wz

Zpět na hlavní stránku!


Druhý díl “Reakce na reakce” – aneb moje odpovědi čtenářům na jejich nejzávažnější připomínky:

Pokud Vás tato problematika zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

 

1.Dvacetiletá základní školní docházka neznamená, že studovat se smí jen těchto 20 let!

To je absolutní nepochopení fungování revolučního školního systému! Nelze si totiž plést základní dvacetiletou školní docházku s celkově možnou délkou studia. Celková délka studia totiž může být kratší než základní školní docházka – tj.že se jako sankce za zplození nemanželského dítěte skončí dříve než ukončením této základní dvacetileté školní docházky; ale na druhé straně může být celková délka studia i delší než pouze ta dvacetiletá školní docházka, protože celková délka studia může teoreticky trvat nekonečně dlouhou dobu a tedy prakticky i po celý život člověka – ať již by byl ten život jakkoliv dlouhý. Ať již jde o základní školní docházku ale i o studium po ukončení základní školní docházky má dvě základní podmínky – a to že se jedná o osobu svobodnou a bezdětnou. Pokud jde o žáky v rámci základní školní docházky – obě tyto podmínky platí jaksi automaticky. Žák základní dvacetileté školní docházky nemůže uzavřít manželství, protože je nezletilý a pokud zplodí nemanželské dítě, tak to má za následek ukončení jeho základní školní docházky a jeho vyřazení do pracovního procesu (zletilosti v tomto případě nabývá až dne 31.12 toho roku, v němž dovršil 27 let). A navíc jakákoliv další studia jsou u této osoby absolutně vyloučena! Kromě toho navíc z největší pravděpodobností téhož dne i v souladu s ustanovením § 8 odst.1 Manifestu revoluce této osobě vzniká manželství s osobou, se kterou souložil(a). Výjimkou by byl pouze případ, pokud by osoba se kterou souložil(a) žila již v manželství. Nemyslím si, že by zde došlo k porušení lidskoprávního ustanovení o svobodném vstupu do manželství, protože když byl někomu někdo “dobrý” na souložení tak mu musí být tatáž osoba dobrá i na manželství. Samozřejmě – to snad nemusím zdůrazňovat – počítá se s tím, že souložil(a) dobrovolně (tj.tato ustanovení se netýkají těch případů kde došlo ke znásilnění). Navíc tyto osoby (quasi “manželství nezletilých”) až do dosažení zletilosti mají zakázáno vzhledem ke své nezletilosti souložit. Opětovné souložení má u obou za následek sankci přidělení na výkon horších prací.

2.Kdy absolvování dvacetileté základní školní docházky znamená nemožnost dalších studií!

Pokud jde o osobu, která ukončila základní dvacetiletou školní docházku tím, že absolvovala těchto dvacet ročníků dvacetileté základní školní docházky, avšak se jí nepodařilo úspěšně ukončit toto studium ziskem akademického titulu, táto osoba je ukončením tohoto dvacátého ročníku vždy vyřazena do pracovního procesu. Tato osoba dnem současně posledním dnem ukončení dvacátého ročníku základní dvacetileté školní docházky (bude jí kolem 26 let) nabývá zletilosti a přeje-li si to, tak může po tomto dni kdykoliv uzavřít manželství a poté třeba plodit děti se svojí zákonitou manželkou či manželem. Jinak ale i u této osoby platí, že po ukončení dvacátého ročníku základní dvacetileté školní docházky již jakákoliv další studia jsou u této osoby absolutně vyloučena! Tato osoba totiž sice studovala dvacet let základní dvacetiletou školní docházku, není však absolventem dvacetileté základní školní docházky, protože se jí nepodařilo úspěšně ukončit toto studium ziskem magisterského či inženýrského, potažmo jiného ekvivalentního vysokoškolského akademického titulu!

3.Podmínky dalšího studia po ukončení Základní dvacetileté školní docházky!

Pokud jde o osobu, která úspěšně absolvovala základní dvacetiletou školní docházku nejen tím, že pasivně absolvovala těchto dvacet ročníků dvacetileté základní školní docházky, ale se jí i nepodařilo úspěšně ukončit tuto dvacetiletou základní školní docházku ziskem magisterského, inženýrského, potažmo jiného ekvivalentního vysokoškolského akademického titulu, tak táto osoba má vždy svobodu volby, zda-li chce odejít pracovat, respektive být vyřazena do pracovního procesu plus eventuálně i uzavřít manželství a poté třeba plodit děti se svojí zákonitou manželkou či manželem, anebo naopak jestli chce něco ve “vyšších ročnících” (tj. vysoká škola) studovat dále. Ovšemže pokud se rozhodne studovat dále tak může, avšak v tomto případě je vyloučeno aby tato osoba uzavřela manželství a plodila děti. Ten kdo studuje – bez ohledu na svoji zletilost během studií nikdy nemůže uzavřít manželství. Tuto možnost mají pouze osoby zařazené do pracovního procesu. A rovněž i pro něj platí – bez ohledu na jeho zletilost nebo nezletilost – že, pokud zplodí nemanželské dítě, tak jsou jeho studia okamžitě ukončena a je automaticky zařazen do pracovního procesu plus s největší pravděpodobností vzniká mu i “manželstí” s osobou se kterou souložil(a). A tedy pokud chce skutečně studovat dále, pak ovšemže uzavření manželství a plození dětí nepřichází v úvahu. Pokud jde rekapitulaci (shrnutí) podmínek dalšího studia – pak tedy první podmínkou pro toto další studium je to, že se jedná o absolventa dvacetileté základní školní docházky, tj. člověka, který úspěšně ukončil tuto dvacetiletou základní školní docházku ziskem magisterského, inženýrského, potažmo jiného ekvivalentního vysokoškolského akademického titulu. Druhou podmínkou je to, že se jedná o osobu svobodnou (nikdy manželství neuzavřela ani jí manželství nevzniklo zplozením nemanželského dítěte) a také i osobu bezdětnou. A tedy i v tomto případě se i u těchto osob zplozením nemanželského dítěte anebo dnem uzavření manželství jejich studium končí a jsou obligatorně vyřazeny do pracovního procesu. Navíc do třetice je zde ještě další omezení – a to prospěch. Žák dvacetileté základní školní docházky – logicky - nemůže být během těchto dvaceti let základní školní docházky lidově řečeno “vyhozen” ze školy pro špatný prospěch. Absolvent dvacetileté základní školní docházky však pro špatný prospěch vyhozen již být může v podstatě úplně stejně jako kterýkoliv jiný vysokoškolský student, protože toto další studium již není povinné. A toto “vyhození” má za následek zařazení do pracovního procesu. V tomto případě však ale toto vyhození nemá již charakter “res iudicata” na doživotí, ale pouze na jeden rok. Poté se totiž opětovně může hlásit k nějakému studiu ve “vyšších ročnících” (tj.vysoká škola) a pak tato osoba opět přestává být osobou zařazenou do pracovního procesu.

4.Vysvětlení prospěšnosti studia i po ukončení Základní dvacetileté školní docházky!

Samozřejmě, že místa ve “vyšších ročnících” (tj.vysoká škola) jsou primárně rezervována pro žáky dvacetileté základní školní docházky, kteří mají vždy přednost, a tudíž absolventi dvacetileté základní školní docházky pak již pouze obsazují jen zbylá místa na dané fakultě (nebo vysoké škole, pokud se nečlení na fakulty) na kterou se přihlásil. Podat si lze pouze jednu přihlášku! Není možné sice žádného uchazeče (který splňuje výše uvedené podmínky) k tomuto dalšímu studiu vůbec nepřijmout, avšak můžou být fakticky příslušnou fakultou (nebo vysokou školou pokud se nečlení na fakulty), respektive nepřímo tak de facto vlastně státem někdy donucen v rámci dané fakulty (anebo vysoké školy, pokud se nečlení na fakulty) na kterou se přihlásil ke studiu i takových oborů (například různých technických oborů) o které je přece jen na fakultě na kterou se přihlásil, relativně přece jen menší zájem; a přitom stát pro své hospodářství nutně potřebuje i odborníky (například inženýry) i v těchto nepříliš lákavých oborech “vysokoškolního” studia.

5.Vysvětlení proč se netřeba obávat masových “útěků” z práce do školy!

Z hlediska nároků “na čas” by studium ve “vyšších ročnících” nebylo o nic méně náročné než zařazení do pracovního procesu a proto se nelze obávat, že by oproti očekávání státu došlo k pokusům o masové “útěky” osob z pracovního procesu do “vyšších ročníků” jen proto, aby “nemuseli pracovat”. Zde by zas totiž museli v prakticky stejném časovém rozsahu studovat a navíc se učit i doma, protože špatný prospěch má za následek “vyhazov” a tedy stejně tak – jako tak opětovné zařazení do pracovního procesu. A to nemluvě již o tom že další významnou limitující podmínkou je to, že studovat můžou pouze osoby bezdětné a svobodné. Osoba která již uzavřela manželství anebo zplodila nemanželské dítě, ta již nikdy více studovat nemůže a to ani kdyby studovat chtěla. A vzhledem k tomu, že většina dospělých osob ráda žije buď v manželství anebo alespoň prý údajně ráda souloží – tak i tyhle limitující podmínky by jistě nebyly jen tak bezvýznamné.

6.Absolutní ekonomicko - sociální rovnost všech občanů revolučního státu!

A nelze se ani příliš obávat ani masovým “útěkům” v opačném směru – totiž v tom, že by studenti nechtěli studovat a za každou cenu by extrémně toužili být zařazeni do pracovního procesu. Rozhodně by je k tomu nemohli motivovat finanční důvody, neboť peníze a měna v revolučním státě neexistují. A neexistence měny a peněz ve vnitrostátním styku má totiž za následek, že neexistují ani žádné sociální rozdíly, ba dokonce vůbec ani žádné platy či mzdy neexistují, ba dokonce neexistují v podstatě ani absolutně žádné vazby mezi přidělováním prostředků k živobytí a odváděnou prací (každý by dostal úplně stejně, respektive každému by na jeho čipovou kartu každoměsíčně byly namarkovány tyto prostředky na živobytí ve stejném rozsahu). Stát je totiž povinen poskytovat všem občanům veškeré prostředky na živobytí ve stejném rozsahu – jakákoliv diskriminace je vyloučena. Tak nějak se to dá přirovnat k tomu, jako kdyby revoluční stát byl jakousi gigantickou akciovou obchodní společností a každý občan tohoto státu akcionářem, který vlastní jednu akcii této akciové společnosti. Pouze s tím rozdílem, že se nekonají žádné takzvané valné hromady a že tato quasi dividenda je jakoby vyplácena akcionářům každý měsíc v podobě “namarkování” prostředků na živobytí na jejich čipovou kartu.

7.Kapitalistickou vzájemnou kausalitu “práce a odměny” revoluční stát absolutně nezná!

Ovšemže každý občan revolučního státu je povinný si plnit své povinnosti vůči tomuto státu, a v rámci tohoto souboru povinností i pracovat, pokud byl zařazen do pracovního procesu a byla mu i předělena nějaká práce. Žádná vazba či kausalita mezi výkonem práce a přidělováním prostředků k živobytí ale zde absolutně neexistuje. O konkrétní výši přidělovaných prostředků na živobytí rozhoduje Nejvyšší revoluční výbor na základě globálních, (tj.celostátních) hospodářských výsledků. Jeho rozhodnutí je však rovněž pouze plošné (úplně každý dostane úplně stejně). A každoměsíční “markování” čipových karet občanů na základě příslušných předpisů zas budou vykonávat nějací ministerští úředníci. Všem bude “namarkováno” vždy úplně stejně, příslušní ministerští úředníci ani nemohou někomu “namarkovat” více anebo méně než jiným občanům; ba dokonce v drtivé většině případů tento úředník ani jen netuší zda-li ten či onen občan, kterému “markuje” kartu je osobou zařazenou do pracovního procesu, studentem anebo kýmkoliv jiným, a v podstatě ho to vůbec ani nezajímá, protože dotyčnou osobu ani jen nezná! Oba kapitalistické systémy (polykapitalizmus i monokapitalizus) presumují vzájemnou kauzalitu “práce a odměny”. V revolučním státě však jedno na druhém je pojmově, právně i fakticky vzájemně absolutně nezávislé, absolutně žádný pojmový, právní a ani faktický vztah mezi “prací a odměnou” neexistuje. Všichni lidé mají v podstatě stejně vysokou životní úroveň, tj. pracující bez ohledu na vykonávanou práci, ba dokonce i když ať již ze zdravotních či jakýchkoliv jiných důvodů žádnou práci nevykonává a právě tak i studenti – všichni mají úplně stejně vysokou životní úroveň.

8.Co vlastně znamená pojem “pracovní povinnost” v praxi?

Navíc takzvaná pracovní povinnost neznamená dokonce ani u plně zdravého pracovníka totiž – exaktně vzato - povinnost nevyhnutně pracovat, ale pouze jeho povinnost být připraven a ochoten nastoupit k výkonu práce ve svém “terciátu”! Ostatní je totiž již povinností státu přidělit mu konkrétní práci, a tudíž “iniciativa” je zde přehozena na stát a jeho úředníky, aby mu nějakou práci v tom jeho “terciátu” přidělili. Respektive pokud třeba člověk zařazený do pracovního procesu nenastoupil výkon práce z toho důvodu, že mu žádná práce nebyla v jeho terciátu přidělena (tj.v podstatě vlastně pracovněprávní prostoj!) má se za to (domněnka nevyvratitelná, respektive spíše právní fikce), že “řádně pracoval”, a tudíž si i v tomto případě splnil svoji pracovní povinnost tím, že byl připraven a ochoten ve svém “terciátu” pracovat. A skutečnost, že mu práci nepřidělili tudíž neznamená, že by se stát mohl “vyzout” se své povinnosti poskytnout mu prostředky na živobytí ve stejném rozsahu jako všem ostatním pod záminkou, že “nepracoval”. Ostatně úředníci provádějící každoměsíční “markování” čipových karet se to s největší pravděpodobností ani jen nedozvědí, respektive z hlediska jejich úředních povinností je to absolutně ani nijak nezajímá zda-li někdo pracoval nebo nepracoval a proč tomu tak bylo. Mechanickou práci těchto ministerských úředníků “markujících” čipové karty občanů revolučního státu to stejně nemůže absolutně nijak ovlivnit, a tudíž je to pro ně zcela irelevantní.

9.Absolutní nepochopení ochrany státních hranic! Účelem je ochrana ekonomiky a ne bránění v emigraci!

U některých čtenářů jsem narazil na absolutní nepochopení skutečných priorit revolučního státu! Co tedy znamená hermetické uzavření státních hranic? Respektive co tím revoluční stát sleduje? Anebo jinak řečeno jaký to má pro tento revoluční stát účel? Cíl? Respektive jakou hodnotu to pro něj představuje?? Neboť pouze tomu jsou uzpůsobena i konkrétní opatření! A pokud nějaký stát (a revoluční stát není nijakou výjimkou!) již vynaloží na něco své zdroje a prostředky (pracovní sílu, materiál atd.) pak pouze v intencích konkrétního zadání své vlády tak, aby nešlo o zbytečné mrhání zdroji, ale o co nejracionálnější splnění úkolů a naplnění tak těch cílů, které si vláda vytyčila. A je zde třeba otevřeně říci, že cílem je hermetická izolace domácí ekonomiky před jakýmikoliv ekonomickými vlivy ze zahraničí!! A tedy ať již jde o vlastní občany anebo cizince – cílem státu zde není nijako bránit pouhému přeshraničnímu pohybu osob! A eventuální emigraci také ne!! V celých dějinách lidstva je prokázanou historicko - sociologickou skutečností, že každá výrazná vnitropolitická změna (ať již změna k lepšímu anebo horšímu) vyvolá vždy i určitou větší anebo menší vlnu emigrace osob, které z těch či oněch důvodů mají nějaké výhrady proti novému režimu anebo si alespoň myslí (ať již oprávněně anebo mylně), že tento jejich postup bude, či může být pro ně nějak výhodný. A každý stát se dopustil hrubé chyby, pokud se pokoušel lidem v opuštění jeho státu jakkoliv bránit. Netřeba totiž nijak zveličovat otázku emigrace a emigrantů! Ve skutečnosti z objektivního hlediska je tato otázka zcela irelevantní!! A tudíž i pro revoluční stát je otázka eventuální emigrace (pokud by se vůbec nějaká vyskytla!) problémem zcela okrajovým a marginálním; a tudíž lidi, kteří eventuálně se rozhodnout odejít do zahraničí bude zcela ignorovat, a nijako jim v tom bránit nebude. Revoluční stát však ale na druhé straně bude zarputile bránit hermetickou izolaci vlastní ekonomiky. A celní, valutové a jiné hospodářské trestné činy budou mnohem přísněji posuzovány i trestány než je to zpravidla ve všech polykapitalistických a možná i monokapitalistických státech obvyklé. Pokud i revoluční stát bude sice ignorovat člověka který odchází do ciziny s úmyslem si tam zůstat (pokud si ho tam ta cizí země vůbec nechá, protože již to je velice pochybné!), to však ale neznamená, že bude ignorovat i to, co tento občan chce do ciziny se sebou vyvést a zde již určitá omezení třeba už i budou, neboť tohle je již otázka ekonomická a nikoliv tedy otázka svobody pohybu! Jinak revoluční stát plně akceptuje lidskoprávní zásadu, že “každý, kdo se legálně nachází na území určitého státu, má právo toto území i svobodně opustit.” Revoluční stát není žádným totalitním státem a tudíž vlastním občanům, kteří se nedopustili žádného trestného činu nijak ani bránit nebude v opuštění vlastního státu.

