wz

Zpět na hlavní stránku!


Mašínové a Milan Paumer jsou hrdinové národa!

Skupina bratři Mašínových a Milana Paumera jako největší hrdinové našeho národa jsou hodni našeho nejhlubšího uznání a naší nejvyšší úcty!

O půlnoci ze středy na čtvrtek z 5. na 6.březen 2008 jsem se rozloučil s kamarádem a šel domů. Nebudu uvádět jeho jméno, pouze uvedu, že tento kamarád je ateista a rozhodně jsem se s ním nepotkal kvůli náboženství. Naděje, že bych ho snad obrátil k víře Ježíše Krista jsem se vzdal s velikou lítostí již dávno. Sešli jsme se nyní dne 5.března 2008 pozdě večer na poslouchání pořadu “Nad věcí” Českého rozhlasu. Netuším osobně sice která konkrétně stanice Českého rozhlasu to vysílala, neboť rozhlasový přijímač nebyl můj, ale kamarádův, nicméně mohu říci, že hostemčase od 23.00 hod. onoho dne 5.března 2008 tohoto pořadu byl jeden z největších národních hrdinů našeho národa pan Milan Paumer. Všech “pět volajících” Milanu Paumerovi byli fanatičtí bolševici, které nejspíše asi angažoval i zaplatil samotný Český rozhlas. Ohlásili tam sice pořadu “Nad věcídvě telefonní čísla pro posluchače, a to prvé telefonní číslo bylo 221 552 155 a druhé telefonní číslo bylo 221 552 255, avšak na těchto obou telefonních číslech byl permanentně “obsazovací tón” , a to dokonce i v čase když nikdo jim stoprocentně netelefonoval, a když tam redaktorka Českého rozhlasu představující posluchačům pana Milana Paumera naoko čekala “až někdo konečně zavolá”. My dva i v tomto jejím čekacím čase jsme se na tyto telefonní čísla marně chtěli dovolat, neboť i v tomto čase “kdy nevolal jim nikdo” obě ohlášená telefonní čísla měla beznadějně obsazovací tón…

První “volající” bolševik nás svojí arogancí a urážkami rozčilil, druhá volající bolševička svými hulvátskými urážkami pana Milana Palmera nás přímo vyhecovala do krajní zuřivosti a od té doby jsme se oba dva skoro celou hodinu až do 24.00 hod. tam snažili dovolat na ohlášená dvě telefonní čísla. Ovšemže oba dva marně. A přitom obsazovací tón nám ovšemže beze změny pípal i v čase, když redaktorka údajně “netrpělivě čekala, kdy již konečně někdo zavolá”. Nejspíše to tedy celé byl úplně obyčejný Českým rozhlasem zinscenovaný podvod, a dotyčných “pět volajících” nebyli skuteční volající posluchači, ale pouze Českým rozhlasem nastrčení bolševici volající z nějaké jiné kanceláře Českého rozhlasu v Praze, a Český rozhlas celou touto svou komedií se snažil panu Milanu Paumerovi asi vsugerovat, že údajně těchto pět vybraných bolševiků reprezentuje vůli “celého našeho národa”, že celý náš národ je údajně rý “odsuzuje” atd. Překouknouce tuto odpornou manipulaci a podvod, byli jsme tím oba dva zhnuseni a otráveni.

Když nám nebylo možno dovolat se panu Milanu Paumerovi, kterého si oba dva nesmírně vážíme, právě tak jako i ostatní hrdiny ze skupiny bratří Mašínů, využívám zde aspoň těchto mých skromných jinak pouze náboženských webových stránek www.henryklahola.nazory.cz , abych všem vlastencům a národním hrdinům ze skupiny bratrů Mašínů a osobitně 77 – letému panu Milanu Paumerovi (narozen v roce 1931) vyslovil projev svého nejhlubšího uznání a své nejhlubší úcty co pro náš národ v boji proti nenáviděnému bolševismu udělali.

