wz

Zpět na hlavní stránku!

Jak funguje či nefunguje kapitalistická ekonomika?

Stručné vysvětlení principů se kterými stojí i padá polykapitalistická ekonomika.

Pokud Vás tato problematika zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Oba kapitalistické systémy, tj. jak ten současný, který tady máme od roku 1990 (polykapitalismus), tak i ten předešlý, který jsme tady měli před rokem 1990 (monokapitalismus) jsou postaveny na hyperfragmentační roztříštěnosti obrovského množství firem a firmiček, které existují v podmínkách objektivní hospodářské schizofrenie, která neumožňuje vytvoření sjednocené ekonomiky předpokládané v Manifestu revoluce www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , který jsem pak blíže objasnil ve všeobecné rovině v práci www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm , v ekonomické rovině zas v práci www.henryklahola.nazory.cz/Sedmidenni.htm a kalendář reflektující v praxi terciální pracovní systém zas v práci www.henryklahola.nazory.cz/Kalendar.htm

Každý, kdo četl tyto moje čtyři práce věnované modelu státu s dokonale fungující nekapitalistickou ekonomikou jejíž ekonomická výkonnost v praxi by téměř dosahovala samotné horní hranice potencionálního výkonu dané ekonomiky tudíž jistě pochopil přinejmenším to, že já nejsem stoupencem ani polykapitalistické a ani monokapitalistické ekonomiky, protože oba tyto kapitalistické systémy vedou k obrovskému úpadku, zaostávání, chudobě a svou takzvanou “tržní rovnováhu” dosahují vždy velice hluboko pod hranicí potencionálního výkonu své kapitalistické ekonomiky, polykapitalistické ekonomiky nadto ještě mají tendenci i k nezaměstnanosti a relativně vysoké inflaci.

Přesto ale mnoho čtenářů a čtenářek mi psalo zhruba něco v tom smyslu, že moje myšlenky nemohou dostatečně posoudit z toho důvodu, že nerozumí ekonomii jako takové, jiný okruh čtenářů a čtenářek zas mně doslova žádal, abych jim nějakou jednodušší a stravitelnější formou vysvětlit základní principy fungování polykapitalistické ekonomie. A tak jsem se rozhodl, že zde v této práci vyhovím jak těm čtenářům a čtenářkám, co o ekonomii absolutně nic neví a tudíž jí bohužel absolutně nerozumí, tak i těm čtenářům a čtenářkám, kterých speciálně zajímá objasnění základních principů na kterých je postavena polykapitalistická ekonomika.

Jste-li Vy tedy ekonom(ka), pak následující text vůbec nečtěte – bude to pro Vás totiž pouze zbytečná ztráta času. Předem totiž upozorňuji, že následující text neadresuji ekonomům, ale pouze lidem, kteří mají z ekonomie jen velice málo poznatků, anebo dokonce poznatky vůbec žádné:

Ekonomie v tom nejširším slova smyslu se zabývá zkoumáním toho, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny obyvatelstva.

Kapitalistická ekonomie je pak nadto ještě speciálně chápána jako určitá věda o činnostech, které se týkají nejen výroby, ale i směny statků.

A nadto ještě k tomu speciálně polykapitalistická ekonomie musí reflektovat i takové trendy, které jsou imanentní polykapitalalistické ekonomii, jako jsou změny cen, výroby a nezaměstnanosti.

Kapitalistická ekonomie se vnitřně štěpí pak na takzvanou mikroekonomii a takzvanou makroekonomii.

Mikroekonomie je teoretický segment kapitalistické ekonomie, který izoluje a individualizuje ekonomickou realitu, neboť se v rámci teoretické kapitalistické ekonomie zabývá ekonomickým chováním jejich jednotlivých ekonomických jednotek jimiž jsou zejména jednotlivci, domácnosti a podnikatelské subjekty.

Makroekonomie je teoretický segment kapitalistické ekonomie, který naopak zas syntetizuje ekonomickou realitu, neboť se v rámci teoretické kapitalistické ekonomie zabývá fungováním ekonomiky jako celku.

Dále je si třeba uvědomit, že vůbec absolutně jakákoliv ekonomika, bez ohledu na to ať již se jedná o tu objektivně nejvýkonnější možnou ekonomiku, kterou v teoretické rovině předpokládá revoluční stát v práci www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , anebo ať již se jedná o nějakou zaostalou kapitalistickou ekonomiku, úplně lhostejno zda-li polykapitalistickou či monokapitalistickou; v každém případě však ale vždy úplně jakákoliv ekonomika musí určitým způsobem vždy řešit tři základní a vzájemně související ekonomické problémy své vlastní ekonomické organizace:

1.Problém: Co vyrábět? V jakých množstvích? Jaké statky se mají vyrábět a v jakých množstvích? Kolik každého z mnoha možných statků by měla ekonomika vyrobit? A kdy mají být vyrobeny? Měli by dnes vyrábět spíše švestkové knedlíky nebo košile? A pokud by měli třeba vyrábět spíše ty košile, pak zda-li by měli vyrábět spíše veliké množství levných košil, anebo naopak spíše vysoce kvalitní košile byť i přirozeně, že v tomto případě ve výrazně menším množství? Navíc je to komplikováni ještě i tím, že je zde dilema, zda-li by měli se dnes spíše zaměřit na produkci samotných spotřebních statků jako jsou například ty švestkové knedlíky a košile, anebo naopak na úkor bezprostřední dnešní výroby těchto spotřebních statků upřednostnit spíše masivní investice do své ekonomické infrastruktury, tj. například i tvorby takových investičních statků jako jsou právě další továrny na výrobu dotyčných švestkových knedlíků či textilních továren, kde se pak ty košile budou vyrábět; a tohle všechno s cílem dosažení vyšší úrovně možné spotřeby zítra?

2.Problém: Jak vyrábět? Jak se budou tyto statky vyráběny? Kdo je má vyrábět? S jakými zdroji? S jakým technologickým postupem? Kdo má vyrábět švestkové knedlíky? Kdo má vyrábět košile? Kdo má těžit uhlí? A kdo vyrábět ocel? Má se vyrábět elektřinu z uhlí? Z plynu? Z ropy? Nebo pomocí vodních elektráren? Či v elektrárnách na solární energii, případně s využitím síly větru? Anebo se budou ignorovat pošetilé protesty několika bláznů a elektřina se bude vyrábět v atomových elektrárnách? A na co se zaměřit – na zemědělství? – na průmysl? – na služby a turistický ruch? A pokud na průmysl, pak ale na jaký průmysl? Těžký průmysl? Anebo spíše lehký spotřební průmysl? Na jaká konkrétní průmyslová odvětví? Anebo ještě z jiného úhlu pohledu lze se ptát – má se vyrábět v státních podnicích? - anebo spíše v privátních korporacích? A v neposlední řadě: - v jakém množství? – jakým způsobem? atd.

