wz

Zpět na hlavní stránku!


Chov slepic drůbeže sliepok hydiny. Slepice slépky sliepka sliepky drůbež hydina. Leghornka Rodajlendka Červenka Wyadotka Kropenka Sussexka.

1.Na návštěvě u dědy Josefa Gajdoše a babky Marie Gajdošové, rozené Maňáskové v Babicích koncem června 1972.

Koncem června 1972 odjeli pan Jaroslav Lahola a paní Milada Laholová, rozená Gajdošová – rodiče JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na návštěvu k manželům Gajdošovým, respektive rodičům paní Milady Laholové, rozené Gajdošové do Babic a to konkrétně k dědovi Josefu Gajdošovi st. (Pozor! Neplést si Josefa Gajdoše st. ho s mnohem známějším Josefem Gajdošem ml., který je synem manželů Gajdošových st. a je dnes coby popřední český chovatel poštovních holubů znám především mezi členy a sympatizanty Českého svazu chovatelů poštovních holubů nejen v České republice, ale i mezi chovately poštovních holubů v zahraničí) a babce Marii Gajdošové st., rozené Psotkové (Pozor! Neplést si ji s Marií Gajdošovou ml., více známou u některých lidí pod přezývkou “Maňa brněnská”, která je odvozená od toho, že coby nejmladší dcera manželů Gajdošových st. počátkem šedesátých let dvacátého století dokonce – jednak díky zrušení školného na vysokých školách v roce 1950 plus celkově výraznému zlepšení majetkových poměrů lidí koncem padesátých let ve srovnání s předválečnými časy, nemluvě již o tom, že u manželů Gajdošových st. již všechny děti byli z domu pryč a tedy za těchto okolností, kdy již pečovali jen o jedno dítě, bylo sociálně možné vydržovat ji finančně dokonce i na vysoké škole plus jednak i díky přechodnému politickému uvolnění totalitního režimu v šedesátých letech – to bylo dokonce i politicky možné navzdory tomu, že ani jeden z manželů Gajdošových st. nebyl členem KSČ. A tak Marie Gajdošová ml. díky šťastné souhře těchto několika okolností mohla jako jediná ze své generace absolvovat vysokou školu v Brně, což bylo nejen pro rodinu Gajdošovou, ale v té době pro tak malou obec jako jsou Babice prakticky pro celou tuto malou vesnici něco tak neslýchaného a výjimečného, že jí to vysloužilo přezývku “brněnská”, kterou lidé v tě době, tj.v šedesátých letech vyslovovali lidé v Babicích málem s tak velikou úctou jako kdyby se jednalo o nějaký šlechtický titul. Pro moji generaci, ale zejména pak ještě více pro dnešní mladé lidi, kteří vidí, že dnes má vysokoškolský titul již kde – kdo je to něco úplně nepochopitelného. Ta přezývka “brněnská” sice formálně zůstala, není však již spojována s tou svojí někdejší posvátnou úctou či posvátným obdivem, ba dokonce dnes mnozí zejména mladí lidé ani jen netuší odkud se vůbec vzala tato přezývka “Maňa brněnská”).

A zde v této souvislosti v Babicích koncem června 1972 byl na několika fotografiích u dědy Josefa Gajdoše st. a babky Marie Gajdošové, rozené Maňáskové v Babicích kde tito oba dva – dnes již oba zesnulí – manželé Gajdošovi st. tehdy bydleli a kromě jiného, chovali i slepice, by na jejich dvoře několikrát vyfotografován v té době pětiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola společně i se svým téměř šestiletým bratrancem Robertem Maňáskem - synem Jarmily Maňáskové rozené Gajdošové, tj.mladší sestry Milady Laholové, která se provdala za elektrikáře Josefa Maňáska (více známého některými lidmi pod přezývkou “Pepoš”), který tragicky v roce 1975 utrpěl v zaměstnání pracovní úraz, když ho zabil elektrický proud. Pepoš byl oficiálně pouze vyučen za elektrikáře, ve skutečnosti to však byl ale velice šikovný člověk mistrovsky ovládající dovednosti patřící i do jiných oborů kvalifikovaných dělnických profesí. A v jeho šlépějích svým způsobem jde i jeho syn Robert Maňásek, který sice nemá vysokou školu ( má jen maturitu), je ženatý se zdravotní sestrou, a toho času pracuje i bydlí v Brně. Tento Robert Maňásek podobně jako i jeho otec Josef Maňásek (zvaný “Pepoš”) rovněž je velice šikovný, zručný a ovládá množství nejrůznějších profesí kvalifikovaných, ba dokonce i vysoce kvalifikovaných dělníků.

Zde na těchto dvou konkrétních fotografiích z konce června 1972 na dvoře u svého dnes již zesnulého dědy Josefa Gajdoše a babky – dnes již rovněž zesnulé - Marie Gajdošové v Babicích je vidět, jak oba dva jejich nejstarší vnuci, a to JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola (tehdy 5 let) a Robert Maňásek (tehdy 6 let) krmí slepice patřící prarodičům Gajdošovým, potažmo je alespoň sledují. Jak babka Marie Gajdošová se za svobodna jmenovala Maňásková, tak i otec Roberta Maňáska pan Josef Maňásek se svým příjmením jmenoval Maňásek a po něm i celá jeho rodina, tj.jeho manželka Jarmila, rozená Gajdošová, tak i obě jeho děti, tj.starší Robert, tak i mladší Radek se příjmením jmenovali Maňásek. Příjmení Maňásek je totiž nejvíce frekventované příjmení v obci Babice. Explicitně to zmiňuji proto, že rozhodně je třeba rozhodně popřít jakékoliv v této souvislosti činěné zlomyslné spekulace některých zlých a zákeřných lidí, kteří by z nehorázně drzým hyenismem rádi všelijak pomlouvali absolutně lživými spekulacemi o našem údajně eventuálním příbuzenském vztahu ke komunistickému starostovi Maňáskovi. K tomu je otevřeně říci, že ke komunistickému starostovi Miloslavu Maňáskovi jsme “příbuzní” asi tak jako s Adamem a Evou (tento prvotní lidský pár je totiž předkem všech lidí!), jinak ale nic víc!!

Cítím, že nyní bych měl v maximální stručnosti čtenářům zajímajících se o chov slepic říci alespoň několik skromných myšlenek o slepicích jako biologickém druhu v tom nejširším slova smyslu plus o některých jejich druzích, která se nejčastěji chovají u nás na území bývalého Československa.

2.Volba jazyka této práce týkající se názorů JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na chov slepic.

