době za pontifikátu papeže Alexandra VII. a ve Francii zase vlády francouzského krále Ludvíka XIV. se v průběhu několika posledních staletí tradiční napětí mezi Svatou stolicí a Francií za těchto okolností jen vystupňovalo, což se vzhledem a z viny tehdejšího francouzského panovníka, který smýšlel krajně absolutisticky a bezbožně mohlo lehce pro mír v tehdejší Evropě stát osudným. Za pontifikátu papeže Alexandra VII. začaly třenice s francouzským králem Ludvíkem XIV., který dokonce obsadil Avignon a poslal proti Římu vojsko. Francie krále Ludvíka XIV. začala Svatou stolici hrubě utiskovat též i v souvislosti ze sporem ohledem práva asylu. Pokud šlo o takzvané právo asylu, šlo o to, že římská vyslanectví si rozšířily azylové právo – které do té doby patřilo jen palácům vyslanců – i na sousední obytné domy. To dělalo římským bezpečnostním úřadům potíže udržovat v Římě veřejný pořádek. A opět i v tomhle nejradikálnější postoje zaujímala Francie francouzského krále Ludvíka XIV.

Papež Alexandr VII. ujal se též Kristiny Švédské, dcery někdejšího švédského krále Gustava Adolfa, která poznala, že jen katolická církev je pravá církev Kristova, a tak po své abdikaci na švédský královský trůn Kristina Švédská z protestantismu v roce 1655 správně přestoupila na katolickou víru a usadila se pak již natrvalo v Římě, kde Kristina Švédská žila až do své smrti v roce 1689. Příchod bývalé švédské královny Kristiny Švédské do Říma vyvolal veliké vzrušení v celé tehdejší římské společnosti, a papež Alexandr VII. a po něm i další papežové se chovali ke Kristině Švédské s vybranou zdvořilostí až do její smrti v roce 1689.

 

V letech 1667 – 1669 v pořadí 239 papež byl Klement IX. z Itálie:

Podobně jako v roce 1655 po smrti papeže Inocence X. byl za nového papeže zvolen dosavadní státní tajemník Svaté stolice Fabio Chigi, který coby nově zvolený papež v roce 1655 přijal jméno Alexandr VII., tak i v roce 1667 po smrti papeže Alexandra VII. byl za nového papeže opět zvolen dosavadní tajemník Svaté stolice Rospigliosi, který byl státním tajemníkem Svaté stolice za pontifikátu papeže Alexandra VII. v letech 1655 – 1667, a poté co v roce 1667 papež Alexandr VII. zemřel, byl dosavadní státní tajemník Svaté stolice Rospigliosi v roce 1667 zvolen za nového papeže, a jako nový papež Rospigliosi přijal jméno Klement IX.

Bohužel ale pontifikát papeže Klementa IX. byl velice krátký, neboť papež Klement IX. zemřel již po dvou letech v roce 1669. I tak však ale papež Klement IX. i za tyto krátké dva roky stihl uspořádat finance Svaté stolice, plus k tomu ještě navíc i podporoval Benátskou republiku v její spravedlivé válce proti rozpínavým osmanským Turkům.

 

V letech 1670 – 1676 v pořadí 240 papež byl Klement X. z Říma:

Po smrti papeže Klementa IX. v roce 1669 byl za nového papeže v roce 1670 zvolen Emilio Altieri, kterému v čase když byl zvolen za nového papeže bylo již osmdesát let. V roce 1670 nově zvolený osmdesátiletý papež Emilio Altieri coby papež přijal jméno Klement X.

Mnozí historikové shodně vyjadřují názor, že papež Klement X., který se stal papežem až jako osmdesátiletý papež, vzhledem k svému vysokému věku údajně prý již nemohl být francouzskému králi Ludvíkovi XIV. rovnocenným soupeřem ve sporu o regálie, kde šlo o to, že podle zcela zjevně pro Svatou stolici v Římě nevýhodného a fakticky i tenkrát vojensky i ekonomicky silnější francouzskou stranou Svaté stolici v Římě vnuceného konkordátu z roku 1516 patřili francouzskému králi všechny důchody a příjmy z vakantních katolických biskupství a arcibiskupství nacházejících se na území francouzského království, plus dále podle téhož nehorázného konkordátu z roku 1516 mohl francouzský král navíc v některých provinciích sám svévolně udělovat katolická církevní beneficia ius regale.

Chamtivému, arogantnímu a nenasytnému francouzskému králi Ludvíku XIV. dokonce ještě i toto vše co mu umožňoval konkordát z roku 1516, který jeho předchůdci na francouzském královském trůnu vnutili Svaté stolici v Římě bylo patrně asi “málo”, a tak tento chamtivě nenasytný francouzský král Ludvík XIV. ještě i nad rámec samotného konkordátu z roku 1516 zcela svévolně a jednostranně si v roce 1673 uzurpoval právo udělovat katolické církevní beneficia ius regale v úplně všech francouzských provinciích bez výjimky.

 

V letech 1676 – 1689 v pořadí 241 papež byl svatý Inocenc XI. z Itálie:

Papež svatý Inocenc XI. pocházející z rodiny Odescalchi byl jedním z nejlepších papežů svého období. Papež svatý Inocenc XI. byl nejen mimořádně čestný a poctivý, ale byl to též i hluboce zbožný, spravedlivý a rázný, energický muž. Papež svatý Inocenc XI. měl sice ovšemže i přirozené nadání pro výkon papežského úřadu, a byl i učený, vzdělaný člověk, ale zcela mimořádnou osobností papež svatý Inocenc XI. byl zejména pro svůj mimořádně čestný a poctivý charakter, kde se jeho obrovská čestnost a poctivost snoubila nejen s jeho právě tak i hlubokou zbožností, spravedlností a energickou rázností, ale kromě toho všeho byl papež svatý Inocenc XI. též i hluboký asketa svědomitě oddaný všem svým povinnostem, které vykonával všechny s maximální pečlivostí, čestností, poctivostí a spravedlností. Papež Inocenc XI. v průběhu svého pontifikátu zjednodušil i zlevnil papežský dvůr, zreformoval římské kláštery a duchovenstvo prosazení větší přísnosti v jejich mravním životě, a nejenže zreformoval římské kláštery a duchovenstvo, ale též i velice energicky zakročil zhýralému, samopašnému a nemravnému životu římské šlechty.

Papež svatý Inocenc XI. pocházel z rodiny Odescalchi, a i když různé zahraniční vlády tehdejších cizích států rovněž, jak to v té době bývávalo často obvyklé, i tuto papežovu rodinu Odescalchi z vypočítavých diplomatických důvodů zahrnovali různými tituly, důchody a jinými dary v sice vychytralé, ale v případě mimořádně, snad až extrémně čestného a poctivého papeže svatého Inocence XI. zcela mylné naději, že si takto získají přízeň i tohoto právě úřadujícího římského papeže. Papež Inocenc XI. však ale na to nijako nedbal, ba dokonce papež svatý Inocenc XI. sám o sobě ani jen této své vlastní rodině Odescalchi z níž pocházel absolutně nic nedal, ba dokonce i když různé cizí vlády zahrnovali i tuto papežovu rodinu Odescalchi různými tituly, důchody, dary a jinými vypočítavými diplomatickými komplimenty aby si tak zjednaly přízeň úřadujícího papeže, samotný papež svatý Inocenc XI. rodině Odescalchi navzdory tomu, že to byla jeho vlastní rodina, čí spíše vlastně vzhledem k své obrovské čestnosti a poctivosti právě proto že to byla vlastní rodina papeže svatého Inocence XI., tak jí papež svatý Inocenc XI. nejenže absolutně nic nedal pokud jde o peníze či majetek, ale dokonce i pokud jde o úřady či beneficia tak ani v této oblasti své vlastní rodině Odescalchi absolutně nic nedal, a vůbec své vlastní rodině Odescalchi papež svatý Inocenc XI. nedopřál absolutně žádného vlivu. Z hlediska samotné papežovy rodiny Odescalchi tudíž – ať již papežem byl jejich vlastní rodinný příslušník svatý Inocenc XI. anebo nikoliv – absolutně nic se tím pro papežovu rodinu Odescalchi nezměnilo.

Papež svatý Inocenc XI. však ale navzdory tomu, že nikomu, a to dokonce ani jen své vlastní rodině Odescalchi absolutně nic nedal, když toho ale bylo skutečně zapotřebí tak rozhodně nebyl žádný lakomec, ale právě naopak, v takových případech kdy toho skutečná spravedlnost Boží doopravdy vyžadovala, tak dovedl být též i mimořádně štědrý, o čem dokonale svědčí i všechno to, jak horlivě a obětavě papež svatý Inocenc XI. nejen morálně ale zejména též finančně podporoval bránící se Rakousko v boji proti do střední Evropy hluboko pronikajícím rozpínavým osmanským Turkům.

Rakouská metropole Vídeň vděčí modlitbám, diplomatickému úsilí a štědré finanční podpoře právě tohoto papeže svatého Inocence XI. za to, že byla v roce 1683 osvobozena od tureckého obležení. A až dodnes to připomínají ukořistěné turecké prapory v S. Maria della Vittoria, které tenkrát vděční vítězové nad Turky v bitce u Vídně v roce 1683 z vděčnosti poslali jako dar Svaté stolici v Římě. Samotný papež svatý Inocenc XI. zase z vděčnosti za přímluvu Panny Marie u Pána Boha za vítězství nás křesťanů nad osmanskými Turky u Vídně v roce 1683 ustanovil jména Panny Marie, který se dnes slaví dne 12 září, a současně papež svatý Inocenc XI. nařídil slavit tento svátek Jména Panny Marie s platností v celém světě. Rovněž tak stojí v této souvislosti za zmínku i ta skutečnost že hlavním svatým patronem Slovenska je Sedmibolestná Panna Maria, jejíž liturgická slavnost se dnes slaví dne 15 září, která je upomínkou na slavný pochod polských vojsk velmi dobrého, spravedlivého a Bohu milého polského krále Jana III. Sobieskeho z  Polska napříč přes Slovensko až k Vídni, když přes celé území Slovenska tito dobří udatní a spravedlivý polští vojáci vojska polského krále Jana III. Sobieskeho během celé této cesty do bitvy u Vídně nesli mariánské prapory Sedmibolestné Panny Marie, a byl to právě zázrak Boží na přímluvu Panny Marie, který nás křesťany zachránil z katastrofální situace, kdy už osmanským Turkům chybělo velice málo k tomu aby dobyli Vídeň, a dodnes jen historici kroutí údivem hlavu nad tím, že jak je to vůbec možné, že se osmanským Turkům nepodařilo metropoli Vídeň dobýt, když k naplnění tohoto cíle osmanským Turkům chyběl již jen velice maličký krůček.

Papež svatý Inocenc XI. se takto i díky svému vlastnímu přičinění dožil spravedlivého vítězství u Vídně v roce 1683, kdy osmanským Turkům obléhajícím rakouskou metropoli Vídeň zasadil drtivou porážku Bohu milý veliký a spravedlivý polský král Jan III. Sobiesky, který k radosti všeho polského lidu vládl v Polském království v letech 1673 – 1696, přičemž papež svatý Inocenc XI. se neradoval pouze jen v roce 1683 po spravedlivém vítězství křesťanů nad osmanskými Turky, ale krátce nato se papež svatý Inocenc XI. v roce 1686 mohl zas těšit z dalšího spravedlivého vítězství křesťanů nad Turky, a to tentokrát zase v uherské metropoli Budíně. A po tomto druhém spravedlivém vítězství nad osmanskými Turky v Budíně roku 1686 do třetice mohla konečně následovat spravedlivá válečná výprava za osvobození Slovenska.

Na Slovensku totiž v roce 1678 zarputilý hříšník, zrádce Ježíše Krista a nepřítel Pána Boha Imrich Tököli, který v tak pro křesťanský svět těžkých časech se postavil do čela hanebné vzpoury protestantských kuruců a touto svojí hanebnou zradou zbaběle vrazil skutečným křesťanům zrádně nůž do zad dobil slovenská banská města a zmocnil se téměř celého Slovenska, kde tento hanebný vlastizrádce razil dokonce i vlastní peníze a s nehoráznou drzostí si neoprávněně činil nároky dokonce na celé uherské království vyhlašujíc se nestydatě za uherského krále. Náš dobrotivý spravedlivý císař Svaté říše římské, král český a král uherský Leopold I. velkodušně zvolal uherský sněm veškeré uherské šlechty do pohraničního města Sopron v roce 1681, kam byla velkodušně pozvána veškerá uherská šlechta, a to jak šlechta katolická, tak i protestantská. Samozvaný "uherský král" Imrich Tököli se však pyšně do Šoproně ani jen nedostavil, a šoproňský sněm v roce 1681 zcela ignoroval. Ba nejen že to, ale dokonce tento vlastizrádce i zrádce Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele Imrich Tököli spojil se s tureckým sultánem a s tureckou pomocí obsadil téměř celé Slovensko a vyhlásil se za uherského krále. Přesto všechno se podařilo v pohraničním městě Šoproni v roce 1681 uskutečnit sněm uherské šlechty, který byl navíc ke spokojenosti všech zúčastněných i velice úspěšný - byl na něm zvolen uherský palatin, zrušila se guberniální rada, obnovila se uherská stavovská ústava a potvrdili se šlechtické výsady uherské šlechty. Navíc i mnohým z těch, kteří původně stáli na straně odporného zrádce Imricha Tököliho se pomalu začali otvírat oči a tohoto podlého zrádce opouštět neboť s Tököliho zcela otevřenou kolaborací s osmanskými Turky souhlasili stále míň a míň. V roce 1687 pod vedením udatného generála Caraffu na čele vojska našeho císaře Svaté říše římské, krále českého a krále uherského Leopolda I. bylo osvobozené celé Slovensko od osmanských Turků a jejich protestantských kolaborantů. A na tomto Bohu milém a spravedlivém vítězství v roce 1687, které dosáhl spravedlivý generál Caraffa nad nepřáteli Ježíše Krista nic nemění ani současná hanebně lživá propaganda svobodných zednářů, která toto Bohu milé a spravedlivé vítězství ve své lživé prolhanosti nazývá jako údajná "prešovská jatka z roku 1667".

Stejně velikým zrádcem a nepřítelem Ježíše Krista Boha Spasitele a vykupitele jako byl Imrich Tököli, ba pravděpodobně ještě větším zrádcem a nepřítelem Ježíše Krista Boha Spasitele a vykupitele než jakým byl Imrich Tököli byl francouzský král Ludvík XIV., který ve své hluboké bezbožnosti klesl již opět až tak hluboko, že jak před bitvou u Vídně v roce 1683, tak i po ní všestranně diplomaticky a jinak podporoval osmanské Turky v jejich agresi proti Rakousku a ostatním středoevropských křesťanským státům a národům.

Kromě toho sobecký francouzský král Ludvík XIV. se velice bezbožně choval nejen na poli mezinárodní diplomacie ohledem turecké války proti Rakousku a ostatním křesťanským státům a národům, ale též i ve své vlastní vnitrostátní právě tak protikřesťanské bezbožné politice ve Francii, kde si svévolně uzurpoval právo ve všech provinciích na francouzském území udělovat katolická církevní beneficia ius regale plus nároky na regálie, přičemž kromě dvou biskupů se všichni ostatní biskupové v strachu podvolili tomuto nehorázně bezbožnému rozkazu francouzského krále Ludvíka XIV. Dotyční dva francouzští biskupové si na dotyčné chamtivé hulvátství francouzského krále Ludvíka XIV. stěžovali u papeže svatého Inocence XI., který se jich nebojácně zastal, a důrazně žádal tohoto bezbožného francouzského krále Ludvíka XIV., aby se zřekl nároků na regálie a upustil od svého protiprávního chování se proti katolické církvi ve Francii, a současně bezbožnému francouzskému králi Ludvíku XIV. pohrozil i exkomunikací, tj. vyloučením z katolické církve.

Tento sobecký a chamtivý francouzský král Ludvík XIV. se však ale odmítl podvolit, ba dokonce bez souhlasu Svaté stolice si v roce 1681 zvolal samozvané takzvané "generální shromáždění francouzského kléru" složené zčásti z hanebných zbabělců a zčásti dokonce z ještě hanebnějších kolaborantů, kteří francouzskému králi Ludvíku XIV. jím nárokované právo regálií ius regale s několika drobnými změnami poslušně odkývali pro celé teritorium francouzského království. Takto propagandisticky posilněný francouzský král Ludvík XIV. pak papeži svatému Inocenci XI. poslal do Říma svůj list, ve kterém se demagogicky odvolával na zvykové a konkordátem z roku 1516 zabezpečené práva francouzské koruny, čímž demagogicky odůvodňoval své stanovisko.

Když toto počínání francouzského krále Ludvíka XIV. Řím neschválil, tak opět ve Francii loutkové takzvané "generální shromáždění francouzského kléru" francouzského krále Ludvíka XIV. v roce 1682 vydalo na popud francouzského krále Ludvíka XIV. takzvané "osvědčení o čtyřech článcích" zvané doslova jako Declaratio cleri Gallicani de ecclesiastica potestate.

V tomto pamfletu Declaratio cleri Gallicani de ecclesiastica potestate z roku 1682 francouzský král Ludvík XIV. protestoval proti údajnému vměšování papeže do vnitřních záležitostí katolické církve ve Francii označované za údajné zasahování Svaté stolice do svobod francouzské církve a proti údajnému porušování konkordátu z roku 1516 ze strany Svaté stolice v Římě.

Pokud jde o tento výše zmíněný pamflet francouzského krále Ludvíka XIV. z roku 1682, které pro tohoto bezbožného francouzského krále sestavil jeho věrný patolízal biskup Bossuet toto takzvané “osvědčení o čtyřech článcích” při přibližném překladu do češtiny zní: “I. Papež a Církev nemá moc nad časnými věci, panovníci nejsou v nich podřízeni papežovi, který nemá právo je sesadit, a ani poddaných zbavit přísahy věrnosti a poslušnosti.; II. Všeobecný sněm má moc bezprostředně od Krista, je nad papežem, jako určil kostnický sněm, a to navždy, a nejen na dobu západního schizmatu.; III. Papežská moc je omezená kánony, které přijala celá Církev. Zvyky francouzské církve však platí i nadále a papež je musí mít na zřeteli.; IV. Papež má sice ve věcech víry nejvyšší autoritu, ale jeho rozhodnutí bez souhlasu Církve není neopravitelné.” – přičemž toto do češtiny jen těžce přeložitelné poslední slovo se záporkou ”non”, které jsem z ohledem na celkový větní kontext přeložil do češtiny jako “není neopravitelné” je v originálu doslova napsáno “non irreformabile” a nejsem si zcela jist tím, zda-li z několika možností překladu jsem si skutečně zvolil tu nejoptimálnější variantu. V každém případě však ale tak či onak zůstává nesporným faktem, že tito dva bezbožníci – tj. patolízalský biskup Bossuet a jeho král Ludvík XIV. - tímto čtvrtým bodem chtěli říci zhruba asi tolik, že podle jejich názoru – mohu-li je mírně parafrázovat – papežská rozhodnutí ve věcech víry jsou jen v tom případě neomylné, když s nimi souhlasí celá Církev.

No prostě neuvěřitelné rouhání!

A já jsem toto rouhání přeložil do češtiny právě proto, neboť připouštím i tu eventualitu, že možno že ne úplně každý český a slovenský čtenář dokonale ovládá latinský jazyk, a tedy možná že tu i tam by se mezi některými českými a slovenskými čtenáři mohl možná eventuálně vyskytnout i někdo takový, komu by latinský originál tohoto textu možná mohl eventuálně působit i určité potíže při četbě z originálu; a tudíž tento člověk – pokud by se někdo takový skutečně našel – by nemohl se na své vlastní oči přesvědčit o naprosté pravdivosti mých upřímných slov, když francouzského krále Ludvíka XIV. plným právem hodnotím jako velikého bezbožníka, neboť nejeden křesťan, který nemá příležitost na vlastní oči vidět napsané takovéto rouhání, zdráhá se věřit tomu, že by někdo mohl být až tak velice bezbožný.

Vždyť cíle francouzského krále Ludvíka XIV. jsou zde více jak zřejmé! Zásady obsažené v těchto “čtyřech článcích” z roku 1682 nevyhnutně směřovaly k tomu, aby se utvořila jakási extra zvláštní francouzská národní církev, která by byla na papežské autoritě prakticky téměř nezávislá.

Ostatně vždyť i francouzský král Ludvík XIV. nařídil aby jeho francouzský parlament a francouzské univerzity tyto čtyři články z roku 1682 “zaregistrovaly”. Ve Francii též profesoři teologie byli nuceni tyto čtyři články před svým ustanovením za profesora teologie podepsat. Na univerzitách též kandidáti na zisk univerzitního akademického titulu na různých akademických stupních měli tyto čtyři články z roku 1682 bránit ve svým disputacích nebo i písemných pracích, a biskupi zas byli nuceni je vyhlásit ve svých diecézích nacházejících se na území francouzského království.

