wz

Zpět na hlavní stránku!


Páter Jan Pavlík S.J. Reportáž z průběhu pohřbu bývalého provinciála jezuitů na Velehradě dne 4.12.2008.

Nejprve stručná rekapitulace. Žádné podklady k životu duchovního otce Jana Pavlíka sice nemám, nicméně základní rekapitulaci o jeho životě si troufám sepsat i čistě po paměti. Jan Pavlík se narodil dne 23.10.1920, a za katolického kněze byl vysvěcen dne 19.6.1943. Poté pocítil, že Bůh ho volá, aby se stal členem Tovaryšstva Ježíšova, nicméně v daném čase právě probíhala druhá světová válka a v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava vládl tuhý nacistický režim utiskující katolickou církev, a proto zažádat o vstup do Tovaryšstva Ježíšova bylo z politických důvodů nereálné, a tudíž to musel důstojný pán Jan Pavlík odložit až na dobu, kým se tato druhá světová válka neskončí. Proto velebný pán Jan Pavlík oficiálně o vstup do Tovaryšstva Ježíšova požádal až po skončení druhé světové války v roce 1945. Pak ale zas nastaly určité potíže administrativně – personálního rázu, neboť páter Jan Pavlík byl v té době světský diecézní kněz, a dlouho se ho zdráhali uvolnit z diecézní pastorační služby, aby mohl vstoupit do řeholního řádu k jezuitům. Pátera Jana Pavlíka uvolnili až ve srpnu 1947, a tak páter Jan Pavlík až dne 14.8.1947 nastoupil do noviciátu u Tovaryšstva Ježíšova, který ukončil už po únorovém puči v roce 1948. V noci ze dne 13 na 14. dubna 1950 estébáci a další jednotky ministerstva vnitra násilně zlikvidovali všechny mužské řeholní řády v celém Československu a uvěznili všechny řeholníky, v důsledku čeho jako jezuitský řeholník byl zatčen a internován i páter Jan Pavlík. Poté byl jezuitský páter Jan Pavlík souzen v jakémsi vykonstruovaném procesu, a za jakousi smyšlenou vlastizradu nebo něco podobného byl odsouzen tuším na patnáct let vězení. Jezuitského pátera Jana Pavlíka pustili z vězení na svobodu v roce 1960 na amnestii. Katolický kněz a jezuita Jan Pavlík poté co byl v roce 1960 na amnestii propuštěn z vězení musel pracovat jako úplně obyčejný dělník, pracoval tuším jako jeřábník u jistého státního stavebního podniku.

Až tuším od roku 1965 mohl Jan Pavlík pracovat jako světský diecézní kněz. Páter Jan Pavlík však byl nepřetržitě od roku 1947 členem jezuitského řeholního řádu, byť i sice po dubnu 1950 pouze tajně, neboť všechny mužské řeholní řády byly za totalitního režimu v období od 1950 do 1989 v Československu oficiálně – ze strany vládnoucího režimu – fakticky zrušeny a zakázány. Ba nejenže po celou tu dobu páter Jan Pavlík tajně pokračoval v činnosti jako člen Tovaryšstva Ježíšova, ale v roce 1971 byl dokonce jezuitským generálem v Římě jmenován jezuitský páter Jan Pavlík za nejvyššího představeného jezuitského řeholního řádu v české provincii s titulem provinciál. Český jezuitský provinciál Jan Pavlík se tak v roce 1971 stal nejvyšším jezuitou na teritoriu celé dnešní České republiky, a zůstal jím dvacet let, až do roku 1991. Poté v období od roku 1991 až do roku 1998 působil bývalý jezuitský provinciál Jan Pavlík jako spirituál katolických bohoslovců v Olomouci. Poté bývalý český jezuitský provinciál a spirituál Jan Pavlík v roce 1998 odešel na Velehrad, kde působil poslední desetiletí svého života jako vyhledávaný exercitátor, zpovědník a duchovní vůdce; organizoval nespočetné množství duchovních cvičení a rekolekcí, přičemž jako známý exercitátor, oblíbený duchovní vůdce a moudrý zpovědník a rádce byl soukromně mnohými knězi, zejména jeho bývalými bohoslovci, kteří ho měli svého času v Olomouci jako spirituála, ale i jinými knězi, řeholníky, jako i obyčejnými laiky, kteří ho poznali z jeho duchovních cvičení nebo rekolekcí – byl často vyhledáván i poté, co mu již špatný zdravotní stav pořádáni exercicií a rekolekcí znemožňoval. V posledních dnech velehradského pobytu duchovního otce Jana Pavlíka s ním několikrát soukromě mluvil současný jezuitský provinciál české jezuitské provincie, kterému jednou otec Jan Pavlík řekl, že “tělo chřadne, ale duch zůstává mlád”.

