wz

Zpět na hlavní stránku!

Úvaha na téma: “Jak si představuji můj vlastní pohřeb až raz zemřu!”

Nemíním se s tímto tématem zabývat nějak striktně exaktně jako snad nějaký samozvaný teolog, ale hodlám se nad problematikou uvozenou tímto výše napsaným nadpisem zamyslet pouze jen ze svého čistě osobního lidského hlediska, ale vlastně i z hlediska čistě ekonomického.

I.Na pohřbu lze ušetřit zejména v těchto třech okruzích obvykle zbytečně vyhazovaných peněz:

1./První okruh úspor: Lze ušetřit mnoho peněž za zbytečně vyhozené peníze za kopu jídla, které navíc často hosté ani všechno nesní, a tudíž mnoho dobrého a kvalitního jídla pak zůstane pro naše prasata, dogy, kočky atd.

2./Druhý okruh úspor: Lze ušetřit mnoho peněž za zbytečně vyhozené peníze za hudbu, za organizovaný průvod lidí, za pindání v místním obecném rozhlase nebo jiném obdobném místním médiu atd.

3./Třetí okruh úspor: Lze ušetřit mnoho peněž za zbytečně vyhozené peníze za tištění “parte”, jeho distribuci, náklady na poštovné, na dopisové obálky, poplatky za inzeráty či inzerát v novinách atd.

II.Zejména dnes pohřby ve všeobecnosti mají, jak se zdá dvojí rovinu:

Tou první je ta klíčová veledůležitá duchovní rovina týkající se nebožtíka, jeho rozloučení se s tímto pozemským světem, spása jeho duše v Pánovi, a vzkříšení jeho těla z mrtvých v poslední den až nastane druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista, kdy dobří a spravedliví budou vzkříšeni pro věčnou blaženost, zatímco zlí a nespravedliví budou vzkříšeni pro své věčné odsouzení a spravedlivé potrestání, zatracení v pekle.

Tou druhou, fakticky zcela bezvýznamnou a zbytečnou je pak rovina společenská, kdy v souvislosti s pohřbem zemřelého člena rodiny se na jeho pohřeb sejde ze všech koutů planety Země v celém šírém světě roztracená rodina, respektive nebožtíkovi příbuzní, přátelé a známí.

Bohužel v současnosti se, jak se zdá, často tahle druhá rovina společenská stává jakoby byla důležitější než dotyčná výše zmíněná první rovina ryze duchovní, takže to již pomalu vypadá tak, jako kdyby “živí” pozůstalí si tu parádu – které se říká pohřeb – si organizovali spíše jen tak sami pro sebe, pro své vlastní společenské pobavení, než pro ryze duchovní potřeby samotného nebožtíka.

Jednou jsem v dané souvislosti, že pohřeb je především údajně prý “společenská akce” dokonce slyšel i řečnickou otázku, že prý jaký je hlavní rozdíl mezi svatbou a pohřbem?

A odpověď na tuto řečnickou otázku byla ta, že: na pohřbu na rozdíl od svatby je o jednoho opilého méně!

Všechno tohle jednak, že je to vše velice trapné a ubohé, jednak snad ani pro tohleto nazírání se nelze příliš asi divit tomu, že pohřby jsou tak extrémně drahá mnohadesetitisícová záležitost v českých korunách. Anebo přinejmenším důraz na tyto společenské aspekty v nemalé míře navyšuje již i tak značně vysokou cenu pohřbu.

Občas sice třeba i u mě osobně přijde v nějaké souvislosti otázka kdeže bych až jednou někdy v budoucnu zemřu chtěl být pohřben: v Babicích? V Huštěnovicích? V Bratislavě? Popřípadě někde jinde ať již na Slovensku?, na Moravě?, v Čechách? anebo dokonce snad i někde v zahraničí?