Papež Inocenc XI. plným právem rozhořčeně protestoval proti těmto “čtyřem článcím” z roku 1682 a ani neschválil francouzským králem Ludvíkem XIV. svévolně dosazené hodnostáře v katolické církvi ve Francii. Francouzský král Ludvík XIV. zase zakázal těmto svým “hodnostářům”, které si ve Francii do různých církevních úřadů katolické církve ve Francii sám svévolně dosadil, aby se ucházeli v Římě o své papežské potvrzení. Celá tato neúnosná situace katolické církve ve Francii zašla z viny chamtivého, arogantního a bezbožného francouzského krále Ludvíka XIV. až tak daleko, že už o krátký čas bylo ve Francii až 35 diecézí z hlediska církevního kanonického práva vakantních.

Výrazně pak eskalovalo napětí mezi Svatou stolicí v Římě a francouzským králem Ludvíkem XIV. ohledem takzvaného “azylového práva”. Vyslanectví cizích států u Svaté stolice v Římě si postupně svévolně rozšiřovali exteritorialitu svého státu, která do té doby patřila jen palácům vyslanců, i na sousední obytné domy. To bránilo římským bezpečnostním úřadům udržovat veřejný pořádek. Byla to úplně neúnosná situace. Mnohá zahraniční vyslanectví v Římě si totiž postupně rozšířila exteritorialitu svého vlastního státu v Římě na celé čtvrtě kolem svého paláce, takže nakonec polovinu města Říma tvořily “asyly”, do níž římská policie nesměla vniknout.

Papež svatý Inocenc XI. v dorozumění s vládami států - které udržovali ze Svatou stolicí v Římě diplomatické styky – tento zlořád odstranil tím, že “azylové právo” všech zahraničních vyslanectví v Římě omezil pouze na palác jejich vyslanectví jak to ostatně vždy a všude je v mezinárodních diplomatických stycích dodnes zcela běžné. Ostatně všechny státy uznávaly, že vzniklá situace ve městě Římě ohledem přehnaných “azylových práv” zahraničních zastupitelských úřadů je pro papežský církevní stát (jako by ostatně obdobná situace byla i pro jakýkoliv jiný stát!) úplně neúnosná, a proto v podstatě ani nikdo nijak neprotestoval proti tomuto rozhodnutí papeže svatého Inocence XI. omezit takzvané “azylové právo” zahraničních zastupitelských úřadů v Římě pouze jen na palác v němž sídlí jejich vyslanectví.

Byla tu však ale jedna výjimka – a touto výjimkou byla opět Francie!

Francouzský král Ludvík XIV s prestižních důvodů nebo ze zlomyslnosti, popřípadě i z obojího odmítl jakkoliv ustoupit, a tak Francie zůstala i nadále jediným státem, který v Římě i navzdory rozhodnutí papeže svatého Inocence XI. o omezení rozsahu územní exteritoriality cizích států v městě Římě pouze na samotné paláce v nichž sídlí cizí zastupitelské úřady, odmítl respektoval, a Francie i nadále beze změny okupovala celou jednu velikou čtvrt v městě Římě, jako kdyby toto rozhodnutí papeže svatého Inocence XI. o omezení teritoriálního rozsahu “práva azylu” zahraničních zastupitelství v Římě ani vůbec neexistovalo.

Papež svatý Inocenc XI. měl zájem tuto věc řešit kultivovaně a důstojně, jeho diplomatické úsilí se však ale minulo účinkem. Situace se tak vlekla na mrtvém bodě, a Francie i nadále svévolně okupovala celou jednu velikou čtvrt v Římě.

Papež svatý Inocenc XI. se rozhodl přitvrdit až když došlo k výměně osoby francouzského vyslance v Římě. Přišlého nového francouzského vyslance v Římě papež Inocenc XI. dočasně odmítl přijmout ke vstupní audienci do té doby, kým jeho francouzský zastupitelský úřad v Římě akceptuje, a i v případě Francie zrealizuje papežovo rozhodnutí o omezení exteritoriality Francouzského království v městě Římě pouze na palác v němž sídlí francouzské vyslanectví.

Tento nový francouzský vyslanec toto však odmítl, a nejen že odmítl, ale dokonce podle královských instrukcí francouzského krále Ludvíka XIV. tento nově vyjmenovaný francouzský vyslanec u Svaté stolice v Římě se úmyslně choval co nejvíce provokativně vůči hostitelskému státu, jakož i vůči samotnému papeži svatému Inocenci XI.

Když to přesáhlo všechnu míru, tak papež svatý Inocenc XI. osobu tohoto nově vyjmenovaného francouzského vyslance jednoduše exkomunikoval, tj. vyloučil z katolické církve.

Francouzský král Ludvík XIV. zase v reakci na to svévolně porušil veškerá diplomatická pravidla i diplomatické zvyklosti, a papežského apoštolského nuncia ve Francii nechal zatknout a uvěznit. Současně francouzský král Ludvík XIV. přerušil veškeré spojení s Římem, dále pak svévolně si zabral Aviňon a Venaissin, které byly patřily Svaté stolici v Římě, a ve svých provokacích francouzský král Ludvík XIV. zašel až tak daleko, že proti papeži svatému Inocenci XI. “apeloval” na všeobecný sněm.

Přes všechen tento brutální nátlak francouzského krále Ludvíka XIV. se papež svatý Inocenc XI. nenechal nijak zlomit a arogantnímu hulvátskému francouzskému králi Ludvíku XIV. odmítl učinit jakékoliv ústupky.

 

V letech 1689 – 1691 v pořadí 242 papež byl Alexander VIII. z Itálie:

Papež Alexandr VIII. Byl při svém zvolení již 80 let stár a brzy zemřel. V průběhu svého krátkého pontifikátu získal pro vatikánskou knihovna bohatou knižnici královny Kristiny Švédské, která zemřela v Římě v roce 1689.

 

V letech 1691 – 1700 v pořadí 243 papež byl Inocenc XII. z Itálie:

Inocenc XII. Se ujal vlády v 76 letech. Vydal bulu “Romanum decet pontificem”. Dále bylo to za pontifikátu Inocence XII., kdy byl urovnán spor s Francií, a to tak, že francouzský král Ludvík XIV. odvolal své nařízení o gallikánských článků.

Ačkoliv se francouzský král Ludvík XIV. prakticky zřekl galikánských článků, přece však spor francouzského krále proti papeži a francouzskému kléru skončil se fakticky pro francouzského krále vítězně. Právo regálií, o co hlavně šlo, platilo i nadále. Jádro galikanismu – církevní partikularismus – stal se vzorem pro podobné snahy v Německu, Rakousku i Toskánsku. Nacionální tendence měly zajisté i kladný přínos při vzrůstu Církve, ale jejich centrifugální vlastnosti oslabovaly jejich jednotnost a koncentrovanost, bez čeho Církev v nové a nejnovější době byla by jednoduše nemožná.

Vyhlásil jubilejní rok 1700, a v něm i zemřel. Celé křesťanství ho oplakávalo pro jeho spravedlnost a dobročinnost.

 

V letech 1700 – 1721 v pořadí 244 papež byl Klement XI. z Itálie:

Během konklave po smrti papeže Inocence XII. vypukla válka o dědictví španělské, která trvala v letech 1700 – 1713. Za nového papeže byl zvolen kardinál Albani, který přijal jméno Klement XI. Svůj úřad papeže přijal jen se zdráháním.

Politické události, zejména válka o španělské dědictví, postavily ho před choulostivé a nevděčné úkoly. Kurfiřt brandenburský Fridrich III. přijal r. 1701 titul pruského krále, čím položil základ protestantské velmoci. Papež Klement XI. protestoval proti počínání Fridricha III., protože Prusko ještě donedávna patřilo řeholnímu řádu německých rytířů. Ale ničeho nedosáhl.

Když Karlem II. vymřel rod Habsburgů v Španělsku, mezi Rakouskem a Francií vznikl spor o dědictví. Obě sporné stránky si chtěli získat přízeň papeže. Nicméně jakkoliv se papež rozhodl, vždy strhl na sebe pomstu druhé strany; když se přiklonil k Bourbonovcům, císař Josef I. obsadil část papežského státu, když zas uznal Karola III. – který byl bratrem císaře Josefa I. – za španělského krále, francouzský král Filip V. Bourbon přerušil všechno spojení s Římem. V Itálii se dostal papež do sporu pro Sicílii se savojským vévodou Viktorem Amadeem. Když Amadeus nerespektoval práva tzv. “sicilské monarchie”, papež Klement XI. vyhlásil nad Sicílií interdikt. Vévoda jako odvetu vypudil ze Sicílie celý klérus. Na konci pontifikátu Klementa XI. potěšilo k vítězství Eugena Savojského nad Turky při Bělehradě v roce 1717 a návrat kurfiřta Fridricha Augusta Saského do katolické církve.

V letech 1721 – 1724 v pořadí 245 papež byl Inocenc XIII. z Říma:

Za pontifikátu Inocence XIII. císař Karel VI. hanebne zabral knížectví Parmu a Piačencu, jejichž lénnym pánem byl do té doby papež.

 

V letech 1724 – 1730 v pořadí 246 papež byl Benedikt XIII. z Říma:

Benedikt XIII. byl svatý muž a výborný arcibiskup beneventský, který na papežský stolec nastoupil v 75 letech. Byl to učený, zbožný a ctihodný papež. Přičinil se o povznesení náboženského života, usiloval se o mír se Sicílií a Sardinií. Měl příliš velikou důvěru ke kardinálovi Cosciovi, svému bývalému tajemníkovi, který však hanebně zneužíval papežovu důvěru. Když papež Benedikt XIII. rozšířil svátek Řehoře VII. na celou Církev, osvícenský svět to pokládal za atentát na panovníky.

 

V letech 1730 – 1740 v pořadí 247 papež byl Klement XII. z Itálie:

Papež Klement XII. byl při zvolení již 78 let stár, téměř neviděl, a většinou byl upoután na lůžko. Pro politické nepokoje mezi Francií, Polskem, Španělskem a Rakouskem měl velmi pohnutý život. Zájmy Církve bránil sice opatrně, ale rozhodně. Řím ozdobil mnohými stavbami.

Za pontifikátu papeže Klementa XII. pak už došlo až i na to, že armády Španělska a Rakouska, které spolu v Itálii válčily, volně procházely územím papežského státu a plenily je, aniž tomu papež mohl zabránit. Ve věku absolutistických monarchií byl každý vládce pánem pouze “ve svém vlastním domě” a jeho moc (či bezmoc) se měřila velikostí onoho “domu”. Papež byl takto v postavení málo důležitého činitele a jeho náboženská autorita na daném stavu věcí příliš mnoho neměnila, ani pokud šlo o katolickou oblast Evropy.

 

V letech 1740 – 1758 v pořadí 248 papež byl Benedikt XIV. z Itálie:

Papež Benedikt XIV. – vlastním jménem – Prospero Lambertini byl jeden z nejvzdělanějších papežů. S velikou učeností a to zejména státnickou, se u něho harmonicky spojovala železná pracovitost, upřímná dobrota srdce, vroucí zbožnost a ustavičný humor.

Byl to vynikající učenec, kanonista a historik, a jeho díla o kanonizaci světců a o diecézní synodě jsou dodnes ceněna.

Nejpřednější z jeho přemnohých děl a trvalou hodnotu má spis “De synodo dioecesana”. Jeho buly o míchaných manželstvích, čínskych a malabarských zvyků a pokání jsou hotovými vědeckými úvahami. Vědu všemožně podporoval a měl styky s nejvýznamnějšími učenci své doby. Pro jeho vynikající vlastnosti vážil si ho i nevěřící svět. Uzavřel konkordáty se Sicílií, Sardinií, Španělskem, Rakouskem a Benátkami. V rakouské dědičné válce 1740 – 1748 byl nestranný. Za císaře uznal Karola VII. Bavorského a po jeho smrti Františka I. Lotrinského, manžela Márie Terézie. Už za jeho pontifikátu bezbožný svět vyostroval útoky proti jezuitům. Papež Benedikt XIV. krátce před svou smrtí dal lisabonskému patriarchovi právo vizitovat a zreformovat řeholi jezuitů.

Papež Benedikt XIV. byl muž milé a laskavé povahy a snažil se osobní ochotou a přátelskými gesty zadržet stále se stupňující nápor nepřátelských vlád a za nimi v pozadí stojících osvícenců. Zapomněl se tak dalece, že si vyměňoval zdvořilosti dokonce i s Voltairem. Dosáhl sice toho, že osvícenci a nekatolíci jej velebili, což pro papeže není zvláštní chvála, ale věcných úspěchů mnoho neměl. Přece však v podstatných věcech papež Benedikt XIV. neustoupil a morální vážnost Svaté stolice se díky jeho obratnosti hodně pozvedla.

 

V letech 1758 – 1769 v pořadí 249 papež byl Klement XIII. z Itálie:

Benátčan Carlo Rezzonico byl zvolen za papeže a přijal jméno Klement XIII.

Papež Klement XIII. měl dost síly nevyhovět Bourbonovcům, kteří na něj velice naléhali, aby zrušil jezuity. No s bolestí se musel dívat, jak jezuity místy utiskují. Marii Terezii jako královně Uherská a jejím nástupcům udělil titul “apoštolského krále”.

Papež Klement XIII. nejenže odmítl zrušit jezuity, ale dokonce statečně vydal bulu, jíž vzdal jezuitskému řádu chválu a znovu jej potvrdil. Přesto však nemohl zabránit, aby jezuitský řád nebyl svévolně zrušen v Portugalsku, Španělsku, Neapolsku a Francii tamními světskými vrchnostmi. Všichni vladaři těchto států jednak postupně vypověděli jezuity ze svých zemí, jednak měli ještě tu drzost vyvíjet nátlak na papeže aby jezuity zrušil. Papež Klement XIII. však jejich nátlaku odolal.

Koadjutor kolínského arcibiskupa Nikolaus von Hontheim publikoval v roce 1763 pod pseudonymem Justinus Febronius spis De statu Ecclesiae et legitima potestate Romani Pontificis, sledoval návrhy, jež v něm vyslovoval, cíl přispět ke sjednocení protestantů s katolíky tím, že by byla posílena autorita biskupů, jež příliš ustupovala do pozadí před papežstvím. V praxi si však světští vládci v katolických zemích vyložili tyto myšlenky tak, že biskupům má být dána absolutní starost o vnitřní disciplinu církve a panovníkům zas úkol, aby na ni dozírali. Systém zvaný febronianismus by v případě svého prosazení byl změnil katolickou církev na soubor státních cirkví, respektive by to znamenalo přijetí protestantského modelu vztahu státu a církve, a ani by to nevedlo a nemohlo vést ke sjednocení katolíků a protestantů. Papeži by v takovém zvráceném systému nezbyla jiná role než formálně čestné prvenství.

V roce 1763 konala starokatolická církev v Utrechtu koncil, který na oko nabídl Římu možnost sjednocení. Papež Klement XIII. byl této myšlence nejprve nakloněn, ale poté co to prokoukl, tak jednání se starokatolíky odmítl.

Nikolaus von Hontheim je bývalý žák Bernarda van Espen. Když protestanti z příležitosti císařské volby Karla VII.Bavorského v roce 1742 znovu přednesli stížnosti německého národa, odhodlal se Hontheim přezkoumat je a porovnat se všeobecnou církevní ústavou. Sestavil obšírné dílo: De statu Ecclesiae et legitima potestate Romani Pontificis, které vydal v roce 1763 pod pseudonymom Justína Febronia. Dílo obsahuje známe zásady galikánské a belgických episkopalistů, přizpůsobené německým poměrům a proniknuté duchem osvíceneckým. Jeho jádrem je snaha dokázat, že papežova moc není větší než moc ostatních biskupů. Febroniovo dílo, které vícekrát vydali a přeložili do francouzštiny, italštiny a španělštiny, obsahuje tyto hlavní tézy: Všechny křesťany třeba sjednotit. Proto se třeba vrátit v církevní ústavě k původnímu stavu starého křesťanství. Kristus údajně nedal plnou církevní moc ani Petrovi, ani sboru apoštolů, ale celé Církvi, která ji vykonává svými biskupy, mezi nimiž je papež jen první mezi rovnými – primus inter pares. Papež údajně je podrobený všeobecnému církevnímu sněmu, má jen čestný primát – primatus honoris, avšak ne jurisdikce a jeho primát není nevyhnutně spojený s římským biskupstvím. Papež může vydávat zákony pro celou Církev, ale ony zavazují jen tehdy, když je přijala celá církev. Účelem primátu je zachovat jednotu, a to dozorem primatus inspectionis a vysíláním legátů do všech končin světa. Biskupům se má vrátit původní pravomoc, kterou jim odňali pseudo-izidorské dekretálie, které vznikli v reimské církevní provincii mezi léty 847 – 857 v zápase biskupů s metropolitmi o větší církevní nezávislost biskupů od metropolitních biskupů, kdy biskupové hledali ochranu přímo u Sv. stolice a ona si rezervovala mnoho práv causae naiores, které předtím vykonávali metropoliti. Původce se sám nazývá Izidor Merkátor. Sbírka obsahuje apoštolské kánony, Konstantinovu darovací listinu, usnesení církevních sněmů, počínajíc nicejským sněmem, a dekretály papežů od Silvestra I. po Řehoře II. 314 – 731. Část sbírky, asi 100 dekretů je zfalšovaná. Toto falšování spočívá pouze v tom, že se usnesení novějších církevních autorit připisují dřívějším papežům a sněmům. Je to tedy jen formální a nikoliv obsahové falšování. Původce chtěl dát zdánlivě legální podklad skutečně existujícímu, ale nespísanému církevnímu právu. Ve středověku bylo více podobných falšování, které nesvobodno si vysvětlovat podle dnešního pojmu falšování. Původce sám říká, že jeho cílem bylo: Canonum sententias colligere et in uno volumine redigere et de multis unum facere. Ve skutečnosti mu šlo o víc. Chtěl hájit biskupy za první proti světské moci a přehmatům laiků a za druhé proti přílišné nadvládě metropolitů a provinciálních synod. Důležité jsou u Pseudo-Izidora dvě zásady, které všeobecně postavil, a to že za první usnesení provinciálních synod nemá platnosti bez souhlasu papeže a za druhé, že všechny důležitější věci causae maiores episcoporum patří papežovi, aby o nich rozhodoval. Ve Francii a Německu brzy všeobecně přijali Pseudo-Izidorovu sbírku, a o ni se opírali i pozdější církevní právníci, jako například Gracián ve 12. století. Nepůvodnost některých dekrétů po první raz odhalil v 15. století Jan Torquemada. Je nepopíratelné, že pseudodekretály velice přispěly ke všeobecnému uznání primátu, ale co nejrozhodněji se musí popírat, že by byly uvedli do života cosi zásadně nového a předtím nejestvujícího. Výtka, že by pseudodekretály byly uložili biskupům ťarchu podřízenosti Sv. stolici, netýká se papežství, protože i kdyby tato podřízenost měla znamenat ťarchu, i tehdy uložili si ji biskupové sami tím, že dekretály všude ochotně přijali.

Podle Hontheima prostředky, kterými si biskupové a metropolitní biskupové mohou získat původní pravomoc jsou: pomoc panovníků, přezkoumat papežské listiny, “placet”, odvolání “ab abusu”, pasivní odpor, časté všeobecné a národní synody. Jestliže by se papež nechtěl podrobit usnesením všeobecného sněmu, třeba ho sesadit, jako se dělalo za veliké západní schizmy. Febronianismus se tedy jen v tom liší od galikanismu, že papežovi odejmutou moc nepřenáší na světskou vrchnost, ale na biskupy.

Hontheimove myšlenky vzbudily v Německu veliký rozruch. Papež Klement XIII. vyzval německý episkopát, aby zakročil proti nim. Hontheimovu knihu dal na index a autora vyzval, aby odvolal své učení. Hontheim zpočátku popíral autorství, později se však přiznal a byl náklonný ustoupit. No ne všichni biskupové poslechli Řím. Duchovní kurfiřti zvolali r.1769 shromáždění do Koblence, kde jejich zástupci pod vedením Hontheimovým sestavili nové stížnosti proti apoštolské stolici To posmělilo Hontheima. Zdráhal se odvolat svou náuku a učinil tak jen v roce 1778, když proti němu zakročil trevírsky arcibiskup, kurfiřt Klement Václav. Ale jeho odvolání nebylo upřímné a pochybuje se i o tom, zda-li se na konci svého života vnitřně spojil s Církví.

 

V letech 1769 – 1774 v pořadí 250 papež byl Klement XIV. z Itálie:

V konkláve po smrti výborného papeže Klementa XIII. který neustoupil nátlaku protijezuitských vlád a jezuity nezrušil, nebyla jezuitská otázka rozhodující roli. Vlády vyvíjeli na kardinály neslýchaný nátlak. Posléze byl zvolen františkánský konventuál a bývalý generál františkánov Lorenzo Ganganelli jako Klement XIV., kterého zvolili zejména vlivem Bournbonovců a který u dotyčných bezbožných vlád, zejména francouzské a španělské budil naději, že jezuity zruší, ačkoliv se nedal získat pro výslovný slib jako podmínku svého zvolení.

