wz

Zpět na hlavní stránku!


O feminismu, o státní moci, o politice a o prezidentských volbách v České republice!

Pokud Vás to zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto klíčovou hlavní práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

A opět jsou zde v České republice prezidentské volby. Kandidátem je dosavadní prezident Prof.Václav Klaus a jeho hlavním soupeřem je Prof.Jan Švejnar. A vzhledem k tomu, že se já osobně nedívám na televizi a neposlouchám rozhlas, nelze vyloučit ani to, že – aniž bych o tom sám věděl - třeba k těmto dvěma kandidátům mezitím přibyl(a) další kandidát(ka) či dokonce i vícero kandidátů nebo kandidátek, popřípadě, že se tak eventuálně stane později, a to třeba i u pozdějších “kol” či “volbách” těchto prezidentských voleb v zimě, či spíše fakticky již na jaře roku 2008.

Tak či onak někteří lidé se překvapivě dokonce i mně ptali, zda-li by byla lepší volba Václava Klause nebo Prof.Jana Švejnara?

Já jsem ale odmítl na tuto otázku cokoliv odpovědět s  poukazem na tu skutečnost, že jsem člověkem modlitby a ne politiky. Do politiky se tudíž já osobně nijako nemíchám…

Některé z nich ale tato odpověď neuspokojila a doráželi dál, že prý komu bych já více přál vítězství, zda-li Prof.Václavu Klausovi anebo Prof.Švejnarovi?

Odpověděl jsem jim, že já s Václavem Klausem a ani s Prof.Janem Švejnarem, a konec konců ani se žádným jiným politikem nebo političkou, jako ostatně ani se samotnou politikou jako takovou jako hluboce věřící křesťan nemám a ani nechci mít absolutně nic společného.

To už mi dali pokoj všichni, až na jednoho drzého, zřejmě asi nějakého provokatéra, který se mně zeptal cosi v tom smyslu, že když jsem prý zmínil “političky”, zda-li bych akceptoval za prezidenta republiky nějakou ženu? Zopakoval jsem mu ještě jednou velice důrazně, že jsem křesťan, a to teda znamená, že se držím instrukce mého Pána Ježíše Krista, který řekl: “Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží!” A tudíž i já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola k věcem zaujímám osobní postoj a hodnotím je podle toho, zda-li je třeba subsumovat pod pojmovou kategorii “věci Boží” anebo “věci císařove”. Když nějaká žena by se chtěla stát třeba katolickým knězem nebo jáhnem, pak vzhledem k tomu, že se jedná o novopohanský útok na “věc Boží”, ostře bych vždy proti tomu vystoupil! Když ale nějaká žena se chce stát prezidentkou státu, pak tohle, jako ostatně i jakoukoliv jinou politickou záležitost posuzuji jako “věc císařovu” je mi tedy zcela lhostejná.

A co kdyby feministky s odůvodněním, že ony jsou cennější pohlaví vystoupili s požadavkem, aby všichni ministři a další členové vlády, všech dvěstě poslanců a osmdesátjeden senátorů byly vesměs samé ženy? Odpověděl jsem mu, že i tyhle požadavky se pohybují v dimenzích “věcí císařových” a tedy v dimenzích náležejících tomuto bezbožnému novopohanskému světu do kterého mně absolutně nic není a je tudíž pouze soukromou záležitostí samotných ateistů zda-li to v politice takhle “feministicky” bude anebo nebude. Já jako křesťan tím, že jako člověk modlitby a ne politiky se do politiky nijak nevměšuji, se zcela logicky nijako nevměšuji ani do žádných jiných politických aspektů “věcí císařových”, a tudíž ani do těch feministických požadavků kde jde pouze o jejich – s prominutím za ty vulgární výrazy - “koryta”, “prachy” a případně další politické požadavky, které se nijak nedotknou náboženství, Církve, či životních zájmů, a to dokonce i světských zájmů jednotlivých věřících. Kdyby jste Vy nebyl novopohanský pes, tak by jste si pozorně přečetl svatého Augustina a zjistil, že navenek sice všichni jsme formálně občany České republiky, ve skrytu duchovně však ale my úpřimně věřící křesťané jsme navíc občany “obce Boží”, na našem čele je neviditelný znak svatého křtu a naší sférou zájmu jsou pouze “věci Boží” a pohrdáme “věci císařovými”, neboť my tímto pozemským světem pouze procházíme v “Caelum” kde nás čeká věčná blaženost v Božím království a věčné radování se společně s našim Pánem Ježíšem Kristem, zatímco novopohané jsou ve skrytu duchovně občany “obce světa”, na čele mají neviditelnou pečeť satanova čísla “666” a tudíž právě jim feministkám, feministům a jim podobným patří správa veškerých “věcí císařových”.

“Co je to světský zájem věřícího?” – provokativně se zeptal opět dotyčný novopohanský provokatér. Odpověděl jsem mu, že všichni musíme něco jíst, někde pod střechou spát a něco si oblékat, a tudíž všichni potřebujeme na úhradu těchto věcí mít nějaké prostředky na živobytí, respektive nějaké placené zaměstnání, a to je hlavním “světským zájmem” jednotlivých věřících. Ale provokatér se zeptal ještě jednou, že prý co výchova malých dětí, že když se dva rozvedou, dítě je svěřeno matce a z otci zůstanou pouze oči pro pláč, protože se z otce čeká, že bude pouze dojná kráva na peníze pro jeho bývalou manželku pod záminkou takzvaného výživného na děti, což zakončil otázkou zda-li tohle vnímám jako “věc Boží” nebo “věc císařovu”? Velice jsem se rozčil a odpověděl jsem mu, že je přece jasné, že tohle je jednoznačně “věc Boží”. Manželství muže a ženy je z vůle Ježíše Krista nerozlučitelné, tudíž je projevem arogantního vměšování se “císaře” (tj.novopohanského státu) do věcí Božích, protože takzvaný “rozvod” je novopohanský nesmysl, z vůle našeho Pána Ježíše Krista manželství muže a ženy ve skutečnosti rozvede pouze smrt prvního z těchto manželů. S existencí rozvodu manželství v novopohanském rodinném právě (viz. zákon o rodině č.94/1963 Sb.) zásadně nesouhlasím, a kdyby to záviselo na mně, tak nejenže bych nikdy žádný takzvaný “rozvod” nepovolil, ale kdyby to bylo právně možné, tak osobě, která novopohanský soud o rozvod požádala bych já nejraději dal ještě navíc sto rán bičem či holí. “Ty rány holí či biče bys dal rozvádějícímu se muži či ženě?” – zněla další provokativní otázka. Odpověděl jsem že tomu z nich, který požádal novopohanský soud o ten rozvod svého manželství, a tedy bez ohledu na to, zda-li se jedná o muže či ženu. Osoba, která žádá o rozvod svého manželství si objektivně zaslouží totiž pořádný výprask bez ohledu na to, zda-li je to muž či žena!

Mezitím přibylo posluchačů, zřejmě ta diskuse zajímala i další lidi. Málo sice teď předbíhám, ale uvedu to, že i když tento můj názor většina posluchačů pokládala za údajně “radikální”, jeden z nich mi vyjádřili plnou podporu s tím, že on se rozvést nikdy nechtěl, ale byl rozvedený proti své vůli, návrh na rozvod podala jeho vychytralá manželka, která rozvodem “vyrozvodila” byt, obě děti a tučné takzvané výživné k tomu a tudíž sám si myslí úplně totéž co já, byť i to nikdy nahlas nevyslovil, protože by v něm ostatní viděli zhrzeného a poníženého muže ze kterého prý mluví osobní zášť, a tudíž mi svým způsobem závidí, že já jsem svobodný a bezdětný panic, kterého tudíž nikdo nemůže podezírat, že bych si já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola tím “léčil” nějakou svou osobní křivdu, bolůstku, či jinou špatnou zkušenost se ženami. Takhle úplně to sice doslova neřekl, jeho verbální projev byl méně rozvitý, nicméně měl plnou pravdu v tom, že já skutečně pouze díky tomu, že jsem skutečně svobodný a bezdětný panic, necítím proto vůbec žádné osobní psychologické zábrany postavit se v rámci těchto mých výše uvedených křesťanských mezí do značné míry za oprávněné zájmy rozvedených otců. Má plnou pravdu! Napsal jsem totiž ve Wordu téměř dvousetstránkovou velmi ostrou práci proti feminismu, feministkám a feministům a doposud jsem nenašel odvahu tuto mimořádně ostrou protifeministickou práci veřejně publikovat, protože je skutečně velice ostrá. Ba až tak ostrá, že sám jsem se málem lekl, když po napsání této protifeministické práce jsem si ji sám přečetl. Ovšemže kdybych já byl ženou, tak bych ani navzdory mimořádné ostrosti této protifeministické práce neváhal ani okamih a už dávno by táto protifeministická práce byla publikována na mých webových stránkách, v daném případě by totiž byla tato ostrá protifeministická práce podepsána “mým” ženským jménem a tudíž čeho se bát. Pokud jde o míru ostrosti kritiky feminismu, feministek a feministů, kdybych byl já žena neexistovali by zde pro mě absolutně žádné hranice kam až zajít. Žena však ale bohudík (či vlastně v tomto konkrétním případě bych měl říci bohužel!) nejsem, a tudíž mé hranice kritiky feminismu, feministek a feministů nejsou nekonečné, jak by tomu bylo v tom případě, kdybych byl ženou. I tak však ale já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola díky tomu, že jsem svobodný a bezdětný panic jsem oproti tamtěm rozvedeným otcům malých dětí ve veliké psychologické výhodě kritizovat feministické soudce a soudkyně svěřující nezletilé děti do péče matek, a v té výhodě jsem právě proto, že jako svobodný a bezdětný panic, a tudíž žádná žena se se mnou “nerozvedla”, ani mi “neukradla” děti, byt či peníze v podobě pravidelné každoměsíční “renty” zvané “výživné”; a tudíž nemůžu být nikým podezírán z toho, že by snad ze mě mluvila nějaká osobní “zhrzená zášť” poníženého a okradeného muže.

“Ale co manželé, kteří se formálně nerozvedli, právně zůstávají manžely, fakticky ale spolu neživí. Kdo z nich by měl osobně pečovat o dítě, muž nebo žena?” – zeptal se ještě jednou dotyčný provokatér. Na to jsem mu odpověděl, že současná legislativa operuje často s termínem “zájem dítěte”. Já osobně pokud jde o legislativní terminus technicus “zájem dítěte” s tímto sice plně souhlasím, aby byl plně respektován “zájem dítěte”, chybou však je (a to zřejmě úmyslnou!), že “lege artis” tento platnou legislativou předpokládaný “zájem dítěte” není nikde dostatečně právně definován, a tudíž interpretace takzvaného “zájmu dítěte” pak zůstává na svévoli soudkyň, úřednic plus jejich stejně tak feministicky smýšlejících mužských kolegů, pokud se mezi tyto feministické soudkyně a úřednice nějací muži vlastně vůbec dostanou. Já osobně se domnívám, že na zájmem každého člověka (a tedy i na zájem dítěte!) je třeba pohlížet přes eschatologické prizma toho, proč vlastně na tomto světě žijeme, a že na tomto pozemském světě žijeme pouze několik málo desetiletí, po kterých bude následovat neodvratná smrt a konečný rezultát, zda-li jsem hoden či hodna věčné blaženosti v “Caelum”, abych se jako odměnu za svůj mravný, čestný a poctivý život navěky radoval(a) se svým Pánem Ježíšem Kristem, anebo naopak takový konečný rezultát, že jsem hoden či hodna věčného zatracení v “Tartarus”, abych tam tak pykal(a) za svůj zvrhlý a bezcharakterní život navěky!