10.Co znamená ekonomická ochrana státních hranic ve vztahu k soukromé mezinárodní dopravě?

Co v praxi lidskoprávní zásada, že “každý, kdo se legálně nachází na území určitého státu, má právo toto území i svobodně opustit” bude znamenat v případě vlastního státního občana? U vlastního státního občana je to jasné. Pokud snad není osobou která spáchala nějaký trestního činu, tak tato osoba může revoluční stát legálně opustit přes kterýkoliv řádný hraniční přechod. A to ať již s tím vyžadovaným speciálním policejním povolením anebo i bez něho. Revoluční stát nebude nijak bránit ve vycestování ani těm svým občanům, kteří toto speciální policejní povolení mít nebudou. Pokud ale tento občan hodlající vycestovat do zahraničí chce mít ale jistotu, že mu bude povolen i návrat zpátky, pak je jen v jeho zájmu, aby toto speciální policejní povolení měl. Z výjimkou cizinců – diplomatů akreditovaných u revolučního státu, budou všichni ostatní cizinci a vlastní občané (s výjimkou nejvyšších představitelů exekutivy) přecházející přes řádný hraniční přechod podrobeni velmi přísné celní a devizové kontrole. A tato prohlídka bude vždy totální (samozřejmě, že bude vždy plně respektováno pravidlo, že osobní prohlídku budou vůči kontrolované osobě vždy vykonávat pouze ti zaměstnanci celní služby, kteří jsou sami stejného pohlaví jako je nimi kontrolovaná osoba). Dále jakákoliv soukromá doprava je v revolučním státě zrušená a tudíž pojmově vůbec nepřichází do úvahy, že by kdokoliv z území samotného revolučního státu snad opouštěl revoluční stát na nějakém osobním automobilu či jiném dopravním prostředku. Dokonce i zahraniční diplomaté mohou svých osobních automobilů používat pouze ve vyhrazených územích hlavního města revolučního státu. Ba navíc i veškeré linky vnitrostátní veřejné dopravy revolučního státu (autobusy, vlaky) končí na státní hranici a dále do zahraničí již nejedou! A opačně zas veškeré linky veřejné dopravy (autobusy, vlaky) v cizích státech taky končí na hranici revolučního státu, protože do vnitrozemí revolučního státu dále jet nesmí. A obdobně na státních hranicích skončí svoji jízdu na rozsáhlých odstavných parkovištích i všechny zahraniční dopravní prostředky (včetně osobních automobilů), protože dále do vnitrozemí revolučního státu jet nesmí.

11.Žádná přeshraniční mezinárodní doprava neexistuje!

Na území revolučního státu je soukromá doprava zrušena a tudíž do úvahy přichází na teritoriu revolučního státu jen veřejná hromadná doprava, kterou se osoba cestující do zahraničí dopraví na státní hranici revolučního státu s cizím kapitalistickým státem, kde si vystoupí, a pěšky pak přejde přes státní hranice, respektive přes celnice obou států a tam na druhé straně v cizím státě si eventuálně opět zas nastoupí do nějakého veřejného anebo soukromého dopravního prostředku. A obdobně to platí i obráceně. Osobě přijíždějící z cizího kapitalistického státu do revolučního státu se její jízda ať již soukromým (například i vlastním autem) anebo veřejným dopravním prostředkem skončí rovněž na jejich vzájemné státní hranici. Pokud jela tato osoba soukromým dopravním prostředkem (třeba i osobním automobilem), tak tento dopravní prostředek si odstaví na velkém odstavném parkovišti na státních hranicích, a pokud jela veřejným dopravním prostředkem (vlakem, autobusem atd.) tak si zas z něj na státní hranici vystoupí. Pak i se svými zavazadly pěšky přejde přes celnice obou států a pokud bude vpuštěna na území revolučního státu, na něm si pak bezplatně i se svými zavazadly nasedne na některý vlak anebo autobus a pojede dál do jeho vnitrozemí.

12.Celní kontrola a eventuální trestněprávní důsledky pro občany revolučního státu!

V revolučním státě obzvláště přísná kontrola bude zejména proti zahraničním valutám (domácí měna je v revolučním státě zrušena). U vlastního občana revolučního státu dotyčné speciální policejní povolení bude obsahovat i speciální valutovou doložku, která bude obsahovat i údaj o tom, jak veliká částka valut byla dotyčnému občanovi k cestě do zahraničí přidělena. Při celní kontrole vyjíždějícího občana do zahraničí nalezení vyšší částky valut než je uvedeno v tomto speciálním policejním povolení bude mít okamžitě za následek jeho okamžité zatčení, protože jakákoliv, byť i jen sebemenší vyšší částka bude pokládána za valutový trestní čin. Občan odcházející do zahraničí bez tohoto speciálního policejního povolení pak zcela logicky nedostal od revolučního státu přiděleny vůbec žádné valuty. A tudíž by občan revolučního státu přicházející z vnitrozemí revolučního státu – což je též zcela logické – žádné valuty u sebe za této situace ani neměl mít. A pokud by se u něj nějaké valuty při celní kontrole přece jen našli, pak je to rovněž důvod k okamžitému zatčení. Navíc v tomto ale i v tom předešlém případě platí, že tyto valuty budou zabaveny ve prospěch revolučního státu. Občan vracející se ze zahraničí je povinen hned na státní hranici při návratu odevzdat celnímu orgánu revolučního státu všechny zbylé valuty. Pokud by se celní prohlídkou ukázalo, že nějaké valuty si chtěl ponechat (neodevzdal je!), pak rovněž bude okamžitě zatčen. Tolik v maximální stručnosti pokud jde o přecházení vlastního státního občana přes oficiální hraniční přechod.

13.Celní kontrola a eventuální trestněprávní důsledky pro cizince!

Cizinec přicházející ze zahraničí do revolučního státu musí mít platný cestovní pas i platné vízum revolučního státu! Dále musí celnímu orgánu revolučního státu odevzdat všechny valuty v hotovostní i bezhotovostní podobě, jako i veškeré ostatní věci (včetně všech klíčů, čipových karet, zahraničních mobilních telefonů atd.), kterých dovoz do revolučního státu je zakázán, repektive které má momentálně u sebe. O odevzdání těchto věcí dostane jednak písemné potvrzení, jednak to bude v jeho přítomnosti navíc i zapsáno i do příslušného on-line počítačového programu a objeví se to i na jemu přidělené čipové kartě! Na zpáteční cestě při opouštění revolučního státu se tomuto cizinci vrátí všechny věci, které při příchodu povinně musel odevzdat celnímu orgánu revolučního státu když přicházel ze zahraničí. Malá výjimka se týká pouze těch jeho finančních prostředků v hotovosti. Zde má cizinec nárok pouze na vrácení peněz příslušné měny v příslušné její nominální výši. To však ale neznamená, že by mu byly nutně vráceny tytéž konkrétní bankovky a mince, které tenkrát odevzdal. Analogicky to možno právně charakterizovat i jako jakousi quasi bezúročnou půjčku cizince vůči revolučnímu státu (i když to ve skutečnosti není hlavní cíl!). Pokud se při celní prohlídce najdou u cizince nějaké věci, zejména valuty které byl povinen odevzdat, ale pokusil se je zatajit, může být okamžitě zatčen anebo ihned vyhoštěn a to i s eventuálním zabavením těchto věcí a jejich propadnutím ve prospěch revolučního státu. A to nejen při příjezdu (kdy má povinnost tyto věci odevzdat) ale i při odjezdu. Například u cizince, u kterého se při odjezdu najdou nějaké valuty je zřejmé, že buď tyto valuty při příjezdu neodevzdal celnímu orgánu revolučního státu jak byl povinen při vstupu učinit, a vstupní celní kontrola to navzdory své přísnosti neodhalila, anebo tyto valuty nějak pokoutně a tedy ilegálně “získal” na území revolučního státu, a tudíž tento zisk valut na území revolučního státu (které v revolučním státě nejsou volně dostupné) v nijakém případě nemohl být legální.

14.Svoboda projevu, tisku, svobodná výměna informací a demokracie revolučního státu!

Jinak ale revoluční stát má charakter demokratické země plně respektující svobodu projevu, tisku a svobodné výměny informací. Celní orgán nebude nijak bránit dovozu knih náboženského anebo politického charakteru, a to dokonce ani tehdy ne, pokud by se jednalo o takové materiály, které by zaujímaly třeba i sebevíc kritický postoj vůči režimu nebo politice revolučního státu. Každá politická kritika prováděná ve věcné rovině (nikoliv však ale v osobních invektivách vůči jednotlivým osobám!) bude vždy plně tolerována – a takováto literatura pokládána revolučním státem i navzdory této věcné kritice za zcela legální. Zakázán však bude dovoz pouze takových tiskovin které se dopouštějí osobních invektiv vůči jednotlivým osobám, dále takových tiskovin, které jsou pornografií, které se rouhají Bohu nebo dopouštějí se hanobení náboženství, které propagují užívání drog, potraty, homosexualitu, pedofilii či jiné podobné nemravnosti, jako i takové tiskoviny, které propagují rasizmus, nacionalismus nebo xenofobii. A pokud jde o legální zahraniční tiskoviny (tj. žádná pornografie, žádné rouhání se Bohu nebo hanobení náboženství, žádné propagování užívání drog, potratů, homosexuality, pedofilie či jiných podobných nemravností, jako i žádné tiskoviny, které propagují rasizmus, nacionalismus nebo xenofobii a ani se nesmí dopouštět žádných osobních invektiv vůči jakékoliv reálné osobě), revoluční stát plně respektuje, ba dokonce nemá vůbec žádné námitky ani proti tomu, aby zahraniční fyzické a právnické osoby třeba tyto dovážené knihy či jiné tiskoviny darovali i knihovnám, školám ale i soukromým osobám v revolučním státě.

15.Úvod k analýze ekonomické reality revolučního státu z pohledu cizince – turisty.

Cože? Cizinec – turista, který přijde na návštěvu revolučního státu musí na hranicích odevzdat všechny své peníze celnímu orgánu revolučnímu státu, které se mu vrátí až poté co bude revoluční stát opouštět?? Ale z čeho pak bude během svého pobytu na území revolučního státu vůbec žít??? Takto a nějak podobně se plni zděšení ptali někteří čtenáři mých e-mailů, čím jen prokázali, že absolutně nepochopili ekonomickou realitu revolučního státu. A byli velice překvapeni, když jsem jim odpověděl – na první pohled poněkud překvapivou protiotázkou – a proč by to odevzdat do úschovy na hranicích neměli? Anebo ještě důraznější protiotázkou – a k čemu by jim ty jejich peníze vůbec byli na území revolučního státu?? Anebo malé přirovnání – k čemu je Vám Vaše pistole když jedete do zahraničí? Pokud tam nehodláte snad přímo někoho zastřelit (což je trestné v každé zemi světa!) tak absolutně k ničemu. A podobně je to i s bankovkami a mincemi cizí měny. V samotném revolučním státě je totiž měna zrušena. A tudíž nikde žádné “pokladny” ani neuvidíte. Své “bubáky” tudíž na území revolučního státu nebudete moci stejně nijak využít. Alespoň legálně celkem určitě ne!

16.Revoluční stát má výrazně vyšší životní úroveň než kapitalistické státy!

Před návštěvou revolučního státu si musíte vybavit “vstupní vízum” do revolučního státu. Že bylo moc drahé? Pro Vás ano! V revolučním státě je totiž výrazně vyšší životní úroveň než ve všech kapitalistických státech a tudíž pro Vás jako průměrného občana kapitalistického státu je to skutečně drahé. Kromě toho má “vstupné vízum” do revolučního státu ještě i další funkce, které vstupní víza do kapitalistických států nikdy nemají. Ptáte se že co? Dobrá, odpovím Vám. Poplatek za “vstupní vízum” do revolučního státu zahrnuje například “paušální poplatek za užívání vnitrostátní dopravy”, a také i další paušální poplatky jako například a to za bydlení, stravování atd. Že tomu nerozumíte a chcete abych Vám to vysvětlil? No, víte, je to na velmi dlouhý povídání a proto při tom svém povídání se omezím pouze na ten “paušální poplatek za užívání vnitrostátní dopravy”.

17.Vysvětlení dopadu existence bezplatné veřejné hromadné dopravy v revolučním státě!

Vy pokud by jste jel na dovolenou do nějakého kapitalistického státu vůči kterému mají Vaši občané vízovou povinnost tak si rovněž musíte vyřídit jejich vstupní vízum a zaplatit jim za něj i příslušný poplatek. Že jste platil výrazně méně než revolučnímu státu je v podstatě přirozené, protože toto “vstupné vízum” do dotyčné kapitalistické země v sobě zahrnuje pouze tento samotný “správní poplatek” a nic víc. Když však tam do té kapitalistické země přijdete musíte tam za všechno ale platit. Jejich “vstupné vízum” Vám garantuje pouze právo vstoupit do jejich země a setrvat v ní po stanovenou dobu – ale nic víc. Chcete jet někam vlakem nebo autobusem? Musíte tam zaplatit jízdné! Vy sice žijete v kapitalistické zemi a tudíž – logicky – Vám to nijak absurdní ani nepřijde že od Vás za svezení veřejným hromadním prostředkem chtějí, aby jste zaplatil jízdné. Vždyť ve Vaší vlastní kapitalistické zemi by jste ho vlastně musel zaplatit také. A zde je hlavní problém! Náš revoluční stát zrušil měnu i soukromé vlastnictví. Od tohoto okamihu je veřejná hromadná dopravy (vlaky, autobusy atd.) v revolučním státě zcela bezplatná. Že by jste Vy přesto byl ochoten i v revolučním státě zaplatit jízdné? Copak Vám šibe! Jak by jste ho zaplatil? Komu by jste ho zaplatil?? Kde by jste ho zaplatil??? Součástí revoluční změny zrušení měny totiž bylo i zrušení všech takzvaných “pokladen”. I kdyby jste byl třeba v hlavním městě revolučního státu i na tom největším z jeho železničních nádraží – mohl by jste ho obcházet křížem – krážem se všech stran a nikde by jste žádné pokladny kde by se snad prodávali jízdenky ani nenašel! Žádné totiž ani neexistují!! Se zrušením měny se – logicky – zrušily i všechny pokladny a tudíž žádné pokladny více již ani nejsou! Pokud by jste se navíc třeba lidí na “Hlavním nádraží” revolučního státu zeptal kde je zde nějaká pokladna, že si chcete koupit jízdenku, tak v tom lepším případě by jste se stal pouze předmětem posměchu všech lidí, v tom horším případě by jste možná i riskoval že Vás nějaká sanitka odveze někam do blázince, na psychiatrii!

18.Cizinci platí poplatkem za vstupní vízum i paušální poplatek za dopravu!