V té době již otec Jan Pavlík vypadal velice špatně, ležel v posteli a byl tak slabý, že vlastní silou již nemohl zvednout ani hlavu. Otec Jan Pavlík nechtěl umírat v nemocnici – řekl to. Proto na poslední týdny svého života byl fyzicky vyčerpaný a vychudnutý Jan Pavlík odvezen z Velehradu do Brna k sestrám františkánkám, které o něho pečovali mnohem lépe, než by o něho mohli pečovat v nějaké nemocnici. Poté, co byl duchovní otec Jan Pavlík odvezen do Brna jsem ho však již neviděl – opět jsem ho viděl až na jeho pohřbu dne 4.12.2008 na Velehradě. Důstojný otec Jan Pavlík zemřel v Brně v pátek dne 28.11.2008.

V sobotu dne 29.11.2008 v ranních hodinách jsem byl informován o smrti bývalého provinciála Tovaryšstva Ježíšova pátera Jana Pavlíka, a ve večerních hodinách téhož dne jsem byl informován i o jeho pohřbu. V sobotu dne 29.11.2008 ve večerních hodinách jsem byl informován, že pohřeb důstojného pána Jana Pavlíka bude ve čtvrtek dne 4.12.2008 s tím, že nejprve toho dne bude mít pohřební mši svatou v Brně, která bude mít začátek v 9.00 hodin, a kde by zřejmě hlavním koncelebrantem této zádušní mše svaté za duchovního otce Jana Pavlíka mohl eventuálně být brněnský sídelní biskup Vojtěch Cikrle; poté bude zesnulý duchovní otec Jan Pavlík převezen na Velehrad, kde by od 14.00 hodin v bazilice na Velehradě byla složena druhá pohřební mše svatá za zesnulého duchovního otce Jana Pavlíka s tím, že by hlavním koncelebrantem této zádušní mše svaté za duchovního otce Jana Pavlíka mohl eventuálně být olomoucký sídelní arcibiskup Jan Graubner s tím, že po skončení této druhé pohřební mše svaté by bylo tělo zesnulého provinciála Tovaryšstva Ježíšova Jana Pavlíka v pohřebním průvodu převezeno na místní hřbitov ve Velehradě, kde by bylo pohřbeno do zdejší hrobky Tovaryšstva Ježíšova.

Kdybych v dotyčný čtvrtek 4.12.2008 chtěl se zúčastnit dotyčné pohřební mše svaté za důstojného otce Jana Pavlíka v Brně se začátkem od 9.00 hodin, nejlevnější způsob jak bych se tam z Babic dostal by bylo, že bych jel vlakem nejkratší cestou o délce 103 kilometrů ve směru Huštěnovice – Moravský Písek – Bzanec – Brno. I kdybych si koupil tu nejlevnější jízdenku – tj. takzvanou zpáteční jízdenku pro cestu tam i zpátky, zaplatil bych za ni 238 Kč, což je pro mne velice moc a proto jsem do Brna vůbec nejel.

Jel jsem pouze na Velehrad. Vlakem jsem se odvezl do Starého Města u Uherského Hradiště, a venku zdálo se mi být dosti špatné počasí a chladno, dokonce jsem se i obával, aby eventuálně nezačalo třeba pršet. A tak ve Starém Městě na železničním nádraží jsem chvíli zaváhal, zda-li mám jít dál na Velehrad přece jen i tentokrát pěšky jako obvykle, anebo zda-li bych tentokrát výjimečně neměl jet autobusem. Když mám dvě možnosti jak se rozhodnout, tak se často v tomto stresu rozhodnu naprosto špatně. A také i tentokrát jsem se rozhodl úplně špatně – rozhodl jsem se totiž, že ze Starého Města na Velehrad pojedu autobusem. Trpce jsem tohoto svého špatného rozhodnutí litoval, protože za jednu jedinou jízdu ze Starého Města na Velehrad – za těchto nějakých směšných pět kilometrů – jsem v autobuse musel zaplatit jízdné až šestnáct korun (!!!), co je za jednu takovou krátkou jízdu autobusem velice mnoho. Když mi řidič autobusu řekl tuto naprosto nemravnou cenu, tak jsem na chvíli zaváhal, zda-li bych raději si přece jen neměl ještě vystoupit z autobusu a jít na Velehrad opět pěšky, nicméně za mnou se tlačili do autobusu další lidé, a proto jsem na vše rezignoval a tuto nekřesťanskou cenu za jednu takovou krátkou jízdu jim s bolestí srdce přece jen zaplatil.

