wz

Zpět na hlavní stránku!


Konflikt: Protiústavní postup obce Babice!!

Obce nemohou nutit občany, aby proti své vůli uzavírali ze soukromými firmami nájemní nebo jiné soukromoprávní smlouvy!

Poznámka: Tato práce je určena pouze pro občany obce Babice a ostatním lidem úpřimně doporučuji aby zbytečně neztráceli svůj drahocenný čas, respektive aby se ani neobtěžovali s její četbou!!

Dne 1.11.2007 se uskutečnilo zasedání Zastupitelstva obce Babice, na kterém starosta obce Babice informoval členy Zastupitelstva obce Babice o tom, že v nejbližší době, nejpozději ještě v prosinci 2007 se uskuteční mimořádné zasedání Zastupitelstva obce Babice, jehož cílem bude přijetí Obecně závazné vyhlášky obce Babice, která “má přikázat” všem občanům obce Babice uzavření nájemní smlouvy týkající se nájmu popelnic, a to navíc ještě k tomu s konkrétním podnikatelským subjektem, kterým je tatáž soukromá firma, která v obci Babice vykonává svoz komunálního odpadu a to cenu 21 Kč + DPH za “osobu a měsíc” s tím, že i tato cena bude pouze pro začátek, později se i tato cena, kterou občané obce Babice budou muset platit soukromé firmě bude se ještě dále zvyšovat.

Já osobně se v této úvaze nehodlám zabývat tím, zda-li je tato suma vysoká nebo nikoliv, právě tak se nehodlám ani zabývat tím, zda-li toto řešení z hlediska zájmů obce Babice jako veřejnoprávní korporace je účelné anebo není.

Starosta obce Babice tento nestandardní postup odůvodnil stížnostmi občanů obce Babice na tu skutečnost, že pracovníci firmy vykonávající v obci Babice svoz komunálního odpadu nešetrně zacházejí s popelnicemi občanů a poškozují je (což je skutečně pravda!); na což dotyčná firma argumentovala tím, že její technické zařízení je údajně prý konstruováno pouze na jakési prý údajně modernější popelnice “čtvercového” tvaru z umělé hmoty, v důsledku čehož údajně prý nelze zabránit poškozování “kulatých” plechových či kovových popelnic občanů.

“K tomuto poškozování popelnic občanů dochází v Babicích již více než dvacet let a tudíž tato primitivní výmluva firmy na nekompatibilitu jejího údajně novějšího technického zařízení se staršími typy popelnic absolutně neobstojí” – jak výstižně poznamenal člen zastupitelstva obce Babice pan Mojmír Čevela na zasedání Zastupitelstva obce Babice dne 1.11.2007.

K této výstižné a – jak doufám, že sami občané obce Babice zajisté uznají i – zcela pravdivé připomínce pana zastupitele Mojmíre Čevely bych navíc já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola chtěl ještě dodat to, že tyto hned na první pohled hloupé výmluvy firmy vykonávající v obci Babice svoz komunálního odpadu zpočátku vypadaly pouze jako alibistické výmluvy činěné s úmysly vyhnout se vlastní občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu na popelnicích jsoucích v majetku občanů podle ustanovení § 420 a následující zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění. Teď kromě toho se dokonce ukazuje, že tato firma vykonávající v obci Babice svoz komunálního odpadu společně i se starostou obce Babice přišli na “geniální” nápad jak by jeden soukromý podnikatelský subjekt – a to dokonce navíc tentýž subjekt, co by po správnosti měl občanům jimž způsobil škodu na popelnicích v jejich majetku tuto škodu uhradit - mohl na této skutečnosti navíc ještě “vydělat” na úkor občanů.

Pokud jde o dotyčný soukromý podnikatelský subjekt vykonávající v obci Babice svoz komunálního odpadu, tomu, vzhledem k tomu, že vlastně i podle § 2 odst.1 zákona č.513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění “podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku” se příliš nedivím. To, že se tato firma chce vyhnout vlastní odpovědnosti za způsobenou a i nadále způsobovanou škodu občanům je subjektivně vzato z jejich stránky zcela logické, jakož je zcela logické i to, že na tom chtějí vytřískat nějaké další “peníze”.

Jako občan obce Babice bych od “svého” starosty očekával, že spíše se bude rozhlížet po nějakých jiných firmách, které rovněž jako náplň své podnikatelské činnosti vykonávají svoz komunálního odpadu z našich obcí a měst, nicméně současný starosta obce Babice není “mým” starostou, ale spíše řekl bych že starostou těch justičních, exekutivních, policejních, žurnalistických, podnikatelských a jiných plutokratických kruhů, které podporují Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) v Babicích jako právního i faktického nástupce Komunistické strany Československa (KSČ), protože je to právě tato stalinistická bolševická zločinecká organizace fašistického typu (stalinský bolševismus = hitlerovský nacismus) , která v Babicích (a možná i v celé České republice) pro někoho možná dokonce snad trochu i paradoxně - nejlépe vyjadřuje obchodní a podnikatelské zájmy těch absolutně nejbohatších občanů České republiky.

Na základě těchto skutečností nepochybuji ani nejméně o tom, že odkývání této Obecně závazné Vyhlášky obce Babice v Zastupitelstvu obce Babice, která bude “přikazovat” občanům obce Babice uzavřít nájemní smlouvu se soukromou firmou na nájem popelnic bude pouhou formalitou. Zastupitelé Komunistické strany Čech a Moravy společně i s prokomunistickými zastupiteli z takzvaného “Sdružení nezávislých kandidátů” to nepochybně odkývají spolehlivěji než by toho byli schopny nějaké elektronické hlasovací automaty. Ba dokonce nedivil bych se příliš ani tomu, že v této dusné atmosféře by se nechali třeba zastrašit i ti zastupitelé, kteří možná i mají určité pochybnosti o celé věci a pak třeba ze strachu by toto hlasování klidně mohlo být dokonce třeba i “jednomyslné”.