Ovšemže vztah revolučního státu s cizími státy (tj.kapitalistickými státy, jiné totiž ani neexistují!) byl určitý problém. Zrušení soukromého vlastnictví a měny v revolučním státě mělo za následek, že veškerá veřejná hromadná doprava (vlaky, autobusy atd.) je úplně bezplatná. Současně s tím se v revolučním státě zrušili i všechny “pokladny” a všechny pracovní místa pokladních, průvodčích a revizorů. Cizinci, kteří přijeli do revolučního státu se – zcela logicky – pak vozili rovněž zadarmo. Zaplatit jízdné nebylo totiž komu a to ani kdyby zaplatit snad třeba chtěli. Naopak občané revolučního státu však když odjeli do zahraničí tak museli všude za dopravu platit (respektive nepřímo to vlastně platil samotný revoluční stát, který občanům revolučního státu jezdícím do zahraničí dává valutové příděly!) a to i navzdory tomu, že cizinci z těch samých států v revolučním státě se veřejnou hromadnou dopravou vozí úplně zadarmo. Revoluční stát sice čistě hypoteticky ovšemže mohl ponechat, popřípadě znovuvybudovat síť pokladen na vlakových a autobusových nádražích; plus i nadále zaměstnávat pokladníky, kteří by prodávali jízdenky zahraničním turistům plus dále zaměstnávat celou tu armádu průvodčích a revizorů pro to, aby zas tyto zahraniční turisty kontrolovali. Avšak za situace kdy je doprava pro vlastní občany revolučního státu již bezplatná, by bylo ekonomicky absolutně nerentabilní vydržovat zde celou tu armádu pokladních, průvodčích a revizorů pouze kvůli těmto zahraničním turistům. To je pak dokonce lepší nad celou věcí jen otráveně mávnout rukou a říci si – ber je čert - ať se tedy i oni cizinci v revolučním státě vozí zadarmo (vždyť stejně jsou to ve srovnání s občany revolučního státu pouze chudobní ubožáci!)! Avšak ani toto vlastně nemusí být! Cizinec chtějící navštívit revoluční stát musí mít “vstupné vízum” revolučního státu. A tudíž není žádný problém do poplatku za “vstupní vízum” zahrnout i další poplatky – kromě jiného i “paušální poplatek za užívání vnitrostátní dopravy”, jehož výše bude stanovena paušální sazbou v závislosti od počtů dnů jak dlouho cizinec hodlá strávit v revolučním státě, respektive odvozeno od délky jeho “vstupního víza”.

19.Cizinci mohou mít v revolučním státě “prostředky na živobytí” i ve zredukované podobě!

A podobně by toto vízum mohlo zahrnovat i další paušální poplatky – za bydlení, za stravování, popřípadě za další speciální služby, které by si zaplatil. Cizinec, který by obdržel do svého cestovního pasu “vstupní vízum” do revolučního státu by současně s ním obdržel i čipovou kartu, což je karta, která je podobná klasickým různým kreditním kartám a obdobné karty mají i samotní občané revolučního státu a na takovéto karty jsou jim každoměsíčně markovány prostředky na živobytí na celý měsíc. Samozřejmě, že cizinec by na tu čipovou kartu co mu byla společně i se “vstupním vízem” přidělena by tyto prostředky měl přiděleny pouze na dotyčný počet dnů – na který je mu vydáno “vstupní vízum”. Vzhledem k tomu, že občané revolučního státu - vzhledem k své výrazně výkonnější ekonomice – mají v průměru výrazně vyšší životní úroveň jako obyčejní občané z kapitalistických států, tudíž je možné že by některé z běžných prostředků na živobytí v revolučním státě byli pro něj finančně velice drahé a tudíž by bylo možno dohodnout si a zakoupit tyto prostředky na živobytí ve snížené, zredukované podobě oproti tomu co se přiděluje běžným občanům revolučního státu.

20.Co znamená u zahraničního turisty v revolučním státě volba “terciátu”?

Cizinci, kteří přijíždějí s cestovní kanceláří to mají nalinkováno do posledního puntíku a proto popisovat dovolenou těchto turistů více nebudu. V dalším popisu se zaměřím pouze na ty cizince, kteří přijíždějí soukromě, tedy turisty, kteří nemají nic dopředu naplánováno. Ovšemže tento cizinec má právo (nikoliv však povinnost) zapsat si do čipovej karty číslo zvoleného “terciátu”. Ovšemže v jeho případě zapsání “terciátu” nemá ten význam, že by se mu ukládala nějaká povinnost pracovat anebo že by se mu poskytovalo právo pracovat. Ne, nic takového! Zapsání “terciátu” je však pomocným institutem v zájmu tohoto turistu zejména pokud jde o jeho ubytování (aby se v klidu a tichu vyspal!).

21.Základní porovnání ekonomiky revolučního státu s kapitalistickou ekonomikou!

Vysvětlení: Výkonnost běžné kapitalistické ekonomiky je cyklická a kolísavá dokonce i během jednotlivých dnů. Nejvyšší výkon má kapitalistická ekonomika v pondělí až v pátek zhruba od 8.00 hod. do 14.00 hod., poté začíná výkonnost kapitalistické ekonomiky klesat, po půlnoci jakákoliv hospodářská činnost dokonce téměř ustává a někdy mezi druhou až čtvrtou hodinou ranní je na nejnižším téměř nulovém bodu, pak zas mírně stoupá a od šesté hodiny ranní stoupá prudce a vrcholu dosahuje a určitým způsobem se stabilizuje po osmé hodině ranní. A soboty a neděle coby dny pracovního volna v kapitalistických státech jsou kapitoly samy o sobě, to po tyto dny hospodářská aktivita dosahuje ještě výrazně nižší ekonomickou amplitudu jako ve dnech od pondělí do pátku. A během státních svátků platí totéž. Ekonomika revolučního státu funguje úplně jinak. Vojensky organizovaná “terciátní” ekonomika má totiž za následek, že ekonomika revolučního státu je fakticky stabilní, bez jakéhokoliv kolísání hospodářských aktivit v závislosti na tom či onom dni, potažmo té či oné denní anebo noční hodině.

22.Neexistenci soukromé dopravy v revolučním státě však neznamená prázdné silnice!

V revolučním státě viděno totiž z našeho pohledu lidí žijících v kapitalistickém státě je po celých 365 čtyřiadvacethodinových dní v roce hospodářská aktivita konstantní. Protože v kteroukoliv denní či noční hodinu kteréhokoliv dne kalendářního roku v revolučním státě pracuje jedna třetina práceschopného obyvatelstva (tj. jeden ze tří terciátů!), ta přibližně druhá třetina jejich občanů sice nepracuje, protože má momentálně volno, ale bdí a věnuje se svým zájmům a koníčkům, no a ta třetí třetina právě spí anebo se připravuje ke spánku. A toto schéma platí vlastně na pořád! A přitom je úplně lhostejné zda-li je z hlediska klasického 24.hodinového dne právě pravé poledne, večer, půlnoc či brzo ráno. V revolučním státě prostě vždy jedna třetina lidí momentálně pracuje, druhá má momentálně volno na zábavu a ta třetí momentálně spí nebo se ke spánku připravuje! Víme, že revoluční stát zrušil veškerou soukromou dopravu a netoleruje ji na svém území ani cizincům. Přesto však ani zdaleka nelze říci, že by silnice revolučního státu byla prázdné! Když v pravé poledne vidíme v revolučním státě silný dopravní provoz - složený ze všelijakých kamionů, nákladních vozidel, dodávek a jiných hospodářských vozidel – že je dosti velikým problémem pro chodce vůbec přejít na druhou stranu silnice, cizince tohle nijako nepřekvapí, protože to v jeho kapitalistické zemi kde navíc existuje i soukromá doprava, včetně automobilů někdy vypadá ještě mnohem hůře, protože ve vyspělých kapitalistických státech dokonce doprava někdy i přímo zkolabuje a dochází tak k dopravním zácpám.

23.Hospodářská aktivita revolučního státu je permanentně konstantní!

Cizince však ale nesmírně překvapí, když zjistí, že tento intenzivní dopravní provoz kdy má chodec potíže vůbec se pěšky dostat na druhou stranu silnice v revolučním státě úplně stejně tak trvá i večer, ba dokonce i o půlnoci a konec konců i velice brzy ráno – což je něco s čím se nikdy nesetkal!! To je cizinec již přímo šokován! To u něj v jeho kapitalistické zemi o půlnoci či brzy ráno všechny silnice zejí prázdnotou a jen kde tu něco projede tím či oním směrem, jinak ale kde nic – tu nic. V revolučním státě je ale se šokující stejností intenzita dopravního provozu úplně stejně veliká v  pravé poledne, večer, o půlnoci či brzy ráno – prostě absolutně vůbec žádný rozdíl zde neexistuje! Zatímco v kapitalistických státech se v podstatě “respektuje” slunce, v revolučním státě to vypadá tak, že revoluční stát úplně ignoruje to, zda-li je momentálně den anebo noc! Na intenzitě a čilosti hospodářských aktivit v revolučním státě do nemá absolutně žádný vliv. Ovšemže má to určitě i svá negativa – v poměru k počtu svých obyvatel má nepochybně revoluční stát výrazně větší spotřebu elektrické energie jako mají kapitalistické státy se srovnatelným počtem obyvatelstva, protože kapitalistické státy respektují fakticitu 24-hodinového dne a přes noc programově nepracují, ale pouze spí, zatímco v revolučním státě je zavedením 36 hodinového dne a “terciátním” pracovním dnem fakticky negováno to, zda-li je noc či den, a továrny, které jsou v provozu bez ohledu na denní či noční hodinu jedou na maximální výkon.

24.Režim nočního klidu v ubytovnách jednotlivých “terciátů”!

A tak i pro tohoto cizince je volba vhodného “terciátu” důležitá. Každý ze tří “terciátů” má vlastní ubytovny kde občané z příslušného “terciátu” bydlí. A tudíž každý z těchto tří “terciátů” má úplně jinak stanoveny hodiny “nočního klidu”. Takzvaný denní ruch trvá v celém teritoriu revolučního státu fakticky permanentně všude bez ohledu na to, zda-li je ta či ona denní nebo noční hodina. A všude to vypadá jako jedno veliké a rušné staveniště bez ohledu na to zda-li je den anebo noc. V noci sice místo slunce svítí silné elektrické reflektory ale jinak nelze říci, že by toto “rušné staveniště” bylo méně rušné než je tomu přes den. Ne, nic takového – je to všechno úplně stejné! Výnimkou jsou pouze okolí ubytoven jednotlivých “terciátů”, kde v časech kdy mají stanoven noční klid je tam skutečně v jejich okolí úplné ticho, aby se lidé příslušného “terciátu” mohli v klidu vyspat (a pokud je shodou okolností momentálně skutečně i noc, tak tam nikde žádné výraznější světlo nesvítí a udržuje se tam jakési dosti temné pološero umožňující dobrý spánek, aby spící lidé nebyli rušeni světlem). A protože všichni lidé nikde na světě nejsou absolutními, ohleduplnými andělíčky; tudíž úplně všichni lidé takoví nejsou ani v revolučním státě. Například může jít o nějaké výtržníky, kteří sami patří do jiného “terciátu” a momentálně mají tedy “den by mohlo třeba ze zlomyslnosti napadnout jít spícím spoluobčanům (patřícím do jiného terciátu), kteří momentálně mají “noční klid” jít hulákat v tomto čase do okolí jejich ubytoven. A tak vždy když má ten či onen “terciát” momentálně “noční klid”, tak v okolí těchto ubytoven se v tomto čase jejich nočního klidu pohybuje výrazně zvýšené množství policistů, kteří dohlížejí na to, aby jejich “noční klid” nikdo a nijak nerušil. Ba dokonce lidi, kteří do příslušného “terciátu” nepatří tam zpravidla policisté v čase nočního klidu vůbec ani do okolí těchto ubytoven nepustí, pokud nemají nějaký závažný důvod právě tam jít (výjimkou je například to, když jde třeba o přivolaného kněze, lékaře atd.). A zejména pokud je nějaký mezistátní – třeba – fotbalový zápas v revolučním státě a revoluční stát zvítězil a ulicemi města brouzdají a zpívají tisíce nadšených fanoušků, pak policie má opravdu pohotovost. Okolí ubytoven toho “terciátu” co má momentálně “noční klid” hermeticky uzavře a dovnitř do sektoru dané ubytovny během doby “nočního klidu” pouští pouze ty občany, kteří patří do příslušného “terciátu” a to též jen tehdy, pokud tam bydlí. A vůči cizincům se chovají stejně. Pokud má cizinec zapsán příslušný “terciát” jako jsou dané ubytovny tak je vpuštěn dál, jinak ne. Tudíž absolutně nejhorší je zapomenout si zapsat vůbec nějaký “terciát”.

25.Co by se mohlo stát cizincovi v revolučním státě, kdyby si vybral nevhodný terciát!

Navíc pro cizince je důležitá volba takového “terciátu”, kdy lidé nacházející se v daném “terciátu” spí alespoň přibližně v tom čase kdy i on chce spát. A aby se tak nestalo, že si vybere nevhodný “terciát”, v důsledku čeho zatímco pro něj bude třeba půlnoc a bude chtít spát, tak lidé v jeho “terciátu” budou mít právě jakoby naschvál pracovní den a třeba hned někde pod jeho oknem mu budou hlasitě zavíjet vrtačky nějakých kopáčů atd. A tudíž pečlivá volby vhodného “terciátu” je pro něj velice důležitá.

26.Šokující pravidelnost dopravních spojení veřejné hromadné dopravy v revolučním státě!

A nyní si popišme zhruba tu soukromou cestu zahraničního turisty do revolučního státu. Poté, co do svého cestovního pasu obdrží “vstupní vízum” revolučního státu plus převezme i dotyčnou čipovou kartu obsahující prostředky na živobytí nic mu nebrání, aby se třeba po území svého kapitalistického státu odvezl svým osobním automobilem až k hranicím revolučního státu, kde jeho jízda končí. Zde svůj osobní automobil zaparkuje na obrovském odstavném parkovišti, vezme svá zavazadla a jde pěšky přes obě celnice. Na celnici revolučního státu musí předložit pas i čipovou kartu. Poté musí odevzdat do úschovy veškeré předměty, kterých dovoz do revolučního státu je zakázán. Kromě jiného odevzdá i veškeré peníze, respektive doslova veškeré bankovky a mince veškerých měn všech států světa, které má u sebe. Samozřejmě, že o všech odevzdaných věcech se mu vydá písemné potvrzení a je to zaneseno i do počítače (a lze to kdykoliv zobrazit i samotnou čipovou kartou). Poté je podroben velice přísné celní prohlídce (prohlídku vykonávají vždy pracovníci celní služby, kteří jsou téhož pohlaví jako jimi prohlížená osoba). Poté je propuštěn dál do revolučního státu. Hned u každé celnice revolučního státu je nástupiště autobusové anebo vlakové linky vnitrostátní veřejné hromadné dopravy revolučního státu. Veškerá veřejná hromadná doprava je pro každého vždy bezplatná, a tak se každý odveze kam chce (ovšemže bez placení!). V kapitalistických státech je obvyklé, že doprava v nočních hodinách buď není vůbec žádná, anebo je alespoň výrazně zredukovaná. V revolučním státě je četnost dopravních spojení jezdících přes noc v podstatě úplně stejná jako i v noci. Ba dokonce – což je pro našeho cizince překvapivé – díky fungování takzvaného “terciátního” systému ekonomiky, vytíženost nočních spojů navzdory jejich fakticky stejné četnosti jako je tomu u denních spojů není o nic menší než je tomu u vytíženosti denních spojů. Anebo jinak řečeno – při hodnocení z kvantitativního hlediska nelze říci, že by snad celkově v noci cestovalo méně cestujících jako přes den. Výrazné dopravní špičky kdy by lidé v autobusech nebo vlacích revolučního státu byli “natlačeni jako sardinky” neexistují, právě tak jako ani neexistují doby kdy by zas naopak prostředky veřejné hromadné zeli prázdnotou. V kteroukoliv denní nebo noční hodinu cestuje totiž přibližně tentýž počet cestujících anebo jinak řečeno – hustota dopravních spojení je pravidelně úplně stejná bez ohledu na to zda-li je den anebo noc a úplně totéž lze říci i o vytíženosti (obsazenosti) veřejného hromadného prostředku.

27.V čem se skrývá tajemství obrovské ekonomické výkonnosti revolučního státu!