Před hlavním vchodem do velehradské baziliky stál černý pohřební vůz pohřební služby “Nostalgia”, v pohřebním voze sice relativně tiše, ale přece jen ještě i zvenčí slyšitelně hrálo zapnuté autorádio, pokud jste stáli velice blízko u dveří, za kterými se nachází sedadlo pro řidiče, tak jste ten zvuk ještě mohli slyšet. Nevím co to byla za stanice, ale ta hudba se mi vůbec nelíbila. Byla to totiž takzvaná “moderní hudba”. Ale jinak ještě štěstí, že to nebyl ten nejodpornější a nejhnusnější pseudohudební brak jako je například rock či dokonce taková páchnoucí žumpa, které se říká heavy metal. A tudíž i když se mi ta hudba tonoucí z toho pohřebáku absolutně nelíbila, neboť měla velice daleko od povznášející nádhery líbezné hudby takových hudebních géniů jako jsou Bach, Beethowen, Čajkovskyj, Debussy, Dvořák, Handel, Haydn, Chopen, Liszt, Mozart, Rachmaninov či Wagner anebo dalších velkých hudebních skladatelů, které tak rád poslouchám, nicméně nebylo to tak úplně nejhorší. V pohřebním voze seděl za volantem řidič, a zapnuté autorádio mu zřejmě jen krátilo jeho dlouhou chvíli čekání. Ostatně do začátku pohřebních obřadů ve velehradské bazilice – které začnou až ve 14.00 hodin – bylo ještě velmi daleko, a zde u vchodu do baziliky velehradského chrámu kromě mojí maličkosti, dotyčného pohřebního vozu a v ní sedícího řidiče nebyl široko – daleko vůbec nikdo. Tento pohřební vůz černé barvy vypadající asi jako nějaká dodávka, měl ještě dokořán otevřená zadní vrátka, ale rakev v ní již nebyla. A stačilo jen odstoupit tyto asi čtyři metry od řidičových vstupních dveří od volantu abych se dostal k těmto zadním vrátkům pohřebního vozu, a tato hudba z autorádia již slyšet vůbec nebyla.

Přešel jsem tedy kolem pohřebního vozu, sáhl na velikou kliku velehradského chrámu, otevřel těžké dveře a vstoupil dovnitř a za sebou tyto dveře zase zavřel. Nejprve jsem přistoupil ke kropénce se svěcenou vodou, namočil tři prsty do svěcené vody a přežehnal se ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Poté jsem učinil několik kroků dovnitř, a když jsem dosáhl horizont nejbližších posledních zadních lavic, tak jsem si kleknul na zem, sepnul ruce na prsa, zavřel oči a asi deset minut jsem se tiše modlil. Poté jsem vstal a šel dál dopředu. Ve chrámu bylo ještě velice málo lidí, prakticky z obyčejných lidí zde nebyl ještě vůbec nikdo.

Do začátku mše svaté v 14.00 hodin bylo ještě velmi daleko, a proto kromě mojí maličkosti zde bylo sem - tam pouze několik patrně službukonajících řeholních sester v řeholním hábitech a bratrů jezuitů v civilu, případně bohoslovců; byť i ne všichni zde museli být nutně pověřeni hlídáním interiéru baziliky. Byl tam například jeden mojí maličkosti známý mnich, kterého jsem pozdravil “Memento mortis” a který určitě tam nebyl pověřen hlídáním, neboť nemá s jezuity absolutně nic společného. Jinak ale tito lidé, kterých bylo momentálně ve velehradském chrámu velice málo, byli jen osaměle kde – tu; a pouze u rakve s nebožtíkem jich stála pospolu menší skupinka. Rakev s nebožtíkem stála úplně vepředu ve střední hlavní lodi chrámu poblíž oltáře, kde ležela - na takovém snad katafalku či stolu nebo jak se tomu říká, celý ten podnos rakve byl pokryt černou látkou, a na tom ležela rakev, či přesněji řečeno pouze její spodní část, neboť vrchní víko z této rakve bylo sundáno a odloženo bokem, a tudíž bylo vidět v ní ležícího nebožtíka. Tělo zesnulého Jana Pavlíka leželo tam jaksi kolmo ve směru ke středu oltáře, s hlavou směrem jakoby k oltáři. Poblíž chodidel nebohého Jana Pavlíka stál asi úplně nový metrový paškál, který byl zapálen a hořel.

Tak jak se nám všem důstojný otec Jan Pavlík zachoval v paměti a jak ostatně i vypadal i na fotografii pamětních kartiček, které po pohřbu někteří bohoslovci a bratři jezuité rozdávali lidem, důstojný otec Jan Pavlík sice nebyl přímo tlustý, ale přece jen zejména jeho tvář byla trochu baculatější. A ti, co důstojného otce Jana Pavlíka viděli živě ví, že nebyl ani vysoký.