Přitom tato plánovaná Obecně závazná Vyhláška obce Babice je jak protiústavní, tak i protizákonná a to hned z několika důvodů:

Podle Čl.2 odst.3 ústavního zákona č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod v platném znění (dále jen “Listina”) každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Toto ustanovení vymezující svobodu jednotlivce bylo zřejmě inspirováno čl.5 francouzské Deklarace práv člověka a občana z 23.8.1789 (alespoň se mi tak vidí, že se jedná o přibližný překlad z francouzštiny). A v zásadě jen zákon stanoví meze jednání každého člověka, který je svobodný a jen normou zákona mu lze něco zakázat nebo přikázat. Jakým způsobem je svoboda člověka omezena zákonem je stanoveno v Čl.4 Listiny a znamená, že právní povinnost může být uložena jenom zákonem, nebo na základě zákona a v jeho mezích. Předpis nižší právní síly nemůže uložit nikomu víc povinností a ani jiné povinnosti než mu uložil zákon. Toto ustanovení je přijato téměř identicky i do článku 2 odst.4 Ústavy České republiky, které je sice formálně omezeno pouze na občany České republiky, nicméně z Listiny plyne, že se tohoto práva mohou domáhat i ti lidé, kteří nejsou občany České republiky, jako například cizinci, lidé bez státní příslušnosti (apatridité, bezdomovci atd.), tj. absolutně každá fyzická osoba. Ovšemže z Ústavy České republiky je sice zřejmé, že povinnosti mohou ukládat občanům svými akty i orgány územní samosprávy, nicméně obce nebo jiné orgány územní samosprávy mají právo pouze jen na základě zákona a to ještě navíc pouze ve své působnosti lidem ukládat nějaké povinnosti, či lidem cokoliv zakazovat nebo přikazovat. Dovolil bych si zde ocitovat z nálezu Ústavního soudu České republiky z 19.1.1994 Pl ÚS 5/93, který byl uveřejněn pod č.35/1994 Sb. ve kterém se praví: “Podle Čl.4 odst.1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích; rovněž podle Čl.2 odst.4 Ústavy České republiky a Čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. Z těchto ustanovení nutno pro oblast působnosti obce dovodit závěr, že v případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy, platí ustanovení Čl.2 odst.4 Ústavy České republiky a Čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod. Obec tudíž může vydávat obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, jen na základě a mezích zákona. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je obec proto oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění.

Jak už jsem zmínil výše, podle Čl.2 odst.4 ústavního zákona č.1/1993 Sb., Ústava České republiky v platném znění (dále jen “Ústava ČR) každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V tomto ustanovení je transformován princip obsažený již v Listině základních práv a svobod v Čl.2 odst.3. Zatímco u orgánů veřejné moci je jejich moc a kompetence striktně vymezena a současně i omezena zákonem, naopak občané žijící v demokratické společnosti jsou plně svobodní ve svém jednání, přičemž jen zákonem lze stanovit zákazy a příkazy občanům (nikoliv tedy podzákonními předpisy!). V právním státě totiž platí pravidlo, že vše co není zákonem lidem přikázáno či zakázáno je jim dovoleno. Naopak v případě orgánů veřejné moci (a to včetně obcí a orgánů obcí) platí zásada přesně opačná, a to ta, že orgány veřejné moci a tedy i obce jako veřejnoprávní korporace mohou činit pouze to, a jen to, co jim zákon výslovně dovoluje činit, zatímco všechno ostatní mají zakázáno. Těmito zásadami zákonnosti je kromě jiného garantováno i respektování základních lidských práv a svobod v tom smyslu, že každé lidské chování lze kvalifikovat v souladu se zákonem jako chování dovolené a tedy legální (odvozeno doslova od slova “legalis” = zákonný, zákonem předepsán) anebo nedovolené, respektive nelegální. Ústavní řád České republiky totiž vymezuje obligatorní způsob jak mohou být povinnosti uloženy, že se tak může stát pouze na základě zákona a v jeho mezích a navíc ještě jen při zachování základních práv a svobod. Význam tohoto ustanovení totiž tkví v zásadním rozdílu mezi státem nedemokratickým, kde lidé teprve od veřejné moci eventuálně získávají nějaká lidská práva a státem demokratickým, kde základní práva a svobody lidem přirozeně náleží a stát jejich uplatňování toliko reguluje v zájmu jiných lidí (svoboda každého člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka!) a celé společnosti, přičemž tento princip je zásadní jak z hlediska právní jistoty, tak i z hlediska tvorby samotných právních předpisů. V této souvislosti bych si dovolil připomenout ještě další nález Ústavního soudu České republiky, a to konkrétně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5.11.1996, který byl uveřejněn pod č.114/1996 Sb. nál. US, respektive nález byl vyhlášen pod č.3/1997 Sb. V tomto nálezu Ústavního soudu České republiky je kromě jiného i uvedeno: “Dle Čl.2 odst.3 Ústavy České republiky státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Splnění postulátu uvedeného v první části citovaného ustanovení je vymezeno požadavkem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v druhé části je pak zabudována nejen garance proti zneužití moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování.”

Jak jsem již naznačil výše, v Čl.4 odst.1 Listiny je uvedeno, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ovšemže postavení člověka ve vztahu ke státu a společnosti není určeno pouze právy, ale i určitými povinnostmi. Bez plnění povinností vůči státu by nebylo ani státu a nemohla by být ani zaručena práva občanů, neboť by nebylo subjektu, který by je zaručil. Listina, Ústava a ani jiné ústavní předpisy tvořící ústavní pořádek České republiky nestanoví výčet ústavních povinností občanů. Práva a svobody nejsou jen obranou lidí proti svévoli veřejné moci, ale patří společně i s povinnostmi k atributům občanství a tedy příslušnosti člověka ke státu. Tento princip je vyjádřen i v preambuli Ústavy ČR. Místo vyjmenování ústavních povinností Listina obsahuje pouze toto pravidlo, jak lze povinnosti ukládat. Nijak jinak totiž povinnosti ukládat ani nelze! Jen zcela výjimečně jsou povinnosti stanoveny přímo v ústavních předpisech (například Čl.33 odst.1 věta druhá Listiny o povinné školní docházce atd.) Z některých práv vyplývají nepřímo povinnosti pro druhé – nerušit jejich práva – například z ústavně zaručeného práva na život plyne pro každého povinnost zdržet se všeho, co by právo na život jiného ohrožovalo. Povinnosti pro každého vyplývají i z ústavních zákazů jako například z Čl.3 odst.2 věta druhá, Čl.11 odst.2, Čl.35 odst.3 Listiny atd. Povinnosti podle dikce Listiny ukládá prostřednictvím svých orgánů pouze stát. A ani ten stát tak nemůže činit zcela svévolně, ale pouze na základě zákona a v jeho mezích. V žádném případě rozhodně nemohou být lidem ukládány nějaké povinnosti na základě předpisů druhotného či terciálního charakteru, ale jen na základě zákona, a to ať již zákona ústavního či běžného. Toto ustanovení souvisí i s Čl.2 odst.2 Listiny a s Čl.2 Ústavy ČR. Výrazu “na základě zákona” je třeba rozumět tak, že povinnosti mohou být uloženy zákonem nebo jinou normou, než je vyjádřena v  zákoně, ale pouze v případě, že k tomu byla tato norma zmocněna předpisem s právní silou alespoň zákona (viz. již zmiňovaný nález ÚS spr. 5/93). Meze určující ukládání povinností musí být stanoveno jen předpisy s právní silou alespoň zákona, přičemž k ukládání těchto povinností mohou být zmocněny třeba i orgány územní samosprávy. K tomu bych chtěl dodat ještě to, že dokonce ani zákon nemůže stanovit povinnosti a meze práv libovolně, ale musí splňovat podmínky stanovené v tomto ustanovení, popřípadě i v jiných normách ústavního pořádku. Možnost ukládat povinnosti je navíc limitována i tím, že musí být při jejich ukládání respektovány základní práva a svobody. Ukládané povinnosti totiž nemohou negovat základní práva a svobody, ale pouze jim stanovit hranice s ohledem na práva a svobody jiných lidí a jejich uplatnění ve společnosti.

