wz

Zpět na hlavní stránku!


Úvaha o smyslu života: Nejtěžší břemeno Kristova služebníka jsou výčitky svědomí že žije již přesčas!

1.První kapitola: Moje úvaha o středověkých vladařích, kteří zradili svou křesťanskou víru.

Kristův služebník si je vědom, že nežije pro sebe, ale pro Boha. Každý nese svůj kříž, a to bez ohledu na to, zda-li jde o velikého a mocného panovníka, anebo o toho nejposlednějšího od zimy, dehydratace či hladu umírajícího bezdomovce. A právě tak i jak světci, tak i zrádcové se najdou napříč mezi všemi vrstvami obyvatelstva bez ohledu na jejich sociálně – ekonomický statut a postavení.

Je to až neuvěřitelné při pomyšlení kolik bývalých “křesťanských” vladařů zradilo svoji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele například na balkánském poloostrově. Když ve válce s Turky je Turkové vojensky porazili, tak jednoduše stali se vazaly tureckého sultána a tvářili se jakoby nic. Někteří ateističtí historikové o tom píšou, že jim Turci údajně prý těmto svým vazalům ponechali “křesťanskou víru”. Směšné!

A smutné zároveň! Možná, že dokonce i nejeden z dotyčných zrádců z řad bývalých “křesťanů” si též myslel, že křesťanem je údajně prý i nadále, když jeho dvorní divadelníci a šašci, kteří si i nadále říkají “kněží” budou hrát divadlo, respektive napodobovat podobné obřady, které kdysi možná i platně vysluhovali v časech, když jejich šlechtický pán byl ještě “křesťanem”; asi jako kdyby podstata křesťanské víry spočívala pouze ve vnějším napodobení nějakých křesťanských obřadů a nikoliv ve vnitřní oddanosti svého srdce Kristovi. Jako kdyby snad křesťanská víra byla či mohla být slučitelná ze službou tureckému sultánovi. Tato představa je stejně absurdní a směšná, jako představa někoho, kdo slouží satanovi, že je i přesto nadále křesťanem, pokud si na svém dvoře i nadále ponechá napodobování vnějších křesťanských obřadů; nechápajíce, že již tím jak se upsal ďáblu Satanovi, či Satanovu služebníku tureckému sultánovi již “ipso facto” duchovně odumřel křesťanské víře, a to i bez ohledu na tu svou postkřesťanskou pseudokřesťanskou liturgicko – divadelní šaškárnu, která je od toho okamihu již pouze urážkou a parodií někdejších křesťanských liturgických obřadů se kterými již ale nemá více absolutně nic společného.

Již jako dítě, a právě tak i později v pubertálním a adolescentním věku, a nejintenzivněji snad jako dvacetiletý mladík jsem se zamýšlel nad těmito mravně – etickými otázkami zrady či oddanosti mému pánovi Ježíšovi Kristovi, a navzdory často i protikladným pochybnostem či názorům různých kamarádů, známých či jiných osob kolem mě jsem nenašel, a ani nemohl najít pro hanebnou a podlou zradu mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ze strany těchto vladařů absolutně žádného ospravedlnění, absolutně žádnou polehčující okolnost, která by jakkoliv mírnila jejich obrovskou vinu za hanebný a podlý hřích, kterého se tito bývalí “křesťané” dopustili svým zcela dobrovolným zřeknutím se víry v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele tím, že se staly vazaly tureckého sultána.

2.Druhá kapitola: Jak by vládl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, kdyby byl mocným středověkým panovníkem.

Uvažujíce a představujíce si středověké válčení křesťanského panovníka proti dobyvačným osmanským Turkům, nedovedu si představit, že třebas já, kdybych byl v kůži dotyčného středověkého křesťanského panovníka bych se měl stát takovýmto podlým zrádcem. Ne sice snad proto, že bych se nadutě díval na eventuální mé tažení v čele středověkého křesťanského vojska proti osmanským Turkům jako na něco, co nutně musí vždy vést od vítězství k vítězství. Ovšem, že často přijdou i drtivé vojenské porážky, které jsou doslova a do písmene definitivní katastrofou, která ale když už, tak by měla možná znamenat pouze konec pozemského života dotyčného vladaře a nikoliv konec jeho skutečné křesťanské víry.

Zajisté dovedu si představit i to nejhorší: totální vlastní vojenskou porážku na bitevním poli. Pro žádného křesťanského panovníka nebylo nic příjemného, když na vlastní oči něco takového musel vidět. Ani to však ale určitě neznamená, že se křesťanský panovník nutně musel stát zrádcem. Často jsem přemýšlel nad tím, co bych dělal coby křesťanský panovník na bitevním poli, který vidí, že stojí zoči - voči své neodvratitelné totální vojenské porážce. A vždy jsem dospěl k absolutně nekompromisnímu přesvědčení, že je kategoricky vyloučeno, abych se i já sám stal takovýmto podlým zrádcem. Mezi dobrem a zlem není možné být neutrálním, mezi dobrem a zlem žádný kompromis a ani žádná jiná dohoda, ba ani jen samotné vyjednávání není možné. Buď Kristus anebo Satan, a nic mezi tím! V konkrétní situaci podle okolností maximálně když, tak možností je snad nějaký útěk s úmyslem dál pokračovat ve válce proti Antikristovi třebas i partyzánským způsobem. A pokud by to opravdu bylo až tak beznadějné, že se ani jen utéct pryč reálně nedá, tak celkem určitě bych rozkázal nejbližšímu svému křesťanskému vojákovi, aby okamžitě vytasil meč a probodnul měl tím mečem! Vždyť i poražený vládce dotyčného křesťanského vojáka je ještě pořád jeho vládcem, a tudíž i tento poslední rozkaz svého vládce by i tento křesťanský voják vázaný vůči svému křesťanskému vládci absolutní poslušností musel poslechnout a splnit i tento poslední rozkaz svého představeného, který si přeje zemřít jako křesťan.

