wz

Zpět na hlavní stránku!


Panictví či panenství ale i manželství je individuální dar Boží. Rozvod manželství je vždy odporný zločin proti Bohu!!

1.)Manželství je z Boží vůle nerozlučitelné a proto rozvod manželství je odporný zločin vůči Bohu i vlastním dětem!

Bez ohledu na to, jak se vládnoucí novopohanský ateistický režim - pro něhož absolutně nic není svaté, a to dokonce ani manželství a rodina - staví k myšlence řádně uzavřeného a monogamního manželství coby celoživotního společenství jednoho muže a jedné ženy musím říci, že rozvod manželství pokládám za ohavný zločin, a osoba která se chce rozvádět, bez ohledu na to zda-li je to žena nebo třebas i muž si nezaslouží nic jiného, než dostat ode všech dospělých mužů obou rodin pořádně přes držku, neboť již za pouhé pomyšlení na rozvod si rozvoduchtivá zvrhlice či zvrhlík nezaslouží dostat nic jiného, než dostat skutečně pořádný nářez – a to obrovský, pořádný výprask.

Bez ohledu na tom co o tom soudí novopohanský ateistický režim a jeho naprosto zvrhlé a nemravné takzvané pozitivní právo je třeba nekompromisně říci, že z hlediska Boží vůle, Boží spravedlnosti, jakož i z hlediska samotného přirozeného práva je rozvod manželství odporným a ohavným zločinem. A co je úplně to nejsmutnější je ta skutečnost, že největšími obětmi tohoto odporného zločinu jednoho či někdy dokonce i obou manželů, kterým rozchod obou manželů a posléze i rozvod jejich manželství nesporně je, jsou právě jejich vlastní nezletilé děti!

Hodně jsem o tom četl, a ledacos jsem dokonce i vypozoroval ze své někdejší práce katechety a učitele římskokatolického náboženství, a tudíž velice dobře vím, že to rozhodně není žádná náhoda, ale že právě Boží inspirace a Boží vůle tomu tak chce, že dítě se proti rozchodu svých rodičů a rozpadu jejich manželství a vůbec proti všemu tomuto zlu směřující k rozpadu své rodiny plným právem až téměř pudově a zarputile brání, bojuje za to, aby byla zachována jednota mezi rodiči, chce je smířit, byť i tomu často není mu dána žádná možnost pro zvrhlost, nemravnost a tvrdost srdce jednoho či někdy i obou z rodičů, a tudíž ani tento Boží vzkaz a Boží působení skrze jejich dítě nemá dostatek sil překonat zvrhlost, nemravnost a tvrdost srdce jednoho či někdy i obou z rodičů, a jejich manželství tak má tendenci směřovat k postupnému úpadku, ba až k zakončení manželského a rodičovského soužití směrem k postupného rozchodu obou manželů, což povětšinou končí buď vleklým stavem rozpolcenosti rodiny, anebo – což je ještě mnohem horší – dokonce až rozvodem manželství a tedy úplným rozpadem rodiny.

Když někdy slyším o rozvodu nějakého manželství, vždy mě to velice rozčílí až téměř do zuřivosti!

A to ještě více, když se dozvím, že vlastně rozvést se chtěli dokonce oba dva manželé. A pokud jsou to oni ještě k tomu navíc buď naši katolíci anebo nám katolíkům nejbližší a nejmilejší bratři a sestry pravoslavní, to už mám opravdu problém, abych od vzteku neexplodoval. Hajzlové jedni! Co si to vůbec ti dva hajzlové myslí? Jak si to vůbec ti dva hajzlové představují? To si snad oni dva muž a žena tenkrát ve chrámu Páně, před oltářem Božím, před oddávajícím katolickým či pravoslavným knězem, a zejména pak před samotným Pánem Bohem tenkrát svůj manželsky slib dávali jen tak z nějaké snad legrace?

Vždy jsem z toho totálně vytočen, a pokud by to záviselo nějak ode mě samotného, byl by jsem odhodlán vždy udělat všechno proto, abych jim myšlenku rozvodu jejich manželství za každou cenu vymluvil.

Nevím co bych udělal kdyby se mi nepovedlo vymluvit jim tu šílenou myšlenku na rozvod jejich manželství. Asi bych je oba dva od zuřivosti pořádně stloukl pěstmi, dokopal a zmlátil!

Chtěl bych v této souvislosti položit na srdce všem manželům a rodičům kteří mají upřímně rádi své děti, že pevná rodina a její soudržnost dodává jejich vlastnímu dítěti pocit bezpečí a ochrany.

A zejména Vám ženám bych chtěl klást na srdce: nenechejte se zlákat vidinou zmocnění se veliké části manželova majetku, právě tak jako nenechejte se opít slibům a pokryteckou demagogií feministické propagandy! Feministky hrají totiž svou vlastní hru, a Vás pouze zneužívají jako pěšce na šachovnici složité politické šachové partie, která má celosvětové koalici svobodných zednářů, homosexuálů a feministek dopomoci k totalitnímu ovládnutí celého světa. Nikomu z nich, tj. ani homosexuálům, ani svobodným zednářům, ba dokonce ani samotným feministkám na Vás absolutně nezáleží. Oni tahají provázkami světové politiky pouze ve svém vlastním úzce skupinovém zájmu. Ať již říkají navenek cokoliv, buďte si vědomá, že na Vás ve skutečnosti zvysoka kašlou! Jejich boj rozhodně v žádném případě není Vaším bojem!!

Feministický režim a jeho zfeminizované soudy i zfeminizované úřady velice dobře ví, že když ženě - která je občas zmanipulována jejich intenzivní masmediální feministickou propagandou, anebo třebas i jen pouhou ziskuchtivostí touhy zmocnit se manželova majetku – z ideologických důvodů boje proti tradičním hodnotám manželství a rodiny, a tím vlastně nepřímo i proti samotnému křesťanskému náboženství pomůžou rozbít její manželství, a jejího manžela odehnat od rodiny i od jeho vlastních dětí pryč, že po vyhnání otce od rodiny upne se dítě na matku, která se pak díky rozbití manželství z nízkých osobních pohnutek pak za pomoci feministického režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů zmocní nejen velké části manželova majetku, ale díky odehnání otce ode svého dítěte též plně ovládne i toto dítě, u kterého navíc pak svými cílenými pomluvami a lžemi naprogramuje fanatickou nenávist vůči svému vlastnímu otci.

Jak už jsem výše řekl, rozbití manželství je zločin, jehož největšími oběťmi jsou právě nezletilé děti. A dokonce ani tyto nezletilé děti nejsou všechny oběťmi v úplně téže intenzitě, ale úplně těmi největšími oběťmi tohoto odporného zločinu, kterým rozbití manželství nesporně je jsou zejména ty nejmenší děti.

I o tomhle jsem hodně četl, a rovněž i o tomhle jsem ledacos vypozoroval ze své někdejší práce katechety a učitele římskokatolického náboženství, a tudíž velice dobře vím, že pokud jde o rozvod manželství a tedy rozbití rodiny, ty nejmladší děti mající tuto smutnou zkušenost, prožívají muka separace a opuštěnosti v jeslích, školkách, při nákupech, nechá-li je rodič stát před obchodem, separační úzkost při odchodu do školy a podobně. Malé dítě to totiž subjektivně prožívá asi tak nějak, že milovaný rodič přece nemůže jen tak odejít a já zůstanu zde pak úplně sám či sama.

Co říci o nesvobodě rozhodnutí, s kým bude dítě napříště žít, s kým by mu bylo lépe, co říci o citovém vydírání, které vede k závislosti, o hrozbách vedoucích k podřízenosti? Co s obětním beránkem celé rodiny, na jehož hlavu dopadne všechna nespravedlnost rodinných nesvárů? Co s ”Popelkou” pod vší tou krutostí a pýchou. Popelkou plnou nedostatků, neznající laskavého slova, pochvaly a poděkování?

Co s dětmi nechtěnými? S dětmi, u kterých dokonce moc nechybělo, aby je ti hajzlové zavraždili potratem, a jen nějakým zázrakem či milostí Boží k tomuto obrovskému do nebe volajícího zločinu hanebné potratové vraždy dítěte zaplať Pán Bůh nedošlo?

 

2./Kdyby to záviselo na mně, tak každé osobě, která by chtěla rozvod manželství bych dal sto rán bičem nebo holí!

Řekl jsem jim: “Já se žádným jiným politikem nebo političkou, jako ostatně ani se samotnou politikou jako takovou jako hluboce věřící křesťan nemám a ani nechci mít absolutně nic společného”.

To už mi dali pokoj všichni, až na jednoho drzého, zřejmě asi nějakého provokatéra, který se mně zeptal cosi v tom smyslu, že když jsem prý zmínil ”političky”, zda-li bych akceptoval za prezidenta republiky nějakou ženu?

Zopakoval jsem mu ještě jednou velice důrazně, že jsem křesťan, a to teda znamená, že se držím instrukce mého Pána Ježíše Krista, který řekl: ”Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží!” A tudíž i já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola k věcem zaujímám osobní postoj a hodnotím je podle toho, zda-li je třeba subsumovat pod pojmovou kategorii ”věci Boží” anebo ”věci císařove”. Když nějaká žena by se chtěla stát třeba katolickým knězem nebo jáhnem, pak vzhledem k tomu, že se jedná o novopohanský útok na ”věc Boží”, ostře bych vždy proti tomu vystoupil! Když ale nějaká žena se chce stát prezidentkou státu, pak tohle, jako ostatně i jakoukoliv jinou politickou záležitost posuzuji jako ”věc císařovu” je mi tedy zcela lhostejná.

A co kdyby feministky s odůvodněním, že ony jsou cennější pohlaví vystoupili s požadavkem, aby všichni ministři a další členové vlády, všech dvěstě poslanců a osmdesátjeden senátorů byly vesměs samé ženy? Odpověděl jsem mu, že i tyhle požadavky se pohybují v dimenzích ”věcí císařových” a tedy v dimenzích náležejících tomuto bezbožnému novopohanskému světu do kterého mně absolutně nic není a je tudíž pouze soukromou záležitostí samotných ateistů zda-li to v politice takhle ”feministicky” bude anebo nebude. Já jako křesťan tím, že jako člověk modlitby a ne politiky se do politiky nijak nevměšuji, se zcela logicky nijako nevměšuji ani do žádných jiných politických aspektů ”věcí císařových”, a tudíž ani do těch feministických požadavků kde jde pouze o jejich – s prominutím za ty vulgární výrazy - ”koryta”, ”prachy” a případně další politické požadavky, které se nijak nedotknou náboženství, Církve, či životních zájmů, a to dokonce i světských zájmů jednotlivých věřících. Kdyby jste Vy nebyl novopohanský pes, tak by jste si pozorně přečetl svatého Augustina a zjistil, že navenek sice všichni jsme formálně občany České republiky, ve skrytu duchovně však ale my úpřimně věřící křesťané jsme navíc občany ”obce Boží”, na našem čele je neviditelný znak svatého křtu a naší sférou zájmu jsou pouze ”věci Boží” a pohrdáme ”věci císařovými”, neboť my tímto pozemským světem pouze procházíme v ”Caelum” kde nás čeká věčná blaženost v Božím království a věčné radování se společně s našim Pánem Ježíšem Kristem, zatímco novopohané jsou ve skrytu duchovně občany ”obce světa”, na čele mají neviditelnou pečeť satanova čísla ”666” a tudíž právě jim feministkám, feministům a jim podobným patří správa veškerých ”věcí císařových”.

”Co je to světský zájem věřícího?” – provokativně se zeptal opět dotyčný novopohanský provokatér. Odpověděl jsem mu, že všichni musíme něco jíst, někde pod střechou spát a něco si oblékat, a tudíž všichni potřebujeme na úhradu těchto věcí mít nějaké prostředky na živobytí, respektive nějaké placené zaměstnání, a to je hlavním ”světským zájmem” jednotlivých věřících.

Ale provokatér se zeptal ještě jednou, že prý co výchova malých dětí, že když se dva rozvedou, dítě je svěřeno matce a z otci zůstanou pouze oči pro pláč, protože se z otce čeká, že bude pouze dojná kráva na peníze pro jeho bývalou manželku pod záminkou takzvaného výživného na děti, což zakončil otázkou zda-li tohle vnímám jako ”věc Boží” nebo ”věc císařovu”?

Velice jsem se rozčil a odpověděl jsem mu, že je přece jasné, že tohle je jednoznačně ”věc Boží”. Manželství muže a ženy je z vůle Ježíše Krista nerozlučitelné, tudíž je projevem arogantního vměšování se ”císaře” (tj.novopohanského státu) do věcí Božích, protože takzvaný ”rozvod” je novopohanský nesmysl, z vůle našeho Pána Ježíše Krista manželství muže a ženy ve skutečnosti rozvede pouze smrt prvního z těchto manželů.

S existencí rozvodu manželství v novopohanském rodinném právě (viz. zákon o rodině č.94/1963 Sb.) zásadně nesouhlasím, a kdyby to záviselo na mně, tak nejenže bych nikdy žádný takzvaný ”rozvod” nepovolil, ale kdyby to bylo právně možné, tak osobě, která novopohanský soud o rozvod požádala bych já nejraději dal ještě navíc sto rán bičem či holí.

”Ty rány holí či biče bys dal rozvádějícímu se muži či ženě?” – zněla další provokativní otázka. Odpověděl jsem že tomu z nich, který požádal novopohanský soud o ten rozvod svého manželství, a tedy bez ohledu na to, zda-li se jedná o muže či ženu. Osoba, která žádá o rozvod svého manželství si objektivně zaslouží totiž pořádný výprask bez ohledu na to, zda-li je to muž či žena!

Mezitím přibylo posluchačů, zřejmě ta diskuse zajímala i další lidi. Málo sice teď předbíhám, ale uvedu to, že i když tento můj názor většina posluchačů pokládala za údajně ”radikální”, jeden z nich mi vyjádřili plnou podporu s tím, že on se rozvést nikdy nechtěl, ale byl rozvedený proti své vůli, návrh na rozvod podala jeho vychytralá manželka, která rozvodem ”vyrozvodila” byt, obě děti a tučné takzvané výživné k tomu a tudíž sám si myslí úplně totéž co já, byť i to nikdy nahlas nevyslovil, protože by v něm ostatní viděli zhrzeného a poníženého muže ze kterého prý mluví osobní zášť, a tudíž mi svým způsobem závidí, že já jsem svobodný a bezdětný panic, kterého tudíž nikdo nemůže podezírat, že bych si já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola tím ”léčil” nějakou svou osobní křivdu, bolůstku, či jinou špatnou zkušenost se ženami.

Takhle úplně to sice doslova neřekl, jeho verbální projev byl méně rozvitý, nicméně měl plnou pravdu v tom, že já skutečně pouze díky tomu, že jsem skutečně svobodný a bezdětný panic, necítím proto vůbec žádné osobní psychologické zábrany postavit se v rámci těchto mých výše uvedených křesťanských mezí do značné míry za oprávněné zájmy rozvedených otců.

Má plnou pravdu! Napsal jsem totiž ve Wordu téměř dvousetstránkovou velmi ostrou práci proti feminismu, feministkám a feministům a doposud jsem nenašel odvahu tuto mimořádně ostrou protifeministickou práci veřejně publikovat, protože je skutečně velice ostrá. Ba až tak ostrá, že sám jsem se málem lekl, když po napsání této protifeministické práce jsem si ji sám přečetl.

Ovšemže kdybych já byl ženou, tak bych ani navzdory mimořádné ostrosti této protifeministické práce neváhal ani okamih a už dávno by táto protifeministická práce byla publikována na mých webových stránkách, v daném případě by totiž byla tato ostrá protifeministická práce podepsána ”mým” ženským jménem a tudíž čeho se bát. Pokud jde o míru ostrosti kritiky feminismu, feministek a feministů, kdybych byl já žena neexistovali by zde pro mě absolutně žádné hranice kam až zajít.

Žena však ale bohudík (či vlastně v tomto konkrétním ojedinělém případě bych měl říci bohužel!) nejsem, a tudíž mé hranice kritiky feminismu, feministek a feministů nejsou nekonečné, jak by tomu bylo v tom případě, kdybych byl ženou.

I tak však ale já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola díky tomu, že jsem svobodný a bezdětný panic jsem oproti tamtěm rozvedeným otcům malých dětí v obrovské psychologické výhodě kritizovat feministické soudce a soudkyně svěřující nezletilé děti do péče matek, a v té obrovské výhodě jsem právě díky tomu, že jsem svobodný a bezdětný panic, a tudíž žádná žena se se mnou ”nerozvedla”, ani mi ”neukradla” děti, byt či peníze v podobě pravidelné každoměsíční ”renty” zvané ”výživné”; a ani nijako jinak mi osobně nikdy žádná žena neublížila, a tudíž nemůžu být nikým podezírán z toho, že by snad ze mě mluvila nějaká osobní ”zhrzená zášť” poníženého a okradeného muže.

 

3./Ak by na rozvode svojho manželstva aj naďalej trvali, tak by som ich od zúrivosti asi obidvoch poriadne zmlátil!

V našej zložitej dobe, v ktorej priamo lavínovito bohužiaľ pribúda rôznych manželských nesúladov a následných rozvodov, v dobe, kedy stále viac detí vyrastá v neúplných či rozvrátených a všelijako anomálne štruktúrovaných rodinách, narastá množstvo jedincov neurotizovaných a psychopatických, i ľudí viac alebo menej neplnohodnotne diferencovaných v ich sociálnom, psychologickom i sexuálnom vývoji, hoci našťastie zaplať Pán Boh nemusí ísť ešte ani zďaleka o to úplne najhoršie čo človeka môže postihnúť – o homosexualitu.

Chaotická spoločenská atmosféra našej takzvanej ”modernej doby”, ktorá je - v dôsledku deštruktívneho pôsobenia rôznych nemravných a zvrhlých masmédií - plná všelijakých pochybných nemorálnych zásad, ba až úplne nemravných zvráteností, rôznych liberalistických takzvaných ”pružných” a zdravému ľudskému rozumu úplne nezrozumiteľných zákonov, násilia všetkého druhu a stretávania sa mládeže s bezcharakternosťou a lžou na všetkých spoločenských úrovniach prakticky v takmer všetkých európskych a severoamerických krajinách, čo vedie nezakotvenú mladú generáciu až k záľube v ”kultúre smrti” – homosexualite, potratom, rozvodom, predmanželskému sexu, užívaniu antikoncepcie, drog, alkoholizmu, samovraždám a iným podobným odporným zvrhlostiam, ako aj celkovej podprahovej beznádeji súčasných mladých ľudí, ktorým nikým nebolo sprostredkované poznanie Ježiša Krista Boha Spasiteľa a Vykupiteľa, a nekonečnej lásky Božej.

Ale rôzne negatívne javy sa občas vyskytnú dokonca aj medzi niektorými veriacimi katolíkmi! Netreba však nikdy rezignovane ”hádzať pušku do žita” pretože milosť Božia dokáže robiť neuveriteľné zázraky!

Napríklad keď som mal 34 rokov, tak som sa jedného dňa dozvedel, že moji dvaja veľmi dobrí a známi priatelia – manželia a hlboko veriaci katolíci sa údajne chcú rozviesť, vraj už dlho spolu sa ani nerozprávajú a vyhýbajú sa vzájomne sami sebe. Chystal som sa, že pôjdem za nimi, aby som im všetky myšlienky na rozvod ich manželstva veľmi dôrazne vyhovoril.

Katolíci a rozvod manželstva? Nič takého! Nikdy!! Bol som pevne odhodlaný veľmi natvrdo a nekompromisne povedať im obidvom úplne otvorene do očí: ”To ste si Vy dvaja vtedy v Božom chráme, pred oltárom Božím, pred oddávajúcim kňazom, pred Pánom Bohom svoj manželský sľub dávali iba tak zo srandy?”

Bol som z toho veľmi nahnevaný, a bol som odhodlaný urobiť všetko preto, aby som ich za každú cenu odradil od všetkých myšlienok na rozvod ich manželstva.

Neviem čo by som urobil ak by sa mi nepodarilo presvedčiť ich aby svoje manželstvo nerozvádzali. Ak by aj navzdory celej mojej snahy odradiť ich od myšlienok na rozvod ich manželstva oni na tomto rozvode svojho manželstva aj naďalej trvali, tak by som ich asi od zúrivosti obidvoch poriadne zmlátil!

Ako som teda išiel okolo blumentálskeho kostola zasvätenému Nanebovzatiu Panny Márie, bol otvorený. Akási neviditeľná sila akoby ma ťahala dovnútra. A tak som zašiel do kostola, kľakol som si pred svätostánok, kde je uložená najsvätejšia sviatosť oltárna, a dlho, asi hodinu som sa modlil za zachovanie ich manželstva.

Sám som v danom okamihu úplne stratil pojem o čase. Keď som potom vychádzal von, k môjmu veľkému údivu som stretol vo dverách obidvoch manželov ako dokonca spoločne prichádzali do kostola. Povedali mi, že asi pred dvadsiatimi minútami sa vzájomne zmierili, a že teraz idú obaja poprosiť dôstojného otca o svätú spoveď.

 

4./Mužovi či žene čo hriešne túži po rozvode svojho manželstva chýba v živote iba jediné: dostať poriadny výprask!

U neveriacich je to často dokonca ešte oveľa horšie. Počul som o jednom hajzlovi, ktorý dokonca žil i v riadnom manželstve a tuším mal i deti, potom ale naraz, že “sa vraj rozvedie, pretože sa cíti byť homosexuálom”.

Uznávam, že na vine musela byť určite nejako i jeho najširšia rodina. Ako to, že sa ten hajzel rozvedie? Rozumiem, že nebol veriaci, avšak ako si to predstavuje? To snáď ten hajzel svoje manželstvo uzatváral len tak zo srandy? To snáď necíti ten hajzel ani najmenšiu úctu pred inštitúciou manželstva? A čo deti? To tomu hajzlovi nie je rodina ani trochu posvätná? Hajzel jeden, potreboval by dostať poriadne päsťou po hube! (po česky: dostať päsťou po hube = dostat pěstí přes držku). A to rozhodne určite nielen preto, že sa stal homosexuálom!!

A už i to, že sa chce niekto – ľahostajné či muž alebo žena – rozviesť, že chce rozbiť svoje manželstvo, ktoré je darom Božím, ktorý mu i jej daroval Boh, je rozvod manželstva niečo tak zvrhlého a odporného, že by si on či ona z manželov hriešne dychtiaci po rozvode svojho manželstva zaslúžil(a) za to, že sa chce rozvádzať dostať poriadne päsťami po papuli! (po česky: dostať päsťami po papuli = dostat pěstmi přes držku). Tým ľuďom, čo hoc i len pomyslia na rozbitie svojho manželstva totiž v ich živote nič iného nechýba než dostať poriadny výprask!!

Súčasná bezbožná doba bohužiaľ neláka mnoho mladých ľudí, aby sa stali katolíckymi kňazmi, rehoľníkmi či pustovníkmi, a ako takí sa vo svojom srdci zasvätili iba Bohu spojenom s pevným odhodlaním z lásky k Pánu Bohu naveky zachovať celibát a panictvo či panenstvo svojho tela a duše pre Božie kráľovstvo. Súčasne tiež spochybnenie, ba až degradácia inštitúcie manželstva, ktorá sa presadzuje na širokej fronte médií, neprispieva ani k túžbe mladého človeka po uzavretí riadneho manželstva na celý život, a tým menej potom po založení veľkej rodiny s viacero deťmi.

Ako som sa mohol dočítať, subjektívne presvedčenie o homosexuálnych sklonoch môže vznikať rôzne, napríklad aj ako následok eventuálnych problémov vo vzťahu k druhému pohlaviu u tých osôb, ktoré ľudskú sexualitu a sexuálne problémy chápu ako dôležitú súčasť svojho osobného života.

Význam problémov ľudskej sexuality rozhodne nechcem nijako bagatelizovať. Som si totiž plne vedomý toho, že okrem hŕstky vysoko morálne vyspelých ľudí ako napríklad katolíckych kňazov, rehoľníkov a nás pustovníkov, prakticky všetci ostatní ľudia, ktorí sa cieľavedome nerozhodli pre osobný celibát v spojení s večným zachovaním svojho panictva či panenstva pre Božie kráľovstvo totiž plne logicky a zákonito v nejakej nech už tej či onej forme sa prakticky všetci títo ostatní ľudia asi takmer vždy nejako zapodievajú ľudskou sexualitou, a teda aj z nej plynúce sexuálne problémy oni i ony chápu ako dôležitú súčasť svojho osobného ľudského života.

Ak snáď teda nepatríte priamo k ľuďom, ktorí z lásky k Pánu Bohu sa rozhodli naveky zachovať celibát a panictvo či panenstvo svojho tela i duše pre Božie kráľovstvo, potom teda patríte iba medzi tých ostatných obyčajných ľudí, a tak potom v tomto prípade nutne stojíte pred ”definitívnou voľbou” sexuálneho partnera, ku ktorému dochádza v období dospievania, kedy je sexualita mladého človeka – ako som sa mohol dočítať – údajne vraj veľmi citlivá na všetky normálne, ale i psychopatické sexuálne podnety.

Ďalším veľmi smutným problémom je to, že sa rodí veľmi málo detí. Naša bezbožná ateistická spoločnosť má hanebnú drzosť permanentne pľuvať na posvätnú a Bohom ustanovenú inštitúciu rodiny, ktorá má z Božej vôle spájať v monogamnom celoživotnom a nerozlučiteľnom manželskom zväzku jedného muža s jednou ženou a ich spoločné neplnoleté deti. A tieto podlé masmediálne útoky proti posvätným a Bohom ustanoveným inštitúciám manželstva a rodiny pokračujú aj napriek tomu, že už aj táto bezbožná ateistická spoločnosť si začína uvedomovať, že znižovanie pôrodnosti povedie v blízkej budúcnosti k ťažkým sociálnym problémom, ale aj napriek týmto demografickým hrozbám sa pre vývoj pozitívnejším smerom zatiaľ nič nerobí.

 

5./Rozvod je zločin nielen voči Bohu ale i voči vlastnému dieťatu, z ktorého potom hrozí, že vyrastie homosexuál.

Zo svojej prirodzenosti za normálnych okolností hľadá u chlapcov ich inštinkt napodobovania spontánne iba mužské vzory: otca, strýcov, dedov, učiteľov, katolíckych kňazov, katolíckych duchovných či laických katechétov a rehoľných bratov, ale i svojich vlastných starších súrodencov – starších bratov, bratrancov či iných mužských príbuzných alebo aj mužských blízkych priateľov jeho rodičov či širšieho okruhu jeho rodiny z radov ich rôznych susedov a známych; pretože potreba napodobovať u chlapcov je zameraná na mužské vzory.

