wz

Zpět na hlavní stránku!

Manifest revoluce – terciátní systém by fungoval i v kapitalistické ekonomice.

Manifest revoluce je ojedinělý a výjimečný případ, kdy jsem já upřednostnil ekonomiku před náboženstvím.

Pokud Vás tato problematika zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Ekonomickým ideálem a také i mým zájmem bylo hledat způsoby vytvoření takové ekonomiky, jejíž výkon se rovná, respektive velice přibližuje hranici maximálního potencionálního výkonu dané ekonomiky. To v první řadě předpokládá maximálního využité veškeré pracovní síly, kterou má daná ekonomika k dispozici, a to navíc v co nejmaximálnějším rozsahu a nejoptimálnějším možným způsobem. Toto v sobě implicitně zahrnuje dva klíčové momenty:

Tím prvním momentem je využití absolutně veškeré pracovní cíly veškerého práceschopného obyvatelstva, tj. pracovní síla žádného práceschopného člověka nesmí zůstat “ležet ledem” – pracovní síla žádného práceschopného člověka nesmí zůstat nevyužita. Zde ať nám za vzor slouží armáda. Vypukne-li totiž skutečná válka (například viz. první a druhá světová válka), do armády je nejprve zmobilizováno veškeré bojeschopné mužské obyvatelstvo, a až poté dodatečně generálové a důstojníci přemýšleli nad tím, kde a jak takto získané vojáky využijí na bojištích ve válce. V časech míru kapitalistická ekonomika funguje přesně opačně. Nejprve se kalkuluje rozsah pracovních sil a až poté se přijme příslušný počet pracovníků. Zatímco armáda je pouze jedna a rozsah jejích potřeb je teoreticky nijak neomezený, vede to k tomu, že pro své potřeby může paušálně okamžitě “spolknout” veškeré potencionální válečné síly, které existují. Naopak kapitalistická ekonomika stojí na báze schizofrenní hyperfragmentace obrovského množství firem a firmiček, které tudíž mají omezeny zdroje, možnosti, prostředky i úkoly. A proto kapitalistická ekonomika objektivně ani neumožňuje zaměstnat veškeré práceschopné obyvatelstvo, ale pouze tolik pracovníků, kteří objektivně vykryjí veškerou agregátní poptávku ekonomiky. A vzhledem k tomu, že každý člověk jako pracovní síla vyprodukuje více ekonomických statků než kolik objektivně činí jeho osobní spotřeba, výsledkem toho pak je, že na uspokojení veškeré agregátní poptávky ekonomiky ani není zapotřebí v takzvané kapitalistické tržní ekonomice, aby byla využita absolutně veškerá pracovní síla. A toto je pak podstatou nezaměstnanosti, která je prokletím polykapitalistické ekonomiky. Revoluční stát vycházející z mého Revolučního manifestu – viz. www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm a také i www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm si podobně jako armáda vytyčil zaměstnat veškerou existující pracovní sílu státu s tím, že přebývající ekonomickou sílu přesahující potřeby uspokojování agregátní poptávky potřeb obyvatelstva bude využívat na budování a zdokonalování infrastruktury státu.

Tím druhým momentem je hledání strategie a způsobů jakým způsobem tuto získanou pracovní sílu co nejoptimálnějším způsobem v praxi využít v zájmy maximalizace užitku z její práce. A zde je to dáno zejména konkrétními energetickými zdroji. Vezměme si například elektrárny. Mohou produkovat elektrickou energii permanentně ve stejném rozsahu po celých 24 hodin denně, a to v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku. A zde je první a nejviditelnější ekonomický problém!