Nicméně ti lidé, co důstojného otce Jana Pavlíka delší dobu před jeho smrtí již neviděli, se nyní patrně asi museli i velice leknout, když ho teď po jeho smrti zahlédli. Mrtvola Jana Pavlíka vypadala až neuvěřitelně malá, jako asi pouze jednometrová, eventuálně či jen o něco velice málo delší bílá vosková figurína, takže každý kdo zahlédl toto malé, vyschnuté, miniaturní a šťůplé, drobné tělo zesnulého Jana Pavlíka, tak snad zpočátku možná i musel vůbec zapochybovat, zda-li se jedná o skutečné lidské tělo a ne pouze o nějakou zmenšenou sochu podživotní velikosti z bílého vosku. Pokud jde o hlavu a krk nebožtíka možná to u leckoho budilo třeba i pocit, jako kdyby hleděli na nějakou mrtvolu přivezenou z koncentračního tábora, která tam v koncentračním táboře umřela hladem. Popřípadě snad i v souvislosti s tím, jak byl v rakvi důstojně oblečen i uložen by se dal snad přirovnat i k nějaké miniaturizované sošce nějakého středověkého asketického světce; nicméně kdyby se jednalo skutečně pouze o sošku, tak bychom si o jejím autorovi - sochaři utvořili názor, že to se zdůrazněním jeho asketického vzezření výrazně přehnal. Ale byla to realita, děsivá až hrůzu nahánějící realita. Důstojný otec Jan Pavlík na tváři pod kůží snad již neměl ani jen gram tuku. Po někdejších lícních tukových polštářcích kdysi vitálního člověka tudíž již nebylo ani památky. A to úmyslně opět podotýkám, že mluvím pouze o jeho hlavě a krku, protože důstojný otec Jan Pavlík ležící v rakvi měl na sobě oblečen takové jakési bílé roucho, nejspíše asi bílou kněžskou albu, ale nejsem si tím zcela jist, a na ní leželo spousta květů, kytic, malých věnčeků, spousta svatých obrázků a dalších čaček maček, což mimoděk dosti maskovalo jeho až neuvěřitelně obrovské vychudnutí. Umírání důstojného otce Jana Pavlíka tudíž muselo být až neuvěřitelným hororem veliké lidského utrpení umírajícího člověka. Je strašné pomyšlení, že člověk, který po celý svůj život obětavě a věrně sloužil Kristovi takhle hrůzostrašně umíral.

A to ještě neuvěřitelné vychudnutí důstojného otce Jana Pavlíka bylo částečně mimoděk maskováno i tím, že ruce měl důstojný otec Jan Pavlík společně uchyceny a prsty rukou zaklíněny do sebe navzájem, a také i sepjaty na svém břichu asi přibližně asi v té oblasti, kde se v lidském těle nachází žaludek či pankreas, a kolem rukou měl omotaný černý svatý růženec s křížkem. Pod hlavou důstojného otce Jana Pavlíka ležel takový malý bílý polštářek, přičemž hlava důstojného otce Jana Pavlíka – viděno jakoby z pozice samotného nebožtíka – byla nakloněna mírně napravo. Zesnulý Jan Pavlík měl hlavu v mírném záklonu, oči měl sice zavřeny, ale jeho ústa byla mírně pootevřena. Když jsem obešel kolem mrtvého těla Jana Pavlíka a vracel se zpátky směrem od oltáře, a přistoupil jsem k přední části rakve a k zátylku hlavy mrtvého Jana Pavlíka a zezadu naklonil se mírně nad jeho obličej, tak přes mírně pootevřená ústa zesnulého Jana Pavlíka byla dokonce i vidět vnitřní část dolního rtu jeho předních zubů či možná spíše téměř až zoubků. Nejsem sice stomatolog, nicméně tyto jeho dolní řezáky se mi zdaly být ve zcela bezvadném stavu a tudíž nejsem si jist zcela tím, zda-li se jednalo o zuby pravé anebo pouze o protézu. Osobně se ale domnívám, že důstojný otec Jan Pavlík žádnou zubní protézu neměl, a tudíž, že se jednalo o pravé zuby zesnulého. Jinak si ještě pamatuji, že za živa důstojný otec Jan Pavlík vždy nosil takové brýle, které byly tuším jak rozměrově, tak i dioptricky dosti silné brýle, které zakrývaly část obličeje, nicméně zde v rakvi byl již úplně bez jakýchkoliv brýlí, což vedle výrazného vychudnutí tváře, byl též jeden důvod pro to, proč zesnulý duchovní otec Jan Pavlík vypadal nyní ve tváři zcela jinak, než jak jsme všichni byli na něj zvyklý.

Chvíli jsem se zde u oltáře modlil za duši zesnulého Jana Pavlíka, poté když jsem s modlitbou skončil, tak jsem se rozhlédl kolem, a tu jsem zpozoroval, že začínají již přicházet do chrámu i první obyčejní lidé, ale i větší množství řeholnicřeholních hábitech, a tudíž jsem si šel rychle sednout do první kostelní lavice, neboť jsem se obával, že bych mohl přijít pozdě, respektive, že by se mi již nemuselo podařit sednout si na to nejlepší místo v kostele, kterým – pokud sám mši nesloužíte jako kněz či neasistujete-li u mše svaté třeba jako ministrant - je první lavice úplně ve středu, tj. jedno ze dvou rožních míst první lavice u centrální středové uličky střední lodi chrámu, protože tyto dvě místa ve velehradském chrámu se nacházejí ze všech míst na sezení úplně nejblíže k oltáři na kterém bude proměněním pšeničného nekvašeného chleba a hroznového vína na Kristovo Tělo a Krev celebrována mše svatá. U těchto dvou středových míst první lavice jsem na chvíli zaváhal, zda-li mám vzít místo vpravo anebo vlevo.

