wz

Zpět na hlavní stránku!


Populista a populizmus. Pojem populista, pojem populizmus. Vysvětlení pojmů populista a populizmus.

 

Ještě počátkem devadesátých let byla naše země Československo skutečně svobodnou demokratickou zemí. V té době když jsem přišel někam do veřejné knihovny, tak byla to radost pokud šlo o denní tisk vzít si všechny denníky vyšlé toho dne a obeznámit se s významnou politickou událostí ve všech těchto politicky a ideologicky různorodých dennících. Ačkoliv se to možná dnešním mladým lidem bude zdát překvapivé, v té době se ještě o téže události psalo v různých dennících různě, a nebylo nic zvláštního na tom, jestliže jeden denník určité události hodnotil pozitivně, kladně, zatímco jiný denník tytéž události naopak hodnotil záporně, negativně a obráceně.

 

Po pádu komunizmu v roce 1989 z počátku ještě jednotlivé denníky náleželi jednotlivým politickým stranám plus dalším zainteresovaným organizacím, zatímco dnes jsou úplně všechny existující denníky tzv. “nezávislé“ – jak i doposud některé z nich o sobě hlásají, avšak na čem jsou tzv. „nezávislé“?

 

Pouze snad jen na samotném zdravém rozumu jsou nezávislé…

 

A úplně stejně tak tzv. “nezávislé“ máme i úplně všechny televizní a rozhlasové stanice. No prostě děs a hrůza!

 

Politická a ideologická diverzita, rozmanitosti médií postupně zanikala a dnes jsou obdobně jako tomu bylo za komunistického režimu před rokem 1989 všechna média politicky a ideologicky totalitně uniformní. Ba dokonce dnes je to ještě horší než tomu bývalo za předešlého komunistického režimu spřed roku 1989, a to už je co říci!

 

Za předešlého komunistického režimu jsem také chodil do veřejných knihoven a vzal si k čtení všechny denníky vyšlé toho dne. A stejně jako je tomu i dnes všechny tyto denníky psali o politických událostech ve stejném politickém a ideologickém duchu, nicméně z hlediska textualistického tyto články i když stejně jako je tomu i dnes byly vesměs napsány ve stejném politickém a ideologickém duchu, byly však ale na rozdíl ode dneška alespoň textualisticky různé. A i když sice všechny tyto článku jednu a tutéž politickou událost hodnotili z politického a ideologického hlediska úplně stejně, tyto články však ale přesto nebyly textualisticky stejné, identické, a tudíž mělo smyslu si o téže události přečíst v různých tehdejších dennících alespoň proto, že zejména z hlediska popisovaných detailů, to co si povšiml ve svém článku první novinář, to tomu druhému mohlo uniknout, zatímco naopak ten druhý novinář si mohl povšimnout a zaznamenat zas jiné detaily, které zas unikli prvnímu novináři a podobně.

 

V dnešní době však ale tato totalitní uniformita tisku již není jen pouze jen politická a ideologická jako tomu bylo za komunistického režimu spřed roku 1989, ale dnes pokud jde o klíčové politické události tak na rozdíl od předešlého komunistického režimu spřed roku 1989 je tato totalitní uniformita dnes dokonce již i ryze textualistická, v důsledku čehož je již úplně jedno, který konkrétní z denníků si přečtete, přičemž číst dva různé deníky je dnes úplně stejně nesmyslné, jako kdyby jste si rovnou koupili dva exempláře téhož denníku daného dne a „oba dva tyto exempláře si četli“.

 

Pokud jde o klíčové politické události nanejvýš tak dnes jsou v různých dennících různé pouze jen nadpisy článků, nicméně samotné články jsou od slova doslova úplně stejné, úplně identické. A ovšemže stejně jako kdykoliv v minulosti, i dnes se občas někdy vyskytne nějaká chyba: občas v nějakém slově je zdvojené písmenko, nebo vypadlé písmenko, nebo “přesmyčka“, respektive že dvě písmenka vedle sebe si nechtěně vyměnili své pořadí, ale vyskytne se i překlep, když novinář klepnul nechtěně na sousední klávesu, v důsledku čehož se tam objeví jiné písmenko než to, které by tam po správnosti být mělo, ba někdy se i vyskytne nějaká přehlédnutá gramatická chyba. Na tom ovšemže není nic neobvyklého, toto se totiž občas vždy v celých dějinách tisku stávalo, nicméně zatímco v minulosti se takováto politováníhodná chyby vyskytla pouze jen v jednom denníku, dnes když jsou tyto články o klíčových politických událostech od slova do slova úplně identicky textualisticky stejné, tak v případě vyskytnutí se nějaké takovéto přehlédnuté chyby se tatáž chyba ve stejném článku, ve stejné větě, ve stejném slově vyskytne se železnou nevyhnutelností úplně ve všech dennících vyšlých toho dne, a nikoliv tedy pouze jen v jednom z nich jak to kdysi v minulosti bývávalo obvyklé.

