wz

Zpět na hlavní stránku!


Právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci (tj. invaliditě).

Ratifikací mezinárodních úmluv nejsou dotčena výhodnější práva zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce: Právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci (tj.invaliditě). Ratifikací mezinárodních úmluv nejsou dotčena výhodnější práva zaručená vnitrostátním zákonodárstvím."

Za zhruba jeden rok existence webových stránek www.henryklahola.nazory.cz jsem od mých skutečných veřejných ale i anonymních přátel a příznivců obdržel již vícero děkovných e-mailů plných uznání, právě tak jako i nenávistných e-mailů vyhrožující mi někdy dokonce i smrtí. A všiml jsem si, že mezi mnohými mými pisateli jsou také i lidé staří, chromí, ochrnutí, hluchoněmí a další tělesně postižení lidé, a tudíž cítím, že už i z tohoto důvodu bych se měl někdy věnovat i takovému tématu, které bude svým věcným obsahem zajímat i tuto skupinu tělesně handicapovaných našich spoluobčanů, kteří ze strany nás zdravých jsou nepochybně hodni naší hluboké úcty a vděčnosti.

Ovšemže jsem si plně vědom toho, že smýšlení lidí je determinováno jejich majetkovými poměry a z nich – v drtivé většině případů -vyplývajícího osobního politického přesvědčení. A tak jako již mnohokrát v minulosti, tak i tentokrát tuto práci bude číst i mnoho jiných lidí, než kterým je svým věcným obsahem určena, nepochybně ji bude číst i kopa kdejakých tělesně plně zdravých dvacetiletých psychopatických sopláků, ačkoliv obsah této práce se jich absolutně nijak netýká!), aby mi pak opět mohli psát své nenávistné e-maily plné fanatické zloby a nenávisti. Ba dokonce navzdory tomu, anebo spíše právě pro to, že obsah této práce se týká problematiky tělesně postižených lidí, nepochybuji ani nejméně o tom, že mnohé nenávistné e-maily dostanu tentokrát dokonce i od některých starých a invalidních lidí, kteří z těch či oněch důvodů nebudou s věcným obsahem této práce souhlasit. Přesto však na druhé straně nepochybuji ani o tom, že – tak jako i v minulosti, tak i tentokrát - bude zde opět i taková skupina tělesně postižených lidí, kteří si tuto práci se zájmem celou přečtou bez toho, aniž by vůči mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi kvůli obsahu této práce pociťovali nějakou zášť a nenávist. Ba někteří z nich možná dokonce budou i rádi, že jsem jim zprostředkoval objektivní pohled na skutečnosti o kterých dominantní názorotvorná masmédia nijak moc nemluví (pokud se o tom alespoň vůbec někdy zmíní, protože i o tom dosti pochybuji!).

Na úvod této práce je třeba říci, že zrušením limitování vyplácených náhrad při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a vypuštěním povinnosti, stanovící, že ke zvýšení přiznaných invalidních, resp. částečných invalidních důchodů se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity nepřihlíží, bylo v novelizovaném znění § 195 zákoníku práce z roku 1994 posíleno, respektive byl prosazen princip náhrady skutečné škody.

V roce 1994 novelizované znění ustanovení § 195 odst. 1 zákona č.65/1965 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen: “zákoník práce”) neodporuje principu právní jistoty, zahrnujícímu v sobě zachování nabytých práv a ochranu důvěry občanů v právo podle čl. 1 ústavního zákona č.1/1993 Sb., Ústava České republiky v platném znění (díle jen: “Ústava ČR”), který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů, zejména pokud jde o uplatnění sankce v případě porušení právních předpisů. Princip právní jistoty nebyl uvedenou novelizací zákoníku práce z roku 1994 dotčen, neboť tato úprava vychází ze zdůraznění náhrady skutečné škody spočívající ve ztrátě na výdělku - kterážto náhrada právě a pouze představuje nabyté právo - a poskytuje tak efektivně ochranu práv poškozeného subjektu. Zásada ochrany nabytých práv je důkladně respektována tím, že nabyté právo na náhradu za ztrátu na výdělku je provedenou novelou z roku 1994 zachováno a navíc i podpořeno principem náhrady skutečné škody zohledněním změněných poměrů.