A opět jsem se rozhodl špatně, že jsem vzal to místo “vpravo”. Ono sice objektivně obě ta místa na sezení jsou úplně stejně dvě nejbližší místa směrem k oltáři a tudíž mezi nimi z tohoto hlediska absolutně žádný rozdíl není – obě tato místa jsou úplně rovnocenná. Nicméně – což jsem nemohl předem tušit – na konci této mši svaté, když několik kněží a také i samotný olomoucký arcibiskup Jan Graubner začali podávat věřícím svaté přijímání, olomoucký arcibiskup Jan Graubner se – viděno z pohledu celebrantů stojících za oltářem – vydal vlevo a ne vpravo kde jsem stal já. Kdybych si tedy vybral místo vlevo, dostal bych svaté přijímání od samotného olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, a takto jsem ho dostal pouze od jednoho z ostatních kněží co rovněž podávali Nejsvětější svátost oltářní. To, že jsem se ze dvou možností rozhodl pro tu horší jsem tedy mohl poznat až na konci mše svaté, když se začalo s podáváním svatého přijímání. Věřící vystoupivše z kostelních lavic se shromáždili ve středu uličky po obou stranách, kdybych se na poslední chvíli pokoušel přeběhnout na druhou stranu napříč touto středovou uličkou – abych i já Kristovo Tělo dostal z rukou jeho excelence olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera -–bylo by to vypadalo dosti hloupě, a proto jsem na tento exces nenašel dostatek odvahy. Teď ale, aniž by ještě začala mše svatá jsem již přeskočil až na její konec, a proto se teď zase vraťme zpátky tam, kde jsem před popisováním událostí svatého přijímání skončil

Když jsem tedy odešel od oltáře a zaujal své místo, tak jsem si v první lavici ve středu v pravém předním rohu u středové uličky středové lodi nejprve sednul, a poté kleknul na klekátko, a pokračoval ve svých modlitbách. I odsud bylo velice dobře vidět celé tělo zesnulého důstojného otce Jana Pavlíka ležícího v rakvi. Od té doby co jsem si kleknul na klekátko, jsem zůstal klečet až do začátku pohřební mše svaté. Omlouvám se za patrně asi velice četné gramatické chyby v tomto textu, a také i za blbou syntax, frazeologii a stylistiku tohoto textu. Například první větu tohoto odstavce jsem zcela nepochopitelně začal: “Když jsem tedy své místo vzal…”. Naštěstí jsem si toho ale všiml a hned jsem ten stylistický nesmysl opravil. Pokud jde o ty výše zmíněné modlitby v dotyčné kostelní lavici, třeba říci, že zprvu jsem se tiše modlil pouze já sám v duchu, nicméně mezitím lidí přibývalo a tím i přibývalo všelijakého rušivého šumění kolem, které mi stále víc a víc lezlo na nervy neboť rušilo mně při mých modlitbách, a tak později jsme se modlili všichni společně nahlas, a to modlitbu svatého růžence jsme se všichni společně modlili. Při této naši společné modlitbě svatého růžence, kterou jsem se rovněž úplně celou modlil v kleče na klekátku v první kostelní lavici jsem mimoděk hleděl na mrtvé tělo důstojného otce Jana Pavlíka, který vypadal jako kdyby jen spal a současně i poslouchal velehradské věřící jak se společně modlí modlitbu svatého růžence. Když jsme zhruba byli již za polovinou této modlitby svatého růžence, za námi byli již asi tři desátky, a začínali jsme čtvrtý desátek, u rakve se zesnulým duchovním otcem Janem Pavlíkem se najednou objevili dva pánové, z nichž jeden byl tuším zaměstnanec pohřební služby a druhý byl tuším někdo z bratrů jezuitů, nicméně ten druhý se pak zas vzdálil. Nejprve oba tito pánové vzali víko od rakve, a přiložili ho na dolní část rakve, čímž rakev zatvořili. V tomto okamihu se tuším jeden z těch pánů vzdálil, zatímco ten druhý mechanicky zašroubovával na dvou místech dolní a horní část rakve, aby víko pevně drželo. Při závěrečných dvou desátcích naší modlitby svatého růžence jsem již tedy mimoděk hleděl pouze na zavřenou rakev, ve které leželo tělo nebožtíka, které však již teď ale nebylo vidět. Když jsme naši společnou modlitbu svatého růžence skončili, nastalo chvíli rozpačité ticho, nicméně já jsem i nadále zůstal klečet na klekadlu a dále jsem se modlit již pouze soukromě a potichu, modlil jsem se však až do začátku mše svaté.

Nicméně již když jsme své modlitby skončili, tak již ve velkém pompézním stylu nastupovali koncelebrující kněží, respektive se vinul nekonečný had přicházejících kněžích. Velehradská bazilika se jinak momentálně opravuje, celá přední část, celé presbytérium, okolí oltáře i sedes, respektive u chrámových zdí je postaveno vysoké lešení sahající až ke vysokému chrámovému stropu, ba dokonce jsem si mimoděk všiml, když se to obrovské množství kněží rozestupovalo, neboť vzhledem k jejich obrovskému množství bylo pro ně skutečně místa ke stání kolem oltáře skutečně málo, že – z pohledu člověka stojícího za oltářem tváří směrem k věřícím že kousek vlevo před oltářem, si dokonce jeden z kněží nechtěně udeřil hlavu do kovové tyče stojícího lešení.