A i když sice osobně netuším zda-li pan Milan Paumer a další hrdinové ze skupiny československých vlastenců kolem bratří Mašínů jsou věřící křesťané anebo ateisté, zde to ani není důležité, neboť vlastně ani není Boží vůli, aby všichni lidé byli úplně stejný. Já osobně například jako hluboce věřící křesťan jsem se rozhodl pro celoživotní zachování celibátů a panictví pro Boží království, a když vidím muže a ženy, kteří se taky nakonec rozhodnou pro celoživotní zachování panictví či panenství pro Boží království mám z toho velikou radost. A čím více lidí se rozhodne pro celoživotní zachování panictví nebo panenství pro Boží království tím je moje radost z toho větší; nicméně na druhé straně jsem srozuměn s tím, že by zas z druhé strany nebylo vhodné, aby se pro panictví či panenství rozhodli úplně všichni lidé, protože by to znamenalo vyhynutí lidstva.

Pokud jde o skutek pana Milana Paumera a bratři Mašíny a ostatní naše vlastence – je to v podstatě analogicky totéž. Já osobně jako hluboce věřící křesťan by jsem nikdy v životě nevzal do ruky střelnou zbraň proto, abych ji použil proti jinému člověku. Nicméně na druhé straně uznávám, že by nebylo vhodné, aby i všichni ostatní lidé byli stejní pacifisté jako jsem já, neboť pak by zde bolševik panoval dodnes, neboť pokud by objektivně nehrozilo bolševikům nebezpečí násilné lidové vzpoury proti bolševizmu, bolševici by nikdy neměli důvod opouštět svoje koryta, neboť by zde nebylo žádné psychologické hrozby, že budou bolševici svrženi násilím lidem, nemuseli by se bolševici ničeho bát a proto by nám zůstal bolševik vládnout navěky. Kromě toho když si uvědomím, že každý bolševik je vtělený satan v lidské podobě jehož prvoradým programovým cílem je vykořenění křesťanství a násilné potření víry v mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, pak objektivně i když sice já osobně jako hluboce věřící křesťan bych se nikdy na žádné válce a zabíjení nezúčastnil, nicméně s hlubokou úctou se skláním před všemi muži i ženami, kteří kdy pozvedli zbraň v boji proti nenáviděnému bolševikovi jako satanskému nepříteli křesťanské víry, kterou vyznávám a zásadně si nepřeji ani do budoucna, aby mi někdo bránil svobodného vyznávání mého katolického náboženství.

Nikdy nezapomenu když jednou jedna fanatická zbolševizovaná učitelka se veřejně rouhala Pánu Bohu a současně se mi před asi třiceti děti celé třídy vysmívala a hrubě urážela mojí náboženskou víru. Říkala – cituji doslova:

“Prečo vôbec chodíš na náboženstvo? Čo to tvoje hlúpe náboženstvo! Čo ten tvoj aristokratický pápež – ten sa na teba vykašle. To socializmu vďačíš za to, že si dnes sýty, pekne oblečený a máš kde bývať. Za kapitalizmu by si celý deň musel otrocky hrdlačiť na farárov a iných kapitalistov, bol by si pri tom večne hladný, bosý a nahý a myslíš si, že by ti ten tvoj polofeudálny plutokratický pápež nejako pomohol? Maximálne mohol by si sa pred tým svojim pápežom za kapitalizmu iba po zemi plaziť a tomu svojmu kapitalistickému pápežovi jeho zablatené čižmy jazykom lízať…”