Ústavní soud České republiky (dále jen: “Ústavní soud ČR”) tenkrát proto rozhodl v plénu ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu ČR, a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení ustanovení bodu 122 čl. I a čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. tak, že návrh (tj.první návrh), aby bylo ke dni 1. 6. 1994 zrušeno ustanovení bodu č. 122 čl. I zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a některé další zákony, kterým byla z § 195 odst. 1 věty druhé zákoníku práce vypuštěna slova " ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", se zamítá. A současně na základě druhého návrhu rozhodl Ústavní soud ČR tak, že se dnem 1. 10. 1995 zrušuje ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony s tím, že ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné (tj. retroaktivní!) zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994, se návrh této skupiny poslanců zamítá.

Teď se na tento problém podívejme detailněji konkrétně dne 20. 12. 1994 byl Ústavnímu soudu ČR doručen návrh skupiny 66 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ze dne 8. 12. 1994, v němž podepsaní poslanci, s odvoláním na ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v platném znění (dále jen: zákon č. 182/1993 Sb.) navrhují, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil ke dni 1. června l994 ustanovení bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb., kterým byla v § 195 odst. 1 věty druhé zákoníku práce vypuštěna slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", jakož i ustanovení čl. VI. odst. 6 téhož zákona, protože jsou tato ustanovení, podle názoru navrhovatelů, v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy ČR, s ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb. (dále jen: “Listina”), s úmluvami Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a s ustanovením čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce.

Jak plyne z těsnopisecké zprávy o 17. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, konané ve dnech 22. až 24. března 1994, vyplývá, že zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a některé další zákony, byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců ve smyslu čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy ČR.

Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1994 (s výjimkou čl. I bodu 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9. 1994 a čl. VII bodu 7, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1995), byl publikován v částce 23 Sbírky zákonů ČR, rozeslané dne 29. 4. 1994. Tím byla tedy procesně splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud ČR návrh na zahájení řízení Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, v jejímž písemném vyjádření k obsahu návrhu se v podstatě uvádí, že při projednávání návrhu novely zákoníku práce v Poslanecké sněmovně, která byla později publikována ve Sbírce zákonů pod č. 74/1994, podal poslanec J. N. návrh na odstranění nesrovnalosti, vyplývající z navržené úpravy původně vládního návrhu zákona.

V uvedeném návrhu novely bylo doporučeno zrušit limity omezující dosud výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která zaměstnanci vznikla z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a to s odůvodněním, že zaměstnanci má být hrazena skutečná škoda. Tento návrh však ale současně neumožňoval odstranit určité zvýhodnění některých poškozených zaměstnanců, spočívající v tom, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce se nepřihlíželo k valorizaci invalidních důchodů.

K odstranění této nesrovnalosti proto doporučil v § 195 odst. 1 větě druhé zákoníku práce vypustit slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů".

V rozpravě proti tomuto návrhu nevystoupil nikdo a při hlasování byl tento pozměňující návrh přijat poměrem hlasů 102 pro, 34 proti a 39 poslanců se hlasování zdrželo.

Podle tohoto vyjádření je též třeba brát v úvahu, že jsou postupně valorizovány nejen invalidní důchody přiznané z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, ale též průměrné výdělky před vznikem škody, z nichž se náhrada za ztrátu na výdělku zjišťuje.

Ve vyjádření se dále konstatovalo, že zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců a zákonodárný sbor tedy jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.

Vodičkovo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve svém vyjádření k návrhu na zrušení napadených ustanovení, které si Ústavní soud ČR vyžádal, zdůrazňuje, že nová legislativní úprava důsledně naplňuje princip náhrady skutečné škody, která zaměstnanci vznikla v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Poškozený tedy podle vyjádření tehdejšího Ministerstva práce a sociálních věcí ČR za ministrování Jindřicha Vodičky z ODS měl by dostávat na náhradě za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem tolik, kolik činil jeho průměrný výdělek před vznikem škody. Nová legislativní úprava tak by měla zajistit rovné postavení všech poškozených, kteří pobírají náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to bez ohledu na to, zda z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírají invalidní, resp. částečný invalidní, důchod, či nikoliv.

Podle vyjádření tehdejšího Ministerstva práce a sociálních věcí ČR poživatelé invalidního důchodu byli podle dřívější legislativní úpravy zvýhodněni, neboť ve skutečnosti pobírali o částku zvýšení invalidního důchodu více, než činil jejich průměrný výdělek před vznikem škody, přičemž toto zvýšení bylo i mezi poživateli invalidního důchodu rozdílné podle toho, kdy byl invalidní důchod poškozenému přiznán - čím dříve byl invalidní důchod přiznán, tím vyšší bylo jeho zvýšení.

