wz

Zpět!

O mém povolání poustevníka i mém ideálu poustevníka, o genezi a podstatě poustevnictví!

Poustevnický život má svůj původ v křesťanství a v jeho ideálech. Náš Pán Ježíš Kristus učil, že člověk si má především cenit svoji nesmrtelnou duši (Mt. 19,20).

Apoštol svatý Pavel žádal od Korintských, aby se neoddali tuzemským věcem a tak se chovali v požívaní světa, jako kdyby ho vůbec ani nepožívali (1.Kor. 7,31).

Duchovně dokonalého křesťana, který je křesťanem podle srdce Kristova totiž nemá nic trvale vázat na tomto pozemském světě.

Proto duchovně dokonalý křesťan neshromažďuje žádné peníze a ani žádné jiné majetky; duchovně dokonalý křesťan nikdy nezplodí žádné děti, ale navěky zachová čisté panictví svého těla i duše pro Boží království. Duchovně dokonalý křesťan ví totiž, že tento krátký, dočasný pozemský život je jakoby jen pouhou chvilkovou zastávkou na vlakovém nádraží na cestě do věčnosti, a tudíž duchovně dokonalého křesťana na tomto vlakovém nádraží ani jen nenapadne zde na nádraží jakkoliv otevírat či rozbalovat zavazadla svého života, či dokonce se zde jakkoliv chtít “zabydlovávat”, jak to činí blázni, kteří se chovají tak (tj. kteří se žení či vdávají, plodí děti, shromažďují majetky atd.), jako kdyby zde měli zůstat na věčnost.

Duchovně dokonalý křesťan nikdy netancuje a ani nevysedává v kruhu rouhačů, ale v Božím Slově má zálibu, a o Božím Slově rozjímá dnem i nocí. Duchovně dokonalý křesťan velice dobře ví, že drtivá většina televizních a rozhlasových stanic, reportérů, novinářů, úředníků, politiků a těch, kterým dočasně svým způsobem patří tento zkažený svět, vědomě či nevědomě slouží zájmům šelmy 666. Proto duchovně dokonalý křesťan utíká před “světem” do ticha svaté samoty, aby tak šelma 666 nad ním nemohla získat žádné moci, a aby se v klidu a tichu mohl zbožně modlit a rozjímat.

Duchovně dokonalý křesťan touží sice po vzájemné toleranci, míru a pokoji se všemi lidmi, ale jinak když nemá na výběr a je vystaven surovému, nenávistnému náboženskému útisku ze strany těch, co nás křesťany fanaticky nenávidí, je vždy připraven kdykoliv rozloučit se s tímto pozemským světem a kdykoliv tedy v boji za obranu víry bez váhání zemřít v boji proti těmto vědomým či nevědomým satanovým služebníkům, kteří cílevědomě a programově chtějí zničit naši víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Ostatně upřímný křesťan nikdy nežije jen tak “sám pro sebe”, ale žije jen a jen pro Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, a podle Písma Svatého křesťan má být vždy připraven rozloučit se ze světem, a má žít v stálém očekávání příchodu svého Pána (Luk. 12,36).

Důležitá je nejen připravenost kdykoliv zemřít za Ježíše Krista a Kristovo učení, ale též stejně tak důležité je i permanentní osobní sebezdokonalování se v modlitbě a v rozjímání v tichu svaté samoty. Ostatně toto zříkání se světa, ba přímo radikální útěk z tohoto světa do exilu samoty v prvotní křesťanské pracírkvi bylo zcela běžné, byť i později při větším rozšíření Církve a zejména pak pod vlivem současného moru zkázonosné sekularizace sice výrazně ochabnulo, ale ani dneska zcela – zaplať Pán Bůh – úplně nevymizelo.

Duch zříkání se světa dosáhl svého vrcholu v mučednících za víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, a ve větší či menší míře je i u mnohých jiných křesťanů, pro které slovo “víra” není pouze prázdným slovem.