A úplne rovnako tak aj zo svojej prirodzenosti za normálnych okolností hľadá u dievčat ich inštinkt napodobovania zase spontánne iba ženské vzory: matku, tety, babky, učiteľky, laické katechétky a rehoľné sestričky, ale i svojich vlastných starších súrodencov – staršie sestry, sesternice či iných ženských príbuzných alebo aj ženských blízkych priateliek jej rodičov či širšieho okruhu jej rodiny z radov ich rôznych susediek a známych; pretože potreba napodobovať u dievčat je zasa zameraná na ženské vzory.

Toto všetko čo som opísal v dvoch predchádzajúcich odstavcov o napodobňovaní správania sa osôb toho istého pohlavia ako je pohlavie dieťaťa sú u detí úplne prirodzené a geneticky vždy vrodené dispozície, s vlastným pohlavím spojené túžby dieťaťa.

Prečo niektoré deti napodobňujú skôr osoby druhého pohlavia nie je dané snáď nejakou eventuálnou genetickou poruchou ich mozgu či eventuálnou chybou v genetickom kóde DNA – homosexualita totiž nemá absolútne žiadne genetické príčiny, ako to ostatne najlepšie dokazujú jednovaječné dvojčatá, u ktorých aj napriek úplne rovnakému genetickému kódu DNA u obidvoch z nich môže byť jedno heterosexuálne a druhé homosexuálne - ale toto napodobovania správania sa osôb opačného pohlavia než je pohlavie dieťaťa môže byť daná výlučne iba objektívnymi psychologickými faktormi, ktoré majú svoje korene v detstve či dospievaní dieťaťa.

Úloha napodobňovania druhého pohlavia je dieťaťu nejako fakticky vnútená. Je to tým, že napríklad chlapci sú svojou výchovou od napodobňovania svojich otcom, strýkov či iných mužov zo strany svojej matky priamo či nepriamo odradzovaný, alebo dokonca žiadni muži, ktorých by chlapec mohol eventuálne napodobovať sa v najbližšom okolí jeho osamelo žijúcej slobodnej, rozvedenej či predčasne ovdovenej matky ani nenachádzajú. V prípade rozvedených žien je vládnuci režim dokonca priamo zodpovedný za to, že tieto rozvedené ženy akoby na bežiacom páse vychovávajú zo svojich synov homosexuálov. Prvou príčinou prečo činím tento režim priamo zodpovedným za to, že mnohé rozvedené matky vychovávajú zo svojich synov homosexuálov je tá skutočnosť, že v súčasnej dobe všetky liberalistické režimy legislatívne zakotvili možnosť rozvodu manželstva.

Takzvaný rozvod manželstva je v rozpore s vôľou Božou ako aj v rozpore s požiadavkami zdravého rozumu!

Manželstvo je posvätná inštitúcia Božia, ktorú nám ľuďom daroval Boh aby manželstvo medzi jedným mužom a jednou ženou bolo celoživotným spoločenstvom jedného muža s jednou ženou, ktoré môže zrušiť iba smrť jedného či oboch manželov a nič iného!!

A teda už samotná legislatívna možnosť rozvodu manželstva fakticky degraduje manželstvo z posvätnej inštitúcie v nejaký púhy obchodný kontrakt, asi ako keby išlo iba o nejakú dočasnú pôžičku či nejakú dočasnú nájomnú zmluvu.

Je preto jasné, že osobe, ktorá má tú nehoráznu bezočivosť, že rozvodom chce rozbiť svoje manželstvo vlastne nechýba v živote nič iného než dostať poriadny výprask!!

Aby z dieťaťa nemohol byť vychovaný homosexuál – potrebuje obidvoch rodičov: matku i otca.

Druhou príčinou prečo činím tento režim priamo zodpovedným za to, že mnohé rozvedené matky vychovávajú zo svojich synov homosexuálov je tá skutočnosť, že v súčasnej dobe všetky liberalistické režimy majú fakticky charakter feministických režimov, ktoré sa prejavujú najmä tým, že sfeminizované súdy zverujú po rozvodoch manželstva deti do výchovy vždy matkám – otcom nikdy.

A to bohužiaľ úplne rovnako tak aj chlapcov zverujú matkám!

Pre mňa osobne je akýkoľvek rozvod manželstva zásadne vždy neprijateľný, a rozvedenej žene či rozvedenému mužovi (poznámka: v tomto prípade mám na mysli muža či ženu, ktorý sa rozviedol či rozviedla a nie teda človeka, ktorý výlučne iba z vôle svojej bývalej manželky či manžela ”bol rozvedený” alebo ”bola rozvedená”) mám sto chutí vraziť päsťami poriadne po papuli (česky: vraziť päsťami poriadne po papuli = vrazit pěstmi pořádně přes držku)!!

Keď už sa vôbec niečo tak odporne zvrhlého ako rozvod manželstva vôbec pripustí, tak súdy v záujme toho, aby z detí neboli vychovávaní homosexuáli by mali chlapcov zverovať do výchovy zásadne iba otcom, a iba dievčatá matkám.

 

6./Zamyslenie sa nad rozchodom muža a ženy z kmeňa Sambia – v dôsledku čoho z ich syna vyrástol homosexuál!

Vo svojej skvelej vedeckej práci z roku 1985 ”Theories of Origins of Male Homosexuality” uvádzajú dvaja vynikajúci psychiatri G. H. Herdt a R. J. Stoller, v malom kmeni Sambia na Novej Guinei – kde zaplať Pán Boh nemajú oni žiadnu televíziu a ani rozhlas, a kde teda slobodní murári či česky svobodní zednáři nemôžu použiť tieto dve vysoko účinné ”informačné médiá” na ohlupovanie ľudí vymývaním mozgov - sa medzi niekoľkými tisíckami mužov tohoto kmeňa Sambia našiel iba jeden jediný homosexuál, a okrem neho zaplať Pán Boh už nikdo ďalší homosexuálom tam nebol.

A ako tohoto samojediného homosexuála z kmeňa Sambia obidvaja skvelí psychiatri G. H. Herdt a R. J. Stoller vo svojej vynikajúcej vedeckej práci z roku 1985 ”Theories of Origins of Male Homosexuality” charakterizovali, bol tento domorodý muž nielen vo svojej sexualite, ale aj vo svojom správaní všeobecne popísaný ako emocionálne nestabilný a náladový s pocitmi menejcennosti, respektíve typický neurotik. Aj ostatní obyčajní nevzdelaní laici z jeho vlastného kmeňa – a snažím sa tým vyhnúť pejoratívnej charakteristike ”ostatní obyčajní nevzdelaní divosi” – si v podstate všetci všimli na ňom, že je ”iný”, a to už preto, že sa dotyčný postihnutý homosexuál kŕčovito vyhýbal prakticky všetkým prácam a činnostiam mužov, a ak vôbec nejako pracoval, tak sa venoval výlučne iba tým prácam a činnostiam, ktoré podľa tradície ich kmeňa sú všetkými Sambijmi považované za výlučné práce a pracovné činnosti žien. A to navyše ešte aj z týchto ženských prác sa venoval iba tým istým prácam, ktoré vykonávala jeho matka.

Sociálne – psychologická situácia tohoto samojediného homosexuála z domorodého kmeňa Sambia jednoznačne poukazovala na vyhranene klasicky neurotický pôvod jeho homosexuálnej psychopatickej poruchy. Bol jediným a navyše ešte aj nemanželským dieťaťom slobodnej matky, ktorá sa bohužiaľ nikdy nevydala, a svojho syna bohužiaľ vychovávala sama bez otca. Svojho otca – prinajmenšom – ako otca absolútne nikdy ani nepoznal, pretože ešte predtým než sa sám narodil, sa jeho otec bohužiaľ úplne rozišiel s jeho matkou, a v dotyčnom kmeni Sambia bohužiaľ neexistovala žiadna právna sila, ktorá by jednak prinútila jeho biologického otca, aby sa oženil so ženou, ktorej splodil dieťa plus súčasne aj prinútila ženu, aby sa vydala za muža, ktorý je sploditeľom jej dieťaťa!

Domnievam sa, že existencia takejto právnej sily, ktorá by v takýchto prípadov dotyčného muža i dotyčnú ženu prinútila uzavrieť manželstvo by bola celkom legitímna, pretože ak je nejaká osoba inej osobe opačného pohlavia dosť dobrá na vzájomné dobrovoľné súloženie – tak by mu tá istá osoba mala práve tak dobrá byť aj na uzavretie celoživotného manželstva!!

Napriek tomu ale, nie som si plne istý tým, do akej miery môžem ”divochom” vyčítať absenciu tejto právnej sily, ktorá by sploditeľov spoločného dieťaťa donútila uzavrieť manželstvo, keď takáto právna sila nútiaca sploditeľov spoločného dieťaťa uzavrieť manželstvo bohužiaľ dnes neexistuje ani len u nás v takzvanej ”civilizovanej” Európe a Amerike; a i v tých prípadov kde dotyčný ľudia zaplať Pán Boh majú aspoň oni sami zdravý rozum, a toto manželstvo nakoniec uzavrú aj dobrovoľne; sa vládnuce ultraliberálne režimy, ktoré skrz naskrz presiakla prehnitá slobodomurárska ideológia či česky svobodozednářská ideologie pod vplyvom tejto satansky ateistickej ideológie sa pozerajú na manželstvo ako na takzvanú ”zmluvu” – ba niekde sa dokonca aj nepokryte používajú pojmy ako manželská zmluva, predmanželská zmluva atď. – a teda ako na nejaký quasi obchodný kontrakt, ktorý rovnako ako aj akúkoľvek inú zmluvu možno kedykoľvek vypovedať ktorýmkoľvek z obidvoch kontrahentov, tj. manželov.

Posledným normálnym a civilizovaným štátom bola Írska republika, kde ešte donedávna bolo manželstvo podľa írskeho rodinného práva uznávané za celoživotný zväzok jedného muža a jednej ženy. Skorumpovaní írsky politici – ktorí sa možno že aj sami chceli rozviesť (poznámka: možno práve preto, aby mohli čoskoro uzavrieť takzvané registrované partnerstvo homosexuálov, ktoré v Írsku síce zaplať Pán Boh dnes neexistuje, avšak silu slobodomurárskeho či česky svobodozednářského kapitálu učeného na úplatky írskym poslancom a ministrom neslobodno podceňovať) opakovane vyhlasovali referendum za takzvané ”zrušenie nerozlučiteľnosti manželstva. K referendám samozrejme, že aj v Írsku, práve tak ako aj inde chodí veľmi málo ľudí, a keďže sa to isté referendum často opakovalo, chodilo k nemu stále menej a menej ľudí, a tak im toto isté referendum stačilo opakovať do tej doby, kým sa týmto skorumpovaným politickým hajzlom referendum umožňujúce rozvody raz čírou náhodou nepodarilo vyhrať.

A akonáhle referendum títo hajzli čírou náhodou raz vyhrali, už nikdy viac nedovolili opakovať toto referendum v obave, že by ho s veľkou pravdepodobnosťou hneď v nasledujúcom ľudovom hlasovaní títo politickí hajzli zas opäť prehrali. A i na tomto príklade môžeme vidieť nefalšovanú pravú tvár takzvanej ”západnej demokracie”.

Ja osobne som toho názoru, že tomu mužovi či tej žene, ktorý či ktorá chce rozvodom rozbiť svoje manželstvo v podstate nechýba v živote nič iného, než iba to, aby jemu či jej všetci hlboko veriaci dospelí muži z ich obidvoch rodín spoločne poriadne rozbili hubu (po česky: hubu = držku).

A podobne tak aj tomu mužovi, ktorý splodil dieťa a nie je ochotný sa oženiť so ženou, ktorej dotyčné dieťa splodil, práve tak aj tej žene, ktorá nie je ochotná sa vydať za muža, ktorý je sploditeľom jej dieťaťa celkom evidentne nechýba v živote nič iného než poriadny výprask od všetkých hlboko veriacich dospelých mužov, prípadne aj žien z ich obidvoch rodín.

Najsmutnejšie ale je to, že dnes týchto hlboko veriacich mužov – ktorí by v súladu s týmto zákonom Božím – boli morálne pripravení a súčasne aj fyzicky schopní takéhoto v oboch odstavcoch vyššie spomenutého hajzla či vyššie spomenutú sviňu poriadne zmlátiť je v dnešnej bezbožnej ateistickej dobe v našej mravne zaostalej krajine bohužiaľ veľmi málo, ak sú vôbec nejakí, čím sa bohužiaľ veľmi líšime napríklad od Iránskej islamskej republiky, kde mi môj veľmi dobrý kamarát Mohammed Alli Reza Farshid Ecclas pochádzajúci z hlboko veriacej moslimskej rodiny povedal, že u nich to v takýchto prípadov tento výprask od hlboko veriacich dospelých mužov z rodiny veľmi dobre funguje, zatiaľ čo ja zo zatajeným dychom a vypleštenými očami som s obrovskou závisťou veľmi pozorne počúval jeho rozprávanie, v duchu si hovoriac, kiež by sa Vaši najvyšší náboženskí a politickí predstavitelia ujali vlády na Slovensku a v České republike a urobili tu konečne s týmto existujúcim bordelom konečne poriadok! Navzdory odlišnostiam medzi kresťanstvom a islámom by aj pre nás úprimne veriacich kresťanov bola ich islámske právo bez najmenších pochybnosti bližšie než naše euroamerické ateistické právo.

A tiež som mu to aj povedal. On sa asi mylne domnieval, že ja iba žartujem, a zo žartu sa ma spýtal, že to by ti vyhovoval nakoniec možno aj taký bin Ladin a jeho Al Kajdá. Dodnes nie som si istý kam tým mieril, keďže on sám je šiítsky moslim, zatiaľ či Mohammad bin Ladin je moslim sunitský. Avšak otvorene som mu povedal, že ja osobne v ľuďoch hľadám skôr to ich dobré než to ich zlé. A aj keď som kresťan, veľmi dlho som sa venoval ekumenickému hnutiu, pričom vo svojom ekumenickom zmýšľaní a cítení som dospel až tak ďaleko, že pri stretnutí s iným človekom či ľuďmi si viac cením eventuálnu blízkosť našich spoločných mravných hodnôt než eventuálnu formálnu blízkosť vieroučnú, pretože aj keď viera je veľmi dôležitá, morálka je však ale ešte dôležitejšia, pretože vierouka je iba formálna teória, zatiaľ čo táto mravnosť je vlastne vierouka v životnej praxi. Isteže vo formálnej vierouke by som si ja s Mohammadom bin Ladinom asi príliš nerozumel ak by som s ním mal diskutovať o nejakých vieroučných otázkach, keďže ja za pravú vieru považujem kresťanstvo a on islám. Ak by sme ale opustili vieroučné pole a začali diskutovať o morálnych hodnotách určite by bolo všetko úplne iné. Ak by som ja s Mohammadom bin Ladinom mal diskutovať o homosexuáloch, o feministkách, o slobodných murárov či česky o svobodných zednářích, o ateistoch, o komunistoch a o iných im podobných hajzlov a svíň, tak sa domnievam, že by sme si obaja veľmi dobre vzájomne rozumeli.

Mohol by byť Mohammad bin Ladin aj tvojim kamarátom? Odpovedal som mu nepriamo, a to tak, že je predčasné kohokoľvek dopredu ako potencionálneho kamaráta odmietať, hlavne vtedy keď mnohí moji nepriatelia sú súčasne aj jeho nepriatelia. A okrem toho hneď som mu porozprával príbeh Žida, ktorý z Jeruzalemu išiel do Jericha, cestou ho však prepadla banda zbojníkov, zmlátili ho, olúpili, a v kaluži krvi nechali ležať na ceste a odišli preč. A išiel okolo židovský kňaz, i videl ho, avšak nevšímavo šiel ďalej. A išiel okolo aj levita, i on ho videl, ale taktiež nevšímavo šiel ďalej. A nakoniec išiel okolo Samaritán, s ktorými vtedajší starovekí Židia pohŕdali v tej najmaximálnejšej miere. A tento Samaritán napriek tomu ho ošetril a odprevadil do hostinca, kde požiadal hostinského, aby o neho sa staral, kým sa znovu nevráti až pôjde naspäť, a na tento účel dal hostinskému zo svojich peňazí aj dva denáre a ešte hostinskému povedal, že ak by aj vynaložil na toho Žida viacej, že mu doplatí až sa vráti, ak by s dotyčným Židom mal vyššie náklady ako dotyčné dva denáre. A isteže by bolo aj nemálo takých oblastí, kde by sme sa ja a Muhammad bin Ladin názorovo absolútne vôbec nezhodli. Napríklad môj názor na juhoslovanskú otázku je taký, že som za juhoslovanský štát zahrňujúci Slovinsko, Chorvátsko, Srbsko, Macedónsko, Bosnu a Hercegovinu, Čiernu Horu i Kosovo a Metochiju; inými slovami za juhoslovanský štát existujúci v hraniciach z roku 1990, tj. predtým, než ho slobodní murári či česky svobodní zednáři za pomoci nielen propagandy ale i vojenskej mašinérie Severoatlantického paktu NATO na čele s USA začali rozbíjať. V tejto juhoslovanskej otázke by si Mohammad bin Ladin naopak – paradoxne - veľmi dobre rozumel práva s americkými slobodnými murármi či česky svobodnými zednáři, ktorí sú bezkonkurenčnými vladármi v USA a ostatnými pätolizačskými satelitmi USA, kam patria aj Slovenská republiky a Česká republika, kde táto SR a ČR sú dva najponíženejšie pätolizačské satelitné štáty USA, ktorých všetci vrcholoví politici sa doslova len trasú, aby svoju hlavu s vypraným mozgom strčili do amerického zadku strýčka Sama v Pentagóne.

 

7./Celoživotní nerozlučitelné manželství i rodina jsou posvátné instituce Boží.

Krize tradiční rodiny je dlouhodobým a prohlubujícím se úkazem naší doby, které třeba aktivně čelit svou hlubokou vírou a uvědoměním si, že manželství a rodina je posvátna a Bohem nám daná. Převládající zaměření společnosti na individuální spokojenost a blahobyt a orientace na vysoký osobní životní standard malé hrstky vládnoucích extrémně bohatých papalášek a papalášů, na tuto "svatou krávu" současné vládnoucí plutokratické buržoasie, která pak skrze svá prolhaná demagogická masmédia ovládá vymýváním mozků postupně nás všechny do té míry, že zapomínáme na pravý smysl našeho života, zejména pak na mravní a etické morální hodnoty. Tato masivně šířená nemravnost a zvrhlost nás pak všechny činí stále více a více nepřipravené a vždy znovu a znovu překvapené. Má oči dětí duševně retardovaných a poškozených, má chlípná ústa zvrhlosti a zla všeho druhu, má tvář hladu, bídy a neštěstí. Je jakoby naším prokletím, jakoby samotným Satanem, který nás sleduje ze zákulisí svobodozednářské, feministické a homosexuální politiky a jakoby odpočítává poslední okamihy času, kdy po všech těchto traumatech demoralizované společnosti nás nevratně uvrhne do věčného pekla neřesti a hříchu.

Říká se, že údajně prý každá historická doba má nějakou svou vlastní hierarchii ideálů, hodnot, morálních norem, způsobů společenského chování a komunikace. A tedy i rodina, nejvlivnější činitel působící na vývoj jedince, je historicky podmíněna, a mění se s vývojem morálních hodnot společnosti. Přes mnohé tlaky ekonomické a společenské však přežila všechny přes ni proudící známé civilizace a udržela své výlučné, bezkonkurenční postavení.

Věřím proto, že rodina přežije tlaky i současných politiků a jejich masmédií, kteří by rodinu jako celoživotní svazek jednoho muže, jedné ženy a jejich společných dětí nejraději zrušili jako něco, co údajně prý není “moderní”.

Navzdory vzteku těchto prohnilých masmédií je třeba otevřeně říci, že manželství i rodina jsou posvátné hodnoty. Manželství i rodina mají postavení kotvy. Postavení stálosti a pevnosti, protože nezakotvit v žádné trvalé hodnotě je víc než nějakým obyčejným nebezpečím, rovná se cestou do pekel.

Nerozhodne-li se snad člověk z lásky k Pánu Bohu přímo pro věčné zachování svého panictví či panenství pro Boží království, pak pouze v řádném manželství a rodině lze pro svou budoucí perspektivu a smysl života nalézt své celoživotní mravní ukotvení, jakož i svůj poslední eschatologický cíl.

Neboť každý manžel i každá manželka a současně i otec či matka svých manželských dětí zamyslíce se nad retrospektivou svého manželství a své rodiny, může v této Bohem darované instituci manželství i rodiny nalézt vzájemné obdarování, uzdravení z různých neduhů, obvaz pro rány své různými svízeli a těžkostmi ubolené duše, algebru vzájemné úcty a tolerance, doprovod temnou nocí tohoto slzavého údolí našeho pozemského světa.

Jak jsem se mohl dočíst, dítě v rodině European Values Study z roku 1990 svědčí o tom, že až čtyři z pěti Evropanů jsou přesvědčeni o tom, že děti ke svému pocitu štěstí potřebují mít ve svém životě jak otce, tak i matku, a to navíc ještě otce i matku spojené silným rodinným poutem lásky.

Z této studie dále vyplývá potřeba dítěte pociťovat bezpečí a ochranu svého otce, potřeba harmonických vztahů nejen mezi mužem a ženou jako oběma manželskými partnery, ale potřeba harmonických vztahů se všemi rodinnými příslušníky vůbec, a také i prostředí obohaceného krásou umění, hudby, malířství, literatury, sochařství a přírody.

Děti se potřebují učit vnitřní svobodě moudrých a vyspělých křesťanů, která je bude chránit v dobách zlovůle a omezení svobody vnější v tomto mravně prohnilém a zkaženém světě. Děti se potřebují učit smyslu pro pořádek a osobní oběť, řád kázně, sebedisciplíny a poslušnosti k Bohu, ke svému nejdůstojnějšímu otci farářovi, svým rodičům i svým učitelům.

Pod moudrým vedením svých katolických rodičů i své farnosti, zejména pak svého nejdůstojnějšího otce faráře by měl být v dítěti pěstován jeho mravní křesťanský charakter, jeho talent, jeho emoce i láska k Bohu, jeho pracovitost, jako i celá jeho osobnost. Od takto vychovaného člověka bychom pak všichni plným právem očekávali výkvět té nejušlechtilejší kvalitní osobnosti mravní i etické i s rozvitou lidskostí a rozvinutí potencí daných pouze slušnému, mravnímu člověku.

Bohužel ale, vše, co je živé, se dá kultivovat jen se zřetelem k možnostem, které jsou jedincům dány. Tvar osobnosti není věcí naší snad nějaké libovůle, a zejména dnes vidět v naší společnosti osobnost silnou, rozvitou, výjimečně mravně založenou, je bohužel zejména v důsledku negativního působení mravně úplně zvrhlých a zkažených masmédií stále víc a víc vzácné, nicméně ale pokud se i navzdory tomuto nemravnému a zvrhlému působení dnešních masmédií přesto všechno takováto výjimečně mravně založená a mravně dokonalá bílá vrána objeví, tak je to pro nás ostatní zároveň i velice povzbuzující v našem vlastním mravním životě podle desatera Božích přikázání a současně i v naší víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele.

Každý jedinec, se kterým se setkáváme, je pro nás terra incognita, neprobádaná země. Naše reakce na každého z nich vyrůstá z interakcí, z našeho vlastního mravního morálně – etického založení, z Bohem daných a námi subjektivně akceptovaných či odmítnutých mravních morálně – etických hodnot, jakož i z našeho pochopení toho co je krásné, spravedlivé a pro lidi potřebné.

A tak život lidem ustavičně přináší nejrůznější situační konflikty vnitřní i vnější a nejrůznější reakce, ať již slabé, pasivní, či silné, kdy se lidé snaží prosadit svou vůli. Zejména ve vztahu k bezdomovcům a chudým nezaměstnaným ovšemže má to, popřípadě může to mít někdy i nějaké negativní aspekty, když tyto různé rozpory leckoho můžou přivést, popřípadě ho i převádějí až k určitému buržoasnímu nemravnímu konvencionalismu a sociálním předsudkům, na základě kterých tato buržoasní či maloburžoasní boháčka nebo boháč má tendenci pohrdavě hledět přes prsty a soudit ty druhé podle jejich sociálního postavení, množství peněz, vlivu, obchodních úspěchů.

 

8./Rozvod manželství je feministkami vymyšlená odporná zvrhlost, která je součástí dnešní zvrhlé a nemravné doby.

Neúplná rodina je mor dnešní doby, poté co žena požádá soud o rozvod, soud manžele na žádost ženy manželství rozvede a otce dětí zaváže aby vychytralé ženě platil tučné výživné, jinak ho ale z rodiny odežene pryč, aby si tato žena mohla přivést domů svého nového sexuálního přítele, kvůli kterému požádala o rozvod, a tak bez jakýchkoliv pocitů studu před svým ”bývalým” manželem přivést svého cizoložníka do tohoto bývalého manželova bytu, kterého se tato vychytralá žena za pomoci soudu pod záminkou že pečuje o nezletilé děti zmocnila, aby si tam v bytě uloupeném svému bývalému manželovi s tímto svým novým sexuálním přítelem ”dobře” zasouložila!

Ovšemže v praxi při životě dítěte či dětí s takovouto ”matkou” dochází leckdy i k zanedbávání, týrání a psychické deprivaci dítěte, k problémům působení alkoholu a jiných návykových látek, hazardní hra v dětství a dospívání, občas i příčinám různých poruch zdraví jako je například mentální retardace, emoční poruchy, syndrom hyperaktivity, schizofrenie, psychomotorická epilepsie a podobně, přičemž není podstatné, zda-li se tohoto týrání dopouští samotná matka vůči těmto svým vlastním dětem anebo její často i mnohopočetní sexuální přátelé, které promiskuitně střídá jako na běžícím pásu, anebo zda-li tyto děti týrají oba dva zvrhlíci nějak společně. V poslední době patří k těmto příčinám také i jalovost pasivního sledování médií, nuda, nezaplněný volný čas, přepracovanost rodičů v rodinných podnicích a ztráta pevnosti rodinných priorit.

 

9./Hanebný rozvod manželství je podlý feministický nesmysl namířen proti Božímu úmyslu nerozlučitelnosti manželství.

Zvláštností rodin “jednorodičovských” je ta skutečnost, že v jejich čele díky politice současného feministického režimu a zfeminizovaných soudů a úřadů nacházíme téměř výlučně pouze jen a jen ženy, zatímco muži jsou často coby úplně bezprávní bezdomovci zpravidla vyhozeni na ulici, popřípadě v tom mimořádně šťastném případě se takto feministickým režimem a jeho zfeminizovaným soudům vyhnaným mužům od rodiny a vlastních dětí podaří sehnat nějaké náhradní ubytování. Další život těchto mužů se pak dostává do pozice zcela okrajové neplnohodnotné, ba až zcela neplnoprávné.