Z proticírkevních proudů 17. a 18. století nejnebezpečnějšími byly: církevní partikularismus, episkopalismus a proticírkevní osvícenství. Nejvíce bojovali proti nim přísně centralisticky, papežsky a církevně založení jezuité. Je proto přirozené, že z útoků proti Církvi bezprostředně nejvíce se dostalo jezuitům.

Když došlo k politováníhodnému a v dějinách zřídkavému případu, že Církev zrušila řeholi, třeba posvítit na okolnosti a pohnutky, které si vynutily, no neodůvodnily tento krok.

Rozličné příčiny vzbuzovali a živili nenávist proti jezuitům. Školství z veliké části měli právě jezuité v rukou a jezuitské školy překvitaly. Záviděli jezuitům vliv na výchovu mládeže. Jezuité byly vychovávateli a zpovědníky vícerých panovnických rodin. Svět si myslel, že jezuité vplývají na politiku panovníků a usměrňují ji. I v tom se projevilo podivné zaslepení, neboť jezuitský řeholní řád ani zdaleka takovou moc a takový vliv neměl. V polovině 18. století Tovaryšstvo Ježíšovo čítalo 22.000 členů, z nichž 11.000 byly novicové, klerikové a laičtí bratři. Z kněží značná část působila v zámořských misiích. Boj proti Turkům v nejnebezpečnějších dobách nezaměstnával ministry a diplomaty tolik jako nyní potlačení jezuitského řeholního řádu, který byl přece jen jedním z mnohých. S úžasem se dovídáme, jak se i v samém Římě konali pravidelné schůze za účasti vysokých prelátů a na nich se osnovaly plány proti jezuitskému řádu. Příležitosti a záminky pro potlačení jezuitského řeholního řádu byly v jednotlivých státech různé. V Portugalsku vzali si za záminku, že se Indiáni v jižní Brazílii postavili se zbraní v rukou proti zrušení svých redukcí; ve Španělsku to bylo spiknutí proti králi, v nějž nikdo doopravdy nevěřil, ve Francii bankrot prokurátora jezuitské misie na ostrově Martinique, za nějž byl činěn zodpovědným celý jezuitský řád, aniž mu byla dána možnost deficit krýt. Portugalská vláda dala jezuity, pokud nezůstali ve vězení, nalodit a dopravit do církevního státu v roce 1759. Jezuité španělští byly dopraveni na Korsiku; ve Francii byl jezuitský řád zrušen r. 1762 státním zákonem, ale jeho členům bylo dovoleno, aby jako diecézní kněží zůstali v zemi.

Potom existovalo Tovaryšstvo Ježíšovo ještě v Německu, Rakousku, v některých zemích východoevropských a v Itálii. Marie Terezie měla jezuitský řád v oblibě a nechtěla se dát pohnout k jeho vypuzení ze svého státu. Nepřátelské vlády proto naléhaly na úplné zrušení řádu papežem. Marie Terezie, která r. 1770 provdala dceru Marii Antoinettu za francouzského následníka trůnu, nechtěla si rozladit bourbonské vlády a dala ke zrušení souhlas. Papež Klement XIV. pak, zbaven veškeré podpory, brevem Dominus ac Redemptor r. 1773 jezuitský řád zrušil. Členům jezuitské řehole dovolili přestoupit do jiné řehole, anebo stát se světskými knězi. Generála jezuitské řehole Vavřince Ricciho s několika popředními jezuity uvěznili v Andělském hradě, kde i zemřel v r. 1775.

Samotný papež Klement XIV. po zrušení jezuitské řehole zanedlouho zemřel v r. 1774. Zrušení jezuitského řádu bylo těžkou morální porážkou papežství a způsobilo veliké mezery v misijních zemích i v evropské duchovní správě, zejména ve výchově mládeže.

 

V letech 1775 – 1799 v pořadí 251 papež byl Pius VI. z Itálie:

Papež Pius VI. vlastním jménem Giovanni Angelo Braschi byl laskavý a jemného vzdělání. Ale zejména v druhé polovici svého dlouhého pontifikátu zažil všechny trpkosti, které absolutistická a osvícenská doba připravila vysokému papežskému úřadu. V pokojnějších letech zreformoval správu církevního státu, obohatil Řím mnohými stavbami – muzeum Pio-Clementinum a vysušil pontské bažiny. Za pontifikátu papeže Pia VI. začaly se “reformy” císaře Josefa II. a jeho brata Leopolda, emský kongres a francouzská revoluce, která vyvrátila celý státní a církevní řád. Na konci života musel odejít do vyhnanství, kde i zemřel.

Zrušením jezuitského řeholního řádu se zpočátku politické napětí zdánlivě uvolnilo a nová papež Pius VI. se mohl několik let na počátku svého pontifikátu těšit zdánlivému klidu. Ale ve skutečnosti byl to jen jakýsi zachmuřený západ slunce po malé bouři, již měla vystřídat jiná, mnohem větší. Řím prožívat opět přechodnou dobu svého lesku. Cestování do Itálie přišlo do módy a nadšení pro antiku se znovu probudilo. Papež přijímal knížata a prominentní hosty bez rozdílu konfese v počtu dříve nevídaném. Papež Pius VI. sám byl přítel antiky a je vlastním tvůrcem vatikánského muzea starověkých sbírek. Roku 1763 ustanovil J.J. Winckelmanna, který r. 1754 konvertoval, vrchním správcem všech starožitností.

R. 1782 rozhodl se papež podniknout cestu do Vídně, aby osobním jednáním odvrátil císaře Josefa II. od jeho “reforem” v církevní oblasti. Cesta do Rakouska, pobyt ve Vídni i návrat přes Mnichov podobaly se triumfu. Odevšad proudily zástupy, aby zhlédly papeže a vyprosily si jeho požehnání. Svého cíle se však papeži nepodařilo dosáhnout. Císař Josef II. nešetřil pozornostmi a následujícího roku 1783 papeži návštěvu oplatil. Znovu se ukázalo, že katolické vlády byly v každé době ochotny zahrnout papeže poctami, ale jinak s církví nakládaly tak, jako by tu papeže nebylo.

Přesto se papež Pius VI. snažil, pokud to jen bylo možné, plnit své pastýřské povinnosti. Po propuknutí francouzské revoluce, odsoudil r. 1791 civilní konstituci kléru a rovněž tak r. 1794 ostře jansenistickou synodu pistojskou. Potom však se revoluce přelila z Francie i na poloostrov Apeninský a připravila papeži hluboké ponížení a trpký konec Zdálo se, že vlny revoluce papežství pohltily.

Když císař Josef II. po svém nastoupení začal provádět v duchu osvícenství “reformy”, které se hluboce dotýkaly dosavadního postavení Církve v zemích, jimž vládl, pokusil se ho papež Pius VI. osobní návštěvou odvrátit od těchto nešťastných kroků. Císař přijal v roce 1782 papeže ve Vídni s všemožnými poctami, ale jejich setkání nic nezměnilo na rušení klášterů, omezování počtu církevních svátků, zřizování generálních seminářů, v nichž byli budoucí kněží vychováváni tak, aby se stali především dobrými “úředníky” svého druhu a na dalších opatřeních posilujících dozor státu nad církví.

Ani r. 1773 nezanikl jezuitský řeholní řád úplně. Pruský král Fridrich Veliký nedovolil papežské breve promulgovat a žádal, aby jezuité v jeho zemi ve své činnosti pokračovali. Stejně si počínala i ruská carevna Kateřina II. Při prvním dělení Polska připadla Rusku Bílá Rus a část Litvy, kde ve velkých a několika menších kolejích působilo na 200 jezuitů. Kdežto latinský biskup s částí kléru uprchli do Polska, jezuité zůstali na svých místech a složili Kateřině II. přísahu věrnosti. Carevny se tento akt velmi libě dotkl, uvědomila si také vysokou hodnotu jezuitského školství, a proto se jezuitského řádu ujala v jeho největší tísni. Nedovolila promulgovat papežské breve a žádala viceprovinciála jezuitských domů na ruském území Stanislava Czerniewicze, aby jeho spolubratři učili dále. Czerniewicz požádal r. 1775 papeže Pia VI., aby mu nějak naznačil, zdali další trvání jezuitského řádu v Rusku neodsudzuje a zdali nemá námitek, aby se do Ruska uchýlili jezuité ze západních zemí. Papež Pius VI. se přes všechny zákroky bournbonských dvorů tvářil, jako by nevěděl, co se v Rusku děje. Když mohylevský biskup Stanislav Siestrzencewicz, pověřený r. 1778 z Říma dozorem nade všemi řeholemi, povolil na carevnino přání jezuitům otevřít noviciát a zvolit si generálního vikáře, papež Pius VI. opět mlčel a posléze r. 1783 schválil ústně další trvání jezuitského řádu v Rusku. Tak aspoň daleko na východě se jezuitský řád udržel do doby, kdy se poměry zlepšily a bylo možno jej obnovit.

Francie pro hříchy, spáchané zejména za vlády Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. – ancien régime – dozrála na převrat. Špatné hospodaření zavinilo finanční úpadek, nemravnost se velmi rozrostla, vládla sociální nespravedlnost, volnomyšlenkáři vyvolali nevěru, svobodní zednáři podněcovali všeobecnou nespokojenost. To jsou bezprostřední příčiny francouzské revoluce. Války Ludvíka XIV., jeho rozmazlený dvůr, ale zejména Ludvíka XV., přivedly stát na okraj finančního bankrotu. Za jejich panování se státní absolutismus vystupňoval do nevydržení a zprotivil se francouzskému obyvatelstvu. Lid stonal pod nesnesitelnými ťarchami. Začal se oduševňovat pro republikánskou státní formu, kterou viděl vítězit v severoamerické válce za nezávislost 1776 – 1783. V Rakousku Marie Terezie zmírnila robotu a uvalila část břemen i na šlechtu. Ve Francii však zůstalo všechno při starém. Vysoká šlechta za absolutistického režimu ztratila vedoucí postavení ve státě, a proti ani necítila zodpovědnost za lid a vykořisťovala ho víc jako dosud. Galikanismem utiskované duchovenstvo bylo poslušným prostředkem absolutistického království, neodvážilo se ozvat proti nepořádkům. Proto a pro huckání osvícenců ztratilo úplně svou autoritu před lidem.

V takových okolnostech zvolal šlechetný sice, ale slabý Ludvík XVI. 1774 – 1792 generální stavy – šlechtu, klérus, a občanský stav – na poradu do Versailles r. 1789 jednat o reformních možnostech. No vláda neměla iniciativu. Třetí stav, který měl tolik hlasů 600 jako ostatní dva spolu, strhl na sebe všechnu moc. Na radu abbého Sieyèsa vyhlásil se za národní shromáždění a vypověděl králi poslušnost. Mnozí duchovní, mezi nimi i autunský biskup Talleyrand a vícero šlechticů na čele s grófem Mirabeauvom, vstoupili dobrovolně do národního shromáždění. Král se neodvážil rázně zakročit, ba dokonce doporučil prvnímu a druhému stavu, aby se přidaly k národnímu shromáždění. Stavy se vyhlásily za ústavodárné shromáždění a vytýčily si za cíl dát Francii nový politický řád. Tím nastoupila Francie cestu revoluce. Nenávist lidí, v kterých rukou se soustřeďovala zákonodárná moc, byla namířena proti privilegovaným třídám a z nich především proti duchovenstvu. Náladu proti němu připravovali už encyklopedisti. Protože klérus svými výsadami nejvypukleji představoval starý znenáviděný systém a jeho obrovské majetky – jedna desetina veškeré půdy – bily do očí zchudobnělého lidu, je pochopitelné, že ostří revolučního hnutí se obrátilo především proti němu a proto Církvi. Na Lafayettův návrh proklamovalo shromáždění podle Rousseauvových ideí v 17 článcích lidská práva: rovnost všech občanů, svobodu slova a tisku a neomezenou svobodu náboženskou. Šlechta viděla blížící se bouři, proto se zřekla výsad; duchovenstvo taky projevilo ochotu zříci se štolových poplatků, podrobilo se daňové povinnosti, ba biskup Talleyrand podal návrh, aby stát převzal veškerý církevní majetek a postaral se o výživu duchovenstva a o bohoslužební potřeby. Talleyrandův návrh se stal zákonem. Ústavodárné shromáždění ve Francii postupovalo radikálně a r. 1790 zrušilo všechny řehole, které se nezabývaly vyučováním anebo ošetřováním nemocných. Do budoucna se zakázalo skládat slavnostní sliby.

Ústavodárné shromáždění ve Francii zrušilo výsadné postavení kléru, zestátnilo církevní majetek, potlačilo všechny řehole až vše vyvrcholilo v roce 1790 zrušením starého církevního řádu, namísto něhož byla uvedena tzv. civilní konstituce kléru.

Tzv. civilní konstitucí kléru ve Francii zredukovali 134 francouzských biskupství podle počtu departamentů na 83 a z 18 církevních provincií ponechali jen 10. Církevní úřady kromě těch, co se starají o duchovní správu jako kapituly, kanonikáty a priorstvá zrušily. Poradný sbor biskupů se má skládat z rektora semináře a 5 vikářů katedrálního chrámu. Biskupové a faráři jsou voleni lidem na řádných departementových shromážděních, na kterých může každý hlasovat, a tedy i kalvíni a židé. Kanonické schválení zvolenému uděluje metropolita. Jemu zas nejstarší biskup provincie. Zvolený biskup papeži má jen oznámit volbu.

Kdyby byli tzv. civilní konstituci kléru ve Francii důsledně uvedli do života, bylo by to znamenalo úplné odpojení francouzské církve od papeže. Francouzská církev by podle ní byla plně schizmatická. Taková forma, jakou nastolilo francouzské ústavodárné shromáždění, znamenalo rozbití svátostného kněžského stavu. Tzv. civilní konstituce uskutečňovala základní myšlenku osvícenství o rovnosti všech náboženstev. Biskupi a faráři se měli nejen volit jako leckterý státní úředník, ale měli je volit všichni občané bez náboženského rozdílu. Podle toho křesťanství nepokládali už za jediné správné náboženství a popírali autoritu kněžského stavu, vyplívající z apoštolského poslání.

Slabý francouzský král Ludvík XVI. Pod tlakem okolností potvrdil tzv. civilní konstituci kléru. Veliká část francouzského duchovenstva na čele s Talleyrandem a s abbém Gregoirem spolu asi 30.000 složilo žádanou přísahu na tzv. civilní konstituci. Většina však asi 70.000 ji odepřela. Tak se francouzské duchovenstvo rozštěpilo na tzv. konstitucionálních assermantés a nepřisahaných insermantés, réfractaires. Většina lidu byla na straně nepřisahaných. Papež Pius VI. r.1791 zavrhl tzv. civilní konstituci a exkomunikoval tzv. konstitucionálních duchovních. Veškeré volby, které se uskutečnili na jejím základě vyhlásil papež Pius VI. za neplatné. Francouzské zákonodárné shromáždění se pomstilo tím, že zabraly papežské provincie Aviňon a Venaissin, které navždy odpadly od papežského státu. Kostel sv.Genovévy proměnili na Panteón.

Zákonodárné shromáždění, na jaké se změnilo ústavodárné shromáždění, v kterém se dostávali ke slovu stále radikálnější lidé – jakobíni – vedli je Robespierre, Marat, Danton, usilovalo se zlomit odpor duchovenstva věrného Církvi. Kněze hromadně věznili, podezřelé deportovali, 40.000 duchovních ztratilo vlast, zrušili všechny náboženské spolky a zakázali nosit kněžské roucho. A když ani to nezlomilo jejich odpor, r.1792 došlo ke krvavému pronásledování, které se místy už i doposud často vyskytovalo. V pařížských věznicích popravili více než 200 kněží a více než 1000 dalších osob, z nich 191 r. 1926 vyhlásili za blahoslavených. Příklad Paříže následovaly i provincie.

Národním konventem ve Francii od srpna 1792 do října 1795 revoluce vyvrcholila. Konvent zrušil království a vyhlásil republiku. Francouzského krále Ludvíka XVI. jako občana Ludvíka Kapeta postavil před soud a pro údajnou vlastizradu dne 21.1.1793 popravil. Podobný osud stihl i královnou Marii Antoinettu, dceru císařovny Marie Terezie a několik příbuzných královské rodiny. Člen královské rodiny, vévoda Orleánský Filip Egalité, přidal se ke krutovládě a s její pomocí si chtěl razit cestu k trónu. Ale i on skončil pod gilotinou. Všude zřízeny tzv. revoluční soudy vytýčili si za cíl očistit veřejnost od aristokracie. Konvent rychle a rázně se snažil odkřesťančit Francii. Nařídil povinné civilní manželství a zrušil celibát. Ba dokonce 7.11.1793 úřadně zrušili ve Francii křesťanství a uvedli tzv. kult rozumu. Každou stopu křesťanství chtěli zahladit. Odstranili i křesťanský kalendář s nedělemi a nahradili ho republikánským s dekádami.

Středověk dal celému veřejnému životu křesťanský ráz a vytvořil silnou křesťanskou tradici. Církevně-nábožensky byl podělený den - mše, Anděl Páně; týden – neděle; rok – výročné svátky, půsty, církevní rok; a tak vše se točilo kolem kostela. Každodenní život člověka byl nasáknutý křesťanským duchem. Tato tradice, která pomalu rostla přes celá staletí, byla pevnou oporou katolického vnitřního života. Revoluce pudově vycítila její důležitost, a proto ji chtěla násilně přetrhnout. To bylo pro náboženství velice nebezpečné. Zrušení gregoriánského kalendáře neznamenalo jen jednoduché přebudování občanského letopočtu. Byl to z hluboké nenávisti vyvěrající pokus vytřít z dějin křesťanství a Krista. Revolucí se prý začíná nový svět, proto se od ní počínaje 22. září 1792 mají počítat roky. Církví utvořený letopočet, který se začínal narozením Krista, nejestvuje. Doba před revolucí znamenala prý pro lidstvo otroctví a kněžskou panovačnost, a proto ji třeba odstranit, zastřít údajně neslávnou minulost závojem zabudnutí.

Bylo přirozeným nejen následkem, ale i vyvrcholením protikřesťanského blouznění, když v pařížské katedrále Notre-Dame postavili na oltář “bohyni rozumu” v osobě jakési opěrní zpěváčky, kterou uctívali hanebnými orgiemi.

Pařížský arcibiskup Gobel a tzv. konstitucionální duchovní složili svůj úřad a připojili se ke kultu “svobody a rovnosti”. Církevní organizace se úplně rozpadla. Venkov napodoboval hlavní město – zneuctili tisíce kostelů. Křesťanství ve Francii přestalo existovat. Církvi věrní knězi jen v největší tajnosti tu a tam sloužili mši svatou a vysluhovali svátosti, neboť to bylo pod trestem smrti zakázáno.

Na štěstí bohuprázné blouznění netrvalo dlouho. Robespierre zlomil r. 1794 moc extremistů v konventu. Na jeho návrh vydali dekret, podle kterého francouzský národ uznává jestvování v duchu deismu “Nejvyšší bytosti” a nesmrtelnost duše. Ačkoliv křesťanství i nadále krutě pronásledovali, přece jen r. 1794 je významný ve francouzské revoluci, protože znamená odklon od radikálního státního ateizmu. Po Robespierrovém pádu v r. 1794 se dostali k veslu mírnější lidé, kteří dovolili konstitucionálním kněžím konat bohoslužby, zpočátku jen v soukromých domech, později i v některých nekonfiskovaných kostelech. Ba i kněžím, kteří nesložili přísahu, dovolili působit, když se podrobili republikánským zákonům, mezi kterými však už nebyly předpisy o civilní konstituci kléru.

Když vládu ve Francii převzalo pětičlenné direktorium v letech 1795 – 1799, katolíky pronásledovali i nadále, i když již ne tak jako za konventu. Mnoho duchovních deportovali do Guyany a na jižní francouzské ostrovy. Francouzská vláda podporovala sektu teofilantropů, která tehdy vznikla na destickém základě, a s touto sektou chtěla vláda odorávat věřící z půdy katolické církve. Zpočátku lidé k sektě teofilantropů houfně přistupovali, ale o krátký čas se už z ní vysmívali. Přesvědčení, že křesťanské náboženství je potřebné pro blaho státu, si nezadržitelně probíjelo cestu. Do r. 1798 asi v 40.000 francouzských kostelech obnovili bohoslužby. Výslovně lepší časy pro křesťanství svitli až tehdy, když Napoleon Bonaparte odstranil slabé direktorium a stal se konzulem v letech 1799 – 1804. Sektě filantropů odejmul kostely, znovu uvedl neděli, ale republikánský kalendář odstranil až v r. 1805.

