wz

Zpět na hlavní stránku!


Chov psů psov Pes Psi Psy. Bloodhound Beagle Basset Foxhound Barzoj Whippet Greyhound Papillon Čau-čau Bernardín Bernardýn Bostonteriér Buldog Buldok Bulteriér Čuvač Dalmatínec Dandie Doberman Doga Durič Duřič Foxteriér Chihuahua Chrt Jazvečík Jezevčík Kolie Labrador Malamut Mastif Mopslík Ovčák Ovčiak Pinč Pudel Pudlík Pointer Puli Ratlík Retriever Setter Stavač Stavěč Teriér Terrier Vlčák Vlčiak Hyena Vlk Kojot Kuon Dingo.

1.kapitola - Malý psíček u rodiny Vlčků ve Starém Městě u Uherského Hradiště v roce 1979.

V roce 1979 vznikli poslední černobílé fotografie dvanáctiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, které jsou fotografickým dílem otce Jaroslava Laholy anebo matky Milady Laholové. Pokud jde o tyto poslední černobílé fotografie dvanáctiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z roku 1979, jejich autorem je otec tehdy dvanáctiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola. Tuto fotografii svých dvou synů pořídil pan Jaroslav Lahola u příležitosti návštěvy rodiny Vlčkovi, Hořčičákovi a Staňkovi ve Starém Městě, což jsou příbuzní JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Konkrétně zde na tomto snímku z roku 1979 se nachází – v té době - dvanáctiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a jeho mladší bratr, šestiletý bratr na návštěvě u rodiny Vlčkovy ve Starém Městě u Uherského Hradiště, jak oba dva věnují svoji pozornost malému psíčkovi, štěnátku. Snímek byl pořízen na dvoře za domem kde bydlí rodina Vlčkova. Na tomto snímku ve dřepu se nacházející tehdy dvanáctiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola má malé štěně položeno na svém pravém stehnu a subjektivně neví vůbec nic o tom, že je právě svým otcem Jaroslavem Laholou fotografován, zatímco vedle něj stojící tehdy šestiletý bratr to samozřejmě že ví a také se i ostentativně dívá přímo do objektivu fotoaparátu, zatímco naopak hlava nic netušícího a dřepícího, tehdy dvanáctiletého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy je skloněna dolu, protože dvanáctiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola momentálně veškerou svoji pozornost věnuje právě tomuto štěněti.

2.kapitola - JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a jeho vztah ke psům.

Jinak i o nyní již čtyřicetiletém JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi je velice dobře známo, že má velice rád psy. A to psy jako společníky, kamarády (a při této souvislosti si vzpomínám na jeden velice zajímavý výrok jistého spisovatele: “Čím více nenávidím lidi, tím více miluji psy”, anebo rozumný výrok jiného spisovatele: “Mého psa mám raději než jakéhokoliv člověka, ba dokonce více než vlastní manželku. A pak to vysvětlil: Moje manželka se totiž se mnou často hádá, zatímco můj věrný pes se mnou nehádá nikdy!”). Co je na tom zvláštního, že jsou lidé, kteří si se psy (po slovensky: so psami) rozumějí lépe než s lidmi? Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mám taky velice rád psy, a nejraději mám psy jako hlídače. A lidí co mají rádi psy je většina! Samozřejmě, že to nic nemění na tom, že jak v České republice, tak i ve Slovenské republice mnohé města a obce svými obecně závaznými vyhláškami přikazují majitelům psů (po slovensky: psov – genitiv plural), aby vždy, když se pohybují na veřejném prostranství měli psa uvázaného na vodítku, plus aby tento pes ještě navíc měl i náhubek zabraňující mu, aby mohl pokousat jiné lidi nacházející se na veřejném prostranství – což já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Laholy navzdory tomu, že psy mám jinak velice rád – plně schvaluji! Ostatně toto se týká pouze veřejného prostranství, zatímco na ohrazených soukromých pozemcích a dvorech – které právně nemají charakter veřejného prostranství – se tento zákaz ovšemže nijak nevztahuje. Tam majitel může svého psa nechat úplně svobodně běhat bez náhubku i bez vodítka. A nejlépe je zde chovat metr vysoké a až sedmdesát kilogramů vážící německé dogy! Kynologové tyto psy poněkud podceňují jako prý málo inteligentní, avšak z vlastní zkušenosti Vám mohu říci, že to není pravda. Běhají až padesátikilometrovou rychlostí a navíc právě německé dogy jsou fyzicky nejsilnější psi. Pokud totiž nějaký lump přeleze plot či jinak neoprávněně vnikne na takovýto pozemek kde nemá co hledat a právě pár těchto psů ho napadne, tak mu dají takovou lekci, že pokud útok páru dog vůbec přežije, tak si to určitě nadosmrti zapamatuje. Navíc i po právní stránce je zde všechno v nejlepším pořádku! V ustanovení § 420 ods.1 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění je stanoveno, že “každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti”. A pokud by třeba Váš pes někde třeba podkopal pod plotem utekl z Vašeho dvoru někde na veřejné prostranství a nedej Bůh někoho ještě navíc pokousal – tak máte skutečně obrovský malér, protože jde k Vaší tíži, že Váš pes se na veřejném prostranství může pohybovat pouze s náhubkem a na vodítku drženým člověkem (tj.samostatné procházky psů bez přítomnosti svého Pána přípustné nejsou!).

A podle okolností může toto být posouzeno i jako trestní čin podle ustanovení § 223 nebo § 224 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění. Pokud však ale třeba nějaký gauner neoprávněně přelezl plot aby tak neoprávněně vstoupil na Váš ohrazený či oplocený dvůr či pozemek – to je úplně něco jíného! A i bez ohledu na to jak ho stihli ti Vaši psi zřídit než jste Vy stihl přiběhnout a zasáhnout, nemá a ani nemůže to mít pro Vás osobně vůbec žádné negativní následky, protože Vy jste se zde nedopustil absolutně vůbec žádného porušení své právní povinnosti. Jediný kdo se zde dopustil porušení právní povinnosti je dotyčný ničema, co neoprávněně přelezl plot, aby tak neoprávněně vstoupil na cizí oplocený nebo ohrazený dvůr či pozemek! A tudíž za veškerou případnou ujmu na zdraví si odpovídá sám! Jedinou nepříjemnost to bude mít pro Vás nanejvýš pouze v tom smyslu, že si Vás předvolají podle ustanovení § 60 zákona č.200/1990 Sb., zákona o přestupcích v platném znění k takzvanému “podání vysvětlení”, anebo jinak řečeno laickým jazykem: k Vašemu formálnímu vyslechnutí, respektive k formálnímu sepsání zápisnice, tj. takzvaného “úředního záznamu”, který policejní orgán i v těchto čistě formálních věcech chtě – nechtě musí sepsat, protože ho k tomu nutí zákon. Jinak ale za těchto skutkových a právních okolností to pro Vás nebude mít vůbec žádné jiné negativní následky. Věc se totiž vzápětí odloží, protože zde nebyl z Vaší strany spáchán vůbec žádný trestní čin a ani přestupek. Respektive pokud zde nějaký trestní čin nebo přestupek byl spáchán – tak jeho pachatelem je pouze ten vidřiduch co přelezením plotu neoprávněně vnikl k Vám. A tohle platí nejen po rovině trestněprávní, ale i občanskoprávní. Podle ustanovení § 441 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění je stanoveno, že “byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese jí sám.” Zde za těchto skutkových i právních okolností naničhodník, který neoprávněně přelezl plot a tak neoprávněně vstoupil na cizí dvůr anebo pozemek kde byl napaden a zraněn psy – ve smyslu ustanovení § 441 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění si tuto ujmu na zdraví, respektive tuto škodu způsobil výlučně pouze svým vlastním zaviněním a tudíž pouze on sám v rovině občanskoprávní si ponese sám následky svého protiprávního jednání.

Jen pro srovnání je zajímavé uvést, že pokud byste třeba po tom ničemovi co neoprávněně přelezl plot a vnikl tak na Váš pozemek či dvůr třeba stříleli ze své myslivecké flinty (což už samo osobě i tohle je bohužel protiprávní a to i navzdory tomu, že tu Vaši mysliveckou flintu máte zcela legálně, jste držitelem příslušného zbrojního průkazu podle zákona č.119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, plus členem místního mysliveckého sdružení podle zákona č.449/2001 Sb., o myslivosti v platném znění). A pokud by jste touto střelbou dokonce způsobil nějaké zranění takovémuto vetřelci co neoprávněně vstoupil na Váš oplocený, ohrazený dvůr nebo pozemek – tak máte o malér dokonale postaráno! Zatím co pokud ho tam “jen” pokouše Váš hlídací pes nebo Vaši psi tak to pro Vás nemá prakticky vůbec žádné následky. A proto obstarání si dobrého hlídacího psa a pokud možno hned dva psy – vřele doporučuji! Zejména pokud bydlíte na venkově. Osobně doporučuji německou dogu a to doporučuji dva psy, nejlépe pár, respektive samce a samici. Možná se ptáte, že proč právě to musí být pár, proč to nemůžou být jednoduše třeba dva samci anebo dvě samice? Ovšemže, já zde nemluvím o páru (tj. 1 samec + 1 samice) proto, že mohou mít spolu mláďata. O to zde vůbec nejde! Jde totiž o to, že právě pár psů plnících funkci hlídacích psů plní tuto funkci zpravidla objektivně lépe než dva samci nebo dvě samice. Máte-li totiž dva psy téhož pohlaví plní sice funkci hlídacích psů taky, ale mají výrazně větší sklon k svému - mohu-li to tak říct -separátnímu individualismu, respektive jinými slovy tyto Vaši dva psi stejného pohlaví vzájemně při hlídání Vašeho oploceného či ohrazeného dvoru nebo pozemku spolupracují výrazně méně, než obvykle jsou schopni vzájemné spolupráce samec se samicí! Ba dokonce dva psi téhož pohlaví někdy – bohužel – namísto vzájemné spolupráce znají jen vzájemnou rivalitu. A když nějaký vetřelec nebo vetřelci vniknou na Váš ohrazený anebo oplocený dvůr či pozemek, tato vzájemná rivalita obou psů téhož pohlaví vede k tomu, že sice ihned proti vetřelcům vystartují, je to však ale spíše důsledek jejich vzájemné rivality, úsilí kdo tam doběhne dříve – a vetřelci jsou již jakoby druhořadý. A jsou-li třeba vetřelci dva – tak obě Vaše dogy stejného pohlaví bez jakékoliv vzájemné koordinace skočí na jednoho z nich, zatímco ten druhý pokud nezpanikaří klidně může jít dál, odejít anebo dokonce zůstat se dívat. Když ale jako hlídací psi máte samce a samici, tak tyto Vaši psi a to i ty pro někoho prý “hloupé dogy” někdy vzájemně spolupracují a koordinují svoji činnost až neuvěřitelným způsobem!

3.kapitola - Jonatán a Anička.

Jednou dva zloději (jeden zloděj byl třicetiletý muž, druhý zloděj byl devatenáctiletý chlapec) krátce po půlnoci šli krást. Kuriózní je, že si tito lupiči vyhlídli dům kde kromě zdí domu, nábytku a asi pěti tisíce knih patřících jednomu z devíti obyvatel tohoto domu v něm tam v podstatě neměli vůbec nic cenného a tudíž stejně by tam ani nic nemohli ukrást. Samotný dům coby nemovitost se totiž dost dobře ukrást nedá. Nábytek v domě (i kdyby se jim podařilo do něj nějak nepozorovaně dostat, přičemž již tohle je velice nepravděpodobné) je dosti veliký na rozměry, navíc bez jakékoliv historické hodnoty, možná i červotočivý a v každém případě úplně stoprocentně neprodejný! A knihy? Knihy jsou v domě a jak jsem již uvedl vniknout do zamčeného domu není jednoduché a tím méně vniknout tam nepozorovaně. Kromě toho tyto knihy vesměs pocházející z druhé polovice dvacátého století a počátku století jedenadvacátého, a tudíž též nemají vůbec žádnou sběratelskou hodnotu a žádný skutečný sběratel by je tudíž nechtěl ani zadarmo! A eventuální případný prodej knih v nějakém antikvariátu by lupičům mohl vynést tak pár korun či nanejvíš několik málo desátek korun od knihy, nemluvě již o tom, že,kromě toho v nějakém malém množství knih by více zaplatili za benzín, za dopravu než by jim vynesl prodej odcizených knih; veliké množství knih by zas antikvariátu byl nutně podezřelý a museli by to ohlásit policii, respektive těch pár korun zisku by žádnému antikvariátu za to obrovské riziko nestálo a tudíž by knihy ve “velikém množství” raději vůbec nepřijali od lidí, kteří přesvědčivým způsobem nemohou prokázat odkud je mají. A tak by dotyčné knihy mohli mít pro zloděje význam pouze tehdy, pokud by je sami snad chtěli číst; nicméně vzhledem k tomu, že ani jeden ze zlodějů nebyl intelektuálně orientován to - vzhledem k tomu, že se jedná převážně o odbornou literaturu z různých oborů, navíc často psanou i v jiném jazyce než v češtině či slovenštině (ba někdy psanou i úplně jiným písmem než “latinkou”) – bylo krajně nepravděpodobné, že oni dva lupiči by měli osobní zájem tyto knihy číst, potažmo, že by alespoň čistě hypoteticky s ohledem na jejich “vzdělání” byli toho alespoň teoreticky schopni.