I tito mimořádně šťastní muži kterým se podařilo sehnat pro sebe alespoň nějaké bydlení se totiž nacházejí ve zcela bezprávné situaci, z velké části oloupeni režimem o svůj majetek ve prospěch své bývalé manželky, a to dokonce nejen, že oloupeni jednorázově, ale dokonce olupování a vykořisťování režimem ve prospěch své bývalé manželky jsou dokonce každoměsíčně, opakovaně měsíc co měsíc ve formě veřejnoprávního nucení pod pohrůžkou spáchání takzvaného trestního činu “Zanedbání povinné výživy” podle ustanovení § 213 zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění.

Tato veřejnoprávní povinnost placení takzvaného ”výživného”, podle zdůvodnění oficiální propagandy feministického režimu jako údajně výživné na své děti, ve skutečnosti se však ale prakticky jedná o pravidelnou každoměsíční apanáž dotyčné ženy.

V § 37a odstavec 3 zákona číslo 94/1963 Sb., o rodině v platném znění /dále jen ”zákon o rodině”/ formálně říká, že jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena.

Ve skutečnosti však ale pochybuji jak by k tomu došlo. Kromě toho pro dotyčnou ženu nevyplývá žádná povinnost ve smyslu zákona číslo 563/1991 Sb., o účetnictví v platném znění, že by snad ohledem hospodaření s majetkem dítěte musela vést si nějakou příslušnou evidenci ať již v podvojném anebo alespoň jednoduchém účetnictví. Tudíž je toto takzvané ”vyúčtování” bez jakýchkoliv finančních denníku a jiných účetních knih něčím naprosto iluzorním.

Že tomu tak skutečně je svědčí jedna z právního hlediska velice zajímavá skutečnost, která mnohým lidem, zejména pak lidem bez vysokoškolského právnického vzdělání naprosto uniká:

Podle ustanovení § 7 odstavec 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění /dále jen ”občanský zákoník”/ platí, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Podle ustanovení § 8 odstavec 1 občanského zákoníku dále platí, že způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, respektive způsobilost k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Podle ustanovení § 8 odstavec 2 občanského zákoníku dále platí, že zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku s tím, že před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství a takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.

Pak jsou dále ještě důležitá ustanovení občanského zákoníku o zastoupení. Podle ustanovení § 22 odstavec 1 občanského zákoníku totiž platí, že zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Dále pak podle ustanovení § 23 občanského zákoníku platí, že zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu tj. zákonné zastoupení anebo na základě dohody o plné moci.

Když mám dopady těchto výše uvedených občanskoprávních ustanovení celkově shrnout, tak třeba říci, že v České republice, ale v podstatě úplně stejně tak i ve Slovenské republice způsobilost fyzická osoba k právním úkonům v plném rozsahu získává v plném rozsahu zletilostí, tj. dosažením věku osmnácti let (eventualitu uzavření manželství před dosažením osmnácti let zde pomíjím). Pokud tato osoba zletilosti nedosáhla, tj. zpravidla do dosažení jejího osmnáctého roku věku, tak ji zastupuje zákonný zástupce, tj. v daném případě fakticky matka, která až do osmnácti let dítěte kasíruje toto takzvané ”výživné” a až poté co toto dítě dosáhne osmnáct let je jeho otec povinen i oprávněn posílat tyto peníze tomu komu skutečně patří, tj. svému dítěti. Předtím je otec povinen posílat tyto peníze výlučně ženě. Subjektem oprávněným kasírovat tyto peníze je až do té doby kým dítě dosáhne věku osmnácti let žena! Pokud by otec nějaké peníze dal například ”in natura” v hotovosti přímo do ruky samotnému svému dítěti mladšímu osmnácti let feministická judikatura odmítá uznat, že by těmito penězi odevzdanými dítěti byla byť i jen nějak částečně splněna vyživovací povinnost otce vůči dítěti.

Samotný zákon o rodině číslo 94//1963 Sb. v platném znění se ovšemže tváří sice formálně úplně neutrálně a objektivně. Nic v tomto zákoně nenaznačuje tomu, že by snad muž měl být pouze člověkem podřadné kategorie. Avšak justiční praxe feministických soudů a soudkyň je úplně jiná. Feministická judikatura těchto zfeminizovaných soudů dokonce zašla až tak daleko, že pokud třeba i otec by svému dítěti před dosažením jeho osmnáctého roku věku odevzdal ”in natura” v hotovosti nějaké peníze, tak se tyto peníze odevzdané dítěti bez ohledu na vůli jeho otce plnit touto formou výživné vůči svému dítěti považují za ”údajný dar dítěti”. A to i navzdory tomu, že otec tohoto dítěte v žádném případě neměl úmysl svému dítěti nějaký dar poskytnout. Takováto naprosto absurdní a svévolná interpretace feministické judikatury, že se v daném případě jedná údajně prý ”o dar dítěti” je navíc v hrubém rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o právních úkonech, a to zejména s ustanovením § 34 občanského zákoníku, který říká, že právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, plus ještě více pak je takováto svévolná interpretace zfeminizovaného soudu v rozporu s ustanovením § 35 odstavec 3 občanského zákoníku, který říká, že právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená s tím, že se přitom přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil (což tady “přihlíženo” rozhodně není!!), a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

Zejména tato poslední věta z ustanovení § 35 odstavec 3 občanského zákoníku, která obligatorně ukládá soudu povinnost ”přihlédnout k vůli toho, kdo právní úkon učinil” by měla jednoznačně zabránit v soudu svévolně posoudit toto odevzdání peněz ”in natura” v hotovosti přímo dítěti jako ”údajný dar dítěti” neboť otec dítěte rozhodně neměl zde žádnou vůli poskytnout dítěti nějaký dar!

Takováto naprosto absurdní a úplně svévolná interpretace takovéto zfeminizované judikatury je v podstatě úplně totéž jako kdyby třeba někdo kupoval třeba automobil, řádně by za tento automobil zaplatil prodávajícímu kupní cenu, například půl milionů korun s dohodou, že prodávající mu zítra tento automobil přiveze k čemuž by nedošlo, a pak na soudě by tento prodávající s nehoráznou drzostí tvrdil a soud by mu dal za pravdu, že dotyčného půl miliónu, který kupující zcela zjevně odevzdal prodávajícímu jako kupní cenu za kupovaný automobil vlastně v podstatě vůbec žádnou kupní cenou za kupovaný automobil ani nebylo, ale že v daném případě odevzdáním těchto půl miliónu korun kupujícího prodávajícímu se jednalo “o pouhý dar” kupujícího prodávajícímu!

Tudíž i v případě, že soud při maximálně zlé vůli neuzná, že peníze odevzdané ”in natura” v hotovosti otcem dítěti byly součástí plnění vyživovací povinnosti otce k dítěti, pak by tutu kausu měl mít povinnost tento soud posoudit jako neplatný právní úkon podle ustanovení § 49a občanského zákoníku o neplatném právním úkonu, respektive podle ustanovení § 451 odstavec 1 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení na straně dítěte, respektive jeho matky, neboť § 451 odstavec 1 občanského zákoníku jednoznačně říká, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, neboť v souladu s ustanovením § 451 odstavec 2 občanského zákoníku se jedná majetkový prospěch získaný ”sine iustus causa”, tj.plněním bez právního důvodu, potažmo plněním z neplatného právního úkonu, pokud právní úkon otce, kterým chtěl takzvanou vyživovací povinnost” plnit přímo nezletilému dítěti nebyl platným právním úkonem. Pak se totiž rozhodně nejedná o nějaký “dar” ale jedná se o neplatný právní úkol, kde obě strany neplatného právního úkonu váže vzájemná povinnost vrátit si navzájem zpátky to, co tímto neplatným právním úkonem získali, pretože v opačném případě se jedná o ich bezdůvodné obohacení.

Vůle otce dítěte bylo plnit tímto způsobem svou vyživovací povinnost k dítěti, a pokud toto plnění ”de iure” nelze uznat za plnění výživného, pak se toto plnění, respektive tyto peníze musí na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení vrátit zpátky plátci výživného, neboť není možné, aby si soud svévolně vymýšlel, respektive svévolně prezumoval neexistující vůli k uzavření darovací smlouvy na straně otce, který tuto vůli k uzavíraní darovací smlouvy v žádném případě rozhodně neměl.

A velice zajímavá je zde ještě i další velice závažná faktická právní skutečnost:

Všichni velice dobře víme, že velikým problémem drtivé většiny lidí je bohužel jejich faktická právní nevědomost. Nicméně kým je toto dítě ještě nezletilé, tak tato právní nevědomost matce dítěte fakticky nijako nevadí, protože všechny feministické soudy i feministické úřady se jdou až přímo protrhnout, aby se důsledně postarali o to, aby jeho matka dostávala vždy řádně a včas dostatečné peníze jako takzvané výživné. Skutečnost že tato matka právu vůbec nerozumí zde nijako nevadí, protože feministický režim, feministické soudy i feministické úřady úplně všechno vyřídí za ní, a tudíž ta skutečnost, že právo je pro ní španělská vesnice jí nijako nepřekáži.

Jakmile ale dítě dosáhne zletilosti, je již otec tohoto dítěte oprávněn dávat peníze přímo tomuto dítěti, čím tato žena přijde o tuto svou fakticky čistě osobní každoměsíční apanáž. A zde na tuto změnu v osobě faktického inkasanta výživného (tj. dosažením zletilosti se namísto matky stává inkasantem těchto peněz samotné dítě) reaguje feministický režim tím, že zájmům tohoto dítěte odmítá poskytovat tutéž ochranu jakou fakticky poskytoval jeho matce, když inkasantem těchto peněz zvaných výživné byla pouze ona samotná.

Jak už jsem uvedl, kým totiž dítě je ještě nezletilé, tak v období nezletilosti tohoto dítěte je to jeho matka, která fakticky vlastně do své vlastní peněženky kasíruje toto výživné. Podle ustanovení § 85 odstavec 1 zákona o rodině je stanoveno, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Všude dále je ale toto dítě ve svých právech na výživné hrubě diskriminováno oproti právu na výživné, které formálně sice v jeho zastoupení, ale fakticky vlastně do své vlastní peněženky kasírovala jeho matka v období nezletilosti tohoto dítěte. Velikým problémem jak již jsem naznačil výše je faktická právní nevědomost lidí. Kým je dítě nezletilé, kasíruje peníze na jeho údajné výživné jeho matka. Skutečnost že tato matka právu vůbec nerozumí zde nijako nevadí, protože jí feministické soudy i feministické úřady všechno vyřídí i za ní. Když však ale dojde ke změně inkasanta výživného z matky na dítě samotné, feministický režim mu odmítá poskytovat tutéž ochranu, kterou předtím poskytoval jeho matce. Ba dokonce podle ustanovení § 86 odstavec 3 zákona o rodině je stanoveno, že ”výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh”. Když faktickým inkasantem ”výživného” byla předtím matka dotyčného dítěte, tak se rovněž i v případě této matky zpravidla jednalo o zletilou osobu, která měla ekonomický zájem kasírovat výživné do své peněženky, avšak tam měl feministický režim úplně jiný názor.

Zajímavý je též i § 99 zákona o rodině. Kým je inkasantem matka, tak platí první odstavec který říká, že změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací. Jinými slovy pod pojmem takzvaného ”spotřebovaného výživného” se fakticky rozumí výživné, které bylo vyplaceno dotyčné ženě. Skutečnost, zda-li jej již skutečně “spotřebovala”, alebo ho má na svém účtu či ve své peněžence je úplně irelevantní, úplně lhostejné.

Naopak když se inkasantem stane samotné dítě tak najednou začne platit druhý odstavec tohoto § 99 zákona o rodině, který říká, že nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh. A ovšemže zde neplatí ani ustanovení o ”spotřebovaném výživném”, - a to i kdyby skutečně jež fakticky bylo “spotřebováno” - ale tyto peníze které mu byli vyplaceny navíc dítě vrátit musí na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ustanovení § 451 občanského zákoníka, zatímco když je inkasantem těchto peněz jeho matka, tak si tyto peníze může ponechat a nic vracet nemusí.

A v neposlední řadě úplně odlišná je i procesně-právní úprava podle zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen ”občanský soudní řád”) na základě toho zda-li inkasantem výživného je matka dítěte anebo dítě samotné. Pokud inkasantem je totiž táto matka, tak o vše se postará soud sám na základě § 176 a následující, které mají i více než výmluvný název ”Péče soudu o nezletilé”, jakmile ale se inkasantem stane osmnáctileté dítě, tak soud se na něj zcela vykašle, a své nároky může pak toto dítě uplatňovat pouze velice složitým způsobem v rámci takzvaného ”sporného řízení”, na což zpravidla nemá dostatek ani vědomostí a ani sil.

Tento dvojí metr feministického režimu vůči samotnému dítěti a jeho matce, kterým feministický režim diskriminuje zletilé děti oproti matkám, tento feministický režim zcela demagogicky zdůvodňuje tím, že tyto rozdílnosti a fakticky dvojí metr v právní ochraně finančních zájmů výživné kasírující matky dítěte a právní ochrany výživné kasírujícího dítěte poté co dosáhne zletilosti údajně prý tkví v tom, že – cituji doslova – že ”nezletilé dítě potřebuje zvýšenou právní ochranu, zatímco nezletilé dítě tuto zvýšenou právní ochranu nepotřebuje” – konec citátu!

I toto demagogické zdůvodnění jednoznačně poukazuje vzhledem k tomu co jsem uvedl výše nejen až na neuvěřitelně farizejský charakter jejich alibistické demagogie, ale i tu skutečnost, že zatímco já – obrazně řečeno – ”mluvím o koze”, oni se vyhýbají meritu věci tím, že oni ”mluví o voze”!

Nelze jednoznačně potvrdit, že každá riziková rodina vytváří stereotypně rozpad rodiny a její nefunkčnost. Podle určitých výzkumů však můžeme diagnostikovat, že rodiny s problémem jakékoli tenze, s nepřátelskou interakcí a s narušenou funkčností patří k těm rodinám, jejichž členové jsou často v nebezpečí upadnout do fenomenu bezdomovství. Problémy rizikových rodin a jejich dopad na fenomen bezdomovství považuji za jeden z ústředních problémů bezdomovství. Vycházím z přesvědčení, že rodina je základ společnosti. Problémy deprivací dětí způsobené nepřítomností dobré péče obou rodičů, zejména tedy v důsledku absence otce, kterého feministický režim prostřednictvím svých přefeminizovaných soudů a úřadů od rodiny a vlastních dětí násilně odehnal pryč, v důsledku čehož pak nedostačující výchovou se stále větším počtem lidí poškozených psychicky a fyzicky, mě velice znepokojují. Vedou mě k přesvědčení, že náprava není jen závislá na změně sociálního a politického klimatu, respektive odbourání tohoto feministického režimu faktické nadvlády feministek, v důsledku čehož se muži stávají fakticky osobami druhé kategorie, ale zejména též i v duchu křesťanské lásky na hodnotném láskyplném působení na každého jedince zvláště pak v jeho dětském a mladistvém věku.

 

10./I lidem, kteří slíbili Bohu že navěky uchovají své panictví se líbí hezké holky, avšak duchovně mají na víc než na manželství!

Jsem racionálně, logicky uvažující a přemýšlející člověk: nevěřím v existenci jakýchkoliv údajných takzvaných ”mimozemských civilizací”, tj.absurdní pověry, že ve vesmíru mimo naší planety Země může prý existovat minimálně jedna taková planeta, na které by údajně prý mohla existovat nějaká ”civilizace” či ”inteligentní bytosti”; nevěřím ani v pravdivost pověrčivých blábolů o údajných takzvaných ”létajících talířů”, nevěřím ani v pravdivost pověrčivých blábolů o možné existenci nějakého takzvaného ”mimozemského života”, tj.absurdní pověra, která říká, že by na nějaké jiné planetě než je naše planeta Země mohla byť i jen čistě hypoteticky vůbec vzniknout nějaká takzvaná ”mimozemská forma života” (jako například mikroorganismy vzniknuvší na jiné planetě než je naše planeta Země), nevěřím ani v pověrčivé bláboly o údajné diskriminaci žen; nevěřím ani že mužská či ženská homosexualita je něco údajně prý ”normálního”, ”zdravého”, ”moderního”, ”pokrokového”; nevěřím ani v v pravdivost pověrčivých blábolů o údajných mimořádných ”léčivých schopnostech” různých takzvaných lidových léčitelů - psychologů, psychiatrů, homeopatů, hypnotizérů, šamanů a jiných jim podobných šarlatánských ”duchařologů” či ”duchařojatrů”; nevěřím ani v údajnou ”serióznost” či jakýkoliv jiný ”relevantní význam” různých takzvaných ”psychologických testů moderní psychologie”; nevěřím ani v pověrčivé bláboly o údajné existenci takzvaného ”globálního oteplování planety Země”; nevěřím ani v pověrčivé bláboly o údajné existenci takzvané ”hypnózy” či jiných takzvaných ”paranormálních jevů” jako například telepatie, jasnovidectví, telekineze, spiritizmu či spiritistických seancí (tj. tzv.”vyvolávání duchů”), bílé magie, černé magie, věštění, čarování a podobně; nevěřím ani v pověrčivé bláboly o možnostech byť i jen čistě hypoteticky možného takzvaného ”cestování v čase”; nevěřím ani v pověrčivé bláboly o možnostech byť i jen čistě hypoteticky možné takzvané "teleportace "; nevěřím ani v pověrčivé bláboly, že takzvaný ”bermudský trojuhelník” nebo takzvané vesmírné ”černé díry” že jsou něčím nepřirozeným či něčím mimořádným, například takové absurdní novopohanské a nesmyslné pověrčivé bláboly, že jsou údajně prý takzvaným ”přechodem do jiné dimenze”; nevěřím ani v pravdivost žádných horoskopů; nevěřím ani v

v astrologii, tj. pověrčivou vírou ve věštění ze hvězd, postavení hvězd nebo vesmírných těles; nevěřím ani v v numerologii, tj. pověrčivou vírou v takzvaná šťastná a nešťastná čísla, popřípadě jakékoliv jiné věštění z čísel, číslic či číselných kombinací, nevěřím ani ve věštění z karet, věštění z ruky, věštění ze skleněné koule a podobné nesmysly; nevěřím ani v pravdivost takzvaných ”proroctví” všelijakých novopohanských či pohanských pseudoproroků jako například Sibyla, Nostradamus a podobně. Nevěřím ani v údajnou existenci upírů, vampírů či podobných bytostí; a nemá ani žádnou pověrčivou vírou v jiné podobně absurdní pohanské a novopohanské nesmyslné pověrčivé bláboly na které jsem si ani nevspomenul a proto je explicitně, tj. výslovně zde ani neuvedl.

Nejsem sentimentální, nejsem citový a nemám proto ani žádné pochopení pro jakékoliv sentimentální rojčení!

Základem mé intelektuální integrity je a vždy zůstane pouze rozum a nikoliv ”cit”. Pro nějaké to citové blouznění nejen že nemám žádné pochopení, ale ani jen žádnou toleranci. Neznám, nemám a ani neuznávám žádných takzvaných ”citů”.

Ovšemže každé pravidlo může mít i nějakou tu výjimku. A když jsem tedy napsal, že neznám, nemám a ani neuznávám žádných citů – tak i tato skutečnost má svoji jednu výjimku. Přece jen existuje byť i jen jeden jediný, avšak přece jen objektivně existuje na světě jeden ”cit”, který skutečně reálně existuje, a tudíž ho znám i já. Tímto jediným ”citem” který existuje nejen ve virtuálním světě, ale i ve skutečném světě je totiž ”láska”.

Samozřejmě, že pod pojmem ”láska” mám na mysli pouze skutečnou lásku, tj.lásku k Bohu!

Žádná jiná ”láska” totiž nikdy ani neexistovala, neexistuje a exaktně vzato ani existovat nemůže. A tudíž – zcela logicky – žádnou jinou ”lásku” ani žádný normální, střízlivý člověk ani znát nemůže.

Láska” totiž není fatamorgána, ”láska” není halucinace, ”láska” není ”delirium tremens”, právě tak jako "láska" nemá nic společného s nějakým jiným podobným blouzněním opilého či nadrogovaného šílence.

A již absolutně vůbec nic společného nemá "láska" ze sexem! ”Láska” dokonce není ani ten altruizmus zmiňovaný jinak církvemi a náboženskými společnostmi v souvislosti s tzv.láskou k bližnímu, byť i jinak nelze popřít že skutky milosrdenství jsou skutky Buhu milé a od věřícího křesťana žádoucí.

A ovšemže opakuji - pro jistotu -ještě jednou: ”láska” již vůbec v žádném případě není snad nějaký sex, což zase se snaží tvrdit ateističtí ”apoštolové” tohoto našeho současného nejrůznějšími nemravnostmi a vulgárními oplzlostmi zkaženého a prohnitého pseudomoderního světa na počátku jedenadvacátého století po Kristu.

Bůh je láska. A proto jedinou láskou – logicky - je pouze láska k Bohu. A tato láska k Bohu je tedy jediný cit který existuje, protože pouze tento cit má své vnitřní racionální opodstatnění.

A ovšemže nejen láska k Bohu, ale ruka v ruce s ní i moje naděje a moje víra v Boha!

Pokud jde o moji naději její oporou je pak moje víra. A to víra opírající se pouze o zdravý rozum, o Aristotela, o Platóna a o starořeckou filozofii!

Nikoliv snad tedy o nějaký povrchní náladový prožitek ze slavení mše svaté lahodící oku věřícího hezkými ornáty celebrujících kněží, překrásnými sochami Panny Marie a svatých, dojímavými obrazy křížové cesty v syntéze i s další nádhernou gotickou nebo barokovou sakrální výzdobou římskokatolických kostelů, kde jsem ve svých modlitbách strávil snad již úhrnem několik let svého života!

Osobně ovšemže taky mým smysl pro ”krásno”, pro ”estetično”. Taky se mi velice líbí naše katolická spiritualita! Taky mám smysl pro romantiku! Ba dokonce možno až v tak veliké míře, že jsem si pravidelně navykl každodenně se po latinsky modlit ranní chvály, vešpery a v podstatě téměř i všechny ostatní modlitby z latinského breviáře koupeného před několika léty ve Vatiáně; a to navzdory tomu, že mám k dispozici i další breviáře, konkrétně český, slovenský i německý atd. – ze kterýchžto breviářů ”v národních jazycích” se modlím opravdu jen málokdy.

A líbí se mi ovšemže i skvosty spirituality našich východních bratří řekokatolíků, kde se mi velice líbí například jak řecká tak i staroslověnská mše svatá sv.Jana Zlatoustého.

Ba dokonce v létě často zvyknu vstát brzy ráno již o třetí hodině ranní, abych se šel modlit do přírody ”pod holým nebem” ještě za tmy. A v kleče, tváří obrácen směrem na východ /přesněji řečeno mírně na jihovýchod/ přibližně symbolicky směrem k Jeruzalému se modlím ”Ješua maranata!” /”Jesus veni!”/, tedy modlitbu, která možná formálně může leckomu trochu připomínat modlitbu nějakých litanií nebo modlitbu svatého ružence, ač ve skutečnosti je o více než tisíciletí starší než tyto tradiční modlitby. Před tím, než se však začnu modlit tuto modlitbu se pomodlím nejprve ”Benedictus Dominus Deus Israel” a hned poté modlitbu ”Magnificat anima mea Dominum” a nakonec ”Nunc dimitiis servum tuum, Domine”. Poté samotnou hlavní mou modlitbu Ješua maranata se modlím ze zavřenýma nebo polozavřenýma očima snažíc se o co nejhlubší duchovní kontemplaci, rozmluvu s Bohem. Někdy mám ve svém nitru dojem jako kdyby můj Pán Ježíš Kristus mi i formou jakési transcendentální imponderabilijní meditativní kontemplace v mém srdci celou moji duši nacházející se v milosti posvěcující naplňoval Duchem Svatým řka: ”Neboj se Henryku, příjdu mnohem dříve než si sám vůbec dovedeš představit!” A tak se modlím někdy hodinu, někdy i dvě, ba někdy ještě i déle. Svou modlitbu Ješua maranata začínám tak ještě za úplné tmy a pokračuji za rozbřesku, svítání a končím až celý sluneční kotouč vyjde nad zemský horizont. Pak modlitbu ukončím ”Gloria in excelis Deo”, poté nicejsko-cařihradským vyznáním víry ”Credo in unum Deum”, načež se ještě na úplný závěr pomodlím na aktuální úmysl svatého otce (v minulosti Jana Pavla II a dnes Benedikta XVI) obligatorní ”Pater noster”, Ave Maria” a ”Gloria patri”. Pak vstanu a zpravidla v tichosti jdu domů. Když je však ale podle liturgického kalendáře nějaká – byť i jen nějaká místní - mariánska slavnost, svátek nebo vzpomínka pak si cestou domů velice rád zazpívám ”Salve Regina, mater misericordiae”, popřípadě i Te Deum laudámus, te Dominum confitemur”, kterou si ovšemže z vděčnosti k milovanému Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému rád zazpívám často i z jiných důvodů /a to i ryze osobních!/ než jsou pouze liturgickým kalendářem stanovené mariánské slavnosti, svátky nebo vzpomínky.

Modlitbu Ješua maranata jsem se začal modlit zhruba jako patnáctiletý chlapec v roce 1982, i když jinak současnou konečnou celkovou podobu tato mojí soukromá spiritualita nabyla až o téměř deset let později. Nicméně na znak křesťanské pokory ve snaze se alespoň symbolicky ztotožnit s prvními křesťany prvního století jsem hned od samého počátku, tj. od roku 1982 až do zhruba let 1997-1998 jsem se dokonce chodil takto brzy ráno modlit bos, tj.bez jakýchkoliv botů a ponožek, poté zhruba do loňského roku 2005 jsem si boty a ponožky pouze vyzul na místě před modlitbou a poté před návratem domů si je zase obul. Před rokem jsem však ze zdravotních důvodů od modliteb s bosými noham i upustil úplně. Toť je tedy moje ”soukromá” spiritualita! Ostatně každý křesťan si vytváří nějakou tu soukromou spiritualitu. A já ovšemže nejsem a ani nechci být žádnou výjimkou.

Kromě toho moje soukromé letní modlitby ”pod holým nebem” tak brzy ráno jsou v podstatě prakticky téměř bez jakéhokoliv rizika, že bych venku cestou na místo modlitby snad – nedej Bůh – někoho mohl potkat nebo že by mně někdo nějak rušil při modlitbě, potažmo mně jakkoliv jinak eventuálně mohl – svou fyzickou přítomností či blízkostí – kdokoliv jakkoliv obtěžovat při cestě tam, popřípadě při mé modlitbě samotné.

Navíc ač dnes ve století jedenadvacátém svým věkem mezi adolescentní mládež již více nepatřím a tudíž do žádného modlitebního společenství mladých křesťanů již více prakticky ani nechodím, líbí se mi Taizé-ekumenická spiritualita mladých křesťanů i nadále.