Tudíž nejimanentnější zájem dítěte je dostat od svého otce a matky dobrou křesťanskou výchovu, což v žádném případě nelze pokládat za cosi údajně prý neslučitelné s “demokratickým právním řádem” jak pokrytecky tvrdí naši novopohané. Skutečným “zájmem dítěte” je dostat a dostávat od svých obou rodičů a společnosti až do dovršení minimálně těch osmnácti let života (kde je dnes legislativně již na této velice nízké hranici věku u dětí stanovena jejich “zletilost”) to, co je pro děti absolutně nejlepší - a to je poskytnutí prvotního nasměrování k prožití plnohodnotného života ve svatosti, spravedlnosti a pravdě Boží, aby tak toto dítě, pokud zůstane věrno tomuto prvotnímu nasměrování po celý svůj život šťastně žilo na této zemi společně s Kristem, a společně s našim Pánem Ježíšem Kristem se navěky radovalo i v Božím království po své smrti. Toto ovšemže nevylučuje, aby dotyčné dítě, poté co dosáhne podle práva České republiky oficiálně “zletilost” (tj. již v těch osmnácti letech!) svým dalším životem třeba deklarovalo, že si chce hodně “zasouložit, zavraždit a zakrást a osočovat všemožně křesťany”, protože touží jít po skončení svého pozemského života “do pekla”. Každý je “svého štěstí strůjcem” a rozhodně nikomu nelze bránit, aby se svobodně rozhodl sloužit satanovi a jít tedy do pekla. Malé dítě však ale objektivně tuto svobodu rozhodování se zatím nemá, chybí mu zatím ještě svobodná vůle, aby se rozhodlo správně, přičemž naše lidské chtění pokud není kontrolováno opratě a bičem našeho dospělého rozumu a vůle má přirozenou tendenci směřovat ke zlu a hříchu, protože hřích je to, co je “příjemné”!

Provokatér ale opět řekl: “To ale není odpověď na moji otázku, zda-li dítě u rozešlých se rodičů má zůstat s tátou či mámou?” Je to odpověď, a také jsem mu to i otevřeně řekl, byť i si plně uvědomuji, že tato moje odpověď je pro tento ateistický novopohanský režim absolutně nepřijatelná. Pokud rodiče nezletilého dítěte nežijí spolu, má dítě zůstat s tím rodičem, který bude spolehlivějším garantem toho, že dítě dostane řádnou křesťanskou výchovu. Primárně by tedy zde v této oblasti u věřících rodičů či věřícího rodiče neměl být problém zabezpečit si svědectví biskupů, farářů, katechetů. A právě to by mělo být rozhodující, koho nashromážděná svědectví o svém svatém křesťanském životě a hluboké zbožnosti budou silnější. Ovšemže jsem realista, a tedy nezavírám oči před tím, že česká společnost je ve své drtivé většině společností ateistickou. Je tedy nejen možné, ale v podstatě i zcela reálné, že by bylo veliké množství, ba zřejmě dokonce i drtivá většina (mezi věřícími lidmi totiž takovéto konflikty zpravidla vůbec ani nenastávají!) právě takových případů, že ani jeden z obou manželů se žádného takovéhoto svědectví od biskupů, farářů a katechetů nedomůže jednoduše proto, že nežije křesťanským životem, nepraktikuje aktivně svoji křesťanskou náboženskou víru. Za druhé tedy v takovýchto případech, kdy oba manželé a rodiče nezletilého dítěte jsou ateisté, by klíčové byly ovšemže i další kritéria, konkrétně je totiž nepřijatelné, aby dítě měla u sebe ta osoba z obou manželů a rodičů nezletilého dítěte, která se fakticky dopustila manželské nevěry, respektive ten muž či ta žena, co žije v konkubinátu s jinou osobou. A pokud se téhož jednání dopustili dokonce oba manželé, pak by bylo nejlepší, aby se dítě odejmulo oběma těmto zvrhlým manželům; a pokud by i k tomu třeba nemělo dojít a nezletilé dítě by mělo zůstat s jedním z těchto dvou zvrhlých, cizoložných manželů, rozhodně by to ale v žádném případě neměla být taková osoba, která se této manželské nevěry a konkubinátu dopustila jako první! A za třetí - na ty případy fakticky rozešlých se manželů, na které se ani u jednoho z nich nejedná ani o manželskou nevěru a ani o cizoložný konkubinát s jinou osobou by se zkoumalo to, zda-li jedna osoba obou manželů tu druhou nějak vyhnala pryč anebo zda-li dotyčná osoba odešla zcela dobrovolně. Dopustila se osoba jednoho z manželské dvojice vyhnání či odehnání svého manžela či manželky, či jiného odmítnutí soužití se svým manželským partnerem nebo partnerkou – pak dítě má žít s tím manželem či manželkou, co byl(a) takto vyhnán(a), anebo na čí straně viny toto vyhnání je. Pokud k žádnému vyhnání, odehnání či deklarovanému odmítnutí soužití nedošlo, respektive pokud došlo k dobrovolnému opuštění společné domácnosti, pak nezletilé dítě má zůstat s tím rodičem, tj. s otcem nebo matkou, který či která společnou domácnost neopustil(a).

A tím jsem tuto diskusi s tímto provokatérem ukončil a on odešel, byť i jinak diskuse přilákala zvědavce a diskutoval jsem s nimi dál, byť i sice již ne o rozvodech a právu otců na výchovu dětí, ale o nadcházející volbě prezidenta České republiky. Pokud některé mé výroky k fenoménu morálních aspektů politiky, či prezidentské volby samotné vyzněli snad příliš pesimisticky, tak to je mi velice líto, neboť nebylo to mým úmyslem. V žádném případě nelze totiž mé výroky chápat tak, jako kdybych si snad já myslel, že všichni prezidentští kandidáti či všichni politici a političky po své smrti “půjdou do pekla”. Ovšemže nic takového jsem ani neřekl a ani nemyslel! Prezidentští kandidáti (kandidátky), politici a političky nějak dělají svou práci, a i když jsou sice prakticky úplně všichni z nich ateisté – a to přinejmenším tedy ateisté z mého osobního pohledu, tj.z pohledu toho, jak svoji křesťanskou víru a život podle víry, respektive podle učení Ježíše Krista přežívá a jak vnímá ateisty moje osobní maličkost – což vůbec ještě neznamená to, že leckdy mohli třeba udělat i oni či ony i ledacos takového, co bylo pro společnost a obyčejné lidi (ať již lidi věřící či nevěřící) dobré, spravedlivé, užitečné a Bohu milé. A pokud k tomu skutečně občas došlo či dojde, Boží odměna ani je nemine, respektive při konečném součtu svých dobrých a špatných skutků (jak je to ostatně úplně u každého člověka – ať již věřícího nebo nevěřícího) nelze vyloučit dokonce ani to, že třeba to jejich vykonané dobro možná převáží nad spáchaným zlem, a i oni či ony možná dojdou po své smrti třeba věčné blaženosti v Božím království!

V podstatě zde ale není to ani to hlavní, co jsem chtěl říci. Podstatné je to, že politika či politická aktivita je pro skutečně věřícího křesťana vrcholně nedůstojná a nevhodná, a tudíž do této sféry bychom se my úpřimně věřící lidé vměšovat – pokud možno – vůbec nijak neměli. Politiku ať jako “věc císařovu” dělají pouze samí ateisté, byť i připouštím, že by bylo optimální, aby z řad ateistů dělali politiku ti relativně slušnější z nich. Není na tom ostatně nic špatného, vždyť tenhle ateistický stát je duchovně jejich státem a tedy kdo jiní než samotní ateisté mu mají vládnout?

Nikdo nemůže od žádného úpřimně věřícího křesťana očekávat, že si bude špinit ruce a své svědomí s tím, že bude mít osobně cokoliv společného s ateistickou politikou ateistického státu.

“Čistě teoreticky, vy by jste tedy nechtěl být prezidentem České republiky?” – zeptal se další provokatér. Když jsem to uslyšel, tak jsem málem vyskočil z kůže od vzteku a měl jsem sto chutí vrazit mu za tu urážku jednu pěstí mezi oči. “Kolikrát mám opakovat, že jsem člověkem modlitby a ne politiky!” – ohradil jsem se. “Vyhýbání politice je ale alibistické!” – řekl dotyčný provokatér, a “…farizejské!” dodal druhý, no a třetí přirazil otázku “Dovedete si vůbec představit, že by jste třeba za nějakých podmínek vůbec přijal prezidentský úřad?”

Ne, za stávajících podmínek si to rozhodně představit vůbec nedovedu – a také jsem jim to i otevřeně řekl. Ostatně vždyť co tito ateisté chtějí, tento stát je “duchovně” jejich státem, ať mu tedy i sami vládnou. Vzpomněl jsem si mimoděk na legendárního slovenského zbojníka Jura Jánošíka, když řekl: “Keď ste si ma upiekli, tak si mňa aj zjecte!” Ne-ne-ne-ne! Mně si tedy neupečete! Je to váš “duchovně” ateistický stát, jste mu tudíž povinni vládnout vy! Ovšemže vzpomněl jsem si mimoděk i na nezapomenutelný výrok bratislavského estébáka Vladislava Petríka, který mi dne 30.4.1985 řekl při výslechu na Krajské správě Státní bezpečnosti na Legerského č.1 v Bratislavě s určitou dávkou ironie: “Možno že raz tu budú na našich miestach sedieť takí ako ste vy…” Ba ne! Takoví jako jste byli vy v osmdesátých letech soudruzi estébáci, takoví nám bohužel dodnes zpravidla v mnohých případech často vládnou, jde totiž o vaše duchovní děti – vyznávající Vaše novopohanské ateistické “náboženství”. Pokud by totiž na vašich místech skutečně seděli dnes takoví lidé jako jsem já, byl by zde ráj úplný na zemi, pak bych se s takovým státem mohl já osobně plně ztotožnit, a protože nejsem farizej jak mi podsouváte, pak bych se neštítil dokonce ani politiky a eventuální politické práce!

“Dovedete si vůbec alespoň teoreticky představit za jakých podmínek by jste vůbec alespoň čistě hypoteticky byl ochoten přijmout dnes funkci prezidenta České republiky?” To si tedy rozhodně představit nedovedu! To by mi museli dát takové kompetence a pravomoci, aby to vůbec mělo nějaký smysl, respektive abych se tím nedopustit konfliktu s mým svědomím, že bych dělal něco, co se mému svědomí příčí. Za prvé - to by se musel zrušit parlament, veškeré jeho funkce a kompetence by musel převzít prezident České republiky a prezident České republiky by se musel stát i nejvyšším zákonodárným orgánem, vykonávající svou zákonodarnou funkci vydáváním dekretů s mocí ústavního zákona! Za druhé – musela by se zrušit funkce předsedy vlády a jeho funkci by rovněž musel převzít prezident České republiky, kterému by samotnému museli patřit i veškeré ty kompetence, které Ústava České republiky svěřuje “vládě České republiky”.