Církevní politika francouzské revoluce podle snahy osvícenců směřovala k tomu, aby odstranila křesťanství a nahradila ho jiným náboženstvím. To se jim nejen nepodařilo, ale současně se i ukázalo, jaké je nebezpečné a škodlivé odejmout státu křesťanský podklad. Křesťanství ve Francii sice nejvíce potupili, ale tam se mu dostalo i rehabilitace. Pravda, údery, které utrpěl nábožensko-církevní život ve Francii se hned nezahojily, ba ani už úplně nikdy více nezacelily. Sekularizací ztratila Církev ve Francii materiální základ, tzv. civilní konstituce poškodila zas disciplínu duchovenstva a civilním manželstvím i přerušením křesťanské tradice hluboko poklesl náboženský život lidu.

Vzhledem k tomu, že Francie v první 1792 – 1797 a druhé koaliční válce 1799 – 1802 zvítězilo nad svými nepřáteli, revoluční idey se dostaly i do podmaněných zemí: Holandska, Belgie, Švýcarska, Porýnska, severní Itálie a Neapolska. Převrat se citelně dotkl i papežství a církevního státu. Postavení Sv. stolice v čas francouzské revoluce bylo velmi těžké. Papež Pius VI. uvalil na sebe hněv režimu ve Francii už tím, že zavrhl tzv. civilní konstituci kléru. Napětí dále vzrostlo když papež Pius VI. odsoudil vraždu francouzského krále Ludvíka XVI. Když římský lid zavraždil r. 1793 francouzského vyslance Baasvilla, který ho nerozumně provokoval, žádalo už direktorium od papeže Pia VI. zadostiučinění a začalo v Itálii organizovat koalici proti papežově světské moci. V roce 1796 mladý Napoleon Bonaparte zaujal Lombardsko a napadl i církevní stát. Bezmocný papež Pius VI. musel v r. 1796 v bolonském příměří odstoupit Francii Aviňon a Venaissin, Feraru, Boloňu, zaplatit 20 miliónů franků a vydat mnoho cenností a uměleckých děl. V roce 1797 v Tolestíne uzavřeli mír, který určil ještě přísnější podmínky. Francouzský vyslanec v Římě, Josef Bonaparte, bratr Napoleona Bonaparta, podněcoval revoluční hnutí proti papeži. Tak vznikli nepokoje, v kterých zastřelili francouzského generála Duphota. Francouzi nato v r. 1798 obsadili Řím a vyhlásili republiku. Opakovaly se události, které se odehrály v Paříži za konventu. Při Andělském hradě postavili tzv. sochu bohyně svobody. 80-sátiletého papeže Pia VI. potupili, sesadili a odvlekli do zajetí do Valencie, a jen smrt ho vysvobodila z útrap.

 

V letech 1800 – 1823 v pořadí 252 papež byl Pius VII. z Itálie:

Vzhledem k tomu, že po smrti papeže Pia VI. Francouzi okupovali Řím, sešla se papežská konkláve v Benátkách pod rakouskou ochranou. Zvolili kardinála Chiaramontiho z řehole benediktinů jako Pia VII. 1800 – 1823, člověka laskavého a poníženého, přitom pevného a prozíravého. Napoleon Bonaparte se snažil dohodnout s novým papežem, ale brzy z něho učinil svého vězně. Chiaramonti jako papež Pius VII. prožíval těžké chvíle pokořování, kým se neskončila Napoleonova sláva.

Napoleon Bonaparte nebyl nábožensky hluboko založený a tím méně církevně smýšlející člověk. Jako odchovanec osvícenské doby byl v náboženských věcech relativistou a církevně-politicky stál na podkladě galikánském a absolutistickém. Když však v roce 1799 jako první konsul Francie převzal vládu, byl přesvědčen, že bez pomoci náboženstva nebude moci obnovit ve Francii pořádek. Ačkoliv byl Napoleon Bonaparte nábožensky indiferentní, přece pomýšlel jen na pomoc katolickému náboženství. S protestantismem nemohl počítat, neboť se za revoluce neukázal mravně odolným. Nemohli mu pomáhat ani konstituální biskupové a duchovní, kteří neměli v lidu nijakou autoritu. Naproti tomu mnozí katoličtí laici a duchovní se nezdráhali obětovat své majetky a životy za udržení právního řádu ve Francii. Jen na ně se mohl Napoleon Bonaparte bezpečně spoléhat, když chtěl obnovit občanský řád. Jako zkušený diplomat nemohl nevidět rostoucí mravní sílu papežství, kterou nezlomila ani doba osvícenství a kterou nemožno obejít při novém uspořádání státu. Byl o tom pevně přesvědčen a svůj náhled vyjádřil slovy, které řekl svému vyslanci v Římě: “Zacházejte s papežem jako s mocností, které stojí za zády 200.000 bajonetů.”

Napoleon Bonaparte po svém vítězství nad Rakušany při Marengu roku 1800 projevil novému papeži Piovi VII. ochotu jednat s ním o uspořádání francouzských církevně-politických věcech a že chce uzavřít konkordát. Ale chystaný konkordát narazil na těžkosti a překážky ze všech stran. Mimo Francie žijící Bourbonovci pokládali konkordát za uznání Napoleonovy vlády ze strany Sv. stolice a všemi silami to chtěli překazit. Rakousko a Neapolsko byly ve válečném stavu s Francií, a proto si nepřáli přátelský poměr mezi Napoleonem a papežem. Konstituální biskupové a ženatí kněží chtěli se ve Francii udržet za každou cenu. Zejména Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand, který se laicizoval a oženil, byl zarytým nepřítelem vyrovnání s Římem. Ve Francii měli ještě značný vliv lidé, kteří byli proti křesťanství nepřátelsky naladěni a nechtěli připustit restauraci katolické církve. Sama francouzská vláda měla takové požadavky, které papež těžce mohl splnit. Žádali od papeže Pia VII. uznat za právní stav sekularizaci církevního majetku, ponechat konstitucionální biskupy na jejich místech, přinutit žijící právní biskupy vzdát se diecéz, uznat revoluční proticírkevní zákony. Papež Pius VII. se zásadně přidržoval toho, aby katolické náboženství uznali za státní. Aby se překonaly rozličné překážky, poslal papež Pius VII. do Paříže svého obratného státního sekretáře kardinála Consalviho. Poté v r. 1801 kardinál státní sekretář Consalvi uzavřel s Francií konkordát.

Francouzský konkordát se skládal ze 17 článků. Ním uznali katolické náboženství za náboženství většiny francouzského národa, zajistili mu svobodu vyznání, přičemž se však žádalo, aby respektovali policejní předpisy, které vláda pro udržování veřejného řádu uzná za vhodné. Papež slíbil, že v dohodě s vládou uskuteční ohraničení diecéz – 50 biskupství a 10 provincií, pohne, resp. Přinutí všechny francouzské biskupy – assermantés a insermantés, aby se vzdali svých míst v zájmu míru a jednoty. O obsazování biskupství se dohodli, že první konsul vyjmenuje biskupy a papež jim udělí kanonickou instituci podle norem, platných před revolucí. Biskupové mají složit přísahu věrnosti do rukou konsula. Mohou zřídit při své katedrále kapitulu i seminář, obsazují farnosti, ale jen duchovními, kterých schválila vláda. Vláda přislíbila odevzdat Církvi všechny do té doby nezabrané kostely a zajistit biskupům a farářům přiměřenou výživu. Církev se však musela zříci všech zabraných církevních majetků.

Konkordát postavil francouzskou Církev znovu na právní podklad, který se však velice lišil od toho privilegovaného postavení, který měla Církev ve Francii před revolucí. Konkordátem uvedený církevně-právní řád platil až do roku 1905, když uskutečnili rozluku státu a Církve. Francouzský konkordát sloužil za vzor mnohým konkordátům 19. století.

Státem placené duchovenstvo, jak ho uvedl francouzský konkordát, je novým zjevem v církevních dějinách. Podle francouzského příkladu zavedli podobný způsob i v Německu a v mnohých evropských státech – naši zemi po roku 1948 nijak nevyjímaje. Od té doby je státní dotování kléru důležitým prvkem novodobých církevních dějin. Tak se dostalo duchovenstvo do skutečné závislosti od státu a často se mohlo pokoušet o církevní partikularismus. Přece však jako svědčí více než 200 – letá minulost, zatím nikde nedošlo proto ke zvláštním výkyvům. Duchovenstvo, ačkoliv v hmotných věcech záviselo od státu, zůstalo Církvi věrné a oddané. Je to proto, že vedení Církve lépe se koncentrovalo v Římě, ale hlavně proto, že novodobé duchovenstvo vědělo dobře rozlišovat mezi pojmem státu a Církve.

Papež Pius VII. schválil konkordát s Francií, aby zachránil ve Francii náboženství a víru. Mnozí však pro veliké ústupky státu, zejména pro závislost státem placených duchovních, nebyli s konkordátem spokojeni. Papež Pius VII. poslal do Francie kardinála legáta Capraru, aby kardinál Caprara uskutečnil konkordát. Vyzval legální biskupy, aby pro blaho Církve rezignovali. Z nich 44 se vzdali dobrovolně, 36 zbavil úřadu papežský legát. Konstitucionální biskupové rezignovali jen na nátlak vlády.

Francouzský konkordát i při všech svých slabostech a nedostatcích měl v sobě cosi, co snad jen tak mimovolně, ale tím důrazněji napomáhalo církevní jednotu a blahodárný papežský centralismus. Řím uskutečnil úplně nezávisle ohraničení a zřízení mnohých diecéz ve Francii, krajině prastarých samostatných tradicí. Bez kanonického procesu, čistě centralistickým zásahem vyměnil se celý francouzský episkopát a zaměnil se s novou hierarchií. Je to v dějinách ojedinělý případ a je dobrým úvodem do století církevních dějin, které na prvním vatikánském koncilu dovršilo papežský centralistický systém. Francouzské státní církevnictví a hrůzy revoluce mimovolně a nepřímo pracovali pro blahodárnou církevní jednotu.

Někteří biskupové a malá část věřících, zejména v diecézích Lyon a Poitiers zdráhali se uznat konkordát. Tak vznikla schizma tzv. malé církve Petite Église, živená jansenistickými ideami. Její přívrženci od r. 1847 neměli kněží a většinou se vrátili do katolické Církve.

Ačkoliv konkordát zajistil francouzské vládě dalekosáhlé práva, absolutisticky založenému Napoleonovi Bonapartemu to nestačilo. Z konstitucionálních biskupů Napoleon Bonaparte deset vyjmenoval znovu a ke konkordátu jednostranně a svévolně přidal 77 tzv. organických článků, které publikoval společně s konkordátem jako kdyby byli jejich integrální součástí a zakládaly se na dohodě s Římem. Tzv. Organické články byli prosáklé galikanismem, protivili se ustanovením konkordátu a zásadám kanonického práva. Podle nich papežské buly podléhají státnímu placetu, národní anebo provincionální synody závisí od schválení vlády, profesoři teologie ve svých přednáškách se mají přidržovat čtyř galikánských článků z r. 1682, dovoluje se apelace od církevního soudu ke státnímu l’appel comme d’abus. Na místo definitivních farářů ustanovili výpomocných les succursales, kterých řádně neplatili a kterých biskup mohl kdykoliv odstranit z jejich míst nutu amovibiles. Vláda má určovat, kolikých smí biskup ordinovat na kněze.

V roce 1804 se dal Napoleon Bonaparte zvolit za dědičného císaře Francie. Na korunovaci pozval papeže Pia VII. do Paříže. Papež Pius VII. po delším váhání splnil jeho vůli. Doufal, že si tým nakloní Napoleona a dosáhne snad i zrušení tzv. organických článků. Ve Francii přijali papeže Pia VII. všude s nejvyššími poctami. Papež Pius VII. ještě před korunovací dosáhl toho, že Napoleon Bonaparte uzavřel církevní sňatek s Josefínou Beauharnaisovou, s kterou do té doby žil jen v civilně uzavřeném manželství. Po obřadech pomazání papež mu chtěl položit korunu, ale Napoleon mu ji sebral s rukou a korunoval se sám. Papežovy naděje se nesplnily. Císař Napoleon učinil jen menší ústupky, například poskytl podporu duchovenstvu, zrušil tzv. republikánský kalendář, povolil některé řehole jako například milosrdné sestry, lazaristy, otce Ducha Svatého atd., ale tzv. organické články nezrušil a francouzské majetky církevnímu státu nevrátil. Ba dokonce aby měl papeže plně ve své moci, uvažoval ho zadržet v Paříži anebo v Aviňone. No papež Pius VII. na tuto eventualitu pamatoval, a před svým odchodem do Francie podepsal vlastní abdikaci pro případ, že by jej Napoleon Bonaparte nepustil zpátky. Rafinovaný Korzičan se přepočítal. Papež se vrátil do Říma.

Hned po papežově návratu do Říma došlo k novým vážným sporům mezi Sv. stolicí a Napoleonem. Napoleon Bonaparte se dal roku 1805 korunovat za italského krále a porušil konkordát, který uzavřela Italská republika se Sv. stolicí. Napětí dále rostlo, když papež Pius VII. nechtěl podle Napoleonovy vůle zrušit manželství brata Hieronyma Bonaparta, uzavřené s protestantkou. Napoleon Bonaparte si nevšímal mezinárodní právo, obsadil Ankonu a žádal od papeže, aby jeho nepřátele pokladal za své nepřátele. Po vítězství při Slavkově 1805 detronizoval neapolské Bourbonovce a za krále v Neapole ustanovil svého bratra Josefa Bonaparta. Když papež Pius VII. proti tomu protestoval, odejmul Napoleon Bonaparte některé částky církevnímu státu a dal je jako léno svému ministrovi Talleyrandovi a svým generálům. Ba i pohrozil, že si podmaní celý papežský stát, pokud se papež Pius VII. bude zdráhat uznat Napoleonovy opatření v dolní Itálii. Korsický násilník pokládal se za nástupce Karola Velikého a jako takový za “císaře Říma” a nejvyššího pána církevního státu. Když papež Pius VII. odmítl splnit jeho požadavky, kterými by v Itálii nastaly podobné poměry jako ve Francii, r. 1808 francouzské vojsko obsadilo Řím. Když ani to nehnulo s papežem, vydal Napoleon v Schönbrunne dekret dne 17. Května 1809, kterým “na věčné časy” spojil zbytky papežského státu s francouzským císařstvím a Řím vyhlásil za svobodné císařské město. Papeži zajistil penzi – dva milióny franků. Nato papež Pius VII. Napoleona Bonaparta exkomunikoval a zakázal skládat přísahu věrnosti uzurpátorovi. Napoleon Bonaparte odpověděl tím, že přepadl papeže v Kvirináli a internoval ho v Savone. Kardinály, kromě nejstarších a nemocných, dal odvléct do Paříže, a tak chtěl činit nátlak na papeže. No papež Pius VII. snášel ponižování s heroickou zmužilostí, a ačkoliv násilný císař všelijak na něj tlačil, nezřekl se svého světského panství.

V roce 1810 dal Napoleon Bonaparte zrušit své bezdětné manželství s Josefinou Beauharnaisovou a uzavřel nové manželství s Mariou Lujzou, dcerou rakouského císaře.Františka I. S Josefinou Napoleon Bonaparte uzavřel civilní manželství r. 1796. Církevně ho oddal v stav manželský před korunovací kardinál Fesch. Nedodrželi však Tametsim předepsanou formu – beze svědků a Fesch navíc nebyl parochus proprius. Pravda, před obřadem požádal Fesch přítomného papeže o udělení pravomoci, jakou papež může udělit jeho úřadu – dvorný kaplan. Neoznačil však papežovi cíl. Protože nedodržel tridentským sněmem předepsanou formu, pařížský metropolitský soud zrušil platnost Napoleonova manželství s Josefínou. 13 kardinálů na čele s Consalvim se nechtělo zúčastnit na sňatku s Mariou Lujzou, protože metropolitský soud nebyl kompetentní jednat o manželských věcech knížat, v kterých jen papež je příslušným soudcem. Napoleon Bonaparte jim z trestu odejmul purpur a majetky – proto černí kardinálové – a internoval je po dvou v rozličných francouzských městech.

Ale Napoleonovi ani to nestačilo. Zrušil konkordát z r. 1801 a rozpustil národní sněm. Za ruské výpravy 1812 dal těžce nemocného papeže Pia VII. dopravit pro větší jistotu do Fontainebleau při Paříži a domníval se, že osobním jednáním bude ho moci donutit k ještě větším ústupkům. Skutečně se mu podařilo dosáhnout, že papež Pius VII. v r. 1813 podepsal 11 preliminárních článků, které měly tvořit základ nového konkordátu. Podle nich se papež zřekl svých světských a z veliké části i duchovních práv. Zavázal se i na to, že papež bude bydlet ve Francii anebo v italském království. Papežství se takto mělo stát francouzskou ustanovizní jako kdysi za aviňonského zajetí. Napoleon nedbal na podmínku, že preliminární články se nemají do té doby publikovat, kým se neprojednají v konzistoři kardinálů a zveřejnil je jako tzv. fontainebleauský konkordát v roku 1813. Papež Pius VII. však brzy olitoval svou slabou chvíli, v které pod tlakem okolností dal svůj souhlas. Když se i většina kardinálů postavila proti preliminárním článkům, papež Pius VII. odvolal konkordát a Napoleona Bonaparta pozval na nové jednání. Ale k tomu už nedošlo, protože Napoleona opustilo válečné štěstí a politická situace se změnila. Po bitce při Lipsku r. 1813 Napoleon byl ochotný vrátit papeži svobodu a část církevních majetků, ale papež Pius VII. odmítl jednat s odůvodněním, že vrátit zabrané papežské majetky je věcí spravedlnosti. Když následujícího roku 1814 Napoleon ztratil Itálii a polovinu Francie, propustil papeže na svobodu. Papež Pius VII. se za jásotu celého křesťanského světa vrátil do Říma.

V roce 1814 po svém návratu do Říma se snažil papež Pius VII. uspořádat Napoleonovým panováním rozhárané poměry v církevním státě. Odstranil Napoleonův kodex a reformními zákony uvedl v papežském státě novou organizaci. Jeho pravou rukou byl státní tajemník Consalvi. Uspořádal finance státu. V roce 1814 obnovil řeholi jezuitů. Konkordáty uspořádal církevní poměry v Bavorsku, Prusku a v některých italských státech. Napoleonově rodině poskytl v Římě asyl.

Samotný Napoleon musel v r. 1814 podepsat ve Fontainebleau svou abdikaci a uchýlit se na Elbu. Za “stodenního císařství” r. 1815 Pius VII. se uchýlil do Janova. Když Napoleona Bonaparta deportovali na ostrov sv. Heleny kde zemřel 5. Května 1821, papež Pius VII. zapomněl na všechny křivdy a s heroickou křesťanskou velkodušností se staral o zmírnění těžkého osudu svého velikého utiskovatele a bývalého pána světa. V tuhém zápase s Napoleonem Bonapartem papež Pius VII. mravně zvítězil. Svou trpělivostí a křesťanským heroismem položil základy mravní autority papežství, která tak charakterizuje novou dobu. Kardinálovi Consalvimu, kterého papež Pius VII znovu pověřil úřadem státního sekretáře, podařilo se na vídeňském kongresu roku 1815 obnovit papežský stát skoro v celé jeho bývalé rozsáhlosti. Jen Aviňon a Venaissin zůstaly nadále Francii a část Ferary připadla Rakousku.

Politické dějiny Francie v 19. Století jsou velice pestré a proto i církevní dějiny jsou bohaté na rozmanité události. Po Napoleonově pádu nastoupili na francouzský trůn znovu Bourbonovci, kteří se poctivě usilovali obnovit předrevoluční církevní řád a tak přivést Francii i k občanské konsolidaci. Francouzský král Ludvík XVIII., který byl na trůnu v letech 1814 – 1824, bratr Ludvíka XVI., konstitucí z roku 1814 povýšil katolické náboženství na náboženství státní a začal jednat ze sv. stolicí o nový konkordát. Roku 1817 došlo k dohodě, která odstranila Napoleonův konkordát z roku 1801 i s organickými články a obnovila konkordát z roku 1516. Král však dohodu neuskutečnil, protože francouzské světské i církevní kruhy byly proti ní, a Napoleonem uvedený církevní řád v podstatě platil i nadále. Dočasnou smlouvou mezi francouzským králem a sv. stolicí z r. 1822 zvýšili ve Francii počet biskupství na 80 s 14 arcibiskupstvími a uznali některé řehole. Hmotné postavení Církve se zlepšilo a Církev dostala právo přijímat zbožné základiny.

 

V letech 1823 – 1829 v pořadí 253 papež byl Lev XII. z Itálie:

Papežem Lvem XII. byl zvolen kardinál Hanibal della Genga, člověk zbožný a rozhodný, pokračoval v restauračním díle svého předchůdce. Uspořádal v církevním státě školství, založil Congregatio Studiorum, která měla dohlížet na katolické školství, jezuitům vrátil Collegium Romanum, podporoval irské a německé kolégium.