Tato různorodá ”estetična” však v mém vědomí nejsou a ani nemůžou být nějakou snad ”konkurencí” pro zdravý rozum. Věci a děje mohou být i ”estetické”, ale taky i vůbec nemusí takovými být! Zásadně vždy však ale musí být rozumné, protože nikoliv estetika, ale rozum je alfa i omega a tedy ”de facto” ”conditio sine qua non” mojí víry!

Odmítám ”víru”, která by se snad opírala o nějaký primitivní iracionální cit! Ostatně každý ”cit” mimo citu lásky k Bohu je vždy ”citem” iracionálním, absurdním, nesmyslným. A právě proto si svou víru pokládám za nejcennější poklad který mám.

A ovšemže nepatřím mezi ty, kteří jen tak komukoliv cokoliv uvěří!

A ty co by mi snad chtěli něco povídat o jakýchsi ”nadpřirozených” věcech nebo jevech mám dokonce sto chutí rovnou na fleku kopnout do zadku a praštit za nimi dveřmi, respektive vůbec se s nimi ani jen nebavit.

Nevěřím totiž na žádné čarování, nevěřím na žádné věštění, nevěřím na žádné předpovídání budoucnosti, minulosti nebo čehokoliv jiného.

Nevěřím ani na žádné horoskopy, nevěřím na žádnou astrologii nebo jakékoliv jiné kosmologické šarlatánství, nevěřím na žádnou bílou ani černou magii.

Nevěřím ani na žádné takzvané šťastné a nešťastné čísla, nevěřím na žádné takzvané šťastné nebo nešťastné dny.

Právě tak nevěřím na žádný okultismus, nevěřím na žádné rozmlouvání s ”mrtvými”, nevěřím na žádné vyvolávání duchů mrtvých, právě tak jako ani nevěřím na žádné jiné ”duchařské” nesmysly.

Nevěřím ani v nějakou extra vypovídací relevanci různorodých všelijakých těch takzvaných psychologických testů. A na všelijaké ty opak tvrdící různorodé psychology a psychiatry hledím pokud snad i ne přímo jako na určitý typ vychytralých profesionálních podvodníků ”sui generis”, tak ale celkem určitě jako na zvláštní intelektuály jejichž předmětem bádání nebo léčení je imateriální imponderabilijní jsoucno – lidská duše. A tedy ač sice nechci nikomu nijak křivdit, že bych ho snad hned apriori podezíral z nějaké nepoctivosti a tudíž omezím se pouze na lakonické konstatování, že eufemicky a diplomaticky řečeno nevím, co si mám o těchto výše zmiňovaných ”psycholozích” či ”psychiatrech” vlastně myslet.

Právě tak absolutně nic nevěřím ani lidem, kteří se mně kdy snažili přesvědčit o čemkoliv z výše uvedených nesmyslů, výmyslů či blábolů.

Ostatně sám sv.Pavel ve svém listu sv.Timotejovi napsal o všech těchto věcech mnou uváděných ve výše uvedených odstavcích této úvahy více než výstižně: ”Bezbožné a babské bajky zavrhuj! V nábožnosti sa cvič! /1 Tim 4,7/.

Teď by se mohlo snad zdát, že jsem totální skeptik a nihilista, avšak to taky není pravda.

Je sice pravda, že takřka programově ”nikomu a ničemu nevěřím”, avšak každé pravidlo má opět i zde své výjimky. A tudíž i tato moje absolutní ”nevíra” má sice jen jednu jedinou, avšak přece jen jednu velice důležitou výjimku. A touto výjimkou je Ježíš Kristus.

Jestliže zpravidla nikomu nic nevěřím, v případě Ježíše Krista je tomu úplně jinak. Ježíši Kristu jsem uvěřil všechno. A nejen uvěřil, ale i rozhodl se ho následovat. A tudíž snad téměř každou minutu když mám cokoliv učinit tak se sám sebe vždy předtím než něco učiním v duchu tážu – co by zde a teď na mém místě udělal Ježíš Kristus? Jak by se na mém místě zachoval Ježíš Kristus? Co tedy mám udělat já abych co nejvěrněji napodobil Ježíše Krista? Ježíš Kristus je totiž alfou i omegou mého živote. A žiji životem nikoliv svým, nýbrž životem Kristovým, a tak můžu říci, že nežiji již více já, ale žije ve mně Kristus, neboť Kristus skrze mě mluví a veškeré moje skutky jsou vlastně již ne skutky moje, ale skutky mého Pána Ježíše Krista!

Aby nedošlo snad k nějakému nedorozumění, zdůrazňuji, že v této úvaze hodlám psát pouze o mém osobním vztahu k Ježíši Kristu.

Tudíž představa, že bych snad vůbec dopustil, či mohl dopustit aby na mém osobním vyznání lásky k Bohu mohl nějak přímo nebo nepřímo parazitovat kdejaký církevní či jiný náboženský funkcionář nebo úředník, který mylně vidíc ve své farizejské zkaženosti v tomto mém ze srdce jdoucího úpřimného vyznání lásky k Bohu pouze jakousi jemu vlastní falešnou přetvářku sloužící jakési laciné pseudonáboženské marketingové propagandě jeho vlastní církve nebo náboženské společnosti, respektive ještě přesněji řečeno pak fakticky domněle sloužící tedy jeho egoistickým osobním nebo skupinovým zájmům /protože i ta církev nebo náboženská společnost je často pouze maskou skrývající čistě osobní egoistické zájmy je – v mém případě - úplně absurdní.

A proto těmto – výše zmiňovaným - lidem hned zpříma a otevřeně říkám, aby tuto úvahu dále již nečetli, protože je čeká veliké, opravdu veliké zklamání!

Ne, nemylte se! Nemám zde v úmyslu v této úvaze dělat jakoukoliv propagaci jednotlivým cirkvím a náboženským společnostem. Ba dokonce se zde v této úvaze o žádné z nich ani jen nezmíním.

Lidé se dívají na televizi, poslouchají rozhlas, čtou noviny anebo surfují na internetu. Jinými slovy dívají se, poslouchají nebo čtou zprávy, zpravodajské a publicistické relace, které jim poskytují nejrozličnější informace o světě. Některé z těchto informací se týkají světa politiky, jiné ekonomiky, další světa vědy a techniky, úplně jiné jsou cestopisy, pořady opřírodě atd. A ovšemže vyskytnou se i takové, které si kladou občas i nějaké kosmologické otázky: "Kdy vznikl vesmír?", "Jak vznikl vesmír?", "Z čeho vznikl vesmír?" a "Proč vznikl vesmír?". A od těchto kosmologických otázek není daleko k eschatologickým otázkam typu: "Kdo jsem?", "Odkud jsem?" a "Kam směřuji?"

Je poznání a je víra. Někdy jdou ruka v ruce. Jindy jsou ve vzájemné diskrepanci. To co člověk na vlastní oči viděl, to co člověk na vlastní uši slyšel a co svými prsty a dlaněmi měl možnost si osobně nahmatat je objektem jeho poznání, neboť se o tom mohl osobně bezprostředně přesvědčit.

Pokud by třeba i všechny televize, rozhlasy, noviny, časopisy a internetové stránky /dále budu používat termín "Celý svět"/ hlásali něco co je v ostrém rozporu s tím co jsem na vlastné oči viděl, na vlastní uši uslyšel a případně - podle okolností a charakteru dané informace - i svými vlastními prsty a dlaněmi měl možnost si nahmatat pak já přijímám vždy za pravdivé to o čem jsem se měl možnost sám svými smysly bezprostředně přesvědčit a i kdyby se mě "celý svět" snažil svými komunikačními médii přesvědčit, že pravdou je opak toho o čem jsem se sám přesvědčil, tak nemá šanci mě přesvědčit.

Platí-li u mnohých lidí i v těchto případech slogan, že "celým světem" tisíc krát opakovaná lež se stává pravdou, pak u mě to rozhodně v těchto případech neplatí. Vím-li například, že ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminovaní oproti ženám, pak i když "celý svět" vehementně hlásá svou feministickou propagandou přesný opak toho co je pravdou, pak i navzdoru tomu, že žádné opačné informace z "celého světa" nezaznívají přijímám za pravdivé to, o čem jsem se mohl tisíc krát osobně přesvědčit svým vlastním osobním poznáním - svými vlastními oči, uši a empirickými zkušenostmi a nikoliv tomu co tento orwelovsky prolhaný "celý svět" svými tisíc krát, ba milióny či miliardy krát ze všech stran soustavně opakovanými lžemi o tzv."privilegování mužů a diskriminace žen" by mi chtěl pokusem o tuto brutální indoktrinaci a vymývání mozků svými médii vnutit abych těmto feministickým lžím "věřil", a tím upřednostnil "víru" v cizí informace před vlastním, osobním poznáním.

Úsilí "celého světa" o vnucení lživé "víry" v pravdivost feministických lží jsem uvedl pouze jako příklad. Samozřejmě, že jsem mohl uvést i cokoliv jiného na čem bych názorně demonstroval ostrou diskrepanci mezi tím, co je objektivní pravda a tím co svými médii se snaží "celý svět" vnutit lidem aby "uvěřili". Většina lidí ovšemže tomuto brutálními indoktrinačnímu tlaku médií "celého světa" podlehne, a to i tehdy, když tyto lži zcela jednoznačně protiřečí tomu co mohli jinak svou vlastní zkušeností na vlastní oči vidět, na vlastní oči uslyšet, popřípadě jinak osobně se přesvědčit. Já díky tomu, že jsem nezávisle a svobodomyslně, samostatně přemýšlející intelektuál patřím k menšině lidí, kteří mají dostatek svých vlastních intelektuálních sil se vzbouřit vůči indoktrinační pseudoinformační agresi "celého světa" a jeho médií alespoň v těch věcech o kterých jsem měl možnost svými vlastními smysly a zkušenostmi přesvědčit se o opaku. I to je hodně, neboť i tím se stávám navzdory úsilí "celého světa" a jeho médií svobodomyslnou bílou vránou v tomto moři lží a nevědomosti.

To se týká ovšemže toho, o čem jsem se mohl osobně svými smysly a zkušenostmi přesvědčit, kde tedy existuje moje osobní poznání které si nenechám ničím zviklat. A i kdyby se "celý svět" mě snažil přesvědčit, že pravdou není to, co jsem na vlastní oči viděl - tak toto úsilí i navzdory gigantické intenzitě a síle mediálních lží "celého světa" se v mém případě vždy mine účinku.

Co ale v případech o kterých jsem neměl možnost se přesvědčit o opaku? Kde proti informacím "celého světa" nemohu se opřít o žádné vlastní empirické poznání? No v těchto případech i já jsem manipulovatelný a zřejmě i manipulovaný ze strany "celého světa".

Zamezit této manipulaci nelze, lze ji však ale zmírnit. A to jednak tím, že se fakticky nedívám ani na televizi a ani neposlouchám rádio. Snažím se informace vyhledávat na internetu.

Toto se týká i mé víry. Exaktně vzato nikdo nemůže přímo dokázat ani existenci a ani neexistenci Boha. Ovšemže já jako křesťan věřím v existenci Boha. A nepochybuji o tom, že právě tak i nejeden intelektuál, který je ateista zase právě naopak věří v neexistenci Boha. Ono totiž nemohu-li já exaktně prokázat existenci Boha, právě tak ani tento ateistický intelektuál nemůže prokázat neexistenci Boha. A tedy oba dva v něco pouze věříme.

Já věřím, že Bůh existuje a věřím, že Bůh vytvořil vesmír, galaxie, sluneční soustavu planety, naši zemi i vše co na ní je, vše neživé, ale i živé a v neposlední řadě, že Bůh vytvořil i mikrosvět baktérií, virů, molekul, atomů…atd. Zatím ateista věří, že všechno tohle co jsem jmenoval vzniklo tak jaksi samo od sebe.

A abych byl tedy úplně otevřený musím říci na rovinu, že svým způsobem tuto obrovskou gigantickou víru ateistů obdivuji, protože já sám tak obrovské víry - že vše vzniklo jen tak samo od sebe a bez Boha - nejsem schopen!!

Tolik moc víry jako vidím u ateistů jsem totiž ještě nikde jinde neviděl. A moje slabá víra tudíž té jejich velice veliké ateistické víře nemá šanci nijak konkurovat.

Navíc z hlediska čistě matematické pravděpodobnosti moje víra v to, že vše stvořil Bůh vykazuje podstatně větší míru pravděpodobnost jako je matematická pravděpodobnost ateistické hypotézy, že tento svět počnouc makrosvětem vesmíru a konče mikrosvětem atomů byl vytvořen bez jakékoliv přímé nebo nepřímé účasti či spoluúčasti nějaké inteligentní bytosti - stvořitele.

Druhou věcí je pak vzájemná kausalita mezi jevem a příčinou. Všichni se shodneme na tom, že každý jev musí mít nějakou příčinu. A taky se všichni shodneme i v tom, že z hlediska časové existence je tato příčina nevyhnutně starší než je jev, který sama způsobila. Tento způsobený jev může být sám příčinou nějakého jiného dalšího jevu. A ovšemže i ta původní příčina je sama jevem způsobeným jinou příčinou. Prostě neexistuje vůbec žádný takový jev, který by neměl žádnou příčinu. A právě tak i každá příčina je sama jevem nějaké jiné příčiny, popřípadě může být. Vracíme-li se zpátky, nakonec musíme dojít k té nejstarší příčině, která byla absolutně první příčinou. A je to logicky dané tím, že svět vůbec existuje, že ač jinak naše exaktní poznání nás poučuje, že každá příčina musí být zapříčiněnou příčinou nějaké jiné příčiny, která je od této příčiny starší, musí objektivně nakonec existovat někdy-někde i ta absolutně nejstarší příčina. A protože je tato nějaká absolutně nejstarší příčina příčinou absolutně nejstarší, pak tato příčina samotná může být pouze již jen příčinou nezapříčiněnou, protože je pojmově i logicky zcela vyloučeno, aby tato absolutně nejstarší příčina mohla mít ještě nějakou starší příčinu od sebe sama. Po lopatě řečeno - touto absolutně nejstarší a nezapříčiněnou příčinou je Bůh.

Jako malé dítě jsem si kladl otázku jak vypadá Bůh-Otec a jak vypadá satan? Jako dospělý křesťan vím, že Bůh-Otec je absolutně dokonalý čistý duch. A dokonce i satan jako padlý anděl nemá absolutně žádné ”hmotné” tělo.

Jako dítě jsem si ale s trochou dětské naivity Boha-Otce představoval jako mimořádně dobráckého a hodného starého dědouška z takovou bradou.

Představa satana byla těžší. Nejprve jsem si představoval satana jako klasického čerta s rohy a chvostem. Když jsem byl o něco starší přibylo konkretizace tohoto čerta jako takového svalovce s imidží surového násilníka. Ještě později pak přibylo vědomí, že satan je svůdce a pokušitel lidí, co nejen násilím, ale taky svou mazanou chytrostí svádí lidi ke hříchu a k předešlým představám přibyla navíc i představa velikých kapes na kabátu tohoto čerta a tlustými obálkami plnými bankovek na uplácení či jinému podobnému podbízení se lidem.

S příchodem puberty padla naivní představa čerta a osobnost satana se inkorporovala do hezké, štíhlé, modrooké blonďaté holky - kočky atletické postavy. Jediné co z původních představ zůstalo jsou ty kapsy s tlustými svazky bankovek na podplácení či jiné podobné podbízení se lidem.

Tyto ”hmotné” představy satana sice v mé dospělosti ustoupili exaktním teologickým poznatkům. Nicméně pro potřeby zjednodušené symboliky jsem si je ponechal i nadále pro ty případy, pokud mi slouží tento metafyzicko-filozofický fenomén jako jakási ”pomocná berlička” pro správné rozhodnutí se v životních situacích, kdy je zřejmé, že jsem se stal obětí útoku či intrik satana. Když jsem měl zhruba patnáct let tak jsem Bohu slíbil - za prvé že budu žít celý život v chudobě a pokud nějaký majetek získám budu se ve vztahu k němu chovat spíše jako jeho správce než majitel, - za druhé, že se nikdy neožením a po celý svůj život zachovám panenství duše i těla pro Boží království a za třetí, že se budu pravidelně modlit breviář a žít řádným životem víry věřícího křesťana-katolíka.

A je jen logické, že satan po celý můj pozemský život se mi bude usilovat tato moje předsevzetí a přísliby Bohu mi všemožnými intrikami, podvody a útoky všemožně nabourávat, anebo alespoň komplikovat či jinak ztrpčovat můj život v souvislosti s jejich dodržováním. Proto mi satan možná někdy i bude posílat do cesty peníze, majetek nebo hezké, mladé, štíhlé, modrooké blonďaté holky - kočky atletické postavy.

Jednak pro to abych sáhnul na satanovo ovoce plné jedu, či alespoň aby mně těmito útoky okradl o volný čas, který bych jinak mohl věnovat modlitbě a duchovnímu životu vůbec. Vím, že satan se vzbouřil proti Bohu, protože on byl hned po Bohu ta největší, nejsilnější a nejchytřejší bytost na světě a jako takový chtěl Boha sesadit z trůnu a zaujmout jeho místo. Toto si velice často připomínám, protože to je memento abych si vždy s pokorou uvědomil, že ani navzdory obrovské lebce kterou mám, ba ani navzdory tomu skvělému a vysoce výkonnému ”stroji”, který Bůh umístil v této mojí obrovské lebce do její cerebrální dutiny nemám sebemenší šanci ”vyzrát” na satana a tak vyhrát intelektuální souboj ze satanem. Ba dokonce i kdybych čistě hypoteticky měl třeba i Einsteinův geniální mozek – proti inteliganci Satana by i to bylo jen směšné nic.

Vyhrát intelektuální souboj nad satanem totiž lze svým způsobem pouze tak, že se tomuto souboji člověk jednoduše vyhne. Jinak nemá sebemenší šanci a jeho jakýkoliv souboj se satanem nevyhnutně vždy skončí totální porážkou člověka na celé čáre.

Ovšemže každý člověk se rád poradí s chytřejším člověkem. A leckdy rád bych se třeba poradil i já s lidskými bytostmi, kterým v cerebrální caverně jejich calvy pracuje softwérově výkonnější cerebrum jako je tomu v mém případě. Samozřejmě, pokud bych takového člověka znal. Nicméně ať již se mi to líbí nebo nikoliv, musím si uvědomit, že po naší zeměkouli zřejmě neběhá příliš mnoho lidských bytostí s ještě výkonnějšími ”cerebrárními” stroji jako je ten můj, a tedy není mi reálně dopřáno čekat, že mi poradí někdo chytřejší. Proto tíhu rozhodnutí musím nést sám, protože široce - daleko přinejmenším v mém lidsky rozumně dostupném okolí objektivně není nikoho s kým bych se na relevantní intelektuální výši mohl poradit.

A tak proti mně samotnému stojí satan – bytost, která žije již miliardy let a tudíž bytost, jejíž inteligence díky osobním zkušenostem je řádově tak minimálně o tři třídy vyšší intelektuální úrovně jako je ta moje. V porovnání ze satanem tedy - já vím, že nic nevím – jak řekl starořecký filozof!

Byť i to je již hodně!! Drtivá většina lidí totiž neví ani to, že nic neví, ba navíc nadutě si myslí, že spolkla všechnu moudrost světa (zatímco já čím více toho vím, tím více si uvědomuji existenci gigantických dimenzí sfér vědeckých, intelektuálních a jiných poznatků, které nevím a neznám!) a řítí se tak přímo do záhuby.

Vzpomínám na jednoho bývalého kamaráda co zradil Ježíše Krista. A já tak pevně věřil, že se on stane svatým knězem anebo nějakým svatým řeholníkem, či svatým poustevníkem, který navěky zachová panictví svého těla i duše pro Boží království! Vždyť i sám nadšeně mluvil o tom, že půjde studovat teologii, a že poté co se stane knězem odcestuje někam daleko na katolické misie do Afriky či Jižní Ameriky případně Austrálie, Oceánie či na Dálný Východ, aby sloužil Kristovi!!

A já v reálnost těchto jeho cílů jsem úpřimně věřil také, a když mu někto to kněžství nebo ty katolické misie ve vzdálených zemích začal vymlouvat, vždy jsem se velice rozčilil a verbálně často i velice ostře, někteří říkají, že prý až agresivně jsem vystoupil na obranu reálnosti jeho svatých životních plánů odejít studovat katolickou teologii, stát se katolickým knězem a poté ihned odcestovat někde do tisíce kilometrů vzdálených zemí hlásat tam tamním pohanům Boží Slovo.

Nelze se proto divit, že velice jsem ho za tuto zradu Ježíše Krista tehdy začal nenávidět, nicméně nyní s odstupem let to posuzuji poněkud shovívavěji a vím, že ho satan porazil svojí chytrostí.

Chyba ale nebyla v tom, že souboj ze satanem prohrál – tomu se ostatně nijak ani nedalo zabránit, to bylo již předem dané, jakmile se do toho souboje pustil. Chyba byla v tom, že se do toho souboje vůbec pustil. On taky slíbil Bohu, že zachová panictví i celibát. Ba dokonce on skálopevně – na rozdíl ode mě – původně šel ještě dál: bezpodmínečně chtěl být knězem.

A jak to dopadlo? Jednou dostal list od jakési holky, že prý potřebuje duchovní pomoc, že prý chodí kamsi ke Svědkům Jehovovým, že je rozpolcená a že neví jak dál, že uvažuje nad sebevraždou atd. Já ho varoval, ať se na to vykašle, že je to nebezpečné.

A to tím více je to nebezpečné proto, že se objektivně jednalo o velice hezkou holku, tj.mladou, štíhlou, modrookou blonďatou holku - kočku atletické postavy – a tedy v realitě tu absolutně nejhezčí holku jakou si lze představit (čemuž proto ani nevěřím, že její reálná existence mohla být pouhou čirou náhodou!!) - v důsledku čeho jsem měl já osobně z ní obrovský strach a na míli jsem se jí vyhýbal, stejně jako na odvrácené straně se zas ”čert vyhýbá kříži”.

Ale on byl tak hloupý, že prý ne, že nedovolí aby prý padla taková hezká holka do spárů Jehovistů a podobně. A nedal si říci! A pustil se do otevřeného boje ze satanem! Hlupák!! Samozřejmě, že otevřený boj ze satanem objektivně žádný člověk nemůže nikdy vyhrát, a taky to dopadlo i tak, jak to vlastně nevyhnutně dopadnout i muselo. On se s ní nakonec oženil! Nic horšího se již ani nemohlo stát. Snad ani kdyby se ta dívka skutečně oběsila nevnímal bych to tragičtěji. A dotyčná dívka se dodatečně údajně prý i přiznala, že si to vše jen vymyslela proto aby jeho získala za manžela! A teda aby ho de facto ukradla Kristovi, katolické církvi a nešťastným africkým černochům, jihoamerickým Indiánům připadně nějakým Papuáncům, kteří tak byli okradeni o péči obětavého misionáře a duchovního otce! Strašné!!

Ba dokonce je to ještě horší. Jeho největší tragedie pak spočívá nikoliv v tom, že zradil Ježíše Krista (ač již to je velice špatné!) tím, že se s touto holou oženil! I svatý Petr ostatně třikrát zapřel Pána Ježíše a ze zbabělosti veřejně řekl na margo Ježíše Krista, že prý ho nezná.

Největší tragedií tohoto bývalého kamaráda je to, že si toto své neštěstí ani jen neuvědomuje (a to dokonce ani dneska si to neuvědomuje), protože satan mu tak zatemnil rozum, že ztratil veškerou soudnost a proto tvrdí, že ”prý je šťastný, a že prý žije ve šťastném manželství, že má milující manželku se třemi vlastními dětmi, které se mu v manželství narodili a že v manželství a rodičovství prý nalezl smysl svého života” atd. Takové psychotické bláboly! Bludy nepříčetného a ďáblem posadnutého psychotika!!

Naštěstí s přibývajícími léty i tato holka mezitím ale pozbyla své neuvěřitelné krásy v důsledku čeho jsem se jí přestal bát a přestal jsem proto před ní utíkat, ba dokonce jsem jí i velice natvrdo řekl co si o ní myslím.

Dokonce měla tu nehoráznou drzost tvrdit, že prý i ona je věřící katoličkou, ba dokonce, že prý i ona chodí do kostela (což toto je bohužel formálně pravda!).

Úvodem měla dokonce tu bezočivost, že mi dokonce chtěla podat ruku! Vlastně tuto bezočivost neměla ani tak ona, jako spíše satan, který v ní sídlí, a tímto pokusem této hříšnice podat mi ruku mně chtěl satan urazit tím, že tímto urážlivým symbolickým gestem mi dal satan najevo jak velice se mnou pohrdá (abych to vysvětlil: když si totiž dva lidé podají ruky, říká se o nich ”vrána ku vráně si sedá…” což pro mě jako křesťana, který po celý svůj život se úpřimně usiluje plnit Boží vůli a hledat Boží království a jeho spravedlnost byla obrovská urážka!!).

Poté co jsem jí řekl ”své”, tak s hysterickým pláčem utekla pryč. Její pláč mi však ale neudělal vůbec žádnou radost, protože to nebyli slzy kající se hříšnice litujících svých smrtelných hříchů, ale pouze slzy namyšlené, uražené a odporné feministické pýchy a ješitnosti.

Pamatuji si také na hrůzostrašný ”horor mortis”, respektive hrůzostrašný, děsivý sen, který se mi sníval krátce poté, co se tento bývalý kamarád zradil Ježíše Krista tím, že se oženil. Stál jsem na takovém velikém náměstí. Měl jsem dojem, že stojím na Rudém náměstí v Moskvě. A nestál jsem tam sám, stál jsem tam společně s množstvím svých kamarádů, spolužáků a známých. Na vnějších okrajích tohoto náměstí stálo několik chlapů v černých kožených bundách se sadistickými, gestapáckými tvářemi, co byl neklamný toho znak, že se jedná o estébáky společně s kágébáky. Dále ve předu přede mnou vpravo byl oltář a za ním v kněžském ornátu stál oblečený samotný satan, který měl na prsou napsánu číslici ”666”. Tento satan byl připravený k vysluhování svátosti manželství. Vedle satana stála oblečena v bílém oblečení a s bílým závojem ”nevěsty” ona dotyčná velice hezká, mladá, štíhlá, modrooká blonďatá holka atletické postavy. Dále poblíž oltáře stál podobný kovový trám, jaký se nacházel i v celách předběžného zadržení Krajské správy státní bezpečnosti v Bratislavě. U tohoto trámu byl spoután samotný Ježíš Kristus. Byl spoután jednak takovými pouty, které tehdejší bezpečnost nazývala ”medvěd”, jednak ještě takovou ocelovou řetězí, kterou se jinak obvykle spoutávali nohy aby do nich uvězněnému nemohla proudit krev a začali mu trnout. Zde však to ale vše bylo úplně jinak, zde tato ocelová řetěz byla použita k připoutání Ježíše Krista k tomuto trámu. Samotnému ”knězi” - satanovi coby ministrant sloužil Jidáš Iškariotský který mu podával ”prstínky” pro budoucí ”manžele”. Přede mnou vlevo byl zas veliký špalek a u něho středověký kat s velikou sekyrou. Úplně uprostřed jsem stál já a množství mých kamarádů, spolužáků a známých, kolem nás se pohybovalo množství ozbrojenců oblečených do stejnokrojů příslušníků veřejné bezpečnosti společně i se sadistickými chlapy oblečených v černých kožených bundách. Tento ”kněz” - satan nám řekl, že máme jen dvě možnosti. První možnost je, že se postavíme ”na pravo” anebo druhá možnost je taková, že se postavíme ”na levo”. Postavit se ”na levo” znamená postavit se tam, kde stojí připraven kat. Katovi ”soudruzi” Vás pak chytnou, vykroutí vám ruce, násilím přitáhnou ke špalku. Pak se vás zeptají na vaše poslední přání před smrtí a po splnění vašeho posledního přání vám přiloží hlavu na špalek a kat vám ji odsekne!

