wz

Zpět na hlavní stránku!


Ráj na zemi.

Jak jsem si sám pro sebe modeloval ráj na zemi.

Bohužel nebyla to realita. Byla to jen obyčejná počítačová hra jednoho kamaráda, kterého jsem navštívil a mohl zhlédnout tuto zajímavou počítačovou hru v jeho počítači. Ale nelze říci, že by to nebylo zajímavé, a že bych se dobře při tom nepobavil.

Já osobně vlastně ani úplně přesně nevím co bylo či mělo být hlavním cílem této počítačové hry. Ve virtuálním světě této nepochybně velice zajímavé počítačové hry bylo možno přetvářet naši zeměkouli, měnit reliéfy stávajících kontinentů, posouvat stávající kontinenty i vytvářet nové a podobně. Ba dokonce ve virtuálním světě této počítačové hry bylo možno vytvářet i celá města dle libosti.

Já jsem celou zeměkouli nechal tak jak je, pouze jsem si vytvořil nový ostrov, který by byl v této virtuální realitě jenom můj, a kde by neměli přístup žádní jiní lidé kromě mně. Dosti dlouho jsem hledal vhodnou lokalitu naší planety, kam bych tento svůj ostrov umístil. S velikým zaujetím jsem v našich mořích a oceánech hledal tu svatou poustevnickou samotu, kde bych mohl vzdálen ode všech ostatních lidí umístit svůj virtuální ostrov. Nakonec jsem ho přemístil do tropického podnebního pásma atlantického oceánu tak, aby byl tento můj virtuální ostrov v přibližně stejně veliké vzdálenosti od pevniny jak afrického, tak i jihoamerického kontinentu. Ovšemže ani zde to nebylo zcela jednoduché: skoro všude byli nějaké již existující ostrůvky či skupiny ostrůvků. No a já ovšemže jsem si nepřál aby tento můj ostrov byl někde poblíž jiného ostrova či ostrovů.

Poté jsem počal modelovat Božský ráj na tomto mém ostrově. Zatím byl tento můj ostrov celý pokrytý bujnou tropickou vegetací. Otevřel jsem si ikonku “building”, kde se nacházelo obrovské množství dalších, a klikl jsem posléze na roletku “church”. Roletka se mi krásně rozvinula a já mohl vidět celý řad nádherných sakrálních staveb počnouc malou kapličkou, přes kapličku o něco větší, pak menší kostelíky, větší kostely, baziliky a nakonec byli čtyři katedrály umístěné v pořadí od nejmenší až po tu čtvrtou největší. Myší jsem uchopil tu čtvrtou největší katedrálu, a přemístil jsem si ji na ten svůj ostrov. Pak jsem se překlikl zas přímo na můj ostrov, a tuto mohutnou katedrálu jsem si umístil úplně doprostřed do samého středu mého ostrova. Tropická vegetace pod mojí katedrálou a v bezprostřední blízkosti katedrály ihned zmizela, ale jinak na všech ostatních rozlehlých plochách tohoto mého virtuálního ostrova se tato tropická vegetace skvěla i nadále. Pak jsem se opět překlikal přes ikonky “building” až jsem nakonec klikl na roletku “library”, a opět jsem myší uchopil tu absolutně největší mohutnou “library” a přemístil ji na svůj virtuální ostrov. Posléze jsem obě stavby, tj. jak katedrálu, tak i majestátní knihovnu mírně poposunul, aby obě tyto stavby chápáno jako celek zabíraly geometrický střed mého virtuálního ostrova. A tím byl v podstatě můj Božský ráj na zemi již hotový. Nějaký speciální dům pro mne již ani není zapotřebí, neboť předpokládám, že katedrála – i když to není nikde explicitně uvedeno – určitě má ve svém rámci nějaký byt pro kostelníka, potažmo budova knihovny má nějaký byt pro knihovníka, a tak bych bydlel v některém z těchto bytů.