Pokud jde o zvyšování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poukazuje se ve vyjádření na to, že zvyšování není vázáno na povinnost zvyšovat tyto náhrady v poměru 1:1 k růstu průměrné mzdy v národním hospodářství.

Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku se přitom provádějí a reagují na růst průměrné mzdy v národním hospodářství (alespoň teoreticky by to tak mělo být).

Podle vyjádření tehdejšího Ministerstva práce a sociálních věcí ČR změny ustanovení § 195 zákoníku práce, provedené zákonem č. 74/1994 Sb., nezvýhodňují zaměstnavatele ani zaměstnance, neboť poškozeným zaměstnancům je hrazena skutečná škoda. Zákonem č. 74/1994 Sb. byly totiž zároveň zrušeny limity omezující výši náhrady škody, které byli uvedeny v § 195 odst. 2 zákoníku práce, platném před 1. červnem 1994), zaměstnavatelé byli zas naopak zatěžováni valorizací náhrad za ztrátu na výdělku.

Zaměstnavatel není povinen poskytovat náhradu pouze v případě, že zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, z tohoto důvodu žádná ztráta na výdělku nevznikla. Přitom je třeba podle názoru Ministerstva práce a sociálních věcí ČR mít na zřeteli také to, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jen jedním z druhů náhrad příslušejících poškozeným zaměstnancům a účelem této náhrady je nahradit zaměstnanci ztrátu na výdělku, která mu po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity z důvodů pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vznikla.

Český statistický úřad poskytl na vyžádání Ústavnímu soudu ČR též tabulku zpřehledňující vývoj průměrné měsíční mzdy pracovníků národního hospodářství podle základních odvětví za období let 1980 až 1993, ze které plyne, že v uvedeném období v jednotlivých letech byla průměrná měsíční mzda představována těmito částkami: 2656,- , 2699,-, 2765,-, 2822,-, 2875,-, 2920,-, 2964,-, 3026,-, 3095,-, 3170,-, 3286,-, 3792,- , 4644,- a 5817,- (apropó: tyto částky takzvané “průměrné mzdy vypadají až nápadně mnohem realističtěji jako je tomu dnes, kdy jsou tyto výkazy porůznu všelijak falšovány a manipulovány!).

Když se však ale vrátím k hlavní linii této práce, tak je třeba říci, že odhadem uvedeného úřadu byla stanovena průměrná měsíční mzda za rok 1994 (podle tehdejších oficálních vládních údajů) v částce 6896,- Kč.

A tyto údaje - podle vyjádření tehdejšího Ministerstva práce a sociálních věcí ČR - byly užity ke srovnání s vývojem valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Pracovněprávní odpovědnost za škodu je v našem právním řádu založena na principu náhrady skutečné škody, a tedy celé vzniklé skutečné škody.

A na tomto principu je postavena rovněž odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání.

A z uvedeného principu náhrady skutečné škody je třeba vycházet i při interpretaci a posouzení novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce pokud jde o jeho namítanou neústavnost. Samotný tehdejší zákoník práce č. 65/1965 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna l966, stanovil, že pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna, v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout vedle dalších náhrad jako bolestné, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda i náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 193 zákoníku práce.

V § 195 zákoníku práce pak zákonodárce zas dále specifikoval, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity se poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, a to i s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání, resp. podle novelizovaného znění dle novely č. 153/1969 Sb., dosud platného, před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Přitom se nemělo přihlížet ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení.

Když se v retrospektivě podíváme do minulosti, tak musíme říci, že výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přitom byla limitována a nesměla, spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem, přesáhnout částku 2.500,- Kčs měsíčně. U pracovníků s průměrným výdělkem vyšším než 2.500,- Kčs se tato částka zvyšovala o 50 procent rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 2.500,- Kčs.

Následně pak ustanovením § 202 odst. 2 zákoníku práce pak byla vláda tehdejší Československé socialistické republiky (dále jen: ČSSR”) zmocněna, a v dohodě s Ústřední radou odborů Revolučního odborového hnutí (dále jen: “ÚRO ROH”), vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob této náhrady.