Nejen z hlediska ústavního práva České republiky by byl dotyčný postup obce Babice protiústavní z důvodů, které jsem již uvedl výše; ale ani z hlediska samotného zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen “občanský zákoník”) nelze takovýmto neomaleným postupem obce Babice jako veřejnoprávní korporace zasáhnout do občanskoprávních vztahů tím, že by Zastupitelstvo obce Babice lidem s trvalým pobytem na katastrálním území obce Babice “nařídilo povinnost” uzavřít nedobrovolně nájemní smlouvu na nájem popelnic od soukromé firmy a to navíc ještě za direktivně stanovenou cenu předmětu vnucené nájemní smlouvy. Pokud se na tyto skutečnosti podíváme z aspektu občanského práva, všechny tyto skutečnosti znamenají flagrantní popření svobodného utváření se občanskoprávních vztahů a to zejména v oblasti závazkového práva, kde já jako občan jsem plně svobodný v tom, zda-li nějakou smlouvu vůbec uzavřu anebo nikoliv; a pokud se třeba na základě svého svobodného rozhodnutí rozhodnu nějakou smlouvu uzavřít, pak jsem plně svobodný i ve výběru svého spolukontrahenta se kterým tuto smlouvu uzavřu; a v neposlední věci jsem plně svobodný i v tom o jaký konkrétní smluvní typ občanskoprávní smlouvy se bude jednat (například zda-li smlouvu nájemní, kupní, výpůjčku atd.) a to včetně případné ceny a dalších podmínek dotyčného závazkového právního vztahu, což všechno závisí pouze na vůli obou kontrahentů příslušného občanskoprávního závazkového vztahu kteří mají rovné postavení, mají svobodu se dohodnout ale i nedohodnout, protože jejich jakýkoliv případný občanskoprávní závazkový vztah musí být výslednicí pouze svobodného rozhodnutí se obou těchto subjektů a nikoliv nucením za strany někoho třetího, který touto ingerencí do občanskoprávních vztahů navíc zcela evidentně překračuje svou pravomoc!

Podle ustanovení § 2 odst.1 občanského zákoníka platí, že občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje. Chápu, že toto ustanovení může být leckomu “španělskou vesnicí” a proto se to pokusím trochu přiblížit. Občanskoprávní vztahy vznikají na základě právních skutečností, které toto ustanovení dělí na právní úkony a jiné skutečnosti s nimiž zákon (tj. občanský zákoník) vznik, ale i změnu či zánik občanskoprávních vztahu spojuje. Nejčastější právní skutečností mající za následek vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů jsou právní úkony. Z právních úkony to jsou na prvním místě především smlouvy jako většinou dvoustranné právní úkony (a možné jsou i vícestranné jako například třeba smlouva o sdružení). Vznik, změnu nebo zánik působí také jednostranné právní úkony – např. závěť, odstoupení od smlouvy, veřejná soutěž, uplatnění práva z odpovědnosti za vady (tj. reklamace) atd. Dále mezi jiné právní skutečnosti s nimiž občanský zákoník spojuje vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů, řadíme protiprávní úkony, jakožto jednání, které je v rozporu s objektivním právem. Protiprávní úkony jsou například jedním z předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. Dále sem patří konstitutivní rozhodnutí státních orgánů, a to zejména soudů, ale někdy i Parlamentu České republiky v souvislosti s legislativními akty (tj. zákony) státu. A v neposledním řadě lze sem začlenit také i chování lidí, které nepochází z právem uznané vůle subjektů, tj. například projevy tvůrčí duševní činnosti člověka (například vytvoření uměleckého díla atd.). K jiným právním skutečnostem dále lze zařadit také i objektivní právní skutečnosti, označované jako právní události. Na tyto události sice nemůže mít člověk bezprostřední vliv, může je však předvídat a činit opatření, aby právní následky s nimi spojené nenastaly (například živelné pohromy, smrt člověka, plynutí času atd.). Vedle všech těchto skutečností však ale existují i takové skutečnosti, které nelze podřadit pod žádnou výše uvedenou skupinu, ale přesto mají za následek vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů (tj. variae causarum figurae atd.), jako například nález věci ztracené nebo věci skryté, jejíž vlastník není znám atd. Například podle judikátu Rc 78/68 “Účastníkmi učinené zhodné prejavy vôle, smerujúce k vzniku zmluvy, sú právnymi úkonmi zakladajúcimi v zmysle § 2 odst.1 občianskeho zákonníku medzi účastníkmi občianskoprávny vzťah, z ktorého účastníkom vyplývajú určité vzájomné práva a povinnosti.”