O nějakém vzdání se a vydání se za živa do rukou samotného Satana by nemohlo být ani řeči. A pokud by ti nejbližší moji vlastní křesťanští vojáci nebyli úplní troubové, tak by i po mé smrti, dokonce i bez explicitního rozkazu věděli, že je třeba mrtvé tělo svého vládce ihned po jeho smrti za těchto okolností okamžitě rozsekat meči a lebku dokonale rozdrtit na kaši, aby jejich vojensky poražený křesťanský vládce pak mohl nenápadně splynout, doslova jakoby “zašít se” mezi obdobně válkou zohyzděnými mrtvolami tisíců a tisíců padlých bojovníků obou bojujících stran, kde ani po ustání jakékoliv odporu a boje by vítězný nepřítel vzhledem k v té době neexistenci jakýchkoliv testů na identifikaci DNA neměl šanci mezi tolika mrtvolami nalézt mrtvolu poraženého křesťanského vladaře, což by ostatně bylo zcela nesmyslné hledání jakoby malé jehly v obrovské kupce sena.

To, co bych si přál v případě své vlastní vojenské porážky je mi tedy nad slunce jasné.

Kdybych zvítězil, to už mi ale vždy a všude natolik jasné není. Myslím tím to, jak bych naložil se živými zajatci, kteří by upadli do mých rukou. Ovšemže pokud by mezi těmito živými zajatci byli i nějací jejich takzvaní “křesťanští vazalové” či takzvaní “křesťanští vojáci” – toto jsou všechno zrádcové, kteří zradili Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, a proto tyto zrádce bych bez dalšího nechal všechny pozabíjet i s jejich ženami a dětmi, pokud by je eventuálně mněli ze sebou.

A to pokud možno tyto pseudokřesťanské zrádce bych nechal usmrtit tím co možno nejbolestivějším možným způsobem, aby si tu svou zradu mého a kdysi i svého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele v co nejkrutějších bolestech co nejvíce “vychutnali”, respektive aby pokud možno už zde na zemi si okusili jak to s nimi bude po jejich smrti navěky v pekle, kam stoprocentně půjdou:

Svázat je, polít smolou a zapálit je za živa, a pak nakonec i udělat velikou vatru a všechny tyto zrádce naházet do ohně, a to nejprve ty, kteří by i navzdory popáleninám zatím ještě žili a nakonec i ty pseudokřesťanské zrádce, kteří již zemřeli.

Pokud by tam ale byli tito zrádcové eventuálně s celými rodinami, tak to nejprve bych tímto způsobem usmrtil jejich děti s tím že jejich rodiče odpadlé od víry bych přinutil dívat se na to jak jejich děti poléváme smolou, jak je zapalujeme, a jak ony hoří, aby si tu svoji hanebnou zradu Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele dokonale tito zrádcové “vychutnali” i psychicky.

Poté bych nechal stejným způsobem usmrtit i jejich manželky a nakonec i tyto zrádce samotné!

A bylo by to všechno plně v souladu s tehdejším středověkým válečným právem, neboť v té době ještě neexistovala žádná ženevská konvence o zacházení s válečnými zajatci, ani žádná lidská práva v té době neexistovali, a tudíž těm, co zradili Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele bych v té době s klidným svědomým a v souladu s tehdejším středověkým válečným právem mohl dát jen to, co si svými skutky plně zasloužili.

Co ale s ostatními? To je mnohem těžší! Jak se zachovat vůči ostatním zajatcům, to si již tak plně jistý nejsem. Bylo by to pro mne velice těžké mravní dilema co s těmito ostatními udělat. Vzhledem k tomu, že chci být ke každému člověku spravedlivý a každému člověku dát jen to, co si sám zaslouží, je mi jasné, že být vůči nim až tak krutý jako proti pseudokřesťanským zrádcům bych být nechtěl. To by totiž už nebylo spravedlivé.

Ovšemže výjimku by tvořili pouze zajatí janičáři. Ty bych také nechal okamžitě všechny pozabíjet, a to ihned po zrádných “pseudokřesťanech”. Byť i sice ne až tak krutým způsobem, neboť u nich by nebylo žádným důvodem abychom si jejich smrt jakkoliv vychutnávali tím, že bychom délku jejich umírání nějak uměle prodlužovali.

A ti ostatní? Asi bych byl i velmi velkorysý! Ostatním zajatcům bych totiž dal možnost dobrovolně se obrátit na křesťanskou víru, dobrovolně se rozhodnout pro přijetí svátosti křtu a stát se tak zcela dobrovolně křesťany.

Ovšemže když mluvím o dobrovolnosti, mám tím na mysli dobrovolnost pouze v rámci myšlenkových dimenzí jak je chápalo tehdejší středověké uvažování. Ostatně vždyť byl by to i středověk a nikdo by ode mě nemohl žádat cokoliv více. Ba dokonce vlastně šel bych nad rámec středověkého uvažování, protože bych jim dovolil plně svodně se rozhodnout pro přijetí buď víry katolické anebo víry pravoslavní.

Dovedl bych je k nejbližší řece nebo potoku, kde by se postavilo několik katolických a několik pravoslavných kněží připravených vysluhovat svátost svatého křtu. A hned někde oproti by stálo několik katů s velikým dubovým pněm coby špalkem a velikou sekyrou. A každý z těchto zajatců by se mohl úplně svobodně rozhodnout, zda-li přistoupí ke katolickým či pravoslavným kněžím a nechá se pokřtít, anebo přistoupí ke katům, položí hlavu na špalek, a svalnatý chlap s kápí kata mu či jí svou velikou sekyrou usekne hlavu.

A těm novopokřtěným tureckým křesťanům ať již katolického anebo pravoslavného věrovyznání bych pak skrze odlitek nechal vypálit na čelo nápis “Já jsem křesťan” v tureckém jazyce.

To proto, aby ti z nich, kteří křesťanskou víru přijali eventuálně podvodně pouze jen tak “na oko”, a nikoliv ze svého vnitřního přesvědčení, pak eventuálně později nepřišli na nápad tajně “vzít do zaječích” a vrátit se opět zpátky k nepříteli.