Kdybych na tom ostrově mohl žít, byl by to skutečný Božský ráj na zemi. Každodenně bych ráno vstal, pomodlil se denní modlitbu, převlékl se z pyžama do tuniky poustevníka, která by byla podobna rouchu františkánských řeholníků a odešel do katedrály. Tam bych se pomodlil “ranní chvály” ze svého latinského breviáře, poté se pomodlil modlitbu “Anděl Páně” a další ranní modlitby. Přečetl bych si denní Evangelium a chvíli rozjímal nad jeho obsahem. A v souladu s liturgickým kalendářem si přečetl příslušný životopis světce či světice dne z knihy “Životy svatých”, chvíli rozjímal nad jeho či jejím svatým životem, a tak ve spojení s kontemplativními modlitbami a úvahami bych přemýšlel nad tím jaké poučení ze života tohoto světce či světice dne si vezmu pro svůj život v touze po dosažení, anebo alespoň přiblížení se ideálu křesťanské dokonalosti a svatosti. Nakonec se zpěvem “Salve Regina” bych šel do knihovny, kde bych se věnoval četbě a studiu odborné literatury a to v podstatě ze všech možných oborů soudobé vědy – teologie, filozofie, historie, práva, ekonomie, medicíny, farmacie, mikrobiologie, fyziky, astronomie, chemie, matematiky atd.

Přibližně v poledne bych studium odborné literatury přerušil a vrátil se zpátky do katedrály, kde bych se z breviáře pomodlil “denní hodinku” a také “Anděl Páně”. Pak bych se z katedrály opět vrátil do knihovny, kde bych dále pokračoval ve studiu odborné literatury až do večera. Večer bych studium ukončil a vrátil se do katedrály, kde bych se z mého latinského breviáře pomodlil “Vešpery” a také “Anděl Páně” a další večerné modlitby a odešel domů, kde bych se najedl a zalehl spát. V pátek bych ještě přidal litanie o Nejsvětějším Srdci Ježíšově. A přibližně takhle by vypadal můj každodenní režim dne. Výjimkou by byla pouze neděle, jako den Páně. V neděli bych zpravidla do knihovny ani nechodil, ale celý den od rána do večera bych zůstal v katedrále kde bych se celý den modlil a rozjímal nad Boží velikostí, mocí a láskou. Kromě modliteb breviáře, modlitby “Anděl Páně”, zpěvu “Salve Regina” a dalších obvyklých denních modliteb bych si třikrát denně udělal pobožnost křížové cesty, přičemž každé zastavení křížové cesty bych kromě obvyklých modliteb prolnul také i kompletní modlitbou svatého růžence. Dopoledne rozhodně bych nezapomněl ani na Litanie o Nejsvětějším Srdci Ježíšově, Litanie o Nejsvětějším jménu Ježíš a Litanie o předrahé Krvi Krista Páně. Popoledne zas rozhodně bych nezapomněl na Litanie loretánské, Litanie k svatému Josefovi a Litanie ke všem svatým. A ovšemže také bych si i kontemplativně četl z knihy svatého Tomáše Kempenského “Následování Krista”. A tak v neděli bych se v katedrále modlil a kontemploval asi šestnáct až osmnáct hodin denně.

Ačkoliv jinak miluji úplnou poustevnickou samotu, možná že skvělé by bylo, kdybych na ostrově měl i jednoho nebo – ještě lépe - dva katolické kněze. Protože by tito katoličtí kněží jiné věřící kromě mně neměli, poskytovali by duchovní péči pouze mně samotnému a tak já bych mohl třebas i každodenně přistupovat večer ke svátosti smíření a zpovídat se katolickému knězi každodenně z mých celodenních hříchů a nedokonalostí, které jsem se toho dne dopustil. Normálně existuje fenomén “zpovědního tajemství”, nicméně vzhledem k tomu, že zde dotyčný kněz by v pastoraci jiného věřícího neměl, tak by výjimečně mohl hned po mé svaté zpovědi sloužit pro mne osobně mši svatou, na které by se kromě mně a dotyčného katolického kněze nikdo jiný nezúčastnil, a tedy kněz by v kázání mohl se plně věnovat obsahu mé svaté zpovědi a mým hříchům i nedokonalostem aniž by to mohlo byť i jen teoreticky znamenat porušení “zpovědního tajemství”. Ovšemže bych nechtěl mít jen tak nějakého obyčejného katolického kněze, ale kněze takového, který by byl v té nejmaximálnější míře svatým člověkem žijícím díky své veliké osobní svatosti obrazně řečeno již jednou nohou v nebeském království. Kněz v kázání mše svaté by ostře kritizoval veškeré moje hříchy, veškerou moji bezbožnost, spravedlivě by mně kritizoval za to že se málo modlím, spravedlivě by mně kritizoval za to, že málo kontempluji, spravedlivě by mne kritizoval za to že málo rozjímám, spravedlivě by mne kritizoval za to, že málo času ve svém životě věnuji Bohu, spravedlivě by mne kritizoval za to,že jsem pořád tak velice vzdálen ideálu mystické svatosti atd. A tím by mne vedl stále blíž a blíž k Bohu, tím by mne vedl k stále větší a větší křesťanské dokonalosti a svatosti. Ostatně není to nic nového, a něco podobného existuje také i ve sportu, kde vrcholový sportovec má zájem mít skvělé trenéry, kteří mu napomůžou svojí zkušeností a radou k pokud možno co nejlepším sportovním výkonům a tím i úspěchům. A podobně tak svatý kněz jako zpovědník a duchovní vůdce plní své poslání i v náboženském životě člověka toužícímu po dosažení křesťanské dokonalosti a svatosti.