Za třetí – pro oblast veškeré veřejné správy by se prezident České republiky musel stát “Nejvyšším personálním ředitelem”, přičemž na výkon kompetencí prezidenta České republiky v personálních otázkách by se nesměl nevztahovat ani správní řád, ani služební zákon, ani zákoník práce a ani žádný jiný předpis, který by ho nějak omezoval. Jinými slovy řečeno “po lopatě”, aby v oblasti veškeré veřejné správy v České republice, a to nejen na úrovni vlády, všech ministerstev a ostatních orgánů státní zprávy, ba dokonce nejen na celostátní ústřední úrovni, ale i na úrovni všech krajů, všech měst a všech obcí mohl prezident České republiky svobodně kteréhokoliv zločince, gaunera a hajzla z řad úředníků, soudců, policistů, vojáků či z řad jakéhokoliv jiného zaměstnance či quasi zaměstnance, včetně zástupců státu v obchodních společnostech, studentů a profesorů, lékařů, advokátů, ale i absolutně všech novinářů okamžitě – obrazně řečeno - “kopnout do zadku”, pokud dospěje k přesvědčení, že svou funkci dotyčná osoba vykonává špatně, a to ovšemže “kopnout ho do zadku” aniž by musel sám komukoliv, cokoliv, či jakkoliv zdůvodňovat, a aniž by při tom musel jakkoliv právnicky šaškovat v zájmu toho, aby vyhověl “liteře zákona”, a ovšemže kohokoliv mohl “kopnout do zadku” doslova a do písmena “na hodinu”, respektive s okamžitou platností i účinností.

Pokud jde o územní samosprávu, krajské, městské i obecní zastupitelstva by se museli úplně zrušit, funkce starostů a primátorů měst a obcí by se také museli zrušit, a veškeré hejtmany na krajích, a státní tajemníky na obcích a ve městech (kteří by namísto zrušených starostů a primátorů řídili obce a města) by musel mít právo jmenovat podle vlastního uvážení prezident České republiky, a jen prezident České republiky by též musel mít právo tyto osoby též i kdykoliv “kopnout do zadku”. Zrušena by musela být i veškerá takzvaná zájmová samospráva, a i její funkce by musel mít právo přiměřeně převzít prezident České republiky. V školství by se museli zrušit všechny takzvané školské rady a akademické senáty. Ředitele škol, rektory univerzit a děkany fakult by měl mít právo podle vlastního uvážení jmenoval prezident České republiky, a jen prezident České republiky by měl právo tyto osoby též i kdykoliv “kopnout do zadku”. Také i nejvyšší disciplinární pravomoc nad žáky a studenty by musela patřit prezidentu republiky, aniž by ho v tom jakýkoliv předpis jakkoliv omezoval, a tedy i zde aby mohl vyjma základní školy jakéhokoliv učně nebo studenta “kopnout do zadku”. A úplně stejnou absolutnou personální kompetenci by prezident České republiky musel mít i vůči všem zástupcům státu v obchodních společnostech (představenstvech, dozorčích radách atd.).

Tato absolutní personální kompetence prezidenta České republiky by se musela rozšířit i na veškeré komunikace a média, včetně všech televizních stanic, rozhlasových stanic, Internetu i veškerému periodickému i neperiodickému tisku – to proto, aby i zde prezident České republiky mohl kteréhokoliv zločince, gaunera a hajzla z řad generálních ředitelů, šéfredaktorů, reportérů či novinářů okamžitě “kopnout do zadku”, pokud by ve své velkorysosti nechtěl dotyčný plátek, či dotyčnou nemravnou a zvrhlou televizní či rozhlasovou stanici případně jiné nemravné a zvrhlé médium okamžitě zrušit.

A za čtvrté – prezident České republiky by musel být též absolutně nejvyšším soudcem a nejvyšším státním zástupcem, a to navíc s tím, že by musel mít právo si jednak atrahovat jakýkoliv soudní nebo správní případ a rozhodnout jej sám, taky zdali o téže věci již třeba i rozhodl jiný orgán, ba dokonce zda-li je toto rozhodnutí již třeba i pravomocné muselo by být právně irelevantní, k otázkám případného promlčení, prekluze či retroaktivity by se nesmělo nepřihlížet, ale slušný a hluboce věřící prezident České republiky by musel mít nijak neomezené právo jakéhokoliv zločince, gaunera a hajzla dát kohokoliv zatknout, sám obžalovat, sám rozhodnout o jeho vině, sám mu uložit spravedlivý trest, jaký si dotyčný zločinec, gauner a hajzel plně zasluhuje, a to bez toho, aby v tomto rozhodování byl jakkoliv omezován trestním řádem či jinými procesně – právními předpisy, a toto rozhodnutí prezidenta České republiky by muselo být okamžitě pravomocné, vykonatelné a bez možnosti podání jakéhokoliv řádného či mimořádného takzvaného “opravního prostředku” ať již v České republice anebo v zahraničí.

Pokud to mám říci “po lopatě”, tak absolutní a neomezená kompetence prezidenta České republiky, pokud by ovšemže tímto prezidentem České republiky byl slušný člověk plný modlitby, křesťanské víry, křesťanské lásky a Ducha Svatého - každého takovéhoto výše zmiňovaného odporného zločince, gaunera a hajzla, který se v těchto sférách vyskytuje, že by ho mohl lehce a s okamžitou platností “kopnout do zadku” by bylo nesmírně vítané, avšak fakticky neúplné, pokud by takovéhoto zločince, gaunera a hajzla nemohl současně ruku v ruce s tím nechat i okamžitě zatknout, zavřít, a držet ho ve věznici ze zpřísněnou ostrahou ve Valdicích, popřípadě v jiné věznici tak dlouho, jak si to dotyčný zločinec, gauner a hajzel zasluhuje! Ba dokonce, tato nejvyšší personální pravomoc slušného prezidenta České republiky by se tak jako tak týkala pouze veřejné sféry a nikoli sféry výlučně soukromé. A tudíž pak v soukromé sféře pak vzhledem k tomu, že tam by prezident České republiky personálně nikoho “kopnout do zadku” nemohl, bylo by jen rozumné, aby zde se vyskytující zločince, gaunery a hajzly mohl dát alespoň zatknout a zavřít!

Pak teprve zde za splnění těchto výše uvedených minimálních podmínek, že by zde byla naděje vůbec hnout s tímto imaginárně těžkým balvanem hříchu, který se nazývá Česká republika, bych já možná uvažoval převzít funkci prezidenta České republiky, avšak ani to v žádném případě ještě neznamená, že bych tuto funkci skutečně přijal!

Řekněme si totiž zcela na rovinu, že v tak prohnité společnosti jako je současná česká společnost by to mohl být i navzdory těmto absolutním kompetencím “absolutistického monarchy” doslova danajský dar, který by mě, anebo třeba i kterémukoliv jinému slušnému, čestnému, poctivému, spravedlivému a skutečně úpřimně věřícímu člověku ve funkci prezidenta České republiky, co nehledá nějaký svůj vlastní osobní zájem, ale pouze nezištnou službu lidem, službu motivovanou nezištnou a altruistickou křesťanskou láskou, respektive co hledá jen dobro, právo a spravedlnost pro všechny slušné, čestné a poctivé lidi, by mohl spíše nakonec zlámat vazy než by mohl skutečně sjednat dobro, právo a spravedlnost pro celou společnost a tak vytvořit skutečný ráj na naší zemi. Brzy by totiž zjistil (pokud to snad nevěděl již dříve), že mnozí lidé (ba možná i většina lidí) jsou pouze zbabělí kariéristé a patolízalové, kterých zajímá pouze jejich osobní prospěch a jakákoliv skutečná spravedlnost a právo je jim osobně zcela ukradená. Nezajímá je kde je skutečná pravda, a ani to kdo je v skutečném právu, a kdo není, zajímá je pouze to, co jim osobně vyhovuje aby bylo, a to třeba i v rozporu s realitou pokrytecky označeno za “pravdu”, “právo” či “spravedlnost”. Mohl by vůbec jeden jediný člověk, byť i člověk sebevíce slušný, čestný, poctivý a spravedlivý na tomhle hlubokém morálním úpadku společnosti něco změnit k lepšímu a tuto společnost mravně obrodit?

Pochybuji! I kdyby se mu totiž nějakým zázrakem podařilo nechat zatknout ty statisíce kriminálních zločinců či jejich spolupachatelů z řad novinářů, studentů, policistů, státních zástupců, soudců, a jiných úředníků, ale i sponzorů těchto zločinců, chlebodárců, ochránců a dalších kriminálníků, gaunerů a hajzlů – Česká republika má příliš malou kapacitu ve svých věznicích, kam by se tyto zločinecké, kriminální bandy a zločinecké kriminální živly dali zavřít!

Ne-ne-ne! Nic takového, jen křesťan, který by byl totální blázen padlý na hlavu by chtěl za této situace hlubokého morálního úpadku tohle vzít! Ostatně četli jste skvělé dílo “Derviš i smrt” od Meši Selimoviče? Chudák! Udělal hrubou chybu, že přijal nabídnutou funkci kádího, a zaplatil za to nakonec životem! Neberte to prosím nějak egoisticky, můj Československý národ (anebo chcete-li můj národ český a slovenský) nade vše miluji, a byla-li by sebemenší šance na morální obrodu České republiky či morální obrodu Slovenské republiky, určitě bych neváhal ani okamih za tuto morální obrodu mého národa (národa Československého, národa českého, národa slovenského – dosaďte si z toho tam za pojem “můj národ” dle libosti co sami chcete!) obětovat i můj život. Vnímal bych obětování mého života za můj národ jako vysokou cenou? Kdepak! Pokud by zde byla sebemenší šance, že se celý můj národ obrátí k Bohu a úpřimně bude milovat Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele – byla by oběť mého vlastního života ve skutečnosti za něco tak velkolepého až směšně nízká cena!

Vždyť když si pomyslím, že celá Česká republika nebo celá Slovenská republika by mohla být křesťanská, to bych s úpřimou vděčností v srdci řekl: “O můj Pane Ježíši Kriste, obětuji ti z vděčnosti za nás Čechy a Českou republiku můj život” anebo stejně tak i pokud by se jednalo o Slovensko bych taky rovněž s úpřimnou vděčností v srdci řekl: “ Ó môj Pane Ježišu Kriste, obetujem ti z vďačnosti za nás Slovákov a Slovenskú republiku môj život”. Ba dokonce když nad tím tak přemýšlím, já osobně jednak nejsem žádný nacionalista, jednak obrácení pohanů či novopohanů jakéhokoliv státu či národa na křesťanskou víru je tak veliká věc, že bych asi byl ochoten obětovat svůj život za obrácení úplně kteréhokoliv národa či etnika ku Kristovi.