Velice významná je i ta skutečnost, že podle ustanovení § 2 odst.2 občanského zákoníku platí, že v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. A na tohle bych chtěl zejména poukázat, protože fakticita právní rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů je fundamentální zásadou celého občanského práva (a to bez ohledu na jejich rozdílnou ekonomickou sílu!!). Konkrétně rovné postavení účastníků občanskoprávního vztahu se projevuje jednak v tom, že žádný z účastníků občanskoprávního vztahu nemůže druhému – byť i třeba ekonomicky slabšímu – účastníkovi jejich vzájemného občanskoprávního vztahu jednostranně ukládat nějaké povinnosti; jednak i tím, že žádný z účastníků (a to ani ten ekonomicky silnější subjekt!!) občanskoprávního vztahu nemůže sám autoritativně vynutit na druhém (ekonomicky slabším) účastníkovi jejich vzájemného občanskoprávního vztahu “své subjektivní občanské právo” například s odvolávání se na Obecně závaznou vyhlášku obce Babice a tím i vnucovat předmět vnucované takzvané “nájemní smlouvy” či požadavku na zaplacení “nájmu”. V případě, že by jim občan odmítl platit, mohli by se pouze obrátit na soudu, kde by celkem jistě nepochodili, protože by se zde jednalo o požadování plnění “sine iusta causa” (tj. bez právního titulu) a proto bez ohledu na Obecně závaznou Vyhlášku obce Babice (pokud bude skutečně schválena) pokud jim zcela dobrovolně na základě Vašeho zcela svobodného rozhodnutí platit nechcete – tak jim ani vůbec nic neplaťte!!!

Podobně tak i § 7 odst.1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád v platné znění (dále jen: “OSŘ”) stanoví že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány; přičemž i zde je v ustanovení § 18 odst.1 OSŘ stanoveno, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení.

Ba dokonce pokud třeba obec Babice možná i použila tu “fintu” jako když vládnoucí damstvo a panstvo tam nahoře udělá jakési ty své “čachry – machry” aby vícero Vašich plateb bylo zahrnuto na jeden výplatní doklad či účet a vy by jste zaplatil tuto nějakou “kolektivní platbu” několika platebních položek současně, a pouze později by jste zjistil(a), že tam byl propašován i tento takzvaný “nájem za popelnice” odvozovaný z nájemní smlouvy, kterou jste však Vy nikdy neuzavřel(a), pak by se rovněž jednalo o platbu “sine iusta causa” (tj. bez právního titulu) a byli by povinni Vám tyto peníze vrátit. V opačném případě by jste je mohl(a) dotyčný subjekt (podle konkrétních okolností buď dotyčnou firmu anebo obec Babice – záviselo by to pouze na tom komu jste tu platbu zaplatil(a)!) s úspěchem žalovat u soudu o vrácení dotyčných omylem zaplacených peněz z důvodu jejich bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 a následující občanského zákoníku. Jinými slovy když to tedy ve všeobecné rovině shrnu, tak lze konstatovat, že rovné právní postavení účastníků občanskoprávního vztahu znamená to, že žádný z nich (a to bez ohledu na jejich rozdílnou ekonomickou sílu) není druhému po právní stránce nijak nadřazen, respektive, že žádný z nich není z právního hlediska nijak privilegován.

Rád bych připomněl i nález Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 387/99 kde se uvádí, že v občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie (§ 2 odst.3 občanského zákoníku), zvláště pak princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí.

Postup Zastupitelstva obce Babice sloužícímu ekonomickým zájmům jedné soukromé firmy je navíc zcela evidentně i v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti bych rád poukázal na ustanovení § 3 odst.1 občanského zákoníku, kde je stanoveno, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V tomto ustanovení je vyjádřena významná zásada souladu výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy. Samotný pojem “dobré mravy” se v občanském zákoníku vyskytuje na vícero místech a to ve vícero ustanoveních. Dobré mravy jsou morálně – etická pravidla chování, které vyjadřují vzájemnou slušnost, toleranci a vzájemné respektování v chování. S ohledem na to nesmí být výkon práv a povinností v občanskoprávních vztazích v rozporu nejenom se zákonem, ale navíc také nesmí být ani “contra bonos mores” (tj. proti dobrým mravům). V případě že by výkon práva nebo povinnosti je v rozporu s tímto ustanovením, soud takovémuto výkonu práva či povinnosti neposkytne ochranu, respektive nebude je vynucovat procesními prostředky. Podle judikátu Rc 62/97 se pod pojmem “dobré mravy” rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující části společnosti (myslí se společnosti v České republice jako celku a nikoliv tedy pouze v Babicích) a mají povahu norem základních. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky II.ÚS 249/97 jsou “dobré mravy” souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad (tj. myslí se tím v České republice!), jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Nesvobodno zapomínat ani na tu skutečnost, že podle ustanovení § 34 občanského zákoníku je právní úkon projevem vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Toto ustanovení vymezuje pojem, respektive definici právního úkonu. Pojmovými znaky právního úkonu totiž jsou vůle, projev vůle a nakonec i zaměření vůle na právní účinky, které právní předpisy s jejím projevem spojují. Vůle je psychický vztah jednajícího člověka k zamýšlenému (tj. chtěnému) následku. Na existenci vůle se při jejím projevu usuzuje především z objektivních skutečností, respektive okolností za kterých byl projev vůle učiněn. Vůle jednajícího musí směřovat ke způsobení právních účinků, které právní předpisy s konkrétním právním úkonem spojují. Není sice nutné, aby jednající měl o všech účincích jasnou a úplnou představu, stačí že chce aby nastaly. Vůle musí být projevena, tj. musí být učiněna. Nevyjádřená vůle nemá absolutně žádnou právní relevanci!

No a třetím pojmovým znakem právního úkonu je to, že vůle směřuje k právním účinkům, které právní předpisy s jejím projevem spojují. Jedná se vždy o právní účinky jednajícím chtěných, byť i třeba o nich jednající nemusí mít o nich předem jasnou a úplnou představu. Aby právní úkon byl platný musí splňovat čtyři základní náležitosti. Tou první je “náležitost osoby”, která znamená, že jednající subjekt je způsobilý k právním úkonům . Tou druhou je “náležitost vůle”, přičemž fundamentálním postulátem náležitosti vůle je právě její svoboda, vážnost, jakož i neexistence omylu či tísně!

Tou třetí je “náležitost projevu”, což znamená asi tolik, že projev vůle by neměl být nesrozumitelný, neurčitý, a v některých případech by neměl postrádat předepsanou formu. Jinak je takový projev vadný!

No a tou třetí jsou obligatorní “náležitosti předmětu právního úkonu”, což v praxi znamená, že právní úkon by měl být dovolený a možný nejen fakticky ale i právně (nicméně to, k čemu se schyluje v Babicích není vůbec žádný právní úkon!).