Druhá možnost byla ale ještě mnohem horší!! Postavit se ”na pravo” znamená přijít k oltáři, plivnout do tváře Ježíši Kristu, pak políbit dotyčnou hezkou, mladou, štíhlou, modrookou blonďatou holku atletické postavy a oženit se s ní! Samotný obřad končí podpisem písemného prohlášení o zřeknutí se víry v Ježíše Krista a to perem naplněným namísto atramentu Vaší krví! A poté Vám coby ”svatební dar” odevzdá Jidáš Iškariotský devizový šek na třicet tisíc amerických dolarů a stranickou legitimaci do KSČ s Vaším jménem a příjmením!! No prostě něco strašného.

Nedalo se absolutně nikam utéci a navíc jako prvního ze všech se satan zeptal právě mně, kterou z těchto možností jsem si vybral. Samozřejmě, že vybral jsem si tu prvou možnost. Hned poté sadističtí grázlové v černých kožených bundách se mně chopili a přivedli mně ke katovi. Zeptali se mně na mé poslední přání. Odpověděl jsem jim, že si před svojí smrtí přeji svatou zpověď u kteréhokoliv římskokatolického kněze, který není členem hnutí ”Pacem in terris” (Za totality před rokem 1989 hnutí “Pacem in terris” bylo hnutí katolických kněží, kteří kolaborovali s vládnoucím režimem). Když to slyšeli, začali mně sprostě nadávat a tlouci mně ze všech stran těmi svými tvrdými obušky příslušníků tehdejší veřejné ale i státní bezpečnosti až jsem ztratil vědomí, respektive přesněji řečeno – probudil jsem se z dotyčného děsivého snu.

A podobné strašidelné, děsivé, hororové sny se mi později v časovém rozmezí asi čtvrt roku snívali ještě pět krát!!

Ale zpátky abych nepředbíhal: Zpočátku poté co se tento bývalý kamarád oženil, tak jsem si ho v duchu zcela automaticky zařadil jako Jidáše mezi nepřátele Ježíše Krista, a jako takového jsem ho pak – zcela logicky -začal velice nenávidět.

Nyní ale z odstupem let však cítím s ním spíše soucit než nějakou nenávist. Je to vlastně ten nejnešťastnější člověk na světě! Kdyby se – namísto toho, že za tou holkou šel – raději on sám oběsil - snad by pro svoji duši tím udělal třeba i méně zla než udělal. Nevím, doopravdy nevím… těžko říct.

V žádném případě však ale nechci, aby mě někdo podezíral, že se snad chci jakkoliv vměšovat teologům do jejich nelehké práce nalézat a poznávat Boží vůli. V žádném případě ne!! Proto meritorně neříkám tak ani onak, raději neříkám vůbec nic, tím méně abych se snad svévolně pokoušel o hodnocení těchto složitých teologicko-axiologických otázek víry v eschatologických dimenzí věrnosti a oddanosti člověka Bohu. To opravdu musí udělat skuteční odborníci – teologové a svatí duchovní otcové v kněžské službě – a nikoliv já.

Říká se ale, že všechno zlé je i k něčemu dobré. A pro mě tento tragický zážitek na věky zůstal mementem a varováním pro moji duši. A kdykoliv se objeví satan, anebo alespoň určitá relevantní pravděpodobnost, že by o satana mohlo jít, hned si vzpomenu na tragický osud tohoto nešťastníka a všechny mé smysly, mysl a celá moje druhá signální soustava mozková a nervová bije na poplach asi jako když příšerně hučící sirény v roce 1999 v Bělehradu ohlašovali začátek náletu nepřátelských bombardovacích letadel.

Když jsem studoval v Praze na Univerzitě Karlově právnickou a filozofickou fakultu často jsem musel jezdit vlakem. Nejraději jsem si – zcela logicky – sedl do úplně volného kupé, abych tak nebyl obtěžován přítomností jiných lidí. A nejraději bych byl, kdyby nikdo jiný do toho kupé ani nepřišel. To mi ale téměř nikdy nebylo přáno. Abych to vysvětlil: Pokud si do ”mého” kupé přisedne nějaký muž – nic se neděje. Pokud si do ”mého” kupé přisedne nějaká stará žena – nic se neděje. Pokud si do ”mého” kupé přisedne sice mladá žena, ale jinak škaredá jako ropucha – ještě ani teď se nic neděje. Ale pokud si do ”mého” kupé přisedne nějaká mladá a hezká žena – okamžitě nastává poplach!! Při pobytu v bílém městě na Sávě ignorovat zavíjení poplašných sirén znamenalo riskovat ztrátu ”pouze” časného pozemského života. Ignorovat však nebezpečnou situaci přítomnosti mladé a současně i hezké ženy v bezprostřední blízkosti by však znamenalo utrpět mnohem větší ztrátu než je ztráta časného pozemského života – to totiž znamená ztrátu nesmrtelné duše pro Boží království. Jak se tedy bránit? Vyzvat rázně tu ženskou ať okamžitě vypadne pryč z mého kupé? Určitě by tuto výzvu každá žena s pohrdáním ignorovala! Stoprocentně by nikdy ani jen jedna neuposlechla a dobrovolně by pryč z mého kupé neodešla!! Vyhodit ji z ”mého” kupé násilím? Copak by to snad - byť i jen čistě teoreticky - v současné feminokratické společnosti bylo vůbec možné?? Vyloučeno!!

Možné je pouze jediné: Uchopit vlastní zavazadla a utíkat rychle pryč z tohoto kupé, které si fakticky přivlastnila tato arogantní zlá žena a pokud možno utéci co nejdále, pokud možno alespoň do jiného vagónu.

Peníze a hezká mladá žena to jsou dva největší nepřátelé mojí víry jaké si lze představit. Lze je sice nenávidět, to je ale tak všechno co lze proti nim ”dělat”! A co se dělat musí? Jediné – utíkat, utíkat a ještě jednou utíkat!! A tragický osud mého bývalého kamaráda je pro mě mementem děsu, hrůzy ale i poučení. Ostatně celý svět je strašidelný. Když jsem jednou jel do Uherského Hradiště autobusem, řidičovi hrálo jakési rádio. Písnička byla strašidelná, že až člověku hrůzou tuhla krev v žilách. Jakýsi chlap tam zpíval: ”S cizí ženou v cizím pokoji…”. Hrůza! Strašné!! A navíc komusi jsem o tom vyprávěl, on ale v hloupé naivitě řekl: ”No a co vždyť o nic by nešlo. Přece kdyby byl třeba leden a venku třeba mínus dvacet to bys raději zmrzl někde na ulici? A že v tom pokoji je ještě jakási žena - co mně je po ní? Může mi být ukradená…” Ano, přesně tohle se satan snaží naivním lidem vsugerovat! A bohužel většina lidí je tak naivní, slepá či na hlavu padlá, že zde žádné nebezpečí netuší!! Zůstat ”s cizí ženou v cizím pokoji” je největší hloupost, protože to stoprocentně by neskončilo jinak než manželstvím! Představa, že je leden a venku mínus dvacet je extrémní a málo pravděpodobná. Ale i kdyby takováto extrémní situace nastala je menší zlo riskovat zápal plic, popřípadě i smrt umrznutím, avšak zachovat si čistou panickou duši v milosti posvěcující a tak život věčný než zachránit si pár směšných desítek let života v hříchu ”manželství” (respektive spíše ale sexuálního společenství s hříšnicí!!) a zříci se tak - touto zradou Ježíše Krista a slibu jemu učiněnému - života věčného v nebeském království.

Ovšemže chápu, že pro bezbožnou slovenskou a ještě bezbožnější českou společnost (a to včetně i mnohých ”téžkřesťanů”) budou tyto mé výše uvedené úvahy absolutně nepřijatelné a proto se to pokusím vyjádřit ještě jinak.

První možnost je ta, že každý křesťan se může podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodnout, že vstoupí do manželství s křesťanskou ženou a bude s ní plodit křesťanské děti.

Druhá možnost je pak ta, že se křesťan může rozhodnout, že navěky zachová celibát a panenství svého těla a duše pro Boží království.

Kdo se rozhodne pro prvou možnost rozhodne se dobře. Kdo se rozhodne pro druhou možnost rozhodne se sice lépe, avšak ne každému je dáno, aby tohle pochopil. Tak či onak – možné je ale obojí. A zda-li se věřící křesťan rozhodne pro to prvé nebo druhé, v obou případech se rozhodne správně.

Nevyhnu se ale ani otázce – co je sex? A taky na ni i odpovím: Sex mezi partnery žijícími v manželství pokud jeho jediným cílem je zplození dětí je úplně normální a přirozená věc konaná v zájmu zachování ”druhu” a nejenže nelze proti tomu nic namítat, ale takovýto sex je dokonce i chvályhodný! Ve všech ostatních případech je pak takovýto sex obyčejnou drogou a ničím jiným. Sex, který má jiný cíl než zplození dítěte je z hlediska přírodního zákona biologické reprodukce ”živočišného druhu” protipřirozený, v podstatě nesmyslný a nelogický, jedná se fakticky o drogu mající jak všechny znaky návykovosti, tak i všechny znaky takzvaného abstinenčního syndromu, kterému postižení eufemicky říkají ”láska”.

Sex mimomanželský i kdyby měl za cíl zplození dítěte je rovněž protipřirozený, nesmyslný a nelogický, protože ”staví dům aniž by nejprve postavil jeho základy” a tedy dochází k ”oplodnění samičky”, aniž by se pro budoucí lidská mláďata nejprve zabezpečil institucionální sociálně-právní rámec jejich budoucí existence. Jde v podstatě o iracionální jednání zapříčiněno drogou zvanou ”sex”.

V každém případě totiž tato droga vytváří úplně stejnou závislost způsobilou v takové míře manipulovat se svobodnou vůlí člověka, která by objektivně nebyla pro racionálně uvažujícího člověka myslitelná pokud by nebylo této závislosti.

Ne nadarmo jeden sexuolog dokonce napsal větu: ”Když se penis postaví, tak se rozum zastaví!” Tato droga (”Sex”) je však tím nebezpečnější, že se s fenoménem její faktické existence musí každý člověk nějakým způsobem vyrovnat úplně sám aniž by očekával, či mohl očekávat jakoukoliv výraznější trestněprávní ochranu státu v těchto choulostivých otázkách, které souvisí s takzvanou lidskou sexualitou.

Dnes se s oblibou plive na katolickou inkvizici, která v minulosti chránila společnost a její mravní řád. Ovšemže na fenomén středověké inkvizice lze pohlížet různě, ať již jde o tu či onu kapitolu jejich dějin, potažmo o různorodé světlé ale i temné stránky jejich existence, kdy i navzdory objektivním chybám, ba někdy skutečně dokonce i zločinům proti lidskosti, kterých se jednotliví inkvizitoři mohli dopustit a z času na čas se jich i skutečně dopustili, na inkvizici často - dokonce i ti lidé, kteří ji v době její existence skutečně neměli příliš rádi nejednou - pohlíželi jako na instituci která chránila společnost před jinými zlými lidmi, ba někdy dokonce – na první pohled poněkud paradoxně - chránila člověka samotného i před sebou samým.

V každém případě ale ať již v té či oné epoše v činnosti inkvizice převažovali více pozitivní anebo naopak více negativní aspekty její existence, tato instituce byla vždy určitou morální autoritou, která již samotným vědomým lidí o své existenci byla z psychologického hlediska garantem mravního řádu společnosti i kdyby prakticky tato inkvizice nevybíjela absolutně nijakou činnost a existovala tak pouze jen na papíře!

Nyní ale žádná takováto autorita (a to dokonce ani jen na tom papíře!!) nejenže nejestvuje, ale dokonce pokud jde o média (televize, rozhlas, tisk) není absolutně dnes vůbec nikdo, kdo by alespoň byl schopen a ochoten věci nazvat jejími pravými jmény.

A tak je objektivní skutečností, že ”sex” je dnes jediná droga které společnost neklade prakticky žádné hranice, tím méně snad nějaký odpor. A to dokonce ani v rovině morálního odsouzení ne. A proto je tato droga nejodpornější a nejnebezpečnější drogou pro mravní integritu člověka.

Jsem si vědom toho, že prakticky všechny televizní stanice jsou nepřátelé Ježíše Krista. Rád bych teď poukázal na různé přiblblé seriály či filmy údajně z kněžského či řeholního života. Často tam když se ventiluje otázka, proč či jak se nějaký muž stal katolickým knězem či proč či jak se nějaká žena stala řeholní sestrou v nějakém katolickém řeholním řádu, tak se tam cosi povídá o tom, že on či ona byl či byla ”velice zamilován(a) a že to byla veliká láska”, pak to však ale z nějakého důvodu skončilo, protože jeho či její partner či partnerka tragicky zahynul(a) anebo mu či jí ”dal košem”. No a tak po skončení této ”veliké lásky” se tento opuštěný muž stal knězem či tato opuštěná žena stala řeholní sestrou. No prostě něco strašného!!

A proto něco velice důležitého bych chtěl říci též těmto ”téžkřesťanům”, kterých víra v Ježíše Krista je na velice ubohé úrovni a jejich oddanost Kristovi na úrovni ještě ubožejší a přesto tito drzí lidé mají tu neuvěřitelnou podlost, že se ”chtějí” stát knězi nebo řeholníky (a popřípadě i obojí). Těmto lidem bych velice rád připomněl tato slova samotného Pána Ježíše Krista: ”Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. A kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. Kdo neponese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej. Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej /Mt 10,37-39/.

Jinými slovy – Bůh zde není nějaký náhradní suplent pro případ, že vám váš sexuální partner či partnerka ”dá košem!!

Bůh není nějaký troškař a chce celého člověka! Náš Pán Ježíš Kristus to ostatně v evangeliu sv.Matouše řekl více než zřetelně. Bůh nechce jen něco. Bůh chce všechno!!

Bůh protože není nějaký troškař, není tudíž nějakou popelkou co se hrbí někde vzadu a v koutě vašich zájmů, odkud sleduje vaše erotické avantýry s nadějí, že pokud vám to třeba nějak nevyjde, že pak se k němu, tj.k Bohu možná opět vrátíte. Ne! Nic takového!!

Bůh je totiž Pán a jako Pán vás vůbec nepotřebuje! Bůh vůbec nikoho nepotřebuje!!

Přesto ale Bůh dal člověku svobodnou vůli. Každý si může tudíž svobodně vybrat to, jestli raději se modlí k Ježíši Kristu, anebo raději souloží se svými partnerkami či partnery. Obojí totiž není možné!

Nelze totiž Ježíši Kristu říci: ”no to víš, já mám raději šukání než modlitbu a proto tobě Bože sloužit nechci, no ale to víš Bože, člověk nikdy neví, a tak počkej někde v periferní, zatuchlé čekárně mého srdce, pokud by mi třeba osud nějak znemožnil dále souložit pak tobě coby druhému mému koníčku v pořadí (tj.hned za šukáním) budu věnovat svůj zájem i tobě Ježíši Kriste a budeš tak pozván dál do mého srdce, abych se stal tvým knězem (řeholní sestrou), a tak alespoň hrabal peníze a vybudoval si i určité postavení alespoň v rámci církve, když již můj erotický, sexuální život krachl…”

Bůh určitě čekat nebude! A pamatuj jedno!! Každý se může svobodně rozhodnout, že se zřekne nebe a půjde do pekla. Pokud někdo skončí v pekle není více možné, aby si to jen tak svévolně rozmyslel a chtěl jít do nebe. Jinými slovy – každý se může rozhodnout, že se zřekne modlitby a služby Bohu, protože chce souložit. Obráceně to ale není možné! Pokud ti ”osud” znemožnil dále souložit, není možné si říci, no dobrá tak budu alespoň sloužit Bohu. Toto opačné by nebylo totiž ničím jiným než obyčejnou svatokrádeží!!

Podívejte se na nějakého skutečného křesťana! Na naší zeměkouli je milióny skutečně úpřimných služebníků Ježíše Krista. Nevymlouvejte se, že prý žádného neznáte!!

Vezměte si například v tom nejkrajnějším případě (pokud se skutečně domníváte, že ve svém okolí nemáte žádný dokonalejší vzor křesťanského života!) příklad třeba i ze mě samotného!

Nejsem ani kněz a ani řeholník. Nejsem již ani laický katecheta a v církvi v současnosti již nemám vůbec žádné exkluzivnější postavení než kdokoliv jiný – jsem totiž úplně obyčejný, prachobyčejný řadový, fakticky anonymní katolík někde z ulice. Nic moc! Já jsem se však ale dobrovolně rozhodl zachovat panenství mého těla i duše pro Boží království. Ptáte se proč?

Odpovím Vám! Ne proto, že bych to snad ”musel” zachovávat z toho důvodu, že jsem se stal knězem či řeholníkem. Ne proto, že bych to snad ”musel” zachovávat z toho důvodu, že jinak bych nemohl dále brát svůj kněžský plat. Ne! Nikdy! Nic takového!!

Zaplať Pán Bůh – osobně nemám ”ani jen padesátihaléř” osobního prospěchu z toho, že jsem křesťanem a to je velice dobře!

Takto alespoň sloužím Ježíši Kristu úplně zadarmo a tedy úplně nezištně. Z čisté a nezištné lásky k Pánu Bohu jsem se rozhodl již jako patnáctiletý chlapec, že po celý svůj život bude jednak nezištně sloužit Pánu Bohu, jednak po celý svůj život současně budu i bojovat všemi možnými prostředky proti všem nepřátelům Ježíše Krista!

Největšími nepřáteli mé osobní víry v Ježíše Krista jsou ženy a peníze. Děkuji Pánu Bohu, že po celý můj život mě chránil před jedním i druhým. Děkuji Pánu Bohu že mi dal vždy dostatek sil i příležitostí sloužit úplně nezištně a z celého srdce Ježíši Kristu aniž bych se čímkoliv nebo kýmkoliv nechal jakkoliv rozptylovat a byl tak jakkoliv rušen v mé službě Bohu!

A přitom velice dobře víte, že já coby křesťan nejsem nic moc! Za příklad jsem Vám mně samotného nabídl pouze proto, že lživě tvrdíte, že prý ve svém okolí žádného dokonalého křesťana nemáte!

Samozřejmě, že vím, že lžete a že i Vy velice dobře znáte mnohé křesťany ve Vašem okolí, kteří jsou ještě mnohem dokonalejšími křesťany a služebníky Ježíše Krista než jsem já samotný. Vím to velice dobře právě tak, jako to víte i Vy sám! A proto nenalhávejte sám sobě, že dokonalejší křesťané než jsem já samotný, že prý neexistují!

Existují!! A Vy to velice dobře víte!! Tam kde Vy bydlíte, kde pracujete či chodíte do školy nepochybně existují i takoví křesťané jejichž oddanost a víra v Ježíše Krista je ještě větší a intenzivnější jako je moje oddanost a víra v Ježíše Krista!

Pouze jste Vy duchovně slepý a bezbožný člověk, který se nechce obrátit ke Kristu, a vzít si z těchto skutečně úpřimně zbožných křesťanů žijících ve vašem okolí – v místě Vašeho bydliště, ve škole či na pracovišti - osobní příklad jak následovat Ježíše Krista a stát se tak v tomto zlém a zkaženém světě rovněž alespoň řadovým vojákem Kristovým, tak jako řadovým pěšákem Kristovým jsem se zhruba jako patnáctiletý chlapec stal z předsvědčení i já samotný.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

11./Manželství? Poustevnictví? Řeholní stav? Kněžství? Naše životní plány” si nevymýšlíme sami, ale určuje je nám Bůh!

11./Manželství? Poustevnictví? Řeholní stav? Kněžství? Naše životní plány” si nevymýšlíme sami, ale určuje je nám Bůh! Podívejte se například na moji maličkost:

Jsem vojákem Ježíše Krista, pčřesněji řečeno jsem pěšákem Ježíše Krista! Před listopadem 1989 jsem byl permanentně pronásledován za své přesvědčení. Kromě jiného tehdejší totalitní režim mi například vyjma povinné základní školní docházky znemožnil z politických a náboženských důvodů absolutně jakékoliv další vzdělávání. V osmdesátých letech jsem předpokládal, že formálně navěky zůstanu pouze jednoduchým člověkem s devíti třídami základní školy a nic víc!

Po listopadových událostech roku 1989 jsem se jako hluboce věřící křesťan – římský katolík začal tedy skrze rozjímání a modlitby zamýšlet, abych v souladu s Boží vůli poznal cestu, kterou mi připravil můj Pán Ježíš Kristus, zejména pak to, zda-li mé vzdělávání je skutečně Boží vůle a tedy ”sine qua non” toho, abych teď ”ex post” skutečně začal studovat nějakou střední školu anebo nikoliv.

Protože skrze mé modlitby a rozjímání mi můj Pán Ježíš Kristus zjevil, že to Boží vůle skutečně je, přihlásil jsem se tedy ke studiu na katolickém Biskupském Gymnasium v Brně. Následně jsem absolvoval přijímací řízení a navzdory obrovskému počtu uchazečů jsem byl přijatý ke studiu na katolickém Biskupském Gymnasiu v Brně.

Úpřimně řečeno: díky tomu, a jen díky tomu že můj Pán Ježíš Kristus po celou dobu mých studií stál při mně a moji duši tak během celé doby těchto studií naplňoval milostí Ducha Svatého, patřil jsem mezi nejlepší studenty, neřeknu-li přímo, že jsem byl zřejmě nejlepším studentem katolického Biskupského Gymnasia v Brně. Profesoři katolického Biskupského Gymnasia v Brně byli mými neuvěřitelně skvělými studijními výsledky doslova šokování, jako kdyby to byla moje nějaká osobní ”lidská” zásluha. V květnu 1993 jsem toto studium na katolickém Biskupském Gymnasiu v Brně ukončil maturitou s vyznamenáním, respektive s maturitou se samými jedničkami.

Následně jako hluboce věřící křesťan – římský katolík jsem se v období let 1993 a 1994 věnoval rozjímání a modlitbám, abych opět mohl poznat Boží vůli, abych i nadále šel životem věrně dál tou cestou, kterou mi připravil můj Pán Ježíš Kristus. A můj Pán Ježíš Kristus mi opět zjevil svoji vůli, a to tak, že si nepřeje abych teď usiloval o kněžství, jáhenství nebo řeholní stav, ale že si přeje, abych coby katolický laik zachovával absolutní chudobu, panictví své duše i těla a absolutní věrnost katolické církvi a římskému otci papeži. Současně mi můj Pán Ježíš Kristus zjevil, abych se nebál hlásit se a poté i studovat na právnické a filozofické fakultě současně. Veden tímto Božím zjevením jsem si roce 1994 tedy skutečně podal dvě přihlášky na vysokou školu. Výsledkem bylo, že přijali mně obě dvě fakulty.

V roce 2000 jsem pak úspěšně ukončil jak právnickou fakultu tak i filozofickou fakultu a získal jsem jak akademický titul magistra práv Univerzity Karlovy v Praze, tak rovněž i akademický titul magistra filozofie Univerzity Karlovy v Praze. Z Božího vnuknutí jsem následně na obou fakultách Univerzity Karlovy v Praze podstoupil i rigorózní řízení, které jsem i v obou případech úspěšně ukončil. Dne 15 února 2005 jsem získal akademický titul doktora práv Univerzity Karlovy v Praze. O deset měsíců později dne 15 prosince 2005 jsem získal akademický titul doktora filozofie Univerzity Karlovy v Praze.

 

12./O mém povolání za Božího poustevníka - mém ideálu poustevníka, o genezi a podstatě poustevnictví vůbec.

Poustevnický život má svůj původ v křesťanství a v jeho ideálech. Náš Pán Ježíš Kristus učil, že člověk si má především cenit svoji nesmrtelnou duši (Mt. 19,20).

Apoštol svatý Pavel žádal od Korintských, aby se neoddali tuzemským věcem a tak se chovali v požívaní světa, jako kdyby ho vůbec ani nepožívali (1.Kor. 7,31).

Duchovně dokonalého křesťana, který je křesťanem podle srdce Kristova totiž nemá nic trvale vázat na tomto pozemském světě.

Proto duchovně dokonalý křesťan neshromažďuje žádné peníze a ani žádné jiné majetky; duchovně dokonalý křesťan nikdy nezplodí žádné děti, ale navěky zachová čisté panictví svého těla i duše pro Boží království. Duchovně dokonalý křesťan ví totiž, že tento krátký, dočasný pozemský život je jakoby jen pouhou chvilkovou zastávkou na vlakovém nádraží na cestě do věčnosti, a tudíž duchovně dokonalého křesťana na tomto vlakovém nádraží ani jen nenapadne zde na nádraží jakkoliv otevírat či rozbalovat zavazadla svého života, či dokonce se zde jakkoliv chtít ”zabydlovávat”, jak to činí blázni, kteří se chovají tak (tj. kteří se žení či vdávají, plodí děti, shromažďují majetky atd.), jako kdyby zde měli zůstat na věčnost.

Duchovně dokonalý křesťan nikdy netancuje a ani nevysedává v kruhu rouhačů, ale v Božím Slově má zálibu, a o Božím Slově rozjímá dnem i nocí. Duchovně dokonalý křesťan velice dobře ví, že drtivá většina televizních a rozhlasových stanic, reportérů, novinářů, úředníků, politiků a těch, kterým dočasně svým způsobem patří tento zkažený svět, vědomě či nevědomě slouží zájmům šelmy 666. Proto duchovně dokonalý křesťan utíká před ”světem” do ticha svaté samoty, aby tak šelma 666 nad ním nemohla získat žádné moci, a aby se v klidu a tichu mohl zbožně modlit a rozjímat.