Úplně na samý závěr jsem řekl, že volba prezidenta republiky na rozdíl od přímé volby prezidenta lidem je objektivně velice nešťastná, protože to povede k politickému patu a bohužel asi právě tak jako před pěti lety, tak i nyní dlouho nebude zvolen vůbec nikdo než se nakonec parlamentu podaří vůbec někoho zvolit. Ba dokonce volbu prezidenta republiky parlamentem pokládám za tak kontraproduktivní, že snad akceptoval i to, aby byl raději prezident České republiky nějak, třeba nějakým výkonným počítačem vylosován ze seznamu všech občanů České republiky. Prostě aby se prezidentem České republiky stal kdokoliv z desíti milionů dospělých občanů České republiky, který by po tomto vylosování byl úředně obeznámen o tom, že byl vylosován, a pokud by dotyčný zletilý občan či dotyčný zletilá občanka vyjádřil(a) souhlas, stal(a) by se pak skutečně prezidentem či prezidentkou České republiky. Ovšemže nepopírám, že to do jisté míry byla i nadsázka, protože Česká republika sice má zhruba těch deset miliónů občanů, avšak do tohoto poštu jsou fakticky zařazeni i nezletilci, pokud jde pouze o zletilé občany, tak je mi jasné, že počet všech zletilých občanů České republiky počtu desíti milionů nedosahuje. Pokud někdo takovéto losování z řad všech zletilých občanů České republiky by pokládal za ještě absurdnější než je parlamentní volba – nevolba prezidenta České republiky, která se povleče Bůh ví jak dlouho, pak bych se ho chtěl zeptat proč? Pochybuji, že mi někdo odpoví…

Jeden z nich tam mi ale řekl, že prý nahodilé vylosování kohokoliv z množiny deseti miliónů lidí by mohlo znamenat prý veliké riziko, že “může být (prý) vylosována naprosto nevhodná osoba”.

Tuto hrubou osobní urážku jsem přešel mlčením. Ba dokonce když jsem v duchu ovládl můj hněv, tak jsem dokonce mu vyšel názorově plně vstříc, a řekl jsem, že kdyby čistě hypoteticky počítač vylosoval moji osobu, tak pro tento čistě teoretický případ by bylo již předem stanoveno, že jakékoliv eventuální vylosování JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy bude vždy pokládáno za poruchu počítače, tento rezultát bude absolutně neplatný a losování se bude opakovat. Jinými slovy fakticky by v podmínkách losování prezidenta České republiky byla jako “conditio sine qua non” stanoveno, že za prezidenta České republiky může být vylosován kdokoliv ze zletilých občanů České republiky s výjimkou JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. A to již nemluvě o tom, že další podmínkou je dobrovolné přijetí funkce – což já bych tak jako tak stejně stoprocentně odmítl, plus matematická pravděpodobnost, že by počítač s deseti miliónů variant které má k dispozici si čirou náhodou vybral tu “jednu jedinou špatnou variantu z desíti milionů” je prakticky nulová. Když jsem mu tohle vše řekl, domníval jsem se, že teď již proti výběru prezidenta České republiky losováním za těchto teď mnou takto doplněných a modifikovaných podmínek nebude mít již vůbec žádné námitky. K mému obrovskému překvapení však ale tomu tak nebylo. Takže tu již nejde jen o jednoho “nevhodného” Henryka Laholu, ale o pohrdání s občany České republiky. To že se vám politicky nelíbí jedna konkrétní osoba (tj. v daném případě moje maličkost) tomu plně rozumím, to ale že mám nedůvěru i k ostatním občanům České republiky, to již zavání politickou diskriminací, respektive arogantním buržoasním strachem, že by se mezi okoukané ksichty vládnoucích papalášů najednou dostal nějaký zbrusu skutečně úplně obyčejný člověk z lidu…

Námitka, že se vyžadují pro tuto funkci prý nějaké veliké politické zkušenosti taky neobstojí. Z dikce Ústavy České republiky (viz. ústavní zákon č.1/1993 Sb.) fakticky plyne, že prezident České republiky je na rozdíl třeba od prezidenta amerického, ruského či francouzského pouze symbolickou, formální, reprezentační figurou státu. A přibližně tentýž fakticky pouze symbolický rozsah kompetencí prezidenta České republiky mají i prezidenti Německa, Rakouska, Slovenska, Izraele atd. Respektive řečeno ústy bývalého československého a poté i českého prezidenta Václava Havla, náš prezident je z hlediska svých kompetencí pouze “kladeč věnců k hrobům neznámých vojínů”. V podstatě tento výrok, který ještě jako prezident pronesl Václav Havel, zcela výstižně charakterizuje funkci prezidenta České republiky z hlediska jeho kompetencí. Ani já sám bych to nevyjádřil lépe. I když ani zdaleka jsem sice s Václavem Havlem namohl ve všem souhlasit, zejména pak ne s jeho protijugoslávskými názory, nicméně ale jinak Václavu Havlovi z čistě lidského hlediska pokud jde o osobní flustraci jakéhokoliv prezidenta České republiky s rozsahem svých mizivých prezidentských kompetencí jsem plně rozuměl, nicméně z hlediska politického se jednak necítím být odborně kompetentní úplně citlivě vyváženě odhadnout jaký by měl či neměl být podíl na státní moci mezi prezidentem a parlamentem, a to již nemluvě ani o té skutečnosti, že hodnocení těchto skutečností je hodnocení “věcí císařových”, které mně jako nábožensky hluboce věřícímu člověku rozhodně nijako nepřísluší abych se osobně do těchto politických otázek, polemik či sporů jakkoliv vměšoval. O tom zda-li kompetence prezidenta České republiky posílet, zeslabit či ponechat na téže úrovni jako jsou nyní je a musí být plně v režii vládnoucích novopohanů, vždyť tento ateistický stát je “duchovně” jejich státem a ne mým. Já jako hluboce věřící člověk jsem člověkem modlitby a ne politiky. A proto tak jako svého času Pythagoras tázajícímu se nepřátelskému vojákovi důrazně řekl: “Nerušte mé kruhy!”, právě tak i já novopohanům, co mi kladou politické otázky stejně tak důrazně říkám nejen klasické “Táhněte k čertu!”, ale i zcela analogicky s Pythagorem jakoby v určité parafráze Pythagora též: “Nerušte moje modlitby!”

Podstatné je totiž to, že kompetence prezidenta České republiky jsou jen symbolické, formální a reprezentativní (aniž bych osobně jakkoliv hodnotil zda-li je to tak správné či nikoliv!), kromě toho prezident České republiky má vždy u sebe příslušné odborníky a poradce, a tudíž tuto funkci může skutečně vykonávat kdokoliv aniž by se musel obávat že by eventuálně něco spackal, a zvláště když poslechne rad svých poradců, tak v podstatě ani nic moc spackat nemůže, respektive na rozdíl od třeba předsedy vlády České republiky na kterém leží tíha složitých politických rozhodnutí, v rozhodovací kompetenci prezidenta České republiky nic takového není, kde by sám a bez kontrasignace či jiné součinnosti s jinými ústavními orgány České republiky musel přijímat složitá politická rozhodnutí, která by eventuálně mohla státu přinést materiální škodu “velkého rozsahu” (viz. § 89 zákona č.140/1961 Sb. v platném znění). Navíc na rozdíl třeba od funkcí ministrů či jejich náměstků, prezident České republiky nemusí být nutně ani jen absolventem vysoké školy (což je v podstatě i správné!) a tudíž mohl by to být skutečně úplně kdokoliv. Přesto však ale nebyli ochotni uznat oprávněnost mého názoru, že prezidentem České republiky může být kdokoliv. Ba dokonce někteří začali tvrdit i to, že prý je jim to i jedno. Jak to jedno? Copak nejste ateisté? Copak tato ateistická Česká republika není “duchovně” Vaším ateistickým státem? Pro Kristovy rány – koho jiného mají tedy tyto otázky zajímat, když ne Vás samotné ateisty, kterým patří tento stát? Byl jsem velice rozčilen, ale držel jsem se zpátky…

Má trpělivost však ale praskla, když dokonce navíc začali mít tu nehoráznou drzost, že začali urážet dokonce i ty osoby, co se rozhodli kandidovat na tuto funkci. Cosi říkali – pokud jsem jim správně porozuměl – že dne 29.1.2008 v senátorském klubu senátorů z politické strany Česká strana sociálně demokratická se uskutečnila jakási diskuse osob kandidujících na tuto funkci a že to i vysílala jakási televize nebo rozhlas. Pokud si ze mě nedělali nějakou legraci, ale skutečně se takováto diskuse uskutečnila a vysílala ji skutečně televize či rozhlas; pak ale absolutně nechápu, proč by takovouto prezidentskou diskusi vůbec měla vysílat televize či rozhlas, když do toho úpřimně řečeno nikoho absolutně nic není, protože volba nové hlavy státu je v České republice stejně pouze záležitostí těch 281 volitelů z Poslanecké sněmovny a Senátu České republiky, a nikoliv tedy záležitostí “všech občanů”, kteří do toho stejně nemohou coby voliči nijak mluvit?

Pokud ale si tohle vše nevymysleli, pak jsem ale tím více šokován jejich urážkami osob kandidujících na hlavu státu. Jednoho z kandidátů nadutě a drze uráželi, že je prý grafoman a že prý neumí vůbec po česky, protože mněl prý jakýsi projev, a že v tom projevu jednou namísto mluvnicky správného obratu “naši lidé” řekl naprosto špatně a nečesky “naše lidi”…

Ihned jsem těmto “gramatickým géniům” vysvětlil jednak to, že ta prvé - člověk který celá desetiletí žije v nečeském jazykovém prostředí a musí tedy sám celá desetiletí tam s tamními lidmi rovněž šišlat po slovensky, polsky, francouzsky nebo rusky, huhňat po německy, bumbácet po španělsky, italsky, maďarsky či srbochorvatsky, skřípět anglickými skřeky, případně skřeky ve swahilštině a podobně zcela přirozeně na rozdíl od našeho “zápecného” českého debila, který kromě češtiny je “panensky nedotčen jiným jazykem”, občas implementuje nechtěně do svého jazyka i určité cizorodé foneticko-fonologické, morfologické, syntaktické či lexikologické prvky z dotyčného cizího jazyka. Podívejte se například na mně vy “jazykoví géniové”! Čtvrt století jsem prožil na Slovensku. Drtivá většina tamních lidí mně nikdy neslyšela mluvit jiným jazykem než po slovensky, a aniž by o tom cokoliv mluvili, zcela přirozeně teda konkludentně předpokládají, že i já jsem Slovák. Že jsem si byl vědom toho, že oni všichni si o mně myslí, že jsem Slovák, a že jsem je v tom ponechal? Ano byl jsem si toho vědom a ponechal jsem je v tom, ba dokonce v letech 1991 – 1992 kdy jsem intenzivně bojoval za zachování společného československého státu, chodil jsem na různé mítingy, tak vždy, když se mi do ruky dostal řečnický mikrofon začínal jsem téměř vždy tímto jakoby obligatorním úvodem: “Dobrý deň priatelia, ja som Henryk Lahola, je to pre mňa veľká česť, že môžem sa s Vami podeliť o niekoľko mojich skromných myšlienok. Predne by som chcel z hĺbky môjho srdca vyznať, že som veľmi hrdý na to, že som občan Českej a Slovenskej federatívnej republiky, že som príslušníkom slovenského národa, že som Slovák a Čechoslovák v jednej osobe…”.

Lhal jsem? Rozhodně ne! Pravdu týkající se mé “národnosti” jsem si pouze situačně pro dané auditorium konkrétních posluchačů přijatelným způsobem akomodoval na konkrétní situaci, kterou bylo nezbytné rozumně respektovat a racionálně vycházet z ní. Kdyby se čistě hypoteticky vzato ze země vyrojili třeba blaničtí rytíři nebo Římané – těm bych určitě taky o sobě neříkal, “že jsem Čechoslovák”! Ovšemže já sice velice dobře vím, že žádný separátní “národ slovenský” či “národ český” neexistuje, nicméně ale tohle bych otevřeně nemohl říci ani na Moravě či v Čechách, a tím méně pak na Slovensku! Objektivně sice všichni jsme Čechoslováci lhostejno zda-li našim mateřským jazykem je čeština, slovenština či oba tyto jazyky, nicméně většina lidí se však ale své vlastní československé národní identitě odcizila, a to je fakt, který jednoduše nelze nebrat na vědomí. Kromě toho faktem je i to, že drtivá většina lidí mě na Slovensku zná jako “československy smýšlejícího Slováka”; ale copak jim to mohu se vůbec opovážit jim jakkoliv zpochybnit, či dokonce jim to vymlouvat? Hloupost! Nesmysl!! Proč bych takovou pitomost měl dělat? Anebo mohl bych třeba jen tak najednou před slovenskými lidmi, kteří jsou skálopevně na sto procent přesvědčeni, že i já jsem Slovák, a mně osobně nikdy neslyšeli mluvit jiným jazykem než slovenštinou – copak bych mohl najednou začít před nimi mluvit česky? Copak si dovedu vůbec představit ten šok, který by jsem jím tím způsobil? To jako kdyby náš bezprostřední soused, se kterým bydlíme v sousedství čtvrt století a denno denně se vídáme, jako kdyby nám jednou bez jakýchkoliv okolků či úvodu “z mosta do prosta” najednou řekl, že on je vlastně nějakým Marťanem! I když ani tohle není úplně výstižné přirovnání. Velice dobře totiž vím, že mimo naší planety země nikde jinde ve vesmíru neexistují a vlastně existovat ani nemohou žádné byť i ty sebeprimitivnější třeba mikrobiální formy života, tím méně nějaké takzvané “mimozemské civilizace”. Tudíž by mi bylo jasné, že dotyčný soused si ze mě buď dělá legraci, anebo je opilý, popřípadě mu přeskočilo a tedy patří někam do blázince!

A když vezmeme v úvahu tyto mé argumenty, proč nepřichází vůbec v úvahu, abych já když zavítám na Slovensko tam s tamními slovenskými lidmi mluvil česky, ačkoliv jinak češtině by nepochybně perfektně rozuměli, tím méně si dovedu představit, že by někdo v Americe s americkými starousedlíky, co již po mnoha generací žijí v USA a jejichž mateřskou řečí je angličtina, že by najednou s nimi chtěl mluvit takovým “divným jakýmsi asi slovanským jazykem” jako je naše čeština. A za druhé – jak jsem rovněž dotyčným “geniálním expertům na spisovní češtinu” zdůraznil, já osobně, kdybych už vůbec nějaký politický projev poslouchal, tak bych ho poslouchal pro to, že mně zajímá jeho věcný obsah, a nikoliv pro to, že dychtím po eventuálních gramatických chybách, které se v něm případně vyskytnou, či můžou vyskytnout. A tudíž je mi zcela lhostejné to, zda-li někdo použije vazbu “naše lidi” nebo vazbu “naši lidé”, a více než ta či ona vazba, by mně zajímala konkrétní věta, kterou dotyčná osoba kandidující na tuto funkci řekla. Ovšemže tuto větu jako takovou si již žádný z těchto “češtinářských géniů” nepamatoval…

Hrubě uráželi ale i další osobu, co kandiduje na prezidentskou funkci. Tato osoba prý na margo dnešní populární pověry o údajném takzvaném “globálním oteplování” otevřeně řekla, že se prý staví s kýmkoliv o to, že přesně o deset let později, tj. dne 29.1.2018 po pověře o údajném takzvaném “globálním oteplování” již ani pes neštěkne a všichni se budou dne 29.1.2018 již pouze smát tomu, jak tenkrát před deseti lety novináři lidi pobláznili svými žvásty o údajném globálním oteplování planety. Ovšemže nikdo z tam přítomných sociálnědemokratických senátorů se s ním nestavil, protože všichni velice dobře ví, že kecy o údajném takzvaném “globálním oteplování planety” jsou pouze zcela absurdní pseudovědecké nesmyslné bláboly, nicméně to ale nic nemění na tom, že kvůli permanentnímu vymývání mozků občanů České republiky všemi médii, se pohádka o údajném “globálním oteplování planety” fakticky stala u mnohých lidí nedotknutelnou modlou, v důsledku čehož agresivně a vulgárně reagují proti každému, kdo v sobě nalezne tu odvahu andersenova dítěte říci zcela otevřeně, že “král je nahý”! Ba dokonce ani se mi nechce věřit tomu, že mezi kandidáty na nejvyšší úřad České republiky se našel někdo, kdo o této nesmyslné pověře o údajném takzvaném “globálním oteplování” nezávisle na mně smýšlí čirou náhodou stejně jako já a to tím spíše, že bláboly o údajném takzvaném “globálním oteplování planety” jsou velice populární a politici i političky si na těchto blábolech rádi přihřívají svou politickou polívčičku, a to zejména tehdy, pokud kromě těchto primitivních pohádek “O princi Rumburakovi a globálním oteplování” nemají lidem co nabídnout, ba dokonce jedna politická strana složená ze samých psychopatů a sexuálních úchyláků si na těchto primitivních blábolech o “globálním oteplování” založila dokonce i svoji vlastní politickou živnost.

Na závěr bych ale chtěl říci to nejdůležitější:

Bojím se, že tyto volby dopadnou špatně. Tím nemyslím to, že snad bude zvolena nevhodná osoba za prezidenta České republiky, ale právě naopak to, že velice dlouho nebude zvolen za prezidenta České republiky vůbec nikdo!

Jen si vzpomeňme na tu nedůstojnou a ubohou šaškárnu zpřed pěti let! Dlouho, předlouho poslanci a senátory nedělali nic jiného, než že pořád “volili nové prezidenty” – ovšemže s nulovým výsledkem! Všichni politici tenkrát napříč politickým spektrem to označovali za politováníhodné a slibovali, že příští prezident se určitě již bude volit přímou volbou občany České republiky. Nakonec po mnohé – je sám Pán Bůh ví kolikáté – volbě se podařilo zvolit nového prezidenta České republiky. A ihned poté všichni ti velkohubí politici a političky co svým poddaným slibovali volbu příštího prezidenta České republiky přímou volbou zapomněli na své pokrytecké, farizejsky licoměrné sliby. Nejenže se žádný zákon v daném směru ohledem přímé volby prezidenta České republiky všemi občany České republiky nepřijal, ale ani nikdo z těchto politiků a političek, co tohle pokrytecky slibovali nevyvinul ani jen tu nejmenší snahu (například ve formě nějaké poslanecké zákonodárné iniciativy), aby takovýto zákon samotný či alespoň příslušná novelizace Ústavy České republiky byla vůbec přijata. A tak se v České republice ve směru uzákonění přímé volby prezidenta České republiky všemi občany České republiky za celých pět let neudělalo ani malé “ň”!!

A nyní Českou republiku zřejmě čeká tatáž taškařice a nedůstojná šaškárna zvaná “volba prezidenta České republiky parlamentem” jako tomu bylo i před pěti lety! A jen Pán Bůh ví to, kdy se nakonec podaří (pokud se snad vůbec podaří!) po složité patové situaci která zřejmě zde opět nastane nakonec vůbec nějakého člověka zvolit za prezidenta České republiky. Objektivně vzato je zvolení jakéhokoliv člověka za prezidenta České republiky lepší, než nezvolení vůbec nikoho! Pokud by byla uzákoněna přímá volba prezidenta České republiky občany České republiky, a zejména též pokud by nebylo stanoveno ani žádné takzvané kvórum jako “minimální účast voličů” pro to, aby volby i při nízké účasti voličů byli uznány za platné, pak by jsme se nemuseli vůbec ničeho obávat, protože při takovýchto přímých volbách prezidenta republiky občany ve všeobecných a přímých volbách je pojmově absolutně vyloučeno, aby nebyl zvolen vůbec “nikdo”!!

Farizejské námitky těch co odmítají přímou demokracii s odůvodněním, že jsou za demokracii zastupitelskou je nesmyslné, protože to znamená popření té nejvyšší demokratické zásady, kterou je suverenita lidu. A tedy závisí pouze na lidu jako suverénovi politické moci, o čem bude si rozhodovat sám prostřednictvím voleb a všelidových referend, a co plus v jakém rozsahu svěří nějakým těm svým voleným zástupcům.

Neobstojí ani farizejské námitky, že údajně prý by zavedení přímé volby prezidenta znamenalo nutně posílení kompetencí prezidenta republiky. Jako příklad bych zde uvedl politickou zkušenost našeho nejbližšího a nejmilejšího souseda – Slovenskou republiku, kde byla přímá volba prezidenta Slovenské republiky zavedena již téměř před deseti lety, velice dobře se osvědčila, a zejména se nenaplnili obavy těch slovenských politiků, kteří se tenkrát před deseti lety rovněž ať již úpřimně anebo pokrytecky obávali, že zavedení přímé volby prezidenta Slovenské republiky údajně prý si vynutí posílení jeho prezidentských kompetencí. Přímá volba prezidenta Slovenské republiky občany Slovenské republiky tedy byla zavedena na Slovensku před již téměř deseti lety, kompetence takto přímo voleného slovenského prezidenta však ale za celé to téměř desetiletí nebyli posíleny ani jen o “píď”, přičemž s absolutní jistotou nelze předpokládat ani to, že by k tomu došlo třeba někdy v dohledné budoucnosti. Slovenský prezident Ivan Gašparovič sice neznačil, že by si posílení kompetencí prezidenta Slovenské republiky osobně přál, avšak bez ohledu na tento osobní názor slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče není na Slovensku prakticky žádné politické síly, která by o něčem takovém alespoň teoreticky uvažovala.

A tak očekávám politický pat při volbě nového či staronového prezidenta České republiky, který jak se obávám bude trvat možná i celé týdny, ne-li měsíce. Kéž bych se mýlil!

Teď se denno denně modlím za to k mému Pánovi Ježíši Kristu, aby byl zvolen nový prezident České republiky. Nemodlím se za nějakou konkrétní osobu, modlím se ale za to, aby byl zvolen rychle kdokoliv z těch lidí, co se u tuto funkci bude ucházet. Nezvolení absolutně nikoho je totiž v každém případě tou totálně absolutně nejhorší variantou, která může při volbě prezidenta České republiky v praxi nastat. Naopak rychlé zvolení kohokoliv za prezidenta České republiky budu pokládat za úspěch mých osobních modliteb. Nepomůžou-li moje celoměsíční intenzivní modlitby, pak budu muset uznat, že situace je velice vážná a ke svým modlitbám přidat i přísný půst, každodenní svatou zpověď, každodenní účast na mši svaté, plus útrpné úkony kajícnosti (zde odmítám pouze bičování, neboť to je Bohu nedůstojné, jinak ale v oběť Bohu ostatní přiměřené útrpné úkony kajícnosti ovšemže připouštím). Česká republika totiž kvůli fungování státu nějakého prezidenta nutně potřebuje. Potřebujeme prezidenta na to, aby vykonával ty kompetence, které mu svěřuje Čl.62 a Čl.63 a eventuálně i Čl.64 Ústavy České republiky č.1/1993 Sb. v platném znění.

Jen tohle chci všem připomenout – jinak vůbec nic. Osobně se nikdy nijak nevměšuji do politických otázek, které hýbou společností a ke kterým se kdekdo vyjadřuje počnou političkami a politiky a konče řadovými občany. I když se ale k různým politickým otázkám vyjadřuje kdekdo, já tak činit nebudu neboť důsledně zachovávám přísnou politickou neutralitu. A ani nyní se nebudu nijakým způsobem vyjadřovat k těm otázkám, jakou osobu bych chtěl či nechtěl mít v následujících pěti letech za prezidenta České republiky.

Napsal v den svátku svatého dona Bosca v roce 2008

Váš spoluobčan JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Dodatek po takzvané “první volbě” presidentských volbách v České republice:

Podle mého očekávání se splnili moje nejčernější, nejpesimističtější obavy, že taková ta “první volba” presidenta České republiky dopadne nejhůře jak dopadnout může, respektive, že nebude za prezidenta České republiky zvolen ani jeden z obou kandidátů.

Teď si vzpomínám na jeden zajímavý rozhovor, který jsem měl s jedním cizincem počátkem ledna, když jsme spolu mluvili ve všeobecné rovině o volbách v některých severoafrických, blízkovýchodních a dalších asijských zemích, které naši žurnalisté nálepkují jako “muslimské země”. Tam třeba v nějakých těch volbách jsou například vedle několika dalších souputníků dva hlavní kandidáti, formálně sice oba dva muslimové, jinak ale morálně dva naprosto dva rozdílní lidé. Ten první je slušný člověk, zatímco ten druhý je gauner. Ten první, když o sobě říká, že je muslim tak mluví pravdu, protože jeho náboženská víra je úpřimná; zatímco ten druhý, když o sobě říká, že je muslim tak fakticky lže, protože jeho náboženská “víra” již dávno zemřela, měl-li úpřimně vůbec někdy nějakou. A tak tedy ten první když o sobě říká, že je muslim, říká to proto, že to tak cítí v hloubce svého srdce; zatímco ten druhý když o sobě říká, že je muslim, říká to pouze proto, že mu jeho volební marketingoví poradci řekli, že v zemi kde se ucházíte o zvolení, je prohlášení se za muslima z volebně – marketingového hlediska výhodně. Ten první se každodenně modlí pět krát, zatímco ten druhý se nikdy nemodlí. Ten první hájí skutečné zájmy Boží (a tím vlastně fakticky i skutečné zájmy lidu), zatímco ten druhý hájí ve skutečnosti pouze zájmy své osobní, přičemž farizejsky tvrdí, že údajně tím hájí zájmy “lidu” (poznámka: jak vidět, demagogické, pokrytecké ohánění se údajnými zájmy jakéhosi abstraktního, imponderabilijního “lidu” není dnes již fenoménem pouze našich demagogů). Ten první z úpřimné lásky k Bohu i k lidem, chce důsledně naplnit ideály šariatského práva; zatímco ten druhý o šariatském právu nechce ani slyšet, protože se až po krk topí v bahně Sodomy a Gomory páchnoucího liberalizmu a často se dokonce ani jen netají svými sympatiemi k ateizmem prohnitému západu.

“A kterého z nich by jste volil vy pane doktore?” – položil okolostojícím lidem tuto zajímavou otázku tento cizinec. Všichni lidé však ale překvapivě mlčeli a nikdo z nich mu na tuto otázku neodpověděl, ale všichni obrátili svůj zrak ke mně, jako kdyby snad tato otázka byla položena pouze mně. A proto jsem se zhostil odpovědi i já, a vysvětlil jsem mu, že není politika jako politika. Pokud by tito lidé třeba se nějak ucházeli o funkci babického starosty, zlínského hejtmana, anebo třeba i českého prezidenta nebo slovenského prezidenta, s radostí bych asi volil i oba dva, protože jako český státní občan a slovenský státní občan si za stávajícího morálního úpadku nemohu příliš vybírat. Mému srdci by byl sice nepochybně sympatičtější ten první kandidát, nicméně vzhledem k morálnímu úpadku v České republice ale i ve Slovenské republice je mi jasné, že zde v liberalistickým ateizmem prohnité Evropě nemá bohužel sebemenší šanci býti zvolen, a tak bych se snad ze zaťatými zuby uskromnil i s tím druhým kandidátem. Kdybych ale já nebyl ani Čech a ani Slovák, ale kdybych byl třeba dejme tomu například takový Iránec či Afghánec, a také bych i tam žil a přistoupil k nějakým volbám, tak tam bych mohl mít zcela logicky i mnohem vyšší morální nároky na kandidáty než mám v České či Slovenské republice, a tudíž tam bych jednoznačně hlasoval pouze za toho prvního kandidáta, zatímco toho druhého bych kategoricky odmítl.

Některým okolostojícím lidem se však moje odpověď nelíbila. Jeden z nich se mně zeptal, cosi v tom smyslu, že prý jak by to bylo, kdybych žil třeba v Iránu a měl iránské státní občanství, byl však národností Čech nebo Slovák a čirou náhodou jedním z těch kandidátů by shodou okolností čirou náhodou byla rovněž osoba české nebo slovenské národnosti. Důrazně jsem mu odpověděl, že to by na můj volební výběr nemělo absolutně žádný vliv, nejsem totiž žádný nacionalista a tudíž bez ohledu na tu či onu národnost jednotlivých kandidátů bych hlas odevzdal tomu, jehož náboženská víra by byla úpřimnější, vroucnější a zejména pak intenzivnější, a to bez ohledu na to k jakému národu či národnosti se dotyčný kandidát hlásí či patří.

“A co kdyby v tom Iránu třeba jedním z těch kandidátů byl křesťan? Koho by jste pak volil pane doktore??” Odpověděl jsem mu, že pro mě křesťanství není nějaká vnější marketingová nálepka, ale vnitřní duchovní obsah, že z hloubi svého srdce patřím Ježíši Kristu, a s Ježíšem Kristem chci žít jak v tomto světě, tak i na věčnosti. A tedy v podstatě analogicky platí v podstatě totéž, co jsem již řekl dříve, a totéž to, že hlas bych odevzdal tomu, jehož náboženská víra by byla úpřimnější, vroucnější a zejména pak intenzivnější, a to bez ohledu na to, zda-li by se dotyčný kandidát prezentoval jako křesťan anebo muslim.

Viděl jsem jeho rozpaky a překvapení a proto jsem mluvil dál. Ovšemže odpovím i na Vaši implicitní otázku, na kterou podvědomě myslíte, a kterou jste zřejmě mi položit i chtěl, byť i jste mi ji nepoložil, respektive tu otázku: “Zda-li by křesťanský kandidát oproti muslimskému kandidátovi měl či neměl u mě alespoň nějakou protekci či preferenci?”. A na to Vám úpřimně odpovím, že to se nijako nevylučuje! Pokud by totiž úpřimnost, vroucnost a zejména pak intenzita náboženské víry toho křesťanského a toho muslimského kandidáta byla téže intenzity, pak za této “rovnosti” obou kandidátů co se intenzity jejich náboženské víry týče bych dal sice přednost skutečně křesťanskému kandidátovi; nicméně ale pokud by třeba intenzita náboženské víry muslimského kandidáta byla nepochybně větší než intenzita náboženské víry křesťanského kandidáta, pak navzdory tomu, že já sám jsem křesťan, bych toho nábožensky vlažnějšího kandidáta odmítl i v tom případě, i kdyby on sám byl křesťan, respektive za těchto okolností i navzdory tomu, že já sám jsem křesťanem, by jsem hlasoval za muslimského kandidáta, pokud by jeho náboženská víra byla úpřimnější, vroucnější a zejména pak intenzivnější.

Nechejme však ale těchto úvah jak bych volil nebo nevolil, kdybych byl afghánským či iránským občanem československého původu žijícího v Afghánistánu či Iránu. Nemá smyl teď snívat o něčem, co by sice bylo mimořádně hezké, avšak absolutně nerealistické. Jsem český občan a současně i slovenský občan československé národnosti žijící na Moravě, respektive na jedné malé a bezvýznamné vesnici Moravského Slovácka ateistické Evropy a z toho je třeba tedy vycházet, a ne tedy snívat o tom, jaké by to bylo štěstí a co by bylo kdyby nebylo či bylo to jinak…

A tak se opět vraťme k volbě prezidenta České republiky! Sobotní tisk z 9.2.2008 jsem nečetl. Měl jsem v kapse sice dvacetikorunovou minci, avšak raději jsem si koupil chléb než nějaké noviny. Přesněji řečeno koupil jsem si pouze polovinu chleba, protože na celý jsem neměl peníze. A vrácené drobné jsem hodil v kostele do pokladničky. Byla sobota, a v sobotu je otevřena uherskohradišťská městská knihovna pouze dopoledne, a proto na těch pár málo hodin jít pěšky až osm kilometrů do Uherského Hradiště a pak zase dalším osm kilometrů zpátky se mi nechtělo. A tak jsem si pouze zběžně v samoobsluze prohlédl sobotní denní tisk. Většině psali o páteční volbě prezidenta republiky, že prý dnes v sobotu (tj. dne 9.2.2008) to již bude jen formalita, a že jeden z kandidátů bude hladce zvolen za prezidenta České republiky. V neděli 10.2.2008 v podvečer když jsem byl v jednom kostele na společné modlitbě křížové cesty, a jeden ministrant mi řekl, že to bylo všechno jinak a že zvolen nebyl nikdo! Mezi “první volbou” a “druhou volbou” tisk o tom hodně psal.

Vela pozornosti novináři i politikové věnovali tomu, zda-li se má volit tajně anebo veřejně. Jak každý čtenář náboženských webových stránek www.henryklahola,nazory.cz jistě velice dobře ví, ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky v platném znění a také ani zákon č.90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké Sněmovny v platném znění /dále jen: “jednací řád Poslanecké Sněmovny”/ tuto věc jednoznačně neřeší. Hádky politiků a novinářů o tom jak interpretovat ustanovení § 75 či § 73 jednacího řádu Poslanecké Sněmovny byla z obou antagonistických stran absolutně nesmyslné, protože ustanovení § 69 – 76 jednacího řádu Poslanecké Sněmovny se vztahuje pouze na hlasování ve Sněmovně a jejich orgánech, jak ostatně explicitně i zní název této osmé části jednacího řádu Poslanecké Sněmovny. Tudíž pro volbu prezidenta České republiky jsou ustanovení § 69 – 76 jednacího řádu Poslanecké Sněmovny zcela nepoužitelné a tudíž i diskuse zda-li § 75 či § 73 jednacího řádu Poslanecké Sněmovny interpretovat tak či onak je absolutně nesmyslné. Pro prezidentskou volbu lze použít pouze velice skoupou část desátou jenacího řádu Poslanecké Sněmovny”, která má název “Společná schůze Sněmovny a Senátu”, která obsahuje pouze § 79 – 81, přičemž ustanovení § 81 odst.1 jednacího řádu Poslanecké Sněmovny stanoví poněkud vágně i právní předpisy, které upravují volbu prezidenta republiky. To však ale opět nic neřeší. Součástí jednacího řádu Poslanecké sněmovny je i příloha č.2, která má název “Volební řád pro volby konané Poslaneckou Sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké Sněmovny”, který v článku 2 upravuje volbu prezidenta republiky, respektive v článku bodu 1 – 21 upravuje “Volbu prezidenta republiky tajným hlasováním”, v článku 2 bodu 22 – 38 upravuje “Volbu prezidenta republiky veřejným hlasováním”. Z toho tedy vyplývá, že volit lze tajně i veřejně – právně jsou totiž možné obě varianty. Jedni prosazují vášnivě tajnou volbu a druzí zas stejně tak vášnivě volbu veřejnou. Přečetl jsem si argumenty jedněch i druhých a v podstatě ani jedněm a ani těm druhým příliš nerozumím. Jako kdyby to snad nebylo úplně jedno zda se bude volit tak či onak. Uniká mi dokonce i to, kteří jsou “politicky” kteří, nerozumím tomu politickému galamatiáši, překvapilo mně to a nechápu to…

Vela pozornosti věnovali novináři a údajně také i politikové tomu, zda-li stačí dva stávající kandidáti, anebo zda-li jich má být více. Osobně se domnívám, že Česká republika nutně potřebuje někoho, a v podstatě kohokoliv za prezidenta, otázka však ale je, zda-li k tomuto cíli snáze dojde se dvěma kandidáty, anebo s ještě větším počtem kandidátů. Osobně se domnívám, že by bohatě stačili i ti dva dosavadní kandidáti, a volby jednoduše opakovat třeba i donekonečna do té doby, kým někdo z nich konečně nebude zvolen. Není důležité kdo, důležité je aby alespoň vůbec někdo. Kandidatura další osoby navíc nic neřeší.

Kromě toho být kandidován od poslanců politické strany Komunistická strana Čech a Moravy (dále jen: “KSČM”) na úřad prezidenta České republiky je doslova polibek smrti, a proto každý reálně uvažující český politik, vysoký státní úředník či jiná veřejně známá a významná osobnost České republiky si tudíž musí být vědoma toho, že přijetí takovéhoto danajského daru od poslanců KSČM znamená fakticky dobrovolnou sebevraždu dotyčného člověka v české politike, ba dokonce nejen v politice, ale i v celé české společnosti jako takové.

Skutečnost, že tuto nabídku od KSČM na nominaci za kandidáta na úřad prezidenta České republiky, či jakoukoliv jinou nominaci s jakoukoliv podporou od poslanců KSČM drtivá většina oslovených osobností tudíž zcela logicky okamžitě odmítla je jen přirozené, a jediné co je překvapující je pouze to, že tak neučinili úplně všechny oslovené osobnosti našeho politického a veřejného života, respektive, že v osobnosti evroposlankyně Jany Bobošíkové se našel u nás v České republice vůbec alespoň jeden člověk, který je veřejně tuto svoji morální společenskou sebevraždu ochoten spáchat.

Tím více je šokující licoměrné pokrytectví KSČM. A to zejména od jejich předsedy JUDr.Vojtěcha Filipa. Já osobně totiž na tyto skutečnosti “per analogiam” přiměřeně přihlížím do jisté míry přiměřeně pod prizmatem soukromoprávních ustanovení o uzavírání smluv podle ustanovení § 43 – 45 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění /dále jen: “občanský zákoník”/. V této souvislosti bych chtěl podotknout, že podle ustanovení § 43a odst.1 občanského zákoníku projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Podle ustanovení § 43c odst.1 občanského zákoníku je zas stanoveno, že včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu; a podle ustanovení § 43c odst.2 občanského zákoníku je zas stanoveno, že včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli, přijetí návrhu lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím. Momentálně sice ani občanský zákoník a ani žádné jiné zákony nemám k dispozici, a tudíž i z občanského zákoníku cituji pouze zpaměti. To však ale nic nemění na tom, že takto je to v občanském zákoníku psáno a takhle se to týká všech soukromoprávních záležitostí a samotný předseda KSČM JUDr.Vojtěch Filip jako právník, ba dokonce i jako advokát to velice dobře ví. A i když občanský zákoník a tedy i tato mnou zpaměti citovaná ustanovení občanského zákoníku se týkají meritorně soukromoprávní oblasti, nic to nemění na tom, že od lidí s právnickým vzděláním bych oprávněně očekával, že mají také právnické cítění i ve veřejnoprávných oblastech, byť i se na tyto veřejnoprávní oblasti – jako je nominace do voleb - ustanovení občanského zákoníku v § 43 – 45 o smlouvách, či ustanovení v § 850 – 851 občanského zákoníku “veřejný příslib” ne zcela vztahuje. I navzdory tomu však ale bez ohledu na závaznost či nezávaznost příslušných ustanovení § 43 – 45 a § 850 – 851 občanského zákoníku je však otázkou slušnosti dodržet to, co jsem “já” či “my” oficiálně slíbili.

Byl jsem totiž velice šokován tím, že na jedné straně KSČM navrhla Janě Bobošíkové nominaci za kandidátku do druhého kole voleb, Jana Bobošíková tuto nabídku KSČM bez jakýchkoliv výhrad či podmínek přijala, a poté co došlo ze strany Jany Bobošíkové k bezpodmínečnému přijetí této nabídky KSČM na svou nominaci za kandidátku do voleb na prezidentku České republiky, které se uskuteční v pátek 15.2.2008, najednou ještě v pondělí dne 11.2.2008 večer, v podstatě krátce po tom, co Jana Bobošíková učinila veřejné prohlášení pro novináře, že tuto nabídku KSČM bez jakýchkoliv výhrad přijímá, tak předseda KSČM najednou údajně pro český rozhlas učinil jakési prohlášení v tom smyslu, že vlastně Jana Bobošíková má vlastně stejně minimální šanci na úspěch v prezidentských volbách a že prý KSČM se prý závazně ještě ani nerozhodla zda-li Janu Bobošíkovou bude nebo nebude kandidovat a že o jejím jménu ale i o dalších jménech bude KSČM ještě i nadále jednat s dalšími politickými stranami. Na druhý den v podvečer se sice JUDr.Vojtěch Filip prý v Českém rozhlasu údajně vyjádřil v tom smyslu, že KSČM skutečně bude nominovat Janu Bobošíkovou za kandidátku na prezidentku České republiky, vzápětí však o několik hodin později prominentní předák KSČM Pavel Kováčik se údajně zúčastnil jakési televizní debaty s poslancem ČSSD Davidem Rathem a poslancem ODS Tluchořem, kde prohlásil prý cosi v tom smyslu, že Jana Bobošíková bude sice nominována od KSČM za kandidátku na prezidentku České republiky, nicméně to však ještě prý nic neznamená, protože KSČM bude dále jednat s ČSSD a tou bursíkovskou piďistraničkou a nevylučuje, že “Janu Bobošíkovou vymění za americký radar”, respektive, že za nějaké formální prohlášení těchto politických stran proti instalaci amerického radaru v České republice jednoduše Janu Bobošíkovou hodí přes palubu. KSČM ukázala svoji pravou tvář. Kéž dá Pán Bůh, aby tato nekalá politická hra KSČM s fakticky zneužitou Janou Bobošíkovou byla do budoucna varováním pro všechny nekomunistické politiky či jiné osobnosti českého veřejného a společenského života, aby někdy v budoucnu byli ještě ochotny přijmout od KSČM jakoukoliv nominaci na nějakou veřejnou funkci.

Jestliže KSČM Janě Bobošíkové tuto nabídku na její kandidaturu učinila, a Jana Bobošíková tuto nabídku bez jakýchkoliv podmínek či výhrad přijala, není možné, aby dodatečně pak se KSČM začala jaksi “obšívat”, lavírovat, a ke škodě Jany Bobošíkové veřejně relativizovat závaznost svého slibu, ba dokonce možná snad i naznačovat to, že Janu Bobošíkovou nakonec ani nominovat na kandidátku do voleb o úřad prezidentky České republiky ani nebudou; jinými slovy KSČM ukázala svou skutečnou tvář jako zcela pokrytecké a licoměrné politické strany, která učinila z Jany Bobošíkové “veřejného hlupáka” tím, že Jana Bobošíková v dobré víře naivně uvěřila v úpřimný úmysl KSČM nominovat ji za kandidátku za prezidentku České republiky, a tak tedy Jana Bobošíková poněkud naivně sedla licoměrně vypočítavé KSČM na lep, ačkoliv je možné, že z největší pravděpodobností KSČM nikdy nemyslela svoji nabídku Janě Bobošíkové, JUDr.Otakaru Motejlovi, Jiřímu Dientbierovi, JUDr.Pavlu Rychetskému a PhDr.Václavu Pačesovi vážně. A svojí nabídkou KSČM tedy možná měla za cíl pouze veřejně diskreditovat tyto významné osobnosti českého veřejného života. JUDr.Otakar Motejl, Jiří Dientsbier, JUDr.Pavel Rychetský, a PhDr.Václavu Pačesovi však tuto farizejskou hru KSČM – s cílem pokusu o jejich diskreditaci – prokoukli a odmítli. Jana Bobošíková však KSČM ale naletěla, a teď musí nést trpké následky v podobě vlastního zesměšnění a kompromitace, že vůbec byla ochotna takovouto nabídku od KSČM přijmout, nemluvě již ani o tom, že do dnešního dne (úterý 12.2.2008) kdy dodatek této úvahy píši, není ani zcela jasné to, zda-li Jana Bobošíková kandidovat bude či nebude, respektive zda-li jí poslanci a senátoři KSČM skutečně své hlasy odevzdají, anebo ji pouze hodí přes palubu, protože ji nějak “vyhandlují” za americký radar či cokoliv jiného. Trik KSČM s cílem pokusit se touto svojí intrikou nějak zesměšnit či zdiskreditovat vysoký morální kredit JUDr.Otakara Motejla, Jiřího Dientsbiera, JUDr.Pavla Rychetského či PhDr.Václava Pačese nevyšel; v případě Jany Bobošíkové však ale KSČM dosáhla svého cíle.