Samozřejmě, že celá třída když tyto urážky, posměšky a rouhání se Bohu slyšela – řvala při tom smíchy až se celá budova otřásala. To pouze já jsem měl smutně zvěšenou hlavu v bezmocné nenávisti vůči satanovi, který sídlil v těle této fanatické zbolševizované učitelky. Satan se ale přepočítal a dosáhl pravý opak toho, co sledoval. Nejen že mně satan těmito řeči pro svůj ateizmus nezískal, ale právě naopak po tomto zážitku bolševizmus a bolševiky jako největší nepřátele Ježíše Krista nenávidím ještě mnohonásobně více. Dotyčná učitelka zemřela ještě před pádem bolševismu v roce 1989, nicméně jejich dvě komunisčatá (syn a dcera) v Bratislavě žijí dodnes, a kým jsem v Bratislavě do 24.8.1992 žil, několikrát když jsem je potkal jsem jim řekl, že je nenávidím a že jsem rád, že Vaše bolševická matka zdechla, ba dokonce s jedním komunisčetem (jejím synem) jsem se dokonce popral, a před pořádným výpraskem ho zachránilo pouze několik dalších zřejmě asi podobných hajzlů z takzvané “Humanitární společnosti pro lidská práva” neboť její syn ačkoliv je to bolševické dítko má tu nehoráznou drzost, že si hraje na takzvaného pravicového demokrata protestujícího proti “porušování lidských práv na Kubě a Severní Koreji” a její dcera mě dokonce hrubě urazila, když jsem zjistil, že začala chodit do kostela, a když jsem ji uviděl v kostele před zpovědnicí stát, tak jsem se jí natvrdo zeptal, zda-li se jde vyspovídat z těch svých odporných bolševických hříchů své bolševické matky, že ať děkuje Panu Bohu za to že jsem křesťan, neboť jinak bych ji asi teď ihned vlastnoručně asi uškrtil za to, že mněla tu nehoráznou drzost, že ač vědoma si toho, že je dcerou fanatické bolševičky, měla tu podlost že vstoupila do kostela. Ona však mě urážela nejen tím, že si hraje na křesťanku, ale poslala mi i velice urážlivý list, v kterém se mně vysmívala a hrubě mně urážela. V tomto svém listu mi doslova napsala, že prý ví o tom, že “její matka mi ještě jako chlapci ublížila, že jí je to prý velice líto, a že mně prý úpřimně prosí o odpuštění…” Od zuřivosti jsem ten list roztrhal rukama i zubama, byl jsem téměř až nepříčetný od zuřivosti. Navíc tvrdila, že prý se dala pokřtít. Ne, nic takového! Bolševika či bolševíčatko (tj. dítě bolševika) ani sto biskupů nemůže právoplatně pokřtít, protože na platné přijetí svátosti křtu je u dospělého člověka nezbytná alespoň minimální osobní víra v Ježíše Krista, kterou ovšemže bolševici a ani jejich bolševičatá nikdy nemají. A v této věci tudíž rozhodně nemá smysl si cokoliv nalhávat!

Ještě se mi i o tom snívalo. Byla poprava, rozhodovalo se zda mají pověsit její dvě komunisčatá. Já jsem soudci – andělovy řekl, že s jejich oběšením osobně plně souhlasím. Odmítl jsem však ale nabídku, abych já byl katem, který jim oběma natáhne slučku kolem krku. Anděl mě tedy pověřil, abych šel sám sehnat nějakého kata místo sebe. Já jsem se tedy hned horlivě vybral hledat kata, neboť anděl mi pohrozil, že když nikoho do zítra neseženu, že je prý pustí na svobodu. Ale nikdo to nechtěl vzít, ačkoliv já lidi doslova na kolenou prosil aby tu funkci kata vzali. Myšlenka, že obě komunisčatá tak nedejbůh ujdou svému spravedlivému trestu byla pro mě děsivá. Nakonec jsem se celý zpocený ze snu probudil.

Ovšemže ne vždy jsem měl takové hororové sny. Jeden sen byl velice příjemný. To když jsem překabátil, přelstil i samotného satana! Jednou jsem potkal ve snu samotného Ježíše Krista jako nejvyššího soudce a satana vedle něj jako generálního prokurátora. Satan řekl: “Ježíš Kristus ti teď za tvé věrné služby Bohu splní jedno přání Henryku Laholo. A cokoliv si budeš přát Henryku Laholo, dostaneš to. Ale pod jednou podmínkou! Že každý jeden komunista dostane totéž co si vyžádáš pro sebe a co dostaneš ty. To tedy znamená, že: Budeš-li chtít automobil? Dostaneš jej! Ale každý jeden komunista na naší zeměkouli dostane též jeden automobil! Budeš-li chtít vlastní dům? Dostaneš jej! Ale každý komunista dostane též jeden dům? Budeš-li chtít obrovské vzdělání? Dostaneš jej! Ale každý komunista dostane totéž vzdělání jako ty”. Ježíš Kristus jako nejvyšší soudce se mně pak zeptal, jestli tento návrh generálního prokurátora satana přijímám. Satan se usmíval myslíc si jak mě dostal. Já jsem však ale rezolutně odpověděl “Ano! Přijímám”. Tu Satan se usmíval ještě víc. Když mě Ježíš Kristus uslyšel, klepl svým soudcovským kladívkem po stole a řekl: “Platí! Je tedy rozhodnuto! Ať je tak, a tak i bude!” Satan byl blahem celý bez sebe. Pak se mně oba dva zeptali jaké je moje přání. Tu ale pro satana přišla studená sprcha, neboť netušil, že moje nenávist vůči satanovi a satanovým služebníkům – bolševikům je nekonečněkrát silnější a intenzivnější než moje osobní touha žít na tomto světě za každou cenu. K satanovu nemilému překvapení odpověděl jsem, že mým přáním je, aby se mně chopili kati a usekli mi okamžitě hlavu (pointa: když useknou hlavu mně – useknou hlavy také i všem bolševikům! A to za smrt mojí maličkosti se mi vyplatí, neboť vítězství Božího království nad satanem a jeho lidmi je pro mě nekonečněkrát důležitější než můj vlastní život.).