Jak oba zloději sice správně předpokládali, všech devět obyvatelů toho domu po celodenním studiu či práci a po společné večerné modlitbě svatého růžence ke cti a slávě přeblahoslavené Panny Marie a po litaniích k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu již v takto pozdní noční – či spíše bych měl říci brzkou jitřní – hodinu již spali spánkem spravedlivým.

Lupiči však ale netušili, že na dvoře se nacházejí dvě dospělé dogy! A tento pár dog zvládl svoji tak řečeno týmovou práci zejména pokud jde o perfektní vzájemnou kooperaci a koordinaci akce proti oběma lupičům úplně na jedničku!! Jonatán, aby nebyl předčasně zpozorován trpělivě čekal několik málo vteřin na to, kým Anička oběhne podélně celou plochu a dostane se tak v postatě za záda obou lupičů, čímž jim v podstatě chytře odřízla ústupovou cestu. Poté se Jonatán i Anička tiše plazili směrem k oběma zlodějům A plazili se co nejblíže k oběma lupičům jak to jen bylo možné. Když jeden z lupičů zahlédl Jonatána, tak ten až teprve teď prudce vyskočil - a dříve než lupič stihl svému spolupachateli cokoliv říci - prudce vystartoval proti nim. A současně v naprosto dokonalé koordinaci prakticky úplně v téže době společně s Jonatánem prudce vystartovala také i Anička. Anička na rozdíl od mlčenlivého Jonatána navíc i zuřivě štěkala! Tím nejenže upozornila oba lupiče, že “není tady pouze Jonatán před Vámi, ale za Vámi jsem taky ještě já a tudíž váš eventuální pokus vzít do zaječích nemá smysl”. A tak tento pár dog nejenže se nezachoval tak hloupě jak je to u psů stejného pohlaví zpravidla obvyklé, že často oba skočí na jednoho lupiče, ale lze říci, že si navíc oba dva lupiče mezi sebe “rozdělili” i tím nejoptimálnějším způsobem. Jonatán je relativně přece jen fyzicky silnějším psem (po slovensky: psom) než Anička, a ač jinak nejsem v lidské společnosti stoupencem žádného takzvaného “džentlmenství” vůči ženám (mezi muži a ženami nečiním absolutně žádný rozdíl, respektive zda-li je někdo muž či žena úplně ignoruji; a na ženy ať již hledím podle konkrétních okolností jako na přátele, partnery či kolegy anebo dokonce jako na nepřátele – vždy však ale na ženy hledím jako na úplně rovnocenné subjekty se všemi důsledky v dobrém i ve zlém z toho pro ně plynoucí!), nicméně pokud jde o pár kooperujících psů musím uznat, že to je úplně něco jiného, respektive, že zde bylo v podstatě přece jen najoptimálnější to, že Jonatán skočil na třicetiletého muže, zatímco Anička zas napadla toho devatenáctiletého chlapce!

Je sice pravda, že i kdyby to bylo třeba obráceně tak by se v podstatě vůbec nic nezměnilo. Ba dokonce Jonatán i sám (tj.i bez Aničky), respektive vlastně nejen Jonatán, ale v podstatě i Anička samotná (tj.i bez Jonatána) by si s oběma vetřelci hravě a bez sebemenších problémů i sama poradila. Bleskově by totiž skočila na jednoho lupiče a ještě bleskurychleji pořádně ho kousla do některé ze čtyř končetin až by mu v ní kost zaprašťala a zatímco ten první by se v důsledku toho již v bolestech svíjel na zemi ihned by Anička napadla i druhého, a tak kým by nezasáhl její pán, střídavě by věnovala svou “pozornost chvíli jednomu lupiči a chvíli zas druhému – v tom nejtragičtějším možném případě – v podstatě až do okamihu, kým by se hříšné duše obou lupičů navěky neoddělili od jejich hříšných těl, aby se z Božího rozhodnutí vypravily na svoji poslední cestu – v jejich případě cestu do pekla! Samozřejmě, že k usmrcení lupičů by došlo pouze tehdy, pokud by nikdo z domu nijak nezasáhl.

Ale takhle když obě dogy kooperovaly je to objektivně lepší. A že si “silnější” doga vybrala i silnějšího lupiče, právě tak i to, že si doga “slabší” vybrala lupiče slabšího, anebo možná jí pouze “zůstal” ten slabší lupič – to já v podstatě ani nevím, nebyl jsem totiž u toho přítomen když si obě dogy mezi sebou tyto “nepřátele” rozdělily). V každém případě ale není nejmenších pochyb o tom, že se obě dvě dogy o své “nepřátele” rozdělily skutečně tím nejoptimálnějším způsobem.

Pane Bože – ti to ale schytali!! A musela je oba dva odvést sanitka!! A to ještě mohli mluvit o velikém štěstí! Jeden z devíti obyvatelů toho domu je intelektuál, veliký vzdělanec, kterého té noci po celodenní četbě knih z intelektuálního přepracování bolela hlava, a vždy když ho hlava v noci začne bolet, tak si podle konkrétního počasí buď přehodí plášť anebo obleče kabát a jde se ven do relativně tiché noci trochu procházet na dvůr či někde kolem domu, popřípadě i ven mimo dvůr. Ba někdy takto i dva či třikrát za noc vstane a jde se uprostřed noci procházet. Pomaly se prochází, dýchá čerstvý noční či jitřní vzduch a někdy i odříká nějakou latinskou modlitbu (v závislosti na daném období liturgického roku). A někdy se takto za noc celkově prochází po venku i po celou jednu hodinu ba někdy i dvě. A tedy – naštěstí pro oba lupiče - i tentokrát si právě obul boty a právě si oblékal kabát, když najednou uslyšel zuřivý štěkot Aničky. Rychle se rozběhl ke dveřím a postupně odemkl jedny dveře, druhé dveře i třetí a bleskově utíkal k  místu odkud štěkot zazněl, a tak neuplynulo ani půl minuty a už byl na místě a s výkřiky “Jonatáne!” a “Aničko!” oba tyto své největší miláčky a kamarády Jonatána a Aničku od na zemi v krvi ležících obou lupičů ihned odvolal. Posléze se vzbudil i jeho otec, který též mívá často v noci bolesti hlavy, a též se chodí občas v noci procházet, a v podstatě kromě jeho manželky prakticky i celá jeho rodina mívá občas v noci bolení hlavy a tudíž se prakticky každý z nich chodí v noci rovněž procházet prakticky úplně stejným způsobem. Ostatně tento incident je rovněž všechny probudil. Otec byl zprvu trochu zmaten a nejprve vyběhl ven jen tak v pyžamu, přičemž ve své pravé ruce držel svoji vlastní mysliveckou flintu, zatímco v levé ruce zas mysliveckou flintu svého sice vysoce vzdělaného, ale přesto i nadále velice skromného syna, o čem svědčí i to, že doktorova myslivecká flinta je přece jen o něco starší než otcova. Otec doběhl k synovi právě v okamihu, když ten odvolal od obou lupičů Jonatána a Aničku, a poněkud ještě rozespalý otec ihned podával synovi jeho mysliveckou flintu, kterou držel v levé ruce se slovy: “Na ber! Možná, že je těch banditů mnohem více a pokud by zahájili proti nás palbu, budeme asi muset střelbu opětovat!!”. Jeho otec byl zřejmě ještě trochu rozespalý a možná že dokonce když ještě spal - se mu i snívalo o tom jak se vůči nim chovali estébáci, popřípadě trpké vzpomínky v dětství přelomu dubna a května 1945 když přes Huštěnovice přecházeli Rumuni a společně s nimi sovětští vojáci.

Přechod fronty bylo období absolutního bezpráví, kdyby ses jakémukoliv vojákovi znelíbil tak by tě klidně zastřelil bez obav že by se mu cokoliv mohlo stát. A každý voják věděl, že by to totiž pro něj nemělo vůbec žádné následky. Jeden sovětský voják jakéhosi zcela zjevně asijského původu měl na obou rukou celkem asi dva tucty hodinek, ze kterých ovšemže většina již netykala, protože je neuměl natahovat. A nejhorší bylo to, že otec a ani jeho otec mu již žádné časy dát nemohli, protože nebyli tak velikými pány, aby vůbec nějaké časy” v té době vlastnili. Kdyby tomu vojákovi “šiblo v bedně” klidně je mohl postřílet i kdyby ty časy čistě hypoteticky měli a odevzdali mu je. A teď když žádné časy” neměli tak dokonce dotyčný voják začal zuřit a vztekat se, byl celý červený ve tváři od vzteku a byl to jen zázrak, že je nezastřelil. Když předtím ve vesnici byli němečtí vojáci, tak ti měli jakousi polní kuchyni kde se pravidelně chodili stravovat. U Rumunů a Sovětů pokud šlo o řadové vojíny tam to až tak dokonalé nebylo a tudíž v časech válečného chaosu v souvislosti s přechodem fronty se občas stávalo, že skupinky sovětských, rumunských a jiných vojáků často na vlastní pěst” a i bez souhlasu, ba dokonce i bez vědomí svých velitelů občas svévolně přepadli nějaký dům, tamní obyvatele oloupili o všechno co se jim líbilo a někdy dotyčné obyvatele i postříleli.časech válečných zmatků a chaosu v souvislosti s přechodem fronty věděli totiž velice dobře, že se nemusí obávat, že by snad sem přišli nějací policejní vyšetřovatelé a kriminalisté, kteří by začali sbírat nějaké daktyloskopické stopy a věc řádně vyšetřovat. Stát se jim (tj.vojákům - lupičům) tudíž nemohlo vůbec nic a tudíž v období z přelomu dubna a května 1945 lidé zažívali dva či tři týdny naprosté anarchie a bezpráví, kdy lidský život pokud byl vojákem ušetřen, tak pouze pro to, že život těchto cizích lidí měl pro něj nižší hodnotu než byla hodnota kulek, kterých by na jejich zastřelení musel použít. Ovšemže ozbrojeni byli i vesničané a pokud skupinka vojenských banditů, která je přepadla nebyla příliš početná, tak jim někdy ozbrojení vesničané i kladli odpor, na což se tito bandité ve vojenských uniformách z čistě pragmatických důvodů většinou raději stáhli. Ostatně – pokud se na to podíváme z hlediska cynického pragmatismu – proč by měla tato malá skupinka vojáků (banditů) riskovat nějakou ujmu od vesničanů, které chtěli sice původně oloupit, jenže tito vesničané se jim postavili na odpor a to ne odpor ledajaký protože střelné zbraně mají taky, a tedy, proč by měli tito vojáci (bandité) od těchto bránících se vesničanů riskovat, že v přestřelce vesničany mohou přijít třeba o život nebo utrpět zranění, když mohou zkusit napadnout jiný dům z kterého jim lidé možná vůbec žádný odpor klást nebudou?