 

A tak za této mediální totalitní uniformity, která již není pouze jen politická a ideologická jako tomu bylo v minulosti již i za komunizmu a fašizmu či nacizmu, dnes však ale na rozdíl od komunistického a fašistického či nacistického režimu se v dnešních již více než dvacet let u nás na „“západě“ vládnoucích krajně ultralevičáckých, ultraliberálních neomarxistických režimech kromě již z komunizmu, fašismu a nacizmu známé politické a ideologické totalitní uniformity médií prosadila navíc ještě k tomu i tato totalitní uniformita ryze textualistická.

 

A za těchto okolností tato naše krajně ultralevičácká, ultraliberální neomarxistická média si nárokují na „absolutní pravdu“ toho co oni publikují a tudíž veškeré ostatní názory, které se v čemkoliv lisí od jejich “absolutní pravdy“ jsou údajně prý “hybridní ideologickou válkou putinovské ruské propagandy“  a “populizmem“.

 

Nic nového pod sluncem!

 

Historické kulisy se trochu mění, ale totalitní podstata zůstává úplně stejná: V minulosti před rokem 1989 jsme tady měli od našich nad námi vládnoucích soudruhů komunistů “ideo-diverzní propagandu amerického imperialismu“, kterou dnes zas nad námi vládnoucí krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxističtí extrémisté nahradili jakousi prý údajnou “putinovskou ruskou propagandou“, přičemž ovšemže rovněž skvělé, zejména slovenské PRO-LIFE, PRO-FAMILY a další vynikající katolické weby údajně prý rovněž nejsou ničím jiným než „Putinovou ruskou propagandou“. Pokud tedy vynikající  PRO-LIFE, PRO-FAMILY a další vynikající katolické weby jsou údajně prý „Putinovou ruskou propagandou“, pak to tedy asi znamená že pravoslavné Rusko, ba snad asi i přímo samotný Vladimír Putin osobně jsou tedy největšími odborníky na katolickou teologii, což je mi přímo k smíchu, a proto se již více těmito choromyslnými paranoidními bláboly neomarxistické propagandy vidící za vším “ruské špiony“ a “ruskou propagandu“ nemíním více zabývat.

 

Pojmu “populista“ a “populizmus“ je však ale třeba se zabývat, neboť tyto dva pojmy jsou skutečné, bohužel však ale v ponímaní vládnoucích krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistů posunuty někam úplně jinam, respektive používané v podstatě jako paušální nadávka určená všem svým politickým a ideologickým oponentům, a proto je nezbytně třeba tyto pojmy populista“ a “populizmus“ uvést na pravou míru, tím, že je dokonale objasním. A považuji za velice důležité objasnit tyto pojmy “populista“ a “populizmus“ neboť nevědomky toto neomarxistické pojetí pojmů “populista“ a “populizmus přebírají mnohdy i lidé, kteří nejenže neomarxisty nejsou, ale jsou přímo jejich odpůrci. Například jednou jsem jistého katolického kněze slyšel na margo požadavku KSČM tzv. “zdanit“ náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem za nevydaný církevní majetek rozhořčeně říci, že „komunisté jsou populisté když chtějí opět okrást církve a náboženské společnosti“. Já se s názorem tohoto katolického kněze na jedné straně sice plně ztotožňuji, že tento komunistický úmysl opět okrást církve a náboženské společnosti je hnusný, odporný a hanebný; na druhé straně však ale exaktně vzato toto jinak nepochybně zavrženíhodné chování KSČM nelze v jejich případě, tj. v případě KSČM subsumovat pod pojmy “populisté“ a “populizmus“, přičemž tím že následně v tomto článku doufám, že dostatečně vysvětlím skutečný význam pojmů “populista“ a “populizmus“ současně i vysvětlím proč toto chování KSČM není zde v jejich případě chováním „populistickým“.