Jako Čechoslovák, který žije v České republice trochu váhám pouze nad volbou jazyka. Když já budu mluvit po česky, tak já budu mluvit o slepicích, protože čeština tohoto ptáka nazývá jak v singuláru, tak i v plurálu jako slepice.

Ako Čechoslovák, ktorý sa narodil na Slovensku trochu váham iba nad voľbou jazyka. Keď ja budem hovoriť po slovensky, tak ja budem hovoriť o sliepkach, pretože slovenčina tohoto vtáka nazýva v singuláru ako sliepka a v plurálu ako sliepky.

Jako Čechoslovák, kerý dyž došél bydlí na moravském Slovácku trochu váhám enom nad volbů jazyka. Esli já budů povídat po slovácky, tož já budů povídat o slépkách, poněváč slováčština enoho ptáka nazývá v singuláru jako slépka a v plurálu jako slépky.

3.Úvod této práce týkající se názorů JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na chov slepic.

Myslím, ale že vzhledem k tomu, že již tuto práci jsem začal psát po česky, tak při češtině již i nadále zůstanu. Na úvod třeba říci, že slepice domácí, někdy nazývaná i jako kur domácí či kura domácí má podle oficiální přírodovědecké terminologie název Gallus domesticus a pochází ze slepice divé, někdy nazývané i jako kur divý či kura divá, která má zas podle oficiální přírodovědecké terminologie název Gallus gallus, což je pták (po slovensky: vták), který žije dodnes v jižní Asii a ze kterého byla dnešní slepice domácí vypěstování již před několika tisíci lety. A dnes snad jen pouze s výjimkou polárních krajů je slepice domácí rozšířena prakticky úplně po celé zeměkouli! Ba dokonce možno konstatovat, že tento pták je dnes suverénně nejpočetnějším ptákem (po slovensky: vtákom) po celé zeměkouli – podle hodnověrných mezinárodních statistik, v současné době odhadem na naši zeměkouli žije kolem třiceti miliard těchto ptáků (po slovensky: vtákov), což je nepochybně mnohem více než u jakéhokoliv ptačího druhu!! Na věci zde nic nemění ani to, že – popravdě řečeno - největší část z těchto třiceti miliard slepic domácích jsou ve skutečnosti pouze brojleři vykrmovaní kvůli masu, zatímco “klasických” slepic (po slovensky: sliepok), respektive nosnic, které jsou chovány kvůli snášení vajec je výrazně méně. To jak jsou ve velkochovech chováni brojleři je něco neuvěřitelně krutého. Ve velkochovech hned brzy po narození jsou malá kuřátka (po slovensky: kuriatka) rozděleny na dvě skupiny: na brojlery a nosnice. Takzvaní brojleři mají životnost od svého narození až po jejich zabití nanejvýš tři měsíce (někdy ale o jeden či dva měsíce méně). Takzvané nosnice mají životnost od svého narození až po jejich zabití zpravidla pouze dva roky a jen zřídkakdy je nechají žít o déle. Čistě hypoteticky tak nanejvýš tři roky, což je v krutých komerčních podmínkách velkochovu jejich optimální doba z hlediska snášení vajec, u slepic – nosnic starších tří let nosnost prudce klesá anebo i dokonce úplně zaniká. Pokud jde o potencionální délku života slepic, tj.pokud by slepice čistě hypoteticky žili ve snesitelných životních podmínkách vesnického nekomerčního malochovu a bylo by jim umožněno umírat přirozenou smrtí – není zcela známa a ani přírodovědci se na této délce zcela neshodnou.

4. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na vlastní oči viděl čtrnáctiletou slepici!

Mohu však ale z vlastní zkušenosti vzpomenout na jednu moji bývalou sousedku v Bratislavě. Je tomu již více než třicet let a ta stará pani již dávno zemřela, avšak ještě i nyní se mi zarosí oči slzami když si na ni vzpomenu! Již tenkrát ač jsem byl ještě jen malý chlapec – a ještě snad ne úplně všemu jsem rozuměl - mi bylo té staré asi šedesátileté paní velice líto a často již jen pouhá vzpomínka na tuto paní mně nutila k pláči jak velice jsem tu starou “babičku” litoval! Ne! Nebyla to naše příbuzná, byla to pouze jedna ze sousedek, která shodou okolností bydlela v témže domě jako my. Tato paní nejprve přišla. Pak jednou její manžel i jejími dvěma dospívajícími či dospělými, ale ještě pořád svobodnými a bezdětnými dětmi byl z jakéhosi důvodu v jakési drůbežárně (po slovensky: hydinárni), odkud si – pro mě osobně – z neznámého důvodu tato trojice přinesla jakési malé a živé kuřátko (po slovensky: kuriatko), které jim tam z nějakého důvodu darovali (detaily mi ale nejsou absolutně známy). A asi o víkend později tento třílístek opět někam společně jel autem, měli však nějakou havárii a všichni se zabili, obě děti i manžel byli okamžitě na místě mrtví (a ani zde neznám žádné detaily). Jediné co dotyčné vdově po jejím manželovi a dětem zůstalo bylo již jen to malé kuřátko. Dotyčná paní následně k tomuto malému ptáčkovi (po slovensky: vtáčikovi) velice citově přilnula a pečovala o něj s maximální láskou jakou si lze vůbec představit. Nelze vyloučit ani to, že v určitém podvědomém ohledu v mysli této paní jako kdyby se všichni její blízcí nějak jako kdyby “inkarnovali” do duše právě tohoto malého kuřátka, protože dále paní žila již jen pro toto kuřátko.

A ovšemže z tohoto kuřátka postupně vyrostla dospělá slepice, která možná i snášela vejce. To ale s úplnou určitostí nevím, paní byla dosti uzavřená a to ještě já dnes již čtyřicetiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola o ní ještě vím možná relativně nejvíce, protože zatímco se mnou komunikovala ta paní velice málo, tak z ostatními lidmi nekomunikovala již vůbec, a děti (s výjimkou mně samotného) dokonce výslovně nenáviděla. Nikdy nezapomenu na to, jak pozvala mně k sobě když oslavovala čtrnácté narozeniny. Čí narozeniny? No přece čtrnácté narozeniny její slepice! Vím, že paní koupila tehdy dokonce jakýsi dort. Na oslavách narozenin se tedy zúčastnila pouze tato tehdy odhadem asi šedesátiletá paní (kolik ale mněla let přesně to ale netuším), dále její čtrnáctiletá slepice a sedmiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, který jak dneska, tak v podstatě již i tehdy měl jednu sociální vlastnost, která zejména současným mladým lidem je bohužel zřejmě již vlastností naprosto cizí a neznámou: totiž úctu k starším! V daném případě to byla nejen úcta k paní, která byla o dvě generace starší ode mě, ale v podstatě svým způsobem i jakási téměř posvátná úcta k této čtrnáctileté slepičí (po slovensky: slepačej) praprababičce (po slovensky: praprababičke) která mi psychologicky dost dobře neumožňovala, abych se k ní nějak výrazněji přiblížil a tak jsem se na ni díval pouze z dálky “od stolu”.