Ostro vystoupil proti šířící se nemravnosti a proti tajným spolkům svobodných zednářů. Obnovil inkvizici. Jeho státním sekretářem byl 80 –sátiletý kardinál Della Somaglia. Indiferentismus, který ničil pozitivní víru a protestantské biblické společnosti, které v ohromném množství šířili zkomolené překlady sv.Písma, papež Lev XII. rozhodně odsoudil. Roku 1825 slavil “svatý rok”, který přivedl do Říma statisíce poutníků. Byla to od dávných let první mezinárodní manifestace katolíků, která dokazovala, že Církev i navzdory všem pohromám poslední doby žije a chce žít. Papež Lev XII. vážně doporučil biskupům, aby se méně míchali do vrtkavé světské politiky a namísto toho aby se více starali o vnitřní přebudování člověka. A této své zásady se papež Lev XII. přidržoval i tehdy, když viděl, že se to mnohým biskupům nelíbí.

 

V letech 1829 – 1830 v pořadí 254 papež byl Pius VIII. z Itálie:

Papež Pius VIII. Byl stále nemocný a jeho pontifikát trval jen necelých 20 měsíců. Papež Pius VIII. Obnovil nařízení svého předchůdce proti tajným spolkům a zasáhl do německého sporu pro míchaná manželství.

Pruský král Fridrich II. odejmul Rakousku Slezsko, které bylo katolické a připojil ho k protestantskému Prusku. Následně katolické Slezsko zaplavili pruští protestantští úředníci. Roku 1803 vyšel zákon, který určil, že v míchaných manželstvích všechny děti mají následovat náboženství otce; a nedovolili nijaké odchylky od zákona. To ovšemže prospívalo protestantům, protože do Slezska žádné katolické úředníky neposílali a všichni úředníci bez výjimky byly v té době pouze jen muži. Ačkoliv tento zákon urážel katolíky, pro náboženskou lhostejnost nenarazil v Slezsku na značnější odpor. To posmělilo pruský kabinet, který rozšířil roku 1825 zmiňovaný zákon i na Vestfálsko a Porýnsko. Ale tamní katolické duchovenstvo odepřelo požehnávat míchaná manželství, v kterých podle kanonického práva nebyla zabezpečená katolická výchova dětí. Papež Pius VIII. schválil postup katolických duchovních a dovolil katolickým farářům nanejvýš pasivní asistenci při uzavíraní míchaných manželství, kde nezaručili katolickou výchovu dětí.

 

V letech 1831 – 1846 v pořadí 255 papež byl Řehoř XVI. z Itálie:

Papežem Řehořem XVI. se stal kardinál Bartoloměj Cappellari z řehole kamaldulů, který byl teologicky i právnicky vysoce vzdělaný a skromný. Papež Řehoř XVI. smýšlel přísně církevně. Jako nejvyšší učitel Církve odmítl liberální názory, pronikající i do teologie, což je mu jenom ke cti. Ve správě Církve ukázal velkou prozíravost. Jeho jméno je mezi jiným v úzké spojitosti se vzestupem Církve v Americe a s novodobým dílem misijním.

Za pontifikátu papeže Řehoře XVI. se vzmáhalo národní hnutí, které vedl advokát Mazzini a lékař Turini, a toto hnutí chtělo sjednotit celou Itálii a vytlačit Rakušany z Apenínskeho poloostrova. Ani papež a ani jeho státní tajemníci Bernetti a Lambruschini nechtěli přibrat do důležitějších státnich úřadů civily a nepovolili tzv. samosprávu obcí.

Papež Řehoř XVI. v církevním státě uvedl některé novoty na podporu obchodu a průmyslu, čím se zvýšil blahobyt poddaných.

Na církevním poli rozvinul papež Řehoř XVI. rozsáhlou činnost. Ve svých encyklikách, zejména pak v encyklice Mirari vos z roku 1832 vystoupil proti náboženské lhostejnosti a neomezené svobodě svědomí.

Papež Řehoř XVI. odsoudil mylné nauky Hermese, Bautaina a Lamennaisa. Podporoval misijní hnutí, vědu a umění – egyptské muzeum v Lateráně. Do kardinálskeho zboru povolal velikého znalce cizích jazyků Mezzofantiho, který zemřel v roce 1849 a polyhistora Angela Maia, který zemřel 1854.

Učitelský úřad Církve při vzniku každého bludu a teologické kontraverze zaujal ihned potřebné stanovisko a označil věřícímu světu správny směr. Pobloudění doby opětovně zhrnul a odsoudil papež Řehoř XVI. svou encyklikou “Mirari vos” z r. 1832 a papež Pius IX. svým Sylabem z r. 1864.

Papež Řehoř XVI. hlavní příčinu filozofických pobloudění a společenských nepořádků viděl v náboženském indiferentismu a z něho plynoucí neomezené svobody svědomí. Indiferentismus by byl chtěl zdegradovat Církev na úplně lidskou instituci. Papež Řehoř XVI. označil hranice svobody svědomí, učinil markantní rozdíl mezi filozofií, v které se vždy dá disputovat a zjevením, které váže vždy a bezpodmínečně. Ostře odsoudil i neomezenou svobodu tisku.

 

V letech 1846 – 1878 v pořadí 256 papež byl blahoslavený Pius IX. z Itálie:

Po smrti papeže Řehoře XVI. nastoupil na papežský stolec muž zcela mimořádný: gróf Giovanni Maria Mastai-Ferretti pod jménem Pius IX. Mimořádná byla délka jeho pontifikátu – 32 let -, mimořádné bylo i celé jeho působení. Papež Pius IX. byl osobností okouzlující a sotva byl druhý papež, který by byl katolíky celého světa tolik milován a nekatolíky vážen jako on. Neslýchané rány osudu, jež postihli jeho pontifikát a vyvrcholily zabráním církevního státu, snášel s nesrovnatelnou důstojností a posledních sedm let, jež strávil jako panovník bez země ve Vatikáně, podobalo se spíše trvalému triumfu nežli zajetí.

Byl pokojamilovný, ale okolnosti ho zatáhli do nejprudšího politického boje tak v Itálii, jako i v Německu a jinde. V církevním státě vyhověl žádosti lidu a r. 1847 zřídil konstitucionální monarchii se dvěma komorami. Ministerstva, kromě státního sekretariátu, zpřístupnil i laikům. Národní hnutí přijalo novou ústavu velmi nadšeně. Brzy však žádali papeže, aby se postavil do čela celonárodního hnutí a pomohl vytlačit cizince, zejména Rakušany. Papež Pius IX. to odmítl, a současně se jim i pokusil vysvětlit, že Rakušané jsou taky katolíci, a on jako duchovní pastýř a papež musí být vždy ve vztahu ke všem stranám i osobám - věřícím katolíkům absolutně nestranný, a proto není možné pro papeže tuto ryze politickou nabídku politického sjednotitele Itálie přijmout. Radikální strana “Mladoitalů” – La Giovane Italia; Risorgimento – se od papeže odvrátila a hledala nového vůdce.Obrátila se ke Karlu Albertovi, panovníkovi Sardínie a Piemontu, který už dlouze nenáviděl Rakousko i papeže. Roku 1848 se strhla i v Římě revoluce, která se snažila zbavit se “klerikálního otroctví”. Papežského ministerského předsedu grófa Pellegrina Rossiho povstalci zavraždili. Papež Pius IX. se zachránil jen útěkem do Gaety v Neapolsku. Generál Garibaldi obsadil Řím. Národní shromáždění vyhlásilo římskou republiku a zabralo celý církevní majetek.

Papež Pius IX. ve svém těžkém položení požádal Francouzy a Rakušany o pomoc. Francouzské a rakouské vojská zachránili papežský stát a vzpouru nemilosrdně potlačili. Pravda, ukrutnosti, které při tom spáchali připsali lidé na účet papeže. Papež Pius IX. o konstitucionální vládě nechtěl již více ani slyšet a velmi přísně obnovil starý absolutismus. Mnozí začali nenávidět v Piovi IX. nejen panovníka, ale i papeže. Papež Pius IX. se snažil amnestií a reformními opatřeními hojit rány revoluce. Veřejný pořádek udržovali cizí vojska, které se natrvalo usadili v papežském státě.

Zatím co v církevním státě za asistence francouzských a rakouských vojsk vládl absolutismus, v Sardínii a v Piemonte nový panovník Viktor Emanuel II. (1849 – 1879) uměl vytvořit moderní, italskému lidu imponující oolitické poměry. Hlavní podíl na tom měl jeho geniální ministerský předseda Cavour, kterého podporovali tajné spolky karbonárů. Piemont se stal útočištěm všech možných i nemožných politických zběhů a střediskem hnutí za “sjednocenou Itálii”. Zákonodárství Piemontu bylo nasáklé nejen duchem nacionalistickým, ale i proticírkevním. Roku 1848 vypověděli jezuity, zrušili kněžské výsady a všechny kongregace, které se nezabývali vyučováním anebo ošetřováním nemocných. Nakonec v roce 1866 zesekularizovali všechen církevní majetek a duchovním namísto něj dali plat ze státní pokladnice.

Ministr Cavour se tajně dohodl s Napoleonem III. k ujmě papežského státu vytlačit Rakušany z Itálie. Lombardsko připadlo r. 1859 Piemontu, a když rakouské vojsko opustilo obsazené částky papežského státu, tamní občané se ihned hanebně vzbouřili a připojili se k sardinsko-piemontskému království. R 1860 připojili se k němu i Parma, Mondena a Toskána. Sardinsko-piemontský král Viktor Emanuel II. přijal r. 1861 název “krále Itálie”. R. 1860 obsadil Garibaldi království neapolské, Rakousko ztratilo r. 1866 benátské království, které se taky dostalo italskému králi. Zůstal jen o dvě třetiny svého bývalého rozsahu zmenšený papežský stát – Řím a nejstarší část dědictví sv. Petra. Jinak celá Itálie byla zabrána pod žezlem Viktora Emanuela II. V zabraných částech všude uvedli stejný církevní řád, jaký byl v Piemontu. Všude konfiskovali církevní majetek, uvedli civilní manželství a státní školy.

Papežský stát bránila ještě malá posádka Francouzů, která několikrát zmařila podlé pokusy Garibaldiho zmocnit se i zůstatku církevního státu. Prolhaný lhář Viktor Emanuel II. přislíbil sice prolhaně Napoleonovi III., že zůstatek státu ponechá papeži, nemínil to však ale upřímně. Torzo papežského státu mělo snášet všechny bývalé tíhy. Tak se lehce zahnízdila v něm nespokojenost. Životaschopnost papežského státu byla již za těchto okolností velice problematická. Když bohužel navíc i Francie za prusko-francouzské války r. 1870 odvolala své vojsko z církevního státu a Napoleon III., který už jen jediný držel nad ním ochrannou ruku, musel odstoupit, piemontské vojsko vtrhlo do Říma a po krátkém boji ho obsadilo 20 září 1870. Římský lid v pochybném plebiscitu se osvědčil za připojení Říma a ostatku papežského státu ke království italskému. Viktor Emanuel se osadil v Kvirináli. Papeži ponechali jen Vatikán, Laterán a vilu Castel Gandolfo.

Papež Pius IX. protestoval proti této nepravosti, a tak vznikl mezi Sv. stolicí a italským královstvím dlouhotrvající spor. Papež se stal vatikánským vězněm – papežové až po Pia XI. po své volbě už neopustili budovy Vatikánu a tzv. “římská otázka”, kterou si osvojil celý křesťanský svět, byla otevřenou ránou na těle italského království. Garančním zákonem z r. 1871 poskytla italská vláda papeži 3 1/4 miliónu franků ročně jako odškodnou rentu, dovolila svobodně užívat vatikánsky a lateránský palác a vilu Castel Gandolfo, zaručila práva a pocty suveréna, neporušitelnost osoby, tělesnou stráž, vlastní poštovní a telegrafní úřad, svobodné spojení s vyslanci cizích mocností a jiné. Ale papež Pius IX. nabídku italské vlády nepřijal, aby tímto nepřímo nesouhlasil s bezprávím, které na něm spáchali. Výdavky církevní správy hradil papež z milodarů věřících celého světa, z tzv. světopetrských halířů. R. 1874 potvrdil dekret Penitenciare “Non expedit”, podle kterého katolíkům Italského království zakázali zúčastnit se na politických volbách. R. 1876 však povolili jim účast na obecních a provincionálních volbách. Katolický svět při každé příležitosti protestoval proti násilí italského státu.

V pontifikátě Pia IX. zrcadlí se teritoriální vzrůst Církve. R. 1850 obnovil hierarchii v Anglii, r. 1853 v Holandsku, celkem zřídil 29 arcibiskupství a 132 biskupství. Usnadnění světové dopravy vynálezem paroplavby a železnic způsobilo, že se spojení jednotlivých církví s římským ústředím nabylo vřelosti a že příliv věřících do Věčného města dosáhl dotud nevídaného rozsahu. Již r. 1854, když vyhlašoval dogma neposkvrněného početí P. Marie, a r. 1862 při svatořečení prvních mučedníků japonské církve, počet přítomných biskupů převýšil počet ekumenických sněmů předcházejících dob. Na oslavu 1800. výročí umučení sv. Petra a Pavla dostavilo se do Říma na 500 biskupů.

Pro Sylabus a dogma o papežské neomylnosti dostal se papež Pius IX. do sporu s panujícím liberalismem. Proti bludům “své doby” vydal papež Pius IX. encykliku Quanta cura dme 8.12.1864, ke které připojil Sylabus – Seznam 80 tezí týkajících se hlavně panteismu, racionalismu, naturalismu, socialismu, komunismu, nekřesťanského nacionalismu, státního církevnictví a autonomní morálky. Sylabus se končí slovy: “Římský papež se nemůže a nesmí smířit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací.” Celý Sylabus, zejména však jeho poslední věta, vyvolala v liberálním světě veliký rozruch, hlavně ve Francii, Itálii a Rusku. Pokládali ho za otevřený útok Církve na moderní kulturu a civilizaci. Pravda, neprávem, protože Pius IX. jen natolik zavrhl moderní kulturu, nakolik se odklonila od nadpřirozeného zjevení a stala se heretickou.

Pro Sylabus liberální svět se osopil na papeže, ale pro katolíky znamenal maják, který bezpečně ukazoval cestu přes úskalí moderních bludů. Počet beatifikací a kanonizací za papeže Pia IX. byl větší jako za posledních 150 let dohromady. Nejslávnějším papežovým činem byl vatikánský všeobecný sněm r. 1869 –1870, na kterém vyhlásili dogma o primátu a neomylnosti římského papeže.

Vatikánský koncil 1869 – 1870. Tato skvělá shromáždění přispěla jistě k tomu, že v Piu IX. uzrála myšlenka svolat skutečný církevní sněm. Důvodem svolání církevních sněmů v minulosti bývala zpravidla akutní sporná otázka, již bylo třeba rozřešit. Taková akutní sporná otázka tehdy neexistovala. Bludy, které se v nové době objevily a postupně byly odmítány, papež Pius IX. shrnul a slavně odsoudil památným Syllabem r. 1864. Papež se však nechtěl spokojit pouhým odmítnutím útoků a teoretických názorů, jež byly v rozporu s katolickou naukou. Přál si sjednotit celou církev ve slavnostním vyznáním víry v ony božské pravdy, jež byly tehdy potírány a upravit podle potřeb doby poměry disciplinární a praktickonáboženské. Již brzy po vypsání sněmu r. 1868 projevovalo se však na mnohých stranách přání, aby byla definována nauka o neomylnosti papeže ve věcech víry a mravů. Jako teologická doktrína byla tato nauka již celá staletí hlásána ve většině katolických škol, a nyní se vlastně nejednalo o to, zdali tato nauka je správná či falešná, nýbrž o to, zdali jí přísluší stupeň zjevené pravdy. Vyjádřeno teologicky neběželo o veritas, nýbrž o definibilitas.

Sotva bylo přání definice neomylnosti vysloveno, zvedly se prudké vlny odporu. Velmi byly vzrušeny i evropské vlády. Liberální bavorský ministerský předseda, kníže Hohenlohe, později říšský kancléř, rozeslal evropským mocnostem oběžník a vyzýval je k společné akci proti koncilu pro případ, že by papežská neomylnost měla být vyhlášena. K tomuto kroku nedaly se sice vlády pohnout, ale přípravy k sněmu a jeho průběh sledovaly s podezíravou pozorností.

Prezidentem koncilu jmenoval papež Pius IX. dřívějšího mnichovského arcibiskupa, kardinála Reisacha, a když Reisach ještě před zahájením koncilu smrtelně onemocněl, kardinála de Angelis. Sekretářem se stal biskup Fessler ze St. Pölten. Dostavilo se 770 biskupů, více nežli tři čtvrtiny tehdy k hlasování oprávněných prelátů, což se nestalo při žádném dosavadním sněmu. Tento velký počet účastníků i množství projednávaných otázek velmi ztížili průběh jednání. Také různá výslovnost latiny dělala potíže. Sněm zasedal v chrámu sv. Petra.

Sněmovní jednání započalo slavnostním zahájením 8. Prosince 1869. Teprve v březnu r. 1870 rozhodlo se předsednictvo předložit k diskusi otázku neomylnosti, jež byla od samého počátku předmětem zájmu. Biskupové se rozdělili na dvě strany. Vůdci “infalibilistů” byly Deschamps z Malinu, Manning z Westminsteru, Pie z Poitiers, Martin z Paderbornu, Senestrey z Řezna a Gasser z Brixenu. Mezu “anti-infalibilisty” stáli v popředí Darboy z Paříže, Dupanloup z Orléans, Ketteler z Mohuče, Rauscher z Vídně, Strossmayer z Dajakova ve Slavonii, Schwarzenberg z Prahy a Konrick ze St. Louis. Byli to vesměs církevně smýšlející mužové, mnozí z nich vynikající duchovní správcové. Obávali se, že definování neomylnosti posílí nepřátelskou agitaci, ztíží konverze a vyvolá odpady. Přívrženci definice mohli poukazovat na to, že nyní, když otázka byla jednou nadhozena, nebude již možné vyhnouti se jejímu rozhodnutí, protože by to téměř znamenalo odsouzení této nauky koncilem.

Mezi teology a laiky, kteří na koncilu zastoupeni nebyli, ale horlivě se v tisku zúčastnili diskuse, byli ovšem mnozí, kteří popírali samu nauku o papežské neomylnosti. Duchovní jejich hlavou byl význačný mnichovský profesor církevních dějin Ignác Döllunger, který již delší dobu projevoval vůči papežství a kurii zatrpklost.

V rozhodujícím hlasování 13. Července 1870 hlasovalo 451 Otců Ano, 62 s výhradou placet iuxta modum, a 88 Ne. Potom 55 biskupů požádalo za dovolení, aby se nemuselo zúčastnit slavnostního zasedání. Při vyhlášení dogmatu 18 července hlasovalo 533 Ano a proti byly jenom dva hlasy. Protože 19. července vypukla prusko-francouzská válka a mnoho prelátů proto odcestovalo, a zanedlouho potom, 20. září, Piemonťané obsadili Řím, byl koncil na neurčito odročen. Z 51 vypracovaných předloh byly vyřízeny pouze dvě.

Vhodnou předehrou vatikánského sněmu, na kterém se měla dogmatizovat papežská neomylnost, bylo slavnostní vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Matky Boží r. 1854. Ačkoliv biskupové celého světa podali o ní svůj názor a publikovali jej v přítomnosti asi 200 církevních hodnostářů, přece papež sám, aniž by se dotazoval církevního sněmu, tezi vyšetřil a ji i sám definoval. Tento způsob vyhlášení dogmatu, který předpokládal papežskou osobní neomylnost, katolický svět přijal bez váhání, co bylo znakem, že učení o osobní neomylnosti papežově bylo v Církvi všeobecně uznané.

Po důkladných přípravách papež Pius IX. bulou Aeterni Patris Unigeniti z 29. června 1868 zvolal sněm. Pozvali i schizmatiky a protestanty, kteří však s pohoršením pozvání odmítly. 8 prosince 1869 papež Pius IX. otevřel synodu ve svatopetrském chrámě. Zúčastnilo se na ní asi 700 prelátů s hlasovacím právem – 276 Italů, 84 Francouzů, 41 Španělů, 17 Němců, 28 z Rakouska, 20 z Uherska. Jedni z věcných příčin – v Německu profesor Döllinger, biskupové Ketteler, Hefele, ve Francii Maret, druzí zas proto, protože to nepokládali za časově vhodné a obávali se reakcí vlád, ba i schizem mezi katolíky, a proto byli proti chystanému dogmatickému definování papežské neomylnosti. Když uvážime veliký morální tlak, jaký věděl v těch časech vyvinout liberalismus, zajisté tato obava nebyla bezzákladná. Ale otázka papežské neomylnosti byla mnohem zralejší, aby takové obavy byly mohli zmařit její dogmatické definování. O co zde vlastně šlo? O to, zda je papež i osobně, tj. bez dotázání se Církve, respektive všeobecného sněmu, ve věcech víry a mravů neomylný. Teologická věda – sv. Augustin, koncily, scholastika, sv.Tomáš atd. se už dávno rozhodla pro papežovu osobní neomylnost. V 12. a 13. Století, když papežství stálo na vrchole své moci, už jen – jen že nedošlo i k dogmatickému definování této pravdy. Pozdější konciliární teorie, teritoriální církevnictví, galikanismus a episkopalismus zatlačili ji do pozadí. Ale romantici v 19. Století De Maistre, Lamennais ji zpopularizovali natolik, že ani liberalismus, ani ním zastrašený klérus nemohl překazit její dogmatizování.