Ovšemže vím, že mnozí lidé nebudou s mým pohledem souhlasit. Ve Spojených státech amerických v primárních volbách za Demokratickou stranu usiluje o svoji nominaci manželka jednoho bývalého prezidenta, který je odporným smilníkem, který odporně sexuálně zneužíval Moniku Lewiňskou Osobně jsem z toho otráven, ale k mému údivu mnozí lidé říkají, že prý to je v pořádku, vždyť tím smilníkem byl prý pouze její manžel Clinton a nikoliv ona samotná. Jako kdyby to nebylo jedno! Je to žena smilníka? Je! A přesto chce být prezidentkou Spojených států amerických!! A to je v mých očích úplně totéž jako kdyby dotyčný smilník Clinton samotný chtěl opět kandidovat na úřad prezidenta Spojených států Amerických. Já osobně v tom žádný rozdíl nevidím. Ale mnozí lidé to ku podivu vidí jinak. Ona prý není smilnice, ona je pouze manželka smilníka, a to je prý údajně rozdíl. Nikdo mi sice nevysvětlil jaký, ale to je jedno. Copak si snad ona toho smilníka nevzala za svého manžela sama a zcela dobrovolně?

Nechci se s nikým hádat. Ale nikdo mi nic nevymluví. Bolševismus je směsí všeho zla a bolševici jsou úhlavní nepřátelé mého Pána Ježíše Krista. Každý kdo se proto rozhodl kdekoliv na zeměkouli a jakkoliv bojovat proti bolševizmu, bolševikům a případně snad třeba i jejich bolševičatům je hoden mé nejhlubší úcty, vděčnosti a uznání. To je mé přesvědčení a na tom nemohu a ani nechci nic měnit!

Velice mně uráží, když někdo tyto národní hrdiny a nejlepší osobnosti jaké náš národ kdy měl označují za údajné prý vrahy a teroristy.

Pokud jsou oni “vrahové” a “teroristé” pak tím spíše by úplně obyčejnými sprostými vrahy a teroristy museli být i Kubiš, Gabčík a další českoslovenští parašutisté, kteří naplánovali a chladnokrevně provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha v roce 1942.

A obrat “tím spíše” myslím doslovně, protože zatímco skupina bratrů Mašínů a Milana Paumera žádné vraždy cíleně naplánovala, skupina československých parašutistů v roce 1942 pouze s tímto cílem a úmyslem se vrátila zpátky do Protektorátu Čechy a Morava.

A obrat “tím spíše” myslím doslovně i z toho důvodu, že zatímco skupina bratrů Mašínů a Milana Paumera toužila pouze po vlastní svobodě a jistě by byli nejraději, kdyby se jim podařilo dostat se na svobodu bez jediného výstřelu ven z tohoto bolševického pekla, a tedy jejich jednání bylo vynuceným jednáním v krajní nouzi, neboť to rozhodně nebyli členové skupiny bratří Mašínů a Milana Paumera kteří by měli osobně zájem o pohraniční ozbrojenou konfrontaci (chtěli totiž jen projít na západ!), ale byl to právě zločinecký totalitní režim a jeho lidé, kteří se jim v tomto odchodu na západ snažili za každou cenu zabránit, a tudíž exponenti tohoto zločineckého režimu měli zájem na ozbrojené konfrontaci se skupinou bratrů Mašínů a Milana Paumera s cílem je zlikvidovat. Myšlenka, že by část otroků coby inventáře socialistického státu získala svobodu byla pro totalitní zločinecký režim absolutně nepřijatelná.