3.Problém: Pro koho vyrábět? Pro koho se budou statky vyrábět? Kdo má mít prospěch ze statků a služeb, které země vyrobí? Neboli, jinak řečeno, jak má být národní produkt rozdělen mezi různé jednotlivce a rodiny? Má to být společnost, v níž je malá hrstka extrémně bohatých a obrovské množství extrémně chudých jak si to představuje naše současná polykapitalistická společnost? Anebo naopak má to být společnost předpokládaná vwww.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , která předpokládá ekonomicky a sociálně spravedlivou společnost, ve které se všichni občané podílejí na národním produktu svého revolučního státu právně i fakticky rovným dílem? Zdědí zemi extrémně bohatí sobečtí draví podnikatelé? Anebo naopak z našich ulic a železničních nádraží zmizí bezdomovci a také i samotný fenomén bezdomovectví se stane neznámým pojmem a každý bude žít v dostatku?

Ovšemže nelze čekat, že by na tyto výše položené ekonomické otázky odpověděl každý člověk stejně. Právě naopak! Různí lidé budou také i zcela různě odpovídat na tyto výše položené ekonomické otázky. Jsou lidé, a předpokládám, že mezi uživateli Internetu je jich dokonce drtivá většina, kterým osobně vyhovuje plutokratická společnost v níž je malá hrstka extrémně bohatých a obrovské množství extrémně chudých; a naopak mezi těmi lidmi co Internet nikdy neužívají zase převažují ti, kteří upřednostňují spravedlivější přerozdělování ekonomických statků ve společnosti.

Tyto výše uvedené tři ekonomické problémy: Co vyrábět? + Jak vyrábět? + Pro koho vyrábět? – jsou základní a společné pro úplně jakoukoliv ekonomiku, lhostejno zda-li se jedná o ekonomiku modelovanou v v práci www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , anebo o nějakou zaostalou ekonomiku polykapitalistického či monokapitalistického ražení. Je to tak proto, že v úplně jakémkoliv ekonomickém systému fundamentální ekonomické otázky “Co vyrábět? + Jak vyrábět? + Pro koho vyrábět?” se týkají objektivní omezenosti reálné ekonomické volby mezi vstupy a výstupy absolutně jakékoliv ekonomiky.

Vstupy v úplně jakékoliv ekonomice jsou statky nebo služby, které používají výrobní ekonomické subjekty ve svých výrobních procesech. Vstupy jsou spojovány za účelem výroby výstupů.

Výstupy v úplně jakékoliv ekonomice sestávají zas ze souboru různých užitečných statků nebo služeb, které jsou buď spotřebovávány anebo použity pro další výrobu.

Jestliže například kuchař připravuje švestkové knedlíky, pak švestky, těsto, cukr, pánev, voda, plyn a kuchařova kvalifikovaná práce jsou vstupy. Hotové, servírované švestkové knedlíky jsou výstup. Vstupy se také někdy nazývají jako výrobní faktory, které zase skládají se z práce, přírodních zdrojů a výrobních prostředků. (S určitým zjednodušením se dnes zejména v polykapitalistických ekonomických teoriích výrobní faktory definují jako “práce, půda a kapitál”).

Výrobní faktor práce sestává z času, který lidé strávili ve výrobě, prací v potravinářských závodech, textilních továrnách, v hutích, v strojírnách, v továrnách na výrobu automobilů, pastvou dobytku, obděláváním půdy, ale i přednášením na univerzitě či vařením švestkových knedlíků ve studentské menze. Výrobní faktor práce prostě zahrnuje tisícero nejrůznějších povolání, profesí, úkolů a prací lidí na všech úrovních jejich odborné kvalifikace. Já osobně nepochybuji ani nejméně o tom, že je to právě výrobní faktor práce, který je coby výrobní faktor tím absolutně nejdůležitějším vstupem v absolutně jakékoliv ekonomice.

Výrobní faktor přírodních zdrojů představují Boží dary, anebo chcete-li vyjádřím to ještě i jinak: tj. představují nejrůznější dary přírody pro naše výrobní procesy. Předně tedy sestávají z půdy používané buď k zemědělství anebo jednoduše k tomu, aby na ní byly domy, hospodářské budovy, továrny, železniční či silniční komunikace, případně další plošné objekty dopravní infrastruktury atd. Dále tyto Boží dary či chcete-li nejrůznější dary přírody sestávají též z různých surovin energetických zdrojů, z nichž některé pohánějí naše ať již vlastní anebo pouze nějak vypůjčené osobní automobily, další pak zas zejména v zimním období vytápějí naše domy, kostely, knihovny a archívy; ba dokonce i na naše životní prostředí jako vzduch, který dýcháme a vodu, kterou pijeme je též třeba pohlížet jako na Boží dary, které jsou z ekonomického hlediska součástí přírodních zdrojů ekonomiky. Dostatek těchto Božích darů, které jsem subsumoval pod všeobecný název “přírodní zdroje” je nezbytné pro ekonomický rozvoj jakékoliv ekonomiky.

Výrobní faktor výrobních prostředků tvoří dlouhodobě použitelné statky, které ekonomika vyrobila proto, aby vyráběly další jiné statky. Tyto výrobní prostředky v nejširším slova smyslu tedy zahrnují například nesčetné stroje, železniční či silniční komunikace, případně další plošné objekty dopravní infrastruktury, počítače, kladiva, nákladní automobily, ocelárny a budovy atd. kterými je poseta celá Česká republika. Tato hospodářská infrastruktura, respektive tato akumulace četných a specializovaných statků, které jsem subsumoval pod všeobecný název “výrobní prostředky” je nezbytná pro ekonomický rozvoj jakékoliv ekonomiky.

Když jsme tedy postaveny před základní tři ekonomické otázky: Co vyrábět? + Jak vyrábět? + Pro koho vyrábět? – je to tak proto, že lidé by chtěli spotřebovávat více statků než, v podstatě úplně jakákoliv ekonomika je objektivně schopná vyrobit.

Kdyby bylo možné vyrobit nekonečné množství každého statku, nebo kdyby veškeré i ty absolutně nejmaximalističtější lidské potřeby byly plně uspokojeny, lidé by si nedělali starosti s efektivním užitím vzácných zdrojů ekonomiky. Kapitalistické manažery by pak už více nebolela hlava z toho až neuvěřitelně obrovského nesmyslného plýtvání prací a energiemi, které je typické pro každou kapitalistickou ekonomiku. Každý člověk by mohl mít čehokoliv kolik by jen chtěl a tudíž nikdo by si nedělal žádné starosti s rozdělováním ekonomických statků mezi jednotlivé jedince a rodiny ve společnosti. V takovém hypotetickém ráji by totiž v podstatě vlastně ani neexistovali ekonomické statky v pravém slova smyslu, tj. takové statky které jsou vzácné a jejichž nabídka je tudíž omezena, limitována. Nebylo by třeba šetřit ve spotřeb, a dokonce i samotná ekonomie jako věda by již tudíž přestala být životně nezbytnou vědou. Všechny statky by totiž byly volné, jako písek na poušti nebo voda u mořského břehu.