Elektrárna sice může produkovat (a třeba vodní elektrárna fakticky i musí!) po celých 24 hodí denně v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku produkovat objem elektrické energie v konstantním rozsahu; za stávajícího modelu ekonomiky však ale agregátní poptávka velkoodběratelů elektrické energie v žádném případě ale není konstantní po celých 24 hodin denně v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku, ale prudce kolísá. Jednak kolísá v závislosti na dni, kdy přes soboty, neděle a státní svátky je tato agregátní poptávka velkoodběratelů elektrické energie po elektrické energii výrazně nižší než je tomu v takzvaných pracovních dnech od pondělí do pátku, a kromě toho ještě navíc dále i tato agregátní poptávka velkoodběratelů elektrické energie po elektrické energii výrazně kolísá i v průběhu těchto jednotlivých pracovních dnů (což přes soboty, neděle a státní svátky platí zde obdobně taky!) , kdy nejvyšší je dopoledne zhruba od sedmé či osmé hodiny až do čtrnácté či patnácté hodiny, popoledni a na večer je již nižší a přes noc ještě nižší.

V typické kapitalistické ekonomice v tom optimálně ekonomicky teoreticky nejlepším možném případě se tedy snad možná v pracovních dnech od pondělí do pátku zhruba od těch sedmi či osmi hodin až do čtrnácti či patnácti hodin agregátní poptávka po elektrické energii rovná její produkci. Toto je za situace existence kapitalistické ekonomiky skutečně ta nejoptimálnější varianta, protože pokud by tato agregátní poptávka odběratelů po elektrické energii byla potencionálně vyšší než je její produkce, tak by to vedlo ke kolapsu, k zhroucení celé elektrické sítě, a proto agregátní poptávka odběratelů po elektrické energii fakticky být vyšší ani být nesmí a nemůže.

Naopak pokud je agregátní poptávka odběratelů po elektrické energii nižší (což je pravidlem!) než je její produkce, pak zase nevyužitá část elektrické energie, která nebude spotřebována vyjde úplně nazmar, protože neexistuje absolutně vůbec žádný způsob, jak by bylo možné přebytečnou elektrickou energii nějak skladovat.

Proto tedy čím více se tato agregátní poptávka odběratelů elektrické energie přibližuje objemu produkce elektřiny, tím je to lepší, protože tím méně vyprodukované elektrické energie vyjde nazmar, ideální by bylo, kdyby se tato agregátní poptávka odběratelů elektrické energie přímo rovnala její produkci, avšak současně ale je zřejmé, že nikdy se agregátní poptávka odběratelů elektrické energie po elektrické energii nemůže a nesmí přímo rovnat její produkci, protože i vzhledem ke kolísání objemu elektrického proudu v elektrické síti permanentně hrozilo překročení agregátní poptávky odběratelů elektrické energie po elektrické energii nad její momentální produkcí, což – jak jsem již uvedl výše – by mělo za následek kolaps, zhroucení celé elektrické sítě.

Ale i kdyby čistě hypoteticky jsem připustil v teoretické rovině existence stavu kdy se v této “době špičky” od pondělí do pátku zhruba od těch sedmi či osmi hodin až do čtrnácti či patnácti hodin agregátní poptávka po elektrické energii rovná její produkci, v důsledku čehož k absolutně žádným ztrátám nedochází, vždy bude docházet ke ztrátám na nevyužité elektrické energii v těch mimopracovních dnech (soboty, neděle a státní svátky) a také i v těch časových obdobích i pracovních dnů (zhruba od patnácté hodiny popoledni až do sedmé hodiny) ráno, kdy je agregátní poptávka velkoodběratelů elektrické energie po elektrické energii vždy výrazně nižší jako její produkce, která je naopak vždy konstantní bez ohledu na to, zda-li spotřebitelé mají momentálně svou “špičku” anebo naopak hluboký útlum.

Podobně jako u elektráren, tak i v případě těžby ropy a plynu můžou mechanismy těžící ropu a plyn pracovat konstantním výkonem, kdy po celých 24 hodí denně v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku můžou produkovat konstantně totéž množství ropy či plynu. A ovšemže i zde je tentýž ekonomický rozpor, protože agregátní poptávka spotřebitelů ropy či plynu rovněž není po celých 24 hodí denně v průběhu všech 365 dnů kalendářního roku konstantní, ale rovněž prudce kolísá obdobně jako je tomu v případě třeba výše zmiňované elektrické energie.