Kněží nastupovali, chvíli tedy zatím nebylo sice nic, pak se ale již konečně začala samotná mše svatá. Tuto pohřební mši svatou koncelebrovala podle mého odvahu snad téměř asi jedna stovka kněží. Kromě těchto kněží a několika jáhnů, zde mši koncelebrovali dokonce i tři biskupové, z nichž jedním byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který byl hlavním celebrantem. Kromě toho zde ve velehradském chrámě úplně ve předu bylo vidět sedět obrovské množství řeholních sester v řeholních hábitech, a vůbec celý tento obrovský velehradský chrám byl úplně zaplněn věřícími až téměř na prasknutí.

Samotná mše svatá byla velice hezká, zpívaná, a také se velice hezky hrálo na organ. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner nás uvítal slovy: “Drazí spolubratři v biskupské, kněžské i jáhenské službě, drahé sestry řeholnice, drazí bratři řeholníci, jako i Vy všechny ostatní drahé sestry a bratři!” Jinak ale hlavní koncelebrant této pohřební mše svaté na Velehradě olomoucký arcibiskup Ján Graubner byl velice velkorysý, ačkoliv byl hlavním celebrantem této mše svaté, mnohé funkce přenechal jiným. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner zejména se sám fakticky absolutně nijak aktivně nepodílel na vysluhování Bohoslužby slova. První čtení přečetla jedna řeholnice v řeholním hábitu, druhé čtení jeden bohoslovec s kolárkem. Svaté evangelium pak přečetl jeden z jáhnů. A po přečtení svatého evangelia měl homilii důstojný otec Ambrož, který je jeden z významných členů jezuitského řeholního řádu v České republice, a který pracuje jako profesor na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jak už jsem se zmínil výše, v důsledku mé nešťastné volby jednoho ze dvou míst k sezení jsem konsekrovanou svatou hostii nedostal od nejdůstojnějšího otce arcibiskupa Jana Graubnera, ale pouze od jednoho z kněží, kteří na konci mše svaté rovněž podávali Tělo Páně.

Po skončení podávání svatého přijímání byly před závěrečným požehnáním čtyři krátké projevy lidí, kteří osobně měli k zesnulému Janu Pavlíkovi nějaký výrazný vztah, respektive ve všech čtyřech případech dotyční řečníci vlastně reprezentovali nějaký širší okruh osob, které měli k zesnulému Janu Pavlíkovi nějaký důležitý vztah. Prvním řečníkem z těchto čtyř řečníků byl současný otec provinciál jezuitů, důstojný pán Holmer, který zde mluvil za celou českou provincii Tovaryšstva Ježíšova; jako druhá mluvila jedna ze sester řeholnic v řeholním habitu, která mluvila za všechny ty kterým důstojný otec Jan Pavlík poskytoval exercicie, rekolekce, kterých duchovně vedl a kterých byl zpovědníkem; jako třetí promluvil pak jeden kněz za bývalé olomoucké bohoslovce, kterých byl důstojný otec Jan Pavlík v letech 1991 – 1998 spirituálem, a jako poslední promluvil velehradský farář Petr Přádka. Velehradský pan farář Petr Přádka je sice stejně jako otec provinciál rovněž jezuita, nicméně důstojný otec Petr Přádka zde mluvil nikoliv za Tovaryšstvo Ježíšovo (za to již totiž mluvil jako první otec provinciál), ale jako velehradský farář mluvil za svou velehradskou farnost. První dva projevy, které měli otec provinciál českých jezuitů a dotyčná řeholnice v řeholním hábitu byli poněkud výrazně delší, druhé dva projevy které měli dotyčný kněz za bývalé olomoucké bohoslovce a farář Petr Přádka byly zas poněkud výrazně kratší. Přesněji řečeno nejdelším a současně i kvalitativně nejpropracovanějším projevem byl projev první, který měl otec provinciál české provincie Tovaryšstva Ježíšova. Úplně nestručnějším projevem ze všech čtyř projevů měl dotyčný kněz, co mluvil za bývalé olomoucké bohoslovce jimž byl důstojný otec Jan Pavlík spirituálem. Tento kněz mluvil sice velice stručně, ale výstižně.