Takovýto stav, který jsem právě výše popsal však ale ve skutečnosti existuje pouze v samotném nebeském království kam se po své smrti dostanou pouze ti z nás, kteří si to svojí přísnou sebekázní, sebedisciplinou a odříkavým způsobem svého života, svým přísně mravním chováním, dobrými skutky a hlubokou vírou v Boha zaslouží.

Pokud jde však ale o naši pozemskou realitu, tak třeba otevřeně říci že takovýto stav absolutního blahobytu objektivně není možný dokonce ani jen v modelovaném revolučním státě www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , a to i navzdory jinak až závratně pronikavé výkonnosti této ekonomiky, která absolutní maximalizací využití všech dostupních výrobních faktorů téměř dosahuje až na samotnou horní hranici potenciálního výkonu dané ekonomiky; a tím méně snad by tento absolutní blahobyt všech lidí mohl být v nějaké ubohé kapitalistické ekonomice jaké po celé naší planetě máme my dnes.

Jestliže jsem již naznačil, ekonomie v tom nejširším slova smyslu se zabývá zkoumáním toho, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny obyvatelstva, pak je ale třeba poukázat na takzvaný ekonomický zákon vzácnosti, který říká, že statky jsou vzácné, protože neexistuje dostatek zdrojů k výrobě všech statků, které by lidé chtěli spotřebovávat.

Proto jsou velice důležité otázky ekonomické efektivnosti. Pojem “efektivnost” bych definoval jako absenci plýtvání neboli co nejefektivnějšího užívání zdrojů ekonomiky k uspokojení potřeb lidí. Jestliže ekonomika – aspoň čistě hypoteticky – by operovala na samotné horní hranici svých produkčních možnosti, respektive na samotné horní hranici potencionálního výkonu dané ekonomiky, pak je tato ekonomika efektivní. Ekonomika, jejíž skutečný ekonomický výkon by se rovnal samotné horní hranici potencionálního výkonu dané ekonomiky sice nikde neexistuje, a také ani není možná, i když v modelovaném revolučním státě www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm z důvodů které jsem vysvětlil jednak v práci www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm a také i v práci www.henryklahola.nazory.cz/Sedmidenni.htm se tomuto ekonomickému ideálu ekonomického výkonu ekonomiky tohoto revolučního státu samotné horní hranici potencionálního výkonu (produktu) velice přibližuje maximalizací ve využití všech výrobních faktorů a současně se zavedením takzvaného terciálního systému práce též i maximální eliminací veškerých ztrát z nevyužití existujících výrobních faktorů, které jsou jinak tak typické a úplně běžné pro všechny naše současné kapitalistické ekonomiky, které v současné době ve světě existují.

Jak učí ekonomická teorie, výrobní efektivnosti je dosaženo, jestliže společnost nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž sníží výstup jiného, respektive efektivní ekonomika se nachází na své hranici produkčních možností, anebo ještě jinak řečeno – tato ekonomika dosahuje samotné horní hranici potencionálního výkonu (produktu) dané ekonomiky. K tomuto ideálu se snaží co nejvíce přiblížit ekonomika revolučního státu v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , která ji sice úplně vždy stoprocentně asi také nedosahuje, nicméně blíži se k ní bez nejmenších pochybností výrazně více než jakákoliv dnešní kapitalistická ekonomika, u které i obyčejný ekonomický analfabet již na první pohled vidí, že ekonomická situace, v níž by v podmínkách kapitalistické ekonomiky “zvýšení výstupu jednoho statku bylo možné pouze snížením jiného” nikdy ve skutečnosti nastat nemůže, protože skutečný ekonomický výkon každé kapitalistické ekonomiky ze své ekonomické podstaty se vždy nachází velmi hluboko pod hranicí potencionálního výkonu této ekonomiky, kterého by kapitalistická ekonomika objektivně mohla dosáhnout tím, kdyby byla schopna nějak využít veškeré nevyužité zdroje ležící ledem ve formě obrovské armády nezaměstnaných, zavřených nepracujících a často i chátrajících továren a jejich strojního vybavení, nevyužité půdy, nevyužití vyrobené elektrické energie, a to zejména v časech mimo energetickou špičku (elektřinu totiž nelze nijak skladovat!) atd., a to navíc nejen že existující pracovní síly a jiné zdroje využít, ale využít je ještě k tomu navíc dokonce ekonomicky maximálně smysluplných a optimálním způsobem, který ekonomicky maximalizuje využití ekonomické síly každého pracovníka, každé továrny, každého stroje, každou sebemenší jednotku elektrického proudu, ale i všech ostatních energetických zdrojů, k čemu všemu by ve jménu racionálního využití veškeré pracovní síly sloužilo nejen zapojení do pracovního procesu absolutně veškerého práceschopného obyvatelstva, ale též i zavedením terciátního pracovního systému, který v praxi znamená že v každém okamihu čtyřiadvacetihodinového dne v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku bude konstantně práci vykonávat fakticky tentýž počet pracovních sil, v důsledku čehož z makroekonomického hlediska pracovní výkon v každém okamihu čtyřiadvacetihodinového dne v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku nebude kolísat jak je to dnes obvyklé, ale bude de facto úplně konstantní, rovnoměrný.

A v neposledním řadě by byl nezbytný i nějaký jednotící princip veškeré ekonomiky, který by podobně jak je tomu v případě armády, tak i v daném státě odstranil schizofrenní roztříštěnost kapitalistické ekonomiky do nekonečného množství firmiček (což se bohužel ještě nikdy nikde nestalo!), ale umožnil pod jednotným ekonomickým velením úplně pružné přelévání pracovních sil mezi všemi ekonomickými jednotkami státu v zájmy maximálního využití pracovní síly každého pracovníka k ekonomicky maximálně užitečné práci. Ostatně podobně to často už i dnes dělají obrovské kapitalistické mamutí akciové společnosti, které své dělníky podle svých momentálních výrobních potřeb přelévají mezi “svými” jednotlivými závody – tak proč totéž nedělat v absolutně celostátním měřítku mezi absolutně všemi továrnami a závody, které v daném státě existují?. Ale to už by tato ekonomika pomalu přestávala být kapitalistickou a blížila by se ekonomice revolučního státu jaká je nastíněna v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm .

Nicméně ale také i v ekonomice revolučního státu www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , navzdory tomu, že je to objektivně mnohem vyspělejší a výkonnější ekonomika než jaké jsou stávající kapitalistické ekonomiky, je ekonomická vzácnost i v tomto revolučním státě dimenzována tím základním životním faktem, že vždy existuje pouze konečné množství lidských a věcných výrobních zdrojů, s jejichž pomocí lze i při nejlepším možném ekonomickém systému a nejlepších technických znalostech vyrobit jen určité fakticky omezené maximální množství každého ekonomického statku. Nikde na světě není nabídka statků tak hojná, aby každá rodina mohla mít více než dost všeho, co potřebuje. Vzácnost je tedy limitujícím důsledkem faktu, že reálný výkon ekonomiky proto vždy omezuje naši životní úroveň tím více, čím hlouběji se skutečný výkon ekonomiky nachází po hranicí potencionálního výkonu této ekonomiky. A právě tato skutečnost diametrálně odlišné ekonomické výkonnosti ekonomiky revolučního státu v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm ve srovnáním s ekonomikami současných kapitalistických států je též důvodem toho, proč je výše životní úrovně občana tohoto revolučního státu mnohonásobně vyšší než je výše životní úrovně průměrného občana kteréhokoliv současného kapitalistického státu.

Samozřejmě, že ekonomiku revolučního státu v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm je třeba pojmout jako komplexní sytém, neboť jen tak dosáhne svého plného rozvinutí. Selektivní výběr pouze některých myšlenek by v praxi měl fakticky tytéž neduhy jako ekonomická realita která plyne z velmi známého ekonomického zákona takzvaných “klesajících výnosů”. Pro ty, co o ekonomickém zákoně “klesajících výnosů” eventuálně ještě nic neslyšeli, něco málo v dalším odstavci řeknu, a ti ostatní ať tento další odstavec rovnou přeskočí.

Tento zákon klesajících výnosů se týká ekonomických vztahů mezi vstupy a výstupy ve výrobním procesu, anebo jinak řečeno, podle ekonomického zákona klesajících výnosů platí, že když budeme přidávat postupně stále další a další dávky některých ekonomických vstupů a přitom ostatní vstupy zůstanou konstantní, nezměněné, pak budeme dostávat stále menší a menší přírůstky ekonomického výstupu. Případně lze to říct i tak, že růst některých vstupů při nezměněných ostatních vstupech zvýší celkový výstup, ale od určitého bodu bude mít konečný výstup, plynoucí z dodatečných dávek vstupů, klesající tendenci. Vezměme si například zemědělství. Dejme tomu, že máme k dispozici konstantní výměru pozemku, která vždy zůstává tatáž, ani se nezvětšuje a ani nezmenšuje. Dejme tomu 100 akrů má tento pozemek. Půda zde na Moravském Slovácku je většinou úrodná “jednička”, s dostatkem srážek a zejména v pomoraví velice úrodná. A v rámci České republiky je také i podnebí Moravského Slovácka ve svém průměru relativně teplejší než je tomu kdekoliv jinde v České republice. Inu ideální půda i na pěstování kukuřice, která je jinak tak velice náročnou plodinou na teplo a vlhkost Když na tomto pozemku nepracuje žádný zemědělský dělník, tak při nulovém vstupu práce máme i absolutně nulový výstup dopěstované kukuřice. Uznávám, že dále jsou to sice trochu zjednodušující příklady, nicméně to zde teď není podstatné. A tedy dejme tomu, že se zde objeví jeden zemědělský dělník pěstující na tomto pozemku tu kukuřici. A dejme tomu, že dopěstuje 2000 bušlů kukuřice. Pak třeba další rok zde na témž pozemku pracují dva zemědělští dělníci. Získáme teď tomu adekvátní zvýšení dopěstovaného množství kukuřice? Jinými slovy když jeden zemědělský dělník dopěstoval sám 2000 bušlů kukuřice, tak že dva dopěstují spolu 4000 bušlů kukuřice? A co když tito dva zemědělští dělníci spolu dopěstují jen 3000 bušlů pšenice? Znamená to, že průměrně na jednoho dopěstovali méně než když dotyčný jeden zemědělský dělník pracoval sám. A současně je to pro nás i signál, že s přidáváním každé další jednotky práce (tj. dalšího zemědělského dělníka) by sice celkový výnos se pokaždé mírně zvýšil, ale tento průměr připadající na jednoho zemědělského dělníka by se stále více a více snižoval! Například v absolutním vyjádření by tři zemědělští dělníci dopěstovali dejme tomu 3500 bušlů kukuřice, čtyři zemědělští dělníci by dopěstovali dejme tomu 3800 bušlů kukuřice, pět zemědělských dělníků by dopěstovalo dejme tomu 3900 bušlů kukuřice atd. V průměru ale zatímco jeden zemědělský dělník samotný dopěstoval sám 2000 bušlů kukuřice, dva zemědělští dělníci by v průměru na jednoho zemědělského dělníka dopěstovali jen 1500 bušlů kukuřice, tři zemědělští dělníci by v průměru na jednoho zemědělského dělníka dopěstovali jen asi 1166,66 bušlů kukuřice, čtyři zemědělští dělníci by v průměru na jednoho zemědělského dělníka dopěstovali jen 950 bušlů kukuřice, pět zemědělských dělníků by v průměru na jednoho zemědělského dělníka dopěstovali jen 780 bušlů kukuřice atd. A kdybychom tam čistě hypoteticky přidali ještě zemědělského dělníka šestého, sedmého, osmého atd., tak by se celkový výnos přinejlepším pokaždé o něco málo zvýšil, ale tento nárůst tohoto zvýšení by však při každém přidání dalšího zemědělského dělníka ale byl pokaždé nižší a nižší, až by se nakonec dokonce úplně zastavil, ba možná by dokonce i začal klesat, neboť by si ti zemědělští dělníci mohli začat dokonce i vzájemně překážet. V průměru na jednoho zemědělského dělníka by množství dopěstované kukuřice po přidání každého dalšího zemědělského dělníka bylo pokaždé však ale vždy nižší a nižší, a tento průměr by se proto přidáním každého dalšího zemědělského dělníka stále víc a víc snižoval, až by se nakonec stále víc a víc blížil k nule. No a tak tedy tomuto se říká “zákon klesajících výnosů”.

No a dále také toto je též i důvod toho, proč revoluční stát v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm by měl být ekonomikou s mimořádně vyspělou a rozvinutou hospodářskou infrastrukturou aby v plnosti mohl rozvinout svůj pronikavý výkon a maximální hospodářskou efektivitu, neboť jinak by se určitá část jeho potenciálního výkonu fakticky jaksi “utopila” právě v té skutečnosti, že v případě zaostalé a nedostatečně rozvinuté hospodářské infrastruktury by se i v jeho hospodářské činnosti projevili určité neduhy spočívající v působení nežádoucího ekonomického zákona “klesajících výnosů”.

Vás ale nezajímá natolik nekapitalistická a netržní ekonomika revolučního státu v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , a proto teď zaměřím pozornost právě na kapitalistický ekonomický systém. Naznačil-li jsem že ekonomika revolučního státu je důsledně netržní, tak současně třeba teď explicitně říci, že takzvaná “tržní ekonomika” je podstatou každé kapitalistické ekonomiky – lhostejno zda-li se jedná o ekonomiku polykapitalistickou či monokapitalistickou. Ideologové polykapitalistické ekonomiky si dokonce z tohoto takzvaného “trhu” či takzvané “tržní ekonomiky” dokonce udělali kult svého téměř až náboženského uctívání. Proto si o něm teď něco řekněme.

Trh je v té nejobecnější rovině ostatně v rámci kapitalistické ekonomiky skutečně centrem celého kapitalistického hospodářského systému, bez kterého kapitalismus jako ekonomický systém není vůbec myslitelný, protože je nástrojem kapitalistické takzvané “tržní” koordinace hospodářství (lze-li v kapitalistické ekonomice o nějaké koordinaci vůbec mluvit!) , a právě skrze tento “kapitalistický trh” jsou zprostředkovávány ekonomické informace, cenotvorba, a tím i samotné styky jednotlivých subjektů ekonomiky jako domácností, firem a státu. Anebo ještě trochu jinak řečeno, jednoduše trh je jakási neformální psychologicko – emoční realita kapitalistické ekonomiky, jejíž prostřednictvím subjekt kupující a subjekt prodávající určitého zboží vstupují do vzájemných ekonomických interakcí, aby určili cenu zboží a také i množství zboží, která se nakonec koupí a prodá.

Ikona polykapitalistických ekonomů z osmnáctého století – Adam Smith, který žil v letech 1723 – 1790, a který napsal svoje pověstné dílo “Pojednání o podstatě a původu bohatství národů”, které poprvé vyšlo v roce 1776, a dneska pokud ještě někdy někde občas vyjde, tak si ani již nelámou hlavu s jeho dlouhým názvem, ale nazvou ho jednoduše pouze “The Wealth of Nations”, byl sice nepochybně skvělým pozorovatelem ekonomických realít existujících v rámci kapitalistické ekonomiky. V této souvislosti v tomto svém díle Adam Smith – volně ho parafrázujíc - vyslovil názor, že “každý člověk se snaží použít svůj kapitál tak, aby jeho produkt měl co největší hodnotu. Osobně sice tento člověk nemá většinou v úmyslu prosazovat jakýsi všeobecný prospěch na stanovení spravedlivé hodnoty, ale přesto mimoděk tento všeobecný prospěch prosazuje a přitom ani neví jak. V skutečnosti totiž sleduje pouze svůj vlastní prospěch, ale přitom ho vede jakási neviditelná ruka, sic neviditelná ruka trhu, aby současně i prosazoval cíle, o které mu vůbec ani nijak nešlo. Sledováním svého vlastního zájmu totiž prý současně prosazuje i zájem společnosti, a to dokonce ještě prý i účinněji, než kdyby ho opravdu měl v úmyslu prosazovat”. Jinými slovy tedy podle Adama Smitha princip spravedlivé hodnoty se naplňuje tím, že každý člověk egoisticky sleduje pouze svůj vlastní prospěch, ale tím je současně jakoby neviditelnou rukou veden k tomu, aby co nejlépe sloužil veřejnému zájmu. Co k tomu dodat? Tato Smithova takzvaná neviditelná ruka trhu z času na čas občas vlepí buržoasním politikům a jejich ekonomům několik pořádných pohlavků, jako například při veliké ekonomické krizi v třicátých letech dvacátého století, která trvala až téměř do vypuknutí druhé světové války, kdy v USA v roce 1929 při zhroucení New Yorské burzy to tam v sálu burzy vypadalo prý “jako při vzpouře v blázinci” (poznámka: Já osobně jsem ještě nikdy nebyl ani v New Yorku, ani v blázinci, a ani jsem nikdy ještě neviděl skutečnou vzpouru, a proto se k tomu neumím blíže vyjádřit, a pouze po paměti zhruba cituji to, co o tom napsali jiní), a pak po selhání bankovního systému, peníze se hromadily aniž by plnili svou funkci a proto byly stahovány z oběhu atd. anebo též i v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy fetišisté kapitalistické ekonomiky rovněž obdrželi od této takzvané neviditelné ruky trhu hned několik pohlavků, a to jednak dvěma skokovými vzestupy cen ropy na světových trzích, a pak tato neviditelná ruka trhu zákonitě vytnula ještě další pohlavky na trhu se zemědělskými komoditami po špatných sklizních, když se urodilo mnohem méně než se čekalo; dále pak nedostatkem plodin ale i surovin plus faktickým rozpadem kapitalistického mezinárodního finančního systému.

A i dnešní kapitalistické ekonomiky musí řešit složité makroekonomické potíže objektivní neschopnosti při uchovávání modly zlatého telete v podobě fetiše zvaného “svobodné podnikání” není žádná polykapitalistická ekonomika zajistit ani plnou zaměstnanost a ani nízkou inflaci. Ostatně i sami stoupenci polykapitalistické ekonomiky toto fakticky přiznávají, když říkají své otřepané fráze asi v tom smyslu, že “tržní ekonomika nemůže mít zároveň máslo i děla, nemůže dosahovat plné zaměstnanosti a cenové stability”. A tak zatímco buržoasní vlády pouze určují (a někdy dokonce nedělají skutečně vůbec nic!!) pouze globální legislativní rámec pro fungování ekonomiky pomocí daňových, výdajových a regulačních programů, tak tento výše zmíněný “tržní mechanismus” sám určuje většinu jednotlivých cen a množství. Jestliže celá kapitalistická ekonomika stojí a padá s trhem, pak zase celý trh se úzce svázán se směnou. A tato směna se zas uskutečňuje pomocí peněz. Existence měny je totiž nerozlučně spojena s každou kapitalistickou ekonomikou – to se úplně stejně tak týká ekonomiky polykapitalistické i monokapitalistické. V kapitalistických ekonomikách totiž peníze chápany jako platidlo slouží jako hlavní prostředek kapitalistické směny. Přitom v praxi vůbec není až tak podstatné zda-li peníze sestávají pouze z hotovostního oběživa jako jsou bankovky a mince, případně i státovky; anebo zejména v nejnovější době kdy ke slovu přicházejí i všelijaké formy takzvaného bezhotovostního styku, platebních karet, šeků, směnek či jiných cenných papírů z různou mírou likvidity, anebo i takzvaných sporožirových účtů či obyčejných účtů fyzických a právnických osob, kterými stále více domácnosti a firmy platí za věci takzvaným bezhotovostním způsobem, často formou platby “z účtu na účet”. Podobně jako olej ve vašem osobním automobilu, tak i peníze ať již ve formě jakékoliv jsou v podstatě jakoby mazadlem, které kapitalistické tržní ekonomice usnadňuje v praxi kapitalistickou směnu.