Učení našeho Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista a bolestný výkřik apoštola svatého Pavla, který cítíc v sobě přirozenou náklonnost ke hříchu, chtěl být vysvobozen ze smrtelného těla (Rim. 7,23), čím povzbudil i nás a i nadále nás povzbuzuje k houževnatému sebezapírání a umrtvování našeho těla a jeho hříšných žádostí, totiž k Asketice (΄Ασκησις = sebezapψení). A zejména pak za pronásledování Déciova nastal určitý obrat v dosavadním asketickém životě křesťanů. Mnozí egyptští křesťané a mezi nimi i asketi, uchýlili se před pronásledováním na poušť.

Tu na poušti poznali, že život na poušti přispívá v mnohém ke křesťanské dokonalosti, a proto mnozí z nich zůstali tam i poté co již pronásledování se pominulo. A tím vznikl poustevnický život.

V tomto poustevnickém životě upřímní křesťané plně oprávněně viděli novou možnost pro dosažení nejvyššího stupně křesťanské dokonalosti, a zejména pak když již Církev byla svobodná a pominula doba mučedníků za víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele viděli v něm možnost uplatnění svého křesťanského heroismu.

Mezi první poustevníky, o kterých máme historicky spolehlivějších správ, patří svatý poustevník Pavel z Théb a svatý Anton poustevník.

Úplně “čistým”, klasickým poustevníkem byl poustevník svatý Pavel z Théb (zemřel v roce 347 po Kristu), který se za pronásledování Deciova v roce 257 po Kristu se uchýlil na poušť a celý svůj následující život, po celých dalších devadesát let žil úplně izolován od vnějšího “světa” - bydlel v jeskyni, kde zasvětil celý svůj život modlitbě a rozjímání.

Zpočátku poustevníkem byl i svatý Anton z Komy, z Egypta (zemřel v roce 356 po Kristu), který pocházel ze zámožné křesťanské rodiny a podle slov Svatého Písma “když chceš být dokonalým, jdi, prodej co máš a rozdej chudobným” (Mt. 19,21) – rozdělil svůj majetek a dvacet let žil jako poustevník v ustavičné modlitbě a práci. Vyháněl z lidí zlé duchy, uzdravoval nemocné a byl duchovním rádcem těch, kteří se na něj obrátili.

Brzy se roznesla zvěst o svatosti svatého Antona poustevníka široko - daleko, v důsledku čehož se kolem něho spontánně shromáždili mnozí jiní poustevníci, aby pod jeho vedením dosáhli křesťanské dokonalosti. Tím vznikl jakýsi “první svaz poustevníků”, kde každý poustevník bydlel ve svojí cele a pod vedením poustevníka svatého Antona se věnoval modlitbě, rozjímání a sebezapírání. Tímto však ale, že kolem sebe sdružil roztracené poustevníky, sv.Anton i dotyční dosavadní poustevníci de facto již přestali být poustevníky v pravém slova smyslu, ale naznačili již nový způsob života, a to mnišského života, respektive stali se těchto bývalých poustevníků vlastně již první řeholníci. A tak tedy zatímco poustevník svatý Pavel z Théb je symbolem “čistého”, klasického poustevníka; svatý Anton z Komy je jakýmsi “přechodným” člověkem, symbolizujícím v sobě samém jakýsi přechod od života poustevníka k životu řeholníka.

Proto tedy když mě jako patnáctiletého chlapce Bůh povolal k životu poustevníka, mým hlavním duchovním vzorem pro můj poustevnický život se stal poustevník svatý Pavel z Théb, ke kterému bych se chtěl pokud možno co nejvíce připodobnit, nicméně ale chápu i tu realitu dnešního složitého světa spočívající v nutnosti žít ve společnosti ostatních rodinných příslušníků a případně i dalších lidí, což vede k tomu, že v mém praktickém náboženském životě ideály stoprocentního poustevníka svatého Pavla z Théb doplňuji i o poněkud mému reálnímu životu bližší vzor svatého Antona z Komy, který i ve víru lidského davu uměl žít v hlubokém osamění a vždy si našel dostatek svobodného času pro svou modlitbu a kontemplativní rozjímání.

Napsal dne 13.října 2008

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět!