wz

Zpět na hlavní stránku!


Přes “rei iudicatae” – obrazně řečeno – ani vlak nejede!!

Ústavní soud České republiky naprosto správně odmítá znovuotevírání právních otázek kde tomu brání “rei iudicatae”!!

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce: ”Přes rei iudicatae – obrazně řečeno – ani vlak nejede. Ústavní soud České republiky naprosto správně odmítá znovuotevírání právních otázek kde tomu brání rei iudicatae."

Za zhruba jeden rok existence webových stránek www.henryklahola.nazory.cz jsem od mých veřejných ale i anonymních skutečných přátel a příznivců obdržel již vícero děkovných e-mailů plných uznání, právě tak jako i nenávistných e-mailů vyhrožující mi někdy dokonce i smrtí. A všiml jsem si, že mezi mnohými mými pisateli jsou také i lidé, u kterých cítím, že by je snad i zajímalo, kdybych se měl někdy v ěnovat i takovému tématu, které bude svým věcným obsahem zajímat i tuto skupinu našich spoluobčanů. Ovšemže jsem si plně vědom toho, že smýšlení lidí je determinováno jejich majetkovými poměry a z nich – v drtivé většině případů -vyplývajícího osobního politického přesvědčení. A tak jako již mnohokrát v minulosti, tak i tentokrát tuto práci bude číst i mnoho jiných lidí, než kterým je svým věcným obsahem určena, nepochybně ji bude číst i kopa kdejakých dvacetiletých psychopatických sopláků (ačkoliv obsah této práce se jich nijak netýká!), aby mi pak opět mohli psát své nenávistné e-maily plné fanatické zloby a nenávisti. Ba dokonce navzdory tomu, an ebo spíše právě pro to, že obsah této práce se týká této specifické problematiky, nepochybuji ani nejméně o tom, že mnohé nenávistné e-maily dostanu tentokrát dokonce i od některých samotných kolegů - právníků, kteří z těch či oněch důvodů nebudou s věcným obsahem této práce souhlasit. Přesto však na druhé straně nepochybuji ani o tom, že – tak jako i v minulosti, tak i tentokrát - bude i taková skupina lidí, kteří si tuto práci se zájmem celou přečtou bez toho, aniž by vůči mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi kvůli obsahu této práce pociťovali nějakou zášť a nenávist. Ba někteří lidé možná dokonce budou i rádi, že jsem jim zprostředkoval objektivní pohled na skutečnosti o kterých dominantní názorotvorná masmédia nijak moc nemluví (pokud se o tom alespoň vůbec někdy zmíní, protože i o tom dosti pochybuji!).

Všechny nálezy Ústavního soudu České republiky (dále jen: “Ústavní soud ČR”) jsou závazné a představují “conditio sine qua non” ústavního soudnictví. Nicméně určité problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají - v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů v obou odvětvích obecné justice, které s jurisdikcí a kasační pravomocí Ústavního soudu ČR fakticky nepočítají a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního soudu ČR přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví.

Všechny naznačené sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu ČR, nikoli však závaznosti, která v konkrétní a Ústavním soudem ČR posouzené a rozhodnuté věci (tj. materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu ČR je totiž závazný pro všechny orgány i osoby na základě čl. 89 odst. 2 ústavního zákona Ústava České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen: “Ústava ČR”), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud ČR a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu “rei iudicatae” podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen: “zákon č.182/1993 Sb.”) která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, a to včetně i takového, který by – “in eventum” - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem ČR rozhodnutou věc nevztahují.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 2. 4. 1998 ve věci J. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen: “Nejvyšší soud ČR) ze dne 9. října 1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, o takzvaném “odepření výkonu civilní služby” tak, že se Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997, sp. zn. 2 Tzn 10/96, zrušuje.