Duchovně dokonalý křesťan touží sice po vzájemné toleranci, míru a pokoji se všemi lidmi, ale jinak když nemá na výběr a je vystaven surovému, nenávistnému náboženskému útisku ze strany těch, co nás křesťany fanaticky nenávidí, je vždy připraven kdykoliv rozloučit se s tímto pozemským světem a kdykoliv tedy v boji za obranu víry bez váhání zemřít v boji proti těmto vědomým či nevědomým satanovým služebníkům, kteří cílevědomě a programově chtějí zničit naši víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Ostatně upřímný křesťan nikdy nežije jen tak ”sám pro sebe”, ale žije jen a jen pro Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, a podle Písma Svatého křesťan má být vždy připraven rozloučit se ze světem, a má žít v stálém očekávání příchodu svého Pána (Luk. 12,36).

Důležitá je nejen připravenost kdykoliv zemřít za Ježíše Krista a Kristovo učení, ale též stejně tak důležité je i permanentní osobní sebezdokonalování se v modlitbě a v rozjímání v tichu svaté samoty. Ostatně toto zříkání se světa, ba přímo radikální útěk z tohoto světa do exilu samoty v prvotní křesťanské pracírkvi bylo zcela běžné, byť i později při větším rozšíření Církve a zejména pak pod vlivem současného moru zkázonosné sekularizace sice výrazně ochabnulo, ale ani dneska zcela – zaplať Pán Bůh – úplně nevymizelo.

Duch zříkání se světa dosáhl svého vrcholu v mučednících za víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, a ve větší či menší míře je i u mnohých jiných křesťanů, pro které slovo ”víra” není pouze prázdným slovem.

Učení našeho Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista a bolestný výkřik apoštola svatého Pavla, který cítíc v sobě přirozenou náklonnost ke hříchu, chtěl být vysvobozen ze smrtelného těla (Rim. 7,23), čím povzbudil i nás a i nadále nás povzbuzuje k houževnatému sebezapírání a umrtvování našeho těla a jeho hříšných žádostí, totiž k Asketice. A zejména pak za pronásledování Déciova nastal určitý obrat v dosavadním asketickém životě křesťanů. Mnozí egyptští křesťané a mezi nimi i asketi, uchýlili se před pronásledováním na poušť.

Tu na poušti poznali, že život na poušti přispívá v mnohém ke křesťanské dokonalosti, a proto mnozí z nich zůstali tam i poté co již pronásledování se pominulo. A tím vznikl poustevnický život.

V tomto poustevnickém životě upřímní křesťané plně oprávněně viděli novou možnost pro dosažení nejvyššího stupně křesťanské dokonalosti, a zejména pak když již Církev byla svobodná a pominula doba mučedníků za víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele viděli v něm možnost uplatnění svého křesťanského heroismu.

Mezi první poustevníky, o kterých máme historicky spolehlivějších správ, patří svatý poustevník Pavel z Théb a svatý Anton poustevník.

Úplně ”čistým”, klasickým poustevníkem byl poustevník svatý Pavel z Théb (zemřel v roce 347 po Kristu), který se za pronásledování Deciova v roce 257 po Kristu se uchýlil na poušť a celý svůj následující život, po celých dalších devadesát let žil úplně izolován od vnějšího ”světa” - bydlel v jeskyni, kde zasvětil celý svůj život modlitbě a rozjímání.

Zpočátku poustevníkem byl i svatý Anton z Komy, z Egypta (zemřel v roce 356 po Kristu), který pocházel ze zámožné křesťanské rodiny a podle slov Svatého Písma ”když chceš být dokonalým, jdi, prodej co máš a rozdej chudobným” (Mt. 19,21) – rozdělil svůj majetek a dvacet let žil jako poustevník v ustavičné modlitbě a práci. Vyháněl z lidí zlé duchy, uzdravoval nemocné a byl duchovním rádcem těch, kteří se na něj obrátili.

Brzy se roznesla zvěst o svatosti svatého Antona poustevníka široko - daleko, v důsledku čehož se kolem něho spontánně shromáždili mnozí jiní poustevníci, aby pod jeho vedením dosáhli křesťanské dokonalosti. Tím vznikl jakýsi ”první svaz poustevníků”, kde každý poustevník bydlel ve svojí cele a pod vedením poustevníka svatého Antona se věnoval modlitbě, rozjímání a sebezapírání. Tímto však ale, že kolem sebe sdružil roztracené poustevníky, sv.Anton i dotyční dosavadní poustevníci de facto již přestali být poustevníky v pravém slova smyslu, ale naznačili již nový způsob života, a to mnišského života, respektive stali se z těchto bývalých poustevníků vlastně již první řeholníci. A tak tedy zatímco poustevník svatý Pavel z Théb je symbolem ”čistého”, klasického poustevníka; svatý Anton z Komy je jakýmsi ”přechodným” člověkem, symbolizujícím v sobě samém jakýsi přechod od života poustevníka k životu řeholníka.

Proto tedy když mě jako patnáctiletého chlapce Bůh povolal k životu poustevníka, mým hlavním duchovním vzorem pro můj poustevnický život se stal poustevník svatý Pavel z Théb, ke kterému bych se chtěl pokud možno co nejvíce připodobnit, nicméně ale chápu i tu realitu dnešního složitého světa spočívající v nutnosti žít ve společnosti ostatních rodinných příslušníků a případně i dalších lidí, což vede k tomu, že v mém praktickém náboženském životě ideály stoprocentního poustevníka svatého Pavla z Théb doplňuji i o poněkud mému reálnímu životu bližší vzor svatého Antona z Komy, který i ve víru lidského davu uměl žít v hlubokém osamění a vždy si našel dostatek svobodného času pro svou modlitbu a kontemplativní rozjímání.

Napsal dne 13.října 2008 poustevník JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

13./Stratégia boja pustovníka za hodnoty Kristovho evanjelia v tomto prehnitom svete morálneho relativizmu a chaosu.

Najprv by som chcel poprosiť rôznych ”géniov”, ktorí s obsahom každej práce na týchto webových stránkach zásadne absolútne v ničom nikdy nesúhlasia: vážený pán ”génius” alebo ctihodná dáma ”génijka”, nečítajte radšej ani túto prácu, keďže je už vopred na sto percent isté, že nebudete súhlasiť ani s jednou jedinou vetou či myšlienkou, ktorú táto práca obsahuje!

Opustite preto radšej ihneď tieto náboženské webové stránky o Bohu a viere. Ja osobne Vaše presvedčenie a názory plne rešpektujem, rešpektujte preto prosím tiež Vy presvedčenie a názory iných ľudí, a zmierte sa jednoducho s tým, že sú proste aj ľudia, ktorým sa niektoré práce zverejnené na náboženských webových stránkach o Bohu a viere www.henryklahola.nazory.cz jednoducho páčia a čítajú ich radi, pretože ich úprimne zaujíma ich vecný obsah a nehľadajú v nich iba eventuálne ”gramatické chyby”.

Dúfam, že rôznych psychopatov - ktorým je kresťanská viera úplne cudzia, a v ich srdci je iba fanatická, slepá ateistická nenávisť voči každému názoru, ktorý je odlišný od názoru ich vlastného – som odradil od ďalšieho čítania tejto práce, a preto sa teraz už môžeme v kľude spoločne venovať téme tejto práce.

Už pred viac než štyridsiatimi rokmi si naši konciloví otcovia na zasadaní Druhého vatikánskeho koncilu položili otázku, aký postoj má zaujať Katolícka cirkev voči súčasným rôznym moderným i ultramoderným prúdom vo svete i v ľudskej spoločnosti, a to najmä vo vzťahu k súčasnému pluralizmu, voči liberálnej, ba až liberalistickej demokracii a sekularizácii súčasných štátov a národov.

A i dnes, či skôr presnejšie povedané najmä dnes je zrejmé, že najmä politický pluralizmus je absolútne nemysliteľný bez riadne chápanej tolerancie, ktorá doceňuje hodnotu druhého človeka, súhlasí s jeho slobodou, a to i s jeho náboženskou slobodou, pretože má úctu k jeho presvedčeniu, a to i náboženskému presvedčeniu; a ktorá ľuďom rozdielneho svetového názoru či vyznania, rozdielnej rasy či národnosti poskytuje možnosť vedľa seba koexistovať, tj. žiť ”na spoločnom teritóriu” vedľa seba, a to v mieri a vzájomnej úcte.

V súčasnom severoamerickom i európskom svete je dnes politický pluralizmus jednoducho realitou. Akákoľvek či už glorifikácia alebo naopak démonizácia politického pluralizmu je úplne nezmyselná, pretože politický pluralizmus sám osebe ako taký bez nejakých ďalších mravných a etických hodnôt vo svojej úplnej izolovanosti nie je ničím ani pozitívnym a ani negatívnym, jednoducho vôbec nič neznamená, je iba úplne prázdnym heslom bez akéhokoľvek vnútorného mravného obsahu. Tento politický pluralizmus ak je úplne separovaný od akýchkoľvek mravných a etických hodnôt, rozhodne nemá absolútne žiadne predpoklady k tomu, aby bol svojho druhu zázračným všeliekom, vďaka ktorému by sa ako šibnutím zázračného prútiku vyriešili všetky problémy dnešnej doby, ako to demagogicky naznačujú všelijakí pokryteckí liberalistickí politici, vysokí štátni úradníci a ich masmédiá.

Nesmieme totiž zabúdať na to, že politický pluralizmus, ktorý v rozpore s prirodzeným právom a mravným zákonom neskazeného ľudského svedomia je chápaný napríklad ako úplne bezzásadové slepé akceptovanie všetkých hrubých a zvrátených nemravných chúťok sexuálne či inak úchylných deviantov, ktorí sú v tejto svojej sexuálnej či inej deviácii dokonca i podporovaní pod farizejskou maskou falošnej ”tolerancie”, ktorú pokrytecky razia takzvaní ”liberálni politici” navonok lživo tvrdiac, že údajne vraj iba ako prejav svojej ”tolerancie” voči týmto deviantom, v skutočnosti však ale v mnohých prípadov sú títo takzvaní ”liberálni politici” tajne a v skrytosti úplne rovnakými sexuálnymi deviantmi ako oni samotní!

Táto zvrátená takzvaná ”tolerancia”, ktorá v rozpore s prirodzeným právom a mravným zákonom neskazeného ľudského svedomia oportunisticky akceptuje všetky mysliteľné i nemysliteľné zvrhlosti a zvrátenosti mravne úplne skazených ľudí je navyše – odhliadnuc aj od samotnej mravnej stránky – úplne nespôsobilá stať sa integrujúcou silou spojujúcou všetkých, alebo aspoň väčšinu členov ľudskej spoločnosti v ich spoločenských úkoloch a cieľoch rodinného života na ktorých závisí zdravá prirodzená reprodukcia ľudstva a budúcnosť národa. Takto chápaný ”politický pluralizmus”, ktorého podstata spočíva v totálnej negácii akéhokoľvek mravného zákona v konečnom dôsledku nutne môže smerovať k úplnému rozkladu mravnej integrity celého národa, a postupnému – generačne podmienenému - úplnému vyhynutiu ľudstva.

Preto zdravé súžitie muža a ženy v riadnom manželskom zväzku v rámci sociálnych vzťahov rôznorodých ľudí či uskupení a budúcnosť národa si vyžaduje v každej normálnej spoločnosti zrozumiteľne definovaný mravný úzus, podľa ktorého sa má žiť, a ktorý by mal stáť nad všetkými politickými ideológiami a krátkozrakými egoistickými záujmami jednotlivých politických strán. Táto spoločná základňa môže byť založená iba a len na spoločných mravných a etických hodnotách. A preto pluralizmus jednotiaci, a teda nie rozkladajúci, potrebuje jasne stanovený mravný rámec, ktorý bohužiaľ demokracia sama o sebe nie vždy je schopná garantovať, od ktorého by sa však zdravý štát v záujme svojej budúcnosti nikdy nemal dištancovať.

V každej životaschopnej liberálnej a pluralitnej demokratickej spoločnosti – ktorá chce mať budúcnosť – musí byť jadrom jej zákonov vytváraných parlamentnou diskusiou, od vôle poslancov úplne nezávislý a všeobecne prijatý morálny kódex nezmeniteľných mravných a etických hodnôt. Bez neho hrozí každej spoločnosti úplná degenerácia, možno dokonca aj v podobe nejakého skryte totalitného zriadenia, kedy niekoľko málo jedincov zvolených do parlamentu začne vyhlasovať nemravné a zvrhlé zákony priečiace sa základným ľudským právam, Desatoru Božích prikázaní, prirodzenému právu a mravnému zákonu neskazeného ľudského svedomia. Pre príklady nemusíme do histórie chodiť príliš ďaleko…

Doktrína takzvaného právneho pozitivizmu, ktorú praktikujú novodobé liberálne demokracie, popierajúce existenciu na parlamentu nezávislého morálne – etického rámca a tiež na ľudskej vôli nezávislého mravného poriadku, ktorý je človeku Bohom daný z podstaty jeho čistej prirodzenosti a neskazeného mravného svedomia, môže táto absencia akýchkoľvek mravných a etických hodnôt ľudstvo priviesť priamo k neopísateľnému nešťastiu. Veď z princípu podobného právneho pozitivizmu vychádzal aj právny systém Hitlerovej Tretej ríše, kde boli práve v duchu právneho pozitivizmu v súlade s platným zákonom neľútostne vraždení zdravotne postihnutý ľudia, skutoční či zdanliví politickí oponenti, katolíci, Židia, Rómovia, Slovania atd.

Zrušenie rámca objektívnych morálne – etických hodnôt a mravného poriadku totiž zákonite vedie k úplnej morálne – etickej anarchii a dáva priestor všemožným druhom právnych, spoločenských a politických manipulácií.

Tieto Bohom nám dané a od akejkoľvek ľudskej moci nezávislé morálne – etické zásady a mravné normy by mali byť prijímané ako celkom samozrejmé, ktoré nepotrebujú byť ničím motivované, tak ako tomu je (či eventuálne ešte donedávna tomu tak bolo) napríklad u siedmeho Božieho prikázania ”Nepokradneš!”

Takéto stručné, základné ustanovenia pochádzajúce priamo od Boha a nezávislé na ľudských inštanciách, chrániace dôstojnosť človeka, jeho základného práva na život platiaceho od počatia po prirodzenú smrť, chrániace manželstvo ako trvalý zväzok muža a ženy, chrániace rodinu ako jediné prirodzené spoločenstvo, ktoré rozhoduje o fungovaní a rozvoji spoločnosti, takéto nariadenia by mali byť opornými stĺpmi všetkých demokratických štátov, aby sa stali východiskovým bodom pre všetky ostatné zákony vznikajúce v týchto krajinách.

Tieto základné na súkromnom názore zákonodarcov nezávislé mravné hodnoty, programovo spochybňované liberálnymi politikmi a ich novinármi, v skutočnosti však nijako tento správne chápaný pluralizmus neobmedzujú, práve naopak – tieto mravné hodnoty prijatím za hodnoty nemenné by tento zdravý pluralizmus iba upevnili, práve tak, ako aj upevňujú mravne zdravú demokraciu. Po celé tisícročia ľudská spoločnosť existuje a nezanikla práve vďaka nim. Pritom samotné mravné hodnoty ľudská spoločnosť sama nevytvára, pretože takýto úkol je pre demokraciu, odkázanú na ľubovôľu náladových voličov, neuskutočniteľný.

Všeobecná korupcia, bezbrehý egoizmus divokého kapitalizmu, všadeprítomná nepoctivosť v biznise, slabosť zákona stojaceho proti bezuzdnej zločinnosti vrážd nenarodených detí - potratov, eutanázií, homosexuality, nemorálnych genetických pokusov, tunelovanie cudzieho majetku najhrubšieho zrna, lúpeží, krádeží, vydierania, pašovania drog a takzvaného bieleho mäsa, prostitúcie a všetky možné i nemožné podvody, nepravdivé osočovania a všemožné iné – z hľadiska prirodzeného práva – odsúdeniahodné zvrhlé zločiny sú výsledkom podkopávania morálnych základov dnešných demokratických spoločnosti, ktoré sa ľahkovážne zbavili kompasu Božieho zákona a prirodzeného mravného poriadku.

Opätovne sa potvrdzuje myšlienka, že prapríčina politických, spoločenských, ekonomických, ekologických a mnohých iných problémov tkvie v kríze morálky dnešnej spoločnosti, ktorá pramení z prežívanej krízy kresťanskej viery. Vidíme to ostatne dostatočne zreteľne aj v našej vlasti…

Aktivity človeka našej doby disponujúceho obrovskými vedomosťami a technológiami, ktoré ďaleko presahujú priemernú ľudskú predstavivosť, môžu ľudstvu priniesť mnoho dobrého, ale tiež ho môžu priviesť do záhuby, ak vypudí zo svojho života Boha, ako sa to dnes bohužiaľ vo veľkej miere často deje.

Ja osobne sa síce spravidla na žiadnu televíziu nikdy nepozerám a žiadny rozhlas nikdy nepočúvam, avšak v roku 2006 keď som vďaka pozvaniu a darovanému cestovnému lístku bol na jednej prednáške kúsok za českou štátnou hranicou v zahraničí, som sa zo zvedavosti výnimočne predsa len raz pozeral na ich televíziu, aby som sa presvedčil či je mravnejšia než televízia česká alebo slovenská. A len tak mimochodom jedna vec mňa veľmi upútala! Videl som koniec amerického filmu ”Darca”, ktorý bežal na prvom programe ich televízie, čo bol film o fiktívnych transplantáciách hláv a neblahých dôsledkov, ktoré z takéhoto podniku plynú, sa objavil ako akési memento citát Richarda Lewisa. Šlo o zúfalý výkrik muža zamýšľajúcemu sa nad tým, čo môže spôsobiť vedecké bádanie zbaveného etického rozmeru (približný preklad do slovenčiny): ”Čo sa s nami stane, keď sa náš osud namiesto v rukách Božích objaví v tých ľudských?!”

My kresťania si tento výrok môžeme aplikovať na našu situáciu: Čo sa s nami stane, keď sa náš osud ocitne v rukách teroristov, ateistov, nenávidiacich Boha a kresťanstvo, nikomu sa nezodpovedajúcich intelektuálov alebo egoistických a totálne skorumpovaných vysokých štátnych i samosprávnych úradníkov, politikov a im oddaných médií?! Čo sa s nami stane?!

A čo sa týka pluralizmu, tak v celej rade prehnitých liberálnych režimov funguje iba ako skarikovaná a spotvorená napodobenina. Vo všetkých vyspelých ekonomikách Západu drvivá väčšina ľudí nemá vôbec žiadny vplyv na verejný život vo svojej vlasti a zároveň aj úplne nulovú šancu sa aspoň nejakého sebemenšieho vplyvu dobrať. Prakticky na všetkých úrovniach verejnej správy sú takmer všade u moci mocné byrokratické štruktúry buržoáznych plutokratov (v Slovenskej republike a Českej republike sú to navyše často bývalí eštébáci!!), vplyvné a dokonale zorganizované záujmové zoskupenia feministiek a homosexuálov mohutne podporované všetkými možnými i nemožnými masmédiami, a disponujúce až rozprávkovo bohatým kapitálom, ako i vládnuce liberálne politické strany, ktoré svoj politický vplyv založili na brutálnom zastrašovaní a terorizovaní celej spoločnosti, vydieraním, niekedy dokonca i na politicky motivovaných vraždách svojich oponentov, vždy však ale tiež na ”kupovaní” si poslancov od opozície, všeobecnej korupcii a všadeprítomnej orwelovskej masmediálnej propagandy lži a nenávisti.

Všetky tieto prehnité buržoázne strany, frakcie, kliky, všetky tieto zločinecké mafiánske spolky a koncerny veľmi často s tichým súhlasom polície, štátnych zástupcov, justície i celej vlády tunelujú štátny, krajský či obecný majetok do svojich vlastných vreciek, či v prospech svojich súkromných firiem, paralyzujú možnosti akejkoľvek spolupráce v rámci verejnosti a za chrbtom verejnosti sa ľuďom smejú do tváre a zaoberajú sa svojimi osobnými ideologickými, politickými a ekonomickými záujmami, a zneužívajú políciu a orgány činné v trestnom konaní na teror proti každému, kto si dovolí upozorniť na tieto zločiny, alebo vyjadriť akýkoľvek nesúhlas s vládnucim režimom.

Všetky tieto prehnité buržoázne režimy dôsledne uvádzajú do života heslá prameniace v takzvanej osvietenskej ateistickej filozofii, usilujúce o úplnú dechristianizáciu sveta a o vznik stopercentne ateistických štátov a spoločnosti.

Celé toto ich mrzké úsilie sa točí okolo tejto jedinej požiadavky. Tím je vymanenie človeka spod sebemenšieho vplyvu náboženstva, a to najmä vymanenie človeka spod sebemenšieho vplyvu katolíckeho náboženstva, ako aj od morálky odvolávajúcej sa na Boha. Už dlho sa tento dechristianizačný program realizuje s nebývalou precíznosťou v mnohých krajinách, pekne krôčik po krôčiku. Deje sa tak za pomoci politickej moci, ktorú si jej predstavitelia sami zaistili prostredníctvom všemocných médií, ovládaných parlamentov (a taktiež aj škôl) a zákonov vychádzajúcich z týchto parlamentov, a to tak nemravných zákonov, ako je napríklad ničím nespútané vraždenie nenarodených detí potratmi, eutanázie, homosňatky alebo zločinné genetické pokusy na ľudských embryách.

Ako som už o tom hovoril, tieto inštitúcie sa v mene pre nich tak veľmi výhodného právneho pozitivizmu, ktorý im vydávanie podobných nemravných zákonov umožňuje, tvrdošijne bránia tomu, aby sa napríklad v preambule euroústavy objavila hoc i len sebemenšia zmienka o Bohu, alebo o kresťanstve, pretože by to narušovalo ich ateistickú víziu skutočnosti, človeka a budúcej Európy. Bez sebemenších pochybností budú tento ateistický pohľad na svet vyššie zmienené sily presadzovať všade tam, kde sa dostane nejaká krajina do sféry ich vplyvu.

Svet potrebuje skutočný pluralizmus, ktorý nespočíva v pseudopluralizme skarikovaného a zmanipulovaného sveta orwelovsky všemocných buržoáznych masmédií spojených s dokonalým praním mozgov ľudí prostredníctvom propagandy vládnuceho režimu, kapitálu včítane peňazí z organizovaného zločinu, samotným buržoáznym režimom organizovaného zločinu a mafií, spoločenského a politického vplyvu svobodozednářských či slobodomurárských lóž. Svet potrebuje skutočný pluralizmus, ktorý nepripúšťa totálnu nadvládu perfektne zorganizovanej, extrémne bohatej a politicky mimoriadne vplyvnej menšiny homosexuálov, feministiek a buržoáznych byrokratických plutokratov.

Svet potrebuje taký pluralizmus, ktorý nepripúšťa ničím nehatený spoločenský darwinizmus, ktorý má vinu na tom, že stamilióny a stamilióny sociálne slabších a chudších ľudí sa dnes stávajú sociálne slabšími, chudobnejšími, pauperizovanejšími, zatiaľ čo tá početne nepatrná hŕstka extrémne bohatých a silných sa stáva ešte bohatšia a ešte silnejšia.

Pravý, autentický pluralizmus je schopný chrániť spoločnosť pred morálnym relativizmom a nihilizmom, ako aj pred mravným rozkladom, pretože je to práve tento morálny relativizmus a nihilizmus, ktorý súčasnú spoločnosť najviac ohrozuje, a to až do takej miery, že hrozí úplný rozklad mravnej integrity spoločnosti a postupný – generačne podmienený – zánik celého ľudstva.

Pravý, autentický pluralizmus má svoj pôvod v kresťanstve. Pravý, autentický pluralizmus svoj prvopočiatok nachádza u samotného Ježiša Krista Boha Spasiteľa a Vykupiteľa, ktorý vzájomne od seba odlišuje veci Božie a veci cisárove, tj. veci svetské. A toto postupuje ďalej aj celým stredovekom a jeho dôsledným vzájomným rozlišovaním pápežskej a cisárskej moci. Nakoniec to svojím spôsobom pokračuje aj v katolíckej reformácii, napríklad v znamenite šľachetnom postoji poľského kráľa Žigmunda Augusta, ktorý sa vzoprel proti protestantskou reformáciou na západe prinesenému novému právnemu pravidlu ”Cuius regio, eius religio” – ”Koho zem, toho náboženstvo”, ktorým po vystúpení heretika Martina Luthera či heretika Jána Kalvína vtedajšia protestantská šľachta tak hanebne znásilnila svedomie ”svojich” pôvodne katolíckych poddaných, a vnútila im svoje nové heretické protestantské náboženstvo. Poľský kráľ Žigmund August na margo poddaných podliehajúcich jeho moci otvorene povedal: ”Nie som pánom vášho svedomia” – a toto presvedčenie z moci svojho kráľovského úradu aj uzákonil!

Pravý, autentický pluralizmus vyrastá z objektívne existujúceho nemenného základu, ktorý predstavoval a predstavuje Boží a prirodzený mravný zákon a neotrasiteľné presvedčenie o objektívnej a absolútnej platnosti pravdy a dobra.

Súčasný, stále viac a viac sa šíriaci takzvaný postmodernistický pluralizmus, ktorý šírením svojho skazonosného mravného relativizmu a chaosu zdanlivo akoby priznáva pravdu všetkým a na oko zdanlivo akoby usiluje o dobro všetkých, však vo svojej podstate je baranidlom proti kresťanstvu, ktoré mocným papaláškam a papalášom tohoto sveta slúži ako hanebný nástroj dechristianizácie národov, a nahradeniu stále zúrivejšie napádaného judeokresťanského mravného ideálu naprosto lživým a pokryteckým ideálom údajnej politickej korektnosti a tolerancie. Toto sú jeho údajne fundamentálne prvky, zatiaľ čo všetko ostatné je údajne vraj iba subjektívne, individuálne a relatívne – včítane etiky, morálky, mravov, poctivosti, čestnosti a slušnosti!

Ich orwelovskou masmediálnou propagandou takto zmanipulovaných ľudí, ktorých v podstate okrem toho, že sa všemocným propagandistickým manipulátorom podarilo dokonale vyprať ich mozgy a zbaviť ich tak akéhokoľvek skutočne samostatného myslenia, uvažovania a premýšľania v skutočnosti ináč nespojuje absolútne nič takého, čo by azda úplne všetci mali spoločné: nespojuje ich ani nejaká spoločná viera, ani nejaký spoločný rozum, ani nejaká spoločná pravda, ani nejaké spoločné dobro, ani nejaký spoločný záujem, ani nejaká spoločná pozitívna idea – proste vôbec nič!