Vzhledem k nominálnímu růstu mezd začala výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaostávat za mzdovým vývojem, neboť vláda ČSSR průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti valorizovala poprvé až v roce 1976, a to svým nařízením č. 138/1976 Sb. Zejména po přijetí zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který provedl zvýšení dříve přiznaných důchodů, začaly pak obecné soudy projednávat žaloby zaměstnanců - poživatelů plného (částečného) invalidního důchodu poskytovaného z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání - u nichž v důsledku zvýšení invalidního důchodu jejich zaměstnavatel, tj. tehdejší soudruzi ředitelé, kteří “ředitelovali již za bolševika a mnozí z nich bohužel byť i sice formálně pod jinými politickými barvami – v privátní ale i státní sféře “ředitelují” dodnes, a pokud třeba i neředitelují přímo oni samotní, tak ředitelují” jejich komunisčatá (tj. jejich děcka) - o toto jejich zvýšení důchodu jim automaticky snížili výši náhrady za ztrátu na výdělku(!!!).

Bohužel, zejména z počátku ani zdaleka ne ve všech soudních přích vítězilo zde právo a spravedlnost. Mnozí zbolševizovaní soudci často přitakávali “právo” nemravnému počínání těchto “soudruhů ředitelů”.

Nespravedlnost a arogance těchto spůpných soudruhů ředitelů stojících v čele jednotlivých “socialistických organizací” (tj. státních podniků) byla příliš “silné kafe” dokonce i pro tehdejší vlastní politickou partaj těchto “soudruhů ředitelů” a tak později jakž takž alespoň postupně tuto rozdílnou judikaturu soudů v těchto žalobách sjednotil Nejvyšší soud České socialistické republiky (dále jen: “Nejvyšší soud ČSR”), a to stanoviskem svého občanskoprávního kolegia ze dne 13. 12. 1977, Cpj 167/77 (viz Bulletin NS 2/1978, Rc 37/77), kde Nejvyšší soud ČSR se úplně správně a logicky vyslovil v tom smyslu, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce nelze přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní nebo částečný invalidní důchod zvýšen podle zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení. Toto zvýšení, podle uvedeného stanoviska, nelze považovat ani za podstatnou změnu poměrů na straně poškozeného ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce. Své stanovisko odůvodnil Nejvyšší soud ČSR politickou směrnicí k pětiletému plánu rozvoje národního hospodářství na léta 1971 - 1975, stanovící úkol v oblasti sociální politiky - zvyšovat přiměřeně s růstem národního důchodu i životní úroveň osob, které se nemohou zúčastnit pracovního procesu. Dále odkázal na preambuli a § 1 odst. 6 zákona č. 121/1975 Sb., zdůrazňující sociální program upevňování sociálních jistot občanů, jehož projevem je i růst životní úrovně pracujících zvýšením vyplácených - dříve přiznaných - důchodů.

Při vycházení z účelu a smyslu těchto ustanovení proto zela logicky a správně nebylo možno, podle Nejvyššího soudu ČSR, přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní či částečný invalidní důchod zvýšen, poněvadž pracovníci poškození pracovním úrazem nebo nemocí z povolání by se pak v takovémto případě na těchto výhodách absolutně nijak nepodíleli, ba dokonce naopak by byly zvýhodněny samotné “socialistické organizace” odpovídající za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, čím by to všechno bylo jakoby postaveno přímo na hlavu.

Právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČSR pak později legislativně vyjádřilo dokonce i nařízení vlády č. 138/1976 Sb., o úpravě některých náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to v § 2 odst. 2, kde se tenkrát výslovně stanovilo, že ke zvýšení invalidního, popřípadě částečného invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží.

Tato právní úprava pak byla poté promítnuta i zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, i do znění § 195 zákoníku práce.

Jejím cílem bylo, při nedostatečné úrovni valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, udržet úroveň náhrady mzdy v určité relaci k nominálnímu růstu průměrné mzdy v národním hospodářství.

Uvedené legislativní řešení však ale znevýhodnilo ty poškozené, kterým v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebyl přiznán invalidní, nebo částečný invalidní důchod. Nešlo tedy úplně o systémové opatření, ale pouze o zástupné řešení nedostatečné valorizace výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku.

Jednoznačnost legislativního zakotvení soudní judikatury do textu zákona současně omezila volnou úvahu soudce pokud jde o stanovení výše náhrady vzniklé škody, tj. náhrady, která vychází z principu náhrady skutečné škody a jejího důsledného respektování.