 

Slova “populista“ a “populizmus“ v deformovaném pokřiveném podaní krajně ultralevičáckých ultraliberálních neomarxistických extrémistů se stávají v podstatě urážlivými politickými nadávkami, vůči nimž se nařčení oprávněně brání, bohužel ne vždy úplně adekvátně, což jen dokazuje, že pod vlivem neomarxistické interpretace  pojmů “populista“ a “populizmus“ jsou  i představy normálních lidí o skutečném významu pojmů “populista“ a “populizmus“ přinejmenším velice neurčité, nejasné a mlhavé, kde jako příklad bych uvedl ohrazení se předsedy Strany Přímé Demokracie SPD Tomia Okamury v tom smyslu, že on v označení za “populistu“, které se mu často od neomarxistických politiků a novinářů většinou neoprávněně dostává nevnímá jako cosi negativního a pejorativního, ale že “populistou“,je podle něj politik, “který dělá to, co chtějí lidé“.

 

Jak vidět, dokonce ani představy jinak nepochybně velice inteligentního samotného předsedy  Strany Přímé Demokracie SPD Tomia Okamury na skutečný význam pojmů “populista“ a “populizmus“ nejsou zcela přesné. Zajisté předseda  Strany Přímé Demokracie SPD Tomio Okamura má pravdu v tom, že “populistou“,je podle něj politik, “který dělá to, co chtějí lidé“, popřípadě že „populistickou stranou“ je taká politická strana, která „dělá to, co chtějí lidé“.  Mýlí se však, když se domnívá, že pojmy “populista“ a “populizmus“ nejsou pojmy záporné, negativní. V tomhle výjimečně mají pravdu neomarxisté, kteří pojmy “populista“ a “populizmus“ vnímají jako pojmy záporné, negativní. To je ale v podstatě to jediné v čem neomarxisté mají pravdu…

 

Krajně ultralevičáčtí ultraliberální neomarxisté totiž za “populistický“ paušálně označují bez jakékoliv výjimky veškeré názory a myšlenky s kterými nesouhlasí, a tedy i za “populisty“ označují bez jakékoliv výjimky úplně všechny nositele veškerých těchto jim nesympatických názorů a myšlenek.

A z toho implicitně plyne neomarxistický názor, že vůbec nezáleží na tom, kdo konkrétně se s tímto jim nesympatickým názorem či myšlenkou ztotožnil, neboť “populisty“ jsou proto, že se s tím ztotožnili úplně všichni bez jakékoliv výjimky právě proto, že se s tím ztotožnili. A tato zcela nesmyslná taotologická interpretace  pojmů “populista“ a “populizmus“ je velice nebezpečná proto, že ji nevědomky recipují, přebírají i mnozí lidé, kteří nejsou neomarxisty, ba dokonce i mnozí lidé, kteří jsou oponenty a kritiky neomarxistů, jako například onen katolický kněz, který na jedné straně správně vnímá, že požadavek KSČM tzv. “zdanit“ náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem za nevydaný církevní majetek, že je cosi velmi špatného, zlého, negativního, učinil však ale z toho nevědomky nesprávnou neomarxistickou konkluzi „že úplně všichni co tuto špatnost podporují a schvalují jsou “populisté“.

 

Abych Vám to vysvětlil, musím tedy zde pokusit se na margo politických stran a politiků ve všeobecnosti pokusit se napsat definici, napsat větu, která by měla být univerzální všeobecnou definicí politického populizmu:

 

„Populizmem je to, když zejména v honbě za politickou popularitou a voličskými hlasy dojde k ztotožnění se s takovým požadavkem relevantního počtu voličů, který objektivně disharmonicky protiřečí jejich (jeho) stěžejnímu vlastnímu politickému programu či vlastnímu hlavnímu politickému cíli“ /Definice politického populizmu/.