Takto by bylo možné mít jistotu nejen v tom že neutečou, ale i v tom, že zůstanou s námi, a tudíž by byli začleněni do našeho křesťanského vojska. Ovšemže opatrnosti nikdy není nadbytek, a proto by tito takto získaní noví křesťané byli začleňování pouze do pěších pomocných neozbrojených oddílů našeho křesťanského vojska.

Dále si třeba uvědomit, že středověk měl svoje zvláštní právní specifika. Žádná takzvaná všeobecná branná povinnost tenkrát neexistovala. Tehdejší armády byly na rozdíl od dnešních milionových armád armádami mnohem menšími. Dokonce i vojsko panovníka jinak velikého státu zahrnovalo často jen několik málo desítek tisíc vojáků. A v podstatě všichni středověcí vojáci byli profesionálové. Tudíž přinejmenším alespoň teoreticky se jim měl vyplácet pravidelný žold, což klidně můžeme přirovnat k pravidelnému platu jakéhokoliv jiného zaměstnance státní správy. Představa, že by snad v polních podmínkách s vojskem pochodovala jakási i vladařova “pokladna” z níž by se v pravidelných termínech vyplácel žold vlastním vojákům je ovšemže značně iluzorní. Kromě toho povolání středověkého žoldnéře bylo zdravotně velmi riskantní. Byl-li takovýto žoldnéř třeba ženatý a měl děti, pak jeho rodina často putovala někde na chvostu společně s vojskem. Bylo-li vojsko rozdrceno, tak obvykle i oni byli vítězným nepřítelem rovněž zmasakrováni. Ale i když se tahle nejkatastrofálnější vize nenaplnilo, vojsko, a to zejména vojsko v bojových podmínkách válečných střetů mělo své ztráty. A pokud padl v boji i tento ženatý žoldnéř, tak jeho rodina měla prostě smůlu, neboť tím přišla o svého živitele a neměla pak skutečně nikoho, kdo by se o ně mohl postarat a zpravidla je čekala postupná smrt v bídě. O nic lépe ale na tom nebyli ani tenkrát, když jejich ženatý žoldnéř například v boji utrpěl těžké zranění, v jehož důsledku zůstal nadosmrti mrzákem. V té době se vojnovým invalidům ovšemže nevypláceli žádné invalidní důchody, a vojnový invalida okamžikem, kdy pozbyl dalších reálních možností další své osobní bojové účasti na válečném poli byl tím pádem i zcela odstřižen i od vojenského žoldu, který do té doby byl jediným zdrojem příjmů jeho osobně a jeho rodiny. A protože dokonce ani zdraví a bojeschopní žoldnéři často i celé měsíce nedostávali žádný žold neboť nebylo ho reálně z čeho vyplácet, nelze se pak divit tomu, že se to pak kompenzovalo tím, že v případě vítězství vítězný vladař coby kompenzaci za již dlouhou dobu nevyplácený žold dovolil svým vojákům po celý den, dva, tři, ba někdy možná i po celý týden svobodně a dle libovůle plenit a drancovat dobyté území. Mnozí žoldnéři pak namísto žoldu v penězích si pak jako svou odměnu za vojenskou službu vezli po válce domů třebas ještě nějaký koni tažený kočár svrchovaně naplněný takto uloupenými, vypleněnými a vydrancovanými věcmi.

Být v té době panovníkem, tak i přesto, že osobně se mi představa vojáků rabujících a plenících v městech a vesnicích civilního obyvatelstva – byť i obyvatelstva pohanského – velice hnusí jako odporná a nízká, asi stěží bych si mohl dovolit tomu nějak zabránit. Jediné co bych svým křesťanským vojákům skutečně zakázal, to je to, aby se při rabování cizích domů dopouštěli mimomanželských souloží. Jazyk svobodných zednářů a feministek tomuto fenoménu říká dosti podobným výrazem: “znásilnění”.

Byť i zde paradoxně jsem zde na první pohled dospěl k témuž stanovisku jako mají čirou náhodou i moji úhlavní nepřátelé svobodní zednáři a feministky, já jsem k témuž však ale dospěl z úplně jiných důvodů a pohnutek. Současný feministický režim fakticky pokládá ženu za příslušnici privilegovaného pohlaví a soulož ženy, která z hlediska dotyčné ženy není konána s jejím souhlasem je tudíž dehonestací vládnoucím feministickým režimem privilegované ženy jejím stržením z privilegovaného společenského piedestálu žen, kdy se ona privilegovaná žena stala na okamih jakoby bezmocným předmětem v rukou příslušníka údajně prý méněcenného mužského pohlaví což je pokládáno vládnoucím feministickým režimem za násilí nejvyššího rangu, protože jeho obětí je osoba privilegovaného pohlaví – žena.

Můj pohled je zde jiný!

Já osobně sice taky toto výše uvedené jednání pokládám zpravidla za zločinné jednání, avšak já osobně na rozdíl od svobodných zednářů a feministek toto jednání za zločinné pokládám z úplně jiných důvodů. Zatímco svobodní zednáři a feministky podstatu zločinnosti chápou v samotném momentu sexuálního násilí v jejímž důsledku došlo k nedobrovolnému výkonu soulože, já osobně zde samotnou podstatu zločinnosti vidím již v samotném faktu přirozenoprávního zločinu mimomanželské soulože, tj. že došlo ke přirozenoprávnímu zločinu soulože mezi osobami, které si nebyly navzájem svázáni svým společným svazkem manželským jako manžel a manželka. A bylo-li zde v této souvislosti navíc ještě použito i nějaké násilí či pohrůžka násilí, toto kvalifikuji pouze jako přitěžující okolnost vykonaného přirozenoprávního zločinu mimomanželské soulože; jinak ale zločinem je to bez ohledu na to zda-li mimomanželská soulož byla dobrovolná anebo násilná. Na rozdíl od přirozeného práva naopak takzvané pozitivní právo svobodných zednářů a feministek vidí v prvku násilí aź tak klíčový element, že dokonce nečiní žádného rozdílu mezi souloží mimomanželskou a manželskou pokud bylo použito nějaké násilí či pohrůžka násilí. Znásilnění mezi manžely? Máte-li zdravý rozum tak je vám představa “znásilnění mezi manžely” určitě směšná – bohužel musím Vás ale vyvézt z omylu, neboť ať se Vám tato pseudoprávně obludná konstrukce zdá být jakkoliv neuvěřitelnou, je realitou současného takzvaného pozitivního práva! Donutí-li třeba manžel svou vlastní manželku ke souloži, tak naše takzvané pozitivní právo platné v České republice i ve Slovenské republice toto jednání skutečně kvalifikuje jako údajné “znásilnění” /!!!/. Naopak když žádného násilí použito nebylo, tak současné zvrhlé takzvané pozitivní právo říká, že je vše v nejlepším pořádku i v tom případě když jde o mimomanželskou soulož dvou osob které si vzájemně nejsou manželé, ba dokonce je to údajně prý v naprostém pořádku když třebas i obě souložící osoby jsou sami svázány manželským svazkem s jinou osobou než je osoba se kterou souložili, tj. když se dopustili dokonce hoc i dvojnásobného cizoložství, ba dokonce režimy a vlády sloužící svobodným zednářům nejenže tolerují, ale dokonce i podporují, velebí a propagují nejen smilstvo a cizoložství, ale dokonce i homosexuální a jiné zvrácené sexuální perverze.