Až novelizace zákoníku práce z roku 1994, provedená zákonem č. 74/1994 Sb., vypustila na základě poslaneckého pozměňujícího návrhu z ustanovení § 195 odst. 1 slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", tj. k uvedenému zvýšení se tedy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po novelizaci z roku 1994 již nepřihlíží, a tak se legislativní úprava vrátila zpátky k právnímu stavu před 1. 1. 1989.

Současně však byla uvedeným zákonem (reglementace těchto právních otázek podzákonnými předpisy je protiústavní!), a jak se pokusím vysvětlit dále - zakotvila zrušení limitace omezující do té doby výši náhrady, která spolu s výdělkem a invalidním důchodem předtím nesměla přesáhnout stanovenou částku.

Novelizovaná úprava tak tedy vychází u všech poškozených, a tedy i těch, kteří nepobírají invalidní, resp. částečný invalidní důchod, nebo zas lidí s velkým příjmem, z principu náhrady skutečné škody ztráty na výdělku, čemuž napomáhá i v současnosti uplatňovaný způsob valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku.

Také na tomto místě je třeba upozornit na to, že jde o dosti složitý širší problém, vyplývající z toho, že již od roku l956 (tj. zákony č. 54 a 55/1956 Sb.) až do současnosti je v československém a poté i v českém právním řádu odškodňování pracovních úrazů konstruováno tak, že náklady na odškodnění byli již tradičně z velké části kryty z prostředků sociálního a zdravotního pojištění (dříve sociálního zabezpečení) a jen zbývající část ve formě náhrady škody hrazena samotným zaměstnavatelem.

V roce 1994 pak již bylo navýsost zřejmé, že při právě se legislativně ukotvující radikální legislativní změně celého systému sociálního a zdravotního pojištění, na němž se úhradou pojistného podílejí zejména po zavedení takzvaného “Bismarkovského systému” zdravotního pojištění již i samotní zaměstnanci, by odškodňovací povinnost měl plným právem proto nést ve zvětšující se míře právě samotný zaměstnavatel, a tedy právě na zaměstnavatelích něm by měla rozhodující měrou tato odškodňovací povinnost spočívat.

Novelizované znění zákoníku práce, účinné od 1. 6. l994, vypustilo z § 195 také celý odstavec 2, čímž rovněž položilo důraz na princip náhrady skutečné škody.

Znění tohoto odstavce bylo oproti původnímu textu tehdejšího zákoníku práce z roku 1965 již dříve novelizováno zákonem č. 188/1988 Sb., jímž bylo limitování výše náhrady za ztrátu na výdělku zmírněno tak, že k uplatnění limitu docházelo až po uplynutí doby 12 měsíců poskytování této náhrady, přičemž u pracovníků, jejichž výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3.000,- Kčs, se částka, přesahující tento limit, započítávala ze 75 procent.

Pracovníkům poškozeným pracovním úrazem nebo nemocí z povolání tedy nebyla v důsledku této limitace, v případech výdělku vyššího než uvedený limit, hrazena úplně celá škoda, ale škoda nižší. A až novelizací zákoníku práce z roku 1994 byla tedy vypuštěním odst. 2 z § 195 limitace náhrad v plném rozsahu zrušena.

K celkovému posouzení úrovně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je účelné teď asi porovnat, do jaké míry výše prováděné valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet těchto náhrad podle § 202 odst. 2 zákoníku práce odpovídalo vývoji mezd v národním hospodářství za srovnatelné období, tak, jak bylo zjištěno ze zprávy Českého statistického úřadu, a tedy zda a v jaké míře novelizované znění zákoníku práce materiálně respektovalo při poskytování těchto náhrad princip náhrady skutečné škody.

Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku byly v té době stanoveny těmito právními předpisy:

a.) - nařízení vlády č. 138/1976 Sb.,

b.) - nařízení vlády č. 60/1982 Sb.,

c.) - zákon č. 297/1991 Sb.,

d.) - nařízení vlády č. 191/1993 Sb.,

e.) - nařízení vlády č. 263/1994 Sb.

Samotné nařízení vlády č. 138/1976 Sb. a č. 60/1982 Sb. a zákon č. 297/1991 Sb. valorizovaly postupně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku o 2 procenta za každý kalendářní rok po vzniku nároku, a to až do roku 1989 včetně.

Podle zákona č. 297/1991 Sb. pak činila valorizace za kalendářní rok 1990 5 procent.