 

Jinými slovy na, aby jednání určité politické strany či určitých politiků naplňovalo skutkovou podstatu pojmu “populizmus“, musí souběžně, současně  splňovat všechny tyto tři následující podmínky:

 

A.) První podmínka: Je to něco, co si přeje relevantní, významná část voličů,

 

B.) Druhá podmínka: Naplnění tohoto přání relevantní, významné části voličů je buď přímo v rozporu s polickým programem nebo minimálně nepřímo je disharmonickým prvkem, který neprospívá plnění programových cílům dané politické strany či politika /například kandidáta do senátu/,

 

C.) Třetí podmínka: Politická strana či politik  /například kandidát do senátu/ však ale tento požadavek relevantní, významné části voličů i navzdory tomu přijímá za svůj i přesto, že naplnění tohoto přání relevantní, významné části voličů nějakým způsobem protiřečí jejich vlastnímu hlavnímu polickému programu či vlastním hlavním programovým cílům nebo naplnění svého vlastního hlavního politického programu či svých vlastních hlavních programových cílů přijetí tohoto politicky protikladného  přání relevantní části voličů minimálně neprospívá, komplikuje a činí dosažení svých vlastních programových cílů těžším, obtížnějším či složitějším.

 

Tolik tedy čistá teorie mého pokusu o podání univerzální všeobecné definice populizmu.  A dále kvůli lehčímu pochopení se to pokusím tuto mou definici názorně vysvětlit na jednotlivých konkrétních příkladech:

 

Zmínil jsem zde již katolického kněze, který obvinil KSČM s populizmu za to, že chce již po druhé okrást církve a náboženské společnosti o část jejich majetku, respektive tentokrát ve formě tzv. “zdanění“ náhrad za nevydaný církevní majetek, které mají dostat od státu za nevydaný církevní majetek, který stát nevrátil oprávněné církve či náboženské společnosti. A je zde otázka zda-li je toto chování politické strany “populistické“ anebo “populistické“ není?

 

Odpověď je tudíž velice jednoduchá: „Pokud jsou v případě politické strany požadující toto druhé okradení církví a náboženských společností splněny současně všechny tyto tři výše uvedené podmínky, tak toto jednání politické strany je “populistické“, pokud však ale nejsou současně všechny tyto tři výše uvedené podmínky splněny, tak toto jednání politické strany “populistické“ není.“

 

A tedy?

 

Není ani nejmenších pochyb, že v důsledku ateizmu obyvatelstva České republiky a mocné neomarxistické propagandy je postoj veřejnosti v České republice k částečnému majetkovému vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi na veřejnosti známé více pod sloganem „církevní restituce“ výrazně negativní, a tudíž i tento návrh na druhé okradení církví a náboženských společností skrze tzv. “zdanění“ náhrad náležející oprávněným církvím a náboženským společnostem za nevydaný církevní majetek má bez nejmenších pochybností podporu u relevantní, významné, ba dokonce asi i většiny voličů České republiky. Tudíž není ani nejmenších pochybností o tom, že splnění této první podmínky pro naplnění skutkové podstaty populizmu je zde zcela evidentní.

 

To je však ale málo! Nestačí totiž splnit pouze jen první podmínku, že “se jedná o něco, co si přeje relevantní, významná část voličů“, ale na to, aby toto jednání politické strany či politiků bylo možné označit za “populistické“ musí být splněny současně též i druhá a třetí podmínka.

 

V případě postojů KSČM v případě těchto tzv. „církevních restitucí“  je však z těchto tří podmínek vymezujících skutkovou podstatu “populizmu“ splněna pouze jen ta první podmínka, nicméně podmínka druhá a třetí splněna není. Tudíž tento postoj KSČM nelze označit za “populistický“.

 

Proč?

 

Ano, je nepochybně pravda, že myšlenka podruhé okrást církve a náboženské společnosti je u velké části voličů České republiky populární a politické strany, které to podporují nepochybně tudíž získávají sympatie této podstatné části voličského elektorátu, přičemž faktem je i to, že  jednou z těchto politických stran  souhlasících s tímto novodobým okradením církví a náboženských společností je i KSČM. Motivaci KSČM opětovně okrást církve a náboženské společnosti však ale nelze označit ze “populizmus“, neboť není ani těch nejmenších pochyb o tom, že KSČM náboženství jakož i všechny církve a náboženských společností, a to zejména křesťanské církve a náboženské  společnosti, zejména pak církev katolickou, komunisté již tradičně upřímně nenávidí, a tudíž KSČM nelze podezírat z toho, že by toto novodobé okradení církví a náboženských společností prosazovali primárně kvůli tomu, že se to líbí velké části voličů. Jinými slovy KSČM například na rozdíl od SPD Tomia Okamury by se myšlenky okrást církve a náboženské společnosti nevzdali ani v tom případě, pokud by postoj většiny voličstva České republiky k problematice tzv. “církevních restitucí“ byl přesně opačný jaký je.