Turista se doveze na místo určení, kde si podle vlastního výběru vybere kteroukoliv ubytovnu z těch ubytoven, které přísluší k tomu “terciátu”, který si sám zvolil. Tam předloží čipovou kartu a oni ho tam ubytují. Revoluční stát dbá na to, aby měl tolik ubytovacích kapacit, které ve svém celostátním průměru představují desetinásobek počtu veškerého vlastního obyvatelstva. Ovšemže to znamená, že převážná většina ubytovacích kapacit je vždy neobsazena, má to však svůj význam a to ekonomický! Podobně jako třeba v armádě nejsou kasárna majetkem vojáků, kteří v nich bydlí; tak ani tyto ubytovny nejsou majetkem těch, kteří jsou v nich ubytováni - jsou vlastnictvím revolučního státu jako ostatně prakticky všechno!. Ostatně soukromé vlastnictví bylo zrušeno a nikdo není vlastníkem příbytku ve kterém bydlí, právě tak jako – což je pro kapitalistický svět něco absolutně nemyslitelné – byli zrušeny veškeré pracovní smlouvy, čím doslova jakoby úplně zanikla subjektivita jednotlivých podniků a celý revoluční stát se tak stal jedním velikým podnikem. A pracovník tudíž již není zaměstnancem pouze té své malé “továrničky”, ale je zaměstnancem celého revolučního státu. A tudíž revoluční stát může od kohokoliv požadovat výkon práce v kterékoliv ze svých hospodářských jednotek nacházejících se kdekoliv na teritoriu celého revolučního státu. Význam to má z důvodů ekonomických, kdy podle konkrétních ekonomických prognóz stát může kdykoliv třeba i ze dne na den zavřít kteroukoliv fabriku pokud mají ekonomičtí experti revolučního státu pocit, že ním produkované zboží (agregátní nabídka) přesahuje rozumné potřeby revolučního státu a současně zaměstnance právě tak odlifrovat třeba i na druhý konec revolučního státu kde díky tomuto obrovskému přebytku továren (ekonomických jednotek) ale i ubytovacích kapacit tyto lidi tam ubytují, aby tak tito lidé začali pracovat v těch továrnách kde začíná agregátní nabídka pokulhávat za rozumnými potřebami. A takto jsou podle konkrétních ekonomických potřeb revolučního státu prakticky všichni práceschopní obyvatelé permanentně “přelévány” mezi všemi ekonomickými jednotkami revolučního státu! Nezaměstnanost i přezaměstnanost je v revolučním státě absolutně nulová a tudíž nelze říci, že by nějaká pracovní síla osob zařazených do pracovního procesu “ležela ledem” tj.nepracovala. Ani nelze říci, že by kdokoliv měl málo práce, popřípadě, že by byl zařazen k takové práci, která není příliš potřebná. Naopak! Tento systém jako celek zajišťuje skutečnou “maximalizaci zisku” ekonomiky revolučního státu z práce každého jednoho jejího pracovníka!

28.Potencionální produkt ekonomiky revolučního státu dosahuje absolutního maxima!

A tak ekonomika revolučního státu fakticky dosáhla to, po čem kapitalistická ekonomika od dob Adama Smitha až dodnes fakticky jen marně snila – totiž vyrovnání agregátní nabídky s agregátní poptávkou na samotné absolutní horní hranici potencionálního produktu ekonomiky nejen při stoprocentní zaměstnanosti veškerého práceschopného obyvatelstva, ale i stoprocentní maximalizace využitelnosti veškeré pracovní síly, kterou má revoluční stát k dispozici. A to navíc nejen nějak krátkodobě a přechodně, ale dokonce permanentně. Ovšemže když mluvím o agregátní nabídce a agregátní poptávce v souvislosti s Adamem Smithem, myslím to pouze obrazně! Ve skutečnosti - exaktně vzato - samotný Adam Smith tyto pojmy ještě vůbec ani jen neznal, protože do moderní ekonomické teorie je zavedl až geniální britský ekonom John Maynard Keynes. Pokud jde o kapitalistickou ekonomiku kategoricky odmítám učení obou Friedmanů i Hayeka a jim podobných takzvaných klasiků či monetaristů. A částečně do jisté míry – pro oblast kapitalistické ekonomiky - akceptuji pouze učení keynesiánské ekonomie. A to navíc též jen u určitých základních teoretických postulátů keynesiánců jako například ekonomické učení “o spotřebě a úsporách”, učení o “nutnosti intervencí vlády a používání fiskálních nástrojů pro stimulaci agregátní poptávky” a částečně i keynesiánskou teorii “o určení produktu”, respektive o “determinaci agregátní poptávky” (byť i samozřejmě, že s určitými výhradami – v kapitalistické ekonomice totiž agregátní poptávka má sice skutečně tendenci zaostávat za agregátní nabídkou, hlavní příčinou je však její tržní vyrovnání při nevyužití ekonomických zdrojů, nezaměstnanosti a tedy “vyrovnání” hluboko pod potencionálními možnostmi ekonomiky. A nikoliv tedy jen pokulhávání fixních cen určitých vstupů jak se mylně domníval Keynes! ) atd.

29.Vítězství světové revoluce se uskuteční bez “jediného výstřelu” pokojnou cestou!

Domnívám se, že světová revoluce by mohla zvítězit i pokojnou, nenásilnou cestou. Pokud by revoluční stát byl velikou velmocí, tak by i bez války okolitý svět díky své vysoce výkonné ekonomice jednoduše “uzbrojil”. Ekonomika ostatních kapitalistických států totiž objektivně není schopna “držet krok” s obrovskou ekonomickou výkonností revolučního státu za jehož závratným růstem ekonomiky by všechny kapitalistické ekonomiky stále více a více zaostávaly. Podle mých výpočtů, by ekonomika revolučního státu byla při přepočtu HDP na obyvatele až téměř trojnásobně výkonnější než je tomu u “klasických” kapitalistických států. Obrovská ekonomická převaha revolučního státu oproti vůči ní stále více a více zaostávajícím ekonomikám takzvaných “vyspělých kapitalistických států” by umožnila revolučnímu státu vynaložit mnohem větší množství prostředků a zdrojů i na vojensky využitelný výzkum a vývoj, což by mu zajistilo i převahu technologickou, což by zas vedlo k multiplikačnímu efektu ještě většího růstu ekonomiky revolučního státu a většího zaostávání takzvaných “vyspělých” – ve skutečnosti ale v poměru k revolučnímu státu výrazně zaostalých a stále více a více zaostávajících ekonomik těchto takzvaných “vyspělých kapitalistických států”. Snaha těchto kapitalistických států příliš nezaostávat, či alespoň trochu zpomalit obrovské tempo zaostávání jejich kapitalistických ekonomik za ekonomikou revolučního státu by vedlo v těchto kapitalistických státech k drakonickému nárůstu daňové zátěže v enormním úsilí jejich vlád vyždímat více finančních prostředků ze své v poměru k revolučnímu státu relativně stále více a více zaostávající ekonomiky, aby je pak mohla využívat k účelům stále více a více rostoucím nákladům na zbrojení, zejména pak na vojensky využitelný vlastní technologický výzkum a vývoj. Ani to by však u kapitalistických ekonomik nevedlo k zmírnění tempa jejich ekonomického a technologického zaostávání za revolučním státem. Navíc v kapitalistických státech takto stále více a více rostoucí daňová zátěž by jen prohlubovala recesi a poté i hlubokou depresi jejich ekonomik až by vše skončilo úplným kolapsem jejich kapitalistické ekonomiky, potažmo dobrovolného recipování hodnot revolučního státu.

30.Proč kapitalismus dosahuje tržní “vyrovnání” hluboko pod potencionálními možnostmi své ekonomiky?

Kapitalistická ekonomická roztříštěnost, kdy lidé mají pracovní smlouvy s jednotlivými firmičkami je nanic. Tato samotná firma buď má nedostatek pracovníků v poměru ke svým potencionálním možnostem (například počtu zakázek), protože se obávala přezaměstnanosti. Jindy má přezaměstnanost a musí propouštět, což zas jen tak úplně jednoduché není. A i když se jí poštěstí trefit se přesně do ideálního stavu zaměstnanců v poměru k zakázkám a třeba se i blíží svému potencionálnímu produktu (což je ideál!) je to přece jen dočasné, protože počty zakázek permanentně kolísají, potřeba objemu práce nikdy není trvale konstantní. V kapitalistické ekonomice pokud zboží nejde na odbyt a vyrábí se již jen na sklad, zpravidla nelze továrnu ze dne na den jen tak zavřít a všechny zaměstnance navíc ještě vyexpedovat do jiné továrny, kde naopak přežívají boom a tudíž naopak tyto pracovníky ještě potřebují, aby zde mohli uspokojit veškerou agregátní poptávku, kterou je ekonomicky výhodné uspokojit! Částečně tohle mohou dělat (a také i dělají!) pouze mamutí akciové společnosti, které často přelévají své zaměstnance mezi svými jednotlivými továrnami (ekonomickými jednotkami). Nicméně i jejich možnosti mají své objektivní hranice dané jejich velikostí, respektive relativní malostí a tedy objektivními možnostmi tohle činit.

31.Maximální potencionální produkt kapitalistické ekonomiky je výrazně výše než její reálny produkt!

Navíc ekonomická politika revolučního státu je výrazně restriktivní pokud jde o akceptaci šíře spotřeby. Čistý zisk revolučního státu je tudíž enormní. Tržní mechanismus kapitalistické ekonomiky sice má tendenci dosahovat “vyrovnání” nabídky a poptávky, ve skutečnosti však ale všechny segmenty kapitalistické ekonomiky toto vyrovnání dosahují hluboko pod hranicí svého maximálního potencionálního produktu jaký by mohli mít při stoprocentní zaměstnanosti v kausální souvislosti s maximalizací ekonomického vytížení pracovní síly každého jednoho pracovníka, kterého možno dosáhnout pouze tehdy, když každý pracovník bude mít pracovní povinnosti zaměstnance ve vztahu k absolutně všem potencionálně možným ekonomickým jednotkám absolutně celého státu a nikoliv tedy pouze k té své jedné továrničce se kterou má pracovní smlouvu a tudíž pouze tam pracuje. U kapitalistického státu jedinou jeho výjimkou je jeho armáda v stave absolutní pohotovosti (nezná totiž ani nezaměstnanost a ani přezaměstnanost, respektive pouze vojenský systém dosahuje pracovní maximalizaci pokud jde o maximalizaci vytížení pracovní síly vojáků), která funguje na obdobných principech jako celý revoluční stát samotný. Nicméně armády ač jsou sice potencionálně tím ekonomicky nejvýkonnějším tělesem pracovních sil – se k hospodářské činnosti nevyužívají, ba dokonce nechávají se flákat v kasárnách. Tudíž kapitalistické státy (lhostejno zda-li polykapitalistické anebo monokapitalistické) budou stále více a více hospodářsky zaostávat za prudce rostoucí ekonomikou revolučního státu.

32.Srovnání ekonomické podstaty revolučního státu s ekonomikami kapitalistickými!

Polykapitalistické státy totiž věří ve fungování tržního systému, monokapatalistické státy zas věří ve své “pětiletky”, tj.pětileté plány. Jedno i druhé je ale špatné a ve skutečnosti neefektivní! Tržní systém polykapitalistických států dosahuje sice skutečně tržního vyrovnání nabídky a poptávky, dosahuje ho však ale hluboko pod potencionálním produktem své ekonomiky, zpravidla navíc i za situace, kdy nezanedbatelná část jeho pracovních sil “leží ledem” (tj.nezaměstnaní, prostě lidé nevyužití k práci). Typické monokapitalistické státy zas formálně vyřešili nezaměstnanost pouze tím, že ji promítly do “prozaměstnanosti” a neefektivity, a to navíc nepružně svoji ekonomiku svazují zkostnatělými “pětiletými plány”. Jen revoluční stát tóruje "motor" své ekonomiky na téměř samotné hranici potencionálního produktu své ekonomiky, tj. reálný produkt ekonomiky revolučního státu se prakticky téměř rovná i jejímu maximálnímu potencionálnímu produktu a to navíc nejen na nějakou krátkou přechodnou dobu, ale fakticky permanentně! Revolučnímu státu umožňuje to jednak zrušení měny, soukromého vlastnictví, zavedení všeobecné pracovní povinnosti obyvatelstva vůči státu se současným zrušením všech pracovních smluv; jednak i vyspělá, rozvinutá hospodářská infrastruktura, všech továren a jiných ekonomických jednotek je takové množství, že jejich úhrnný počet pracovních míst odpovídá zhruba desetinásobku počtu práceschopného obyvatelstva revolučního státu a rovněž tak i ubytovací kapacity revolučního státu též téměř desetinásobně přesahují počet občanů revolučního státu. Ekonomika revolučního státu je sice řízena centrálně asi jako armáda, nikoliv však ale centrálně na způsob nějakých pětiletých či jiných plánů nebo normativů jak to dělali či dělávali monokapitalistické státy. Ekonomika revolučního státu je řízena centrálně operativním způsobem, respektive podobným způsobem jako jsou řízené armády prakticky všech moderních států (a to včetně i těch nejdemokratičtějších, či “nejtržnějších”!). Revoluční stát operativně reaguje na ekonomický vývoj a pružně permanentně žongluje, respektive přelévá pracovní síly celého revolučního státu mezi všemi továrnami a jinými hospodářskými jednotkami, které má revoluční stát na celém svém teritoriu k dispozici. Nezaměstnanost revolučního státu je nulová, přezaměstnanost taky nulová a maximalizace hospodářského užitku z využití práce každého pracovníka prakticky absolutní. Navíc pružnost jakou má revoluční stát tím, že může kteroukoliv svoji hospodářskou jednotku doslova ze dne na den dočasně zavřít a její dělníky přelít právě tak rychle někam úplně jinam, kde jejich práci můžou efektivněji využít je něco, čemu kapitalismus se svojí roztříštěností (lhostejno zda polykapitalismus anebo monokapitalismus) nikdy nemůže konkurovat a tudíž kapitalistické státy budou ekonomicky za revolučním státem velice zaostávat. V každém kapitalistickém podniku je pracovník totiž svázán coby pupeční šnúrou svoji pracovní smlouvou pouze se svojí “továrničkou” jejíž konjunkturu i recesi sdílí v dobrém i ve zlém a problémy jiných ekonomických jednotek mu mohou být (a také i jsou!) úplně ukradeny! V kapitalistické ekonomice říká se tomu sice "konkurenční prostředí", nicméně jeho stinnou stránkou je právě tato totální ekonomická schizofrenie, kde konkurence má prioritu před efektivní vzájemnou koordinací. Idea maximalizace zisku takovéhoto jednotného monopolního subjektu - státu je kapitalismu naprosto cizí!

33.Co znamená zavedení 36-hodinového dne v praxi!

Občané revolučního států mají svůj revoluční kalendář s 36-hodinovým dnem zahrnující střídavě dva dni a jednu noc a pak zase dvě noci a jeden den. Celá země je poseta obrovským množstvím elektrických reflektorů řízených počítači a vybavených citlivými světelnými čidly. Stačí, když slunce zajde za oblaka a hned se částečně tyto reflektory rozsvěcují a s postupem večera a noci světlo těchto elektrických reflektorů ještě sílí. Každý ze tří “terciátů” má svůj “noční klid” někdy jindy, není podstatné, zda-li objektivně je právě den či noc. Drtivá většina občanů revolučního státu si to zpravidla ani jen nijak bezprostředně neuvědomuje zda-li je momentálně den anebo noc. Dokonce i cizinec z kapitalistického státu, který je v revolučním státě již několik dnů, pokud zrovna nemá se sebou digitální hodinky ukazující mu zda-li jsou tři hodiny anebo patnáct hodin to fakticky neví pokud je zataženo. Ovšemže o 15.00 hod. by mělo svítit slunce, zatímco ve 3.00 hod. brzy ráno zas měsíc a hvězdy. Pokud je ale zataženo tak není vidět absolutně nic! Venku prakticky vždy více či méně intenzivně svítí elektrické reflektory tak, aby bylo permanentně vždy takové intenzivní světlo jako je za slunečního dne. Je tedy den? Je noc? – to ví jen Bůh! Za této situace si tento cizinec ani jen netroufne riskovat, aby telefonoval domů. Pokud by bylo 15.00 hod. pak by bylo ovšemže vše v pořádku; pokud by však byli jen 3.00 hod. brzy ráno, to by vyzvánění telefonu vzbudilo jeho blízké (pokud si telefon na noc nevypínají) kteří právě spí. Ti by se oni patrně nejprve vyděsili, že proč proboha v takovouto nevhodnou dobu nadránem telefonuje, že zda-li se proboha nestalo nějaké neštěstí nebo něco mimořádného. A nakonec až by se jeho blízký v kapitalistickém státě, kterému tento cizinec z revolučního státu zatelefonoval dozvěděl, že se vlastně nic mimořádného nestalo a že telefonuje jen tak, tak by mu ten jeho blízký nacházející se v kapitalistickém státě ještě i rozhořčeně vynadal “Copak ti již úplně šibe! To nevíš ty debile kolik je právě teď hodin?!”

34.Všeobecně o “nonstop” práci úřadů, lékařských ambulancí, knihoven, kostelů atd.

A jak je to s úředními hodinami jednotlivých úřadů? Jak je to s ambulantními hodinami lékařů? Jak je to s bohoslužbami v kostelech? Jak je to s veřejnými knihovnami? Atd. I v těch nejvyspělejších kapitalistických státech si již dnes lidé pomaly někde zvykají na to, že alespoň v těch největších hypermarketech v největších městech svého státu mají otevřeno po celých 24 hodin denně po všech 365 dnů kalendářního roku. Pokud jde o revoluční stát – tak ten jde v tomto trendu ještě dál! Nonstop v něm pracují i ministerstva, úřady, ordinace lékařů, kostely, knihovny a vlastně prakticky všechno (popřípadě téměř všechno) na co si jen pomyslíte. Ovšemže úředníci se střídají, lékaři se střídají, kněží se střídají, knihovníci se střídají atd. Ba svým způsobem velice blízko tomuto modelu to tak funguje dokonce i v těch nejmenších vesnicích i na venkově! I když tam třeba úřady, ordinace lékařů, kostely, knihovny atd. nefungují úplně nonstop, jejich provoz se ale tomu velice blíží. Je to dáno tím, že i venkovští úředníci, venkovští lékaři, venkovští kněží či venkovští knihovníci jsou rovněž zaděleni do jednotlivých terciátů.

35.Konkrétněji o “nonstop” práci úřadů, lékařských ambulancí, knihoven, kostelů atd.

Abych to vysvětlil co nejjednodušeji vemme si jako příklad jednu malou vesnici v kapitalistickém státě (kde tudíž žádný terciátní systém neexistuje) kde je kostel s jedním knězem, který má jednu mši svatou denně (byť i dotyčný kněz má těchto farností třeba i více, ale to zde není podstatné). Představme si něco podobného v revolučním státě – zde jsou tří kněží s tím, že každý jeden z těchto tří kněží je začleněn do jiného terciátu než jeho ostatní dva kolegové. A každý jeden z nich si v rámci optimálního času svého vlastního terciátu i odslouží v daném kostele tu svoji jednu mši svatou. A podobně funguje i zdravotní středisko – přicházejí doň tří praktičtí lékaři, přičemž každý jeden z těchto tří lékařů je též začleněn do jiného terciátu než jeho ostatní dva kolegové. A ovšemže i zde platí, že v rámci určitého optimálního času svého vlastního terciátu má každý jeden z těchto tří lékařů i nějaké ty své vlastní ordinační hodiny. A obdobně fungují i úřady, i knihovny a prakticky i všechno ostatní. Terciáty jsou ovšemže závazné pro všechny osoby zařazené do pracovního procesu z pozice pracovníků. Tytéž terciáty však ale nejsou závazné pro občany, kteří vystupují z pozice klientů, úředních stránek, pacientů, čtenářů, farníků atd. Jinými slovy například pacient má svobodnou volbu zdravotnického zařízení, což znamená že má právo v daném zdravotnickém zařízení kde je evidován přijít ke kterémukoliv z dotyčných tří lékařů v rámci jejich úředních hodin a to bez ohledu na to, do kterého terciátu ten či onen lékař patří. Tudíž za těchto okolností v revolučním státě ani neexistuje nic takového jako takzvaná noční či sváteční pohotovost, protože faktická existence noční či sváteční pohotovosti je de facto zajištěna již samotnou fakticitou existence terciátního systému (nicméně nepopírám, že míst kde je vykonávána lékařská praxe je možná méně než je tomu za srovnatelných okolností dnes v kapitalistických státech). Pokud jde o mše svaté v kostele je to něco podobného – přijít do kostela může absolutně kdokoliv! Ovšemže s praktických důvodů s největší pravděpodobností drtivá většina věřících na mši svaté budou skutečně ti věřící, kteří jsou zařazeni v témže terciátu jako dotyčný kněz co tuto mši svatou slouží, protože objektivně je její čas skutečně optimální pouze pro tyto věřící. Pro věřící s ostatních dvou terciátu je z jejich subjektivního pohledu totiž tato mše svaté buď velice moc “pozdě” v noci anebo naopak velice moc “brzy” ráno. Jinak ale nic (kromě těchto pro ně ne zcela vhodných časů) jim nebrání přijít třeba i na tuto mši svatou nebo jinou bohoslužbu, a ovšemže pokud přijdou, tak kněz je nijak nediskriminuje pro to, že patří do jiného terciátu, anebo jinak řečeno, kněz se jim bude věnovat úplně stejně jako komukoliv jinému. A na podobných principech jako již zmínění lékaři či kněží fungují i veškeré úřady, knihovny a prakticky i všechno ostatní!

36.A jak je to z denním tiskem v revolučním státě?

Nezmínil jsem ještě tisk. Sazba novin, tištění novin v tiskárnách, posléze rozvoz novin po celém státě a jejich distribuce “in natura” do jednotlivých novinových stánků je totiž imanentní pouze kapitalistickým státům. Ostatně v kapitalistickém státě tohle vše svým způsobem i má určité opodstatnění, protože noviny tam nejsou zadarmo, ale každý kdo příslušný výtisk chce mít musí za ně řádně zaplatit. A kým samotný revoluční stát nezrušil měnu a soukromé vlastnictví tak vlastně i u něj tohle všechno fungovalo takovýmto způsobem. Zrušením měny a soukromého vlastnictví v revolučním státě i zde došlo ke změně! Noviny jsou úplně bezplatné, současně však ale odpadlo jejich sázení, tisk v tiskárnách, rozvoz a distribuce do jednotlivých stánků, jako i jejich prodej. Každé periodikum se prostě omezilo pouze na to, že se jednoduše každé “číslo” v příslušných formátech umístí na jejich webových stránkách na Internet. A prakticky každý má počítač s připojením na Internet a tudíž si to na něm může přečíst. Ba dokonce ani ti lidé, kteří rádi čtou noviny “in natura” nepřišli nijak zkrátka! Všude jsou totiž k dispozici i příslušné počítačové tiskárny s příslušným čistým “novinovým” papírem. Pokud tedy někdo chce mít výtisk “in natura”, není nijaký problém si do této tiskárny založit čistý novinový papír a tyto noviny si jednoduše vytisknout v kvalitě prakticky srovnatelné s kvalitou běžných “klasických” tiskáren kde si v kapitalistických státech jednotlivé redakce nechávají tisknout svá periodika před tím než je rozvážejí a distribuují do jednotlivých novinových stánků za učelem jejich prodeje po celém teritoriu státu. Na rozdíl od kapitalistických států v revolučním státě tohle všechno vzhledem k bezplatnosti všeho (a tedy i novin) je již úplně nadbytečné a tudíž revoluční stát od jakéhokoliv jednotně organizovaného sázení, tištění, rozvozu a distribuce “novin” úplně upustil plus všechny novinové stánky dokonce i zrušil, čímž kromě jiného ušetřil i hodně pracovních sil lidí, kteří pracovali jako sazeči, tiskaři, řidiči rozvážející tisk, prodejci v novinových stáncích atd.

37.Všeobecně o logisticko – distribučních centrech a jejich funkci!

Nezmínil jsem zatím obchody, protože po zrušení měny a soukromého vlastnictví v pravém slova smyslu vlastně absolutně žádné obchody v celém revolučním státě nikde ani neexistují. Jediné, co se svým způsobem obchodům podobá je hustá celostátní síť logisticko – distribučních center, kam občané chodí fasovat zejména spotřební zboží. Logisticko – distribuční centra po jednom existují v každé co i jen trochu větší vesnici. Pokud jde o srovnání – hustoty této sítě logisticko – distribučních center tak lze říci, že je to přibližně na stejné úrovni jako je celostátní síť například poštovních úřadů. Taky i platí, že tato logisticko – distribuční centra nejsou všechny ani zdaleka stejně veliké, ba dokonce existuje mezi nimi i určitá hierarchie, ba dokonce i vztahy subordinační! Jsou totiž logisticko – distribuční centra krajská, nižší jsou okresní a nejnižší jsou “základní”. Tuto hierarchickou strukturu,je snad možno částečně přirovnat k hierarchii soudů nebo policie. Jsou však ale i výrazné rozdíly! Například pokud v jistém městě již existuje Okresní logisticko – distribuční centrum, plní v témž městě rovněž i funkce “základního” logisticko – distribučního centra, a tudíž nějaké jiné samostatné “základní” logisticko – distribuční centrum tudíž již v témž městě již neexistuje. Podobně tak pokud v jistém městě již existuje Krajské logisticko – distribuční centrum, plní v témž městě rovněž i funkce okresního a “základního” logisticko – distribučního centra, a tudíž nějaké jiné samostatné okresní a ani “základní” logisticko – distribuční centrum tudíž již v témž městě již neexistuje. Pokud to však třeba ale specifické místní podmínky vyžadují (například obrovská rozhlehlost území, několikamilionové velkoměsto atd.) tato struktura nijako nebrání tomu, aby Základní logisticko – distribuční centra měla zřízeny ve svém správním obvodům i různé filiálky či detašovaná pracoviště svého Základního logisticko – distribučního centra. A ovšemže úplně totéž se vztahuje i na krajská a okresní logisticko – distribuční centra pro ty správní obvody Základního logisticko – distribučního centra, kde sami plní jeho funkci.

38.Hierarchická struktura logisticko – distribučních center!

Všechna krajská, okresní i základní logisticko – distribuční centra jsou přímo podřízeny “Revolučnímu výboru pro správu majetku a jeho řízení” což je nejvyšší orgán státu pokud jde o veškeré ekonomické záležitosti, přičemž tento samotný “Revoluční výbor pro správu majetku a jeho řízení” je přímo podřízen absolutně nejvyššímu státnímu orgánu “Nejvyššímu revolučnímu výboru”, který především jako nejvyšší politický a exekutivní orgán státu má možnost rovněž přímo ingerovat do činnosti všech krajských, okresních a “základních” logisticko – distribučních center, právě tak jako má možnost přímo ingerovat absolutně do čehokoliv co se týká exekutivy revolučního státu. Kromě toho každému krajskému logisticko – distribučnímu centru právě tak podléhají i všechna okresní a “základní” logisticko – distribuční centra, která se nacházejí ve správním obvodu dotyčného krajského logisticko – distribučního centra. Stejně tak i každému okresnímu logisticko – distribučnímu centru právě tak podléhají i všechna Základní logisticko – distribuční centra, která se nacházejí ve správním obvodu dotyčného okresního logisticko – distribučního centra. Pokud jde o zásobování logisticko – distribučních center zbožím, “Revoluční výbor pro správu majetku a jeho řízení” pečuje o zásobování především všech Krajských logisticko – distribučních center, ale podle konkrétních podmínek může přímo zásobovat i jednotlivé okresní a “základní” logisticko – distribuční centra prakticky na celém teritoriu revolučního státu. Krajská logisticko – distribuční centra zas pečují o zásobování především všech Okresních logisticko – distribučních center ve svém správním obvodu, ale podle konkrétních podmínek může přímo zásobovat i jednotlivé Základní logisticko – distribuční centra nacházející se v jejich správním obvodu. A každé Základní logisticko – distribuční centrum zodpovídá i za zásobování všech svých vlastních filiálek a detašovaných pracovišť (ovšemže pokud ve svém správním obvodu má i nějaké takovéto “své” filiálky či detašovaná pracoviště zřízeny).

39.Optimalizační kooperace jednotlivých logisticko – distribučních center!

Tato struktura však ale nevylučuje, aby podle potřeb a konkrétních specifických podmínek se jednotlivé logisticko – distribuční centra spolupodíleli přímo i na zásobování i jiných logisticko – distribučních center například proto, že “docházející” zboží může tak dodat ke prospěchu spotřebitelů rychleji než by tomu bylo například tehdy pokud by se striktně zachoval oficiální úřední subordinační postup; anebo když ho některé logisticko – distribuční centrum z nejrůznějších důvodů požádá aby určité zboží bylo mu takto dodáno; jindy je to takhle i efektivnější, například proto, že někdy z určitého Krajského logisticko – distribučního centra to k některým Okresním logisticko – distribučním centrům nacházejících se na teritoriu sousedního kraje může být i blíže než je tomu z jeho vlastního krajského města, kde se nachází jeho vlastní nadřízené Krajské logisticko – distribuční centrum; anebo z určitého Okresního logisticko – distribučního centra to k některým Základním logisticko – distribučním centrům nacházejících se na teritoriu sousedního okresu (ba někdy dokonce i kraje!) může být i blíže než je tomu z jeho vlastního okresního města, kde se nachází jeho vlastní nadřízené Okresní logisticko – distribuční centrum; a obdobně (nejrůznějších možností optimalizační kooperace jednotlivých logisticko – distribučních center je ovšemže ale mnohem více než jsem uvedl!)

40.Fungování a ekonomická výhodnost logisticko – distribučních center!

Pokud jde o samotné srovnání činnosti Základního logistisko – distribučního centra jako quasi “obchodu” lze zde říci, že všechno podléhá velice přísné evidenci a kontrole. Každý občan revolučního státu má vlastní čipovou kartu, která mu slouží jako rozšířený doklad totožnosti, přenosná zdravotní dokumentace, elektronické stravenky ve velkojídelnách a také i cosi, co svým způsobem trochu připomíná platební kartu pro účely fasování spotřebního zboží v logisticko – distribučním centru (i když ve skutečnosti mluvit o “platební kartě” je zde velice nepřesné!). Jinak ale čipová karta obsahuje samozřejmě, že i údaj o tom, do kterého terciátu je občan začleněn. A každoměsíčně se centrálně všem občanům revolučního státu namarkují na jejich čipovou kartu “životní potřeby” které lze si vyfasovat v kterémkoliv logisticko – distribučním centru a to kdykoliv v jejich úředních hodinách. Všechny krajské i všechny okresní logisticko – distribuční centra fungují “nonstop”, ba dokonce nonstop pracují i mnohá Základní logisticko – distribuční centra. A podobně jak je to u úřadů, lékařských ambulancí, kostelů a knihoven, tak i zde každý jeden ze tří terciátů má v optimálním časovém rozmezí vyhovujícím každému jednomu z dotyčných tří terciátů někdy i úřední hodiny (tj. každodenně v průběhu 36 hodinového dne jsou tato “období” tedy celkem tři!), které sice primárně slouží potřebám svého terciátu, nicméně mají povinnost obsloužit úplně každého občana revolučního státu a to bez ohledu na to, do kterého terciátu je začleněn, jako i bez ohledu na místo jeho momentálního pobytu. Samozřejmě, že právní předpisy blíže vymezují jaké právní následky má to, pokud si občan některé “životní potřeby” nevyzvedne – respektive, zda-li tyto nevyzvednuté “životní potřeby” po uplynutí určité doby “propadají”, anebo zda-li se prolongují do dalšího období a za jakých podmínek a v jakém rozsahu. Právní předpisy vymezují i podmínky a rozsah možných substitucí, respektive možností na místo určitého na čipové kartě občana explicitně “namarkovaného” spotřebního zboží si vyzvednout zboží jiné, respektive podobné. V kapitalistickém státě existuje milióny nejrůznějších potravin, drogérií, textilných prodejem a jiných specializovaných obchodů. V revolučním státě milióny a milióny těchto prodejen a “prodejniček” jednoduše se zrušilo, respektive revoluční stát všechno sjednotil do gigantických logisticko – distribučních center, kterých je sice co do kvantity výrazně méně jako byl počet zrušených obchodů, ba dokonce i celkový počet zaměstnanců pracujících ve všech logisticko – distribučních centrech je výrazně nižší než byl celkový počtu zaměstnanců, kteří pracovali ve všech těchto zrušených prodejen a prodejničkách jednotlivých obchodů a obchůdků za kapitalismu.

41.Optimální stravování a výživa v revolučním státě!