Svým způsobem je tomu ale i hutnickém průmyslu. Ono sice čistě teoreticky by bylo možno to obrazně řečeno “useknout” a třeba od organizování například třetí směny upustit, či od sobotních a nedělních směn upustit, ale nechání těch tavných pecí vychladnout by vedlo k tak velikým ekonomickým škodám, že je výhodnější mít permanentní provoz, byť i třísměnný provoz přináší v té podobě ve které je za stávajících podmínek možný různé těžkosti.

A víte že permanentně pracují i zemědělské podniky věnující se živočišné výrobě? A podobně tak i mlékárny a jiný zpracovatelé rovněž pracují každý den. Chovaná hospodářská zvířata potřebují dostat nažrat každý den – proto je lhostejné zda-li je den pracovní nebo zda-li je třeba sobota, neděle, Vánoce či Velikonoce. A nejen nažrat! Ale též třeba krávy, kozy a ovce je nutné také dojit v každý den ve všech 365 dnech kalendářního roku, rovněž tak i třeba slepice ve všech 365 dnech kalendářního roku snášejí vejce. Je úplně jedno zda-li je obrazně řečeno “pátek nebo svátek”. Krávy, kozy a ovce dávají mléko a slepice snášejí vejce přes vánoční svátky v podstatě ve stejném množství jako v “sousedních” prosincových dnech, které svátky nejsou a jsou obyčejnými pracovními dny. Krávy, kozy a ovce dávají mléko a slepice snášejí vejce během celého roku přes soboty či neděle v podstatě ve stejném množství jako tak činí i od pondělí do pátku v takzvaných pracovních dnech. Pominu-li tedy určité výkyvy v závislosti na ročním období, mohu při určitém zjednodušení konstatovat, že zvířata přinášejí užitek každý den v úplně stejném rozsahu bez ohledu na to, zda-li se jedná o dny pracovní, soboty, neděle nebo státní svátky. A rovněž tak třeba i mlékárny pracují po celých 365 dnů v roce, neboť úplně doslova v každý den – pominu-li čistě biologické faktory dané ročním obdobím - jim dodají v podstatě totéž množství mléka, které se musí zpracovávat, pasterizovat, ze kterého se musí vyrábět sýry, tvaroh, smetana, různé jogurty a jiné mléčné krémy atd.

Když jsem si uvědomil všechny tyto výše zmíněné skutečnosti, bylo mi zřejmé, že v zájmu ekonomické efektivnosti je načase udělat ten revoluční krok, a v zájmu ekonomicko – technologické výrobní revoluce rozloučit se s klasickým výrobním anachronismem, který prakticky od té doby co člověk žil v malých tlupách a lovil mamuty se nijak nezměnil. V těch dávných dobách bylo ovšemže nezbytné, aby tento pračlověk pouze přes den, kdy měl denní světlo lovil zvěř, sbíral nějaké plody, dříví a podobně toto činil pouze přes den, kdy je denní světlo, zatímco na noc, když je tma se uchýlil před různými nástrahami a nebezpečími noci do své jeskyně, protože kdyby se v noci, ve tmě potuloval někde po venku, tak by příliš riskoval, že například buď padne někam do rokle anebo ho něco “velikého” sežere.

V dnešní době lidské civilizace a existence elektrického proudu plus dalších technických výdobytků moderní lidské civilizace již není více žádný racionální důvod pro to, proč by se člověk měl i nadále pasivně podřizovat faktickému diktátu poloze Slunce na obloze, jako kdyby ještě i nyní jsme byli my lidé vůči noční tmě úplně bezmocní a nebyli si schopni toto světlo kompenzující přechodnou absenci slunečního světla opatřit i umělým způsobem, a tak nahradit v těch časových období, kdy se nám tohoto sluneční světla z jeho přirozeného zdroje (ze Slunce) nedostává nějakým světelným zdrojem umělým. Mnozí lidé toto nechápou a svými primitivními posměšky demonstrují svoji hloupost a psychologickou neschopnost dospět k poznání, že je jen v zájmu ekonomické prosperity a výkonnosti skoncovat s anachronizmem primitivního podřizování se diktátu polohy Slunce na obloze. A čím dříve – když možná i ne úplně všichni – alespoň významná část lidstva, alespoň ta inteligentnější část lidstva toto pochopí, tím pro společnost lépe.