Když pak na takovéto otázky odpovídám, že to vše je sekundární a v podstatě ne příliš rozhodující, neboť primární je duchovní aspekt řádného křesťanského pohřbu, který bych až jednou v budoucnosti někdy zemřu, bych jako hluboce věřící křesťan očekávající s velikou touhou a radostí druhý příchod svého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele chtěl mít, setkává se to neraz s naprostým nepochopením, ne-li někdy a u některých dokonce až s hněvem a rozčilením, jako kdybych “rebelem” když už na to přijde byl já a ne oni.

Ti co vnímají pohřeb jako nějakou snad kolektivní společenskou emocionální záležitost, ty ovšemže žádné zde uvedené mé názory a ani ekonomické argumenty nemohou nijak přesvědčit, a pro tyto lidi proto vlastně tuto práci ani nepíši.

Tuto práci píši spíše pro ty racionálně uvažující lidi, kteří, když už možná nic jiného, tak ale budou snad ochotni slyšet alespoň na moje zde zmiňované či naznačované ryze ekonomické argumenty, že když se mnohé zbytečnosti v souvislosti s pohřbem jednoduše vypustí, lze tím i nemálo ušetřit na penězích pozůstalých, které jich pohřeb jejich zemřelého rodinného příslušníka bude stát, a to navíc bez toho, aby tím samotný dotyčný pohřeb jako celek nějak vnitřně utrpěl na své vnitřní integritě.

Zajisté jsou věci duchovní, na kterých se šetřit nedá:

1./ Tím je například ta skutečnost, že zemřelý křesťan by měl být zásadně pohřbem do země, a to hlavou otočenou směrem k východu, odkud očekáváme na konci světa druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele.

2./ Hrob by měl být také nejlépe v okamihu pohřbu, což se spojí i s příslušnými pohřebními obřady posvěcen katolickým knězem, nebo v krajném případě alespoň nějakým pravoslavným knězem, a to bez ohledu na to, zda-li zesnulý křesťan je pohřbíván “doma” ve své vlasti anebo třebas i někde v daleké cizině.

3./ Země, kam má být křesťan pohřben má být země svatá, což je kromě jiného i úkol pro dotyčného k pohřbu přivolaného kněze, aby ji posvětil. Určitě by nebylo vhodné pohřbít zemřelého křesťana, který v časech svého pozemského života nikdy nehledal nějaký snad svůj osobní zájem či osobní prospěch, a snažil se navíc i důsledně žít během celého svého života striktně podle Božího Slova někam vedle nějakého svobodného zednáře, homosexuála, lesby, pedofila, prostitutky, striptérky, feministky či feministu, komunistu, ateistu, Bohorouhače, vysokého politika, novináře nebo úřadníka tohoto prohnilého a bezbožného ateistického státu, toho co zavraždil nebo nechal zavraždit nenarozené dítě potratem; nebo starého, nemocného či jakýmkoliv způsobem tělesně, duševně nebo mentálně postiženého člověka zavraždil nebo nechal zavraždit euthanasií; nebo i jakéhokoliv jiného satanova služebníka pekla, který celým svým životem prosazováním svých sobeckých osobních zájmů sloužil ďáblu Satanovi v důsledku čehož po své smrti všichni ti co sloužili “sami sobě” a ne Bohu půjdou zásadně vždy navěky do pekla. Tím méně pak aby kdokoliv z těchto výše vyjmenovaných zaprodanců pekla byl pohřben ať již před anebo po pohřbení zbožného křesťana do společného hrobu s ním. Bůh vzkazuje, že bude navěky proklet v horoucím pekle každý, kdo takto znesvětí poslední odpočinek kteréhokoliv hluboce zbožného křesťana, žida nebo muslima, který podle svého svědomí se vždy upřímně snažil sloužit Bohu a nekompromisně odmítat, vzdorovat a bojovat proti zlu.