Všetko čo v minulosti tvorilo morálnu integritu spoločnosti je odrazu týmto skazonosným morálnym relativizmom spochybnené, takže už údajne vraj nič nie je nemravné…

V tejto súvislosti by som chcel pripomenúť slová pápeža Jána Pavla II. (pápežom bol v rokoch 1978 – 2005), ktoré povedal v jednom príhovore k veriacim v roku 2002 v Castel Gandolfo. Pápež Ján Pavol II. vtedy povedal (približný preklad do slovenčiny): ”Namiesto pravej viery sa dnes rozšírilo nejasné a k ničomu nezaväzujúce pojatie viery, ktoré sa veľmi rýchlo premieňa v agnosticizmus alebo praktikovaný ateizmus.”

Za tejto situácie sa domnievam, že by sme my kresťania v tejto ťažkej situácii nemali zbytočne experimentovať či pokúšať sa vymýšľať niečo úplne nového, ale vsadiť na osvedčené metódy našej sebaobrany z dôb minulých, a konkrétne v tomto prípade mám na mysli sebaobranu typu ”korytnačka” (po česky: korytnačka = želva), ktorá sa nám už tak veľmi osvedčila v samotnom Ríme v prvých storočiach po Kristovi v časoch krutých prenasledovaní kresťanov predtým, než v roku 313 bol cisárom Konštantínom vydaný Milánsky edikt.

V konkrétnej podobe by som si v prípade nás kresťanov, či prípadne aspoň nás katolíkov našu sebaobranu typom ”korytnačka” v súčasnej modernej dobe predstavoval asi približne tak nejako, že by napríklad naša Katolícka cirkev ústami svojho najvyššieho učiteľského úradu Cirkvi nekompromisne zavrhla akékoľvek formy pluralizmu v záležitostiach náboženských, a ľuďom unaveným obklopujúcim ich všadeprítomným morálnym relativizmom a mravným chaosom predkladala najmä vo veciach viery a morálky, ale v podstate i vo všetkom ostatnom úplne jednoznačné doporučenia smerujúce k redukcii rôznorodostí náboženského života zavedením jednotných, overených, osvedčených a obligatórne záväzných pravidiel života.

Ako konkrétny príklad by som si v tejto súvislosti dovolil menovať napríklad aj verejnosti veľmi známu sektu Svedkov Jehovových. U Svedkov Jehovových s ich ariánskou kristológiou, a vôbec ich celkove úplne heretickou teológiou síce v žiadnom prípade osobne nemôžem súhlasiť, to však ale nič nemení na tom, že je mi veľmi sympatický ich dôsledne prísny disciplinárny rámec, ktorý veľmi dokonale bráni kontaminácii ich náboženskej spoločnosti všelijakými rozkladnými silami, mravne zvrhlými jedincami a inými nespoľahlivými elementmi. A ak som zmienil Svedkov Jehovových, urobil som to iba preto, že ich pozná, prípadne už o nich aspoň počulo veľké množstvo ľudí. V skutočnosti ja osobne poznám najmä v Spojených štátoch amerických ešte aj niekoľko iných siekt, ktoré sú početne ešte menšie ako sú napríklad Svedkovia Jehovovi, a nielen menšie, ale taktiež aj svoj disciplinárny rámec majú ešte prísnejší než majú Svedkovia Jehovovi, v dôsledku čoho je len prirodzené, že v otázke ”mravnej disciplíny” sú mi tieto sekty ešte sympatickejšie než sú samotní Svedkovia Jehovovi.

Navyše ak ešte k tomu vezmem do úvahy tú skutočnosť, že oni nielenže sa podobne ako ja nikdy nepozerajú ani na televíziu a ani nepočúvajú rozhlas, ale dokonca sú ešte odo mňa oveľa lepší v tom zmysle, že nikdy nečítajú ani žiadne noviny ako ani žiadnu inú periodickú či neperiodickú tlač, respektíve jediné čo čítajú je Biblia a tlačoviny, ktoré vydáva ich vlastná sekta, v dôsledku čoho musí tamojší režim, politici a im slúžiaci vlastníci propagandistických masmédií z nich byť úplne na mŕtvicu od zúrivosti, pretože nemajú šancu vyprať im ich mozgy rovnakým spôsobom, ako vypierajú mozgy prakticky všetkým ostatným občanom, a preto sa niet čomu čudovať, že sa týchto nezávisle mysliacich ľudí vládnuca veľkoburžoázia veľmi bojí, pretože títo slobodomyseľní ľudia navzdory všetkému manipulačnému úsiliu masívnej propagandy režimu zostávajú úplne slobodní a prakticky nijako nedotknutí od moci orwelovskej masmediálnej propagandy režimu jednoducho preto, že oni absolútne všetky médiá mimo ich vlastnej sekty dôsledne bojkotujú, ignorujú.

To moja maličkosť o sebe bohužiaľ rozhodne povedať nemôže. Ja občas v rôznych knižniciach (po česky: knižnica = knihovna) čítam dennú periodickú tlač, a preto je jasné, že aj moje myslenie je v určitých oblastiach do istej miery manipulované zo strany vládnuceho režimu. Zaplať Pán Boh ale už i tá skutočnosť, že si tento fakt určitého zmanipulovania niektorých mojich názorov (hoc i síce neviem ktorých) uvedomujem, ba dokonca som i schopný túto skutočnosť si sám sebe pokorne priznať dokazuje, že sa urodzeným dámam papláškam a pánom paplášom tam hore ešte nepodarilo svojou propagandistickou mašinériou dokonale vyprať môj mozog a tým úplne zbaviť ma akéhokoľvek samostatného myslenia, uvažovania a premýšľania, ako sa to im už podarilo voči miliónom ostatných svojich poddaných, ktorí v dôsledku toho keď rozprávajú napríklad o politike či podobných veciach, tak iba nekriticky takmer ako magnetofónová páska opakujú propagandu vypočutú z televízneho a rozhlasového spravodajstva či prečítanú z novín, a to včítane aj zdravému ľudskému rozumu často úplne priečiacej sa, odporujúcej absurdnej terminológie a frazeológie ako sú také bláboly ako napríklad: ”srbský ultranacionalisti”, alebo ”septembrový teroristický útok na USA” atd. A ešte navyše si pri tom títo úbožiaci s orwelovskou propagandou režimu totálne vypraným mozgom o sebe myslia, že údajne vraj majú nejaké svoje vlastné názory!

Ale čo je najsmutnejšie – a to bolo vlastne tiež zámerným cieľom režimu – títo zmanipulovaní úbožiaci sú úplne netolerantní, voči akýmkoľvek názorom, ktoré sa čo i len málo odchyľujú od tých názorov, ktoré im ako svoje ”neomylné pravdy” predkladá vládnúci režim, v dôsledku čoho, najmä na Internetu s fanatickou nenávisťou zúrivo napádajú všetky tieto názorovo odlišné webové stránky a ich autorov. A pre režim je masívne nasadenie týchto svojich masívnou propagandou zmanipulovaných bábok oveľa výhodnejšie než jeho priame represie voči odlišne zmýšľajúcim občanom, pretože sa opäť prejavuje pravdivosť poznania, že ”tisíc krát opakovaná lož sa stáva pravdou”, v dôsledku čoho presila stoviek či tisícok nenávistných webových stránok a podvrhnutých takzvaných diskusných fór útočiacich proti jediným od režimu a jeho propagandy nezávislých webových stránok vytvára dokonalú ilúziu, že sa v prípade takto napádaných webových stránok a ich autora údajne vraj jedná o také webové stránky, ktoré sú údajne vraj nepravdivé, netreba ich vôbec čítať, čím sa skutočne aj nechá ovplyvniť množstvo najmä menej inteligentných ľudí, ktorí ľahšie podliehajú sugescii okolia, a skutočne tak tieto od režimu a jeho ideológie nezávislých webových stránok čítať nebudú, čím vlastne režim vo svojom úsilí totálnej kontroly myslenia ľudí dosiahol to, čo sledoval.

Ak sa opäť vrátim k morálke, vzhľadom k tomu že priama negácia morálky by bola pre vládnuce papalášky a papalášov dosť zložitá, usilujú sa ju spochybniť naznačovaním, že je údajne vraj nemoderná, zastaralá, svätuškárska a podobne. A tento morálny relativizmus a chaos im aj prináša očakávané ovocie. Navyše podobné údajne vraj ”moderné” myslenie nie je iba záležitosťou čisto západného sveta. Vďaka ich všemocným médiám a filmom, vďaka osobnostiam starostlivo vybraným preniká bohužiaľ tento mravný odpad a marazmus postupne do myslenia ľudí žijúcim aj v treťom svete.

Ale aj k tým najmenším a najobyčajnejším ľuďom žijúcim i v Slovenskej republike a Českej republike, ku ktorým sme najmä my obyčajní kresťanskí pustovníci rôznymi spôsobmi poslaní, a poslaní aj tam, kam sa bežný katolícky kňaz iba zriedkakedy v rámci svojej duchovnej pastorácie dostane, aby sme aj v týchto rôznorodých prostrediach všedného ľudského života obyčajných ľudí v rámci svojich možností a konkrétnych podmienok hlásali všetkým ľuďom dobrej vôle nemennú a vždy aktuálnu pravdu Kristovej radostnej zvesti, aby sme povzbudzovali ich vieru v Ježiša Krista Boha Spasiteľa a Vykupiteľa, aby sme aj my svojím malým príspevkom svojej osobnej obeti a snaženia spolupomáhali náš ľud morálne uchovať a posilovať jeho pravú vieru, ktorú sa naši nepriatelia – hoci im chýbajú akékoľvek logické argumenty – tak sa aj tak úporne usilujú zničiť našu morálku a potom aj samotnú vieru aspoň všelijakým relativizovaním všetkého možného aj nemožného.

Každý skutočný veriaci, a najmä tiež každý kresťanskí pustovník by mal v tomto svete sužovanom toľkými bolesťami, utrpením a strádaním obyčajných ľudí prijať postoj služobníkov. My pustovníci vieme to veľmi dobre všetci, že náš svet príliš často blúdi a vzďaľuje sa tak od Boha, zmieta sa v pocitoch nespravodlivosti, v záchvatoch hnevu a nenávisti, pričom vedome či nevedome Boha ešte stále hľadá. Túži totiž po pravde, spravodlivosti, slobode, milosrdenstve, láske a svätosti, ktoré sú od Boha.

K tejto službe dnešnému tápajúcemu človeku potrebuje náš Pán Ježiš Kristus Boh Spasiteľ a Vykupiteľ mať na zemi okrem pravidelnej cirkevnej hierarchie pozostávajúcej z biskupov a kňazov – doslova ako potrebuje človek k životu vzduch – tiež aj svätých, múdrych, milosrdných a rozvážnych kresťanských pustovníkov žijúcich v celibáte a svätej panickej či panenskej čistote, proste takých kresťanských pustovníkov, ktorí úprimne majú radi ľudí, a pritom sú úplne imúnni proti akémukoľvek pokušeniu predstavovanom peniazmi, mocou, pýchou, ľahkomyseľnosťou či akoukoľvek telesnou žiadostivosťou.

Náš Pán Ježiš Kristus Boh Spasiteľ a Vykupiteľ potrebuje mať tu na zemi práve takýchto pustovníkov, ktorí neprestanú vyhľadávať stratené duše. Ale toto bude iba vtedy, ak my kresťanskí pustovníci všetci práve takýmito pustovníkmi aj naďalej zostaneme.

My kresťanskí pustovníci toto svoje poslanie na zemi kvôli ktorému vlastne vôbec na zemi žijeme v plnej miere môžeme naplňovať iba vtedy, keď o Bohu na Internetu ako aj inde budeme nielen písať a hovoriť, ale keď s Ním budeme v ustavičnom dialógu skrze modlitbu; ak budeme si každý deň dôsledne uvedomovať, že nestačí evanjelium iba poznať, ale že máme evanjelium aj dôsledne žiť a praktikovať vo svojom živote. My kresťanskí pustovníci zmysel svojho života, kvôli ktorému tu na zemi vlastne vôbec žijeme budeme môcť v plnej miere plniť iba ak budeme takými hlásateľmi Kristovej radostnej zvesti, ktorí dokážu zlúčiť svoje obsiahle vedomosti a sociálne postavenie pustovníka s osobnou svätosťou kresťanského pustovníka; keď budeme aktívnymi indikátormi transcendentnej skutočnosti, živými dôkazmi o existencii Boha, ktorý je Láska, Pravda a Múdrosť, a teda aj Cesta, Pravda a Život! Iba tak môže kresťanský pustovník na konci svojho života s kľudným svedomím povedať, že svoj život na tejto zemi nežil nadarmo.

Dňa 28.1.2009 napísal pustovník a Váš spolubrat v Kristu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

14./Koho slobodní murári či česky svobodní zednáři považujú za ideálneho slobodného murára či česky svobodného zednáře.

Z hľadiska slobodomurárov či svobodných zednářů ideálnym uchádzačom na prijatie je taká žena či taký muž, ktorý je fanatický ateista z celej duše nenávidiaci kresťanstvo a kresťanské mravné hodnoty a so satanistickou oduševnenosťou nadšene propagujúci potraty, eutanáziu, homosexualitu a ostatné podobne zvrátené a zvrhlé nemravnosti, a ktorý je navyše militantný feminista a ultraliberálne zmýšľajúci plutokrat zastávajúci ekonomické záujmy tých najbohatších spoluobčanov našej planéty.

Od záujemcu túžiaceho stať sa slobodným murárom či česky svobodným zednářem sa očakáva, že zastáva stanovisko úplného zrušenia akéhokoľvek vyučovania náboženstva ako aj akéhokoľvek vyučovania etiky, pretože náboženstvo a aj etika sú vraj iba výlučne súkromnou vecou každého občana. Ďalej sa má na základných školách v širokej miere vyučovať, najlepšie vraj každý deň jednu vyučovaciu hodinu takzvaná sexuálna výchova a to i so sexuálnym správaním a najmä vraj nediskriminačným spôsobom. Tento takzvaný nediskriminačný spôsob výučby znamená, že vyučovaniu detí homosexuálnemu sexuálnemu správaniu musí byť venované minimálne toľko priestoru, ako vyučovaniu heterosexuálnemu sexuálnemu správaniu. Ďalej sa majú deti učiť občiansku výchovu, v rámci ktorej sa majú naučiť, že homosexualita, potraty, eutanázia, predmanželský sex a rozvody sú vraj úplne normálna vec a preto vraj tu nie je žiadny dôvod k nejakým výčitkám svedomia. A každý kto si myslí niečo iného je vraj hlúpy a zaostalý. A zaostalý hlupáci sú vraj aj tí, čo chodia do kostola, čo dávajú krstiť svoje deti, čo veria v Boha…atd. Mimo základnej školy, tj. všetky učňovské školy, stredné školy gymnáziá i vysoké školy - snáď iba azda s výnimkou nejakých policajných a vojenských škôl – majú byť plne platené zo školného od tých, čo na nich študujú, alebo sa na nich učia. Ak budova školy je historicky cennou budovou, štát maximálne čiastočne bude prispievať iba na údržbu tejto budovy ako štátom uznanej historickej pamiatky, ináč ale všetky platy učiteľov a ostatných pracovníkov školy plus všetky ostatné náklady školy a štádia či učebného pomeru budú hradené výlučne iba zo školného tých ktorý študujú či učia sa, pričom toto školné musí byť tak vysoké, aby i po úhrade týchto vyššie spomenutých nákladov ešte vytvorilo pre zakladateľa školy primeraný slušný zisk, ktorý by mu umožnil prípadné ďalšie investície. Tieto školy budú súkromné alebo štátne. Cirkevné školy však vraj budú úplne zakázané, pretože náboženstvo je vraj súkromnou vecou občana a preto sa vraj cirkvi a náboženské spoločnosti nemajú nijako zasahovať do oblasti školstva. (Volne preložené z angličtiny do slovenčiny cca ”Školstvo slobodné”. Neformálny informačný materiál koordinačného centra).

 

15./Môj návrh na úplne nový projekt ekumenickej spolupráce medzi rôznymi cirkvami a náboženskými spoločnosťami.

A práve toto mňa dokonca priviedlo k myšlienke úplne nového projektu ekumenickej spolupráce medzi jednotlivými cirkvami a náboženskými spoločnosťami, ktorá by už nebola budovaná na nejakej blízkosti či dokonca príbuznosti vo vieroučných otázkach, ale ktorá bez ohľadu na vzájomnú blízkosť či vzdialenosť medzi jednotlivými rôznymi cirkvami a náboženskými spoločnosťami vo vieroučných otázkach, by – pri naprostej ignorácii vzájomných vieroučných rozdielov – bola utváraná na platforme spoločného vyznávania spoločných mravných hodnôt, ktorými sú spoločné odmietanie úplne všetkých homosexuálnych zvrhlostí a takzvaného ”registrovaného partnerstva” homosexuálov , ako aj spoločné odmietanie aj ostatných zvrhlostí či zvrhlých ideológii, hlavne spoločné odmietanie: pedofilie, feminizmu, potratov, eutanázie, rozvodov manželstva, nemanželského sexu, ako aj predmanželského sexu, antikoncepcie, pornografie, reklám na drogy, cigarety, tabak, tabakové výrobky, alkohol, alkoholické nápoje, používania vulgárnych výrazov, ktoré tematicky pochádzajú z pohlavnej oblasti; ďalej kategorické odmietanie všetkých urážok, vysmievania sa či ideologického spochybňovania ideálov zachovávania celibátu, panictva a panenstva ľudí, ktorí celibát, panictvo a panenstvo zachovávajú; ďalej odmietanie akéhokoľvek obmedzovania slobody náboženstva tých cirkví a náboženských spoločností, ktoré vyznávajú vyššie uvedené mravné hodnoty plus taktiež aj odmietanie hanobenia, vysmievania sa a urážania u týchto cirkví a náboženských spoločností ich viery, morálky, morálnych hodnôt či ich náboženských predstaviteľov.

Kto by sa o tomto o odstavec vyššie popísanom novom ekumenickom projekte - ktorý za kľúčovú nepovažuje formálnu vieru, ale za kľúčové považuje spoločné vyššie uvedené mravné hodnoty a ich obranu – chcel dozvedieť viacej, tomu doporučujem prečítať si v češtine prácu ”Ekumenismus či Ekumenizmus. Návrh na nový ekumenický projekt”, ktorá sa nachádza na mojich náboženských webových stránkach o Bohu a viere rámci cyklu ”Ekumenismus či ekumenizmus. Ekumenické hnutí - příspěvky určeny k podpoře a rozvoji ekumenického hnutí” na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Memorandum.htm

 

16./Keby nebol dovolený rozvod – nemohli by osamelé matky vychovávať z chlapcov homosexuálov.

Často to nie je ”vinou” otca – ak vôbec môžeme toto slovo ”vina” použiť – že chlapec nepociťoval záujem z jeho strany. V prevažnej miere totiž osobou, ktorá chcela rozbiť svoje manželstvo a preto podala návrh na rozvod svojho manželstva bola žena a nie muž.

Taktiež feministický režim a jeho ešte sfeminizovanejšie súdy muža ako otca detí v týchto prípadoch spravidla odoženie preč od jeho vlastných detí. A matky svojvoľne bránia styku otcov s vlastnými deťmi, pričom polícia feministického režimu to obvykle odmieta akokoľvek riešiť, a u občianskoprávnych súdov táto protiprávna činnosť matiek neoprávnene brániacich styku otca s ich deťmi má takmer vždy bezmedznú tichú podporu zo strany sudkýň – feministiek, ktoré úmyselne nepojednávajú a umelo preťahujú súdne konanie, a aj keď muž – otec podal na súd nejaký občianskoprávny návrh, tak mu odpoveďou bol vždy mnohoročný, ale i desať či viac trvajúci ”múr mlčania a nečinnosti”, a tento ”múr mlčania a nečinnosti” trval až do tej doby, kým jeho dieťa nedosiahlo osemnásť rokov, kedy už bezpredmetným sa stal mužov návrh, a preto bol súdom potom už úplne zmetený zo stola.

A tento mnohoročný, desať či viac trvajúci ”múr mlčania a nečinnosti” nijako nenarušilo ani masívne bombardovanie rozličnými sťažnosťami na nečinnosť súdu či na prieťahy v súdnom jednaní, ktorými dotyčný nešťastný muž - otec a jeho advokáti bombardovali dotyčnú predsedkyňu súdneho senátu, či predsedu alebo predsedkyňu dotyčného súdu, neskôr aj ministerstvo spravodlivosti ako kontrolný orgán v oblasti justície a nakoniec písali podanie až do Štrasburgu k Európskemu súdu pre ľudské práva.

A matka tak bez prítomnosti manžela a otca detí úplne nerušene mohla (hoc i si toho asi sama nebola vedomá - nečinila tak pravdepodobne úmyselne) vychovávať zo svojho syna homosexuála.

 

17./Keď už súdy robia to odporné hajzlovské svinstvo, že rozvádzajú manželstvo, nech synov zverujú otcom!

Vážne manželské problémy a rôzne vážne nedorozumenia medzi manželmi sú prvým krokom, ktorý môže viesť k rozpadnutiu manželstva a rozvodu manželstva.

A teda ak už vôbec súd manželstvo rozvedie, tak by mal zásadne chlapcov zverovať do výchovy otcovi a dievčatá zas do výchovy matke. Iný postup by mal súd voliť výlučne iba v opodstatnených dôvodov, keď jeden z rodičov absolútne nie je vhodný k plneniu rodičovskej funkcie – čím rozumiem, keď jeden z rodičov je narkoman, notorický alkoholik, osobou zbavenou svojprávnosti, či osobou nachádzajúcou sa vo väzení; čo sú všetko prípady, keď takáto matka či takýto otec by mal byť v zmysle zákona o rodine zbavený rodičovskej zodpovednosti po dobu trvania týchto skutočností.

Pokiaľ však ale ide o rodičov, z ktorých obidvaja sú spôsobilý k výchove detí – respektíve ani jeden z týchto rodičov nebol súdne zbavený rodičovskej zodpovednosti – a súčasne aj obidvaja z týchto detí majú o túto výchovu záujem, potom nevidím absolútne žiadny spravodlivý dôvod pre to, prečo by malo dochádzať k sústavnej diskriminácii otcov detí, a deti byť zverované zásadne a prakticky takmer výlučne iba matkám.

Preto teda v prípade rodičov, ktorí sú obidvaja spôsobilý vychovávať svoje deti a súčasne obidvaja majú aj záujem o to, aby deti po rozvode boli zverené práve im; aby súdy keď už s vôle liberalistického režimu robia to odporné hajzlovské svinstvo, že vôbec rozvádzajú manželstvo a tým teda aj deti okrádajú o paralelné výchovné pôsobenie zo strany ich obidvoch rodičov, aby v týchto prípadoch faktického okradnutia detí o výchovu zo strany obidvoch ich rodičov aspoň postupovali v tom zmysle, že chlapcov budú zverovať do výchovy ich otca a dievčatá zas do výchovy ich matky.

Ak totiž dôjde ku zvereniu chlapcov do výlučnej výchovy matky alebo zas dievčat do výlučnej výchovy otca – zvyšuje sa tým výrazne nebezpečenstvo, že z týchto chlapcov matka hoc aj neúmyselne vychová homosexuálov, a podobne tak, že otec hoc aj tiež neúmyselne vychová z týchto dievčat lesbičky.

Isteže nepopieram, že v mnohých prípadoch aj osamotená matka vychová zo svojich synov normálnych heterosexuálnych mužov a práve tak aj v mnohých prípadoch osamotený otec zas vychová zo svojich dcér normálne heterosexuálne ženy, avšak riziko, že z týchto detí pri výchove chlapcov zo strany osamotenej matky bez otca budú vychovaní homosexuáli je obrovské, a zrovna tak je obrovské aj riziko, že výchovou dievčat zo strany osamoteného otca bez matky budú vychované lesbičky.

 

18./Případ zmanipulované údajně prý vraždy, v skutočnosti ale asi perzekuce s náboženským podtextem.

Dalším negativním vnějším impulsem zvyšujícím hmotnou nouzi je pak trestní čin, a to ať již skutečný, anebo pouze policií či státním zastupitelstvím uměle vykonstruovaný fiktivní trestný čin, který se buď vůbec nikdy nestal, anebo jehož pachatelem ve skutečnosti nebyl nikdo z jejich rodiny a příbuzenstva. V první řadě jsou zde časté politické anebo náboženské důvody a tedy politické či náboženské pronásledování ať již skutečných anebo pouze domnělých odpůrců vládnoucího režimu.

Pokud se třeba nějaký příbuzný skutečně z formálního hlediska výjimečně možná i dopustil nějakého jednání, které může vykazovat formální naplnění některé skutkové podstaty trestního činu, pak pokud nejde výslovně pouze o samotné politické či náboženské pronásledování, tak může jít o formální naplnění skutkové podstaty některého ať již majetkového anebo násilného trestného činu. Jedná-li se o formální naplnění skutkové podstaty nějakého majetkového trestného činu anebo i přestupku, tak toto protiprávní jednání dotyčného rodinného příslušníka, pokud se ho skutečně dopustil, bylo spácháno v krajní nouzi v důsledku velice špatné sociální situace a bídy ať již jeho samého, či jeho rodiny. Ačkoliv pozitivní právo tohoto ateistického světa a ateistické světské moci jakoukoliv krádež, a to dokonce i jakoukoliv krádež, které se dopustí někdo z Vás bezdomovců považuje vždy za protiprávní jednání; podle Božího zákona z vůle našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a veškeré přebytky bohatých patří podle přirozeného práva chudým.

Pokud se třeba nějaký příbuzný skutečně z formálního hlediska výjimečně možná i dopustil nějakého jednání, které může vykazovat formální naplnění některé skutkové podstaty násilného trestního činu anebo přestupku, pak pokud nejde výslovně pouze o samotné politické či náboženské pronásledování, tak ve skutečnosti se jedná pouze o sebeobranu a krajní nouzi v důsledku obranného jednání, které bylo vynuceno agresivním útokem útočníka proti příbuznému, který má mzdu, plat či důchod, anebo přinejmenším k pokusu či přípravě tohoto agresivního útoku.

Eventuálně může jít i o jiné případy, kdy rovněž ke spáchání žádného trestného činu nedošlo. Například nikdy nezapomenu na skutek, který se stal před více než dvaceti lety v Italské republice, respektive na ostrově Sicílie. Jistý hajzl, údajně prý ateista a stoupenec italské komunistické strany, který se teď již více než dvacet let smaží v pekle tehdy lstivě svedl a souložil s jistou sedmnáctiletou dívkou pocházející z hluboce věřící katolické rodiny, anebo možná dokonce ji i znásilnil. Z odstupem tolika let si to již přesně nepamatuji, a v podstatě je to i úplně jedno, v každém případě tak či onak tuto panenskou katolickou dívku touto přinejmenším nemanželskou souloží připravil o panenství a po spáchání tohoto hanebného zločinu se dokonce i kategoricky odmítl s touto sedmnáctiletou dívkou oženit. V důsledku všech těchto skutečností tohoto hajzla pak navštívilo pět bratrů dotyčné svedené nebo znásilněné dívky, aby si o této problematice v klidu podiskutovali.