A navzdory oslavám narozenin nálada tam byla spíše jako na pohřbu (po slovensky: na pohrebe). Navzdory prvotřídní péči, tato staručičká slepička (po slovensky: sliepočka) velice chřadla a jak té paní tak i mně bylo jasné, že život čtrnáctileté jubilantky se již chýlí ke konci v důsledku čeho jsme byli oba dva velice smutní. Dotyčná paní zde přitápěla elektrickou píckou (po slovensky: pieckou) aby čtrnáctileté slepičce (po slovensky: sliepočke) nebyla zima. Ona totiž již neměla téměř vůbec žádné peří! Pouze jakési jemné tuším šedé chmýří tu i tam měla. Celá země byla vystlána takovým tlustým snad přímo perským kobercem, ba dokonce paní pod svojí čtrnáctiletou slepičku dokonce podkládala často takový malý polštářek (po slovensky: vankúšik), aby slepička neležela na studené zemi, ale na teplém polštářku (po slovensky: vankúšiku) a taky i pro to, aby neležela na tvrdé zemi, ale na měkkém. Taky i pokud jde o jídlo, tak tato paní – na radu veterináře – své čtrnáctileté slepičce dávala jakési mleté proso, mléko a jakousi speciální směs s  velikou dávkou vitaminů, která je jinak určena k podávání několikadenním kuřátkům (po slovensky: kuriatkam). Zrní odmítá jíst a také jí i veterinář řekl, aby jí žádné zrní již ani nedávala, protože její slabý žaludek by ho již stejně ani nebyl schopen strávit. Samotná čtrnáctiletá slepička navíc většinou pouze spala, a jen občas trochu pohla svojí hlavou. A tato čtrnáctiletá slepička i navzdory veškeré péči své paní – která o ni pečovala se stejnou horlivostí jako vzorné matky pečují o své novorozené dítě (když se slepička “vykakala”, paní slepičce ihned umyla teplou vodou a do sucha jemnou vatou vytřela prdélku plus dala ji i čistý, vypraný a suchý polštářek; zatímco ten špinavý – právě pokálený šla vyprat!) – asi o tři nebo čtyři měsíce po dni svých čtrnáctých narozeninách zemřela. A zemřela přirozenou smrtí na sešlost věkem. Přičemž poslední dva měsíce života této slepičky tuto paní na její žádost dokonce často navštěvoval i veterinář. Přesto i on jako profesionální veterinární lékař – ačkoliv z finančního hlediska nepochybně měl zájem udržet tuto slepičku co nejdéle při jejím životě (aby tak mohl co nejdéle ze staré paní ždímat její peníze za poskytovanou veterinární péči) – nakonec tento boj o život slepičky se smrtí prohrál. Paní se pak po smrtí své slepičky již úplně uzavřela, nekomunikovala již dokonce ani se sedmiletým JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou a ani s velebným pánem farářem (což byli kromě veterináře již poslední dvě osoby se kterými poslední půlrok či rok byla ještě ochotna vůbec komunikovat), a co je absolutně to nejhorší dokonce i do kostela prý přestala chodit a zhruba asi tak dva týdny po smrti své slepičky zemřela i ona. A už tenkrát sedmiletý JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ačkoliv ještě ne všemu plně rozuměl si snad po prvé ve svém životě v celku realisticky uvědomil, že manželství je příčinou všeho zla a neštěstí lidí a řekl si, že on se rozhodně nikdy neožení (ač jinak ale v té době ještě neměl vůbec žádnou konkrétní představu co bude nebo nebude v budoucnosti).

5. Neuvěřitelně kruté týrání brojlerů v komerčních velkochovech!

Zdá se ale, že jsem trochu odbočil, ačkoliv mým úmyslem bylo pouze odpovědět na otázku, jak dlouho jsou slepice schopny se dožít při optimálních životních podmínkách. Vraťme se ale zpátky k brojlerům ve velkochovech!

Jsou na sobě natlačeni doslova jako nějaké sardinky a to navíc úmyslně, aby se nehýbali a tak více přibírali na hmotnosti. Nakonec jsou na konci tohoto krutého a násilného překrmováni tak tlustí, že i kdyby je čistě hypoteticky dali i na volné prostranství, tak by se stejně již v důsledku jejich extrémní obezity nebyli schopny sami pohybovat, sami chodit. Pouze by se “zvalili” na pravý nebo levý bok a zůstali na zemi ležet jako nějaký kopací míč – jen oči by pulili ven a ústa otvírali při tom jak těžce dýchají. Kromě toho na chodidlech jako i na zadku mají obrovské mozole, často i krvácející, což jim způsobuje permanentní “stání” na mřížce klece ve které jsou umístěny. Je to krutá bolest, kterou si lidé – zejména ti co žijí ve městě – nedovedou vůbec představit. Lidem žijícím na vesnici bych jen doporučil pokud mají třeba obyčejný dřevěný řebř (po slovensky: rebrík) aby na něj s bosými nohami zkusili vylézt a zkusit alespoň několik minut stát na některém bidle na řebři a brzy ucítí o čem mluvím! A zde si představte, že by jste takhle museli stát dokonce na tenkých ocelových tyčkách bolestně zarývajících se do Vašich chodidel a to nejen nějakých několik minut, ale celé hodiny, ba dokonce po celých 24 hodin, respektive po celý život brojlerů v délce dva a půl až tří měsíců! Slepice - nosnice mají životní podmínky o něco málo méně krutější, což je však vynuceno pouze tím, že se počítá s tím, že budou žít “až” dva roky. Kdyby se totiž ze slepicemi - nosnicemi zacházelo až tak krutě jako s brojlery – nežili by déle než tři měsíce! Ba co víc – nejspíše by asi vůbec nikdy žádná vejce ani nesnášeli! Již několik dnů po vylíhnutí kuřátek dochází k této selekci na brojlery a nosnice. Prakticky se čeká pouze do té doby, kým u kuřátek lze spolehlivě určit jejich pohlaví. Velkodrůbežárna má přesné kvóty kolik procent z vylíhnutých kuřátek chce mít nosnice. Ze všech ostatních se stávají brojleři. Stejně jako mezi lidmi, tak ještě v mnohem větší míře mezi slepicemi je příslušnost k “mužskému” pohlaví velice nevýhodné. Zatímco ale v lidské společnosti to, že se narodíte s mužským pohlavím má za následek pouze to, že budete všude sice pouze permanentně diskriminován oproti ženám, ale v podstatě nechají Vás (alespoň prozatím) jakž - takž žít. Pouze budete se závistí hledět na ženy a jejich privilegia, plus Vám polezou na nervy ty jejich nestydatě drzý a pitomý feministické kecy o údajné diskriminaci žen (ačkoliv ve skutečnosti právě pravý opak je pravdou!)