A obdobná pravidla platí i u stravování. Vzhledem k tomu, že tato problematika je značně složitá přistavím se při ní zde podrobněji. Předně třeba velice důsledně rozlišovat pojem “jídlo” a pojem “dieta”. Zde v realitě revolučního státu jsou to totiž dva absolutně rozdílní pojmy, které neslobodno zaměňovat! Každý občan revolučního státu má manifestem garantováno právo na minimálně tři jídla denně ve velkokapacitních velkojídelnách. Myslí se tím 36 hodinový den bez dvanáctihodinového období vlastního terciátu (tj. fakticky období 24 hodin!). Žáci, učni, studenti a osoby zařazené do pracovního procesu (prakticky tedy absolutně úplně všichni občané revolučního státu!) mají v rámci časového období “práce” vlastního terciátu nárok navíc i na “diety”. Jaký je rozdíl? Jídla se vaří v gigantických velkokuchyních a podává se ke konzumaci ve velkokapacitních velkojídelnách po celém teritoriu revolučního státu. Ekonomickou filozofií velkokapacitního vaření v gigantických velkokuchyních je uvařit relativně co nejlevněji kvalitní a zdravé jídlo ve všeobecnosti. Levnost těchto jídel nespočívá v tom, že by snad tato jídla nebyla chutná, zdravá, výživná či kaloricky dostatečná! Levnost těchto jídel spočívá pouze v tom, že jsou vařeny hromadně “ve velkém”! A díky tomu tedy “v ekonomickém přepočtu” na jednu porci toto jídlo z gigantických velkokuchyní ekonomicky vyjde mnohem levněji, než by byla hodnota téže porce jídla, kdyby si třeba totéž jídlo vařila každá rodina sama, tj. “pouze v malém množství porcí”. U “diet” je zas filosofie úplně odlišná. Zatímco, pokud jde o “jídla” tato jsou pro všechny občany absolutně stejná bez jakéhokoliv rozlišování, pokud jde naopak o “diety” zde naopak existuje naopak velice široká variabilita, respektive diverzifikace jednotlivých jídel v závislosti na tom, jaká konkrétní činnost je dotyčným konkrétním občanem v rámci jeho vlastního terciátu vykonávána. Anebo vyjádřím to ještě i jinak: zatím co hlavní filozofií “jídla” je jeho vařením v gigantických velkokuchyních uvařit ho tak relativně co nejlevněji; hlavní filozofií “diety” je zas poskytnout žákům, učňům, studentům a osobám zařazeným do pracovního procesu v rámci trvání časového období “práce” jejich vlastního terciátu takové pro ně biologicky co nejoptimálnější speciální jídlo, které je bude v co nejmaximálnější míře stimulovat k maximálnímu pracovnímu výkonu (tj.maximálně zdravá výživa!). Anebo ještě úplně jinak řečeno: zatím co u vaření “jídel” mají hlavní slovo ekonomové; u vaření “diet” mají hlavní slovo lékaři! Heslem “jídla” je “co nejlevnější zdravé, chutné, výživné a současně i kaloricky dostatečné jídlo; heslem “diety” je zas “stimulace k maximálnímu pracovnímu výkonu skrze zdravou, chutnou, výživnou a současně i kaloricky dostatečnou stravou a jeho cena je zde až druhořadá! Zatímco “jídla” jsou celostátně ve všeobecnosti stanoveny jako tři denně, pokud jde o “diety” je dokonce i jejich počet stanovován velice individuálně příslušnými odborníky, tj.lékaři (proto jejich počet nikde ani neuvádím!). Diety navíc nutno ještě odlišovat od takzvaných “zdravotních diet” které jsou zase určeny dětem, mladším žákům, starým a nemocným lidem, které sice rovněž konstruují lékaři, avšak konstruují je pro tyto osoby výlučně pouze ze zdravotních důvodů (tj. nejedná se zde o jejich “stimulaci k maximálnímu pracovnímu výkonu”).

42.Ještě jednou ve všeobecnosti k problematice zrušení trestu smrti!

V revolučním státě je takzvaný trest smrti zrušen! Někteří lidé si však pod pojmem zrušení trestu smrti představují absolutní nemožnost, aby kdokoliv byl legálním způsobem zbaven života. Tohle totiž je absolutně nesprávná představa – v takovéto podobě zrušení trestu smrti nefunguje totiž absolutně nikde na světě!

43.Pro porovnání – jak chápe zrušení trestu smrti právní řád České republiky!

Například pokud jde o Českou republiku v Čl.6 odst.1 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. v platném znění je uvedeno: “Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením”; v Čl.6 odst.2 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. v platném znění je uvedeno: “Nikdo nesmí být zbaven života”; v Čl.6 odst.3 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. v platném znění je uvedeno: “Trest smrti se nepřipouští” a nakonec v Čl.6 odst.4 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. v platném znění je zas uvedeno doslova: “Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.”

44.Pre porovnanie – ako chápe zrušenie trestu smrti právny poriadok Slovenskej republiky!

Pokiaľ ide o Slovenskú republiku – je to podobné! Podľa Čl.15 odst.1 Ústavy Slovenskej republiky č.460/1992 Zb. v platnom znení sa uvádza: “Každý má právo na život. Ľudský život je hodný ochrany už pred narodením”; podľa Čl.15 odst.2 Ústavy Slovenskej republiky č.460/1992 Zb. v platnom znení sa uvádza: “Nikto nesmie byť pozbavený života”; podľa Čl.15 odst.3 Ústavy Slovenskej republiky č.460/1992 Zb. v platnom znení sa uvádza: “Trest smrti sa nepripúšťa” a nakoniec podľa Čl.15 odst.4 Ústavy Slovenskej republiky č.460/1992 Zb. v platnom znení sa uvádza doslova: “Podľa tohoto článku nie je porušením práv, ak bol niekto pozbavený života v súvislosti s konaním, ktoré podľa zákona nie je trestné.”

45.Způsob jak liberálně připouští Česká a Slovenská republika legální možnost zabití člověka je zavrženíhodný!

Co na to říct? Česká republika i Slovenská republika a společně celý řad dalších států pokládají za legální, aby byl člověk usmrcen “pokud se tak stane v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné”. To plně stačí, aby byl člověk legálně usmrcen! Dokonce ani nevyžadují splnění té podmínky, aby člověk, který má být usmrcen se sám dopustil nebo dopouští nějakého nezákonného jednání (například i nezákonné kladení odporu policejnímu orgánu nebo neoprávněný pokus o útěk před policejním orgánem), potažmo, že šlo o nešťastnou událost ve stavu krajní nouze (například pokus o osvobození rukojmích z rukou teroristů, který občas ale bohužel skončí i tím, že protiteroristické komando nechtěně usmrtí i někoho z rukojmích) Česká republika, Slovenská republika a některé další státy, které mají takovouto legislativu se označují za takzvané “liberální státy”.

46.Ne všechny státy ale takhle liberálně připouštějí možnost legálního zabití člověka!

Naštěstí ale existuje i druhá skupina států, které jsou označovány zas za takzvané “konservativní státy”. Tyto takzvané “konzervativní státy” se neuspokojují pouze s ustanovením, že člověk může být usmrcen “pokud se tak stane v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné, ale trvají fakultativně i na splnění ještě alespoň jedné další podmínky, a to buď, že osoba, která má být usmrcena se sama dopustila nebo dopouští nějakého nezákonného jednání, potažmo, že šlo o nešťastnou událost ve stavu krajní nouze. A do skupiny těchto konzervativních států, které mají tuto zpřísněnou legislativu patří i samotný tento můj modelovaný “revoluční stát”!

47.Proč některé státy mají takovouto “liberální” legislativu široce tolerované možnosti legálního zabití člověka!

V případě České republiky, Slovenské republiky a ostatních takzvaných liberálních států se nejedná o nějaké legislativní opomenutí, ale o zlý úmysl! Tyto státy si totiž přinejmenším pohrávají s myšlenkou legálně připustit potraty a euthanasii. A tak akceptace podmínky pro legalitu usmrcení, že se usmrcovaná osoba dopustila nějakého protiprávního jednání by znamenala právní překážku potratům a euthanasii. Potratem vražděné nenarozené dítě se celkem určitě žádného protiprávního jednání nedopustilo, a rovněž tak i euthanasií usmrcovaný člověk se s největší pravděpodobností rovněž žádného protiprávního jednání sám nedopustil. Všechny tyto takzvané liberální státy se mohou stydět – porušují tak právo na život, které je to nejzákladnější lidské právo z celého souboru lidských a občanských práv!

48.Jak revoluční stát chápe maximální hranici “krajní nouze” ve vztahu k takzvané euthanasii!

V revolučním státě je euthanasie kategoricky zakázána a trestná! Zde právní formulace “nešťastná událost je stavu krajní nouze” znamená, že například člověk který umírá na rakovinu a cítí ukrutné bolesti má právo – pokud o to pacient požádá, ošetřující lékař doporučí a speciální zdravotní komise schválí – dostávat na tlumení těchto krutých bolestí příslušnou dávku morfia a to i navzdory vědomí vedlejšího negativního účinku spočívajícího v tom, že morfium jako droga z dlouhodobého hlediska sama vede k postupnému usmrcení pacienta. Usmrcování pacienta však v řádném případě není záměrným cílem, ale pouze jen trpěný vedlejší účinek léků, jejichž cílem je pouze ulevit pacientovi, respektive zmenšit jeho kruté bolesti!

49.Jak revoluční stát chápe maximální hranici “krajní nouze” ve vztahu k takzvanému potratu!

V revolučním státě jsou veškeré potraty kategoricky zakázány a trestné! Zde právní formulace “nešťastná událost je stavu krajní nouze” znamená, že například žena jejíž život je bezprostředně a přímo ohrožen v důsledku čeho potřebuje nezbytně provést nějakou operaci s cílem záchrany jejího života (a bez této operace by zcela určitě zemřela jak tato žena, tak i její nenarozené dítě), má právo aby tato operace byla za této situace krajní nouze podniknuta, a to i s vědomým rizika, že coby vedlejší aspekt této operace je zde eventuální riziko, že by mohlo dojít k nechtěnému poškození anebo dokonce i usmrcení plodu nenarozeného dítěte.

50.Definice pojmu “trest smrti” a současně vysvětlení i toho, co “trest smrti” není!

Taky je třeba si definovat pojem “trest smrti” – co to je? Trest smrti je procesními předpisy státu stanoven procesní postup orgánů činných v trestním řízení na jehož závěru je úmyslné (téměř až obřadné!) usmrcení člověka na základě výroku soudu nebo jiného obdobného orgánu veřejné moci. Trest smrti si tudíž nelze plést s použitím donucovacích prostředků nebo zákrokem policejního orgánu zpravidla proti osobě, která se dopustila anebo dopouští nezákonného jednání, jehož vedlejším důsledkem je ta skutečnost, že pachatel tohoto nezákonného jednání byl pozbaven života.

51.Ostraha státních hranic revolučního státu a jeho “vízová politika”!

Pokud jde o ochranu státních hranic revolučního státu – podle § 5 Manifestu revoluce “Každá osoba, která mimo rámec vyznačených hraničních přechodů se pokusí o ilegální vniknutí na území revolučního státu nebo o jeho ilegální opuštění, může být okamžitě a bez výstrahy zastřelena”. Toto si však ale nelze plést s výkonem trestu smrti! Toto je pouze naplnění podmínky, že “porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné” plus navíc ještě i další podmínky, že k tomu došlo v souvislosti s tým, že “se usmrcovaná osoba dopustila nějakého protiprávního jednání” – v dané souvislosti pokusem o neoprávněné vniknutí anebo i skutečné vniknutí na území revolučního státu (tj.mimo oficiálních hraničních přechodů), anebo že se stejně nelegálním způsobem pokusila o opuštění revolučního státu. Občané revolučního státu, kteří se nedopustili žádného trestního činu můžou přes oficiální hraniční přechody revoluční stát kdykoliv opustit ať již se speciálním policejním povolením anebo i bez něj – nikdo jim v eventuální emigraci bránit nebude. Nemají tedy žádný racionální důvod jít jinudy než přes oficiální hraniční přechody! Pokud jde o cizince – každý cizinec, který se legálně nachází na území revolučního státu a nedopustil se žádného trestného činu – má právo revoluční stát legálně opustit přes oficiální hraniční přechody. Ani cizinci tudíž nemají tedy žádný racionální důvod jít jinudy než přes oficiální hraniční přechody! Cizinec který sice chtěl revoluční stát navštívit, avšak nedostal vstupné vízum se musí smířit s tím, že revoluční stát nenavštíví! Podle mezinárodního práva veřejného je to plně v pořádku, protože každý stát jako svrchovaný suverén na svém území si sám svobodně rozhoduje o tom, koho si na své území vpustí a koho nikoliv! A tudíž cizinec na obdržení vstupného víza do cizí země nemá absolutně žádný právní nárok!! Občan revolučního státu, který opustil revoluční stát bez speciálního policejního povolení byl písemně upozorněn celním orgánem, že mu “bude, popřípadě může být upřeno právo legálního návratu zpátky”, což v praxi znamená, že může být (i když nemusí!) být ze strany úřadů revolučního státu zbaven svého státního občanství k revolučnímu státu, což by v praxi znamenalo, že – pokud by k tomu došlo – pak by na něj revoluční stát pohlížel úplně stejně jako pohlíží na cizince a tudíž na tohoto bývalého občana revolučního státu by platil úplně stejný režim jako i na veškeré ostatní cizince a to včetně i povinnosti požádat revoluční stát o udělení vstupného víza do cestovního pase některého z kapitalistických států (a ovšemže na toto vstupné vízum jak jsem již zmínil výše nemá nikdo absolutně žádný právní nárok).

52. Možné následky neoprávněného vstupu do zakázaného pohraničního pásma!

Na státním území revolučního státu je u státních hranic revolučního státu ze sousedními státy vymezeno takzvané pohraniční pásmo, kde je pod hrozbou zastřelení bez varování zakázán neoprávněný vstup cizinců i občanů revolučního státu. Přesto však se vždy najdou určité osoby, které do tohoto zakázaného pásma neoprávněně vstoupí. Revoluční stát sice preferuje zatknutí těchto osob a v tom případě osobám, které do tohoto zakázaného pásma neoprávněně vstoupily hrozí za vstup do zakázaného pásma – v závislosti na míře nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost -–maximálně trest doživotního odnětí svobody. Pokud však ale strážci státních hranic v zakázaném pohraničním pásmu (které je nejen, že přesně vymezeno, ale na obou koncích tohoto osmikilometrového pohraničního pásma jsou umístěny po celé linii s frekvencí každých dvaceti metrů dvojjazyčné cedule /v jazyku revolučního státu jako i v jazyce sousedního státu/, že je zde vstup zakázán a každý kdo sem neoprávněně vstoupí může být bez zde v tomto pásmu bez výstrahy zastřelen!!) vyhodnotí situaci tak, že by pokus o zatknutí těchto osob byl třeba velice riskantní, mohou je – a to zcela legálně – třeba i bez výstrahy postřílet. A pokud k tomu skutečně dojde, bude jednání strážců státních hranic plně legální, protože osoby, které vnikly do zakázaného pásma si byli, popřípadě musely být vědomy svého nezákonného jednání (jako i možných následků!), že tam vstoupit nesmí, nemají tam co dělat, jakož i byli písemně jak příslušnými zákony revolučního státu, tak i dotyčnými cedulemi varovány, že na teritoriu tohoto zakázaného pásma mohou být bez výstrahy zastřeleni. A pokud k tomu nedojde (tj. zastřeleni nebudou), protože se pohraniční strážci je rozhodnou pouze zatknout, bude to pouze jejich dobrá vůle, nikoliv však jejich povinnost. Jinými slovy – podle válečného práva se bude na každou osobu, která neoprávněně vnikne do tohoto zakázaného pásma pohlížet “per analogiam” jako na nepřátelského špiona, který za válečného stavu pronikne na přísně tajnou vojenskou základnu nepřátelského státu. Ovšemže, ale v případě, že tato osoba bude skutečně zatčena, bude další právní postup již výrazně mírnější - čeká ji nanejvýš doživotní trest odnětí svobody, protože trest smrti v revoluční státě neexistuje.

53.Po každém cizím letadle či plavidle, které naruší teritoriální integritu revolučního státu se naostro střílí bez varování!