4./ A protože nevím jak až hluboký mravní úpadek přinese budoucí doba, tak pro jistotu z důvodu opatrnosti explicitně zdůrazním i tu možná snad ještě i dnes pro každého úplně samozřejmou skutečnost – ale Bůh ví jak to bude do budoucna, respektive, že do jakého bahna mravního úpadku se svět ještě propadne – tudíž cítím za nutné explicitně zdůraznit raději i to, že dotyčným výše zmiňovaným katolickým knězem anebo alespoň tedy pravoslavným knězem, který posvětí zemi a vykoná závěrečné obřady bude muž a ne nějaká žena, a navíc i to, že dotyčný muž bude řádně vysvěcen jako kněz anebo alespoň jako jáhen, respektive po slovensky: diakon.

Jen tyhle výše uvedené čtyři body jsou důležité vždy plně respektovat!!!

Pokud jde o cokoliv dalšího, tak třeba říci, že dokonce ani není nutně nezbytné někde v daleké cizině zemřelého křesťana vždy přepravit do jeho země. Podle uvážení pozůstalých svého zesnulého rodinného příslušníka sice můžou ho přepravit si “domů” a “doma” si ho pohřbít, ale nezbytně nutné to rozhodně není. Pokud ho pohřbí řádným katolickým způsobem nebo alespoň tedy pravoslavným způsobem do vysvěcené země třebas i někde v daleké cizině v souladu s dotyčnými výše uvedenými čtyřmi body, pak je vše v naprostém pořádku úplně stejně tak, jako kdyby svého zemřelého příbuzného za účelem jeho pohřbení nechali přepravit “domů”.

Ale i tohle “přepravení domů” těla zesnulého ze zahraničí dovedu ještě pochopit, byť i já osobně z finančních důvodů se domnívám, že je pro pozůstalé přece jen zpravidla asi levnější, a úměrně tomu tedy i racionálně rozumnější napřed se asi raději poohlédnout nad využitím eventuálních možností pohřbít svého zesnulého příbuzného tam v té zemi, kde zemřel. Bude-li zemřelý křesťan řádně pohřben v souladu s výše uvedenými čtyřmi body třebas i někde v odlehlé cizině, pak z hlediska zesnulého nebožtíka je stát, země či region jeho pohřbu úplně irelevantní, z hlediska pozůstalých, kteří dotyčný pohřeb svého zemřelého rodinného příslušníka budou muset zaplatit, pak do popředí vystupují, popřípadě mohou začít vystupovat do popředí i otázky ryze finanční povahy, které v daném ohledu rozhodně není nerozumné nebrat v úvahu. Jinak ale možné je obojí…

Ostatní náklady jsou však ale skutečně již pouze jen zbytečným vyhazováním peněz.

Alespoň tedy v dalším – abych se snad někoho nedotkl tím,že by mně snad neoprávněně podezíral, že snad nedej Bůh mluvím o něm či o jeho rodině, tak to bych chtěl explicitně podtrhnout, že dále – hodlám mluvit pouze jen sám za sebe, jak si sám představuji svůj vlastní pohřeb, až jednou v budoucnosti zemřu a tři okruhy možných úspor, kde já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vidím nutnost učinit vhodné finanční úspory v souvislosti s mým budoucím pohřbem:

A/ Při mém pohřbu v budoucnosti až si mně můj Pán jednou povolá k sobě, ovšemže chci aby za každou cenu a za všech okolností ať již se děje cokoliv, aby byly - bude-li to co i jen trochu možné – důsledně plně respektovány všechny čtyři výše uvedené body náležitostí, co má řádný křesťanský pohřeb zemřelého křesťana zahrnovat.

B/ Budou-li v případě mého pohřbu plně respektovány všechny čtyři výše uvedené body náležitostí, co má řádný křesťanský pohřeb zemřelého křesťana zahrnovat, pak je mi úplně jedno to, zda-li k dotyčnému mému řádnému pohřbu dojde v Babicích nebo v Huštěnovicích nebo v Bratislavě nebo kdekoliv jinde na Slovensku nebo na Moravě nebo v Čechách nebo eventuálně třebas i kdekoliv jinde v zahraničí.