Mou odpovědí na tyto ekonomické otázky bylo zavedení takzvaného terciátního systému a nového kalendáře ( viz. www.henryklahola.nazory.cz/Kalendar.htm ) s fikcí 36 hodinového dne rozděleného na tři takzvané dvanáctihodinové terciáty, které jsou současně i pracovními směnami zajišťující objektivně rovnoměrné využívání pracovních sil v konstantním rozsahu po “celých 24. hodin všech 365 dnů tradičního kalendáře”. Vzhledem k tomu, že ten – který konkrétní terciát je pro každého pracovníka obligatorně jako pracovní čas daný závazně pro celý život, z hlediska individuálního pracovníka to tedy s absolutní železnou pravidelností znamená, že po celý jeho pracovně aktivní život znamená, že s astronomickou pravidelností se absolutně pravidelně střídá u každého pracovníka období dvanáctihodinové pracovní směny s následným čtyřiadvacetihodinovým obdobím pracovního klidu a volna. Za těchto okolností nebylo možné a ani potřebné v rámci kalendářního roku podle tohoto nového kalendáře nadále zachovávat jako časovou jednotku “týden” a jeho jednotlivé specifickými názvy (tj. pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle) pojmenované dni. Kromě toho tento uměle zavedený 36 hodinový den v sobě zahrnuje jeden a půl astronomického 24. hodinového dne, což v praxi – uvažujeme-li v tendencích “den” a “noc” jako přibližných půlkách z 24 hodinového dne, což znamená , že “dva dny s jednou nocí” se s absolutní pravidelností střídají s “jedním dnem a dvěma nocemi” v důsledku čehož jsou vzhledem k těmto faktickým rotacím všechny tři tyto terciáty fakticky úplně rovnocenné.

Terciátní systém z “Manifestu revoluce” by fungoval a přinesl prosperitu i kapitalistické tržní ekonomice.

V Manifestu revoluce v praxi řeším celý komplex i dalších otázek související s otázkami sociální spravedlnosti, které konkludentně předpokládají ve své vrcholové finální fázi zrušení měny a vlastnického práva, nicméně bez ohledu na tyto otázky sociální spravedlnosti a sociální rovnosti lze konstatovat, že terciátní systém by byl přínosem dokonce i v případě ignorování otázek sociální spravedlnosti a sociální rovnosti, anebo jinak řečeno, zavedení tohoto terciátního systému a kalendáře by přinesl velice kladné ekonomické výsledky dokonce i v tom případě, pokud by kapitalistický systém se svojí tržní ekonomikou zůstal úplně zachován v té podobě jako je i nyní! Ostatně nebylo by to ani v současném kapitalistickém státě něco, co by bylo něčím úplně novým. Jak již jsem uvedl výše, v některých odvětvích průmyslu i zemědělství funguje již i dnes třísměnný provoz, přičemž terciátní systém v podstatě není ničím jiným, než zdokonalením dosavadního třísměnného provozu plus jeho obligatorní rozšíření na celou sféru národního hospodářství. A tento přínos pro kapitalistický stát s takzvanou tržní ekonomikou by byl významný i navzdory tomu, že na rozdíl od revolučního státu předpokládaném v Manifestu revoluce by přece jen v kapitalistickém státě s takzvanou tržní ekonomikou nemohl terciátní systém fungovat úplně dokonalým a bezporuchovým způsobem. Důvodu pro to je ovšemže vícero.

Polykapitalistický ekonomický systém (což je náš současný systém od roku 1990) totiž objektivně není ze své podstaty není schopen vytvořit na pracovním trhu plnou zaměstnanost. Monokapitalistický ekonomický systém (který jsme tady měli v letech 1948 – 1990) zas vede k přezaměstnanosti a neefektivitě.