Štyři deputace otců – pro otázky víry, disciplíny, řeholnictví s misií pracovaly na návrzích, o kterých později rokovali všichni otcové na generálních zasednutích. Veřejné hlasování a publikování dekretů bylo na slavnostním zasednutí. Již na třetím veřejném zasednutí dne 24 dubna 1870 otcové jednomyslne přijali dogmatickou konstituci De fide catholica, která obsahovala základní nauky křesťanství – o Bohu Stvořiteli, o víře a pramenech víry, o poměrech mezi vírou a rozumem, a zavrhla bludy ateizmu, racionalizmu, materializmu, panteizmu atd. Dříve než by byli otcové sněmu přikročili k poradě i o schématu De Ecclesia Christi, jejíž 11. hlava obsahovala nauku o ustanovení, podstatě a trvání primátu, 480 biskupů podalo návrh, aby se současně s primátem jednalo i o neomylnosti římského papeže. Tento návrh rozdvojil otce na zastánce a protivníky papežské neomylnosti. Tábor zastánců měl převážnou většinu. Na straně protivníků bylo 13 německých biskupů – Ketteler, Hefele z věcných, ostatní z oportunních příčin, z rakouských dva – Rauscher, Schwarzerberg, z uherských zejména Šimor, ostřihomský, Haynald, kaločský, a Strossmayer, djakovský, z francouzských třetina – zejména Dupanloup, Darboy, Maret a několik severoamerických biskupů. Oba tábory se usilovně scházely, debatovaly a svá stanoviska propagovaly. Protivníkům nešlo natolik o samo dogma papežské neomylnosti, ale spíše jeho načasování. Obávali se totiž pro ni útoků na Církev a papežství. Na 85. generálním zasednutí, které sice nebylo definitivní, ale přece rozhodující, ze 601 prelátů hlasovalo 451 “placet”, 88 “non placet” a 62 podmínečně “placet iuxta modum”. Před slavnostním zasednutím pokusila se opozice učinit ještě jednou všechno možné, ba 6-členná deputace a Ketteler mezi nimi se snažila i papeže odvrátit od definování neomylnosti. Nato 57 biskupů z protivného tábora požádalo papeže o dovolení odcestovat, aby nerušili hladký průběh sněmu. Na čtvrtém slavnostním a posledním zasednutí 18. července 1870 hlasovalo za neomylnost 533 a dva byli proti – ti se však ihned podrobili většině. Papež Pius IX. schválil a v dogmatické konstituci “Pastor aeternus” proklamoval nauku o primátu římského biskupa a o neomylnosti papeže.

Vatikánská definice obsahuje dvě věci: 1. plnost jurisdikce římského papeže a 2. neomylnost

Ad 1. Papež má nejvyšší řádnou bezprostřední pravomoc v celé Církvi nad všemi biskupy a všemi věřícími ve všech církevních věcech, a to nejen ve víře a v mravech, ale i v disciplíně a církevní správě.

Ad 2. Když římský papež mluví “ex cathedra”, tj. když vykonává úřad nejvyššího pastýře a učitele všech křesťanů – když užívá nejvyšší stupeň učitelské autority – v náuke o víře a mravech přisluhovaním Ducha Svatého je neomylný. Jeho rozhodnutí jsou jako takové nezměnitelné ex sese irreformabiles, a nikoliv snad proto, že s nimi souhlasí křesťanský svět non ex consensu Ecclesiae.

Vatikánsky sněm konstitucí De Ecclesia skončil len dvě schemata z vytýčených 51. Pro francouzsko-pruskou válku a pro obsazení Říma 20 září 1870 nemohl pokračovat v práci. Papež Pius IX. ho proto odročil 20 října 1870 na neurčitý čas.

V souvislosti s vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti vznikla schizma starokatolíků. Již před vatikánským sněmem se začala prudká opozice, zejména mezi německými profesory teologie, proti připravovaném dogmatu o papežské neomylnosti. Na čele opozice stál slavný mnichovský profesor Ignác Döllinger. Německý biskupský sbor, ačkoliv na sněme nebyl za dogma, poslušně se podrobil rozhodnutí a společným pastýřským listem vyzval německých věřících, aby učinili podobně. Ale Döllinger a někteří profesoři teologie, ve Vratislavi Baltzer, Reinkens, Weber; v Bonne Hilgers, Langen, Knoodt, Reusch; v Braunsbergu Michelis a Menzel; v Praze Schulte odepřeli podrobit se, a proto ich exkomunikovali. Odporvové neomylnosti na mnichovské poradě r. 1871 se rozhodli, ačkoliv je sám Döllinger varoval, odloučit se od katolické církve a založit církevní organizaci starokatolíků. Nejvíce se při tom exponoval kánonista Fridrich Schulte z Prahy, později z Bonnu, zemřel v r. 1914. Na druhém kongresu starokatolíků v Kolíně zvolili si za biskupa profesora Huberta Reinkensa z Vratislavy. R. 1873 se dal jansenistickým biskupem v Holandsku ordinovat, a tím schizma dovršili. Dnes má ve světě starokatolicismus sotva 200.000 přívrženců.

Čím více útočil na papeže Pia IX. liberální svět, tím oddanější mu byli katolíci, co skvěle dokázali při jubileu jeho 25-letého papežství v r. 1871 a 50-letého biskupství r. 1877. Papež Pius IX. zemřel ve věku 86 let. Když r. 1881 přenášeli jeho tělesné pozůstatky do kostela San Lorenzo, skupina italských nacionalistů chtěla hodit jeho rakev do Tibery.

 

V letech 1878 – 1903 v pořadí 257 papež byl Lev XIII. z Itálie:

Papež Lev XIII., vlastním jménem Joachim Pecci zdědil po svém předchůdci postavení “vatikánského vězně”. Ale s neobyčejnou moudrostí a pevnou rukou se mu podařilo na mnohých místech zlepšit stav Církve anebo alespoň nedovolit ho zhoršit. Jen v Itálii ani při nejlepších snahách neměl úspěch. Nadšená láska katolického světa přenesla se i na nástupce velikého Pia IX., na Joachima Pecciho, Lva XIII. Lišil se již zevnějškem: Papež Pius IX., pocházející ze šlechtického rodu, měl téměř hrubé rysy obličeje. Papež Lev XIII. byl zjev nesmírně vznešený, zcela zduchovnělý, jako bytost z jiného světa. V politice vůči Itálii nedošlo k žádné změně. Za pontifikátu Lva XIII. bylo zřízeno 248 nových diecézí.

Papež Lev XIII. byl skutečným “učitelem národů”. Za hlavní cíl svého pontifikátu si vytýčil uskutečnit dorozumění mezi Církví a moderní kulturou. Již papež Lev XII. konstatoval, že slabost Říma je v tom, že se mu odcizili národy. Papež Lev XIII. získal je zpátky důkazem, že Církev je matkou kultury a sloupem spravedlnosti. Ve svých mnohých encyklikách dokazoval, že svět na poli vědy a vynálezů nadmíru pokročil, ale současně se odcizil i Bohu, proto je ve svých sociálních základech otřesen. K ozdravení světa doporučoval pobožnost k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, kterému zasvětil celé lidstvo, dále pobožnost k nejsvětější svátosti oltářní, eucharistické kongresy, úctu Královny sv. růžence a sv. Josefa. Staral se o obnovu křesťanského života rodinného, o mariánské kongregace, katolický tisk a spolky.

Papež Lev XIII. s podivuhodnou jistotou zaujal stanovisko k mnohým otázkám své doby. Zvláštního významu nabyly četné naučné okružní listy encykliky, v nichž papež Lev XIII. zaujímal postoj k významným otázkám hýbajícím světem:

o socialismu – Quod apostolici muneris z r. 1878; encyklikou Aeterni patris z r. 1879 v otázce víry a vědy poukázal na syntézu přirozeného a nadpřirozeného ve filozofii sv. Tomáše. Tomismus doporučoval za základ filosofických studií – sv. Tomáš patron křesťanských škol. Biskupům papež Lev XIII. naložil starat se o náležité vědecké vzdělání a asketickou výchovu kléru; o státě – Diuturnum illud z r. 1881; v encyklice Immortale Dei z r. 1885 poučoval knížatá a národy o potřebě křesťanského zřízení státu a o poměre Církve je státu. Katolíkům kázal být dobrými vlastenci.nechť již je státní forma jakákoliv, protože Církev nemá zájmu na její jakosti viz encyklika Libertas z r. 1888. Proto doporučoval i francouzskému kléru neprotivit se republikánské státní formě viz encyklika Sapientiae christianae z r. 1890. V srdcích všech Slovanů postavil si pomník nehynoucí vděčnosti encyklikou Grande munus z r. 1880 o slovanských apoštolech sv. Cyrilovi a Metodovi, kterých svátek uvedl v celé Církvi, tak jak mu to navrhl djakovský biskup Strossmayer. Veliký ohlas v křesťanském světě vzbudila jeho sociální encyklika Rerum novarum z r. 1891. Podal v ní křesťanské směrnice, jako řešit palčivou dělnickou otázku. Ani Církev, ani stát ji nemohou řešit osobitně, ale obě společnosti si musí podat ruky při uspořádání sociálních poměrů.

Jestliže však se někteří domnívali, že musí papeže Lva XIII. oslavovat jako “dělnického papeže”, je to přinejmenším nedorozumění. Papež Lev XIII. zůstal vzdálen demagogickým tendencím. Proti jednostranným a mylným pojetím zdůraznil křesťanské zásady o právu a spravedlnosti ve státě a ve společnosti a tím vymezil hranice, v nichž mají pracovat křesťanští společenští filozofové, státníci a sociální politikové. V tomto smyslu jeho encykliky hojně tištěny, překládány a komentovány a budily největší zájem přátel i odpůrců.

Roku 1883 zpřístupnil papež Lev XIII. vatikánsky archív vědeckému bádání celého světa, přičemž naznačil práva a povinnosti historika: nepsat nepravdu, nezamlčovat pravdu ani tehdy, kdyby byla Církvi a papežství nepříjemná. I biblickým studiím ukázal papež Lev XIII. správnou cestu – encyklika Providentissimus Deus z r. 1893. V r. 1903 zřídil papež Lev XIII. osobitnou biblickou komisi pro studium biblických otázek.

V 2. polovině 19. století kladl se velký důraz na návštěvy hlav států. Protože papež Lev XIII. se držel zásady nepřijímat hosty italského krále, katoličtí panovníci do Říma nechodili. Nekatoličtí panovníci, jako císař Vilém II. a král Eduard VII., směli však Vatikán navštívit. Kancléř Bismarck přenesl na papeže rozhodnutí ve sporu Německa a Španělska o ostrovy Karolinské. Snad Lev XIII. význam diplomatických vztahů, zvláště takového reprezentačního druhu, v duchu tehdejší doby trochu přeceňoval. Odtud plynula i jeho veliká úcta k papeži Innocenci III., jemuž zřídil v Lateránu pomník. Nedá se však popírat, že papež Lev XIII. požíval tehdy v celém světě úcty jako papežové sotva kdy předtím.

Jako jeho předchůdce Pius IX., i papež Lev XIII. zřizoval hierarchii v rozličných státech – celkem 248 arcibiskupství a biskupství, mezi nimi v Bosně a Hercegovině, v Bulharsku, Skotsku, Japonsku a v Africe. Jeho moudrost a spravedlnost uznal nejen katolický svět, ale i jinověrci. Německo a Španělsko mu svěřilo rozřešit spor o Karolinské ostrovy, když v sporu mezi Německem a Španělskem o Karolinské ostrovy r. 1885 papež Lev XIII. jako smírný soudce o co ho sporné stránky požádaly na návrh Bismarckův vynesl spravedlivý rozsudek, který obě strany uspokojil.

Láska katolíků a úcta panovníků katolických i jinověreckých projevila se ve blahopřáních a bohatých darech, které papeži Lvu XIII. posílali z příležitosti jeho zlatého a diamantového kněžského jubilea, a zejména když slavil 25. Výročí svého papežství v r. 1903.

Papež Lev XIII. až do poslední hodiny svého vysokého věku 94 let bedlivě pozoroval život a usiloval se kladně rozřešit jeho spletité problémy. Ačkoliv papežství připravili o světskou moc, přece za pontifikátu papeže Lva XIII. získalo papežství nový lesk a Církev se stala vlivnější a váženější než předtím.

 

V letech 1903 – 1914 v pořadí 258 papež byl svatý Pius X. z Itálie:

Zatímco papeže Lva XIII. pokládali “za papeže diplomacie, králů, císařů a biskupů”, jeho nástupce papež Pius X. vlastním jménem Josef Sarto byl “papežem teologie, chudobných a farářů” skutečně “papežem pastorace”. Když papež Lev XIII. dne 20. července 1903 zemřel, dostavila se jistá reakce potud, že po “politickém” papeži si přála “duchovního pastýře”. Taková hesla jsou ovšem málo přiléhavá. I papež Lev XIII. byl knězem skrz naskrz.

Papež Pius X. pocházel z chudé rolnické rodiny. Přešel všemi stanicemi pastoračního života a bezprostředně před svým pontifikátem byl benátským patriarchou. Svůj program označil slovy sv. Pavla k Efezanům “Instaurare omnia in Christo”. Přes celý svůj pontifikát rozhodně bojoval proti modernismu – souhrnu to moderních bludů viz dekret “Lamentabili” a encyklika “Pascendi” a proti italské – Romolo Murri a francouzské – Sillon křesťanské demokracii, která byla zpočátku dobře myšlená, ale se zvrhla. Francouzský katolický politik Mare Sangnier založil r. 1895 spolek “Sillon” pro francouzské katolíky. Jeho cílem bylo smířit papežství s francouzskou demokracií. Když později nechtěl přivolit církevní vliv do politiky – papež Pius X. Sillon zakázal.

Když právě při jeho volbě došlo k smutným nepřístojnostem – exkluzíva císaře Franze Josefa I. proti Rampollovi, podaná krakovským kardinálem Puzynem – konstitucemi “Commissum nobis” a “Vacante Sede Apostolica” z r. 1904 znovu zřídil papežskou volbu a pod trestem exkomunikace zakázal světské moci míchat se do ní. R. 1908 zreorganizoval římskou kurii Sapienti consilio, soudní dvůr oddělil od kongregací, správních orgánů, přesně vymezil jejich agendu a kompetenci.

Papež Pius X. zahájil také reorganizaci kardinálských kongregací, která byla dokončena r. 1908. Přitom byly diecéze severoamerické, podléhající dosud Propagandě, postaveny na stejný stupeň s ostatními diecézemi.

V r. 1909 založil “Acta Apostolicae Sedis” jako úřední orgán papežské kurie. Motu propriom “Arduum sane” r. 1904 nařídil nové kodifikování církevního práva Codex iuris canonici, co samo o sobě stačí, aby jeho pontifikátu dalo epochální význam. Pro důkladná biblická studia zřídil při gregoriánské univerzitě “Pontificium Institutum Biblicum” a benediktiny pověřil zrevidovat text Vulgáty. Zreformoval bohoslužbu, liturgii, církevní hudbu, gregoriánský zpěv, breviář, svátky a semináře v r. 1911.

Pronikavá reforma breviáře byla provedena r. 1911. Nedozírné důsledky pro církevní zbožnost měly dekrety o častém svatém přijímání z r. 1905 a o časném přijímání dětí.

Úctu k oltářní svátosti zvedal doporučováním každodenního sv. přijímání a světovými eucharistickými kongresy. Uskutečnil mnoho kanonizací a beatifikací.

Jedním z největších úspěchů tohoto pontifikátu bylo odražení plíživé hereze modernismu. Encyklika “Pascendi”, jíž odsouzení hereze vyvrcholilo, byla mistrné teologické dílo svého druhu. Staví se důstojně po bok “Tomus ad Flavianum” Lva Velikého a tridentského dekretu o ospravedlnění.

Pokud jde o církevní politiku, papež Pius X. si vybral za státního tajemníka 38-letého kardinála Merryho del Val (zemřel 1930). Poměr k italskému království zpočátku zůstával stejný jako za papeže Lva XIII. Později při určitých podmínkách dovolil katolíkům zúčastnit se na parlamentních volbách.

Velice bolestně se papeže Pia X. dotkla francouzská a portugalská rozluka Církve od státu.

Když v r. 1904 francouzský prezident Loubet navštívil italského krále, papež Pius X. proti tomu protestoval. Nato Combesova francouzská vláda zrušila konkordát a přerušila diplomatické styky se Sv. stolicí. R. 1905 odhlasoval francouzský parlament 341 hlasy proti 233 zákon o rozluce Církve a státu. Marné byly protesty papeže, francouzských biskupů a občanů věrných církvi. Rozlukový zákon zaručil všeobecnou svobodu náboženství a kultu, ale zrušil jakýkoliv příspěvek státu a obcí na náboženské potřeby. Naložil zřídit do roka kultové společnosti associations culturelles, kterým stát bezplatně odevzdal “do užitku” – ale pod státním dozorem – kostelní budovy, a na několik let ponechal biskupům, farářům a seminářům obytné domy. Posluchači teologie byli osvobozeni od vojenské služby.

Francouzský rozlukový zákon zbavil Církev charakteru veřejnoprávní společnosti a snížil ji na úroveň soukromého spolku. Část francouzských katolíků byla ochotna podrobit se rozlukovému zákonu a zařídit se podle něho. Ale papež Pius X. encyklikou Vehementer nos z r. 1906 zavrhl francouzský rozlukový zákon. Zakázal tvořit kultové společnosti takým způsobem jaký požadovala vláda, protože se to protivilo kanonickému právu. Biskupům nařídil papež Pius X. potřebnou církevní organizaci. Nato francouzská vláda začala proti Církvi bezohledný boj. Biskupy, faráře a seminaristy donutila opustit jejich příbytky, teology povolala do vojenské služby. Katolíkům však vláda ponechala kostely a bohoslužbu, protože se obávala reakce lidu.

V Portugalsku v r. 1908 zavraždili krále Carlose I. i následníka trónu a r. 1910 vyhlásili republiku, která bezohledně pronásledovala Církev. R.1911 došlo k rozluce mezi Církví a státem, která byla mnohem horší než ve Francii a porušila svobodu a nejživotnější zájmy Církve. R. 1913 přerušilo Portugalsko diplomatické styky se Sv. stolicí.

V Německu když vzniklo nedorozumění mezi křídlem berlínských a mnichovsko-gladbašských katolíků pro interkonfesionální křesťanské dělnické organizace, papež Pius X. v r. 1912 rozhodl, že je třeba trpět.

Papež Pius X. byl velmi zbožný muž, zcela jen kněz a duchovní správce, prostý a nelíčený, nestavící svou zbožnost na odiv nápadnými gesty. Papež Pius X. se dožil vypuknutí první světové války, kterou už dávněji předvídal. Zemřel 20. srpna 1914, několik dní po vypuknutí první světové války.

Proces o kanonizaci papeže Pia X. se začal r. 1923. V roce 1951 prohlásil jej papež Pius XII. za blahoslaveného, a r. 1954 za svatého.

 

V letech 1914 – 1922 v pořadí 259 papež byl Benedikt XV. z Itálie:

Již zuřila první světová válka, když po smrti papeže Pia X. sešla se konkláve v září 1914 na volbu nového papeže. V té době byla Itálie ještě neutrální, a tak se mohli ke konkláve dostavit i kardinálové z valčících států. Těžká světová situace vyžadovala, aby se papežem stal člověk zkušený, zběhlý a obezřetný v diplomacii. Ním se stal boloňský arcibiskup kardinál Jakub della Chiesa, diplomat ze školy rampollovské. Byl zvolen Giacomo della Chiesa jako Benedikt XV. Za papeže Lva XIII. byl státním podsekretářem a později arcibiskupem v Bologni a od krátké doby kardinálem. Za svého státního tajemníka vyjmenoval slavného kanonistu kardinála Gasparriho.