C/ Bylo by vhodné plně respektovat, že pohřeb není žádnou společenskou žranicí a slopanicí sloužící kdekomu k levnému nažrání se a naslopání, anebo dokonce snad přímo i k společenskému vyžití pozůstalých za stoly ohýbajícími se pod plnými talíři všelijakého možného i nemožného jídla a pití. Tudíž žádný kar, tj. žádný nákup nebo příprava jídla k pohoštění účastníku mého pohřbu, protože ani nepředpokládám to, že by se snad můj pohřeb měl organizovat takovou formou či způsobem, aby se ho někdo mohl nějak zúčastnit. 1./První okruh úspor: Ušetří se tím mnoho peněž za zbytečně vyhozené peníze za kopu jídla, které navíc často hosté ani všechno nesní, a tudíž mnoho dobrého a kvalitního jídla pak zůstane pro naše prasata, dogy, kočky atd.

D/ Bylo by vhodné plně respektovat, že pohřeb není ani žádnou společenskou šaškárnou sloužící ke společenskému pobavení se pozůstalých anebo snad čímsi, co se pomalu až téměř podobá jakémusi karnevalovému průvodu nebo čemusi podobnému. Tudíž není nutné aby rakev na hřbitov doprovázel jakýkoliv průvod ať již zvědavých čumilů anebo vůbec i jakýchkoliv jiných lidí, ať již se jedná o kohokoliv. A již vůbec není nutné aby tam vyhrávala nějaká kapela, či aby nějaké bláboly se pindali v nějakém místním obecním rozhlase nebo jiném podobném místním médiu. 2./Druhý okruh úspor: Ušetří se tím mnoho peněž za zbytečně vyhozené peníze za hudbu, za organizovaný průvod lidí, za pindání v místním obecném rozhlase nebo jiném obdobném místním médiu atd.

D/ Bylo by vhodné plně respektovat, že pohřeb není žádnou společenskou záležitostí sloužící jako příležitost, anebo dokonce snad přímo i záminka k jakémusi společnému setkání ať již rodiny anebo dokonce snad nedej Bůh ještě i dalších a jiných osob, jako například různých obchodních partnerů, místních lokálních politiků, a dalších skupin lidí počnouc snad nějakými ministranty a konče myslivci nebo šachisty, pak tudíž aby se předem vyloučilo i to sebemenší nebezpečí, že by se mého pohřbu eventuálně mohl někdo, a to ať již kdokoliv a z jakýchkoliv osobních pohnutek nebo důvodů či úmyslů zúčastnit. Celý pohřeb mého mrtvého těla ať tedy proběhne tudíž v maximálním možném utajení, a to co nejrychleji po mé smrti, respektive okamžitě v ten den a okamih, kdy to z důvodů právních a technických bude co nejdříve možné. Čistě hypoteticky vzato by bylo úplně nejideálnější pohřbít moji mrtvolu ještě ihned v tentýž den co zemřu, a to až po setmění, aby si pokud možno nikdo z náhodných kolemjdoucích ničeho nevšiml.