Jinak ale vrátíce se k hlavní myšlenkové ose úvah, pokud mám tedy tuto druhou kapitolu nějakým všeobecným hodnocením sebe samého jako středověkého křesťanského panovníka uzavřít hlavní hodnotící klasifikací sebe samého jako středověkého křesťanského panovníka, tak jako nejvýstižnější klasifikaci bych o sobě řekl, že bych se ze všech sil usiloval být velmi dobrým křesťanským vladařem.

Pod pojmem “velmi dobrý křesťanský vladař” rozhodně nemám na mysli nějakého populistu, který se usiluje o nějakou lacinou osobní popularitu u lidí, tj. aby ho snad jeho vlastní poddaní, měšťané, nebo vládcové jiných zemí, či jakýkoliv jiní lidé pokládali za takzvaně “dobrého vladaře”, protože s takovýmito populisty, kteří se usilují o vlastní popularitu a oblibu u ať již jakýchkoliv lidí já sám dokonce i dnes a zde na prahu třetího tisíciletí hluboce pohrdám.

A tím spíše jako absolutistickému křesťanskému panovníkovi, který by tudíž nesl mnohem těžší břemeno zodpovědnosti před Bohem za osud světa než jaké má dnes moje politicky nijak neangažovaná maličkost, by mi v pozici středověkého křesťanského panovníka tím spíše bylo jasné, že mojí povinností je svojí politikou a vládou sloužit samotnému Pánu Bohu a ne nějakým lidem, a to ať již lidem jakýmkoliv.

Tudíž nehledám-li žádnou lacinou popularitu či oblibu u lidí dnes, tím spíše bych tuto popularitu nehledal ani v ranné středověku jako středověký křesťanský panovník, neboť ze všemi lidmi bych naopak z hloubky duše tím spíše plným právem pohrdal, protože bych oblibu hledal pouze jen a jen u samotného Pána Boha, a to zejména tak, že bych se nejen každodenně vroucně modlil k svému Pánovi Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli jako to dělám dnes, ale permanentně byl i bojoval proti všem nepřátelům mého Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, neboť by mi bylo jasné, že moje eventuální smrt v boji proti nepřátelům Ježíše Krista by byl největší důkaz mé bezmezné oddanosti Pánu Bohu jakou jako smrtelný člověk můžu Pánu Bohu coby důkaz poskytnout.

Dokonce jako křesťanský panovník bych byl velkorysejší i vůči mému mladšímu bratrovi, který by na rozdíl ode mě panovníkem nebyl. Já osobně bych si ponechal ve své moci pouze vojsko plus všechny ostatní ozbrojené síly státu plus daňovou správu, která by vybírala peníze. Z vybraných peněz bych prioritně financoval své vojsko, a pouze to co by z těchto peněz zbylo bych odevzdal mému bratrovi, který by z mého pověření zastával funkci nejvyššího hospodářského správce země, ať tyto peníze použije pro ostatní národohospodářské účely správy státu. Můj mladší bratr by tedy byl ponechán ať se ožení, má děti, permanentně pobývá v hlavním městě státu a pečuje o národní hospodářství země i s příslibem, že on sám se stane absolutistickým mocnářem po mé smrti, zatímco já bych zpravidla někde za hranice mi svého mocnářství permanentně bojoval na čele mohutného vojska proti nepřátelům Ježíše Krista, a zpátky do svého mocnářství bych se vracel pouze tehdy, až bych začal pociťovat nedostatek finančních prostředků pro mé vojsko v souvislosti s financováním do budoucna plánovaných válečných aktivit v probíhající permanentní válce proti nepřátelům Ježíše Krista, popřípadě pokud bych pojal podezření, že i v mém vlastním mocnářství se začínají objevovat nějací rouhači či jiní nepřátelé Ježíše Krista a můj mladší bratr je příliš slabý nebo měkký vůči nim, aby těmto rouhačům a jiným nepřátelům Ježíše Krista sám a bez mé pomoci důsledně zakroutil krkem.

Hledal-li by zde někdo určitou českou paralelu například mezi českými králi, tak bych mohl otevřeně říci, že já osobně coby křesťanský panovník bych se svým způsobem života a vlády coby panovník nejvíce podobal na českého krále Jana Lucemburského. Ovšemže s tím rozdílem, že bych ignoroval čistě politické konflikty, na rozdíl od Jana Lucemburského zvysoka bych pohrdal všemi možnostmi zalíbit se tomu či onomu světskému panovníkovi činící si nároky na francouzský královský trůn, jakož bych vůbec pohrdal se vším, co by zavánělo úsilím zalíbit se jakémukoliv světskému panovníkovi, ale na rozdíl od Jana Lucemburského bych válčil pouze proti nepřátelům Ježíše Krista, neboť ničím jiným si skutečně upřímně věřící křesťan nemůže získat více osobních zásluh pro nebeskou odměnu v Božím království než tým, že zabije co nejvíce nepřátel Ježíše Krista a eventuálně nakonec dokonce sám padne na válečném poli jako udatný a nekompromisní válečník v  boji proti těmto nepřátelům Ježíše Krista.