Jak už jsem se kdesi výše zmínil, v kapitalistické ekonomice jako výrobní faktory jsou tyto pojmenovávány jednoduše jako práce, půda a kapitál. Dále se pak říká, že půda a práce jsou takzvanými primárními výrobními faktory, zatímco dotyčný kapitál se zas sekundární výrobní faktor jako když stavíme onu továrnu na výrobu švestkových knedlíků anebo textilní továrnu na výrobu košil tak se jedná vlastně o jakousi kreaci takzvaných kapitálových statků, což jsou statky určeny nikoliv ke spotřebě, ale jsou to dlouhodobě použitelné statky, které ekonomika vyrábí pro další použití ve výrobním procesu. Naproti tomu tedy půda a práce jsou primární faktory, protože existují mimo ekonomiku a nejsou ekonomikou produkované. Velká část ekonomické činnosti je tedy také i v kapitalistické ekonomice orientována do budoucnosti. Když se staví nová továrna na výrobu švestkových knedlíku anebo textilní továrna na výrobu nových košil, když se staví nová silnice, zvětšuje zásoba nákladních automobilu či počítačů, zintenzivňuje výzkum a vývoj, vždy to zvyšuje, popřípadě aspoň teoreticky by to mělo zvyšovat produktivitu ekonomiky v budoucnosti. Jinak řečeno – všechny ekonomiky, a také i kapitalistické ekonomiky oferují část svého běžného produktu na tvorbu těchto kapitálových statků, respektive výrobních prostředků, aby tak zvýšili svou budoucí produkci, a pokud jde o kapitalistické ekonomiky, pak samozřejmě i proto, aby zvýšili své budoucí čisté zisky.

Ve všeobecné rovině jsem se již zmínil o takzvaném “trhu” a “tržním mechanismu” aniž bych fungování této zbožňované modly kapitalistické ekonomiky jakkoliv vysvětloval. To udělám až nyní, kdy řeknu něco málo o nabídce a poptávce. Bylo totiž nezbytné Vám vysvětlit předtím ještě několik maličkostí, nicméně i tak jsem již naznačil, že tržní mechanismus je v každé kapitalistické ekonomice (lhostejno zda-li polykapitalistické anebo monokapitalistické) založen na vzájemných interakcích mezi kupujícím a prodávajícím, anebo teď to řeknu ještě trochu jinak: Kapitalistický tržní mechanismus je založen na vzájemném ovlivňování ekonomického procesu tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby tržní ceny. Tato tržní cena je pak pro tržní subjekty základní informací, od které se pak odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období, kde samotní buržoasní ekonomové otevřeně zdůrazňují, že předností kapitalistického tržního mechanismu není to, že v každém okamžiku své existence zabezpečuje optimální alokaci zdrojů, ale že jeho přednost spatřují v tom, že by měl obsahovat zpětnou vazbu přizpůsobování alokace zdrojů směrem k měnícím se potřebám tržní poptávky. Dá se to říci ještě i jinak, a to s poukazem na tu skutečnost, že lidé žijící v kapitalistickém státě (lhostejno zda-li v polykapitalistickém anebo monokapitalistickém) vzhledem k existenci tohoto kapitalistického tržního systému v ekonomice daného státu mají tendenci nakupovat zboží v závislosti zejména na jeho ceně. Čím vyšší je totiž cena požadovaná za určité zboží, tím menší bude pak množství, které si lidé při dané ceně budou ochotni koupit. A zase naopak, za týchž podmínek, čím nižší bude požadovaná cena za dané zboží, tím více jednotek daného zboží lidé koupí. V podmínkách kapitalistické tržní ekonomiky totiž v každém okamihu existuje vztah nepřímé úměrnosti mezi výší požadované ceny za prodávané zboží a množstvím zboží, které jsou kupující při dané výši cen zboží ochotni si koupit. A ještě trochu pregnantněji se to dá vysvětlit skrze ekonomický zákon “klesající poptávky”, který lze definovat tak, že za jinak týchž ostatních podmínek pokud cena určitého zboží stoupne, pak kupující mají tendenci kupovat menší množství tohoto zboží, a naopak, jestliže se cena sníží, pak, ceteris paribus poptávané zboží vzroste. Zde v kapitalistické ekonomice jsou prostě dvě proměnné, ze kterých jedním je výše ceny a druhým je výše prodaného zboží, no a obě tyto proměnné jsou ve vzájemném vztahu nepřímé úměrnosti.

V kapitalistické ekonomice (lhostejno zda-li v polykapitalistické anebo monokapitalistické) je dána skutečnost, že nakupované množství určitého zboží má tendenci stoupat pokud klesá jeho cena, také i z toho důvodu, že spotřebitelé budou ve všeobecnosti z nemalé části jiná podobná zboží nahrazovat tímto zlevněným zbožím, které je nyní momentálně levnější. Tomuto fenoménu se v kapitalistické ekonomice (lhostejno zda-li v polykapitalistické anebo monokapitalistické) říká substituční efekt, který spočívá v tom, že pokud cena určitého zboží roste, pak mnozí spotřebitelé mají tendenci toto zboží substituovat za jiné zboží s podobnou funkcí či účelem použití. Například když se zdražuje maso, pak mají mnozí, anebo alespoň někteří spotřebitelé tendenci více konzumovat švestkové knedlíky či jiné těstoviny a naopak. Anebo když závratně vzroste cena bavlněných košilí, pak část kupujících bavlněných košilí bude mít tendenci kupovat košile ze syntetických či jiných materiálů, které budou levnější.

Druhým faktorem, který je v kapitalistické ekonomice klíčový je takzvaný důchodový faktor, jehož podstata spočívá v tom, že vzrostou-li ceny, pak jsem zase o daný vzrůst cen fakticky opět ještě více chudší než jsem byl dříve. Stoupne-li třeba cena benzinu, pak omezuji své jízdy vypůjčeným osobním automobilem a jezdím pak třeba ještě více veřejnou hromadnou dopravou. Pokud se dotyčné zvýšení cen benzínu promítne i do zvýšení cen dálkové autobusové dopravy, pak hledám možnosti cestovat raději vlakem. Pokud České dráhy zaznamenají příliv cestujících a rozhodnou se, že na tom tedy vydělají a zvednou jízdné za vlak, takže již není jiného dopravního prostředku, kterým bych i dopravní možnost substituoval, pak omezím vůbec jakékoliv navštěvování vzdálenějších kostelů, knihoven a archivů v důsledku omezování svého cestování.