Tito bratři, hluboce věřící katolíci přišli v klidu a míru si popovídat, zazvonili na dveře jeho bytu, a když jim dotyčný hajzl otevřel, tak ho poprosili, zda-li by směli jít na kus řeči dál. Dotyčný hajzl s tím plně souhlasil a pozval je do svého bytu. Avšak jen co tento hajzl opět zavřel dveře svého bytu a zamkl dveře a klíč si uschoval u sebe. Poté tento hajzl začal těmto bratrům svedené nebo znásilněné dívky hrubě nadávat, vyhrožovat a vysmívat se jim. Bratři chtěli odejít pryč, avšak tento hajzl je odmítal pustit. Bratři byli uvězněni v jeho bytě, přáli si dostat se ven, avšak to nebylo možné protože je tento hajzl odmítal pustit. Bratři ho velice prosili ať je pustí, on se tomu však jej chechtal, smál se jim do očí. Pak dokonce tento hajzl vytáhl nůž a začal bratrům vyhrožovat, že je zabije. Nakonec dokonce tento hajzl s nožem v ruce bratry agresivně fyzicky napadl. Situace byla mimořádně kritická, protože dveře byly zamčeny a vrahem napadeni bratři neměli kam utéci. Vypadalo to, že je všechny podřízne jako kůzlata. Naštěstí ale tento hajzl když bratry agresivně napadl s vražedným úmyslem chtěje je zabít, tak nějak jak se rozběhl, tak nějako uklouzl nebo tuším zakopl o okraj svého koberce (již si to přesně s odstupem dvaceti let nepamatuji ) a upadl, a přitom jak upadl, nešťastnou náhodou nějako padl na vlastní nůž, který se mu zapíchl do srdce a usmrtil ho. Obžaloba se chovala jako smečka krvežíznivých hyen, která již svoji kořist nepustí, a tvrdila před soudem že údajně prý to bylo jinak. Osobně nikdy jsem nezapochyboval ani nejméně o nevině těchto pěti chlapců, kromě toho navíc demagogie obžaloby byla přinejmenším mně osobně již první pohled zcela průhledná jako směs vykonstruovaných lží a nesmyslů. Ačkoliv obžaloba neposkytla jediný věrohodný důkaz, soud bratry nespravedlivě odsoudil. Vychytralou demagogií se obžalobě podařilo soudce totálně poplést a dezorientovat jakýmisi svými demagogickými pseudoúvahami o tom zda-li úder nože při pádu na zem by měl být veden zdola nahoru ale byl veden shora dolu, popřípadě nějak obráceně (ani tyhle konstrukce si již přesně s odstupem dvaceti let nepamatuji ).

Ba dokonce osobně se domnívám, že i kdyby byla pravda, že tito chlapci dotyčného hajzla usmrtili – tak vzhledem k tomu, že panenství čisté dívky je posvátný dar Boží, který buď má navěky zachovat pro Boží království anebo ho má přinést jako svůj dar do řádně uzavřeného katolického manželského svazku – a tudíž dotyčný hajzl, který dotyčnou pannu svedl anebo dokonce i znásilnil si podle Boží vůle ani nic jiného nezasloužil. Jak tomuto hajzlovi totiž odkazuje náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel: ”Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře”(Mk 9,42).

 

19./U mužů je poněkud i bezdomovectví jiné než u žen. Muži bezdomovci jsou většinou rozvedení a vyhození na ulici.

Ještě bych chtěl něco říci o odlišnosti bezdomovectví u mužů a u žen. Jak jsme se jíž zmínil, když jsem mluvil o faktoru zjevného bezdomovectví, je tato nejkrutější forma otevřeného bezdomovectví mnohem častější u mužů – a to je zcela lhostejnost zda-li se jedná o muže straší anebo i mladší – než-li u samotných žen.

Existují však ještě i jiné rozlišné faktory, které etablují další rozdíly mezi muži a ženami. S velkou pravděpodobností nalézáme mezi bezdomovci muže rozvedené, zatímco ženy jsou zas všeobecně svobodné.

Ženy bezdomovkyně, které se objevují na ulici či nádraží, vykazují nižší stupeň schopnosti spolupracovat, nižší stupeň spolehlivosti, ochoty a vůle jednat, nižší stupeň cílevědomosti než muži bezdomovci. Muži bezdomovci zase pociťují velikou podrážděnost, úzkostnost; a plným právem cítí obrovskou křivdu na nich spáchanou.

Ženy bezdomovkyně zase cítí se být ponížené a skepticky zatrpklé již po celkem krátkém čase setrvání na ulici. Otázka zatrpklosti se však ale úplně stejně týká vlastně i mužů bezdomovců. Jak muži bezdomovci, tak i ženy bezdomovkyně zpravidla již velice brzy plným právem zcela rezignují na veškeré své iluze, že by se mohlo něco změnit k lepšími, pokud vlastně vůbec předtím nějaké iluze ještě měli(y). Muži bezdomovci mají ale přece jen více sebekázně, kooperativnosti, adaptability a solidarity než ženy bezdomovkyně. Ženy zase bývají submisivnější, častější je však u nich plachost, nesmělost, bázlivost a tréma. To však ale nic nemění na tom, že mužům i ženám je například úplně společná nevíra v úspěch, kterou plným právem získali po neustálých debaklech a krutých sociálních úderech ze strany tohoto plutokratického buržoasního režimu, který je uvrhl do jejich bezdomovectví, ztráta sociálních kontaktů, deziluze, tudíž pak i zcela logická uzavřenost do sebe.

 

20./Kéž by se bezdomovcům věnovala větší pozornost.

Kéž by Organizace spojených národů a její členské země namísto proplýtvaného času který v tak přehojné míře věnují jakýmsi údajným právům homosexuálů, feministek a jiným jim podobným buržoasním extrémním boháčům by raději namísto toho věnovali alespoň trochu času i potřebám obyčejných lidí.

A to konkrétně aby věnovali více pozornosti nejnaléhavějším sociálním problémům současnosti: rodinám, přístupu všech lidí a především dětí k potravinám, vytvoření podmínek pro slušné bydlení všech lidí bez výjimky, a tím tedy i úplné odstranění fenoménu bezdomovectví, zachování a vytváření pracovních míst s cílem dosáhnout plné zaměstnanosti, udržení přijatelného životního prostředí, bezplatné zdravotnictví i školství na všech stupních školského vzdělávání, včetně vzdělávání vysokoškolského, respektování lidských práv, boji proti bídě a v neposlední řadě zejména i zachování a rehabilitaci tradiční rodiny jako celoživotního svazku jednoho muže a jedné ženy plus jejich společných manželských dětí.

Předcházející režim, který jsme tady měli v letech 1948 – 1989 měl jednu velikou výhodu v tom, že veškeré sociálně patologické jevy byli buď úplně vyřešeny a odstraněny, anebo přinejmenším v tak výrazné míře oslabeny, že prakticky za trvání monokapitalistického režimu nebyly viditelné buď absolutně vůbec, anebo alespoň v mnohem nižší míře než je vidíme dnes.

Pád tohoto poúnorového bolševického režimu a obnova buržoasního liberalismu po roce 1989 ze sebou přinesla kromě jiných negativ též i prudký kvalitativní i kvantitativní rozvoj trhu s drogami, na vynoření se prostituce, pornografie a zneužívání dětí, na miliony korun denně prohrávané ve hrách, sázkách, loteriích a automatech, na děti ulice a děti na ulici, velice intenzivní masmediální šíření feministické propagandy a taktéž i v důsledku velice intenzivního masmediálního velebení a propagace homosexuality jako údajnľ prý cosi “vysoce moderního” též i vzrůst tohoto onemocnění.

Dále pak bez povšimnutí masmédií opouštějí stovky osmnáctiletých mladých dospělých dětí dětské domovy ze kterých se pak zcela automaticky stávají noví bezdomovci, mezitím pak ještě zvolna ze strany politiků a jejich novinářů dochází k permanentním masmediálním útokům na hodnoty tradiční rodiny jako celoživotní společenství jednoho muže, jedné ženy a jejich společných dětí v důsledku čehož prudce vytrvale roste a zvětšuje se záporný nepoměr mezi rozvody a sňatky, přibývá dětí vyrůstajících v neúplné, rekonstruované nebo nestálé rodině a pod vlivem zkázonosných masmédií, které vehementně propagují homosexualitu jako údajně prý ”vrchol modernosti” stoupá též počet homosexuálů.

Celoživotní manželství a úplná rodina se stává čím dále tím více stále vzácnější a vzácnější výjimkou a nejrůznější odporné zvrhlosti – jako například mimomanželský sex, sexuální promiskuita, ba dokonce pod vplyvem masmédií dnes už i homosexualita již rovněž bývá společensky akceptována, jako přinejmenším údajně prý cosi “normálního” což ještě i v osmdesátých letech dvacátého století bylo něco absolutně nepředstavitelného.

Pane Bože! Sodoma – Gomora!! Kam tyhle všechny odporné zvrhlosti povedou? Kam až povedou tyto útoky na posvátnou instituci manželství, kterou nám daroval Bůh?

Copak se dnes již oni všichni “liberálové” zbláznili a nechápou, že pouze v celoživotním monogamním spojení jednoho muže s jednou ženou je myslitelné manželství?

Což nechápou, že jakákoliv homosexualita je “expres recomando” přímo do pekla?

A nejen homosexualita, ale i jakýkoliv, třeba i jakýkoliv heterosexuální mimomanželský sex je rovněž úplně vždy přímou vstupenkou do pekla?

Bohužel jen nemnozí dovedou dohlédnout důsledků. Vývoj nemůže a nesmí jít samovolně a nijak neregulovaným živočišním samospádem, ale naše společnost se bude muset začít vědomě a cílevědomě ozdravovat, jinak celá společnost se úplně morálně zhroutí a půjde přímo do pekel.



21./Sex a my muži.
Tuto úvahu o nás mužích upřímně adresuji Vám dospívajícím dívkám či mladým dospělým ženám.

Možná že jako sedmnáctiletá či osmnáctiletá holka to znáš i ty sama, a sama víš, že stejně staří dospívající kluci jako jsi ty sama vlastně jako kdyby ani ještě nebyli tak staří jako jsi ty. Ty se stáváš v sedmnácti či osmnácti letech nejen tělesně dokonale vyvinutou hezkou mladou ženou, ale i duševně se z tebe již stává skutečně dospělý člověk.

Ba dokonce už bys psychicky málem byla schopna se i vdávat!

Ne sice, že by to pro tebe bylo zrovna nejhodnější, máš na to totiž ještě příliš málo životních zkušeností, a také studium je třeba ještě dokončit – to je teď totiž v tvém životě to nejdůležitější.

Ale v každém případě jsi na setkání s mužem už připravena mnohem více než stejně starý chlapec na setkání s ženou. Ten sice už dospěl tělesně, nicméně jeho okázalé a křečovité zdůrazňování dospělosti nechť je pro tebe důkazem toho, že psychicky ještě on není skutečným mužem, ale pořád je ještě jen chlapcem. Chlapec totiž potřebuje mnohem delší dobu k tomu, aby se stal skutečným dospělým mužem, než dívka, aby se stala skutečnou dospělou ženou.

To duševní a duchovní dospívání nás mužů jde totiž výrazně pomaleji než dospívání tělesné. I v tělesně dospělém mužském těle žije ještě po několik let dětský duch. A právě tento dětský duch způsobuje proč jsou dospívající hoši v těchto letech tak nevyrovnaní, hrubí, hranatí a neurvalí.

Na nějaké závazné setkání s děvčetem, na setkání, které by mohlo i mělo vést k manželství, nejsou ještě zdaleka psychicky připraveni. Na tohle všechno musíš ty jako holka pamatovat, když jsi na rande se stejně starým chlapcem.

Jistěže se ten chlapec může do tebe zamilovat – to se může přihodit dokonce velice snadno!

Možná, že brzy bude schopen i lásky v tom skutečném slova smyslu, avšak prozatím buďte spíše jen kamarádi – nesmíš se mu totiž “otevřít” příliš brzy, pokud nechceš, aby zůstal ve svém zrání v skutečného muže někde na půl cestě.

A i když dojde podle tvého hlubokého přesvědčení ke skutečné lásce, i tak je třeba si s chlapcem dát “načas” až po sňatku – i když on proti tomu možná i vehementně protestuje a chce “to” ihned.

Chceš přece jednou se vdát, a vzít si skutečného muže, a ne nějakou karikaturu – bytost, která zakrněla ve svém psychickém vývoji někde na půlcestě mezi chlapectvím a mužstvím?

Pokud jde o naše mužské vnímání erotiky měla by sis uvědomit, že my muži jsme eroticky a pohlavně mnohem vznětlivější jako Vy ženy!

Doufám, že tím ti neříkám nic nového, vždyť ostatně již pouhá přítomnost dívky, její vlasy, ženské tvary jejího těla, její oblečení a smyslná vůně těla mladé ženy posilována navíc často ještě i ženskými parfémy způsobují u nás mužů obrovské sexuální vzrušení. A eventuální tvé doteky a něžnosti můžou nás muže úplně připravit o rozum. Slyšel jsem dokonce v této souvislosti dokonce i přísloví, že – cituji doslova: “když se penis postaví – tak se rozum zastaví!”

Toto je totiž patrně asi ta nejkrajnější hranice, kdy již muži zbývají již pouze dvě možnosti: buď najde tu duchovní sílu vzepřít se těmto pokušením ďábla Satana tím, že okamžitě uteče pryč anebo tomuto sexuálnímu pokušení při pohledu na mladou smyslnou ženu nádherných ženských křivek jejího těla jednoduše podlehnout…

Sám jsem se jako muž při nahodilém setkání s hezkou mladou dívkou do této nebezpečné situace dostal v životě několikrát, takže vím velice dobře o čem mluvím. Mně osobně se sice podařilo vždy utéci, zklidnit se a vzrušení potlačit, nicméně vzhledem k tomu, že pouze nepatrný zlomek nás lidí Bůh povolává k panictví či panenství – a dává nám Bůh tím i příslušnou charizmu odolat sexuálnímu pokušení při setkání s hezkou mladou dívkou, pak zcela logicky s tou první možností zde dále již u těch ostatních lidí, které Bůh k panictví či panenství nepovolal ani nepočítám, protože z kontextu logiky dané situace zde vlastně zbývá již pouze bohužel jen ta druhá možnost.

U těchto “druhých lidí”, které Bůh nepovolal k panictví či panenství proto sex apriori neodmítám – kategoricky je však ale třeba odmítnout jakýkoliv sex předmanželský či mimomanželský.

Přípustný je sex pouze mezi tím mužem a tou ženou, kteří žijí společně řádně uzavřeném manželství, a to ještě navíc pouze tehdy, a jen tehdy, když k tomuto sexu mezi manželi dojde pouze jen a jen s úmyslem zplodit dítě!

Jakýkoliv jiný sex třeba i mezi samotnými manžely je nemravný a proto úplně zavrženíhodný!

Vrátíc se ale zpátky k Vám mladým dospívajícím holkám rád bych zdůraznil, že může se ti třebas někdy stát, že tvůj chlapec bude od tebe chtít “to” ihned.

U nás mužů totiž směřují naše doteky a něžnosti s hezkou mladou dívkou mnohem bezprostředněji a přímočařeji k “onému” než je tomu u Vás žen. My muži jsme-li v přítomnosti mladé hezké ženy se tomu nedovedeme dost dobře ubránit, naše tělo když je při reflexi mladé hezké ženy v takovémto sexuálním vzrušení nás k tomu doslova pudí až k zbláznění!

Není to vlastně ze strany nás mužů ani tak nějaká hrubá bezohlednost jak se to možná Vám ženám může na nás mužích zdát. Prostě je to v nás mužích, v naší mužské přirozenosti, tímto způsobem se u nás mužů projevuje žádost po ženě. To je prostě příroda

Ty jako mladá žena jsi od přírody obdařená větší přirozenou dávkou sebekontroly – alespoň tedy do té doby, než se docela odevzdáš nějakému muži. Touha dospívající dívky po muži nevede tak bezprostředně k onomu konečnému spojení. A bude-li nějaký muž po tobě žádat “oné” jako údajně prý rozhodující důkaz tvé lásky, například ti řekne “Libuško, jestli mně nevyhovíš, tak mně nemiluješ” – nepodávej mu tento “důkaz”!

Jednak proto, že “tvůj chlapec na žádné důkazy nemá nárok, a kromě toho skutečná láska se projevuje právě tím, že žádné důkazy nepotřebuje, že prostě věří, že umí čekat. Tobě jako dívce přece primárně nejde o plnost pohlavního spojení tobě jako dívce jde přece o plné, široké a definitivní společenství života.

U tebe jako dospívající dívky ve tvých představách je velice úzce spojena touha po muži s láskou k němu. Ty jako dívka když toužíš po nějakém muži, pak po něm netoužíš pouze proto, že je to muž, ale toužíš po něm právě proto, že je to tento muž a žádný jiný.

U nás mužů je to však ale úplně jinak! U nás mužů často vyvolá “zamilovanost” už pouhý pohled na mladou hezkou dívku, ba už i samotná jakkoliv komunikovaná podoba mladé hezké dívky nás muže může přivést k hotovému téměř pominutí smyslů, a proto se mi muži můžeme “zamilovat” do mnoha hezkých a mladých děvčat, ba dokonce někdy za určitých okolností i do několika hezkých mladých holek současně.

Málem bych mohl říci, že snad skoro každé dívce či ženě by se mohlo lehce podařit – kdyby jí o to skutečně šlo že vzbudí v téměř kterémkoliv muži “žádost právě po ní”.

Ale tato naše mužská touha po ženě ještě v žádném případě rozhodně není nějakou “láskou”, a proto nevěř tomu, že se jedná o skutečnou “lásku”, i kdyby ti to “tvůj chlapec” v té chvíli tvrdil, ba možná že v daném okamihu tomu třebas i sám věřil. Právě tato skutečnost je pramenem mnoha bolestných nedorozumění. Dospívající dívka či mladá dospělá žena cítí, že muž po ní touží, myslí si tedy naivně, že ji má rád, odevzdá se mu, a pak nakonec musí konstatovat, že ji muž opustil.

A právě proto nemůže být pohlavní spojení vůbec žádným důkazem. To, že nějaký muž po tobě jako po ženě touží, nedokazuje samo o sobě nic víc než to, že jsi opravdu eroticky přitažlivou ženou. Zda-li tu jde o skutečnou lásku anebo nikoliv – to se rozhodne úplně jinde a úplně jinak.

Jedním z důležitých momentů tvého dívčího poznání toho, zda-li se ze strany dotyčného chlapce jedná o skutečnou lásku k  tobě anebo nikoliv je právě to, zda-li se dotyčný chlapec jako muž dovede umravnit a zříci se jakýchkoliv nároků na předmanželský sex s tebou. Chceš-li se skutečně dozvědět, zda-li se jedná o skutečnou lásku k tobě anebo pouze o chvilkové erotické vzplanutí, pak buď totiž vůči “svému chlapci” náročná, a chtěj po “svém chlapci” více než pouze to, aby po tobě “toužil”. Očekávej o něho, ale i od sebe samotné tedy určitou ochotu počkat, něčeho se vzdát, a to zejména vzdát se jakéhokoliv předmanželského sexu! Počkejte ze sexem až budete manželé!!

Jen tak získáš jasno o Vašem vztahu a ušetříš si nejedno sklamání. Pamatuj na všechny úskalí a rizika předmanželského sexu, zejména si uvědom především to, že ty si dívka, a že tedy na tobě spočívá veškeré riziko vzniku nechtěného těhotenství.

A přitom rozhodně nejde jen o tvou nedotčenost, o tvé panenství, které by si měla přinést jako tvůj nejcennější dar tvému budoucímu manželovi do manželství. Nejcennějším darem do manželství jaké muž může dát své budoucí manželce je jeho panictví, právě tak jako nejcennějším darem do manželství jaký žena může dát svému budoucímu manželovi je její panenství.

Každá dívka, která své panenství ztratí dříve než vstoupí do manželství se může stydět! Pak to totiž není dívka či žena, ale obyčejná kurva, která si zaslouží dostat za to její předmanželské kurvení pořádný výprask na kterém by se měl, tj. na udělování toto výprasku podílet nejen její oklamaný a podvedený manžel, který měl právo dostat pannu, avšak o svatební noci zjistil, že namísto panny dostal kurvu – a tak tato kurva by měla dostat pořádnou bitku ode všech hluboko věřících dospělých mužů s obou dvou rodin současně.

A toto zachování tvého panenství až do manželství má ještě i další význam. Nejde jen o tvou nevinnost a ani o strach z eventuálního nářezu, kterou si každá osoba – lhostejno či žena nebo muž – za svůj předmanželský sex od hluboko věřících mužů z obou rodin plně zaslouží. Jde tu ještě i o další neblahé následky. Je tu reálné riziko, že v důsledku tohoto nežádoucího pohlavního spojení dojde k nechtěnému těhotenství. A nechtěné těhotenství u svobodné ženy často zas vede k pokoušení od zlých jazyků sloužícím ďáblu Satanovi, kde tito hnusní a odporní hajzlové začnou tuto těhotnou svobodnou ženu navádět, aby své počaté dítě nechala zavraždit.

Jde-li o ženu z hluboko věřící rodiny, rodina pomůže jí, i jejímu dítěti, aby se narodilo a mohli žít. Objeví-li se eventuálně nějaký hajzl, který ji bude navádět k vraždě nenarozeného dítěte, pak její bratři, bratranci, strýcové a ostatní hluboko věřící muži si dotyčného hajzla podají a tak toho hajzla “zmalují”, že ho pak ani vlastní matka v nemocnici nepozná. A obdobně pak Boží pomocí zřejmě tito hluboce věřící muži přesvědčí i zploditele jejího dítěte, aby se s ní oženil. Bohužel však ale takovýchto hluboko věřících rodin je dnes v bezbožné české společnosti velice málo.

Někteří z Vás mladých lidí používáte takové odporné a hnusné svinstvo, kterému se říká antikoncepce. Odhlédnouc od zavržéníhodnosti používání jakékoliv takzvané antikoncepce je třeba poukázat i na tu skutečnost, že tato takzvaná antikoncepce nikdy není zcela spolehlivá.

Kromě toho “radost” z předmanželského nebo mimomanželského pohlavního styku je vždy ve větší či menší míře u každé či každého z Vás zastíněna strachem z nežádoucích následků asi obdobně, jako když se bez placení načerno svezete autobusem městské hromadné dopravy s obavou, že by Vás eventuálně mohl chytnout revizor. A tedy ve srovnání ze skutečnou radostí manželského pohlavního stykem mezi manžely je jakákoliv takzvaná “radost” z pohlavního styku mezi nesezdanými osobami pouhou karikaturou skutečné radosti.

A v neposlední řadě to největší a nejhlubší riziko spočívá v tom, že tě tvoje první milostná zkušenost určí na celý život, vtiskne se do tebe jako pečeť. Toto se týká i dospívajících chlapců, ale ještě ve větší míře se to týká Vás dospívajících holek. Zatím ty jako panenská dívka jsi schopna se v životě čemukoliv přizpůsobit, protože jsi pružná. Ale pamatuj si, že první muž, kterému se celkem intimně otevřeš, tě v mnoha směrech ovlivní rozhodujícím způsobem, určí tě, zformuje tě a to často na celé tvůj život. Běda ti když tento muž nebude tvůj zákonitý manžel!

Tento muž totiž v určitém psychickém slova smyslu vždy z tebe určitým způsobem tímto prvním pohlavním stykem učiní jakoby “svou ženu”. Radost i bolest, strach i zklamání a třeba i ošklivost se dostanou hluboko do tvého dívčího vědomí, a zůstanou vězet až tam, kam už ani při vší své dobré vůli nedosáhneš.

A proto jen jeden jediný muž má právo zasáhnout do tvé bytosti tak hluboko, a tak rozhodujícím způsobem ovlivnit tvůj život – a to je tvůj budoucí zákonitý manžel!

Protože je to pouze jen a jen tento tvůj budoucí zákonitý manžel, se kterým budeš sdílet jako jeho manželka celý život. Když totiž dáš toto právo na tvé panenství nějakému jinému muži než svému budoucímu manželovi například proto, že si tenkrát budeš naivně myslet, že tě miluje, ale pak zjistíš, že to bylo naivní přesvědčení -, už nikdy nebudeš docela svobodná pro tvého budoucího manžela. Nejspíše se sice vdáš i tak, ale půjdeš do manželství bez panenství, které si lehkovážně ztratila již dříve, co pak tedy můžeš svému budoucímu manželovi nabídnout jako svůj manželský dar, když ten největší dar jaký žena může dát svému manželovi do manželství je vlastní panenství?

A tak jako žena vstupující do manželství bez panenství budeš zcela zákonitě přinejmenším prožívat své manželství s jakýmsi jakoby břemenem a neblahým dědictvím, které si ze sebou potáhneš po celý svůj ostávající život, prostě bude to tvoje trauma, které ti celoživotně bude či může komplikovat tvůj vztah k svému budoucímu zákonitému manželovi.

Stál ti ten odporně hnusný předmanželský sex za to?

A ještě něco velice důležitého bych Vám dospívajícím dívkám uímně chtěl říci!

Slyšel jsem jednou povídat takovou mladou dívku přísloví, že jsou dvě pohlaví, a že jedno z těchto dvou pohlaví je pohlaví krásné, zatímco druhé z těchto dvou pohlaví je pohlaví slabé.

Nevím sice dál jak to tato dívka myslela, nicméně podle mého hlubokého přesvědčení mohu s tímto jejím vyprávěním pouze souhlasit a doplnit ho pouze o lakonické konstatování, že: muži nejsou ti krásní

Možná se Vám toto strohé konstatování zdá být svým způsobem trochu i překvapující, ale je to skutečně tak! Když se nad tím totiž zamyslíte do důsledků, které pohlaví je “silné” a které “slabé”, tak “sila” pohlaví se neměří tloušťkou svaloviny na našich bicepsech, ale mnohem více silou psychiky odolávat sexuálnímu pokušení při pohledu na mladou a hezkou ženu.

Anebo například slyšely jste někdy holky už o tom, že by se snad nějaká Vaše kamarádka vdala za nějakého muže pouze proto, že on měl “hezké nohy”?

Jistěže ne! V téhle sexuální oblasti jste prostě Vy ženy mnohem racionálnější než jsme my muži. A proto jste Vy ženy plným právem skutečně tím krásným pohlavím, zatímco my muži jsme v tomto smyslu odolávání erotickému pokušení při pohledu na mladou a hezkou ženu zas skutečně tím slabým pohlavím…

Tyto rady a doporučení pro Vás dospívající dívky a mladé dospělé ženy napsal o celou jednu generaci starší muž:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Všechny tyto příspěvky napsal poustevník a Váš spolubrat v Kristu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

Zpět na hlavní stránku!