Každý právní úkon má určité složky. Složky právního úkonu se zpravidla dělí na essentialia negotii, naturalia negitii a accidentalia negotii. Nejdůležitější z nich jsou essentialia negotii (tj.podstatné složky) jako svoboda, dobrovolnost, vážnost atd., které musí bezpodmínečně každý právní úkon pro svůj vznik obsahovat. Jinak totiž vůbec nedojde ani k jeho vzniku!

V této souvislosti bych rád zmínil i usnesení pléna Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 29/93 kde se uvádí, že pronajímatel a nájemce jsou při uzavíraní nájemní smlouvy vázáni pouze kogentními ustanoveními příslušných zákonů jako jsou například občanský zákoník atd. Další eventuální omezení práva či povinnosti každé smluvní strany – pokud nejsou kogentně vyloučena – je možné jako svobodný, shodný projev vůle stran vtělit do nájemní smlouvy v souladu jak s ústavními předpisy, tak s obecnými ustanoveními občanského zákoníku, zejména § 34 a následující. Práva a povinnosti však nelze stanovit obecně závaznou vyhláškou, veřejnoprávním aktem, neboť jde o poměr soukromoprávní.

S tímto úzce souvisí i ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku, které stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. V tomto ustanovení se hovoří o vadách vůle a jejího projevu. Tyto vady mají za následek neplatnost právního úkonu. Teorie občanského práva ale rozlišuje mezi neplatností absolutní a relativní. Absolutní neplatnost právního úkonu je taková neplatnost, která působí přímo ze zákona a kde právní následky od samého počátku nenastaly. Této neplatnosti se může každý dovolat, přičemž přihlíží se k ní před soudem i “ex offo” (tj. z úřední povinnosti) i kdyby se jí nikdo nedovolal.. Absolutní neplatnost nemůže být zhojena ani dodatečným schválením (tj. ratihabicí) a ani odpadnutím vady právního úkonu (tj. konvalidací). Absolutně neplatný právní úkon totiž vůbec není právním úkonem a jako takový má pouze povahu nicotného právního aktu, který nemůže vyvolat vůbec žádné právní účinky. Naopak takzvaná relativní neplatnost právního úkonu je taková neplatnost která nenastává přímo ze zákona, to však ale není náš případ a proto se rozebírání problematiky “relativní neplatnosti právního úkonu” v občanském právu více zabývat nebudu.

Pokud jde o tuto naši babickou kausu “Popelnice”, zde v tomto našem případě se jedná o naprostou absenci jakékoliv náležitosti svobody vůle i svobody projevu této vůle. Vůle jako nejzákladnější složka právního úkonu totiž musí být plně svobodná a vážná. Vůle není svobodná, je-li jednající k jednání donucen a to ať již fyzicky, anebo i psychicky. Stejně tak nesmí jít ani o bezprávní výhružku, jako například o tu, ke které došlo v posledním čísle 3/2007 periodika “Babický Zpravodaj”, kde se vyhrožuje občanům obce Babice, že Zastupitelstvo obce Babice údajně prý má právo “nařídit” Obecně závaznou vyhláškou obce Babice občanům uzavření nájemní smlouvy se soukromou firmou na nájem popelnic a proto jsou občané vyzýváni, aby s tím souhlasili “dobrovolně” (mimo občanskoprávní roviny nutno říci, že v rovině trestněprávní se zde zřejmě navíc jedná i o trestní čin Vydírání podle ustanovení § 235 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění /dále jen: “trestní zákon”/). V této souvislosti podle judikátu Rc 12/1999 je třeba říci, že bezprávnou výhružkou taková výhružka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, přičemž bezprávná výhružka může spočívat i v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; přičemž není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhružky, byl sám nutně protiprávní.

Ba dokonce vůle by nebyla vážná ani tehdy, jestliže by byl úkon učiněn třeba v žertu, ve hře, na divadle nebo v jiných případech, jestliže jednající nechtěl vůbec právní účinky svým jednáním vyvolat. Jako náležitosti projevu je třeba rozlišovat srozumitelnost, určitost a v některých případech i formu. Nesrozumitelnost projevu znamená, že nelze ani výkladem zjistit, co chce jednající vyjádřit, Určitost projevu směřuje k obsahové stránce právního úkonu. Právní úkon je sice srozumitelný, ale není jasný jeho obsah. Někdy může neurčitost způsobit i nepřesné označení předmětu právního úkonu. V některých případech zákon předepisuje k platnosti právního úkonu i formu. Trpí-li právní úkon některou z vad uvedených v tomto ustanovení, jedná se o absolutní neplatnost právního úkonu!

Podle ustanovení § 50 odst.1 občanského zákoníku je stanoveno, že účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby; respektive podle ustanovení § 50 odst.2 občanského zákoníku je zas stanoveno, že není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel. Jedná se o takzvaný “contractus in favorem tertii” (tj. smlouvu ve prospěch třetího). Smlouvu uzavírají účastníci s tím, že prospěch (tj. plnění) je sjednán pro třetí osobu. Ta však ale musí se smlouvou projevit souhlas a právě souhlas třetí osoby, v jejíž prospěch má být plněno, je nezbytnou podmínkou uzavření této smlouvu. A v žádném případě nelze uzavřít smlouvu k tíži někoho jiného proti jeho vůli! Jinými slovy obec Babice si ovšemže může s dotyčnou soukromou firmou vykonávající v obci Babice svoz komunálního odpadu uzavřít jakoukoliv smlouvu, nicméně práva a povinnosti z této jejich smlouvy budou zavazovat pouze tyto dva subjekty aniž by jakkoliv mohli být svévolně vnuceny komukoliv třetímu proti jeho svobodné vůli!

Podle ustanovení § 488 občanského zákoníku platí, že závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění, respektive pohledávka od dlužníka a dlužníkovi zas vzniká povinnost splnit závazek. V této souvislosti třeba říci, že závazkové právní vztahy mají v zásadě účinnost pouze mezi jejich účastníky. Nepůsobí teda “erga omnes”, tj. absolutně, respektive vůči všem ostatním subjektům. Podle ustanovení § 489 občanského zákoníku týkající se vzniku závazku zas platí, že závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Jinými slovy tedy vznik závazku může být spojen nejen s uzavřením smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem nebo s jinými právními úkony, ale též se vznikem škody, s existencí bezdůvodného obohacení, děděním atd. Rozhodně ale občanům obce Babice nemůže vzniknout žádný závazek na základě té skutečnosti, že Zastupitelstvo obce Babice odhlasuje jakousi nesmyslnou Obecně závaznou vyhlášku toto prohlašující. Tato Obecně závazná vyhláška obce Babice – pokud bude schválena – bude mít asi stejnou právní relevanci, jako kdyby si komunističtí členové Zastupitelstva obce Babice odhlasovali v Zastupitelstvu obce Babice Obecně závaznou Vyhlášku obce Babice o vlastní nesmrtelnosti a pak se těšili, že nikdy nezemřou, že budou navěky žít a sedět v Zastupitelstvu obce Babice na věky věků (potažmo alespoň tedy těchto několik následujících miliónů či miliard let, co bude možná ještě vůbec existovat naše planeta země)!