U slepic je to ale ještě horší než u lidí! Kuřátko, které se narodí se “ženským” pohlavím má alespoň naději, že si ji lidé vyberou za budoucí “nosnici”. Kuřátko, které se narodí ale s “mužským” pohlavím již absolutně vůbec žádnou naději nemá - oni všichni bez jakékoliv výjimky se stanou brojlery (plemenní kohouti tvoří totiž početně takové bezvýznamné promile, že je vůbec ani neberu do úvahy!).

6. Brojlery od slepic – nosnic rozezná JUDr.PhDr.Mgr.Henryk Lahola i se zavázanými oči podle zvuku!

Pokud mají brojleři a slepic den, tak to zda-li jsou v místnosti umístěni brojleři nebo slepice - nosnice i v cizí velkodrůbežárně kde nikdy v životě předtím nebyl lehce rozezná JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola i se zavázanými oči! A to podle zvuku to rozezná!! V místnosti brojlerů je totiž relativně ticho, zatímco slepice – nosnice jsou až nápadně mnohem hlučnější. Pokud bychom se na tuto věc podívali z aspektu jakési hyperbolické nadsázky, tak bychom možná mohli spekulovat nad tím, zda-li tyto nosnice pouze naříkají nad svým osudem, anebo zda-li i ony mají svůj zobák plný feministických keců o tom, jak se ti chlapi – brojleři mají dobře a jak jsou ony ženy – nosnice prý diskriminovány oproti mužům – brojlerům. Prostě jednoduše ztřeštěná úvaha o tom, zda-li to třeba mezi slepicemi nefunguje v této oblasti týkající se “rovnosti obou pohlaví” v podstatě úplně stejně jako mezi lidmi. A ovšemže taky i s tím, že dokonce i mezi samotnými brojlery se najde několik švihnutých jedinců, kteří se k feministickým kecům nosnic přidávají a rovněž tvrdí, že prý život nosnic (žen) je horší a těžší než život brojlerů (mužů), respektive, že nosnice – ženy jsou diskriminovány a společensky znevýhodňovány oproti brojlerům – mužům.

7. Vykořisťování slepic – nosnic je hyperbolickým negativem a drzou karikaturou “Manifestu revoluce”!

Jak brojleři, tak i slepice jsou ve velkochovech krmeni většinou speciálními “granulemi”. A jsou dvojí druhy granulí – granule pro brojlery, které se podávají výlučně pouze brojlerům a obsahuje zejména takové látky, které podporují rychlý růst a tloustnutí brojlerů; a pak úplně jiné speciální “granule” které jsou zas určeny pro nosnice. V běžném vesnickém – nekomerčním – malochovu slepice, které jsou nosnice bežně snáší vejce tak tři roky. Ve velkochovech ač sice životní podmínky nosnic jsou sice relativně lepší než brojlerů – jsou jinak ale velice špatné a tudíž životnost nosnic ve velkochovech je dva roky, přičemž v průběhu těchto dvou let se očekává, že slepice – nosnice bude snášet vejce prakticky každý den jedno. Ba dokonce přesněji řečeno ideál je aby jedna slepice snášela až 1,2 vejce denně! Protože je to pro laika (zejména z města) sféra neznámá – musím tento “vynález” zemědělských inženýrů vysvětlit.

Já osobně již před patnácti lety jsem se začal zabývat modelem ideální lidské revoluční společnosti, která by měla maximálně výkonnou ekonomiku, která by měla tak obrovský reálny produkt své ekonomiky, že by se tento produkt až rovnal anebo pokud možno až co nejvíce blížil absolutně potencionálnímu produktu ekonomiky revolučního státu vůbec. I když sice tenkrát před patnácti lety jsem sice ještě mnohé věci neměl zcela jasné, nicméně už tehdy jsem přišel na ideu třicetišestihodinového takzvaného tříterciátního pracovního dne náročného sice na enormní spotřebu elektrické energie, jinak ale totálně maximalizující veškeré potencionální zdroje a možnosti ekonomiky (kdo si o tom chce přečíst více tomu doporučuji přečíst si henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm jako i henryklahola.nazory.cz/Ma.htm ). Ne že bych tyto zemědělské inženýry podezíral, že ode mě něco okopírovali, nicméně faktem zůstává – ať již se na to podíváme jakkoliv chceme – že to co ono zplodili vypadá jako hyperbolický negativ či surová karikatura třísměnného, tříterciátního třicetišestihodinového dne. Ptáte se oč jde konkrétně? Odpovím Vám!

Někteří “chytráci” z řad zemědělských inženýrů přišli na to, že “den nosnic” nemusí mít nutně 24 hodin! A tak jim “zavedli” dvacetihodinový den!! Jednoduše slepice – nosnice v komerčním velkochovu jsou zavřené ve svých klecích v uzavřené budově a tak dokonale izolovány od vnějšího světa. A tam se tedy těmto tisícům či desetitisícům slepicím – nosnicím bez ohledu na to, zda-li ve skutečnosti venku právě svítí světlo dne anebo je právě temnota noci vytváří vlastní uměle stanovená délka dne, že se jim střídavě deset hodin svítí silnými reflektory a deset hodin jsou ve tmě. A ač – když se to před asi deseti lety zavádělo – byli pochybnosti o racionalitě, ba dokonce i o pouhé reálné možnosti umělého zavedení dvacetihodinového dne, slepice tuto uměle vytvořenou iluzi střídání dne a noci plně přijali za svou a zpravidla každá zdravá slepice – nosnice v průběhu každého dvacetihodinového “dne” snese jedno vejce! A to tedy znamená nárůst snášky vajec o plných 20 % oproti stavu který by zde byl, pokud by se slepicím beze změny ponechal “kladický” dvacetičtyřhodinový den. A u velkochovu s desetiticícemi slepic – nosnic je těchto 20 % tak veliký dodatečný lukrativní zisk, že se jim to bohatě ekonomicky vyplatí i navzdory vysokým nákladům na spotřebu elektrické energie (tj.obrovská spotřeba elektrické energie v důsledku permanentního, mechanického střídání deseti hodin intenzivního svícení s desíti hodinami tmy).

8. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a protesty proti krutému týrání zvířat!!

Co k tomu všemu co jsem doposud řekl mám říct? Ovšemže proti tomu jak v komerčních velkochovech krutě týrají brojlery a slepice – nosnice jsem už sepisoval nejednou protestní petice, o jiných formách protestu proti týrání brojlerů a slepic – nosnic již ani nemluvě. Avšak jak se zdá nikomu z kompetentních politiků a vysokých státních úředníků týrání brojlerů, slepic – nosnic, ale v podstatě ani týrání jakýchkoliv jiných domácích a užitkových zvířat vůbec nevadí. Pokud vyjde najevo, že třeba nějací nacisté se před více než půlstoletím v koncentračních táborech vůči lidem dopustili alespoň jednu stotinu krutostí (které jsou ale objektivně pouze jakýmsi velice slabým “odvarem” těch krutostí, kterých se lidé dopouštějí vůči zvířatům!!), kterou se lidé bez jediného mrknutí oka dopouštějí vůči brojlerům a slepicím – nosnicím, či jiným domácím, hospodářským a užitkovým zvířatům, vyvolá to obrovské pobouření, protože jde o lidi. Když se ale mnohonásobně větší krutosti páchají vůči prakticky jakýmkoliv zvířatům, tak je všechno “v nejlepším pořádku”, a to i navzdory tomu, že i tato nešťastná zvířata mají nervovou soustavu a tudíž fyzickou bolest tak jak jsme ji schopni cítit my lidé, pokud jsme ji vystaveni, cítí úplně stejně i tato zvířata! Nikdo nemůže říci, že by fyzická bolest prožívaná zvířaty byla snad méně intenzivní než je bolest, kterou by přežívali lidé, kdyby byli na jejich místě. Když nacističtí zločinci ze svých nešťastných lidských obětí “vyráběli mýdlo” vyvolalo to plně oprávněně hluboké pobouření. Když úplně totéž dělají lidé se zvířaty – tak je vše v naprostém pořádku! Zvrhlost většiny lidí pokud jde o toto barbarské chování vůči zvířatům jde dokonce tak daleko, že lidé toto vše zcela otevřeně a nepokrytě nazývají jako “živočišní výroba”. Nedovedu si představit, že by třeba tito nacističtí vrahové obdobným způsobem masovou genocidu lidí v nacistických koncentračních táborech rovněž nazvali nějakou “výrobou”! A toto všechno, jak se drtivá většina lidí krutě a bezcitně chová vůči zvířatům je rovněž i jedním z hlavních důvodů pro to, proč já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ani nevěřím v takzvanou “dobrou podstatu člověka” (ovšemže čest výjimkám!). A tudíž se pak příliš nedivím ani tomu, když lidé co pokládají za zcela přirozené takovýmto krutým způsobem běžně se chovat vůči ostatním tvorům živočišní říše občas v jistých vypjatých historických okamžicích se stejných krutostí dopouštějí občas i proti jiným lidem!

9. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola varuje: “špatné příklady táhnou” – lidé probuďte se z lhostejnosti!!

A to ať již jde o nevýslovně krutou genocidu brojlerů alias pak i genocidu lidí v koncentračních táborech, protože tito nešťastní lidé mají z pohledu svých vrahů takzvaný “špatný” rasový původ. Podobně tak i neuvěřitelně “dokonale” propracovanou mašinérii jak ze slepic – nosnic “vyždímat” co nejvíce vajec, což zase pro změnu fakticky slouží i jako vzor pro kapitalistické vykořisťování dělníků jak z nic za co nejmenší peníz vyždímat co nejvíce práce, protože bohužel “příklady táhnou!”. A o ještě krutějším kapitalistickém vykořisťování nezaměstnaných a zejména pak bezdomovců, kteří jsou největšími obětmi tohoto zrůdného kapitalismu již ani nemluvě. Pokud by tito nešťastné bezdomovce někdo povraždil v plynových komorách v nějakém nacistickém vyhlazovacím táboře snad by to nějaký nesouhlas vyvolalo i u naší vládnoucí buržoazní smetánky i navzdory tomu, že jsou to – z jejich cynického pohledu – jen “smradlaví bezdomovci”. Když však ale náš pseudodemokratický režim nechá tytéž bezdomovce v krutých a nelidských podmínkách umrznout v lednu na ulici, tak navzdory tomu, že tato smrt je objektivně ještě krutější a tříznivější než smrt v plynové komoře – tak je vše opět v nejlepším pořádku.

Tento můj protest proti těmto krutostem, týrání a vykořisťování kterému jsem věnoval tyto dva výše uvedené odstavce zde já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sem dávám i navzdory tomu, že jsem si plně vědom toho, že to u drtivé většiny lidí parazitujících z utrpení jiných vyvolá fanatickou nenávist, protože říci byť i jen na webových stránkach buržoasní smetánce otevřeně do očí čistou pravdu je jim vždy velice nepříjemné. A to právě proto, že to je čistá pravda! Jak jsem již jednou řekl “nevěřím v dobrou podstatu člověka!” Pokud by podstata člověka byla dobrá, nemohlo by nikdy docházet k takovémuto krutému týrání a vykořisťování zvířat. A pokud by lidé mněli natolik vypěstovány morální zábrany aby týrali a vykořisťovali zvířata – logicky – by nikdy se podobným způsobem nemohli chovat ani vůči jiným lidem. Pak by doopravdy nebylo ani bezdomovců, protože stát by se o všechny bezdomovce postaral, aby se jim dostalo alespoň nějaké základní ubytování a živobytí. Nebylo by pak ani žádných koncentračních táborů či bombardování Jugoslávie v roce 1998 takzvaným “ochuzeným uranem”, a to jednoduše proto, že bychom mezi námi neměli žádné lidi s “ochuzeným svědomím”, kteří by se rozhodli vybudovat tyto koncentrační tábory či dopustit se ze svými bombardovacími letadly barbarské genocidy vůči civilnímu obyvatelstvu. Ale když je “normální” se takhle chovat vůči zvířatům, protože je pokládáme za méněcenné oproti nám lidem, nelze se pak divit tomu, že občas se vyskytnou někteří zločinci či blázni, popřípadě i obojí současně, kteří i některé lidi, rasy či národy pokládají za méněcenné, což jich pak v duchu prakticky úplně téže zvrácené pseudologiky přivede k názoru, že by se i vůči těmto takzvaným “méněcenným” lidem mohli chovat v podstatě úplně stejně, jak se chovají vůči méněcenným zvířatům.