Syn intelektuál se pouze trochu otočil a mávl rukou na znak toho, že se nic neděje takového, že by potřebovali své myslivecké flinty k obraně. A teď si i jeho otec uvědomil, že to nebude až tak zlé, uklidnil se, že po jeho synovi - intelektuálovi a ani po něm samotném naštěstí nikdo střílet nebude, a tak se vrátil ihned zpátky domů i s oběma flintami. A ihned zavolal 158-ku a později když slyšel od druhého syna o tom, jak dogy oba lupiče zřídili tak ihned pro ně zavolal i sanitku. Také lidé v tom domě bydlící nabídly oběma lupičům i nějaké své vákuovo balené obvazy k obvázání krvácejících ran. Otec i jeho intelektuálně orientovaný syn jako členové místního mysliveckého sdružení jsou totiž povinni udržovat lékárničkupředepsaným obsahem a tedy měli co nabídnout k poskytnutí základního ošetření než přijela sanitka. A jeho syn – obávajíc se, že sanitka nepříjde tak moc rychle - nenechávajíc nic náhodě ještě navíc ihned zatelefonoval i svému kamarádovi – policistovi Policie České republiky bydlícímu v téže vesnici, plus dalšímu kamarádovi, rovněž policistovi Policie České republiky o kterém shodou okolností věděl, že má momentálně v tuto nehostinnou noční hodinu coby policista Policie ČR právě službu. Lupiči mněli tedy skutečně obrovské štěstí!! Teď je najednou obskakovalo devět lidí bydlících v domě, který chtěli vykrást. Pokud by všichni obyvatelé v domě tak tvrdě spali, že žádný z nic by se předčasně neprobudil “díky” bolení hlavy – pak by lupiči skutečně již žádné ošetření, ba ani žádnou sanitku vůbec ani nepotřebovali!! Potřebovali by totiž pak již pouze vůz pohřební služby…

4.kapitola - Ve všeobecnosti o psech.

Cítím, že nyní bych měl v maximální stručnosti čtenářům zajímajících se o psy říci alespoň několik skromných myšlenek o psech (po slovensky: psoch), ba dokonce přímo i o ostatních psovitých šelmách jako biologickém druhu v tom nejširším slova smyslu.

Psi patří do čeledi psovitých šelem (Canidae), respektive mezi malé až středně veliké masožravce, které jsou rozšířené po celém světě. Psi mají dlouhý chvost, výrazné uši a prsty na nohách vybavené silnými tupými pazoury. Pes je jméno, které se navíc často dává pouze určitým druhům čeledi psovitých a to zejména domácím plemenům. Rozdíly ve velikosti a formě ras domácích psů (viz. například dogy na jedné straně a ratlíci na straně druhé) jsou však často větší než jsou rozdíly mezi ostatními volně žijícími příslušníky čeledi, jako například kojotů, vlků, lišek a dalším psům podobným zvířatům, která rovněž patří do čeledi psovitých.

5.kapitola - Medvídkovec horský:

Medvídkovec horský (Nyctereutes procyomoides) žije v severovýchodní Asii, a to zpravidla v blízkosti vodních toků. Medvídkovci horští (po slovensky: Medvedíkovci hôrny) mají krátké okrouhlé uši, krátké nohy, zavalité nízké tělo a poměrně dlouhou, chlupatou srst (po slovensky: srsť). Pozoruhodné je u medvídkovce (po slovensky: medvedíkovca) horského zejména výrazně černé “brýle”, které má kolem svých očí. U medvídkovců (po slovensky: medvedíkovcov) horských existují některé původní znaky dávných předchůdců psovitých šelem. Somatologicky medvídkovca horského lze charakterizovat jako tvora, který se více podobá medvídkovi (Procyon sp.) než psům. Coby potrava medvídkovcům (po slovensky: medvedíkovcom) horským slouží vodní živočichy, například žáby, ryby, různý hmyz, ale i lesní plody.

6.kapitola: - Hyeny:

Hyenovité (Hyaenidae) jsou psovité šelmy, které žerou téměř výlučně jen zdechliny a ze somatologického hlediska velice připomínají psy. Hyena má neobyčejně silné zuby – trháky, kterými je schopna rozdrtit i hrubé kosti. Hyeny mají velikou hlavu a mocné šíjové svalstvo, co jim umožňuje vléci i relativně veliké a těžké zdechiny. Přední nohy hyen jsou o něco delší jako zadní a proto jejich hřbet je poněkud zešikmen dozadu. Hyeně (po slovensky: hyene) je vlastní tmavé zbarvení těla a to zpravidla hnědé anebo sivé. Ve všeobecnosti je hyenám ze strany lidí, kteří s hyenami nijak moc ( a to ani jen v nějaké teoretické rovině) nepřišli do styku připisována údajná zbabělost. Ve skutečnosti ale hyeny – i když upřednostňují konzumaci mrtvých zvířat než aby sami lovily – když jsou hladné tak napadnou i mnohem větší a silnější zvířata. A to nejen “kolektivně”, ale na vlastní oči jsem svého času když jsem před asi třiceti lety viděl v jednom přírodopisném dokumentu v kině jak dokonce i jedna osamělá hyena měla neuvěřitelnou odvahu, když tato hyena přímo vůči jednomu gepardovi mu za bílého dne a za přítomnosti dotyčného geparda suverénně sebrala čerstvou kořist (antilopu), kterou si právě tento gepard ulovil! O hyenách je ale jinak známo, že jsou to zejména ve skupinách žijící psovité šelmy, které navíc přes den většinou spí, zatímco svoji hlavní aktivitu vyvíjejí zejména pak v noci. Ve vědomí lidí je snad s hyenou spojována negativní asociace snad i proto, že hyenám je typický taký odporně znějící hlas připomínající štěkání, vytí, ba dokonce hyeny někdy vyluzují svými hlasivkami až takové divné akustické zvuky, které velice připomínají lidský smích či dokonce i lidský pláč! Kromě toho hyenu charakterizuje pro většinu lidí i odporný zápach. Jednou z příčin tohoto typického hyeního zápachu je i ta skutečnost, že hyeny jsou velice agilní masožravé šelmy, které polykají nejen syrové maso, ale dokonce i rozdrcené kosti v důsledku čeho jejich žaludek vylučuje mimořádně účinné trávící šťávy, které jim pomáhají rozložit i poměrně hrubé fragmenty rozdrcených kostí konzumovaných zvířat. Vzhledem k tomu, že hyeny žerou zejména zdechliny, respektive často se živí i různými pozůstatky, které zbyly z “hodování” i jiných šelem, zastávají v přírodě spolu i ze supy prakticky nenahraditelnou hygienickou funkci přírody!

Největším druhem hyeny je hyena skvrnitá (Hyaena crocuta). Hyeny skvrnité jsou asi 1,3 metry dlouhé a na světlehnědé srsti mají tmavé skvrny. Životní oblastí hyen skvrnitých je střední a jižná Afrika. Občas se společně s hyenou skvrnitou zjevuje i trochu menší hyena pásová (Hyaena hyaena). Hyeny pásové mají rády šíré, rozlehlé prostranství. Životní oblastí hyen pásových jsou území od Indie až po Severní Afriku. Hyena cibetovitá (Proteles cristatus) se podobá hyenám skvrnitým. Hyeny cibetovité mají slabé zuby a čelisti, které nejsou uzpůsobeny na trhání masa a tím méně pak na drcení kostí. Neuvěřitelnou kuriozitou hyen cibetovitých je tedy to, že se živí téměř výlučně hmyzem! Paradoxně ale jinak hyenám cibetovitým vyhovují suché oblasti. S hyenou cibetovitou se lze setkat pouze v suchých oblastech východní a jižní Afriky. O hyenách cibetovitých je známo, že přes den zpravidla spí v norách, které původně vyhrabali různé hraboše. Někteří přírodovědci uvádějí i to, že hyeny cibetovité se živí i termity! Hyenu cibetovitú nacházíme zpravidla “sólo” (tj.jednotlivě) a jen občas v párech. S hyenami cibetovitými se jen zřídkakdy setkáváme ve smečkách.

7.kapitola – Africký pes hyenovitý:

Africký pes hyenovitý (Lycaon pictus) připomíná hyenu, má však štíhlé tělo a nápadné nohy. Africké psi hyenovité se potulují ve smečce a napadají lovnou zvěř prakticky bez výběru. Někdy honí a uštve antilopu smečka složená až ze třiceti afrických psů hyenovitých. Nicméně o afrických psech hyenovitých je známo i to, že když nemají k dispozici velikou lovnou zvěř, tak hubí i menší zvířata a to včetně i myší a potkanů.

8.kapitola – Lišky:

Také i lišky (po slovensky: líšky) patří do čeledi psovitých šelem. Liška (po slovensky: líška) má nízké podélné tělo, chlupatý chvost a končitý pysk. Horní trháky lišek (po slovensky: líšok) jsou poměrně malé. O liškách (po slovensky: líškach) je známo, že se živí malými savci (po slovensky: cicavcami) a ptáky (po slovensky: vtákmi), občas ale i plody a hmyzem.Lišce (po slovensky: líške) je typické, že na rozdíl od psů je liška (po slovensky: líška) uzpůsobena k nočnímu životu, ačkoliv lišky někdy loví i přes den a to zejména tehdy, pokud jsou nuceny brzy na jar shánět potravu pro svá mláďata. Na lišku (po slovensky: líšku) má denní světlo podobný vliv jako na kočku (po slovensky: mačku), respektive i lišky mají elipsovité zřenice očí podobně jako je mají i kočky (po slovensky: mačky). Pro lišku je charakteristické, že si zpravidla vyhrabává brlohy, kde odchovává mláďata – liška má většinou kolem čtyř až šesti liščat (po slovensky: líšťat) v jednom vrhu.

Pokud jde o územní teritorium bývalého Československa – nejznámějším druhem lišek u nás (tj. u Čechoslováků) je liška obyčejná (Vulpes vulpes), někdy zvaná i liška obecná (po slovensky ale vždy iba: líška obyčajná). Kromě naší vlasti (tj.Československa) jsou lišky obyčejné rozšířeny na rozlehlých územích euroasijského kontinetu, dále v severní Africe a Severní Americe. Pokud jde o evropský kontinent, o liškách obyčejných je prakticky známo, že jsou u nás tím nejrozšířenějším masožravcem, protože kromě člověka nemají jiného nepřítele.

Životním prostorem lišek obyčejných jsou křovinaté houštiny na okraji lesů (po slovensky: lesov – genitiv plural). O liškách obyčejných je známo, že loví myši a potkany, ba v minulosti se stalo a to dokonce i v samotné obci Babice kde bydlím, že někdy nějaká liška pod pláštíkem noci přišla do Babic – do vesnice a lidem vykradla kurník se slepicemi. V současné době však ale prakticky drtivá většina domů v Babicích má na svém dvoře nějakého hlídacího psa či psy a tudíž žádná liška si do vesnice již netroufne a to dokonce ani na ty dvory či pozemky kde žádného psa nemají, protože jakýkoliv nezvyklý pohyb by zde automaticky vyvolal silný koncert zuřivých štěkotů psů v celé příslušné části obce, který jednak probudí obyvatele okolních domů, jednak i tu nejhladovější lišku obyčejnou stoprocentně odplaší. Samec lišek obyčejných zůstává při samici a pomáhá ji krmit a odchovat liščata, která se rodí slepá a úplně bezmocná. V teplejších oblastech se liškám obyčejným mladé rodí na jar a brloh jsou schopny opustit na podzim (po slovensky: na podzim = v jeseni), ačkoliv ale jinak dospívají až v jarních měsících následujícího roku. Poznám více barevně odlišných ras lišky obyčejné. Je to liška černá, stříbrná (černá srst s bílými konci) a strakatá (červená s černými pruhy). Všechny tyto varianty lišek obyčejných se může dokonce vyskytnout i v jednom liščím hnízdě, ač jinak je červená barva lišky obyčejné zcela normální. S liškami obyčejnými je mezi lidmi často známá a zmiňována jejich “mazanost”.