Oba kapitalistické systémy, tj. jak ten současný, který tady máme od roku 1990 (polykapitalismus), tak i ten předešlý, který jsme tady měli před rokem 1990 (monokapitalismus) jsou postaveny na hyperfragmentační roztříštěnosti obrovského množství firem a firmiček, které existují v podmínkách objektivní hospodářské schizofrenie, která neumožňuje vytvoření sjednocené ekonomiky předpokládané v Manifestu revoluce, jejíž efektivitu bych třeba v oblasti vojenství asi přirovnal k armádě státu, která je též pouze jedna. A jednotná armáda státu, například armáda České republiky s jednotným velením je nepochybně pro válku efektivnější, než by bylo dohromady třeba deset tisíc miniaturních “privátních” armádiček, které by například vytvořili jednotlivé české, moravské a slezské vesnice, jednotlivé bezpečnostní agentury, jednotlivé firmy a firmičky jako svoji ostrahu, kde ovšemže každá jedna z těchto desíti tisíc miniaturních armádiček by měla své vlastní velení, které by bylo nezávislé ode všech 9999 ostatních armádiček a které by tedy vedlo obdobně schizofrenním způsobem vlastní válečné operace na vlastní pěst. A pak by nebylo divu, že na válečném poli by výsledky těchto na vlastní pěst bojujících deseti tisíc armádiček plně odpovídali výsledkům fungování kapitalistické ekonomiky v oblasti hospodářské. Na porážku této fiktivní pseudokoalice deseti tisíc “privátních” českých, moravských a slezských armádiček by určitě hravě stačila i armáda například malého Slovinska, pokud by tato slovinská armáda byla jednotnou armádou slovinského státu s jednotným velením. Taký je tedy v hospodářské oblasti rozdíl mezi fungováním vysoce výkonné sjednocené ekonomiky revolučního státu předpokládané v Manifestu revoluce v porovnání k oběma systémům (polykapitalismu a monokapitalismu) kapitalistických ekonomik.

Revoluční stát předpokládaný v Manifestu revoluce by byl zaměstnavatelem veškeré pracovní síly nejen nominálně ale i fakticky, takže jednotliví zaměstnanci by nebyli zaměstnanci jednotlivých soukromých či státních firem jako je tomu od roku 1990 v naší polykapitalistické ekonomice, či zaměstnanci jednotlivých takzvaných socialistických organizací jak to bylo “za komunismu” před rokem 1990 v naší tehdejší monokapitalistické ekonomice, ale každý zaměstnanec právně i fakticky by byl zaměstnancem státu jako jednotného ekonomického celku; což by bylo něco podobného, jako je vztah vojáka k armádě, kde voják není pouze v jakémsi quasi pracovněprávním vztahu ke svému vojenskému útvaru, což by znamenalo, že armáda ho smí použít jen na činnosti pouze v rámci tohoto vojenského útvaru, ale voják je v quasi pracovněprávním vztahu k celé armádě celého státu, což v praxi znamená – například na geografické podmínky – armády České republiky, že jestliže je někdo třeba dnes vojákem u vojenského útvaru v Chebu, tak zítra třeba může dostat vojenský rozkaz aby se sbalil a odjel třeba do Břeclavi a o týden třeba do Českých Budějovic a o další týden třeba do Karviné atd. A podobně tak i jeho pracovní využití je rozmanité a pestré, počnouc například od vysoce kvalifikovaného pilotování vojenské helikoptéry a konče třeba až někde u umývání vojenských záchodů v kasárnách. Dělník má uzavřenu pracovní smlouvu se svojí firmou či firmičkou a prací pouze pro ni je v analogické pozice příslušníka jedné z deseti tisíc “privátních” armádiček, které bez jakékoliv vzájemné koordinace válčí na vlastní pěst.