A analogicky totéž totéž se vztahuje i na jakýkoliv jiný lidský nebo umělý objekt, který naruší nejen jeho území, ale i vzdušný prostor revolučního státu nebo jeho výsostné “vody”. Vzdušný prostor revolučního státu je pro veškeré takovéto objekty ze zahraničí zpravidla uzavřen a tudíž jakékoliv vniknutí takovéhoto cizího objektu má za následek, popřípadě může mít za následek, že může být bez jakékoliv výstrahy okamžitě sestřelen, popřípadě v případě plavidla plovoucí ať již po hladině anebo i pod vodní hladinou (ponorka), které neoprávněně vnikne do výsostných vod revolučního státu, muže být bez jakékoliv výstrahy rovněž okamžitě zničeno, potopeno. A rovněž je to plně v pořádku – každý letící objekt cizího státu, jako i každé jeho plavidlo plovoucí se ať již po hladině anebo i pod vodní hladinou – pokud vnikne do vzdušného prostoru či výsostných vod revolučního státu, jedná protiprávně a vzhledem k tomu, že revoluční stát již předem veřejně deklaroval to, že po každém narušiteli jeho teritoriální svrchovanosti bude okamžitě střílet ze všech typů zbraní, které má k dispozici, tudíž každý narušitel teritoriální integrity revolučního státu si je již předem vědom veškerých možných následků, které ho mohou postihnout. A ovšemže i zde se fakticky oboustranně všechno děje s vědomím (tj. jak s vědomím revolučního státu, tak i s vědomím tohoto cizího kapitalistického státu, kterému patří dotyčné letadlo či plavidlo), že vojenský zákrok revolučního státu proti tomuto cizímu letadlu anebo plavidlu, které narušilo jeho teritoriální integritu může vést i ke smrti pilotů anebo námořníků tohoto cizího objektu. Nicméně pokud pilot(i) sestřeleného cizího letícího objektu přežije a současně padne do zajetí bezpečnostních orgánů revolučního státu, popřípadě pokud námořník (námořníci) takovéhoto potopeného cizího plavidla přežije a současně padne do zajetí bezpečnostních orgánů revolučního státu – čeká je nanejvýš pouze trest doživotního odnětí svobody, protože v revolučním státě trest smrti neexistuje!

54.Terciáty jsou lidem přidělovány se strohou matematickou pravidelností!

Pravidelnost přidělování “terciátů: A – B – C – A atd. je mechanická se strohou matematickou pravidelností ode dne 1.ledna roku “0” kdy byl tento systém spuštěn – a to až do nekonečna je všem novonarozeným dětem tak, jak jsou on-line zapisovány jednotlivými porodnickými zařízeními do speciálního počítačového programu zcela mechanicky počítačem generovány jak rodná čísla, tak i značky terciátů: A – B – C – A – B – C – A atd. A s analogicky strohou matematickou pravidelností dostanou přiděleny své terciátní značení i všichni lidé, kteří se narodili již před 1.lednem roku “0”, kdy byl tento systém spuštěn (ovšemže pouze lidé, kteří ještě žijí!).

55.Jaká je maximální početní rozdíl mezi “největším” a “nejmenším” terciátem?

Samozřejmě, že ani strohá matematická přesnost při udílení “terciátů” nevylučuje, že občas nějaký člověk předčasně zemře například v důsledku nějakého úrazu, anebo i po absolvování základné školní docházky upřednostní další studium atd.; a protože tyto faktory jsou zcela nahodilé, nejenže nelze je nijak předem plánovat, ale je i dosti nepravděpodobné, že by všechny terciáty byli “na jednotky” absolutně stejně početné. Přes však ale v zásadě nepochybuji o tom, že všechny terciáty budou přibližně stejně početné - snad s maximální tolerancí plus či mínus – nanejvýš tak - 0,5 % coby rozdíl mezi nejpočetnějším “terciátem” ve srovnání s nejméně početným “terciátem” (zřejmě ten rozdíl bude ale ještě výrazně menší!)!

56.Možnost požádat o úřední změnu začlenění do konkrétního terciátu!

V legislativních úvahách počítám i s tím, že ve výjimečných případech by bylo možno dokonce i ve správním řízení umožňovat lidem změnit takto mechanicky přidělený terciát na odůvodněnou žádost občanů revolučního státu například z důvodů rodinných. Příkladů je jistě hodně, uvedu ale asi ten nejčastější. Často se jistě v právní praxi vyskytnou případy, kdy například manželé jsou příslušníky dvou úplně rozdílných terciátů. Všechny tři terciáty z hlediska jednotlivce jsou sice v principu, ale i fakticky rovnocenné a nelze říci, že by nějaký terciát byl lepší nebo horší než terciát jiný, respektive, že by z lidského hlediska bylo či mohlo být ve všeobecné rovině pro občana výhodnější být zařazen do toho nebo onoho terciátu. Nicméně ale v některých specifických případech, například v případě manželů, kteří jsou oba dva začleněni do dvou rozdílných terciátů to může být subjektivně i dosti nepříjemné, protože zatímco jeden z manželů má volno, tak ten druhý pracuje, popřípadě má noční klid a pokud navíc pečují o děti, tak jim to může způsobovat i hodně praktických problémů. A proto za této situace by manželé mohli požádat příslušný správní orgán o “změnu začlenění do příslušného terciátu z rodinných důvodů”. Aby bylo jasno – tito manželé nežádají o to aby byli zařazeni v tom či onom konkrétním terciátu, žádají pouze o to, aby byli oba dva společně zařazeni v jednom a témže terciátu. Který terciát to již ale bude konkrétně, a tedy i o tom, zda-li určení tohoto terciátu se změní u manžela anebo manželky, popřípadě současně i u obou manželů, tak o tom by již na základě této výše zmiňované podané žádosti obou manželů “o změnu terciátu” rozhodoval správní orgán v řádném správním řízení podle správního řádu. Na vyhovění jejich žádosti by sice nebyl právní nárok, nicméně zpravidla by správní orgány za těchto okolností (vyše 80 % případů) těmto žádostem vyhověli. Konkrétně příslušný správní orgán by měl totiž možnost jednomu z obou manželů a popřípadě i oběma manželům změnit příslušnost jejich terciátu tak, aby oba manželé byli zařazeny do jednoho a téhož terciátu.

57.Možnost změnit začlenění do příslušného terciátu na žádost je výhodné pro občany ale i pro stát!

Správní orgán by samozřejmě, že měl k dispozici úřední podklady a počítačovou sestavu s možností aktuálního početního monitoringu početnosti příslušníků všech tří terciátů a to dokonce i se statistickým přehledem o složení jednotlivých terciátů z hlediska profesního a tudíž i informace o tom, pro který terciát by “přírustek” těch či oněch profesí (odborníků) byl nejvíce žádoucí atd. Jinými slovy smyslem rozhodovací činnosti správního orgánu by zde nebylo pouze vycházet vstříc občanům, kteří z rodinných důvodů žádají o změnu terciátu, respektive, kteří žádají o to, aby byli společně zařazeni do jednoho a téhož terciátu, ale též i praktické naplňování státní politiky vyrovnávání (korigování) počtů pracovníků a jejich profesí zařazených v jednotlivých terciátech, anebo jinak řečeno – tito lidé (například zde oba manželé) by byli po skončení tohoto správního řízení zařazeni do toho z těchto tří terciátů, který by momentálně byl relativně nejméně početný, potažmo pro který by tito lidé (manželé) z hlediska jejich odborné profese byly relativně nejvíce užiteční!

58.Jakým způsobem by se tedy o “změně začlenění do příslušného terciátu” rozhodovalo!

Samozřejmě, že správní orgán který by rozhodoval ve správním řízení o změnu terciátu například u manželů by nerozhodoval pouze o tom “ze kterého do kterého konkrétního terciátu” bude přeřazen manžel nebo manželka, potažmo i oba manželé. Pro lehčí pochopení vysvětlím to na konkrétním příkladě: Manželský pár žádá, aby byli zařazeni do společného terciátu (aniž by měli právo si konkrétní terciát nebo terciáty vybrat!). Například manžel je začleněn do “terciátu-“A”, manželka do teciátu-“B”. Správní orgán pokud této žádosti manželů vyhoví ( a ve vyše 80 % případů tomu tak skutečně i je!), tak má tři varianty toho, jakým způsobem této žádosti manželů může vyhovět. První varianta je ta, že manžela ponechá i nadále začleněného do terciátu-“A”, zatímco manželce změní její začlenění z jejího dosavadního teciátu-“B” do terciátu-“A”. Druhá varianta je pak zas ta, že manželovi změní jeho začlenění z dosavadního teciátu-“A” do terciátu-“B”, zatímco manželku ponechá i nadále začleněnou terciátu-“B”. Třetí varianta je pak zas ta, že oba dva manžele správní orgán z jejich dosavadních terciátů přeřadí do terciátu-“C”. Která z těchto tří variant bude nakonec skutečně zvolena pak výlučně závisí pouze od rozhodujícího správního orgánu, který se při svém rozhodování pro jednu z těchto konkrétních tří variant bude rozhodovat pouze na základě celkových hospodářských zájmů revolučního státu i specifických personálních potřeb jednotlivých “terciátů” v revolučním státě, a to zejména s přihlédnutím k odborné kvalifikaci obou dvou manželů a tedy jejich co nejoptimálnější začlenění v nejvhodnějším konkrétním terciátu z hlediska personálního! Kromě této věci by správní orgán přesně uvedl i konkrétní datum ke kterému dni má tato změna nabýt na účinnosti. Pokud by v pravomocném rozhodnutí správního orgánu toto konkrétní datum stanoveno vůbec nebylo, anebo by sice i bylo, ale z právního hlediska by toto ustanovení nebylo možno aplikovat z toho důvodu, že toto rozhodnutí správního orgánu by nabylo právní moc později než je patnáct dnů přede dnem, který je stanoven za den účinnosti změny začlenění do příslušného terciátu – za těchto okolností by změna začlenění do příslušného terciátu nabyla na účinnosti až patnáctého dne ode dne, kdy tato změna nabyla právní moc. Ovšemže v této souvislosti by osoba, popřípadě osoby u kterých došlo ke změně začlenění do příslušného terciátu by v první den této změny byla osvobozena od pracovní povinnosti, v důsledku čeho by táto osoba, popřípadě osoby u kterých došlo k této změně získala minimálně celkem 60 hodin volna, jehož smyslem je umožnění těmto osobám zařazeným do pracovního procesu preorientovat se z režimu původního terciátu na nový terciát a eventuálně se i přestěhovat do jiné ubytovny.

59.Závěr k problematice žádost občana o “změnu začlenění do příslušného terciátu”!

A ovšemže z rodinných důvodů mohou kromě manželů žádat o změnu terciátů i jiní rodinní příslušníci (například dospělé zletilé děti a jejich rodiče atd.) Z logiky věci snad nemusím nijak zdůrazňovat, že osoba dočasně nebo trvale osvobozena od výkonu svých pracovních povinností nemusí v čase, kdy toto její osvobození trvá zachovávat vůbec žádný “terciátní” režim (například když je na obloze měsíc tak může klidně spávat a když svítí slunce tak zas bdít, respektive žít si svým poklidným životem bez ohledu na existující režimy jednotlivých “terciátů”).

60.Garance respektování nočního klidu v ubytovnách!

Jedinou povinností této osoby (viděno z našeho kapitalistického pohledu tedy se jedná o jakéhosi quasi starobního důchodce nebo invalidu) je povinnost respektovat “noční klid” příslušné ubytovny ve které bydlí v tom smyslu, že v období stanoveného nočního klidu nesmí vyvíjet žádnou činnost, která by rušila noční klid ostatních osob bydlících (respektive spících či chtějících spát) na dotyčné ubytovně. Rovněž příslušnými technickými opatřeními je znemožněno v čase stanoveného nočního klidu veřejně pouštět jakákoliv houkadla (vysvětlení pojmu houkadlo: rozhlasový přijímač, magnetofon, gramofon, televizor, jakýkoliv zvuk z počítače atd.). A i když je sice zakázáno v čase stanoveného nočního klidu houkadla pouštět “veřejně”, je tolerováno jejich soukromé poslouchání skrze sluchátka. Všechna potencionální houkadla jsou technicky nastaveny tak, že v čase stanoveného nočního klidu veškerá jejich akustika (vydávání zvuků) funguje pouze přes tato sluchátka. Jakákoliv neoprávněná manipulace se zlým úmyslem úmyslně se pokusit veřejně pustit zvuk v čase nočního klidu má automaticky za následek vypnutí se celého přístroje z elektrického proudu či jiného jeho zdroje energie (tj.úplné vypnutí počítače, televizoru atd.) s tím, že opětovně ho může zapnout až správce, který zná příslušné kódy, jiné osoby dotyčné houkadlo mohou zapnout až po skončení nočního klidu (do té doby je dotyčné houkadlo bezpečnostním systémem automaticky blokováno v důsledku čeho nelze vůbec zpustit!). Po ukončení nočního klidu houkadla sice lze spustit i veřejně, avšak pouze do té míry, aby zvuk nepronikal přes zdi do sousedních pokojů. I zde jsou učiněna příslušná opatření, aby veřejné puštění zvuku bylo technicky nemožné. Kromě toho rušení nočního klidu není jen pouze nějaký přestupek, ale je to trestný čin. Navíc osoba, která již kdykoliv v minulosti byla odsouzena pro spáchání trestného činu rušení nočního klidu již nikdy nemůže být ubytována v žádné ubytovně s bezúhonnými občany, kteří tento trestní čin nikdy nespáchali. Anebo jinak řečeno, osoby které kdykoliv v minulosti spáchali trestný čin rušení nočního klidu jsou izolovaně ubytovány na speciálních ubytovnách kde jsou ubytovány pouze samé takové osoby, které se někdy v minulosti dopustili rušení nočního klidu. Touto jejich izolací od slušných lidí je jim tedy zabráněno v tom, aby do budoucna mohli se trestního činu rušení nočního klidu dopustit vůči slušným a bezúhonným občanům, kteří se tohoto trestného činu nikdy nedopustili!

61.Sport ovšemže existuje i v revolučním státě!

Ještě bych se zde zmínil o problematice sportu a sportovcích. A to zejména o těch nejpopulárnějších sportech jako například je hokej, kopaná (fotbal) a tenis. Vzhledem k terciátnímu systému žádné jednotné soutěže či ligy ani neexistují. To však ale neznamená, že by sport se nepěstoval, že by se hokej, kopaná (fotbal), tenis nebo jiné sporty nehráli. Hrají se, ba dokonce mají i svoje soutěže a ligy. Občané revolučního státu zařazení do jednotlivých terciátů sportují pouze v rámci svého vlastního terciátů a pouze v rámci svého vlastního terciátu existují i různé soutěže a ligy. Například pokud jde o takzvanou první ligu v kopané (fotbale) nebo v hokeji – existují vždy tři první ligy (každý terciát má totiž svoji vlastní ligu!). Jinak ale tato věc je dosti choulostivá. Vzhledem k tomu, že revoluční stát má téměř trojnásobně výkonnější ekonomiku než kapitalistické státy, občané revolučního státu mají v průměru výrazně vyšší životní úroveň než je životní úroveň běžných občanů kapitalistických států. Jednou z mála výjimek jsou však ale ti nejšpičkovější sportovci – zejména fotbalisté, hokejisté a tenisté. A tak špičkoví hokejisté revolučního státu jsou hráči různých profesionálních hokejových klubů kanadskoamerické ligy kde hrávají i o Stanleyho pohár; špičkoví fotbalisté revolučního státu zase hrají v rámci různých západoevropských fotbalových klubů atd.

62.Jak je to s mezinárodní reprezentací revolučního státu ve vrcholovém sportě!