Ústavní stížností, podanou včas podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a za podmínek stanovených zákonem (tj. § 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.), napadl J. Ch. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997 ve věci označeného soudu sp. zn. 2 Tzn 10/96, protože tímto rozhodnutím, proti němuž již není dalšího opravného prostředku, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. (dále jen: “Listina”), a to mimo jiné i z toho důvodu, že Nejvyšší soud ČR při projednání stížnosti pro porušení zákona, která byla podána v jeho prospěch podle ustanovení § 266 odst. 1 zákona č.141/1961 Sb., trestní řád v platném znění (dále jen: “tr. ř.”), se neřídil právním názorem vyloženým v téže věci nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. března 1997 (viz. I. ÚS 184/96), a po zrušení svého předchozího rozsudku ze dne 25. dubna 1996 tímto nálezem ve věci sice formálně rozhodl nově, avšak fakticky způsobem zcela shodným, jak v předchozím rozhodnutí, což byl ze strany Nejvyššího soudu ČR naprosto protiústavní postup a tedy s odkazem na porušení ústavně zaručeného základního práva, jak jsem již dříve uvedl J. Ch. proto plným právem navrhl, aby Ústavní soud ČR jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR svým nálezem opětovně (tj. již po druhé) zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti J. Ch. (§ 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), se k výzvě Ústavního soudu ČR (§ 42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) podáním předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (tj. § 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), vyjádřil tak, že oprávněné argumenty ústavní stížnosti J. Ch. odmítl a navrhl, aby jako údajně “nedůvodná stížnost” byla zamítnuta. Poukázal přitom na údajnou neudržitelnost námitky J. Ch., že - při výkladu skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 272 odst. 1 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění (dále jen: “tr. z.”), jak byl podán Nejvyšším soudem ČR, by stěžovatel v údobí svých 18ti až 38mi let (za trvání povinnosti výkonu vojenské či náhradní služby), opakovaným odsuzováním za odepření výkonu té které služby, ve výkonu trestu strávil dobu delší než platný trestní zákon dovoluje vrahům uložit za trestný čin vraždy!

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR a horlivý stoupenec takzvané branné povinnosti pro obyvatelstvo “méněcenného pohlaví” s demagogickou pseudoargumentací a s jakýmsi tautologickým odkazem na statistické údaje, pokud jsou k dispozici, a dále též s odkazem na údajně prý analogické znaky úplně jiných, a s danou věcí absolutně nijak nesouvisejících skutkových podstat trestných činů podle § 213 či § 171 odst. 1 písm. b) tr. z. (což je ale ve skutečnosti vrchol jeho absurdní demagogie, která je absolutně nesrovnatelná s daným případem protože nelze svévolně míchat “hrušky s jabkami”!!) dovozoval údajnou neudržitelnost výkladu vyplývajícího z již dříve zmíněného nálezu Ústavního soudu ČR pokud se týká totožnosti skutku a tento výklad Ústavního soudu ČR označil za údajně “právně nezdůvodněný”.

Podle vývodů dotyčného feministicky smýšlejícího předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR vydáním předchozího nálezu Ústavního soudu ČR vznikla údajně "patová situace" (moje otázka: Pro koho? – Pro slušné lidi anebo pouze pro feministicky smýšlející arogantní soudkyně a soudce Nejvyššího soudu ČR??), kterou se údajně prý – “de lege ferenda” - nepodařilo vyřešit ani na společné poradě (feministické poradě??) zástupkyň a zástupců zainteresovaných ministerstev (spravedlnosti, obrany a práce a sociálních věcí) za účasti poslankyň a poslanců, senátorek a senátorů, jakož i ctihodných, urozených dam soudkyň a soudců Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR.

A proto tedy tento feministicky smýšlející soudce Nejvyššího soudu ČR měl tu nehoráznou, ba až neuvěřitelnou drzost, že nejenže toto “soudcovské embryo” si dovolilo polemizovat s právními názory samotného Ústavního soudu ČR, ale pokládaje se zřejmě osobně za velikého právnického génia - spolu se svým zamítavým návrhem v meritu věci J. Ch. dokonce i navrhl – cituji ho doslova: “aby senát Ústavního soudu, který bude rozhodovat o této nové ústavní stížnosti, se distancoval od právního názoru vysloveného senátem Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 184/96…”

Ústavní soud ČR však se ale naštěstí nenechal nijak zastrašit a ani ovlivnit, a neustoupil ani brutálnímu, psychologickému feministickému nátlaku mimoděk spojenému navíc s kampaní našich feministických masmédií podporujících “brannou povinnost” pro obyvatelstvo “méněcenného pohlavíů, ale opět se přiklonil ke slušnosti, spravedlnosti a právu když jednoznačně uznal že ústavní stížnost J. Ch. je plně opodstatněná.

Ze spisu Ústavního soudu ČR , sp. zn. I. ÚS 184/96, ve věci téhož stěžovatele J. Ch. totiž jasně vyplývá, že Ústavní soud ČR nálezem ze dne 20. března 1997 zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96, když plně oprávněně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem "nerespektoval skutečnost, že zásada ne bis idem nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to dokonce i mimo čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a že v důsledku toho dalším odsouzením j. Ch. za tentýž “trestní čin” byl porušen zákon, zejména ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř."; a tento nález Ústavního soudu stal se vykonatelný dnem 14. dubna 1997.