Nejideálnější představa je v dokonale synchronizované akce, a to i za pomoci počítačů a mobilních telefonů do níž by byl zapojen pokud možno co nejmenší počet lidí, kteří by o čemkoliv věděli, a to dokonale synchronizované akce, kde nejprve s ohledem na kdejaké místní zvědavce co nejnenápadněji ale přitom současně i co nejrychleji by nějaký místní hrobník vykopal příslušný hrob na hřbitově, zatímco moje mrtvola by mohla být zatím kdesi v nemocnici na patologii předmětem posledních byrokratických a jiných náležitostí v souvislosti s vystavením úmrtního listu a podobně, aby stát neměl žádné právní námitky s pohřbením. Mezitím by hrobník vykopal hrob, a jakmile by byl hrob vykopán, ihned by tuto skutečnost mobilním telefonem oznámil, a ihned po oficiálních zavíracích hodinách hřbitova by vystartovala dodávka i s rakví s mou mrtvolou, která by pokud možno nebyla klasickým černou dodávkou “pohřebákem”, který zbytečně budí pozornost kdejakých zvědavců a náhodných čumilů, ale pokud možno nějakou úplně obyčejnou pokud možno co nejnevinněji vyhlížející dodávkou, aby v těchto večerních nebo dokonce pozdních večerních hodinách se vydala na dotyčný hřbitov tak, aby zaručeně přijela až po oficiálním uzavření hřbitova, přičemž na základě předem smluvené dohody by cestou tam současně i zcela diskrétně vyzvedla příslušného katolického kněze, nejspíše asi místního faráře a dále pak přímo pokračovala na dotyčný hřbitov, kde už by u vstupní brány čekal hrobník, otevřel bránu hřbitova, dodávka i s mojí mrtvolou, knězem a dvěma či třemi úplně těmi nejbližšími spolubydlícími příbuznými (zatímco ostatní nejbližší spolubydlící by jakoby nic zůstali doma a ve všech oknech našeho domu by se u nás doma úmyslně jakoby nic veselo svítilo!!) - kteří by byli oblečeni v obyčejném pracovním oblečení, nejlépe v nějaké montérkové soupravě a pracovních botách - by vjela dovnitř, a po vjetí dovnitř by hrobník opět zamkl bránu oficiálně již tak jako tak zavřeného hřbitova. Po příjezdu dodávky k vykopanému hrobu by přivezený kněz ihned posvětil vykopaný hrob a začal s konáním pohřebních obřadů, zatímco ostatní společně i s hrobníkem, který by po opětovném uzamčení brány by rovněž přišel k hrobu, aby mým nejbližším spolubydlícím příbuzným pomohl po posvěcení hrobu spustit rakev do hrobu. Po spuštění rakve do hrobu a úplném ukončení pohřebních obřadů, tj. až by přítomný kněz všechny ostatní přítomné ubezpečil, že veškeré obřady jsou již skutečně doopravdy definitivně skončené, by se hrobník i s přítomnými nejbližšími spolubydlícími příbuznými okamžitě chopili hrobníkem předem pro tento účel připravených, anebo možná i v dotyčné “pohřební” dodávce nějakých přivezených lopat, motyk a jiného nářadí a začali hrob zakopávat, a neskončili by ze svou pilnou prací dříve, až kým by byl hrob zakopán. Nakonec po zakopání hrobu by hrob podle okolností a místních podmínek buď posypali nějakým pro tento účel předem připraveným spadlým listím, nebo podložili pískem či antukou, nebo dali na něj koberec, nebo cokoliv jiného, co je zde i na jiných hrobech zcela obvyklé, a co by zcela anebo alespoň částečně v rámci daných možností pomohlo zamaskovat tu skutečnost, že se jedná o čerstvý hrob, do kterého bylo jen zcela nedávno pohřbíváno.