Hlavní úkol jeho pontifikátu diktovala světová válka, tj. usilovat se smířit bojující národy a vrátit světu mír. Pro papeže bylo velice obtížné zachovávat přísnou neutralitu, jak to vyžadoval jeho úřad, když obě válčící strany byly přesvědčeny o spravedlnosti své věci a papeži měli za zlé, že se pro ně nevyslovil. Na druhé straně bylo jasné, že právě přísnou neutralitou se vážnost papežství pozvedne. Anglie a Holandsko, které dosud u Vatikánu neměly zastoupení, zřídily tam r. 1914 velvyslanectví. To dělalo zase starosti Itálii. Několik dní před vstupem do války si Itálie tajným jednáním v Londýně 26.dubna 1915 vyžádala slib, že papež nebude připuštěn k budoucímu mírovému jednání.

Hned po své volbě a i později vícekrát klepal papež Benedikt XV. Na svědomí zodpovědných činitelů, aby upustili od bratrovražedné války. Papež Benedikt XV. poslal 1. srpna 1917 všem válčícím mocnostem diplomatickou nótu a vyzval je k mírovému jednání a to i s konkrétními návrhy. Podle nich Němci měli vyprázdnit obsazené Belgicko., přivolit korekturu hranic v Alsasku a Lotrinsku v prospěch Francie, Dohoda zas měla vrátit Německu kolonie, obnovit se mělo Polsko a Srbsko, zajistit svoboda na moři a jiné.

Papežová mírová akce se plně minula svého účinku. Některé vlády odpověděly vyhýbavě, jiné se odpovědi vyhnuly. Papež Benedikt XV. se tedy snažil aspoň zmírnit válečné utrpení, a v tomto směru dosáhl mnoho. Když se papeži Benediktovi XV. nepodařilo zprostředkovat mír, snažil se aspoň mírnit válečné krutosti, utrpení zajatých – vzájemná výměna zajatých a bídu civilního obyvatelstva, trpícího blokádou. V tomto směru pracoval i po uzavření míru, organizoval sbírky, penězi a jinými milodary se usiloval pomáhat v ukrutné bídě zejména porazeným národům. Jinověrci a i předpojatí protivníci museli uznat veliké zásluhy papeže Benedikta XV. v dobročinnosti a v mírových snahách. Anglicko, Holandsko a Francie navázali užší diplomatické spojení se Sv. stolicí. Východ uznal jeho zásluhy pomníkem v Cařihradě, který má nápis: “Velikému papeži tragických časů Benediktovi XV., dobrodincovi národů bez rozdílu národnosti a víry – postavil Orient.

Postavení papeže Benedikta XV. se ztížilo, když r. 1915 Itálie vstoupila do války. Vyslanci Pruska, Rakousko-Uherska, Bavorska při Sv. stolici a němečtí církevní hodnostáři byli nuceni opustit Řím. Sv. stolice mohla komunikovat s katolíky centrálních mocností jen přes neutrální státy. Nyní se prakticky dokázala nedokonalost a nedostatečnost italského garančního zákona a neřešená římská otázka dostala se do popředí světové pozornosti. Papež Benedikt XV. se však hned osvědčil, že si nepřeje, aby ji řešili zbraně světové války a odmítal i každou mezinárodní garanci. Apeloval jedině na svědomí italského národa. Na mírovou konferenci, ačkoliv tolik pracoval ve prospěch míru, ho nepozvali. Zavinila to tehdejší Itálie z obavy, aby se tam nenastolila otázka papežského státu. Nepozvali ho ani do Společnosti národů.

Papež Benedikt XV. vzhledem na změněné okolnosti a aby přispěl ke sblížení národů, zmírnil přísné předpisy svých předchůdců o návštěvě cizích vladařů v Římě. Do jisté míry zrušil papež Benedikt XV. “non expedit” papeže Pia IX. a dovolil knězi Don Sturzovi založit italskou lidovou stranu, která ihned získala veliké zastoupení v parlamentu. Tím otevíral dveře k budoucímu vyrovnání mezi Sv. stolicí a italským státem.

Pro rušnost doby nemohl se papež Benedikt XV. věnovat vnitřním reformám Církve v takové míře v jaké působil v diplomacii a charitě. Přesto i z této stránky vážou se k pontifikátu papeže Benedikta XV. vážné události. Ve vnitřním životě Církve zůstane jméno papeže Benedikta XV. spojeno se zřízením dvou nových kardinálských kongregací, pro studie v seminářích a na univerzitách v r. 1915 a pro orientální rity v r. 1917. Papež Benedikt XV. dokončil také veliké dílo svého předchůdce, kodifikaci veškerého církevního práva. Codex iuris canonici, který promulgoval v r. 1917, zhodnotili odborní juristé jako vzorný výkon moderního zákonodárství.

Papež Benedikt XV. zakročil v r. 1914 proti tzv. integralismu – což byl opačný extrém ve vztahu k modernismu – který zatracoval jakékoliv přizpůsobení se katolíků moderním poměrům.

Papež Benedikt XV. přispěl k dalšímu vybudování pohanských misií, pozvedl úroveň teologických studií založením kongregace pro semináře a univerzity v r. 1915. O unii se zasloužil založením kongregace pro východní církev a orientálního institutu.

Papež Benedikt XV. byl veskrze ušlechtilý a vyrovnaný charakter, velmi rozvážný a zcela nesobecký. Pro těžká válečná a první poválečná léta by si byla Církev sotva mohla přát vhodnější hlavu. Papež Benedikt XV. zemřel po krátké nemoci neočekávaně 22. ledna 1922 v 67 roku svého života.

 

V letech 1922 – 1939 v pořadí 260 papež byl Pius XI. z Itálie:

Byl zvolen Achile Ratti, arcibiskup milánský a kardinál, bývalý prefekt ambroziánské a vatikánské bibliotéky a bývalý nuncius v Polsku, který přijal jméno Pius XI.

Papež Pius XI. harmonicky spojoval v sobě obě vlastnosti, které vážné časy vyžadovaly stejně. Vynikal hlubokou učeností, byl naplněn aktivistickým optimismem, vroucí zbožností, a tak se stal velikým reformátorem na poli církevně-náboženském. A byl i obezřetným diplomatem, kterému se podařilo rozřešit těžké církevně-politické zápletky. Své první papežské požehnání “urbi et orbi” udělil s balkóna svatopetrského chrámu. Od r. 1870 udělovali jej papežové ve vnitřku kostela, čím krásně symbolicky naznačil, že si žádá řešit nejen “římskou otázku”, ale i ostatnímu světu chce věnovat zvýšenou pozornost. Program svého pontifikátu vyjádřil slovy: “Pax Christi in regno Christi.”

Svůj program už určitěji formuloval v první své encyklice “Ubi arcano”, v kterém zjevně rozebírá pojem “království Kristovo”. V ní se jednoduše, ale jasně říká, že papežství je mravním činitelem, který chce, a na to má i suverénní právo, formovat život celého světa. K uskutečnění tohoto programu plánovitě přistoupil v dalších encyklikách. V encyklice “Quas primas” o svátku Krista Krále z r. 1925 řekl, že Kristus je králem člověčenství. Nejen život Církve, ale i život celé lidské společnosti je království Kristovo. Na uskutečnění království Kristova má pracovat nejen církevní hierarchie, ale do této apoštolské práce se mají zapojovat i katoličtí laici každého věku, pohlaví a stavu – Katolická akce.

Základní buňkou lidské společnosti je rodina, která však byla vážně napadnutá moderním smýšlením o manželství. Proto papež Pius XI. v encyklice “Casti connubii” z r. 1930 důrazně upozornil na svátostný ráz manželství a povinnosti z něj plynoucí. Nezcizitelné právo Církve na výchovu mládeže přizvukoval v encyklice “Divini illius Magistri” z r. 1929.

V zájme spravedlivého uspořádání hospodářských věcí a řešení sociální otázky potřebné směrnice dal v encyklice “Quadragesimo anno” vydané r. 1931 u příležitosti 40 výročí encykliky papeže Lva XIII. “Rerum novarum”.

Papež Pius XI. jako otec celého křesťanství shromáždil kolem sebe lidi z celého světa ve svatých letech 1925, 1929 a 1933. Uskutečnil mnoho kanonizací a beatifikací – Terézie Ježiškova, Baratová, Jan Eudes, Vianney, Ondrej Bobola, Bellarmin, Albert Veliký, Don Bosco a další.

Za pontifikátu papeže Pia XI. se sběhlo mnoho církevních jubileí, které použil na slavnostní projevy, aby poukázáním na slavnou minulost vzpružil přítomnost i budoucnost – 300 let od smrti sv.Františka Saleského, 700 let sv.Tomáše Akvinského, 700 let sv.Františka Asisského, 300 let mučeníka z Plocku, Jozafáta, 200 let kanonizace sv.Jana Nepomuckého, 1500 let sv.Augustina, 700 let sv.Antona Paduánského, 1000 let sv.Václava, 900 let sv.Imricha a sv.Štěpána, krále uherského, 1600 let sněmu nicejského a 1500 let sněmu efezského.

Největším úspěchem diplomatické činnosti papeže Pia XI. je rozřešení “římské otázky” uzavřením lateránské smlouvy a konkordátem s italským státem r. 1929. Lateránská smlouva mezi italským státem a Sv. stolicí, o kterou se v mezinárodním právu opírá papežský stát, zajistila suverénnost vatikánského města, exteritoriálnost troch hlavních bazilik: Laterán, S.Maria Maggiore, Sv.Pavel, kuriálních úřadů a vily Castel Gandolfo. Papež se zřekl církevního státu v jeho staré rozsáhlosti a uznal italské království na čele s dynastií Savojců se sídlem v Římě. Italský stát se zavázal splatit papežovi odškodné 1750 miliónů lír – miliardu v cenných papírech, zůstatek v hotovosti.

Città del Vaticano měří 44 hektarů a má asi tisíc obyvatel. Je tedy nejmenším státem světa. Jeho celoroční rozpočet se kryje z úroků, které podle finanční dohody platí Itálie a z milodarů celého katolického světa – obulus s.Petri. Američtí a kanadští katolíci se dobrovolně zavázali raz navždy, že budou hradit chybějící zůstatek v papežském rozpočtu. Poloúředním orgánem Vatikánu je “Osservatore Romano” založený r. 1861, který přitom že brání zájmy katolické církve – podává i spolehlivé zprávy o Vatikánu celému světu.

Papež Pius XI., podporovaný svým státním tajemníkem Gasparrim a později Pacellim, příštím papežem Piem XII., urovnal církevněpolitické věci konkordáty s Lotyšskem r. 1922, Kolumbií a Bavorskem r.1924, Polskem r.1925, Francií r. 1926, Litvou a Československem r.1927, Pruskem v r. 1929, Bádenskem a Rumunskem v r. 1932, Rakouskem a Německem v r.1933, Jugoslávií v r. 1935, Ekvádorem v r, 1937, Haiti v r. 1938 Modus vivendi uzavřel s Československou republikou r.1927, příznivější vztahy vznikly mezi kurií a Francií i Portugalskem a po nešťastné občanské válce i se Španělskem. Jen v Mexiku a Rusku nemohl dosáhnout uspořádání církevních poměrů. Založil mnoho nových arcibiskupství, biskupství, apoštolských vikariátů a prefektur a zřídil nunciatury. Zvýšenou pozornost věnoval misiím. Přenesl do Říma francouzský misijní spolek a pod názvem “Papežské dílo šíření víry” rozšířil ho na celý svět.

Papež Pius XI. v jozafátské encyklice z r. 1923 vážně napomenul orientální církve, katolíkům však v okružném listě “Rerum orient. Studiis” z r. 1928 naložil usilovně studovat křesťanský Východ, aby byli připraveni na práci, když přijde očekávaná hodina sjednocení. R. 1929 nařídil papež Pius XI. kodifikování východního církevního práva, přičemž upozornil, aby se dbalo na privilegia, tradice a zejména řečové zvláštnosti východních národů. K orientálnímu institutu, zřízenému papežem Benediktem XV. připojil papež Pius XI. oddělení rusko-slovanské a připojil ho Gregorianě – publikace “Orientalia Christiana”. Pro výchovu orientálního kněžstva zřídil v Řimě kolegia, a to Russicum r. 1929 a rumunské 1930. Syrského patriarchu Tappuniho vzal do kardinálského kolegia r. 1935 – od minulých časů první východní církevní hodnostář v kardinálském sboru, čím dal výraz svému živému zájmu o Východ.

Papež Pius XI. jako vynikající učenec na papežském trůnu pamatoval zejména na církevní vědu a umění. Konstitucí “Deus scientiarum Dominus” z r. 1931 předepsal nový studijní plán pro všechny univerzity a bohoslovecké školy s cílem dosáhnout všude jednotní postup ve filozoficko-teologických studiích.

Mimo obvyklý jubilejní rok 1925 dal papež Pius XI. slavit ještě dvě mimořádná jubilea, 1929 a 1933, jež, zvláště jubileum 1933, přivábila do Říma nevídané množství poutníků. Papež Pius XI. miloval velké slavnosti a dbal o jejich důstojný průběh.

Papež Pius XI. nebažil po popularitě. Přesto požíval veliké úcty. To se ukázalo po jeho smrti. Zemřel 10. ledna 1939. Kolem jeho rakve u sv.Petra defilovalo na milión lidí, a 5.000 vojáků, jež dala k dispozici italská vláda, mělo co dělat aby na svatopetrském náměstí udrželo pořádek.

V letech 1939 – 1958 v pořadí 261 papež byl Pius XII. z Říma:

Ke konklave se mohli tentokrát dostavit všichni žijící kardinálové, což se předtím ještě nestalo. Po neobyčejně krátkém konkláve – 22 hodin; od Řehoře XV. z r. 1621 nebylo takové krátké volby, stal se papežem již dne 2.března 1939 ve volbě třetího skrutinia dosavadní státní tajemník Eugenio Pacelli, jak se všeobecně očekávalo. Zvolený papež Eugenio Pacelli přijal jméno Pius XII. Ke konkláve se mohli tentokrát dostavit všichni žijící kardinálové, což se předtím ještě nestalo.

Hluboká zbožnost harmonicky spojená s krásnou asketickou postavou a široký světový rozhled – sám byl pravou rukou papeže Benedikta XV v zprostředkování míru z r. 1917, dlouholetý nuncius v Německu, ho předurčilo na nejvyšší hodnost v Církvi v nových historických časech. Svůj první apoštolský pozdrav a požehnání poslal do Německa a německému národu, chtíc ho i tímto odvrátit od jeho osudných úmyslů. Jeho heslo: “Opus justitiae pax” vyjadřovalo směr, kterým hodlal ubírat svůj pontifikát. Ve své první encyklice “Summi Pontificatus” z r. 1939 za hlavní příčinu nové světové katastrofy označil odkřesťančení světa, zlaicizování společnosti a odpojení se od Krista. Trvalý světový mír lze budovat jen na pevných základech spravedlnosti.

Za šest měsíců od volby papeže Pia XII. vypukla dlouho očekávaná druhá světová válka. Papež Pius XII. se pokusil válce zabránit. Papežův návrh na svolání mezinárodní konference k vyřešení sporných otázek květen 1939 se neuskutečnil; jeho snahy zprostředkovat spolu s anglickou vládou mezi Německem a Polskem selhaly. Právě tak zůstala bez účinku jeho mírová výzva z 24 srpna 1939: “Mírem není nic ztraceno, válkou může být ztraceno všechno”. Ještě jednou se pokoušel papež odvrátit od války alespoň Itálii po boku Německa.

Díky lateránským úmluvám bylo tentokrát postavení papežovo příznivější nežli za první světové války. Tehdy Itálie po svém vstupu do války přinutila vatikánské vyslance ústředních mocností, aby Řím opustili. Nyní zůstal diplomatický sbor pohromadě, pouze zástupci států, s nimiž Itálie vedla válku, museli přesídlit do Vatikánu. Prezident Spojených států, které nemají u Svaté Stolice zastoupení, vyslal k papeži osobního zástupce. Vatikán byl sice střežen, ale nehledě k jednotlivým přechmatům zůstalo suverénní postavení papežovo zachováno. Mimoto měl papež tentokrát více prostředků, jmenovitě rozhlas, aby zůstal ve spojení s veškerým křesťanstvem.

Byla to především veliká vánoční poselství, v nichž papež Pius XII. – zcela v duchu mírových snah papeže Benedikta XV. za první světové války – vyzýval válčící státy k míru ve spravedlnosti a slušnosti, “jehož podkladem by neměla být otázka viny na válce a požadavek odplaty; na druhé straně by měla zahrnovat navrácení všech dobytých a obsazených území; konečně by žádný národ nesměl od druhého národa vyžadovat, aby dal souhlas k násilnému odnětí práv a životních prostředků, pokládal-li by to ve vlastním případě za nepřijatelné”.

V červenci 1943 padl Mussolini a v září 1943 uzavřela italská vláda se svými přemožiteli příměří. Král opustil Řím a německé oddíly po krátkém ostřelování obsadily město. Došlo k bezvýsledným pokusům zničit bombami vatikánskou vysílací stanici. Jaké plány mělo německé velitelství není ještě známo. Papež byl však v každém případě rozhodnut, že Řím neopustí. Usiloval diplomatickou cestou pohnout Spojence, aby se zdrželi bombardování Říma, třebas byl německými oddíly přeplněn. A také i dosáhl toho, že aspoň vlastní město zůstalo ušetřeno; předměstí však byla vzdušnými nálety těžce postižena. Když konečně v červnu r. 1944 vstoupili do města Spojenci, vděčné obyvatelstvo připravilo papeži skvělé ovace.

Po celou dobu války vybízel papež diplomatickou cestou i rozhlasem k lidskosti. Když Němci obsadili polovinu Evropy, opětovně varoval před příliš tvrdým jednáním s porobenými národy. Tato jeho starost je zvláště patrná v později uveřejněných listech německým biskupům, s nimiž se z doby své nunciatury většinou osobně znal. Přitom mu podle jeho vlastních slov “nešlo pouze a výlučně o křesťanské a katolické hodnoty, nýbrž právě tak o poslední mravní základy lidského bytí a lidské důstojnosti, o Bohem daný zákon přirozený”. Když byl Řím obsazen Němci, papež Pius XII. poskytl útulek asi 5.000 Židům v církevních budovách.

Papež Pius XII. organizoval ve Vatikánu řadu pomocných akcí, mezi jiným středisko pro vyhledávání zajatců, jež mohlo dát zprávu o osmi miliónech pohřešovaných. Po příchodu Anglo-Američanů se do Říma hrnuly ze všech stran, zejména z Jižní a Severní Ameriky a ze Španělska dary. Papežské autokolony a železniční vagóny s potravinami a šatstvem ustavičně proudili po celé Itálii i daleko přes její hranice.

Obvyklé pouti do Říma během války ustaly, ale zato přišli do města statisíce vojáků a ti užili svého času krátkého pobytu k tomu, aby spatřili papeže, nejdříve Němci, a pak zase protinacističtí vojáci z celého světa. Papež Pius XII. neúnavně uděloval audience, odsunul stranou každý ceremoniel a mluvil s lidmi ve všech řečech. Většinou to nebyli katolíci, a mnozí přišli z krajů, kde vládly temné předsudky proti všemu katolickému. Dojem, který v nich zanechala prostá srdečnost nejvyšší hlavy Církve, byl vždy hluboký.

Během války nejmenoval papež Pius XII. žádné nové kardinály. V únoru r. 1946 jich ustanovil naráz 32, mezi nimi biskupy z Havany, Limy, Santiago de Chile, Rosario v Argentině, Sao Paulo v Brazílii, Utrechtu, Lourence Marques v Portugalské Africe, Pekingu, Sydney, Torontu v Kanadě a čtyři biskupy ve Spojených státech.

I poražené Německo dostalo tři nové kardinály: Fringse v Kolíně nad Rýnem, Preysinga v Berlíně a Galena v Münsteru, který však o několik týdnů zemřel. Těmito kreacemi chtěl papež Pius XII. po zničující válce působivě manifestovat univerzalitu katolické církve.

Aby papež Pius XII. vyhověl již delí dobu projevenému přání, rozhodl se definovat nauku o nanebevzetí P. Marie (Assumptio). Liturgická oslava tohoto tajemství víry 15. srpna se dá v řecké církvi sledovat aspoň do 6. století, na západě do 7. století. Teologicky nebyla tato nauka nikdy popírána. Přesto však byly provedeny rozsáhlé teologické přípravné práce a všichni biskupové dotázáni na své mínění. Jistá potíž se objevila potud, že bylo třeba předejít každému zdání, že by spolu s dogmatem byly definovány rovněž velmi staré legendy o smrti Matky Boží. Po skončení přípravných prací prohlásil papež Pius XII. 1. listopadu 1950 za obrovské účasti poutníků z celého světa nauku o tělesném nanebevzetí P. Marie, v něž katolíci vždy věřili, za skutečný článek víry.

Papež Pius XII. učinil také první kroky k rozsáhlému znovuuspořádání breviáře a římského misálu. Z jeho vlastního podnětu byl pořízen nový překlad Žalmů. Nová úprava eucharistického postu, přizpůsobena dnešnímu životnímu rytmu, byla jen nutným důsledkem dekretů papeže sv. Pia X. o sv. přijímání.