Základní otázkou, kterou ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo možno opomenout, je otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu, která představuje “conditio sine qua non” ústavního soudnictví.

Vykonatelný nález Ústavního soudu ČR je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazný pro všechny orgány i osoby, a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud ČR a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být, byť i odchylným způsobem rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu “rei iudicatae” (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci.

A to včetně takového, který by – “in eventum” - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR; před poklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem ČR rozhodnutou věc nevztahují.

Ústavní soud ČR v nálezu k této věci III. ÚS 425/97 doslova napsal – cituji: “Jakkoli se vývody pojaté jak do vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, tak ty, které jsou obsaženy v odůvodněních obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných v trestní věci stěžovatele, jeví jako vážné, důvody již vyložené bránily Ústavnímu soudu, aby se jimi - v této již dříve jím rozhodnuté věci - zabýval.” (!!)

I já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se plně s ztotožňuji s tímto stanoviskem našeho Ústavního soudu (ČSFR i ČR), které již půldruha desetiletí důsledně, a konstantně zachovává ve veškeré své judikatuře. Pokud jde o interpretaci práva a právní otázky posuzované Ústavním soudem ČR a před ním Ústavním soudem České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen: Ústavním soudem ČSFR) je nesporné, že každý musí vzít na vědomí, že právní překážka “rei iudicatae”, která v principu kategoricky brání znovuotevření jakýchkoliv právních otázek, které již jednou v minulosti Ústavní soud rozřešil a rozhodl. A úplně totéž se vztahuje i na právní překážku “ne bis idem”. Pokud jde o “naději” veřejné moci na lstivé či podvodné obejití či přelomení zásadní právní překážky “rei iudicatae”, která by dámám či pánům “tam nahoře” umožnila znovuotevření již jednou právně rozřešených či rozsouzených právních otázek, tak je třeba otevřeně říci, že takováto arogantní svévole “mocných” naštěstí z právního hlediska není možná a jedinou čistě hypoteticky opačnou možností je pouze eventuální postup Ústavního soudu ČR podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb.; ve skutečnosti však ale i tato jediná čistě hypoteticky možná eventualita je ve skutečnosti v reálné praxi spíše ale pouze více teoretická než reálná.

Anebo lze to říci ještě i jinak, a to tak, že jestliže Nejvyšší soud ČR v trestní věci J. Ch. v níž vykonatelným kasačním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. března 1997 (viz. I. ÚS 184/96) bylo jeho rozhodnutí ze dne 25. dubna 1996, sp. zn. 2 Tzn 10/96 zrušeno, vývodů a závěrů z tohoto nálezu plynoucích v následném řízení a v novém rozhodnutí ze dne 9. října 1997 nedbal, ignoroval; nezbylo tedy Ústavnímu soudu ČR nic jiného, než je jako rozporné s ustanovením čl. 89 odst. 2 úst. Ústavy ČR opětně zrušit, aniž bylo možné jakkoli se k meritu věci (tj. posouzené materii) vrátit.

Závěrem, jen pro úplnost třeba ještě dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této věci J. Ch. - co do závaznosti nálezu Ústavního soudu ČR - není souladné dokonce ani s rozhodnutím jiných senátů téhož Nejvyššího soudu ČR, neboť Nejvyšší soud ČR například ve věci 2 Tvno 40/97 právní názor vyjádřený nálezem Ústavního soudu ČR respektoval a v novém rozhodnutí - po kasaci “svého” předchozího rozhodnutí se jím ve shodě s ústavním příkazem vyjádřeným v ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR již řídil, a obdobně tomu tak bylo i ve věci 2 Tzn 28/97 při výkladu běhu zákonem stanovené lhůty.

Úplně na závěr zbývá již pouze dodat, že tento nález Ústavního soudu ČR III ÚS 425/97 ze dne 2.4.1998 já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr. Henryk Lahola pokládám za nejdůležitější nález Ústavního soudu ČR ve kterém došlo k naprosto správné teoretické definici právních následků překážky “rei iudicatae”, která zásadním způsobem brání znovuotevírání těch právních otázek interpretace a aplikace práva, které již jednou Ústavní soud ČR anebo ještě před ním Ústavní soud ČSFR posoudil, rozřešil a rozhodl! A tak je to i správné!!

Tuto práci napsal dne 15.10.2007

Váš JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!