Skupina bratrů Mašínů a Milana Paumera rozhodně žádnou ozbrojenou konfrontaci nevyhledávala, ale naopak v rámci daných možnosti při sledování svého hlavního cíle dostat se na svobodu, na západ se snažili pokud možno v co nejmaximálnější míře všem konfliktům a potyčkám s protivníky se vyhnout. Ostatně všichni členové skupiny bratrů Mašínů a Milana Paumera měla do té doby úplně čistý trestní rejstřík, nikdo z nich se nedopustil žádného trestního činu a ani přestupku. Alespoň tedy rozhodně se nikdy nedopustili ničeho nezákonného co nesouviselo s bojem proti zločineckému režimu.

Ti co zde vyhledávali konfrontaci byli naopak exponenti zločineckého bolševismu, kteří stůj co stůj chtěli jejich odchodu na západ za každou cenu zabránit, a tak jednání skupiny bratří Mašínů a Milana Paumera bylo jednání zcela vynuceným, nedobrovolným, byli proti své vůli postaveni před hotovou věc kde jim zůstala pouze volba bránit se anebo pasivně nechat se zabít. Jednali v krajní nouzi a jejich jednání i podle stávajícího trestního zákona hodnotím jako sebeobranu podle ustanovení § 13, potažmo jako jednání v krajní nouzi podle ustanovení § 14 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění dalších změn, novelizací a doplňků. Jejich jediným plánem byl totiž útěk na svobodu. Provedení žádné z jejich “vražd” nebylo předem naplánováno, ale pouze situačně vynuceno nastalou situací, v důsledku čehož tak jednali v krajní nouzi.

Naopak českoslovenští parašutisté v roce 1942 ačkoliv osobně i jejich skutku si nesmírně vážím, přece jen až takto vysoce morální kredit neměli. A ihned i vysvětlím proč:

Skupina parašutistů kolem Gabčíka a Kubiše z roku 1942 žila již ve Velké Británii, a tedy lze říci, že oni již byly svobodní. Vzhledem k tomu, že již žili ve svobodném světě, v Anglii, v žádném případě nelze říci, že jejich jednání bylo nějakým vynuceným jednáním v krajní nouzi. Pravý opak toho je pravdou! Ač sice oni osobně již v tom čase byli plně svobodní, dobrovolně se přesto vrátili do nesvobody, tj. do Protektorátu Čechy a Morava, aby chladnokrevně a naplánovaně zabili říšského zastupujícího protektora. A tudíž jejich jednání nebylo jednáním situačně vynuceným (nikdo jich nenutil vrátit se do Protektorátu Čechy a Morava!), ale naopak jejich jednání objektivně bylo chladnokrevně naplánovanou vraždou. To by bylo něco podobného, jako kdyby třeba snad skupina lidí bratří Mašínů a Milana Paumera již třeba od února 1948 žila si svobodně někde na západě, a dejme tomu třeba v roce 1950 by se nechali dobrovolně shodit jako parašutisté nad československým územím, aby zde provedli nějaký chladnokrevně předem naplánovaný atentát na Klementa Gottwalda či jiné exponenty totalitního režimu. Pak bych třeba možná částečně i uznal, že jim lze něco vyčítat