Pak by zase vše kvapně sbalili, opustili hřbitov, všechno pozamykali a pozhasínali jakoby nic, a odjeli pryč, cestou přitom kněze zavezli zpátky na jeho faru, hrobníka zas domů kde bydlí, a nakonec i sami se odvezli nenápadně domů, vyložili nějaké své eventuální své věci a dodávka, která posloužila jako pohřební dům by i s jejím řidičem mohla poté již definitivně odjet pryč. Nejbližší spolubydlící příbuzní vrátili by své v “akci” použité věci zpátky na jejich obvyklé místo, převlékli se, umyli, najedli, pomodlili se všichni společně své obvyklé večerní modlitby jako každý jiný den, pak pozhasínali a šli spát ve svém obvyklém času jako činí i v každý jiný běžný všední den. Ovšemže že ani před pohřbem a ani po něm by nedali tisknout ani žádné takzvané “parte” a ani nic podobného, tím méně aby snad tyto pitomé hlouposti někomu pchali do poštovních schránek, anebo dokonce někam tyto bláboly vyvěšovali, či cosi psali do nějakých místních novin. A ani by absolutně nikomu neposílali žádné takzvaná “smuteční oznámení” či podobné blbé nesmysly. 3./Třetí okruh úspor: Ušetří se tím mnoho peněž za zbytečně vyhozené peníze za tištění “parte”, jeho distribuci, náklady na poštovné, na dopisové obálky, poplatky za inzeráty či inzerát v novinách atd.

Ba dokonce by ani nijakým jiným způsobem nikomu nic ani neposílali a ani nikomu nic neříkali a před nikým se ani jen nijak nezmiňovali o tom, že JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zemřel, snad jen pouze v těch výjimečných případech, pokud by se na to někdo výslovně zeptal a nebylo by možné to nijak mlčky přejít, a ani zamluvit, aby se na takovouto přímou otázku ať již kohokoliv mohli mí nejbližší spolubydlící příbuzní vyhnout nutnosti poskytnutí ať již jakékoliv přímé odpovědi, potažmo, že by snad i samotný tázající se zapomněl na to, na co se vlastně byl ptal. Mou osobní “kartičku” od všeobecného zdravotního pojištění by vrátili zdravotní pojišťovně skutečně až zákonem předepsaného osmého dne po dni mé smrti, a ani jen o den dříve, a rovněž tak i ostatní ty moje průkazy, předměty nebo věci, které ať již na základě jakýchkoliv zákonů je obligatorní povinností odevzdat ať již komukoliv, by odevzdali příslušné kompetentní instituci až teprve úplně toho posledního dne příslušné lhůty, kdy jsou povinni tak učinit. Ba na několik týdnů či měsíců by raději v neděli chodili na mši svatou někam úplně jinam kde je neznají, a i jinak minimalizovali by mí nejbližší spolubydlící příbuzní na co nejminimálnější úroveň jakékoliv sociální kontakty či komunikaci s jinými lidmi, aby tak minimalizovali nebezpečí, že se snad nedej Bůh nějaký blbý všetečný trouba zvědavě zeptá, že kde se opět zase vypařil JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. A při troše štěstí a důsledném zachovávání těchto všech výše zmíněných opatření by se snad na moji maličkost nožná ani nikdo nemusel nikdy nijak dotazovat. A ubíhající čas od mé smrti by byl na naší straně, neboť čím déle, po delší dobu by se dařilo úspěšně vyhýbat se položení jakékoliv nevhodně blbé otázky místních všetečných zvědavých cvoků, co nemají nic jiného na práci, než v komunistických službách čmuchat všude kolem, ale vyhýbat se otázce i od vzdálených příbuzných, tj. otázce typu “Kde je doktor Lahola?” – kteří ze zvědavosti by se na to rovněž možná mohli zeptat pokud by mě již dlouho neviděli – tak tím lépe, neboť čím delší doba uplyne od mé smrti, tím bude toto téma “soused doktor.Henryk Lahola” nebo “příbuzný Lahola” neaktuální, nezaujímavé, odtažitě stále vzdálenější a vzdálenější, nudné a ve vzpomínkách více a více vyblednuté jako cosi zcela okrajového, jako nějaká malá a bezvýznamná epizoda, která šla dějinami stále víc a víc perifernější dobou a oblastí mého života, “která se mně nijak netýká”, k čemuž jistě budou muset dříve nebo později všichni sousedi i ostatní příbuzní a rodina nutně dospět podle racionálně výstižného hesla “sejde z očí, sejde z mysli”.