Těsně před závěrečným biskupským požehnáním od jeho excelence sídelního arcibiskupa olomoucké arcidiecéze Jana Graubnera jsme byli ve stručnosti informováni o tom, jak bude probíhat samotná cesta z velehradského chrámu do velehradský hřbitov. Vyšli jsme tedy všichni ven, hned za šesti knězi nesoucí rakev se zesnulým Janem Pavlíkem šla moje maličkost a za mnou spousta jiných lidí. Bylo to zatím ještě trochu chaotické. U hlavního vchodu velehradského chrámu stál bez jakékoliv změny ještě stále tentýž pohřební vůz tak jako předtím když jsem do chrámu vcházel, pouze svá zadní vrátka měl ale nyní již zavřené. Poté co jsme tedy tyto vrátka otevřeli a uložili dovnitř rakev se zesnulým bývalým provinciálem Tovaryšstva Ježíšova Janem Pavlíkem, vydali jsme se velice pomalým řekl bych až slimačím krokem z velehradského chrámu na cestu na velehradský hřbitov. Teď sebemenší příznaky chaotičnosti zmizely, a pohřební průvod dostal svůj velice přísný řád. Jako první šel ministrant s velikým apoštolským křížem, pak za tímto ministrantem s velikým křížem šli další dva ministranti s kadidlem a myrhou, za těmito dvěma ministranty s kadidlem a myrhou šli pak ostatní ministranti, pak za těmito ministranty šly řeholní sestry oblečené v řeholních hábitech, za těmito řeholními sestrami šli řeholní bratři co nejsou příslušníky klerického stavu, za řeholními bratry šli světští bohoslovci, za světskými bohoslovci šli jáhnové, za jáhny šli kněží, za knězi jako poslední šli samotní biskupové, respektive z těchto tří biskupů jako úplně poslední šel olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Hned za olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem se posouval slimačím tempem pohřební vůz. A za tímto pohřebním vozem šel obyčejný “lid Boží”, tj. všichni ostatní, kteří z jakýchkoliv důvodů se nevešly do předešlých kategorií. V pohřebním voze byla rakev, zadní dveře byli otevřeny a na rakvi ležel veliký věnec se stuhou “Spolubratři české provincie Tovaryšstva Ježíšova”. Obešli jsme slimačím tempem a ještě k tomu navíc se stále mimoděk zastavujíc a pak opět maličko velice pomaly se podrncávajíc vpřed slimačím tempem velehradský chrám v jakoby takovém oblouku, a pak jsme se dostali konečně na silnici, a stoupali jsme do mírného kopečku směrem na velehradský hřbitov.

Uprostřed velehradského hřbitovu se nachází takovým nízkým kovovým ohrazením oplocena hrobka Tovaryšstva Ježíšova. Přistupujíc přes vchod ke hrobce Tovaryšstva Ježíšova, v sousedství, z pohledu tohoto přistupujícího člověka – tedy “vlevo” je pak další hrobka, která patří příslušnému řádu řeholních sester působících na Velehradě; naopak “vpravo” od hrobky Tovaryšstva Ježíšova jsou obyčejné rodinné hrobky velehradských občanů, nejbližší z nich u hrobky Tovaryšstva Ježíšova měla nápis “rodina Cigošova”. Hrobka Tovaryšstva Ježíšova měla na mramorových tabulích napsána jména některých pohřbených jezuitů. Jméno právě pohřbívaného důstojného otce Jana Pavlíka však ale mezi nimi nebylo. Pokud jsem si to dobře všiml, první z pohřbených jezuitů tam byl pohřben tuším v roce 1932 (a narodil se tuším v roce 1879), poslední z pohřbených tuším v roce 1946 nebo 1947. Pak nebylo nic, a pak tam byla napsána některá jména jezuitů, kteří zemřeli až po roce 2000 v 21. století. Většina zde pohřbených zesnulých jezuitů zde tedy vůbec nemá uvedeno jména. Bylo by těch jmen asi velice veliké množství a proto asi z praktických důvodů tam všichni uvedeni nejsou. Uvedeni jsou pouze první a poslední, nemluvě již o tom, že v rozmezí let 1950 – 1989 legální existence mužských řeholních řádů v Československu nebyla možná, a tudíž v tomto časovém rozmezí se zde zesnulí jezuité stejně nepohřbívali. Tam u jezuitské hrobky proběhly pak závěrečné obřady, které vedl sám olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Poté co do hrobu a lanech spustili rakev se zesnulým Janem Pavlíkem přistupovali po jednom lidé počnouc samotným olomouckým arcibiskupem Janem Grabnerem, pak další dva biskupové, poté kněží, řeholníci, řeholnice a nakonec ostatní obyčejní lidé k hrobce, kde u hrobky byli postavené veliké koše s nařezanými větévkami z jakýchsi keřů, každý uchopil jednu větévku a hodil ji do hrobu. Někteří lidé, jak muži, tak i ženy, včetně některých řeholních sester v řeholním hábitu přinesli též větší či menší kytice květů, které rovněž hodili(y) do hrobu. Ještě ale předtím než se vůbec začalo přistupovat k hrobu, a házet dotyčné nařezané větévky na rakev ležící na dně hrobu, tak jsme se na výzvu sídelního arcibiskupa olomoucké arcidiecéze Jana Graubnera všichni společně pomodlili za zesnulého duchovního otce Jana Pavlíka “Otčenáš”, “Zdrávas Marie” a “Sláva otci”. Během všech těchto obřadů na hřbitově od samého počátku zde u tohoto hrobu duchovního otce Jana Pavlíka stáli dva asi dvanáct až čtrnáctiletí ministranti se svítícími lampáši, jakoby pochodněmi, držícími je úplně přirozeně v obou rukou, jeden stojíc zde těsně u hrobu jakoby zleva a druhý zprava, vzájemně vzdáleni od sebe asi tak jeden metr. Lampáše měly takové podstavce, za které je oba chlapci drželi zespodu asi tak ve výši pasu, světla lampášů pak svítila o něco nížeji než byli jejich hlavy, dosti těsně pod bradou, tj. asi tak ve výši jejich krků -“ohryzků”.