 

Čistě hypoteticky pokud by se názor veřejnosti najednou nějakým nečekaným zázrakem obrátil o 180-stupňů, a většina voličů České republiky by najednou překvapivě ze dne na den začala odrazu nadšeně schvalovat a horlivě podporovat spravedlivé požadavky církví a náboženských společností na vrácení jejich majetku, tak určitě v tom momentu by o těch 180-stupňů svůj postoj změnila i SPD Tomia Okamury a už by více – pokud by jim zde hrozila veliká ztráta voličských hlasů - myšlenku okradení církví a náboženských společností raději nepodporovala, a asi nejen Okamurova SPD, ale asi i ostatní politické strany by v případě takovéto radikální změny názoru veřejnosti v prospěch “církevních restitucí“ rovněž raději couvli, avšak s jednou výjimkou, a to s výjimkou KSČM, která přece jen náboženství, křesťanství a křesťanské církve skutečně upřímně nenávidí, a proto by i navzdory této radikální změně voličských nálad ve prospěch “církevních restitucí“ i nadále si přála okrást církve a náboženské společnosti i navzdory vědomí že by jí to vzalo hlasy, neboť politická a ideologická nenávist KSČM vůči církvím a náboženským společnostem je nepochybně zcela upřímná.

 

Abych byl pochopen správně: Netvrdím, a nikdy jsem ani netvrdil, že myšlenka opětovně okrást církve a náboženské společnosti apriori není populistická, a tedy že není populistická bez ohledu na to, která politická strana ji podporuje. Řekl jsem pouze jen to, že v případě KSČM nejde o populizmus. V případě jiných politických stran však ale o populizmus jít může. Všechno totiž závisí na okolnostech zda-li dojde nebo nedojde ke splnění výše uvedených tří podmínek. Vezměme si například politickou stranu KDU-ČSL. Leitmotivem existence, respektive nosnou ideou politické strany KDU-ČSL je obhajoba zájmů věřících lidí, čemuž také odpovídá i hlavní politický program a hlavní politické cíle KDU-ČSL. Pokud by tedy došlo k tomu, že tato KDU-ČSL začala toto novodobé okradení církví a náboženských společností sama podporovat, tak na rozdíl od KSČM by se KDU-ČSL dopustila populizmu, neboť by fakticky zradila své vlastní voliče a svůj vlastní politický program v zájmu všeobecné popularity u voličstva České republiky jako celku.

 

Nicméně uznávám ale že příklad s KDU-ČSL je velmi extrémní, neboť by ji to mohlo nakonec KDU-ČSL doslova pohřbít tím, že zatímco vlastního tradičního křesťanského voliče by tím KDU-ČL ztratila, zatímco nových voličů z řad proticírkevních ateistů by tím KDU-ČSL získala příliš málo na to, aby jí to vykompenzovalo ztráty křesťanských voličů, v důsledku čehož by se pak vůbec nemusela dostat přes pětiprocentní uzavírací hranici. Ostatně příkladem může být ze Slovenska osud politické strany “Strana Demokratickej Ľavice“ SDL, což byla na Slovensku sesterská strana naší KSČM. Ještě v červnu 1990 v prvních svobodných volbách kandidovali komunisté v Československu jednotně, nicméně v roce 1990 se tato do té doby jednotná tehdejší politická strana “Komunistická Strana Československa“ KSČ rozdělila na dvě regionální politické strany s tím, že na území České republice vznikla z této politické strany “Komunistická Strana Čech a Moravy“ KSČM a na Slovensku zas “Strana Demokratickej Ľavice“ SDĽ. V roce 1998 když vznikla na Slovensku pravicová koaliční vláda pod předsednictvím Mikuláše Dzurindy, tak do této pravicové vlády vstoupila i SDĽ slovenských komunistů a podílela se na plnění jeho pravicovém politickém programu, v důsledku čehož své tradiční levicové voliče SDĽ ztratila, pravicového voliče však ale nezískala, a proto tedy skončila v propadlišti dějin. V té době voliči SDĽ totiž nebyli  již jen komunističtí partajní ideologové ale i různí nezaměstnaní, důchodci, invalidé a jiní chudobní Slováci, kterým se pravicová politika spojená s osekáváním jejich sociálních jistot nelíbila, a tak SDĽ opustili, zatímco podnikatelé a jiní pravicoví voliči přece jen při volebních urnách dali přece jen raději přednost osvědčeným tradičním pravicovým politickým stranám před SDĽ, v důsledku čehož SDĽ již kromě malého počtu komunistických ideologů neměl kdo volit, a proto ve volbách úplně propadla. Stejně tak KDU-ČSL kdyby podpořila novodobé okradení církví tak by dopadli úplně stejně, své tradiční křesťanské voliče by tím ztratili, proticírkevní ateističtí voliči by tenhle obrat KDU-ČSL sice s radostí kvitovali, volit by však ale KDU-ČSL navzdory tomu nevolili, neboť také i oni by dali raději přednost tradičním proticírkevním ateistickým politickým stranám před KDU-ČSL.