3.Druhá kapitola: Jak by naplnil smysl svého života JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, kdyby byl chudým středověkým poddaným.

Jinak ale – upřímně řečeno ono není příliš realistické uvažovat o sobě co bych dělal v pozici křesťanského šlechtice či dokonce přímo panovníka, když z hlediska reálné matematicko – statistické pravděpodobnosti je mnohem pravděpodobnější, že bych byl spíše pouze nějakým chudým zemědělským poddaným. A proto tedy opravdu nejracionálnější úvahy jsou přece jen ty, co bych dělal, či chtěl dělat, kdybych byl někdy v ranném středověku i já někde v křesťanské Evropě nějakým úplně obyčejným, prachobyčejným chudým poddaným žijícím v nějaké chudé zemědělské poddanské usedlosti.

Zhruba snad tuším co by to obnášelo. Narodil bych se, přijal bych svatý křest a jen co bych byl jakž takž schopen chodit po dvou nohách, ihned bych začal pomáhat rodině se zemědělskými pracemi. Nejprve jako to nejmenší dítě s těmi úplně nejtriviálnějšími a nejlehčími pracemi, které dělali doma a v sedě prarodiče či praprarodiče jako příslušníci té věkově nejstarší jakoby nad hrobem se sklánějící generace, což bylo například loupání hrachu nebo jiných luštěnin, nebo bych mlel mák, mísil máslo, pletl konopí a podobně. Jako trochu větší dítě bych už pomáhal ženám při krmení či pastvě nejprve drůbeže, pak ovcí a nakonec skotu a případně i koní pokud bychom nějaké koně měli, a ještě později i při dojení krav. Nakonec jako odrostlejší dítě bych již se zařadil mezi ostatní dospělé muže, kteří od rána do večera, od svitu do mrku makají na poli. A jako dospělý muž bych občas chodil s otcem i na trh prodat vajíčka a máslo. I chudí poddaní chovali hejna slepic a měli hodně vajec, a i chudí poddaní chovaly ovce a krávy, dojili mléko a mísili z něj máslo. Přesto však ale konzumaci tak extrémně luxusních jídel jako jsou slepičí vajíčka, jakož i ovčí sýr a kraví máslo pokládali chudí poddaní za tak extrémně luxusní jídla, že je obvykle sami jedli nanejvýš o těch absolutně největších církevních svátcích, jinak ale všechna slepičí vajíčka, ovčí sýr a kravské máslo pokládali za luxusní jídla, která Pán Bůh vyhradil pouze pro veliké a bohaté Pány, a tudíž tyto slepičí vajíčka, ovčí sýr a kravské máslo vozili na trh obvykle do nejbližšího města, kde je tito chudí poddaní prodávali velikým a bohatým Pánům. A za utržené peníze si pak tito poddaní jednak mohli nakoupit takové zboží, které si sami dopěstovat nijak nemohli, jednak zaplatit případné poddanské dávky, desátky či jiné daně, pokud se eventuálně některé z těchto poddanských dávek, desátků či jiných daní od nich vyžadovalo zaplatit již v hotovosti v penězích, a tedy nebylo-li možno si je ani odpracovat, a ani za ně zaplatit nějakými naturálními dávkami z toho co si sami coby zemědělci dopěstovali. Zaplať Pán Bůh je alespoň v té době nikdo nenutil, aby platili takzvané zdravotní pojištění a ani žádnou jinou obdobně nemravní daň. A kdybych patřil mezi obzvláště bohaté poddané, tak to by rodiče mi mohli zaplatit i to, abych v období od svátku Obětování Panny Marie (tj. 21. listopadu) až do slavnosti Zvěstování Páně (25. Března) bych každoročně od nejranějšího dětství chodil na faru do farní školy, kde by mě náš velební pán farář nebo kaplan učil v latině i v mém rodném nářečí číst, psát, počítat, modlit se a zejména pak z celé své duše milovat Pána Boha a současně též i z celé své duše nenávidět všechny nepřátele Ježíše Krista.

Prostě všechno to, co jsem popsal o odstavec výše by zahrnovalo můj život chudého poddaného v chudé poddanské usedlosti, a to až do věku, kdy bych podobně jako i můj Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel v časech svého pozemského života nebyl býval dosáhl věku třiceti let. Poté bych v den třicátého výročí přijetí svátosti svatého křtu všem otevřeně řekl, že si přeji z otcova zemědělského nářadí dostat cokoliv co se dá i ve válce použít jako zbraň, a pokud možno, tak bych z otcova zemědělského nářadí nejraději obdržel právě to, co nejlépe vyhovuje účelu válečné ať již sečné anebo bodné či jiné podobné zbraně v ruce válečného jezdce. No a jako druhou věc bych si přál obdržet z otcova majetku toho nejlepšího koně, a pokud bychom koně žádné neměli tak mula, mulici či osla, který mně na svých zádech odveze do války proti nepřátelům Ježíše Krista. A v tom úplně nejkrajnějším případě pokud by naši neměli nejen žádné koně, ale ani žádné muly, mulice či osly, tak bych do té války proti nepřátelům Ježíše Krista odešel třebas i pěšky. A pokud jde o otcovo zemědělské nářadí, tak i kdyby otec neměl nic lepšího, tak bych coby se zbraní do války proti nepřátelům Ježíše Krista odešel třebas i s nějakým obyčejným dřevěným klackem. V každém případě však ale žádné technické potíže a nedostatky, a vůbec nic by mě nemohlo odradit od mého pevného odhodlání odejít bojovat proti nepřátelům Ježíše Krista s cílem pozabíjet co největší množství nepřátel Ježíše Krista a nakonec i zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista, neboť má-li člověk raz zemřít – a zemřeme úplně všichni a bez výjimky, jedni dříve a jiní sice později, ale smrti neunikne absolutně nikdo uvědomuji si, že pro mne jako pro skutečného autentického křesťana nemůže být nic větší poctou jako možnost na válečném poli zabít co nejvíce nepřátel Ježíše Krista a nakonec i sám zemřít na válečném poli v boji proti nepřátelům Ježíše Krista. A zcela otevřeně bych i řekl, že “odcházím do války proti nepřátelům Ježíše Krista, protože chci zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista”!!