Podle ustanovení § 490 občanského zákoníku platí, že vznik smluv, kterými se zakládají závazky, se řídí ustanoveními § 43 a násl., pokud dále není stanoveno jinak. To v praxi znamená, že k tomu, aby závazek platně vznikl a byl realizovatelný, musí být založen platně uzavřenou smlouvou. A navíc musí zde být dodržena i všechna ustanovení občanského zákoníku pro vznik smlouvy jako například platný návrh na uzavření smlouvy a na něj navazující i platné přijetí tohoto návrhu na uzavření smlouvy atd. A ovšemže úplně stejně tak musí být dodržena i veškerá ustanovení upravující otázky platnosti právních úkonů. A ruku v ruce s tím jde i ustanovení § 493 občanského zákoníku, které stanoví, že bez souhlasu stran nelze měnit jejich závazkový právní vztah. Prvotní podmínkou platného provedení změny původního závazku je vždy jeho platný vznik a jeho existence v době provedení změny. Je to ostatně i logické, protože to co neexistuje, to nelze ani nijak změnit. Platně uzavřený a existující závazek sice měnit lze, avšak ani tento závazek nelze měnit bez souhlasu zúčastněných smluvních strach, jichž se předmětný závazek týká. Výjimkou jsou pouze případy, kdy provedení změny jiným způsobem upravuje přímo zákon (nikoliv však ale nějaké obecně závazné vyhlášky obcí). Jinými slovy tak jako u vzniku, tak i změny původního závazkového právního vztahu přicházejí pouze ve formě dohody účastníků dané smlouvy a nikoliv na základě neoprávněného vměšování se obce jako veřejnoprávní korporace do občanskoprávních vztahů fyzických a právnických osob.

Tolik tedy pokud se na tuto věc podíváme z aspektu občanského práva. Na závěr bych se ještě do třetice na tuto problematiku chtěl podívat i z aspektu samotného zákona č.128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v platném znění (dále jen “zákon o obcích”), který je fundamentálním zákonem legislativně upravujícím existenci obcí jako veřejnoprávních korporací a stanovující i rozsah jejich kompetencí, které stát jako suverénní držitel veřejnoprávní státní moci v České republice svěřil na základě zákona o obcích právě jednotlivým obcím. Konkrétně § 10 zákona o obcích stanoví oblasti, kde může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou nějaké povinnosti. Podle § 10 písm.a/ zákona o obcích jsou to povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranství v obci jsou takové činnosti zakázány. Podle § 10 písm.b/ zákona o obcích jsou to povinnosti pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku. Podle § 10 písm.c/ zákona o obcích jsou to povinnosti k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti a nakonec podle § 10 písm.d/ zákona o obcích jsou to eventuálně i další povinnosti stanoví-li tak zvláštní zákon. Ovšemže nikde mezi těmito kompetencemi obcí není stanoveno, že by snad obce jako veřejnoprávní korporace byly oprávněny “na svém území” nutit občany k nedobrovolnému uzavírání jakýchkoliv soukromoprávních smluv se soukromými firmami se kterými jsou vládcové těchto obcí sami osobně zřejmě nějak spřízněni. Tolik pokud jde o samostatnou působnost obcí. Dále pak pokud jde o přenesenou působnost obcí, zde je v ustanovení podle § 11 odst.1 zákona o obcích je stanoveno, že Obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Ovšemže ani zde to nepřichází v úvahu, protože žádný zákon - který by zmocňoval obce k tomu, aby do sítí spřízněných firem nadháněli jim “zákazníky” z řad svých poddaných (lhostejno zda-li tak činí zadarmo či za nějakou obchodní provizi) – neexistuje!

Ať již se tedy na tuto věc díváme z jakéhokoliv aspektu výkonu samostatné působnosti obce platí, že podle ustanovení § 35 odst.3 zákona o obcích se při výkonu samostatné působnosti obec řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem, a v ostatních záležitostech též jinými právními předpisy vydanými na základě zákona.

Podle ustanovení § 35 odst.2 zákona o obcích do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Konkrétně pokud jde o kompetenci jednotlivých obecních orgánů, tak § 84 a § 85 zákona o obcích se týká pravomoci Zastupitelstva obce, § 102 zákona o obcích se týká kompetencí Rady obce a nakonec § 103 a následující zákona o obcích se týká postavení Starosty obce. Podle § 84 odst.1 zákona o obcích Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce (tj. § 35 odst.1).

V konkrétní rovině se jedná o tyto pravomoci Zastupitelstva obce, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 84 odst.2 zákona o obcích, kde je uvedeno, že Zastupitelstvu obce je vyhrazeno za a) schvalovat program rozvoje obce, za b) schvalovat územní plán obce a regulační plán a vyhlašovat jejich závazné části obecně závaznou vyhláškou, za c) schvalovat rozpočet obce a závěrečný účet obce, za d) zřizovat trvalé a dočasné peněžní fondy obce, za e) zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky obce, schvalovat jejich zřizovací listiny, za f) rozhodovat o založení nebo rušení právnických osob, schvalovat jejich zakladatelské listiny, společenské smlouvy, zakládací smlouvy a stanovy a rozhodovat o účasti v již založených právnických osobách, za g) delegovat zástupce obce, s výjimkou § 102 odst. 2 písm. c), na valnou hromadu obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast, za h) navrhovat zástupce obce do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast, a navrhovat jejich odvolání, za i) vydávat obecně závazné vyhlášky obce, za j) rozhodovat o vyhlášení místního referenda, za k) navrhovat změny katastrálních území uvnitř obce, schvalovat dohody o změně hranic obce a o slučování obcí, za l) stanovit počet členů rady obce, za m) volit z řad členů zastupitelstva obce starostu, místostarosty a další členy rady obce (radní) a odvolávat je z funkce, za n) určovat funkce, pro které budou členové zastupitelstva obce uvolněni, za o) zřizovat a rušit výbory, volit jejich předsedy a další členy a odvolávat je z funkce, za p) volit starostu, místostarosty a další členy rady obce (radní) a odvolávat je z funkce, stanovit počet členů rady obce, jakož i počet dlouhodobě uvolněných členů tohoto zastupitelstva, zřizovat a zrušovat výbory, volit jejich předsedy a další členy a odvolávat je z funkce, za r) stanovit výši odměn neuvolněným členům zastupitelstva obce, za s) zřizovat a zrušovat obecní policii, za t) rozhodovat o spolupráci obce s jinými obcemi a o formě této spolupráce, za u) rozhodovat o zřízení a názvech částí obce, o názvech ulic a dalších veřejných prostranství, za v) udělovat a odnímat čestné občanství obce a ceny obce, za x) stanovit zásady pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce, a za y) rozhodovat o peněžitých plněních poskytovaných fyzickým osobám, které nejsou členy zastupitelstva obce, za výkon funkce členů výborů.