Mezitím, co další lidé přistupovali k hrobu a vhazovali do něj ty větévkynařezaných keřů, zazpívali jsme “Blíž k tobě Bože můj” a poté zas “Salve regina, mater misericordiae”. Ale pro mne z úplně nepochopitelných důvodů zatímco do zpěvu “Blíž k tobě Bože můj se většina lidí zapojila, naopak při zpěvu “Salve regina, mater misericordiae”. byla většina lidí zticha – nezpívala. Na velehradském hřbitově samotném již ani zdaleka tak přísný řád nebyl, a podobně jako i mnozí jiní lidé, také i moje maličkost mimoděk občas přebíhala mezi jednotlivými skupinami lidí. Zpočátku jsem se držel převážně pouze mezi obyčejnými lidmi, ale když jsem smutně viděl, že “obyčejní lidé” nějakého mně neznámého důvodu jaksi moc nechtějí zpívat “Salve regina, mater misericordiae”, tak jsem se přemístil do skupiny kněží a společně s nimi jsem zpíval “Salve regina, mater misericordiae”

Nakonec jsme se ještě modlili “Vezmi si Pane všechnu mou svobodu”, a to už jsem se mimoděk nacházel mezi bratry jezuity, neboť zejména bratři jezuité se modlili tuto hezkou modlitbu svatého Ignáce z Loyoly, a tak jsem se opět přimíchal mezi ně, abych se i já tuto modlitbu společně s nimi modlil. Neboť i když sice nejsem jezuitou, ba dokonce nejsem členem ani žádného jiného řeholního řádu nebo kongregace, jako poustevník zachovávám důsledně tytéž principy evangelijních rad, zejména apoštolskou chudobu a celibátní mravní čistotu, právě tak i absolutní oddanost Bohu. A zde navíc spiritualita svatého Ignáce z Loyoly, včetně i jeho modlitby “Vezmi si Pane všechnu mou svobodu” je jako výraz absolutní oddanosti Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli též mně velice blízká, ne-li přímo nejbližší, neboť je naším výrazem toho, že z lásky k Bohu se zříkám absolutně všeho co člověk může mít, aby tím těsněji se přimkl ke Kristu Ježíši Bohu Spasiteli a Vykupiteli.

Po skočení pohřbu důstojného otce Jana Pavlíka jsme se pak rozešli, respektive každý po svém jsme individuálně šli domů. Samozřejmě, že tentokrát jsem již nebyl takový trouba abych jako nějaký veliký pán jel autobusem, ale z Velehradu jsem šel pěšky. Mimo samotných velehradských občanů, k mému velikému údivu jsem neviděl nikoho jiného, že by také šel domů pěšky. Je pravda, že velehradské náměstí bylo obsazeno obrovským množstvím osobních automobilů různých značek. Mnozí lidé byli tedy tak velice bohatí, že přijeli vlastním autem. Též na mši svaté když se vybíralo do zvonečku, lidé kolem mě tam klidně házeli i stokorunové bankovky, ba dokonce v košíku byli bankovky v ještě i vyšších nominálních částkách. Já jsem vhodil jednokorunovou minci, což patrně byla asi vůbec jediná mince kterou kdo do košíku dal, všichni ostatní lidé tam házeli pouze bankovky, a tedy lze předpokládat, že tam byli převážně asi jen sami bohatí lidé. Pokud jde o babické občany, všiml jsem si ve velehradském kostele na této pohřební mši svaté, že se jí zúčastnil věkově nejstarší ze současných babických kostelníků pan Čevela společně i se svojí manželkou. Když jsem v neděli 7. prosince 2008 s panem kostelníkem Čevelou mluvil, tak mi řekl, že tam on i s manželkou byli autem. Jinak kromě těchto dvou Babičáků jsem na této pohřební mši svaté na Velehradě žádné jiné babické občany neviděl, i když připouštím že tam třeba mohl ještě být třeba i někdo jiný, neboť jsem se nepídil po tom kdo na mši svatou přišel a kdo nikoliv. Mše svatá je pro mne vždy moje osobní setkání v Božím slově i v Bohoslužbě eucharistické oběti a pak nakonec i ve Svatém přijímání s mým Pánem Ježíšem Kristem Bohem Spasitelem a Vykupitelem, a tudíž zásadně nikdy se nerozhlížím po tom, kdo do kostela přišel a kdo nikoliv.

Dne 7.12.2008 napsal “tuto reportáž” poustevník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!