Ještě k jedné maličkosti bych se vyjádřil, a tím myslím eventuální sloužení mši svaté za moji duši. Zde si třeba uvědomit, že kněz sloužící tuto mši svatou ji může platně odsloužit v podstatě kdykoliv po mé smrti, respektive, že je úplně lhostejné to, jak dlouhá doba již uplynula od smrti nebožtíka, za kterého kněz dotyčnou mši svatou slouží. Ba dokonce kněz může platně dotyčnou mši svatou za duši nebožtíka odsloužit i bez toho, aniž by ho sám o sobě znal, aniž by ho za jeho života co i jen jednou viděl, mluvil s ním anebo alespoň o něm slyšel. Rovněž tak kněz může platně dotyčnou mši svatou za duši nebožtíka odsloužit i bez toho, aniž by sám o sobě byť i jen tušil kde je dotyčný nebožtík vlastně vůbec pohřben, což mu vlastně přede mší svatou, a ani po ní, a vlastně ani nikdy nikdo říct ani nemusíte. Řádně odsloužená mše svaté za duši nebožtíka je totiž vždy platná bez ohledu na to, zda-li se kdy vůbec dotyčný kněz dané pro něj úplně bezvýznamné skutečnosti někdy vůbec dozví. To tudíž znamená, že tato mše svatá za duši nebožtíka může být odsloužena třebas i někde v úplně jiném státě, zemi či regionu než je stát, země či region kde daný nebožtík zemřel anebo kde byl pohřben. Vzdálenosti zde tudíž nehrají absolutně žádnou roli, a platně za nebožtíka může odsloužit mši svatou kterýkoliv s apoštolskou vůlí Ježíše Krista a apoštolskou sukcesí platně vysvěcený kněz, který se klidně může nacházet třebas i někde stovky či tisíce kilometrů daleko od místa kde daný nebožtík zemřel anebo kde byl pohřben. Navíc tam kde jsou pozůstalí rozumní lidí jim tyto skutečnosti současně dávají i velice užitečnou svobodu, aby když už raz já zemřu, a pokud již i vyhodíte peníze za sloužení mše svaté za moji duši, tak nebudete se chovat jako nějací lhostejní a blbí oportunisté, kterým je úplně vše jedno, a kteří se vzhledem k této své oportunistické lhostejnosti uspokojí i s tím, že kněz bude cosi šišlat v jakési té naší méněcenné češtině nebo méněcenné slovenštině, nebo v jakémkoliv jiném podobně méněcenném jazyce s ksichtem otočeným k divákům jako kdyby se jednalo spíše o nějaké divadlo pro pobavení lidí a nikoliv tedy o náboženský obřad sloužící ke spáse duše nebožtíka za nějž se dotyčná mše svatá slouží. Ale zejména teď, když svatý otec Benedikt XVI. konečně vydal všemi upřímně věřícími lidmi dne 7.7.2007 tak dlouho toužebně očekávaný dokument Summorum Pontificium garantující svobodu sloužit i tuto pravou katolickou mši svatou, teď již se nemusí nikdo bát při hledání upřímně věřícího a rozumného katolického kněze, který bude ochoten odsloužit katolickou mši svatou, podmiňovat svůj požadavek na odsloužení této mše svaté za moji duši tím, že se bude obligatorně trvat na tom, že bude tato mše svatá za moji duši skutečně katolická, tj. že bude odsloužena jako zcela korektní a seriozní římskokatolická latinská mše svatého Pia V., kterou promulgoval papež svatý Pius V., která sice z hlediska těch diváků, kteří si mši svatou pletou s nějakým divadelním představením není až natolik zábavná a atraktivní, nicméně plně respektuje podstatu té klíčové náboženské skutečnosti, že jádrem mystéria skutečně katolické mše svaté má být obětující se Kristus a nikoliv tedy nějaké společenství věřících jak to vidí zejména protestanti, a tudíž i celebrující katolický kněz by jako prostředník mezi Bohem a věřícími laikmi měl sloužit mši svatou katolickým způsobem, v důsledku čehož obligatorně je povinen být otočen svou tváří ve směru odkud očekáváme druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista a nikoliv tedy ke ksichtům jemu sloužené mši svaté zvědavě civícím přihlížejícím divákům. Podobně tak po vydání dokumentu Summorum Pontificium se dnes již ani katoličtí kněží nemusí obávat sloužit katolickou mši svatou, respektive mít strach, že by je jejich vlastní katolický biskup nějak potrestal za to, že odsloužili skutečnou katolickou mši svatou. Před tím, než byl vydán veledůležitý dokument Summorum Pontificium by každý cizí katolický kněz, který Vás osobně nezná kategoricky odmítl sloužit jakoukoliv skutečnou katolickou mši svatou, protože by se obával, že jej za to jeho vlastní katolický biskup potrestá, a Vás, kteří by jste se v té době před vydáním papežského dokumentu Summorum Pontificium domáhali odsloužení zcela korektní a seriozní římskokatolické latinské mše svatého Pia V., kterou promulgoval papež svatý Pius V. by pokládal každý cizí katolický kněz za nějaké zákeřné provokatéry.