Kromě výše uvedených pravomocí je na základě ustanovení § 85 zákona o obcích Zastupitelstvu obce dále vyhrazeno rozhodování o těchto majetkoprávních úkonech: za a) nabytí a převod nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převod bytů a nebytových prostorů z majetku obce, za b) poskytování věcných darů v hodnotě nad 20 000 Kč a peněžitých darů ve výši nad 20 000 Kč fyzické nebo právnické osobě v jednom kalendářním roce, za c) poskytování dotací nad 50 000 Kč v jednotlivých případech občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným fyzickým nebo právnickým osobám působícím v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportu, sociálních služeb, podpory rodin, požární ochrany, kultury, vzdělávání a vědy, zdravotnictví, protidrogových aktivit, prevence kriminality a ochrany životního prostředí, za d) uzavření smlouvy o sdružení a poskytování majetkových hodnot podle smlouvy o sdružení, jehož je obec účastníkem, za e) peněžité i nepeněžité vklady do právnických osob, za f) vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20 000 Kč, za g) zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě vyšší než 20 000 Kč, za h) dohody o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, za i) postoupení pohledávky vyšší než 20 000 Kč, za j) uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru nebo půjčky, o poskytnutí dotace, o převzetí dluhu, o převzetí ručitelského závazku, o přistoupení k závazku a smlouvy o sdružení, za k) zastavení nemovitých věcí, a za l) emise komunálních obligací.

Podle § 102 odst.1 zákona o obcích Rada obce připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva obce a zabezpečuje plnění jím přijatých usnesení. V konkrétní rovině podle ustanovení § 102 odst.2 zákona o obcích Radě obce je vyhrazeno za a) zabezpečovat hospodaření obce podle schváleného rozpočtu, provádět rozpočtová opatření v rozsahu stanoveném zastupitelstvem obce, za b) plnit vůči právnickým osobám a organizačním složkám založeným nebo zřízeným zastupitelstvem obce, s výjimkou obecní policie, úkoly zakladatele nebo zřizovatele podle zvláštních předpisů, nejsou-li vyhrazeny zastupitelstvu obce (§ 84 odst. 2), za c) rozhodovat ve věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti, za d) vydávat nařízení obce, za e) projednávat a řešit návrhy, připomínky a podněty předložené jí členy zastupitelstva obce nebo komisemi rady obce, za f) stanovit rozdělení pravomocí v obecním úřadu, zřizovat a zrušovat odbory a oddělení obecního úřadu (§ 109 odst., za g) na návrh tajemníka obecního úřadu jmenovat a odvolávat vedoucí odborů obecního úřadu v souladu se zvláštním zákonem, za h) zřizovat a zrušovat podle potřeby, komise rady obce (dále jen "komise"), jmenovat a odvolávat z funkce jejich předsedy a členy, za i) kontrolovat plnění úkolů obecním úřadem a komisemi v oblasti samostatné působnosti obce, za j) stanovit celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu a v organizačních složkách obce, za k) ukládat pokuty ve věcech samostatné působnosti obce (§ 58); tuto působnost může rada obce svěřit příslušnému odboru obecního úřadu zcela nebo zčásti, za l) přezkoumávat na základě podnětů opatření přijatá obecním úřadem v samostatné působnosti a komisemi, za m) rozhodovat o uzavírání nájemních smluv a smluv o výpůjčce; tuto působnost může rada obce svěřit příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce zcela nebo zčásti, za n) stanovit pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížností, za o) schvalovat organizační řád obecního úřadu, za p) plnit úkoly stanovené zvláštním zákonem.

Pokud jde o kompetence starosty obce, tak třeba říci, že především podle ustanovení § 103 odst.1 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek. Dále podle ustanovení § 103 odst.4 zákona o obcích starosta za a) odpovídá za včasné objednání přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok (§ 42), za b) plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci obce a stanoví jim plat podle zvláštních předpisů, pokud není v obci tajemník obecního úřadu; vedoucí odboru jmenuje, odvolává a stanoví jim plat, jen není-li zřízena rada obce, za c) může po projednání s ředitelem krajského úřadu svěřit komisi výkon přenesené působnosti v určitých věcech, za d) může požadovat po Policii České republiky spolupráci při zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, za e) odpovídá za informování veřejnosti o činnosti obce, za f) zabezpečuje výkon přenesené působnosti v obcích, kde není tajemník obecního úřadu, za g) rozhoduje o záležitostech samostatné působnosti obce svěřených mu radou obce, za h) plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními zákony, za i) plní obdobné úkoly jako statutární orgán zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a tajemníkovi obecního úřadu. Podle ustanovení § 103 odst.5 zákona o obcích starosta svolává a zpravidla řídí zasedání zastupitelstva obce a rady obce, podepisuje spolu s ověřovateli zápis z jednání zastupitelstva obce a zápis z jednání rady obce. Podle ustanovení § 104 odst.2 zákona o obcích starosta spolu s místostarostou podepisuje právní předpisy obce. Podle ustanovení § 106 odst.1 zákona o obcích v případech stanovených zvláštními zákony zřizuje starosta pro výkon přenesené působnosti zvláštní orgány obce, jmenuje a odvolává jejich členy. V případech stanovených zvláštními zákony vykonává zvláštní orgán obce s rozšířenou působností státní správu pro správní obvod obce s rozšířenou působností. Podle ustanovení § 108 odst.1 zákona o obcích starosta má právo užívat při významných příležitostech a občanských obřadech závěsný odznak. Závěsný odznak má uprostřed velký státní znak a po obvodu odznaku je uveden název Česká republika. Podle ustanovení § 109 odst.1 zákona o obcích Obecní úřad tvoří starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu. V čele obecního úřadu je starosta.