A můj otec, můj bratr jakož i všichni ostatní muži, a vlastně ženy a děti také, prostě úplně všechny osoby z mé rodiny poté co by uslyšeli toto mé jedině správné rozhodnutí by zajásali nadšením a obrovskou radostí z tohoto mého rozumného a jedině správného rozhodnutí by nadšeně zazpívali slavnostní “Te Deum”, oči by všem zářili maximálním štěstím a radostí, všichni by s jásavými úsměvy na tváři od ucha k uchu mi ochotně dali na cestu úplně vše, co bych na tuto válečnou výpravu proti nepřátelům Ježíše Krista potřeboval, a s nadšeným jásotem všech rodinných příslušníků by mě úplně všichni s překypující radostí a pocitu maximálního blaha, radostí a štěstí vyprovodili až na kraj vesnice, kde by mi poblahopřáli co nejbrzkejší setkání se s mým Pánem Ježíšem Kristem v nebeském království Božím.

Respektive ale – když mám být upřímný – toto co jsem napsal o odstavec výše je především mé zbožné přání, respektive moje osobní představa o tom, jak by bylo absolutně nejideálnějším aby to bylo. Ve skutečnosti ovšemže netuším ani nejméně jak by to nakonec bylo ve skutečnosti. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy nic podobného nezažil, tak si to ani netroufnu nijak odhadovat. Pouze ze své četby psychologické literatury jistý profesor uvedl velice zajímavé tvrzení, že často v těch nejpřekvapivějších situacích kdy to nejméně očekáváme se někteří lidé zachovají úplně iracionálně jako kdyby jim to úplněhlavě přeskočilo. Já osobně však ale na žádné eventuální přeskakování bych rozhodně u nikoho nebyl ochoten vzít žádný ohled!

Eventuální pindy matky a ostatních žen a dětí bych s pohrdáním ignoroval jak to ostatně dělám vůči ženám vždy, neboť i nyní, jako i kdykoliv jindy názory ženské a dětské části rodiny by mě vůbec nezajímali bez ohledu na to ať již by byli jejich řeči jakékoliv, a tudíž i tentokrát veškeré ženské a dětské řeči by u mě šli jedním uchem dnu a druhým ven a to bez ohledu na to co by mi nějaké ženské a děcka řekly či neřekly.

A pokud jde o řeči otce, bratra a ostatních dospělých mužů, ty by mně na rozdíl od ženských a dětských názorů sice zajímali, ale zajímali by mně pouze tehdy a pouze do té míry, pokud by se plně ztotožnili s mým rozhodnutím odejít zabíjet nepřátele Ježíše Krista a nakonec zemřít na válečném poli v boji nepřátelům Ježíše Krista.

Jakékoliv iracionální výhrady, námitky či jiné podobné řeči, které by znamenalo, že se některý z mužských členů rodiny načisto zbláznil – když mě není ochoten vyslovit absolutní souhlas a podporu – bych odmítl stejně, jako odmítám i všechno co řekne nějaká žena nebo děcko. A nejen že odmítl, ale tím spíše bych urychlil svůj odchod neboť diskutovat s nějakým bláznem – který váhá zda-li je to absolutně nejlepší co lze získat jít a zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista – je zbytečná ztráta času, a tudíž se žádným takovýmto bláznem bych se rozhodně hádat nechtěl. Nicméně ale zase maluji katastrofického čerta na zeď. A proto se vrátím k tomu, že pevně věřím v to, že by se nikdo nezbláznil, a tudíž což z toho logicky plyne - by ani nikdo neměl vůbec žádné námitky proti mému rozhodnutí jít válčit proti nepřátelům Ježíše Krista s úmyslem zabít co největší množství nepřátel Ježíše Krista, a nakonec na válečném poli i padnout v boji proti nepřátelům Ježíše Krista.

Konkrétně bych si to asi nejspíš namířil směrem do Svaté země, směrem do Jeruzaléma. A i kdyby shodou okolností nebyla papežem a ani žádným biskupem organizována žádná větší či menší křížová výprava do Svaté země, ke které bych se mohl nějak připojit, prakticky ale vždy v období ranného středověku se po celé tehdejší tehdy ještě skutečně křesťanské Evropě našli hluboce věřící muži, kteří se rovněž rozhodli jít bojovat proti nepřátelům Ježíše Krista i zemřít v boji s nepřáteli Ježíše Krista.

A protože těchto hluboko věřících mužů bylo více, občas se náhodně i potkali, a vzhledem k tomu, že jak s velikou radostí díky i společnému latinskému jazyku ve středověku záhy zjistili, cíl jejich cesty Svatá země mají společný, ba dokonce i účel cesty mají společný – zabít co nejvíce nepřátel Ježíše Krista plus nakonec sám zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista – a tudíž je jen rozumné se spojit, dohromady, neboť společně můžou toho udělat v boji proti nepřátelům Ježíše Krista více než by mohl udělat každý z nich sám jednotlivě.

A tak se tito křesťanští bojovníci shlukovali do malých skupinek, a k těmto skupinkám se přidávali stále další a další hluboce věřící muži, kteří rovněž putovali do Svaté země s týmž cílem zabíjet nepřátele Ježíše Krista a nakonec i zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista. A nakonec i tyto malé skupinky vyrostli i do dosti velikých skupin majících často i několik desítek křesťanských bojovníků, kteří na vlastní pěst putují do Svaté země s touhou zabít co nejvíce nepřátel Ježíše Krista a nakonec i zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista.

A když narazili na nějakou skupinu saracénských ozbrojenců okamžitě je tito křesťanští bojovníci napadli, a buď křesťanští bojovníci pozabíjeli tyto saracény anebo saracéni pozabíjeli tyto křesťanské bojovníky.