Za I. pololetí 1991 rovněž 5 procent.

Nařízení vlády č. 191/1993 Sb. valorizovalo výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za II. pololetí 1991 o 18,5 procenta.

Za I. pololetí 1992 o 5 procent.

Za II. pololetí 1992 o 20 procent.

Za I. pololetí 1993 o 10 procent.

A valorizace, provedená nařízením vlády č. 263/1994 Sb., zvýšila výrazně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady o 30 procent, ale s limitací zvýšení rozhodného výdělku maximálně na částku do 13.000,- Kč hrubého.(Toto poslední vládní nařízení bylo vydáno dne 7. 12. 1994 a v návrhu na zahájení řízení, který je datován dnem 8. 12. 1994, není citováno.)

Ze srovnání vývoje průměrné měsíční mzdy pracovníků v národním hospodářství se zvyšováním náhrady za ztrátu na výdělku, prováděné postupně citovanými vládními nařízeními, lze dovodit, že valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku odrážejí vývoj výdělku v národním hospodářství.

Zrušením limitování vyplácených náhrad podle odst. 2 § 195 zákoníku práce a vypuštěním povinnosti, stanovící, že ke zvýšení přiznaných invalidních, resp. částečných invalidních, důchodů se při stanovení výše náhrady nepřihlíží (tj. z věty druhé odst. 1 § 195 zákoníku práce), byla v novelizovaném znění zákoníku práce posílena zásada náhrady skutečné škody.

V návrhu skupiny poslanců je dále uvedeno i několik mezinárodních smluv:

- s nimiž je text ustanovení bodu 122 čl. I zákona č. 74/1994 Sb. navržený k vypuštění, podle názoru navrhovatelů, v rozporu (Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a Ústava Mezinárodní organizace práce),

- nebo užitých jako interpretační nástroj (Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti a Ústava Mezinárodní organizace práce).

Z hlediska posuzování dané problematiky má význam Úmluva MOP č. 17 o odškodňování pracovních úrazů (sdělení č. 437/1990 Sb.).

Úmluva MOP č. 42 (sdělení č. 438/1990 Sb.) totiž v podstatě stanoví závazek účastnického státu poskytnout osobám stiženým některou z nemocí z povolání odškodnění nikoliv nižší než je v daném státě odškodnění pracovních úrazů (čl. l citované úmluvy).

Úmluva MOP č. 12 (sdělení č. 437/1990 Sb.) v podstatě pouze zajišťuje rozšíření výhod při odškodňování úrazů v průmyslu také na zemědělství.

Z obsahu Úmluvy MOP č. 17 je pak patrno, že právo na odškodnění (a lékařskou pomoc) může být uspokojováno alternativně buď zaměstnavatelem nebo úrazovou, nemocenskou či invalidní pojišťovnou (čl. 6, 9, 10, 11 citované úmluvy), tato úmluva však otázku rozsahu odškodnění, jmenovitě výši renty poskytované při trvalé pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance k výdělečné činnosti neřeší, a nestanoví ani žádné směrnice či zásady pro určení tohoto rozsahu.

Za uvedeného stavu, kdy ani jedna z úmluv MOP, o kterých se návrh na zahájení řízení zmiňuje, nestanoví rozsah odškodnění, ani zásady pro jeho určení, přitom připouští odškodňování i jiným subjektem než je zaměstnavatel, nelze dovodit obsahový rozpor návrhem skupiny poslanců napadeného ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. s uvedenými úmluvami, nehledě pak k tomu, že tyto úmluvy podle interní klasifikace MOP nejsou zařazeny mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách.

V tomto směru proto Ústavní soud ČR odkazuje na stanovisko, které zaujal ve věcech, vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93 a Pl. ÚS 13/94.

Podle názoru Ústavního soudu ČR nelze dovodit ani rozpor uvedeného ustanovení s Ústavou MOP. Smysl čl. 19 odst. 8 této Ústavy, na který se návrh poslanců odvolává, je v návrhu významově posunut. Text tohoto článku stanoví, že : "v žádném případě nebude žádáno na žádném členu, aby v důsledku přijetí, doporučení nebo úmluvy MOP zmenšil ochranu už poskytovanou vlastním zákonodárstvím."

Jde tedy v podstatě o mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací mezinárodních úmluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.