Již mnoho let je vyhledávanou kožešinou zejména kožešina takzvané “stříbrné” lišky (po slovensky: strieborné líšky). Je velice smutné, že kvůli chamtivému sobectví bohatých, bezohledných žen co rády nosí tyto kožichy z liščí kůže jsou lišky bezohledně zabíjeny, Sepsal jsem proti tomu již několik protestních peticí a sbíral na ně podpisy, plus zúčastnil se též i několika protestních shromáždění – bohužel ale jak se zdá – zatím bez jakéhokoliv viditelného výsledku. Navíc pokud jde o takzvanou stříbrnou lišku je známo, že se tento druh liščího zabarvení v přírodě velice zřídkakdy vyskytuje; v důsledku čeho pro tyto potřeby vůči přírodě a liškám sobeckých a bezohledných feministek jsou pro kratochvilní libůstky této vládnoucí polovice lidstva takzvané stříbrné lišky chovány na mnohých takzvaných kožešinových farmách kde jsou lišky pouze kvůli jejich kůži chována a zabíjena průmyslovým způsobem plánovaně prakticky téměř jako na běžícím pásu.

Další právě tak takovou smutnou kratochvílí mezi buržoazní smetánkou je lov na lišku obyčejnou, a to ať již na koních anebo za pomoci psů, popřípadě kombinovaně se užívají současně koně, respektive jezdci, kterým pomáhá jejich smečka psů. V každém případě je takovéto barbarské chování vůči liškám a přírodě vůbec odsouzeníhodně nemravné. Mně osobně by nikdy v životě nenapadlo, že bych někdy mohl tak hluboce morálně klesnout, že bych mohl z myslivecké flinty střílel “jen tak pro zábavu” po zvířatech. Vzpomínáme si jistě všichni na naše předky, kteří kdysi pěstovali obilí ale i hrozny či jiné podobné plodiny, které se stávali oblíbeným cílem náletu celých hejn různých ptáků. Naši předkové se proti tomu bránili prakticky až neuvěřitelně dokonalými ručními praky, a po těchto hejnech či jednotlivých ptácích (po slovensky: vtákoch – local plural) s tohoto praku stříleli. A i když dnes prakticky téměř nikdo pole již nobdělává, prak po svých předcích u zůstal. Vzít mysliveckou flintu či osobní pistoli a jít střílet (a to třeba i jen tak do vzduchu!) za účelem postrašení takovýchto lumpů bohužel není možné – to by minimálně skončilo s odejmutím zbrojního průkazu (což bych já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola rozhodně nikomu nepřál!) a tudíž by si to proto zaručeně absolutně nikdo ani nedovolil. Navíc by to znamenalo vyloučení i z místního mysliveckého sdružení a nezávisle na tom stejně tak i vyloučení ze slováckého střeleckého oddílu atd.!

A o eventuálních trestněprávních následcích či dalších trablech již ani nemluvě!! Ovšemže jít občas trochu poplašit takovéto všelijaké lumpy tímto prakem jistě možná pro někoho může třeba i stát za úvahu, i když ale ani toto bych radši nikomu nedoporučoval. V každém případě však ale já osobně takovéto problémy v regionu kde bydlím řešit nemusím, osobně znám hodně myslivců z různých místních mysliveckých sdružení zde na Slovácku a mohu říci, že jsou to vesměs samí slušní lidé. A do těch vzdálenějších regionů České republiky a případně i na Slovensko se zas tak často nedostanu a tudíž se nemusím zas příliš často rozčilovat a nevěřícně kroutit hlavou nad tím, když vidím jak se někteří lidé bezohledně chovají proti přírodě (někteří lidé se jakoby doslova chovají podle hesla: “po nás třeba i potopa!”).

Liška sivá (Urocyon cinereoargenteus) se běžně vyskytuje na většině území Spojených států, ba zasahuje i do severních oblastí Jižní Ameriky. Tyto zejména ve Spojených státech žijící lišky sivé žijí v lesnatých oblastech a občas se šplhají i po stromech. V západních oblastech Spojených států je často zaznamenán pohyb lišek sivých i na otevřených prostranstvích a brlohy si vyhrabávají do pískovitých břehů. Liškám sivým je typické, že konec chvostu mají vždy černý, zatímco lišky obyčejné prakticky ve všech svých barevných variacích mají chvost vždy bílý.

Lišky polární (Alopex lagopus) žijí v tundrách “Starého” i “Nového” světa, a to severně od pásma lesů. U lišek polárních jsou hustě zarostené spodky chodidel. Liška polární (po slovensky: líška polárna) má v letě zbarvení něco mezi barvou hnědou a sivou; v zimě pak je zas bílá. Nicméně některým liškám polárním je v zimě i v létě typická trochu srst tak trochu do modra. Zejména s těmito takzvanými modrými polárními liškami v zájmů rozmarnosti vládnoucí poloviny lidstva, respektive jejich ozdobných dámských kožichů je nejkrutěji zacházeno – protože právě o tyto drahé kožichy mají bohaté vládnoucí feministky největší zájem. Liščí kožešiny jsou ze strany bohaté ženské buržoazie tak velice poptávány, že masová genocida lišek se dnes může srovnávat pouze s obdobnou poptávkou těchto bohatých feministek po norkových kožešinách. Jako potrava polárním liškám slouží drobné severské hlodavce, ptáci (po slovensky: vtáci), někdy i ryby a občas se s liškami poláními můžeme setkat i v těch končinách kde žijí lední medvědy (po slovensky: ľadový medvedi) jak mají tendenci přiživovat se po “hodování” ledního medvěda (po slovensky: ľadového medveďa). O liškách polárních je známo, že si do sněhu vyhrabávají dočasné brlohy, aby v nich odchovali svá mláďata.

Liška velikouchá (Vulpes macrotis) je malý druh liška, který žije v houštinách a to v jihozápadních oblastech Spojených států amerických plus v téměř celých Spojených států mexických. Lišky velikouché jsou velice plaché. O liškách velikouchých je dále známo i to, že umí skvěle běžet, výborně snáší extrémní poušťové horka a pijí jen relativně velice málo vody.

Blízkou příbuznou lišky velikouché je liška rychlá (Vulpes velox), která má krátké uši. Lišky rychlé byli před mnohými lety velice rozšířené v prériích střední oblasti Spojených států i v jižní Kanadě. O liškách rychlých je dále známo, že se vyskytovaly ve společnosti velikých stád bizonů. Dnes už žije lišek rychlých bohužel jen velmi málo.

Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se osobně domnívám, že nejhezčí lištičky z poměrně dlouhonohých a velikouchých stepních druhů jsou z rodu feneků (Megalotis spp.), žijí v Africe a na Blízkém Východě, mají hezkou a elegantní postavu, světložlutou srst a jsou typickými obyvateli stepí. Nejznámější liškou z rodu feneků je fenek berberský (Megalotis zerda). Fenekové berberští jsou současně i vůbec tím nejmenším druhem zvířat z čeledi lišek.

Pokud jde o feneky berberské je zde třeba říci, že bývají jen 65 centimetrů dlouhý, přičemž i z této délky šedesátipěti centimetrů feneka berberského připadá plných 20 centimetrů pouze na jeho chvost! O feneku berberském je známo, že podobně jako naše liška obyčejná i fenek berberský vyhrabává si pod zemí brloh, živí se ptáky, vejci, ještěrkami, myši a hmyzem.

9.kapitola – Vlci:

Vlk má v odborné terminologii oficiální latinský název Canis lupus. Substantivum “canis” znamená v latině “pes” a substantivem “lupus” zas znamená v latinském jazyce “vlk”. Vlci žijí v studených oblastech severní polokoule a velikostí svého těla jsou největšími příslušníky psovitých šelem (Canidae), ovšemže s výjimkou několika mála plemen těch absolutně největších plemen domácích psů. Hmotnost dospělého vlka je kolem padesáti kilogramů. Tělo vlka je pokryto hustou srstí. Vlkům (po slovensky: vlkom) jsou dále typické okrouhlé uši a šikmé oči. Vlkovi je též příznačný dlouhý, ovislý, chlupatý chvost a veliké nohy. O vlcích je dále známo, že žijí v opuštěných krajích a na lov vycházejí převážně v noci. I když sice ne všichni vlci, avšak přece jen v zimě má ale množství vlků tendenci shlukovat se do smeček, tyto smečky vlků v podstatě všechno “kolektivně” činí společně, drží se pospolu, zejména loví pospolu, putují pospolu i pospolu hledají potravu.

V těchto vlčích smečkách obvykle převládají samci. Vlčí samice (po slovensky: vlčia samica) mají přece jen zřejmě větší tendenci k jakémusi svému separátnímu individualizmu. Jinak ale je o vlku známo, že mimo zimního období žijí vlci převážně v párech. V této souvislosti si z morálního hlediska na vlcích cením zejména to, že vlci vytvářejí spolu až neuvěřitelně trvalé páry. Promiskuita je mezi vlky minimální a myslím, že i mnozí mladí lidé by si z této oblasti sexuálního života vlků mohli svým způsobem vlastně přiměřeně vzít z vlků příklad z oblasti partnerské věrnosti stabilních vlčích párů! Typická lovná zvěř pro vlky jsou zajíce ale i vysoká zvěř; a v podstatě jako potrava vlkům slouží i jiná zvířata. V době nouze o potravu vlci se živí i zdechlinami zvířat, a když nejsou ani ty, tak není pro vlky úplně cizí napadat ovce či jinou domácí zvěř v podstatě stejně jako loví – pokud ji mají k dispozici - i volně v přírodě žijící divokou zvěř. Ba dokonce vlci v nouzi nejvyšší – ač jsou to sice v podstatě masožravci – jsou schopny v dobách kdy jim hrozí smrt hladem – přijímat jako potravu i vyhrabané kořínky nejrůznějších rostlin, popřípadě bobulemi (ovšemže pokud s ohledem na roční období nějaké bobule vůbec jsou!).

V minulosti se s vlky lidé příliš nesnášeli a bohužel je tomu tak i dnes, kdy jsou vlci z nejrůznějších důvodů lidmi zabíjeni. Vlci kdysi obývali mnohem rozsáhlejší území než dnes. Člověk vlky často tak krutě pronásledoval, že postupně se v mnohých oblastech kde vlci žili po vlcích – obrazně řečeno – jakoby “slehla zem”. Dnes se s vlkem v nějakém větším počtu lze setkat pouze v severní Evropě a v případě Severní Ameriky již jen v Kanadě a na Aljašce. Mladá vlčata se vlkům rodí na jar, kdy vlci obvykle mají šest anebo kolem šesti vlčat. Mladé vlčky zůstávají se svými vlčími rodiči nejméně jeden rok kým se osamostatní. Tam kde bezohlední lidé vlky pronásledují, se tito pronásledování vystaveni vlci stávají ostražitými a četl jsem několik příběhů o tom jak se tito pronásledováni vlci dokázali vyhnou různým nástrahám zlých lidí, jako i těmito lidmi nastraženým pastem, jejich psům, jako i “lovcům” vlků samotným. Vlci sice vyjí i v mnoha jiných případech či za mnoha jiných okolností, potažmo z mnoha jiných důvodů; nicméně někteří přírodovědci uvádějí, že i v takovýchto případech kdy se vlci v důsledku pronásledování ze strany těchto “lovců vlků” nacházejí v bezprostředním nebezpečí se rovněž dorozumívají nebo různě svolávají svým zavíjením.

10.kapitola – Kojot prériový:

Kojot prériový (Canis latrans), kterého volají i vlkem (nicméně exaktně vzato by se spíše mnělo říci “psem”!) prérií, žil kdysi hojně na prériích amerického západu. Kojoti prérioví se sice šíří i na východ, přesto však je kojotů prériových dnes výrazně mnohem méně jako v minulosti, protože je zlí a bezohlední lidé hojně zabíjeli (a snad bohužel ještě i zabíjejí!). Tělo kojota prériového je menší než tělo pravého vlka. Kojoti prérioví mají na rozdíl od vlků taky i delší a více špičaté uši. O kojotech prériových je známo, že loví drobné hlodavce, králíky, drůbež, ale i lovnou zvěř a hmyz, ba dokonce jídelníčku kojotů prériových není cizí ani ovoce!