Ovšemže vrcholoví sportovci revolučního státu nejen, že hrají v zahraničí, ale zpravidla tam i fakticky bydlí – což má svoji logiku. Ne snad proto, že by revoluční stát chtěl těmto profesionálním sportovcům sebrat jejich příjmy řádově v milionech amerických dolarů. Ostatně by to z právního hlediska vzhledem k legislativě revolučního státu nebylo ani jen možné, protože revoluční stát když zrušil měnu a soukromé vlastnictví, současně zrušil i veškeré daně a poplatky a tudíž ani tito profesionální sportovci se rozhodně nemusí obávat, že by snad jejich mnohamilionové příjmy v dolarech chtěl revoluční stát nějak zdanit. To rozhodně ne! Nicméně ale i na ně se vztahují celní předpisy, že na hranicích musí celnímu orgánů veškeré zahraniční bankovky, mince i cenné papíry odevzdat, a to oproti potvrzení celního orgánu s tím, že se jim opět vrátí až poté co opět vycestují do zahraničí (tj.své peníze mohou používat pouze v zahraničí!). Kromě toho však – i kdyby se na ně tyto celní předpisy nevztahovali – a jejich peníze by jim čistě hypoteticky třeba i revoluční stát formálně ponechal v držbě i na území revolučního státu, tak okamžikem překročení státní hranice směrem do revolučního státu by se tak – jako tak veškeré jejich bankovky fakticky jakoby proměnily v  bezcenné barevné papírky, a penězi by se tyto barevné papírky opět staly až poté, co by tito vrcholoví sportovci vycestovali do zahraničí. V revolučním státě je totiž zrušena měna i soukromé vlastnictví, v důsledku čeho ani peníze zahraničních měn nelze v revolučním státě absolutně k ničemu použít. A pokud eventuálně i ano, tak by to celkem určitě nebylo legální. A proto tito špičkoví sportovci sice si ponechávají státní občanství revolučního státu, jinak ale prakticky neustále žijí v zahraničí. Například špičkoví profesionální tenisté z řad občanů revolučního státu sice mají státní občanství revolučního státu, prakticky však ale trvale bydlí v zahraničí kde cestují po celém světě a hrají v různých turnajích. Do revolučního státu přijdou pouze velice zřídkakdy, prakticky pouze tehdy pokud je například trenér povolá do reprezentačního mužstva revolučního státu v soutěži Davisovho poháru, respektive pokud se konkrétní zápas Davisovho poháru mezi revolučním státem a jiným státem hraje na domácí půdě, tj. v revolučním státě. A po skončení tohoto zápasu (dvě dvojhry – čtyřhra – dvě dvojhry) se tito reprezentanti zas opět “vrátí” do zahraničí. Rovněž i špičkoví fotbalisté a hokejisté mají státní občanství revolučního státu, a i oni prakticky trvale bydlí v zahraničí, a do revolučního státu přijdou taky pouze velice zřídkakdy, prakticky pouze tehdy pokud je například trenér povolá do reprezentačního mužstva revolučního státu do nějaké mezistátní soutěže nebo zápasu, respektive pokud se konkrétní tento mezistátní zápas mezi revolučním státem a jiným státem hraje na domácí půdě, tj. v revolučním státě. A po skončení tohoto mezistátního zápasu se tito fotbaloví či hokejoví reprezentanti zas opět “vrátí” do zahraničí podobně jak to dělají i tenisté atd.

63.Takzvané zázračné recepty liberálních ekonomů jsou obyčejné nesmysly!

Mezi čtenáři jsou někteří až tak velice fanatickými stoupenci polykapitalistické ekonomiky, že se snaží tyto moje ideje revolučního státu házet do jednoho pytle s totalitními monokapitalistickými režimy se kterými nemá a ani nechce mít revoluční stát absolutně nic společného. Zejména se škodolibostí sobě vlastní tvrdí, že by ekonomický systém tohoto modelu revolučního státu prý vedl k údajné chudobě a ekonomické nevýkonnosti, ačkoliv pravý opak toho je pravdou! Podívejme se například na Velkou Británii! Ze všech evropských států je právě Velká Británie všeobecně pokládána za kolébku ekonomického liberalismu a není nejmenších pochyb o tom, že ve Veliké Británii tradice ekonomického liberalismu zapustili mnohem hlubší kořeny než kdekoliv jinde v kontinentální Evropě. A nepochybuji ani o tom, že snad všichni britští politici, kterých se zeptáte na tajemství vyspělosti a výkonnosti britské ekonomiky pak Vám budou žvanit cosi o tom, že prý je to díky maximální podpoře rozvoje svobodného podnikání, snižování daňové zátěže a dalších nesmyslů z kuchyně liberální ekonomie. Často položí tuto řečnickou otázku: Chcete zvýšit výkonnost Vaší ekonomiky. Pokud ano, pak snižte daňovou zátěž, zprivatizujte státní majetek, otevřete své trhy svobodné tržní soutěži, odbourejte veškeré regulace, které překáží svobodnému podnikání atd. A pak sarkasticky dodávají: Pokud ale chcete slabou a nevýkonnou ekonomiku pak tedy zvyšujte daňovou zátěž, etatizujte soukromý majetek, uzavírejte své trhy různými cly, poplatky, kvótami a jinými podobnými bariérami, všemožnou regulací a reglementací se vměšujte do svobodného podnikání atd. Kdo však ale alespoň trochu něco ví o historii této země hned vycítí, že zde něco nesedí! Podívejme se na období, kdy bylo Velké Británii nejhůře a kdy zoufale potřebovala zvýšit sílu a ekonomickou výkonnost britské ekonomiky!! Mám zde na mysli období první světové války i druhé světové války, zejména pak období let 1940 – 1941, kdy Velké Británii bylo absolutně nejhůře, kdy ji hrozilo bezprostředně přímo smrtelné nebezpečí ze strany nacistického Německa a kdy tedy Velká Británie mnohem zoufaleji než kdykoliv jindy ve své minulosti i budoucnosti potřebovala zvýšit sílu a ekonomickou výkonnost britské ekonomiky. A je velice zajímavé všimnout si, že v tomto kritickém období, kdy Veliká Británie více než kdy jindy potřebovala v zájmu vlastního přežití zvýšit sílu a ekonomické výkonnosti své vlastní ekonomiky, tak k naplnění tohoto cíle nepoužila ani jen jeden jediný z doporučovaných receptů liberálních ekonomů. Ba dokonce pokud bych se měl na ekonomickou politiku Veliké Británie v letech 1940 – 1941 podívat přes brýle liberálních ekonomů, tak bych musel nevyhnutně dospět k přesvědčení, že britská vláda dělala absolutně všechno proto, jako kdyby snad programově chtěla mít ekonomiku pokud možno co absolutně nejslabší a nejméně výkonnou!

64.Velká Británie – když ji teklo do bot - ihned zapomněla na pověry liberálních ekonomů!

Ve skutečnosti se ale Velká Británie zachovala velice racionálně. Podle liberálních představ by tedy v zájmu zvýšení síly a výkonnosti britské ekonomiky v kritické době let 1940 – 1941 bylo radikální snížení daňové zátěže ve Velké Británii, aby se pak podpořilo svobodné podnikání, zatímco zvyšování daňové zátěže prý povede údajně ke slabé a nevýkonné ekonomice. Přesto však ale nyní hledíc přímo do očí smrtelnému nebezpečí Velká Británie upřednostnila zdravý rozum před pověrami uvařenými v kuchyni liberální ekonomie a daně prudce zvýšila aby tak z britské ekonomiky vyždímala maximum pro potřeby svého válečného úsilí! A ani jinak nelze říci, že by snad Velká Británie nějak alespoň jinak svobodné tržní podnikání. Ba právě naopak! Nikdy předtím a ani potom se britská vláda v tak obrovském rozsahu nevměšovala do “svobodného podnikání”. Prakticky celá britská ekonomika byla přímo anebo nepřímo přinucena sloužit válečným potřebám státu. Firmy, pokud je snad přímo či nepřímo nezabral stát, se v zájmu svého přežití dali plně do služeb válečné ekonomiky. A ekonomická politika státu byla taková, že tam, kde vzhledem ke specifickému druhu podnikání tato služba firmy válečným potřebám státu dost dobře nebyla možná, tam jednoduše firmy, které pro válečné úsilí státu byli zbytečné taky i jako podnikatelské subjekty velice brzy skončili (a je to správné! Vždyť proč měla existovat firma která nesloužila válečným potřebám státu? Naopak likvidací této zbytečné firmy se umožnilo, aby její bývalí zaměstnanci mohli následně být využiti k užitečnější práci ke prospěchu právě válečného úsilí státu; likvidací zbytečné firmy se často získali i jejich budovy či skladovací prostory, popřípadě i jiný majetek této firmy, které pak též mohli se dostat do služeb válečného úsilí státu atd.). Navzdory tomu všemi to však nejenže nevedlo k ekonomickému úpadku, ale ba co víc reálný produkt britské ekonomiky právě v tomto období i navzdory (ale já bych spíše řekl právě pro!!) ekonomické politice britské vlády a jejím regulačním opatřením se přiblížil mnohem výrazněji potencionálnímu produktu britské ekonomiky více než kdy jindy!

65.Zázračná výkonnost zahraničních dělníků v Německu za druhé světové války!

Dále osobně nejsem sice stoupencem nacistické a ani fašistické ideologie, to ale nic nemění na skvělých ekonomických úspěších velikého génia Alberta Speera. Nepopírám, že je sice odsouzeníhodné jak milióny dělníků z těch států, které okupovalo nacistické Německo různými způsoby bylo donuceno odejít pracovat do nacistického Německa. A úpřimně řečeno nevím, zda-li samotný Albert Speer byl anebo nebyl členem NSDAP. V každém případě však ale vím s naprostou určitostí, že to rozhodně nebyl žádný zaslepený ideologický fanatik, ale právě naopak byl to typický technokratický pragmatik, který při rozvoji válečného průmyslu dokázal zázraky. A ač zřejmě nebyl ekonomickým teoretikem, jako ekonom v praxi předvedl věci nevídané. Měl jsem příležitost v německých a rakouských archivech si přečíst určité materiály týkající se válečného průmyslu Třetí říše. Průměrná produktivita práce na jednoho cizího dělníka v Německu byla až neuvěřitelně obrovská. Liberální ekonomové velice rádi mluví o motivaci k práci a výkonu (například v souvislosti s takzvaným svobodným podnikáním). Určitě absolutně nikdo nepochybuje o tom, že drtivá většina zahraničních dělníků, kteří byli donuceni odejít do nacistického Německa nedobrovolně pracovat si osobně rozhodně ani nejméně nepřáli vítězství nacistického Německa ve druhé světové válce. Přesto však ale navzdory tomu byla produktivita práce těchto zahraničních dělníků v Německu vysoce nadprůměrná! To jen jasně dokazuje, že veškeré kecy o údajné osobní motivaci k práci a pracovnímu výkonu pracovníků ve skutečnosti nemají žádný podstatnější vliv na celkovou ekonomickou výkonnost ekonomiky. A je zajímavé, že zatímco na bojištích druhé světové války Německo prohrávalo jednu bitvu za druhou, tak jeho válečná ekonomika permanentně rostla! Při pohledy na výkazy za jednotlivé měsíce to byl konkrétně listopad 1944, kdy válečná výroba nacistického Německa dosáhla svého absolutního vrcholu! U státu který již dva roky prohrává jednu bitvu za druhou by to nikdo nečekal!! Po tomto období pokles válečného průmyslu nacistického Německa začínal být přímo úměrný postupného ztrácení těch území, na kterých se nacházely právě tyto továrny německého válečného průmyslu (nejprve to bylo Slezsko a pak i další území). To co urychlilo porážku nacistického Německa zejména po ztrátě Rumunska (srpen 1944) byl obrovský nedostatek pohonných hmot (ropy). V listopadu 1944 sice nacistické Německo vyrobilo více letadel než kdykoliv předtím, avšak vzhledem k akutnímu nedostatku pohonných hmot většina těchto strojů nikdy ani jen nevzlétla! A proč tito zahraniční dělníci německého válečného průmyslu byli tak výkonní? Němečtí muži válčili na frontách a tudíž se tím uvolnili jejich pracovní místa v německých továrnách. Potencionálně volných pracovních míst bylo více než zahraničních dělníků. Taky i ubytovacích kapacit bylo pro ně více než byl jejich počet. Dělníci byli operativně přeléváni z jedné továrny do druhé – vždy tam, kde byla jejich práce momentálně nejpotřebnější. Pokud i spojenci bombardováním srovnali třeba i totálně nějakou fabriku se zemí byla to nepochybně škoda na německé hospodářské infrastruktuře, avšak to nutně nemuselo vždy znamenat, že to povede k poklesu výkonnosti německého válečného průmyslu, protože dělníky okamžitě přesunuly do ostatních zbývajících továren, kterých bylo i s jejich kapacitami v zaměstnávání lidí podstatně více než byla celková kapacita úhrnného počtu všech těchto zahraničních dělníků. A tudíž zničení jedné továrny rozhodně neznamenalo, že by její dělníci najednou neměli kde pracovat!

66.Ekonomický zázrak jedné zaostalé rozvojové země v druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století!

Nakonec bych se podíval i na zločinecký režim Pol-Pota v Kambodži v sedmdesátých letech. Této zaostalé rozvojové zemi bych sám doporučoval polykapitalistickou tržní ekonomiku. Můj model revolučního státu totiž může optimálně fungovat pouze ve vyspělém průmyslovém či průmyslově – zemědělském státě (s výraznou převahou průmyslu), který má vyspělou infrastrukturu a dostatek energetických zdrojů (zejména elektrické energie), jako i vybudování obrovského přebytku ekonomických jednotek subsumujících v sobě v poměru k celkovému počtu obyvatelstva daného státu několikanásobně větší kapacitu průmyslových podniků v zaměstnávání pracovních sil, jako i několikanásobně větší kapacity bytového fondu či ubytovacích kapacit než by odpovídalo počtu obyvatelstva. Totalitní režim Pol-Pota brutálně povraždil milióny lidí za co si zaslouží co nejpřísnější odsouzení. To však ale nic nemění na tom, že právě tento režim skutečně zrušil měnu a soukromé vlastnictví. V praxi šlo ale spíše o karikaturu mého revolučního státu a nikoliv o revoluční stát tak, jak si ho já sám představuji. Ba dokonce domnívám se, že vzhledem k zaostalosti Kambodže a tedy i minimální existence či dokonce někde i absolutní neexistence vůbec jakékoliv hospodářské infrastruktury této zaostalé rozvojové země by se Pol-Potova politika zrušení měny a soukromého vlastnictví nemohla setkat s nějakými výraznějšími výsledky ani v tom případě i kdyby se vůbec nejednalo o nedemokratický, totalitní režim! Přesto však ale jeden překvapivý moment jsem ale i na tomto režime zaznamenal. Je zajímavé, že právě v druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století za Pol-Potovho režimu byli vybudovány obrovské přehrady, kanály, zavlažovací zařízení a další do té doby neexistující infrastruktura v hodnotě odhadem za desítky miliard amerických dolarů. A tohle všechno je tím více šokující, když si uvědomíme, že Pol-Potův režim tohle dokázal navzdory své obrovské zaostalosti, že to dokázal postavit i navzdory absolutní neexistence jakékoliv těžké techniky! Takové obrovské stavby si normálně vyžadují existenci stovek či možná dokonce i tisíců bagrů, rýpadel, nákladních vozidel, jeřábů a jiných těžkých mechanizmů stavební techniky z čehož Kambodža přinejmenším v té době neměla absolutně vůbec nic! Její dělníci měli tak nanejvýš obyčejné lopaty a táčky (slovensky: fúrik), ba dokonce i to byl na dané poměry relativní luxus. Převážná většina tehdejších kambodžských dělníků neměla dokonce ani jen tu nejobyčejnější lopatu a o táčkách (slovensky: fúriku) již ani nemluvě. A tak převážná většina tehdejších kambodžských dělníků hloubily obrovské jámy jednoduše pouze svými vlastnímu rukami a namísto táček (slovensky: fúriku) buď přenášeli hlínu po troše ve dlaních, popřípadě si někdo sundal tuniku či plášť, aby ho pak naplnil hlínou co se na něj zmestí a dva dělníci pak tento plášť či tuniku chytili a přenášeli takto hlínu, kterou na ni svými dlaněmi naložili. Jak je to vůbec možné, že byli postaveny za několik let bez jakékoliv stavební techniky takové obrovské přehrady, vodní nádrže, kanály a jiné stavby za desítky miliard amerických dolarů, které by často měl problém za tak krátké časové postavit i nejeden vyspělý kapitalistický stát i navzdory své vyspělé těžké stavební technice? Tu jsem si nutně musel položit otázku jakých hospodářských úspěchů by režim který zrušil měnu a soukromé vlastnictví musel dosáhnout kdyby to byl průmyslově vyspělý a současně navíc i demokratický stát?

 

Pre čtenáře, kteří se chtějí dozvědět toho více zejména o fungování ekonomiky revolučního státu napsal Váš:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Zpět na hlavní stránku!