Návrh poslanců dále namítá rozpor novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce s čl. 1 Ústavy ČR a ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny:

V čl. 1 Ústavy ČR se stanoví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Návrh poslanců v této souvislosti namítá, že novelizované znění § 195 odst. 1 zákoníku práce odporuje definičním znakům právního státu, a to principům právní jistoty, zachování nabytých práv a ochrany důvěry občanů v právo. Princip právní jistoty jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů vůči právním subjektům, zejména pokud jde o uplatnění sankce v případě, že právní subjekt porušil právní předpis. Princip právní jistoty nebyl touto novelizací zákoníku práce dotčen, neboť nová úprava vychází ze zdůraznění náhrady skutečné škody spočívající ve ztrátě na výdělku - kterážto náhrada právě a pouze představuje nabyté právo - a poskytuje tak efektivně ochranu práv poškozeného subjektu. Zásada ochrany nabytých práv, jinými slovy nepřípustnosti odnětí nabytých práv, úzce navazující na právní jistotu a odvozovaná od zákazu retroaktivity zákonů, je důsledně respektována tím, že nabyté právo na náhradu za ztrátu na výdělku je provedenou novelou zachováno a podpořeno principem náhrady skutečné škody zohledněním změněných poměrů. Nelze zde mluvit ani o rozporu s principem zákazu retroaktivity. Za nepřípustnou retroaktivitu by bylo možno považovat pouze případy tzv. pravé zpětné působnosti, kdy nová právní úprava mění sám vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly před dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak tomu je v případě posuzovaného ustanovení. Rovněž princip právní jistoty, který v sobě zahrnuje ochranu nabytých práv, zakotvený v čl. 1 Ústavy, nebyl novelizací ust. § 195 odst. 1 zákoníku práce dotčen.

V čl. 1 Listiny je zas stanoveno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Návrh poslanců v této souvislosti tvrdí, že novelizace § 195 zákoníku práce narušuje normativně vytvořenou rovnost zaměstnanců a zaměstnavatelů v oblasti jejich vzájemné odpovědnosti za bezpečnost a ochranu života a zdraví zaměstnanců při práci. Rovnost v právech, formulovaná v čl. 1 Listiny, je v podstatě obsahem celé Listiny a promítá se do řady jejích ustanovení. Přitom je třeba rozlišit obecná ustanovení o rovnosti a speciální ustanovení, která rovnost garantují v určitých oblastech nebo v určitých situacích. Návrh namítá narušení rovnosti v právech v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, tedy jako speciální úpravu, neuvádí však, o která ustanovení Listiny, resp. jiného ústavního zákona či nižšího právního předpisu, toto tvrzení opírá. Platný právní řád nevychází z obecné rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatele, lze pouze dovodit některé zvláštní případy rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů, např. rovnost při uzavírání pracovní smlouvy. Úprava pracovněprávních vztahů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není postavena na rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů jak z hlediska prevence a odpovědnosti, tak odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání, a proto zde nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce s čl. 1 Listiny. Současně je třeba v této souvislosti konstatovat, že novelizovaná úprava poskytovaných náhrad odstranila nerovnosti, ke kterým neodůvodněně docházelo mezi poškozenými. Poškození, pobírající z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidní důchod, byli při předchozí právní úpravě zvýhodněni, neboť pobírali oproti ostatním poškozeným náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti povýšené navíc o zvýšení invalidních důchodů.

V čl. 3 odst. 1 Listiny je zaručeno základní práva a svobody, a to všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zaručuje a konkretizuje tak rovnost v právech, stanovenou čl. 1 Listiny, jako stav neexistence jakýchkoliv právních privilegií. Článek 3 Listiny vytváří hmotněprávní garanci základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení, sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatížení tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod zvýhodněni (privilegováni). Skupinu takto "diskriminovaných", u nichž by docházelo z důvodu jejich postavení k omezování jejich základních práv a svobod, však nelze definovat na základě ve vztahu k nim porušovaného základního práva nebo svobody, neboť pak nejde o diskriminaci, ale o stav porušování základního práva nebo svobody. Z tohoto důvodu zde meritorně nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce s uvedeným článkem Listiny.

V čl. 29 odst. 1 Listiny stanoví, že ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Zaručuje tedy pro uvedené subjekty zvýšenou, respektive zvláštní, ochranu, k samotnému hmotnému zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a tedy ani k odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání však vůbec žádný vztah nemá.