10.JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy ve všeobecnosti o slepicích.

Od polovice devatenáctého století se chov slepice domácí (po slovensky: sliepky domácej) velice rozmohl a selektivním křížením slepic domácích (po slovensky: sliepok domácich) se vyšlechtilo mnoho různých plemen různých tvarů, velikosti a zbarvení. O slepicích domácích (po slovensky: o sliepkach domácich) je známé, že různá plemena slepic se vzájemně liší nosností vajec, produkcí masa, bojovností, ba některá plemena slepice domácí byli dokonce vypěstovány pouze pro okrasu! S některými slepicemi domácími (po slovensky: sliepkami domácimi), respektive jejich druhy je spojován velice dlouhý chvost, jiným slepicím domácím (po slovensky: sliepkam domácim) je zas typický chochol anebo hedvádbě – lesklé peří! Co bych ještě mněl říci o slepici domácí (po slovensky: sliepke domácej)? Snad jen to, že se slepicí domácí (po slevensky: sliepkou domácou) jsou spojovány čtyři jejich hlavní druhové diferenciace slepic domácích.

11.JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a globální definice čtyř hlavních skupin slepic.

Pokud jde o slepice domácí (po slovensky: sliepky domáce) tak třeba říci, že do první skupiny slepic domácích patří rasy evropského typu. Slepice – Evropanky mají válcovité tělo a zpravidla bílou kůži. Vejce slepic evropského typu mají bílou skořápku (po slovensky: škrupinu). Mezi různé rasy slepic evropského původu patří zejména německé rasy, středozemské rasy a z anglických rás zejména sussexky. Do druhé skupiny slepic patří obří slepice coby křížené formy typu čínsko – amerického. Tyto slepice jsou převážně takzvané “těžké rasy” s velice masivním tělem, a s bohatým takovým měkkým a našuchořeným peřím. Pokud jde o barvu (po slovensky: farbu) skořápka (po slovensky: škrupina) vajec těchto slepic čínsko – amerického typu je taková žlutá až hnědá. Do třetí skupiny slepic patří rasy indického typu. O těchto slepicích (po slovensky: sliepkach) indického typu je známo především to, že jsou to výlučně takzvané “sportovní typy” se širokými prsy, dlouhým krokem a ploským ovisnutým chvostem. Když již jsem se zmiňoval o týrání slepic, tak v této souvislosti je třeba rovněž říci, že další formy týrání slepic se lidé dopouštějí organizováním takzvanými “kohoutími zápasy”, protože jsou to právě tyto indické takzvané “sportovní typy”, které jsou k těmto účelům chovány, ba dokonce organizování těchto krutých “kohoutích zápasů” je prý hlavní příčinou vyšlechtění těchto indických takzvaných “sportovních typů” vůbec. A nakonec do čtvrté skupiny slepic patří trpasličí (po slovensky: trpaslíčie) slepice. Tyto trpasličí slepice zpravidla byli vyšlechtěny z “velikých plemen” a jsou pouze bantamizované. Převážně se jedná o takzvaná ozdobná plemena slepic, to však ale nic nemění na tom, že některé z druhů takzvaných “trpasličích slepic” patří i mezi relativně velice dobré nosnice. Z praktických ras jsou velice dobře známy bílé leghornky, hnědé italky, rudé rhodislandky a bílé wyandotky (po slovensky: biele leghornky, hnedé talianky, červené rehodislandky a biele wyandotky). Pokud jde o mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu, v současné době již vůbec žádnou drůbež (po slovensky: hydinu) a tedy ani slepice více nechovám.

12.JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a základní informace o výstavách drůbeže a zejména slepic.

To však ale nic nemění na tom, že ještě i dnes si občas rád zajdu podívat se na výstavy drůbeže (po slovensky: hydiny). Pro lidi, kteří na tyto výstavy drůbeže nechodí mohu pouze ve stručnosti říci, že na těchto výstavách se posuzuje (a boduje) barva, velikost a tvar vystavovaných ptáků (po slovensky: vtákov). Jinak ale nad rámec výstav možno říci, že chovatelé si u slepic nejvíce cení jejich nosnost a u kohoutů (po slovensky: pri kohútoch) zas jejich genetické kvality v kausální souvislosti se schopností kohoutů (po slovensky: kohútov) odevzdávat potomstvu co nejoptimálnější produkční schopnosti v tom nejširším slově smyslu.

13. V sociálních vztazích mezi slepicemi dochází k hierarchii na základě takzvaného “zákona silnějšího”!

Pokud jde ve všeobecnosti o chov slepic domácích tak třeba ještě říci, že v hejnu slepic (po slovensky: v kŕdli sliepok) se vytváří jakési hodnostní pořadí, respektive hierarchie. Nejmocnější slepice se stává jakoby tyranem. Ta šikanuje všechny slepice. Zpravidla pouze dospělého kohouta nechá na pokoji, avšak to též pouze tehdy, pokud je od něj objektivně slabší. Pokud tomu tak není - například u mladých či dospívajících (ale ještě nedospělých) kohoutků, kteří jsou zatím ještě slabší než tato slepice – šikanuje je občasným zobnutím při jídle úplně stejně jako i všechny ostatní slepice. Zejména při jídle zobe (šikanuje!) do ostatních slepic, zatímco ty ostatní slepice si ovšemže tohle vůči ní dovolit nesmí. A i ostatní slepice se rovněž obdobným způsobem chovají vůči slabším slepicím. Pouze ta nejslabší slepice je šikanovaná od slepic všech ostatních. Jinými slovy, mezi slepicemi se uplatňuje velice krutý hierarchický “zákon silnějšího jedince”. Slepice je dokonce silnější než kterákoliv domácí kočka nebo kocour (po slovensky: mačka alebo kocúr). Mnozí lidé žijící na venkově si jistě velice dobře pamatují, že třeba dali své kočce nebo kocourovi mléko, maso, whiskas nebo cokoliv jiného a poté odešli, nepovšimli si však, že třeba některé slepici se podařilo dostat se nějak k této kočce či kocourovi; ovšemže tato slepice kočku či kocoura ihned odehnala a pustila se s obrovskou chutí velice rychle do tohoto kočičího (po slovensky: mačacieho) krmiva.