To je snad úplně všechno, myslím že jsem na nic nezapomněl. Jak vidět žádný z orgánů obce nemá pravomoc nutit občany proti jejich vůli k jakýmkoliv občanskoprávním úkonům. Osobně nic nemám proti tomu, aby ti babičtí občané, kteří si uzavření této smlouvy přejí, aby ji tedy uzavřeli. Ba dokonce nic nemám ani proti tomu, aby obec Babice, její jednotlivé orgány, média či jednotliví babičtí občané přesvědčovali občany, či agitovali mezi občany obce Babice za to, aby tuto nájemní smlouvu na nájem popelnic uzavřeli. Nesouhlasím pouze s tím, aby na ty občany, kteří se rozhodnou, že tak neučiní byl kýmkoliv vyvíjen jakýkoliv nátlak. Pokud by přece jen Zastupitelstvo obce Babice skutečně schválilo dotyčnou výše zmiňovanou Obecně závaznou vyhlášku obce Babice, tak všem občanům radím, aby se bez ohledu na existenci či neexistenci této absolutně protiústavní i protizákonné vyhlášky i nadále rozhodovali svobodně na základě svého svědomí a přesvědčení a pokud nejsou ochotni dobrovolně ze svého vnitřního přesvědčení ochotni uzavřít tuto nájemní smlouvu, tak ať ji jednoduše vůbec ani neuzavírají. V takovémto případě – a to Vám radím v plné odpovědnosti jako právník – bez ohledu na existenci či neexistenci této absurdní Obecně závazné vyhlášky obce Babice absolutně nic jim nepodepisujte, žádnou jejich popelnici nejpřijměte a zejména nic jim neplaťte!!

Pokud by i čistě hypoteticky vzato obec Babice či dotyčná soukromá firma chtěla ve Vás vidět “neplatiče” pochybuji, že by jim tuto jejich “pohledávku” vůbec nějaký soud odkýval. Podle Čl.95 odst.1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. A tedy soudce není ve své rozhodovací činnosti vázán žádnými právními předpisy nižší právní síly než je zákon. Soudce není dokonce vázán ani jen Nařízeními vlády, ani Vyhláškami jednotlivých ministerstev či jiných ústředních orgánů státní správy, a tím spíše pak není soudce vázán nějakými Obecnými závaznými vyhláškami obcí. V takovémto případě když jim odmítnete platit – nebude do mít pro Vás vůbec žádné následky!! Naopak jste to Vy, kdo muže vůči všem osobám - které by vůči Vám se pokoušeli vyvíjet jakýkoliv nátlak, vyhrožovali Vám či zastrašovali Vás anebo jakékoliv Vaše příbuzné – podat navíc i trestní oznámení pro spáchání trestného činu vydírání podle ustanovení § 235 trestního zákona!!

Dotyčná takzvaná Obecně závazná vyhláška pokud bude skutečně schválena bude absolutně nicotný právní akt, který nemůže vyvolat žádné právní následky a nanejvýše tak k pobavení čtenářů by ji snad mohli uveřejnit v časopisu Dikobraz – pokud snad tento časopis ještě existuje…

Ale snad to až tak horké nebude. Alternativy uváděné výše jsou přece jen “zbraně” příliš velikého kalibru které doporučuji použít pouze tehdy pokud by všechny nižší možnosti selhali. Jako první způsob obrany doporučuji dát při každé příležitosti “červeným” najevo, že proti takové totalitní Obecně závazné vyhlášce obce Babice se budete bránit všemi dostupnými prostředky, které Vám umožňuje právní řád České republiky. Pokud by ji “červení” navzdory tomu schválil, tak doporučuji hromadné stížnosti posílané na Krajský úřad Zlínského kraje a eventuálně i samotnému Ministerstvu vnitra České republiky. Podle ustanovení § 123 odst.1 zákona o obcích totiž dozor nad výkonem samostatné působnosti obcí vykonává krajský úřad v přenesené působnosti a Ministerstvo vnitra. Dozor se provádí následně a zjišťuje se při něm soulad obecně závazných vyhlášek obce se zákony a soulad usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obce se zákony a jinými právními předpisy. Podle ustanovení § 123 odst.2 zákona o obcích při výkonu dozoru je krajský úřad oprávněn za a) požadovat na obci poskytnutí informací potřebných pro výkon dozoru ve stanovených lhůtách, za b) navrhnout obci změnu nebo zrušení nezákonné obecně závazné vyhlášky obce, rozhodnutí nebo jiného opatření jejích orgánů, za c) požadovat na obci splnění úkolu stanoveného jí zákonem; nesplní-li obec úkol stanovený jí zákonem a po upozornění krajským úřadem nezjedná nápravu, zabezpečí náhradní výkon na návrh krajského úřadu Ministerstvo vnitra na náklady obce, jestliže nesplněný úkol může provést někdo jiný; v odůvodněných případech může od vymáhání nákladů upustit. Podle ustanovení § 124 odst.1 zákona o obcích odporuje-li obecně závazná vyhláška obce zákonu, vyzve krajský úřad obec ke zjednání nápravy. Nezjedná-li obec nápravu do 30 dnů od doručení výzvy, navrhne krajský úřad Ministerstvu vnitra pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky. O tomto návrhu vyrozumí krajský úřad starostu obce. Podle ustanovení § 124 odst.2 zákona o obcích ministerstvo vnitra přezkoumá návrh krajského úřadu, a shledá-li, že obecně závazná vyhláška obce je v rozporu se zákonem, rozhodne o pozastavení její účinnosti. Ministerstvo vnitra pozastaví účinnost obecně závazné vyhlášky obce v případě jejího rozporu se zákonem i bez návrhu krajského úřadu, pokud není takový podán do 30 dnů ode dne účinnosti obecně závazné vyhlášky obce. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky nabývá právní moci dnem doručení jeho písemného vyhotovení obecnímu úřadu. Podle ustanovení § 124 odst.3 zákona o obcích ministr vnitra podá nejpozději do 15 dnů od pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce návrh na její zrušení Ústavnímu soudu.

Uveřejnil pro občany obce Babice v sobotu o 12.00 hod. dne 2.11.2007

Váš spoluobčan z obce Babice JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!