Ale i když křesťanští bojovníci vyšli vítězně, i tak obvykle měli nějakého toho mrtvého či mrtvé i na své vlastní straně, kterého pak hned tam na místě kde se momentálně nacházeli ináležitou úctou pohřbili do země jako udatného křesťanského bojovníka, který padl v boji proti nepřátelům Ježíše Krista. A ovšemže jeho koně a zbraně plus eventuálně další hodnotné věci, které patřili padlému křesťanskému bojovníkovi si vzali sebou. Ostatně není na tom nic zvláštního, že tento oddíl křesťanských bojovníků měl obvykle ze sebou více koní, než jaký byl počet těchto křesťanských bojovníků samotných, což rozhodně nebylo nijak na škodu, neboť i volné koně, tj. koně které neměly na sobě žádného jezdce byly velice užitečné na nošení stanů, zbraní, šatstva, zásob všelijakých a všelijak získaných potravin a dalšího užitečného sortimentu, či dalších užitečných věcí, které křesťanští bojovníci potřebovali, a tudíž ani tyto koně nebyli rozhodně zbytečné. A to již nemluvě o tom, že občas se k těmto křesťanským bojovníkům na koních přidal nějaký křesťanský bojovník, který byl původně pouze pěší, a tudíž udělat z něj jezdce. A taky občas ať již v boji anebo prostě jen nešťastnou náhodou byl usmrcen kůň některého z křesťanských bojovníku, nebo kůň některého z křesťanských bojovníků utrpěl smrtelný úraz, v důsledku čehož jednak dotyčný křesťanský bojovník potřeboval nového koně, jednak též nemalou část z masa usmrceného koně rovněž si křesťanští jezdci vzali ze sebou jako zásobu potravin.

A tudíž vyšla-li z boje skupinka křesťanských bojovníků vítězně, vzali přeživší koně padlých křesťanských bojovníků ze sebou s jejich dalším využitím jako nosné koně pro převážený náklad plus i jako rezervní koně, kdyby je někdo potřeboval. A pokud některý z těchto koní padlých křesťanských bojovníků byl mimořádně kvalitní kůň, pak si jej jako svého nového koně přímo vzal sám pro sebe některý z přeživších křesťanských bojovníků, v důsledku čehož jeho původní kůň se zas pro změnu stal tímto nosným koněm pro nesení převáženého nákladu plus rezervním koněm, kdyby ho někdo potřeboval.

A tudíž vyšla-li z boje skupinka křesťanských bojovníků vítězně, ovšemže vzali sebou i zbraně a další užitečné věci padlých křesťanských bojovníků rovněž ze sebou. A nejenže vzali, ale měl-li některý z padlých křesťanských bojovníků lepší meč, lepší palcát, lepší cep, či lepší jinou zbraň či jinou součást své válečné výstroje, pak si ji rovněž vzal sám pro sebe některý z přeživších křesťanských bojovníků, zatímco svou původní zbraň jednoduše odložil na některého z volných koní jako další součást převáženého nákladu. Vzhledem k tomu, že i meče, palcáty, cepy či jiné zbraně, štíty nebo součásti válečného materiálů se můžou zlomit nebo jinak opotřebovat a pokazit, podléhají přirozené a i ve fyzikální mechanice známé takzvané “únavě materiálu” v důsledku čehož u nich dochází k různé lámavosti, deformacím, ale i jednoduché rezavění kovových materiálů, v důsledku čehož vést si ze sebou i náhradní zbraně spojených s možností vyfasovat kdykoliv novou zbraň rozhodně nebylo zbytečností tyto náhradní zbraně si ze sebou vozit. A tak křesťanští bojovníci ty nejlepší, nejkvalitnější a nejnovější zbraně používali, a ty trochu horší, trochu méně kvalitní, popřípadě jen trochu starší zbraně než jsou ty jejich absolutně nejnovější zbraně vezli si křesťanští bojovníci ze sebou mezi převáženým nákladem.

Nic zvláštního na tom není. Kdybych viděl, že některý z padlých křesťanských bojovníků měl lepší zbraň než jsem měl já samotný, tak bych si ji jednoduše vzal. Jemu coby mrtvému již k ničemu není, zatímco mně jako živému ještě může v boji proti nepřátelům Ježíše Krista dobře posloužit . A platí to ovšemže i obráceně! Kdybych padl já samotný, je jen zcela přirozené, že by si moji zbraň přivlastnil někdo z těch mých bývalých křesťanských spolubojovníků, kdo měl horší zbraň než jsem měl já osobně. I to by bylo v naprostém pořádku! Já jako padlý v boji proti nepřátelům Ježíše Krista bych ji stejně již nepotřeboval, zatímco když mému přeživšímu spolubratru v Kristu může tato zbraň posloužit v boji proti nepřátelům Ježíše Krista lépe než jeho původní zbraň, tak ať mu poslouží.

Já tím, že bych zemřel v boji proti nepřátelům Ježíše Krista bych již šťastně naplnil smysl svého života, života křesťana pro který jsem se na tento svět vůbec narodil, a pro který jsem na tomto světě vůbec vlastně žil. Copak si vůbec lze představit větší štěstí?

Lze si vůbec představit větší štěstí než je využitá příležitost zabíjet nepřátele Ježíše Krista a nakonec v boji proti nim i sám zemřít?

Ovšemže nepřátelé Ježíše Krista se v průběhu dvou tisíc let mění. Nejprve ve starověku těmito nepřáteli Ježíše Krista byli starověcí fundamentalističtí Židé a starověcí pohanští Římané, pak zase ve středověku těmito nepřáteli Ježíše Krista byli středověcí muslimové, v minulém dvacátém století úhlavními nepřáteli Ježíše Krista byli bolševici a nacisté, a v současné době úhlavními nepřáteli Ježíše Krista jsou svobodní zednáři, feministky, feministé, homosexuálové, lesby a ostatní perverzní sexuální úchylové, jakož i všichni ostatní ateisté a jiné podobní netvoři zejména z řad novinářů, politiků a vysokých státních úředníků, a dalších zákeřných nepřátel Ježíše Krista. A naopak dnešní hluboce nábožensky věřící muslimové a židé jsou dnes fakticky lidé, na které nyní pohlížím jako na potencionální spojence a přátele voči našim společným nepřátelům z řad liberálních netvorů a zločinců feministicko homosexuálně svobodozednářského ražení.