Jinak já osobně nejsem ani stoupencem a ani odpůrcem této evroposlankyně Jany Bobošíkové, a v podstatě ji já ani neznám, právě tak jako ani ona stoprocentně nezná mě. Osobně je mi též zcela lhostejno zda-li bude zvolen Klaus, Švejnar, Bobošíková či kdokoliv jiný. Jediné co si přeji je to, aby tento pátek 15.2.2008 byl již někdo zvolen za prezidenta či prezidentku České republiky, a v podstatě nezáleží na tom, kdo totěchto tří kandidátů bude. A pokud se třeba do dnešní půlnoci mezi nominovanými kandidáty objeví ještě i někdo jiný, tak přesně totéž co jsem řekl o výše uvedených třech kandidátech vztahuji i na něj či na ni, tj.že by mně potěšilo i to, i kdyby byl zvolen za prezidenta či prezidentku České republiky třeba i tento čtvrtý či další mně doposud neznámý kandidát či kandidátka, hlavně ať již vůbec někoho zvolí. Volba kohokoliv za prezidenta či prezidentku České republiky mi udělá radost, že soukolí státu dostane svého člověka, kterého nutně potřebuje a není nijak důležité to, kdo z občanů a občanek České republiky to bude. Jen ať je zvolen vůbec někdo

Ještě pár slov k tomu jejich komunistickému radaru. Ten jejich radar je mi zcela ukraden, pro mě za mně, ať si třeba ten blbý radar odtáhnou k sobě do té ošklivé budovy na ulici Politických vězňů číslo 9 v Praze. Je mi to zcela jedno. Je pouze soukromou věcí urozených soudružek a urozených paní, a urozených soudruhů a urozených pánů aby ve své aristokratické žvanírně na Sněmovní ulici číslo 4 v Praze spolu kecali o komunistických radarech, popřípadě o nesmrtelnosti brouka, o mimozemských civilizacích, o globálním oteplování či globálním ochlazování, popřípadě o jiných podobně dementních nesmyslech, které jsou zcela odtažité od všedních potřeb a problémů obyčejných lidí. Obyčejný člověk kašle na veškeré ty jejich radary, ale myslí jen na to, aby dneska nezmrzl či nechcípl od dehydratace, spánkové deprivace, případně hladu, ale aby chcípl dá-li Pán Bůh eventuálně až zítra, a dožije-li se nějakým zázrakem z milosti Boží zítřejšího dne, tak jedinou starostí tohoto obyčejného člověka bude odložit opět své bídné umírání na pozítří. A s nějakým ctihodným radarem vládnoucích “urozených soudružek a urozených paní, a urozených soudruhů a urozených pánů” (promiňte za toto mé parodování nejnovější obligatorní první věty v Pralamentu!) může obyčejnému člověku každý – promiňte za ten oplzlý výraz – “políbit prdel”!

Vzpomínám si na kampaň před volbami do Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění a České národní rady v roce 1992. Bylo to v Brně na náměstí Svobody co právě jacísi agitátoři od KSČM okolojdoucím lidem odevzdávali leták namířen proti kandidátní listině tehdejší volební dvoukoalice Občanské demokratické strany (tj.ODS) a Křesťanskodemokratické strany (tj.KDS), kteří po volbách společně i s KDU – ČSL a Občanskou demokratickou aliancí (tj.ODA) získali 105 mandátů v České národní radě, která se po rozbití společného československého státu od 1.1.1993 přejmenovala na Poslaneckou Sněmovnu Parlamentu České republiky”; a ODS, KDS, ODA a KDU-ČSL spolu vytvořili první koaliční vládu složenou ze zástupců těchto čtyř politických stran, a která tady vládla v letech 1992 – 1996. Byla tam i jakási fotografie federálního ministra financí a předsedy ODS Ing.Václava Klause a předsedy KDS PhDr.Václava Bendy, který po volbách v roce 1992 se na půl roku do 31.12.1992 stal předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky, poté měl slíbeno, že od 1.1.1993 se stane předsedou Senátu Parlamentu České republiky, nicméně první volby do Senátu České republiky se uskutečnili až v roce 1996. V té době navíc KDS ani neexistovala, protože mezitím nejprve PhDr.Václava Bendu nejprve ve funkci předsedy KDS nahradil Ing.Ivan Pilip, a později dokonce ODS spolkla KDS. Až v roce 1996 PhDr.Václav Benda kandidoval v jednom pražském volebním obvodu za ODS do senátu a také i byl zvolen senátorem za ODS. Brzy na to však ale PhDr.Václav Benda zemřel

Na tom komunistickém letáku v roce 1992, respektive na té fotografii se oba předsedové, tj. jak Ing.Václav Klaus, tak i PhDr.Václav Benda na sebe usmívali. Já právě šel na mši svatou do kostela svatého Jakuba a cestou vzhůru přes náměstí Svobody mi také jakýsi neznámý asi čtrnáctiletý chlapec strčil do ruky jeden tento leták KSČM. Když jsem zjistil, že letáček, který mi byl právě podán je letákem KSČM, tak jsem se překvapeně ohlédl za tímto chlapcem. Bylo mi ho totiž velice líto. Chudák, vlastně ani není jaké špatné věci to on slouží

Na tom komunistickém letáků z roku 1992 byl napsán slogan: “Chcete-li bídně chcípnout jako pes, tak si zvolte ODS!” Teď bych si pouze já v roce 2008 na margo těchto komunistických intrik s Janou Bobošíkovou dovolil tento slogan doplnit i o slogan vůči KSČM, který by mohl znít asi takhle: “Chcete-li být totálním blbem, tak kandidujte za KSČM!

Zajímavá je též otázka, zda-li ve všeobecné rovině by ta skutečnost, že ke dvěma kandidátům by měla přibýt další osoba, by nutně musela “rozředit politickou podporu” ke škodě jednoho či druhého kandidáta. Podle Volebního řádu pro volby konané Poslaneckou Sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké Sněmovny (který je součástí jednacího řádu Poslanecké Sněmovny) v článku 2 upravuje volbu prezidenta republiky, respektive v bodu 9 je uvedeno, že poslanec (senátor) volí prezidenta tak, že na hlasovacím lístku vyjádří souhlas s jedním z kandidátů zakroužkováním pořadového čísla před jeho jménem a pořadová čísla před jmény ostatních kandidátů přeškrtne s “X”; potažmo nesouhlas se všemi kandidáty vyjádří přeškrtnutím pořadového čísla před jmény všech kandidátů s “X”. Pokud se bude hlasovat tedy tajně, pak tyto obavy jsou plně opodstatněné, protože při tajné volbě lze hlasovat maximálně pouze za jednu jedinou osobu, a tedy ostatní kandidáty musí odmítnout. Tato legislativní úprava “de lege lata” je nesprávná, respektive domnívám se, že “de lege ferenda” by i při tajné volbě měl mít poslanec či senátor možnost odevzdat svůj hlas dvěma, třem, čtyřem a eventuálně třeba i úplně všem osobám kandidujícím na úřad prezidenta České republiky.

Nevím sice, zda-li v takzvané druhé volbě se bude volit veřejně anebo tajně. Nicméně s ohledem na to co jsem si přečetl v novinách to ale vypadá tak, že volit se bude asi opět i tentokrát veřejně. Podle Volebního řádu pro volby konané Poslaneckou Sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké Sněmovny (který je součástí jednacího řádu Poslanecké Sněmovny) v článku 2 upravuje volbu prezidenta republiky, respektive v bodu 9 je uvedeno, že předseda Sněmovny dá hlasovat jednotlivě o všech navržených kandidátech. Jinými slovy v případě veřejné volby se tato legislativní chyba neopakuje, a každý poslanec i senátor má právo odevzdat svůj hlas bez jakéhokoliv omezení třeba i dvěma, třem, čtyřem anebo i všem osobám, které kandidují na úřad prezidenta či prezidentky České republiky. Jinými slovy, pokud bude opět zvolena veřejná volba, tak jsou zcela liché obavy, že tím, že k dosavadním dvěma kandidátům přibude někdo třetí by muselo dojít k “rozředění podpory” ke škodě jednoho či druhého ze stávajících kandidátů. U tajné volby by poslanec či senátor sice skutečně byl postaven před dilema koho volit, protože volit v případě tajné volby – v důsledku dotyčné výše zmiňované legislativní chyby - může pouze jednu jedinou osobu kandidující na úřad prezidenta či prezidentky České republiky, v případě veřejné volby, kde tato legislativní chyba naštěstí uvedena není však ale bez jakéhokoliv omezení může dát svůj hlas klidně oběma, anebo i všem kandidátům současně.

Chápu, že všichni poslanci a senátoři jsou vlastně ateisté a nebyl bych příliš šťasten, kdyby se nějaký skutečný křesťan kompromitoval s nějakou politikou ateistického státu, byť se i domnívám, že jsou i určité takové ideály, které jsou vlastní všem slušným lidem bez ohledu na to, zda-li jsou věřící nebo ateisté. To znamená, že pokud se takovýto slušný člověk stane prezidentem republiky třeba v nějakém státě kde ještě nebyl zrušen takzvaný trest smrti, tak že tento legislativní nedostatek kompenzuje tím, že úplně každému odsouzenci, který byl odsouzen k tomuto barbarskému trestu pohrdajícím lidským životem udělí svoji prezidentskou milost, aby nebyl popraven. A každý takovýto slušný člověk stane prezidentem České republiky nebo Slovenské republiky zcela automaticky udělí svoji amnestii každému současnému anebo minulému poslanci, senátorovi či ministrovi, kterému by se policie pokusila “sdělit obvinění ze spáchání trestného činu…”, respektive dá pokyn, aby se toto trestní stíhání poslance, senátora či ministra současného anebo minulého ani nikdy nezahajovalo. Podobně každý takovýto slušný člověk pokud se stane poslancem či senátorem v České republice, tak vždy a bez ohledu na to, zda-li státním zástupcem pronásledovaný jiný poslanec či senátor je člověkem vlády či opozice, člověkem pravice či levice, člověkem z kterékoliv politické strany či bezpartajního, kategoricky vždy a z principu bude hlasovat proti každému návrhu státního zástupce na vydání kteréhokoliv poslance či senátora k takzvanému “trestnímu stíhání”. A v neposlední řadě každý takovýto slušný člověk, který se stane poslancem či senátorem v prezidentských volbách odevzdá v parlamentu svůj hlas úplně vždy a všem osobám, které kandidují na úřad prezidenta České republiky pokud bude zvolena veřejná volba, a až bude odstraněna legislativní chyba, která toto bohužel neumožňuje v případě tajné volby, tak úplně stejně se zachová poté i v případě tajné prezidentské volby. Především však ale očekávám, že každý slušný poslanec či senátor bude jednoznačně všestranně podporovat zavedení přímé volby prezidenta České republiky, tak aby o pět let později již skutečně příštího prezidenta České republiky volili přímo občané ve všeobecných, rovných, přímých a tajných volbách a ne pouze 281 zákonodárců jak je tomu v současnosti. Neříkám to proto, že by snad mě osobně záleželo na tom, aby byla zvolena ta či ona konkrétní osoba, ale proto že mi záleží aby zaručeně byl zvolen vůbec někdo, a tedy nejlepší alternativou je volení prezidenta republiky přímo občany, neboť tato forma volby (pokud neobsahuje žádná omezení ohledem minimální volební účasti občanů) apriori vylučuje to, aby konečný rezultát byl opět ten, že zvolen je “nikdo”!!

Napsal v úterý 12.2.2008

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si ještě i tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

Zpět na hlavní stránku!