Když nad tím ale přemýšlím, přece jen na tom ostrově bych chtěl žít úplně sám, přece jen bych na tom ostrově chtěl žít v úplné svaté poustevnické samotě (a tedy i bez těch kněží). Přece jen nic neposouvá člověka blíže k Bohu než tato svatá poustevnická samota. I my křesťané jsme na to přišli v podstatě jen úplnou náhodou. Před tím než římský císař Konstantin v roce 313 po Kristu vydal Milánský edikt, my křesťané jsme byli v celé Římské říši krvavě pronásledováni. Zejména na Blízkém východě a v Severní Africe, ale i jinde mnozí naši bratři křesťané jako jednotlivci v důsledku těchto pronásledování utíkali a uchylovali se na nehostinné pouště a pustatiny, kde se před svými pronásledovateli skrývali i celá dlouhá léta a desetiletí. A tam ke svému velikému údivu mohli poznat, že právě modlitba, kontemplace a rozjímání v této svaté poustevnické samotě je dokonaleji sjednocuje s Bohem než život bez odloučení od světa. Proto mnozí z nich i po roce 313 po Kristu – navzdory tomu, že pronásledování křesťanů se již skončilo – se dobrovolně vracejí na poušť anebo do pustatiny aby se zde v klidu a tichu svaté poustevnické samoty modlili, rozjímali a kontemplovali. Proto tento život se mi líbí nejvíce, a ostatně i v rámci nejrozličnějších omezení mého současného života se co možná nejvíce snažím naplňovat tento můj ideál svaté poustevnické samoty. Na tomto mém ostrově navíc oproti prvním poustevníkům – kdybych takový ostrov skutečně měl - bych navíc měl i tu výhodu, že bych měl v té knihovně nepochybně dostatek podnětné literatury křesťanské asketiky a křesťanské mystiky, která by mně byla společně i s knihou svatého Tomáše Kempenského “Následování Krista” velikou pomocí v mém boji a úsilí o dosažení anebo alespoň přiblížení se k ideálu křesťanské dokonalosti a svatosti.

I můj současný život mi sice umožňuje na základě vlastního rozhodnutí křesťana toužícího po křesťanské dokonalosti a svatosti totálně vyloučit televizor a rozhlasový přijímač z jakékoliv možnosti působit na můj život, a tím tedy fakticky i znemožnit satanovi, aby skrze televizor či rozhlasový přijímač jakkoliv ohrožoval mojí víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Ale i když sice ani televizor a ani rozhlasový přijímač nemá žádné místo v mém nynějším životě, musím se přece jen k mé nelibosti smířit s tím, že všude kolem mě žijí všelijací ostatní lidé, kteří mi tím pádem soustavně narušují moji touhu žít a sloužit Bohu ve svaté poustevnické samotě jako typický poustevník. Proto takový osamělý neobývaný ostrov kdesi daleko v atlantickém oceánu – kde by nebylo absolutně žádných lidí - by se mně tak velice líbil.

Dne 1.8.2008 napsal

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!