Zatímco jednotná armáda podle svých aktuálních potřeb může přelévat své vojáky mezi svými jednotlivými vojenskými útvary a jednotkami, v oblasti hospodářské kde ani jeden z obou kapitalistických systémů nezná pojetí státu jako jediného a univerzálního zaměstnavatele není vzhledem k existující ekonomické roztříštěnosti myslitelné jakékoliv v celostátním měřítku organizované přelévání dělníků mezi jednotlivými továrnami ležícími na teritoriu státu, kde v závislosti na míře zakázek by stát s maximální pružností doslova ze dne na den “nalil” dělníky do těch továren kde je potřebují s tím, že by tyto dělníky sebral z těch výrobních jednotek, kde se stali přebytečnými, nepotřebnými, anebo alespoň kde jsou relativně nejspíše postradatelní. Něco takového ani polykapitalistická ekonomika a ani monokapitalistická ekonomika právně a ani fakticky dělat nemůže. Toto pružné žonglování s pracovními sílami státu může právně i fakticky dělat pouze ekonomika revolučního státu předpokládaná v Manifestu revoluce.

důsledku toho část pracovní síly zůstává v polykapitalistickém státě nevyužita ležet ledem”, v monokapitalistickém státě zas zaměstnána v nabytečném množství. Zejména pokud jde o polykapitalistický stát, i kdyby vláda s parlamentem tohoto polykapitalistického státu, anebo jak se obvykleji říká “kapitalistického státu s tržní ekonomikou” rozhodla zavést revoluční kalendář s fiktivním 36 hodinovým dnem s trojím terciátem, předpokládajícím i s tím, že legislativně “dokope” své privátní firmy, aby terciátní systém zavedli, tak navzdory tomu, že by tento terciátní systém přinesl nepochybně mnohem větší ekonomickou prosperitu než dosavadní systém anachronického podřizování se poloze Slunce na obloze, přesto však ale v podmínkách kapitalistického státu by tento přínos byl přece jen menší jako v případě revolučního státu předpokládaného v Manifestu revoluce.

První příčinou je právní i faktická nemožnost pružného žonglování s pracovními silami, které brání vzájemná schizofrenní izolovanost jednotlivých firem a firmiček v kausální souvislosti s těmito psychologickými, právními i faktickými “mezifiremními bariérami” které neumožňuje pružné přelévání pracovní síly státu mezi všemi hospodářskými jednotkami nacházející se na jeho státním území.

Tím druhým handicapem polykapitalistické ekonomiky je objektivní existence nezaměstnanosti, v důsledku čehož vždy zůstává určitá část pracovní síly práceschopného obyvatelstva nevyužita ležet ledem”, čímž fakticky by při zavedení terciátního systému v polykapitalistickém státě část této pracovní síly státu, která by zůstala nevyužita jakoby “proplouvala” mimo struktury oficiálního terciátního systému, který by tím narušovala. A v polykapitalistickém státě by při zavedení terciátního pracovního systému rušivě působil i stávající systém trhu práce. Jeho rušivost by spočívala v tom, že by vláda polykapitalistického státu stála před dilematem buď strikně trvat na obligatornosti terciátního systému tak, jak ji pro potřeby revolučního státu předpokládá Manifest revoluce, což by v podmínkách kapitalistického státu fakticky znamenalo, že nezaměstnaná osoba by si mohla hledat zaměstnání pouze v rámci svého vlastního terciátu, anebo naopak tolerovat promiskuitní přecházení zaměstnanců mezi jednotlivými terciáty, což by ale zase vedlo k riziku makroekonomické divergence početného stavu pracovníku v jednotlivých terciátech. Anebo s určitým zjednodušením řečeno: zatímco pro optimální fungování terciátního systému je žádoucí, aby všechny tři terciáty měli tentýž počet pracovních sil, promiskuitní přecházení zaměstnanců mezi jednotlivými terciáty v kapitalistické ekonomice by mohl vést k výraznému narušení této rovnováhy.

A do třetice je zřejmé, že v kapitalistickém státě soukromé firmy by neměli zájem na globálním budování hospodářské infrastruktury, která je pro efektivní fungování terciátního systému důležité, a to zejména tehdy, pokud by neviděli v tomto budování této důležité infrastruktury bezprostředně přímý ekonomický zisk pro svoji vlastní firmu. A to by byl další těžký oříšek” zda-li k tomu soukromé firmy příslušnou legislativou nějak “dokopat”, anebo se je pro to pokusit nějak získat například nějakými daňovými úlevami atd., popřípadě jako veřejné zakázky by ze státního rozpočtu budování této hospodářské infrastruktury financovala i samotná vláda kapitalistického státu.

