wz

Zpět na hlavní stránku!


Přepis části kázání slovenského řeckokatolického arcibiskupa Cyrila Vasiľa SJ na téma potraty.

Lidské embryo, i když se vyvíjí v jednotlivých za sebou následujících fázích, které označujeme rozličnými termíny: zygota, morula, blastula, předembryo, embryo, plod, a projevuje postupnou diferenciaci ve svém organizme, vždy si však zachovává nepřetržitě svou biologickou a genetickou identitu člověka.

"Kristovou autoritou, udělenou Petrovi a jeho nástupcům, v společenství s biskupy katolické Církve potvrzuji, že přímé a úmyslné zabití nevinné lidské bytosti je vždy hluboko nemorálním činem. Nic a nikdo nemůže oprávnit na zabití nevinné lidské bytosti, ať již je to plod, anebo embryo, dítě, anebo dospělý, starý, nevyléčitelně nemocný, anebo umírající. Kromě toho nikdo nemůže vyžadovat tento vražedný čin pro sebe anebo pro jiného, který je svěřený jeho zodpovědnosti, ani přímo anebo nepřímo s ním souhlasit. Žádná autorita ho nemůže legitimně nanutit ani dovolit." (EV 57)

Akceptování umělého potratu v smýšlení, v konaní, ba i v zákonech je znakem krize morálního smyslu, který postupně ztrácí schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem dokonce i tehdy, když jde o základní právo na život. V této situaci je dnes potřebná odvaha, která umožní podívat se pravdě do očí, a nepodléhat přitom pohodlným kompromisům. Takovýmto kompromisem je i mlčení. Neoznačení zla pravým jménem je jistou formou spolupachatelství, za které se každý člověk - věřící či nevěřící, i kněz, i biskup - bude zodpovídat před soudem svého svědomí, před soudem dějin a v konečném důsledku před soudem Božím.

Dodnes se na Slovensku hanbíme za to, že mnoho našich předků se v podstatě celkem ochotně zapojilo do šílenství rasové nenávisti, že deportovali do táborů smrti své spoluobčany. Jistěže, byli tu i světlé příklady, jako byl biskup Gojdič, či další slovenští biskupové a kněží, i početní méně známi i neznámí “spravedliví mezi národy”. Ostatní si však jen potichu doma brblali a další, dokonce i duchovní, se tvářili, že jich se to netýká, že nemá smysl protestovat, že je to vlastně takto lepší, a proto, ze strachu, z vypočítavosti, z nezájmu – mlčeli. Dnes již většina protagonistů tohoto dramatu nežije a za své chování se již zodpovídá před Božím soudem.

My ale žijeme, jsme tady a jsme svědky, současníky a neraz i účastníky podobně zvrhlého ničení lidských životů. Potichu, bez křiku, a jako kdysi tak i dnes, na základě zákonných, demokraticky přijatých norem a předpisů.

Avšak právě proto nesvobodno mlčet. Věřím, že když přijde náš čas, tak se před Boží soud budeme moci postavit s menší obavou, jestliže každý z nás bude moci říci - Pane, jsem hříšník, mnohokrát jsem ve své slabosti padl, ale v této věci jsem nemlčel a nepodpořil tak zlo.

Možno nás budou obviňovat z toho, že citováním slov papeže Jana Pavla II., citováním encykliky Evangelium života traumatizujeme konfrontačním způsobem společnost, že můžeme způsobit trauma, tedy vnitřní bolest a výčitku všem ženám, které podstoupili umělé přerušení těhotenství, všem vykonavatelům potratů, kteří jsou za tuto pracovní činnost placení z našich daní i všem zákonodárcům, kteří z politické vypočítavosti v strachu o voličské hlasy i nadále udržují permisivní legislativu.
Bez traumata však není katarze – anebo jasněji řečeno: Bez bolestného uvědomění si omylu není lítosti, bez lítosti není očistění, bez očistění není uzdravení, není spásy.

Opsal dne 8.12.2013 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola


Zpět na hlavní stránku!