Ostatně když jakýsi zrádce Čurda nebo jak se ten hajzl jmenoval, Gabčíka, Kubiše a ostatní parašutisty zradil, byli v roce 1942 obklíčeni v Praze v kryptě pravoslavného kostela. Obklíčilo je tam několik desítek či dokonce stovek gestapáků, esesáků a dalších exponentů protektorátního režimu. Skupina hrdinných československých parašutistů kolem Gabčíka a Kubiše kladla svým nepřátelům tuhý ozbrojený odpor, stříleli a nastala několikahodinová přestřelka mezi parašutisty a exponenty nacistického režimu. Zda-li se skupině parašutistů kolem Gabčíka a Kubiše z roku 1942 podařilo v rámci této vzájemné přestřelky nějaké na ně útočící esesáky či gestapáky i zastřelit to nevím, ale pokud třeba i ano, pak rozhodně nebudu proto tyto československé parašutisty označovat za “sprosté vrahy a teroristy”, neboť jejich jednání bylo zde situačně vynuceno a stříleli tudíž i oni v krajní nouzi. Pokud Vy se mnou zde nesouhlasíte, pak si klidně můžete podat ruku s Adolfem Hitlerem, neboť jste jeho člověkem. Pokud třeba zde se mnou i výjimečně souhlasíte že skupina hrdinných československých parašutistů kolem Gabčíka a Kubiše z roku 1942 tím že kladli ozbrojený odpor útočícím esesákům a gestapákům nejsou kvůli tomu “sprostí vrahové a teroristé”, ale současně jedním dychem dodáte, že skupina lidí bratří Mašínů a Milana Paumera teroristé údajně když se obdobním způsobem bránila prý jsou, pak se Vás táži, proč zde měříte takovýmto dvojitým metrem?

Jaký byl rozdíl mezi režimem bolševickým a nacistickým. Nacistický režim trval nanejvýš těch dvanáct let, zatímco bolševik zde vládl mnohem déle. Ale žádný jiný rozdíl mezi oběma režimy nevidím. Samozřejmě že rozumím tomu, že ti lidé, kteří až po krk sami stojí ve svých vlastních bolševických sračkách, popřípadě v těchto bolševických sračkách stáli jejich rodiče či prarodiče vždy budou prohlašovat naše největší vlastence a národní hrdiny za údajné “teroristy a sprosté vrahy”. Já naopak za teroristy a sprosté vrahy pokládám tyto bolševiky!

jako státní občan České republiky ve jménu všech slušných lidí České republiky všem těmto lidem skupiny lidí bratří Mašínů a Milana Paumera vyslovuji naši nejhlubší vděčnost, úctu a uznání; a současně apeluji i na svého prezidenta České republiky Prof.Doc.Ing.Václava Klause, aby dne 28.října 2008 u příležitosti devadesátého výročí vzniku Československé republiky udělil všem členům skupiny lidí bratří Mašínů a Milana Paumera nejvyšší státní vyznamenání České republiky Řád Tomáše Gariqua Masaryka.

Ja ako štátny občan Slovenskej republiky v mene všetkých slušných ľudí Slovenskej republiky všetkým týmto ľuďom skupiny ľudí bratov Mašínov a Milana Paumera vyslovujem našu najhlbšiu vďačnosť, úctu a uznanie; a súčasne aj apelujem na svojho prezidenta Slovenskej republiky Doc.JUDr.Ivana Gašparoviča, aby dňa 30.októbra 2008 u príležitosti deväťdesiateho výročia -Deklarácie Slovenskej národnej rady, ktorou sa Slováci prihlásili k myšlienke vytvorenia spoločného československého štátu Čechov a Slovákov – udelil všetkým členom bratov Mašínov a Milana Paumera najvyššie štátne vyznamenanie Slovenskej republiky – Rád Milana Rastislava Štefánika.

Já osobně jsem bipolita, tj. mám jak české státní občanství, tak i slovenské státní občanství. Náš pan premiér Mirek Topolánek v téhle věci učinil první krok správným směrem, za co jsem mu nesmírně vděčen. Doufám, že tento krok nezůstane osamocen, ale že budou následovat kroky další a to jak ze strany české tak i slovenské, neboť i když se sice formálně jedná o Čechy, nelze pominout že případ hrdinství a odvahy skupiny lidí bratří Mašínů a Milana Paumera se bytostně vztahuje k období naší společné československé minulosti, když celý náš československý národ (anebo chcete-li oba naše národy – český i slovenský) trpěl pod despotismem bolševické tyranie a tudíž se to týká jak dnešní republiky České tak i Slovenské.

Dne 6.3.2008 napsal

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!