A já – vrátíce se tedy k samotné problematice mého pohřbu - bych tak tedy zticha a v zapomenutí odpočíval v dotyčném hrobě až do skonání světa a příchodu mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, abych až můj Pán přijde a vzkřísí i moje již dávno na prach rozložené tělo jsem se jako Kristův věrný služebník opět mohl postavit do bojového šiku sil dobra mého Pána Ježíše Krista v boji proti temným satanským silám zla, kdy konečně všem těm odporným a hnusným svobodným zednářům, homosexuálům, lesbám, pedofilům, prostitutkám, striptérkám, feministkám i feministům, komunistům, ateistům, Bohorouhačům, vysokým politikům, novinářům a úřadníkům tohoto prohnilého a bezbožného satanského ateistického státu, jakož i těch co zavraždili nebo nechali zavraždit počaté nenarozené dítě potratem, nebo staré, nemocné či jakýmkoliv způsobem postižené lidi zavraždili nebo nechali zavraždit euthanasií; a právě tak i jakéhokoliv jiného satanova služebníka pekla, který celým svým životem prosazováním svých sobeckých osobních zájmů sloužil ďáblu Satanovi v důsledku čehož po jejich smrti všichni ti co sloužili “sami sobě” a ne Bohu půjdou zásadně vždy navěky do pekla, a pro mne bude největší ctí stát se Božím nástrojem v tomto díle Božího hněvu, když na Boží pokyn, pod Božím vedením a s Boží pomocí všem těmto výše zmiňovaným satanovým služebníkům co páchají zlo a bezpráví konečně slavnostně zatočíme krkem a svrhneme je navěky za jejich Satanem do horkých pekel, aby tak ve světě osvobozeném ode všech zlých, podlých a sobeckých lidí nastalo zde na zemi Boží království jako skutečný ráj na zemi bez svobodných zednářů, bez homosexuálů, bez leseb, bez pedofilů, bez prostitutek, bez striptérek, bez feministek i bez feministů, bez komunistů, bez ateistů, bez Bohorouhačů, bez vysokých politiků, bez novinářů a bez úřadníků tohoto prohnilého a bezbožného satanského ateistického státu a ostatních věčného zatracení v pekle hodných doposud světu vládnoucích výše zmíněných ďáblu Satanovi sloužících zločinců, a to vše od těchto zločineckých živlů osvobozené planetě Zemi pod věčnou pozemskou vládou Krista – Krále.

Tuto skromnou úvahu o svém vlastním budoucím pohřbu napsal dne 12.1.2010 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk lahola

Zpět na hlavní stránku!