14. Slepice mají prakticky úplně nulovou takzvanou “krátkodobou paměť”!

Při krmení slepic doporučuji dávat slepicím krmivo (pšenici, kukuřici, granule, ječmen, oves, salát, proso, salát, strouhanou řepu, strouhané uschlé pečivo, chléb atd.) buď do takových speciálních “dlouhých” krmítek, či vůbec na nějakou větší plochu. Když jsem se zabýval etologií slepic všiml jsem si, že krátkodobá paměť slepic je prakticky absolutně nulová! Často se stává, že když se slepicím dá nějaké krmivo na malou misku, tak jedna či dvě slepice okupují celý prostor kolem této misky asi jako kdyby si toto krmivo tato či tyto slepice pouze pro sebe “zpravatizovali” a žárlivě střeží, aby se žádná jiná slepice nemohla co i jen přiblížit k této misce s jejím “zprivatizovaným” krmivem. Někdy stačí aby se tato “jiná” slepice přiblížila tak na vzdálenost čtvrt či půl metru – a vyvolá to okamžitě prudký útok této slepice, která si tuto misku s krmivem pro sebe “zprivatizovala”. Takto napadená slepice pouze pasivně uteče pryč. Zde by každé přirozeně očekával, že tato slepice po svém vítězném útoku se zase vrátí opět ke “své” misce s krmivem, aby pokračovala dál v konzumaci tohoto krmiva. Avšak není tomu tak! Po skončení tohoto útoku vůči “vetřelkyni” tato vítězná slepice sice v útoku již dál nepokračuje, ale ani se nevrací ke krmivu, ba dokonce pomaličky fakticky odchází, respektive vzdaluje se od tohoto krmiva! Příčina tohoto nelogického chování slepic je v tom, že slepice si existenci tohoto krmiva “pamatuje” pouze do té doby, kým ho sama vidí. Tím, že prudce vystartovala vůči jiné slepici – vetřelkyni však fakticky ze zorního pole svého oka ztratila pohled na toto “hájené” krmivo a tím pádem prakticky ve stejném okamihu, kdy ze zorního pole jejich očí zmizel pohled na toto krmivo – úplně zapomněla, že nějaké krmivo vůbec existuje. Přitom pokud si tento útok rozfázujeme na počátek a konec, pak tento celý útok od svého počátku až po ukončení tohoto útoku vůči slepici – vetřelkyni trval v průměru tak půl vteřiny až jednu vteřinu, jen velice vzácně kdy o něco déle. Útok zahájila proto, aby toto “své” krmivo uhájila. Nicméně v průběhu tohoto útoku se jí ze zorního pole jejich očí vytratil pohled na toto krmivo, a tedy tato slepice “útočnice” když asi po půl až jedné vteřině od začátku tohoto svého útoku proti slepici – vetřelkyni tento svůj útok ukončila, tak úplně i zapomněla, proč vlastně vůbec útočila! Proto se již zpátky ke krmivu nevrací, protože už úplně zapomněla na to že nějaké krmivo existuje. Pokud jsem se někdy zajímal o etologii různých zvířat, tak prakticky každé domácí zvíře z rad savců nebo ptáků (po slovensky: cicavcov alebo vtákov) má nějakou ať již větší anebo menší krátkodobou paměť. Pouze slepice vůbec žádnou krátkodobou paměť zcela evidentně nemají, asi jako kdyby všechny slepice bez jakékoliv výjimky měli Alzheimerovu nemoc! Slepice se totiž po skončení tohoto útoku opět vrátí ke “svému” krmivu pouze tehdy, pokud čirou náhodou při bloudění sem a tam se jí opět nahodile dostane do zorního pole jejího oka pohled na toto mezitím již - za tu půlvteřinu či vteřinu jeho “nevidění” - úplně zapomenuté krmivo!

15. Všeobecná charakteristika jednotlivých takzvaných “lehkých” a takzvaných “středně těžkých” plemen slepic.

Zatím jsem o slepicích mluvil v podstatě pouze v jakési všeobecné rovině a tudíž snad na závěr bych měl alespoň v maximální stručnosti jak jen budu schopen říci něco v co nejmaximálnější stručnosti i o jednotlivých plemenech slepic, respektive bych se chtěl na závěr věnovat co nejstručnější charakteristice slepic. V současné době náleží v České republice jako i ve Slovenské republice k uznaným hospodářským plemenům slepic zejména jednak takzvaná lehká plemena, kterými jsou leghornky bílé, vlašky koroptví, české zlaté kropenky; jednak středně těžká plemena, kterými jsou todajlendky, wyadotky bílé, hempšírky.

16. Speciální charakteristika jednotlivých takzvaných “lehkých” plemen slepic.

Ve všeobecné rovině pokud jde o tato lehká plemena jako jsou leghornky bílé, vlašky koroptví a české zlaté kropenky; tak třeba konstatovat, že slepice těchto takzvaných “lehkých plemen” se vyznačují jednak dlouhým a štíhlým tělem a nižší váhou, jednak velmi živým temperamentem a posléze i velkou takzvanou ”shánlivostí". Slepice těchto takzvaných “lehkých plemen” poměrně rychle rostou, dobře se opeřují a rychle dospívají. Jejich prošlechťování je zaměřeno převážně na produkci vajec.

Leghornky bílé mají peří bílé, žlutý zobák a běháky, hřeben jednoduchý, kůži světložlutou, růst a opeřování dobré a rychlé; nekvokají. Průměrná hmotnost dospělého kohouta je asi 2200 gramů, průměrná hmotnost dospělé slepice – nosnice je asi 1900 gramů. Slepice tohoto plemena dospívají ve 150 – 180 dnech a jsou výbornými nosnicemi vajec s bílou skořápkou (po slovensky: škrupinou). Brojleři ve velkochovech pocházejí velmi často právě z tohoto plemena a ve stáří do tří měsíců jsou kvůli masu tito brojleři zabíjeni. Jinak tento druh slepic je prakticky na celém teritoriu bývalého Československa právě tím nejrozšířenějším plemenem slepic.

Vlašky koroptví mají peří žlutohnědé s takovými pestrobarevnými kresbami, mají rohově – hnědý zobák, běháky žluté, hřeben jednoduchý, kůži žlutou, růst a opeřování dobré a rychlé, kvokají jen zřídka a ojediněle. Průměrná hmotnost dospělého kohouta je asi 2300 gramů, průměrná hmotnost dospělé slepice – nosnice je asi 2000 gramů. Slepice tohoto plemena dospívají ve 150 – 180 dnech a jsou výbornými nosnicemi vajec s bílou skořápkou (po slovensky: škrupinou). Brojleři chovaní ve velkochovech, kteří pocházejí z tohoto plemene bývají hodnoceni, respektive jejich maso bývá hodnoceno jako “maso střední jakosti”. Jinak vlašky koroptví jsou u nás v Československu velmi rozšířené.