Z četných encyklik papeže Pia XII. má zvláštní místo encyklika Mediator Dei z r. 1947 proti výstřelkům liturgického hnutí. Snad ještě větší význam mají četné alokuce, řeči a promluvy obsahu sociálně filozofického, v nichž papež z pozice přirozeného práva uváděl do patřičných mezí požadavky přepjatých reformátorů ohledně státního socialismu, omezování soukromého vlastnictví a nepřípustných právních nároků ze mzdové smlouvy.

Až do posledních dnů života hájil papež Pius XII. lidskou důstojnost a právo utlačených. Neboť konec jeho pontifikátu byl zastíněn nebezpečím ohrožujícím církev i mír – ateistickým světovým komunismem, který v zemích svého vlivu způsobil biskupům, kněžím i věřícím nejhroznější utrpení a v některých státech se dokonce pokoušel způsobit církevní roztržku.

Papež Pius XII. zemřel 9 října 1958 v \Castel Gandolfo. Při jeho smrti se projevilo, v jak značné míře se mu podařilo získat si vážnost a úctu celého světa. Celý katolický svět tonul v oněch dnech ve smutku. Věčné město vzdalo svému velikému mrtvému a zachránci hold způsobem v dějinách zřídkakdy vídaným.

 

V letech 1958 – 1963 v pořadí 262 papež byl blahoslavený Jan XXIII. z Itálie:

Ke konklave se shromáždilo 52 kardinálů. Dva kardinálové zemřeli ještě během sedisvakance. Byl zvolen dosavadní patriarcha benátský, kardinál Angelo Roncalli. Dal si jméno Jan XXIII. Předtím působil jako apoštolský vizitátor v Bulharsku, jako apoštolský delegát v Turecku a Řecku a po druhé světové válce byl apoštolským nunciem ve Francii. Předcházela mu pověst nejen prozíravého diplomata, nýbrž i dobrotivého duchovního správce.

Jako žádný jiný z papežů věnoval se papež Jan XXIII. V krátké době svého pontifikátu 1958 – 1963 ihned svému úkolu biskupa města Říma. Nechávaje stranou všechny formy dosavadního protokolu, opouštěl často Vatikán, v postní době se zúčastnil bohoslužeb v jednotlivých předních římských kostelích (stationes), navštěvoval koleje, nemocnice a dokonce i věznice.

Dne 25.ledna 1959 ohlásil papež Jan XXIII., že svolá obecný církevní sněm a římskou diecezní synodu a že zreformuje církevní právo. Ohlášení obecného sněmu vzbudilo v celém světě veliký ohlas a také odloučené křesťanské církve v něm živě diskutovaly. Jako hlavní úkol sněmu označil papež Jan XXIII. v pozdějších promluvách vnitřní obnovu katolické církve jako první krok k budoucímu křesťanstva.

Římská diecézní synoda se konala koncem ledna 1960. Snažila se aplikovat na římské poměry pastorační zkušenosti z celého světa a podstatné východisko k obnově náboženského života Věčného města spatřovala v obnově a prohloubení života kněží.

Hned při svých prvních kardinálských kreacích překročil papež Jan XXIII. tradiční nejvyšší počet 70 kardinálů. Tímto rozšířením členů svatého kolegia sledoval dvě tendence. Zvýšením počtu kuriálních kardinálů a povoláním četných kardinálů neitalů ke kurii chtěl papež Jan XXIII. dosáhnout větší výkonnosti správního aparátu Svaté Stolice. Povoláním četných biskupů z celého světa do kardinálského sboru chtěl docílit lepší reprezentace světové církve ve svatém kolegiu. Tak se ponejprv staly kardinály biskupové z Mexika, Uruguaye, Japonska, Filipín a také první africký černošský biskup. Kardinálové, kteří nesídlí v Římě, se mají podle papežovy vůle více než dosud podílet na církevní správě. Pokud se právě zdržují v Římě, mají se zúčastnit zasedání kongregací, do nichž jsou přiděleni.

Papež Jan XXIII., který svolal koncil, mu mohl předsedat pouze v jeho prvním období. Již na sklonku roku 1962 se u něho projevily známky vážné nemoci a 3. června 1963 přišla smrt. Laskavým vystupováním, vzdáleným jakéhokoliv ceremonielu, získal si papež Jan XXIII. úctu a lásku nesčíslných lidí, i takových, kteří stojí mimo církev.

 

V letech 1963 – 1978 v pořadí 263 papež byl Pavel VI. z Itálie:

V konklave, trvajícím jediný den byl 21. června 1963 zvolen milánský arcibiskup Giovanni B. Montini, který do r. 1954 působil ve státním sekretariátě, naposledy ve funkci substituta a prosekretáře. Přijal jméno Pavel V. (1963 – 1978).

Papež Pavel VI. hned po volbě prohlásil, že chce pokračovat v koncilu, přerušeném papežovou smrtí. Velkou pozornost vzbudily papežovy návštěvy v cizině. Od cesty papeže Pia VII. do Paříže k císařské korunovaci Napoleona I. v roce 1804 to byly první cesty vládnoucího papeže do ciziny. První cesta, ohlášená při skončení druhého období sněmovního zasedání, jej vedla r. 1964 do Svaté země, kde se potkal s ekumenickým patriarchou orthodoxní církve Athenagorou a vyměnil s ním polibek míru. Na sklonku téhož roku 1964 se zúčastnil eucharistického kongresu v Bombaji. V r. 1965 mluvil papež Pavel VI. na valném shromáždění Organizace spojených národů v New Yorku. K 50. výročí zjevení P. Marie ve Fatimě v roce 1967 vykonal papež Pavel VI. pouť k této portugalské svatyni. Ve dnech 25. a 26. Července 1967 dlel Pavel VI. v Turecku, navštívil Istanbul a Efes, a znovu se setkal s ekumenickým patriarchou Athenagorou. V roce 1968 papež Pavel VI. se účastnil eucharistického kongresu v Bogotě v Kolumbii a r. 1970 navštívil Filipíny, a r. 1973 eucharistický kongres v Melbourne a r. 1976 ve Philadelphii.

Pontifikát papeže Pavla VI. se vyznačoval stále rostoucím zájmem světové veřejnosti o církev, ale také určitým neklidem mezi věřícími, který ani nebyl tak koncilem vyvolán jako se spíše na něm projevil. Již dlouho stávající nutnost, aby církev přizpůsobila svou činnost v moderním světě – “aggiornamento” jak to nazval papež Jan XXIII. – byla zvlášť naléhavou záležitostí sněmovního jednání.

Druhý vatikánský koncil (1962-1965). Mezi opatřeními, k nimž došlo při přípravě koncilu, má zvláštní důležitost zřízení sekretariátu pro jednotu křesťanů. Jeho vedením byl pověřen německý jezuita Augustin Bea, jmenovaný r. 1959 kardinálem. Kdežto ostatní přípravná gremia (mimo ústřední komisi jedenáct komisí a dva sekretariáty) ve své práci i ve výběru spolupracovníků sledovala ve značné míře směr tradičně konservativní, takže jimi připravená schémata jednání byla sněmem odmítnuta nebo podstatně přepracována. Beaův sekretariát si získal velkou vážnost i u nekatolíků. Bea se také zasloužil o to, že zástupci nekatolických křesťanských církví se mohli zúčastnit sněmovního jednání jako oficiální “pozorovatelé”. Účast těchto pozorovatelů na pracovních zasedáních sněmu (generální kongregace) a stále podrobnější informování všemi sdělovacími prostředky daly sněmu zvláštní ráz. Jako nikdy předtím podílela se na něm celá světová veřejnost.

Sněmovní jednání probíhalo ve čtyřech obdobích, vždy na podzim v letech 1962-1965, a zúčastnilo se ho na 2.000 biskupů. Konalo se 168 generálních kongregací a 9 “veřejných zasedání”. Koncil byl zahájen 11. října 1962.

Otázky projednávané na koncilu můžeme rozdělit do tří skupin: 1. Zásadní sebepoznání církve, 2. vnitřní život církve a 3. Poslání církve ve světě.

Ve vnitřním životě církve se projevila bezprostředně především liturgická konstituce odhlasovaná r. 1963. Touto konstitucí vyvrcholilo a plného uplatnění dosáhlo liturgické hnutí, jež započalo v prvních letech po první světové válce. Mateřské řeči se při bohoslužbě dostalo většího uplatnění, a národním biskupským konferencím bylo dáno oprávnění provádět přiměřené liturgické úpravy. Prosadil se tedy zcela opačný proces nežli ve století 19., kdy lokální liturgické formy musely co možná ustupovat jednotné liturgii římské.

Pro světovou veřejnost byly nejvýznamnější dekrety, odhlasované teprve v závěrečném zasedání koncilu dekret o náboženské svobodě a dekret o stanovisku k nekřesťanským náboženským společnostem, zejména kvůli kapitole o židech. V obojím případě bylo třeba přemoci nemálo potíží nahromaděných z minulosti. V prvním případě běželo o to, zdůvodnit plnou svobodu svědomí a náboženství – a nejenom se přiznat pro dobro obecné nebo pro varování se většího zla k toleranci vůči příslušníkům jiných náboženských vyznání – a nepropadnout zároveň nebezpečí indiferentismu. Zdůvodněním náboženské svobody důstojnosti lidské osoby – dekret začínající slovy “Dignitatis humanae” – byla překlenuta zdánlivě protichůdná rozhodnutí učitelského úřadu z 19. století – jmenovitě Syllabu Pia IX. z r. 1864. Čteme tam také důležité doznání pro celkové uvažování o církevních dějinách: “V životě lidu Božího na jeho pouti – v proměnách lidských dějin – došlo jistě někdy k takovému způsobu jednání, který málo odpovídal duchu evangelia, ano dokonce mu odporoval; ale nauka církve, že nikdo nesmí být k víře nucen, přesto přetrvala věky” (č.12).

Kapitola o židovstvu zjišťuje, že na židovský národ jako celek nelze uvalovat zodpovědnost a tedy ani kolektivní vinu na smrti Kristově, a projevuje snahu vymýtit i nejvzdálenější náznaky antisemitismu mezi křesťany. Není pochyby, že jako motiv přitom spolupůsobila vzpomínka na nedávnou minulost, kdy nacionální socialismus židy plánovitě vyhlazoval, ale je třeba uznat, že časová následnost neznamená příčinnou souvislost a že nenávist k židům vyvolaná novodobým zbožněním rasy je absolutně protikřesťanská a nedá se odvozovat z žádné formy dřívějšího populárního “křesťanského” antisemitismu.

Teologicky nejvýznamnější ksou dogmatické konstituce o církvi a o zjevení. Třebas neobsahují žádnou výslovnou definici – jako vůbec se koncil zdržel jakýchkoliv definic a anathematismat, přece představují mezník ve věroučném vývoji a představují výsledek obtížných a důkladných diskusí.

Na rozdíl od více institucionálně právního a hierarchického pojmu církve, jak se vytvořil především ve středověku a upevnil situací protireformační, vyjadřuje konstituce o církvi Lumen gentium prohloubené sebepoznání církve, když církev označuje “jako svátost neboli znamení a nástroj vniterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení”. Zároveň je doplněna nauka Prvního vatikánského koncilu, který mohl pojednat pouze o moci papežské, jasnějším určením postavením biskupů v církvi; jakožto nástupce sboru apoštolů má biskupský sbor, spolu s papežem jako hlavou a s jeho souhlasem, nejvyšší moc nad celou církví.

Původní schéma konstituce o zjevení Božím bylo v prvním sněmovním období většinou koncilu odmítnuto a ke schválení nového textu došlo až při samém závěru koncilu. Zjevení je tu chápáno jako sebesdělování Boha lidstvu; odpověď člověka vírou spočívá především v osobním setkání s Bohem a v odevzdání celého člověka; toto zdůraznění je příznačné, nebo´t se jím doplňuje a převyšuje dřívější všeobecně rozšířené spíše intelektualistické pojetí zjevení (zjevením se rozumělo sdělení určitých věroučných pravd). O písmu svatém se praví, že učí pravdě, “kterou Bůh chtěl mít ve svatých knihách zaznamenanou pro naši spásu” (č.11). To nevylučuje, že v Písmu sv. mohou být obsaženy lidské omyly, které s “pravdou pro naši spásu” nemají žádnou souvislost. Zároveň ve shodě s biblickou encyklikou papeže Pia XII. z r. 1943 se konstatuje, že v Písmu svatém jsou obsaženy různé literární druhy a tím i výpovědi, jež jsou v rozličné míře “historické”.

Když již koncil doporučil zmodernizovat pracovní postup ústředních církevních úřadů, snažit se o lepší spolupráci s episkopátem a zmezinárodnit složení papežské kurie, papež Pavel VI. apoštolskou konstitucí Regimini ecclesiae universae z 18. srpna 1967 ohlásil pronikavou reformu kurie k 1. lednu 1968. Podle ní dostává státní tajemník podobné postavení jako ministerský předseda světských vlád. Může svolávat vedoucí kuriálních kongregací ke “kabinetním zasedáním”, aby ulehčil koordinaci církevní správy. Jemu bezprostředně podléhá “papežský sekretariát”, jakési ministerstvo vnitra, a “rada pro veřejné církevní záležitosti”, rovnající se ministerstvu zahraničí. Počet kuriálních kongregací byl redukován z deseti na devět. Zároveň byly kuriální úřady, zabývající se finančními věcmi, sloučeny v “hospodářskou prefekturu” odpovídající ministerstvu financí. Dále byl při kurii zřízen statistický úřad.

Každá kongregace má mít v budoucnosti v čele prefekta. Papež se zřekl tradičního předsednictví některých kongregací. Jako plnoprávné členy bude možno do každé z kongregací povolávat diecézní biskupy. Tímto způsobem mají být ve vedoucích církevních úřadech zastoupeny všechny země. Kardinálové – prefekti a ostatní členové kurie nebudou již jako dříve ustanovováni doživotně, nýbrž na dobu pěti let. Opětné ustanovení je možné, ale papežovou smrtí se mandát automaticky ztrácí, aby nový papež měl při výběru spolupracovníků volnou ruku.

Případné kompetenční spory mezi kongregacemi a soudní kontroverze v oboru církevního řádu bude v budoucnosti rozhodovat Apoštolská signatura, nejvyšší soudní dvůr, k němuž je připojen soudní dvůr správní.

Do jednotlivých kongregací mohou být povoláváni i laičtí zástupci jakožto odborní poradci.

Ke kurii byly oficiálně připojeny sekretariáty pro jednotu křesťanů, pro nekřesťany a pro nevěřící, jakož i Rada laiků a studijní komise “Spravedlnost a mír”.

Sboru kardinálů, který překročil počet 100 členů zůstává nadále vyhražena volba nového papeže.

Reformu kurie odůvodnil papež Pavel VI. takto: “Zdálo se, že nadešel čas přiměřeně obnovit římskou kurii, aby se mohla stát schopným a působivým nástrojem toho, komu je svěřen úřad nejvyššího učitele a správce církve”.

Aby byla umožněna účast všech biskupů na správě církve, dal koncil podnět k ustanovení biskupské synody, na niž mají vysílat zástupce biskupské konference celého světa. Ponejprv svolal papež Pavel VI. tuto biskupskou synodu v září a v říjnu r. 1967 a znovu na podzim r. 1971 a r. 1974.

Papež Pavel VI. zemřel nečekaně 6. Srpna 1978 a byl pohřben 12. Srpna v podzemí svatopetrské baziliky v prostém hrobě. Prostý byl i předcházející pohřební obřad, jako vůbec papež Pavel VI. kladl důraz na jednoduchost a prostotu a naznačil to tím, že odložil tiaru a spokojil se mitrou.

 

Krátce v roce 1978 v pořadí 264 papež byl Jan Pavel I. z Itálie:

Nástupcem papeže Pavla VI. se stal dne 26. Srpna 1978 benátský patriarcha Albino Luciani, který přijal jméno Jan Pavel I., aby naznačil, že chce pokračovat v linii svých dvou bezprostředních předchůdců. Jeho korunovace postrádala veškeré pompy. Jeho laskavé vystupování a srdeční úsměv získaly mu rázem srdce lidu. V čele církve však stál pouhých 33. dní. Večer 28. Září 1978 podlehl srdečnímu infarktu.

 

V letech 1978 – 2005 v pořadí 265 papež byl Jan Pavel II. z Polska:

Volbou jeho nástupce Jana Pavla II. byla porušena tradice trvající od roku 1522. Z konklave 16. Října 1978 nevyšel Ital, nýbrž Polák, krakovský arcibiskup Karol Wojtyla. Narodil se 18. května 1920 ve Wadovicích u Krakova, jako devítiletý chlapec ztratil matku a o jeho výchovu se staral otec, voják z povolání. Po maturitě 1938 se dal zapsat na filozofické fakultě v Krakově, za války pracoval jako dělník, od roku 1942 studoval přitom v Krakově teologii a r.1946 byl posvěcen na kněze. Po dalších studiích v Římě získal doktorát teologie a od roku 1954 přednášel etiku na katolické univerzitě v Lublině. R. 1958 se stal světícím biskupem a r. 1963 arcibiskupem krakovským, r. 1967 povolal jej papež Pavel VI. do kardinálského sboru.

Charakteristické jsou pro papeže Jana Pavla II. pastorační cesty zahrnující celý svět, zahrnující i vícenásobné návštěvy Československa. Velkou odezvu měly jeho sociální encykliky Laborem exercens z roku 1981 a Annus centesimus z roku 1991 tj. stý rok od vydání encykliky Rerum novarum. Jako vroucí ctitel panny Marie projevil se papež Jan Pavel II. svou mariánskou encyklikou Redemptoris Mater – Matka Vykupitele, o blahoslavené panně Marii v životě putující církve.

Dne 13. května 1981 spáchal na papeže Jana Pavla II. atentát Turek Ali Agča u příležitosti generální audience. Papež přes těžké zranění atentát přežil.

Po dlouholeté a intenzivní práci mohl Jan Pavel II. dne 25. ledna 1983 promulgovat nový Codex Iuris Canonici.

V roce 1993 vydal papež Jan Pavel II. encykliku Veritatis Splendor o základech nauky církve o mravnosti, v které kromě jiného mravně odsoudil homosexuální jednání s poukazem na citát 1 Kor 6, 9-10, kde apoštol svatý Pavel poukazuje na to, že tito lidé nebudou po své smrti spaseni.

 

Od roku 2005 v pořadí 266 papež je Benedikt XVI. z Německa:

Nyní v říjnu 2009 v době kdy píši tuto práci je momentálně papežem Benedikt XVI. z Německa již více než čtvrtým rokem. V pořadí dvěstěšestašedesátým náměstkem Ježíše Krista na zemi se stal po smrti papeže Jana Pavla II. v roce 2005, a nemýlím-li se byl to tuším měsíc duben. Je těžké, přetěžké něco napsat o právě úřadujícím papeži. A to tím méně pokud je zřejmé, že ve svém životním díle rozhodně ještě ani zdaleka neřekl poslední slovo. Omezím se snad jen na konstatování, že Benedikt XVI. se původně vlastním jménem jmenoval Joseph Ratzinger, narodil se v Německu, a to konkrétně v Bavorsku v roce 1927, byl velice oblíbeným arcibiskupem v bavorské metropoli Mnichově před tím, než ho jeho předchůdce papež Jan Pavel II. povolal do Říma k důležité práci v římské papežské kurii, přičemž již před papežem Jánem Pavlem II. Josepha Ratzingera vyjmenoval za kardinála papež Pavel VI. V roce 1991 tuším to byl měsíc květen, co jsem na vlastní oči mohl vidět kardinála Josepha Ratzingera na jeho přednášce, která se uskutečnila ve velikém sále domu odborov ROH postaveném na námestí Františka Zupku, dnes Centrálne trhovisko v městském obvodu Bratislava III., kde je dodnes největší přednášková sála v Bratislavě s kapacitou více než tisíc sedadel, a kde jinak dodnes kromě jiného mívají často své celostátní sjezdy největší politické strany. Tenkrát v květnu 1991 se na té přednášce kromě mojí maličkosti a tisícovky dalších podobně malých lidí z ulice jako jsem i já, zúčastnili však i dva tehdejší prominenti slovenské katolické církve, a to sídelní arcibiskup trnavské arcidiecéze Ján Sokol a kardinál Ján Chryzostom Korec, který v té době byl zase sídelním biskupem nitranské diecéze.

Papež Benedikt XVI. v roce 2008 zachránil nábožensky zdravé síly dosud přináležející do potratové a homosexualistické anglikánské církve když založil uniatskou anglikánskou církev, a tím umožnil těm věřícím i duchovním, kteří nesouhlasí s potraty a homosexualistickou agendou konverzi od jejich takto postižené anglikánské církve ke katolicismu.

Zpět na hlavní stránku!