Přesto však ale i navzdory všem těmto problémům, které by vyplývali se samotné podstaty kapitalistické ekonomiky by terciátní systém mohl fungovat také i v rámci kapitalistické ekonomiky, a také i v rámci ní by přinesl zvýšení ekonomické efektivity, byť i sice ne až v tak veliké míře, jak by to bylo možné pouze ve státě, který by v plném rozsahu aplikoval veškerá právní i ekonomická ustanovení Manifestu revoluce jako celek, kde ekonomická výkonnost – důslednou eliminací výše zmiňovaných ztrát - by stoupla až na téměř samotnou horní hranici potencionálního výkonu dané ekonomiky.

Manifest revoluce je ojedinělý a výjimečný případ, kdy jsem já upřednostnil ekonomiku před tradičním výkladem náboženské víry.

Poslední problém, který zde vysvětlím je vztah ekonomiky a náboženství, a to zejména s aspektem na vztah k mojí křesťanské víře. V Písmu Svatém, ve Starém zákoně v Pentetauchu, v první knize Mojžíšově se alegorickou formou popisuje jak Bůh šest dni pracoval tvoříc svět a sedmý den odpočíval. Židovská tradice z toho dovodila existenci sedmidenního týdne s šesti dny pracovními a jedním dnem absolutního pracovního klidu a odpočinku.

Manifest revoluce v www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm a www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm je s těmito tradičními, konzervativními výklady náboženské víry v zcela evidentním rozporu, protože tento Manifest revoluce je u mě opravdu zcela ojedinělý a výjimečný případ, kdy jsem já upřednostnil ekonomiku před tradičním výkladem náboženské víry, kde podobně jak konzervativně smýšlející někteří židé s velikou přísností nejsou ochotni připustit absolutně žádné výjimky při slavení soboty, tak obdobně i konzervativně smýšlející někteří křesťané zastávají obdobně přísné názory ve vztahu k neděli; ačkoli jsou si vědomi, že náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel velice káravě těmto konzervativním židům řekl, že “Bůh ustanovil sobotu pro člověka, a ne člověka pro sobotu”. A tak jak došlo k diferenciaci světské a náboženské sféry, tak i revoluční stát v Manifestu revoluce i navzdory zavedení revolučního kalendáře s fiktivním 36 hodinovým trojterciátním dnem jako oficiálního úředního kalendáře státu ve světských záležitostech, tak tentýž Manifest revoluce explicitně uvádí, že pro potřeby jednotlivých církví a náboženských společností i nadále bude zachován dosavadní klasický gregoriánský kalendář, aby s naprostou určitostí a přesností jednotliví církve a náboženské společnosti vždy přesně věděli kdy je právě pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota či neděle; aby jednotlivé církve a náboženské společnosti věděli s naprostou určitostí a přesností, kdy jsou jednotlivé svátky, kdy začínají a končí jednotlivé 24. hodinové dny gregoriánského kalendáře atd.

A nemusím již ani zdůrazňovat až neuvěřitelně veliký ekonomický přínos, který zavedením revolučního kalendáře s fiktivním 36 hodinovým trojterciátním dnem jako oficiálního úředního kalendáře revolučního státu ve světských záležitostech se stal proto v Manifestu revoluce racionální ekonomickou nezbytností, v důsledku čeho jsem po racionální úvaze rozumně upřednostnil ekonomiku a její prosperitu s výkonností až na téměř samotné horní hranici maximálního potencionálního výkonu dané ekonomiky před dotyčnými tradičními, konzervativními výklady náboženské víry podle mírně parafrázované zásady, že “Bůh ustanovil neděli pro člověka, a ne člověka pro neděli”.

Napsal dne 5.1.2009 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

Zpět na hlavní stránku!