České zlaté kropenky mají peří žlutohnědé s takovými zlato - pestrobarevnými kresbami, zobák i běháky břidlicovité, kůži bílou, hřeben jednoduchý, spíše nižší, kvokají jen ojediněle. Kuřata rychle rostou a dobře se opeřují, a proto ve velkochovech se chovají i pro výkrm jako brojleři protože maso mají jemné a šťavnaté, jinak je ale o českých zlatých kropenkách známo i to, že jsou velmi dobrými nosnicemi vajec s takovou krémově zbarvenou skořápkou (po slovensky: krémovo zafarbenou škrupinou). Průměrná hmotnost dospělého kohouta je asi 2400 gramů, průměrná hmotnost dospělé slepice – nosnice je asi 2000 gramů. Slepice tohoto plemena dospívají ve 150 – 180 dnech, jsou velmi temperamentní a shánlivé, jejich snáška je však v průměru o něco nižší než u ostatních hospodářských plemen slepic. Pokud jde o náš národ, respektive o území bývalého Československa, tak lze konstatovat, že právě Československé zlaté kropenky jsou našim domorodým plemenem slepic.

17. Speciální charakteristika jednotlivých takzvaných “středně těžkých” plemen slepic.

Ve všeobecné rovině pokud jde o tato středně těžká plemena jako jsou rodajlendky, wyadotky bílé a hempšírky; tak třeba konstatovat, že slepice těchto takzvaných “středně těžkých plemen” jsou plemena s takzvanou “kombinovanou úžitkovostí”, která mají dlouhé, široké a hluboké tělo nápadně vyšší váhy ve srovnání s “lehkými” plemeny. Tato takzvaná “středně těžká plemena” jsou velmi klidného až mírného temperamentu, hůře se opeřují, o trochu později dospívají a mají větší sklon ke kvokavosti jako “lehká plemena. Tato takzvaná “středně těžká plemena” vynikají velmi dobrou snáškou vajec, kuřata rychle rostou a dále je o nich také známo i to, že lidé je ve velkochovech častěji používají pro takzvaný “masný” (po slovensky: “mäsový”) výkrm než kuřata takzvaných “lehkých” plemen.

Rodajlendky čili červenky mají peří červenohnědé, červenohnědý až světle rohový zobák, běháky sytě žluté, hřeben listovitý, malý, kůži žlutou, opeřování pomalé a značnou kvokavost. Toto plemeno slepic je však plemenem výborných nosnic vajec s hnědou skořápkou (a to i v zimě). Kuřata tohoto plemena rychle rostou a vynikají zmasilostí. Průměrná hmotnost dospělého kohouta je asi 2800 gramů, průměrná hmotnost dospělé slepice – nosnice je asi 2300 gramů. Slepice tohoto plemena dospívají ve 190 – 210 dnech, jsou velmi klidného temperamentu a přizpůsobivé různým podmínkám půdním i klimatickým.

Wyandotky bílé mají peří bílé, žlutý zobák i běháky, hřeben růžicovitý, kůži žlutou. Wyandotky bílé dobře rostou a prošlechtěné nekvokají. Průměrná hmotnost dospělého kohouta je asi 2800 gramů, průměrná hmotnost dospělé slepice – nosnice je asi 2300 gramů. Slepice tohoto plemena dospívají ve 190 – 210 dnech a jsou výbornými nosnicemi vajec s hnědou skořápkou (po slovensky: škrupinou). Wyandotky bílé jsou velmi odolné teplotním výkyvům, respektive snášejí více zimy i tepla než slepice ostatních plemen. Wyadotky bílé jsou slepice velmi klidného až téměř pohodlného temperamentu. U nás v Československu jsou však ale relativně málo rozšířené.

Hempšírky (New Hampshire) jsou plemenem slepic, které je - zejména z pohledu laiků – velice podobné rodajlendkám, z nichž ostatně také byli i vyšlechtěny. Hemšírky jsou našim jedním z nejmladších hospodářských plemen slepic. Jejich šlechtění – pokud je mi známo – je řízeno ve dvou směrech: nosném a žírném. Srovnáme-li hempšírky s rodajlendkami tak lze o hempšírkach konstatovat, že hempšírky se lépe opeřují a méně kvokají než rodajlendky. Kuřata hempšírek rychle rostou a mají velmi jemné a šťavnaté maso. Hempšírky dobře využívají krmivo.

Závěrečná poznámka: Ve skutečnosti ale ovšemže existuje mnohem více plemen slepic. Současně se čtenářům omlouvám za to, že jsem nebyl schopen uvést úplně všechny druhy slepic. Pokud by se třeba někdo ze čtenářů e-mailem na moji adresu HenrykLahola@yahoo.de rozhodl mně informovat o existenci ještě dalších druhů slepic než zde neuvedených, budu tomu jen velice rád.

Ovšemže psát na adresu: HenrykLahola@Yahoo.de mi můžete v jakémkoliv jazyce pocházejícím ze skupiny indoevropských jazyků, jako i v jakémkoliv jazyce jiném pokud se jedná o jazyk evropský, nicméně z praktických důvodů třeba psát pouze "latinkou"! A úplně nejvíce uvítám, pokud mi budete psát po německy!! Pokud mi budete psát nějakým jiným jazykem jako němčinou - a to i jazykem českým nebo slovenským - tak Vás velice prosím, aby jste se vyhnuli psaní jakýchkoliv písmen a diakritických značek (tj.háčků, čárek, přízvuků, přídechů, značek apostrofů atd.), která jsou cizí německému jazyku! Texty e-mailů, obsahující fonologické jednotky nebo diakritická znaménka, která německý jazyk nezná, respektive tedy texty e-mailů u kterých namísto některých písmen mi bude počítač zobrazovat různá sluníčka a jiné ve verbálním kontextu daného textu zcela zjevně nesmyslné znaky či písmena já bohužel nemohu dost dobře číst a proto je automaticky smazávám bez toho, abych ztrácel čas jejich četbou!!

A.)Obyčejná malá fotografie slepic dnes už zesnulých manželů Josefa a Marie Gajdošových st. a jejich dvou nejstarších vnuků – 6.letého blonďáka Roberta Maňáska a 5.letého, hnědovlasého JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy.

B.)Velkorozměrná fotografie pro ty, kteří si chtějí vychutnat pohled na slepičky dnes již zesnulých manželů Josefa a Marie Gajdošových.

 

Pro všechny zájemce o problematiku chovu slepic napsal Váš

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!