11.kapitola – Šakali:

Šakal je menší psovitou šelmou než vlk. Životním prostorem šakalů je větší část Afriky, ale šakali žijí také i v Asii. Potravou šakala jsou hlodavce, ptáci (po slovensky: vtáci) a různé zdechliny, které po sobě zanechali větší predátoři (jako například lvi atd.). O šakalech se říká, že když mají veliký hlad, tak loví i domácí dobytek, anebo žerou i různé plody rostlin. Ve dne šakaly zpravidla není vidět, protože se skrývají. Teprve když se začíná stmívat, tak šakali obvykle vycházejí shánět potravu. Pro život šakalů (po slovensky: šakalov) je typické, že se sdružují do smeček, a že se společně ve smečkách toulají. Někteří lidé o šakalech tvrdí, že jsou to ty nejdrzejší a nejdotěrnější zvířata ze všech volně žijících druhů šelem psovitých. Šakalovi je též ze strany mnoha lidí připisována i “veliká” zbabělost.K tomuto tvrzení o údajné zbabělosti šakalů se nedovedu nijak vyjádřit, nicméně faktem zůstává, že při zápasech či bojích domácích mysliveckých psů se šakaly prohrávají zpravidla téměř vždy právě šakaly! Šakalům (po slovensky: šakalom) je příznačné noční vytí, které má vícero variací. Toto šakalí vytí někdy trochu připomíná lidské volání o pomoc, jindy zas lidské kvílení od bolesti atd. Je známo i to, že někteří lidé chovají šakala i v domácnosti jako domácí zvíře! Pokud jde o jednotlivé druhy šakalů – nejznámějším druhem šakala je šakal obyčejný (Canis aureus). Šakalové obyčejní se rozšířili až do jižní Evropy. Šakal čabrakatý (Canis mesomelas) dostal pojmenování podle toho, že prostředkem přes jeho záda se táhne takový širší černý skvrnitý pás, který je ostře ohraničený směrem dole. Šakalové čabrakatí obývají jižní Afriku.

12.kapitola – Kuon horský:

V asijských pralesích Korey a jižním směrem až k Jávě žije kuon horský (Cuon alpinus). Kuona horského nazývají někdy i indickým divým psem. Kuoni horští jsou přibližně takové velikosti jako šakali. O kuonech (po slovensky: kuonoch) horských je známo, že loví přes den. Kuonům (po slovensky: kuonom) horským nejvíce vyhovují zhruba dvacetičlenné smečky ve kterých obvykle žijí. S kuony (po slovensky: S kuonmi) horskými mám já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jistý problém spočívající v tom, že jsem se ze strany některých přírodovědců setkal ve vztahu ke kuonu horskému i s takovými názory, že sám nevím, co si mám o těchto názorech myslet. Ústy některých přírodovědců je totiž s kuonem horským spojováno dokonce i takové tvrzení, že “kuoni horští napadají i veliké antilopy, ba údajně prý dokonce i samotné medvědy a tygry”!! Kuonu (po slovensky: kuonovi) horskému je dále připisováno i to, že kuoni horští mají v rámci své smečky jakési společné “domácnosti” či “společné chovy”, kde prý vícero samic kuona horského společně pečuje a odchovává všechna mláďata ze své smečky.

13.kapitola – Divoký australský pes dingo:

Pověstným divým psem žijícím ve volné přírodě v Austrálii je pes dingo (Canis dingo). U psa dinga je určitou raritou přírody, že kromě několika druhů netopýrů (po slovensky: netopierov) a potkanů (po slovensky: potkanov) je pes dingo jediným australským savcem (po slovensky: cicavcom), který nepatří ani k vejcorodým a ani k vačkovcům. Pes dingo velice připomíná naše domácí psy, přičemž nejnovější vědecké studie i skutečně dokazují, že psi dingo jsou ve skutečnosti doopravdy pouze zdivočelými potomky někdejších domácích psů, které se kdysi dávno dostali do Austrálie, a to nejpravděpodobněji z Asie. Psům dingo jsou typické jejich špičaté, vztýčené uši, které však psi dingo neumí sklápět. Dále psa dinga charakterizuje i jeho chlupatý chvost. Psa dingo charakterizuje to, že pes dingo vůbec neštěká, pouze tak jaksi “havká” a poněkud smutně vyje. O psovi dingovi je dále známo to, že žije ve smečkách, jako ostatně v podstatě žije i většina psovitých šelem. Psi dingo loví kengury, jako i jiné vačkovce. O psích dingo je rovněž známo i to, že svoji kořist pronásledují převážně v noci, přičemž psa dinga jako lovce charakterizuje podobné chování jako kojoty. Občas psi dingo prý způsobují i škody na domácích zvířatech, a v důsledku toho psa dingo zejména australští farmáři pravidelně krutě pronásledují. Setkal jsem se zde s tvrzením, že zde celkovou škodou způsobenou australským farmářům není jen to, co si dingové ze stáda ovcí sami “odnesou”, ale ještě více škody je způsobeno již tím, že jakmile se nějaký pes dingo objeví, tak se prý zpravidla ovce tak vyplaší, že v panice se rozprchnou široko – daleko do všech stran. S ovcemi, respektive jejich chovem je to v tamních podmínkách totiž tak, že když se chovatelovi ovce jako smyslů zbavené před psem dingem rozprchnou zpravidla někde do divočiny, tak jsou již pro svého chovatele prý již často úplně ztraceny! Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola osobně však ale z touto problematikou nemám absolutně vůbec žádné osobní zkušenosti, a tudíž se k pravdivosti anebo nepravdivosti těchto tvrzení neumím nijak vyjádřit.

14.kapitola – Otázka biogenese domácích psů a dnešní druhy domácích psů.

Podle tvrzení většiny přírodovědců všechny dnešní kojoty, vlci a psi se v minulosti měli vyvinout z jednoho společného předka, který byl společným předkem lasicím (po slovensky: lasiciam), medvědům (po slovensky: medveďom) , kočkovitým (po slovensky: mačkovitým) a psovitým šelmám, eventuálně ještě i některým dalším masožravým predátorům, respektive šelmám.

Předchůdcem těchto výše zmiňovaných masožravců měla být jakási primitivní skupina savců (po slovensky: cicavcov), která je prý známa přírodovědcům pouze z nějakých fosilií.

Paleontologové tuto výše zmiňovanou skupinu savců (po slovensky: cicavcov) nazývají jako “Creodonta”, což jsou tvory, které na naší zeměkouli prý měli žít někdy před více než padesáti milióny let! A předkem dnešních psovitých šelem byl prý “Tomarctus” – primitivní psovitá šelma, která žila před asi patnácti milióny let., jejímiž přímými potomky jsou čtyři vymřelé druhy, které se podobali dnešním vlkům. Tak či onak ať již je to jakkoliv, faktem zůstává, že šakali, kojoti, vlci, zdivočelý pes dingo jako i naše domácí psi mají tak veliké množství společných znaků, že byly plným právem zařazeny do jediné společné čeledi psovitých (Canidae). Rozdíly mezi kojoty, vlky a psy se totiž většinou týkají pouze jejich takových vnějších znaků, jako je barva, délka srsti, velikost těla a končetin, jako i jejich vzájemné odlišnosti ve stavbě lebky, ve chrupu, v etologii, a ve způsobu života. Současné domácí psi se velice podobají vlkům, ba dokonce mnozí přírodovědci jsou toho názoru, že vlci a dnešní domácí psi měli nějakého společného předka, který se velice podobal jak vlkům, tak i domácím psům; ba dokonce někteří přírodovědci se přímo domnívají, že v evolučním procesu biogeneze domácích psů byl jejich přímým předkem právě samotný vlk! Dále přírodovědci uvádějí, že přátelství mezi člověkem a psem se traduje od pradávna, byť i délce se různě rozcházejí. Pokud jde o uváděné údaje o tom jak dlouho je pes domácím zvířetem tak třeba konstatovat, že v názoru na tuto otázku nejsou dokonce ani jen samotní ateističtí přírodovědci úplně jednotní - jedni uvádějí zde délku cca 12 000 let, jiní cca 10 000 let atd., ba někteří z nich se časovému určení úplně i vyhýbají, ba někteří dokonce tvrdí, že “pes se stal společníkem člověka již ve střední době kamenné s tím, že již v době bronzové žilo vícero ras psů”. Nejstarší rasou domácího psa by měla být doga, později se objevili i malé, špiclíkům podobné psi, které pokládají za předky dnešních špiclíků, pinčů a teriérů. Ovčárské psi se prý vyvinuli ze psa doby bronzové (“Canis familiaris matris ptimae”), myslivecké psi zas z prapsa “Canis familiaris intermedius”, který měl žít na konci doby kamenné a měl to být pes podobný dnešnímu stavěči.

Na margo výše uvedeného odstavce bych chtěl já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola uvést to, že osobně nejsem přírodovědcem (profesně jsem právník, filozof a filolog), a v hodnocení složitých otázek opodstatněnosti či neopodstatněnosti evolučních teoriích (Darwinismus, Lamarkismus atd.) se nehodlám zde nijak vyjadřovat! A to tím spíše, že v Písmu Svatém Nového zákona a ani Starého zákona jsem nenašel žádný náznak, který by jakoukoliv evoluční teorii jakkoliv podporoval, nicméně ale na druhé straně ač sice Písmo Svaté jednoznačně svědčí o tom, že svět i s jeho flórou, faunou a člověkem stvořil Bůh, exaktně vzato nelze ale s naprostou určitostí úplně kategoricky tvrdit, že by třeba v určité formě nějaká forma evoluce byla či nebyla možná. Tudíž zde a nyní k těmto otázkám nezaujímám vůbec žádné konkrétní stanovisko, respektive i to, co jsem uvedl v předcházejících třech výše uvedených odstavcích této čtrnácté kapitoly je třeba chápat pouze jako moji zprostředkování informace o názorech této “vládnoucí” části přírodovědců (kteří ovšemže Darwinovu evoluční teorii přijímají jako fakt, což já osobně rozhodně nečiním!) aniž bych já osobně k těmto názorům ohledem vědeckosti či nevědeckosti Darwinovy evoluční teorie veřejně zaujímal jakékoliv ať již kladné anebo záporné stanovisko. Já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ovšemže osobně nijak nepopírám, že jsem zcela jednoznačně toho názoru, že svět i s jeho veškerou flórou, faunou a člověkem stvořil Bůh! Nicméně o tom, zda-li při tomto stvoření světa Bohem zůstává anebo nezůstává ještě i nějaký prostor a možnost také i pro evoluci (a pokud snad ano, pak v jakém rozsahu), o tom nehodlám psát nyní, ale mám v úmyslu napsat na těchto webových stránkách o této problematice nějakou úvahu až někdy v budoucnosti (vysvětlení: je to totiž příliš složité téma, které se nedá odbýt několika větami – a tudíž ve stručnosti ať bych již o tom napsal cokoliv, bylo by to vždy velice nepřesné!).

V současnosti se dnešní domácí psi zařazují do několika skupin podle toho pro jaký účel se ten či onen druh psa dá nejlépe použít. Například myslivecké psi jsou takovou skupinou psů, kterou člověk coby pán tohoto psa uplatňuje zejména při lovu. Mezi tuto skupinu mysliveckých psů řadíme například takové psy jako vodiče, stavěče a teriéry. K psům - vodičům a duričům patří například taková plemena psů jako například beagle, basset, irský wolfhound, skotský jelení pes, anglický chrt greyhound a whippet, tj. taková plemena psů, která vyhledávají kořist zrakem, popřípadě čichem. Mezi psy stavěče řadíme například zas takového psa jako je pointer, setter, retrevier a španěl. Název psů – teriérů je odvozen z latinského slova “terra” (zem) a patřil v minulosti pouze takovým psům, kteří za králíky, jezevci a liškami lezou do nor. Dnes se však ale název teriér používá i pro větší teriéry, ač těmto teriérům vzhledem k jejich rozměrům již není naštěstí dáno, aby byli požívány na takzvané “norování” – což je jedna z nejkrutějších forem týrání králíků, jezevců, lišek a eventuálně i dalších zvířat, která žijí v podzemních doupatech či norách. Je nehoráznou drzostí, že o těchto psech se říká jako o takzvaných “sportovních” druzích psů a ještě větší drzostí je označovat takzvané “norování” za “sport”, potažmo ke sportu přirovnávat vůbec jakékoliv brutální a sadistické projevy chování vůči “norovaným” zvířatům či vůbec jakékoliv projevy chování, které mají cokoliv společného s tímto takzvaným “norováním”. Do dalších skupin patří různá plemena psů užitkových, pracovních jako i velice malých plemen takzvaných ozdobných či okrasných a luxusních psů. Ke skupině užitkových psů patří například dalmatinský pes, dále různé buldoky, pudlíky, boxery, dogy a mastify. Mezi pracovní psy patří například ovčácké psi společně i s novo fundlandským, pyrenejským a bernardýnským psem, jako i s plemenem velš corgi atd. K ozdobným luxusním psům patří zejména různé velice malá plemena psů jako například pekingský (po slovensky: pekinský) palácový psík, malé španiely, yorkshirské teriéry atd.