Prostě nepřátelé Ježíše Krista se sice v průběhu dvoutisíciletých dějin křesťanství měnili, ale pořád a vždy byli a jsou nějací, a já Boží služebník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola osobně ať již bych žil v kterékoliv době v průběhu těchto uplynulých dvou tisíců let, vždy bych si pokládal za největší možné své osobní štěstí vypuknutí nějaké – danému historickému období odpovídající - války, chaosu nebo jiného zmatku, který by mně umožnil zabít co největší množství nepřátel Ježíše Krista, tj. osob, které by v tom kterém dotyčném historickém období právě byli těmito největšími nepřáteli Ježíše Krista, respektive jako vyvrcholení a tedy i naplnění smyslu celého svého života na tomto pozemském světě bych spatřoval v tom, že bych nakonec mohl zemřít v boji proti nepřátelům Ježíše Krista, respektive osob, které by v dané době byli právě momentálně těmi největšími nepřáteli Ježíše Krista.

A tak nad tím smutně uvažuji. A to bez ohledu nad tím, zda-li nad svým životem uvažuji v dimenzích současnosti anebo minulosti. Moje vlastní biologické hodiny pro čas kdy jsem měl svést nějaký takovýto zápas proti nepřátelům Ježíše Krista s cílem zabít je co nejvíce a nakonec sám být jimi zabit se naplnil v mých třiceti letech, kdy jsem měl tento boj za dobro a proti zlu svést a zemřít. Asi jako včelička, když bodne zlého svým žihadlem a sama v důsledku toho umírá. A tak já žiji dál, žiji přesčas, a to již deset let žiji přesčas, neboť již před deseti lety jsem měl naplnit smysl svého života a zemřít.

Dneska ale taková příležitost nikde není, křížové výpravy, chaos, zmatek, jakož i tehdejší praktická neexistence téměř jakékoliv infrastruktury a veřejné utiskovací moci neexistuje. Ovšemže mně to štve, neboť někdy si připadám jako starý býk, kterého omylem zapomněli porazit, a teď jen unuděně čumí z dobytčáku, aniž by tušil co muže a zda-li může někdy v boji proti zlu něco vykonat a zemřít.

Je to hrůza žít s vědomím, že již deset let žiji přesčas aniž bych mohl mému Pánu Ježíši Kristu cokoliv předložit. Občas uvažuji nad velikou osobností Petara Petroviće Nejgoše, který byl podle mého osobního názoru jedním z největších spisovatelů světa a jeho báseň Gorski Vijenac umím celou zpaměti. Jinak ale vladyka Petar Petrović Njegoš byl v devatenáctém století jednak světským panovníkem Černé Hory, jednak jako pravoslavní vladyka což odpovídá v katolické církvi biskupovi byl současně též i nejvyšším církevním představitelem srbské autokefální pravoslavní církve v Černé Hoře. Ještě i v té době nejrozličnějšími způsoby Černohorci, ale i ostatní Srbové bojovali proti Turkům a poturčencům. A každý, kdo vladikovi Pataru Petrovićovi Njegošovi přinesl hlavu nějakého Turka, tak mu za ni vladyka Petar Petrović Njegoš dal jeden dukát! Za každou tureckou hlavu jeden dukát! A prameny uvádějí, že zdi jeho biskupské rezidence byli ze všech stran jakoby oblepeny stovkami, ne-li snad tisícovkami lebek usmrcených Turků.

A tak veliký křesťan vladyka Petar Petrović Nejgoš když zemřel, tak měl Pánu Bohu co nabídnout. Ale co Pánu Bohu nabídnu já? To když já zemřu, to doopravdy přijdu za Ježíšem Kristem jen tak s prázdnýma rukama?

A tedy když už tedy já nemůžu zabít žádného nepřítele Ježíše Krista, a bohužel asi ani budoucnost mi k tomu historie asi nedá žádnou reálnou příležitost, neboť vypuknutí žádné války u nás není v dohlednu, tak je mou povinností, alespoň rovině duchovní všemožně bojovat proti zločinecké vládnoucí ideologii homosexuálně – feministicko – svobodozednářských zločineckých netvorů, plus ostatním lidem pomáhat aby našli Pána Boha, Ježíše Krista, prostě svou sice nesobeckou a proto lidmi ne příliš pochopitelnou, ale zato jedinou správnou životní orientaci a pravdu, aby se lidé přiklonili k dobru a odklonili od zla, byť i jinak při plném respektování jejich přirozeného naturelu a temperamentu, aby se stali dobrými a slušnými věřícími lidmi, a to bez ohledu na to, zda-li jinak z hlediska svého individuálního osobního statutu se rozhodnou žít jako poustevníci, anebo stát se řeholníky či knězi, nebo eventuálně otci či matkami uspořádaných křesťanských rodin s množstvím svých zplozených manželských dětí.

Mě osobně sice Pán Bůh nevolá ani ke kněžství, ani k řeholnímu stavu a ani k manželství; neboť mně můj Pán Ježíš Kristus si povolal i vyvolil za poustevníka a Božího vojáka, přesto však ale hluboce si vážím každého hluboce upřímně věřícího křesťana i když není ani Božím vojákem a ani poustevníkem jako jsem já osobně, ale je v souladu ze svým individuálním povoláním Božím dobrým upřímně věřícím ať již knězem, řeholníkem, řeholnicí nebo manželem či manželkou, plus právě tak i dobrým otcem či matkou svých legitimních manželských dětí zrozených a vychovávaných v dobré křesťanské věřící rodině v hluboce věřící křesťany v jeho/jejím celoživotním svazku manželském.

Tuto skromnou úvahu na podzim 2009 napsal Váš spolubratr v Kristu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!