Ostatně při extrémně vysoké ceně je totiž extrémně nízký zájem o koupi, a i když je tato cena sice vysoká, jestliže se toho v důsledku této vysoké ceny prodá jen málo, pak ani zisky těchto kapitalistických pijavic nejsou celkově zas až tak moc veliké; a naopak při nízké ceně je sice zájem kupujících vyšší, ale ta cena za jednotku se těmto ziskuchtivým hyenám vidí nízká a rádi by ji zvýšili na takovou úroveň, která by jim neodradila příliš mnoho kupujících. A tak v kapitalistické ekonomice buržoasní ekonomové kapitalistických podniků vedeni úmyslem vyždímat z lidí co nejvíce peněz si při vědomí toho, že cena a množství jsou ve vzájemném vztahu nepřímé úměrnosti proto sestavují různé ekonomické grafy analyzující jim odhady výše spotřebitelské poptávky při určité konkrétní výši ceny, aby tak zjistili, při které konkrétní výši ceny jejich firma na lidech nejvíce vydělá. Když kapitalistické firmy své zboží zdražují, pak tak činí ne zpravidla proto, že by tak ke svým eventuálně zvýšeným nákladům byly nuceny, ale jednoduše proto, že si chladným ekonomickým kalkulem spočítali, že celková míra vyšších zisků jím dá větší profit než budou ve finančním vyjádření celkové ztráty z počtu kupujících, které zvýšená cena odradí či donutí k omezení spotřeby jejich zboží. Současně též i platí, že jestliže kapitalistická firma sníží cenu nějakého zboží, pak to dělá nejspíše proto, že se jí hromadí ve skladech a při stávající ceně nejde na odbyt. Rozhodně nelze od žádné kapitalistické privátní firmy očekávat, že zlevní z nějakého altruizmu či soucitu vůči lidem, aby si mohli koupit více zboží. Kapitalistické privátní firmy jsou totiž věčně nenasytní draví žraloci, které nikdy nemají dost a vždy chtějí více a více zisku podle hesla, že cílem kapitalistického podnikání je maximalizace zisku, přičemž tento cíl dosažení zisku je explicitně uveden i v § 2 odst.1 obchodního zákoníku č.513/1991 Sb., který jako Obchodní zákoník platí jak v České republice, tak i ve Slovenské republice.

Tím, čím jsem se dosud zabýval jsou zejména mikroekonomické skutečnosti. Z hlediska makroekonomického není nejmenších pochyb o tom, že imanentní daností každé polykapitalistické ekonomiky je vysoká nezaměstnanost, vysoká inflace a hluboké cyklické kolísání takzvaných rozmachů a hlubokých úpadků. V polykapitalistické ekonomice platí, že jestliže sklon ke spotřebě a míra investic vyústí do nedostatečné efektivní poptávky, skutečná výše zaměstnanosti bude ještě nižší než nabídka práce, která je potencionálně k dispozici; což v polykapitalistické ekonomice je v podstatě zcela “normální”.

Teď si ale nejprve vysvětlíme několik nových, zejména makroekonomických skutečností. Hrubý domácí produkt je ve všeobecnosti součtem celkové produkce statků a služeb v zemi, anebo ještě exaktněji se dá hrubý domácí produkt vyjádřit i tak, že je to ve finančním vyjádření celková hodnota spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb a čistých vývozů. V oblasti kapitalistické ekonomiky pak pokud jde o pojmy jako agregátní poptávka a agregátní nabídka tak třeba říci, že z makroekonomického hlediska pojem agregátní nabídka říká, jak veliký hrubý domácí produkt by firmy vyrobily a prodaly při daných tržních podmínkách, nákladech a cenách, anebo ještě jinak a jednodušeji řečeno, skládá se z množství statků a služeb, které firmy chtějí prodat; zatímco naopak zase pojem agregátní poptávka zahrnuje celkové výdaje v kapitalistické ekonomice včetně veškerých výdajů domácnosti, firem, vlád i zahraničních subjektů, anebo ještě jinak a jednodušeji řečeno, skládá se z množství statků a služeb, které lidé, firmy a vláda chtějí nakoupit.

V polykapitalistické ekonomice skutečná výše produktu je zčásti určována agregátní poptávkou a z části agregátní nabídkou. Analogicky jako v oblasti kapitalistické mikroekonomie, tak i z hlediska kapitalistické makroekonomie obdobně platí, že agregátní poptávka je agregované, respektive celkové množství produktu, které bude při dané úrovni cen dobrovolně nakoupeno. Pokud však ale jde o spotřebu, tak spotřeba jekaždém kapitalistickém státě (lhostejno zda-li dotyčný kapitalistický stát má polykapitalistickou anebo monokapitalistickou ekonomiku) dimenzována pouze disponibilním příjmem a vůbec celkovým bohatstvím spotřebitelů, a tudíž platí, že při růstu cenové hladiny mají spotřebitelé výraznou tendenci kupovat méně statků a služeb, protože jejich reální příjem plus reálné bohatství nestačí držet krok s cenovou hladinou.

Lze to vyjádřit i tak, že v polykapitalistické ekonomice je zcela běžné i faktické zaostávání poptávky za nabídkou, kde nedostatečná agregátní poptávka působí zpětně na omezení úrovně agregátní nabídky, což je další důvod toho, proč reálný výkon polykapitalistické ekonomiky hluboce zaostává za úrovní svého potencionálního produktu, respektive potencionálního výkonu dané polykapitalistické ekonomiky, co pak znamená, že v polykapitalistické ekonomice dochází k výraznému nevyužívání výrobních kapacit a ještě více se zvyšuje již i tak velmi vysoká nezaměstnanost.