15.kapitola – Myslivecké psi. Poľovnícke psy.

Myslivecké psi (po slovensky: poľovnícke psy) jsou plemena, která používáme my myslivci na lov králíků, lišek a jiné zvěři pomocí zraku anebo čichu. Tato myslivecká plemena (po slovensky: “poľovnícka”, tu však “poľovnícke plemená”) jsou různá. Některá plemena jsou rychlými běžci, jiná sledují kořist pomaleji.

Jedním z nejstarším plemenem mysliveckých psů (po slovensky: Jedným z najstarších plemien poľovníckych psov) je anglický chrt, respektive greyhound, o kterém jsou zmínky již v egyptských hieroglyfech (po slovensky: hieroglyfoch). O tomto chrtovi je známo, že je ztělesněním rychlosti a ačkoliv byl původně mysliveckým psem (po slovensky: poľovníckym psom), stal se oblíbeným závodním zvířetem. Podle mého osobního názoru jsou chrti (po slovensky: chrty) takové šlachovité a bystré psi s hezkým tělem a prodlouženou hlavou. O chrtech (po slovensky: chrtoch) bych dále mohl říci, že mají dlouhé nohy, štíhlé tělo, lehce přehnutou páteř (po slovensky: chrbticu), dlouhý chvost a krátké uši. Krátká srst chrta má rozmanité zbarvení. Angličtí chrti anebo greyhoundi patří mezi nejrychlejší psí plemena (po slovensky: psie plemená), zaběhnou za hodinu až 56 kilometrů. Původně byla chrtům (po slovensky: chrtom) přisouzena role pomocníka myslivce při lovu zajíců a jelenů (po slovensky: poľovníka pri poľovačke na zajacov a jeleňov) a tomu bylo přizpůsobeno i jeho šlechtění. Dnes je zas úkolem šlechtění chrtů (po slovensky: chrtov) zaměřeno zejména na rychlost v běhu pro závody chrtů v běhu.

Dalším psem je whippet. Whippet vypadá jako miniaturní greyhound. Whippety zvyknou nazývat i jako “závodní kůň chudých” (po slovensky: “závodný kôň chudobných”), protože ho používají na dostihy. O whippetech (po slovensky: whippetoch) je třeba ještě říci, že whippeti mají hmotnost jen zhruba 7 – 13,5 kilogramu. Whippeti jsou velice rychlí psi – jsou schopni běžet rychlostí až 56 kilometrů za hodinu.

Dalším psem je ruský barzoj. O ruském barzoji (po slovensky: ruskom barzojovi) lze říci, že je to rychlý a půvabný pes. Ruský barzoj je znám svými dobrými vlastnostmi. Ruští barzoji (po slovensky: ruskí barzoji) byli známy v Rusku jako myslivečtí psi (po slovensky: poľovnícke psy) již ve 13.století po Kristu. Po důkladném výcviku ruského barzoje (po slovensky: ruského barzoja) se z něj stává pro myslivce ideální pes při honě na vlky. Pokud jde o hmotnost ruských barzojů (po slovensky: ruských barzojov) odhaduji ji na nějakých asi 35 – 45 kilogramů. Ruský barzoj je pes štíhlý a půvabný. Ruským barzojům (po slovensky: barzojom) jsou typické malé uši, dlouhá úzká hlava a dlouhá vlnitá srst. S ruským barzojem (po slovensky: ruským barzojom), - pokud jde o jeho zbarvení – je spojována především bílá barva, protože ruský barzoj je zpravidla bílý a má žluté, červenohnědé, šedivé anebo černé skvrny (po slovensky: je spravidla biely a má žlté, hrdzavé, šedivé alebo čierne škrvrny).

Dalším psem je anglický foxhound. Anglický foxhound je často bohužel používán na týrání lišek a svorka těchto anglických foxhoundů (po slovensky: anglických foxhoundov) se jako psi – duřiči (po slovensky: duriči) používají v honech na lišky. O anglických foxhoundech (po slovensky: anglických foxhoudoch) třeba říci, že angličtí foxhoundi (po slovensky: anglickí foxhoundy) jsou houževnatí a rychlí psi, kteří mají navíc velice ostrý čich (po slovensky: čuch). S anglickými foxhoundy (po slovensky: anglickými foxhoundmi) je spojován tak ostrý čich, že svým čichem naleznou stopu zvěři, vystopují ji a s hlasitým štěkotem (po slovensky: čuchom nájdu stopu zveri, vystopujú ju a s hlasitým štekotom) pronásledují. Anglickým foxhoundům (po slovensky: anglickým foxhoundom) je typická krátká přiléhající srst, dosti dlouhé převislé uši a dlouhý chvost. S anglickým foxhoundem pokud jde o jejich zbarvení je spojována zpravidla barva bílá s velikými hnědými a černými skvrnami.

Nejbližším příbuzným anglického foxhounda je americký foxhound. Původ amerického foxhounda lze totiž odvodit z foxhounda anglického, kterému se i celkovým vzhledem velice podobá. Američtí foxhoundi jsou však ale tělesně menší a při použití při honu jako i ve svorce amerických foxhoundů (po slovensky: amerických foxhoundov) se chová i jednotlivě.

Dalším psem je Basset. O bassetech (po slovensky: bassetoch) mohu říci, že byli vyšlechtěni ve Francii (po slovensky: Francúzsku). Bassetům (po slovensky: bassetom) se dostalo rozšíření zejména ve Spojených státech, kde si po druhé světové válce basseti získali velikou oblibu jako luxusní psi buržoasní smetánky. S bassetem (po slovensky: bassetom) je spojován na jejich tváři poněkud jakoby smutný, melancholický výraz. Pokud jde o anatomické proporce bassetů (po slovensky: bassetov) tak třeba o bassetech (po slovensky: bassetoch) ještě říci, že mají krátké nohy a veliké ovislé uši. Nakonec pokud jde o hmotnost bassetov, tak odhaduji, že dospělý basset má asi kolem osmnácti kilogramů hmotnosti.

Dalším psem je jezevčík (po slovensky: jazvečík) . Jezevčíci (po slovensky: jazvečíky) jsou nyní oblíbeni mezi lidmi jako kdyby se jednalo o luxusní plemeno, ale jinak jezevčíka (po slovensky: jazvečíka) používali myslivci (po slovensky: poľovníci) jako mysliveckého psa. O jezevčících (po slovensky: o jazvečíkoch) lze říci, že mají křivé krátké nohy a dlouhé svalnaté tělo a proto myslivci i pytláci používali jezevčíka (po slovensky: jazvečíka) proti jezevcům, liškám i králíkům (po slovensky: jazvecom, líškam i králikom), protože se vzhledem ke svému tělu umí snadno vtáhnout do jejich brlohů a nor. Jezevčíkům (po slovensky: jazvečíkom) je typický dlouhý chvost a středně dlouhé ovislé uši. S jezevčíky (po slovensky: jazvečíkmi) se spojují podle jejich srsti tři formy jezevčíků (po slovensky: jazvečíkov): ostnosrsté, dlouhosrsté a krátkosrsté. Jezevčíkovi (po slovensky: jazvečíkovi) – pokud jde o jeho zbarvení – přísluší barva těla tmavohnědá anebo černá s takovými hnědými skvrnami.

Dalším psem je irský vlčí pes (wolfhound). Irský vlčí pes (po slovensky: írsky vlčí pes) je velice staré plemeno chrtů a současně i jeden z největších psů vůbec. I když irského vlčího psa (po slovensky: írskeho vlčieho psa) předtím používali jako vojnového a mysliveckého (po slovensky: poľovníckeho) psa. O irském vlčím psu (po slovensky: O írskom vlčom psovi) je známo, že je irští vlčí psi (po slovensky: írsky vlčí psy) jsou velice přítulní. Irským vlčím psům (po slovensky: Írskym vlčím psom) jsou typické takové malé polovztyčené uši a úzká hlava. O irských vlčích psech (po slovensky: O írskych vlčích psov) ještě lze říci, že celkově je to takový štíhlý dlouhonohý pes. S irskými vlčími psy (po slovensky: S írskymi vlčími psami) je spojována taková jejich srst, která je poměrně hrubá a dlouhá a která kolem očí a nosu bývá hustější, takže tvoří jakési obočí a fousy. S irským vlčím psem (po slovensky: S írskym vlčím psom) pokud jde o jeho zbarvení těla je spojována taková šedivá barva.

Dalším psem je skotský jelení pes (po slovensky: škótsky jelení pes). Pokud jde o skotského jeleního psa (po slovensky: škótskeho jelenieho psa), tak o tomto skotském jelením psu (po slovensky: škótskom jeleniom psovi) je známo, že podobně jako barzoj a greyhound jsou i skotští jelení psi (po slovensky: škótsky jelení psy) ve své domovině již po staletí známí jako lovci rychlonohé zvěře. Se skotským jelením psem (po slovensky: So škótskym jelením psom) je spojeno zneužívání těchto psů na týrání divé zvěře, a to zejména ve Spojených státech, kde někteří myslivci ale i pytláci používají skotské jelení psy (po slovensky: škótskych jeleních psov) na štvaní vlků, kojotů a králíků. O skotských jeleních psech (po slovensky: O škótskych jeleních psoch) lze říci, že jsou to psy veliké, dlouhé a svalnaté, jejich hmotnost je zhruba 38,5 – 50 kilogramů. Se skotskými jeleními psy (po slovensky: So škótskymi jeleními psami) pokud jde o jejich zbarvení se spojuje taková dlouhá tmavomodřesivá srst.

Dalším psem je beagle. Pokud jde o beagla, lze o beaglovi říci, že je oblíben nejen jako myslivecký (po slovensky: poľovnícky), ale i jako luxusní pes (po slovensky: luxusný pes). Beaglové (po slovensky: beaglovia) jsou psi střední velikosti, jejich hmotnost je kolem 13 kilogramů. Beaglům (po slovensky: Beaglom) je typickýndlouhý vztyčený chvost a ovislé uši. S beagly (po slovensky: S beaglami) se spojuje jejich živá povaha a bystrý čich. O beaglích (po slovensky: beagloch) lze ještě říci, že mají krátkou srst, přiléhavou a zpravidla bílou s takovými velikými hnědými a černými skvrnami.

Dalším psem je bloodhound. O bloodhoundech (po slovensky: bloodhoundoch) lze říci, že pokud jde o sledování pachové stopy, tak bloodhoundové (po slovensky: bloodhoundovia) mají tak dobrou pověst, že vypátrání pachatele trestného činu bloodhoundem (po slovensky: bloodhoundom) se ve všech normálních státech - kde justiční mašinérie nehledá pouze záminky jak “osvobodit” pachatele nejtěžších kriminálních zločinů – považuje při soudu za dostatečný důkaz. O bloodhoundu (po slovensky: bloodhoundovi) třeba ještě říci, že bloodhounda naše “demokratická” armáda v České republice jako i ve Slovenské republice (ostatně obě tyto armády jsou stejně “demokratické” jako jsou i “demokratické” naše státy!) ještě donedávna využívala na pronásledování “dezertérů”, respektive normálních mladých chlapců, kteří již měli plné zuby tohoto krutého feministického vynálezu, kterému se eufemicky říká “prezenční vojenská služba” a proto tomuto otroctví ve vojenské uniformě chtěli říci své rozhodné “Zbohem”!! Všechny tyto skutečnosti poněkud kazí jinak celkem dobrou pověst bloodhoundů (po slovensky: bloodhoundov), protože tito bloodhoundi jsou jinak v podstatě velice krotké a přátelské psi. S bloodhoundy (po slovensky: bloodhoundmi) se spojuje svalnatý pes s tenkou a volnou kůží tvořící záhyby a vrásky. Bloodhoundům (po slovensky: bloodhoundom) je typická veliká postava, protože je to veliký pes mající hmotnost kolem čtyřiceti kilogramů. Bloodhoundi mají dlouhé ovislé uši. Pokud jde o tyto bloodhoundy, tak třeba o těchto bloodhoundech (po slovensky: bloodhoundoch) ještě říci, že mají srst černou, hnědou anebo červenou s takovými bílými skvrnami.