 

A proto uveďme méně radikální příklad. Tímto příkladem může být například Strana Přímé Demokracie SPD Tomio Okamury. Na rozdíl od KSČM, hlavním leitmotivem, hlavním politických cílem SPD Tomia Okamury rozhodně totiž není nenávistné udupání a likvidace křesťanství v České republice,. Hlavním leitmotivem, hlavním politickým cílem SPD Tomia Okamury je totiž obhajoba národních zájmů, zejména obrana před nežádoucí islámskou migrací a islamizací České republiky. Chápeme-li politické počiny ať již jakékoliv politické strany jako konzistentní harmonizaci danou skládáním odpovídajících kamínků do své celkové politické mozaiky, pak tedy podpora Okamurovy SPD komunistickému návrhu na druhé okradení těchto vesměs nemuslimských, a vyjma Židovských náboženských obcí vesměs samých křesťanských církví, že to rozhodně ani jen omylem není něco, co by Okamurově SPD harmonicky zapadalo do jejich vlastní celkové mozaiky boje proti islamizaci, ale právě naopak, tímto nepřímo ze strany Okamurovy SPD nechtěně dochází právě k podpoře islamizace.

 

A určitě nechci a ani nebudu podezírat Okamurovu SPD, že by snad toto okradení křesťanských církví podporovala proto, že by chtěla tímto způsobem podporovat islamizaci. Jde totiž o něco úplně jiného, jde o klasický příklad populizmu Okamurovy SPD v této konkrétní věci, že stěží bych asi někde ještě učebnicovější příklad populizmu někde našel.

 

Tím ovšemže netvrdím, že Okamurova SPD je celkově tzv. “populistickou stranou“. To zajisté není. Ve většině případů média neříkají pravdu, když tvrdí že Okamurova SPD je údajně prý tzv. “populistická strana“. Zajisté když Okamurova SPD podporuje okradení církví a náboženských církví, tak to v jejich případě zde určitě populizmem je. A to na rozdíl od KSČM kde tentýž postoj za okradení církví populizmem není, neboť KSČM by skutečně velmi ráda křesťanství zlikvidovala., neboť křesťanství a křesťanské církve skutečně KSČM upřímně nenávidí.

 

Naopak zas když Okamurova SPD vystupuje proti migraci a islamizaci, tak to z jejich strany žádný populizmus není, neboť to se svým bojem proti migraci a islamizaci nepochybně myslí upřímně. Tím spíše však ale podpora okradení církví a náboženských společností ze strany téže Okamurovy SPD působí poněkud schizofrénně, a je tudíž obrazně řečeno “obrovským populizmem jako Brno“ (Brňákům se ovšemže za použití této fráze velice omlouvám), neboť si musí být velice dobře vědomi toho, že ekonomickým oslabením křesťanských církví a náboženských společností je právě nimi samotnými nechtěně naopak islamizaci nepřímo pomáháno, a tedy sama Okamurova SPD si tím ve svém vlastním boji proti islamizaci fakticky sama dobrovolně hází klacky pod své vlastní nohy, sama Okamurova SPD si tím jako “vedlejší nežádoucí produkt“ svého populizmu v této věci de facto sama sabotuje svůj vlastní boj proti islamizaci.

 

A ovšemže i zde platí, že netvrdím, že vyzývání k boji proti migraci a islamizaci nikdy za žádných okolností není populizmem. Opět i zde záleží na splnění dotyčných výše uvedených tří podmínek. Zatímco totiž v případě Okamurovy SPD vyzývání k boji proti migraci a islamizaci populizmem není, o populizmus by se nepochybně jednalo, pokud by po boji proti migraci a islamizaci začala vyzývat například politická strana TOP 09.

 

Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!