Jak už jsem naznačil výše, agregátní nabídkou se rozumí celkový domácí produkt, který jsou v polykapitalistické ekonomice podniky ochotny vyrobit a prodat v průběhu určitého roku. Vzhledem k celkovému charakteru polykapitalistické ekonomiky působí zde dvě výrazné ekonomické síly, které způsobují tento charakter agregátní nabídky polykapitalistických podniků. Tím jedním faktorem je chování se cen a tím druhým zase mezd. V polykapitalistické ekonomice ceny reagují pouze velmi málo na změny v produktu, a to i navzdory vysoké nezaměstnanosti, která je pro každou polykapitalistickou ekonomiku typická, a zvyšování produktu vede k prudkému cenovému vzrůstu i když jinak je míra využití kapacit vysoká. A tohle všechno je navíc v polykapitalistické ekonomice dáno úzkým vztahem mezi úrovní agregátního produktu a celkovou cenovou hladinou. Tyto skutečnosti jsou v polykapitalistické ekonomice dány determinací cen a mezd, a klíčovým faktorem zde je ta skutečnost, že z krátkodobého hlediska jsou některé nákladové položky firem nepružné a strnulé, takže firmy reagují na vyšší hladinu celkových výdajů tím, že vyrábějí a prodávají vyšší objemy výstupu, co jen zvyšuje jejich zisky. Vysvětlím to na příkladu. Jistá polykapitalistická firma vyrábí v továrně jejíž maximální výrobní kapacita je 2200 jednotek daného zboží. Běžně je však pro ni výhodné vyrábět 1600 jednotek daného zboží, které prodává dejme tomu, že za 10.000 Kč za jednotku. Předpokládejme nyní, že dojde k výdajové explozi. Tato polykapitalistická firma ví, že z krátkodobého a někdy možná i střednědobého hlediska jsou mnohé její nákladové položky fixně dány. Mzda dělníků je na celý rok fixně dána takzvanou kolektivní smlouvou uzavřenou na tripartitním vyjednávání mezi svazy zaměstnavatelů, odbory a vládou; nájemné za budovu zas též na rok či i více let je fixně dáno uzavřenou nájemní smlouvou s pronajimatelem, rovněž někteří manažeři zejména na úrovni nižšího s středního managementu mají též manažerské smlouvy uzavřené na určité období, kde je jejich odměna rovněž fixně stanovena. Co si myslíte co tato kapitalistická firma udělá? – Vzhledem k tomu, že cílem každé polykapitalistické firmy je maximalizace jejího zisku, pak je jen z jejího hlediska nejracionálnější zvýšit cenu například na 11.000 Kč za jednotku a současně i zvýšit produkci až třeba na 1800 jednotek daného zboží, protože typická polykapitalistická firma bude v krátkém období, v důsledku fixní strnulosti některých nákladových položek, reagovat na zvýšení poptávky tím, že zvýší svůj výstup při vyšší cenové hladině, zatímco v dlouhém období, poté co se veškeré náklady tomuto vzrůstu přizpůsobí a vzrostou stejně jako cena produktu o 10 %, polykapitalistická firma se opět vrátí na svoji původní úroveň výstupu 1600 jednotek vyrobeného zboží.

Pro každou polykapitalistickou ekonomiku je typické, že svoji takzvanou tržní rovnováhu” dosahuje při obrovské nezaměstnanosti a současně i obrovských nevyužitých ostatních zdrojích, a její rovnovážná hladina produktu se nachází velmi hluboko pod svým potencionálním produktem a potencionálním výkonem dané polykapitalistické ekonomiky. Protože ceny a mzdy jsou strnulé, neexistuje ani žádný přirozený ekonomický tlak na to, aby polykapitalistická země nezůstávala v podstatě trvale ve stavu vysoké nezaměstnanosti, nevyužitých věcných zdrojů příslušné polykapitalistické ekonomiky a neuvěřitelně obrovské bídy nemalé části obyvatelstva daného polykapitalistického státu.

Tyto neduhy, které jsou imanentní každé polykapitalistické ekonomice, pak v rámci zachování a udržení polykapitalistického ekonomického systému i nadále může v rámci této polykapitalistické ekonomiky nanejvýš mírně korigovat pouze vláda dotyčného polykapitalistického státu, ovšemže nikoliv taková vláda, kde sedí pouze samí omezení hlupáci a debilové. Je-li ale skutečně vláda příslušného polykapitalistického státu alespoň trochu rozumnou vládou, tak v rámci daného polykapitalistického ekonomického systému může se aspoň snažit adekvátní monetární a fiskální ekonomickou politikou stimulovat agregátní nabídku či alespoň částečně suplovat nedostatečnou agregátní poptávku své polykapitalistické ekonomiky například zvýšením svých vládních nákupů čím se zvýší celková makroekonomická agregátní poptávka, což pak aspoň částečně mírně sníží tu hrozivě vysokou nezaměstnanost a nevyužívání věcných zdrojů jejich polykapitalistické ekonomiky. Anebo ještě jinak řečeno, rozumná vláda při racionálním užívání svých nástrojů hospodářské politiky může do jisté míry částečně přispět ke zvýšení produktu i zaměstnanosti. Ostatně vzhledem k tomu, že makroekonomika polykapitalistických států má tendenci dlouhodobě setrvávat ve stavu hluboké deprese s vysokým podílem nevyužitých zdrojů a vysoké nezaměstnanosti po velmi dlouhé časové období, rozumná vláda polykapitalistického státu by měla stimulovat polykapitalistickou ekonomiku tím, že pozitivně ovlivní její agregátní poptávku Vzhledem k nepravidelnostem a cyklickým kolísáním polykapitalistických ekonomik by rozumná vláda obzvláště v obdobích zvláště ochablé hospodářské aktivity měla zvýšit agregátní poptávku a naopak v obdobích relativní konjunktury (lze-li vůbec kdy v polykapitalistické ekonomice mluvit o nějaké “konjunktuře”!) zas razantním zvýšením přímých daní regulovat amplitudu výkyvu, tlumit výdaje, zejména bránit se příliš velikému zvyšování mezd ve veřejné správě, škrtit dotace krajům a obcím, regulovat alespoň některé ceny aby nevylítli příliš vysoko a brzdit tak i hrozící inflaci. Tvrzení, že zvýšené vládní výdaje někoho vytlačují je buď projevem hlupáctví anebo pokrytectví (popřípadě i obojího!). Vládní výdaje totiž vůbec nic nevytlačují, ale vyšší vládní výdaje zvyšují produkt a tím i umožňují další výdaje privátní sféry. Ukrojí-li vláda větší díl z tohoto “koláče, pak je to ukrojení pouze zdánlivé, neboť tento “koláč” se ve skutečnosti tím pouze zvětší. Vládní výdaje, snížení nepřímých daní (vysvětlení: snižování přímých daní slouží vždy pouze jen bohatým!) a rychlejší růst zásoby peněz vytváří v polykapitalistické ekonomice vyšší produkt a tedy stimuluje další, a to i privátní investice, místo toho aby je vytlačovaly.

Tolik tedy alespoň ty úplně nejminimálnější a nejzákladnější informace týkající se jednak ekonomiky jako takové, jednak speciálně polykapitalistické ekonomiky. Pokud se třeba někdy budete ještě nějak zajímat o nějaké ekonomické otázky, tak to, co jste si teď právě přečetl(a) vezměte opravdu jen jako ten úplně nejstručnější možný úvod do nejminimálnějšího “úvodu do ekonomie” pro úplné začátečníky.

Dne 23.1.2009 napsal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Zpět na hlavní stránku!