16.kapitola – Luxusní psi. Luxusné psy.

Luxusní psi jsou krpatá plemena psů, která byli vypěstovány především pro potěšení buržoasní smetánky na chov v domácnosti – v bytě. A v minulosti chovaly tyto psy skutečně pouze různé vznešené dámičky z aristokratických a vyšších buržoasních kruhů. Jinak ale na počátku tyto psy používali Aztékové a staří Egypťané (po slovensky: Aztékovia a starý Egypťania) při svých pohanských náboženských obřadech. Dokonce poté i naší Evropě jako i v novém světě byla rozšířena mezi některými aristokratickými a buržoasními paničkami absolutně nesmyslná pohanská pověra, že prý spaní s těmito malými psíky údajně pomáhá při léčbě revmatismu (po slovensky: reumatizmu). Připouštím, že je sice možné, že teplé tělíčko těchto psíků možná, že z psychologického hlediska je stejně příjemné na dotyk jako teplo termosky s teplým čajem; ovšemže pouze do té doby, kým se tato termoska nevylije, respektive, kým se tento malý pejsek - spící v posteli společně se svojí aristokratickou či buržoasní majitelkou – nepočurá!

Nejprve bych zmínil pejska, který se nazývá chihuahua. Chihuahua je zřejmě vůbec absolutně nejmenším psem – hmotnost dospělé chihuahuy je někde mezi půl kilogramem až maximálně tři kilogramy. Průměrná hmotnost chihuahuy je ale asi 1800 gramů. O chihuahue lze říci, že v kohoutku je tento pes vysoký průměrně asi patnáct centimetrů. Historicky s chihuahuou se pojí Toltékové (po slovensky: Toltékovia), kteří chihuahuu chovali již v devátém století po Kristu.

Dalším psem je mexický bezsrstý pes. Mezi nejdivnější plemena světa můžeme zařadit právě mexického bezsrstého psa a jeho příbuzné formy v jiných státech světa. O mexických bezsrstých psech (po slovensky: O mexických bezsrstých psoch) třeba říci, že je úplně lysý, kromě malého chumáčku srsti na hlavě a občas i na chvostě. Mexičtí bezsrstí psi (po slovensky: mexickí bezsrstí psy) byli vyšlechtěni v Americe, když Aztékové založili svoji říši. O mexickém bezsrstém psu (po slovensky: o mexickom bezsrstom psovi) můžeme konstatovat, že pochází z Asie a je příbuzné jiným bezsrstým plemenům, jako například čínskému Chinese Crested a africkému pískovému psu Sand Dog. S mexickým bezsrstým psem (po slovensky: S mexickým bezsrstým psom) se spojuje výška v kohoutku průměrně asi 27 centimetrů a průměrná hmotnost dospělého mexického bezsrstého psa je zhruba pět kilogramů.

Dalším psem je anglický malý španěl (po slovensky: anglický malý španiel). O anglických malých španělech (po slovensky: O anglických malých španieloch) lze říci, že angličtí malí španělé (po slovensky: anglickí malí španieli) byli po dlouhá léta oblíbeními psy anglických panovníků. S anglickým malým španělem (po slovensky: S anglickým malým španielom) je dokonce spojeno tvrzení, že doprovázel Marii Skotskou (po slovensky: Máriu Škótsku) keď išla na popravu. I když s anglickými malými španěli (po slovensky: s anglickými malými španielmi) bývá spojována Anglie, protože si anglického malého španěla (po slovensky: anglického malého španiela) osvojili Angličané, ve skutečnosti však toto plemeno vzniklo na Východe. O anglickém malém španělovi (O anglickom malom španielovi) je zřejmé, že mezi svými předky má i krev kokršpaněla (po slovensky: kokršpaniela), protože se některých linií anglických malých španělů (po slovensky: anglických malých španielov) používalo kdysi při lovu pernaté zvěře.

Dalším plemenem je italský trpasličí chrt (po slovensky: taliansky trpaslíčí chrt. Toto plemeno krátkosrstého italského trpasličího chrta (po slovensky: talianskeho trpaslíčieho chrta) je staré mnoho storočí. O italských trpasličích chrtech (po slovensky: O talianskych trpaslíčích chrtoch) je známo, že od pradávna těšil člověka svojí ušlechtilostí a jemností. S italskými trpasličími chrty (po slovensky: S talianskymi trpaslíčími chrtmi) se spojuje tvrzení, že když staří Řimané začali používat výstrahu “Cave canem!” (tj.Pozor na psa!), nemysleli tím prý to, že by lidem od italských trpasličích chrtů (po slovensky: talianskych trpaslíčích chrtov) hrozilo pokousání, ale spíše chtěli varovat své návštěvníky, aby jim na psa z neopatrnosti nestoupili, respektive aby jejich italskému trpasličímu chrtovi (po slovensky: talianskemu trpaslíčiemu chrtovi nijako neublížili (pokud jde o naši současnost, srovnat by se to snad dalo s označením “pozor dítě”, které si někteří řidiči dávají za zadní sklo svého automobilu, popřípadě si to jako nálepku nalepí na zadní část karoserie svého vozidla). O italském trpasličím chrtovi (po slovensky: O talianskom trpaslíčím chrtovi) je známo, že byl vyšlechtěn z větších plemen chrtů. S italským trpasličím chrtem (po slovensky: S talianskym trpasličím chrtom) je nejvíce spojeno osmnácté století po Kristu, kdy měli lidé vůči italským trpasličím chrtům (po slovensky: talianskym trpaslíčím chrtom) nejpozitivnější vztah, respektive pokud jde o novodobější historii tak lze říci, že italští trpasličí chrti byli nejvíce oblíbeni právě v osmnáctém století. Dnes jsou italští trpasličí chrti poměrně vzácni. Dospělým italským trpasličím chrtům (po slovensky: talianskym trpaslíčím chrtom) odpovídá výška v kohoutku průměrně asi 25 centimetrů a průměrná hmotnost je asi čtyři kilogramy.

Dalším psem je japonský španěl (po slovensky: japonský španiel). Předkové japonského španěla (po slovensky: japnského španiela) pocházejí z Číny. O japonském španělovi (po slovensky: O japonskom španielovi) je dnes známo, že ho vyšlechtili Japonci. Japonských španělů (po slovensky: Japonských španielov) drželi kdysi v zavěšených klecích jako ptáky. Japonští španělé (po slovensky: Japonskí španieli) jsou poměrně choulostivé psi. Některé prameny dokonce i tvrdí, že prý japonským španělům (po slovensky: japonským španielom) po druhé světové válce v Japonsku málem hrozilo i vyhynutí, protože mnoho psinců zničila válka. O japonských španělech (po slovensky: japonských španieloch) je dále známo to, že dospělý japonský španěl měří průmerně v kohoutku asi 22 centimetrů a jeho průměrná hmotnost je asi 3600 gramů.

Dalším psem je papillon. O papillonech (po slovensky: o papillonoch) je známe, že papilloni měli kdysi zvěšeny uši asi jako španěl, ba dokonce papillonům (po slovensky: papillonom) se kdysi i říkalo “trpaslíčí španěl” (po slovensky: trpaslíčí španiel). S papillony (po slovensky: S papillonmi) se spojuje jejich veliká někdejší obliba u šlechty. Říká se, že například Madam de Pompadour a také i Marie Antoinetta si prý velice oblíbily původní typ plemena papillona. S papillonem (po slovensky: papillonom) je však spojováno jeho vyšlechtění v nový typ se živými vztyčenými uši. V této souvislosti třeba o papillonu (po slovensky: papillonovi) říci, že tento nový typ papillona právě samotní Francouzi nazvali jako “papillon” (tj.motýl). Pokud jde o dnešní plemeno papillonů (po slovensky: papillonov) tak třeba ještě o něm říci, že dospělý papillon má průměrnou výšku v kohoutku asi 28 centimetrů a průměrnou hmotnost asi pět kilogramů.

Dalším psem je čínský palácový pes (po slovensky: čínsky palácový pes). Pokud jde o čínského palácového psa (po slovensky: čínskeho palácového psa) tak třeba o čínském palácovém psu (po slovensky: čínskom palácovom psovi) říci, že je to jedno z nejoblíbenějších plemen z malých luxusních psů. S čínským palácovým psem (po slovensky: čínskym palácovým psom) se spojuje jeho mimořádně ušlechtilý původ, protože předky čínských palácových psů (po slovensky: čínskych palácových psov) lze sledovat až do doby čínské dynastie Tang, která vládla v Číně v osmém století po Kristu. S čínskými palácovými psy (po slovensky: S čínskými palácovými psy (po slovensky: S čínskymi palácovými psami) je spojována nesmyslná, pohanská gloriola jejich pohanské “posvátnosti”. O čínských palácových psech (po slovensky: O čínskych palácových psoch) je totiž známo, že je pohanští Číňané pokládali za posvátné a odcizení čínského palácového psa trestali smrtí. Pokud jde o čínské palácové psy (po slovensky: čínskych palácových psov), vyskytovali se tři typy čínského palácového psa, a to prvním typem takzvané “lví psi”, kteří měli mohutnou hřívu; druhým typem takzvané “sluneční psi”, kteří měli překrásnou červenozlatou barvu a třetím typem zas takzvané “rukávové psy”, tj.takové malé psi, že je mohli nosit v rukávu čínského roucha. Není proto ani divu, že čínským palácovým psům (po slovensky: čínskym palácovým psom) historie psích plemen přisoudila elitní postavení, respektive, že čínský palácový pes je mnohými kynology pokládán za jakéhosi aristokrata mezi aristokratickými psy. Když v roce 1860 Angličané dobyli císařský palác v Pekingu, čínští vladaři se dokonce pokusili pozabíjet všechny své “posvátné” čínské palácové psy, aby nepadli do anglických rukou. Naštěstí se ale několika čínským palácovým psům podařilo uniknout tomuto krutému osudu a tak se skrze Brity čínský palácový pes dostal k nám do Evropy. O čínském palácovém psu ještě třeba říci, že u dospělého čínského palácového psa je jeho průměrná výška v kohoutku asi patnáct centimetrů a hmotnost v rozmezí mezi třemi až sedmi kilogramy.

Dalším psem je yorkshirský teriér. Yorkshirští teriéři (po slovensky: Yorkshirskí teriéry) mají, pokud jde o dospělé yorkshirské teriéry (po slovensky: yorkshirkých teriérov) průměrnou výšku v kohoutku asi 20 centimetrů a průměrnou hmotnost asi tři kilogramy.

Dalším psem je maltský pinč. Maltští pinčové (po slovensky: Maltský pinčovia) mají, pokud jde o dospělé maltské pinče (po slovensky: maltský pinčovia) průměrnou výšku v kohoutku asi 12,5 centimetrů a průměrnou hmotnost asi 1600 gramů.

Dalším psem je mopslík. Mopslíci mají, pokud jde o dospělé mopslíky (po slovensky: mopslíkov) průměrnou výšku v kohoutku asi 27 centimetrů a průměrnou hmotnost asi sedm kilogramů.

17.kapitola – Teriér. Teriéři. Kapitola o teriérech. Teriéry. Kapitola o teriéroch.

Dostal jsem několik kritických e-mailů od některých nespokojených čtenářů, kteří mi vyčítají, že jsem v této práci o psech poněkud “odbyl” teriéry (po slovensky: teriérov), respektive někteří čtenáři se domnívají, že bych o teriérech měl napsat více. Tyto námitky jsem uznal za opodstatněné a proto jsem se pro tyto čtenáře dodatečně rozhodl doplnit ještě tuto speciální kapitolu o teriérech.