V čl. 30 odst. l Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, přičemž dle odstavce 3 tohoto článku podrobnosti stanoví zákon. K návrhem tvrzenému rozporu mezi čl. 30 Listiny, zaručujícím přiměřené hmotné zabezpečení a zákonem, který na základě zmocnění tohoto článku Listiny stanoví konkrétní výši hmotného zabezpečení, nemůže z formálních důvodů dojít. Ani z obsahového hlediska by však tvrzenému rozporu novelizovaného znění § 195 zákoníku práce s tímto článkem Listiny nebylo možno přisvědčit právě proto, že novelizace, jak bylo shora uvedeno, respektuje princip náhrady skutečné škody. Uvedené důvody tedy vedly Ústavní soud ČR k zamítnutí návrhu na zrušení bodu č. 122 čl. I zákona č. 74/1994 Sb.

Jinak tomu však ale je, pokud jde o druhé návrhem skupiny poslanců napadené ustanovení - ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. Toto ustanovení, které je zařazeno mezi ustanovení přechodná, stanoví, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) se provede i u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994; to platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta.

Z návrhu zákona č. 74/1994 Sb. je patrno, že pokud jde o novelizaci ustanovení § 195 zákoníku práce, bylo návrhem předpokládáno pouze odstranění limitu omezujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ustanovení čl. VI odst. 6, které bylo již v návrhu zákona mezi přechodná ustanovení zařazeno, mělo tedy na mysli pouze provedení úprav náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku novelou vypuštěného dřívějšího odst. 2 § 195 - tedy provedení úprav v důsledku odstranění limitu do účinnosti novely - omezujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku. Předpokládalo tedy v podstatě úpravy prováděné ve prospěch poškozených. Jinými slovy, jeho cílem bylo zajistit výpočet náhrady za ztrátu na výdělku bez omezujícího limitu i těm poškozeným, jimž byly náhrady za ztrátu na výdělku vypláceny i před účinností napadené novely. Až potud tedy proti článku VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. nelze nic namítat. Poté, co oproti původní předloze napadeného zákona doznalo změny v důsledku přijatého pozměňovacího návrhu i ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce vypuštěním slov "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", nebyla formulace čl. VI odst. 6 nijak upravena. Tento článek v platném znění tak tedy dopadá i na případy těch poškozených, u nichž dojde v důsledku nové úpravy výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku - tedy v důsledku zohlednění zvýšení důchodů - ke snížení do účinnosti novely pobírané náhrady za ztrátu na výdělku. Prakticky to bude přicházet v úvahu zejména u těch poškozených, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody ani po provedených valorizacích nepřesáhl dříve stanovený limit.

V těchto případech tedy může v důsledku čl. VI odst. 6 zákoníku práce, resp. v důsledku v něm stanovené povinnosti provedení úpravy náhrady za ztrátu na výdělku, dojít ke snížení částky zaměstnavatelem doposud poškozeným poskytované.

Právě ve vztahu k těmto poškozeným dochází tak v důsledku čl. VI odst. 6 citovaného zákona bez toho, že by se tak dělo v obecném zájmu, k odnětí řádně nabytých práv.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že citované přechodné ustanovení výslovně uvádí, že provedení úprav platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto, nebo jejichž výše byla dohodnuta, přitom jedním ze základních kamenů, na nichž je budována právní jistota, je nepochybně respektování pravomocných rozsudků soudů a svobodně a platně uzavřených soukromoprávních smluv. Jen zcela výjimečně může nastat situace, kdy zákon oprávněně zasáhne do soudních rozhodnutí, pokud byla vydána v rozporu s obecně uznávanými právními principy demokratické společnosti.

Na této myšlence byla budována například konstrukce zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o takovou situaci však v posuzovaném případě, kdy k vydání soudních rozhodnutí nebo k uzavírání dohod docházelo ve věcech pracovních, týkajících se náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nejde.

Ústavní soud proto plným právem dospěl k závěru, že ustanovení čl. VI odst. 6 citovaného zákona, pokud dopadá na zmíněné případy, u nichž dojde ke snížení doposud pobírané částky, představující náhradu za ztrátu na výdělku, způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je v rozporu s principem právní jistoty zahrnujícího v sobě i ochranu důvěry občanů v právo, a proto návrhu na zrušení uvedeného článku vyhověl.

Tuto práci napsal dne 15.10.2007

Váš JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!