Kde se můžeme s teriérem setkat? (po slovensky: teriérom stretnúť?) No, dnes prakticky snad všude kde žijí lidé, nicméně je třeba říci, že většina plemen teriérů pochází z britských ostrovů. Výjimkou jsou pouze dlouhosrstý a krátkonohý strážní pes z Tibetu – teriér tibetský – a malý špiclík z Německa. Pokud jde o britského teriéra, tak třeba říci, že britští teriéři byli původně vyšlechtěni jako myslivečtí psi (po slovensky: poľovnícky psy). K teriérům (po slovensky: teriérom) bych ještě chtěl uvést, že je někteří myslivci ale i pytláci (po slovensky: poľovníci ale aj pytliaci) používali při lovu na králíky, lasice, lišky, vydry a potkany. Cílem křížení bylo získat v teriérovi houževnatého útočného psa, kterého by ti “mocní nahoře” mohli používat v zajateckých táborech a buržoasní smetánka zase na takzvané “psí zápasy”, což není nic jiného než obyčejné týrání psů!

O teriéru (po slovensky: teriérovi) bych ještě chtěl říci – pokud jde o jeho křížení – že například takový bulteriér je výsledkem pečlivého křížení plemen podobným teriérům a buldokům (po slovensky: teriérom a buldokom). S některými jinými teriéry (po slovensky: teriérmi) to bylo zas tak, že byli kříženi kvůli získání ostrosti čichu, ale také i pro vytrvalost a nakonec i pro vyšlechtění malých druhů teriérů.

Zde mezi teriéry bych v této skupině nejprve zmínil airedalského teriéra. Airedalský teriér má silný nos (po slovensky: ňufák). Domnívám se, že airedalští teriéři (po slovensky: airedalskí teriéri) s mocnou zaostřenou bradou se pravděpodobně jen málo liší od vyhynutého plemena známého jako “black-and-tan teriér”. U airedalských teriérů (po slovensky: airedalských teriérov) jejich drsná srst, hlava a spodní část těla, která je hnědavě zbarvena, jako i černý hřbet jsou charakteristickými znaky airedalských teriérů. O airedalském teriérovi (po slovensky: airedalskom teriérovi) ještě lze říci, že v dospělosti dosahuje průměrnou hmotnost asi 18 kilogramů.

Dalším teriérem je bedlingtongský teriér. S bedlingtonskými teriéry (po slovensky: bedlingtonskými teriérmi) se spojuje obvykle bílá barva se šedivým odstínem na zádech, nicméně s bedlingtonským teriérem (po slovensky: bedlingtonským teriérom) se ale může spojovat i barva taková játrovohnědá (po slovensky: pečeňovo hnedá), popřípadě což je však ale mnohem zřídkavější, nicméně i takovéto zbarvení jsem již viděl pískově hnědá (po slovensky: pieskovo hnedá). Pokud jde o bedlingtonské teriéry (po slovensky: bedlingtonských teriérov) jako výstavné psy, tak je zde třeba říci, že všem chovatelům bedlingronských teriérů vřele doporučuji, aby na výstavách psů svým bedlingtonským teriérům (po slovensky: bedlingtonským teriérom) jejich měkkou, vlně podobnou srst přistřihli u svých výstavních miláčků tak, aby jejich pes měl z profilu hezky a v plné kráse zřetelně viditelný zaokrouhlený nos a tenký chvost. O bedlingtonském teriérovi (po slovensky: bedlingtonskom teriérovi) bych ještě chtěl říci to, že bedlingtonští teriéři (po slovensky: bedlingtonskí teriéry) mají coby dospělí psi optimální hmotnost někde mezi deseti a jedenácti kilogramy.

Dalšími teriéry jsou skyeteriér a kerteriér, kteří mají s největší pravděpodobností společného předka. Skyeteriéři i kerteriéři (po slovensky: skyeteriéry i kerteriéry) totiž oba mají společné to, že pocházejí z ostrova Skye při západním pobřeží Skotska (po slovensky: Škótska). O kyrteriérovi mohu říci, že má takovou drsnou, vůči nepříznivému počasí odolnou zimnou srst s takovou kratší měkkou srstí, že si ho dokonce někteří lidé zvykly tak trochu nesprávně nazývat krátkosrstým skyeteriérem (po slovensky: skyeteriérom).

Dále bych měl tuším zmínit i dvě formy foxteriérů (po slovensky: foxteriérov), a to foxteriéra krátkosrstého a foxteriéra dlouhosrstého. Foxteriéři (po slovensky: foxteriéri) obou těchto forem jsou bílí s tím, že mají takové hnědé anebo černé skvrny, ba někdy dokonce má jeden a tentýž foxteriér skvrny jak hnědé, tak současně i černé. S foxteriéry (po slovensky: foxteriérmi) se spojuje pokud jde o jejich hmotnost, u dospělého foxteriéra průměrná hmotnost asi osm kilogramů (po slovensky: osem kilogramov).

Dalším teriérem je irský teriér (po slovensky: írsky teriér). Irští teriéři (po slovensky: írsky teriéry) jsou takoví jakoby do červena zbarvení a podstatě nemají žádné skvrny. O irském teriérovi (po slovensky: o írskom teriérovi) je dále známo, že je myslivci ale i pytláci používají na vyhledávání – střelbou -zasaženého vodního ptactva (po slovensky: vodného vtáctva). Ba dokonce je známo i to, že mnohé státy používali irské teriéry i ve válce (po slovensky: írskych teriérov i vo vojne). O irských teriérech (po slovensky: O írskych teriérov by bylo třeba ještě říci, že jejich průměrná hmotnost u dospělých psů je asi 12 kilogramů.

Dalším psem je teriér tibetský (Lhasa apso). Pokud jde o zbarvení teriérů tibetských (po slovensky: teriérov tibetských) tak velice váhám co o tom vůbec napsat, protože když nad tím tak uvažuji, tak mně vlastně napadá, že teriéři tibetští (po slovensky: teriéry tibetskí) mohou vlastně mít v podstatě snad téměř všechny barvy. Jediné co je u teriérech tibetských (po slovensky: teriéroch tibetských) jisté je to, že teriéři tibetští mají dlouhou srst z takových rovných a tuhých chlupů. S teriéry tibetskými (po slovensky: teriérmi tibetskými) se spojuje průměrná hmotnost teriéra tibetského kolem sedmi kilogramů (po slovensky: okolo siedmych kilogramov).

Někteří kynologové do skupiny teriérů zahrnují i německého špiclíka (po slovensky: nemeckého špiclíka). Němečtí špiclíci (po slovensky: nemeckí špiclíci) však ale jinak podle mého osobního názoru nemají s největší pravděpodobností vůbec nic společného s britskými teriéry (po slovensky: britskými teriérmi). Německý špiclík (po slovensky: nemecký špiclík) je totiž výsledkem křížení bradáče středního (po slovensky: bradáča stredného) a drobného pinčlíka krpatého. S německými špiclíky (po slovensky: nemeckými špiclíkmi) se spojuje taková sivá barva. O německých špiclících (po slovensky: O nemeckých špiclíkoch) ještě třeba říci, že mají takové srstnaté obočí a špičaté uši. S německým špiclíkem (po slovensky: S nemeckým špiclíkom) se u dospělých německých špiclíků (po slovensky: nemeckých špiclíkov) spojuje jejich průměrná hmotnost kolem sedmi kilogramů.

18.kapitola – Domácí psi – celkové závěřečné shrnutí.

Na závěr bych chtěl ještě jednou udělat jakési shrnutí, respektive jakousi malou heslovitou rekapitulaci tohoto pojednání o jednotlivých druzích či plemenech domácích psů (všechny psy na které jsem si vzpoměl jsem seřadil podle české abecedy):

1.) Mezi strážní a užitkové psy patří Aljašský Pes zvaný též někdy jako Malamut, Belgický Ovčácký Pes, Bernardýnský Pes zvaný též někdy jednoduše jako Bernardýn, dále Boxer, Bradáč Střední, Briard, Curly – Coated Retriever, Dobermanský Pinčlík, Doga, Eskimácký Pes, Flanderský Bradáč, Chesapeake Bay Retriever, Kolie Dlouhosrstá, Kolie Krátkosrstá, Labrador Retriever, Mastif, Německý Ovčácký Pes zvaný též někdy jako Vlčák, dále Novofundlandský Pes, Pyrenejský Ovčácký Pes, Samojedský Špiclík, Shetland Sheepdog, Sibirský Husky, Slovenský Čuvač, Staroanglický Ovčácký Pes, Tibetský Pastýřský Pes, Velš Corgi atd.

2.) Mezi myslivecké psy patří Anglický Setter, Anglický Špringeršpaněl, Field Spaniel, Gordonsetter, Irský Setter, Irský Water Španěl, Kokeršpaněl, Německý Krátkosrstý Stavěč, Pointer, Španěl Dlouhosrstý, Vajmarský Hladkosrstý stavěč, Zlatý Retriever atd.

3.) Mezi psy – vodiče a duriče patří Afgánský Chrt, Anglický Chrt, Beagle, Bloodhound, Indický Chrt, Irský Vlčí Pes, Jezevčík Hladkosrstý, Norský Losí Pes, Polský duřič, Ruský Chrt Barzoj, Saluki, Skotský Lelení Pes,Vydrí Pes, Whippet atd.

4.) Mezi takzvané nesportovní plemena patří Čau – Čau, Bostonteriér, Buldog, Dalmatínec, Keeshond, Pudlík, Schipperke atd.

5.) Mezi teriéry patří Airedalský Teriér, Bedlingtonský Teriér, Bulteriér, Dandie Dinmont Terrier, Foxteriér, Hladkosrstý Foxteriér, Irský Teriér, Kerry Blue Teriér, Manchester Teriér, Selyham Terrier, Skotský Teriér, Skyteriér, Stafffordshire Bulteriér, Tibetský Teriér, Velšteriér, West Highland White Terrier atd.

6.) Mezi velmi malé druhy psů patří Basset, Čínský Palácový Pes, Chihuahua, Italský Trpaslíčí Chrt, Japonský Španěl, Maltský Pinč, Mexický Bezsrstý Pes, Mopslík, Papillon, Pomoranský Špiclík, Ratlík, Yorkshire Teriér atd.

7.) Mezi plemena psů neznámého původu patří například Puli atd.

8.) Mezi dnes již vyhynulá plemena psů patří Alano, Alaunt, Bordeauxská Doga, Brabanter, Braque, Bull and Terrier, Canis Familiaris Inostranzewi, Canis Familiaris Intermedius, Canis Familiaris Leineri, Canis Familiaris Matris Optimae, Egyptský Domácí Pes, Egyptský Chrt, Francouzský duřič zvaný též Venée, Hubertský Pes, Italský Španěl, Lion Dog, Moloský Pes, Německý Pointer, Norfolk Spaněl, Perzský Ovčácký Pes, Pyrame, Ruský Stopár, Shock Dog, Sleuth Hound, Spanish Španěl, Staroanglický Teriér, Talbott Hound, Talhund, Tečiči, Tomarctus, White English Teriér atd.

Úplně závěrečná poznámka: V těchto bodech od jedna až po osm uvádím zde kolem 120 druhů psů. Ve skutečnosti ale existuje celkově více než 200 druhů psů. Současně se čtenářům omlouvám za to, že jsem nebyl schopen uvést úplně všechny druhy psů. Pokud by se třeba někdo ze čtenářů e-mailem na moji adresu HenrykLahola@yahoo.de rozhodl mně informovat o existenci ještě dalších druhů psů zde neuvedených, budu tomu jen velice rád.

Psát mi můžete ovšemže úplně jakýmkoliv evropským jazykem, respektive jakýmkoliv jazykem indoevropského původu, pokud budete používat jako písmo latinku! Nicméně pokud budete mi psát jakýmkoliv jiným jazykem než němčinou (němčina je zde z praktických důvodů ta nejlepší alternativa!), tak Vám doporučuji, aby jste pokud možno psali bez používání jakýchkoliv diakritických znamének (tj. bez čárek, háčků, kroužků nad “u” atd.)!!

A.)Obyčejná “malá” fotografie malého pejska!

B.) Velkorozměrná fotografie pro ty, kteří si chtějí vychutnat pohled na nádherného malého pejska!

Pro všechny zájemce o problematiku psů a psovitých šelem napsal Váš

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!